Diskurs ekonomické krize a konstrukce identit a jinakostí v oficiální rétorice španělských politiků *

Kamil Fleissner

Diskurs „ekonomické krize“ a konstrukce identit a jinakostí v oficiální rétorice španělských politiků* Abstrakt: Článek nabízí analytickou interpretaci a srovnání promluv vybraných španělských politiků, v jejichž rétorice se předpokládá přítomnost diskursivních reprezentací „ekonomické krize“, které podporují konstrukci a reprodukci kolektivních identit a jinakostí. S odkazem na teoretická východiska sociálního konstruktivismu a s využitím teoreticko-metodologického aparátu kritické diskursivní analýzy jsou identifikovány, klasifikovány a prozkoumány základní diskursivní strategie, jichž političtí představitelé využívají k re/definici vztahů mezi jednotlivými dimenzemi politických identit. Klíčová slova: Identita, jinakost, ekonomická krize, diskursivní strategie, Španělsko, Katalánsko, Andalusie, Evropská unie

P

ři pohledu na mediální obraz současného politického dění na Pyrenejském poloostrově se může zdát, že Španělským královstvím znovu obchází fantasma rozpadu vlasti. Úrodná půda mediálního a politického diskursivního pole plného odkazů na příčiny, důsledky a možná řešení hospodářské krize se ve španělském kontextu stává hlavní zdrojnicí hlubší občanské frustrace, která otevírá prostor kolektivnímu hledání spravedlnosti ve jménu jistého „My“ a spolu s tím i možným dez/integračním tendencím. Obzvláště patrné je to v posledních dvou letech v Katalánsku, kde došlo po nástupu Mariana Rajoye na post předsedy španělské vlády v prosinci 2012 k politické manifestaci a eskalaci tradičního sporu centrum vs. periferie, jehož prozatímním vrcholem se stalo jednostranné vyhlášení referenda o katalánské nezávislosti předsedou tamní vlády Arturem Másem, které by se mělo konat v listopadu 2014. Rajoyova razantní „protikrizová opatření“ jsou na jedné straně španělskou vládou komunikována jako „nezbyt

Odkazuji zde zejména na zprávy o plánovaném referendu o „katalánské suverenitě“ nebo o „živém řetězu“, který vytvořili příznivci katalánské nezávislosti mezi obcemi Pertús a Alcanar symbolicky v 17:14 dne 11. 9. 2013 k uctění výročí katalánské porážky ve válce o španělské dědictví v roce 1714.

*

Tato stať a s ní spojený výzkum byly uskutečněny díky finanční podpoře Interní grantové agentury VŠE. Číslo projektu: F2/6/2013. Název projektu: „Transformace vztahu evropské a národní dimenze kolektivních identit v důsledku ekonomické, sociální a politické destabilizace Evropské unie“.

Současná Evropa 02/2014

17

Kamil Fleissner

ná“ a „odpovídající nepříznivé ekonomické situaci“. Na straně druhé jsou ovšem z pozice Katalánska, ale i dalších regionů (např. Baskicko, Andalusie), prezentována a velkou částí společnosti vnímána jako nepřiměřené rozpočtové škrty a někdy až protiústavní snahy o centralizaci španělského státu, jejichž výsledkem má být omezení regionálních pravomocí v oblasti místní správy, sociálních služeb, školství, zdravotnictví, životního prostředí aj. Redefinice stávajícího teritoriálního uspořádání a sebe-identifikace španělských občanů se tak opětovně stávají klíčovou agendou politického boje, která se prostřednictvím diskursivních strategií, konkurenčních interpretací a nabízených řešení ekonomické krize ze strany jednotlivých politických zástupců promítá do společnosti a oživuje, resp. posiluje v ní konfliktní linie zakládající se na rozličných historických narativech. Cílem předkládaného článku je nabídnout analytickou interpretaci promluv vybraných španělských politiků (Mariano Rajoy, José Luis Rodríguez Zapatero, José Antonio Griñán, Artur Más), v jejichž rétorice se předpokládá přítomnost diskursivních reprezentací „ekonomické krize“, které podporují konstrukci a reprodukci různých kolektivních identit a jinakostí. S odkazem na teoretická východiska sociální konstrukce identity (Erickson 1968; Berger a Luckmann 1999; Calhoun 1994; Brubaker a Cooper 2000; Eisenstadt a Giesen 2003; Wodak 1999) a s využitím teoreticko-metodologického aparátu kritické diskursivní analýzy a analýzy politického diskursu (Van Dijk 1999; Chilton a Schäffner 2002; Fairclough 2001; Wodak a Meyer 2001) budou identifikovány, klasifikovány a prozkoumány hlavní diskursivní strategie, jichž vybraní političtí lídři využívají při argumentaci ve svých projevech k více či méně úmyslné re/definici vztahů mezi jednotlivými dimenzemi politických identit (obzvláště regionální vs. národní; národní vs. evropská). Právě analýza užívaných diskursivních strategií by měla umožnit zodpovězení následujících výzkumných otázek: Jak jednotliví politici ve svých projevech konstruují kolektivní identity a jinakosti? Jsou takové identity diskursivně konstruovány jako pozitivní a vzájemně komplementární, nebo jako negativní a výlučné? Jakou úlohu hrají při této konstrukci identit rétorické odkazy na hospodářskou krizi, její příčiny, dopady a řešení; tedy využívají skutečně politici mobilizačního potenciálu ekonomické recese k posílení regionální, národní či evropské dimenze identity, která by následně de/legitimovala větší dez/integraci Španělského království či Evropské unie?

Za všechna taková opatření lze uvést zákon 20/2013, který nově garantuje jednotu španělského trhu, čímž dochází k faktické neutralizaci přísnějších podmínek, které měly některé regiony např. pro podnikání, pro zřizování továren apod. 27. 12. 2013 zase vešla v platnost reforma, která omezuje pravomoci místní správy a posiluje regulační úlohu státu. Vedle toho došlo v rámci vzdělávací reformy ministra školství José Ignacio Werta k zavedení centrálního dohledu na výukové materiály, který byl do té doby v pravomoci regionů; výuka jazyků jako je katalánština, baskičtina, galicijština není nově považována za základní předmět, ale je pouze „předmětem specializace“; a studentům, kteří se rozhodnou studovat ve španělštině, musí jednotlivé regiony umožnit přístup k takovému vzdělání na veřejných školách, nebo jim dotovat studium na soukromé škole.

18

Diskurs „ekonomické krize“ a konstrukce identit a jinakostí

K zodpovězení výzkumných otázek bude využit interdisciplinární teoreticko-metodologický aparát kritické diskursivní analýzy (KDA), která se zakládá na ideách post-strukturalismu (Foucault 2002), sociálního konstruktivismu (Berger a Luckmann 1999) a kritické teorie (Habermas 2000). Hlavním postulátem KDA je předpoklad, že významy sociální reality se konstruují prostřednictvím struktur jazyka. Jinými slovy řečeno, diskursy, pojímané jako socio-kulturní praxe určitých aktérů, se podílejí na konstituování, naturalizaci a transformaci: 1) subjektů a jejich identit; 2) vztahů mezi nimi a 3) poznatků, zkušeností, ideologií a tzv. „zdravého rozumu“ (Fairclough 2001: 64; De Cillia, Reisigl, Wodak 1999: 157; Halliday 1994: 29–30). Podle Ruth Wodak umožňuje KDA objevovat manipulativní mechanismy, rozkrývat arbitrárnost diskursů a identifikovat ideologické a jazykové strategie reprodukované do společnosti mediálními prostředky, a právě díky tomu přispívá k emancipaci, tedy k dekonstrukci subjektů, jejich vztahů, zkušeností a osvojených významů (De Cillia, Reisigl, Wodak 1999: 156). 1. Sociální identita a politický diskurs Po vzoru sociálně-konstruktivistické logiky bude sociální identita pojímána jako mentální konstrukce reprodukovaná prostřednictvím diskursivních a nediskursivních praktik, které si jedinci osvojují v průběhu socializačního procesu (De Cillia, Reisigl, Wodak 1999: 153). Na prvním místě je třeba odlišit identitu osobní a sociální/kolektivní, přičemž obě lze vnímat jako dvě vzájemně se doplňující dimenze téže individuální identity (Müller 2008: 94). Osobní identita odkazuje na vnitřní vědomí celistvosti a trvalosti (tj. totožnost) jedince navzdory okolním kontextuálním proměnám. Hovoříme-li na druhé straně o sociální identitě, pak je odkazováno na příslušnost jedince k jisté sociální skupině, jejíž členové sdílejí určitou představu společenství (viz Anderson 2008), které je možné odlišit od „těch druhých“. Na základě kvality samotného konstruování pak lze vyčlenit dvě základní formy identity: a) negativní – tj. převážně exkluzivní a antagonistickou, obvykle opírající se o prezentaci negativ a skrývání pozitiv „těch druhých“; b) pozitivní – stavějící na zvýznamnění „mých/našich“ pozitiv a neutralizaci „mých/našich“ negativ (Erikson dle Hoover 1997: 76). Diskursivní konstrukce identit v aktuálních politických promluvách je do velké míry ovlivněna pragmatickým charakterem moderní politiky. Politické projevy se díky masmédiím staly ideologickým nástrojem moci a rétorika poli

Cílem následujících řádků je spíše prostorově úsporný přehled v textu užitého pojetí „sociální identity“, nikoliv kritický rozbor tohoto problematického pojmu (více viz Gleason 1983; Brubaker a Cooper 2000; Szaló 2003).

V tomto smyslu lze sociální rozměr identity pojímat jako určitý druh habitu, tedy jako komplex idejí a schémat vědění, která jsou postupně institucionalizována, habitualizována a intersubjektivně sdílena zástupci dané sociální skupiny (Bourdieu dle De Cillia, Reisigl, Wodak 1999: 153).


19

Kamil Fleissner

tiků je v tomto smyslu zaměřená primárně na přesvědčování voličů, spíše než na dokonalou formu přednesu. Proto je nutné při studiu identifikací obsažených v politickém diskursu rozlišovat dvě komponenty identity mluvčího, které spolu ne vždy musí korespondovat. Jde o komponentu sociální, která vypovídá o tom, kdo je mluvčí na základě společností uznávaných a domněle objektivních kritérií (např. národnost, pohlaví, stranická příslušnost); a komponentu diskursivní/poziční, která vyjadřuje, s kým se mluvčí ve vlastní promluvě subjektivně identifikuje, aby dosáhl jistých cílů – např. vyššího volebního zisku, nebo posílení národního vědomí (Chirinos a Molero 2007: 71). Právě tyto subjektivní diskursivní identifikace sebe sama a „těch druhých“ v projevech politických lídrů budou předmětem následující analýzy. 2. Metody a klasifikace diskursivních strategií Článek se opírá o hermeneutické, interpretativní paradigma. S cílem propojit kvantitativní a kvalitativní metody je pro výzkum zvolena kombinace obsahové analýzy a kritické diskursivní analýzy. Prvotní obsahová analýza umožní detekovat a porovnat množství odkazů na ekonomickou krizi a na reprezentace konstruovaných identit u jednotlivých řečníků. Kritická diskursivní analýza následně dovolí empiricky podchytit vztahy mezi texty (projevy), diskursivní praxí (kontextem, v němž je daný projev interpretován) a sociálním řádem (sociokulturním prostředím, které determinuje povahu projevů). Jinak řečeno, KDA by měla odhalit ideologické pozadí jednotlivých promluv, a tím by měla přispět k nalezení odpovědi na otázku, jakou úlohu hrají odkazy na ekonomickou krizi při diskursivní konstrukci kolektivních identit v analyzovaných projevech. Po vzoru historicko-diskursivního přístupu Ruth Wodak je třeba vyzdvihnout, že KDA spočívá obvykle ve třech vzájemně propojených krocích: 1) definice témat a signifikantních obsahů textu (projevu); 2) identifikace diskursivních strategií, která tato témata a signifikantní obsahy projevů konstruují a 3) zkoumání konkrétních lingvistických prostředků, skrze něž jsou realizovány diskursivní strategie (De Cillia, Reisigl, Wodak 1999: 157). Se zřetelem na výzkumný předmět této práce a s ohledem na již nadefinované konkrétní téma, které bude v proslovech politiků zkoumáno, se zaměřím především na druhý z uvedených kroků, tedy na diskursivní strategie, které mluvčí využívají k identifikaci sebe a „těch druhých“. Diskursivní (makro)strategie budou pojímány jako více či méně zamýšlený akční plán na dosažení jistého cíle – např. posílení národní, regionální či evrop

Tato funkce KDA odpovídá trojdimenzionálnímu modelu diskursu, který Norman Fairclougha představil ve svém díle „Media Discourse“ (1995). Texty, projevy, obrazy atd., se reprodukují v rámci určité diskursivní praxe, která odráží a zároveň ovlivňuje socio-kulturní kontext (viz Fairclough 1995: 59; Vašát 2009: 2).

20


ské sebe-identifikace (viz Wodak dle Sal Paz, Maldonando 2009). Pro analýzu budou přitom využity tři základní klasifikační koncepty diskursivních strategií, a sice tzv. ideologický čtverec Teun van Dijka; koncept modus operandi Johna B. Thompsona; a konečně klasifikace Ruth Wodak, která vyčleňuje čtyři diskursivní makrostrategie: 1) konstruktivní strategie definované jako jazykové akty, které ustanovují identitu My a Oni; 2) strategie legitimizační a naturalizační, které slouží k zachovávání jistého statusu quo a k reprodukování již konstituovaných identit; 3) transformativní strategie zacílené na redefinici již ustavených identit; 4) destruktivní strategie, které kladou důraz na dekonstrukci identit považovaných v určitém sociálním řádu za přirozené – tyto strategie relativizují stávající „režim pravdy“ (De Cillia, Reisigl, Wodak 1999: 160–163). Uvedené makrostrategie se realizují prostřednictvím konkrétnějších jazykových strategií, které zachycuje následující tabulka. Tab. č. 1: Diskursivní strategie dle Ruth Wodak Jazyková strategie

Cíl strategie

Nástroj aplikace strategie

Odkazy, pojmenování

Konstrukce vnitřní (ingroup) a vnější skupiny (out-group)

Kategorizace; naturalizační a biologické metafory a metonymie; depersonalizace; synekdochy

Prohlášení

Přisouzení pozitivních či negativních atributů jistým osobám

Stereotypy; hodnocení; předsudky

Argumentace

Legitimovat prohlášení

Topoi

Perspektiva

Poukázání na perspektivu nebo postoj mluvčího

Popis; narace; citace; intertextualita; afirmace

Zvýraznění/zmírnění

Explicitní nebo implicitní vyjádření postojů

Akcentování; opakování

Pramen: Převzato a přeloženo z Sal Paz a Maldonado (2009).

Výběr právě naznačených metod a diskursivních strategií, stejně tak jako jejich následná aplikace, odráží povahu výzkumných otázek definovaných v úvodu této stati. Identifikace, klasifikace a prozkoumání diskursivních strategií,

Ideologický čtverec van Dijka je založen na principu ideologické polarizace dobra a zla. V rámci tohoto konceptu lze vysledovat dvě základní diskursivní strategie: 1) pozitivní sebe-prezentace (zvýznamnění pozitivních a skrývání negativních vlastností Já/My); 2) obvinění/diskreditace (zvýznamnění negativ a skrývání pozitiv „těch druhých“; Van Dijk, Ródrigo Mendizábal 1999: 45).

Thompson (1990) definuje pět základních jazykových prostředků reprodukujících ideologie a ke každému z nich dále uvádí dílčí jazykové strategie, na nichž daný způsob reprodukce ideologie staví: 1) legitimizace (jazykové strategie: racionalizace, univerzalizace, narativizace); 2) simulace (tropy, eufemismy); 3) unifikace (standardizace, sdílení symbolů); 4) fragmentace (diferenciace, definice společného nepřítele); 5) reifikace/zvěcnění (naturalizace, zvěčnění; zpodstatnění).


21

Kamil Fleissner

jichž političtí lídři využívají při argumentaci ve svých projevech k více či méně úmyslné re/definici vztahů mezi jednotlivými dimenzemi politických identit totiž umožní dešifrovat a zároveň porovnat a kriticky nahlédnout nevždy zřejmé politické snahy manifestovat kolektivní identity a reprodukovat určité postoje k teritoriálnímu uspořádání státu/k míře integrace EU. 3. Předpoklady výzkumu a informace o analyzovaném korpusu Základním východiskem pro následující analýzu je logický předpoklad, že období hospodářské a společenské destabilizace prakticky vždy otevírá nemalý prostor pro sebe-reflexi a pro zvýšenou poptávku po politických řešeních, které by „zaručeně“ vedly ke zlepšení situace. Krizi je možné brát jako jistou traumatickou událost, která vyvolává negativní emoce a která proto disponuje silným polarizačním i sjednocovacím potenciálem, jenž narůstá v přímé úměře ke společenské frustraci a pociťované nejistotě (viz Christodoulou 2012: 8). V tomto duchu lze předpokládat, že dnešní reálné i mediálně konstruované dopady ekonomické recese na španělskou společnost povedou v daném kontextu k aktualizaci mnoha sporných historických a sociálních otázek, na jejichž bázi budou v rámci celospolečenského diskursu rozvíjeny a redefinovány mýty o sdílených pamětech a kolektivních identitách. Výsledkem mohou být názorové a identifikační posuny Španělů, které lze zachytit v médii zprostředkovávaných promluvách politických reprezentantů, kteří o nastolených a často štěpných otázkách rozhodují, a kteří také občanům představují vzájemně si konkurující interpretace ekonomické destabilizace a nabízí její různá řešení. K rozboru konstrukce sociálních identit v kontextu ekonomické krize byly zvoleny projevy současného předsedy španělské vlády Mariana Rajoye (Lidová strana, PP), jeho předchůdce José Luise Rodrígueze Zapatera (Španělská socialistická dělnická strana, PSOE), předsedy katalánské vlády Artura Máse

Názorové a identifikační posuny Španělů již dnes potvrzují na sobě nezávislé průzkumy veřejného mínění (Eurobarobetr; Centro de Investigaciones Sociologicas – CIS; Centro de Análisis y Documentación Política y Electoral de Andalucía – CADPEA), které naznačují, že mnozí občané Španělska v době krize přehodnocují svůj postoj ke stávajícímu teritoriálnímu uspořádání státu i k tradičně silné evropské sebe-identifikaci. Podle databáze Eurobarometru ještě v polovině roku 2009 celých 71 % Španělů odpovědělo na otázku, co říkají na členství v EU, že jde o „dobrou věc“, a jen 9 % odpovědělo, že jde o „špatnou věc“. Oproti tomu v květnu 2011 už vnímalo takto pozitivně členství v EU jen 55 % Španělů a 17 % jej označilo za „špatnou věc“. Výzkumy CADPEA z roku 2013, které se vztahují k andaluské regionální dimenzi, tyto závěry potvrzují a u stejné otázky (vnímání členství Španělska v EU) indikují zlom na podzim v roce 2008, kdy bylo členství v EU hodnoceno 79,5 % Andalusanů jako „dobrá věc“ (a jen 3,9 % „špatná věc“), zatímco v létě 2013 pozitivně hodnotilo členství v EU méně jak 55 % (a dokonce 22,7 % jej označilo za „špatnou věc“). Konečně od podzimu 2008 je dle průzkumu CADPEA z roku 2013 patrný také výrazný pokles podpory stávajícího teritoriálního uspořádání státu (z 67,7 % na podzim 2008 na 39,1 % v létě 2013). Naopak ve stejném období narostla poptávka po více unitárním státu (z 12,8 % na 28,4 %), stejně jako po federalizaci Španělska (z 11,8 % na 24,2 %).

22


(Konvergence a jednota, CiU) a dnes již bývalého předsedy andaluské vlády José Antonia Griñána (PSOE). Z celkových 253 Rajoyových, 600 Zapaterových, 180 Griñánových a 25 Másových oficiálních proslovů, které jsou volně přístupné na webových stránkách jednotlivých vládních úřadů, byly k analýze na základě prvotní rešerše vybrány takové, u nichž se předpokládá dopad na širší veřejnost a jejichž charakter zároveň vykazuje jistou míru pravidelnosti a obdobného účelu, což umožňuje jejich vzájemné srovnání. Předmětem zkoumání budou tudíž následující promluvy: 1) nástupnické projevy jmenovaných politiků, v nichž se zcela logicky objevují hodnocení předcházející exekutivy a vize a záměry nové vlády ve vztahu k ekonomické krizi; 2) výroční projevy o stavu Španělska (u Zapatera a Rajoye), které patří k mediálně a společensky nejsledovanějším sněmovním projevům vůbec, neboť jsou vysvědčením dosavadního průběhu vládnutí a vždy vytyčují budoucí směřování země; 3) výroční projevy ke státním/regionálním svátkům (6. 12. – Den španělské ústavy; 11. 9. – katalánská Diada; 28. 2. – Den Andalusie), kde byly očekávány odkazy na regionální/národní symboly a manifestace kolektivní paměti; 4) výroční projevy na Valném shromáždění OSN (Rajoy, Zapatero) coby jedny z mála pravidelných projevů obou španělských premiérů na mezinárodní scéně; jiné specifické projevy, které byly s ohledem na svou důležitost a mediální pozornost do korpusu doplněny. Výběr politických lídrů přitom odráží snahu analyzovat dominantní diskursy hospodářské recese opírající se o značnou část voličského elektorátu, a tudíž aktuálně a legitimně reprezentující identifikační postoje velké části španělské, resp. katalánské či andaluské společnosti. Zkoumaní mluvčí jsou proto ve všech čtyřech případech dlouhodobě vrcholní představitelé svých politických jednotek, kteří v předsednické funkci promlouvají nejen za sebe či svou politickou stranu, ale i ve jménu celého státu/autonomního společenství. Zástupci Andalusie a Katalánska byli zvoleni proto, že právě v těchto

Korpus k hlubšímu rozboru byl vybrán na základě prvotní rešerše všech oficiálních projevů v období: a) 19. 12. 2011 – 30. 9. 2013 u Rajoye; b) 8. 4. 2008 – 16. 12. 2011 (tedy druhé volební období) u Zapatera; c) 20. 12. 2010 – 30. 9. 2013 u Máse; d) 21. 4. 2009 – 31. 8. 2013 u Griñána. Konkrétně byly analyzovány následující výstupy. U Zapatera šlo o nástupnický projev ze dne 8. 4. 2008 (rozsah 8 058 slov); o čtyři promluvy k příležitosti státního svátku z 6. 12. let 2008 (323 slov), 2009 (806 slov), 2010 (874 slov) a 2011 (297 slov); o tři projevy před Valným shromážděním v OSN v letech 2008 (1 623 slov), 2009 (2 435 slov) a 2010 (770 slov); o tři výroční projevy ke stavu španělského státu v letech 2009 (8 451 slov), 2010 (8 553 slov) a 2011 (8 976 slov); o proslov v Evropském parlamentu k příležitosti španělského předsednictví EU (3 151 slov). U Mariana Rajoye se jednalo o nástupnický projev z 19. 12. 2011 (rozsah 9 745 slov); o jednu promluvu ke státnímu svátku 6. 12. z roku 2012 (535 slov); projev o záchraně Evropy (El Rescate Europeo) z 10. 6. 2012 (3 165 slov); o dva výroční projevy na Valném shromáždění OSN v letech 2012 (2 852 slov) a 2013 (2 857 slov); výroční projev o stavu španělského státu z 20. 2. 2013 (12 196 slov). U katalánského předsedy vlády Máse se jednalo o dva nástupnické projevy z 20. 12. 2010 (rozsah 9 733 slov) a 20. 12. 2012 (8 085 slov); tři projevy ke katalánskému národnímu svátku Diada z let 2011 (1 163 slov), 2012 (1 207 slov) a 2013 (1 018 slov). Konečně u Antonia Griñána byly zkoumány dva nástupnické projevy z 21. 4. 2009 (rozsah 9126 slov) a z 2. 5. 2012 (7 315 slov); čtyři projevy k andaluskému regionálnímu svátku 28. 2. z let 2010 (3 039 slov), 2011 (2 814 slov), 2012 (3 611 slov) a 2013 (3 642 slov); projev k 35. výročí boje za andaluskou autonomii 4. 12. 2012 (1 006 slov).


23

Kamil Fleissner

regionech byly v průběhu ekonomické krize zaznamenány obzvláště silné posuny v sebe-identifikaci občanů a v jejich postojích vůči stávajícímu teritoriálnímu uspořádání Španělska, stejně jako k evropské integraci. Má se za to, že příčiny i důsledky takových posunů se sbíhají, resp. se přenášejí z celospolečenského diskursu do promluv a jednání jmenovaných politiků. S ohledem na odlišnou ideologickou zakotvenost politických stran a různorodost pozic, jež zmínění političtí lídři zastupují, je možné v uvedených projevech očekávat rovněž jejich rozdílný přístup k interpretaci ekonomické krize a ke konstruování určitého „My“, které by legitimovalo jejich politiku. V tomto smyslu lze vyslovit některé premisy, které odrážejí relativně kontinuální postoje politických uskupení, v nichž daní politici působí. Dá se např. očekávat, že Mariano Rajoy bude v otázce národní identity navazovat na Aznarovu rétoriku „konstitucionálního patriotismu“10 a bude směřovat své projevy především na obhajobu národních zájmů, zatímco Zapatero bude z pozice socialistického politika ve svých proslovech více otevřený myšlence sebeurčení a slučitelnosti a rovnocennosti regionální, národní a evropské dimenze identity. Stejně tak lze předpokládat, že v projevech Artura Máse bude převažovat negativní vymezování se vůči Španělsku, zatímco v diskursu Antonia Griñána bude dominovat důraz na absolutní slučitelnost andaluzství a španělství. Na druhé straně je třeba právě vyslovené premisy relativizovat, neboť jak bylo zmíněno výše, sociální identita mluvčího zákonitě nemusí korespondovat s jeho diskursivní identitou/rétorickou pozicí, která se adaptuje dle formy/žánru, prostředí, příjemců a účelu daného proslovu. 4. Výsledky analýzy Na následujících stránkách budou nejprve porovnány odkazy jednotlivých mluvčích na ekonomickou krizi, její příčiny a navrhovaná východiska. Následně budou ve vybraném korpusu identifikovány a porovnány převládající diskursivní strategie, jichž daní politici ve svých promluvách využívají, a spolu s tím budou zodpovězeny výzkumné otázky zmíněné v úvodu této stati. Není překvapujícím zjištěním, že odkazy na hospodářskou krizi hrály v analyzovaných projevech všech čtyř politiků ústřední roli. Z tabulky č. 2 je nicméně patrné, že každý z politiků volil jiný interpretační rámec. Pro projevy Mariana Rajoye je příznačné, že s jen velmi nízkou frekvencí užívá negativně zabarveného termínu „krize“ (pouze 0,08 % ze všech slov 10

Idea „konstitucionálního patriotismu“, kterou hojně ve svých promluvách vyzdvihoval bývalý předseda španělské vlády José María Aznar (PP), vychází paradoxně z filosofie zástupce tzv. frankfurtské školy Jürgena Habermase, který v květnu 2003 osobně v rozhovoru pro El País prohlásil: „Neumím si v žádném případě představit, že by se koncept konstitucionálního patriotismu měl stát pravicovým konceptem, když jde původem o levicovou myšlenku zaměřenou proti nacionalismu“ (Habermas dle El País 15. 5. 2003).

24


obsažených v Rajoyových promluvách) a upřednostňuje neutrální pojmy jako „situace“ (0,14 %). Zároveň, používá-li již Rajoy termínu „krize“ či „situace“ v odkazu na stav hospodářství, drží se spíše střídmé deskriptivní roviny a jen zcela výjimečně k němu váže expresivní přídomky (např. „…devastující dopady krize na ty nejslabší…“, 20. 2. 2013). V přímé úměře k rostoucí době výkonu mandátu lze v Rajoyových promluvách vysledovat také rétorický posun k pozitivnějšímu hodnocení aktuální situace. Obzvláště ve výročním projevu o stavu Španělska z 20. 2. 2013 se objevují sousloví jako „Španělsko už má hlavu nad vodou“ nebo „to nejhorší už máme za sebou“. Jako hlavní příčina aktuálního stavu je pak uváděna neefektivita předchozí vlády PSOE a její neochota či neschopnost konat reformy (po slově „Španělsko“ jsou „reformy“ vůbec nejcitovanějším substantivem), které žádají „jednotné úsilí“. Rajoy tak v rámci politického konkurenčního boje zdůrazňuje vnitřní a upozaďuje vnější (zahraniční) determinanty. Zapatero naproti tomu tradiční strategie vymezování se vůči předchozímu kabinetu využít nemohl, neboť navazoval na svou vlastní vládu z let 2004 až 2008. Z jeho rétoriky je zřejmá snaha o podtrhnutí mezinárodního rozměru krize a o externalizaci a depersonalizaci jejích příčin, čemuž odpovídá i zvolená terminologie („globální krize“; „mezinárodní finanční krize“; „nestabilita na mezinárodních trzích“; „zhroucení finančních institucí“). Toto globální a odosobněné vnímání koresponduje zcela jistě s rozměrem, jaký měla krize v době Zapaterovy exekutivy. Zapatero se zároveň nevyhýbá ani negativnímu pojmu „krize“ (0,20 % ze všech slov obsažených v promluvách, což je přibližně dvakrát více než u Rajoye), ani expresivním atributům: „těžká“, „silná“, „nejtěžší krize od konce 2. světové války“ apod., čímž se snaží umocnit ojedinělost tehdejší situace a legitimovat tak výjimečné politické úkony, jejichž realizace „žádá kolektivní úsilí“. Na regionální úrovni se celkem rezervovaně vyjadřoval o ekonomické krizi předseda katalánské vlády, Artur Más, který, obdobně jako Rajoy, jen zřídka užíval samotného termínu „krize“ (0,10 %) a v malé míře volil rovněž expresivní přívlastky. Logika argumentace Másových projevů se nesla v duchu stupňujících se výzev k naplnění práva na sebeurčení, které je vyobrazováno jako základní předpoklad zachování katalánského blahobytu, jenž se díky hospodářské politice Španělska nachází v ohrožení. Příčiny krize a jejího dlouhého trvání jsou primárně nacházeny v madridském Paláci Moncloa, přičemž ale Más zůstává v odosobněné rovině a při hledání viníka problémů zpravidla užívá obecných výrazů „španělská vláda“ a „politika státu“. Artur Más tak zcela explicitně využívá kontextu krize k posílení katalánské kolektivní identity a k redefinici jejího vztahu vůči španělství (vztah k evropanství je konstruován jako pozitivní a slučitelný).


25

Kamil Fleissner

Tab. č. 2: Diskursivní reprezentace ekonomické krize Politik

Rajoy (PP)

Zapatero (PSOE)

Más (CiU)

Griñán (PSOE-A)

Pojmenování aktuálního stavu

Finanční krize; komplikovaná situace; citlivá situace; těžká ekonomická realita; překonání nejhoršího období

Světová krize; mezinárodní finanční krize; krize globálního vládnutí; nejtěžší krize za posledních 80. let; nejhorší krize jakou jsme poznali

Ekonomická krize; období nejistoty; obtížné ekonomické klima; bezprecedentní obtíže; dlouhá krize, recese

Globální krize; mezinárodní finanční krize; bezprecedentní krize; politická a ideologická krize; nespravedlivá krize

Prezentované důsledky krize

Prezentované příčiny krize

Prezentovaná východiska z krize

Neefektivní předchozí vláda (PSOE); divergence v eurozóně; zadlužení soukromého sektoru

Stimulování růstu; vytvoření pracovních míst; snížení veřejného dluhu; náprava vzdělávacího systému; zvýšení konkurenceschopnosti; podpora podnikání; jednota v úsilí Španělů; hlubší evropská integrace – vytvoření bankovní unie

Nezaměstnanost; nejistota; obtíže ve stavebním sektoru; frustrace občanů; nejchudší země doplácejí na chyby bohatých států; příležitost ke změnám

Nestabilita na mezinárodních trzích; zhroucení velkých finančních institucí; realitní bublina

Podpora ekonomického růstu; zvýšení konkurenceschopnosti; rozvoj infrastruktury; podpora zaměstnanosti žen a mladých; integrovanější a solidárnější Evropa; nový řád světové ekonomiky; reforma vzdělávacího a penzijního systému; restrukturalizace bankovního systému; kolektivní úsilí

Nezaměstnanost, chudoba, sociální exkluze; ohrožení blahobytu, krize důvěry v instituce; krize vztahu Katalánska se Španělskem

Bublina na trhu s nemovitostmi; nespravedlivý systém redistribuce v rámci Španělska; politika španělského státu; nevyvážené úsporné prostředky ze strany Španělska

Omezení nezaměstnanosti; posílení prestiže podnikání; projekt „3I“ (inovace, internalizace, infrastruktura); zvýšení produktivity práce; podpora průmyslu; ochrana zájmů španělských zemědělců v EU; rozvoj vzdělávacího systému; právo na sebeurčení jako předpoklad udržení katalánského blahobytu; národní tranzice

Nezaměstnanost mladých; zastavení růstu ekonomiky; nízká likvidita na trzích; nejistota; ztráta kapitálu drobných střadatelů; ohrožení našeho modelu soužití

Neopatrnost finančních aktérů; politická neodpovědnost; špatná řešení EU; politika škrtů; špatná kontrola finančních institucí; německá dominance v EU; evropské autority

Tvorba pracovních míst; regulace trhu; zlepšení infrastruktury; posílení lidského kapitálu; zefektivnění státní správy; posílení energetické nezávislosti; posílení turistického sektoru; modernizace vzdělávacího systému; „Evropa občanů“; jednotné úsilí

Nezaměstnanost mladých; úpadek blahobytu; úpadek Španělska na mezinárodní scéně; příležitost k reformám

Pramen: Vlastní zpracování.

Andaluský expředseda vlády, Antonio Griñán, vnímá oproti Másovi krizi v širším rámci, a to jak z geografického hlediska („globální krize“; „mezinárodní finanční krize“), tak z pohledu hloubky věci (nejde jen o hospodářskou recesi,

26


ale je to „politická a ideologická krize“). Griñán zároveň častěji užívá termínu krize (0,24 % – vůbec nejčastěji ze všech mluvčích) a obohacuje jej zabarvenými přívlastky, byť ne v takové míře jako Zapatero na celostátní úrovni. Zajímavý je u Griñána rétorický posun v otázce hledání příčin krize, neboť zatímco v dubnu 2009 (kdy byl španělským premiérem jeho spolustraník Zapatero) hovořil o příčinách jen v obecné rovině („neopatrnost finančních aktérů“; „politická neodpovědnost“), tak v květnu 2012 (tedy pět měsíců po nástupu Rajoye na post španělského premiéra) odkazoval kriticky především na Rajoyovu politiku škrtů a na problémy v eurozóně. V tomto smyslu jako jediný ze čtyř politiků otevřeně kritizoval počínání EU a volal po prosazení konceptu „Evropy občanů“ namísto „Evropy národů“. Stejně jako ostatní tři mluvčí nicméně vyzýval k „jednotnému úsilí“ Andalusanů, které je „nezbytné“ k překonání „těžkého období“. Z uvedených pohledů na jednotlivé interpretační rámce ekonomické krize je patrný apel na provádění změn a na „jednotné úsilí“. Navrhované změny, byť se svým charakterem mohou odlišovat (viz tab. 2), jsou prezentovány jako „nezbytné“ pro dosažení zlepšení situace a k jejich provedení „je třeba“ jistá jednota (katalánského, andaluského, španělského, evropského) dému, která by dané změny umožnila realizovat a legitimovat. Prezentovaný obraz ekonomické krize a postulované změny k lepšímu tak zjevně slouží jako jistá platforma a kontextuální rámec pro diskursivní konstrukci kolektivních identit a jinakostí. Pro zodpovězení výzkumné otázky, jak jsou identity a jinakosti v daných politických projevech konstruovány v kontextuálním rámci hospodářské recese, je zapotřebí určit jednotlivé diskursivní strategie využívané k odkazování na agenty zmíněných příčin krize a žádoucích změn. V tomto ohledu je nutné mít na paměti základní východisko pro identifikaci konstruktivních diskursivních strategií, tedy že první osoba singuláru i plurálu (Já/My) je forma, která v diskursu reprezentuje osobní/kolektivní dimenzi identity mluvčího; druhá osoba singuláru i plurálu (Ty/Vy) je forma zastupující příjemce sdělení; a konečně třetí osoba jednotného i množného čísla (On/Oni) reprezentuje jinakost – identitu „těch druhých“, o nichž je hovořeno (Chirinos, Molero 2007: 79). Má-li pak být věnována hlavní pozornost diskursivní konstrukci kolektivní identity, je třeba se na prvním místě zaměřit na způsoby, jakými mluvčí konstituují obrazy sebe sama a své pozice v rámci jistého „My“, přičemž tato konstituce „My“ může mít formu: 1) inkluzivní („Já“ mluvčího + příjemci sdělení Ty/Vy); 2) exkluzivní/zobecňující („Já“ mluvčího + určitý kolektiv, do něhož není zahrnut příjemce sdělení: vláda, politická strana, národ aj.; Chirinos, Molero 2007: 81).11 11

Klasifikace prostředků kolektivní sebe-identifikace se mohou lišit. Hirschová (2006: 176) např. vymezuje i tzv. „empatické My“ coby samostatný případ sebe-identifikace, kdy se „Já“ mluvčího vžívá do role příjemce sdělení, jehož oslovuje či vyzývá ke společnému úkonu (např. kdyby německá kancléřka oslovila v Bruselu španělského předsedu vlády: „Mariane, tak jak se dnes máme?“). Takové obraty jsou nicméně v oficiální politické rétorice velmi vzácné. Navíc je lze považovat za specifický podtyp inkluzivní sebe-identifikace.


27

Kamil Fleissner

Při analýze inkluzivních a exkluzivních forem identifikace subjektu mluvčího s určitým „My“ byla u všech čtyř politiků prokázána dominance inkluzivního způsobu sebe-identifikace.12 To samo o sobě naznačuje jejich nikterak nepřekvapivou snahu o sblížení se s adresáty svých promluv (ať už jde o poslance, nebo mnohem častěji o občany příslušné politické jednotky), čehož má být výsledkem zvýšení míry persvaze, tedy efektu daného sdělení. Jinými slovy řečeno, všichni čtyři španělští politici povětšinou vyobrazují sebe sama jako člena kolektivu, jemuž je zpráva určena (zpravidla tak platí jednoduchý vzorec My = Já + lid, který zastupuji). V mnohem menší míře se pak prezentují exkluzivně jakožto součást jistého kolektivu (nejčastěji vlády, jíž předsedají; případně lidu, který zastupují na mezinárodní scéně), do něhož příjemci sdělení nespadají (My = Já + má vláda). Zároveň je třeba doplnit, že u projevů určených primárně občanům (projevy k národním svátkům) byla exkluzivní forma sebe-identifikace takřka nulová a právě v těchto projevech tak byla nejpatrnější snaha politiků konstituovat se svými občany sdílenou identitu: „My Španělé“, „My Katalánci“, „My Andalusané“.13 Nedílnou součástí sebe-identifikace obsažené v analyzovaných promluvách byla rovněž diskursivní strategie, kterou van Dijk nazývá pozitivní sebe-prezentace (Van Dijk, Ródrigo Mendizábal 1999: 45), jejíž význam u inkluzivního „My“ spočívá v navýšení hrdosti jistého společenství a v posílení patriotismu (resp. eurooptimismu) a u exkluzivního „My“ v navyšování legitimity konání výlučné skupiny, v jejímž jménu je promlouváno (např. vláda). Mariano Rajoy se jako jediný ve svých domácích projevech omezil pouze na konstituci dvou základních forem „My“ (My = Já + španělský lid; My = Já + má vláda), přičemž podíl exkluzivního konstituování byl zároveň nejvyšší ze všech čtyř analyzovaných politiků. Tato skutečnost napovídá, že Rajoy ve srovnání se svými kolegy neměl takovou potřebu identifikace se svým publikem, a naopak kladl důraz na prezentování a ospravedlňování kroků své vlády či kroků Španělska (v případě projevů na Valném shromáždění OSN). Oproti svému předchůdci Zapaterovi pak Rajoy mnohem častěji konstituje „španělské My“ na mezinárodní scéně. Zatímco Zapatero v rámci svých projevů v OSN přejímal kolektivní identitu členů OSN (viz tab. č. 3; Z170), tak Rajoy se na téže půdě mnohem častěji prezentuje jakožto delegát Španělska (např. R302: „My Španělé díky vlastní zkušenosti víme, že odpovědnost za terorismus nesou jedině a pouze jeho pachatelé.“). Tento zdánlivě marginální rétorický rozdíl poodhaluje, že je Rajoy méně otevřený k tomu osvojit si jiné, než „španělské My“. To ovšem apriorně neznamená, že by měl negativní vztah k OSN či Evropské unii. Naopak, součas12

Poměry inkluzivní a exkluzivní sebe-identifikace u jednotlivých politiků byly následující: Rajoy (192: 135); Zapatero (313: 153); Más (147: 28); Griñán (174: 33).

13

Pro všechny čtyři politiky pak bylo příznačné také časté užívání přivlastňovacího zájmena „naše“ (naše země, naše demokracie, naše děti, naše ekonomika, naše identita), které rovněž konstituuje společnou („naší“) identitu.

28


ný španělský premiér několikrát explicitně vyjadřuje svůj pozitivní postoj k EU, a často se dokonce staví do role obhájce posilování evropské integrace (R437: „Více Evropy, více integrace a více podpory znamená bez jakýchkoliv pochyb lepší výsledky pro všechny“). Prakticky vždy ale tak tomu činí jakoby zvenčí, tedy z pozice „My-Španělé“, a neosvojuje si, jako tomu občasně činil Zapatero, označení „My-Evropané“.

Tab. č. 3: Příklady inkluzivní a exkluzivní sebeidentifikace* Politik

Rajoy

Zapatero

Más

Griñán

Inkluzivní sebe-identifikace R83 (AP+) „Oni nechápou, co my Španělé v obtížných situacích dokážeme: sjednotit síly a překonat obtížnosti, jednat realisticky a hledět do budoucnosti.“ R204 „Prožíváme těžké období, ale vláda ví, co je třeba učinit.“ Z170 „Musíme se poučit z chyb, kterých jsme se dopustili.“ (OSN) Z373 (AP+) „Ale také máme své přednosti a je vhodné si je připomenout: zastupujeme takřka třetinu světového HDP; jsme, bez jakýchkoliv pochybností, největším exportérem; druzí po USA ve výzkumu, vývoji a inovacích; reprezentujeme 60 % světové rozvojové pomoci; to vše dokazuje velkou sílu Evropské unie.“ M18 „Máme kulturu a jazyk, které stále definují naši tisíciletou identitu.“ M49 (AP+) „V Katalánsku jsme dokázali zkonstruovat jeden z nejlepších systémů zdravotnictví v Evropě, a tudíž i na světě.“ G66 „Nicméně naše identita nestojí na vyloučení a antagonismech.“ G 241 (AP+) „V Evropě jsme příkladem dobrého využívání financí z evropských fondů.“

Exkluzivní sebe-identifikace R98 „Reformy, které navrhujeme, jsou potřebné a naléhavé.“ R313 [Gibraltar] „Je jediným územím v Evropě, které i nadále narušuje naši teritoriální integritu“. (OSN) R391 (AP+) „Dosáhli jsme snížení deficitu o 3,5 % HDP.“

Z32: „Stejně tak přijmeme soubor konkrétních opatření pro oblast stavebnictví.“ Z61: „Budeme i nadále podporovat zaměstnanost žen.“ Z308 „Spustili jsme program Škola 2.0.“

M44 „Reformy a priority, které vnímáme jako prvořadé, jsou následující.“ M59 „Chceme navrátit prestiž a sebevědomí místním policejním sborům.“ G46 „Schválili jsme zákon o rovnosti příležitostí.“ G231 „Máme jasno v tom, že naší prioritou zůstanou i nadále veřejné školství a zdravotnictví.“

Pramen: Vlastní zpracování. Poznámka: *Příklady inkluzivní a exkluzivní sebe-identifikace zobrazené v tabulce č. 3, které zároveň odpovídají charakteristice pozitivní sebe-prezentace, nesou označení AP+. Symboly R (Rajoy), Z (Zapatero), M (Más), G (Griñán), doplněné číslem označují pořadí kodifikace dané věty ve vybraném korpusu.

Jak již bylo nepřímo naznačeno, Zapaterovy projevy byly ve srovnání s těmi Rajoyovými mnohem variabilnější a více se adaptovaly na kontext a příjemce s cílem posílit persvazi sdělení. Zatímco před domácími poslanci se Zapatero ve snaze ospravedlňovat své politické kroky identifikoval takřka stejně tak často se svou vládou (Já + vláda), jako se svými občany (Já + Španělé), tak v projevech určených výhradně občanům dominovala inkluzivní forma sebe-identifikace, tedy snaha o sblížení se s občany a o konstrukci sdílené španělské identity. Současná Evropa 02/2014

29

Kamil Fleissner

Na mezinárodním poli si Zapatero osvojoval identitu spojenou s institucí, v níž promlouval – ale i s démem, k němuž promlouval (My-Evropané, My-obyvatelé vyspělého světa aj.) – a projevy „jeho španělství“ byly ve srovnání s Rajoyem upozaděny. Bývalý předseda španělské vlády navíc ve svém proslovu v Evropském parlamentu (20. 1. 2010) hned několikrát využil strategie pozitivní sebe-prezentace z diskursivní pozice „My-Evropané“ (viz tab. č. 3; Z373). Zapaterova prezentace „španělského My“ tak působí jako mnohem více kompatibilní ve vztahu k dalším dimenzím kolektivních identit. U předsedy katalánské vlády, Artura Máse, byla při analýze jeho projevů vypozorována vůbec nejnižší míra užívání exkluzivní sebe-identifikace s vlastní vládou. Más se ve svých promluvách soustředil takřka výhradně na konstituování identity „My-Katalánci“. Jinak řečeno, hovořil za katalánský lid a pro katalánský lid, nikoliv za svou vládu či politickou stranu. Mezi katalánským předsedou vlády a adresáty sdělení je tak diskursivně ustanoven vůbec nejtěsnější vztah. Konstrukce národní identity a snaha o její posilování je pak zcela explicitní hlavně v projevech k příležitosti katalánského národního svátku (11. září – Diada), kde se objevují formulace jako: „Náš [katalánský] lid je živý a má budoucnost“ (M112) či „Národní tranzice je ve skutečnosti jediná cesta, jaká nám zbývá, abychom dosáhli společného blahobytu, který by odpovídal produktivitě naší země“ (M182). Také Antonio Griñán využíval ve svých projevech především inkluzivní formu sebe-identifikace a snažil se přiblížit sebe sama k andaluským občanům, a to opět nejvýrazněji v proslovech k příležitosti regionálního svátku (28. února – Den Andalusie). Oproti Másovi však neopomíjel promlouvat ani ve jménu své vlády a zároveň v žádném z projevů neprezentoval andaluskou identitu jako „národní“ a neslučitelnou se španělstvím. Naopak, kladl důraz na otevřenost a kompatibilitu andaluské identity (viz tab. č. 3; G66). O Andalusii zároveň hovořil jako o „naši zemi“ či „našem regionu“ a o Španělsku a potažmo i Evropě coby o „společném projektu“ (G104: „A naši lidé, muži i ženy, kteří se cítí být Andalusanem, stejně jako Španělem či Evropanem.“). Diskursivní konstrukce sloužící v proslovech španělských politiků k odkazování na jinakost mají zpravidla formu třetí osoby množného čísla, mohou však být vyjádřeny také tacitně (např. prostřednictvím odkazů na určité období, v němž byla za výkon moci zodpovědná jiná exekutiva). Ve všech analyzovaných projevech byl obecně na jinakost kladen malý důraz a všichni čtyři politici preferovali promluvy založené na sebe-prezentaci, spíše než na prezentaci „těch druhých“. Jak je patrné z tabulky č. 4, nejčastějším „druhým“ se proto trochu paradoxně stávali občané, o nichž daní politici promlouvali z momentální pozice člena vlády ve třetí osobě (Rajoy – R174: „Pro mou vládu neexistují dobří a špatní Španělé. Jsou jen Španělé, všichni si rovní, všichni potřební, všichni hodní respektu, všichni schopní pomáhat plnit společný úkol“; Griñán – G41: „Guadalquivir je už zcela řekou všech Andalusanů“ apod.). Největší podíl takových odkazů na jina30


kost pak bylo možné vypozorovat v řeči Mariana Rajoye, což odpovídá tomu, co již bylo zmíněno, tedy že současný španělský premiér nejčastěji ze všech užíval exkluzivní sebe-identifikaci a hovořil ve jménu své vlády. Naopak nejméně hovořil o svých občanech ve třetí osobě předseda katalánské vlády Artur Más.

Tab. č. 4: Diskursivní konstrukce „Oni“

Rajoy

Zapatero

Más

Griñán

R 160 „V oblasti obrany budeme vždy jednat prostřednictvím konsenzu s nejsilnější opoziční stranou.“ R206 „Kdyby se [reformy] dělaly dříve, pravděpodobně bychom nebyli došli až sem. Ale jsme tam, kde jsme.“ R418 „Vztahy s Evropskou unií nejsou pro Španěly otázkou zahraniční, ale vnitřní politiky.“ Z2 „Dnes zasedáme v této Sněmovně, protože zítra to bude jeden měsíc, kdy nám Španělé dali důvěru, abychom je zastupovali v příštích čtyřech letech.“ Z157 [Naši rodiče] „Oni vtiskli naši demokracii její ráz: osobní svobodu a společenskou solidaritu.“ Z343 „Řekněme si to zde, na tomto plénu, přede všemi občany světa, a a všechny vlády jasně vysloví, že je třeba zavést sazbu na mezinárodní peněžní transakce za účelem naplnění Cílů tisíciletí.“ (OSN) M128 „Tato jednostranná úprava Ústavy ze strany velkých celostátních politických stran doslova nabourává pravidla hry španělského přechodu k demokracii…“ M256 „Co je příčinou toho, že Katalánci a Katalánky před třemi sty let, zničení, poražení a zbaveni svobod, neustoupili a že tak dnes můžeme být tam, kde jsme?“ G169 „Není to výsledek, jaký mnozí očekávali a předpokládali, ale jde o výsledek voleb a proto jde o demokratické rozhodnutí Andalusanů.“ G252 „Dnes se slaví 35. výročí od historických manifestací, které 4. prosince 1977 naplnily ulice Andalusie a sjednotily hlas Andalusanů a Andalusanek.“

Pramen: Vlastní zpracování.

Ze skutečnosti, že jednotliví mluvčí kladli důraz na sebe-prezentaci, vyplývá na politické proslovy neobvykle nízké procento zastoupení diskursivní strategie diskreditace „těch druhých“ (viz Van Dijk a Ródrigo Mendizábal 1999: 45). Rajoy občasně využíval tuto strategii obvinění k diskvalifikaci předchozí Zapaterovy vlády socialistů (viz tab. č. 4; R206). Zapatero zase využil obdobnou strategii k obvinění velkých mezinárodních finančních institucí z ekonomické krize. A Griñán k negativní prezentaci Německa a EU (G185: „Recepty, které k nám přicházejí z EU, jsou špatné, neboť nám nepřinášejí výsledky.“; G188: „A je to Německo, jehož pravidla a konvence se staly zákonem pro všechny.“; G289: „Kolik miliónů ztracených pracovních míst je zapotřebí, aby Evropa pochopila, že je třeba změnit směr, stimulovat ekonomiku a vytvářet pracovní pozice?“). Vůbec nejčastěji se však strategie diskreditace objevovala u Artura Máse, který se snažil negativně prezentovat Španělsko. Využíval k tomu přitom zpraSoučasná Evropa 02/2014

31

Kamil Fleissner

vidla diskursivní strategii tzv. viktimizace, v jejímž rámci se „katalánské My“ vyobrazovalo jako oběť aktivit „španělského Oni“ (M194: „Katalánsko čelí těmto důsledkům a musí drasticky zredukovat veřejné výdaje, aby splnilo rozpočtové cíle, které mu předložil stát způsobem zcela nevyváženým, nespravedlivým a neférovým.“; M200: „Jako odpověď na naši důvěru jsme obdrželi útoky na náš jazykový a vzdělávací model…“; M224: „Trpíme kvůli nevyváženým úsporným prostředkům, které nám předkládá španělský stát.“). Zřejmým cílem vysokého zastoupení viktimizace v Másových projevech je snaha delegitimovat počínání španělského státu (srov. Van Dijk a Ródrigo Mendizábal 1999: 322) a sdílet kolektivní představy o utlačování Katalánců.

Závěr14 Ve snaze zodpovědět výzkumné otázky z úvodu této stati byly na předcházejících stránkách analyzovány diskursivní strategie, které ve své rétorice využívali vybraní španělští politici z celostátní i regionální úrovně ke konstrukci kolektivních identit a jinakostí v kontextu hospodářské krize. Prostřednictvím obsahové analýzy rétorických odkazů jednotlivých politiků na ekonomickou recesi byla nejprve prokázána předpokládaná skutečnost, že současná krize slouží jako platforma a hlavní kontextuální rámec pro diskursivní konstrukci a reprodukci politických identit. Následná analýza diskursivních strategií pak přinesla zjištění, že jednotlivé kolektivní identity (evropská, španělská, andaluská, katalánská) jsou zpravidla konstruovány jako pozitivní a vzájemně komplementární, vyjma konstrukce vztahu katalánské a španělské dimenze identity v projevech Artura Máse, kde převažuje negativní vymezování se vůči Španělsku a strategie tzv. viktimizace. Tento závěr plně koresponduje jak s dlouhodobými společenskými postoji k regionální sebe-identifikaci a k teritoriálnímu uspořádání Španělska, tak i s patrnými proměnami těchto postojů v období hospodářské krize, které zachycují průzkumy veřejného mínění Centro de Investigación Sociológica (CIS) či Observatorio Político Autonómico (OPA).15 Zatímco většina andaluské společ14

Vedle výše zkoumaných diskursivních strategií, které explicitně konstruují určitou identitu a jinakost, byla v korpusu přirozeně vypozorována a následně klasifikována i celá řada dalších legitimizačních, naturalizačních, transformativních nebo destruktivních diskursivních strategií (např. výrazová schémata – topoi; instrumenty racionalizace, univerzalizace, narativizace; strategie diferenciace, zvěcnění, eternalizace; ale také užívání symbolů a intertextů). S ohledem na omezený prostor tohoto textu, zde ovšem pochopitelně nemohou být podrobněji prezentovány.

15

V Andalusii lze v souvislosti s recesí zaznamenat razantní názorové posuny v přístupu ke státnímu uspořádání. Jestliže v roce 2004 vyjadřovalo podporu státu autonomních společenství 73 % Andalusanů, tak v roce 2013 už to bylo 39 %. Zároveň došlo k nárůstu podpory centralizace (z 6,5 % v roce 2003 na 28,4 % v roce 2013) a v letech 2012 a 2013 také federalizace Španělska (aktuálně 24,2 %). Podpora nezávislosti Andalusie se konstantně udržovala i v době krize přibližně na 3 %. Samotná míra sebe-identifikace s regionem byla stabilnější a na okolních impulsech méně závislou proměnnou, nic-

32


nosti si dlouhodobě – v duchu myšlenek „otce andaluské vlasti“ Blase Infanteho – osvojuje tezi o tom, že andaluzství je „esencí španělství“, tak v katalánské společnosti je v kontextu hospodářské recese stále více akceptován a živen mýtus o neslučitelnosti katalánské a španělské identity a o potřebě katalánské nezávislosti. Princip těchto narativů, resp. postojů ke španělství, se v obou regionech udržuje v rámci celospolečenského diskursu a – jak prokázal tento článek – přenáší se i do rétoriky vrcholných politických představitelů, kteří jej dále reprodukují, ať už je jejich snahou reprezentace aktuálně většinového názoru v rámci dané politické jednotky, nebo účelové využití ekonomické a společenské destabilizace k vlastnímu (individuálnímu nebo stranickému) prospěchu. Vedle tohoto obecného závěru však ve zkoumaných projevech rezonovala i mnohem závažnější otázka budoucnosti Španělského království coby oficiálně unitárního souboru autonomních společenství a coby součásti Evropské unie. Prakticky u všech čtyř zkoumaných politiků byly zaznamenány výzvy po určitých změnách ve vztahu k evropské integraci či k současné architektuře Španělska. Rajoy, Zapatero, Griñán i Más se ve svých projevech vyslovili pro hlubší evropskou integraci, v níž spatřují řešení stávajících ekonomických potíží. Zapatero i Griñán pak shodně definovali vztah španělské a regionální dimenze identit jako absolutně slučitelný, zároveň však nebyli proti právu regionů na sebeurčení, čímž pokračovali v reprodukci idejí, které si osvojila jejich politická strana (PSOE) po pádu frankistického režimu. Oproti tomu Rajoy hájil v otázce teritoriálního uspořádání Španělska zachování statusu quo a vzýval respekt k ústavnímu pořádku. Konečně Artur Más se explicitně snažil o diskursivní redefinici španělství, do níž by Katalánsko již nespadalo. Na pozadí těchto preferencí španělských politických zástupců tak jakoby znovu ožívala atmosféra počátku 20. století a spolu s ní i slavná teze, kterou Ortega y Gasset pronesl v roce 1910 v Bilbau: „Španělsko je problém, Evropa je řešení“. Současný kontext však za tuto tezi přidává celou řadu otazníků. Španělsko je dnes „problémem“ hned ve dvou rovinách. V celoevropském rozměru je mu v politickém a mediálním diskursu přisouzena nálepka „problémové země“, což z něj fakticky činí v rámci EU „ty druhé“ a dostává jej tak do jisté (prozatím jen mentální) izolace. Vedle toho ale zůstává Španělsko „problémem“ také pro významnou část obyvatel některých španělských regionů. V této souvislosti bude možná rok 2014 zlomový, neboť katalánský předseda vlády Artur méně i zde došlo v kontextu krize ke znatelným posunům, a sice ve smyslu posílení rovnocenného přístupu k regionální a národní identitě (odp. – „Cítím se být stejně tak Španěl, jako Andalusan“) o přibližně 10 procentních bodů, a to na úkor přechodových kategorií „více Španěl, než Andalusan“ a „více Andalusan, než Španěl“. V Katalánsku vedl průběh hospodářské recese k významnému umocnění exkluzivní formy konstrukce identity (z 16,4 % v roce 2003 na 21,6 % v roce 2013) a k ještě většímu nárůstu poptávky po nezávislosti (z 18,4 % v roce 2003 na 42,3 % v roce 2013, přičemž k největšímu meziročnímu skoku došlo na přelomu let 2011 a 2012, kdy se katalánská vláda začala razantně vymezovat vůči „centralizační“ politice nově nastoupivšího Mariana Rajoye, a to z 29,8 % na 41,4 %).


33

Kamil Fleissner

Más – v době, kdy je dopisována tato stať (polovina prosince 2013) – stanovil datum 9. 11. 2014 pro konání referenda o katalánské nezávislosti, načež Rajoy toto referendum označil za „protiústavní“ a jeho výsledky údajně nehodlá respektovat. Rýsuje se tak interní politický konflikt mezi Katalánskem a Španělskem. A právě Evropa, jednotnější a fungující, taková, která by dovedla společně čelit ekonomické recesi a globálním výzvám, a která by dokázala přispět k uspokojování potřeb všech svých občanů, by mohla být řešením. Španělé zůstávají i navzdory značnému poklesu evropské sebe-identifikace v posledních letech majoritně proevropští, což odráží skutečnost, že členství Španělska v Evropských společenstvích se stalo jedním ze základních symbolů postfrankistického Španělska. Demokratické Španělsko je evropské Španělsko. Předpokladem setrvání platnosti tohoto nikoliv neměnného vztahu je ale v posledních letech oslabující pocit Španělů, že jsou v Evropě chtěni a respektováni, a že jim ze strany evropských partnerů není nic diktováno. Exkluzivní označování Španělska za spoluviníka prohlubování krize, nebo za „toho, na koho doplácíme“, které spolu s obviňováním Řecka či Portugalska plní prostor mediálního, politického i společenského diskursu, je cesta k evropské a spolu s ní i španělské dezintegraci.

34


Literatura: 1) 2) 3) 4) 5)

6)

7)

8)

9) 10) 11) 12)

13) 14) 15)

16)

ANDERSON, B. (2008). Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Praha: Nakladatelství Karolinum. BERGER, P. L. & LUCKMANN, T. (1999). Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění, Praha: CDK. BRUBAKER, R. – COOPER, F. (2000). Beyond „Identity“. In: Theory and Society, roč. 29, č. 1, s. 1–47. CALHOUN, C. (ed., 1994). Social Theory and the Politics of Identity. Cambridge: Blackwell. CADPEA (2013). EGOPA verano 2013. Estudio General de Opinión Pública de Andalucía [online]. Dostupné z www.cadpea.org/documentos/EGOPA/ EGOPA_62/CUADERNILLO%20EGOPA%20VER13.pdf [27. 12. 2013]. DE CILLIA, R. – REISIGL, M. – WODAK, R. (1999). The Discursive Construction of National Identities. In: Discourse & Society, roč. 10, č. 2, s. 149–173. EISENSTADT, S. – GIESEN, B. (2003). Konstrukce kolektivní identity. In: HROCH, M. (ed.). Pohledy na národ a nacionalismus: čítanka textů. Praha: Sociologické nakladatelství. EL PAÍS (2003). No puedo imaginar que el patriotismo constitucional sea una idea de derechas. Rozhovor s Jürgenem Habermasem z 15. 5. 2003 [online]. Dostupné z http://elpais.com/diario/2003/05/15/cultura/1052949602_850215.html. ERICKSON, E. H. (1968). Identity: Youth and Crisis. New York: Norton. FAIRCLOUGH, N. (1995). Media Discourse. London: Edward Arnold. FAIRCLOUGH, N. (2001). Language and Power. New York: Longman. FERGUSON, J. et al. (2009). Constructing meaning in the service of power: An anylisis of the typical modes of ideology in acounting textbooks. In: Critical Perspectives on Acounting, roč. 20, s. 896–909. FOUCAULT, M. (2002). Archeologie vědění. Praha: Hermann & Synové. GLEASON, P. (1983). Identifying Identity: A Semantic History. In: The Journal of American History, roč. 69, č. 4, (March), s. 910–931. GRIÑÁN, J. A. (2013). Discurso institucional del presidente de la Junta, José Antonio Griñán, durante el Acto Institucional del Día de Andalucía, 28 de febrero 2013 [online].16 GRIÑÁN, J. A. (2012). Discurso institucional del presidente de la Junta, José Antonio Griñán, durante el Acto Institucional del Día de Andalucía, 28 de febrero 2012 [online].

16

Všechny zde odkazované projevy Antonio Grińána jsou dostupné online v databázi andaluské vlády: www.juntadeandalucia.es/organismos/presidenta/discursos.html (Ověřeno ke dni 16. 3. 2014).


35

Kamil Fleissner

17) GRIÑÁN, J. A. (2012). Discurso de investidura de José Antonio Griñán. IX Legislatura, 2 de mayo 2012 [online]. 18) GRIÑÁN, J. A. (2012). Intervención del presidente de la Junta con motivo del 35 aniversario, 4 de diciembre 2012 [online]. 19) GRIÑÁN, J. A. (2011). Discurso institucional del presidente de la Junta, José Antonio Griñán, durante el Acto Institucional del Día de Andalucía, 28 de febrero 2011 [online]. 20) GRIÑÁN, J. A. (2010). Discurso institucional del presidente de la Junta con motivo del Día de Andalucía, 28 de febrero 2010 [online]. 21) GRIÑÁN, J. A. (2009). Discurso de Investidura de José Antonio Sinán, 21 de abril 2009 [online]. 22) HABERMAS, J. (2000). Strukturalni přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. 23) HALLIDAY, M. (1994). Introduction to Functional Grammar. London: Edward Arnold. 24) HIRSCHOVÁ, M. (2006). Sociální deixe a komunikační situace. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Linguistica Brunensia, A54 [online]. Dostupné z http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/100042/A_Linguistica_54-2006-1_12.pdf. 25) HOOVER, K. R. – MARCIA, J. – PARRIS, K. (1997). The Power of Identity. Politics in a New Key. Chatham: N. J., Chatham. 26) CHILTON, P. A. – SCHÄFFNER, C. (2002). Politics as a Text and Talk. Analytic approaches to political discourse. Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins Publishing Company. 27) CHIRINOS, A. – MOLERO, L. (2007). La imagen del Yo y del Otro: construcción de identidades en los discursos de toma de posesión de los presidentes de Venezuela y Brasil. In Boletín de lingüística, roč. 19, č. 27, (Jan–Feb), s. 70–93. 28) CHRISTODOULOU, E. (2012). Greek Politics and Passion(s): Reconstituting National Identity in the Midst of Financial Crisis [online]. Working Paper Greek Politics Specialist Group, N. 10/2012. Dostupné z www.gpsg. org.uk/wp-content/uploads/2011/12/Working_Paper_10.pdf [27. 12. 2013]. 29) LAKOFF, G. – JOHNSON, M. (1980). Metaphors We Live By. Chicago: The University of Chicago Press. 30) MÁS, A. (2013). Versió oficial del discurs d’Artur Mas de l’11 de setembre de 2013 [online].17 31) MÁS, A. (2012). Missatge institucional del president de la Generalitat amb motiu de la Diada Nacional de Catalunya, 11 de setembre 2012 [online]. 17

Všechny zde odkazované projevy Artura Máse jsou dostupné online v databázi katalánské vlády: www. president.cat/pres_gov/president/ca/president-mas/discursos.html (ověřeno ke dni 16. 3. 2014).

36


32) MÁS, A. (2012). Discurs d’investidura del Molt Hble. Sr. Artur Mas i Gavarró, candidat proposat a la Presidencia de la Generalitat de Catalunya 20 de desembre de 2012 [online]. 33) MÁS, A. (2011). Missatge institucional del president de la Generalitat amb motiu de la Diada Nacional de Catalunya, 11 de setembre 2011 [online]. 34) MÁS, A. (2010). Discurs d’investidura del diputat H. Sr. Artur Mas i Gavarró, candidat proposat a la Presidencia de la Generalitat de Catalunya Parlament de Catalunya 20 de Desembre de 2010 [online]. 35) MÜLLER, K. (2007). Formování pozitivních identit mezi minulostí a budoucností. Příspěvek k projektu evropské identity. In: Sociologický časopis, roč. 43, č. 4, s. 785–807. 36) RAJOY, M. (2013). Discurso del presidente del Gobierno en el debate sobre el estado de la nación Congreso de los Diputados, miércoles, 20 de febrero de 2013 [online].18 37) RAJOY, M. (2013). Discurso del presidente del Gobierno ante la Asamblea General de Naciones Unidas Nueva York, miércoles, 25 de septiembre de 2013 [online]. 38) RAJOY, M. (2012). Conferencia de prensa del presidente del Gobierno, Mariano Rajoy Palacio de La Moncloa, Madrid, domingo, 10 de junio de 2012 [online]. 39) RAJOY, M. (2012). Discurso del presidente del Gobierno en la Asamblea General de la ONU Nueva York, martes, 25 de septiembre de 2012 [online]. 40) RAJOY, M. (2012). Palabras del presidente del Gobierno en el Senado durante los actos del Día de la Constitución Madrid, jueves, 06 de diciembre de 2012 [online]. 41) RAJOY, M. (2011). Discurso de Mariano Rajoy en la sesión de investidura como presidente del Gobierno Lunes, 19 de diciembre de 2011 [online]. 42) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2011) Discurso del presidente del Gobierno en el Debate sobre el Estado de la Nación Congreso de los Diputados, martes, 28 de junio de 2011 [online]. 43) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2011). Declaraciones del presidente del Gobierno en el Congreso de los Diputados durante los actos del Día de la Constitución Madrid, martes, 06 de diciembre de 2011 [online]. 44) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2010). Discurso del Presidente del Gobierno ante el Pleno del Parlamento Europeo para presentar las prioridades de la Presidencia espańola de la Unión Europea Estrasburgo, miércoles, 20 de enero de 2010 [online]. 18

Všechny zde odkazované projevy Zapatera a Rajoye jsou dostupné online v databázi španělské vlády: www.lamoncloa.gob.es/Presidente/Intervenciones/index.htm (ověřeno ke dni 16. 3. 2014).


37

Kamil Fleissner

45) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2010). Discurso del Presidente del Gobierno en el Debate sobre el Estado de la Nación Congreso de los Diputados, Madrid, miércoles, 14 de julio de 2010 [online]. 46) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2010). Discurso del presidente del Gobierno en la Reunión de Alto Nivel sobre los Objetivos de Desarrollo del Milenio Nueva York, lunes, 20 de septiembre de 2010 [online]. 47) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2010). Declaraciones del presidente del Gobierno durante los actos del Día de la Constitución en el Congreso de los Diputados Madrid, lunes, 06 de diciembre de 2010 [online]. 48) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2009). Discurso del Presidente del Gobierno en el Debate sobre el Estado de la Nación Congreso de los Diputados, martes, 12 de mayo de 2009 [online]. 49) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2009). Discurso del Presidente del Gobierno ante la Asamblea General de Naciones Unidas Nueva York, jueves, 24 de septiembre de 2009 [online]. 50) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2009). Declaraciones del Presidente del Gobierno durante los actos del Día de la Constitución Madrid, domingo, 06 de diciembre de 2009 [online]. 51) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2008). Discurso de don José Luis Rodríguez Zapatero en la sesión de investidura como Presidente del Gobierno Congreso de los Diputados, martes, 08 de abril de 2008 [online]. 52) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2008). Discurso del Presidente del Gobierno en el Debate General del 63ş período de sesiones de la Asamblea General de las Naciones Unidas Nueva York, jueves, 25 de septiembre de 2008 [online]. 53) RODRÍGUEZ ZAPATERO, J. L. (2008). Declaraciones del Presidente del Gobierno durante la recepción con motivo del Día de la Constitución Congreso de los Diputados, sábado, 06 de diciembre de 2008 [online]. 54) SAL PAZ, J. – MALDONADO, S. (2009). Estrategias discursivas: un abordaje terminológico. In: Espéculo. Revista de estudios literarios, Universidad Complutense de Madrid. 55) SZALÓ, C. – NOSÁL, I. (eds., 2003). Mozaika v re-konstrukci. Brno: IIPS. 56) THOMPSON, J. B. (1990). Ideology and modern culture: critical social theory in the era of mass communication. Stanford: Stanford University Press. 57) VAŠÁT, P. (2009). Kritická diskursivní analýza: sociální konstruktivismus v praxi. In: Přehledové studie, č. 4, CAAT. 59) VAN DIJK, T. – RÓDRIGO MENDIZÁBAL, I. (1999). Análisis del Discurso Social y Político. Quito: Abya-Yala. 59) WODAK, R. – MEYER, M. (ed., 2001). Methods of Critical Discourse Analysis. London: Sage Publications.

38


60) WODAK, R. et al. (1999). Discursive Construction of National Identity. Edinburgh: Edinburgh University Press.

Summary: Discourse of Economic Crisis and the Construction of Identity and Difference in the Spanish Politicians´ Speeches. Is Spain the Problem and Europe the Solution? This study aims to analyze and compare selected Spanish politicians´speeches, where the discoursive representation of „economic crises“ supports the construction and reproduction of various collective identities and differences. I will reflect the theoretical approach of the social construction of identities and I will use the methodology of the critical discourse analysis to explore the basic discoursive strategies of argumentation that Spanish politicians utilize to re/define the relations among different dimensions of political identities. Keywords: Identity, Difference, Economic Crisis, Discoursive Strategies, Spain, Catalonia, Andalusia, European Union JEL: F520, H770, Z130


39

Diskurs ekonomické krize a konstrukce identit a jinakostí v oficiální rétorice španělských politiků *

Recommend Documents