Laboratorní práce 8
SAVCI Teorie: Spojujících znaků savců je několik, ten základní představuje schopnost krmit svá mláďata (kojit) výměšky speciálních kožních orgánů – mléčných žláz. Mezi další znaky patří: teplokrevnost (36 – 40 C), osrstění (vyjma kytovců a několika dalších), vysoký rozvoj a diferenciace nervové soustavy a rození živých mláďat, která se vyvíjejí v těle matky (vyjma vejcorodých savců). Tři sluchové kůstky (kladívko, kovadlinka, třmínek), dva týlní hrboly, 7 krčních obratlů a spodní čelist tvořená jednou kostí, chrup savců rozdělen na řezáky, špičáky, zuby třenové a stoličky. V současné době známe cca 5500 druhů savců, ale stále se objevují noví. Savci se vyvinuli ve druhohorách z plazům podobných živočichů větve Synapsida. Základní tělní stavba savců je podobná, ale velikost i tvar těla je rozmanitý a závislý na prostředí, ve kterém se savec pohybuje, proto savce rozdělujeme na: pozemní, podzemní, vodní a létající. TĚLNÍ POKRYV Pokožka savců silně rohovatí a obsahuje mnoho kožních derivátů, Nejvýznamnější jsou kožní žlázy a přídatné kožní orgány. Nejvíce žláz je potních a mazových. Jejichž přeměnou vznikly i žlázy pachové a mléčné. Z kožních orgánů jsou důležité: drápy, nehty, kopyta, rohy a především srst. Srst představuje termoregulační vrstvu savců. Je složená z několika typů chlupů (Kratší a jemnější chlupy udržují stálou teplotu a tvoří podsadu. Delší pesíky obsahují barvivo a zajišťují zbarvení srsti. Hmatové chlupy – slouží jako mechanoreceptory, největší množství jich je na hlavě a pomáhají při orientaci v prostoru za tmy). Chlupy se druhotně mohou přeměnit v bodliny (dikobraz), ostny (ježek), šupiny (luskouni) a krunýře (nosorožci) či zcela vymizet (kytovci). DÝCHACÍ A OBĚHOVÁ SOUSTAVA Dýchacím orgánem jsou plíce, které zajišťují okysličování krve. Dýchání zajišťují dýchací svaly (mezižeberní a bránice). Oběhová soustava je uzavřená s dokonale čtyřdílným srdcem. Červené krvinky obsahují krevní barvivo hemoglobin a jsou bezjaderné. ROZMNOŽOVÁNÍ Savci jsou odděleného pohlaví s občasnou pohlavní dvojtvárností (dimorfismem - velikost, osvalení, parohy, zbarvení atd.) Savci disponují kopulačními orgány – penis samců a vagína samic. Oplození je vždy vnitřní. Naprostá většina savců rodí živá mláďata, která jsou po
narození krmena mateřským mlékem. Plod se vyvíjí v těle samice (v děloze), kde ho chrání zárodečné obaly a je vyživován prostřednictvím placenty. Vejcorodí savci snáší a zahřívají vejce jako ptáci. (ježura, ptakopysk). NERVOVÝ SYSTÉM Mohutný rozvoj koncového mozku, zejména kůry na povrchu hemisfér, souvisí rozvojem složité nervové činnosti a chování savců. Ze smyslových orgánů mají klíčové postavení: čich, zrak, sluch a hmat. Čich není vyvinut u kytovců. Hmyzožravci, šelmy a kopytníci mají zachován Jakobsonův orgán. Šelmy a sudokopytníci mají v oku za sítnicí vrstvu tapetum lucidum, která odráží světlo a zlepšuje vidění za šera – těmto zvířatům v noci při osvětlení svítí oči. Kytovci a letouni mají schopnost echolokace (orientace v prostoru prostřednictvím ultrazvuku). SYSTÉM SAVCŮ
Standardní učebnicová klasifikace (podle abecedy) hlodavci hmyzožravci chobotnatci kytovci letouni lichokopytníci primáti ptakořitní sudokopytníci šelmy vačnatci zajícovci Řád: HLODAVCI Charakteristickým znakem všech hlodavců jsou zuby. Přední řezáky jsou přeměněny v hlodáky, zatímco špičáky chybí úplně. Hlodáky rostou celoživotně. Přední strana je pokrytá tvrdou sklovinou, ale a zadní strana se snadno obrušuje díky mnohem měkčí zubovině. Proto si zuby udržují stále ostrou hranu. Většina hlodavců je býložravá, popřípadě všežravá. Druhově nejbohatší a celosvětově nejúspěšnější skupina savců vděčí za své rozšíření hned několika vlastnostem. Hlodavci jsou poměrně drobní – většina z nich váží do 150g a tak se snadno přizpůsobují mikrobiotopům a lehce adaptují na evoluční změny. Důležitá je pro jejich rozšíření také vysoká plodnost, krátká doba březosti i tělesného dospívání. Příhodné podmínky pak dokáží využít k masivnímu šíření. Nejrozšířenější zástupci hlodavců: Myš domácí a potkan obecný – kosmopolitní všežravé druhy hlodavců se rychle přizpůsobili lidským sídlům a dnes patří k evolučně nejúspěšnějším druhům vůbec.
Krysa obecná – oproti potkanům je mnohem vzácnější. Její ocas je chlupatý a delší než tělo. Ondatra pižmová – v ČR jeden z nejběžnějších pobřežních hlodavců. Do Evropy zavlečena ze S. Ameriky. Dříve lovena pro maso a kožešinu. Hraboš polní – v ČR nejrozšířenější hlodavec se od myši odlišuje drobnými boltci, krátkým ocáskem a býložravostí. Je krátkověký, dožívá se jen okolo 2 let. Pohlavní dospělosti dosahují samičky již 13. den od narození (po 35 dnech od vzniku zygoty!) Křeček polní – patří mezi velké hlodavce (až 600g). Staví si nory a v podzemí buduje také spižírny. V ČR vzácný a chráněný. Znovu se začíná vracet do nížin. Sysel obecný – je příbuzný veverkám, ale žije v podzemí. V ČR kriticky ohrožen. V oblasti malé Asie ještě běžný.
Veverka obecná – v ČR chráněný na stromech žijící hlodavec. Příležitostný všežravec je mimořádně aktivní a hbitý. Dobře se adaptoval na přítomnost člověka – především v Británii. Norník rudý – má variabilní zbarvení. Představuje typického všežravého zástupce myšovitých savců v lesních ekosystémech. Nutrie říční – v ČR nepůvodní druh velkého hlodavce. Dříve hojně chována pro maso a srst. Hůře snáší silné mrazy. Hloubí si až 15 metrové nory v březích. Má plovací blány a výborně plave. Bobr evropský – žije stejně jako nutrie v blízkosti vody. Je to největší evropský hlodavec (až 25kg). Kácí stromy a staví si rozsáhlé hráze. Je celoročně aktivní. Výhradní býložravec se živí bylinnou vegetací, kořínky a v zimně především okusováním větviček vlhkomilných dřevin, které pokácí.
Dikobraz – patří mezi velké hlodavce tropických oblastí. Jeho srst se vyvinula v tuhé ostré až 50 cm dlouhé bodliny, které v rozčílení naježí a tím ho dokonale chrání před útokem predátorů. Kapybara – největší hlodavec na světě – váží až 80 kg. žije v tropických mokřadech j. Ameriky. Výborně plave a dokáže vydržet pod vodou až 10 minut. Ochočené kapybary jsou velmi přítulné a učenlivé. Činčila – dlouhověký hlodavec z oblasti J. Ameriky se dožívá až 22 let. Má krásnou mimořádně hebkou srst. Dnes chována především jako domácí mazlíček. Řád: HMYZOŽRAVCI Většinou sem patří drobní živočichové s protáhlou lebkou a malou mozkovnou. Mozek je jednoduše stavěný a má velké čichové laloky. Charakteristickým znakem řádu jsou drobné morfologicky nerozlišené špičaté zoubky. Většina hmyzožravců vyhledává potravu – hmyz, členovci, kroužkovci a drobní obratlovci - pomocí výborně vyvinutého čichu. Většina druhů je aktivních v noci. Ježek západní – srst ježků se přeměnila v tuhé a ostré bodliny. V ČR běžný všežravec dává přednost živočišné stravě před rostlinnou. V zimně upadá do zimního spánku, výborně plave, jeho úhlavním predátorem je výr velký, který se na lov ježků specializuje. Ježek východní je blízký východní j. západního, liší se hlavně areálem rozšíření. Krtek obecný – hloubí si nory v půdě, nejčastěji do hloubky 20 cm. Živí se především žížalami a půdním hmyzem. Uloví však i žáby nebo ještěrky. Denně spořádá tolik potravy, co sám váží. Půdu kypří a provzdušňuje. Rejsek obecný – drobný v ČR hojný hmyzožravec dosahuje hmotnosti jen 5 – 15 g. Je celoročně aktivní, loví pavouky, brouky, žížaly, ale nepohrdne ani mršinami, občas jsou známé případy kanibalismu. Denně sežere téměř tolik potravy, co sám váží, žrát musí každé 2 – 3 hodiny. Velmi teritoriální druh si agresivně střeží svůj prostor.
Řád: CHOBOTNATCI Dnes je tento, ve třetihorách velmi úspěšný řád zastoupen pouze třemi druhy velkých býložravých savců - slonem africkým, slonem pralesním a slonem indickým. Charakteristickými znaky jsou chobot a řezáky, které jsou prodloužené v kly (mohou měřit až 3m a vážit 100kg). Chobot slonů se vyvinul z horního rtu a nosu. Nozdry jsou umístěné na konci a doplňují je hmatové prstíky. Chobot je tvořen složitou strukturou mnoha svalů, které umožňují velmi přesný pohyb a dokonalé ovládání. Sloni chobot používají především k příjmu potravy a vody. Vodu do chobotu ale pouze nasají a pak si ji vstřikují do tlamy. Sloni patří mezi kopytníky, našlapují pouze na prsty, ale pro jejich hmotnost je pata vyztužená tukovým vazivem, takže to vypadá, jako by našlapovali celou plochou chodidla. Jejich silné kosti nemají kostní dřeň a jsou vevnitř zpevněné houbovitou kostí. Varlata samců zůstávají v dutině břišní a nesestupují do šourku. Slon africký – největší suchozemský savec. Váha až 12 tun, výška až 4 m v kohoutku. Dožívá se až 90 let. Většinu života (cca 2/3) tráví sloni sháněním
potravy, které spotřebuje cca 200kg denně. K tomu vypijí asi 130 l vody a vytvoří 180 kg trusu. Březost slonic trvá cca 22 měsíců, narozené slůně váží přibližně 110 kg. Matka ho kojí 2 roky, ale o mládě se stará a chrání ho až do věku 10 let. Sloni vytváří složité sociální vazby, pečují o nemocné a zraněné slony a truchlí nad smrtí členů svého stáda. Starší samci žijí samotářsky a ke stádu se připojují jen v době říje samic. Slon indický – je menší než jeho africký příbuzný, má také menší uši a konec chobotu je zakončen jen jedním prstíkem oproti dvěma prstíkům slona afrického. Jeho rozšíření sahá až do Nepálu, Bangladéše, Indočíny a na Srí Lanku. Řád: KYTOVCI Kytovci se před cca 50 miliony let vyvinuly z drobných suchozemských čtyřnožců, kteří se postupně adaptovali na život ve vodě. Zadní končetiny jim zakrněly, přední se přeměnili v ploutve. Tělo získalo aerodynamický vřetenovitý tvar. V průběhu svého vývoje rozdělili na dva podřády, čítající cca 80 druhů: Kosticovci - nemají zuby, z horní čelisti jim visí kostice – pláty, které slouží jako filtr na drobné mořské organismy – především mořské korýše souhrnně nazývané – kril. Ozubení - u nich se vyvinuly zuby, které jim slouží k lovu ryb, hlavonožců a dalších mořských živočichů. Kytovcům druhotně jim vymizela srst, tělo je pokryto silnou izolační vrstvou tuku. Obrovská velikost některých druhů je dána adaptací na vodní prostředí, které je ve velikosti neomezovalo, ať už vztlakem vody, nebo dostatečnými zdroji potravy. Mozek kytovců je největší v celé živočišné říši (až 9 kg u vorvaňů), svým rozvojem se u delfínů vyrovnává mozku primátů. Kytovci patří mezi vynikající plavce. Plejtváci dosahují rychlosti až 65 km/h. Velryby se také dobře potápějí – vorvani až do hloubky 2000 m na dobu 60 – 80 minut. K orientaci v oceánech a vyhledávání kořisti jim slouží ultrazvuk. K dorozumívání používají širokou škálu zvuků. Čich u kytovců postupně téměř vymizel, ale chuť a hmat jsou vyvinuty dobře. Kůže zaznamenává proudění vody i změny jejího tlaku. Rozmnožování kytovců probíhá jako i u jiných savců, ale zevní pohlavní orgány nejsou téměř vůbec patrné. Proto se samci od samic dají jen špatně odlišit. Milostné hry kytovců jsou doprovázeny vzájemným třením a hlazením. Březost samic trvá cca 10 – 12 měsíců. Mládě se po narození musí nadechnout a tak ho matka vystrkuje nad hladinu. Kytovci rostou cca 20, někdy až 40 let a dožívají se až 90. Ve 20. století bylo uloveno na 2 miliony velryb. Některým druhům dnes hrozí vyhynutí.
KOSTICOVCI Velryba grónská - žije v chladných na plankton bohatých mořích severní polokoule. Dosahuje délky až 20 m a hmotnosti 50 tun. Vyznačuje se velkou hlavou a ocasní ploutví, která tvoří až 40% délky těla. Plave pomalu, nemigruje za potravou ani v době rozmnožování a nepotápí se do velkých hloubek. Žije v malých skupinách. Keporkak – Pravidelně migruje z chladných na potravu bohatých vod do teplých, ale na potravu chudých mělčin tropických moří, aby se zde pářil a rodil mláďata. Velkou část roku proto hladoví. Plejtvák obrovský - největší současný žijící živočich a pravděpodobně i největší živočich vůbec, alespoň z hlediska hmotnosti. Hmotnost až 180 tun, délka až 33m. Živí se krilem, kterého denně spotřebuje až 4 tuny. OZUBENÍ Delfín obecný – je rozšířen od tropických moří až po oblasti mírného pásu. Loví především menší ryby – makrely a sledě. Dosahuje délky 2,5 metru a 250 kg. Známá je jeho hravost a schopnost naučit se celou řadu dovedností. Delfíni také patří mezi živočichy, kteří spontánně zachránili tonoucí se lidi. Kosatka dravá - Je všestranným predátorem stojícím na vrcholu mořského potravního řetězce, požírá ryby, želvy, ptáky, tuleně, žraloky a také jiné kytovce. Známé jsou jejich koordinované útoky i na mnohem větší kytovce, které nenechají nadechnout a utopí je, nebo je uštvou a znavené společnými silami udolají. Útoky na člověka nejsou známé. Vorvaň - je největší z ozubených velryb a pravděpodobně největší ozubené zvíře na světě, jaké kdy žilo. Největší doložený jedinec dosahoval až 28 metrů délky a váhy 150 tun. Živí se obřími hlavonožci a dalšími hlubokomořskými živočichy, za kterými se potápí až do hloubky 2000m. Charakteristickým znakem vorvaňů je prodloužený čenich plný polotekuté voskovité látky. Její účel není dost dobře znám, pravděpodobně souvisí s echolokací.
Řád: LETOUNI U tohoto velmi specifického řádu se přední končetiny změnili v křídla. Ty neslouží pouze k plachtění, ale umožňují aktivní a velmi obratný let. Křídlo vzniká jako tenká neosrstěná blána mezi 2. až 5. prstem. Dalším společný znak letounů je převažující noční aktivita a orientace v prostoru prostřednictvím echolokace. (echolokace funguje na principu ultrazvuku – velmi vysokého tónu (40 – 90 kHz), který netopýr vytváří v hrtanu a po odrazu od předmětů se vlny vrací zpět, netopýr je zpracovává citlivým sluchem a dokáže se tak orientovat v prostoru i v úplné tmě.) Pomocí echolokace také loví létající hmyz. V oblastech mírného pásu netopýři zimu přečkávají zimním spánkem. Letouni jsou rozšíření na všech kontinentech vyjma Antarktidy. U letounů jsou známé dva podřády: kaloni a netopýři. Kaloni žijí výhradně v tropických oblastech, dosahují mnohem větších velikostí a živí se téměř výhradně ovocem – fruktivoři.
Většina netopýrů jsou lovci hmyzu, větší tropické druhy loví i obojživelníky a drobné savce. V jižní Americe žije speciální druh netopýra – upír obecný, který se živí krví ptáků a savců. Ve slinách má protisrážlivé látky, může přenášet vzteklinu, tím je nebezpečný. Netopýr velký – nejběžnější náš netopýr. Přizpůsobil se lidským sídlům a často vytváří kolonie v půdních prostorách budov.
Řád: LICHOKOPYTNÍCI Jsou řádem velkých býložravých savců, u kterých osa končetiny prochází třetím, často největším prstem. Jsou to prstochodci, poslední články prstů jsou chráněny rohovitými kopyty. Největšího rozkvětu dosáhli v třetihorách, dnes se jedná o vymírající skupinu. Jejich žaludky jsou jednoduché, ale mají dlouhá střeva, která umožňují trávení nízkoenergetické stravy. Do současnosti přežily tři čeledi navzájem nepříliš si podobných zvířat. Tapírovití - jsou primitivní lichokopytníci. Horní pysk je protažen v krátký chobot. Na předních končetinách mají čtyři funkční prsty, na zadních tři. Žijí v tropických oblastech Asie a latinské Ameriky. Nosorožcovití - jsou velká zvířata s rohovinovými rohy, které nemají kostěný odklad. Tělo nemá srst, ale je pokryté rohovitými pláty. Na předních i zadních končetinách mají po třech prstech. Všechny druhy jsou ohrožené vyhynutím. Jejich jediným skutečným nepřítelem je člověk. Dodnes je pytláci loví pro rohy. Dospělí samci dosahují hmotnosti až 4 tun. Ze šesti současných druhů je nejvzácnější nosorožec sumaterský a jávský. Nosorožci žijí především v Africe (nosorožec tuponosý a dvourohý. V severní Indii je pak rozšířen nosorožec indický. Koňovití - je čeleď štíhlých zvířat uzpůsobených k rychlému běhu. Mají zachované pouze dva prsty (první a třetí), první prst je chráněn mohutným kopytem, zatímco ,,palec" můžeme najít na vnitřní straně nohy ve výšce kolena (kaštánek). Mezi koňovité patří i domestikovaní lichokopytníci, kůň domácí a osel domácí. Z divoce žijících zvířat jsou nejvýznamnější zebry a kůň převalského, jediný žijící předek dnešního koně.
Řád: PRIMÁTI - různorodost primátů je pověstná, nejmenší váží necelých 70 gramů a největší dosahují hmotnosti přes 200 kg. Patří mezi ně jak madagaskarský lemur, tak i člověk řídící tryskové letadlo. Mezi základní vlastnosti stavby těla primátů patří charakteristické tvary lebky, zubů a končetin. Typická je šikovná pětiprstá končetina s prsty zakončenými nehty. Relativně velký a rozvinutý mozek s progresivně zvětšeným mozečkem. Nejrozvinutějším smyslem je zrak se stereoskopickým viděním, důležitý je sluch i hmat, čich je potlačený. Charakteristická je také stavba chrupu se dvěma řezáky, vyčnívajícím špičákem, 2 až 4 třenovými zuby a 3 stoličkami. Mezi rysy primátů patří také poměrně dlouhý vývoj plodu v těle matky, faktická neschopnost mláděte přežít po narození bez péče matky a potřeba její dlouhodobé starostlivosti spojené s učením. U vyspělejších skupin bývá častá podpora druhých při výchově. Přes svůj relativně dlouhý aktivní život mají nízkou rozmnožovací schopnost, pozdě dospívají a rodí jen málo mláďat. Primáti se dělí na dvě významné skupiny: poloopice (např. lemuři) a opice.
Opice dále rozlišujeme na ploskonosé a úzkonosé. Mezi úzkonosé opice patří giboni a hominidi (opice člověku podobné – šimpanz, gorila, orangutan a člověk). Šimpanz - je člověku blízce příbuzný lidoop. Patří k němu dva žijící zástupci: šimpanz učenlivý a šimpanz bonobo. Oba druhy žijí v Africe. Šimpanze učenlivého pokrývá černá nebo šedá srst, s výjimkou uší, tváří, dlaní a chodidel. Tváře jsou obvykle růžové, s věkem tmavnou, až zčernají. Bonobo je o něco menší, s lehčí tělesnou stavbou, menšími zuby a tmavšími tvářemi. Od šimpanze učenlivého se liší nejen velikostí, ale i přátelskou nekonfliktní povahou, výrazným zaměřením na sexualitu a rovnostářství. Uši mu překrývají chomáče chlupů. Oba druhy jsou všežravci. Šimpanz je ve dne aktivní opice s velmi složitými a vyspělými sociálními vztahy a chováním (péče o blízké osoby, spolupráce při složité taktice lovu, přátelství, schopnost učit se a řešit náhlé situace, používat nástroje, pamatovat si situace i prostředí, uvědomovat si sama sebe).
Šimpanzi žijí v menších skupinách (20 – 50 kusů). V průměru dosahují hmotnosti výšky cca 90 – 120 cm a 40 – 60kg. Šimpanzi jsou však mnohem silnější než lidé. Domovem šimpanze učenlivého je západní a střední Afrika, od Senegalu po Tanzanii, hlavně v Kongu, Gabonu, Kamerunu. Bonobo žije ve střední Africe (výhradně v Kongu). Šimpanzi jsou všežravci s převahou rostlinné stravy. S chutí však pojídají i hmyz. Příležitostně loví a pojídají také menší druhy opic, prasata a antilopy. Podtřída: PTAKOŘITNÍ Jediný žijící řád podtřídy vejcorodých savců. Kladou vejce, nerodí živá mláďata a mají společný vývod trávicí vylučovací a pohlavní soustavy – kloaku. Tato malá skupina zahrnuje pouze šest druhů. Nejvýznamnější zástupci jsou ptakopysk a ježura. Oba druhy žijí v Austrálii, ježury i na ostrově Nová Guinea. Ptakopysk - má čelisti podobné zobáku kachny, prsty na nohách spojené blánou a ocas jako bobr. Žije v norách blízko řek. Jeho hlavní potravou jsou larvy hmyzu. Ježura - mají čelisti tvořící trubicovitý rypec, bodliny a velké drápy uzpůsobené k hrabání. Řád: SUDOKOPYTNÍCI Jsou velmi úspěšným řádem savců, které spojuje do jedné vývojové linie zformování končetin. Vychází z funkčního uplatnění dvou prstů - třetího a čtvrtého, mezi nimiž prochází osa končetin. Tyto prsty mají na konci rohovitá kopyta a nesou celou hmotnost těla. Žijí na všech kontinentech (včetně Austrálie, díky člověku) a obývají různé ekosystémy. Proto se u nich vyvinula velká rozmanitost forem. Většina sudokopytníků jsou býložravci, jen někteří jsou všežraví. Sudokopytníky rozdělujeme do tří významných podřádů: nepřežvýkaví, velbloudi a přežvýkavci. Podřád: Nepřežvýkaví: Do tohoto podřádu patří sudokopytníci s jednoduchým žaludkem, kteří nepřežvykují. Patří sem všežravci i býložravci, jejichž stoličky mají hrboly a špičáky bývají přeměněné v kly. Na končetinách mají čtyři dobře vyvinuté prsty. Třetí a čtvrtý prst tvoří tzv. spárky, menší druhý a pátý paspárky. Hrachovití - Do této čeledi patři jen dva druhy – hroch obojživelný a hrošík liberijský. Oba žijí v Africe a jsou býložravci. Hroch obojživelný – je silně vázán na vodu. Ta mu usnadňuje pohyb, neboť nadnáší jeho až 4 tuny těžké tělo. Povrch hrocha pokrývá silná kůže a mohutná vrstva podkožního tuku. Hroch je silně teritoriální zvíře, které žije v rodinných skupinách, jimž vládne dominantní samec. V Africe je hroch považován za velmi nebezpečné zvíře, útočí bez varování na jakékoliv vetřelce. Ročně má na svědomí řadu útoků i na člověka. Prasatovití – sem patří cca 16 druhů statných sudokopytníků s velkým areálem rozšíření. Nejvýznamnější zástupce je prase divoké. Jeho domovinou je velká část Evropy a Asie, ale člověkem byl zavlečen i na jiné světové kontinenty. Jedná se o typického všežravce, který k životu preferuje staré lesní porosty. Krom rostlin, semen, kořínků, drobných půdních živočichů a hub prasata požírají i menší lesní obratlovce, ptačí vejce a zdechliny. Prase divoké bylo vždy významnou lovnou zvěří. Je také
předkem prasete domácího, které se chová pro maso, kůži a tuk. Dospělí samci mohou dorůst až 2 m délky a váhy okolo 300kg. V ČR jsou divoká prasata v současnosti přemnožená a páchají škody v zemědělství i na drobné zvěři.
Podřád: Velbloudovití – Skupina zahrnuje velbloudy, lamy a vikuně. Pro velbloudovité je typická jejich zvláštní chůze, tzv. mimochod, kdy se současně pohybuje přední i zadní končetina na jedné straně a tím je jejich chůze kymácivá. Charakteristické jsou také dlouhé, štíhlé nohy a krk a malá hlava. Velbloudovití nenašlapují na špičky prstů, ale na celé poslední tři články 3. a 4. prstu, které jsou kryté silnými mozoly. Ty je chrání před bořením i teplotou písku. Velbloudovití mají třídílný žaludek. Dva předžaludky - bachor a čepec a vlastní žaludek – slez. Velbloudi dokáží vydržet řadu dní bez potravy a díky tukovým zásobám i bez vody. Na světě žijí dva druhy velblouda – jednohrbý (tzv. dromedár) který byl původní (divoká forma již byla vyhubena) v severní Africe, na Arabském poloostrovu a J-Z Asii a mohutnější dvouhrbý – (tzv. drabař) který divoce žije v Mongolsku a Číně. Avšak velmi vzácně. Podřád: Přežvýkaví Mají vícekomorové žaludky (nejčastěji 4), které jim umožňují efektivní zužitkování i málo vydatné rostlinné stravy. K tomu jim dopomáhají symbiotičtí žaludeční prvoci – bachořci. Třetí a čtvrtý prst jsou jediné plně funkční prsty, poslední články jsou kryté rohovinou a tvoří paznehty, na jejichž okraj zvířata našlapují. Druhý a pátý prst nemají kostní podklad a tvoří rudimentární paznehtky. Horní řezáky chybí, spodní špičáky se podobají řezákům. Stoličky mají zřasenou sklovinu a prodlouženou dobou růstu. Přežvýkaví mají tři významné čeledi: jelenovití, žirafovití a turovití. Jelenovití - žijí krom Antarktidy na všech kontinentech. Jejich hlavní biotop představuje les, ale někteří zástupci této čeledi se zdržují i v travnatých oblastech a v tundře. V ČR je nejhojnějším druhem srnec obecný, dále jelen lesní a daněk evropský. Všechny druhy jsou v ČR běžné. Na některých místech je zvěř přemnožená a páchá škody okusováním mladých stromků. Společným znakem jsou větvené parohy, které vyrůstají z kostěných základů pouze samcům. Říje jelenovitých probíhá pouze jednou do roka. U samic probíhá tzv. utajená březost, kdy se vývoj embrya zastavuje, tak aby byl porod mláděte načasován na nejpříhodnější dobu a gravidita samice příliš nevysilovala v zimních měsících. Do této čeledi patří také sobi polární, běžní v nejsevernějších oblastech Evropy a losi evropští, kteří se z Polska začínají šířit také k nám.
Žirafovití - poslední přežívající zástupci žirafovitých jsou žirafa a okapi. Mezi typické znaky patří štíhlé nohy, extrémně dlouhý krk, dlouhý jazyk a úzká hlava s růžky. Žirafy vytváří několik poddruhů. Největší samci dosahují výšky přes 5 metrů a váhy okolo jedné tuny. Všechny poddruhy jsou dnes ohrožené vyhynutím. Turovití – zahrnují početnou skupinu s velmi rozmanitými druhy, mezi které patří kozy, ovce, tuři, antilopy a buvolci. Nejvíce druhů najdeme v Africe, ale vyskytují se i v Eurasii a v Severní Americe. K životu si zpravidla vybírají travnaté stepi, lesní a křovinaté prostředí, ale i pouště. Turovití mají rohy, které po celý život pozvolna rostou. Tvoří je pevná bílkovina keratin. Nachází se u samců i samic a samic. Všichni zástupci jsou býložravci.
Kozy a ovce je podčeleď většinou středně velkých býložravců. Mezi člověku nejznámější zástupce patří koza domácí a ovce domácí. Všichni zástupci této skupiny zvířat jsou velmi odolní a nenároční živočichové. Dobře snáší i velmi chudou stravu, sucho a vysoké teploty savan a polopouští. Dobře se však přizpůsobili také drsným vysokohorským podmínkám s nízkými teplotami a přívaly sněhu. Muflon - je jediný volně žijící zástupce rodu ovce v ČR. Z ostrovů Sardinie a Korsika se díky lidem rozšířili do celého světa. ČR je světovou velmocí v chovu muflonů. Žije zde cca 35% světové populace. Místy je přemnožen a páchá škody. Žije ve stádech. V potravě je nevybíravý, spásá trávu, ale okusuje i listí ze stromů a keřů. Patří mezi ceněnou lovnou zvěř. Především lebky samců s mohutnými rohy jsou cenné trofeje. Kamzík horský - Původním domovem této divoce žijící kozy jsou především oblasti Alp, Tater a Karpat, vyskytuje se i na Balkáně a v Turecku. V ČR se vyskytuje v Jeseníkách a Lužických horách, kde byl uměle vysazen na počátku 20. století. Kamzík většinou měří 1 – 1,3 m a váží mezi 15 – 40 kg. Je to elegantní dlouhonohé, velmi mrštné a obratné zvíře. Kamzičí populace v ČR je nejzdravější v celé Evropě, například v Alpách je u kamzíků velmi častá prašivina. Kamzík se často popisuje jako druh skalní kozy vyhledávající vysoké nadmořské výšky. Mnohem častěji než na skalách se však zdržuje v lesích, neboť tam má mnohem bezpečnější podmínky a dostupnější stravu. V době říje spolu samci urputně bojují.
Řád: ŠELMY Představují různorodý řád zahrnující okolo 260 druhů. Potravu téměř všech šelem tvoří maso, některé skupiny (kočkovití) jsou dokonce výhradními masožravci, jiné (například medvědovití) jsou spíše všežravci. Některé druhy se živí hmyzem, v nouzi se však k lovu hmyzu uchyluje celá řada druhů (např. i vlci). Absolutní výjimkou mezi šelmami je panda velká, která je býložravá. Šelmy identifikujeme podle charakteristického tvaru lebky s mohutnými čelistmi a podle chrupu s typicky výraznými špičáky a řezáky. Šelmy se co do velikosti liší, ale mají několik společných znaků, které je předurčují k loveckému stylu života. Typická šelma je rychlá a hbitá s ostrými zuby a drápy, má vynikající sluch, zrak a čich. V oku je odrazová vrstva, tapetum lucidum, které umožňuje výborné vidění za šera. Lov šelem bývá jak organizovaný, tak individuelní. Strategie lovu jsou charakteristické pro jednotlivé druhy. Některé napadají kořist ze zálohy a v několika vteřinách ji srazí k zemi a zardousí (gepard) jiné svou kořist štvou desítky minut nebo i celé hodiny, než ji zcela vyčerpanou napadnou (vlci). Šelmy často loví i kořist o mnoho větší něž jsou sami. Nejvýznamnější čeledi: Psovití - jsou masožravci případně všežravci. Do této čeledi patří psi, vlci, lišky, kojoti a šakalové. Psovité šelmy jsou vytrvalé a velmi přizpůsobivé. Charakteristické je pro ně štíhlé tělo s dlouhýma nohama a dlouhým chlupatým ocasem. Psi mají vynikající sluch a především čich, který je nejlepší ze všech savců. Potní žlázy psů nemají vývody, ochlazují se pouze dýcháním. Psi jsou rozšířeni po celém světě. Dnešní plemena psů jsou potomky domestifikovaných vlků. Vlk obecný - je největší psovitou šelmou (váha až 60 kg). Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen – jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. V Česku se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem, kde se jeho stavy odhadují na 130 – 150 ks. Loví především jelenovitou zvěř a zajíce. V nouzi však nepohrdne ani hlodavci, mršinami nebo hmyzem. Výrazné špičáky mohou měřit až 6,5 cm. Vlci jsou ve své velikosti, barvě i proporcích velmi rozmanitým druhem – podobně jako člověk. Liška obecná – představuje běžnou, v ČR značně rozšířenou šelmu, která se částečně adaptovala na přítomnost člověka a běžně žije i v jeho bezprostřední blízkosti. Liška je mnohem běžnější druh, než by se mohlo na první pohled zdát. To je dáno jejím nočním a velmi skrytým způsobem života. Udává se, že je v současné době přemnožená a páchá škody na drobné lesní zvěři i domácích zvířatech. Dříve byla významným přenašečem chorob – především vztekliny a prašiviny. Díky plošné vakcinaci lišek vakcinovanou návnadou dnes již po 10 let nebyla vzteklina na území ČR zjištěna. Mezi další psovité druhy patří: kojoti, šakali, psík mývalovitý, pes hyenovitý. Většina druhů psovitých šelem žije na území subsaharské Afriky.
Medvědovití - jsou největší suchozemské šelmy. Tím absolutně největším je poddruh medvěda hnědého - kodiak, který ve vztyčené pozici na zadních nohou dosahuje výšky až 3,5 m.
Potrava medvědů se skládá většinou ze směsi masa, hmyzu a rostlinného materiálu jako jsou listy, větvičky, kořeny a bobule. Výhradně na maso konzumuje pouze medvěd lední. Naproti tomu je panda velká prakticky vegetarián živící se bambusovými výhonky. Medvědi díky pestrosti stravy sbírají potravu po celý den a i proto stráví krmením mnohem více času než jiné velké šelmy. Medvěd hnědý - je nejběžnější zástupce čeledi v Evropě. Výjimečně se objevuje i na území ČR, kam se dostává ze Slovenska. Zde je v některých regionech poměrně hojný. Někdy se dokonce hovoří o přemnožení. Medvědi hnědí jsou variabilní jak co do velikosti, tak i barvy, která může být od světle hnědé až po téměř černou. Hmotnost dospělých samců se pohybuje mezi 100 až 800 kg. Na světě je známá cca 15 poddruhů. Největší poddruhy medvěda hnědého – grizzlyho a kodiaka najdeme v Severní Americe.
Lachtanovití - patří do úspěšné skupiny ploutvonožců obývající především chladné pobřežní oblasti Atlantického, Indického a Tichého oceánu. Mají hustou srst s velkou zásobou izolačního podkožního tuku. Všichni zástupci této čeledě jsou výbornými plavci a běžně uplavou desítky kilometrů. Dobře se pohybují i po souši, když nohy podsouvají pod tělo. Lachtan kalifornský – samci váží až 400Kg, jsou velmi inteligentní, hraví a učenliví. Jejich populace je stabilní s mírným růstem. Zvířata se navíc velmi dobře adaptují na měnící se životní podmínky. Jeho jídelníček tvoří hlavně ryby a hlavonožci. Tulenovití – jsou ze všech ploutvonožců nejlépe adaptovanou skupinou pro život ve vodě. Dokáží v ní i spát. Na souši se pohybují minimálně a velmi těžkopádně, zadní končetiny nedokáží podsunout pod tělo a pouze se plazí. Na rozdíl od lachtanů nemají ušní boltce. Některé druhy dosahují gigantických rozměrů – rypouš sloní délky 6,5m a váhy až 5 tun. Mnohé druhy stojí na vrcholu potravní pyramidy – tuleň leopardí. Většina druhů se živí rybami, hlavonožci, korýši a vodními ptáky. Dokáží se zdatně potápět i do velkých hloubek. V severní Evropě se nachází tuleň obecný a grónský. Mrožovití - jediným zástupcem této čeledi ploutvonožců je mrož lední, který je geograficky vázán na Severní ledový oceán a sever Atlantského oceánu.
Charakteristickým znakem jsou přerostlé horní špičáky, které u samců dosahují délky až 1 m. Pomocí nich odtrhávají ze dna měkkýše a korýše nejdůležitější část jídelníčku. Samci jsou velká mohutná zvířata s váhou až 1300kg a délkou 3,5 m. Svými rozměry budí respekt i u ledních medvědů. Lasicovití - Do této skupiny šelem patří malé až středně velké šelmy s výrazně protáhlým tvarem těla, krátkýma nohama a mimořádnou hbitostí. Ta je umožněna ohebnou páteří. K charakteristickým znakům lavicovitých šelem patří také výrazná produkce pachových sekretů ze žlázek v okolí řitního otvoru a nezatažitelné drápy. Společná je také inteligence, hravost a přizpůsobivost některých druhů (kuna skalní). Mezi nejmenší zástupce této čeledi patří lasice a k těm největším jezevci a rosomáci. Mezi nejvýznamnější zástupce patří: vydry, jezevci, medojedi, kuny. Někdy se do této čeledi zařazují také skunkové, ale podle nejmodernějších analýz DNA jsou samostatnou byť příbuznou čeledí. Vydra říční - je známá šelma a jediný druh vydry vyskytující se na území České republiky. Dnes je na většině našeho území kriticky ohrožená. Měří 90 – 130 cm, váží 4 – 10 kg. Vyžaduje rozsáhlá teritoria s čistou vodou a dostatkem ryb. Loví také obojživelníky, menší savce a mláďata ptáků. Vyniká mimořádnou inteligencí. Jezevec obecný - V ČR je největší kunovitou šelmou. Obvykle váží 10 -15kg a měří i s ocasem 80 – 100 cm. Oproti ostatním kunovitým šelmám má tělo kratší a robustní. Žije v norách, ve kterých udržuje neobvyklou čistotu. Je typický všežravec. Sbírá lesní plody, vyhrabává hlízy a kořínky ale s chutí hoduje také na hmyzu, vejcích a loví drobné lesní živočichy. Přestože je rozšířen na většině území Evropy i Asie, spatřit ho je velmi těžké neboť je mimořádně plachý a aktivní spíše za soumraku a v noci. V zimě omezuje svou aktivitu na minimum, ale do pravého zimního spánku neupadá. Lasice kolčava - je nejmenší, ale velmi rozšířená šelma ČR. Měří 15 – 25 cm a váží do do 150g. Štíhlé tělo a mimořádně ostré a poměrně velké zuby z ní dělají nemilosrdného a úspěšného predátora. Do jídelníčku této hbité šelmy patří především drobní hlodavci (převážně hraboši). Lasice však loví veškerou velikostí dostupnou kořist, což vzácně mohou být i mláďata zajíců, koroptve nebo bažanti a tak ji myslivci v revírech obvykle moc rádi nevidí. Lasice žije samotářsky, v případě dostatku stravy se velmi rychle rozmnožuje a za rok může mít i několik vrhů po 3 – 7 mláďatech. Příbuzná lasice hranostaj mění během roku zbarvení srsti. V zimě je zcela bílá, v létě hnědá. Charakteristickým celoročním znakem je černá špička ocasu. Kuna skalní - vyniká dlouhým štíhlým tělem s hedvábnou srstí a bílou náprsenkou. Měří 30 - 50 cm, a váží až okolo 2 kg. Polštářky na tlapkách nemá pokryté srstí. Přirozeně žije v lesích a na okraji polí. Dnes se přizpůsobila životu v lidských sídlech. A je typickým obyvatelem vesnic i měst. Kde žije na půdách, ve stodolách a hospodářských staveních. Za soumraku a v noci loví drobné živočichy, především hlodavce, ale nepohrdne ani zbytky potravin, drobnými hospodářskými zvířaty (drůbeží) nebo plnou miskou žrádla pro kočky. Zajímavostí je její hravost a chuť lovit i třeba jen pro zábavu. Na podzim se živí také ovocem – především švestkami.
Medvídkovití - jsou malé až středně velké šelmy běžně rozšířené na americkém kontinentě. Díky své vitalitě a přizpůsobivosti jsou dnes divoké formy běžné i v Evropě, Japonsku a severovýchodní Asii. Nejznámějšími zástupci této čeledi jsou mývalové a nosálové. Charakteristická je jejich tělesná stavba. Mají protáhlé tělo i hlavu a dlouhý ocas. Instinktivně omývají ve vodě svou potravu. Váha dospělých jedinců bývá do 12 kg. Na všech nohou mají pět prstů s drápy. Mývalové se vyznačují velmi šikovnými předními končetinami, u jiných je charakteristický chápavý ocas. Většina zástupců jsou stromová zvířata, ale často se zdržují také u vodních toků, umí výborně šplhat i plavat. Vyznačují se, kromě nosálů a částečně mývalů, hlavně noční aktivitou. Žijí v malých skupinách. Samice mají 1-6 mláďat. Medvídkovití jsou všežravci - živí se kořínky, listy, plody, členovci, vejci a drobnými obratlovci. Některé druhy se chovají jako domácí mazlíčci, jiné se drží alespoň v blízkosti lidských sídel a využívají nabízených zdrojů potravy. Vyhrabávají odpadky z popelnic, loví drobná domácí hospodářská zvířata a opuštěná sídla využívají k přebývání. Přemnožení mývalové plundrují drobnou zvěř, především mláďata ptáků, obojživelníky a plazi. V zajetí se mohou dožít přes 20 let. Kočkovití - významná čeleď řádu šelem. Všichni zástupci jsou výhradní masožravci. První kočky se objevily během třetihor před cca 40 miliony let. Soužití nejznámějších zástupců kočkovitých – kočky domácí - s člověkem je známé již cca 7000 let. Jejich blízkými příbuznými jsou navzdory své velikosti také ty největší druhy - lvi, tygři, jaguáři, gepardi, pumy i u nás žijící rysi. Rys ostrovid se přirozeně se vyskytující v Evropě a Asii. Je naší největší a velmi přísně chráněnou kočkovitou šelmou. Na mnoha oblastech svého původního areálu byl vyhuben, někde pak došlo k úspěšné reintrodukci, což je i případ České republiky. S návratem rysů do volné přírody se začalo již v osmdesátých letech na Šumavě, kde jich dnes žije nejvíce. Dnes jsou populace rysů v oblastech Beskyd, Jeseníků a Kralického Sněžníku. Bohužel nelegální odstřel je stále tím největším problémem a především na Moravě proto tamní populace slábnou. Mezi myslivci je bohužel tento nešvar tolerován. Zastřelením pojde cca 80% rysí populace. Rys ostrovid měří až 120 cm, délka ocasu 10 až 25 cm, výškou v kohoutku až 70 cm a hmotností až 35 kg. Samci jsou proti samicím výrazně větší. Charakteristickými znaky rysů jsou trojúhelníkovité uši s černými štětinkami chlupů na konci (tzv. chvostky) a černý konec ocasu. Zbarvení je velmi variabilní, převládají odstíny žluto hnědé s tmavými až černými skvrnami. V severních oblastech jsou rysi světlejší, aby lépe splynuli se zasněženou krajinou.
Rysi žijí převážně samotářským způsobem života, výjimkou jsou jen samičí říje. Je zdatným lovcem. Svou kořist napadá z bezprostřední blízkosti energickým útokem. Nejčastější kořistí jsou srnci, kamzíci, mufloni, zajíci a hlodavci. Divoká prasata a jelení zvěř loví jen okrajově. Zaznamenány jsou i úlovky lišek, toulavých koček a menších hospodářských zvířat. Ulovenou kořist konzumuje několik dnů. Najednou totiž nepozře více než cca 2 kg masa. Kočka divoká - Její poddruhy jsou předkové dnešní domestikované kočky domácí. Dožívá se 15–20 let. V České republice se až na výjimky (např. v Národním parku Podyjí) přirozeně nevyskytuje, ačkoliv k nám může pronikat ze silné bavorské nebo slovenské populace. Vedle rysa ostrovida je jediným zdejším zástupcem kočkovitých šelem. Kočka divoká dosahuje velikosti 50 – 80 cm a až 11 kg. Od zdivočelých koček se liší délkou ocasu – je kratší než ½ délky těla. Přes den žije skrytě – nejčastěji spí v dutinách stromů nebo v norách. Za teplých dnů se ráda sluní. Loví za tmy – především hlodavce a ptáky. Výjimečně uloví i větší kořist – zajíce nebo srnče. Je to velmi ostražité a plaché zvíře. Nadřád: Vačnatci Vačnatci rodí mláďata a mají mléčné bradavky k jejich kojení. Na rozdíl však od placentálních savců vačnatci rodí nevyvinutá mláďata v embryonálním stadiu vývoje. Nevyvíjí se v děloze, ale krmí se mlékem ve speciálním vaku, který má samice na břiše. U samic se vyvinuly dvě samostatné dělohy a dvě samostatné pochvy. Porod probíhá skrze třetí pochvu, která se vytvoří jen pro tento účel a později zaniká. Samci mají dvouhrotý penis, který odpovídá samiččiným dvěma vagínám. V děloze gravidní samice se zárodek vyživuje ze žloutkového váčku. Nedochází však ke vzniku placenty, přes kterou by bylo embryo zásobeno živinami z matčina těla. Kvůli nedostatečné výživě uvnitř pohlavních cest samice se mláďata rodí záhy ve velmi raném stadiu vývoje. U malých druhů vačnatců se embryo už po několika dnech od početí vyškrábe do matčina vaku a přisaje k mléčné bradavce. Matka mláďata kojí velmi dlouho, některé druhy až jeden rok. Mladí vačnatci se i po opuštění matčina vaku a částečném osamostatnění rádi vrací dovnitř pro mléko a tělesné teplo. Australští vačnatci se potravně specializovali jako masožravci, býložravci a hmyzožravci. V Jižní Americe se vyskytují jen drobní vačnatci. Do Severní Ameriky se rozšířila pouze vačice virginská. Vačnatci se přizpůsobili rozličným biomům pouštím i deštným pralesům.
Řád: Zajícovci Jsou řádem velmi příbuzným hlodavcům, se kterými je pojí také několik znaků. Zajíci připomínají velké hlodavce se zakrnělým nebo velmi krátkým ocasem. Podobně jako hlodavci mají dobře vyvinuté řezáky, které rostou po celý život jedince. Jsou však pokryté sklovinou po celém povrchu zubu, na rozdíl od hlodavců, kteří mají sklovinu pouze na předním povrchu řezáku. Zajícovci žijí na všech kontinentech kromě Antarktidy. Do Austrálie a na mnohá další místa byli bohužel zavlečeni
člověkem. Všechny druhy jsou býložravé, tomu mají také přizpůsobenou trávicí soustavu s nadměrně velkým slepým střevem. Zajícovci patří mezi monogastry (mají jednoduchý žaludek) a tak jejich trávení celulózy je nedokonalé. Vyvinula se u nich proto cékotrofie - zvířata požírají natráveninu z vlastního tlustého a slepého střeva bohatou na živiny a vitamíny. Bohužel se tímto způsobem často infikují některými parazity – např. kokcidie jaterní (prvok). Kromě stavby zubu mají zajícovci společnou také jednu anatomickou zvláštnost. Jejich šourek je umístěný před penisem. Takové uspořádání se vyskytuje pouze u zajíců a vačnatců. Králík divoký - je původně žil v jižní Evropě. Ve svých původních biotopech však byla jeho populace z větší části zdecimována. Naproti tomu v řadě nových zemích mělo jeho masivní rozšíření katastrofální následky – např. v Austrálii. Snaha o regulaci jeho počtu je stále neúspěšná a stojí nemalé prostředky. V ČR jeho stavy zredukovala infekční myxomatóza. Na rozdíl od zajíců si králíci hrabou nory a jejich holá a slepá mláďata jsou zcela odkázaná na matku. Zajíc polní - je místy hojný druh žijící na velkém území Evropy. Jeho přirozeným biotopem jsou otevřené krajiny, především pole, louky a okraje lesů. Zajíc dorůstá 50 - 70 cm a dosahuje hmotnosti mezi 2,5 - 6,5 kg. Je velmi zdatným běžcem v nebezpečí dosahuje rychlosti až 74 km/h. Protože má přední nohy oproti zadním krátké, je rychlejší při běhu do kopce, než dolů. Má dlouhé uši, na koncích tmavé. Mláďata zajíců po narození vidí, běhají, jsou osrstěná a brzy začínají sama žrát. Samice je rodí přímo na holou zem. Vlivem intenzivního zemědělství a přemnožením černé zvěře jsou dnes stavy zajíců relativně nízké. Mezi přirozené predátory zajíců patří hlavně draví ptáci, lišky a vlci.
