DĚJINY ANGLIE ANDRÉ MAUROIS. Doplněné o novější období Michelem Mohrtem NAKLADATELSTVÍ LIDOVÉ NOVINY

-

DĚJINY

ANGLIE ANDRÉ MAUROIS Doplněné o novější období Michelem Mohrtem

NAKLADATELSTVÍ LIDOVÉ NOVINY

2

André Maurois - Dějiny Anglie

Simoně André Mauroisové

©Libraire Arthème Fayard, 1978 Translation © Jiří Novotný, 1993 Cover &Typo © Vladimír Vimr, 1993 All rights reserved ISBN 80-7106-084-4

3

- Obsah

OBSAH OBSAH ............................................................................................................................. 4 ÚVODNÍ POZNÁMKA ......................................................................................................... 7

KNIHA PRVNÍ .................................................................................................... 8 POČÁTKY ......................................................................................................................... 8 POLOHA ANGLIE .............................................................................................................. 9 PRVNÍ LIDSKÉ ZNÁMKY .................................................................................................. 11 KELTOVÉ ....................................................................................................................... 13 ŘÍMSKÝ VÝBOJ ............................................................................................................... 17 KONEC ŘÍMSKÉ ANGLIE ................................................................................................. 22 ANGLOVÉ, JUTOVÉ A SASOVÉ......................................................................................... 27 OBRÁCENÍ ANGLOSASŦ NA VÍRU .................................................................................... 32 KŘESŤANSTVÍ A GERMÁNSTVÍ V ANGLII ......................................................................... 37 DÁNSKÉ VPÁDY A JEJICH DŦSLEDKY ............................................................................... 41 OD KRÁLE ALFRÉDA KE KRÁLI KNUTOVI ........................................................................ 46 NORMANSKÉ PANSTVÍ .................................................................................................... 51

KNIHA DRUHÁ ................................................................................................ 58 FRANCOUZŠTÍ KRÁLOVÉ ................................................................................................. 58 DŦSLEDKY NORMANSKÉHO PANSTVÍ CENTRÁLNÍ VLÁDA ................................................ 59 DŦSLEDKY NORMANSKÉHO PANSTVÍ FEUDÁLNÍ SOUSTAVA A HOSPODÁŘSKÝ ŢIVOT ........ 68 DOBYVATELOVI SYNOVÉ ................................................................................................ 75 ANARCHIE. JINDŘICH II. SPOR S TOMÁŠEM BECKETEM ................................................... 82 JINDŘICH II. JAKO SPRÁVCE ZEMĚ. SPRAVEDLNOST A BEZPEČNOSTNÍ SLUŢBA .................. 88 SYNOVÉ JINDŘICHA II. KRÁLOVA SMRT. RICHARD LVÍ SRDCE. KŘÍŢOVÁ VÝPRAVA A ZAJETÍ. JAN BEZZEMEK. ................................................................................................. 94 MAGNA CHARTA.......................................................................................................... 100 OBCE: MĚSTA A CECHY ................................................................................................ 105 OBCE: UNIVERZITY ...................................................................................................... 110 OBCE: ŢEBRAVÍ MNIŠI .................................................................................................. 114 JINDŘICH III. A ŠIMON Z MONTFORTU .......................................................................... 118

KNIHA TŘETÍ ................................................................................................ 124 VELIKOST A ÚPADEK FEUDÁLNÍ SOUSTAVY ................................................................... 124 EDUARD I. (1272-1307) REFORMA ZÁKONŦ. VNITŘNÍ SPRÁVA. .................................... 125 POČÁTKY A VÝVOJ PARLAMENTU ................................................................................. 130 EDUARD I. A KELTOVÉ. DOBYTÍ WALESU. NEÚSPĚCH VE SKOTSKU. EDUARD II............ 134 STOLETÁ VÁLKA (PRVNÍ ČÁST) ..................................................................................... 139 ČERNÝ MOR A JEHO DŦSLEDKY..................................................................................... 144 PRVNÍ ANGLIČTÍ KAPITALISTÉ....................................................................................... 148 NEPOŘÁDKY V CÍRKVI .................................................................................................. 151 SELSKÁ VZPOURA (1381) ............................................................................................. 156 4

André Maurois - Dějiny Anglie DRUHÁ ČÁST STOLETÉ VÁLKY. RICHARD II., JINDŘICH IV., JINDŘICH V., JINDŘICH VI. ANGLIČANÉ MIMO FRANCII. ..........................................................................................162 VÁLKA DVOU RŦŢÍ .......................................................................................................167 ANGLIE NA KONCI STŘEDOVĚKU ...................................................................................172

KNIHA ČTVRTÁ ............................................................................................178 TUDOROVCI ANEB VÍTĚZSTVÍ MONARCHIE .....................................................................178 JINDŘICH VII. ...............................................................................................................179 MÍSTNÍ INSTITUCE V DOBĚ VLÁDY TUDOROVCŦ ............................................................185 ANGLIČTÍ REFORMÁTOŘI ..............................................................................................190 JINDŘICH VIII. .............................................................................................................194 ROZKOL A PRONÁSLEDOVÁNÍ .......................................................................................199 EDUARD VI. aneb PROTESTANTSKÁ REAKCE .................................................................205 MARIE TUDOROVNA aneb KATOLICKÁ REAKCE .............................................................209 ALŢBĚTA A ANGLIKÁNSKÝ KOMPROMIS ........................................................................214 ALŢBĚTA A MOŘE .........................................................................................................221 ALŢBĚTA A MARIE STUARTOVNA .................................................................................228 ANGLIE ZA ALŢBĚTINY VLÁDY .....................................................................................236 ZÁVĚR .........................................................................................................................241

KNIHA PÁTÁ ..................................................................................................243 VÍTĚZSTVÍ PARLAMENTU ..............................................................................................243 JAKUB I. STUART A NÁBOŢENSKÝ PROBLÉM ..................................................................244 PRVNÍ KRÁLOVY SPORY S PARLAMENTEM .....................................................................251 BUCKINGHAM A KAREL I. .............................................................................................257 KRÁL BEZ PARLAMENTU ...............................................................................................262 DLOUHÝ PARLAMENT ...................................................................................................268 PRVNÍ OBČANSKÁ VÁLKA .............................................................................................274 ARMÁDA PROTI PARLAMENTU.......................................................................................280 CROMWELL U MOCI ......................................................................................................286 TRVALÉ DŦSLEDKY PURITÁNSTVÍ .................................................................................294 RESTAURACE ...............................................................................................................298 JAKUB II. A REVOLUCE ROKU 1688 ...............................................................................307 MRAVY A MYŠLENKY RESTAURACE. ZÁVĚR. .................................................................311

KNIHA ŠESTÁ ................................................................................................316 MONARCHIE A OLIGARCHIE ..........................................................................................316 HOLANĎAN U VLÁDY ....................................................................................................317 DOBA KRÁLOVNY ANNY ...............................................................................................324 WALPOLOVA DOBA ......................................................................................................330 STAV MRAVŦ (1700-1750) ...........................................................................................338 PITTOVA DOBA .............................................................................................................344 OSOBNÍ VLÁDA JIŘÍHO IV. ZTRÁTA AMERICKÝCH KOLONIÍ............................................351 REVOLUCE A BRITSKÁ ŘÍŠE ...........................................................................................359 ZEMĚDĚLSKÁ A PRŦMYSLOVÁ REVOLUCE .....................................................................368 CITOVÁ REVOLUCE .......................................................................................................375 5

- Obsah ZÁVĚR ......................................................................................................................... 381

KNIHA SEDMÁ .............................................................................................. 384 OD ARISTOKRACIE K DEMOKRACII ................................................................................ 384 POVÁLEČNÉ NESNÁZE .................................................................................................. 385 VOLEBNÍ REFORMA Z ROKU 1832 ................................................................................. 392 TRIUMF SVOBODNÉHO OBCHODU .................................................................................. 400 PALMERSTONOVA ZAHRANIČNÍ POLITIKA...................................................................... 406 VIKTORIÁNSKÁ ANGLIE ............................................................................................... 412 DISRAELI A GLADSTONE .............................................................................................. 418 IMPÉRIUM V DEVATENÁCTÉM STOLETÍ .......................................................................... 426 SOUMRAK LIBERALISMU ............................................................................................... 431 OZBROJENÝ MÍR ........................................................................................................... 437 VELKÁ VÁLKA ............................................................................................................. 443 MEZI DVĚMA VÁLKAMI ................................................................................................ 448 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA .............................................................................................. 456 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE .......................................................................................... 461 ANGLIE SE PŘIPOJUJE K EVROPĚ ................................................................................... 470 ZÁVĚR ......................................................................................................................... 478 Prameny ...................................................................................................................... 481

DOSLOV .......................................................................................................... 484 ANDRÉ MAUROIS A JEHO DĚJINY ANGLIE ...................................................... 484 Ediční poznámka ........................................................................................................ 488

6


ÚVODNÍ POZNÁMKA Na konci této knihy čtenář najde seznam děl, ze kterých jsem stále čerpal. I tento dlouhý seznam je pouze náčrtem bibliografie pro tak rozsáhlý námět. Opomenutí dalších prací souvisí spíše s potíţemi výběru neţ s jejich názory odporujícími mému pojetí. V jednom svazku není moţné vylíčit společně s dějinami Anglie i dějiny Skotska a Irska. Vztahy těchto tří zemí jsou tedy vyloţeny pouze nejstručněji, a pokud to bylo nutné. Ze stejných dŧvodŧ jsou zde pojednávány i dějiny britského impéria pouze z hlediska jejich funkce pro vnitřní dějiny Anglie. Nejdříve musím poděkovat panu Judgesovi, profesoru londýnské university, který laskavě pročetl korektury mé práce a jeho připomínky k některým místŧm jsem do konečného znění zapracoval. A poděkovat musím rovněţ mému překladateli a příteli Hamishovi Milesovi, který byl jako vţdy nejvzácnějším rádcem. A. M.

7

- Počátky

KNIHA PRVNÍ

POČÁTKY

8


I. POLOHA ANGLIE „Musíme mít stále na paměti, ţe nejsme částí pevniny, ale jejími sousedy.“ Tento Bolingbrokŧv výrok vymezuje zvláštní postavení Anglie. Anglie1 je opravdu tak blízko pevniny, ţe z pobřeţí u Calais jsou vidět bílé vápencové útesy u Doveru, a to je pro dobyvatele velké pokušení. Anglie s Evropou tvořila po řadu tisíciletí jeden celek a vody Temţe se dlouho vlévaly do Rýna. První lovci zvěře, která se v Anglii rozmnoţila po době ledové, přišli z pevniny suchou nohou. Ale jakkoli mělká a úzká je mořská úţina, oddělující dnes anglický ostrov od Belgie a Francie, stačí k tomu, aby zemi, kterou chrání, určila zvláštní osud.

I.

„Ostrovní, ale ne odloučená.“ Evropa je příliš blízko na to, aby ostrovní charakter myšlenek a mravŧ byl ryzí a bez příměsí. Lze dokonce říci, ţe je spíše jevem lidským neţ přírodním. Na počátku svých dějin byla Anglie stejně jako jiné země přepadena a bránila se velmi špatně. V té době ţila ze zemědělství a chovu dobytka. Její obyvatelé byli spíše pastýři a sedláky neţ kupci nebo námořníky. Mnohem později - aţ postaví mohutné loďstvo - Angličané pocítí, ţe je chrání pás moří, která lze dobře hájit, a poznají, ţe ostrovní odloučenost je skutečným dobrodiním. Zbavuje je totiţ obavy z cizího vpádu, na několik staletí je osvobodí od nákladŧ na armádu, které ovládají politiku jiných státŧ, a tak jim umoţní bez nebezpečí pokusit se o nové formy vlády.

II.

Příznivá náhoda rozhodla o tom, ţe nejpřístupnější část Anglie byla právě jihovýchodní rovina obrácená k Evropě. Kdyby se pŧda svaţovala opačným směrem a kdyby keltští a skandinávští piráti nepoznali při svých prvních cestách jenom nepřístupná pohoří, je pravděpodobné, ţe by se některá jejich tlupa pokusila o vpád, a dějiny země by byly naprosto jiné. Bouřlivé moře však hnalo lodě z evropské pevniny do hlubokých dobře chráněných zátok. Vápencové hřbety porostlé travou dovolovaly prozkoumat ostrov a vyhnout se přitom lesŧm a baţinám. Konečně i podnebí zde bylo

III.

1

Autor prŧběţně uţívá označení Anglie (franc. Angleterre) i v případech, kdy v našem úzu by bylo běţné označení Británie - tj. pŧvodní jméno ostrova před invazí anglosaských kmenŧ - pozn. red.

9

KNIHA PRVNÍ - Poloha Anglie

mírnější neţ v jiných zemích na stejné rovnoběţce, protoţe Anglie leţí v oblasti teplých zimních proudŧ s vlhkými a vlahými mlhami, přicházejícími z oceánu. Tak všechny znaky tohoto pobřeţí byly přímo stvořeny k tomu, aby podněcovaly dobyvatele, který se stal i tvŧrcem. Tato přístupná Anglie leţí přímo naproti hranici, oddělující románské jazyky od jazykŧ germánských (dnes vlámštinu od francouzštiny). Byla tedy předurčena k tomu, aby přijímala jak posly románské a latinské kultury, tak posly kultury teutonské. V prŧběhu dějin Anglie se stane jejím dalším charakteristickým znakem to, ţe vyuţije pro svŧj vlastní typ kultury kombinaci sloţek obou těchto kultur. Tím se Anglie hluboce liší od Francie nebo Itálie, u kterých přes určité germánské přínosy vţdy vítězí latinský základ, a liší se také od Německa, kde byla latinská kultura vţdy pouhou ozdobou, často s hrŧzou zavrhovanou. Anglie se dostane do styku s latinským světem třikrát římskými výboji, křesťanstvím a Normany. Tento trojnásobný styk ji hluboce poznamená.

IV.

Opravdu lze říci - jakkoli to zní protismyslně -, ţe se poloha Anglie na zeměkouli mezi patnáctým a sedmnáctým stoletím změnila. Pro lidi ţijící ve starověku a středověku jsou tyto země, často zahalené mlhou, nejzazším krajem světa. Je to Ultima Thule, magická, téměř nelidská, v samé blízkosti pekla. Za skalami, které jsou bičovány obrovskými vlnami oceánu, začíná na západě nekonečné moře a na severu kraj věčného ledu. Sem se odvaţují jen ti nejstatečnější, protoţe tu nalézají zlato, perly a později vlnu. Ale jak by si mohli představit úţasnou budoucnost těchto ostrovŧ? Tenkrát bylo cílem veškerého lidského snaţení - přímo i nepřímo - Středomoří. K tomu, aby byly přemístěny obchodní cesty a z britských ostrovŧ mohla vzniknout tváří v tvář novému světu nejpředsunutější námořní základna Evropy, bylo zapotřebí přehrad islámu, objevení Ameriky a zvláště vystěhovalectví puritánŧ.

V.

V osmnáctém a devatenáctém století umoţní Anglii konečně její ostrovní charakter - poté, co jí uţ dovolil pod ochranou loďstva poskytnout svým občanŧm mnohem více svobod, neţ měli obyvatelé pevniny -, aby díky témuţ loďstvu dobyla světové panství. Ovládnutí moří jakoţto vyřešení problému národní obrany, které Anglii uloţila její zeměpisná poloha, je částečným vysvětlením imperiálních dějin tohoto národa. Vynález letadla je pro Anglii nejdŧleţitější, ale také nejnebezpečnější událostí naší doby.

VI. 10


II. PRVNÍ LIDSKÉ ZNÁMKY První stránka anglických dějin není - jak se často psalo - prázdná, ale je to spíše stránka popsaná znaky, které patří mnoha abecedám, k nimţ nemáme klíč. Některé části země, hlavně pahorkovité křídové duny wiltshirského hrabství, jsou posety stavbami, vybudovanými v prehistorických dobách. Nedaleko vesnice Avebury lze vidět obrovské pozŧstatky skutečného megalitického dómu. Více neţ pět set vztyčených balvanŧ zde tvoří veliké kruhy, k nimţ vedou široké cesty. Rozlehlý kruhovitý prostor je obehnán náspem, který vroubí vnitřní, travou porostlý příkop. Z tohoto náspu je i dnes ve vzdálenosti několika set metrŧ vidět umělý pahorek, který ční nad rovinou. Jeho stavba si vyţádala na tehdejších primitivních obyvatelích asi stejně práce, víry a odvahy, jako měli egyptští stavitelé v Gize. Na všech okolních kopcích se tyčí drnové mohyly nepravidelných tvarŧ, zčásti vejčité a zčásti kruhovité; jsou to náčelnické hroby, v nichţ se uvnitř kamenné místnosti nalezly kostry, popelnice a rŧzné klenoty. Toto pole hrdinŧ, prosté a vznešené linie mohyl, které se odráţejí na nebi, odváţný a jasný obrys náspu, kruhy a cesty, to vše svědčí jiţ o veliké civilizaci.

I.

Stavby v Avebury, chrám ve Stonehenge a mohyly na Hoře obrŧ svědčí o tom, ţe zde podle všeho ţil jiţ dva tisíce let před Kristem „početný lid, který si zvykl pod vedením zvolené hlavy spojovat se ke společnému dílu“. Po hřbetech kopcŧ se táhly travnaté pásy, které slouţily obyvatelŧm země jako silnice. Mnohé z nich si tento význam zachovávají dodnes. Automobil moderního Angličana, stejně jako v osmnáctém století vŧdce zástupu, sleduje dosud tyto staré cesty, které se táhnou vysoko nad údolími, dnes obdělanými a úrodnými, ale kdysi pro husté lesy a baţiny nepřístupnými. Tak byly některé trvalé znaky lidského zeměpisu pevně určeny jiţ v tomto - tajemstvím dosud zahaleném období. Mnoho posvátných míst primitivních národŧ mělo pro jejich potomky zŧstat tajemstvím obestřenými kraji. Polohu budoucích měst našeptávala jiţ sama příroda. Canterbury bylo na cestě místem nejblíţe k východnímu břehu, odkud bylo moţno podle stavu mořského přílivu nebo odlivu v krátkém čase dosáhnout ten či onen přístav. Winchester má podobné postavení na západě země. V Londýně je jenom málo stop z prehistorického období, ale místo, kde se nyní

II.

11

KNIHA PRVNÍ - První lidské známky

rozkládá, muselo padnout do oka, protoţe leţí v hluboké, mimořádně bezpečné zátoce u ústí potoka jako pohodlné útočiště a zároveň i místo nejblíţe k moři, kde bylo moţno přemostit Temţi. Odkud přicházely rodiny doprovázené krávou, kozou, vepřem, které zalidňovaly Anglii, kdyţ zmizel paleolitický člověk na sklonku doby ledové? Objevené kostry ukazují na dvě rasy: jedna má lebku protáhlou a druhá lebku širokou. Ve školách se kdysi učilo, ţe protáhlé lebky jsou ve vejčitých mohylách a lebky široké v mohylách kruhovitých. Takové členění je sice pohodlné, ale nepřesné. Naneštěstí se podlouhlé lebky našly i v kruhovitých mohylách. K tvrzení, ţe megalitické stavby v Anglii svědčí o dvou rŧzných civilizacích, bylo třeba mimořádné dávky intelektuální samolibosti. Obecně se toto primitivní obyvatelstvo nazývá Ibery a lze předpokládat, ţe přišlo ze Španělska. Španělské nebo nešpanělské, v kaţdém případě jde o obyvatelstvo pŧvodu středomořského. Turista přijíţdějící z Malty je nesmírně překvapen společnými znaky, které vykazují megalitické stavby obou zemí navzájem od sebe tak vzdálených. V prehistorických dobách existovala na pobřeţí Středozemního moře, na březích Atlantiku i na britských ostrovech samých nepochybně značně homogenní civilizace, obdobně jako později křesťanství ve středověké Evropě. Tuto civilizaci přinesli do Anglie přistěhovalci, kteří zŧstali s Evropou ve styku díky kupcŧm, přicházejícím si do Británie pro kovy výměnou za plodiny z Levanty a jantar z Baltu. Obyvatelé ostrovŧ se postupně naučili jako obyvatelé pevniny novým technikám: zemědělství, umění stavět dlouhé lodě a umění tavit bronz. Musíme si uvědomit, ţe tento pokrok byl hrozně pomalý a trval několik století. Na přehlubokých Základech prehistorie leţí jenom slaboučká vrstva dob historických. Nespočetná pokolení prehistorického člověka nezanechala člověku historických časŧ jako viditelné a hmatatelné stopy jenom vztyčené, otesané kameny, cesty a studně, ale odkázala mu i slova, návody a instituce, bez nichţ by pokračování dobrodruţství lidských dějin nebylo moţné.

III.

12


III. KELTOVÉ Mezi 6. a 4. stoletím před Kristem přišly do Anglie a do Irska postupné vlny pastýřských a válečnických kmenŧ, které pomalu zaujaly místo Iberŧ. Tyto kmeny patřily ke keltskému obyvatelstvu, které pŧvodně sídlilo na rozsáhlých územích v povodí Dunaje, na sever od Alp a v Galii. Proč se tyto kmeny stěhovaly? Pravděpodobně proto, ţe pastýřské kmeny jsou nuceny táhnout za svými stády, která vede hlad k novým pastvinám. Určitě však pŧsobily i lidské příčiny: dobrodruţný náčelník, touha dobývat, tlak silnějších národŧ. Nějaký kmen se přeplavil přes prŧliv La Manche a usadil se na břehu moře. Další kmen pronásledoval ten první, který odtáhl dále do vnitrozemí a zároveň vytlačoval tamní domorodce. Keltské kmeny rády válčily, a to i mezi sebou navzájem. Tvořili je velcí a silní muţi, jedlíci vepřového masa a ovesné kaše, pijáci piva a obratní vozkové. Latinští a řečtí autoři popisují Kelty jako lidi vysoké postavy, pruţného těla, bílé pleti a světlých vlasŧ. Ve skutečnosti bylo mnoho Keltŧ tmavovlasých, a vítězové, kteří se chtěli při triumfálním pochodu Římem pochlubit zajatci odpovídajícími lidové tradici, je museli třídit a barvit jim vlasy. Keltové sami si ze své rasy vytvořili ideální lidský typ a snaţili se všemoţně k němu přiblíţit. Odbarvovali si vlasy a líčili si tělo bílou pastelou. Římané také později říkali Keltŧm ze severního Irska Picti, coţ znamená malovaní muţi.

I.

V tomto dlouhém a pozvolném keltském vpádu rozlišují historici dvě hlavní vlny: první tvořili Goidelové nebo také Gaelové, kteří dali svŧj jazyk - gaelštinu - Irsku a skotským náhorním planinám, a druhou tvořili Britové neboli Bretoni nebo také Prythoni, jejichţ jazyk se stal jazykem Velšanŧ a Bretoncŧ, usazených ve Francii. Germánské vpády později v Anglii keltské jazyky vyhladily. Přeţilo jenom několik slov z domácího ţivota, zachráněných keltskými ţenami, se kterými se dobyvatelé oţenili, jako třeba cradle (kolébka), a místní jména. Avon (řeka) a Ox (voda) jsou slova s keltskými kořeny. Jméno Londýna, London, latinsky Lundinium, se pokládá za keltské jméno, které je shodné se jménem francouzské vesnice Londinières. Mnohem později byla některá keltská slova znovu přinesena do Anglie Skoty (clan - kmen, plaid -

II.

13

KNIHA PRVNÍ - Keltové

vlněný šátek, kilt - suknice horalŧ) a Iry (shamrock - bílý jetel, log - kláda, gag roubík). Slovo slogan, pouţívané v americké reklamě, je keltské slovo pro „válečný pokřik“. Pokud jde o slovo Breton nebo také Prython, znamenalo: země tetovaných muţŧ. Kdyţ v roce 325 před Kristem přistál u anglických ostrovŧ Řek Pytheas, nazval je Prettaniké, a tento název si ostrovy téměř beze změny ponechaly dodnes. Znamenitého matematika a hvězdáře Pythea, Řeka z Marseille, pověřilo sdruţení kupcŧ výzkumem Atlantského oceánu. Tento Řek byl první, kdo obrátil světlo majáku dějin do temné oblasti, kam lidé jeho věku kladli hranice vesmíru. Pytheas nalezl v těch bájných krajích poměrně civilizovanou zemi. Tohoto muţe Středomoří překvapily bouřlivé vlny Atlantiku. Zdejší lid - napsal - pěstuje obilí, ale musí je mlátit v krytých sýpkách, protoţe podnebí je tu příliš vlhké. Britové, jak si povšiml, pili nápoj z kvašeného zrní smíchaný s medem a obchodovali cínem s galskými přístavy na pevnině. O dvě stě let později nám jiný cestovatel - Poseidónios - rovněţ popsal cínové doly a také to, jak jsou pruty cínu dopravovány nejdříve na hřbetech mezkŧ nebo koní a poté lodí aţ k ostrovu, který nazývá Ictis, přičemţ jde nepochybně o dnešní Mont-Saint Michel, Tento obchod byl svým významem dostatečným dŧvodem k pouţívání zlatých mincí, které Keltové dělali podle staterŧ Filipa Makedonského. Na první kovové minci, vyraţené v Anglii, byla hlava Apollónova, a to je dostatečným znamením, ţe tato civilizace je středomořského pŧvodu.

III.

Nejlepším dokladem o zpŧsobu ţivota starých Keltŧ je svědectví Caesarovo. Kaţdé keltské město, kaţdá vesnice a skoro kaţdá rodina byla rozdělena na dvě strany. Povinností stařešiny kaţdé strany byla ochrana svých svěřencŧ. Tyto kmeny neměly ţádný smysl pro stát jako instituci a nezanechaly ţádné politické dědictví. V Anglii a Francii je stát výtvorem zároveň latinským i germánským. Sjednocení Keltové by byli nepřemoţitelní, ale jejich ustavičné vzájemné pŧtky znehodnocovaly jejich udatnost i inteligencí. Keltský kmen nebyl kmenem totemickým, ale kmenem rodinným, coţ jistě vytváří silnější vzájemná pouta, ale také překáţí rozvoji širších společností. Vidíme, ţe v zemích keltského pŧvodu zŧstala rodina jednotkou společenského ţivota. U Irŧ, zejména těch, kteří se vystěhovali do Spojených státŧ severoamerických, zŧstává politika kmenovou záleţitostí. V Caesarově době měly tyto rodinné kmeny „zálibu v barvách, symbolech a erbech… Tartany skotských kmenŧ jsou pravděpodobně keltského pŧvodu“. Podle Caesara je ţivot v selské obci se

IV.

14


společnými poli a pastvinami, který bude hrát v dějinách Anglie později velikou roli, vlastní Germaniím. U Keltŧ by nebyl slučitelný se soustavou stran, jak ji líčí Caesar. Pro tyto sotva usazené kočovníky bylo zemědělství konec koncŧ méně dŧleţité neţ lov, rybaření a chov dobytka. Ve Walesu stěhovalo obyvatelstvo své vesnice, aby si našlo nová loviště, nové pastviny u nové pozemky k obdělání, aţ do středověku. Nejváţenější třídou byla třída kněţí neboli druidŧ. Nic se tak nepodobá těmto druidŧm jako indičtí bráhmani a íránští mágové. Mnoho věcí z keltské víry připomíná Orient. Dlouhé pŧsty - tento irský náboţenský obřad - se podobá dharaně Hindŧ, kde bráhman hladoví na prahu svého protivníka tak dlouho, dokud se mu nedostane zadostiučinění. V Británii byli za časŧ Caesarových nejslavnější druidové. Kaţdý rok se shromaţďovali ve svém středisku - moţná ve Stonehenge -, ale jejich nejposvátnějším místem byl ostrov Mona (Anglesey). Druidové Galŧ nebo Belgŧ, kteří chtěli získat hlubší znalosti ve svém učení, odcházeli za tímto účelem do Britanie. Tady se učili velkému mnoţství veršŧ, které obsahovaly posvátná přikázání. Druidové učili, ţe „smrt je pouze stěhování a ţivot pokračuje ve svých podobách a se svými statky ve světě mrtvých, který představuje velkou zásobu volných duší… Zdá se, ţe tato zásobárna se pro ně neomezovala jenom na duše lidské, a ţe tedy věřili v metempsychózu“, coţ je další rys společný s Orientem.

V.

Mezi Kelty v Británii a Belgy, kteří ţili na druhé straně mořské úţiny, byly těsné a trvalé styky. V okamţiku římského vpádu vyslali britští Keltové na pevninu svým bratrŧm vojenské posily. Caesar však nicméně poznamenal, ţe Keltové z ostrovŧ byli hŧře vyzbrojeni neţ Keltové z Galie. Galští Keltové upustili od bojových vozŧ jako zastaralého válečného prostředku, protoţe našli na jiţních planinách dostatek dobrých koní. Britové neměli koně schopné unést náčelníka ve zbroji, a tak bojovali jako válečníci z dob Homérových a místo skutečného jezdectva měli spíše jízdní pěchotu.

VI.

V Británii stejně jako v Galii napodobovali pruţní a bystří Keltové po své poráţce rádi a bez předsudkŧ římskou civilizaci. „Galští učitelé, kteří byli vychováni ve škole druidŧ, dali Galii její klasické vzdělání… Později ve středověku připomenou irští mniši Evropě úctu k řeckým a latinským spisŧm.“ Keltové však nebyli jenom dobrými šiřiteli cizí vzdělanosti. Sami měli zálibu v umění a spirálovité ornamenty na jejich zbraních, špercích a nádobách

VII.

15

KNIHA PRVNÍ - Keltové

svědčí o mnohem větší umělecké obrazotvornosti, neţ jakou kdy měli Římané. Do evropské literatury přinesli jako vlastní vklad orientální smysl pro tajemství a dramatické pojetí osudovosti. Keltský duch poznamenal Evropu snad právě bájí o Tristanovi a Isoldě a pověstí o králi Artušovi. Při utváření moderní Anglie sehrály keltské prvky, které se zachovaly na západě ostrovŧ, velmi dŧleţitou úlohu. Ještě ve dvacátém století se setkáváme s anglickými vládami a anglickými armádami, kterým předsedají nebo velí skotští, waleští nebo irští Keltové.

16


IV. ŘÍMSKÝ VÝBOJ Pokud jsou slabé národy v dosahu silné vojenské moci, mohou jenom s velikými obtíţemi zŧstat svobodné. Kdyţ Římané dobyli Galii, stala se pro ně nejpřirozenějším cílem dalšího taţení Británie. Caesar potřeboval vítězství, aby ohromil Řím, a peníze, aby odměnil vojáky a své přívrţence. Doufal, ţe na těchto bájných britských ostrovech najde zlato, perly, otroky. Kromě toho povaţoval za uţitečné zastrašit britské Kelty pro jejich pomoc pevninským Keltŧm v boji proti němu. Koncem léta roku 55 před Kristem se rozhodl podniknout krátkou prŧzkumnou výpravu na druhou stranu moří. Informoval se u galských kupcŧ, kteří ho však - z neznalosti nebo přímo ze zlomyslnosti neinformovali správně. Caesar s oblibou prováděl domorodou politiku, postupoval od jednoho kmene ke druhému a vyuţíval jedněch proti druhým. V tomto narychlo připraveném dobrodruţství byl tísněn časem. Nejprve vyslal jednu loď, aby vyhledala vhodné místo k přistání, a poté se vydal na cestu se dvěma legiemi.

I.

Tato operace dopadla dost špatně. Předem informovaní Britové ho očekávali se značnými silami jiţ na pobřeţí. Legionáři, kteří museli naskákat z lodí do ještě značně hlubokého moře, obtěţkáni svými zbraněmi a zmítáni a sráţeni vlnami, se jenom s mimořádným úsilím dostali na pevnou pŧdu. Caesar musel dát lučištnickým a prakovnickým galérám rozkaz krýt přistání uzavírací palbou. Římské síly měly daleko větší kázeň, daleko více válečnických zkušeností neţ Britové. Zkušení legionáři dokázali hned po přistání zaujmout postavení, chránit své lodě a vytvořit ze svých spojených štítŧ „ţelvu“. Keltové přitáhli s několika tisíci vozŧ. Válečníci sestoupili z vozŧ a jako pěchota se pustili do boje, zatímco vozkové se stáhli poněkud zpět, aby byli připraveni, v případě poráţky nebo ústupu, vzít kaţdý svého bojovníka zase na vŧz. Přes dílčí úspěchy poznal Caesar velmi brzy, ţe jeho malá armáda není v bezpečí. Jiţ samo moře s vysokými vlnami zničilo několik lodí. Blíţily se rovnodennostní bouře. Vyuţil lehké převahy, aby získal příslib záruk, a zvedl - bez ztráty tváře - znenadání krátce po pŧlnoci kotvy. Pak poslal senátu o této neslavné výpravě tak skvělou zprávu, ţe bylo odhlasováno dvacetidenní supplicatio na oslavu Caesarova

II.

17

KNIHA PRVNÍ - Římský výboj

„vítězství“. Caesar však byl do té míry realista, ţe se nenechal oklamat jedním neúspěchem. Poznal povahu země, přístavy a britskou taktiku, pochopil, ţe Brity nemŧţe porazit bez jízdy, a rozhodl se k návratu v příštím roce (54 před Kristem). Tentokrát narazil na Brity spojené hrozbou velkého nebezpečí a podřízené náčelníkovi Cassivellaunovi, který ovládal území na sever od Temţe. Římská armáda se vypravila právě k této řece. Kdyţ Caesar dosáhl severního břehu, začal chytře vyjednávat. Vyuţil probouzející se ţárlivosti keltských náčelníkŧ, některé z nich poštval proti Cassivellaunovi, dosáhl podrobení některých kmenŧ, jiné porazil zbraněmi a nakonec při jednání se samotným Cassivellaunem stanovil výši ročního poplatku, který bude Británie ročně platit římskému lidu. Tento poplatek však jiţ v roce 52 přestal být vyplácen a občanská válka odvrátila na dlouhou dobu pozornost Říma od Britŧ. Cicero se tomuto „výboji“ vysmíval, neboť nepřinesl nic neţ pár otrokŧ, dělníkŧ nejhrubšího zrna, mezi nimiţ nebyl ani jeden vzdělanec nebo hudebník, a byl spíše záleţitostí vnitřní politiky neţ vítězstvím impéria.

III.

Kdyţ Caesar zemřel, zapomnělo se na Britanii po celé jedno století. Avšak Galie, svým duchem uţ zcela římská, vysílala do země své obchodníky. Peníze císařství tady měly vysoký kurs. Básník Martialis (43-104) se chlubil svými britskými čtenáři a nadšeně mluvil o mladé Britce, provdané za Římana, které se velmi zalíbilo v italském světě. Za časŧ císaře Claudia volaly rŧzné skupiny po výboji - vojevŧdci v něm viděli zdroj slávy a zisku, vyváţející obchodníci ţádali přítomnost legií pro zajištění bezpečnosti obchodu, galští správní úředníci si stěţovali na špatný vliv druidŧ, jejichţ aktivní centrum bylo stále v Británii, a nesčetní hodnostáři doufali ve výnosná místa v nové provincii. V roce 43 před Kristem vyslal tedy Claudius výpravu, kterou tvořily čtyři legie (II. Augustova, XX. Valeria Victoria, XIV. Gemina, Martia Victoria a slavná IX. Hispana z podunajské armády) včetně pomocných oddílŧ a jízdy, celkem asi padesát tisíc muţŧ. Zdálo se, ţe pro takovou armádu je dobytí země snadné, teprve po dosaţení horských oblastí Walesu a Skotska se setkala s váţnějším odporem. Z ostrova Mona, náboţenského centra druidismu, vyrazil strašlivý dav válečníkŧ, v jehoţ středu mávaly ţeny s rozpuštěnými vlasy zapálenými pochodněmi, zatímco sami druidové, oblečení v bílá dlouhá roucha, v hustých sevřených řadách, zvedali ruce a vzývali bohy. Na zdánlivě pacifikovaném jihovýchodě ohrozilo dobyvatele na krátký čas velké povstání, vedené královnou

IV.

18


Boudiccou nebo také Boadiceou a vyvolané nespravedlností prvních římských správcŧ. Povstání však skončilo masakrem Britŧ. Začátkem druhého století byla celá bohatá rovina jihu podrobena. Římský zpŧsob okupace se prakticky neměnil - budování znamenitých cest, které umoţňovaly legiím rychlá přeskupení, a budování opevněných míst, ve kterých se zdrţovaly a ţily stálé posádky. Většina anglických měst s koncovkou -chester nebo -cester byla v době výboje římskými tábory (castra). Do malých britských městeček jako Camulodunum (Colchester) a Verulamium (Saint Albans) si legionářští vyslouţilci po skončení sluţební doby zvykli chodit na odpočinek. Města na severu - jako Lincoln a York - byla pŧvodně města posádková. Londýn (neboli Lundinium) v době Římanŧ stále rostl, protoţe dobyvatelé jím vedli všechny cesty, které spojovaly sever s jihem, a hlavní z nich - Watling Street - šla z Londýna do Chesteru. Londýna jako znamenitého přístavu vyuţívali Římané pro zásobování svých armád.

V.

V malých městech zaloţených Římany se ulice křiţovaly v pravém úhlu. Lázně, chrám, fórum, bazilika měly svoje obvyklé místo. Jih Anglie byl brzy poset malými římskými domy. Malby na stěnách a mozaiky na podlaze zobrazovaly klasické výjevy: historii Orfeovu a historii Apollónovu. Hodnostáři a vojáci se v tomto podnebí se stálými mlhami snaţili s dosti malým zdarem vyvolat podobu Itálie. Bath (Aquae Sulis), který byl „Simlou2 římské Británie, zatímco Londýn její Kalkatou nebo Bombají,“ vystavěli jako dokonale římské lázeňské město. Keltové, nebo alespoň jejich část, se tomuto novému ţivotu přizpŧsobovali. Moţná by byli odbojnější, kdyby se cítili utlačováni, ale římská politika respektovala místní instituce. Nechala domorodce, aby spontánně přijali civilizaci, která měla v té době ohromný věhlas. Ostatně na nějaký významnější nátlak bylo mnoţství římských přistěhovalcŧ velmi malé. Bylo to několik kupcŧ, několik lichvářŧ, dŧstojníci a hodnostáři. Vojáci se velmi rychle asimilovali nebo je nahradili místní muţi. Děti, které měli legionáři s místními ţenami, byly vychovány v táboře a později se staly také vojáky. Římská civilizace „nebyla rozpínavostí rasy, ale kultury“.

VI.

Tento zpŧsob pokojného pronikání velmi šťastně vyuţil Tacitŧv tchán Agricola (v roce 79 aţ 85 po Kristu). Agricola byl vzor nového římského správce. Nepodobal se aristokratickým prokonsulŧm, kteří

VII. 2

Klimatické lázně v Indii ve výši 2160 m - pozn. red.

19

KNIHA PRVNÍ - Římský výboj

Impérium jak zakládali, tak i okrádali. Agricola patřil k měšťanské patricijské vrstvě se všemi ctnostmi i slabostmi této třídy. Protoţe byl sám z provincie, vyvolával v obyvatelstvu provincií, které spravoval, vítr dŧvěry a sympatií, a také lépe rozuměl jeho případné odbojnosti. Dosáhl určitých válečných úspěchŧ, protoţe „však poznal, ţe zbraněmi se získá jen málo, pokud razí cestu nespravedlnosti, chtěl příčinu války vykořenit v samém jejím základu“. Agricola urovnával záleţitosti sám, do správních úřadŧ jmenoval poctivé muţe, stavěl se proti vyděračství daňových výběrčích a pokoušel se povzbuzovat Kelty k účasti na římském ţivotě. Vyzýval je ke stavbě lázní a trţišť, a „chvále pilné domorodce a káraje nedbalce, nahradil nátlak čestným soupeřením. Syny náčelníkŧ nechal vychovávat podle římských zvykŧ, a mladíci se brzy začali odívat tógou… Kdo by v rusovlasém uhlazeném Římanovi poznal dřívějšího barbarského Kelta?“ Mnozí Keltové začali v té době mluvit a psát dvěma jazyky. V Lundiniu se mluvilo latinsky a na pobřeţí bylo nepochybně slyšet i řečtinu a jiné jazyky středomořských námořníkŧ. Nalezla se cihla, na kterou dělník jako ţert vŧči kamarádovi napsal latinsky: „Anstilis si bere kaţdý den týdenní dovolenou.“ Podobné nápisy dokazují, ţe i někteří řemeslníci a dělníci uměli latinsky, ale pro obyvatelstvo jako celek zŧstávaly běţným jazykem i nadále keltské dialekty. Tomuto pořímšťování Británie nemohlo být náboţenství ţádnou překáţkou, Římané byli snášenliví a bez zábran si přisvojovali neznámé bohy, Pokud pronásledovali aţ téměř do úplného vyhlazení druidismus, pak to bylo jenom proto, ţe v něm viděli politické nebezpečí. Keltského boha války Teutatise však ztotoţňovali s Martem. Ve velkých městech vystavěli chrámy císařŧm, Jupiterovi, Minervě. Mnoho nápisŧ a mosaik nalezených v Anglii připomíná Matky, Deae Matres, bohyně, jejichţ kult přinesli nepochybně z pevniny cizí vojáci. Jiní legionáři zase uctívali Mithru, a v Londýně byl objeven dokonce chrám zasvěcený bohyni Isis. Křesťanství bylo v Británii známo určitě jiţ ve třetím století. Na začátku čtvrtého století sídlil v Londýně biskup Restititus, který se prý zúčastnil společně s dalšími dvěma britskými biskupy synodu v Arles. Jeho diecése musela být malá a chudá, protoţe pro něho vyhlásili v Galii veřejnou sbírku na uhrazení nákladŧ spojených s cestou, které nemohli svému biskupovi zaplatit jeho věřící sami.

VIII.

IX. 20

Zatímco se jih a střed Británie stával ţivou součástí císařství, na severu římská okupace nijak nepokračovala. Na okraji stepí porost-


lých vřesem a křovisky ţil polodivoký kmen Brigantŧ a výše na sever ještě další keltský národ, Piktové, který vzdoroval kaţdému pacifikačnímu pronikání. Tyto odbojnické a nesmiřitelné kmeny lákalo poměrně značné bohatství keltskořímských měst a proto čas od času se vydávaly na loupeţivé výpravy k jihu. Římští vojevŧdci se marně pokoušeli je pronásledovat. Po skvělém společném manévru armády a loďstva se Agricola domníval, ţe je porazil. Kdyţ však Římané obsadili Skotsko, staly se jejich komunikace, nyní neúměrně dlouhé, snadno zranitelnými, a jeden nájezd Brigantŧ skončil hrozným masakrem legionářŧ. Po této strašné pohromě, při níţ byla zničena celá IX. legie, vydal se do Británie v roce 20 sám císař Hadrián spolu se VI. legií Victrix. Císař se rozhodl upustit od dobytí severu a opevnit hranice mezi řekou Týne a Solwayským zálivem vybudováním soustavy čtrnácti pevností, které zpočátku spojoval souvislý hliněný násep a brzy poté kamenná hradba se stálou posádkou. Hadrián zkrátka upustil od snahy potlačit odbojnické kmeny. Císaři postačilo, aby je drţel na uzdě v Kaledonii stejně jako v zemích střední Evropy. Tato „moudrost“ však později přivodila pád císařství.

21

KNIHA PRVNÍ - Konec římské Anglie

V. KONEC ŘÍMSKÉ ANGLIE Od třetího století ohroţuje římské císařství přes velký pokrok krize ve třech rovinách - v hospodářské, náboţenské a vojenské. Římský kapitalismus neprozřetelně vykořisťoval bohatství ve všech provinciích. Boj mezi pohanstvím a křesťanstvím rozdělil císaře a občany. Vojenská moc Říma se rozplynula. Soustava souvislých hranic (linie pevností spojených valem) ztroskotala. Zdálo se, ţe v Británii je tento zpŧsob poněkud účinnější, protoţe hájené hranice byly poměrně krátké. Na pevnině se musely opevněné linie nahradit pohyblivými vojenskými oddíly. Ale i legie samy se ukázaly při boji s barbarskými jezdci jako neschopné. Meč a oštěp musí brzy ustoupit kopí a luku, a vítězství Gótŧ, kteří se spojí na širých stepích Ruska, této země jezdcŧ, je předzvěst nahrazení legionáře jezdcem. „Základní změna, která určí povahu válečného umění příštích dvanácti nebo třinácti století, je skutečnost, ţe jezdectvo nabývá převahy nad pěchotou.“ Císařství, aby získalo nezbytně potřebné jezdectvo, najímá barbary. Zpočátku tvoří barbaři pouze pomocné oddíly, ale později vstupují i do legií, a nakonec tvoří legie jenom oni. V polovině čtvrtého století znamená slovo voják totéţ co barbar. „V armádách je dobré pouze to, co není římské.“

I.

Protoţe barbarská jízda, která nemá lodě, se nemŧţe dostat na ostrovy, trvá římský mír v Británii déle neţ v kontinentálních provinciích a první polovina čtvrtého století je zde svědkem vrcholu římské kultury, ale armáda i tady přestává být armádou římskou. Posádka obranného valu se skládá z místních jednotek a ty nejsou nikdy přemisťovány. První dácká kohorta tu pobývá celá dvě století. Usedlý voják se mění v osadníka. Britské legie pozvolna zapomínají na své svazky s Římem. Jednoho dne si vyhlásí vlastního císaře, který potáhne na pevninu, aby bojoval s nápadníky trŧnu, kteří pocházejí z jiných provincií. Císařství v těchto bojích zanikne. Odchod legií - ať jiţ táhnou do Galie hájit věc svého vojevŧdce, nebo jsou nějakým císařem, který je u konce svých sil a moci, povolány do Říma - je pro Británii tím závaţnější, ţe občanské sloţky jejího obyvatelstva ztratily během dlouhého římského míru všechny válečnické ctnosti. Vojáky nejsou ani bohatí majitelé vil, ani drţitelé statkŧ v keltských vesnicích,

II.

22


ani otroci. To, ţe spokojený občan zapomíná, ţe jeho svoboda koneckoncŧ závisí na jeho vojenských kvalitách, je vţdy velkým nebezpečím pro šťastné civilizace. Feudální zřízení bude novou formou místní obrany, ale její nutnost poznají obyvatelé západní části Evropy teprve po krutých zkouškách plných utrpení. Nájezdy Piktŧ a Skotŧ na severu byly v římské Británii starým a trpěným zlem. Ke konci třetího století se objevilo nové nebezpečí. Pobřeţí obsadili franští a saští barbaři. Bylo tu sice římské loďstvo, které mělo chránit Severní moře a prŧliv La Manche (Classis Britannica), ale podle všeho nebylo dostatečně silné, protoţe v roce 280 muselo císařství jmenovat nového admirála, Carausia, jehoţ hlavním úkolem bylo zadrţet saské nájezdy. Carausius, obviněný z toho, ţe si více hledí olupování lupičŧ neţ obrany provincií, se však vzbouřil, najal v Galii franské ţoldnéře a dal se svým vojskem prohlásit za císaře. Tento samozvanec, chráněný loďstvem, vládl v Británii a v části Galie od roku 286 do roku 293. Carausius jako keltský panovník byl opravdu velmi zajímavá postava; nechal aţ v Rouenu razit mince, na nichţ se postava Británie k němu obracela se slovy Expectate veni (Přijď, vytouţený), a jiné na počest Říma, kde stálo Roma aeterna (věčný Řím). Úspěch jeho oddílŧ však dokazuje slabost císařství. Kdyţ konečně císař Dioklecián znovu nastolil pořádek, pokusil se, aby se vyvaroval podobných pronunciamientos (prohlášení se za panovníka), rozdělit v Británii moc mezi tyto tři muţe: civilního správce, vrchního velitele (Dux Britanniorum) a. hraběte na saském pobřeţí (Comes littoris saxonici), který byl podřízen prefektu Galie, ale nikoli správci Británie. Toto zřízení bylo po celou první polovinu čtvrtého století velmi účinné. Nepřátelské nájezdy ustaly.

III.

„Konec římské moci v Británii spadá do doby řádění vojenských vzpour a zmatkŧ, řádění tím neomluvitelnějšího, ţe to je pro císařství chvíle nejvyššího nebezpečí.“ Kolem roku 384 pozvedly britské legie k moci svého oblíbeného a vynikajícího vojevŧdce Maxima. Ten se svými vojáky odtáhl do Galie, aby napadl císaře Graciána, a v Británii nechal jenom posádku obranného valu. Nad Graciánem sice zvítězil, ale sám byl potom poraţen císařem Východu Theodosiem a sťat. Jeho legie se nikdy nevrátily zpět. „Jedna z nejkrásnějších keltských bájí líčí dobrodruţství římského císaře Maxena Wlediga (zřejmě Maxima). Tento císař usnul na lovu a měl ţivý sen o kouzelné princezně, kterou se pak vydal hledat a nalezl ji v Británii. Vzal si ji za manţelku a Británii pozvedl k nejvyšší moţné slávě. Řím však na něho zapomněl a tak musel opustit své nové království, aby znovu dobyl císařství. Na jeho výpravu mu Británie

IV.

23


poskytla legie, ty se však nikdy nevrátily. Maximova armáda obývá zemi mrtvých.“ Úřední zpráva (Notitia Dignitatum), sestavená mezi rokem 400 a 430, ještě označuje Británii za provincii s početnými římskými jednotkami, tyto listiny však nepochybně měly zastaralé informace. Na sklonku čtvrtého století legie skutečně z větší části odešly do země mrtvých. V okamţiku velkého vpádu do Římské říše - okolo roku 410 - ţádá Stilicho, kterého tísní Vandalové a Burgundi, ještě jednou vojenskou pomoc z Británie. Vojáci, kteří této ţádosti vyhověli a opustili ostrov, nebyli Římané, ale Britové. A provincie jiţ pomalu neměla ţádné obránce. Co se stalo pak? Piktové a Skotové se zřejmě osmělili a britský kníţe Vortigern si zavolal na pomoc proti nim saské náčelníky Hengista a Horsu, kterým slíbil za jejich meče některá území. Tito náčelníci - podle kronikáře - se však, kdyţ uţ byli na ostrově, obrátili proti svému pánovi a zaměstnavateli. Germánští nájezdníci, které vábila tato bohatá a špatně hájená země, byli čím dál tím početnější. V roce 48 je moţno číst v anglosaské kronice: „V tomto roce shromáţdili Římané všechny poklady Británie. Část z nich zakopali do země, zbytek s sebou odnesli do Galie.“ V naší době se část těchto pokladŧ, obsahující stříbrné a zlaté předměty, nalezla při vykopávkách. Všechny archeologické nálezy svědčí o vyděšené zemi. Zpustošené vily a domy nesou stopy poţáru. Kostry nemají náhrobky. Beda Ctihodný popisuje germánské nájezdy takto: „Veřejné a soukromé budovy byly rozbořeny, kněţí byli popravováni a na smrt vydáváni před oltáři… Z těch, kterým se podařilo utéci, byli jedni, chycení v horách, povraţděni a druzí, kteří se vyhladovělí vrátili, pokud nebyli na místě zabiti, se stali otroky. Další plni zoufalství utekli na druhou stranu moře. Ti pak vedli bídný ţivot uprostřed divokých skal a hor.“ Většina Keltŧ se uchýlila do hornatých krajŧ západu a jejich potomky je tam moţné nalézt i dnes. „Zastavili se na mořském břehu a usadili se ve skalách. Na druhé straně moře je jiný svět. V očekávání převozníka zŧstali na svém břehu.“ Sasové nazvali tyto uprchlíky jménem Walesu, Welsh, coţ znamená cizinci (německé slovo welche). Další Keltové se vystěhovali do Armoriky, jedné z nejpustších částí Galie, a zaloţili zde malou Británii (francouzskou Bretagne Bretonsko). Mezi oběma Britániemi vzniklo trvalé pouto. „Tristan je Brit, Lancelot přišel k Artušovu dvoru z Francie a Merlin putuje sem a tam mezi oběma zeměmi.“

V.

24


Sasové dobývali ostrov jen pozvolna, jeho obránci si vedli často velmi statečně. V roce 429 navštívil Verulamium svatý German, biskup z Auxerre, aby tu bojoval proti pelagiánskému kacířství, a to jenom dokazuje, ţe Britové měli i v době nepřátelských nájezdŧ stále ještě čas zabývat se teologií. Protoţe za jeho pobytu město ohroţovali Piktové a Sasové, postavil se svatý German do čela vojska, zřídil zálohy a ve vhodný okamţik vrhl za pokřiku Aleluja křesťany proti barbarŧm. Zvítězil. V šestém století vyhrál nad vetřelci král Artuš (neboli Artorius), onen mytický panovník, který inspiroval tolik básníkŧ. Od té doby jsou však jiţ pány nejbohatší části země Anglové, Sasové a Jutové. Téměř úplný zánik keltsko-římské kultury v Anglii vzbuzuje oprávněný podiv. V Galii, hlavně na francouzském jihu, zŧstala římská města a památky skoro nedotčeny. Pozdní latina byla hlavním pramenem základních prvkŧ francouzského jazyka. V Anglii se však v řeči zachovalo jen málo stop římské nadvlády. Anglická slova latinského pŧvodu jsou bud slova z oblasti vědy, která však byla přejata mnohem později, nebo slova francouzská, která pocházejí z doby normanského vpádu. Ze vzácných slov, která vznikla jiţ v době prvního římského výboje, je moţno uvést pouze slovo césar, to je však slovo mezinárodní, slovo street (strata via, které se objevuje ve sloţenině Stratford), slovo mile, coţ je římské tisíc, slovo wall, coţ je vallum, a koncovka cester (castra)… Císař, silnice a obranný val - to je tedy vše, co zŧstalo po čtyřech stech vlády Říma v nejvzdálenější z jeho provincií?

VI.

„Nejdŧleţitější věcí, kterou lze na Anglii a Francii pozorovat, není to, ţe tu lze najít římské památky, ale to, ţe to jsou památky římské.“ Anglie nalezla v římském dědictví - stejně jako celá Evropa křesťanství a ideu státu. Císařství a římský mír tady zŧstanou šťastným snem nejlepších barbarských vladařŧ. V Irsku a Walesu zachrání římskou kulturu kněţí a mniši. Kronikář Gildas asi v roce 540 cituje Vergilia, a kdyţ mluví o latině, nazývá ji nostra lingua (náš jazyk). Teorie o úplném vyhlazení pořímštěných Keltŧ, kdysi tak drahá saským historikŧm, je těţko udrţitelná. Skutečnost, ţe nemnohá keltská slova, přeţívající i dnes v angličtině, jsou slova, která se týkají domácího ţivota, nepochybně svědčí o tom, ţe se vetřelci oţenili s domorodými ţenami. Z muţŧ bylo velmi mnoho pobito a mnoho dalších se stalo otroky, ale stejně jako nebyli kdysi vyhlazeni Iberové, nebyli zničeni ani Keltové. Jestli se dnes Angličan tak hluboce liší od Němce, je to zčásti proto, ţe normanský vpád byl pro něj druhým v pořadí latinským výbojem, a zčásti také proto, ţe v krvi germánských vetřelcŧ se ve značně velkém poměru smísila krev ras, které je

VII.

25


předcházely.

26


VI. ANGLOVÉ, JUTOVÉ A SASOVÉ „Muţi urostlých bílých těl s divokýma modrýma očima a světle ryšavými vlasy, lidé nenasytných ţaludkŧ, vţdycky vyhladovělých a stále zahřívaných silnými kořalkami, jinoši, pozdě dospívající k lásce, kteří se však nestydí propít celý den a celou noc.“ Tito Sasové a tito Anglové mají prudkou letoru. Zachovají si ji; po patnácti stoletích navzdory přesným pravidlŧm obřadného zákoníku, zrozeným z téţe prudkosti, zŧstane jejich povaha mnohem méně poddajná neţ u Keltŧ a románských národŧ. V době válečného taţení nemá pro ně lidský ţivot téměř ţádnou cenu. Jejich nejoblíbenější zábavou je válka. Jejich dějiny jsou „dějinami havranŧ a supŧ“. „Pod tímto barbarstvím se však skrývají ušlechtilé sklony“ a především „určitá váţnost, která je odvrací od povrchních citŧ“. Jejich ţeny jsou cudné a manţelství čistá. Kdyţ si muţ zvolí náčelníka, je mu věrný. K nepříteli je krutý, ale vŧči členŧm své tlupy čestný a oddaný. „Muţ této rasy dokáţe přijmout a uznat nadřízeného, je schopen oddanosti a úcty.“ Protoţe sám na sobě poznal hroznou moc přírody větší měrou neţ obyvatel zemí s mírným podnebím, je náboţensky zaloţen. Má výstřední a truchlivou obrazotvornost. Pustiny, kde ţil, jsou docela jiné neţ kraje, kde vznikla přísná biblická poezie, nicméně ho připravily na to, aby jí rozuměl. Kdyţ mu bude zjevena bible, nadchne se pro ni upřímnou a trvalou láskou.

I.

Je dost snadné představit si připlutí saské hordy. Barbaři, kteří jsou zahnáni vzedmutým mořem do širokého ústí, se plaví proti proudu řeky nebo táhnou po římské silnici. Nalézají sídlo obklopené obdělanými poli nebo chýše keltské osady. Nikde ţádný křik, nikde ţádný hlas. Před prahem mrtvoly, zbytek obyvatel uprchl. Houfec má hlad. Zbývá několik kusŧ drŧbeţe, několik kusŧ dobytka. Houfec se zastaví, a protoţe pŧda je zoraná, začne na ní pěstovat obilí. Nastěhovat se do římských vil se však Sasové chrání. Vila je v prvé řadě zpola vypálena, a pak, pověrčiví barbaři se nepochybně také bojí stínŧ zavraţděných pánŧ. A uţ vŧbec nepŧjdou tito muţi, kteří jsou zvyklí ţít pod širou oblohou, tito sedláci, lovci a dřevorubci, bydlet do měst. Malá římská městečka budou velmi rychle opuštěna. Tito Germáni se v nové zemi řídí svými starými zvyky. Kácejí stromy a pro svého náčelníka jako šlechtice vystaví z

II.

27

KNIHA PRVNÍ - Anglové, Jutové a Sasové

kmenŧ dvoranu a pro sebe obyčejné vojenské chýše. Při rozdělování pŧdy se tlupa řídí germánskou tradicí. Vesnice (slovo town nebo township je ze saského slova tun, coţ znamená plot) je společným vlastníkem polí, ale kaţdý její obyvatel má svŧj vymezený díl3. Před příchodem Římanŧ obdělávali Keltové pŧdu velice primitivním zpŧsobem. Zorali pole, zašili obilí, sklidili úrodu, a kdyţ byla pŧda vyčerpána, odtáhli dál. Sasové mají účinnější metody. Některé kmeny rozdělují obdělatelné pozemky na tři části, z nichţ vţdy jednu nechají leţet ladem, aby země znovu nabyla síly. Při přípravě pŧdy se pálí plevel, jehoţ popel je hnojivem. Kaţdé ze tří společných polí se pak dělí na dílce, oddělené úzkými travnatými pruhy, jednotlivé dílce se přidělují kaţdé rodině v rŧzných končinách tří polí tak, aby všichni měli svŧj díl lepších a horších pozemkŧ. Louky jsou rovněţ do dne senoseče rozdělené. A konečně se ohradí společný les, ve kterém vepři najdou ţaludy a lidé chrastí na palivo. Vesnici, buňku anglosaského venkovského ţivota, tvoří deset aţ třicet rodin. Z hospodářského hlediska ji spravuje malé shromáţdění, moot, které se schází pod nějakým stromem nebo na nějakém pahorku, kde se rozhoduje o rozdělení polí, o počtu zvířat, jaký bude mít kaţdý z členŧ právo poslat na společné pastviny, a o odměně pro společné pastýře a honce. Zde se také volí oficiální zástupce obce, reeve, který je starostou i správcem společného majetku, dále wood-reeve, který se stará o lesy, a hospodář, který má na starosti společné lány. Ve vesnici je také vţdycky nějaký šlechtic, thegn nebo také thana, který je vojenským vŧdcem s právem poţadovat poplatky, a to ve formě naturálií nebo práce. V těchto primitivních časech jsou hranice mezi společenskými třídami vymezeny jenom velmi nepřesně. Pod takovým šlechticem ţije svobodný člověk, jehoţ jedinou povinností vŧči pánu je trinoda necessitas (trojí povinnost) - válečná sluţba, udrţování cest a oprava mostŧ. Později vznikají jiné třídy a podmínky, jejichţ charakter se mění podle místa a času, jedno však mají společné: jejich příslušníci platí nájemné v naturáliích nebo prací. Mnoho vesnic má také své vlastní otroky, moţná potomky ušetřených zajatcŧ. Ti však mezi desátým a jedenáctým stoletím mizí.

III.

IV. 3

V době, kdy Anglosasové přicházeli na ostrovy, měl pravděpodobně kaţdý jejich kmen, který přistál, svého náčelníka nebo krále, s nímţ

Tento náčrt je přirozeně pouze schematický. Nájezdníci se jeden od druhého lišili. V některých krajích společná pole nikdy nebyla; následující část však podává jakousi představu o nejjednodušším procesu.

28


byli jeho thanové spojeni osobní oddaností. Výbojem, sňatkem a obděláním nových pozemkŧ vznikaly nové rozsáhlejší státy. Zárodečná ústřední moc mohla ukládat onu nejmenší míru správní organizace, bez níţ by nebylo moţné rekrutovat armádu ani vybírat daně. V sedmém století bylo v Anglii sedm království. V osmém století přeţívala uţ jen tři: na severu Northumbria, ve středu Mercia a na jih od Temţe Wessex. V devátém století tu však zŧstalo jenom jediné, a to Wessex. Král kaţdého království pochází vţdy z jedné jediné posvátné rodiny, ale rada moudrých, witan, ho mŧţe z členŧ této rodiny do určité míry vybírat. Tato rada však není zastupitelským shromáţděním a není tedy ani předchŧdkyní parlamentu nebo sněmovny lordŧ. Není to ani shromáţdění dědičných pairŧ. Král k ní svolává hlavní vojenské náčelníky a později, kdyţ Germáni přijmou křesťanství, arcibiskupy, biskupy a kněţí. Tato poměrně nepočetná rada moudrých je také nejvyšším soudním dvorem. Mŧţe sesadit špatného krále nebo odmítnout, zejména v době války, svěřit království nezletilému následníkovi. Monarchie je tedy částečně volitelná, ale volitelná jenom v rámci jedné určené rodiny. Království je rozděleno na shirs, z čehoţ jsou odvozena jména anglických hrabství (Wiltshire, Oxfordshire, Yorkshire). Hranice těchto anglosaských shirŧ odpovídají téměř všude hranicím dnešních hrabství. Z počátku je shire hlavně soudní jednotkou. Je sídlem soudního dvora, ke kterému posílá kaţdá vesnice několikrát do roka svého zástupce. V brzké době zde bude zastupovat krále sberíff4 zatímco ealdorman jako místní vladař bude vrchním vojenským velitelem a předsedou soudu zároveň. Shire se skládá z hundreds (ty jsou skupinou sta rodin nebo skupinou, která dodává sto vojákŧ) a hundreds se pak dělí na tuns neboli vesnice. Toto správní rozdělení - po dlouhou dobu nedostatečně vymezené - dostane svoji přesnější a stálejší podobu teprve po mnoha staletích organizačního zdokonalování. Spravedlnost vykonávalo zvláštní shromáţdění, soud shire, a nikoli jako v Římě soudní úředník, který zastupoval ústřední moc. Jak vynášelo toto shromáţdění své rozsudky? To nevíme. Podle všeho se zde nejdříve rokovalo a potom se nějakým, asi předem stanoveným zpŧsobem rozhodovalo prostou většinou hlasŧ. Nejobvyklejšími zločiny byly vraţda, ozbrojená loupeţ a násilné střety. Zákony Sasa Iny (konec sedmého století)

V. 4

Shires reeve, tj. správce hrabství - pozn. red.

29

KNIHA PRVNÍ - Anglové, Jutové a Sasové

stanoví: „Nazýváme zloději muţe, pokud jejich skupinu tvoří méně neţ sedm osob, pokud jich je sedm aţ třicet pět, je to tlupa, pokud jich je více neţ třicet pět, je to vojsko.“ Za těţší byly pokládány také zločiny, které porušovaly „králŧv mír“, tedy zločiny, které byly spáchány v přítomnosti krále nebo v blízkosti místa, kde se právě v té době král zdrţoval. „Pokud se nějaký muţ bije v králově domě, mŧţe přijít o všechny své statky a jeho ţivot je v rukou panovníka. Bije-li se v chrámu, zaplatí jedno sto dvacet šilinkŧ. Je-li to v domě ealdormanově, zaplatí šedesát šilinkŧ ealdormanovi a šedesát šilinkŧ králi. Je-li v domě sedláka, zaplatí sto šilinkŧ králi a šest šilinkŧ sedlákovi.“ Kaţdý muţ měl přidělen wergeld (nebo wergild), coţ byla jeho cena, kterou musela dostat rodina, kdyţ byl zabit, ale kterou na druhé straně on sám musel zaplatit králi jako výkupné za svŧj ţivot, pokud se dopustil nějakého hrdelního zločinu. Wergeld šlechtice byl šestkrát vyšší neţ wergeld sedláka a jeho přísaha měla také šestinásobnou hodnotu. Wergeld je znakem společnosti, v níţ kmen, skupina lidí pokrevně spjatých, je dŧleţitější neţ jedinec. Kaţdé přátelství, kaţdá nenávist, kaţdá náhrada je kolektivní. Váhy spravedlnosti tehdy váţily nikoli dŧkazy, ale přísahy. Dvŧr nevyslýchal svědky. Ţalobce a obţalovaný si museli přivést k soudu muţe, ochotné přísahat v jejich prospěch. Hodnota přísahy byla úměrná hodnotě svědkova pozemkového majetku. Muţ, který byl obviněn z krádeţe v tlupě, musel ke svému ospravedlnění přivést svědky, jejichţ přísaha měla celkově hodnotu jednoho sta dvaceti hides (hide - lán - byl výměrou pozemku nutnou k ţivotu jedné rodiny). Takové sčítání přísah mŧţe vypadat podivně, ale křivá přísaha byla u muţŧ, kteří věřili v zázraky, určitě jenom výjimkou, a pak, v malé pospolitosti znali sousedé více či méně pravdu. Člověk známý pro svoje špatné mravy svědky nenašel. Kdyţ byl nedostatek přísah, uchyloval se soud k rozhodování vodou (obviněný byl svázán na rukou a nohou a vhozen do předem poţehnaného rybníka; pokud klesl přímo ke dnu, byl prohlášen za nevinného, protoţe ho voda neváhala přijmout) nebo k rozhodování ohněm (obviněný musel do ruda rozpálené ţelezo donést do určité vzdálenosti, a vina nebo nevina byla určena podle povahy spálenin, které byly posouzeny po stanoveném počtu dní). Po normanském vpádu se soud v případě sporu, ve kterém šlo o vlastnictví pozemku, utíkal k ordáliím tj. k boţímu soudu bojem (oba protivníci, kteří byli ozbrojeni pouze štítem a kyjem, bojovali mezi sebou tak dlouho, pokud jeden z nich nebyl zcela vysílen a neprosil o milost).

VI.

30


Všechny tyto zpŧsoby nám představují drsnou, hrubou společnost, ale také společnost čestnou, jejíţ zřízení v sobě jiţ obsahuje zárodek silného místního ţivota. Jestliţe Hengist a Horsa nepřinesli, jak se nám leckdo pokoušel namluvit, ani náznak Prohlášení práv z roku 1683, nebo zákona z roku 1894 o ustavení venkovských územních soudŧ, zavedli nicméně v Anglii pár uţitečných zvykŧ.“ Při studiu anglosaských dějin vidíme, ţe Anglosasové si po celou dobu svého národního ţivota zachovali smysl pro „výbory“, skupiny lidí, které se pokoušejí svízele denního ţivota řešit veřejným projednáváním, coţ vede skoro vţdycky ke kompromisu. Tento sklon, který je velmi často zachránil před občanskou válkou, je zčásti dŧsledkem toho, ţe si hned na počátku své existence osvojili skvělý zvyk vyřizovat velké mnoţství Správních a soudních otázek přímo u venkovských moots5 a hrabských soudŧ, a neutíkali se s nimi zbytečně k ústřední byrokracii.

VII.

5

Shromáţdění svobodných měšťanŧ - pozn. red.

31

KNIHA PRVNÍ - Obrácení Anglosasů na víru

VII. OBRÁCENÍ ANGLOSASŮ NA VÍRU Náboţenství Anglosasŧ mělo svoji drsnou krásu. Jeho základem byl souhrn legend, vyprávěný v Eddě, která je severskou biblí. Bohové Odin, Thor a Freya (v angličtině se po nich jmenují dny -Wednesday, Thursday a Friday) ţili ve Valhalle, v ráji, kam válečnické panny Valkýry přinášely bojovníky, kteří padli na válečném poli. Stateční tedy byli odměňování, zrádci a lháři trestáni a násilníci omilostňováni. Toto náboţenství ztratilo při přesídlení mnoho ze svého kouzla. Bylo spjato s určitými místy, s lesy a řekami v Germanii. Kovář Wieland byl v Británii pouhým vyhnancem. Třída kněţí nebyla u Sasŧ početná a byla špatně organizovaná. V době pronikání křesťanství do Anglie se, jak se zdá, nevzepřela k silnějšímu odporu. Jediným projevem barbarského velekněze, který nám zachoval historik Beda Ctihodný, je pochybovačný a sklíčený souhlas. Králové Anglŧ a Sasŧ v šestém století ostatně věděli, ţe jejich pokrevní bratři v Galii a Itálii se uţ na křesťanskou víru obrátili. Tento příklad je příznivě naladil. Římskou církev zdobila v té době ještě stále značná prestiţ císařství; zdědila starověkou kulturu a středomořského organizačního ducha. Na malých anglosaských dvorech přijímali křesťanské misionáře nejen se snášenlivostí, ale často se zjevnou úctou.

I.

Obrácení Anglie na křesťanství bylo dílem dvou skupin misionářŧ, jedni přišli z keltských zemí, zejména z Irska, a druzí přímo z Říma. Po odchodu Římanŧ zŧstal Wales z velké části křesťanský. V Irsku hlásal keltským kmenŧm evangelium svatý Patrik (Říman Patricius), který v zemi zaloţil kláštery, kam se později uchylovali, aby unikli barbarŧm a potom i Saracénŧm, nejvěhlasnější učenci pevniny. Z těchto klášterních měst vyšli světci, kteří obrátili na víru Kelty Skotska, a nejslavnějším z nich byl svatý Columba 6. Křesťanství proniklo do keltské, jiţ přirozeně mystické duše velmi hluboko. V keltských zemích - Irsku, Walesu a Skotsku - vznikla národní církev, která byla na římské církvi nezávislá a chtěla se podobat pŧvodní církvi. Irští mniši byli dlouhou dobu poustevníky, kteří ţili stejně jako poustevníci Thebaidy v

II.

6

Irsky Column Cille - pozn. red.

32


osamělých chýších, daleko od světa. Jen z dŧvodu nezbytné bezpečnosti se smířili se spojením těchto chýší v poustevnickou obec, kterou ohradili hradbou, a se svrchovaností opatovou. V Irsku nebylo mnichŧm, ale ani laickým kněţím zakázáno manţelství. Kostely byly prosté a bez oltáře. Dospělé křtili kněţí na břehu řek. Mši slouţili v lidovém jazyce, nikoli v latině. Kněţí ţili chudě a všechny dary, které dostali, rozdali jako almuţnu. A konečně datum velikonočních svátkŧ stanovili podle starých zvykŧ, a to tak, aby tyto svátky u Keltŧ nespadaly do stejné doby jako velikonoce římské. Římská církev si mezitím našla svého vŧdce. Papeţ Řehoř Veliký, římský šlechtic, který svoji dráhu začínal světskými hodnostmi, dokázal zajistit papeţství dočasně dědictví západořímské říše. Starobylý úřad císaře bylo nutno obsadit, lhostejno zda knězem nebo vojákem. V Itálii vládla po lombardských nájezdech anarchie. Řím a Neapol umíraly hladem. „Kde je lid?“ volal Řehoř, „Kde je senát? Senát neexistuje, lid zahynul.“ Poznal nebezpečí a čelil mu. Ujal se jako duchovní vládce i světské vlády nad Římem. Své bohatství, získané z darŧ věřících v Galii, Africe a Dalmácii, pouţil k výţivě římského lidu. Tento velký muţ byl rozeným umělcem. Pod jeho vlivem se rozvinul gregoriánský církevní zpěv a byly upraveny krásné církevní obřady, které tolik ohromily barbary. K šíření slova boţího v nových zemích vyuţíval hlavně mnichy. Svatý Benedikt zaloţil na začátku století benediktinský řád, ve kterém byla spojena tělesná práce s prací duchovní; zavedl věčné řeholní sliby, noviciát a volbu opata. Jeho reformy přitahovaly do klášterŧ výkvět tehdejšího pokolení. Řehoř pověřil benediktiny nesčetnými misiemi. Jednoho z těchto mnichŧ převora Augustina - pověřil šířením evangelia právě v Anglii.

III.

Existuje známá klasická anekdota. Papeţ, procházející trţištěm na otroky v Římě, viděl mezi nimi plavovlasé mladíky s úţasně bílou pletí, a tak se zeptal, odkud pocházejí. „To jsou Anglové z Británie,“ odpověděli mu. „Non Angli, sed Angeli7,“ odpověděl Řehoř. Mají tvář andělŧ a musí se stát druhy andělŧ nebeských… (r. 597). Při šíření evangelia mezi pohany se papeţ někdy opíral nejen o mnichy, ale také o ţeny. V Anglii se král z Kentu oţenil s křesťanskou dcerou krále paříţského a dovolil jí, aby si přivedla kaplana. A právě na tuto ţenu se nejdříve obrátil převor Augustin a jeho čtyřicet mnichŧ, nesmírně vyděšených tím, ţe ţijí uprostřed země, kterou povaţovali za divokou. Brzy nato

IV.

7

„Nikoli Anglové, ale andělé!“ - pozn. překl.

33


je přivítali v hlavním městě Kentu, v Canterbury. Papeţ jim dal velmi moudré rady. Především bylo třeba co nejméně porušovat staré pohanské zvyky. „Na vrchol hory se nikdy nestoupá skoky, ale zvolna krok za krokem… Hlavně je nutné vyvarovat se kaţdého ničení modlářských chrámŧ. Je třeba zničit jenom modly, potom připravit svěcenou vodu, vykropit jí chrámy a dát do nich ostatky svatých… Pokud jsou tyto chrámy pevně vybudovány, slouţí k uţitku a je dobré, kdyţ přejdou od uctívání kultu démonŧ ke sluţbě pravému Bohu… Kdyţ lidé uvidí, ţe jejich stará místa, kam se chodili modlit, stále stojí, budou ochotněji přicházet, a to jiţ z prostého zvyku, aby uctívali nového Boha…“ Tento mírumilovný zpŧsob měl úspěch a král Kentu se obrátil na křesťanskou víru. Papeţ poslal Augustinovi pallium, odznak pravomoci, udělil mu právo jmenovat v Anglii biskupy a poradil mu, aby své arcibiskupství dočasně zřídil v Canterbury a přeloţil je do Londýna teprve tehdy, aţ se i toto město obrátí na křesťanství. Nic však nemá takové trvání jako dočasnost. Canterbury zŧstalo kapitulou Anglie. Beda Ctihodný nám zachoval Augustinŧv list s dotazy papeţovi, který svědčí o starostech vysokého církevního hodnostáře v roce 600: Jak se mají biskupové chovat ke svému kněţstvu a na kolik dílŧ se mají rozdělit dary věřících?… Do kterého stupně mohou věřící vstupovat do manţelství s osobami ze své rodiny, a je muţi dovoleno oţenit se s nevlastní matkou? Je moţné udělit křest svatý těhotné ţeně?… Za jak dlouhou dobu mŧţe ţena vstoupit po porodu do chrámu?… Po kolika dnech mŧţe novorozeně přijmout křest svatý?… Za jak dlouhou dobu po porodu dítěte mŧţe mít ţena tělesné styky se svým manţelem? To všechno potřebuje znát drsný lid Anglŧ.“ Obracení na křesťanskou víru se v Anglii stále šířilo a o jednom takovém obrácení - obrácení Edwina, krále Northumbrie - existuje písemná zpráva. Lze z ní poznat, s jakou váţností a často i poezií se tito lidé „se smyslem pro vznešené“ věnovali náboţenským záleţitostem. Král pozval své hlavní přátele a rádce, aby vyslechli křesťanského misionáře Paulina. Paulinus vyloţil nové učení a král se pak kaţdého náčelníka zeptal, co si o tom učení myslí. Jeden z nich králi odpověděl: „Ó králi, zdá se mi, ţe pozemský ţivot člověka ve srovnání s časy, o nichţ nic nevíme, se podobá rychlému letu vrabce, který prolétne síní, kde v zimě sedíš se svými hodnostáři a sluţebníky v kruhu kolem příjemného ohně před teplou večeří, zatímco venku zuří deštivé a sněhové vichřice… Vrabec, jak říkám, přiletí pootevřenými dveřmi a vzápětí vyletí jinými, ale mezitím je uvnitř a v bezpečí před zimou. Po kratičké, ale krásné chvilce však hned mizí v temné noci, ze které vyšel. Tak se nám jeví krátký ţivot

V.

34


člověka, ale o tom, co se stalo dřív, nebo co teprve přijde, nevíme vŧbec nic. Jestli tedy toto nové učení v sobě obsahuje něco jistějšího, myslím, ţe zasluhuje následování.“ Potom zvolal pohanský velekněz: Jiţ dávno jsem poznal, ţe v bozích, kterým se klaníme, nic není… Navrhuji králi, abychom se jich všichni ihned vzdali, a já sám zaloţím oheň v těch chrámech a na oltářích, které jsme tak dlouho světili bez jakéhokoli uţitku.“ Obrácení králŧ na víru vedlo k obracení lidu a vliv misionářŧ se rychle šířil. Úspěch římské církve v Anglii musel vést ke sporu se starými britskými církvemi na západě země (v Irsku a Walesu). Augustin, který dostal od papeţe moc nad všemi biskupy Británie, svolal keltské biskupy. Značně rozpačití biskupové se sice dostavili, ale okamţitě se cítili hluboce dotčeni, protoţe Augustin, aby naznačil hodnostní rozdíly, k jejich uvítání nepovstal a zŧstal sedět. Augustin od nich ţádal tři ústupky: svěcení velikonočních svátkŧ ve stejné době, kdy je světí ostatní křesťané, udílení křestu svatého podle římských pravidel a hlásání křesťanství mezi anglosaskými pohany, coţ Keltové stále odmítali, protoţe nechtěli těmto barbarŧm a nenáviděným vetřelcŧm, kteří vraţdili jejich předky, dopřát spásu duše. Britové na ţádný z těchto ústupkŧ nepřistoupili a s prohlášením, ţe uznávají pouze svŧj vlastní primariát, se odtrhli od Říma. Od tohoto okamţiku byly vztahy mezi britskými křesťany a římskými katolíky velmi špatné. Britští kněţí nedávali katolickým kněţím polibek na znamení smíru a zdráhali se s nimi jíst u jednoho stolu. Keltští mniši zapomínali ve své nenávisti vŧči Římu na nevraţivost vŧči barbarŧm a začali sami s obracením pohanŧ na víru. U drobného lidu měli úspěch, zatímco římská církev získávala hlavně ţeny, vladaře a šlechtice. Kdyţ obě křesťanské církve obrátily na víru jeden a týţ dvŧr, byly rozdíly v učení příčinou velmi svízelných situací. V jedné a téţe rodině se musely například slavit velikonoční svátky dvakrát za sebou. Některý král, kdyţ skončil svŧj pŧst, slavil velikonoce, zatímco královna slavila Květnou neděli a dosud se přísně postila.

VI.

Konečně Oswy, král Northumbrie, kterého obrátili na víru Britové, se nechal pohnout argumenty svého syna Alfréda, kterého vychoval katolický mnich. Král, aby měl čisté svědomí, svolal do kláštera ve Whitby synod, kde měly obě strany vyloţit své učení. Oswy zahájil rokování s velkou rozvahou, kdyţ prohlásil, ţe ti, kdo slouţí stejnému Bohu, by měli dodrţovat stejná pravidla, ţe je jistě jenom jedna pravá křesťanská tradice a ţe

VII.

35


kaţdý musí říci, odkud čerpá své učení. Britové na to odpověděli, ţe své velikonoce mají od svatého Jana Evangelisty a svatého Columby, a katolíci tvrdili, ţe jejich velikonoce jsou velikonocemi apoštolŧ Petra a Pavla, ţe se s nimi setkali ve všech zemích světa - v Itálii, Africe, Asii, Egyptě i v Řecku prostě všude, a ţe jedinou výjimkou jsou tito umínění Britové, kteří na dvou malých, od světa nejvzdálenějších ostrovech chtějí vzdorovat ostatnímu křesťanstvu. Pak následovala velmi dlouhá a bystrá rozprava, kterou ukončil katolík Wilfrid slovy: „Váš Columba je jistě světec, ale jak je moţné mu dávat přednost před kníţetem apoštolŧ, kterému náš Pán pravil: ‚Ty jsi Petr, ty jsi ta skála, na které zbuduji svou církev, a brány pekel ji nepřemohou; dám ti klíče od království nebeského…’.“ Kdyţ Wilfrid skončil, zeptal se král: Je pravda, Colmane, ţe náš Pán řekl tato slova?“ „Je to svatá pravda, králi,“ upřímně odpověděl irský biskup. „Mŧţete dokázat, ţe stejnou moc dostal i váš Columba?“ Colman přiznal, ţe nikoli. Jste oba zajedno,“ zeptal se dále král, „ţe klíče od království nebeského byly svěřeny svatému Petrovi?“ „Ano, králi,“ odpověděli tázaní. „Nuţe,“ rozhodl král, „protoţe Petr bdí u nebeské brány, poslechnu jeho příkazŧ, obávám se totiţ, ţe by mi bránu do nebe, aţ se před ní objevím, nikdo neotevřel, kdyţ by ten, který má od ní klíče, byl mým odpŧrcem.“ Všichni, kdo byli v síni přítomni, s králem souhlasili a prohlásili, ţe od tohoto okamţiku budou poslouchat papeţe.

36


VIII. KŘESŤANSTVÍ A GERMÁNSTVÍ V ANGLII Od osmého století je celá Anglie součástí římské církve. Králové se opírají o církev nejen proto, ţe jsou věřící, ale také proto, ţe chápou, ţe jim tato církev jako dědička císařských tradic přináší hierarchii, organizaci a zkušenosti, které jim zatím chybí. Biskupové a arcibiskupové budou přirozeně dlouho ministry králŧ. Církev sama podporuje monarchie. Potřebuje světskou moc, aby zajistila svým zákonŧm úctu. Pro papeţství představuje moţnost zaloţit v Anglii a Německu nové sobě podřízené církve velikou moc. Východní církve se přou s římskou církví o prvenství. Francouzská církev je aţ příliš nezávislá, zatímco angličtí biskupové se stále ucházejí o papeţovo trvalé zprostředkování. Papeţ také do Anglie vysílá skutečné prokonsuly víry, kteří jsou pro církevní Řím tím, čím bývali císařskému Římu velcí správcové provincií. Není vznešenějšího dŧkazu universality církve, neţ kdyţ vidíme maloasijského Řeka, biskupa Theodora z Tarsu, a Afričana, opata Hadriána, zakládat v Anglii latinskou a řeckou knihovnu a budovat v Northumbrii kláštery, které budou svým věděním soupeřit s kláštery irskými. Středomořskou kulturu zachrání pro Galie paradoxně anglosaští mnichové. V okamţiku, kdy Saracénové dosáhli srdce Francie a kdy se zdá, ţe pro Evropu končí klasický věk, psal v království, které v té době bylo ještě téměř barbarské, latinsky své kouzelné Církevní dějiny národa anglického mnich Beda Ctihodný (Beda Venerabilis). Tento Běda byl učitelem arcibiskupa Yorského Egberta, který zase v Yorku učil Alcuina, a právě Alcuin, jak známo, kterého povolal Karel Veliký, zastavil ve Francii duchovní úpadek.

I.

Anglie má tedy v dějinách latinské a křesťanské kultury své pevné místo. Ale povaha Anglosasŧ, jejich dávné tradice a jejich sklony se s touto kulturou stýkají zvláštní zpŧsobem. Sedmé a osmé století je v Anglii věkem světcŧ a hrdinŧ. Tyto divoké a silné duše jsou schopné velkých obětí, ale také velkých zločinŧ. Spojení morálky severského válečníka s křesťanskou morálkou vytvoří později hrdinu rytířského románu. Ale v primitivních a temných dobách je udrţení rovnováhy mezi těmito dvěma silami velmi obtíţné. Tu se saští králové stávají mnichy nebo odcházejí jako poutníci do Říma: Sebbi z Essexu vstoupí v roce 694 do kláštera, Ethelred, král Mercie, v roce 704, Ethelredŧv

II.

37

KNIHA PRVNÍ - Křesťanství a Germánství v Anglii

následník, Konrád (Coenred) z Mercie, končí svŧj ţivot v Římě stejně jako Offa z Essexu. Tu jsou kníţata zavraţděna, království zpustošena, města vydána napospas drancování a plenění a obyvatelstvo masakrováno. Církev musí bojovat proti zálibě v epických bohatýrských básních, které gleeman, doprovázející se na harfu, chodí zpívat do Šlechtických domŧ na závěr hostin a které potulní zpěváci (menestrelové) přednášejí na ulicích městeček a vesnic. I saští kněţí sami si v těchto pohanských básních libují. Tak v roce 797 napsal Alcuin biskupovi z Lindisfarne: „Kdyţ spolu kněţí večeří, měli by si nechat předčítat slovo Boţí. Při takových příleţitostech se sluší naslouchat tomu, kdo předčítá, a nikoli harfeníkovi, a poslouchat rozpravy Otcŧ, nikoli zpěvy pohanských básníkŧ. Co má Ingeld společného s Kristem? Dŧm je malý, nebude v něm místo pro oba.“ Záliba v severské poezii byla však v té době tak rozšířená, ţe i kterýsi saský biskup se po odslouţení mše přestrojil a šel na most zpívat o dobrodruţstvích jednoho námořního krále. Přestoţe anglosaská poesie byla bohatá, jediným úplným dílem, které se nám dochovalo, je hrdinský epos Beowulf, jehoţ látka je severská, ale mezi osmým a desátým stoletím je přepsal anglický mnich, který dbal některých křesťanských námitek. Říkalo se, ţe je to Iliada, kde Achilles je Herkulem. Námět je stejný jako u germánského Siegfrieda - potření obludy hrdinou. Švédský kníţe Beowulf se plaví přes moře a navštíví hrad dánského krále. Zde se dozví, ţe královským zámkem slídí kaţdou noc netvor Grendel, který roztrhá na kusy všechny šlechtice, na něţ narazí. Beowulf Grendela zabije. Grendelova matka připravuje pomstu. Hrdina ji pronásleduje do strašidelných končin, které obývá, a zbavuje svět tohoto hrozného plemene. Po návratu do Švédska se Beowulf sám stane králem, ale nakonec je zraněn jedovatým zubem posledního draka, kterého chtěl zabít, a umírá. S ţivotem se loučí jako pravý šlechtic: „Padesát zim jsem drţel nad tímto lidem ochrannou ruku. Mezi mými sousedy nebyl ani jeden král, který by si troufal přijít mi do cesty. Své zemi jsem vládl dobře. Nebaţil jsem po zrádných léčkách, ani jsem je nevyhledával. Nikdy jsem za svých mnohých přísah nepřísahal křivě… Jsem rád, ţe jsem mohl před svou smrtí dobýt pro svŧj lid takové bohatství. Nyní uţ není zapotřebí, abych tady déle zŧstával.“

III.

Kdyţ čteme Beowulfa nebo zlomky jiných anglosaských básní, překvapuje nás hlavně jejich smutný tón. Krajiny jsou v nich pusté, samá skála a močál. „Chladné toky a hrŧzné vody“ obývají obludy. „Při líčení

IV. 38


těchto mohutných obrazŧ spolupracoval smutek seveřanské povahy s pochmurnou obrazotvorností.“ Je to dílo lidu, který ţil v nehostinném podnebí. Kdyţ básník mluví o moři, je vţdy obdivuhodný. V Beowulfovi je líčen odjezd válečníkŧ na námořní výpravu, popisují se tu koráby s pěnivou přídí, podobné letícím ptákŧm, a při jejich návratu zářící skály, obrovské mysy v moři. To je líčení hodné největších epických básníkŧ. Homérovy velebnosti však anglosaský básník nedosáhl nikdy. V Iliadě se mrtví spalují na hranici na široké pláni, v eposu Beowulf se na mrtvoly vrhají havrani a orli. V těchto duších, zbavených slunce, je moţné spolu se vznešenými city odhalit i určitou zálibu v hrŧze. Vylíčená společnost je přesto ryzejší neţ společnost Tacitovy Germanie. S anglosaskou „demokracií“, kterou si vymysleli někteří angličtí historikové devatenáctého století, nemá nic společného. Ve světě Beowulfa jsou král a jeho válečníci v popředí. Kníţecí síně zdobí trŧny, čalouny a zlaté ozdoby. Král je všemocný, pokud si ovšem uchová podporu svých společníkŧ. Ke svým stoupencŧm je štědrý, zahrnuje je pozemky a dary. V básních má kaţdý muţ svého pána, kterému musí zŧstat věrný, a ten na oplátku musí táhnout do cizích zemí. Nejvíce opovrţení zaslouţí zrada a věrolomnost. Manţelky náčelníkŧ jsou ctěny a vţdy se zúčastňují hostin. Láska je však váţná, bez rozmarné lehkosti. „V této staré poesii není jediná milostná báseň, láska tu není povyraţení ani rozkoš, ale svazek a oběť.“ Anglosaské básně byly právem srovnávány s básněmi homérskými. Jedny i druhé skutečně líčí zvyky časŧ, které lze bez nadsázky nazvat hrdinskými. V úplně primitivních společnostech byly rodinné a kmenové svazky pevnější. Rodině kaţdého muţe náleţela pomsta za něho, ale nesla také odpovědnost za jeho poklesky. V hrdinských dobách se rodinná pouta začínají uvolňovat. Jedinec se vymaňuje z kmenových pout. Kdyţ se zbaví oné hrŧzy z přírody, která suţovala primitivní lidi, popouští uzdu své dravé vŧli. Osobní vášně nabývají vrchu a vítězí nad politickou rozvahou. To je doba rekovných soubojŧ a válek vedených pro čest a slávu. Protoţe však kaţdá společnost musí být zaloţena na jedinci, vznikají nová pouta oddanosti a přátelství. Hrdina nezná ţádnou míru, ale je statečný a věrný. To vše dohromady tvoří krásnou povahu, v níţ křesťanský mravokárce najde prvky skutečné ušlechtilosti. Hrdinovy velkomyslnosti velmi brzy vyuţije církev. Zboţný král daruje biskupŧm a klášterŧm pozemky. Teď ještě však zbývá ukáznit prudkost, nebo ji vyuţít ke spravedlivým cílŧm. Křesťanská pokora a skromnost ve spojení s hrdinskými vášněmi zplodí mezi desátým a třináctým stoletím typ muţe, jakého starověk

V.

39

KNIHA PRVNÍ - Křesťanství a Germánství v Anglii

nepoznal, který sice stále ještě hřeší krutostí, ale přeje si zŧstat čistý: rytíře. Beowulf je uţ téměř křesťanský rytíř. Jeho smrt je smrtí Lancelota. Podíváme-li se na skvělou osobnost krále Alfréda, získáme obraz toho, co mŧţe poskytnout spojení římské civilizace, barbarské cti a křesťanské morálky.

40


IX. DÁNSKÉ VPÁDY A JEJICH DŮSLEDKY O přistání tří člunŧ se severskými muţi, kteří připluli „ze země lupičŧ“, u břehŧ Anglie se anglosaská kronika zmiňuje poprvé v roce 787. Reeve (správce) z nejblíţe poloţené vesnice, který nevěděl, o koho jde, jim vyjel vstříc na koni, jak bylo jeho úřední povinností a oni ho na místě zabili. Po této vraţdě následuje šest klidných let, pak však od roku 793 obsahují všechny krátké roční záznamy v kronikách líčení nájezdŧ „pohanŧ“. Tu vyloupili nějaký klášter a vyvraţdili mnichy, tu „pohanská vojska plenila a šířila zkázu mezi obyvateli Northumbrie“. Na některých místech poznamenává kronikář se zřejmou radostí, ţe se některé pohanské lodice na bouřlivém moři překotily a roztříštily, ţe se posádky utopily a ţe trosečníci, kteří přeţili, byli po dosaţení břehu usmrceni. Síla nepřátelských loďstev postupně vzrŧstala. V roce 851 „přezimovali severští pohané poprvé na ostrově Thanetu; ve stejném roce připlulo k ústí Temţe tři sta jejich člunŧ a jejich posádky vzaly Canterbury a Londýn útokem“. V dalších letech pak jiţ jsou „pohani“ nazýváni svým skutečným jménem, jsou to Dánové, a kroniky nadále hovoří uţ jen o pohybech „vojska“, které je vojskem Seveřanŧ, a které má často i deset tisíc muţŧ.

I.

Kmeny - všechny stejné rasy -, které ţily v té době ve Švédsku, Norsku a Dánsku, byly opravdu pohanské, protoţe je staré římské císařství zasáhlo jenom nepatrně a s císařstvím křesťanského Říma nepřišly vŧbec do styku. Ale byli to skutečně barbaři? Jejich malované lodě s vyřezávanými figurami na přídích, vysoká literární hodnota jejich ság a sloţitost jejich zákonŧ svědčí o tom, ţe si vytvořili svou vlastní, velmi osobitou civilizaci. Tito Vikingové poslouchali náčelníky tlupy a bojovali opravdu udatně, ale nemilovali boj pro boj. Kdyţ to bylo moţné, dávali přednost úskoku před bojem. Byli však nejen válečníky a lupiči, ale i obchodníky, a kdyţ viděli, ţe je na pobřeţí čeká příliš velké mnoţství obyvatel, ţádali pouze za svŧj velrybí tuk a sušené ryby výměnou med nebo otroky.

II.

III.

Proč tito obyvatelé severských zemí, kteří po tolik staletí o Anglii snad ani nevěděli, ji najednou začali přepadávat, a to ve stejné době, 41

KNIHA PRVNÍ - Dánské vpády a jejich důsledky

kdy útočili na Neustrii8? Podle některých tvrzení to zpŧsobil tlak Karla Velikého na Sasy, který je zahnal směrem k Dánsku, a tím upozornil i Seveřany na nebezpečí, jeţ jim hrozí ze strany křesťanských mocností, coţ prý byla první příčina jejich útokŧ. Pravděpodobně však pŧsobily i jiné dŧvody - náhoda, potřeba dobrodruţství, touha odváţných mořeplavcŧ plout stále dál a dál. I oni měli stejný zvyk jako později maltézští rytíři. Dospívající jinoch musel prodělat svá „taţení“, nějaké námořní výpravy, na kterých mohl prokázat svoji odvahu. Mladší synové a levobočkové měli v nových zemích najít své štěstí. Jejich úzké a dlouhé lodice, opatřené na ráhnu jenom jedinou červenou plachtou, která se vytahovala jenom zřídka, na bocích válečnickými štíty, střídavě ţlutými a červenými, a na přídi obrazem mořské obludy, však nebyly stavěny pro plavbu na širém moři. Stejně jako všechny válečné lodi starověku je poháněla vesla a jejich akční rádius byl tedy nutně velmi malý. Kaţdá cesta takovou lodí, která trvala déle neţ pŧl dne, musela mít dvě směny veslařŧ. Jedna z nich musela vyvaţovat tu druhou; zbraně byly těţké; zbývalo málo prostoru pro zásoby. Člun musel být lehký a nemohl proto odolávat vysokým vlnám oceánu. Aby se Vikingové naučili znát mořské etapy a příznivá období, bylo zapotřebí několika set let zkušeností a nepochybně také mnoha ztroskotání. Pomalu se naučili vyuţívat pěkného počasí a postupovat krátkými plavbami od ostrova k ostrovu a také stavět větší lodě. Pak uţ je bylo vidět po celém světě. Švédové směřovali k Rusku a Asii, Norové našli kolem severního Skotska cestu k Irsku a se zastávkou v Grónsku se plavili dokonce na lov koţešin aţ do Ameriky, Dánové si vybrali vnitřní cestu jejich zemi nejbliţší, a ta je přivedla ke břehŧm Skotska, Northumbrie a Neustrie. Rychlý úspěch těchto výprav, které na počátku tvořil jenom nepatrný počet muţŧ, útočící na rozsáhlá království schopná snadno se ubránit, je opravdu překvapivý. Nesmíme však zapomenout, za prvé, ţe Vikingové ovládali moře. Sasové ani Frankové nevynakládali ţádné úsilí na budování loďstva. Ten, kdo ovládá moře, je především pánem malých ostrŧvkŧ a mŧţe si z nich vytvořit námořní základny. První přepady Dánŧ směřovaly proti známým bohatým klášterŧm, které první mniši ve své touze po samotě zaloţili na pustých ostrovech jako například Iona nebo Lindisfarne. Mnichové měli šperky a zlato, nashromáţděné z darŧ věřících. Vikingové poklady vyloupili, mnichy pobili a ostrov obsadili. Přestoţe takový ostrov byl blízko břehŧ, byli na něm Vikingové nezranitelní. Tak se stal Noirmoutier jejich námořní základnou na

IV.

8

Tj. severní Francii - pozn. red.

42


březích Francie, Thanet na pobřeţí Anglie a ostrov Man v Irském moři. Za druhé ovládání moře dávalo moţnost volby místa útoku. A kdyţ narazili na některém břehu na příliš silného nepřítele? Pro vetřelce bylo snadné znovu se nalodit, odplout a hledat štěstí jinde, a to tím spíše, ţe oběti jejich nájezdŧ měly jen primitivní moţnosti vzájemného spojení a shoda mezi nimi byla spíše vzácností. Mohl se jim snad postavit některý ze saských králŧ? Král svolal fyrd (vojsko svobodných muţŧ). Tuto zemskou obranu tvořila masa venkovanŧ, ozbrojených oštěpy a mnohdy také (kdyţ král povolal do boje zálohy) jenom vidlemi. Takové vojsko, které se shromaţďovalo jenom pomalu, se nedalo snadno zásobovat a pro polní práce nemohlo dlouho zŧstat ve zbrani. Nebyly tedy pro severské bojovníky rovným soupeřem, protoţe Vikingové byli výborně vyzbrojeni, chráněni drátěnou košilí a ocelovou přilbou, a znamenitě ovládali válečné sekery. Jediní Angličané, kteří se mohli těmto bojovníkŧm postavit mi odpor a také je porazit, byli královi druzi (comitati, gesiths), ale těch bylo málo, a Dánové také svoji válečnou taktiku stále zdokonalovali. Brzy po svém přistání chytali místní koně, vystrojovali jízdní pěchotu a pak rychle budovali pevnŧstky. Sasové jako lidé polí a lesŧ, kteří nikdy nestavěli opevněná města, kteří jiţ přišli o svoji námořní tradici a navíc nebyli ani jednotní, nechali nájezdníky dobýt téměř celou zemi. Nejdříve se podrobilo Irsko, ve kterém v té době vládla anarchie, a potom Northumbrie a Mercie. Krátce potom byl ztracen Wessex a vše nasvědčovalo tomu, ţe se celá Anglie stane provincií severské říše. Přímým následkem dánských nájezdŧ bylo to, ţe v saské Anglii vznikla zvláštní třída vojákŧ z povolání. Problém obrany země měl trojí řešení a to: fyrd (hromadný odvod svobodných muţŧ), ten však - jak jsme viděli nestačil, i kdyţ se k němu ještě dlouhou dobu uchylovali, 2) námezdní vojáci, kteří dostávají ţold (soldats nebo soudards) (toto řešení přijali poslední římští císaři a bylo to také řešení pro krále Knuta a Haralda), ale saská kníţata neměla dostatek prostředkŧ, aby mohla podobnou armádu vydrţovat. Konečně, 3) stálá armáda vojákŧ z povolání, kterým panovník, pokud nemá hotové peníze na ţold, platí tím, ţe jim postupuje pozemky. Toto poslední řešení přijala v době mezi koncem římské říše a desátým stoletím postupně celá Evropa, protoţe při neexistenci silných státŧ to bylo v dané situaci jediné řešení. Feudální zřízení zavedli podle některých vědcŧ v jedenáctém století Normané. Jeden z historikŧ na to velmi vtipně odpověděl, ţe feudální zřízení v Anglii zavedl sir Henry Spelman, učenec sedmnáctého století, který sestavil ucelený systém dosud

V.

43

KNIHA PRVNÍ - Dánské vpády a jejich důsledky

značně nejasných zvykŧ. Feudální zřízení nebylo ve skutečnosti zpočátku nějakou vědomě zvolenou soustavou, ale výsledkem četných samovolných proměn. V době, kdy do Anglie přišly saské kmeny, byl sedlák a voják vlastně jedno a totéţ, byl to jeden jediný muţ. Svobodník byl svobodný, protoţe mohl bojovat. Po dánských vpádech je válečnická výzbroj pro prŧměrného sedláka příliš drahá, a vojenské řemeslo se tak nutně stane zaměstnáním zvláštní třídy. Proč uznával svobodný sedlák svrchovanost této třídy? Prostě se bez ní nemohl obejít. Existence takové svrchovanosti poskytuje ve zmatených dobách mnoho výhod: pán je nejen dobře vyzbrojeným válečný velitelem, ale chrání i vlastnické právo svých podřízených. Pokud je ústřední moc silná, jako byla římská říše nebo jako budou králové z rodu Tudorovcŧ, potud se jedinec na tento stát spoléhá a uznává, ţe k němu má určité povinnosti a nevyhýbá se jim. Kdyţ však stát slábne, hledá jedinec nejbliţšího a nejsilnějšího ochránce a svou vojenskou nebo daňovou povinnost přiznává tomuto novému pánovi. Abstraktní pouto je nahrazeno poutem osobním. V chaosu drobných anglických království, která jsou v neustálém boji mezi sebou a pustošena přepady pirátŧ, souhlasí nešťastný sedlák (ceorl, cburl), který nemŧţe svoji pŧdu a ţivot chránit jinak neţ s pomocí dobře vyzbrojeného vojáka, s tím, ţe bude vojákovi za jeho ochranu odvádět povinné poplatky v naturáliích, v pracovních hodinách nebo v penězích. Později tato zkušenost zplodí zásadu: „Není země bez pána.“ Na počátku není feudální soustava ještě doktrínou, je to zároveň „desintegrace vlastnického práva a rozdělení práv státu“. Podle Guizota je to směsice vztahŧ vlastnictví a svrchovanosti. Přesněji řečeno vlastnictví i svrchovanost načas přechází na toho, kdo mŧţe chránit vlastnictví a zároveň uplatňovat i svrchovanost. Stejně jako všechna lidská zřízení i toto se vyvinulo z nutnosti a zmizelo jako zbytečné, kdyţ zase zesílila moc ústřední vlády.

VI.

Jiným dŧsledkem dánských vpádŧ bude i zmírnění nevraţivosti mezi anglosaskými královstvími. Vnější tlak probouzí v lidech stejného pŧvodu, které kdysi z nejrŧznějších dŧvodŧ rozdělila zášť, vědomí jejich sounáleţitosti. Někteří anglosaští králové si jiţ říkali králové celé Anglie. Tito králové měli zvláštní označení, říkali si bretwalda.9 Egbert z Wessexu (802-839), první panovník, jehoţ následníkem je nynější anglická královna, byl osmým bretwaldou. Tito saští králové nemají takovou moc jako později normanští

VII.

9

Tj. „vládce Britŧ“ - pozn. red.

44


králové. Ale připravují pro tyto krále pŧdu. Ze své šlechty byli schopni udělat na rozdíl od toho, co probíhalo na pevnině - spíše aristokracii sluţbou neţ aristokracii rodem. Thanové dostávají své pozemky od krále, protoţe jsou stejně jako válečníci, správcové a církevní hodnostáři jeho sluţebníky. Bez krále neznamenají nic, ale král bez nich také nic nesvede. V Radě rozhoduje panovník o váţných věcech jenom ve shodě s nimi. Saský král jiţ není neomezený vladař a také saské království není neomezeně dědičné. A konečně, po obrácení na víru je král i posvátným představeným, kterého chrání a jemuţ radí církev. Musí dodrţovat nařízení církve daleko přísněji neţ kterýkoli jiný člověk. Obraz spravedlivého panovníka, který se ku prospěchu všech radí se svými moudrými pomocníky, se pevně vtiskne do anglického ducha ještě před normanským vpádem, a to díky velkým saským panovníkŧm, jako byl Alfréd. V prŧběhu celých anglických dějin pokaţdé, kdyţ tomuto obrazu hrozí vyblednutí nebo dokonce zánik, bude znovu v pravý čas obnoven někým jako Eduard I., Jindřich VII. nebo královna Viktorie.

45

KNIHA PRVNÍ - Od krále Alfréda ke králi Knutovi

X. OD KRÁLE ALFRÉDA KE KRÁLI KNUTOVI Alfréd je legendárním králem, ale tady je legenda pravdivá. Tento prostý a moudrý muţ, který byl vojákem, námořníkem, spisovatelem a zákonodárcem v jedné osobě, zachránil křesťanskou Anglii. Je obdařen všemi ctnostmi poboţných králŧ, ale nemá jejich slabost a nerozhodnost ve věcech tohoto světa. Jeho dobrodruţství je jako pohádka nebo rytířský román. Jako velké mnoţství románových a pohádkových hrdinŧ je nejmladším synem krále, a to Ethelwulfa. Je vychován v době nepřátelských vpádŧ, za lomozu bojŧ, a tři z jeho bratrŧ jsou zabiti nepřítelem. Jako člověk churavý a citlivý má energii neduţivých, kteří se chtějí stát silnými. „Ale běda, to, po čem nejvíce touţil - učit se svobodným uměním - nebylo moţné, protoţe v království Wessex nebyli v tom čase ţádní opravdoví učenci.“ Ve stáří přiznal, ţe největší nesnází jeho ţivota bylo, ţe v době, kdy měl věk a dostatek času na učení, nenašel učitele, a v době, kdy kolem sebe shromáţdil učence, nemohl zase číst tolik, kolik si přál, protoţe ho zaměstnávaly války, starosti s vládou a choroby. V jinošství šel jako poutník do Říma, kde ho papeţ jmenoval konsulem, a po návratu do Anglie se vyznamenal po boku svých bratří v boji proti dánskému „vojsku“. Kdyţ byl zabit poslední z jeho bratrŧ, vybral ho witan za krále, protoţe mu byla dána přednost před synovci, ještě příliš mladými pro vládu v časech války.

I.

Hned v prvním roce své vlády musel svést bitvu s Dány a byl poraţen, protoţe měl jenom hrstku vojákŧ. Mír si od dánského „vojska“ vykoupil - tak to saští a franští králové dělávali často - zaplacením válečného poplatku. Ale takový úspěch vyděračství protivníka jenom povzbudil, aby pokus opakoval. Dánové obsadili sever a východ a po tomto výboji zaplavila Wessex nová horda, kterou vedl pohanský král Guthrun. Zpočátku zavládla všeobecná panika. Alfréd musel téměř sám uprchnout na ostrov Athelney, kde s několika společníky vybudoval uprostřed baţin malou pevnost. Nedaleko tohoto místa našli v sedmnáctém století v zemi nádherný emailový, zlatem a křišťálem zdobený šperk, na kterém bylo napsáno: „Alfréd mě dal ciselovat.“ Tento slavný „Klenot Alfrédŧv“, který král při svém útěku ztratil, je nyní v oxfordském museu jako svědectví toho, ţe staré kroniky říkají pravdu. Král se po celou zimu skrýval v

II.

46


baţinách, zatímco Dánové se domnívali, ţe jsou pány Wessexu. Někdy kolem velikonoc vystoupil z úkrytu a tajně svolal na místo, kterému říkají Egbertova skála, fyrd Somersetu, Wiltshiru a Hampshiru. Radost saských sedlákŧ, ţe našli svého milovaného krále ţivého, byla taková, ţe s ním chtěli okamţitě vytáhnout proti dánskému vojsku. Pronásledovali Dány aţ k jejich opevněním a ti pak, po obleţení a úplném vyhladovění, konečně nabídli králi, ţe odtáhnou zpět. Král Alfréd jejich nabídku přijal, slíbil, ţe jim daruje ţivot, ale poţadoval, aby vojsko opustilo Wessex a aby se Guthrun a hlavní dánští náčelníci nechali pokřtít. Po třech týdnech skutečně Guthrun a dvacet devět jeho náčelníkŧ přijalo křest a jejich kmotrem byl sám král. Krátce nato byl podepsán mír a mezi Danelawem a Wessexem byly vytyčeny pevné hranice. Od té doby zŧstali Dánové pouze pány východu a severu a Alfréd mohl v míru vládnout územím na jih od těchto hranic. Příklad Alfréda Velikého ukazuje, jak velikou úlohu mŧţe v dějinách národa sehrát jedinec. Bez jeho vytrvalosti by se celá země podrobila nadvládě pohanŧ. To by jistě nebyl úplný konec Anglie, ale země by měla jiný osud. Alfréd, člověk ducha svérázného i prostého, přetvořil armádu a námořnictvo, stejně jako soudnictví a vzdělání. U armády zvýšil její stav tím, ţe povýšil do hodnosti thanŧ všechny svobodné muţe, kteří vlastnili pět hides, a přístavní obchodníky, kteří svým nákladem a vlastními prostředky vykonali alespoň tři obchodní cesty; tuto drobnou šlechtu pak ţádal o rytířské sluţby. Velkou slabostí anglosaských armád byla krátká sluţební doba. Alfréd vytvořil „třídy“ nebo také „muţstva“, která mohla být postupně povolávána do sluţby. Nechal opravit stará římská opevnění a vymyslel - velice moderní myšlenka - dva obranné oddíly, obranu pohyblivou a obranu územní. Rytíři, kteří ţili v blízkosti opevněného města (burgh), se museli v době války odebrat na hrad, a rytíři, kteří ţili na venkově, tvořili pohyblivou armádu. Vybudoval loďstvo sice nepočetné, ale I loděmi vystavěnými podle jeho plánŧ, které byly ve srovnání s loděmi Vikingŧ daleko stabilnější. Sestavil zákoník, ve kterém shrnul pravidla ţivota uznávaná muţi jeho země, a to počínaje Mojţíšovým desaterem a konče zákony anglosaských králŧ. „Nechtěl jsem nic měnit,“ řekl krátce potom, „protoţe nevím, jestli by se to těm, kteří přijdou po mně, líbilo.“ Zachoval tedy starou soustavu wergeldu, výkupného ze zločinu, ovšem s výjimkou zločinu zrady. Pro zločin zrady krále nebo pána uţ v budoucnosti nebude ţádné milosti ani výkupného. Člověk uţ také nesměl hájit svého příbuzného proti pánovi. To bylo vítězství feudálního pojetí nad starým pojetím kmenovým.

III.

47


Alfréd se také ze všech sil snaţil oţivit v zemi, kde války a bída zničily téměř všechny vědy, zálibu ve studiu. „Opravdu nevím, jestli v době, kdy jsem se ujal vlády v tomto království, byl na jih od Temţe jeden jediný muţ, který by uměl přeloţit svoji kníţku modliteb do angličtiny.“ Král zaloţil vysoké školy, aby se synové šlechticŧ a zámoţných svobodných muţŧ učili latinu, angličtinu, jezdecké umění a sokolnictví. Rozkázal také zaloţit Anglosaskou kroniku, do které se kaţdý rok zaznamenávaly hlavní události uplynulého období a to je pro nás dnes cenný dokument. Moţná diktoval dějiny své doby sám. Mnoho psal, ale byl spíše velmi přesným a úzkostlivým překladatelem neţ pŧvodním spisovatelem, nejdříve hledal význam slova ve vztahu ke slovu nebo, jak říkal, „myšlenky k myšlence“, a pak vše převáděl do krásné angličtiny. Kdyţ ho námět zaujal, prokládal přeloţený text vlastními úvahami. Jeho cílem při těchto překladech bylo přiblíţit texty, podle něho prospěšné, jeho lidu, který neuměl latinsky. Přeloţil Bedovy Církevní dějiny, Orosiovy Dějiny proti pohanům, Pastýřský řád Řehoře Velikého (jehoţ padesát exemplářŧ věnoval biskupŧm a klášterŧm království) a hlavně Boethiovu Útěchu z filosofie (De consolatione Philosolphiaë), která se musela tomuto králifilosofovi mimořádně líbit.

IV.

Je to opravdu zajímavý a krásný pohled na tohoto panovníka, zavaleného starostmi, který vládne zemi neustále ohroţované, jak velmi prostě píše: „Právě tehdy při nesčetných a rozličných zmatcích v království jsem začal překládat do angličtiny knihu, která se nazývá latinsky Pastoralis.u Povzbuzoval umělce i učence. Kdyţ píše o slavném kováři Wielandovi, nazývá ho „moudrým“ a dodává: „Říkám mu moudrý, protoţe dobrý dělník nemŧţe nikdy ztratit svoji zručnost, a je to jediný majetek, jehoţ člověk nemŧţe být zbaven, stejně jako slunce nemŧţe změnit svoje místo.“ A pak si vzpomene na legendy svého dětství, předběhne Villona a ptá se: „Kde jsou nyní kosti Wielandovy?“ Jeho ţivotopisec nám na něj nakonec prozrazuje skutečně zajímavou maličkost. Alfréd chtěl, aby kláštery dodrţovaly hodiny bohosluţeb, a tak ho napadlo dát do lucerny z rohoviny čtyři lojové pečlivě odváţené svíčky, tak aby kaţdá hořela šest hodin. Pokud se tyto svíčky zapalovaly jedna po druhé, ukazoval tento přístroj téměř přesně hodinu.

V.

Po smrti Alfréda Velikého následníci, kteří byli vychování v jeho sídle, ještě rozšířili věhlas anglosaských panovníkŧ. Na Dánech dobyli zpět Mercii a posléze i Northumbrii. Král Athelstan (924-94) si mohl

VI. 48


skutečně říkat „král všech Britŧ“. Dánové, kteří se usadili ve východní Anglii, se smísili s anglosaským obyvatelstvem a postupně přijali jeho jazyk za svŧj. Ale pro zajištění tohoto vnitřního míru bylo nutné splnit dvě podmínky - silného krále a zastavení nájezdŧ. Vpády pirátŧ zdánlivě ochably, to však bylo jenom proto, ţe Seveřané bojovali doma, ve své vlastní zemi, mezi sebou, aby vytvořili norské a dánské království. Kdyţ toto období skončilo, začaly dobrodruţné cesty nanovo a byly dokonce ještě častější, protoţe mnoho nespokojencŧ chtělo z nových království utéci. V Anglosaské kronice je na stránkách, týkajících se druhé poloviny desátého století, stejně smutné líčení jako v dobách prvních útokŧ. Zpočátku je to jenom hrstka lupičŧ na sedmi nebo osmi člunech, později skutečné loďstvo, poté vojsko a nakonec vojska. Nový nájezd spadá do doby, kdy vládl neschopný král Ethelred. Místo obrany se tento král vrátil k tomu nejzbabělejšímu zpŧsobu a vykoupil si odjezd nepřátelských vojsk poplatkem v hodnotě deset tisíc liber. K zaplacení takové ohromné částky musel uloţit zvláštní daň (danegeld - peníze pro Dány), která činila tři nebo čtyři šilinky na jeden hide vlastněné země. To navnadilo Dány, aby byli stále náročnější, a kdyţ zemřel Edmund Ironside, syn Ethelreda, který se pokusil s Dány bojovat, ale byl zavraţděn, nenašla rada moudrých jiné řešení, neţ nabídnout korunu vrchnímu veliteli vojsk Knutoví, bratru dánského krále, mladíkovi, kterému bylo sotva třiadvacet let. „Celá země,“ jak píše kronikář, „zvolila Knuta a dobrovolně se podrobila muţi, kterému se měla postavit na odpor.“ Nakonec se však ukázalo, ţe to byla dobrá volba. Knut byl drsný a dokonce krutý nepřítel, ale zároveň byl bystrý a ochotný jednat. Tento cizinec chtěl být skutečně anglickým králem. Začal tím, ţe si vzal za manţelku královnu vdovu, Emu Normanskou, ţenu starší neţ on sám, která ho však silně připoutala k jeho novému království. Poté dal najevo, ţe nebude dělat ţádný rozdíl mezi Angličanem a Dánem. V tomto směru šel dokonce tak daleko, ţe nechal popravit všechny anglické šlechtice, kteří zradili jeho soupeře Edmunda Ironsida. „Jak by ses mohl, ty, člověk, který zradil svého pána, stát věrným sluţebníkem…?“ Rozpustil svou velkou armádu a ponechal si pouze čtyřicet lodí, jejichţ posádky, které představovaly přibliţně tři tisíce dvě stě muţŧ, vytvořily jeho tělesnou stráţ. Byly to house-carls nebo také hus-carles, elitní oddíly, které na rozdíl od feudálních zvykŧ dostávaly ţold a nikoli pozemky. Knut nadále vybíral, aby je mohl zaplatit, danegeld neboli geld a tuto základní daň, kterou uznalo všechno obyvatelstvo, odkázal Vilému Dobyvateli. V roce 1018 svolal Knut do Oxfordu velké shromáţdění, na němţ Dánové a

VII.

49


Angličané odpřísáhli, ţe budou dodrţovat staré anglosaské zákony. Tento kníţecí pirát, z něhoţ se během dvaceti let stává nestranný a konservativní král, je historická postava, která opravdu zasluhuje obdiv. Kdyţ se obrátí na křesťanství, prokáţe svoji zboţnost tím, ţe dokonce odmítne nosit korunu a zavěsí ji na oltář winchesterského chrámu, aby dal najevo, ţe jediným králem je Bŧh. Jako anglický král od roku 1016 a po smrti svého bratra v roce 1018 i jako král dánský dobyl Knut v roce 1030 Norsko a za cenu mnoha výsad přijal i lenní přísahu skotského krále. Anglie je opět spjata s osudem severských národŧ. Kdyby dílo Knutovo vydrţelo a kdyby Vilém Normanský nepřišel upevnit římské panství, nikdo neví, jaké by byly dějiny Evropy. Anglo-skandinávská říše však nebyla ţivotaschopná. Poutem národŧ, které se vzájemně neznaly a které oddělovala nebezpečná moře, byl jeden jediný člověk. Kdyţ Knut ve svých čtyřiceti letech zemřel, jeho dílo nepřeţilo. Po několika bojích mezi jeho syny projevily witany opět svŧj eklektismus, kdyţ se vrátily k saské dynastii zvolením králem Eduarda, který byl druhým synem Ethelreda. Tato střídání zvýšila moc witanŧ a královská hodnost - hodnost volitelná - ztratila mnoho ze svého lesku. Některá hrabata nyní vládla v několika shirech a kdyby je normanský výboj nezničil, stali by se z nich podle všeho místní panovníci a nebezpeční protivníci krále.

VIII.

50


XI. NORMANSKÉ PANSTVÍ Rollo, který dŧvěrnou úmluvou z roku 911 uzavřenou v Saint-Clair-surEpte získal od Karla III. Prosťáčka normanské vévodství, byl stejné rasy jako dobyvatelé východní Anglie. Tyto dva rouby stejného rodu se však během jednoho století vyvinuly tak odlišně, ţe v době dobytí Anglie říkali Dánové svým příbuzným ve Francii Francouzi. Angličtí Dánové, kdyţ se setkali s evropskou civilizací dosud jen slabě zakořeněnou, měli na ní značný vliv, kdeţto normanští Dánové, kteří se setkali s Římem prostřednictvím Francie, nasákli překvapivě rychle latinským duchem. Na konci desátého století mluví Normané v Rouenu jenom francouzsky a dědice vévodství bylo třeba poslat do Bayeux, aby se naučil jazyku svých předkŧ. Spojení starého římského řádu a čerstvé normanské síly přineslo skvělé výsledky. „Ó Francie,“ psal kronikář, „byla jsi zničena a leţela v prachu... Hle, teď přichází z Dánska nová rasa... Je uzavřeno přátelství, mír mezi tebou a ní. Tato rasa povznese tvé jméno a tvou říši aţ k samému nebi.“

I.

„Mír normanského vévody“ a úcta k zákonŧm, kterou dokázal na svém území velmi rychle prosadit, vyvolala úţas kronikářŧ. Vévoda Rollo prý zavěsil v roumarském lese (Rollinis mare) na starý dub zlaté prsteny a tyto prsteny tam zŧstaly viset celé tři roky. Podle starých slovníkŧ bylo zvolání „haro“ (chyťte ho) při pronásledování zločincŧ pŧvodně výzvou, kterou se lidé dovolávali Rollovy ochrany (Ha! Rol!). Baroni (Jarls), bývalí náčelníci pirátŧ, samozřejmě snášeli tuto kázeň jen se značnou nevolí a své soukromé spory si vyřizovali s neporovnatelnou prudkostí a ukrutností. Vévodové si však poslušnost dokázali vynutit. V Normandii nebyli ţádní mocní vasalové. Ţádný pán neměl dost síly, aby porazil vévodu. Vévoda měl v kaţdém okrsku svého zástupce, vikomta, který nebyl jen obyčejným správcem královských panství, ale skutečným místodrţitelem. Normanský vévoda vybíral daně v penězích a měl svou vlastní správu financí, a to Échiquier. Ze všech panovníkŧ své doby se nejvíc podobal hlavě moderního státu.

II.

III.

Normané si osvojili slavnostní obřady a hierarchii pevninského rytířství daleko dřív neţ Angličani. Feudální soustava se na pevnině 51

KNIHA PRVNÍ - Normanské panství

rozvinula ze stejných dŧvodŧ jako v Anglii (pro nezbytnost místní obrany), ale v jedenáctém století tu měla jiţ mnohem přesnější pravidla. Baroni podléhali normanskému vévodovi a rytíři baronŧm. Rytířem byl vlastník pŧdy, která mohla krýt náklady spojené s rytířskou sluţbou. Rytíř se musel na výzvu svého barona dostavit ve vlastní zbroji a s vlastním koněm a zŧstat ve válce čtyřicet dní. Byla to krátká doba, ale menším taţením vyhovovala. Pro válečné podniky jako dobytí Anglie se uzavíraly zvláštní smlouvy. Baron zase musel poslechnout výzvu svého pána a přijet s rytíři, kteří mu podléhali. Slavnostní feudální obřady se v Normandii stejně jako v celé zbývající Evropě skládaly ze symbolického slibu věrnosti: „Vasal beze zbraní poklekl, vloţil sepjaté ruce do rukou svého pána a prohlásil se za to či ono léno sluţebníkem svého pána, potom ho pán pozvedl a políbil na ústa a vasal pak vestoje sloţil na evangelium slavnostní přísahu věrnosti.“ Zprostit se slibu bylo moţné jenom v případě nedŧvěry (diffidatio) a to jenom za přesně vymezených okolností. Se slavnostními rytířskými obřady byla velmi úzce spojena i církev. Po obrácení Normanŧ na křesťanskou víru získali jejich vévodové pro svou horlivost při zakládání klášterŧ a budování chrámŧ, které zničili v minulosti jejich předkové, zvláštní přízeň papeţe. Jako rození stavitelé se smyslem pro jednotu plánu, která připomínala jejich potřebu vládní jednoty, byli Normané mezi prvními v Evropě, kteří začali stavět krásné katedrály. Učence povolávali i z velké dálky. Tak také přišel Lanfranc, kterého vychovala universita v Pavii, přednášet právo do Avranches a brzy se zde proslavil. Protoţe se však později styděl za svoji nevědomost ve věcech církevních, zatouţil stát se mnichem a to v některém z nejchudších klášterŧ. Vstoupil do kláštera, který vybudoval na břehu řeky Rilly Herluin nebo také Hellouin a kterému se dodnes říká Bec-Hellouin (slovo bec znamená potok, stejně jako německé slovo Bach). Tady zaloţil slavnou školu, kam přicházeli poslouchat jeho přednášky nejen Britové a Vlámové, ale také Němci. Nakonec však musel z tohoto pŧvabného údolí odejít, stal se caenským převorem a později canterburským arcibiskupem.

IV.

Zde je nutno vysvětlit, jak mohl jeden z normanských vévodŧ přijít v jedenáctém století na myšlenku stát se anglickým králem. Po smrti prŧměrných potomkŧ krále Knuta prohlásily witany za krále přirozeného dědice saských králŧ Eduarda zvaného Vyznavač pro jeho výstřední zboţnost. „Během bohosluţeb nemluvil,“ říká prostoduše jeho ţivotopisec, „leda ţe se chtěl na něco zeptat.“ Eduard Vyznavač byl asi ctnostný a dobromyslný člověk, ale bez vŧle a

V. 52


skoro dětinský. Král sloţil slib čistoty, to však nebránilo Godwinovi, jednomu z nejmocnějších ealdormanŧ, kdysi skromnému místnímu šlechtici, který se ale stal po určité době všemocným pánem Wessexu, aby mu dal svou dceru za manţelku. Čisté, bezdětné manţelství nebylo Godwinovi, který správně předpokládal, ţe se stane na dvoře svého zetě majordomem, proti mysli. Kdo ví? Kapetovci také jednoho dne vytlačili své pány... Eduard, vychovaný v Normandii, byl více Norman neţ Angličan. Obklopil se normanskými rádci a jednoho Normana Roberta z Jumiêges - si vybral za canterburského biskupa. Jednoho dne přijal návštěvu svého rouenského bratrance Viléma Levobočka (později Dobyvatele) a ten pak celý ţivot tvrdil, ţe mu Eduard během jeho návštěvy slíbil následnictví trŧnu. Ve skutečnosti Eduard nemohl nikomu nabízet korunu, protoţe to nezáviselo na něm, ale na volbě wltanu. Přesto však ji moţná nerozváţně Vilémovi nabídl, stejně jako ji nabídl Haraldovi, synovi Godwina, a Svenovi, dánskému králi. Dobromyslného, popleteného Eduarda často přirovnávali k povídavému strýci, který svŧj majetek jako dědictví slibuje všem svým synovcŧm. Eduard slíbil vydat se jako poutník do Říma a papeţ ho tohoto slibu zprostil s podmínkou, ţe zaloţí opatství. Král tedy zaloţil Westminsterské opatství a své sídlo, které bylo do té doby uprostřed City (starého Londýna), přemístil do jeho sousedství. Tento zboţný čin krále Vyznavače měl (jak poznamenává Trevelyan) váţné a netušené následky. To, ţe královský palác jiţ nebyl ve středu města, umoţnilo zrod svobodného, nezávislého ducha mezi londýnskými měšťany, coţ pak trvale ovlivňovalo běh dějin země. Eduard Vyznavač zemřel roku 1066 a zŧstal mezi lidem oblíben i po smrti. Po dlouhou dobu musel kaţdý panovník přísahat, ţe bude dodrţovat „Eduardovy zákony“, a to přesto, ţe Eduard Vyznavač za své vlády ţádný zákon nevydal. Byl však posledním anglosaským králem před dobytím Anglie Normany a proto se stal ujařmeným Angličanŧm jakýmsi symbolem nezávislé Anglie. Vilém Levoboček, vévoda normanský, byl nemanţelským synem vévody Roberta Ďábla a Arletty, dcery koţeluha z Falaise. Otec uznal svého syna za zákonitého a ten se stal jeho nástupcem. Zpočátku ztrpčovali baroni krutě ţivot svému panovníkovi, který byl nezletilý a navíc nemanţelský. Vilém prodělal těţká učednická léta, ale z této školy vyšel nejen jako pán svého vévodství, ale také jako pán hrabství Main, o které výbojem rozšířil zděděnou zemi. Normandii vrátil mír a rozkvět. Vilém byl muţ silné vŧle, který se dovedl v případě neúspěchu ovládnout a čekat. Kdyţ se rozhodl, ţe si vezme za manţelku Matyldu, dceru hraběte Baudouina Flanderského, a kdyţ mu papeţ tento sňatek

VI.

53


jako církevně nezákonný pro jakýsi příbuzenský poměr zakázal, Vilém měl trpělivost vyčkat a později si toto manţelství vynutit. Kdyţ si Lanfranc, převor kláštera v Bec, dovolil tento jeho přestupek proti papeţovu nařízení odsoudit, hrozně se rozzlobil, brzy nato však pouţil právě jeho sluţeb, aby mu vymohl na papeţi odpuštění; nakonec toho dosáhl s podmínkou, ţe vystaví dva kostely. Těmito kostely jsou dva krásné dómy v Caen - nynější chrám svatého Štěpána a chrám svaté Trojice. Při jednání navázal převor z Bec, který byl velmi obratný, dŧvěrné styky s nejmocnějším muţem Říma, mnichem Hildebrandem, který se stal později papeţem Řehořem VII. Dva mimořádně ctiţádostiví lidé se dohodli. Vilém snil o anglickém trŧnu a papeţ mu v tom mohl pomoci; Hildebrand tajně snil o plánu udělat z papeţe pána a soudce všech kníţat křesťanského světa a uchazeč o trŧn na sebe ochotně vzal vŧči Římu závazky, které by jako legitimní král odmítl. Jaké byly Vilémovy nároky na anglickou korunu? Podle rodokmenu ţádné. Normanský vévoda měl s dobrým králem Eduardem společnou pouze jednu vzdálenou pratetu a kromě toho byl levoboček. Navíc v jedenáctém století byla anglická koruna volitelná a právo volby měl jen a jen witan. Eduardŧv slib? To byl opravdu chatrný dŧvod. Eduard sliboval anglickou korunu všem, kteří se o ni mohli ucházet, jeho slib však neměl ţádnou právní hodnotu. Lanfranc a Vilém jako velmi obratní muţi, kteří své tuţby vţdy halili do morálního hávu, však pouţili proti jedinému nebezpečnému sokovi Haraldovi, synovi Godwina a Eduardovu švagrovi - veškerou diplomatickou mašinérii. Nešťastného Haralda zajal po ztroskotání na pobřeţí u Ponthieu hrabě z Ponthieu. Z tohoto zajetí ho osvobodil Vilém a převezl ho do Rouenu. Tady mu dal vévoda na srozuměnou, ţe mu vrátí plnou svobodu s jedinou podmínkou musí Vilémovi sloţit manskou přísahu a tak se stát ve feudálním smyslu „jeho rytířem“. Při tomto slavnostním obřadu musel Harald sloţit také další slib, o jehoţ obsahu dodnes nemáme přesnější zprávy. Slíbil snad slavnostně, ţe se oţení s Vilémovou dcerou, nebo ţe bude podporovat Vilémovy nároky na anglický trŧn? V kaţdém případě slíbil něco, co bylo později pouţito proti němu. Kronikář také vypráví, ţe Normané ukryli pod stolem, na kterém se přísahalo, dvě skříňky s ostatky svatých. Podle toho, co o Vilémovi víme, je tato historka velmi pravděpodobná.

VII.

VIII. 54

Jakou platnost měla násilím vynucená přísaha? Harald, jakmile zase získal svobodu, se samozřejmě domníval, ţe není ničím


vázán, a pak, musíme znovu opakovat, volba anglického krále na něm nezávisela. Kdyţ Eduard zemřel, witan ani chvilku neváhal mezi odváţným a oblíbeným vznešeným pánem (Haraldem) a dítětem (Edgarem Ethelingem, jediným potomkem Egberta). Po zvolení králem byl Harald do čtyřiadvaceti hodin v novém Westminsterském opatství také korunován. O Vilémovi se nikdo ani nezmínil. Brzy nato se však v celé Evropě, zvláště v Římě, rozpoutala zásluhou Viléma a Lanfranca obrovská, skvěle vedená propagační kampaň. Normanský vévoda si vzal za svědka této věrolomné hanebnosti, jejíţ se stal obětí, celý křesťanský svět. Jeho vasal Harald, který porušil jak feudální řád, tak i slavnostní přísahu, se zmocnil koruny, slíbené mrtvým panovníkem muţi, který je - byť jenom vzdáleně - alespoň z královské krve, zatímco Harald je pouze samozvaný uchvatitel. O Vilémově neupřímnosti nemŧţe být pochyb - on sám nejlépe věděl, jakým zpŧsobem získal přísahu a jaké jsou jeho právní nároky na trŧn. Ale případ, obratně líčený a posuzovaný podle feudálních předsudkŧ, vypadal pro Haralda velmi špatně. Tehdejší feudální zásady měly asi stejnou povahu, jako mají dnes zásady mezinárodního práva. Ti, kdo je nejméně dodrţovali, vytýkali druhým, ţe je porušují. Ale Řím podporoval normanského vévodu, který se zaručil, ţe uskuteční Hildebrandovy myšlenky a zreformuje anglickou církev. Papeţ dal za pravdu Vilémovi a na znamení poţehnání tohoto podniku mu předal posvěcenou korouhev a prsten, do kterého byl zasazen vlas svatého Petra. K nesnadnému a dalekému polnímu taţení tentokrát nestačilo běţné povolání normanských rytířŧ na čtyřicet dní. Haraldovi huscarles tvořili skvělé a obávané vojsko. Kdyţ Vilém vyloţil poprvé baronŧm, kteří se shromáţdili v Lillebonne, své plány, nebyli šlechtici nikterak nadšeni. Podnik se zdál příliš nebezpečný. Ale Vilém dokázal udělat z činu mezinárodního lupičství opravdovou kříţovou výpravu. A byla to výnosná kříţová výprava. Kaţdému ze svých normanských vasalŧ slíbil pozemky v Anglii a také peníze. Jeho bratr Odo, biskup z Bayeux, spíše voják neţ biskup, také najal bojovníky. Vilém potom rozeslal pozvání do všech koncŧ Evropy. Přišli dobrodruţní baroni z Anjou, Bretaně, Flander a také z Apulie a Aragonie. Mobilizace sil byla značně pomalá, to však vcelku nevadilo, protoţe nejdříve se muselo vybudovat dostatečné loďstvo. Na proslulém čalounu z Bayeux je vidět kácení celých lesŧ, jejichţ dřeva bylo třeba pro stavbu sedmi set lodí, nutných k přepravě dvanácti nebo patnácti tisíc muţŧ, z nichţ bylo pět aţ šest tisíc jezdcŧ. Loďstvo bylo vystavěno a spuštěno na vodu začátkem září roku 1066. Viléma zdrţel ještě dalších čtrnáct dní nepříznivý směr větrŧ. Ale jak to jiţ v ţivotě muţŧ bývá, toto zdrţení, které

IX.

55


Vilém proklínal, mu vlastně usnadnilo vítězství. Neboť k northumberskému pobřeţí přirazil v oné přestávce i norský král se třemi sty galérami. Připlul na výzvu zrádného hraběte Tostiga, Haraldova bratra, aby také usiloval o anglickou korunu. Harald, který Viléma čekal u ostrova Wight, se musel najednou se svými huscarly přesunout na sever. Tam nad Nory zvítězil a jejich armádu rozprášil. Ale druhý den po slavné bitvě se dozvěděl, ţe Vilém přistál bez jakéhokoli odporu dne 28. září na pláţi u Pevensey. Vítr se obrátil. Harald dorazil na jih usilovnými pochody. Tento podnik pro něj začal špatně. Jeho garda v bojích s Nory prořídla, thanové ze severu země, kteří se přišli bít, se však moc do boje na jihu nehrnuli. Biskupy zneklidnila ochrana, kterou poskytovala Vilémovi svatá stolice. V zemi byla „normanská strana“, kterou tvořili Francouzi, přivedení do země Eduardem Vyznavačem, K jediné bitvě této války došlo na cestě z Londýna do Hastings. Tady na sebe narazily dvě rŧzné armády. Haraldovo vojsko tvořila podle místní tradice jízdní pěchota. Bojovníci se přeskupovali na koních, ale bojovali pěšky. Normané se naproti tomu bili v sedle a s podporou lučištníkŧ podnikali prudké útoky. První zteče normanské jízdy se nepodařily, a horský hřbet, který obsadili Angličané, Normané nedobyli. Vilém jako dobrý taktik pouţil věčného uskoku všech armád - dal zatroubit k ústupu. Haraldova pěchota opustila svá postavení, aby protivníka pronásledovala. Kdyţ tím byla plně zaujata, normanská jízda se najednou obrátila, rozdělila se, provedla křídelní obchvat a anglické pěšáky obklíčila. Byl to hrozný masakr, při kterém zahynul i sám Harald. Převaha jezdectva, nesporná na pevnině, byla v této bitvě jenom potvrzena.

X.

Další vojenské a diplomatické Vilémovy tahy jenom jasněji potvrzují jeho charakter. Místo přímého útoku na Londýn město obklíčil, obklopil je pásmem zpustošených polí a čekal, aţ se vzdá. Neprohlásil se králem, ale čekal, aţ mu korunu dobrovolně nabídnou, a poté dělal, ţe váhá. Podle svého zvyku se snaţil „přimět moţné protivníky, aby udělali chybu“ a chtěl být v očích všech zákonným králem. O vánocích roku 1066 byl konečně ve Westminsteru korunován. Na břehu Temţe jiţ poloţil základní kameny pevnosti, která se v budoucnosti stane proslulým a chmurným Towerem.

XI.

Co najdou tito Normané v Anglii? Lid, který se skládá ze sedlákŧ a saských a dánských prŧkopníkŧ, jejichţ venkovské obce jsou navzájem odděleny hustými lesy a vřesovišti a vystavěny kolem dřevěného kostela

XII. 56


a sídla jejich pána. Území waleských a skotských Keltŧ nepatří ke království, které dobyl Vilém. Sasové upustili stejně jako Římané od snahy podmanit si severní a západní keltské kmeny. Anglické království, které je mnohem menší neţ Francie, mŧţe silný král poměrně snadno ovládat. Jiţ dávno k němu patří královský úřad, církev, základní pozemková daň, kterou je geld, a hromadný odvod do vojska (fyrd). Normanští vladaři vyuţijí všech těchto tradičních nástrojŧ moci, ale budou to právě oni, kdo vytvoří většinu institucí, které vtisknou Anglii její svéráz. Saští vladaři nevytvořili parlament, zločince nesoudí královští soudci za přítomnosti poroty, nezaloţili ţádnou opravdovou universitu. Ze saských institucí zŧstanou jenom ty, které řídí místní a venkovský ţivot. Krásná saská slova pro rolníkovo nářadí, pro zvířata v jeho stádech nebo plody jeho sklizně mají svŧj prostý a výrazný tvar dodnes. Vesnická shromáţdění se změní ve farní shromáţdění a Angličané se budou dále učit vládnout prostřednictvím výborŧ a kompromisŧ. Hranice těchto farností a hranice hrabství se prakticky jiţ nezmění. A jestliţe vesnické buňky, které budou tvořit tělo Anglie, existují jiţ v roce 1066, pak vlastní podobu a ústrojí tomuto tělu dají během následujících století teprve normanští králové a králové z Anjou.

57

- Francouzští králové

KNIHA DRUHÁ

FRANCOUZŠTÍ KRÁLOVÉ

58


I. DŮSLEDKY NORMANSKÉHO PANSTVÍ CENTRÁLNÍ VLÁDA Opravdu nemŧţe být nejasnějšího a pochybnějšího postavení neţ je postavení Vilémovo ve dnech po korunovaci. Vilém chce být zákonným panovníkem, členem staré královské rodiny, pokračovatelem, který si nepřeje zavádět ţádné změny, ve skutečnosti je však dobyvatelem, podmanitelem, obklopeným pěti nebo šesti tisíci chtivých rytířŧ, jimţ slíbil pozemky, ty však bude muset získat na úkor nějakého pŧvodního vlastníka. Ačkoli Normané mohou o sobě oprávněně tvrdit, ţe jsou stejné rasy jako Anglodánové a velmi blízcí příbuzní Anglosasŧ, právě oni se za pouhých sto padesát let natolik změnili, ţe ţádný Angličan jiţ nerozumí jejich řeči. Také jejich povahy uţ jsou značně odlišné. Kronikář Vilém z Malmesbury, kdyţ srovnává oba národy, líčí anglickou šlechtu jako šlechtu, oddávající se pití, nestřídmému hodování a zhýralosti v nevzhledných a nuzných domech, zatímco Francouzi „ţijí na svých nádherných hradištích velmi střídmě“. Zato jsou ale angličtí pánové v jádře mnohem ušlechtilejší, vŧbec se nepokoušejí - jak říká kronikář - o obohacování, kdeţto Normané „svým druhŧm závidí, olupují je o poddané, a kdyby přitom mohli získat nějaké peníze, klidně by nahradili jednoho panovníka druhým“. Sám normanský král pronajímá k velkému rozhořčení saského kronikáře pozemky tak draho, jak jen mŧţe, a dává je do pachtu komukoli, kdo nabídne vyšší nájemné, a to je jistě hodné dobrého správce, ale ne dokonalého rytíře. „Ta nešťastná bitva u Hastings byla osudovou chvílí Anglie a truchlivou zkázou naší drahé země, kterou zpŧsobila tato změna pánŧ.“

I.

59

KNIHA DRUHÁ - Důsledky normanského panství Centrální vláda

MOCNÁŘOVÉ NORMANŠTÍ A Z ANJOU Vilém I. vládl právem dobyvatele. Ale sňatek jeho syna Jindřicha I. s Editou Matyldou, pocházející z osmého kolena Alfréda Velikého, spojil rod normanský s dynastií starých králŧ saských.

VILÉM I. (1066-1087)

Robert

VILÉM II.

JINDŘICH I.

Adéla

Vévoda normanský

(1087-1100)

(1100-1135) manţel Edity Matyldy

manţelka Štěpána, hraběte z Blois

I MATYLDA

I ŠTĚPÁN

manţelka Geoffroye, hraběte z Anjou

(1135-1155)

I JINDŘICH II. (1154-1189)

60

Jindřich

RICHARD I.

Geoffroy

JAN

†1173

(1189-1199)

hrabě bretonský

(1199-1216)

I Artuš

viz tab.2

I


Jak se chtěla hrstka Normanŧ, opuštěná v cizí zemi a v době pomalého a obtíţného dopravního spojení udrţet u moci a vládnout? Podmanitelé měli na své straně řadu výhod. Ve Vilémovi měli pravého vŧdce, který si z Normandie přinesl velké panovnické zkušenosti; setkávali se sice s místním odporem, nikoli však s odporem celého národa; zvláště pak měli velikou převahu ve výzbroji. Po poráţce Haraldových huscarlŧ u Hastings nebylo v Anglii armády, kterou by bylo moţné postavit proti feudálnímu jezdectvu Normanŧ. Normané také uměli stavět na návrších nebo v rovině na umělých „kopcích“ pevné hrady, které v době, kdy ještě neexistovalo dělostřelectvo, byly nedobytné. Ve všech pohraničních hrabstvích budou brzy chodit angličtí sedláci „na robotu“, aby navršili ty umělé kopce a vystavěli na nich známá ozubená cimbuří, která budou hned poté slouţit k tomu, aby je udrţely v patřičné úctě. První stavba na umělém kopci musí být hrad dřevěný, protoţe měkká země by příliš těţkou stavbu nemohla unést, a teprve aţ nakupená země slehne, nahradí se dřevo kamenem. Vilém jako velmi rozumný král však povoluje stavbu takových pevností jenom královským posádkám, jako například v Toweru nebo v severních a západních okrscích, kde je svěří spolehlivým muţŧm. Pánŧm ve vnitrozemí drţení podobných staveb zakáţe a je muţem, který dokáţe své zákazy prosazovat.

II.

V Dobyvatelově povaze bylo nasadit si masku spravedlnosti při těch nejsvévolnějších činech. Aby mohl podělit své Normany slíbenými statky, musel o ně připravit poraţené. Této loupeţi však dal formu. Začal tím, ţe nejdříve sebral statky zrádcŧm, a zrádcem byl kaţdý, kdo bojoval po boku Haralda, coţ byla smyšlenka poměrně zákonná a obhajitelná, protoţe Vilém se prohlašoval za jediného zákonného panovníka. Poté těţil ze vzpour, které byly v té době dost časté, a po jejich potlačení získal pro korunu nová území. Jedno z takových povstání v severní Anglii potlačil s děsivou brutalitou, široko daleko vypálil všechny vesnice a pak vystavěl nad touto zpustošenou zemí, aby ji ovládl, nádherný hrad Durhamský a blízko něho katedrálu, která se mohla měřit s chrámy v Caen. A po poráţce posledního odbojníka - Herewarda Bdělého - začal organizovat království. Z manství, která byla nyní „zákonně“ volná, bez pánŧ, si pro sebe ponechal tisíc čtyři sta dvacet dvě, coţ mu zajišťovalo nejen velkou vojenskou moc, ale také velké bohatství. Dva pánové, kteří po něm dostali nejvíce, byli jeho nevlastní bratři - Robert z Mortainu dostal sedm set devadesát pět manství a Odo, biskup z Bayeux, jich dostal čtyři sta třicet devět. Ostatní panství byla daleko menší. Jednotkou se stal „rytířský lán“ (knight’s fee), který

III.

61


pak v době války musel králi dodat jednoho jezdce. Vilém zaloţil mnoho panství po jednom aţ pěti rytířích, jejichţ drţitelé tvořili jakýsi feudální „plebs“, který by jenom s velkými potíţemi mohli mocní pánové spojit proti králi. Rozsáhlejší panství také netvořila jediný souvislý celek, nýbrţ se skládala z manství, roztroušených po celé zemi. Na počátku zde tedy neexistovala taková svrchovaná moc, jakou měl ve Francii vévoda z Anjou nebo vévoda bretaňský. Po dobytí země a jejím rozdělení zde vládlo asi pět tisíc normanských rytířŧ, kteří byli zároveň statkáři i vojáky. V zásadě měli věrní Angličané stejná práva jako Francouzi, ale ve skutečnosti obsadili všechna dŧleţitější místa Normané. Nepostradatelný Lanfranc, povolaný z Caen, se stal arcibiskupem v Canterbury. To je konec Oeolfridŧ, Wilfridŧ, Athelstanŧ, které nahradili francouzští Geofroyové, Roberti, Vilémové a Šimoni. Novou anglickou šlechtu vytvořili společníci Viléma Dobyvatele. V jedné a téţe zemi se v této době - stejně jako dnes v Indii a Maroku - pouţívají dva jazyky. Vládnoucí třídy, královský dvŧr, šlechtici a soudci mluví francouzsky a latinsky. Vládní listiny se píší latinsky, ale počátkem třináctého století uţ francouzsky. Staré francouzské obraty normanských králŧ se v Anglii pouţívají ještě ve dvacátém století: „Le Roi s’avisera...“ „Le Roi remercie ses bons sujets, accepte leur benevolence et ainsi le veult...“10 Místní zástupci pánŧ a krále musí mluvit francouzsky i sasky. Lid mluví dál sasky. Angličtina bude téměř tři století jazykem bez literatury a bez gramatiky, jazykem, kterým mluví lid. Tento jazyk se však brzy změní, protoţe pouze vládnoucí třídy konservativně lpěly na jeho pŧvodním stavu. Saština vzdělancŧ byla germánským jazykem se sloţitým skloňováním a časováním. Ale lid rád zjednodušuje, a kdyţ se angličtina zbavila poručnictví vznešených tříd, dosáhla velmi brzy pozoruhodné pruţnosti. Slova pronášená nevzdělaným lidem nebo cizinci si zachovávají jenom slabiku zdŧrazněnou přízvukem. Proto má angličtina tolik jednoslabičných slov, která dodávají její poezii nenapodobitelnou hutnost. Saští a dánští sedláci se stykem se svými pány pomalu naučí některým francouzským slovŧm, která se pak stanou skoro beze změny slovy anglickými. Jde o slova, která mají církevní nebo náboţenský význam, jako prieur, chapelle, messe, charité, graces, o výrazy vojenské jako tower, coţ je francouzsky tour, standard (étendard), castle {chateau), peace (paix), a konečně o výrazy jako court

IV.

10

„Král si dovolí...“ „Král děkuje svým dobrým poddaným, vítá jejich laskavost, a takto si přeje...“ - pozn. překl. 62


(cour), crown (couronne), council (conseil) a výrazy prison a justice, dokonale dokreslující obraz správních vztahŧ mezi oběma třídami. Velmi zajímavý je osud francouzského slova preux (udatný), které se v tehdejší francouzštině spojovalo se statečným rytířem a které se v angličtině změnilo v proud, coţ znamená pyšný nebo zpupný. Hledisko pána a hledisko sluţebníka. Následky lidské činnosti jsou nepředvídatelné. Tak dočasná nemilost zajistila anglické řeči její krásu a období podmanění se stalo výchozím bodem anglické svobody. Francouzský král, „chudý statky“ a obklopen příliš mocnými vasaly, musí velmi namáhavě dobývat své království a po jeho dobytí musí nastolit přísnou kázeň. Anglický král, který sám rozdělil pozemky, se postaral o své vlastní zájmy a hned zpočátku znemoţnil vznik velkých panství, která by s ním mohla soupeřit. Protoţe anglická královská hodnost je výsledkem výboje, má od počátku velkou moc. Nepopiratelná síla ústřední moci bude zároveň poměrně tolerantní. Ve Francii si musí královská moc vynucovat úctu násilím, a to se jí vţdy a všude nepodaří, jednoty zákonŧ dosáhne aţ Revoluce. V Anglii dovolí koruně její bezpečnost ustavit místní svobody, které jsou odkazem Sasŧ, a donutit barony, aby je dŧsledně dodrţovali.

V.

Normanského krále obklopuje dvŧr - Consilium nebo také Curia Regis - a ten je v podstatě stejný jako saský witan. Vilém „nosí svou korunu“ stejně kdysi Alfréd a Eduard Vyznavač třikrát do roka do Westminsteru, Winchesteru a Gloucesteru a vede tu „dlouhé učené rozpravy se svými moudrými muţi.“ Baroni, biskupové a opati na tuto radu nepřicházejí z národní povinnosti, ale z feudální povinnosti ke svému lennímu pánovi. Porady jsou svolávány nepravidelně. Jednou tvoří Velkou radu sto padesát prelátŧ a velmoţŧ, jindy králi stačí k poradě o některé otázce jenom ti jeho rádci, kteří jsou ve chvíli, kdy se otázka objevila, právě přítomni. Pro platnost kaţdého rozhodnutí ostatně stačí přítomnost krále. V případě jeho nepřítomnosti - jako vévoda normanský se musel neustále plavit přes La Manche - spravuje království malá rada zplnomocněncŧ, kterou ovládá několik dŧvěryhodných muţŧ jako Lanfranc a Odo z Bayeux.

VI.

Normanské panství neznamenalo násilnou roztrţku s minulostí. Taková roztrţka nebyla moţná. Jak by mohlo pět tisíc - byť sebelépe vyzbrojených - muţŧ přinutit celý velký národ, aby se zřekl svých zvykŧ, které přeţily několik dlouhých století ? Právě naopak, Vilém, který se

VII.

63


povaţuje za dědice saských králŧ, se rád dovolává jejich zákonŧ a mínění. Všechny saské instituce, pokud slouţí jeho záměrŧm, dále zachovává. Fyrd neboli hromadný odvod se v okamţiku, kdy se selský lid začíná pokládat za spojence koruny - a toto spojenectví se uzavře velmi brzy -, stane nesmírně prospěšným nástrojem. V saském šerifovi poznal Norman své vikomty a nachází tak nástroj k vládě. V kaţdém shire jmenuje jednoho šerifa a pověřuje ho výběrem daní, předsednictvím soudního dvora v shire - ten se od nynějška bude jmenovat hrabství - a vŧbec zastupováním ústřední moci ve všem všudy. Vilém neruší manské dvory, ale dohlíţí na ně. Šerifŧv úřad není dědičný a on sám je čas od času kontrolován královskými vyslanci, kteří mají asi stejnou úlohu jako missi dominici Karla Velikého. V době, kdy na pevnině rozhodují o vyšší i niţší spravedlnosti šlechtici, v Anglii bdí nad jejich soudními dvory přísný král. Šerif trestá zneuţití moci a sleduje známky nespokojenosti lidu. Představa královské moci, která musí neustále krotit odbojné velmoţe, by však byla povrchní a klamná. Nepřátelství mezi Vilémem a jeho společníky nemohlo být přirozeným stavem, protoţe oni potřebovali jej a on potřeboval je. Nesmíme si o feudální Anglii vytvořit prostoduchou představu, ţe se král opíral o lid, aby udrţel barony na uzdě. Ve skutečnosti je středověká společnost poměrně pevná, baroni pracují ruku v ruce s králem, král si své hodnostáře vybírá právě z nich, a od tohoto okamţiku začíná hrát aristokracie v anglickém ţivotě tu velikou správní a místní úlohu, která ji prakticky zŧstane aţ dneška. Jsou-li někteří baroni odbojníky, pak jejich velká většina zŧstává králi věrná a pomáhá mu vzpoury potlačovat. Kdyţ povstání zachvátí celou zemi - to se přihodí později v době Velké charty -, pak proto, ţe král překročil svá práva a baroni se brání, mnohdy s podporou rytířŧ a měšťanŧ. Nepokojná období jsou však jen krátká, i kdyţ naplňují dějiny svou vřavou, a nesmíme pro ně zapomenout na dlouhá klidná léta, kdy se král, šlechta i lid povaţují za části jednoho těla a kdy se v tichosti a míru utváří civilizace.

VIII.

Aby král mohl ovládat válečnickou šlechtu, musely být splněny dvě podmínky: panovník musel mít svou vlastní vojenskou moc a musel mít zajištěný dŧchod. Vilém se v boji proti nespokojencŧm mŧţe spolehnout na silnou vrstvu rytířŧ, na své vlastní vasaly a později i na fyrd. V roce 1086 si nechá v Salisbury od vasalŧ svých vasalŧ sloţit přímou přísahu, takţe věrnost králi má teď přednost před kaţdou jinou věrností. A pokud jde o dŧchod, jsou příjmy krále Viléma skutečně značné. Král má v prvé řadě dŧchody ze svého

IX. 64


soukromého panství, které představuje čtrnáct set dvacet dva zámkŧ a statkŧ. Vilémovy pozemky vynášejí jedenáct tisíc liber (podle některých kronikářŧ sedmnáct tisíc) ročních příjmŧ, to je dvakrát víc neţ někdejší dŧchody Eduarda Vyznavače. K tomu se musí připočítat feudální dŧchody (lenní poplatky, které musí vyplatit vasal v případě vlastnické změny, příspěvky v případě válečného taţení, výkupu, sňatku dcery lenního pána, vstupu staršího syna do rytířského stavu, ochranné poplatky ze statkŧ nezletilých), danegeld jako základní daň, kterou mu odkázali saští králové, nepřímé daně placené obyvateli měst a Ţidy, a konečně pokuty. Výkazy správce financí ukazují, ţe tyto pokuty byly za Vilémových následníkŧ nejen četné, ale mnohdy také hodně podivné: „Walter z Caucy zaplatil patnáct liber za povolení, ţe se mŧţe oţenit, kdy a s kým si bude přát. Viverona z Ipswiche sloţila čtyři libry a jednu stříbrnou marku za to, aby se mohla provdat za muţe, kterého si sama vybere. Vilém z Mandeville platí králi dvacet tisíc marek za povolení sňatku s hraběnkou Isabellou z Gloucesteru. Ţena Huga z Neville odevzdává králi dvě stě liber, aby se mohla vyspat se svým manţelem Hugem z Neville...“ Tento Hugo z Neville byl asi královým vězněm. Konečně král prodává svobody a práva. Za vlády krále Štěpána zaplatí Londýn sto stříbrných marek za to, aby si mohl zvolit šerify, salisburský biskup odevzdá svého oře za to, aby jeho město mohlo mít trţiště, rybáři platí za povolení nakládat slanečky; zisky soudnictví stoupají úměrně se stoupající váţností královských dvorŧ. Vilém Dobyvatel se papeţi zavázal, v okamţiku, kdy mu papeţ poskytl podporu, ţe bude reformovat anglickou církev. S podporou Lanfranca, který byl spíše velkým státníkem neţ církevním hodnostářem, dodrţel slovo. Anglické duchovenstvo, vcelku nevědomé a nevázané, pomalu ztrácelo váţnost u svých věncích. Kněţí se oblékali jako laikové a pili jako páni. Biskupové, které mělo volit kněţstvo a věřící v jednotlivých diecésích, si kupovali hlasy voličŧ. Řehoř VII. (Hildebrand se pod tímto jménem stal papeţem v roce 1073) naléhal z Říma, aby Lanfranc přiměl kněze k dodrţování celibátu, aby právo dosazovat biskupy zŧstalo papeţi a aby mu anglický král, který mu vděčil za svŧj trŧn, sloţil přísahu poslušnosti. Lanfranc a Vilém postupovali velmi chytře a rozumně. Uloţit přísný celibát saským kněţím bylo značně nebezpečné, bylo třeba brát zřetel na zvyky a mravy nové země. Lanfranc, který se stal z Itala Normanem, jiţ psal „my Angličané“ a „náš ostrov“. Zakázal poskytovat poţehnání novým kněţským sňatkŧm, biskupŧm a kanovníkŧm nařídil, ţe nesmí mít vlastní ţeny, ale jiţ ţenatým farářŧm povolil jejich rodinný krb. Uznal, ţe sesazovat biskupy

X.

65


má právo jedině Řím, ale trval na zásadě jejich volby a dosazování anglickou korunou. Náhradou za to odevzdal Římu k rozhodnutí svou vlastní při s yorským arcibiskupem a dosáhl toho, ţe byl znovu potvrzen primariát canterburský. Král pak odmítl v „rozhodném, ale uctivém“ listě pokládat se za papeţova vasala. Všechna tato vyjednávání nesou pečeť velké úcty ze strany krále a blahosklonnosti a zdvořilosti ze strany papeţe, přesto však je moţné jiţ vycítit klíčeni budoucích neodvratných sporŧ mezi papeţstvím a světskou mocí. Dvě z Lanfrancových církevních reforem mají pro svoje dŧsledky ve vzdálené budoucnosti zvláštní význam: 1) Lanfranc rozhodl svolávat „konvokace“ neboli církevní sněmy ve stejné době, kdy byla svolávána Velká rada. Mnoho z duchovních hodnostářŧ zasedalo jak na sněmu feudálním jako světští páni, tak na synodu kněţstva. Král předsedal oběma sněmŧm, ale to, ţe oba sněmy byly oddělené, zabránilo později vzniku „stavu“ duchovenstva v britském parlamentu. 2) Lanfranc i král chtěli mít nad anglickou církví stejnou moc jako vévoda v Normandii, to znamená, ţe ţádný papeţ nesměl být v Anglii uznán bez souhlasu krále, ţe bez panovníkova souhlasu nesmělo být vedeno ţádné jednání s Římem, ţe usnesení anglických koncilŧ nesměla bez králova souhlasu vstoupit v platnost, a konečně ţe barony a královy hodnostáře nesměly církevní soudy soudit bez svolení krále.

XI.

Tím, ţe si Vilém během prvních let svého panství zajistil moc nad šlechtou i církví, poloţil základy velkého mocnářství. Není však absolutním panovníkem. Při své korunovaci slavnostně slíbil, ţe bude zachovávat anglosaské zákony a obyčeje; musí respektovat feudální práva, která udělil svým společníkŧm; bojí se církve a váţí si jí. Viléma Dobyvatele nemohla myšlenka na absolutní monarchii, jakou později vytvoří Karel I. nebo Ludvík XIV., napadnout ani ve snu. Středověcí lidé si vŧbec nedovedli představit, jakou úlohu by mohl hrát stát v moderním smyslu; rovnováhu země podle nich nezajišťuje nějaký svorník hlavní klenby, ale propojení místních práv, která se vzájemně doplňují a podporují. Normanský král je opravdu silný, jeho vŧli neomezuje ţádná psaná ústava, jeho vasalové by povaţovali za moţné vypovědět přísahu věrnosti jen v případě, ţe svou přísahu poruší jejich vladař. Odboj zŧstává feudálním právem a baroni ho proti nespravedlivému králi plně vyuţijí. Teprve později, aby bylo právo odboje nahrazeno jednodušším a méně nebezpečným prostředkem, jak přivést nespravedlivého krále k rozumu, se pomalu zrodí pravidla, která časem povedou ke vzniku ústavy.

XII.

66


67

KNIHA DRUHÁ - Důsledky normanského panství Feudální soustava a hospodářský ţivot

II. DŮSLEDKY NORMANSKÉHO PANSTVÍ FEUDÁLNÍ SOUSTAVA A HOSPODÁŘSKÝ ŽIVOT V době saských králŧ byli v zemi sedláci a páni, selská stavení a panská sídla, ale saský duch nebránil spojování rozličných obyčejŧ, a tak vzniklo nepřehledné předivo hospodářských svazkŧ. Normané - lidé jasné a tvořivé mysli - zavádějí přísný řád, zaloţený na zásadě: „Ţádná země bez pána.“ Na vrcholu hospodářské hierarchie, ale i hierarchie politické je král. Panovník je vlastníkem veškerých pozemkŧ země a aby se normanský duch plně uspokojil a logicky završil feudální zřízení, prohlašuje král, ţe své království má od samého Boha. Král si však ponechává jenom určitou část pozemkŧ a zbytek propŧjčuje výměnou za vojenské sluţby a za jisté poplatky jako léno velkým drţitelŧm a osamoceným rytířŧm. Král udělí například nějakému baronovi za slib padesáti rytířŧ v čas války sto venkovských sídel, baron, aby si zajistil ţivobytí pro sebe a svŧj dvŧr, si ponechá čtyřicet panství a zbývajících šedesát dá za sluţbu šedesáti rytířŧm do léna jako vasalŧm druhého stupně (hlavní drţitel, aby si zajistil osobní prestiţ a aby se v případě odpadlictví některého ze svých vasalŧ vyhnul placení pokut, si obvykle zajišťuje o něco víc vojákŧ, neţ kolik jich slíbil králi). Všechna tato léna jsou v zásadě, s výjimkou případu, ţe se vasal dopustí nějakého těţkého zločinu, dědičná podle práva prvorozenectví, coţ brání jejich dělení. Pán a rytíř nemohou jako moderní statkář obdělávat velké polnosti samostatně (vţdyť by ani pro jejich plody nenašli ţádný trh) a tak si ponechávají pouze jeden statek, který postačuje pro potřeby sídla, a ostatní pozemky postupuje za nájem v naturáliích nebo za práci poddaným sedlákŧm. V saských dobách byla hierarchie sedlákŧ stejně sloţitá jako hierarchie šlechticŧ, protoţe získaná práva vytvářela rozdílné statuty. Tehdy se rozeznávali svobodní rolníci neboli svobodníci (freemen), rolníci s lenní povinností (socmen), kteří měli téměř stejný statut jako svobodníci, dále cottarii a bordarii (cotters, bordars). Normanští páni, kteří dost dobře nechápali rozdíly mezi těmito skupinami, nebrali na toto rozdělení prakticky ţádné ohledy. Dovedeme si snadno představit, jaké měl potíţe saský socman,

I.

68


kdyţ měl netrpělivému dobyvateli, jehoţ jazykem nemluvil, vysvětlit své výsadní postavení. Také se ukázalo, ţe za dvacet let po normanském dobytí země svobodníci zmizeli téměř úplně ze všech krajŧ s výjimkou oblasti Danelaw, tj. severovýchodní Anglie. Všichni rolníci se stávají poddanými (villeins) obdělávajícími jeden lán (virgate), přibliţně třicet akrŧ, nebo cottery, obdělávajícími pouze čtyři nebo pět akrŧ. Pro malého svobodného nebo napŧl svobodného hospodáře nastávají tvrdé časy. V cambridgském hrabství ţilo za časŧ Eduarda Vyznavače asi devět set socmanŧ, a v roce 1086 jiţ jenom asi dvě stě. Sloţení rŧzných tříd po dvaceti letech normanského panství známe velmi přesně, protoţe v roce 1085 Vilém Dobyvatel „přinesl svoji korunu do Gloucesteru a měl tam učenou rozpravu se svými moudrými muţi“. Na tomto sněmu prohlásil, ţe danegeld vybraný v minulém roce, byl ošizený. Danegeld býval velmi výnosnou daní (v roce 99 vynesl deset tisíc liber, v roce 1002 dvacet čtyři tisíc liber a v roce 1018 - za časŧ Knutových - sedmdesát dva tisíce liber), pokud však měl její výběr být úspěšný, bylo nutné mít přesný seznam všech pozemkŧ království. Na této gloucesterské radě bylo rozhodnuto, ţe zemí projedou baroni jako zvláštní komisaři. Podle kronikáře dostali tyto pokyny: „Královští baroni se měli pod přísahou dotázat šerifa, příslušného shire, všech baronŧ a jejich Francouzŧ, a pokud jde o hundreds, všech farářŧ, reeves (správcŧ) a šesti villeins (poddaných sedlákŧ) z kaţdé vesnice, jak se jmenuje místní zámek, kdo v něm ţil za vlády krále Eduarda a kdo v něm ţije nyní, dále měli zjistit počet hides jednotlivých pozemkŧ, počet pluhŧ na panství, počet poddaných sedlákŧ, počet svobodníkŧ, počet socmanŧ, rozlohu lesŧ, rozlohu luk, počet mlýnŧ, počet a velikost lovných rybníkŧ, a to vše třikrát - podle stavu za krále Eduarda, podle stavu v době, kdy král Vilém panství propŧjčil a podle současného stavu -, a konečně měli zjistit dotazem, o kolik je moţné vytěţit více neţ nyní.“ Komisaři splnili uloţený úkol a souhrn jejich zpráv tvoří knihu s názvem Domesday Book neboli Knihu posledního soudu. Podobná statistická šetření se nepochybně prováděla i v době saských králŧ, protoţe bez nich by taková daň jako danegeld nemohla být vŧbec vybírána, ale šetření, které nařídil Vilém Dobyvatel, vyniká svou úzkostlivou přesností. Vše je v něm podrobně vypsáno: „V Limpsfieldu (hrabství Surrey) je na panském statku pět pluhŧ s příslušným počtem potahŧ, je tu také dvacet pět poddaných sedlákŧ, šest cotterŧ se čtrnácti pluhy dohromady, dále je zde jeden mlýn, který vynáší dva šilinky ročně, jeden malý rybník, jeden kostel, čtyři akry luk, jeden les, který mŧţe ţivit

II.

69


padesát vepřŧ, dva kamenné lomy, z nichţ kaţdý vynáší dva šilinky ročně, v lese dvě sokolí hnízda a deset otrokŧ. Za vlády krále Eduarda vynášelo panství dvacet liber ročně, v roce 1066 patnáct liber a nyní dvacet čtyři libry.“ Dobyvatelovým vyšetřujícím komisařŧm neunikne ani ten nejvzdálenější člověk: „Tady, uprostřed hlubokých lesŧ a mimo jakýkoli hundred, ţije samotářský statkář. Má osm volŧ a vlastní pluh. Polnosti, přibliţně sto akrŧ, které si upravil vymýcením lesa, mu pomáhají obdělávat dva nevolníci (serfs). Neplatí daně a není vasalem nikoho.“ Zděšení saského kronikáře nad touto normanskou přesností je dojemné a trochu komické. Kronikář píše: „Nechal si seznamy svými komisaři pořizovat tak podrobně, ţe jim neunikl jediný yard pŧdy, a nejen to (hanba něco takového říci, ale králi nebylo hanba to dělat), ani jediný vŧl, ani jediná kráva a jediný vepř.“ Pokud se sečtou všechna čísla, která uvádí Domesday Book, obdrţíme devět tisíc tři sta drţitelŧ, kteří jsou šlechtici a církevními hodnostáři, třicet pět tisíc socmanŧ a svobodníkŧ, kteří ţijí převáţně na severovýchodě, sto osm tisíc poddaných (villeins), osmdesát devět tisíc cotterŧ a dvacet pět tisíc otrokŧ (ti se v příštím století změní v nevolníky - serfs), to je dohromady asi tři sta tisíc hlav rodiny, coţ dovoluje odhadnout celkový počet obyvatel země na jeden a pŧl milionŧ, moţná na dva miliony muţŧ, ţen a dětí. Ve feudálním reţimu je politickou jednotkou rytířská pŧda, která dodává královské armádě jednoho jezdce, zatímco hospodářskou jednotkou je manství. Jeho velikost je rŧzná, ale většinou odpovídá jeho rozloha asi dnešní vesnici. Manství často od sebe oddělovaly lesy a vřesoviště a s nejbliţším manstvím je spojovaly primitivní cesty, v zimě nepouţitelné. Uprostřed byl hall (panské sídlo, později lordŧv zámek), kolem bylo dědičné panství nebo dvŧr, který náleţel k sídlu. Kdyţ měl pán více manství, jezdil od jednoho ke druhému a vybíral poplatky v naturáliích, které na místě spotřeboval. V nepřítomnosti ho zastupoval rychtář nebo sudí (senešal). Společná pole a louky měly stejný vzhled jako v dobách saských pánŧ. Poddaní si museli nechat mlít všechno své obilí ve mlýně, který patřil lordu, a to hodně draho. Mnozí si mleli podloudně obilí sami, ale kdyţ byli přistiţeni, dostávali vysoké pokuty. V čele rolníkŧ stál jejich zástupce, reeve, kterého si sami zvolili a který měl opravdu těţký ţivot, protoţe stál mezi vesničany a rychtářem. Mnoho místních sporŧ soudil manský dvŧr, který zasedal kaţdé tři neděle, buď v panském domě, nebo pod tradičním dubem, a kterému předsedal lord nebo jeho zástupce. Projednávaly se tu jenom drobné přečiny: „William Jordan za nedbalou práci pokuta šest liber. Ragenhilda za sňatek bez povolení zaplatí dva šilinky. Farářovi, jehoţ kráva se pásla na pánově

III.

70


louce, byla udělena milost. Pokuta celé vesnici s výjimkou sedmi poddaných za to, ţe nepřišla koupat lordovy ovce, osm šilinkŧ. Dvanáct porotcŧ prohlašuje, ţe Hugh Cross má na plot, o který vede s Williamem Whitem neustálé spory, plné právo.“ Některá manství měla se souhlasem krále právo soudit i těţší zločiny. V zásadě si muselo manství ve všem vystačit vlastními silami. Mělo svého ševce, svého koláře a své tkalce. Ţeny předly vlnu. Mimo manství se nekupovalo nic, jenom sŧl, ţelezné a ocelové nářadí a kameny na mlýnské ţernovy. Tyto velmi vzácné kameny pocházely často aţ z okolí Paříţe, a rychtář musel jezdit do přístavu, kde je vykládali, aby dohodl nákup a zajistil dopravu. K zaplacení takových „dovozŧ“ se z manství vyváţela vlna a kŧţe. Všechny ostatní výrobky, pokud poblíţ nebylo nějaké trţiště, se spotřebovaly doma. Jaké bylo postavení poddaných? Dnešní člověk je musí na první pohled povaţovat za nešťastníky. Poddaný je připoután k pŧdě a kdyţ je nespokojený, nemŧţe prostě odejít. Prodává se zároveň s vlastnictvím. Jeden farář neváhá kupovat a prodávat muţe po dvaceti šilincích. Jedna bohatá vdova dává své poddané darem: Já podepsaná, paní Aundrina z Driby, dávám všem přítomným i budoucím na vědomí, ţe jsem podle své svobodné a zákonné vŧle vdovy dala svému milovanému a věrnému Henrymu Colovi a jeho dědicŧm Aneţku a jejího syna Šimona se všemi jejich polnostmi a dobytkem a ţe se vzdávám práva na jejich sluţby.“ Poddaný mŧţe provdat dceru jenom tehdy, kdyţ to schválí lord, který si dá svŧj souhlas tučně zaplatit. Kdyţ zemře, má lord právo ţádat nejlepší kus dobytka nebo nejkrásnější věc, kterou po sobě zanechal (právo odúmrtě). Po pánovi má právo vybrat si svŧj podíl na dědictví i farář. Proto jsou mezi příjmy některých opatství krávy, kozy a vepři, vybrané odúmrtní poplatky. Socman se podílí jenom na mimořádných pracích, jako je odvoz lordova obilí na trh, ale poddaný pracuje na manském statku, nepočítaje v to nějaký ten den navíc, kdyţ musí koupat a stříhat jeho ovčí stádo, česat jeho ořechy nebo jít na sena, plné dva nebo tři dny týdně. Platí malý poplatek v naturáliích, na velikonoce dvanáct vajec a během roku plástev medu a několik slepic, náklad dřeva. Mimoto jednou ročně mŧţe lord od svého poddaného vybírat přímou daň (taillage) rŧzné hodnoty. Všechny tyto poplatky vypadají velmi tíţivě, ale je moţné, ţe pro tehdejšího rolníka nebyly o nic tíţivější neţ nájemní smlouva na polovinu výtěţku, jaká se uzavírá v dnešních dnech. Lord od něho ţádal místo poloviny výtěţku přibliţně polovinu jeho času. Reeves (správcové) a rychtáři se často o tuto robotu prudce přeli; dlouhá jednání obvykle končila tím, ţe se více méně dohodli. Letní období byla pro poddaného stejně

IV.

71


jako pro dnešního rolníka určitě hodně krutá, ale „zima uţ mohla být jenom klidná a církev bděla nad svěcením nedělí a nesčetných svátkŧ rŧzných svatých“. Kaţdý lord musel ctít obyčeje panství, nesměl porušovat tradiční práva vesnice, protoţe sedláci se bez váhání odvolávali ke dvoru. O něco později byla všechna tato práva a povinnosti zapsány do registru manství. Od poloviny třináctého století se ujal zvyk předávat drţitelŧm statkŧ, kteří si to přáli, opis těch stran registru, které se týkaly jejich pozemkŧ a jejich práv a povinností. Majitelé takových opisŧ se jmenovali copyholders na rozdíl od freeholders, jejichţ vlastnictví bylo úplné a bez výhrad. Jednou z nejzávaţnějších námitek pŧvodních Angličanŧ vŧči Vilémovi a jeho Normanŧm bylo zakládání královských lesŧ. Vilém jako vévoda normanský měl rozsáhlé lesy, kde pořádal štvanice na jeleny a hony na divoké kance. Jako anglický král si chtěl rovněţ zajistit tuto svoji zábavu, a proto dal vysázet kolem sídelního Winchesteru Nový les, přičemţ zničil - podle kronikářŧ šedesát vesnic, spoustu úrodných polí, mnoho kostelŧ a také oţebračil tisíce místních obyvatel. Tato čísla jsou asi přehnaná, ale královské lesy jistě představovaly pro obyvatelstvo velké utrpení. V příštím století zaberou lesy celou třetinu plochy anglického království. Tyto lesy byly chráněny mimořádně krutými zákony. V době Vilémovy vlády byl kaţdý, kdo zabil laň nebo jelena, potrestán vypíchnutím očí. Dotknout se kance nebo zajíce bylo zakázáno pod trestem zmrzačení. Později bylo zabití jelena v královské oboře zločinem, který se trestal smrtí oběšením. V tomto směru zvítězily Vilémovy vášně nad jeho státnickým duchem. Tehdejší autoři se pokoušejí lesní zákony omlouvat tím, ţe les se vymyká obecnému zákonu království; král si tu odpočívá od svých vládních starostí, a tedy i od starostí o spravedlnost.

V.

Na počátku normanského panství se na osudu malých saských měst změnilo jenom velice málo. Ta, která odporovala, byla rozbořena. Jinak královi lidé zbořili sem tam nějaký dŧm, aby uvolnili místo normanskému opevněnému zámku. Zato Dobyvatelŧv mír umoţnil, aby se obohacovali první kupci. Prozíravě byly potvrzeny londýnské svobody: „Vilém král zdraví Viléma biskupa a Godfreye, správce přístavu, zdraví co nejsrdečněji všechny měšťany, kteří ţijí v Londýně, Francouze i Angličany. A dávám vám všem na vědomí, ţe vám chci ponechat všechna práva vyplývající ze zákonŧ, kterými jste se řídili za časŧ krále Eduarda. A chci, aby kaţdé dítě bylo dědicem svého otce po jeho smrti. A nestrpím, aby vám někdo činil bezpráví. Ať vás Bŧh ochraňuje.“ Po

VI.

72


vojsku přišli z Normandie také noví řemeslníci a mezi nimi byli i ţidovští obchodníci. Postavení těchto Ţidŧ v křesťanské obci, kde se všechny smlouvy zakládaly na náboţenských přísahách, bylo asi hodně svízelné. Protoţe jejich dny odpočinku (jejich dnem klidu byla sobota) se nekryly se svátečními dny křesťanŧ, mohli se jenom stěţí věnovat polnímu hospodářství nebo drţet krám. Normální zpŧsoby výdělku na ţivobytí jim byly znemoţněny, a tak se stali pŧjčovateli peněz, coţ církev katolíkŧm zakazovala. Podle doslovně vyloţeného evangelia je zakázáno, aby stříbro, které je jalové, přinášelo zisk (muslimŧm zakazuje jejich náboţenstva dodnes vybírat a přijímat úroky). Ve dvanáctém století se musel normanský baron, kdyţ potřeboval na válečné taţení nějakou peněţní částku, obrátit na Ţida a ten poţadoval velké, lichvářské úroky. Tito nešťastníci, kteří ţili ve zvláštních čtvrtích, jimţ se říkalo Jewries, byli nenáviděni nejen jako nepřátele Krista, ale i jako věřitelé z povolání. Byli proto samozřejmě oběťmi kdejakého lidového hněvu. Jejich jediným ochráncem byl král, kterému náleţeli tělem i statky jako rab svému pánu. Královské město Winchester bylo jediné město, kde mohli být měšťany i Ţidé, proto mu říkali anglicky Jerusalem. Dluţní úpisy Ţidŧ byly uloţeny ve zvláštní síni Westminsterského paláce a tyto pohledávky měly jako pohledávky královy určité výsady. Jeden z těchto Ţidŧ - Aaron z Lincolnu - se stal za vlády Jindřicha II. skutečným bankéřem, tak mocným, ţe po jeho smrti bylo nutno pro likvidaci jeho obchodŧ zřídit zvláštní úřad pokladu: Scaccarium Aaronis. Za tuto svou ochranu král, kdyţ potřeboval peníze, ţádal je na Ţidech. V normálních letech odevzdávali Ţidé královskému pokladu tři tisíce liber, coţ představuje jednu sedminu celkového dŧchodu Jindřicha II. „Moc ke krocení svých baronŧ našli normanští králové v ţidovských pokladnách.“ Kdyţ saští a dánští sedláci viděli, jak normanští králové s nestydatou dŧkladností odhadují sebemenší majetek, vybírají neúprosně daně a usazují v celé zemi cizí barony, byli nepochybně pohoršeni stejně jako kronikáři. Nový pořádek jim však přinejmenším zajišťoval bezpečnost. Jestliţe se za feudálního reţimu a za vlády silného krále prostý člověk nemohl svobodně stěhovat, prodávat svŧj majetek, měnit podle své vŧle zaměstnání, nikdo mu aspoň neupíral jeho pevné místo na společenském ţebříčku. Jeho pŧdu mohli prodat jenom s ním, neznal krize a špatný odbyt. Nikdo ho nemohl zákonně zbavit prostředkŧ, které nutně potřeboval se svou rodinou k ţivotu. Před justičními omyly nebyl sice tak chráněn jako člověk našeho věku, ale normanští králové se skutečně snaţili poskytnout mu určitou zákonnou ochranu, a jejich pán

VII.

73


musel dodrţovat platné zvyky. Bylo by ovšem naivní se domnívat, ţe lidé byli se svým tehdejším údělem spokojeni. Lidstvo se odjakţiva dělí přibliţně stejným dílem na optimisty a pesimisty. Ve dvanáctém století si však většina Angličanŧ nedovede představit jiný řád neţ ten, ve kterém ţijí. I kdyţ ostře odsuzují uvolněné mravy kněţí, jsou upřímně zboţní a korunovaný král je pro ně posvátnou osobou. Osobní pouto mezi nimi a jejich panovníkem je pro ně čímsi přirozeným. Dokud bude ţít vzpomínka na minulá nebezpečí, nepřátelské pirátské vpády a na vylupovaná města, bude jim vojenská třída připadat nutná. Teprve ve třináctém století se feudální soustava stane pro společnost, která se díky ní těší větší bezpečnosti, zbytečnou a obtíţnou. A o něco později zajde stejně jako všechny řády na svŧj úspěch.

74


III. DOBYVATELOVI SYNOVÉ Vilém vládl Anglii jedenadvacet let a to s účinnou tvrdostí - třikrát ročně, na vánoce, velikonoce, svatodušní svátky, „nosil svou korunu“, bojoval proti svým příliš ctiţádostivým baronŧm, pořádal štvanice na jeleny a čas od času odplouval do Normandie, aby tu bránil zásahŧm francouzského krále do svých práv. Při jedné ze svých válečných výprav - kdyţ se chystal dobýt Nantes - byl tento veliký muţ smrtelně raněn. Jeho kŧň klopýtl, Dobyvatel se smekl a nárazem na hrušku svého sedla si zpŧsobil vnitřní zranění, na které zemřel. Jeho konec byl dojemný. Vilém měl na světě rád jenom svou manţelku Matyldu (ta jiţ byla mrtva) a svým nevrlým zpŧsobem si moţná oblíbil i svého ministra Lanfranca (ten nebyl přítomen). Ze tří synŧ, které se nikdy nesnaţil připoutat k vládě, měl nejraději druhého, Viléma Rufuse (Ryšavého), jemuţ se tak říkalo pro nápadné zbarvení vlasŧ. Tomu odkázal anglickou korunu. Staršímu Robertovi, kterého si nijak necenil, odkázal s lítostí Normandii a prohlásil, ţe s podobným panovníkem zemi nečeká nic dobrého. Třetí syn Jindřich od něj dostal jenom pět tisíc stříbrných marek. Pak Dobyvatel zemřel a pohřbili ho za nevelké účasti truchlících v chrámu svatého Štěpána v Caen. Jeho nafouklé tělo prorazilo rakev. „A tak se stal ten,“ říká kronikář, „který byl celý ţivot ověšen zlatem a drahokamy, pouhou mršinou.“ Jeho tři synové odjeli, aby se ujali dědictví. Rufus se nalodil k cestě do Anglie s otcovým listem pro Lanfranca; ten ho přijal jako krále a rozhodl, ţe ho bude korunovat ve Westminsteru. Volba se tentokrát nekonala, baroni dostali krále od arcibiskupa. To bylo neklamným znamením vzrŧstající moci církve.

I.

Vilém Rufus nebyl hlupák, byl jenom nevzdělaný. Tento tlustý, špatně rostlý, hrubý, koktavý a jízlivý chlapec si na světě váţil jenom válečníkŧ. V době všeobecné zboţnosti budil svým chováním u kněţí vysloveně hrŧzu. Klel s divokou rozkoší. Kdyţ si mniši stěţovali, ţe nemohou platit příliš vysoké daně, řekl s poukazem na ostatky svatých: : „Copak nemají truhly ze zlata a stříbra s kostmi mrtvol?“ Jeho největším potěšením byly hostiny, které pořádal o vánocích a velikonocích pro své barony. Ke zvýšení jejich lesku zaměstnával dva roky londýnské řemeslníky budováním Westminsterského zámku, který byl

II.

75

KNIHA DRUHÁ - Dobyvatelovi synové

současníky pokládán za nejskvělejší stavbu celého království; později se stal sídlem soudního dvora. Rufusŧv dvŧr byl „Mekkou všech dobrodruhŧ“. Aby si tu mohl vydrţovat celé stovky námezdních rytířŧ, kteří přivandrovali ze všech moţných zemí, vybíral daně příčící se platným obyčejŧm. Při korunovaci sice slíbil, ţe bude zachovávat zákony, ale pak cynicky prohlašoval: „Kdopak mŧţe všechno, co slíbil, dodrţet?“ Proti několika povstáním baronŧ, kteří ho chtěli nahradit jeho starším bratrem Robertem Normanským, bojoval úspěšně a potřel je. Nebyl to sám ubohý Robert, stále zadluţený a bez jakékoli vŧle, kdo stál za plánem baronŧ, ti si prostě mysleli, ţe Robert bude povolnějším panovníkem neţ Rufus. Zasluhuje pozornosti, ţe král svolal anglický fyrd, aby přivedl své normanské společníky k rozumu. Slíbil saským sedlákŧm sníţení daní a ti mu bláhově uvěřili a bojovali za něj. Jakmile se však Vilém II. cítil v Anglii znovu v sedle, bylo jeho dalším cílem dobytí Normandie, které vládl jeho bratr. Situace, která tak vznikla, byla nesmírně sloţitá. Někteří vasalové anglického krále byli zároveň i vasaly vévody normanského, protoţe vlastnili statky i na pevnině. Taková dvojí svrchovanost vytvářela zmatené situace. Král nedokázal dobýt Normandii vojenskou mocí, ale kdyţ se jeho bratr vypravil na první křiţáckou výpravu, pŧjčil mu Rufus deset tisíc marek a vévodství obdrţel jako zástavu. Sám se nikdy křiţáckých výprav nezúčastnil a jeho poddaní o ně neprojevovali o nic větší zájem. Anglie nebyla nikdy svědkem toho, co bylo na francouzském venkově běţné - nevolníci, kteří táhnou do Jerusalema a vlečou za sebou své ţeny a děti. Několik normanských šlechticŧ, více méně poboţných nebo dobrodruţných, se sice křiţáckých taţení zúčastnilo, ale saský rolník obdělával dál svá pole. Konflikt mezi římskou církví, kterou reorganizoval Řehoř VIL, a světskými monarchiemi se pomalu stával neodvratným. Papeţŧv úmysl byl ušlechtilý: „Přál si reformovat církev tak, aby byla schopná reformovat svět.“ Duchovenstvo ztratilo podle jeho názoru váţnost hlavně proto, ţe se příliš míchalo do laické společnosti. Kdyţ církevní hodnostář podléhal světským vladařŧm, nemohl ve svém boji proti nepravosti a bezboţnosti projevit ani takovou odvahu, ani takovou nesmlouvavost jako v případě, kdyby podléhal jen svým duchovním vŧdcŧm. Toto je hlubší smysl sporu, známého jako spor o investituru, který rozbouřil Anglii a celou Evropu. Váţnost tehdejšího biskupa měla dvojí ráz: biskup byl církevním kníţetem a v této hodnosti podléhal jenom papeţi a Bohu, ale byl také světským pánem, vlastníkem velikých lén, který musel skládat manskou přísahu svému světskému pánovi. Mnoho biskupŧ se

III.

76


cítilo takovou světskou a tedy pomíjivou investiturou pokořeno. „Tyto statky drţíme ve jménu Boha a chudých,“ hlásali biskupové. Kdyby se však zdráhali sloţit králi manskou přísahu, král by je biskupských pozemkŧ ihned zbavil. Kdyby papeţství v otázce investitury ustoupilo, vydalo by se v nebezpečí, ţe církev ovládnou hodnostáři světské moci, moţná dokonce svatokupci a kacíři. Kdyby však na druhé straně ustoupil král, podpořil by ve svém království soupeřskou moc, nad kterou by pak neměl on sám vládu. Mnoho theologŧ tehdy prohlašovalo, ţe světská moc je výmyslem lidí, kteří nedbají na Boha a podléhají ďáblu. „Autorita zákonŧ je marná,“ napsal Jan ze Salisbury, „pokud se nedrţí obrazu zákona boţího, bezcenná je kaţdá tuţba kníţete, pokud není ve shodě s kázní církve.“Zdálo se, ţe papeţ těmito nároky aspiruje na světové panství. Králové tomu mohli pouze odporovat, ale dostat se do otevřeného sporu s boţím zástupcem, kterého uctívali jejich poddaní, pro ně bylo nesmírně choulostivé. Německý císař, který to zkusil, se musel nakonec pokořit v Canosse (1077). Nelze tvrdit, ţe by spor o investituru byl prvním sporem mezi církví a státem, protoţe stát v pravém smyslu slova tehdy ještě neexistoval. Ale byl to konflikt mezi církví a monarchií, které obě o sobě prohlašovaly, ţe je ustavil jeden a týţ Bŧh.

IV.

Pokud ţil Lanfranc, udrţoval svým vlivem určitou rovnováhu. Po jeho smrti (1089) se král pokusil ho jiţ nenahradit. Za dŧvěrného rádce si vzal jakéhosi Ranulfa Flambarda, člověka nízkého rodu a sprostého ducha, a nikoho nejmenoval canterburským biskupem. Tak si pro sebe zajistil arcibiskupovy dŧchody, a tento zpŧsob mu vyhovoval natolik, ţe v době jeho smrti bylo jedenáct opatství a deset biskupství neobsazeno. Ale kvŧli canterburské stolici na něj vyvíjela církev a baroni takový tlak, ţe na ni dosadil Anselma, převora v Bec-Helouinu. Anselm, který byl stejně jako Lanfranc Ital, se však o světské záleţitosti zajímal daleko méně neţ jeho krajan a byl opravdovým světcem, jemuţ pozemský ţivot připadal jako rychlý a marný sen, který nemá jiný smysl neţ připravit člověka k ţivotu věčnému. Král musel opravdu těţce onemocnět, aby se ve chvíli úzkosti dal pohnout k investituře Anselma, který proti tomu ostatně ostře protestoval. „ Budoucího arcibiskupa museli doslova přivléct ke královi loţi, který mu, zatím co biskupové zpívali Te Deum, násilím navlékl na prst prsten a do ruky vtiskl berlu.“ Ale jestliţe měl v sobě Anselm prostotu legendárního světce, měl také jeho sílu, a byl pevně rozhodnut zajistit církvi svou osobou nejvyšší úctu. Mezi králem a arcibiskupem začal boj, někdy

V.

77


tlumený, někdy velmi halasný. Král nenáviděl arcibiskupa a neskrýval to. Arcibiskup se díval králi zpříma do očí a vytýkal mu jeho neřesti. Proti výslovné vŧli krále uznal papeţe Urbana, proti němuţ se německý císař pokusil postavit vzdoropapeţe. Arcibiskup musel po tomto jasném vyhlášení boje z království utéci a uchýlit se do Lyonu. Canterburská stolice byla znovu prázdná a král z ní opět pobíral dŧchody, ale měl zlé sny, a přes jízlivé řeči si nebyl tak docela jist svou spásou. A dokonce neměl ani čas si ji zajistit, protoţe v roce 1100, kdyţ si vyjel na lov do Nového lesa, ho zasáhl vystřelený šíp přímo do srdce. Byla to nešťastná náhoda, nebo zločin? To se nikdy nezjistilo. V těchto drsných dobách neměl dědic čas, aby si počínal, jak se sluší a patří. Třetí syn Dobyvatele, Jindřich, který se tohoto lovu také zúčastnil, nechal bratrovo tělo klidně leţet na místě a okamţitě spěchal do Winchesteru, aby si vyţádal klíče od královského pokladu. Přišel právě včas, protoţe se hned po příchodu dozvěděl, ţe mezitím se dostavil i pokladník Vilém z Breuteuil, aby je ţádal jménem Roberta, vévody normanského a zákonného dědice koruny. Jindřich se však ihned nechal hrstkou baronŧ prohlásit králem a hned poté i korunovat; protoţe neměl arcibiskupa, pozval k tomuto obřadu londýnského biskupa. To všechno odporovalo zákonu, ale bylo to trpěno. Robert byl daleko, byl cizinec a měl špatnou pověst. Jindřicha povaţovali za člověka energického a vzdělaného, hlavně ve věcech právních. Všeobecnou oblibu získal jiţ v den své korunovace, kdyţ vydal chartu. Tyto vynucené korunní sliby byly kromě povstání jediným prostředkem, jak omezit královské výsady. Jindřich I. se ve své chartě zavázal, ţe bude dodrţovat „zákony Eduarda Vyznavače“, ţe zruší „špatné obyčeje“, které zavedl jeho bratr, ţe nikdy nenechá církevní místa neobsazená a ţe nikdy nebude vybírat zvláštní feudální daně. Jiţ svými prvními kroky vzbudil dŧvěru: Ranulfa Flambarda uvrhl do vězení, povolal zpátky Anselma a vzal si za manţelku ţenu z anglosaské královské krve, Editu, dceru skotského krále Malcolma III. a potomkyni Ethelredovu. Tento „domácí“ sňatek sice vyvolal jízlivé vtipy normanských šlechticŧ, kteří jako parodii saských jmen říkali králi a královně Godrik a Godgifu, ale anglosaský lid, kterému se líbilo, ţe mŧţe prvnímu synu krále říkat Etheling, tak jak jeho předci říkali starším synŧm saských králŧ, byl nadšen. Po tomto sňatku, který pomohl splynutí dvou ras, se Jindřichovo postavení v Anglii natolik upevnilo, ţe povstání přátel jeho bratra Roberta, vévody normanského, bylo marné. Král Jindřich si v roce 1106 vítězstvím u Tinchebrai podrobil Normandii; toto anglické vítězství na normanské pŧdě bylo něco jako pomsta za Hastings. S papeţstvím uzavřel po

VI.

78


dlouhých jednáních o investituře jistým kompromisem mír. Král se do budoucnosti zřekl práva předávat biskupovi berlu a navlékat mu prsten, kdyţ však byl biskup jednou uveden v úřad, musel panovníkovi sloţit za svá světská léna manský slib. Jindřich velmi moudře odolal našeptávání yorského biskupa, který mu radil neústupnost. „Proč potřebují Angličané přijímat boţí vŧli od nějakého římského papeţe?“, říkal mu biskup. „Copak nám nestačí Písmo svaté?“ Pouhý vrtoch, který neměl ţádné přímé následky, ale v tomto anglickém biskupovi se jiţ projevil zárodek „protestantského“ ducha. Po vítězství nad odbojnými barony byla vláda Jindřicha I. dost klidná. Vyuţil tohoto klidu k uspořádání království. Král byl velký právník a tak se stalo, ţe se královské soudní dvory za jeho vlády rozvinuly na úkor feudálních dvorŧ. Od té doby se téměř všechny zločiny povaţovaly za porušení „králova míru“ a byly proto souzeny královským dvorem. Instituce poroty, kterou Normané převzali od Frankŧ a která byla dosud v plenkách, představovala velmi starý zpŧsob, jak rozhodnout o činu pomocí svědectví těch, kteří mohou znát pravdu. V době, kdy se sbíraly údaje pro Domesday Book, povolával Vilém I. místní poroty, aby stanovily v kaţdé vesnici vlastnická práva. Postupně si král navykl svolávat podobné poroty, aby rozhodovaly o skutkové podstatě činu v trestních věcech. Později ţádali o sluţby královské poroty i jednotlivci. Král jim toto právo udělil, ale museli mu za ně platit. Místní soudy, kterým zprvu předsedal šerif a později skuteční soudci od královského dvora za účasti poroty, postupně nahradily staré vrchnostenské soudy. Nesmíme si však představovat, ţe to vyvolalo místní konflikty. Změny byly opravdu pomalé a postupné.

VII.

U ústředního královského dvora se správa postupně komplikovala. Byl tu vrchní vykonavatel spravedlnosti - justiciár (nejdříve Ranulf Flambard a po něm Roger ze Salisbury), pokladník a kancléř (cancellarius byl u Římanŧ písař sedící ad cancellos, u mříţí, které oddělovaly soudce od obecenstva). Zpočátku byl kancléř pouze správcem královské kaple. Klerikové této kaple však uměli psát, takţe je pověřovali opisováním a sestavováním rŧzných listin a význam jejich nadřízeného rychle vzrŧstal. Svěřili mu královskou pečeť (soukromá pečeť vedle velké pečeti byla zavedena teprve za krále Jana). Finance spravoval finanční dvŧr, který se scházel ve Winchesteru dvakrát ročně, na velikonoce a v den svatého Michala. Na těchto shromáţděních museli šerifové z celého království skládat své účty. Tady se setkali za velikým

VIII.

79


stolem s kancléřem, biskupem z Winchesteru, a kancléřovým pomocníkem, který později, kdyţ byl kancléř příliš zaneprázdněn jinými povinnostmi, při nichţ musel být osobně přítomen, svého nadřízeného nahradil a stal se lordem stráţcem pokladu neboli ministrem financí. Na suknu, které pokrývalo stŧl, byly nakresleny vodorovné čáry, přeťaté osmi svislými čarami, coţ tvořilo okénka pro pence, šilinky, libry, desítky liber, stovky liber, tisíce liber a desítky tisíc liber. Odtud také název nejvyššího finančního dvora (anglicky exchequer, francouzsky échiquier, coţ znamená šachovnice). Kaţdý šerif, kdyţ na něj přišla řada, vstoupil a vypočítal výdaje koruny ve svém obvodu. Písař zaznamenal ohlášené částky tak, ţe kladl do rozličných sloupcŧ kovové známky (nulu - tento dŧvtipný arabský vynález - Angličané tehdy ještě neznali). Pak šerif oznámil, kolik vybral na daních, a tyto příjmy zaznamenávaly známky, které se kladly na ty předchozí a tak je vlastně rušily. Nadpočetné známky tak ukázaly kázaly úvěrové saldo pokladu a šerifové museli zjištěnou částku vyplatit ve stříbrných pencích, zatímco pověření finanční úředníci zapisovali částky na pergamenové svitky, které se dochovaly počínaje rokem 1131. Potvrzením o příjmu peněz, které odevzdal šerif, byla dřevěná známka, zvaná tally, která měla při hodnotě tisíc liber šířku dlaně, při sto librách šířku palce a tak dále. Tyto známky byly nakonec rozříznuty na dvě části, jedna z nich slouţila jako doklad pro šerifa a druhá jako kontrolní doklad pokladně. Pokud bylo někdy třeba prokázat zaplacení, stačilo přiloţit k sobě oba díly. Shoda řezu a shoda jakosti dřeva vylučovaly jakýkoli podvod, tento zpŧsob byl tak bezpečný, ţe jej Anglická banka pouţívala ještě v devatenáctém století (ve Francii ho někteří vesničtí pekaři pouţívají dodnes). Pevnou finanční tradici, v níţ dnes pokračují úředníci státního pokladu, tak zaloţili písaři finančního dvora. Králŧv mír nebyl nikdy tak prŧzračný a postavení dynastie nebylo nikdy tak pevné, kdyţ tu náhle byly naděje všech pohřbeny nepředvídatelným neštěstím. Etheling Vilém, následník trŧnu, se vracel spolu s druţinou přátel svou lodí (nazývala se Bílá loď) z Normandie. Loď vinou opilého lodivoda ztroskotala a následník utonul. Kdyţ panovníka druhý den o této pohromě zpravili, ţalem upadl do mdlob. V ţádném případě nechtěl odkázat království Vilému Normanskému, Robertovu synovi, kterého nenáviděl, a proto určil v roce 1126 za svou dědičku dceru Matyldu, vdovu po německém císaři Jindřichovi V. Aby jí zajistil oddanost baronŧ, dosáhl toho, ţe jí Velká rada odpřísáhla věrnost. Pak v zájmu ochrany hranic Normandie provdal budoucí anglickou královnu za Geoffroye z Anjou, protoţe to byl mocný soused normanského vévodství. Tento

IX.

80


sňatek s cizincem se Angličanŧm příliš nelíbil. Mnozí šlechtici litovali, ţe sloţili slib věrnosti ţeně, a v té chvíli se jiţ daly předvídat velké bouře po Jindřichově smrti. Tři normanští králové - Vilém Dobyvatel, Vilém Ryšavý a Jindřich I. slouţili přijaté vlasti dobře, nastolili v Anglii vládu pořádku, udrţeli mezi právy církve a právy panovníka přijatelnou rovnováhu a reformovali soudnictví. Angličané jim vděčili za mnoho a dobře to věděli. Anglosaský kronikář, kterého není moţné podezřívat z nějaké shovívavosti k Normanŧm, po vylíčení smrti krále Jindřicha I. dodává: „Byl to statečný člověk, který budil úctu i strach. Za jeho vlády se nikdo neodváţil činit druhému příkon. Nastolil vládu míru pro člověka i pro zvěř, a tomu, kdo cestoval jeho královstvím s nákladem zlata a stříbra, se nikdo neodváţil říci jiná neţ laskavá slova.“ Králŧv mír, to je veliká hodnota monarchie a tato hodnota jí také koncem patnáctého století zabezpečí vítězství.

X.

81

KNIHA DRUHÁ - Anarchie. Jindřich II. Spor s Tomášem Becketem

III. ANARCHIE. JINDŘICH II. SPOR S TOMÁŠEM BECKETEM Devatenáct let anarchie poskytlo obyvatelŧm Anglie příleţitost ocenit šťastný ţivot v době silné a poměrně spravedlivé vlády. Jindřich I. určil za svoji dědičku dceru Matyldu, manţelku hraběte z Anjou. Po králově smrti se však z cista jasná objevil jiný uchazeč o trŧn -Štěpán z Blois, vnuk Viléma Dobyvatele a syn jeho dcery Adély. Obyvatelé Londýna a malá baronská klika prohlásila Štěpána králem. Království se rozdělilo na dva tábory, na stoupence Matyldy a stoupence Štěpána. Začátky nového uchazeče byly dost neobratné. „Kdyţ zrádci poznali,“ říká kronikář, „ţe je to dobromyslný, měkký a dobrý člověk, který neprosadí spravedlnost, začali přemýšlet.“ Všude se stavěly bez královského povolení pevné zámky. Město Londýn se podle pevninské módy prohlásilo „obcí“. Někteří šlechtici, zbaveni jakékoli kontroly, se stali opravdovými bandity. Sedláky pouţívali k nuceným pracím při stavbě a kdyţ byl zámek postaven, naplnili ho ţoldnéři, „ďábly a špatnými chlapy“. Kdo se jim postavil na odpor, musel podstoupit hrozná muka. Věšeli lidi za nohy a pekli jako selata. Další házeli stejně jako hrdiny z báchorek a pohádek do hradních věţí, které byly plné ţab a jedovatých hadŧ. Velmi zajímavé je však to, ţe všichni tito urození bandité, děsíce se myšlenky na věčné zatracení, bohatě obdarovávali kláštery. Za Štěpánovy vlády bylo postaveno více neţ sto církevních budov.

I.

Typickým dobrodruhem této doby je Geoffroy z Mandeville, který zradil jak Matyldu, tak Štěpána, nechal se oběma uchazeči o trŧn jmenovat dědičným šerifem hned v několika hrabstvích a zemřel po šťastném zásahu zbloudilého šípu v roce 1144. Pŧdu nikdo neobdělával, města byla vydána napospas lupičŧm a jediným útočištěm zŧstalo náboţenství. Lidé se nikdy tolik nemodlili; poustevníci se usazovali v lesích, cisterciácká opatství mýtila pralesy a Londýn se jeţil věţemi nových kostelŧ. „Anglii se zdálo, ţe Bŧh a všichni jeho andělé spí,“ a ţe tedy nezbývá neţ probudit je znásobením zboţné horlivosti. V roce 1152 se mladý Jindřich, syn Matyldy (který se stal po smrti svého otce Geoffroye hrabětem z Anjou) konečně dohodl zásluhou canterburského

II.

82


arcibiskupa se Štěpánem. Církev, tentokrát jako úspěšný smírčí soudce, sepsala smlouvu, která byla podepsána v Wallingfordu a slavnostně potvrzena ve Westminsteru. Štěpán adoptoval Jindřicha, přibral ho k řízení království a učinil svým dědicem. Štěpán a Jindřich, „biskupové, hrabata a všichni zámoţní lidé“ přísahali, ţe napříště bude v celé Anglii vládnout mír a jednota. Brzy poté Štěpán zemřel a Jindřich se stal králem, kterého všichni přijali s velkým nadšením, „protoţe byl spravedlivý“. Jindřich II. Plantagenet pocházel z mocné, ale kruté rodiny. Mezi jeho předky v Anjou byl jeden muţ, kterému se říkalo Černá lyska, a ten prý dal svou ţenu upálit a svého syna přinutil, aby prosil o milost na čtyřech osedlán jako kŧň. Jedna z jeho babiček - hraběnka z Anjou - měla pověst čarodějnice a říkalo se o ní, ţe jednou vyletěla z kostela oknem. Jeho syn Richard později prohlásí, ţe taková rodina musela být znesvářena, protoţe všichni pocházeli z ďábla a k ďáblu se také všichni vraceli. Sám Jindřich II. byl drsné povahy, měl „sílu sopky“, ale vyznačoval se i překvapivou vzdělaností a okouzlujícími zpŧsoby. Statný jinoch s býčí šíjí a krátce přistřiţenými ryšavými vlasy se zalíbil francouzské královně Eleonoře Akvitánské, kdyţ přišel sloţit manskou přísahu slabému králi Ludvíku VII. za Maine a Anjou. Eleonora, ţena temperamentu stejně prudkého, jako byl anjouský, říkala se smutným povzdechem, ţe si vzala za manţela „mnicha a ne krále“. Královna a mladý Jindřich se rychle dorozuměli. Eleonora dosáhla rozvodu a o dva měsíce později si ve svých dvaceti sedmi letech vzala za manţela tohoto devatenáctiletého mladíka, kterému přinesla věnem rozsáhlé vévodství akvitánské, to jest Limousin, Gaskoňsko a Périgord s právy lenní svrchovaností nad Auvergne a hrabstvím toulonským. Jindřich II., který jiţ zdědil po matce Matyldě vévodství normanské a po otci Geoffroyi z Anjou Maine a Anjou, byl teď ve Francii daleko mocnější neţ francouzský král. Jen stěţí ho lze nazývat anglickým králem. Z třiceti pět let své vlády neproţije na druhé straně La Mance víc neţ třináct let. Od roku 1158 do roku 1163 vŧbec neopustil Francii. Ve skutečnosti je mocnářem, pro kterého je Anglie jenom jednou provincií, ale tento muţ, jazykem i sklony zcela Francouz, je jedním z největších anglických králŧ.

III.

Jindřich II. prokáţe Anglii platné sluţby stejně jako jeho předek Vilém Dobyvatel právě svou povahou cizince. Do země úplně rozvrácené anarchií přišel plný energie, rozhodnut tnout do ţivého a obnovit v zemi normanský pořádek. Vládci tolika kontinentálních zemí, kde mohl získat

IV.

83


velká vojska, se odbojníci neodváţili odporovat. Jindřich jim přikázal sníţit nebo úplně strhnout všechny hradní věţe, které byly postaveny bez povolení. V zemi byly znovu vybíraný daně a šerifové byli znovu odvolatelní. Čtyřicetidenní feudální sluţba nemohla anjouskému mocnáři při jeho akvitánských a normanských taţeních stačit. Proto Jindřich II. nahradil tuto sluţbu daní v hotových penězích, která mu dovolila zaplatit námezdní vojáky. V této době jiţ mnoho anglických šlechticŧ odvyklo válčení a nahradilo opravdový boj rytířskými souboji a turnaji. Stejně jako někteří dnešní rekruti se dávali zprostit vojenské sluţby pod více méně vynalézavými záminkami. Odbojný pán mohl ţít snad jenom ve vzdálených okrajových oblastech, a tak od této doby začínají všechny velké vzpoury v hrabstvích na hranicích Skotska a Walesu. Ale jestliţe Jindřichovi jeho povaha cizince dala v řízení anglických záleţitostí větší svobodu ducha a jednání, pak rŧznorodost jeho království pro něj byla kamenem úrazu. Pouta mezi Normandií, Anglií a Akvitánií byla pouze umělá. Jindřich II. určitě často přemýšlel o tom, ţe se prohlásí zároveň francouzským i anglickým králem. Kdyby se mu to podařilo, stala by se moţná Anglie na dlouhá staletí francouzskou provincií. Ale jak se často stává, události zvítězily nad tuţbami. Králova vášeň pro pořádek jej připoutala k anglickým sporŧm. Tak ubíhal čas i ţivot. Arcibiskup canterburský Theobald, který chtěl mít v blízkosti mladého panovníka-cizince spolehlivého člověka, mu doporučil jednoho ze svých klerikŧ, Tomáše Becketa. Ten se Jindřichovi okamţitě tak zalíbil, ţe jej jmenoval kancléřem. Kancléř byl hodnostář, jehoţ význam v královské radě tehdy vzrŧstal na úkor představitele soudní moci - justiciára. Becket, osmatřicetiletý muţ z čistě normanské krve, byl synem bohatého obchodníka z londýnské City. Byl vychován jako šlechtický syn, kdyţ však jeho rodina přišla na mizinu, stal se klerikem arcibiskupa Theobalda, který pocházel ze stejné normanské vesnice jako starý Becket. Arcibiskup, který měl Becketa upřímně rád, poznal, ţe jeho schopnosti jsou spíše schopnostmi dobrého administrátora neţ dobrého kněze, a dal ho tedy králi. Od té chvíle byli panovník a jeho sluţebník nerozluční. Král ihned ocenil tohoto mladého ministra, výborného jezdce a znamenitého sokolníka, který byl schopen s ním soupeřit v kaţdé, i sebenáročnější zábavě a byl skvělý i ve své práci. Právě Becket měl po smrti krále Štěpána velkou zásluhu na rychlém zavedení pořádku. Úspěch udělal z kancléře pyšného a mocného muţe. K polnímu taţení do Vexinu v roce 1160 přivedl králi sedm set rytířŧ z vlastního panství, dalších dvanáct set, které najal, a

V.

84


čtyři tisíce vojákŧ, tedy skutečnou soukromou armádu. Becket sám, ačkoli byl kněz, vyzval na této válečné výpravě jednoho francouzského rytíře na souboj a vyhodil ho ze sedla. Po smrti arcibiskupa Theobalda se Jindřich II. rozhodl předat uprázdněnou canterburskou stolici Becketovi. Mniši a biskupové, kteří měli tohoto hodnostáře volit, trochu reptali, pro ně nebyl Becket kněz, ale spíše voják. Sám kancléř s poukazem na svŧj laický oblek řekl králi se smíchem: „To ale vybíráte krásný úbor, abyste jej hodil na hlavu mnichŧm z Canterbury!“ Kdyţ pak úřad přijal, pravil: „Brzy mě budete nenávidět stejně, jako mě nyní máte rád, protoţe si v církevních záleţitostech osobujete autoritu, kterou já nebudu trpět. Canterburský arcibiskup má na vybranou - buď hřešit proti Bohu nebo hřešit proti králi!“ Případ tohoto světského velmoţe, který se změní v asketu, jakmile se stane arcibiskupem, si určitě zaslouţí pozornost. Od té doby věnuje Becket všechen svŧj čas jenom náboţenským věcem a modlitbě. V okamţiku smrti je oblečen do ţíněného roucha a na těle má jizvy po kajícném mrskání. Canterburská stolice proměnila jiţ mírného Anselma ve výbojného arcibiskupa a nyní učiní z kancléře Becketa, králova sluţebníka, nejdříve odbojníka a nakonec světce. Při četbě Becketova ţivotopisu se nám zdá, ţe tento zajímavý muţ se snaţil nejprve být dokonalým ministrem a potom zase dokonalým církevním hodnostářem, tak dokonalým, jak si jen lze představit. Povaha, ve které se mísí úzkostlivá svědomitost s pýchou.

VI.

Předmětem jednání mezi králem a církví jiţ nebyla otázka investitury, ale obdobný problém, otázka církevních soudŧ. Kdyţ Dobyvatel a Lanfranc rozdělili soudní dvory na občanské a církevní, chtěli církevním soudŧm přenechat jenom pře, které se týkaly víry. Církev však postupně začala dělat ze všech procesŧ pře církevní. Porušilo se vlastnické právo? To je přece křivá přísaha, a tedy záleţitost, která se týká víry. Obţalovaní nechtěli být souzeni jinými neţ církevními soudy, které byly shovívavější neţ soudy královy, neodsuzovaly k smrti ani ke zmrzačení a dokonce pro nedostatek ţalářŧ jenom málokdy i do vězení, ale jenom k pokání nebo k pokutě. Klerikové podléhali výhradně tribunálŧm svého řádu. Tak i klerik, který vraţdil, vyvázl skoro vţdycky dost lacino. To byla „v době, kdy kaţdý notářský klerik byl klerikem v náboţenském smyslu toho slova“, velmi těţká situace.11 Pro

VII.

11

Clerc, pŧvodně duchovní, ale potom také soudní písař, který býval v Anglii na počátku středověku knězem - pozn. red. 85


ničemného mladíka nebylo nic snadnějšího, neţ přijmout niţší kněţské svěcení a uniknout tak světským zákonŧm. Římský soudní dvŧr si kromě toho vyhrazoval právo předvolávat kaţdou církevní při a pokuty tak utíkaly královské pokladně. Kdyby toto zasahování do občanských záleţitostí nebylo potlačeno, anglický král by brzy nebyl ve své vlastní zemi vŧbec pánem. Jindřich II. ţádal, aby klerik, kterého církevní soud uznal vinným, byl zbaven hodnosti. Provinilec, který se znovu stal laikem, by tak mohl být předán světské spravedlnosti. Tomáš se tomu vzepřel s tím, ţe viník nemŧţe být za jeden a tentýţ zločin trestán dvakrát. Král vzkypěl hněvem a svolal koncil do Clarendonu, na kterém Becket pod hrozbou smrtí podepsal Clarendonská ustanovení, která znamenala královo vítězství. Arcibiskup se však svou přísahou necítil vázán, protoţe ji sloţil pod nátlakem. Papeţ Alexander ho z ní vyvázal. Arcibiskup, odsouzený soudním dvorem baronŧ, opustil - hrdý, s berlou v ruce, poraţený, ale nepokořený - Anglii a z Vézelay, kam se utekl, stíhal všechny své nepřátele klatbami. Jakkoli byla Jindřichova moc velká, nestačila na to, aby se beztrestně vystavil nebezpečí exkomunikace nebo riskoval pro své království církevní klatbu, která by pro národ znamenala ztrátu svátostí. V době jedné jediné víry by na to mohl lid reagovat svrţením monarchie. Král se nemohl bez pokoření vzdát Clarendonských úmluv a arcibiskup je odmítal uznat. Nakonec se Jindřich sešel s Becketem ve Fretevalu, naoko se ním smířil a ţádal na něm pouze, aby přísahal, ţe od nynějška bude dodrţovat platné obyčeje anglického království. Ale jakmile Becket vystoupil na anglickém břehu, dostal na svou ţádost od papeţe listiny, které mu dávaly právo sesadit biskupy, kteří ho v době královské nemilosti zradili. Avšak příkaz, ţe ţádný poddaný nemá právo dopisovat si bez králova svolení s papeţem, byl jedním ze zákonŧ, které vyhlásil Dobyvatel. Král se tuto novinu dozvěděl, kdyţ slavil vánoční svátky nedaleko Lisieux. Vzkypěl hněvem a řekl: „Mojí poddaní jsou zbabělci a muţi bez srdce. Nedbají na věrnost, kterou jsou svému králi povinni, dovolí, abych se stal šaškem nějakého kněze nízkého pŧvodu.“ Čtyři rytíři, kteří byli svědky tohoto výroku, se potichu vytratili, přeplavili se prvním člunem přes La Manche a po příjezdu do Canterbury pohrozili arcibiskupovi slovy: „Odpusť biskupŧm!“ Becket, stejnou měrou prelát i voják, jim odpověděl směle a pohrdavě. Chviličku poté však jiţ jeho mozek, rozpolcený jejich meči, třísnil stupně oltáře.

VIII.

IX. 86

Kdyţ se král o tomto zločinu dozvěděl, byl tak zoufalý, ţe se na pět neděl uzavřel do samoty. Byl příliš bystrý, aby nepochopil, ţe


Becketova smrt je pro Řím velikým mravním vítězstvím. Lid, který za Becketova ţivota váhal mezi králem a arcibiskupem, se bez výjimky postavil na mučedníkovu stranu. Celá tři následující století byla pouť do Canterbury jedním z trvalých rysŧ anglického ţivota. Všichni královi nepřátelé zvedli hlavu. Král, aby okamţitě čelil tomu nejnaléhavějšímu, uklidnil papeţe tím, ţe se zřekl Clarendonských úmluv, dále slavnostně slíbil, ţe canterburské stolici vrátí zabavené statky, pošle templářŧm peníze na obranu Kristova hrobu, vybuduje kláštery (tak byl kromě jiných vystavěn Newstead, budoucí sídlo rodiny lorda Byrona) a konečně ţe potře schismatické Iry. Ale i jeho ţena a děti se proti němu postavily. Jindřich se však přesto ke svým synŧm zachoval dobře. Staršího syna Jindřicha - dal ještě za svého ţivota korunovat na anglického krále a druhému synovi - Richardovi - odkázal jako dědictví po matce Akvitánii a Poitou. Kdyţ pak po nich ţádal, aby některé zámky postoupili nejmladšímu bratrovi Janovi, oba to odmítli a podněcováni svou matkou Eleonorou se postavili do čela šlechtické ligy, namířené proti jejich otci. Tak znovu po dvou generacích propuklo rodinné záští domu z Anjou. Všichni tito Plantageneti v sobě měli velké schopnosti, ale pocházeli z ďábla a k ďáblovi se vraceli. Jindřich II. i za tohoto nebezpečí prokázal velkou energii. Bez meškání se vydal z pevniny, kde právě dlel, do Anglie, aby vzpouru potlačil. Po přistání se vydal rovnou do Canterbury, seskočil z koně, odebral se pěšky ke hrobu Tomáše Becketa a po dlouhých modlitbách se vysvlékl ze šatŧ a dal se sedmdesáti mnichy kajícně zmrskat. Po tomto svém činu na všech stranách zvítězil. Šlechta se poddala a synové mu sloţili manskou přísahu. A kdyţ se vše vrátilo k dřívějšímu pořádku, byla rozřešena i otázka církevních soudŧ po dobrém - klerikové, kteří byli obviněni ze zrady, podléhali občanským soudŧm, další, kteří byli obviněni jenom z věrolomnosti (zabití či krádeţe), církevním soudŧm. Nebylo to dokonalé řešení, neboť angličtí poddaní, kteří se provinili vraţdou nebo loupeţí, si pak mohli dlouhou dobu stěţovat na „výhody kněţstva“. Pro tento pokulhávající kompromis si dva nejpozoruhodnější muţi své doby zničili ţivoty a přátelství.

87

KNIHA DRUHÁ - Jindřich II. jako správce země. Spravedlnost a bezpečnostní sluţba

IV. JINDŘICH II. JAKO SPRÁVCE ZEMĚ. SPRAVEDLNOST A BEZPEČNOSTNÍ SLUŽBA Jedním z podstatných rysŧ anglických dějin je skutečnost, ţe jiţ v době Jindřicha II. bylo království jediným celkem. Králové to zde měli daleko lehčí neţ ve Francii. Díky Dobyvateli není ţádný anglický velmoţ v provincii, bez ohledu na své vlastní tradice, své dějiny a svou vznešenost, svrchovaným panovníkem. Wales a Skotsko, které byly jenom těţko přizpŧsobitelné, ještě nejsou připojeny. Protoţe celkové území je poměrně malé, byl kaţdý vzbouřenec rychle dopaden. Na sklonku vlády Jindřicha II. se zdá, ţe se církev podrobila králi, který sleduje všechny styky duchovenstva s Římem, bdí nad výběrem biskupŧ a s neskonalou trpělivostí se snaţí smířit canterburské mnichy a biskupy království, kteří se přou o volbu arcibiskupa. Canterburský arcibiskup je mu plně oddán. „Myslím,“ píše rozhořčeně jeden církevní kronikář, „ţe arcibiskup by neudělal nic bez rozkazu krále, i kdyby ho o to přišel do Anglie poţádat sám apoštol Petr.“ Po jednom století, které uplynulo od dobytí země, splynuli vítězové a poraţení tak dokonale, „ţe téměř není moţné mezi svobodníky rozeznat, kdo je pŧvodem Angličan a kdo Norman.“ Oba jazyky ţijí nadále vedle sebe, ale jejich rozdělení odpovídá společenským třídám, nikoli rasám. Kaţdý vzdělaný Sas je hrdý na to, ţe mluví francouzsky. Smíšená manţelství jsou naprosto běţná. „Silný král, slabí baroni, homogenní království a v mezích drţená církev,“ to vše umoţnilo Jindřichovi II. vytvořit ze svého dvora jediné skutečné centrum země.

I.

Tento dvŧr byl jedním z nejţivějších míst v celém tehdejším světě. Král jako zvídavý a vzdělaný člověk se obklopil vynikajícími učenci a vzdělanci. Jsou zde theologové jako Hugh z Lincolnu, slavní jazykozpytci jako Richard Fitzneal, autor Rozmluvy pokladníka, a dějepisci jako Gerald Waleský. Královna Eleonora zmizela, vzbouřila se a uvěznili ji. Král měl mnoho milenek a nejproslulejší z nich byla krásná Rosamunda, na jejíţ hrob prý mniši napsali:

II. 88


„Hic jacet in tumba rosa mundi, non rosa munda“12 Král se ţivě zajímal o záleţitosti všech evropských dvorŧ a ty, kteří mu o nich přinášeli zprávy, vţdy velmi laskavě uvítal. Tehdy poprvé se ostrovní Angličan začal znepokojovat událostmi, které se zběhly třeba v Německu nebo ve Španělsku. Dvŧr často cestoval z jednoho království do druhého, jednou z Francie do Anglie a pak zase z Anglie do Francie, aby tady spotřeboval naturální daně. Petr z Blois tuto královskou druţinu, ve které se hemţili herci, pradleny, krčmáři, obchodníci s oplatkami, nevěstky, šašci a „jiní a jiní ptáci stejného peří“, velmi ţivě popsal. Bylo to svízelné cestování pro dvořany, kteří byli špatně vybaveni a bídně nocovali a které krmili příliš rychle pečeným chlebem a napájeli vínem kyselým jako ocet a páchnoucím starým sudem. Nejhorší na jejich útrapách však bylo to, Iv nikdy nemohli předem vědět, co krále právě napadne. „Ohlásili jim delší pobyt, ale tábor se druhý den za svítání musel zvednout. Dvořané, kteří si dali pustit ţilou nebo kteří si vzali projímadlo, museli pak následovat svého panovníka na úkor svých zbídačených těl a bylo je moţné vidět, jak pobíhají sem a tam mezi mezky a vozy jako šílení; býval to hotový blázinec.“ Pod tímto pestrým nepořádkem se však rodil pevný řád. Královská spravedlnost všude zasahovala do soukromé spravedlnosti. Cílem Jindřicha II. bylo vytvořit ve všech krajích království vlastní soudní dvory jako místní obdobu Curie Regis. To bylo skutečně třeba, protoţe nešťastný ţalobce musel za královským soudem, který se pořád stěhoval z místa na místo, doslova běhat, a jedna kronika uvádí příklad takového uboţáka, který za svými soudci běhal sem tam celých pět let. Od roku 1166 kaţdoročně v určitou dobu opouštějí soudci dvŧr, aby zasedali v některém venkovském „obvodu“. Jejich cesta je slavnostní a jejich osobám se vzdává nesmírná úcta. Před příjezdem je ohlásí writ (mandát), který se zasílá šerifovi, a nařizuje se mu v něm, aby svolal na určený den pány, laiky i kleriky, jednoho správce a čtyři svobodníky z kaţdé vesnice spolu s dvanácti měšťany z kaţdého městečka. Vyslaný soudce tomuto shromáţdění předsedá; dá jmenoval porotu, skládající se pokud moţno z rytířŧ nebo v případě, ţe v okrsku nejsou rytíři, ze svobodníkŧ.

III.

Zpŧsob volby byl velmi sloţitý - urození páni hrabství jmenovali čtyři rytíře, ti vybrali za kaţdou setninu (hundred) dva rytíře, a tito dva rytíři jmenovali dalších deset, kteří vytvořili spolu s ostatními porotu setniny.

IV. 12

* Zde leţí v hrobě rŧţe světa, nikoli rŧţe čistá. - pozn. překl.

89


Této porotě předkládali královští soudci nejrozmanitější otázky. Ţádal se od ní verdikt (vere dictum neboli diet, tj. spravedlivý výrok) o poţadavcích koruny, o záleţitostech těch jednotlivcŧ, kterým se dostalo právo uţívat sluţeb královské poroty, a o sporech Ţidŧ. Soudcové často chodili společně s porotou prohlédnout si vězení a společně sepisovali hlášení o šerifově správě. Porota měla také sama od sebe vznášet ţalobu proti všem, kdo byli v kraji podezřelí z věrolomnosti, a členové poroty, kteří tuto povinnost zanedbali, byli pokutováni. Později úloha ţalobce připadla (a tak je tomu dodnes) porotě, řečené „velká porota“, a malá porota (petty jury) potom zkoumala věrohodnost obvinění, coţ zvýšilo zákonnou ochranu obţalovaného. Snadno si představíme, ţe brzy si všichni Angličané přáli být souzení porotou, sloţenou ze sousedŧ a poučenou svědky, neţ podstupovat nebezpečné ordálie, zkoušky ţelezem, vodou nebo bojem. Jindřich II. vydal moudré nařízení - člověk známý jako darebák byl vyhnán i tehdy, kdyţ úspěšně prošel ordáliemi. V roce 1215 papeţ dŧkazy vodou a ţelezem zakázal a tento zákaz byl dodrţován. Ordálie bojem však platily dále. Protoţe je zákon nezrušil, zŧstaly v Anglii zákonným prostředkem aţ do devatenáctého století. V roce 1819 ţádal jeden vrah, aby svŧj případ mohl rozhodnout tímto zpŧsobem, a úřady se dostaly do velikých rozpakŧ, protoţe nevěděly, jak jeho ţádost zamítnout. Král tyto reformy podporoval nejen proto, ţe chtěl obyvatelŧm zajistit spravedlnost, ale i proto, ţe pokuty vybírané feudálními soudy obohacovaly královskou pokladnu. Sami královi soudcové samozřejmě nebyli vţdy poctiví, často se nechali podplatit; cílem jejich cest nebyla jen soudní správa, ale také výběr královských dŧchodŧ a k tomu poslouţily i nejtvrdší prostředky. Těmito cestami však nepřímo a pomalu zdravý rozum a milosrdenství získávaly pŧdu.

V.

Systém „cestujících“ nebo kočovných soudcŧ brzy vedl ke vzniku Common Law, obecného práva, které bylo všude stejné. Feudální a lidové soudní dvory soudily podle místních obyčejŧ, ale soudce, který se stěhoval z jednoho hrabství do druhého, se snaţil, aby všechny kraje přijaly z platných obyčejŧ ty nejlepší. Místní obyčeje úplně nezanikly, jenom se jakoby slily ve výhni obecného práva. Ústřední soudní dvŧr zaznamenával předchozí trestní případy (precedenty), a tak v Anglii vzniklo velmi brzy skutečné národní právo, které se vztahovalo na většinu nezákonných činŧ. Kromě Common Law se udrţela (a dosud udrţuje) i doplňková právní soustava, a to soustava Soudních dvorŧ spravedlnosti, kde se na základě královské výsady nesoudí podle platného

VI.

90


obyčeje, ale naopak napravují nedostatky a nespravedlnosti tohoto platného obyčeje. Tato zásada spravedlnosti umoţňuje, aby král v některých případech mohl „přestoupit zákon, aby zajistil spravedlnost“. Výkon Common Law počíná writem neboli mandátem, proceduálním příkazním listem, který zasílala královská kancelář šerifovi nebo obţalovanému, a výkon spravedlnosti počíná ţádostí podanou králi. Nyní je třeba zmínit se několika slovy o klasifikaci zločinŧ. Nejhroznějším zločinem byla velezrada, pokus o zabití nebo svrţení krále (neboť zradu na státu ještě středověk nemohl znát). Tresty, jimiţ byli postihováni zrádci, se mohou zdát kruté, ale je nutné mít na paměti, ţe na králi a jeho osobě závisí blaho státu a mír země. Viník byl vlečen, přivázaný k ocasu koně, aţ k popravišti, tam byl oběšen a potom rozčtvrcen, části jeho rozčtvrceného těla byly vystaveny na veřejných místech. Vjezd na Londýnský most velmi dlouho „zdobily“ hlavy zrádcŧ. „Malou zradou“ (petty treason) byla vraţda, kterou spáchal sluţebník na svém pánovi nebo manţel na vlastní ţeně, ta byla rovněţ trestána smrtí. Kacířství a čarodějnictví, zrady na Bohu, měly být teoreticky téţ potrestány smrtí, ale aţ do patnáctého století, kdy kacířství, jehoţ rozbujení se církev obávala, vedlo k obnovené náboţenské krutosti, tomu tak nebylo. Mezi zločiny „věrolomnosti“ (felonie) je třeba zařadit zabití, loupeţné přepadení se zbraní v ruce a krádeţ. Věrolomnost se trestala smrtí nebo zmrzačením - useknutím ruky, uříznutím uší nebo vypíchnutím očí. Muţ, který byl zmrzačen ve válce, si opatřoval, pokud byl prozíravý, potvrzení o svém zranění, protoţe bez nohy nebo bez ruky by ho všude pronásledovali jako bývalého trestance. Menší provinění se trestala přivázáním na pranýř nebo zavřením do klády, stoeks (prkna s otvory pro hlavu a ruce), která byla v kaţdém městě. Tímto trestem byl viník vydán obecnému opovrţení a často ho lidé také bili. Klepny a vŧbec pomlouvačné ţeny přivázali na ţidli na tyč a potápěli je do rybníka.

VII.

O dodrţování pořádku se v moderní společnosti starají dvě rozličné sloţky - právní a policejní. Policie brání nepořádkŧm a zatýká zločince. Kdo plnil ve středověku tuto úlohu? O pořádek se vlastně starali všichni. Jindřich II. obnovil fyrd a ve svém nařízení z roku 1181 poţadoval, aby kaţdý svobodník měl doma svoji výzbroj a odpřísáhl, ţe ji pouţije jenom ve sluţbě králi. Tato výzbroj se měnila podle majetkových poměrŧ, nejchudší měli jenom kopí, ţeleznou přilbu a vycpaný kabátec. Soustava kolektivní

VIII.

91


odpovědnosti usnadňovala dozor nad zločinci. Za kaţdého nevolníka, který patřil k určitému panství, odpovídal jeho pán, ostatní se sdruţovali do skupin po desíti muţích. Kdyţ muţe přijímali do skupiny, musel pokleknout a při evangeliu přísahat, ţe bude vŧdce desítky poslouchat, ţe nebude zlodějem ani jeho přítelem a ţe nikdy nebude přechovávat kradené věci. Pokud spáchá nějaký trestný čin, musí desítka takového muţe předat spravedlnosti a pokud to z jakéhokoli dŧvodu neudělá, je odsouzena k pokutě. Kdyţ nějaký zločinec uteče, pronásledují ho muţi z jeho vesnice s křikem a troubením na rohy aţ k hranicím své setniny. Takovému povykování se říkalo hue and cry, tedy něco jako štvanice. Kdyţ pronásledovatelé dospějí na hranice okrsku, přenechávají odpovědnost sousední setnině. Byla to jakási policejní sluţba od místa k místu. Kdyţ se zločinci podařilo uniknout do kostela, byl chráněn právem asylu. V takovém případě měl právo ţádat, aby do kostela přišel coroner, tj. zástupce královské koruny, a zločinec se před ním mohl „zřeknout království“. Při tomto obřadu zločinec přísahá, ţe opustí Anglii a ţe se jiţ nikdy nevrátí zpět. Coroner mu určí přístav, z něhoţ má odplout, a provinilec hned potom odchází s dřevěným kříţem v ruce, který všem lidem oznamuje, kdo je jeho nositel. Takový zločinec musí jít nejkratší cestou do určeného přístavu a odplout první lodí, kterou stihne. Pokud v nejbliţších dnech ţádná loď neodplouvá, musí na znamení dobré vŧle kaţdé ráno vstoupit do moře a jít tak daleko, aţ mu voda dosahuje ke kolenŧm. Kdyţ nedodrţí svoji přísahu a neodpluje, stojí mimo zákon a mŧţe ho na potkání kdokoli zabít. Toto právo asylu dávalo příleţitost k zneuţití, obyvatelé Londýna si stěţovali, ţe se v některých chrámech, zejména v okolí Westminsteru, zdrţují celé nedotknutelné zločinecké tlupy, které v noci vycházejí ze svého ukrytu a olupují počestné občany. Vcelku je moţné říct, ţe ve velké části země vládl ve dvanáctém století „dobrý mír“. Zásluha o tento mír do značné míry patřila králi. Soudci byli počestní jenom tehdy, kdyţ na ně dohlíţel přísný král. Jednomu laickému soudci, který se vysmíval zdlouhavému jednání církevních soudŧ, odpověděl přítomný kněz: „Kdyby byl král od vás tak daleko, jako je od nás papeţ, také byste toho moc neudělali.“ A soudce mu dal se smíchem za pravdu. Jestliţe byl nevolník s tímto královským pořádkem spokojen, vzpomínalo mnoho šlechticŧ i duchovních na staré dobré časy, kdy ještě nebyl normanský vévoda anglickým králem. „Neboť srdce člověka nic tak nerozplesá jako štěstí svobody a nic je tak nezkormoutí jako tíseň otroctví,“ řekl jednou Gerald Waleský právníkovi Glanvillovi. Kdyby se nějaký král ukázal jako slabý nebo se nechal

IX.

92


oslabit dobrodruţstvím za hranicemi země, muselo by nevyhnutelně dojít k reakci baronŧ. Ale aţ do smrti Jindřicha II. měla Anglie nejpevnější vládu z celé Evropy. „Křísí karolinské zpŧsoby vlády a zároveň přesností svého mechanismu, drsností postupŧ a chování připomíná římský stát nebo, chcete-li, stát moderní.“

93

KNIHA DRUHÁ - Synové Jindřicha II. Králova smrt. Richard Lví Srdce. Kříţová výprava a zajetí. Jan Bezzemek.

IV. SYNOVÉ JINDŘICHA II. KRÁLOVA SMRT. RICHARD LVÍ SRDCE. KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA A ZAJETÍ. JAN BEZZEMEK. Konec Jindřicha II. byl tragický. Jeho synové, mezi něţ chtěl rozdělit svou říši, se vzájemně nenáviděli a nakonec ho všichni zradili. „Copak nevíš,“ odpověděl jeden z nich královu poslu, „ţe je to uţ v naší povaze zděděné po předcích, ţe kaţdý z bratrŧ našeho rodu bojuje proti svému bratru a kaţdý ze synŧ proti svému otci?“ Starší bratři - Jindřich a Geoffroy - zemřeli dříve neţ král, Geoffroy po sobě zanechal syna Artuše Bretaňského. Třetí Jindřichŧv syn Richard - se proti svému otci spikl s novým francouzským králem Filipem Augustem, chytrým a chladným mladíkem, který se rozhodl, ţe své království znovu dobude na rodu z Anjou a obratně ke svému prospěchu vyuţíval jejich třenice. Starý král Jindřich II., samotářský a smutný, nakonec měl rád jen svého čtvrtého syna Jana. Protoţe Anglii a Normandii odkázal Richardovi, chtěl Akvitánii pro Jana. Tento králŧv úmysl rozzuřil Richarda, který se podobal spíše své matce Eleonoře Akvitánské neţ svému otci a který si na této provincii právě kvŧli matce zakládal více neţ na zbytku království. Zčistajasna sloţil francouzskému králi za všechny pevninské země svého otce, které se rozkládaly mezi prŧlivem La Manche a Pyrenejemi, manskou přísahu. Jindřich II., sevřený Filipem Augustem v Mans, musel z hořícího města uprchnout. Mans bylo jeho rodné město a byl tam pochován jeho otec, hrabě z Anjou. Kdyţ Jindřich opouštěl město, proklínal Boha. Na útěku stezkami ho pronásledoval jeho vlastní syn Richard. V Chinonu těţce onemocněl a musel zastavit. Tady mu kancléř, kterého vyslal s poselstvím k Filipovi Augustovi, předal seznam anglických zrádcŧ, který našel na dvoře francouzského krále. V čele seznamu byl Jan, jeho poslední syn, kterého měl rád a kterému přál. Kdyţ Jan viděl, ţe jeho otec je v úzkých, zradil ho také. „Uţ jsi mi toho řekl dost!“ zvolal král, „nezáleţí mi uţ ani na mně, ani na ničem jiném!“ Pak začal blouznit a zemřel na krvácení do mozku.

I.

94


Jindřich II. byl velký král, cynický, realistický a přísný, ale vcelku blahodárný (1154-1189). „Po státníkovi nastoupil na trŧn bludný rytíř.“ Richard, kterému někteří říkali „Lví Srdce“, ale Périgorďan Bertrand z Born mu přezdíval „Richard Ano a Ne“, měl některé rysy svého otce - veškerou prudkost Plantagenetŧ, jejich nezřízenou lásku k ţenám a jejich odvahu. Jindřich však šel za praktickými a rozumnými cíli. Richard vyhledával dobrodruţství a pohrdal kaţdou moudrostí a rozvahou. Jeho ţivot byl jako záchvat zuřivého násilí“. Jako básník a trubadúr, jako přítel všech válečnických hradních pánŧ v Périgordu si přál v ţivotě hrát romantickou roli rytíře. Na počátku feudálního zřízení mělo rytířstvo za udělení pozemkŧ pouze slouţit jako jezdectvo. Církev a básníci však tuto pŧvodní úmluvu obohatili a slovo rytíř spojili s daleko krásnějšími představami. Pasování na rytíře se stalo křesťanským obřadem. Mladý rytíř se koupal v symbolické očistné lázni (jako později rytíři Koupelového řádu - Ordre of Bath), jeho meč byl poloţen na oltář a rytíř musel ve zbroji drţet noční stráţ v kapli. Rytířský meč měl dvojí ostří, „protoţe jedním měl rytíř tnout boháče, který utlačoval chudáka, a druhým silného, který utlačoval slabého“. Ale anglický lid naneštěstí shledával, ţe skutečné činy rytířŧ se od této ušlechtilé zásady hodně lišily. „Muţi, kteří by měli svou sílu uţívat proti nepřátelŧm kříţe, se mezi sebou bijí v opilosti, válejí se, lenoší a rozkládají se ve svém ostudném ţivotě. Poskvrňují jméno rytířstva.“ Přes některé dobré vlastnosti nebyli nikdy válečníci krutější neţ někteří středověcí rytíři. Nejednou vyvraţdili celá města, muţe, ţeny i děti. „Určitá zdvořilost vŧči ţenám stejné společenské třídy nebo k jiným zajatým a odzbrojeným rytířŧm,“ to je celý výsledek chvályhodného úsilí církve učinit válku humánnější. Dokonalým příkladem takové povrchní zdvořilosti a takové podstatné krutosti je právě Richard Lví Srdce.

II.

Velkou rytířskou událostí v době vlády Richarda Lví Srdce byla třetí křiţácká výprava, které se král zúčastnil spolu s Filipem Augustem. První dvě křiţácké výpravy se Anglie prakticky netýkaly. Vypravili se na ně jenom někteří dobrodruzi, ale ani jeden velmoţ. V církevních účtech najdeme stopy nesčíslných Angličanŧ, kteří se zavázali, aby si odpykali nějakou vinu, k účasti na kříţové výpravě. Ale v poslední chvíli zalitovali svého neprozřetelného slibu a vykoupili se zaplacením pokut. Arcibiskup Giffard, který zprostil jednoho kajícníka jeho křiţáckého slibu, dodává: „Řečený John musí zaplatit z vlastních prostředkŧ, aby přispěl na pomoc Svaté zemi, pět šilinkŧ (sterlingŧ), kdyţ o to

III.

95


bude papeţovou stranou poţádán.“ Jeden rytíř se za cizoloţství se ţenou jiného rytíře zavázal, ţe pošle do Svaté země na své útraty jednoho bojovníka a ţe v případě dalšího přistiţení při činu zaplatí sto liber. Na sklonku vlády Jindřicha II. bylo křesťanstvo po Saladinových vítězstvích a pádu jeruzalémského království tak otřeseno, ţe i anglický král uvalil na zemi vysokou kontribuci - saladinský desátek. Tato daň je pozoruhodná tím, ţe to je první přímá daň, která postihuje veškerý - nemovitý i movitý - majetek a nikoli pouze pozemky. Byla však určena spíše na ţold pro cizí vojska neţ na vyslání Angličanŧ do Orientu. Jindřich II. sice slíbil, ţe se vydá na výpravu, a jeruzalémský patriarcha mu s velkou okázalostí a slávou poslal klíče od svatého hrobu, ale král Jindřich se nikdy nenalodil a kdyţ mu to vyčítal Gerald Waleský, odpověděl: „Kněţstvo nás udatně podněcuje, abychom se vydávali v nebezpečí, protoţe samo v boji neutrpí ţádné rány a nenese nikdy břímě, kterému se mŧţe vyhnout.“ Horlivost a romantismus neměl Jindřich II. v povaze. Ale Richard měl povahu úplně jinou. Jakmile dostal otcovské dědictví, vyprázdnil pokladnu, prodal několik hrabství a nalodil se. Richard a Filip August, navenek přátelé, ale ve skutečnosti od okamţiku, kdy se Richard stal po otci králem, tajní sokové, odpluli do Jerusalema společně. Po zastávce na Sicílii mezi nimi začaly spory. Richard ztratil mnoho času čekáním na malé loďstvo, které pro něho muselo vystrojit Pět přístavŧ13. Těchto pět přístavŧ - Hastings, Dover, Sandwich, Hythe a Romey mělo pro námořnictvo stejnou úlohu jako lenní statky pro pozemní vojsko. Král propŧjčoval baronŧm Pěti přístavŧ velké výsady za to, ţe mu v době války poskytnou lodě. Křiţácká výprava Richarda Lví Srdce dala sice králi příleţitost, aby osvědčil svou osobní statečnost, ale svatý hrob neosvobodila. Richard vzbudil u nepřátel svou smělostí a krutostí velkou nenávist. Saladin mu odmítl odprodat jeho zajatce a nechal je podřezat. Podle Joinvillea strašili Saracéni ještě dlouho po této válce své děti: „Mlč nebo zavolám krále Richarda a ten tě zabije...“ Kdyţ se Filip August vrátil do Francie, začal proti svému anglickému soupeři připravovat válku.

IV.

Vliv křiţáckých válek na dějiny Evropy i na dějiny Anglie byl přes jejich neúspěchy a přes zdrţenlivost velké části anglické šlechty nesmírný. Západní duch si uvědomoval svou zvláštní povahu a svou odolnost vţdy stykem s Orientem. Perské války spadaly do nejkrásnějšího období řecké

V. 13

Angl. aţ dosud tradičně Cinque Ports - pozn. red.

96


civilizace. Také křiţácké výpravy ohlašují začátek evropské renesance. Určují na tři století obchodní a námořní střediska světa. Marseille, Janov a Benátky - místa, kde se naloďovaly křiţácké výpravy - se stávají velkými městy. Tady se staví hostince pro poutníky. Pořádek a bezpečnost Středomoří zajišťují vojenské řády, templáři a rytíři svatého Jana Jeruzalémského, které staví první velká křesťanská loďstva a budují první mezinárodní ozbrojenou moc. V době křiţáckých výprav také začínají křesťané v Anglii i ve Francii nosit vousy a malovat si na štíty znaky. V evropském slovníku se objevila nová slova jako „tambor“ či „trumpeta“ (tromba) a stovky dalších výrazŧ. A konečně neúspěch křiţáckých výprav bude mít vliv na námořní budoucnost Anglie, protoţe závora, která se zavřela vítězstvím islámu, přinutí lidi hledat pro obchod s Orientem nové cesty. Válečné umění během těchto bojŧ poněkud pokročilo. Středověcí rytíři neměli prakticky ţádnou taktiku. Kdyţ spatřili nepřítele, seskupili se ve tři velké houfy neboli šiky, kopí uvedli do útočné polohy a chráníce se štítem vrhli se na šik protivníka. Neexistovaly ţádné zálohy, protoţe rytíř by povaţoval za uráţku, kdyby se nezúčastnil zahájení boje. Boje jsou proto jen vřavou muţŧ a koní. Pěchota nemá ţádný význam. Ale křiţácké války poučily evropské rytíře o významu poziční války. Hradby pevnosti Akkon zastavují křesťanská vojska a to stojí, podle Micheleta, ţivoty více neţ statisíce muţŧ. Výhody tehdy byly na straně obráncŧ a nikoli na straně útočníkŧ, kteří ztékali pevná postavení. Na hradby o síle patnáct aţ třicet stop prostě tehdejší katapulty a střelomety nestačily. Dobře vybudovaná pevnost bez jakýchkoli otvorŧ při zemi měla velkou schopnost odporu, omezovanou jenom moţností zásobování. Pokud však nebyla vybudována na skále, bylo přece jen moţné ji podkopat. Zákopníci skutečně usilovně pracovali a kryli se stříškou, která je chránila před šípy vystřelovanými obranou. Proti takovému útoku bylo vynalezeno podsebití, dlouhý dřevěný ochoz, přečnívající hradby, z něhoţ byli útočníci poléváni hořlavými látkami. Ale i podsebití, protoţe bylo dřevěné, mohlo být zapáleno; kamenná podsebití a flankovací věţe odstranily mrtvé úhly a pevnost byla znovu téměř nezranitelná. Opevněné město ztratí svŧj vojenský význam teprve vynálezem dělostřelectva. Dobytí Cařihradu Mehmedem II. je prvním dŧleţitým příkladem pouţití dělostřelectva.

VI.

Richarda, kterého všichni evropští panovníci pokládali za nebezpečného muţe, zrádně zajal při jeho návratu z kříţové výpravy rakouský vévoda a předal císaři Jindřichovi IV. Ten ho přes všechny jeho

VII.

97


křiţácké výsady uvěznil. Anglie se dozvěděla, ţe její král je zajat, ţe své vězení dobře snáší v pitkách se svými stráţci a ţe výkupné bude činit sto tisíc liber. Ministři, kteří svého stále nepřítomného krále zastupovali jak nejlépe mohli, chtěli tuto ohromnou částku sebrat a snaţili se rozdělit břímě daní na všechny společenské třídy (r. 1193). Zadali dvacet šilinkŧ za jednotku rytířské pŧdy, čtvrtinu příjmŧ všech laikŧ a čtvrtinu světského dŧchodu kněţstva. Na chrámech pak ţádali všechno jejich stříbrné náčiní a zlaté poklady a na klášterních řádech výnos ovčí střiţe za jeden rok. Normandie musela zaplatit stejné poplatky. Sebraná částka byla přes tyto tíţivé daně příliš malá. Císař však svolil, aby král Richard byl dočasně propuštěn na svobodu. V Richardově nepřítomnosti se pokusil zmocnit se vlády jeho bratr Jan Bezzemek, ale díky úsilí Huberta Gaultiera, canterburského arcibiskupa, který prokázal, ţe je stejně dobrý voják jako ministr, byl na hlavu poraţen. Kdyţ se Richard vrátil, uvítali ho londýnští měšťané s velkým nadšením a slávou. Ale král, místo aby projevil za tuto překvapivou oddanost a věrnost svých poddaných vděčnost, přišel ihned s novými daněmi. Situace království byla nebezpečná. Filip August vpadl do Normandie, Akvitánie se bouřila, Anjou a Poitou se přikláněly k Francii. Richard, který chtěl Francii bránit, vystavěl jednu z nejkrásnějších pevností té doby, Chateau-Gaillard, která ovládala údolí Seiny. „Dobudu ji, i kdyby byly její hradby ze ţeleza,“ prohlásil Filip August. „Uhájím ji, i kdyby byly její zdi z másla,“ odpověděl Richard. Ale neměl čas, aby svŧj slib dodrţel. Jeden z jeho vasalŧ, vikomt z Limoges, našel na jednom poli blízko svého hradu Chalus zlatou ozdobu, nepochybně římskou, a Richard, který tvrdil, ţe kaţdý nalezený poklad patří králi, poţádal o vydání šperku. Nejprve z toho nepatrného incidentu vznikla hádka, ale nakonec z něj byla válka. Richard byl při obléhání hradu Chalus zraněn šípem, jeho rána se zanítila a král dne 6. dubna 1199 pod stanem zemřel. Jeho tělo bylo pochováno ve Fontevrault a srdce v jeho dobrém starém městě Rouenu. Tak tento král, který vlastně v Anglii ani nesídlil, zŧstal na věky svému království vzdálen. Dějinám Anglie snad ani nenáleţí. „Špatný syn, špatný bratr, špatný manţel a špatný král,“ říkalo se o něm. Kdyţ jej však soudíme, musíme vzít v úvahu jeho legendu, jeho popularitu a věrnost jeho národa. Stejně jako někteří kondotiéři z doby renesance nebo někteří prostopášníci z osmnáctého století byl kdysi i on dokonalým ztělesněním typu muţe, který dnes zavrhujeme, ale který tehdejší veřejné mínění obdivovalo.

VIII.

98


99

KNIHA DRUHÁ - Magna Charta

V. MAGNA CHARTA Ve středověku lidé svým králŧm mnoho odpouštěli, protoţe i nejhorší král byl lepší neţ sebekratší bezvládí. Jan Bezzemek byl první král, který dokázal proti sobě spojit všechny poddané. Svou oslnivou bystrostí to byl pravý Plantagenet, byl skvělý diplomatický a vojenský taktik, proslulý svŧdce ţen, znamenitý lovec, ale vyznačoval se i krutostí a nízkostí duše. Jindřich II. a Richard Lví Srdce měli v sobě něco velikého, ale Jan Bezzemek byl jen odporný. Zradil otce i bratry. Celá Evropa ho podezřívala, ţe dal zavraţdit svého synovce Artuše Bretaňského jako moţného uchazeče o trŧn. Filip August jako jeho lenní pán ho povolal ke svému dvoru a po uplynutí stanovené lhŧty, kdyţ se Jan nedostavil, ho obvinil z věrolomnosti a zbavil všech francouzských lén. Podle svého výkladu feudálního práva začal Janovi brát jedno panství po druhém. V roce 1204 obsadila Francie i přes chytrý manévr Jana Bezzemka na záchranu Chateau-Gaillard znovu Normandii, v roce 1206 přišel Jan o Anjou, Maine, Touraine a Poitou. Deset let po smrti Jindřicha II. byl prakticky konec anjouské říši. Zŧstala jen Akvitánie, a ta se dala jenom těţko drţet, protoţe angličtí baroni se ochotně bili na obranu Normandie, kde měli své lenní statky, ale zdráhali se táhnout ve sluţbách nenáviděného krále za nějakým pro ně celkem zbytečným dobrodruţstvím do Gaskoňska.

I.

Jan Bezzemek, který válčil s francouzským králem a měl spory s anglickými barony, se ke všemu ještě rozkmotřil i s církví. Protoţe canterburští arcibiskupové byli téměř vţdy prvními ministry anglických králŧ, je celkem přirozené, ţe si králové osobovali právo na jejich výběr. Na totéţ právo si však, jak známo, dělali nárok jednak biskupové a jednak canterburští mniši. Papeţ Innocenc III. si za vlády Jana Bezzemka povolal do Říma všechny tři svářící se strany a překvapivě jim oznámil vlastního kandidáta - Štěpána z Langtonu, povahou i vědomostmi znamenitého kněze, který jiţ dlouhou dobu ţil v Římě. Jan se rozzuřil, odmítl uznat preláta, kterého, jak prohlásil, zná jenom jako člověka „ţijícího odjakţiva mezi jeho nepřáteli“, a zmocnil se arcibiskupských statkŧ. Papeţ na to odpověděl obvyklým zpŧsobem, vyhlásil pontifikální sankce. Uvalil na anglické království církevní klatbu, kostelní zvony

II.

100


zmlkly, mrtvým se nedostalo církevního pohřbu. Pobouření věřících bylo veliké. Přesto moc království jako instituce byla tehdy jiţ taková, ţe nedošlo k ţádnému povstání. O rok později vyobcoval Innocenc III. Jana z církve. Nakonec ho sesadil z trŧnu a uloţil Filipu Augustovi, aby podnikl proti odbojné Anglii křiţáckou výpravu. Situace byla nebezpečná. Na hranicích se začali bouřit Walesané a Skotové. Král povolil. Pokořil se před papeţským legátem, přijal Langtona a pokrytecky mu řekl: „Vítám vás, milý otče!“ Ale krátce poté, kdyţ se zase cítil pevně v sedle, se pokusil uzavřít spojenectví na pevnině s hrabětem flanderským a Ottou z Brunswicku proti Filipu Augustovi. Nová dŧleţitá věc v dějinách baronstva: baroni mu odmítli poslušnost. Nejprve prohlásili, ţe nechtějí bojovat pod vyobcovaným králem - Jan tehdy ještě nedostal papeţovo odpuštění - a potom se vymlouvali na svoji chudobu. Jan musel odjezd odloţit a podpořil spojence jenom pomocnými zálohami. Tato koalice byla v příštím roce (1204) rozdrcena u Bouvines. Bitva u Bouvines byla nejen vítězstvím Kapetovcŧ, kterým se právě její zásluhou podařilo sjednotit francouzské království, ale také zajištěním anglických svobod, protoţe kdyby se Jan vrátil do Anglie jako vítěz v čele svých brabantských ţoldnéřŧ, krutě by se pomstil anglickým pánŧm za odmítnutí vojenských sluţeb. Z francouzského panství mu zŧstalo jenom Gaskoňsko a přístav Bordeaux. Angličtí historikové povaţují Bouvines za jedno ze šťastných dat v anglických dějinách, protoţe tato poráţka, která zničila Janovu prestiţ, se stala předzvěstí Velké listiny svobod. Mezi Janem a barony muselo nutně dojít ke konfliktu. Baroni snášeli tyranskou vládu Jindřicha II., protoţe to byl mocný, vítězný a všemi váţený král, jemuţ se nikdo neodváţil postavit na odpor. Ale proč by trpěli svévoli poraţeného a všemi nenáviděného panovníka? V roce 1213 vyvolal velké nadšení arcibiskup Langton tím, ţe tajně svolal barony a přečetl jim starou listinu Jindřicha I., na kterou jiţ všichni zapomněli a která zaručovala úctu k právŧm a platným obyčejŧm poddaných. Na dalším shromáţdění baroni přísahali při ostatcích svatého Jana, ţe se s králem nesmíří, pokud nesloţí přísahu, ţe se bude touto listinou řídit. V roce 1215 předali Janovi ultimátum a vypověděli mu věrnost (diffidatio), coţ muselo předcházet přímému vyhlášení války nehodnému panovníkovi. Král se pokusil dostat na svoji stranu svobodníky a povolat ţoldnéře, ale nakonec musel přiznat, ţe celá země stojí proti němu. Obyvatelé Londýna přivítali malou armádu baronŧ s nadšením. Janovi předci by v podobném případě svolali fyrd. Situace se ale změnila. Reformy provedené Jindřichem II, které oslabily šlechtu, ji zároveň přiblíţily poddaným. Spory mezi

III.

101


zámkem a vesnicí byly stále řidší. Uvalení klatby na království zboţný lid velice pobouřilo. Volání po bývalých svobodách se zamlouvalo všem společenským třídám. Král marně zuřil. Co mohl dělat? Hlavní město bylo v rukou vzbouřencŧ. Ţádný správní úřad nepracoval. Jan bez přístupu k pokladně neměl najednou ţádné dŧchody. Musel ustoupit. Král svolil, ţe se sejde s barony na louce u Runnymedu mezi Staines a Windsorem, a tady podepsal Velkou listinu svobod (Magna charta). Význam Velké listiny se jednou přeceňoval a jindy podceňoval. Především je však třeba si uvědomit, ţe je to listina sepsaná v roce 1215, tedy v době, kdy na moderní pojetí svobod ještě nebylo ani pomyšlení. Pokud král ve třináctém století udělí některému místnímu pánovi výsadu, ţe si mŧţe vydrţovat vlastní soudní dvŧr, nebo nějakému městu, ţe si mŧţe samo volit úředníky, jsou to výsady, kterým se v tehdejší řeči říká „svobody“. Magna charta potvrzuje v hlavních bodech, ţe král má respektovat získaná práva. Dnešní prŧměrný člověk věří v pokrok a volá po reformách, pro člověka z roku 1215 „zlatý věk byl v dávné minulosti.“ Baroni neviděli v přijaté listině nový zákon, pouze chtěli, aby král ctil jejich staré výsady. Jak přinutit krále, aby respektoval feudální výsady? To byl jejich jediný problém. Naštěstí při přípravě textu Charty nebyl tento problém formulován takto přímo, takţe budoucí generace mohly v tomto dokumentu číst i tyto obecnější zásady: „Existují státní zákony, existují práva, která náleţí obci. Král je musí respektovat. Jestli je poruší, končí závazek oddanosti a poddaní mají právo se vzbouřit.“ Význam Velké listiny je spíš v tom, co otevírá, neţ v tom, co ve skutečnosti je. Pro následující pokolení bude „listinou anglických svobod“ v moderním smyslu slova a do patnáctého století musí kaţdý král během své vlády několikrát přísahat, ţe bude dŧsledně dodrţovat její znění. Za Tudorovcŧ upadne listina v zapomnění, ale pak se znovu vynoří jako protiváha boţskému právu za vlády Jakuba I.

IV.

Je ještě jedna moderní zásada, o níţ se věřilo, ţe ji lze vyčíst z Velké listiny: „Ţádné zdanění bez zastoupení.“ Baroni však ve skutečnosti jenom ţádali, aby král, kdyţ chce vybírat mimořádné daně, nepředvídané obvyklou feudální smlouvou, musel poţádat o výslovný souhlas Velkou radu, barony a hlavní drţitele pozemkŧ. Není tu ani slovo o tom, ţe by vyměření poplatkŧ a daní nevolníkŧm předpokládalo jejich zastoupení. Jediným předvídaným případem, který se netýkal baronŧ, bylo město Londýn, jeţ svou podporou vzpoury dosáhlo postavení kolektivního drţitele pŧdy. O Velké listině

V.

102


se konečně tvrdilo, ţe obsahuje zárodky budoucího habeas corpus14. Její příslušná část zní: „Ţádný svobodný muţ nebude uvězněn nebo vypovězen ani jinak zničen, pokud se tak nestane zákonným rozsudkem jemu rovných nebo zákonem země.“ Tento text měl tak, jak mu rozuměli runnymedští baroni, velmi omezenou platnost, znamenal pouze, ţe šlechtic mŧţe být souzen jen sobě rovnými a svobodný muţ jen svobodnými muţi a měl podle autorŧ dokumentu čelit libovŧli královských soudcŧ. Ale jednou - aţ se i nevolníci stanou svobodnými lidmi - bude jeho dŧsledkem právní ochrana obyvatel Anglie. Dvaceti pěti členný výbor, který tvořili kromě starosty Londýna jenom baroni, byl pověřen rozhodováním o stíţnostech proti koruně. Král musel svým poddaným nařídit, aby přísahali poslušnost tomuto výboru, a pokud by sám odmítl jeho výrok, měli baroni právo pozvednout proti němu zbraně. Magna charta sice není moderním dokumentem, jak se někteří jednotlivci snaţili dokázat, ale přesto znamená konec anglonormanského období nekontrolované monarchie. Kdyby synové Jindřicha II. měli schopnosti svého otce a kdyby baroni nebyli nejmocnější ozbrojenou silou království, mohl Anglii ovládat jiţ od třináctého století absolutní mocnář neodpovědný nikomu. Magna charta oţivuje feudální pojetí omezené monarchie. Anglická ústava je „dcerou feudalismu a obecného práva“. Feudální zřízení do ní vnáší myšlenku platných zvykŧ a nabytých práv, které je třeba respektovat, Common Law, obecné právo, které rozšířili soudci Jindřicha II., spojuje národ v úctě k určitým ochranným pravidlŧm, která stojí výše neţ sám panovník. Ale v roce 1215 neměly ještě k těmto myšlenkám, které nám jsou jasné, široké vrstvy přístup. Magna charta byla tak málo lidovým dokumentem, ţe byla přeloţena do angličtiny teprve v šestnáctém století.

VI.

Okamţitě po podpisu Charty přemýšlel král Jan, jak by se jí zase zbavil. Jeho vztek byl tak veliký, ţe se válel po zemi a hryzal kousky dřeva. „Dali mi pětadvacet nadkrálŧ,“ řval. Pak se uchýlil ke své proradné a pruţné diplomacii a obrátil se na papeţe Innocence III., se kterým se jiţ smířil, aby se nechal zprostit přísahy dodrţovat proklatou listinu. Papeţ rozhořčený vzpourou, kterou podnítil jím samým vybraný arcibiskup, vyobcoval občany Londýna z církve. Londýnští měšťané však na radu Langtonovu nechávali klidně dál vyzvánět zvony a slouţit mše, jako by se nic nestalo.

VII.

14

Habeas corpus act, anglický zákon z roku 1679 na ochranu osobní svobody, který přesně stanovil podmínky zatčení - pozn. red.

103


Papeţova pravomoc nad Anglií, příliš vzdálenou od Říma, byla stále slabší. Filip August, který si stejně jako kdysi Vilém Dobyvatel potrpěl na to, aby dával svým ambicím háv zákonnosti, vyuţil těchto okolností a pokusil se prohlásit anglickým králem svého syna Ludvíka, který byl manţelem neteře Jana Bezzemka. Prohlašoval, ţe Jan byl za vraţdu Artuše Bretaňského odsouzen k smrti. Ztratil prý tak právo na korunu, a protoţe tento rozsudek byl vynesen dříve, neţ se mu narodil syn, je zákonným dědicem anglického trŧnu Ludvík Francouzský. V roce 1216 přistál Ludvík v Kentu a s podporou velkého počtu anglických baronŧ uspořádal na krále hon. Ale celé drama rázně rozuzlil osud. Jan Bezzemek zemřel dne 19. října 1216 na poruchu trávení, kterou zpŧsobilo nemírné poţití broskví a mladého moštu.

104


VI. OBCE: MĚSTA A CECHY Abychom pochopili, jak se poté, co byla přijata Magna charta, postupně změnil feudální dohled v dohled parlamentní, je nutné v prvé řadě zabývat se nově vznikajícími silami ve středověké Anglii, a to jsou obce. Feudální právo chrání válečnického vlastníka a nepřímo jeho nevolníka. Ale společnost, kterou jiţ neznepokojují nepřátelské nájezdy a která se pomalu obohacuje, nemŧţe zŧstat jenom zemědělskou společností. Měšťané, obchodníci, studenti a vŧbec všichni, kdo se vymykali z rámce feudální společnosti, si mohli zajistit svou bezpečnost jenom tím, ţe se sdruţili. Obyvatelé jednoho města, řemeslníci jednoho cechu, studenti jedné university, mniši jednoho kláštera vytvoří obce, které si vynutí úctu. Město Londýn, jak víme, od časŧ runnymedského shromáţdění zaujalo místo kolektivního pozemkového drţitele.

I.

V době saských vpádŧ se většina malých římských měst rozpadla na trosky, některá však přetrvala. Londýn, Winchester, York, Worcester a další města nikdy nepřestala být městy. Ve třináctém století má Londýn přibliţně třicet tisíc obyvatel, ostatní města nebo městysy - přibliţně dvě stě - jsou daleko menší. Jaký je jejich pŧvod? Některá města vznikla kolem kláštera, jiná vznikala v těch místech, kde se dala překročit řeka, jak o tom svědčí jejich jména, končící koncovkou ford (brod) nebo bridge (most), další pak byla křiţovatkou cest nebo přístavem, ale téměř všechna jsou pevností. Slovo bourgeois (obyvatel města) pochází ze slova burgh (pevnost, hrad) a připomíná, ţe města byla po dlouhou dobu útočištěm. Měla hliněné nebo kamenné hradby a zvedací most jako královská pevnost v normanských dobách. Drobní majitelé pozemkŧ v nich měli pro čas války nebo jiného nebezpečí vlastní dŧm, který v mírových dobách pronajímali. Středověká města, která byla svírána hradbami, nemohla rŧst, proto tu byly malé domy a úzké ulice. Doškové střechy byly příčinou mnoha velkých poţárŧ. Tato města byla špinavá. První londýnská veřejná kašna pochází ze třináctého století a její voda byla určena k pití pouze pro chudé, ostatní, jenom trochu movití, pili pivo. Odpadky se házely na ulici, ve kterých byl hrozný zápach. Čas od času smetla část obyvatelstva nějaká nakaţlivá nemoc. Města zŧstávala napŧl vesnicí. Londýn měl své zelinářské zahrady uvnitř hradeb a

II.

105

KNIHA DRUHÁ - Obce: Města a cechy

starosta musel bez ustání obnovovat svŧj příkaz nenechával prasata potulovat po ulicích. Kdyţ ve čtrnáctém století král rozpouští parlament, posílá „šlechtice za zábavou a lid na ţně“. To dokazuje, ţe město se opravdu podílí na ţních: práce soudŧ a universit je od července do října přerušena a vystřídána polními pracemi; od té doby existují kaţdoroční „velké vagace“. V době normanského panství podléhá kaţdé město nějakému šlechtici. Daně tu vybírá šerif. Měšťan spadá do pravomoci manského soudu. Bohatnoucí měšťané si postupně kupují „svobody“, tedy výsady. V jednom příběhu z dvanáctého století se vypráví o dvou chudých chlapech, které odsoudil manský soud, aby o svém majetkovém sporu rozhodli bojem. Oba se bijí od samého rána, slunce je jiţ vysoko, jeden z nich, celý znavený, se nechá zahnat k hlubokému příkopu a hrozí mu, ţe do něj spadne, kdyţ tu jeho protivník - lítost vítězí nad zištností - na něj zavolá, aby dal pozor. Přítomní měšťané, jati soucitem, si kupují za určitý poplatek od svého pána právo rozhodovat v podobných sporech sami.

III.

Kdyţ měšťané na pevnině ve třináctém století objeví „obec“ jako svého druhu spiknutí obyvatel jednoho města, kteří skládají přísahu, ţe se budou všichni vzájemně bránit, překročí toto slovo a myšlenka brzy prŧliv La Manche. Šlechtici jsou zděšeni. „Obec, nové a ohavné slovo... Výmysl, ţe poddaní budou platit jenom pevné daně a stanovené pokuty.“ Kdyţ město dostane statut kolektivního drţitele pŧdy, je mu vymezeno i místo ve feudální soustavě. Má svŧj soudní dvŧr, kterému předsedá starosta, a svoji šibenici, vybírá vlastní daně a brzy bude povoláno i do Parlamentu. Města - ve Francii i v Anglii budou mít své znaky, své heslo, svoji pečeť, protoţe mají statut pána. Ve středověku jedinec - pokud není šlechtic - nic neznamená, ale obce jsou silou, a jako takovou ji uznává i zákon. House of Commons (Dolní sněmovna) nebude komorou obecného lidu, ale sněmovnou obcí - hrabství, měst, universit. Anglie nepřejde od osobního a feudálního svazku ke svazku vlasteneckému a národnímu, ale ke svazku mezi králem a stavy neboli obcemi království.

IV.

Městu dvanáctého nebo třináctého století se nejvíce podobá sukh (orientální trţiště) ve Fezu nebo Marakeši. Všichni muţi jednoho řemesla jsou soustředěni do jedné čtvrti. Jsou tu ulice řezníkŧ, ulice zbrojířŧ, ulice krejčích. Smyslem cechu nebo sdruţení (korporace) je jednak ochrana členŧ před kaţdou vnější konkurencí a jednak ochrana spotřebitele podle přesně

V. 106


stanovených pravidel. Středověké názory na obchod jsou v naprostém protikladu s názory dnešních liberálních ekonomŧ. Středověk nepřipouštěl myšlenku skutečné konkurence ani myšlenku svobodného trhu. Kupovat zboţí na úvěr, aby se pak prodalo dál, byl přečin, kupovat zboţí ve velkém, aby se pak prodávalo v malém, byl další přečin. Kdyţ některý člen cechu dohodl nějakou koupi zboţí, mohl je kterýkoli další člen cechu, pokud o to stál, nakoupit za stejnou cenu. Ţádný cizinec se nesměl ve městě usadit a nesměl zde provozovat řemeslo. Členství v cechu bylo dědičnou výsadou. Zpočátku se mohli chudí řemeslníci stát po šesti nebo sedmi odslouţených učednických letech mistry, později se cechy uzavřely. Středověk neznal „zákon nabídky a poptávky“. Tehdejší lidé se domnívali, ţe kaţdé zboţí má svoji „spravedlivou cenu“, která kupci umoţní slušný ţivot, ale ţádné přemrštěné zisky. Kupci přirozeně nebyli svatí a pokoušeli se tisíci podvŧdky obejít cechovní pravidla a uniknout dozoru městského úřadu. Pekaři dělali bochníky, které neměly předepsanou váhu, a kdyţ si pak zákazníci přinášeli na pečení vlastní těsto, schovali pod pult učedníka, který před sázením do pece kus těsta ukradl. Trestali je tím, ţe je vystavili na pranýř s jejich podvodnými bochníky přivázanými okolo krku. Kupci, který prodával špatné víno, vylili jeho zbytek na hlavu. Řezníkovi, který prodával zkaţené maso, upekli jeho špatné zboţí přímo pod nosem, aby si do sytosti uţil jeho zápachu. Ale zisk podněcuje stejně bujně vynalézavost těch, kteří podvádějí, jako píli těch, kteří pracují. Kupci se i přes sebevětší přísnost pravidel cechu obohacovali. V roce 1248 blahobyt města Londýna velmi rozhořčil krále Jindřicha III., který nemohl sehnat dost peněz pomocí daní, a tak musel prodat část svého stříbrného náčiní a šperkŧ, a tu se dozvěděl, ţe je koupili londýnští kupci. „Jsem si jistý,“ řekl vztekle, „ţe kdyby se prodávaly poklady císařského Říma, toto město by je všechny skoupilo. Ti londýnští šaškové, kteří si mezi sebou říkají baroni, se nacpali penězi aţ k prasknutí. Tohle město je opravdu bezedná studna.“ Londýn měl ve středověku velkou politickou moc. Ozbrojení občané, tlupy učňŧ neustále připravené k účasti na kaţdém povstání, byli zálohou pro armády, jednou krále krotili a podruhé podporovali.

VI.

Středověké obchodní zpŧsoby později přísně odsoudili ekonomové osmnáctého století, a je jisté, ţe cechy stejně jako kaţdá lidská věc se zneuţívaly. Ale soustava cechŧ měla také svoje velké přednosti. Potlačení zprostředkovatelství a znemoţnění jakékoli spekulace byly aţ do poloviny

VII.

107

KNIHA DRUHÁ - Obce: Města a cechy

čtrnáctého století příčinou mimořádné stability ţivota na venkově. Středověk nepoznal umělý vzestup a pokles cen, jímţ trpíme my. Zkoumáme-li stavební náklady starých budov, překvapí nás jejich láce. Thorold Rogers vypočítal, ţe náklady na stavbu věţe Miltonovy koleje v Oxfordu nečinily víc neţ sto čtyřicet dvě libry. Dnes by to stálo daleko víc a to nebyli zedníci v té době placeni nijak špatně. Odkud se bere ten rozdíl? Bylo málo prostředníkŧ. Kdyţ se zámoţný člověk rozhodl vystavět zámek nebo kostel, najal si kamenolom, nařezal si stavební dřevo ve vlastním parku, nakoupil rumpály a byl sám sobě podnikatelem. Kdyţ si měšťan přál třeba stříbrný pohár, koupil si kov, smluvil si se zlatníkem jeho ciselování a po zváţení hotového poháru si nechal vrátit zbytek dodaného kovu. Cech chránil před výstřelky konkurence jak kupujícího, tak prodávajícího. Cech byl usměrňujícím faktorem. Cizinci se nesměli věnovat drobnému obchodu sami, vţdycky ho museli provozovat společně s anglickými kupci. V Londýně měla svá skladiště liga vlámských měst, ale hlavně hansovní liga (Hamburk, Brémy a Lübeck). Dŧm hansovní ligy - Steelyard - byl opevněn; němečtí kupci, vesměs svobodní, tu ţili společně a řídili se stejnými pravidly jako templáři nebo johanité (maltézští rytíři). Od Angličanŧ kupovali kovy a vlnu, sami přiváţeli hedvábí, šperky a koření, které dostávali z Orientu přes Bagdád, Trapezunt, Kyjev a Novgorod. Francouzští kupci z Amiensu a z Corbie měli v Londýně také svoje organizace. Tito cizinci - Francouzi, Němci, Janované, Benátčané - měli povoleno jezdit na výroční trhy. Výsadu pořádat tyto trhy propŧjčoval městŧm a opatstvím král. Měly dvojí význam. Angličtí výrobci mohli na trzích najít daleko více kupcŧ neţ na běţných městských trţištích a obyvatelŧm jednotlivých hrabství dávaly příleţitost získat zboţí, které si ve svých malých městech nemohli koupit. Do osmnáctého století nebyly ve většině vesnic ţádné krámy. Na výročním trhu si rychtář koupil nasolené ryby a prodal vlnu ze střiţe panství, dostal tu také dehet, který potřeboval na označení ovcí. Kdyţ byl výroční trh v Stourbridgi, vyrostlo tam skutečně dřevěné město. Chodilo se tam aţ z Londýna. Byli tu lombardští směnárníci se svými vahami, benátští kupci rozkládali hedvábí a samet, skleněné zboţí a šperky. Bruggští Vlámové přinášeli proslulé plátno a krajky. Řekové a Kréťané vykládali hrozinky, mandle a někdy i několik vzácných kokosových ořechŧ, po kterých byla veliká poptávka, protoţe jejich skořápky se zasazovaly do ciselovaného stříbra. Hamburští a lúbečtí kupci platili za balíky vlny z anglických hrabství kořením dováţeným z Orientu. Šlechtici si tu kupovali koně a oděvy podšité koţešinou. Zřízenci královského pokladu

VIII.

108


chodili sem a tam a vybírali dovozní poplatky. Ale král, který jim chtěl usnadnit jejich povinnost, brzo určil jenom jedno město, jímţ muselo procházet všechno zboţí dováţené do království. Tím městem, kterému se říkalo the staple, francouzsky estaple (z toho vzniklo slovo étape - zastávka a jméno města Etaples), byly zprvu Bruggy a potom Calais. Tak se začíná ve středověké Anglii rozvíjet velkoobchod, ale i prŧmysl, jejich význam je však v této dosud feudální a zemědělské zemi stále nepatrný.

109

KNIHA DRUHÁ - Obce: Univerzity

VII. OBCE: UNIVERZITY Mezi jedenáctým a třináctým stoletím je křesťanství v Evropě něco jako jednotná duchovní říše. Kněţí všech zemí mluví latinsky, církev hlásá jedinou víru, křiţácké výpravy jsou společnými podniky křesťanských králŧ, rytířské řády (templáři a johanité) mezinárodním vojskem. Ve středověku byly intelektuální styky, přestoţe komunikační prostředky nebyly tak rychlé jako dnes, moţná četnější a uţší neţ v naší době. Slavný učitel, ať uţ Ital, Francouz nebo Angličan, přitahoval studenty ze všech zemí a ti mu rozuměli, protoţe přednášel latinsky. Učenec jako Jan ze Salisbury (1120-1180) nejdříve studuje logiku u Abélarda v Paříţi, pak odchází do Chartres poslouchat lekce Viléma z Conches, nejméně desetkrát přejde Alpy, aby poznal pravdu římskou, a nakonec studuje v Anglii. Instituce, které prospívají v jedné zemi (university, obce), napodobuje celá zbývající Evropa.

I.

Ve starověku university neexistovaly. Řekové zakládali školy filosofŧ, jako byla stoa nebo akademie, ale nikdy je ani nenapadlo soustředit tři tisíce studentŧ do jednoho města jako později v Oxfordu. Na jedné straně byla řecká města příliš malá a na druhé straně neexistovala organizovaná církev, která by mohla mladým lidem, vzdělávajícím se v některém oboru, poskytnout peněţní podporu. Slovo universitas pŧvodně označuje jakýkoli spolek. Proto se ve třináctém století mluví o obci nebo universitě učitelŧ a studentŧ naprosto stejně jako o obchodním cechu. Taková universita je vlastně korporace, která chrání profesory a jejich ţáky jednak proti církevním autoritám, jednak proti obyvatelŧm města. Úředním názvem vysokých učení, která od roku 1000 vznikají v Salernu a pak v Pávii, Bologni a Paříţi, je studium nebo studium generale. Tady se vyučuje občanské právo, církevní právo, latina, Aristotelova filosofie, medicína a matematické vědy. Po velkém úspěchu Abélardově vítězí v Paříţi dialektika. Student se tu učí, tak trochu jako kdysi u sofistŧ, nalézat dŧvody pro i proti určité teorii a například zpŧsob, jak sladit Aristotela s křesťanským učením.

II.

110


Z pamětí Jana ze Salisbury mŧţeme poznat, ţe jiţ ve dvanáctém století pochopili opravdoví duchové, ţe dialektika je uţitečná pro probuzení ducha, pro jeho tříbení a obohacování slovníku abstraktními pojmy, ale ţe přesto nevede k ţádné skutečné pravdě. Kdyţ se jeden někdejší anglický student vrátí po svých cestách do Paříţe, řekne: „Rád jsem na pahorku svaté Jenovéfy navštívil všechny své bývalé druhy, s nimiţ jsem se rozešel a které stále ještě baví dialektika, a znovu si s nimi pohovořil o starých námětech našich debat. Zjistil jsem, ţe nepokročili ani o krŧček dopředu. Nezdá se, ţe dosáhli svého cíle při řešení starých otázek, ani ţe by přidali ke svým znalostem třeba jenom stín nějaké these... Určitý pokrok udělali pouze ve zběhlosti. Odnaučili se skromnosti, neznají umírněnost, takţe jsem nad jejich vyléčením musel udělat kříţ. Tak mě zkušenost přivedla k jediné bezpečné pravdě, ţe dialektika mŧţe sice prospět jiným učením, ale je neplodná a mrtvá, pokud chce být soběstačná.“ Scholastickou logiku však nelze soudit příliš přísně, protoţe právě ona naučila lidského ducha přesně myslet. Galileo dluţí Aristotelovi mnohem víc, neţ se na první pohled zdá. Idea, ţe dílo boţí je rozumné a ţe je moţno je postihnout obecnými zákony, umoţnila vědecké bádání.

III.

Obliba klasických studií nikdy v Anglii úplně nepohasla. V době saských vpádŧ třímaly pochodeň irské kláštery, potom přišlo krásné období severoanglické, northumberské kultury, a kdyţ Dánové zničili Bedovu a Alcuinovu školu, zachránil Alfréd z latinské a řecké kultury všechno, co mohl. Normané měli niţší školy, kde se děti učily zpívat latinské hymny a často i číst, měli klášterní školy pro ty, kteří chtěli vstoupit do stavu laického kněţstva, a konečně měli grammar schools, školy často rovněţ řízené mnichy, na kterých se učila za vydatné pomoci bití latinská gramatika. Přesto ve třináctém století vládla hluboká nevědomost, a to i mezi kněţími. V roce 1222 nařídil arcibiskup Langton biskupŧm, aby vyzkoušeli kněze svých diecesí a přesvědčili se, jak se vyznají v kanonických knihách Svatého písma. Zpráva, kterou podal William, děkan ze Salisbury, je ţalostná. Jeden farář, kterého se ptali na mešní kánon a na modlitbu Te igitur clementissime pater (Tebe, nejmilostivější Otče), nepoznal pád zájmena te, ani které slovo toto zájmeno řídí. „A kdyţ jsme na něm chtěli, aby hledal slovo, které by je mohlo nejspíš řídit, odpověděl: ‘Pater, protoţe On řídí všechny věci’. Zeptali jsme se ho, co je to clementissime, v jakém je pádu a jak se skloňuje, nevěděl. Tázali jsme se, co znamená clemens, to také nevěděl. Je naprosto nevzdělaný.“ Básník Langland, který ţil v letech 1332 aţ 1400, vkládá jednomu knězi do úst: „... Byl jsem knězem a pastýřem plných třicet let, přes to

IV.

111

KNIHA DRUHÁ - Obce: Univerzity

však neumím stupnice, zpívat, ani číst v Ţivotě svatých, mnohem lip dovedu vyplašit z brázdy zajíce, neţ odříkat první ţalm nebo jej ve své farnosti vyloţit.“ Kdyţ se Ludvík z Beaumontu stal v roce 1316 durhamským biskupem, nerozuměl latinsky. Při slavnostním vysvěcení nemohl za ţivého boha přečíst své vyznání víry. Kdyţ došel ke slovu „metropolita“, které nebyl na několik pokusŧ schopen vyslovit, nakonec francouzsky vykřikl: „Dělejme, ţe jsem to přečetl!“ University se pokusí vychovat vzdělanější kleriky. První universitou v Anglii byla universita v Oxfordu. Oxford byl jiţ dávno jedním z nejvýznamnějších měst království. Před zaloţením university tu jiţ dlouhou dobu učili v kostelích vynikající učitelé. Kdyţ Gerald z Walesu, přítel Jindřicha II., dopsal své Dějiny dobytí Irska, „rozhodl se je veřejně přečíst v Oxfordu, kde se mohl setkat s nejznámějšími anglickými kleriky. Předčítání trvalo celé tři dny, první den si dějepisec pozval a hostil městské chudé, druhý den doktory a kleriky, třetí den konečně měšťany a vojáky... To byl ušlechtilý a nákladný počin, ale do určité míry tak vzkřísil i staré časy předčítané poesie.“ Skutečnou universitou se stal Oxford teprve v okamţiku, kdy Jindřich II. povolal v době svého sporu s Becketem z Paříţe anglické kleriky. Cambridge získal svŧj význam v roce 1209, kdyţ se sem přistěhovalo mnoho studentŧ a profesorŧ z Oxfordu na protest proti nespravedlnosti oxfordského starosty, který dal za vraţdu jedné ţeny pověsit tři nevinné studenty. První universitou ve Skotsku byla universita v Saint Andrew, zaloţená na začátku patnáctého století.

V.

Ve středověku nestudovali v Oxfordu a Cambridgi urození mladíci, aby se zde naučili šlechtickým mravŧm a poznali společenský výkvět svého pokolení, ale chudí klerikové, kteří se tu připravovali na církevní dráhu nebo na dráhu správního úředníka. Někteří z nich byli tak chudí, ţe tři studenti měli dohromady jen jedno studentské odění a ţe se ţivili pouze chlebem a polévkou. Tito klerikové, které chránila „výhoda kněţského stavu“, nevedli právě svatý ţivot. Jejich bitky byly často krvavé a jejich mravy hodně volné. Zaloţením kolejí měla být upevněna jejich kázeň, neboť předtím ţili soukromě u městských obyvatel. Úroveň studia byla sotva prŧměrná. Roger Bacon si stěţuje, ţe studenti čtou více „Ovidiovy nesmysly“ neţ Senekova díla. Ale brzy se jim jiţ nelíbí ani Ovidius a úroveň výuky klasické latiny dále klesá. Oblíbeným předmětem je zde stejně jako v Paříţi - poté, co Edmund Riche vzkřísil Aristotela - dialektika nebo logika.

VI.

112


Duch středověku byl metafyzický, a nikoli praktický. Avšak křiţácké výpravy, které přišly do styku s arabskou vědou, a četba klasikŧ probudily v některých vzácných hlavách smysl pro vědeckou metodu. Prvním a nejproslulejším z těchto evropských učencŧ byl Roger Bacon, „středověký kníţe myšlení“, jak říká Renan. Bacon byl nejdříve v Oxfordu, pak odešel do Paříţe, kde vyučoval geometrii, aritmetiku a umění, jak pouţívat při výzkumu nástroje. Určitě něco tušil i o kritické metodě. „Pokud jde o úsudek,“ napsal, „rozlišit sofisma od dŧkazu nelze jinak, neţ ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, dokud se neověří... Je tisíce zakořeněných omylŧ, které pocházejí z čistého výkladu, de nuda demonstratione.“ Bacon odsuzuje své vrstevníky pro jejich jednostranný zájem o scholastiku a tvrdí, ţe nejzávaţnější tajemstva vědění zŧstávají davu vědcŧ skryta, protoţe jim chybí vhodná metoda bádání. Ale kdo se tenkrát staral o vědecké bádání ? I medicína je čistě teoretická a opírá se o Hippokratovo učení o „šťávách“. Roger Bacon, kterého donutila bída, poslechl radu svého přítele biskupa Grossetesta a stal se, aby se nějak protloukl, františkánem. Protoţe mu pravidla řádu nedovolovala vlastnit ani inkoust, ani pero, ani knihy, poţádal papeţe Klementa IV. o zvláštní úlevu. Klement IV. mu ji udělil. Jaké asi bylo v Baconovi zanícení pro poznání, kdyţ napsal sám bez opisovače svŧj Opus Majus, skutečnou encyklopedii třináctého století ?

VII.

University sehrály v politickém probouzení Anglie nesmírně dŧleţitou úlohu. V Oxfordu se setkávali a navzájem poznávali studenti ze Skotska a jiţních hrabství, z Walesu a východních hrabství. Společenské třídy se mísily stejně jako provincie. Duch Oxfordu byl nezávislý; kdyţ se Šimon z Montfortu pustil do svého statečného a krátkého boje proti absolutismu, postavili se studenti okamţitě na jeho stranu. Kaţdá politická nebo náboţenská pŧtka byla podnětem k universitnímu pozdviţení. V roce 1238 honili Angličané, Irové a Walesané jednoho papeţského legáta, jehoţ lidé urazili několik mladých klerikŧ, ulicemi města a nakonec šípem zastřelili jeho kuchaře. „Kde je?“ křičeli, „Kde je ten lichvář, ten svatokupec, ten zloděj dŧchodŧ, ten nenasytný ţrout peněz, který nás okrádá, aby naplnil cizincovy truhlice?“ Král musel do Oxfordu poslat své ozbrojence, aby osvobodil římského preláta a uklidnil rozjitřené studenty. Církev si brzy uvědomila nebezpečí, které hrozí její jednotě od davu mladých rétorŧ, tak snadno ovlivnitelných kaţdým novým učením, a pouţila k tomu, aby dostala university opět do svých rukou, nové náboţenské řády.

VIII.

113

KNIHA DRUHÁ - Obce: Ţebraví mniši

VIII. OBCE: ŽEBRAVÍ MNIŠI Církev, která pokládá za svŧj pozemský cíl krotit a ukázňovat lidské vášně, je sama neustále ohroţována prudkými ohlasy těchto vášní. To je příčinou postupných reforem: v řádu svatého Benedikta, a to v Cluny a v Citeaux. Víra lidí ve třináctém století je stále prostá a silná, ale církev často neodpovídá jejich očekávání. V Anglii je i přes přísnost Řehoře VII. mnoho niţších kněţí ţenatých a jiní ţijí v konkubinátě. A slib chudoby se dodrţuje asi stejně jako slib čistoty. Anthony Beck, biskup někdy v roce 1200, má druţinu sta čtyřiceti rytířŧ. Nic pro něho není dost drahé. Jednou v Londýně zaplatil za čtyři čerstvé sledě nehorázných čtyřicet šilinkŧ jenom proto, ţe mu ostatní šlechtici nevěřili, ţe je koupí. Furiantsky získal tu nejdraţší látku, jaká byla k dostání, a nechal z ní udělat čabraky pro své koně.“ Rozšířilo se svatokupectví. „Kostely, obročí, diecése, všechno se kupuje a prodává.“ Jeden opat, který se byl představit v Římě a který nebyl nijak silný v latině, vydává klidně dvacet tisíc liber, aby obměkčil své examinátory, examinatores suos emollire. Farní kněze, kteří by měli pobírat desátky od svých farníkŧ, často některá opatství okrádají, protoţe farnosti jim podřízené musejí odevzdat všechny hodnotné desátky (obilí a vlnu), a ubohému vikáři pak zŧstanou jenom ty méně hodnotné (zelenina a ovoce). Mniši - i kdyţ nemají všechny ty neřesti, které jim vytýkají tehdejší satirici - také nejsou ţádným vzorem ctnosti a počestnosti. Svatý Bernard marně zakazuje cisterciákŧm stavbu honosných budov, velkolepá opatství, která v Anglii po mniších zŧstala, svědčí jak o jejich výborném vkusu, tak o jisté neúčinnosti jejich řádu.

I.

Dva řády zaloţené ve třináctém století lépe odpovídaly trvající lidové horlivosti ve víře neţ ty staré, a to řád františkánŧ a řád dominikánŧ. Tyto „ţebravé“ řády jiţ netvoří mniši, ale „bratři“, kteří neváhají odejít z kláštera a ţít mezi svými bratry, obyčejnými lidmi, v úplné chudobě a naprostém pohrdání pozemskými statky. Řad minoritu, zaloţený v roce 1209 svatým Františkem, na bratřích ţádá, aby ţili jenom z milodarŧ. Řád se rozšířil tak rychle, ţe v roce 1264 vládl generál františkánŧ osmi tisícŧm klášterŧ a dvěma stŧm tisícŧm bratří. Řád kazatelŧ, který zaloţil v roce 1215 svatý Dominik,

II.

114


sleduje poněkud jiný cíl. Svatý Dominik, španělský kazatel, který viděl na jihu Francie rozmach albigenského kacířství a krvavá taţení Šimona z Montfortu, navrhl papeţi, ţe bude bojovat s kacířstvím slovem, a ne mečem. Innocenc III. ustavení řádu povolil a jeho rozmach si v ničem nezadá s rozmachem františkánŧ, neboť v krátké době má mnichy ve všech zemích. Kdyţ v roce 1221 a v roce 1224 přišli františkáni a dominikáni do Anglie, okamţitě zahájili rozsáhlou činnost. V této zemi nemuseli bojovat s kacířstvím. Církev tady neohroţovali ani albigenští, ani valdenští. Ale zaostalost a ochladnutí ve víře byly příznaky stejně nebezpečnými. Prestiţ papeţství tu hodně utrpěla nemírným uţíváním vyobcování z církve. Vzpomeňme si jen, ţe město Londýn se přes pontifikální klatbu odváţilo nařídit svým kněţím, aby slouţili mše. Pokud si církev chtěla udrţet v Anglii své postavení, museli její noví misionáři pŧsobit na lidové vrstvy. Velký vliv, který měla na vytváření anglické společnosti, byl dŧsledkem toho, ţe církev byla vlastně jediným pojítkem mezi napŧl barbarskými sedláky a cizí kulturou. A teď zbývalo toto poslání dovršit. Jednou z tragických stránek středověku je osamocenost a tím i určitá zaostalost vesničanŧ. Ale kdo mohl zajistit jejich spojení s okolním světem? Farní kazatel? Ten byl stejně zaostalý jako jeho farníci a stejně osamocený jako oni. Mnich? Mnich vedl ve svém klášteře svŧj vlastní ţivot, moţná svatý, ale v kaţdém případě egoistický. Tuto úlohu mohl splnit jenom ţebravý mnich, který chodí z města na venkov a z venkova do měst, pak nějaký čas ţije v klášteře se svými bratry a obnovuje si zásobu myšlenek, a pak se zase vrací mezi chudé. A ţebravý mnich svou úlohu opravdu sehrál.

III.

První skupina františkánŧ přeplula prŧliv La Manche v roce 1224. Bylo jich devět a jejich cestu zajistili svými milodary mniši z opatství ve Fécamp. Tato skupina odešla přímo do Londýna, kde jim v jedné škole poskytli malou světnici. V místnosti je bylo všechny vidět kaţdý večer kolem ohně, jak pijí spodek piva, který byl „tak hořký, ţe někteří z nich dávali přednost vodě“, jak říká s hrŧzou a soucitem jeden z rukopisŧ tehdejší doby. K tomu přikusovali ten nejhrubší chleba, a kdyţ nebyl ani ten, jedli ovesnou kaši. V Cambridgi jim dal král deset marek, aby si koupili pozemek, františkáni postavili malou kapli, která byla „tak chudičká, ţe ji jediný tesař postavil téměř za jeden den.“ Řeholi naprosté chudoby zachovávali františkáni dlouhou dobu. Kdyţ si bratři chtěli postavit skutečný klášter, vzepřel se tomu jejich anglický provincial. „ Nevstoupil jsem do řádu, abych zvedal do výše klášterní zdi,“ prohlásil a

IV.

115

KNIHA DRUHÁ - Obce: Ţebraví mniši

rozkázal srovnat se zemí kamenný klášter, který pro své mnichy vystavěli měšťané Southamptonu. Svým mnichŧm, kteří prosili o podhlavníky, řekl: „Abyste povznesli hlavy k nebi, nepotřebujete takové malé kopečky.“ Lze si snadno představit, ţe tyto řády, které tak upřímně pohrdaly pozemskými statky, nesmírně pŧsobily na prostý lid. První z pravidel stanovených svatým Františkem, které jeho učedníci přestali dodrţovat, bylo pohrdání poznáním. Svatý František odpověděl jednomu novicovi, který od něj chtěl ţaltář: Já jsem váš breviář!“ Kdyţ se dozvěděl, ţe jeho řád dal světu velké vědce, byl z toho celý zoufalý. Svatý František by určitě Rogeru Baconovi nedovolil jako Klement IV., aby vlastnil inkoust a pero. Františkáni a do-mikáni však museli studovat aspoň theologii, kterou potřebovali pro svá kázání. Museli se připravit, aby mohli čelit rŧzným námitkám. Velmi brzy byli na universitách úspěšnými soky neřeholního kléru. Mniši a kněţí tyto ţebravé bratry, jejichţ bosé nohy a bídná strava byly němou obţalobou bohatých prebend a vzkvétajících opatství, na universitách viděli neradi. Chudí studenti je však vítali s dŧvěrou, kterou u nich dobře zaopatření kněţí jiţ dávno ztratili. V Oxfordu si františkánská škola získala skvělou pověst. Z této školy vyšli tři největší duchové té doby, Roger Bacon, Duns Scotus a Ockham, a právě tato škola pozvedla oxfordskou universitu na úroveň Sorbonny.

V.

K prvním dvěma ţebravým řádŧm přibyly během století další dva augustiniáni a karmelitáni. Později však stejně jako mniši před nimi začaly i tyto „čtyři řády“ stále více zanedbávat právě ty vědní obory, které je v minulosti tak proslavily. Nebylo by spravedlivé mít jim to za zlé, prostě si osvojily zpŧsob ţivota lidí, mezi nimiţ ţili. Ve čtrnáctém století je však tlustý a dobře ţivený „ţebravý mnich“ oblíbeným terčem satirikŧ. Kdyţ pak bratři povolí svým přirozeným sklonŧm - obcházejí pravidlo, které jim zakazuje vlastnit koně tím, ţe jezdí na oslu nebo mezku, ţijí v pohodlných klášterech, které pro ně vystavěli bohatí kajícníci, oblékají si teplé šaty, dopřávají si v mnoha případech přepychu vybrané společenské výchovy -, ztrácejí nad chudými svou dosavadní moc. Kdyţ káţe o apoštolu Pavlovi, ţe ţil in fame etfrigore (o hladu a v zimě), člověk, jehoţ tučné rŧţové tváře svědčí o tom, ţe jiţ dlouho dobře večeří, míjejí se jeho slova účinkem. V Chaucerových Canterburských povídkách se bratr jiţ podobá rabelaisovským mnichŧm. Většina mnichŧ nebyla ve skutečnosti špatná, ale rozpor mezi pravidly jejich řádu a ţivotem, jaký vedli, byl ţivnou pŧdou pro spravedlivé rozhořčení „čistých“. V zemi, která si po

VI.

116


normanské a anjouské vládě začíná pomalu uvědomovat své národní zvláštnosti, museli bratři, kteří představovali poslední vlnu kontinentálního přínosu Anglii a kteří vyhlašují svou přímou závislost na papeţi, dráţdit hodně věřících. Konflikt mezi římskou a anglickou církví vypukne později, ale od této doby je uţ jeho sémě zaseto hluboko v myslích těch nejpřísnějších. A bude klíčit.

117

KNIHA DRUHÁ - Jindřich III. a Šimon z Montfortu

IX. JINDŘICH III. A ŠIMON Z MONTFORTU Kdyţ se po smrti Jana Bezzemka stalo zákonným králem devítileté dítě, Jindřich III. (1216), přimkli se okamţitě všichni baroni, které přivedla nenávist k otci do tábora Ludvíka Francouzského, opět ke koruně. V této šlechtě, i přes její cizí pŧvod, narŧstalo národní uvědomění. Ztráta Normandie, která znamenala konec jejich francouzských panství, spojila osud normanských šlechticŧ s osudem Anglie. Během královy nezletilosti zajišťovali bezpečnost země dva výborní vojáci, Vilém le Maréchal a Hubert z Bourgu. Konečně v roce 1227 dosáhl mladý král plnoletosti. Jindřich III. nebyl po svém otci ani krutý, ani cynický. Svou zboţností a prostotou připomínal spíše Eduarda Vyznavače, jemuţ se obdivoval a na jehoţ počest obnovil Westminsterské opatství. Nebyl však vybaven na to, aby dokázal vládnout Anglii tohoto století. V době, kdy všechny skutečné síly země směřovaly k tomu, aby stanovily královské moci určitá pravidla, byl zastáncem neomezené vlády. V době probouzejícího se nacionalismu nebyl Angličanem. Kdyţ si vzal za manţelku Aliénoru Provensálskou, obklopil se královninými strýci, a jeden z nich, Petr Savojský, postavil na břehu řeky krásný palác, který se dodnes jmenuje Savoy Court. Král však dosadil k moci nejen příbuzné své manţelky, ale i příbuzné ze strany své matky z Poitou. Nespokojení baroni a měšťané začali reptat. „Anglie Angličanŧm!“ volali a hlas těch, kteří se stali Angličany teprve nedávno, nebyl určitě nejslabší. Nesmírně poboţný král, který vděčil papeţi za to, ţe nad ním drţel v době jeho nezletilosti ochrannou ruku, se nakonec prohlásil vasalem Svatého Otce a začal zjevně nadrţovat Římu, který zasahoval do anglických církevních záleţitostí na úkor anglického duchovenstva. Papeţ si zvykl udělovat svým italským chráněncŧm nejbohatší anglická beneficia a to ještě dříve, neţ se prebendy uprázdnily. Kdyţ se tito „provisorové“ neboli prozatímní opati stali opaty řádnými, zŧstávali klidně v Římě, jmenovali vikáře a jeho prostřednictvím pobírali ze svých anglických statkŧ dŧchody. Je snadné si představit vztek a zlobu místního kněţstva a vzrŧstající pocit nepřátelství vŧči papeţi i králi.

I.

II. 118

Neoblíbenost Jindřicha III. rostla po celých třicet let. Přestoţe sedmkrát potvrdil Velkou chartu, nikdy ji nedodrţoval. Ceny tehdy v celé Evropě


stoupaly, neboť obnovená dŧvěra v měnu vracela peníze znovu do oběhu. Takové zvyšování cen samozřejmě zvyšovalo i náklady vlády. Baroni však nebyli ekonomové, a proto se král, kdykoli je poţádal o nové mimořádné daně, setkával se stále větší nevolí. Protoţe se nechtěl vzdát svých tajných anjouských snŧ, pokusil se dobýt znovu zpět francouzskou říši a nechal se porazit u Taillebourgu. Kdyţ dostal od papeţe (který hrál na své diplomatické šachovnici anglickým králem proti císaři) pro svého druhého syna Edmunda sicilské království, došla Angličanŧm trpělivost. To byl opravdu drahý dárek, kterého muselo být nejdříve dobyto; baroni bez obalu odmítli poskytnout na tuto výpravu jakoukoli pomoc, pokud král nebude souhlasit s jistými reformami. Jindřich III. svolal v roce 1258 do Oxfordu Velkou radu, na kterou se šlechtici dostavili proti veškeré zvyklosti ve zbrani. „Copak jsem vaším zajatcem?“ zeptal se král nesměle. Šlechtici ho poţádali, aby přijal „oxfordský statut“, kterým přecházela vláda království na výbor pro reformy. Tento výbor měl právo dohlíţet na pokladnu, jmenovat vrchního soudce, stráţce pokladu a kancléře. Pokud by takový stav trval delší dobu, nahradila by oligarchie monarchii. Král slíbil, ale okamţitě vyuţil taktiky svého otce a nechal se své přísahy papeţem zprostit. Baroni protestovali, obě strany se pak dohodly na tom, ţe se podrobí výroku Ludvíka Svatého, francouzského krále, který se těšil v tehdejší Evropě velké váţnosti. Král a jeho syn, lord Eduard, se vypravili na poradu v Amiens hájit osobně svoji věc. Ludvík Svatý dal anglickému králi za pravdu, prohlásil „oxfordský statut“, který se příčil veškerému jeho politickému myšlení, za neplatný a uznal, ţe Jindřich má plné právo zaměstnávat jako své rádce a ministry cizince. Ale rozsudek, přestoţe byl hodně nejasný, nicméně uznal platnost Velké listiny. Nejkonzervativnější baroni vzali amienský výrok na vědomí, ale mladší a odváţnější strana zastávala stanovisko, ţe rozhodnutí je rozporné, protoţe nelze uznat Velkou listinu a zároveň prohlásit „statut“, který je jen její aplikací, za neplatný, a nakonec prohlásila, ţe boj povede dál. Hlavou této strany byl nejvýznamnější muţ té doby, Šimon z Montfortu, hrabě z Leicesteru.

III.

Tento bojovník za anglické svobody byl Francouz, ale jako dědictví po otci získal leicesterské hrabství, které bylo jeho rodině kdysi zabaveno Janem Bezzemkem. Jindřich III. mu je vrátil a stal se jeho poměrně dŧvěrným přítelem. V roce 1238 Montfortŧv sňatek s královou sestrou Angličany silně pohoršil. Později mezi oběma švagry docházelo ke střetŧm. Jindřich byl

IV.

119


netrpělivý a lehkováţný, Štěpán byl netrpělivý a váţný. Spor stíhal spor. Šimon se vydal na křiţáckou výpravu a po návratu spravoval Gaskoňsko; zavedl zde znovu pořádek, ale s takovou krutostí, ţe si na něj gaskoňští poslové stěţovali přímo u anglického dvora. Král si švagra povolal, aby se obhájil. Šimon uraţeně odpověděl, ţe muţ jeho urozenosti nemá být pro rozmar nějakých cizincŧ znepokojován. Rozhovor byl stále ohnivější, a kdyţ Jindřich v zápalu vyslovil slovo zrádce, odpověděl mu Montfort: „To je pustá leţ, a kdybyste nebyl mŧj panovník, pak by den, kdy jste to slovo vyřkl, byl pro vás neblahý!“ „Vrať se do Gaskoňska, ty pleticháři a milovníku bitek, a dostaneš tam stejnou odměnu jako kdysi tvŧj otec!“ „Pŧjdu tam s radostí, a přestoţe jsi nevděčný, nevrátím se, dokud neudělám z tvých nepřátel tvé otroky!“ Kdyţ ho v roce 1253 v Gaskoňsku nahradil lord Eduard, dědic trŧnu a jeho synovec, vrátil se Montfort zahořklý a roztrpčený do Anglie a tady se pak brzy stal vŧdcem reformistické strany. Dŧvěrný přítel velkého biskupa a theologa Roberta Grossetesta, stejně zboţný jako on, pln nadšení a nadšení šířící, stal se tento hrabě z Leicesteru, kterého se hluboce dotýkaly všechny neduhy království, duší aristokratické opozice, jeţ se v Oxfordu na Velké radě pokusila zajistit si dohled nad královskou pravomocí. Po amienském výroku se tato opozice rozdělila. Mnoho šlechticŧ ustoupilo. Montfort se se svou obvyklou prudkostí rozčilil: „Byl jsem v mnoha zemích,“ prohlásil, „ale nikde jsem se nesetkal s tak malověrnými muţi jako v Anglii... Ale i kdyţ nás všichni opustí, budeme - moji čtyři synové a já - hájit dobrou věc!“ A pustil se i přes četná odpadlictví znovu do boje. Pro toto období je příznačné, ţe se k politickému ţivotu začínají pomalu probouzet „nové vrstvy“. Pro svŧj budoucí význam ve veřejném ţivotě jsou zajímavé hlavně dvě skupiny - venkovští rytíři a obyvatelé měst. Třída rytířŧ se za posledních sto let silně rozrostla. Od roku 1278 se stane rytířem a jako rytíř bude podléhat vojenské povinnosti kaţdý svobodný muţ, jehoţ základní roční dŧchod je dvacet liber. V souvislosti se stoupáním cen se mnoho drobných vlastníkŧ stane chtě nechtě vlastníky takové rozlohy pŧdy, která je řadí mezi rytíře (knight’s fee). Jiţ ve třináctém století počet malých venkovských šlechticŧ (budoucích squirŧ), plně zaměstnaných starostmi o pozemky a místními záleţitostmi, kteří se naprosto liší od válečnického barona a dvořana, výrazně roste. Tito rytíři vytvořili zámoţnou a váţenou třídu, která ještě zvýšila svŧj význam jako dŧleţitý činitel hrabství, kdyţ byly zřízeny kočovné soudy. Jenom pro připomínku: šerif při sestavování poroty nechal shromáţdění nejdříve jmenovat čtyři rytíře a tito rytíři pak dále vybrali další dva rytíře na jednu setninu

V.

120


(hundred). Vznikla tak skupina muţŧ, kteří se ve svých krajích těšili velké váţnosti, a na které se ústřední královské úřady obracely s dŧvěrou, kdyţ chtěly znát smýšlení lidí v jednotlivých hrabstvích. V roce 1213 Jan Bezzemek připustil do velké rady čtyři rytíře za kaţdý shire. Kdyţ v roce 1254 Jindřich III. potřeboval peníze a shledal, ţe mu vysoká šlechta není nakloněna, nařídil šerifŧm, aby se poradili se soudními dvory svých hrabství a aby tyto dvory poslaly po dvou rytířích z kaţdého hrabství Velké radě svou odpověď. Podle všeho se domníval, ţe tito venkované ze strachu před královským majestátem nenajdou odvahu k odporu. Mimořádná přítomnost několika rytířŧ na radě však samozřejmě ještě neznamená vznik moderního parlamentu. Slovo parliament se v Anglii pouţívá uţ od roku 1239, ale zpočátku znamená jen samotný akt hovoru. Parlament je v té době rozprava Velké rady, a Velká rada jako taková zŧstává stejně jako dřív soudním dvorem, který tvoří barones majores, povolávaní jednotlivě, a barones minores, povolávaných šerifem hromadně. V roce 1254 jsou tu rytíři jenom jakoţto zpravodajové a v radě nezasedají. Neohroţený duch Šimona z Montfortu však musel jít mnohem dál. Po amienském výroku porazil slavný buřič královské vojsko u Lewesu na hlavu. Proti němu stál jeho synovec lord Eduard a část baronstva, na jeho straně však byla mladá šlechta, nadšení, ale špatně vyzbrojení londýnští měšťané, oxfordští studenti a hlavně vynikající waleští lučištnící, kteří tak nepřímo hájili nezávislost svého kníţectví. Šimon měl kromě jiných darŧ i velké strategické schopnosti. Zajal krále i následníka a protoţe se rozhodl reformovat království, svolal v roce 1264 jménem krále parlament, na který se měli dostavit z kaţdého hrabství čtyři „přísedící“ rytíři, zvolení, aby projednali spolu s preláty a velmoţi záleţitosti království.

VI.

Rukopisy té doby svědčí o tom, ţe politické myšlení nabývá postupně na odvaze. „Ti, kteří podléhají zákonŧm,“ píše jeden básník, „také zákony nejlépe znají, a protoţe jde o jejich vlastní záleţitosti, budou je i nejlépe dodrţovat.“ Šimon z Montfortu jako skutečná hlava vlády nechal vloţit moc do rukou devítičlenného výboru, který jmenovali tři voliči. Právo určit tyto voliče udělil Velké radě. To jiţ byl určitý náčrt ústavy, ovšem ústavy stejně sloţité jako byla francouzská ústava Sieyèsova. Šimon z Montfortu si jistě nedovedl ani ve snu představit, čím jednou bude britský parlament, a je

VII.

121


proto anachronismem mluvit o něm jako o prvním whigovi 15. Tento velký muţ správně pochopil, ţe v zemi se objevily nové síly a ţe budoucnost bude patřit tomu, kdo je bude umět vyuţít. V příštím roce se novoty značné části baronŧ znelíbily a neochvějný Šimon z Montfortu se rozhodl více se opřít o nové společenské třídy. V roce 1265 svolal památný parlament, kterého se měli zúčastnit dva rytíři z kaţdého hrabství a dva měšťané z kaţdého města nebo městysu; tito pak byli povoláni writem zaslaným přímo městu, nikoli šerifovi. Tentokrát jsou tu shromáţděny jiţ všechny sloţky budoucího anglického parlamentu - lordové, zástupci hrabství neboli county members, i měst neboli borough members. Přesto nelze tvrdit, ţe tento pokus představuje počátek Dolní sněmovny, neboť zástupci hrabství i zástupci měst jsou na něm jenom jako „poradci“. Jejich přítomnost nám připadá dŧleţitá, protoţe známe budoucí dŧsledky. Tehdejší lidé ji povaţovali bezpochyby za přirozenou. Rebel povolával své přívrţence.

VIII.

Lidovou politiku hraběte z Leicesteru pozoroval s hlubokým zájmem a mimovolným obdivem aspoň jeden člověk, a tím byl následník trŧnu, lord Eduard. Povahou se nevyrovnal svému strýci, ale nebyl také zatíţen vášnivým idealismem, tvořícím podstatu Šimonovy šlechetnosti, a tyto předpoklady mu předem zajišťovaly větší úspěch. Šimon z Montfortu, posedlý velikostí svých úmyslŧ, odmítal brát zřetel na lidské slabosti. Eduard, neschopný jakéholi nápadu, se ukázal schopnější v realizaci. Válečnou lstí unikl ze zajetí (předstíral, ţe zkouší koně jednotlivých šlechticŧ, kteří ho střeţili, vybral si nejrychlejší zvíře, pobodl je k trysku a nebyl k dostiţení), shromáţdil pod svým velením věrné barony ze západních a severních území a poučen taktickými lekcemi, které mu dal právě jeho strýc, u Eveshamu Šimona porazil. Montfort se jako poctivý hráč upřímně obdivoval skvělému manévru, který byl přímou příčinou jeho zkázy. „U svatého Jakuba,“ zvolal, „postupují ve skvělém pořádku ... Tomuto obratu jsem je naučil já... Odevzdejme své duše Bohu, neboť naše těla patří jim...“ Bil se hrdinsky celé dopoledne, ale pak v náhlé, téměř úplné tmě, kterou zpŧsobila prudká bouřka, ale kterou účastníci bitvy povaţovali za zázrak, byl obklíčen a zabit. Tělo zohavili jeho osobní nepřátelé, Eduard však dovolil františkánŧm pohřbít to, co z něho zbylo. Ostatky Šimona z Montfortu pak lidé

IX.

15

Whigové, později liberálové, anglická parlamentní strana - pozn. red.

122


dlouhou dobu uctívali jako ostatky nějakého světce. Se Šimonem z Montfortu odchází poslední veliký Francouz, který se podílel na budování Anglie. Brzy se synové urozených Normanŧ budou učit jiţ jenom angličtinu. Godwin a Godgifu zvítězí. Ale význam normanských králŧ a králŧ z rodu Anjou byl obrovský. V okamţiku přistání našel Vilém Dobyvatel divokou zemi prŧkopníkŧ, místní drsnou spravedlnost a uvolněnou a neukázněnou církev. Jeho rázností a rozhodností, v nichţ úspěšně pokračoval Jindřich I. a pak Jindřich II., vznikla silná ústřední administrativa, která mohla bez nebezpečí tolerovat místní svobody. Mnoho z institucí, které tito silní králové vytvořili nebo podporovali - porota, soudní dvory, úřad státního pokladu, university - existuje dodnes. Svým zpŧsobem byli uţiteční i takoví králové jako věrolomný král Jan Bezzemek nebo slabý král Jindřich III. Magna Charta, kterou první přijal a druhý potvrdil, znamená proměnu feudálního zvykového práva v právo obecné, které musel král ctít. Doba mezi rokem 1066 a rokem 1272 je jednou z nejplodnějších v dějinách Anglie. Normanská kolonie, kterou v době výboje zaloţilo pět tisíc dobrodruhŧ, se vyvinula svérázným zpŧsobem, takţe během příštích několika století po posledním pokusu spojit francouzské království s anglickým zpřetrhá všechna pouta, která ji váţí k pevnině. Za předpokladu, ţe by Lyautey po dobytí Maroka zaloţil v podmaněné zemi dynastii, kterou by obyvatelstvo přijalo a která by na druhé straně přijala jeho tradice a zvyky, a ţe by jeho následníci dali nové říši pevnější zákony a zajistili jí trvalejší blahobyt, neţ má mateřská země - pak si lze velmi přibliţně16 představit úţasný osud, jaký proţívala Anglie od jedenáctého do třináctého století.

X.

16

Rozdíl je v tom, ţe mezi Normany a Sasy existovala rasová a náboţenská totoţnost.

123

- Velikost a úpadek feudální soustavy

KNIHA TŘETÍ

VELIKOST A ÚPADEK FEUDÁLNÍ SOUSTAVY

124


I. EDUARD I. (1272-1307) REFORMA ZÁKONŮ. VNITŘNÍ SPRÁVA. Normanské panství postavilo od roku 1066 mezi patricije a plebejce, mezi hradní pány a sedláky dvojnásobnou přehradu, přehradu jazyka a přehradu nenávisti, ale obě tyto civilizace, ţijící pospolu, se velmi rychle mísily. Saští sedláci pochopili hodnotu a smysl normanského pořádku a normanští šlechtici uznávali platné obyčeje anglického lidu. V době nástupu Eduarda I. na trŧn je toto sloučení téměř ukončeno a králova osoba je jeho symbolem. Ačkoli pochází v přímé linii od Dobyvatele, má saské jméno krále Vyznavače a je králem anglickým. Jeho hlavním cílem jiţ není dobytí Normandie, ani obnova anjouské říše, ale sjednocení Velké Británie nejdříve podmaněním Walesu, a pak i Skotska. Král mluví stejně přirozeně anglicky jako francouzsky a při křiţáckých výpravách je vidět, jak odpovídá na arabské „salaam“ sultánových vyslancŧ anglicky. Za jeho vlády se anglický jazyk, který vlastně od dobytí země přeţíval v nejniţších vrstvách, mezi řemeslníky a sedláky, zase povznese. Od dob Šimona z Montfortu se uţívá v úředních listinách. Mezi novými kleriky se najde sotva „jeden ze sta, který by mohl číst nějakou listinu v jiném jazyce neţ v latině nebo angličtině.“ Ještě před koncem čtrnáctého století se v anglických školách přestane učit francouzština a Jan z Trévisu si naříká, ţe ji uţ neučí ani šlechtici své děti. Moderní Anglii předznamenává nejen jazyk, ale i Eduardovy instituce. Jeho zákony trvale ovlivňují společenskou strukturu země. A konečně, navzdory jeho vroucí zboţnosti, Eduardovo chování vŧči papeţi jiţ bude chováním vládce „národního a ostrovního“ státu.

I.

125

KNIHA TŘETÍ - Eduard I. (1272-1307) Reforma zákonů. Vnitřní správa.

POSLEDNÍ KRÁLOVÉ PLANTAGENETI JAN (1199-1216) I

JINDŘICH (1216-1272) III. EDUARD I.

Edmund

(1272-1307) I

hr.z Lancasteru I

EDUARD II.

Jindřich

(1307-1327) Manţel Isabelly Francouzské I

hr.z Lancasteru I

Jindřich vév.z Lancasteru

EDUARD III. I

(1327-1377)

Eduard

Lionel

Edmund

Jan Gentský

Blanka

I

vév.z Clarence I

vév.z Yorku I

vév.z Lancasteru manţel Blanky

manţelka Jana Gentského, vév. z Lancasteru I

RICHARD (1377-1399) II.

Filipka

Richard

manţelka Rogera Mortimera hr. z March I

hr.z Cambridge manţel Anny Mortimerové

Roger

I Richard

hr. z March

vév.z Yorku

Edmund

Anna

EDUARD IV.

hr. z March

Mortimerová manţelka Richarda hr. z Cambridge

EDUARD V.

Richard

(1470-1483)

† 1483

Alţběta z Yorku, manţ. JINDŘICHA (1485-1509) VII.

JINDŘICH (1399-1413) IV. I

JINDŘICH (1413-1461) V. I

(1461-1483)

RICHARD (1483-1485) III.

JINDŘICH (1422-1461) VI.

I

I Eduard † 1483

Eduard

viz.tab.III

126

I † 1471

†


Tento modernismus a ostrovanství překvapují tím více, ţe král zŧstává celou svou letorou přívrţencem feudalismu a všemi svými sklony Plantagenetem. Král byl silný, statný a dobře rostlý muţ s dlouhými a mohutnými stehny, jaká mívají dobří jezdci, a jeho nejoblíbenější zábavou byl hon a rytířské turnaje. Na lesní zákony nenechal nikoho sáhnout. Jeho návrat z křiţácké výpravy se podobá putování potulných románových rytířŧ. Na zpáteční cestě napravuje křivdy, napadne burgundského lupiče a bije se s hrabětem ze Chalonu. Po dobytí Walesu poţádá o korunu krále Artuše a uspořádá slavnou hostinu „u kulatého stolu“. Ve svém poměru k francouzskému králi, svému lennímu pánovi za Gaskoňsko, si zakládá na tom, ţe přesně dodrţuje kodex dokonalého vasala. Jeho heslo zní: „Keep troth... Pactum serva... Buď věren svému slovu.“ Někdy se mu nepochybně přihodí, ţe po daném slibu změní názor; pak se báječně osvědčí jeho obratné umění překroutit znění slibu tak, aby sliby byly v souladu s přáním. „Chce vypadat jako člověk, který dodrţuje zákony,“ říká jeden z jeho současníkŧ, „ale za zákon prohlašuje všechno, co se mu líbí.“ Kdyţ se chce zbavit nějaké obtíţné přísahy, utíká se k dědičné metodě všech Plantagenetŧ a ţádá o pontifikální rozhřešení. Při zváţení všech kladŧ a záporŧ je Eduard muţ na svém místě. Jeho pudy jsou ušlechtilé a osvědčuje schopnost vzácnou u panovníkŧ té doby - umí se poučit ze zkušenosti. Během vzpoury baronŧ pochopil, ţe v Anglii skončila doba despotismu a ţe jediným prostředkem k upevnění monarchie je opřít se o neustále sílící nové třídy. Tento trochu prchlivý, trochu pyšný, trochu tvrdohlavý a mnohdy krutý, ale pracovitý, čestný a dost rozumný rytíř je skutečným státníkem.

II.

Zatímco ve Francii se prakticky celá soustava zákonŧ, která dnes tísní francouzské občany, datuje od Napoleona, mají v Anglii i dnes pravomoc zákona ustanovení vydaná Eduardem L, pokud nebyla zrušena. Eduard nechal, stejně jako kdysi Dobyvatel, hned na začátku své vlády provést v celém království velké šetření, aby zjistil, podle jakého práva - quo warranto - mají šlechtici jako soukromníci v rukou část veřejné moci. Toto šetření vyvolalo v řadách šlechticŧ velký hněv. Kdyţ přišli královi právníci k hraběti z Warenne a ţádali ho o předloţení dokumentŧ, hrabě tasil z pochvy zrezivělý meč a dŧstojně odpověděl: „Moje charta je tady. Mí předkové přišli s Vilémem Dobyvatelem a dobyli si své pozemky tímto mečem. A já, já je budu tímto mečem hájit proti kaţdému uchvatiteli!“ Pro krále jako opravdového rytíře je to nepříjemná odpověď. Eduard I. však uţ ví, ţe psané listiny mají v Anglii větší budoucnost neţ právo meče. Ostatně odpor proti šetření nebyl velký.

III.

127

KNIHA TŘETÍ - Eduard I. (1272-1307) Reforma zákonů. Vnitřní správa.

Vláda se díky vlivu, kterým na ni přímo pŧsobil král, vyhnula moţným sporŧm s církví. Spory mezi světskou a církevní mocí byly sice stále na denním pořádku, ale nikdy jiţ nedosáhly prudkosti sporŧ Viléma Rufuse s Anselmem nebo Jindřicha II. s Tomášem Becketem. Jeden z největších propukl, kdyţ papeţ Bonifác VIII. vydal v roce 1296 bullu Clericis laicos, kterou zakázal duchovenstvu platit světským autoritám jakoukoli daň. Spravedlivě rozhořčený Eduard I. přikázal zabavit všechny církevní statky a vlnu nashromáţděnou mnichy. Řeholní kněţstvo se postavilo na stranu Říma, farní kněţstvo, které bylo spíše anglické neţ římské, projevilo pro královy námitky pochopení. Došlo ke smíru. Taková dohadování v Anglii nebezpečně sniţovala prestiţ papeţství. Zajetí a uvěznění papeţŧ ve Francii (1305 -1378) však mělo této prestiţi zasadit daleko váţnější ránu, neboť podřídilo papeţe nepřátelské moci. Počínaje čtrnáctým stoletím je v očích Angličanŧ jejich nový nacionalismus jen těţko slučitelný s tradičním katolicismem, a zákon o provisorech 17 zakazoval platit všem poddaným, jmenovitě kněţstvu, daně, dŧchody nebo obročí někam mimo království.

IV.

Tak vyschnul nejvydatnější pramen příjmŧ pro papeţskou pokladnu. Král však musel skutečně tvrdě hájit své dŧchody. Náklady na vládu, jejíţ funkce se mnoţily, stále stoupaly a staré daně (feudální poplatky a geld) uţ zdaleka nestačily. Dodatečnými zdroji prostředkŧ jsou: výkupné, jen s obtíţemi vymáhaná daň místo vojenské sluţby, která v roce 1322 zaniká, daň z movitého a nemovitého majetku, která představuje všeobecně pro venkov jednu patnáctinu a pro města jednu desetinu ziskŧ (od roku 1334 je tato patnáctina a desetina stanovena jednou provţdy pevnou částkou ve výši třicet devět tisíc liber; od té doby kdykoli parlament odhlasuje „patnáctinu a desetinu“, rozumí se třicet devět tisíc liber) a konečně dovozní a vývozní poplatky (customs neboli cla). Tyto poplatky se při vývozu týkají vlny a kŧţí, coţ jsou hlavní výrobky království, a při dovozu vína.

V.

Jednoho z vydatných zdrojŧ příjmŧ svých předkŧ se zbavuje Eduard I. dobrovolně sám, kdyţ vyhostiv roce 1290 z Anglie všechny Ţidy. Pohromy křiţáckých výprav probudily lidovou nenávist vŧči jediným nevěřícím, kteří byli na dosah a kteří se nemohli bránit. Lidé je obviňovali ze všech moţných i nemoţných zločinŧ. Zadluţená šlechta si přála zbavit se jak věřitelŧ,

VI. 17

Zákon o provizorech z roku 1350 nedovoluje papeţi obsazovat neuprázdněná obročí - pozn. red.

128


tak nezaplacených dluhŧ. Král dovolil Ţidŧm, aby si s sebou vzali veškerý movitý majetek, a námořníky, kteří své cestující během plavby okradli nebo dokonce zavraţdili, nechal pověsit. Lichvářské zaměstnání provozovali v Anglii po odjezdu Ţidŧ křesťané z Cahorsu, kteří přišli na dŧmyslný zpŧsob, jak obejít církevní příkazy. Pŧjčovali na určitou, hodně krátkou dobu bez úroku zdarma, kdyţ však stanovená doba uplynula a pŧjčka nebyla splacena, poţadovali za dobu. která uplynula ode dne nesplacené částky, jistou náhradu; tomuto odškodnění se říkalo interest, úrok: id quod interest (to, na čem záleţí). Brzy se zaměstnání bankéřŧ začali věnovat i Italové a podle lombardských směnárníkŧ byla pojmenována v Londýně ulice, kde měli svoje krámky, Lombard Street. A nakonec se mistry v tomto peněţním obchodu stali i sami Angličané. Kdyţ se Ţidé za Cromwellovy vlády do Anglie vrátili, setkali se tu mezi křesťany se šťastnými soky, kteří byli sice tolerantní, ale také nebezpeční konkurenti.

129

KNIHA TŘETÍ - Počátky a vývoj parlamentu

II. POČÁTKY A VÝVOJ PARLAMENTU Parlament, sloţený ze dvou komor, se objevuje právě za vlády Eduarda I., ale vznik parlamentních institucí nebyl nějakým vědomým činem. Nenadálým potíţím čelil zdravý rozum králŧ, moc baronŧ a odpor měšťanŧ postupnými prostředky. Parlament se zrodil z těchto střetŧ. Parlament svolávaný králem jako nástroj vlády se stal postupně pro barony a později pro celý národ nástrojem dohledu nad vládou. Na počátku byl Velkou radou normanských panovníkŧ, jejichţ stín straší ve Westminsterském paláci dodnes. Při vstupu do Sněmovny lordŧ nám trŧn připomene, ţe předsedajícím je tu král. Panovník jí skutečně předsedá v den, kdy sem přichází přečíst trŧnní řeč. Na pytli vlny sedí kancléř. Proč je tady? Protoţe kancléř jménem krále sněmovnu svolává. Koho svolává? Do třináctého století nebylo právo účasti na zasedání rady přesně vymezeno. Královský pair je v pravém smyslu slova šlechtic, kterého mohou soudit jenom jemu rovní pairové; takových šlechticŧ je však několik tisíc, kdeţto rada se v roce 1305 skládá jenom ze sedmdesáti členŧ, z nichţ je pět hrabat, sedmnáct baronŧ a ostatní jsou církevní nebo královští hodnostáři. Král ve skutečnosti svolává jenom ty, s nimiţ se potřebuje poradit.

I.

Od časŧ Šimona z Montfortu a jeho učenlivého ţáka Eduarda I. se ujal zvyk radit se ve váţných případech nejen s barony, ale i se zástupci „obcí“, coţ byli dva rytíři z kaţdého hrabství a dva měšťani z nejdŧleţitějších měst. Jejich povolání do Velké rady sledovalo dvojí cíl. Na jedné straně král pochopil, ţe nové daně budou vlídněji přijaty, pokud ti, kteří je budou muset platit, budou předem vyslechnuti; na druhé straně neměl král s ohledem na tehdejší moţnosti spojení ţádný jiný prostředek, jak poznat stav veřejného mínění, a také povaţoval za uţitečné čas od času informovat o stavu, ve kterém se nachází království, muţe ze všech anglických hrabství, aby pro něj po svém návratu vytvořili ve svém kraji příznivou náladu. Zpočátku nepředstavuje tento postup ţádnou novou výsadu pro rytíře a měšťany, ale naopak pohodlný zpŧsob, jak od nich získat peníze nebo jak je ovlivnit. Někteří rytíři, kdyţ jsou zvoleni za svoje hrabství do parlamentu, raději zmizí, aby se této povinnosti vyhnuli. Ostatně, zástupci hrabství a měst se vŧbec nepodíleli na usneseních rady. Jenom

II.

130


mlčky poslouchají. S jejich názory a námitkami seznamuje radu jejich speaker (tehdy úředník koruny). Dost brzy si však zvyknou zaujímat po vzájemné poradě společné stanovisko. Na sklonku století je jim pro tyto porady vyhrazena westminsterská kapitula. Je třeba poznamenat, ţe první zasedání těchto obecních zástupcŧ byla tajná; jsou trpěná, ale ještě nikoli legitimní. „Sněmovna lordŧ vznikla ze soudního dvora, sněmovna obecních zástupcŧ (Dolní sněmovna) z tajného výboru.“ Zvyk svolávat rŧzné „stavy“ království (vojáka, kněze, plebejce) ke schválení daní není ve čtrnáctém století jenom anglickým nápadem. Podobně jako cechy a obce to byla evropská myšlenka. K takovému zpŧsobu, jak si nechat odhlasovat stále tíţivější daně, se utíkali téměř všichni tehdejší panovníci. .Zvláštní sloţení anglické společnosti je však příčinou toho, ţe se parlament v Anglii okamţitě liší od francouzských generálních stavŧ. Na začátku ţádal anglický král, stejně jako francouzský, na kaţdém stavu, aby si určil daně sám. Brzy od toho však ustoupil, protoţe rozdělení na stavy jiţ neodpovídalo anglickým poměrŧm:

III.

a) Biskupové se na Velké radě nepodíleli jako biskupové, ale jako velcí drţitelé pozemkŧ a jako feudální šlechtici. Zbytek kněţstva se nadále nedal v parlamentu zastupovat vŧbec. Kněţí si raději odhlasovávali daně na svých canterburských a yorských shromáţděních. Neustálé spory mezi papeţem a králem je natolik vyděsily, ţe se raději drţeli stranou světské moci. Tento jejich ústup z veřejného ţivota přivedl Anglii k soustavě dvou sněmoven; b) Rytíři by snad mohli zasedat společně s biskupy a barony, ale na shromáţděních hrabství a na soudních dvorech, které řídili kočující soudci, byli tito rytíři v neustálém styku s měšťany. Od okamţiku, kdy se všichni, kdo měli základní roční dŧchod ve výši dvaceti liber, museli nechat pasovat na rytíře, se typ muţe i typ ţivota, který s tímto slovem souvisel, velice změnil. Třída rytířŧ se často spojovala sňatkem s bohatými městským kupci. Sama pak byla spíše zemědělská a obchodnická neţ válečnická. Zkušenosti ukázaly, ţe rytíři se cítí mnohem spokojeněji mezi měšťany. Stejně jako měšťany je svolával šerif, a stejně jako oni zastupovali obce. Dolní sněmovna vznikla jako svazek drobné šlechty s městskou burţoazií.

IV.

Vznik parlamentu s jeho Horní a Dolní sněmovnou umoţnily dvě okolnosti - dobrovolný ústup kněţstva a svazek rytířŧ s měšťany. 131

KNIHA TŘETÍ - Počátky a vývoj parlamentu

Toto spojení rytířŧ s měšťany je nesmírně dŧleţitá skutečnost. Vysvětluje, proč se Anglie v osmnáctém století nerozdělila na dvě nepřátelské třídy. Zpočátku je feudální soustava v Anglii přibliţně stejná jako ve Francii a v ostatní Evropě. „Postavení sedlákŧ se téměř neliší, pŧda je ve stejném vlastnictví, ve stejném drţení a stejně obdělávaná. Od hranic Polska aţ k Irskému moři se šlechtic, manský dvŧr, léno, feudální třídy a vŧbec všechno sobě navzájem podobá.“ Ve čtrnáctém století se však v Anglii společenské třídy pomalu prolínají, zatímco ve Francii se mezi šlechtou a ostatním obyvatelstvem země zvedá hradba. Nebylo to tím - jak se často psalo -, ţe v Anglii byl šlechtický titul přístupný všem, kdeţto ve Francii nikoli. Ţádná společenská třída nebyla ve Francii otevřenější neţ právě šlechta. Ti, kteří si zde koupili některý z mnoha úřadŧ, stávali se díky tomuto úřadu šlechtici. Jenţe tato hradba, tak lehce překonatelná, „byla pevná, viditelná, nápadná a těmi, kteří zŧstávali před ní, nenáviděná.“ Ve Francii nemusela šlechta platit daně. Šlechtický syn tu byl šlechticem podle zákona. V Anglii mohl být do Sněmovny lordŧ povolán, a to individuálně, pouze baron, který vlastnil baronii a byl hlavou rodiny18. Jeho syn mohl vstoupit do Dolní sněmovny, kde zastupoval hrabství, a brzy se o takovou čest bude také ucházet. Právo prvorozenství a zákonodárství Eduarda I., vztahující se na „vázaná panství“, vrhne tisíce mladších šlechtických synŧ do náruče náhody a dobrodruţství. Jestliţe střední anglické vrstvy neţily s aristokracií zdaleka na válečné noze a zŧstaly s ní úzce spojeny, pak to nebylo proto, ţe tato aristokracie byla otevřená ostatním, ale proto, ţe její podoba neměla přesné obrysy a její hranice nebyly přesně vymezeny; ani ne tak proto, ţe bylo moţné se mezi ni dostat, jako spíše proto, ţe se vlastně nikdy dobře nevědělo, kdy je člověk její součástí. V Anglii byla šlechta spíše šlechtou sluţební neţ šlechtou rodovou, a z toho pochází prestiţ, která se pojí s veřejnou funkcí dodnes. Kdyby si angličtí králové uvědomili, ţe povoláním baronŧ, rytířŧ a měšťanŧ do dvou sněmoven vytvoří moc, která se postupně zmocní všech jejich výsadních práv, byla by jejich politika určitě úplně jiná. Nějaké pletichy, které by oslabily parlament nebo by ho moţná dokonce v samém jeho zrodu potlačily, by se našly snadno. Francouzští králové, kteří ve svém zájmu stavěli všechny tři stavy proti sobě navzájem, svolávali provinční stavy a zavedli stálou armádu a trvalou taille (tj. neschválenou daň), vytvoří v prŧběhu tří století monarchii daleko nezávislejší na obyvatelstvu země, neţ je anglická monarchie.

V.

18

První baronské panství s takovým právem bylo zřízeno v roce 1387.

132


Ale budoucnost neutvářeli vědomě ani francouzští králové, ani anglické parlamenty. Jejich cesty rozdělí jen a jen osud. Jak by mohl Eduard I. předvídat budoucí moc parlamentu? Skutečným soupeřem krále se mohl parlament stát jenom v případě, ţe dosáhne: 1) nejen práva povolovat vypsání daní, ale také práva dohledu nad jejich uţitím, 2) práva přijímat zákony, tedy práva, které za časŧ Eduarda I. příslušelo pouze králi, přičemţ obce mohly předkládat jenom petice, 3) práva řídit politiku země, coţ je myšlenka pro členy parlamentu z roku 1305 naprosto nepředstavitelná. Politika byla záleţitostí krále a jenom on a nikdo jiný za ni nezodpovídal. Protoţe však král byl nedotknutelný a nemohl být obţalován, nepřipouštěl spor mezi parlamentem a korunou jiné řešení neţ rozpuštění parlamentu, nebo svrţení krále, tedy bezvládí. Východiskem z této slepé uličky bylo pouze přenesení odpovědnosti na ministry. Tato myšlenka se pro svoji obtíţnost bude rodit jenom postupně. Její první podoba bude soudní a ne politická: ministry bude moţné zaţalovat, a to obcemi, a lordi budou hrát úlohu nejvyššího soudního dvora jako za časŧ pŧvodní Velké rady. Tato zárodečná a ještě syrová podoba ministerské odpovědnosti se jmenuje impeachment (obţaloba z velezrady). Impeachment a jeho zostření, attainder (rozsudek, odhlasovaný oběma sněmovnami, aniţ bylo obţalovanému přiznána výhoda soudního projednání, budou krutá a často nespravedlivá opatření, ale moţná, ţe tehdy bylo méně nebezpečné nespravedlivě trestat ministry, neţ spravedlivě svrhnout krále.

133

KNIHA TŘETÍ - Eduard I. a Keltové. Dobytí Walesu. Neúspěch ve Skotsku. Eduard II.

III. EDUARD I. A KELTOVÉ. DOBYTÍ WALESU. NEÚSPĚCH VE SKOTSKU. EDUARD II. Eduard není jen první Plantagenet, který nosí anglické jméno, ale také první, který se pokouší dokončit dobytí britských ostrovŧ. Na tento úkol se připravoval jiţ ve svém jinošství. Jeho otec mu dal v roce 1252 Irsko, chesterské hrabství na waleských hranicích, královské země ve Walesu, anglonormanské ostrovy a Gaskoňsko, dar méně velkomyslný neţ by se zdálo. Po vypuzení Sasy se Keltové uchýlili do divokých hor Walesu a Skotska, udrţeli si svoji nezávislost a pokračovali ve svých vnitřních sporech. Saští králové nakonec převzali pohodlnou metodu císaře Hadriána, totiţ metodu obranného valu, a jeden z těchto králŧ, aby udrţel waleské horaly jakţtakţ na uzdě, vystavěl někdy v roce 790 tak zvanou Offovu přehradu. Panství v údolích Walesu si v době výboje rozdělili normanští dobrodruzi, navršili „pahorky“, vystavěli opevněné věţe a odbojné kmeny utekly do kopcŧ. Poezie, hudba a cizí panství probudily ve velšanech národní vědomí. V horském masivu Snowdonu se kmeny spojily pod waleským panovníkem Llywelynem ab Iorwerth, který si nechal říkat princ waleský. Protoţe byl opravdu obratný, dovedl hrál dvojakou roli, jak národního kníţete, tak anglického feudálního pána. V čase Velké listiny stál na straně baronŧ a zabezpečil si tak jejich podporu. Jeho vnuk Llewelyn ab Gruffyd (12461288) postupoval za časŧ Šimona z Monfortu prakticky stejně a kromě jiného se zaslouţil o vítězství u Lewesu. V té době byl Eduard jen lordem Eduardem a hrabětem z Chesteru a marně se snaţil Velšanŧm vnutit anglické zvyky; Velšané se vzbouřili a porazili ho. V této válce byl mladý Eduard rozdrcen, zato poznal velšský zpŧsob boje, hodnotu jejich lučištníkŧ, vyzbrojených dlouhým lukem s delším dostřelem a větší prŧbojností neţ běţný luk, a neúčinnost feudální jízdy, kterou jejich šípy obracely na zmatený útěk. Tato poučení byla později k nezaplacení.

I.

134


Jeho otec Jindřich III. mu spolu s chesterským hrabstvím dal i Irsko, ale tady se zdála byla kaţdá vojenská akce marná. Irsko, dávnou kolébku světcŧ, na keltských křesťanech částečně dobyli Dánové, ale ti obsadili jen východní přístavy, a keltské kmeny ve vnitrozemí se dál oddávaly své oblíbené krevní mstě. V době, kdy irská církev přestala být součástí římské církve, zanikla jakákoli spojitost ostrova s dějinami Evropy. Ostrov tehdy ţil na samých hranicích světa. Kdyţ se Jindřich II. po zavraţdění Tomáše Becketa snaţil dosáhnout papeţova odpuštění, poslal do Irska Richarda z Claru, hraběte z Pembroku, kterému říkali Strongbow. I Normané se však mohli v Irsku usadit stejně jako ve Walesu jenom pod ochranou svých pevností. Kolem Dublinu se táhlo malé pásmo, zvané Pale. Za hranicemi tohoto pásma neexistovalo prakticky ţádné anglické panství a ti normanští baroni, kteří měli své zámky mimo oblast Pale, se po několika pokoleních přizpŧsobili a přijali jazyk Irŧ i jejich zvyky. Tito baroni se svými svrchovanými právy si stejně jako domorodé kmeny nepřáli, aby do země přišla anglická armáda. Formálně uznávali svrchovanost anglického krále, ale ve skutečnosti jim vyhovovalo feudální bezvládí. „Ukázalo se, ţe Anglie je příliš slabá, aby dobyla Irsko a vládla mu, ale dostatečně silná, aby mu znemoţnila naučit se vládnout si samostatně.“

II.

Kdyţ se stal Eduard králem, domníval se Walesan Llewelyn bláhově, ţe bude moci dál hrát roli prostředníka mezi panovníkem a barony. Eduard I. nebyl Jindřich III. a Walesanova mazanost ho přestala brzo bavit. V roce 1277 připravil proti Walesu válečnou výpravu a sám ji potom vedl. Divokými lesy byly proraţeny široké cesty. Pět přístavŧ mu opatřilo loďstvo, které se drţelo těsně u pobřeţí v závěsu za pozemní armádou a zajišťovalo jí pravidelné zásobování. V horském masívu Snowdone armáda obklíčila Llewelyna, jeho bratra Davida a jejich stoupence, kteří se museli s příchodem zimy vzdát. Král se pokusil dosáhnout míru, k Llewelynovi a Davidovi se zachoval velkomyslně a jednal s nimi dokonce uctivě. A pak začal ve Walesu vládnout stejně jako v Anglii. Rozdělil zemi na hrabství, zřídil soudní dvory a vyslal k nim kočující soudce, kteří se měli řídit Common Law. Walesané se proti tomu postavili - drţeli se svých starých zvykŧ. Eduard - muţ stejně omezený jako rozhodný - nechtěl zvyky, které byly podle něho barbarské, trpět. Trval na svých zákonech a následovalo povstání. Llewelyn a David porušili svou přísahu. Král, který byl ke kaţdému, kdo se zpronevěřil nějaké úmluvě, nesmírně krutý, tentokrát začal boj na ţivot a na smrt. Llewelyn byl zabit v boji, Davida nechal pověsit, rozčtvrtit a rozřezat na kusy. V roce 1301 dal král svému synovi

III.

135


Eduardovi, který se narodil ve Walesu a kterého vychovala waleská chŧva, titul prince z Walesu a tento titul zŧstává dodnes titulem nejstaršího syna anglických králŧ. Ale kníţectví, přestoţe se v něm od tohoto okamţiku zaváděly anglické zákony a zvyky, zŧstalo i nadále mimo rámec království a neposlalo své zástupce do parlamentu. Z Anglie a Walesu se stalo jedno jediné království teprve v roce 1536 listinou o sjednocení, kterou vydal Jindřich VIII. Proti skotským Keltŧm Eduard I., vítěz nad waleskými Kelty, ztroskotal. Ve Skotsku vznikla feudální monarchie, civilizace obdobná jako anglonormanská. Jednu skotskou provincii (Lothian) obývali vesměs Angličané, mnoho baronŧ mělo svá sídla na obou stranách hranic, splynutí tak bylo zdánlivě jednoduché. Kdyţ zemřel skotský král bez muţského potomka a nechal jako dědičku jenom nedospělou dceru, která ţila v Norsku, navrhl Eduard velmi uváţlivě, ţe ji dá za manţelku svému synovi a tím spojí obě království. Tuto myšlenku podle všeho přijala většina Skotŧ příznivě a Eduard poslal do Norska pro dítě svoji loď. Aby se „dcera Norska“ při plavbě nenudila, byl koráb dobře zásoben lískovými oříšky, zázvorem, fíky a perníčky, neduţivé a křehké dítě však stejně cestovní útrapy nevydrţelo. Děvčátko zemřelo na širém moři a skotští velmoţi se okamţitě začali hádat o korunu. Dva z nich, John Balliol a Robert Bruce, oba spříznění s královskou rodinou a oba francouzského pŧvodu, měli na trŧn asi stejné nároky. Eduard jako rozhodčí přiřkl království Johnu Balliolovi, kterého pak korunovali v korunovačním městě Scone. Ale anglický král, opojen tím, ţe se Skotové dovolávali jeho autority, ţádal, aby nový král a skotští šlechtici uznali jeho svrchovanost.

IV.

Skotové si mysleli, ţe tato anglická svrchovanost bude pouze formální. Kdyţ jim však král Eduard oznámil, ţe se ţalobce, jehoţ ţalobu skotský soud odmítne, mŧţe do budoucna odvolat k anglickým soudŧm, spojil se John Balliol s francouzským králem, který byl Eduardovým soupeřem v Gaskoňsku, poslal anglickému králi „vypovězení poslušnosti“ a odmítl uposlechnout jeho předvolání. „Ten blázen udělal hloupost opravdu hodnou blázna,“ prohlásil Eduard, „kdyţ nepŧjde on ke mně, pŧjdeme my k němu!“ Krátce nato skutečně vtáhl do Skotska, zajal Balliola a odnesl posvátný sconský kámen19 který byl podle pověsti částí sloupu, po němţ šplhali Jakubovi andělé do nebe; nechal jej vsadit do křesla, které napříště slouţilo jako korunovační trŧn

V.

19

Angl. Stone of Scone — pozn. red.

136


anglických králŧ. Eduard byl při svých vítězstvích zpočátku vŧči poraţeným vţdy milosrdný. Stejně jako Walesu chtěl i Skotsku vnutit anglické zákony, které miloval a obdivoval. Tady však narazil na neočekávaný odpor, nikoli na odpor baronŧ, ale na odpor prostého skotského lidu, který povstal pod velením rytíře Williama Wallace. Marné bylo Eduardovo vítězství u Falkirku, zbytečně nechal pověsit své zajatce včetně samého Wallace, marně zpustošil pohraniční kraje tak, ţe se z nich stala skutečná poušť. To, ţe vítězství ve Skotsku je jenom předehrou poráţky, věděli uţ Římané. Komunikace byly příliš dlouhé, podnebí příliš drsné, země příliš chudá. Froisssart popisuje ţalostné jízdy anglické armády, která se celý den bezútěšně trmácí „kopci a divokými pustinami, kde se nemŧţe drţet ţádné cesty nebo alespoň stezky, ani najít nějaké město, dŧm, či chýši“; v opačném táboře popisuje skotské válečníky, „nesmírně divoké, odváţné a silné, zvyklé námaze, bez povozŧ a tak skromné, ţe se spokojují s pytlíkem hrubé ovesné mouky jako s jedinou zásobou potravin.“ V roce 1305 se Eduard I. povaţoval za pána celé země, v roce 1306 však Robert Bruce Skotsko znovu pozvedl a byl korunován ve Sconu.

VI.

Anglický král byl starý a nemocný, ale přesto sloţil podivnou a tajuplnou přísahu „při Bohu a labutích“, ţe skotskou vzpouru potlačí a jestli zvítězí, jiţ nikdy nepozvedne zbraň proti křesťanŧm, odejde do Svaté země a tam v Pánu zemře. Poslední taţení do Skotska ho dorazilo. Na smrtelném loţi se rozloučil se svými syny. Poţádal je, aby poslali jeho srdce v doprovodu sta rytířŧ do Svaté země, aby jeho tělo nebylo pohřbeno před konečnou poráţkou Skotŧ a aby jeho kosti byly neseny do boje a on tak mohl vést svá vojska k vítězství, mrtvý stejně jako ţivý. Sám si sloţil na svŧj náhrobek epitaf: „Eduardus Primus Scotorum Malleus hic est. Pactum serva“20

VII.

Pactum serva... Ţádnou přísahu otci nedodrţel nikdy ţádný syn méně neţ tento. Eduard II. se okamţitě zřekl jakéhokoli úmyslu dobýt Skotsko. Kdyţ ho pak okolnosti donutily chopit se proti Skotsku zbraní, nechal se neslavně porazit v krvavé bitvě u Bannockburnu (1314). Byl to zvláštní člověk, statný i zţenštilý zároveň. Obklopil se podivnými milci, štolby, mladými řemeslníky a hlavně si oblíbil jednoho Gaskoňce, Petra Gavestona, jehoţ ţerty přiváděly celý královský dvŧr k zoufalství, ale krále bavily. Král měl smysl

VIII. 20

Zde leţí Eduard První, Skotobijce. Zachovávej smlouvy. - pozn. překl.

137


jenom pro ruční práci a hudbu, ale o záleţitosti království se vŧbec nestaral. Kdyţ se oţenil, vzápětí svoji manţelku „kvŧli svému příteli Petrovi“ opustil. Povaţoval se sám za tak bázlivého, ţe se dal zeptat papeţe, zda není hřích potírat si tělo olejem, dodávajícím zmuţilost. Zloba baronŧ byla nakonec tak veliká, ţe Gavestona zabili. Biskup z Herefordu kázal na tento text z Písma: „Zlo začíná od hlavy.“ Biskup z Oxfordu si vybral text z Geneze: „Nepřátelství poloţím mezi tebe a ţenu a ona ti rozdrtí hlavu...“ Události pak brzy potvrdily toto proroctví. Královna, která si našla milence, Mortimera, se postavila do čela vzpoury proti svému manţelovi, zajala ho a parlament dosáhl toho, ţe se Eduard II. zřekl koruny ve prospěch svého syna, kterého pod jménem Eduard III. prohlásili za krále. Svrţený král pak sešel hroznou smrtí. Jeho tělesné stráţe ho nabodly na rozţhavené ţelezo (1327). Skutečnou moc vykonávala několik let královna matka a její milenec Mortimer. Ale mladý Eduard III. byl úplně jiný neţ jeho otec, brzy se proti tyranskému Mortimerovi vzbouřil, nechal ho uvrhnout do ţaláře a nakonec popravit (1330). A potom se snaţil být stejně silným králem jako jeho dědeček, Eduard I.

138


IV. STOLETÁ VÁLKA (PRVNÍ ČÁST) Rozhodující válka mezi Francií a Anglií byla jiţ téměř nevyhnutelná. Nahodilost feudálních dědictví promísila osudy i provincie. Anglický král, který byl vlastně napŧl Francouz, byl zákonitým drţitelem Guyenne a Gaskoňska, a tato území potřeboval k dovršení své říše francouzský král. Francouzský král podporoval proti anglickému králi Skotsko, které musel jeho sok, aby se cítil na svém ostrově v bezpečí, nutně dobýt. Ţádná z těchto situací nemohla trvat i nadále. Obvykle se tvrdí, ţe přímou příčinou konfliktu byla kandidatura Eduarda III., syna Eduarda II. a Isabelly Francouzské, tedy vnuka Ludvíka Sličného, na francouzský trŧn. To však není docela přesné. Je pravda, ţe kdyby francouzští právníci připustili (jako vícekrát právníci angličtí) moţnost dědictví po přeslici, pak by Eduardŧv nárok na francouzskou korunu byl stejný jako nárok Karla z Evreux, dalšího vnuka Filipa IV., manţela Johany Navarrské. Kdyţ právníci pod záminkou, ţe se řídí starým zákonem Frankŧ, tak zvaným salickým zákonem, oba tyto uchazeče zamítli a vybrali nejbliţšího dědice po meči, Filipa z Valois, syna bratra Filipa IV., pomýšlel Eduard na vyhlášení války kvŧli svým nástupnickým právŧm tak málo, ţe svolil dostavit se do Amiensu a tady sloţil svému sokovi za Gaskoňsko manskou přísahu věrnosti. Přísahal však proti všem feudálním zvyklostem s královskou korunou na hlavě a v šarlatovém sametovém rouchu s vyšívanými zlatými levharty; Filip se však spokojil s tichým ohrazením a Eduard se vrátil do Anglie potěšen poctami, které mu prokazovali. V roce 1331 svoji manskou přísahu potvrdil královským patentem.

I.

Pokud Eduard III. přijal v roce 1340 titul francouzského krále a spojil ve svém znaku anglické levharty s francouzskými liliemi, pak to bylo na přání flanderských měšťanŧ. A to především proto, ţe hlavním výrobkem Anglie byla vlna a hlavním zaměstnáním Vlámŧ tkaní a úprava sukna. Zemědělská Anglie a prŧmyslové Flandry ţily ve šťastné symbióze. Kdyţ francouzský král zatouţil po Flandrech a dosadil tam jako lenního pána francouzského hraběte, angličtí obchodníci se vzbouřili. „Králi šlo o francouzské následnictví,“ píše Michelet, „lidu o svobodu obchodu. Dolní sněmovna, shromáţděná kolem kancléře sedícího na pytli s vlnou, ochotně odhlasovala odpovídající armádu.

II.

139

KNIHA TŘETÍ - Stoletá válka (první část)

Kombinace prŧmyslnictví a rytířství dává tomuto příběhu opravdu zvláštní ráz. Ten hrdý Eduard III., který odpřísáhl při „volavčím peru“ u kulatého stolu, ţe dobude Francii, a to ztřeštěné rytířstvo nosící rudou pásku přes oko jako výraz svého slibu, ale zase ne natolik ztřeštěné, aby slouţilo na své náklady. Upřímná prostota křiţáckých výprav je uţ tatam, tito rytíři jsou uţ vlastně obchodními zástupci londýnských a gentských kupcŧ.“ Gentští kupci s vyhlášením války francouzskému králi, který byl jejich lenním pánem, dlouho váhali, protoţe se zavázali, ţe při případném vypovězení své lenní poslušnosti zaplatí papeţi dva miliony florentských dukátŧ. Jejich vŧdce, Jakob Artevelde, našel zpŧsob, jak uvést v soulad dodrţení smlouvy s jejím porušením. Poradil anglickému králi, aby ke svému erbovnímu znaku připojil i znak francouzský. Byl by to pak spojenec Vlámŧ, nikoli uţ jejich nepřítel, kdo by se stal skutečným králem Francie, kterému patří jejich přísaha. Stoletá válka byla jistě válka dynastická, feudální, národní, ale hlavně „imperialistická“. Angličtí obchodníci, kteří věnovali králi dvacet tisíc ţokŧ vlny na náklady spojené s polním taţením, si chtěli zajistit dvě zájmová pásma - Flandry, kupující vlnu, a oblast Bordeaux, vyrábějící víno. Za vlnu jim platili v Bruggách a oni pak těmito penězi platili víno, které došlo z Bordeaux, v Gentu. Také je třeba dodat, ţe tato válka byla v Anglii populární, protoţe vedla její vojsko do bohaté země, která slibovala hojnou kořist. Eduard III. a jeho baroni byli „výkvět rytířstva“, ale „ jejich štíty honosně pomalované erby byly vlastně znaky lupičské výpravy,“ jejíţ politováníhodný postup popisuje Froissart. „I byli Angličané ve městě Caen pány tři dny, a odeslali na malých bárkách všechen svŧj lup - sukno, šperky, zlaté a stříbrné mísy a všechno ostatní bohatství - ke svému hlavnímu loďstvu. Nedá se ani věřit, jak bohatou ţeň sukna Angličané našli v Saint Lo... Louviers bylo normanské město, kde se vyrábělo mnoho dobrého soukenného zboţí, bylo to město veliké, zámoţné a kupecké, ale naprosto nechráněné, a bylo vydrancováno a vyloupeno... Anglie se utápěla ve válečné kořisti získané ve Francii, takţe v celé zemi nebyla snad ani jedna ţena, která by se nechlubila nějakou ozdobou, nebo by neměla doma krásné jemné plátno či stříbrný pohár. To vše pocházelo z kořisti v Caen nebo Calais.“

III.

Je skutečně zajímavé pozorovat, ţe uţ v tak dávné minulosti zřetelně vystupují hlavní rysy anglické politiky, které jsou diktovány polohou země a povahou jejího lidu.

IV. 140


a) Anglie musí nutně ovládat moře, protoţe bez námořního panství nemŧţe pokračovat ve svém obchodu, ani posílat na pevninu vojska, ani udrţovat spojení s těmi, které jiţ do rŧzných koncŧ světa vyslala. Jiţ v prvních dnech války měli námořníci z Pěti přístavŧ velkou převahu a zvítězili v bitvě u Ecluse. Dokud tato námořní převaha trvá, Anglie lehce vítězí. Později si Eduard III. přestane svého námořnictva hledět, Francouzi a Španělé se spojí a anglické oslabení na moři je pak počátkem anglických neúspěchŧ; b) Anglie, která mŧţe na pevninu vysílat jenom omezený počet vojákŧ, se snaţí vytvářet na pevnině proti svým nepřátelŧm nejrŧznější spolky, které potom hmotně podporuje. Také na počátku stoleté války se Eduard pokouší spojit proti Francii nejen s vlámskými obcemi, ale i s císařem. „A v zájmu vítězství nešetří ani zlatem, ani penězi a rozdává velmoţŧm, urozeným paním a dámám drahocenné klenoty.“ Protoţe se mu to spojenectví nepodařilo uzavřít, rozhodl se zaútočit na Guyenne, ale tu ho sir Geoffroy z Harcourtu upozornil, ţe Normandie není vŧbec hájena. A tak přistálo tisíc lodí se čtyřmi tisíci rytířŧ a deseti tisíci anglických a waleských lučištníkŧ v zátoce La Hougue (1346). Taţení vojsk touto bohatou krajinou, která „několik pokolení nepoznala válku“ a jejíţ obyvatelé se neuměli bránit, bylo hrŧzostrašnou podívanou. Jediným válečným plánem anglického krále bylo v té chvíli co nejrychleji a co nejdŧkladněji zpustošit a vyplenit severní Francii a pak se - dříve neţ bude mít francouzský král čas shromáţdit vojska - přes Flandry stáhnout zpět. Ale počínaje Rouenem byly všechny mosty strţeny a Eduard mohl překročit Seinu aţ v Poissy. Filip, který měl dost času povolat své vasaly, očekával Angličany mezi Sommou a mořem. Ti uţ se povaţovali za ztracené. Jejich vítězství u Kreščaku (Crécy, 1346) a pak v roce 1356 u Poitiers je ohromila a byli na ně nesmírně pyšní. V roce 1347 se zmocnili Calais. Toto město jim zajistilo vládu nad prŧlivem La Manche; ovládali je pak téměř dvě stě let po té, co vypudili téměř všechny jeho pŧvodní obyvatele a nahradili je svými spoluobčany. Do té doby také spadá i dojemná historie „měšťanŧ z Calais“, kterou je dobře si přečíst u Froissarta, ale s přihlédnutím k Micheletovým výhradám.

V.

Proč Angličané v těchto válečných taţeních neustále vítězili? Dějiny válek jsou dějinami dlouhého zápasu mezi přímým úderem a střelou na dálku. Přímý úder mŧţe mít podobu jízdního útoku, pěchotního útoku nebo

VI.

141

KNIHA TŘETÍ - Stoletá válka (první část)

útoku obrněnou vozbou. Střela, to byl nejdříve kámen, potom šíp, koule, kulka, granát, torpédo. Úspěch feudálního systému byl stvrzen triumfem přímého útoku, a to jízdy v ţelezném brnění. Feudalismus byl vlastně zničen královským dělostřelectvem (ultima ratio regum21) a dvěma novými typy lidové pěchoty anglickými lučištníky a švýcarskými kopiníky a halapartníky. Lučištníci získají v anglickém vojsku významné postavení teprve na sklonku třináctého století. Příliš krátký luk saských sedlákŧ měl jen krátký dostřel a nedostatečnou prŧbojnost, aby mohl zadrţet útok obrněné jízdy. Kuše neboli samostříl, přinesený do Anglie, stejně jako do Francie, cizími ţoldnéři, byl tak nebezpečnou zbraní, ţe se ji církev ve dvanáctém století pokusila neúspěšně zakázat. Druhé nataţení samostřílu však bylo velmi pomalé. Jezdec mohl mezi dvěma výstřely postavení protivníka snadno napadnout. Luk, který objevil při svých válečných výpravách do Walesu Eduard I., však vystřeloval svŧj šíp velmi rychle a přibil aţ na vzdálenost sto šedesáti metrŧ stehno rytíře oblečeného do drátěné košile k sedlu. Eduard I. byl výborný vojevŧdce, který dovedl během svých bitev obratně rozestavět svou lehkou jízdu a lučištníky waleského typu. Na jednom ze svých válečných zasedání přikázal, aby se všichni drobní angličtí vlastníci naučili ovládat dlouhý waleský luk. Tenis, hru v koule, kuţelky a další podobné zábavy zakázal jako nezákonné jenom proto, aby se pro všechny „nekulhavé a nesešlé“ stala jedinou zábavou střelba lukem. Kaţdý vlastník se základním ročním dŧchodem ve výši čtyřicet šilinkŧ musel mít doma vlastní luk a šípy a otcové museli své syny učit lukostřelbě. Kdyţ potom král potřeboval pro svoje francouzské taţení lučištníky, úplně stačilo vybrat si z dobrovolníkŧ nebo si vyţádat z kaţdého hrabství určitý počet muţŧ. Eduard děkuje za svá vítězství převaze ve válečné výzbroji. Líčit na počátku války francouzského krále jako „feudálnějšího“ neţ byl jeho protivník, je pochybné. Ţádný panovník nemohl být feudálnější neţ Eduard III., který miloval slavnostní jízdy svých rytířŧ, zakládal si na rytířské zdvořilosti, trápil se pro krásné ţeny, přísahal, ţe obnoví Artušŧv „kulatý stŧl“, vystavěl proto kulatou windsorskou věţ a zaloţil známý podvazkový řád, který tvořily dvě skupiny po dvanácti rytířích, z nichţ jednu vedl sám král a druhou jeho syn, Černý rytíř. Ale přestoţe ctil rytířské zpŧsoby a mravy svého děda, byl realistickým panovníkem. Jeho heslo znělo: ,,It is as it is... Je tak, jak je.“ Byl dobrým správcem země, to však nebyla ţádná velká zásluha,

VII.

21

Poslední argument králŧ, coţ bylo heslo, které nechal vyrýt Ludvík XIV. na svá děla - pozn. překl.

142


protoţe zdědil dobře organizované království. Daně se vybíraly lehce, zejména kdyţ se mělo pokračovat v populární válce. Sedláci jiţ tři století nenáviděli Francouze kvŧli vzpomínkám z dob dobytí země Normany, z dob dlouhého svrchovaného panství cizácké šlechty a cizího jazyka. Na francouzském venkově se však nenávist vŧči Anglii zrodila teprve během této války. Francouzský král nemŧţe na počátku války vŧbec počítat v boji s vetřelcem s nějakou podporou obyvatelstva. Francouzský nevolník je netečný. Král si také nemŧţe vypŧjčit od bohatých kupcŧ ani zabavit vlnu. Mnoho stavŧ v provinciích odmítá schválit nutné daně, a kdyţ je nakonec schválí, odmítají je platit poplatníci. „Takové odpírání platit daně vydává království Angličanovi.“ Francouzský král, který nemá peníze, nemŧţe shromáţdit dostatek vojákŧ. Volky nevolky se musí spolehnout na feudální jízdu, která je jiţ zastaralá a opovrhuje pěchotou. Francouzská šlechta si nepřipouští moţnost vítězství sprostých nevolníkŧ ani po Kreščaku. Protoţe útok jízdy uţ neobstojí, pokusí se u Poitiers sama zaútočit jako pěchota, ale tento - jakkoli neohroţený - útok ţalostně ztroskotá na postavení lučištníkŧ. Nešťastná bitva u Poitiers (1356), kde Černý princ, starší syn Eduarda III., zajal francouzského krále Jana Dobrého, byla lekcí, kterou Francouzi konečně pochopili. Francouzská armáda odmítá otevřený boj, uzavírá se v pevných hradech, a pak, protoţe protivník není na poziční válku spojenou s obléháním vyzbrojen, si začíná s nepřítelem hrát. Na venkově nepřátelský vpád sedláky uţ unavuje. Dobrák Kuba 22 Angličany znepokojuje, odmítá za zajaté šlechtice výkupné, coţ je u řemeslných vojákŧ zvykem, ale zabíjí je, pokud má příleţitost. Anglická vojska bloudí sem a tam a fakticky nemohou bojovat. Vojáci si na dlouhé taţení stěţují. Konečně v roce 1361 uzavře anglický král v Bretigny mír a poté, co si pŧvodně činil nárok na celé francouzské království, se nyní spokojuje s Akvitánií, s hrabstvím Ponthieu a s hrabstvím Calais. To nebyl dobrý mír, protoţe nevyřešil jedinou, ale základní otázku, totiţ otázku svrchovanosti Angličanŧ v provinciích, které si jiţ nepřály být anglické. V Périgordu a Armagnacu mnozí oprávněně reptali, ţe francouzský král nemŧţe rozdávat své vasaly. Honorace z La Rochelle říkala: „Ústy se Angličanŧm podrobíme, ale srdcem nikdy.“ Tento odpor v sobě skrývá sémě budoucích válek a je předzvěstí konečného osvobození Francie.

VIII.

22

Jacques Bonhomme, přízvisko francouzských sedlákŧ - pozn. red.

143

KNIHA TŘETÍ - Černý mor a jeho důsledky

V. ČERNÝ MOR A JEHO DŮSLEDKY Začátek stoleté války byl v Anglii dobou rozkvětu. Dodavatelé potravin, zbrojaři, stavitelé lodí hromadí velká bohatství. Drancování Normandie obohatilo vojáky a jejich rodiny. Král potřebuje peníze a to je příleţitost pro města i jedince koupit si nejrŧznější výsady a svobody. Také postavení nevolníka se během jednoho století výrazně změnilo. Systém daní odváděných v pracovních hodinách byl pro nevolníka obtíţný, protoţe mu bránil pracovat na vlastních pozemcích. Nevyhovovalo to ani šlechticovu rychtáři, který měl na tuto občasnou a nezodpovědnou pracovní sílu dohlíţet. Ve třináctém století se objeví dva nové zpŧsoby - nevolník si mŧţe platit náhradníka, který za něho odpracuje povinnou práci na pánově pŧdě, nebo mu sloţí určitou částku peněz, za kterou pak šafář najímá zemědělské dělníky. To je uţ skoro moderní nájem, jenom s tím rozdílem, ţe peníze zaplacené rolníkem nejsou nájemné za pozemek, ale výkupné ze sluţebnosti.

I.

Skutečný nájemce na sebe nenechá dlouho čekat. Někteří šlechtici, místo aby provozovali své hospodářství sami a jeho správu svěřili více či méně poctivému rychtáři, který by se obohacoval na jejich účet, přijdou na to, ţe je jednodušší panství rozparcelovat a pozemky pronajmout. A pokud jde o rolníka, ten také raději obhospodařuje pole v jednom celku neţ roztroušená políčka přidělovaná z obecního majetku. Nájemnému se latinsky říká firma, coţ znamená pevnou částku, a tento výraz je také základem slov dvorec a nájemce (farm, farmer, franc, ferme, fermier). Tak se na anglickém venkově začínají rychle rozvíjet dvě třídy - třída nájemcŧ, napŧl vlastníkŧ, kteří mohou svobodně hospodařit na pronajatém pozemku a stojí někde mezi rytířem a bývalým nevolníkem, a třída zemědělských dělníkŧ, kteří se nevolnické roboty zbavili tím, ţe se vykoupili, nebo se na rok a den uchýlili do měst, obdařených privilegií (listinou svobod). Šlechtici a parlamenty se budou dlouho a bezúspěšně pokoušet znovu stanovit rozsah povinné práce na šlechtických pozemcích. Vzápětí po bitvě u Kreščaku vylidní Anglii strašná metla a ta znemoţní obnovení roboty daleko víc, neţ tomu bylo kdykoli dříve.

II.

144


Nevíme, co byly epidemie černého moru, které tak dlouho pustošily celý svět. Tento název moţná zahrnuje celou řadu nejrŧznějších nemocí, od cholery a morové hlízy po nakaţlivou chřipku. Hygiena v té době za moc nestála, epidemie se rychle šířila a hrŧza byla všeobecná. Moru, který zuřil ve čtrnáctém století, říkali černý mor (black death), protoţe se při něm tělo pokrylo tmavými skvrnami. Nemoc přišla z Asie a nejdříve zasáhla Kypr (kolem roku 1347). V lednu 1348 zamořila Avignon a v srpnu téhoţ roku se šířila dorsetským pobřeţím k venkovským oblastem Devonu a Somersetu. Úmrtnost, jakkoli přeháněná vystrašenými kronikáři, byla opravdu vysoká. Jejich zápisy líčí města, kde nezŧstalo ani tolik ţivých, aby stačili pohřbít všechny mrtvé, umírající, kteří si kopou vlastní hrob, opuštěné polní práce, ovčí stáda bloudící bez pastýřŧ krajem. Pravděpodobně tenkrát zahynula plná třetina veškerého obyvatelstva Evropy - asi dvacet pět miliónŧ lidských bytostí. V Anglii trvala epidemie mimořádně dlouho. Mor, který se v roce 1349 na čas přestal šířit, vypukl jiţ v příštím roce se stejnou silou znovu a zmenšil populaci království ze čtyř miliónŧ asi na dva a pŧl milionu lidí.

III.

Ekonomické dŧsledky takového překotného vylidnění musely být dalekosáhlé. Na vesnicích byli rolníci, kteří přeţili, najednou daleko bohatší, protoţe stejně veliká obecní pole se rozdělovala mezi daleko menší počet podílníkŧ. Námezdní pracovníci byli nároční a vzpurní, protoţe byla nouze o pracovní síly. Šlechtici, kteří neměli na svých panstvích dostatek pracovních sil, se snaţili své pozemky pronajmout. Počet nezávislých nájemcŧ rostl a noví nájemci získávali ve zmatku, který tehdy mezi vlastníky vládl, výhodné pachty. Někteří baroni, kteří se báli, ţe jim jejich nájemci utečou, sniţovali nájemné. Další zase prodávali své polnosti rolníkŧm za směšnou cenu a ti se stávali vlastníky. Mnoho baronŧ se zřeklo zemědělství a věnovalo se jenom chovu ovcí. Tato na první pohled zdánlivě bezvýznamná změna je přesto první a vzdálenou příčinou zrodu britské říše, protoţe rozvoj obchodu s vlnou, potřeba odbytišť pro tento obchod a nutnost zachovat si nadvládu na moři musely postupně vést ke změně dosavadní ostrovní politiky v politiku námořní a světovou.

IV.

Marně se šlechtici a parlamenty pokoušeli ve čtrnáctém století bojovat nejrŧznějšími nařízeními a zákony proti přirozenému ekonomickému mechanismu. Byl odhlasován Předpis o dělnících 23. Kaţdá osoba mladší šedesáti

V. 23

Statute of labourers, 1349 - pozn. red.

145

KNIHA TŘETÍ - Černý mor a jeho důsledky

let musela přijmout práci v zemědělství za stejnou mzdu jako před rokem 1347, tedy jako před morovou epidemií. Výjimku tvořili pouze ti, kteří se ţivili výhradně rukodílným řemeslem, a kupci. Lord měl na práci svých bývalých nevolníkŧ přednostní právo, a ty, kteří se práci na hrabství vzpírali, mohl vsadit do vězení. Kaţdý šlechtic, který by platil vyšší neţ předmorovou mzdu, musel platit pokutu. Náhradou se měly zemědělské produkty prodávat dělníkŧm za rozumné ceny. S tímto zákonem to dopadlo stejně jako se všemi podobnými zákony, které chtějí určovat mzdy a ceny, jeho uplatnění se jenom velmi těţce prosazovalo. Předpis o dělnících platil aţ do vlády královny Alţběty; všechny parlamenty si po celá dvě století stěţovaly, ţe se tento zákon porušuje, ale ţádné podobné nářky nepřinutily zaměstnavatele ani dělníky, aby jej neobcházeli. V zámeckých rejstřících té doby je moţné vidět, ţe rychtář, kdyţ stanovil plat za kosení nebo mlácení, napsanou číslici smazal a nahradil číslicí niţší. Skutečným platem byla podle všeho první číslice, druhou tam pak uvedli jenom proto, aby mzda byla navenek v souladu se zákonem. Jeden šlechtic řekl sedlákovi: „Vaše mzda bude stejná jako v roce 1347, protoţe jiná dohoda by nás přivedla do nejrŧznějších nepříjemností včetně pokut, ale zato vám dávám právo vyhánět zadarmo vaše ovce na panské pastviny.“ Jiný šlechtic zase poskytoval jiné výhody a taková soutěţ byla příčinou stoupání mezd. V celé zemi je moţné několik let po epidemii moru pozorovat vzrŧst mezd u muţŧ o padesát procent a u ţen dokonce o sto procent. V roce 1332 vynáší pŧda vlastníkovi dvacet procent své hodnoty, v roce 1350 zisk klesá na čtyři nebo pět procent. Mor, který přivedl šlechtice na mizinu, obohatil drobného nájemce. Nájemce mohl nejenom získat laciné polnosti nebo uzavřít výhodné nájemní smlouvy, ale protoţe pracuje sám se svou rodinou, netrpí jako šlechtic rŧstem mezd. Na trhu nebo na výročním trhu mŧţe sedlák prodávat svou zeleninu nebo obilí laciněji neţ panství a ještě mít vcelku slušný zisk. I námezdní dělník je na tom lépe neţ dřív; kdyţ mu přísný šlechtic vnucuje Předpis o dělnících, uteče do lesŧ a snaţí se najít jiné hrabství, kde naléhavě potřebují dělníky a kde se muţe, který nabídne své ruce, vŧbec na nic nevyptávají. V době, kdy se na válečném poli stal lučištník nezbytným pomocníkem a pak i vítězem nad rytířem, stává se sedlák na polích orných společníkem, se kterým se musí počítat. Mnoho lidí si na to trpce naříkalo. Jestliţe dnes ovčáci a pohŧnci ţádají více za svou práci, neţ kdysi rychtář,“ napsal v roce 1375 Gower, „pak to jde se světem stále víc a víc z kopce. Za mých mladých let nejedli dělníci obilný chléb. Ţivili se fazolemi nebo obyčejnými boby, pili jen čistou vodu, mléko a sýr, to byl pro ně

VI.

146


svátek. Tehdy byl svět takový, jaký má pro tyto vrstvy opravdu být. Jsou tři věci, které neznají slitování, kdyţ nabudou vrchu - povodeň, oheň a dav drobných lidí. Ach, ty náš věku, kam se řítíš? Vţdyť lid, který by se měl věnovat jen své práci, poţaduje lepší krmi neţ jeho pán...“ Podobné nářky vţdy byly a vţdy budou, ale je to pokaţdé marné. Ať uţ to někoho těšilo nebo zarmucovalo, feudální soustava, podminovaná ze všech stran, se kymácela. Mikrob černého moru rozhodl v několika málo letech o emancipaci, o které se ve dvanáctém století nesnilo ani těm nejodváţnějším duchŧm. Feudální šlechtu, dříve neţ se z ní stane nevýbojná gentry, budou ještě celé století představovat hrŧzné postavy. Zatímco prŧměrný šlechtic chudne a tím i slábne, stane se několik mocných baronŧ skutečně malými králi. Ţení se jenom s dcerami stejně mocných a vytvoří uzavřenou kastu, která si v ničem nezadá s královskou rodinou. Angličtí králové si zvyknou pomocí výsad a sňatkŧ zajišťovat pro své syny rozsáhlá panství. Černý princ se oţení s dcerou hraběte z Kentu, druhý králŧv syn - Lionel - se stane hrabětem z Ulsteru, další Jan Gentský - si vezme za manţelku dědičku Lancasteru, první vévodské rodiny, a vlastní tak deset opevněných zámkŧ, mezi nimiţ je i slavný Kenilworth, vyrvaný rodině Monfortŧ. I hrabě z March má deset pevností a hrabata z Warwicku a Staffordu dvě nebo tři pevnosti kaţdý. Lord Percy, hrabě z Northumberlandu, drţí severní území nejen pro krále, ale také pro sebe. Všichni tito velmoţové si vydrţují celé pluky vojákŧ, kteří jiţ nejsou vasaly, ale ţoldnéři, pronajímanými králi na jeho francouzská taţení. Mezi dvěma válečnými výpravami se nudí, přepadají a loupí dvory, kradou koně, znásilňují ţeny a zmocňují se letních zemanských sídel. Parlament marně ukládá místním úřadŧm, aby je odzbrojily. Vzít těmto loupeţníkŧm zbraně, to by vyţadovalo opravdu hodně odváţného šerifa. V té době však šerifŧv úřad upadá. Ve čtrnáctém století jiţ šerifem není ţádný urozený pán, ale obvykle rytíř, kterého do této funkce dosadili proti jeho vŧli, a který se nemŧţe dočkat konce roku, aby svŧj chomout hodil na krk někomu jinému. Postupně ho nahradí smírčí soudce, aristokratický, blahovolný úředník (funkcí, nikoli povoláním), který v budoucích dějinách Anglie sehraje velkou a také skvělou úlohu. Ve čtrnáctém století se však smírčí soudce teprve rodí, šerif je na vymření a je slabý, urození loupeţníci, „hrdí synové Lucifera“, proměňují své domy v doupata zlodějŧ a lupičŧ a obtěţují své nešťastné sousedy.

VII.

147

KNIHA TŘETÍ - První angličtí kapitalisté

VI. PRVNÍ ANGLIČTÍ KAPITALISTÉ Ve stejné době, kdy válka a černý mor roztrhly rámec feudalismu, začaly být těsné i rámce cechŧ a korporací. Vlna jako hlavní anglický výrobek byla vyváţena aţ do čtrnáctého století do Flander, kde z ní dělali sukno. Anglie sice vlnu také zpracovávala, ale vyráběly se tu jenom hrubší tkaniny pro běţnou potřebu prostých lidí. Tajemství řemesla však zŧstávalo v rukou bruggských a gentských tkalcŧ. Pak se objevila příleţitost přenést tento dŧleţitý prŧmysl i do Anglie. Vlámští měšťané se dostali do sporu se svým vladařem, francouzský král ho podpořil, řemeslníci byli poraţeni a mnoho z nich se muselo vystěhovat. Odpluli do Anglie a přinesli sem své tradice a umění. Eduard III. chtěl novému prŧmyslu pomoci, v roce 1337 zakázal dovoz cizích suken a tkanin a vývoz vlny. To byla pro Flandry pohroma, získat vlnu v takovém mnoţství mohli jejich řemeslníci jenom v Anglii. Kdyţ vypukla válka s Francií, nemohl Eduard na svém embargu trvat v celé šíři, protoţe z politických dŧvodŧ potřeboval uklidnit své vlámské spojence, přesto však zboţí zatíţil ochranným clem. Za tkaniny vyváţené z Anglie se vybíralo dvouprocentní clo, ale za vlnu aţ třicet tři procent, výborná návnada pro podloudníky. Někteří obchodníci obcházeli zákon vývozem nestříhaných ovcí, ale parlament takové čachry zakázal. Eduardŧv plán se zdařil a výroba sukna se stala prvním anglickým prŧmyslem.

I.

Příchodem vlámských soukeníkŧ vznikly, navzdory existenci cechŧ, první skutečné kapitalistické podniky. Práce v soukenickém prŧmyslu je nesmírně sloţitá, přeměna surové vlny v konečný a jemný výrobek představuje mnoho a mnoho dílčích prací. Bylo potřeba vlnu přebrat a roztřídit, mořit, mísit, mykat, příst, tkát, zbavit tkaninu mastnoty, valchovat ji, počesat, postříhat, odstranit nopky a konečně dát suknu správný lesk tlačením. Podle středověkých názorŧ musela kaţdý z těchto pracovních úkonŧ provádět jiná korporace. Představme si spletitost prodejŧ a nákupŧ během celého procesu - od vlny k suknu. Vyřídit nějakou objednávku, to znamenalo souhlas patnácti korporací. Takového valcháře nebo obchodníka se suknem samozřejmě sváděla moţnost koupit vlnu, nechat ji spříst a utkat dělníky za mzdu a dohlíţet na všechny úkony aţ po sám prodej. Takové soustředěni práce však odporovalo cechovním

II.

148


zásadám. Proto podnikatelé, kteří se chtějí vymanit z cechovních pout, odcházejí velmi brzy na venkov. Nový typ zaměstnavatele, který kupuje ve velkém surovou vlnu a prodává konečný výrobek, brzy staví velké manufaktury. Od čtrnáctého století jsou v Barnstaplu dva majitelé manufaktur, z nichţ kaţdý platí jako daň za svou výrobu tisíc balíkŧ plátna ročně. Za vlády Jindřicha VIII. má Jack Newbury jiţ dvě stě stavŧ v jedné jediné budově a zaměstnává šest set dělníkŧ. Blíţí se doba, kdy začne mladé dobrodruţné Angličany víc lákat obchod neţ rytířské války. Ve třináctém století cech nebo korporace mistra zajišťoval, ale i omezoval. Protoţe kupní i prodejní ceny byly tvrdě kontrolovány, nemohl nikdo rychle zbohatnout. Velcí obchodníci se na konci středověku jiţ příliš úzkostlivě cechovním řádŧm nepodrobují. Jejich úţasný ţivot podněcuje lidovou obrazotvornost. Jejich příběhy pomalu nahrazují balady o bludných rytířích. Sir Richard Whittington, který byl třikrát londýnským starostou, je hrdinou jedné dojemné legendy. Zpěváci té doby ho líčí jako malého chudého sirotka, který byl zaměstnán v kuchyni jednoho bohatého kupce... Tehdy bylo zvykem, ţe kaţdý majitel, který posílal svŧj koráb na dalekou cestu, dovolil kaţdému svému zaměstnanci umístit v něm nějakou věc, aby dal i těm nejchudším a nejuboţejším moţnost získat boţí poţehnání… Dick Whittington má na celém světě jenom kocoura, kterého v den odplutí dá do lodi. Loď přirazí u pobřeţí jednoho vzdáleného barbarského království, jehoţ královský palác zamořily myši. Kapitán doporučí králi, aby si koupil kocoura, krále nadchnou kocourovy sluţby, a protoţe si ho chce ponechat, zaplatí za něj desetinásobek celého nákladu lodi. Dick Whittington se najednou stane boháčem. Skutečnost ale byla mnohem střízlivější a daleko méně romantická - pravý Whittington byl zámoţný obchodník, který pŧjčil králi peníze, a kdyţ byl jmenován starostou Estaplu, celkem slušně se obohatil při vybírání celních poplatkŧ.

III.

William Canynges, obchodník se suknem v Bristolu, je dalším příkladem těchto nových kapitalistŧ, kteří obchodují s celým světem. Anglický král vlastnoručně napsal velmistru řádu německých rytířŧ a dánskému králi, aby doporučil jejich přízni svého věrného poddaného Williama Canyngesa. Tento obchodník přijímal Eduarda IV. ve vlastním bristolském domě. Vládl asi osmi stŧm námořníkŧ a najal na své náklady sto tesařŧ a zedníkŧ, aby postavili kostel, který potom věnoval svému rodnému Bristolu. V pokročilém věku vstoupil do řeholního řádu a zemřel jako děkan koleje ve Westbury. Tito mocní angličtí obchodníci zaujali postupně v kontinentálním obchodním světě místo

IV.

149

KNIHA TŘETÍ - První angličtí kapitalisté

hansovní ligy. Lombardští a florentští bankéři, kteří v Anglii nahradili Ţidy, byli sami nahrazeni Angličany. Rodina Bardiŧ z Florencie přišla na mizinu ve sluţbách Eduarda III. Král si vypŧjčoval velké částky na svá francouzská taţení, a pak jednoduše odmítl ve stanovené lhŧtě zaplatit, takţe stoletá válka oţebračila mnoho florentských rodin. Ti, co stáli mezi válčícími stranami, jiţ tehdy poznávali, jak nebezpečné a marné je pŧjčovat jim peníze. Cechy se vlivem silných obchodníkŧ také pomalu mění. Jiţ v nich nevládne rovnost. Přepychové oděvy a slavnosti si teď mohou dovolit jenom ti nejbohatší. Korporace obchodníkŧ vínem přijímá jednou večer na jednom jediném banketu najednou pět králŧ. Řemeslníci, kteří kdysi mohli pomýšlet na osamostatnění jako mistři, se cítí odstrčeni. Pokoušejí se bránit vytvářením „tovaryšských cechŧ“, které bojkotují špatné mistry. Tak začínají vznikat dvě rozličné třídy. A začínají i finanční skandály. Ani obchodníci dvanáctého století nebyli svatí, mnozí skončili na pranýři, ale jejich podvody byly malé, protoţe obchodní podnikání bylo jednoduché a snadno se kontrolovalo. S velkokapitalismem nevyhnutelně dochází ke srozumění mezi bohatstvím a politickou mocí. Nejmladší syn Eduarda III., Jan Gentský, vévoda z Lancasteru, se v době otcova stáří obklopí bezohlednými finančníky. Jakýsi Richard Lyon, bohatý londýnský obchodník, se na jeho přímluvu dostane do tajné rady a stane se hlavou skutečné „bandy“. Zatímco všechna vlna království musela při vývozu procházet určeným přístavem - tehdy to bylo Calais -, kde obchodníci platili celní poplatky, podařilo se Richardu Lyonovi dosáhnout toho, ţe směl svou vlnu posílat do jiných přístavŧ, kde se neplatilo nic. Tak získal ohromné jmění. S lordem Latimerem, přítelem a dŧvěrníkem vévody z Lancasteru, skupuje zboţí dováţené do Anglie a svévolně stanovenými cenami zpŧsobí, ţe některé potraviny jsou tak drahé nebo vzácné, ţe chudí lidé nemají téměř z čeho ţít. Takové pletichy odporují duchu středověku, který věřil v pevně stanovené ceny a v omezené zisky a pokládal kaţdou kombinaci, jejímţ cílem je rŧst cen ţivotních potřeb, za zločin. Ale duch středověku odumírá, král je nyní pod nadvládou obchodníkŧ, obchodníci se dostávají do parlamentŧ, jen oni ţiví královskou pokladnu. Od té doby bude zahraniční politika Anglie určována jen a jen jimi.

V.

150


VII. NEPOŘÁDKY V CÍRKVI Římská církev Anglii po všech nájezdech skutečně zcivilizovala. Silné naučila určité umírněnosti a bohaté určitému milosrdenství. Potom ale síla a bohatství zkazily i ji. Světci ji museli několikrát reformovat, aby ji přivedli zpět ke ctnostem jejích zakladatelŧ. Po kaţdé reformě přišel nový úpadek. Mniši z Citeaux stejně jako mniši z Cluny, ţebraví bratři stejně jako mniši podlehli svodŧm své doby. Na sklonku čtrnáctého století, kdy se celá kdysi velká společnost rozkládá, je církev asi jejím nejváţněji nemocným údem. Anglii ještě dali několik velkých muţŧ, ale to byli spíše světští správci neţ knězi. Biskup, který vlastnil třicet nebo čtyřicet panství, dovedl výborně kontrolovat účty svých rychtářŧ a slouţit králi v čele kancléřství nebo v čele královského pokladu, ale o duše věřících se jiţ nestaral. Velký anglický básník, Langland, oč horlivější katolík, o to jízlivější kritik církve, si stěţuje na všechny biskupy inpartibus 24 kterých je v Anglii plno. Preláti s přídomkem z Ninive nebo Babylonu nikdy nenavštívili své diecése a obohacují se svěcením oltářŧ nebo zpovídáním, coţ patří k povinnostem místního faráře. Mezi nejlepšími kleriky několik nejvíce znepokojených duchŧ se domnívalo, ţe církev se zpronevěřuje učení pŧvodního křesťanství, ţe povinností kněze je ţít v evangelické chudobě a pokud musí dávat císařovi, co je císařovo, nesmí zapomenout, ţe Bŧh stojí výše neţ světský císař. „Naráţela na sebe dvě pojetí církve, pojetí Řehoře VII. a pojetí Františka z Assisi, evangelická církev a císařské duchovenstvo.“

I.

Tak jak biskupové a mniši bohatli, farní kněţí tehdy v Anglii chudli. V zásadě měli ţít z desátku a navíc z milodarŧ a peněz na udrţování kostela. Ale šlechtici, kteří měli na svém panství faru, si zvykli „vyvlastňovat“ její dŧchody a dávat je biskupovi nebo opatství. Vikář tak dostával jenom velmi málo peněz. Po velkém moru bylo téměř nemoţné získat pro nejchudší farnosti kněze. Aby se zabránilo konkurenci mezi nimi, byl přijat prakticky stejný předpis jako pro dělníky a ten zakazoval platit faráři více neţ šest liber ročně;

II.

24

In partihus infidelium episcopi - biskupové, kteří nemohou vykonávat svoji pravomoc, protoţe jejich diecése je v moci pohanŧ nebo nekatolíkŧ - pozn. překl.

151

KNIHA TŘETÍ - Nepořádky v církvi

nedodrţoval se však a faráři dostávali aţ dvanáct liber, ale i tak ţili v hrozné chudobě. A protoţe mnozí z nich byli naprosto nevzdělaní, věnovali se spíše honbě zajíce na sousedově poli neţ výchově svých oveček. Někteří faru pronajímali farmáři a na faře vŧbec nebydleli. Jejich hubené náhodné příjmy jim vzaly ţebravé řády, jejichţ bratři se toulali krajem a nechali si věřícími platit za slib, ţe jim objednají mši v klášterech. Tady je na místě četba Chaucera, který vykresluje krutý portrét takového bratra: putuje vesnicemi, nevynechá ani jedno stavení, zná ze svého putování kaţdou hospodyni, ţádá mouku, sýr, hovězí maso, „nebo také něco jiného, protoţe si nemŧţeme vybírat“, zapisuje si jméno dárkyně jako objednávku modliteb na destičku ze slonoviny a hned jak opustí vesnici, bez rozpakŧ a vesele všechna jména smaţe. S farářem však nesoutěţil jenom bratr, na anglickém venkově byli také „prodavači odpustkŧ“, kteří přišli z Říma s listem opatřeným papeţskou pečetí, který je zmocňoval odpouštět hříchy a udělovat odpustky těm, kdo si od nich koupili ostatky svatých. Chaucer, kterého falešné náboţenství stále více dráţdí a rozhořčuje, ukazuje „prodavače odpustkŧ“, který káţe na téma „Radix malorum cupiditas (kořenem všeho zla je lakota)“ a hned po kázání prodává vesničanŧm povolení políbit malý kousek skla, pod kterým je úlomek nějaké kosti a nějaké hadříky. Chaucer a Langland s pohoršením líčí i církevní soudní dvory, kde se mísí lakota s náboţenstvím. Arcijáhen má právo předvolat před svŧj soudní dvŧr kaţdého, kdo se provinil nějakým mravnostním přečinem, zejména cizoloţstvím. Zneuţití takové moci si mŧţeme bez velkých potíţí představit. Církevní tribunál byl natolik prodejný, ţe největší hříšníci si mohli, aby je neznepokojoval, prostě zaplatit jakési roční předplatné; pokud byl sám arcijáhen počestný, vydíral nestydatě své krajany jeho sluha, summoner, protoţe výborně znal jejich nepravosti a hrozil jim, ţe je předvolá před církevní soud, pokud si nevykoupí jeho mlčení. Zpočátku tyto soudy odsuzovaly viníka k pokání nebo k poutím. „Pokání bylo pro kajícníka zdravé a poutě představovaly velkou společenskou sílu.“ Na cestě do Canterbury se setkal rytíř, kupec, tkadlec, jeptiška a lékař, mohli si spolu bratrsky popovídat a takovým vzájemným stykem se postupně vytvářel i anglický jazyk a anglická duše. Díky poutím poznalo mnoho Angličanŧ cizí země. U Chaucera jedna ctihodná paní z Bathu byla v Jeruzalémě, Římě, u hrobu svatého Jakuba v Santiagu de Compostella, v Kolíně nad Rýnem a mŧţe o svých záţitcích z cest vypravovat stovky přiběhŧ. Ale pomalu se ujímal zvyk vykupovat se z pokání i poutě penězi. Skeptik Chaucer, zboţný Langland a theolog Wicliff se shodují v tom, ţe ostudné prodávání

III.

152


odpustkŧ je odsouzeníhodné. Sama monarchie dává církevním soudŧm, které stále podezřívá z nekalých piklŧ s Římem, najevo své nepřátelství. V roce 1353 vydává Eduard III. své proslulé nařízení Praemunire, podle kterého se kaţdý anglický poddaný dopouští zrady, pokud vyhledá nebo uzná cizí pravomoc (tento zákon odvozuje svŧj název od počáteční formule: „Praemunire facias...“ Nechť je dáno na vědomí kaţdému…) Jan Wicliff (Wiklef, asi 1320 - 1384), statečný duch, reformátor dávno před reformací, učitel českých husitŧ a puritán ještě dřív, neţ takové slovo vŧbec existovalo, patřil na začátku své dráhy k „císařské církvi“. Ve sluţbách koruny ho nejdříve poslali jako vyslance do Brugg a pak se stal v Oxfordu jedním z nejslavnějších theologŧ na universitě. Roztrpčen všeobecnou nemravností své doby došel k závěru, ţe má-li se církev vrátit ke svým ctnostem, je nutné zbavit ji všech světských statkŧ a vrátit ji pŧvodní chudobě. Později dospěl k ještě odváţnějším myšlenkám. Ve své knize De domino divino napsal, ţe Bŧh je vládce vesmíru a světským hlavám propŧjčuje moc jenom jako léno. A tak pověřuje svou mocí nedokonalé bytosti, papeţe a krále, a křesťan musí tyto lidi poslouchat. „Na zemi musí Bŧh poslouchat ďábla.“ Kaţdý jednotlivý křesťan však od Boha dostal svoje malé dominium (panství). Jestli mu boţí zástupci na této zemi křivdí, či páchají na něm bezpráví, musí se obrátit přímo k boţímu soudu. Člověka nespasí církevní obřady, odpustky a pokání, ale jen jeho zásluhy, jeho skutky. Wicliff se často dovolával svatého Augustina: „Kdykoli mě dojme zpěv více neţ to, co se zpívá, vím, ţe se dopouštím těţké chyby.“ Kázání bylo pro něj nejdŧleţitější částí bohosluţby. Jen váţné kázání (nikoli rozmarná vypravování, jimiţ kázání nahrazovali bratři) mohou přivést věřící ke kajícnosti a ke skutečnému křesťanskému ţivotu.

IV.

Do té doby byl Wicliff jenom odváţnějším profesorem, kterého církev trpěla, protoţe ho podporoval vévoda z Lancasteru a oxfordská universita. Kdyţ ale popřel transubstanciaci (proměnu chleba a vína v tělo a krev Páně) a dogma o skutečné boţí přítomnosti v oltářní svátosti, je z něho jiţ nepopiratelně kacíř. Proti transubstanciaci postavil učení konsubstanciace, učení o společné přítomnosti hmotného chleba a těla Kristova. To byl zřejmý útok proti mši jako zázraku a papeţ, pokud nechtěl vydat v nebezpečí církev jako instituci, nemohl toto učení trpět. Kdyţ dal papeţ Wicliffa do klatby, odmítl Wicliff jeho pravomoc uznat, a v posledních letech ţivota učil, ţe jediným pramenem křesťanských pravd je jen a jen bible. Wicliff nechal přeloţit bibli do angličtiny,

V.

153

KNIHA TŘETÍ - Nepořádky v církvi

aby ji rozšířil mezi lidem (dosud existoval jenom její latinský a francouzský překlad a těm prostí lidé v Anglii nerozuměli). Pak si vychoval ţáky, kteří museli ţít stejně chudě jako první bratři svatého Františka. Wicliffovi „chudí kazatelé“ byli z počátku mladí muţi s universitním vzděláním, kteří se rozhodli zasvětit svŧj ţivot blahu církve; jejich tvrdé ţivobytí však bylo později pro bohaté a vzdělané mladíky neúměrně těţké. Wicliff jim zakázal vlastnit peníze, nesměli dokonce nosit ani mošnu na ukládání milodarŧ jako bratři, směli přijímat jenom potraviny, a to ještě jenom tehdy, kdyţ je potřebovali. Chodili bosí v dlouhých kutnách ze surové vlny a od vesnice k vesnici hlásali Wicliffovo učení. Brzy se doplňovali pouze z chudých klerikŧ. Je snadné si představit, jak tito horliví mladíci, kteří hlásali chudobu a rovnost, asi na venkově pŧsobili. Byla to doba, kdy sedláci začínali v krčmách přetřásat svaté knihy. V bibli, která jim byla náhle objevena, nacházeli obraz zděděné rajské zahrady, kde nejsou ani šlechtici, ani nevolníci. „Kdyţ Eva předla a Adam ryl, kde tehdy jaký šlechtic byl ?“25 Toto sémě padlo po černém moru na úrodnou pŧdu. Nic neposkytuje lepší moţnost posoudit rozdíl mezi přísností církve vŧči kacířŧm počínaje patnáctým stoletím a její poměrně značnou tolerancí v době, kdy si ještě byla jistá svou silou, jako tato skutečnost: Wicliff, vyobcovaný v roce 1382 pro svoje kacířství z církve, zŧstal aţ do smrti - tedy ještě dva roky - farářem v Lutherworthu a nebyl nikdy osobně nijak obtěţován. Arcibiskup Courtnay musel naopak vynaloţit mimořádně velké úsilí, aby wiklefovcŧm znemoţnil na Oxfordu jejich přednášky. Universita, pyšná na svou nezávislost a silná podporou studentŧ, se postavila na odpor. Její profesoři se povaţovali spíše za učitele neţ za duchovní. „Tehdy ještě nebyla universita, jako v příštím století, nástrojem, který pouţívala církev k tomu, aby vnutila národnímu duchu svoje učení.“ Universita však také ještě nebyla jako za Stuartovcŧ ani sborem hodnostářŧ ve sluţbách královské koruny. Laičtí kněţí se tu potírali s řádovými, a ti z nich, kteří byli přáteli Wicliffa, byli nejsilnější. Aby je donutil k ústupu, musel k nim král vyslat kancléře a pohrozit jim, ţe zbaví universitu jejích výsad. Viklefovci se tedy podrobili a Oxford přestal být na dlouhou dobu střediskem svobodného myšlení.

VI.

VII. 25

Na venkově byli „chudí kazatelé“, kterým ortodoxní katolíci říkali posměšně lollards (lollia - býlí), nebo ţvanílci, věrnějšími

Dvojverší připisované Johnu Ballovi - pozn. red.

154


Wicliffovými ţáky neţ profesoři v Oxfordu. Tyto kazatele nepřijímal s otevřenou náručí jenom prostý lid, ale i mnozí rytíři, pohoršení bohatstvím církve, je upřímně hájili proti prelátŧm. Biskupové, kteří ţádali v boji proti kacířství o pomoc šerify nebo civilní spravedlnost, nebyli nijak úspěšní. Kdyţ král církvi přislíbil pomoc, Dolní sněmovna se proti tomu zpočátku ostře postavila. A ustoupila teprve tehdy, kdyţ se vedoucí vrstvy začaly domnívat, ţe se lollardi stávají opravdovým společenským nebezpečím a ţe ohroţují nejen náboţenskou pravověrnost, ale i bohatství. V roce 1401 schválila zákon o upalování kacířŧ De Heretico comburendo -, který potvrzoval právo církve vydávat kacíře katovi k upálení. Začaly popravy; jejich oběťmi byli především chudí lidé, venkovští krejčí, koţeluzi, jejichţ zločinem bylo neuznávání oltářní svátosti, shromaţďování přátel, aby jim na nočních sezeních předčítali anglický překlad evangelií nebo odmítání církevních nařízení, o nichţ nebyla ve svatých knihách ţádná zmínka. V písemných svědectvích se setkáváme s vroucím duchovním ţivotem, mluví se zde o tajných rozhovorech o tajemstvích víry, které vedou kupci, jejich ţeny a sluţebnictvo, a často se tu objeví i povýšený lollardismus nějakého šlechtice. Před hrozbou mučení a smrti mnozí couvli. Jiní však zŧstali pevní. V roce 1410 došlo k prazvláštní události. Nešťastný řemeslník, odsouzený k upálení, spatřil na smithfieldském trţišti - tam se popravy obvykle konaly nejen připravené chrastí, ale i následníka trŧnu. Mladý princ Jindřich - budoucí Jindřich V. - s krejčím Badbym dlouho a váţně mluvil a slíbil mu nejen ţivot, ale i peníze, jestli odvolá svŧj „blud“. Všechno bylo marné. Dvakrát bylo chrastí zapáleno a zase uhašeno; nakonec nechal princ oběť jejímu osudu. To jiţ předznamenává duševní stav soudcŧ Jany z Arku, na jedné straně upřímná touha zachránit kacíře tím, ţe odvolá, a na druhé straně neúprosná tvrdost vŧči kacířství.

155

KNIHA TŘETÍ - Selská vzpoura (1381)

VIII. SELSKÁ VZPOURA (1381) Začátek vlády Eduarda III. byl dlouhou řadou námořních a pozemních vítězství. Osobní statečnost anglického krále a jeho prvorozeného syna, Černého prince, z nich udělala národní hrdiny. Ale jiţ patnáct let po podepsání smlouvy v Brétigny byla Anglie poníţenou a nespokojenou zemí. Starý král zdětinštěl a upadl do rukou krásné komorné Alice Perrersové, které za její lásku dával korunní klenoty. Černý princ byl nemocný, po dlouhých bojích musel opustit na nosítkách svŧj trŧn v Akvitánii a pomalu umíral. Třetí králŧv syn, obávaný vévoda z Lancasteru, Jan Gentský, se spojil s Alicí Perrersovou a vládl zemi s pomocí tlupy ničemných dobrodruhŧ. Téměř všechna dobytá panství byla ztracena. Ve Francii vládl velký král, Karel V., který obnovil její loďstvo, a jeho vojevŧdci - Du Guesclin a Clisson - pochopili, ţe tajemstvím vítězství v této válce je nesvádět bitvu, pokud není výsledek jistý. Nechali tedy Angličany, aby se vyčerpávali blouděním kříţem kráţem zemí, pálením měst a vraţděním neozbrojených sedlákŧ. „Ta bouře se přeţene,“ řekl Karel V. a brzy potom se skutečně začalo ukazovat, ţe úspěchy Angličanŧ u Kreščaku a Poitiers nebyly opravdovým měřítkem sil obou království. Dobytí a obsazení nějaké kontinentální říše nebylo v silách Anglie, která „neměla ani dost vojska, ani dost peněz“, aby v Evropě zaujala trvale první místo. Navíc Anglie v té době ztratila a to je nejdŧleţitější - svou nadvládu nad moři a nebyla jiţ tedy nezranitelná. Neobratnost Černého rytíře, který byl lepší voják neţ diplomat, sjednotila kastilského krále s králem francouzským. Jejich spojená loďstva ovládla Biskajský záliv i prŧliv La Manche. Anglické loďstvo bylo potom nejen poraţeno u La Rochelle, ale francouzské lodě vpluly bez potíţí i do samotné Temţe a francouzské flotily pustošily pobřeţní města a pálily rybářské vesnice. Jedinou obranou Anglie bylo povolat do zbraně pomocí ohňŧ zapálených na okolních pahorcích pobřeţní obyvatelstvo. To však byl zpŧsob, který ponechával nájezdníkŧm volné ruce pro přistávání, akci i případný útěk.

I.

Ve zmatku a zoufalství projevila určitou odvahu jediná instituce - Dolní sněmovna. V tehdejší době bylo jiţ rozdělení parlamentu na dvě sněmovny samozřejmé. Kavalkády venkovských šlechticŧ, které přijíţděly na

II. 156


zasedání sněmovny, byly pro obyvatele Londýna a jeho středu - City - všední podívanou. V Dolní sněmovně pravidelně zasedalo dvě stě měšťanŧ, kteří zastupovali sto měst a městysŧ, a čtyřiasedmdesát rytířŧ jako zástupcŧ třiceti sedmi hrabství. I kdyţ byli v menšině, vládli a rozhodovali rytíři, protoţe představovali skutečnou sílu. Jenom oni se odváţili vymáhat v parlamentu z roku 1376, kterému se říkalo „dobrý parlament“, na vévodovi z Lancasteru a jeho klice předloţení účtŧ, ţádat zapuzení Alice Perrersové a vyzvat krále, aby zajistil námořní obranu země. Bez pocitu podpory londýnského lidu, který hluboce nenáviděl vévodu, a v zájmu posílení vlastní sebedŧvěry i bez výzvy několika lordŧm, o kterých se domnívali, ţe se s nimi dohodnou, by asi neměli takovou odvahu. Dosáhli několika slibŧ - bylo totiţ třeba jim zalichotit, aby se královská pokladna přece jen naplnila. Ale člen parlamentu byl po skončení jeho zasedání zase jenom obyčejným rytířem. Vévoda vsadil speakera Dolní sněmovny do vězení, Alice Perrersová, která slíbila, ţe se s králem jiţ nikdy nesetká, zaujala znovu své místo vedle něho, biskupové, kteří přísahali, ţe ta hrozná ţenština bude vyobcována z církve, nehnuli ani prstem. Po králově smrti v roce 1377 se všechna práce „dobrého parlamentu“ obrátila vniveč. Eduarda III. nikdo nelitoval, pro jeho ţalostné stáří se úplně zapomnělo na hrdinské činy z jeho mládí. Ale francouzský král, který chtěl svému velikému nepříteli vzdát hold, nechal v královské kapli slouţit za pokoj duše anglického krále smuteční mši. Protoţe Černý princ zemřel ještě dříve neţ jeho otec, stal se zákonným dědicem anglického trŧnu vnuk Eduarda III., Richard II., kterému říkali Richard z Bordeaux. Byl to krásný, mimořádně chytrý a inteligentní chlapec, ale vlády se mohl osobně ujmout teprve za několik let. Jeho rádci a snad i soupeři se tak stali jeho nebezpeční strýcové, vévodové z Clarence a Lancasteru. Před mrtvolou svého děda, kde stál s neobyčejnou dŧstojností, dosáhl mladičký následník toho, ţe si představitelé Londýna a jeho strýc z Lancasteru vyměnili na znamení smíru polibek. Hned v prvním roce své vlády dostal příleţitost osvědčit svoji překvapivou neohroţenost a duchapřítomnost, protoţe vypukla vzpoura, selské povstání, které mohlo velmi snadno vyústit v revoluci. Na anglickém venkově to jiţ dlouho vřelo. Ne ţe by sedláci snad byli nešťastnější - mzdy během posledních deseti let naopak stouply a ceny ţivotních potřeb klesly. Ale lidé přestávali věřit systému, který je drţel v nevolnictví. Starý král byl potupen, jejich pánové byli ve Francii hanebně poraţeni a francouzské flotily svými nájezdy ohroţovaly anglické pobřeţí. Wicliffovi „chudí kazatelé“ jim vyprávěli o pohoršlivém bohatství opatŧ. Langlandova báseň Petr oráč {Peter

III.

157


Plowman), napsaná lidovým jazykem, se rozšířila po celé zemi. Langland nebyl ţádný revolucionář, byl zboţný a obdivoval klášterní ţivot, ale nuzný úděl prostých lidí líčil s takovým pochmurným realismem a blahobyt mocných s takovým nepřátelským opovrţením, ţe musel hluboce dojmout tisíce Petrŧ oráčŧ, kteří poslouchali jeho verše. V roce 1381 se konala na vesnicích nesčetná tajná shromáţdění, kde se četla tajuplná poselství, která jménem řádu „Velké společnosti“ šířili z jednoho hrabství do druhého kněţští a světští agitátoři hlásající reformu církve a podněcující k selské vzpouře. Předpis o dělnících rozhořčení jenom jitřil. Denně se sedláci dostávali do sporŧ se šlechticem nebo jeho rychtářem, který je chtěl za kaţdou cenu donutit, aby během ţní pracovali na panském za dvě aţ tři pence denně. Tresty hrozící podle tohoto nesmyslného zákona těm, kteří takovou práci odmítali, vyháněly do té doby klidné a pokojné sedláky z jejich polí, dělaly z nich tuláky, kteří bloudí hlubokými lesy, lidi zpustlé, protoţe ztratili rodnou pŧdu a domov. „Prchající nevolník je v Anglii čtrnáctého století stejně běţný jako prchající otrok v Americe osmnáctého století, v obou případech je tento stále častější vzdor výrazem vŧle po osvobození celé jedné třídy.“ Froissart nám ve svém díle zachoval projevy nejznámějšího agitátora v roce 1381, řeči kaplana Johna Balla: „Tento John Ball se kaţdou neděli po skončení bohosluţby obvykle odebral na hřbitov. Tam pak kolem sebe shromáţdil prosté lidi a takto jim kázal: ‘Lidé dobří, v Anglii nemohou jít věci dobře a také dobře nepŧjdou, dokud nebudou všechny statky společné, dokud tu bude nevolník a šlechtic, dokud si nebudeme všichni rovni. Proč jsou ti, kterým říkáme šlechtici, většími pány neţ my? Všichni, jak tu jsme, jsme z jednoho otce a z jedné matky, z praotce Adama a z pramáti Evy. Jak nám mohou říci a dokázat, ţe jsou lepšími pány neţ my, kromě toho, ţe nás nechají dřít se a pěstovat to, čím oni mrhají. Oni mají samet a my hrubé sukno, oni mají víno, koření a chutný chléb, my máme ţito, otruby a slámu a pijeme vodu, oni si ţijí v krásných zámcích a my máme jenom déšť a vítr v polích, ţijí jenom z nás a z toho, co zplodí naše dřina... Pojďme tedy ke králi! Je mladý. Ukaţme mu naše otroctví! Řekněme mu, ţe chceme, aby se to změnilo, nebo ţe si pomŧţeme sami!’„

IV.

Tak obvykle kázal John Ball kaţdou neděli po skončení mše, a mnoho vesničanŧ si s pokyvováním hlavy a šeptem, kdyţ se rozcházeli, říkalo: „Má pravdu.“ Poţadavky vesničanŧ však nebyly tak komunistické jako kázání

V. 158


Johna Balla. Chtěli jenom osobní svobodu a nahrazení všech robotních povinností jediným poplatkem ve výši čtyř pencí za jeden akr. Bezprostřední příčinou vzpoury byla daň, kterou chtěli rádci koruny - velmi neobratně - vybírat po druhé, protoţe napoprvé nevynesla dost peněz. Kdyţ sedláci spatřili královské výběrčí a viděli, ţe chtějí vzpurné sousedy zatknout, celá vesnice se rozzuřila a výběrčí vyhnala. Potom se však zalekli vlastní zbrklé odvahy a utekli do lesŧ. Tam ţilo mnoho muţŧ, které postavilo nesmyslné uplatňování předpisu o dělnících mimo zákon. Tak vznikla vzbouřenecká armáda. Od jedné farnosti ke druhé se šířilo okřídlené a všemi očekávané heslo: John Ball vás zdraví a sděluje vám, ţe přišla vaše hodina.“ V několika dnech vzplanul Essex a Kent. Vzbouřenci loupili domy, zabíjeli vévodovy stoupence a muţe zákona. Posedla je utkvělá myšlenka zničit všechny písemné stopy jejich otroctví. Na dobytých manských sídlech pálili soupisy a listiny. Šlechtici, podivuhodně neschopní zorganizovat jakýkoli odpor, před nimi zděšeně utíkali; sedláci a lidé mimo zákon brzy vtáhli i do měst. Teď se v lesích zase skrývali šlechtici. Obyvatelé měst přijali vzbouřence vcelku přívětivě. V Canterbury si měšťané spojení s vesničany vyřídili několik starých účtŧ tím, ţe sťali některé nenáviděné muţe. Potom táhla tato neuspořádaná armáda na Londýn. Tam byl mladý král, o kterém tvrdili vŧdcové vzpoury, ţe je lidu nakloněn, ale o kterém věděli jenom to, ţe je to ještě dítě a ţe je nutné je vzít v ochranu před jeho strýcem, Janem Gentským, nejnenáviděnějším ze všech velmoţŧ. Představme si je, jak táhnou pěšinami sehnaní z nejrŧznějších vesnic a nesou tyče, sekery, zrezivělé meče, dávno zastaralé luky a neopeřené šípy. Král a jeho věrní se uchýlili do královského hradu (Toweru). Město se dalo snadno bránit, most, který je odděloval od břehu, byl uprostřed pohyblivý a stačilo ho otevřít. Ale jeden alderman (obecní starší), nadrţující vzbouřencŧm, i přes odpor londýnského starosty, který byl pro pořádek, jim do něho umoţnil vstoupit. Krátce na to se ulice města staly svědky hrŧzných scén. Sedláci otevřeli ţaláře, a jak to za všech revolucí bývá, z šera věznic vyšel dav zločincŧ, aby loupil a vraţdil. V Cheapsidu postavili popravčí špalek a hlavy začaly létat. Celá vlámská čtvrt byla nesmyslně zmasakrována jenom proto, ţe tady ţili cizinci. Dŧm Jana Gentského spálili. Jen mladičkému králi projevovala rozvášněná luza přízeň. Mladý panovník vyplul hned první den se svým člunem doprostřed řeky, aniţ přistál, a promluvil k davu, který ho nadšeně zdravil. Pro všechny ty nešťastníky se stal - nikdo neví dobře proč idolem a své popularity brzy zneuţil. Nejprve pozval vzbouřence na schŧzku na

VI.

159


Mile’s End, coţ je planina nedaleko Londýna, a tam jim naoko slíbil splnit všechny jejich poţadavky. Třicet klerikŧ začalo sepisovat listiny o propuštění na svobodu a opatřovat je královskými pečetěmi. Sedláci těmto pergamenŧm bláhově věřili. Kaţdá skupina, která dostala svoji listinu, opustila planinu a vítězoslavně s darovanou královskou vlajkou v čele se vrátila do Londýna. Richardovi rádci určitě ani na chvilku nepovaţovali výsady, vynucené loupením a vraţdami, za platné. Chtěli jen získat čas. Nové zločiny je donutí k rychlému přechodu do útoku. Zatímco král byl mimo Tower, vnikli tam vzbouřenci; hlavu canterburského arcibiskupa a stráţce královského pokladu napíchli u Londýnského mostu na kŧl. Krveţíznivý a rozvášněný dav bylo nutno stŧj co stŧj rozprášit. Mnohé skupiny sedlákŧ, spokojené se svými listinami, jiţ město opustily. Ve městě jich zŧstalo jiţ jenom několik málo tisíc, nepochybně nejhorších, kteří chtěli nadále loupit. Ale to uţ se ze všech stran hrnou rytíři a měšťané, aby se semkli kolem krále. Na druhý den určili vzbouřencŧm nové místo pro schŧzku - smithfieldské koňské trţiště. Královské dítě, doprovázené londýnským starostou, přijelo na schŧzku koňmo s velikou druţinou, „křupani“, ozbrojení svými starodávnými luky, stáli na opačném konci prostranství. Jejich vŧdce, Wat Tyler, který byl také v sedle, předjel před královský prŧvod. A co se stalo pak? Tady se kronikáři rozcházejí. Tento chlapík určitě vystupoval zpupně a londýnský starosta, který byl pod pláštěm ozbrojen, se rozzuřil a srazil ho ranou do hlavy. Královi lidé ho okamţitě, jakmile padl na zem, obklopili, aby to vzbouřenci na druhé straně neviděli. Marně. Viděli to a hned se řadili v bojový útvar a jiţ natahovali své luky; vtom však udělal mladý král neočekávaně hrdinské gesto a všechno dobře dopadlo. Král opustil úplně sám své lidi - řekl jim: „Zŧstaňte všichni na svých místech, nikdo ať mě nenásleduje!“ Potom se přiblíţil ke vzbouřencŧm a zavolal na ně: „Máte jenom jediného velitele a tím velitelem jsem já. Jsem váš král. Uklidněte se!“ Pohled na to krásné dítě, které jim přicházelo tak klidně a dŧvěřivě vstříc, odzbrojil povstalce, kteří neměli vŧdce ani ţádný plán. Richard se postavil do jejich čela a vyvedl je z města. Tak to aspoň líčí Froissart.

VII.

Vrahové a lupiči nezasluhují soucit. Mezi sedláky z roku 1381 bylo však mnoho hodných lidí, kteří byli přesvědčeni, ţe hájí spravedlivou věc. A právě pohled na jejich slavnostní a dŧvěřivý pochod za krásným královským dítětem, které je vede na popravu, je hluboce jímavý.

VIII. 160


Protoţe odplata bude stejně krutá jako samo povstání. Kdyţ se vojska selského povstání rozptýlila a sedláci zase byli doma ve svých vesnicích, chodil král a jeho soudci od jednoho hrabství ke druhému a zasedali ke krvavým soudŧm. Vzbouřenci byli věšeni po stovkách. V Londýně byli viníci z vraţedných dnŧ, ale i mnoho nevinných obětí popraveno na tomtéţ špalku, který postavili vzbouřenci v Cheapsidu. Příbuzní obětí povstání a dokonce i jejich ţeny, aby mohli opravdu vychutnat svoji pomstu, si vynutili povolení popravovat ukrutníky minulých dnŧ sami. Teror vládnoucích tříd trval a šel tak daleko, ţe synové vzbouřencŧ měli zakázán vstup na universitu. Liberální rytíři a měšťané - takoví vţdy byli a budou - ztratili v parlamentu všechnu svou bývalou moc. Duch nezávislosti však v lidu Anglie nezemřel a nakonec zvítězil. Předpis o dělnících na sklonku století upadl v zapomenutí a smírčí soudci dostali právo řešit mzdové otázky podle svého vlastního dobrého uváţení. Za vlády Tudorovcŧ byla konečně zrušena robota a „za Jakuba I. se stane nejvyšší zásadou, ţe kaţdý Angličan je svobodný člověk“.

161

KNIHA TŘETÍ - Druhá část stoleté války. Richard II., Jindřich IV., Jindřich V., Jindřich VI. Angličané mimo Francii.

IX. DRUHÁ ČÁST STOLETÉ VÁLKY. RICHARD II., JINDŘICH IV., JINDŘICH V., JINDŘICH VI. ANGLIČANÉ MIMO FRANCII. Král-dítě, jehoţ odvaze se na smithfieldském trţišti tolik obdivovali šlechtici i měšťané a za nímţ šlo vojsko vzbouřených sedlákŧ s takovou úctou, se stal nestálým a náladovým jinochem a nakonec opovrhován mocnými a zapomenut prostým lidem zemřel ve vězení. Přesto měl Richard II. některé dobré vlastnosti, byl statečný a velmi inteligentní; dokázal svým hrozným strýcŧm říci: „Děkuji vám, mylordi, za vaše minulé sluţby, ale od nynějška je uţ nepotřebuji.“ Upřímně se pokusil uzavřít s Francií trvalý mír. Pochopil, jaké nebezpečí pro monarchii představují příliš mocní vévodové s dědičnými úděly, a pokusil se být silným králem stejným zpŧsobem, jak to později dělali Tudorovci; lid jeho země však ještě nevytrpěl tolik, aby ho podpořil proti mocným, a také sedláci mu po kruté odplatě z roku 1381 uţ nedŧvěřovali. Církev, kterou znepokojovalo kacířství, by se jistě postavila za toho, kdo by jí zajistil prostředky na potření herese, ale Richardova moudrost a snášenlivost se zpěčovala jí v tomto směru slouţit. Jeho dobré úmysly byly vrtkavé, jeho záchvaty svévole prudké a krátké, a také si špatně vybíral své oblíbence.

I.

Richard měl za svého ţivota dvě manţelky: první byla Anna Česká, jejíţ druţina se zaslouţila o rozšíření Wicliffových myšlenek v Praze a zasela tu sémě protestantského husitského hnutí, druhou byla Francouzka, Isabella, dcera Karla VI. Šíleného, coţ se nelíbilo Angličanŧm, kteří neschvalovali Richardovu frankofilskou politiku a litovali starých dobrých časŧ, kdy se lučištníci vraceli od Kreščaku a Poitiers s bohatou válečnou kořistí do svých vesnic. Richard se po šestileté moudré politice nechal zlákat vidinou despotismu. Podařilo se mu dostat do parlamentu své ničemné oblíbence a pod hrozbou svých ţoldnéřŧ si nechal odhlasovat celoţivotní poplatky za vlnu. Od té doby jiţ sněmovny nikdy nesvolal. Úspěch této politiky mu zamotal hlavu. Syna

II.

162


Jana Gentského poslal do vyhnanství a po smrti starého vévody z Lancasteru zabavil jeho dědictví. Tím však popudil svého bratrance ke vzpouře. Lancaster ţil nějakou dobu ve Francii a připravoval státní převrat. Kdyţ potom přistál u anglických břehŧ, Richarda najednou všichni opustili a nakonec byl dokonce uvězněn. Parlament, dědic Velké rady, zvolil králem Jindřicha z Lancasteru, kterého pak okamţitě korunovali dva biskupové jako Jindřicha IV. Jindřich IV. nebyl legitimním králem, za svou korunu děkoval parlamentu, šlechticŧm a církvi. Proto také musel s touto trojí mocí zacházet daleko šetrněji neţ normanští králové a králové z Anjou. Právě on udělil v roce 1401 církvi ustanovením De Heretico comhurendo právo upalovat kacíře na hranici. Moc parlamentu, kterou Richard II. tak ohroţoval, během šedesáti let vlády lancasterské dynastie nepřestává rŧst. První z Lancasteru, Jindřich IV., se jako uchvatitel nikdy neodvaţuje Dolní sněmovně odporovat. Druhý Lancaster, Jindřich V., tráví značnou část své vlády mimo Anglii a odevzdává předčasně trŧn nezletilému dítěti, Jindřichovi VI., který však, povýšen v jinošském věku, bude panovníkem slabým a napŧl šíleným. A tak králova slabost, jeho nepřítomnost nebo jeho bázlivost udělá na dlouhou dobu parlament svrchovaným pánem situace. „Dolní sněmovna, jediná pevná a opravdu národní moc, se za těchto okolností tváří v tvář odbojným a vratkým mocím stává jakýmsi rozhodčím. Ti sporní nositelé titulŧ mohou dočasný úvěr ţádat jen a jen na ní. Sněmovna, dosud plachá, nejistá a překvapená tím, co jí připadlo, aniţ o to ţádala, bude svou rozhodovací pravomoc vykonávat více neţ jedno století. Její archivy se plní precedenty, její letopisy se proslaví novými poţadavky, její ustanovení se obohacují o liberální praktické výnosy; přesné a jasné formulace nevyjadřují podstatu politické svobody jako takovou (to je moţné vidět v příštím století za vlády Tudorovcŧ), ale jaksi stále udrţují její aparát, který pak za příznivých okolností je okamţitě připraven a po ruce.“

III.

V roce 1415 zahájil po dlouhém příměří Jindřich V. znovu válku proti Francii. Ve skutečnosti chtěl válkou v cizině zaměstnat stále vzpurné duchy ve vlastní zemi. Náboţenská agitace lollardŧ hrozila občanskou válkou. Bylo třeba odvést pozornost a podle kronikářŧ to biskupové vyţadovali. Sám král byl nesmírně ctiţádostivý, v duchu touţil udělat konec avignonskému papeţskému schismatu a podniknout jako hlava západní ligy křiţáckou výpravu. Ať uţ byly jeho cíle jakékoli, prostředky, kterých pouţil, jsou neomluvitelné. Kdyţ viděl, ţe Francie je rozdělena mezi přívrţence Orleánského a

IV.

163


Burgundského domu a ţe jí vládne jménem šíleného krále dauphin bez jakýchkoli přátel, nestoudně obnovil nároky Eduarda III. na francouzský trŧn. Jestliţe však práva Eduarda III. na francouzský trŧn byla silně pochybná, pak nároky Jindřicha V., který nebyl přímým dědicem svého praděda, se rovnaly téměř nule. To všechno Jindřich V. moc dobře věděl a tak po prvním diplomatickém zákroku nepoţádal spolu se ţádostí o ruku Kateřiny, dcery Karla VI., také o francouzský trŧn, ale jenom o Normandii, Touraine, Anjou, Maine a Ponthieu. Tyto nehorázné poţadavky nebyly přijatelné ani pro zemi tehdy tak zbědovanou, jako byla Francie. Válka byla zase nevyhnutelná. Druhá část stoleté války se té první podobá jako vejce vejci. Člověk by řekl, ţe Jindřicha V. ovládala nějaká zvláštní posedlost, aby napodobil taţení svého praděda. Stejně jako on přistane v Normandii. Má jen dva tisíce pět set ozbrojencŧ a svou druţinu a pak osm tisíc lučištníkŧ. S pacholky a trénem to představuje necelých třicet tisíc muţŧ. Přes houţevnatou obranu se zmocní Harfleuru, významné zbrojnice na francouzském západě, pak pošle dauphinovi výzvu k boji a rozhodne se táhnout na Calais a překročit Sommu na Blanche Tache, brodu u Kreščaku. To byl odváţný záměr, ale francouzská šlechta je nejednotná, určitě poskytne Angličanŧm osm dní nutných k dosaţení Calais. „Nejdŧleţitější bylo nepopudit proti sobě během cesty obyvatelstvo. Proto král vyţadoval dŧsledné dodrţování dobrých polních kázeňských řádŧ z doby Richarda II.: zákaz znásilňování ţen a vylupování kostelŧ pod trestem smrti oběšením, zákaz hesla Havoc! (Lup!) pod trestem smrti stětím; stejný trest stihl i ty, kdo okradli kupce nebo markytána; neposlušnost veliteli a nocování mimo přikázaný prostor byly trestány vězením a ztrátou vlastního koně, atd.“ Protoţe brod u Kreščaku byl hájen, táhl Jindřich výše a narazil na francouzskou šlechtu u Azincourtu. Byla to hrozná bitva, kdy neobyčejně udatná francouzská rytířská jízda, která se však nepoučila a nevzala si k srdci Du Guesclinovy taktické lekce, se nechala proklát šípy lučištníkŧ anglického krále a rozsekat jeho ozbrojenci. V této bitvě, která byla jednou z nejkrvavějších bitev celého středověku (1415), zahynulo na deset tisíc Francouzŧ.

V.

Díky této bitvě a zásluhou zrady Burgundanŧ, kteří Angličanŧm otevřeli brány Paříţe, se Jindřich stal pánem severní Francie. Oţenil se v chrámu svatého Jana v Troyes s Kateřinou a podepsal smlouvu, kterou byl uznán jako dědic francouzského trŧnu po smrti Karla VI. a jako regent po dobu

VI. 164


jeho ţivota. Jindřich měl vládnout společně s královskou korunní radou a dodrţovat všechny staré obyčeje. Pokud Karel VI. ţil, měl znít jeho titul Jindřich, král anglický a dědic francouzský. Anglický král však zemřel po několika letech ve Vincennes - zřejmě na úplavici - a zanechal po sobě jednoročního syna. Jindřich V. zŧstává pro Angličany dodnes velkým králem; vedl je k novým vítězstvím a jeho osobní ctnosti byly opravdu ctnostmi. Jindřich byl velkomyslný, zdvořilý, upřímně zboţný, cudný a věrný. Mluvil velmi málo a jenom odpovídal: „To je nemoţné!“ nebo „Budiţ!“ Jeho umírněnost, tak pozoruhodná v těch drsných dobách, mu však nebránila, aby byl nelítostně krutý, pokud to podle jeho názoru vyţadovaly zájmy země a koruny. Jeho lepší i horší stránky se líbily lidem v jeho zemi. Kdyby však odolal pokušení vrhnout se do francouzského taţení, které po velkých počátečních úspěších skončilo pohromou, byl by určitě ještě větším státníkem. Podobnost mezi oběma částmi stoleté války je opravdu úplná. Po Kreščaku, který byl poráţkou feudální rutiny, zrodila Francie realistického vojáka: Du Guesclina. Po Azincourtu ji zachránila rozvahou a vírou Jana z Arku. Kdyţ se malý Jindřich VI. roku 1442 stal ještě v kolébce anglickým králem, bylo pro francouzského dauphina všechno zdánlivě ztraceno. Karel VI. zemřel dva měsíce po svém nepříteli, strýcové malého Jindřicha VI. - vévoda z Bedfordu, tehdejší francouzský regent, a vévoda z Gloucesteru - ho chtěli dosadit na francouzský trŧn, jakmile dosáhne věku, kdy bude moci vyslovit posvátné formule, a v té době neexistovalo nic, co by jim v tom mohlo zabránit. Od roku 1422 do roku 1429 bloudí francouzský dauphin Karel bez království, bez sídelního města, bez peněz, bez vojákŧ několika kraji, které mu zŧstaly. Lidé mu posměšně říkali „král z Bourges“. Byl to vŧbec dauphin? Mnoho lidí, i on sám, pochybovalo o jeho pŧvodu. Bedford, vládce severní Francie, se pustil do dobývání jejího středu a rozloţil se kolem Orleansu. Karel se chtěl stáhnout aţ do Dauphine. Zdálo se, ţe to bude konec.

VII.

Ale anglické panství ve Francii bylo přesto křehké a umělé. Protoţe nebylo výsledkem skutečné síly, ale dŧsledkem rozkolu mezi Francouzi, muselo se při prvním nárazu zhroutit. Příběh Jany z Arku je nejpřekvapivější zázrak dějin, ale také nejrozumnější sled politických krokŧ. Plány, které Janě z Arku našeptávají nebeské hlasy, jsou prosté i geniální. „Vrátit dauphinovi sebedŧvěru, osvobodit Orleans a nechat Karla pomazat v Remeši: Johance dovolí její krátký ţivot (1412 -1431) splnit jenom tyto tři věci, ale to

VIII.

165


stačí.“ Po Karlově pomazání se Jindřich VI. jiţ nikdy nemŧţe stát legitimním francouzským králem. Na takový popud se pozvedne i lid. Nadšení, roznícené Johančiným a Dunoisovým vítězstvím, spolu s lítostí a hrŧzou, vzbuzenou jejím procesem a mučednickou smrtí, probudí ve Francii nenávist vŧči vetřelci. Marně dává Bedford Jindřicha korunovat v paříţském chrámu Matky boţí, marně s velikým nadšením vítá burgundská strana a Sorbonna, která svým dobrozdáním umoţnila upálit Johanku, malého anglického krále. Dauphin získává pŧdu pod nohama. Burgundský rod se znesváří s Anglií. Paříţ sama nakonec vyhání anglickou posádku. Normandie je osvobozena. Kdyţ Karel VIL v roce 1461 zemře, drţí Angličané ve Francii uţ jenom Calais a to si udrţí ještě dalších sto let jako nějaký Gibraltar na pobřeţí prŧlivu La Manche. Pozoruhodné je, ţe angličtí historikové, kteří povaţují i přes francouzské vítězství bitvu u Bouvines za šťastnou bitvu, se dnes zcela shodují ve svém obdivu k Janě z Arku a v přesvědčení, ţe zachránila Anglii před despotismem. Bez této bitvy by anglický král ţil v Paříţi, opíral by se o francouzská vojska, bohatl by z francouzských daní a určitě by odmítl jakýkoli dohled ze strany svých poddaných. Zásluhou této bitvy a jejího výsledku se rozplynul nebezpečný sen o kontinentální říši, v němţ si tak libovali angličtí panovníci. Dlouhé roky bojŧ přinesly i jiné trvalé výsledky. V obou zemích se stykem s obyvateli cizích zemí zrodilo nové a silné cítění, národní vědomí. Obyvatelé Rouenu, Orleansu, Bourges a Bordeaux, kteří se od sebe tolik lišili a kteří byli dlouhou dobu nepřáteli, najednou pocítili, ţe mají něco společného, co je odlišuje od „Godonŧ“, jak říkala Jana z Arku Angličanŧm. Ti zase od tohoto okamţiku vzpomínali - i přes konečnou poráţku - na to, co velkého se jim podařilo společně uskutečnit. Mezi Anglií a Francií se samozřejmě zrodila velká nenávist, která trvala, s většími či menšími přestávkami, aţ do konce devatenáctého století a která také zasela do širokých lidových vrstev dědičnou a nepřekonatelnou nedŧvěru.

IX.

166


X. VÁLKA DVOU RŮŽÍ Konec francouzských taţení přivedl do Anglie houfy vojákŧ, kteří si zvykli na výnosnou loupeţ a kteří byli ochotni slouţit kaţdé, dobré i špatné věci. Dokumenty z tehdejších let jsou plné vraţd, povstání, nezákonných poprav, které se líčí nezúčastněně, jako by šlo o cosi běţného a nevyhnutelného. Vévodu ze Suffolku při jeho plavbě do Calais zadrţí neznámá loď, odvedou ho na palubu a tam ho přivítají slovy: „Vítej, zrádče!“ Pak ho hodí do bárky a jeden muţ z lodní posádky mu bez jakéhokoli rozsudku usekne pěti nebo šesti ranami zrezivělým mečem hlavu. V roce 1450 se najednou na výzvu jakéhosi dobrodruha jménem Jack Cade, který si říká Mortimer a prohlašuje se za potomka Eduarda III., vzbouří obce kentského panství. Tento vŧdce s nimi táhne aţ do Londýna, kde teprve ho zadrţí pŧtky s obyvateli města, a dříve neţ je sám zabit, stačí nechat popravit královského stráţce pokladu a kentského šerifa. Tehdejší šlechta se s takovými uchvatiteli moci ochotně spojuje, vţdyť i král je synem nebo vnukem uchvatitele. To vše lancasterští králové aţ moc dobře vědí. Kdyţ Jindřich V., který se domníval, ţe jeho otec je uţ mrtev, dychtivě sáhl po koruně, zašeptal mu Jindřich IV., který se probral z letargie: Ještě není tvoje a nikdy nebyla moje...“ Proti slabému Jindřichovi VI. se postaví Eduard, vévoda z Yorku, jako přímější dědic Eduarda III., protoţe pochází po své matce z vévody z Clarence, zatímco Lancasterové odvozují svŧj pŧvod z mladšího předka, z Jana Gentského. Kolem červené rŧţe Lancasterŧ a bílé rŧţe Yorkŧ se seskupí bojovní šlechticové, jejichţ jediným politickým cílem je získat vítězstvím své strany bohatství.

I.

O tyto boje ctiţádostivých a chamtivých šlechticŧ se země a její obyvatelé prakticky nezajímají. Ţivot jde svou cestou. Pole se obdělávají, úroda se kosí a sváţí, londýnský obchod se úspěšně rozvíjí. Boje jsou pouze záleţitostí několika tuctŧ velkých baronŧ, jejich přátel a vasalŧ, a zejména jejich ţoldnéřŧ. Musí vést tyto pŧtky s velikou rozvahou a přísně dodrţovat neutralitu měst a vesnic, protoţe je tam mnoho ozbrojených muţŧ a kdyby došlo k jejich podráţdění, mohli by se postavit proti jedné nebo druhé Rŧţi. Boje, při nichţ se rozhoduje o trŧn, svádí mezi sebou jenom několik tisíc muţŧ. Jsou

II.

167

KNIHA TŘETÍ - Válka dvou růţí

předzvěstí konce významu jízdy. Na obou stranách jsou rozhodujícím činitelem lučištníci, ale člověk je odváţné zvíře a postupně začíná šípy opovrhovat. Baroni útočí na lučištníky a vyhledávají boj muţe proti muţi, při kterém rozhoduje o vítězství sekyra nebo meč. Proto tyto boje, i přes malý počet bojujících, pouštějí jedné třídě anglické společnosti krutě ţilou. Po válce dvou rŧţí zŧstane z anglické šlechty jenom několik málo rodin. Nešťastný Jindřich VI. nebyl pro tak tvrdé poměry stvořen. Jindřich nebyl ţádný hlupák, ale také nebyl ţádný král, byl to prostě svatý člověk a ve věcech tohoto světa úplné dítě. Mírnější, úctyhodnější a také slabší stvoření si ani nelze představit. Ve velkých válkách, které se vedly během jeho vlády, byl jenom divákem, nechal jednat Somerseta nebo Warwicka, a sám vystupoval na veřejnost jenom v nějaké slavnostní druţině nebo církevním prŧvodu. Protoţe ţil mezi lidmi, kteří se navzájem nenáviděli, nemyslil na nic jiného neţ na to, jak je smířit. Ačkoli jeho manţelka Markéta z Anjou byla skutečná lítice, choval se k ní trpělivě a dokonce s upřímnou láskou. Jeho jedinou radostí byla mše, studium dějin a theologie. Kaţdá nádhera ho děsila a oblékal se jako prostý měšťan. Místo špičatých střevícŧ, které byly tehdy módní ve šlechtických kruzích, nosil střevíce s kulatou špičkou jako sedláci. Kdyţ si měl obléci královské roucho, natáhl si nejdříve ţíněnou kajícnickou košili. Před kaţdým jídlem odříkával jako nějaký mnich modlitby a na stole měl před sebou vţdycky obraz ukazující pět Kristových ran. Chesterton napsal, ţe právě takoví slabí a zboţní králové po sobě zanechali nejtrvalejší a nejkrásnější památky. Eduard Vyznavač postavil Westminsterské opatství, Jindřich VI. zaloţil kolej v Etonu (1440) a v Cambridgi zbudoval při King’s College nádhernou kapli. Tyto stavby ho vlastně přivedly na mizinu. V době, kdy všichni - šlechtici i měšťané bohatli, byl jenom král samý dluh. V roce 1451 si musel na oslavu vánoc pŧjčit peníze a na Tři krále, protoţe mu uţ pŧjčit nechtěl nikdo, nemohl s královnou ani večeřet. Tento prostoduchý a jakoby neskutečný panovník bude pro surové a bezohledné rytíře snadnou kořistí.

III.

V roce 1453 se u Jindřicha VI., který byl vnukem ubohého francouzského krále Karla VI., začaly projevovat příznaky šílenství. Nejenţe ztratil paměť a rozum, ale nemohl se ani udrţet na nohou a chodit. Nerozuměl dokonce, kdyţ mu oznámili narození syna. Jeho bratranec z Yorku, kterého podporoval mocný Warwick, zvaný také „Poslední z baronŧ“ a „Tvŧrce králŧ“, se nechal ve Westmisteru korunovat pod jménem Eduard IV. Tichého

IV. 168


Jindřicha uvěznili v Toweru. Podle yorských kronikářŧ s ním nakládali šetrně a lidsky, zatímco podle lancasterských kronikářŧ ţil ve věţi zanedbaný a v neuvěřitelné špíně. „Neděláte dobře, kdyţ bijete pomazaného krále,“ říkal prý mírně svým stráţcŧm nešťastný Jindřich. To však netrvalo dlouho. Mezi Eduardem a Tvŧrcem králŧ došlo k neshodám a červená rŧţe znovu dosadila na trŧn Jindřicha VI. Nakonec Eduard porazil Warwicka, který v boji padl, zabil prince waleského a nechal zavraţdit i samého krále. Po takovém dŧkladném masakru (1471) vládl Eduard IV. bez většího odporu aţ do roku 1483 - Eduard byl jako dokonalý opak svého zboţného bratrance oslnivý a cynický renesanční kníţe. Bez jakéhokoli ostychu se laskal se ţenami kupcŧ v City a pro svŧj sličný zjev nenaráţel na ţádný odpor. „Na mou věru,“ řekla mu jednou jedna bohatá vdova, „za svou pěknou tvářičku dostaneš pokaţdé aspoň dvacet liber.“ Král, který počítal sotva s polovičkou, jí poděkoval a políbil ji. Vdova mu pak dala dvacet liber, „protoţe polibek od krále je klenot všech klenotŧ“. Eduard VI. tak ţil díky bohatým kupcŧm a jejich ţenám ze dne na den ze štědrosti svých poddaných. Dárci samozřejmě nic netratili, rŧzné výhody a výhradní práva na prodej toho či onoho zboţí jim umoţnily obohatit se na úkor drobných zákazníkŧ. Vynalézavá forma nepřímých daní. Nástup rodu z Yorku zasadil prestiţi parlamentu těţkou ránu. Zatímco lancasterští králové, protoţe se cítili jako uchvatitelé, ţádali, aby jejich nastolení parlament schválil, chtěli yorští panovníci vládnout jenom na základě dědického práva. Ostatně Dolní sněmovna přestala v této době zastupovat anglické obce. Zpočátku měl kaţdý občan, který platil daně, právo hlasovat. Ale stejně jako se v souvislosti se zbohatnutím velkých obchodníkŧ změnily cechy v uzavřené spolky, zakoupilo si mnoho měst od koruny rŧzné charty, které bránily moţnému příchodu dalších obyvatel. Právo vybírat zástupce města měl jenom starosta a jeho radní nebo rada, sloţená z nejbohatších občanŧ. Tak začal proces, který promění během několika století tolik anglických volebních okrskŧ v „prohnilé bašty26„ s minimálním počtem oprávněných voličŧ a ti budou skutečně snadnou kořistí korupce. Jiţ od roku 1430 jsou i rytíři hrabství voleni pouze hlasy těch drţitelŧ pozemkŧ (freeholders), jejichţ pŧda vynášela alespoň čtyřicet šilinkŧ ročně. Mnoho muţŧ, kteří do té doby volili, bylo tak náhle zbaveno tohoto práva. Tento reţim trval aţ do volební reformy z roku 1832. Zajistil zákonnou moc nepočetné třídě, protoţe v době voleb vykonávali nejmocnější

V.

26

Angl. rotten borough; J. Polišenský překládá jako „upadlá městečka“ - pozn. red.

169

KNIHA TŘETÍ - Válka dvou růţí

šlechtici na své pachtýře silný nátlak. V roce 1455 píše vévodkyně z Norfolku Johnu Pastonovi: „Protoţe je z nejrŧznějších dŧvodŧ nutné, aby váš lord měl v parlamentu své lidi, kteří jsou jeho oddanými sluţebníky, ţádáme a prosíme vás, abyste po přečtení tohoto dopisu odevzdal svŧj hlas našim milovaným bratrancŧm a sluţebníkŧm, Johnu Howardovi a siru Rogeru Chamberlainovi a pomohl tak k jejich zvolení rytíři za shire. A také se postarejte o to, aby podobným zpŧsobem volili i ostatní, které budete schopen svou výmluvností přesvědčit.“ Taková doporučení však existují vţdy a ve všech dobách. Po Eduardu IV. zŧstali dva mladí synové, z nichţ ten starší měl po něm nastoupit na trŧn, ale Eduardŧv bratr Richard, vévoda z Gloucesteru, nechal oba své synovce nejdříve uvěznit v londýnském Toweru a pak zavraţdit. V roce 1483 se stal králem jako Richard III. Shakespeare vykreslil v jedné ze svých historických tragedií hrŧzný portrét tohoto ukrutného, odváţného a skvělého hrbáče. I kdyţ se někteří historikové pokoušeli Richarda III. očistit, zdá se, ţe je třeba věřit Shakespearovi. Kdyţ se lidé dozvěděli o této dvojnásobné vraţdě v Toweru, dostal duch vzpoury, uţ dlouho kvasící v mysli Angličanŧ, jeţ roztrpčovaly občanské války a opakované uchvatitelství trŧnu, přesnější podobu. Zdálo se, ţe se naskýtá příleţitost k uzavření smíru mezi oběma Rŧţemi. Zbýval tu jeden Lancaster, Jindřich Tudor, vévoda z Richmondu, neduţivý mladík, který z opatrnosti utekl do Bretaně a který po matce Markétě pocházel v přímé linii od Jana Gentského. Kdyby se tento Jindřich mohl oţenit s Alţbětou z Yorku, dcerou Eduarda IV., oba rody by se spojily. Richard si toto nebezpečí uvědomil, chtěl si usmířit měšťany svoláním parlamentu a zamýšlel oţenit se se svojí neteří sám. Ale Jindřich Tudor vyrazil z Harfleuru a brzy se svými dvěma tisíci vojákŧ z anglických uprchlíkŧ a bretaňských dobrodruhŧ přistál v Milfordu. Wales se postavil za Jindřicha, protoţe Tudorovci byli Walesané. K boji mezi Richardem a Jindřichem došlo u Bosworthu (1485). Jeho osud rozhodla rodina Stanleyŧ, velmoţŧ z Lancashiru, která se postavila na stranu Jindřicha, protoţe lord Stanley se oţenil s jeho ovdovělou matkou. Richard se statečně vrhl do boje, skolil nejednoho protivníka, ale nakonec byl zabit. Koruna, kterou si do boje nasadil, zapadla do křoví, ale po bitvě se našla a lord Stanley ji vloţil na hlavu svého nevlastního syna, který se tak stal králem Jindřichem VII. „Tak spojíme bílou a červenou rŧţi. Nebe, které tak dlouho hněvivě shlíţelo na jejich vzájemnou nenávist, se nyní mŧţe šťastně usmívat. Anglie byla po dlouhou dobu šílená a sama sebe mrzačila... Ach, kéţ se dnes spojí s poţehnaným souhlasem boţím Richmond s Alţbětou, zákonní dědici dvou

VI.

170


vznešených královských rodŧ!“ K tomuto sňatku došlo v příštím roce. Válka dvou rŧţí skončila.

171

KNIHA TŘETÍ - Anglie na konci středověku

XI. ANGLIE NA KONCI STŘEDOVĚKU Které prvky anglické národní povahy jsou zformovány uţ ve čtrnáctém století? Vzpomínka na stoletou válku, přestoţe skončila pro Angličany pohromou, je pro ně vzpomínkou na slavnou dobu. Všechny boje probíhaly na cizí pŧdě. Nepřítele a jeho ojedinělé nájezdy zaţilo na vlastní kŧţi jenom několik pobřeţních měst a vesnic. Angličané se od té doby na svém ostrově povaţují za nezranitelné a dívají se na ostatní národy s pohrdáním. „Angličané jsou pyšní,“ říká Froissart, „nedokáţí se přimět k přirozenému přátelství nebo spojenectví s jinými národy, a zejména neexistují pod sluncem lidé dravější neţ lidé od řemesla v Anglii.“ Tuto pýchu posiluje bohatství země. Je to nápadné pro všechny tehdejší návštěvníky. Její bohatství je větší neţ bohatství kterékoli jiné evropské země,“ říká benátský vyslanec. Kdyţ čteme v Chaucerovi popis canterburských poutníkŧ, dostaneme jasnou představu o zámoţnosti všech anglických společenských vrstev ve čtrnáctém století. Muţi a ţeny mají šaty z kvalitních látek, které jsou často vroubeny koţešinou. Chaucerŧv franklin drobný venkovský zeman - je zkušený poţitkář, radující se ze ţivota, jeho sklep se vyrovná těm nejlepším sklepŧm a na jeho stole nikdy nechybí tučné koroptvičky ani štika, „a běda jeho kuchaři, kdyţ nejsou omáčky dobře ochucené“. Štíty tkalcŧ a barvířŧ jsou z těţkého stříbra. Tito řemeslníci jsou jako dělaní pro to, aby jednoho dne zasedli jako radní pod baldachýn cechovní síně. Jejich ţeny, kterým se běţně říká madame, nosí v neděli do kostela na mši plášť hodný nějaké královny. Kdyţ sir Fortescue ţije během války dvou rŧţí jako vyhnanec ve Francii, je nesmírně překvapen bídou francouzských sedlákŧ: „Pijí vodu a jedí jablka s ţitným chlebem, ţádné maso, nanejvýš a zřídka kousek slaniny, vnitřnosti nebo hlavu zvířete, které porazili pro urozené pány nebo kupce. Takové jsou plody absolutní moci,“ uzavírá Fortescue, vášnivý obdivovatel parlamentu.

I.

Ještě více neţ bohatství je velikou příčinou Angličanovy pýchy jeho poměrně veliká svoboda. Hrdý Fortescue chválí v roce 1470 anglické zákony a říká: Jak by nebyly dobré, kdyţ nejsou dílem jednoho člověka nebo snad stovky radních, ale dílem více neţ tří set vybraných muţŧ. Kdyby však

II. 172


náhodou přece jen byly špatné, mohou se se souhlasem všech stavŧ království změnit... V Anglii je vŧle lidu tou první ţivoucí věcí, která vhání krev do hlavy a všech údŧ politického těla.“ Vítězoslavně staví do protikladu svobodu Angličana, který platí jenom schválené daně a kterého mohou soudit jenom podle platných zákonŧ, a útlak Francouze, který musí kupovat zdaněnou sŧl, platit libovolné neschválené daně a kterého mohou bez jakéhokoli soudu „hodit v pytli do Seiny“, kdyţ je podle svého pána vinen. Fortescue ve skutečnosti trochu přehání. Oběti Richarda III. nechránily podle všech svědectví ţádné zákony. Na druhé straně se však ví, ţe ani sám Richard by se neodváţil vybírat nějakou daň bez souhlasu parlamentu, zatímco Karel VII., který si na stavech vynutil schválení přímé daně {taille), aby měl na platy armádě, dosáhl podle nařízení z roku 1439 toho, ţe tyto pŧvodně jednorázové přímé daně se změnily v daně trvalé. Od tohoto okamţiku jeho následníci určovali sami jejich výši a nesvolávali k tomu ţádné stavy.

III.

Proč jsou mezi oběma zeměmi takové rozdíly?

a) Protoţe před francouzskými králi stál mnohem těţší úkol neţ před králi anglickými. Angličtí králové byli od okamţiku dobytí pány celé země a mohli jiţ ve dvanáctém století vnutit šlechtě své kočovné soudce a Common Law (obecné právo). Francouzský lid, který hrozně trpěl nezávislostí mocných feudálŧ a cizími nájezdy, je ochoten poskytnout králi velikou dŧvěru a více moci, pokud udrţí pořádek a ubrání hranice. Francie jako kontinentální země potřebovala stálou armádu, protoţe nepřítel byl blízko. V Anglii obecná svoboda sice oslabuje královu moc, ale moře je ochranou, která vyváţí všechny nedostatky a slabosti; b) Protoţe v Anglii je kaţdý člověk sám sobě vojákem a také sám sobě stráţcem vlastní bezpečnosti. Yeoman, lučištník nebo zbrojnoš v době války, je v době míru drobný anglický vlastník pŧdy. Král nemŧţe těmto lidem vnutit svou vŧli, protoţe nemá vlastní vojsko. „Král, který je jejich Veličenstvem,“ říká udivený a pohoršený Froissart, „se ve skutečnosti musí řídit podle nich a sklánět se před jejich vŧlí, protoţe pokud se jejich vŧli vzepře a vzejde z toho něco zlého, to zlo se obrátí tak či onak proti němu.“ Francouzský král má z dob Karla VIL malou armádu (patnáct setnin zbrojnošŧ a lehkých jezdcŧ) a nejsilnější dělostřelectvo oné doby. Ve Francii nejsou ve vesnicích ţádné domobrany. Od svobodných lučištníkŧ aţ po Národní gardu je občan-voják, prostý obyvatel Francie, vţdy v 173


úzkých. Trvalá přímá daň (taille) zajišťuje ţold pro stálou armádu a stálá armáda zajišťuje její vymáhání. Francouzský král nepotřebuje často svolávat své generální stavy a také je svolává co nejméně. Ostatně, i kdyby je svolal, tři stavy - šlechta, duchovenstvo a „třetí stav“ - by se začaly potírat a navzájem osočovat. Spojení bohatých obchodníkŧ s drobnou šlechtou, které tvoří základ Dolní sněmovny, je ve Francii patnáctého století naprosto nepředstavitelné. Avšak i v Anglii bude jednoho dne nutná silnější monarchie, aby učinila konec násilí a nezákonnostem. Anglický prostý lid, který trpěl během války dvou rŧţí bezvládím a zmatky, volá sám na konci století po dočasné vládě silné ruky, jeho král však musí vţdy dodrţovat zákony. Myšlenka omezené monarchie je myšlenkou, která se pevně vryla do mysli kaţdého Angličana. Násilí není v Anglii výsadou feudálních pánŧ. Anglové a Sasové byli vţdycky hodně drsní. Zvyky a dobré zpŧsoby později drţí jejich drsnost na uzdě, ale pod vnější obřadností trvá dodnes. Sir John Fortescue ji povaţuje za chvályhodnou, dokonce i kdyţ vede ke zločinu. A říká se zvláštní pýchou: „V Anglii oběsili pro krádeţ se zbraní v ruce a pro vraţdu v jednom jediném roce více lidí, neţ ve Francii pro stejný zločin za sedm let. Kdyţ je nějaký Angličan chudý a vidí jiného, který získal bohatství, jeţ mu lze vzít násilím, pak to určitě udělá, pokud ovšem není dokonale počestný.“ Chaucer líčí hrŧzný obraz takového yeomana, „ryšavého, statného, širokoplecího hulváta, který má po boku meč, a určitě to není příjemný chlapík“. Takové násilí ve středověku mírní dvě síly - rytířská zdvořilost a náboţenské milosrdenství. Ale v patnáctém století stejní lidé, kteří čtou rytířské romány a zakládají zboţné nadace, okrádají na cestách bez jakéhokoli ostychu slabé a zabíjejí jejich ţeny. Vztahy v rodině jsou drsné a sňatek se pokládá za čistě obchodní záleţitost, otec provdává dceru ve věku, kdy se proti tomu ještě nemŧţe vzepřít. Ţeny si ovšem po svatbě najdou zpŧsob, jak to oplatit. Urozená paní z Bath nás v Chaucerovi poučuje, jak jednají se svými manţely: se směsí koketérie, nemravnosti a krutosti, která je věčná. Z určitého hlediska bylo tehdejší postavení ţen, zejména vdov, lepší neţ v některých zemích i dnes. Ţeny mohly obchodovat, mohly být členkami cechu a mohly být dokonce jako muţi zvoleny za šerifa nebo za vyššího správního úředníka (High Constables). Samy cestovaly, připojovaly se k poutníkŧm a ţily stejným zpŧsobem. Markéta Pastonová vedla nejdŧleţitější obchodní záleţitosti svého manţela a manţel ji chválil za její prozíravost.

IV.

174


Písemnosti rodiny Pastonovy svědčí o tom, ţe vzdělání obou pohlaví bylo prakticky stejné. Manţel a manţelka, kdyţ jsou daleko od sebe, si píší dopisy. Chlapce a děvčata dlouho vychovávali společně. Později králové zaloţili školy jenom pro chlapce. Tehdy se objevují první public schools ve Winchesteru a Etonu. Rozhovory mezi Chaucerovými poutníky nám poskytují velmi příznivý obraz o prŧměrném stupni vzdělanosti muţe a ţeny ve čtrnáctém století. I ti, kteří neumí latinsky, mluví při hovoru běţně o Ciceronovi nebo Senekovi, ale také o Vergiliovi a Dantovi. Zbavují se mnoha pověr a s posměškem mluví o těch, kdo se bojí snŧ: „Kaţdý člověk přece ví, ţe sny vyvolává špatně vyměšování a nadbytek ţlučových šťáv.“ Chaucerem (13401400) dosahuje literatura saského jazyka ve svých začátcích dokonalosti, které se lze vyrovnat, nikoli ji překonat. Jedním z dŧsledkŧ stoleté války byl vznik určitého předsudku vŧči francouzské literatuře, která se stala literaturou nepřátelské země. Horní vrstvy společnosti touţí po velikém saském spisovateli, a tím se stal Chaucer. Chaucer poznal stejně jako později Shakespeare všechny moţné ţivotní podmínky, ţil na dvoře Eduarda III., byl vyslancem ve Florencii i v Římě, poslancem ve Westminsteru. Měl tedy výbornou přípravu k tomu, aby mohl podat úplný a ţivý obraz anglické společnosti. Z jeho díla je z historického hlediska nejdŧleţitější proslulá sbírka Canterburské povídky. Poutníci, kteří se vydávali ke hrobu svatého Tomáše Becketa do Canterbury, se shromaţďovali ve slavném hostinci Tabard Inn v Southwarku, aby se nemuseli vydat na cestu sami, protoţe cesty nebyly bezpečné. Chaucerova báseň je popisem jedné takové společnosti poutníkŧ, kteří si navzájem vypravují rozmarné příběhy, aby si ukrátili dlouhou chvíli. I zde se setkáváme, stejně jako v Shakespearovi, s lidmi, kteří jsou nám nesmírně blízcí. Velcí umělci nám tak pomáhají pochopit, ţe lidské vášně se bez ohledu na změny prostředí a mravŧ nemění.

V.

V té době se však samo ţivotní prostředí začíná přibliţovat tomu, na co jsme zvyklí my. Příbytkem bohatých tříd byl po celý středověk opevněný dŧm, vystavěný tak, aby mohl slouţit v případě potřeby k obraně před obléháním a jako úkryt pro vojáky. Od patnáctého století chtějí mít rytíři a velcí obchodníci i venkovské domy, které se staví spíše pro příjemné chvilky a pro zábavu neţ pro obranu. Počet místností se zvyšuje. Páni a slouţící jiţ nejedí v jedné společné síni. Nová místnost - něco jako hovorna - dovoluje přijímat návštěvy jinde neţ v loţnici jako doposud. V takovém pokoji je krb, kde lze rozdělat oheň uhlím, a hluboká okna, uzavřená malými skleněnými tabulkami, pod nimiţ jsou vytesány kamenné lavice pokryté polštáři. Na stěnách jsou

VI.

175


čalouny a obrazy, na zemi španělský koberec. Postel s prachovými peřinami, dovezená z Francie, se jako nejvzácnější kus nábytku odkazuje v závěti nejmilejšímu dítěti nebo tomu z manţelŧ, který přeţije druhého. U kaţdého takového domu je zahrada, pravidelně rozvrţená, obehnaná zdí nebo přistřiţeným ţivým plotem, osázená květinami, léčivými nebo vonnými bylinami či salátem. Malými alejemi a pěšinami, posypanými ţlutým pískem a vroubenými pruhy hustého trávníku měkkého jako samet, se procházejí dámy s obrovskými účesy. Přepych v oblékání je takový, ţe si vynutil přijetí zákona proti luxusu. Jiná známka bohatství: v zemi rostou kostely jako houby po dešti, kaţdá vesnice s pýchou zdobí své chrámy čalouny a sochami. Domy chudých i příbytky středních vrstev jsou však pořád nuzné a prosté jako dřív. Chaucerovu mlynáři musí stačit pro něj, jeho ţenu, dceru, nemluvně a dva cambridgské studenty, kteří je přišli navštívit, jedna místnost. Na konci patnáctého století se v těchto domech objevují první tištěné knihy. Knihtisk spíše vyhověl potřebě, neţ ji stvořil. Tato doba tím, ţe umoţnila přístup celé nové třídě čtenářŧ ke kultuře, se tak trochu podobá naší době. V takových obdobích je trvalá poptávka po populární četbě. Naše doba volá po vědeckých knihách, po encyklopediích, ţivotopisech. Čtenář patnáctého století chtěl naopak hlavně modlitební kníţky, mluvnice, rýmované kroniky, překlady velkých latinských spisovatelŧ. Kaţdý squire měl tehdy vlastní knihovnu rukopisŧ; máme k dispozici seznam knihovny Johna Pastona z doby Eduarda IV. Obsahuje jen jednu tištěnou knihu. Knihtisk zavedl v Anglii Caxton (1422 -1491), který se s jeho počátky seznámil v Kolíně nad Rýnem. Caxton vybudoval u Westminsteru opravdový nakladatelský podnik, kde vydával krásné knihy, které velmi lehce prodával. Eduard IV., vzdělaný člověk, nad ním drţel ochrannou ruku. Vynález knihtisku rozšířil mezi lidem znalost theologie a připravoval tak náboţenské války, stejně jako dnes vynález rozhlasu podporuje šíření politických vášní.

VII.

Vymezit nějak přísně hranice, které oddělují středověk od renesance, by bylo násilné. Středověká civilizace stejně jako kdysi římská říše zaniká pozvolna. Ale konec patnáctého století, kdy Caxtonŧv tisk pomalu nahrazuje klášterní opisovače, kdy anglický jazyk úspěšně soupeří s jazykem latinským, kdy měšťan rychle bohatne, zatímco rytíř rychle upadá, kdy dělo prolamuje v hradních věţích velké díry, kdy obchodník se vymyká cechu, věřící duchovnímu, nevolník svému pánovi, je určitě dobou přechodu od

VIII. 176


středověku k renesanci. Společnost, která proţila několik skutečně vrcholných staletí, upadá, nová společnost se rodí, ale nikdo netuší, jaká bude. Anglie roku 1485 je připravena na štěstí, bohatství jejích statkářŧ a řemeslníkŧ a zralost jejích velkých duchŧ překvapuje všechny, kdo si jí blíţe všímali. Anglii chybí uţ jenom silná vláda. A tu jí, proti všemu očekávání, dá mladý Jindřich Tudorovec a jeho potomci.

177

- Tudorovci aneb vítězství monarchie

KNIHA ČTVRTÁ

TUDOROVCI ANEB VÍTĚZSTVÍ MONARCHIE

178


I. JINDŘICH VII. Přímým svědkŧm obvykle význam proţívaných událostí uniká. Pro vojáky, kteří ten večer po bitvě viděli, jak lord Stanley klade na hlavu svého nevlastního syna Jindřicha Tudorovce královskou korunu, byl tento slavnostní akt asi jenom jednou malebnou epizodou nekonečně dlouhé války. A přitom byli svědky konce jedné společnosti. Během příštích patnácti let se objeví ještě několik uchazečŧ o trŧn, pro Jindřicha VIL však není ţádný z nich nikdy nebezpečný. Tato skutečnost je tím překvapivější, ţe nový král nebyl vŧbec ţádný válečník. O tomto smutném, váţném a přemýšlivém muţ vznikly dvě legendy. První, o kterou se ještě během svého ţivota zaslouţil sám Jindřich, z něho dělá uzavřeného a tajemného člověka, nikoli však jiţ, jako byli středověcí panovníci, rytíře obklopeného svými pairy, ale osobu stojící stranou, tedy skutečného monarchu. Druhá, která je legendou historikŧ, ho líčí jako lakotného a nedŧvěřivého krále, jakéhosi anglického Ludvíka XI., který nahromadí tím, ţe vysává svoji šlechtu, nesmírné bohatství. Byl Jindřich VIL opravdu tak lačný peněz? Tento král po sobě skutečně zanechal ohromné jmění, které se odhaduje asi na dva miliony liber. Své účetní knihy si vedl s nebývalou pečlivostí a počínal si přitom jako obyčejný měšťák: „Za královu prohru v kartách, devět liber… za ztrátu tenisových míčkŧ, tři šilinky… Mému šaškovi za to, ţe pro mne sloţil píseň…“ Jestliţe to jsou správné účty, pak to nejsou v ţádném případě účty lakomce. Přepych, který vládl na jeho dvoře, krása jeho drahocenných klenotŧ a jeho nádherná fialová roucha z nejjemnějšího sametu, podšitá zlatohlavem, uvádějí v úţas milánské a španělské vyslance. Pravda asi je, ţe první Tudorovec měl skutečně rád peníze, protoţe po zhroucení feudální společnosti se staly peníze novým znakem síly. V šestnáctém století by byl chudý král slabým králem, který podléhá svým šlechticŧm a parlamentu. Jindřich VIL a jeho tři děti však nebudou záviset ani na jedněch, ani na druhém. Tito panovníci bez stálého vojska a pouze se sto padesáti muţi tělesné stráţe budou více neţ váţenými a uctívanými panovníky. Mechanismus jejich téměř zázračné bezpečnosti je nutno blíţe vysvětlit.

I.

179

KNIHA ČTVRTÁ - Jindřich VII.

ROD TUDORŮ A SKOTSKÁ DYNASTIE STEWARTŮ (STUARTŮ) JINDŘICH VII. (1485-1509) Manţel Alţběty z Yorku

JINDŘICH (1509-1547) VIII. EDUARD VI.

MARIE

ALŢBĚTA

(1547-1553)

(1553-1558)

(1558-1603)

Markéta

Marie

manţelka Jakuba Stewarta (Jakuba IV. Skotského)

I

Františka Vévodkyně ze Suffolku I

Jana Greyová Markéta

Jakub V. Skotský

hraběnka z Lennoxu I

I

Marie královna Skotská manţelka Jindřicha Stewarta, hraběte z Darnley I

=

Jindřich Stewart hrabě z Darnley manţel Marie, král. Skotské

JAKUB I (1603-1625) Jakub VI. Skotský (1567-1625)

Jindřich VII. pocházel z Eduarda III., z větve, která vzešla z třetího manţelství Jana Gentského, vévody z Lancasteru. V roce 1485 byl Jindřich jediným dědicem nástupnických práv rodu Lancasteru. Spojil se s rodem Yorkŧ sňatkem s Alţbětou, která byla dcerou Eduarda IV.

180


Válka dvou rŧţí sice velmoţe úplně nevyhladila, ale silně oslabila. Do parlamentu svolává Jindřich VII. jenom dvacet devět světských lordŧ a jejich vliv v zemi je nejspíš zcela nepatrný. Instituce vznikají, kdyţ je jich zapotřebí, a zanikají, kdyţ se stávají neúčelnými nebo dokonce nebezpečnými. Po pádu římského panství a po zmatcích při nepřátelských nájezdech zajišťovali feudální páni, protoţe neexistovala silná ústřední moc, tu více, tu méně dobře obranu pŧdy a soudní správu. Pozdější úspěch normanských králŧ a králŧ z Anjou tuto válečnickou šlechtu zbavil jejích základních funkcí. Potom ji ještě dlouhou dobu jakţtakţ zaměstnávaly dobyvačné výpravy tu do Walesu, tu do Skotska nebo později do Normandie, Akvitánie či do Flander. Na konci patnáctého století však vznik velkých státŧ ve Španělsku a později ve Francii, mnohem silnějších neţ tehdejší malá Anglie, nedával jiţ válečnické šlechtě prakticky ţádnou příleţitost ke kontinentálním dobrodruţstvím. Teď jiţ mohli bojovat jenom mezi sebou. Válka dvou rŧţí měla dva hlavní dŧsledky - zprotivila měšťanŧm a sedlákŧm kaţdé feudální bezvládí a ještě více oslabila to, co zŧstalo z anglonormanské šlechty. Kdo za této situace mohl zdědit její bývalou moc? Parlament? Ten však po skvělých začátcích rovněţ ztratil v období zmatkŧ svou starou prestiţ. Dolní sněmovna mohla být svobodně zvolena jenom potud, pokud její voliče chránila před zasahováním místních šlechticŧ silná ústřední moc. Mostem mezi feudální vládou a vládou parlamentní mohl být pouze král. Tento výpadek šlechty i obecních zástupcŧ zčistajasna uvolnil místo monarchii.

II.

Tudorovští králové, aby odzbrojili zbytky dobrodruţných šlechticŧ a jejich tlup, se opírají o tři nové vrstvy - o gentry, yeomanry a obchodníky. Gentry tvoří gentlemani, kteří ţijí na venkově. Slovo gentleman, které se začíná pouţívat za vlády královny Alţběty, naprosto neodpovídá francouzskému výrazu gentillhomme (urozený pán, šlechtic). Je moţné být gentlemanem, aniţ by člověk byl šlechticem a vlastníkem pŧdy. Do gentry patří jak potomek starého rytíře, tak i bohatého kupce, bývalý starosta, který si koupí pozemek, aby se uchýlil na odpočinek, nebo slavný advokát, který se stal zámoţným soukromníkem; její nejniţší hranicí je základní census oněch dvaceti liber, které kdysi povyšovaly do rytířského stavu a které v šestnáctém století umoţní vlastníkovi stát se smírčím soudcem. Po drobné šlechtě rodem přichází drobná šlechta bohatstvím. Její úloha ve státě se podobá úloze francouzských středních vrstev za vlády Ludvíka Filipa, zŧstává však zemědělskou aristokracií. Mezi squiry, kteří ji tvoří, a královskými pairy neexistuje ţádná nepropustná

III.

181


přehrada. Dědicové pairŧ vstupují do Dolní sněmovny a jsou tak postaveni na roven venkovským gentlemanŧm. Yeomen jsou rovněţ zemědělskou třídou, třídou, která stojí níţ neţ gentry a výš neţ bývalý nevolník. Tuto vrstvu (přibliţně) tvoří jednotlivci s minimálním dŧchodem čtyřicet šilinkŧ, nutným pro jejich zvolení členem poroty nebo pro účast ve volbách hrabství, ale jejichţ dŧchod zároveň nedosahuje dvaceti liber, coţ by z nich udělalo gentlemany. Yeomanem mŧţe být i člověk, který není vlastníkem. Mŧţe se jím stát nájemce statku (copy holder), stejně jako statkář. Bacon vymezuje yeomanry jako třídu, která stojí mezi gentlemany a sedláky, Blackstone zase jako třídu venkovských voličŧ, zatím co gentry byla podle něho třídou volitelných muţŧ. Yeomanry, kterou v sedmnáctém století tvoří asi sto šedesát tisíc Angličanŧ, je kostrou země a její branné moci. Vidíme tedy ţe, struktura Anglie se zřetelně liší od uspořádání státŧ na pevnině, kde kromě šlechticŧ vlastní pŧdu jenom málokdo. Yeomanové, kteří bývali za stoleté války lučištníky, se nebojí ani pracovat vlastníma rukama, ani se bít. „Tak tvoří v národě velmi silný ekonomický, politický a společenský prvek“ a stojí pevně za králem, protoţe vědí, ţe ve zmatcích a nepořádcích by přišli o všechno.

IV.

Na počátku šestnáctého století ještě angličtí obchodníci nezaujímají takové místo jako později. Někteří z nich (Merchant Adventurers), napŧl piráti a napŧl rejdaři, sice prodávají svá sukna aţ v Rusku a ve Středomoří konkurují Benátkám a Janovu, ale v dobývání nových světŧ, které právě začíná, nehraje Anglie ţádnou úlohu. Kdyţ válečné úspěchy islámu zahradily středomořskou cestu do Indie a Evropané si museli v patnáctém století i za cenu velikých námořních dobrodruţství hledat novou cestu k pokladŧm Orientu, objevené země si rozdělili jenom Portugalci a Španělé. Kdo by tenkrát myslel na Anglii, malou zemi zemědělcŧ a pastýřŧ, jako na budoucí koloniální impérium? Jeden muţ však jiţ tehdy tušil, ţe „budoucnost jeho národa je na vodě“: byl to král Jindřich VII. Ze všech sil povzbuzoval rozvoj mořeplavectví. Sám vystavěl veliké koráby - Mary-Fortune a Sweepstake - a pronajal je obchodníkŧm. Ve Středozemním moři zŧstávala kolem roku 1500 galéra stále válečným plavidlem, zatímco plachetnice byla obchodní lodí; v Anglii naproti tomu byla obchodní a bitevní loď ještě dlouho jedno a totéţ. Bylo to částečně proto, ţe oceán nebyl pro galéry nikdy dostatečně bezpečný, a částečně proto, ţe Angličané jako veskrze praktický národ chtěli v dobách míru pouţívat k obchodu celé své loďstvo. Při

V.

182


vypuknutí války vystavěli tesaři na rozkaz krále na přídi a na zádi korábŧ „věţe“ pro vojsko. V patnáctém století byla jiţ stavba takových věţí pravidlem. Jindřich VII. jako jeden z prvních nechal postavit na palubě svých korábŧ děla, zaloţil v Portsmouthu válečnou loděnici, financoval výzkumné plavby, jako výpravu Giovanniho Cabota, který na své cestě za orientálním kořením objevil Nový Foundland, a zakázal zvláštním nařízením o plavbě dovoz francouzských vín z Bordeaux na cizích lodích (a jestliţe se dnes měří hrubá nosnost anglických lodí na tuny, pak to je pouze památka na dováţené bečky francouzského vína, protoţe francouzské tonneaux znamená sud nebo bečka). Zkrátka, Jindřich VIL zřejmě pochopil, ţe boj o zahraniční trhy bude jednoho krásného dne jednou z podob velké politiky; jeho podpora námořnictva a obchodu mu vynesla oddanost měst a zvláště měšťanŧ londýnských. Král, který se opíral o tři mocné třídy - gentry, yeomanry a obchodníky - mohl lehce potlačit zbytky kdysi mocných baronŧ. Protoţe věděl, ţe provinční poroty se obávají svých bývalých pánŧ, nechával choulostivé rozepře soudit zvláštním výsadním soudním dvorem vyděleným z jeho rady. Říkalo se mu podle stropní výzdoby sálu, kde zasedal, „hvězdná komora“. Za vlády Jindřicha VIL byly tresty smrti značně řídké, pouštěl ţilou spíše zlatu neţ lidskému ţivotu,“ ale přísně dbal na dodrţování všech svých nařízení. Kdyţ jednou navštívil hraběte z Oxfordu, přivítala ho celá rota olivrejovaných komorníkŧ. Nedávno vydaný zákon však zakazoval šlechticŧm takové houfy slouţících, kteří se v případě potřeby mohli okamţitě změnit ve vojáky. Při odchodu řekl král hostiteli: „Mylorde, velice vám děkuji za vaše uvítání, ale nemohu trpět, aby se zákony v mé přítomnosti porušovaly. Teď si s vámi promluví mŧj attorney!“ Hrabě z Oxfordu byl šťastný, ţe z toho vyvázl jenom s deseti tisíci librami pokuty. Tyto protirytířské postupy byly sice tvrdé, ale zdravé. I „hvězdná komora“ udělala kus uţitečné práce. Ale sama zásada výsadních soudních dvorŧ, které zbavovaly obţalované dobrodiní poroty, byla odsouzeníhodná a byla vlastně v rozporu se svobodami vládnoucími v anglickém království; to se jasně prokázalo později, za Stuartovcŧ, kdy se tyto soudy staly nástrojem tyranie.

VI.

Jindřich VIL poslal zákonnost na prázdniny nejen v soudnictví, ale i v politice. Během své vlády svolal parlament pouze sedmkrát. Kdo by tehdy pomýšlel na nějaké stíţnosti? Zmatek občanských válek rozhodl všechny ústavní spory ve prospěch královské koruny. Král sice opravdu vládl

VII.

183


pouze se svou radou, ale tato rada jiţ nebyla jako za normanských králŧ shromáţděním magnátŧ a prelátŧ. Novými rádci byli měšťanští synové, vychovaní na universitách. Mnoho rodin, které se budou v příštích stoletích podílet na řízení státních záleţitostí Anglie - Cavendishové, Cecilové, Seymourové a Russellové -, začíná v kancelářích králŧ z dynastie Tudorŧ. Šlechtický rod jiţ nezakládá nějaký slavný bojovník, ale zdatný obchodní zmocněnec. Na místo osobního králova sluţebníka nastupuje státní tajemník. Z dŧvěrných zasedání rady existují písemné protokoly. Z těchto protokolŧ přímo čiší snaha po úzkostlivém řízení země, které se v určitém smyslu podobá řízení rodinných záleţitostí. Tak například dne 6. června 1592 se rada zabývá nějakým Thomasem Princem, učitelem, který vedl pobuřující řeči proti náboţenství a státu. Rada se rozhodla napsat soudci, který předsedal porotě jeho hrabství, a zeptat se ho, zda je na místě zahájit proti němu soudní vyšetřování... Rada nařizuje jednomu gentlemanovi, přes jehoţ louku vede pobřeţní vlečná dráha, aby uvedl cestu do pořádku... Jednomu řezníkovi povoluje poráţet dobytek pro kuchyni francouzského vyslanectví i v době pŧstu... Na všechno se pamatuje. Přichází-li vojsko do Portsmouthu, píše rada starostovi města a ţádá ho, aby se postaral o zásobování. Není tu totiţ nějaká státní byrokracie. Dvŧr a král mohou v jednotlivých hrabstvích a městech vládnout jenom pomocí husté sítě místních institucí.

184


II. MÍSTNÍ INSTITUCE V DOBĚ VLÁDY TUDOROVCŮ Jedním z nejdŧleţitějších rozdílŧ mezi dějinami Francie a Anglie je to, ţe ve Francii se vyvíjí hierarchie hodnostářŧ, kteří závisí na ústřední vládě a které tato vláda také platí, zatímco v Anglii vzkvétají místní instituce, spravované dobrovolníky. Tudorský král má samozřejmý sklon k tomu, aby vyuţil všeho, co tu je, a aby řešil nové úkoly pomocí starých institucí. Co ještě vlastně v anglických provinciích po několika stoletích feudálního ţivota zŧstalo ze starobylého folkmoot Sasŧ? Tomuto vesnickému shromáţdění asi nejvíce odpovídal sbor farníkŧ. Vesničtí faráři dosáhli ve třináctém století toho, ţe jim jejich farníci přispívali na opravu kostela, na nákup bohosluţebných knih a kněţské komţe, tedy na věci, které dříve museli hradit sami ze svého desátku. Farníci si na spravování tohoto malého rozpočtu jmenovali několik svých zástupcŧ. Churchwarden (správce kostela) nakupoval bohosluţebné náčiní, mešní víno, kněţské ornáty a oblečení pro vrchního kostelníka, který vyháněl dŧtkami nebo holí potulné psy nebo opilce; sexton (kostelník, hrobník) kopal hroby, čistil kostel, rozsvěcel světla; farní klerik měl na starosti účetnictví a vyzvánění. Dŧchod fary závisel na příjmu z polností nebo ovčích stád, která jí patřila, a na kostelní dani (church rate), kterou určoval sbor starších podle farníkova pozemkového vlastnictví.

I.

Kdyţ se v šestnáctém století stala otázka chudých z určitých příčin, o kterých bude řeč v další části, opravdu váţnou, zvolili Tudorovci za základ organizace peněţní výpomoci farnost. Kaţdý rok na velikonoce jmenovala farnost čtyři „dozorce chudých“, kteří vybírali spolu se správci kostela almuţny. Všech farníkŧ se ptali, kolik mohou dát z milosrdenství týdně na chudé. Zpočátku se výše almuţny ponechala na vlastní úvaze kaţdého. Ti, kteří nechtěli platit, byli předvoláváni k biskupovi a často i vsazeni do vězení. Později, kdyţ počet chudých neobyčejně vzrostl, se tato dobrovolná daň musela změnit v povinnou. V zásadě byla kaţdá jednotlivá farnost za své chudé odpovědná sama. Proto také bylo přísně zakázáno, aby člověk bez prostředkŧ k ţivobytí bloudil od

II.

185

KNIHA ČTVRTÁ - Místní instituce v době vlády Tudorovců

vesnice k vesnici. Poskytovat almuţnu tulákovi bylo trestné. Kdyţ tuláka chytili, zmrskali ho, a kdyţ ho chytili podruhé, vypálili mu na rameno písmeno V, aby ho tak mohl kaţdý poznat. Při dalším opakování stejného činu ho mohli i popravit. Rogue neboli nebezpečný tulák byl poznamenán vypálením písmena R, pokud se však mohl dovolávat „výsady klerika“, kdyţ totiţ dokázal, ţe umí číst, spokojili se vypálením znamení pouze na palci. Pak byli tito nešťastníci, náleţitě vymrskaní a poznamenaní, posláni zpět do rodných farností a na cestu jim vyměřili určitou lhŧtu. Za takových okolností si nemohly jednotlivé farnosti dovolit, aby se na jejich území usazovaly chudé rodiny, jejichţ děti by pro ně jednou byly velikou zátěţí. Dítě, které někdo dal na kojení do jiné vesnice, neţ byla vesnice jeho rodičŧ, často představení pěstounské vesnice odmítali a vraceli do vesnice, kde se dítě narodilo, protoţe se za kaţdou cenu chtěli vyhnout moţným nepříjemnostem v budoucnu. „Tak se pro kaţdého člověka stávala jeho rodná vesnice vězením.“ Lidé šestnáctého století však nicméně uznávali, ţe společnost se musí nějak o své nemocné, starce, slepce a blázny postarat. Zákon z roku 1597 nařizuje, ţe se na pozemcích, které leţí ladem, mají pro nemocné vystavět útulky, ţe v kaţdé farnosti si mají „dozorci chudých“ opatřit dostatečné zásoby materiálu (ţelezo, dřevo, vlnu a len), aby mohli dát nezaměstnaným práci, a konečně ţe chudé děti se mají dát vyučit nějakému řemeslu. Mnoho boháčŧ nechalo v té době postavit pro chudé bezplatné útulky, které vypadají i dnes velmi pěkně, protoţe tehdejší doba měla vkus (alms houses). Podle zákona mělo být u kaţdého vesnického stavení alespoň čtyři a pŧl akrŧ pŧdy, jejíţ obdělávání by drţiteli zajistilo ţivobytí. Starcŧm bez příjmŧ měly farnosti platit jako penzi čtyři pence a jeden šilink týdně. Pokud byl pro některou farnost počet jejích chudých nesnesitelným břemenem, dostávaly bohatší farnosti příkaz, aby sousední vesnici pomohly. Zásada místní pomoci se však dŧsledně dodrţovala a ústřední vláda se podpory nikdy nezúčastnila.

III.

Člověk, kterého v kaţdé jednotlivé farnosti pověřili zatýkáním a mrskáním tulákŧ, urovnáváním běţných sporŧ, bráněním nezákonným hrám a vŧbec bdělostí nad zachováváním králova míru, byl do této čestné policejní funkce volen na jeden rok a říkali mu petty constable (doslova malý stráţník). Úřad stráţníka, konstábla (constable) zaloţil ve třináctém století Eduard I. a jeho nositel dohlíţel na zbraně, zabezpečoval ochranu vesnice a pronásledoval zločince. Tento nešťastník proţíval trudný rok, protoţe odpovídal

IV. 186


za klid farnosti. Kdyţ nějakého tuláka zadrţel někdo jiný, odsoudili konstábla za zanedbání povinností k pokutě. Kdyţ zatkl zločince sám, musel ho často drţet ve vlastním bytě - ve velké většině vesnic nebylo obecní vězení - a pak ho dopravit k hrabskému soudnímu dvoru. Konstábl také musel dávat ubohé vesničany, kteří se provinili drobnými přečiny, do klády (stocks - přenosné pranýře). Kdyţ pak nějakého tuláka vraceli do jeho pŧvodní farnosti, museli všichni konstáblové farností, kterými procházel, na jeho cestu dohlíţet. Dnešní člověk, zvyklý na to, ţe takové úkoly plní policisté povoláním, si stěţí představí, ţe tuto funkci mohli vykonávat rok od roku volení občané; zároveň je však třeba vzít v úvahu, ţe je to stará anglická tradice, ţe v kaţdé vesnici bylo dost bývalých konstáblŧ, kteří rádi kaţdého nováčka zasvětili do jeho povinností a kteří mu v případě potřeby také pomohli, a konečně, ţe kaţdý konstábl se na čtvrtletních zasedáních soudního dvora hrabství učil ze zkušeností a rozhovorŧ se svými kolegy. Samozřejmě se někdy vyskytly i případy zneuţití moci a místního tyranství, Shakespeare některé takové případy popsal. Ale i tak je moţné představit si význam starého staletého zvyku udrţovat si pořádek vlastními silami pro stabilitu země. Stejně jako yeoman (drobný vlastník) byl povoláván do úřadu konstábla nebo do funkce porotce, musel squire (neboli gentleman) přijmout úřad smírčího soudce. Smírčí soudce nebyl volen, ale dosazoval ho přímo král, který ho také mohl kdykoli sesadit. Tento soudce byl určitým pojítkem mezi farností a hrabstvím. Ve farnosti, kde byl obvykle i vlastníkem manství nebo hradu, si ho váţili jako nejdŧleţitější osobnosti vesnice. Čtyřikrát do roka zasedal se svými druhy v hlavním městě hrabství (quarter sessions) a tam rozhodoval o nejrŧznějších záleţitostech, a to jak právních, tak správních. O smírčím soudci se říkalo, ţe je to „tudorovská sluţka pro všechno“. Jeho úloha byla tak význačná, ţe člověk vcelku chápe, proč byl anglický venkov od šestnáctého století, a to i v době revoluce, ušetřen anarchie. Na nějakém selhání centra prakticky vŧbec nezáleţelo. Místní nervové uzliny samy zaručovaly reflexy. Smírčí soudce obdivuhodná a mnohostranná osobnost - byl zplnomocněncem ústřední moci, ale také i místní nezávislou vládní veličinou. Zastával četné úkoly, které by dnes plnili státní úředníci, ale měl takové praktické zkušenosti se správou své oblasti, jakými by se dnes asi mohl nějaký úředník těţko pochlubit. Představoval mezi umírající feudální společností a rodící se byrokracií věčné síly Anglie. Zpočátku bylo na jednom hrabství šest soudcŧ, později jejich počet vzrostl (v North Ridingu bylo v roce 1653 třicet devět soudcŧ). Při svém pobytu v hlavním městě hrabství dostávali smírčí soudci čtyři šilinky denně; kdyţ se nějaká záleţitost

V.

187

KNIHA ČTVRTÁ - Místní instituce v době vlády Tudorovců

musela vyšetřit přímo na místě, pověřil soudní dvŧr takovým vyšetřením vţdy dva soudce, aby se vzájemně kontrolovali. Jejich nadřízeným byl high sheriff hrabství, který byl jmenován vţdy na jeden rok. Drobné přečiny soudily petty sessions, kterých se zúčastnili jenom smírčí soudci z nejbliţšího sousedství. Celá farnost tak ţila před zraky smírčího soudce, kterému provinilce předával konstábl. O místo smírčího soudce bylo vţdy i přes značnou práci, kterou tato funkce představovala, mnoho uchazečŧ. Zastávat je bylo velkou ctí a také nejviditelnějším znamením významu osobnosti v hrabství. Jako při kaţdé lidské činnosti závisela samozřejmě účinnost tohoto úřadu na kvalitě jeho drţitele, ale zdá se, ţe většina smírčích soudcŧ byla velmi rozumná. Představit si ţivot na vesnici za vlády Tudorovcŧ je poměrně snadné. Uprostřed je krásný zámek z šedého kamene, obklopený zahradami a obehnaný cihlovými zdmi. To je sídlo squira, který je i smírčím soudcem. Kostel je často přímo v zámeckém parku. Stále ještě existují obecní pole a ta přinášejí mnoho práce a starostí konstáblovi, neboť jsou příčinou krádeţí a sousedských sporŧ. Během týdne kaţdý pracuje, protoţe nepracovat je přečin. V neděli se musí všichni muţi věnovat střelbě z luku a učit jí také své děti, je to však jiţ jenom přeţitek a jako takový hrozně nudí. Vesničané dávají přednost jiným zábavám a hrám, ty však konstábl musí stále zakazovat. Chodí také do pivnic (ale houses), kde kromě hodin strávených v kostele popíjejí a hrají. Návštěva kostela je v neděli povinná a ti, kteří se mše nezúčastní, dostávají pokutu ve prospěch místních chudých. Kaţdé jednání se bedlivě sleduje. Nadávat staré ţeně do čarodějnic je těţké provinění, protoţe následky takové nadávky by mohly být pro ni strašné. Mnohé staré ţeny jsou podezřívány, ţe mají uhrančivou moc a dokáţí uhranout zvířata i lidi. Smírčí soudci však naštěstí nad takovým obviněním jenom krčí rameny a chrání se všechny tyto „čarodějnice“, které jim lidé posílají, jen tak upálit.

VI.

Obzor tehdejší vesnice je velmi omezený. Ţádný muţ se bez skutečně váţného a legitimního dŧvodu neodvaţuje opustit farnost. Herci kočujících divadelních společností mohou jezdit po venkově jenom na zvláštní povolení podepsané dvěma smírčími soudci. Pokud je nemají, jsou povaţováni za tuláky, to znamená, ţe jsou bez milosti zmrskáni a poznamenáni. Universitní studenti si na své cesty musí opatřit od svých kolejí osvědčení. V té době je kaţdý vesničan tak zaneprázdněn polními pracemi a početnými veřejnými funkcemi ve vesnici, ţe nemá ani pomyšlení na něco jiného. I přesto

VII.

188


však jiţ tuší význam a úlohu ústřední vlády. Všechny nové zákony a nařízení se vyhlašují jménem krále, ať uţ z kazatelny, nebo před kříţem na trţišti. Yeomani odjíţdějí jednou za čtvrt roku na shromáţdění do hlavního města hrabství, smírčí soudci dostávají příkazy přímo od krále, lord, představitel hrabství, jezdí často do Londýna a zná se s ministry. Kaţdá vesnice se pomalu stává ţivoucí buňkou jednoho velkého těla, budoucího státu.

189

KNIHA ČTVRTÁ - Angličtí reformátoři

III. ANGLIČTÍ REFORMÁTOŘI Ve stejné době, kdy se proměňuje středověký politický reţim, proměňuje se za vlády Tudorovcŧ i jeho intelektuální a duchovní ústrojí. Nic není tak zajímavé jako vliv italské renesance a německé reformace na Anglii. Národní povaha je jiţ pevně vymezena. Smyslnost velkých Italŧ, jejich vášnivá láska k sochám a obrazŧm, probuzení pohanské antiky, kázání, ve kterých jsou křesťanské ctnosti obhajovány jiţ jen citáty ze Seneky nebo Horatia, humanističtí a příliš lidští papeţové, to vše uráţí mladé Angličany, kteří si právě s obdivem poslechli Savonarolu nebo Marsilia Ficina. Za Jindřicha VII. v Anglii stejně jako v celé Evropě vítězí Platón nad Aristotelem. Scholastické jemnŧstky středověku jsou v šestnáctém století v takovém opovrţení, ţe jméno toho, jenţ dostal titul „doctor subtilli“, Dunse Scota, kdysi synonymum moudrosti, dalo vznik slovu dunce, coţ znamená hloupý. Na anglických universitách však řečtina slouţí učencŧm k výkladu evangelia a nikoli k napodobování antických básníkŧ. Itálie je pro ně „předmět úţasu a odporu“. Angličané budou během svých dlouhých dějin, přestoţe je přitahují středozemní civilizace, vidět v tomto vábení ďábelské pokušení. Itálie bude vítat odbojníky a umělce; bude inspirovat Chaucera a uráţet prŧměrného Angličana. „Poitalštěný Angličan, vtělený ďábel,“ říká přísloví ze šestnáctého století. Stejně jako italské smyslnosti se však takový prŧměrný Angličan cítí vzdálen i německé násilnosti. Lutherŧv brutální génius děsí oxfordské učence a zprvu uchvátí jenom mladé cambridgské studenty nebo „chudé kazatele“ lollardŧ. První oxfordští reformátoři by chtěli napravit omyly římské církve, ale naprosto nechápou, ţe křesťan mŧţe z této církve vystoupit. Někteří z nich, kteří budou hlásat novou moudrost, jako Thomas More nebo John Fisher, později pro katolickou církev zemřou.

I.

John Colet, veliký latiník i bohatý měšťan, je asi nejvhodnějším představitelem této generace. Byl synem londýnského starosty sira Henryho Coleta, a ten svému synovi v den jeho vysvěcení přiznal veliký dŧchod. John Colet pokračoval ve studiu v Oxfordu, četl Platóna a Plótina a kolem roku 1493 se vydal na cestu po Francii a Itálii. V těchto zemích se naučil lépe chápat církevní otce, u nichţ oceňoval spíše jejich filosofii neţ scholastiku, která se stále

II. 190


ještě v Oxfordu vyučovala. Kdyţ se tento mladý třicetiletý muţ vrátil na svou universitu, začal vykládat epištoly svatého Pavla. Jeho přednášky upoutaly davy nadšených studentŧ. John Colet vysvětloval pŧvodní text epištol Korintským a Římanŧm, „jako by vysvětloval listy ţijícího člověka svým přátelŧm“. Mluvil o osobní povaze svatého Pavla, srovnával římskou společnost, popsanou apoštolem, se společností líčenou v Suetoniových textech, a utíkal se rovněţ k řeckým textŧm Pavlových současníkŧ. Je moţné si představit údiv jeho posluchačŧ, kteří tyto historické stránky náboţenství neznali a jejichţ převáţná většina se dokonce domnívala, ţe „Písmo svaté bylo napsáno v latině Vulgáty“. Mladý profesor měl brzy obrovskou pověst. Kazatelé k němu přicházeli se ţádostí o radu a mladý učenec jim dodával sebedŧvěry a vysvětloval jim své přednášky; jeho představení ho nepochybně vŧbec nepovaţovali za nějaké nebezpečí, vţdyť mu byla, i přes jeho mládí, udělena děkanská hodnost v katedrále Sv. Pavla. Kdyţ jeho otec zemřel a odkázal mu veliké jmění, věnoval svŧj majetek na zaloţení školy u svatého Pavla v Londýně, kde se bude řecká a latinská literatura přednášet jednomu stu padesáti třem studentŧm. (Proč právě jednomu stu padesáti třem? Je to podle bible počet ulovených ryb při zázračném rybolovu; dodnes studenti školy svatého Pavla nosí jako svŧj symbol stříbrnou rybku.) Tohoto muţe a toto století dobře vystihuje zajímavá maličkost: Colet nesvěřil správu svého odkazu ani děkanovi u svatého Pavla a jeho kapitule, ani oxfordské universitě, ale váţené společnosti obchodníkŧ střiţním zboţím. Církevní učenci se stejně jako královská správa rádi opírali o bohaté anglické obchodníky. Program nové školy velmi dŧkladně připravil jiţ její zakladatel. Tady se měly vyučovat nejen předměty, které byly běţně vyučovány ve středověku, tedy dialektika, gramatika a rétorika (trivium), ale i řečtina, latina a angličtina. „Vŧbec nepřekvapuje,“ píše Coletovi jeho přítel Thomas More, „ţe vaše škola zvedá takové bouře, vţdyť je jako ten dřevěný kŧň, ve kterém se schovávají ozbrojení Řekové, aby vyvrátili barbarskou Tróju.“ Zvláštní však bylo, ţe stavitelé dřevěného koně si pád Tróje nepřáli. Nejpozoruhodnějším Coletovým ţákem a přítelem byl Thomas More. Byl to veliký státník i veliký spisovatel, jehoţ Utopie je největší knihou svého věku. More vynalezl slovo „utopie“ (země, která nikde neexistuje) stejně jako později Renouvier slovo „uchronie“. Není nic zajímavějšího, neţ seznámit se se sny o budoucnosti tohoto Wellse patnáctého století. More, který odmítal válečnou slávu, si přál smrt starého rytířství; hlásal komunismus, pohrdání zlatem, povinnou práci pro všechny lidi, ale omezenou na devět hodin

III.

191

KNIHA ČTVRTÁ - Angličtí reformátoři

denně, káral mnišský asketismus a věřil v dokonalost lidské přirozenosti. V Utopii také uznává všechna náboţenství a křesťanství se v ní netěší ţádným výsadám. Tyto Morový teoretické myšlenky se často stavějí do protikladu k jeho praktickému ţivotu, a mnozí se podivují nad tím, ţe tento hlasatel snášenlivosti byl ve skutečnosti nesnášenlivým kancléřem a později mučedníkem. Ale vytvořit zemi pomyslnou a spravovat zemi skutečnou jsou dvě věci, mezi nimiţ není vzájemný vztah; potřeby jednání jsou jiné neţ potřeby svobodného myšlení. Nereformovat církev násilím nebo pronásledováním, ale reformovat ji rozumem a vědomostmi tak, aby se z ní stala církev obecná, to byl cíl Johna Coleta, Thomase Morea a jejich společného přítele Erasma Rotterdamského. Erasmova osobnost byla nejlepším symbolem tohoto hnutí. Přestoţe se Erasmus narodil v Holandsku, je spíše Evropanem neţ Holanďanem. Téměř neumí holandsky, mluví a píše latinsky, jeho knihy se překládají do všech evropských jazykŧ. Jeho intelektuální věhlas uznává Karel V. stejně jako František I. nebo Jindřich VIII., kteří se o něj mezi sebou přou. Jeho vliv v Evropě byl daleko větší neţ pozdější vliv Voltairŧv nebo kteréhokoli muţe našeho století. Jeho Rozmluv se prodalo čtyřiadvacet tisíc výtiskŧ a to je pro latinskou knihu v málo zalidněné a nepatrně vzdělané Evropě téměř neuvěřitelné. Tehdejším humanistŧm všech zemí usnadňoval jejich přátelství společný jazyk klasická latina. Svou Chválu bláznovství napsal Erasmus u Thomase Mora a svoje velké vydání Nového zákona podle latinských a řeckých textŧ připravil v Cambridgi. Erasmus našel prostředí, kde se cítil nanejvýš spokojený, právě v Anglii: „Kdyţ poslouchám svého přítele Coleta, zdá se mi, ţe poslouchám samého Platóna. Existuje lidštější a kouzelnější povaha neţ je povaha Thomase Mora?“ Ale sám pro sebe povaţoval Angličany za přehnaně svatouškovské. Thomas More ve své Utopii odsuzuje přílišnou přísnost ţivota, ale na tomto světě nosí kajícnickou ţíněnou košili, a kdyţ Erasmus jednou navštívil biskupa Johna Fishera, musel obdivovat jeho skvělou knihovnu, ale také si stěţovat na prŧvan.

IV.

Největší moţnou chybou a omylem by bylo dělat z těchto prvních anglických reformátorŧ předchŧdce hnutí nepřátelského katolictví. Tito muţi si prostě předsevzali reformovat mravy a ducha kněţstva. Ale setkali se se silnými proudy veřejného mínění, které zanesly jejich ţáky daleko dál, neţ si sami přáli. Anglie šestnáctého století nebyla protináboţenská, byla jenom protiklerikální. Jeden biskup tehdy řekl, ţe kaţdá londýnská porota by určitě osvobodila Kaina, kdyby Ábel byl knězem. Staré výhrady - církevní tribunály,

V. 192


bohatství mnichŧ a nápadný přepych biskupŧ - byly stále ţivé. Papeţství, příliš vzdálené, obětovalo anglické zájmy zájmŧm kníţat na pevnině, která byla blíţ a měla tedy na papeţe bezprostřednější vliv. Angličtí panovníci a státníci trpěli, kdyţ viděli, ţe část jejich suverenity patří cizí mocnosti, která o nich prakticky nic neví. I lollardismus se od dob Wicliffa mezi lidmi stále udrţoval. Ve skladištích obchodníkŧ a v malých hospŧdkách universitních měst se čte anglický překlad bible a plamennými hlasy se také vykládá. Ve středních anglických vrstvách vznikla Wicliffovým vlivem ohniska asketické a individualistické morálky, která později oţivnou a vzplanou vysokými plameny. Lutherovo učení a ještě více Kalvínŧv asketismus najdou ve zdejším lidu jiţ připravenou úrodnou pŧdu. Vláda Jindřicha VII. (1485-1509) byla příznivá rozvoji bádání a rozjímání reformistŧ, protoţe to byla mírumilovná vláda. Během těchto čtyřiadvaceti let se udalo jenom málo dŧleţitých věcí. Ale velkými panovníky stejně jako velkými státníky jsou mnohdy právě muţi, kteří jako první Tudorovec dovedou obklopit svá jména tichem a klidem. To, ţe za vlády takových muţŧ nedojde k ţádným mimořádným událostem, není jenom náhoda. Na začátku vlády nějaké dynastie nebo reţimu moudrost nabádá ke klidu. Jestliţe mohli Tudorovci zapustit tak pevné kořeny, jestliţe se místní instituce staly dostatečně silnými, aby nahradily instituce feudální, pak je to především zásluhou čtvrtstoletí vnitřního i vnějšího míru a klidu, který dal zemi ještě před dramatickými vládami svého syna a svých vnukŧ jejich prozíravý a záhadný předek.

VI.

193

KNIHA ČTVRTÁ - Jindřich VIII.

IV. JINDŘICH VIII. Móda tvoří panovníky stejně, jako předepisuje šaty a řídí mravy. Velký král středověku musel být dvorný, rytířský, přísný a zboţný, velký renesanční kníţe je prostopášný, vzdělaný, velkolepý a často krutý. Právě takový byl se vším všudy Jindřich VIII., ale na anglický zpŧsob, to znamená, ţe jeho prostopášnictví bylo manţelské, jeho vzdělanost byla theologická a sportovní, jeho velkolepost byla vkusná a jeho krutost se řídila zákony. A tak zŧstal ve vzpomínkách svých poddaných i přes své zločiny populárním panovníkem. Angličtí historici ho hájí dokonce i dnes. Ctihodný biskup Stubbs říká, ţe podobizny jeho manţelek sice neospravedlňují spěch, s nímţ je odstraňoval, ale určitě jej vysvětlují. Profesor Pollard se ptá, proč je tak těţký prohřešek mít šest manţelek: Je snad šest manţelství zakázaný počet? Poslední manţelka Jindřicha VIII., Kateřina Parrová, měla čtyři manţely, a její švagr, vévoda ze Suffolku, čtyři manţelky, a nikdo jim to nevyčítá. A co se vlastně Jindřichovi VIII. vyčítá, neţ jenom to, ţe se oţenil se ţenami, které miloval? Mohl by mít více neţ šest milostnic a nikoho by tím neuráţel. Jindřich Navarrský jich měl čtyřicet a jeho pověst neutrpěla, spíše naopak.“ To je pravda, ale Jindřich IV. nenechal ani krásné Corisandě, ani Gabriele ďEstrées useknout hlavu.

I.

Kdyţ Jindřich VIII. nastoupil v roce 1509 po svém otci na trŧn, bylo mu osmnáct let. Byl to krásný atlet, velice si zakládající na své urostlé postavě, nesmírně pyšný, kdyţ mu jednou benátský vyslanec řekl, ţe má hezčí lýtka neţ František I., znamenitý lučištník, uznávaný mistr tenisu a výborný jezdec, který během jednoho dne lovu dokázal unavit i deset koní. Miloval krásné písemnictví, sytil se theologickými spisy i románovou literaturou, skládal básně, zhudebňoval své vlastní hymny a hrál „boţsky“ na loutnu. Erasma Rotterdamského, který ho poznal ještě jako dítě, překvapila jeho předčasná inteligence. Noví humanisté v něm našli přítele. Coleta povolal do Londýna a jmenoval ho dvorním kazatelem, Thomase Mora udělal i přes jeho zdráhání dvořanem a pak kancléřem, Erasma Rotterdamského poţádal, aby přijal katedru v Cambridgi. Nutno dodat, ţe byl velmi zboţný a jeho přátelé z Oxfordu, přestoţe byli reformátory, ho utvrzovali v úctě ke katolickému náboţenství. Jakkoli to

II.

194


vypadá neuvěřitelně, snaţil se po celý ţivot vyhovět všem úzkostem a obavám „svého zcela středověkého svědomí“. Nedlouho po převzetí trŧnu se král oţenil s Kateřinou Aragonskou, vdovou po svém bratru Arturovi a dcerou španělského krále Ferdinanda II. Nezvolil si ji a nemiloval ji; byl to čistě politický sňatek. Pro tehdejší Anglii jako mocnost druhého řádu bylo spojení se španělským trŧnem opravdovou ctí, ale také zárukou. Z tohoto dŧvodu po předčasné Arturově smrti, která toto politické spojení zase zrušila, si královská rada přála, aby Kateřina zŧstala v Anglii jako královna. Rada snaţně prosila Jindřicha, aby si ji vzal za manţelku. Ale třetí kniha Mojţíšova sňatek mezi švagrovou a švagrem zakazovala, a tak bylo třeba získat papeţskou bullu (1503) a dokázat, ţe první Kateřinino manţelství nebylo naplněno. Našli se svědci, kteří to odpřísáhli, a Kateřina měla v den své svatby s Jindřichem rozpuštěné vlasy jako nedotčená panna. Tyto skutečnosti nabyly na dŧleţitosti později, kdyţ ji chtěl král zapudit. Na počátku své vlády se Jindřich o řízení země moc nezajímal a ponechal veškerou pravomoc ministrovi, kterého si vybral, Wolseyovi, synovi zámoţného řezníka z Ipswiche, jmenovaného papeţem na Jindřichovu ţádost kardinálem. Základními znaky charakteru tohoto „ipswichského hocha“ byla ctiţádost a marnivost. Ego et rex meus27 psal cizím vladařŧm. „Dobrá stylistika, ale špatný protokol.“ Jeho dŧm byl domem opravdového krále, měl více neţ čtyři sta slouţících, šestnáct kaplanŧ a vlastní sbor kostelních zpěvákŧ. Aby mohl zaloţit v Oxfordu kardinálskou kolej, které se od té doby říká Christ Church College, a nechat se pro svoji šlechetnost obdivovat, nerozpakoval se tento arcibiskup okrádat kláštery. Kdyţ ho pak papeţ Lev X. jmenoval nejen kardinálem, ale i papeţským legátem v Anglii, soustředil Wolsey ve svých rukou všechnu světskou i církevní moc. A tak ho museli jako římského legáta poslouchat i mniši a bratří, přestoţe vŧbec nepodléhali neřeholnímu kléru. Přivedl tak Angličany k nové a překvapivé myšlence o moţnosti spojit duchovní a světskou moc v rukou jednoho a téhoţ člověka. Wolsey, opojený svou mocí, jednal s Římem pohrdavě a díval se něj spatra, chtěl podplatit shromáţdění kardinálŧ a nechat se pomocí této korupce prohlásit za papeţe: hrozil církvi rozkolem, kdyţ nebude zvolen. Jeho hrozby připravovaly anglické katolíky na roztrţku s Římem, ale ani Wolsey, ani král si v té době nedovedli takovou roztrţku představit. Kdyţ se objevily

III.

27

Já a mŧj král - pozn. překl.

195


Lutherovy these, napsal sám král pojednání, kterým je vyvracel, a tento jeho krok ocenil v roce 1521 papeţ titulem defensor fidei, obhájce víry. Wolseyovou nejmilejší zábavou byla zahraniční politika. V té době začaly na pevnině i v Anglii z feudálních bojŧ vznikat silné monarchie. Kdyby jedna z nich - Francie nebo Španělsko - zvítězila a opanovala Evropu, jaké by pak bylo postavení Anglie? Její přirozenou úlohou bylo udrţet na pevnině rovnováhu sil, „rovnováhu moci“. Pruţná politika, politika jiţ svou povahou nestálá, mohla vypadat věrolomně, ale byla úspěšná: František I. a Karel V. se vzájemně přeli o spojenectví s Jindřichem VIII. V táboře řečeném „Brokátový“ svedli mezi sebou anglický a francouzský král souboj v okázalosti, jaký se uţ nikdy neopakoval. Na druhý den připravil Wolsey pro svého krále podobnou schŧzku s císařem. Svoji obojetnost hnal kardinál tak daleko, ţe zadrţel vlastní diplomatické listiny a vydal si královým jménem naprosto opačný příkaz. Na mezinárodní konferenci poslal vyslance se dvěma naprosto protikladnými instrukcemi; jednu z nich měl tajně ukázat Španělŧm a druhou Francouzŧm. Po dlouhou dobu se zdánlivě přikláněl ke spojenectví s Francouzi, ale nakonec se rozhodl pro císaře, protoţe si to přáli angličtí obchodníci. Přerušení obchodního spojení se Španělskem a Nizozemím by zničilo tkalce a soukeníky. Obchod je však špatným diplomatickým rádcem. Anglie tím, ţe obětovala Františka I., porušila rovnováhu moci ve prospěch Karla V. Po bitvě u Pávie (1525) se stal císař, vládce nad Španělskem, Itálií, Německem a Nizozemím, pánem Evropy. A nejen to. Císař ovládal i papeţe a to pak mělo nepřímo zpŧsobit i pád Wolseye.

IV.

Vysvětlovat rozvod Jindřicha VIII. a jeho roztrţku s Římem jenom láskou k tmavomodrým očím Anny Boleynové je vŧči němu nespravedlivé. Král mohl Annu Boleynovou lehce získat i bez slibu manţelství, ale problém byl daleko sloţitější. Pokud měla být země ušetřena další války dvou rŧţí (hrozné vzpomínky na dobu bezvládí a zmatkŧ byly stále ještě ţivé), bylo nutné, aby manţelský pár měl potomka a pokud moţno potomka muţského pohlaví. Kateřina však měla po mnoha potratech jenom jednu dceru, Marii (narozenou v roce 1516), a královnin zdravotní stav nebyl tak dobrý, aby bylo moţné doufat v další děti. Mohla být Marie Tudorovna královskou dědičkou? V Anglii přenášely ţeny trŧn na muţe, Jindřich VIII. jej drţel právě jen po své matce. Jedinou ţenou, která po dobytí Anglie opravdu vládla, byla Matylda, ale devatenáct let neustálých zmatkŧ, které provázely její vládu, nebylo zrovna

V.

196


povzbudivým příkladem. Zájem dynastie a zájem země ţádaly syna. Král, který si syna vroucně přál, se v duchu ptal, zda jeho manţelství není prokleté... Byl papeţŧv souhlas právoplatný? Pověrčivý Jindřich VIII. o tom po mnoha zklamáních začal pochybovat. I tak s rozvodem ještě váhal. Kateřina byla tetou císaře, a Jindřich VIII. pořád doufal, ţe Karel V. se oţení s jeho dcerou Marií, coţ by bylo neobyčejně slavné spojení. Kdyţ si však španělský král proti pŧvodním slibŧm vybral za ţenu portugalskou infantku, nemusel k němu mít anglický král jiţ ţádné ohledy. Jindřich VIII., zamilovaný do Anny Boleynové, mladičké, hezké a rozkošné dívky, se s ní chtěl oţenit, aby mu povila legitimního následníka, a hledal zpŧsob, jak se zbavit Kateřiny Aragonské, své první manţelky. Občanský rozvod tehdy neznali, pro zboţného krále by tento zpŧsob ani nebyl řešením, o zrušení svého manţelství musel poţádat Řím. Zdálo se, ţe to bude naprosto jednoduché, protoţe papeţ dosud v podobných případech, pokud šlo o panovníky, byl vţdy povolný. V krajním případě bylo zdánlivě moţné pouţít tentýţ dŧvod, který byl při uzavření tohoto sňatku pominut: Kateřina bývala ţenou bratra svého nynějšího manţela. Je sice pravda, ţe papeţská bulla prohlásila druhý sňatek za platný, ale nemohla nová bulla vrátit ztracenou svobodu těm, které bulla spojila, a nebylo moţné si při dŧkladnějším zkoumání stěţovat, ţe manţelství Kateřiny s královým bratrem Arturem nebylo čisté? V té době se rozšířila zpráva, ţe krále trápí svědomí a ţe se bojí zŧstat nelegitimně oddán. Wolseye pověřili, aby o celé záleţitosti jednal s papeţským dvorem, ale narazil na neočekávaný odpor, který však neměl nic společného s náboţenstvím: to Karel V. jako pán Říma nedovolil, aby jeho teta Kateřina a sestřenice Marie byly obětovány. Papeţ však i tak chtěl Jindřichovi vyhovět a proto vyslal do Anglie jako svého legáta kardinála Campeggia, který měl o celém případu společně s Wolseyem rozhodnout. Král povaţoval celou věc za vyřízenou, ale Kateřina, která se obrátila přímo do Říma, dosáhla toho, ţe papeţ předvolal případ před vlastní dvŧr. To krále velmi pobouřilo a Wolseyovo postavení se začalo nebezpečně kymácet. Kardinál měl stejně jako všichni ctiţádostiví lidé mnoho nepřátel. Byl obviněn z toho, ţe se provinil proti zákonu Praemunire (tedy ze zrady), protoţe přijal, ačkoli byl Angličan, úřad papeţského legáta a protoţe soudil případy, které patřily před královský dvŧr, u cizích tribunálŧ. To obvinění bylo nesmyslné, protoţe král jeho jmenování schválil a podporoval. Kardinál však nenašel ţádné obhájce, musel opustit všechny své statky a za to, ţe nebyl popraven, mohl děkovat jenom své nemoci. Lidé vám vţdycky dokáţí

VI.

197


připravit překvapení - po jeho smrti se zjistilo, ţe pod kardinálským rouchem nosil kajícnickou ţíněnou košili. Na místě kancléře nahradil Wolseye s určitými obavami Thomas More, ale pak se našli dva muţi, kteří nabyli mimořádného vlivu na anglického krále, protoţe mu přinesli určitou naději v jeho rozvodové záleţitosti. Prvním byl Thomas Cranmer, církevní hodnostář, který jednoho dne řekl královu tajemníkovi Gardinerovi: „Král vŧbec nepotřeboval chodit s celou záleţitostí do Říma, stačilo mu získat od několika význačných theologŧ jistotu o neplatnosti jeho prvního manţelství a pak se mohl bez jakýchkoli výčitek, bez jakéhokoli nebezpečí a s plnou mravní odpovědností znovu oţenit.“ Potěšený král pozval tohoto vtipného muţe k otci Anny Boleynové a začal se podle Cranmerova návodu radit s universitami. Theologové dovedou stejně jako soudci přizpŧsobit příslušné texty okolnostem. V tomto případě na oxfordské a cambridgské universitě vyvolalo poţadované dobrozdání trochu „rozpačitosti a vytáček“, ale paříţská universita, protoţe nenáviděla Karla V., byla anglickému králi nakloněna; stejné stanovisko jako Sorbonna zaujaly i severoitalské university. Zanedlouho mohl král předloţit parlamentu posudky osmi učených společností, které ujišťovaly, ţe manţelství s vdovou po zemřelém bratrovi je neplatné a ţe ani papeţ tedy neměl právo udělit výjimku. Členy parlamentu pak poţádal, aby tyto skutečnosti oznámili ve svých provinciích a aby také vylíčili všem občanŧm úzkost, kterou král proţívá. Král totiţ cítil, ţe se země staví k jeho rozvodu nepřátelsky. Kdyţ procházel ulicemi, lidé na něj pokřikovali, aby si Kateřinu nechal a nezapuzoval ji, ţeny se pak před ním neslušně vyjadřovaly o Anně Boleynové. Čas však plynul. Anna očekávala co nevidět dítě, měl to být vytouţený dědic, a proto bylo nutné, aby se narodil v manţelství. Mírný a povolný Cranmer byl jmenován canterburským arcibiskupem a v lednu roku 1533 krále tajně oddal. O velikonocích bylo manţelství veřejně oznámeno, Anna korunována a Jindřich vyobcován z církve. To byla roztrţka s Římem.

VII.

198


V. ROZKOL A PRONÁSLEDOVÁNÍ Kdyby vedle Thomase Mora a Cranmera neměl Jindřich VIII. ještě další rádce, nikdy by nedošlo k tak násilné roztrţce. More, vysoce rozváţný a svědomitý člověk, by jistě souhlasil jenom s nějakou rozumnou a umírněnou reformou, Cranmer, příliš slabý, aby mohl být zlý, by vyjednával a čekal. Narcisem tohoto Nerona a Jagem tohoto Othella byl Thomas Cromwell. Byl to malý, hranatý, ošklivý a tvrdý člověk s prasečím výrazem, s malýma přimhouřenýma očima a se zlými ústy. Svou ţivotní dráhu začal v Putney jako obchodník s vlnou a valchář, pak se na cestách po Flandrech a Itálii naučil tajŧm velkoobchodu a nové politiky a stal se také velkým čtenářem italských politologŧ. Po svém návratu byl pak jedním z oblíbených sluţebníkŧ kardinála Wolseye. Cromwell neměl ţádné svědomí a v nic nevěřil. Vzájemně soupeřící theologie ho nechávaly chladným, ale nauka o veřejném zájmu ho uchvátila. Jakmile se setkal s králem, okamţitě mu poradil, aby postupoval stejně jako německá kníţata, která se odtrhla od Říma. Anglie přece jiţ nemusí mít dva pány, dvě soudní moci, dvě daňové soustavy. Protoţe papeţ neschválil zapuzení Kateřiny, nesmí se církvi ustupovat, ale je nutné si ji podrobit. Jindřich VIII. se na Cromwella díval svrchu, nikdy mu neříkal jinak neţ „ten mykač vlny“ a všemoţně ho trápil, ale rád vyuţíval jeho obratnosti, jeho podlézavosti a jeho síly. Z mykače vlny se po několika letech stal Master of the Rotts (vrchní archivář), Lord Privy Seal (lord stráţce tajné pečeti), generální vikář církve, lord nejvyšší komoří, rytíř, baron a hrabě z Essexu.

I.

Okrádání církve mělo svŧj legitimní rámec, Jindřich VIII. dodrţoval parlamentní formy. Reformní parlament, který zasedal od roku 1529 do roku 1536, tedy plných sedm let, odhlasoval všechna mimořádná opatření. Duchovenstvu bylo v prvé řadě oznámeno, ţe porušilo stejně jako Wolsey zákon Praemunire, protoţe uznávalo kardinála jako papeţského legáta. Kněţstvo tak muselo, aby tento zločin odčinilo, zaplatit dva miliony pokuty, přiznat králi titul protektora a nejvyšší hlavy církve, a zrušit annáty neboli „první plody“ církevních prebend, které se do té doby odevzdávaly papeţi. Pak anglický parlament postupně přijal apelační zákon, kterým se zakazovalo vyhovět

II.

199

KNIHA ČTVRTÁ - Rozkol a pronásledování

předvolání do Říma, zákon o prvenství (supremátu), který z krále učinil „jedinou a nejvyšší hlavu anglické církve“, přiznával mu duchovní i občanskou jurisdikci a dával právo reformovat církev, potlačovat bludy a kacířství, a konečně i zákon o následnictví, kterým prohlásil královo první manţelství za neplatné, zbavil děti z tohoto svazku práva na korunu ve prospěch dětí Anny Boleynové a uloţil všem královským poddaným přísahat, ţe věří v náboţenskou právoplatnost králova rozvodu. Je nasnadě otázka, jak mohl katolický parlament odhlasovat takové texty, dovršující rozkol, v nichţ se papeţ nazývá uţ jen „římským biskupem“. Tady je nutné vzít v úvahu, ţe královy osoby a jeho vŧle si všichni váţili, ţe rodící se vlastenectví Angličanŧ těţce snášelo kaţdou cizí pravomoc, ţe papeţ a jeho okolí bylo jednou spojencem Španělska a podruhé spojencem Francie, ţe ještě více neţ národní cítění si silné protiklerikální zaujetí ţádalo nikoli snad naprosté zničení církve, ale zrušení církevních soudŧ a zabavení klášterního majetku, a konečně, ţe se nové třídy, ţivé síly národa, které neuměly latinsky, naučily po objevení knihtisku číst, ţe se počet laických klerikŧ (písařŧ) vyrovnal klerikŧm církevním, ţe si mnozí přáli modlitební knihy a bibli v angličtině, stejně jako vyměnili Román o rŧţi za Canterburské povídky. Anglická reforma, to nebyl nějaký královský rozmar, ale náboţenská forma projevu ostrovního a jazykového nacionalismu. Církev stará deset, moţná dvanáct století zapustila hluboké kořeny, které ani ten nejsilnější král nevytrhne jenom tak a bez odporu. Biskupové a kněţí však byli aţ na několik výjimek podivně povolní. I oni byli uţ dávno nakaţeni okolním vlastenectvím. Angličtí preláti byli vţdycky spíše státníky neţ představiteli církve. Sněmovna lordŧ, v níţ zasedali, odhlasovala bez jakéhokoli odporu všechny reformy. „Toto vysoké duchovenstvo bylo proniknuto čímsi jako preanglikánským duchem.“ Drobné a chudé duchovenstvo zase vidělo v tom, ţe se stane sborem úředníkŧ, určité zajištění, bylo soustavně zpracováváno lollardy a také kněţský celibát mu nebyl zrovna po chuti. Kdyţ měli přísahat, ţe neuznání „cudného a posvátného sňatku Anny a Jindřicha“ a nezřeknutí se „římského biskupa, který si osobuje právo říkat si papeţ“ se stalo zradou, přísahali skoro všichni kněţí. Kancléř Thomas More a váţený biskup Fisher však odmítli zříci se své katolické víry. Oběma setnuli hlavu, biskup četl před svou mučednickou smrtí evangelium svatého Jana: „Toto jest ţivot věčný!“ More před popravištěm prohlásil, ţe umírá jako „věrný sluţebník krále, ale především jako sluţebník boţí“. Hlavy obou velkých muţŧ netlely nabodnuté na hácích při vstupu na Londýnský most. Rozvodová komedie se proměnila v hrŧznou

III.

200


tragédii. Mnoho mnichŧ pověsili, vykuchali a rozčtvrtili. V několika hrabstvích se katolíci, zděšeni líčením těchto lidských jatek a pohnuti spravedlivým hněvem, vzbouřili, ale byli poraţeni. Řím Jindřicha VIII. vyobcoval, ale jakou měl takový výrok cenu pro krále, který se sám postavil mimo církev? Bylo třeba nějakých sankcí; papeţ se pokusil pověřit jejich provedením katolické panovníky, Františka I. nebo Karla V., ti však s rozpaky odmítli, protoţe si nechtěli znepřátelit Anglii, kterou potřebovali pro své diplomatické kombinace. A tak Jindřich VIII., kterého před papeţem chránila neshoda mezi katolickými králi, kterého si váţil parlament a kterého velebila místní národní církev, se mohl beztrestně prohřešovat proti lidskosti. Cromwell, který tak dlouho přemýšlel, jak zničit mnichy, přijal jejich odmítnutí přísahy s nevýslovnou radostí. V Anglii bylo tehdy dvanáct set klášterŧ, které vlastnily obrovská panství. Jejich likvidátoři a panovník se mohli na jejich zabavení hodně obohatit. Odpor prostých lidí vŧči mnichŧm a rozšiřované pověsti o jejich neřestech dosáhly takových rozměrŧ, ţe se na jejich obranu nikdo nepostavil. Tyto pověsti byly přehnané a z velké části i nepravdivé, to dosvědčuje i skutečnost, ţe po rozpuštění klášterŧ jich bývalí pachtýři, kteří je tak často proklínali, také nejvíce ţeleli. Ale Cromwell, povýšený na generálního vikáře a pověřený vyšetřováním, sehnal o špatných skutcích mnichŧ nepřeberný počet dokladŧ. Po odhalení těchto „ohavností“ před parlamentem dostal nejdříve povolení zrušit malé kláštery a potom povolení zrušit všechny církevní domy. Církevní a fiskální státní úředníci začali navštěvovat kláštery. Podle zákona - a zákon v této zemi všichni vţdycky ctili museli u mnichŧ dosáhnout „dobrovolného odstoupení“. Velkou pověst si právě při zajišťování „dobrovolnosti“ získal nějaký doktor London. Po podepsání předávacího dokumentu král okamţitě převzal opatství, prodal vše, co v něm bylo, a dal panství nějakému velmoţi, čímţ si také vlastně zajistil jeho věrnost nové církvi. Prodej, který ničil kláštery, krále nijak neobohacoval. Rukopisy kupovali hokynáři a dělali z nich kornouty. „Staré zpěvníky - šest pencí.“ To byl soupis jedné knihovny. Někteří z oţebračených klerikŧ dostali „dobrozdání“ a mohli tak vykonávat světský úřad, jiní dostali několik šilinkŧ dŧchodu, ale skoro všichni opustili zemi a odstěhovali se do Irska, Skotska nebo do Flander. „Církev se tak stala kořistí supŧ, těch dravcŧ, pyšných na své krásné peří.“ Po pěti letech likvidace klášterŧ skončila, královské pokladně přinesla jenom nevalný uţitek, ale obohatila ty, kterým je král dal darem, nebo ty, kteří je koupili za směšnou cenu. Politický dŧsledek těchto opatření se podobal dŧsledkŧm z prodeje

IV.

201


národního bohatství ve Francii po revoluci 1789. Nabyvatelé se stali spoluviníky. Strach z toho, ţe by měli jednoho dne vrátit svoje statky bývalým vlastníkŧm, zajistil novému náboţenskému reţimu podporu bohaté a mocné třídy. Proti návratu římského katolictví se od tohoto okamţiku spojil hmotný zájem s doktrínou. Krédo anglikánské církve mělo dlouho jenom nejasné obrysy. Kdyby měli Cromwell, Cranmer a Latimer volné ruce, napojili by ji na luteránství. Po svém útoku na kláštery zahájil Cromwell útok proti obrazŧm. Latimer pálil sochy Panny Marie, zatímco Cranmer nechal zkoumat ostatky svatých, hlavně krev svatého Tomáše Becketa, protoţe se domníval, ţe je to rozpuštěná červená hlinka. Svatý Tomáš, kterého prohlásili za zrádce svého krále, byl po řádném procesu vyškrtnut ze seznamu svatých a Cromwellovi „slídiči“ se postarali o zrušení a zánik poutí do Canterbury. Jindřich VIII. však dobře věděl, ţe Angličané - přes krajní nepřátelství k mnichŧm a církevním soudŧm - nejsou ve své většině moc nakloněni protestantským novotám. Jindřich sám chtěl zŧstat obráncem víry a hlavou jakési „katolické“ církve, chtěl však, aby byla národně katolická (coţ byl protimluv). Proto po ukončeném pronásledování vyznavačŧ staré víry se pustil se stejnou tvrdostí do protestantŧ. Tiskař a nakladatel první anglické bible, Tindale, byl upálen, další potkal stejný osud proto, ţe popírali transsubstanciaci. Po několika marných pokusech definovat anglikánské náboţenství Jindřich VIII. nechal schválit Sněmovnou lordŧ nařízení o šesti článcích, kterému se mezi lidmi říkalo „krvavý Bill28„, nebo také „dŧtky se šesti hádky“. Tato listina potvrzovala transsubstanciaci, zbytečnost přijímání pod obojí, právoplatnost slibŧ čistoty a závaznost kněţského celibátu a schvalovala zpověď a mše bez udělování oltářních svátostí. Kaţdé zjevné přestoupení tohoto nařízení mělo být trestáno smrtí na hranici, přičemţ ani odvolání bludu nemohlo viníka zachránit. Protestanští biskupové jako Latimer museli odstoupit. Cranmer, který se ještě před reformou tajně oţenil a vozil svoji manţelku, ukrytou v bedně s otvory, všude s sebou, ji musel poslat do Německa. Takový snadný souhlas anglického lidu s myšlenkou přiznat volenému parlamentu náboţenskou neomylnost, je moţná překvapivý. Jeho podivnou ochotu však vysvětluje potřeba stability, netečnost a teror.

V.

28

Slovní hříčka: bill - zákon, Bill - křest, jméno - pozn. překl.

202


K rozvázání prvního manţelství Jindřicha VIII. byl nutný rozkol s církví, k rozloučení druhého uţ stačila jenom sekyra. Ubohá Anna Boleynová se dopustila dvou chyb - místo očekávaného a ţádaného dědice porodila dceru, Alţbětu, a později mrtvě narozeného syna, a pak podvedla krále, moţná jenom proto, ţe nevěřila v jeho schopnost mít zdravé dítě a zároveň nechtěla zklamat jeho naděje. Pro tyto zločiny přeťal její krásné hrdlo katŧv meč. Po několika dnech se Jindřich VIII. v bílém slavnostním rouchu oţenil s Janou Seymourovou. Protoţe podlézavý Cranmer na základě některých dŧvěrných sdělení neboţky prohlásil druhé manţelství za neplatné, stala se Alţběta, stejně jako před ní i Marie, nemanţelským dítětem. Jana Seymourová porodila syna, který měl vládnout pod jménem Eduard VI., ale sama při porodu zemřela. Cromwell, který si touţebně přál sblíţit krále s luterány, mu radil uzavřít nový sňatek s německou princeznou Annou Klevskou. Starý čachrář si chtěl zahrát na sňatkového dohazovače, ale princezna se nelíbila a čachrář svŧj neprozřetelný pokus zaplatil ţivotem. Pátou královu ţenu, Kateřinu Howardovou, obviněnou z cizoloţství, stihl stejný osud jako Annu Boleynovou. Šestá manţelka, Kateřina Parrová, Jindřicha VIII. přeţila, ale také si vytrpěla svoje, kdyţ král shledal, ţe je tak trochu kacířská a „uloţil jí šest článkŧ“. Vláda končila v krvi. Neomezená moc probouzí v člověku jeho nejniţší pudy. Jindřich VIII. nechal svými soudci katolíkŧ i protestantŧ popravit také starou hraběnku ze Salisbury; i sám Cranmer se musel cítit v nebezpečí. K tomuto muţi, který měl ve svého strašného krále dětinskou, bezmeznou dŧvěru, však Jindřich asi cítil opravdovou náklonnost. Právě Cranmer poklekl u Jindřichova smrtelného loţe a v poslední hodince mu řekl, aby plně dŧvěřoval v Boha a Jeţíše Krista a odevzdal se do jejich rukou. Nato stiskl král arcibiskupovi ruku a vypustil duši.

VI.

Kaţdý, kdo se zabývá vládou Jindřicha VIII., se asi jenom těţko ubrání pocitu hrŧzy. Marně nám říkají, ţe reorganizoval loďstvo, ţe zaloţil kormidelnickou školu, ţe k zemi připojil Wales, ţe uklidnil Irsko. Towerské popraviště a hořící hranice ve Smithfieldu nemŧţe ospravedlnit ţádný dílčí a dočasný úspěch. Na jeho omluvu se říkalo, ţe ty hrozné popravy postihly jenom nepatrnou menšinu. Co na tom záleţí? Tolik krutosti nebylo určitě třeba. Rozluka ostrovního státu a římské církve byla nevyhnutelná, to a jenom to je asi pravda. Jestliţe mohlo mít papeţství v Evropě celých deset století tak velikou politickou a soudní moc, pak to bylo pouze proto, ţe po pádu římské říše zŧstala v rŧzných evropských zemích jenom slabá občanská moc nebo rozdělená svrchovanost. V okamţiku, kdy vznikly silné státy, byla pohroma neodvratná.

VII.

203


Kdyţ takové boje mnohem později poznala i Francie, mravy se jiţ zjemnily a rozluka církve od státu mohla proběhnout bez krveprolití a bez náboţenské roztrţky s Římem. Časné ztrátě výsad, které si kontinentální církve zachovaly ještě další tři nebo čtyři století, vděčí anglická církev za tu výhodu, ţe se v Anglii jiţ od šestnáctého století prakticky neobjevilo ţádné protiklerikální hnutí. Anglické církve budou mezi sebou bojovat, ale ţádná politická strana se neodváţí vyhlásit nepřátelství křesťanství.

204


VI. EDUARD VI. aneb PROTESTANTSKÁ REAKCE Zvláštní trojlístek, ty tři děti Jindřicha VIII. Dědic trŧnu, Eduard VI., syn Jany Seymourové, byl malý, váţný a předčasně duševně vyspělý chlapec, který četl denně deset kapitol z bible a kterému reformovaní říkali „nový Ozeáš“. Marii, dceři Kateřiny Aragonské, bylo jiţ třicet jedna let. Začala jiţ pomalu odkvétat, její kulatý obličej byl bledý a tuto bledost ještě zdŧrazňovaly ryšavé vlasy, vypadala nemocně a smutně. Protoţe ji vychoval španělský učitel a protoţe byla mnohem pyšnější na své španělské královské předky neţ na to, ţe je dcerou anglického krále, zŧstávala horlivou katoličkou, obklopila se samými kněţími a trávila svŧj ţivot na modlitbách v královské kapli. Dcera Anny Boleynové, Alţběta, byla drobná čtrnáctiletá dívenka, dost hezká, pěkně rostlá a velmi ţivá, která projevovala pro Tudorovce příslovečnou zálibu v klasické kultuře. Psala stejně dobře latinsky jako anglicky, mluvila plynně italsky a francouzsky a četla, jak ujišťuje jeden její učitel, „více řecky za den, neţ přečte nějaký kanovník latinsky za týden“. Protoţe byla stejně jako její bratr protestantkou (i kdyţ bez jeho hlubokého přesvědčení), ţila s králem-dítětem ve výborné shodě a oba se spojili proti Marii, které Eduard brzy zakázal slouţit mši. Na tento zákaz odpověděla Marie, ţe neţ by uposlechla, raději poloţí hlavu na špalek. Královská rada si však vzpomněla, ţe Marie je sestřenicí Karla V., a povaţovala za rozumné nechat ji na pokoji.

I.

Náboţenskou otázku rozkol nerozhodl. Zatímco některá hrabství litovala katolictví, Londýn, rozohněný takovými protestantskými kazateli jako Latimer, si přál ještě pronikavější reformy. Většina Angličanŧ byla připravena na nějaký kompromis, kterým by byly uchovány hlavní obřady blízké prostému lidu a jeho zvykŧm, ale který by zemi zároveň osvobodil od Říma. Arcibiskup z Canterbury, nesmělý a nerozhodný Cranmer, stále kolísal mezi luteránstvím a římanstvím. Nicméně právě on dal anglické církvi Knihu modliteb, psanou obdivuhodným jazykem, pro kterou sám pořídil výtah z litanii a sbírek, a tím této mladé církvi pomohl, vedle církve římské, dosáhnout estetické

II.

205

KNIHA ČTVRTÁ - Eduard VI. aneb protestantská reakce

prestiţe, bez níţ nemŧţe ţádná církev zapŧsobit na lidskou duši. Pronásledování katolíkŧ pokračovalo. V kostelech se bílily zdi vápnem, okna se vytloukala a kříţe se nahrazovaly královskými znaky. Všechny symbolické obřady se rušily, jiţ nebyl chléb Páně, svěcená voda, neslavil se Velký pátek. Pŧst však měl být zachován, „aby se povzbudil obchod s rybami.“ V roce 1547 bylo povoleno manţelství duchovních a Cranmer mohl povolat zpět svoji manţelku. Parlamentem přijatý zákon o jednotnosti ukládal všem chrámŧm pouţívat jenom Common Prayer Book29 a zachovávat společný rituál. Ale i tato jednotnost byla mnohotvárná... Laická rada, ještě protestantnější neţ arcibiskup, nařizovala opravy Knihy modliteb. Pokleknutí, které Cranmer v prvním vydání předepisoval, horliví novotáři napadli jako pověru a ve druhém vydání se jiţ neobjevilo. Jak vzájemně skloubit pravověrnost přísnou i pruţnou? Tyto pronikavé změny silně pobouřily mnohé prosté věřící, kteří se jiţ šest století řídili obřady, spojujícími jejich ţivot se ţivotem jejich předkŧ. Cornwalští sedláci, kteří mluvili vlastním nářečím, se pozvedli, protoţe Londýn jim chtěl vnutit Knihu modliteb v angličtině, které nerozuměli. Cranmer jim odpověděl, ţe dříve také nerozuměli latině. Cranmer byl však universitní profesor a theolog, který neznal sedláky. Cornwalští venkované svým tradičním modlitbám určitě rozuměli, protoţe chápali jejich smysl, aniţ rozuměli jejich doslovnému znění. Jejich vzpoura nebyla jenom náboţenskou vzpourou, ale i vzpourou rolnickou. Byla to doba velké nespokojenosti lidových vrstev. Nezaměstnanost, kterou středověké hospodářství prakticky neznalo, se stala nebezpečným zlem. Tento jev měl mnoho příčin. Povinnost šlechticŧ rozpustit své ozbrojené tlupy vrhla začátkem století na cesty tisíce vojákŧ, kteří neuměli ţádné řemeslo. V době černého moru začali někteří velcí majitelé pŧdy nahrazovat pěstování obilí chovem ovcí, který zaměstnával mnohem menší počet lidí. V šestnáctém století se mnoho squirŧ pokusilo ohradit pro svŧj chov ovcí určité části obecních luk a pastvin. Sedláci prakticky ze dne na den ztratili touto politikou „ohrazených míst“ své pozemky a dělníci přišli o práci.

III.

Planiny, louky, les, obilí, domy, obce, to vše nám seţraly hltavé panské ovce! „Ovce,“ napsal Thomas More, „bývala kdysi tak mírné zvíře, ale teď vše pustoší, ničí a pohlcuje dokonce i lidi.“ To je nová móda, the new gyse. A ta samozřejmě 29

Tj. kniha liturgií anglikánské církve, dosl. kniha společných modliteb - pozn. red.

206


svádí velké pozemkové vlastníky. Od okamţiku, kdy Španělé objevili v jiţní Americe stříbrné doly, stoupají v Evropě rychle ceny. Squire, který vše, co kupuje, platí mnohem víc neţ dříve, ale dostává od svých pachtýřŧ stále stejné pevné nájemné, chudne a dostává se do finanční tísně. Poptávka po vlně je však neomezená a její ceny stoupají. To je velké pokušení. Přibliţně v polovině století mu pozemkoví vlastníci podléhají, a to tím spíše, ţe rozpuštěním klášterŧ a jejich prodejem za vlády Jindřicha VIII. vzniká ohromné mnoţství nových venkovských gentlemanŧ. Duch těchto novopečených pánŧ pŧdy je naprosto jiný neţ duch šlechtice ze třináctého století. Starý vlastník nechtěl, neţ aby mu pŧda pomohla vydrţovat jistý počet rytířŧ, ale nový kapitalista chce zisk. Pro něj je jiţ zemědělství obchodním podnikáním a „kroky ovcí proměňují písek ve zlato“. Co mu záleţí na sedlácích, které ani nezná? Jeho syn a zvláště pak jeho vnuk se jednou stanou squiry a plně si uvědomí svoje povinnosti a odpovědnost, ale kaţdé první pokolení nových pánŧ je tvrdé. Po smrti krále Jindřicha sedláci potichu reptají. Marně se královská rada, která si toto nebezpečí dobře uvědomuje, pokouší zasáhnout. Zákony nařizují obnovu zrušených statkŧ a návrat pŧdy jejímu pŧvodnímu účelu, další zákony zase zakazují, aby jeden člověk vlastnil více neţ dva tisíce ovcí. (Někteří majitelé měli stáda čítající i dvacet čtyři tisíce zvířat.) Ale podvod drţí krok se zákonem. Pán dává své ovce napsat na jméno manţelky, dětí nebo také svých sluţebníkŧ, místo aby statek obnovil, nechá jakţtakţ opravit symbolicky jednu místnost, nařídí vyorat jednu symbolickou brázdu a ujišťuje komisaře, ţe je pole obděláno. Ostatně těmi komisaři jsou místní smírčí soudci, kteří jsou sami vlastníky, často sami porušují zákony; zavírají tedy oči. V některých hrabstvích se sedláci bouří a poráţejí ploty gentry. V hrabství Norfolk Robert Ket, malý vlastník a zároveň koţeluh s radikálními myšlenkami, se postaví v čelo sedlákŧ, aby s nimi táhl zničit plot k jednomu sousedovi, kterého nenávidí. Při tomto taţení, ke kterému se přidá plno nespokojencŧ, se vzpoura rozroste. Ket obsadí v čele šestnácti tisíc muţŧ město Norwich. Marná vzpoura, protoţe ani sedláci, ani jejich vŧdce vlastně dobře nevědí, co chtějí. Vzpoura stejně jako všechny vzpoury té doby skončí krvavými jatkami a popravou Roberta Keta. Ale bude jedním z mnoha projevŧ nespokojenosti prostých lidí.

IV.

V.

Eduard Seymour, vévoda ze Somersetu, bratr Jany Seymourové, královy matky, vykonával v době královy nezletilosti úřad regenta. 207

KNIHA ČTVRTÁ - Eduard VI. aneb protestantská reakce

Vévoda měl skutečně některé dobré vlastnosti, z nichţ nejpozoruhodnější byla snášenlivost. Padla však na něj odpovědnost za nepořádky na venkově. Jeho vznešenost uráţela královské sluţebníky, jeho demagogie znepokojovala vlastníky, jeho zbohatnutí rozhořčovalo měšťáky, jeho poměrná zdrţenlivost se nelíbila fanatikŧm. Musel padnout. Pozemková aristokracie, kterou vedl Warwick, si vymohla jeho hlavu. Podivný malý král, stejně bezcitný jako zboţný, si v den strýcovy popravy v Toweru poznamenal do deníku: „Vévodovi ze Somersetu byla dnes dopoledne mezi osmou a devátou hodinou sťata hlava... Ctiţádostivost, marnivost, chamtivost, chtěl dělat pána.“ Předsedou regentské rady se stal Warwick, mezitím povýšený na vévodu z Northumberlandu, a ten pronásledoval, ale s daleko větší tvrdostí neţ Somerset, katolíky dál. Kdyţ malý Eduard VI. onemocněl a kdyţ byla jistá jeho brzká smrt, nadhodil Northumberland, který se děsil příchodu Marie, Španělky a římské katoličky, na trŧn, moţnost kandidatury lady Jane Greyové, pravnučky Jindřicha VII., a dal jí za manţela vlastního syna. Umírajícího Eduarda VI. nechal podepsat testament ve prospěch lady Jane. Jane Greyovou - bezděčnou a nevinnou uchvatitelku - prohlásil královnou Northumberland, který vytáhl na Londýn. Marie však nebyla ţena, která by se nechala jenom tak odbýt. Je tak horlivá a odhodlaná,“ napsal o ní španělský vyslanec svému králi Karlu V., „ţe kdybych ji poţádal, aby přeplula v neckách La Manche, pokusila by se o to.“ Jako pravá Španělka měla odvahu jako voják a její zboţnost byla téměř fanatická. K vítězství stačilo, aby se objevila. Její mocnou záštitou byla neobyčejná prestiţ jejího otce. Katolíci, stále ještě silní, ji uvítali jako svoji spásu, protestantŧm slíbila nestrannost; indiferentní, jichţ bylo velmi mnoho, byli reţimem, který jim pod lichou záminkou reformy církevních obřadŧ konfiskoval majetek ve prospěch obchodníkŧ, znechuceni a unaveni. Kdyţ se Marie objevila v Londýně, vypukla všude nelíčená radost; hrabství jí nabízela vojenské oddíly; královská rada vystrašená tím, co zpŧsobila, okamţitě poslala do City hlasatele a čtyři trubače, aby Marii prohlásili za královnu. Marie v doprovodu své nevlastní sestry Alţběty po boku vjela s velikou slávou na koni do Londýna. Sám Northumberland, kdyţ se o těchto událostech dozvěděl, se vydal do ulic, mával kloboukem a volal: ,Ať ţije královna Marie!“ Jásal však o několik dní později neţ měl. Byl uvězněn v Toweru a pak sťat. Ta, která byla jeho loutkou, nešťastná Jane Greyová, čekala na svou smrt ještě šest měsícŧ.

VI.

208


VII. MARIE TUDOROVNA aneb KATOLICKÁ REAKCE Marie Tudorovna je odstrašujícím příkladem spouště, kterou mŧţe v duši ţeny zpŧsobit spojení lásky, fanatismu a všemocnosti. „Raději ztratím deset královských korun, neţ bych uvrhla do záhuby svoji duši,“ prohlásila prý. Marie byla katoličkou v zemi, kde se generace dospívající do muţného věku narodila po rozkolu s Římem a kde se zejména hlavní město přiklánělo k protestantství. Jestli Paříţ stojí za mši, pak Londýn stojí za kázání, říkalo se tehdy. Francouzský král Jindřich IV. byl státník, ale Marie Tudorovna jenom věřící. Velká většina lidí v hloubi duše sice tesknila po starých obřadech a opravdu si přála návrat národního katolictví krále Jindřicha VIII., zároveň však stejná většina nenáviděla Řím. S Římem nechtěli mít nic společného hlavně ti, kteří získali církevní statky, bohatá a mocná třída, obávající se podrobení papeţi, které by se uskutečnilo na její útraty; také ţenatí kněţí se báli návratu bývalé víry, která by je donutila rozhodnout se mezi farou a manţelkou. Obratné panovnici by všechny tyto vzájemně si odporující zájmy daly příleţitost k vyjednávání. Od tudorovských králŧ dostali Angličané jiţ tolik nových článkŧ víry, ţe by se lehce smířili i s nějakým dalším, aby se dceři Jindřicha VIII. zavděčili, ale Marie chtěla ve svém fanatismu jen a jen nařizovat a ne vyjednávat. Během jejího dlouhého a bolestného mládí jí bylo jedinou útěchou náboţenství. Pro návrat svého národa zpět k Římu by podstoupila i sebevětší muka. Hned na svém prvním parlamentním zasedání zavedla znovu latinskou mši a vyloučila z církve všechny ţenaté kněze. Dokonce i její sestra, princezna Alţběta, která byla největší nadějí protestantŧ, přišla, kdyţ se cítila sama ohroţena, v slzách poţádat královnu, aby jí odpustila a vzdělala v pravé a jediné víře. Takové obrácení prostoduchou Marii dojalo a uchvátilo, ale španělský vyslanec, který se na chytrou a tajnŧstkářskou princeznu díval mnohem bystřejšíma očima, zŧstal silně skeptický.

I.

II.

Překotný návrat k papeţství, to byla první nerozváţnost. Královnin sňatek byl tou poslední, protoţe Marii úplně odcizil národu. Parlament, 209

KNIHA ČTVRTÁ - Marie Tudorovna aneb katolická reakce

který se oprávněně obával vlivu cizího krále, uctivě poţádal Marii, aby se provdala za nějakého Angličana. Královská rada a národ pro ni vyhlédla mladého Eduarda Courtenaye, pravnuka Eduarda IV. Marie prudce odpověděla, ţe se vdávat nehodlá. A v tom snad byla upřímná, nebo si to alespoň myslela. Kdysi v mládí se trochu zamilovala do mladého vzdělaného katolíka, Reginalda Polea, který byl stejně jako ona z královského rodu. Ten však se znesvářil s Jindřichem VIII. kvŧli jeho rozvodu, odešel do Říma a tam se později stal kardinálem. Jediný Angličan, kterého by si Marie dobrovolně vzala za manţela, nepřicházel tedy v úvahu. Brzy nato ji však překvapil španělský vyslanec Renard, který na ni měl veliký vliv, návrhem Karla V., aby se vdala za jeho syna Filipa. „Kdyţ jsem jí tuto nabídku učinil,“ píše Renard, „několikrát se usmála a dívala se na mě očima, v nichţ se dalo číst, ţe je jí taková nabídka velmi příjemná.“ V dalším odstavci se pak říká: „Zapřísahala se, ţe nikdy v ţivotě nepocítila osten toho, čemu se říká láska, ţe nikdy do jejích snŧ nevstoupila rozkoš, ţe také nikdy nepomýšlela na sňatek, leda od té doby, kdy se spravedlivému Bohu zlíbilo povýšit ji na trŧn, a ţe toho, kterého si vezme, si vezme proti vlastním sklonŧm jenom z veliké úcty k veřejnému blahu.“ Renarda však poţádala, aby ujistil císaře Karla, ţe ho chce ve všem jako svého vlastního otce upřímně poslechnout. Tato jednání, přestoţe byla vedena v největší tajnosti, královští ministři odhalili a všechny je velmi znepokojila. Co by asi takové spojení Anglie, rozkolnické a slabé, se všemocným a pravověrným Španělskem přineslo? Byla by poddána vládci nahánějícímu hrŧzu. Angličtí kacíři se jiţ obávali inkvisičních tribunálŧ a autodafé, která byla v Madridu stejně častá jako býčí zápasy. Běda! Ta šestatřicetiletá panna, jakmile spatřila podobiznu krásného španělského prince, se do něj hned vášnivě zamilovala. A všechno jako by mluvilo ve prospěch této bláznivé vášně. Sňatek s Filipem uspokojoval jak její vrozenou pýchu španělské princezny a fanatickou římskokatolickou víru, tak její dosud nenaplněné touhy staré panny. Jednou o pŧlnoci ve své domácí kapli několikrát za sebou opakovala Veni creator (Přijď, stvořiteli!) a přísahala, ţe se provdá za Filipa. Španělský vyslanec nechal ze čtyř tisíc roztavených tolarŧ udělat zlaté řetězy, a ty pak rozdělil mezi členy královské rady. Byl to snad symbol ? Členové rady, kteří jiţ byli získáni pro myšlenku této svatby dary, dŧvody i sliby, nicméně radili, aby se postupovalo s opatrností. Filip musí zachovávat anglické zákony; v případě Mariiny smrti nebude mít ţádný nárok na trŧn; pokud se z manţelství narodí syn, bude dědit zároveň anglický trŧn, Burgundsko a Nizozemí; a konečně se Filip musel slavnostně zavázat, ţe nikdy

III. 210


nezatáhne Anglii do svých válek proti Francii. Výborně sepsaná smlouva, ale jaké záruky poskytovala proti zamilované ţeně? Angličané, kteří neměli rádi cizince vŧbec a Španěly zejména, dali svoji nespokojenost okamţitě najevo. Vyslance, poslané Karlem V. k podrobnému projednání sňatku, zasypali londýnští uličníci sněhovými koulemi. V ulicích City si děti hrály „na svatbu královny Marie“ a kluka, který dělal španělského prince, „oběsili“. Na venkově se pozvedlo několik hrabství. Sir Thomas Wyatt táhl na Londýn. Marie, silná svou vírou a velkou láskou, byla jakoby nepřemoţitelná. Její ministři chtěli, aby se ukryla v Toweru. Ona, stále stejně usměvavá, však zŧstala ve Whitehallu, a díky pověsti Tudorovcŧ dosáhla úplného vítězství, po němţ se jiţ nikdo neodváţil mít nějaké námitky proti španělskému manţelství. Celé tucty povstalcŧ popravili. Pak přišel španělský princ. Jeho otec mu vylíčil anglickou hrdost a přikázal mu, aby se vzdal veškeré kastilské povýšenosti. Filip se chtěl zalíbit a to se mu celkem podařilo. Slavnostní prŧvod nesmírného nákladu zlata vytěţeného v amerických dolech londýnskými ulicemi udělal ohromný dojem na londýnské obchodníky. Kdyţ viděli všechny ty sudy sloţené před královským zámkem, pokyvovali uznale hlavou a říkali: „Ten nás aspoň nepřichází okrást!“ V jednom bodě však byl Filip neústupný - s Římem se musí za kaţdou cenu uzavřít smír. „Neţ vládnout nad kacíři, je lepší vŧbec nevládnout.“ Papeţ, který se o všem dŧvěrně dozvěděl, oznámil, ţe pošle do Londýna jako svého legáta kardinála Reginalda Polea, aby přijal podvolení Angličanŧ. Připravit duše šlechtických rodin na tuto velikou událost pomohly pruty ryzího zlata, sloţené Španěly v Toweru. Papeţŧv legát přistál. Filip a Marie prohlásili, ţe pro takové poslání ho stvořila sama Prozřetelnost. Pole se ho zhostil s obdivuhodným taktem. Kardinál v sobě spojoval jemnost preláta a vznešenou plachost anglického velmoţe. Jeho skromnost ho vedla do Říma, aby tam i přes nesmírnou váţnost, které se těšil, našel ústraní, a nyní z něho poprvé vyšel znovu na veřejnost. Kdyţ se ho v Calais ptala jeho stráţ na denní heslo, odpověděl: „Ztracený a znovunalezený Bŧh!“ V Doveru ho přivítali s velkým nadšením. V té době se jiţ vědělo o bulle, v níţ papeţ slíbil, ţe ti, kteří získali církevní majetky, zŧstanou i nadále jejich drţiteli. „Co nemohlo být prodáno,“ řekl, „mŧţe být v zájmu záchrany tolika duší darováno.“ Parlament se sešel k přivítání legáta ve Whitehallu. Kardinál tam měl dlouhý projev, v němţ připomněl historii rozkolu a slíbil plnomocné odpuštění minulosti. Obě sněmovny přijaly toto rozhřešení na kolenou. Anglie byla očištěna.

IV.

211

KNIHA ČTVRTÁ - Marie Tudorovna aneb katolická reakce

Královna věřila, ţe je těhotná. Kdyţ přišel den porodu a kdyţ jiţ slavnostně vyzváněly z kostelŧ zvony, poznali lékaři, ţe královnin stav byl nervového pŧvodu. To bylo pro Marii bolestné zklamání. Její duševní stav byl pováţlivý. Filip odjel do Španělska, řekl, ţe jeho nepřítomnost bude jenom krátká, byl však velmi roztrpčen tou komedií s porodem a také postojem anglického parlamentu, který mu odmítal právo účasti na vládě. Královna, která jako panna udivovala všechny muţe svou odvahou, byla od té doby, co se zamilovala, slabá a sklíčená. Krutost pronásledování, s níţ stíhala protestanty a jeţ jí vynesla přezdívku Marie Krvavá, lze aspoň zčásti vysvětlit jejím duševním stavem, který neměl daleko k šílenství. Filip jí k takovým krutostem nikdy neradil. Upalovat kacíře, myslel si, je výborné ve Španělsku a Nizozemí, v Anglii však opatrnost radí k trpělivosti. Té však Marie neměla ani za mák. Dne 20. ledna 1555 byla obnovena platnost zákona proti kacířství, dne 22. ledna začaly zasedat zvláštní soudy a dne 3. února byl ve Smithfieldu upálen první ţenatý kněz. V plamenech hranic zahynulo na tři sta protestantských mučedníkŧ. Ty popravy byly tak strašné, ţe přihlíţející, aby obětem zkrátili muka, přinášeli sáčky střelného prachu, které uboţákŧm uvazovali kolem krku. A kati, kteří jiţ také byli zhnusení, jim to dovolovali.

V.

Někteří z těchto odsouzených se před popravou chovali dŧstojně. Starý Latimer, velký protestantský kazatel, byl upálen v Oxfordu společně s doktorem Ridleyem. Mohl si snadno zachránit ţivot odvoláním bludŧ, ale on právě naopak odpověděl při diskusi s doktory, která vţdycky předcházela popravě, ţe četl velmi pozorně evangelia a nenašel v nich ani slovo o mši. „Uklidněte se, master Ridley,“ řekl svému druhovi v utrpení v okamţiku, kdy je pacholci přivazovali ke kŧlu, „zachovejte, prosím, klid, protoţe dnes zaţehneme s pomocí Boţí v Anglii svíci, kterou uţ nikdo nikdy nezhasí.“ Cranmer, který během ţivota projevil tolik nerozhodnosti a slabosti a který se ve vězeňské cele zřekl své víry, se v okamţiku popravy vzchopil, našel odvahu a své pŧvodní rozhodnutí odvolal.

VI.

Vylíčení všech těchto poprav shromáţdil protestantský spisovatel Foxe ve svém díle Kniha mučedníkŧ, která pak stála ve všech anglických domech hned vedle bible. Pronásledování královny Marie tak vlastně dalo protestantŧm to, co jim dosud chybělo - hrdinské a citové tradice. Katolické oběti Jindřicha VIII. se Angličanŧ v podstatě nedotkly, protoţe to byli většinou mniši nebo bratří, které široké vrstvy povaţovaly za jakousi výjimku. Ale obětmi

VII. 212


královny Marie byli kromě několika duchovních muţi a ţeny z lidu. V zemi, kde rozdílnost náboţenské víry narostla do té míry, se cítili ohroţeni všichni. Nenávist vŧči královně Marii a Španělsku stále rostla. Filip zatáhl přes všechny sliby svou ţenu do války proti Francii a toto válečné taţení stálo Anglii její postavení v Calais. „Ať dobrotivý Bŧh ochraňuje princeznu Alţbětu,“ šeptali si poddaní Marie Tudorovny. Královna Marie pomalu skomírala, všemi opuštěná. I papeţ Pavel IV. se od ní odvrátil a postavil se proti ní i proti Španělsku. Ještě jednou se domnívala, ţe je těhotná, ale byla to, jak se ukázalo, jenom vodnatelnost. Dne 17. listopadu 1558 opustili tento svět s několikahodinovým rozdílem královna Marie a její bratranec kardinál Reginald Pole. Marie byla uţ skoro měsíc téměř sama, protoţe celý dvŧr se shromáţdil kolem její nevlastní sestry Alţběty.

213

KNIHA ČTVRTÁ - Alţběta a anglikánský kompromis

VIII. ALŽBĚTA A ANGLIKÁNSKÝ KOMPROMIS Nástup Alţběty na trŧn přijal anglický lid s téměř jednomyslnou radostí. Po tolika obavách ze španělské hrŧzovlády uvítali všichni královnu, která neměla ţádné závazky vŧči cizině, s ulehčením. Od normanského dobytí země neměl ţádný panovník tak čistě anglickou krev. Alţběta pocházela po svém otci z tradičních králŧ a po matce ze staré domácí šlechty. Po celou dobu své vlády byla Alţběta celým národem oblíbena. Monarchie Tudorovcŧ byla - jak se psalo stejně absolutní jako monarchie Ludvíka XIV. nebo říše césarŧ; Alţběta - jak se připomínalo - vládla nad parlamentem karabáčem, její warrants byly totéţ co francouzské lettres de cachet, tajné zatýkací rozkazy, a její soudci mučili obviněné bez ohledu na platné anglické zákony. Ale Ludvík XIV. a Tiberius měli na prosazení své vŧle armádu. Alţběta měla stejně jako její otec a děd jenom tělesnou stráţ a ta byla tak slabá, ţe by ji kaţdá městská milice musela rozprášit. Alţbětina síla tkvěla v tom, ţe ji všichni milovali anebo jí přinejmenším dávali přednost před kaţdým jiným. Kdyţ se cítila ohroţena španělským vpádem, nepovolala „vrchního velitele svých vojsk (ta vlastně ani neměla), ale londýnského starostu“. Toho poţádala o patnáct lodí a pět tisíc muţŧ. Starosta na její ţádost odpověděl, ţe město s radostí poskytne Jejímu Veličenstvu deset tisíc vojákŧ a třicet lodí. Podobné dŧkazy oddanosti jí podávalo téměř celé království. Nečetná povstání vţdy lehce potlačila a národ je povaţoval za zločin. V době, kdy téměř všechny evropské země byla zmítány náboţenskými spory nebo ovládány terorem, se královna Alţběta ráda chlubila cizím vyslancŧm, ţe ona mŧţe svým poddaným plně dŧvěřovat. Se svým kočárem projíţděla nejhustšími davy a ve stoje srdečně rozmlouvala se všemi kolem. „Ať Bŧh chrání Vaši Milost!“ volali na ni. Královna odpovídala: „Ať Bŧh chrání mŧj národ!“ Ať uţ v Londýně, nebo při svých kaţdoročních objíţdkách po městech celého království, byla všude hostem, stále čilá, oduševnělá, vtipná a vzdělaná, dovedla pochválit starostu za jeho latinu a staré ctihodné ţeny za jejich kuchařské umění. „Kdyţ ji něco rozčililo, klela a nadávala a bušila pěstí, kdyţ ji něco pobavilo, a ona se ráda bavila, upřímně a bouřlivě se smála... Její odpověď na kaţdý podnět byla bezprostřední a vyčerpávající, její duše - pobídnuta radostí nebo v odezvu na hluk

I.

214


velkých událostí - reagovala s neobyčejnou ţivostí, duchapřítomností. To vše z ní udělalo opravdu oslňující zjev.“

nenuceností,

Mezi mnoha tajemstvími její síly byl nejúčinnější právě rychlý postřeh toho, co by se mohlo jejímu lidu líbit, a také šetrnost hodná Jindřicha VIII. Lakota, která je neřestí u poddaných, se stává u kníţat ctností. Lid ţádal od Alţběty jenom málo svobod, protoţe ona od něho chtěla jenom málo peněz. Její roční rozpočet nepřesáhl ani pŧl milionu liber. Protoţe byla chudá a protoţe byla ţena, a navíc ţena bez sklonu ke krutosti, nemilovala válku. Několik válek sice vedla, a to s úspěchem, ale nikdy nevyhledávala nebezpečí. Byla ochotná lhát, aby se nebezpečí vyhnula a zapřísahat se vyslanci, ţe vŧbec nic neví o záleţitosti, které věnovala veškerou péči, a v krajním případě převedla rozhovor do citové roviny, kde jí její pohlaví pomáhalo vítězit. „Tato země,“ napsal španělský vyslanec, „padla do rukou ţeny, která je dcerou ďábla.“ Měla jenom málo smyslu pro dalekosáhlé plány a domnívala se, opět stejně jako její poddaní, ţe je nejlépe ţít ze dne na den. Angličané nebyli ani ve středověku nijak nadšeni křiţáckými výpravami, nanejvýš poskytli jiným nějakou podporu pro jejich podnikání. Někteří Alţbětini rádci by ji rádi zatáhli do ligy protestantských státŧ. Královna se všelijak vytáčela a nakonec se z toho vyvlekla tím, ţe pŧjčila nějaké peníze a několik plukŧ. Její síla spočívala v tom, ţe odmítala sílu. „Byla rozváţnou ţenou ve světě násilnických šílencŧ, která stála mezi nepřátelskými silami hrŧzné mohutnosti - mezi soupeřícími nacionalismy Francie a Španělska a mezi soupeřícím římským a kalvínským vyznáním. Několik let se zdálo, ţe jedna nebo druhá z těchto hrozeb ji rozdrtí. Za svoji záchranu vděčí jednak své mimořádné schopnosti čelit extrémŧm, které ji obklopovaly, jednak své stejně mimořádné mazanosti a umění vytáček.“ Ať jiţ šlo o nějakou výpravu nebo nějaký výboj, ponechávala raději, kdyţ bylo nutné prolévat krev, odpovědnost na jiných, a pokud jenom trochu pochybovala, pak se drţela zpátky. O její vládě se nedá ani zdaleka říci, ţe byla prosta nespravedlnosti, ale je moţné, ţe se dopustila jenom tolika zla, kolik to bylo v oněch svízelných časech nutné.

II.

V jednom jediném bodu se však královna stále vzpírala přáním svého lidu. Dolní sněmovna ji ţádala, aby se provdala. Nic se nezdálo tak dŧleţité jako zajištění přímého následnictví. Dokud královna neměla dědice, její ţivot i náboţenství byly stále v nebezpečí. Nestačilo snad Alţbětu zavraţdit, aby byla na trŧn dosazena skotská královna Marie Stuartovna, která byla vnučkou Jindřicha VII., horlivou katoličkou a manţelkou francouzského dauphina? Pro

III.

215


fanatiky to bylo velké pokušení. Alţběta se však odmítala provdat. Marně se jí dvořili rŧzní králové a kníţata. Královna se všemi hrála stejnou hru koketérie, laskavých vzkazŧ, poetického, občas i odváţného flirtování, ale nakonec vţdycky skončila tím, ţe unikla příliš neodbytnému nápadníku. Tak nechala chřadnout láskou Filipa II., švédského prince, rakouského arcivévodu a vévodu z Alençonu, včetně všech krásných Angličanŧ, kteří se jí tolik líbili, jako Leicestera, Essexe a Raleigha, dvořanŧ, vojákŧ a básníkŧ, kterým hodně dovolovala, dokonce i jisté intimnosti, ale jenom do okamţiku, kdy se ze ţeny zase stala královna, která je poslala do Toweru. Co vlastně chtěla? Chtěla zemřít jako panna? Byla vŧbec panna? Od okamţiku kdysi v mládí, kdy do její loţnice vstoupil nevlastní otec, admirál Seymour, posadil se na pelest její postele a ohnivě si s ní pohrával, si zadala ještě s mnoha muţi. Měla ráda jejich lichotky, líbilo se jí, kdyţ jí nazývali královnou vil nebo Glorianou. Nejlépe informovaní lidé se přiklánějí k názoru, ţe nebyla skutečnou milenkou ţádného z těch mnoha muţŧ, ţe k manţelství pociťovala fyzický odpor a ţe v jejím rozhodnutí ji nakonec utvrdila i jistota, ţe se nemŧţe stát matkou. Manţelství bez dědice by ji zbytečně vydalo do moci manţela a zároveň by ji zbavilo výjimečného kouzla „veřejné panny.“ Jestliţe se některým krásným jinochŧm podařilo ji pohnout, podařilo se zase jí vţdy rozumem stát nad poblouzněním smyslŧ. Rádci, které si volila, byli úplně jiného druhu. Vybírala si je stejně jako její děd mezi novými muţi, syny yeomanŧ nebo obchodníkŧ, u nichţ rozhodovala inteligence, nikoli šlechtický pŧvod. Ve středověku musel mít ministr rytířské ctnosti nebo církevní dŧstojnost, Alţběta poţadovala na svých ministrech, aby byli dobrými správci a v souladu s novým cítěním také vlastenci se smyslem pro státní zájem. Její hlavní rádce, William Cecil (pozdější lord Burleigh), syn yeomana, který zbohatl z přidělených klášterních statkŧ, zaloţil rodinu, podílející se stejně jako Russelové a Cavendishové tou či onou měrou na řízení země dodnes. Přestoţe se všichni svědkové shodují v názoru na inteligenci Williama Cecila, vytýká mu Macaulay to, ţe svou povahou byl spíše třtina neţ dub. „Věnoval vţdycky velikou pozornost státním zájmŧm, ale zároveň vţdycky věnoval velkou pozornost zájmŧm své vlastní rodiny. Nikdy neopouštěl své přátele, pokud to nebylo nebezpečné, byl nadšeným protestantem, pokud nebylo výhodné být papeţencem, nikdy nenechal mučit ty, které by pravděpodobně ani mučení nedonutilo k tomu, aby podali nějaké uţitečné informace, a ve svých přáních byl tak skromný, ţe po své smrti zanechal jenom tři sta panství.“

IV.

216


To je přísný, ale asi také trochu nespravedlivý soud. Cecil se opravdu nechtěl nechat za vlády královny Marie upálit, usoudil, ţe ţivot Williama Cecila stojí za odslouţení mše, a později poslal na popravu muţe, kteří se nedopustili jiného zločinu neţ toho, ţe z přesvědčení a víry zachovávali obřady, které on kdysi zachovával z vypočítavosti. Kdyţ však šlo o státní záleţitosti, podával dŧkazy o své odvaze. Často Alţbětě odporoval a do určité míry jí vnutil své názory. Protoţe vyšel ze středních vrstev, dokonale je znal a jeho myšlenky byly myšlenkami, které se líbily široké veřejnosti. Jestliţe je dnes Velká Británie státem, jestliţe je Anglie zemí protestantskou a obchodnickou a jestliţe se mŧţe chlubit určitou kontinuitou - spíše jmen neţ institucí -, pak za tyto vlastnosti děkuje Williamu Cecilovi více neţ komukoli jinému. Při nástupu královny Alţběty na trŧn projevoval vŧči ní velikou nedŧvěru, protoţe měl jenom málo úcty k autoritě ţeny. Odváţil se pokárat vyslance, kteří se obraceli na ni. Ale pomalu se naučil chápat královninu zvláštní a hlubokou moudrost. Nakonec spolu vytvořili báječně jednotný politický tým, k němuţ se připojili takoví muţi jako ctihodný státní tajemník Walsingham, který byl daleko dŧslednější protestant neţ Cecil a který si přál „v prvé řadě slávu Boţí, a pak blaho královny“. Alţběta řekla lordu Burleighovi: „Podle mého soudu budete státu věrný.“ V tom osvědčila svoji dobrou znalost lidí, coţ byla její úloha jako ţeny. Jednota panovnice a jejího ministra byla tak pevná, ţe bylo moţné říci, ţe Alţběta byla muţem i ţenou zároveň - sebou samou a Cecilem.

V.

Byla srdcem katolička nebo protestantka? Mnoho lidí si myslí, ţe byla pohanka nebo alespoň skeptická ve vztahu k víře. Přestoţe byla vychována jako protestantka, neváhala stejně jako Cecil za vlády své nevlastní sestry Marie zachránit si ţivot komedií obrácení na katolictví. Nepochybně byla zboţná filosoficky v duchu Erasma Rotterdamského. V den svého nástupu na trŧn prosila Boha, aby jí dopřál vládnout bez krveprolévání. To se jí tak zcela nepodařilo, ale dělala opravdu, co mohla. Vţdycky byla pyšná na oddanost svých katolických poddaných. Kdyţ jednou spatřila v davu lidí starce, který volal: „Vivat regina! Honni soit qui mal y pense!30„, ukázala na něj a viditelně potěšená řekla španělskému vyslanci: „Ten dobrý muţ je kněz starého náboţenství!“ Mnichy, kteří jí vyšli vstříc s hořícími svíčkami v rukou, prozíravě odbyla slovy: Jděte pryč s těmi loučemi, vidíme tu docela dobře!“ Ve své domácí kapli však měla stále kříţ a protestantskému kazateli, který se odváţil jí to vytknout, velmi

VI.

30

„Ať ţije královna! Hanba tomu, kdo si o tom myslí něco špatného!“, coţ je heslo podvazkového řádu - pozn. překl.

217


suše nařídila, aby mlčel. Stejně jako v politice i v náboţenství vyčkávala, hledala střední cestu a usilovala o kompromis. Cecil ji na počátku vlády nutil, aby se vrátila k národnímu anglickému náboţenství Jindřicha VIII. V roce 1559 odhlasoval parlament podruhé zákon o prvenství, který znovu rušil papeţovu svrchovanou moc, a zákon o jednotnosti, který předepisoval všem anglickým farám Knihu modliteb a bohosluţby v lidovém jazyce. Podle těchto zákonŧ kaţdému, kdo uznával papeţovu duchovní autoritu, bylo moţné konfiskovat statky. Vzpurníci byli obviněni z velezrady. Toto zákonodárství zavedlo do anglického jazyka dva nové pojmy - odpírač, tedy ten, kdo odmítl přísahat, a stihatel, tedy příslušník tlupy slídičŧ a informátorŧ, kterou vytvořil Richard Topcliffe, velitel sboru, pověřeného zatýkáním papeţencŧ a puritánŧ. Nejproslulejším z těchto stihatelŧ ve Warwirckshire byl sir Thomas Lucy, zlý duch Shakespearovy rodiny. V roce 1563 bylo přijato třicet devět článkŧ, které se staly a zŧstaly krédem anglikánské církve. Jejich umírněné protestantství odpovídalo v hrubých rysech přání národa. Kardinál Bentivoglio, který píše o stavu náboţenství v Anglii za této vlády, soudil, ţe v zemi byla asi jenom třicetina horlivých katolíkŧ, ale ţe by se celé čtyři pětiny bez zábran a předsudkŧ staly znovu katolíky, kdyby bylo katolictví uzákoněno, jakkoli nejsou schopny vzbouřit se proti tomu, ţe uzákoněno není. Kdyţ královská koruna a parlament uzákonily anglikánství, přijalo změnu plných sedm tisíc kněţí z celkového počtu osmi tisíc, ačkoliv královna Marie za své vlády vypudila ze země dva tisíce nejzarytějších protestantŧ. Takové podrobení neznamenalo, ţe Angličané jsou bezboţní, ale ţe si mnoho z nich přálo zachovat katolické obřady a zároveň zrušit uţívání latiny a odmítnout poslušenství papeţi. Aţ na několik málo rodin zatvrzelých katolíkŧ zvítězila oddanost k panovníkovi nad náboţenským cítěním. Na začátku vlády nikdo tajné katolíky neznepokojoval. Jejich jedinou povinností byla účast na anglikánských bohosluţbách; pokud je vynechali, museli zaplatit pokutu ve výši dvanácti pencí. Na mnoha sídlech ukrývali kněze, který ţil v nějaké komŧrce, vyhloubené v tlustých hradbách, a potají slouţil mše pro všechny katolíky z okolí. Sedláci a slouţící byli spoluviníky. I oni litovali starých časŧ bratří, „kdy se čtyřicet vajíček prodávalo za jednu penci a měřice nejlepšího obilí za čtyřicet pencí“. Protoţe Alţběta byla všemocná, vládla v zemi poměrná snášenlivost. I královna měla na svém dvoře tajné katolíky, ale poţádala je jenom o to, aby se formálně podrobili. Alţběta si nepřála ani protestantskou inkvizici, ani mučení, jehoţ cílem by bylo zpytování svědomí. Ale její ministři, kteří byli

VII.

218


větší sektáři neţ ona, nechávali všechny, kteří odepřeli podrobit se zákonu, uvrhnout do vězení. Přesto během prvních deseti let Alţbětiny vlády nebyl vynesen ani jednou rozsudek smrti. V některých kostelech nosili kněţí stále komţe, hrálo se tam na varhany a oddávalo se se snubními prsteny. Téměř všude zŧstala římská okna, aby se ušetřilo na výdajích; kdyţ se rozbila, nahrazovalo je obyčejné sklo. Takové kompromisy byly dŧsledkem šetrnosti doprovázené lhostejností. Tři události umoţnily Cecilovi a hlavně Walsinghamovi projevit více přísnosti a donutit k ní Alţbětu. První událostí byla paříţská Bartolomějská noc, druhou exkomunikační papeţská bulla, vydaná papeţem Piem V. proti královně ve velmi nevhodném okamţiku, a třetí zaloţení seminářŧ v cizině, například v Douai, kde vychovávali misionáře k novému získání Anglie pro katolictví. Vyobcovat panovnici z církve znamenalo zprostit její katolické poddané slibu věrnosti, a došlo to tak daleko, ţe se říkalo, ţe papeţ rád udělí vrahŧm Alţběty rozhřešení. V prosinci roku 1580 odpověděl tajemník papeţského státu na otázku, kterou mu poloţili jménem jistých anglických jezuitŧ, dvojsmyslným a značně podezřelým zpŧsobem: „Protoţe tato provinilá ţena je příčinou záhuby víry u tolika milionŧ duší, není moţné pochybovat o tom, ţe ten, kdo ji pošle se zboţným úmyslem poslouţit Bohu na onen svět, nejen nezhřeší, ale získá i určité zásluhy.“ Od roku 1570 nebyli katoličtí kněţí a laikové popravováni pro kacířství, ale pro velezradu. Mnozí z těch, kteří byli oběšeni nebo rozčtvrceni s hrŧznou obřadností, při níţ byla těla oběšených sňata ze šibenice, rozsekána na kusy a pak hozena do kotle s vroucím dehtem, byli úplně nevinní nebo dokonce světci. To byl i případ ušlechtilého jezuity Campiona, o němţ musel říci i sám Burleigh, ţe je „jedním z klenotŧ Anglie“; jeho jediným zločinem bylo, ţe chodil v přestrojení dŧm od domu a slouţil katolickou mši. Kdyţ umíral, prohlásil, ţe se modlí za královnu. „Za kterou královnu?“ volali na něj diváci. „Za Alţbětu, vaši i moji královnu, a přeji ji dlouhou a pokojnou vládu a veškeré blaho!“ Tak byl počet obětí nelítostného fanatismu za vlády královny Alţběty, přestoţe byla nakloněna mírnosti, stejný jako za panování Marie Krvavé. Její rada poslala na smrt sto čtyřicet sedm kněţí, čtyřicet sedm šlechticŧ a mnoho prostých muţŧ a dokonce i ţen. Ale i ti, kteří nezahynuli, nebyli pronásledováni o nic méně. Jedním takovým příkladem je Shakespearŧv otec, John Shakespeare, protoţe byl katolík a text jeho závěti je pouhým překladem vyznání víry, které přinesl z Říma Campion a které doporučil jesuitŧm kardinál a arcibiskup milánský.

VIII.

219


Ţeneva na tom nebyla lépe neţ Řím. Kalvinismus, který se tehdy v Anglii rozšířil a zasel první sémě puritánství, byl stejně podezřelý jako katolicismus. Puritáni by chtěli zničit poslední stopy římských obřadŧ, zrušit kaţdou hierarchii, která připomíná „Babylon“. Neuznávali anglikánské biskupy, stavěli na odiv velikou hrŧzu z neřesti a projevovali nesmírnou náboţenskou horlivost. Puritáni by chtěli reorganizovat stát pomocí myšlenek čerpaných pouze z bible a spravovat Anglii radou církevních starších. Kdyby jenom trochu mohli, zavedli by všechny staré Mojţíšovy zákony, včetně zákona odvety „oko za oko, zub za zub“, a trest smrti za rouhání, křivou přísahu, nesvěcení soboty, cizoloţství a smilstvo. Takové fanatické puritánství znepokojovalo královnu, biskupy i rozváţnější věřící, ale umírněné puritánství si získávalo mnoho stoupencŧ. Biskupové podali roku 1593 v parlamentu návrh na přísná opatření proti puritánŧm, avšak zákon nebyl schválen. „Tito puritáni jsou opravdu boţí lidé,“ prohlašovali řečníci. Jsou to upřímní a praví proroci.“ Ale prestiţ královny Alţběty byla tak veliká, ţe nad ní nemohli zvítězit ani tito proroci. Jejich náboţenská demagogie bude mnohem nebezpečnější pro její následníky.

IX.

220


IX. ALŽBĚTA A MOŘE Kdyţ evropští mořeplavci, kteří se chtěli navzdory muslimské přehradě dostat ke koření, voňavkám a klenotŧm Orientu, objevili nové země na druhé straně Atlantiku, zdálo se, ţe se jenom málo národŧ bude moci podílet na těchto výbojích. Itálie musela bránit Středomoří před Turky, Francii rozdíraly náboţenské války a Anglie potřebovala svoje lodě na svých vlastních březích. O nové světy se mezi sebou přelo jenom Španělsko s Portugalskem. Tyto dvě katolické mocnosti si za rozhodčího zvolily papeţe Alexandra VI. Jak však vymezit spravedlivé hranice mezi neznámými zeměmi? Papeţ prostě nakreslil na mapě světa čáru od jednoho pólu ke druhému. Přímku, pokud byla země plochá, a veliký oblouk, pokud byla země kulatá. Ať tak či tak, všechny objevené země na západ od ní měly připadnout Španělsku a země na východ od ní Portugalsku. Portugalsku tak měla připadnout Afrika a Indie a Španělsku celá jiţní Amerika s výjimkou Brazílie. Portugalsko si vybudovalo říši od Perského zálivu po Malajsko, lisabonský přístav voněl přiváţeným kořením a kadidlem. Španělé pak objevili, ţe mezi Evropou a Indií je pevnina, kde nejsou mešity ani bazary, Arabové ani Indové, ale kde se kdysi rozvinuly zázračné civilizace, kde ze zlatých, stříbrných a rubínových dolŧ proudily řeky bohatství a kde se nahromadily jako v Montezumově říši v Mexiku nebo v Inkově říši v Peru nesmírné poklady jenom špatně bráněné špatně vyzbrojenými obyvateli. Zakrátko brázdily oceán trojstěţňové galiony naloţené zlatem. A bohatství španělských králŧ bylo jako z pohádek.

I.

Vláda Marie Tudorovny musela drţavy Filipa II. respektovat. Ty se však rozprostíraly po celém světě. Španělský král ovládal díky svým italským provinciím Středomoří, díky burgundským provinciím flanderský obchod a ústí Rýna a díky svým koloniím měl v moci nejbohatší naleziště zlata a stříbra tehdejšího světa. Jeho finanční a obchodní moc byla zdánlivě nepřekonatelná. Anglickým obchodníkŧm, kteří se mohli opájet pohádkovým hodokvasem katolických králŧ jenom zdálky, zbývala pouze naděje. Protoţe Španělsko objevilo jihozápadní cestu a Portugalsko jihovýchodní cestu do Indie, moţná existuje i severovýchodní nebo severozápadní cesta. Angličtí mořeplavci

II.

221

KNIHA ČTVRTÁ - Alţběta a moře

ji hledali dlouho. Chancellor se vydal na severovýchod, ale objevil jenom moskevskou cestu, Frobisher vyplul na severozápad, ale zastavila ho polární ledová hradba. Zatímco angličtí panovníci se neodvaţovali přerušit dobré styky s obávaným Španělskem a sama Alţběta ţádala, aby se veřejně nepodnikaly ţádné nepřátelské útoky proti španělským koloniím, neměli angličtí obchodníci vŧbec ţádný dŧvod respektovat tuto tichou dohodu, která je vylučovala z nejbohatších zemí světa. „Angličtí piráti byli slavní jiţ od patnáctého století, v šestnáctém století se z nich stali vlastenci, obhájci národních zájmŧ.“ Hranice mezi obchodem a pirátstvím nebyly tehdy přesně vymezeny. Některé formy pirátství byly v souladu se zákonem. Kapitán, kterého oloupil nějaký cizí koráb, dostal „zatykač“, tedy listinu, která mu dávala právo hojit si své ztráty na jakékoli jiné lodi stejné národnosti. Dokonce i cizí soudní dvory tyto „zatykače“ uznávaly a piráty, kteří se jimi mohli prokázat, pokládaly za poctivé obchodníky, místo aby je oběsily. Angličtí mořeplavci s loděmi vyzbrojenými děly provozovali korzárské řemeslo naprosto otevřeně a olupovali hlavně portugalské koráby, které se vracely z Indie. Jiní zase organizovali výnosné loupeţné výpravy do španělských kolonií, kde soutěţili s francouzskými piráty, kteří jiţ měli z podobných akcí velké zkušenosti.

III.

John Hawkins, syn loďaře z Plymouthu, se pokusil jako první nahradit pirátství pravidelným obchodem se španělskými koloniemi. Jako obchodník i námořník se zúčastnil od raného mládí velikých výprav k břehŧm Guineje, kde se naučil chytat černochy, které potom za velmi dobré ceny prodával na Kanárských ostrovech. Kdyţ se v roce 1562 vydal na svou první samostatnou cestu, pochytal mnoho černochŧ, které ve španělských koloniích vyměnil za zázvor a cukr. „První cesta z něho udělala nejbohatšího člověka v Plymouthu a druhá nejbohatšího člověka celé Anglie.“ Na své třetí cestě veplul, aby se zásobil potravinami, do španělského přístavu San Juan u Veracruzu. Zatím co kotvil, připlulo španělské loďstvo. Hawkins se nemohl pustit do boje, protoţe nebyl dost silný, a pokusil se tedy vyjednávat, ale španělský místokrál s ním jednal jako s nepřítelem. Po šťastném návratu do Anglie se obrátil se stíţností na královnu. Alţběta však na zasedání své rady slavnostně prohlásila, ţe Hawkins nebyl v právu, ţe španělské vlastnictví musí být respektováno a ţe mořeplavci, kteří nebudou smlouvy dodrţovat, tak postupují jen a jen na vlastní odpovědnost. Potom však vzala provinilce s velikou slávou do svých sluţeb a udělala z něho

IV.

222


pokladníka anglického námořnictva, kterému Hawkins přinesl bohaté zkušenosti. Kdyby však tehdy nezačal Španělsku vzdorovat Francis Drake, bylo by si Španělsko asi ještě dlouho udrţelo svoui vládu nad moři. Francis Drake byl námořník z pohádek, aţ opováţlivě odváţný, který neváhal, kdyţ to vyţadovala kázeň na lodi, odsoudit k smrti kteréhokoli z dŧstojníkŧ, a neţ nechal odsouzence pověsit, strávil s ním přátelsky jeho poslední hodiny. Muţstvo ho i přes jeho přísnost doslova zboţňovalo a brzy se stal modlou Anglie. Hawkins se bez valného úspěchu pokusil o legální obchod se španělskými koloniemi, Drake neváhal a pustil se rovnou do nezákonnosti. Se dvěma koráby a padesáti muţi napadl nejsilnější španělská postavení a jedné krásné neděle připlul se svou malou lodí plnou zlata do Plymouthu právě při kázání. Plymouthští námořníci se nedokázali udrţet a odešli z kostela, aby se dozvěděli novinky. Drake přirazil u Darienské šíje, napadl prŧvod mezkŧ, který nesl zlato z Peru, obrátil ozbrojený oddíl prŧvodcŧ na útěk a zmocnil se pokladu. V roce 1577 Drake vyplul na korábu Golden Hind na velikou výpravu, při níţ chtěl obeplout Magalhaensovým prŧlivem a kolem Indie celý svět. Náklady spojené s výpravou hradilo několik společníkŧ včetně královny Alţběty, která sice stále navenek ostře odsuzovala útoky proti spřátelené mocnosti v době míru, ale zároveň se také nemohla dočkat svého podílu z kořisti.

V.

Tentokrát bylo malé Drakeovo loďstvo vyzbrojeno děly a na jeho palubě bylo několik set muţŧ. Podle Drakea to k napadení ostrovŧ a přístavŧ, kde měli Španělé jenom jedinou pevnost, úplně stačilo. Příjezd Drakeova loďstva španělské guvernéry překvapil. Angličané pod hrozbou, ţe město vypálí, ţádali výkupné. To však byly jenom vedlejší zisky. Skutečným Drakeovým cílem bylo najít loďstvo, které kaţdý rok přiváţelo z Eldoráda náklady zlata a stříbra. Mezi Limou a Panamou jeden Indián, který pádloval v zálivu a nebyl schopen rozeznat Angličana od Španěla, pokládal Drakea za jednoho ze svých pánŧ a doprovodil jeho lodě do malé zátoky, kde kotvila admirálská galéra naloţená zlatem. Drakeovi stačilo přeloţit bedny na své lodě. Po proplutí Indickým oceánem a obeplutí mysu Dobré naděje se pak vrátil v roce 1580 do Anglie s ohromným nákladem, který představoval ve zlatě tři sta dvacet šest tisíc pět set osmdesát liber31. Královna dostala z této kořisti krásný podíl a ostatní společníci pak prý dostali aţ 4700% kapitálu, který Drakeovi pro tento

VI.

31

Někteří autoři udávají poněkud jinou číslici, ale nás vlastně zajímá jenom skutečnost, ţe to bylo opravdu hodně.

223


podnik svěřili. Kdyţ Drake plul se svou španělskou kořistí kolem Cartageny, nechal na stoţár vztyčit vlajku svatého Jiří. Kdyţ se o tomto činu dozvěděli ve Španělsku, zachvátilo celou zemi velké pobouření proti „čarodějnici ze Severu“. Španělský vyslanec měl v Londýně co nejostřeji protestovat. Alţběta mu odpověděla, ţe o celé záleţitosti nic neví a ţe by jistě byla tou poslední osobou, která by podobné nestoudné útoky na vlastnictví svého vřele milovaného bratra trpěla. Ale Hawkins jiţ mezitím uváděl loďstvo do válečného stavu a královna pověřila svého nejlepšího finančníka, sira Thomase Greshama, nákupem zbraní v Antverpách a děl v Mechelen. Cítila se jiţ nepochybně dobře připravena, kdyţ přivedla na palubu Drakeovy lodi španělského vyslance a přísně Drakeovi oznámila, ţe ho Španělé povaţují za piráta, pak mu rozkázala, aby poklekl, s klidnou vznešeností ho pasovala na rytíře a řekla: „Vstaňte, sire Francisi!“ Válka mezi Anglií a Španělskem byla neodvratná. Ve Španělsku uloţili inkvizici, aby soudila zajaté anglické námořníky jako kacíře. Sir Francis Drake zpustošil v čele královského loďstva španělské kolonie a potvrdil práva anglických námořníkŧ na svobodu plavby a víry. Filip rozkázal připravit v Cádizu velké loďstvo (Armáda) pro útok na Anglii. Drake s neslýchanou odvahou obeplul Španělsko, vnikl do opevněného Cádizu a ranami z děl zničil nejkrásnější španělské válečné galéry. Galéra, tento vesly ovládaný křiţník, který celá tisíciletí dominoval Středomoří, ztratila v několika minutách svoji cenu a byla pak nahrazena plachetnicí.

VII.

Filip II. však byl tvrdošíjný a přes těţkou ztrátu, kterou mu v Cádizu Drake zpŧsobil, byla v roce 1588 připravena nová Armáda. Plán Španělŧ byl dŧmyslný a velkolepý. Vévoda z Parmy, který velel španělským vojskŧm v Nizozemí, měl připravit výsadek v počtu třiceti tisíc muţŧ a vyloďovací čluny pro jejich přepravu do Anglie. Protoţe se však pěchota naloděná na lehkých člunech nemohla bránit, měly ji při její přepravě přes La Manche chránit válečné lodě, schopné zadrţet kaţdou nepřátelskou loď. Tyto lodě dorazily do Nizozemí ze Španělska. V čelo Armády, která přiváţela ze Španělska dalších třicet tisíc vojákŧ, postavili vévodu z Mediny-Sidonie, vznešeného velmoţe a znamenitého vojáka, ale naprostého nevědomce v námořních záleţitostech. Anglické loďstvo vedl lord Howard a jeho velení podléhali Hawkins, Drake a Frobisher. Toto loďstvo se skládalo ze třiceti čtyř korábŧ, které pro Alţbětu postavil Hawkins a které byly vyzbrojeny stejně jako kdysi koráby Jindřicha VIII., ale byly protáhlejší a niţší, a z jednoho sta padesáti

VIII.

224


obchodních lodí, které dodaly anglické přístavy. Veliké španělské loďstvo připlulo před Plymouth v seskupení, které připomínalo spíše sešikování pozemního vojska. Vévoda z Mediny-Sidonie počítal s tím, ţe přemění podle tehdejšího zvyku námořní bitvu v bitvu pěchoty. Jiţ se připravovaly háky k přiraţení a nepřemoţitelná španělská pěchota se jiţ kupila na bojových věţích, ale anglické lodi začaly, jak viděli Španělé, zaujímat neočekávané postavení. Drakeovy a Hawkinsovy koráby pluly v řadě za sebou v takové vzdálenosti, ţe je nemohla ţádná zbraň zasáhnout. A v tomto okamţiku začala tragédie. Angličané zahájili palbu z děl a zoufalý, ale bezmocný Medina-Sidonia zjistil, ţe anglická děla se svým dostřelem ho mohou zasahovat, zatímco on jim nemŧţe odpovědět. Nezbývalo mu nic jiného neţ přerušit boj, coţ také udělal, jak nejlépe dovedl, a zamířil zpět k Nizozemí a k vévodovi z Parmy. Podařilo se mu uniknout bez mimořádně váţných ztrát. Bitva nebyla rozhodnuta, protoţe anglické loďstvo nemělo dostatek střeliva. Přepadení Anglie španělskými vojsky z Nizozemí bylo stále moţné. Parma nebyl připraven a poţádal vévodu Medina-Sidonia o čtrnáct dní. Angličtí admirálové, kdyţ viděli kotvit španělské loďstvo před Calais, nelenili a napadli je paličskými loděmi, naloţenými střelným prachem a dehtem. Španělé, kteří chtěli uniknout novému nebezpečí, kvapně přeřezali kotevní lana a zamířili k Severnímu moři. Ale tam mnoho lodí poškodila anglická děla. Nakonec ještě přišla silná vichřice. Ke které zemi plout? Do Švédska? Skotska? Irska? Vévoda se rozhodl pro Irsko jako katolickou zemi, kde doufal, ţe se bude moci v nejhorším případě vylodit, a pokusil se obeplout severní Skotsko. Kdyby byl námořníkem, okamţitě by pochopil, ţe ţalostný stav jeho lodí mu takovou nebezpečnou plavbu nedovolí. Na palubě mnoha lodí jiţ nebyla pitná voda. Zmatek se brzy změnil ve skutečnou pohromu. Loďstvo, ještě před týdnem nádherná a pyšná flotila, rozmetané vichřicí a vydrancované obyvateli pobřeţí, bylo vydáno na milost a nemilost vlnám a skalám. Ze sto padesáti lodí se do Španělska vrátilo přibliţně padesát. Ze třiceti tisíc vojákŧ se deset tisíc utopilo, další zabily anglické dělové koule nebo zemřeli na rŧzné nemoci. Španělsko ztratilo svou nadvládu na moři.

IX.

Toto námořní vítězství, které se nám dnes jeví jako první známka budoucí anglické moci, nepovaţovali současníci za nijak rozhodující. Španělsko zŧstávalo i přes poráţku jeho Armady nejsilnější zemí celé Evropy, zatímco Anglie byla stále malým ostrŧvkem bez vojska. Bitevním polem tohoto

X.

225


nerovného zápasu se stala Francie, rozdíraná náboţenskými válkami. Alţběta bránila francouzské hugenoty a Filip II. se zase přidal na stranu katolické Ligy. Španělská pěchota obsadila Calais. Protestantská vojska byla poraţena. Na moři se Angličané pokusili o novou výpravu na Cádiz a přepadáváním španělských korábŧ od Azor aţ k Antilám stále znepokojovali španělský obchod. Filip však vybudoval novou Armadu a s úspěchem přepadl Irsko. V roce 1588 ovládal nadšenou Anglii pocit triumfujícího patriotismu, který lze cítit i v Shakespearových historických hrách, ale v posledních letech Alţbětiny vlády po poráţce anglické armády irskými povstalci a po obsazení přístavŧ při prŧlivu La Manche Španělskem - se šířil pesimismus. Shakespearova dramata odráţela vášně jeho současníkŧ, a tak Hamletova melancholie vyjadřovala na sklonku šestnáctého století pocity tehdejšího Angličana obecněji, neţ se obvykle soudí. Tvrzení, ţe za vlády královny Alţběty byly poloţeny první základy britské říše, není správné. Obsazení Nového Foundlandu (1583), kam se jiţ dlouho předtím plavili angličtí rybáři, bylo dosti nejisté. Jeden z Alţbětiných oblíbencŧ a také jeden z nejvzdělanějších muţŧ její vlády, Sir Walter Raleigh, vydal velkou část svého soukromého jmění na pokus o zaloţení kolonie na pobřeţí Severní Ameriky; sama královna ji nazvala Virginií. V roce 1587 tam vysadil osadníky (87 muţŧ a 17 ţen), ale kdyţ za nimi po dvou letech vyslal zásobovací výpravu, nikdo je jiţ nenašel. Jeden z Raleighových sluhŧ je povaţován za člověka, který přivezl do Anglie brambory a tabák. Raleigh byl prvním evropským kuřákem. Tuto novou módu šířil tím, ţe nabízel svým přátelŧm malé dýmky se stříbrnou hlavičkou. Příští vládě vynese daň z tabáku (šest šilinkŧ a osm pencí za libru dovezeného tabáku) v roce 1619 pět tisíc liber a v roce 1623 jiţ osm tisíc tři sta čtyřicet liber. Velké obchodní akciové společnosti, které v některých zemích získaly obchodní monopol, začaly vzkvétat jiţ v šestnáctém století. Jiţ jsme se zmínili o Merchant Adventurers, které kontrolovaly zejména obchod na německých řekách, na Rýnu a Labi. Další obchodní společnost se zabývala obchodem na Baltu. Moskevská společnost měla monopol na obchod s Ruskem, Arménií, Persií a oblastí okolo Kaspického moře. Levantská společnost těţila ze stykŧ s Tureckem. Na sklonku Alţbětiny vlády vznikla v roce 1600 společnost East India Company, Východoindická společnost, která měla jako jediná právo obchodovat s ostrovy a přístavy v Asii, Africe a Americe od mysu Dobré naděje po Magalhãesŧv prŧliv. Tato společnost nemilosrdně bojovala s Portugalci a Holanďany. „V bojích o hřebíčkové koření se prolilo více krve neţ v dynastických sporech,“ napsal Thorold Rogers.

XI.

226


Soustava velkých obchodních společností, která probouzela touhu po výboji i obchodní chamtivost, byla ze všech kolonizačních forem nejnebezpečnější pro domorodce, ale nejlépe kontrolovatelná pro národní vlády.

227

KNIHA ČTVRTÁ - Alţběta a Marie Stuartovna

X. ALŽBĚTA A MARIE STUARTOVNA Skotsku se od poráţky Eduarda I. stále dařilo zachovávat si nezávislost na anglických králích. Hrubá a neukázněná skotská šlechta byla nadále feudální šlechtou. Vládnoucí dynastie byla dynastií Stuartovcŧ, která po Robertu Stewartovi pocházela z rodiny Bruceŧ. Tato dynastie se opírala o katolickou církev a spojenectví s Francií, a to Anglii samozřejmě znepokojovalo. Stuartovci, stejně vzdělaní jako Tudorovci, milovníci theologie, básnictví, stavitelství a dokonce lékárnictví, však neměli jako jejich angličtí bratranci takový smysl pro realitu. Jakubovi IV. Stuartovi dal Jindřich VII. za manţelku svoji dceru Markétu. „Nebojíte se,“ ptali se ho jeho rádci, „ţe anglická koruna se tímto sňatkem dostane jednoho dne do rukou nějakého Skota?“ „V tom případě,“ odpověděl, „bude Skotsko připojeno k Anglii.“ Markéta Tudorovna porodila Jakuba V. Stuarta a z Jakubova manţelství s Francouzkou Marií de Guise se narodila krátce před smrtí svého otce Marie Stuartovna, která se tak stala jiţ v kolébce královnou tohoto divokého národa. Její matka z rodŧ de Guisŧ, skotská regentka, ji nechala vychovat ve Francii, kde se z Marie stala hezká mladá dívka s podlouhlým bledým obličejem a krásnýma očima, které okouzlily dauphina Františka. Sotvaţe se provdala, zemřel její tchán Jindřich II. a Marie, královna skotská, se najednou stala také francouzskou královnou. Marie Stuartovna však byla po tudorovské linii nejbliţší dědičkou anglického trŧnu, a byla by snad i anglickou královnou, kdyby Alţbětu pokládali za nemanţelskou. Je snadné si představit, jaký význam činŧm a názorŧm této mladé ţeny, panovnice tří království, připisovala celá Evropa. V roce 1560 zemřel její tuberkulózní manţel na nějakou ušní chorobu, strana Guisŧ ztratila ve Francii všechnu moc a Marie Stuartovna se musela volky nevolky vrátit do Skotska.

I.

Přišla vládnout zemi, která ji nijak nevítala. Nové reformované náboţenství se rychle zalíbilo jak prostým Skotŧm, kteří byli chudí a zasmušilí a nikdy nemilovali feudální okázalost katolických biskupŧ, tak i skotským šlechticŧm, kteří podle anglického příkladu touţili po bohatých statcích klášterŧ. Několik rychle po sobě jdoucích náboţenských převratŧ a protipřevratŧ skončilo díky Alţbětině podpoře vítězstvím protestantské strany, strany Bratrstva

II. 228


páně, zpola náboţenského a zpola politického spolku, v němţ byl zastoupen prostý lid, církev i šlechta, která tu hrála prim a říkalo se jí „lordi bratrstva“. Kardinála vyklestili a svrhli z okna jeho paláce v Saint Andrew. Slavnostní přísaha neboli Covenant (smlouva), dodrţovaná s váţností vlastní této rase, spojila všechny skotské protestanty mezi sebou navzájem a s Bohem. Skutečným pánem Skotska byl v době návratu Marie Stuartovny (1561) pastor John Knox, člověk nebezpečný svou silnou, ale zároveň značně úzkoprsou vírou, jehoţ biblická a drsná výmluvnost se líbila jeho krajanŧm. Kdysi býval Knox katolickým knězem, pak se stal knězem anglikánským. To právě on přiměl Cranmera, aby vypustil z druhého vydání Prayer Book pokleknutí. Kdyţ ho po zavraţdění kardinála na saint-andrewském zámku zajali francouzští vojáci, poslaní kardinálovi na pomoc, strávil devatenáct měsícŧ na galejích francouzského krále. Za vlády Marie Tudorovny ţil v Ţenevě a kalvínské učení si ho zcela podmanilo. Knox stejně jako Kalvín věřil v predestinaci (předurčení); domníval se, ţe náboţenskou pravdu je třeba hledat pouze v Písmu bez příměsi dogmat, která zavedli lidé, ţe kult má být přísný, bez vnější okázalosti a obrazŧ, ţe kalvínská instituce „církevních starších“ musí nahradit biskupy a arcibiskupy, a konečně, ţe on - John Knox - je jedním z osvícených, přímo vyvolených Bohem. Kdyţ o tom všem přesvědčil Skoty, přeměnil skotský kirk v presbyteriánskou, zcela demokratickou církev bez hierarchie. Věřící si v kaţdé farnosti jmenovali své pastory, kteří zasedali společně s laickými lairds na generálních církevních shromáţděních. Spojení squirŧ s měšťany pro dohled nad korunou nabylo v Anglii formy parlamentu, kdeţto ve Skotsku formy církevních shromáţdění. Tady byla církev státem. John Knox měl více pádných dŧvodŧ k nenávisti vŧči Marii Stuartovně. Marie byla katolička, a Knox zahrnoval náboţenskou zběsilostí „šarlatovou ţenu“; Marie byla ţena, a on kdysi za vlády Marie Tudorovny a Marie de Guise napsal pamflet proti královnám-regentkám The First Blast of the Trumpet against the monstruous Regiment of Women 32. A konečně Marie byla i francouzskou královnou, a on z Francie poznal jenom její galeje. „Bŧh nám seslal,“ řekl, kdyţ se dozvěděl o smrti francouzského krále Františka II., „šťastné vysvobození, protoţe manţel naší panovnice zemřel na zánět ucha, toho hluchého ucha, které nikdy nechtělo slyšet pravdu!“ Právě v okamţiku, kdy vracející se Marie Stuartovna přistávala se svou lodí u rodných

III.

32

První zatroubení proti obludné vládě ţen - pozn. překl.

229


břehŧ, zahalila přístav hustá mlha. „I sama tvář nebes,“ řekl Knox, „nám dost jasně ukazuje, co tato ţena přináší do této země.“ Marie Stuartovna přinášela mládí, pŧvab, poesii a shledala se s násilím, fanatismem a nenávistí. Její poddaní ji přivítali velikými demonstracemi, jejichţ cílem bylo mladou ţenu vyděsit. Pod okny jí celou noc zpívali ţalmy. Všude, kudy šel její prŧvod, postavili dřevěné kozy s veselými obrazy, znázorňujícími modlosluţebníky, škvařené za jejich hříchy. Kdyţ si královna první neděli nechala v paláci slouţit katolickou mši, „světci“, kteří ji obklopovali, málem zabili kněze. Marie si však získávala s neobyčejnou trpělivostí, jaká byla u osmnáctileté dívky překvapující, krok za krokem pŧdu. Mluvila málo, zúčastňovala se zasedání rady, při kterých se věnovala ručním pracím, a svým osobním pŧvabem si získala některé protestantské šlechtice. I Johna Knoxe přijala velmi laskavě. A ten jí na oplátku vyloţil, ţe povinností poddaného je, aby se proti bezboţnému kníţeti vzbouřil, jak je to popsáno v bibli na příkladu Izaiášově a Ezechielově, Danielově a Nabuchodonozorově a mnoha jiných skvělých příkladech. Marie se nikdy v ţivotě nesetkala s prorokem, byla asi ohromena a nepochybně sklíčena. „Vidím,“ řekla mu smutně, „ţe moji poddaní poslouchají vás a nikoli mne.“ Knox jí odpověděl, ţe chce na kníţeti i prostých lidech, aby oba poslouchali Boha. Pak jí udělal obšírné kázání o mši jako obřadu, který, podle jeho tvrzení, Písmo svaté nepředepisuje. Marie nebyla v theologii nijak silná, ale měla na to roztomilou odpověď: „Kdyby tady byli ti, které jsem kdysi poslouchala, tak by vám na to vše určitě odpověděli!“ Knox ji opustil s přáním, aby se jí ve Skotsku dařilo stejně jako Deboře v izraelské obci. Vztahy mezi Marií a Alţbětou byly sloţité. Do vzájemných politických sporŧ se mísila i ţenská ţárlivost. Kdyţ přišel Melville jako vyslanec královny Marie Stuartovny k londýnskému dvoru, dělala Alţběta všechno moţné, aby ho svedla. Hovořila k němu všemi jazyky, které ovládala, hrála mu na loutnu a ptala se ho, jestli Marie hraje také tak dobře, tančila před Skotem a řekla, ţe Marie určitě netančí tak sviţně, chtěla za kaţdou cenu vědět, jestli jsou její rusé vlasy krásnější neţ Mariiny kaštanové. Melville se z toho vyvlekl slovy, ţe Alţběta je nejkrásnější ze všech královen Anglie a Marie ze všech královen Skotska. Alţběta se ho ještě zeptala, která z nich dvou je větší. To byla samozřejmě Marie Stuartovna. „Vidíte,“ řekla Alţběta, „je příliš velká.“ John Knox by v těchto výrocích hlavy státu našel určitě dost argumentŧ proti „obludné vládě ţen“. Alţbětina povrchnost však byla jenom pohodlnou maskou. V otázce následnictví se ani trochu nezměnila. Nemohla připustit, aby si skotská

IV.

230


královna říkala královna anglická nebo aby ve svých znacích spojila obě království, a to ani kdyby Marie nepodnikla ţádné kroky pro uplatnění svých práv. Uţ jen tato osobivost mohla nebezpečně podrýt oddanost anglických katolíkŧ, a to tím spíše, ţe katolíci ţili hlavně na severu země při skotských hranicích. Kdyby se Marie provdala za nějakého katolického kníţete, francouzského nebo španělského, mohla by se Anglie obávat nové Marie Tudorovny. Kdyby se však Marie Stuartovna nechala naopak provdat za nějakého anglického protestanta, kterého by jí vybrala Alţběta, byla by Alţběta ochotná dokonce prohlásit, ţe po její smrti připadne trŧn Marii, a skotské královně by do té doby pomáhala svými radami. Obě královny si začaly vyměňovat přátelské dopisy, ve kterých Alţběta v úloze starší sestry nejednou psala břitké prŧpovídky jako: „Střeţte se houští, mohla byste si vrazit trn do nohy... Kámen často padá na hlavu toho, kdo jej vyhodil.“ Všední rady, ale moţná uţitečné, protoţe Marie, která se zpočátku chovala překvapivě trpělivě, popustila uzdu svým nervŧm. Kdyţ John Knox, který ji nepřestával soudit „s takovou svrchovanou přísností, jako by byl členem tajné boţí rady,“ začal kázat proti moţnému sňatku královny s nějakým papeţencem, nechala si ho zavolat a dlouho s ním prudce hovořila. „Snášela jsem trpělivě,“ řekla mu nakonec, „vaše neomalené řeči proti mé osobě a proti mým strýcŧm. Snaţila jsem se vám všemoţně zalíbit. Kdyţ jste mi chtěl vyčinit, vţdycky jsem vás laskavě přijala. A přesto nemám od vás pokoj. Přísahám vám při všemohoucím Bohu, ţe mě jednou někdo pomstí!“ V té chvíli však přerušily její řeč usedavé vzlyky, a její malý komorník měl co dělat, aby našel dost kapesníkŧ, kterými by si osušila oči.

V.

Jen málo ţen má větší právo na shovívavost neţ Marie Stuartovna, která se ocitla, tak mladá a bez věrných rádcŧ, v oné romantické a surové době mezi bezohlednými šlechtici a nelidskými kazateli. Její odvaha jí zajistila vítězství v prvním kole. Jakmile však dovolila, aby ţena nabyla vrchu nad panovnicí, začala dělat chybu za chybou. Odmítnutí krásného Leicestera, kterého jí dohazovala Alţběta jako manţela, je celkem pochopitelné, ani v nejmenším netouţila po někom, kdo se dříve dvořil její sestřence, a pak, Leicester by byl špatný král. Darnley, kterého si sama vybrala, byl ještě horší. Pocházel nepochybně jako ona z rodu Tudorovcŧ a jeho mladé tělo mělo určitě mnoho pŧvabŧ, ale měl nízkou duši, zbabělé srdce a záchvaty zuřivosti a Marie se ho nabaţila stejně rychle, jako se do něho zamilovala. Dopustila se pak velké

VI.

231


hlouposti, kdyţ si vybrala za svého rádce bezvýznamného italského hudebníka, Davida Rizzia, který se dostal do Skotska s druţinou vévody Savojského. Šlechtičtí dvořané rozhořčení tím, ţe před nimi dostal přednost obyčejný přivandrovalec, přísahali, ţe se pomstí. Zosnovali spolu s Darnleyem spiknutí, aby se ho zbavili, a zabili ho v sukních Marie Stuartovny právě ve chvíli, kdy s ní večeřel. Za tři měsíce poté porodila Marie syna, který se pak stal Jakubem VI. Skotským a Jakubem I. Anglickým, a o němţ se tehdy říkalo, ţe je synem Rizzia. Mariino postavení se stalo neudrţitelným. Nenáviděla svého manţela Darnleye, šíleně milovala jednoho z nejhroznějších skotských šlechticŧ, hraběte z Bothwellu, který ji nejdříve znásilnil a pak získal. Celé Skotsko jím pohrdalo. Bothwell připravil zavraţdění krále. Měl snad souhlas Marie Stuartovny? Je jisté, ţe královna nastěhovala nemocného Darnleye do osamělého venkovského sídla Kirk-o’Field nedaleko Edinburghu; navečer ho opustila a v noci dŧm vyletěl do povětří a mrtvého Darnleye potom našli v zahradě. O Bothwellově vině nikdo ani na okamţik nepochyboval. Ale královna se za tři měsíce po zavraţdění manţela provdala za jeho vraha. To uţ bylo pro veřejné mínění i v šestnáctém století trochu moc. Papeţ, Španělsko, Francie, všichni její přátelé ji opustili. Skotové se vzbouřili. Bothwell po krátkém a neslavném boji zbaběle utekl a zajatou Marii odvedli do Edinburku. Vojáci, kteří ji odváděli, křičeli cestou: „Upalte kurvu!“ Marii sesadili ve prospěch jejího syna Jakuba VI., protoţe její příběh ukázal, podle výroku benátského vyslance, ţe „vedení státních záleţitostí není zaměstnání pro ţeny“. Kdyby nad ní nedrţela ochrannou ruku Alţběta, určitě by ji byli popravili. Cecila a Walsinghama chování jejich velitelky upřímně pohoršilo. Její politiku si nedovedli vysvětlit jinak neţ hrŧzou ze skotských vzbouřencŧ a tajným přáním neposkytnout poddaným divadlo a pohled na useknutou hlavu královny. Po deseti a pŧl měsíci zajetí v Loch Levenu se Marii v květnu 1568 konečně podařilo na koni uprchnout a dostala se do Anglie. Co měla za těchto okolností Alţběta dělat? Měla snad trpět přítomnost váţné uchazečky o trŧn svého království? Ta veliká umělkyně v otálení nikdy neváhala tak dlouho. Její rádcové by s Marií naloţili bez milosti. Vyţadoval to státní zájem. John Knox psal: „Pokud nevyvrátíte sám kořen, větve, které jsou teď zdánlivě suché, později znovu vyrazí!“ Marie poţádala Alţbětu, aby zahájila vyšetřování činŧ skotských povstalcŧ. Alţběta s touto ţádostí souhlasila, ale nařídila komisařŧm, aby své šetření rozšířili o případ vraţdy Darnleye, aby se tak její „milá sestra,“ jak říkala, očistila od všeho podezření. Proti skotské královně bylo předloţeno

VII.

232


mnoho dopisŧ, které dokazovaly její vinu, pověstné milostné dopisy Marie Stuartovny Bothwellovi, tak zvané „dopisy ze schránky“. Marie však tvrdila, ţe jde o podvrhy. Vyšetřující komisaři opatrně prohlásili, ţe provedené šetření nemŧţe ani Marii, ani povstalcŧm nic prokázat. Alţběta však i přesto drţela Marii dál ve vězení, coţ jí nelze mít za zlé, protoţe nešťastná skotská královna byla a mohla být i v budoucnosti příčinou všech moţných spiknutí. Při ohromném počtu komplotŧ, jejichţ středem vţdy byla Marie, Alţbětina vytrvalá mírnost udivuje. Pro Marii Stuartovnu se pozvedl katolický sever, pro ni zemřel vévoda z Norfolku, který si ji chtěl vzít za manţelku. Marie podněcovala stejně Španělsko jako Francii, vévodu z Alenconu jako dona Juana ďAustria. Prostřednictvím florentských bankéřŧ kula proti Alţbětě pikle s papeţem. Dolní sněmovna ţádala její hlavu, Walsigham jí neříkal jinak neţ the bossomserpent (had na prsou). Alţběta měla nepochybně nejméně dvacet závaţných dŧvodŧ k tomu, aby nechala svoji krásnou sestřenku popravit. Ale ona to odmítala. 1568-1587. Krásná amazonka s bledou tváří se změnila ve zralou nemocnou ţenu, její krásné kaštanové vlasy šedivěly. Uvězněná Marie vyšívala pro Alţbětu drobné věcičky a stále nenapravitelná kula pikle. Alţběta stárla, bylo jisté, ţe uţ nebude mít děti; otázka následnictví byla stále váţnější. Papeţ a církev po tak dlouhém zajetí jiţ zapomněli, ţe se Marie Stuartovna dopustila cizoloţství a moţná vraţdy, a znovu v ni skládali veliké naděje. Dobré protestanty blíţící se osudový okamţik znepokojoval. Walsingham, který Marii hlídal, nechával pravidelně zadrţovat její dopisy. Marie Stuartovna se ani po dvacetiletém zajetí nevzdávala svého „podniku“ - úmyslu zničit královnu Alţbětu. V roce 1587 byla zřejmě válka se Španělskem na spadnutí. Podle Walsinghama bylo nutné zbavit se před jejím zahájením všech moţných příčin vnitřního nebezpečí. Jistý agent provokatér si vzal na starost, ţe nastraţí Marii léčku. Marie se opravdu nenechala pobízet. Skupina mladých lidí připravila plán na zavraţdění královny Alţběty a jejich vŧdce napsal Marii dopis, který byl samozřejmě zachycen. Informoval v něm Marii o připravované vraţdě a ptal se jí na její názor. Mariini nepřátelé úzkostlivě čekali na její odpověď. Nebyli zklamáni. Marie vraţdu schválila a dala vrahŧm i své vlastní pokyny. Walsigham triumfoval. Marii Stuartovnu postavili před soud ve Fotheringay a ten ji jednohlasně uznal vinnou. Dolní sněmovna ţádala bezodkladné provedení popravy. Ani Mariin syn Jakub nezapomínal, ţe mu její smrt zajistí anglický trŧn. .Ačkoliv mi osobní čest velí, abych chránil její ţivot, mé náboţenství mi vţdy velelo, abych ji pro její chování nenáviděl…“ Alţběta ještě váhala. Jakého citu

VIII.

233


byla poslušná? Skutečně to byla velkodušnost? Nebo hrŧza z takového činu? Strach, ţe nebude spasena? Ale nakonec přece jen podepsala rozkaz k popravě. K setnutí té nepokojné hlavy dne 8. února 1587 bylo třeba tří úderŧ katova meče. Na tragédii nerozváţného mládí Marie Stuartovny se zapomnělo a Marie se stala ve vzpomínkách katolíkŧ světicí. Alţběta ţila do sedmdesáti let, coţ byl tehdy skutečně vysoký věk, a téměř do posledního dne oslňovala, tančila, flirtovala. Burleigha, který zemřel dříve neţ ona, nahradil jeho druhý syn, Robert Cecil. Leicestera vystřídal v její přízni jeho zeť, hrabě z Essexu. Byl to hezký a svŧdný muţ, ale také hrdopýšek potměšilé povahy. Opojený zmatenými city, které mu projevovala královna a které se podobaly směsici mateřské přízně, něţnosti a smyslnosti, a povzbuzený slavnou výpravou do Cádizu, která z něj udělala idol anglického lidu, stal se nesnesitelným. Přestoţe se k ní choval neslýchané drze a hrubě, královna mu stále odpouštěla. Jeho poslední vysokou hrou byla ţádost o velení armádě, kterou Alţběta vypravila k potření irské vzpoury podnícené Španěly (1594). Jakoţto vrchní velitel si vedl nejen jako rozmazlené dítě, ale také jako zrádce; pomýšlel na to, ţe potáhne na Londýn, aby svrhnul svoji panovníci z trŧnu, ale zároveň jí psal vášnivé a horoucí dopisy. Alţběta však jiţ vystřízlivěla: „Dostal jste všechno, co jste chtěl… nyní nastal okamţik volby… chcete více moci a autority, neţ měl kdokoli před vámi.“ Kdyţ opustil své stanoviště, vrátil se a pokusil se o úklady, jejichţ cílem bylo zajmout královnu a případně ji i zavraţdit, přenechala ho jeho osudu. „Ti, kteří sahají po ţezlu kníţat,“ prohlásila Alţběta, „si nezaslouţí sebemenší lítost.“ Krásnému Essexovi usekli v Toweru hlavu, skončil v pokoře a zboţnosti.

IX.

Jeho smrt vnesla do posledních královniných let trochu melancholie. Stále si ještě barvila vlasy „odstínem, který neodpovídal jejich přirozené barvě“, stále se krášlila perlami a diamanty a oblékala do stříbrných a zlatých látek, stále přijímala pocty svého parlamentu a slibovala mu, ţe zruší monopoly, které obohatily příliš mnoho jejích dvořanŧ, stále si nechávala líbat ruku všemi gentlemany z Dolní sněmovny, protoţe si v duchu myslela, ţe se s parlamentem loučí naposled; někdy dokonce ještě tancovala „kurantu“. Velmi rychle se však unavila a padla zpět do svých polštářŧ. Konec se rychle blíţil a ona to cítila. I přesto se však stále zdráhala jmenovat svého nástupce. Dobře věděla, ţe to bude Jakub VI. Skotský, syn Marie Stuartovny, a ţe její ministři si jiţ pilně dopisují s Edinburghem. Věděla to, ale nikdy se o tom ani slovem

X.

234


nezmínila. Video et taceo (vidím a mlčím), to bylo stále její heslo. V lednu 1603 se cítila hŧře, ulehla, odmítla návštěvu lékaře, konečně určila Jakuba za svého nástupce, otočila se ke zdi, upadla do mrákot a uţ se neprobrala.

235

KNIHA ČTVRTÁ - Anglie za Alţbětiny vlády

XI. ANGLIE ZA ALŽBĚTINY VLÁDY Těla lidí alţbětinské doby byla určitě stejná jako ta naše. Ti lidé měli stejné mozky, stejná srdce, stejné ledviny a s největší pravděpodobností i podobné vášně jako jejich potomci. Ale znetvořili tvary svých těl rŧznými křivkami a úhly svých oblekŧ a svou přirozenost leskem svých metafor tak dokonale, ţe je mnoho historikŧ povaţovalo za netvory. Člověka zejména překvapí rozpor mezi jemností jejich básní a krutostí jejich zábav, mezi přepychem jejich šatŧ a špínou jejich ţivota. Podobná překvapení jsou však vlastní kaţdé době. Budoucí historikové budou mít tytéţ potíţe, aby uvedli v soulad inteligenci našich vědcŧ a pronikavý postřeh našich romanopiscŧ s nesmyslností naší ekonomie a surovostí našich válek. Učedníci a námořní dŧstojníci, kteří se přepravovali přes Temţi, aby se podívali v divadle Globe na Shakespearovu komedii, byli titíţ, co se bavili podívanou, jak na ubohého medvěda dotírá smečka psŧ, nebo pohledem na krvavou popravu nějakého zrádce. Zvyk je učinil necitelnými, stejně jako smiřoval přejemnělého Essexe nebo Carlisla se zápachem londýnských ulic a jako smiřuje dnešního estéta s nej tvrdší politickou filosofií a jejími krvavými dŧsledky.

I.

Protoţe královna měla ráda přepych a protoţe země stále bohatla, byla móda pro ţeny alţbětinské doby náročným a vrtkavým tyranem. Krinolína, vynalezená ve Francii, která je obtáčela, dosáhla časem takové šíře, ţe se stala jakousi deskou, na níţ spočívaly ruce. Nad tímto objemným zvonem stahovala ţenské tělo kostěná nebo ocelová šněrovačka do podoby přeštípnutého vosího pasu. Obrovské nabírané límce, přivezené ze Španělska, byly vyztuţeny ţelezným drátem nebo škrobem, ďábelským vynálezem, který v Anglii zavedla ţena královnina holandského kočího. Šaty dam a kabátce muţŧ byly z nejbohatších a nejdraţších látek, ze sametu, damašku, stříbrného a zlatého brokátu. Velmoţi při svých mythologických zábavách soutěţili ve fantazii s básníky, kteří ostatně byli také mnohdy velkými šlechtici. Přepych a pohodlí pronikaly i do domŧ gentry a měšťanŧ. Dáma z vyšších společenských vrstev ţádala, aby jí páţe zapálilo oheň v pokoji, neţ vstane, a aby jí komorná zahřála postel lahví s horkou vodou, neţ ulehne. Na venkově se všude tyčily nové zámky, v jejichţ

II.

236


architektuře se mísil italský sloh s tradiční gotikou. V zahradě stejně jako uvnitř domu vládla souměrnost rozvrhu a rozmanitost ozdob. Tisy a zimostrázy zastřihovali do podoby koule nebo spirály. Řeč kavalírŧ a dam byla stejně bizarně nepřirozená jako stromy a keře jejich zahrad. V roce 1580 vyšel Lylyŧv Eupheus a všechny vzdělané ţeny se pak předháněly v tzv. eufuismech, (tj. ve vyumělkovaném a afektovaném konverzačním slohu). Štěstí z vynalézání nových slov a obratŧ, opojení z obnovy jazyka, které uchvátilo tehdejší vzdělance, vedlo ke strojenosti v básních i v řeči, přecházející z okouzlující pŧvabnosti do směšnosti, aniţ bylo vţdy jednoduché rozeznat jejich hranice. Jestliţe dvŧr a několik vzdělancŧ četlo sira Filipa Sydneye a sira Thomase Wyatta, Spensera, Marlowa a Shakespearovy sonety, neustával pod tímto duhovým povrchem proudit mohutný puritánský proud. Knihovnu lady Hobyové, jejíţ seznam je dodnes k dispozici, tvořily především náboţenské knihy, jejichţ pevným středem byla samozřejmě bible a Foxova Kniha mučedníků. „Nejčtenějším autorem v Shakespearově době byl reverend Henry Smith.“ Nakladatelé vydávali kromě protestantských kázání zejména rŧzné veršované balady o aktuálních událostech nebo náboţenské pamflety jako třeba puritánské traktáty, podepsané pseudonymem Martin Marprelat. Básně neměly mnoho čtenářŧ, ale alţbětinští spisovatelé ţili spíše z darŧ svých zámoţných příznivcŧ, kterým také svá díla připisovali, neţ z prodeje svých knih. Za divadelní hru dostal autor šest aţ deset liber a dramatický spisovatel jenom trochu pilný tehdy napsal nejméně deset aţ dvanáct divadelních kusŧ za rok. V Londýně se také prodávalo mnoho děl přeloţených z italštiny nebo francouzštiny, například Boccacciŧv Dekameron nebo Montaignovy Eseje. U těchto cizích spisovatelŧ našli Spenser a Shakespeare nejrŧznější náměty, do kterých přimísili, aby jim dodali pravé anglické kouzlo, melancholickou váţnost svého národa, svou drsnou poezii, svou hlubokou a niternou filosofii.

III.

Právě za vlády královny Alţběty v Anglii zaujalo divadlo významné místo v ţivotě Londýna. Jiţ za vlády Jindřicha VII. existovaly kočovné divadelní společnosti, ale stálých divadel bylo jenom málo. Tyto společnosti hrály na dvorech hostincŧ nebo v síních panských zámkŧ. Kdyţ představení City, kteří se stali puritány, vyhnali herce z vnitřního města, uchýlili se herci na jih od Temţe, kam jiţ nesahala pravomoc londýnského starosty. Právě v té době se vystavělo mnoho divadel, z nichţ nejslavnější bylo divadlo Globe, na kterém se vlastnicky podílel jednou desetinou i Shakespeare. Lidé často pova-

IV.

237


ţují nahodilou maličkost za nějaký nutný a trvalý znak. Téměř všichni stavitelé prvních divadel se pokusili napodobit hostinské dvory s jejich pavlačí, která se táhla kolem hostinských pokojŧ. Tato pavlač pohodlně představovala jednou balkon pokoje nějaké dámy, podruhé vrcholek hradní věţe. Diváci platili za vstup penci, za částku od šesti pencí do jednoho šilinku byla místa k sezení buď přímo na jevišti, nebo na galeriích, které byly jako památka na pŧvodní hostince rozdělené na pokojíky a z toho pravděpodobně vznikly dnešní lóţe. Začátek představení ohlašovalo troubení, jako se ještě dnes troubí na poutích před komediantskými boudami. Obecenstvo, které se skládalo z učňŧ, studentŧ práv, z vojákŧ a šlechticŧ, bylo inteligentní a váţné. Nejvíce milovalo hodně krvavá melodramata, ale dokázalo chápat i nejpoetičtější hry Marlowa, Bena Jonsona nebo Shakespeara. Jak něco říci v několika málo řádcích o Shakespearovi, který dal ţivot celému vlastnímu světu? Stál výš neţ všichni ostatní dramatičtí spisovatelé jeho doby? Jistě, i kdyţ i oni jsou opravdu pozoruhodní. Ani jeden z nich však neprošel takovou stupnicí tónŧ, ţánrŧ, námětŧ, ani nedovedl spojit tu nejbláznivější poesii s tou nejpevnější dramatickou stavbou, ani jeden nevyjádřil tak hluboké myšlenky o povaze a vášních člověka takovou sevřenou a přesnou řečí. Uznávali jeho svrchovanost i jeho vrstevníci? Ne tak jednomyslně jako my. Kdyţ tento spisovatel - herec začal někdy okolo roku 1590 nabízet rukopisy svých her kočovným společnostem a chtěl tak soutěţit s básníky, kteří měli universitní vzdělání, vzbudil jejich ţárlivost. Ale obecenstvo jeho hry milovalo. V malé literární příručce Palladis Tamta z roku 1598 hovoří její autor ve stati o tragédii a komedii o Williamu Shakespearovi jako o „největším v obou oborech“, „jednom z nejvroucnějších mezi námi tam, kde líčí smutek ze zmateností lásky“. „Kdyby Múzy mohly mluvit anglicky,“ říká dál, „určitě by mluvily krásným jazykem Shakespearovým.“ Shakespeare měl mezi svými přáteli i lidi od královského dvora a v posledních letech Alţbětiny vlády byl zasvěcen do jejich ţivota, dovedl proto vylíčit stejně dobře jako milostné vášně i vášně jiné, ctiţádost a touhu po moci. Lidová moudrost spočívá v obecných pravdách, kterým velcí spisovatelé dovedou dát formu jedinečnou. Moudrost anglického lidu, instinktivní, poetická a mnohdy vrtkavá, vděčí Shakespearovi za všechno to, za co Francie vděčí svým moralistŧm.

V.

VI. 238

Shakespearova Anglie nám připadá jako země plná básní a písní a člověk si lehce představí malého učedníka nebo prostého venkovana


oné doby, jak hraje na housle nebo skládá madrigaly. Ale s poesií a radostí v alţbětinské době se to nesmí přehánět. Široké vrstvy měly stejně tvrdý, ne-li tvrdší ţivot neţ dnes. V Shakespearovi se objevují pracující venkovanky s červeným nosem, které nesou uprostřed zimy prázdné vědro na mléko a mají do krve rozpraskané ruce, protoţe praly hrubé prádlo. Ačkoli ceny obilí následkem poklesu hodnoty zlata stouply, nezaměstnanost se nezmenšila a hlavně na venkově byla velmi bolestná, takţe na konci Alţbětiny vlády bylo dokonce nutné vydat (v roce 1597 a v roce 1601) dva významné zákony o chudých. Squirové, jejichţ moc stále rostla, byli mnohdy krutí, a tomu, kdo se pokoušel myslet svobodně, hrozilo náboţenské pronásledování. Byli však mezi vlastníky i opravdoví křesťané, kteří se řídili pravidly pohostinnosti a milosrdenství. Manství i vesnice byly stále ještě soběstačné. Dobrá hospodyně, lady nebo farmářka, si dělala všechno doma, od zavařenin aţ po svíčky. Prosté venkovské slavnosti byly pŧvabné, přeţívaly staré pohanské zvyky, jako například tanec kolem májky (Maypolé), stoţáru ozdobeného květy a zelenými ratolestmi, který připomínal vzkříšení jara a pŧvodní velikonoce. Vesničané hráli velmi „učené“ komedie, jak to ukazuje i Shakespeare ve svém Snu noci svatojánské. Cizinci, kteří navštívili tehdejší Anglii, tvrdí, ţe Angličané jsou v té době nejmuzikálnější národ na světě. Tento národ nejen dal světu velké skladatele jako třeba znamenitého Byrda, ale téměř v kaţdém domě byla loutna, housle, virginal 33 a hudebniny. Všichni hosté a také mnozí sluţebníci uměli číst z not a zaujmout své místo v trojhlasém nebo čtyřhlasém sboru. Takový smysl pro poesii a hudbu předpokládá značně pokročilé vzdělání. Vzdělání Alţbětiným poddaným skutečně nechybělo. Po Winchesteru a Etonu zaloţili rŧzní zámoţní mecenáši nové public schools i jinde, v roce 1567 v Rugby a v roce 1590 v Harrow. Přístup na tyto školy, které byly určeny dětem z nejbliţšího okolí, byl v zásadě bezplatný, mzdu učitelŧ a stravu dětí platil zakladatel. Výchovu a stravu si museli sami platit jenom ti, kteří nebyli z kraje a kteří byli vesměs syny bohatých velmoţŧ nebo měšťanŧ. Počet těchto „cizincŧ“ pomalu rostl a posléze se chod školy vlastně zajišťoval hlavně pro ně. V Harrow bylo později jenom čtyřicet neplatících ţákŧ (free scholars).

VII.

Základní vzdělání poskytovaly malé školy (petty schools), kde často učily dámy, které vyučovaly abecedu a základy psaní a mnohdy toho také víc neuměly. Potom

33

Druh clavicembala v Anglii 16. a 17. století - pozn. red.

239


chodilo dítě do grammar school, kterou někdy i na venkově vedli skuteční učenci. Tehdy ţili i v nejmenším venkovském městě muţi s vysokým vzděláním. Jedním z přátel rodiny Shakespearovy ve Stratfordu na Avoně byl doktor filosofie (master of Arts), promovaný na oxfordské universitě, jiný četl pro své potěšení latinské autory. Literární historikové byli svého času překvapeni znalostmi Williama Shakespeara, herce ze skromného rodu. Ale tyto znalosti byly tehdy znalostmi širokých vrstev, a to hlavně v Londýně. Kdyţ člověk listuje v knihách, které patřily muţŧm nebo ţenám té doby, nejednou v nich najde okraje popsané latinskými poznámkami, pozoruhodnými jak formou, tak i silou myšlenky; pak také uzná, ţe i kdyţ dnešní vědecké metody jsou samozřejmě účinnější, inteligence a vkus lidí alţbětinské doby byly vyšší neţ inteligence a vkus, kterými se mohou chlubit dnešní lidé ze stejných společenských vrstev.

240


XII. ZÁVĚR Anglie tedy vydala v šestnáctém století ţeň umění a literatury, která je zcela její vlastní. Vzala si z evropské renesance, co jí vyhovovalo, a pak se od pevniny odpoutala. V době Tudorovcŧ všechno přispívalo k tomu, aby se Anglie stala ještě více ostrovem - pokrok vlastního jazyka, vybudování mocného loďstva, roztrţka s římskou církví. Pro představu o tom, co byla tehdejší anglická xenofobie, stačí vzít Sullyho Paměti a přečíst si v nich zprávu francouzského vyslanectví v Londýně z počátku následujícího století: „Je jisté, ţe Angličané nás nenávidí,“ píše Sully, „tato nenávist je tak silná a tak rozšířená, ţe je člověk v pokušení připsat ji přímo přirozeným sklonŧm tohoto národa. Tato nenávist je však spíše dŧsledkem jejich pýchy a domýšlivosti; v Evropě neexistuje národ povýšenější, pohrdavější a opojenější představou své znamenitosti. Kdyby jim to člověk věřil, pak duch a rozum ţije jen a jen u nich; zboţňují všechny své názory a názory všech ostatních národŧ opovrhují; nikdy je nenapadne ani vyslechnout jiné, ani pochybovat o těch vlastních. Touto vlastností ostatně škodí více sobě samým neţ nám. Její vinou se vydávají na milost a nemilost všem svým vrtochŧm. Protoţe je ze všech stran obklopuje moře, člověk by řekl, ţe všechnu svoji nestálost převzali právě od něj.“ Jedním z tajemství veliké oblíbenosti Tudorovcŧ je jejich umění lichotit ostrovním předsudkŧm a pýše svých poddaných.

I.

Vláda tudorovských králŧ byla silná, ale její síla nepramenila ani z armády, ani z policie. Opírala se o veřejné mínění, o yeomany, o statkáře a obchodníky a zmocnila se i moci duchovní. Francouzští a španělští králové se spojili s římskou církví, aby vytvořili absolutní monarchie, angličtí králové se spojili s parlamentem, aby římskou církev vyhnali a sami se stali hlavou národní církve. Kdyby se obě veliké katolické mocnosti dohodly na rozdrcení tohoto malého království, pak by rozhodnutí anglických králŧ přistoupit k reformě přivedlo Anglii do záhuby. Tudorovce zachránila rivalita Habsburkŧ a Valoisŧ. Anglie mohla jenom díky rozdvojení Evropy provádět svou politiku „rovnováhy moci“, kterou si vynucovala její poloha a která tkví v povzbuzování nejrŧznějších spojenectví proti nejsilnější kontinentální mocnosti a

II.

241

KNIHA ČTVRTÁ - Závěr

jejich podpoře bohatstvím a loďstvem. V době vlády královny Alţběty Anglie ještě neuplatňuje imperiální politiku a v šestnáctém století ještě vŧbec nikdo nepomýšlí na to, ţe by se území na druhé straně oceánŧ, tehdy ţádoucí jen pro své bohatství, mohla jednou stát zalidněnými koloniemi. Na začátku sedmnáctého století římský a křesťanský sen o veliké evropské říši jiţ nepronásleduje ţádného panovníka. Jediným cílem všech jejich snah je výlučně síla národního státu. Tato síla pak má rŧzné podoby. Ve Francii a Španělsku vládne ústřední moc pomocí hodnostářŧ, které zase podporují vojáci; v Anglii si místní středověké instituce zachovaly všechnu svou středověkou prestiţ. Tudorovští králové plně uznávali parlament jako prostředníka mezi sebou a veřejným míněním v hrabstvích, městech a vesnicích. Jindřich VIII. ho pouţil ke schválení své náboţenské reformy. Alţběta si své parlamenty předcházela s velikou pozorností, která sama o sobě svědčí o jejich moci. V roce 1583, tedy v době největší moci královny Alţběty, napsal sir Thomas Smith: „Nejvyšší a nejneomezenější moc anglického království představuje parlament, protoţe kaţdý Angličan je tu buď osobně přítomen, nebo plnomocně zastupován, a to nejmocnějším kníţetem počínaje a nejchudším člověkem Anglie konče, takţe souhlas parlamentu je povaţován za souhlas všech.“ Na konci vlády královny Alţběty si je parlament jiţ své síly vědom, a kritika - stále ještě na nejvyšší míru uctivá - některých činŧ koruny jasně ukazuje nezávislost a moc Dolní sněmovny.

III.

Tak jako feudální řád zahynul na své vlastní úspěchy, tak i anglickou monarchii brzy oslabí právě to, čím byla tak uţitečná. Neobyčejná úcta k Tudorovcŧm nebyla jen dŧsledkem vlastních zásluh tohoto rodu, ale také dŧsledkem vzpomínek na neštěstí, která předcházela jejich nástup na trŧn. Kdyţ nebezpečí zmizí, bývá i svatý proklet. Squirové a měšťané, povzbuzení vnitřním pořádkem, který nastolila monarchie, a vnější bezpečností, kterou zaručovala nová námořní síla Anglie a nesvornost Evropy, se brzy pokusí vnutit králi svou vŧli prostřednictvím parlamentu. Koruna a Dolní sněmovna začnou v Anglii hrát vysokou hru o svrchovanou moc; nerozváţnost nové dynastie povede k vítězství parlamentu.

IV.

242


KNIHA PÁTÁ

VÍTĚZSTVÍ PARLAMENTU

243

KNIHA PÁTÁ - Jakub I. Stuart a náboţenský problém

I. JAKUB I. STUART A NÁBOŽENSKÝ PROBLÉM Tudorovští králové bývali národními bohy. Jejich poddaní, kněţstvo, biskupové, aby se jim zalíbili, změnili několikrát i náboţenství. Jejich jediné slovo stačilo a hlavy urozených pánŧ a ministrŧ se bez odporu skláněly k popravčímu špalku. Parlamenty sice někdy měly uctivé námitky proti jejich vŧli, někdy potichu reptaly, ale nikdy se jí nevzepřely. Na příčiny této překvapivé moci jsme jiţ poukázali: u poddaných to byla ţivá potřeba silné vlády po dlouhých letech anarchie, u Jindřicha VII. stejně jako u Alţběty jejich vladařské nadání a takt, který jim dovoloval ve většině případŧ předvídat reakci veřejného mínění. Právě souhlas veřejného mínění je základem paradoxní síly této neozbrojené monarchie. „Beefeaters (hradní stráţ) mohli uhlídat loď, ve které byl převáţen nějaký odbojný šlechtic nebo nějaký padlý ministr do Toweru jenom proto, ţe se jim jejich zajatce londýnští tovaryši nepokusili vyrvat.“ Přinutit k poslušnosti pět milionŧ obyvatel, zvyklých jiţ po staletí mít doma zbraně a vycvičených ve střelbě lukem a v zacházení s mečem, by nemohl ani panovník, ani jeho tajná rada. Od nástupu Jindřicha VII. nebyla moc Tudorovcŧ mocí vojenskou, ale mocí psychologickou a citovou. Tento dlouhý úspěch a dobrovolné podřízení anglického národa zplodí u Alţbětiných následovníkŧ nebezpečné iluze.

I.

V den královniny smrti (24. března 1603) se celé země zmocnil veliký neklid. Londýnskými ulicemi procházely ozbrojené hlídky. Protestantští námořníci opustili přístavy, aby zadrţeli - v případě potřeby - moţný příliv papeţencŧ z Flander. Kdyţ se lid dozvěděl, ţe do Londýna přijede ze svého skotského království kalvinista Jakub VI. Skotský, aby se stal Jakubem I. Anglickým a spojil obě království, zavládl v zemi opět klid.34 Potomci Jindřišky, dcery Karla I., byli zákonem z roku 1701 z následnictví vyloučeni ve prospěch větve, pocházející z Alţběty, dcery Jakuba I.

II.

34

Název Velká Británie, označující spojení Anglie, Skotska a Walesu, byl úředně poprvé pouţit teprve v roce 1707, ale spisovatelé ho uţívali jiţ dávno předtím.

244


Cesta nového krále od hranic do Londýna byl jeden veliký triumf. Ve všech vesnicích a vesničkách vyzváněly zvony, ve městech očekával krále na trţištích nadšený dav, ve šlechtických sídlech byl Jakub I., zvyklý na skotskou prostotu a chudobu, ohromen okázalou nádherou připravených slavností. Jeden z jeho činŧ se však nelíbil a také znepokojil: neznal totiţ anglické svobody a nechal bez jakéhokoli soudu popravit zloděje, kterého během triumfální cesty chytily jeho stráţe. Avšak neţ se setkal s otevřeným odporem, mohl čerpat z rozsáhlého úvěru dŧvěry, který mu odkázali jeho předchŧdci. Jakubovi bylo třicet sedm let. Svým vzhledem a zpŧsoby byl dost směšný, postrádal veškerou dŧstojnost, hodně mluvil, ale s obtíţemi, a ještě si šlapal na jazyk. Vnější šprýmovnost jeho hovorŧ zastírala jádro, které nepostrádalo vţdy chuť. Říkalo se, ţe kdyţ Angličané nastolili po Alţbětě Tudorovně Jakuba Stuarta, nastolili tak po muţské povaze povahu ţenskou; a opravdu, Jakub, který vyrostl v prostředí vraţedných útokŧ a spiknutí, měl hrŧzu z ozbrojených muţŧ. Jeho heslem bylo: Beati pacifici (Blahoslavení mírumilovní). Nosil silně vycpané kabátce, aby zadrţely rány dýkou, a při pohledu na meč se roznemohl. Byl dost vzdělaný, ale spíše intelektuální neţ inteligentní. Jako předčasně vyspělý jinoch skládal básně, psal theologická pojednání a napsal také dvě knihy, obsahující politickou doktrínu: Basilikou Dóron a True Law of Free Monarchies35 ve kterých tvrdí, ţe Bŧh určil krále k vládě a poddané k poslušnosti a pokoře. Král tedy stojí nad zákonem, ale má se mu podřizovat, aby dával dobrý příklad, s výjimkou mimořádných případŧ, kde je soudcem jen on sám.

III.

Zpupné učení, ale ve Skotsku s jeho drzým a obávaným duchovenstvem, které je třeba drţet na uzdě, určitě uţitečné. Jakub I. přišel do Anglie s nebezpečným přesvědčením o své převaze. Upřímně se o sobě domníval, ţe je geniální theolog, který přináší pobloudilým Angličanŧm pravdu. O povaze svých nových poddaných nevěděl téměř nic a vŧbec se nesnaţil jim porozumět. Okamţitě začal na jejich církevních shromáţděních sáhodlouze řečnit a svým slintavým a šišlavým přednesem a skotským přízvukem bezděčně bavil všechny přítomné. Očekával, ţe bude za svoji skvělou výmluvnost a učenost „chválen aţ do nebe“. Měl však co dělat s lidem, který neměl náladu uctivě poslouchat cizího mudrlanta.

IV.

35

Králŧv dar (řec.) a Skutečné právo svobodných království - pozn. překl.

245


STUARTOVŠTÍ KRÁLOVÉ VELKÉ BRITÁNIE JAKUB I. (1603-1625)

Jindřich

KAREL I.

Alţběta

(1625-1649)

kurfiřtka Falcká a královna česká I

KAREL II.

Marie

JAKUB II.

Jindřiška

(1660-1685)

manţelka Viléma kníţete Oranţského I

(1685-1689)

vévodkyně Orleánská I

I

VILÉM III.

Anna Marie

(1689-1702)

vévodkyně Savojská I rod bavorský

MARIE

ANNA

Jakub

(1689-1694)

(1702-1714)

† 1765

Ţofie kurfiřtka Hannoverská I

JIŘÍ I. (1714-1727) I viz tab. 5

Karel Eduard

Jindřich

† 1778

† 1807

Přestoţe byl nový král vychován jako kalvinista, ţil s anglikánskou církví v dobré shodě. Ve Skotsku trpěl demokratickou svobodou presbyteriánŧ, proto se nijak nezlobil, kdyţ se v Anglii setkal s církví uznávající hierarchii, na jejímţ nejvyšším stupínku stojí král. Alţběta uloţila svým poddaným konformismus stejně přísný jako kdysi římská církev. Všichni museli uznávat třicet devět článkŧ, duchovenstvo smělo pouţívat jenom úředně povolenou Knihu modliteb, církevní soudní komise postupovaly stejně přísně jako kdysi římskokatolické tribunály. Podle názoru opravdového anglikána nepředstavovala reforma roztrţku s minulostí a jeho církev zŧstala „katolická“, to je universální. „Prŧměrný protestant,“ napsala lady Hutchinsonová, „se zřekl papeţství, protoţe jiţ překročilo svŧj zenit, ale v hloubi duše k němu stále tíhne.“

V.

246


Anglikánská doktrína jakoţto doktrína státní byla napadána na obou svých křídlech, z jedné strany římskými katolíky a z druhé strany puritány. Římští katolíci byli během druhé poloviny Alţbětiny vlády vystaveni pronásledování, které válka se Španělskem a úklady jezuitŧ jen zhoršily. Katolíci nesměli zastávat ţádný místní ani státní úřad a bez povolení smírčího soudce se nesměli vzdálit ze svých pozemkŧ. Pokud se nezúčastnili anglikánských bohosluţeb, dostávali opravdu vysoké pokuty (ty se však prakticky téměř nikdy nevybíraly). Katolický kněz, o kterém se zjistilo, ţe slouţil mši, a ti, kdo ho u sebe přechovávali, mohli být odsouzeni k hrozné smrti zrádce, ale tato hrozba se jenom málokdy opravdu uskutečnila, a na mnoha zámcích ţili stále ještě někde v podkroví katoličtí kaplani. Na počátku vlády Jakuba I. tvořili příslušníci katolické církve sotva jednu dvacetinu obyvatelstva. Nástup syna Marie Stuartovny na trŧn v nich vzbudil velké naděje. O tomto králi se vědělo, ţe je v písemném styku s papeţem a ţe je přívrţencem náboţenské snášenlivosti. Skutečně nabídl zrušení pokut za zanedbání anglikánských poboţností, ale vymínil si dvě podmínky - katolíci prohlásí svoji oddanost králi a nikoli papeţi a upustí od šíření své víry mezi obyvatelstvem. Tyto podmínky se nesrovnávaly s jejich upřímnou vírou a trpké rozčarování vedlo mnohé z nich k přípravám spiknutí proti králi.

VI.

Jedním z nejnebezpečnějších úkladŧ byl tak zvaný Gunpowder Plot (Spiknutí střelného prachu) v roce 1605 - jeho cílem bylo zabít najednou krále, lordy a všechny členy Dolní sněmovny, kteří budou přítomni, vyhozením do vzduchu budovy parlamentu v okamţiku, kdy se tam všichni shromáţdí. Kdyby tak byli protestanti zbaveni všech svých vŧdcŧ, mělo by povstání katolíkŧ naději na úspěch, protoţe spoléhali na netečnost širokých vrstev. Toto spiknutí připomíná povahou spiklencŧ a pouţitými prostředky spiknutí ruských teroristŧ na konci devatenáctého století. Spiklenci byli z řad gentlemanŧ. Nejznámější z nich, Guy Fawkes, katolický voják, se během válečného taţení ve Flandrech naučil dělat podkopy a tunely. Guy Fawkes a jeho přátelé začali svoje přípravy pronájmem sklepa proti budově parlamentu, ale brzy náhodou objevili sklepení přímo pod budovou Sněmovny lordŧ, coţ jim ušetřilo námahu s pracným vrtáním podzemní chodby. Po pronájmu sklepení do něj nakupili bečky střelného prachu, zakryté třískami, a kdyby spiklenci nepovaţovali za nutné upozornit některé své přívrţence, aby připravovali povstání, které mělo následovat po výbuchu, asi by se jejich atentát zdařil. Jeden

VII.

247


za zasvěcených však povaţoval za svoji svatou povinnost upozornit na chystaný útok vládu. Guy Fawkes zŧstal sám ve svém odváţném odhodlání zapálit v příhodné chvíli doutnák. Dne 5. listopadu 1605 ho zatkli a brzy potom i popravili. Společně s ním zahynuli i jeho spoluviníci, mezi nimi také provinciál anglických jesuitŧ, Garnet, který byl obviněn z toho, ţe dal k připravovanému zločinu podnět. To obvinění je asi nepřesné, Henry Garnet se provinil jenom svým mlčením, ale rozhořčení nad odhalením těţkého a téměř zdařeného atentátu zpŧsobilo, ţe se všichni katolíci stali od tohoto okamţiku ještě podezřelejšími neţ kdykoli předtím. Byli nejen zbaveni všech občanských práv, ale také prohlášeni za nezpŧsobilé provozovat zaměstnání advokáta a lékaře, a dokonce nesměli ani spravovat majetek svých vlastních nezletilých dětí. Spiknutí střelného prachu dovršilo na dlouhou dobu zkázu katolictví v Anglii. Papeţství bylo v myslích spjato s pochmurnými představami úkladŧ proti státu; po celé století byl kaţdý politik, kaţdý panovník podezřelý ze spojenectví s Římem odsuzován veřejným míněním. Jestliţe se anglikánská církev musela na jednom křídle bránit proti katolíkŧm, na druhém křídle na ní útočili puritáni. Puritánství bylo spíše duchovním postojem neţ doktrínou, postojem muţŧ, kteří chtěli „purifikovat“ (očistit) církev nejen od všech stykŧ s Římem, ale také od všech římských zvykŧ. Po nastoupení Jakuba I. na trŧn mu puritánští pastoři předali petici. Poţadovali pro kaţdého clergymana (duchovního) právo na samostatné rozhodnutí, chce-li nosit komţi nebo ne, dále zrušení znamení kříţe při křtu, zrušení poklony při vyslovení jména Jeţíš, zrušení poklekávání před oltářem, zrušení snubních prstenŧ při svatbě a konečně přísné dodrţování neděle. Jiní, ještě radikálnější, si přáli odstranit biskupy a zaloţit podle vzoru skotské církve presbyteriánskou církev. Třetí skupinu tvořili nezávislí (independents), kteří ţádali, aby si kaţdý člověk mohl sám vybrat svou víru. Všichni společně měli hluboký „odpor k radostem“, „vášnivou lásku k občanským svobodám“ a zálibu v prostém ţivotě a bohosluţbě bez okázalosti. Puritáni měli hrŧzu z poesie alţbětinské renesance, italské a smyslné. Byla tu příčinou saská krev? Nebo podnebí? Středomořské veselí v nich budilo úţas a pohoršení. Ne ţe by neměli smysl pro určitou poesii, ale byla to spíše poesie církevní a ţalmy neţ poesie Spensera nebo Shakespeara. Svým dětem dávali jména patriarchŧ a hebrejských válečníkŧ, říkali si mezi sebou „bratře“ a „sestro“ a věřili, ţe jsou nový lid Boţí, povolaný k vyhlazení Amalechitŧ u dvora. Ustavičná četba bible vedla k tomu, ţe ţili v jakémsi kolektivismu, pochmurném, ale často vznešeném. Zatracovali

VIII.

248


divadlo, děsili se hříchu, hlavně smilstva, strojili se prostě, dobrovolně se oblékali do šatŧ, které jiţ dávno vyšly z módy, a nosili krátké vlasy, aby dali jasně najevo své opovrţení vŧči načesaným dvořanŧm s jejich nakadeřenými parukami. Zkrátka byli smutní, počestní, nesnesitelní a silní. Na počátku Jakubovy vlády byli puritáni příslušníky národní církve a doufali, ţe jí pozvolna vnutí své přísné zásady. K prozkoumání jejich petice byla svolána do Hampton Courtu porada, které předsedal král. Jakubovi I. se theologická rozprava líbila, ale jenom do okamţiku, kdy byla vyřčena slova „presbyterián“ a „synod“. Ta slŧvka v něm vyvolala chmurné vzpomínky. „Pokud chcete presbyteriánskou církev,“ řekl, „pak se tato církev bude snášet s monarchií jako Bŧh s ďáblem… Jack, Will a Tom budou moci kritizovat mé jednání. Jack řekne: ‘To se musí udělat tak!’. Will na to odpoví: ‘Ne, to se musí udělat takhle!’„ Chopil se na znamení konce zasedání svého klobouku a ještě se rozkřikl: „Všichni vědí, jak zacházeli s tou ubohou ţenou, mou matkou, i se mnou samým v době mé nezletilosti… Takţe činím závěr: ţádní biskupové ţádný král… Jestli je to vše, co mŧţe vaše strana říci, pak ji donutím, aby se podrobila, nebo ji vyţenu ze země!“ Touto svojí řečí změnil náboţenský spor ve spor politický. Puritáni se v bibli dočetli, ţe církev musí být bojovná a ţe povinností kaţdého člověka, který zná pravdu, je také pravdu prosazovat. Snaţili se, protoţe je k tomu donutil, prosadit tuto pravdu i proti samému králi. V roce 1604 musel vyloučit z církve tři sta puritánských pastorŧ, kteří odmítali dodrţovat anglikánský rituál.

IX.

Od tohoto okamţiku je nutné rozlišovat mezi anglickým duchovenstvem tři strany: stranu Vysoké církve, která je nejméně vzdálena římsko-katolické církvi a která přijímá rituál zavedený tudorovskými králi, stranu presbyteriánskou, nekonformistickou, která zŧstává v anglikánské církvi, ale chce ji reformovat, a konečně „kongregacionalistickou“ nebo také nezávislou stranu, která zavrhuje jak anglikánský episkopát, tak presbyteriánský synod. Nezávislí (independenti) odmítali uznat jakoukoli státní církev, a to bez ohledu na to, zda jde o typ anglický nebo skotský. Církev pro ně byla společenstvím křesťanŧ, které spojuje jejich vlastní vŧle. Někteří z nich šli ve své úctě k osobní svobodě tak daleko, ţe odstranili křest dětí a křtili teprve dospělé, kteří jiţ byli s to věřit; to byli baptisté.

X.

249


Zde je nutno pochopit, ţe nezávislí protestanti, pokud by zŧstali v Anglii, neměli ţádnou naději, ţe by tu mohli v pokoji vyznávat a praktikovat svou víru. Mnoho se jich rozhodlo pro vystěhování a v roce 1608 odešli do Holandska, ale nejpřísnější z nich byli i tam okolním kacířstvím znepokojováni. V roce 1620 se někteří z nich z Holandska vrátili, ale jenom proto, aby se ihned nalodili v Southamptonu na loď Mayflower, která je měla dopravit do Ameriky. Počet prvních poutníkŧ byl přesně sto dva. Chtěli se usadit na severní hranici území, které náleţelo Virginské společnosti, ale vítr a mořský proud zpŧsobily, ţe přistáli severněji, v oblasti, která se dnes jmenuje Nová Anglie. Během příštích let, která byla puritánŧm v Anglii jenom velmi málo příznivá, se k nim připojily další tisíce nových vystěhovalcŧ; tito lidé, kteří dali před „kacířstvím“ přednost dobrovolnému vyhnanství, zavedli, jak se dalo samozřejmě očekávat, theokracii.

XI.

250


II. PRVNÍ KRÁLOVY SPORY S PARLAMENTEM Dvŧr Jakuba I. a jeho parlament neměly vŧbec ţádné společné znaky. Lehkováţným, rozpustilým a zhýralým dvorem hýbaly skandály, z nichţ cizoloţství bylo ještě tím nejmenším. Král, slabý a měkký člověk, se nemohl obejít bez milcŧ, které si vybíral spíše pro pŧvab jejich tváře neţ pro jejich vlastnosti dobrých státníkŧ. Nejváţnější státní záleţitosti s nimi neprojednával za stolem královské rady, ale na konci nějaké večeře nebo na nějakém honu. Na počátku své vlády si moudře vedle sebe ponechal Roberta Cecila, ze kterého udělal hraběte ze Salisbury, a několik dalších nejlepších rádcŧ své předchŧdkyně Alţběty, ale pomalu přecházela moc na jeho milce Roberta Carra, ze kterého se stal vévoda ze Somersetu, a pak na George Villierse, dvaadvacetiletého pŧvabného, chudého, urozeného mladíka, kterého si cynicky vyhlédl canterburský arcibiskup a jeho spojenci, aby vyhodil ze sedla Somerseta. Villiers ihned padl Jakubovi do oka. Dvorní číšník, komoří, rytíř podvazkového řádu, baron, vikomt, markýz, lord velkoadmirál, stráţce Pěti přístavŧ, vévoda z Buckinghamu, oblíbený ministr Jakuba I. a později jeho syna Karla I. „Nikdy,“ říká Clarendon, „nikdo neviděl nějakého člověka udělat rychlejší a závratnější kariéru jenom pro hezkou tvář a dostat se tak k nejvyšším státním hodnostem.“ Korespondence mezi Buckinghamem a Jakubem svědčí o překvapivé dŧvěrnosti, s níţ si dovoloval poddaný jednat se svým panovníkem. Lze si představit hrŧzu, kterou musel vyvolat tento rozmarný a prohnilý dvŧr u váţných šlechticŧ, kteří stejně jako za časŧ Alţběty zastupovali v parlamentu anglické yeomany a měšťany. Tito poslanci z venkovských krajŧ nebyli zkaţeni londýnským ţivotem. Byli to - jak říká Trevelyan - dědicové mnoha pokolení „venkovského zdravého ţivota, kteří nasáli alţbětinskou kulturu a byli prodchnuti puritánským náboţenstvím“. Na ně neměl dvŧr ţádný vliv. Nebaţili po nějakém postavení, věděli, ţe král má jako ozbrojenou moc jenom „cvičené tlupy“ neboli milici v jednotlivých hrabstvích, jejichţ příslušníci však mysleli stejně jako parlament. Nepřístupni jak přízni, tak strachu, hrdě vyuţívali svou výsadu tepat královskou správu, a na konci zasedání, kde řekli svobodně a upřímně, co si myslí o

I.

251

KNIHA PÁTÁ - První královy spory s parlamentem

vévodovi nebo o samém králi, vraceli se pěšky z Westminsteru do City, protoţe se cítili proti nenávisti královského dvora chráněni tichou, ale účinnou účastí londýnských měšťanŧ a tovaryšŧ. A tomuto parlamentu, který si byl natolik vědom svých povinností a své síly, chtěl Jakub I. prostoduše vnucovat své ideje o boţím právu a dědičnosti králŧ. To byla teorie, kterou Anglie neznala, protoţe v Anglii, kdyţ si to ţádalo blaho země, zvítězila pokaţdé volba rady a později parlamentu nad dědičností. Logický duch Jakuba I. chtěl vytvořit z monarchie souvislou soustavu, to však byl v zemi, poţehnané právě nesoustavností, ten nejjistější prostředek, jak udělat z monarchie něco veskrze nepopulárního. Pokud se mělo věřit královskému theologovi, byl pomazaný a korunovaný král posvátnou osobou a navíc Bŧh vyvolil a poţehnal předem i všechny budoucí krále, proto měl parlament jen přijímat boţské rozkazy a příkazy. Král odpovídal Bohu a nikoli poddaným. Král nepodléhal zákonu, protoţe on sám je zákon. „Rex est Lex.“ Toto učení, se kterým se kdysi Jakub úspěšně postavil proti nárokŧm skotské církve, Dolní sněmovnu urazilo.

II.

Dolní sněmovna postavila proti královu abstraktnímu systému platný anglický obyčej. Zatím neţádala dohled nad jednáním výkonné moci. S výjimkou zrady neodpovídali ministři parlamentu, jejich administrativní postup na něm nezávisel. Ale hlavní zásady, jimiţ se lidu vládne, to jest zákony, měla vyhlašovat „koruna jenom v parlamentu“ a tyto zákony platily i pro krále, jeho ministry a jeho radu. Z hlediska teoretického práva bylo moţné hájit obě these monarchii absolutní i monarchii omezenou. Parlament i koruna byly zplnomocněnými představiteli svrchovanosti lidu a za Tudorovcŧ vyjádřil panovník lidové cítění mnohdy lépe neţ Dolní sněmovna. Prakticky však bylo třeba spor řešit a vyřešit. Politický reţim je ţivotaschopný jenom potud, pokud při veškerém zachování moţnosti vyjádření pro všechny skutečné síly země dává posvěcení svrchované moci ve státě, která má v okamţiku rozhodnutí poslední slovo. „Svrchovanost,“ prohlásí později Hobbes, „je nedělitelná.“

III.

Kaţdá vláda respektuje svobodu občanŧ natolik, nakolik potřebuje jejich souhlas k zajištění vlastních příjmŧ. Francouzský král se stal absolutním panovníkem, protoţe mohl zavést mimořádnou daň jako trvalou. Alţběta byla mocnější proto, ţe byla hospodárná a ţe získala mimořádné dŧchody zásluhou Drakeových výprav a loupení španělských pokladŧ. Jakub I.,

IV. 252


který si vydrţoval aţ příliš skvělý dvŧr a který zahrnoval své milce bohatými dary, byl pouze marnotratným panovníkem, a marnotratný panovník je vţdycky zranitelný. „Kaţdý král,“ říká jeden současník, „vyhazuje v den korunovace peníze oknem, ale tento vladař je první, který je vyhazuje denně.“ Jeho vysloveně ţenská záliba ve špercích ho mnohdy stojí aţ třicet sedm tisíc liber ročně, zatímco na armádu vynakládá jenom dvacet sedm tisíc liber. V roce 1614 potřebuje na vedení královského domu sto padesát pět tisíc liber; Alţběta se v roce 1601 spokojila s dvaceti sedmi tisíci. I kdyby však byl šetrnější, vzestup cen sám o sobě by stačil k tomu, aby se dostal do nesnází (večeře ve „hvězdné komoře“ stojí královskou pokladnu pro stejný počet stolovníkŧ v roce 1500 dvě libry, ale jiţ dvacet liber v roce 1600). Jakub I., který se vyhýbá kaţdé válce, vydává šest set tisíc liber ročně, ale jeho celkový dŧchod dosahuje sotva čtyř set tisíc liber, z nichţ sto padesát tisíc liber představuje Tunnage and Poundage (pevné poplatky z vlny a kŧţe), které parlament obvykle králi odhlasoval na náklady spojené s provozem jeho domácnosti. Jak tento dŧchod doplnit? Král si pomáhá, jak to jde. Ţádá o dobrovolné dary, nutí vlastníky, kteří se zdráhají přijmout rytířský titul pro závazky, které s tím jsou spojeny, aby za své osvobození od něho zaplatili vysoké částky, prodává pastviny, prodává státní louky a lesy. Nakonec navrhuje parlamentu the Great Compact, Velkou smlouvu, kterou by se král za povolení doţivotního dŧchodu ve výši dvě stě tisíc liber ročně vzdal všech svých starých feudálních práv. Parlament takovou dohodu odmítá a král ho rozpouští. Celých deset let, od roku 1611 do roku 1621 s výjimkou několika týdnŧ v roce 1614, nebyl parlament svolán. Obejde se koruna bez něho? Vyřešení problému svrchovanosti závisí právě na odpovědi na tuto otázku. Panovník bez peněz musí ţít v míru. To také bylo největší přání mírumilovného Jakuba I. V roce 1604 uzavřel mír se Španělskem, nijak slavný, ale také ne potupný. Španělsko přiznalo Anglii plnou svobodu plavby v evropských mořích, Angličané se nezřekli svobody v oceánu. Nic nebylo rozhodnuto, nic nebylo dojednáno. Kdyţ v roce 1612 zemřel Cecil, zmizela zároveň s ním z královských rad i alţbětinská rozvaha. Zdálo se, ţe jiţ nikdo není s to pochopit, ţe je moţné sledovat politiku střední cesty, která by nebyla ani výzvou Španělsku, ani podřízením se Španělsku. Po několik let nabývala zdánlivě vrchu protišpanělská strana. A tak se šlo do Toweru pro sira Waltera Raleigha, jednoho z veteránŧ alţbětinských válek, kterého tam Jakub nechal pro nějaké vymyšlené spiknutí uvěznit. Raleigh, který si vţdycky přál získat pro svou

V.

253


zemi nějaké zámořské panství, se po třinácti letech vězení dostal přímo z vězeňské kobky na kapitánský mŧstek velitelské lodi a na králŧv rozkaz vyplul do Guayany, odkud měl stejně jako kdysi Drake přivézt bájné poklady. Ale špatně vybavený a špatně podporovaný Raleigh byl Španěly poraţen a „po onom zdravém doušku mořského vzduchu mezi vězeňskou kobkou a smrtí“ mu jeho král, aby upokojil Španěly, nechal setnout hlavu. Georgi Villiersovi, vévodovi z Buckinghamu, který vystřídal v královské přízni Somerseta, zase učaroval vyslanec z Escorialu. Princ Jindřich zemřel a nový následník trŧnu Karel byl alespoň navenek daleko méně horlivý protestant. Náboţenské boje na pevnině probudily v tehdejších anglických puritánech prudké vášně, které události v cizině probouzejí v zemi vţdy, kdyţ se některé strany domnívají, ţe jsou obrazem jejich vlastních vnitřních bojŧ. Ve střední Evropě začala v roce 1618 velká válka, později se jí říkalo „třicetiletá“. Touto válkou se rakouský královský rod, podporovaný Španělskem, pokusil obnovit jednotu říše a hegemonii římské církve. Utiskovaní husitští Češi se přidali k mladému falckému kurfiřtovi Bedřichovi, který se oţenil s pŧvabnou dcerou Jakuba I., princeznou Alţbětou. Kurfiřt, kterého napadla v jeho dvou říších katolická kníţata, se obrátil o pomoc ke svému tchánovi. Anglické veřejné mínění ho podporovalo a ţádalo, aby král poslal do Falce vojsko. Zaplést Anglii do války v nějakých Čechách, v zemi, která byla pro Angličany čímsi neznámým, vzdáleným, orientálním, to by se i puritáni hodně rozpakovali. Byli ovšem ochotni hájit Rýn. To by však vyţadovalo zabránit Španělŧm, aby se vylodili v Nizozemí, a tedy mít loďstvo přinejmenším stejně silné, jako bylo kdysi loďstvo Drakeovo. Jakub I. se však nikdy moc nestaral o sílu své země. Neměl parlament, neměl peníze, a tedy neměl ani loďstvo. Příliš trpná láska k míru ho volky nevolky přivedla k tomu, aby i on sehrál roli méně mírumilovných kníţat. K přípravě války proti Španělsku nebo spíše k vyvolání dojmu, ţe takovou válku připravuje, musel Jakub I. konečně v roce 1621 svolat parlament.

VI.

Mezi parlamentem, který věděl, ţe jeho svolání je východiskem z nouze, a králem, který nevěřil v práva parlamentu, muselo dojít ke konfliktu. Parlament podmínil svŧj souhlas s daněmi nápravou všech křivd. Rŧzných zlořádŧ bylo plno, prodávaly se monopoly, úřady a podpláceli se soudci. Obětním beránkem se stal kancléř Bacon, člověk velikého ducha a slabé povahy; přiznal se, ţe bral úplatky, byl odsouzen ke ztrátě všech statkŧ a zbaven

VII. 254


svého výsostného postavení. To byl první impeachment velkého státníka od roku 1459 a také jasné znamení nezávislosti Dolní sněmovny. Poslanci chtěli rovněţ zasahovat do zahraniční politiky. Silně protestantská sněmovna si přála pro svoje náboţenské zanícení válku se Španělskem a válečnou výpravu do Falce. Král však chtěl Španělsku jenom pohrozit, zděsil by se, kdyby měl přejít od hrozby k činu. Vymyslel se svým milcem Buckinghamem plán nového španělského sňatku, tentokrát měl být ţenichem jeho syn Karel, a doufal, ţe jedním z článkŧ svatební smlouvy bude navrácení Falce jeho zeti. Kdyţ dal parlament najevo zděšení z takové kompromisní politiky, dal mu král na vědomí, ţe vysoké státní záleţitosti nespadají do jeho pravomoci. Parlament na to okamţitě odpověděl, „ţe svobody, práva a výsady parlamentu jsou staré, nepopiratelné dědictví anglických poddaných a ţe obtíţné a naléhavé záleţitosti, které se týkají krále, státu, obrany království a anglikánské církve, jsou vhodné náměty k jeho rozpravám“. Tyto nároky krále natolik urazily, ţe vytrhl tuto stránku z textu usnesení a okamţitě ji roztrhal. Pak rozehnal parlament a sedm jeho členŧ, mezi nimi i Johna Pyma, jednoho z parlamentních autorŧ roztrhané stránky a také jednoho z nejvlivnějších členŧ sněmovny, nechal svými stráţemi zatknout. Brzy nato poslal Karla a Buckinghama do Španělska (v únoru 1621), aby se pokusili získat infantku. Snad ani neexistuje překvapivější četba neţ společné dopisy Karla a Buckinghama, posílané Jakubovi I. během jejich cesty do Španělska. Lze tu jasně pozorovat osobní a dětinskou povahu kaţdé politiky zaloţené na oblíbencích a milcích. Oba romantičtí mládenci cestovali v přestrojení. Psali králi: „Dear Dad and Gossip…“36 A podepisovali se: „Your baby and your dog“.37 Tím děťátkem byl Karel a tím psem Buckingham. Jakub I. si dopisoval s papeţem, kterému sliboval, ţe bude s anglickými katolíky, pokud svatá stolice povolí španělský sňatek bez příliš přísných náboţenských podmínek, jednat v budoucnu velmi mírně. Chvályhodný slib, jenţe nebylo v jeho moci, aby ho dodrţel. Papeţ ve své odpovědi ţádal, aby děti, které se z manţelství narodí, měly katolické kojné. Anglické poselstvo zatím uvádělo svou pýchou a chováním Španěly v zoufalství. Sir Edmund Vemey, který prince do Španělska doprovázel, nafackoval jednomu španělskému páterovi, a španělský král stroze poţádal Buckinghama, aby celou svou protestantskou druţinu poslal okamţitě zpět do Anglie. Vyjednávání, vedené takovým zpŧsobem, nemohlo

VIII.

36 37

Drahý tati a kmotříčku - pozn. překl. Vaše děťátko a Váš pes. - pozn. překl.

255


skončit jinak neţ špatně. Jakub trpěl odloučením od svého milce a „smutným ţivotem vdovy“. V říjnu 1621 si povolal „své děťátko a svého psa“ zpátky. Obyvatelé Londýna byli roztrţkou mezi Anglií a Španělskem a tím, ţe se jejich princ vrací zpět „ještě jako svobodný mládenec a protestant“, tak nadšeni, ţe připravili Karlovi a jeho rádci slavné uvítání. Jejich skvělé přijetí strhlo Buckinghama s jeho těkavým a marnivým duchem do protišpanělského tábora. A tak se ten všemi nenáviděný milec stal pro válku, kterou si všichni Angličané opravdu z duše přáli, jejich lidovým vŧdcem. I parlament prohlásil, ţe „ţádný muţ se nikdy tolik nezaslouţil o krále a zemi“. Jakub musel přes svoji mírumilovnost povolit. Od tohoto okamţiku aţ do Jakubovy smrti (1625) a také za prvních let Karlovy vlády má Buckingham ve svých rukou moc skutečného krále, nemá však jeho prozíravost.

256


III. BUCKINGHAM A KAREL I. Při pozorném pohledu na smutný a krásný obličej Karla I. z podobizen van Dycka se uţ tolik nedivíme neštěstím, která tohoto krále provázela. V jeho rysech je ušlechtilost, počestnost a plachost, ale také cosi jako pochmurná umíněnost. Král Karel byl cudný a zboţný muţ. Červenal se, kdyţ slyšel nějaký neslušný rozhovor, a upadal do mlčenlivosti, kdyţ se mu nelíbilo nějaké chování. Protoţe neměl ţádnou představivost, nikdy nepředvídal reakce svých poddaných. Kdyţ byly jejich reakce nepřátelské, byl překvapen, a takové překvapení u něho vyvolávalo zaslepenou prudkost jako u všech nesmělých bázlivcŧ. Měl upřímnou snahu jednat správně, ale i vlastní pevnou soustavu idejí, kterou ţádná diskuse ani zkušenost nebyly s to jakkoli změnit. „I v okamţiku smrti opakoval své celoţivotní pravdy.“ Jeho velkým neštěstím byla skutečnost, ţe na počátku vlády ho veřejné mínění spojilo s Buckinghamem, jehoţ marnivost a lehkomyslnost dráţdila nejlepší Angličany, kteří tyto vlastnosti přirovnávali k nezdravým mlhám, zvedajícím se nad zemí a zakrývajícím východ i západ slunce. Přes rozdílnost povah, nebo moţná právě pro ni, Karel dětinsky miloval tohoto rozmařilce (který jakoby vypadl z obrazŧ Jana Steena), se kterým proţil mládí a který do jeho ţivota vnášel ţivost a fantazii, jichţ on sám nebyl schopen.

I.

Právě Buckingham navrhl a také pro krále vyjednal po nezdařeném španělském sňatku sňatek nový, tentokrát francouzský, s Jindřiškou Marií, nejmladší dcerou Jindřicha IV. Přivést do země, která se ještě nevzpamatovala ze „spiknutí střelného prachu“, katolickou královnu, doprovázenou cizím dvorem, to byl veliký omyl. „Francouzská královna, jak bylo pozorováno, nepřinesla Anglii nikdy ţádné veliké štěstí,“ psali protestanti. Karel samozřejmě neopomněl prohlásit, ţe budoucí královna bude náboţenské svobody uţívat jenom pro sebe a své sluţebníky a ţe na postavení „odpíračŧ“ se nic nezmění. Tajným článkem ve svatební smlouvě se však zavázal, ţe bude katolíky chránit. Začátky tohoto manţelského souţití byly nešťastné. Malá patnáctiletá královna zaujala vŧči Angličanŧm stejný postoj jako její druţina. Chodila se modlit k tyburnským šibenicím za katolické mučedníky. Karel napsal Buckinghamoví, ţe je nanejvýš nutné odstranit ty „monsieurs“, aby se jeho

II.

257

KNIHA PÁTÁ - Buckingham a Karel I.

manţelka vymanila z jejich nebezpečného vlivu; brzy pak nařídil, aby byli posláni zpět do rodné země, a to pokud moţno po dobrém, ale v případě nutnosti i po zlém. Po překonání této krize bylo královské domácnosti souzeno stát se jedním z nejněţnějších a nejpevnějších manţelství celých anglických dějin. Ty nešťastné začátky však byly příčinou vzájemného odcizení anglického a francouzského královského dvora. Pro Buckinghama, který si chtěl zajistit spojenectví Francie proti Španělsku, bylo takové odcizení nebezpečné. Zahraniční politika lorda Buckinghama, který nebyl ani diplomat, ani voják, byla stejně nedŧsledná jako nerozváţná. V okamţiku roztrţky se Španělskem si po určitou dobu hrál na horlivého zastánce protestantských národŧ a tomuto jeho postoji Londýn bouřlivě tleskal. Ke splnění takové úlohy v Evropě by však potřeboval silnou armádu. Anglie ale byla malou zemí a nechtěla se stát válečnickým národem. Buckinghamovy výpravy do Holandska a Cádizu skončily po kaţdé pro nedostatečnou přípravu úplnou pohromou. Politika spojenectví s katolickou Francii by byla moţná, protoţe nenávist rakouského domu mohla Richelieua vést k tomu, aby hledal spojence i v táboře reformovaných. Ale slíbit Richelieuovi pomoc anglických protestantských námořníkŧ proti hugenotským vzbouřencŧm v La Rochelle, jak se to odváţil udělat Buckingham, to bylo šílenství. Kdyţ konečně pochopil, ţe se mu nepodaří navázat těsné spojenectví mezi Karlem I. a Ludvíkem XIII., pomstil se francouzskému králi, který neměl naprosto ţádnou vinu na anglických potíţích, tím, ţe se začal veřejně dvořit jeho ţeně, Anně Rakouské. Kdyţ se pak přesvědčil o nepřátelství obou západních velmocí, Španělska a Francie, a chyběly mu pro takový zápas peníze, pochopil, ţe mu nezbývá neţ obrátit se na parlament.

III.

Parlamenty Karla I. jsou nezávislejší neţ parlamenty jeho předchŧdcŧ. Muţi, kteří je tvoří, jsou vzdělaní a poboţní squirové, znají Common Law (obecný zákon) a ctí jej. Mezi jinými tu zasedá sir Edward Coke, velký znalec práva, bývalý soudce, člověk hrozné povahy, který však dovedl uţ proti Jakubovi úspěšně prosazovat zásadu nadřazenosti zákona nad králem. Tito členové parlamentu dŧsledně dodrţují tradiční formy, uctivě se klanějí před panovníkem, ale očekávají, ţe v poslední instanci zvítězí vŧle parlamentu. V jejich myslích se začíná rýsovat nová teorie, a to teorie o ministerské odpovědnosti. Král nemŧţe být pŧvodcem zla, a pokud se mýlí, je jediným viníkem ministr, který mu to měl vysvětlit; tento ministr, i kdyby král celou záleţitost schválil, zasluhuje impeachment, trest kdysi určený zrádcŧm. Tuto

IV.

258


zásadu zastává ve dnech Buckinghamova šíleného útoku na La Rochelle sir John Eliot, jeden z největších duchŧ tehdejšího parlamentu. „My Lords,“ prohlásil při obţalobě ministra jménem Dolní sněmovny ve Sněmovně lordŧ, „říkám vám, ţe i kdyby Jeho Veličenstvo s tímto útokem souhlasilo nebo jej dokonce přímo nařídilo, ale tomu nemohu věřit, vévodu to nijak neospravedlňuje a není to pro něj ani v nejmenším polehčující okolností, protoţe jeho svatou povinností bylo postavit se proti prosbami a přímluvami u Jeho Veličenstva a upozornit je na nebezpečí a nepříjemné dŧsledky, které mohou vzejít z takového záměru.“ Karel I., který obdivoval francouzský a španělský dvŧr a věřil jako jeho otec na boţské právo, tyto zásady neuznával a dovolával se své odpovědnosti svrchovaného panovníka: „Nedovolím sněmovně, aby jednala o mých sluţebnících a nejméně ze všech o tom, který je mi tak blízký!“ Ale jak dosáhnout, aby ho poslechli? Kdyţ poslal Eliota do vězení, vynutil si parlament svou vahou jeho propuštění. Mohl by snad král vládnout bez parlamentu jenom s pomocí dobrovolných darŧ a vynucených pŧjček? Takové prostředky přinášely v době stoupajících výdajŧ jenom hubené příjmy. Po pokořujících poráţkách ve válce proti Francii, jmenovitě na ostrově Ré, musel král znovu svolat poslance Dolní sněmovny. Parlament z roku 1628, zvolený v atmosféře všeobecného hněvu, měl v úmyslu králi dŧrazně připomenout úctu k zákonŧm království. Sestavil Petition of Right (Petice za právo), jejímţ autorem byl z velké části sir Edward Coke a která byla druhým, jasnějším potvrzením toho, zač byly pokládány zásady Velké listiny svobod. Originalita této petice je v jejím pokusu stanovit přesně vymezené hranice mezi královskou mocí a mocí zákona. Král dlouho váhal. Myšlenky obsaţené v této listině ho děsily, ale předloţili mu ji společně s Dolní sněmovnou i lordi. Nakonec odpověděl v souladu s přáním parlamentu: „Budiţ dáno takové právo, jaké je ţádáno!“ a petice se stala jedním ze základních zákonŧ království. Její zásady velmi silně omezovaly královské výsady. Král podle ní zejména nesměl (ne-li podle práva, tedy fakticky) vydrţovat si silnou armádu, protoţe petice mu odmítala prostředky na její ubytování a tedy i udrţování kázně.

V.

Pokud však tento parlament měl pravdu v otázce úcty k zákonŧm, pak v zahraniční politice mu chyběla jakákoli soudnost. Chtěl na králi, aby podporoval protestanty ve Falci, ale odmítl mu mimořádné daně. Venkovští šlechtici a právníci, kteří tvořili sněmovnu, neznali Evropu a vŧbec nerozuměli otázkám vzestupu cen. Bez zkušeností v řešení těchto problémŧ se museli nevyhnutelně dostat do konfliktu s panovníkem. Přičítat vinu na roztrţce

VI.

259

KNIHA PÁTÁ - Buckingham a Karel I.

jenom králi a jeho nepřístupnosti by tedy bylo nespravedlivé. Macaulay řekl o Karlu I., ţe tento král, poblázněný svým majestátem, se domníval, ţe je povinen své cti vystupovat jako tyran, i kdyţ se dovolával pomoci svobody. Kdyţ nahlédneme do dobových textŧ, vidíme, ţe Karel I. tehdy nezaujal postoj tyrana a ţe svoboda mu odmítla svou pomoc. Poté co král ustoupil v otázce Petice, měl právo doufat, ţe mu sněmovna přizná daň Tunnage and Poundage jako jeho předchŧdcŧm. Nebylo z toho však nic. Smrt vévody Buckinghama, zavraţděného poručíkem Feltonem v srpnu 1628, nepřinesla uvolnění. Král viděl z oken svého paláce, jak se londýnský dav raduje a pije na zdraví vraha. Vévoda musel být pohřben tajně ze strachu před moţným zneuctěním jeho těla davem. Karel měl příliš dŧstojnosti, aby dal najevo své city, ale na tento projev nenávisti nikdy nezapomněl. Při nejbliţším zasedání spor s parlamentem vypukl znova. Tentokrát však měl z větší míry náboţenskou podobu. Puritáni a ritualisté se nadále přeli o nadvládu v anglické církvi. Král přál představitelŧm tzv. Vysoké církve (High Church), kteří měli nejblíţe k římským rituálŧm, protoţe ho ovlivňovala jeho ţena a protoţe duchovenstvo Vysoké církve souhlasilo a dokonce ţádalo, aby král zasahoval do církevních záleţitostí. Ve všech hlavách vládl velký zmatek. Jeden kalvínský pastor postavil stŧl určený k přijímání doprostřed kněţiště, po něm přišel zase nějaký sakramentalista a postavil ho na pŧvodní místo. Jeden odkládal komţi, jiný ji nosil. Laud, londýnský biskup a později canterburský arcibiskup, si zvykl radit se o všech věcech s králem, se kterým se dokonce dohadoval, jaká pokání má ukládat hříšníkŧm. Sestavil pro krále seznam kněţí a za jejich jména připojil písmeno O nebo P (ortodoxní nebo puritán) a od tohoto okamţiku dostávali vysoká církevní místa jenom kněţí označení písmenem O. Většina lidí a parlament však byli kalvinisty. Laud a královský dvŧr přijali učení holandského biskupa Arminia a věřili ve svobodnou vŧli, Londýňané a parlament věřili v předurčení (predestinaci). Kalvínovi učedníci a Arminiovi ctitelé si na ulicích navzájem nadávali. Otázka svobodné vŧle se spojovala se zájmy despotické vlády, píše Trevelyan, otázka predestinace s obranou výsad parlamentu. „Toho, kdo chce, aby mu vládly jen zákony, pokládají za puritána,“ prohlásil jeden poslanec, „ten, kdo odmítá dělat všechno, co se po něm chce, je také puritán.“ Theologie, politika a daňový systém jsou k nerozpleteni propojeny. Pokud král neměl mít moc přikazovat svému lidu oltář na východní straně, komţi a svátosti, bylo třeba mu odmítnout Tunnage and Poundage, protoţe bez nich cele závisel na puritánském parlamentu.

VII.

260


To je pŧvod podivných a slavných „tří usnesení“, která schválil parlament v roce 1629. Tato tři usnesení prohlašovala, ţe 1) kdokoli se pokusí v Anglii zavést papeţství nebo arminiánství, bude pokládán za veřejného nepřítele, 2) kdokoli bude radit k vybírání daní, které neschválil parlament, bude veřejným nepřítelem, 3) kaţdý obchodník nebo kdokoli, kdo zaplatí daně, neodhlasované parlamentem, bude zrádcem a veřejným nepřítelem. Speaker, vyděšený povahou těchto usnesení, oznámil, ţe dostal od krále rozkaz rozpustit zasedání dříve, neţ budou předloţené návrhy odhlasovány. Dva členové parlamentu ho chytili kaţdý za jednu paţi a pevně ho drţeli v jeho křesle. „Přisámbŧh,“ řekli mu, „vy tady zŧstanete sedět tak dlouho, jak se to bude líbit parlamentu!“ Další zamkl dveře a klíč si dal do kapsy. Kdyţ na ně zabušil jménem krále dveřník, nikdo mu neotevřel. Návrh zákona byl přijat. Skutečná revoluční scéna! Král odpověděl rovněţ revolučním činem. Bez ohledu na Petition of Right nechal po zasedání zavřít devět členŧ Dolní sněmovny. Nejproslulejší z nich, Eliot, zemřel v Toweru o tři roky později. Jako všichni mučedníci, i tento veliký člen parlamentu udělal z puritánské věci věc svatou. Karel se rozhodl od nynějška vládnout bez parlamentu. Copak to tudorovští králové dlouho nedělali taky? Zŧstala však věčná otázka: „Bude si král moci opatřit peníze?“ Na kladné odpovědi závisí konec koncŧ stabilita kaţdé vlády.

VIII.

261

KNIHA PÁTÁ - Král bez parlamentu

III. KRÁL BEZ PARLAMENTU Karel I. je tedy ve Whitehallu sám se svou mladou francouzskou královnou, kterou nyní ten plachý člověk miluje vášnivou a něţnou láskou a která nad ním získává mnohem větší vliv neţ v době, kdy ţil Buckingham. O koho se král při své vládě opře, kdyţ se zbavil styku s veřejným míněním, který mu mohla zajistit kaţdoroční zasedání parlamentu? Našel dva muţe, kteří s ním sdílejí jeho smysl pro autoritu a kteří stejně jako on věří, ţe rozhodné vyuţívání královských výsad mŧţe vést k obecnému štěstí; jedním z nich je Laud, který jako arcibiskup vede od roku 1633 církevní záleţitosti a později se ujímá také záleţitostí finančních, a druhým je bývalý člen nebezpečného parlamentu z roku 1628 Thomas Wentworth, kterého král udělá v roce 1640 hrabětem ze Straffordu.

I.

Ţádný člověk nebyl tak pomlouván jako Strafford. Protoţe býval přítelem parlamentních buřičŧ - Pyma, Johna Eliota, Hampdena -, povaţovali tito muţi jeho připojení ke královské věci za zradu. „Nenechám vás na pokoji, dokud vám bude sedět hlava na ramenou!“ řekl mu Pym. Krutá věta, ale jak prorocká při pomyšlení na to, co následovalo. V čem však byla ta zrada? Wentworth přece od počátku své politické kariéry svými skutky jenom potvrzoval svoje názory. „Mým pravidlem,“ prohlásil, „bude nebojovat proti královským výsadám mimo pŧdu parlamentu.“ Pro něho byly lidová dŧvěra a královská autorita dva nezbytné prvky kaţdé zdravé politiky; král byl podle něho svorníkem klenby, kterého se nelze dotknout, aniţ by se otřásla celá stavba. Karel okamţitě postřehl propast, která dělila tohoto muţe se smyslem pro vládu od řemeslných opozičníkŧ. „Wentworth,“ poznamenal, „je čestný gentleman.“ Kdyţ ho získal do svých sluţeb, pověřoval ho těmi nejobtíţnějšími úkoly - udělal z něho předsedu Rady Severu a pak mu svěřil pacifikaci Irska. Kdyby ho ihned zaměstnal v Anglii, je moţné, ţe by Strafford vytvořil stálou armádu, bez níţ nebylo moţné uhájit královské výsady, a ţe by se osudy Anglie více podobaly osudŧm Francie Ludvíka XIV. Karel sice vyznával Straffordovy zásady, ale neměl jeho sílu charakteru ani jeho organizačního ducha. Kdyţ se konečně rozhodl postavit ho na první místo, pro oba jiţ byla jejich věc ztracená.

II.

262


Laud - stejně jako Strafford - byl tvrdý, ale upřímný muţ. Tento autoritativní arcibiskup, tak málo vhodný, aby vládl Angličanŧm, si myslel, ţe v církvi je pevnost doktríny lepší neţ svoboda názorŧ. Přál si za kaţdou cenu dosáhnout dokonalé jednoty víry a náboţenských obřadŧ. „Kdyby mohl přinutit, pak by zavrhl jakékoli přesvědčování.“ Celý ţivot se drţel této linie tvrdého jednání. Jiţ v Oxfordu rozhořčil kalvínské theology, kdyţ prohlásil, ţe presbyteriáni jsou stejně nebezpeční jako papeţenci. Protoţe si klekal před oltářem, protoţe se klaněl, kdyţ bylo během mše vysloveno jméno Jeţíš, nabídl mu papeţ, kterého takové neklamné znaky povzbudily, kardinálský klobouk. „Ne,“ odpověděl Laud, „pokud bude Řím tím, čím je, děkuji!“ Jako ţák Aristotelŧv si myslel, ţe zvyk je druhá přirozenost a ţe jednota obřadŧ, jakmile se stane zvykem, povede nutně i k jednotě víry. Ze všech sil usiloval o prosazení obého. Protoţe nebyl krutý, nikoho neupaloval ani nemučil, ale vykonával v církvi administrativní tyranii.

III.

Laud s podporou církevních soudŧ a hlavně s podporou vysoké soudní komise očišťoval university a duchovenstvo. Bděl nad příliš protestantskými kázáními a nechal je krátit. Nespokojeným obcím zakazoval zvát „lektory“, kteří jim nahrazovali anglikánské hlásání slova boţího. Zavíral soukromé kaple puritánŧ a zakazoval jejich zboţná shromáţdění. Jakub I. vydal v roce 1618 Book of Sports (Knihu o sportech), v níţ povzbuzoval své poddané, aby se bez ohledu na puritánský den Páně věnovali i v neděli hrám a zábavě. Na podporu této zásady uváděl výborné dŧvody - příliš velká přísnost mŧţe vést k tomu, ţe se duše vzdálí náboţenství, sporty jsou prospěšné tělesnému zdraví a připravují muţe pro válku. Takové prohlášení puritány zděsilo a odmítli je přečíst ve svých kostelích. Jakub I. na ně nenaléhal, ale Laud si předsevzal, ţe je k tomu donutí. Skuteční protestanti pozorovali se zármutkem, ţe katolíci se díky královninu vlivu těší toleranci, zatímco oni jsou pronásledováni. Na pevnině války pomalu končily vítězstvím katolických mocností. V té době se mnoho zoufalých protestantŧ rozhodlo odejít ze země a ţít v Americe, daleko od Lauda, daleko od Říma. Více neţ dvacet tisíc protestantŧ se připojilo k poutníkŧm z Mayflower a vytvořilo tak základ Nové Anglie, kde zavedli ty nejtypičtější anglické instituce tehdejší doby. Nebýt Laudovy přísnosti, civilizace Severní Ameriky by asi nebyla civilizací anglosaskou. Tento vzdálený dŧsledek pronásledování nebylo však moţné předvídat a v tisících anglických domácností, ve kterých si puritánské rodiny posilovaly víru četbou bible, byl pocit příkoří ţivý a strach kaţdodenní.

IV.

263


Jaké daně by mohl panovník vybírat, kdyby chtěl dodrţet literu zákona? Tunnage and Poundage? Výnos těchto daní byl závislý na rozsahu obchodních stykŧ, ale londýnští obchodníci se na protest proti svévolnému uvěznění sira Johna Eliota rozhodli šest měsícŧ neprodávat a nekupovat. Obchodníci, kteří odmítají obchodovat! To byla váţná výstraha, ale nikdo ji nepochopil. S pomocí právníkŧ, kteří nalezli ve starých listinách archaická práva, vypsal král poplatky, které jiţ dávno upadly do zapomnění: „dobrovolné“ dary, povinnost těch, kteří se jiţ před stoletím usadili v královských lesích, aby si své pozemky od krále zakoupili, prodej titulŧ šlechtě, povinné rytířství, poplatek na udrţování místní milice (coat and conduct money), dávka z droţek (hackney coaches - to však byla novinka), prodej monopolŧ dvořanŧm, coţ obohacovalo na úkor veřejnosti královskou pokladnu i koncesionáře. Král se rozhodl přikázat svým poddaným povinně pouţívat určitý druh mýdla, které neodborně vyráběla jedna monopolní korporace. Tomu mýdlu, které rozeţíralo prádlo i prsty pradlen, se lidově říkalo popish soap (papeţenské mýdlo). Londýnské hospodyňky se domnívaly, ţe rány, které zpŧsobilo, jsou symbolické a ţe toto mýdlo rozeţírá také jejich duše.

V.

Mezi královským párem, uzavřeným ve Whitehallu, uprostřed krásných holandských a italských obrazŧ, které si král nechal nakoupit na pevnině, obklopeným dvořany s dlouhými nakadeřenými vlasy, krajkovými límci, širokými plstěnými klobouky ozdobenými péry, a londýnskými obchodníky s jejich váţnými puritánskými manţelkami v šedivých jednoduchých šatech a nakrátko ostříhanými učedníky se tyčila vysoká hradba předsudkŧ, výčitek a mlčení. Nepřátelské veřejné mínění nenacházelo ţádný ventil. Kdyţ nebyl parlament, nebyly ani veřejné rozpravy, rukopisy byly censurovány, kázání seškrtána Laudem, shromáţdění zakázána. I přes nepopularitu těchto opatření nedošlo ještě dlouhou dobu k ţádnému významnějšímu povstání. Pro tento národ, který vţdy dbal zákona a po celém století tudorovské monarchie uvykl ctít panovníka jako posvátnou osobu, byla vzpoura proti králi stále ještě hrŧzným činem.

VI.

Mezi daněmi, které vzkřísili královi lidé, byla i ship money (námořní daň). V Anglii se přímořská města od nepaměti zúčastňovala obrany pobřeţí tím, ţe opatřovala lodě a jejich posádky. Karel I. rozšířil tuto povinnost na celou zemi a neţádal koráby, ale peníze na jejich stavbu. To nebyl tak docela nesmyslný poţadavek. Bez ochrany

VII. 264


silného loďstva byl anglický obchod jiţ od dob vlády Jakuba I, vydán na milost a nemilost pirátŧm. Loupeţiví Berbeři se odvaţovali napadat lodě přímo v anglických vodách a chytali otroky přímo na irském pobřeţí. Kdyţ Strafford odjel do Irska, aby se tam ujal velení, ukradl mu jakýsi pirát jeho osobní zavazadla. Karlŧv dopis adresovaný královskému městu Londýnu popisuje „loupeţe Turkŧ a dalších pirátŧ, kteří se nestydatě a násilně zmocňují lodí, statkŧ a zboţí našich poddaných“; král v něm od města Londýna ţádá, aby mu opatřilo jednu válečnou loď o výtlaku devíti set tun, čtyři další po pěti stech tunách a konečně jednu o třech stech tunách a to „vše s dělostřelectvem, střelným prachem a posádkami“. Ale k přijetí nějaké daně v Anglii nestačilo, ţe je prospěšná, musela být také odhlasována parlamentem. Taková byla charta anglických svobod, taková byla zásada, kterou podporovali někteří občané, z nichţ nejproslulejším byl John Hampden. Šerif jeho hrabství od něho poţadoval v roce 1637 z jednoho jeho panství jednatřicet šilinkŧ a šest pencí jako ship money a z druhého dvacet šilinkŧ. John Hampden odmítl zaplatit, ne pro výši částky, byl totiţ bohatý, ale prostě ze zásady. „Mohlo by snad dvacet šilinkŧ přivést Hampdena na mizinu? Nikoli, ale i polovina ţádané částky by z něho za daných podmínek udělala otroka.“ Nechal se vláčet po všech moţných soudech; kdyţ ho konečně finanční soudní dvŧr sedmi hlasy proti pěti odsoudil, zprostilo ho viny veřejné mínění. Angličané začali pomalu chápat, ţe i sama úcta k zákonu mŧţe vést velkého ducha ke vzpouře. I přes veškerou přísnost censury kolovaly v zemi pamflety namířené proti dvoru. William Prynne, puritánský pamfletista, si předsevzal reformovat mravy svého věku. Psal proti dlouhým vlasŧm královských dvořanŧ, které „se příčí zákonŧm Krista“. V roce 1632 uveřejnil pamflet proti divadlu. Ale měl smŧlu, neboť královna a její dvorní dámy právě nacvičovaly nějakou pastýřskou hru. „Hvězdná komora“, která posoudila pamflet jako přímý útok na královnu, odsoudila Prynna k pěti tisícŧm liber pokuty a k uříznutí uší. Byl přivázán na pranýř a kat mu uřízl uši. Ani takový krutý trest ho neodradil, psal dál, tentokrát proti Laudovi. V roce 1637 byl společně s jedním duchovním a jedním doktorem znovu připoután na pranýř, usekli mu zbývající pahýly uší a na tvář mu vypálili rozţhaveným ţelezem dvě písmena: S. L. (Seditious Libeller - buřičský hanopisec). Londýnská veřejnost se na toto barbarské týrání tří poctivých gentlemanŧ dívala se spravedlivým hněvem a hrŧzou. V okamţiku, kdy se jich katŧv pacholek dotkl, rozlehl se z davu zuřivý

VIII.

265


křik. Hněv anglického lidu rostl, a to bylo velmi váţné ve státě, kde jedinou silou panovníka je láska jeho lidu. Jednou z největších pošetilostí byla snaha vnutit Skotŧm, kteří tak vášnivě bránili svŧj presbyteriánský kirk, anglikánské modlitby a obřady. Karel, král anglický a skotský, toho o Skotsku věděl ještě méně neţ o Anglii. Kirk zŧstával svou povahou presbyteriánský, přestoţe král Jakub, Karlŧv otec, dal Skotŧm biskupy. Kdyţ si to Laud uvědomil, byl tím pohoršen. „Skotská církev není reformovaná, ale deformovaná,“ řekl. Ale kdyţ biskupové zavedli na jeho příkaz ve Skotsku nové obřady, nenechali je věřící bohosluţby dokončit. Skotští šlechtici, měšťané i sedláci podepisovali - mnohdy za velmi romantických okolností, na hrobech a v kostelích - slavnostní úmluvu (Covenant) obsahující slib, ţe zŧstanou navţdy věrni své církvi. Karel se rozhodl, ţe zlomí tento náboţenský spolek zbraněmi. Ale uchylovat se ke zbraním, kdyţ jich člověk nemá dostatek, je nesmírně nebezpečné. Jaké armádě mohl král svěřit svou věc? „Vycvičeným oddílŧm“ milice? Ty nebyly vycvičeny. Venkovským šlechticŧm? Ti toto taţení ani zdaleka neschvalovali. Kdyţ král postavil proti skvělé skotské armádě s dvaceti tisíci vojáky, z nichţ mnozí slouţili v armádách protestantských kníţat a jimţ velel dŧstojník Gustava Adolfa, hrstku Angličanŧ, kterou se mu podařilo sehnat, vojska obou táborŧ se dohodla. Jestliţe tato první „válka biskupŧ“ neskončila pohromou, pak jenom proto, ţe skotskou armádu zastavilo vyjednávání.

IX.

Králi zŧstala jediná naděje — Strafford. Strafford byl jediný silný muţ vlády. V Irsku pouţil svého hesla: „Thorough“ (nesmlouvavě). Vytýkali mu tvrdost. Ale přinejmenším zkrotil zemi, shromáţdil jakýsi přízračný parlament, dostal vojsko a peníze. Králi mohl dokonce poslat na jeho skotskou válku dvacet tisíc liber. Kdyţ se s ním pak Karel radil, doporučil mu silnou ruku. Bylo nutné svolat parlament, odhalit pikle Skotŧ s Richelieuem, získat peníze a vést válku „nesmlouvavě“. Strafford si na chvíli odskočil do Irska, shromáţdil tam osm tisíc muţŧ a vrátil se sice nemocný, ale pevně rozhodnut. Parlament, který Karel svolal poprvé po dvanácti letech (1640), však na někdejší záští nezapomněl. Dolní sněmovna byla daleka toho, aby schválila králi pomoc v nějaké válce, zato ţádala „odčinění všech příkoří“. Pym připomněl všechny Karlovy chyby a zástupci parlamentu vyjednávali se Skoty. Po zasedání, které trvalo jenom osmnáct dní (duben - květen 1640), bylo nutné tento „krátký“ parlament rozpustit. Strafford se domníval, ţe Karel se dostal do takového

X.

266


postavení, z něhoţ se mŧţe zachránit - pokud ještě nějaká, byť i pochybná moţnost záchrany existuje - jenom nemilosrdnou krutovládou, „oproštěnou od všech běţných pravidel vládnutí“. „Politujte mě,“ napsal jednomu dŧvěrnému příteli, „nikdy nebyl ţádný muţ pověřen řešit tak zoufale beznadějnou záleţitost. Armáda má velké potřeby a není vŧbec zásobována. Naše jízda nemá odvahu. Země je od Berwicku aţ k Yorku v rukou Skotŧ. Všude zděšení, všeobecné ochladnutí vŧči králi… Jedním slovem musím proti tolika zlŧm bojovat sám bez jakékoli podpory. Kéţ mě Bŧh ve své dobrotě zbaví největšího neštěstí mého ţivota.“

267

KNIHA PÁTÁ - Dlouhý parlament

IV. DLOUHÝ PARLAMENT Bez peněz, bez věrných vojákŧ, poraţen Skoty, kteří obsadili severní hrabství a ţádali před jejich vyklizením nejen náboţenskou svobodu (kterou jim nikdo tak jako tak nedokázal vzít), ale i válečnou náhradu, se Karel musel nakonec sklonit před vŧlí svých nejrozhodnějších poddaných. Lordi ho vyzvali, aby svolal nový parlament. Petice s deseti tisíci podpisy, které sebral Pym, to ţádala také. Král povolil. Ještě nikdy nevyvolaly volby na venkově takové ţivé vášně. Pym jako skutečný vŧdce strany, coţ byla nová funkce, jezdil po venkově, ve městech pořádal schŧze, tvořil místní výbory. Hampden, z něhoţ se stal jeden z nejvýznamnějších muţŧ království, podporoval Pyma svou velkou autoritou. Co chtěli ti muţové? Dosáhnout, aby byli zvoleni opravdoví puritáni, odhodlaní k boji proti absolutismu. Druhý parlament z roku 1640 jiţ není parlamentem reformistickým, je to parlament revoluční. Toto revoluční shromáţdění však není demagogické. Poslanci „dlouhého parlamentu“ jsou šlechtici a vlastníci, váţní, náboţní a vzdělaní, kteří se chtějí co nejrychleji vrátit na svá rodinná panství. Takoví lidé nemají sklon ke vzpouře a pomoci davu se dovolávají jenom s těţkým srdcem. Nejsou zaujati proti monarchii jako takové a jiné zřízení si vlastně ani nedovedou představit. S Karlem si však chtějí vyřídit staré účty, dva staré spory, jeden politický a druhý náboţenský, které uţ od příchodu stuartovské dynastie otravují ţivot Anglie.

I.

Pym a členové parlamentu se báli mnohem víc Strafforda neţ krále. Věděli, ţe souboj mezi nimi a jím bude soubojem na ţivot a na smrt. Buď přivede k popravčímu špalku Pym Strafforda, nebo Strafford dá jednoho dne pověsit Pyma. Jedním z prvních činŧ nového parlamentu bylo, ţe Strafforda obvinil prostřednictvím impeachment před Sněmovnou lordŧ z velezrady. Strafford věděl jiţ několik týdnŧ, ţe v okamţiku, kdy vstoupí do parlamentu, je ztracen. Řekl to Karlovi a ten mu odpověděl, ţe jako král Anglie ho mŧţe před kaţdým nebezpečím chránit a ţe parlament mu nesmí zkřivit ani vlas na hlavě. Strafford se tedy dostavil do Sněmovny lordŧ právě ve chvíli, kdy tam přicházel Pym v čele deputace Dolní sněmovny, aby ţádal o jeho uvěznění. Stafford přišel s hrdě vztyčenou hlavou, musel však pokleknout u zábradlí, aby vyslechl

II.

268


obvinění, a odešel uţ jako vězeň. Skutečná spravedlnost by ho musela osvobodit. Tento impeachment neměl ţádnou legální hodnotu. Jak je moţné obvinit z velezrady, tedy zločinu proti králi, člověka, který byl právě nejvěrnějším královým sluţebníkem? Podle ústavních obyčejŧ však parlament neměl, pokud se chtěl zbavit ministra, kterého podporoval král, ţádný jiný prostředek. Ţalobci se pokusili Strafforda kompromitovat citováním jeho výrokŧ v tajné radě: ţe prý se obíral myšlenkou podrobit Anglii pomocí irské armády. Přesto mohli předvést jenom jednoho, a to ještě značně pochybného svědka - sira Henry Vaneho. Pym a jeho přátelé plni vzteku pochopili, ţe takto ve Sněmovně lordŧ nedosáhnou většiny nutné ke Straffordovu odsouzení. Strafford, i kdyţ měl podlomené zdraví, se hájil velmi účinně svým krásným, úsečným, pro něho příznačným zpŧsobem. Konec jeho obhajovací řeči dojal všechny, kdo ho poslouchali. „A nyní, mylordové, se ve vší pokoře a s klidem v duši jasně a svobodně podrobuji vašemu soudu, ať je vaším rozsudkem ţivot nebo smrt. Te Deum Laudamus, Te Dominum confiteor!“38 Znepokojení ţalobci se utekli k jednoduššímu a hrubšímu zpŧsobu, k Bill of Attainder39 který odhlasoval parlament a potvrdila koruna. Při tomto postupu ztrácel obţalovaný všechny záruky soudního dvora. Vezmeme-li v úvahu jenom dŧkazy ze zákona, pak nelze jednání Pyma a jeho přátel ničím ospravedlnit. Zavraţdili Strafforda jakous takous soudní formou. Na jejich omluvu je třeba říci, ţe ani Strafford, kdyby ţil a znovu získal svobodu, by neváhal zničit je „nesmlouvavě“. Pro Pyma a jeho přátele by asi bylo lepší přiznat upřímně, ţe začíná občanská válka, a neskrývat se pokrytecky za zákon. Lord Digby ve svém velikém projevu, který mu slouţí ke cti, prohlásil, ţe nemŧţe s čistým svědomím bill schválit. „Bŧh mě chraň,“ zvolal nakonec, „odsoudit člověka k smrti pouze podle zákona vyneseného a posteriori… Vím, mister speaker, ţe parlament má moc soudní a moc zákonodárnou. První stanoví to, co je podle zákona spravedlivé, a druhá to, co politicky slouţí blahu obce. Ale tyto dvě moci nelze slučovat, my nemáme právo zastírat čin politicky prozíravý zbytečnou okázalostí spravedlnosti podle zákona.“ O síle tehdejších vášní svědčí, ţe tuto znamenitou řeč spálil kat a ţe krále poţádali, aby lorda Digbyho v budoucnosti nepověřoval ţádným čestným posláním, ani jinak nezaměstnával. Dolní sněmovna schválila Bill of Attainder dvěma sty čtyřmi hlasy proti padesáti

III.

38 39

Tebe, Boţe, chválíme, v tebe, Pane, věříme! - pozn. překl. Zákon o ztrátě občanských práv bez soudního projednávání - pozn. red.

269


pěti, a jména těch, kteří hlasovali proti a kteří měli podle zákona zŧstat veřejnosti neznámí, byla vyvěšena v City jako jména „straffordovcŧ a nepřátel země.“ Obchody City byly zavřené. Mistři a tovaryši šli do Westminsteru vyhroţovat straffordovcŧm. Pod nátlakem davu sami lordové odhlasovali trest smrti dvaceti šesti hlasy proti devatenácti. Podepíše král Karel, který slíbil Straffordovi, ţe mu parlament nezkřiví ani jediný vlas na hlavě, přijatý zákon? Všeobecnou panikou zachvácení biskupové přišli Karlovi říci, ţe jako král musí mít dvě svědomí jedno veřejné a druhé soukromé. Zatím se kolem Whitehallu valily londýnské davy a počínaly si tak hrozivě, ţe se katoličtí dvořané o překot zpovídali a ti nejodváţnější dŧstojníci se chystali poloţit ţivot při obraně schodišť a chodeb starého paláce. V neděli hluk ještě vzrostl. K deváté hodině král konečně podepsal. „Pokud mŧj lid neuspokojí nic jiného neţ smrt, musím zvolat: Fiat Justicia40!“ Strafford, kterého králova kapitulace překvapila, měl tolik ušlechtilosti, ţe mu napsal, ţe mu dává s radostí svŧj ţivot. Prý si však šeptal: „Nevěřte kníţatŧm ani jejich synŧm, protoţe nejsou zárukou spásy!“ Na jeho cestě k popravišti se v okně své kobky objevil starý arcibiskup Laud, který byl rovněţ vězněn, aby svému příteli poţehnal. Strafford zemřel se statečností tak prostou, ţe londýnští tovaryši zachovali při popravě uctivé ticho. Tak zemřel veliký muţ, jehoţ jediným zločinem bylo přání, aby parlament monarchii pomáhal a nikoli jí vládl. Po tomto procesu lze říci, ţe král jiţ v Anglii není totoţný se státem, protoţe Strafford byl povaţován za zrádce země pro svou oddanost panovníkovi.

IV.

Odsouzením Strafforda odstranil parlament jediného muţe, který byl schopen přeměnit anglickou monarchii v autoritativní vládu podobnou vládám ve Francii a Španělsku, které byly vzorem pro ostatní evropské země. Parlament nyní musel, aby jednou provţdy znemoţnil vítězství absolutismu, zakázat králi vládnout bez parlamentu, jak to dlouhou dobu dělal jeho otec i on sám. Slabost volených shromáţdění v jejich boji s trvalou výkonnou mocí tkví v tom, ţe je tato moc mŧţe svrhnout. Jejich jediným obranným prostředkem proti výkonné moci je stanovení zpŧsobu a pevných dat ke svolávání takových shromáţdění. Pym a jeho přátelé donutili krále schválit: 1) zákon, podle něhoţ musí být parlament svoláván pravidelně, a to alespoň jednou za tři roky; pokud

V.

40

Budiţ spravedlnost - pozn. překl.

270


by se král takovému svolání ještě ve třetím roce vyhýbal, je moţné jej svolat bez jeho souhlasu; ţádný parlament nesmí být rozpuštěn, pokud „netrval“ aspoň padesát dní, ani odročen na delší dobu neţ tři roky; 2) zákon, který zbavuje krále práva vybírat daně bez souhlasu parlamentu. Tedy jiţ ţádná Tunnage and Poundage a ţádná ship money, obecně řečeno ţádné neschválené daně; 3) výrazné omezení pravomocí krále a jeho rady, přičemţ výsadní soudní dvory (Hvězdná komora, Severní rada a další) musely ustoupit dvorŧm Common Law. Zejména byly zrušeny církevní soudy Vysoké komise, které Laud vyuţíval proti puritánŧm. Zákon zvítězil nad králem. Náboţenský problém byl ještě sloţitější neţ problém politický. Většina členŧ parlamentu se shodovala pouze v jediném bodě všichni se jako protestanti obávali papeţství. Mnozí z nich však nenáviděli Laudovy biskupy, kteří se snaţili vrátit Angličany zpět k rituálŧm, kdeţto jiní lpěli na starých hierarchiích. První chtěli z církve vymýtit episkopát, s „kořeny i větvemi“, druzí, přívrţenci biskupŧ neboli episkopalisté, měli proti svým odpŧrcŧm určitou výhodu v tom, ţe byli jednotnější. Mezi protivníky biskupŧ je nutné ve skutečnosti rozlišovat erastovce, ţáky německého theologa Thomase Erasta (1524 - 1583), kteří ve světských záleţitostech podřizovali církev státu a nahrazovali biskupy laickými komisaři, dále presbyteriány, přívrţence náboţenské demokracie podle skotského nebo ţenevského vzoru se „staršími“ a synody, a konečně sektáře neboli kongregacionalisty či independenty, tj. nezávislé, kteří tvrdili, ţe Bŧh je s kaţdou skupinou věncích, a kteří se tak navzdory duchovní omezenosti stali předchŧdci hlasatelŧ svobody svědomí.

VI.

Ve venkovských hrabstvích byli nejpočetněji zastoupeni věřící anglikánské episkopální církve; v Londýně měli presbyteriáni oporu ve skotských vojácích, kteří se po vítězství usadili v hlavním městě a které jako své spojence proti králi parlament nijak nespěchal odeslat; nezávislí si mysleli, ţe episkopalismus stejně jako presbyterianismus jsou jenom dvě formy tyranie. Představte si ty náboţenské a politické diskuse od rána do večera uprostřed náboţensky rozvášněného města. Členové parlamentu se někdy mezi sebou hádali celý den a pak při svíčkách i dlouho do noci. Pyma, Hampdena a Hyda bylo moţné vidět, jak se procházejí kolem westminsterského hřbitova nebo se scházejí doma a hovoří při večeři o svých velkých záleţitostech. Jakmile se něco proslechlo, obchodníci a tovaryši okamţitě zavírali krámy a běţeli do Westminsteru nebo do Whitehallu. Ţádná ozbrojená moc tento dav nezadrţovala.

VII.

271


Naopak, právě on chránil parlament. Naproti tomu krále bránilo několik dŧstojníkŧ s dlouhými vlasy, kapitánŧ s polovičním platem, kterým londýnští tovaryši posměšně říkali „kavalíři“ (cavaliers), kdeţto královna, která viděla z okna dohola ostříhané hlavy puritánŧ, se ptala, komu patří ty „kulaté hlavy“ (roundheads). A to jméno jim zŧstalo. Téměř všichni historikové ostře odsuzovali chování Karla I. během zasedání „dlouhého parlamentu“. Jak by si však ten nešťastník mohl představit kompromis, který se v příštím století stane základem konstituční monarchie? Karel I. neviděl ţádné východisko ze stávajícího dilematu - buď znovu nastolit svou autoritu, nebo se stát jenom přízrakem krále. Protoţe mezi králem a parlamentem neexistovala ţádná vláda jako prostředník, musely tyto dvě síly na sebe nutně naráţet a občanská válka byla neodvratná. Myšlenka, ţe by se menšina mohla v případě konfliktu podřídit většině a dovolit jí vládnout, byla tehdy nepřijatelná a vlastně i nepředstavitelná. Jakmile se země tak hluboce rozdělila, neexistovalo jiné řešení neţ občanská válka. Ostatně ani zákon většiny by nedovolil rozřešit základní otázku té doby, kterou byla náboţenská otázka. Zájmy se dohodnou, ne však přesvědčení.

VIII.

Je nicméně třeba přiznat, ţe král všechen ten zmatek ještě znásobil svou obojakou hrou. Poslušně potvrdil zákony odhlasované parlamentem, ale zároveň proti nim a parlamentu kul pikle. Měl ovšem zato, ţe je ve válečném stavu, kdy je všechno dovoleno. Zašel dokonce tak daleko, ţe ţádal proti Angličanŧm o pomoc Skoty, kteří byli stále na britských ostrovech nejlepšími vojáky. Ti mu ji přislíbili za podmínky, ţe přijme pro Anglii presbyteriánský covenant. Ale král jako epískopalista to přijmout nemohl a musel od zamýšleného spojenectví se Skoty upustit. V jednom okamţiku začal věřit ve své vysvobození. Členové parlamentu, jednotní proti němu, se prudce rozcházeli v náboţenské otázce, protoţe jedni chtěli zrušit všechny obřady a pozměnit i samu Prayer Book, Knihu modliteb, zatímco druzí sice neměli biskupy v lásce, ale úzkostlivě lpěli na krásných anglikánských modlitbách. Díky tomuto rozkolu vznikla monarchistická a anglikánská strana, vedená takovými muţi jako Hyde, kteří by byli pro krále vhodnými rádci. „Velká remonstrace“41 byla parlamentem odhlasována jenom většinou jedenácti hlasŧ. Královská prestiţ Pyma sráţela, ale neobratnost krále Karla ji zase vyvaţovala.

IX.

41

Great Remonstrance, tj. právo na oponování králi - pozn. překl.

272


Dne 3. ledna 1642 poţádal královský generální prokurátor neočekávaně Sněmovnu lordŧ o impeachment pro velezradu pěti členŧ Dolní sněmovny a mezi nimi i Pyma a Hampdena. Tento postup byl v rozporu se všemi zákony, právo vyhlásit impeachment patřilo jedině Dolní sněmovně. Sám král přišel do Dolní sněmovny, aby těchto pět jejích členŧ zatkl. Ti však byli předem upozorněni a město se jiţ postaralo o jejich úkryt. Byl to nanejvýš trapný výstup. Král vstoupil v doprovodu svých kavalírŧ a posadil se do speakerova křesla. Členové parlamentu stáli s obnaţenou hlavou. Král okamţitě postřehl, ţe „ptáčci uletěli“. Odešel středem nepřátelského davu, který na něj, kdyţ přecházel kolem, křičel: „Privilegia!“ Poté povolali na ochranu parlamentu měšťanské milice ze City. Sráţka obou sil byla neodvratná. Král uznal za nejmoudřejší opustit město.

X.

273

KNIHA PÁTÁ - První občanská válka

V. PRVNÍ OBČANSKÁ VÁLKA Přišla doba, kdy se kaţdý Angličan musel rozhodnout pro jeden nebo druhý tábor. Velká většina se však rozhodnout nechtěla. Tato revoluce nebyla jednou z těch vln, které přicházejí z hloubi a pozvedají široké vrstvy. Třídy spíše rozdělovala, neţ je stavěla jedny proti druhým. Ve Westmisteru zŧstalo třicet pairŧ, osmdesát jich následovalo krále a dvacet jich bylo nestranných. Squirové a yeomani se stejně jako pairové rozdělili mezi dvě armády. Londýn, město nespokojencŧ a protestantŧ, se postavilo na stranu parlamentu, ale katedrální města stála za svými biskupy a tedy za králem. Sedláci byli většinou nerozhodní. „Bylo jim celkem jedno, kdo jim vládne, jen kdyţ mohli v klidu obdělávat svá pole a chodit na trh.“ V některých hrabstvích podepisovali puritáni a anglikáni, členové parlamentu a royalisté dohody o neutralitě. Tito váhavci se s těţkým srdcem rozhodli pro jednu nebo druhou stranu teprve později, kdyţ poznali, ţe armády obou stran se k neutrálŧm chovají stejně nepřátelsky. Mnohdy jeden rozhodný squire přetáhl na svou stranu všechny šlechtice z okolí. Nájemci následovali svého pána. Milovníci rozkoší byli pro krále, protoţe puritáni představovali přísnost. Sektáři podporovali parlament, protoţe od něj očekávali (neprávem) náboţenskou svobodu. V hrubých rysech se katolický sever a západ přikláněly spíše ke králi, jih s východem k parlamentu, ale i takto vymezené hranice nebyly vţdy docela přesné. Armády, které proti sobě stály, nečítaly nikdy více neţ čtyřicetinu obyvatel země, a v nejdŧleţitějších bitvách občanské války bylo na kaţdé straně nejvýš dvacet tisíc bojovníkŧ.

I.

V této revoluční době je země, která za jiných okolností vře tak silnými vášněmi, kupodivu téměř netečná. Ale v roce 1641 byly doktríny a úmysly obou stran naprosto nejasné. Na počátku války si nikdo v parlamentním táboře nepřál svrhnout Karla Stuartovce. Nikdo si ani nedokázal představit, ţe by bylo moţné obejít se bez něho. Parlament se chtěl jenom před královou osobou zabezpečit a zbavit ho jeho špatných rádcŧ. Essex, vrchní velitel parlamentních vojsk, doporučoval svým oddílŧm rozvahu a řekl jim: „Poraţený král zŧstane vţdycky králem, ale my, pokud budeme poraţeni, budeme jenom vzbouřenci a

II.

274


zrádci.“ Představa posvátnosti královské hodnosti, která se vryla clo lidských duší během staletí prokazované úcty, zŧstává stále nedotčena. Kdyţ král na počátku války „zdvihl svŧj prapor“ u Nottinghamu, bylo mnoho muţŧ, jejichţ rozum dával za pravdu parlamentu, tímto symbolickým obřadem hluboce pohnuto. A přesto se tento divadelní výstup nepodařil. Pršelo. Karel, puntičkář a zuřivec jako všichni Stuartovci, neustále opravoval hlasatele, který četl jeho provolání. Vítr srazil korouhev do bláta. Nicméně to byl králŧv praporec. Nejeden muţ, jako třeba sir Edmund Verney, si pomyslel, kdyţ to viděl, ţe přes svoji lásku k bibli a parlamentu nemŧţe opustit v neštěstí panovníka, jehoţ chléb jídal. A tak mnozí hájili jenom z loyality věc, kterou nepovaţovali za spravedlivou. Někteří z nestranných sice schvalovali politické myšlenky členŧ parlamentu, ale nechtěli, aby jim sahali na Knihu modliteb, jiní, nepřátelští vŧči anglikánské církvi, podporovali krále. Tolik nejasností nemohlo vyvolat ţádné opravdové nadšení. Ve skutečnosti šlo v této bohaté a poměrně šťastné zemi spíše o něco, co lze přirovnat k dnešnímu boji politických stran, neţ o opravdovou revoluci, kterou téměř vţdy vyvolávají velké hospodářské nepořádky. To, ţe obyčejný parlamentní spor nabyl formy skutečné války, bylo dŧsledkem nedokonalého parlamentního systému. Bude třeba běd občanské války, aby byly poloţeny základy opravdové politické snášenlivosti, stejně jako v jiných zemích hrŧzy pronásledování poloţí základy snášenlivosti náboţenské.

III.

Ti, kdo se války zúčastňují na té či oné straně, jsou výkvětem národa. Proto také zŧstane tento zápas poměrně humánní. Boje budou krvavé, protoţe vojáci obou stran jsou stateční, ale se zajatci se s výjimkou Irŧ a katolických kněţí jedná poměrně slušně. V obou táborech se pyšní tím, ţe jsou křesťanskou armádou. Před bitvou dává kaţdý velitel slouţit poboţnost. S té i oné strany si soupeři vzájemně vyčítají hříchy. „V naší armádě,“ říká royalista, „se dopouštíme lidských hříchŧ, milujeme víno a ţeny, ale ve vaší se dopouštíte hříchŧ ďábelských, pěstujete duchovní pýchu a holdujete vzpouře!“ Zatímco statečnost a víra bojovníkŧ jsou opravdové, jejich znalosti vojenského řemesla, alespoň zpočátku, jsou sotva prŧměrné. Dlouhý mír za Tudorovcŧ zpŧsobil, ţe se na válečné umění téměř zapomnělo. Někteří velitelé, jako Karlŧv synovec Ruprecht, syn falckého kurfiřta Bedřicha, výborný jezdec, ale špatný taktik, velel vojskŧm na pevnině. Jiní, jako Oliver Cromwell z puritánské armády, četl díla velkých vojenských stratégŧ. Většina však bojuje nazdařbŧh. Zpravodajské

IV.

275


sluţby jsou tak bídné, ţe armády mají co dělat, aby se vŧbec setkaly. Karlovým cílem je na počátku obklíčení Londýna; parlament nemá cíl ţádný - kromě zajetí ţivého krále. Jízda byla v této válce znovu zbraní, která přinesla konečné rozhodnutí. Tvořila přibliţně dvě třetiny armád. Pěchota se skládala z kopiníkŧ a mušketýrŧ. Mušketýři byli při útocích jízdy proti jejich křídlŧm snadno zranitelní, protoţe v té době samozřejmě ještě neexistovaly ani bajonety, ani opakovací ručnice, takţe zŧstávali po vypálení salvy bezbranní. Jejich taktika spočívala v tom, ţe se ukrývali, aby znovu nabili své zbraně, do čtverhranu vytvořeného píkami, na to však neměli vţdycky dost času a nechávali se rozsekat šavlemi. Ruprecht jako první začal s nenadálými útoky jízdy s tasenými šavlemi. Ale nadmíru odváţný Ruprecht zanedbával zbytek armády, jeho útoky byly vítězné, ale jeho bitvy prohrané. Parlament, podporovaný londýnskými obchodníky, měl během celého válečného taţení určitou výhodu - mohl snadno vybírat daně. Ovládal také moře; protestantští námořníci si zachovali nenávist vŧči Španělŧm, absolutismu a kavalírŧm; umoţnili povstalcŧm udrţovat spojení s pevninou, coţ zachránilo londýnský obchod a celní poplatky.

V.

Na počátku války přálo štěstí králi, který mohl po nerozhodné bitvě u Edgehillu soustředit proti Londýnu tři armády. Kdyţ se dostal do úzkých, stáhl se do Oxfordu, ze kterého si udělal hlavní město a jehoţ gotické koleje zakrátko zaplnily krásné dvorní dámy a kavalíři s dlouhými načesanými kadeřemi. V královské armádě se stranické pletky mísily s milostnými pletkami a v reakci na puritánskou strohost se tu všichni předháněli v galantním chování. Kdyby měl král dostatek peněz a kdyby jeho politika byla alespoň o trochu přímější, mohl zvítězit. Král se však pokoušel vyjednávat najednou se Skoty, s Francií (prostřednictvím královny, která se musela po bolestném porodu uchýlit na dlouhou dobu na pevninu), i s parlamentem. Jeho vzájemně si odporující nabídky nakonec přesvědčily všechny, na které se s nimi obrátil, o jeho neupřímnosti. Přesto mu jeho soupeři poskytovali skvělé šance svou nejednotností. Parlament se stejně jako král snaţil získat pomoc Skotŧ, ti ji však podmínili změnou anglikánské Anglie na Anglii presbyteriánskou. Král na takovou podmínku nemohl přistoupit, protoţe byl upřímný anglikán, parlament rovněţ váhal, protoţe jeho nejlepšími vojáky byli nezávislí (independenti), kteří ţádali svobodu kultu. Koncem roku 1643 však parlament v zájmu vítězství podepsal se Skoty covenant, a to bez ohledu na nebezpečí, ţe uvidí tábořit přímo

VI.

276


pod londýnskými hradbami presbyteriánskou armádu. K řešení náboţenské otázky měl několik výhrad. Zavázal se reformovat anglickou církev „podle vzoru nejlepších reformovaných církví“, coţ byl příslib presbyteriánské demokracie, ale také „podle slova boţího“, coţ zase umoţňovalo v případě nutnosti povolit náboţenské sekty. Skotské spojenectví přineslo v roce 1644 parlamentu vítězství u Marston Moor nedaleko Yorku. John Pym zemřel ještě před bitvou a jeho tělo pohřbili ve Westminsterském opatství. Jedním z nejlepších vojákŧ v oné bitvě byl nový muţ, Oliver Cromwell, drobný squire z Huntigdonu, bratranec Johna Hampdena a stejně jako on od raného mládí přísný puritán. Jestliţe však bylo Cromwellovo náboţenství stejně váţné jako náboţenství Hampdenovo, nebylo zdaleka tak čiré. Jako melancholik, propadající mučivým myšlenkám, strávil velkou část svého ţivota ve stavech mystického vytrţení. Podléhal citovým hnutím daleko více neţ prŧměrný Angličan a často míval slzy v očích. Při obhajobě své víry dovedl být Cromwell tvrdý, ale také projevoval nesmírnou něhu k ubohým křesťanŧm, kteří si nepřáli nic jiného neţ ţít v čistotě. V předvečer veliké bitvy nebo dŧleţitého rozhodnutí jej často viděli, jak prchá před lidmi, zavírá se s biblí v ruce a dlouze se modlí. Jeho přirozenou řečí byla řeč Písma svatého. Přišel z „kraje kapradí“, ze země baţin, která byla skoro tak pustá jako země, kde vyrostl Mohamed. S muslimským prorokem sdílel i monoteismus, prostotu učení a nesmiřitelnou vŧli. Byl poslancem parlamentu z roku 1628 a horlivým puritánem a vytvořil hned na počátku občanské války z vybraných sousedŧ malý jízdní oddíl. Jako realistický voják rozpoznal převahu královského jezdectva a pochopil, ţe má-li armáda parlamentu zvítězit, musí se skládat z vojákŧ upřímně oddaných věci a nikoli ze ţoldnéřŧ a lidí lhostejných. „Hrstka počestných lidí,“ uvaţoval, „bude lepší neţ velké mnoţství.“ Chtěl mít svatý pluk, úderný oddíl jako „tři sta vojákŧ Gedeonových“.

VII.

Pro blouznivou a neklidnou duši Olivera Cromwella byla válečná léta poměrně šťastnými léty. Ve své horlivé činnosti našel klid a mír duše. Věrný své utkvělé představě vzorové armády shromáţdil „podle svého vkusu muţe spojené jednotnou kázní, kteří ho poslouchali jako hudební těleso svého dirigenta, do čtrnácti jízdních oddílŧ s celkovým počtem jedenácti set muţŧ“. Cromwell po nich neţádal, aby byli presbyteriáni nebo puritáni. „Kdyţ si stát do svých sluţeb vybírá vhodné muţe,“ řekl, „nestará se o jejich soukromé názory. Stačí mu, ţe jsou ochotni mu věrně slouţit.“ Při výběru

VIII.

277


dŧstojníkŧ vŧbec nedbal na jejich pŧvod. „Mám raději špatně oblečeného kapitána, který ví, proč se bije, neţ toho, kterému říkáte gentleman a který také není ničím víc.“ Všem vnutil tu nejpřísnější kázeň, a to nejen na bitevním poli, ale i při odpočinku. Ve vojsku těchto Ironsides, Cromwellových „Ţelezných bokŧ“, se nehraje ani nepije. Ani vesnice se neobávaly jejich příchodu. Pohled na taková spořádaná vojska Cromwela opravdu těšil. „Mám nádherný sbor,“ psal, „budete si ho váţit, aţ ho poznáte.“ Cromwellovi vojáci mají v armádách parlamentu stejnou úlohu jako „strana“ v dnešních totalitních reţimech. Čím více se válka protahovala, tím více země strádala a tím byla netrpělivější. Několik dní před tím, neţ zemřel, vypískaly londýnské ţeny starého, kdysi tak oblíbeného Pyma. Poprava Lauda, zavraţděného podle zákona jako Strafford, rozdělila krále a parlament jako nikdy předtím. Kdyby nedošlo k rychlému vítězství, měšťanské milice by určitě vyhnaly z Westministeru ty, které tak dlouho chránily. Ale k rychlému vítězství potřeboval parlament armádu, která by se jako celek vyrovnala Cromwellovým „ţelezným“. Cromwell měl odvahu říci členŧm parlamentu otevřeně, ţe jejich armáda nezvítězí, dokud se oni sami nezřeknou velení vojsk. Armáda potřebovala vojáky a ne politiky. Opatření, která ţádal Cromwell, byla schválena výnosem o dobrovolném odřeknutí (Self Denying Ordinance), a armáda podle „nového vzoru“ vznikla pod vrchním velením sira Thomase Fairfaxe. Faifaxe, v míru tichého, koktavého, ale v boji ohnivého vojáka, si všichni váţili pro jeho oddanost. Od nynějška měli vojáci dostávat pravidelně ţold, měli mít jednotnou výzbroj a stejnou temně nachovou uniformu. Cromwella, ačkoli byl podle zákona sám postiţen svým vlastním opatřením, zvláštním výnosem jmenovali Fairfaxovým dŧstojníkem.

IX.

„Nový vzor“ dosáhl nad královskými vojsky rozhodného vítězství roku 1645 v bitvě u Nasseby, v němţ Cromwell viděl ruku boţí. V následujícím roce vytáhl Fairfax na Oxford a král musel z města uprchnout. To byl také konec královského odporu. Královna marně psala králi, aby si koupil skotské spojenectví i za cenu odstoupení od anglikánské církve, král se k tomu nemohl odhodlat. „Dvojnásob mě mrzí, ţe se vzájemně neshodujeme, ale věřím, ţe pokud správně pochopíš celou otázku, nebudeš mi to mít za zlé, protoţe - o tom tě ujišťuji - nedělám v podstatě ţádný rozdíl mezi podrobením se presbytariánské nadvládě a podrobením se římské církvi.“ Kdyţ 27. dubna 1646 opustil Oxford, nejdříve ho napadlo vrátit se do Londýna. „Mám ještě naději a

X.

278


doufám, ţe se mi podaří získat na svou stranu buď presbyteriány, nebo nezávislé (independenty), aby mě jedni zbavili druhých a já se znovu stal skutečným králem.“ Dopis, který svou směsicí hrdinství a prostoduché obojakosti plně odpovídá Karlově povaze. Co záleţí jemu, Karlovi, na tom, ţe by klamal presbyteriány i nezávislé? Oběma pohrdal stejnou měrou. V poslední chvíli si to rozmyslel a spolehl se na Skoty.

279

KNIHA PÁTÁ - Armáda proti parlamentu

VI. ARMÁDA PROTI PARLAMENTU Po dobytí Oxfordu a po Karlově útěku se parlament stal vítězem. Ale vojenské vítězství v občanské válce zdaleka neřeší všechny problémy. Králŧv pád znemoţňoval zároveň i despotismus parlamentu. Země zŧstala royalistická. Touţila po návratu k časŧm, kdy vesnice neobsazovali vojáci; neměla ráda divoké náboţenství Cromwellových lidí. Mnoho Karlových přívrţencŧ očekávalo i přes poráţku s dŧvěrou okamţik, kdy Anglie najde zase „svoje staré dobré mravy, starou dobrou náladu a starou dobrou přirozenost“. Přesto i v očích kavalírŧ a nestranných představovala armáda „nového vzoru“ pořádek. Protoţe i přes své vítězství prokázala určitou umírněnost, setkala se s téměř jednomyslně příznivým přijetím. Armáda však od svého vítězství naneštěstí očekávala začátek nového věku. Většinu v ní tvořili nezávislí a sektáři, horliví věřící, z nichţ kaţdý byl kazatel a prorok, kaţdý byl demokrat, který jiţ protoţe v bitvách poráţel royalistické kavalíry - nerespektoval rodové hierarchie. „Kdo byli v očích Cromwellových dŧstojníkŧ angličtí lordi? Pouzí plukovníci Viléma Dobyvatele; kdo byli baroni - pouze jeho majoři, a kdo rytíři - pouze jeho kapitáni.“ A čím byl parlament bez armády? Jakou mocí mohl vnutit vítězným vojákŧm, kteří chtěli svobodu víry a kteří jiţ nebyli ochotni přijmout ani westminsterské presbyteriánství, ani whitehallské anglikánství, novou národní církev?

I.

Parlament, zaklesnutý mezi konservativním lidem a radikální armádou, nerozuměl ani lidu ani armádě. Jako kaţdé shromáţdění, které zŧstává dlouho u moci, měl sklon proměnit se v kolektivní autokracií. Ve své pyšné pošetilosti se domníval, ţe má dostatek sil k pronásledování anglikánŧ i nezávislých zároveň. Proti nové prebysteriánské církvi neobratně popudil šlechtice-kavalíry tím, ţe ohroţoval jejich majetek, a vojáky s kulatými hlavami tím, ţe ohroţoval jejich ţold. Bez Pyma a Hampdena ztratil „dlouhý parlament“ vlastnost, bez níţ nemŧţe nikdo vládnout, ztratil smysl pro to, co je moţné. Nejdříve se pokusil vyjednávat s králem, kterého mu vydali Skotové, unavení anglickým sporem. Podmínil smír s Karlem, svým zajatcem, devatenácti návrhy: král měl schválit covenant, zrušit episkopát, postoupit parlamentu na dvacet let

II.

280


svrchovanou moc nad armádou a námořnictvem, dovolit parlamentu jmenovat vysoké státní hodnostáře a svolit k vypovězení velkého počtu royalistŧ. Karel stále nevěřil, ţe musí hrát s povstalci otevřenou hru. Nic neodmítl a nic také nepřijal, dále jednal s Francouzi a se Skotskem, s presbyteriány proti nezávislým, s nezávislými proti presbyteriánŧm. K uzavření platné smlouvy by musel mít parlament skutečnou moc. Moc však měla jenom armáda. Třicet tisíc muţŧ pod Fairfaxovým a Cromwellovým velením s úzkostí čekalo na rozhodnutí o svém osudu. Přáním parlamentu bylo:

III.

a) co nejrychleji je rozpustit a ponechat ve zbrani jenom oddíly nutné pro posádkovou sluţbu a polní taţení do Irska, které pro nepořádky v této zemi bylo stále naléhavější; b) ponechat ve sluţbě pouze presbyteriánské dŧstojníky a propustit nezávislé jako podezřelé; c) nevyplatit jim dluţný ţold. Cromwell, člen parlamentu i voják, ale spíše voják neţ člen parlamentu, byl váţně znepokojen nenávistí vŧči armádě, kterou viděl rŧst ve Westminsteru. Nechápal, jak mŧţe parlament upírat právo být křesťany podle vlastní úvahy vítězŧm, kteří bojovali pouze za toto právo a za nic jiného. Zmatený, rozervaný a nešťastný si zvolil za své dŧvěrníky dva muţe mladší neţ on sám: Vanea a svého zetě Iretona, kteří byli oba stejně jako on pobouřeni nevděčností presbyteriánských členŧ parlamentu. Ale přesto moţnost pouţít armádu proti parlamentu nepřišla Cromwellovi, který se upřímně děsil občanské války a jakékoli vojenské diktatury, vŧbec na mysl. Mezitím nespokojenost armády rostla. V plucích vznikaly vojenské výbory. Parlament vyslal čtyři své členy, mezi nimiţ byli Cromwell a Ireton, aby s nespokojenci vyjednávali. Cromwell by je moţná přivedl ke kázni, kdyby se během vyjednávání nedozvěděl, ţe členové parlamentu, kteří zdánlivě dopřávali sluchu stíţnostem armády, se ve skutečnosti chystají ji napadnout. Parlament vyzbrojil občany, vytvořil v Londýně presbyteriánskou milici, poţádal Skoty o přispění a nabídl nyní králi, ţe mu vrátí jeho trŧn, pokud přijme na tři roky prebysteriánství. Vojáci se rozhodli nenechat v rukou parlamentu hlavní trumf, totiţ zajatého krále. Kornet Joyce odjel se svými jezdci do Holmby, kde se král zdrţoval, a tam poprosil Karla, aby ho následoval. Král ho poţádal, aby mu

IV.

281


předloţil pověření. Joyce ukázal za sebe na své jezdce. „To je opravdu krásné pověření,“ řekl král, „a tak pěkně napsané jako ţádné z těch, co jsem v ţivotě viděl - druţina krásných a bezúhonných gentlemanŧ.“ Král, který vypadal velmi spokojeně, se s Joycem vypravil do Newmarketu. Kdyţ viděl, jak se jeho nepřátelé hádají o jeho osobu, domníval se, ţe přichází chvíle jeho odvety. Poté co parlament nabídl armádě, ţe ji rozpustí s týdenním ţoldem, coţ byl pustý výsměch, rozhodl se Cromwell opustit Londýn a vrátit se k vojákŧm. Nyní jiţ byl odhodlán zmařit pletichy parlamentu pomocí armády. Toto počínání se příčilo myšlenkám, které často hlásal, ale sama moudrost často velí pořádkumilovnému člověku, aby se postavil do čela hnutí, které povaţuje za nebezpečné. Je lepší vést, neţ být veden. Cromwell se nepochybně méně obával reakcí ukázněné a vedené armády neţ křečí anarchické vzpoury. Pod Cromwellovým velením proti městu vytáhlo dvacet tisíc vojákŧ; dvacet tisíc vojákŧ, kteří se dlouho modlili k Hospodinovi, neţ se dali na pochod; dvacet tisíc vojákŧ, kteří zajedno se svými dŧstojníky ţádali spravedlnost. Londýnskému starostovi, který by se mohl postavit na odpor, adresoval Cromwell vlastnoruční dopis, ve kterém ţádal pro své vojáky svobodu praktikovat náboţenství, které vyznávají. Tento dopis byl přečten v Dolní sněmovně a vyslechnut s bázní a úctou. Po něm přišlo prohlášení armády, jehoţ autorem byl Ireton. Tento manifest říkal, ţe pramenem veškeré moci je lid, ţe zvolená oligarchie, pokud směřuje k absolutismu, mŧţe být stejně nebezpečná jako tyranský panovník a ţe armáda z těchto dŧvodŧ dŧrazně ţádá, aby se parlament zbavil jedenácti členŧ, které vojáci povaţují za neţádoucí. Parlament odmítl; armáda se přiblíţila k Londýnu, a kdyţ jiţ byla opravdu blízko, jedenáct jmenovaných členŧ uprchlo. Někteří vojenští radikálové chtěli táhnout na Westminster, ale Cromwell dal přednost jednání. „Vyhneme se tak,“ prohlásil, „moţné závaţné výtce, ţe jsme si na parlamentu vynutili souhlas násilím.“ Parlament dovolil armádě vstoupit do města a Fairfaxe jmenovali vrchním velitelem Toweru. V následujících dnech dosáhl spor mezi členy parlamentu a vojáky větší ostrosti neţ kdykoli dosud. „Tito muţi,“ řekl Cromwell, „odtud neodejdou, dokud je armáda nevytáhne za uši.“

V.

Cromwell byl člověk těţkopádného, silného a prostého ducha. Parlament byl vírou jeho mládí, pomalu ji však ztrácel a pokusil se znovu spojit se s králem. Neţádal snad Karel, jak se zdálo, stejnou náboţenskou toleranci jako armáda? Nestačilo by snad, aby se mu v budoucnosti znemoţnila

VI. 282


jakákoli svévole, vymezit hranice jeho pravomoci? Cromwell a Ireton připravili návrhy, které by v Anglii, kdyby je král přijal, poloţily základy konstituční monarchie. Ale Karel, který neměl představu o realitě, nebyl v náladě vyjednávat. „Netrpěl výčitkami svědomí ani neklidem.“ Byl se svým dvorem v Hampton Court, kde přijímá, jako by se nic nedělo, se svou obdivuhodnou dŧstojností velitele armády, jejich manţelky a dcery, Cromwellovi slibuje stuţku podvazkového řádu, ale přitom mu chystá - kdyby se naskytla příleţitost konopný provaz, neustává věřit ve svoji nenahraditelnost a kuje pikle se všemi moţnými stranami. Taková zábava na houpačce je nebezpečná, odrazovala králi přátele. V armádě vznikla nová strana, strana egalitářských levellerŧ, jejímţ cílem bylo odstranit všechny společenské rozdíly. Podněcováni puritánským pamfletistou, Johnem Lilburnem, šířili levellers republikánskou doktrínu: Jediná přirozená moc pochází z lidu, monarchie a Sněmovna lordŧ jsou zbytečné výrŧstky, vládu musí tvořit jenom jedna komora volená na základě všeobecného volebního práva.“ To vše hustě proloţeno nesčetnými biblickými citáty. 42 John Lilburne, výřečný, prudký, lehkověrný a mstivý člověk, byl z lidí, kteří dovedou upoutat pozornost širokých vrstev a pak je vedou ke zkáze. Ve Fairfaxovi a Cromwellovi narazil na vŧdce, schopné hájit umírněný a rozumný postoj i silou. Abstraktní pojmy jako přirozená práva člověka prostému a jadrnému Cromwellovu duchu nic neříkaly. Aby uvěřil a porozuměl, potřeboval hmatatelné, skutečné instituce, a to také vysvětluje jeho snahu jednat s králem. Karel však musel Cromwella nutně odradit, tak jako přivedl k zoufalství všechny, kteří se za něj postavili. Dne 11. listopadu 1647 zmizel z Hampton Court. Vojáci, kteří ho hlídali, našli jeho plášť na ochoze a listiny na stole; král uprchl po řece. O něco později se rozneslo, ţe je na ostrově Wight. Tento útěk vyvolal nedŧvěru levellerŧ ke Cromwellovi. Dne 15. listopadu propukla v plucích otevřená vzpoura a vojáci nastoupili s Lilburnovým pamfletem Manifest lidu, připevněným na kloboucích. Cromwell tasil meč, přistoupil ke vzbouřencŧm a nechal je spolehlivými muţi zatknout. Dav se neodváţil pohnout. Tři vzbouřenci byli postaveni před válečný soud. Jeden z nich, kterého určil los, byl na Cromwellŧv rozkaz zastřelen. Vzpoura byla potlačena.

VII.

42

Ještě radikálnější lidové hnutí vytvořili v r. 1649 tzv. diggers, tj. kopáči, lidé obdělávající pŧdu. Jejich mluvčím byl Gerard Winstanley a jádrem jejich ideologie bylo majetkoprávní egalitářství pozn. red.

283


Karel utekl svým ţalářníkŧm jenom proto, aby dostal jiné. Věřil, ţe mu zámek v Carisbrooke zajistí nebezpečné útočiště, a našel tam vězení. Stále ještě si dopisoval s francouzským králem, se Skoty, ne však s Cromwellem, který mu přestal dŧvěřovat. Jeden z dopisŧ královně, který byl zadrţen, prozradil, ţe se Karel pokusil ještě jednou povolat do Anglie skotskou armádu. Tváří v tvář nebezpečí royalistického povstání se parlament a armáda spojily. V této druhé občanské válce (1648) Cromwell rychle a s konečnou platností zvítězil; ve svém vítězství viděl ruku boţí. Jestliţe si Hospodin poslouţil k poráţce královských vojsk právě Cromwellovou armádou, nebylo to znamení, ţe si tuto armádu a Cromwella vyvolil k tomu, aby srazil kdysi posvátnou moc? Zatím parlament, zbavený díky vítězství všech obav, vyjednával s králem, kterého povaţoval za zkroceného. Král přijal většinu presbyteriánských podmínek, pevně rozhodnut nedodrţet ţádnou z nich.

VIII.

Postavení nezávislých (independentŧ) a armády začínalo být nebezpečné. Široké vrstvy národa jenom čekaly na sebemenší projev jejich slabosti, aby se proti nim obrátily; Londýn, hlavní pramen státních příjmŧ, a parlament, jediná zákonná moc, jim byly nepřátelské; levelleři byli nadále nespokojeni. Mnozí puritánští dŧstojníci začali prohlašovat, ţe dokud nebude odstraněn Karel Stuartovec, „ten krveţíznivec“, nebude moţné nastolit ţádný opravdový mír. Fairfax však zŧstával loyální, zatímco Cromwell váhal, modlil se a plakal. Co chce Hospodin? Kde je povinnost? Co s králem? Přivést ho do Londýna jako vítěze? Neušetřil by své nepřátele. Drţet ho na ostrově Wight jako zajatce? Nikdy by nepřestal intrikovat. Popravit ho? To by mělo moţná za následek francouzský a skotský vpád. Ať uţ to bude cokoli, bylo nutné jednat nebo zahynout. Armáda vytáhla proti parlamentu. Dne 6. prosince 1648 se dostavil plukovník Pride se svými mušketýry před vchod do parlamentu a podle jmenovitého seznamu zatýkali podezřelé („Ten tu je, ten nesmí vstoupit“); čtyřicet nejnebezpečnějších odvedli do krčmy, nazývané Peklo, a ve Westminsteru nechali všeho všudy o něco více neţ padesát muţŧ. Od té chvíle je jisté, ţe tento „kusý parlament“ (Rump parliament) odhlasuje všechno, co od něj budou ţádat velitelé armády. Ještě tu však byl král. Cromwell jasně viděl, ţe kdyţ obětuje Karla Stuarta, jeho smrt vyhloubí mezi armádou a národem hlubokou propast. Ve Francii koneckoncŧ ţije princ Waleský, připravený stát se kdykoli legitimním nápadníkem trŧnu, takţe smrt Karla I. royalisty nezastraší. Přesto si byl Cromwell jist, ţe pokud bude ten podněcovatel zmatkŧ ţít, potud biblicky řečeno - „nebude moţný mír pro Izrael“.

IX.

284


Cromwellovo rozhodnutí bylo okamţité a on sám je jako obvykle připsal boţímu vnuknutí. Dne 20. ledna 1649 byl proces s králem zahájen. Ţaloba říkala, ţe „Karel Stuartovec, anglický král, pověřený omezenou mocí vládnout království prostřednictvím a v rámci přijatých zákonŧ a ne jinak, vedl zrádně a zlovolně válku s parlamentem a jako hlavní strŧjce této války je vinen všemi zradami, vraţdami a loupeţemi, které v ní byly spáchány“. Takové obvinění nemělo ţádný zákonný podklad. „Rád bych věděl,“ zeptal se Karel, „která moc, chci říci legální moc, mě sem přivedla? Na světě existuje mnoho nezákonných mocí, počínaje zloději a konče lupiči na velkých cestách. Ale aţ se dozvím, jaká je vaše zákonná moc, odpovím vám. Nezapomeňte, ţe jsem váš král, váš zákonný král. Vzpomeňte si na všechny hříchy, které jste nakupili na své hlavy, a na soud Boţí nad touto zemí. Dobře si to rozmyslete, to vám upřímně radím. Rozmyslete si to dříve, neţ přejdete od jednoho hříchu k dalšímu, ještě daleko těţšímu.“ Neexistuje snad nic tak po výtce anglického jako ono neustálé opakování slova „zákonný“. Dlouho po smrti Karla I. to byla opět myšlenka zákonnosti, která měla přivést na trŧn jeho syna. „Nikdy jsem se nechopil zbraní,“ řekl ještě, „proti lidu, ale na obranu zákonŧ.“ Po rozsudku smrti napsal princi Waleskému ušlechtilý dopis, v němţ mu radil, aby byl spíše dobrý neţ veliký a zŧstal pevný a věrný v náboţenských věcech. „Neboť jsem viděl,“ psal svým vynikajícím slohem, „ţe démon vzpoury se velmi rád halí do roucha anděla reformace.“ I na popravišti a ještě několik minut před smrtí opakoval s obdivuhodnou jasností politické myšlenky, pro které umíral. „Pokud jde o lid, přeji si jeho svobodu, ať uţ je jakákoli, ale musím vám říci, ţe tato svoboda spočívá v tom, ţe tu je vláda a zákony, díky nimţ mŧţe lid svŧj ţivot a své majetky opravdu povaţovat za své. Svoboda lidu nespočívá v tom, ţe si vládne sám. To mu v ţádném případě nenáleţí. Poddaný a panovník jsou dvě naprosto odlišné bytosti.“ A právě to byla podstata celého sporu. Tehdy skončil v neprospěch krále. V příštím století to bude Bolingbroke, kdo převezme zásadu Karla Stuartovce.

X.

285

KNIHA PÁTÁ - Cromwell u moci

VII. CROMWELL U MOCI Cromwell, „kusý parlament“ a armáda zŧstali v čele nepřátelské a rozhořčené Anglie docela sami, a přece jí museli vládnout. V této zemi zákonnosti nyní neexistovala ţádná zákonná moc. Při soudu nad Karlem I. parlament ujišťoval, ţe zástupci Anglie shromáţdění v Dolní sněmovně, které zvolil lid a kteří také lid zastupují, jsou svrchovanou mocí a ţe všechno, co udělají, má i bez souhlasu Sněmovny lordŧ a krále moc zákona. Ale tato smyšlenka nikoho neoklamala. V čem tyto trosky jiţ devět let starého parlamentu, který si nezvolil lid, ale vojáci, vlastně lid zastupovaly? Tito lidé seděli ve Westminsteru proto, ţe je podporovala armáda; lid nenáviděl armádu a armáda zase pohrdala parlamentem. Není smutnější pohled neţ pohled na zemi, která snáší nenáviděnou vládu jenom proto, ţe se jí bojí. Nezávislí (independenti) a Cromwell do omrzení opakovali, ţe si je „vyvolil Pán“; ţádná jiná volba by jim, jak bylo řečeno, právo zastupovat Anglii nedala.

I.

V březnu 1649 „kusý parlament“ zrušil Sněmovnu lordŧ a královský úřad jako „zbytečné, obtíţné a pro svobodu lidu nebezpečné“. Anglie se měla v budoucnu stát republikou (Commonwealth). Tento výraz by však mohl dostat svŧj skutečný smysl, teprve kdyby byly provedeny volby, to však nezávislí nemohli dovolit. Royalisté a presbyteriáni by se spojili, aby je vyhnali. Tito republikáni, odsouzení podporovat vojenskou diktaturu, která byla v naprostém rozporu s jejich zásadami, se ospravedlňovali tím, ţe se odvolávali na bibli. Kdyţ faraónova dcera našla košík s Mojţíšem, nechala vyhledat jeho pravou matku, aby ho odkojila. Novou republiku měli aţ do jejího dospělého věku vychovávat ti, kteří ji přivedli na svět. Byli ostatně opravdu schopni vynutit si alespoň poslušnost, kdyţ uţ ne lásku. Cromwell vytvořil Státní radu, ve které zasedalo několik squirŧ, advokátŧ a vojákŧ a která účinně spravovala finance, armádu a námořnictvo. Mazarinŧv vyslanec přes svŧj odpor ke královrahŧm musel ve svých dopisech uznat jejich schopnosti: „ Ve svých soukromých záleţitostech jsou šetrní a plýtvají svými silami v záleţitostech veřejných, kde se kaţdý z nich snaţí, jako by šlo o jeho vlastní zájem.“ V Cromwellovi samém se mísí rozváţný realismus s prudkými vášněmi, coţ je opravdu ryze anglická směs.

II.

286


Vojenská diktatura je, zdálo by se, moţná jenom tehdy, kdyţ se diktátor těší přinejmenším oblibě u armády. Ale tato armáda, která se domnívala, ţe provádí demokratickou revoluci, začala být brzy podráţděná, kdyţ zjistila, ţe vlastně vynesla k moci oligarchii. Její předáci sestavili republikánskou ústavu nazvanou Dohoda lidu (Agreement of the People): volby kaţdé dva roky, hlasovací právo téměř všeobecné, svoboda přesvědčení. „Kusý parlament“ přijal listinu s veškerou zdvořilostí, s jakou se sluší jednat s dobře vyzbrojenými občany, ale jinak ji nebral vŧbec v úvahu. Nevraţivost vŧči vládě byla brzy jednomyslná. Royalisté se ještě stále cítili bezmocní, ale doufali v brzkou odvetu. Presbyteriáni povaţovali parlament za kacířský.

III.

V čele levellerŧ se do boje proti nové vládě pustil věčný nespokojenec a demagog Lilburne. Kdyţ John Lilburne zemřel, napsal mu kdosi epitaf, v němţ se říkalo, ţe pokud se na onom světě potkají John s Lilburnem, budou tyto dvě poloviny spolu bojovat. Tento nesnesitelný pamfletista se však líbil masám, které mu říkaly svobodný poctivec John. Kaţdá revoluce vynese na povrch dva druhy lidí - jedni jsou rozenými vŧdci a druzí věčnými buřiči. Cromwell patřil k prvním a Lilburne ke druhým. Vláda, to je řemeslo s neměnnými poţadavky; noví vládcové tyto poţadavky zdŧvodňují zvláštními zásadami, ale jsou jich poslušní stejně jako ti bývalí. Cromwell nechal, jako kdysi Karel I. své nepřátele, Lilburna zatknout. Lilburne odmítl předstoupit před státní radu s tím, ţe „její pravomoc není o nic větší neţ jeho vlastní“. Ţádná porota ho nechtěla odsoudit. Pro Londýn byl nyní „kusý parlament“ stejným nepřítelem jako kdysi král. Kdyţ vláda republiky nechala koncem dubna před kostelem svatého Pavla popravit jednoho buřiče, ozdobili se všichni měšťané zelenou stuţkou levellerŧ. Cromwell byl samozřejmě agitací rovnostářŧ velmi pobouřen. Věřil v nutnost aristokracie, která se podle něho měla vyznačovat spíše věrností a poctivostí neţ rodem. Upřímně se hrozil kaţdého nepořádku. „Musíte ty lidi zničit, nebo oni zničí vás,“ opakoval ve Státní radě. Ale jeho svědomí bylo neklidné; za časŧ Pyma a Hampdena on sám vkládal dŧvěru v zákony a parlament; nyní mohl docela dobře zavést vládu meče a pro uklidnění si říci, ţe tento meč je mečem Hospodinovým, ale nedařilo se mu vţdycky přesvědčit sebe sama. Nejlepším lékem na mravní nepokoj mu byla vţdy činnost. V boji se probouzel jeho zdravý rozum a praktické schopnosti. Příleţitosti k činnosti nechyběly. V Irsku drţela ve svých rukou moc jiţ dlouho katolická strana. Anglické protestanty tu masakrovali. Cromwell se tam vypravil v čele armády

IV.

287


nového vzoru s téměř královskou okázalostí. Potřel místní síly a pomstil vraţdění vraţděním. Jako věrný Jehovŧv voják pouţil v celé jejich přísnosti válečné metody popsané v bibli. Ve východních krajích podrobeného Irska usadil své protestantské vojáky a s instinktem starověkých nájezdníkŧ zahnal Iry na západ aţ k connaughtskému hrabství. Tehdy začalo dlouhé utrpení Irska, vydaného cizím vlastníkŧm, kteří v zemi ani neţili. Yoemani, usazení Cromwellem, zde nikdy nezapustili kořeny. Jedni pronajali své statky Irŧm a vrátili se do Anglie, druzí se oţenili s Irkami a stali se Iry. Váţným dŧsledkem této války bylo to, ţe místo irské aristokracie, která byla během bojŧ téměř vyhlazena, zaujala theokracie. Protestant Oliver Cromwell vydal Irsko katolickému klerikalismu (1650-1652). Zdálo se, ţe Skotsko je nebezpečnější. Poprava Karla Stuartovce, krále skotského, smířila ve společné nenávisti ke královrahŧm presbyteriánský Kirk a skotskou šlechtu. Princ Waleský byl ve svých devatenácti letech prohlášen králem pod jménem Karel II. a podepsal covenant. Napadení Anglie loyalistickou armádou bylo nanejvýš pravděpodobné. Cromwell navrhl preventivní válku. Oddaný Fairfax odmítl svoji účast, „To by přece bylo porušení kdysi slavnostně vytvořené ligy,“ řekl. „Vaše Excelence,“ odpověděl Cromwell, „budete si muset brzy vybrat mezi válkou v nitru cizí země a válkou uvnitř země naší.“ Fairfax odstoupil a vrchním velitelem armády se stal Cromwell. Desetiletá válečnická zkušenost udělala z tohoto malého squira velkého vojevŧdce. Teoretických znalostí válečného umění měl poskrovnu, ale byl skvělý organizátor, znamenitě cvičil vojáky a v boji byl výborný taktik, uměl si zachovat nadhled a rozvahu a dovedl se ve vhodném okamţiku rychle rozhodnout a vsadit vše na jednu kartu. Proti Skotŧm se pustil do odváţné hry. Nejdříve je nechal proniknout na anglické území, pak vyrazil, postavil se se svým vojskem mezi ně a Skotsko a v roce 1651 je v bitvě u Worcesteru rozdrtil. Mladý král, který se bil velmi statečně, musel uprchnout. O oddanosti anglického obyvatelstva koruně svědčí mnoţství věrných poddaných, které tento mladý uprchlík v celé zemi našel a kteří ho chránili a skrývali a nakonec ho také ţivého a zdravého vypravili na pevninu. Skotsko bylo zdánlivě podrobeno podobně jako Irsko, ale jeho starý parlament měl v okamţiku restaurace znovu oţít. Sjednocení Velké Británie bylo nyní úplné a Cromwell se po vítězství několik týdnŧ těšil popularitě. Parlament mu přiznal královský dŧchod a dal mu palác v Hampton Court. Kdyţ ho Londýn, který ho před dvěma měsíci vypískal, přijal salvami z mušket a nadšenými

V.

288


ovacemi a jeho dŧstojníci mu ukázali ty ohromné davy, odpověděl, ţe by byly ještě větší, kdyby ho věšeli. Pochmurná odpověď, ale Cromwell je i přes svá vítězství stále zasmušilý. Vidí a ví, ţe zemi, které chtěl vládnout se „světci“, vykořisťují ziskuchtivci, ţe veliká armáda se svými padesáti tisíci vojáky je po poráţce vnějších nepřátel jiţ zbytečná a přivádí zemi na mizinu, ţe vězení jsou plná buřičŧ a cesty vroubené ţebráky. Chápe, ţe přišel okamţik návratu od vojenského zákona k zákonu občanskému, od hrubé síly k právu. Ale jak to provést? Přes rozjímání a modlitby nevidí ţádný lék. Co dělat? Volby? Ale coţ neví, ţe by občané ve svobodných volbách povolali zpět Stuartovce? Je pravda, ţe odpověděl Edmondu Calamymu, který mu řekl, ţe z desíti Angličanŧ je jich devět jeho nepřáteli: „A co kdyţ těch devět odzbrojím a tomu desátému dám do ruky meč?“ Ale bylo by třeba být zajedno s tím desátým; Cromwella však jiţ unavovala nesnášenlivost jeho přátel a rozpřádá mlhavé sny o jednotné a imperiální protestantské Anglii. Jaké jiné řešení zbývá? Rozpustit armádu? Ta by se okamţitě vzbouřila. Znovu nastolit monarchii? Mimoděk na to pomýšlí. „A kdyby se nějaký muţ odhodlal stát se králem?“ V kaţdém případě je nutné rozpustit parlament, armáda ho má plné zuby. Dne 20. dubna 1653 vstoupí lordgenerál Cromwell do parlamentu a mlčky se posadí do jedné z lavic. Poslouchá, je netrpělivý, pak najednou vstává. „Tak dost, dost,“ volá, „uţ toho všeho máme dost! Tomu vašemu tlachání udělám konec… Vy si tady říkáte parlament, ale nejste ţádný parlament… Někteří z vás jsou oţralové, jiní kurevníci… Jak mŧţete být parlamentem z vŧle Boţí? Táhněte, říkám vám…“ Pozvedl ţezlo, posvátný znak moci anglického parlamentu: „A co uděláme s touhle hračkou? Odneste to…“ Všechny vyhnal a poručil uzavřít bránu. Jeden voják odnesl klíč a ţezlo. „Dlouhý parlament se vypařil jako sen,“ říká jeden svědek.

VI.

Po koruně zmizelo ţezlo, po panovníkovi parlament a v zemi nezŧstala ani stopa po dlouhé svobodné minulosti. Ale ještě jednou - jak vládnout? Pomocí republiky43, říkali jedni, pomocí monarchie, říkali druzí, pomocí „světcŧ“, takové bylo první rozhodnutí Olivera Cromwella. Cromwell, který se neodváţil vypsat volby, poţádal nezávislé církve, aby určily ze svého středu moudré muţe, a tak sestavil parlament, který se skládal ze sto padesáti členŧ a který nazvali podle jednoho z nich, Praisegoda Barebonese,

VII.

43

Republika (Commonwealth) byla vyhlášena 19. května 1649 - pozn. red.

289


obchodníka kŧţemi na Fleet Street, „Barebonesŧv parlament“. Sir Hany Vane odmítl podílet se na tomto shromáţdění s tím, ţe si raději počká na ţivot se světci v ráji. I Cromwell se lidí, které vytáhl z naprostého neznáma, brzy nabaţil, a kdyby se nerozešli sami, byl by je nepochybně také rozehnal jako předchozí parlament. Novou ústavu vypracovali v r. 1653 velitelé armády. Tento Instrument of Government (Nástroj vlády) je opravdu pozoruhodný pro svou odváţnost a nové myšlenky, které však byly tehdy neuskutečnitelné. Byl spíše předobrazem dnešních Spojených státŧ severoamerických neţ moderní Anglie. Nejvyšší pravomoc měla patřit lordu-protektoru, radě a parlamentu, brzy doplněnému Sněmovnou lordŧ. Kaţdé opatření schválené parlamentem nabývalo platnosti, pokud nebylo v rozporu se základními zákony republiky, a to i přes případné veto protektora. Ve dvacátém století bude britský parlament alespoň teoreticky všemocný a mŧţe v případě potřeby hlasováním změnit i ústavu království. Protektorovy parlamenty se musely naproti tomu ústavou řídit stejně jako americký kongres. Anglie, Skotsko a Irsko se poprvé sjednotily pod stejnými zákony. Ve Skotsku zasedali angličtí soudci, pořádek tu zajišťovala anglická armáda pod vrchním velením generála Monka, zákony pro ně tvořil westminsterský parlament. Také Irsko bylo zastoupeno ve společném parlamentu a anglosaští osadníci tam vyvlastňovali domorodé obyvatele. Takové „sjednocení“, vynucené násilím, bylo chatrné a za restaurace se ve Skotsku a Irsku znovu objevily staré parlamenty. Většina tehdy schválených usnesení, která předběhla dobu, byla jenom dočasná, ale řada z nich (bezplatné vyučování, veřejná poštovní sluţba, svoboda tisku, hlasovací právo ţen, tajné hlasovací právo a národní banka) se po dlouhé době znovu objevila a nakonec i prosadila. Protektorovy křehké parlamenty byly oţivovány reformačními snahami, stejně jako oţivuje horečka nemocné tělo.

VIII.

Spory mezi Cromwellem a jeho Dolní sněmovnou byly stejně váţné jako spory Karla a jeho parlamentu, ale protektor měl něco, co Karlovi scházelo, měl dobrou armádu. To byl také jediný bod, ve kterém se parlament a protektor shodovali - oba chtěli pořádek. Kaţdý inteligentní vzbouřenec, jakmile se dostane k moci, se stává přívrţencem vlády. Cromwell jím byl instinktivně. Tato země jiţ dost trpěla, říkal si. Teď bylo třeba obvázat rány a obnovit tradiční Anglii. Stejné pocity měli i členové parlamentu. Prohlašovali však, ţe podobnou obnovu by měla zajistit ústava, kterou

IX.

290


parlamentu nebude vnucovat nějaký vojenský velitel, a Cromwell se zpěčoval dovolit jim diskutovat o základních rysech Nástroje vlády. Členové parlamentu chtěli kontrolovat armádu a Cromwell se domníval, ţe vydání armády do rukou parlamentních frakcí nutně povede k nové občanské válce. Cromwell si rovněţ přál určitou náboţenskou snášenlivost (od roku 1655 mlčky souhlasil s návratem Ţidŧ, které ze země vypudil Eduard I.); parlament bojoval jak proti náboţenské snášenlivosti, tak proti vojenskému despotismu. Meč zvítězil. Anglie byla rozdělena na vojenské oblasti pod pravomocí generál-majorŧ. Tuhá puritánská kázeň byla postupně vnucena celé zemi. Tak jako puritáni zavřeli londýnská divadla, uvěznili nyní kočovné herce, zakázali na vesnicích hry a zavřeli všechny krčmy. Shakespearova Anglie se z donucení stala počestnou a ţelela šlechtického smírčího soudce, který aspoň býval veselý. Tento reţim zasel do země na dlouhou dobu hrŧzu ze stálé armády. Anglie neměla armádu ráda, ale armáda a loďstvo zjednávaly Anglii v zahraničí úctu. Dlouhou dobu bylo jejím hlavním soupeřem Holandsko. Obě země se mezi sebou přely o obchod a dopravu. V roce 1051 vydal Cromwell Nařízení o plavbě (Navigation Act), kterým zakázal dováţet do Anglie zboţí na jiných neţ anglických lodích. Holanďané na to odpověděli zákazem zdravit anglickou vlajku v anglických mořích. Následoval konflikt 44, v němţ proti sobě stáli dva velkoadmirálové, Holanďan Tromp a Angličan Blake. Bitevní loďstva byla vyrovnaná, ale holandský obchod byl zranitelnější a trpěl víc neţ soupeřŧv. Po holandském míru, podepsaném v roce 1654, se Cromwellovým hlavním zahraničním nepřítelem stalo Španělsko. Proti němu se spojil s Francií, katolickou mocností, která však v cizině z nenávisti vŧči Španělsku prováděla protestantskou politiku. Cromwell obsadil španělskou Jamajku a „vysadil“ na ní anglické osadníky, kteří z ní udělali vzkvétající kolonii. Cromwell byl také první, koho napadlo vyslat a drţet ve Středozemním moři anglické loďstvo a opevnit Gibraltar, aby mělo zajištěn volný prŧjezd. Středozemní námořní moc umoţnila Cromwellovi úspěšně zasahovat do kontinentálních záleţitostí - chránil valdenské protestanty proti vévodovi savojskému, ostřeloval Tunis a mohl na Toskánsku a na papeţi ţádat odškodnění. Mazarin usiloval o jeho spojenectví a Ironsides obsadili Dunkerque, Tyto války, jakkoli slavné, však byly drahé, a Cromwellova zahraniční politika byla přes úspěchy na zemi i na moři nepopulární.

X.

44

Tzv. první anglo-nizozemská válka v letech 1652 - 1654 - pozn. red.

291


Jako pán tří království, kterého se bála celá Evropa, neměl uţ lord protektor nepřátele nesmiřitelnější neţ ty, kteří byli dříve jeho přáteli. Kdyţ se dostal k moci po zádech republikánské armády, fanatické a rovnostářské, chtěl ji pouţít i k obnově staré anglické hierarchie. Narazil však na její odpor. Zatímco parlament z něho chtěl udělat anglického krále, jeho vojáci mu hrozili nepřátelstvím. Kdyţ si jako skutečný vládce udrţoval opravdový dvŧr, puritáni reptali, ţe je to dvŧr „hříchu a marnivosti“, tím ohavnější, ţe se tu neustále vzývalo jméno boţí. Kdyţ v roce 1658 ještě mladý Cromwell (padesát devět let) zemřel na trudnomyslnost a zimnici, začala se celá ta narychlo vybudovaná stavba, kterou chtěl nahradit tradiční Anglii, okamţitě kymácet. Před smrtí ho slyšeli, jak šeptá: „Mé dílo je hotovo!“ Ale nemělo ho přeţít.

XI.

Cromwell určil za nástupce svého syna Richarda, člověka bez špatných vlastností, ale také bez nadání, který nebyl schopen řešit skrytý konflikt mezi armádou a občanskou mocí, ani urovnat stále váţnější rozpory mezi soupeřícími veliteli v armádě. Následovalo osmnáct měsícŧ bezvládí. Richard zmizel ze scény a zakrátko na kolbišti zŧstali jenom dva generálové - republikán Lambert a tajný royalista Monk. Monk přišel do Londýna a básník Milton mu spolu s dalšími navrhl, aby v zájmu záchrany republiky obnovil „dlouhý parlament“. Ale stačilo rozhlédnout se po městě, aby byly jasné pocity tehdejších Angličanŧ. Měšťané a tovaryši na sebe v nadšení symbolicky vystrkovali zadky45. Široké vrstvy lidu nepodporovaly ani občanskou válku, ani vojenskou diktaturu, ale spíše restauraci. Monk jako energický a rozumný muţ jednal s rozváţnou moudrostí. Návrat krále, který si přáli jak kavalíři, tak presbyteriáni, tedy velká většina země, byl zákonnou cestou obtíţný, protoţe krále mohl povolat pouze parlament a parlament mohl svolat zase jedině král. Monk kolem sebe shromáţdil všechny lordy46, které se mu podařilo sehnat, a vyzval voliče, aby zvolili Dolní sněmovnu. Král její svolání později potvrdil a právníci tvrdili, ţe monarchie nikdy nepřestala existovat. Ve skutečnosti krále nastolilo shromáţdění, které nebylo svoláno v souladu s běţnými pravidly, protoţe však byl podle následnického práva zákonným králem, bylo rozhodnutí parlamentu nepopiratelné. Restaurace proběhla bez občanské války, protoţe Monk byl prozřetelný a zajistil vojákŧm pravidelnou výplatu ţoldu. Vojáci znali veřejné cítění a se svými dŧstojníky jiţ zdaleka nebyli zajedno; byli šťastni, ţe uţ

XII.

45 46

Rump - zadek, rump-parliament - rozehnaný „kusý parlament“ - pozn. překl. V květnu 1660 - pozn. red.

292


to všechno končí. Cromwell byl mrtev necelé dva roky a uţ se všechno, co kdy vytvořil, změnilo stejně jako on sám v pouhý prach.

293

KNIHA PÁTÁ - Trvalé důsledky puritánství

VIII. TRVALÉ DŮSLEDKY PURITÁNSTVÍ Duchovní ţivot Anglie v době „světcŧ“ je jedním z nejpřekvapivějších historických jevŧ. Orientální příběhy a básně staré několik tisíc let jsou pro celý národ ţijící daleko na západě jeho jedinou četbou, jeho ústavou a jeho vírou. Podle názoru tohoto národa, který ctí a miluje zákony, musí být litera zákona vţdy dŧsledně dodrţována a je-li bible zákonem boţím, pak to znamená, ţe je třeba podle ní ţít. Protoţe Izraelité kdysi vyvraţdili Amalechitské, nerozpakoval se Cromwell masakrovat Iry. Protoţe kdysi některé viníky kamenovali, ozývalo se i v Dolní sněmovně: „Kamenujte ho!“ Protoţe ţalmy jsou mj. bojovné básně, neváhali puritáni nikdy potírat Jehovovy nepřátele zbraněmi. Protoţe bible velebila izraelský národ nad všechny národy ostatní, cítil anglický národ, který se povaţoval za nový Izrael, jak v něm roste pýcha, která se zrodila jiţ za stoleté války. Takový Milton si myslel, ţe Bŧh, kdyby měl splnit na této zemi nějaký obtíţný úkol, by povolal na pomoc své Angličany. S týmţ pocitem se setkáme znovu v devatenáctém století u Curzona a u Cecila Rhodese.

I.

Po Starém zákonu čte puritán nejraději epištoly svatého Pavla a knihy Kalvínovy. Jeho Bŧh není Bohem Evangelia, který obětoval svŧj ţivot za všechny lidi. Je to Bŧh hrozný a ţárlivý, který spasí jenom vyvolené. Puritán, který úzkostlivě sleduje všechna hnutí své duše a snaţí se v ní odhalit znamení milosti, musí pohlíţet na pozemské radovánky jen a jen nepřátelsky. „Jak ţít v radosti, jak se těšit z veselí jara, jak snášet divadla a podívané, kdyţ na sobě cítíte spáry ďábla, kdyţ se vás uţ uţ dotýkají plameny pekelné.“ Cromwell bojuje proti ďáblu celý svŧj ţivot. Sklání se aţ do prachu před Bohem. Všechny pokyny pro svŧj ţivot čeká od boţího vnuknutí. Lidé mu říkali „muţ zpitý Bohem“. Toto učení, které vrhá na ţivot chmury, nesmírně posiluje lidi, kteří je vyznávají. Dobrovolné obětování všeho, co renesanční člověk nazýval radostí nebo štěstím, tvoří váţné a statečné bytosti. Z hříchu mají hrŧzu a jsou proto ukázněnými vojáky, poctivými obchodníky, pracovitými dělníky. Jsou stejně nároční k okolí jako k sobě samým. Kdyţ byli staří Cromwellovi vojáci propuštěni ze sluţby, „nerozmnoţili počet tulákŧ nebo lupičŧ ani o jeden jediný přírŧstek“. I sami royalisté přiznávali, ţe se těmto vojákŧm „zpravidla vedlo ve všech odvětvích

II.

294


počestných ţivností lépe neţ ostatním lidem“, ţe „ţádný z nich nebyl nikdy obţalován ze zločinu krádeţe nebo loupeţe“, a ţe „pokud nějaký pekař, zedník nebo forman se vyznačoval střídmostí a pílí, byl s největší pravděpodobností jedním z bývalých Cromwellových vojákŧ“. Některé sekty šly ve výkladu bible ještě dál neţ Cromwell a jeho přívrţenci. Strana „pátého království“ věřila v Jeţíšŧv návrat na zemi a oţivila chiliastické nálady. Jejich evangeliem byla sedmá kapitola Danielova, kapitola apokalyptická, a protoţe jeden z biblických veršŧ prorokuje vládu svatých, chtěli vloţit vládu nad Anglií do rukou Sanhedrinu. 47 Anabaptisté (novokřtěnci) za soumraku překřtívali v potocích muţe a ţeny. V této době zaloţil George Fox Společnost přátel, která později přijala přezdívku quakers, kvakeři („třaslaví“), protoţe jejich víra se při určitých náboţenských shromáţděních projevovala i fyzickým třasem. Podle kvakerŧ musí být náboţenství pouze výsledkem vnitřní spirituální zkušenosti. Povaţují za zbytečné vysvěcovat kněze a stavět kostely. Na rozdíl od puritánŧ věřili Přátelé, ţe kaţdý člověk mŧţe dosáhnout úplného vítězství nad hříchem jiţ během pozemského ţivota. Vyznačovali se větší dobrotou a poklidem neţ většina dalších sekt. Ale jejich odmítání skládat přísahu, odmítání zúčastnit se jakékoli, i spravedlivé války a odmítání uznat autoritu církevního hodnostáře z nich mimoděk dělalo buřiče.

III.

Za vlády puritánŧ byl pozemský ţivot, pokud do něho mohli zasahovat, hodně smutný. Puritáni zakazovali nejoblíbenější zábavy Angličanŧ: divadlo, koňské dostihy a kohoutí zápasy. Herny a nevěstince byly zrušeny. V neděli procházely ulicemi hlídky, aby kontrolovaly, zda jsou uzavřeny hostince. Tento den musel kaţdý trávit v rodinném kruhu při četbě Písma svatého a při zpěvu smutných ţalmŧ. V neděli byly po celém Londýně slyšet jenom „modlitby a zpěvy z kostelŧ“. V roce 1644 zakázal parlament prodávat v den Páně zboţí, cestovat, nosit těţká břemena, trpět zvonění zvonŧ, střílet, dále pořádat trhy, hodování, tance a hry pod trestem pokuty pěti šilinkŧ za osobu starší čtrnácti let. Za děti, které se provinily tímto pokleskem, museli platit rodiče nebo poručníci. Bohosluţby byly zbaveny všeho, co by připomínalo okázalost a nádheru katolických, ale i anglikánských obřadŧ. Evelyn vypravuje ve svém deníku, ţe ho v roce 1657 zatkli na Boţí hod vánoční v kapli, protoţe světí

IV.

47

Nejvyšší rada staroţidovského Jeruzaléma - pozn. red.

295

KNIHA PÁTÁ - Trvalé důsledky puritánství

„pověrečný den narození Páně.“ Věřící ve své hrŧze, ţe budou nařčeni z papeţenství, ztráceli pojem míry a dŧstojnost. „Čtou a modlí se bez přemýšlení,“ říká ještě Evelyn, „bez úcty a bez vroucnosti. Viděl jsem shromáţdění, které si nechalo při čtení ţalmŧ klobouk na hlavě. V některých chrámech Páně Písmo ani nečtou, ale jenom suchopárně odříkávají, pak následuje kázání, kterému nerozumějí ani ti, kteří poslouchají, ani ti, kteří káţou, ale zato musí být hodně dlouhé... V mnoha kostelích jsou nyní uzavřené lavice, v nichţ sedí navzájem odděleni vţdy tři nebo čtyři lidé.“ Taková uzavřená lavice se stala jedním ze znakŧ puritánského individualismu, jedním z námětŧ disputací mezi Vysokou a Nízkou církví. I přes svoje opovrţení krásou dalo puritánství světu dva veliké spisovatele, ti ovšem napsali svá díla aţ po pádu republiky. První z nich je Milton (1608-1684). Tento autor, který byl v mládí vynikajícím básníkem a přímým dědicem velkých alţbětinských spisovatelŧ, se v době politických sporŧ vzdává pohanské poesie, vrhá se do „ledového ţivlu prózy“, slouţí jako „latinský tajemník Státní rady“ a je jedním z nejoddanějších Cromwellových stoupencŧ; později, jíţ po restauraci, oslepne a diktuje dvě veliké epické básně, Ztracený ráj a Ráj znovuzískaný, a kromě nich i lyrické drama Samson Agonistes, které je oduševnělou autobiografií, v níţ poraţený hrdina, stejně slepý jako Milton, naříká mezi vítěznými Filištíny. Milton je v době jiţ klasicistické posledním výhonkem renesance. Jenom on ve svém díle spojil pohanskou spanilost se vznešenou slavnostností puritánství. Druhým je Bunyan (1628 -1688), autor Cesty poutníkovy (The Pilgrim’s Progress), vydané v roce 1678. Tato kniha, mezi Angličany stejně slavná jako Iliada mezi Řeky, je symbolické vyprávění, které před určitou suchopárností zachraňuje básnivá prostota. Ten potulný kotlář, kterého trápí jednou pekelné, podruhé nebeské vidiny, měl prostý, ale geniální nápad převést abstraktní obraz putování křesťanské duše za spásou v popis skutečné cesty. „Křesťan“, ústřední postava knihy a nepochybně sám autor, hledá cestu k věčnému městu. I přes odpor svých nepřátel ho konečně dosáhne. Přirozenost vyprávění a přenesení duchovních událostí do podoby konkrétních dramat umoţňuje prostým a upřímným čtenářŧm pochopit povahu náboţenského ţivota mnohem lépe neţ jiné náboţenské knihy.

V.

Puritánská tyranie byla stejná jako všechny tyranie, které chtějí za kaţdou cenu změnit mravy. Menšina se podrobila z přesvědčení, většina ze strachu a její podrobení bylo spíše jenom zdánlivé neţ opravdové.

VI. 296


Abychom pochopili, jak se na mnoha zámcích snaţili muţi i ţeny vést v tichosti a mimo svou dobu lidský a moudrý ţivot, stačí si přečíst dopisy Dorothy Osbornové siru Williamu Templovi. Nejzarytější royalisté, kteří určitou dobu bloudili po evropské pevnině, se přes svou hrŧzu z rebelŧ pokoušeli o návrat s úmyslem znovu se v zemi usadit. Povzbuzoval je i uchazeč o trŧn, protoţe pro něho bylo výhodnější mít své stoupence přímo na místě. Evelyn vypravuje, jak se rozhodl znovu otevřít svŧj zámek, protoţe „existuje jenom malá naděje na příznivou změnu, všechno je zcela v rukou povstalcŧ“. Dokud ţil Cromwell, nemohli ani ti nejbystřejší předvídat restauraci, přestoţe byla tak blízká. Po restauraci byla zase řada na puritánství, aby poznalo pronásledování. Přesto mu bylo souzeno přeţít. Disident, odpadlík, člověk, který vzdoruje a nechce se „podrobit“, který se pro své svědomí dovolává práva vše soudit, zvykl si být částí menšiny, těší se ze svého postavení a zŧstává věrný své věci, kdyţ se uţ jednou rozhodl, i přes moţné ohroţení svého štěstí nebo ţivota, je nadále jedním z nejtrvalejších a nejpozoruhodnějších anglických jevŧ. Jednou se soustředí na otázky víry, podruhé na politické otázky, ale bez ohledu na předmět svého zanícení je vţdy silný, umíněný, nepodplatitelný. Bude to právě on, kdo povede boj proti otroctví, proti prostituci, proti válce a bude udrţovat aţ do dnešních dnŧ smutné anglické neděle. Anglická povaha mu vděčí za mnoho svých nejkrásnějších rysŧ, ale také za takové, pro něţ je ostatními nenáviděna. Patří k nim váţnost, věrnost, nepodplatitelnost, ale také pokrytectví, neboť lidská přirozenost je daleko sloţitější, neţ si přáli kalvinisté. Není pravda, ţe v jednom sídlí Bŧh a ve druhém ďábel, protoţe v kaţdém z nás spolu bojují Bŧh a satan. Puritáni, kteří nemohou akceptovat špatné myšlenky, jimţ se nikdo z nás nevyhne, se budou snaţit vysvětlit je zboţnými dŧvody. Svým osobním a dokonce i národním zájmŧm nasadí masku morálky. V tom a v mnoha jiných otázkách je mnoha Angličanŧm souzeno, aby stále mysleli jako puritáni, a po třech staletích musí Disreali uznat, ţe v Anglii nemŧţe nikdo vládnout proti nonkonformistickému svědomí.

VII.

297

KNIHA PÁTÁ - Restaurace

IX. RESTAURACE Tento nový panovník, kterého Anglie nejdříve dlouho zavrhovala a nyní očekávala jako spasitele, není ţádná andělská bytost, jak si ho představovali horliví sluţebníci jeho otce, krále-mučedníka. Tlustými smyslnými rty, velkým nosem, jízlivýma očima připomínal spíše svého dědečka Jindřicha IV. Navarrského neţ ušlechtilou a pochmurnou tvář svého otce. Po Béarňanu zdědil veselost, duchaplnost a zálibu v ţenách. Dlouhé vyhnanství ho nezkrušilo, ale poskytlo mu zkušenost chudoby a zároveň ho vedlo k pevnému rozhodnutí, ţe se jiţ nikdy „nevydá na takové putování“. Proto se vţdycky bránil nátlaku své matky a své sestry Jindřišky, aby přestoupil na katolickou víru. Katolictví ho vábilo a snad i přesvědčilo, ale stále si připomínal puritánské vášně a nechtěl vystavit svŧj trŧn nejistotě. Jeho věrný rádce Hyde, aby ho uchránil před nebezpečím papeţenského dvora v Saint Germain, ho odvezl do Holandska k jeho sestře Mary, manţelce Viléma Oranţského. Tady měl Karel milostný poměr s jednou waleskou uprchlicí, Lucy Waltersovou, a měl s ní nemanţelského syna, z něhoţ udělal vévodu z Montmouthu. Ţivot prince ve vyhnanství je těţký; Karel si pŧjčoval peníze u francouzského i španělského dvora. Tato nejistá existence z něho udělala člověka spíše roztomilého neţ vznešeného, spíše mazaného neţ úzkostlivého. Pevně se rozhodl, jestli se na něj jednou usměje štěstí, pro ţivot plný radovánek. To také splnil. Kdyţ ho po jeho nástupu na trŧn ministři hledali, aby s ním projednali státní záleţitosti, zastihli ho zpravidla, jak si hraje se svými psy nebo se laská se svými milenkami. Kdyţ 25. května 1660 přistál v Doveru, daroval mu starosta na uvítanou bibli. Karel odpověděl, ţe „to je věc, kterou má na světě nejraději“. Cromwellŧv nástupce měl smysl pro humor, ale ţádnou úctu k čemukoli.

I.

Přijetí v Londýně bylo vřelé. „Cesty byly posety květy, ulice byly pokryty koberci, zvony vyzváněly, z fontán teklo víno... Byl jsem ve Strandu“, píše Evelyn, „a při pohledu na to vše jsem ţehnal Bohu. Všechno se odbylo bez jediné kapky krve, a přitom to byla stejná armáda, jejíţ vzpoura ho vzpoura kdysi vyhnala...“ Karel II. se s úsměvem obrátil na jednoho člena své druţiny a řekl, ţe „se určitě jenom vlastní vinou vzdálil na tak dlouhou dobu,

II. 298


protoţe se nesetkal ani s jedním člověkem, který by si nepřál jeho návrat“. Vrtkavost širokých vrstev je překvapující. Všechno na Karlovi by vlastně mělo jeho poddané uráţet. Spolu se svými zavazadly si přivezl krásnou milenku Barbaru Villiersovou, pozdější lady Castlemainovou, a právě s ní cynicky strávil svou první noc ve Whitehallu. Zakrátko se obklopil opravdovým harémem, a mravy dvora napodobovaly mravy krále. Po puritánském útlaku však trochu nevázanosti nikomu nevadilo. „Zhýralost se stala projevem loyality, váţnost buřičstvím.“ Král během svého kočovného mládí uvykl toulkám a nezodpovědnosti. Všechnu skutečnou moc přenechal svému rádci z doby vyhnanství, Edwardu Hydovi, kterého udělal lordem Clarendonem. Počátky této správy nebyly nijak neobratné. Zákon „o beztrestnosti a zapomenutí“ {Act of Indemnity and Obliviory) uspokojil ty, kteří se zúčastnili povstání. Potrestáni byli jenom královrazi (regicides), a to tím nejodpornějším zpŧsobem. Cromwellovo tělo a těla několika dalších muţŧ byla vykopána, pověšena a pak pohřbena u paty šibenice. Jako při kaţdé restauraci se královi přátelé ze zlých časŧ cítili ukřivdění. Zákon o amnestii je zklamal. „Beztrestnost pro královy nepřátele a zapomenutí pro jeho přátele,“ říkali s hořkostí. Tato umírněná politika, která popudila extremistické kavalíry, naopak k monarchii rychle připoutala squiry Cromwellovy strany. Restaurace si tedy mohla dovolit pomstu na několika hlavách, jen kdyţ se nedotkla získaného majetku. Clarendon prozřetelně zaplatil do poslední pence vojákŧm republiky dluţný ţold. To mu dovolilo rozpustit tuto nebezpečnou armádu bez nějakého váţnějšího konfliktu. Anglii najednou zaplavilo padesát tisíc Cromwellových vyslouţilcŧ, k jejichţ cti je však nutno říci, ţe nebylo vidět ani jednoho z nich ţebrat a ţe ţádný z nich se nedopustil něčeho špatného. Puritanismus měl svoje dobré stránky. Karel se rozhodl vládnout zákonně, aby si byl jist, ţe se jiţ „nevydá na takové putování“. Jako velký obdivovatel Ludvíka XIV. si tajně přál upevnit, „pokud je to moţné“, své výsady a připravit, „pokud je to moţné“, zrovnoprávnění katolíkŧ, ale tak, aby to nevyvolalo ţádný konflikt. V roce 1661 svolal parlament. V tomto předešlém shromáţdění se o křesla dělili presbyteriáni s kavalíry. Tentokrát si země zvolila parlament „roaylističtější neţ král, anglikánštější neţ biskupové“, zcela oddaný zájmŧm pozemkového vlastnictví a státem podporované církvi. Zvolenými zástupci byli v převáţné většině mladí lidé. „Ponechám si je, neţ jim narostou vousy,“ prohlásil král, a tento parlament si skutečně podrţel plných osmnáct let, ale ţivelná potřeba svobody tehdejších Angličanŧ byla tak silná, ţe i tato bezbarvá sněmovna dala najevo své pevné

III.

299


rozhodnutí neposkytnout králi ani stálou armádu, ani dŧchody, které by mu umoţnily obejít se bez parlamentu, ani výsadní tribunály. Král, který měl zase stále na očích případ svého otce, se chránil překročit stanovené meze. Nevnutili mu ţádnou ústavní brzdu, mezi vladařem a sněmovnami nestál ţádný odpovědný kabinet. Ale Karel vţdycky dokázal, kdyţ se jeho ministři znelíbili, v pravý čas je odvolat. Parlament byl tedy pánem, pokud ne de jure, určitě de facto. Francouzský vyslanec soudil, ţe takový reţim není vŧbec monarchií, a divil se, kdyţ slyšel temţské lodníky, jak mluví o politice s „milordy“. V příštím století bude překvapen Montesquieu, kdyţ uvidí pokrývače číst na střeše noviny. Politická výchova tohoto národa začala mnohem dříve neţ podobná výchova národŧ na pevnině. Jestliţe puritáni očekávali od nového krále náboţenskou snášenlivost, pak se zklamali. Parlament a Clarendon byli vŧči nezávislým sektám i vŧči presbyteriánŧm velmi tvrdí. Clarendonŧv zákoník tvořily čtyři zákony a ty ukládaly všem přísný konformismus. První zavazoval starosty a městské hodnostáře, aby se zřekli presbyteriánského Covenantu a přijímali anglikánské svátosti, druhý ukládal všem duchovním, aby se nechávali vysvětit biskupem, uţívali pouze oficiální Knihu modliteb a přistoupili na anglikánskou liturgii, třetí zakazoval kaţdou neanglikánskou bohosluţbu, které by se zúčastnili více neţ čtyři věřící, a čtvrtý přikazoval nonkonformistickým kněţím, aby se odstěhovali na místo vzdálené nejméně pět mil od farnosti, kde pŧsobili. Tyto zákony měly pro Anglii dalekosáhlé dŧsledky. S konečnou platností připoutaly squiry k anglikánství, protoţe nemoţnost, aby jinověrec zastával nějaký politický nebo občanský úřad, přinutila všechny, kdo byli ctiţádostiví nebo měli nějaké hmotné zájmy, aby se podrobili. Spojenectví squira a faráře (parson), zámku a církve v kaţdé vesnici vzniklo právě tehdy. Mnozí z nových stoupencŧ si však zachovali duši odbojníkŧ a právě ti budou později spolu se skeptiky a racionalisty v politice podporovat stranu whigŧ. Clarendonŧv kodex existenci presbyteriánství v Anglii prakticky znemoţnil, sekty méně organizované naopak vytrvaly. Tím, ţe postavil celou jednu třídu lidí, kterým odpíral jejich politická práva, na okraj společnosti, vlastně dovršil zformování typu tak významného v anglických dějinách, typu nonkonformisty a opozičníka (dissenter), který se nerozpakuje, aby zŧstal věrný svým ideám, vstoupit do sporu s mocí a za ţádných okolností se nebojí čelit veřejnému mínění. V příštích stoletích se budeme s nejrŧznějšími podobami tohoto disidenta znovu setkávat a jeho činnost bude opravdu rozsáhlá, neboť jeho intelektuální odvaha nezná ţádné hranice.

IV.

300


Clarendon se u moci brzy opotřeboval. Pro mladý a cynický dvŧr byl příliš okázalým, zkostnatělým a moralizujícím starým sluţebníkem. Krásné královy přítelkyně si z něho dělaly legraci, vévoda z Buckinghamu kancléře v dŧvěrné společnosti napodoboval a předváděl jeho směšné zpŧsoby. Karel se tomu se značnou dávkou nevděku smál. Teď jiţ bylo zapotřebí jenom záminky, aby se král mohl zbavit té poslední trosky staré generace. Události mu jich poskytly plnou náruč:

V.

a) Králŧv bratr Jakub, následník trŧnu, se během vyhnanství zamiloval do Clarendonovy dcery Anny Hydové. Oţenil se s ní, nejprve tajně a pak veřejně. Z tohoto manţelství se narodily dvě budoucí anglické panovnice, Marie, která se provdala za Viléma III. Oranţského, a královna Anna. Ten sňatek se ve dnech, kdy byl uzavřen, nelíbil veřejnému mínění a uškodil i Clarendonovi, přestoţe se tvářil, jako by i on byl proti němu; b) Clarendon byl odpovědný za sňatek Karla II. s princeznou z Braganzy, katolickou Portugalkou, která byla navíc, jak se brzy ukázalo, neplodná. Portugalský sňatek nebyl tak hrozným zločinem jako sňatek španělský, ale mnoho tomu nescházelo, a pak se také proti vší pravděpodobnosti říkalo, ţe Clarendon vybral neplodnou královnu, aby zajistil trŧn svým vnukŧm; c) Clarendon prodal Francii za pět set tisíc pistolí Dunkerque a byl obviňován, ţe z prodeje dostal tučnou provizi; d) V roce 1665 zpustošila Londýn, kde ţilo pět aţ šest set tisíc obyvatel v úzkých a špinavých uličkách, v jediném měsíci červnu, trochu teplejším neţ obvykle, prudká epidemie moru, která byla stejně hrozná jako kdysi epidemie černého moru. Do společné šachty tehdy naházeli sedmdesát tisíc mrtvol; e) O několik měsícŧ později zničil obrovský poţár dvě třetiny City. V krátké chvíli stály kostely, veřejné budovy a tisíc domŧ v jednom moři plamenŧ. Nikdo nedokázal šíření ohně zastavit; Samuel Pepys a jeho sousedé museli vykopat ve svých zahradách jámy, aby si v nich schovali zásoby vína a parmezánského sýra. Oheň zastavili jenom tím, ţe vyhodili do vzduchu celé ulice. Dav, který si vţdycky rád vysvětluje velké události nějakými velkými a tajuplnými příčinami, obvinil z neštěstí papeţence, Francouze a Clarendona; f) V roce 1667 proniklo do Temţe holandské loďstvo, dostalo se aţ k Chathamu a spálilo anglické lodě. Panika, ke které nebylo od časŧ moru a poţáru nikdy 301


daleko, vzplanula znovu. Vrtkavé londýnské davy začaly litovat starých dobrých časŧ statečného Cromwella, kdy bylo pobřeţí chráněno a země měla silnou armádu. Nepomohla ani smlouva z Bredy, která ukončila holandskou válku48 a přiřkla Anglii New York a celé pobřeţí spojující Virginii s Novou Anglií. Anglický národ byl přesvědčen o zradě a Clarendon jako veřejný nepřítel byl vypovězen. Nenahradil ho jediný ministr, ale celá skupina dŧvěrníkŧ, které její protivníci říkali „kabala“: počáteční písmena jmen členŧ skupiny (Clifford, Arlington, Buckingham, Ashley a Lauderdale) tvořila totiţ zajímavou shodou slovo „cabal“.49 Nebyl to vládní kabinet v moderním smyslu, za výkonnou moc odpovídal stále král; těch pět muţŧ nemělo ostatně ani stejné politické názory. Clifford a Arlington byli přesvědčení katolíci, zbývající tři byli stoupenci skepticismu. Z této pětice byl nejpozoruhodnější, ale také nejnenáviděnější Ashley, který se stal brzy hrabětem ze Shaftesbury a kterého Dryden vylíčil ve své slavné satiře jako Achitofela, proradného rádce krále Davida. Král s pomocí „kabaly“ nejen vládl, ale zemi také přímo řídil. I nadále zdánlivě bezstarostně laškoval se svými krásnými milenkami a psy, ale ve skutečnosti šel s utajovanou tvrdošíjností za velikým cílem - získat pomocí spojenectví s Ludvíkem XIV. peníze a vojáky a pak s podporou této cizí síly zavést v zemi znovu katolictví.

VI.

Karel upřímně obdivoval Francii a její vládu. Zde viděl vzor toho, čím by chtěl být, ale neodvaţoval se - všemocného mocnáře. Chápal, ţe tuto všemocnost umoţňuje pouze soulad panovníka s římskou církví; přál si rovněţ uskutečnit takový soulad a napodobit svého bratrance. Jeho nová francouzská milenka, Louisa de Kéroualle, za jejíţ dětskou tvářičkou se skrývala vychytralost, ho v těchto snahách utvrzovala. Přestoţe si parlament přál uzavřít proti Francii, která se stávala po úpadku Španělska nejsilnější mocností na pevnině, spojenectví s Holandskem a Švédskem, podepsal Karel prostřednictvím své sestry Jindřišky Anglické v roce 1670 s Ludvíkem XIV. tajnou smlouvu, které se říkalo „smlouva Madame“, a v roce 1672 se spojil s Francií proti Holandsku. Britský parlament odepřel podporu této nepopulární válce a také obrana Holanďanŧ byla velmi účinná.50 Karel musel v roce 1674 volky nevolky s

VII.

48

Tzv. druhá angloholandská válka 1665 -1667 - pozn. red. Tj. politická klika, kamarila - pozn. red. 50 Tzv. třetí anglo-holandská válka 1672 -1674 - pozn. red. 49

302


Holanďany vyjednávat a v roce 1677 se jeho neteř Marie, dcera Jakuba a Anny Hydové, provdala za Viléma III. Oranţského. „Smlouva Madame“ byla v oblasti zahraniční politiky posledním Karlovým osobním počinem a byla z toho pohroma. Karel však stále doufal, ţe se mu podaří splnit svŧj veliký náboţenský sen. Na začátku své vlády se pokoušel vnutit parlamentu Declaration of Indulgence (Prohlášení shovívavosti) a domníval se, ţe zrovnoprávněním odpadlíkŧ dosáhne i zrovnoprávnění katolíkŧ. Ale sami odpadlíci, kteří byli především protestanty, se jeho záměrŧm vzepřeli, a parlament deklaraci zamítl. Karel se ji později pokusil pomocí královských výsad prosadit i proti parlamentu, ale nezvolil vhodný okamţik, mor a poţár znovu rozdmýchaly nenávist vŧči papeţství, do níţ se mísil i strach z Francie. Bylo to opět jedno období, kdy zahraniční politiku řídí politika vnitřní. Kdysi ztělesňovalo Španělsko v očích protestantŧ ducha persekuce, nyní zase Francie ztělesňuje absolutismus a ztrátu svobod poddaného. Cestovatelé znovu srovnávali bohatství anglických statkářŧ s bídou francouzských sedlákŧ. „Papeţství a dřeváky“, takové opovrhované spojení děsilo kaţdého trochu vzdělaného člověka. Parlament zŧstal neústupný a odmítl přiznat králi právo rozhodovat o takových otázkách pouhým nařízením. Karel zaváhal, vzpomněl si na vzpoury, na své vynucené potulování Evropou a ustoupil. I část „kabaly“ se postavila proti němu a vnutila mu Test Act, národní a protestantskou odpověď na spojenectví s Francií a na Indulgenční deklaraci. Tento zákon vylučoval z veřejných funkcí všechny, kteří neodpřisáhli věrnost králi a anglikánské církevní obci. Katoličtí pairové museli opustit Sněmovnu lordŧ. I králŧv bratr musel přiznat svoje katolictví. Král a snášenlivost byli poraţeni.

VIII.

Protoţe Karel přijal svoji poráţku s umírněností, mnozí po určitou dobu doufali, ţe bude zase brzy obnoven klid. Ale i moudří jsou vydáni na milost a nemilost událostem. V několika dnech všechno zhatila leţ a záhada. Titus Oates byl bývalý anglikánský duchovní, který přestoupil, spíše z prospěchářství neţ z přesvědčení, na katolickou víru; tohoto člověka s nízkým a hanebným charakterem nenáviděli všude, kudy prošel. Kdyţ ho bez jediného groše vyhnali angličtí jesuité ze Saint Omeru, vrátil se do Anglie a v roce 1678 napsal udání, ve kterém obvinil jesuity, ţe připravovali spiknutí, při němţ chtěli zapálit City, zavraţdit krále, nahradit jej jeho bratrem Jakubem, dobýt s pomocí Holanďanŧ a Francouzŧ Anglii a v zemi znovu zavést katolictví. Ze dvou opisŧ

IX.

303


tohoto udání jeden poslal králi a druhý proslulému smírčímu soudci siru Edmundu Berrymu Godfreyovi. Abychom si představili, jak toto udání zapŧsobilo, stačí vzpomenout na napjatý klid Londýna, na „spiknutí střelného prachu“, na mor, poţár a nesmyslnou hrŧzu z jesuitŧ a papeţství. U tajemníka vévody z Yorku, budoucího Jakuba II., provedli domovní prohlídku, při níţ se našla silně kompromitující korespondence s otcem Lachaisem, zpovědníkem Ludvíka XIV. K věrolomnému udání se připojil skutečný úklad. V té chvíli došlo i k další dramatické události - Godfreye našli na jedné cestě nedaleko Londýna zavraţděného. Kdo ho zabil? To zŧstává tajemstvím, ale všichni teď všude vidí samé ozbrojené jesuity. I ţeny vycházely z domova ozbrojené dýkou. Král, který ve spiknutí nevěřil („Kdo byl byl takový blázen,“ řekl bratrovi, „aby mě zabíjel, vţdyť tato vraţda by dosadila na trŧn vás místo mne?“), musel předstírat obavy a zdvojnásobit ve Whitehallu tělesnou stráţ. Marně poukazovali někteří rozumní lidé na osobní podlost Tita Oatese a na nesmyslnost zločinu bez skutečné pohnutky, protoţe Godfrey měl v rukou jenom opis udání bez dŧkazŧ, a ten uţ svoje poslání splnil; brzy se oni sami stali obětmi skutečného vydírání veřejným míněním a museli z obavy, ţe budou pokládáni za papeţence, prohlásit, ţe Oatesovi věří. V zemi začal řádit neslýchaný teror. Od restaurace začaly v zemi vznikat zárodky politických stran. Zrodily se z vášní občanské války. Angličané si zvykli zajímat se o veřejné záleţitosti a to uţ jim zŧstalo natrvalo. Jedni byli, jako kdysi kavalíři, přáteli krále; jejich protivníci jim přezdívali tories (toryové) čili irští loupeţníci, čímţ chtěli naznačit, ţe jde o zakuklené papeţence. Královi přátelé tuto přezdívku hrdě přijali a od tohoto okamţiku vystupovali pod ní. Toryové zase překřtili královy nepřátele na whigy; slovo whigs bylo zkratkou slova whigamores, jímţ označovali skupiny puritánských sedlákŧ ze západního Skotska. Whigové byli buřiči, prvním whigem byl ďábel, druhým Shaftesbury; toto buřičství však vţdycky bylo aristokratické. Toryové byli spjati s pozemkovým vlastnictvím a anglikánskou církví, whigové s odpadlíkty a londýnskými obchodníky. Kdyţ král v roce 1679, poprvé po sedmnácti letech, povolal voliče, vtiskly nové strany volbám v podstatě stejný ráz, jako mají dnešní předvolební kampaně doprovázené politickými schŧzemi, prŧvody a prudkou výměnou názorŧ. Tyto hlučné zpŧsoby dodávaly politickému ţivotu povahu určité podívané a hry a staly se tak základem trvalého úspěchu parlamentní vlády. „Tím, ţe jsme si vzájemně házeli na hlavu jednou whigy a podruhé torye,“ řekl Halifax, „hráli jsme si jako děti, které po sobě házejí sněhovými koulemi.“

X.

304


V roce 1679 zvítězili ve volbách whigové, kteří si s velikou neupřímností vybrali za svŧj „program“ Oatesovy lţi. Po svém úspěchu se pokusili o první ústavní vládu. Prostředníkem mezi králem a parlamentem mela být třicetičlenná Tajná rada. Tuto radu řídili Shaftesbury, sir William Temple a lordi Russell a Halifax. Jejím nejznámějším činem byl slavný zákon habeas corpus (1679); od té doby si mohl zatčený Angličan, s výjimkou případu zrady, stěţovat soudci, který musel přikázat vězňovým stráţcŧm, aby stěţovatele předvedli nejdéle do dvaceti dnŧ před soudní dvŧr. Ţalářníkovi i soudci, kteří odmítli příkaz splnit, hrozila vysoká pokuta. Tento zákon ztíţil moţnost svévolných uvěznění. Ţádné opatření nevymezuje tak přesně hranice mezi despotickou vládou a svobodným reţimem.

XI.

Whigové vděčili za svŧj úspěch strachu z katolictví. Ale záleţitost katolictví byla spjata se záleţitostí vévody z Yorku. Whigové jako stoupenci radikálních opatření se domnívali, ţe je nutné vyloučit z následnictví králova bratra, toryové jako zastánci stávajícího pořádku se zase domnívali, ţe stačí omezit jeho moc. Kdyby ho vyloučili, kdo by jej nahradil? V této věci byli i whigové sami nejednotní. Jedni byli pro prince Viléma Oranţského, manţela princezny Marie a zetě vévody z Yorku, druzí pro vévodu z Monmouthu, nemanţelského syna Karla II. Král byl pro svého bratra a proti svému levobočkovi, Lid s příznačnou nestálostí anglických širokých vrstev měl brzy dost whigského teroru a zapomněl na Tita Oatese. V roce 1681 se mohl Karel II., který jiţ nepotřeboval daně od Dolní sněmovny, protoţe měl dostatek peněz od Ludvíka XIV., odváţit bez nějakého většího lidového vzrušení rozpustit poslední parlament své vlády, shromáţděný v Oxfordu, aby byl vzdálen od londýnských davŧ. Toryové zvítězili.

XII.

Angličané se ještě nenaučili parlamentní hře, jejíţ pravidla, pokud je všichni přijmou, umoţňují politickým protivníkŧm střídat se u moci, aniţ je prvním dŧsledkem vítězství masakr poraţených. Po vítězství toryŧ a krále následuje persekuce whigŧ. Shaftesbury, pronásledovaný pro vzpouru, musel uprchnout, přestoţe ho porota osvobodila, do Holandska, kde později zemřel. Další významní whigové jako Essex, Russel a Sidney, zemřeli ve vězení nebo na popravišti. Angličany zachvátilo opravdové delirium mystické oddanosti ke králi jako instituci. Toryové hlásali zásadu neodporování králi, coţ je chránilo jak proti výbojnému návratu whigŧ, tak proti nezávislosti kalvinistŧ. Filmer vydal svého Patriarchu, v němţ vysvětloval, ţe kaţdá revoluce je

XIII.

305


otcovraţdou, protoţe král je nástupcem patriarchŧ a otcem svých poddaných. Během tohoto záchvatu servility se zapomnělo na všechny výhrady vŧči Jakubovi. Proto Karel aţ do konce ţivota beztrestně ţil z podpor Ludvíka XIV. a bez ohledu na anglické zájmy dovolil, aby si francouzský král posílil své pozice ve Flandrech a na Rýně. Tak si mohl tento panovník, který s takovou roztomilostí zradil Anglii, dvě církve, svou ţenu a všechny své milenky, udrţet aţ do smrti svou rozkošnickou a nebezpečnou rovnováhu. „Nevím,“ prohlásil, „ co bude dělat mŧj bratr, aţ budu mrtev a budu pryč. Moc se bojím, aby se nemusel, aţ bude králem, zase vydat na cesty... Přesto se však postarám, abych mu zanechal svá království v míru.“ Na smrtelné posteli si poprvé nechal zavolat katolického kněze a přijal svátost posledního pomazání.

306


X. JAKUB II. A REVOLUCE ROKU 1688 Karel II. odkázal bratrovi despotickou a téměř nikým nepopíranou moc. Zavedená církev hlásala boţské právo a neodporování tyranovi. Toryovský parlament byl ochoten přiznat králi některé daně na doţivotí. Karel začal v tichosti budovat stálou armádu s deseti tisíci muţi a Jakub chtěl tento stav zdvojnásobit. To je u anglického krále něco úplně nového. Země se tomu nebránila; zdálo se, ţe si ze všeho nejvíce přála klid. Ani katolictví nového krále nevyvolalo ţádný prudší odpor. Anglikáni a odpadlíci předpokládali, ţe se nepokusí obrátit na katolictví celý národ, takţe dovolili, aby vyznával svoje náboţenství. Kdyby byl stejně jako jeho bratr člověkem kompromisu, mohl vládnout v klidu a míru. Jakub II. však byl tvrdohlavý, energický, oddaný a málo inteligentní. Kdyţ oba bratry srovnávali, říkali: „Král (Karel) mohl věcem porozumět, kdyby chtěl, vévoda (Jakub) by věcem rozumět chtěl, kdyby mohl.“ Jakub byl tak prostoduchý, ţe věřil, ţe anglikánská církev, která hlásala neodporování, by se nepostavila na odpor ani tehdy, kdyby si předsevzal ji zničit. Ale v den, kdy se doktrína přestala shodovat se zájmy, musela v ní anglikánská církev nutně objevit slabou stránku. Král si rovněţ myslel, ţe se bude moci proti anglikánŧm opřít o odpadlíky, jimţ sliboval zároveň s katolíky náboţenskou snášenlivost; bylo to však v době odvolání nantského ediktu (1685) 51 a příchodu prchajících francouzských hugenotŧ do Anglie. Jejich vypravování nebylo pro anglické protestanty ţádným povzbudivým příkladem.

I.

Ihned se ukázalo, ţe represe budou v novém reţimu kruté. Vzpoury, vedené ve Skotsku vévodou z Argylu a v Anglii Monmouthem, byly snadno potlačeny a jejich vŧdci popraveni. Celé stovky nešťastných sedlákŧ, kteří následovali Monmouthe, potkal stejný osud. Předseda nejvyššího soudního dvora (chiefjustice) Jeffreys, pokryl své pŧsobiště krví. Všude se věšelo, mrskalo, zavíralo. Zdálo se, ţe se vrátily časy Marie Tudorovny. Protoţe v samé blízkosti Londýna byl na králŧv rozkaz vybudován vojenský tábor, cítil se Jakub v bezpečí

II.

51

Výnos Jindřicha IV. zaručující francouzským hugenotŧm náboţenskou svobodu; zrušen Ludvíkem XIV. - pozn. red.

307

KNIHA PÁTÁ - Jakub II. a revoluce roku 1688

a věřil, ţe ho ţádná vzpoura nemŧţe ohrozit, a tak bez rozpakŧ porušoval zákon. Kdyţ nemohl dosáhnout, aby parlament zrušil Test Act, zprostil katolíky jeho platnosti výhradně pomocí svých výsad a tak mohl obsadit občansky i vojensky dŧleţitá místa katolickými úředníky. V anglikánské církvi nadrţoval prelátŧm, kteří byli tajnými katolíky. I ve své šlechtě se pokoušel získat proselyty. Vévodovi z Norfolku, který se zastavil ve dveřích kaple, kdyţ před ním nesl jako výraz státní moci meč, řekl: „Váš otec by šel dále!“ - „Váš otec, který byl lepší neţ ten mŧj, by tak daleko nešel!“ odpověděl na to vévoda. Mladý vévoda ze Somersetu, který dostal rozkaz, aby ke králi uvedl papeţského nuncia, řekl: „Všichni mi říkají, ţe mohu Vaše Veličenstvo poslechnout jenom za cenu porušení zákona!“ „Copak nevíte, ţe já jsem víc neţ zákon?“ rozkřikl se zlostně Jakub. „Vaše Veličenstvo moţná, ale já nikoli!“ odpověděl mu dŧstojně vévoda. Duch odporu se projevoval spíše mezi pairy neţ mezi členy Dolní sněmovny. Staré šlechtické katolické rodiny, protoţe znaly povahu své země a protoţe předvídaly v budoucnosti nebezpečné reakce, odmítaly přijímat vysoké funkce, které jim král nabízel. Papeţ Innocenc XI. králi radil k umírněnosti. Ale horlivý a zaslepený král si nedal říci a pokračoval opováţlivým krokem na své cestě k propasti. Ke skutečné vládě je zapotřebí podpory středních vrstev. V těch uţ však nebyli katolíci. Jakub se domníval, ţe je získá pomocí Indulgenční deklarace, která se týkala také odpadlíkŧ. Stará nevykořenitelná iluze o moţnosti pomoci katolíkŧm k vítězství díky konfliktŧm mezi protestanty. Anglikánskému duchovenstvu nařídil, aby deklaraci přečetlo z kazatelen. Celá církev odmítla. Sedm biskupŧ včetně arcibiskupa z Canterbury odevzdalo králi petici. Král je poslal do Toweru. Na lodi, která je odváţela do vězení, bylo vidět klečící vojáky, jak ţádají biskupy o poţehnání. Kdyţ porota biskupy osvobodila, celý Londýn se rozzářil, v kaţdém okně svítil sedmiramenný svícen, a ta nejvyšší svíce patřila mylordu z Canterbury. V Oxfordu chtěl král vnutit Magdalenské koleji za představeného katolíka. Kdyţ se proti tomu fellows postavili, dvacet pět jich propustil. Spor mezi Stuartovci a lidem propukal znovu, ale nyní uţ v emancipovanějším světě, v němţ vzpoura proti králi přes rŧzné dogmatické rozpravy jiţ není povaţována za neslýchaný a ohavný čin. Přesto anglický národ neztrácel trpělivost, neboť král neměl muţského dědice. Dědičkou trŧnu byla princezna Marie, dobrá protestantka, provdaná za Viléma Oranţského. Tento manţelský pár obnoví jednoho dne, jak se všeobecně soudilo, v království klid. Ale kdyţ se v roce 1688 narodil druhé králově manţelce, katoličce Marii

III.

308


Modenské, syn Jakub, zmocnilo se Angličanŧ zoufalství. Po zemi se vyprávělo, ţe dítě bylo podvrţeno, ţe při porodu nebyli ţádní zákonití svědci a ţe to je zase jenom úklad jesuitŧ. Zdálo se, ţe král má v úmyslu poslat na Anglii irskou a katolickou armádu. Ve všech ulicích se zpíval popěvek Lillibullero, jehoţ refrén se měl brzy stát slavným a vyhnat krále z jeho království. Revoluce zachvátila všechna srdce daleko silněji neţ v roce 1640. Králŧv zeť, Vilém Oranţský, který se zapletl do beznadějného boje s Francií Ludvíka XIV., se domníval, ţe v okamţiku, kdy Anglie přestane být protestantská, je konec všem svobodám v Evropě. Ani on, ani jeho manţelka neváhali a bez otálení se postavili proti svému otci a tchánovi; oba byli v neustálém styku s anglickými stranami a jenom čekali na výslovné pozvání, aby mohli opravdu jednat. V den osvobození sedmi biskupŧ (30. června 1688) několik pairŧ takové pozvání v rozsvíceném Londýně podepsalo. Tyto pairy, mezi kterými byl i Danby a moudrý a roztomilý Halifax a kteří dávali v sázku svŧj ţivot, podpořil veliký počet dŧstojníkŧ včetně lorda Churchilla. Ludvík XIV. napadl Falc a poskytl tak Holandsku několik týdnŧ oddechu. Vilém přistál 5. listopadu 1688 v Torbayském zálivu a vytáhl na Londýn. Jakub měl armádu, ale nebyl si jí moc jistý. Zachvácen panikou, udělal nějaké ústupky. To však uţ bylo příliš pozdě. Ve všech hrabstvích se shromaţďovaly milice. Heslo dne znělo: „Svobodný parlament a protestantské náboţenství!“ Nejvyšší šlechta se postavila za Viléma. Všechny mocné zájmy stály proti Jakubovi. Církev a university se měly od katolického krále čeho obávat. Anna, druhá králova dcera, se postavila na stranu vzbouřencŧ. Jakub se cítil všemi opuštěn. Kdyby bojoval, nebylo by moţná Vilémovo postavení tak docela jisté, protoţe anglický lid nijak netouţil po nové občanské válce. Proto také Jakubovi protivníci, místo aby se ho pokusili zajmout, mu naopak starostlivě otevírali cestu k útěku. Král toho vyuţil a odjel do Francie, kdyţ předtím v bláhové naději, ţe znemoţní vyřizování státních záleţitostí, hodil do Temţe velkou anglickou pečeť. Ale pečeť se dá nahradit, stejně jako král.

IV.

Převedení moci v souladu se zákonem nebylo nijak snadné. 52 Whigové prohlašovali, ţe monarchie je výsledkem smlouvy mezi lidem a vladařem, a proto lid a jeho zvolení zástupci mají právo Jakuba II. a jeho syny, kteří se netěší jejich dŧvěře, sesadit a svobodnou volbou povolat Viléma.

V. 52

Tento převrat se v historiografii běţně nazývá Glorious revolution - Slavná revoluce — pozn. red.

309

KNIHA PÁTÁ - Jakub II. a revoluce roku 1688

Toryovští biskupové, věrni učení o boţském právu, nemohli s takovým postupem souhlasit a byli pro regentství. Zákonný kompromis, navrţený Danbym, povaţoval králŧv útěk za dobrovolnou resignaci na trŧn a vyhlásil za dědičku koruny Marii. Tento plán narazil na odpor nového královského páru - Marie nechtěla vládnout bez svého manţela a on se nechtěl stát jenom princem manţelem. Smlouva z února roku 1689 je konečně uznala oba a vláda byla vládou „Viléma a Marie“. Po takovém kompromisu jiţ nemohlo být řeči o boţském právu anglických králŧ. Ale zásluhou tohoto kompromisu proběhla konservativní revoluce bez občanské války, bez vypovídání ze země, bez poprav. Angličané se pomalu učili těţkému umění ţít jako společnost.

310


XI. MRAVY A MYŠLENKY RESTAURACE. ZÁVĚR. Lidská přirozenost musí oscilovat kolem poměrně stálých citŧ. Po uzdě, kterou vášním nasadili puritáni, muselo nutně přijít uvolnění. Celých dvacet let pronásledovaní kavalíři měli pochopitelně z mravŧ a myšlenek, kterými tolik trpěli, přirozenou hrŧzu a tak se stalo, ţe ve své reakci překročili rovnováţný bod. Na dvoře Karla II. zacházela nenávist k pokrytectví aţ k opovrhování počestností. Protoţe byl konec všem těm zamračeným tvářím a krátkým vlasŧm, které vládly ve Westminsteru, chtěl Whitehall vychutnat svoji odvetu. V tomto paláci, do kterého měl kaţdý přístup, mohli být všichni svědky královské prostopášnosti. Vojáci tělesné stráţe viděli kaţdý večer krále v zahradě, jak se jde vyspat ke své milence, k všemocné a nestydaté lady Castelmainové. Poddaní napodobovali svého pána. Ţeny převlečené za muţe, skupinky, které se scházely, aby tančili nazí, cynická volnost v jednání s komornými, s takovými a podobnými znaky, které jsou příznačné pro zhýralé časy a které zpravidla následují po velkých sociálních převratech, bylo moţné setkat se všude. Anglie restaurace se podobá Francii direktoria a Evropě z knihy Ouvert la Nuit. Obraz této Anglie podává ve svých Pamětech hrabě Gramont, ale sama skutečnost byla určitě ještě drsnější, neţ ji popsal Hamilton. Ten svět a tu dobu representuje spíše Angličan Rochester neţ Francouz Gramont. Dŧvěrný přítel krále, který se nesmírně bavil jeho oplzlými historkami, tak neuctivý, ţe si bez obav dovolí políbit královu milenku, lak zhýralý, ţe si s vévodou z Buckinghamu najmou hospŧdku, kde kazí nejpočestnější a nejváţenější ţeny ze sousedství, tento muţ představuje zhanobený obraz velkých alţbětincŧ. Dravost je stejná, ale zájmy, k nimţ se obrací, jsou mnohem přízemnější.

I.

Mladí kavalíři z roku 1660 nedostali jako jejich otcové tu dŧkladnou výchovu, jakou mŧţe poskytnout svým synŧm bohatá a šťastná rodina squirŧ. Ţili, zatímco jejich otcové bojovali, s pacholky od koní, poznali bídu a vyhnanství, bloudili po zapadlých čtvrtích Paříţe a Amsterodamu. Opilství se pro ně stalo módou. Rochester se chlubí, ţe proţil pět let ve stavu trvalé opilosti. I tak

II.

311

KNIHA PÁTÁ - Mravy a myšlenky restaurace. Závěr.

skvělý veřejný činitel jako Pepys vypravuje samolibě o svých pitkách a milostných dobrodruţstvích. Hospody a podezřelá místa rostou v Londýně jako houby po dešti. Do Anglie se právě dostala káva a čaj, a to je záminka pro otevírání mnoha kaváren - coffee houses -, kde se však pije spíše kořalka neţ káva. Tyto coffee houses a jejich konkurenti ale houses (pivnice) jsou místem, kde se vedou pobuřující řeči a kde kolují pohoršlivé anekdoty o „My Lady Castlemaine“. Surové podívané na kohoutí zápasy a na štvaní býkŧ psy jiţ nejsou pro diváky dost zajímavé, a tak se ve své ţízni po krvi hrnou na popravy královrahŧ. Divadlo je obrazem cynismu doby. Bouře se Pepysovi ještě trochu líbí, ale Sen noci svatojánské je pro něj ta nejsměšnější hra, jakou kdy viděl. Módními autory dramat jsou Beaumont a Fletcher a komedií Congreve a Wycherley, kteří přejímají Molièrovy náměty (Misantrop a Tartuffe), ale oblékají je do hodně drsného a hrubého kabátu. V devatenáctém století odvaha komedií z doby restaurace překvapuje; Taine se znechuceně ptá, jak mohlo obecenstvo něco takového vŧbec snášet. Amorálnější dvacáté století v nich znovu objeví ţivost, ţertovnost, a Londýn bude v roce 1935 nadšeně tleskat Wycherleyově Venkovské ţeně, která v roce 1865 zpŧsobila hrozné pohoršení. Takové jsou výkyvy studu; ale Taine právem pokládá Molièrovu komiku za zdravější, neţ je komika Wycherleyova. V těch uvolněných Angličanech z doby restaurace přeţívá pod povrchem stále puritán, a autoři komedií se jím svou temnou prudkostí snaţí otřást. Jestliţe měla v šestnáctém století na Anglii veliký vliv Itálie, pak v sedmnáctém století ji ovlivňuje Francie. Ve Francii ţilo ve vyhnanství mnoho básníkŧ z řad kavalírŧ, poznali a obdivovali Boileaua, Molitra, Bossueta. Francouzské básně a romány se tedy překládají do angličtiny. Král Karel II. byl Francouz nejen po matce, ale i svými zvyky a vzpomínkami. Od Ludvíka XIV. se mu dostává „dŧchodu, milenky a příkladŧ.“ Angličan z období restaurace proplétá všechny svoje rozhovory francouzskými větami. Zdá se, ţe i to je jedna forma reakce na puritány. V té době se dostávají do angličtiny slova, která označují všechny odstíny ţertování, jako slovesa „tropit si šašky“, „ţertovat“ (to burlesque, to droll, to ridicule) a podstatná jména „parodie“, laškování“ (travesty, badinage). Po náboţenské básni přichází ke slovu satira. Jedním z největších tehdejších úspěchŧ je Butlerŧv Hudibras, prohlašovaný za Dona Quijota puritánství, ale připomínající spíše Scarrona neţ Cervantese. Dryden proplétá na francouzský zpŧsob své znamenité satiry biblickými naráţkami a pod jménem Absolon a Achitofel (synové krále Davida) líčí

III.

312


nešťastného Monmoutha a proradného Shaftesburyho. Kromě satiry se daří také madrigalu. Mnoho básnících kavalírŧ skládá často velmi pŧvabné milostné písně. Tehdejší literatura je literaturou aristokratickou. Miltonova nebo Bunyanova mystika na tento dvŧr nepatří, dvŧr příliš dobře ví, jaké mravy by mu taková mystika uloţila. Oficiální Anglie okolo roku 1670 chce být Anglií pŧvabnou, lehkomyslnou a rozumující. Módním filosofem je Descartes. Začíná vláda rozumu, boţstva tak málo anglického. V sedmnáctém století je věda kartesiánská, a nemŧţe ani být jiná, protoţe se zabývá matematikou, astronomií, optikou. Tyto vědní obory zplodily v Anglii geniálního člověka, Newtona, který odhalením několika dŧleţitých zákonŧ mechaniky potvrzuje práva rozumu. I král a druhý vévoda z Buckinghamu jsou vědci. V roce 1662 dostala svou chartu Královská společnost, jejímţ cílem bylo prohlubování znalostí o přírodě. Zde se soustředili, králem počínaje a vzdělaným měšťanem konče, všichni, kdo se zajímali o vědecká bádání. Předkládaly se tu skutečně znamenité práce. Halley tu přednáší o své kometě, Newton o světle, Roy o botanické klasifikaci, Boyle o šíření zvuku. Zásady vědeckého bádání, které vyloţil jiţ Bacon ve svém díle Novum Organum, přinášejí v té době skvělé výsledky, takţe lidé pomalu začínají natolik věřit v sílu lidského ducha, ţe se pak v osmnáctém století pokusí najít rozumová řešení i v politice, morálce, ekonomii. Nicméně před Lockem se anglický racionalismus ještě pořád hodně liší od racionalismu francouzského. Velkým myslitelem anglické restaurace je Hobbes, který chápe lidské společnosti jako ryze mechanické soustavy, kterými hýbou naše choutky a ţádosti. Egoismus je podle jeho názoru jedinou hybnou silou mravního zákona, ale ţivot ve společnosti přináší boj egoismŧ a tímto bojem se přirozený válečný stav transformuje v zákonný soulad. Hobbesovu politickou filosofii mohla zplodit jenom doba občanských válek, jíţ byl svědkem. Protoţe se lidé nenávidí a nejsou schopni spolu ţít v míru, je jediným lékem proti anarchii silný panovník. Hobbesŧv Leviathan je předobrazem totalitního státu moderních diktátorŧ, ale jeho diktátorem je král.

IV.

V té době se pomalu racionalizuje i církev. Cromwellova hluboká a blouznivá víra vyhovuje potřebám některých Angličanŧ, jejichţ typ ještě nevyhynul, ale většina si přeje méně vášnivé náboţenství. Veliký křesťanský myslitel restaurace Barrow je profesorem matematických věd. Jeho theologie je vědecká, jeho morálka utilitární. Barrow poukazuje, jakou výhodou

V.

313

KNIHA PÁTÁ - Mravy a myšlenky restaurace. Závěr.

je, ţe si člověk mŧţe za cenu celkem snadných obětí zajistit věčnou odměnu. Tillotson, kterého obdivovali tak, ţe jeden nakladatel dává jeho vdově dva tisíce pět set liber za autorská práva na jeho dosud nevydaná díla, káţe na námět „Moudrost býti zboţným“ a tuto moudrost dokládá praktickými dŧvody, sestavenými do geometrického obrazce. „Ţádný vzlet, ţádná obrazotvornost, ţádná stylová propracovanost, coţ jsou estetické hodnoty takového Bossueta, takového Bourdaloua, takového Massillona, ale dobře vymyšlená a dokonale vybudovaná stavba.“ Takové umírněné a rozumové náboţenství má na Angličany veliký vliv. Bylo by nanejvýš falešné představovat si podle divadelních komedií a dvorních pamětí, ţe celá země se v době restaurace oddávala jenom cynismu a zhýralosti. Takové mravy jsou obvykle pouze mravy menšiny, zahalečŧ, kteří zaměstnávají své síly vyumělkovanými láskami, protoţe je nemohou zaměstnat ţádnými skutečnými úkoly. Na venkovských zámcích, v zadní části obchodŧ, na statcích je ţivot stejný jako v minulosti. Soukromé dopisy svědčí o skvělých rodinách, spjatých pouty hluboké něhy. Pepys se potkává na svých procházkách u londýnských bran se starým pastýřem, který čte svému malému synkovi z bible. Knihovny jsou plné theologických knih a v době vlády Karla II. se náboţenská pojednání prodávají lépe neţ knihy básní.

VI.

Anglická revoluce z roku 1688 se naprosto v ničem nepodobá francouzské revoluci z roku 1789. Ve francouzské revoluci se dostávají do konfliktu třídy. Měšťané a sedláci se bouří a povstávají proti králi a šlechtě. V Anglii se nic takového neděje. Oba velké spory v Anglii byly zdánlivě spory náboţenskými a spory politickými. Kdo bude mít navrch? Král, nebo parlament? Kdo bude formovat lidské duše? Římská církev, anglikánská církev, nebo nezávislá církev? K těmto dvěma sporŧm je nutno přidat další, třetí a dost opomíjený, spor fiskální. Kdo bude hradit náklady státu? Bohatí přímými daněmi, nebo široké vrstvy nepřímými daněmi? Karel I. byl, jak řekne později Disraeli, „muţem přímé daně“. Revoluce je jistě vítězstvím parlamentu, ale je také vítězstvím bohatých. Několik let, v době levellerŧ, bylo moţné věřit ve zrod egalitářské a puritánské společnosti. Výsledkem obav z něčeho takového však bylo sblíţení velmoţŧ, kteří byli stoupenci parlamentu, s velmoţi, kteří byli přáteli krále. Přestoţe se z prvních stali whigové a z druhých toryové, trvá mezi oběma tichá dohoda o tom, ţe znemoţní přístup k moci všem nositelŧm

VII.

314


nebezpečných myšlenek. Puritánství, které uznává svědomí jako jedinou autoritu, budou drţet stranou politického ţivota. Stejně jako vítězství parlamentu nad korunou, bylo dobrodruţství Stuartovcŧ také vítězstvím Common Law (obecného práva). Po nich byl v Anglii konec se správním právem a s výsadními soudními dvory. Zákon je pro všechny stejný a ke státu stejně přísný jako k jednotlivci. Habeas corpus končí se „státními dŧvody“ v oblasti spravedlnosti. Ve Francii revoluční shromáţdění a později Národní shromáţdění z roku 1871 se budou snaţit po pádu monarchie a po pádu císařství znovu vytvořit silný stát. Jediným cílem anglické revoluce z roku 1688 bylo naproti tomu omezit státní moc ve prospěch občanských práv. Parlament si stanovil při povolání Viléma a Marie na trŧn své podmínky. Pro Anglii, kterou chrání před cizími zbraněmi moře a před vnitřním nepořádkem zákonné postavení jejích občanŧ, není tedy prvořadou starostí ochrana hranic před přepadením ani ochrana provincií proti anarchii, „ale obhajoba svobody, blahobytu a náboţenství poddaných proti útokŧm svévolné vlády“.

VIII.

Burke nazývá povstání z roku 1688 „šťastnou a slavnou revolucí“. Pro Anglii je opravdu veliké štěstí, ţe mohla uskutečnit jednu z největších změn svých dějin a přechod od despotismu ke konstituční monarchii, aniţ se mezi Angličany obou táborŧ rozevřela hluboká a těţko překonatelná propast. Kdyby Cromwell zŧstal u moci a kdyby zaloţil novou dynastii, je velmi pravděpodobné, ţe by se anglická společnost na dlouhou dobu rozdělila, jako se to stalo ve Francii po roce 1789; oţebračení potomci kavalírŧ by potomkŧm „kulatých hlav“ svou poráţku jen tak lehce neodpustili. Snášenlivá restaurace Karla II., později shoda obou stran v okamţiku útěku Jakuba II. ve věci obrany protestantského náboţenství, a konečně sblíţení posledních legitimistŧ po vymření legitimních králŧ (tj. Stuartovcŧ) počínaje rokem 1807 vysvětlují značnou umírněnost politických bojŧ v osmnáctém a devatenáctém století. Zatímco ve Francii si v době teroru modří a bílí nebo, jak budeme říkat později, levice a pravice navzájem vyhlásili krevní mstu, na kterou se ještě ani nyní tak docela nezapomnělo, nedosáhnou v Anglii po roce 1688 politické vášně, jakkoli ţivé, nikdy horoucnosti náboţenských citŧ.

IX.

315

- Monarchie a oligarchie

KNIHA ŠESTÁ

MONARCHIE A OLIGARCHIE

316


I. HOLANĎAN U VLÁDY Křehký Holanďan s hnědými vlasy a šedýma pronikavýma očima, který se stal v roce 1688 anglickým králem, nebyl cizinec ani krví, neboť byl vnukem Karla I., ani svazky, neboť byl manţelem dcery Jakuba II., ale pro všechny Angličany, whigy i torye, svou povahou, zálibami a myšlenkami cizincem navţdycky zŧstal. V této době veselého hýření ho povaţovali kdyţ ne za bezúhonného, tedy aspoň za příliš váţného a naprosto nezábavného; uprostřed galantní upovídanosti byl stejně jako jeden z jeho předkŧ zarputile nemluvný. Do starých anglických sporŧ o svrchovanost parlamentu nebo zavedené církve zasahoval jen s povýšenou a téměř pohrdavou snášenlivostí. Protoţe v Nizozemí ho ohroţovala stále vzrŧstající moc Ludvíka XIV., zŧstával nadále kontinentálcem, podle jehoţ názoru bylo udrţení „rovnováhy moci“ v Evropě hlavním cílem. A tím se také vysvětluje paradox, ţe tento panovník s tou nejmenší dŧvěrou v parlament, který ve své rodné zemi zvítězil nad demokracií, se v Anglii stal jedním ze zakladatelŧ parlamentní monarchie. Protoţe se chtěl vyhnout váţnějším nebezpečím, přijal nástroj, který se mu nabízel, a dovedl ho vyuţít. Pokusil se hájit to, co ještě zbylo z osobní moci, ale po jeho smrti uznaly všechny strany, ţe skutečnou moc má král jen spolu se svým parlamentem. Revoluce z roku 1640 je dŧkazem, ţe si Angličani nepřáli absolutní monarchii, a revoluce z roku 1688 zase dŧkazem, ţe si nepřáli republiku. Nyní uţ šlo jenom o nalezení prostředkŧ, jak být zároveň monarchií i republikou.

I.

Vilém III. a Marie potvrdili při svém nástupu na trŧn Prohlášení práv, z něhoţ se pak roku 1689 stal Bili of Rights (Zákon o právech). Tento text svým duchem ryze anglický neobsahuje ţádné abstraktní zásady. Vyjmenovává svévolné kroky Jakuba II. a prohlašuje je za neplatné, vyhlašuje, ţe král nesmí pod ţádnou záminkou zasahovat do základních zákonŧ království, a konečně tu parlament pro zajištění úcty k těmto zákonŧm připomíná, ţe o penězích pro krále se bude hlasovat jednou ročně a ţe ţold armády bude rovněţ zajištěn pouze na jeden rok.

II.

317

KNIHA ŠESTÁ - Holanďan u vlády

HANNOVERSKÁ POZDĚJI WINDSORSKÁ DYNASTIE JIŘÍ I. kurfiřt Hannoverský (1714-1727) I

JIŘÍ II. (1727-1760) I

Frederic princ waleský † 1751 I

JiŘÍ III. (1760-1820)

JIŘÍ IV.

VILÉM IV.

Eduard

(1820-1830) I

(1830-1837)

Vévoda z Kentu † 1829 I

Charlotta princezna waleská † 1817

VICTORIE (1837-1901) I

EDUARD VII. (1901-1910) I

JIŘÍ V. (1910-1936)

JIŘÍ VI.

EDUARD (1936-1936) VIII.

(1936-1952) I

ALŢBĚTA (1952-?) II. Charles

Anna

Andrew

Edward

Hannoverská dynastie (přesněji sasko-kobursko-hannoverská, neboť manţelem královny Viktorie byl Albert, princ Sasko-Koburský) byla Jiřím V. v roce 1917 z vlasteneckých dŧvodŧ přejmenována na windsorskou. 318


Mutiny Act (Zákon o vzpourách), sepsaný po ipswichském povstání jako jediný zákoník platný pro vojáky, musel být rovněţ kaţdý rok znovu projednán. V roce 1694 bylo konečně rozhodnuto, ţe parlamenty se budou svolávat nejméně jednou za tři roky a ţe ţádný parlament nesmí být delší neţ tři roky. Dlouholeté zkušenosti Angličanŧm dokázaly, ţe jejich základní svobody spočívají v takových prostých opatřeních; praktický mechanismus svobody je zajímal daleko více neţ nějaké teoretické chvalořeči na ni. Kdyţ král přijal Prohlášení práv, zbývalo uţ jen málo dŧvodŧ ke sporŧm mezi ním a parlamentem. Přesto se však ještě nenašel zpŧsob, jak zajistit spolupráci mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. Nikdo si tehdy ještě nepředstavoval, ţe jednota vlády vznikne vytvořením sourodé skupiny z královských rádcŧ (kabinetu), kteří budou zaujímat významné postavení ve státě a jako příslušníci většiny v Dolní sněmovně budou také sdílet její osud. Kdyţ se Vilém pod vlivem „dŧmyslného Sunderlanda“ pokusil podobné skupiny ministrŧ vytvořit, mluvil zděšený parlament okamţitě o „juntě“, o „kabale“, a vytáhl svou starou zbraň, impeachment. Impeachment však nebyl dostatečnou zárukou účinného dozoru nad výkonnou mocí. Umoţňoval trestat ministry aţ po nějakém nezdaru, ale nebyl ţádnou prevencí před nezdarem. Anglie se jiţ několik století točila okolo problému ministerské odpovědnosti, ale zatím řešení této obtíţné otázky nenašla. Jestliţe má Vilém III. stále ještě, přinejmenším podle zákona, určitou výkonnou moc, nemŧţe se ani zdaleka chlubit takovou osobní prestiţí, jakou si Karel I. udrţel aţ ke stupňŧm popraviště. Dosti početná strana Jakubových přívrţencŧ (jakobitŧ) zŧstala věrná Jakubovi II. Kaţdý velmoţ, jemuţ Vilém odmítá svoji přízeň, si začíná tajně dopisovat se dvorem, který se utekl do Saint-Germain. Několik biskupŧ a přibliţně čtyři sta kněţí, vyznavačŧ boţského práva na trŧn, odmítá sloţit přísahu věrnosti. To jsou non-jurors (odmítači), kteří se musejí vzdát svých míst a Vilém je nahradí svobodomyslnými biskupy (latitudinaires) jako Bumetem a Tillotsonem. Kdyby Vilém III. mohl, určitě by Angličanŧm vnutil náboţenskou neutralitu. Před odporem, který vyvolá tato nová myšlenka, se musel stáhnout. Toleranční edikt z roku 1689 zavedl poměrně značnou svobodu náboţenských kultŧ, ale pro katolíky a odpadlíky zŧstávají dveře veřejných úřadŧ i nadále uzavřeny. Někteří nonkonformisté, protoţe se nechtějí vzdát svého místa v městských radách, se smiřují s tím, ţe chodí k přijímání v uznávané církvi. Říká se tomu „účelová konformita“. Ta vzbuzuje zuřivost toryŧ, kteří ji pokládají za bezboţnou komedii.

III.

319


Hranice mezi stranami se stále přesněji vymezují. Strana toryŧ je stranou pozemkových vlastníkŧ (landed men), stranou jakobitských squirŧ a přátel anglikánské církve. Stranu whigŧ tvoří tři sloţky: staré aristokratické rodiny protijakubské tradice jako Cavendishové, Russellové a Pelhamové, londýnští zámoţní obchodníci, koloniální boháči a finančníci (moneyed men), kteří v té době rychle bohatnou a kupují si křesla v parlamentě, a konečně odpadlíci, které se dvěma předchozími skupinami spojuje jenom společná bázeň ze Stuartovcŧ a z náboţenské nesnášenlivosti. Za vlády Jakuba II. se museli zoufalí toryové ze dne na den rozhodnout buď pro anglikánskou církev, nebo pro krále; aby unikli Římu, snášeli Haag. Někteří z nich toho litují a sní o neuskutečnitelné restauraci. Naopak whigové se za vlády Viléma stali podivným řízením osudu nejvěrnějšími oporami krále. Stojí bezvýhradně za Vilémem Oranţským v jeho válkách proti Francii, protoţe

IV.

a) je podniká jako vŧdce protestantských kníţat; b) porazit Ludvíka XIV. znamená porazit stuartovského uchazeče o trŧn, kterého se whigové musejí ze všech moţných dŧvodŧ obávat; c) jejich přátelé z City se těší za těchto válek a díky nim neuvěřitelnému blahobytu. Od roku 1609 v Amsterdamu existovala proslulá banka, v níţ měl kaţdý velký obchodník svŧj účet, takţe bylo moţné v případě nutnosti, a pokud se člověk podrobil značně sloţité proceduře, platit stejně jako v dnešní moderní bance „převodem.“ Angličané zatím zŧstávali u soukromých bank a nespočetných středověkých směnárníkŧ. Zlatníci (goldsmiths) obchodovali se zlatem, pŧjčovali králi i soukromníkŧm a přijímali do úschovy drahé kovy, na které vydávali potvrzenky (goldsmiths notes), coţ vlastně byly první bankovky. Od těchto zlatníkŧ si v případě potřeby pŧjčovala i státní pokladna. V době válek s Ludvíkem XIV. daně a pŧjčky na úhradu nákladŧ nestačily. A tehdy si whigové vymysleli veřejný dluh, Anglickou banku a spekulaci s cennými papíry. „Holandské finance“ tomu pohrdavě říkali toryové, kteří tyto nové metody proklínali jednak z politických dŧvodŧ, protoţe pomáhali whigŧm udrţet se u moci, jednak z hospodářských dŧvodŧ, protoţe snadné pŧjčky zvyšovaly státní výdaje, a jednak z mravních dŧvodŧ, protoţe zvětšovaly moc finančníkŧ na úkor venkovských šlechticŧ, kteří byli páteří země.

V.

320


Anglická banka vznikla jenom proto, aby Vilém mohl pokračovat ve válkách. Určitý počet kapitalistŧ shromáţdil dvanáct set tisíc liber a celou tuto částku za úrok jednoho sta tisíc liber pŧjčili státu. Banka zaloţená k tomuto účelu se zároveň odváţila stejně jako banka v Amsterdamu poskytovat úvěr i soukromníkŧm. Tento peněţní ústav sice neměl ţádný reservní kapitál, protoţe všechny hotové peníze pŧjčil vládě, ale získal právo vydat na částku rovnající se jeho základnímu kapitálu papírové poukázky. Poukázky byly splatné ve zlatě. Bance se pomocí ziskŧ a onoho sta tisíc liber úroku, který kaţdý rok dostávala od vlády, podařilo splátky přesně dodrţovat. Její poukázky vzbuzovaly zpočátku velkou nedŧvěru. Později byla veřejnost šťastná, ţe si jiţ nemusí vypŧjčovat na lichvářský úrok u zlatníkŧ. Pŧjčka státu z roku 1694 byla vlastně počátkem veřejné pŧjčky (national debt). Jejím přímým dŧsledkem bylo upevnění svazkŧ mezi Vilémem III., City a whigy. Kdyby někdy zvítězil Ludvík XIV. a uchazeč o anglický trŧn, nebyly by pŧjčky určitě nikdy splaceny. Anglická banka tak byla pro oranţský dvŧr tím, čím bylo zabrání klášterŧ pro dŧm Tudorovcŧ. Spojila politické vášně s hospodářskými zájmy. Vznik banky, zvyky z velkých obchodních transakcí, těsné styky s Amsterdamem přispěly k tomu, ţe se z Londýna postupně stalo finanční a obchodní středisko celého světa. Anglie, která má čtyřikrát méně obyvatel neţ Francie, bude jednou mnohem bohatší. Holandské peněţnictví brzy pochopí, ţe si vychovalo nebezpečného soupeře.

VI.

Vilém, který nebyl ţádný vojevŧdce a o kterém řekl Massillon, ţe „měl více štěstí při vyvolávání válek neţ při jejich vedení a byl obávanější v soukromí kabinetŧ neţ v čele armád“, vedl války celý svŧj ţivot. Jako anglický král se musel bránit proti sesazenému králi Jakubovi II., který se s podporou francouzského lodstva odváţil přistát v Irsku, kde získal podporu irských katolíkŧ. S touto katolickou armádou se pokusil obsadit protestantská hrabství Ulsteru a krutě týral tamní obyvatele. V roce 1690 zvítězil Vilém v čele anglicko-holandské armády v bitvě u Boyne a poraţeného Jakuba ze země vyhnal. Kdyţ si podrobil Irsko, chtěl mu dopřát trochu svobody, ale jeho touha po snášenlivosti narazila na staré, ale stále ţivé vášně. Proti náboţenství Irŧ i proti jejich obchodu byly uplatněny velmi tvrdé zákony. Angličtí majitelé manufaktur a chovatelé dobytka se jejich konkurence báli. Zápas mezi irským a anglickým dobytkářstvím byl jednou, a nikoli nejmenší překáţkou na cestě ke smíření obou ostrovŧ. Sever Skotska se přidal z věrnosti ke skotské rodině Stuartovcŧ na stranu krále Jakuba. Jeho jiţní oblasti se naopak v roce 1690

VII.

321


přiklonily k revoluci. Anglický a skotský parlament však spojil zákon teprve za následující vlády, v roce 1707. V té době mělo jenom Skotsko právo obchodovat s britskými koloniemi. A jeho obchodu se dařilo báječně, Glasgow se stal soupeřem Londýna, řeka Clyde byla stejně ţivá jako Temţe a Skotové se stali kníţaty City. Podle názoru Viléma III. nejdŧleţitějšími problémy byly problémy kontinentu. Alţběta trpěla po dobu své vlády nebezpečným sousedstvím Španělŧ, kteří byli pány Flander. Proti Španělsku tehdy podporovala Holanďany, a Holanďané pak v příštím století oslabili přístav Antverpy ve prospěch svého Amsterdamu a Rotterdamu. Na začátku osmnáctého století však jiţ Španělsko nebylo tou mocností, která kdysi ovládala Evropu. Jeho neporazitelná pěchota se rozplynula a nakonec se skládala jenom z několika tisíc vojákŧ. Jeho loďstvo bylo jenom desetinou loďstva Filipa II., jeho loděnice zničeny a pokladna prázdná. Dlouhý boj s Maury prodlouţil ţivot feudálního zřízení; na jeho území nevznikla ţádná střední třída; uprostřed mocných státŧ Španělsko stále zŧstávalo ve věku politické nezletilosti. Zároveň s upadající mocí Španělska se náhle vynořila mocnost nová, Francie, pro Anglii a Holandsko daleko nebezpečnější, protoţe mezi vojenskou silou tohoto velkého státu a Nizozemím jiţ nestojí ţádný nárazníkový stát jako mezi ním a Španělskem. Ludvík XIV. si pro Francii přál hranici na linii Rýna jako přirozenou a bezpečnou přehradu. Holandští a angličtí obchodníci se domnívali, ţe Antverpy v rukou Francie, vládkyně všech hmotných zdrojŧ na pevnině, představují jejich jistou zkázu. Vilém se rozhodl postavit se proti tomu. Zvolil tradiční anglickou politiku - bránit Flandry, které vládnou mořím, a vytvořit proti nejsilnější mocnosti pevniny spojeneckou ligu. Skvělé francouzské loďstvo, vedené admirálem Tourvillem, nejdříve nad spojeným anglickým a holandským loďstvem zvítězilo. Ale udrţet Středomoří i oceán, moře i pevninu, to byla pro Francii přece jenom těţká povinnost. Uţ tu nebyl Colbert, aby vyzbrojil francouzské loďstvo. 53 Nakonec francouzští námořníci podlehli v bitvě u La Hogue a Ludvík XIV. si přál vyjednávat. Na kongresu v Ryswicku prokázal moudrou umírněnost. Vzdal se Nizozemí a uznal vládu oranţského rodu v Anglii. Podle jeho názoru to bylo lepší neţ dopustit, aby Španělsko s pomocí Anglie obnovilo říši Karla V. Vilémovi III. se zase podařilo na pevnině dosáhnout rovnováhy mezi císařstvím a Francií. Po Ryswicku (1697) se zdálo, ţe mír v Evropě je zajištěn.

VIII.

53

Fiskální systém, který vyňal šlechtu a duchovenstvo z daňové povinnosti, zbavil Ludvíka XTV. prostředkŧ k nákladnému vedení války - pozn. red.

322


Osud se však postaral o jeho porušení a zlovolnost věcí zvítězila nad moudrostí lidí. Jedinou a stále nebezpečnou otázkou byla otázka následnictví na španělském trŧnu. Španělský král, slaboduchý Karel II., měl brzy zemřít bez dědice (1700). Kdo nastoupí po něm? Císařŧv syn, francouzský princ nebo snad bavorský kurfiřt? Císařství ve Španělsku a v Itálii by znamenalo nové obklíčení Francie. Ludvík XIV., který si přál mír za kaţdou cenu, navrhl, aby Španělsko bylo ponecháno bavorskému kurfiřtovi a prohlásil, ţe se pro dauphina spokojí s Neapolskem, s královstvím obojí Sicílie, Toskánskem a Guipuzcou, a ţe Milánsko postoupí Rakousku. Bylo to docela rozumné řešení, ale „smrt smlouvu zhatila“. Bavorský kurfiřt, pětileté dítě, náhle zemřel, jako uchazeči o španělský trŧn zŧstali jen francouzský dauphin a rakouský arcivévoda, kompromis ztratil platnost. Mezi Ludvíkem XIV. a Vilémem III. začala nová jednání. Oba panovníci byli připraveni v zájmu udrţení míru Španělsko rozdělit. Španělští ministři si to nepřáli, a tak, protoţe nejlepší pomoc pro oslabené Španělsko viděli ve Francii, která byla také nejblíţe, vymohli si na umírajícím králi závěť, v níţ označuje za svého nástupce vévodu z Anjou nebo vévodu z Berry. V případě, ţe tito uchazeči o trŧn odmítnou, nahradí je princ rakouský. To přinutilo Ludvíka XIV. jednat. Pokud nechtěl obnovit říši Karla V., nemohl odmítnout království pro své vnuky. Přijal tuto nebezpečnou poctu, poslal Filipa V. do Španělska a do pohraničních pevností vyslal silné francouzské posádky, vedle posádek holandských (1701). Vilém III. se rozzuřil. S pocitem, ţe byl podveden, začal jednat s císařem; Ludvík XIV. na oplátku a v rozporu s ryswickským mírem uznal vyhnance Jakuba III. za zákonného anglického krále.

IX.

Viléma III. zastihla smrt v okamţiku, kdy začal připravovat s císařstvím a Pruskem nový plán válečného taţení proti Francii (1702). Jeho manţelka Marie zemřela uţ v roce 1694, dědičkou trŧnu se stala druhá dcera Jakuba II., Anna. Anně zemřely všechny děti v útlém věku (poslední zemřelo v roce 1700) a nebylo pravděpodobné, ţe bude mít další potomky. Z těchto dŧvodŧ byl ještě během posledního roku Vilémovy vlády přijat dŧleţitý dokument, který stanovil pořadí nástupnictví na trŧn (Act of Settlement). Všichni muţští potomci byli jako katolíci z následnictví vyloučeni a bylo rozhodnuto, ţe po Anně přejde koruna na kurfiřtku Ţofii Hannoverskou, vnučku Jakuba I., a na její potomky, pokud ovšem budou protestanty. Tato listina upravuje pořadí nástupnictví na anglický trŧn dodnes.

X.

323

KNIHA ŠESTÁ - Doba královny Anny

II. DOBA KRÁLOVNY ANNY Královna nikdy neměla stejné přátele jako její švagr Vilém III. Ten podporoval whigy, protoţe neměli nic společného s jakobitismem, souhlasili s jeho evropskou politikou a byli v náboţenských záleţitostech snášenlivější neţ jejich protivníci. Anna byla ostrovanka, úzkoprse anglikánská a strašlivě konservativní. Všeobecně ji povaţovali za hloupou, ale její dopisy ji ukazují spíše jako umíněnou. Psalo se, ţe si vytyčila tři cíle - být královnou, podporovat pravé křídlo církve a zajistit svému manţelovi, princi Jiřímu Dánskému (o kterém Karel II. řekl: „Vyzkoušel jsem ho opilého, vyzkoušel jsem ho střízlivého, ale tady se nedá nic dělat“), postavení, které nebyl schopen zastávat. K těmto třem cílŧm je nutno připojit čtvrtý - líbit se svým favoritkám. Dvěma ţenám věnovala během svého ţivota přátelství, které se podobalo skutečné lásce. Prvním objektem této vášně byla Sarah Jenningsová, která se nejprve sňatkem stala lady Churchillovou a později vévodkyní z Marlborough. „Snaţně vás prosím, neoslovujte mě Vaše Výsosti,“ psala Anna Sáře, a aby se vyhnula povinné úctě, přijímá pro tuto korespondenci pseudonym Mrs. Morleyová, zatímco Sarah Churchillová se podepisuje Mrs. Freemanová. ,Nelze ničím vyjádřit, drahá Mrs. Freemanová, jak vášnivě jsem vám oddána,“ psala Anna. Ale Mrs. Freemanová, přijímající veškeré dobrodiní, jímţ ji i jejího manţela zahrnovala chorobná královnina láska, soudila Annu přísně. „Pokud jde o běţné věci,“ napsala, „nebylo v jejích slovech nic mimořádného nebo oduševnělého, a kdyţ pak šlo o dŧleţité záleţitosti, mluvila spěšně a ztřeštěně, bez jakékoli známky inteligence a vlastní soudnosti, upínajíc se k tomu co, jí poradili.“ V poslední třetině královnina ţivota nahradila Sáru Abigail Hillová, která se stala nejprve paní, pak lady Mashamovou a zničila štěstí rodiny Marlboroughŧ.

I.

Kariéra Johna Churchilla - od roku 1702 vévody z Marlborough - nabízí podivuhodnou směsici amorálnosti, obratnosti a geniality. John byl synem squira, Winstona Churchilla, a začal jako páţe u vévody z Yorku, který ho přijal na přímluvu své sestry Arabelly, milenky Jakuba II. Sám se stal milencem lady Castelmainové, vévodkyně z Clevelandu, a přijal od ní pět tisíc liber jako

II. 324


dar. Tyto peníze, špatným zpŧsobem získané, ale dobře uloţené (za roční dŧchod pěti set liber postoupené lordu Halifaxovi), znamenaly pro mladého Churchilla začátek závratné kariéry. Tento dobrý milenec a rozváţný kapitalista byl, jak se ukázalo, i skvělý voják. Ještě za vlády Jakuba II. se Churchill dostal na nejvyšší místa v armádě. V okamţiku revoluce roku 1688 hrál stejně jako většina v oné svízelné době dvojakou hru - podporoval Viléma a zároveň se také nezapomněl pojistit v Saint-Germain. Nastoupení na trŧn královny Anny (která z lásky k manţelce drţela ochrannou ruku i nad manţelem) z něho udělalo nejmocnějšího muţe království a toto veliké štěstí, získané přízní, bylo upevněno opravdovými zásluhami. Marlborough byl nejen skvělý generál, který si hleděl i zdánlivě nepatrných věcí a staral se o zdraví svých vojákŧ, ale také znamenitý politik, krajně rozváţný a co nejméně stranický. Pŧvodem a zvyklostmi tory, naučil se spolupracovat s whigy, protoţe whigové se postavili za Viléma III. a podpořili jej také proti Ludvíku XIV. Dva velcí muţi vlády královny Anny, Marlborough a Godolphin (neboli, jak se jim říkalo, „generál“ a „pokladník“), byli nadstraničtí odborníci a představovali typ muţŧ, které kaţdá těţká doba potřebuje, ale které stranické vášně, kdyţ nebezpečí pomine, nakonec bez milosti smetou. První parlament královny Anny se skládal z krajních toryŧ. Později se však „generál“ i „pokladník“ klonili k whigŧm, a to pro jejich zahraniční politiku. Pokusili se vládnout zemi pomocí smíšených kabinetŧ, to však bylo jako „míchat olej s octem“. Politické a náboţenské výměny názorŧ byly stejně prudké jako skvělé. Zbrusu nová svoboda tisku umoţňovala uveřejňovat pamflety, které byly dílem nejznámějších spisovatelŧ. V té době psali Steele a Addison, whigové, pro Tatler a Spectator, Swift, stoupenec toryŧ a Vysoké církve, napsal Povídačku o putně (A Tale of a Tub), zatímco Daniel Defoe vyjadřoval myšlenky umírněných. Tyto „papírové bomby“, nabité výbušnou prózou, přenášely válku politických stran do oblastí, kam dosud nezasahovala. Vášně narŧstaly. Směs oleje a octa, whigismu a toryismu, kterou si mohla vynutit vláda Karla II., Jakuba II. a Viléma III., se zdála nanejvýš pohoršlivá. Země sama o sobě sobě tíhla k onomu střídání stran, které dělá z občanské války chronickou, ale často také blahodárnou nemoc.

III.

IV.

Válka o španělské dědictví trvala aţ do roku 1713. Angličané sledovali stále stejný cíl:

a) udrţovat v Evropě rovnováhu moci; 325


b) zabránit Ludvíkovi XIV., aby spojil síly Španělska a Francie; c) přinutit Ludvíka XIV., aby vyklidil Flandry a ústí Rýna. Francie měla výhodu v tom, ţe obsadila na samém počátku války všechna sporná území, ale na druhé straně ji vyčerpalo padesát let neustálých bojŧ, a hlavně jiţ neovládala moře. Generálové spojencŧ, Marlborough a princ Evţen, chtěli k velkému zděšení pravověrných vojenských odborníkŧ vyuţít toho, ţe se armády Ludvíka XIV. odváţily vystoupit z Vaubanových opevněných linií, a nahradit obléhání pohyblivou válkou. Ručnice na křesadlo a bajonet, které v roce 1687 vynalezl Vauban, nahradily na obou stranách dvě hlavní zbraně pěchoty, mušketu a píku. Ztráty na obou stranách byly hrozné. V roce 1704 rozdrtil Marlborough Bavory a Francouze v bitvě u Blenheimu a v roce 1706 po vítězství u Ramillies znovu dobyl Flandry. Ale whigové, kteří dovedli vyhrát válku, neuměli uzavřít mír. V roce 1709 mohli Angličané dosáhnout smlouvy, která by je zbavila všech obav o Flandry. Oni však chtěli víc a ţádali, aby Ludvík XIV. vyhnal svého vlastního vnuka ze Španělska. Tato uráţka sblíţila Francouze s jejich králem. Krásné provolání Ludvíka XIV. k národu povzbudilo jeho odvahu. Bitva u Malplaquetu jiţ nebyla pro spojence zdaleka tak šťastná jako ta předchozí, vítězové ztratili více neţ třetinu svého muţstva a maršál de Villars ustoupil tak spořádaně, ţe znemoţnil jakékoli pronásledování. Toryovská reakce měla několik příčin. Lidé byli válkou unaveni. Swift uveřejnil pamflet Chování spojenců. „Říkat nám,“ psal, „po deseti letech vítězné války, ţe není moţné dosáhnout dobrého míru, to je opravdu překvapující.“ Napadal ty, kdoţ chtěli vnutit Francii mír s příliš tvrdými podmínkami. „Po bitvě u Ramillies,“ napsal, „byli Francouzi tak sklíčeni svými ztrátami a tak ţádostiví míru, ţe jejich král byl připraven podepsat jej za jakýchkoli jen trochu přijatelných podmínek. Kdyţ se však jeho poddaní dozvěděli o našich nehorázných poţadavcích, nesnesli újmu na jeho cti a byli všichni jednomyslně pro to, aby raději vedl válku, neţ by se podrobil.“ Angličany utvrdila v jejich přání jednat s Francií nenadálá událost. Neočekávánou smrtí rakouského císaře vzniklo nebezpečí, ţe se na hlavě rakouského následníka, pokud se Filip V. vzdá trŧnu, spojí rakouská a španělská koruna. To by znamenalo porušení „rovnováhy moci“, Španělsko ve Flandrech a tedy vše, čeho se Anglie celé století tolik obávala. Houpačka, oblíbený prostředek anglické

V.

326


zahraniční politiky, se zase zhoupla, Anglie opustila své spojence a ti se v roce 1712 nechali v bitvě u Denainu od Francouzŧ porazit. Smlouvu, podepsanou v roce 1713 v Utrechtu, ostře napadali whigové, ale nebyla to špatná smlouva. Císař ztratil všechnu naději na obnovení říše Karla V. a Ludvík XIV. se musel vzdát svého tajného snu o spojení obou korun. Anglie získala Gibraltar, Port-Mahon na Menorce a dvě významné námořní základny ve Středozemním moři. Svou říši rozšířila o Nový Foundland a Hudsonŧv záliv, který jí postoupila Francie. A kromě toho, protoţe nemohla Španělsku vyrvat jeho nesmírné koloniální panství, které mu uţ dlouho záviděli angličtí obchodníci, obdrţela ve španělských osadách určité výsady. Od té doby měla Anglie právo dováţet z Jiţní Ameriky určitý počet otrokŧ. A dále tam směla posílat kaţdý rok jednu loď se svými výrobky, coţ se však nedodrţováním úmluvy a podvodnými machinacemi změní v celou flotilu. Utrechtská smlouva konečně zavazovala Francii, ţe jiţ nebude poskytovat asyl uchazečŧm o anglický trŧn (Jakubovi III. a jeho synovi Karlovi Eduardovi). Od této smlouvy se datuje rozhodující postavení Anglie v Evropě. Anglie oslabila všechny své evropské soupeře. Získala alespoň dočasně nadvládu nad mořem a to i vŧči Holandsku, „malé bárce v její lodní brázdě“. Anglie, tato malá země, se pomalu stávala rozhodující silou ve světě. Utrechtský mír, který byl podle whigŧ pro Francii příliš výhodný, je typicky anglickým mírem, který je dostatečně shovívavý, aby protivníka nepřivedl k zoufalství, a dostatečně tvrdý, aby obohatil Anglii a její obchod. Ludvík XIV. se v okamţiku, kdy se od něho odvrátilo štěstí, projevil jako skromný a rozváţný politik. Včas se vzdal výbojŧ, jejichţ výsledky nedokázal uhájit, ale aspoň zabezpečil francouzské hranice jako nikdo před ním.

VI.

Pro schválení utrechtské smlouvy ve Sněmovně lordŧ, kde měli většinu whigové, musela královna udělat skutečný státní převrat a jmenovat dvanáct toryovských pairŧ, coţ je slavný precedens v anglických ústavních dějinách. Politické vášně dosáhly takového stupně, ţe Marlborougha, vítězného generála, lidé v londýnských ulicích vypískali. „Zatkněte zloděje!“ křičeli na něj ze všech stran, protoţe byl obviněn z toho, ţe dostal z dodávek armádě velké provize. Marlborough se musel utéci na pevninu. Reakce se objevovala všude. Svobodomyslní toryové se prohlašovali za stoupence zavedené víry a hrozili pronásledováním nonkonformistŧm. Oxforda, který byl podle toryŧ příliš vlaţný, ovládal Bolingbroke. Ten připravoval volební zákon, který by podle jeho názoru jednou provţdy zajistil moc toryŧm. Ale bojoval proti daleko

VII.

327


mocnějšímu protivníkovi neţ byli whigové, bojoval proti času. Královna Anna byla stará a dal se očekávat její brzký konec. Prozíravost velela klanět se budoucímu králi, Jiřímu Hannoverskému, to však nebylo nic lehkého pro Anniny ministry. Výsledkem bylo, ţe se do Hannoveru přišli poklonit jenom whigové. Brzy bylo jasné, ţe v den, kdy královna zemře, se dostanou k moci whigové. Co mohli ministři dělat? Domluvit se s Jakubem III., uchazečem o trŧn? Toryovští squirové by katolického krále nikdy nepodpořili. Postavení legitimistických ministrŧ, kteří vědí o nepřijatelnosti legitimního následníka jako krále, bylo mimořádně choulostivé. Konec přišel s dramatickou rychlostí. Královnu postihl po hádce s lordem Halifaxem, na němţ chtěla, aby jí odevzdal stříbrné ţezlo, odznak moci, záchvat mrtvice. Zatímco umírala, obě strany se střetly. Marlborough, který byl v Amiensu, shromaţďoval vojáky, aby hájili protestantskou věc. Bolingbroke, který v té chvíli vykonával, aniţ ho někdo úředně pověřil, svrchovanou moc, připravoval legitimistickou vládu a prohlašoval, ţe potřebuje jenom šest týdnŧ, aby byla připravena. Připravena k čemu? K prohlášení Jakuba III. králem? To se nikdy nikdo nedozvěděl, protoţe Bolingbroke nikdy nevstoupil do země zaslíbené. „Harley (lord Oxford) padl v úterý, královna zemřela v neděli,“ napsal Swiftovi, „jaký je to svět, ve kterém ţijeme, a jak si s námi štěstěna pohrává.“ Z Hannoveru přišel cizí panovník. Bolingbroke, kterého tento nový král nechtěl ani přijmout, se moudře vystěhoval do Francie. Od té doby ţil v ústraní, brzy v Chanteloupu nedaleko Amboise, brzy zase v Anglii, kam se mohl vrátit, protoţe mu to jeho nástupci záhy dovolili, kteří ho jiţ nepovaţovali za nebezpečného. Vyloučen ze státní rady hlásal své zásady v politických spisech, z nichţ jedna kniha, Vlastenecký král, je proslulá, protoţe se stala přímým podnětem k listinám Jiřího III. a k Disraeliho doktríně. Bolingbroke tu obhajoval obrozený toryismus. Snaţil se zbavit svou stranu zastaralých myšlenek boţského práva a neodporování, ale tvrdil, ţe vláda silného krále, opírajícího se o lidové vrstvy, mŧţe být těmto vrstvám prospěšnější neţ vláda parlamentní oligarchie. Co přinesli anglickému lidu velcí whigové? „Benátskou správu, holandské finance a nepřátelství Francie,“ řekne později dosti nespravedlivě Disraeli. To byl téměř přesně i názor Bolingbrokŧv. Lord Bolingbroke byl spíše neţ svými šálivými spisy významný tím, ţe v osmnáctém století vystupoval jako zprostředkovatel duchovního spojení mezi Francií a Anglií. Právě u něho poznal Voltaire Popea a Swifta, a právě on mladého

VIII.

328


Francouze seznámil se zřízením, které v Evropě získalo díky Marlboroughovu vítězství tak velikou prestiţ.

329

KNIHA ŠESTÁ - Walpolova doba

III. WALPOLOVA DOBA Uţ sama prŧměrnost prvních hannoverských králŧ je základem jejich historického významu. Dovršuje totiţ pozvolnou přeměnu britské monarchie v monarchii parlamentní. Koruna na hlavě těchto cizích králŧ přestane být na celé jedno století předmětem pohnutého nadšení. Mluvit o boţském právu je teď jiţ směšné. Jiří I. byl sice pravnuk Jakuba I., ale kdyby Act of Settlement nedával parlamentu právo volby z členŧ královské rodiny, mělo by v době jeho nástupu na trŧn mnoho princŧ daleko větší nárok neţ on. Jestliţe vládl, vládl jenom se svobodným souhlasem celého národa. V tom Němci nezŧstalo nic z jeho anglického pŧvodu. Kdyby se měl rozhodnout mezi anglickým královstvím a hannoverským kurfiřstvím, určitě by dal přednost tomu druhému. Miloval své malé sídelní město, své malé Versailles, které se jmenovaly Herrenhausen, a svou malou armádu. Jeho vzpomínky na Hannover mu však měla zkalit manţelská tragédie. Zapudil svoji manţelku Ţofii Dorotheu, obviněnou z cizoloţství se švédským plukovníkem Koenigsmarkem, kterého, jak se říkalo, uškrtil a pohřbil pod parketovou podlahou v zámku. Princezna byla od tohoto dramatu státním vězněm. Jiří I. se utěšoval s milenkami, které vynahrazovaly svou duševní těţkopádnost mohutností svých pŧvabŧ. Kaţdá ţena mu byla dobrá, pokud byla svolná a tlustá. Proto také ty, které se mu chtěly líbit, své tvary podle moţností i uměle zvětšovaly. Hannoverský lid to vcelku trpělivě snášel, protoţe nestály mnoho státní pokladnu. Anglii tento harém, který přišel s novým králem, spíše bavil neţ pohoršoval. Jedna z těch ţen byla hubená a druhá hrozně tlustá. Lid jim říkal „bidlo a slonice“. Podle názoru německé druţiny Jiřího I. byla Anglie pouze zemí, kde bylo třeba se obohatit. Walpole prohlásil o jedné z královských favoritek, ţe by prodala královu čest kaţdému, kdo jí dá jeden šilink navíc. Z celé druţiny nikdo neuměl anglicky, jediným dorozumívacím jazykem mezi dvorem a vládou byla latina. „Mentiris impudentissime“54 ozývalo se na chodbách královského paláce. Tichý souhlas národa s takovou fraškou mŧţe překvapovat. Ten zázrak umoţnili whigové, protoţe Hannoveřana potřebovali. Bez něho by měli jenom království bez krále; bez nich by král byl jenom králem bez

I.

54

Nestoudně lţeš - pozn. překl.

330


království. Jiří I. jako král byl vlastně jenom dosti absurdní dohodou, ale na této přijaté dohodě závisel vnitřní mír země. Při nástupu na trŧn bylo králi Jiřímu jiţ více neţ padesát let. Jeho zvyky byly ustálené, jeho myšlenky zaostalé. Ve všech záleţitostech kromě německých dával vcelku ochotně za pravdu anglickým ministrŧm. Ústavu a zákony svého nového království téměř neznal. Protoţe navíc nerozuměl anglicky, přestal se brzy zúčastňovat zasedání rady ministrŧ. Z této náhodné okolnosti se zrodila nová vládní forma, jíţ byla souzena dlouhá budoucnost: vláda odpovědná Dolní sněmovně. Před Jiřím I. se myšlenka ministerské odpovědnosti nemohla rozvinout, protoţe všechna rozhodnutí ministerské rady, jejíchţ jednání se zúčastnil král, byla povaţována za jeho rozhodnutí. Ostatně ministry velmi často vybíral sám král z obou stran a to bránilo kolektivní odpovědnosti. S Hannoveřany začíná dlouhé období čistě whigovských vlád. Po nástupu Jiřího I. zbavili whigové toryovskou stranu veškeré moci, kdyţ na několik měsícŧ vypověděli ze země Bolingbroka a poslali do Toweru lorda Oxforda, který tam zŧstal dva roky. Pak upevnili svoje postavení v Dolní sněmovně tím, ţe zmanipulovali volby v „prohnilých baštách“ a zkorumpovali voliče. Jisti podporou Dolní sněmovny prodlouţili platnost parlamentního mandátu ze tří na sedm let (tento zákon byl změněn teprve v roce 1911, kdy bylo trvání mandátu sníţeno na pět let).

II.

Pokud jde o kabinet jakoţto skupinu ministrŧ s nedílnou odpovědností před sněmovnami, ten je stejně jako všechny britské instituce dílem času, náhody, kompromisu a zdravého rozumu, nikoli výsledkem nějaké apriorní koncepce. Kabinet je tehdy pouze skupinou soukromých rádcŧ a ministři nemají ţádný jiný oficiální titul. Nikdo neuvaţuje o vytvoření úřadu předsedy vlády, parlament se děsí toho slova i té myšlenky; protoţe však král, který nezná jazyk, jiţ nemŧţe předsedat radě, musí ho jeden z ministrŧ nahradit. Shodou okolností se ukáţe, ţe tento ministr, Robert Walpole, je mistrem v umění vládnout. Jeho kolegové si zvyknou uznávat jeho autoritu. On sám připouští, ţe za tuto autoritu vděčí své shodě s většinou Dolní sněmovny, a kdyţ její dŧvěru nikoli dŧvěru panovníka - ztratí, odchází na rozdíl od svých předchŧdcŧ sám. Takové odstoupení povaţuje král za porušení královských výsad a ostatní ministři se svých křesel nevzdávají současně s Walpolem. Král bude ještě dlouho moci drţet ve vládě ministry, kteří nebudou součástí sboru ministerského předsedy. Úřad ministerského předsedy se začne podobat tomu dnešnímu teprve

III.

331


za druhého Pitta, ale na oficiální titul a oficiální uznání této funkce je nutné počkat aţ do dvacátého století. Začátek walpolského období nespadá přesně do doby nastoupení krále Jiřího. Ministerský předseda z řad whigŧ (StanhopeTownshend) potlačuje v roce 1715 úspěšně projakubovské povstání, ale jeho vláda se dopouští několika omylŧ, které brzy vedou k jejímu pádu:

IV.

a) aby zajistila whigŧm pevné místo v Dolní i Horní sněmovně, navrhuje omezit královo právo jmenovat nové pairy; to by bylo nebezpečné opatření, kterým by se lordi stali úplně nezávislými na zemi i koruně; znemoţnilo by přístup do stavu pairŧ, „leda přes hrob“, a připravilo by do budoucna oběma sněmovnám nevyřešitelné spory. Walpole proti němu vystoupil a dosáhl jeho zamítnutí; b) v roce 1720 připravil velký finanční skandál South Sea Bubble55 celou jednu generaci anglických státníkŧ o dŧvěru. Jedna jihomořská společnost získala v roce 1711 monopol na britský obchod s Jiţní Amerikou. Potom vedoucí činitelé této společnosti vládě nabídli, ţe za jisté výsady a roční splátky převezmou celý státní dluh. Jaký mohl být jejich zisk? Vypŧjčovali si za niţší úrok neţ stát a zamýšleli dávat věřitelŧm státu za jejich dluţní úpisy akcie své společnosti v hodnotě aktuálního kursu (na začátku roku byl kurs 121,5 bodu, v červenci však stoupl aţ na 1.000). Tato šílená spekulace, podobná té, která v téţe době zachvátila Francii (Lawŧv systém), splaskla stejně rychle, jak vznikla. V srpnu spadly akcie na 135 bodŧ. Tisíce Angličanŧ bylo najednou na mizině. Zahájené vyšetřování prokázalo, ţe ministři včetně kancléře státního pokladu byli podplaceni. I Walpole počítal s úspěchem a prodal své papíry v době jejich nejvyšší hodnoty, ale svými projevy upozorňoval na hrozící nebezpečí. Pádem a nerozváţností svých starších druhŧ se podobně jako ve Francii po panamském skandálu náhle dostali k moci samí mladí lidé. To byl Walpolŧv případ po South Sea Bubble. Všichni chválili jeho uváţlivá vystoupení a kdekdo mu záviděl rozváţnost v jednání. Walpole obdrţel tituly First lord of the Treasury a Chancellor of the Exchequer (zhruba: předseda finanční rady a ministr financí). Tyto tituly nosil plných jednadvacet let, ale ve skutečnosti vykonával funkci předsedy vlády.

55

Jihomořská bublina, tj. spekulace - pozn. red.

332


Sir Robert Walpole, ačkoliv odmítal všechny vnější znaky velikosti, byl jedním z největších anglických ministrŧ. Jako syn squira z Norfolku měl záliby a zvyky venkovského statkáře. Dopisy svého šafáře nebo hajného otevíral dříve neţ dopisy svých druhŧ z vlády. Měl hrŧzu z knih a hudby. Liboval si v galantnosti, veselém hodování a králi Jiřímu dokázal čelit svou kuchyňskou latinou třeba čtyři hodiny. Jako cynik nejvíce nenáviděl vznešené rozhovory a smál se, kdyţ jeho protivníci hovořili o svém vlastenectví. Opovrhoval doktrínami, rŧznými ideovými taţeními a nedŧvěřoval těm, kteří mu chtěli předpisovat chování podle historických knih. Státní záleţitosti vedl stejně jako kaţdý dobrý obchodník ze dne na den. Pracoval tak obratně, ţe to vypadalo, jako by nic nedělal, zatímco dělal všechno. Jeho velkou zásadou bylo: quieta non movere, neboli nechte spící psy spát. Věrnosti svých stoupencŧ nevěřil a říkal: „Upřímně radím svým mladým druhŧm, aby nikdy neříkali navţdy.“ Vytýkali mu, ţe kdysi řekl: „Všichni lidé mají svoji cenu.“ Ale on řekl: „Všichni tito lidé mají svoji cenu,“ kdyţ mluvil o svých protivnících, a to byla pravda. „Vládl pomocí korupce,“ řekl Macaulay, „protoţe v jeho době se jinak vládnout nedalo.“

V.

Walpole národu nikdy nenavrhl nějaký plán ani program, ale „jeho zdravý rozum byl téměř geniální“. Jeho politický systém byl celých dvacet let jednoduchý. Walpole se domníval, ţe kaţdý slabý stát se musí vyhýbat dobrodruţstvím a ţe v zájmu upevnění dynastie bez prestiţe je jeho povinností získat čas. Proto se snaţil udrţet dohodou mír s Francií, sníţit daně, zabránit spojení anglikánské církve se stoupenci Jakuba a konečně vzdálit torye od moci. Tyto cíle v sobě moţná neskrývají ţádnou velikost, ale jejich dosaţením poskytl své zemi na několik let s ničím nesrovnatelný blahobyt. Právě on zbavil stranické boje jejich dosavadní kruté povahy. Kdyţ pak ztratil moc, nechal se svrhnout „muţi, jímţ mohl dát snadno srazit hlavy“. Protoţe se na politiku díval skepticky a na lidského tvora s pokorou, dopustil se během svého pŧsobení ve veřejných záleţitostech jenom mála špatností, ale jeho nedostatek nadšení se znelíbil mladým a ohnivým duším.

VI.

V mezinárodní politice napomohly Walpolovu pacifismu okolnosti. Utrechtská smlouva nezanechala takové šrámy na samolibosti, které by volaly po marné a kruté odvetě. Doba náboţenských válek skončila, doba vlasteneckých válek ještě nepřišla. Francouzští ministři Dubois a Fleury se ze strachu před Španělskem, které vzkřísil podivuhodný Alberoni, snaţili celých dvacet pět let získat anglické spojenectví. Francie a Anglie jako

VII.

333


spojenci byly během dějin vţdy téměř nepřemoţitelné. Udrţovaly tedy poměrný mír. Zásadu nezasahování do pevninských záleţitostí nemohl Walpole dŧsledně dodrţovat, protoţe jeho panovníci měli v Evropě své hannoverské zájmy a jeho voliči zase ve španělských koloniích své zájmy obchodní. „Moje politika,“ řekl moudře, „tkví v tom, ţe se vyhýbám kaţdému závazku tak dlouho, pokud mohu.“ V létě roku 1727 zemřel na záchvat mrtvice Jiří I. Podle všeho by měl Walpole upadnout do nemilosti. Princ Waleský se se svým otcem vţdycky velmi špatně snášel. Kdyţ se Jiří II. stal králem, zdálo se, ţe si bude přát změnu ministra. Ale překvapení dvořané brzy zjistili, ţe sir Robert se těší větší přízni neţ kdykoli předtím. Nového krále však nebylo snadné okouzlit. Lakomý, skrblický, puntičkářský, čekal kaţdý večer s hodinkami v ruce na okamţik, kdy odcházel ke své milence, protoţe si přál být u ní přesně v devět hodin. Během svého ţivota prokázal určitou fyzickou odvahu, ale podle Walpola „to byl největší politický zbabělec, který kdy nosil na hlavě královskou korunu“. Naštěstí pro ministra a pro zemi se Jiří II. nechal ovládat královnou Karolínou, „inteligentní, vzdělanou, stoickou a hlavně trpělivou ţenou“. Sedm aţ osm hodin denně snášela, aniţ dala najevo únavu, proud řečí ubohého krále o válce nebo genealogii. Jedinou odměnou za tolik nudy bylo to, ţe mohla spravovat zemi a podporovat svého drahého sira Roberta. Walpole se díky její podpoře udrţel. Jedinou velkou aférou během jeho vlády bylo vzbouření veřejného mínění proti zákonu o potravinové dani. Šlo o pouhý vnitřní celní poplatek, uvalený na obchod s vínem a tabákem. Rozhořčení země bylo takové, „jako by Walpole chtěl zrušit Velkou listinu“. Londýn řval: „Ţádné otroctví, ţádnou potravinovou daň, ţádné dřeváky!“ Ty dřeváky byly obsesí anglického lidu jiţ z dob sira Johna Fortescua. Walpole - i kdyby měl nastokrát pravdu - se nedomníval, ţe celá ta záleţitost stojí za to, aby se pro ni prolévala krev. „Tenhle tanec nesmí pokračovat,“ prohlásil. O vládě whigŧ se říkalo, ţe je oligarchií mírněnou povstáním. Ve skutečnosti stačila jenom hrozba povstáním. Ten večer, kdy Walpole ustoupil, se celý Londýn slavnostně rozsvítil. Ministr si však svou moc udrţel.

VIII.

Po dvaceti letech odkladŧ donutily události „velkého pacifistu“ k válce. Ziskuchtivý šovinismus rostl. Pod rouškou smlouvy, která dávala Anglii právo dováţet do španělských kolonií otroky a posílat tam ročně jednu lod se zboţím, se zorganizoval veliký podloudnický obchod. Tu jedinou loď doprovázelo celé loďstvo, které ji po kaţdém jejím vplutí do přístavu

IX. 334


nakládalo pod záminkou zásobení potravinami novým zboţím. Vzteklé španělské pobřeţní stráţe prohledávaly všechny anglické koráby. Opozice vyuţívala těchto „krutostí“ k útokŧm na Walpolovu liknavost a na to, čemu se říkalo „jeho posedlost vyjednáváním“. Do Dolní sněmovny přišel jistý kapitán Jenkins vylíčit, jak jeho dvojstěţňová loď Rebecca byla Španěly zastavena a prohlédnuta, jak mu uřízli ucho a jak „poručil svou duši Bohu a svou věc zemi“. K urovnání celé záleţitosti uzavřel Walpole se Španěly spravedlivou dohodu. Tuto smlouvu však jeden mladý člen parlamentu, William Pitt, označil za poniţující. Pravdou však bylo, ţe ministrovi protivníci si přáli válku se Španělskem s postranní myšlenkou získat jeho zámořské kolonie. „Bude to vaše válka,“ řekl Walpole, kdyţ ho v roce 1739 donutili na ni přistoupit, „a já vám ze srdce přeji, abyste si ji uţili!“ Tato „válka pro Jenkinsovo ucho“ byla, jak dobře předvídal Walpole, velmi obtíţná. Opozice, která po ní naléhavě volala, odmítla poskytnout vládě prostředky nutné k vítězství. „Sir Robert chce mít armádu, nechce válku a nemŧţe mít mír.“ Vyčerpaný ministr, kterého trápily ledvinové kameny, byl v Dolní sněmovně poraţen díky podpoře, jíţ se jeho protivníkŧm dostalo ze strany skotských a cornwallských poslancŧ, podal nakonec demisi a přešel jako lord Oxford do Sněmovny lordŧ. Jeho odchod poskytl příleţitost ke zvláštní manifestaci proti úřadu ministerského předsedy. Jednatřicet pairŧ sepsalo protest, ţe takový titul, s nímţ nepočítají anglické zákony, je neslučitelný se zřízením země. Pitt musel později uznat, ţe byl vŧči Walpolovi nespravedlivý, a musel tomu moudrému a znamenitému ministrovi vzdát chválu. Ale „moudrý a znamenitý ministr“ své dílo dovršil. Během dlouhého míru upevnil dynastii a obohatil zemi. Nové muţe lákalo právě toto bohatství. Anglie, chtivá výbojŧ, prahla po impériu. Uţ si nepřála mír, zdravý rozum, dokonce ani štěstí, ale zprávy o nových vítězstvích, seznamy dobytých měst, triumfy a dobrodruţství. Walpolova doba je minulostí.

X.

S Walpolem mizí i jeho dvě oblíbené myšlenky: stejnorodý kabinet a spojenectví s Francií. Ministři z řad whigŧ, kteří přišli po Walpolovi (Carteret a Pelhamové), přibrali do svého kabinetu několik toryŧ, aby skončili s „těmi nešťastnými stranickými rozdíly“. Tak znovu začíná spor (kterému není konec ani po dvou stech letech) mezi státem totalitním a parlamentním. Carteret, člověk skvělého charakteru, brzy díky lidské malosti padl. Protoţe nenáviděl korupci, kterou prováděl Walpole, dal najevo, ţe ho zajímá jenom vysoká politika a ţe nebude svŧj čas ztrácet tím, aby se zabýval nějakými místy a

XI.

335


výhodami. Ti, kdo touţili po místech a výhodách, „se obraceli na lidi, kteří měli více času“. Na rozdíl od Walpolových zásad se Carteret pustil do kontinentálních záleţitostí. Císař Karel VI. odkázal „pragmatickou sankcí“ své dceři Marii Terezii všechny své státy (střední Evropu, Belgii a Itálii). Takové dědictví muselo vzbudit všestrannou ţádostivost. Kdyţ Karel VI. zemřel, poţadoval pro sebe Bedřich II. Slezsko. Jaká měl na ně práva? „Neustále svěţí vojska, pěkně plnou pokladnu a chamtivou duši.“ Anglie, spojená dynastií proti své vŧli s hannoverskými zájmy, se postavila na stranu Rakouska proti Prusku, Francie, jiţ tradičně protirakouská, se také vrhla do této mely. 56 Netrvalo dlouho a stejně jako za časŧ starých soubojŧ se „sekundanti“ pustili do sebe navzájem. V květnu 1744 si vypověděly válku Francie a Anglie, v červnu odplul z Francie mladý uchazeč o trŧn Karel Eduard57, vnuk Jakuba II., a přistál u břehŧ Skotska. Znovu se tu setkal s překvapující věrností highlanders, skotských horalŧ, kteří nezapomněli na jeho rodinu, znovu se ukázalo, ţe Skotové jsou nejlepšími vojáky celého ostrova. Karel Eduard mohl s pouhými šesti tisíci muţi vstoupit do Anglie a postupovat aţ k Derby. Kdyby ho podpořilo anglické povstání, mohl svou osobou dosadit na anglický trŧn znovu dynastii Stuartovcŧ, a to by určitě bylo pramenem velikých zmatkŧ. Ale k celé záleţitosti, která byla sporem dvou dynastií, se anglické široké vrstvy postavily naprosto netečně. Několik málo tisíc highlanderŧ málem stačilo obsadit Anglii, malá armáda odvolaná z pevniny zase stačila k tomu, aby byl zachráněn Londýn a Karel Eduard donucen ustoupit. Ve Flandrech se válečné štěstí přiklánělo na stranu Francouzŧ. Maršálek de Saxe, kterého zbavilo vítězství Bedřicha Pruského rakouské hrozby, dobyl v roce 1745 nad Anglií u Fontenoy oslnivého vítězství, jeţ bylo vítězstvím dělostřelectva. Kdyby Angličané nebyli pány moře, kdyby jejich piráti nezničili francouzský obchod a kdyby protestanti nevyhnali Karla Eduarda, mohl by si Ludvík XV. dělat veliké naděje. Ale Karel Eduard, poraţený v dubnu 1746 u Cullodenu, uprchl do Francie a highlandeři byli - nikoli bez krutosti - konečně podrobeni. Pluky sebrané v horských krajích Skotska (Black Watch-Gordon Híghlanders) se zakrátko stanou jedněmi z nejstatečnějších a nejvěrnějších plukŧ království.

XII.

XIII. 56 57

Od roku 1740 do roku 1748 válčila Anglie s Francií nejen v Evropě, ale i v Kanadě a Indii. Francouzi si jako páni Kanady

Tzv. válka o dědictví rakouské 1740 - 1748 - pozn. red. Ve Skotsku je doposud tento Bonnie Prince Charlie hojně uctíván - pozn. red.

336


přáli obsadit údolí Ohia a Mississippi, které oddělovalo jejich vnitrozemí od pobřeţních kolonií. V Indii si dvě soupeřící společnosti vydrţovaly malé armády, které dávaly do sluţeb domorodých princŧ vţdy, kdyţ tušily moţnost rozšíření svých území. Zde se střetávali dva velcí muţi, Francouz Dupleix a Angličan Clive. Nejprve triumfoval Dupleix a zmocnil se anglického města Madrasu. Ale po podepsání mírové smlouvy v Cáchách (1748) musel město zase vrátit. Mír však soupeřícím společnostem nijak nepřekáţel a obě pod rouškou pomoci domorodým panovníkŧm bojovaly dál. Clive dosáhl přes své mládí a nepatrný počet vojákŧ nad vojsky domorodých vladařŧ skvělých vítězství. Svou obranou Arkoty (1751) a později bitvou u Plassey (1757) zaloţil v Indii anglické impérium. Jeho osobní majetek a území Východoindické společnosti vzrostly přímo zázračně. Angličané objevili v Indii obrovské poklady, srovnatelné jedině s poklady, které kdysi přiváţeli Španělé z Jiţní Ameriky. Domorodá kníţata, která si chtěla zajistit přízeň dobyvatelŧ, je zahrnovala zlatem a drahými kameny. Bohatství získaná v Indii hrála od té doby rozhodující roli v anglických volbách. Mír z Cách (1748) nikoho neuspokojil. Jak se jiţ odedávna stávalo, kdyţ skončila válka mezi Francií a Anglií, musel kaţdý z obou protivníkŧ vrátit své válečné zisky, protoţe ten druhý měl v rukou cenné zástavy. Aby dosáhla odchodu francouzských vojsk z Flander, musela anglická vláda vyklidit ostrov Cap Breton, který ovládal Kanadu. V Indii a v Kanadě nebyly francouzsko-anglické spory urovnány. S mapou světa nesouhlasila ţádná z evropských zemí. Všechny staré spojenecké soustavy skomíraly. Francie a Rakousko se ptaly, zda je jejich tradiční nepřátelství opodstatněno nějakými skutečnými protichŧdnými zájmy nebo jestli rozmach Pruska v sobě neskrývá společné a hrozivé nebezpečí pro oba. Francie a Anglie začínaly pomalu chápat, ţe nemohou dospět k trvalému míru, dokud se nedohodnou na řešení otázky vlády nad mořem a otázky kolonií.

XIV.

337

KNIHA ŠESTÁ - Stav mravů (1700-1750)

IV. STAV MRAVŮ (1700-1750) Anglie neměla v Evropě ještě nikdy takovou prestiţ. Úspěch jejích armád, umírněnost její revoluce vnukaly ostatním národŧm uctivou touhu studovat její myšlenky a její instituce. Z filosofa whigŧ Johna Locka se pomalu stával kníţe všech evropských filosofŧ. Jeho cílem bylo postavit proti boţskému právu Stuartovcŧ to, čemu říkal právo přirozené. Zatímco Hobbes, který pokládal člověka v jeho přirozeném stavu za nebezpečnou šelmu, vyvozuje ze špatnosti lidské rasy nutnost silného státu, neboli Leviathana, hlásá Locke, ţe člověk v přirozeném stavu jako stvoření nadané rozumem respektuje zákony, jeţ jsou zákony morálky. Podle Hobbese je smlouva, která spojuje panovníka s poddanými, dŧsledkem jejich vlastní slabosti, podle Lockova názoru je to smlouva, kterou svobodně uzavírají svobodné bytosti s právem klást si podmínky. Theolog by mohl říci, ţe Hobbes věří v prvotní hřích a ţe Locke toto učení popírá. Z Lockova optimismu později vychází Rousseauova Společenská smlouva, Prohlášení práv člověka a občana a Prohlášení americké nezávislosti. Racionalistický a proti-historický duch osmnáctého století vděčí za svŧj vznik z velké části filosofickým esejŧm a pojednáním Johna Locka.

I.

Je otázkou, jak se angličtí měšťané a sedláci, které tehdejší módní filosofie učila, ţe jsou svobodní, mohli tak snadno smířit s mocí pozemkové aristokracie, za kterou ani nestála - jako kdysi za feudální šlechtou ţádná vojenská moc. V prvé řadě to bylo proto, ţe Angličan přikládá větší význam konkrétním skutečnostem neţ abstraktním právŧm; Locke měl pronikavější vliv ve Francii neţ v Anglii, ve Francii se totiţ těší myšlenky větší dŧvěře a mají také větší váhu. A dále to bylo proto, ţe Angličané z Lockovy doby neměli ţádné větší dŧvody k nespokojenosti. Uznávali, ţe jejich místní instituce jsou přes některé nevyhnutelné nespravedlnosti účinné a snesitelné. Smírčí soudce, kterým byl téměř vţdycky squire z místního zámku, si zákony, odhlasované parlamentem, přizpŧsobil místním podmínkám, jak také jinak, kdyţ je nemohl pouţít bez schválení farností a kdyţ jeho jedinou bezpečnostní stráţí byli vesničtí konstáblové? Jeho slabost byla, jak se zdálo, zárukou jeho spravedlnosti. Trestní zákony byly nepochybně jiţ zastaralé, zbytečné a kruté. Na tuláky a

II.

338


pytláky se zákon díval jako na nebezpečné zločince. Ale statkáři ţili na svých pozemcích a váţili si čestného nájemce. Anglický squire, který zemědělství rozuměl, pracoval na svém panství spolu se svou čeledí, pacholky a pastýři. O sport se ţivě zajímal člověk z lidu i lord. „Vévoda hrál kriket se svým zahradníkem.“ Osobní styky nahrazovaly styky úřední. Anglie osmnáctého století není jen „aristokracie, mírněná moţnou vzpourou“, ale také oligarchie mírněná dŧvěrností. Na pevnině často poniţovaní obchodníci a měšťané si v Anglii zachovávají svou hrdost. Šlechtici i prostí občané se zabývají stejnými záleţitostmi, mezi jejich rodinami se uzavírají sňatky. Na tuto revoluci jsme jiţ upozornili, je vŧbec nejobtíţnější ze všech a v Anglii je stará jiţ několik staletí. Zbyl po ní jeden svědek, a tím je řeč. „Slovo gentilhomme (šlechtic),“ napsal Tocqueville, „v Anglii jiţ před několika sty lety úplně změnilo svŧj smysl a slovo roturier (nešlechtic) zmizelo vŧbec. Přeloţit Molièrŧv verš z Tartuffa ‘et tel que l’on voit il est bon gentilhomme’58 doslovně do angličtiny by bylo v roce 1664, kdy jej Molière napsal, zhola nemoţné. Jestli chcete ještě další doklad aplikace jazykovědy v historických vědách, sledujte napříč časem a prostorem osud slova gentleman, jehoţ otcem je naše slovo gentilhomme. Uvidíte, ţe jeho význam se v Anglii rozšiřuje tou měrou, jakou se sbliţují společenské stavy. V kaţdém století se ho pouţívá o lidech stojících na společenském ţebříčku o něco níţe. Ve Francii zŧstal význam slova gentilhomme stejně úzký jako pŧvodně. Slovo, které slouţí k označení členŧ určité kasty, si zachovalo svoji neporušenost, protoţe zŧstala zachována i kasta sama, oddělená od všech ostatních stejně jako kdysi.“

III.

Osobnost squira v šatech se stříbrnými knoflíky a s parukou na hlavě, jeho lovecká výstroj a vyhrazená lavice v kostele, v níţ při bohosluţbách podřimuje, to všechno tvoří, dokonce i v očích sedlákŧ, kus nezbytné ţivotní dekorace. Teprve později, po prŧmyslové revoluci, přestanou lidové vrstvy, přesazené do jiného prostředí, povaţovat parlament squirŧ za přirozený jev. Na počátku století se spokojí s tím, ţe mezi obyvatelem zámku a obyvatelem selské chalupy existuje určitá totoţnost mravŧ. Takový squire je vlastně sedlák, kleje jako sedláci; kdyţ má chuť, popíjí s nimi; ve dnech voleb sedláci napadají jeho syna, házejí na něj bláto, ale pak ho oslavují. „Volební boje,

IV.

58

A podle vzezření je dobrým šlechticem - pozn. překl.

339


to je národní sport stejně populární a moţná populárnější neţ koňské dostihy.“ Venkovský lid tedy není nijak nešťastný. Je dobře ţivený, vede stejný ţivot jako jeho předkové a ţádný jiný ţivot nezná, vesnice je pořád jeho vesmírem. Ve městech pak je u mnoha kupcŧ a řemeslníkŧ učedník stále pokládán za člena rodiny. „Drobný lid,“ píše jeden švýcarský občan, který cestuje po Anglii, „není nutné popisovat odděleně, ve většině věcí mi připadá stejný jako většina národa. Má téměř stejné zábavy jako šlechtici, obchodníci a duchovenstvo, má také stejné ctnosti a stejné chyby.“ V druhé polovině století poruší tuto rovnováhu rozvoj strojŧ a stěhování do měst. Stabilitě společenských forem odpovídá v osmnáctém století i ustálenost forem literárních. Klasicismus je v té době náboţenstvím a jeho duchovními otci jsou Horatius a Boileau. Tehdejší veliký básník Pope skládá svŧj Lutrin59, (který nazve Dunciade neboli Blbiáda), formou tradiční, ale kouzelné epištoly a satiry. Je znát, ţe je posedlý Boileauem. Pŧvodnější a tedy také angličtější Jonathan Swift a Daniel Defoe dávají světu svými Gulliverovými cestami a Robinsonem Crusoe dvě z nejdokonalejších prozaických děl všech dob; Steele a Addison v listech Tatler a Spectator vtiskují anglickému eseji formu, která mu zŧstane ještě dlouho. Umění je stejně klasicistní jako literatura. Základním znakem Wedgwoodových hrnčířských výrobkŧ, Chippendalova a Sheratonova nábytku a domŧ v Adamově slohu je pŧvab a prostota linií. Velcí angličtí malíři Gainsborough, Romney a Reynolds malují nadále ve šlechtických rodinách, jako třeba v rodině Spencerŧ, galerie podobizen, s nimiţ začali Holbein a Van Dyck. Händel přišel v roce 1710 z Hannoveru, kde byl Kapellmeisterem; v Anglii se stává skladatelem biblických oratorií, která byla tehdy velmi oblíbena, a v roce 1742 uvádí v Dublinu svého Mesiáše. Jiţ rok předtím (1741) vystoupil v Shakespearově Richardu III. Garrick; divadelní návěští neuvádělo jeho jméno, stálo tam pouze: „Gentleman, který ještě nevystoupil na ţádné jiné scéně.“ Tento veliký herec byl také veliký člověk a „v brilantní konversaci vŧbec první na světě,“ jak o něm prohlásí Johnson. V tomto novém Augustově století tvoří malíři, hudebníci, herci, spisovatelé a politici skutečnou „společnost“, kterou lze kaţdý den potkat v Coffee Houses, v domech, kde podávají čokoládu nebo v klubech. Tehdy také vznikají ty nejproslulejší z nich jako Kit-Kat, Beefsteak Club, October Club. Addison je popisuje s roztomilou škrobeností v Dopise č. IX v Spectatoru.

V.

59

Le Lutrin (Pultík) je známá komická básnická skladba Boileaunova - pozn. red.

340


Kavárny a kluby hrají při utváření ducha konversace stejnou úlohu jako salony ve Francii, ale jejich vkus je drsnější. Jestliţe má Anglie na jedné straně Gainsborougha a Reynoldse, má na druhé straně také Hogartha. „Nejběţnější zábavou Angličanŧ nebo alespoň obyvatel Londýna,“ říká náš švýcarský cestovatel, „je víno, ţeny, kostky, jedním slovem prostopášnost. Nehledají v tom nějakou jemnost, alespoň pokud jde o víno a ţeny, dvě věci, které rádi spojují, ale bez jakékoli delikátnosti a pŧvabu; dá se říci, ţe pijí jenom proto, aby pili. Chtějí, aby jejich kurtizány pily také a zuří, kdyţ se jim některá vzepře.“ Od methuenské smlouvy pijí bohaté vrstvy nadměrně portské víno. Bolingbroke, Carteret a Walpole jsou velcí pijáci, kteří na posezení vypijí jednu, dvě nebo i tři lahve, neboť státníci se v této době oceňují i podle toho. Ministr se nestydí předstoupit opilý před královnu a squire se nestydí opít se před vlastní dcerou. Lid pije gin, v roce 1714 se ho vypálí dva miliony gallonŧ, v roce 1735 jiţ pět milionŧ.

VI.

S opilstvím se šíří násilí, které je o to nebezpečnější, ţe neexistuje policie a armáda má po utrechtské dohodě jenom osm tisíc muţŧ na celou Velkou Británii. V Londýně chodce surově přepadává banda mladých povalečŧ z dobrých rodin (mohocks). Na cestách, které jsou skutečnými baţinami, okrádají cestující lupiči na koních. Okolo roku 1725 se v Londýně nemluví o ničem jiném neţ o Jacku Sheppardovi, který byl něco jako AI Capone osmnáctého století. Tento silniční lupič byl velice populární, vţdycky přepadal jenom bohaté, peníze jim bral uhlazeně jako gentleman a ty pak vznešeně rozhazoval. Kdyţ šel naposledy londýnskými ulicemi cestou z Newgatského vězení k tyburnské šibenici, vypadalo to jako triumfální prŧvod. Básníka Johna Gaye napadlo napsat o ţivotě tohoto bandity komické pastorále jako parodii na italskou operu. Její děj se odehrává v newgatském vězení, podivuhodném místě, kde ţalářníci nakládají se zloději, pokud mají peníze, jako s nějakými velmoţi. Gayova hra Beggar Opera (Ţebrácká opera) měla ve městě ohromný úspěch. Ţivá, sviţná, cynická a drsná Čtyřgrošová opera (to je titul jejího francouzského překladu) je stejně jako Figarova svatba jedním z dramatických děl, která děkují za svou proslulost jak své estetické hodnotě, tak svému historickému významu. Hra líčí nemravnou společnost, která není paní svých banditŧ a která se jim zbytkem své vlastní krutosti obdivuje.

VII.

VIII.

Další velikou neřestí té doby byla hra. Ve všech klubech se hrálo, hrálo se i v dámských společnostech. Jedna ţena prohrála 341


za jedinou noc všechny své šperky a pozemky. Módní hrou se stal whist, který byl do té doby hlavně hrou kněţí. Učili ho dokonce „profesoři“, kteří brali za vyučovací hodinu jednu guineu. Ti, kteří nehráli karty, spekulovali. Touha po zisku byla obrovská a šejdířství mělo vţdy dost obětí. Pokoutní peněţníci zakládali společnosti pro ty nejnesmyslnější věci. Jeden z nich šel tak daleko, ţe poţadoval dvě guineje za účast v podniku, jehoţ tajemství prý nemŧţe odhalit před podpisem úpisu. V jednom dni tak vybral více neţ dvě stě guinejí a pak samozřejmě uprchl. To bylo ovzduší, které umoţnilo bláznění při South Sea Bubble. Pití, hra a dvoření ţenám byly příčinami sporŧ, které často končily souboji. Lidé se bili všude, v tanečních sálech, v Coffee Houses i na chodbách divadel. Zvyk zabít člověka pro jediné slovo nezmizel aţ do konce století. „Zlý lord“ Byron zabil ještě v roce 1775 v jednom z nejpošetilejších soubojŧ strýce Mary Chaworthové. Od roku 1730 souboje pomalu mizejí díky jednomu muţi, který měl na anglické mravy pozoruhodný vliv, Richardu Nashovi, který byl známější pod jménem „krásný Nash“. Nash byl jmenován vrchním ceremoniářem v Bath; toto lázeňské město mělo jiţ od časŧ Římanŧ znamenitou pověst, ale lázeňští hosté se tu hrozně nudili. Nash se rozhodl je probudit. S neomezenou mocí, kterou si sám udělil, zavedl ta nejpřísnější a nejrozumnější pravidla. Právě on jako první naučil Angličany nejrŧznějších společenských tříd, aby se během lázeňské sezóny vzájemně promísili, a zakázal v Bath nosit meč. Tento zvyk, zprvu běţný v Bath, se rozšířil po celé zemi, a tak se přinejmenším zabránilo soubojŧm zbrklým. Nash předepsal muţŧm hedvábné punčochy a otevřené střevíce. „Byl první,“ říká Oliver Goldsmith, „kdo dal národu, kterému cizinci vytýkali upjatost a plachost, určitou nenucenost a společenskou uvolněnost...“ Gentry si nenucenost, získanou v Bath, přinesla i do Londýna, a společnost v celém království se tak zásluhou „krásného Nashe“ stávala krok za krokem zjemnělejší. Tomu ceremoniáři, jeho bílému klobouku a jeho kočáru, taţenému třemi páry koní, se mohl leckdo vysmívat, ale „i kdyţ se ceremonie velmi liší od zdvořilosti, nestal se nikdy ţádný národ zdvořilým, aniţ byl zprvu obřadný“. V těchto společných bathských bazénech, kde muţi a ţeny, zatímco před nimi na malém dřevěném podnosu pluly jejich kapesníky, kytice nebo tabatěrky, čelili nudě lázeňské sezóny milostnými pletkami, se obhroublý tón Wycherleyových komedií mění v duchaplný a rozpustilý tón postav z komedií Sheridanových.

IX.

342


Lidé této první poloviny osmnáctého století mají v celé Evropě mnoho společných povahových znakŧ. S frivolností, smyslnosti, skepticismem, jedním slovem se všemi vlastnostmi příliš šťastných společností je moţné se setkat stejně v Londýně jako v Paříţi. V roce 1729 poznamenává Montesquieu: „Náboţenství v Anglii neexistuje. Kdyţ jeden člověk v Dolní sněmovně prohlásil: ‘Věřím tomu jako článku víry!’, začali se všichni smát.“ David Hume, který se těšil veliké oblibě v obou hlavních městech, je typickým duchem svého století „svou nenávistí vŧči kaţdému nadšení a zanícení, a to, z kterého má největší hrŧzu, je zanícení náboţenské. Nemŧţe pochopit, proč by mělo být náboţenské přesvědčení dŧvodem k nesmiřitelnému nepřátelství o nic více, neţ by chápal, proč se lidé odmítají spolu potkávat na cestě.“ Jeho současník Voltaire musel na sklonku ţivota uznat, ţe člověk nemŧţe ţít bez nadšení a ţe potřebuje neustále přecházet „z křečí nepokoje do strnulosti nudy“. Nuda a touha po vzrušení vedly v Anglii stejně jako ve Francii po padesáti letech skepticismu a egoismu k citové revoluci. Skepticismus byl mnohdy sám o sobě ve skutečnosti jenom maskou nového mysticismu. Je nanejvýš mylné představovat si, ţe osmnácté století řídí neúprosná logika, ta vládkyně srdcí a představivosti,“ píše Bernad Fay. „Tento věk byl stejně jako všechny ostatní unášen sny a vášněmi, které utvářely intelekty a zaměřily je k určitým vědním oborŧm.“ Podobně jako Lockova doktrína, na pohled logická a racionální, dovolila whigŧm racionalizovat jejich velmi ţivé politické vášně, tak svobodné zednářství, které se v té době rychle šíří po celé Anglii, poskytuje po zaloţení londýnské Velké lóţe v roce 1715 upřímným deistŧm, kteří si uchovávají potřebu rituálu a mysticismu, bezpečné duchovní útočiště. Anglické svobodné zednářství však zŧstává aristokratické a měšťanské, citové potřeby lidových vrstev daleko lépe uspokojí Wesleyovy misie, jak uvidíme později.

X.

343

KNIHA ŠESTÁ - Pittova doba

V. PITTOVA DOBA „Hloupý jako mír,“ říkalo se ve Francii v době míru z Cách a tento mír opravdu nic neurovnal. V koloniích válka pokračovala. Jak jí mohly vlády zabránit ? Cesta do New Yorku trvala při špatném počasí plné dva měsíce, cesta do Kalkaty šest měsícŧ. Rozkazy z Londýna nebo Paříţe přicházely na místo, kdyţ uţ byla bitva vyhrána nebo prohrána. V Indii soupeřily Pondichéry s Madrásem, Čandernagar s Kalkatou. V Americe se francouzští guvernéři snaţili spojit Louisianu s Kanadou, Mississippi se Svatým Vavřincem prŧchodem v týlu anglických kolonií, které by tak ztratily své zázemí a byly by sevřeny mezi Appalačským pohořím a mořem. V údolí řeky Ohio vypukl uprostřed míru boj a Francouzi, kteří z něho vyhnali osadníky, zde vybudovali pevnost FortDuquesne.

I.

Postavení Francouzŧ v Kanadě však i přes toto vítězství nebylo zdaleka jisté. Anglické kolonie tvořily od dob Karla II., který získal Severní a Jiţní Karolinu a stát New York (postoupený podle smlouvy z Bredy Holanďany), jednolitý a silně zalidněný celek podél pobřeţí. Tyto kolonie měly přibliţně 200 000 obyvatel, zatímco počet francouzských osadníkŧ v Kanadě nepřesahoval 60 000. Anglie, země s mocnými obchodníky, vášnivě lpěla na svých koloniích a pro jejich zachování byla ochotná přinést oběti, na něţ by Francie nikdy nepřistoupila. Anglosasové však zase na druhé straně nebyli tak svorní jako Francouzi. Tyto státy, obydlené odpadlíky, nonkonformisty, lidmi s podivínskou povahou a pramálo loajálními poddanými, ţárlily jeden na druhý, a tak se zdálo, ţe nejsou schopny se sjednotit k nějakému společnému činu, zatímco francouzské kolonie, výborně spravované vojáky věrnými králi, si mohly dělat veliké plány a také je uskutečnit.

II.

Nejenom kolonie obou zemí spolu bojovaly ve všech koutech světa bez ohledu na uzavřené smlouvy, ale na moři anglické eskadry zadrţovaly, prohledávaly a napadaly francouzské koráby. Kdyţ dva znamenití ministři námořnictva, Rouhier a Machault, vybudovali pro Francii novou flotilu, znepokojená anglická admiralita nechala bez vyhlášení války pronásledovat

III. 344


francouzské válečné lodi. Ludvík XV., mírumilovný člověk, se spokojil s diplomatickými nótami, coţ je metoda, která uţ sedm tisíc let, co jsou na zemi lidé dychtící po cizím majetku, útočníky jenom rozohňuje a povzbuzuje. Ve skutečnosti začínala od nástupu Viléma III. na trŧn nová stoletá válka. V sázce jiţ nebyla říše anjouská, říše anglo-francouzská, ale říše světová. Tato říše měla připadnout tomu z obou soupeřŧ, kterému se podaří ovládnout moře. Francie, aby mohla věnovat všechny své síly rekonstrukci nového loďstva, potřebovala na pevnině mír, Anglii naproti tomu stačilo, zcela v duchu jejích tradic, najít na pevnině vojáka. Desatero zkušeností jí ukázalo, ţe její námořní a koloniální vítězství jsou marná, pokud by Francie byla schopná obsadit Flandry, protoţe v okamţiku jednání by se musela, aby získala zpět Antverpy, těchto kolonií vzdát. Zbývalo tedy vybrat si vojáka. Aţ do roku 1748 zahrnovala Anglie svou pomocí Rakousko, ale od poslední války obdivoval Jiří II. pruského krále. Bedřich II. chtěl méně peněz neţ Marie Terezie a byl také lepší stratég. Anglie vyměnila své spojence. Ve stejné době, částečně i kvŧli této změně, vyměnila svoje spojenecké svazky i Francie. Tradiční nepřátelství Bourbonŧ a Habsburkŧ se k velikému znepokojení široké francouzské veřejnosti změnilo ve spojenectví. „Od rakouské aliance se ve Francii datuje rozchod monarchie s národem.“ Tento obrat ostatně nikterak nepoznamenal zásady britské politiky - utvořit na pevnině koalici, dát jí peníze a vojáky a podporovat válku v koloniích. Během tohoto zápasu s Francií se však náhle objevil anglický státník, který spatřoval v evropské válce jenom něco vedlejšího a hlavní síly země vrhl do války koloniální. William Pitt se narodil v roce 1708. Jeho dědeček, anglický guvernér v Madrásu, si koupil za jmění získané v Indii volební „bašty“, z nichţ nejznámější byl Old Sarum60, volební obvod bez voličŧ. Jeho vnuk, praporečník jezdectva, vstoupil v roce 1735 do sněmovny jako poslanec za Old Sarum a velmi brzy překvapil členy parlamentu svou teatrální, ironickou a vášnivou výřečností. Lesk očí tohoto mladého muţe a jeho veliký, výhruţný nos děsil jeho protivníky. Mohli ho proklínat pro jeho mnohomluvnost, ale museli uznat jeho autoritu. „Toho hrozného praporečníka je nutno zkrotit!“ prohlašoval Walpole. Ale obvyklé Walpolovy zpŧsoby na nepodplatitelného Williama Pitta nepŧsobily. V jeho mysli převládal nad všemi ostatními jeden jediný problém vytvoření anglické říše na druhé straně oceánu. Hannoversko, Prusko, Rakousko, tyto kontinentální hračičky neměly podle Pitta ţádný podstatný význam. Pouzí

IV.

60

Old Sarum (Staré Salisbury) - zbytky středověkého města, neobývaného jiţ od 13. století, tj. město, existující pouze na papíře, typické rotten borough - pozn. red.

345


šachoví pěšáci, nutní k ochraně hlavních figur: Indie a Ameriky. Nic více. Zejména jedna věc byla pro něj nepřijatelná - ovládnutí obchodu Jiţní Ameriky Španělskem. Pokud Španělsko trpělo anglické podloudnictví, zdálo se toto zlo snesitelné. Jakmile však začalo poţadovat přísné dodrţování uzavřených dohod, pobouřilo to anglické obchodníky a Walpolova nerozhodnost vedla k jeho pádu. Pitt se postavil proti němu. „Kdyţ se jedná o obchod,“ řekl svým spoluobčanŧm, „pak jde o vaši poslední obrannou linii, váš poslední zákop, a nezbývá nic jiného neţ ho uhájit nebo padnout.“ Taková řeč se v City líbila. Walpole, sesazený Pittem, okamţitě poradil svým nástupcŧm, Henrymu Pelhamovi a jeho bratrovi, vévodovi z Newcastlu, aby tomu mladému muţi dali místo ve svém kabinetu. „Kaţdý si myslí,“ řekl jim, „ţe Pitt je schopný a skvělý člověk... Zkuste to s ním, ať se ukáţe, kdo to vlastně je!“ Pitt tak získal první dŧleţitější postavení, stal se hlavním výplatčím mezd v armádě. Jeho poctivost překvapila. Dosud si takový výplatčí, kterému procházely celý rok rukama veliké částky, dával vţdycky úroky do vlastní kapsy. Pitt tyto úroky poctivě předával státu. Odmítl provizi, kterou jeho předchŧdci dostávali za pŧjčky. Několik let se zdálo, ţe zŧstane na tomto podřadném místě. Král Jiří II. ho nenáviděl, protoţe tento mladý ministr nepřál kontinentálním závazkŧm a stavěl se proti kaţdé hannoverské politice; kromě toho ho prudké záchvaty pakostnice nutily k dlouhým pobytŧm v Bath a bránily mu v chŧzi. Jenom veliké anglické neúspěchy umoţnily a dokonce si vynutily Pittŧv příchod k moci. Pelham stejně jako Walpole si přál mír. Jeho bratr, ministr zahraničních věcí, lord z Newcastle, kníţe parlamentních úplatkářŧ a nejhorší zeměpisec pod sluncem (kdyţ přišel na to, ţe Cap Breton je ostrov, byl tak překvapen svým objevem, ţe to šel hned oznámit králi), posílal sudy piva a uctivé pozdravy madame de Pompadour. Ale pirátské kousky anglických námořníkŧ usvědčovaly ministrovy zdvořilŧstky z neupřímnosti. Dohoda s Francií by předpokládala náhradu, omluvu, to by však národ nikdy nedovolil. Pitt popisoval hrŧzy moţné francouzské invaze do Londýna a odsuzoval nerozhodnost vlády. „To není ţádná vláda,“ prohlašoval, „snaţí se svalit břemeno jeden na druhého. Jeden říká: ‘Já nejsem generál!’ Státní pokladna šeptá: ‘Já nejsem admirál!’ A admiralita odpoví: ‘Já nejsem ministr!’ Sejde se jeden, dva, tři, čtyři, pět lordŧ a nedokáţí se dohodnout. ‘Ach,’ řeknou, ‘sejdeme se zase v sobotu!’ ‘Ne,’ odtuší jeden, ‘ten den nemohu být ve městě.’ Výsledkem takových setkání na sobě nezávislých mocí a lidí bez společného názoru mŧţe být jenom nula.“

V.

346


Tak se Pitt vysmíval a válka vyhlášená v květnu 1756 61 pak začala pro Anglii skutečně špatně. Maršálek Richelieu dobyl Menorcu, anglickou námořní základnu ve Středozemním moři. Admirál Byng byl o něco později jako obětní beránek nespravedlivě zastřelen, protoţe neudělal všechno, co bylo v lidských silách, pro záchranu ostrova. V Indii padla Kalkata. V Evropě se spojily Francie, Rakousko, Rusko a Švédsko proti Prusku a donutily AngloHannoveřany v Kloster Zeven kapitulovat. V Americe se domorodí Indiáni spojili s Francouzi. Ze všech těchto pohrom obvinil Pitt whigy. Newcastle si určitě uměl kupovat volební „bašty“, ale korupcí se nad Francouzi zvítězit nedalo. Lid si přál Pitta a Pitt byl připraven převzít moc. „Vím,“ prohlásil, „ţe tuto zemi mohu zachránit a ţe ji nemŧţe zachránit nikdo jiný!“ A dále: „Kdyţ člověk vidí dítě řídit malý vozík, ve kterém sedí starý král a jeho rodina, do propasti, musí se chopit otěţí.“ To dítě se se zachráncem tahalo o opratě ještě několik týdnŧ. Ale nakonec měl Pitt volné ruce.

VI

Kaţdý národ si v těţkých dobách vyvolává v duchu nějaký národní mýtus a tradiční obraz zachránce. Clemenceau přesvědčí v roce 1918 Francouze, protoţe jedná a vystupuje jako velcí jakobíni. William Pitt zase bude vzorem státníka, jakým si Anglie přeje být vedena v době války. Pozvednout morálku národa, nešetřit pro dosaţení cíle muţi ani penězi, skončit po dobu války se všemi stranickými třenicemi, to byla jeho metoda. A cílem pak bylo pomocí vlády nad mořem udrţet a rozšířit říši. Pitt mohl vést celé čtyři roky válku jako despota, protoţe měl na své straně veřejné mínění, ale také „nikdo od něho nikdy neodcházel, aniţ se cítil statečnější“. Jeho rozkazy byly jasné, jeho volba znamenitá, jeho vŧle nezkrotná. Ani na okamţik se nerozpakoval vydat veškeré anglické bohatství, jenom aby zvítězil. „Musíme vybrat,“ prohlašoval, „miliony a miliony, spousty milionŧ.“ V roce 1758 si nechal odhlasovat deset milionŧ, v roce 1759 dvanáct milionŧ a v roce 1760 patnáct milionŧ. Dovedl rozvášnit Dolní sněmovnu, ale také „vojáky, táhnoucí děla po kopcích Quebecu, námořníky, riskující své lodě na bretaňských útesech. Pitt jako by na všechny přenášel svou prudkost a svou touhu zvítězit“.

VII.

Pitt začal blokovat francouzské přístavy, ničit francouzskou koloniální říši a zachraňovat Prusko, to vše najednou. Wolfe dobyl i přes Montcalmovo hrdinství Quebec a Clive zvítězil i přes skvělý odpor

VIII. 61

Tzv. sedmiletá válka 1756 - 1763 - pozn. red.

347


Lallyho-Tollendala v Indii. Fort-Duquesne, který dobyly pluky highlanderŧ a amerických osadníkŧ, dostal jméno Pitt a stal se kolébkou příštího Pittsburgu. Na pevnině Pitt podporoval Prusko a Bedřich odčinil anglo-hannoverskou poráţku vítězstvím u Rossbachu (1757). Walpole mohl v roce 1759 napsat, ţe se člověk musil kaţdé ráno při snídani ptát po vítězstvích z předchozího večera. Francouzský ministr Choiseul moudře uznal, ţe hlavní protivník v této válce není na pevnině. Po uzavření tak zvané „rodinné smlouvy“ se Španělskem připravil napadení Anglie, k realizaci takového plánu by ovšem musel stejně jako kdysi vévoda z Parmy ovládnout na několik hodin prŧliv La Manche; francouzské loďstvo však bylo poraţeno a po „dnu pana de Conflans62“ obsadili Angličané bretaňské ostrovy. Choisel pochopil, ţe musí vyjednávat. Kdyby Pitt zŧstal u moci, vnutil by Francii velmi tvrdý mír. „Ţádný nový utrechtský mír neposkvrní naše dějiny,“ prohlásil. V roce 1760 však zemřel Jiří II., a protoţe princ Waleský zemřel jiţ devět let předtím, nahradil ho králŧv vnuk, Jiří III., dvaadvacetiletý mladík. Jiří III., který chtěl provádět novou vnitřní politiku a obnovit královskou osobní moc, nepřál zahraničním dobrodruţstvím; jiţ při nástupu na trŧn poţádal o skončení války a jen špatně snášel Pittovu všemocnost. Pitt byl připraven v roce 1761 vyhlásit válku Španělsku, které právě uzavřelo s Francií smlouvu o vzájemné pomoci; říkal, ţe je nutné skoncovat s domem Bourbonŧ a ţe Španělsko je neškodný protivník, protoţe jeho zdroje přicházejí z kolonií a od nich je odřízne anglické loďstvo. „Tento odváţný, ale nutný postoj by nejen Španělsko, ale i celou Evropu poučil, jak je nebezpečně domýšlivé chtít Velké Británii diktovat nějaké podmínky.“ Pitt se cítil se svými sto padesáti válečnými loděmi rozsetými po celém světě, v němţ neexistovalo ţádné jiné tak silné loďstvo, připraven ţádat monopol na kolonie. Královská rada se však bála, král Pitta nepodporoval a země si začala myslet, ţe kdyby Anglie zabrala příliš mnoho území, brzy proti sobě bude mít celý kontinent. Pittovi kolegové odmítli podporovat jeho nové válečné plány. Kdyţ pohrozil demisí, jeden z nich mu odpověděl, „ţe by je to nijak netrápilo, kdyby je pán opustil, protoţe jinak budou muset oni opustit jeho“.

IX.

Pitt podal demisi v říjnu. Král ho nahradil lordem Butem, jedním ze svých oblíbencŧ a, jak se říkalo, bývalým milencem princezny Waleské. Paříţský mír, podepsaný v roce 1763, přiznal Anglii Kanadu, Svatý

X. 62

Hubert de Brienne Conflans, admirál, který velel francouzskému loďstvu v této prohrané bitvě pozn. red.

348


Vavřinec, Dominik, Tobago a Senegal, Francie se zavázala, ţe vyklidí Hannover a Prusko a rozboří pevnost Dunkerque, coţ byla těţká podmínka. Anglie jí za to postoupila Belle-Isle, Guadelup, Martinik, Marie-Galante, Santa Lucii, francouzská obchodní skladiště v Indii, Saint-Pierre, Miquelon a vrátila jí právo rybolovu na Novém Foundlandu. Španělsko, které postoupilo Angličanŧm Floridu, dostalo od Francie jako náhradu Louisianu. Pruský král, který přestal být prospěšný, byl najednou všemi opuštěn. Pro Francouze to byl tvrdý mír, ale určitě lepší neţ by si přál Pitt, který si chtěl ponechat všechny francouzské a španělské kolonie. Přišel do parlamentu osobně protestovat proti smlouvě, kterou podepsal jeho nástupce. Podpíraný slouţícím, opřený o berle, kotníky obalené flanelem a s tlustými rukavicemi na rukou mluvil přes veliké bolesti plné tři hodiny, ţádal pro svou zemi monopol na světový obchod, hlásal nenávist k Bourbonŧm a předpovídal budoucí velikost braniborského dvora. Tragická a velkolepá scéna, ale zbytečná, smlouva jiţ byla potvrzena. „Nyní je mŧj syn anglickým králem!“ řekla princezna Waleská. Pittŧv případ je jedním z těch, kdy se zdá, ţe pevnost jednoho jediného člověka otočí běh světových dějin. Co by se stalo bez něho? Podle názoru jednoho anglického historika by Dupleix upevnil francouzskou vládu v Indii, Montcalm by rozšířil francouzskou kontrolu aţ k údolí Mississippi a Francie by se stala mateřskou zemí Spojených státŧ. V roce 1755 vypadaly tyto události jako moţné, v roce 1761 to uţ byl nesmysl. Mezitím se totiţ objevil Pitt. Dílo velikých lidí však přetrvá jenom potud, pokud respektují hlavní dějinné proudy. Pitt měl úplně pravdu, kdyţ se domníval, ţe Anglie měla v osmnáctém století větší naději na dosaţení panství na moři neţ kaţdá jiná země, protoţe:

XI.

a) Anglie jako ostrovní mocnost, kterou její přirozené mořské hranice osvobodily od nutnosti udrţovat velké pozemní armády, mohla vydávat na své loďstvo větší finanční prostředky neţ mocnosti na pevnině; b) její vládní forma umoţňovala vybírat od bohatých a vlivných tříd i ty nejtěţší daně. Zatímco anglické parlamenty bez reptání schvalovaly Pittem poţadovanou mimořádnou výpomoc, nevolené francouzské parlamenty odmítaly zrušit daňové osvobození privilegovaných vrstev; c) londýnští obchodníci, kteří si dobře uvědomovali hodnotu Indie a kolonií pro své podnikání, podporovali svými penězi, svými hlasy, svým nadšeným obdivem 349


Wolfa a Clivea, zatímco podle názoru kontinentálních šlechtických rodin měly obchodní zájmy pramalou cenu. Tyto hlavní příčiny, které by dříve nebo později přinesly své plody, zajistily Pittovi vítězství. Evropa prodělala období španělského panství a později období panství francouzského. Sedmiletou válkou začíná období anglického panství. Pýcha Angličanŧ, opojených tolika vítězstvími, dosáhla nebývalé výše. Nebojí se znepřátelit si najednou Francii, Španělsko a Rakousko. Ale oloupená Francie je přesto stále velikou mocností. Moţná bude jednou chtít pomstít se těm, kterým Choiseul říká „tyrani moří“.

350


VI. OSOBNÍ VLÁDA JIŘÍHO IV. ZTRÁTA AMERICKÝCH KOLONIÍ. „Born and educated in this coutry, I glory in the name of Britain...“63 Tato věta a tento fakt přinesl Jiřímu III. popularitu, jakou jeho předkové nikdy nepoznali. Psal raději Britain neţ England, protoţe se nechtěl dotknout svých skotských přátel, ale ve skutečnosti svým zjevem, zpŧsoby, řečí a povahou byl dokonalý Angličan. Hannover byl pro něho uţ jenom vzpomínka. Říkalo se, ţe prý nemohl na mapě toto kurfiřství ani najít. Zatímco první dva Jiří, cizí a směšní králové, měli snadné panování, třetí Jiří, neskonale váţnější, se několikrát dostal se svým národem do sporu. Byl vychován svým otcem Bedřichem a později matkou, princeznou Waleskou, v opovrţení slabošským dědečkem a v duchu zásad, které hlásal Bolingbroke: „Vlastenecký král má vládnout a spravovat. Proč by měl poslouchat příkazy nějaké vlády, několika předních rodin a parlamentu, kteří přece zemi nepředstavují ? Naopak záleţí právě na něm, aby proti oligarchiím hájil své poddané. Na něj se upírají oči všeho lidu, plné obdivu a zářící upřímnou láskou.“

I.

Tato doktrína, která krále podněcuje k tomu, aby obnovil osobní moc, ho vystavuje nebezpečí váţných konfliktŧ s parlamentem. Jiří III. se však domníval, ţe kdyţ whigové ovládají Dolní sněmovnu pomocí koupených volebních obvodŧ a hlasŧ, mŧţe hrát takovou hru stejně dobře jako oni. Snaţil se zaloţit novou stranu „Přátel krále“ a doufal, ţe ho v tom podpoří toryové, u nichţ zavládl nový duch. Venkovští squirové a anglikánští duchovní přestali po zdrcující poráţce Karla Eduarda podporovat jakobity. Neţ by dobrovolně uvolňovali místo hrstce whigovských velmoţŧ, podporovaných mocnými finančníky, jak to z věrnosti k zastaralé ideologii dělali po roce 1688, chtějí se stát vládní stranou. Král by se mohl proti whigŧm, které jiţ dlouhý monopol moci rozdělil, o tuto novou formu toryovství s úspěchem opírat. Jeho povaha však ničila i takové šťastné okolnosti. „Sedlák Jiří“, počestný člověk, dobrý manţel,

II.

63

Narozen a vychován v této zemi, jsem pyšný na Británii ... - pozn. překl.

351

KNIHA ŠESTÁ - Osobní vláda Jiřího IV. Ztráta amerických kolonií.

střídmý a cudný muţ byl také marnivý a mstivý. „Co nezapomenu, to neodpustím,“ říkal, a paměť měl opravdu dobrou. Kdyţ nastoupil na trŧn, nelíbila se mu válka, která zvyšovala Pittovu prestiţ. Anglie měla sice vlasteneckého krále, ale „ten se jmenoval William, nikoli Jiří“. Jeho nenávist vŧči Williamovi (Pittovi) byla zakrátko tak silná, ţe by se klidně smířil se zahraniční poráţkou, pokud by mu dala příleţitost k vnitřnímu vítězství. Ve své první řeči chtěl mluvit o té „krvavé a nákladné válce“ a Pitt musel vynaloţit všechnu svou autoritu k tomu, aby souhlasil, ţe řekne jenom „spravedlivá, ale nákladná“. Jiří III., který se rozhodl vybírat si své ministry sám, měl v úmyslu vnutit zemi, která byla zblázněná do Pitta, lorda Buta, oddaného a čestného muţe, ale také muţe nevhodného do čela vlády, o němţ se šuškalo, ţe byl milencem ovdovělé princezny Waleské. Ale Bute, kterého vypískal londýnský lid dvojnásob pohoršený tím, ţe jeho idol je podřízen jiné autoritě a touto autoritou je ke všemu ještě Skot, se brzy znechutil. Obyvatelé City ve svém výbuchu radosti zahazovali tartany, čapky a vŧbec všechno, co symbolizovalo Skotsko. Vyděšený ministr podal demisi. Ke Grenvillovi, který nastoupil na jeho místo, se veřejnost nechovala o moc lépe. Kdyţ si stěţoval na pŧjčky, k nimţ vládu nutila válka, a kdyţ se sněmovny ptal, kde má vzít peníze, napodobil hrozný Pitt jeho naříkavý hlas a zanotoval refrén tehdy velmi populárního popěvku: „Rozmilý pastýři, řekni mi, kde ...“ Po této drobné příhodě se Grenvillovi celý ţivot říkalo „rozmilý pastýř“. Kdyţ se člen Dolní sněmovny, jiskřivý a duchaplný pamfletista Wilkes, pustil ve 45. čísle svého časopisu North Britaín do trŧnní řeči z roku 1763, byl na ţádost krále bianco zatykačem na „osoby odpovědné za tuto publikaci“ zatčen. Toto uvěznění bylo v rozporu s výsadami parlamentu. Soudní dvory daly za pravdu Wilkesovi (který byl i přesto v příštím roce z Dolní sněmovny vypuzen a uchýlil se do Francie) a odsoudily státního tajemníka za svévolné ţalářování k osmi stŧm librám jako náhradě škod. Londýn se rozsvítil, na všech domech zářila číslice 45. Po Stuartovcích se učil i nejvlastenečtější král, Jiří III., nutnosti respektovat tradiční svobody Angličanŧ.

III.

Obrana těchto svobod vyvolala daleko váţnější události v koloniích. V Americe představovalo třináct „osad“ uţ tři miliony obyvatel, prosperujících a ţárlivých na svoji nezávislost; postupně donutili královské guvernéry, aby přenechali skutečnou moc místním shromáţděním. Rozuzlení tohoto zápasu bylo v podstatě stejné jako v Anglii. Zvítězila shromáţdění, protoţe měla v rukou měšce. Kolonie se však musely během sedmileté války

IV. 352


bránit proti francouzské Kanadě. Vojska nutná k této válce opatřovala a náklady spojené s válečným taţením nesla mateřská země. Po válce musela v Americe zŧstat stálá desetitisícová armáda pro případ moţného povstání francouzských Kanaďanŧ. Grenville navrhl, aby se třetina částky na udrţování této malé armády vybírala formou kolkovného v koloniích. Takové opatření nebylo nijak strašně nespravedlivé, ale Američané stejně jako všichni poplatníci nenáviděli jakékoli daně a proti této dani našli velikou podporu i v mateřské zemi. No taxation without representation (Ţádné zdanění bez zastoupení, tj. schválení volenými zástupci), to byla od středověku jedna ze základních anglických zásad. Ve westminsterském parlamentu však nebyly kolonie zastoupeny. Velká většina velikých měst tu popravdě řečeno také neměla své poslance, ale kaţdý anglický „zájem“ si vţdycky našel svého mluvčího, coţ neplatilo o koloniálních zájmech, leda zpŧsobem značně nepřímým. I jiné dŧvody svědčí pro koloniální hledisko. Zámořské osady, které měly nespornou zásluhu na rozmachu anglického obchodu, byly podle zásad merkantilismu vykořisťovány ve prospěch mateřské země. Merkantilní doktrína od kaţdé kolonie ţádala:

V.

a) aby přijímala a vypravovala zboţí na lodích postavených v Anglii nebo v koloniích (zákon o mořeplavbě); b) aby koloniální obchod procházel jenom přes anglické přístavy, i kdyby osady našly lepší podmínky ve Francii nebo Holandsku; c) aby nebudovala prŧmyslové podniky, které by svou výrobou mohly soupeřit s továrnami v Anglii. Sám Pitt prohlásil, ţe by anglickou Ameriku, „kdyby vyrobila jedno jediné vlákno vlny nebo jednu jedinou podkovu, okamţitě zaplavil vojáky“. Pro výpočet skutečného podílu kolonií na dŧchodu království je nutné k přímým daním, schváleným shromáţděními, připočítat zisky anglických prŧmyslníkŧ a obchodníkŧ, také zdaněné. Merkantilní systém mohly dŧsledně dodrţovat jenom jiţní kolonie; ty pěstovaly tabák a jiţní plodiny, které od nich Anglie kupovat musela, a tak získávaly zlato, za něţ si mohly opatřit zboţí a tovární výrobky z mateřské země. Naproti tomu pro severní kolonie, které nevyráběly komplementární výrobky, ale takové, které přímo soupeřily s výrobky anglickými, byl tento reţim neúnosný. V tom je bezprostřední příčina války za

VI.

353


americkou nezávislost. Tehdejší Angličané se na kaţdou kolonii dívali jako na dobře uloţené peníze, které okamţitě vynášejí. Ţádný z nich ještě nepomyslel na impérium. Dobytí Kanady se však v ţádném případě nemohlo „vyplatit“. Pitt toto území získal přes odpor hamiţníkŧ, kteří „v zájmu obchodu prodají všechno, co mohou, včetně cti, pravdy a svědomí“. Merkantilisté, neschopní přijmout, nebo vŧbec si představit nějakou kolonii, která by se mohla stát pro Anglii příčinou výdajŧ a nikoli zdrojem výnosných příjmŧ, ţádali, aby veškeré výlohy nové říše nesly staré kolonie. Koloniální osady, stejně sobecké jako mateřská země, se chtěly podílet na výhodách impéria, ale ne na jeho výdajích. Daň z melasy pobouřila americké majitele lihovarŧ, kteří prodávali rum Indiánŧm. Stamp Act, zákon o kolkovném, přinesl státní pokladně tu trochu zlata, které vlastnily kolonie, a znemoţnil jejich obchod. Na začátku roku 1766 zakročil Pitt. Po svém odchodu z veřejného ţivota ţil úplně zmrzačený pakostnicí v Bath. Přestoţe nemohl bez berlí udělat ani krok, ani drţet u stolu vidličku, ani čitelně psát, odebral se v okamţiku trŧnní řeči do parlamentu, aby doporučil „zrušení daně“. Podle jeho názoru neměla Anglie právo zdaňovat kolonie. „Říká se nám, ţe se Amerika bouří,“ řekl, „ale já veřejně prohlašuji, ţe se z odporu Ameriky upřímně raduji... V takovém boji se bojím více vítězství neţ poráţky. Kdyby Amerika padla, padne jako Samson, chytila by se sloupoví chrámu a strhla by s sebou i stavbu... Američané nejednali vţdycky s rozvahou, ale k jejich ztřeštěnosti je hnala nespravedlnost. Budete je trestat za ztřeštěnost, jejímiţ pŧvodci jste vy sami ?“ Zákon byl zrušen a Jiří III. musel proti své vŧli nabídnout vládu Pittovi. Kdyţ se tento mrzák dostavil ke králi, byl znovu nejmocnějším muţem a idolem království. Ke ztrátě přízně davŧ však stačí jediná chyba, jediný posunek, jediné slovo. Pitt, tělesnou bolestí téměř šílený, opustil Dolní sněmovnu a stal se hrabětem z Chathamu. Kdyţ se lidé dozvěděli, ţe přijal nabídnuté křeslo, připravovali v Londýně slavnostní osvětlení, jakmile se však rozhlásilo, ţe přejde do Horní sněmovny, bylo slavnostní osvětlení odvoláno. Bylo absurdní tvrdit, ţe Pitt zradil. Přejít z Dolní sněmovny do Horní nebyl zločin, ale od velikého commonera z Dolní sněmovny to byla chyba. Chatham moţná mohl nad opozicí zvítězit a znovu získat ztracenou přízeň veřejnosti, kdyby nebyl tak vyčerpán, ale nemoc v něm vyvolala takový stav nervového podráţdění, ţe se stal naprosto nepřístupným. Marně k němu král posílal své vyjednavače, ti se setkali jenom s bláznem, který kolem sebe mával berlí. Umíněný král, kabinet zbavený vedení, zchromlý vŧdce, taková byla několik měsícŧ anglická vláda.

VII.

354


Lord North, který v roce 1770 přijal úkol zastupovat jako ministerský předseda osobní vládu Jiřího III., měl Walpolŧv cynismus, ale nikoli jeho moudrost a ráznost. Král skutečně v záleţitostech kolonií ustoupil a zákon o kolkovném zrušil, ale v zájmu dodrţení zásad uhájil některé bezvýznamné poplatky z podruţného zboţí jako sklo a čaj. Tím prokázal špatnou znalost kolonistŧ. Mnoho osadníkŧ se drţelo prudkého rozkolnického ducha svých předkŧ, právě „zásadu“ nemohli v ţádném případě připustit. Kabinet lorda Northe nakonec většinou jednoho hlasu rozhodl zachovat jedinou daň, daň z čaje. Pro ubohou částku šestnácti tisíc liber ztratila Anglie jednu říši. Kdyţ totiţ Američané odmítli čaj kupovat, pokud musí být zdaněn, dostala Východoindická společnost, která ho měla veliké zásoby, rozkaz poslat náklad čaje do Bostonu. Celá záleţitost se ještě mohla urovnat, kdyby se prodej tohoto čaje svěřil obvyklým obchodníkŧm, ale společnost ho chtěla prodávat přímo spotřebitelŧm. Tím urazila obchodníky a pobouřila svobodné lidi. Američtí protestanti, které na tuto záleţitost upozornili jejich londýnští přátelé, se přestrojili za Indiány, loď přepadli a bedny čaje naházeli do moře. Tento buřičský čin vyvolal odvetná opatření a strach osadníkŧ z jejich rozšíření vedl k tomu, ţe se spojili k odporu. Podobný konflikt musel vést jenom k válce, a za osmnáct měsícŧ po bostonské události skutečně vzplálo nepřátelství. Kolonisty spojil jako kdysi skotské presbyteriány slavnostní covenant. Jinak ale nebyli zdaleka jednotní. Ze sedmi tisíc muţŧ ve vojenském věku vstoupila do armády jenom osmina. S Washingtonem nebylo v ţádné bitvě více neţ dvacet tisíc vojákŧ. Virginská aristokracie, lid a střední vrstvy se přihlásily k odporu, ale bohatí statkáři a nejváţenější muţi svobodných povolání zŧstali vŧči Anglii loajální.

VIII.

Všichni odborníci se domnívali, ţe kolonisté budou rychle poraţeni. „Neměli ani jedno opevněné město, ani jeden ukázněný pluk, ani jednu válečnou loď, ani úvěr. Z finančního ani vojenského hlediska neměli dost sil k válce s Anglií, a kdyby je Anglie přestala chránit, byli by brzy vydáni na pospas útokŧm všech námořních mocností světa... Američané jsou, jak říkají odborníci, slabý národ a ještě několik století je musí chránit silná námořní mocnost.“ Moţná ţe přes Washingtonovu genialitu by byli opravdu poraţeni, kdyby je nepodporovala Francie, šťastná, ţe dostala příleţitost pomstít se za smlouvu z roku 1763, a zachvácená všeobecným válečným nadšením. Pro francouzskou monarchii byla tato intervence vysloveným šílenstvím, dovršila zkázu jejích financí, poskytla všem Francouzŧm obraz vítězné republiky a naučila je demokratickému slovníku. V Anglii změnil francouzský zásah povahu

IX.

355


rozepře. Pitt se smrtí na jazyku cítil, ţe se v něm probouzí prastará nenávist k Bourbonŧm, a odebral se do parlamentu, kde proslovil nejdramatičtější řeč anglické historie. Všechno bylo marné. Francouzské loďstvo, znovu vybudované Choiseulem, ovládalo moře. Komtur de Suffren, admirálové de Grasse, de la Motte-Picquet a ďEstaing šli z jednoho vítězství do druhého. Vojenský triumf Američanŧ dovršila námořní bitva v zálivu Chesapeake. Kdyţ se lord North dozvěděl o kapitulaci anglického generála Cornwallise a celé jeho armády u Yorktownu, zapotácel se jako člověk zasaţený bleskem. ,Ach, Boţe,“ zašeptal, „všemu je konec!“ Rozčarované anglické veřejné mínění si přálo, aby byla uznána nezávislost kolonií. I parlament, přestoţe se skládal z králových příznivcŧ, krále opustil. V roce 1780 získal John Dunning v Dolní sněmovně většinu pro svŧj návrh, v němţ se mimo jiné říkalo, ţe „vliv koruny rostl a roste, zatímco měl klesat“. Pokus Jiřího III. o osobní moc skončil pohromou. Irsko, rovněţ okamţitě připravené ke vzpouře, museli uklidnit udělením plné zákonodárné nezávislosti dublinskému parlamentu, mimochodem prapodivně sloţenému, protoţe katolíci z něj byli vyloučeni a šedesát křesel obsadili členové pouhých tří rodin. V Anglii samé protestovala velká města proti zastaralému rozdělení volebních okrskŧ, které je připravovalo o parlamentní zástupce. Americká poráţka oslabila vládu. Na začátku listopadu 1782 měl lord North většinu pouhého jednoho hlasu. V roce 1783 musel podat demisi, i kdyţ si to král nepřál. Král se musel obrátit na whigy, své nepřátele, jejichţ tehdejšími vŧdci byli Rockingham, Burke, Shelburne a mladý syn lorda Hollanda, Charles James Fox. James Fox byl obdivuhodně nadaný, velký řečník a osvícený vzdělanec, roztomilý a šlechetný přítel, ale vedle svých dobrých vlastností měl také určité chyby a neřesti, které mu vţdycky zabránily vládnout Anglii. Jeho otec, starý cynik, z něho bezostyšně udělal hazardního hráče a prostopášníka a to nevyhovovalo ctnostnému Jiřímu III. Jeho nadšení pro americké a irské povstalce bylo tak veliké, ţe si přál poráţku své vlastní země. Bohatý na dluhy a přátele stále přebíhal od hráčského stolku k Theokritovi nebo Vergiliovi a zase zpátky; zboţňovali ho, ale neváţili si ho. A právě on a Shelburne vyjednali mír, který ukončil tu nešťastnou válku.

X.

V Evropě se postavilo Španělsko, Holandsko i Rusko proti Anglii, ale Anglie našla v Rodneym velikého admirála a přes francouzskošpanělské obléhání zachránila Gibraltar. Versailleský mír (1783) byl pro Francii pěknou odplatou za paříţskou smlouvu a pro Anglii to byl mír pokořující. Anglie

XI. 356


uznávala nezávislost amerických kolonií, vracela Španělsku Menorcu a Francii Saint-Pierre a Miquelon, Santa tLucii, Tobago, Gorée a Senegal. „Slunce anglické slávy zapadlo,“ řekl mladý syn lorda Chathama, William Pitt, a mnoho vzdělaných lidí si myslelo, ţe je s Anglií konec. Zdálo se, ţe uvnitř země se všechno rozpadá, parlamentní soustava se zvrhla v tyranii, korupci a bezmocnost, osobní vláda vedla k poráţce. V té době si nikdo nemohl představit vítěznou Anglii z roku 1815.

XII.

Přímé dŧsledky americké války byly váţné:

a) Anglie pojala hlubokou zášť k francouzské monarchii a přála si její záhubu; anglické peníze sehrají velikou úlohu v přípravě francouzské revoluce; b) obě velké anglosaské demokracie byly odloučeny a na čas i znepřáteleny. Mnoho historikŧ se domnívá, ţe to bylo blahodárné a ţe ţádný lidský duch by nebyl schopen na takové vzdálenosti vládnout tolika lidem. To je snad pravda, ale je moţné představit si Spojené státy jako člena britského Commonwealthu, ve kterém uplatňují převládající vliv. Bylo by takové řešení prospěšnější míru na starém kontinentu? c) protoţe se obchod mezi Anglií a Spojenými státy po versailleské smlouvě nejen nezmenšil, ale naopak vzrostl, začali se mnozí angličtí obchodníci ptát, zda bylo drţení koloniální říše skutečně ţádoucí; d) a konečně, ztráta Ameriky udělala z Indie, kterou během této války statečně hájil Warren Hastings, hlavní středisko anglického obchodu a jeden z nejdŧleţitějších prvkŧ zahraniční politiky země. Poráţky, které Angličané utrpěli v Americe, pravděpodobně v Anglii zachránily konstituční monarchii. Kdyby král a jeho bezzubá sněmovna zvítězili, osobní vláda by se asi udrţela, a to by vedlo jako ve Francii k revolučnímu konfliktu. Vojenská poráţka však dovršila i prohru lorda Northa; po něm jiţ v Anglii nebude vláda odpovědná výhradně králi. Kabinety budou vznikat a padat na přání většiny v Dolní sněmovně. Kombinace Fox North, spojení nemorální, mělo jenom krátké trvání. Mladý Pitt, druhý syn Chathamŧv, který jiţ ve svých jedenadvaceti letech ukázal, ţe není „jen úlomkem starého kvádru, ale starý kvádr sám“, se chystal vrátit parlamentní vládě její

XIII.

357


prestiţ. Tento mladý muţ, kterého vychovával od dětství jeho skvělý otec, měl jiţ při svém prvním vystoupení ve sněmovně takový úspěch, ţe se s ním okamţitě počítalo na nejvyšší místa. Na rozdíl od Foxe se i přes své mládí jevil jako vtělená dŧstojnost a rozvaha. Po velkém Chathamovi zdědil bezúhonnou poctivost a nepopiratelnou autoritu. Ačkoli mu nabízeli nejrŧznější finančně výhodná postavení, nepodlehl a zŧstal chudý. Kdyţ král jmenoval přes odpor whigŧ tehdy čtyřiadvacetiletého Pitta premiérem, prestiţ předsedy vlády okamţitě převáţila prestiţ krále. Pitt pak vládl nepřetrţitě více neţ dvacet let a do politického ţivota přinesl novou a vzácnou vlastnost - čistotu. Převzetí moci takovým mladíkem by pravděpodobně bylo nemyslitelné bez vzpomínky na Chathama. Ale Pittovy osobní kvality by stačily, aby bylo ospravedlněno. Ve dvaceti čtyřech letech prokázal moudrost zralého muţe. Z toryŧ udělal skutečnou, na koruně nezávislou stranu s vlastními volebními fondy, volebními „baštami“ a vlastním programem: „Mír, hospodárnost, reformy.“ Úřadu ministerského předsedy vrátil moc a prestiţ, kterou mu kdysi získal Walpole. Ze všech sil se snaţil zbavit whigy opory finančníkŧ. Nemilosrdně potíral korupci, dával pŧjčky nejlepším draţitelŧm a zabránil rŧstu veřejného dluhu vytvořením amortizační banky. Ještě dnes se povaţují jeho rozpočty za vzor dŧmyslnosti. Při reformě volební soustavy jiţ neměl tak šťastnou ruku. Dávno bylo zřejmé, ţe Dolní sněmovna jiţ nezastupuje celou zemi. Pitt navrhl mírnou reformu. Chtěl dát Londýnu a největším hrabstvím sedmdesát dvě křesla, získaná zrušením volebních „bašt“ bez voličstva (Rrotten boroughs). Takový plán se však dotýkal příliš mnoha zájmŧ a byl zamítnut. Pitt vládl do té doby bez parlamentní většiny. Ve volbách roku 1784 zvítězil (částečně díky zlatu anglo-indických magnátŧ) nad Foxem a jeho přáteli, kteří po tuctech propadali, a Londýňané jim při vzpomínce na Foxovu Knihu mučedníků říkali „Foxovi mučedníci“. Kdyţ se u krále Jiřího III. projevily první zjevné příznaky šílenství, povaţovali Pitta jeho protivníci za ztraceného. Jakmile panovník začal povaţovat stromy zámeckého parku za pruského krále, bylo nutné jmenovat regenta. Princ Waleský dával před Pittem přednost Foxovi. Ale královo šílenství mělo naštěstí pro Pitta cyklickou podobu a panovník se zase pomalu zotavoval, kdyţ tu došlo k události, o které se říkalo, ţe je nejdŧleţitější událostí anglických dějin osmnáctého století - padla Bastilla.

XIV.

358


VII. REVOLUCE A BRITSKÁ ŘÍŠE I sebemoudřejší státníky strhne logika věcí jinam a dál, neţ kam je sami řídí. Pitt, který se měl stát stejně jako jeho otec velikým ministrem války, si nic nepřál tolik jako mír. Tohoto skvělého finančníka zajímaly spíše jeho rozpočty neţ jeho armády. Jiţ samý začátek jeho vlády byl pro Anglii dobou obchodního rozkvětu. Mezi rokem 1784 a rokem 1793 vzrostl anglický vývoz z deseti milionŧ liber na osmnáct milionŧ. V roce 1783 představovala tříprocentní státní pŧjčka 74 bodŧ, v roce 1792 jiţ měla hodnotu vyšší neţ 96. Během téţe doby se Pitt pokoušel vnutit svým přátelŧm z řad toryŧ velkorysou politiku. Kdyby záleţelo jenom na něm, byli by katolíci a nonkonformisté zproštěni zastaralých ustanovení v Test Act. Dosáhl v jejich prospěch určitých dílčích opatření, kdyţ však chtěl jít ještě dál, narazil na odpor anglikánských biskupŧ. Kdyţ v roce 1801 připojil Irsko k Velké Británii a vytvořil Spojené království Velké Británie a Irska, byl by chtěl irským katolíkŧm znovu přiznat rovnoprávnost a schválit jejich právo zasedat ve Westminsteru, nemohl však naneštěstí přesvědčit ani svého krále, ani svou stranu a protestantská menšina v rozporu s jakoukoli spravedlností a prozíravostí nadále zastupovala Irsko. Ale tehdejší protijakobitská reakce vytvořila v parlamentě ovzduší plné nepřátelství vŧči kaţdé reformě.

I.

Francouzskou revoluci Angličané v jejích počátcích těţko chápali. Nepředvídali její prudkost, protoţe neznali ani její povahu, ani její příčiny. V Anglii nevznikla mezi pozemkovou aristokracií a nájemníky, mezi dvorem a obchodníky z City ona strašná nenávist, jakou vyvolává uzavřenost kast. Nerovnost i tady byla veliká, ale kaţdý schopný člověk mohl udělat kariéru a pro všechny platil stejný zákon. Od roku 1789 do roku 1792 byli Angličané upřímně přesvědčeni, ţe se Francouzi bez váţnějších zmatkŧ rozhodnou pro instituce podobné institucím ve Velké Británii. Kdyţ se Fox dozvěděl o dobytí Bastilly, řekl: „To je nejdŧleţitější a také nejšťastnější událost světových dějin.“ Mnoho filosofŧ, učencŧ a spisovatelŧ mělo stejný názor. I sám Pitt se nejdříve odmítl postavit na rozdíl od kontinentálních panovníkŧ proti revoluci. Právě naopak, asi ji tajně přál. Měl pocit, stejně jako celá toryovská Anglie roku 1789,

II.

359

KNIHA ŠESTÁ - Revoluce a britská říše

ţe vnitřní rŧznice soupeřskou mocnost oslabí, ale zároveň z této bouře vyjde obrozená. Burke si myslel a psal, ţe vojenské schopnosti Francie budou na dlouhou dobu ochromeny. To bylo několik měsícŧ před bitvou u Valmy a několik let před Bonapartem. V roce 1792 sníţil Pitt stav anglického námořnictva na dva tisíce muţŧ a ke svému rozhodnutí dodal: „V dějinách této země rozhodně neexistovala doba, kdy by jí situace v Evropě dávala větší naději aspoň na patnáct let míru, jako je tomu dnes.“ Proroctví jsou pro proroky ošemetná. Poprava Ludvíka XVI. a obsazení Belgie změní optimistickou blahosklonnost v otevřené nepřátelství. Od počátku velkého teroru přejdou všechny sympatie tříd, jiţ jsou v Anglii u vlády, na stranu padlé monarchie a evropských mocností, které na revoluci útočí. Přívrţenci revoluční Francie zŧstanou jenom radikální republikáni jako Paine a malé jádro reformistických whigŧ kolem Foxe, Sheridana a Greye. Sám Burke tehdy jiţ zaujímá vŧči francouzské revoluci záštiplný postoj, který někdy přímo hraničí s utkvělou myšlenkou. Takový postoj vládnoucích tříd lze ovšem snadno vysvětlit hrŧzou a strachem. Postoj lidu však překvapuje. Proč se nákaza revolučními myšlenkami mezi anglickými dělníky a sedláky šíří tak pomalu?

III.

IV.

Vysvětlení tohoto jevu netkví ve šťastném ţivotě anglického lidu, který ostatně váţně ohrozila zemědělská a prŧmyslová revoluce, ale

v tom, ţe:

a) v Anglii, jak jiţ víme, určitá podobnost mravŧ sbliţovala pána se sedlákem. Francouzský pán si uchoval své výsady i po ztrátě svých úřadŧ. „Uţ nevládl,“ říká Tocqueville, „ale jeho přítomnost ve farnosti bránila zavedení dobré farní správy místo jeho vlastní správy.“ Anglický a francouzský sedlák byli stejně chudí, ale anglický sedlák se určitě cítil svobodnější; b) kaţdá myšlenka, která přicházela z Francie, tohoto dědičného nepřítele Anglie, byla podezřelá, a kaţdá uráţka na její adresu našla v anglických srdcích příznivou odezvu; c) povaha zásad z roku 1789 se anglickému duchu příčila. Ve francouzských shromáţděních sestavovali právníci a spisovatelé abstraktní prohlášení, vypočítávali lidská práva a parafrázovali Rousseauovu Společenskou smlouvu. „Já se v tom metafyzickém rozlišování nevyznám!“ říkal Burke, „nenávidím je i s 360


těmi slovy, která je vymezují.“ A jinde dodává: „Ţádná mravní otázka není nikdy abstraktní otázkou“; d) francouzská revoluce zničila stavbu, kterou monarchie budovala celá staletí, a chtěla vybudovat novou jenom z materiálu, který poskytuje rozum. Anglický rozum je však rozumem po výtce historickým. Burke opakoval tisícerým zpŧsobem, ţe člověk nemŧţe ţít z nepatrného kapitálu, který mu poskytuje rozum, ale kaţdý jedinec se musí ucházet o úvěr v bance moudrosti, kterou zaloţily během mnoha věkŧ nespočetná lidská pokolení; e) a konečně, nová náboţenská revoluce (revoluce metodistická) dala lidským duším v Anglii úplně jinou stravu. Francouzská revoluce byla deistická, protikřesťanská, tento její rys ji odsuzoval v očích středních a lidových vrstev, „které se bály, ţe ztratí své náboţenství“, stejně jako její násilný charakter v očích aristokracie, která se bála, ţe přijde o ţivot. Od roku 1793 rozštěpená strana whigŧ vypadla ze hry a kolem Pitta vznikla národní koalice pro boj proti nákaze revolučními myšlenkami a dobyvačnému duchu francouzské revoluce. V Londýně pletichařil francouzský agent Chauvelin s nespokojenci, podněcoval Iry, zakládal v armádě podvratné buňky a snaţil se připravit anglickou revoluci. Reakce však byla velmi rychlá. Zákonem byla omezena práva cizincŧ, platnost habeas corpus pozastavena, publikace hanopisŧ přísně trestána. V kaţdé vesnici vznikala sdruţení loajalistŧ. V zahraničí by však Angličané přesto válku francouzské revoluci nevyhlásili, jak to učinili kontinentální mocnáři, kdyby ona sama nebyla agresivní. Proto také Pitt, pokud to bylo moţné, stále ujišťoval o své touze zŧstat divákem a „těšit se neutralitě“. Jedním z velikých dŧkazŧ jeho trpělivosti je skutečnost, ţe ani obsazení Antverp pro něho nebylo dŧvodem k vypovězení války. Kdyţ francouzský konvent ujistil anglické revoluční delegáty, ţe den, kdy Francie bude schopná pomoci anglickému národnímu shromáţdění, je blízko, Pitt strpěl i tuto provokaci. Kdyţ se však Francie rozhodla otevřít pro námořní plavbu řeku Šeldu u Antverp a zničit tím holandské přístavy, musel jednat. Proti takové hrozbě chránila Holandsko slavnostní smlouva. Pitt ji slavnostně potvrdil v roce 1781 a francouzská vláda v roce 1785. Konvent tuto smlouvu nepopíral, ale tvrdil, ţe přirozená nutnost zvítězila nad úmluvami. Válka proti Francii tak byla nevyhnutelná. Pitt se utěšoval, ţe z finančních dŧvodŧ pŧjde jenom o krátké taţení. Mělo však trvat plných dvacet let.

V.

361


Povaha této války byla dost jednoduchá. Anglie, věrná tradicím, zpočátku hájí své holandské spojence. Staví se proti tomu, aby Antverpy a Belgie zŧstaly v rukou veliké evropské mocnosti. Dobývá nové a hájí staré kolonie. Zvláště podporuje tvrdé boje na Antillách, které ji stojí čtyřicet tisíc vojákŧ, podlehnuvších spíše nemocem neţ v boji, a jejichţ jediným ospravedlněním je význam, jaký se tehdy připisoval plantáţím cukrové třtiny jako velikému zdroji bohatství. Později, kdyţ se na scéně objeví Napoleon, jiţ není cílem Anglie porazit tu či onu zemi, ale porazit velkého dobyvatele, který v Evropě ohroţuje „rovnováhu moci“. Po třetí ve svých dějinách bojuje Anglie s nejsilnější mocností kontinentu: boj s Napoleonem je přirozeným pokračováním bojŧ proti Filipovi II. a proti Ludvíkovi XIV.

VI.

Také válečné metody Anglie, stejně jako její cíle, se nemění. Anglie se snaţí znovu získat panství na moři. Dosáhne toho díky svému mocnému loďstvu a dostatku skvělých admirálŧ jako Hood, Jervise a Nelson, kteří získali své zkušenosti v námořních bitvách během americké války. V anglickém námořnictvu na rozdíl od tehdejších poměrŧ v britské armádě nerozhoduje o nejvyšším velení pŧvod, ale schopnost. Collingwood je synem obchodníka z Newcastlu a Nelson synem venkovského pastora. Hlavní výhodou před loďstvem kontinentálních mocností je pro anglickou flotilu Kemperfeldtova Kniha návěstí, která konečně umoţňuje admirálovi řídit pohyby bitevních lodí i během bitvy samé. Vláda nad mořem dovolovala Anglii odráţet kaţdý pokus o přepadení země, přepravovat vlastní vojska tam, kde to bylo zapotřebí, a konečně také znemoţňovat zásobovacím lodím dosáhnout nepřátelských přístavŧ.

VII.

Anglie však vyuţívá kromě svého lodstva zároveň i svou druhou oblíbenou zbraň - finančně podporuje kontinentální koalice. Je to metoda ne právě ušlechtilá a Bonaparte mluví opovrţlivě o „Pittově zlatě“. Anglie však měla jenom deset milionŧ obyvatel, zatímco Francie dvacet sedm milionŧ. Chudší co do počtu obyvatel, potřebovala spíše námořníky neţ vojáky, a tak se samozřejmě snaţila najít pro válku na pevnině námezdní síly. Koaličním státŧm pomáhala dvojím zpŧsobem - přímými dary a schválenými pŧjčkami. Ve skutečnosti byly obě formy pomoci jedno a totéţ, protoţe ani úroky, ani samy válečné dluhy nikdo nikdy nesplatil. Pittova finanční pomoc dosáhla mezi lety 1792 - 1805 částky deset milionŧ liber. Veřejný dluh Anglie se od roku 1793 do roku 1802 zvýšil o tři sta třicet čtyři miliony, na jeho krytí měla však státní pokladna sotva dvě stě milionŧ, protoţe tříprocentní pŧjčka měla v

VIII.

362


roce 1797 kurs 47. Pitt ztrojnásobil všechny daně, vyzýval k dobrovolným příspěvkŧm a konečně zavedl dŧchodovou daň s neobyčejně širokou základnou a se sazbou 10%. Země musela zase jednou vynaloţit všechny svoje síly a jenom její nesmírné poklady jí umoţnily vydrţet takové úsilí, kdy v některých okamţicích stála prakticky proti celému kontinentu. Začátek války byl pro Anglii nešťastný. Revoluce vytvořila vzor nové a silné armády. „Francouzský odvodní systém shromaţďoval pod prapory vzorky všech společenských tříd,“ řekne později Wellington, „zatím co naše armáda představuje jenom spodinu naší země.“ Na moři se k Francouzŧm připojili Španělé a později Holanďané; Anglie se tak najednou ocitla mimo Středozemní moře, coţ ji zbavilo většiny prostředkŧ, které potřebovala k nátlaku na kontinentální mocnosti. Námořníci anglického loďstva, podněcovaní myšlenkami o rovnosti, hlásanými v celé Evropě, se vzbouřili. Byli vţdycky špatně placení, špatně ţivení a špatně se s nimi zacházelo. V roce 1797 vyhnalo několik posádek své dŧstojníky a vztyčilo na svých lodích rudé vlajky. To bylo právě v okamţiku, kdy kontinent po čtyřech letech války uzavíral s Francií mír. Anglie je osamocená, Irsko povstalo, loďstvo se bouří. Kdyby se o této vzpouře dozvěděli nepřátelé Anglie, byla by ztracena. Pitt byl v londýnských ulicích napadán a musel mít ochranu. Situaci zachránila právě ona typicky anglická směsice přísnosti a shovívavosti. Buřiči se stali vítězi. Bitva u mysu svatého Vincence (1797) zbavila Pitta španělského loďstva a bitva u Camperdownu loďstva holandského. Mohl by znovu dobýt Středomoří? Po ztrátě Menorcy neměla Anglie v tomto moři ţádnou pevnou námořní základnu, z toho dŧvodu měl pro ni takový význam Toulon, kterého se zmocnila a který pak zase Francouzi dobyli zpět. Bonaparte dobyl na své cestě do Egypta ostrov Maltu, který byl jednou z nejlepších námořních základen té doby a tehdy začal tajně věřit, ţe je schopen obnovit na Východě Alexandrovu říši. Ale mocnost, která ztratila svou námořní převahu, nemŧţe udrţet ţádné dobyté území na druhé straně moří. Bitva v Abukirské zátoce, v níţ admirál Nelson zničil Bonapartovo loďstvo, přinesla Anglii Maltu a Orient. Nelson s podporou Malty a neapolských spojencŧ mohl vyvíjet tlak na Rakousko, protoţe ohroţoval jeho italská území. Vláda nad Středozemním mořem zase jednou Anglii umoţnila vytvořit kontinentální koalici.

IX.

X.

Anglie zvítězila na moři, na souši však zŧstával Napoleon neporazitelný. V roce 1801 chtěl „perfidnímu Albionu“ uzavřít všechny 363


kontinentální trhy. Skandinávské mocnosti, Prusko a Rusko utvořily ligu ozbrojené neutrality, jejímţ cílem byl protest proti právu námořních prohlídek, které chtěli Angličané prosadit. V zájmu rozloţení tohoto spolku, který by snadno mohl Anglii připravit o dŧleţité a pro loďstvo potřebné suroviny (stavební dřevo, plátno na plachty a lanoví), napadl Nelson dánské loďstvo. Severská liga se rozpadla, z plánu blokády se stal jenom přelud. První konsul a ministerský předseda jiţ poznali hranice svých sil. Mír se přímo nabízel. Jeho uzavření však ztěţoval kritický a doktrinářský postoj Anglie vŧči tehdejšímu francouzskému systému. V zemi chápal Bonapartovu velikost jenom Fox. Podle názoru toryŧ byl Napoleon obyčejný korsický bandita, o kterém se šíří ty nejnesmyslnější pověsti. Grenville nestydatě napsal Talleyrandovi, ţe vláda Jeho Veličenstva nemŧţe dŧvěřovat mírovým zárukám prvního konsula. Politika dosti nerozumná; kdyby to Bonaparte nemyslel se svou touhou po míru upřímně, pak jediným prostředkem, jak dokázat jeho neupřímnost, by přece bylo právě uzavření míru. V roce 1801 se Pitt, který nemohl dosáhnout králova souhlasu, aby byli irští katolíci připuštění do parlamentu, vzdal moci. Addington, který nastoupil na jeho místo - „Pitt se má k Addingtonovi jako Londýn k Paddingtonu64,“ zpívalo se v té době všude -, začal vyjednávat a v roce 1802 podepsal v Amiensu mír. Amienský mír byl pro Anglii těţkou diplomatickou poráţkou. Velká Británie si sice některá vzdálená panství jako Cejlon podrţela, ale Francie zŧstala paní levého břehu Rýna a Belgie. Takovou situaci nemohla Anglie trpět, tím spíše, ţe Bonaparte začal okamţitě zkoumat prostředky, jak udělat z Antverp námořní a vojenskou základnu. Ve Středozemním moři se Anglie zřekla Menorcy a slíbila vrátit Maltu rytířŧm, coţ ji znovu připravilo o veškeré základny. Musela za kaţdou cenu vyjednávat, protoţe „nutně potřebovala i ten sebekratší odpočinek“, ale zatímco pro Bonaparta to byl „mír konečný“, pro Pitta byl jenom příměřím. Získání Lousiany Francií, její expedice do San Dominga a její spolek s Holandskem Anglii pobouřily. Amienskou smlouvu ve skutečnosti nikdo nedodrţoval. Anglie si ponechala Maltu a Bonaparte, přestoţe slavnostně slíbil, ţe bude respektovat evropský status quo, se stal hlavou italské republiky, anektoval Piemontsko, vnutil svou ochranu Švýcarsku a řídil i uspořádání Německa. Moniteur přinesl znepokojivou zprávu o jedné „obchodní misi“ plukovníka Sebastianiho v Orientu. Angličané se tak dozvěděli, ţe první konsul se nezřekl

XI. 64

Paddington je londýnská čtvrt - pozn. red.

364


ani Egypta, ani Indie; jejich rozhodnutí ponechat si bez ohledu na znění smluv Maltu se ukázalo jako správné. Po Addingtonově ultimátu v roce 1803 vypuklo nepřátelství znovu. Tentokrát Bonaparte, který se zabýval plánem přímého útoku na Anglii samu, shromáţdil v Boulogni invazní armádu se čtyřmi sty tisíci muţi a k její přepravě na druhou stranu prŧlivu La Manche vybudoval flotilu plavidel s rovnými dny. Úspěch takového podniku vyţadoval jako kdysi v případě vévody z Parmy a později Choiseula zajistit alespoň na několik hodin pro vojenské transporty ochranu početné eskadry válečných lodí. Nelson, Cornwallis a Collingwood však francouzská a španělská loďstva v Toulonu, Rochefortu, Brestu a Cadizu zablokovali. Aţ do léta roku 1805 tam tato loďstva zŧstala bezmocná a neschopná splnit rozkaz svého císaře (Bonaparte se jím stal v březnu 1805), aby se spojila. V říjnu, kdyţ Napoleon, který se vzdal svého úmyslu přepadnout Anglii, donutil u Ulmu Rakušana Macka kapitulovat, zajistila Anglii francouzsko-španělská námořní poráţka u Trafalgaru, kde mezi sebou naposled ve velké bitvě bojovaly plachetnice a kde zahynul Nelson, na celé století nikým nepopíranou vládu nad oceány. Angličané pak ještě v roce 1807 zajali v Kodani bez boje dánské loďstvo, a tak zničili poslední námořní síly Evropy. Od bitvy u Trafalgaru a pak po celé devatenácté století povaţovali všichni vladaři včetně Napoleona myšlenku napadnout anglické loďstvo za absurdní. Je-li však námořní nadvláda mateřské země nutnou podmínkou pro stabilitu koloniálních říší, nestačí taková svrchovanost na vyřešení kontinentálních problémŧ. U Trafalgaru ztratil Napoleon své kolonie a všechnu naději, ţe se zmocní cesty do Indie, zŧstává nicméně pánem Evropy. Marně Pitt, který se znovu ujal vlády, podněcuje vznik jedné koalice za druhou. Po bitvě u Slavkova musel uznat svou bezmocnost. Právě v té době ukáţe na mapu Evropy a řekne: „Sbalte tu mapu, deset let ji nikdo nebude potřebovat!“ V roce 1806 zemřel vyčerpáním a ţalem, a kdyţ umíral, šeptal: „Ach, moje země! V jakém stavu zanechávám svou zemi!“

XII.

V tomto velikém souboji Pitta s Napoleonem zvítězil Pitt na moři a Napoleon na souši. Napoleon jako pán Rakouska a Pruska se teď pokoušel nepřímo zasáhnout námořní a obchodní moc Anglie tím, ţe zakáţe anglickým lodím vjezd do kontinentálních přístavŧ. Na berlínský dekret, který vyhlašoval kontinentální blokádu, odpověděla Anglie vládními nařízeními a zastavila veškerý námořní obchod, který neprocházel jejími přístavy, a to včetně obchodu Spojených státŧ. Tato opatření jedné i druhé strany

XIII.

365


byla příčinou velikých útrap. V roce 1812 vedla k válce mezi Anglií a Spojenými státy. Protoţe se Evropa nemohla obejít bez anglických a koloniálních výrobkŧ, rozmohlo se všude podloudnictví, a zisky, které přinášelo, byly takové, ţe mu ani přísné tresty nemohly zabránit. Podloudníkem se musel stát i císař sám, aby mohl dováţet pláště pro Velkou armádu. Pevninský prŧmysl, který potřeboval dováţené suroviny, mezi jiným třeba bavlnu, se dostal na mizinu a anglická konkurence vzkvétala. Anglie zase trpěla prŧmyslovou a obchodní krizí. Evropa bez výrobkŧ, na které si jiţ zvykla, jako tabák a cukr, se pokusila zajistit jejich náhradu. Cukr z antillských plantáţí nahradila k veliké škodě britských kolonií cukrová řepa. V letech 1810 - 1811 byla v Anglii veliká nezaměstnanost a vypukly hrozivé vzpoury. Kdyby car neporušil v roce 1811 kontinentální systém, Anglie by byla sraţena na kolena. Kontinentální blokáda však uspíšila pád Napoleona, protoţe přinutila císaře, který si přál mír, pokračovat ve válce. Pokusil se podrobit Španělsko svým záměrŧm, vstoupil však do země guerilly, „kde veliká armáda umírala hlady a malá byla poráţena“. Anglická vojska vstoupila do Portugalska, které bylo pro Anglii zemí velmi uţitečnou jako místo pro vylodění vojsk na evropskou pevninu, pod velením Arthura Wellesleye (po roce 1805 lorda Wellingtona) a donutila Francouze, aby soustředili své síly, coţ v podobné zemi znamená pro dobyvatele záhubu. Pokaţdé, kdyţ se Soult a Suchet chtěli postavit Wellingtonovi na odpor, museli nějakou španělskou provincii vyklidit a ta se okamţitě zase vzbouřila. Císařovým maršálŧm se podařilo znovu Wellingtona zatlačit za opevněné postavení u Torres Vedras. Ten však dovedl těţit z okolností, obdivuhodně vyuţil střelných zbraní vytvořením širokého palebného pásma a na dosaţené linii se vítězně ubránil. Wellingtonovou taktikou byla aktivní obrana. Hlavní část vojska drţela pevné postavení, na nepřátelské kolony čekali jenom střelci, vysunutí dopředu. Sir John Moore vycvičil v shorncfliffském táboře některé anglické pluky pro tento druh boje v „liniích“; zvítězily pak u Busaca, Salamanky a později u Waterloo. V roce 1814 bylo Španělsko pro Napoleona ztraceno. Zároveň musel Napoleon zaútočit na Rusko, které se rovněţ vzpíralo dodrţovat blokádu. A tam nechal své nejlepší vojáky. Rusko, Prusko a Rakousko s anglickými posilami zahnaly Napoleona po bitvě u Lipska (říjen 1813) do Francie, kde se konečně musel i přes překvapivá vítězství při francouzském taţení vzdát trŧnu (1814). Zatímco spojenci na vídeňském kongresu jednali o osudu Francie, Napoleon, který byl poslán jenom na Elbu, se

XIV.

366


vrátil, bez boje vyhnal Bourbony a vytáhl na Brusel. Wellington ho však se svou malou anglo-německou armádou porazil u Waterloo (1815). Bitva u Waterloo, to je poráţka ozbrojené revoluce. Přestoţe si Napoleon vzal za manţelku arcivévodkyni, povaţovali ho „jeho císařští a královští švagři“ vţdycky jenom za nebezpečného dobrodruha. Cílem panovníkŧ Ruska, Pruska a Rakouska na vídeňském kongresu bylo obklopit národ, který v nich vzbuzoval tolik strachu, hradbou nárazníkových státŧ. Vytvořili Nizozemské království (Belgie a Holandsko), které trvalo aţ do roku 1830, ochranu levého břehu Rýna svěřili Prusku, ochranu alpských hranic království Piemontu a Sardinie a ochranu Itálie Rakousku. Talleyrand, který se snaţil omezit oběti Francie, našel dosti nečekanou podporu u anglického zplnomocněnce Castlereagha. Anglie se znovu v zájmu udrţení rovnováhy moci po vítězství koalice, kterou podporovala a povzbuzovala, postavila na stranu poraţeného. Nepřála si, aby Francie byla příliš slabá a Rusko příliš silné; netrpěla jako centrální mocnosti konservativní panikou. Dostala, co chtěla, Maltu, mys Dobré naděje, Cejlon, ale hlavně porazila muţe, který jí vzdoroval a který se pokoušel získat v Evropě rozhodující slovo. Anglie byla spokojená. Avšak s Napoleonem, který se po své druhé abdikaci přišel „posadit ke krbu svého nejšlechetnějšího nepřítele“, jednala bez jakékoli velkomyslnosti a nechala ho v bídě hodné soucitu aţ do smrti na Svaté Heleně. Takové jednání, postrádající velkorysost, vzbudilo protesty mnoha Angličanŧ, včetně lorda Byrona.

XV.

Anglická vláda, zbavená svých obav, by se ráda přestala zabývat kontinentem. Ale nebylo to moţné. Vítězné státy vytvořily společnost na obranu vídeňského míru a zásad legitimity. Anglie se musela, i kdyţ nerada, stát členem Svaté aliance. Co nevidět se ovšem dostane do sporu se svými partnery. Výsledky vídeňského kongresu, i kdyţ trvalejší neţ tomu obvykle bývá u podobných diplomatických výtvorŧ, se během devatenáctého století úplně rozplynuly. Vídenští vyjednavači sledovali dvě podle jejich názoru základní ideje: legitimity a evropské rovnováhy. Úplně opomněli národní cítění, jehoţ rostoucí síla za čtyřicet let roztrhá rámce, které vytvořili.

XVI.

367

KNIHA ŠESTÁ - Zemědělská a průmyslová revoluce

VIII. ZEMĚDĚLSKÁ A PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE Ve čtrnáctém století černý mor, který sníţil počet obyvatel Anglie na jednu třetinu, podle všeho napomohl osvobození rolníkŧ a parcelaci velikých statkŧ; v druhé polovině osmnáctého století přinesl překotný rŧst počtu obyvatel naopak nový rozmach scelování pozemkŧ (enclosures). Kolem roku 1700 se počet obyvatel Anglie odhaduje na pět a pŧl milionŧ lidí, do roku 1750 se tento počet zvyšoval jenom pomalu, ale potom se za jediné vlády, za panování krále Jiřího III., najednou zdvojnásobil a v roce 1821 to jiţ bylo čtrnáct milionŧ. Tento neobyčejný přírŧstek měl několik příčin. Rychlý rozvoj prŧmyslu, který zajišťoval zaměstnání i dětem, bohuţel i těm nejmladším, povzbuzoval chudé rodiny, aby se rozmnoţovaly; veliké stěhování z venkova do měst hromadilo dělníky v příliš malých a přecpaných domech, v nichţ se výrazně oslabily tradiční pocity studu a zdrţenlivosti. Zatímco počet narození rychle stoupal, pokrok lékařské vědy zase rychle sniţoval počet úmrtí. Byl konec velikým epidemiím, které smetly najednou jednu třetinu obyvatel Londýna, o matky a děti se v okamţiku porodu více a lépe pečovalo, ve většině měst se otevíraly nemocnice. Větší populace potřebovala více potravin. A tak vzniká potřeba rozšiřování obdělávaných ploch a rostou i jisté zisky majitelŧ pŧdy.

I.

Z tohoto rozkvětu zemědělství mohou těţit jenom velcí landlords. Kaţdá vláda přeje určitým hospodářským zájmŧm. Tudorovští králové přáli obchodníkŧm, Karel II. zajišťoval výhody těm venkovským šlechticŧm, kterým děkoval za svŧj návrat na trŧn. Parlamenty osmnáctého století se skládaly z velmoţŧ a squirŧ, a zákony, které odhlasovávali, byly venkovskému lidu málo příznivé. Nájemce s dlouhodobou nájemní smlouvou najednou nahradili pachtýři se šestiměsíční výpovědní lhŧtou. Všechny pozemkové censy byly zvýšeny. Člověk musel být daleko bohatší neţ kdysi, aby se stal úředníkem, aby dostal v hrabské milici nějakou hodnost nebo aby získal honební povolení. Staré lidové instituce farnosti byly nahrazeny aristokratickými institucemi hrabství. V době francouzské revoluce byli smírčí soudci daleko přísnější neţ dříve. A konečně, velkostatkáře sváděla politická a administrativní moc k tomu, aby jí vyuţili k

II.

368


rozšiřování svých panství, a dosáhnout úspěchu v tomto směru bylo pro ně o to snadnější, ţe se zdálo, ţe jejich osobní zájmy se shodují se státním zájmem. Obecní pole, kterých bylo v roce 1750 ještě mnoho, byla obdělávána opravdu primitivně. Nedbalý rolník, který neničil plevel, znehodnocoval práci ostatních. Sedlák trávil svŧj ţivot přebíháním z jednoho pole na druhé. Pouţívání hnojiv a vápna bylo těţké, protoţe drţitelé parcel neměli peníze na nákup těchto nových prostředkŧ, které zvyšovaly výnosnost pŧdy. Mezitím se v Holandsku a ve Francii rodilo zemědělství zaloţené na vědeckých poznatcích, z nichţ v Anglii čerpali takoví lidé jako Jethro Tull a lord Townshend. Z lorda Townshenda, který odešel z politického ţivota, se stal vzdělaný zemědělec. Nenechával svá pole leţet tři roky ladem, ale střídavě je oséval kořenovými plodinami (brukví, tuřínem a cukrovkou), obilninami a ušlechtilým krmivem a zajišťoval si tak zásobu píce pro svŧj dobytek v zimních měsících. Sedláci krčili rameny. „Osévat pole jetelem, to mŧţe jen gentleman!“ říkali. „Z čeho bychom platili nájem?“ Ale sedláci se mýlili a nejvýnosnější metoda musela zvítězit. Proslulý norfolkský zemědělec, Thomas William Coke, který svým vzorně spravovaným statkem přitahoval cestovatele z celé Evropy, dokázal díky rozumnému pouţívání hnojiv pěstovat obilí i na dosud neúrodných pozemcích. Bakewell zušlechťoval plemena chovných zvířat, koz a ovcí. Protoţe pochopil, ţe spotřeba masa se bude s rŧstem populace stále zvyšovat, snaţil se vypěstovat namísto zvířat s dlouhýma nohama, která byla vhodná v době, kdy Anglie ještě bývala samý močál, plemena s větší hmotností. Takové pokusy velmi zajímaly tuto epochu dychtivou poznání a novinek. Zemědělské pěstitelství a chov dobytka byly po celé osmnácté století skutečnou módou. Noví boháči ukládali své peníze do pozemkŧ. Lékaři, pastoři, právníci se v kaţdé volné chvilce stávali statkáři. „Statkářský nárŧdek,“ říká Young, „je dnes směsicí všech tříd, počínaje vévodou a konče tovaryšem.“

III.

Na počátku osmnáctého století zabíraly obecní pozemky, úhory a stepi ještě ohromnou plochu. Za vlády Jiřího III. se velcí pozemkoví vlastníci snaţili přimět jejich „drţitele“ k tomu, aby svá pole ohradili. Oni sami během této operace zabírali nejen obdělávaná pole, ale i část commons (obecních polí). Umoţňovaly to „dŧvěrné“ parlamentní doklady. Během vlády Jiřího III. bylo vydáno 3354 takových dokladŧ a pro nové pěstitelské metody tak bylo k dispozici kolem čtyř milionŧ akrŧ. K získání podobného dokladu v parlamentu stačila podpora tří čtvrtin vlastníkŧ příslušné farnosti. Tyto tři čtvrtiny se však

IV.

369


počítaly podle rozlohy pozemkŧ, nikoli podle počtu majitelŧ, a tak v mnoha farnostech tvořil většinu squire sám. Aby to přece jen lépe vypadalo, sdruţil se s některými velkými vlastníky pŧdy, předloţil svou ţádost parlamentu a sedláci se dozvěděli o zrušení svých obecních pozemkŧ, aniţ se někdo zeptal na jejich mínění. Enclosures neboli scelování pozemkŧ umoţnilo vznik velikých statkŧ se soustředěnými polnostmi, vyuţívání vědeckých metod a nezměrně vyšší produkci. Anglie se stala jednou ze sýpek Evropy. Drobní sedláci však tímto zcizením dosud společného majetku velmi trpěli. Zánik obecních pozemkŧ je zbavil toho kousku pastvin, který jim dovoloval chovat krávu, a toho kousku lesa, kde si jejich vepři našli ţaludy a kam oni sami vţdycky chodili na dříví pro kuchyň a otop. Klesali na mysli, přestávali pracovat, protoţe jim práce nepřinášela radost, propadali zahálce a pití nebo se stěhovali do severních měst, kde nové prŧmyslové podniky hledaly dělníky. V té době byl zrušen znamenitý Alţbětin zákon, který zakazoval stavbu obytného stavení bez povinných čtyř akrŧ zahrady. Právě toto zrušení vedlo ke vzniku a rozmachu slums, oněch bídných čtvrtí s malými špinavými domky, které zŧstanou skvrnou velikých anglických měst aţ do dvacátého století. V jiných dobách by se yeoman bránil a drţel zuby nehty pŧdy. Nyní ho však kromě vzkvétajících měst lákají i zámořské osady. V letech 17401763 získala Anglie velikou část francouzského koloniálního panství. Řídce zalidněná Kanada a velmi dobře prosperující americké kolonie byly útočištěm odváţných farmářŧ. Ti, kdo zŧstali doma, vstoupili do sluţeb landlordŧ. Gobbett zjišťuje v roce 1821, ţe v celé Anglii je jiţ jenom jeden statek tam, kdy bývaly nejméně tři. V roce 1826 poznamenává, ţe v jedné vesnici nahradil jeden statek čtrnáct usedlostí. I samé slovo yeoman se pomalu vytrácí. „V patnáctém století se tímto slovem označoval jak nezávislý vlastník, tak nájemce, v osmnáctém století naopak jednoho i druhého označuje slovo nájemce, čímţ se celé této společenské třídě vtiskuje znamení závislosti na gentry.“ Tato závislost se později stává jakýmsi vzorem. Velký nájemce z roku 1820 uţ není první mezi svými dělníky, ale bohatý muţ, který chce ţít jako gentleman, lovit a pořádat štvanice. „Kdyţ se z nájemcŧ stávají gentlemani,“ píše Cobbett, „stávají se z dělníkŧ otroci.“ Během napoleonských válek dovolují vysoké ceny zemědělských produktŧ ještě ţít drobným sedlákŧm, kteří si uchránili svou nezávislost. Ale Waterloo je dorazilo a střední rolnická třída, která byla dlouhou dobu základem vojenské a mravní síly Anglie, téměř úplně zaniká.

V.

370


Pokud jde o zemědělského dělníka, ten ţil na počátku devatenáctého století v naprosté bídě. Mzdy rostly pomaleji neţ ceny. Kdysi měla kaţdá vesnice a skoro kaţdý dŧm svŧj uzavřený okruh. S rozvojem velkého prŧmyslu zmizeli vesničtí řemeslníci. Brzy bude moţné vidět statkáře, jak odmítá svým dělníkŧm obilí nejen dávat, ale i prodávat. Rozpor mezi výrobou a výrobcem vede ke vzniku odcizeného hospodářství, které středověk vŧbec neznal a které bude příčinou rozvoje nejhrŧznější bídy. Ti nejlepší veřejní činitelé se snaţili tuto situaci léčit obecnějším a širším uplatňováním zákona o chudých, ale jejich dobré úmysly měly hrozivé následky. V roce 1794 se skupina smírčích soudcŧ na shromáţdění v Speenhamlandu rozhodla stanovit určitou částku jako nezbytné ţivotní minimum pro jednu rodinu. Tato částka se měla rovnat ceně dvaceti šesti liber chleba týdně pro kaţdého dospělého muţe, třinácti liber pro ţenu a kaţdé dítě. Pokud mzda hlavy rodiny nedosáhla tohoto minima, měl ji doplnit přídavek, získaný v kaţdé farnosti z daně na chudinu (rates). Bezprostřední dŧsledky těchto opatření byly ţalostné: vlastníci a nájemci si našli dělníky, kteří byli ochotní pracovat za nejniţší mzdy, protoţe jejich mzdy doplňovaly obce; drobné rolníky, zaměstnávající jenom členy rodiny, tato konkurence levné pracovní síly, kterou museli dokonce jako poplatníci ještě podporovat, zničila. Dŧsledkem speenhamlandského systému byla proměna venkovského obyvatelstva země, které se říkalo „veselá Anglie“, v ubohý dav nešťastníkŧ, ţivených, a to špatně, veřejnou dobročinností.

VI.

Ve stejné době jako zemědělská velkovýroba se rozvíjela i velkovýroba prŧmyslová. Prŧmyslová revoluce nebyla na rozdíl od politické revoluce následkem událostí, které se nakupily během poměrně krátkého časového úseku, nýbrţ proměnou hospodářství zprvu pozvolnou a později, mezi lety 1760 - 1815, rychlejší. Zánik cechŧ začal s rozvojem kapitalismu, neboli s vykořisťováním kolektivní práce jediným podnikatelem. Tento pohyb směrem k velkému podniku v osmnáctém století byl urychlen rŧstem počtu spotřebitelŧ v Anglii, otevřením nových, zvláště zámořských trhŧ v amerických koloniích a mechanickými vynálezy. V textilním prŧmyslu zvýšil vynález pohyblivého člunku v roce 1733 tkalcovskou výrobu a také potřebu příze. Do té doby předla tkalcova ţena a jeho dcery vlnu doma v rodině, proto se také anglicky „staré panně“ říká spinster, přadlena. Hargreaves, Arkwright a Crompton, aby vyhověli potřebě příze, dosáhli toho, ţe jediný dělník s pomocí nahazovače mohl obsluhovat najednou nejdříve deset, pak sto vřeten. Přádelna tedy pracovala rychleji neţ tkalcovna. Novou potřebu uspokojil vynález

VII.

371


mechanických tkalcovských stavŧ. Pak nahradil lidskou a vodní sílu parní stroj a uhelné doly se staly základním bohatstvím země. Francie, která by moţná mohla být při tomto dobývání trhŧ úspěšnou soupeřkou Anglie, se v rozhodném okamţiku opozdila v dŧsledku a) svých vnitřních cel, b) nedostatku uhlí (Francie ještě v roce 1845 těţila jenom pět milionŧ tun uhlí, zatímco Anglie třicet pět milionŧ), c) konečně i napoleonských válek a blokády, která ji připravila o bavlnu. Nový bavlnářský prŧmysl byl výhradně anglickým prŧmyslem. V roce 1784 spotřebovala Anglie čtyři miliony liber bavlny, ale v roce 1833 jiţ tři sta milionŧ. Výměna dřevěného uhlí v hutnickém prŧmyslu za uhlí kamenné vedla k přemístění anglických podnikŧ z jihu, který byl zemí lesŧ, na sever, který je zemí uhelných dolŧ. Zemědělská a prŧmyslová velkovýroba nutně potřebovaly i zdokonalení dopravních prostředkŧ. V osmnáctém století se v určité části země nedalo pohybovat jinak neţ na koni. Vinu za špatný stav cest měla skutečnost, ţe za ně odpovídala, stejně jako ve středověku, jenom příslušná farnost. Kdysi uţitečná místní samospráva vlastně připravila Anglii o takovou silniční síť, jakou uţ tehdy disponovala Francie, protoţe plány i provedení zde řídila ústřední správa. Počínaje rokem 1760 dostaly některé společnosti právo vybírat na určitých silnicích (turnpike roads), stejně jako dnes při vstupu na dálnice, od cestujících mýtné, slouţící k úhradě udrţovacích nákladŧ; toto opatření přineslo dobré výsledky. Ale teprve po roce 1815 došlo v umění budovat silnice ke skutečnému pokroku. V té době napadlo skotského inţenýra MacAdama pokrýt vozovku nepropustným povlakem. Rychlost kočárŧ, pošt a coaches (dostavníkŧ) se jeho zásluhou zvýšila z dosavadních čtyř na sedm a později na deset mil za hodinu. Taková rychlost vyčerpávala koně, takţe jejich spotřeba byla obrovská. Podél silnic byly pŧvabné hostince s malovanými štíty. V roce 1831, v době největší slávy dostavníkŧ, bylo v provozu 3000 dostavníkových tratí s 150 000 koní. Počínaje tímto rokem se začínají rozmáhat ţeleznice a zároveň začíná i úpadek dostavníkŧ. Na konci osmnáctého století se také anglický sever a midlands (vnitrozemí) pokryly četnými kanály, určenými k přepravě uhlí. Rozvíjejí se i pomocná zařízení obchodu - banky a pojišťovny. Coffee house Edwarda Lloyda se jiţ v roce 1689 stal dostaveníčkem několika muţŧ, kteří byli ochotni pojišťovat majitele lodí proti nebezpečím na moři. Tato instituce se stala časem největší pojišťovací společností světa, kterou Angličané se svým příslovečným konservatismem ještě nedávno nazývali Lloyďs Coffee House.

VIII.

372


Prŧmyslová revoluce připravovala a také si vynucovala revoluci politickou. Vesnice zkomíraly, města vzrŧstala. Liverpool, který ze svých 4000 obyvatel v roce 1685 vyrostl v roce 1760 na 40 000, dosáhl v roce 1891 517 000 a v roce 1936 pak 803 000 obyvatel, Manchester, který měl v roce 1685 pouze 6000 obyvatel, vzrostl v roce 1760 na 40 000, v roce 1801 na 93 000, v roce 1891 na 505 000 a konečně v roce 1936 na 800 600. Politická mapa jiţ neodpovídala demografické mapě Anglie. Sever, kdysi málo zalidněný, projakubovský a katolický, se nyní hemţí radikálními dělníky a tkalci. Rozvoj velkého prŧmyslu vytváří dvě nové třídy - třídu bohatých majitelŧ manufaktur, jejichţ jmění, rostoucí úměrně s rŧstem nových trhŧ, se jiţ vyrovnává jmění pozemkových velmoţŧ, takţe se její příslušníci začínají domáhat i odpovídajícího podílu na moci, a třídu městských dělníkŧ, kteří se naprosto ve všem liší od starého venkovského řemeslníka, jsou přístupnější politické agitaci, protoţe tvoří větší jednolité celky, a jsou také připraveni s vědomím své vlastní síly usilovat o politickou moc. Mezi těmito „dvěma národy“ vytyčilo moderní hospodářství ty nejnepřekročitelnější hranice.

IX.

Kaţdá veliká společenská změna má svoje teoretiky, kteří si vymýšlejí trvalé příčiny, aby vysvětlili přechodné následky. V Anglii byl teoretikem prŧmyslové revoluce Adam Smith. Tento profesor z Glasgow, kterého ovlivnili francouzští fyziokraté, napsal knihu Bohatství národů (The Wealth of Nations), která se stala po více neţ jedno století biblí kaţdého národohospodáře. Ve svém díle hlásá zásadu „ponechání volného prŧběhu věcem“ (laisser faire), svobodnou soutěţ a dŧvěru v samovolný vývoj hospodářství. Podle názoru profesora Smitha a jeho ţákŧ uspořádal dobrý Bŧh tento svět tak, ţe svobodná souhra přírodních zákonŧ zabezpečuje nejvyšší blahobyt nejvyššímu počtu jedincŧ. Volnost mŧţe být příčinou některých dočasných utrpení, ale rovnováha se automaticky znovu obnoví. Tato teorie měla uklidnit svědomí boháčŧ tím, ţe z bídy a nezaměstnanosti dělala přirozené a boţské léky. Nauka přísně korporativního středověku ani zásady merkantilismu sedmnáctého století takové nebyly. Merkantilisté byli přesvědčeni, ţe blahobyt státu určuje aktivní bilance jeho zahraničního obchodu. Stát podle merkantilního systému musí bez ustání zasahovat, aby udrţel rovnováhu obchodu (právě této teorii vděčí Anglie za ztrátu svých amerických kolonií). V devatenáctém století ztrácí merkantilimus své dobré jméno, vítězí hospodářský liberalismus, protoţe vyhovuje období expanze, kdy kaţdý nový výrobce najde nějaký trh. Stane se velkým nebezpečím teprve aţ po nasycení pracovních a výrobních trhŧ. Zlo, které pramení ze

X.

373


svobodné soutěţe, najednou vystoupí na povrch a v Anglii stejně jako v celém západním světě začne opětovný příliv ochranářsrví, étatismu a autarkie, coţ by uvedlo v úţas Quesnaye a Adama Smitha.

374


VIII. CITOVÁ REVOLUCE „Duch osmnáctého století, to byl řád a jednota, celek uzavřený a prostý. Jeho literatura a umění jsou jazykem malé společnosti muţŧ a ţen, kteří se pohybovali uvnitř jediné myšlenkové soustavy, kteří si navzájem dobře rozuměli a které nesuţoval ţádný mučivý a znepokojivý problém... Jejich klasiky byli svobodní zednáři.“ Tato dosti často přijímaná charakteristika však, jak jsme mohli vidět na příslušných místech, zachycuje ve skutečnosti jenom povrch myšlenek a mravŧ. Není pravděpodobné, ţe by lidské duše netrápil ţádný mučivý problém. Také Gibbon a Johnson jsou skutečnými duchy osmnáctého století a jejich hluboké vášně jsou mimořádně prudké; je samozřejmě pravda, ţe se usilovně snaţí tyto vášně rozumově zdŧvodnit a svým myšlenkám dát klasickou formu. Ale duševní rovnováha, kterou tehdy hledají spisovatelé, ale i nejmoudřejší z řad šlechticŧ a měšťanŧ, nemŧţe uspokojit daleko početnější třídy, kterým zemědělská a prŧmyslová revoluce zničila jejich dosavadní hospodářskou rovnováhu a které potřebovaly, aby unikly nesnesitelné skutečnosti, nějakou náboţenskou nebo politickou víru.

I.

I anglikánská církev jiţ byla příliš racionalistická na to, aby upokojila jejich rozjitřené a bolestné city. Angličtí theologové osmnáctého století se snaţí především dokázat, ţe neexistuje ţádný dŧvod ke konfliktu mezi náboţenstvím a rozumem. Prozřetelnost chtěla, aby se Kristova morálka stala nejbezpečnější cestou k pozemské blaţenosti. William Paley (1743 - 1801) je pro Shelleyova otce a mnoho dalších osobností, které touţily po uklidňujících a prostých jistotách, typem oněch optimistických filosofŧ, kteří dokazují jsoucnost Boha jako geometrickou poučku. Anglikánská církev se tehdy stává „třídní“ církví. Většina biskupŧ patří k aristokratickým rodinám, k whigŧm nebo toryŧm, podle toho, která strana je u moci. Niţší duchovenstvo vybírá někdy král, jindy místní squire. Z jedenácti tisíc far rozhodují o pěti tisících sedmi stech „patroni“. Ti samozřejmě dosazují muţe ze svého společenského prostředí a často přímo z příbuzenstva - syny, synovce, bratrance. Anglikánští duchovní nemusí projít ke svému vysvěcení seminářem. Stačí jim nejniţší diplom z oxfordské nebo cambridgeské university. Jejich vzdělání, pokud vŧbec nějaké mají, je spíše

II.

375

KNIHA ŠESTÁ - Citová revoluce

klasické neţ křesťanské. Jsou to gentlemani se všemi zálibami a chybami, ale také se všemi ctnostmi své společenské třídy. Pastor, který se zúčastní štvanice na jelena, nikoho nepohoršuje. Často je smírčím soudcem a zasedá na lavici muţŧ zákona se svým strýcem nebo se svými bratranci. Náboţenská struktura země tak zdŧrazňuje a zdvojuje její politickou strukturu. V jedné i druhé je třída pozemkových vlastníkŧ základním prvkem. Anglická církev je tedy pevně spjata s místní mocí vedoucích společenských tříd a ztrácí jakýkoli styk s lidovými vrstvami. Mnoho bohatých duchovních nemá svoje pevné sídlo: to jsou „pluralisté“, drţitelé více obročí, které na kaţdé jejich faře zastupují chudí vikáři. V roce 1812 připadá na jedenáct tisíc farářŧ šest tisíc „nesídlících“. I vikář se snaţí ţít jako gentleman, zalíbit se squirovi, aby mohl být jednoho krásného dne také zvolen za řádného faráře. Jestliţe „umírněné a rozumné“ náboţenství anglikánŧ osmnáctého století obdivuhodně vyhovovalo nejblahobytnější části národa, pak dělníkŧm a sedlákŧm, roztrpčeným a pobouřeným bídou, nepřinášelo ţádnou duchovní potravu. Zemědělská a prŧmyslová revoluce plodila pocit nespravedlnosti - a nejistoty. Zraněným a nešťastným duším nemohly rozumové dŧkazy o jsoucnosti nějakého abstraktního Boha stačit. Kdysi to byly odpadlické nebo nonkomformistické sekty, více egalitářské, jeţ si získávaly široké vrstvy. Na začátku osmnáctého století však i tři staré denominace (presbyteriáni, independenti a baptisté) byly velmi vlaţné. Pronásledování víru rozněcuje, snášenlivost ji uspává. Zákony proti odpadlíkŧm stále existovaly, ale téměř se nepouţívaly. Aby jim bylo dovoleno stát se členy korporací nebo obecních rad, ţádala se po nich pouze „příleţitostná konformita“. Kalvínské dogma o predestinaci (předurčení), tato úděsná víra, která tak hluboce zapŧsobila na Skoty, jiţ v této zemi kompromisu pomalu ztrácela své ostří. V Anglii ještě nepochybně zŧstali přesvědčení kalvinisté, ale v očekávání své volby do nějakého úřadu nedávali najevo ţádnou náboţenskou horlivost.

III.

„Moţné nemá daleko k nutnému.“ Protoţe mezi středními a chudými vrstvami bylo mnoho duší, které potřebovaly vroucnější náboţenství, a protoţe odpadlíci ani anglikáni nebyli schopni tuto potřebu uspokojit, musel se najít člověk, který by širokým vrstvám takové náboţenství dal. Tím člověkem byl John Wesley. Na začátku svého ţivota býval v Oxfordu svobodomyslným anglikánem a víra pro něho byla výrazem rozumového souhlasu. To učení ho však plně neuspokojovalo, „přestává rozum vŧbec někdy rozumovat ?“ uvaţoval.

IV. 376


„Jak si mŧţe být člověk jistý, ţe konečně dospěl k pravdě a spáse? Copak není moţné pocítit milost? Není snad nutné větší zanícení, aby jí člověk dosáhl?“ Kolem roku 1726 zaloţilo k velkému údivu Oxfordu několik mladíkŧ Holy Club (Klub svatosti), jehoţ členové se postí, modlí, navštěvují chudé, káţí pod širým nebem a vzájemně se zpovídají ze svých hříchŧ. Wesleymu a jeho přátelŧm se mnoho lidí smálo a překřtili je na „metodisty“. Tato přezdívka se později měla stát názvem církve, k níţ se dnes hlásí miliony věřících. Marně prosil Wesleyuv otec, anglikánský farář, svého syna, aby se vzdal svých ztřeštěností a nastoupil po něm na jeho faře. John Wesley se však cítil povolán k vyššímu poslání, chtěl přivést svět zachvácený náboţenskou vlaţností zpět ke křesťanství. Jeho ţivot byl po několik let velmi pohnutý. Nejdříve se svým bratrem odjel do amerických kolonií. V líčení jeho neštěstí lze postřehnout prudký a smyslný temperament. Zápal, s nímţ se John Wesley snaţil obrátit na víru mladé a krásné ţeny, nepramenil jenom z nejupřímnější náboţenské horlivosti, ale také z fyzické touhy, kterou si snad ani neuvědomoval. Křesťané v koloniích takové útočné náboţenství a taková osobní a prudká kázání nemilovali. Wesleyho proto odmítli, a ten se musel vrátit do Anglie. Nenašel dosud svou cestu. „Byl jsem v Americe obracet na víru Indiány, ale kdo obrátí mne?“ Na lodi se poprvé setkal s příslušníky německé sekty Moravských bratří 65 a domníval se, ţe právě u nich našel to, co hledal. Odjel do Německa navštívit moravské náboţenské obce, ale pokládal jejich víru za příliš usměvavou. Wesleyova duše potřebovala ţivější oheň. Jednoho dne (24. května 1738) zahlédl v jakémsi osvícení pravou víru, která je ţivým poutem a ne výplodem rozumu. Od toho okamţiku poznal, ţe jeho skutečným posláním je přivádět lidi do podobného stavu duchovního vytrţení a úplného spojení s Bohem. Nejdříve se pokoušel kázat v kostelích, ale biskupŧm se jeho prudkost nelíbila, a tak ho z posvěcených míst vyhnali. Jeden z jeho přátel, Whitefield, ho pozval do Bristolu a v tomto městě kázal Wesley poprvé pod širým nebem před lidovým posluchačstvem a měl ohromný úspěch.

V.

Tak začal jeho ţivot kazatele slova boţího. Oba přátelé, Wesley a Whitefield, kázali v polích, stodolách a dělnických předměstích. John Wesley sám měl čtyřicet tisíc kázání a ušel dvě stě padesát tisíc mil. Zpočátku ho

VI. 65

Moravští bratři (Moravian Brethern) - potomci Komenského souvěrcŧ z moravského Fulneku, kteří se kolem roku 1720 vystěhovali do luţického (saského) Herrenhutu, pak i do Anglie a USA - pozn. red.

377


nevraţivé davy přijímaly často nepřátelsky, ale pověst o ohromujících konversích, kterých dosáhl, se rychle rozšířila. Jeho fyzický vliv byl překvapivý. Muţi i ţeny se při jeho kázáních třásli, padali do mdlob a přicházeli pak k sobě proniknuti duchem svatým. Wesley, který neustále chodil od jednoho místa ke druhému a téměř nespal, krotil takovým horečnatým ţivotem, který by kaţdého jiného zabil, svŧj téměř nelidský temperament. Jak si představoval svoje poslání ? Rád by zŧstal v anglikánské církvi a vnesl do ní jenom trochu ráznosti. Sám se pokládal za dokonalého anglikána, který plní svou povinnost jenom o něco lépe neţ ostatní. Příliš racionální a aristokratičtí biskupové z roku 1750 se však na taková shromáţdění pod širým nebem, na takové rozvášněné davy dívali s podráţděnou nevolí. Nejenţe před Wesleym zavírali kostely, ale odmítali také nést za jeho kázání jakoukoli odpovědnost a vysvěcovat jeho kazatele. A tak se stalo, ţe na konci svého ţivota Wesley, který jiţ v ţádný smír se státní církví nedoufal, se uvolil vysvěcovat své kněze sám, a tím vlastně proti své vŧli zaloţil odpadlickou sektu wesleyovských metodistŧ, která měla v roce 1810 jiţ dvě stě třicet tisíc vyznavačŧ. Metodismus měl na náboţenské postoje anglického obyvatelstva obrovský vliv. Pro tisíce lidí a pro všechny, kteří to co nejnaléhavěji potřebovali, se náboţenství stalo zase něčím opravdu ţivým. První wesleyovci zavrhovali stejně jako puritáni snášenlivou a rozkošnickou filosofii své doby. Přispěli svými zásadami k zachování tradiční anglické neděle. Ve svém boji proti citově účinné konkurenci, která jim naháněla hrŧzu, zdrţovali zrovnoprávnění katolíkŧ. Toto „evangelické“ hnutí zachvátilo celou Nízkou anglikánskou církev. Pastoři anglikánského evangelického sněmu se obrátili jako Wesleyovi kazatelé k lidu. Odpadlické sekty, které vyděsil rozmach wesleyovcŧ, se vzdaly své zboţné anarchie a seskupily se okolo církve. Veškerá vyznání nabyla větší vřelosti. Protoţe křesťanství tímto „probuzením“ absorbovalo všechny ţivé síly chudákŧ, vábily revoluční doktríny zdejší široké vrstvy daleko méně neţ na pevnině. Bída a nerovnost byly v Anglii alespoň po určitou dobu přijímány jako rány seslané Bohem, jeţ jsou však na druhé straně vyvaţovány vnitřním štěstím a spásou. Na konci osmnáctého století mŧţe být anglická aristokracie a vysoká burţoazie cynická, nemravná a někdy i bezboţná; široké lidové vrstvy vyznávají bibli.

VII.

VIII. 378

Citová revoluce není jen náboţenská. V Anglii stejně jako ve Francii začíná osmnácté století kultem rafinované, ale


vyumělkované kultury; posléze pak odhaluje sloţitost člověka, sílu citu a touţí po návratu k přírodě. Zatímco Fielding pozoruje lidské bytosti jako veliký klasický romanopisec, věnuje se Richardson stejně jako Rousseau líčení jejich neklidu a vášní a jako jeden z prvních objevuje dvojsmyslný pŧvab směsice morálky a smyslnosti. Goldsmith a pak Sterne uvádějí do módy mírnou, tichou sensibilitu, „trvalé chvění“, nové člověčenství. Díky Scottovi unikají čtenáři do minulosti. Po světácké poesii přichází poesie intimní a mystická; Cowper, Wordsworťh, Blake, Coleridge připravují a ohlašují romantismus. Ve skutečnosti to jiţ romantici jsou, protoţe mezi dvěma základními jevy století neexistuje přesně vytýčená hranice, klasicista Johnson je v roce, kdy Richardson vydává svoji Pamelu, ještě mladý. Francouzská revoluce se některým politickým myslitelŧm, jako třeba Burkeovi, příčí, ale několik největších anglických básníkŧ nadchne. Shelley hájí její zásady, Byron, kdyţ se dozví o Wellingtonově vítězství u Waterloo, napíše: „Well, I am damned sorry for it“. V obou zemích touţí tehdejší mladí lidé po obrodě. Francouzská mládeţ přetváří společnost svými činy a Evropu svými válkami. Tato opravdová přeměna ji odvádí od planého literárního úniku. Anglická mládeţ se cítí utiskovaná ve společnosti, jejíţ hranice se ze strachu před vlivem jakobínŧ zpevnily. A tak hledá útočiště v obrazotvornosti, ale hledá i skutečné útočiště a Itálie přijímá velké buřiče anglického romantismu. G. K. Chesterton poznamenal, ţe tento konec osmnáctého století, který Francii přinesl ryze klasické malířství Boillyho a Davida, je v Anglii dobou romantických vizí Blakea, ţe Coleridge a Keats by určitě vyrazili dech Dantonovi a ţe kdyby Výbor veřejného blaha nepopravil Shelleyho jako aristokrata, určitě by ho uvěznil jako blázna. Ţádná doba neposkytuje lepší moţnost zkoumat „komplementární“ povahu veškeré umělecké činnosti. Jedna země dělá politickou revoluci a druhá revoluci estetickou. Angličtí spisovatelé „pláčí nad vězněm, ale nepociťují sebemenší přání zničit Bastillu“. Rŧzné revoluce osmnáctého století - revoluce prŧmyslová, politická i citová - se odráţejí i v zrcadle jazyka. V letech 1700 -1750 se objevují podle Logana Pearsella Smitha tato nová slova: bankruptcy (bankrot), banking, bulls and bears (spekulanti se vzestupem a poklesem cen). Po roce 1750 vznikají výrazy consols (dluţní úpisy), finance, bonus (zisk při finančních operacích vŧbec, zisk ze státních dluhopisŧ zvláště) a capitalist. Slovo minister je z doby královny Anny, slovo budget (státní rozpočet) pochází z doby Jiřího II. Francouzské revoluci vděčí Anglie za slova: aristocrat, democrat, royalism,

IX.

379


terrorism, conscription (povolání k odvodu) a guillotine. Slovy osmnáctého století jsou také slova season (sezóna), club, magazine a press (tisk). Slovo interesting (zajímavý) se poprvé objevuje v jeho současném smyslu ve Sternově Sentimentální cestě po Francii a Itálii (1768) a téměř ve stejném okamţiku vzniká slovo boring (nudný). Slovník tím dokazuje, ţe člověk si v této době začíná lépe uvědomovat svá vnitřní hnutí, a tato poznámka se týká i slova sentimental, které se v Anglii objevuje v polovině osmnáctého století. Wesley četl na jedné ze svých cest Sentimentální cestu a ptal se: „Sentimentální? Co to je? To přece není anglicky. Mohl by právě tak říci kontinentální.“ Tehdy nebylo moţné předvídat, ţe se toto slovo a tento stav („onen duševní stav, který dělá ze smutku přepych a ze sympatie spíše cíl neţ prostředek“) stanou něčím vysloveně anglickým.

380


IX. ZÁVĚR Anglické osmnácté století a francouzské osmnácté století mají mnoho podobných znakŧ. V obou zemích se libertinská prostopášnost a cynismus prolínají se sentimentalitou. Ale povaha obou národŧ, kterou utvářelo podnebí a dějiny, se stále výrazně liší. Ve Francii je nesmírně těţké představit si okolo roku 1760 třeba doktora Johnsona, zuřivě reakčního toryho, který se veřejně a nadšeně hlásí ke společenské hierarchii a ke své nenávisti ke svobodě - „pojmy dobré pro balamucení lidu“ - a který je i přesto dobrý přítel Burkeho, spolustolovník Wilkese a obdivovatel Foxe. Puritánský protestant, člověk ve Francii nesmírně vzácný a bez jakéhokoli vlivu, je ve sloţení Anglie stále jedním z nejdŧleţitějších prvkŧ. Jeho náboţenství zabarvuje náboţenství všech společenských tříd, a to i těch vrstev, které jsou v té době v jiných zemích nejméně zboţné. Porovnejme ţivot takové Adrienny Lecouvreurové nebo Sophie Arnouldové se ţivotem Mrs. Siddonsové, herečky jímavé, ctnostné, váţené a vţdycky trochu slavnostní. Jestliţe v době Karla II. a v opojení restaurací bylo moţné povaţovat Anglii za propadlou cynismu, v době regentské vlády se přes výstřelky několika dandyŧ evangelická Anglie opět ujala vlády. Je zajímavé pozorovat u umírajícího Byrona symbolické vítězství dědičného a v jeho duši pevně zakořeněného kalvinismu nad čistě intelektuálním cynismem.

I.

Třemi nejdŧleţitějšími jevy v období 1688-1815 jsou: a) přechod od monarchické vlády, za níţ míval parlament jenom zákonodárnou funkci, k vládě oligarchické, za níţ je parlament, v rozporu s názorem Montesquieua, také zdrojem výkonné moci. K tomuto přechodu došlo díky objevu (nebo spíše samovolnému vzniku) kabinetu, tj. vlády, která je odpovědná sněmovnám, objevu, umoţňujícímu klidné střídání stran u moci;

II.

b) boj s Francií, jehoţ hlavním cílem bylo zabránit vzniku nadvlády nad kontinentem nebezpečné pro Anglii bez ohledu na to, zda se o ni pokouší Ludvík XIV. nebo Napoleon, cílem dalším pak získat pro Anglii panství nad moři a jehoţ nepřímým a určitě nikoli vědomým dŧsledkem byl nakonec vznik nové koloniální říše; 381

KNIHA ŠESTÁ - Závěr

c) zemědělská a prŧmyslová revoluce, která tím, ţe zničila drobné majitele pŧdy a nahromadila ve městech proletariát, vedla nevyhnutelně k revoluci politické. „Kaţdé hospodářské formě odpovídá určitý reţim.“66 Pastevecké hospodářství připouští rodinnou nebo kmenovou vládu, primitivní zemědělské hospodářství předpokládá určitý druh feudalismu, protoţe roztroušení rolníci potřebují ochranu, doba obchodníkŧ je dobou plutokracie a věk prŧmyslu bude, alespoň v devatenáctém století, věkem demokracie. V Anglii náleţela v osmnáctém století moc smíšené třídě, která se skládala z aristokracie, pocházející ze zaniklého feudalismu, a z úplně nové vrstvy, z plutokracie. Z této jedné jediné třídy vznikly rozdělením dvě samostatné strany. Kolem roku 1800 k ní patřilo ze 658 členŧ Dolní sněmovny 487. V předchozí části jsme ukázali, ţe tento reţim byl přijat, protoţe ti, kdo zajišťovali jeho chod, si udrţovali styk s venkovany, protoţe místní instituce do určité míry mohly napravovat jeho křivdy a konečně protoţe členem této privilegované skupiny se mohl stát kaţdý schopný nebo aspoň úspěšný člověk. Tento systém měl výhodu v tom, ţe umoţňoval, aby všechny rozhodující třídy souhlasily s autoritou parlamentu. Jestliţe se v devatenáctém století parlament, který je v té době jiţ demokratičtější, nesetká nikdy s nějakými nepříznivými předsudky vysoké anglické společnosti, pak je to jenom proto, ţe tato společenská elita si jej jiţ v osmnáctém století zvykla pokládat za svoji vlastní sněmovnu. To je jedna, a moţná nejdŧleţitější příčina úspěchu anglického parlamentarismu, který jinde bez takových kořenŧ ztroskotal. Tento aristokratický monopol však přestal být ţivotaschopný, kdyţ prŧmyslová revoluce, která nahromadila ve městech dělníky, soustředila na malém prostoru ohromnou sílu a ta si potřebovala najít nějaký ventil, jinak by reţim rozmetala. S nějakým birminghamským nebo leedským prŧmyslovým dělníkem jiţ nemají squirové ze sněmovny nic společného, ani ţivot, ani myšlenky. Čím je nějaká „farnost“ v očích obyvatele slumŧ? Protoţe se počet obyvatel Anglie během šedesáti let zdvojnásobil, nepoznala mládeţ, zalidňující kolem roku 1815 velká města, ţivot na venkově, který zrodil zřízení země a také je vysvětluje. Tato mládeţ je samozřejmě neklidná a zjitřená a ţádá reformy.

III.

IV. 66

Nepokoj a rozjitřenost stále rostou, protoţe anglická aristokracie je z obav probuzených francouzskou revolucí daleko méně přístupná a

Výrok profesora Pollarda.

382


daleko méně nakloněná nějakému politickému kompromisu. Tato nakaţlivá a výbojná revoluce probudila v Anglii trvalou zášť. Války, které vyvolala, narušily normální vývoj země. Anglická města rostla právě v okamţiku, kdy vláda, plně zaměstnaná válčením v zahraničí, nemohla stavitelŧm uloţit nezbytná hygienická pravidla. Kaţdé období přeměn a vynálezŧ nejprve přináší veliká neštěstí, ale tehdejší nesnesitelné bídě chudých mohlo být alespoň na venkově do značné míry zabráněno. Proto je nespokojenost tak ţivá. I monarchie ztratila veškerou prestiţ. Ve dnech vítězství v roce 1814 byl princ regent londýnskou ulicí vypískán. Národní loyalita dlouho podporovala torye proti korsickému lidoţroutovi, ale mír dá svědomí svobodu, a křivdy a bolesti, které se hromadily plných dvacet let, propuknou ve vzbouření. Na to, aby odolávala lidovému tlaku, nemá vláda dost síly. Má sice k dispozici největší loďstvo světa, ale loďstvo nemŧţe udrţet vnitřní pořádek. Armáda se musí po válce zčásti rozpustit a zbytek není s to obsadit celou zemi. Yeomanry jiţ na povolávací výzvu neodpovídá, dobrovolní konstáblové odmítají sloţit přísahu, státní úředníci jsou bezbranní. Anglie, jak uvidíme, i přesto krvavým a zbytečným střetŧm revoluce s reakcí šťastně unikne. Za tuto imunitu vděčí hlavně třem silám:

V.

a) moci veřejného mínění, které si prostřednictvím tisku, porot, rŧzných sdruţení vynutí na oligarchickém parlamentu nutné reformy; b) existenci liberálního ţivlu ve straně whigŧ (coţ je zásluha trvalého vlivu Charlese Jamese Foxe), jehoţ představitelé jsou tak hrdí na své rodové výsady, ţe si nijak necení výsady politické, a natolik urození, ţe mohou být lidoví; c) evangelickému hnutí, které zjemňuje mravy a krotí vášně. Nezávislost soudcŧ, vznešený liberalismus whigŧ a dobročinnost křesťanŧ umoţní zemi projít bez občanské války nejsvízelnějším úsekem jejích dějin.

383

- Od aristokracie k demokracii

KNIHA SEDMÁ

OD ARISTOKRACIE K DEMOKRACII

384


I. POVÁLEČNÉ NESNÁZE Dlouhou, i kdyţ vítěznou válku následují po přechodném opojení z triumfu zcela přirozeně dny nespokojenosti a zmatku. Národ, který podstoupil velké oběti, očekává od vítězství velká dobrodiní. Mír však přináší s přerušením umělé rovnováhy, která se vytvořila během války, téměř nutně hospodářskou krizi, jeţ se rychle změní v krizi politickou. Anglie proţila v letech 1816-1821 pět zlých let. Po uzavření míru všechny ceny najednou prudce klesly. Cena obilí, které se . prodávalo aţ za sto dvacet šilinkŧ za jeden quarter (přibliţně 291 litrŧ), klesla pod šedesát šilinkŧ. Tento náhlý pokles přiváděl na mizinu nájemce pŧdy, kteří s vírou v trvalost vysokých válečných cen uzavírali neúměrně těţké nájemní smlouvy. Squirové a nájemci ţádali niţší daně. Kancléř Vansittart musel zrušit dŧchodovou daň a vypsat pŧjčku. Kdyţ neúroda vyhnala najednou ceny obilí na sto tři šilinky, protestovali zase dělníci. Majitelé manufaktur obvinili vládu, ţe je svou politikou drahého chleba přinutila ke zvýšení mezd. Prosperitě manufaktur a prosperitě statkŧ odzvonilo. Nebyly uţ ţádné armádní objednávky. Věřilo se, ţe vyrobené stroje by mohla odebrat pevnina, ale ta byla vyčerpána dlouhou válkou a anglické zboţí odmítala. Dvě stě padesát tisíc propuštěných vojákŧ marně hledalo práci. Jak to bývá v dobách překotných a početných vynálezŧ, zbavoval stroj člověka jeho práce. Zoufalí ruční tkalci rozbíjeli mechanické stavy a často také textilní továrny podpalovali. Bída a nezaměstnanost byly tak veliké, ţe chudinská daň stoupla z pěti milionŧ na devět milionŧ liber. Byly toto dary tolik očekávaného míru?

I.

Zájmy továrny a zájmy panství byly zdánlivě protichŧdné, ale kdyţ se lidový hněv změnil v násilí a kdyţ po továrnách začaly hořet i stohy, strach továrníky a statkáře smířil. Protoţe tovární a zemědělští dělníci nebyli voliči, stali se z nich vzbouřenci. Ţádný z jejich zastáncŧ neměl naději na zvolení do parlamentu. V hrabstvích volili jen svobodní drţitelé, vlastníci pozemkŧ, které vynášely aspoň čtyřicet šilinkŧ ročně, u malých měst platil stále seznam z doby Tudorovcŧ a velká, teprve nyní rozkvétající města zŧstávala bez poslancŧ. Na koho se mohli jejich obyvatelé bez zvolených zástupcŧ spolehnout ? Na panovníka ? Starý král Jiří III. byl od roku 1810 slepý a šílený. Šílenství, které z

II.

385

KNIHA SEDMÁ - Poválečné nesnáze

něho udělalo nejústavnějšího ze všech králŧ, mu sice nakonec zajistilo i bezvýhradnou popularitu, na trŧně však ve skutečnosti seděl jeho syn, princ regent (pozdější Jiří IV.), kterého si Angličané neváţili. Nebyl to zlý člověk ani hlupák, podporoval umělce, oceňoval slečnu Jane Austenovou, pomáhal Byronovi a Scottovi, udělal ze Sheridana svého nejlepšího přítele, seděl modelem Lawrenceovi a poslal dvě stě liber Beethovenovi. Vybudoval Regent Street, navrhl Regent Park, přestavěl Buckinghamský palác a restauroval Windsorský zámek. Jeho dokonalé zpŧsoby z něho udělaly kdyţ ne „prvního gentlemana Evropy“, tak aspoň jejího prvního dandyho. Byl však sobecký a malicherný a jeho zhýralost měla v době převládající počestnosti za následek neoblíbenost. Před oficiálním sňatkem s Karolínou Brunšvickou, s níţ se ostatně po jednoročním manţelství rozešel, se tajně oţenil s katoličkou Marií Fitzherbertovou, obě manţelky podváděl, ale ani bigamie ho nezbavila zhýralosti. Mohl snad lid, který neměl zastánce v panovníkovi, dŧvěřovat ministrŧm? Tehdejší kabinet tvořili toryové, kteří byli nepřáteli jakékoli reformy a změny a o kterých bylo moţné jako o Metternichovi říci, ţe kdyby se zúčastnili stvoření světa, poţádali by Boha, aby zachoval chaos. Opozici? Whigští velmoţi ještě zatím neuzavřeli spojenectví s reformisty. Zbývalo povstání, nejstarší a nejnepopiratelnější právo Angličanŧ, zbraň tím hrozivější, ţe Anglie neměla ţádnou policii a místní autority neměly pro překotně rychlý rŧst měst ţádné zkušenosti s davem. Při rozhovoru se Chateaubriandem, který nadšeně vychvaloval pevnost anglických institucí, řekl ministerský předseda, lord Liverpool: Jakápak pevnost s tak velikými městy? Stačí jedno váţné povstání v Londýně a všechno je ztraceno.“ K takovému povstání podněcovalo lid několik radikálních skupin. Někteří, jako Henry Hunt, mu radili, aby ţádal všeobecné volební právo, jiní, jako sir Francis Burdett a major Cartwright, aby ţádal volební právo pro kaţdého Angličana, který platí přímé daně; Cobbett, syn yeomana, který se stal radikálem, kdyţ poznal hrozné ţivotní podmínky sedlákŧ po zabírání pŧdy, vydával a redigoval krásným jazykem psané malé reformistické noviny Political Register. V Anglii se mnoţily Hampden Clubs a celou zemi křiţovali nespočetní političtí kazatelé napodobující metody, které se tak osvědčily u Wesleyho. Jejich shromáţdění, násilí dělníkŧ, kteří rozbíjeli stroje, a náběhy k ozbrojenému povstání děsily vládu. Vzpomínky na francouzskou revoluci byly ţivé a hrozivé. Kdyţ zámoţné třídy viděly, jak na lidových shromáţděních před Henry Huntem jdou vţdy dva muţi, jeden s píkou ozdobenou frygickou čapkou a druhý s píkou

III.

386


ozdobenou trojbarevným zeleno-modro-červeným praporem budoucí britské republiky, naskakovala jim husí kŧţe. Strach je vţdycky krutý: vzbouření dělníci a sedláci byli oběšeni. Jak udrţet ve městech pořádek? V mnoha hrabstvích povolali smírčí soudci vojáky. Do hrabství se rozjela gardová jízda. Několikrát tekla krev. K nejváţnějšímu krveprolití došlo v Manchesteru, kde vojáci vypálili v roce 1819 do davu salvu a na zemi zŧstalo leţet jedenáct mrtvých a mnoho raněných. Protoţe k této události došlo na náměstí svatého Petra, říkala opozice, ţe „vévoda Wellington vyhrál bitvu u Waterloo a lord Sidmouth zvítězil na Peterloo“, a tento výraz se vţil. Po těchto nepokojích vydal lord Sidmouth pověstných šest nařízení, kterými zakázal kaţdé srocování a shromaţďování za účelem cvičení vojenského charakteru, udělil smírčím soudcŧm právo zabavit všechny zbraně, ohroţující veřejnou bezpečnost, a zatknout jejich drţitele a konečně omezil i shromaţďovací právo vŧbec a svobodu tisku. Spiknutí směřující k zavraţdění ministrŧ (tzv. „catostreetské“ spiknutí) podněcované agenty-provokatéry, dovršilo rozjitřenost na obou stranách. Bohatí si přáli vojenskou vládu a počítali s vévodou z Wellingtonu, chudí otevřeně připravovali revoluci. Pět let po vítězství se Anglie, jak se zdálo, ocitla na pokraji občanské války.

IV.

Zemi zachránily dvě nepředvídatelné okolnosti, a to jednak skandál, a jednak hospodářské oţivení. Hospodářské oţivení se projevilo jako obvykle v okamţiku, kdy si jiţ ekonomové zoufali a navrhovali ta nejradikálnější opatření včetně inflace. Ke skandálu došlo, kdyţ zemřel starý král Jiří III. a po něm jako Jiří IV. nastoupil na trŧn princ regent. Jeho manţelka Karolina Brunšvická, která jiţ dlouho na pevnině vedla značně volný ţivot, si najednou z marnivosti a nenávisti vŧči manţelovi usmyslela, ţe si přeje být spolu s ním korunována. Podle zákona na to měla nesporně právo, z hlediska morálky v ní však nebylo nic královského. Ale král, který byl v tomto směru také zranitelný, prokázal prozíravost a vyhnul se jakékoli morální debatě. Na druhé straně, protoţe chtěl Karolinu odstranit, projevoval tak neobratnou umíněnost, ţe se ministři obávali, zda snad nezdědil spolu s korunou i otcovo šílenství. Šel dokonce tak daleko, ţe zahájil před Sněmovnou lordŧ rozvodový proces, kde se neostýchal vystavovat na odiv rŧzné královniny prostopášnosti. Italské komorné a orientální špehové předstupovali a vypravovali tisíce milostných historek: jak královna Karolina byla milenkou svého kurýra, jak ji vídali kaţdé ráno vycházet z jeho pokoje s polštářem pod paţí a jak ho povýšila na velmistra řádu Karoliny.

V.

387


Celý Londýn zapomněl pro pikantnosti na volební reformu. Prostý lid se postavil na stranu královny a při jejím prŧjezdu londýnskými ulicemi ji bouřlivě pozdravoval. Svědectví proti ní se Angličanŧ nedotýkala, protoţe pocházela od cizincŧ. Toto horování však trvalo jenom krátce, královna v roce 1821 náhle zemřela a král si oddechl. Lidé se však díky tomuto rozptýlení trochu uklidnili. Nepřístupní toryové přijali mezi sebe mladé lidi, kteří si přáli vrátit stranu ke staré Pittově reformační tradici. Mezi těmito novým lidmi byli pozoruhodní zejména Robert Peel, Huskisson a Canning. Robert Peel, syn továrníka z Lancashire, vlastníka jednoho ze sedmi největších majetkŧ v tehdejší Anglii, byl vychováván stejně jako kdysi William Pitt k tomu, aby se jednou stal předsedou vlády. V pěti letech ho jeho otec stavěl na stŧl a nechal ho opakovat proslovy, v jedenadvaceti letech jiţ měl své křeslo v Dolní sněmovně, ve třiadvaceti letech se stal státním tajemníkem. Jako úctyhodný a uznávaný člověk byl arbitrem mezi pokrokovými duchy strany jako Canning a jejími duchy konservativními jako vévoda Wellington. Ve funkci ministra vnitra udělal Peel veliký kus práce, mimo jiné zrušil trest smrti za mnoho zločinŧ a přečinŧ, které si tak tvrdý trest nezasluhovaly. Neuvěřitelná přísnost zákonŧ, částečně omluvitelná v dobách, kdy se slabá vláda musela obávat anarchie, byla v době zdokonalené administrativy a jemnějších mravŧ zbytečná a pobuřující. Do té doby nakládala spravedlnost i s dětmi s pohoršlivou, ale také marnou krutostí. Peel to všechno změnil. Huskisson zase ulevil majitelŧm manufaktur zrušením ochranářských poplatkŧ ze surovin jako vlny a hedvábí; velmi rád by odstranil i poplatky z obilí, ale tady narazil na rozhořčený odpor venkovských šlechticŧ, kterých bylo v jeho straně mnoho a kteří byli neustále na stráţi. Canning, který převzal po sebevraţdě lorda Castlereagha Foreign Office (ministerstvo zahraničních věcí), dělal v tomto toryovském ministerstvu „liberální“ politiku. Toto slovo bylo tehdy úplně nové, do oběhu se dostalo zásluhou španělské revoluce, během níţ byli stoupenci absolutní monarchie nazýváni serviles a jejich protivníci liberales. Toryové nesvěřili Canningovi, „talentu bez jakékoli morálky“, politickému dobrodruhovi, který je často zradil a který se jim často vysmíval, toto dŧleţité místo bez obav, George Canning však měl ducha a talent, a to bylo něco, co straně nejvíce chybělo.

VI.

VII. 388

Castlereaghovo postavení bylo po pádu Napoleona svízelné. Kontinentální panovníci, znepokojení přítomností odbojné


mládeţe, „poručíkŧ s polovičním ţoldem, studentŧ, kteří se povaţovali za Byronovy ţáky, a romantických spiklencŧ“ v tolika zemích Evropy, vytvořili Svatou alianci, aby zabránili výbojnému návratu francouzské revoluce. Ale Anglie měla přes svoje členství ve skupině vítězných státŧ jiné zájmy a její obavy nebyly zdaleka tak ţivé. Anglie se musela zavázat, ţe v okamţiku, kdy Francie nastolí nějakého nového Bonaparta, nebo se snad odváţí útoku proti svým sousedŧm, pozvedne spolu s Rakouskem, Pruskem a Ruskem znovu zbraně. Castlereagh se však nechtěl stát policajtem evropské kontrarevoluce. Pokoušel se oponovat despotickým snahám svých spojencŧ, ale to se mu pokaţdé nepodařilo. Také jeho nástupce Canning musel, kdyţ Svatá aliance pověřila Francii zardoušením španělské revoluce, nechat věcem volný prŧběh, protoţe neměl armádu pro novou výpravu na Pyrenejský poloostrov. Castlereagh jako dobrý Evropan věřil v kolektivní odpovědnost, Canning chtěl mít volné ruce. Síla osobní pověsti člověka je však taková, ţe na liberální činy lorda Castlereagha, který byl všeobecně povaţován za reakcionáře, veřejnost zapomněla, kdeţto na konservativní ústupky George Canninga, který byl povaţován za liberála, nedbala. Jestliţe Canning nenáviděl Svatou alianci, nebylo to ani tak proto, ţe byla reakční, ale spíše proto, ţe nebyla britská. „Místo aliance čtěte Anglie,“ napsal, „a budete mít klíč k mé politice.“ Protoţe bez armády nemohl podporovat v Madridu revoluci, vynahradil si to v okamţiku, kdy španělské jihoamerické kolonie vyhlásily nezávislost. Mladé americké republiky vděčily za svŧj úspěch stejnou měrou anglickému loďstvu, jako morální podpoře presidenta Monroea. Tato záleţitost přinesla Canningovi velkou popularitu. Byl to jeden z těch šťastných případŧ, kdy se obchodní zájmy City ztotoţnily se sympatiemi anglického lidu. Londýnské obchodníky jiţ od dob Drakea a Alţběty trápila skutečnost, ţe jeden z nejvýnosnějších trhŧ světa je pro ně uzavřen. Začali sem pronikat díky kontinentální blokádě a válce na Pyrenejském poloostrově. Ministr, který otevřel trhy a který při tom chrání i svobody, uspokojoval jak doktrinářské whigy, tak lancashirské bavlnáře. Jeho jednání mu vyčítali jedině staří toryové jako Wellington, kteří se obávali demagogie venku stejně jako doma. Kdyţ Canning uznal v roce 1827 navzdory vzteku Svaté aliance řecké vzbouřence napadené Egypťany a Turky, stal se tento toryovský ministr miláčkem liberálŧ ve všech zemích. Kdyţ po demisi lorda Liverpoola, který odstoupil pro záchvat mrtvice, sestavil vládu, v níţ odmítli svou účast Wellington a Peel, podpořili ho společně s několika jeho osobními přáteli i whigové. Kdyţ se však Canning,

VIII.

389


který měl vţdycky chatrné zdraví, konečně v únoru 1827 dostal k moci, zemřel náhle po prudkém záchvatu úplavice v srpnu téhoţ roku a ţádný ze svých záměrŧ jiţ neuskutečnil. Canningovou smrtí vznikla nejasná situace. Od roku 1815 anglický panovník, kdykoli se ocitl v úzkých, myslel na vévodu. Vítěz od Waterloo měl bezmeznou úctu toryŧ; opozice, která se zprvu dlouho obávala, aby snad nechtěl nastolit vojenskou diktaturu, musela nakonec uznat, ţe vévoda se upřímně děsí občanské války a ţe v parlamentu je to čestný, vcelku neobratný a nikterak nebezpečný protivník. Vévoda se stejně jako starý král bál všech moderních reforem, bál se zrovnoprávnění katolíkŧ, rozšíření volebního práva a svobodného obchodu. Jeho ideálem bylo nikdy nic neměnit. Ale jeho politická taţení byla jenom samý ústup. Protoţe nakonec vţdycky raději ustoupil, neţ by přijal hrozící boj, liberální duch v něm i proti jeho vŧli našel nejlepšího spojence. Právě za jeho vlády lord Codrington, který nepoţádal o nové rozkazy a postupoval podle starých Canningových pokynŧ, rozdrtil u Navarinu turecké loďstvo, zatímco vévoda Wellington by v této záleţitosti přál spíše Turkŧm. Vévoda také v úplném rozporu se svým vnitřním přesvědčením schválil zrušení Test and Corporations Acts, a osvobodil tak odpadlíky, kteří se ucházeli o místo v samosprávných nebo státních úřadech, od povinnosti nejprve jít k přijímání podle anglikánského ritu. A byl to konečně také on, kdo se po zahájené emancipaci odpadlíkŧ ocitl tváří v tvář daleko závaţnější otázce, otázce emancipace katolíkŧ.

IX.

Právo volit a zasedat v parlamentě pro katolíky bylo Irŧm přislíbeno po vydání listiny o sjednocení (1800). Dodrţení tohoto slibu bránil jen odpor krále Jiřího III., který z něj dělal otázku svědomí. Irští katolíci tedy zaloţili spolek, shromáţdili peníze a vybrali si výmluvného vŧdce, O’Connella. O jejich právu nebylo moţné pochybovat. Katolické emancipaci přála v Anglii mládeţ z obou politických stran, kterou jiţ unavovaly ustavičné a pro ni jiţ dávno přeţité spory. Ve vládě však měli katolíci rozhodné odpŧrce, nejmocnějším z nich byl Peel, zvolený jako zástupce oxfordské university, která byla po všech stránkách anglikánská. Irsko ţilo několik let v ovzduší občanské války. Katolické sdruţení a protestanští squirové ze severovýchodních oblastí byli spolu neustále na kordy. O’Connell se nechal bez ohledu na zákon zvolit členem parlamentu a šerif se neodváţil ani ho veřejně uznat, ani uznat jeho protivníka. Wellington měl za to, ţe situace je nebezpečná. Sám nevystupoval vŧči katolíkŧm nepřátelsky a občan-

X.

390


ská válka mu připadala nebezpečnější neţ nějaká změna; radil králi, aby povolil, a nakonec ho s určitými potíţemi také přesvědčil. Peel podal okamţitě demisi. Nakonec vévoda díky své prestiţi překonal odpor i ve vlastním táboře a zvítězil jako uţ tolikrát - ústupem. Emancipační zákon byl odhlasován v roce 1829. Po krátkém prŧtahu mohl O’Connell zasednout ve Westminsteru; ve Sněmovně lordŧ zaujal své křeslo vévoda z Norfolku a další katoličtí pairové. Ze všech náboţenských nerovnoprávností zŧstávala v Anglii uţ jenom nerovnoprávnost ţidŧ. První zákon, který se týkal jejich emancipace, byl předloţen v roce 1830, ale všechna práva anglických občanŧ získali teprve v roce 1860. Prvním ţidovským pairem, který nepřestoupil na křesťanství, byl v roce 1858 lord Rothschild. Po emancipaci katolíkŧ byl vévoda svými přáteli zatracován, ale jeho protivníci ho velebili. Je to muţ větší neţ Caesar,“ napsal list Edinburgh Rewiev, „nezničil v době míru zemi, kterou zachránil v době války.“

391

KNIHA SEDMÁ - Volební reforma z roku 1832

II. VOLEBNÍ REFORMA Z ROKU 1832 Král Jiří IV. zemřel v červnu 1830, ale anglický národ po tomto prvním evropském gentlemanovi nijak netruchlil. Vévoda z Wellingtonu, který řídil pohřební obřad, našel na panovníkově krku medailonek s miniaturou paní Fitzherbertové a nařídil, aby tuto podobiznu pochovali společně s králem. Královskou korunu převzal jeho bratr, vévoda z Clarence, jako Vilém IV. Vilém IV. byl starý, poměrně oblíbený a poněkud směšný muţ, který dlouho dobře a čestně slouţil v námořnictvu. Byl nerozhodný a málo inteligentní, ale zato nestranný. Rok 1830 byl pro Evropu revolučním rokem. Ve Francii nastoupil po červencových dnech namísto krále Karla X. Ludvík Filip. Belgie povstala na protest proti spojení s Holandskem podle smlouvy z roku 1816. Chtěla se spojit s Francií nebo aspoň mít francouzského krále, vévodu z Nemours. Anglie však byla rozhodnuta jiţ nikdy znovu nepřenechat vládu ve Flandrech nějaké evropské mocnosti. Ludvík Filip, který se chtěl vyhnout válce, dal v roce 1831 svŧj souhlas k tomu, aby mocnosti přidělily nové království Leopoldovi z Coburgu (zeti Jiřího IV. a později i Ludvíka Filipa), který byl králem moudrým a energickým (1831).

I.

V roce 1830 zachvátilo revoluční hnutí Španělsko a Itálii a dokonce i v Anglii vypukla v jiţních hrabstvích nová vzpoura sedlákŧ. Zemědělští dělníci ţádali zcela oprávněně minimální mzdu ve výši čtrnácti šilinkŧ, ale domáhali se jí srocováním a násilím, coţ bylo v rozporu s Riot Act (zákon o vzpourách). Rozbíjeli mlátičky, vymáhali na některých nenáviděných vlastnících odškodné ve výši několika liber, ţádali na pastorech, aby se zřekli části desátku, plenili workhouses, ale nikomu fyzicky neublíţili. Kdyţ byli poraţeni, tři z nich popravili a čtyři sta deportovali; ti pak většinou zemřeli ţalem. Odplata byla krutější neţ povstání, vzpoura však také ukázala slabost oligarchické vlády. Ti nejumírněnější soudili, ţe volební reforma se stává nevyhnutelnou.

II.

Po poráţce Wellingtonovy - Peelovy vlády vystoupil jeden ze starých vŧdčích představitelŧ whigŧ, lord Grey, ze svého venkovského ústraní, kde vychovával svých patnáct dětí, a vytvořil koaliční vládu, která byla

III. 392


sloţena z whigŧ a Canningových přátel. Tato vláda vypsala volby. Whigové, věrní starým tradicím svých rodin, si zvolili za spojence radikální reformisty a nonkonformistické měšťany, čímţ si získali velikou oblibu. Kdyţ komorník v Holland House67 otevřel dveře a ohlásil: „Mr. Macaulay,“ byl to, podle Chestertona, rozhodný obrat v devatenáctém století. V opačném táboře měl vévoda, který si pohněval svou mírností zaryté torye, jenom malou podporu. Měli ho rádi pro jeho nedostatky, ale pro jeho ctnosti k němu byli tvrdí. Toryové byli i přes své „prohnilé“ volební bašty poraţeni. V hrabstvích s větší svobodou při hlasování bylo zvoleno šedesát whigŧ z moţných dvaaosmdesáti poslancŧ. Toryové spravovali zemi uţ celých padesát let. Vytvoření nové vlády a znovuzískaný vliv Devonshirŧ a politikŧ z Holland House, to byla opravdu veliká politická a společenská událost. Méně předvídaví whigové byli přesvědčeni, ţe se znovu vrátili do šťastných časŧ osmnáctého století a k „benátské vládě“. V jejich první vládě bylo ze čtrnácti ministrŧ deset pairŧ a jenom čtyři commoners (lidé bez titulu). Jestliţe vedoucí představitelé whigŧ zvolili spojenectví s revolucí, pak se alespoň zdálo, ţe jsou odhodláni dělat ji v rodinném kruhu. Ale střední vrstvy si přály, jak poznamenal Trevelyan, „takové reformy, které by nejen uspokojily jejich revolučního ducha, ale také chránily jejich práva proti aristokracii, které jiţ nevěřily“. Tuto reformu pozdrţely o celou jednu generaci jedině francouzská revoluce, napoleonské války a jejich dŧsledky. Lord Grey dal ihned po nástupu do úřadu najevo, ţe prvním úkolem jeho administrativy bude volební reforma. Ta byla zjevně nezbytná, ale bylo jisté, ţe narazí na prudký odpor. Drţitelé „prohnilých“ volebních bašt v oprávněné obavě, ţe přijdou o svá křesla v parlamentu, byli rozhodnuti se bránit a věděli, ţe najdou podporu ve Sněmovně lordŧ. Naproti tomu reformě přáli obyvatelé velkých měst, obchodníci, bankéři a rentiéři, kteří povaţovali za nesmyslné a poniţující, ţe jsou zbaveni volebního práva, kdyţ v některých venkovských městech byl kaţdý majitel malého domu plnohodnotným občanem a v jiných volily i kameny. Hnutí za reformu bylo v letech 1830-1932 hnutím středních vrstev, které chtěly zvítězit legálními prostředky. První návrh, který předloţil lord John Russell, odhlasovala Dolní sněmovna většinou pouhého jednoho hlasu. To ovšem nestačilo k tomu, aby lordi byli nuceni přijmout tak závaţné opatření. Po dohodě s králem se lord Grey rozhodl rozpustit parlament a vypsat nové volby.

IV.

67

Holland House - londýnské sídlo Henryho Foxe, Ch. J. Foxe a později barona Hollanda, místo častých politických jednání a literárních schŧzek - pozn. red.

393


Z těchto voleb vyšel s whigovskou většinou jednoho sta třiceti šesti hlasŧ. Země se domnívala, ţe reforma je hotovou věcí a radovala se. Všechny společenské třídy očekávaly od volebního zákona zázraky. Měšťané doufali, ţe chudé vrstvy, jejichţ vření je jiţ patnáct let děsilo, tak dosáhnou platonického uspokojení. O rozsahu reformy by se dělníci s majiteli manufaktur určitě nedohodli, ale na její nutnosti se dohodli snadno. Spojit lidi k nějaké tvořivé činnosti je těţké, ale sdruţit je proti menšině je nesmírně lehké. Drţitelé „prohnilých“ volebních bašt - asi sedmdesát rodin - hráli na počátku devatenáctého století přibliţně stejnou úlohu jako na počátku dvacátého století prŧmysloví magnáti a mezinárodní bankéři. „Všechny dívky jsou přesvědčeny,“ napsal Sydney Smith, „ţe v okamţiku, kdy bude volební zákon odhlasován, najdou ţenicha. Studenti věří, ţe se zruší memorování latinských veršŧ a ţe koláčky budou skoro zadarmo. Desátníci a četaři jsou si jisti, ţe dostanou dvojnásobný ţold. Špatní básníci čekají, ţe i je bude někdo číst... a hlupáci budou ve svých nadějích zklamáni, jak je tomu ostatně vţdycky.“

V.

Toryové si mysleli, ţe whigové jako příslušníci jejich třídy předloţí umírněné návrhy reformy. Kdyţ se seznámili se zněním návrhu lorda Johna Russella, ţasli a byli rozhořčeni. Whigové, kdysi tak nepřístupní, nyní rozhodně hráli hru středních vrstev. Volební „bašty“ s méně neţ dvěma tisíci obyvatel byly zrušeny, města se dvěma aţ čtyřmi tisíci obyvatel ztrácela jednoho ze dvou parlamentních zástupcŧ, sto čtyřicet čtyři volná křesla byla rozdělena mezi dŧleţitější města. Londýn získal deset křesel, města Liverpool, Manchester, Birmingham a Newcastle dostala po dvou poslancích. Všeobecně bylo rozdělení křesel příznivé prŧmyslovému severu na úkor zemědělského jihu. Bylo zřejmé, ţe parlament se jednoho krásného dne postará o zrušení ochranných cel na obilí. Ve městech dostal hlasovací právo kaţdý obyvatel domu, jehoţ roční nájemní hodnota činila deset liber, v hrabstvích kaţdý nájemce, jehoţ roční pronájem činil deset liber, a drţitel pozemkŧ, neplatící nájemné, jehoţ pozemky vynášely padesát liber ročně. Vcelku dával zákon volební právo drobným měšťanŧm ve městech a nájemcŧm statkŧ na venkově. Tovární dělníci stejně jako zemědělští dělníci zŧstali bez zastoupení. Tajným volbám se whigové vzpírali, protoţe veřejné hlasování zajišťovalo na venkově i nadále squirovi politickou moc nad nájemci.

VI.

VII. 394

Sněmovna lordŧ by určitě na umírněnou reformu přistoupila, ale tato volební revoluce ji pobouřila. V říjnu 1831 návrh zamítla.


Kdyţ pak rozhořčená země téměř jednomyslně volala: „Zákon! Celý zákon! Nic neţ zákon!“ odhlasovala Sněmovna jeho část, ale nikoli „celý zákon“, články, které rušily „prohnilé bašty“, jednoduše vypustila. Lord Grey, který měl v Sněmovně lordŧ menšinu, podal demisi. Kdyţ se o sestavení nové vlády pokusil vévoda, který byl i přes mnohá zklamání stále ještě největší nadějí toryŧ, země se pozvedla. V kostelích se zvonilo na poplach, v továrnách se zastavila práce. V Bristolu byla zapálena radnice a biskupský palác vypleněn. Lord Stanley, nejznamenitější z mladých whigŧ, vyskočil ve sněmovně na stŧl a volal: Jestli lordové nepovolí, mŧţe Jeho Veličenstvo ozdobit pairskými korunkami hlavy celé čety své osobní stráţe!“ Zdi byly polepeny plakáty, které vyzývaly Angličany, aby si vyzvedli své peníze z banky: Jestli chcete zadrţet vévodu, vyberte si své zlato!“ Anglická banka byla jedinou institucí, která byla ve větší váţnosti neţ vévoda a vzpoura vkladatelŧ zvítězila nad vzpourou šlechticŧ. Vévoda, věren svému zvyku, se vyhnul občanské válce. Kdyţ Vilém IV., který se jiţ viděl na cestě do vyhnanství a moţná i na popraviště, povolal znovu na jeho radu lorda Greye, souhlasil Grey ujmout se moci jenom na základě králova písemného slibu, ţe jmenuje v případě nutnosti tolik nových pairŧ, kolik jich bude potřeba k tomu, aby zákon prošel. Tato hrozba stačila. Vévoda Wellington a jeho přátelé se zasedání nezúčastnili a v poloprázdné Sněmovně lordŧ byl bill konečně většinou sta šesti hlasŧ proti dvaceti sedmi přijat (7. června 1832). Ve skutečnosti nebyl nový zákon zdaleka tím, co dnes nazýváme „demokratickým opatřením“. Tím, ţe prŧmyslová střediska dostala několik zástupcŧ, došlo nepochybně k určitému poklesu vlivu zemědělské aristokracie. Zákon však dával volební právo velkému počtu nájemcŧ, kteří na této aristokracii záviseli. Whigové poslouţili svým stranickým zájmŧm, aniţ váţně ohrozili své zájmy třídní. Tato volební reforma, lidovými vrstvami tolik poţadovaná a vládnoucími třídami tolik obávaná, nepřinesla ani zázraky, které od ní čekali její nadšení stoupenci, ani pohromy, které ohlašovali její protivníci. Po vítězné bitvě vzrušení opadlo. Ukázalo se, ţe nové volební právo je rozumné a dokonce, k rozčarování radikálŧ, i konservativní. Staré tradiční rodiny zŧstaly u moci. Kdyţ se o něco později nové politické taţení, vedené chartisty (1835-1841) pokusilo pomocí obrovských petic, lidových táborŧ a prŧvodŧ oţivit nadšení pro revolučnější program (všeobecné volební právo, tajné volby, stejně veliké volební obvody, jednoroční parlament, plat členŧm parlamentu), setkala se tato kampaň s určitým úspěchem u dělnických vrstev, které ještě ani v roce 1850

VIII.

395


nebyly uspokojeny a stále litovaly své prohrané revoluce, ale střední třídy se postavily proti chartistŧm. Kdyţ se chartisté uchýlili ke vzpouře, kdyţ se dav ozbrojený kosami pokusil v Newportu obsadit radnici a musel být rozehnán vojáky, prokázala masa nových voličŧ svou věrnost vládě. Naštěstí velel v nejnebezpečnější oblasti na severu země vojenským oddílŧm znamenitý generál, sir Charles Napier, který dokázal spojit rozhodnost s lidskostí. Jeho zásluhou nedošlo k téměř nevyhnutelnému krveprolití. Kdyţ později chartisté hrozili (1848), ţe napodobí novou francouzskou únorovou revoluci, přihlásilo se dvě stě tisíc občanŧ ze středních vrstev jako „dobrovolní konstáblové“ do sluţeb vlády a udrţelo pořádek. Angličané devatenáctého století byli většími ctiteli zákona neţ kdykoli předtím a zároveň byli - jako jejich předkové - schopni spontánní organizace. Kdyţ vévoda, jehoţ zdravý rozum, stejně jako u Walpola, byl někdy téměř geniální, mluvil s lordem Stanhopem o newportském povstání, řekl: Jednu věc musíme mít v této zemi stále a trpělivě na paměti, a to, ţe náš lid, jakmile pozná, ţe není v právu a postupuje proti zákonu, zhrozí se a couvne. To neplatí o Francii. Jak jinak byste si mohl vysvětlit, ţe třicet muţŧ zahnalo v Newportu na útěk deset tisíc lidí ?“ Whigové a jejich noví přátelé, prŧmyslníci, museli však přece jenom poskytnout nějaké reformy i anglickému lidu, protoţe ten je od nich tolik očekával. Nejdŧleţitější, ale zároveň nejméně dokonalá byla reforma zákona o chudině. Za vlády královny Alţběty, jak jsme uţ na příslušném místě viděli, dělaly zákony z roku 1597 a 1601 rozdíl mezi dobrovolnou nezaměstnaností - nezaměstnaností nenapravitelných tulákŧ - a nezaměstnaností nešťastníkŧ, kteří si nemohli z dŧvodŧ nezávislých na jejich vŧli - bída, stáří, šílenství, nemoc - zajistit dostatečné prostředky k ţivotu. Viděli jsme také, jak nesmyslný speenhamlandský systém stanovil doplňování mezd podle určitého klíče, coţ mělo za následek celkem snadno předvídatelný dŧsledek, ţe se skoro ze všech zemědělských dělníkŧ stali naprostí chudáci, ţe drobní nájemci pŧdy byli oţebračeni a mimořádně vzrostly daně na rates (doplatky ke mzdám). V době, kdy byl vydán Reform Bill (volební zákon), byly ţivotní podmínky chudiny ve městech i na venkově opravdu hrozné. Tyto „dva národy“, národ boháčŧ a národ chudákŧ, které ţily vedle sebe a které se navzájem neznaly, vylíčili ve svých románech Dickens a Disraeli. Příbytky zemědělských dělníkŧ byly často skutečné díry a kolem běhaly v roztrhaných hadrech děti. Obyvatelé takových příbytkŧ se jen taktak ţivili z nedostatečné mzdy, pytláctví a dobročinnosti. Šťastní yeomani, kterých bylo v roce 1688 šedesát tisíc, téměř zmizeli. Vláda

IX.

396


lorda Greye jmenovala vyšetřovací komisi. Jejím vedením byl pověřen Nassau starší a Edwin Chadwick; oba měli na celou problematiku apriorní názory, sice rozhodné, ale sporné. Nassau starší si myslel, ţe nejlepším prostředkem proti chudobě je nikdy nepomáhat chudým. „Jestliţe chudí vědí, ţe musejí buď pracovat, nebo zemřít hlady,“ říkal s neuvědomělou a spokojenou krutostí, „pak pracují. Jestliţe mladí lidé vědí, ţe jim nikdo ve stáří nepomŧţe, pak šetří. Jestliţe staří lidé vědí, ţe budou potřebovat své děti, vynasnaţí se, aby si získali jejich lásku. Tedy ţádné poskytování pomoci, s výjimkou těch, kteří opravdu nemají ani příbuzné, ani existenční prostředky. Ţádná částečná podpora. Buď vše, nebo nic.“ Pro lidi ve věku nebo stavu, kdy mohou pracovat, workhouse (chudinskou dílnu) a aby se z ní nestal vyhledávaný útulek, je dŧleţité, dodával Nassau senior, „postarat se, aby v něm byl ţivot ještě méně ţádoucí neţ ţivot těch nejnešťastnějších samostatných dělníkŧ“. Kdyţ se vezmou v úvahu tehdejší ţivotní podmínky nejnešťastnějších dělníkŧ, je téměř nemoţné představit si ještě méně ţádoucí zpŧsob ţivota. Přesto byl tento krutý program uveden v ţivot, workhouse se stal nenáviděnou a obávanou „Bastillou chudákŧ“; abychom o tom získali představu, stačí si přečíst Olivera Twista nebo Crabbeovu Vesnici. V roce 1838 ţilo v těchto útulcích čtyřicet osm tisíc dětí, které ještě neměly ani šestnáct let, často pohromadě s těmi nejméně vhodnými dospělými a někdy i s poloblázny. Po přijetí Poor Law Amendment Act (Dodatek k zákonu o chudých) v roce 1834 výrazně poklesl počet chudých, kteří byli zapsáni na farních úřadech. Částky vydané na jejich podporu klesly v roce 1836 ze sedmi milionŧ (v roce 1831) na čtyři miliony pět set tisíc liber. Tehdejší komisaři byli na svoje dílo pyšní, ale jejich pýchu nic neopravňovalo. Za takový výsledek mohli poděkovat jenom hrŧze, kterou vyvolávaly workhouses, a rozvoji prŧmyslu. A ostatně, představoval tento výsledek opravdu nějaký pokrok? V kaţdém případě utrpení nevinných ve jménu zásad zdravého hospodářství bylo neomluvitelné. Tady je třeba citovat Dickense: „Myslím, ţe od dob Stuartovcŧ nebyl v Anglii zákon pouţíván zpŧsobem tak hanebným, tak veřejně znásilňován a jeho provádění tak nedbale kontrolováno.“

X.

Z dalších whigovských reforem stojí za zmínku: a) zákon o volebních obvodech, který nahradil starý systém demokratičtější soustavou obvodŧ, neboť všichni, kdo platili místní daně, měli v takovém obvodu volební právo. Pouţíval se však pouze ve městech, venkovské kraje zŧstávaly aţ

XI.

397


do roku 1888 podřízeny autoritě smírčích soudcŧ, teprve pak zavedl další zákon zastupitelstva v hrabstvích. Místní správa, podporovaná státem, postupně přebírala dopravní prostředky, školy, veřejné osvětlení a rozvod vody; b) zrušení otroctví v zámořských koloniích. Historie této reformy začíná v roce 1772, kdy lord Mansfield ve svém soudním výroku prohlásil, ţe anglický Common Law (obecné právo) neuznává otrocký stav, coţ rázem osvobodilo patnáct tisíc černých otrokŧ, které jejich pánové přivezli na britské ostrovy. Dosáhnout zrušení obchodu s otroky bylo daleko obtíţnější, protoţe tento obchod byl základem bohatství Bristolu a Liverpoolu a bez něj by podle admirála Nelsona anglické obchodní loďstvo nemohlo existovat. To, ţe biskup Wilberforce a Charles James Fox, podporovaní mocným názorovým hnutím kvakerŧ a metodistŧ a také s pomocí Pittovou, mohli přes silný tlak existujících zájmŧ a navíc v roce 1807, kdy byly v plném proudu napoleonské války, dosáhnout zákazu obchodu s otroky, slouţí anglickému parlamentu skutečně ke cti. Zbývali otroci v britských koloniích a v této věci pokračovali antillští plantáţníci (West Indian Interest) se zoufalou urputností ve svém boji a obětovali ohromné částky na nákup „prohnilých“ volebních bašt. Boj proti otrokářství se stal politickou otázkou, protoţe byl spojen s volební reformou, a také náboţenskou otázkou, protoţe plantáţníci pronásledovali misionáře, kteří hlásali černochŧm rovnost všech ras před Kristem. Reforma byla nakonec s podporou liberálŧ a nonkonformistŧ v roce 1833 odhlasována a odpadlické církve to přijaly jako veliké vítězství. Plantáţníkŧm přiznali odškodnění ve výši dvacet milionŧ liber, ale výroba třtinového cukru nicméně o třetinu poklesla a výroba kávy dokonce o jednu polovinu, takţe antillské ostrovy byly na dlouhou dobu zruinovány. Lord Grey podal v roce 1834 demisi, zčásti proto, ţe O’Connell a jeho skupina irských poslancŧ mu velmi ztrpčovali ţivot, ale hlavně proto, ţe spojení umírněných whigŧ a nonkonformních radikálŧ, které bylo základem vítězné koalice z roku 1832, nemohlo trvat věčně. Po krátké přechodné Peelově vládě ho nahradil lord Melbourne. William Lamb, lord Melbourne, byl whig ze staré školy. Jako manţel velmi proslulé Karoliny Lambové, která byla milenkou Byronovou, byl jejím prostřednictvím spřízněn se starou rodinou Devonshirŧ. Byl to muţ osmnáctého století, skeptický a oduševnělý, a řídil podle Walpolova vzoru zemi, v níţ ještě doznívaly vášně zvířené volebním zákonem, celkem nenápadně a bez velkého hluku. Ale nadšení,

XII.

398


které je špatným rádcem, je bohuţel dobrým straníkem. Lord Melbourne se sice jako většina skeptikŧ dopustil jen mála zla, ale oslabil svoji stranu. Angličtí voliči se za Melbournovy vlády přestali na whigy dívat jako na lidi „pokrokové“. Významnou událostí za jeho vlády byla smrt krále Viléma IV. a nastolení královny Viktorie, která bude vládnout od roku 1837 do roku 1901. Angličani, které zachránila před svým strýcem Cumberlandem, královým bratrem a nanejvýš neoblíbeným člověkem, ji přijali velmi vlídně. Její vláda učiní na pŧl století z loajality rytířskou povinnost. Nástup královny Viktorie měl však ještě jeden šťastný dŧsledek. Hannoverské království nebylo dědičné po přeslici, na jeho trŧn musel nastoupit Cumberland, coţ zemi jedním rázem zbavilo nenáviděného prince i nebezpečného anglo-hannoverského spojení, které Anglii škodilo v kontinentálních záleţitostech. Anglie, která zpřetrhala svazky s intemacionalitou duchovní, se rozešla i s internacionalitou dynastickou. Mladá královna projevila hned na začátku své vlády neústupnou, někdy aţ umíněnou vŧli. Zpočátku Melbourne mohl doufat, ţe ji obrátí k určitě lehkomyslnosti, ale kdyţ se provdala za svého bratrance, Alberta Sasko-Coburského, naučila se od něho panovnickému řemeslu a úctě k rodinným ctnostem, coţ později zachránilo anglickou monarchii. V království, které muselo hájit své instituce proti republikánským myšlenkám a přizpŧsobovat se vkusu prŧmyslové burţoazie, „by si absolutističtí Stuartovci nebo nevázaní Hannoverští nemohli korunu udrţet“. V Anglii, stejně jako v Belgii, vrátili Coburgové monarchii její starou ctihodnost. Počínaje vládou královny Viktorie si Angličané zvykli dívat se na rodinný ţivot panovníka jako na součást rodinného a osobního ţivota poddaných. Vliv mravní kázně prince Alberta a přísnosti dvora na anglické mravy byl stejně pronikavý jako kdysi vliv Wesleye, a moţná ještě rozsáhlejší.

399

KNIHA SEDMÁ - Triumf svobodného obchodu

III. TRIUMF SVOBODNÉHO OBCHODU Whigové tvrdili lidu, ţe volební reforma skoncuje se všemi moţnými zly. Lid si na lordech reformu vynutil, a zla byla horší neţ předtím. Lid reptal, postavení whigŧ se otřásalo. Toryové nebyli pro získání přízně nových voličŧ tak zcela beze zbraní a dobrých vŧdcŧ. Protoţe vévoda Wellington teď dával přednost popularitě před mocí, přešlo vedení strany do rukou sira Roberta Peela, který si jiţ neříkal tory, ale konservativec, coţ bylo slovo daleko lépe znějící uším střední třídy. Sir Robert, který měl sám blíţe k továrně a obchodu neţ k zemanskému panství nebo selské chalupě, se těmto třídám zamlouval. ,Lidový“ konservatismus zastávala ve straně kromě Peela, a někdy proti němu, malá skupina, Mladá Anglie, jejímiţ mluvčími byli Benjamin Disraeli, geniální řečník, syn ţidovského spisovatele, který jiţ v raném mládí přestoupil na anglikánství, a lord John Manners, syn vévody z Rutlandu. Disraeli a jeho přátelé převzali Bolingbrokovy théze tradičního zřízení Anglie. Zavrhovali učení, které místo aby udrţovalo mezi třídami přirozenou hierarchii s určitými právy a povinnostmi, nechává starost o úpravu vztahŧ mezi dělníky a zaměstnavateli mechanickým ekonomickým zákonŧm. Prohlašovali, ţe spása je v návratu ke společnosti vybudované stejně jako ve středověku, kde kaţdý člověk, velmoţem počínaje a sedlákem konče, znal svoje místo a byl s ním spokojen. Podle Disraeliho a jeho přátel je úloha konszervatívní strany v tom, aby zachránila všechno ţivotaschopné z minulosti a zároveň připravovala ušlechtilou politikou budoucnost.

I.

Mladá Anglie prostého Angličana „Johna Bulla“ bavila. Tato klika mladých šlechticŧ v bílých vestách, která zamýšlela získat dělníka pro feudální ideje, byla zdánlivě komická. Zkušení politikové jí nevěřili. V té době byly Benthamovy, Malthusovy, Ricardovy a Cobdenovy myšlenky a myšlenky Jamese Milla přijímány jako články víry. Všichni nebo téměř všichni váţení lidé si jako sekta prospěchářŧ mysleli, ţe lidské společnosti usilují o co nejvyšší blaho co nejvyššího počtu lidí a toho mohou dosáhnout pouze tak, ţe nechají volný prŧchod osobním zájmŧm kaţdého jednotlivce. Boj zájmŧ nepřináší dokonalou spravedlnost, ale nejdokonalejší moţnou spravedlnost. Proto je nutné vyhnout se

II.

400


jakýmkoli zásahŧm státu. Sebemenší omezení konkurence je pro ně kacířstvím. Ceny měl automaticky určovat zákon nabídky a poptávky, zisky podnikatelŧ a mzdy dělníkŧ svobodná soutěţ. „Mzdy stoupají,“ prohlašoval Cobden, „kdyţ dva páni běţí za jedním a týmţ dělníkem, a klesají, kdyţ dva dělníci běţí za jedním a týmţ pánem.“ Proletář mŧţe ovlivnit mzdy jenom záměrným sníţením populace. To, co platí o jedinci, platí i o státu. „Pravidlem co nejlacinějšího nákupu a co nejdraţšího prodeje se řídí kaţdý obchodník a je to také nejlepší pravidlo pro obchod celého národa.“ Kaţdá celní závora narušovala zákony nabídky a poptávky. Dobromyslní muţi jako Richard Cobden, prŧmyslník a státník, prorok manchesterské školy, se snaţili přesvědčit anglický lid, ţe jeho bídu zaviňují jenom ochranářské poplatky a zejména poplatky z obilí. Taţení proti ochranářství bylo v Anglii jednou z prvních kampaní vedených pomocí informačních prostředkŧ a metod (tisk, přednáškové kampaně), které v devatenáctém století změní politický ţivot. Na veřejných shromáţděních ukazovali řečníci Společnosti proti zákonŧm o obilí tři rozdílně veliké bochníky chleba, které měly ve třech niţných zemích - Francii, Anglii a Rusku - stejnou cenu. Anglický bochník byl nejmenší, anglický lid tedy šidili. Takové dŧkazy měly mimořádný úspěch u prŧmyslníkŧ, jako například u manchesterských továrníkŧ, kteří dováţeli bavlnu i obilí. Naproti tomu ovšem děsily zemědělské zájmy. Jestli zrušíte ochranná cla u obilí,“ říkali nájemci pŧdy a squirové, „zabijete anglické zemědělství!“ „Na tom přece nezáleţí,“ odpovídala manchesterská škola, „jestli existují země, které mohou produkovat obilí levněji, ať hospodaří pro nás a my pro ně budeme zase příst a tkát. Kaţdý obchod musí být oběhem. Nekupujeme-li, nemŧţeme ani prodávat. Uzavření našich hranic dovozu by znamenalo konec našeho vývozu.“

III.

Konservativní strana, kterou tvořili většinou venkovští šlechtici zabývající se zemědělstvím, se musela nutně stavět ke svobodnému obchodu nepřátelsky a podporovat zachování ochranných cel na obilí. Její vŧdce sir Robert Peel však projevil pro učení svých protivníkŧ nebezpečné porozumění. Peel byl poctivý muţ, člověk velké intelektuální odvahy, obdivuhodný finančník a administrátor, ale také autoritář bez jakéhokoli dŧvěrnějšího styku se sněmovnou. V roce 1842 se pustil do sazebníku a sníţil počet druhŧ zboţí, které podléhaly ochranářským daním, z dosavadních dvanácti set na sedm set padesát. Jako náhradu ztrát, které vznikly jeho rozhodnutím státnímu rozpočtu, vytvořil daň sedmi pencí z libry u ročních dŧchodŧ vyšších neţ sto padesát liber. V roce

IV.

401


1845 omezil celní seznam na čtyři sta padesát druhŧ zboţí. Spěl tak mílovými kroky ke svobodnému obchodu. Následky těchto postupných omezení byly překvapivé. Národní dŧchod se nejen nesníţil, ale naopak díky rŧstu objemu obchodu a zdanění ziskŧ se zvýšil. Tyto výsledky dodaly Peelovi odvahu. Ale zemědělství, které bylo pevností jeho strany, se zatím ještě bál dotknout. Na téma jeho obrácení ke svobodnému obchodu uţ ve sněmovně vtipkoval Disraeli: „Na výsost ctihodný a počestný gentleman překvapil whigy v koupeli a odnesl jim šaty. Nechal je plně vychutnávat jejich liberální postavení a sám v jejich šatech vystupuje jako přísný konservativec.“ Sněmovna se smála a tleskala. V roce 1845 a v roce 1846 byla v Irsku dvakrát za sebou velká neúroda brambor. Peel začal ve svých projevech pouţívat slovo „hlad“, protoţe více neţ polovina tohoto zalidněného ostrova se ţivila hlavně bramborami. V Anglii nebyl takový dostatek obilí, aby mohla Irsku pomoci. Existuje tedy jediné řešení, říkal, - zrušit ochranná cla na obilí a dovolit konečně všem potravinám svobodný vstup do Anglie. Tato prudkost, téměř panika, překvapila. Lord Stanley, po Peelovi nejvlivnější člen kabinetu, se přiznal, ţe uţ svému vŧdci nerozumí, ţe na úvahy o úrodě je nutné počkat ještě asi dva měsíce, ţe dovoz cizího obilí do země nenakrmí Iry, kteří na jeho nákup nemají ani penny, ţe Peel ostatně mluvil jenom o sníţení ochranářských cel na dobu tří let a po jejich uplynutí bude hlad jiţ dávno za horami. Peelovo rozhodnutí však bylo spíše citové neţ rozumové. To, co toryové nazývali zradou, bylo podle Peela jenom zboţným obrácením na pravou víru. Královna a princ Albert, kteří přáli svobodnému obchodu, mu stále opakovali, ţe zachránil zemi. Proti němu se však uvnitř jeho vlastní strany utvořila skupina ochranářských konservativcŧ a jejich útok vedli hlavně dva naprosto odlišní lidé, George Bentinck a Benjamin Disraeli. Nikoho by ani nenapadlo, ţe tento mladý Ţid, kterého všichni znali jenom jako jízlivého a skvělého řečníka, by se mohl stát vŧdcem venkovských šlechticŧ a ţe by se mu mohlo podařit svrhnout mocného Roberta Peela. Ale právě to se stalo. Disraeli v řadě jiskřivých útočných projevŧ, plných podobenství, odhaloval „zradu“ ministerského předsedy. Zrušení ochranářských cel bylo sice schváleno, protoţe whigovská opozice, podporující svobodný obchod, se při hlasování spojila s Peelovými stoupenci, ale týţ večer bylo díky koalici nevděčných zastáncŧ svobodného obchodu se zarputilými ochranáři zase zamítnuto.

V.

VI. 402

Tento rozkol pak na dvacet let, s výjimkou krátkých mezidobí, znemoţnil konservativní straně přístup k moci. Peelovi přátelé se s


těmi, kteří se postarali o pád jejich vŧdce, nikdy nesmířili. V roce 1850 Peel po nehodě při jízdě na koni zemřel. Vedoucí duchové mezi peelovci, jmenovitě nejpozoruhodnější z nich, William Gladstone, se spojili s whigy a liberály. Vŧdci konservativcŧ se tehdy stali lord Stanley (pozdější lord Derby), inteligentní a vzdělaný velmoţ bez velké ctiţádosti, a Disraeli, který i přes svoje schopnosti měl hodně potíţí, aby ho jeho strana uznala za leadera, ale nakonec její dŧvěru získal. Při řízení země se v čele koalice whigŧ a peelovcŧ vystřídali jako její předsedové lord John Russell, pak lord Aberdeen a lord Palmerston. Svobodný obchod a ochranářství přestaly být překvapivě rychle předmětem politických třenic. Zrušení ochranářských cel na obilí nevedlo navzdory pesimistickým předpovědím Disraeliho a jeho přátel k zániku anglického zemědělství. Anglie dováţela ještě dlouho jenom čtvrtinu obilí, které se v zemi spotřebovalo. Období mezi lety 1850-1875 bylo pro Anglii, přes nevyhnutelné krize, díky vzrŧstajícímu počtu obyvatelstva, rozvoji ţeleznic a vládního systému v impériu obdobím obdivuhodné prosperity. Statkáři z ní těţili stejně jako ostatní a přestali naříkat. „Ochrana není jen mrtva, ale je také zatracena do pekel,“ řekl Disraeli. Jeho političtí dědicové přišli na sklonku století na to, ţe to bylo jenom do očistce. Gladstone jako velký finančník whigŧ transformoval daňovou soustavu pomocí celé řady státních rozpočtŧ, pokládaných za pozoruhodné, neboť odpovídaly rokŧm hojnosti. Po zrušení téměř všech ochranářských cel nechal v roce 1860 na seznamu zboţí, které podléhalo zdanění, z pŧvodních dvanácti set poloţek jenom čtyřicet osm druhŧ. Zjednodušil daně a ponechal jenom dŧchodovou, dědickou, pozemkovou daň a daň z nápojŧ (kávy, čaje a alkoholu). Od roku 1825 do roku 1870 klesly daně ze dvou liber, devíti šilinkŧ a tří pencí na hlavu na jednu libru, osmnáct šilinkŧ a pět a pŧl pence. Post hoc, ergo propter hoc.68 Přijetí zásady svobodného obchodu spadalo v jedno s rŧstem bohatství v zemi, takţe hospodářská svoboda se stala v Anglii článkem víry. Překotný rozvoj prŧmyslu však vedl k velkým zlořádŧm. Od Dolní sněmovny, která byla ještě stále jenom klubem statkářŧ (gentlemen farmers) zaměstnávaným především bojem proti Napoleonovi, nebylo moţné očekávat, ţe dá zdravá a přísná pravidla továrnám a městŧm v okamţiku jejich rychlého rozmachu. Ale výsledek byl pro tak bohatou a svobodnou zemi skutečně nedŧstojný. Irský hlad vrhl do jediného liverpoolského - přístavu více neţ sto tisíc hladovějících, jejichţ přítomnost

VII.

68

Později, tedy proto -pozn, překl.

403


jenom zhoršila tehdejší hroznou bídu ve slumech. Engels, který v roce 1844 navštívil Manchester, zde našel tři sta padesát tisíc dělníkŧ nacpaných ve vlhkých a špinavých brlozích a dýchajících zatuchlý vzduch, který byl směsicí páry a kouře. V dolech byly polonahé ţeny zaměstnávány skutečně jako taţná zvířata, děti trávily svŧj ţivot otevíráním a zavíráním záklopky větráku v přítmí dŧlní chodby. V krajkářském prŧmyslu zaměstnávali čtyřleté děti, téměř nemluvňata. Ve skutečnosti nebyly takové podmínky všude, tehdejší spisovatelé moţná líčili s určitým zalíbením právě ty nejhroznější případy, ale jejich přehánění bylo uţitečné k probuzení veřejného mínění. Přes utkvělou myšlenku o ponechání věcem volného prŧběhu nakonec parlament zasáhl. Factory Act (zákon o práci v továrnách) z roku 1819 upravil práci dětí mladších devíti let, které na počátku devatenáctého století pracovaly v bavlnářských továrnách patnáct aţ šestnáct hodin denně. Zákon z roku 1833 omezil práci dělníkŧ pod osmnáct let a vytvořil první čtyři místa továrních inspektorŧ. V roce 1847 byla omezena práce ţen na deset hodin, coţ brzy vedlo k podobnému zkrácení pracovní doby u muţŧ. V textilním prŧmyslu přijali v roce 1850 proslulý „anglický týden“, který změnil ţivot anglického dělníka tím, ţe mu dovolil, aby se mohl bavit v sobotu odpoledne sportem. Taţení za zkrácení pracovní doby vedl hlavně lord Ashley (pozdější lord Shaftesbury), který v roce 1842 po zveřejnění zprávy, jeţ vyvolala mezi veřejností pocity hanby a studu, nechal odhlasovat zákon, zakazující najímat na práci v dolech ţeny a děti mladší deseti let. Ashley, který ţil v letech 1801-1885, byl velmi křesťanský tory a celý svŧj ţivot zasvětil zlepšení ţivotních podmínek chudých vrstev. Byl jedním ze zakladatelŧ Young Men’s Christian Association (YMCA). Tyto lidštější zákony, všeobecná prosperita, na níţ se podíleli i sami dělníci, a také zájem o náboţenský ţivot odvrátily v padesátých letech minulého století mnoho anglických dělníkŧ od vysloveně revolučního hnutí. Právě v Anglii se zrodily druţstevní společnosti a dělnické reformační spolky. Trade Unions (odbory) existovaly jiţ od osmnáctého století, ale byly nelegální. Legálními se staly teprve roku 1824. Nejpozoruhodnější byl spolek Amalgamated Society of Engineers (Sloučený spolek strojníkŧ) zaloţený v roce 1851, který měl odborový i vzájemně podpŧrný charakter; v roce 1865 měl třicet tisíc členŧ. Jeho prvním leaderem byl William Allen, dokonalý typ anglického reformistického odboráře viktoriánské doby.

VIII.

404


Praktické uplatňování nových zákonŧ, které se týkaly továren, dolŧ a zdravotnictví, a vznik policie, zaloţené Peelem v roce 1829, si vynutily vznik ústřední správy, která v Anglii, zemi místních institucí, do té doby neexistovala. V roce 1815 zaměstnával Home Office (ministerstvo vnitra) necelých osmnáct lidí. S poštami, ţeleznicemi, pracovní inspekcí se počet státních úředníkŧ a zřízencŧ v roce 1853 zvýšil na šestnáct tisíc. Otázka příjmŧ státních zaměstnancŧ je v demokraciích jednou z nejobtíţněji řešitelných otázek. Pokud jsou tato místa svěřena politikŧm, kteří je obsazují svými věrnými stoupenci, nemŧţe si ţádná vláda u úředníkŧ udrţet trvale autoritu. Jasné příklady nebezpečných omylŧ poskytuje americký „odkládací“ systém, kdy se po kaţdých volbách změní administrativa země, nebo francouzské naduţívání politické protekce. Jednou z příčin úspěchu Anglie v devatenáctém století je vznik skvělého systému Civil Service (veřejné sluţby). V první polovině století řádil protekcionářský reţim. Staří whigové povaţovali ochranu poskytovanou „klientŧm“ za jeden z projevŧ moci; kdyţ bylo rozhodnuto, ţe Civil Service bude přístupná jenom po sloţení nestranné zkoušky, byli touto novou myšlenkou pohoršeni, tím spíše, ţe v anglickém ţivotě nehrály akademické diplomy a „mandarinství“ zdaleka takovou roli jako ve francouzském. Brzy však museli uznat, ţe výsledky jsou dobré. Civil servants byli věrnými sluţebníky kaţdé anglické vlády bez ohledu na její politické zabarvení a vţdycky se v zájmu zajištění kontinuity národních tradic drţeli úzkostlivě stranou všech stranických bojŧ.

IX.

405

KNIHA SEDMÁ - Palmerstonova zahraniční politika

IV. PALMERSTONOVA ZAHRANIČNÍ POLITIKA Viděli jsme, ţe Anglie dělala metternichovskou politiku vţdycky jenom s nechutí a ţe veřejné mínění souhlasilo s Canningem, kdyţ spojoval obranu potlačovaných národŧ s britskými zájmy. Po Canningovi byl celých dvacet let velikým ministrem zahraničních věcí lord Palmerston, který nebyl whigem, ale podporoval volební reformu a znesvářil se proto s toryi. Palmerston vnesl do záleţitostí tohoto resortu inteligenci, srdečnost, velmi přesnou ideu o povinnostech Anglie ve světě a tvrdošíjnost, pro kterou ho jeho spoluobčané milovali. Od roku 1815 zemi jiţ neohroţovalo ţádné skutečné nebezpečí. Na moři nehodlala s Anglií bojovat ţádná mocnost, na souši bylo stále ještě několik citlivých míst a tradice a obezřetnost nabádaly k bdělosti. Anglie si přála nezávislost Belgie, podařilo se jí to a byla odhodlána tuto zemi chránit. Nechtěla, aby na španělském trŧnu seděl francouzský princ, a jestliţe Palmerston nemohl zabránit španělskému sňatku vévody z Montpensier, pak ho této starosti rychle zbavil pád Ludvíka Filipa. A konečně, anglické veřejné mínění si přálo podporovat národy, které bojovaly za svoji svobodu, Palmerston se tedy postavil na stranu Madarŧ a Italŧ a podporoval obyvatele Sardinie proti neapolskému králi a obyvatele Sicílie proti Rakousku. Při mezinárodních jednáních byla obvyklým argumentem lorda Palmerstona hrozba anglickým válečným loďstvem. Tím často přiváděl k zoufalství dvŧr, který rozkmotřoval s jinými dvory, zneklidňoval mírumilovné vzdělance, kteří se báli, aby tento diplomatický tah jednoho dne opravdu nevedl k válce, ale okouzloval prŧměrného Angličana, který viděl, s jakou váţností kaţdý v době míru vzhlíţí k anglické vlajce. Prostý člověk rozechvěle poslouchal projevy lorda Palmerstona na téma Civis romanum sum69, a kdyţ Palmerston poslal Řecku ultimatum, aby se zastal nějakého dona Pacifica, který dokonce ani nebyl Angličanem, a po druhé Číně, aby se zastal obchodníkŧ, kteří se většinou zabývali obchodem s opiem, upřímně si o sobě myslel, ţe je „obráncem práva“. Kdyţ si však Palmerston dovolil v roce 1851 bez předchozí

I.

69

Jsem občan římský - pozn. překl.

406


porady s královnou a kabinetem schválit státní převrat Napoleona III., převzal jeho ministerské křeslo lord John Russell. Dŧsledkem tohoto incidentu byla jenom ještě větší Palmerstonova obliba, takţe ţe se o něco později, v roce 1855, stal ministerským předsedou. Skutečností je, ţe Palmerstonova autoritativní politika nezapletla Anglii do ţádné války, kdeţto nerozhodná politika lorda Aberdeena byla příčinou krymské války. Pověstná „východní otázka“ byla v prvé řadě tureckou otázkou. Mnoho evropských státníkŧ si v polovině devatenáctého století myslelo, ţe evropská otomanská říše nemŧţe mít dlouhé trvání. „Drţíme v náručí nemocného muţe,“ řekl car anglickému vyslanci, „nesmíme ho nechat zemřít, dokud nevyřešíme otázku nástupnictví.“ Podle cara by mělo dojít k následujícímu uspořádaní: sám si ponechá podunajské oblasti a nabídne svou ochranu nezávislým balkánským státŧm; Anglii nabídl Egypt a Krétu. Jestli se nám podaří, Anglii a mně, dosáhnout v této záleţitosti dohody, pak nám nemusí záleţet na tom, co si myslí ostatní.“ Anglie si však spíše neţ dědictví po chorém muţi přála jeho uzdravení a znepokojeně se dívala na vzrŧstající moc Ruska, této asijské mocnosti nebezpečné Indii, a také mocnosti autokratické, nepřátelské svobodným národŧm. Francie se zase neustále přela s carem o svatá místa, která chtěly obě země chránit. Bouře vypukla, kdyţ car poţádal sultána, aby mu svěřil ochranu nad všemi východními křesťany. Anglický vyslanec v Cařihradu, Stratford Canning, společně s Francií podpořil sultána v jeho snaze o odpor. V anglické zahraniční politice tehdy panoval zvláštní zmatek. Ministerský předseda lord Aberdeen chtěl mír, Foreign Office rovněţ, anglický vyslanec v Cařihradě chtěl válku, veřejné mínění, pobouřené carovou drzostí, si přálo diplomatický triumf. Foreign Office musel poprvé v dějinách zaujmout stanovisko, které mu vnutilo citové zaujetí veřejnosti. To byl jeden z nevyhnutelných dŧsledkŧ rozšíření volebního práva a svobody tisku. Dne 17. března 1854 vyhlásila Anglie společně s Francií válku Rusku, které jiţ obsadilo turecké provincie. Francouzské a anglické válečné lodi propluly Bosporem a donutily ruské loďstvo, aby se stáhlo do Sevastopolu.

II.

Veřejné mínění dostalo svoji válku. Mělo pravdu ? Carovi nebylo rozhodně moţné dovolit, aby podle své libovŧle oklestil otomanskou říši, ale snad bylo moţné tomu zabránit obratnější diplomacií. Paradoxní úspěch triumf citového liberalismu udělal z Anglie spojence „despoty“ Napoleona III. na podporu dalšího despoty, tureckého sultána. Anglická válečná taţení začínala

III.

407


téměř vţdycky pozoruhodnými ukázkami neprozřetelnosti, krymská válka je toho nejskvělejším dokladem. Ukázalo se, ţe zásobovací a zdravotnická sluţba nestačí na své úkoly, takţe ve válce, které se zúčastnily jenom malé vojenské síly, přišlo o ţivot dvacet pět tisíc Angličanŧ a země vydala zbytečně sedmdesát milionŧ liber. Nová mocnost - tisk - příhodně pobouřila veřejně mínění. Výborný novinář, redaktor Times William Russell, jako přímý válečný dopisovatel upozornil veřejnost na utrpení vojákŧ. Lord Aberdeen, kterého zatracovaly všechny strany, se musel vzdát moci a nahradil ho lord Palmerston, který měl štěstí, protoţe se na scéně objevil v okamţiku, kdy okolnosti začaly spojencŧm konečně přát. Sevastopol byl po dlouhém obléhání přece jenom v roce 1855 dobyt. Napoleon III., který se uţ smířil s Rusy, si přál mír, aby se mohl věnovat dalším velkým plánŧm, zejména sjednocení velké Itálie. Lord Palmerston by rád Rusko rozdrtil a zatlačil je od černomořského pobřeţí do vnitrozemí. Kdyby tyto své záměry prosadil, mohla by válka trvat „stejně dlouho jako válka peloponéská nebo jako třicetiletá válka“, a to pro vzdálený a také dosti pochybný cíl. Nesmírně vrtkavé veřejné mínění však uţ bylo zvikláno a začalo se ptát, jestli snad „nevsadilo na špatného koně“. V roce 1856 byla podepsána paříţská smlouva, které nespokojenci říkali paříţská kapitulace. „Uzavřeli jsme jakýsi mír,“ řekl Clarendon, „ale ne mír opravdový.“ Bylo rozhodnuto, ţe celistvost otomanské říše bude zachována a Rusko nebude jiţ mít právo udrţovat válečné loďsvo v Černém moři. Sultán slíbil určité reformy, více shovívavosti vŧči svým křesťanským poddaným, a celá jedna anglická generace věřila, ţe „nemocný muţ“ se stal její zásluhou lepším muţem. Čas trpkého rozčarování však bylo blízko, neúspěch carových evropských snŧ vedl k tomu, ţe se jeho zrak obrátil k Asii, a to představovalo určité nebezpečí pro Indii; pokud jde o sultána, jeho spory s balkánskými provinciemi budou Evropu znepokojovat více neţ polovinu století.

IV.

Nejdŧleţitějším usnesením paříţské konference bylo přijetí nových mezinárodních pravidel o svobodě moří v době války. Konference přijala čtyři základní zásady: „Zajímání obchodních lodí je a bude zakázáno, vlajka chrání veškeré zboţí s výjimkou kontrabandu, neutrální zboţí nesmí být zabaveno ani pod nepřátelskou vlajkou, povinná blokáda musí být účinná.“ Tyto záruky neutrálnímu obchodu během války však v sobě skrývaly sémě mnoha váţných sráţek a dokonce i budoucích válek. Neočekávaným a ještě vzdáleným

V. 408


dŧsledkem krymské války v Anglii bylo hlasovací právo ţen. V době, kdy anglická zdravotnická sluţba v Rusku tak mizerně fungovala, byla jediným tvorem schopným ji účelně reorganizovat ţena, Florence Nightingaleová, „a tak přišly do módy nové názory na výchovu ţen a na jejich místo ve společnosti, které nepřímo připravily pŧdu pro hnutí sufraţetek“. Během krymské války Napoleon III. velmi naléhal, aby se obyvatelé Sardinie mohli připojit ke spojencŧm. Císaře, romantického člověka, nadchla národnostní myšlenka. Přál si pomáhat Italŧm v jejich osvobozovacím boji proti Rakousku a chtěl ze savojského dvora, který vládl v Sardinii i Piemontu, udělat základ nové Itálie. Palmerstone a veřejné mínění byli této myšlence nakloněni, královský dvŧr nedŧvěřoval císaři. Je to spiklenec,“ stále opakoval princ Albert, „a toto slovo je klíčem ke všemu, co dělá.“ V roce 1859 zahájil Napoleon III. své italské taţení. Chtěl sice Itálii osvobodit, ale na druhé straně si přál, aby v ní mohl uplatňovat vlastní moc, a také chtěl zabezpečit světskou autoritu papeţe. Palmerston a jeho ministr zahraničí Russell mu tyto plány překazili, poskytli pomoc Garibaldiho sicilské výpravě a umoţnili uskutečnění úplného sjednocení Itálie. Cílem jejich politiky bylo zalíbit se liberálnímu a protestantskému veřejnému mínění, zajistit si přátelství a vděčnost nové Itálie a nedovolit Francii, aby na poloostrově získala příliš velkou moc. Připojení Nizzy a Savojska po lidovém hlasování k Francii Palmerstona vyburcovalo. A tak s radostí porazil Napoleona III. jeho vlastními zbraněmi.

VI.

Kdyţ v roce 1860 projevily v Americe jiţní státy svŧj úmysl odtrhnout se od severních státŧ, rozdělila se Anglie ve svém názoru na tento spor na dva tábory. Někteří radikálové a odpadlické církve sé připojily k protiotrokářskému taţení, které vedl Sever, společnost, londýnské vyšší kruhy, malá aristokratická klika, která řídila anglickou politiku, byly z celého srdce pro Jih. Tam byly opravdu lepší zpŧsoby, vybranější řeč, odtamtud přicházela surová bavlna, kterou Anglie potřebovala. Kdyţ Lincoln prohlásil, ţe cílem války není zrušení otrokářství, ale udrţení jednoty země, britské cítění ihned přestalo být v konfliktu s předsudky příznivými americkému Jihu. Jestliţe jiţní státy chtějí jenom svobodu, pak je snad v souladu s národnostní zásadou, aby jim byla dána ? Kdyţ Lancashire v letech 1861-1862 trpěl skutečným nedostatkem bavlny, Palmerstonova vláda málem uznala Jih jako nezávislý stát. Takovému šílenství zabránila jenom rozhodující vítězství Severu v roce 1863. Ale postoj anglického tisku začal silně pobuřovat stoupence Severu. Kdyţ

VII.

409


anglická vláda neopatrně povolila v Anglii stavbu lodí, údajně určených k námořnímu obchodu, změnilo se toto pobouření téměř ve válku, maskované válečné lodi jako Alabama přešly totiţ do sluţeb konfederatistŧ a zpŧsobily Severu mnoho škod. Po vítězství Severu musela Anglie, aby znovu získala ztracené americké přátelství, zaplatit velkou částku jako náhradu za škody zpŧsobené Alabamou. Tato epizoda na dlouhou dobu otrávila vztahy mezi oběma zeměmi; během příštích padesáti let ostatně přišlo do Severní Ameriky mnoho vystěhovalcŧ slovanského, latinského a irského pŧvodu, země přestala být výhradně anglosaskou společností a stala se aţ do války v roce 1914 tavícím kotlíkem nejrŧznějších ras. „Dávám příklad, kterého Prusko zakrátko ještě s radostí vyuţije,“ prohlásil Cavour berlínskému dvoru a ten se proti jeho výroku neohradil. Národnostní politika byla nebezpečná v tom, ţe dovolovala zpochybnit mapu Evropy a probouzela emoce, které se vyznačovaly spíše vehemencí neţ účinností. Poláci utlačovaní Rusy se vzbouřili v roce 1863. Anglické veřejně mínění je horlivě podporovalo. Napoleon III., který se postavil za národnostní princip, souhlasil s Anglií, která poslala ruskému carovi pádnou diplomatickou notu. Car povýšeně a jízlivě odpověděl. Všichni čekali válku. Kdyţ však Anglie přiznala, ţe se přechodně na několik měsícŧ nechala pomýlit a ţe neměla nikdy v úmyslu jít dál neţ k výměně diplomatických nót, dostal se Napoleon III. do velice pochybného postavení. Přímým dŧsledkem tohoto postupu bylo, ţe:

VIII.

a) ruský ministr Gorčakov, který zodpovídal za kruté potlačení polského povstání, kterého car před zásahem Johna Russella tvrdě kritizoval a který měl přijít o své postavení, se najednou stal nejmocnějším a nejoblíbenějším ruským státníkem; b) varšavská náměstí pokrývali mrtví a ranění. „To byly výsledky politiky, která nebyla ani ryba, ani rak,“ řekl Disraeli. Po několika měsících pohrozili Prusové a Rakušané, ţe obsadí Dánsko a připraví je - stále na základě národnostního principu -o Šlesvik a Holštýn. Lord Palmerston prohlásil v parlamentu, ţe „pokud někdo ohrozí nezávislost Dánska, budou se útočníci muset změřit nejenom s Dánskem“. Taková řeč Dány povzbudila, a tak zaujali ten nejrozhodnější postoj. Palmerston

IX. 410


poţádal o pomoc francouzskou armádu, ale císař, kterého Anglie nechala v polské záleţitosti na holičkách, byl nedŧvěřivý. Zatímco Francie a Anglie se v té nejméně vhodné situaci dlouze dohadovaly, vtrhla pruská armáda do Dánska. Dánové se s veškerou dŧvěrou obrátili na lorda Palmerstona. Coţ snad neprohlásil, ţe Prusko nebude měřit své síly jenom s Dánskem? Veřejné mínění však za pět minut dvanáct zjistilo, jak nebezpečná by byla intervence. Vláda se sešla a vyslovila se proti válce. Jakou odpověď však dát Dánŧm? Těm se vysvětlilo, ţe lord Palmerston vystoupil bez jakékoli porady s vládou a z toho dŧvodu se také vláda necítí vázána jeho sliby. V roce 1864 Prusko anektovalo Šlesvik a Holštýn. V Evropě rostla nová, náročná a silná velmoc, která tajně touţila po nadvládě. Nerozhodnost britské politiky ji jenom podpořila, neboť tato politika, která zdědila jak Pittŧv panovačný imperialismus, tak Canningŧv nebo Palmerstonŧv výbojný liberalismus i mírumilovnost manchesterské školy, celou polovinu století nebezpečně kolísala mezi protichŧdnými stanovisky.

411

KNIHA SEDMÁ - Viktoriánská Anglie

V. VIKTORIÁNSKÁ ANGLIE V ţádném okamţiku lidských dějin nezměnily vědecké objevy mravy, myšlenky a dokonce i krajinu tak, jako na počátku devatenáctého století. Vědecká metoda Francise Bacona přinesla výsledky, které by Angličané z Baconovy doby povaţovali za zázrak. Zdálo se, ţe člověk se stává pánem přírody. V roce 1812 plul první steamer (parník) proti proudu řeky Clyde, v roce 1819 přeplula loď poháněná parou Atlantský oceán, v roce 1852 byl spuštěn na vodu Agamemnon, první opevněná válečná loď s lodním šroubem. V roce 1821 sestrojil Stephenson svou první lokomotivu, v roce 1830 vévoda slavnostně zahájil provoz na trati z Manchesteru do Liverpoolu, v roce 1838 cestoval Disraeli z Londýna do Maidenheadu rychlostí třicet šest mil za hodinu, coţ byla senzace, v roce 1842 poţádal princ Albert po své cestě ţeleznicí z Windsoru do Londýna: „Příště ne tak rychle, pane strojvŧdce, prosím vás!“ Velikost nádraţí a čtvrti vyrŧstající kolem nich udivovaly i ty nejsmělejší duchy. Na vyuţití tohoto vynálezu vznikaly společnosti, Angličané všech moţných povolání - bývalí dŧstojníci, obchodníci i učitelé - se stávali úředníky a zřízenci ţelezničních společností; v roce 1842 začal boom, akcie a mzdy stoupaly strmě vzhŧru. Punch70 zobrazil Spekulaci jako lokomotivu, která drtí své obdivovatele, a to se skutečně stalo, protoţe v roce 1847 došlo k stejně strmému pádu všech akcií ţelezničních drah, a to celkem o sedmdesát osm milionŧ liber. Spekulace s cennými papíry, která byla v osmnáctém století ještě pouhou přechodnou nemocí, se stala řemeslem, v mnoha velkých podnicích nahradila anonymní společnost, někdejší vynález koloniálních společností, jediného odpovědného pána.

I.

Ve stejné době začaly díky lacinému poštovnému - jedna pence za dopis - psát i nové společenské třídy. Lacinější noviny, protoţe kolkovné whigové srazili z dosavadních pěti na jednu penci, se tiskly ve větším nákladu. (Times vycházely od roku 1785, Morning-Post od roku 1772 a Daily News zaloţil Dickens v roce 1846.) Od roku 1837 sbliţoval města i světadíly telegraf.

II. 70

Punch or the London Charivari, satirický týdeník, zaloţený v roce 1841 a vycházející dodnes - pozn. red. 412


Planeta „se scvrkla na rozměry anglické obchodní kanceláře“. Anglie jako pavouk, „přikrčený na ostrově“, který byl střediskem světového obchodu, opředla celý svět obrovskou pavučinou kabelŧ. Protoţe ţila v míru, protoţe měla největší loďstvo na světě a nejpřístupnější uhelné doly a protoţe její prosperující a svobodná burţoazie byla připravena vyuţít všech nových vynálezŧ, bohatla rychleji neţ kterýkoli jiný národ. V roce 1830, v době největší hospodářské krize, zapěl velký historik Macaulay triumfální hymnus a oznámil, ţe na stejných ostrovech se bude v roce 1930 dvojnásobný počet obyvatel těšit dvojnásobnému bohatství. Víme, nakolik bylo toto proroctví, tehdy velice opováţlivé, skutečností předstiţeno. Viktoriánské období v Anglii, stejně jako ve Francii vláda Ludvíka Filipa, bylo dobou středních tříd. Tyto třídy, které se obohatily na nových vědeckých objevech a jejich vyuţití, by se v té době dostaly určitě k moci pomocí peněz, kdyby jim whigové nevydali aristokratickou pevnost bez boje. „Vrcholným dílem anglické politiky devatenáctého století,“ píše Elie Halévy, „je skutečnost, ţe udrţela tradice aristokratického parlamentarismu. Jaká podmínka však takový mistrovský kousek umoţnila? Ta podmínka je velmi prostá: dokázat se neustále přizpŧsobovat potřebám společnosti, která se industrializuje a demokratizuje.“ Spojenectví whigŧ s burţoazií pronikavě a trvale ovlivní anglické mravy. Mnoho významných příslušníkŧ burţoazie, kteří tehdy tvořili novou prŧmyslovou oligarchii, pocházelo z nonkonformistických rodin. Puritánskou přísnost si zachovali i ti z nich, kteří uţ nebyli věřícími puritány, a spojení mravní kázně s obchodním úspěchem nebylo nic nahodilého. „Vést řádný ţivot, odříkat se hazardních her a pití, světit den Páně, omezit smyslné rozkoše na laskání zákonné manţelky, to jsou ctnosti, za něţ člověka nečeká odměna teprve aţ v nebi.“ V mnoha případech bylo přímou příčinou a tajemstvím pozemského úspěchu samo náboţenství; jestliţe Thomas Cook zaloţil nejznámější cestovní kancelář, stalo se tak proto, ţe jako baptistický misionář nejprve pořádal výlety pro shromáţdění abstinentŧ a pro nedělní školy, a jestliţe Cadbury a Fray, kvakeři, postavili nejvýnosnější, ale také nejpočestnější čokoládovny, stalo se tak proto, ţe kakao bylo nejúčinnějším spojencem kazatele v jeho boji proti alkoholu. Whigové v té době obětovali kvŧli svým politickým spojencŧm svŧj cynismus a alespoň navenek i svoje rozkoše. ,Aristokracie,“ napsal v roce 1867 Bagehot, „ţije ve strachu ze středních tříd, z hokynáře a z obchodníka.“ Od roku 1850 byla korespondence toho druhu, jako mezi lordem Byronem a lady Melbournovou, svým obsahem téměř nepochopitelná. Whigové si s volební reformou a

III.

413


svobodným obchodem do svého programu zapsali - nepochybně bez velkého nadšení - i ctnost. Královna Viktorie, jejímţ manţelem byl aţ přepjatě ctnostný Albert, se také úplně změnila. Dvŧr byl nyní váţný a rodinný. „Ta prokletá mravnost přivede nakonec všechno do záhuby,“ reptal lord Melbourne. Lord Melbourne však patřil do starých časŧ; zboţný a prosperující, váţný a rodinný Gladstone byl daleko lepším představitelem tehdejší vlády. Romány a komedie se tehdy psaly pro mladou královnu, matku rodiny a ctnostnou ţenu. Nic nesmělo „vehnat do tváří mladé ţeny ruměnec“. Punch byl vychvalován, protoţe ho mohou klidně číst „naše děti a naše manţelky“. Tehdejší literatura odmítala nejen všechny neřesti, ale i zločin, pokud nebyl zahalen do sentimentu nebo humoru. Monarchie, aristokracie i literatura pochopily, ţe v tomto novém světě by výstřelky prostopášného libertinství nebo přílišná upřímnost byly nebezpečné pro jejich výsady. Za účelem získání dŧvěry a úcty lidových vrstev si vládnoucí třídy osvojily ctihodnost, kdyţ ne skutečnou, coţ by bylo nelidské, tak alespoň formální v podobě konvencí a vnějších znakŧ. Z těchto znakŧ se ostatně velmi brzy stal zvyk. Po přečtení takového Otce a syna od Edmunda Gosse člověk zjistí, ţe duševní stav některých lidí viktoriánské doby se ani moc neliší od stavu mysli cromwellovských „světcŧ“. Směs váţnosti, zdrţenlivosti a síly, která je pravým výrazem té doby, najdeme jak v černém kabátě a vysokém nákrčníku muţŧ, tak v černých hedvábných šatech a legendárních čepcích královny Viktorie.

IV.

Jestliţe whigové obětovali svému spojenectví svobodu svých mravŧ, vzdala se burţoazie radikalismu svého myšlení. Viktoriánská burţoazie vyznává snobismus, který je v podstatě konservativní, bere na vědomí rámce aristokratické společnosti a respektuje je tím spíše, ţe jsou jí dokořán otevřeny. Kaţdý tehdejší člověk ze středních tříd je šťasten, jestliţe se mŧţe pochlubit známostí s osobami ověnčenými tituly, a „pokud prohlašuje, ţe na něco takového nedrţí, tak mu nevěřte“. Servilita nových voličŧ ještě dlouho znehodnocovala výsledky volební reformy. „Feudalismus,“ napsal Cobden, „zaujímá znovu v našem politickém i společenském ţivotě stále větší místo.“ Bagehot rozebírá tuto „uctivost“ anglického lidu slovy: Jakkoli se to zdá podivné, existují na světě národy, kde si nevědomá většina přeje vládu schopné menšiny. Zříká se moci ve prospěch své elity. A Anglie je vzorem takového uctivého národa.“ V padesátých letech minulého století se opravdu zdá, ţe lid přenechává z vlastní vŧle výsadu

V.

414


hlasovacího práva středním třídám a ţe střední třídy se ochotně nechávají zastupovat aristokratickými odborníky. Dalo by se říci, ţe se burţoazie té doby povaţuje jenom za diváky, kteří s potěšením sledují skvělé herce, předvádějící na zajímavém jevišti podívanou okázalého ţivota. Proto také staré šlechtické rodiny ještě dlouho udrţují své krásné parky, královský zpŧsob ţivota, svá vznešená sídla postavená Inigo Jonesem, Johnem Vanbrughem nebo Christopherem Wrenem, aniţ se setkají s výraznějším nepřátelstvím. V Chatsworthu u vévody z Devonshiru, v Belvoiru u vévody z Rutlandu a ve Woburnu u vévody Wellingtona jsou opravdu malé královské dvory. Disraeli napsal: „Vláda vévodŧ, zdánlivě věčná, se zhroutila.“ Disraeli však měl zanedlouho poznat, ţe vévodŧm, které takto pochoval, se pořád ještě daří a musel sám vyhledat jejich spojenectví. Toto všemi trpěné přeţívání pohádkového bohatství je tím překvapivější, ţe ţivotní podmínky chudých tehdy vypadají ještě bídněji. Po krásné a na venkově dobře ţivené anglické rase sedmnáctého století přichází bledý městský proletariát. V lidových čtvrtích velkých měst stále přetrvává děsivá úmrtnost. V Londýně má East End (čtvrť chudých) dvojnásobnou úmrtnost neţ West End (čtvrť bohatých). V Bath je prŧměrný věk gentlemana padesát pět let a prŧměrný věk dělníka jenom dvacet pět let. Bída a špína, v níţ v té době ţily tisíce rodin, byla podrobně popsána 71: pitná voda znečištěná výkaly, nezdravé zamořené dvory, kde nechtělo vyrŧst ani stéblo trávy, podzemní díry, kde spalo pohromadě deset aţ dvacet lidí a jeţ byly zaplavovány hnijící vodou. Anglický venkov zajisté nebyl zcela mrtvý. V roce 1861 je poměr městských a venkovských obyvatel 5 ku 4, na dvojnásobek městského obyvatelstva je nutné počkat do roku 1881. Venkovské obyvatelstvo však svoji ztracenou rovnováhu jiţ nenašlo. Zemědělský dělník je od té doby šťastnější na velkých panstvích, kde „vévodové“ budují solidní domky, na rozdíl od malých soukromých hospodářství, která mají s výjimkou některých období zvýšených cen co dělat, aby uhájila holý ţivot. Ţivotní poměry dělníkŧ ve velkých městech se po celou dobu vlády královny Viktorie postupně zlepšují. Mr. Clapham uvádí, ţe nejhorším okamţikem byl začátek století. Aţ do Peelovy vlády byly běţné potraviny drahé. Svobodný obchod sníţil nutné ţivotní náklady a na začátku roku 1850 začaly pomalu stoupat i mzdy. Mzdy z roku 1865 převyšují mzdy z roku 1845 o 20-25 %, ceny sice také stouply, ale třeba chleba byl draţší jenom o 12 %. Kupní síla dělníkŧ se tedy trochu zvýšila. Ve stejné

VI.

71

G. M. Young: Early Victorian England 415


době jim pomáhají spořitelny a druţstevní společnosti, aby během krize tolik netrpěli. Počínaje rokem 1850 se angličtí dělníci ostatně zříkají přímé akce a začínají věřit, stejně jako burţoazie té doby, kdy Renan psal svoji Budoucnost vědy, ţe stroje a vědecké objevy přinesou světu nový zlatý věk. Tak všichni Angličané viktoriánské doby, chudí i bohatí, dospívali k víře v pokrok. Před vědou měli téměř náboţnou úctu. Středověk viděl ve vesmíru výsledek svobodné vŧle boţí, osmnácté století se pokoušelo smířit rozumovou víru se soustavou přírodních zákonŧ. Lyellovy Principy geologie a Darwinŧv Původ druhů otřásly biblickými teoriemi a poskytly tehdejším lidem ilusi, ţe objevili ve vývoji ţivých tvorŧ stejně přesné zákony jako ve světě neţivé hmoty. I filosofie byla „materialistická“. Herbert Spencer, duch prostý a scestný, stejně universální jako Auguste Comte, ale namísto Comtovy geniality nadaný spíše talentem simplifikačním, díky „nevšedním schopnostem vyvozovat obecné závěry z nedŧleţitých skutečností“ uchvátil svou teorií vývoje, aplikovanou na všechny vědní obory, včetně etiky a politiky, nejen anglickou veřejnost, ale i prŧměrného čtenáře na celém světě. Doba obecné víry ve vědecký a hmotný pokrok, doba pacifismu a prŧmyslu našla svŧj dokonalý výraz ve výstavě roku 1851, uspořádané na podnět prince Alberta s váţností a dŧkladností dokonale německou. Velkolepost Crystal Palace, nadšení davŧ, ovzduší národního smíření po pozdviţení okolo volební reformy a chartistŧ, to vše udělalo na Angličany obrovský dojem a mnozí z nich se při této příleţitosti poprvé svezli ţeleznicí a poprvé spatřili Londýn.

VII.

Vědecký a sociální materialismus musel nutně vyvolat i jisté reakce. Doba vlády královny Viktorie měla proto svoje romantické vlny, jednou náboţenského, jindy literárního rázu. V náboţenství se dále úspěšně rozvíjelo nejen metodistické hnutí, i anglikánské duchovenstvo se vší oddaností hlásalo evangelium v nových prŧmyslových městech. Oxfordské hnutí, které zahájilo činnost kolem roku 1833, se pokusilo vtisknout anglikánskému náboţenství historickou prestiţ a básnický lesk katolictví. Jeho nejproslulejší vyznavač, Newman, nakonec přestoupil ke katolictví a na konci ţivota se stal kardinálem. Carlyle řídil protestantský útok proti utilitarismu a dokazoval, ţe „to nebyl Manchester, jak se mnozí lidé té doby domnívali, kdo zbohatl, ale jenom několik, a to ještě těch nejméně příjemných lidí z Manchesteru“. Ruskin vedl svŧj boj proti ohyzdnosti industrialismu a vytvořil hnutí preraffaelitŧ, z nichţ někteří bylí spolu s Williamem Morrisem zakladateli

VIII.

416


estetického socialismu. A konečně Dickens byl sám o sobě jednou z nejpŧsobivějších útočných vln a udělal pro vštípení lidem své doby opravdové ušlechtilosti, jejímţ základem je obrazotvornost, daleko více neţ všichni profesionální filantropové dohromady. Ale i on musel, kdyţ chtěl, aby jeho realismus byl společností přijat, zmírnit jej humorem a sentimentalitou a dát svým tragickým příběhŧm šťastné konce. Neboť takový byl viktoriánský kompromis.

417

KNIHA SEDMÁ - Disraeli a Gladstone

V. DISRAELI A GLADSTONE Reforma z roku 1832 uspokojila drobnou burţoazii, ale lidovým vrstvám neposkytla ţádný prostředek vlastního projevu. Bouřlivá taţení chartistŧ ukázala, ţe nebezpečí je za takové situace stále váţné. Chartistické vření sice vlna prosperity z roku 1850 a dalších let utlumila, ale moudří lidé nezapomínali, ţe k podobnému varu mŧţe dojít znovu a ţe by bylo vhodné najít nějaký ventil. Přesto noví páni v zemi legality, kteří ostatně udrţovali u moci její staré pány, nijak netouţili po dalším rozšíření volebního práva; nejbystřejší státníci v obou táborech - Gladstone na straně liberálŧ a Disraeli na straně konservativcŧ - se však domnívali, ţe právě to je jediný lék. Oběma šlo o získání cti i politického prospěchu z nové reformy. V roce 1852 uveřejnil Punch kresbu dřímajícího lva, kterého se politici snaţí probudit tím, ţe ho píchají rozţhavenými ţeleznými tyčemi. Kaţdá tyč nesla nápis „reforma“. Ale jaká reforma? Jednou navrhovala toryovská vláda, aby volební právo dostal kaţdý občan, který platí víc neţ deset liber nájmu, a whigovská opozice spustila pokřik, ţe by to byla hrozná ostuda a ţe přiměřenou částkou pro hranici lidských práv je osm liber. Jindy zase navrhoval whigský parlament sedm liber a lord Derby ústy svého proroka Disraeliho tvrdil, ţe to znamená vydat Anglii na pospas všem moţným nebezpečím demagogie. Skutečná otázka tkvěla v tom, které straně by dal nový volič přednost. Gladstone však mluvil se vznešeným pohrdáním o všech, kteří se odvolávali na volební statistiky a měřili lidové síly jako armádu nájezdníkŧ. „Lidé, kterých se tyto poznámky týkají, jsou naši bratři, křesťané jako my, naše tělo a naše krev.“ Na to se ho obratem zeptal jeden tory, proč je to tedy naše tělo a naše krev aţ od sedmi liber nájmu.

I.

V roce 1866 asi třicet whigŧ, kteří se bránili jakémukoli pokroku na cestě k demokracii, odmítlo odhlasovat Gladstonovy reformy. Lidé je překřtili na „adulamity“, protoţe „kdyţ se král David skryl před Saulem v jeskyních nedaleko města Adulámu, všichni, kdo měli dluhy a byli nespokojeni, se seskupili kolem něho“. Derby a Disraeli pak s pomocí pasivní podpory „adulamitŧ“ svrhli Russela a Gladstona a jako menšina, která získala moc, chtěli udělat z konservativní strany stranu moderní, která by nestála jako stará strana

II. 418


toryŧ proti kaţdé změně, ale respektovala by staré anglické instituce (monarchii, sněmovnu lordŧ a anglikánskou církev) a byla by zároveň schopná je podle nových okolností pozměňovat. Disraeliho úsilí, aby „vychoval svou stranu“, nebylo marné, konszervativní strana mu vděčila za své druhé a dlouhé mládí. Připomínal aristokracii, ţe její tradiční úlohou není drţet lid na uzdě, ale vést jej, a umoţnil starým anglickým rodinám, které měly řízení země dlouho ve svých rukou, i nadále zastávat významnou úlohu v nové, změněné společnosti. Po některých dílčích ústupcích liberálŧm si nechal v roce 1867 odhlasovat Dolní sněmovnou novou volební reformu. Volební právo stejně jako v roce 1832 záviselo na vlastnictví domu nebo na výši nájemného, ale sazba byla zejména v malých městech niţší a výsledek reformy byl ten, ţe počet voličŧ se zvýšil o jeden milion, převáţně z řad prŧmyslových dělníkŧ. Jaký bude politický postoj nových voličŧ? To nikdo nevěděl a sám Derby připouštěl, ţe nový zákon bude „skokem do tmy“. Byl však nesmírně pyšný na to, ţe whigy připravil o jedno z oblíbených témat, a věřil stejně jako Disraeli ve zdravý rozum anglických dělníkŧ. Konservatívci tohoto kroku později nemuseli litovat, ale první volby, vypsané krátce po přijetí reformy v roce 1868, vyhráli liberálové. Nedlouho po přijetí volebního zákona předal lord Derby, který byl nemocen, místo leadera konzervativní strany Disraelimu. Přibliţně ve stejné době se stal nepopiratelným vŧdcem liberální strany Gladstone a oba muţi, kteří stáli po Peelově pádu vţdycky proti sobě, se najednou dostali do přímého konfliktu. Politický boj mezi Disraelim a Gladstonem měl kromě svého lidského rozměru i hodnotu příkladu, protoţe ukázal, jak dŧleţité je pro zdar parlamentního reţimu určité dramatické kouzlo. Pokud mají být pro občany země skutečné vzpoury nahrazeny sněmovními revolucemi, je nutné, aby řečnické bitvy byly samy o sobě vznešenou podívanou. Díky vzájemně tak rozdílným, ale v obou případech oslnivým talentŧm Disraeliho a Gladstona byly parlamentní boje ve Westminsteru celých dvacet let zápasy mezi obry. Tady se střetaly dvě filosofie a dva duchovní postoje. Na jedné straně váţnost, opravdovost, vědomá ctnost, na druhé straně lesk, duchaplnost a pod zdáním strojené lehkováţnosti víra neméně pevná neţ Gladstonova. Gladstone věřil ve vládu lidu, byl připraven přijmout všechny podněty lidu a hlásal svou ochotu uskutečnit všechny reformy, které si bude lid přát, i kdyby se měly dotknout nejstarších anglických tradic. Disraeli naproti tomu věřil ve vládu pro lid, v nutnost udrţet zemi v určitém rámci a připouštěl reformy jenom potud, pokud nejsou v rozporu s určitými základními institucemi, spjatými s trvalými rysy lidské přirozenosti. Kresby, na

III.

419


nichţ je vidět, jak Gladstone kácí v Hawardenu stromy a Disraeliho, jak se zdráhá nechat porazit třeba jenom jediný strom v Hughendenu, jsou opravdu přiléhavými symboly obou postojŧ. Gladstone byl předsedou vlády v letech 1868-1874, Disraeli v letech 1874-1880 a Gladstone znovu v letech 1880-1885. Během těchto osmnácti let došlo na kontinentu k velkým změnám. Disraeli ani Gladstone nemohli pochopit, ţe evropskou „rovnováhu moci“ by mohla narušit nová mocnost, Prusko. Palmerston strpěl připojení Šlesviku a Holštýna k Prusku, Disraeli a Gladstone přihlíţeli jako svědci nečinně rakousko-pruské válce a později i francouzsko-německé válce, které potvrdily pruskou nadvládu a vedly ke vzniku německé říše. Rusko také nemeškalo, vypovědělo paříţskou smlouvu, která ukončila krymskou válku, a obnovilo v Černém moři svoje válečné loďstvo. I tady nechal Gladstone věcem volný prŧběh. Nebezpečí ústupkŧ však tkví v tom, ţe s nimi roste chuť a odvaha toho, komu se ustupuje. Zdálo se, ţe Anglie spí a i nejslabší mocnosti si myslely, ţe nyní mohou britského lva beztrestně dráţdit. Kdyţ to trvalo jiţ trochu příliš dlouho, veřejné mínění se nad takovou slabostí rozhořčilo. V jednom divadle předváděli Gladstona, jak přijímá čínské vyslance, kteří od něho ţádají Skotsko. Předseda vlády zauvaţoval a pak přišel jenom na tři moţnosti: vydat Skotsko okamţitě, chvíli počkat a pak Skotsko stejně vydat, nebo nechat rozhodnout o celé záleţitosti nezávislého arbitra. Obecenstvo soudilo, ţe satira je dosti výstiţná.

IV.

Zahraniční politika Disraeliho byla odváţnější, ale také nebezpečnější neţ politika Gladstonova. Zatímco Gladstone chtěl mír za kaţdou cenu, nestaral se příliš ani o impérium, přál své zemi mnohem spíše morální neţ imperiální prestiţ, a zaslouţil se tak o to, ţe jeho stoupenci dostali přezdívku Little Englanders (přívrţenci malé Anglie), Disraeli a jeho přátelé si otevřeně říkali „imperialisté“. Idea impéria, která po smrti Chathama a po ztrátě amerických kolonií upadala, znovu oţila v Disraeliho romantických představách. Dávno před Chamberlainem, dávno před Rhodesem, dávno před Kiplingem měl ryze „římskou“ představu o úloze a povinnostech Anglie ve světě. Bez ohledu na přání většiny své strany, která měla strach z jakýchkoli změn, nechal královně přiznat titul indické císařovny. V roce 1875 koupil tajně od egyptského místokrále za čtyři miliony liber 177 tisíc akcií Suezského prŧplavu. Většina akcií sice zŧstala ve Francii, ale Anglie tak získala část podniku, který pro ni byl nesmírně dŧleţitý, protoţe Suezský prŧplav otevíral nejkratší cestu do Indie a

V.

420


Číny. V tomtéţ roce přešel jiţ starý a unavený Disraeli jako lord Beaconsfield do Sněmovny lordŧ. Evropu stále znepokojoval konflikt mezi Tureckem a jeho křesťanskými provinciemi, které bránilo, protoţe je chtělo získat pro sebe, carské Rusko. Disraeli se ničeho na světě neobával tak jako Ruska ve Středozemním moři. Prvotní zásadou britské politiky podle něho bylo udrţet svobodné spojení s Indií. Takové spojení po souši bylo moţné jenom přes spřátelené Turecko, po moři takové spojení otevíral Suezský prŧplav, který by byl lehce zranitelný, kdyby se turecké asijské provincie ocitly v rukou nepřátelského státu. Disraeli se tedy postavil na stranu Turecka. Kdyţ však Turecko začalo v Bulharsku páchat hrŧzná zvěrstva, pozdvihl proti němu lord Gladstone anglické veřejné mínění řečnickým taţením, které Disraeli odsoudil jako směšné, ale které zapŧsobilo svou vřelostí na široké zboţné vrstvy. Vření bylo tak veliké, ţe Beaconsfield musel od zásahu upustit. Krátce nato mohlo Rusko vnutit Turkŧm sanstefanskou smlouvu. Evropské Turecko téměř úplně zmizelo a velké Bulharsko umoţnilo Rusŧm volný přístup do Středozemního moře. Lord Beaconsfield povaţoval takovou smlouvu pro Anglii za nepřijatelnou a poslal Rusku ostré ultimátum. Rusko, které bylo vyčerpáno válkou, zastrašeno příchodem indických plukŧ a vysláním britského válečného loďstva do Cařihradu, se podrobilo. Toto vyjednávání v Palmerstonově stylu, s válečnou flotilou v čele a s diplomacií v brázdě za ní, anglické pýše zalahodilo. Berlínský kongres sanstefanskou smlouvu revidoval (1878). Bulharsko bylo rozděleno na dvě části, Rakousku byla slíbena Bosna a Anglie dostala Kypr. Zdálo se, ţe berlínská smlouva je dokonalým úspěchem lorda Beaconsfielda, jehoţ odměnou byl podvazkový řád. Ve skutečnosti však Kypr nebyl Anglii nikdy moc uţitečný, Turecko dál špatně zacházelo se svými křesťanskými poddanými, kteří mu byli smlouvou vráceni, a bosenská záleţitost měla v roce 1914 rozpoutat světovou válku. V roce 1879 nepřátelství Ruska, jehoţ ministři se vrátili z Berlína silně zaujati proti Anglii, podnítilo ozbrojené potyčky na hranicích Indie. Kdyţ pak zakrátko vypukla nová válka, africké taţení proti Zulukafrŧm, začalo si veřejné mínění myslet, ţe i kdyţ Gladstonova mírumilovná politika byla neslavná, je Disraeliho imperialistická politika nebezpečná. V roce 1879 podnikl Gladstone ve Skotsku s nesmírným úspěchem novou velikou řečnickou kampaň. Ve svých vystoupeních říkal voličŧm, ţe nyní jiţ nejde o to, schválit nebo neschválit nějaké opatření, ale o rozhodnutí mezi dvěma morálkami. Jiţ pět let se mluví jenom o zájmech britského impéria, o jeho vědecky opodstatněných hranicích, o nových

VI.

421


Gibraltarech... A výsledek? Větší a nepřátelské Rusko, pobouřená Evropa, válka v Indii, veliká krvavá skvrna v Africe. Proč? Protoţe na světě existují i jiné věci neţ politické zájmy, říkal Gladstone, existují také mravní potřeby. „Uvědomte si, ţe posvátnost ţivota ve sněhem zapadaných afghánských vesnicích je v očích Všemohoucího stejně nedotknutelná jako ve vesnicích našich.“ Ten krásný výraz dravého ptáka, ty pronikavé a pŧsobivé oči, ten hlas, jehoţ neochabující síla vypadala jako zázrak, to vznešené a zboţné učení naplňovalo skotské venkovany, upřímně věřící, obdivem téměř úzkostným; naslouchají mu jako boţským slovŧm nějakého proroka. Ve volbách roku 1880 byl Disraeli a jeho strana rozdrceni. Hlásat mír je snadnější neţ jej udrţet. Gladstone byl ve své hrŧze z násilí upřímný, ale nakonec byl nucen pouţít je také, a to tím spíš, ţe jeho počáteční slabost zvyšovala na všech stranách nebezpečí a zmatky. První nepříjemnosti přišly z jiţní Afriky. Od té doby, co Angličané připojili během napoleonských válek ke svému koloniálnímu panství Kapsko, holandskou kolonii, propukaly tam spory mezi holandskými farmáři a anglickými osadníky. V roce 1877 Angličané obsadili holandskou republiku Transvaal; v roce 1881 Búrové povstali a zvítězili pod horou Majuba nad nevelkou okupační anglickou armádou. Gladstone to vzal na vědomí a Búrŧm vrátil nezávislost. V Irsku tajně rozvíjela svou činnost buřičská a protianglická republikánská strana. V Dolní sněmovně osmdesát poslancŧ, bojujících pod vedením záhadného a skvělého Parnella za Home Rule, tj. za irskou nezávislost, dělalo anglické vládě potíţe. V Irsku samém pak doplňovala parlamentní činnost i přímá akce, která dospěla aţ k vraţdám. Sedlácí odmítali platit nájemné z pozemkŧ. Gladstone se jim marně pokoušel pomoci pozemkovým zákonem (Land Act), podle kterého měly zvláštní soudy právo prověřovat nájemní smlouvy, marně propustil na svobodu Parnella a jeho přátele, které nechal pro pobuřování zatknout. Za několik dnŧ začaly atentáty znovu. Rozhořčené anglické veřejné mínění si na vládě vynutilo předloţení donucovacího zákona, který přinesl určité výsledky.

VII.

Po Transvaalu a Irsku se ozval i Egypt. Špatná správa egyptského místokrále vedla Francii a Anglii ke společnému dozoru nad financemi a správě egyptského dluhu. Po masakru Evropanŧ v Alexandrii stáhla francouzská vláda - spíše ze strachu neţ po zralé úvaze - své válečné loďstvo. I Gladstone by anglickou flotilu nejraději odvolal, ale tisk a veřejnost mu to nedovolily. Anglická armáda vstoupila do Káhiry. Tento výboj, „podniknutý v nestřeţeném okamţiku“, získal Gladstonovi, který tento krok

VIII. 422


osobně ostře odsuzoval, velkou popularitu. Teoreticky bylo obsazení Egypta jen dočasné, coţ Francie ţárlivě sledovala. Ve skutečnosti spravoval brzy celou zemi, kde měl formální svrchovanost egyptský místokrál, sir Evelyn Baring, pozdější lord Cromer. Anglická okupační armáda zŧstala „prozatím“ v Egyptě. Kdyţ se v egyptském Súdánu prohlásil jeden fanatický muslim za mahdiho (očekávaného spasitele), spojil derviše a vyhnal egyptské vojáky, byl do vzbouřené provincie poslán generál Hicks, kterého tam rozsekali na kusy. Gladstone se rozhodl vyklidit Súdán a dost nerozumně pověřil operací generála Gordona, neobyčejného člověka, který si získal během válečných výprav do Číny velkou pověst, byl však stejný fanatik jako mahdi. Místo vyklizení Súdánu se uzavřel v Chartúmu a marně ţádal posily. Kdyţ se Gladstone rozhodl mu je poslat, bylo jiţ pozdě. Mahdi generála a jedenáct tisíc muţŧ posádky zmasakroval. Gordon měl všechny potřebné ctnosti, aby se stal národním hrdinou, jeho tvrdošíjnost se líbila zastáncŧm impéria, jeho láska k bibli protestantŧm, jeho fantazie anglickému lidu. Jeho smrt zpŧsobila pád vlády. Teprve v roce 1898 pomstila jeho násilnou smrt Kitchenerova trestní výprava. Doma v Anglii odstranil Gladstone některé náboţenské nerovnosti, provedl odluku irské anglikánské církve od státu, neboť k její podpoře neměli irští katolíci ţádný dŧvod, zajistil nonkonformistŧm, kteří měli jiţ v roce 1836 volný přístup na novou londýnskou universitu, moţnost studovat i na universitě oxfordské a cambridgské. Education Act (Forsterŧv školský zákon) z roku 1870 poloţil základy státní školské soustavy. Princ Albert byl nesmírně pohoršen daleko vyšším počtem analfabetŧ v Anglii neţ v Německu a Francii. V Manchesteru ze sta manţelŧ podepisovalo oddací list plných čtyřicet pět kříţkem, protoţe neumělo psát; v roce 1845 bylo 33% muţŧ a 49% ţen negramotných, v roce 1861 pak 25% a 35%. Viktoriánská samolibost nepřipouštěla, ţe by v této věci bylo nutné napodobit kontinentální země. Šlechtické a střední vrstvy posílaly své děti do public schools, drobný lid měl dlouho jenom školy vydrţované církvemi. Forsterŧv zákon konečně zaloţil i ve vesnicích, kde nebyla laická škola, státní školy, které zŧstávaly křesťanské, ale nebyly církevní. V roce 1891 byla v Anglii zavedena povinná školní docházka, od roku 1912 pro všechny zdarma. Je třeba poznamenat, ţe Anglie - země, kde se školy nejméně na celém světě věnovaly výuce věd - dala světu několik největších vědcŧ devatenáctého století, Darwina, Huxleye, lorda Kelvina, Clerka Maxwella, Listera a Thomsona. Chránily snad nenáročné učební osnovy mozky těchto géniŧ před předčasným opotřebováním?

IX.

423


V roce 1877 dal Disraeli volební právo dělníkŧm prŧmyslových měst, v roce 1884 dostali od Gladstona stejné právo zemědělští dělníci. Zákon o tajných volbách a zákon o volebním úplatkářství skoncovaly s plutokratickým reţimem. V roce 1884 je ze sedmi milionŧ dospělých muţŧ pět milionŧ voličŧ. Volební právo nemají jenom ti, kteří bydlí v rodině nebo domě svého pána (sluţebníci), nebo ţijí v domě svého otce (synové ţijící s rodinou), a konečně všechny ţeny. Místní správu od tohoto okamţiku zajišťovaly volené sbory a smírčí soudci ztratili svou správní moc, kterou měli z dob Tudorovcŧ. Anglie přešla bez váţnějších otřesŧ za jedno pŧlstoletí od oligarchie k demokracii. V téţe době však zeslábla i nezávislost Dolní sněmovny. V bývalém aristokratickém systému se mohl kaţdý větší šlechtic ve svém volebním obvodu (nebo ten, komu jej přenechal) povaţovat za politicky nezranitelného; jak bude hlasovat v parlamentu, záleţelo jenom na jeho vlastní vŧli, protoţe ministerský předseda neměl nad ním ţádnou moc, s výjimkou korupce, jíţ však počestní a bohatí poslanci úspěšně odolávali. V demokratickém systému byla všechna poslanecká křesla najednou nejistá, ţádný poslanec si nikdy nebyl jist, ţe ho rozsáhlé a rozmarné voličstvo znovu zvolí, pro ministerského předsedu byla proto hrozba rozpuštění parlamentu účinným prostředkem, jak pohnout váhavci. Liberální sdruţení, zaloţené Josephem Chamberlainem v Birminghamu, poskytlo názorný příklad toho, co bylo podle vzoru Ameriky nazváno caucus72. Strany se staly mocnými organizacemi, které vybíraly kandidáty, shromaţďovaly volební fondy (někdy získávané prodejem šlechtických titulŧ) a ukládaly králi, aby jmenoval jejich vŧdce předsedou vlády. Premiér si mohl být s výjimkou nějaké nepředvídatelné nehody, nějakého váţného osobního poklesku nebo rozkolu ve straně postupem doby stále více jist, ţe po příznivých volbách si svoji politickou moc udrţí po celé volební období. A tak se nepředvídaným dŧsledkem volebních reforem stalo upevnění výkonné moci a anglický volební systém se přiblíţil americkému, ale zároveň se vyhnul nebezpečnému překrývání presidentských voleb s volbami do Kongresu.

X.

Zdálo se, ţe obě veliké tradiční anglické strany jsou věčné, a člověk, který by roku 1892 prorokoval, ţe se jednoho dne vlády zmocní dělnická strana, by musel mít hodně velkou odvahu. Anglický socialismus, počínaje Thomasem Morem a konče Williamem Morrisem, byl čirou a neúčinnou

XI. 72

Politické shromáţdění k určení volebních kandidátŧ nebo kandidátŧ na veřejná místa pozn. red. 424


utopií. Německý Ţid, Karel Marx, který ţil od revoluce roku 1848 v Londýně, tady v roce 1864 vydal Kapitál, který se stal koránem socialismu, jako bylo kdysi Bohatství národů biblí liberalismu. V této knize psal o dŧsledcích svobodné soutěţe, které Adam Smith neočekával, a oznamoval, ţe stejně jako burţoazie zvítězila nad feudalismem, vyvlastní proletariát jednoho dne burţoazii. Třídní boj však ve vzkvétající Anglii našel jenom málo bojovníkŧ. Musela přijít dlouhá a bolestná hospodářská krize, která začala v roce 1875, aby vznikla sociálnědemokratická federace, zaloţená příslušníkem burţoazie Hyndmanem, ale i potom měl tento muţ na ţivot dělníkŧ nekonečně menší vliv neţ aktivní tradeunionisté. Socialismus měl v Anglii vţdycky svéráznou podobu. S Robertem Owenem byl reformační a paternalistický, s Ruskinem a preraffaelity estetický, s Fabiánskou společností intelektuální, paradoxní a váhavý a konečně s Ramsayem MacDonaldem parlamentní a evangelický. A právě touto svou poslední vlastností přiláká později kromě skutečných dělníkŧ i část nonkonformistických středních vrstev. Tak jako Bentham a Mill ovlivňovali svým učením viktoriánské intelektuály a postarali se o vítězství individualistické-ho liberalismu, usilovali fabiánci, zejména Bernard Shaw a manţelé Webbovi v duchu eduardovských intelektuálŧ o domovské právo kolektivismu. Od kontinentálního socialismu se fabiánský kolektivismus lišil hlavně dvěma znaky - spíše neţ na prŧmyslový kapitál útočil na pozemkovou rentu a na velké pozemkové vlastnictví a nevelebil přímou vládu prostřednictvím lidových voličŧ, nýbrţ zŧstával věrný zásadám zastupitelské vlády. Fabiánské ideje zanedlouho ovlivní finanční a sociální politiku pokrokových liberálŧ, jakým byl Lloyd George.

425

KNIHA SEDMÁ - Impérium v devatenáctém století

VI. IMPÉRIUM V DEVATENÁCTÉM STOLETÍ Po ztrátě amerických kolonií se v Anglii značně rozšířil názor popírající jejich hospodářskou hodnotu. Ostatně Wesley probudil v některých náboţensky zaloţených lidech výčitky svědomí vŧči domorodým rasám a zvláště těm, které přijaly křesťanství. Lhostejnost a pochybnosti vysvětlují překvapivou velkomyslnost, s níţ Anglie dvakrát - v roce 1802 a v roce 1815 - vrátila Francii a Holandsku jejich kolonie, které by mohla s ohledem na svou námořní nadvládu snadno dobýt. Francii vrátila francouzské Antilly, ostrov Bourbon, právo rybolovu na Novém Foundlandu a mnoho dalších území. Holandsku vydala Jávu, Curacao a Surinam. Přesto však angličtí vyjednavači, v některých bodech vedeni temným instinktem, zachovali alespoň kostru impéria. Indie a Kanada zŧstaly jeho dvěma základními částmi. Mys Dobré naděje, dobytý v roce 1796, si ponechali jako uţitečnou námořní zastávku na cestě do Indie. Gibraltar, Malta a Jónské ostrovy ovládaly Středozemní moře. V Tichém oceánu byla jiţ v roce 1738 zaloţena trestanecká kolonie v Austrálii. Tak vzniká v hrubých rysech kostra budoucího britského impéria, ale nikdo si jistě nedovedl představit, ţe se jednoho dne z těchto roztroušených zemí stane Commonwealth čili federace autonomních státŧ spojených dobrovolně přijatým svazkem.

I.

Jestliţe toto nové impérium neměl někdy později potkat stejný osud jako anglické kolonie v Americe, musely jeho jednotlivé části, přinejmenším ty, kde se usadily početné komunity obyvatelstva bílé rasy, dostat určitou autonomii. Při studiu anglických dějin jsme viděli, jak se rodí a roste hluboký vztah Anglosasŧ k jejich svobodám. Toto cítění si také vzali s sebou do všech koutŧ světa. Anglický osadník, který často opouštěl rodnou zemi jenom proto, aby unikl náboţenskému a sociálnímu útlaku, nebyl člověkem, který by se smířil s tím, ţe jako vystěhovalec ztratí právo podílet se na vládě země, kde chtěl ţít. V koloniích stejně jako v mateřské zemi bylo nutné dodrţovat dvě hlavní zásady, které, jak říká Fisher, jsou dvěma póly anglosaské rasy, „z nichţ první spořívá v tom, ţe kaţdá vláda se musí opírat o souhlas ovládaných, a druhá, ţe úkolem kaţdého státníka je předejít revoluci pomocí reformy“. Jak však vytvořit z kolonií svobodné státy a přitom udrţet jednotu impéria? Řešit tento problém

II.

426


vítězstvím jedné abstraktní úvahy nad jinou stejně abstraktní úvahou, to by se příčilo duchu anglosaské rasy. Šťastná náhoda vytvořila první dominium, úspěch vedl k následování, a tak se zrodil Commonwealth. Tou šťastnou náhodou byla skutečnost, ţe v jedné oblasti Kanady ţilo francouzské obyvatelstvo, které jmenovalo v roce 1791 zákonodárné shromáţdění jazykem i duchem téměř francouzské, zatímco výkonná moc byla v rukou anglického guvernéra, obklopeného radou, kterou tvořili vesměs angličtí hodnostáři. V případě neshody - a za daných okolností byly neshody nevyhnutelné - se na druhé straně oceánu znovu rodil starý konflikt monarchy s parlamentem, který v Anglii vedl k pádu Stuartovcŧ. V roce 1837 vypukla ve francouzské Kanadě vzpoura a rozšířila se i do anglických provincií. Vzpoura byla snadno potlačena, jenom umíněná nebo slepá vláda by však mohla nedbat takového projevu nespokojenosti. Whigové moudře vyslali do Kanady státníka, který se nebál pokusŧ. Lord Durham měl odváţné srdce a ohavnou povahu, to je však pro vŧdce vcelku dobrá kombinace. Po několikaměsíčním pobytu podal o situaci v Kanadě opravdu pozoruhodnou zprávu. Končila tím, ţe je nutné v obou provinciích, pokud mají být těsněji spojeny, vytvořit nějakou formu ministerského zastoupení. „Nechci se dotknout nějakých výsad královské koruny,“ psal, „ale koruna se musí podřídit nutným dŧsledkŧm zastupitelských institucí a musí vládnout prostřednictvím těch, kteří mají plnou dŧvěru zastupitelského sboru.“ Pro mnoho vrstevníkŧ byla tato myšlenka lorda Durhama revoluční. Povaţovali to za rozbití všech svazkŧ mezi kolonií a mateřskou zemí. Co se stane, kdyţ mezi královským zástupcem a místní vládou vznikne spor? Přesto bylo riziko podstoupeno. Nový generální guvernér, lord Elgin, odváţně sestavil vládu, skládající se z reformistických Kanaďanŧ, kteří měli tehdy v zemi velikou většinu a z nichţ mnozí se zúčastnili povstání. Pokus se podařil. S dŧvěrou přišla i oddanost. Od tohoto okamţiku byla zásada self-government (autonomní vlády) přijata. Právně se nic nezměnilo, protoţe bylo nutno respektovat zvyklosti. Anglické vládě zŧstala výsada jmenovat ministry. Ve skutečnosti vybírala ministry pouze z lidí, kteří měli dŧvěru kanadských sněmoven. Tak se největší koloniální revoluce odehrála bez písemností a bez hluku. To bylo vzorné britské řešení.

III.

Právo zavést liberální zřízení dostaly v letech 1850-1875 také rozličné státy, tvořící Austrálii a Nový Zéland. Sloţitější problém vznikl v zemích, kde vedle sebe ţili nepočetní bílí osadníci a nesčíslní

IV.

427


domorodci. Dát v těchto zemích všechna práva kontroly bílé menšině by bylo nebezpečné, protoţe bělošská menšina by svých práv mohla zneuţít a domorodce utlačovat. V Jiţní Africe byl tento problém ještě obtíţnější vzhledem k přítomnosti dvou evropských ras. Víme jiţ, ţe kapské kolonie tvořili v době, kdy Anglie tuto zemi obsazovala, holandští farmáři, ţe tito rolníci (neboli Búrové) se nejdříve stěhovali do Natalu, později do Transvaalu a Oranţska, kde vytvořili dvě republiky; potom vzbouření Búrové zničili anglické vojenské síly pod Majubou a Gladstone se tehdy Transvaalu vzdal. Anglická kolonizace Jiţní Afriky však pokračovala nadále prostřednictvím soukromé „společnosti“, jejíţ duší byl Cecil Rhodes, Clive tohoto kontinentu. Kdyţ pak později objevili v Transvaalu zlatá a diamantová loţiska, zamířil do holandských republik proud anglických vystěhovalcŧ, kteří sice dostali právo získat v těchto oblastech koncese, nikoli však občanská práva. V roce 1895 se jeden Angličan, doktor Jameson, na popud svého přítele Cecila Rhodese odváţil uprostřed míru podniknout do Transvaalu ozbrojenou výpravu, aby svrhl tamní vládu. Byl poraţen a zajat, a dostal tak britskou vládu, kterou Búrové podezřívali z tajné podpory tohoto nájezdu, do krajně nepříjemné situace. Během celé druhé poloviny devatenáctého století si Afriku, „světadíl vymyšlený Prozřetelností, aby souţil Foreign Office“, kus po kuse rozebíraly evropské mocnosti. Mezi lety 1853-1873 prozkoumal Livingstone oblast okolo jezera Tanganjika, po něm prošel kříţem kráţem pevninu Stanley. Po zpřístupnění nových území se o ně začaly svářit Německo, Belgie, Francie a později i Itálie. Oficiální Anglie zŧstávala dlouho mimo hru. Nové britské kolonie - Nigérii, Rhodesii, Keňu a Ugandu - zaloţily velké anglické společnosti, a to nejen Jihoafrická britská společnost (British South Africa Company) Cecila Rhodese, ale i další, jako Nigerijská královská společnost (Royal Niger Company) a Východoafrická společnost (East Africa Company). Tento zajímavý návrat ke starému systému výsadních společností je moţné vysvětlit tím, ţe pro imperiální vládu bylo výhodné ponechat na podnikavých kapitalistech náklady spojené s prŧzkumem a prvním usazením. Pokud podnik skončil neúspěchem, tak se od něj ustoupilo, pokud se však dařil, nastoupila na místo společnosti imperiální vláda. Tak postupně vznikla v Africe říše tak obrovská, ţe Rhodes mohl naplánovat vybudování ţelezniční tratě, která spojovala mys Dobré naděje s Káhirou, aniţ by opustila britské území. Tuto trať vlastně přerušovala jenom německá Východní Afrika, kterou Anglie získala teprve po první světové válce.

V.

428


V Indii po rozpadu mogulské říše pokračovala, téměř proti své vŧli, v dobývání země výsadní společnost (East India Company). Do země přivedla sbor úředníkŧ, který ze všech sil bojoval proti hladu a anarchii. Reformátoři z roku 1832 chtěli uplatnit i zde svoje zásady a podle Indian Charter Act (Indický výsadní výnos) z roku 1833 mŧţe kaţdý poddaný Jeho Veličenstva zastávat jakékoli místo bez ohledu na rasu, rodiště a barvu pleti. V roce 1857 vypukla v domorodých indických plucích, kterým Společnost svěřila, jako kdysi římská říše, bezpečnost země, hrozná vojenská vzpoura. Odvetná opatření po strašlivých masakrech ţen a dětí, které povstalci pobili, byla účinná a brutální. Britská vláda převzala sama správu země a posádka evropského vojska vzrostla na sedmdesát pět tisíc muţŧ. Po nových válečných výpravách proti Mahrátŧm, Sikhŧm, Gurkhŧm a konečně proti Barmáncŧm bylo dobytí poloostrova ukončeno (1885).

VII.

Kipling opěvoval Indian Civil Service (Indickou civilní správu), jiní spisovatelé však jejím členŧm vyčítali rasovou povýšenost a nedostatek styku s domorodci. Faktem zŧstává, ţe v Indii se třemi sty padesáti miliony obyvateli udrţelo po vzpouře mír, s výjimkou několika nevyhnutelných menších sráţek, sedmdesát pět tisíc evropských a stopadesát tisíc domorodých vojákŧ. Počet anglických úředníkŧ opravdu nikdy nepřesáhl číslici pět tisíc a rozloha zúrodněných, zavodněných a asanovaných pozemkŧ byla vskutku enormní. Počet indického obyvatelstva vzrostl za anglické nadvlády o dvě stě třicet milionŧ lidí. A konečně, angličtina je jediným společným jazykem nesčetných indických národností, kterým se mluví na celoindických kongresech. To všechno jsou fakta. Mocná vrstva Hindŧ s evropským vzděláním mohla obsadit četná místa v administrativě. I Indie samozřejmě dospěla k ţádosti o selfgovemment, právo udělované dominiím, a dokonce k ţádosti o úplnou nezávislost. Od rusko-japonské války snášel Orient nadvládu Západu jenom s velkou nevolí. Objevila se četná národní hnutí, přijímaná anglo-indickou administrativou dosti nevlídně, ale tolerovaná imperiální vládou, která i zde stejně jako jinde hledala přijatelný kompromis. Vládní autorita pomalu přechází na Hindy. V roce 1917 přešlo veřejné školství a většina vnitřní správy na indické provinční vlády, které jsou odpovědné voleným sněmovnám, a v rukou britských úředníkŧ zŧstala jenom armáda a policie.

VIII.

IX.

Tragédií kaţdé koloniální správy je skutečnost, ţe vede-li si dobře, její úspěchy zároveň uvolňují svazky s mateřskou zemí. Ozdravění 429


financí, rozvoj školství, bohatství a pořádek musejí stejně v Egyptě jako v Indii probudit touhu po větší nezávislosti. Nicméně se v té době zdálo, ţe není nemoţné spojit svobodné národy společným závazkem vzájemné obrany, preferenčními tarify a pouty jazyka a kultury. Nová povaha impéria bude ve dvacátém století jedním z poválečných problémŧ. V devatenáctém století bylo v prvé řadě nutné, aby toto impérium konečně rozhodlo o své státní formě a bylo uznáno soupeřícími národy. Tento dvojí úkol vyţadoval vládu, která v impérium věřila; to byla šance pro konservativce.

430


VII. SOUMRAK LIBERALISMU Královna Viktorie si Gladstona váţila, ale povaţovala ho za nebezpečného státníka. „Oslabil ve světě autoritu této země,“ říkala. Myslet na všechny své poddané téměř jako na „své národy“, to byla jedna z jejích zvláštních schopností. Po Gordonově zavraţdění přestalo Gladstonovi mnoho voličŧ i přes jeho obdivuhodnou výřečnost dŧvěřovat. Ve volbách roku 1886 sice získal po krátkém mezivládí toryŧ malou většinu, ale k té mu pomohli Irové. Paradoxním dŧsledkem parlamentní hry bylo, ţe se tito cizinci stali v Anglii jazýčkem na vahách. Brzy se rozšířila pověst, ţe Gladstone si tuto pomoc koupil tím, ţe jim slíbil Home Rule. To byla pravda, ministerský předseda předloţil v dubnu 1886 parlamentu návrh zákona přiznávající Irsku autonomii a zakládající irský parlament v Dublinu. Všechny vnitřní záleţitosti měla řešit jediná sněmovna (sloţená ovšem ze dvou druhŧ poslancŧ: jednou skupinou by byli poslanci volení ve městech a hrabstvích, druhou skupinou pak poslanci nesesaditelní), zatímco imperiální vláda by si ponechala kontrolu armády, cel a zahraniční politiky. Irsko by impériu platilo ročně svŧj podíl na společné náklady. Joseph Chamberlain, lord Hartington a další vedoucí politici protestovali; smířili by se s federalistickým řešením, ale o separatistickém řešení nechtěli ani slyšet. „Minulost Parnella a jeho přátel neospravedlňuje Gladstonovu dŧvěru,“ říkali. Brzy potom vystoupili tito „unionisté“ jakoţto zastánci jednoty s Irskem z liberální strany a aniţ vstoupili do strany konservativní, začali ji podporovat proti Gladstonovi. Gladstone vydal provolání k voličŧm, ale země odpověděla nepřátelsky. Bylo zvoleno čtyři sta unionistŧ a z toho tři sta osmnáct konservativcŧ. Gladstonovi stoupenci byli poraţeni a moc přešla do rukou lorda Salisburyho, který vedl unionistickou koalici.

I.

Robert Cecil, markýz ze Salisbury, se na lidské záleţitosti díval s odstupem, ale i s hlubokou moudrostí. Za Disraeliho vlády odsoudil romantické sny jejího šéfa stejně přísně jako Gladstonŧv idealismus. Ze vznešených a mravních argumentŧ, které většina politikŧ pouţívá k prosazení vlastních zájmŧ, měl hrŧzu. Díval se na lidské společnosti jako na křehké organismy, do kterých není radno příliš zasahovat. Kdyţ po dvaceti letech moci

II.

431

KNIHA SEDMÁ - Soumrak liberalismu

odstoupil, odcházel, aniţ vyřešil sociální otázky nebo irský problém, ale zato se mu podařilo během své vlády zabránit jakýmkoli zmatkŧm. V zahraniční politice se stejně jako ve vnitřní politice snaţil vyhýbat emocím a myslet „chemicky“. Nechtěl v sobě chovat vŧči cizím národŧm ani sympatie, ani antipatie. Jako samotář v osobním ţivotě vedl i svou zemi ke splendid isolation, skvělé osamělosti. Takový postoj byl po celou dobu vlády lorda Salisburyho, do roku 1912, nejen moţný, ale také rozumný. Po něm však přišla doba, kdy si ohroţená Anglie musela stejně jako za Pittových časŧ najít na pevnině svého vojáka. Dlouhou vládu lorda Salisburyho přerušilo jenom jedno krátké mezidobí. Po volbách roku 1892 tvořili sněmovní většinu znova gladstonovští liberálové a irští zastánci Home Rule (home rulers). Nezkrotný Gladstone předloţil ještě jednou ve svých třiaosmdesáti letech Dolní sněmovně k hlasování Home Rule. Lordi však zákon zamítli a nebyl to zákon dost populární k tomu, aby se právě o něj svedl boj na ţivot a na smrt se Sněmovnou lordŧ. Gladstonova demise nechala liberální stranu bez vŧdce, protoţe vzájemná nesnášenlivost mezi Williamem Harcourtem a lordem Roseberym, kteří by si oba mohli obléci Eliášŧv plášť, vylučovala jakoukoli spolupráci. Úloha konservativcŧ se tváří v tvář takto rozděleným protivníkŧm velmi usnadňovala. Tentokrát se liberální unionisté, Hartington (pozdější vévoda z Devonshiru), Joseph Chamberlain a jejich přátelé, rozhodli přijmout nabízená křesla a vstoupit do vlády po boku lorda Salisburyho a jeho synovce Arthura Balfoura. Byla to doba soupeřících imperialismŧ, řevnivostí a pletich. V Americe vedl spor o hranice mezi Venezuelou a britskou Guyanou presidenta Spojených státŧ k tomu, aby se znovu odvolal na Monroeovu doktrínu, a kdyby Salisbury nepřistoupil na smírčí soud, došlo by moţná i k válce. V Africe zabraly francouzské výpravy při svém postupu údolími Nigeru a Konga rozsáhlá území, která přerušovala spojení anglických kolonií s jejich zázemím. Francie tak neměla ţádný dŧvod, aby se vzdala Egypta. Doufala, ţe se do Egypta dostane po horním Nilu, a výprava vedená poručíkem Marchandem zamířila do Súdánu. Anglie se na druhé straně nevzdávala Maroka a skotský dobrodruh, náčelník MacLean, podněcoval sultánŧv dvŧr k odporu proti francouzskému vlivu. Dalšími dŧvody k neshodám mezi oběma zeměmi byla siamská hranice, Madagaskar a Nový Foundland.

III.

Tato skrytá nevraţivost se změnila v ostrý spor, kdyţ se generál Kitchener po vítězství nad mahdim, po pomstě za Gordona a po obsazení Súdánu střetl na horním Nilu ve Fašódě s Marchandovou výpravou.

IV. 432


Několik dní vypadala válka na spadnutí. V Londýně zachvátila všechny konservativní deníky nebezpečná válečná horečka, liberální listy zase se vší váţností mluvily o morální povinnosti Angličanŧ dobýt znovu pro Egypťany Súdán. Na obou stranách byla provedena mobilizace loďstva. Anglie horečně přemísťovala své válečné lodi, které byly nebezpečně rozptýleny: její středomořská flotila byla zčásti na Maltě a zčásti v Gibraltaru a tyto dvě její sloţky mohlo francouzské loďstvo z Toulonu snadno odříznout. Delcassé však povaţoval za moudré ustoupit a umoţnit tak mezi oběma zeměmi trvalý smír. Ještě několik let po této epizodě byla Anglie ve Francii hodně neoblíbená. Po pravdě řečeno byla Anglie tehdy neoblíbená po celém světě, protoţe zase jednou proţívala období pýchy a euforie, pocity stejně nebezpečné pro národy jako pro jednotlivce. Z imperialistické doktríny, kterou někdy kolem roku 1875 hlásal rebelantským konservativcŧm Disraeli, se stalo národní náboţenství. Tak jako výstava v Crystal Palace představovala v roce 1851 vrchol prŧmyslové prosperity Angličanŧ, bylo diamantové výročí (královské svatby) v roce 1897 zase vrcholem jejich imperiální slávy. Královna i lord Salisbury se shodli na tom, ţe to bude ryze domácí ceremonie. Ţádní cizí panovníci, ale jenom princové, státníci, vojáci ze všech anglických drţav. Geniální básník, Rudyard Kipling, jiţ několik let dával nezapomenutelnou formu citŧm tolika Angličanŧ, roztroušených po celém světě a snaţících se pod všemi nebesy uchovat si pevné rysy britské povahy, jak ji od časŧ Arnoldových utvářely public schools. Rudyard Kipling poskytoval tomuto morálnímu národu morální dŧvody pro jeho lásku ke slávě, k výbojŧm, které jsou podle něho povinností, k impériu, onomu „břemenu bílého muţe“. Další geniální muţ, ministr kolonií Joseph Chamberlain, bývalý radikál, který se stal spojencem konservativcŧ, tvrdil, ţe bídu a nezaměstnanost je nutné potírat rozvojem obchodu s impériem. Všemi moţnými prostředky se pokoušel vnuknout dominiím, zámořským osadám a mateřské zemi pocit Kiplingem tolik opěvované jednoty. Dopis se známkou v hodnotě jedné pence mohl putovat nejen do jednotlivých měst spojeného království, ale také do nejvzdálenějších končin britského impéria. Dominia byla povzbuzována, aby seznamovala Londýn se svými výrobky. Chamberlain jako první pochopil, ţe Kanada a Austrálie by se mohly v případě války přímo zúčastnit obrany impéria, myšlenka před patnácti lety šílená, myšlenka po dalších patnácti letech uskutečněná.

V.

433


Kipling uveřejnil ve dnech jubilea v Times báseň, jejíţ hrozivá váţnost kdekoho překvapila. Uprostřed všeobecného veselí psal po zdech biblický verš: „Boţe zástupŧ, stŧj při nás, ať nezapomeneme!“ Prorocké varování. Za necelé tři roky po slavném jubilejním prŧvodu drţely dvě malé zemědělské republiky afrického rohu - Transvaal a Oranţsko - nejmocnější impérium světa v šachu. Tento nerovný boj trval k překvapení Angličanŧ a Evropy déle neţ rok. Odhalil slabost anglické armády, špatnou organizaci War Office (ministerstva války) a konečně i nepřátelství, které Anglie svou sobeckou imperiální politikou ve všech zemích světa probouzela. Tím, ţe vedla nejmoudřejší Angličany k zamyšlení nad touto situací a k hledání účinného léku, měla válka v Transvaalu opravdu pronikavý vliv na anglickou evropskou politiku na začátku následujícího století. Znechutila na nějaký čas Anglii autoritativní diplomacii zavedenou Canningem a Palmerstonem, kterou jiţ dávno nemohly existující poměry sil nijak ospravedlnit. Kdyţ pak vítězství Robertse a Kitchenera umoţnila uzavřít s Búry vítězný mír, byl to mír opravdu skromný a umírněný. Obě republiky byly sice připojeny k impériu, ale Anglie přiznala poraţeným farmářŧm značné finanční odškodnění, které jim dovolilo znovu vybudovat jejich farmy a dát do pořádku pole. Kdyţ pak za několik měsícŧ přijeli burští generálové do Londýna, překvapilo je nadšené přivítání. V roce 1906 dostaly obě republiky právo vytvořit parlamentní vládu a v roce 1910 vznikla Jihoafrická republika, kterou tvořilo Kapsko, Oranţsko a Transvaal. Anglické politice neslouţí vskutku nic k větší cti neţ oddanost, s níţ se jihoafrické republiky zúčastnily obrany impéria během světové války. Generál Botha a generál Smuts, stateční veteráni válek proti Anglii, patřili v letech 1914-1918 k nejrespektovanějším poradcŧm anglické vlády, kteří si takovou poctu opravdu zaslouţili.

VI.

Královna Viktorie se konce války nedoţila. V roce 1901 zemřela po šedesáti třech letech vlády, asi nejšťastnější v anglických dějinách, za níţ Anglie proţila bez občanské války a bez většího utrpení daleko pronikavější revoluci neţ v roce 1688 a království se stalo nejen podle jména, ale ve skutečnosti impériem. Jejími poddanými byli Dickens, Thackeray, George Eliotová, sestry Brontěovy, Macaulay, Carlyle, Newman, Tennyson, Ruskin, William Morris, Rossetti, Browning, Thomas Hardy a na sklonku její vlády Meredith, Swinburne, Oscar Wilde, Stevenson, Kipling; literatura ji však zajímala (a to jen trochu) jenom v době, kdy ţil její „drahý Albert“. Její zvláštnost a velikost spočívá v něčem jiném. Obnovila a povznesla dŧstojnost

VII.

434


královského dvora, zneváţenou posledními hannoverskými panovníky. Její zásluhou se konstituční monarchie stala všeobecně přijímanou, schvalovanou a ţádoucí formou vlády. S výjimkou let svého útlého mládí, tak nesmírně vzdálených, byla natolik moudrá, ţe se v případě sporu se svými ministry vţdycky nakonec podvolila, „ale zachovala a ţádala tři základní práva - právo být dotazován na vlastní úsudek, právo povzbuzovat a právo varovat“. To určitě stačilo, aby panovník mohl mít i po tak dlouhé době na své uctivé ministry umírňující vliv. Na začátku její vlády a pak zase v sedmdesátých letech, kdy se stala „vdovou z povolání“ jakoby bez zájmu o království, se vzedmuly republikánské vlny, ale v okamţiku královniny smrti byla oddanost Angličanŧ k monarchii stejně silná a moţná i silnější neţ v časech královny Alţběty. Syn a vnuk královny Viktorie měli inteligencí, s jakou vykonávali královské řemeslo, toto cítění ještě více roznítit a upevnit. Viktoriánství zemřelo dříve neţ Viktorie. Kolem prince Waleského vznikla nová společnost, která byla reakcí na viktoriánství, byla svobodnější svými mravy a projevy, ale i otevřenější a upřímnější neţ dvŧr, kde vládli noví moneyed men, Američané a Ţidé. Střední třídy jiţ zdaleka tak vášnivě nelpěly na viktoriánském kompromisu. Dobový vkus zavrhoval velké básníky a romanopisce viktoriánské epochy. V době, kdy mladý Marcel Proust obdivoval George Eliotovou, četla Anglie Oskara Wilda. Po vědeckém romantismu a náboţné víře v pokrok následovaly, jako ve Francii, pochyby a malomyslnost. Oltáře polobohŧ viktoriánství, Spencera i Darwina, se kácely. Samuel Buder se vysmíval (v románu Erewhon73) jak revolucionismu, tak křesťanství. Někteří hledali východisko v dekadentním estetismu Yellow Book. Jiní, odváţnější, kritizovali pouze v zájmu obnovy. Objevila se nová generace spisovatelŧ, která chtěla prostřednictvím Bernarda Shawa, H.G. Wellse, Arnolda Bennetta, Johna Galsworthyho učit anglickou burţoazii novým mravním hodnotám. V roce 1898 zaloţil Harmsworth, pozdější lord Northcliffe, deník Daily News v ceně pŧl pence, který si okamţitě získal přízeň širokých lidových vrstev. Sport začal v ţivotě a myšlenkách Angličanŧ zaujímat stále větší místo. Poddaní královny Viktorie hráli v padesátých letech minulého století kriket a stříleli z luku, kolem roku 1900 hráli tenis a golf; kriket, fotbal, dostihy a štvanice na zvěř trvají dodnes. Konec vlády je také slavnou dobou cyklistiky. Rodí se automobil a Wells nedŧvěřivé veřejnosti říká, ţe jednou vytlačí z anglických

VIII.

73

Česky přeloţeno „Edkin“, tj. pozpátku „nikde“ - pozn. red. 435


silnic koně. V roce 1909, jenom osm let po smrti královny Viktorie, přeletí Blériot prŧliv La Manche na létajícím stroji. Po jubileu v roce 1897 mohli vynálezci zvláštního přístroje, kinematografu, předvést královně, jak se její vlastní obraz pohybuje. Dŧmyslnost vědcŧ a vynálezcŧ během její dlouhé vlády ani na okamţik neustrnula. Horečnatá duchovní krize, kterou lidstvo od roku 1760 proţívalo, však byla stále ţivá a zdálo se, ţe jednoho dne nutně povede k váţnému neštěstí.

436


VIII. OZBROJENÝ MÍR Novému králi bylo při nástupu na trŧn téměř šedesát let. Pokud byl princem Waleským, jeho matka ho nepouštěla ke státním záleţitostem. Veřejné mínění, zvláště mínění nekonformních poddaných, se na takový ţivot, zdánlivě zasvěcený pouze zábavě, dívalo velmi přísně. Eduard VII. však měl zdravý rozum, byl dobromyslný a taktní; hodně cestoval a znal dobře Evropu, státníky všech zemí a mocenské meze Anglie. Protoţe měl v Paříţi mnoho přátel, a to dokonce i mezi republikánskými státníky, začal ho přímo z duše nenávidět jeho synovec Vilém II., od roku 1888 německý císař. V jeho očích byl rozmarný, citlivý a romantický princ Waleský dokonalým vzorem klidné jistoty Angličanŧ, která ho mátla a dráţdila. Po několika veřejných i soukromých uráţkách pocítil i strýc ke svému synovci velký odpor. Vzájemná antipatie obou muţŧ sehrála ve vývoji evropské politiky v letech 1900-1910 určitou úlohu, sice vedlejší, ale reálnou. Císařova touha ohromit Angličany a zvítězit nad nimi v jejich vlastní sféře uspíšila výstavbu velkého německého válečného loďstva, a to začalo Anglii brzy silně znepokojovat.

I.

Transvaalská válka ukázala těm nejprozíravějším Angličanŧm, ţe splendid isolation, coţ kdysi představovalo určitou sílu, začíná být nebezpečím a „osamocením spíše zjevným neţ skvělým“. Rozlehlost impéria mohla kaţdým okamţikem přinutit Anglii vrhnout velkou část jejích vojenských sil do některého vzdáleného kouta zeměkoule. Kdyby si některý z jejích nepřátel - a těch bylo díky zpupné politice Palmerstona nebo Roseberyho opravdu hodně vybral takovou chvíli k útoku na Indii, v Egyptě nebo dokonce na domácí pŧdě, kdo by ji hájil? Jejími moţnými spojenci by snad byly dvě mocnosti - Německo a Francie. Chamberlain jako jeden z prvních pochopil toto nebezpečí, ale váhal mezi jednou nebo druhou mocností. Nakonec dal přednost Německu, ale to jeho nabídku odmítlo. Po nahrazení lorda Salisburyho jeho synovcem Balfourem v Downing Street a lordem Lansdownem ve Foreign Office byl smír s Francií daleko snadnější, a to tím spíš, ţe rozváţní státníci v čele obou zemí se děsili německé síly a upřímně si přáli vzájemné sblíţení. Po cestě krále Eduarda do Paříţe v roce 1903 se vytvořilo příznivé citové ovzduší pro jednání a ta opravdu

II.

437

KNIHA SEDMÁ - Ozbrojený mír

začala. Jejich hlavním výsledkem bylo, ţe se Francie vzdala všech svých nárokŧ v Egyptě a ţe Anglie zase uznala francouzské zájmy v Maroku, sousedu Alţírska. Smlouva podepsaná v roce 1904 jako začátek Entente cordiale byla pozoruhodná tím, ţe uspokojovala stejnou měrou jednu i druhou stranu. Všechny staré spory v Novém Foundlandu, v Africe i v Asii byly urovnány. Obě vlády si slíbily vzájemnou diplomatickou podporu vŧči třetím zemím při realizaci této smlouvy. Tak šťastně skončila dlouhá rivalita obou zemí, která trvala od normanského vpádu do Anglie. Dynastické, náboţenské i mocenské zájmy, to vše stavělo obě země proti sobě. Teď se však všechny dŧvody k pŧtkám vyčerpaly, kaţdá z obou zemí vládne od nynějška říši, která odpovídá její povaze a její síle. Ţádná z nich netouţí po územích té druhé. Bylo pravděpodobné, ţe tyto dva uspokojené státy si budou muset brzy poskytnout podporu proti mocnostem méně zaopatřeným. Německá vláda se na sblíţení Francie s Anglií dívala značně znepokojeně a na dohodu o Maroku, kde měla svoje mocenské zájmy, podráţděně. Zatím však neprotestovala a čekala na vhodnější příleţitost. Podle ní se takovou příleţitostí stala v roce 1904 rusko-japonská válka. Rusko se přes carovo váhání jiţ asi deset let sbliţovalo s Francií. Po své poráţce přestalo být alespoň na čas vojenskou velmocí. Francie byla, jak se zdálo, od Dreyfusovy aféry tak rozdělena vnitřními spory, ţe by nemohla podporovat boj v zahraničí. Pomohla by jí Anglie, kdyby Německo zaujalo rozhodný postoj? Německá vláda tomu nevěřila. Podle ní přišla vhodná chvíle, aby se zbavila Delcassého, kterého povaţovala za strŧjce spolku, zaměřeného proti Německu. Přistání německého císaře v Tangeru a pozdější téměř nezastřené ultimátum vzbudily váţné obavy z války. Lord Lansdowne nabídl Delcassému nejen spojenectví, ale i další upevnění jiţ existujících svazkŧ. Rouvier, předseda francouzské vlády, kterého německé hrozby vyděsily, dal přednost kapitulaci. Delcassého obětovali. Britští státníci si několik měsícŧ kladli otázku, zda je politika Entente cordiale moudrá (květen-červen 1905).

III.

V Anglii se však kyvadlo pomalu zastavovalo. Spojenci konservativní vlády, radikální unionisté, byli nespokojeni s její školskou politikou. Náboţenské, ale nikoli církevní školy, zaloţené podle Forsterova zákona z roku 1870, uspokojovaly nonkonformisty, ale anglikánŧm a katolíkŧm nevyhovovaly. Unionistická vláda, počítající s anglikánskou většinou, se rozhodla pro státní podporu všech škol, svobodných i jiných, tím si však znepřátelila nonkonformistické voliče, jmenovitě voliče Josepha Chamberlaina a

IV. 438


jeho přátel. Chamberlain, který tušil zvedající se bouři, se pokoušel jí zabránit tím, ţe přišel s novou myšlenkou, myšlenkou preferenčních cel, která by ještě úţeji spojila obchod mateřské země s obchodem zámořských kolonií. Jste přece imperiální,“ říkal Angličanŧm, „nechte tedy výrobky impéria svobodně vstoupit do vašich domovŧ, zdaňte jenom výrobky ostatních zemí!“ Ale protěţovat kanadské obilí, australské ovce, indickou bavlnu, to znamená znovu otevřít spory o svobodném obchodu. Toto náboţenství, jehoţ proroky byli Cobden a Bright a mučedníkem sir Kobert Peel, bylo stále podivuhodně ţivé. Anglie rostla a vzkvétala právě v době svobodného obchodu, jemu děkovala za jedno století blahobytu, za hojnost a rozmanitost potravin a za trhy pro své továrníky. Svou víru si zachovala. Marně Chamberlain dokazoval, ţe se Cobden mýlil. „Cobden říkal Angličanŧm své doby, ţe jeho cílem je udělat z Anglie dílnu světa a ze světa obilnici Anglie. Ostatní svět si však svŧj osud takto nepředstavoval. Na anglické zásady svobodného obchodu odpověděl účinným ochranářstvím. Německo a Spojené státy vybudovaly továrny, které úspěšně bojovaly s továrnami v Anglii. V mnoha prŧmyslových odvětvích byla Anglie poraţena. Pokud nechtěla ztratit svá dominia i svŧj prŧmysl, musela reagovat.“ Tyto názory se nelibě dotýkaly zastáncŧ svobodného obchodu ve vládě, ale nepřesvědčily je. Výzva k imperiálnímu cítění pŧsobila na voliče jenom pramálo a dokonce se jim nelíbila, protoţe nadšení prvních dnŧ války s Búry bylo po jejích nečekaných prŧtazích vystřídáno vlnou pacifismu a antiimperialismu. Všichni ministři, kteří byli v Balfourově vládě stoupenci svobodného obchodu, podali demisi. Unionismus se rozpadl. Kyvadlo se zastavilo. Liberální strana měla při sestavování vlády určité potíţe. Odstranila, aby se vyhnula sporŧm, staré leadery a ministerským předsedou se stal sir Henry Campbell Bannerman, od něhoţ se toho mnoho neočekávalo a který také vcelku nic neudělal. Bannerman zemřel v roce 1908 a na jeho místo nastoupil Asquith, významný člen parlamentu a muţ nepopiratelně velkého charakteru. Foreign Office převzal sir Edward Grey, potomek staré a slavné whigovské rodiny. Tento „Parsifal ztracený v partii pokeru“, tento idylický a loyální velmoţ bude řídit osudy Anglie v jedné z nejtěţších krizí celých jejích dějin. Liberální a pacifistická, imperialismu a všem vojenským výdajŧm nepřátelská vláda zdědila ironickou shodou okolností stejně jako Gladstone v roce 1880 situaci, která vyţadovala pevnost a rozhodnost. Sotva dosedl do křesla ve Foreign Office, musel se Grey zabývat konferencí v Algésiras, která řešila osud Maroka, a schválit jednání generálních štábŧ Francie, Anglie a Belgie. Algésiras

V.

439


skončil bez pohromy, protoţe kníţe von Bülow se zalekl pevného anglického postoje a nepřátelství celé Evropy a ustoupil. V letech 1906-1914 však následuje jeden poplach za druhým. Německé válečné loďstvo rostlo neobyčejně rychle a dal se předvídat okamţik, kdy se vyrovná anglickému a později ho dokonce předstihne. Rovnováha moci v Evropě byla porušena. Jakkoliv mírumilovná, cítila liberální vláda svou odpovědnost za bezpečnost země a věděla, ţe Anglie bez panství nad moři je ztracená. Po marné snaze dosáhnout určité námořní dohody s císařem a admirálem Tirpitzem se rozhodla udělat některá obranná opatření. Smlouva s Ruskem, která doplnila smlouvu uzavřenou s Francií v roce 1904, vytvořila ze tří velmocí Trojdohodu. Německo prohlašovalo, a jistě tomu i věřilo, ţe je obklíčeno. Ve War Office přebudoval lord Haldane anglickou armádu, vytvořil pozemní vojsko a sestavil generální štáb. V admiralitě se admirál Fisher, kterého podporoval Winston Churchill, snaţil přeskupit příliš rozptýlené válečné flotily a vytvořit v Severním moři sevřený a rozsáhlých operací schopný celek. Středozemní moře bylo z větší části svěřeno dozoru Francie. Tyto závody ve zbrojení pohltily všechny peníze, které chtěla liberální strana věnovat na sociální reformy. Tím si rozhněvala a zklamala voliče. Jít do voleb bez nějakého populárního hesla, které by v očích veřejnosti rehabilitovalo činnost strany, by bylo opravdovou pohromou. Radikální, výbojný a okouzlující mladý Walesan, Lloyd George, jako ministr financí takové šťastné téma volební agitace našel: vyvolat nepřátelství vŧči lordŧm. Pověst lordŧ byla od té doby, co se kaţdý Angličan dozvěděl, ţe pairské hodnosti se prodávají ve prospěch stranických pokladen, hodně pošramocena. Liberální strana vcelku oprávněně nevraţila na Sněmovnu lordŧ, protoţe její nejmilejší záměry - odluka waleské církve, rozvoj nonkonformistických škol a Home Rule - překazila právě tato instituce. Ale v zemi tolik věrné vlastním tradicím bylo pro vítězství nad pairy nutné přimět je, aby udělali chybu, a dosáhnout třeba toho, aby v rozporu se všemi precedenty zamítli rozpočet. Lloyd George navrhl novou daňovou soustavu a soustavu sociálních zákonŧ, coţ nazval „lidovým rozpočtem“. „Potřebuji peníze,“ říkal, „abych mohl zaplatit nové křiţníky, vojenské náklady a starobní dŧchody. A ty budu ţádat od bohatých.“ Zejména vyuţil myšlenek fabiáncŧ a zatíţil novými daněmi velká pozemková vlastnictví a přírŧstky „bezpracných ziskŧ“. V roce 1909 Sněmovna lordŧ zcela podle přání Lloyda George rozpočet zamítla a parlament byl rozpuštěn. Volební kampaň prokázala, nakolik je eduardovská Anglie stále konservativní. Voliči

VI.

440


měli rozhodnout mezi aristokratickým shromáţděním a demagogickým rozpočtem. Výsledek byl překvapivý. Liberálové ztratili mnoho křesel. Asquith se v Dolní sněmovně ocitl v podobném postavení jako kdysi Gladstone. Schválení svého rozpočtu mohl dosáhnout jenom s podporou Irŧ a tuto podporu musel koupit za slib Home Rule. Ale k dodrţení lakového slibu potřeboval zrušit právo veta Sněmovny lordŧ, protoţe tato instituce by rozdělení země určitě nikdy neschválila. Tím byl problém rozpočtu zatím odsunut, v popředí stálo omezení veta. Jak přimět lordy, aby odhlasovali svŧj vlastní pád? Zde mohl pomoci postup z roku 1714 a z roku 1832 - hrozba hromadného jmenování nových pairŧ. Tato hrozba však potřebovala podporu krále i ten ji poskytne určitě jenom po nových volbách. Lordi rozpočet Lloyda George prozíravě schválili. Smrt krále Eduarda VII. (1910) přerušila stranický boj, ale prudkost emocí byla příliš ţivá na to, aby spor zŧstal na mrtvém bodě. Kdyţ pak nové volby přinesly přibliţně stejné výsledky jako ty předchozí, tedy znovu většinu liberálŧ ve spojení s Iry, přinutil nový král Jiří V. pod hrozbou hromadného jmenování nových pairŧ Sněmovnu lordŧ, aby si sama odhlasovala omezení své moci. Počínaje rokem 1911 se kaţdé finanční opatření přijaté Dolní sněmovnou stane po jednom měsíci zákonem bez ohledu na to, zda je Sněmovna lordŧ odmítne schválit. Pokud jde o ostatní zákony, zŧstává Sněmovně lordŧ její odročující veto s tím, ţe po třech příznivých hlasováních na třech po sobě následujících zasedáních Dolní sněmovny se musí Sněmovna lordŧ podvolit. Tato opatření ostatně nezbavila Sněmovnu lordŧ její prestiţe. Sněmovna lordŧ je nadále dŧleţitým regulujícím činitelem a její rozpravy mají často vyšší intelektuální a řečnickou hodnotu neţ debaty v Dolní sněmovně.

VII.

Tento spravedlivý zákon byl odhlasován v ovzduší nenávisti. Politické boje v Anglii v letech 1911-1914 měly tak prudkou povahu, jaká byla v této zemi jiţ dlouho nevídaná. Lloyd George postavil proti sobě jednotlivé společenské třídy a dokonce i církve. V dolech a na ţeleznicích se proti autokratickým zaměstnavatelským korporacím pozvedly mocné dělnické spolky. Propukalo nesčíslné mnoţství stávek. Vědecký pokrok znásobil čisté zisky podnikatelŧ. Dělnická třída ţádala svŧj podíl. Bylo moţné nově upravit práva zaměstnavatelŧ a zaměstnancŧ bez nějakých zmatkŧ? Pokud měl parlamentní systém přeţít, bylo nutné, aby Trade Unions byly zastoupeny v parlamentu. Liberální strana byla natolik moudrá, ţe připravila tuto změnu

VIII.

441


pomocí celého souboru zákonŧ, z nichţ nejdŧleţitějším byl zákon o poslaneckém platu, který zbavoval sněmovnu její podoby aristokratického klubu. Dělnická strana (Labour Party), které měla v roce 1901 jenom dva poslance, jich měla v roce 1906 jiţ padesát. S podporou liberální strany odhlasovala ve prospěch dělníkŧ uţitečné zákony o pojištění. Ţeny, které ţádaly volební právo i pro své pohlaví (sufraţetky) a které pobouřilo zamítavé stanovisko vlády a Dolní sněmovny, upustily od legálních prostředkŧ a snaţily se nyní nikoli jiţ přesvědčovat argumenty, ale děsit nejrŧznějšími provokacemi. Zákon o Home Rule, odhlasovaný v roce 1912, se v Irsku setkal s vášnivým odporem ulsterských protestantŧ. Ti prohlašovali, ţe nesouhlasí s odtrţením od Anglie a ţe se v případě potřeby budou bránit i silou. Jejich vŧdce sir Edward Carson a jeho přátelé vytvořili prozatímní vládu a organizovali armádu; projevy dŧstojníkŧ v curraghském táboře vyvolávaly obavy, aby alespoň část pravidelné armády neodmítla v případě potřeby táhnout na Ulster. Unionistický leader, obvykle rozváţný a zdrţenlivý Bonar Law začal podporovat Carsona. Asquith, aby zabránil občanské válce, navrhl poskytnout Ulsteru šestiletý odklad. „Nechceme o šest let odloţený rozsudek smrti,“ odpověděl na tento návrh Carson. V roce 1914 bylo nebezpečí občanské války opravdu na dohled. Zákon měl vstoupit v platnost. Chyběl jenom souhlas královské koruny. Jiří V. byl pod velkým tlakem, aby zákon odmítl a poţádal o jeho zrušení. Dne 21. července 1914 zahájil král osobně konferenci zástupcŧ vlády, opozice, Irska a Ulsteru. Dne 24. července 1914 se tato konference, na níţ nesvitlo ani trochu naděje na nějakou dohodu, rozešla. Tentýţ den poslalo Rakousko Srbsku ultimátum. V Evropě stejně jako v Anglii nadešla po období poměrného klidu vzrušená a neklidná doba, vydatně ţivená filosofiemi násilí. Nehybný konservatismus Svaté aliance a neúčinný idealismus revolucionářŧ z roku 1848 vystřídala Cavourova a Bismarckova realistická politika a surový třídní boj, který předpověděl Karel Marx a Georges Sorel. Ačkoli v Anglii byl u moci liberalismus, byla jeho idealistická, reformistická, racionalistická a morální doktrína kaţdou chvíli přiváděna do úzkých rozzuřenými sufraţetkami, netrpělivými stávkujícími, vzbouřenými Iry a odbojnými dŧstojníky. A právě v této chvíli přerušila ta nejhroznější ze všech dosavadních válek na čtyři roky bolestnou a nevědomou práci, při níţ se rodí ze starého státu nová Anglie.

IX.

442


IX. VELKÁ VÁLKA V padesátých letech devatenáctého století a ještě i okolo roku 1890 by válka na ţivot a na smrt mezi Německem a Anglií byla nepochopitelná. Obě země, které si rády připomínaly svou rodovou a náboţenskou příbuznost, neměly ţádné protichŧdné zájmy, jejich dynastie byly spojeny nejtěsnějšími rodinnými svazky. Anglie soupeřící v Asii s Ruskem a v Africe s Francií se nikdy na své cestě nestřetla s Německem. Na začátku dvacátého století se situace změnila. Po Filipovi II., po Ludvíkovi XIV., po Napoleonovi zatouţil znovu jeden evropský panovvník po nadvládě nad pevninou a rozhodl se vybudovat válečné loďstvo schopné bojovat proti loďstvu anglickému; politika „rovnováhy moci“ zjevně znovu ţádala, aby se Anglie proti takovým nárokŧm postavila. Dohoda s Francií a pak s Ruskem (1905) byla obrannou reakcí vyprovokovanou hrozbami admirála Tirpitze. „Musíme se za kaţdou cenu zmocnit Neptunova trojzubce,“ prohlašoval německý císař. To bylo něco k zamyšlení pro jeho současné drţitele.

I.

Ale zatímco konservativci, admiralita a někteří bystří liberálové jako Winston Churchill větřili tradiční nebezpečí, anglická vláda byla i v té době v podstatě pacifistická. Proto také nedala do srpna 1914 ani Francii, ani Rusku ţádný závazný slib. Veřejné mínění, svrchovaný pán britských rozhodnutí, by neschvalovalo válku, jejímţ jediným dŧvodem by bylo udrţení nadvlády na moři. Bezprostřední příčina války z roku 1914 - rakouské ultimátum Srbsku v souvislosti s vraţdou rakouského následníka trŧn Františka Ferdinanda - se nemohla anglických voličŧ nijak dotknout. Teprve vstup Němcŧ do Belgie, v rozporu s dohodami o neutralitě, uvolnil téměř jednomyslnou vlnu emocí, která vzedmula do výše vlnu realismu v celé Anglii. I kdyby Německo respektovalo belgickou neutralitu, musela by Anglie přese všechno do války později vstoupit. Neměla sice přímý závazek vŧči Francii, ale mnoho státníkŧ se domnívalo, ţe jí ani čest, ani poţadavky bezpečnosti nedovolí nechat Francii na holičkách. Tím spíš nemohla Anglie strpět to, co by nikdy nedovolil ani Vilém Oranţský ani Pitt - aby se Německo usadilo v Antverpách a Calais. Předseda vlády Asquith a ministr zahraničních věcí Grey se rozhodli, ţe podají demisi, pokud Anglie

II.

443

KNIHA SEDMÁ - Velká válka

zŧstane neutrální. Překročení belgických hranic bylo dne 4. srpna 1914 dŧvodem k odeslání ultimáta do Berlína. Přestoţe je moţné v této velké válce nalézt některé společné znaky s kontinentálními válkami, které Anglie v minulosti podporovala ochrana moří, kontinentální koalice, peněţní podpora spojencŧ, zpočátku jenom malý vojenský sbor ve Flandrech -, přináší tato válka i nové prvky:

III.

a) poprvé se dostaly do pohybu masy lidí tak ohromné a nebezpečí bylo tak velké, ţe i Anglie musela proti všem svým předsudkŧm poprvé přistoupit k vojenským odvodŧm. Masa britských obyvatel, které dosud chránili vojáci z povolání, si musela krutě protrpět válečná zla; b) poprvé se také stalo, ţe ponorky málem překonaly anglický odpor. Válečné loďstvo celkem bez problémŧ zajišťovalo přepravu expedičního sboru, ale postupně počet a akční rádius německých ponorek rostl. V roce 1914 brázdilo světová moře přibliţně osm tisíc obchodních lodí, z nichţ byly asi čtyři tisíce anglických. V letech 1914-1918 jich Německo potopilo pět tisíc. Z dvaceti milionŧ tun kleslo na dno oceánŧ osm milionŧ. Na začátku nahrazovaly loděnice lodní ztráty celkem bez potíţí, ale počínaje lokem 1917 předstihla rychlost torpedování rytmus nahrazování. Kdyby nebyly nalezeny nové účinné prostředky, byli by spojenci někdy v srpnu 1917 pro nedostatek dopravních plavidel asi podlehli. Tato situace, kterou Němci znali, je vedla k torpedování všech lodí včetně neutrálních, na potkání a bez ohledu na riziko, ţe se Spojené státy připojí ke spojencŧm, coţ se také v roce 1917 opravdu stalo. Podmořskou válku zneškodnila organizace transportŧ doprovázených torpédovými čluny, ničení ponorek válečnými loďmi maskovanými jako lodě obchodní a zatarasení belgických přístavŧ, které Němcŧm slouţily jako námořní základny. V roce 1918 byla hrozba ponorek uţ odvrácena natolik, ţe si přeprava čtyřiceti dvou divizí Spojených státŧ vyţádala celkem jenom dvě stě obětí. Přestoţe jediná velká námořní bitva v této válce, bitva u Jutska, zŧstala nerozhodná, lze říci, ţe Anglie si za světové války udrţela svoji vládu nad moři, neboť německé loďstvo nemohlo, i přes několik odváţných pokusŧ jednotlivých lodí, opustit své přístavy. Bez britského loďstva by zásobování spojencŧ bylo nemoţné.

IV.

444


Prvním cílem expedičního sboru byla podle příkazu anglické vlády ochrana přístavŧ v prŧlivu La Manche a v Severním moři. Tento cíl byl splněn jenom zčásti, Němci dobyli Antverpy, Ostende a Bruggy, ale v bitvě u Ypres bylo zachráněno Calais a Boulogne. Kdyţ celou západní frontu zbrázdily souvislé linie zákopŧ od moře aţ po švýcarské hranice, radilo v Anglii i ve Francii mnoho zkušených muţŧ tuto linii obejít a přenést hlavní vojenské úsilí jinam. Jedni navrhovali Soluň a silnou vojenskou výpravu do balkánských zemí, coţ by podle nich přivedlo do řad spojencŧ některé váhající národy, jmenovitě Řeky, Bulhary a Turky, jiní radili přistání v Dardanelách pro zajištění úţin a zásobování Ruska. Ti druzí zvítězili, ale přes hrdinské úsilí a nesmírné ztráty na lodích i lidech nebylo moţné Gallipolský poloostrov dobýt. Spojenecké síly se musely vrátit ke staré krvavé taktice frontálního útoku proti opevněným postavením. Pro ulehčení francouzské armádě napadené u Verdunu zahájila anglická armáda na západní frontě nákladnou bitvu na Sommě. Aţ do června 1918 zŧstával na západní frontě výsledek stále nejistý. Tanky (nebo obrněné útočné vozy) by při hromadném pouţití moţná pomohly prolomit německou frontu, ale tato zbraň byla vyzkoušena příliš brzy a jenom v malém počtu. Tanky byly nejpŧvodnějším vynálezem v této válce a účinnou odpovědí úderných oddílŧ na vyšší prŧbojnost projektilŧ; jsou pro moderní pěchotu tím, čím bylo pro středověkého válečníka brnění. Dalším novým aspektem světové války bylo letectvo se svými čtyřmi úlohami: výzvědná sluţba, bombardování, pronásledování a přímý boj proti pěchotě.

V.

Soudrţnost všech národŧ britského impéria byla neotřesitelná. Dobrovolný vstup do armády a povinné odvody vynesly osm milionŧ vojákŧ. Na záchranu mateřské země přispěchala bez rozdílu všechna dominia, včetně Indie. Jedině jiţní oblasti Irska, i kdyţ se ho na počátku války dotkl osud katolické Belgie, byly nakonec částečně ovlivněny německou propagandou. Dublinské povstání musela potlačit s velkými ztrátami na obou stranách vojenská síla. Strana vzbouřencŧ (Sínn-Fein) později utvořila irskou vládu. Válečné výdaje v letech 1914-1918 činily téměř devět miliard liber, kromě dvou miliard pŧjčených spojencŧm, zatímco na dvacetileté napoleonské války stačilo o něco více neţ 831 milion liber. Z těchto devíti miliard pocházely čtyři miliardy z válečné daně. Income-tax (daň z příjmu) stoupla na šest šilinkŧ z jedné libry, přiráţka na zvýšené dŧchody mohla sama o sobě dosáhnout šest šilinkŧ. Brzy musel být zaveden přídělový systém na potraviny. Vláda se pečlivě starala o rovnoměrné rozloţení válečných restrikcí na bohaté a chudé; válečné náklady

VI.

445

KNIHA SEDMÁ - Velká válka

byly rozděleny daleko spravedlivěji neţ za Pittovy vlády a pokud to vŧbec bylo moţné, byly respektovány politické svobody. Sjednocený národ dovedl tuto válku do konečného vítězství nikoli snad proto, ţe mu ji jeho vŧdci násilně vnutili, ale proto, ţe ji občané povaţovali za spravedlivou. Armáda si na počátku právem stěţovala na nedostatek střeliva. Tato válka byla především válkou dělostřelectva a ţádný z válčících státŧ snad s výjimkou Německa na ni nebyl připraven. Vztahy mezi generálem Frenchem, vrchním velitelem expedičního sboru, a Kitchenerem, ministrem války, byly napjaté. Koaliční kabinet přidělil muniční ministerstvo Lloydu Georgeovi, který se po reorganizaci vlády stal ministerským předsedou. Vedení války bylo svěřeno pětičlennému válečnému kabinetu, který byl jakýmsi výkonným direktoriem a kterému předsedal Lloyd George. Během války byl rovněţ svoláván „imperiální“ válečný kabinet, jehoţ členy byly předsedové vlád jednotlivých dominií a Indie. Tyto válečné instituce zmizely ihned po nastolení míru.

VII.

Veliká síla Německa a statečnost jeho armád vystoupí jasněji při zjištění, ţe v roce 1918, po plných čtyřech letech války proti evropské koalici, nebylo zdaleka poraţeno. Bez zásahu Spojených státŧ by moţná ani poraţeno nebylo. Ještě v březnu 1918 se německému velení útokem proti styčným bodŧm mezi francouzskými a anglickými armádami téměř podařilo obě armády od sebe oddělit a zatlačit Angličany k moři. Dne 26. března 1918 byl v Doullens jmenován vrchním velitelem spojeneckých armád maršál Foch. Německé útoky byly stále nebezpečné, ale rychlý příchod amerických divizí umoţnil vystřídání spojeneckých vojsk a vznik silných záloh. Neúspěch útoku v Champagni (15. července 1918), který byl zmařen manévrem vymyšleným Pétainem, provedeným Gouraudem a inspirovaným Wellingtonovou operací před Torres Vedras, a Manginŧv protiútok u Villers-Cotterets (18. červenec 1918) znamenají okamţik, kdy „se naděje přestěhovala do druhého tábora“. Dne 8. srpna začala britská protiofenziva Angličanŧ, Kanaďanŧ a Australanŧ. Od tohoto dne aţ do 11. listopadu, kdy bylo uzavřeno příměří, které znamenalo konec války, byl postup spojencŧ nepřetrţitý a jejich vítězství jiţ nic nenarušilo. Poráţka a později i německá revoluce donutily císaře k útěku do Holandska. V německém válečném loďstvu, které na sklonku září dostalo rozkaz, aby vyrazilo k beznadějnému útoku, se vzbouřili námořníci. Němečtí dŧstojníci raději potopili své lodě u Scapa Flow, neţ by je odevzdali Angličanŧm. Anglie se zbavila své

VIII.

446


noční mŧry: v Evropě uţ neexistovalo soupeřící loďstvo. To byl ve válce její hlavní cíl. Anglie však dosáhla i dalších cílŧ - v Belgii a v Severním moři přestalo existovat jakékoli nebezpečí, Mezopotámie, Palestina a německé kolonie v Africe byly dobyty jejími nebo spojeneckými zbraněmi; tato území se stala v rŧzných formách součástí jejího impéria nebo k němu tíhla. Je jen přirozené, ţe toto dokonalé vítězství, které ukončilo tak krutou válku, bylo signálem k „šovinistickým orgiím“. Volby po uzavření příměří přinesly Anglii „khaki sněmovnu“, jejímţ programem byla pomsta. Britská vláda připočtením nákladŧ na válečné penze k reparacím za zpŧsobené škody vyhnala odškodnění poţadované na Německu do nesmyslné výše. Tato vláda byla také první, která svému parlamentu slíbila, ţe všichni „přímí viníci války“ budou potrestáni. Všechny hlavy vlád, které chtěly, aby jejich obyvatelstvo snášelo kruté útrapy a nelidské ztráty, musely lidského ducha vybičovat aţ k šílenství, a teď nebylo nijak snadné uklidnit jej. Versailleský mír byl špatný mír. „Silná pětka“ pod záminkou, ţe umoţní národŧm, aby si řídily své záleţitosti samy, rozkouskovala Evropu bez ohledu na tradice, dějiny a hospodářský ţivot. Francii slíbil Lloyd George náhradou za své odmítnutí hranice na Rýnu spojeneckou smlouvu, ta však nebyla nikdy ratifikována. S Itálií, vŧči níţ přijali spojenci přesné závazky v okamţiku jejího vstupu do války, jednali Američané a Angličané nevlídně, téměř nepřátelsky. Německo pak tato smlouva, která byla „příliš mírná tam, kde měla být tvrdá a příliš tvrdá tam, kde měla být mírná“, vehnala do náruče zoufalství. To opravdu nebyl pax britannica, jakým končily jiné spory.

IX.

447

KNIHA SEDMÁ - Mezi dvěma válkami

X. MEZI DVĚMA VÁLKAMI Válka 1914 -1918 změnila svět daleko pronikavěji neţ napoleonské války. Tisícileté státy zmizely, nové se vytvořily. Smlouvy z roku 1815 nebraly národní síly v úvahu, smlouva z roku 1919 roznítila nacionalismy, které uţ byly, jak se zdálo, dávno vyhaslé. Rasy a jazyky vystoupily z tisíciletých hrobŧ. Pro respektování etnických hranic vyjednavači zapomínali na hospodářské hranice a připravovali tak všeobecnou krizi. Zatímco Rusko se stalo komunistickým státem, v Itálii a v Německu se očividně rodily diktatury a totalitní státy nahrazující reţimy parlamentní. Na Anglii měly tyto změny daleko menší vliv, neţ se dalo očekávat. Anglický národ měl příliš svérázně vyhraněnou povahu, neţ aby podléhal vnějším vlivŧm, proto řešil problémy doby po svém. I tak však proţil velké politické a hospodářské změny.

I.

Ve vnitřní politice je nejpozoruhodnější změnou volební zákon, který zavedl opravdu všeobecné hlasovací právo. Representation of the People Act, který byl schválen uprostřed zuřící války v roce 1918, dával jako symbol národní jednoty volební právo všem muţŧm a ţenám starším třiceti let. Tímto zákonem dostalo volební právo osm milionŧ nových voličŧ, z nichţ bylo šest milionŧ ţen. Dodatkem z roku 1928 dostaly ţeny právo volit od stejného věku jako muţi. To, čeho nemohly svou zběsilostí dosáhnout sufraţetky, dosáhly za války anglické ţeny svou oddaností a prací. Další velmi dŧleţitou skutečností je téměř naprostý zánik liberální strany, známé celá tři století jako strana whigŧ. Tento jev měl nejméně tři příčiny:

II.

a) jednokolové hlasování nedává opozičním stranám moţnost rozdělit se. Liberální stranu mohlo zachránit jenom dvoukolové hlasování nebo ještě spíš poměrné zastoupení. Podobný, teoreticky spravedlivější volební systém by však přivedl k moci slabé vlády; to si Anglie nepřála; b) dělnická strana, přestoţe byla pŧvodně socialistickou a opravdu dělnickou stranou, nebyla stranou revoluční. Mnoho liberálních intelektuálŧ v ní našlo svoje místo; 448


c) protoţe Anglie vyřešila alespoň částečně všechny velké politické problémy k všeobecné spokojenosti, vynořují se jako nejdŧleţitější otázky problémy práce, nezaměstnanosti, rozdělování statkŧ. Dělnická strana s podporou odborŧ vyjadřovala stanovisko mas dělníkŧ k těmto námětŧm daleko lépe neţ strana liberální. V prvních poválečných letech řídilo v Anglii politiku hospodářství. Po válce z roku 1914 stejně jako po napoleonských válkách přišla prŧmyslová deprese. Příčiny zmatkŧ byly stejné jako v roce 1816: náhlá demobilizace mnoha vojákŧ, kteří nenacházeli v přebudovaném hospodářství svoje pŧvodní místo, přímo zázračný rozmach strojírenství vyvolaný válečnými potřebami, rozpočet nafouklý spoustou závazkŧ dohodnutých v prŧběhu války. Krize z let 1920-1931, přestoţe nedala příleţitost k násilí a vzpourám, byla hlubší a nebezpečnější neţ krize z let 1816-1821, Dobří pozorovatelé se několik let ptali, jestli snad není Anglie odsouzena. Její náskok před soupeři, získaný v devatenáctém století, se vytratil. Její prŧmyslová odvětví, která byla vybavena hŧře neţ stejná odvětví v Německu a Spojených státech, ochromovaly mimo jiné i mzdy, vyšší neţ na pevnině, na něţ Trade-Unions nenechaly ani sáhnout. Její zahraniční obchod trpěl ztrátou spotřebitelŧ v oţebračeném světě, její obchodní loďstvo zahálelo. V zájmu udrţení své staré role bankéře světa se aţ do roku 1931 snaţila udrţet zlatou hodnotu libry sterlingŧ a tato peněţní politika, teoreticky obhajitelná, ale prakticky neblahá, nezaměstnanost ještě zvětšila.

III.

Problém nezaměstnanosti v Anglii byl sloţitý. Počet lidí, kteří v Anglii ţili, se po válce ve skutečnosti nezmenšil, ale vzrostl. V roce 1911 pracovalo 12 927 000 muţŧ a 5 424 000 ţen. V roce 1921 bylo zaměstnáno 13 656 000 muţŧ a 5 701 000 ţen. Úhrnný počet občanŧ, kteří hledali práci, byl však mnohem vyšší, a hlavně došlo k přesunu pracovní síly. Doly, ţeleznice, textilní prŧmysl zaměstnávaly menší počet dělníkŧ, obchod, zábavní prŧmysl (sporty, hotely), silniční doprava naproti tomu zaměstnávaly větší počet. Těmto přirozeným změnám povahy prŧmyslu odpovídají i zajímavé migrace. V době prŧmyslové revoluce se těţiště království přesunulo z jihu na sever, nyní dováţejí dopravní prostředky, elektrické a motorové, obyvatelstvo na jih a hlavně do oblasti velkého Londýna. Pouţívání těchto dopravních prostředkŧ na nový pohon vysvětluje velkou nezaměstnanost horníkŧ, kterou prohlubuje i zvýšení těţby v jiných, lépe vybavených zemích, zejména v Polsku. V roce 1926 vyvolala snaha sníţit hornické mzdy generální stávku. Kdyţ přestaly vycházet běţné deníky,

IV.

449


začala vláda vydávat malý úřední list, British Gazette, a zabavila dočasně také British Broadcasting Corporation, BBC (výsadní společnost s výhradním právem rozhlasového vysílání). Konservativní vláda, která ovládala veřejné mínění, kterou podporovala většina země a které pomáhalo mnoho dobrovolníkŧ spolupracujících s policií a zajišťujících v této situaci zásobování velkých měst, nad stávkou zvítězila. Kdyţ počet nezaměstnaných překročil jeden a pŧl milionu, musela vláda nahradit překročené pojištění v nezaměstnanosti podporou v nezaměstnanosti a to byla pohroma pro státní rozpočet. Labouristické vládě, které se dostala k moci v roce 1929 a které předsedal Ramsey MacDonald, se ve zmáhání nezaměstnanosti a hospodářské krize nedařilo o nic lépe neţ vládě konservativní. Kapitalisté ve Spojených státech a v Evropě ztráceli všechnu dŧvěru v budoucnost Anglie. Zlato unikalo ze země. Jenom během druhé poloviny července 1931 opustilo Londýn třicet pět milionŧ liber. Takové tempo by v nejbliţší době vedlo k bankrotu. Ramaey MacDonald se domníval, ţe by celonárodní vláda mohla mít větší dŧvěru. A tak přesto, ţe měl zajištěnou parlamentní většinu - parlament byl ostatně v tomto okamţiku na letních prázdninách - nabídl králi demisi. Král ho pověřil, aby s pomocí konservativcŧ vytvořil koaliční kabinet, kterému MacDonald předsedal aţ do roku 1935, kdy na jeho místo nastoupil Stanley Baldwin, leader konservativcŧ.

V.

Rychlé vzkříšení britského hospodářství v letech 1931-1935 překvapilo i ty největší optimisty. Jeho příčinou byla z velké části chladnokrevnost národa a pak energický ministr financí Neville Chamberlain. Pouţité metody byly jednoduché:

VI.

a) Anglie se vzdala zlaté hodnoty libry. Libra ve Francii klesla ze 125 na 75 frankŧ. Ostrovní charakter britských dělníkŧ a úředníkŧ zpŧsobil, ţe tento pokles nenásledovalo výrazné zvýšení mezd. Anglické ceny byly pojednou niţší neţ v zemích zlatého bloku a příznivé pro vývoz. A protoţe skandinávské země a Jiţní Amerika, částečně i Spojené státy, sledovaly výkyvy anglické libry, vznikl sterlingový blok, v němţ se mohl londýnský trh znovu ujmout své role světového bankovního centra; b) Bylo upuštěno od svobodného obchodu. V roce 1932 svolali britští státníci do Ottawy konferenci dominií, jejímţ cílem bylo uzavření hospodářských smluv s mateřskou zemí. Dominia však neprojevovala ţádné velké nadšení a tento 450


neúspěch přiměl anglické ministry k tomu, aby se pokusili najít řešení svých problémŧ ve vnitřní reorganizaci. Ochranářská cla umoţnila prŧmyslu k velké škodě Francie a Německa znovu získat britské trhy. Zároveň bylo vynaloţeno velké úsilí (Walterem Elliotem) k oţivení zemědělství a chovu dobytka; c) Rozpočet byl zase vyrovnaný díky odváţně přijatým úsporným opatřením a novým daním. Politika laciných peněz přinesla stavebnímu prŧmyslu velkou prosperitu. V letech 1919-1933 byly postaveny dva miliony nových domŧ. Všechna tato opatření měla šťastné dŧsledky. Nezaměstnanost ještě zdaleka nebyla překonána, ale začala klesat. Znamená snad zánik Anglie jako stoupenkyně svobodného obchodu i smrt individualistické a imperiální Anglie? Je třeba připustit, ţe se zrodila nová Anglie, „autarktická“ a ochranářská? Pravda je jednodušší. V devatenáctém století vznikl díky rozdílu úrovně evropské civilizace a ostatního světa mohutný výměnný proud, který zajistil zdar kontinentu i doktríny. Síla takového proudu mohla jenom slábnout; válka změnu urychlila. Anglie, která se náhle střetla s hospodářským tajfunem, stáhla část plachet. V těţkých dobách světového zmatku pochopila výhodu soustředění výroby a spotřeby do malé a kontrolovatelné skupiny. Byl to kompromis, ţádná nová víra.

VII.

A další kompromis umoţnil Angličanŧm záchranu impéria, kterému v roce 1925 mnoho Evropanŧ předpovídalo brzký rozpad. Dominia, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a Jiţní Afrika, poskytovala během války muţe a peníze na pomoc mateřské zemi a nepočítala je. Očekávala však, ţe se stanou nezávislými státy. Po zaloţení Společnosti národŧ ţádala pro sebe vlastní, na anglických zástupcích nezávislé představitele. Druhý westminsterský statut (1931) vyhlásil, ţe britský parlament nemá jiţ zákonodárné právo pro dominia, ţe právo míru nebo války stejně jako právo na uzavírání smluv patří, pokud se jich týkají, jedině dominiím, a konečně, ţe ministerští předsedové dominií podléhají přímo králi. Anglický král je tedy od tohoto okamţiku jediným oficiálním poutem mezi Anglií a státy, které tvoří Commonwealth. Smlouva z roku 1921 rozhodla, ţe i Irsko bude dominiem. Tak vznikl svobodný irský stát, který tvořily jiţní provincie ostrova, zatímco ulsterské provincie zŧstaly podle svého přání anglické. V letech 1922-1931, kdy byl presidentem Cosgrave, nevznikly s tímto uspořádáním ţádné problémy, ale de Valera, který vystřídal roku 1931 v presidentském úřadě Cosgrava, se s Anglií

VIII.

451


úplně rozešel. Od tohoto okamţiku Irsko neuznává ani ono královské pouto, jeho zástupci se nezúčastňují britských ceremonií; jedná jako naprosto nezávislý stát. Přechod od venkovského k městskému ţivotu přinesl na začátku devatenáctého století mnoho utrpení; na začátku dvacátého znamenal rozmach silničních dopravních prostředkŧ a více volného času zase naopak obrodu ţivota na venkově. Po širokých silnicích proudí v celé Anglii vozy, vozíčky, motocykly, jejichţ proud, zastiňující nepočetná luxusní auta, je dŧkazem rychlého vyrovnávání třídních rozdílŧ. Na březích moří, řek, koupališť se probouzí nová Metry England, pro kterou znamená gramofon a rádio náhradu za starou violu a spinet. Větší volnost mravŧ dovoluje mladým lidem, chlapcŧm a děvčatŧm, společné zábavy. Učenci, spisovatelé a dramatici vymanili velkou část anglické mládeţe z pout viktoriánské sešněrovanosti. V Londýně je teď divadlo stejně odváţné jako v době Congreva nebo Wycherleyho. U takových spisovatelŧ jako Lawrence nebo Aldous Huxley lze pozorovat zároveň jak georgiánskou volnost, tak puritánské přeţitky i proměnu náboţenského radikalismu v radikalismus politický, pacifistický a sexuální. Přitom však nelze zapomínat, ţe knihy těchto autorŧ čte jenom menšina a ţe v celém impériu jsou tisíce a tisíce muţŧ a ţen stále věrné náboţenským a morálním zásadám minulého století.

IX.

Trvání a moc této tradiční Anglie se navenek projevily hnutím veřejného mínění, které si z čistá jasná vynutilo v roce 1936 abdikaci krále Eduarda VIII. Jeho otec Jiří V. a jeho matka královna Marie prostotou a dŧstojností svého ţivota prestiţ monarchie ještě zvýšili. Jubileum krále Jiřího a za několik měsícŧ nato jeho slavný pohřeb daly národŧm impéria příleţitost, aby osvědčily svoji oddanost. I Eduarda VIII. zahrnovali lidé během jeho krátké vlády téměř jednomyslnými sympatiemi. Anglie byla šťastná, ţe v něm našla moderního, dynamického panovníka, který se od svého nástupu na trŧn vţdy vracel do Londýna letadlem a který nenavštěvoval jenom šlechtické zámky, ale i domy nezaměstnaných. List Times však za necelý rok pouţil v souvislosti s Eduardem VIII. tuto větu z Tacita: Omnium consensu capax Imperii nisi imperasset74.

X.

Jeho vláda trvala teprve necelých deset měsícŧ, kdyţ vytrvalé pověsti a americké noviny prozradily anglickým občanŧm a občanŧm dominií, ţe jejich král se chce oţenit s jistou Američankou, Mrs.

XI. 74

Ač všemi uznán za schopného vlády, přece nevládl - pozn. překl. 452


Simpsonovou, která se právě podruhé rozvedla. Ministerský předseda Stanley Baldwin dostával ze všech stran varovné a znepokojivé zprávy. Poţádal krále o audienci a vyloţil mu nebezpečí spojené s jeho rozhodnutím. Nikdo by panovníkovi neupíral právo, aby se oţenil s cizinkou, takové sňatky uzavřelo před ním jiţ mnoho jeho předkŧ, ale velká většina jeho poddaných se vzpírá dát souhlas ke sňatku s dvakrát rozvedenou ţenou. Král, který si tyto potíţe uvědomoval, navrhl formu morganatického (nerovného) sňatku. Takové nouzové východisko nepřipouštěl ţádný anglický zákon a s přijetím nového zákona zase nesouhlasila britská vláda ani vlády dominií. Všichni byli toho názoru, ţe podobný sňatek by silně uškodil autoritě koruny. Proti sobě tak stály dvě nesmiřitelné strany. Král, který by nemohl být jednomyslně přijatým arbitrem a poutem mezi státy impéria, by se naopak stal příčinou rozkolu a pohoršení. Začátkem prosince 1936 se z celé záleţitosti stala věc veřejná a veřejné mínění v Londýně dva dny kolísalo. Lidové deníky obvinily vládu, církve a aristokracii, ţe pokrytecky hájí starou, dávno přeţilou morálku. Demonstranti v ulicích volali: „Chceme svého krále!“ Tyto prŧvody však ani v Londýně nebyly nijak početné a klidnější lidové vrstvy v provinciích, lidé z Walesu, Skotska a dominií brzy svým zástupcŧm daly vědět, ţe souhlasí s názorem britské vlády. Většina občanŧ království a impéria ţádala, aby se král rozhodl pro korunu, nebo sňatek. Parlament, který během této krize ukázal chvályhodnou a dobrovolnou kázeň, schválil pevný postoj ministerského předsedy. Jsem ochoten odejít,“ řekl král Baldwinovi. Ani na okamţik se neopřel o ty, kteří chtěli z jeho citového dramatu udělat politickou pletku. V den, kdy po jeho abdikaci (11. prosince 1936) nastoupil na jeho místo jeho bratr jako Jiří VI., vydal ve Windsoru pro své bývalé poddané provolání, v němţ jim vysvětloval svŧj čin a pohnutými slovy ujišťoval o své oddanosti k novému panovníkovi. „God save the King although I be not he“75 napsal Shakespeare v Richardu II.

XII.

Toto tak zvláštní a v anglických dějinách nevídané drama ukázalo, ţe úloha monarchie je stále velmi dŧleţitá, ţe veřejnost ţádá od královské rodiny příkladné ctnosti, ţe parlamentní institutice mohou zajistit i ty nejzávaţnější změny v naprostém klidu, s rozvahou a dŧstojností, a konečně ţe mateřská země se mŧţe v kaţdé těţké záleţitosti snadno, rychle a tajně v zájmu společného postupu dohodnout s dominii. Tak jako uzdravený

XIII. 75

Boţe, ochraňuj krále, ačkoliv já jím nejsem - pozn. překl. 453


nemocný je mnohdy silnější, neţ byl před svou chorobou, vychází i britské impérium z této krize s větší dŧvěrou ve své zákony a v sebe sama. „Stromem otřásla prudká bouře; síla kořenŧ se však projevila o to zřetelněji.“ Tradice, které sehrály v Anglii a v její vnitřní politice takovou pozitivní úlohu, jí v zahraniční politice uškodily v okamţiku, kdy chtěla vyuţít staré metody k řešení nové situace. Posedlá myšlenkou udrţet v Evropě rovnováhu moci, kvŧli níţ v roce 1815 podporovala Francii proti spojencŧm, se v roce 1919 bála přílišného oslabení Německa. Francii, která ţádala, aby Společnost národŧ měla právo obhajovat svá rozhodnutí třeba i silou, oponovali angličtí ministři ideou morálního přinucení. Tato idea nemohla být účinná od okamţiku, kdy se velké evropské země, Itálie a po ní Německo, vzdaly diktátorŧm (Benito Mussolini, Adolf Hitler), kteří vyznávali jen a jen násilí. Anglický národ to pochopil dříve neţ jeho vláda. Propagační činnost Svazu pro Společnost národŧ, podporovaná církvemi, vedla v celé Anglii krok za krokem ke vzniku „slepé víry v Ţenevu“. Kdyţ Itálie v roce 1935 dobyla Etiopii, vyvolala vlna emocí vzpomínku na politiku impéria a Velká Británie poprvé od roku 1919 navrhla pouţít Dohodou předpokládané sankce. Anglie a Francie však postupovaly nanejvýš nevhodně. Nedostatečné sankce byly neúčinné. Itálie se ocitla v jednom táboře s Německem (Osa Berlín-Řím) a vláda Nevilla Chamberlaina, která v roce 1937 nahradila Baldwinovu, se pokusila o „politiku ústupkŧ“ (appeasement).

XIV.

Taková politika vŧči dobrodruhŧm, kteří uznávali jenom sílu, nemohla být úspěšná. Povzbuzen námořní smlouvou, s níţ souhlasila Velká Británie, a beztrestností, s níţ mu Francie a Anglie dovolily v roce 1936 remilitarisovat levý břeh Rýna, zahájil Hitler politiku u zemních ziskŧ bez války. V roce 1938 připojil k Německu Rakousko. Pak přišlo na řadu Československo. Mr. Chamberlain spolu se svými přáteli věřil, ţe Německo, pokud bude v některých bodech uspokojeno, bude ochotno spolupracovat na zachování evropského pořádku. V září 1938 opustila Velká Británie a Francie na konferenci v Mnichově Československo. „Přináším vám,“ prohlásil Chamberlain po svém návratu do Londýna, „čestný mír.“ Se stejnými slovy se vrátil i Disraeli z berlínského kongresu. Winston Churchill na to odpověděl: „Anglie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu, budou mít válku.“ Churchill měl pravdu, protoţe Hitlera, který v Mnichově odhadl slabost demokracií, jiţ ţádné obavy nezastaví. Přestoţe se zavázal respektovat to, co

XV.

454


zbylo z Československa, rozhodl se v březnu 1939 bez ohledu na své závazky vŧči Chamberlainovi obsadit celou zemi. Hitler nepředvídal změnu, kterou takové zneváţení přijatých závazkŧ vyvolá v Chamberlainovi. V jednom jediném okamţiku se státník, který tolik usiloval o přátelství Německa, stane jeho odpŧrcem, Protoţe všechno svědčilo o tom, ţe příští obětí bude Polsko, dal polské vládě na vědomí, ţe vláda Jejího Veličenstva poskytne polské vládě v případě napadení veškerou moţnou pomoc. Od této chvíle byla nová evropská válka nevyhnutelná. Anglie se zase jednou ocitla tváří v tvář mocnosti rozhodnuté ovládnout Evropu a moţná i celý svět; zase se rozhodla jí odporovat; zase měla na pevnině svého vojáka, Francii a Polsko. Mohla moţná do své hry zatáhnout i Rusko, ale jednání ztroskotala a Německo s Ruskem I M nlepsalo dohodu o neútočení. Druhá světová válka začínala špatné. Polsko bylo přepadeno a dne 3. září oznámil Mr. Chamberlain Dolní sněmovně vstup své země do války. „Doufám, ţe budu ţít dostatečně dlouho,“ řekl, „abych viděl zkázu hitlerismu a nové nastolení svobody v Evropě.“ Hitlerismus bude zničen a svoboda znovu nastolena, ale to jiţ Chamberlain bude mrtev. Jeho zemi povede k vítězství Winston Churchill, člověk s géniem a představivostí, nezkrotný a svérázný, stvořený pro vládu v době nebezpečí, kléry se stane velikým válečným ministerským předsedou.

XVI.

455

KNIHA SEDMÁ - Druhá světová válka

XI. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Více neţ napoleonské války, daleko více neţ válka z roku 1914 byla druhá světová válka pro Anglii otázkou ţivota nebo smrti. Od normanského výboje byla Anglie, chráněná svým loďstvem, svými armádami, svým bohatstvím a svými spojenci, naprosto bezpečná v samém srdci svých zápasŧ. Své bitvy vyhrávala na evropské pevnině nebo někde daleko v oceánu. Její výhody jakoţto ostrova však po roce 1920 přivedl téměř vniveč rozmach letectví. Během války 1939-1945 se Londýn stane velmi zranitelným cílem. Svět uvidí to, co nepovaţoval vŧbec za moţné - Anglii bude hrozit německé vylodění, cesty ve Středozemním moři přetne Osa, spojenectví Japonska s evropskými diktaturami ohrozí Indii, Singapur a dokonce i Austrálii. Nakonec však Anglie díky své odvěké houţevnatosti, chladnokrevnosti a odvaze, ale také díky podpoře Spojených státŧ, Ruska a evropského odboje vyjde se ctí z „hlubin pekla“, pyšná na svou morální sílu, na svou jednotu, na věrnost dominií, ale také znepokojená budoucností, protoţe si právě tehdy uvědomí nutnost hlubokých změn ve své tradiční diplomacii.

I.

Na počátku války byly jejími spojenci Polsko a Francie, kterým však nemohla poskytnout ani na zemi, ani ve vzduchu dostatečnou podporu. Dlouhá léta pacifismu oslabila její válečný potenciál. V dubnu 1940 měla jenom deset divizí v bojeschopném stavu. Teprve příchod Churchilla k moci dal mocný a nezbytný impuls válečné výrobě. Špatně podporované, špatně vyzbrojené Polsko vydrţelo jenom jeden měsíc. Francie, která spoléhala na Maginotovu linii, připravovala obrannou válku, ale linie nekryla severní hranici, a právě tuto hranici překročily v květnu 1940 po porušení belgické a holandské neutrality Hitlerovy obrněné divize. Francouzsko-britské armády byly odtrţeny od svých základen rychlým postupem německých útočných tankŧ směrem k moři. Zmatek, vyvolaný Luftwaffe, vládkyní vzduchu, tanky, útočícími na hlavní štáby i v hlubokém zázemí, miliony uprchlíkŧ na zcela ucpaných cestách, v několika dnech úplně znemoţnil jakýkoli protiútok a dokonce jakékoli operativní pohyby vojsk.

II.

456


A v tom okamţiku připlula z Anglie do Dunkerque flotila, která se skládala přibliţně z tisíce lodí všech druhŧ a velikostí, křiţníkŧ, osobních parníkŧ, jachet, bárek, trajlerŧ, v noci a bez ohledu na bombardování, aby zachránila zbytky spojeneckých armád. Asi čtyři sta tisíc lidí se nalodilo pod ochranou hrdinných francouzských divizí, které se obětovaly, aby znemoţnily nepříteli vstup do města, a pod ochranou britského stíhacího letectva, které z anglických základen krylo Dunkerque. Anglie tak zachránila lidi, ale jejich výzbroj musela zŧstat na místě. Kdyţ Francie, jejíţ armády byly úplně rozvráceny, podepsala příměří, stála Velká Británie s nepatrnými zbytky výzbroje sama před hrozbou vylodění. Pustila se odváţně do práce, vytvořila novou armádu, budovala zákopy a obranná zařízení na všech svých pláţích a útesech a chystala stěny z plamenŧ, které by byly zásobovány z rozsáhlé rozvodné benzinové sítě. V ţádném okamţiku si nezoufala. Nikdy nebyla poraţena, nikdy si nemyslela, ţe jednou by být poraţena mohla. Do Anglie se uchýlila norská, belgická, polská, československá exilová vláda a z Francie tam přijel de Gaulle a jeho dobrovolníci. Angličtí vědci dělali zázraky a výborně doplňovali svými vynálezy námořnictvo a letectvo (boj proti magnetickým minám, radar). Churchill jako předseda vlády hodný Pitta podněcoval úsilí všech. „Bitva o Francii skončila,“ prohlásil, „bitva o Velkou Británii právě začíná. Na výsledku této bitvy závisí záchrana křesťanské civilizace… Pozvedněme tedy svá srdce, abychom splnili svou povinnost, a jednejme tak, ţe kdyby britské impérium a jeho Společenství národŧ mělo trvat ještě tisíc let, lidé, kteří budou v té době ţít, budou moci říci: To byla jejich nejslavnější hodina.“

III.

Ano, právě tehdy proţívala Anglie svou nejslavnější, ale také nejnebezpečnější hodinu. Útok přišel ze vzduchu. Goring, který věřil ve svou drtivou leteckou převahu a také ji měl, chtěl nepředstavitelným bombardováním zlomit obranu a odvahu Angličanŧ a připravit tak snadné vylodění. První velká letecká bitva v lidských dějinách trvala od konce srpna do listopadu 1940. Letcŧ Royal Air Force bylo čtyřikrát méně neţ letcŧ Luftwaffe76, ale jejich hrdinství a zručnost uštědřily německému letectvu takové ztráty, ţe nakonec od svého Úmyslu upustilo. „Nikdy v dějinách,“ prohlásil Churchill, „nevděčilo lakové mnoţství lidí za tolik takové hrstce…“ Tato blesková válka (Blitzkrieg) zničila celé londýnské čtvrti, zapálila doky, smetla celá města jako Coventry, ale také zaţehla „v britských srdcích a v celém světě oheň“, který měl

IV.

76

Anglické vojenské letectvo a německé vojenské letectvo - pozn. red. 457


hořet „prudkým plamenem aţ do dne, kdy poslední stopy nacistické tyranie“ budou v celé Evropě uţ jenom popelem. Ale dříve neţ k tomu došlo, musela Anglie projít dlouhým a bolestným obdobím poráţek. V Jugoslávii a v Řecku se jí nepodařilo vyburcovat dostatečný odpor vŧči Německu, obě země byly rychle poraţeny a obsazeny. Ve Středomoří i v oceánech jí ponorky zpŧsobily hrozné ztráty, které lodařský prŧmysl nemohl zdaleka nahradit. Kréta byla poprvé v dějinách dobyta Němci invazí ze vzduchu, coţ vyvolalo veliké obavy o Egypt. V poušti byly italské divize mezi Tripolskem a Alexandrií posíleny Rommelovými Afrika Korps a britské oddíly byly obklíčeny v Tobruku. Ale velcí dobrodruzi se vţdycky dopustí té chyby, ţe se nedovedou zastavit. Místo aby všemi silami vyuţil svého afrického vítězství, projevil Hitler v červnu 1941 naprosté šílenství útokem na Rusko. Od tohoto dne byla válka pro Churchilla vyhrána, neboť měl na své straně rovněţ plnou podporu Roosevelta, který byl pevně rozhodnut vstoupit do války v okamţiku, kdy jej bude Amerika připravena následovat, a zatím poskytoval Anglii tu nejúčinnější materiální pomoc formou „smlouvy o pŧjčce a pronájmu“, to jest, aniţ by Anglie musela vynakládat devizy. Díky smlouvě o pronájmu byla částečně přezbrojena Osmá armáda (jejíţ součástí byli i francouzští hrdinové od Bir-Hakeimu), která s novými tanky a novým velitelem, Montgomerym, konečně v roce 1942 dosáhne vítězství u El-Alameinu a zachrání tak Egypt.

V.

Koncem roku 1941 po japonském útoku na Pearl Harbor vstoupily do války Spojené státy. Počátky války v Pacifiku byly nešťastné pro Ameriku, která ztratila Filipíny, pro Anglii, která ztratila Singapur a Barmu, pro Holandsko, které ztratilo Jávu a Sumatru a pro Austrálii, která byla bezprostředně ohroţována japonskou armádou. Ale výrobní kapacity Spojených státŧ byly takové, ţe kaţdý informovaný pozorovatel mohl předvídat, ţe do dvou nebo do tří let nebude ani Japonsko, ani Německo schopno vzdorovat spojeneckým armádám, které budou mít v té době naprostou nadvládu ve vzduchu i na moři. Pokud jde o Evropu, zdál se v roce 1942 frontální útok nemoţný. Vylodění v Dieppe, které provedli s velikou odvahou Kanaďané, ukázalo sílu německé obrany. Podle plánu dohodnutého mezi Angličany a Američany stala se výchozím bodem francouzská Severní Afrika. Spojenecké armády se tam vylodily dne 8. listopadu 1942. Brzy nato se s nimi spojila ještě stále početná francouzská africká armáda a společně rozdrtily německé armády v Tunisku, k nimţ se právě hodlal připojit Rommel prchající před Montgomerym, ale dostal se

VI.

458


tak mezi dva ohně. Tato naprostá kapitulace německých a italských sil v Africe byla prvním velikým vítězstvím Spojencŧ. To ještě nebyl, jak řekl Churchill, začátek konce, ale konec začátku. Přišel čas ke znovudobytí evropské pevniny, kde ve všech obsazených zemích očekávala hnutí odporu příchod Spojencŧ. Nutnost krýt všechna vylodění leteckými silami si ţádala skoky z jedné základny na druhou. Z Tuniska Eisenhower jako vrchní velitel přešel na Sicílii a ze Sicílie do Itálie. Bylo třeba vyvíjet úsilí v tomto směru a učinit ze Středomoří střed ofenzívy? To byl názor Winstona Churchilla. Ale mínění Roosevelta a Stalina nabylo vrchu, a tak bylo rozhodnuto, ţe hlavní útok na „pevnost Evropa“ bude mít základnu na britských ostrovech a bude veden na normandské pobřeţí se Cherbourgem a poloostrovem Cotentin jako prvními cíli. Tato operace, připravovaná s nekonečnou péčí (konstrukce umělých přístavŧ, potrubí pod prŧlivem La Manche) byla zahájena dne 6. června 1944 a brzy byla úspěšná. Ale německou odpovědí byl nový Blitzkrieg proti Anglii vŧbec a hlavně proti Londýnu. Tentokrát nesly náloţe rakety bez pilotŧ, odpalované z evropských břehŧ. Tuto novou zbraň, V-1 (V jako Vengeance tj. pomsta) konstruovali Němci jiţ dlouhou dobu a letadla Royal Air Force svrhla tisíce tun výbušnin na odpalovací základny. Nicméně zpŧsobené škody byly strašné a stejně váţné jako při útoku z roku 1940. Více neţ milion domŧ bylo létajícími bombami zničeno nebo poškozeno. Stratosférické rakety s nadzvukovou rychlostí, V-2, mařily obranu vybudovanou proti V-1. Zdá se jisté, ţe kdyby Němci byli schopni zahájit tuto ofenzívu dřív, byli by značně ztíţili přípravy na invazi.

VII.

Ale úspěch invaze je rychle připravil o poslední odpalovací rampy. Britské armády postupovaly podél pobřeţí k Belgii, zatímco americké armády pochodovaly na východ a divize generála Leclerca vstoupila do Paříţe. Dne 15. srpna bylo provedeno nové vylodění na jihu Francie a vyloděná vojska bez potíţí postupovala na sever. V září bylo všechno připraveno k útoku na Siegfriedovu linii, ale čelní útok by mohl být vraţedný. Nejprve se Eisenhower pokusil o obchvat přes Holandsko na jejím severním okraji překvapivým svrţením leteckého výsadku. Tato operace se nezdařila a válka trvala ještě celou zimu, ale britské a americké letectvo rozprášilo německý prŧmysl a o konci nebylo pochyb. Konečně se armády přicházející ze západu setkaly s ruskými armádami. Hitler spáchal sebevraţdu a dne 7. května 1945 nepřítel podepsal bezpodmínečnou kapitulaci. Churchill vystoupil v Londýně

VIII.

459


oslavován davy na balkon a ve svém projevu připomněl časy, kdy byla zhasnuta světla, kdy padaly bomby, ale nikdo, ať muţ, ţena nebo dítě, nemluvil o útěku z boje. Anglie teď po dlouhých letech unikla „bránám pekelným a spárŧm smrti“. Zbývalo porazit Japonsko, ale i tady bylo vítězství na dobré cestě. Dovršily je atomové bomby v srpnu 1945.

460


XII. PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Podíl Ameriky a Ruska, a také podíl evropského odboje na společném vítězství byl veliký; Anglii patří sláva za její osamocený boj ve dnech, kdy se vše zdálo beznadějné, a za to, ţe ze své nejtragičtější hodiny učinila zároveň i hodinu nejkrásnější. Vyšla z konfliktu vítězně, s oprávněnou hrdostí, ale vyšla z něho vyčerpaná. Pro vítězství v této válce se musela vydat ze své podstaty, byla bohatší morálně, ale finančně a materiálně chudší. Její obyvatelstvo si zvyklo na omezení, která by před válkou nikdy nesneslo. Nejchudší třídy shledaly, ţe kontroly a příděly nastolily určitou ekonomickou rovnost. Během války bylo spíše nutné uspokojit základní potřeby všeho obyvatelstva neţ umoţnit privilegovaným těţit z jejich výsad. Britové přivykli myšlence minimální kupní síly, kterou vláda musí udrţovat. Funkce státu se díky kontrole prŧmyslu rozšířily natolik, ţe se mezi širokými vrstvami naprosto logicky rozmohlo přesvědčení o moţnosti určité formy socialismu, přizpŧsobené národním zvyklostem, který by i v době míru mohl zajistit větší sociální spravedlnost. To je příčina vítězství Labour Party v prvních volbách po skončení války (1945).

I.

Mr. Attlee nahradil jako ministerský předseda Winstona Churchilla. Churchill vyhrál válku, jeho země mu však nesvěřila organizaci míru. Clemenceau poznal kdysi ve Francii totéţ. Clement Attlee měl velkou zkušenost z práce v parlamentu, byl to umírněný a smířlivý státník, kterému se podařilo i přes některá socializující opatření udrţet jednotu národa. Při prodlouţení přídělového systému a při prosazování plné zaměstnanosti se setkal jenom s nepatrnou opozicí. Jeho ministr financí, sir Stafford Cripps, vnutil zemi přísný reţim. Angličané pochopili obrovskou dŧleţitost toho, co představovala pro všechny třídy ochrana měny. Dokazovali vţdycky svou občanskou kázeň a odpovědnost, kdyţ si okolnosti vyţadovaly kolektivní oběti. Několik let si se vznešenou a hořkou radostí ukládali v národním zájmu některá omezení.

II.

Znárodnění prŧmyslu jiţ vyvolalo více diskusí. Ţeleznice, řízené během první světové války státem, byly znovu finančně přeskupeny a vráceny do soukromých rukou v roce 1921. Labouristé postavili znárodnění ve

III.

461

KNIHA SEDMÁ - Po druhé světové válce

svém programu na první místo. V okamţiku příchodu k moci podali dŧkaz o svých úmyslech znárodněním Anglické banky (1946), i kdyţ šlo jen o formalitu, bankovní politika byla uţ dlouho řízena ministerstvem financí. Následoval uhelný prŧmysl. Dne 1. ledna 1947 byla ustavena správa těţby uhlí a všechny doly se staly státním vlastnictvím. Podobné správy byly vytvořeny pro ţelezniční a silniční dopravu, plynárny, elektrárny a civilní letectví. Rozhlas byl jiţ dlouho svěřen nezávislé organizaci, B.B.C. (British Broadcasting Corporation), která mohla svobodně volit svŧj program, ale byla podřízena kontrole parlamentu. Od roku 1950 bylo 22,5% všech britských dělníkŧ zaměstnáno ve znárodněných továrnách. Labour Party hodlala socializovat i ţelezářský a ocelářský prŧmysl. Ztratila však moc dříve, neţ mohla tento svŧj záměr uskutečnit. Přes všechna omezení byly poválečné potřeby země tak veliké, ţe její obchodní bilance zŧstávala nepříznivá. V roce 1949 poklesly zásoby zlata a dolarŧ natolik, ţe bylo nutné devalvovat libru sterlingŧ, její kurs vŧči dolaru klesl ze 4,03 na 2,80. Toto bolestivé opatření přineslo dobré výsledky, protoţe jiţ v roce 1950 se zásoby zdvojnásobily. Impérium přinášelo rovněţ těţké problémy, které bylo nutné co nejrychleji řešit. Samo pojetí impéria, tak drahé Disraelimu, královně Viktorii a Rudyardu Kiplingovi, jiţ zdaleka nebylo přijatelné pro všechny. Během války podaly národy Britského společenství pozoruhodný dŧkaz solidarity, dominia s anglosaským obyvatelstvem podporovala Velkou Británii s nadšením a láskou. Ale v jiţní Africe, kde se mísilo s jinými rasami, narŧstal lokální nacionalismus a Indie jiţ odmítala britskou správu. Velká Británie se rozhodla uvolnit pouta, která by stejně nemohla v ţádném případě udrţet. Rozhodla se stáhnout z Indie jak svá vojska, tak civilní administrativu. Poslední místokrál, lord Louis Mountbatten, prokázal při tomto převodu vlády takt a dŧstojnost. Dne 15. srpna 1947 se Indie rozdělila na dva nezávislé a samostatné státy: Pákistán a Union of India (Indická unie), které se staly členy Britského společenství. Ekonomické postavení Anglie zŧstalo v obou Indiích velmi silné. Anglický jazyk zŧstal po celých patnáct let jazykem úředním na stejné úrovni jako místní jazyky. V roce 1948 se stal také Cejlon dominiem a Anglie se vzdala svého protektorátu v Palestině. V roce 1949 opustilo Společenství Irsko (Eire), přestalo uznávat svrchovanost anglické koruny a stalo se nezávislou republikou. Zatím Anglie postupně stahovala svoje vojenské oddíly z Egypta. Souhlasila s odchodem ze Súdánu a dokonce i od Suezského kanálu, a to bez záruk, coţ bylo neuváţené.

IV.

462


Některá dominia, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland, přivedla blízkost, hospodářská vzájemnost a zájmy národní obrany ke sblíţení se Spojenými státy. Kanada, která měla společné hranice se svým mocným sousedem, upravila s ním dohodou své peněţní a obchodní vztahy, Austrálie a Nový Zéland se Spojenými státy uzavřely dohody na obranu Pacifiku. Nelze popřít, ţe toto posílení svazkŧ zemí do té doby v podstatě britských se Spojenými státy vyvolalo vzrušení v anglickém veřejném mínění. Obecně procházely angloamerické vztahy v poválečných letech těţkým obdobím.

V.

To mělo dva dŧvody. Prvním byla skutečnost, ţe Washington se stal nepopiratelným centrem západních spojencŧ. Britové toho litovali, zároveň však byli natolik realisty, ţe to uznali. Velmi dobře věděli, ţe postavení jejich země ve světě od nynějška závisí na dobrých vztazích se Spojenými státy, a to jak v rovině vojenské, tak ekonomické. V kaţdém případě však byla tato změna příliš rychlá, aby se bolestivě nedotkla vědomí mnoha Angličanŧ. Pro mnoho z nich to byl skutečný otřes, kdyţ viděli, ţe náčelníkem námořních sil v Atlantiku je americký admirál, a ještě větší ranou byla skutečnost, ţe Amerika teď určuje politiku na Středním a Dálném východě. Nicméně přijali novou rovnováhu sil se snahou udrţet si v některých otázkách svou politickou nezávislost, jako například v Číně, kde mají lepší vztahy s komunistickou vládou neţ Amerika.

VI.

Za druhé se Britové dlouho báli, ţe je Američané zatáhnou do třetí světové války. Ze všech sil se snaţili brzdit své partnery. V roce 1950 odletěl Attlee překotně do Washingtonu, aby radil k opatrnosti v Koreji, později jel i Winston Churchill a Anthony Eden jednat s Eisenhowerem o problémech Indočíny. V posledních letech se stanoviska obou zemí trochu sblíţila. Částečně proto, ţe angličtí vědci, pracující usilovně a úspěšně, ze své země udělali atomovou velmoc, coţ umoţnilo jejich vládě vystupovat s větším dŧrazem a také odstranilo některé třecí plochy, jeţ vznikly v dŧsledku amerického odmítnutí podělit se o jaderná tajemství. A částečně také proto, ţe náskok Rusŧ v této oblasti přiměl Američany k větší uváţlivosti. Washingtonská vláda jiţ nemá větší zájem na rozpoutání světové katastrofy neţ vláda v Londýně. Angličané se svými přirozenými sklony ke kompromisu zŧstávají nakloněni nějaké formě dohody s Rusy a Číňany více neţ Bílý dŧm, ale vztahy obou velkých anglosaských zemí jsou vcelku velmi úzké. Společné přesvědčení, ţe

VII.

463


světový mír závisí na jejich jednotě, je bez ohledu na jakékoli neshody sbliţuje téměř automaticky. Postoj Velké Británie vŧči Evropě zklamal některé evropské státníky. Zejména po prohlášení Winstona Churchilla ve Štrasburku doufali, ţe se Anglie připojí k evropské šestce. To však zapomněli, ţe Anglie - jak jsme mnohokrát opakovali v těchto dějinách - se povaţuje za souseda pevniny, nikoli za její součást. Prŧliv La Manche v době raket a letadel jiţ opravdu není přirozenou hranicí, ale národ se během jedné generace nevzdá svých deset století starých zpŧsobŧ myšlení. Anglie přestala být ostrovem, nepřestala však být ostrovní. Velká Británie ostatně vţdy tvrdila, ţe její vztahy s Commonwealthem jí nedovolují vázat se příliš těsně na Evropu. Pokud jde o obchodní výměnu, pak jí její imperiální priority samy o sobě vnucují jiný postoj, neţ je postoj evropských národŧ. Nicméně vytvoření evropského společného trhu se sto šedesáti miliony ji nemŧţe nechat lhostejnou. I tady se pokouší najít kompromis.

VIII.

Z vojenského hlediska se rozhodně zařadila do západního tábora. Během století byla vţdy nepřítelem nejsilnější mocnosti na pevnině, přidávajíc svou váhu podle poměru sil na tu nebo onu misku vah. Taková politika jiţ není moţná. Nelze si představit, a to na dlouhou dobu, ţe by Německo bylo stejně nebezpečné jako Rusko. Anglie je součástí NATO a přistoupila i na závazek udrţovat trvale na evropském kontinentu své oddíly. Jeden anglický velvyslanec, sir Oliver Francs, pouţil pro charakteristiku postoje své země následující obraz - některé kluby přijímají za své členy lidi, kteří ţijí na venkově, a nepoţadují od nich, aby se podřídili všem povinnostem, které platí pro členy, ţijící ve městě. Velká Británie, říká, by chtěla být takovým venkovským členem Klubu Západní Evropy. Ráda zaplatí příspěvky a ráda přijme omezené povinnosti, ale nechce se stát stejným členem jako ostatní a nutit se k účasti na všech akcích klubem organizovaných.

IX.

Všeobecné volby z roku 1951 přivedly k moci konservativní stranu s Winstonem Churchillem jako předsedou vlády. Vládní většina byla nepatrná (320 konzervativcŧ, 295 labouristŧ, 6 liberálŧ). Proto také konservativní vláda ukázala svou rozváţnost v tom, ţe se nevracela k reformám, které provedli labouristé, pouze nepokračovala v politice znárodňování. Období poměrného rozkvětu a rŧst vývozu dovolil trochu uvolnit dosavadní tvrdou politiku. Ale po

X. 464


patnácti letech omezování touţila země přirozeně po moţnosti větší spotřeby. Změna postoje byla trochu příliš rychlá. V roce 1955 nový pokles dolarových reserv donutil vládu omezit úvěrové prodeje a zvýšit diskontní sazby. Přesto však nelze říci, ţe by ekonomická situace země byla jako celek nebezpečná. Vysoká jakost britské prŧmyslové výroby jí zajišťuje významné místo na světových trzích. Ve vývozu automobilŧ do Spojených státŧ je Anglie na druhém místě za Německem a před Francií, která je na třetím místě. V roce 1952 zemřel král Jiří VI., který do poslední chvíle odváţně a bez ohledu na bolestivou nemoc plnil všechny svoje povinnosti. Zŧstala na něho vzpomínka jako na jednoho z nejlepších anglických králŧ všech dob. Jeho nástupcem se stala prvorozená dcera, Alţběta II. Provdala se v roce 1947 za Filipa Mountbattena, který byl rodem řecký princ, získal však anglické státní občanství naturalisací a později, při příleţitosti svého sňatku, se stal vévodou z Edinburghu. Dŧstojně hrál svou úlohu prince-manţela. Královský pár má tři děti: prince Charlese, narozeného v roce 1948, princeznu Annu, narozenou v roce 1950 a prince Andrewa, narozeného v roce 1960. Korunovace mladé královny dne 2. června 1953 byla velkou událostí pro národ, impérium i svět. Tato ceremonie, sledovaná na televizních obrazovkách a na plátnech kin lidmi celého světa, znovu dokázala prestiţ, za kterou Anglie vděčí věrnosti svým tradicím. Královská rodina zŧstává předmětem trvalé pozornosti, přičemţ pozornost tisku je někdy nepříjemná. Ani její soukromý ţivot není chráněn před lidovou zvědavostí. Britský národ chce ve svém panovníkovi vidět vzor všech rodinných a občanských ctností. To je velmi přísný poţadavek, ale také pocta.

XI.

V roce 1953 udělila královna Winstonu Churchillovi podvazkový řád. Mohl se, kdyby chtěl, stát londýnským vévodou a zaujmout ve Sněmovně lordŧ místo, jeţ by mu zajistilo vznešený odchod z politického ţivota. Ale on nechtěl opustit své křeslo v Dolní sněmovně, kde tak dlouho uplatňoval svoji autoritu, kterou mu zajistily sluţby prokázané národu. Od svého návratu k moci se snaţil o svolání „konference na nejvyšší úrovni“ s Rusy. Hrozná destruktivní síla atomových zbraní v něm vyvolávala, nikoli bezdŧvodně, obavy, aby nová válka nebyla kolektivní sebevraţdou lidstva. Chtěl po vítězství ve válce vybojovat i mír. Ale jeho zdravotní stav a vysoký věk mu nedovolily, aby zŧstal u moci. Poté co naposledy přijal svoji panovnici v domě na Downing Street, předal řízení státních záleţitostí Anthonymu Edenovi, svému synovci sňatkem. Eden, který se narodil v roce 1897, se stal v roce 1935 ministrem

XII.

465


zahraničních věcí. V roce 1939 podal demisi po neshodách s ministerským předsedou, Nevillem Chamberlainem, kterého nepovaţoval za dostatečně oddaného věci kolektivní bezpečnosti, později se však do Foreign Office vrátil. V roce 1955 vypsal Eden všeobecné volby, které přivedly znovu, ale s výraznější většinou, k moci konservativce. Mezinárodní situace byla nebezpečná. SSSR se snaţil obratným vyuţíváním záští poštvat arabské země proti Západu. Podařilo se mu to v Egyptě. Dne 26. července oznámil plukovník Násir, předseda egyptské vlády, ţe znárodnil Suezský kanál. To byla těţká rána pro Anglii a Francii. Následovala zmatená jednání, během nichţ se hledal nějaký kompromis, byla však odsouzena k nezdaru: a) protoţe Spojené státy, které stále věřily v moţnost udrţet Egypt v západním táboře, nepodporovaly spojence, b) protoţe Egypt, jistý podporou Ruska, nechtěl udělat ţádné ústupky. Anglie a Francie shromáţdily na Kypru expediční sbor, určený ke znovuobsazení oblasti kanálu. Operace byla zahájena v listopadu. Bez ohledu na pomalý postup při její realizaci by byla s podporou izraelské armády vojensky úspěšná, kdyby politicky nenarazila na vztek washingtonské vlády, která nebyla ani konsultována, ani předem upozorněna, na odsouzení OSN za pouţití síly a hlavně na hrozbu přímé odvety z Moskvy. Ve Francii podporovala většina veřejného mínění, pobouřeného Násirem, vládu, v Anglii naopak nejen labouristická opozice, ale i část konservativcŧ kárala vládu za její nerozváţnou improvizaci. Dvanáct hodin po Bulganinově ultimátu se Anglie rozhodla stáhnout své jednotky. Poprvé od války se anglická vláda snaţila obejít se bez Spojených státŧ. Zkušenost ukázala, ţe bez akční jednoty je západní svět bezmocný. Udělená lekce musela vést k takovému sblíţení mezi Anglií a Spojenými státy jako dosud nikdy. Sir Anthony Eden, který jiţ dlouho trpěl těţkou nemocí jater, podal demisi. Královna povolala Mr. Harolda Macmillana. Ten skvěle vyhrál volby v roce 1959. Konservativní strana tedy zŧstala u moci.

XIII.

Ve Francii se často říká, „čím více se to mění, tím více to zŧstává stejné“, a v Anglii „čím méně se to mění, tím méně to zŧstává stejné“. V očích povrchního pozorovatele se Anglie určitě mění jenom málo. Zachovává si svoji monarchii, zlacené kočáry při korunovaci, gardu ve vysokých koţešinových čepicích u vrat Buckinghamského paláce, ceremoniál v Dolní sněmovně, úctu k parlamentním institucím, soudce v parukách. V londýnských ulicích jsou stále ještě k vidění chodci s buřinkami a deštníkem

XIV. 466


zavěšeným přes paţi. Ale jakmile strhneme tenkou slupku přeţitkŧ, objevíme, ţe rychlý vývoj mění zemi. Nivelizace příjmŧ, rys charakteristický pro všechny západoevropské země po druhé světové válce, byla mimořádně výrazná ve Velké Británii. Stará aristokracie jiţ nemŧţe udrţovat své zámky a staleté parky. Mnoho příbytkŧ po předcích se stalo majetkem National Trust. Další jsou za vstupné, z kterého se hradí stráţci a opravy střech, zpřístupněny veřejnosti. Sazba daně z příjmu, daleko vyšší neţ ve Francii, jiţ nedovoluje takový zpŧsob ţivota, jaký je popisován v románech a dramatech ze začátku století. Butler (sluha) z her Barrieho nebo Galsworthyho patří k vymřelým druhŧm. I sluţebných je málo a mladé ţeny ze středních tříd je ani nehledají. Samy se starají o svoji domácnost a kuchyň. Muţi i ţeny se strojí jednoduše a nenápadně. V divadlech s výjimkou některých galapředstavení jiţ nevidíme večerní róby a smokingy. Rodinný ţivot nabyl většího významu. Odtud taková dŧleţitost rozhlasu a televize. Kvalita jejich programŧ opravňuje jejich úspěch. Obdivuhodně řízená BBC dělá Anglii velkou čest. Vláda, která ustoupila tlaku veřejného mínění, umoţnila vznik sítě soukromých televizních vysílačŧ, financované reklamou. Oficiálním zdŧvodněním tohoto rozhodnutí je tvrzení, ţe by s ohledem na stále rostoucí vliv televize na ducha a názory „bylo neuváţené svěřit ji jedné, byť sebedokonalejší správě“. Television Act (zákon o televizi) z července 1954 povolil vznik nezávislé televize na počáteční období deseti let. Televize sehrála dŧleţitou úlohu ve volbách z roku 1955; osobní kouzlo a hlas státníkŧ budou mít v budoucnosti určitě politický význam. Tisk se nijak zvlášt neliší od tisku mezi dvěma válkami. Britové kupují více novin neţ kterýkoli jiný národ (611 na 1000 obyvatel proti 353 ve Spojených státech). Nedělní list, News of the World, drţí světový rekord s osmi miliony výtiskŧ, mezi deníky překračuje Daily News značně čtyři miliony a dalších pět deníkŧ dosahuje více neţ jednoho milionu výtiskŧ.

XV.

Publics schools a university sledují obecnou tendenci tím, ţe se široce otevřely studentŧm ze všech tříd. Existuje mnoho druhŧ stipendií, a to i v nejstarších a nejuzavřenějších kolejích. Ale i tady se udrţuje ceremoniál a návštěvník koleje All Souls (Oxford) se tu setká s tradičními rituály. Věda nyní zaujímá velmi významné místo na britských universitách, jejichţ bohatě dotované laboratoře byly odměněny mnoha Nobelovými cenami z oboru fyziky, chemie a lékařství. Bertrand Russel, matematik, logik a filosof, byl jedním z nejpŧvodnějších myslitelŧ moderního světa. Sir Alexander Fleming

XVI.

467


získal světový věhlas objevem penicilinu (1928). Radar byl zkonstruován v Anglii jiţ před válkou. Profesor Wilson sestrojil „komoru“, která nese jeho jméno a která vŧbec poprvé umoţnila sledovat dráhy elektronŧ. V počátcích atomové energie se lidé domnívali, ţe její monopol zŧstane ve Spojených státech a v Rusku. Ale Anglie (ostatně stejně jako Francie) měla výborné jaderné fyziky a vybudovala velké středisko atomových výzkumŧ v Harwellu (Berkshire). Podařilo se jí rovněţ zkonstruovat atomové bomby, které byly úspěšně vyzkoušeny, a řízené střely. Anglie však potřebuje atomové reaktory hlavně pro výrobu energie k mírovým účelŧm. Zdroje uhlí nejsou ve Velké Británii zdaleka neomezené. Jiţ nyní jsou mnohé ţíly jen těţko přístupné. A země nemá jako Francie nebo Švédsko vodní energetické zdroje. Britská vláda se proto s veškerou rozvahou pustila do rozsáhlého programu atomové produkce. Za dvacet let by měla být valná část potřebné energie dodávána reaktory. Kromě toho zkoumají angličtí vědci moţnost vyuţití energie z vodíkové bomby (článek Zeta). Jiţ nyní se stává výroba izotopŧ jedním z největších prŧmyslových odvětví země a BOAC (letecká doprava) vyvinula speciální letadla s moţností bezrizikové dopravy nákladŧ na koncích křídel. Je pozoruhodné, ţe tato země se středověkými universitami je v čele vědeckého pokroku.

XVII.

Strana, která je u moci, se téměř vţdycky opotřebuje. Vláda Mr. Harolda Macmillana se tomuto pravidlu nevyhnula. K jejímu oslabení přispělo více příčin. Hospodářská situace Velké Británie se zhoršila. Vznik Společného trhu šesti zemí (Francie, Spolkové Německo, Itálie a Benelux) na evropském kontinentu ztíţil podmínky pro britský vývoz. Spojené království se mu spolu s jedenácti evropskými zeměmi, které nebyly členy Společného trhu, jako Dánsko, Norsko a další, pokusilo čelit vytvořením Zóny volného obchodu (ESVO). Ale rŧst nezaměstnanosti pokračoval a Anglie se s nechutí rozhodla vstoupit do kontinentálního „klubu“ Šestky. Obratný vyjednavač, Mr. Heath, jednal o podmínkách vstupu. Narazil na těţko překonatelnou překáţku. Velká Británie přiznává svým dominiím přednostní sazby. Evropské země se obávají konkurence Kanady, Austrálie a Nového Zélandu pro své zemědělství. Zejména opozice Francie, jejíţ zemědělství je přebytkové, byla mimořádně ţivá. Bruselská jednání skončila neúspěchem a prestiţ konservativní vlády tím utrpěla.

XVIII.

468


Mr. Harold Macmíllan je zranitelný i na jiných místech. V prvé řadě v oblasti národní obrany. Několikrát došlo k politováníhodným únikŧm informací, táboru protivníka byla vyzrazena vojenská tajemství. Myšlenku odstrašující atomové síly, kterou chtěla Anglie s přispěním Američanŧ vybudovat, výrazným zpŧsobem pozměnil Pentagon, který odmítl konstrukci letadel, jeţ povaţoval za překonaná. Na Bahamách došlo při jednáních Kennedy - Macmillan k dohodě, ale zdá se, ţe tato dohoda je nejistá a ne dost uspokojivá. V roce 1963 vypukl skandál, který zase jednou zpochybnil vojenskou bezpečnost a veřejnou morálku. Ministr války Profumo musel po počátečním zapírání přiznat, ţe se dělil o milenku se sovětským námořním přidělencem. Ministerský předseda, který hájil svého ministra, mohl prokázat svou poctivost a získal v Dolní sněmovně sympatie, ale jeho postavení se oslabilo. Ve chvíli, kdy toto píši (červen 1963), si mnoho lidí myslí, ţe příštím premiérem bude nový leader labouristŧ: Harold Wilson. Takový pohyb kyvadla je politickou tradicí země. Jestli konservativci nebudou chtít riskovat vypsání předčasných voleb, je pravděpodobné, ţe Mr. Macmillan podá demisi a postoupí své místo buď Mr. Butlerovi, Mr. Maudlingovi nebo lordu Hailshamovi, pokud tomu poslednímu nový zákon dovolí opustit Sněmovnu lordŧ.

XIX.

469

KNIHA SEDMÁ - Anglie se připojuje k Evropě

XIII. ANGLIE SE PŘIPOJUJE K EVROPĚ Jak předvídal André Maurois77, volby vypsané Macmillanem, jehoţ moc byla otřesena, přinesly v roce 1964 poráţku konservativní strany a k moci se dostal leader labouristŧ Harold Wilson. Bývalý oxfordský stipendista Harold Wilson byl představitelem levého křídla své strany. Tvrdě bojoval proti snaze toryŧ o vstup Anglie do Společného trhu (EHS). Během jeho vlády bylo moţné očekávat, ţe se Anglie stáhne do sebe, ţe dojde k řadě nových znárodnění, utuţení vztahŧ se Spojenými státy a zeměmi Commonwealthu, coţ je poněkud paradoxní politika, které dávali labouristé vţdycky přednost, zatímco konservativci byli připraveni vzdát se ve prospěch Evropy jisté části britské svrchovanosti. Nic podobného se nestalo. Harold Wilson, jeden z nejschopnějších a nejrealističtějších vedoucích činitelŧ, jakého Velká Británie poznala (jako jediný zvítězil během dvanácti let ve čtyřech volbách), zavrhl vlastní radikální postoje a měl v úmyslu stát se pragmatickým státníkem. Vyhlásil, ţe odmítá devalvovat libru, upustil od prosazování tvrdé socialistické politiky a o dvě léta později se pokusil posílit svou většinu novými volbami. Po svém znovuzvolení nebyl přesto schopen zastavit inflaci, musel se vzdát pětiletého plánu kontroly hospodářství a spokojit se s nesourodými a dílčími opatřeními. Krátce, jeho politika byla umírněná a také jediná, jakou mohlo upadající anglické hospodářství unést. V rozporu s tím, co vyhlásil, devalvoval ihned po nástupu libru o 30%. Nedokázal zabránit početným stávkám a upustil od projednávání zákona omezujícího právo na stávku. A konečně v rozporu sám se sebou (stejně jako v jiných případech) vystoupil podruhé s otázkou vstupu Velké Británie do Společného trhu a narazil na stejný odpor generála de Gaulle.

I.

Mezitím se vzájemné svazky Commonwealthu uvolňovaly. Několik státŧ starého impéria, jako Kanada a Austrálie, hledělo spíše ke Spojeným státŧm neţ ke své staré metropoli, očekávajíce od vztahŧ s nejmocnější zemí světa vzrŧst vzájemné obchodní výměny. V letech 1961-1970 poklesl anglický vývoz do zemí Commonwealthu z 30 na 21 % a dovoz z 31 na 27 %.

II. 77

Tuto kapitolu doplnil pro pozdější vydání Michel Mohrt - pozn. red. 470


Záleţitost Rhodesie byla novou ranou Společenství, které se zrodilo z impéria. Zvolená vláda lana Smithe poţadovala od Londýna stejnou nezávislost, jakou měly ostatní země. Londýn váhal, politická moc v Rhodesii byla v rukou bělošské menšiny. Dne 11. listopadu 1964 vyhlásil lan Smith jednostranně nezávislost, a stal se tak rebelem. O vojenském zásahu nemohlo být řeči. Londýn se spokojil s vyhlášením ekonomických sankcí, které zŧstaly neúčinné. Bezmocnost Anglie se projevila stejně tragicky odmítnutím zásahu do krvavé občanské války v Biafře, která vznikla ze staré anglické kolonie, z Nigeru. Válka v Bangladéši, která skončila rozchodem této země s Pákistánem, odhalila znovu, po válce mezi Indií a Pákistánem, slabost pout mezi zeměmi Commonwealthu a neschopnost Velké Británie udrţet je. Spolu s poklesem územních ambicí klesá i vojenská síla Anglie. Po vynaloţení velikých prostředkŧ se musí vzdát konstrukce vlastních raket. Macmillan se rozhodl získat ve Spojených státech rakety Skybolt a Polaris, určené k výzbroji atomových ponorek. Tím se dostal do úzké závislosti na silnějším spojenci. V roce 1967 byl vyklizen Aden, v roce 1971 byla staţena všechna vojska na východ od Suezu. Anglie opustila svá výsadní postavení na Kypru a Maltě. A tak jí paradoxně zŧstává jenom Gibraltarská skála, kterou však blokuje Španělsko. Ale nejdramatičtějším problémem jak vnitřní, tak zahraniční politiky Anglie, problémem, který ještě v okamţiku, kdy píši tyto řádky, není vyřešen, je problém Severního Irska. Od roku 1921 řídila Severní Irsko vládnoucí třída fanaticky protestantská a proanglická, která zbavila chudou katolickou menšinu občanských práv. V roce 1968 ţádali katolíci obnovení svých práv. Aktivistické sloţky, podporované ilegální irskou republikánskou armádou (IRA) vyvolávaly sráţky a prováděly teroristické bombové útoky, které si vyţádaly mnoho obětí na lidských ţivotech. Protestanti odpověděli stejnými metodami. Anglie musela do země vyslat svoje oddíly, aby oddělily od sebe tyto dvě sloţky. Harold Macmillan zahájil politiku tvrdého postupu proti násilí s cílem zrušit pomocí postupných opatření nerovnoprávné postavení katolíkŧ. Protestanti tato opatření odmítli. Atentáty začaly se stejnou silou znovu; Londýn se uchýlil k řadě internací. Naneštěstí mezi třemi sty internovanými nebyl ani jeden protestant. Bernadette Devlinová, katolická poslankyně za Ulster, fyzicky napadla před celým parlamentem Reginalda Maudlinga, konservativního ministra, jako odpovědného za celou záleţitost. Kdyţ se dostal k moci Edward Heath, převzal politiku svého předchŧdce a jmenoval státním tajemníkem pro Irsko Williama

III.

471


Whitelawa, kterého pověřil, aby zajistil pořádek. Bez ohledu na dosaţenou dphodu mezi Londýnem a Dublinem, v níţ Irsko souhlasilo s daným stavem, budou sráţky pokračovat, pokud se Severní Irsko - a to nelze předpokládat nevysloví ve své většině ve prospěch spojení obou částí, Přes klamné přestávky zŧstává situace stále tragicky napjatá. Harold Wilson, neschopný prosadit svŧj socialistický program a napadaný levým křídlem své strany, vypsal v roce 1970 nové volby, Prohrál je. Konservativci se dostali znovu po sedmi letech k vládě. Edward Heath, nový ministerský předseda, také pocházel z prosté rodiny a byl rovněţ stipendistou v Oxfordu. Jeho zvolení do čela strany potvrzovalo pokles významu aristokracie a vysoké burţoazie v řízení politických záleţitostí. Význam funkce ministerského předsedy od skončení války stále stoupal, a to na úkor významu Dolní sněmovny. V souladu s procesem probíhajícím ve všech západních demokraciích, jmenovitě ve Francii, se tato funkce personalizuje a volič se při své volbě vyjadřuje stejnou měrou ve prospěch strany jako ve prospěch určité osoby. Ministerský předseda vládne jako zvolený monarcha. Bez ohledu na svou dobrou vŧli, na obratnost, kterou kterou prokázal jako vyjednavač roku 1961 v Bruselu, na svoje úspěchy jako jachtař a šéf orchestru se Edward Heath nedokázal během čtyřleté vlády prosadit jako osobnost, a to ani ve své zemi, ani ve své straně. V dějinách však jiţ navţdy zŧstane jako strŧjce vstupu Británie do Společného trhu šestky. K tomuto vstupu, připravovanému několikanásobným a mnohdy dramatickým hlasováním, při němţ se střetávali zastánci a odpŧrci Evropy, došlo 1. ledna 1973. Labouristé tomu nemohli zabránit, protoţe silná menšina jejich vlastní strany byla pro, zatímco konservativní menšinové pravé křídlo hlasovalo proti. Labouristé mohli nanejvýš prohlásit, ţe budou znovu jednat o podmínkách vstupu Británie do Společenství, protoţe ty přijaté povaţují za nevýhodné.

IV.

Hlavní příčinou umoţňující tento obrat k Evropě byl úpadek země a její postupné mizení ze světové scény. Velmi pomalý vzestup prŧmyslové výroby, brzděný starými pracovními metodami, nepřestávající poţadavky všemocných odborŧ, stávky, kterých nebyla ušetřena ani Wilsonova vláda, klesající úloha Londýna jako světového bankéře, zřetelné sblíţení mezi Amerikou a Ruskem, které znehodnocovalo „zvláštní pouta“ mezi oběma anglosaskými demokraciemi, a konečně uvolnění svazkŧ mezi Anglií a zeměmi Commonwealthu, to vše si vynutilo bolestné přehodnocení isolacionistické

V.

472


politiky. Alternativou této překonané imperiální politiky byla Evropa. Heath očekával od vstupu do Společného trhu otevření nových trhŧ pro prŧmysl, to jest oţivení hospodářství pomocí soutěţe, a zvýšené úsilí ze strany svých spoluobčanŧ. Cesta k tomuto cíli byla dlouhá. Anglie se nedokázala lehce zříci své splendid isolation, která byla její silou, a právě tak ani svých starých tradic. Uvědomit si ztrátu své mezinárodní prestiţe jí netrvalo tak dlouho jako přizpŧsobit se desítkové peněţní soustavě; o této otázce jednal parlament jiţ na konci napoleonských válek, v roce 1816, ale teprve po sto padesáti pěti letech byla reforma soustavy vyhlášena! Stále existuje obava, ţe většina země je dosud vŧči Společnému trhu nepřátelská: jeho předpokládané výhody pro Anglii se neprojeví rychle. Teprve budoucí historie nám řekne, zda byl obrat k Evropě dočasný nebo trvalý. Edward Heath by rád omezil státní zásahy a podporoval svobodné trţní hospodářství. Ale nepodařilo se mu toho dosáhnout. Protoţe byl nedostatek investic, musel rozsáhle podporovat prŧmysl, zachraňovat RollsRoyce, konstrukci Concordu, zasahovat do hospodářských záleţitostí. A tak musely obě strany provádět téměř stejnou politiku, jejímţ cílem bylo dosáhnout sníţení inflace pomocí expansivního rŧstu produkce. Pokud pak dojde k „přehřátí“, je nutné zpomalit ho sníţením investic a zvýšením daní, coţ vyvolává nezaměstnanost: začarovaný kruh, který znají všechny prŧmyslové země, odsouzené k rozvoji a ke zvyšování mezd, aniţ mohou zastavit rŧst cen. Od konce války se Anglie potácí v tomto systému stop and go.

VI.

Labouristé a konservatici, vycházející z odlišných principŧ, musejí dělat totéţ. Právě tato politika „středu“ odradila mnoho voličŧ a zvýšila volební naděje liberální strany. Zvýšením počtu volebních hlasŧ se jí však nepodařilo nijak významně zvýšit počet zvolených - jedenáct a potom třináct při posledních volbách v roce 1974; většinový volební systém totiţ ukládal voličŧm, aby se „účelně“ rozhodli mezi kandidáty s největší nadějí na zvolení, to znamená mezi kandidáty obou nejsilnějších stran. Edward Heath narazil na stejné problémy jako jeho předchŧdce a nenašel pro ně ţádné lepší řešení. V Irsku pokračovala občanská válka. Problém přistěhovalectví barevných, přicházejících z bývalých kolonií s britským pasem, byl stále váţný. Obě rozhodující strany se musely dohodnout na politice omezování přistěhovalectví. Případ 28 000 Asiatŧ, vyhnaných z Ugandy

VII.

473


generálem Aminem, byl opravdu tragický. Tito lidé našli útočiště ve Velké Británii. Ale země by mohla jenom s velkými obtíţemi postupovat stejně i v jiných podobných případech. Ze zemí Commonwealthu přišlo v roce 1972 62 596 přistěhovalcŧ. Edward Heath odmítl vyhovět konservativnímu poslanci Enochu Powellovi, který poţadoval větší omezení, protoţe jinak prý čekají jeho spoluobčany tragické zítřky. Jednal tak s liberalismem hodným jak labouristŧ, tak konservativcŧ, kteří - jedni i druzí - jsou v zásadě nakloněni pozitivní imigrační politice. Heath musel ztroskotat se svou protiinflační politikou. Od zákona o „vztazích v podniku“, který nechal odhlasovat v roce 1971 a který obsahoval skryté omezení práva na stávku s přísnými tresty za jeho porušení, byl na tom špatně s odbory. Odbory, hlavně ty nejbojovnější - odbory horníkŧ a ţelezničářŧ -, jsou v rukou komunistŧ nebo nejlevicovějších elementŧ labouristické strany. Odmítaly přesčasové hodiny, poţadované vládou pro zlepšení produktivity v prŧmyslových podnicích. Na druhé straně ţádaly zlepšení pracovních podmínek a valorizaci mezd daleko přesahující hranici stanovenou plánem boje proti inflaci. Ministerský předseda odmítl ustoupit. Nařídil některá opatření pro celou zemi - třídenní týden v obchodní a prŧmyslové sféře, omezení vytápění veřejných a soukromých budov. Horníci přitvrdili svŧj postoj a navrhli generální stávku. Edward Heath se domníval, ţe přišel okamţik, kdy je moţné odbory odkázat do správných mezí. Rozpustil Dolní sněmovnu a obrátil se k obyvatelŧm země. Toryové šli do voleb s heslem „Kdo vládne této zemi?“ Wilson na tuto zásadní otázku neodpověděl a zaloţil svou volební kampaň na některých skutečnostech - drahota, nezaměstnanost, předpokládané špatné dŧsledky členství ve Společném trhu. Cítil se dost silný, aby vyřešil spor s odbory. To nepochybně ovlivnilo část voličstva, které, pokud jde o labouristy, váhalo. Enoch Powell vedl svou kampaň proti své vlastní straně. Není ţádným přeháněním tvrzení, ţe země se ocitla v určitém ovzduší občanské války. Výsledky voleb přinesly pět poslancŧ navíc labouristŧm oproti konservativcŧm. To však neznamenalo většinu. Po nešťastném Heathově úsilí získat spojenectví liberálŧ vytvořil Harold Wilson menšinovou vládu. Mohl vládnout jen s obtíţemi. Země se zase vyslovila pro střední cestu a chtěla také, aby „střed“ vládl: ani přehnaný socialismus, ani donucovací politika vŧči odborŧm. Wilson zrušil zákon o právu na stávku a dosáhl urovnání probíhajících sporŧ. Ale křehkost této dohody s odbory byla zřejmá, nutnost nových voleb jistá.

VIII.

474


Nejpřekvapivějším prvkem těchto prakticky nic neříkajících voleb bylo odhalení rŧstu nacionalismŧ uvnitř království. Skotsko vţdycky jenom těţce snášelo nadvládu Anglie. Objev významných loţisek nafty v severních mořích a obavy, ţe z nich bude těţit jenom Anglie, vyvolaly ponurý skotský nacionalismus, znásobený nespokojeností se špatným řízením hospodářství. Skotsko zvolilo místo dvou sedm nacionalistických poslancŧ. Wales, který dosud neměl ţádného nacionalistického poslance, nyní poslal do Westminsteru dva. Zhodnotit význam takových hnutí, jejichţ nositeli byli zejména intelektuálové, kteří měli zájem na renesanci keltských jazykŧ, je velmi obtíţné. Svědčí o nedŧvěře vŧči Londýnu, protestu proti centralistickým výstřelkŧm a především jsou výrazem určité nespokojenosti. Nabývaly na síle, aţ volby z října roku 1974 přivedly do parlamentu jedenáct skotských nacionalistŧ místo dosavadních sedmi a tři zvolené za stranu Plaid Cymru (Velšská nacionalistická strana).

IX.

Harold Wilson se musel před voliče vrátit za osm měsícŧ po svém pochybném vítězství nad Edwardem Heathem. Poněkud si vylepšil svou většinu, ale ne natolik, aby mu umoţnila prosadit jeho socialistický program jako celek. Je tedy odsouzen stejně jako v minulosti provádět politiku středu. Neodvolal, jak sliboval, vstup do Společného trhu, ale navrhl na červen 1975 lidové referendum k této sporné otázce. Bude to poprvé v dějinách této země, co bude pouţito podobného prostředku. Se svou obvyklou opatrností odmítá Wilson spojit osud své vlády s výsledkem tohoto hlasování a prohlašuje, ţe poslechne vŧli lidu. Po své druhé poráţce se Edward Heath vzdal vedení strany. Na jeho místo byla zvolena ţena, Margaret Thatcherová, která je dnes hlavou daleko pravicovější „stínové vlády“, neţ byla vláda Edwarda Heathe. Jednoho dne moţná uvidíme v čele země ţenu.

X.

Přes vnitřní i vnější potíţe, devalvaci libry, která má od roku 1972 pohyblivý kurs, energetickou krizi, která tvrdě postihla, stejně v jako dalších evropských zemích, i anglické hospodářství, přes nestabilitu vlád, zajistila Anglie pro své občany většinu výhod „spotřební společnosti“. Díky řadě odváţných zákonŧ - zákon o potratu, homosexualitě, rozvodu, práci ţen projednaných a schválených z podnětu labouristŧ, které museli konservativci podepsat, kdyţ se dostali k vládě, vydala se země na cestu ke společnosti, jíţ se říká „permisivní“. V zemi určitě ještě existují významné ostrŧvky chudoby, ale jako celek ţivotní úroveň občanŧ stoupla. Významných úspěchŧ bylo dosaţeno

XI.

475


ve zlepšení ţivotního prostředí, v boji proti znečišťování ovzduší, a kdysi proslulý londýnský „smog“, tato neprostupná mlha, která zahalovala střed města, je pryč. Určitá „meritocracie78“ postupně nahrazuje výsadní práva aristokracie a velkoburţoazie na řídící místa. Bez ohledu na zdánlivou nivelizaci, vymizení sluţebnictva, určitý všeobecný blahobyt, placené dovolené a vznik nových universit existují v zemi i nadále velké třídní rozdíly. Stále přetrvává establishment, zaloţený na rodinném pŧvodu, penězích a stycích. A vzrŧst počtu lumpenproletariátu z řad přistěhovalcŧ jen přispívá k zvětšování sociálních rozdílŧ, k rŧstu rozhořčení, hněvu a obav, a to natolik, ţe se někteří pozorovatelé obávají vzniku revoluční situace, coţ zase na druhé straně vyvolává reakci fašistického raţení. Odolá stále akceptovaná a uznávaná monarchie výbušným silám této povahy? Revolta mladých nebyla tak násilná jako ve Francii roku 1968, angličtí studenti jsou lépe organizovaní, ale zároveň je jich méně. V šedesátých letech popisovali spisovatelé, romanopisci a dramatici ve svých dílech ducha vzpoury proti „systému“. Říkalo se jim „rozhněvaní mladí muţi“. Většina z nich pocházela ze skromných poměrŧ a ţádný z nich nestudoval na exklusivní škole pro děti vládnoucích tříd v Oxbridgi (Oxfordu a Cambridgi). Tato revolta nepřeţila úspěch, který dílŧm angry young men připravil stávající establishment. A tak se ukázalo, ţe cílem jejich boje bylo vlastně „místo na slunci“. Jakmile je získali, nezdála se jim uţ společnost, kterou odmítali, tak odporná. Někteří z nich dospěli aţ k obhajobě konservativních a nacionalistických postojŧ. Neřekli své poslední slovo. Talent, který prokázali ve svých dílech - nejpozoruhodnější z nich jsou nepochybně divadelní hry, uváděné nejlepšími reţiséry a hrané velkými herci - a také bohatý intelektuální ţivot na universitách a významný vědecký výzkum v nejpokročilejších odvětvích nukleární fyziky jsou dŧkazem ţivotnosti velkého, politicky a ekonomicky oslabeného, ale neporaţeného národa. Rok 1977 byl rokem dvacátého pátého výročí vlády královny Alţběty, „královny z milosti Boţí, hlavy Commonwealthu, ochránkyně víry“. Ukázalo se, ţe královna je nejpevnější zárukou zřízení a demokracie. Rozvod princezny Margarety se nijak nedotkl úcty prokazované královské rodině prostými lidmi. Toto výročí spadá v jedno s rodící se nadějí na brzké překonání ekonomického marasmu a finanční krize. Ministerský předseda Callaghan, který v roce 1976 nastoupil po Haroldu Wilsonovi, mohl prohlásit s poukazem na těţbu nafty v Severním moři, která pokryje třetinu britských potřeb

XII.

78

Společnost zaloţená na zásluhách - pozn. překl. 476


a do tří let je pokryje úplně: „Nyní máme moţnost zastavit nesporný úpadek, který poznamenal tato poslední léta.“ Nicméně dnešek zŧstává ponurý. Libra, oběť spekulací, ztratila během pěti let padesát procent své hodnoty. Sociální potíţe trvají, přestoţe odbory přijaly dohodu předloţenou Haroldem Macmillanem, která omezuje rŧst mezd na 7,5 %. Inflace (asi 16 %) stejně jako nezaměstnanost jsou stále vysoké. Ze všech zemí Společenství jedině ve Velké Británii poklesla ţivotní úroveň o 3 %. Problémy přistěhovalectví barevných stále ještě vyvolávají pobouření. Také ulsterské drama trvá. I přes iniciativu ţen z obou táborŧ, katolického i protestantského, sjednocených v protestním hnutí proti násilí, pokračovaly atentáty a vraţdy. Přinese snad silná přistěhovalecká vlna mladých protestantŧ, utíkajících do Anglie ze země, jejíţ hospodářská situace se neustále zhoršuje, řešení tohoto zatím bezvýchodného dramatu? Ochromena vlastní slabostí v Dolní sněmovně není menšinová vláda M. Callaghana schopna dovést k úspěšnému konci takové návrhy zákonŧ, jako je zákon o regionalizaci, kterým mělo dostat Skotsko a Wales poměrně rozsáhlou autonomii. V zahraniční politice pokračoval mladý ministr zahraničních věcí, David Owen, ve spolupráci s liberály v evropské politice. Dílčí volby však ukázaly přesun hlasŧ ve prospěch konservativcŧ. V okamţiku, kdy píši tyto řádky, svědčí všechno o tom, ţe M. Callaghan vypíše v nejbliţších dnech nové volby. Uvidíme jako předsedu vlády Velké Británie ţenu, Mrs. Thatcherovou? Feministé budou mít dŧvod k radosti, kdyţ uvidí osudy velké, oslabené, ale stále mocné západní demokracie v rukou dvou ţen.

477

KNIHA SEDMÁ - Závěr

XIV. ZÁVĚR Dějiny Anglie jsou dějinami jednoho z nejúţasnějších úspěchŧ lidského rodu79. Několik saských a dánských kmenŧ, které zabloudily při svých cestách na neznámý ostrov na samém okraji Evropy a smísily se se zbytkem keltsko-římského obyvatelstva se poté, co jim dali organizaci normanští dobrodruzi, za několik století stalo pány jedné třetiny této planety. Zkoumat tajemství tohoto překvapivého osudu, které se podobá dávnému osudu Říma, je nesmírně zajímavé.

I.

Smíšení ras mělo správný poměr, podnebí bylo zdravé a pŧda úrodná. Místní shromáţdění zasela ve vesnicích smysl pro veřejné projednávání všech záleţitostí a smysl pro kompromis. Tyto dobré zvyky by bez normanského vpádu stejně jako v jiných zemích nepochybně upadly v zapomenutí. Díky autoritě Dobyvatele a jeho normanských a anjouských nástupcŧ poznali Angličané dobrodiní skutečné spravedlnosti a naučili se úctě k zákonŧm dříve neţ kterýkoli jiný národ středověku. Chráněni před pevninskými sousedy mořem a tím zbaveni obav, které ochromovaly tolik dobrých státníkŧ ve Francii, mohli bez zvláštního nebezpečí zavádět svérázné instituce. Řetěz šťastných náhod jim postupně umoţnil objevit prosté podmínky, které zajistí jak jejich bezpečnost, tak jejich svobodu.

II.

Jiţ od dob saských království spolupracovali angličtí králové s radou a snaţili se získat pro své činy souhlas nejmocnějších muţŧ země. Tento zpŧsob vlády převzali i jejich nástupci a Anglie nikdy nepoznala absolutní monarchii. Kdyţ docházelo k přesunŧm reálných sil, obratní panovníci se vţdycky uchylovali k poradám a spojenectví se všemi „stavy“ svého království. Nejlepší duchovní byli jejich ministry, baroni a později squirové byli jejich úředníky, jejich měšťané se sdruţovali ve „věrných obcích“. S tím, jak nabývali politické zralosti, byli také šlechtici, rytíři, drobní vlastníci, obchodníci, řemeslníci, nájemci povoláváni k podílu na vládě a odpovědnosti za ni, aţ

III.

79

Zde opět pokračuje Mauroisŧv text - pozn. red. 478


nakonec vytvoří vládu Jeho Veličenstva i dělnická strana (Labour Party). Anglické vlády, které tak dělaly z moţných nespokojencŧ skutečné spolupracovníky, mohly národu poskytovat tím více svobod, čím méně se cítily ohroţené. Dvě nejvzácnější vlastnosti, smysl pro kontinuitu a smysl pro kompromis, zajistily Anglii klidný vývoj. Je lepší udělat hloupost, která se dělala vţdycky,“ říkal lord Balfour, „neţ něco moudrého, ale nevyzkoušeného.“ Anglie se dnes stejně jako v minulosti řídí precedenty. I po deseti stoletích je blahovolným soudcem pozemková aristokracie. Monarchie, parlament a university jsou stále věrné tradicím a obyčejŧm středověku. Lesní zákony Viléma Dobyvatele chrání svým blednoucím stínem poslední milovníky štvanic. Ale přizpŧsobivost Angličanŧ se vyrovná jejich konservatismu. Kaţdá stará instituce uznává novou moc, přijímá ji a přizpŧsobuje se jí. Proto také v Anglii nikdy nedošlo ke skutečné revoluci. Krátké vzpoury v jejích dějinách jsou jenom lehounkým zčeřením oceánu, a „slavná revoluce roku 1688“ jenom výměnou podpisŧ.

IV.

Dŧsledkŧ náhod vyuţívali angličtí státníci stejně jako velcí umělci, kdyţ těţí ze šťastného výrazu nebo nápadu. Ukázali jsme, jak sblíţení rytířŧ s měšťany a pak i dobrovolná neúčast duchovenstva vedly ke vzniku parlamentu se dvěma odlišnými sněmovnami. Brzy králové záviseli, pokud šlo o peníze, na dobré vŧli tohoto parlamentu. Francouzští a španělští králové mohli neschválené daně vybírat násilím. Angličané brzy pochopili, ţe jejich svobody závisí na dvou ochranných pravidlech: ţádné trvalé daně a ţádná silná královská armáda. O tyto dvě zásady šlo v jejich konfliktu s dynastií Stuartovcŧ, v němţ zvítězili. Vítězný parlament musel najít prostředek, jak ze své zákonodárné moci odvodit výkonnou moc. Opět šťastná náhoda - nástup hannoverské dynastie na anglický trŧn - umoţnila vznik vlády odpovědné sněmovnám. A konečně rozváţnost anglické aristokracie a moudrost jejích vŧdcŧ dovolila bez revoluce proměnit uzavřený klub velkých pozemkových vlastníkŧ v opravdové národní shromáţdění. Tak pomalu vznikal systém vlády, který není, jak se často domnívala Evropa, nějakým všude pouţitelným abstraktním systémem, ale soustavou prostředkŧ, které se osvědčily právě v této zemi, a to z historických dŧvodŧ.

V.

479

KNIHA SEDMÁ - Závěr

Ostrovní charakter, vzdálenost a moţná i podnebí vedly k náboţenské roztrţce s Římem a tato roztrţka zase byla prvotní příčinou vzniku britského impéria. V dlouhých náboţenských bojích vznikl v Anglii vzor protestantského odpadlíka, odváţného a umíněného, který se raději vystěhoval, neţ by se podrobil, a zalidnil vzdálené země Anglosasy. Vláda nad mořem, kterou Anglie postupně získala na úkor Španělska, Francie, Holandska a konečně i Německa, a to díky tomu, ţe mohla pro svou zeměpisnou polohu věnovat na loďstvo tu největší část svých příjmŧ, zabezpečila tomuto impériu přeţití. Hrozilo mu nebezpečí moţného zániku, ne-li cizím výbojem, tedy alespoň nějakým vnitřním výbuchem, ale ztráta amerických kolonií naučila anglickou vládu skromnosti. Stejně jako Anglie vynalezla parlament a vládu, objevila šťastnou náhodou a okamţitě se zdravým úsudkem pouţila myšlenku svobodných státŧ. Jak v impériu, tak v mateřské zemi nechce britská vláda udrţovat svou moc bez souhlasu ovládaných. Anglie uznala nezávislost mnoha státŧ svého impéria. Commonwealth ţije, i kdyţ mnohem menší. Velká Británie se nyní stahuje do sebe a do svých nejvěrnějších dominií (Kanada, Austrálie, Nový Zéland).

VI.

Budou úspěchy anglického kompromisu věčné? Odpověď na tuto otázku nepřísluší historikovi, jeho úlohou je popisovat minulost a nikoli předvídat budoucnost. Mŧţe však poznamenat, ţe spory tříd nebo stran, tak zhoubné v jiných zemích, jsou v Anglii méně nebezpečné, protoţe tady je dobrý zvyk sklonit se před rozhodnutím většiny stejně starý jako poroty normanských králŧ a protoţe i přes povrchní názorové spory je hluboká jednota země, jak se zdá, nezničitelná. Třídy jsou zde rozdělovány zájmy, které lze poměrně snadno smířit, nikoli vzpomínkami a vášněmi. Inteligence a výmluvnost, které tak hluboce rozdělují jiné národy, ovlivňují Angličany daleko méně neţ instinktivní a tradiční moudrost. Spíše neţ v námořní a letecké nebo nové jaderné moci je síla anglického národa v jeho sebedŧvěře a v ukázněné, shovívavé, houţevnaté povaze, kterou utvářelo šťastných deset století. Svět je však dnes tak nebezpečný, ţe tradiční britské ctnosti jiţ nestačí zajistit bezpečnost Velké Británie a impéria. Nová doba jiţ nedovoluje splendid isolation. Teď musí západní státy pracovat společně nebo jednotlivě zahynou.

VII.

480


Prameny OBECNÉ PRAMENY Dějiny Evropy - H.A.L. Fisher: Histoire de lEurope, Halphen a Sagnac: Peuples et Civilisations, Lavisse a Rambaud: Histoire générale Dějiny Anglie Cambridge, J.R. Green, G.M. Trevelyan, A.F. Pollard, Prentout, Dictionary of National Biography, a díla, pojednávající o dějinách Anglie, vydaná pod vedením sira Charlese Omana vydavatelstvím Methuen Dějiny institucí - Stubbs, Bagehot, Maitland, Boutmy: Développement de la Constitution en Angleterre, Tocqueville: Ancien Régime, A.F. Pollard: Factors in Modern History a G.B. Adams: Constitutional History of England Hospodářské dějiny - Thorold Rogers: Six Centuries of Work and Wages, Prothero: English Farming, Past and Present, Cunningham: English Industry and Commerce, Ashley; Introduction to English Economic History, Dowell: History of Taxation a Ch. Watersová: Economic History of England Ţivot společnosti - Traill: Sociál England, Wingfield Stratford: History of British Civilisation, Synge: History of Social Life in England Dějiny jazyka - Logan Pearsall Smith: The English Language Dějiny literatury - Oxford, Legouis et Cazamian, Taine, Whitehead: Science and the Modern World - Political Thought v edici Home University Library (4 svazky), redigované Goochem, Laskim, Davidsonem a Barkerem Zahraniční politika Cambridge History od Foreign Policy, Bourgeois: Manuel historique de Politique étrangere PRAMENY SPECIÁLNÍ Kniha první Mackinder: Britain and the British Seas; Oman: England before Norman Conquest; Belloc: The Old Road; Hubert: Les Celtes (Collection de Synthese historique); Haverfield: Roman Occupation; Collingwood: Roman Britain, Anglo-Saxon Chronicle; Beda: Ecclesiastical History, Beowulf Beatrice Lees: Alfred; Chadwick: Heroic Age; Vinogradoff: Growth of Manor; M. Bloch: Caracteres originaux de 1’histoire rurale francaise; Freemann: William the Conqueror, History ofthe Norman Conquest

481

KNIHA SEDMÁ - Prameny

Kniha druhá Davis: England under the Normans and Angevins; Petit-Dutaillis: Monarchie féodale en France et en Angleterre; Vinogradoff: English Society in the Eleventh Century; Powicke: MediaevalEngland; Maitland: Domesday Book and beyond; Oman: Art of War in the Middle Ages; A. F. Pollard: Evolution of Parliament; J.H. Round: Feudal England; Calmette: La Société féodale; Coulton: Sociál Life in Britain, Life in Middle Ages (4 svazky); Salzmann: English Life in the Middle Ages; Bémont: Simon de Montfort Kniha třetí Vickers: England in later Middle Ages; Powicke: Mediaeval England; Trevelyan: England in age of Wycliffe; Tout: Edward I.; J.R. Greenová: Henry II.; Gairdner: Richard III, Paston Letters; Chaucer: Canterbury Tales; Abram: English Life and Manors in the later Middle Ages; Coulton: Chaucer and his England Kniha čtvrtá Innes: England under the Tudors, Cranmer; K. Garvinová: The Great Tudors; Pollard: Henry VIII.; Neale: Elizabeth; Evelyn Waugh: Campion; Lytton Strachey: Elizabeth andEssex; Callender: NavalSide ofBritish History; Cobbett: Drake and Tudor Navy; Hakluyt, Trotter: Seventeenth Century Life in Country Parish; sir Charles Oman: The Sixteenth Century; H. Saint-Clair-Byrne: Elizabethean Life Kniha pátá Trevelyan: England under the Stuarts; Gardiner: History of England (16031642); Edward Dowden: Puritain and Angličan; Charles I.: Letters; Charles II.: letters; Vies de Cromwell, vydané Firthem, F. Harrisonem a Johnem Buchaném; Carlyle: CromweWs Letters and Speeches; Arthur Bryant: Charles II, John Hayward: Charles II.; Traill: Shaftesbury; Pepys: fournal; Letters of Dorotky Osborne to Sir William Temple; Carola Omanová: Henrietta-Maria of France; Vie du colonel Hutchinson; Bryant: The England of Charles II. Kniha šestá 482


Queen Anně: Letters; Winston Churchill: Marlborough; W. Sichel: Bolingbroke; Morley: Walpole; F.S. Oliver: The Endless Adventure; Harrison: Chatham; Rosebery: Pitt; Basil Williams: Pitt; Dobree: Wesley Amiral Mahan: Nelson; Hammond: C.J.Fox; Grant Robertson: England under the Hanoverians; Thackerey: The Four Georges; sir Charles Petrie: The Four Georges, A Revaluation; Shane Leslie: George IV.; Holland Rose: Revolutionary and Napoleonic Era; Sorel: LFurope et la Révolution francaise; Van Týne ( k americké revoluci); Hammond: Village Labourer; Mantoux: Révolution industrielle; Adam Smith: Wealth of Nations; Turberville: English Men and Manners in the Eighteenth Century Kniha sedmá Élie Halévy: Histoire du peuple anglais au XIX. siecle; Marriott: England since Waterloo; Trevelyan: Lord Grey oftheReform Bili; Chesterton: Cobbett; Queen Victoria: Letters; Lytton Strachey: Queen Victoria; Edith Sitwellová: Victoria of England; Monypenny a Buckle: Disraeli; Morley: Gladstone; Disraeli: Life of Lord George Bentinck; sir Sidney Lee: Edward VIL, Maurois: Edouard VII. et son temps; lady Gwendolen Cecilova: Lord Salisbury; Crewe: Lord Rosebery; Basil Williams: Cecil Rhodes; Duff-Cooper: Haig; Harold Nicolson: Lord Carnock, Lord Curzon and Peacemaking; G.M. Young: Early Victorian England; Hearnschaw: EdwardianEngland; Marriott: Modem England (18751932).

483

DOSLOV - ANDRÉ MAUROIS A JEHO DĚJINY ANGLIE

DOSLOV

ANDRÉ MAUROIS A JEHO DĚJINY ANGLIE Čtenáři starší generace znají dílo francouzského spisovatele André Mauroise (1885-1967) nepochybně velmi dobře. Mladší čtenáři se o něm v nejpřístupnějších příručkách, jako je Encyklopedický slovník, dovědí jenom tolik, ţe to byl francouzský spisovatel, který proslul jako autor válečných vzpomínek, ţivotopisných románŧ, esejŧ a literárně kritických studií. To je opravdu příliš málo, aby si čtenář o autorovi udělal jasnou představu, nehledě ani na to, ţe slovníková charakteristika, jak uvidíme, není zrovna přesná. Nebude proto asi škodit několik základních údajŧ o autorovi a jeho díle. André Maurois se vlastním jménem jmenoval Emile Herzog a pocházel z ţidovské továrnické rodiny, která se vystěhovala z Alsaska do Francie po Francouzi prohrané válce s Pruskem roku 1870. Rodina se přestěhovala i se svým textilním podnikáním do Normandie, kde se André nebo Emil v Elbeuf narodil. Svá středoškolská i vysokoškolská studia absolvoval v Normandii a stal se oddaným ţákem filosofa Emila Alaina, představitele směru individuální morálky a víry ve zdravý rozum. Po skončení studia pŧsobil Maurois v rodinné textilní továrně, ale brzy se uplatnil také jako učitel francouzštiny britského panovníka Edvarda VII. Tak o tom aspoň píše ve svých vzpomínkách, ale vzhledem k tomu, ţe dotyčný panovník, syn královny Viktorie, trávil jako princ z Walesu víc času v paříţském polosvětě neţ v Buckinghamském paláci, šlo asi pouze o hodiny konversace. Za první světové války byl A. Maurois přidělen jako styčný dŧstojník k britské armádě; vytěţil z toho látku pro své kníţky, v nichţ porovnává britský, konkrétně skotský charakter s charakterem francouzským. Jeho Mlčení plukovníka Brambla (1918) a Hovory doktora O’Gradyho (1922) znamenaly začátek jeho slávy, protoţe šlo o novely dobře psané, se zajímavou problematikou. Po světě je šířila tehdy levná edice Knih zítřka, dostupná v praţském knihkupectví pana Pommereta i pro nepříliš majetné universitní studenty. 484


Po válce se přechodně vrátil do továrny a z jejího prostředí vytěţil látku pro svŧj u nás málo známý román Bernard Quesnay (1925), zobrazující sociální konflikty v prostředí, které znal z domova a z vlastní zkušenosti. Stíţnosti dělnic, které vykládaly „panu Bernardovi“, ţe ze svého platu nemohou ţít, i to, ţe vším jsou vinni rolníci, kteří chtějí vysoké ceny za potraviny, byly charakteristické pro dvacátá léta, ale jsou kupodivu aktuální i pro Francii roku 1993. Daleko větší ohlas měly Mauroisovy romány z prostředí dobře situovaných vrstev. A tak i české čtenářky obdivovaly jeho vypravěčské umění, kdyţ četly Dvě lásky Filipa Marcenata, Rodinný kruh nebo Zaslíbenou zemi. Tyto romány se dají číst i dnes a poskytují četbu odpočinkovou, protoţe v nich se obyčejně příliš závaţné problémy myšlenkové nebo morální neřeší. Poslední z řady těchto románŧ je pravděpodobně nejlepší. Je to trochu nostalgický román pozdní lásky, který vyšel roku 1957 pod názvem Zářijové růţe. Ještě daleko větší ohlas měly však jeho romány ţivotopisné nebo románové ţivotopisy. Jejich řadu zahájila uţ v roce 1923 kníţka o anglickém básníkovi P. B. Shelleym. (Ariel aneb ţivot Shelleyho), po níţ následovaly stále objemnější biografie Disraeliho (1927), Byrona (1930) a např. Chateaubrianda (1937). Čeští čtenáři tyto knihy poznávali brzy - Zaorálkŧv překlad Byrona vyšel s titulním listem od Toyen ve Škeříkově Symposionu uţ v roce 1931. Jak je vidět, vybíral si A. Maurois své protagonisty především z lidí, kteří ţili v Anglii a ve Francii v první polovině 19. století. Protoţe své biografie zakládal na dŧkladné znalosti pramenŧ, byť i trochu omezeného soukromého rázu (korespondence, vzpomínky, deníky), blíţily se jeho práce vyprávěcímu, nebo jak se dnes říká narrativnímu dějepisectví. Jeho znalost anglické kultury v období romantismu mu umoţňovala výlety do mikrohistorie se zástupy kladných i záporných osobností. Bylo tedy pro něho snadné napsat a roku 1937 vydat Dějiny Anglie, ke kterým se ještě dostaneme. Mauroisŧv styk s anglosaským prostředím byl zdŧrazněn v letech druhé světové války, kdy většinou pŧsobil na amerických universitách. Po návratu do Francie vycházela rychle za sebou řada dalších románových biografií, které se pro něj staly charakteristickým literárním druhem. Dvě z těchto biografií se aspoň nepřímo týkaly českého prostředí, biografie George Sandové (Lélía aneb ţivot G. Sandové, 1952) a paní La Fayette (1960). O letmém pobytu Sandové v Čechách se ostatně Maurois zmínil uţ ve svém ţivotopisu Frederika Chopina; manţelka „hrdiny dvou kontinentŧ“ zase strávila dobrovolně se svými dcerami několik let s 485

DOSLOV - ANDRÉ MAUROIS A JEHO DĚJINY ANGLIE

manţelem, internovaným v olomoucké pevnosti. Pravděpodobně nejcennější z této produkce bude však jeho ţivotopis Sira Alexandra Fleminga, objevitele penicilinu, vydaný r. 1959. V předmluvě k tomuto ţivotopisu postavy, která mu byla zjevně blízká, vyloţil Maurois, ţe se skotským prostředím se dostal do styku za první světové války a ţe sir A. Fleming patří do řady jeho hrdinŧ, začínající plukovníkem Bramblem a doktorem O’Gradym. Je příznačné, ţe tento ţivotopis je zvlášť dobře dokumentován, ţe má pevnější dějovou strukturu a ţe zdaleka rozsahem nedosahuje počtu stránek, který je pro dřívějšího Mauroise typický. André Maurois si skoro aţ do smrti zachoval ţivotní aktivitu a v 50. a 60. letech chrlil eseje o lásce a přátelství, o anglickém písemnictví a dokumentárně cenné knihy autobiografické. Čtenářský úspěch Dějin Anglie jej vedl k tomu, ţe roku 1947 a znova 1963 vydal také Dějiny Spojených států amerických a Dějiny Francie (1947). Roku 1962 vydal společně s L. Aragonem Souběţné dějiny SSSR a USA. Čími se dostáváme k problematice Mauroisova vztahu k historii. Nejspíše bychom mohli říci, ţe Maurois je ve Francii představitelem literárního druhu, kterému se někdy říká „neodborné dějepisectví“. Protoţe ţádný historik nemŧţe být dobrým historikem, nemá-li kombinatorickou paměť a smysl pro jistou dávku fikce, není snadné stanovit jasnou hraniční čáru mezi historií a literaturou. Historická věda snaţící se o to, aby se kritickými pracovními metodami, analýzou pramenŧ a jejich hodnocením dostala co nejblíţe k nedostiţitelné rovině historické skutečnosti, se vytvářela celá staletí, ne-li tisíciletí. Středověcí legendisté a kronikáři byli zatlačováni do pozadí humanismem a humanistickou kritičností. Teprve od 16. století se stal pýchou historikŧ bohatý a přesný odkazový materiál. Na prahu 20. století to šlo tak daleko, ţe bylo někdy uţitečnější číst poznámkový materiál neţ sám autorŧv text. Čitelnost historických prací se zmenšovala, zejména kdyţ do módy přišla historická statistika a historické monografie s bohatými přílohami dosahovaly mamutích rozměrŧ. Odpor proti takovému dějepisectví zahájil ve Francii Henri Berr, zakladatel školy historické syntézy. V době, kdy A. Maurois začal pomýšlet na napsání svých Dějin Anglie, byla škola syntézy nahrazována školou Annálŧ, nazvanou podle zakladatelŧ Marka Blocha a Lusiena Febvrela a jejich časopisŧ. Teoretikové této školy začali rozlišovat čas dlouhého, středního a krátkého trvání a zdŧrazňovali rozdíl mezi makrohistorií a mikrohistorií. Makrohistorie se snaţí sledovat dějinný 486


vývoj velkých společenských popřípadě kulturních nebo civilizačních celkŧ. Mikrohistorie naproti tomu zdŧrazňuje osudy jednotlivce v rámci širších pospolitostí a obrací pozornost na dějinnou úlohu ţen, na ţivot dětí i starcŧ. André Maurois, jak jste asi sami poznali, se teoretickými problémy příliš nezabýval. Jeho Dějiny Anglie sledují daleko spíš linii historických obrazŧ, jaké o dějinách své země nebo celého světa od počátku 17. století psali angličtí autoři, kteří dějiny na ţádné škole nevykládali a většinou se také na ţádné škole historii neučili. Byli mezi nimi osobnosti tak zajímavé, jako byl v 17. století Sir Walter Raleigh nebo básník John Milton, v 18. století filosof David Hume, v 19. století sir Walter Scott a Charles Dickens, ve 20. století G. H. Wells. Uţ z tohoto výčtu je vidět, ţe těmto autorŧm nešlo o to, psát vědecká pojednání. Jejich zájem byl rŧzně motivován, někdy jim šlo o vyjádření vlastního obrazu dějin světa, jindy pouze o zajímavou četbu pro nejširší vrstvy čtenářstva. Tento literární druh je charakteristický také pro literaturu americkou, kde jej představuje v 17. století Cotton Mather, v jehoţ díle Magnalia Christi Americana našel místo i náš Komenský, a v 19. století Washington Irving, před 150 lety nejčtenější americký autor v Čechách. Pro řadu prací těchto autorŧ je příznačný nejenom kritický, ale někdy satirický a humorný přístup k látce. Právě kdyţ vycházely Mauroisovy Dějiny Anglie, hrála se v Londýně s velkým úspěchem hra dvou studentských autorŧ, která se jmenovala Rok 1066 a co bylo dál. Studentští autoři si dělali legraci z britských dějin a blíţili se tím ke skupině literátŧ, počítaných tehdy ke škole autorŧ, kteří netrpěli úctou k panovníkŧm, politikŧm, šlechtě či duchovenstvu. Maurois nešel ve svých anglofilských Dějinách Anglie tak daleko jako jeho dějiny USA, Francie nebo souběţné dějiny USA a SSSR. Ty zestárly nejvíc, protoţe vyrŧstaly z předpokladu existence dvou soupeřících supervelmocí, dvou hospodářsko-sociálních systémŧ a snad i dvou modelŧ civilisace. Celou řadu problémŧ Maurois zásadně neřešil. Věnoval málo pozornosti neanglickému obyvatelstvu Britských ostrovŧ, zajímala ho víc vysoká společnost a kultura elity, neţli skutečné nebo záludné přínosy prŧmyslové revoluce. Jestliţe se ale zamyslíte nad některými problémy, obsaţenými v Dějinách Anglie, nepsal je André Maurois nadarmo. Josef Polišenský 487

DOSLOV - Ediční poznámka

Ediční poznámka André Maurois své Dějiny Anglie několikrát doplňoval (vyšly poprvé v r. 1937), naposledy do r. 1963- Michel Mohrt potom dílo pro další vydání doplnil o poslední kapitolu, končící očekávanými volbami v r. 1980, v nichţ zvítězila Margaret Thatcherová v čele konservativní strany. Tato kapitola je náčrtkem politického vývoje oněch let pouze v hrubých obrysech, proto řada údajů uváděných autorem knihy zůstává neaktualizovaná a zachycuje stav k roku 1963 (např. počet dětí královny Alţběty II.). Prameny uváděné autorem jsme ponechali v té podobě, jak je sám presentoval, vzhledem k tomu, ţe nejde o dílo přísně vědecké, ale spíše populárně esejistické. Při ověřování a doplňování faktografických informací jsme přihlíţeli především k práci prof. Polišenského Dějiny Británie (Praha 1982). Děkujeme prof Polišenskému rovněţ za četné osobní konsultace. Pokud jde o pravopis, přidrţujme se poslední platné úpravy, připouštějící obě varianty, se s i z, v cizích slovech; většinou se přitom vracíme k tvaru se s.

488


ANDRÉ MAUROIS DĚJINY ANGLIE Z francouzského originálu Histoire ďAngleterre (Completée pour la periode récente par Michel Mohrt) přeloţil Jiří Novotný Doslov prof. Josef Polišenský Odborná revize textu Martin Machovec Vazbu navrhl a graficky upravil Vladimír Vimr V roce 1995 vydalo NLN, s. r. o. nakladatelství Lidové noviny Jana Masaryka 56, 120 00 Praha 2 Odpovědná redaktorka Maita Arnautová Sazba PROtype plus, s. r. o., Hradec Králové Vytiskla tiskárna EKON, druţstvo, Srázná 17, 586 01 Jihlava Doporučená cena včetně DPH 215,- Kč Cena bez DPH 204,80 Kč 489

DOSLOV - Ediční poznámka

490

DĚJINY ANGLIE ANDRÉ MAUROIS. Doplněné o novější období Michelem Mohrtem NAKLADATELSTVÍ LIDOVÉ NOVINY

Recommend Documents