Diplomová práce. UK Pedagogická fakulta. Katedra občanské výchovy a filosofie

UK Pedagogická fakulta

Katedra občanské výchovy a filosofie

Diplomová práce

Název tématu: Vybrané aspekty problematiky základního lidského práva dle čl. 6 Listiny základních práv a svobod

Autor: Ivana Niklová

Vedoucí DP: JUDr. Stanislav Sádovský, PhD., LLM, MSc

Rok: 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Vybrané aspekty problematiky základního lidského práva dle čl. 6 Listiny základních práv a svobod vypracovala samostatně s použitím pramenů uvedených v bibliografii.

V Praze, 24. června 2011

Ivana Niklová

………………………

Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Stanislavu Sádovskému, PhD., LLM, MSc za odborné vedení, rady a připomínky při psaní této diplomové práce. Dále mé díky patří Mgr. Naděždě Šulcové za poskytnutí cenných zdrojů informací zejména pro zpracování problematiky euthanasie. V neposlední řadě děkuji své rodině a přátelům za jejich trpělivost a podporu, kterou mi projevovali po celou dobu mého studia.

Abstrakt Diplomová práce se zabývá vybranými aspekty problematiky základního lidského práva dle čl. 6 Listiny základních práv a svobod. Zaměřuje se převážně na kontroverzní témata jako jsou euthanasie, interrupce a trest smrti. Definuje konflikt těchto tří jednání s právem na život, nastiňuje historický vývoj právní úpravy jak v České republice, tak z mezinárodního hlediska. V neposlední řadě představuje přístup vybraných států (zejména Německa, USA a Číny) k řešení konfliktních vztahů v této oblasti. V rámci euthanasie a interrupce je popsán také přístup dalších zvolených států.

Abstract The diploma thesis deals with the selected aspects of the dilemma of the basic human right according to Declaration of Basic Rights, paragraph 6. It focuses mainly on controversial themes such as euthanasia, abortion and death penalty. It provides readers with the definition of the conflict of these three perspectives with breaking the right to life. It shows historical development of the enactment in the Czech Republic and also in the international context. Last but not least, it describes the attitude of selected states (namely Germany, USA and China) to the solution of conflict relations within this area. The attitude of other states is foreshadowed in terms of euthanasia and abortion.

Obsah Obsah……………………………………….……………………….…………………………………..6 Úvod ........................................................................................................................... 9 1 Historický exkurz obecně ...................................................................................... 12 1.1 Základní lidská práva a jejich ochrana ........................................................... 12 1.1.1 Základní charakteristiky lidských práv ................................................... 12 1.1.2 Ochrana lidských práv v právním řádu České republiky ........................ 14 1.1.3 Mezinárodní dokumenty zajišťující ochranu lidských práv .................... 16 1.1.3.1 Hmotně právní úprava ...................................................................... 17 1.1.3.2 Procesně právní ochrana................................................................... 19 1.1.4 Hodnota a ochrana lidských práv v rámci Evropy .................................. 21 1.1.4.1 Hmotně právní úprava ...................................................................... 22 1.1.4.2 Procesně právní ochrana................................................................... 24 1.2 Euthanasie ...................................................................................................... 25 1.2.1 Definice euthanasie ................................................................................. 26 1.2.2 Problematické otázky .............................................................................. 27 1.2.2.1 Lékařská etika .................................................................................. 27 1.2.2.2 Nedotknutelnost života vs. kvalita života ........................................ 28 1.2.2.3 Vůle jedince...................................................................................... 28 1.2.2.4 Právní zakotvení a odpovědnost lékaře ............................................ 29 1.2.2.5 Veřejné mínění ................................................................................. 30 1.3 Interrupce ....................................................................................................... 30 1.3.1 Definice interrupce .................................................................................. 30 1.3.2 Problematické otázky .............................................................................. 31 1.3.2.1 Právo ženy vs. právo dítěte .............................................................. 31 1.3.2.2 Lékařská etika .................................................................................. 32 1.4 Trest smrti ...................................................................................................... 33 1.4.1 Definice trestu smrti ................................................................................ 33 1.4.2 Problematické otázky .............................................................................. 34 1.4.2.1 Porušování práva na život ................................................................ 35 1.4.2.2 Argumenty odpůrců trestu smrti ...................................................... 35 1.4.2.3 Argumenty zastánců trestu smrti ...................................................... 37

1.4.2.4 Stanoviska a celosvětový výzkum Amnesty International o užívání trestu smrti v roce 2010, ............................................................................... 39 1.4.3 Historie trestu smrti ................................................................................. 41 1.4.4 Způsoby vykonávání trestu smrti – historie vs. současnost .................... 44 1.4.4.1 Způsoby vykonávání trestu smrti v historii, .................................... 45 1.4.4.2 Způsoby vykonávání trestu smrti v současnosti............................... 49 2 Přístup vybraných subjektů k problematice euthanasie, interrupce a trestu smrti 51 2.1 Euthanasie ...................................................................................................... 51 2.1.1 Německo.................................................................................................. 51 2.1.2 Holandsko................................................................................................ 52 2.1.3 USA ......................................................................................................... 53 2.1.4 Austrálie .................................................................................................. 53 2.2 Interrupce ....................................................................................................... 53 2.2.1 Německo.................................................................................................. 54 2.2.2 Polsko a Rumunsko ................................................................................. 54 2.2.3 USA ......................................................................................................... 55 2.3 Trest smrti ...................................................................................................... 56 2.3.1 Německo.................................................................................................. 56 2.3.2 USA ......................................................................................................... 58 2.3.3 Čína ......................................................................................................... 59 2.4 Mezinárodní společenství............................................................................... 61 2.4.1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ........................... 62 2.4.2 Lisabonská smlouva ................................................................................ 62 2.4.3 Mezinárodní dokumenty týkající se interrupce ....................................... 64 3 Vývoj právní úpravy v ČR ve 20. a 21. století ...................................................... 65 3.1 První republika ............................................................................................... 65 3.2 Období 2. světové války ................................................................................. 66 3.3 1948-1989....................................................................................................... 67 3.3.1 Legalizace interrupce .............................................................................. 67 3.3.2 Trest smrti po převzetí moci komunistickou stranou .............................. 70 3.4 Současná právní úprava.................................................................................. 72 3.4.1 Euthanasie ............................................................................................... 72 3.4.2 Novelizace interrupčního zákona ............................................................ 74 3.4.3 Zrušení absolutního trestu ....................................................................... 75

4 Úvahy de lege ferenda ........................................................................................... 77 5 Závěr...................................................................................................................... 79 Použitá literatura ...................................................................................................... 81 Použité časopisy a periodika .................................................................................... 82 Použité internetové zdroje ........................................................................................ 83 Seznam příloh........................................................................................................... 87 Přílohy ...................................................................................................................... 88

Úvod Předpokladem fungování moderní demokratické společnosti by měl být dostatečně rozvinutý právní sytém státu, který předkládá svým občanům, co je v souladu s právem a co je protiprávní. Každá právní norma reguluje chování lidí. Ti potom prezentují právní vědomí navenek svými postoji a názory. V České republice mají nejvyšší právní sílu ústavní zákony. Na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že součástí ústavního pořádku České republiky je od roku 1991 také Listina základních práv a svobod, tedy předpis platný a vztahující se na všechny občany České republiky bez rozdílu pohlaví, věku, rasy, vzdělání, společenského postavení či náboženského vyznání, neboť takto pojatá koncepce lidských práv je vybudována na zásadě svobody a rovnosti. Základním právům a svobodám se přikládá několik důležitých vlastností – a sice jejich nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost. Právo na život je již od 18. století proklamováno jako jedno z individuálních práv zasluhující si významnou pozornost a zajištění ochrany. Úcta k lidskému životu a k jeho nezpochybnitelné hodnotě je pokládána za jakýsi stabilizátor společenských vztahů. Jedná se o právo vrozené, které vychází z lidské přirozenosti. Listina toto právo pouze formuluje, nikoli vytváří. S uznáním práva na život a jeho zakotvením v Listině logicky souvisí také zákaz jeho porušování. Tím se tato problematika posouvá do oblasti kontroverzních a v dnešním světě stále hojně diskutovaných témat souvisejících s euthanasií, interrupcí a trestem smrti. K tomu, jakou hodnotu připisuje moderní společnost životu a lidským právům obecně, lze přistupovat z různých hledisek. Někteří autoři upřednostňují sociologický přístup – dopady pro celospolečenský vývoj. Filosofický aspekt problému zdůrazňuje přirozenost lidských práv. Politologové tvrdí, že lidská práva se vyvinula na základě změn politických režimů (zejména totalitních). Etika jakožto nauka o morálce klade důraz na úctu k lidskému životu a jeho nezpochybnitelné hodnotě. Náboženský aspekt je spatřován v Desateru, které dodnes představuje normativní řád křesťanských společností. V rámci právního pojetí je třeba tato práva a svobody kodifikovat a dohlížet na jejich dodržování.

9

Cílem práce je provést komparativní analýzu přístupu k ochraně vybraných aspektů práva na lidský život. Ochrana lidského života je velmi komplikovanou právní problematikou, která se historicky vyvíjela. Proto bude zdůrazněn zejména vliv různých dějinných událostí na právní zakotvení těchto témat. Práce provádí prezentaci mezinárodně právní úpravy vztahující se ke zvolené problematice a srovnává přístup k vybraným aspektům ochrany lidského života ve zvolených státech spadajících do různých typů právních kultur, a to zejména ve vztahu k ochraně, kterou těmto aspektům poskytuje právní řád České republiky. V návaznosti na cíl diplomové práce jsem si stanovila následující hypotézy: 1. Základní lidská práva si v každém společenství či kultuře zasluhují ochranu, kterou jim stát poskytuje na několika úrovních. Pro ověření této hypotézy využiji metody popisu zakotvení ochrany lidských práv v právním řádu České republiky a jeho komparace s dokumenty na mezinárodní úrovni. Nedílnou součást práce budou představovat především dokumenty a instituce Evropské unie, jíž je Česká republika od roku 2004 členem. 2. Problematické otázky týkající se vybraných aspektů práva na lidský život se utvářely v závislosti na stupni rozvoje lidské společnosti a jsou předmětem diskusí ještě v dnešní době. Každá z těchto problematik má své zastánce i odpůrce. K ověření druhé hypotézy se budu snažit charakterizovat zásadní problematické otázky k euthanasii, interrupci a trestu smrti a stanoviska zastánců a odpůrců. 3. Přístup vybraných subjektů k problematice euthanasie, interrupce a trestu smrti se do určité míry liší. Právní úprava v jednotlivých zemích vychází z mezinárodních úmluv o ochraně lidských práv, kterými jsou konkrétní země vázány. Třetí hypotézu ověřím srovnáním přístupu zvolených zemí k vybraným aspektům této problematiky. Dále pak na základě analýzy jednotlivých mezinárodních úmluv popíši a cituji konkrétní formule, které hovoří o právu na život. 4. Co se týče vývoje právní úpravy v České republice, období druhé světové války, Protektorát Čechy a Morava, teror nacistů a vláda komunistické strany představovaly významná období akcelerace kodifikace lidských práv. Čtvrtá hypotéza bude prokazována pomocí popisu vývoje právní úpravy v České republice. Vybrala jsem čtyři období, která jsou považována za nejzásadnější pro pochopení dějin českého státu: první republika, období druhé světové války, období let 1948-1989 až po současnost. 10

Diplomová práce je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola se věnuje obecnému výkladu a charakteristikám základních lidských práv a svobod a jejich ochraně. Dále jsou definovány klíčové pojmy a problematické otázky, které se formovaly v průběhu vývoje lidské společnosti a přetrvávají dodnes. Co se týče například trestu smrti, kapitola představuje také některé způsoby jeho vykonávání. Ve

druhé

kapitole

je

popisován

přístup

vybraných

států

k uchopení

problematických otázek spojených s euthanasií, interrupcí a trestem smrti. V rámci každého z uvedených států je podáván stručný přehled historického vývoje těchto aspektů. V neposlední řadě tato část charakterizuje mezinárodní i regionální společenství a jejich podíl na úsilí o kodifikaci lidských práv. Třetí kapitola se zabývá vývojem právní úpravy v České republice od konce první světové války přes období druhé světové války, od převzetí moci komunistickou stranou v roce 1948 přes léta „reálného“ socialismu (1968-1989) až po „sametovou revoluci“ a následnou změnu společenského systému v roce 1989. Poslední část se soustřeďuje především na současnou právní úpravu. Ve čtvrté kapitole jsou prezentovány vlastní úvahy de lege ferenda a hodnoceny právní aspekty tohoto rozsáhlého tématu z hlediska jeho správnosti a spravedlnosti. Kapitola komparuje tyto úvahy s tím, co je v souladu s platným právem. Pro ověření hypotéz a splnění cíle práce budou použity metody popisu a komparace. Informace budou čerpány z odborné literatury, odborných periodik a oficiálních internetových portálů institucí, které poskytují co nejaktuálnější informace o lidských právech a zkoumaných problematikách. Smyslem práce je podnítit jak odbornou právnickou, tak širší laickou veřejnost k hlubším úvahám o těchto kontroverzních tématech. Práce by neměla být pouhou prezentací obrovského množství dat a faktů, ale měla by posloužit jako inspirace pro to, aby si každý vytvořil svůj vlastní názor na diskutované aspekty. Jako studentka pedagogické fakulty doporučuji využít práci zejména při výuce občanské výchovy a dalších společenských věd (filozofie, etika, právo) jako pomocný zdroj informací jak pro učitele, tak pro žáky a studenty na vyšším stupni základních škol a na středních školách a gymnáziích.

11

1 Historický exkurz obecně Tato kapitola podává obecný výklad, zaměřuje se na definice a představuje problematické otázky. Hlavní důraz je kladen na teoretický popis ochrany lidských práv v České republice a jeho následné srovnání s mezinárodními dokumenty.

1.1 Základní lidská práva a jejich ochrana Ochrana lidských práv je aktuálním problémem poutajícím pozornost nejen právníků, politologů, nejrůznějších institucí a organizací, ale také široké laické veřejnosti. Žijeme v 21. století v demokratické společnosti, která byla zbudována po dlouhých letech totalitní nadvlády a společenského útlaku. Požadavek na faktickou garanci ochrany lidských práv se proto jeví jako zcela legitimní. Aby bylo dosaženo účinnosti mezinárodní úpravy lidských práv, je také zapotřebí vymezit kontrolní orgány, jejichž funkcí je dohlížet na dodržování těchto práv. 1.1.1 Základní charakteristiky lidských práv Sama podstata celé myšlenky ochrany lidských práv spočívá zejména ve významu úsilí o uchování života a zdraví. Neméně důležitou roli sehrála na počátku budování systému lidských práv snaha o pochopení lidské důstojnosti. „Člověk, ať už má jakoukoli barvu kůže, jakékoli vyznání a jakékoli názory, je a zůstává člověkem, kterého je třeba si vážit.“1 Tato práva jsou všezahrnující, univerzální, netýkají se toho či onoho člověka, nýbrž každého člověka obecně. Každý člověk je nositelem takovýchto práv. Nerozlišuje se tu na základě národností, stavů či tříd. Právo na život odmítá dokonce i rozlišování lidí na „nesvobodné a svobodné, ovládané a vládnoucí, protože je založeno na lidské přirozenosti“2 a rovném postavení všech jedinců vůči sobě navzájem i vůči státu. Základní lidská práva a svobody představují nejdůležitější subjektivní práva, která jsou ústavně zaručena. V České republice je jejich ochrana garantována jak na úrovni vnitrostátního (Listina základních práv a svobod) tak na úrovni 1 HANUŠ, J.: Lidská práva – nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciaci, s. 133. 2 tamtéž, s. 8-9.

12

mezinárodního (nejrůznější mezinárodními smlouvy, jimiž je Česká republika vázána) práva. Rozsah těchto základních práv a svobod není uzavřený. Jejich limitace je možná pouze z hlediska ochrany práv jiného člověka - „meze základních práv jedince jsou z převážné míry dány týmiž právy a svobodami, které přísluší druhým“3, jinak řečeno svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Chování subjektů práva je založeno na uplatnění zásady legální licence. V českém ústavním právu je tato zásada vyjádřena v čl. 2 odst. 3 Listiny: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Právní normy tedy mlčky dovolují i chování právně vysloveně neupravené, které však nesmí být contra legem (proti zákonu) nebo in fraudem legis (obcházení zákona).4 „Základní práva předcházejí vzniku státu, který má být ochráncem jejich dodržování“5. Člověk tato práva prostě má, už se s nimi narodil, jsou vrozená. Z toho lze logicky vyvodit opodstatnění myšlenky úcty a nedotknutelnosti lidského života ze strany státní moci − stát život lidem nedává, neměl by jim ho proto ani brát. Lidská práva na základě svého původu a povahy zakládají nároky vůči státu: vyžadují od státu respektování jakési sféry osobní svobody, která je předem daná. Základní práva jsou tedy v principu považována za vymezení vztahu mezi jedincem a veřejnou mocí – jinými slovy právní nárok člověka znamená povinnost nejen státu, ale kohokoliv, nezasahovat. Vztah mezi jedincem a veřejnou mocí však také vymezuje situace porušení lidských práv, kdy stát naopak MUSÍ zasáhnout. Základní

práva

a

svobody

bývají

zpravidla

vymezeny

následujícími

charakteristikami - jsou nezadatelná, nezrušitelná, nezcizitelná a nepromlčitelná. Nacházejí se pod ochranou soudu, kterou nelze vyloučit ani zákonem. Jednotlivé atributy základních práv a svobod: •

nezadatelnost – tato práva se nepovažují za výtvor státní moci, nelze je předat ani dobrovolně, ani z přinucení žádné jiné soukromé ani veřejné osobě

3 ŠEVČÍK, V.: Právo a ústavnost v České republice, s. 317. 4 GERLOCH, A.: Teorie práva, s. 157. 5 HANUŠ, J.: Lidská práva – nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciaci, s. 32.

13

•

nezrušitelnost – stát je může pouze formulovat, nikoli však zrušit nebo prohlásit za neplatné

•

nezcizitelnost – nemožnost odnětí těchto práv, vzdání se jich ze strany jejich nositele nemá právní význam, přenesení práva na jiného je neplatné

•

nepromlčitelnost – jsou trvale vymahatelná, plynutí času na tom nic nemění

Historie lidských práv zahrnuje náboženský, kulturní, filozofický a právní vývoj. Svobody, privilegia a práva náležející jednotlivcům nebo skupinám lidí existovaly i ve starších společnostech. Lze říci, že například boj za náboženskou svobodu byl v 16. a 17. století první formou zápasu za nedotknutelná a všemi sdílená lidská práva. I pozdější 18. století se neslo ve znamení pokroku a proklamace lidských práv. Tehdy se jednalo o typická individuální práva jako je například právo na život.6 Již John Locke zdůrazňoval, že požadavek řádu, který směřuje k ochraně elementárních lidských hodnot, života, svobody a majetku na základě vzájemné rovnosti, stojí přímo u základů lidské kultury a civilizace.7 Realizace lidských práv v zákonech se v 19. století stává charakteristickým znakem ústavního vývoje. První deklarace se zakládaly na skutečnosti, že všichni lidé se narodili svobodní a se stejnými přirozenými právy. Zvlášť důležité je, že boj o platnost základních lidských práv nerozlučně spjatý s bojem za parlamentní demokracii se právě v 2. polovině 20. století stal smyslem života desítek milionů lidí, kteří „vyšli do ulic a buď pokojnou nebo i krvavou cestou smetli ty, kteří lidská práva a svobody potlačovali. Lidská práva se tak stala jedním ze zásadních motivů a cílů dějinných zápasů“8. 1.1.2 Ochrana lidských práv v právním řádu České republiky Jak uvádí Vlastimil Ševčík ve své publikaci Právo a ústavnost v České republice, je „věcí demokratického státu, aby svým vlivem hodnoty jako je například důvěra

6 GERLOCH, A.: Teorie práva, s. 226. 7 tamtéž, s. 241. 8 HANUŠ, J.: Lidská práva – nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciaci, s. 38-39.

14

v lidi, v lidskost a v lidství objasňoval a rozvíjel a aby od svých občanů také vyžadoval respekt k nim“9. Československý stát jako samostatný stát československý vznikl dne 28. října 1918. Za své existence zažil na svém území i v osudech svých občanů společenské a právní režimy, které byly v rozporu s jeho původní demokratickou podstatou. Výrazné zvraty s sebou přinesly také hluboké změny životních poměrů: koncentrovaná

moc

totalitního

státu

zničila

právní

jistoty

plynoucí

z demokratického uspořádání státu a téměř úplně potlačila ustálené hodnoty práva. Komunistická diktatura vnucovala ústavně opuštěnému jedinci nové hodnoty, s nimiž se musel ve svém životě vyrovnávat po svém, až posléze dospěl k přesvědčení, „že stát je nepřítel, který ohrožuje jeho svobodu, ne-li život na každém kroku“10. Právě

obnovení

možnosti

plné

záruky

lidských

práv

a

svobod

bylo

v postautoritářských a posttotalitních politických systémech vnímáno jako pravděpodobně nejdůležitější aspekt celého procesu odstraňování komunismu. Pokusy o kodifikaci lidských práv a svobod představovaly v té době nejnaléhavější otázku, kterou bylo třeba neprodleně řešit. Této problematice se věnuje soustavná pozornost až od počátku devadesátých let. První vážně míněné činnosti k ochraně ústavnosti a zejména k ochraně ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce byly podniknuty až v roce 1991. Právní řád České republiky patří ke kontinentálnímu typu právní kultury. Je uspořádán podle principu právní síly. Nejvyšší právní sílu má ústava a ústavní zákony. Součástí ústavního pořádku České republiky je v současnosti také Listina základních práv a svobod, vyhlášená jako „usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb., jak vyplývá ze změny provedené ústavním zákonem č. 162/1998 Sb.“. Ochranu základních lidských práv a svobod v Listině prohlášených nebo konstituovaných svěřil stát moci soudní. Tato ochrana práv a svobod je vyjádřena v hlavě páté Listiny – Právo na soudní a jinou právní ochranu. V čl. 36 je formulována zásada, že soud rozhoduje jako orgán „nezávislý a nestranný“.

9 ŠEVČÍK, V.: Právo a ústavnost v České republice, s. 25. 10 tamtéž, s. 20.

15

V rámci Ústavy je v čl. 4 přesně stanoveno, že „základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci“. Jsou-li u nás lidská práva porušována, lze se „nápravy domoci soudní cestou“11. Soudcovská moc je jednou z charakteristik ústavního systému, bez něhož si nelze složitou stavbu právního státu představit. K výkonu spravedlnosti ve státě jsou ústavou a na ni navazujícími zákony povolány především obecné soudy, které mají být významnými nositeli záruk právnosti ve státě. Jim náleží povinnost poskytovat ochranu právům, rozhodovat, zda, kým a jaký trestný čin byl spáchán a za zjištěný trestný čin ukládat jeho pachateli přiměřený trest. Součástí obecných soudů je také Nejvyšší soud České republiky, u něhož se lze též domáhat spravedlnosti. Relativně samostatnou institucí, pokud jde o ochranu lidských práv, je Ústavní soud. Ústavní stížnost má své místo tam, kde „veřejná moc vybočila na úkor jednotlivce z mezí daných jí ústavními předpisy a zákonem a tak zasáhla nejen jednotlivce v jeho ústavně zaručených právech a svobodách, ale i samu ústavnost státu“12. Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu je dbát zejména ochrany ústavnosti. To ve vztahu k obecným soudům znamená dbát, aby v jurisdikci obecných soudů nedocházelo k porušování ústavně zaručených základních práv a svobod a aby obecný soud respektoval zásady ústavního pořádku republiky, především zásady spravedlivého procesu a další ústavně zaručená základní práva (svobody), plynoucí z Listiny základních práv a svobod.13 Za podmínek stanovených v normách pozitivního práva je tedy možná ústavní a eventuelně i mezinárodní soudní ochrana těchto práv (například je možno obrátit se k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku na základě Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). 1.1.3 Mezinárodní dokumenty zajišťující ochranu lidských práv „Pokud jsou si lidé vědomi svých práv, mají tendenci za ně bojovat a vlády jsou nuceny tato práva respektovat“14. Lidská práva je zapotřebí chránit a dohlížet na

11 HANUŠ, J.: Lidská práva – nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciaci, s. 118. 12 ŠEVČÍK, V.: Právo a ústavnost v České republice, s. 232. 13 tamtéž, s. 144-145. 14

Lidská

práva

v datech.

Internetový

portál

Informačního

centra

<www.osn.cz/zpravodsjstvi/zpravy/zprava.php?id=543>.

16

OSN

v Praze.

[online]

[cit.

2011-03-08].

Dostupné

z:

jejich dodržování nejen na úrovni jednotlivých států, ale také z mezinárodního hlediska. Téměř všechny státy světa jsou dnes členy různých mezinárodních organizací a proto je jejich povinností dodržovat úmluvy a dokumenty vztahující se k jednotlivým oblastem lidských práv. Sama Česká republika v čl. 1 odst. 2 Ústavy stanoví, že „dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“. V jednotlivých státech se odrážejí velice rozdílné morální, náboženské a kulturní odlišnosti. Je proto obtížné vypracovat univerzálně přijatelná mezinárodní pravidla. Naproti tomu přijetí dostatečně širokých mezinárodních závazků ponechává státům prostor pro volbu prostředků vnitrostátní realizace.15 „Jenom tam, kde mohli lidé o svém osudu rozhodovat co nejsvobodněji, docházelo v lidských dějinách k pokroku“16. Rozvíjela se především ochrana občana jako jedince a posilovalo se jeho postavení ve státě. Trvalé pokusy o kodifikaci lidských práv můžeme sledovat od vydání Charty OSN přes Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Opční protokol k němu, dále přes regionálně vymezené dohody, jako je Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod až po Chartu základních práv občanů Evropské unie. Přijetím těchto smluv se otevřely dveře k mezinárodnímu dohledu nad stavem lidských práv. Můžeme pozorovat úsilí o sankcionování porušování lidských práv jednotlivými státy, přičemž škála uplatňovaných opatření jde od „proklamací přes politické a hospodářské sankce, mezinárodní soudní tribunály až k humanitárním intervencím, které mají podobu vojenského zásahu“17. 1.1.3.1 Hmotně právní úprava

Nejzákladnějšími dokumenty, na které se tato podkapitola zaměřuje, jsou Charta OSN, Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o právech hospodářských, sociálních a kulturních.

15 ŠTURMA, P.: Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv, s. 75. 16 ŠEVČÍK, V.: Právo a ústavnost v České republice, s. 43. 17 HANUŠ, J.: Lidská práva – nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciaci, s. 42.

17

Charta OSN (dále jen Charta) je prvním závazným aktem vrcholného právního významu z roku 1945. Představovala reakci na krutosti a zločiny odehrávající se v průběhu 2. světové války. Státy přijímající Chartu vyjadřují svou víru v základní lidská práva. Pojem základních lidských práv uvedený v Chartě vycházel z tradičního euroamerického ústavněprávního vymezení. Tento pojem nacházíme především v Deklaraci nezávislosti USA, ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana a dalších ústavněprávních vymezeních lidských práv v kontinentální Evropě. Jako mezinárodní smlouva kodifikuje Charta základní principy mezinárodních vztahů. Činnost OSN vychází ze zásady rovnoprávnosti všech členských států. „Cílem mezinárodní spolupráce je podpora a úcta k lidským právům, jejich ochrana a rozvoj“18. Zajímavostí zde je fakt, že země jako Čína nebo USA byly jedny z prvních, kteří navrhly a ratifikovaly tuto Chartu, vycházející mimo jiné z „prohlášení víry v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti“19, a i přesto zde i dnes ještě stále dochází prostřednictvím uplatňování trestu smrti k porušování základního lidského práva na život. Absence pozice v oblasti základních práv chránící a zajišťující jednotlivce se ukázala být závažným a v podstatě nenapravitelným nedostatkem komunistických společností.20 Po druhé světové válce se objevuje snaha vrátit se ke koncepci lidských práv a provést kodifikaci na mezinárodní úrovni. Výsledkem argumentu, že „člověk má ze své svobody něco jedině tehdy, když je v prvé řadě zajištěn jeho život a přežití“21, je přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948. Tato Deklarace je označována jak v teorii práva mezinárodního, tak v právní komparistice jako Mezinárodní listina práv (International Bill of Rights). Vztahuje se na lidstvo celého světa a obsahuje v demokratických státech zaručovanou úroveň osobních a politických práv.22

18 BLAHOŽ, J. – KLÍMA, K. – SKÁLA, J.: Ústavní právo Evropské unie, s. 460-461. 19 Charta OSN. [online]. [cit. 2011-03-05]. Dostupné z: <www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu>. 20 HANUŠ, J.: Lidská práva – nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciaci, s. 20. 21 tamtéž, s. 22. 22 BLAHOŽ, J. – KLÍMA, K. – SKÁLA, J.: Ústavní právo Evropské unie, s. 461-462.

18

„Žádná specifická lidská práva nemohou platit tam, kde jsou zpochybněna práva základní, vyjádřená víceméně ve Všeobecné deklaraci lidských práv“23. V závěrečném článku 30 se výslovně zdůrazňuje, že žádný stát, žádná skupina ani osoba nemá právo „vykonávat nějakou činnost nebo jednat tak, aby byla zničena práva a svobody uvedené v této deklaraci“24. Je však nezbytné si připomenout, že Deklaraci odmítaly režimy totalitní jako například SSSR. I přesto však zůstává Deklarace nejdůležitějším pilířem práv člověka 20. století. OSN proslula snahou vytvořit na celém světě prostředí, které ctí lidská práva. Snahy o přijetí závazných mezinárodněprávních aktů o lidských právech byly završeny v roce 1966 přijetím Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Právo na život je uvedeno v článku 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Druhý dodatkový Protokol z roku 1989 stanovuje zákaz trestu smrti. V rámci jurisdikce státu, který je smluvní stranou Protokolu, nesmí být nikdo popraven a každý takový stát musí přijmout nutná opatření ke zrušení trestu smrti (čl. 1). K tomuto Protokolu nejsou přípustné jiné výhrady než ta, která umožní uložit trest smrti v době války ve shodě s rozsudkem za nejtěžší vojenské trestné činy spáchané v době války (čl. 2).25

1.1.3.2 Procesně právní ochrana

V průběhu let vytvořila OSN různé metody ke zjišťování případů porušování lidských práv a k nátlaku na jejich nápravu. Zvláštní zpravodajové navštěvují vězení, vedou rozhovory s oběťmi a vypracovávají návrhy, jak zvýšit respekt k lidským právům. Na jejich doporučení jsou zasílány zprávy vládám, kde je požadováno například zrušení trestu smrti.26

23 HANUŠ, J.: Lidská práva – nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciaci, s. 39. 24 Všeobecná deklarace lidských práv. [online]. [cit. 2011-03-23]. Dostupné z: < http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklaracelidskych-prav.pdf>. 25 ŠTURMA, P.: Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv, s. 8. 26

Lidská

práva

v datech.

Internetový

portál

Informačního

centra

<www.osn.cz/zpravodsjstvi/zpravy/zprava.php?id=543>.

19

OSN

v Praze.

[online].

[cit.

2011-03-08].

Dostupné

z:

Na základě Charty OSN jsou základní lidská práva garantována Valným shromážděním OSN, Hospodářskou a sociální radou, které bylo uloženo zřídit Komisi pro lidská práva27. V roce 1946 Spojené národy vytvořily Komisi pro lidská práva jako základní výkonný orgán pro otázky týkající se této problematiky. Pozice Vysokého komisaře OSN pro lidská práva byla schválena až mnohem později, v roce 1993. Jeho povinností je řídit program OSN pro lidská práva a propagovat myšlenku všeobecného respektu k nim. Kontrolním mechanismem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech se stává nezávislý smluvní orgán nazvaný Výbor pro lidská práva, zřízený na základě čl. 28. Klíčovým ustanovením Opčního protokolu k tomuto Paktu je čl. 1, podle kterého „stát, smluvní strana Paktu, který se stane smluvní stranou Protokolu, uznává příslušnost Výboru dostávat a posuzovat oznámení od jednotlivců, kteří si stěžují, že se stali oběťmi porušení některého z práv stanovených v Paktu státem, smluvní stranou Paktu“28.

Na konferenci v Římě v roce 1998 byl ustaven Mezinárodní trestní soud, který se stal jednou z nejvýznamnějších složek rozvíjejícího se systému mezinárodní ochrany lidských práv. Sídlem tohoto Soudu byl na základě nabídky nizozemské vlády určen Haag. Jeho zásadním posláním je pronásledovat a trestat osoby zodpovědné za zločiny proti lidskosti.29 „K této kategorii zločinů lze zařadit například vraždu, znásilnění, nucenou prostituci nebo apartheid. Další kategorií chování, vůči níž lze uplatnit jurisdikci Mezinárodního trestního soudu, jsou válečné zločiny“30. Mezinárodní trestní soud se řídí principem individuální trestní odpovědnosti, zákazem retroaktivity v neprospěch pachatele a pravidlem o nepromlčitelnosti zločinů. Zajímavým ustanovením je to, že oficiální postavení osoby (například hlava státu nebo člen vlády), která spáchala určitý zločin, v žádném případě není důvodem pro snížení trestu, a nezbavuje jí/jeho trestní odpovědnosti. Imunity podle vnitrostátního nebo

27

Charta OSN. [online]. [cit. 2011-03-05]. Dostupné z: <www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu>.

28

Opční

protokol

k

Mezinárodnímu

paktu

o

občanských

a

politických

právech.

[online].

[cit.

2011-05-23].

Dostupné

z:

2011-03-08].

Dostupné

z:

. 29

Lidská

práva

v datech.

Internetový

portál

Informačního

centra

OSN

v Praze.

<www.osn.cz/zpravodsjstvi/zpravy/zprava.php?id=543>. 30 ŠTURMA, P.: Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv, s. 88.

20

[online].

[cit.

mezinárodního práva tedy nemohou bránit Mezinárodnímu trestnímu soudu ve výkonu jeho jurisdikce.31

Zvláště v 21. století sílí naléhavost a aktuálnost požadavku po úctě a respektu pro lidská práva. Tisíce lidí a skupin na celém světě bojují za svá práva a svobody a snaží se domoci jejich ochrany prostřednictvím soudů a dalších dohlížecích orgánů. Proto je obzvláště důležité, že může být před světovým fórem veřejně diskutováno a odsuzováno porušování těchto práv ze strany členských států OSN a dalších mezinárodních organizací. 1.1.4 Hodnota a ochrana lidských práv v rámci Evropy Ústavní hodnoty lidských a občanských práv patří nepochybně do středu zájmu takové mezinárodní organizace jako je Evropská unie (dále jen EU). Tyto hodnoty jsou zakotveny v zakládající smlouvě a byly posíleny přijetím Charty základních práv občanů EU. Země, které mají zájem o vstup do EU, musí dodržovat lidská práva. EU považuje lidská práva za všeobecně platná a nedělitelná. Proto je aktivně prosazuje a obhajuje jak na svém území, tak i ve vztahu k třetím zemím.32 V publikaci Ústavní právo Evropské unie označuje Josef Blahož lidskými právy ta „práva a svobody, která jsou obecně uznávána za práva a svobody všech lidí, bez ohledu na stát, ve kterém žijí“33. Ačkoli je situace v oblasti lidských práv v EU celkově dobrá, Unie neustále vyvíjí úsilí v boji s rasismem, xenofobií a dalšími druhy diskriminace na základě vyznání, pohlaví, věku, zdravotního stavu či sexuální orientace. Zvláštní pozornost věnuje otázce lidských práv v oblasti azylové a přistěhovalecké politiky.34 Jako první lidské právo v rámci Evropského společenství (dále jen ES) se proto objevila rovnost mužů a žen neboli zákaz diskriminace z důvodu pohlaví. Lze jej označit jako „prioritní lidské právo sjednocujícího se evropského regionu a jako rozhodující ústavní princip ES/EU“35.

31 ŠTURMA, P.: Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv, s. 92. 32

Lidská

práva.

Europa

–

Portál

Evropské

Unie.

[online].

Last

modified

13

January

2011

[cit.

2011-03-05].

Dostupné

z:

modified

13

January

2011

[cit.

2011-03-05].

Dostupné

z:

. 33 BLAHOŽ, J. – KLÍMA, K. – SKÁLA, J.: Ústavní právo Evropské unie, s. 431. 34

Lidská

práva.

Europa

–

Portál

Evropské

Unie.

[online].

Last

. 35 BLAHOŽ, J. – KLÍMA, K. – SKÁLA, J.: Ústavní právo Evropské unie, s. 471.

21

Mezi základní evropské principy lidských a občanských práv patří svoboda a rovnost. Existencialisté tvrdí, že úkolem státu je v tomto ohledu pouze odstraňovat existující překážky bránící plné realizaci svobody jedince (například zajistit svobodu od diskriminace). Co se principu rovnosti týče, v podstatě všechny soudobé ústavní úpravy lidských a občanských práv jej považují za své základní východisko. Zásada rovnosti taktéž představuje důsledný prostředek garantování lidských a občanských práv v judikatuře soudních orgánů.36 Maastrichtská smlouva vytvářející EU (1992) a následně doplněná a pozměněná Amsterodamskou smlouvou (1997) a Smlouvou z Nice (2000) vnášejí do ES-EU další instituty lidských práv. Podle ustanovení I. Smlouvy o EU je „Unie založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům“37. Na to navazuje posledním významný zdroj lidských práv v Evropské unii evropské občanství. Zásadní myšlenka spočívá v předpokladu, že „každá osoba, která je státním příslušníkem členského státu, je občanem Unie“38. V nejnovějších ústavách států Evropské unie – Belgie, Portugalska a Španělska je právo na život považováno za „základní lidské právo, od něhož se ostatní lidská a občanská práva odvíjejí jako specifické nároky lidské bytosti na kvalitu života“39. 1.1.4.1 Hmotně právní úprava

„Evropská úprava lidských práv je považována za nejvyspělejší z regionálních systémů ochrany lidských práv“40. Smluvní systém této ochrany je založen zejména na následujících dokumentech: Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Charta základních práv občanů EU. Počátek procesu sjednocování západoevropských demokratických států vyústil v roce 1950 ve vypracování a akceptaci Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Byla vyhlášena Radou Evropy a podepsána dne 4. listopadu 1950 v Římě. Československo se stalo v roce 1992

36 BLAHOŽ, J. – KLÍMA, K. – SKÁLA, J.: Ústavní právo Evropské unie, s. 441-444. 37 Smlouva o Evropské unii. [online]. [cit. 2011-05-23]. Dostupné z: . 38 BLAHOŽ, J. – KLÍMA, K. – SKÁLA, J.: Ústavní právo Evropské unie, s. 480. 39 tamtéž, s. 450. 40 ŠTURMA, P.: Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv, s. 27.

22

vůbec prvním státem střední a východní Evropy, které ratifikovalo tuto Úmluvu. Určujícími

principy

evropského

systému

ochrany

lidských

práv

jsou

„nedotknutelnost osobnosti, vláda práva, pluralismus a tolerance v životě společnosti“41. V tomto dokumentu je obsažen výčet práv a záruk, jež státy přislíbily respektovat. Nejrozsáhlejší výčet je věnován právům osobním. Je zde však vydělena ještě jedna zvláštní nadřazená kategorie – tzv. tvrdé jádro lidských práv, k nimž náleží právo na život (čl. 2 Úmluvy), zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu (čl. 3 Úmluvy), a podobně. Vliv této Úmluvy na státy evropského kontinentu je nesmírně velký. Úmluva je regionální mezinárodní smlouvou, která zavazuje státy, aby v zájmu dosažení větší jednoty společně zabezpečovaly základní lidská práva. Charta základních práv občanů EU (dále jen Charta EU) je významným dokumentem, který obsahuje zatím nejrozsáhlejší mezinárodní listinu práv. Zahrnuje nejen práva, která již byla dříve zakotvena v rámci jiných mezinárodních či evropských instrumentů, ale také formuluje nová práva, která jsou specifická pro seskupení států Evropské unie.42 Evropský parlament slavnostně vyhlásil Chartu EU v prosinci roku 2000. Plný název uvedeného dokumentu je nyní Listina základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007. Dnem podpisu Lisabonské smlouvy je Charta EU vnímána jako společný právně závazný dokument Evropské Rady, Evropské Komise a Evropského parlamentu. Chartou EU bylo zavedeno nové utřídění základních lidských a občanských práv. Práva vyjadřující lidskou důstojnost zahrnují právo na život spojený se zákazem trestu smrti – čl. 2. Právo na život znamená pro demokratický stát a jeho orgány pojímat lidský život za nejvyšší hodnotu, kterou stát musí chránit kdekoliv a kdykoliv je ohrožen. Jediné právo hierarchicky nadřazené všem ostatním lidským a občanským právům je právo na život. Všechna ostatní lidská a občanská práva nejsou ničím jiným než kvalitami lidského života promítnutými do určité společenské sféry.43

41 ŠTURMA, P.: Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv, s. 28. 42 tamtéž, s. 51. 43 BLAHOŽ, J. – KLÍMA, K. – SKÁLA, J.: Ústavní právo Evropské unie, s. 487-490.

23

Právo na svobodu a osobní bezpečnost; svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání; právo uzavřít manželství a založit rodinu jsou zakotvena ve druhé kategorii - právech vyjadřujících svobody. Třetí kategorií jsou základní lidská práva vycházející bezprostředně z principu rovnosti. Nejdříve jde o tradiční rovnost před zákonem – čl. 20 a zákaz diskriminace – čl. 21. V neposlední řadě jsou do Charty EU zařazena práva vyjadřující solidaritu, občanská práva (například právo obracet se na evropského veřejného ochránce práv) a práva vyjadřující spravedlnost (jsou věnována ochraně jednotlivce v soudním řízení).44 1.1.4.2 Procesně právní ochrana

Pokud dojde k porušení některého práva v členských zemích EU, lze se nápravy a ochrany domáhat u takových institucí jako je Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, Evropský soudní dvůr v Lucemburku nebo Evropský ombudsman. Zmíněná úprava lidských práv a jejich dodržování je na území Evropy zajištěna Evropským soudem pro lidská práva (dále jen Soud) se sídlem ve Štrasburku, který je zřizován samotnou Úmluvou. Judikatura Soudu vychází z konceptu základních lidských a občanských práv obsažených v této Úmluvě. Článek 34 Úmluvy stanoví, že „Soud může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců považující se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou z vysokých smluvních stran“45. Úkolem tohoto Soudu je zajistit, aby státy respektovaly práva a záruky uvedené v Úmluvě. Činí tak projednáváním stížností (známých jako žádosti), jež podávají jednotlivci či v některých případech státy. Tam, kde Soud zjistí, že členský stát porušil jedno nebo více těchto práv a záruk, vydá rozsudek. Rozsudky jsou závazné: dotyčné země mají povinnost je plnit. Žádost k Soudu může podat každá fyzická či právnická osoba (nemusí být státním příslušníkem jednoho z členských států Rady Evropy) tehdy, domnívá-li se, že se stal(a) osobně a přímo obětí porušení práv a záruk daných a zaručených Úmluvou nebo jejími Protokoly. Přitom je důležité zdůraznit, že zásadní podmínkou pro podání této žádosti je, že křivda musí být spáchána jedním ze států vázaných Úmluvou na jeho území. Před tím je však

44 Charta základních práv Evropské unie. [online]. [cit. 2011-05-23]. Dostupné z: . 45 Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. [online]. [cit. 2011-03-05]. Dostupné z: ‹http://wintr.webz.cz/dokumenty/umluva.doc›.

24

zapotřebí vyčerpat všechny opravné prostředky v dotyčném státě, který by měl být schopen situaci, na kterou je podána stížnost, vyřešit.46 Evropský soudní dvůr měl a stále má mimořádný význam pro rozvoj lidských práv v rámci ES. Je vrcholným orgánem zajišťujícím dodržování práva uvnitř EU. Byl zřízen v roce 1952 Smlouvou o založení ESUO a v současné době sídlí v Lucemburku. Soudní dvůr nese odpovědnost za jednotnost výkladu a aplikace práva ES, kontroluje legitimitu rozhodování Rady a Evropské komise. Jeho úkolem je zajišťovat, aby právní předpisy EU byly vykládány a uplatňovány ve všech zemích EU stejně, tj. tak, aby bylo právo stejné pro každého.47 Evropský ombudsman neboli Evropský veřejný ochránce práv je mimosoudním, zcela nezávislým a nestranným kontrolním orgánem, který vyšetřuje stížnosti týkající se nesprávného úředního postupu institucí a orgánů EU. O nesprávný úřední postup se jedná, když „určitý orgán nejedná v souladu s právem, nerespektuje zásady dobré správy nebo porušuje lidská práva“48.

1.2 Euthanasie Tématem této části je otázka vztahu smrti a s ní spojený problém euthanasie a práva každého člověka na ochranu lidského života a zdraví. S tím také nepochybně do jisté míry souvisí odpovědnost občana za vlastní zdraví. V této kapitole bude nutné zaměřit se na vymezení pojmu euthanasie a na jeho základě vybrat a definovat nejaktuálnější problematické otázky. Klíčové problémy související s postupným vývojem v oblasti lidských práv spolu s rozvojem lékařské vědy poskytují podnět pro alespoň částečné (jak rozsah práce dovolí) prozkoumání vztahu práva a medicíny. Společným jmenovatelem diskutované problematiky v těchto dvou disciplinách bude vždy pokus o zhodnocení potřebnosti či naopak nebezpečnosti euthanasie.

46

Evropský

soud

pro

lidská

práva.

Rada

Evropy.

[online].

[cit.

2011-03-07].

Dostupné

‹http://www.radaevropy.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=24&Itemid=24›. 47 Soudní dvůr. Europa – Portál Evropské unie. [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: ‹http://europa.eu/institutions/inst/justice/index_cs.htm›. 48 Evropský veřejný ochránce práv. [online]. [cit. 2011-03-10]. Dostupné z: ‹http://www.ombudsman.europa.eu/cs/atyourservice/ataglance.faces›.

25

z:

1.2.1 Definice euthanasie Ani v České republice, ani ve světě zatím nebylo dosaženo jednotného výkladu pojmu euthanasie. Terminologie se liší podle jednotlivých autorů a zejména pak v závislosti na tom, zda je uvedená problematika zpracovávána lékaři či právníky. I v této práci je na prvním místě nezbytné zřetelně vymezit popisovaný jev. V publikaci Trestní právo a zdravotnictví je tento pojem definován v širším smyslu jako „dobrá smrt“ a etymologicky odvozen z řečtiny (eu=dobrý; thanatos=smrt). Ve vztahu k pacientovi je termín vysvětlen jako „usmrcení z útrpnosti, na žádost“49. Toto vymezení by mohlo v otázce legalizace euthanasie anticipovat vesměs pozitivní postoj. Zdánlivě výše zmíněná vymezení poskytují podnět pro ospravedlnění tohoto fenoménu jak z právnického (žádost pacienta do jisté míry snímá právní odpovědnost z lékařů), tak lékařského (odstranění utrpení) hlediska. V neposlední řadě je euthanasie ve Slovníku českého práva určena též jako „zmírnění bolesti umírajícího, spojené někdy se zkrácením života“50. Hovoří se o dvou variantách – tzv. aktivní a pasivní euthanasii. Aktivní chtěná euthanasie se odráží v takové podobě, „kdy je život nevyléčitelně nemocného pacienta ukončen na jeho vlastní žádost aktivním konáním druhé osoby, zpravidla lékaře“51. Pasivní euthanasie je potom pojímána jako přerušení či nepokračování léčby, která až dosud udržovala pacienta naživu. V praxi je možno pasivní euthanasii chápat jako „nezahajování další léčby nebo resuscitace (DNR=Do Not Resuscitate) na pacientovu vlastní žádost“52. V souvislosti s níže popsanou situací v USA je nezbytné předeslat význam pojmu asistovaná sebevražda. Pod tímto pojmem se zpravidla rozumí okolnosti, kdy lékař poskytne pacientovi určitou smrtelnou dávku léčiv. Pacient si ji pak sám aplikuje do těla a způsobí si tak smrt.

49 CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. : Trestní právo a zdravotnictví, s. 176. 50 MADAR, Z.: Slovník českého práva. I. díl., s. 283. 51 Euthanasie podle mezinárodního práva. Published 5 June 2002. [online] [cit. 2011-04-27] Dostupné z: . 52 tamtéž.

26

1.2.2 Problematické otázky Euthanasie nepochybně reprezentuje vícevrstevný a nadále sporný problém. I přestože si to představitelé laické veřejnosti mnohdy neuvědomují, vstupuje tento aspekt do zorného pole lékařů, právníků i politiků dnes a denně. Ať už hodnotí euthanasii z hlediska etického; z pohledu vůle a svobodného rozhodování jedince; právní odpovědnosti lékaře či mínění veřejnosti, nikdy nesmí zapomínat na to, že vždy byla, je a bude problémem primárně spjatým s otázkou, zda má někdo právo vzít druhému život. 1.2.2.1 Lékařská etika

Jedním ze základních problémů je lékařská etika a respekt k životu pokládaný za nejvyšší lékařovu povinnost. Na jedné straně je mravním závazkem lékařů mírnit utrpení, když znovunavrácení zdraví či prodloužení života již není reálné. Na straně druhé jsou lékaři vázáni k tomu, aby léčili, zachraňovali a vítězili nad nemocí. Již nejstarší etický kodex, tj. Hippokratova přísaha, v jedné své části říká: „Aby nemocní opět nabyli zdraví, nařídím opatření podle svého nejlepšího vědění a posouzení a budu od nich vzdalovati všecko zlé a škodlivé“53. Přísaha zásadně odmítá euthanasii – jednoznačně se stanovuje, že „lékař nepodá nikomu smrtící látku, i kdyby ji od něj žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhne“54. Euthanasie je jednoznačně považována za neetický čin. „Existují jistě případy, kdy by euthanasie mohla mít své opodstatnění, ale kdo z lidí je schopen a ochoten nést tíhu takového rozhodnutí? A jak lze, lze-li vůbec, stanovit a definovat onu hraniční situaci, v níž by bylo místo pro euthanasii? Kdy nastává čas, kdy již nestojí za to zachovávat pacientův život?“55 Již samotný kořen slova lékař předjímá jeho poslání léčit nemocné a zachraňovat životy. Mezi základní principy lékařské etiky, potažmo lékařského jednání patří nejen „ochrana a zlepšení kvality života, ale také úleva od strádání a bolesti“56. S tím se dostává do rozporu lékařova role aktivního vykonavatele smrti. Ta je v nesouladu se vším, co rozumíme pod pojmem lékař. Opačným pólem této mince 53 HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, s. 67. 54 Hippokratova přísaha. Portál ZSF JČU. [online]. [cit. 2011-05-08] Dostupné z: . 55 HAŠKOVCOVÁ, H.: Rub života-Líc smrti, s. 79-81. 56 KOŘENEK, J.: Lékařská etika, s. 53.

27

je role lékaře v beznadějných situacích. Má se euthanasie stát jakýmsi nástrojem lékařů proti bolestem? Smí lékař rozhodovat o hodnotě pacientova života? 1.2.2.2 Nedotknutelnost života vs. kvalita života

Do rozporu se dostáváme v případě podrobnějšího zkoumání problému vztahu mezi nedotknutelností života a jeho kvalitou. Lidský život byl v dřívějších dobách považován za dar od boha a svévolné ukončení života bylo chápáno jako jeho zneuctění. V dnešní době se „spolu s nezadržitelným vývojem lékařských technik a možností léčby dříve smrtelných chorob prodlužuje i délka života, ale ne vždy i jeho kvalita a problém se tím stává komplikovanější“57. V souvislosti s konceptem kvality života je záhodno zamyslet se nad utrpením a krutou bolestí doprovázejícími smrtelně nemocného člověka. „Paradoxně tak vyvstává otázka, zda by individuální svoboda rozhodnout o konci vlastního života neměla převážit nad státním zájmem bránit normativní platnost ochrany lidského života za každou cenu“58. 1.2.2.3 Vůle jedince

Lidé pravděpodobně nemají ani tak strach ze smrti jako spíše z bolesti a všeho, co je spjato s procesem umírání. V tomto smyslu přináší euthanasie určité východisko. Stačí pouze vyslovit naše přání a permanentní bolest bude ukončena odborným zákrokem lékařů. Zní to velmi jednoduše, avšak zdaleka tomu tak není. Za nejsložitější problémy postavené na hranicích medicínského a trestního práva jsou považovány právě otázky souhlasu poškozeného, resp. pacienta. V tomto kontextu nelze opomenout zdůraznit právo občana svobodně rozhodnout o svém životě včetně práva na důstojnou smrt či na sebevraždu. Do protikladu k předchozímu výroku lze postavit filosofické úvahy o smrti. Umírání a smrt patří k údělu každého člověka. „Tato zneklidňující a jediná jistota je zahalena do nejistoty – tj. nikdo z nás netuší, kdy se tak stane, ani jakým způsobem se tak stane“59. Má si člověk vážit až do poslední chvíle toho, co mu bylo dáno,

57 Euthanasie podle mezinárodního práva. Published 5 June 2002. [online] [cit. 2011-04-27] Dostupné z: . 58 tamtéž. 59 HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, s. 149.

28

nebo má právo sáhnout si na svůj vlastní život a tím do značného rozsahu ovlivnit nejistotu smrti? Je však pacient opravdu přesvědčen a ochoten vyrovnat se s faktem, že propadá smrti, nebo se při svém rozhodování řídí pouze touhou po ukončení bolestivého a nesnesitelného soužení či pocitem opuštěnosti a toho, že pro své blízké je jen na obtíž? Jedná se o problém hledající odpověď na to, nakolik lze vůli jedince považovat za natolik silnou, že je vždy třeba dávat přednost jeho přání před ostatními společenskými zájmy, ať již jde o zájmy státu nebo skupiny občanů tohoto státu, které nejsou v souladu s přáním jednotlivce. Stále nedořešenou otázkou tedy zůstává, zda jsou hodnoty naší společnosti slučitelné s usmrcením na přání nemocného. Největší společnost pro důstojné umírání (DGHS v Německu) zdůrazňuje, že je třeba vůli pacienta právě ve fázi umírání plně respektovat, což by v jistém slova smyslu mohlo asociovat nárok na uzákonění euthanasie. U nás se problematika vůle jednotlivce projevuje zejména „v požadavku legalizace euthanasie“60. 1.2.2.4 Právní zakotvení a odpovědnost lékaře

Se vším výše jmenovaným do velké míry souvisí další zásadní otazník, který se dotýká právní odpovědnosti lékaře a hodnocení trestnosti euthanasie. Z historického pohledu bylo nejvýznamnější etapou křesťanství, které zásah proti životu vlastnímu i proti životu druhého jednoznačně odsuzuje. Představitelé renesance naopak tvrdili, že lékař má právo vysvobodit nevyléčitelně nemocného pacienta z utrpení. V současné době je ve většině zemí světa „aktivní euthanasie spočívající v úmyslném způsobení smrti jakéhokoli pacienta, a to i na jeho žádost, považována za trestnou“61. Lékař se zde tedy nachází v roli pachatele trestného činu. Objektem trestného činu je v tomto případě lidský život, který je hoden ochrany i v případě smrtelně a nevyléčitelně nemocné osoby. Jedná se o obsáhlou a složitou problematiku trestního práva, u níž lze brát v úvahu množství dalších aspektů: okolnosti konkrétního případu, polehčující okolnosti, přiměřenost trestu, vnímání euthanasie jako napomáhání k sebevraždě, jednání spočívající v neposkytnutí potřebné pomoci osobě, která je v nebezpečí smrti, apod. 60 CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. : Trestní právo a zdravotnictví, s. 32. 61 tamtéž, s. 35.

29

1.2.2.5 Veřejné mínění

Euthanasie – jednou částí populace odsuzovaná jako vražda, druhou vychvalovaná jako právo svobodné volby. Výše zmíněná protichůdná křesťanská a renesanční stanoviska se do značné míry promítají do dnešní doby, kdy se lékařská veřejnost v postojích k euthanasii stala zpravidla ambivalentní. Na jedné straně se přiklání k tomu, aby lékaři zabránili všemi prostředky nesnesitelnému utrpení umírajících, na druhé straně se obává zneužití – usmrcení pacientů bez vyjádření jejich požadavku. Shoda panuje v názoru, že umírající by neměl být vystaven fyzickému nebo psychickému utrpení. Podporuje tedy většinou všechny metody, které vedou k důstojné smrti. Právo na smrt však bývá častěji interpretováno jako právo na přirozenou nebo důstojnou smrt, méně často spjato s požadavkem na euthanasii, nebo dokonce s jejím uzákoněním.62

1.3 Interrupce Interrupce – jeden z dalších sporných aspektů problematiky základního práva na ochranu lidského života. Avšak s jedním zásadním rozdílem oproti euthanasii a trestu smrti − jedná se o život ještě nenarozeného dítěte, kterému lidskoprávní dokumenty věnují nemalou pozornost. Cílem této části je vymezit pojmový aparát a nastínit úhly pohledu, ze kterých lze toto citlivé téma nahlížet. 1.3.1 Definice interrupce Pojem interrupce je odvozen z latinského slova interrumpere a znamená přerušit. Interrupcí se zpravidla v dnešní době rozumí „umělé přerušení (ukončení) těhotenství“63. Jelikož se tato práce zabývá i přístupem USA, dle Blackova právnického slovníku zaměřeného především na americké a anglické právo, je termín abortion překládán jedním slovem jako potrat a definován jako „samovolné nebo uměle vyvolané

62 HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, s. 164. 63 KLIMEŠ, L. : Slovník cizích slov, s. 315.

30

vypuzení embrya nebo plodu. V právní souvislosti se obvykle vztahuje na vyvolaný potrat“64. Pravděpodobně nejrozsáhlejší vymezení nebo spíše popis podmínek, za kterých lze provést umělé přerušení těhotenství uvádí Slovník českého práva: „umělé přerušení těhotenství přichází v úvahu, jestliže o to žena, jejíž těhotenství má být uměle přerušeno, písemně požádá, a to za podmínky, že těhotenství nepřesahuje dvanáct týdnů a nebrání tomu její zdravotní důvody. Ženě lze uměle přerušit těhotenství také ze zdravotních důvodů, a to s jejím souhlasem nebo z jejího podnětu, je-li ohrožen její život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu“65. 1.3.2 Problematické otázky V této kapitole je pojednáno o názorech zastánců a odpůrců interrupce. Argumentace je postavena na dvou protichůdných stanoviscích – právo těhotné ženy svobodně se rozhodnout a právo nenarozeného dítěte na život. Další problematické otázky odrážející se v dnešním postoji k interrupci, vyplývají ze znění Hippokratovy přísahy. V neposlední řadě je třeba zmínit situaci v Rumunsku počínající 2. polovinou 90. let 20. století. 1.3.2.1 Právo ženy vs. právo dítěte

O právech ženy a dítěte lze hovořit ve dvou základních rovinách – právo těhotné ženy nebo právo nenarozeného dítěte66. Názorové spektrum je široké a pohybuje se od bezvýhradného přijímání každé interrupce až po extrémní odmítání. Názory vyslovující se pro legální interrupce se opírají o argumentaci spočívající v tom, že v podstatě nelze určit, kdy se stává život právě životem člověka jako jedinečné a neopakovatelné bytosti; a dále v právu ženy, která má mít koneckonců poslední slovo v otázce, zda si dítě ponechá či nikoli. Legalizace interrupce se zpravidla opírá o názor, že „žena má právo na takové rozhodnutí, neboť jenom ona je schopna nejlépe posoudit svou lidskou, sociální i ekonomickou situaci“67 (pro

64 BLACK, H. C.: Blackův právnický slovník. 1. svazek., s. 13. 65 MADAR, Z.: Slovník českého práva. II. díl., s. 1177. 66 HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, s. 93. 67 tamtéž, s. 94-95.

31

choice). Drtivá většina zemí světa následuje tento názorový proud a dává matkám právo svobodně se rozhodnout o zárodku svého dítěte. Druhá skupina argumentuje právem na život každého, i nenarozeného, dítěte (pro life). Vznikají otázky týkající se ústavního pojetí kvality života, ochrany lidského života již před narozením, zákazu zbavení života v jakékoli formě (včetně usmrcení lidského plodu z nedbalosti, nedovoleného přerušení těhotenství a euthanasie, kterou provádí někdo jiný). Srovnáme-li tuto problematiku s euthanasií, kde tvoří souhlas či dokonce žádost pacienta nedílnou a nezbytnou podmínku pro její vykonání, je třeba si uvědomit, že při umělém přerušení těhotenství jde o život dosud nenarozeného člověka, jemuž není dána možnost se jakkoli vyjádřit. Rok 1979 byl vyhlášen Mezinárodním rokem dítěte a při této příležitosti bylo konstatováno, že právo dítěte spočívá v tom „narodit se jako dítě chtěné, jehož příchod na svět rodiče plánují a v souladu se svým přáním mu připravují optimální podmínky pro zdárný vývoj“68. V situaci, kdy žena otěhotní nechtěně, se na interrupci pohlíží jako na výkon, který se provádí proto, že selhala dostupná preventivní opatření k zabránění těhotenství, anebo žena otěhotněla z jiného než chtěného důvodu – zanedbání, podcenění nebo nedostupnost antikoncepce. V častých případech otěhotnění v důsledku znásilnění či incestu lze pohlížet na interrupci jako na „eticky ospravedlnitelné řešení“69. Dalším argumentem proti je varování lékařů, kteří poukazují na to, že „i odborně provedená interrupce je vždy spojena s určitými riziky“70. Významná byla stanoviska věřících občanů, kteří jsou vesměs proti interrupcím. Pojem ukončení života totiž může asociovat problém „zabití a vraždy“71. Interrupce jsou v některých zemích, s výjimkou případů, kdy těhotenství ohrožuje život ženy, zcela zakázány. 1.3.2.2 Lékařská etika

Interrupce a s ní související morálně-etické problémy lékařské praxe jsou předmětem lékařské etiky. V souvislosti s Hippokratovou přísahou je negativní postoj k umělému ukončení těhotenství stejně jednoznačný jako k euthanasii. Lékař v přísaze slibuje, že „žádné ženě neposkytne abortivní prostředek k vyhnání plodu a 68 HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, s. 93. 69 tamtéž, s. 94. 70 tamtéž, s. 95. 71 tamtéž, s. 96.

32

v této oblasti bude vždy prost každé viny“72. Je nutné uvědomit si, že i v dnešní společnosti s právem každého na svůj postoj zůstává Hippokratova přísaha „morálním základem moderní medicíny“73. Podle lékařské etiky je třeba chránit vznikající život jako lidský život vůbec, a to pevnými právními normami. Lidské embryo je člověk a mělo by tudíž mít stejná práva jako těhotná žena. Na druhou stranu se objevil názor, že stát nemá právo zasahovat do sféry práv jednotlivce týkající se práva založit si rodinu a rozhodovat o tom, jak má být tato rodina početná. Tento rozpor má jediné objektivní východisko – důraz na odpovědné sexuální chování partnerů a povinnost lékaře informovat ženu o dostupných antikoncepčních metodách a prostředcích, které zabrání nechtěnému otěhotnění a následné nelehké a dilematické životní situaci v rozhodování o umělém ukončení těhotenství či donošení plodu.

1.4 Trest smrti Cílem této kapitoly je podat ucelený pohled na problematiku trestu smrti. V úvodu je nastíněna základní definice, z níž celý následující rozbor tohoto, v dnešní době stále velmi kontroverzního a širokou veřejností diskutovaného, tématu vychází. Dále se tato část zaměřuje na nejzásadnější problematické otázky spojené s možným porušováním práva na život a argumenty zastánců a odpůrců trestu smrti. Obecný historický exkurz poskytne čtenářům hlubší představu o tom, jak se v dřívějších dobách k tomuto absolutnímu trestu přistupovalo, jaké byly užívány metody k jeho výkonu a především za jaké trestné činy byl ukládán. 1.4.1 Definice trestu smrti Před komplexnějším rozborem tohoto tématu je nezbytné stanovit definici trestu smrti, od které se bude odvíjet analýza dalších podkapitol. Trest smrti lze též někdy nazývat absolutním, hrdelním či nejvyšším trestem. Je znám člověku již od

72 MUDr. JUDr. Lubomír Vondráček: Hippokratova přísaha v současném zdravotnictví . Published 23 May 2001. [online] [cit. 2011-05-08] Dostupné z: . 73 KOŘENEK, J.: Lékařská etika, s. 61.

33

existence prvních společenství. Trest je v obecné rovině definovaný jako „sankce, kterou stát vykonává na pachateli kriminálního činu“74. Trest smrti se vyskytoval prakticky ve všech starověkých i středověkých státních útvarech a měl rozličnou formu. V průběhu rozšiřování osídlení byla pomsta jednotlivce či klanu nahrazena státním trestem. Tato významná skutečnost, tedy vznik a existence státu, se přenesl do definic trestu smrti v současném právu: trest smrti je „státem aprobované usmrcení člověka jako trest za jeho delikt“75. Přičemž výraz aprobovaný lze v tomto případě vykládat jako státem schválený, posvěcený text. V dobách omezení trestu smrti, kdy se začal klást důraz na nápravu odsouzených, začal být absolutní trest vnímán jako „nejpřísnější možná sankce pro pachatele nejzávažnějších trestných činů“76. Pro účely této diplomové práce bude hrát tato definice rozhodující roli. 1.4.2 Problematické otázky Trest smrti – pro mnohé relikt z časů dávno minulých existující dnes pouze v zemích potýkajících se s velkou kriminalitou jako například Čína, Irán, některé státy USA. Na druhé straně stojí požadavek a snaha především příbuzných zavražděných, aby byl obnoven. Trest smrti má tedy své odpůrce i zastánce. Diskuse o tomto absolutním trestu je relevantní jak po stránce teoretické (právní kodifikace), tak praktické (aktivní uplatňování; pozitivní či negativní dopad na společnost). Česká republika je v současné době vázána jak Listinou základních práv a svobod tak mezinárodními dohodami, podle nichž je prvotním právem občanů právo na život a s tím související zákaz trestu smrti. Povinností státu je toto právo chránit. Zavedení trestu smrti již dnes není možné, proto se lze zaměřit pouze na případné argumenty a zhodnotit je pokud možno co nejobjektivněji.

74 LYONS, L. Historie trestu, s. 7. 75 Trest smrti. Iuridictum [online]. Last modified 9 November 2006 [cit. 2011-01-27]. Dostupné z: . 76 LYONS, L. Historie trestu, s. 170.

34

1.4.2.1 Porušování práva na život

Nejdůležitější problematikou, jejíž rozsáhlý význam je nezbytné si v současnosti uvědomit, je vztah trestu smrti k základním lidským právům. Mezi ta nezákladnější lidská práva patří bezpochyby právo na život. Pod tímto pojmem si lze představit minimálně základní pravidlo, že „nikdo nebude svévolně zbaven života“77, přičemž svévolně lze chápat jako neospravedlnitelně či neopodstatněně. Tato jednoduchá, nám dnes zcela přirozená, definice tohoto práva prošla dlouhým vývojem a výše citované znění je zakotveno v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech z roku 1966, kde jsou však mimo jiné stanoveny určité výjimky ze zákazu zbavení života, které nám rozsah práva na život dále upřesňují – například „v zemích, kde nebyl zrušen trest smrti, může být rozsudek trestu smrti vyhlášen pouze za nejtěžší trestné činy v souladu s právem platným v době, kdy byl trestný čin spáchán, a nikoli v rozporu s ustanoveními tohoto Paktu a Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Tento trest může být vykonán pouze na základě konečného rozsudku vyneseného příslušným soudem.“78 Je nutné konstatovat, že právo na život je závazkem státu, tedy toto právo mají občané vůči (svému) státu, nikoliv vůči dalším osobám. Ostatním lidem tedy nezakazuje zabíjet mezinárodní smlouva, ale vnitrostátní předpisy dotyčného státu. Právo na život jako takové se postupem času stalo předmětem mezinárodního práva. Avšak v mezinárodním kontextu nelze o tomto právu hovořit jako o právu absolutním, protože existují určité výjimky, za kterých trest smrti udělit lze. Extrémním případem je válečný stav, ve kterém je právo na život chápáno zcela jinak než v době míru, a v takovýchto případech přebírá v širším kontextu úlohu mezinárodního práva lidských práv tzv. mezinárodní právo humanitární. 1.4.2.2 Argumenty odpůrců trestu smrti

Zde je uveden výčet nejdiskutovanějších argumentů PROTI trestu smrti (abolicionisté): o trest smrti je nemorální o hrozba justičního omylu 77

Mezinárodní

pakt

o

občanských

a

politických

právech

[online].

osn/soubory/mezinar.pakt-obc.a.polit.prava.pdf>. 78 tamtéž.

35

[cit.

2011-01-27].

Dostupné

z:


o jedná se o pouhý akt msty o definitivností trestu smrti je vyloučena náprava zločince o odstrašující účinek trestu smrti není prokázán o vysoké finanční náklady institutu trestu smrti o zrušení trestu smrti odráží demokratické principy státu

Pokud jde o jednotlivé argumenty, lze s nimi polemizovat. Nejdůležitějším důvodem pro zrušení trestu smrti bylo oprávnění chybějící k tomu, aby jeden člověk zbavil druhého člověka života. Jedním z hlavních argumentů odpůrců trestu smrti se také stalo tvrzení, že stát nemá právo na život svých občanů: „stát, který život nedal, nemá ani právo život vzít“79. Jestliže je trest smrti nemorální, musíme si logicky položit otázku, zda jsou zločiny, za které byl uložen, morální? V závislosti na předchozí citaci se dále můžeme ptát, zda pachatel trestného činu vraždy, tedy jedinec, který vzal život druhému jedinci, má právo žít nebo v takovém případě má stát právo rozhodnout o trestu smrti… Proti použití trestu smrti vždy byl, je a bude uváděn jeden z nejsilnějších argumentů - nebezpečí justičních omylů. Hrozbu justičního omylu asi nejlépe vystihuje následující citace: „Spravedlnost je naprosto bezmocná, pokud má napravit svou nejhorší chybu – justiční vraždu.“80 Je zde poukazováno na fakt, že tento trest je jako jediný po jeho vykonání nezvratitelný. Pokud budou abolicionisté pohlížet na trest smrti jako na pouhý akt msty, lze namítnout, že pro příbuzné zavražděného tento trest představuje primárně opravdu jediné východisko, jak odplatit smrt svých blízkých. Většině lidí totiž v první řadě vyvstane na mysl nejstarší pořekadlo oko za oko, zub za zub. Nepochybně stojí za zmínku také požadavek na vybudování systému nápravy. Zločinec by neměl být považován za veskrze zlého člověka, ale za někoho, kdo se dostal na scestí a je třeba jej přivést zpět na cestu nápravy. Definitivností trestu smrti je vyloučena náprava zločince. Jeho nahrazení trestem odnětí svobody je zločinci poskytnuta jakási možnost nápravy. Někteří by však mohli oponovat tím, zda je vůbec prokázáno, že ve vězení se zločinec napraví. Není to spíše tak, že po odpykání trestu se mezi nás vrací jedinci s promyšlenějšími a propracovanějšími technikami vraždění a možnostmi, jak se vyhnout trestu? 79 BESTOVÁ, C.: Trest smrti v německo-českém porovnán, s. 95. 80 BARRING, L.: Trest smrti v dějinách lidstva, s. 137.

36

Dále se poukazovalo na země, kde byl tento trest již zrušen a nevedlo to ani v nejmenším k razantnímu nárůstu zločinnosti. Odstrašující účinek trestu smrti na těžké zločince tedy není prokázán, protože většina z nich věří, že zůstanou neodhaleni, neodsouzeni, anebo že budou dokonce omilostněni. Na druhou stranu ale není spolehlivě prokázána ani náprava zločince ve vězení, tudíž lze tento nepřesvědčivý argument zčásti ignorovat. Pokud výkon trestu smrti představuje pro stát takovou finanční zátěž, jaký obnos peněz potom vynaloží stát na jednoho odsouzeného k trestu odnětí svobody na doživotí, vezmeme-li v úvahu, že je třeba tohoto jedince ve vězení živit, šatit a poskytovat další základní životní potřeby? Dosti průkazný argument lze spatřovat v požadavku států založených na demokratických principech - zrušení trestu smrti by pro ně bylo „nejlepším vyjádřením demokratické ústavy, v níž se odráží hodnota lidskosti“81. I zde však lze oponovat tím, že se v tomto případě jedná pouze o formální požadavek a o to, jak stát bude vypadat navenek ve vztahu k ostatním zemím. Navíc může nastat případ, kdy stát sice zruší trest smrti oficiálně, ale ve výjimečných případech jej uznává a praktikuje jako prostředek trestu, což je v rozporu s demokratickými hodnotami. 1.4.2.3 Argumenty zastánců trestu smrti

Zde je uveden přehled nejdiskutovanějších argumentů PRO zachování trestu smrti: o ekvivalentní odplata → není možné ignorovat veřejné mínění, které bývá povětšinou přikloněno k trestu smrti o justiční omyly jsou vyloučeny o trestem smrti je zabráněno recidivě o odstrašení ostatních případných pachatelů o praktičnost trestu smrti (věznění vrahů je drahé, trest smrti je levnější)

Jednotlivé argumenty jsou seřazeny v závislosti na předchozím výčtu argumentů odpůrců trestu smrti, z jejichž popisu lze odvodit i polemiku k nim. Považuji proto za redundantní znovu je na tomto místě opakovat. Zde bude pouze dále uvedena podstata argumentů zastánců trestu smrti.

81 BESTOVÁ, C.: Trest smrti v německo-českém porovnán, s. 106-107.

37

Zásadním tvrzením mnohých je to, že řadu zločinů může zločinec odpykat jen položením života vlastního. Tento argument ospravedlnění trestu smrti lze chápat jako odplatu, jako jediný adekvátní trest, který je schopen udržet boží řád a pořádek. Nehledě na to, že část společnosti považuje za přiměřené a žádoucí demonstrovat spravedlnost na zločinci jeho popravou. Někteří zastánci tvrdí, že smyslem tohoto trestu je hlavně zjednání respektu zákonu. Největší otazník je nad rozhodnutím, zda má soud právo vzít člověku život, i když se provinil proti zákonu, lidskosti a etice. Pro podepření tvrzení, že justiční omyl je vyloučen, si lze stanovit následující premisu - soud si MUSÍ být jistý, že odsoudil opravdového viníka. V opačném případě je jeho povinností osvobodit nevinného. Je o tom však soud ve všech případech stoprocentně přesvědčený? Jsou všechny důkazy nepopiratelné a nezpochybnitelné? Nenávratnost výkonu trestu při chybném rozsudku je největším problémem, se kterým se zastánci potýkají. Někteří vězňové byli po popravě na základě shledání nových důkazních materiálů či odvolání výpovědí dřívějších svědků shledáni nevinní nebo alespoň byla jejich vina zpochybněna. Skutečný počet justičních vražd však není znám, ale vzhledem k tomu, že trestu smrti se v některých zemích užívá dodnes, toto číslo by jistě nezůstalo dlouho konstantní. Další argument vychází z toho mínění, že pachatel může při případném propuštění nebo uprchnutí z věznice svůj čin opakovat. Zastánci absolutního trestu uvádí, že trestem smrti je zabráněno recidivě, tedy návratu nebo opakování trestného činu. Smysl spočívá v tom, že popravený jedinec byl zaručeně zneškodněn a už nepředstavuje hrozbu pro společnost. Stanovisko Hitlera jako rozhodného zastánce trestu smrti lze interpretovat tak, že Hitler vůbec nepochybuje o odstrašujícím účinku trestu smrti. Na druhou stranu podle mnohých psychiatrů je vysoké procento těch, kteří se dopouštějí určitého trestného činu, především vraždy, v době spáchání činu pod takovým tlakem, že si hrozících následků vůbec nejsou vědomi. Ti ostatní se domnívají, že uniknou bez potrestání. Co se týče praktičnosti trestu smrti, je opravdu sporné, který druh trestu je finančně nákladnější pro stát. Zastánci tvrdí, že věznění vrahů je drahé a trest smrti je levnější. Abolicionisté si myslí opak. Poněvadž práce je pojata obecně a nezaměřuje se výhradně na tuto problematiku, její rozsah nedovoluje zkoumat jednotlivé 38

statistiky a výzkumy zabývající se finančními prostředky vynakládanými ať už na praktikování trestu smrti či na náklady spojené s vězněním zločinců. 1.4.2.4 Stanoviska a celosvětový výzkum Amnesty International o užívání trestu smrti v roce 201082, 83

I přestože celosvětové mínění a praxe směřují neúprosně ke zrušení trestu smrti, značná část zemí stále v uplatňování tohoto absolutního trestu pokračuje. Mezi tyto země patří především Čína, Irán a Súdán. V roce 2010, stejně jako v předchozích letech, byla většina poprav uskutečněna ve dvou regionech: Asie a Střední východ a Severní Afrika. Mezi nejrozšířenější metody trestu smrti v roce 2010 patřilo oběšení (Egypt Írán, Irák, Japonsko, Súdán), zastřelení (Čína, Jemen, Jižní Korea, USA, Vietnam), setnutí hlavy (Saudská Arábie), elektrické křeslo (USA) a smrtící injekce (Čína, USA). Veřejné justiční popravy byly uskutečněny v Íránu, Jižní Koreji a Saudské Arábii. Ve více než dvou třetinách zemí celého světa je dnes již trest smrti zakázán jak právně, tak v praxi. Zatímco 58 zemí si trest smrti ponechává jako svůj nejvyšší trest i v roce 2009, ale v mnoha případech jej nevyužívá. Je známo, že 18 zemí uskutečnilo popravy zabitím nejméně 714 odsouzenců. Avšak toto číslo ani zdaleka nezahrnuje tisíce poprav, které byly pravděpodobně uskutečněny v Číně. Amnesty International vede kampaň za úplné zrušení trestu smrti od roku 1977. Členové této organizace se domnívají, že tento trest porušuje a znesvěcuje právo na život proklamované Všeobecnou deklarací lidských práv. Je krajně nelidský, krutý a ponižující. Trest smrti je absolutním popřením lidských práv. „Jedná se o předem promyšlené, chladnokrevné zabití člověka státem.“84 Amnesty International se staví jednoznačně proti trestu smrti ve všech případech bez jakýchkoli výjimek, nehledě na povahu spáchaného trestného činu, vlastnosti delikventa, nebo metodu užívanou státním aparátem k usmrcení vězně.

82 The Death Penalty in 2009. Amnesty International. [online]. [cit. 2011-01-30]. Dostupné z: . Anglický originál. Vlastní překlad. 83

Death

Sentences

and

Executions

in

2010.

Amnesty

International.

[online].

28

March

2011

[cit.

2011-04-02].

Dostupné

z:

Anglický originál. Vlastní překlad. 84 Abolish the Death Penalty [online]. Amnesty International. [cit. 2011-01-30]. Dostupné z: . Anglický originál. Vlastní překlad.

39

Výzkumy dokazují, že trest smrti je občas uplatňován nepřiměřeně proti chudým a příslušníkům různých rasových, etnických a náboženských menšin. Dále bylo zjištěno, že bývá vynesen na základě nespravedlivého soudního procesu (například v Íránu bylo v roce 2010 odsouzeno k trestu smrti na základě nespravedlivého soudního procesu 17 lidí85). Avšak i přestože soudní procesy se většinou snaží respektovat mezinárodní standardy spravedlnosti, není možné nikdy plně eliminovat riziko popravy nevinného. Jak již bylo bohužel opakovaně dokázáno, trest smrti tak nevyhnutelně a nevratně odsoudí a popraví nevinnou oběť. Bělorusko je jedinou zemí v Evropě, která stále provádí popravy. Mladiství delikventi Užití trestu smrti u pachatelů, kteří se dopustili trestného činu v době, kdy byli pod věkovou hranicí 18 let, je v mezinárodním právu výslovně zakázáno. Zároveň se tento zákaz vztahuje na těhotné ženy. I přes tento jasně stanovený a právně zakotvený zákaz byl trest smrti v roce 2010 uložen mladistvým delikventům v Íránu, Jemenu, Pákistánu, Saudské Arábii, Súdánu a Spojených arabských emirátech. Situace na Středním východě a v severní Africe V roce 2010 bylo zaznamenáno minimálně 378 poprav, které byly vykonány v devíti zemích Středního východu a Severní Afriky: Bahrajn, Egypt, Írán, Irák, Libye, Palestina, Saudská Arábie, Sýrie a Jemen. Amnesty International registrovala 252 poprav v Iránu. Pouze Čína dosáhla vyššího počtu. Poněvadž ani jedna z těchto zemí nevydala oficiální statistiku o počtech popravených, je velmi pravděpodobné, že reálné číslo bude mnohem vyšší. V Iránu je trest smrti ukládán za nezákonné obchodování s drogami, urážku svátosti islámského náboženství, politické trestné činy, nemanželský pohlavní styk a proti členům etnických minorit. Představitelé moci tvrdí, že ještě nenadešel ten správný čas pro zrušení absolutního trestu a v současné době je nezbytné ho v Iráku i nadále uplatňovat. Na druhou stranu je nutno poznamenat, že není snadné odsoudit někoho k smrti.

85

Death

Sentences

and

Executions

in

2010.

Amnesty

International.

[online].

28

March

2011

[cit.

2011-05-22].

Dostupné

z:

. Anglický originál. Vlastní překlad.

40

1.4.3 Historie trestu smrti Historie trestu smrti je velmi zajímavou součástí dějin lidstva. Tento absolutní trest byl uplatňován a pokládán za nástroj spravedlnosti v téměř každé společnosti v dějinách. Lidé se totiž poměrně oprávněně obávali o blaho, klid a bezpečí celé pospolitosti. Tehdejší zákonodárci považovali za přirozené a spravedlivé vydávat zákonné předpisy, které obvykle obsahovaly uložení trestu smrti. Téměř žádnému se ale nepodařilo přinést rovnost mezi lidmi. Tak za stejný zločin šlechtic musel zaplatit pokutu nebo byl vyhnán ze země, zatímco prostý občan byl tělesně potrestán či v horším případě dokonce popraven. Ve 12. století se trestání rozvětvilo do dvou proudů. V prvním, evropském, směru docházelo k odmítání či rušení trestu smrti z důvodu prevence kriminality, rehabilitace a léčby. Naopak další země se uchylovaly cestou zavedení mnohem tvrdších a přísnějších trestů.86 Jako vzorový příklad tyranie by mohly ve starověkém Řecku sloužit Drakónovy zákony. Tyto nesmírně přísné zákony ukládaly trest smrti téměř za všechny kriminální skutky. V praxi to fungovalo tak, že stejný výjimečný trest byl ukládán jak za krádež hlávky zelí, tak za vraždu. To však vyvolalo občanské nepokoje a tyto zákony musely být odvolány.87 Mezi nejstarší dochované zákoníky patří babylonský Chammurapiho zákoník, pocházející přibližně z 18. století př. n. l.. Zavedl do praxe právo každého člověka alespoň na určitý stupeň právní ochrany. Řeší právní otázky ohledně násilných zločinů a je postaven na rozdělení obyvatelstva Babylónie do různých společenských vrstev včetně otroků. Tento zákoník se řídí principem spravedlivé pomsty, odstupňované podle společenské pozice a prestiže delikventa i oběti. Známým východiskem pro jeho fungování je zásada oko za oko, zub za zub. Zde poprvé hovoříme o trestu smrti jako o institutu, který je schválen státem za účelem zavedení spravedlnosti. Příkladně §25 zákoníku, který říká, že „vypukne-li v domě oheň a někdo z těch, kdo přišli hasit, spočine okem na majetku vlastníka domu a majetek pána domu vezme, bude do téhož ohně vržen“88, je vymezením trestu smrti typicky drastickým pro svou dobu. Chammurapiho zákoník byl faktickou předlohou

86 LYONS, L.: Historie trestu, s. 9. 87 tamtéž, s. 56-57. 88 tamtéž, s. 27.

41

pro pozdější kodexy, jak pro biblické zákony Židů, pro islámské právo šaría či zákony starého Řecka i Říma, tak pro středověké evropské právo. Z tohoto pohledu zůstalo i v těchto pramenech hlavním cílem trestu odplata, zneschopnění či odstrašení. Hlavní smysl moderního práva, jak ho vnímá společnost dnes, náprava tedy zůstala upozaděna.89 Biblické zákony uvádějí přímé spojení s bohem tvrzením, že jsou napsané prstem Božím a proto jakýkoli kriminální čin byl považován za porušení boží vůle a musel být náležitě potrestán. Desatero přikázání představuje svým 5. ustanovením Nezabiješ. první zárodky ochrany lidského života. První odkaz na božské oprávnění popravy lze najít v samotné Bibli: „Kdokoli by vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho; neboť k obrazu svému učinil Bůh člověka.“90 Historický vývoj pokračoval dále a trest smrti s ním. Historicky prvním zákoníkem, který se neodvolával ve svých ustanoveních na božské autority, byl římský zákoník Dvanácti desek. Ten přikazoval trest smrti za řadu kriminálních činů, včetně krádeže v noci ve městě. Jedno z ustanovení nařizuje trest smrti pro soudce, který se proviní nebo přijme úplatek.91 Justiniánský kodex, sestavený císařem Justiniánem v roce 529, s trestem smrti také pracuje. Posloužil také jako vzor pro většinu evropských zákoníků 19. století.92 Indie a Čína nezůstaly ve starověku pozadu, zákony Manuovy či zákoník dynastie Tang uvádějí trest smrti jako trest nejvyšší. V Manuových zákonech jsou těžší tresty ukládány nižším kastám, zatímco bráhmani (kněží) a další vysoce postavení zločinci někdy unikli trestu úplně. I zde můžeme spatřovat tresty typu oko za oko: „Jestliže člověk z nízké kasty poraní kterýkoli úd člověka ze tří nejvyšších kast, bude mu stejný úd odříznut; tak praví učení Manouvo.“93 Ve středověku byly představy o zaslouženém trestu pojímány velice subjektivně. Často se stávalo, že lidé brali spravedlnost do vlastních rukou. Bylo to dáno faktem, že tehdejší představitelé moci jim to nevyčítali ani je za to nenapomínali. Právě naopak, tuhle osobní pomstu poškozených uznávali a ještě je v tom podporovali. Trest měl v těchto dobách především represivní funkci. Všechny evropské země uplatňovaly hrdelní tresty za širokou škálu zločinů: kacířství či čarodějnictví, 89 LYONS,L.: Historie trestu , s. 8-9. 90 tamtéž, s. 155. 91 tamtéž, s. 62-64. 92 tamtéž, s. 66. 93 tamtéž, s. 74.

42

vlastizrada či vražda. Trestné činy proti panovníkovi a církvi se trestaly obzvlášť krutě. Tak například katolická církev díky svému manuálu o rozpoznávání praktik čarodějnictví, knize Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice) z roku 1486, rozpoutala v Evropě hon, na jehož konci bylo dle reálných údajů 200 000 upálených, přičemž některé odhady hovoří o číslech v řádech vyšších.94 I v pozdější Evropě můžeme hovořit o nadužívání trestu smrti. Došlo to až tak daleko, že ve Velké Británii byl roku 1723 přijat tzv. Black Act (Černý zákon), který trestal smrtí například i to, když se někdo objevil na ulici se zašpiněným obličejem. Soudci, poroty a dokonce i oběti zločinů hledali jakoukoliv výmluvu, aby bylo možné konstatovat nevinu obviněného, než aby jej viděli viset za malichernost.95 V 18. století se začaly výrazně projevovat námitky vůči trestu smrti. Prvním významným myslitelem, který dal podnět k diskusi o trestu smrti byl Caesar Becaria, milánský univerzitní profesor. Tento aristokrat tvrdil, že „společnost má právo trestat občana pouze natolik, aby byl ochráněn veřejný pořádek“96 Ve své knize O zločinech a trestech navrhuje nahradit trest smrti doživotním otroctvím. Zrušení trestu smrti podle myšlenek Caesara Beccarii obecně popírá právo státu na vynesení trestu smrti. Zde se opírá o osvícenskou myšlenku, která tvrdí, že člověk ani stát není oprávněn vzít život jinému člověku. Trest smrti je méně působivý než doživotní odnětí svobody, poněvadž nikoliv jeho tvrdost, ale především jeho délka má větší dopad na lidskou mysl. Beccaria zamýšlel tento absolutní trest „nahradit extrémními tresty, které by sloužily jako důrazný a trvalý příklad“97. Naopak Jean Jacques Rousseau se ve svém díle O společenské smlouvě projevil jako zásadní zastánce trestu smrti. Rousseau vyjádřil svůj názor na trest smrti takto: „Abychom se nestali obětí vraha, svolujeme s tím, že zemřeme, když se jím sami staneme.“ Vzhledem k tomu, že život je zde pokládán za podmíněný dar od státu, je trest smrti legitimní. Absolutní trest je vyhrazen především pro zločince, jenž zaútočil na společenské právo a tím zlomil společenskou smlouvu. Zločinec, který se dopustí vraždy, se stane nepřítelem státu a je vyřazen z lidské společnosti. Tím sám sebe degraduje, vzdá se svých občanských práv, přestává být právní bytostí a může proto být spravedlivě usmrcen. Společnost se tak stává svědomím individua.

94 LYONS,L.: Historie trestu, s. 161. 95 tamtéž, s. 170. 96 tamtéž, s. 107. 97 BESTOVÁ, C.: Trest smrti v německo-českém porovnání, s. 71-72.

43

Naproti tomu je Rousseau pro postupné omezení absolutního trestu, neboť se domnívá, že jeho časté uplatňování je jistým vyjádřením slabosti státu Prvním státem, který zrušil trest smrti, se stalo v roce 1786 Toskánsko, část dnešní Itálie, za panování pozdějšího habsburského císaře Leopolda II. V habsburské monarchii byl trest smrti krátkodobě de facto zrušen za panování Josefa II. Ten pochopil,

že

doposud

uplatňovaný

systém

trestů

není

vyřešen

zrovna

nejpřijatelnějším a nejšťastnějším způsobem a ve svém Všeobecném zákoníku o zločinech a trestech za ně z roku 1787 představil zásadu, podle které přísnost trestu odpovídala nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Hlavní smysl trestu se přesunul do funkce převýchovné a nápravné. „Od druhé poloviny 18. století jsou městům postupně odnímána hrdelní práva, ruší se mučírny i veřejná popraviště.“98 Všechny tyto pokusy byly způsobeny sílícím vlivem humanismu v Evropě, ale neměly dlouhého trvání. Další ohlasy se objevily až o 50 let později na americkém kontinentu, kde roku 1846 zrušil trest smrti americký stát Michigan a roku 1853 také Venezuela. Od začátku 19. století se v českých zemích v souladu s novým trestním zákoníkem popravovalo pouze oběšením nebo zastřelením. Před rozsudky smrti se dávala přednost jiným trestům. Poprav znatelně ubývalo a paradoxně se stávaly stále kurióznějším divadlem, které tím silněji přitahovalo zájem veřejnosti. V průběhu 20. století došlo k dalšímu přehodnocení pohledu na trest smrti, a to především s ohledem na dvě světové války, z důvodu konce tradičních absolutistických monarchií a také s rostoucím vlivem dělnického hnutí. Všechny tyto aspekty vedly k postupnému zrušení trestu smrti v mnoha zemích. 1.4.4 Způsoby vykonávání trestu smrti – historie vs. současnost Trest smrti vzbuzuje v lidech strach, touhu po kruté pomstě a v minulosti hlavně vzrušení z podívané na popravu. Tento absolutní trest je v mnohých kulturách i dnes považován za jakýsi symbol zadostiučinění, prevence, výstrahy či odstrašení a veřejné zábavy. V následující části jsou stručně popsány způsoby vykonávání trestu smrti od nejstarších římských praktik až po moderní současnost. Jakým způsobem byl

98 CAWTHORNE, N.: Nejznámější veřejné popravy v dějinách, s. 265.

44

odsouzenec popraven, záleželo na tom, kde a kým byl odsouzen, a později také na jeho příslušnosti k určité společenské třídě. Některé způsoby vykonávání trestu smrti zůstávaly omezeny pouze na určitou oblast a nevstoupily do všeobecného podvědomí ani do právních úprav. Postupem času tento trest nabýval různého významu. Na jedné straně se jednalo o uspokojení spravedlnosti a na druhé o zastrašení těch, kteří v sobě chovali zárodky zla nebo náchylnosti ke zločinu. 1.4.4.1 Způsoby vykonávání trestu smrti v historii99, 100

V nejstarších dobách byl způsob výkonu tohoto trestu považován za jeden z nejkrutějších v dějinách lidstva. Při popravách v Egyptě, Indii, Číně, Japonsku, Maroku a dalších zemích byla využívána zvířata, která měla drásat, požírat a vláčet odsouzence. V Japonsku v 16. století byl odsouzenec zazděn do pilíře mostu. Dalším často využívaným druhem popravy bylo takzvané japonské Harakiri, tedy rozpárání břicha, kdy zejména příslušníkům šlechty a válečníkům bylo propůjčeno právo vykonat popravu sami na sobě bez účasti kata. Smrt hlady představovala jeden z nejúspornějších druhů popravy.101 Jedním z nejznámějších prastarých hrdelních trestů je římské ukřižování. Nejjednodušším prostředkem bylo přivázání ke stromu. Delikvent visel tak vysoko, aby na něj bylo vidět ze všech stran. Přivázaní zločinci mohli zemřít mnoha způsoby, aniž by na ně člověk musel vztáhnout ruku. Trest smrti ukřižováním je typický pro celou oblast starověkého Středomoří a Orientu. Používal se například v Egyptě, Persii a ve všech částech Římské říše. Římský státník Cicero nazval ukřižování „nejkrutějším a odporným trestem a nejhorším druhem smrti“102. Již někdy kolem roku 1000 př. n. l. jej začali užívat Féničané. V době Kristově se jednalo o zvláště ponižující způsob usmrcení vyhrazený otrokům a nejhorším zločincům. Na kříži zemřel také Kristus, pokládaný za rozvraceče zavedených pořádků. Nakonec byla smrt na kříži považována za tak potupnou, že ji císař Konstantin zcela zrušil.

99 BARRING, L. Trest smrti v dějinách lidstva, s. 11 – 107. 100 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. 101 tamtéž, s. 19-53. 102 CAWTHORNE, N.: Nejznámější veřejné popravy v dějinách, s. 19.

45

Nejstarším trestem smrti Starého zákona je ukamenování. Ten byl pro svůj zvláštní kolektivní charakter přitažlivý pro puritánská společenství Nového světa, jejichž příslušníci usilovali o život řízený přísnými biblickými pravidly. Starožidovské právo se vyznačovalo mimořádnou tvrdostí a Izraelci se každým hodem zbavovali svých hříchů. Řekové používali ukamenování jako trest smrti za činy ohrožující celé společenství – sodomie, znásilnění, cizoložství. Dalším případem může být zrada za války, královražda, ale i povstání. Ukamenování představuje typický trest, který byl vykonán z vůle lidu – přítomen musel být větší počet osob, které se na usmrcení podílely. Výhodou bylo, že nikdo z přítomných nemohl být jmenovitě viněn za zabití. Ukamenování ve středověku hrozilo „nešikovným katům, kteří popravu nezvládli a bedlivě sledovaný popravčí rituál byl nějakým způsobem narušen“103. V roce 2005 některé země stále ještě uplatňovaly tento barbarský způsob popravy především za náboženské zločiny. Příkladem je Afghánistán, Írán a Saudská Arábie. Pohřbení zaživa vstoupilo jako typický hrdelní trest pro ženy do pozdějších století a uchytilo se také u německých kmenů. Nacisté zahrabávali partyzány a odbojáře. Komunisté ve Vietnamu pohřbívali tímto způsobem celé rodiny odpůrců jejich totalitního režimu. Z Uher existují první záznamy o popravách probodnutím hrudi kůlem.104 Při popravách začala hrát velmi brzy mimořádnou roli voda. Stala se prvkem očisty. Utopení bylo ve svých raných podobách tvrdou hrou o život. Odsouzenec se většinou nevyhnul přivázání kamenů kolem krku a nohou, popřípadě byl svázán tak, že se nemohl vůbec pohybovat. Pud sebezáchovy nutí odsouzence nadechnout se, čímž se naplní plíce vodou a nastane smrt. Všemi starými zprávami o utopení odsouzených nešťastníků se neustále prolíná motiv zvědavosti shromážděného davu a lačnosti po pohledu na umírání.105 Zlo spálené na popel přestávalo existovat ještě úplněji a dokonaleji než hříšná těla odnesená proudem vody. Upalování na hranici se ve středověké Evropě rozšířilo ještě před vypuknutím náboženských třenic a honů na čarodějnice. „Katolická dcera Jindřicha VIII., Mary I., dala upálit více než 274 protestantů jako kacířů“106. Smrtí

103 tamtéž, s. 291. 104 BARRING, L. Trest smrti v dějinách lidstva, s. 11-28. 105 tamtéž, s. 28-35.; MONESTIER, M.: Historie trestu smrti, s. 189-197. 106 CAWTHORNE, N.: Nejznámější veřejné popravy v dějinách, s. 172.

46

v ohni se například trestala homosexualita a další formy nepřirozeného sexuálního chování. V raně moderní Evropě se těchto metod užívalo pro žháře, heretiky a čarodějnice. Nejznámějším se stal proces proti Johance z Arku, která byla veřejně upálena 30. května 1431. O šestnáct let dříve byl upálen Jan Hus, jehož učení a kázání bylo považováno za falešné kacířství. Oběšení představovalo oficiální způsob hrdelního trestu již od 5. století. Oběšení patřilo ve středověku, až do velkých trestních reforem z 18. století, k nejčastějším trestům za všechny možné prohřešky, od jednoduchých krádeží po vraždy. Ve větším měřítku se veřejný trest oběšením začal používat teprve v době nacistické okupace. V mnohých zemích je využíván dodnes (v Československu byl taktéž užíván až do roku 1990, kdy byl trest smrti zrušen). Kat mohl odsouzenému při výkonu trestu zlomit vaz, čímž mu ulehčil utrpení v podobě dlouhého dušení. Oběšení bylo pokládáno za „nejhanlivější ze všech způsobů poprav a bylo typicky určeno pro poddané a nejsprostší zločince“107. Fragmentům z oběšenců byly přisuzovány různé nadpřirozené síly a léčitelské účinky. Tato metoda se dodnes používá vesměs na Blízkém východě a v Asii, např. Írán, Japonsko, Jordánsko, Pákistán, Singapur, Egypt a další. Žádný jiný hrdelní trest nebyl tak silně spojen s původním sakrálním charakterem jako setnutí hlavy sekyrou nebo mečem. Utnutí hlavy byla výsada šlechticů. K mimořádně vysoce postaveným obětem této popravčí procedury patřila Marie Stuartovna a Karel I.. Smrt nastávala okamžitě a rychle. Tato podoba popravy byla rozšířena především v Anglii, kde bylo stětí pokládáno za čestnou smrt. „Poprava mečem, provázená stříkajícími potoky krve, zůstávala nejvyšší zkouškou katova povolání.“108 V Číně byli popravčí hrdí na to, že dokážou setnout hlavu oběti jedinou ranou. „Stětí bylo dosud pokládáno za počestnější smrt než oběšení.“109 Do 16. století se tato metoda označovala jako rychlá a milosrdná smrt. Dodnes je zachována zejména v Saudské Arábii a Iráku. „V Saudské Arábii je veřejné stětí trestem za znásilnění, vraždu, sodomii, nezákonné obchodování drogami, ozbrojenou loupež, odpadlictví od islámské víry a další zločiny.“110

107 LYONS, L. Historie trestu. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Svojtka & Co., 2004. s. 157 – 170. 108 BARRING, L. Trest smrti v dějinách lidstva, s. 57. 109 CAWTHORNE, N.: Nejznámější veřejné popravy v dějinách, s. 70. 110 tamtéž, s. 84.

47

Nabíjení kůlu či narážení na kůl představovalo častý způsob popravy ve středověké Francii a v Německu. Většinou bylo určeno pro zločiny proti náboženství nebo v případě manželské nevěry. V těchto praktikách si asi nejobratněji počínali Turci, kteří dokázali utrpení popravovaných velmi prodloužit. Ještě v hrdelním zákoníku Carolina Karla V. (1532) se za vraždu dítěte „ukládal trest smrti pohřbením zaživa a probodnutí kůlem“111. Vrazi, loupeživí vrazi a příslušníci loupeživých band končili na popravčím kole. Lámání v kole se udrželo až téměř do dob Průmyslové revoluce. Obecně se dá říci, že lámání kolem zůstávalo mužským trestem vyhrazeným mnohonásobným recidivistům.112 Věšení, vláčení, čtvrcení bylo druhem exekuce, která náležela vlastizrádcům. Známý je případ v Rusku, kdy byl Lžidimitrij I. rozčtvrcen tak, že „každá končetina byla přivázána k jednomu koni, a ti byli posláni na různé světové strany, a pro jistotu byly ostatky Lžidimitrije umístěny do děla a odpáleny daleko za hradby“113. Věk rozumu nastolil vhodnou dobu k popravčím reformám. 1. prosince 1789 byl Národnímu shromáždění předložen návrh, který požadoval zavedení uniformních a pro všechny stejných trestů a hovořil o stínání hlav pomocí jednoduchého mechanického zařízení. Autorem a nejohnivějším zastáncem tohoto návrhu byl lékař Joseph Ignace Guillotin. Je třeba zavést takové „zařízení, které by odsouzence udrželo v patřičné poloze nebo ho úplně znehybnilo, což by předešlo veškerým problémům při popravách“114. Tímto byl vznesen požadavek na humánnější, rychlejší a jistější smrt. Popravčí stroj, kterým 18. století hodlalo nahradit katovu ruku byl nazván gilotina. O posouzení této nové metody stínání hlav byl požádán věhlasný lékař a chirurg, dr. Antoine Louis. První prototyp popravčího stroje sestrojil Tobias Schmidt v roce 1792. V tehdejších osvícených dobách byla gilotina považována za symbol krvavých excesů Velké francouzské revoluce. V tomto století byl také prosazen zcela nový postoj k zákonu a exekucím – a to sice, že exekuci musí předcházet řádný rozsudek a že trest smrti by již neměl být mučením, ale hladkým ukončením života. Tento požadavek byl však splněn až o několik

111 BARRING, L. Trest smrti v dějinách lidstva, s. 87. 112 tamtéž, s. 91-96. 113

LYONS, L. Historie trestu, s. 157 – 170.

114 BARRING, L. Trest smrti v dějinách lidstva, s. 108.

48

desítek let později pouze formálně. Tímto způsobem byli často odsuzováni zloději, ale také král Ludvík XVI. nebo Marie Antoinetta.115 Otrávení bylo praktikováno při popravě svobodných občanů v Athénách. Odsouzení vězni museli vypít nápoj zvaný bolehlav nebo jiný jed. Nejznámějším takto popraveným je filosof Sokrates, který byl v roce 339 př. n. l. odsouzen k smrti, protože kritizoval některé rozsudky, odporoval bohům a kazil mládež.116 1.4.4.2 Způsoby vykonávání trestu smrti v současnosti

Stejně jako v historii tak i v současnosti státy používají k vykonávání trestu smrti různé metody. Některé jsou humánnější, u jiných dodnes přetrvává úmysl pomsty na pachateli, u některých jde vysloveně o zostuzení a zesměšnění odsouzeného. Pro každý druh však platí, že má být především výstrahou pro ostatní jedince, aby se k jednání, které vedlo k rozsudku trestu smrti, neuchylovali.

Nejmodernější podoby výkonu trestu smrti se prosadily ve Spojených státech – elektrické křeslo a plynová komora. „V roce 1888 se zabití elektrickým proudem stalo legálním technickým prostředkem k výkonu popravy ve státě New York.“117 Elektrické křeslo představuje specificky americký vynález, který se dnes používá pouze v americké Nebrasce, byl totiž v ostatních státech nahrazen mnohem humánnější smrtící injekcí. Obecně se tvrdí, že po prvním šoku nastává okamžitá smrt. Avšak je zveřejněn i případ, kdy „trvalo celých 17 minut do doby, kdy provinilec již nevykazoval žádné známky života“118. V roce 1924 představila Nevada použití kyanovodíku. První popravený tímto způsobem byl Gee Jon. Snažili se mu napumpovat kyanovodík do cely, když spal. Toto se ukázalo jako nemožné, protože plyn z jeho cely unikal. Proto byla zbudována plynová komora. Vězeň je instruován, aby hluboce dýchal pro urychlení procesu. Hodně vězňů se ale snaží zadržet dech, neztrácí hned vědomí a je patrná extrémní bolest, třes, zvracení a lapání po dechu trvající řadu sekund. Při nádechu se kyanovodík váže na hemoglobin (krevní barvivo) a znemožňuje přenos kyslíku, člověk se udusí. 115 BARRING, L. Trest smrti v dějinách lidstva, s. 107-119.; MONESTIER, M.: Historie trestu smrti, s. 247-279. 116 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti, s. 139-142. 117 CAWTHORNE, N.: Nejznámější veřejné popravy v dějinách, s. 246-247. 118 LYONS, L. Historie trestu, s. 173.

49

V roce 1977 se stala Oklahoma a Texas prvními státy, které přijaly smrtící injekci jako oficiální možnost popravy. (Monestier, 327-328) Prvním popraveným touto metodou se stal Charles Brooks v Texasu v roce 1982. Tato metoda se používá v pěti státech světa, v USA je to nejčastější způsob popravy. Smrtící injekce využívá techniku, kde se odsouzenci vstřikuje kombinace drog. Přestože se „složení smrtícího koktejlu mezi jednotlivými státy liší, účelem je vždy vyvolat bezvědomí oběti, potom paralyzovat její svaly a navodit selhání srdce“119 Používá se především v USA, Číně, Guatemale, na Filipínách a v Thajsku. Zastřelení bylo zpočátku považováno za vznešený způsob smrti a vyhrazeno příslušníkům ozbrojených sil. V současnosti je nejobvyklejším způsobem popravy. „Popravuje se nejčastěji výstřelem do zátylku z bezprostřední blízkosti“120. Mezi státy vévodí Čína, dále pak Bělorusko, Somálsko, Taiwan, Uzbekistán, Vietnam a další. „Číňané dnes užívají při hromadných popravách jedinou kulku, do týla nebo zezadu do srdce.“121

119 LYONS, L. Historie trestu, s. 173. 120 tamtéž, s. 174. 121 CAWTHORNE, N.: Nejznámější veřejné popravy v dějinách, s. 83.

50

2 Přístup vybraných subjektů k problematice euthanasie, interrupce a trestu smrti Euthanasie, interrupce a trest smrti jsou v jednotlivých kapitolách popisovány z historického hlediska. Vzhledem k nedostatku dostupných zdrojů informací není tato problematika zpracována v rámci zvolených států na základě stejných kritérií. Vždy je zachyceno několik významných mezníků pro alespoň částečné pochopení problematiky.

2.1 Euthanasie Co se týče pojetí takového fenoménu jako je euthanasie ve světě, je nezbytné zaměřit se na státy, které jsou něčím výjimečné a z historického pohledu zajímavé. Nepochybně mezi ně patří Německo a jeho pojetí euthanasie v období nacismu; euthanasie prováděná v Holandsku; problematika asistované sebevraždy v USA, a v neposlední řadě také někdejší pojetí euthanasie v Austrálii. 2.1.1 Německo V 19. století lze spojovat otázku euthanasie v Německu s jakousi sociální reformou, jejímž hlavním účelem bylo vypořádat se s beznadějně nemocnými. Počátky euthanasie ve 20. století se již odrážely od rasové politiky nacistického Německa. První předpoklad užití euthanasie vznikl již na konci třicátých let, kdy dal Adolf Hitler formální souhlas s širším využitím euthanasie. „Dle svědectví osobního Hitlerova lékaře Karla Brandta na Norimberském soudu s lékaři, požádal otec dítěte, které se narodilo slepé a jemuž chyběla noha a část ruky, písemně Hitlera, aby jej dítěte zbavil.“122 Vybrané děti pak byly posílány do speciálních dětských klinik, kde byly například odsouzeny k smrti hladem. Postupem času se euthanasie zneužívala, stala se nástrojem genocidy a konečného řešení židovské otázky. V návaznosti na otřesné události ze druhé světové války, kdy docházelo k masivnímu vyhlazování Židů a vraždění postižených novorozenců, debaty o euthanasii v Německu na delší čas utichly. 122 MUNZAROVÁ, M.: Eutanazie, nebo paliativní péče?, s. 30.

51

I v dnešní době však přetrvává vnímání euthanasie v Německu jako dosti ožehavého tématu. Přibližně před rokem se v tisku objevila zpráva o tom, že Nejvyšší soud v Německu zprostil viny právníka, který údajně poradil jisté německé rodině, aby ženu trpící pokročilým stádiem choroby, odpojili od dýchacích přístrojů. Soud podpořil své rozhodnutí o zproštění viny tím, že žena již předtím vyjádřila svou vůli, aby ji v takových případech neudržovali při životě. V dějinách Německa šlo samozřejmě o přelomové rozhodnutí. Od té doby se odpojení umírajícího od přístrojů, pokud s tím dotyčný souhlasí, nekvalifikuje jako zločin. V dnešní době „německé zákony připouštějí pouze tzv. pasivní euthanasii. Aktivní euthanasie stále zůstává v Německu nezákonná a pokládána za vraždu.“123 2.1.2 Holandsko Zvláštní postavení zaujímá v těchto úvahách Holandsko, které tolerovalo faktické vykonávání euthanasie již od roku 1973. V roce 1982 stanovila Holandská lékařská komora určitá pravidla, za kterých je možné euthanasii vykonat. Aktivní euthanasii je možné provést „u nevyléčitelně nemocného člověka; s bezespornou zlou prognózou; který trpí nesnesitelnými a neztišitelnými bolestmi; na jeho opakovanou žádost; rukou lékaře, který celou situaci dal posoudit nejméně ještě jedním nezávislým konziliářem“124. Lékař má samozřejmé právo odmítnout provést euthanasii z etických důvodů. Tehdy byla euthanasie v Holandsku považována stále za vážný zločin proti lidskému životu. Od roku 1984 se již soudy snažily vytvářet liberálnější podmínky, jejichž hlavním cílem bylo to, aby „lékaři nemuseli být stíháni po provedení euthanasie“125. Holandsko se několik let poté stalo výjimečné mezi ostatními státy pro uzákonění tzv. beztrestnosti euthanasie. V roce 1993 tamní úřady vydaly předpisy, podle kterých za euthanasii nebude nikdo stíhán, prokáže-li se zaručeně pacientova vůle. Přičemž je logické, že pacient před takto učiněným rozhodnutím musí být informován o svém zdravotním stavu a možnostech léčení. Významné změny pak

123 HANUSKOVÁ, G.: Německý soud „povolil“ eutanázii. Zpravodajský server Lidových novin. Published 25th June 2010. [online]. [cit. 2011-06-10]. Dostupné

z:


/ln_zahranici.asp?c=A100625_151500_ln_zahranici_gaa>. 124 HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, s. 165-166. 125 POLLARD, B.: Eutanazie - ano či ne?, s. 149.

52

přinesl nedávný zákon, který byl schválen roku 2001 a nabyl účinnosti roku 2002, jímž byla praxe vykonávání euthanasie a asistované sebevraždy legalizována. 2.1.3 USA Prvním státem v USA, kde je od roku 1994 formou zákona o důstojné smrti (Death with Dignity Act) umožněna asistovaná sebevražda (nikoli euthanasie = aktivní usmrcení pacienta rukou lékaře), je Oregon. Žádost o asistovanou sebevraždu však musí splnit přesně předepsaná kritéria. Pokud jsou tato kritéria dodržena, lékař i pacient se zbavují trestní odpovědnosti. Jednou z podmínek je, že u nevyléčitelně nemocného, který smí lékaře požádat o smrtelnou dávku léčiv, musí být prokázáno, že mu zbývá již jen maximálně půlrok života. Dalším státem, který po vzoru Oregonu v roce 2008 zlegalizoval asistovanou sebevraždu, je Washington. Ve všech státech USA není v současnosti euthanasie povolena. Všechny státy USA navíc stíhají euthanasii jako trestný čin vraždy. I nadále však přetrvává praxe v provádění nelegálních euthanasií. V tomto ohledu „proslul“ známý lékař Jack Kevorkian, jenž sestrojil speciální zařízení umožňující pacientům, aby si sami vpravili do těla smrtelnou látku. 2.1.4 Austrálie Jediným státem na světě, kde byla formou plebiscitu skutečně zákonem v roce 1996 povolena aktivní euthanasie, je severní teritorium Austrálie. Tamější zákon umožňoval nevyléčitelně nemocným dospělým osobám, kterým zbýval již jen maximálně rok života, požádat lékaře o ukončení jejich života. Vzhledem k rozsáhlé kritice a negativním ohlasům odpůrců, byl tento zákon necelý rok poté zrušen australským federálním parlamentem.

2.2 Interrupce Tato část se zabývá právní úpravou a pojetím interrupce nejen v evropských státech - Německu, Polsku a Rumunsku, ale také v USA. Diskuse o interrupci hraje významnou roli v těch zemích světa, kde má značný vliv náboženství. Takovými státy jsou například Polsko a USA. Spojené státy americké je navíc třeba ještě 53

zmínit v souvislosti s jedním z nejkontroverznějších rozhodnutí Nejvyššího soudu v americké historii, které mělo podstatný vliv na legalizaci interrupce v mnoha amerických státech ve 20. století. 2.2.1 Německo Právní úprava umělého přerušení těhotenství má na jedné straně za úkol zajišťovat co nejširší faktickou ochranu nenarozeného dítěte. Na druhé straně má však také povinnost respektovat důležité zájmy těhotné ženy a tak alespoň částečně realizovat ochranu jejího soukromí a zdraví. V Německu je interrupce v prvních třech měsících povolena na žádost matky. Do třetího měsíce těhotenství není interrupce trestána, pokud jí předcházelo tzv. interrupční poradenství. Pokud se žena rozhodne pro interrupci, musí se dle vládního nařízení zúčastnit konzultace, jejímž účelem je odradit ji od ukončení těhotenství a nastínit jí různá alternativní řešení. Takové poradny bývají v Německu zřizovány ministerstvem zdravotnictví jednotlivých spolkových zemí. V Německu je přerušení těhotenství dovoleno zejména v případech tzv. lékařské indikace, tj. pokud existuje nebezpečí pro život nebo závažné zdravotní důsledky pro matku. V praxi toto posuzuje obvykle ošetřující lékař. Po 12. týdnu těhotenství je interrupce legální pouze za předpokladu tzv. kriminologické indikace, tj. k otěhotnění došlo v důsledku znásilnění. Co se týče interrupčních poraden, nelze od nich očekávat nějaký podstatný zvrat v rámci snížení počtu interrupcí v Německu. Fungují totiž opravdu jen jako poradny, to znamená pokud se žena nebude řídit jejich doporučením, neznamená to, že zákrok nemůže být proveden. Lékařské a kriminologické důvody pro umělé přerušení těhotenství jsou naopak velmi podstatnými předpoklady pro legalizaci interrupce. 2.2.2 Polsko a Rumunsko V řadě zemí světa je interrupce velmi problematická. Jedním takovým státem je Polsko, kde je interrupce přísně omezena a její zakotvení v polských zákonech tak patří k nejpřísnějším v Evropě. Polské zákony umožňují provést interrupci do 12.

54

týdne těhotenství, je-li ohrožený zdravotní stav matky, nebo hrozí-li plodu nenapravitelné deformace. „Četné úsilí o zmírnění interrupčního zákona narazily v Polsku na odpor ze strany vlivné římskokatolické církve (95% Poláků jsou katolíci)“126. V katolické části Polska platí přísný zákaz interrupcí od roku 1989, s výše uvedenými výjimkami. Lékaři, kteří nezákonně vykonají interrupci, čelí hrozbě odnětí svobody na dva roky. Samotné ženě trest nehrozí. V roce 2006 dokonce polští zákonodárci zvažovali návrh změny ústavy, kdy by interrupce nepřicházela v úvahu ani v případě žen znásilněných či vážně nemocných. S tímto návrhem lze však v mnoha směrech polemizovat. Stát by na jedné straně měl vytvořit takový soubor pružných opatření, která by odsunovala interrupci v rozhodování ženy až na poslední místo, ale z hlediska osobní svobody by žena měla mít právo na vlastní rozhodnutí (zejména v případech špatného sociálního, ekonomického zázemí by měly existovat určité relativní normy umožňující rozhodnout se pro přerušení těhotenství). Za zmínku jistě stojí také historický fakt zákazu potratů v Rumunsku. V roce 1966 byl v Rumunsku vydán dekret pojednávající o zákazu interrupcí. Cílem bylo zvýšit porodnost a nárůst počtu obyvatel v Rumunsku. Ve jménu populační politiky potom zavedlo Rumunsko v roce 1986 zvláštní sankce pro bezdětné jedince do 25 let. „Vysoké pokuty musel zaplatit každý, ať již svobodný nebo v manželství žijící jedinec, který neměl do 25 let děti. Výjimku bylo možné uplatnit jen tehdy, bylo-li odborně doložitelné, že dotyčný či dotyčná mít děti nemůže.“127 V roce 1990 v souvislosti s politickým uvolněním byly interrupce opět povoleny.

2.2.3 USA V USA je interrupce legální od roku 1973. Tato skutečnost vyplynula z rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v případu Roe vs. Wade128, který uznal právo na potrat jako

126

Reprodukční

práva

žen.

Gender

Studies.

Genderový

balíček

2/2005.

s.

17.

[online].

[cit.

2011-06-02].

Dostupné

z:<

http://www.genderstudies.cz/download/GB-reprodukcniprava-0205.pdf>. 127 HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, s .95. 128 V roce 1970 podala Norma L. McCorveyová (rovněž známá jako Jane Roe) prostřednictvím svých právniček žádost o potrat, který ji nebyl umožněn dříve, u soudu. Argumentovala tím, že je obětí znásilnění. Proti ní se na straně státu Texas postavil Henry Wade. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto případu většina tehdejších protiinterrupčních zákonů porušovala právo na soukromí dle 14. dodatku Ústavy Spojených států. Zajímavostí je, že vzhledem k délce soudního řízení se dítě narodilo dřív, než byl vynesen rozsudek povolující potrat.

55

právo vyplývající z Ústavy USA. V období prvního trimestru těhotenství nemůže stát ženě bránit v podstoupení potratu. Ve druhém trimestru má stát právo pouze dohlížet na proces potratu se záměrem chránit život ženy. Ve třetím trimestru stát může řídit právo na potrat s cílem poskytnout plodu ochranu života.129 Kontroverze tohoto rozhodnutí spočívá zejména v tom, že Nejvyšší soud vyvodil právo na potrat z práva na soukromé rozhodnutí. Matka má tedy svobodnou volbu své dítě si ponechat nebo je zabít. Matce nenarozeného dítěte nemá nikdo právo nutit svou morálku. Navíc bylo nenarozené dítě označeno za majetek vlastníka (matky). Takové důvody by neměly být dostatečně závažné pro legalizaci umělého přerušení těhotenství.

2.3 Trest smrti Německo, USA a Čína spadají do různých typů právních kultur. To je jeden z důvodů, proč tato práce srovnává přístup k trestu smrti právě ve třech výše jmenovaných státech. Navíc v mnoha rozsáhlých diskuzích o absolutním trestu jsou tyto světové velmoci uváděny nejčastěji. 2.3.1 Německo Čl. 102 Ústavy Spolkové republiky Německo, ustanovující zrušení trestu smrti, je výsledkem dlouhé historie. Mnozí panovníci byli ovlivněni myšlenkami Caesara Becarii a nakrátko ve svých státech trest smrti zrušili.130 Živé debaty o zrušení trestu smrti vypukly v roce 1848. Tehdy se Frankfurtské a Pruské národní shromáždění vyslovilo většinou hlasů pro zrušení trestu smrti. Zároveň zde byla stanovena výjimka týkající se možnosti uplatnit tento druh trestu podle válečného práva. Pozměňovací návrh dle posudku menšiny zněl: „Svoboda osob je nedotknutelná, trest smrti a tělesné tresty se ruší.“131 I přestože ustanovení o zrušení zůstala zachována jen v několika německých státech, požadavek na zrušení trestu smrti byl zahrnut do programů různých liberálních stran.

129

Reprodukční

práva

žen.

Gender

Studies.

Genderový

balíček

http://www.genderstudies.cz/download/GB-reprodukcniprava-0205.pdf>. 130 BESTOVÁ, C.: Trest smrti v německo-českém porovnání, s. 70-72. 131 tamtéž, s. 76.

56

2/2005.

s.

16.

[online].

[cit.

2011-06-02].

Dostupné

z:<

Ve složení Pruského ústavodárného národního shromáždění hráli klíčovou roli představitelé středního stavu a dělnictva, proto lze tvrdit, že za zrušení trestu smrti se zasadil celý národ bez ohledu na společenskou příslušnost. Mezi nejsilnější argumenty proti trestu smrti patřila humanita a nebezpečí justičních omylů. Zastánci naopak tvrdí, že „neznají žádný adekvátní náhradní trest za trest smrti“132. Ani snahy o zrušení v Říšském sněmu Severoněmeckého spolku situaci nijak nezměnily. Říšský sněm byl složen převážně z konzervativců, kteří se jednoznačně vyslovili pro zachování trestu smrti. Výmarské národní shromáždění bylo od roku 1870 prvním impulsem k tomu, aby se německá zákonodárná instituce alespoň programově přihlásila k tomu, že je odpůrcem trestu smrti, třebaže tím ještě nebylo dosaženo žádného praktického výsledku. Období vybudování národně-socialistického soudnictví během druhé světové války se vyznačovalo v celé moderní německé historii rekordními počty vynesených a vykonaných rozsudků trestu smrti. Od roku 1943 se počítá s trestem smrti dokonce i za potraty, „jestliže pachatel tímto činem ohrozil sílu německého národa“133. V průběhu války, v letech 1941 a 1943 se počet odsouzených razantně zvýšil. A to zdaleka nebyl konec krveprolévání. V souvislosti s atentátem na Hitlera dne 20. července 1955 bylo odsouzeno k smrti několik set důstojníků, kteří se na něm podíleli. V koncentračních táborech zahynulo během éry nacionálsocialismu celkem 11,3 miliónu osob, dokonce většina z nich, byť ne všichni, v rámci výkonu trestu smrti. Tyto rozsudky smrti nebyly nikdy soudně projednány. V Německu je ústavní ochrana lidských práv rozvinutá a propracovaná velmi důkladně a ústavní soudy hrají v této zemi aktivní úlohu. Situace je zde specifická vzhledem k široké kompetenci Spolkového ústavního soudu v oblasti ochrany lidských práv. Ten totiž může na základě ústavní stížnosti jednotlivce přezkoumávat všechny akty veřejné moci.

132 BESTOVÁ, C.: Trest smrti v německo-českém porovnání, s. 83-90. 133 tamtéž, s. 127.

57

2.3.2 USA Každý rok je ve Spojených státech spácháno na tisíce zabití a vražd. Tato podkapitola je zpracována formou průřezu skrze zásadní historické mezníky týkající se problematiky trestu smrti ve Spojených státech:134 •

některé státy používají několik technik popravy a nechávají odsouzeného, aby si vybral → elektrické křeslo, plynová komora, smrtící injekce, oběšení, zastřelení

•

ve většině států, kde byl trest smrti zrušen, je tento trest nahrazen odnětím svobody na doživotí nebo na dobu 20 až 30 let

•

každý rok dochází mezi americkými odsouzenci k smrti k velkému počtu sebevražd a zabití → verifikace tohoto výroku však není možná, protože nelze dohledat dostatečně přesvědčivé údaje

•

v roce 1612 zavedl Thomas Dale tzv. „Božské, morální a vojenské zákony“, podle nichž byl trest smrti ukládán za takové prohřešky jako například krádež hroznů nebo obchodování s indiány

•

v kolonii New York se smrtí trestalo podle tzv. „Vévodských zákonů“ z roku 1665 − na popravišti skončil člověk, který se například provinil tím, že udeřil některého z rodičů

•

měšťané ovlivněni spisem C. Becarii se ve 2. polovině 18. století angažovali v různých abolicionostických hnutích

•

prvním pokusem o omezení ukládání trestu smrti za zločin vraždy a zrady byl návrh zákona podaný Thomasem Jeffersonem → ten však nebyl schválen o pouhý jeden hlas

•

dr. Benjamin Rush odmítal odstrašující účinek tohoto absolutního trestu a naopak tvrdil, že jeho ukládáním se kriminální chování jen zvyšuje

•

v 19. století došlo ke zrušení nebo alespoň omezení trestu smrti v mnoha amerických státech a důsledkem toho bylo budování věznic

•

ve 30. a 40. letech 20. století se počet poprav prudce zvýšil úměrně s úvahou pokládající trest smrti za nezbytné společenské opatření

•

v 50. a 60. letech 20. století se naopak v závislosti na veřejném mínění počet poprav náhle snížil

134 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti, s. 333-334.; LYONS, L.: Historie trestu, s. 177-181.

58

•

v USA je velmi četný výskyt tzv. justičních vražd; u mnoha osob bylo prokázáno, že byli odsouzeni k trestu smrti omylem (zejména v letech 1900 – 1985)

•

zejména v 80. letech 20. století byly k smrti odsouzeni také mladiství delikventi

•

průzkum ukazuje, že v USA byly v roce 2010 popravy vykonány v následujících státech: Texas, Ohio, Alabama, Mississippi, Oklahoma, Virginie, Georgie, Arizona, Florida, Louisiana, Utah a Washington135.

•

34 států USA v současnosti uznává trest smrti (viz. Příloha č. 4)

V koloniální Americe se objevovaly tresty v podobě pokuty, bičování, veřejného pokoření, vykázání ze země až po šibenici. Prvotním cílem trestu bylo odstrašení. Po získání nezávislosti byla vybudována nová americká společnost osvobozená od koloniálního dědictví. Po reformě volal koloniální justiční systém, jehož hlavním smyslem bylo trestat smrtí za obrovskou řadu deliktů. Jeden se signatářů Deklarace nezávislosti řekl: „Hrdelní tresty jsou přirozeným důsledkem monarchistické vlády…Králové považují své poddané za svůj majetek; není pak divu, že je zabíjejí zcela bez emocí, stejně jako člověk zabíjí svého vepře nebo dobytek.“136. Těžké koloniální tresty byly pokládány za jeden z hlavních příznaků nezákonnosti. Reformní hnutí usilující o začlenění a prosazení demokratických principů Ameriky nakonec vyústilo v nahrazení trestu smrti dlouhodobým nebo doživotním vězením.137 2.3.3 Čína S ohledem na odlišnou historii a kulturní prostředí je logické, že se čínský právní systém vyvíjel zcela nezávisle na zákonících Evropy a Středního východu. V nejstarším dochovaném čínském zákoníku Tang se většina trestů nevztahovala na privilegované skupiny. Za jeden z nejzávažnějších činů byla v tomto zákoníku uvedena nedostatečná poslušnost k rodičům a těžce se trestala. V některých otázkách, například v přístupu k odlišnostem pohlaví a věku, byly tyto zákoníky

135

Death

Sentences

and

Executions

in

2010.

Amnesty

International.

[online].

28

March

2011

[cit.

2011-02-15].

Dostupné

z:

Anglický originál. Vlastní překlad. 136 LYONS, L. Historie trestu, s. 117. 137 tamtéž, s. 117-119.

59

velmi striktní. Příkladně ve starobylé Číně obdržely ženy, které vykročily z řady, lehčí trest než muži; dostávaly lehčí výprask a namísto trestu smrti v případě kolektivního obvinění dostávaly celoživotní vyhnanství nebo otroctví. Těhotné ženy nesměly být bity ani mučeny a rozsudek smrti směl být na těhotné ženě vykonán nejdříve 100 dní po porodu dítěte. Mladší sedmi let nebo devadesátiletí a starší obvykle unikli trestu smrti.138 Předpoklad toho, že lidská přirozenost je dobrá je jedním ze základních pilířů konfuciánského učení. Čínský filozof a myslitel Konfucius kladl důraz na prvky nápravy a dodržování společenských norem. Čínská justice však takovou teorii možnosti sebenápravy dodnes není ochotna akceptovat. Proto bylo nutno vymyslet efektivnější řešení – nápravu zlého charakteru prostřednictvím trestů. Podstata spočívá v tom, že čím tvrdší trest je pachateli uložen, tím se stává efektivnějším. Pozdější dynastii Qin – dynastii, která sjednotila Čínu, se podařilo natrvalo položit základy právního pořádku. Každá následující dynastie, která chtěla udržet společenský pořádek, se velmi často musela uchylovat k metodám přísných trestů, včetně exemplárních poprav. Tato tradice se promítla i do současného čínského právního systému, kde trest smrti i nadále zůstává nejvyšším trestem udělovaným při obzvlášť závažných trestných činech. Podmínky pro udělení nejvyššího trestu se značně zpřísnily úpravou zákona, který vstoupil v platnost 1. 1. 2007. Podle tohoto zákona může vynést rozsudek smrti jedině Nejvyšší lidový soud. Nezapomeňme však připomenout, že trest smrti se nevykonává v oblastech s vlastním právním systémem – Hongkong a Macao. Nejvyšší trest má v Číně unikátní formu. V roce 1979 byla do trestního zákona zavedena tzv. zkušební lhůta, po které může být odsouzenému trest zmírněn na odnětí svobody na doživotí, při vzorném chování na odnětí svobody na 15 až 25 let. K vykonání popravy po dvouroční lhůtě dochází velmi zřídka, a to zejména v případech, kdy byl obžalovanému dokázaný úmyslně vykonaný trestný čin.139 Čína popravila v roce 2010 z nejrůznějších důvodů tisíce lidí. Počet poprav v této zemi převyšuje celkový počet trestů smrti vykonaných všemi ostatními zeměmi světa dohromady. Počet popravených není veřejně dostupný, a proto lze předpokládat, že bude mnohem vyšší než prezentují některé výzkumy. Velký vliv

138 LYONS, L. Historie trestu, s. 78-83. 139 Trest smrti v Číně. Sinaxis, s.r.o. [online]. 24 January 2009 [cit. 2011-04-17]. Dostupné z: legislativa/trest-smrti-v-cine>.

60


na vykonávání poprav má v Číně veřejné mínění. To je ovládané nejvíce emocemi a proto není divu, že v případě závažných trestných činů chtějí lidé vidět exemplární trest. Čína v současnosti využívá dva způsoby popravy: zastřelení a od roku 1997 přechází na humánnější způsob smrtící injekcí. Trest smrti je ukládán za širokou škálu zločinů. Usmrceni přitom byli i lidé, kteří spáchali nenásilné trestné činy. Nikomu z těch, kteří jsou odsouzeni k smrti, se nedostává spravedlivého soudního procesu podle mezinárodních standardů o lidských právech. Mnozí jsou pod pohrůžkou mučení přinuceni k přiznání a mají omezenou možnost, aby jim byl přidělen právní zástupce.140 V únoru 2011 byl na serveru ČT24 zveřejněn článek o omezení uplatňování trestu smrti v Číně za nenásilné trestné činy, jako je například pašování uměleckých předmětů, krádeže a falšování faktur. Nejvyšší trest se již také nebude vztahovat na pachatele starší 75 let. Podle ochránců lidských práv ale toto nové opatření počet prováděných poprav příliš nesníží. Ze seznamu totiž byly vypuštěny trestné činy, za něž soudy trestají smrtí jen zřídka.141 Obrovské množství vynesených a vykonaných rozsudků trestu smrti v Číně se v dnešní době odůvodňuje s poukazem na jeho odstrašující účinek a tím, že by bylo bez uplatňování trestu smrti nemožné zabránit růstu násilné kriminality.

2.4 Mezinárodní společenství Česká republika, Německo, Spojené státy americké i Čína jsou členy mezinárodních organizací, podporujících mimojiné také oblast základních práv a svobod. Je proto logické předpokládat, že takto významné aspekty základního lidského práva jsou zpracované a kodifikované nejen v měřítku konkrétních zemí, ale také z globálního hlediska. Dle předchozího uvážení do této oblasti zařazuji následující právně závazné dokumenty: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Lisabonská smlouva a mezinárodní dokumenty týkající se interrupce.

140

Death

Sentences

and

Executions

in

2010.

Amnesty

International.

[online].

28

March

2011

[cit.

2011-04-02].

Dostupné

z:

Anglický originál. Vlastní překlad. 141

Čína

omezila

zločiny,

za

které

je

trest

smrti.

Server

ČT24.

.

61

[online].

25

February

2011

[cit.

2011-04-17].

Dostupné

z:

2.4.1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Obecné informace k Úmluvě jsou zpracovány v kapitole popisující základní lidská práva a jejich ochranu na úrovni Evropské unie (viz. 1.1.4.1). To, že Česká republika ratifikovala Úmluvu a je jí vázána vyplývá ze Sdělení č. 209/1992 Sb. Federálního ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolů č. 3, 5 a 8 a Protokolů č. 6 a 13 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vstoupila tato Úmluva v platnost v roce 1992. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 v čl. 2, odst. 1 stanovuje vztah práva na život a trestu smrti takto: „Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.“142 Na jedné straně se zde tedy prohlašuje právo člověka na život, na druhé straně se ovšem v rámci dodržení zákona trest smrti státu připouští. Vedle toho jsou v čl. 2, odst. 2 jmenovitě uvedeny případy, kdy lze zbavit člověka života bez soudního procesu (např. při nutné obraně nebo při úniku osoby, která je zadržována podle zákona). Protokolem číslo 6 (z roku 1983) k této Úmluvě byl pro signatáře trest smrti zakázán: „Trest smrti se zrušuje. Nikdo nemůže být k takovému trestu odsouzen ani popraven.“143, s jedinou výjimkou, kterou jsou činy spáchané v době války nebo bezprostředního válečného nebezpečí. Protokolem číslo 13 (z roku 2002) byl trest smrti zakázán za všech okolností. Tyto Protokoly jsou pro státy, které je ratifikovaly, závazné. 2.4.2 Lisabonská smlouva Vzhledem k tématu diplomové práce je v této části nezbytné nastínit význam dvou dokumentů, které jsou součástí Lisabonské smlouvy. Jedná se o Protokol k čl. 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii o přistoupení Unie k Evropské úmluvě o ochraně 142 Sdělení č. 209/1992 Sb. Federálního ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. [online]. [cit. 2011-04-17]. Dostupné z: < http://www.novatrixprint.cz/umluva-o-ochrane-lidskych-prav-a-svobod.html>. 143

Evropská

Úmluva

o

ochraně

lidských

práv

a

základních

.

62

svobod.

[online].

[cit.

2011-04-17].

Dostupné

z:

lidských práv a základních svobod a o Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království. Lisabonská smlouva uložila Evropské unii povinnost přistoupit k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podle čl. 6, odst. 2 Smlouvy o Evropské unii. Podle tohoto článku je povinností Unie „ctít základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství“144. Přínos přistoupení spočívá především ve zvýšení soudní ochrany základních práv v Evropě a v zastřešení systému ochrany těchto práv. Nad rámec kontroly respektování základních práv uplatňované Soudním dvorem EU bude totiž Unie podléhat vnější kontrole ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.145 Z obav z účinků Listiny na vnitrostátní právo vyplynul Protokol, podle kterého si Poláci a Britové dohodli výjimku z uplatňování Listiny základních práv EU. V čl. 1 Protokolu je výslovně řečeno, že nelze „Soudním dvorem EU ani soudy v Polsku či Spojeném království shledávat, že právní a správní předpisy v Polsku či ve Spojeném království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje“146. Dalo by se tedy říci, že cílem Poláků a Britů není v žádném případě vyloučit aplikaci Listiny na jejich území, ale pojistit se proti nejednoznačnosti výkladu některých jejích ustanovení. Česká republika byla kritizována za to, že si nevyjednala stejnou výjimku. Ve spojitosti s obavami o možné otevření problematiky Benešových dekretů a s nimi souvisejících otázkách majetkových nároků v ČR (Češi se obávaly toho, že o majetku zkonfiskovaném podle dekretů prezidenta republiky by nepřímo rozhodovaly orgány EU147) si Česká republika na Summitu EU v Bruselu v říjnu roku 2009 také vyjednala výjimku z aplikace Listiny základních práv EU.

144 Smlouva o Evropské unii. [online]. [cit. 2011-04-19]. Dostupné z: . 145 Přístup Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Portál MZV ČR. Published 12 April 2011. [online]. [cit. 2011-04-19]. Dostupné z: . 146 Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království. [online]. [cit. 2011-04-19]. Dostupné z: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2007:306:0156:0157:CS:PDF>. 147 Pejchalová-Grünwaldová, 2009: K problematice dekretů prezidenta republiky ve vazbě na Lisabonskou smlouvu. Právní rozhledy, ročník 17, číslo 8 (2009) s. 267–272., s. 267.

63

2.4.3 Mezinárodní dokumenty týkající se interrupce Z mezinárodních smluv z oblasti ochrany lidských práv rozhodně nevyplývá jednoznačně určitý přístup k otázce umělého přerušení těhotenství. Deklarace práv dítěte z roku 1959 uvádí v preambuli, „že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a zvláštní právní ochranu před narozením i po něm“148. Dále je zde uvedeno, že dítě „je oprávněno vyrůstat a rozvíjet se ve zdraví; proto se jemu i jeho matce poskytuje zvláštní péče a ochrana včetně přiměřené péče v době před jeho narozením i po něm“149. Co se týče problematiky interrupcí, Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod vychází z pojetí, že život začíná narozením. Právo lidského plodu proto výslovně neřeší. Podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je nenarozené dítě jednoznačně chráněno jen ustanovením čl. 6, odst. 5 tohoto Paktu, podle kterého „trest smrti nebude vykonán na těhotných ženách“150. Tato situace však v podmínkách České republiky, kde je trest smrti nepřípustný a nepřijatelný, nepřichází vůbec v úvahu. Obdobně k této problematice přistupuje Úmluva o právech dítěte z roku 1989. Pouze v jejím čl. 6, odst. 1 je výslovně stanoveno, že „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život“151. Následující odstavec 2 toto ještě dále rozvádí a stanovuje, že „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte“152. Pojem zachování života ale není dále specifikován a proto nelze vyvodit, zda je myšlen život před narozením nebo po narození.

148 Deklarace práv dítěte. [online] [cit. 2011-05-25] Dostupné z: . 149 tamtéž. 150

Mezinárodní

pakt

o

občanských

a

politických

právech.

[online]

[cit.

2011-05-25]

Dostupné

z:


osn/soubory/mezinar.pakt-obc.a.polit.prava.pdf>. 151 Úmluva o právech dítěte. [online]. [cit. 2011-05-25]. Dostupné z: . 152 tamtéž.

64

3 Vývoj právní úpravy v ČR ve 20. a 21. století Otázky, které se kladly v minulosti, jsou kladeny i v přítomnosti a budou se klást i v budoucnosti, a odpovědi na ně budou různé. Téma euthanasie, interrupce a trestu smrti má tedy určitou trvalou aktuálnost. V této kapitole je vhodné zmínit se o vývoji právní úpravy v České republice od konce první světové války přes období druhé světové války, od převzetí moci komunistickou stranou v roce 1948 přes léta „reálného“ socialismu (1968-1989) až po „sametovou revoluci“ a následnou změnu společenského systému v roce 1989. Poslední část se soustřeďuje především na současnou právní úpravu jednotlivých aspektů problematiky základního lidského práva – práva na život.

3.1 První republika Euthanasie a interrupce jsou moderní fenomény, kterým se v naší zemi začala věnovat zvýšená pozornost zejména ve 2. polovině 20. století. Zatímco trestu smrti je zákonodárci přikládána zvýšená pozornost již od vzniku samostatného Československa.

Právní úprava interrupce vycházela v období první republiky především ze sovětské legislativy, kde platil striktní zákaz interrupcí trvající až do roku 1920. V roce 1936 bylo umělé přerušení těhotenství pod vedením Stalina v Sovětském svazu zakázáno. „Výjimkou byl důvod dědičné nemoci nebo případ, kdy těhotenství ohrožovalo život či zdraví ženy. Toto opatření bylo zavedeno za účelem zvýšení porodnosti a bylo doprovázeno dalšími opatřeními jako zpřísnění pravidel pro placení alimentů, zvýšení počtu zařízení pro péči o děti a zpřísnění rozvodové legislativy.“153

Na výše uvedenou sovětskou úpravu reagoval až vůbec první československý zákon z roku 1950 (viz. 3.3.1) věnující se umělému přerušení těhotenství. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 prezident a zakladatel první republiky T. G. Masaryk, dlouholetý odpůrce absolutního trestu, říká: „Věřím a doufám, že trest smrti zrušen bude – díky stupni vzdělanosti a morálce 153

Reprodukční

práva

žen.

Gender

Studies.

Genderový

balíček

http://www.genderstudies.cz/download/GB-reprodukcniprava-0205.pdf>.

65

2/2005.

[online].

[cit.

2011-06-02].

Dostupné

z:<

obyvatelstva a díky souhlasu nás všech.“154 Absolutní trest byl však i přes všechny diskuse o této problematice zachován. Bylo převzato trestní právo platné do té doby v rakousko-uherské monarchii, kde byl trest smrti uplatňován za poměrně malý počet trestných činů. Změna rozsudku trestu smrti na trest odnětí svobody byla podle rakouského trestního zákona možná „výhradně cestou udělení milosti“155. Po roce 1920, kdy byl podán tzv. „Zatímní návrh obecné části zákona“, bylo trest smrti možné uložit pouze při stanném právu nebo u doživotně odsouzeného, který „opětovně spáchal trestný čin, pro nějž byl odsouzen“156. Nejasnosti v sankcionování odstranil zákon č. 91/1934 Sb. o vynesení rozsudku trestu smrti nebo doživotního odnětí svobody. V době účinnosti tohoto zákona byla existence trestu smrti víceméně formální záležitostí. V období první československé republiky byla většina udělených trestů smrti změněna cestou milosti prezidenta republiky. Využívaly se spíše jiné tresty: těžší tresty žaláře a doživotí. Náhradou počítal zákon tresty odnětí svobody od 15 do 30 let. Od účinnosti tohoto zákona počet rozsudků smrti vynesených v českých zemích značně klesl. Trest smrti v ČSR v letech 1935-1938 tedy existoval spíše formálně než fakticky.157

3.2 Období 2. světové války Téma euthanasie v období 2. světové války odráží pouze situace v nacistickém Německu. V rámci Československa nebyla euthanasie právně zakotvena. Jak vyplývá z kapitoly 3.1 až do roku 1950 nebyla ani interrupce na území našeho státu právně upravena.

Období,

které

přišlo

po

15.

březnu

1939,

se

od prvorepublikové

éry

masarykovského humanismu značně odlišovalo. V době okupace a v průběhu druhé světové války bylo vykonáno nespočet exekucí. V éře Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945) byl trest smrti často využíván a byl „ukládán nepřiměřeně charakteru

154 BESTOVÁ, C.: Trest smrti v německo-českém porovnání, s. 160. 155 tamtéž, s. 140. 156 MALÝ, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, s. 339-340. 157 BESTOVÁ, C.: Trest smrti v německo-českém porovnání, s. 141.

66

deliktu“158. Proto „nacistické ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o zřízení sekyrárny v Praze na Pankráci“159.

3.3 1948-1989 Euthanasie ve smyslu pacientem dobrovolně vyžádané smrti se do širšího povědomí lékařů, právníků, etiků a také ostatní veřejnosti dostává v šedesátých letech dvacátého století. A to zřejmě jako reakce na zvýšené prosazování lidských práv na kvalitu života.160 Je však třeba upozornit na to, že ani v této době se v českém právním řádu neobjevil žádný samostatný zákon upravující provádění euthanasie. V otázkách interrupce a trestu smrti se naopak vývoj právní úpravy v Československu pohyboval rychle kupředu a vznikaly první, nutno podotknout úspěšné, pokusy regulovat provádění umělého přerušení těhotenství a výkon absolutního trestu. Pro lepší přehlednost jsou tato dvě témata rozpracována do samostatných podkapitol. 3.3.1 Legalizace interrupce Právní řád v Československu se s problémem umělého přerušení těhotenství setkal poprvé v souvislosti s formulováním trestní ochrany lidského plodu v trestním zákoně č. 86 z roku 1950 (§ 218 – Usmrcení lidského plodu). Československé zákonodárství zde bylo podstatně pod vlivem sovětské právní úpravy. Tento zákon trestal usmrcení lidského plodu. Znamenal pro ženu, která úmyslně usmrtila vlastní plod nebo o to někoho jiného požádala nebo mu to dovolila, trest odnětí svobody až na jeden rok. Odst. 4 zmíněného paragrafu však poprvé stanovil beztrestnost pro tzv. indikaci lékařskou a eugenickou („Usmrcení lidského plodu lékařem ve zdravotním ústavu se souhlasem těhotné ženy není trestné, je-li jiným lékařem, a to úředním, zjištěno, že by donošení plodu nebo porod vážně ohrozily život těhotné ženy nebo že by jí způsobily těžkou a trvalou poruchu zdraví anebo že některý z rodičů trpí těžkou dědičnou nemocí; souhlas těhotné ženy může být nahrazen souhlasem jejího

158 MALÝ, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, s. 389. 159 LIŠKA, O.: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989, s. 17. 160 KOŘENEK, J.: Lékařská etika, s. 161.

67

zákonného zástupce jen tehdy, je-li těhotná žena zcela zbavena svéprávnosti nebo neníli schopna se vyjádřit.”161).

Dalším důležitým mezníkem ve vývoji právní úpravy umělého přerušení těhotenství bylo vydání zákona č. 68/1957 Sb., jímž byly interrupce legalizovány. Tento zákon upravoval problematiku interrupcí hned na několika úrovních162:
změnil se úřední název výkonu: umělé přerušení těhotenství
návrh na interrupci podléhal schválení komise k tomu účelu zřízené, ze zdravotních a jiných důležitých důvodů (například věk ženy nad 40 let; otěhotnění v důsledku znásilnění nebo jiného trestného činu; bytová nebo finanční tíseň vážně ohrožující životní úroveň rodiny, zvláště nezletilých dětí; apod.)


byla stanovena beztrestnost ženy, která své těhotenství sama uměle přeruší nebo někoho o to požádá nebo mu to dovolí
trestně byly stíhány osoby, které prováděly nelegální interrupce
ochrana zdraví ženy byla prioritní před zrozením dítěte
souhlas ženy k umělému přerušení těhotenství byl považován za nenahraditelný Trestní zákon č. 140/1961 Sb. stanovuje v §229 podmínky beztrestnosti těhotných žen za umělé přerušení těhotenství: „Těhotná žena, která své těhotenství sama uměle přeruší nebo jiného o to požádá nebo mu to dovolí, není pro takový čin trestná,…“163. Postupem času se objevovaly tendence přizpůsobit československé právní normy liberálně směřujícímu vývoji ve světě, kde například v Rakousku, Francii, Itálii, a dalších evropských zemích byl „vliv státu vyloučen a umožněna svobodná volba ženy, zda chce mít dítě“164. K výrazné liberalizaci došlo v roce 1986. Tehdejší republikové zákonodárné orgány přikročily k přijetí nové právní úpravy. Byla přijata Vyhláška ministerstva zdravotnictví ČSSR ze dne 7.11. 1986, kterou se provádí zákon české národní rady (ČNR) č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství. Vyhláškou č. 75/1986 Sb. je

161 TRESTNÍ ZÁKON ze dne 12. července 1950. [online]. [cit. 2011-05-25]. Dostupné z:< http://lexdata.abcsys.cz/lexdata/sb_free.nsf/c12571cc00341df10000000000000000/c12571cc00341df1c12566d40071a41a?OpenDocument>. 162 BAHOUNEK, T. J. – FUKALOVÁ, D. – MAN, V. – SCHELLEOVÁ, I. – SCHELLE, K. – ŠRÁČEK, J.: Čtyři pohledy na interrupci, s. 31. 163 Trestní zákon č. 140/1961 Sb. [online]. [cit. 2011-05-25]. Dostupné z:. 164 BAHOUNEK, T. J. – FUKALOVÁ, D. – MAN, V. – SCHELLEOVÁ, I. – SCHELLE, K. – ŠRÁČEK, J.: Čtyři pohledy na interrupci, s. 32.

68

v České republice rozlišováno umělé ukončení těhotenství v I. trimestru, tj. do ukončeného 12. týdne těhotenství, na tzv. miniinterrupci do ukončeného 8. týdne těhotenství a na interrupci po 8. týdnu do ukončeného 12. týdne. Dále jsou zde uvedeny „podmínky pro umělé přerušení těhotenství, postup při projednávání umělého přerušení těhotenství, místo výkonu umělého přerušení těhotenství, hlášení a povinnosti zdravotnických pracovníků“165.
zákon respektuje právo ženy a vymezuje, za jakých podmínek je interrupci možné provést
umělé přerušení těhotenství se provede na žádost ženy, nejvýše do 12 týdnů trvání těhotenství, pokud tomu nebrání zdravotní důvody
umělé přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů se provede, jestliže je ohrožen život nebo zdraví ženy nebo zdravý vývoj plodu
omezena byla pouze žádost těhotných žen do věku 16 let, a to potřebným souhlasem rodičů či zákonného zástupce
umělé přerušení těhotenství se neprovede cizinkám, které se na našem území zdržují pouze přechodně
je třeba zajistit výchovu k plánovanému a odpovědnému rodičovství (v rodině, ve školách a zdravotnických zařízeních) a bezplatné poskytování antikoncepce na lékařské doporučení
ve stanovených případech bude za výkon umělého přerušení těhotenství požadován příplatek Zákon č. 66/1986 Sb. ruší interrupční komise a stanovuje, že do ukončeného 12. týdne těhotenství je možno interrupci provést na žádost nechtěně těhotné ženy bez udání důvodu. Po 12. týdnu těhotenství je možno těhotenství uměle ukončit, jen jeli ohrožen život ženy nebo je prokázáno těžké poškození plodu nebo že plod je neschopen života. Svědčí-li pro umělé ukončení těhotenství genetické důvody, lze je uměle ukončit nejpozději do dosažení 24 týdnů těhotenství.166

165 Vyhláška ministerstva zdravotnictví české socialistické republiky, kterou se provádí zákon české národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. [online]. [cit. 2011-05-25]. Dostupné z: < http://www.pravnipredpisy.cz/predpisy/ZAKONY/1986/075986/Sb_075986_------_.php>. 166

Zákon

ČNR

č.

66/1986

Sb.,

o

umělém

přerušení

těhotenství.

.

69

[online].

[cit.

2011-05-25].

Dostupné

z:

Posun oproti předešlému zákonu nastal zejména v možnosti ženy, která sama posoudí, zda jsou splněny individuální podmínky pro její mateřství. Od doby přijetí tohoto zákona nastal vzestup interrupčních výkonů.167 3.3.2 Trest smrti po převzetí moci komunistickou stranou Po „Únorové revoluci“ v roce 1948 a včlenění Československa do systému sovětského bloku sledovalo československé trestní právo v podstatě vývoj práva sovětského. Politická vražda byla jedním z prostředků k fyzické likvidaci politického protivníka a k zastrašení společnosti. Cílem sovětského bloku bylo především upevnění postavení komunistické strany. „Značný počet poprav vykonaných v ČSR po roce 1948 poměrně dobře ilustruje tendenci totalitní moci hojně využívat nejvyššího trestu jako prostředku k dosažení vlastních cílů.“168 V letech 1948-1955, kdy v ČSR zasedaly mimořádné soudy, se uplatňoval trest smrti

také

vůči

kolaborantům

a

odpůrcům

komunistického

režimu

ve

vykonstruovaných procesech. Vražda jako hlavní oblast uplatnění trestu ustoupila do pozadí. Exekuce se prováděla oběšením na oprátce. Největší počet poprav u nás po únoru 1948 byl proveden v letech 1949-1953, kdy bylo téměř 90% odsouzených popraveno z politických důvodů.169 Od léta roku 1948 se plnily věznice nekomunisticky smýšlejícími lidmi. Hlavní roli v ochraně a podpoře komunistického režimu hrála v tehdejší době Státní bezpečnost. Jakýkoli odpor proti režimu, proti jeho veškerým společenským a hospodářským proměnám byl nepřípustný. Vedly se především politické procesy s bývalými odbojáři a zastánci demokracie. Nejznámějším se stal v této době zmanipulovaný soudní proces proti JUDr. Miladě Horákové, ženě, která se stala symbolem protikomunistického odboje.170

167 HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, s. 95. 168 LIŠKA, O.: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989, s. 29. 169 CHMEL, L.: Nejslavnější popravy, s. 142-143. 170 Milada Horáková byla zatčena dne 27. září 1949. Vyšetřovatelé StB měli za úkol přimět ji k doznání různými nelegálními praktikami. Horáková však byla zkušenou političkou a velmi dobrým psychologem a tak při dlouhých výsleších taktizovala. Hlavní představitelé ÚV KSČ se rozhodli v roce 1950 připravit do detailu propracovaný scénář průběhu procesu. Nezávislost soudů v té době již dávno přestala existovat a tak soudům nezbývalo nic než poslušně vykonávat to, co rozhodlo vedení KSČ. JUDr. Milada Horáková byla nakonec odsouzena k trestu smrti za „zločin vyzvědačství“ (CHMEL, L.: Nejslavnější popravy, s. 137.), jak je uvedeno v rozsudku. Nebyla jí prezidentem Gottwaldem udělena milost dokonce ani na žádost takových významných světových osobností jakou byl Albert Einstein. Ve svém dopise na rozloučenou mimo jiné píše: „Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo.…Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbude úcty, je-li pravdivý a čestný.“ (CHMEL, L.: Nejslavnější popravy, s. 140.) JUDr. Milada Horáková byla 27. 6. 1950 popravena na dvoře pankrácké věznice. (CHMEL, L.: Nejslavnější popravy, s. 108-142.).

70

Ke zrušení řady trestněprávních předpisů došlo přijetím nového trestního zákona č. 86/1950 Sb., který poprvé platil pro území celého státu. Četná porušení legality během stalinské éry měla pro Československo za následek stále nové snahy o reformu a následně rozsáhlou novelu trestního zákona (zákon č. 63/1956 Sb.). Po roce 1956 už nebyl uložen žádný trest smrti za politické delikty. Další zákon č. 64/1956 Sb. pak zavedl do československého trestního práva povinnost přezkoumání každého rozsudku, kterým byl uložen absolutní trest. Tento zákon zároveň „ještě více posílil funkci soudů jakožto hlavního orgánu zabývajícího se agendou spojenou s výkonem trestu odnětí svobody – tedy i výkonem trestu smrti“171. V roce 1961 přijalo československé Národní shromáždění nový trestní zákon č. 140/1961 Sb.. Tento zákon byl v době svého vzniku poměrně pokrokový a odstraňoval řadu nespravedlností. Pro trestný čin vraždy zde byl stanoven trest odnětí svobody na maximálně 15 let nebo trest absolutní. V §23 odst., 1 tr. zák. 140/1961 Sb. byl účel trestu určen velmi jednoznačně: „chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně na další členy společnosti“172. Přesto se ale stále vyznačoval různými poststalinistickými rysy a proto se stal během „Pražského jara 1968“ terčem kritiky. V rozmezí let 1961-1973 dokonce „nastalo období tří let, kdy nedošlo k vykonání žádné popravy“173. Novela trestního zákona č. 45/1977 Sb. zavedla nový druh mimořádných trestů – trest odnětí svobody od 15 do 25 let, který bylo možno uplatnit, byly-li splněny podmínky pro uplatnění absolutního trestu. Pro období let 1974-1989 se snížení počtu poprav dá vysvětlit zavedením těchto nových mimořádných trestů. Nehledě na to, že „sametová revoluce“ z října 1989 „otevřela cestu pro opravdovou reformu trestního práva“174.

171 Kay Tee : Trest smrti – ano nebo ne?, 2003. [online]. [cit. 2011-02-06]. Dostupné z:. 172 BESTOVÁ, C.: Trest smrti v německo-českém porovnání, s. 145. 173 tamtéž, s. 142. 174 tamtéž, s. 139.

71

3.4 Současná právní úprava Tato kapitola je zaměřena na současnou právní úpravu euthanasie, interrupce a trestu smrti detailněji a podává co možno nejaktuálnější popis uchopení zmíněných problematik v právním řádu České republiky. 3.4.1 Euthanasie Po listopadu 1989 se toto téma stalo velmi frekventovaným a bylo nutno stanovit dostatečnou ochranu před zneužitím nelegálního euthanasie. Takovou ochranou se myslí zejména pokus o formulaci právních norem, které by upravovaly podmínky vykonávání euthanasie v praxi. V návrhu nového znění trestního zákoníku, který byl předložen sněmovně v roce 2004, byla řešena otázka trestněprávního postihu euthanasie. Tato skutečnost je ustanovena v §118 návrhu zákona jako tzv. usmrcení na žádost. Toto ustanovení pokládá euthanasii jako usmrcení na žádost za trestný čin se všemi důsledky z toho plynoucími. Je tu přímo stanoveno, že „kdo ze soucitu usmrtí nevyléčitelně nemocnou osobu, která trpí somatickou nemocí, na její vážně míněnou a naléhavou žádost, bude potrestán odnětím svobody až na šest let“175. Tento návrh byl odmítnut s tím, že morálka naší společnosti ještě není natolik vyspělá, aby mohla být povolena jakási faktická beztrestnost euthanasie, kdy spodní hranice trestu není pevně stanovena a je tedy teoreticky možné, že případný trest nemusí být vůbec žádný. Dalším pokusem o právní úpravu euthanasie byl nedávný návrh zákona o „důstojné smrti“, předložený senátorkou Václavou Domšovou v roce 2008. V §1, odst. 1 tohoto návrhu se „důstojnou smrtí pro účely tohoto zákona rozumí ukončení života osoby (pacienta) na její vlastní žádost s vědomou, odbornou pomocí jiné osoby“176. V odst. 2 zmíněného paragrafu se „důstojnou smrtí rozumí rovněž úmyslné ukončení života osoby (pacienta) na její vlastní žádost jinou osobou, pokud není

175 Eutanázie v právním řádu ČR. Server epravo.cz. [online]. [cit. 2011-06-10]. Dostupné z: . 176

DOMŠOVÁ, V.: Návrh zákona o důstojné smrti. Senát parlamentu České republiky. [online]. [cit. 2011-06-12]. Dostupné z:

.

72

možné použít postup dle odst. 1“177. V důvodové zprávě k návrhu tohoto zákona je uvedeno, že „pro účely české právní úpravy byl zvolen koncept, který na první místo klade možnost, aby pacientovi, který se nachází ve zmíněném stavu trvalého fyzického nebo psychického utrpení, byla poskytnuta součinnost, resp. pomoc k tomu, aby si mohl důstojnou smrt vyvolat za odborné asistence sám. Teprve na druhém místě, pro osoby, které se nacházejí kromě jiného ve stavu nezměnitelného bezvědomí a o důstojnou smrt požádaly předem, stanoví návrh zákona eventualitu vyvolání důstojné smrti lékařem samotným“178. Ze všeho výše zmíněného tedy vyplývá, že přijetí tohoto zákona by v České republice legalizovalo současně jak aktivní euthanasii, tak asistovanou sebevraždu. I přestože se může zdát, že cílem zmiňovaného návrhu je vnést určitá jasně daná pravidla do této kontroverzní oblasti, návrh byl zamítnut hned z několika důvodů: o je v rozporu se základním právem na život o společnost není na uzákonění euthanasie připravena o předloha by legalizovala vědomé zabíjení o návrh se nezabývá hrozbou zneužití. I navzdory tomu, že tento zákon nebyl schválen, přinesl minimálně jedno pozitivum - v České republice to byl výrazný impuls k otevření diskuse o euthanasii. Zda tyto diskuse v budoucnu konečně přinesou konkrétní právní řešení euthanasie, ukáže teprve čas. Právní řád České republiky tedy stále euthanasii nepřipouští, a to v souladu s Evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, která uvádí, že „nikdo nesmí být úmyslně zbaven života“179. V nynějším trestním právu České republiky je euthanasie kvalifikována jako trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.: „Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.“180 Lékaři v naší republice většinou s euthanasií nesouhlasí. Snaží se pro trpící nemocné dělat z hlediska tlumení bolestí podstatně více, poněvadž mají k dispozici

177

DOMŠOVÁ, V.: Návrh zákona o důstojné smrti. Senát parlamentu České republiky. [online]. [cit. 2011-06-12]. Dostupné z:

. 178 tamtéž. 179 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod. [online]. [cit. 2011-06-10]. Dostupné z: 180 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Právní stav ke dni 15. srpna 2010. C. H. BECK. s. 29.

73

účinnější analgetika, než měli v minulých letech.181 Navíc zde neexistuje jistota, která by odstranila možnost zneužití euthanasie.

3.4.2 Novelizace interrupčního zákona Po roce 1989 došlo s ohledem na nepříznivý populační vývoj a výrazně stárnoucí populaci k obsáhlé diskusi o interrupčním zákonu. Významná byla především negativní stanoviska věřících občanů. Klíčovým úmyslem zamýšlené novelizace interrupčního zákona bylo použití výstižnějšího označení, to jest ukončení těhotenství. Začaly vznikat dvě odlišné varianty návrhu novelizovaného zákona – český s důrazem na liberalismus a slovenský s důrazem na určitou formu restrikce.182 Se změnou režimu došlo k výraznému obratu k lepšímu. „V roce 2004 klesl počet interrupcí oproti roku 1989 o 75%“183. Dosaženo toho bylo výrazným zvýšením užívání moderní antikoncepce a osvětou v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví. Cílem je tedy dosáhnout toho, aby interrupce byla pouze pojistkou při selhání antikoncepce nebo když žena otěhotní násilným trestným činem. I současná doba se nese ve znamení snižování počtu interrupcí a zvyšování počtu žen užívajících moderní antikoncepci. Ve stanovisku České gynekologicko-porodnické společnosti z roku 1991 se praví, že „má být nadále ponecháno na ženě samé, jak se v případě nechtěného těhotenství rozhodne, zda možnosti zákona využije či ne. Ženy, které těhotenství chtějí, nikdo nemůže nutit toto těhotenství ukončit, pokud je to v rozporu s jejich svědomím“184. Ze stanoviska Světové zdravotnické organizace plyne potřeba „chránit a posilovat zdraví reprodukční a zdraví sexuální jako součást zdraví vůbec“185. Stanovisko ze sjezdu Mezinárodní federace plánovaného rodičovství (IPPF) v Paříži v roce 1990 bylo vyjádřeno ve čtyřech zásadách: společnost musí podniknout všechno, aby se zabránilo neplánovanému těhotenství; legální interrupce jako řešení nežádoucí gravidity má být všeobecně a snadno dostupná; interrupce je třeba

181 KOŘENEK, J.: Lékařská etika, s. 168. 182 HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, s. 96. 183 BAHOUNEK, T. J. – FUKALOVÁ, D. – MAN, V. – SCHELLEOVÁ, I. – SCHELLE, K. – ŠRÁČEK, J.: Čtyři pohledy na interrupci, s. 17. 184 HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, s. 96. 185 tamtéž.

74

provádět co nejdříve a v tomto směru má být vedena zdravotní výchova obyvatelstva a organizace zdravotní péče; k ženám, u kterých je potřebné pozdní ukončení těhotenství, má společnost přistupovat citlivě a s veškerou péčí. Na rozdíl od mezinárodních dokumentů, které chrání lidský život a vycházejí přitom z pojetí, že lidský život začíná narozením, v Listině základních práv a svobod je doslova uvedeno, že „lidský život je hoden ochrany již před narozením“. Ustanovení citovaného čl. 6, odst. 1 Listiny vyjadřuje úctu k lidskému životu, přičemž pojem lidský život před narozením je ztotožňován s pojmem živý plod. Z tohoto znění však samozřejmě „nelze dovodit absolutní ústavněprávní zákaz umělého přerušení těhotenství ani z něj nevyplývá právní závazek k zákazu umělého přerušení těhotenství“186. Na druhou stranu by toto ústavní zakotvení mohlo sloužit jako jeden z podstatných argumentů pro legalizaci interrupce. Možnost ukončit nechtěné těhotenství interrupcí na žádost těhotné ženy je v České republice dána zákonem. Současná právní úprava umělého přerušení těhotenství je obsažena v zákoně č. 66/1986 Sb. (platným od 1. ledna 1987) a vyhlášce č. 75/1986 Sb., která jej provádí (viz. 3.3.1). Tato úprava připouští možnost zbavení živého lidského plodu práva na život v rámci jednání v krajní nouzi, v rámci podmínek beztrestnosti těhotných žen za umělé přerušení těhotenství a v rámci dovoleného umělého přerušení těhotenství podle zákona ČNR č. 66/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tato úprava je však již značně překonaná a většina ustanovení v ní jsou zcela nerealizovatelná. Je tedy s podivem, že zákonodárci a Ministerstvo zdravotnictví této legislativní úpravě nevěnuje potřebnou pozornost. 3.4.3 Zrušení absolutního trestu Novela trestního zákona č. 175/1990 Sb., jejíž hlavní snahou byla dekriminalizace a změna systému sankcí, měla pro otázku trestu smrti rozhodující význam – trest smrti byl úplně zrušen. Po nabytí účinnosti tohoto zákona dnem 1. července 1990 se Česká a slovenská federativní republika připojila k dalším státům, které odstranily tento způsob trestu de facto i de iure187. Výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody od patnácti do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na 186 BAHOUNEK, T. J. – FUKALOVÁ, D. – MAN, V. – SCHELLEOVÁ, I. – SCHELLE, K. – ŠRÁČEK, J.: Čtyři pohledy na interrupci, s. 23. 187 LIŠKA, O.: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989, s. 12.

75

doživotí. Zrušení trestu smrti tímto zákonem je v souladu s článkem 6 (odst. 3) Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky a která absolutní trest výslovně zakazuje, a s článkem 1 Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána.

76

4 Úvahy de lege ferenda Euthanasie je v dnešní moderní společnosti předmětem trvalých diskusí. V užším kontextu na ni lze pohlížet ze dvou perspektiv – vůle jedince a právní odpovědnost lékařů. Mělo by být lékaři dáno právo někoho zabít, i když je to na přání pacienta? Zastánci euthanasie opírají svá mínění o svobodnou vůli jedince a jeho osobní přání netrápit se již déle nesnesitelnými bolestmi a zemřít. Zde se však záležitost dostává do dalšího sporného bodu – není snadné přesvědčit se o tom, do jaké míry je pacient schopen nezávisle se rozhodnout. Pokud by u nás byla euthanasie legalizována, je jistě oprávněné obávat se jejího zneužití. S tím souvisí právní odpovědnost lékaře, který by měl v případě uzákonění euthanasie moc nad životy svých pacientů. Bylo by tedy třeba věnovat zvýšenou pozornost i pečlivé úpravě této problematiky. Přesto se domnívám, že při splnění určitých přísně daných podmínek by se euthanasie mohla stát přípustnou i v naší zemi. Jako nejnutnější předpoklad (kromě přání samotného pacienta) pro případné provedení euthanasie bych navrhla splnění kritéria posouzení zdravotního stavu pacienta ještě minimálně dvěma nezávislými lékaři. Pokud toto kritérium nebude dodrženo, bylo by možno považovat euthanasii za trestný čin a obvinit lékaře z jejího zneužití. Srovnání s euthanasií může poskytnout interrupce. Při umělém přerušení těhotenství jde o život dosud nenarozeného dítěte, které nemá možnost se jakkoliv vyjádřit. Na opačné straně stojí právo ženy svobodně se rozhodnout, zda si dítě ponechá či nikoli. Nelze jednoznačně říci, které stanovisko je špatné a které správné. Myslím si, že právní úprava umělého přerušení těhotenství by měla zohledňovat jak právo nenarozeného dítěte, tak právo těhotné ženy. Mluví-li se o právu na život jakožto základním lidském právu vycházejícím z Listiny základních práv a svobod, přikláním se k názoru, že počaté dítě má právo se narodit. Rozhodneme-li se však uchopit toto téma z hlediska volby těhotné ženy, která byla například obětí znásilnění, nebo jejíž dítě by se mělo narodit s těžkým fyzickým či psychickým postižením, měli by interrupci pokládat za přípustnou (ve smyslu přiznat ženě právo rozhodnout se) i někteří její vyhranění odpůrci. Co se trestu smrti týče, je zřejmé, že velmi podstatným argumentem pro jeho zrušení je především to, že právo někdy není spolehlivé a nikdo si zpravidla většinou nemůže být stoprocentně jist, že odsouzený pachatel je skutečným 77

viníkem. Podle historických dokladů bylo na smrt posláno již příliš mnoho nevinných lidí. Smrt se nedá vrátit a pokud bylo již tolik rozsudků vykonáno nespravedlivě, měl by to být pro státy, které stále tento trest uplatňují (viz Příloha č. 1), jen další podnět k tomu, aby se začaly ubírat cestou vedoucí k jeho úplnému zrušení. Je nezbytné si uvědomit, že trest smrti není jediným prostředkem, který je možné uplatnit jako prevence proti zločinu. Státy jako je Čína a USA by měly alespoň projevit snahu využívat alternativních trestů, pokud existují. Takovou variantou je u nás trest odnětí svobody. Já osobně považuji tento trest za pokrokový v tom slova smyslu, že je zločinci dána alespoň nějaká, i přestože ve většině případů neúspěšná, možnost nápravy. Trest smrti takovou eventualitu nenabízí. Otázkou však stále zůstává, zda je trest odnětí svobody dostatečnou alternativou k trestu smrti zejména pro obviněné z trestných činů spáchaných na dětech. Ve všech zemích světa by měly být zavedeny jasné a jednoduché zákony. Pokud tyto zákony nebudou splňovat své funkce, je to zřejmý impuls pro jejich reformu. Tresty by měly být ukládány spravedlivě a pokud se v některém případu projeví jen malá pochybnost, mělo by ihned dojít k jeho přezkoumání.

78

5 Závěr Diplomová práce byla věnována tématu vybraných aspektů problematiky práva na život. K ověření hypotéz, a tím i splnění cíle práce, byly zvoleny metody popisu a komparace. První hypotéza byla ověřena pomocí popisu zakotvení ochrany lidských práv v právním řádu České republiky a jeho komparace s dokumenty na mezinárodní úrovni, Evropskou unii nevyjímaje. Jak je zřejmé z kapitoly 1.1, ochrana lidských práv je opravdu realizována hned na několika úrovních. Nejstarší zakotvení lidských práv lze sledovat na mezinárodní úrovni – Charta OSN, Všeobecná deklarace lidských práv. Dalším, regionálním, stupněm ochrany lidských práv je zejména Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, jíž je Česká republika vázána. V rámci samotné České republiky nelze opomenout zmínit Listinu základních práv a svobod, na níž je možné se odvolat v případech, kdy jedinec cítí, že jsou porušována jeho práva formulovaná v tomto dokumentu. Těmto právům je poskytována ochrana hmotně právní i procesně právní. Hypotézu druhou se podařilo potvrdit na základě charakteristik problematických otázek. Všechny aspekty mají, jak bylo prokázáno, jedno společné – porušování práva na život. Zatímco odpůrci trestu smrti kladou do popředí riziko justičních omylů, proti euthanasii vystupuje v případě legalizace argument možnosti jejího zneužití. Srovnáme-li navíc problematiku interrupce s euthanasií, kde tvoří souhlas či dokonce žádost pacienta nedílnou a nezbytnou podmínku pro její vykonání, je třeba si uvědomit, že při umělém přerušení těhotenství jde o život dosud nenarozeného člověka, jemuž není dána možnost se jakkoli vyjádřit. Co se týče rozvoje lidské společnosti, otázky euthanasie, interrupce a trestu smrti nelze připisovat pouze minulosti a domnívat se, že jsou to aspekty již dávno vyřešené a v dnešním světě jim tedy není třeba věnovat pozornost. Právě naopak, tato kontroverzní témata nezřídka vstupují do diskusí i v současné moderní vyspělé společnosti. Potvrzení třetí hypotézy vychází ze srovnání právní úpravy jednotlivých aspektů ve zvolených zemích. Je zřejmé, že v závislosti na typu právní kultury se přístup vybraných subjektů liší. Právní úprava euthanasie a asistované sebevraždy je 79

v některých zemích světa velmi liberální (Holandsko), v jiných naopak striktní (Německo, USA). Diskuse o interrupci hraje významnou roli v těch zemích světa, kde má značný vliv náboženství (Polsko). V USA je legalizace interrupce spojena s jedním z nejkontroverznějších rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na trest smrti je dnes ve většině zemí světa poukazováno jako na porušování základních lidských práv. To se projevuje zejména úsilím přimět státy, které absolutní trest stále uplatňují, aby jej zrušily. I přes toto snažení je hrdelní trest stále užíván jako absolutní trest ve dvou nejpočetnějších zemích světa (Čína, USA). I přes tuto skutečnost je možné konstatovat, že celosvětový vývoj zcela jasně směřuje k abolici absolutního trestu. Část třetí hypotézy hovořící o mezinárodních úmluvách však nebyla úplně potvrzena. Právní úprava trestu smrti v jednotlivých zemích vychází z mezinárodních úmluv o ochraně lidských práv, kterými jsou konkrétní země vázány. Problematice euthanasie a interrupce však není věnována potřebná pozornost. Čtvrtá hypotéza byla prokazována pomocí popisu vývoje právní úpravy v České republice. Euthanasie a interrupce jsou moderní fenomény, na které se v naší zemi začal klást důraz zejména ve 2. polovině 20. století. Zatímco právní úpravě trestu smrti je zákonodárci přikládána zvýšená pozornost již od vzniku samostatného Československa a historický vývoj, zejména po druhé světové válce, směřoval k jeho úplnému zrušení v roce 1990. Pokud je řeč o euthanasii, ta představuje pro právníky i lékaře téma velmi rozporuplné. V České republice byly nedávno podány dva návrhy na její úpravu. Ani jeden však nebyl schválen. Současná právní úprava umělého přerušení těhotenství je obsažena v zákoně č. 66/1986 Sb. (platným od 1. ledna 1987) a vyhlášce č. 75/1986 Sb., která jej provádí. Tato legislativní úprava interrupce je však již značně zastaralá a proto je třeba, aby byla co nejdříve novelizována. Právo na život nelze považovat za samozřejmost. Tato diplomová práce to jasně dokazuje. Přestože si to mnohdy neuvědomujeme, toto právo bylo a je porušováno, ať už je toto tvrzení vyvozeno z faktu uplatňování trestu smrti v některých zemích světa; možnosti lékaře ukončit život nevyléčitelně nemocného pacienta na jeho vlastní žádost; nebo problematiky toho, kdo dává ženě právo vzít nenarozenému dítěti život.

80

Použitá literatura [1] Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod. Úplné Znění. Sagit, podle stavu k 1.12. 2001. 174 s. ISBN 80-7208-276-0. [2] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Právní stav ke dni 15. srpna 2010. C. H. BECK. s. 29. [3] BAHOUNEK, T. J. – FUKALOVÁ, D. – MAN, V. – SCHELLEOVÁ, I. – SCHELLE, K. – ŠRÁČEK, J.: Čtyři pohledy na interrupci. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, 2007. 102 s. ISBN 978-80-87071-09-0. [4] BARRING, L.: Trest smrti v dějinách lidstva. Praha: Naše vojsko, 2008. 166 s. ISBN 978-80-206-0975-0. [5] BESTOVÁ, C.: Trest smrti v německo-českém porovnání. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1996. 177 s. ISBN 80-85765-56-X. [6] BLACK, H. C.: Blackův právnický slovník. 1. svazek. 6. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1993. 767 s. ISBN 80-85605-23-6. [7] BLAHOŽ, J. – KLÍMA, K. – SKÁLA, J.: Ústavní právo Evropské unie. 1. vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003. 939 s. ISBN 80-86473-48-1. [8] CAWTHORNE, N.: Nejznámější veřejné popravy v dějinách. 1. vydání. FrýdekMístek: Alpress, 2009. 293 s. ISBN 978-80-7362-711-9. [9] CÍSAŘOVÁ, D. – SOVOVÁ,O.: Trestní právo a zdravotnictví. 1. vydání. Praha: Orac, 2000. 184 s. ISBN 80-86199-09-6. [10] FULLER, L., L. Morálka Práva. 1. vydání. Praha : OIKOYMENH, 1998. 230 s. ISBN 80-86005-65-8. [11] GERLOCH, A. Teorie práva. 1. vydání. Dobrá Voda u Pelhřimova : Aleš Čeněk, 2000. 224 s. ISBN 80-86473-01-5. [12] HANUŠ, J. (ed.) Lidská práva – nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. 1. vydání. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 136 s. ISBN 80-85959-86-0. [13] HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: Galén, 1997. 192 s. ISBN 80-85824-54-X. [14] HAŠKOVCOVÁ, H.: Rub života-Líc smrti. 1. vydání. Praha: Orbis, 1975. s. 76-83.

81

[15] CHMEL, L.: Nejslavnější popravy. 1. vydání. Praha: Petrklíč, 2004. 171 s. ISBN 80-7229-107-6. [16] KLIMEŠ, L.: Slovník cizích slov. 2. rozšířené a upravené vydání. Praha: SPN, 2005. 821 s. ISBN 80-7235-272-5. [17] KOŘENEK, J.: Lékařská etika. 1. vydání. Praha: Triton, 2002. 275 s. ISBN 807254-235-4. [18] LIŠKA, O.: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. 2., opravené a rozšířené vydání. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 294 s. ISBN 80-86621-09-X. [19] LYONS, L.: Historie trestu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Svojtka&Co., 2004. 187 s. ISBN 80-7352-021-4. [20] MADAR, Z.: Slovník českého práva. I., II. díl. Praha: Linde, 1995. ISBN 8085647-62-1. [21] MALÝ, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde, 1997. 572 s. [22] MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 1998. 405 s. ISBN 80-81682-05-3. [23] MUNZAROVÁ, M.: Eutanazie, nebo paliativní péče? 1. vydání. Praha: Grada, 2005. 108 s. ISBN 80-247-1025-0. [24] POLLARD, B.: Eutanazie - ano či ne? 1. vydání. Praha: Dita, 1996. 202 s. ISBN 80-85926-07-5. [25] ŠEVČÍK, V. Právo a ústavnost v České republice. 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2002. 360 s. ISBN 80-86-432-14-9. [26] ŠTURMA, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. 2. doplněné vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. 144 s. ISBN 80-7179-3981.

Použité časopisy a periodika •

PEJCHALOVÁ-GRUNWALDOVÁ: K problematice dekretů prezidenta republiky ve vazbě na Lisabonskou smlouvu. Právní rozhledy, ročník 17, číslo 8 (2009). s. 267–272.

82

Použité internetové zdroje •

Všeobecná deklarace lidských práv. [online]. [cit. 2011-03-23]. Dostupné z: .

•

Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. [online]. [cit. 2011-03-05]. Dostupné z: .

•

Charta základních práv Evropské unie. [online]. [cit. 2011-05-23]. Dostupné z: .

•

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. [online]. [cit. 2011-0127]. Dostupné z: .

•

Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech. [online].

[cit.

2011-05-23].

Dostupné

z:

. •

Sdělení č. 209/1992 Sb. Federálního ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. [online]. [cit. 2011-04-17]. Dostupné z: .

•

Smlouva o Evropské unii. [online]. [cit. 2011-04-19]. Dostupné z: .

•

Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království. [online]. [cit. 2011-04-19]. Dostupné z:


lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2007:306:0156:0157:CS: PDF>. •

Zákon ČNR č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. [online]. [cit. 2011-05-25].

Dostupné

z:

. •

Vyhláška ministerstva zdravotnictví české socialistické republiky, kterou se provádí zákon české národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství.

[online].

[cit. 83

2011-05-25].

Dostupné

z:

. •

TRESTNÍ ZÁKON ze dne 12. července 1950. [online]. [cit. 2011-05-25]. Dostupné

z:

. •

Deklarace práv počatého dítěte. [online]. [cit. 2011-05-25]. Dostupné z: .

•

Deklarace

práv

dítěte.

[online].

[cit.

2011-05-25]

Dostupné

z:

. •

Úmluva o právech dítěte. [online]. [cit. 2011-05-25] Dostupné z: .

•

DOMŠOVÁ, V.: Návrh zákona o důstojné smrti. Senát parlamentu České republiky.

[online].

[cit.

2011-06-12].

Dostupné

z:

. •

Lidská práva. Europa – Portál Evropské Unie. [online]. Last modified 13 January

2011.

[cit.

2011-03-05].

Dostupné

z:

. •

Evropský soud pro lidská práva. Rada Evropy. [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupné

z:

. •

Soudní dvůr. Europa – Portál Evropské unie. [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: .

•

Evropský veřejný ochránce práv. [online]. [cit. 2011-03-10]. Dostupné z: .

•

Charta

OSN.

[online].

[cit.

2011-03-05].

Dostupné

z:

<www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu>. •

Lidská práva v datech. Internetový portál Informačního centra OSN v Praze. [online].

[cit.

2011-03-08].

Dostupné

<www.osn.cz/zpravodsjstvi/zpravy/zprava.php?id=543>. 84

z:

•

Trest smrti. Iuridictum. [online]. Last modified 9 November 2006. [cit. 201101-27]. Dostupné z: .

•

The Death Penalty in 2009. Amnesty International. [online]. [cit. 2011-01-30]. Dostupné z: . Anglický originál. Vlastní překlad.

•

Death Sentences and Executions in 2010. Amnesty International. [online]. 28 March

2011.

[cit.

2011-04-02].

Dostupné

z:



Anglický

originál.

Vlastní překlad. •

Abolish the Death Penalty. Amnesty International. [online]. [cit. 2011-01-30]. Dostupné z: . Anglický originál. Vlastní překlad.

•

Trest smrti. Wikipedia. [online]. Last modified 20 October 2009. [cit. 200910-25]. Dostupné z: .

•

Trest smrti v Číně. Sinaxis, s.r.o. [online]. 24 January 2009. [cit. 2011-04-17]. Dostupné z: .

•

Čína omezila zločiny, za které je trest smrti. Server ČT24. [online]. 25 February

2011.

[cit.

2011-04-17].

Dostupné

z:

. •

Přístup Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Portál MZV ČR. Published 12 April 2011. [online]. [cit. 2011-04-19]. Dostupné

z:

. •

Kay Tee: Trest smrti – ano nebo ne?, 2003. [online]. [cit. 2011-02-06]. Dostupné z:.

•

Amnesty: Iran executions send a chilling message. Death Penalty News. [online].

[cit.

2011-05-22].

Dostupné

.

85

z:

•

Facts about the death penalty. Death Penalty Information Center. [online]. Updated

20th

May

2011.

[cit.

2011-05-22].

.

Dostupné

z:

Anglický

originál. Vlastní překlad. •

Reprodukční práva žen. Gender Studies. Genderový balíček 2/2005. [online]. [cit. 2011-06-02]. Dostupné z: .

•

HANUSKOVÁ, G.: Německý soud „povolil“ eutanázii. Zpravodajský server Lidových novin. Published 25 June 2010. [online]. [cit. 2011-06-10]. Dostupné

z:


rozhodujici-je-prani-pacienta-pu5/ln_zahranici.asp?c=A100625_151500_ln_zahranici_gaa>. •

Eutanázie v právním řádu ČR. Server epravo.cz. [online]. [cit. 2011-06-10]. Dostupné z: .

86

Seznam příloh Příloha č. 1 Seznam států uplatňujících a uznávajících trest smrti Příloha č. 2 Death Penalty World Map Příloha č. 3 Země s nejvyšším počtem poprav – aktuální stav k roku 2009 Země s nejvyšším počtem poprav – aktuální stav k roku 2010 Příloha č. 4 Státy USA uznávající trest smrti

87

Přílohy Příloha č. 1 Seznam států uplatňujících a uznávajících trest smrti188 Více než dvě třetiny zemí z celého světa již zrušily trest smrti jak z hlediska právního zakotvení, tak z hlediska praxe. Zde je podle informací Amnesty International – dobrovolného hnutí lidí z celého světa, kterým není lhostejné porušování lidských práv a chtějí se mu postavit – uveden výčet zemí světa, které:  uznávají trest smrti jako prostředek trestu a aktivně ho používají  trest smrti zavrhly, nebo ho uznávají pouze ve výjimečných situacích  uznávají trest smrti jako prostředek trestu, ale nepraktikují ho  zrušili trest smrti pro všechny trestné činy Následující seznam je aktuální k 31. 12. 2010.

A) RETENTIONOST (Státy, které uznávají trest smrti jako prostředek trestu a aktivně ho používají) Afghánistán, Antigua and Barbuda Bahamy, Bahrajn, Bangladéš, Barbados, Bělorusko, Belize, Botswana Čad, Čína Demokratická republika Kongo, Dominika Egypt, , Etiopie Guatemala, Guinea, Guyana Indie, Indonésie, Irán, Irák Jamaica, Japonsko, Jemen, Jordánsko Katar, Kuba, Komory, Kuvajt Libanon, Lesotho, Libye Malajsie, Mongolsko Nigérie Omán Pákistán, Palestinian Autority 188

Death Sentences

And Executions in

2010. Amnesty

International. [online]. 28 March 2011. [cit. 2011-04-02].

.

88

Dostupné z:

Rovníková Guinea Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincent a Grenadiny, Saudská Arábie, Severní Korea, Sierra Leone, Singapur, Somálsko, Spojené Arabské Emiráty, Spojené státy americké, Súdán, Sýrie Taiwan, Thajsko, Trinidad a Tobago Uganda Vietnam Zimbabwe

B) ABOLITIONIST FOR ORDINARY CRIMES ONLY (Státy, které trest smrti zavrhly, nebo ho uznávají pouze ve výjimečných situacích) Bolívie, Brazílie Chile El Salvador Fidži Izrael Kazachstán Lotyšsko Peru

C) ABOLITIONOST IN PRACTICE (Státy, které uznávají trest smrti jako prostředek trestu, ale nepraktikují ho) Alžírsko Benin, Brunej, Burkina Faso Eritrea Gambie, Ghana, Grenada Jižní Korea Kamerun, Keňa, Kongo Laos, Libérie Madagaskar, Malawi, Maledivy, Mali, Mauretánie, Maroko, Myanmar Nauru, Niger Papua Nová Guinea Rusko Středoafrická republika, Srí Lanka, Surinam, Svazijsko 89

Tádžikistán, Tanzánie, Tonga, Tunisko Zambie

D) ABOLITIONIST FOR ALL CRIMES (Státy, které zrušily trest smrti pro všechny trestné činy) Albánie, Andorra, Angola, Argentina, Arménie, Austrálie, Ázerbajdžán Belgie, Bhútán, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Burundi Cook Islands, Cote D'Ivoire Česká republika Dánsko, Džibuti,Dominikánská Republika Ekvádor, Estonsko Filipíny, Finsko, Francie Gabon, Georgie, Guinea-Bissau Haiti, Holy See, Honduras Chorvatsko Island, Irsko, Itálie Jihoafrická republika Kambodža, Kanada, Kapverdy, Kiribati, Kolumbie, Kostarika, Kypr, Kyrgyzstán Lichtenštejnsko, Litva, Lucembursko Maďarsko,

Makedonie,

Malta,

Marshallovy

ostrovy,

Mauritius,

Mexiko,

Mikronésie, Moldavsko, Monako, Montenegro, Mozambik Namibie, Německo, Nepál, Nizozemsko, Nikaragua, Niue, Norsko, Nový Zéland Palau, Panama, Paraguay, Polsko, Portugalsko Rakousko, Rumunsko, Rwanda Řecko San Marino, Samoa, Slovensko, Slovinsko, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Senegal, Srbsko (včetně Kosova), Seychely Šalamounovy ostrovy, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko Timor-Leste, Togo, Turecko, Turkmenistán, Tuvalu Ukrajina, Uruguay, Uzbekistán Spojené království Velké Británie Vanuatau, Venezuela

90

Příloha č. 2 Death Penalty World Map189 Trest smrti ve světě (2009):

zrušen pro všechny delikty

zrušen pro zločiny nespáchané za speciálních okolností (válečný stav)

zrušen v praxi

uplatňován za některé trestné činy

189 Trest smrti. Wikipedie [online]. [cit. 2011-03-02]. Dostupné z: .

91

Příloha č. 3 Země s nejvyšším počtem poprav – aktuální stav k roku 2009190

190

Amnesty:

Iran

executions

send

a

chilling

message.

Death

.

92

Penalty

News.

[online].

[cit.

2011-05-22].

Dostupné

z:

Země s nejvyšším počtem poprav – aktuální stav k roku 2010191

Příloha č. 4 Státy USA uznávající trest smrti192 Alabama

Florida

Maryland

North Carolina Tennessee

Arizona

Georgia

Mississippi

Ohio

Texas

Arkansas

Idaho

Missouri

Oklahoma

Utah

California

Indiana

Montana

Oregon

Virginia

Colorado

Kansas

Nebraska

Pennsylvania

Washington

Connecticut Kentucky Nevada Delaware

191

Death

Sentences

South Carolina Wyoming

Louisiana New Hampshire South Dakota

and

Executions

in

2010.

Amnesty

International.

[online].

28

March

2011

[cit.

2011-04-02].

Dostupné

z:

. 192 Facts about the death penalty. Death Penalty Information Center. [online]. Updated 20th May 2011. [cit. 2011-05-22]. Dostupné z: .

93