Díl I. Kutnohorské noviny, později Kutnohorský deník, 14. března září 2001

Díl I. Kutnohorské noviny, později Kutnohorský deník, 14. března 1998 – 14. září 2001. Za

Minulost je neurčitá. Přesně si nepamatuji nic. data, jména a místa neručím. Tehdy a tam jsem ale opravdu s někým něco takového prožil.

Richard Jung Autor je Kutnohořan. V letech 1948 až 1989 žil v zahraničí. Vyučoval sociologii, psychologii, politologii a systémovou teorii na známých světových univerzitách. Po převratu působil mj. na Univerzitě Karlově a ČVUT.

R. Jung 1998a

POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ

Str. 1 ze 172

Předmluva, léto 2001 Narodil jsem se v čáslavské nemocnici, kde tehdy byla Kutnohořany oblíbená porodnice, ale za několik dnů mne převezli domů do Kutné Hory. Tu jsem celý život považoval za svůj domov. Přežil jsem válku i Malou pevnost Terezín, dodělal rychle maturity na gymnáziu a vyšší hospodářské škole, a začal studovat v Praze práva. V roce 1948 jsem odešel do exilu a v roce 1989 jsme se ze svou mladší, tehdy šestnáctiletou dcerou Arlenou vrátil do rodinného domu, který jsem po otci zdědil. Ta tam sama zůstala, a jeden rok učila v Kutné Hoře angličtinu, nejprve transformujícim se profesorkám ruštiny a pak studentům gymnázia a průmyslovky. Já se vrátil na semestr do Edmontonu, kde jsem byl na Albertské univerzitě profesorem sociologie, profesorem teoretické psychologie, a ředitelem Centre for Systems Research. Zařídil jsem si odchod do předčasného důchodu, byl jmenován Emeritním profesorem a v prosinci 1990 jsem byl zpět v Kutné Hoře. Přibyli zde dva psi, Banzai a Hurón. Po návratu s exilu jsem se první dva-tři roky hlavně věnoval akademickým úkolům a jiným intelektuálním a politickým činnostem v Praze. Byl jsem mj. profesorem politologie na nové Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a na Českém vysokém učení technickém v Praze prezidentem nově zřízeného Masarykova ústavu pro pokročilá (postgraduální) studia. Když se mé zdraví podstatně zhoršilo, z Prahy jsem se stáhl. Uplynulo několik zbytečně ztracených let, než mne konečně správně diagnozovali na IKEMu. Po pětinásobném srdečním obchvatu (lidově česky prý: bajpásu) jsem se posledních pět let věnoval různým zájmům v Kutné Hoře. Bylo mi nabídnuto, abych v druhých volbách kandidoval do senátu. Než jsem myšlenku zavrhl, věnoval jsem ji dost času a úsilí. Byl jsem nebo ještě jsem mj. členem Sokola a kutnohorských Oldskautů, mluvčím Nadání — volného sdružení občanských iniciativ Kutnohorska, předsedou místní a poté okresní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, předsedou Občanského sdružení Údolí Vrchlice, pořadatelem Kutnohorských konfrontací, místopředsedou Nadace Kutná Hora – památka UNESCO, předsedou Komise životního prostředí Rady města Kutné Hory a prvním prezidentem obnoveného Rotary Clubu Kutná Hora, který sdružuje členy z Čáslavi, Kolína, Kouřimi, Kutné Hory, Prahy, Pardubic a Uhlířských Janovic. Hned na začátku existence Kutnohorských novin mne jejich první šéfredaktor pan Košárek pozval, abych týdně odpovídal na otázky v Anketě. Anketní otázka na různá místní či celostátní aktuální témata byla kladena vždy stejnému panelu místních respondentů. Tam jsem se trochu naučil psát pro noviny v omezeném prostoru a pravidelně. Do Ankety Kutnohorských novin (později Kutnohorského deníku) jsem přispíval od 8. října 1997 do 8. července 1999. Tehdy jsem skončil, a brzy po té skončila i Anketa. Se svolením redakce Kutnohorského deníku lze najít otázky a mé odpovědi na http://www.RichardJung.cz/97e.pdf . Ale psát pro Kutnohorské noviny se mi nějak zalíbilo, tak jsem redakci nabídl

R. Jung 1998a


Str. 2 ze 172

vlastní týdenní sloupek vzpomínek a občasných úvah. Napadl mne název „Pohlednice z 20. století“ a fikci, že jde o dobové pohlednice, jsem z počátku udržoval. Můj bratranec JUDr. Ladislav Jung se vrátil v roce 1990 z exilu v Austrálii. Když se konečně dostal ke třídění pozůstalosti po dávno zemřelém otci, někdy v roce 1998 mi poslal několik fotek naši rodiny. Mezi nimi byla i má dětská fotografie od kdysi známého kutnohorského fotografa naproti Kašně, pana Kutiny. Připadalo mi, že na ní vypadám opravdu jakože ve svých čtyřech nebo pěti letech jedu do světa – na koloběžce, a tak jsem ji vybral jako portrét autora. Pohlednice, kterým někteří čtenáři přezdívaly koloběžka, vycházely týdně kromě dvou letních měsíců od 14. března 1998. Nevynechal jsem ani jednou. Dosud poslední vyšla 14. zíří 2001. Každá začínala motem: Minulost je neurčitá. Přesně si nepamatuji nic. Za data, jména a místa neručím. Tehdy a tam jsem ale opravdu s někým něco takového prožil.

O tom, co jsem chtěl čtenářům říci vím jen já, a o tom co jim to řeklo vědí jen oni. Nicméně psaní Pohlednic mi poskytlo příležitost si oživit, zorganizovat a zhodnotit své vzpomínky, kterou bych jinak neměl. Za tu příležitost jsem redakci i čtenářům vděčen. Začal jsem několik řad pohlednic, které jsem ještě nedokončil. Jsou to série „Český Kronštadt“, „Odboj, kriminál a exil“, „Bylo nás pět“, „Studie v Americe“ a další. Dlouho jsem chtěl a stále chci ještě psát o životech svých rodičů, příbuzných a některých lidech i z Kutné Hory pro mne významných. Mezi ně patří občas policista, za okupace člen Obrany národa a vždy bratr Skaut Augustin „Štěnda“ Štěnička, jakož i mojí spoluvězni na Malé pevnosti Terezín legionář a člen Obrany národa bratr Josef Kubant a sestra Helena Kubantová, jeho manželka. Tyto životy jsou též významným svědectvím o podstatě 20. století. Abych to vše napsal, jeden sloupek za týden, potřeboval bych asi další tři roky. Avšak nyní, snad dočasně, pravidelnost mých sloupků v Kutnohorském deníku končí. Přestože jsem své profesní, intelektuální a přátelské styky v zahraničí přes deset let velmi zanedbával, jsem stále zván, abych se scházel, psal, a přednášel. Rád bych se tomu nyní na čas více věnoval. Pohlednice tímto nekončí. Dohodl jsem se s redakcí, že je budu psát jen občas. Prozatím ty, které vyšly od 14. března 1998 do 14. září 2001 nabízím zde čtenářům v jednom svazku. V Kutné Hoře, září 2001. Richard Jung

R. Jung 1998a


Str. 3 ze 172

Minulost je neurčitá. Přesně si nepamatuji nic. Za data, jména a místa neručím. Tehdy a tam jsem ale opravdu s někým něco takového prožil. Kutnohorské noviny, 14. 3. 1998, str. 13.

New Jersey, USA, dne 22. listopadu 1963 Na Rutgers University přednáším v podzimním semestru jen dva dny v týdnu, ale za to od brzkého rána do samého večera. A tak mám nyní konečně více času pod vlastní kontrolou. Ačkoliv dojíždím do práce ze 72. ulice ve Výsadním městě Manhattanu v New York City proti rannímu a vracím se proti večernímu dopravnímu proudu, do svého bytu na západní straně Ústředního parku a u Přírodovědeckého muzea dorazím vždy naprosto vyčerpán. Přivleču se do bytu, shodím kabát, sáhnu do ledničky pro tam vždy schlazenou láhev Jelínkovi slivovice, spadnu do křesla a po jednom štamprdli upadnu tak na půl hodiny do spánku. Ale stejně bych to celodenní mluvení (přednášení a rozhovory se studenty) nezvládl, kdybych chodil s kolegy na jejich polední obědy s povinnými dvěma suchými a třesenými (jak je má rád James Bond) Martini. Místo toho zmizím a plavu hodinku v olympijském bazénu univerzity, kdy jsem v tu dobu obvykle s dvěma zdatnými studentkami sám. Vrátil jsem se do kanceláře pro jejich klasifikované písemky a vydal se k mým odpoledním posluchačům abnormální psychologie. Na schodech do mně vrazil jeden politolog, na kterého jsem vždy reagoval nevrle. Místo aby se omluvil, zaskřípal „Zastřelili Kennedyho!“ a běžel dál. Stačil jsem jen na něj křiknout, že tak blbej fór si může vymyslet jen on. Když jsem vyšel na ulici a uslyšel úryvky rozhlasu pronikající z oken a uviděl několik tváří v šoku, uvědomil jsem si, že budu moci dnes přednášet z vlastní zkušenosti o psychologickém mechanizmu, nazývaném masivní popření nepřijatelných dojmů či zpráv. V přednáškovém sále měl někdo puštěné přenosné rádio, a tak jsme se kolem něj shlukli, a jako v transu poslouchali zprávy z Dallasu. Přišla i ta kterou jsme slyšet nechtěli. Před nějakou chvíli podlehl president svým zraněním. Aniž jsme si něco řekli, věděli jsme co si všichni myslíme. Že se stalo něco, co jsme dosud považovali v naši Americe za nemožné. Že pro naše generace, a to nejen v Americe, skončilo období naprostého politického bezpečí, nadšení a důvěry. Že navždy už bude svět jiný. Bylo slyšet, jak se z jiných sálů studenti šoulavými kroky předčasně rozcházejí. Ale požádal jsem své posluchače, aby ještě chvíli zůstali, a aby každý vytrhl kus papíru a na něj napsal, kdo Kennedyho zabil. Odpovědi byly různé, ale jasné a bez pochyb.

R. Jung 1998a


Str. 4 ze 172

Zabili ho členové Ku Klux Klanu odvetou za jeho podporu práv černochů. Zabili ho militantní černoši, poněvadž nechal FBI vyšetřovat jejich spiknutí s komunisty. Zabila ho FBI, poněvadž chtěl propustit jejího šéfa Edgara Hoovera. Zabili ho Kubánci v exilu, poněvadž stáhl slíbenou podporu při invasi Kuby v Zátoce sviní. Nechal ho zabít Castro za plánování a uskutečnění nepovedené invaze. A zase Castro, aby se pomstil za nezdařený pokus CIA ho zabít. Zabila ho CIA, aby zmařila vyšetřování a tresty za svá selhání při přípravě a provedení kubánské invaze. Zabila ho mafie, jíž jeho bratr, Bobby Kennedy, pronásledoval. Zabila ho mafie, neboť nedodržel co ji slíbil za její volební podporu. Zabili ho texaští olejoví milionáři, neboť chystal snížení jejích daňových úlev. Zabil ho vice-president Johnson, aby se dostal k moci. Zabili ho odpůrci Vietnamské války, do které zavlekl Ameriku. Nechal ho zabít Chruščov, neboť Kennedy ho donutil stáhnout atomové rakety z Kuby. Zabili ho generálové, ježto během kubánské raketové krize se bál a tak promarnil historickou příležitost zničit Sovětský svaz atomovými zbraněmi. To byl první výzkum reakce na náhlé a brutální roztříštění světového symbolu Kamelotu: éry mládí, odvahy, elegance, svobody a mnoho jiného co jsme si přáli a do JFK a Jacqueline vložili. U každého, jako u mně, se uplatnil psychický mechanizmus popření. V době kdy o pachateli nebyly ještě žádné informace či veřejné domněnky, vynořila se též okamžitá osobní promítnutí viny na vlastní politické nepřátele. Když jsem se vrátil úzkostně tichou otřesenou metropolí domů, ani tři skleničky mně neuspaly. Uvědomil jsem si, že to bylo snad jen díky nesmírnému všeobecnému ohromení a smutku, a vynikajícímu organizačnímu zvládnutí národní katastrofy sdělovacími prostředky a úřady, že nedošlo k okamžitému lynčování. Ale trauma, které utrpěl (snad nejen) každý Američan — a vytěsnění do povědomí a promítnutí, které u něj nastaly — povedou k dlouho trvající paranoické atmosféře kolem Kennedyho smrti a k mnoha konspiračním teoriím. Vždyť pokud nejsou jak oběť tak pachatel definitivně pohřbeni, oběť v podvědomí dále žije, a nás straší. Kutnohorské noviny, 21. března 1998, strana 13.

Kutná Hora, 15. března 1939 Nahoře v salonu, kde se sedávalo jen při naprosto výjimečných událostech, nás bylo hodně. Byl jsem tam s maminkou a svou o pět let mladší sestrou Helenkou. Byla tam babička Jungová, která bydlela ve svém malinkém útulném výměnku Na Plevnu, kde to vždy vonělo jablky, čistotou a starou ženou. Byl tam tatínkův mladší bratr Gusta, jeho manželka a můj o rok starší bratranec Ladislav, který chodil o třídu víš do gymnasia. Bydleli s námi po útěku ze Sudet. Měli jsme s Láďou vážné rozhovory, ale hrál jsem si radši se svými žižkovskými kamarády Otou Vášou, Jirkou Michalem, Jirkou Kurkou, Jirkou Vočkem; z děvčat nejvíc s Marii Hladíkovou a Blankou Ohlídkovou. Byla tam též tatínkova mladší sestra Božena Kreisingrová a její manžel. Utekli ze Slovenska,

R. Jung 1998a


Str. 5 ze 172

a od té doby též bydleli s námi. Měli s sebou i tři dcery. Jednu dost starší a celkem nudnou. Bohu dík též dvě rozkošná nerozeznatelná dvojčata, jen o dva roky starší než já. Ta svou věkovou a pohlavní nadřazenost využívala, a marně mne stále tahala do stodoly a sváděla. Ale byla s nimi pořád zábava. Z Rumburka jako utečenci tehdy nám v baráku přibyli i maminčin mladší bratr Robert Korec, který mi byl z celé rodiny nejbližší, teta Andulka a jejich Airedale terrier. A na návštěvu přijela i Maminčina sestřenice Eliška z Brna a bratranec Ruda, který utekl z Krnova jen se svým obrovským motocyklem, což mi nesmírně imponovalo. Byla tam Mařenka, asi dvacetiletá Slovenka, která v domácnosti a v hospodářství pracovala a v domě bydlela. Byl tam samozřejmě můj malý šedý český fousek Kiwi, se kterým jsme v té době byli nerozluční. Čekal na mne i před školou a kinem. Většinu večera se tam povalovaly dvě kočky, jedna černá a jedna strakatá. Jen tatínek, v podvědomé důvěře v jehož sílu se asi všichni sešli, tam zase nebyl. Jako obvykle v takových situacích, byl údajně na generálním štábu v Praze. Seděli jsme kolem rádia a čekali na zprávy. Ty byly neurčité, ale hrozivé. Po zprávách promluvil Franta Kocourek, kterého jsme v šťastnějších chvílích s nadšením poslouchali jako reportéra fotbalu. Nyní se pokoušel utěšovat a povzbuzovat. Končil zaklínadlem, že Boží mlýny melou pomalu ale jistě. Pak jsme jen poslouchali ponurou, téměř pohřební hudbu až dlouho do noci. Moc jsme nemluvili. Měli jsme útěchu v tom, že jsme spolu. Stejně jako mne, každého asi napadlo, že kdoví kdy a zda se zase všichni sejdeme. Najednou Kiwi šťastně zakňučel, bílý čuvač Punťa na dvoře zaštěkal, zastavilo se nějaké auto, bouchly vrata a tatínek se vrátil. Obvykle mi vždycky něco z Prahy přivezl, ale tentokrát nic. Všem potřásl rukou, a vyzval nás, i nejmladší Helenku, aby jsme si s ním připili slivovicí. Popřál nám zdraví a dlouhý život, a pak nás poslal do postele. Ať se trochu vyspíme, zítra to budeme jistě potřebovat. Mařenka se mnou brzo ráno zatřásla a celá vyděšená vykoktala: „Pojď k rádiu!“. Vyšel jsem na verandu abych šel dolů. Na dvoře byl čerstvě napadlý sníh a v něm lidské stopy od vrat ke dveřím v konírně. Tam stál náš hlavní kočí pan Valenta a plakal. Rádio oznamovalo kapitulaci Hitlerovi. Prý máme zachovat klid a rozvahu. Ve škole nás dlouho nezdrželi. Varovali nás, abychom věrni zůstali a blbosti nedělali. Pak nás poslali domů. Napadlo mne, jak tu naší porážku prožívá můj kmotr, ruský legionář plukovník Vladimír Řeháček, velitel kutnohorské posádky. Šel jsem s Radkem Malým kolem kasáren u Barbory. Naše vojáky na stráži jsme tam však nespatřili. Sníh trochu tál. V šeru dne jsem brzo uviděl šeď německých uniforem a techniky.

R. Jung 1998a


Str. 6 ze 172

Kutnohorské noviny, sobota 28. března 1998, strana 13.

Oslofjord, slunovrat 1951 Bjørg mne sbalila již více než před rokem, brzo potom co se mi vydíráním a lstí podařilo přimět norskou cizineckou policii (Fremmedpolitiet, která tehdy sídlila na Victoria Terasse, jako před ní Gestapo — a ti policajti se od něj zřejmě něco naučili, ale o tom až jindy), aby mi konečně po roce a půl dali povolení k pobytu v Oslo, pracovní povolení, a potravinové lístky. Norsky už jsem uměl plynule, s přízvukem více hamarským než českým, ale byl jsem bez peněz. U sebe v prvním norském moderním činžáku na Wergelandsveien hned pod muzeem umění mne nechala bydlet Aslaug Vaa, hrdinka norského odboje a v té době nejslavnější norská básnířka. Byt to byl slavný, neboť tam jeden předešlý uprchlík a host (slavný Freudův žák, zakladatel charakterové analysy a autor revoluční knihy „Funkce orgasmu“) Wilhelm Reich objevil v kuchyňském dřezu ‚orgone‘, dosud neznámý druh kosmické energie, kterou jako všelék pak člověk mohl vstřebávat sedě každé ráno za šera v MUDr. Reichem vyrobené orgonové budce. Aslaug mně seznámila se svou dcerou sochařkou Anne Raknes, kterou měla s prvním norským psychoanalytikem Ole Raknesem. Anne znala v Norsku každého a také mne s „celým Oslem“ seznámila. Auslag mi našla místo nočního recepčního v domě. I přes dobrou norštinu jsem na to někdy nestačil. Jednou mne vyděsila na telefonu vzrušeným hlasem žena, zřejmě v sexuální tísni. „Řekněte manželovi, že dnes večer přijdu pozdě, ať uvaří dětem!“. Hned práskla sluchátkem, aniž by řekla své jméno. Na čtyři měsíce do ciziny odejel nájemník, se kterým jsem se seznámil, ing. Terje Morseth. Ten my půjčil svůj byt. I tam přede mnou přebýval během svého norského exilu jiný uprchlík a přítel Terjeho, Lev Davidovič Bronštein, alias Leon Trotsky. Přivydělával jsem si dopoledním mytím nádobí u norského krále Håkona VII. Mylo se ručně a to mně nikdy moc nebavilo. Musím se přiznat, že jsem byl nevděčný, a přilepená vajíčka občas trochu rozmázl. Anne mi též našla další zdroj příjmů. Pózoval jsem, od té doby trochu urostlý, ale stejně jak jsem se narodil, pro studenty sochařství. (V čistě etnografickém zájmu musím říci, že můj typ — tmavé vlasy, snědá pleť, velký nos — byl pro Norky tehdy dost zajímavý. Zatím co mi jsme nadávali Němcům do plavých bestií, ony považovali za lichocení mi říkat, že vypadám jako Němec. Za války, kdy jejich muži byli v Anglii, na moři, v odboji či ve vězení, byli němečtí důstojníci a vojáci, kteří se v Norsku chovali celkem noblesně, pro ně těžko odolatelní.) Když jsem se občas protáhl abych se bránil křečím a vychlazení, nemohl jsem si Bjørg nevšimnout. Nejen že mne nějak neprofesionálně okukovala, ale i mě se tato plnoštíhlá plavá krasavice líbila. Jednoho večera počkala u východu až se obléknu, a od té doby jsme byli spolu. Život s ní byl bez kulturních potíží. Trpělivě čekala na mne, když jsem si za severské zimy v průjezdech vyměňoval mokré noviny za suché

R. Jung 1998a


Str. 7 ze 172

v děravých polobotkách, a učila mně jak se správně s těžkým ruksakem s poloskrčenýma nohama běhá do hor jako kamzík. Jen jednou s ní byla potíž. Najednou nechtěla, abych na ní po práci čekal u vchodu. A nechtěla říci proč. Nevím, zda jste se někdy z Nora pokoušeli vypáčit, co se zdráhá říci. Klidná síla na to nestačí, tu mají oni. Vyžaduje to neustálá muka kapkami na hlavu, jak se to popisuje v čínské literatuře. Je to nadlidský úkol. Nakonec se přiznala. Prý si to ona opravdu nemyslí (to bych se byl zase já divil), ale její přátelé mne považuji za homosexuála. Proč? Protože pořád nosím na stranu ten příšerný černý baret (který jsem měl z dob studentských v Praze, a bez pohlavního obtěžování s ním na hlavě ilegálně překročil několik, ne pohlavních, ale státních hranic). Nosil jsem rádiovku dál, a Bjørg se stala kulturní misionářkou. Tehdy polovina obyvatel hlavního města Norska se narodila na vesnici. Sám jsem byl svědkem historické události, když ve středu města za jásotu davu byl na rohu Slottsparken a Karl Johans Gate dán do provozu první semafor. Přestože bydlela v parku poblíž, jinak lidová královská rodina tento milník v dějinách ignorovala. Norové, snad ještě více než příslušníci jiných maličkých nárůdků s nově nabytou samostatností, se tehdy považovali za tvory naprosto světové, přirozeně demokratické a nekonečně tolerantní. Byli angažováni ve Spojených národech, Trygve Lie byl Generálním sekretářem, architekt Odd Nansen (jehož osobním tajemníkem a pisatelem řečí jsem asi půl roku byl, než mně policajti vyhnali z Osla) úřadoval z rodinné tradice jako Komisař SN pro uprchlíky, a Norové se zúčastňovali a radili při kdejaké akci na zlepšení světa. Byli dogmaticky proti jakékoliv rasové diskriminaci, hlavně v Americe. Měli svého amerického černocha, provdaného za Norku, kterého pořád vystavovali. Ale při tom nejen diskriminovali, ale (jak vím z vlastních zkušeností a mj. od svých profesorů etnografa Thora Heyerdahla a filosofa Arne Næsse) záměrnou nedbalostí decimovali Laponce. K mé osobě jsem se setkával s okázanou tolerancí, kdy nenorské chování bylo omlouváno, nebo s obdivem, kdy byly oceňovány mimořádné vlastnosti. Jednoho dne jsem to však vše pochopil. Někdo mi řekl, že poznal jiného českého studenta - uprchlíka … a on je úplně stejný, jako já. Kutnohorské noviny, 4. 4. 1998, str. 13.

Oslofjord, slunovrat 1951 (II) Když trpíte polární depresí, ani si to neuvědomíte. Ten kdo by v Norsku během těch čtyřech - pěti zimních měsíců její symptomy neměl — záleží na tom, jak daleko na jih či sever od polárního kruhu se nacházíte — by byl považován za šílence v manické fázi. V Osle jsem již druhý rok věděl přesně, kdy to začalo. Nějakou dobu jsem dělal ve fabrice a na městském plánovacím úřadě. Finančně mi bylo hej, na studium jsem však byl dost unavený. Ale teď jsem udělal pro uprchlíka v Norsku senzační kariéru. Stal jsem se

R. Jung 1998a


Str. 8 ze 172

asistentem na Sociologickém ústavu university. Konečně jsem mohl dělat, co mně zajímalo, ale plat byl ubohý. Chodil jsem tedy na obědy do Městské jídelny pro chudé. Stará kamenná zeď, která chránila městskou nemocni snad před invasí z moře, mi vždy připomínala kutnohorskou Ruthartku, ačkoliv se zdála být dvakrát tak vysoká. Ale vchod byl starodávně malý, a za ním, asi pod nemocniční zahradou, byla veliká vybílená místnost, pokud se dobře pamatuji původně hromadná márnice. Jídlo bylo za babku, porce byly skromné a jídelníček pestrý: každý den hodně převařené brambory a obden ‘fiskepudding’ nebo ‘fiskekaker’. To jsou jakoby sekaná nebo karbenátky, celé bílé a slizké co převařený knedlík lehce se chvějící, splácané z blíže neurčitelného rybího prášku. Ale proteinu a jodu tam bylo dost. Kečupu, hořčice, soli a pepře bylo neomezeně dle libosti. Ale byl též luxus: občas jsme zašli s Bjørg k přístavu před radnicí na lacinou večeři. Rybáři se vraceli z celodenní práce, a prodávali v kornoutech ze starých novin cestou čerstvě svařené krevety. Rybáři se vraceli stále dřív, a náhle byl nad mořem západ slunce již odpoledne, a každý se shodl, že to zase začíná. Jak je to na polárním kruhu a v Laponsku Vám napíši jindy. V Oslu byla zima tmavá, smutná a vlhká. Lidé se vlekli špatně osvětlenými ulicemi do sucha a tepla, do hospod a domovů k alkoholu. A najednou, jakoby proutkem mávnul norský duch Trol, něco zprvu těžce uvěřitelného bylo ve vzduchu. V poledne na hodinu uliční lampy zhasly. Lidé se začali zrychlovat jako myšky jimž se natáhlo pero. Na ulicích a v kancelářích byly vidět ženské nohy, které vyčnívaly ze sukní. Život se stále zrychloval, ženy byly hezčí, stále lehčeji oblečené a vstřícnější, mezi Zámeckým parkem a Národním divadlem se znovu otevřela zahradní kavárnička Pernille, a dalo se tam bez umělého osvětlení číst a na ubrousky psát pracovní nápady dlouho do noci. A pak přišel ten oficielní vrchol radosti, národní svátek 17. května, s dětským průvodem s norskými vlajčičkami. Nastal poslední dlouhý lyžařský víkend na chatách v probouzejících se horách. Prudkost jara s květy nořícími se ze sněhu a rozvodněnými horskými potůčky je závratná. Když přeje počasí, ve dne září slunce a v noci se řasí polární zář, je to severský ráj, kde se zapomene na zimní očistec. Zaměstnání na Sociologickém ústavu mělo mnoho výhod. Jedním z nich byl Sverre Holm, první profesor sociologie v Norsku, a prototyp norských ctností, od něhož jsem se o zemi a lidu neustále učil. Spřátelil jsem se z vynikajícími mladými norskými vědci. Pak se zde navštěvovali — prý více než jinde v Evropě —neustále američtí profesoři v rámci tehdy začínajícího Fullbrightova programu intelektuální pomoci Západní Evropě. Mezi nimi byl i Paul Lazarsfeld z Kolumbijské a Talcott Parsons z Harvardovi university, světové špičky v metodologii a teorii. Měl jsem příležitost se dobře seznámit z jejich prací i s nimi osobně. Hned kousek za rohem byl Nobelův institut s úžasnou knihovnou a časopisy z celého světa. Tam jsem trávil své večery, a brzo si začal přivydělávat psaním do norských časopisů jako dobře informovaný ‚odborník‘ na Indii a Jihovýchodní Asii. (Několik tamních politiků jsem již znal ze své práce ve hnutí pro světovou vládu a v sociálně-demokratické internacionále, a tak jsem

R. Jung 1998a


Str. 9 ze 172

měl někdy také výjimečné informace.) Ale tehdy pro mne byla hlavní výhoda, že jsem nemusel platit za byt, neboť jsem v institutu mohl spát každou noc v zasedací místnosti pod konferenčním stolem. Kutnohorské noviny, 11. 4. 1998, str. 17.

Oslofjord, slunovrat 1951 (III) Konferenční sál Sociologického ústavu university v Løkkeveien měl mj. dvě krásné dlouhé pohovky, na kterých by se jistě dobře spalo. Ale na čtyřech velkých oknech byly jen lehké čiré záclony. A tak od května do září tam v severské noci svítilo sluníčko. Každý večer jsem sundal matrace z pohovek a udělal jsem si pod obrovským stolem, kde byl jedině spolehlivě stín, svůj pelech. V neděli jsem mohl spát jak dlouho jsem chtěl, ale jinak mne každé ráno příjemně vzbudila uklízečka s hrnkem kafe a dvěma čerstvými bagetami, které pro mne cestou do práce koupila. Popovídali jsme si při snídani, a když přišli kolegově do práce, našli mne vždy jako prvního v kanceláři. Jednou ráno jsme měl dojem, že slyším příšerný vrkot, a pak že se pode mnou hýbe matrace. Pohnul jsem se, a v tu ráno mne vyděsilo příšerné ječení, jak když je nějaká žena blízko vražděna. Zahlédl jsem jen mladou ženu, s křikem dveřmi vybíhající. Za chvíli se vrátila s domovníkem ozbrojeným holí a s jeho manželkou mávající válkem na těsto. Byla to dcera v ten den nemocné uklízečky, která ji o mě zapomněla říci. Vše se smíchem vysvětlilo. Ale stejně už bylo teplo, a čas se stěhovat. Tak jsme se telefonicky domluvili a s ruksakem a spacákem jsem se po práci sešel s Bjørg na nádraží. Vzali jsme lokálku k jejímu domu na předměstí. Sebrali jsme stan, věci na táboření a jejího tím ruchem již nadšeného nádherného rezavého irského setra, který se jmenoval Fanden (ďábel, vyslovuje se Fánen) a někdy tak vypadal. Bjørg napsala matce vzkaz, a šlo se dolu k vodě. V přístavním krámku jsme koupili pár věcí a naplnili pitnou vodou. S koje jsme zvedli Bjørgčinu červenou kanoí a vložili ji do moře. Fanden tam skočil první a po něm Bjørg. Podal jsem ji věci a sebe. Začali jsme zvolna pádlovat na jihovýchod, do obrovského Oslofjordu. A pak jsme tábořili pokaždé jinde, a ráno kanoi dojížděli do práce v Osle. Někdy je norské počasí tak nádherné, že je nezapomenutelné. Poslední den jara byl teplý, jasný, slunečný a bez jediného vánku. Fjord se před námi otvíral, a pobřeží velkých skal a syté zeleně se proměnilo ve výpary zvlněnou šedohnědou hranici mezi mořem a nebem. Byli jsme v prostoru naprostého ticha, hladina vody byla jako napjatá, pádla jsme ponořovali lehce a opatrně, abychom svět neporušili. Téměř nepoznatelně jsme se klouzali pod bleděmodrým baldachýnem po stříbrném zrcadle. Přistáli jsme u ostrova daleko odnikud. S radostným štěkáním Fanden protrhl magickou hranici mezi nebem, mořem a zemí a rozběhl se po ostrově bez lidí za králíkem, který tam v jeho snu na něj čekal. Po-

R. Jung 1998a


Str. 10 ze 172

stavili jsme stan, zapálili oheň, a chytli pár ryb k večeři. Pomalu jsme užívali víno, ochlazené v moři cestou, a zvolna pekli a pochutnávali ryby. Alchymie času převládla nad skutečností. Slunce se blížilo k moři, a se zbývajícím vínem jsme v kanoi opustili pevninu a bez cíle se nechali hladce unášet proudem fjordu. Obrysy pobřeží ztmavěly, a všude se začaly zjevovat plameny fater. Do ticha ze všech stran se po moři začaly linout zvuky harmonik a hlasy zpěvu. Slunce zapadlo asi ve 22:15 a svět se zrodil znovu v krvavém východu o hodinu později. Asi ve tři ráno jsme přistáli, zaplavali jsme si a ohřáli si na znovu rozpáleném ohni několik norských buřtů zvaných ‘pølser’. Podělili jsme se s Fandenem, chvíli jsme mu házeli klacek do moře, a lehli ke spánku ve spacácích mezi oheň a stan, jak pravidla kážou. Než se zavřela víčka, do paměti se ještě vloudili záře ohňů a odezvy zpěvů oslavující tuto nejdůležitěji noc v severském kalendáři. Kutnohorské noviny, 18. 4. 1998, str. 17.

Český Kronštadt (I), květen 1945 Po odvšivení nás z Malé pevnosti 4. května převezli do opuštěných německých kasáren v Terezíně. Leželi jsme na dlažbě po chodbách, většinou těžce nemocní. Naši chodbou se nesl hrdelní zpěv, téměř pohřební vytí kavkazských žen, které se tam záhadně dostaly. Našel jsem tam tatínka, který byl už v deliriu. Já jsem měl ještě dost síly spojit se s maminkou. Ta nás nějakým zázrakem dostala na první autobus, který měl jet i do Kutné Hory. Ale daleko jsme se nedostali. 5. až 7. května jsme se skrývali před Němci ustupujícími do Bavorska v zahradní restaurací pod Řípem. Přes vysoké horečky a bolesti jsme se kochali ze svobody a z barev a vůně kvetoucích šeříků. Trpěli jsme úzkostmi s Prahou, zoufale volající rozhlasem o pomoc. Řidič se odvážil dál až 8. května. I tak jsme se jen v poslední chvíli vyhnuli německé koloně. A pak konečně jsme potkali vytoužený sovětský tank. Kdo mohl se vyhrnul z autobusu. Nikdy jsem neměl víc rozvahy než odvahy, a tak jako první jsem se potácel uvítat svého osvoboditele. Ten se sice objevil až když bylo po všem, ale přece. Byl to důstojník, stejně mladičký jako já. Před zatčením jsem se učil u paní Platonové na Václaváku její jazyk, a v kriminále jsem využil každou příležitost mluvit s ruskými vězni. Tak jsem mu řekl „Zdravstvujte, továryš!“ a ještě něco. Bohužel, on byl hrdý na němčinu, kterou se naučil od zajatců, a tak na mně chtěl, abych mluvil německy. V tom okamžiku bych se raději byl nechal zabít, a on se rozhodl, že tak učiní. Prohlásil, že jsem Germáněc. Vytáhl pistoli, já jsem se ho pokusil chytit za krk, ale zapotácel jsem se, a spolu-osvobození mne odtáhli do autobusu. Po uložení v kutnohorské nemocnici museli k vůli mně odstranit z oddělení německé zajatce, kteří tam pomáhali. Ve svém deliriu jsem běsnil, jakmile jsem uslyšel němčinu.

R. Jung 1998a


Str. 11 ze 172

Proč, ptáte se snad, je tato pohlednice z Českého Kronštadtu? Pokud myslíte, že jste tam nebyli, na mapě to nehledejte. V dějinách 20 století najdete aspoň jméno. Je to též jméno brány, která je ve Vás. Projít ji je nezaměnitelné, jako obrácení na víru, první polibek či orgasmus, první otřes z nevěry milovaného. Zasvěcení si někdy důvěrně sdělují: „Můj Kronštadt nastal, když …“. I když jí prošlo mnoho již před tím, jméno dostala brána mezi komunisty a přívrženci Sovětského svazu po povstání Kronštadtské námořní základny na jaře 1921. Původně proleninští námořníci podpořili stávkující městské dělníky a požadovali „sověty bez bolševiků“. Ti, vedeni Trockým a Tuchačevským, vzpouru krvavě potlačili. Lenin pak na 10. Sjezdu strany prosadil zákaz frakcí a platforem a tak umožnil Stalinovu uzurpaci moci. Na druhé straně se ustoupilo od marxistického hospodářského programu, a byla zavedena NEP. Tehdy již někteří pochopili, že v SSSR se internacionalistický komunismus změnil ve velkoruský šovinismus a imperialismus a diktatura proletariátu v totalitní fašistický systém. Tehdy nastala první vlna odvratu od komunismu a Sovětského svazu. Pro některé z nás to bylo opakované a úporné brodění se z bahna obluzení, ve kterém jsme dobrovolně zabředli. U jiných stačilo jedno natržení kulisy a byli jako bleskem osvíceni. Kutnohorské noviny, 26. 4. 1998, str. 17.

Český Kronštadt (II), květen 1943 Pokud jste nebyli vždy nadáni jasnozrakostí, nebo jste šťastná batolata postkomunistických generací, jako miliony jiných mohli jste i vy prožít svůj Kronštadt — událost, která rozbila iluse o komunizmu, potažmo nacionalizmu. Brzo po invazi Sovětského svazu německé zpravodajství přinášelo reportáže a filmy o jeho primitivním a zbídačelém stavu. I k nám přivezli putovní výstavy údajně autentických ruských vesnic, které vypadaly jako skanzen z raného středověku, jen hodně špinavější. Přirozeně jsem to považoval za falsifikát. Byly též vyvěšeny plakáty s portréty sovětských zajatců. Měli mnoho asijských rysů a oholené hlavy. Velkými písmeny byla vytištěna otázka: „To jsou Vaši bratři?“. Sehnal jsem pár kamarádů, dali jsme si oholit hlavy, a v hloučku jsme s tichou odpovědí postávali před plakáty. Po vpádu Němců do Sovětského svazu v červnu 41 Stalin povolil vytvoření polské armády na svém území. Generál Wladyslaw Anders požádal aby 15,000 polských vojáků zavřených v táborech u Smolenska bylo převedeno pod jeho velení. Měla to být první část z mnoha desítek tisíc, kteří padli Sovětům do rukou při předešlém, s Hitlerem dohodnutém Stalinovu vpádu do Polska, nebo kteří se tam dobrovolně uchýlili útěkem z Němci okupované západní části Polska. V říjnu 41 Andersovi sovětská vláda sdělila, že většina Poláků uprchala do Mandžuska, a není je možné je najít. 13. dubna 43 Němci oznámili že našli masový hrob v Katyni u Smolenska se 4,433 mrtvolami polských důstojníků zastře-

R. Jung 1998a


Str. 12 ze 172

lených do týla Sověty v květnu 40. Přes veškeré důkazu předložené Němci i švédským a švýcarským Červeným křížem, sověti to popřeli a obvinili Němce. Polská vláda v exilu žádala o vyšetření Mezinárodním červeným křížem a zprávu o osudu zbývajících desítek tisíců nezvěstných zajatců. Sověti s ní za to přerušili styky 25. dubna 43 a brzo na to sestavili z polských komunistů polskou trucivládu v Moskvě. Tomu jsem nějak nerozuměl, ale cokoliv přišlo od Němců, bylo od ďábla. A tak jsem nakonec přijal sovětskou verzi událostí. V té době jsem už převedl veškeré mnou dosud vedené odbojové skupiny pod velení Ústředí Odboje československé mládeže, a stal se jeho členem. Jako pojistku jsem však utajil a nechal pod svým velení řadu skupin, která mj. vytvořily útěkovou cestu z Prahy přes Hanou na Slovensko. (Na Hanou jsem jezdil snad více než jsem měl, neboť mne nutila, vedle zodpovědnosti, též místní krásná velitelka). Můj zvláštní úkol pro Ústředí bylo udržovat styk, informace a pokud možno navázat spolupráci s ilegálními komunistickými skupinami. To poslední možné nebylo. O boj proti okupantům zájem neměly. Zabývaly se spisováním seznamů „kolaborantů“, kam zařazovali nejen ty, kteří prokazatelně spolupracovali s Němci, ale i jiné své možné odpůrce: sedláky, úředníky, učitele, obchodníky. Jinak se výlučně připravovaly na převzetí moci a vybíraly si objekty pro zabrání po očekávané porážce Německa. Byl jsem podrobně a přesně informován, ale pořád jsem nebyl donucen o tom zodpovědně samostatně rozhodovat. Na "můj Kronštadt" to ještě nestačilo. Kutnohorské noviny, 2. 5. 1998, str. 17.

Český Kronštadt (III), říjen 1944 Díky náletu na Drážďany-Budyšín kdy byla zničena vězeňská kartotéka a když, pro mne dosud záhadně též kolínské Gestapo ztratilo jeho spis, tatínek v kriminále přežil popravy během Heydrichiády a vrátil se domů. Místo hospodářství jsem se mohl věnovat odboji. Už před rokem jsem se přesunul z čáslavské hnojárny do poděbradské, kde mé chození za školu a časté cesty vlakem byly pod menším dozorem špiclů. V březnu 1944 Němci okupovali svého dosavadního spojence Maďarsko. Invaze Francie západními spojenci přišla dle očekávání za úplňku 6. června. Sovětská vojska byla před Varšavou, a se souhlasem exilové polské vlády v Londýně vydal 1. srpna generál Bór-Komorowski povel k boji Armiji krajowe. Začalo druhé Varšavské povstání. Sověti se blížili Karpatům, a dosud fašistické Slovensko se připravovalo na změnu stran. Slovenská národní rada za účastí komunistů a v souladu s londýnským i moskevským exilem připravovala povstání, a aktivita partyzánů sílila. Pod tlakem okolností 29. srpna pplk. Ján Golian dal rozkaz slovenské armádě, partyzánským jednotkám a odbojovým organizacím na Slovensku k zahájení otevřeného boje proti Německu. Ten večer, myslím v deset hodin, jsem jako obvykle poslouchal nahoře české vysílání z Moskvy. Po zprávě o povstání vystoupil z výzvou k českému národu jeden z vedoucích čes-

R. Jung 1998a


Str. 13 ze 172

kých komunistů v moskevském exilu, pokud se správně pamatuji, Gottwald. Vyzval k všeobecnému povstání a slíbil v nejbližších nocích zásoby zbraní a munice a posily výsadkáři. Co mi proběhlo hlavou si pamatuji přesně: Londýn jsem slyšel před chvíli, žádná otevřená výzva, kód kterému bych rozuměl, nebo zvýšená kódová aktivita nebyla. Nakreslil jsem si na mapu uloženou v mysli rozložení sil a pohyb na západní frontě, pak na jihu, a pak na východě. Uvědomil jsem si již zoufalý stav Varšavského povstání, a dosavadní neúspěch jak 1. polské armády v SSSR tak sovětské armády překročit Vislu a přijít polskému odboji na pomoc. Co se dělo na Slovensku mělo jen nejasnou politickou, ale žádnou vojenskou spojitost se stavem v Protektorátu. Ústředí Odboje čs. mládeže v Praze, kde jsem byl den před tím, o možném slovenském povstání nic nevědělo, a o přípravách na akci v tomto roce se neuvažovalo. Obdobný stav byl ve vojenské organizaci Obrana národa. O bojové nepohotovosti komunistů jsem psal již minule. Partyzánské skupiny se daly sečíst na půl prstu, a skupiny uteklých vojenských a jiných vězňů na všech prstech. Otec mého blízkého přítele byl velitel místní české posádky plk. Tockstein. Ten přes Tondu informoval jak mne, tak Obranu národa o stavu ve Vládním vojsku. Tam se vzpoura očekávat určitě nedala — měli jsme jen plán jak jim ukrást zbraně, a pokud by nešli sebou, je odzbrojit. Ale z opatrnosti Němci většinu jich již v květnu nakomandovali do severní Itálie. Pomoc se dala čekat od četníků, policie a hasičů. Jediné další skupiny o kterých jsem věděl, že jsou ve stálé pohotovosti a schopny reagovat okamžitě a samostatně, tvořily tu útěkovou trasu z Prahy na Slovensko. Ale tuto myšlenku jsem už dokončil běže po schodech k telefonu. Bez ohledu na možnost odposlechu Gestapem volal jsem začínaje Prahou jednu jednotku po druhé, a na osobní zodpovědnost jim nařídil zůstat v hluboké ilegalitě, a nepomáhat utečencům, neboť ti nyní by mohli být provokatéry. Jen u dvou jednotek blízko Slovenska bylo pozdě. Brzo se ukázalo, že mé rozhodnutí bylo oprávněné. Nikdo nepovstal. Z Moskvy místo zbraní a posil se chrlily jen výmluvy. Jedna z mých nezvěstných jednotek se probojovala se ztrátami na Slovensko, druhá, s mou milou v čele, byla při pokusu o přechod na Slovensko Němci postřílena. Osud Varšavy, polské armády v SSSR, naši u Dukly, slovenského odboje a Maďarů, kteří se Němcům pokusili postavit, byl vždy stejný. Sovětská „pomoc“ přišla až když byli rozdrceni. Život se vrátil k okupačnímu normálu. Jezdil jsem znovu do hnojárny a byl jsem zvědav, kdy půjdu do kriminálu. Dlouho to na sebe čekat nedalo. Gestapo i SD toho už věděli hodně. Dávali to najevo i tím, že někdy trochu ironicky, ale obvykle se zřejmou úctou mně oslovovali při výsleších „Herr Jugendgeneral“. Ale ani tehdy mně ještě nedošlo, že srpnová výzva z Moskvy k českému povstání byl zrádný pokus o vraždu výkvětu národa, o předchozí odstranění očekávaného odporu proti jimi již plánovanému převzetí moci.

R. Jung 1998a


Str. 14 ze 172

Kutnohorské noviny, 9. 5. 1998, str. 17.

Kinderstube (I), 1931-38 Někdy je třeba odskočit do minulosti, aby přítomnost byla srozumitelnější. Co předcházelo mému Kronstadtu, a jako obvykle zbarvilo všechny pozdější důležité osobní zážitky, bylo moje dětství. Němci říkají, že se člověk pozná dle svého dětského pokoje, své „Kinderstube“. To platí i o těch, kteří vlastní dětský pokoj neměli. Prvorepublikový kapitalismus z pohledu malého obchodníka v malém městě jsem okoukal od otce. Náš obchod s uhlím (mezi Uhelnou a Nádražní ulici) byl věnem od dědečka Korce. Maminka držela pytle. Tatínek nakládal lopatou. Po kariéře v rakouské armádě u bosenského pluku, čs. legiích v Itálii a na Slovensku, hamburském loďařství a pařížské spedici, se otec učil maloobchodu s uhlím a dřívím od piky. Pozvolna se obrat a s ním příjmy násobili. Maminka stále držela pytle, a mnoho místních dostávalo uhlí na úvěr, který někdy pozdě a někdy vůbec neplatili. Stále jsme vykládali uhlí na kutnohorském nádraží přímo za Pipkovou trafikou, a vozili je koňským potahem přes ulici do skladu. Ale pozvolna se většina vagónů vykládala do nákladních automobilů, které nám nepatřily, a uhlí se vozilo jinam. A více a více vagónů si už vykládala posádka, školy, pivovar, okresní úřad atd. samy. Pak už chodily vagóny široko daleko, nejprve přes kolínského velkoobchodníka pan Roudnického (měli vilu u Vidláku, a Išku a Ivana jste mnozí znali), pak přímo z dolů a ke konci I. Republiky tatínek koupil podíly v dolech a kutní práva. Vyrostlo několik konkurenčních obchodů, např. pan Linhart pod Kouřimskou branou, či sklad paní Čáslavské. A tak, když už maminka nemohla držet pytle, nespokojení zákazníci mohli chodit jinam. Jenže účetnictví pro všechny tyto obchody dělala naše slečna Šafaříková, s pomocí paní Čáslavské. Nevím, jakou finanční účast či podíl na výdělku měli tito maloobchodníci. Má první dětská vzpomínka. Myslím, že mi bylo pět. Bylo po koupeli v plechové vaně, kam se nalévala vroucí voda z velkých hrnců na plotně, a kde ve stejné vodě se nejdříve koupala maminka, pak (později) sestra Helenka, potom tatínek a nakonec já. Tatínek mne vždy mučil („otužoval“) rejžákem. Snad proto, když mně maminka na stole sušila ve velkém žlutém froté ručníku, jsem se mu pomstil. Vytáhl šrajtofli, a začal počítat velmi tlustý štos bankovek, které prý za ten den vydělal. Řekl jsem mu zřetelně a jasně, že to považuji za vulgární vychloubání. On se usmál a sdělil mi: „Ty hošíčku, ty si myslíš, že mně na těch penězích záleží? Přece většinu toho co vydělám investuji, půjčím aniž bych čekal, že to lidi vrátí, nebo to rozdám. Vždyť vidíš, jak skromně žijeme. Peníze jsou ale jedinou objektivní a přesnou mírou toho, co kdo za ten den dokázal.“ A skromně jsme skutečně žili. Dodnes, když chci udělat nějaké kuchařce poklonu, musím se zadržet, abych neřekl, že vaří chudě jako má maminka. Byla velká deprese a nezaměstnanost. Kamarádi (někteří z velmi chudých rodin) jedli u nás nebo já u nich doma. Když jsem si šel ven hrát, vždy jsem se musel najíst buď předtím, nebo jsem dostal se-

R. Jung 1998a


Str. 15 ze 172

bou tolik jídla, abych se mohl rozdělit. Co se jedlo v rodinách kamarádů bylo v podstatě stejné jako u nás. Jen kromě nás se každý štítil kukuřice (ta byla prý jen pro prasata) a maminka uměla více jídel a pečiva z brambor než kdokoliv jiný. Z našich zaměstnanců v uhlírně jsem měl nejraději dva, Eichlera a Macha. Kočímu panu Eichlerovi vždy vysela z pravé strany úst zapálená dýmka, a stále měl na hlavě masarykovskou modrou čepici s ohmataným štítkem. Tatínek stále válčil z berňákem, a v dopisech jím vždy tvrdil, že má nejdokonalejší podvojné účetnictví a dvě nejlepší účetní v Kutné Hoře. Ale i furážka pana Eichlera měla svou roli, podle vyprávění, předaného mi jeho v Hoře žijícím vnukem. Při místních dodávkách byly účtenky všechny schované ve vnitřní kapse, a jen ta patřičná připravena pod čepici na hlavě. Když berňáci udělali kontrolu na místě, stačilo jím jen smeknout. Když si pan Eichler chtěl „pronajmout“ od táty štráfku a koně, aby si něco přivez domů, dostal vždy stejnou odpověď: „Ano, zdarma, ale jen mimo pracovní dobu nebo v neděli.“. Když onemocněl rakovinou pravé části spodního rtu, bydlel za velmi málo v domě babičky Jungové u Koliňáčku. Každý den jsem mu nosil oběd, který mu vařila maminka. Kromě polévky to byly kaše občas s masem na kostičky rozkrájeným. Pivo bylo od babičky, čerstvé a zdarma z výčepu Na plevně. Kutnohorské noviny, 16. 5. 1998, str. 17.

Kinderstube (II), 1937 až 1941 Na jaře jsem se ulejval ze školy a v létě pracoval na polích. V té době jsme měli doma ustájeny vojenské koně, a já musel tři denně projíždět. Nejhezčí vzpomínky jsou však na Herynkův rybník. Tehdejší pán z mlynářské dynastie Herynků, fešák Jarda s plavým plnovousem, mne na bydle — raz, dva, tři — naučil plavat. Sdíleli jsme kabinu číslo 11 se sousedy Benešovými. Táta tam chodíval pozdě odpoledne s panem „pekárníkem“. Občas přišla Marta, a vždy tam byli kluci Benešovi, Mirek a Honza. Generačně uspořádání jsme leželi na prknech. Přímo před jedenáctkou bylo prkno na skákání, a přímo po svléknutí do plavek jsem tam jednou hrdě vyšel, a při zpětném saltu si rozbil ksicht. Pokud na to někdo měl, jezdilo se na lodičkách. V onen den, kdy vesloval Radko Malý, skočil jsem z ní po hlavě. Pod čtvrt metrem bahna bylo tvrdé dno; vyrazil se mi dech, a než jsem dostal hlavu nad vodu, prožil jsem zajímavé pocity. Chytali se raci v Páchu. Vždy jsme si dávali pozor, abychom se moc neponořili, neboť raci prý nejraděj štípají v rozkroku. Hráli jsme si na kovboje a indiány a život probíhal normálně V neděli jsem šlapal na kole domů na Žižkov pro oběd, který mně (většinou s mým milovaným okurkovým salátem) v esšálcích předala maminka, a pak se přišla též koupat. Největší tragedie byla, když jsem uviděl svou lásku, dceru místního rasa a kartářky, jak na druhém břehu Herynčáku v rákosech a doutnících se s někým cumlá. Ale stále více jsme v neděli odpoledne, na radiu z plavčíkova domečku, místo češtiny Franty Kocourka a fotba-

R. Jung 1998a


Str. 16 ze 172

lu, poslouchali stále děsivější němčinu Adolfa Hitlera. Pak přišly dvě mobilizace, odstoupení Sudet a okupace. A vše se změnilo. Dříve jsem dostal peníze jenom na časopis „Punťa a Kiki“ (pokud by z Vás někdo měl stará čísla, rád bych je viděl). Ale najednou, mysle že je to náhradou za čas, který se mnou přestal trávit, otec mne nechal kupovat všechny možné dětské časopisy u Olafa, jak všichni skauti zvali pana Pipka z trafiky u nádraží. Nejdříve jsem je ovšem musel přinést jemu; vyhradil si právo prvního předčtení v soukromí za účelem mravní censury. Teprve mnoho později jsem se dověděl, že tam Olaf vkládal tajné zprávy, které přišly přes železničáře. Tatínek začal často jezdit pryč, a vždy při návratu mi něco přinesl, známky do sbírky, konzervu s meruňkami, balón. Tak jsem se vždy těšil. Jednou nepřinesl nic, a nic nevysvětlil. Cítil jsem se opravdu zrazen. Teprve později jsem se dověděl, že při invasi Francie našli Němci, od našich diplomatů v moci pudu sebezáchovy opuštěném českém konsulátu, seznam velitelů ilegální vojenské organizace Obrana národa. Teď bych rád sál dýmky vonný dech, a kdybych byl nepřestal kouřit, sál volně znova, než z úst vypustím ta slova: „Jo, čtenáři drazí, to Vám tehdy byli komunisti …“. Náš dělník Bedřich Mach nepil, nekouřil, jen občas se potěšil malou mléčnou čokoládou, netřískal manželku, byl vždy čistý a nepáchl starým potem jako ostatní naši dělníci. Četl, ne Rodokaps, ale z knižnice Svobodné myšlenky. Když nyní táta byl pořád někde pryč a matka se místo mne a Helenku starala o obchod a o hospodářství, v mé opuštěné „Kinderstube“ se z Macha najednou a v jednom stali můj babysitter, guvernantka, přítel a učitel. Pomohl mi postavit na zahradě špatnou imitaci Karlštejnu z betonu, která měla trvat navěky a nazývat se Jungstein. Učil mě jezdit na kole, a vázat pšenici. Ale co mně nejvíce bavilo, bylo jeho povídání o ráji dělníků a zákonném vývoji dějin. Uměl to dobře. Zatím co si jiné děti říkali o pohádky, já jsem chtěl slyšet více o marxismu. Teprve později jsem se dověděl, že mu mne dal táta do úschovy. Komunistům dodával materiál na letáky, pistole a střelivo. Pod vedením Josefa Chudoby je učil střílet ve sklepě Komenského školy. Nakonec jsem byl zřejmě vyměněn za kartotéku okresní organizace komunistů, část archivu KSČ, a protokoly Dělnické tělocvičné jednoty, které mu byla předána k ukrytí. Oba se asi domnívali, že ten druhý má větší šanci vyhnout se kriminálu a předčasné smrti. Táta ale byl v tom seznamu na okupovaném českém konsulátu, a udala jej též novomanželka kolínského poručíka Karla Končela, aby se pokusila zachránit svého zatčeného manžela. On byl stejně popraven, a ona se oběsila. Tak otce 26. února 1940 Gestapo odvezlo (a čáslavské velitele Obrany národa npor. v.z. Václava Hluchého a prof. Rudolfa Formana). Pak zavřeli Macha. Oba nepromluvili. Otec jim sdělil, že je český důstojník, a že ho mohou umlátit k smrti, ale stejně nic neřekne. Jak se vyjádřil Mach nevím, ale po mnoha výsleších byl umučen v kasselské káznici dne 5. dubna 1944. A tak v kutnohorské oblasti většina členů Obrany národa a Komunistické strany přežila bez zatčení válku.

R. Jung 1998a


Str. 17 ze 172


Český Kronštadt (IV), listopad 1945 Od 8. května jsem ležel na infekčním (dnes dětském) oddělení kutnohorské nemocnice. Měl jsem střevní, skvrnitý a ještě nějaký (para) tyfus, zlomené pravé předloktí, těžce poraněnou bederní a krční páteř, zápal plic, růži a kdoví co ještě. Většinu té doby jsem byl v deliriu. S počátku jsme byli tři. Ležel jsem u okna. Na posteli napravo byl otec, též s tyfem. Za několik týdnu ho pustili domů. Přede mnou ležel poručík v.z. Karel Vysypal. Na rozkaz Obrany národa během totálního nasazení v Děčíně spoluorganizoval tamní ilegální akci francouzských válečných zajatců. Po různých věznicích skončil též na Malé pevnosti a pak zde s tyfem. Jednoho dne jsem slyšel ošetřovatelky, jak si říkají, že Karlovi už nemohou dávat injekce, neboť se mu tělo zaživa rozpadá. Pak k němu pustili na návštěvu jeho ženu Ádu. Znal jsem ji už před jejich svatbou, a spolupracoval s ní v odboji. Za organizování komunistické mládeže si již odseděla dva a půl roku káznice. S nehybnou krásnou tváři, vzpřímeně v posledním stadiu těhotenství, jako symbol života Áda u Karla seděla dokud neumřel. Pak jsem zůstal na pokoji sám. Několik dní jsem si hrál se šlachami na mých naprosto vyhublých dlaních, a uvažoval o tom, zda se už také začínám rozpadat. Ale injekce do mne šly dále. A přišla ta noc, kdy jsem se díval na úplňkem osvícenou kachlíčkovou stěnu přede mnou, a rozhodoval se zda mám dále žít. Až když kachličky zrůžověly od vycházejícího slunce jsem se rozhodl ještě chvíli žít, abych nezpůsobil zármutek mamince, ale hlavně všemu natruc. Druhý den mně spadly horečky. (O Nietzschem a Freudovi jsem tehdy nevěděl nic. Některé své měsíční a jiné zážitky z dětství a mládí jsem vyprávěl slavné americké spisovatelce Jean Craighead Georgeové. Z téměř celé police jejich knih pro děti, dvě jsou inspirovány mými příběhy. Jedna se jmenuje Třináctý úplněk. Pokud ještě máte tištěnou versi mé minulé pohlednice (Kinderstube II), prosím všimněte si, že se tam místo elipsis (tří teček) za slovy „to Vám tehdy byli komunisti“ objevil otazník. E-mailový či tiskařský šotek nepochopil, že mým úmyslem nebylo zpochybnit, nýbrž vyjádřit můj obdiv k tehdejšímu chování některých místních komunistů, jak jistě vyplývá z textu.) Asi za tři neděle mne pustili domů, a pak jednoho dne jsem mohl sejít ze schodů a jít na zahradu. Koncem října první cesta z vrat byla do České ulice, za Ádou. Bez úvodu jsem ji řekl: „Přišel jsem, abych vstoupil do Komsomolu“. Na to ona: „Komsomol nebude. Dostali jsme (neřekla kdo, ale nemusela) pokyny (neřekla od koho, ale bylo to už tehdy jasné), že místo toho bude masová celostátní organizace mládeže. Ty jsi teď z Obrany národa a Odboje čs. mládeže slavný, a my jsme jen čekali až Ti bude líp. Máš nejen naši důvěru, a tak Tě chceme udělat celostátním předsedou.“. Zarazil jsem se, a ježto to bylo poprvé, co mne chtěl někdo něčím udělat, zmohl se jen na to, abych řekl: „Ale Ádo, podívej se na

R. Jung 1998a


Str. 18 ze 172

mne. Vždyť můžu sotva chodit.“. „To nevadí!“, řekla Áda. „My to uděláme všechno za Tebe.“ Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, ale věděl jsem, že nepotřebuji. Do Komunistické strany ani do Svazu čs. mládeže jsem nevstoupil. Byl to téměř můj Kronstadt, ale pořád něco chybělo. Soustředil jsem se na přípravu k opožděným maturitám. Musel jsem nejdřív dohnat sextu, septimu i oktávu na gymplu, a pak čtvrtý ročník hnojárny. Áda se stala osobní sekretářkou Tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa, Rudolfa Slánského. Naposledy jsem ji na ÚV viděl někdy v létě 1948, než jsem odešel do exilu. Byla ještě krásnější než dřív a stejně efektivní. Mluvila se mnou a do tří telefonů najednou. Její Kronštadt přišel až později. Kutnohorské noviny, 30. 5. 1998, str. 17.

Princeton University (I), podzim 1959 Když začátkem ledna 1959 byl svržen kubánský diktátor Fulgencio Batista y Zaldívar, bylo to dílem nejen Junty jednoty, do které Hnutí 26. července, jehož členem byl i Fidel Castro Ruz, v roce 1958 vstoupilo. Malá skupina která v „26. červenci" pokračovala na Kubě, v podstatě předstírala guerillovou válku. I v tom největším střetnutí s kubánskou armádou ztratila jen 40 osob. Byla to válka propagandy, kterou povstalci vedli mistrně. Velký podíl na svržení měli kubánští liberálové, Vatikán a kubánská katolická církev. Rozhodující byl postoj Spojených Států. Po nepřátelském přijetí, kterého se dostalo v 58mém roce vice-presidentovi Nixonovi v Caracasu a Limě, Amerika přestala podporovat jihoamerické diktátory. Do Havany poslala nového velvyslance s příkazem řídit odstranění Batisty. Americké ministerstvo zahraničí v březnu 1958 veřejně vyhlásilo embargo na dodávky zbraní podpůrcům Batisty a snažilo se jej všemožně isolovat. Americké tajné služby začaly dodávat všem odpůrcům Batisty, včetně hrstky povstalců v Sierra Maestro, informace a zbraně. Američané vyjednali na Silvestra Batistův odchod do exilu, takže Castro mohl v novém roce 1959 bez jakéhokoliv boje vstoupit triumfálně do Havany. To vše tehdy v Kubě, i když ne jinde, bylo známo a uznáváno. Castro se i doma představoval jako buržoasní kubánský nacionalista a úzce spolupracoval s kubánskými liberály. Naproti tomu Ernesto Guevara de la Serna, přezdívaný Che, který (ježto nebyl Kubánec a k bratřím Castrovým se přidružil až v jejich mexickém exilu) se stylizoval jako mezinárodní profesionální revolucionář. Jeho vliv prudce stoupal. Bylo nutné se dovědět, jaké úmysly a možnosti v Kubě skutečně má. Jsou ženy, jejichž exotická krása, mimořádná inteligence, znalost řečí a společenský um je přímo předurčuje aby sehráli svou roli, většinou veřejnosti neznámou, v zahraniční politice. Můj život byl obohacen tím, že jsem se z několika tvory tohoto vzácného druhu setkal. Olivia Maldonado je Argentinka, a poznal jsem ji když studovala na Vassar College.

R. Jung 1998a


Str. 19 ze 172

Zprostředkovala mi styk s Guevarou. Pracoval jsem tehdy na projektu o povstaleckých organizacích v rozvojových zemích. Rozhovory probíhaly dobře. Mezitím byl Castro pozván na přednáškovou cestu po Spojených Státech. Všude byl vítán s nadšením. Pro Američany jakoby nosil bílý kovbojský klobouk, zatím co již dlouho americký tisk Batistu představoval jako a zkorumpovaného tyrana, zloducha s kloboukem černým. Povídku měl jako na Ameriku ušitou - statečná banda mladých vlastenců se probila z hor do hlavního města, aby nastolila svobodu, demokracii a rovnou příležitost pro všechny. On byl latinskoamerický liberál a sociální reformátor; jeho vzor byl Simón Bolívar. O Marxovi, komunismu a Sovětském svazu ani zmínka. Jednou z jeho posledních zastávek byla Princetonská Universita. Byl to důležitý večer, nejen k vůli významu Princetonu, ale protože ho tam pozval George Frost Kennan, tehdy již jen v nevládní funkci jako trvalý profesor historických studii při Institutu pro pokročilá studia Princetonské University (kde byl od roku 1933 až do smrti v roce 1955 též Albert Einstein). Na tentýž večer byl rovněž pozván Dean Gooderham Acheson, také již jen soukromý advokát ve Washingtonu, DC, aby přednášel o nové politice Spojených Států vůči Latinské Americe. Ježto nebylo žádoucí, aby se společně veřejně objevili, bylo sjednáno že se sejdou po svých přednáškách na cocktail party pořádané pro vybrané hosty na Institutu. Od schůzky se očekávalo mnoho, snad dovršení spousty rozhovorů v pozadí o Americké hospodářské podpoře Kubě a o neutralizaci komunistických tendencí. Kutnohorské noviny, 6. 6. 1998, str. 17.

Princeton University (II), podzim 1959 Onen večer měli na Princetonu přednášky Fidel Castro Ruz a Dean Gooderham Acheson. Professor George Frost Kennan je oba pozval na následnou cocktail party. Ta měla být dovršením téměř celoročních tajných nebo zákulisních jednání. Castro se tam mohl poprvé setkat v soukromí mj. s dvěma Američany v zahraniční politice na neformální úrovni nejvýznamnějšími. O závaznosti slov všech účastníků nebylo přes všechnu neoficiálnost možno pochybovat. O hostiteli Kennanovi tehdy ještě veřejnost nevěděla, že je to proslulý autor doktríny „Containment“, americké strategie zadržení či držení v šachu Sovětského svazu po světové válce. Již v únoru 1946, když byl velvyslancem v Moskvě, poslal tajný kabelogram ve kterém po detailním rozboru sovětské psychologie a diplomacie kodifikoval cíle sovětů a místo dosavadních snah o ukojení a ukonejšení Moskvy, navrhl jak jejímu vítězství zabránit a dovést Sovětský Svaz ke zhroucení a rozpadu. Návrh byl přijat, a tak vlastně začala studená válka. V roce 1947 se Kennan stal ředitelem plánovacího štábu ministerstva zahraničí, a tentýž rok v červenci zveřejnil svou doktrínu v měsíčníku Foreign Affairs. Podepsal

R. Jung 1998a


Str. 20 ze 172

se „X“. Nyní byl profesorem dějin na princetonském Institutu pokročilých studií. Druhým čestným hostem byl Dean Gooderham Acheson. Pracoval v americké vládě již pod Rooseveltem od roku 1933 a jako náměstek v ministerstvu zahraničí od roku 1941. V letech 1949-53 sloužil jako ministr zahraničí pod Harry S. Trumanem. Poté co zajistil schválení vstupu USA do OSN senátem v roce 1945, stal se vykonavatelem Kennanova plánu držet Sovětský svaz v šachu. Byl hlavním tvůrcem tzv. Trumanovy doktríny, tzv. Marshallova plánu, berlínského leteckého mostu a NATO. I když ten večer byl formálně jen soukromý advokát, ve skutečnosti byl hlavním zahraničně-politickým poradcem čtyř amerických presidentů. Harris Wofford, je starý přítel ještě z rané poválečné doby. Poznali jsme se když on byl sekretářem americké, a já norské sekce Hnutí pro Světovou Vládu. Několik měsíců v roce 1959 Thomas Joseph Mboya, Harris a já jsme intensivně spolupracovali. S Tomem jsem se znal ze Socialistické internacionály. Harris se s ním spřátelil na Oxfordu a později s ním udržoval styky přes ADA (Američané pro demokratickou akci). Tom byl ještě generálním sekretářem KFL (Keňské federace odborů), ale již ilegálně připravoval KANU (Keňskou africkou národní unii), jejímž předsedou se po zlegalizování měl stát. V období před očekávanou nezávislostí bylo kriticky nutné připravit tamní africké elity, a tak se založila Africko-Americká studentská nadace, která pak zorganizovala letecký most, přes který se dostaly stovky nejlepších černých keňských studentů na školení do Států. Harris byl advokátem v Achesonově právnické firmě, a tak Acheson o mně od něj dost věděl. Ježto i nehlučně pít jsem již uměl, nebyly námitky, abych byl hned z několika důvodů na cocktaily také pozván. Castro měl přeplněno a jeho projev byl přenášen přes ampliony do vedlejšího sálu. Bylo to jeho standardní představení se spoustou vášně a frází a žádným obsahem. Acheson měl asi sedm lidí. Byl jsem jedním z nich. Přednesl zásadní projev, definující novou politiku US vůči Latinské Americe. Když konečně po přípitcích a obvyklém společenském tlachání Kennan vybídl Castra a Achesona aby spolu usedli v rohu, byl jsem v doslechu a viděl jejich tváře. Acheson který vždy vypadal jako prototyp chladného bílého anglosaského puritána, působil unaveně a zdál se být iritován. Otevřel konversaci: „Položme karty na stůl. Vy znáte naši novou vstřícnou politiku vycházející z podpory hospodářství a lidských práv. Tu bychom rádi uplatnili také vůči Kubě.“. Castro byl zřejmě již delší dobu rozjařen a pozéroval jako pravý "macho", vtělení hispánské mužnosti. Jakoby Achesona neslyšel, začal znovu svou baladu o heroických činech v Sierra Maestra. Acheson, který měl hlubokou a detailní znalost událostí, jeho špíl (jak se tomu v Americe převzato z jidiš říká) ostře přerušil. Překladatel bohužel věrně opakoval: „Mladý muži, měl byste se už přestat pubertálně vychloubat vašimi eskapádami, a začít se starat o administraci a hospodářství své země!“. Všem jen tváře ztuhly, ale já měl dojem, že jsem viděl na Castrových rtech formovat epitet „Gringo!“, což vyjadřuje vše, co Latinos nenávidí na nadřazených

R. Jung 1998a


Str. 21 ze 172

Severoameričanech. Teď to vše šlo do pekla, řekl jsem jen sobě správným americkým idiomem, jehož český ekvivalent by byl neslušný. Brzo následovaly dramatické události: znárodnění amerického majetku na Kubě, její příklon k Sovětům, a další. Kutnohorské noviny, 13. 6. 1998, str. 17.

Český Kronštadt (V), listopad 1945 Brzo po rozmluvě s Ádou (viz Kronštadt IV), kdy jsem se vzdal představ o své komunistické budoucnosti, přišli za mnou četníci. Byli to kutnohořané, a dobře jsem je znal. Že mne dovezou do Kolína, abych identifikoval nějakého Gestapáka z Malé Pevnosti. Bylo to poprvé. Byl jsem pro to, aby Němci kteří spáchali zvěrstva, a čeští donašeči Gestapu byli potrestáni. Mé biologické ozdravování probíhalo doma a asi ve prospěch toho psychologického, mi rodiče o světě venku neříkali nic. Tudíž jsem o skutečném průběhu tohoto našeho po Praotci Čechovi prvního stěhování národů a druhého národního obrození, která budou do dalšího století charakterotvorná, nevěděl nic. Leč staří Řekové mne učili, že když už ne v paměti kde vládne předmět a cit, alespoň v pohlednicích má být jednota času a místa děje, a tak se vraťme zpět a do Kolína. V kolínské vile pana Roudnického jsem byl předtím již několikrát. Byl tatínkův velkododavatel uhlí a měli přátelský vztah. Měli též krásnou chatu na Vidláku. Iška Roudnická mne tam občas pozvala s jinými kutnohořany, na př. sestrami Richtrovými z drogerie v Kolárovce, na civilizované odpoledne s ovocnou šťávou, zákusky a tančení při gramofonu na velké zděné terase. Přímo u výtoku z rybníka byl přístřešek s ping-pongovým stolem a kanoi. Ivan tam měl též činky a hlavně boxerské rukavice a na gumových lanech boxerský míč, do kterého jsem mohl mlátit poprvé v životě. Přišli Němci, žid pan Roudnický šel do pece, a z vily si Gestapo udělalo krajský Hauptquartier. Byl jsem tam několikrát s maminkou, která dávala ochotnému Gestapákovi psaní a balíčky ke spolehlivému a bezplatnému doručení pro tatínka v kriminále. Po válce vila v Kolíně pozůstalým Roudnickým vrácena nebyla, a gestapácké zařízení používala ke stejným účelům nějaká česká instituce. Tehdy jsem se domníval, že jsou to naši četníci. Ti kutnohorští u dveří řekli, že na mne počkají, a předali mne mužům v civilu. Zavedli mne do sklepa. Šero tam bylo, avšak místo v českém sklepu očekávaného vlhka, nasyceného pachem vadnoucí zeleniny a uhelným prachem, vzduch byl překvapivě suchý a čistý. Gestapáci tam asi zavedli topení a větrání. Nyní z toho měli stále užitek. Byla tam řada dveří, za kterými údajně byli uvěznění Němci, prý Gestapáci. Měl jsem se na jednoho podívat. Otevřeli mi špehýrku, a okamžitě jsem se zastyděl. Ani v dětství jsem nerad chodil s kluky špehovat párečky. A teď jsem měl bez jeho vědomí rozhodnout o životě a smrti zarostlého a ohnutého staršího muže, který, aniž by věděl že jej pozoruji, se nervózně a zřejmě v bolesti šoural, jako nedávno já, po malé samotce. Poznal jsem jej hned. Mučil

R. Jung 1998a


Str. 22 ze 172

mne a vím že zabil dva moje kamarády. Řekl jsem, že za takových podmínek nemohu nikoho poznat. Tak nejdřív mne a pak jeho přivedli do známého obývacího pokoje Roudnických. V krbu plál ten ponurý den velký oheň. Stáli jsme proti sobě tváři v tvář, on zády ke krbu, já ke dveřím. Mé myšlenky však byly u poslední návštěvy otce a mne zde u Roudnických. Ve vzpomínce byl pan Roudnický vitální a plný šibeničního humoru. Gestapáka jsem identifikoval a vznesl obvinění, která jsem mu přeložil do němčiny. Pak jsem se obrátil a chtěl odejít, ale jeden z těch mužů v civilu řekl, abych ještě zůstal. Ten druhý vzal od krbu dlouhý kovový pohrabáč, a vložil mi ho do mé pravé, na Malé Pevnosti německým dozorcem zmrzačené ruky. Řekl, že počkají venku, hned za dveřmi. Na chvíli jsem ustrnul, a pak s pohrabáčem v ruce vyšel za nimi, abych se pro jistou zeptal: „PROČ?“. „Což s ním nechcete být sám?“, řekl jeden z nich udiveně. Konečně mi to došlo. „Děkuji, ne!“, řekl jsem. Zamával jsem s úsměvem přátelsky na žasnoucího gestapáka a překvapenému Čechovi jsem položil pohrabáč k nohám. „Toto je Vaše věc!“ řekl jsem, a odešel bez doprovodu. Dvě věci byly do té chvíle samozřejmé. Němci jsou zrozeni k tomu, aby se co nejdříve přetvořili v plavé bestie. Češi se rodí s povahou holubičí, a zákoně vyrostou v tvory lidské a navíc přirozeně práv dbalé a demokratické. Můj další Kronštadt mi teď zjevil, že jsme jako oni. Z kolínské vily Němci spáleného pana Roudnického jsem vykročil do skutečného poválečného světa očištěn od českého nacionalismu. Kutnohorské noviny, 20. 6. 1998, str. 17.

Manhattan - Antigua, 18. prosince 1964 Tatínek se po roku u mne v Americe vrátil do Kutné Hory. Manželka, kočka, které si i Američani naučili říkat Kočičko, a já jsme se z pronajaté selské usedlosti v Podunk, NY (v americkém argotu Zapadákov) odstěhoval do srubu. Ležel mezi dvěma roklemi obývanými sovami, na obrovském divokém pozemku asi deset mil na sever od zaměstnání na Cornell University, v kraji Fenimora Coopera na západním břehu jezera Cayuga jednoho s krásných Prstových Jezer, z nichž šest je pojmenováno dle indiánských kmenů bývalé Mohykánské konfederace. Tam jsem si sehnal Kiwi II, jako pozdní náhradu za svého milovaného kutnohorského čokla Kiwi, kterého jsem za války musel dát pryč z příkazu Němců. V létě tam bylo nádherně. Na podzim jsem mohl lovit králíky, tetřívky a bažanty přímo na pozemku s Kiwi a Kočičkou. Bylo to na východní migrační dráze ptactva, a několikrát obrovská hejna kanadských hus na několik hodin u mně přistála, zastavila dopravu na silnici u jezera a důkladně pohnojila můj rozsáhlý loukotrávník. Husy se ale na zemi, vodě, nebo při náletu a odletu nestřílely. Též srnce, kteří mi přecházeli před okny, jsem nezabíjel. V zimě tam byla zima. Ne uvnitř, kde vysoký kamenný krb otevřený na dvě strany to vyhřál za každého počasí. Často jsem před ním studoval, leže na typicky venkovském americkém pestrém koberci upleteném z proužků zbytků různých látek. Kočička mi vět-

R. Jung 1998a


Str. 23 ze 172

šinou seděla na kříži a předla, zatímco Kiwi se utulila u zadnice. Asi půl mile od nás na sever byla „sněhová hranice“, kde bylo často úplně zaváto, a manželka se nemohla dostat ráno do práce nebo večer domů. I já jsem měl toho dojíždění zledovatělými silnicemi dost. Potom, co jsem strávil první Vánoce po dvaceti letech s tatínkem, nechtěl jsem sedět s manželkou a zvířátky u stromečku v zasněženém nic. Tak jsme se rozhodli letět na dovolenu za sluncem, zelení a mořem. Dovolená začala hezky již v New Yorku, v mém oblíbeném starosvětském hotelu Algonquin (také nazvaném po jednom se šesti státotvorných severovýchodních indiánských kmenů), a v jeho mi ještě oblíbenějším baru Blue Room. Podlahy byly již křivé, matrace proležené a postele vrzaly. Ale v modré místnosti tehdy dělali nejlepší Brandy Alexander na Manhattanu, a tudíž v Americe a tudíž na světě. V pokojích se milovali a v baru se už po tři generace hádali nejlepší američtí spisovatelé a umělkyně, od Hemmingwaye po Dorothy Parkerovou. Po drsném venkovském severu to byla vítaná změna. Za dva dny jsem měl Brandy Alexandrů dost, a manželka už chtěla jen sodovku. Tak jsem sehnal let na Trinidad s přestoupením na ostrově Antigua. Byla to první příležitost opět pozdravit Cecile, a manželce ji představit. Ačkoliv jsem ji poznal již na elitní Vassar College, s Cecile jsme se sblížili teprve v Cambridge, kde studovala mezinárodní vztahy na Radcliffe, ženské koleji Harvardu. Měla tělo atletiky, mysl šachového mistra, a talent pro hru a nesmysl, který jsem jinak nezažil. Přes mou počáteční ztuhlost mne naučila karibské tance i s věrohodnými ručními gesty, grimasami a špulením úst. Naše rande s dějinami proběhlo v mém osvědčeném vozu Hudson, prostorném jako parník. Parkovali jsme (v tom americkém významu slova, který pozbyl tehdejší „Kraft der Aussage“ až po následné sexuální revoluci) na Cambridgeském břehu řeky Charles, s úchvatným pohledem na osvětlené panoráma Bostonu, dominované mraky drápající věží pojišťovny Prudential. Tam jsem jinak noc co noc mohl pracovat na statistické analyse pro svou disertaci, zcela sám na tehdy největším komerčním počítači zabírajícím celé klimatizované poschodí. Dívali jsme se na tento severoamerický falický symbol moci ekonomické racionality, a já si vyčítavě domlouval, že místo abych si zde hrál s Cecile, měl jsem být tam a hrát si s počítačem (tehdy se ještě programovalo ručně strkáním drátků do spojovacích matric). Znenadání se nad věží jakoby zjevila neobvyklá hvězda. Pohybovala se, tak to bylo asi letadlo. Ale nějak přímo a pomalu a daleko ― a už ani Cecile si neudržela mou pozornost. V tom okamžiku harvardská rozhlasová stanice která hrála nějakého Berlioze, přerušila vysílání a oznámila, že právě teď nad Bostonem letí první umělá oběžnice: ruský Sputnik. Tu noc jsem nešel na počítač a s Cecile jsme radostně přivítali novou epochu lidstva.

R. Jung 1998a


Str. 24 ze 172


Antigua - Ithaca, NY, 10. ledna 1966 Cecile, kterou jsem od svého odchodu z Harvardu neviděl, pracovala nyní pro Společnost Národů v Belgickém Kongu. Byl jsem zvědav, co se od ní o tamní situaci dovím. Ale dozvěděl jsem se zcela jiné věci. Z malého letadla na venkovském letišti v Antigua sestoupila jako první má manželka Vivian. V tropickém slunci jen svítila jako zjevení od jinud – kaštanové vlasy, modrozelené oči, bílá až průsvitná pokožka a vzpřímený a dominující krok suverénní severoamerické ženy, která ví neomylně co se má a co se nesmí. V horkem zrcadlícím vzduchu jako fata morgana se vůči nám přílivem blížila falanga černých těl, vedená vlnící se bytostí, jejíž pohybová dynamika mi též byla intimně rozpoznatelná. Cecile přivedla všechny své velmi početné manželské i nemanželské příbuzné, aby se seznámili s novou manželkou bývalého milence. Trinidad byl pro mne zajímavý hlavně vztahy mezi indickými obchodníky a černošskými proletáři. Po povinné návštěvě místních sociologů a psychologů jsme však spěchali dále za štěstím. Odvezl jsem si odtamtud výborné kari a desku krásných vulgárních a sprostých popěvků slavného domácího zpěváka Mohutného Vrabce (Mighty Sparrow). Druhá část federace, ostrov Tobago, byl ještě koloniální ráj. Hotýlek ve kterém jsme bydleli byl náhodou společenským střediskem ostrovní elity. Na Vánoční oběd, tradiční s pravým anglickým pudinkem, přijel britský guvernér federace, a seděl u hlavního stolu „s lidmi z Barclay’s Bank“. Trochu, vlastně hodně, jsem šokoval, neboť jsem se spikl s personálem, a ti nám uvařili místí vánoční menu. Nejdříve jsem ale musel osobně dojít na „battoir“, jak se v ostrovní mluvě z dávné francouzštiny říkalo jatkám, a vybrat si kozu na poražení. S té nám udělali s fazolemi k Ježíšku vynikající „mutton“, což jinde značí jehněčí, ale tam kozu. Kozlové se prý nejedí. Nešokovalo, ale spíše to fascinovalo novomanželku ministra školství, která dle jejího vyprávění právě jim byla „unesena“ z Britské Guyany, a ještě si nezvykla na místní snoby. Byla nejkrásnější ze všech těch překvapujících kombinací ras, kterými jsem se mohl kochat ve Venezuele a na severovýchodním pobřeží Jižní Ameriky. Tvar očí, nosu, ňader, břicha, a kyčlí je Vám jistě znám z indického klasického umění. Ale barva jejích očí byla indiánsky zrcadlově černá, a barva pleti zlatá, jako opálené Číňanky. Její vůně však byla z Afriky. Dlouhé, vlnité a mahagonové vlasy byly asi dar šťastného Berbera, který se do těch aktů jejího tvoření (jedním se ji přece udělat nedalo) někde připletl. Paže byly pevné a prsty lehoučké. Při tanci a i jinak se pohybovala jako slonice v říji (to je v pravdě vrcholná indická poklona). Jen dlaně, přesto že na klima byla zvyklá, se ji tehdy příliš potily. Tobago je překrásné. Většinu dnů jsme strávili na písku, ve vodě či u baru v malebném malém zálivu Pigeon Cove. Ale holuby jsem tam žádné neviděl. Proto si nejsem jist, zda si nepletu jméno z názvem místa na sever od Halifaxu v kanadském Novém Skotsku, kde jsem jednou

R. Jung 1998a


Str. 25 ze 172

sám u majáku zažil jen se zvířaty magické úplné zatmění slunce. Tam totiž holubi byli, a při tajuplné noci ve dne zmlkli. Ale na Nový Rok jsem na pláži zažil něco jiného. V hladkém moři daleko od pobřeží zakotvila velká bílá loď. Se strany byl za chvíli vypištěn člun, a zaměřil se k nám. Do kouzla v čase se lenivě vlekoucí krásy vplynul místní číšník a číšnice s nápoji pod palmovou stříškou, i mladičká francouzská dvojice tiše se milující na druhém konci srpu kovaného ze zlata písku. A rázem byla pohoda jakoby roztříštěna. Znervóznil jsem, a nevěděl proč. Snad to byly zvuky, které se s počátku nerozeznatelně šířily od člunu. A náhle jsem rozpoznal radostný pochodový zpěv německých turistů. Otřásl jsem se, a začal se automaticky připravoval na vylodění Teutonů do ráje. Bylo to daleko v prostoru a čase od války a střední Evropy, ale mé podvědomí bylo stále na jazykové hromadné projevy němčiny alergické. Návrat byl komplikovaný. Letiště v Ithace bylo zase mimo provoz, a tak nakonec jsme přistáli v Rochesteru. Po dalším dlouhém čekání nás odtamtud autobusy převezli sněhovou vánicí na letiště do Ithaky. Naše auto na parkovišti bylo zaváté a zamrzlé, a taxíky nejezdily. As za dvě hodiny nás zachránil kamarád, kutnohořan Vaněk, který též učil na Cornellu. Přespali jsme u nich kousek od letiště, a teprve druhý den jsme osvobodili auto, psa, kočku a začali vytápět v krbu. Nachlazením to odnesla kupodivu jen Kočička. Kutnohorské noviny, 4. 7. 1998, str. 8.

Kutnohorští Junáci, 1912 Vážený bratře Štěničko, konečně dostávám se k tomu, abych na … Tvé přání vzpomenul prvních čtyř kutnohorských skautů: Františka Hepnara, Ladislava Junga, Josefa Malivy a Františka Pokorného. Jelikož je to strašně dávno, … ještě v době bývalého rakousko-uherského mocnářství, poslechni si nejdříve (něco z toho) co o zrodu místního skautingu a jeho prvních dětských krůčcích píše můj první junácký „vůdce“ Vojtěch Zajíček, náš profesor: „(Na podzim 1912) nastoupil jsem na nové místo … na nově zřízené obchodní akademii v Kolíně … jako matematik společně s dr. Václavem Pártlem, filologem. (On) dovedl připoutat hochy ke škole lehkou atletikou, tělocvikem, společným koupáním v Labi, hlavně však skautingem, což při přísném pojetí školských zákonných předpisů tehdejšího rakouského ministerstva kultu a vyučování ve Vídni, bylo v té době činem nejen jedinečným, ale i velmi riskantním a revolučním, uvážíme-li, že toho času byla na reálkách i gymnáziích ještě i kopaná kategoricky zakázaná. Vídeň zásadně netrpěla na českých školách žádných vyučovacích úchylek, či zavádění cizích zahraničních vzorů, neb český element se ji nezdál dost spolehlivý. …“ „O episodky nebylo nouze. … ke konci školního roku 1914 … kolínským náměstím projížděl čtyřkolý, nízký, hrnci, kotlem stany, rýči a lo-

R. Jung 1998a


Str. 26 ze 172

patami naložený žebřiňáček, tažený všelijak divoce postrojenými studenty z „akády“. Šel jsem vedle nich a se zalíbením jsem pozoroval úsměvy kolemjdoucích, jimž neobvyklý tento průvod stal se cikánsky a komediantsky studenty aranžovaným „hecem“. Nejinak tomu bylo i na nádraží, kde nezvyklý průvod způsobil nemalou senzaci a náhlou policajtskou prověrku.“ „Tentokráte jsme se utábořili na březích Sázavy u Rataj, kde jsme ihned postavili stany, jež kolegovi dr. Pártlovi, mimo jiné tenkrát již i císařskokrálovskému praporčíku, při zdůvodnění loajální předvojenské polní výchovy, velmi ochotně zapůjčilo velitelství c.k. pěšího pluku v Kutné Hoře. … Ráno … dr. Pártl, v dobré paměti „Vašek“ a já „Vojta“, jak křestními jmény, i jinými epitety ornans, jsme se již i my tenkráte oslovovali, dal příslušné dispozice. …“ „Vaškovo tábornické umění mělo svoji záměrně šířenou pověst již z našeho táboření „V háji“ na Kaňku u Kutné Hory, kde Vašek ovlivněn svou odbornou vojenskou znalostí, umístnil strategicky všechny naše stany do pěkného travnatého dolíku. … jelikož se blížili černé a hrozivé mraky … odešel jsem se svou skupinou, prý známých „poseroutků“, do blízké stodoly … při prvním rozbřesknutí vydali jsme se na průzkum. Všude jsme našli tábornickou spoušť. … Cestou domů jsem (si dobíral) kolegu, takto c.k. praporčíka, že si touto akcí ověřoval svůj tajný válečný plán jak vyplavením zničit celou rakouskou armádu.“ Tolik z jedné kapitoly … vzpomínek profesora V. Zajíčka. Vím, že o podobných episodách by naši následovníci mohli napsat celé kroniky. Nesmíš však zapomenout, bratře Štěničko, že v té době neměli jsme ještě žádných vzorů, … zkušeností, ani … vedoucích. … a tak se improvizovalo. … I v té skautské uniformě, kterou nikdo z nás ještě neviděl, a na kterou by asi málo kdo z nás měl. … opatřili jsme si dobrovolnou sbírkou alespoň bílé čapky, tak zvané „bulharky“, … i jako náš demonstrativní projev sympatie v té době opět bojujícím balkánským junákům. Zde prý nutno hledati i … důvod označení skautů – junáky. Z naši … první zdejší skautské čtyřky, Františka Hepnara, vulgo „Hejble“, Lad. Junga, coby „Gastona“, Josefa Malivy, takto „Sekula“, a Frant. Pokorného, cudně „Picas“ zvaného, zbyl jsem dnes již já sám. Hepner, bývalý žák „akády“, stal se později jejím profesorem. Zemřel (v roce 1973). Maliva podlehl brzy svému zranění, které utrpěl jako legionář za boje u Ipolských Šahů na Slovensku. Pokorný padl několik dní před koncem (první) světové války na italské frontě. AUTOR TÉTO POHLEDNICE JE LADISLAV JUNG, 1897-1987, OTEC RICHARDA. Kutnohorské noviny, 11. 7. 1998, str. 8.

Kutnohorští Junáci v Itálii, 1918 V

ROCE 1912 ZALOŽILI PROFESOŘI KOLÍNSKÉ OBCHODNÍ AKADEMIE, PÁRTL A ZAJÍČEK, PRVNÍ SKAUTSKOU SKUPINU NA VÝCHOD OD PRAHY. JEJÍMI ČLENY SE

R. Jung 1998a


Str. 27 ze 172

STALI TÉŽ KUTNOHOŘANÉ HEPNER, JUNG. MALIVA A POKORNÝ. PO ŠESTI LETECH SE TŘI Z NICH, SEŠLI V ITALII, KDYŽ „GASTON“ JUNG, A POZDĚJI „SEKULA “ MALIVA, BYLI PŘIDĚLENI K ROTĚ ČSL. LEGII JIŽ VELEL „VOJTA“ ZAJÍČEK.

Po dalším výcviku na Monte di Baldo a po několika přesunech jsme byli s naší speciální brigádní kulometnou rotou, počátkem srpna 1918, přiděleni k 11. rotě 33. pluku čsl. legií do zákopu mezi Rivou a Roveretem na kotu 703, k samostatné kulometné ochraně horského masivu Doss Alto. Týž tyčí se na příkrém rozstříleném kamenitém svahu jako baštovní kavernový maják, dominující nad údolím italského, nepřáteli okupovaného Rovereta. Několik dní předtím rakouské šturmtrupy podnikly (odtud) na nás prudký útok. Podařilo (se jim) vniknout do našeho ochranného zákopového předpolí, ubít a zajat několik našich bratří. (Ti) byli později v Roveretu Rakušáky pověšeni. Velící náš poručík bratr Trojánek marně odolává mnohonásobné přesile. Po urputné obraně petardami, ručními to italskými granáty a po vystřílení svých revolverových patron, před nezbytným zajetím posledním nábojem svůj statečný život končí. Námi obsazenou kavernu Doss Alto Rakušáci však nedobili. Naši úderníci 33. pluku okamžitě protizaútočili a nepřítelem obsazené zákopy vyčistili. Poručík Varhaník, který se svojí kulometnou rotou 33. pluku kavernu Doss Alto ubránil, jest okamžitě vystřídán brigádní kulometnou rotou poručíka Zajíčka. Očekával se rakouský protiútok a proto Zajíček vysílá mne se dvěma saniťáky do předterénu, abychom za účelem zjištění nepřátelských oddílů přinesli aspoň dva rakouské úderníky, usmrcené naší dělostřeleckou bariérovou palbou. Provedeno. Mám u Zajíčka i na vojně protivně přísný kantorský režim. Má mne stále nějak na tapetě. A proto i tentokráte mne za padlého poručíka Trojánka určuje na důstojnickou riskantní předsunutou hlídku s úkolem po 48 hodin odposlouchávat rakouské telefonické hovory. (Je to) pouhých asi 20 m nad rakouskou feldwachou, útesem převyšující předsunuté picolo posto Roncolu, Ležíme tam s jedním naším telefonistou bez hnutí strnule na břiše. (Jsme) oba v rozstříleném kamení přikryti roztrhanou celtovinou, zatíženou kamením a křovím, markýrujíce tak padlé útočníky. Během dne mám vyhrává téměř stálá dělostřelecká palba na za námi trčící kavernu Doss Alto a na nás obklopující kamenité předpolí. V něm my dva, bez možnosti jakéhokoliv úniku, téměř nedýchajíce ležíme, neb okolí jest i v noci hlídáno stálou křížovou kontrolou nepřátelských reflektorů. Naše odposlouchávací aparatura funguje bezvadně. Každé slovo Rakušáků jest jasně srozumitelně slyšet. Hodiny se však za strašného našeho nervového vypětí vlekou jako hlemýžď. Pomalu se však stmívá, což avizuje naše střídání. Pojednou nás zavaluje strání se řítící rozstřílené kamení. Telefonista mně tiskne ruku a tiše šeptá: „Bratře poručíku, slyšíš? Nepřátelská hlídka. Připrav se!“ Odjišťujeme ruční granáty a pistole. Doráží k nám nejasný lidský hlas. Na každý sebemenší sesuv kamení v našem předpolí zahajuje rakouské dělostřelectvo okamžitě těžkou obranou kanonádu. Tentokráte k nemalému našemu údivu, nepřítel mlčí. Vyčkáváme ležíce dále bez hnutí na vše připraveni. Za trvalého rachotu řítící se kamenné šutroviny vnímáme v těžké

R. Jung 1998a


Str. 28 ze 172

mlze blížící se volající postavu. „Nech ho dojít bratře. Likviduji ho revolverem sám.“ šeptám telefonistovi. Než se tak stane téměř 10 kroků od nás někdo zřetelně řve: „Láďo, Láďo, Junečku, kde jste?“ Bez ohledu na krajní nebezpečí a za trvalého rachotu řítící se šutroviny, přeskakuje kamení, někdo dále halasně huláká do terénu: „Chlapci, kde jste? Již 3 hodiny jsem bez vašeho kanonádou přerušovaného telefonického spojení.“ Tentokráte však již jasně vnímáme našeho rotného velitele, poručíka Zajíčka. „Proboha, Vojto, okamžitě k zemi. Rakušáci tě jasně slyší. Jsou jen 25 kroků pod námi a jsou sem bezvadně zastřeleni!“ avizuji se šeptem pln hrůzy o jeho život. „Nekecej, posero. Oba sbalte fidlátka a za mnou. Hlídka na Roncole jest plukovním rozkazem pro nesmyslné riziko definitivně zrušena. Hlášení mně podáte až na Doss Altu. Nyní pohyb!“ A tak naše dvoučlenná hlídka má v několika vteřinách sbaleno a šine si to přikrčena zpět za naším nadále vzpřímeně se vzhůru škrábajícím a dokonce radostně nahlas si prozpěvujícím velitelským šerifem. Měl o nás, jak se později přiznal, takový strach, že se v noci, proti předpisům, sám prodíral minovým polem, aby nás za strašného osobního rizika, živé, šťastně našel. AUTOR TÉTO POHLEDNICE JE LADISLAV JUNG, 1897-1987; V ROCE 1918 PORUČÍK ČSL. LEGIÍ, BRIGÁDNÍCH TĚŽKÝCH KULOMETŮ 33. PLUKU ITALSKÉHO HORSKÉHO DĚLOSTŘELECTVA – ALPINISTŮ; OTEC RICHARDA. Kutnohorské noviny, 18. 7. 1998, str. 8.

Kutnohorští Junáci na Slovensku, 1919 Šíleni radostí, dočítáme se v (italských) novinách o 28. říjnu v Praze, o Rakousko-Uherské kapitulaci z 5. listopadu 1918, kdy definitivně skončila první světová válka. Nikoliv však pro nás. V polovině prosince 1918 máme pohotovost a 4 dny před vánocemi 1918 dostává se Zajíčkově rotě, spolu s ardity (úderníky) 33. a 39. pluku našich čsl. italských legií, té nesmírné cti, že jest zařazena jako kulometná ochrana vlakového konvoje, jímž první náš pozdější president Osvoboditel T. G. Masaryk dne 22. prosince 1918 přejíždí u Velenic české hranice. Doprovázíme jej až do Českých Budějovic, odkud první polovina vlaku s bratrem presidentem odjíždí ku slavnostnímu uvítání do Prahy. Ta druhá, naše, jest v plné pohotovosti dirigována přes Moravu k zajištění Slovenska. Naším prvním tamním dislokačním místem jest Liptovský Sv. Mikuláš, odkud za několik dní jsme dirigováni jižním směrem, abychom s naším 33. plukem italských legií dne 1. ledna 1919 obsadili Bratislavu. … Můj kantorský velitel určuje, abych s kulometným oddílem držel levý konec mostu spojující Bratislavu s Petržalkou. Druhý jeho konec zabezpečují kulomety Maďaři, které později snadným útokem zaháníme přes Petržalku až po rakouské hranice. Později jsme vystřídáni, abychom po nekonečných měsících frontového tažení byli opět mírově ubytováni v bratislavských Dunajských kasárnách. Konečně se na chvíli svobodně a téměř civilně zabydlujeme. Co

R. Jung 1998a


Str. 29 ze 172

vám budu o tom vykládat. Po dlouhém všestranném vojenském hladu pojednou spousta krásných, temperamentních bratislavských děvčat a znamenité vínečko „pod věchýtkem“ dalo mně pořádně zabrat, a tak jsem, kromě služby, u roty nepobyl ani vteřinku. Vojta, vživ se dokonale is do role mého zlatého nebožtíka táty, šel po mně jako čert. „Ty chlape, jestli zase něco provedeš nebo si něco uženeš, tam mně nechoď na oči!“ Nebylo třeba. Svoji avanturní každodenní upřímnou zpovědí jsem jej tak vynervoval a nakazil, že jsme zakrátko na další zátahy chodili rukou společnou a nerozdílnou! A jak si, pane, Vojta liboval! Jest hlášen příjezd našeho prvního československého ministra národní obrany generála Rastislava Štefánika. Jsme se Zajíčkem delegováni do Vojnar k příslušenému vojenskému uvítání. Plni vzruchu napjatě čekáme. Pojednou jasně vnímáme blížící se italské letadlo, jež zakrouživše nad námi, pojednou jako bleskem zasaženo hoří a padá k zemi. Strašná, dosud nevysvětlená tragedie přivodivší i nezasloužený Ikarův pád našeho největšího vzdušného hrdiny…. Jsem dodatečně s jedním naším poručíkem a dvěma italskými tenenty (poručíky) delegován jako čestná důstojnická stráž u v arcivévodském paláci umístěném katafalku vystavených tří rakví. Dvou, současně zahynuvších italských leteckých důstojníků a uprostřed náš první padlý československý generál. V květnu a červnu r. 1919 bojuje náš 33. legionářský pluk u Komárna, Šuran a u Nových Zámků. Naše XII. kulometná brigáda zesiluje … palebnou sílu 33. pluku, pohříchu již i zde s bojovými ztrátami. Jako vedoucí útoku na komárenský most padá symbolicky jako první z naší kulometné brigády její velitel i srbský hrdina, náš major Jelínek. Já, opět na výslovný rozkaz Vojty, obsazuji s kulometnou půlrotou Ipolské Šáhy, které se nám i proti nemalé přesile při ztrátě 1 poručíka a 6 mužů, dne 30. května 1919 podařilo ubránit. Odtud jsem však později se svým útvarem dislokován k zajištění nově stanovené demarkační čáry u Krupiny. Zajíček, jsa již od 28. února 1919 kapitánem dekorovaným za svoji mimořádnou chrabrost a příkladnou vojenskou činnost nejen dohodovou medailí, čsl. revoluční medailí, italským válečným křížem, ale v té době i nejvyšším čsl. vyznamenáním za statečnost, čsl. válečným křížem z o. 1918/19 se stříbrnou hvězdou a armádní pochvalou vrchního velitele československých vojsk armádního generála Pellé, byl koncem června 1919 jako velitel 6. brigádní kulometné roty určen k ochraně velitelství 7. divize v Nitře. Zde setrvává až do 7. listopadu 1919, kdy na vlastní žádost jest z armády propuštěn, aby se zase mohl věnovat své profesorské službě v Kolíně. Po konečné dodatečné úpravě slovenských hranic (jsem byl) odvelen do Kanceláře čsl. legií do Prahy, odkud dne 31. prosince roku 1919 dobrovolně demobilizuji, abych nastoupil svécivilní dlouholeté zahraniční zaměstnání (které do roku 1925 bylo krytím služby v čsl. rozvědce [POPRVÉ ZVEŘEJNĚNO MNOU DNES: RICHARD JUNG]), v jehož důsledku jsem se se svým bývalým velitelským a junáckým komandýrem v životě bohužel již nesetkal. AUTOR TÉTO POHLEDNICE JE LADISLAV JUNG, 1897-1987, OTEC RICHARDA.

R. Jung 1998a


Str. 30 ze 172


Salzburg, srpen 1953 (I) Od počátku roku 1953 se mi otec pokoušel z Kutné Hory něco sdělit. Pochopil jsem to z domácko zašifrovaných a tak censuře asi zcela jasných, ale pro mne jen zmatečních dopisů, které jsem si vždy musel ověřovat a tak pomáhat censuře a vyvolávat ještě větší zmatek. Bylo to na vrcholu totalitního teroru v Čechách, ještě před smrti Stalina 5. března, a nebyla to žádná sranda. Nakonec jsem pochopil, že maminčin zdravotní stav se stabilizoval a že otec se rozhodl podstoupit rizika ilegálního odchodu ze země. Ale jak to zařídit? Já jsem odešel lstí, ale „legálně“, a tak chránil rodinu, která zůstala. Též sestru Helenu jsem o dva roky dostal ven, sice podvodem, ale bez nebezpečí. Ale nyní byla kontrola komunistů na vrcholu, a já jsem měl dostat staré rodiče (matku s těžkou srdeční chorobou) ilegálně přes hranice, ale fyzicky nenamáhavě a bez vzrušení. Z Norska se mi ani nepodařilo sehnat bezpečně spolehlivé informace. Byl jsem tam uprchlík s prozatímním pobytem a pracovním povolením, ale bez povolení odjet do zahraničí a znovu se vrátit. Jednoho dne jsem uviděl mezi vývěskami na universitě nabídku studia v „Salzburg Seminar in American Studies“. Byl to měsíční letní kurs pořádaný Harvardem pro evropské studenty společenských věd. Přestože lhůta k podání žádosti uplynula již před deseti dny, sedl jsem si a za tři hodiny sepsal esej o Parsonsovi, tehdy nejslavnějšímu žijícímu sociologovi, a odeslal to. Oni to přijali a dali mi dokonce stípko na cestu a školné a pobyt a stravu. S tím v ruce nebylo potíž sehnat cestovní průkazy a víza. Nejprve jsem se zastavil v Kodani a mj. navštívil svou starou přítelkyni Viveku, kterou jsem v roce 1947 vytáhl z pražského kriminálu, kde byla pro podezření ze špionáže. Ta a jiné zastávky v Evropě, včetně Mnichova a přátel ve Svobodné Evropě, mě k cíli nepřiblížili. Mé vstupní vízum bylo do Rakouska, a teď jen zbýval Bohumil Laušman, kdysi ministr a nyní předseda čs. sociální demokracie v exilu, se kterým jsem intensivně spolupracoval od našeho setkání ve Varšavě v roce 1946 a pak když jsme rozbíjeli Fierlingerovu stranu sociálně demokratickou a zakládali její ne-komunistické křídlo. V exilu jsem s ním udržoval úzký styk. Dle úmluvy jsem šel za ním v Insbrucku. Uvítal mne velmi vzrušený, sbalený, málem ve dveřích. „Nemám čas nic vysvětlovat, až ve vlaku.“ Venku čekalo auto s běžícím motorem. Ať jedu s ním, jede stejně přes Salzburg. Tak jsme jeli spolu. O bezpečné cestě prý nevěděl. Varoval mně, ať nevěřím nikomu, že komunisté mají i sociální demokracii v exilu celou prolezlou. Kam jede dál, mi odmítl říct. Prý je lepší když nic nevím. Tedy jsem vystoupil v Salzburgu. Pokusu dostat rodiče ven jsem se prozatím vzdal. Ukázalo se, že to bylo rozhodnutí osudné. Pro Laušmana, kterého tentýž den StB z připravené pasti odvlékla do Čech, a údajně umlátila k smrti. Pro mé rodiče, kterým to, a asi i mně, prodloužilo život.

R. Jung 1998a


Str. 31 ze 172

Nevěděl jsem co dál, a tak až o dva dny později, ale přece, jsem šel do zámku Leopoldskron (proslaveným Mozartem a jeho biskupem), kde se seminář konal. I to poznamenalo zbytek mého života. Kutnohorské noviny, 12. 8. 1998, str. 17.

Salzburg, srpen 1953 (II) Tak jsem se ocitl v zámku Leopoldskron, kde se konal Harvard Seminar in American Studies o společenských vědách. Pozvání tam jsem získal jen jako záminku pro povolení k cestě po Evropě z Norska, ale ježto jsem ve svém pravém záměru neuspěl, a to náhodou přímo v Salzburgu, šel jsem tam neboť jsem ani nevěděl, kde bych se vyspal a najedl. Byl jsem dosti pomaten. Ještě celé dopoledne jsem mluvil s Laušmanem, (nyní již na cestě ke smrti) a vlastně celý týden před tím jsem sháněl po Evropě tajné kontakty abych pomohl rodičům uprchnout z komunistického Československa. Před tím jsem byl „úspěšným“ uprchlíkem v Norsku. Dosáhl jsem honosného postavení asistenta na Sociologickém ústavu university, ale plat byl tenounký. Mohl jsem spát na podlaze v kanceláři, jíst v jídelně pro chudé, a občas si přivydělával články do norských časopisů. Ředitel ústavu Sverre Holm byl prvním profesorem sociologie v Norsku. Neměl doktorát, ale po roční stáži na Harvardu byl po válce v oboru nejvzdělanější v Norsku. Svými styky z Harvardu dokázal přivést na různá období jednoho vynikajícího amerického společenského vědce za druhým, a ti nás učili. Mí norští spolužáci, jako Aubert, Bay, Bråten, Galtung, Gullvåg, Ofstad, Øyen, Skårdal, Rokkan, Rommetveit, byli nesmírně motivovaní a inteligentní a předurčeni k významné vědecké budoucnosti. Holm si mne vybral jako svého následníka, a na příští rok mi byla nabídnuta jedinečná posice Universitního Stipendianta, abych se při slušném platu a bez závazků mohl připravovat na konkurs na profesora sociologie v druhé norské univerzitě v Bergenu, která měla být brzo otevřena. Příští rok bych měl i pětiletý pobyt, podmínku k nabytí norského občanství. Norsky jsem uměl téměř perfektně, s neidentifikovatelným regionálním přízvukem. Zimní deprese jsem prožíval jako Nor, a lyžovat jsem se též už naučil, i důkladně si osvojil norské chovaní, pohyby a grimasy. S Bjørg jsme byli v Osle už dost známá dvojice — a tak se má budoucnost zdála určená. Že jsem vstoupil do jiného světa jsem si plně uvědomil již během prvních hodin v Leopoldskronu. Zeptal jsem se rakouského vrátného na studijní oddělení. Bylo kolem páté, ale zřejmě ještě pracovali. Místo očekávané úřednice mně přijal harvardský děkan. Když jsem se představil, neptal se proč, jen konstatoval že ježto jsem přišel o dva dny pozdě, nebudeme dále marnit můj čas a formality vyřídíme později. Zavedl mne do pro mne připraveného samostatného pokoje, a řekl mi, ať si vybalím a po jistě namáhavé cestě osprchuji. Zatím mi něco malého připraví

R. Jung 1998a


Str. 32 ze 172

v kuchyni a dají to do salónku. Pravděpodobně mám hlad, a večeře bude až v sedm. Po večeři bude houslový koncert manželky profesora Balese (slavného harvardského zkoumatele malých skupin), a po koncertu mne on sám se všemi seznámí. Jako zákusek mně připravili dvě volská oka, steak, hranolky, hlávkový salát, tři různé sýry a malý džbánek červeného. Tak jsem se v exilu ještě nenajedl. Pak jsem se prošel nádhernými barokními prostory, a vyšel do zahrady a ke břehu velikého rybníka. Místo němčiny a angličtiny jsem tam však slyšel řečtinu, italštinu, francouzštinu, holandštinu a švédštinu. Ve skupině hrající volejbal byl i můj norský spolužák Reidar Håvie. A tak začal první večer další fáze mého života. Kutnohorské noviny, 19. 8. 1998, str. 17.

Salzburg, srpen – září 1953 (III) Účast na Salzburském semináři byla dosud nejšťastnějším obdobím mého života. Od ranného dětství jsem neměl takový pocit naprostého bezpečí bez nutnosti se starat o základní životní potřeby. Kombinace barokní opulence biskupského zámku Leopoldskron s prostotou a efektivitou životního stylu amerických východních elit byla čarovná. Byl jsem obklopen mladými, nadanými, a vysoce motivovanými studenty z celé Evropy. Všichni jsme zažili válku a poválečné potíže, ale najednou jsme byli nakaženi typicky novosvětským optimismem, pocitem že vše je možné a že záleží jen na nás. Ale na intelektuální kvalitu přednášek a otevřenost komunikace s profesory z nás nebyl připraven nikdo. Když jsem po válce začal studovat na KU v Praze, otevřel se mi po zabednění v protektorátním prostoru mnohem širší svět. Měl jsem též vynikající učitele. Na právnické fakultě to byl tehdejší rektor Engliš, který ve mně (spolu se sociálně demokratickým senátorem za Kutnou Horu Mackem) vzbudil zájem o studium národního hospodářství, ale též (byl významným členem slavného brněnského logického kruhu) o logiku a teleologii. Na filosofické fakultě mne nejvíce zaujali Král dějinami filosofie, Kolman precisní a encyklopedickou znalostí marxismu, a především Kozák, který za války přednášel politickou vědu v Americe a vrátil se plný nových informací a zde neobvyklých náhledů. Ačkoliv semestr v roce v 1947 na London School of Economics a druhý semestr na quakerské Woodbrook College mi obzor znovu velmi rozšířily, nikdo mne tam zvláště nezaujal. Vyjímkou byl L. L. Whyte. Ten přijel do Woodbrooku dát večerní přednášku. Bavil jsem se s ním dlouho do noci, a pak ráno s ním jel vlakem do Londýna, abych mohl pokračovat. V Londýně jsme hovořili celý den. Whyte jako první vyslovil teorii záruky míru balancí hrozeb jaderného teroru. Ve své knize „Další vývoj člověka“ položil základ (ne-gaddamerovské) filosofické antropologie, budované spojením prvků marxismu s whiteheadovským dynamickým idealismem.

R. Jung 1998a


Str. 33 ze 172

V zimně 48 jsem byl na Sorboně. Tam jsem se seznámil s fenomenologii Merleau-Pontyho, ale sartrovský existencialismus mne nudil. Zaujal mne však velice vedoucí Swami pařížské Ramakrišnovi mise, u něhož jsem pokračoval ve studiu staré indické filosofie, se kterou jsem začal na Woodbrooku. I ve Finsku na Vysoké škole sociálních věd jsem na podzim 48 měl dobré učitele. V Norsku mne později nejvíce zaujaly přednášky ekonoma Ragnara Frische. Vyvinul mnohé základní způsoby dynamické analýzy, vytvořil teorii spotřebitele a teorii produkce a je spoluzakladatelem matematické novo-walrasovské školy. Byl to Frisch kdo první zavedl termíny nyní běžné, jako na př. makroekonomika a ekonometrika. Arne Næss, filosof poznání a vědy z okraje vídeňského kroužku, a sociální antropolog a dobrodruh Thor Heyerdahl, byli vzrušující učitelé, se kterými jsem se časem spřátelil. Ale nic mne nepřipravilo na zážitek vrcholné americké společenské vědy, která mi v Salzburgu byla představena. Kutnohorské noviny, 26. 8. 1998, str. 17.

Salzburg, srpen - září 1953 (IV) Salzburgský seminář pořádaný Harvardovou universitou pro evropské studenty byl zamýšlen jako okénko do americké kultury a vědy. Isolováni od ostatního světa válkou a poválečnými potížemi jsme vnímali Ameriku jako hospodářského, technologického a vojenského giganta, obývaného barbary, kde jediná kultura hodná zájmu evropského intelektuála je původní indiánská nebo kultura černošských otroků. Jak to s tou skutečnou indiánskou kulturou skutečné vypadá nevěděl z nás nikdo, a černochy pro nás representovala Chaloupka strýčka Toma, spirituály a jazz často komponovaný bělochy, a jakýkoliv popěvek zpívaný Paulem Robesonem. Neuvědomovali jsem si, že většina evropské kulturní elity zahynula za války, pokud neemigrovala, převážně na konec do Spojených Států. Zatím co ti odvážní a originální z evropských universit a akademií zmizeli, již tak zkostnatělé kontinentální školství a oficiální kultura byly ovládnuty školomety a plagiátory, úřednickými typy s mentalitou přežití za každou cenu. Exulanti naopak v USA našli prostředí, kde jejich talenty a nápady byly přijímány s téměř neposkvrněnou myslí a otevřenou náručí, Velmi rychle byli zapojeni do normálního vědeckého a kulturního života na vysokých místech odpovídajících jejich schopnostem a zkušenostem. Též díky vysoké osobní motivaci sehráli významnou roli v americkém válečném úsilí. Jejich vliv byl nesmírný a spojil se s dynamickými americkými náklonnostmi. A tak, aniž bychom si to uvědomili, těžiště nejen evropské technologie a civilizace, ale i vědy a kultury, se přeneslo do Ameriky. To vše jsme si za několik týdnů z přednášek, z nádherně vybavené a všestranné knihovny a čítárny nabyté časopisy, a z osobních hovorů s profesory, děkanem a ostatním americkým personálem začali uvědomovat.

R. Jung 1998a


Str. 34 ze 172

Ale viděli jsme i jiné stránky americké národní povahy. Byla tu nesmírná otevřenost, důvěřivost, nekonvenčnost a průhlednost i v osobních až intimních záležitostech, které jsem ze začátku považoval, s normální evropskou třídní paranoii o společenském odstupu a nepraní špinavého prádla, za naivitu a nekulturnost. Po usilovném přemýšlení jsem teprve došel k názoru, že je to výraz sebejistoty a nezávislosti, jaký v Evropě kdysi měli jen feudálové. Každé ráno cestou ke snídaní upoutal mou pozornost profesor Robert F. Bales. Byl již světoznámým zakladatelem sociálně psychologického přístupu ke studiu malých skupin lidí. Stál na tenkých neopálených nohách s podivnými koleny, která mu vyčuhovala z někdy nedovřeného bílého froté županu jeho ženy, před velkým stolem v předsíni do jídelny. Na něm měl rozloženo obrovské lego (constructa set), které si ve dvou kufrech přivezl z Ameriky. Připravoval se na ranní přednášku tím, že se místo snídaně plně koncentroval na stavby fantastických a bizarních objektů. Jinak byl fysicky úplně neohrabaný. Naproti tomu profesoři Nevitt R. Sanford a Jerome S. Bruner byli ve vynikající atletické kondici. Snažili se nás přesvědčit o nádherách americké kultury tím, že se nás každý podvečer snažili odtáhnout od studia, koupáni, chlastu v hospůdce na druhé straně rybníka, nebo milování v rákosí na břehu. Protinabídka byla, že nás budou učit baseball a americký football. Zájemců bylo dost, mysleli si, že se tak dostanou do Ameriky. Bylo až patetické pozorovat, jak vlnitá Francouzka stvořená do postele a dva malí baculatí Italové z Neapole do sebe vrážejí v udýchané imitaci amerických přerostlých fotbalistů. Přestože jsem ve škole rád hrál košíkovou a ve hnojárně jsem byl dokonce kapitánem ragbyového týmu, zařekl jsem se že tohle dělat nebudu. Ježto ani doma mě divácké sporty až na lehkou atletiku nezajímaly, odmítl jsem se o těchto amerických národních radovánkách cokoliv naučit. Přesto jsem byl jediný, kdo před skončením semináře dostal nabídku do Ameriky. Byly dokonce tři, ale o tom později. Přenášky se konaly, tři za den, v nádherné barokní knihovně. Sanford, spoluautor knihy „Autoritářská osobnost“, tehdy senzační novátorské studie o rasismu a předsudcích, přednášel o spojení statistiky s psychoanalýzou a s klasickou sociální a osobnostní psychologii, jak byla za války použita na výběr tajných agentů a ve studiích zveřejněných v sérii „Americký voják“. Ačkoliv jsem již Freuda dost přečetl, a v Norsku o psychoanalýze dost slyšel, některé věci jsem pochopil teprve teď. O pokusech spojení s akademickou psychologii jsem se dověděl informace a postupy úplně nové. Jerry (jak mi brzy nabídl, abych mu říkal) Bruner, byl zakladatelem směru, zvaného „Nový pohled v sociální psychologii“. Ovlivněn poznatky z kvantové mechaniky, začal se zabývat vlivem metody, experimentu a měření na výsledky. Bruner byl nesmírně všeobecně vzdělaný a jeho přenášky byly nejen vědecký, ale i kulturní zážitek. Prožívali jsme myšlenkové pochody virtuosa. Tehdy jsem dostával dostatečné kapesné, abych přešel na Pall Mallky. Jejich chuť, a celkové vzrušení ze semináře

R. Jung 1998a


Str. 35 ze 172

moji spotřebu cigaret zvýšilo. A tak i při Brunerovývh přednáškách jsem náruživě kouřil. Jednou jsem uslyšel podivný zvuk, a vzápětí svůj výkřik. Zapálila se mi v ruce krabička sirek, kam jsem, upoután Brunerovou větou, hořící sirku opět vložil. Kutnohorské noviny, 3. 10. 1998, str. 17.

Salzburg, září 1953 (V) Účast na Salzburgském semináři mně nejen otevřela svět amerických společenských věd, ale umožnila mi se dozvědět i něco o Rakousko a o sobě samém. Donutila mne přijmout výhled dlouhodobého exilu bez rodičů, a nabídla mně radikálně jiné možnosti, než jaké jsem si dosud dovedl představit. Přestože jsem téměř ze zámku Leopoldskron, kde se seminář konal, a z malé hospůdky za zámeckým rybníkem téměř celé ty týdny nevyšel, určitý styk s Rakušany byl i tak. Strávil jsem půl dne v Salzburgu, než jsem se rozhodl na seminář vůbec jít, a jednu sobotu a neděli jsem se toulal sám pěšky po Salzkammergutu. Oslovil jsem téměř každého, koho jsem potkal. Ačkoliv se psal rok 1953, čtvrt století po zániku Rakousko-Uherska a osm let po porážce nacistů, obrazy Franze Josefa byly v hospodách a domácnostech, a v několika domovech byl i Hitlerův portrét. Měl jsem přesvědčivý pocit, že aspoň v tomto koutku Rakouska žije mnoho lidí kteří jsou současně monarchisti a nacisti, považují se za nevinné oběti jak nacismu tak vítězných spojenců, a mezi vítěze se nějak řadí. Zjistil jsem, že za pět let ve Skandinávii jsem se nevědomky změnil, a nejen se naučil norštinu a norské chováni jako mimikry, ale aniž bych si to vůbec uvědomil, začal jsem reagovat a dokonce cítit jako Nor. Prvním překvapením bylo, když jsem, jak jsem z Norska byl zvyklý, pohladil psa, kterého jsem potkal na rakouské vesnické ulici. Nejprve stáhl ocas, jako bych ho chtěl udeřit, a pak na mne vyjel. Jednoho večera jsem seděl na kupě klád se dvěma italskými studenty, jako kdysi doma s kamarády, a přátelsky jsme se bavili. V reakci na můj vtip mna oba objali. Já nejdříve ztuhnul a pak málem vyskočil z kůže, jako bych byl norský muž obtěžovaný dvěma homosexuály. Oni přirozeně byli normální Italové. Navíc mně nikdy předtím dotyky, ani homosexuálů, nebyly ohrožující či odporné. Poslední pátek před ukončení semináře byl uspořádán malý tanec, na který byly pozvány též vybraní salzburgčané. Velmi jsem se těšil, nejen že si zatančím valčíky a polky, což Norky neuměly, ale i že konečně zase prožiji středoevropskou vřelost a něhu, která mi u Norek chyběla. Ale tu první krásnou, milou a otevřenou Rakušanku jsem hned po prvním tanci odvedl k jejímu stolu. Měl jsem pocit, že se zajímá i o moje vnitřnosti, něžně už mě balí do peřiny a při tom dusí. Najednou jsem potřeboval minimální hygienickou meziosobní vzdálenost, kterou Norové udržují i při tom nejdůvěrnějším styku.

R. Jung 1998a


Str. 36 ze 172

Prostředí semináře, v podstatě americké, mi velmi vyhovovalo. Reidar Håvie, který mne znal dobře před tím v Norsku, mi řekl, že jsem během semináře rozkvetl jako poušť po prvním velkém dešti. Než seminář skončil, dostal jsem jako jediný z účastníků, tři nabídky. První byla udělení prestižního velkého stipendia Commonwealth Fellowship, na několikaleté postgraduální studium na Harvardu. Druhá byla od Nevitta Sanforda, který na podzim nastupoval jako ředitel výzkumného projektu o výchově žen na špičkové Vassar College, kde mi nabídl místo vědeckého asistenta. Byl jsem natolik rozumný, že jsem čekal, až nabídky dojdou písemně z Ameriky. Ale jinou nabídku jsem na místě s radostí přijal. Byla od Allana a Marion Saundersových. Allan býval profesorem politologie na Princetonu. Marion byla sociální antropoložka. Za války se do sebe na Havaji, a do Havaje, zamilovali. Zůstali na Havaji, kde se Allan stal děkanem společenských věd, a skutečným emancipátorem čínského, japonského, filipínského a domorodě havajského obyvatelstva. Začínali svůj rok universitní dovolené návštěvou Salzburgského semináře, a od podzimu měl Allan učit rok politologii v Norsku. Pozvali mne, abych s nimi v Norsku bydlel, že zdokonalí mou angličtinu a naučí mne to základní o Americe. Poslední večeře semináře měla být zahájena proslovem dvou studentů, Derek z Anglie a Mirre ze Švédska. Nechali nás tři minuty čekat. Pak přistoupili k čelu stolu zcela nazí, jejich krásná lesknoucí se těla a kapala vodou s přeplavení z hospůdky za rybníkem. Zpívali „Vládni Britanie, vládni nad mořem…!“. Všichni jsme se připojili. Bylo to krásné zakončení dosud nejlepších čtyř týdnů mého života. Kutnohorské noviny, 10. 10. 1998, str. 17.

Hawaii, 1. ledna 1986 Kdysi jsem slíbil své starší dceři Yvonne, že až ji bude 16, vezmu ji na Havaj a ukážu ji, kde se narodila. Čas nějak letěl, a ona až závratně rychle rostla. A tak najednou ze zimního ráje Edmontonu jsme letěli do letního. Tam, teprve po značném vyjednávání, se mi přeci jen podařilo ji přesně na den, 26.12.1985, ukázat místo kde před šestnácti lety ona spatřilo světlo světa, a já poprvé její hlavičku. Nebýt paní Mable Nakosone jsme se tam málem nedostali. Tehdy pomáhala u porodu a nyní byla vrchní sestrou nemocnice. Hned mne poznala, ježto jsem prý spustil za její kariéry největší poplach, když se manželce před porodem nedostávalo kyslíku. Nádherná moderní nemocnice, Kaiser Memorial Hospital, ležící na pobřeží v Honolulu, se v těch dnech bourala, aby udělalo místo pro větší, modernější. Vzpomínal jsem, jak po porodu jsme se s fenkou Kiwi, která celou dobu čekala v autě, vyčerpaní šťastně a triumfálně procházeli ve tři ráno po pláži. Než jsme trosky nemocnice opustili, sundal jsem pro Yvonne na památku nápisy z porodního sálu a z pokoje, kde její matka po porodu ležela.

R. Jung 1998a


Str. 37 ze 172

Bydleli jsem u Allana a Marion Saundersových, které jsem tehdy znal už téměř čtvrt století, ještě ze Salzburgu a z Norska. Jejich nádherný bungalov Hale Ha´a´a – po havajsku Dům kde přebývá štěstí – sedí obklopen zelení a květy na vrcholku nad Honolulu, s neustále se měnicím pohledem na okolní hory. Radost a klid tam Saundersovi stále vytvářeli. Allan byl již v důchodu, a nemohl téměř chodit následkem zranění, který před několika lety utrpěl v (i mnou oblíbeném) japonském masážním středisku Niko. A tak před Vánocemi, v nekonečné řadě gratulantů všech etnických skupin, jako od doby nehody obvykle přišel též pan Hachiro Okazaki, aby rituálně a hluboce poprosil za odpuštění za úraz, který nezavinil, ale který se stal v jeho podniku. Vánoce jsme se Saundersovými strávili v chatě na pobřeží. Místo českého kapra či amerického krocana jsme měli mou oblíbenou tichomořskou rybu abalone. A vrcholem večera bylo, když jsme místo půlnoční mše s dětmi pouštěli plovoucí svíčky s mořským odlivem do dáli. Allanovy narozeniny a Silvestra jsme strávili v jeho oblíbeném rekreačním středisku na Mauii. Vypůjčil jsem si auto, a dětem ukázal má kouzelná místa. Východ slunce v kráteru sopky Haleakala a stříbrné meče (kaktusy) na jejich stráních, gejzíry mořské pěny a černé pískové pláže na pobřeží, vodopády v dešťovém pralese a Nagasaki General Store, po zemi těžko dostupný japonským krám na konci ostrova se zbožím všeho druhu pro mořeplavce. Teprve při silvestrovské hostině, když přišel blahopřát svým hostům, jsem se sešel s ředitelem Maui Lu. Vstal jsem, aby mi mohl formálně potřást rukou, a pak jsme oba vytřeštili oči a padli si do náruče. Byl to Jiří Fencl, kterého jsem více než před dvaceti lety učil na Fort Braggu boji holýma rukama, nožem a klacky a guerillové taktice. Nyní plukovník Zelených baretů v záloze, od té doby co jsme se neviděli strávil půl druhého roku jako jediný Američan s tlupou Montagnardů (vietnamských horalů) v partyzánském boji proti komunistické armádě. Měl co vyprávět. Když mu bylo nejhůře, prý si připomínal, že tam bojuje za osvobození Československa. O půlnoci jsme si spolu zaplavali, a do rána jsme spolu vypili dost. Pili jsme z keramických pohárků střediska, a každý jsme po vypití roztříštili. Jako novoroční dárek a na vzpomínku mi dal celou krabici zbrusu nových kelímků. I já jsem mu vyprávěl, co jsem v mezidobí dělal. Kutnohorské noviny, 17. 10. 1998, str. 17.

Langley, Virginia, USA, říjen 1961 Když jsem přišel po ranním plavaní do přednáškové síně v „Katedrále učení“ pittsburghské university, čekal tam na mně již kolega Jiří Nehněvajsa. Jirku jsem před rokem přetáhl z Columbie kde pracoval pod Lazarsfeldem na naše sociologické oddělení, a příští semestr se měl stát předsedou. Řekl, že za mne převezme přednášku a pokud nutno i další. Má pro mne vzkaz od Rogera Hilsmana. Hilsman byl vysokým úředníkem ministerstva zahraničí, a byl považován za nejvlivnějšího poradce

R. Jung 1998a


Str. 38 ze 172

presidenta Kennedyho v otázkách prokomunistických vzbouřeneckých hnutí a guerillové války. Prý jsem celé ráno nebyl k zastihnutí, ať mu hned zavolám. Číslo které mi dal, nebylo Hilsmanovo. Jakmile jsem se ohlásil, ženský hlas mi řekl, že mám večer v šest se dostavit k recepci jednoho mne neznámého hotelu na kraji Washingtonu, DC. Ať nejedu autem, ale letím. Měl jsem čas projít se krásně podzimně zbarveným městem, a dorazil jsem taxíkem přesně. Měl jsem reservovaný pokoj. Mám se osprchovat a čekat na telefonát. Těsně před sedmou zvonil telefon. Ať jen sejdu do loby, že se někdo se mnou chce sejít. Tam mne oslovil jeden mladý muž, který mne zadním vchodem dovedl do dvorka. U východu čekal šofér s nastartovaným autem, kterému mne předal. Jeli jsme asi hodinu a bavili jsme se o Tuckermanovi strži, nejstrmějším nebezpečném sjezdu na severovýchodě Spojených Států, kde jak on tak já jsme rádi lyžovali, a i ve sněhu tábořili. Bylo to tak náruživé rozprávění, ze jsem ztratil orientaci v prostoru. Zato jsem nabyl dojem, že můj mladý šofér před tím studoval na Harvardu. Zastavili jsme v lesíku u krásného bungalovu. Tam mne zavedli do mého pokoje, a ukázali mi ledničku se zákusky a pitím, a toaletní potřeby včetně holení a kartáčku na zuby. Ať si udělám pohodlí, že asi za hodinu mne zavolají k večeři. Ježto jsem vždy, když se mi chtělo, přesně poslouchal rozkazy, nalil jsem si bourbon, a vyzkoušel jejich strojek na holení, kartáček na zuby a ten den již potřetí, sprchu. V osm jsem byl zavolán k večeři. Bylo to v dost velkém salonu bez oken, s televisí, zařízením pro projekci diapositivů, magnetofonem a velkými zvukovými reproduktory. Přesto to budilo dojem intimity. Hrála lehká klasika, lustr byl ztlumen, na stole hořely svíčky. Bylo prostřeno pro čtyři, ale sešli jsme se tam jen tři. Rex Hopper, který byl profesorem politických věd na Georgetown, James (Jim) Samuel Coleman, matematický sociolog, který byl tehdy ještě s Lazarsfeldem na Columbii a já. Tak zřejmě někdo svolal vedení Projektu Kamelot k mimořádné schůzi. (O Projektu Kamelot bylo napsáno mnoho článků a řada knih, ale všechno jsou to jen povrchní konfabulace a nesmysly. Protože nyní – v říjnu 1998 – jsou až na mne všichni hlavní protagonisté mrtvi, něco vám o Kamelotu v pohlednicích napíši.) Číšníci byli velmi elegantní, atletičtí a pozorní. Takové jsem ještě nezažil. Jeden nám řekl, že poslední host má zpoždění. Ať se protáhneme, a co chceme pít. Vyšel jsem na záchod. U dveří na chodbě stáli další dva číšníci. Konečně jsem pochopil kdo jsou a kde jsem. Byli zřejmě zaměstnanci CIA. Byl jsem poprvé v tzv. „Konferenčním středisku“ v prostoru CIA v Langley. Čekali jsme až do osmi. Pak nám řekli, že začnou servírovat. Boby Kennedy se omlouvá, má důležité jednání s presidentem, které se protahuje, ale určitě přijede. Ať laskavě počkáme. Tak jsme čekali a místo o Kamelotu se bavili o svých vlastních pracovních zájmech a povídali si akademické drby. O účelu náhlého setkáni s Kennedym jsme nahlas

R. Jung 1998a


Str. 39 ze 172

nespekulovali. Kennedy se objevil v půl druhé ráno. Byl rozrušen, téměř jako kluk který se těší na dobrodružství. Kutnohorské noviny, 24. 10. 1998, str. 8.

Langley, Virginia, USA, říjen 1961 (II) Rex Hopper, Jim Coleman a já (vedení Projektu Kamelot, o kterém více později) — potaji a narychlo svoláni Rogerem Hilsmanem k mimořádné schůzi, jsme po denním cestování již od osmi večer čekali v odloučeném ale velmi příjemném konferenčním středisku CIA v Langley. V devět nám oznámili, že má přijít Robert F. Kennedy, tehdy ministr spravedlnosti, a současně omluvili jeho zpoždění zaviněné protahující se důležitou rozpravou s prezidentem. Čas jeho příchodu byl každou půlhodinu posunován. O účelu schůzky jsme nahlas nespekulovali. Bobby se objevil v půl druhé ráno. Únava na něm vidět nebyla, a okamžitě se vrhl do výkladu věci. Nejprve asi musím načrtnout situaci, ve které jsme se sešli. Za vlády prezidenta Eisenhowera, do roku 1960, podporovaly USA jihovietnamskou vládu finančně a vojenským materiálem, a jak povoleno ženevskými mírovými dohodami, poslaly 700 vojenských poradců pro budování jiho-vietnamské armády. Tajně jich tam bylo dalších 200. Jižní Diemův režim o americkou pomoc moc nestál, spatřoval v ní ohrožení svého vlivu. V prosinci 1960 severo-vietnamská vláda a komunističtí povstalci na jihu vytvořili vrcholný orgán, zvaný Národní fronta pro osvobození Vietnamu. Severní armáda začala spolupracovat s komunistickými vzbouřenci na jihu, nyní zvanými Viet Kong. Rychle získávali převahu a bylo jasné, že časem, se sovětskou a čínskou podporou, zvítězí. Americká poválečná strategie, po ztrátě Východní Evropy a Číny, byla od vlády prezidenta Trumana zaměřena na zabránění dalšího rozšíření komunistické moci. Byla nejprve formulována jako dominová teorie: pokud propadne jedna oblast komunismu, okamžitě jsou ohroženy oblasti sousední. Později tato představa byla Georgem Kennanem (panem X) rozšířena ve strategii udržení a udušení komunismu v jeho stávajících hranicích. První úspěchy byly dosaženy otevřenou anglickou a tajnou americkou intervencí v Řecku, tajnou americkou v Italii, otevřenou americkou při otevření dálnic a spojeneckém leteckém mostu do Berlína, anglickou protiguerillovou válkou v Malajsku, tajnou americkou intervencí v Guatemale, a zastavením severo-korejské a čínské invaze Jižní Koreje. Na začátku vlády Kennedyho panovala důvěra, že otevřená válka mezi komunistickým a svobodným světem je odvrácena balancí atomového teroru. Nebezpečí bylo viděno v možnosti dalších úspěšných komunistických převratů, hlavně v Africe, Asii a Latinské Americe a v povstaleckých hnutích podporovaných Sověty a Čínou. Kennedy nejprve vsadil na protiútok. Umístil atomové rakety do Turecka na samé hranice Sovětského Svazu, a podstatně umožnil a pod-

R. Jung 1998a


Str. 40 ze 172

pořil invazi Kuby proticastrovskými exulanty. Nezdar invaze a Chruščevův protitah s umístěním sovětských raket na Kubě vedl k obnovení předešlého stavu. Rakety byly staženy z Turecka i Kuby a obě strany de facto uznaly dobyté pozice protivníka. Nyní však toto křehké příměří bylo ohroženo komunistickým obejitím Ženevských dohod ve Vietnamu. Tento večer se John F. Kennedy rozhodl, přes opětovná důrazná varování Chruščevem a de Gaullem, že tuto malou válku vyhraje. A Bobby nám to přišel říct, zapojit nás do hry a trochu se poradit jak na to. Neušlo nám. Kutnohorské noviny, 31. 10. 1998, str. 8.

Uctění památky českých legionářů ÚPLNÉ ZNĚNÍ PROJEVU, KTERÝ PŘEDNESL PŘEDSEDA OKRESNÍ KUTNOHORSKÉ ORGANIZACE ČESKÉHO SVAZU BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU RICHARD JUNG K PŘEJMENOVÁNÍ ČÁSTI ULICE „NA VALECH“ NA „ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIONÁŘŮ“ U PŘÍLEŽITOSTI 80. VÝROČÍ ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKA.

Vážený pane starosto, vážení spoluobčané! Je mi ctí, že jste mi dovolili, abych jménem Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu, a v zastoupení místní Konfederace polických vězňů, pronesl několik vět při pojmenování tohoto kousku naší vlasti na Ulici čsl. legionářů. Nejprve bych rád poděkoval městskému zastupitelstvu v Kutné Hoře za to že na doporučení starosty přijalo návrh místní organizace Svazu, a schválilo zařazení této události k dnešnímu pamětnímu dni do již tak rozsáhlého a velkolepého programu oslav, který dle mých informací předčil podobné oslavy v kterémkoliv jiném okresním městě republiky. I na to, že zde nezapomínáme, můžeme být dnes hrdí. Symbolický čin pojmenování prostoru má jistě pro každého zde zúčastněného, a bude mít pro Kutnohořany zde nepřítomné i budoucí, jiný osobní smysl. Rád bych Vám řekl, jaký smysl má pro mne. Možná to nejpozoruhodnější co kdy bylo o vzniku českého národa proneseno, řekl – kdo jiný, než – Karl Marx. Již v padesátých letech minulého století mu bylo jasné, jak vyplývá z jeho článku pro americký New York Daily Herald, že český národ je výtvor obrazotvornosti několika vzdělaných Němců, kteří se asi zbláznili. Těmto našim myšlenkovým tvůrcům by chtěl zde poděkoval především. Ale bláznů bylo bohudík víc. U kolébky nového národa stála i česká, především německy mluvící šlechta, a čeští, němečtí a židovští vzdělanci i nevzdělanci, mecenáši i žebráci. Byli zde písmáci a muzikanti, obrozenci z lásky či z povolání, divadelní ochotníci, Sokolové, Junáci, pěvecké spolky. Byl zde můj strýc, Karel Korec, který prý vypadal jako já zamlada. Nikdy jsem ho neviděl, neboť zemřel jako student kutnohorské reálky ještě než jsem se narodil. Stal se obětí česko-rakouské justice, která mu

R. Jung 1998a


Str. 41 ze 172

přisoudila autorství proti-rakouského žertu – básničce „Ó, ty rákosko!“. Zemřel po věznění za první světové války na Malé pevnosti Terezín, ve stejné cele, ve které ke konci druhé světové války byl hostem i můj otec a já. Bylo období kdy část národa nedělala nic, druhá bojovala za Rakousko, a třetí proti. I můj otec byl skaut, sokol a italský legionář. Mezi válkami jako předseda Kutnohorské obce legionářské a po té druhé jako předseda Svazu národní revoluce, politických vězňů, či jak se to za komunismu jmenovalo, se snažil, aby za legionáře byli též uznáni naši vojenští dobrovolníci, kteří spolu s nimi v letech 1918-19 pro nás dobývali, též proti Maďarům, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Měl jsem tu čest se s mnoha členy legionářského bratrstva osobně setkat. Ctili se navzájem a měli se rádi. Považovali se za strážce myšlenky svobodného státu a když přišla německá okupace, byli samozřejmě mezi prvními, kdo odcházeli znovu bojovat za vlast v zahraničí či organizovali odpor. V domácím odboji byli nejen oni, ale našlo se i dost jiných šílenců, kteří se za svou pravdu a pro národ nechali ubít. Mezi nimi byl i náš dělník v uhlírně a můj vychovatel, komunista Bedřich Mach. Pak už jsme se vraceli z koncentráků a ze zahraničí, ne všichni šílenci předtím, ale dost z nás v tomto vlasteneckém šílenství utvrzeno doživotně. Vedle otcova italského legionářského klobouku mám též schovaný anglický tankistický baret nového legionáře, maminčina bratrance Karla Brandeise, jemuž jsem po návratu zprostředkoval setkání s jeho ještě dnes žijící sestrou Eliškou, která kromě jeho z rodiny jediná i v Osvětimi válku přežila. Bohudík při setkání ještě nevěděli, co na ně v dalších desetiletích čeká. V anglických vojenských kalhotách, které mi Karel daroval, jsem odešel v roce 1948 do exilu. Už unaveni, ale přece, staří odbojáři a jejich děti se odvážili k odporu proti komunistické diktatuře a sovětské okupaci. Nebyli to jen synové člena zdejší Obrany národa za protektorátu, jednoho z legendárních „Tří králů“ plukovníka Mašína, kteří též odporovali se zbraní v ruce. Vstali noví odpůrci a bojovníci, zde i v zahraničí. Vzpomínám na mnohé, které jsem dobře znal. Byli mezi nimi ti, kteří bojovali otevřeně, jako plukovník amerických zelený baretů Fencl ve Vietnamu. Jiní bojovali tajně, jako můj přítel Komárek přezdívaný Kazan, který mnohokrát přešel hranice vlasti. Až jednou, při letu z Moskvy do New Yorku byl vyvlečen z letadla, které bylo donuceno přistát v Ruzyni, a na Pankráci zavřen. Podařilo se nám ho dostat ven, ale byl stejně brzo nato při výkonu úkolu ve Španělsku zabit ruskými agenty sekce mokryje diela. Někteří z těchto šílenců z prvního, druhého a třetího odboje ještě žijí mezi námi nebo v zahraničí. I k těm se dnes s hlubokou vděčností hlásíme. Pravidelnou českou armádu, která by za svobodu bojovala, jsme ještě neměli, ale měli jsme, díky Bohu — a až bude potřeba budeme mít, dá-li Bůh — dost šílenců, kteří jsou ochotni za svobodu bojovat bez předběžného výcviku, řádného proviantu, žoldu a legitimních rozkazů nadřízených. Neboť hvězdy nad nimi a zákon v nich jim dostatečně napovídá: „Mrtvým čest a mír, živým odpovědnost a boj!“.

R. Jung 1998a


Str. 42 ze 172

Prohlašuji, že ke cti všech těchto našich drahých bláznů, tato ulice od nynějška patří nejen nám, kteří po ní chodíme či jezdíme, ale též všem našim bývalým a budoucím Blanickým rytířům. Děkuji vám, že jste se zúčastnili. Nazdar! Kutnohorské noviny, 7. 11. 1998, str. 8.

Iraklion, Kréta, dušičky 1998 Jak příjemné být zase jednou obklopen horami a mořem, olivami, vinicemi a volně se toulajícími psy ⎯ v teplu, suchu, čistém vzduchu a pod průsvitnou modravou oblohou ⎯ mezi lidmi, kteří mají zjevnou radost z toho, že žijí a vzájemně si to sdělují. Po cestě 28. října v lijáku z Kutné Hory na Ruzyň a po celé noci krátkých letů a přestupování jsem se v 5:55 ráno vymotal z letadla a ulehl spokojeně do kolébky naši civilizace. Pořadatelé si sice spletli, kdy přiletím, ale pak mne za peníze projektu Evropské unie Sokrates a různých místních sponzorů ubytovali v luxusním hotelu. Od té doby se skutečně všemožně o mé blaho starají. Mým prvním úkolem pro 1. panhelénský kongres systémové terapie bylo pronést úvodní referát o nynějším stavu systémové teorie. Jako téma jsem zvolil "Postmoderní systémová teorie: Převlek nebo změna pohlaví?". Mluvil jsem dosti technicky hodinu a půl ve velkému auditoriu psychiatrického oddělení supermoderní lékařské fakulty. V Řecku, bylo mi řečeno, se psychologii a psychiatrii věnují převážně ženy, a zaplněné auditorium vzbuzovalo dojem, že výlučně ty krásné. Ne že — být ženou — bych nebyl potěšen pohledem na tu třetinu mladých mužů, kteří též poslouchali. Dle následných otázek, a toho, že přispívající se po tři další dny k mé přednášce opětovně vraceli, soudím že kongres mi rozuměl a byl s mým referátem spokojen. První večer jsem byl zařazen do panelu odborníků, kde mne čekala příjemná překvapení. Mezi jeho členy byl, k mé velké radosti, Nikolaos Paritisis, můj bývalý student kybernetiky na Brunelově univerzitě v Londýně a nyní profesor psychiatrie a systémové teorie zde. Znovu po letech jsem se tam sešel se dvěma přítelkyněmi. Socioložka Rena Feigin, zakladatelka moderní rodinné terapie, je nyní vedoucí Fakulty sociální práce Univerzity v Tel Avivu. Matematička Évelyne Andreewsky se stala ředitelkou oddělení umělé inteligence a neuro-lingvistiky na Universitě Pierra a Marie Curie v Paříži. Nadšeně jsme se objali s Michaelem Deklarisem. Neviděli jsme se jistě třicet let. S dojetím mi hned vyprávěl, jak v listopadu 1989 na mne vzpomínal a uvažoval o tom, zda se rozhodnu vrátit do Československa. Profesor Deklaris je nyní mimo jiné místopředsedou řecké Státní rady, která do značné míry spojuje funkce našeho senátu a ústavního soudu. Jeho hlavni odborná odpovědnost jako soudce je ekologie a životní prostředí. Hned po ukončeni panelu mi vysvětloval ohromné potíže, které

R. Jung 1998a


Str. 43 ze 172

v tomto směru Řecko má. Po krásném večírku, který uspořádali na jeho počest společně starosta Iraklionu a rektor Krétské univerzity v paláci zde zbylém po okupaci Kréty Benátčany, jsme šli vydýchat víno na pobřeží. Byl jsem podroben důkladnému výslechu o situaci v Česku. Když jsem mu pověděl o našich Liviích a Dagmarách, připomněl mi roli řeckých dam i v nedávné řecké politice. A můj popis vztahu Klaus - Havel ho vyprovokoval k reminiscenci o významu osobní záště v dějinách. Za diktatury plukovníků byl vyslán do Ženevy. Tam trpělivě vyjednával dva a půl roku s Turky o budoucnosti Kypru. Hned poté, co se dohoda podařila, president Kypru arcibiskup Makarios, který nejen si nepřál být příliš omezován vládou v Aténách, ale též osobně vášnivě nenáviděl jednoho z plukovníků, dal jim ultimátum ke stáhnutí řeckého vojska z Kypru. Marně mu Deklaris domlouval, že se šílenci, který neváhal svrhnout presidenta Papadoupola, nedávají ultimáta. Za čtrnáct dní byl Makarios v puči zosnovaném plukovníky a provedeném Grigoriosem svržen a řecká armáda se vylodila na Kypru. V obranném tahu turecká armáda obsadila část ostrova osídlenou Turky, a bylo po dohodě. Po čtvrtstoletí prožíváme ještě důsledky jedné ješitnosti a nenávisti. Intelektuálně zde pro mě největší událostí bylo osobní seznámeni s psycholožkou Charis Katakis. Tolik jsem četl a slyšel o její metodě uvádění dětí do systémového myšlení. Skutečnost překonala má očekávání. Včera jsme se dohodli o spolupráci a dnes odpoledne se zúčastním jejího pracovního semináře. Večer pak, místo ke kutnohorskému hrobu svých přímých předků, pojedu na Knossos, abych se poklonil památce minojské civilizace, a položil tam kytičku z díky za to, co jsem i po nich zdědil. Kutnohorské noviny, 14. 11. 1998, str. 17.

Kutná Hora, pátek 13. listopadu 1998 Dnes se mi nechce vzpomínat na tu dobu, kdy jsem o osudu svého města a státu spolurozhodovat nemohl. Místo psaní o minulosti, půjdu nyní svým jedním hlasem volit naši budoucnost. Nechť nás Pán Bůh pomiluje! Kutnohorské noviny, 21. 11. 1998, str. 8.

Langley, Virginia, USA, říjen 1961 (III) Pozdě v noci dorazil bratr presidenta Robert Kennedy. Informoval nás, že president se rozhodl změnit způsob americké intervence ve Vietnamu. Aby se zabránilo vítězství komunistů a dominovému efektu na sousední státy, předchozí president, Dwight D. Eisenhower, schválil zásah s omezeným risikem. Toto zřejmě nebylo dostatečné, a Kennedy se rozhodl pro široký závazek vyhrát tuto válku. Místo plného nasazení

R. Jung 1998a


Str. 44 ze 172

americké vojenské moci, jak mu radili jedni, a vyjednaným uspořádáním, jak mu radili jiní, vybral novou cestu. Nejprve schválil návrh dvou svých hlavních poradců. Walt Rostow a generál Maxwell Taylor byli ve Vietnamu udánlivě studovat škodu způsobenou vážnými povodněmi. Navrhli velké zvýšení vojenské pomoci, včetně bitevních jednotek, vše kamuflované jako pomoc proti povodním. Americká přítomnost, která dle ženevských dohod měla být maximálně 700 poradců, ale ve skutečnosti byla téměř tisíc, se bude pozvolně zvyšovat na deset tisíc ozbrojených Američanů, kteří budou autorizování bojovat pokud na ně bude zaútočeno. Vietnam se stane zkušebním kamenem nové americké doktríny boje proti komunistickým nebo Sověty či Čínou podporovaným povstáním a „válkám národního osvobození“. Tu propagoval blízký poradce presidenta, veterán Merrilových záškodníků za bitevními liniemi v Barmě za druhé světové války, Roger Hilsman, nyní ředitel oddělení zpravodajství amerického ministerstva zahraničí. Jejím základem měla být objektivní, hluboká a detailní znalost těchto hnutí. Tu, s využitím všech zpravodajských a vědeckých metod, měl vytvářet již několik měsíců fungující „Projekt Kamelot“, jehož vedení presidentův bratr přišel informovat. Akčním komponentem budou vojenské „Zvláštní síly“. Jedna z nich, tzv. Zelené barety, bude nyní aktivována na základně Fort Bragg v Nové Karolině. Přes moře půjdou v malém počtu, ale s vrcholným výcvikem a nejlepší technologii. Jejích úkolem bude organizovat, cvičit a pokud nutno vést podobné místní jednotky v ohrožených oblastech. Tyto domorodé skupiny se budou choval jako guerilly, získávat podporu obyvatelstva, mařit zásobování nepřítele a kde výhodné jej bojově znepokojovati. Celá operace proběhne tajně, a pokud se nějaké informace dostanou na veřejnost budou vysvětleny jinak. Pozoruhodné bylo, že od samého začátku bylo zasvěceno několik, později mnoho lidí, kteří nebyli vojáky či vládními úředníky nebo zaměstnaci. Pokud vím nikdo nebyl požádán ani nesliboval mlčenlivost. Přesto, až na krátké veřejné oznámení o nových uniformách ve Fort Braggu, se první nejasné zprávy začaly oběvovat v tisku až tak za rok. I pozdější aféra kolem Projektu Kamelot je dodnes zastřena desinformací. Kutnohorské noviny, 28. 11. 1998, str. 8.

Camelot, 1960 – 1963 (I) Na tento námět mi jedna pohlednice stačit nebude. Raději to vezmu pozvolna, aby to bylo více méně úplné a srozumitelné. Když jsem o tom mlčel přes třicet let, nemusím to přece všechno vyblebtat hned najednou. Po mírovém vyřešení kubánské raketové krize převládl v amerických politických a vojenských kruzích názor, že strategie balance atomového teroru je úspěšná, a že v dohledné době přímá válečná konfrontace se

R. Jung 1998a


Str. 45 ze 172

Sovětským svazem nehrozí. Ale věřilo se nadále v teorii dominového efektu, tj. neustálého postupného rozšiřování vlivu Sovětského svazu a Číny. Přitom hlavním cílem americké strategie bylo udržet a zadusit komunismus v hranicích z roku 1948. Chruščov i nyní veřejně prohlašoval, že bude všemi silami podporovat „hnutí a války národního osvobození“. O úspěších této komunistické strategie nebylo možno pochybovat. Naproti tomu svobodný svět neměl v tomto směru jasnou strategickou doktrínu — politickou, diplomatickou, ekonomickou, vojenskou či zpravodajskou. V té době existovala již významná literatura o ilegálních organizacích, partyzánských válkách a strategii lstivého či násilného uchopení moci. Nejstarší prameny byly čínské. V evropské tradici rozkvétá tato literatura od Machiavelliho přes Lenina a T.E. Lawrence. Zkušenosti ve druhé světové válce vedly k rozkvětu jak teorie tak doktríny. Snad nejzajímavější je „strategie nepřímého přístupu“ kterou kodifikoval britský kapitán B.H. Liddell Hart, a který též ve stejné době jako Němec generál H. Guderian formuloval doktrínu tankové bleskové války. Ve své době nejlepší bylo jedno z děl bývalého československého důstojníka, účastníka španělské občanské války, později šéfa Oddělení plánování operací Tajné služby generála de Gaulle, a pak vojenského atašé a diplomata a posléze exulanta z komunistického Československa, F.O. Mikscheho. Jmenuje se „Tajné síly: Technika podzemních hnutí.“ Sovětské, čínské (Mao Ce Tungovy) a Che Guevarovy doktríny byly sledovány, a od zpravodajských zdrojů dostupné v překladech vnitřních návrhů i manuskriptů ještě nepublikovaných. Z amerických teoretických přístupů byly základní, vedle teorie her a jejích aplikací na válečný konflikt — např. „Myslit o nemyslitelném“ a „O termonukleární válce“ Hermana Kahna — knihy Thomas C. Shellinga „Strategie konfliktu“, Roberta Strausse-Hupého „Vleklý konflikt“ a sbírka Harry Ecksteina „Vnitřní válka“ ve které je též příspěvek T. Parsonse, při jehož psaní jsem asistoval. Byla tehdy též rozsálá literatura návodů, psaná americkými politology a ekonomy, jak v rozvojových zemích „budovat stát“, rozumějme demokratický a kapitalistický. Americký armádní polní manuál FM 31-21 „Guerillová válka a operace zvláštních sil“ vyšel teprve 29. září 1961. Ale jednotná teorie a doktrína boje proti komunistickým hnutím, subversi a malým válkám neexistovala. Projekt Kamelot byl zřízen presidentovým bratrem Robertem Kennedym ve spolupráci s šéfem zpravodajství Ministerstva zahraničí Rogerem Hilsmanem pod Ministerstvem obrany, aby takovou teorii a doktrínu vytvořil. Kutnohorské noviny, 5. 12. 1998, str. 17.

Camelot, 1960 – 1963 (II) V minulé pohlednici jsem popsal situaci ve které Projekt Kamelot vznikl (tzv. povstání a místní války komunistů nebo podporované komunisty), jeho cíl (vytvořit teorii a doktrínu obrany svobodného světa

R. Jung 1998a


Str. 46 ze 172

proti této dominové strategii), a stav teorie a doktríny která byla k disposici. V této chci napsat pár slov o vedení Projektu Kamelot. Jak bylo zvoleno jeho vedení je zajímavé mj. proto, že to byl typický způsob výběru v období prezidenta Kennedyho. Tomuto, pro Američany legendárnímu období, se někdy i všeobecně říká „Kamelot“. V čele stál profesor politologie Rex Hopper. Měl mnoholetý zájem o společenská hnutí a již v roce 1950 získal vedoucí místo v oboru článkem v Social Forces „Revoluční proces: Rámec pro studium revolučních hnutí.“ Mimoto byl přímo ve Washingtonu na Georgetown University, která měla tradičně intimní vztahy s vládou a hlavně ministerstvem zahraničí. [Tam též později vyučovala paní Albrightová]. S Rexem jsem se předem osobně setkal jen jednou, na nějakém společenském večírku ve Washingtonu. Dostali jsme se tam do asi hodinového odborného rozhovoru. Asi dva týdny před tím jsem byl pozván na jinou malou washingtonskou večeři, kde jsem se stejně náhodně setkal a zapovídal s ředitelem rozvědky ministerstva zahraničí Rogerem Hilsmanem, porodní bábou Projektu Kamelot. Světové sociologii tehdy dominovaly dvě školy. Jedna byla Columbie, kde vedoucí postavou byl evropský emigrant a slavný metodolog profesor Paul Lazarsfeld. Během svého prvního roku v Americe jsem týdně dojížděl do Manhattanu na jeho seminář, a tam jsem se dobře seznámil s jeho tehdejším asistentem Jimem Colemanem. Původně studoval matematiku a chemii, a byl již považován za nejnadanějšího mladého amerického metodologa společenských věd. Jeho první velká práce byla „Komunální konflikt“. Jeho manželka byla Polka, a od ní věděl hodně o Střední Evropě a komunismu. Jim byl druhým členem triumvirátu. Druhou školou byl Harvard. Talcott Parsons byl teoretik kterému se podařilo spojit nejen v teorii ale i v universitní organizaci sociologii, sociální psychologii a sociální antropologii a vytvořit pověstné harvardské oddělení společenských věd. Byl bych předpokládal, že ve vedení bude jeho asistent přede mnou, můj dobrý přítel Neil S. Smelser, který v té době již pracoval na své knize „Teorie kolektivního chování“, která sice vyšla až v roce 1963, ale již jsem měl příležitost číst a s Neilem diskutovat kapitolu po kapitole. Ale členem vedení nebyl. Nikdy jsem se ho neptal proč, ale myslím si, že nechtěl vybočit s přísně akademické kariéry. Nebyl též asi považován za dost praktického, ale to byl omyl. Později, v době studentských demonstrací proti vietnamské válce byl Smelser jmenován náměstkem rektora University of California in Berkeley, a úspěšně uplatnil svou teorii k naprostému uklidnění universitního prostředí. Proč jako jediný „nový“ (od roku 1959) Američan, jsem byl, asi z Harvardu, vybrán sdílet se dvěma ostatními zodpovědnost za vedení já, mohu jen spekulovat. Nikdy jsem se neptal, a nikdo mi to neřekl. O takových pověřeních ve veřejného zájmu se v Americe nevyjednává. Ty se buď bez vysvětlování odmítnou nebo přijmou.

R. Jung 1998a


Str. 47 ze 172


Camelot, 1960 – 1963 (III) Informace o stavu ilegálních hnutí a připravovaných násilných operací byly přirozeně utajované. Proto jsme pracovali především jako historikové, studující obdobná hnutí a situace v minulosti. Pozvolna jsme vytvořili síť přímých spolupracovníků projektu, na západě i jinde. Bylo nám též umožněno se seznámit s výsledky zpravodajských služeb; některé nám materiály, které považovaly za významné, přímo posílaly. Každý z nás měl svůj osobitý způsob, jak ověřovat dodané informace a sbírat další. Cenil jsem si nejvíce dvou. Z náhodných společenských setkáni, studia a výuku v různých zemích, činnosti v hnutí pro světovou vládu, v socialistické internacionále, a později v jiných mezinárodních akcích jsem měl osobní styky. Byla to síť lidí, kteří mně důvěřovali s neveřejnými informacemi a vysvětlili mi místní poměry. Nyní jsem se intensivněji stýkal s těmi, kteří měli dobrý přístup k informacím. Pečlivě jsem naslouchal, a dával jim příležitost opravovat mé mylné názory. Každý o mně věděl, že až na sport mne zajímá všechno, a tak jsem svůj zájem ani vysvětlovat nemusel. Ještě dodnes žasnu, co se člověk doví, když se soustavně a vytrvale zajímá. A pak jsem pracoval v archivech, abych mohl rekonstruovat pěšinky po kterých lidé chodili a křižovatky na kterých svými střetnutími vytvářeli události. Snad nejlepší zdroj takových nepřímých informací mi otevřel Edward Kern, redaktor LIFE. Seznámili jsem se jako studenti na Harvardu. Chvíli Roger Walker z anglické Cambrige, Ed a já byli nerozlučná trojice. Jak Roger, který měl velké zkušenosti již jako dítě z Afriky (jeho matka pocházela s anglické farmářské rodiny z Keni), a Ed, který znal Andy jako málokdo též z dětství (jeho otec byl mj. americkým velvyslancem v Latinské Americe), byli odborníci na přežití v divočině. Zatím co Roger si nosil jen nůž a žil v přírodě a z přírody (později toto umění uplatňoval mnoho let v Brazílii), Ed uměl žít všude ve stylu. Když mne poprvé přitáhl lyžovat (samozřejmě bez výtahu) na proslulému sjezdu „Tuckermanova sráz“ v divočině hor Nové Anglie, ani jsme toho od Jeepu moc netahali. Akorát jsem mu musel vykopat ve sněhu jámu asi dva a půl krát jeden a půl metru širokou. Pak mne zavedl od jedné skrýše ke druhé. Z jedné jsme vyndali stan a postavili ho nad jámou. V druhé byl pravý perský koberec, který šel na dno. Od léta měl skované i spacáky, zásoby jídla a hrnců na vaření a suché dřevo. Nakonec udělal díru v ledu blízkého potůčku, a vytáhl dvě z tam uložených lahví šampaňského Mumm Extra Dry. Ed mi umožnil v New Yorku neomezený přístup do tzv. márnice. Tam, na jednom celém poschodí mrakodrapu, byl uložen více než týden starý informační materiál zpravodajského kolosu TIME – LIFE. Veškeré informace a analýzy, dodané dopisovateli a výzkumníky této světové organizace, výstřižkovými službami a všemi tiskovými kancelářemi, byly pečlivě indexované dle data, místa a události. Do tisku se dostala z nich

R. Jung 1998a


Str. 48 ze 172

méně než tisícina. Každá zprávička byla znovu a znovu ověřena. Byl to též bohatý zdroj jmen osob, od kterých bylo možno získávat další informace. Mezi výzkumníky a archiváři bylo několik mých bývalých studentek z Vassar College, které hodně pomáhaly. Kutnohorské noviny, 19. 12. 1998, str. 13.

Camelot, 1960 – 1963 (IV) Když později bylo v amerických intelektuálních kruzích téměř povinné být proti akci ve Vietnamu a všem dalším akcím ve studené válce, kde kdo se od Projektu Kamelot hlasitě distancoval. Když projekt začínal nebylo o zájemce o účast nouze. Problém byl v tom, jak je vybírat a zamítat, aby se moc neurazili. Právě ti zamítnutí, jak to všude bývá, se stali těmi nejneúprosnějšími kritiky. Tehdy — ještě před nástupem zfetované generace — platili i pro vládu, armádu a tajné služby americké tradiční způsoby: lidé se vybírali podle odborných kvalifikací, a loajalita a diskrétnost se brala za samozřejmou. Též druhá americká tradice se začínala nevyplácet. Lidem v odpovědných postaveních se dával obrovský prostor k iniciativě a vlastnímu stylu práce. Počítalo se s naprostou identifikací s cíly organizace, s pochopením prostředí ve kterém se pracovalo a z toho vyplívajících omezení. Předpokládala se dostatečná osobní motivace a schopnost sebekontroly. Kontrola svrchu vstupovala jen jako zvládání krizových situací neboli průserů. Tento „americký způsob života“ dosáhl svého vrcholu, ale i zlomu, v éře Kennedyho mýtotvorného období Kamelotu. Tragedie byla v tom, že zatímco elity (i evropské) braly tyto puritánské ctnosti za samozřejmé, mladá generace již shovívavě vychovaná k měkkosti a požívačnosti se v kritické chvíli (i ve Francii a Německu) vzbouřila a selhala. Tím se dle mého mínění vítězství svobodného světa ve studené válce oddálilo o patnáct let. Zatím co díky své výchově a zkušenostem jsem se těmto požadavkům snadno přizpůsobil, nepovažoval jsem je za samozřejmé, neboť tu novou generaci jsme nejen znal se spolužití, ale ji od svého příjezdu do Ameriky profesně studoval. Stal jsem se tak ve vedení projektu hlasem volajícím v poušti, vyžaduje přísnější výběr a větší kontrolu. První neúspěch jsem utrpěl když jsem se snažil zabránit přijetí Johanna Galtunga. Poznal jsem ho kdysi jako kolegu asistenta na Sociologickém ústavu v Oslo. Galtung byl nesmírně inteligentní, pracovitý, a ambiciosní. Jako vynikající statistik a metodolog si brzo získal mezinárodní pověst. Ale byl to kavárenský, a což je horší, skandinávský kavárenský levičák, neustále usilující o mír za každou cenu a hledající svou identitu mezi národy třetího světa. Považoval jsem ho za oportunistu, který si dokáže ospravedlnit každý svůj krok jako vznešenou misi. V Norsku Galtung nebyl povolán na profesuru, ale nyní byl již externím profesorem pěti nebo šesti rozvojových universit, od Číny přes Afriku až do Chile. Nabízel své kontakty, a v Chile měl pro projekt pracovat. Po necelých třech měsících, jako načasované miny, se v chilském levicovém tisku jeden po druhém objevily rozhovory s Galtungem, jak CIA se snaží infiltrovat

R. Jung 1998a


Str. 49 ze 172

chilskou inteligenci a získat spolupracovníky pro špionážní činnost pod záminkou výzkumného projektu Kamelot. Toto, a jiné menší epizody, jsme ještě standardními postupy krizového managementu a omezování škod zvládli. Ale nakonec, z čista jasna, neveřejně ale imperiálně, se ozval Charles de Gaulle. Měl pravdu v tom, že jsme měli dobře zmapované podzemní francouzské separatistické hnutí v Kanadě, intensivně podporované francouzskými tajnými službami. Francouzi si mysleli, že jim Amerika leze do zelí, a Amerika se snažila zabránit odtržení Francie od NATO. Do usmiřování de Gaulla byla nasazena i Jacqueline Kennedyová, s celým jejím šarmem, francouzsko-americkým rodinným původem, a francouzštinou, kterou se naučila na Vassaru než byla pro nedostatečný prospěch vyloučena. Tak všichni naši lidé v Kanadě a téměř náhodná třetina jiných byli ostentativně propuštěni, jak prezident tak ministerstvo zahraničí se omluvili, Projekt Kamelot byl se smuteční fanfárou zrušen, a pokračoval (bez studia Kanady) v tichosti dále pod jiným jménem a rozpočtovou kapitolou. O jeho zániku se psaly články a knihy a ze spekulací o něm dělaly akademické kariéry. Kutnohorské noviny, 2. 1. 1999, str. 14.

Laponsko, Silvestr 1948 Ve Finsku jsem již nemohl zůstat. Jak československý pas tak finské visum mi dávno propadly. Mou situaci znali a tolerovali mí sociálnědemokratičtí přátelé na finských ministerstvech zahraničí a vnitra, mí učitelé na Yhteskuolinen korkeakoulu (Vysoké škole sociálních věd a práce) a mí vlivní přátelé z AFSERCO (američtí Quakeři). Ale nyní se komunisti konečně zmocnili našeho velvyslanectví (o tom jindy) a Finové by mne na jeho žádost vydali do Československa. A tak jsem se přes Vánoce ukryl. Podle plánu jsem provedl odsun na Silvestra. V Rovaniemi na polárním kruhu jsem časně ráno ukradl lyže, poměrně krátké, abych je lépe zvládnul. Pak jsem si sedl na autobus který jel na sever, do konečné stanice daleko za Inari. Tam by hotýlek hned na břehu řeky Tanajokka, která tvořila kus hranice s Norskem. Vše jsem měl detailně promyšlené, neboť norským i finským Laponskem jsem prošel pěšky v létě 1946. Ale tehdy to byla poválečná pustina, a teď se už vrátila kontrola vlád a řád civilizace. Těsně než dojel k řece, kde měl zahnout doprava a pokračovat na finském území podle řeky k hotýlku, autobus zastavil kvůli pasovou a celní kontrolu. Nastoupili dva členové finské pohraniční stráže, dle vzhledu místní chlapci. Byl jsem tak překvapen, že mi to přestalo myslet. Jen jsem si řekl: „Počítej!“ a tak jsem v duchu počítal. Byl jsem oblečen jako pražská „potápka“ a zřejmě jediný v autobusu, kterého osobně neznali, a tak šli hned ke mně. Dopočítal jsem do osmi. Jeden z nich mne finsky požádal o pas. Nepodíval jsem se na něj a neodpověděl. Zeptal se po druhé. Odvrátil jsem hlavu od něj, a podíval jsem se z okna. Oznámil jsem hlasitě anglicky, že tady hranice nejsou, a žádná kontrola

R. Jung 1998a


Str. 50 ze 172

se konat nebude. Vojáček se podíval na toho druhého. Ten kývnul hlavou. Tak to zopakoval finsky ještě jednou, ale mnohem tišeji. Podíval jsem se mu do očí, a začal se hlasitě smát. A se mnou se začal smát celý autobus. Podívali se na sebe, oba zčervenali, a rychle odešli z autobusu. A řidič pokračoval dál. V hotelu jsem zaplatil na tři dny napřed. Ve čtvrt na dvanáct jsem nechal svítit v pokoji, a ve svém elegantním zimníku s dragounem hluboko vzadu, polobotkami s gumovými podrážkami, dvěma svetry a anglickými kalhotami po zahraničním tankistovi strýci Karlovi, studentské rádiovce, obrovským ruksakem ve kterém jsem nesl vše co jsem vlastnil a na ukradených lyžích jsem se vydal přes zamrzlou řeku za svobodou na západ. Směřoval jsem na místo, kde se do Tanajokka vlévá Karasjokka. Tam jsem očekával norskou pohraniční stráž. Chtěl jsem tam být přesně o půlnoci, kdy budou všichni ožraní a ještě se ohlušovat a oslňovat ohňostrojem. Přes zmrzlou řeku jsem přešel po svých, ale do sněhu na příkrém břehu jsem musel již nasadit lyže. Sněhu bylo hodně, a byl načechraný. Byl jsem v dobré kondice, a s trochou potu to šlo. Když jsem se dostal na vrchol stráně, pootočil jsem se, abych se mohl rozhlédnout. A zapadl jsem i s lyžemi do sněhu. Stál jsem nehybně, něco mi bránilo v nejmenším pohybu. Opatrný průzkum ukázal, že mezi nohama, těsně pod rozkrokem, jsem měl ostnatý drát. Paranoii jsem nepropadl, ale panice téměř. Drát tam nedali k vůli mně. Jen chtěli zabránit norským losům přátelit se s finskými. Ještě nebyl rok 1949. Nade mnou hrála polární zář, v dáli vyli vlci, a já jsem musel rozhodnout, zda se vzdát života, svobody nebo mužství. Kutnohorské noviny, 9. 1. 1999, str. 14.

Na Nový rok, do Norska krok — 1949 Ostnatý drát, který byl natolik pevný a bodlavý, aby odradil i soby, a kterým jsem byl při mém výletu na západ zadržen v rozkroku o půl noci na Silvestra vysoko nad polárním kruhem na hranici mezi Finskem a Norskem, mně znervózňoval. Polární záři na severu a hvězdám všude mrazivě zářícím začalo náhle konkurovat blýskání ohňostrojů a signálních raket z jihu. Již jsem propásl příležitost přejít hranice nepozorovaně v tento okamžik. Začínal jsem tuhnout zimou. Bylo třeba jednat. Tak opatrně, pomalu a plynule jsem se ještě nikdy nepohyboval. Stáhnul jsem rádiovku z hlavy, a podložil jí rozkrok. Pak jsem sesunul ruksak ze zad, a nechal jej tlačit na ostnatý drát. Načež se mi bezúhonně podařilo svléknout zimník, a vecpat jej pod rozkrok nad drát. Bylo mi 22 a byl jsem jak motivován tak flexibilní. Přendal jsem i druhou hůl na levou (finskou) stranu. Opíraje se o ně, ponořil jsem se hlavou do sněhu na straně norské, o odvázal lyži. Pak, zůstav ještě téměř v téže poloze, jsem ji vztyčil. Nyní jsem se o ní oběma rukama pevně opřel, a vrhl se zadnicí nahoru a doprava na svobodu. Až na částečně roztrženou levou nohavici to dopadlo dobře.

R. Jung 1998a


Str. 51 ze 172

Vše jsem posbíral, a za chvíli jsem zase byl pražsky elegantní a na lyžích. Dle předpokladů mi to trvalo asi patnáct minut na pahorek nad soutokem řek. Konečně se něco dařilo. Za řvu generátorů a v silném osvětlení reflektorů se na ledě hlučně ožírali finští a norští pohraniční strážci a Laponci. Jen sobové nehybně stáli a tupě mlčeli. Skrčen za keřem jsem chvíli pozoroval. S gumovými podrážkami a velkým rancem na zádech jsem si netroufal pokoušet se o další akrobatické výkony. Přímá čára dolu vedla přímo do hloučku se radujících. Napřímil jsem se, zhluboka jsem se nadechl, a nechal lyže mne nést k dalšímu osudu. Aniž bych upadl, zastavil jsem se uprostřed hloučku. Rychle jsem si vybral správné koryto, udělal vpravo bok, a bez rozloučení jsem klidně klouzal po zasněženém ledu na jihozápad. Kvalita hluku se nezměnila, jen slábla. Tak než jsem se jim ztratil za ohybem řeky Karasjokka, odvážil jsem se ohlédnout. Jen pět Laponců a dva sobi v ustrnutí se na mně dívali, jakoby právě viděli strašidlo. Zamával jsem jim, a šel dál. A začal jsem si zpívat „Lví silou, letem sokolím …“. Mým prvním cílem byla chatrč v Baktemokkenjargga, téměř den lyžmo vzdálená, kde jsem v létě 1946 přespal u dvou mladých norských učitelek, které jako misionářky v této laponské usedlosti učili děti norsky Otčenáš a podobně. Tehdy jsem jim odlehčil a s velkým úspěchem metodou Komenského učil laponské děti různé české rozpustilé říkánky. Stal jsem se tím velmi populární, a doufal jsem, že i když tam Norky již nebudou, Laponci si mně budou pamatovat. Tak se též stalo. Opili mne, nechali mne najíst a přespat. Hlavně mně ukázali a poradili, jak dál. Byl to hezký první den nového roku. Kutnohorské noviny, 16. 1. 1999, str. 14.

Na tři krále, od hranic dále — 1949 Cesta lyžmo z Baktemokkenjargga k pobřeží mi trvala několik málo dní, už si nepamatuji kolik. Během pár hodin šera jsem se řídil kompasem, ale většinou hvězdami. Měl jsem štěstí, bylo téměř bez větru, obloha nebyla zatažená a díky Golfskému proudu i na severu nebylo příliš zima. Nikoho jsem nepotkal. Vlky jsem jen slyšel, a jen jednu smečku šesti viděl. Vzájemně jsme se ignorovali. Mým cílem byl Lakselv. V létě tam vedla silnice, ale ta by mi v zimě byla málo platná, a úspěšně jsem se ji vyhnul. Ale věděl jsem stále o ní, a nevzdaloval se příliš, abych v případě nouze se k ní dostal a doufal v Laponce nebo kamion. V Lakselvu jsem se už dorozuměl anglicky; byl jsem mezi mořeplavci. Norové se na osobní věci neptají, a tak bez velkého vysvětlování jsme našel rybářský člun, který mne byl ochoten vzít do Honnigsvaagu. Dali mi najíst, ale pít jsem si již netroufal. Naopak myslím že jsem z obavy před vydáním policii během těch tří dnů a dvou nocí nespal. Vhod mi přišlo, co jsem se před rokem a půl naučil ve Woodbrooku, Quakerské college v Anglii a pak v Paříži na Ramakrišnově misi: jogínský způsob odpočívání se zpomalenými fysiologickými funkcemi v polotransu. A tak jsme se ani moc nebavili, seděl jsem na kóji se zkří-

R. Jung 1998a


Str. 52 ze 172

ženýma nohama, a mlčel. Norské rybáře to ani moc neudivilo, podivíny měli i mezi sebou. V Honnigsvaagu jsem měl znovu více štěstí, než rozumu: jakoby na mne tam čekala slavná loď Skjaerstad (o ní snad jindy), na které jsem v létě 1946 pracoval jako „deckhand“ (česky snad pomocník na palubě). Kapitán, většina posádky, i kuchařka (proslulá v norském námořnictvu tím, že údajně měla jen jeden prs) byli stejní a pamatovali si mne. Byl tam i Odd Thomassen, telegrafista se kterým jsem se před dvěma a půl rokem blízce spřátelil. Všichni věděli, že jsem český student, ale ani jediný se nezeptal, proč jsem se objevil. Přirozená norská diskrétnost byla asi ještě zvýšena nedávnými zvyky z německé okupace. Tentokrát jsem nepracoval. Dali mi vlastní kajutu, vyprali mi prádlo, nakrmili, opili a se slávou vylodili v Trondheimu. Šel jsem hned na Vysoké učení technické v Trondheimu, hledat kamaráda z roku 1946. Olav Robert Kaasa tam tehdy studoval, ale nyní již tam učil. Vím, že to zní jako neustálý refrén, ale byl jsem doma ve Skandinávii: tak jsme se v jeho kanceláři hned šťastně namazali. Tomu jsem řekl, proč jsem v Norsku. Chtěl mi dát peníze, a jít za mne ručit na policii. Ale půjčil jsem si jen na vlak do Osla. Za války jsem se stal umělcem na ježdění vlakem na černo, a tak mi to ani tentokrát nedalo. Do Osla jsem tedy dorazil s penězi v kapse. Hned z nádraží jsem zavolal Astrid Lütcherath, první dámě norského odboje, kterou jsme dobře znal jak z jejích návštěv v Praze a u nás v Hoře, tak z Norska. Byla doma, a přijela pro mne hned autem. Po dvou dnech zavolala svým známým na cizinecké policii, aby mi připravila cestu. Měli kancelář na pověstné Victoria Terasse, kde za války sídlelo Gestapo. Poté co jsem jim popsal jak jsem se do Osla dostal, a na jejich zastaralou mapu Laponska nakreslil nějaké detaily které tam chyběly, k mému — řekněme — překvapení, mne obvinili, že jsem východní špion. Jinak než s ruskou pomocí jsem prý v zimě přes sever nemohl projít. A tak začal vytoužený život na svobodě. Kutnohorské noviny, 23. 1. 1999, str. 14.

Americký Zapadákov — 1964 Na mé nové místo na Cornellské univerzitě jsme se stěhovali 30. června, vyčerpáni balením mé kanceláře v New Jersey a dvou bytů na Ostrově Mannhattan (mé novomanželky a mého) v již dlouhotrvajících vedrech nad 104 stupňů Fahrenheita (asi nad 40 Celsia) s vysokou přímořskou vlhkostí. Konečně jsme jeli po krásné dálnici z velké části se vlnící pohořím Berkshire, natlačeni v prastarém VW brouku. Bylo tam plno věcí, které jsme zapomněli dát do náklaďáku špeditéra, se kterým jsme se měli na novém místě setkat. Kromě toho se tam vedle Amerikou a mnou ještě nezeštíhleného otce (který po 18letém odloučení dostal, coby důchodce na obtíž socialistickému státu, povolení k návštěvě v Americe), a koťátka (s vlastním nově zakoupeným hygienickým obydlím

R. Jung 1998a


Str. 53 ze 172

z plastiky a písku napuštěným prostředky odstraňujícími zápach) vešla i jako proutek štíhlá manželka. Koťátko, které jsme ihned pojmenovali oficielně anglicky „Cotchiczko“, se stalo tatínkovým, když při návštěvě u mé kamarádky spisovatelky Jean Georgové se otec nostalgicky zadíval na její strom. K přírodním detailům i lidským citům pozorná Jean se jej najednou zeptala: „Do you want it?“ a než překvapený táta dokázal vyblebtnout „Yes, please!“, sáhla do stromu a kuličku prskající chlupů mu hodila na prsa. Byl to případ nejrychlejší šťastné lásky na první dotyk, jehož jsem byl kdy svědkem. Do pronajaté krásné staré selské usedlosti (aby se táta cítil doma) na severu obrovského státu New York jsme dorazili vyčerpáni až pozdě večer. Bylo to hlavně díky několika zastávkám v restauracích řetězce Howard Johnson, z jejíchž 66 druhů zmrzlin každou táta, zvyklý na české Nanuky, chtěl ochutnat. Špeditéři tam nejen už byli, ale k našemu překvapení, pod dohledem majitele, středoškolského učitele Eda Browna a jeho americky kompetentní, milé a vstřícné manželky Mary-Lou, měli už téměř vše vyloženo, vybaleno, a správně umístěno. Tak jen stačilo si rychle prohlídnout dům, přidělit jednu ložnici na hoře a jeden obývací pokoj a koupelnu dole otci, podepsat šek špeditérům a poděkovat manželům Brownovým, a jejich snaživým dětem Chrisovi a Vanesse, kteří všichni přístí den odlétali na rok studijní dovolené někde v Evropě, za veškerou jejich pomoc. Brownovi dobře pochopili bez vysvětlování stav mých movitostí. Vyprázdnili kychyňské skřínky, šatníky a jednu místnost nahoře s nejhezčím výhledem pro můj kancelářský nábytek. Naopak nechali stylový venkovský nábytek ve třech ložnících, v jídelně, a ve velkém obyvacím pokoji s krbem. V menším obytném pokoji, kam se hned nastěhoval tatínek, nechali televisi, a z ní se naučil rychle a výborně anglicky. Zůstaly i příbory, sklenice a porcelán, lednička, mrazák, elektrický sporák, myčka nádobí, pračka a sušička prádla. Ale nejkrásnější překvapení nás čekalo, když jsme, s Cotchiczkou v tátově náručí, se šli svorně vyčúrat ven do krásného horkého večera. Za humny stál obrovský jilm, plně osvětlený snad statisícem blikajících světlušek. Před tím, ani od té doby, jsem takovou nádheru neviděl. Kutnohorské noviny, 30. 1. 1999, str. 14.

Akademické putování — 1963-64 Po mnohaletém žádání a několikerém odmítnutí Korcovi — maminčin bratr Robert a jeho manželka Anča — konečně dostali v roce 57 povolení k legální emigraci z Československa. V roce 59 se z Limy, Peru chtěli přestěhovat ke mně do Bostonu. Potřeboval jsem pro ně více peněz, a tak jsem ještě bez doktorátu dost zoufale hledal plné zaměstnání. Mí přátelé i učitelé mně varovali, že si zničím kariéru: nejprve musím dopsat disertaci, pak jít na rok či dva učit na nějakou elitní college blíz-

R. Jung 1998a


Str. 54 ze 172

ko Bostonu abych se neztratil z očí, a poté mne jistě pozvou učit na Harvard. Už jsem prý nadělal dost škody tím, že jsem odmítl nabídku Harvardské lékařské školy učit tam o drogové závislosti. Když jsem si nenechal poradit, nejen že mně nepomohli, ale začali se mi vyhýbat jako akademicky prašivému. Nakonec mně pomohl bývalá harvardský student Profesor Robert Avery. Bob mne představil na sociologii v Pittsburghské universitě (UoP), a oni mně přijali. Korcovi šli do Bostonu, a já do Pittsburghu. Byla to tehdy universita ve velkém rozmachu, ale v první „Ivy“, tzv. břečťanové lize nebyla. A tak jsem se na chvíli ztratil z očí Korcům, snobským kolegům i své velké lásce Beverly, která nyní studovala městské plánovaní na Harvardu. Bylo stejně na čase: dostal jsem dojem, že jediné co jí na mně ještě trochu zajímalo byl můj tehdejší nádherný černý plnovous. Tak jsem se jedno dopoledne nechal oholit přímo přes ulici od Harvard Yardu. Když jsem vyšel od holiče, milovaná Beverly šla náhodou kolem, a vůbec mne nepoznala. Nyní, po čtyřech letech, Korcovi se už přestěhovali do Vancouveru v Kanadě, já jsem měl krásný byt u Ústředního parku Manhattanu, a na Rutgers universitě mi dali hned po půl roce povýšení a definitivu. Byl jsem zase první z mého ročníku na Harvardu který tak uspěl, a dokonce na břečťanové škole. Dostal jsem též formální uznání profesorského kolegia Harvardu jako jejich Alumnus roku (nedívejte se do slovníku cizích slov, který vydala naše Akademie: neznamená to „chovanec bez prostředků, jemuž bylo dáno stipendium“ (to jsem byl když jsem tam začínal) ale abiturient Alma Mater (matky živitelky v duchovním smyslu). Ocenili, že jsem vymyslel a zavedl nový doktorský program v sociologii na UoP, který byl po mém odchodu na Rutgers přijat pro celou FF UoP. Najednou jsem zase měl mnoho přátel a byl všude zván — dle amerického hesla, že není lepší předpoklad k úspěchu než úspěch („nothing succeeds like success“) — i na semináře na Středisku pokročilých studii na Princetonu a na Lazarsfeldův soukromý seminář na Columbii, na který se sjížděli hosté z celého světa. Když mi však profesor Robert McGinnis, slavný matematický sociolog, nabídl místo na Cornellovi universitě (Cornell jakož i Harvard byli pivovarníci, a pro zábavu si zakládali kdysi university), ke zděšení všech jsem se Rutgersu a New Yorku vzdal a šel na venkov na Cornell bez definitivy a jen na grant jako výzkumník. Ale nevzdal jsem se všeho: nejprve jsem nabídl sňatek té nejoblíbenější ze svých newyorkských milenek. Kutnohorské noviny, 6. 2. 1999, str. 14.

Život v břečťanu — 1964-68 V Americe účel láme zkostnatělost a výsledky jsou nadřazeny původu, formální pozici a jiným zdrojům privilegií. I když jsem na Cornellu neměl profesuru, měl jsem, na rozdíl od většiny tamních universitních

R. Jung 1998a


Str. 55 ze 172

profesorů, úvazek učit na postgraduální fakultě a dozírat nad doktorskými disertacemi. Oficielně jsem byl ředitelem programu výuky systémové teorie pro společenské vědce a inženýry, pod grantem z NIH (národních ústavů zdraví). Jak z Pittsburghu tak z Rutgers za mnou poslali mé bývalé nejlepší studenty, a o místní vynikající studenty tam nebylo nouze. Cornell byl považován, po Harvardu, Yale a Princetonu, za čtvrtou všeobecně nejlepší americkou „břečťanovou“ universitu. Práce mne nesmírně bavila. Tak dvakrát za měsíc jsem lítal na přednášky, konference a porady v Americe či zámoří. Líbilo se mi natolik, že když mi po roce nabídli z Washingtonu, abych se stal novým ředitelem grantového úřadu, od kterého jsem dostával peníze, přes možnost žít ve Washingtonu a podílet se na skutečné moci, odmítl jsem bez váhání. Mnozí kolegové byli velmi zajímaví a mnoho jsem se od nich naučil. Sblížil jsem se tam s Američany v jiných oborech, jako na př. s astronomem Carl Saganem, otcem programu hledání života ve vesmíru, kterého jsem předtím znal jen povrchně z mé dřívější práce pro NASA. Poznal jsem tam i profesora ekonomiky Jardu Vaňka (který mj. učil Klause při jeho tamní krátké stáži), kutnohořana, vnuka varhaníka Tučka a—syna uchazeče o moji maminku, než si vzala mého tatínka. Spřátelili jsme se i s informatikem profesorem Jelínkem, který pak odešel na mé bývalé působiště ve Watsonových laboratořích IBM, aby se ujal vedení programu pro vytvoření mluvícího a řeči ovladatelného počítače. V té době jsem se též seznámil s Josefem Škvoreckým, který byl také na Cornellu na stáži. Představil mi ho člen, myslím že to byl resident, čsl. rozvědky z ambasády, který za mnou proto přijel a přivezl mi „Zbabělce“. Škvoreckého jsem pozval na oběd tehdy již do mého srubu. Hned po té za mnou přišla (jedinkrát v životě) jak FBI tak CIA (ta protizákonně, neboť v USA neměli právo vyšetřovat). Zřejmě o něj měli velký zájem a jistá podezření. Bylo to též mé první oficielní setkání s čs. rozvědkou, které vedlo k dalším, ale o tom zase jindy. Přes tyto a jiné zajímavé lidi, společenský život se tam trochu podobal jevům v zapadlé posádce francouzské cizinecké legie na Sahaře. Součástí Cornellu byla též hotelová škola, a studenti se zaučovali ve fakultním klubu, kde jídlo, prostředí i obsluha byly nejlepší ze všech fakultních klubů, které jsem navštívil v Americe i Kanadě. Konkuroval mu jen klub Harvardský, ne prostředím a obsluhou, ale tím že se tam vždy mohly dostat jídla zaručeně připravená z koňského a velrybího masa. Obědy, večeře i večírky v cornellském klubu imitovaly bývalé rituály britské koloniální společnosti v 1 Beach Road, Singapur, na verandě hotelu Raffles, nebo v English Club na Penangu či jinde v Asii a Africe. Malé večeře s kolegy se ale odehrávaly vždy doma. Pozvání se musela oplácet, a tak jsem svou zcela neakademickou novomanželku musel naučit v Americe tehdy přesně definovanou roli — ne lampasácké či koloniální, ale „fakultní manželky“. Zredukoval jsem to na damaškový ubrus po mamince a český křišťál (které mi tatínek přivezl, a když zjistil že se za tři dny budu ženit, hbitě přetvořil na svatební dary), svícen elegantní svou jednoduchostí a svíčky od souseda včelaře. Manželka se naučila dva recepty (Cocq au vin a Fillet bourgignon) a tři témata konver-

R. Jung 1998a


Str. 56 ze 172

sace, které se daly střídat. To byl začátek. Než jsme za čtyři roky odjeli, pořádali jsme místně slavné večírky u ohníčku v rokli vedle srubu, se soudkem piva a nadívanými veverkami. Ne vše bylo zajímavé či jen trochu směšné. Profesor Robin Williams, mj. autor slavné knihy „Americká společnost“, liberál a jižní gentleman, kterého jsem obdivoval též proto, že se mi zdál mazaný a tvrdý jako cajunský hráč karet na Mississippi, se stal terčem amerických levicových studentů, a zlomilo mu to srdce. A předseda oddělení, který mi dost kazil radost z práce, se časem vyklubal jako diagnostikovaný paranoik, a nakonec zpronevěřil pokladnu katedry. Kutnohorské noviny, 13. 2. 1999, str. 14.

Město a talár — 1964-68 Na jižním pomezí velké Mohacké (Mohykánské) konfederace v oblasti prstových jezer, při ústí 61km dlouhého jezera pojmenovaného dle kmene Cayuga, který tam sídlil, byl malý přístav a výměnné středisko, které za své pozdější existence od roku 1789 pod státem New York vyrostlo v malé městečko s 28 tisíci obyvatel. Z těch tvoří přes polovinu zaměstnanci dvou architektonicky impozantních komplexů, které i vizuálně dominují ze dvou vrchů plochému městečku s garážovitě placatými obchůdky a dřevěnými rodinnými domky. Kolem všude jsou do obyvatel nepočítaní studenti. Jen na Ithaca College je jich přes pět a na Cornellu asi devatenáct tisíc. Na jižním kopci je Ithaca College. Tam učil český demograf a sociolog Daniel Kubát. On a jeho americká manželka Nelda se stali našimi dobrými přáteli. Trochu vzdálena a ukryta v severozápadních vrcholcích je známá dívčí Wells College. Přímo na západních útesech jezera je rozloženo na více než 300 hektarech seskupení hlavních budov Cornell University (nadále CU). Nad ní je obrovská zemědělská experimentální stanice a trochu vzdáleně synchrotron, oddělení nukleární chemie, a observatoř. (Součástí CU jsou i slavná lékařská škola na Manhattanu, která zahrnuje špičkové New York Hospital, Bellevue Hospital a Ústav pro výzkum rakoviny, u Arecibo v Portoriku největší radioteleskop na světě, který zkoumá počasí, sonduje hluboko do vesmíru a hledá v něm život, a různé akademické instituce v Evropě a Asii). Na rozdíl od třech prestižně prvních „břečťanových“ univerzit (Harvard, Princeton a Yale jsou známé podstatně jen svými filozofickými, lékařskými a právnickými fakultami) je CU proslavená nejen těmito, ale i světově či americky špičkovými fakultami ekologie, hotelové, strojírenské, informatiky, jaderné fyziky, astronomie, architektury, veterinární medicíny, plánování, atd. Když jsem již v padesátých letech viděl poprvé chovné býky na kopci nad CU, usoudil jsem, že jsou vedle Martini cocktailů, mrakodrapů a tvarohových dortů (cheesecake) čtvrtým americkým přínosem světové civilizaci. Nesporným příspěvkem CU je též, že jako první v Americe umožnila univerzitní studium ženám. Přes to

R. Jung 1998a


Str. 57 ze 172

všechno je snaha vyniknout v Americe tak silná, že se mi zdálo, že většina mých místních kolegů trpí pocitem méněcennosti, který si různě kompenzují. Snad to bylo venkovskou izolací, snad tím, že být jen čtvrtý v prestižním pořadí univerzit se tajně považovalo za neúspěch. Ovšem na rozdíl od jiných amerických univerzitních měst se zde nekonal příslovečný trvalý souboj mezi městem a talárem (Town and Gown). CU naprosto dominovala i svou ekonomickou sílou. Vždyť například ve fyzikálních vědách a inženýrství měla jen od státu výzkumné dotace v řádu 360 milionů dolarů. Tak i můj naprosto vrcholný puškař, pan James H. Stone, pracoval ve dne jako strojírenský mistr na CU, zatímco jeho manželka Penny vedla krám, kam se sjížděli zájemci z celé severovýchodní Ameriky. A tak zdola, z pohledu městečka, zde žilo v míru a vzájemné izolaci pět kast: Blízcí venkované - známí, zákazníci, příbuzní. Obyvatele městečka přímo tam zaměstnaní - obchodníci, servírky, právníci, popeláři, lékaři. Neakademičtí zaměstnanci univerzit (manuelní i úředníci) považovaní za místní elitu. Profesoři - ti s místními obchodními či společenskými vztahy. Studenti, žijící zcela soběstačně na svých univerzitních kolejích, kteří ve městě ani nebydleli, neměli pohlavní vztahy a nenakupovali. Ze shora, z pohledu CU, kast bylo však sedm. Ze společenského hlediska pro CU totiž Ithaca College patřila k městu a tak profesoři a studenti byli rozděleni na další dvě kasty. Potvrdil jsem si to nezvratně hned při první velké party, kterou jsem uspořádal ještě za tátovy přítomnosti na farmě v Podunku. Měl jsem už dost známých a pozval jsem je všechny. Celé odpoledne stáli, mluvili, jedli a pili přesně rozděleni do těch sedmi vzájemně nepropustných kastovních hloučků, které jsem shora popsal. Kutnohorské noviny, 20. 2. 1999, str. 14.

Kousek od blázince — 1964-68 Ty čtyři léta jsem žil blízko malé vesničky v divočině, na pomezí mezi špičkovou univerzitou a obrovským blázincem. O univerzitě jsem už psal, o té divočině, přírodní i politické, napíši později. Dnes chci povídat o blázinci a vesničce. Zatímco já jsem dojížděl do práce na jih na Cornellskou univerzitu nebo přes letiště v Ihaca mnohem dál, manželka dojížděla do zaměstnání směrem na sever. Její cestování bylo aspoň v zimě těžší, neboť vedlo přes (až na pár desítek metrů neměnnou) „snow line“, sněhovou hranici odkud bylo na sever po každém sněžení dočasně nepřístupno. A tak někdy ráno čekala v autě několik hodin, než pluhy a frézy prorazí, jindy zase musela přespat v zaměstnáni. Bylo to ve velkém státním blázinci u vesnice Willard (700 obyvatel) na severozápadním břehu sousedního jezera Seneca. Téměř každá rodina s této a sousedních vesnic a farem měla někoho, kdo jí živil práci v blázinci. Byl to jediný místní průmysl.

R. Jung 1998a


Str. 58 ze 172

Nemocnice měla přes 3000 pacientů. Vypadala jako samostatné městečko, opevněné vysokými zdmi. Brzo po nastoupení mi vypravovala, jak s varovnými světly a houkajícími sirénami přijeli čtyři vozy státní policie a osm rozčílených ozbrojených policistů ji do kanceláře přivedlo naprosto klidnou vetchou stařenku. Vivian policisty okamžitě vykázala na chodbu, a dámy se zeptala: „Co se Vám to paní stalo?“. „Ale nic!“, zněla odpověď. „Už mně jen mí sousedi tak otravovali, že jsem je postříkala sprejem proti hmyzu, aby konečně dali pokoj. A za chvíli přijeli páni důstojníci, sprej mi sebrali a dovezli mne k Vám.“ Často na tu paní s pochopením vzpomínám. Ještě během prvních týdnů po tatínkově příletu z Československa do Ameriky jsme šli v blázinci navštívit Vivian. Byli jsme ohlášeni, a tak jinak velmi přísné stráže nás s vlídným úsměvem pustili branou, a bez doprovodu do areálu. Ale otec brzo dokázal upoutat jejích pozornost. Každou chvíli se zastavil, a předstíral, že si na hraně chodníku čistí botu od psího hovna, do kterého šlápl. Ale psí ani jiná hovna tam nebyla, a brzo nás oslovila stráž. A tak nejdříve mi otec česky vysvětlil, že se zastavil kdykoliv za námi někdo šel, aby naše konversace nebyla odposlouchávána. A já pak stráži musel vysvětlit anglicky, že otec není blázen, ale že je jen pár týdnů na svobodě z komunistického ráje. Manželka, kterou i já poprvé viděl v bílé uniformě a slušivém čepečku, tatínka se smíchem utěšovala tím, že stráže nejčastěji zadržují lékaře přicházející „z vnějšího světa“, protože ti se prý chovají nejdivněji. Jak na farmě tak později ve srubu jsme bydleli několik kilometrů od městečka, které se jmenovalo Trumansburg a mělo asi 1700 obyvatel. Kdybych se tam usadil sám jako „profesor z Cornellu“ trvalo by asi dost dlouho, než bych byl přijat. Místní obyvatelé byli vesměs potomci původních holandských kolonistů, s místní tradicí a hrdostí, velice opatrní vůči společensky nedefinovatelným vetřelcům. Ale Vivian coby vrchní psychiatrická sestra ve willardské nemocnici byla naprosto čitelná, a tak nám přes ní byl okamžitě přidělen nejvyšší status rozpoznatelný na severním newyorkském venkově. Hned jsme byli zváni řediteli Trumansburgské měšťanky a banky, a majitelem drug store (místního společenského mini-střediska: směsí galanterie, drogerie, baru se soft drinks, milk shakes a zmrzlinou). I místně velmi uctívaná Mrs. van Naess, ovdovělá tchýně našeho domácího, se začala aktivně společensky zajímat o otce. Nejvíce jsme se sblížil s místním poštmistrem, panem Johnem E. Snedeker, Jr. a jeho manželkou Janie. I s jinými jsem vycházel bezvadně — promlouval o počasí i o světě, hrál karty, pil a jezdil na koni. Všichni lovili, do mrazáku i pro potěšení, a ježto jsem všude s vlky i vyl (live with the land), začal jsem též. Ale dva své nejlepší kamarády jsem si našel sám: ten první byl automechanik Carl Tracey, s nímž jsem nejčastěji hrál šachy. Druhým se stal prodejce aut Han Wassenaar; v létě jsem s ním plachtil na jezeře a rybařil, a od podzimu do jara jsme stříleli co se dalo.

R. Jung 1998a


Str. 59 ze 172


Po tatínkově odjezdu — 1965 Dle západního pobřeží jezera Cajuga, pod zalesněnými svahy, se vine úzká silnice. Asi 13 km na severozápad od města Ithaca je státní park. Na východ od silnice je malý přístav pro plachetnice, pláž a louka. Na západ je parkoviště a krásný bílý dům v americkém koloniálním stylu, přeměněný ve vynikající francouzskou restauraci. Za ním je skryta úzká rokle jejíž stěny se týčí kolmo 122 m. Se shora se do ní vlévá říčka kolmým pádem 65 m. Je to snad nejvyšší vodopád na východ od Skalistých hor. Má sice menší objem než Niagara, ale zato je 15 m vyšší. Rámována černými skálami a stále zeleným porostem chvěje se stříbrný pruh, který dunivě mizí v rubáši vlastních oparů, skrývajících dolní třetinu spádu. Jeho původní indiánské jméno „taghanic“, velký spád lesů, bylo poholandštěno a pak poangličtěno na „Taughannock Falls“. Jižní hranici parku tvoří rokle, s potokem, malými zvonícími spády a splavy, hustým porostem, kytkami a zvířátky všeho druhu, o jejíchž životě a smrti s konečnou platností rozhodují velikánské šedé sovy. O víc než 500 metrů dál na jih je další podobná rokle, větší, hlubší a poskytující domov i vysoké. Mezi roklemi od silničky na břehu jezera k větší silnici na východní pláni leží ladem asi pětikilometrový pruh zdivočelého porostu. Je celkem nerozlišitelný od vzhledu státního parku. V tomto pruhu asi 200 m nad jezerem, od silnice skrytý starými jehličnany stojí prostorný srub, do kterého jsme se (manželka, Cotchiczko, a já) po tatínkově návratu do Kutné Hory přestěhovali. Tatínkův rok v Americe byl pro něj plný dobrodružných zážitků. Ale většina se nějak vztahovala k jeho minulosti. New York se mu nesmírně líbil, ale dojat byl když jsem ho zavedl do Sokolovny v české čtvrti na Manhattanu. Ježto jsem jeho minulost znal podrobně, jako překvapení jsme ho zavedl na pokraji města do malé ošumělé kanceláře původně spediční a cestovní firmy Brodský a Sovák, nyní známé jako American Czechoslovak Trading Corporation, která se specializovala na posílání dárků českých emigrantů příbuzným přes Tuzex. S firmou korespondoval, když byl prokuristou německé spediční firmy Schenker v Hamburgu v letech 1919 a 20. Měl radost že jsem si vzpomněl, a ještě větší, když si na něj vzpomněli i původní vlastníci, a vyhledali v zaprášených fasciklech starou korespondenci, nad kterou si při záplavě Jelínkovi slivovice zavzpomínali na zlaté časy. Jinak když jsme chodili po New Yorku, otec sledoval nadšeně vše, ale vypravoval mi o svém mládí v Paříži. Nejnadšenější byl u moře. Koupil jsem mu námořní dalekohled, lezli jsme na zakotvené lodě a hráli jsme si na piráty a kapitány na pobřežích Atlantiku, Mexického zálivu a Pacifiku. Při tom jsem poslouchal vyprávění o tom, jak organizoval lodní přesun českých legií ze Sibiře přes Japonsko a Panamu do vlasti. Z Kutné Hory mu do Ameriky někdo napsal, že mu tam otrávili pejska Punťu. Tak se rozhodl vrátit domů, do své poslední bitvy. Zachránit před Jednotou podporovanou komunisty zbytek baráku na Žiž-

R. Jung 1998a


Str. 60 ze 172

kově. Ještě jsem mu zařídil poslední dobrodružství, cestu luxusním německým parníkem z Ameriky do Francie. Rozloučení s tatínkem bylo těžké. Obával jsem se, že ho již nikdy neuvidím. Ten dojem měla i černá kočka se zlatým proužkem na hrdle. Ta hned po našem nastěhování na Brownovu farmu začala chodit k nám na práh, kde ji tatínek tajně dával mléko. Za chvíli už se s ním dívala na televisi a chodila do ložnice. Když jsme se vrátili s přístavu po dvou dnech bez něj, stála na prahu a příšerně vyla. A po třech dnech zmizela, a už jsme ji nikdy neviděli. Kutnohorské noviny, 6. 3. 1999, str. 14.

Lovy bez halali (I) — 1965 Chtěl jsem začít psát hned ne o myslivosti (tak se vyhlazuje zvěř hlavně v Čechách), ale o lovu. A o tom nemohu psát, aniž bych si vzpomněl na bratra Netopila. A o něm nemohu psát, aniž bych psal nahou pravdu o jiných věcech. V době kdy za umění projevu se zřejmě považuje zamlčovat, zamlouvat, zamlžovat a lhát, je zábavné říkat pravdu, nic než pravdu a celou pravdu, jak to zní v americké soudní přísaze. Kolem roku 1950 jsem chvíli spával na podlaze v hotýlku na okraji Osla u soudruha Arnošta Cervana, tehdejšího předsedy norské skupiny (bylo nás asi pět) Čsl. sociální demokracie v exilu. Lepší ubytování jsem si dovolit nemohl. S Arnoštem jsme vycházeli dobře. Později se oženil s Karen, mou tehdejší milenkou, která v té době byla manželkou jednoho s nejvyšších činitelů norské tajné zpravodajské služby. V hotýlku bydlela též jedna Američanka, učitelka ve výslužbě, která pomalu objížděla svět. Spřátelili jsme se, a ona mi vyprávěla o svém životě. Tehdy se mi zdála příšerně stará, ale fascinovalo mně, jak jako do copu splétá jednu povídku do druhé, takže žádná nekončí. A teď to dělám já. Ale život je asi taková pomlázka … . František Netopil byl kutnohorský zubař. Za války (2. světové) byl tatínkův zástupce a velitel místní organizace vojenské odbojové organizace Obrana národa. Občas jsem mu nosil dynamit, který většinou kradl Otakar Váša, jenž se už tehdy zajímal o chemii. Netopyl byl vysoký, silný a docela chlapsky otylý muž. I po věznění Gestapem se dostal rychle do formy. Důvod asi byl, že jak za protektorátu tak i v žíznivých letech po osvobození měl, coby zubař, neomezený přístup k čistému alkoholu. Při jednom krásném důstojnickém plese v Jesuitské koleji, bylo to snad hned po Vítězném únoru, jsme spolu začali pít a já ho zdolal. Mého stavu se pokusil využít důstojník vojenské rozvědky, který byl za španělské občanské války tam, už jako komunista. V době kdy jiní utíkali na západ jsem se vrátil z Francie, a tak jsem je zajímal. Myslel si, že nevím kdo je. Ale kořalku nezvládl. Jeho krásná manželka mne pak svedla na kasárenských schodech. Mluvili jsem trochu španělsky. Nakonec mne vynesli dva poddůstojníci, každý za jeden loket. Posadili mne něžně do čerstvě napadnutého sněhu před vrata. Obě stráže v budkách udělali k poctě zbraň, a já po třech (střídavě s levým a pravým ukazo-

R. Jung 1998a


Str. 61 ze 172

váčkem ve sněhu) jsem se kolem Barbory a Gymnázia pomalu ubíral na Žižkov domů. Bratr Netopil se mne ujal i jinak. Byl vášnivý nimrod, a jednou mně vzal sebou. Nevím kam jsme jeli jeho velkým americkým autem, ve kterém se dala sklopit sedadla a spát. Dojeli jsme k jeho skrýši někde v hlubokém lese. Zvenku to vypadalo jako shnilá zřícenina, ale kamuflovalo to čistou a útulnou místnost s krbem. Dal mi do ruky brokovnici, ukázal na blízkou borovici s které na nás koukala veverka, a řekl „Střel ji!“. Pečlivě jsem namířil mimo, a vystřelil. Pak jsem se vymluvil na to že mně flinta praštila do ramene. A tak jsem se myslivosti vyhnul. Lovit mně až v Americe naučila moje kočka. Ne ta černá ze zlatým proužkem na krku (která skutečně vyla hrdelným nářkem když odejel tatínek), ale Cotchiczko, která se s námi přestěhovala na srub. Viděl jsem ji jak leží nehybná na spadlém stromě u severní rokliny. Měla ocas vzpřímený v záviděníhodné erekci. Šel jsem se podívat co se děje. Před ní vzlétl nádherný bažant. Ona se na mně jen vskutku pohrdavě podívala. Tak jsem si řekl, že nastal čas, abych to napravil. Koupil jsem brokovnici, na začátek automatickou opakovačku jak mi doporučil zbrojař Jim Stone, a s kočičkou, která přímo geniálně vystavovala, jsem začal na pozemku kolem srubu lovit ptáky, a později, když se k nám přidala i malá australská teriérka Kiwi II, která zase dobře větřila a rušila, i králíky a veverky. Ten první rok jsem se o více nezajímal. Srnky a srnci mi přecházeli od rokle k rokli pod okny srubu, ale ty byly tabu. Kutnohorské noviny, 13. 3. 1999, str. 14.

Lovy bez halali (II) — 1966-68 Ptáci mi stačili. Bylo jich přemnoho, i na těch několika čtverečních kilometrech mého pozemku. Naučil jsem se je znát tak intimně, že jsem věděl, kde co očekávat. Avšak Americké lesní sojky mne vždy polekaly svým výbušným letem přímo než jsem na ně téměř šlápl. Jako náhlé zavíření bubnů vznesly se svisle a hned nad větvemi zmizely vodorovně. Ale časem jsem jich několik střelil. Většinou jsem chodil jen s teriérkou Kiwi II a kočkou Cotchiczko. Ranní rutina byla, pustit fenku hlavními dveřmi srubu. Ta hned oběhla srub a zahnala šedé veverky na nějaký velký dub na svahu nad srubem. S Cotchiczko jsem se s kuchyně tiše protáhli zadními dveřmi, a zatímco pozornost veverek byla plně upoutána psím štěkotem a vášnivým dorážením na strom, přesnou malorážkou Armalite, kdysi používanou zelenými barety ve Vietnamu, jsem vždy jen jednu sestřelil. Cotchiczko věděla kde čekat, a měla snídani. Občas mně známí z blízkého městečka Trumansburg pozvali lovit. Ale intensivně jsem začal chodit teprve s novým kamarádem, Hanem Vassenaarem. Začalo to tím, že manželka potřebovala na cesty do práce jiné auto. Řekl jsem ji, že to zařídím, a chtěl jsem ji překvapit autem zcela novým. Zkušenosti jsem měl jen s kupováním dosti starých oje-

R. Jung 1998a


Str. 62 ze 172

tých, a tak jsem šel do knihovny a prostudoval si jak se auta prodávají a kupují. Po čtrnácti dnech srovnávání a vyjednávání jsem koupil malého, krásně červeného Fiata. Manželka měla radost, a já našel kamaráda. Byl to Han, který už 15 let prodával auta. Toto prý bylo první, které prodal se ztrátou, jen aby zvýšil objem odběru od velkoobchodníka. Též jem ho prý fascinoval, neboť jsem byl první profesor s Cornelu, který nezaplatil požadovanou cenu. Nejen že jsem smlouval, ale věděl jak a až kam. Když jsme se sblížili, vysvětli jsem mu to tím, že ti ostatní profesoři asi umněji číst jen ve svém oboru. Ale mně učili, když jsem studoval ještě za Karla Engliše v letech 45-48 práva na UK, jak se stát přes noc odborníkem na jakýkoliv předmět, a při první sklence po přelíčení to vše hned z hlavy vymazat. A tak jsme s Hanem strávili každou volnou chvíli. Mimo loveckou sezónu jsme rybařili nebo plachtili na jezerech. Tuto zemi Iroqoiské konfederace indiánských kmenů Mohawk, Oneida, Onondoga, Seneca a Cayuga, jejichž jména nesou dodnes Pětiprstá jezera, kterou tak poutavě pospal James (Fenimore) Cooper, kolonizovali původně Holanďané. Ti později zanechali ladem většinu svých polí. Se zalesněnými vrcholky, říčkami s roklemi a vodopády, jezery a chráněnými státními parky se vytvořil ideální habitat pro zvěř všeho druhu. Kam jsme jen zašli, bylo co vidět i střílet. Líbilo se mi to, protože jsem se vzrušen zvěří dostal do divočiny, kam bych jinak, ani s kamerou, nelezl. Neobešlo se to bez menších dobrodružství. Jednou jsme zažili v lese opravdovou průtrž mračen. Rychle se ochladilo, stmělo, a hluk větru a deště byl příšerný. Najednou jsem si uvědomil, že malá Kiwi která i s námi chodila lovit, u mně není. Volání a hledání v tom povětří bylo marné. Po několika hodinách jsme to vzdali, a šli zpět k autu. Auto bylo v údolí za potůčkem. Ten se změnil v prudkou říčku, a z ní se pokoušela vydrápat Kiwi. Zřejmě věděla lépe než mi, kde se sejít. Han mne uvázal za nohy, a po hlavě spustil po strmém blátivém břehu. Kiwi jsem chytil a on nás vytáhl. V autě jsme se zahřáli a vysušili, ale od té doby Kiwi se vodě vyhýbala. Byla doba podzimního tahu hus na jih. Byli jsme přímo na východní trase. Ježto byla hlášena velká hejna na sever od nás, vzali jsme si den volna, a odjeli na ně čekat na jihovýchodním břehu jezera. Husy ale nebyly nikde, a tak jsem k večeru zavolal manželce, že ještě chvíli budeme čekat. „Vy jste mi lovci!“ řekla manželka. „Jen jsem se dostala domů, sedlo si kolem srubu a na silnici tisíce hus. Ani sem dnes nejezděte. Silnice je uzavřena než se husy zvednou, a pak se bude muset čistit aby se na výkalech auta neklouzaly.“ Jako nováček jsem si opatřil i kulovnici samonabíjející. Teď už jsem přešel, aby to vůči zvěři bylo fér, na jednoranovou kulovnici. Byla to karabina Ruger s velmi krátkou hlavni, ještě zkrácená a upravená mým zbrojařem Jimem Stonem. Krásně se s ní chodilo v porostu i po horách. Správný druh nábojů ráže 7mm Remington Magnum měl dalekou a velmi plochou dráhu. Jiný druh nábojů byl dostačně šokující na 50 100 metrů, na kterou se střílí nebezpečná zvěř. Bral jsem si ji sebou

R. Jung 1998a


Str. 63 ze 172

když jsme jezdili na sever Pennsylvanie, do nádherných hor kde byl natočen začátek filmu „Lovec srnců“ o Američanech ve vietnamské válce. Byli tam nejen lepší srnci než v New Yorku, ale i pěkní hnědí medvědi. Kulovnice se osvědčila tak, že jsem si s ní troufl i na Panthera tigris tigris. Kutnohorské noviny, 20. 3. 1999, str. 14.

Lovy bez halali (III) — 1967-68 Že se ze mne najednou stal vášnivý a údajně krvelačný lovec se nějak rozkřiklo mezi mými udivenými kolegy a studenty na různých amerických universitách. Mysleli si, že mně dobře znají. Dosud mne považovali za velmi mírného, civilizovaného městského člověka s výlučně intelektuálními zájmy, který je schopen bojovat jen na šachovnici. Nemělo cenu jim vykládat, že jsem původně venkovan, který od dětství považoval za přirozené zabíjet potkany, krtky a přebytečné kočky a porážet chovná zvířata u jejichž porodu jsme pomáhal a jako s mláďaty si s nimi hrál a o ně láskyplně pečoval. Stejně tak jsem se nepokoušel jim vysvětlovat jiné stránky a kapitoly mého života, které předcházely nebo byly souběžné s mým zaměstnáním a zálibami amerického akademika. Moje doktorandka z Pittsburghské university, Ratna Dutta, byla mezi těmi, kteří se to doslechli. Nebyla šokována, ale přišla s návrhem, který jsem nemohl odmítnout. Její otec byl Vrchním lovčím indického státu Uttar Pradesh. Pozval mě na lov královského bengálského tygra. Událo se to nakonec v oblasti, která díky rozmanité krajině a velmi rozličným místním klimatům a porostům poskytuje vynikající životní prostředí pro bohatství různé zvěře. Do této podhorské oblasti, tak 200 km na severovýchod od Dillí, dříve občas zabloudili nyní vyhynulí lvi z plání Gangy a nosorožci z taraiské oblasti. Ale stále, mimo zdomácnělých slonů na kterých jsme se divočinou pohybovali, tam bylo nespočet slonů divokých, leopardů, divočáků, indických mývalů a krokodýlů. Takže mi bylo dopřáno si s mou karabinou dost úspěšně zastřílet ještě před hlavním lovem. Půjčili mi též krásnou anglickou brokovnici, a tak jsem nemusel jen nečině přihlížet jak vzlétají datlové, modré sojky, holubi, hrdličky, kachny, koroptve, křepelky a pávi. Na tygra jsme čekali na posedu, kterému říkají “macan”, v údolí Patlidoon blízko řeky Ramganga. Čekali jsme marně tři noci. Každé ráno jsme zakopali starou návnadu, a večer nastražili čerstvou. Čekání nakonec prospělo, poněvadž pomalu otupělo mé vzrušení a strach. A tak když se čtvrtou noc tygr náhle zjevil, nestřílel jsem dokud se mi nepostavil jako terč. Srdce se mi rozbušilo a ruce začaly třást teprve když vyhasl. O život jsem téměř přišel na podzim 1967, když jsem brzo ráno nedaleko svého amerického domova šel sám střílet kachny. To jsem měl ze všech druhů lovu nejraděj. Hodil jsem jako lákadlo umělou kachnu do jezírka, v mrazíku jsem si lehl mezi rákosy a čekal při nádherném východy slunce, zda nalétnou. Tři, které jsem střelil, spadly do vody. Byl jsem bez lodičky i psa, a tak vzrušen a neznalý, spoléhaje na gumové

R. Jung 1998a


Str. 64 ze 172

boty-kalhoty, se pro ně začal brodit. Nedošel jsem daleko. Zapadl jsem do řídkého bahna z kachních fekálií. Kachny tentokrát málem zvítězily. Obtížně jsem se vysoukal z gumové pasti svírající mne po hrudník, a z loveckého kabátku nasáklého vodou. Nějak jsem se dostal na břeh. Oděv i kachny jsem nechal na pospas přírodě. Ani jsem se nenastydl. Ale od té doby jsem na kachny chodil jen s někým, kdo měl psa, nebo s nafukovacím člunem. Ale hned po Vánocích 67 přišly události mnohem více vzrušující než lov. Blížilo se Pražské jaro. Už tehdy byl můj svět velmi malý, a tak události v Československu vtáhly i mne, pasivně i aktivně, do svého víru. Bohudík to nebylo prostřednictvím amatérských českých exulantů, ale profesionálů československé rozvědky ve Washingtonu, a vynikajícího krátkovlnného radia, které mi do srubu půjčili mí známí v CIA. Kutnohorské noviny, 27. 3. 1999, str. 14.

Pražské jaro (I) — 1967-68 Každé jaro je krásné. Je to doba znovuzrození, vitality, naděje. Po jaru 1945, kdy byl poražen nacismus, bylo pro mne nejkrásnější jaro 1968, kdy byl u nás definitivně poražena idea komunismu. I když poté následovala okupace a kolaborantství, komunismus jako ideologie byl pražským jarem 1968 pohřben nejen u nás, ale i všude v Evropě a Americe, a začal křečovitě umírat i v ostatních částech světa. Z jara 1945 si nadosmrti budu pamatovat rozkvetlou jabloň hlásící se 1. května zoufale znovu k životu na násypu kasemat třetího dvora Malé terezínské pevnosti, vůni a barvu šeříků pod Řípem na cestě do Kutné Hory po osvobození, a sokolské pochody a volání o pomoc z pražského rozhlasu. Z jara 1968 mi utkvělo vzkříšení divočiny kolem mého srubu a tání ledu na jezeře Cayuga, znovu sokolské pochody a výrony naděje s podtextem úzkostlivého volaní o pomoc pražského rozhlasu. Snažil jsem si zařídit pracovní program tak, abych co nejvíce mohl být ve srubu brzo odpoledne. Pokud se pamatuji, české vysílaní pro Severní Ameriku bylo nejlépe slyšet ve východních USA ve tři odpoledne. K vypůjčenému krátkovlnnému přijímači jsem připojil asi stometrovou vodorovnou anténu. A se sluchátky na uších jsem se jako magickým proutkem zazněním znělky z Vltavy ocitl doma v Československu a prožíval vývoj a krize „Pražského jara“. Cítil jsem se naprosto doma, ježto hlasy, které ke mně najednou mluvily znova češtinou mého dětství a mládí, vyjadřovaly postoje a hodnoty, které jsem znal a miloval jako české z první republiky a z protektorátu. Prožitek účasti na dramatu naprosto osobního a současně světového významu byl tak hluboký, že vyloučil vědomí světa, ve které jsem žil zbytek každého dne. Když relace skončila sundal jsem sluchátka, vyšel ze srubu, rozhlédl se po okolních kopcích a přes jezero, a otřásl se. Viděl jsem věčně se opakující jaro na severu státu New York, který si žil svým denním, spokojeným životem. Byl větší, početnější, rozmanitější

R. Jung 1998a


Str. 65 ze 172

a mocnější než celé Československo. Místní rozhlasové zprávy byly o tom, jak velký vítr vyvrátil ploty v blízké vesnici, a splašené krávy pošlapaly kytky a polámaly růže v zahrádce Mrs. Walton. Zatím co před chvíli jsem prožíval znovu počínající neshody mezi Slováky a Čechy jako kosmické operní drama, regionální zprávy byly o dalším vrcholením stálého operetního sporu mezi newyorkským městem a venkovem o distribuci daňových příjmů. Světové zprávy byly o válce ve Vietnamu a prohlubující se krizi s vlastnictvím olejových polí na Středním Východě. Mezi zprávami o dění v Latinské Americe a v Africe byla tak dvakrát za týden zmínka o podivných událostech v komunistickém Československu. Tehdy jsem poprvé opravdu začal mít převratitelné vidění světa, které se mohlo změnit okamžitě jako ve známé psychologické demonstraci obrázku, kdy vidíme střídavě přízrak mladé a staré ženy. Subjektivně pro mne jediným řešením asi bylo, svým jednáním vstoupit do obou světů a tak, aspoň pro sebe, dosáhnout jejich skutečného propojení. Když jsem dostal (poprvé od roku 1948) pozvání na večírek na Československém velvyslanectví ve Washingtonu, pochopil jsem o co jde, a pozvání přijal okamžitě, aniž bych se s kýmkoliv radil. Přestože jsem měl domluveno přespat u přítelkyně v Georgetown, jako ve Veselé vdově „milovaná vlast“ zvítězila, a tak jsem po večírku strávil zbytek večera a pak zbytek noci u předního člena čs. rozvědky v USA. I on, jako převážná většina členů velvyslanectví nyní mluvila řečí, která mne oslovila a snadno jsme se dohodli, jak bez porušení loajality k Americe mohu prosazovat společné zájmy. Přítelkyní Ellen jsem navštívil ve washingtonském Georgetownu až příští večer, a její dům se stal základnou mých jarní aktivit na několik příštích měsíců. Kutnohorské noviny, 3. 4. 1999, str. 14.

Pražské jaro (II) — 1968 Zahraničně-politická situace Československa byla v pohledu z venku poměrně jasná. Komunistická strana byla rozpolcená a její vítězná frakce, která se oddávala orgiím očisty ze své účasti na zničení československé demokracie a samostatnosti po roce 1944 i na diktatuře a zločinech padesátých let, se opájela náhlou nadšenou podporou celé společnosti. Bylo zřejmé, že dřív než později se sovětské vedení rozhodne, že český pokus o samostatnou cestu je tak nakažlivý a že natolik ohrožuje sovětskou nadvládu i ve Východním Německu, Polsku a Maďarsku, a tím i vojenskou strategickou pozici vůči NATO, že je třeba jej potlačit. Češi se sami stále ujišťovali, že 1968 není 1957 (kdy byl Sověty vojensky potlačen maďarský pokus o určitou autonomii), ale na otázku, v čem je rozdíl, odpovědět neuměli. V sovětském bloku měli jen rozpačitou toleranci Maďarska. V Německu byl mezi starší generací stále ještě téměř psychotický strach z Rudé armády, hlavně mezi utečenci z Polska a Východního Německa, kteří měli ještě v paměti barbarský teror a soustavné znásilňování žen. Mladá generace v západním Německu byla naproti

R. Jung 1998a


Str. 66 ze 172

tomu v zajetí mírové propagandy a vyžívala se levicovými sny a protesty proti autoritě. Zbytek západní Evropy, též podlomen generačním konfliktem, se konfrontaci se Sovětským Svazem chtěl vyhnout za každou cenu. Amerika byla oslabená rasovým konfliktem a hlavně zabředlá ve Vietnamu a na Středním Východě. Rozhodně nebyla schopna angažovat se ještě jinde. Mimoto americké informované kruhy měly v živé paměti kritiku za to, že Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa za maďarské krize vzbudily dojem, že je možná podpora ze západu, a když zazněly zbraně, z Ameriky bylo ticho po pěšině. Proto americké politické a intelektuální elity byly během rozvíjející se Československé krize velmi zdrženlivé. Co se tedy dalo dělat z venku pro podporu „socialismu s lidskou tváří“? Za prvé pokusit se brzdit československé nerealistické nadšení a ambice. Za druhé, paradoxně, hledat podporu u komunistů a levičáků na západě a jinde na světě, která by zvýšila cenu Sovětského zásahu a posílala schopnost čs. ideologického odporu. Za třetí zvýšit schopnost ČSR čelit sovětskému ekonomickému nátlaku, např. uzavření ropovodu a plynovodu. To vše jsme se pokoušeli dělat. V Americe byl hlavním cílem soustavného lobování pokus o vrácení československého „zlatého pokladu“, tj. části čs. národního pokladu, zachráněného před Němci a zde uloženého s dalšími čs. aktivy. Tyto Američané drželi jako záruku proti majetku cizinců i čs. exulantů zestátněného komunisty. Zatímco i doma lidé dávali rodinné zlato státu, do něhož znovu vkládali naděje, také v Americe se zdálo, že se vrácení i v Kongresu podaří prosadit. Dosti reprezentantů i senátorů bylo již pro a naše kampaň o podporu veřejného mínění vrcholila. S redaktorem tehdy nesmírně vlivného magazínu LIFE Edwardem Kernem jsem měl již sepsaný úvodník, který měl vyjít za deset dní, těsně před zahájením jednání v Kongresu. Obracel se na pravicovou část amerického publika a vysvětloval Pražské jaro jako návrat k českým demokratickým tradicím. Připomínal americké kořeny některých čs. institucí a podporu Čechoameričanů a prezidenta Wilsona při zrodu Československa. Zmínil účast Čechů v amerických vojenských jednotkách ve Vietnamu, americký původ Charlotty Masarykové, vztah Jana Masaryka k USA a nynější exil Masarykovy dcery Alice v Americe. A pak čáru přes nejen naši taktiku udělal megalomanický stratég de Gaulle. Pokusil se obnovit předválečný francouzský vliv ve střední Evropě a vzkřísit Malou dohodu mezi Československem, Jugoslávii a Rumunskem, tentokráte nenamířenou proti, ale s účasti Maďarska. To, dle mého úsudku, byla kapka, která rozhodla o osudu Pražského jara. Kreml měl vždy své agenty, vědomé i nevědomé, ve studentských mírových, pseudomarxistických a anarchistických hnutích pozdních šedesátých a prvních sedmdesátých let a financoval mnoho z jejich aktivit a akcí. Nyní využil situace ve Francii a během de Gaullova pobytu v Rumunsku výrazně podpořil pařížské studentské bouře, které za přispění komunistické strany a odborů vedly k de Gaullovu brzkému pádu. To, spolu s ovládnutím kubánské revoluce, bylo dle mne největší sovětské vítězství ve studené válce. Můj úvodník v LIFE byl onen kritický týden nahrazen úvodníkem o krizi ve Francii a západní svět se ještě víc

R. Jung 1998a


Str. 67 ze 172

soustředil na spor se svými dětmi. Přestože naše snahy o podporu československé reformace usilovně pokračovaly, bylo čím dál jasnější, že jde o prohranou bitvu. Kutnohorské noviny, 10. 4. 1999, str. 14.

Pražské jaro (III) — 1968 V zimě jsem měl dva týdny přednášky na Havaji, a tam mi nabídli místo. Jednalo se o srovnávací výzkum symptomatologie duševních chorob v Asii a Jižním Pacifiku. S nadšením jsem přijal. Ty dva poslední měsíce na Cornellu jsem si nechal narůst vlasy. Sbalil a nechal špeditérem odvést nábytek, Cotchiczko jsem dal Brownům na statek, kde strávila své dětství, (a ti se o ni starali až do požehnaného věku 22 let), Kiwi jsem poslal stejný den ze stejného letiště do karantény na Havaj, a po dvaceti letech jsem, s americkou manželkou, letěl do Československa. Nejen vzrušení, ale i určitý neklid jsem cítil. Přesto jsem měl pocit, že se přece jen vracím domů. Na Ruzyni se to potvrdilo. Na celníky a policajty jsem mluvil česky a ukazoval zavřený americký pas. Bez jakékoliv prohlídky mne s úsměvem dovnitř zamávali. Táta čekal na letišti, ale trval jsem na tom, abychom u Václaváku zastavili. Tam jsem našel holiče, který mně oškubal dle místní módy. Doma, jak jsem očekával, jsem našel svůj pokoj ve stavu, v jakém jsem jej zanechal před dvaceti lety. Ve skříni byly moje staré šaty, košile, kravaty a boty. Vše smrdělo naftalinem, ale seděly mně jako předtím. Asi jsem se moc nezměnil. Myslím, že jsem cize nevypadal a ani se nechoval. V Hoře, okolí i v Praze se ke mně známí i kamarádi hlásili, jako by čas nic nezměnil. Měl jsem opravdu pocit, že jsem znovu mezi Čechy z první republiky a bylo mi nádherně. I prakticky mi každý pomáhal. Spolužák z čáslavské hnojárny Franta Tůma, který pracoval v Kutné Hoře, mi sehnal materiál na opravu potrubí a z Čáslavi vynikajícího instalatéra. Kamarád z dětství, komunista a člen MNV Jirka Vočko, který byl mistrem v elektrárně, mi v baráku zadarmo předělal elektriku. Jiný kamarád, Jirka Kurka, mi po práci pomáhal civilizovat zahradu, a odedávna žhavý komunista docent MUDr. Bedřich Jiráň, syn pošťáka z Miskovic, vyndal manželce zadarmo slepé střevo. Jizvička dle slibu byla menší než desetník. Skauti, znovu vedení policajtem bratrem Štěničkou, mně přijali zase mezi sebe a sousedi se chovali přátelsky jako za stara. Stará paní Šimůnková nás přišla navštívit s košíčkem koláčů, s Flaškovými jsem si pěkně popovídal, a Vášovi mi hrdě ukázali sokolský prapor, který téměř dvacet let, jako za okupace, znovu schovávali. Ale některé věci mne zarážely. Jirka Vočko si mi stěžoval, že paní doktorová a inženýrová dostane z pod pultů pěkné boty, ale jeho manželka, žena dělníka, stojí marně frontu. Zatímco mne kamarádi zvali domů, s jinými kamarády se zřejmě nestýkali, domů je nezvali, a vyjadřovali se o nich velmi zdrženlivě. Zřejmě jsem mnohé zklamal, když na standardní otázku, jaké mám v Americe auto, jsem odpovídal, že prastarého VW brouka. Když jsem v odpovědi na otázku, co jsem tu dobu

R. Jung 1998a


Str. 68 ze 172

dělal, popsal co v Americe bylo považováno za meteorickou kariéru z neustálými změnami míst k lepšímu, se mne jeden upřímný kamarád zeptal: „Co s Tebou je, že se neudržíš na jednom místě?“. Veřejné prostory byly zanedbané a lavičky, i kamenné, rozkradené. Občas bylo na silnici vidět skupiny cikánů, kteří pracovali pod dohledem Čecha, který se bradou opíral o lopatu. Kdysi krásný lesík Na Bilance byl zpustlý a cestičky zarostlé, ale cesta od nemocnice k můstku byla lemovaná vysokými drátěnými ploty, za kterými lidé pilně pracovali na svých vlastních upravených miniaturních zahrádkách. Nemusel jsem se jen spoléhat na vlastní dojmy. Než jsem se vrátil, zaletěl jsem si na den do Bostonu, a sešel jsem se na oběd ve fakultním Klubu na Harvardu s vrcholnou osobností světové sociologie, mým bývalým učitelem Talcottem Parsonsem, který mi dal adresy na české sociology a psychology, i na slovenského psychologa profesora Bažaného na Legionářské ulici v Bratislavě. Sešel jsem se s nimi, a získal od nich podrobné, přesné a poměrně objektivní informace o společenské a psychologické situaci. Z těch všech byl nejlépe informován a nejvíce se mi zamlouval předseda Institutu marxismu-leninismu Pavel Machonin. Snad jediný znal dokonale západní sociologii jako vědu a řemeslo a využil svou pozici ke shromáždění týmu, který tehdy již dokončoval vynikající výzkum o třídní struktuře komunistické společnosti v ČSR. Kutnohorské noviny, 17. 4. 1999, str. 14.

Pražské jaro (IV) — léto 1968 Byl to zvláštní čas. Na jedné straně panovala svobodná atmosféra první republiky a Masarykovy ideály humanitní, na druhé straně bylo cítit realitu totalitního státu všude v hospodářství, úřadech a společenském životě a pozorovat v politickém dění leninskou teorií i praxi. V detailech jsem to mohl studovat i u svých starých kamarádů. Zarputilí a neústupní antikomunisté, jako starý sociální demokrat Josef Rut, se radovali, ale celkem podporovali umírněný směr jako to nejlepší v dané situaci možné. Nadšení komunisté z přelomu čtyřicátých a padesátých let se obrátili a byli znovu radikální, tentokráte demokraté. Jak bylo zvykem na partajních schůzích když se změnila linie a mocenská struktura strany, přiznávali své chyby, dělali sebekritiku a hlásili se sebevědomě k nové linii. Chodili po starém způsobu agitovat do fabrik. S několika jsem tam i zašel. Často jsem chodil s bývalým „bolševickým postrachem Kutné Hory“, Jindřichem Fibichem a přesvědčovali jsme noční směny o nových šťastných zítřcích. Největší úzkost mi způsobily dlouhé rozhovory se Josefem Smrkovským a se Zdeňkem Mlynářem. Oba jsem znal z odboje. Smrkovskému jsem zachránil za cenu mé rozmlácené páteře život. Přesvědčil jsem se , že ani jeden nemá vůbec ponětí o tom, čemu se říká na západě jak vnitřní, tak zahraniční politika. Znali jen vnitrostranický boj, zápas o pozice na sekretariátech, smetení odpůrců, diktování stranické linie. Politickou realitou pro ně bylo jen mínění soudruhů našich a ruských.

R. Jung 1998a


Str. 69 ze 172

Nad domácími chtěli zvítězit jejich odstraněním z klíčových mocenských pozic. Ty ruské si mysleli, že přesvědčí odříkáváním socialistického růžence. Když jsem jim řekl, že Rusům nejde o ideologii, že tam vládne mafie, které jde jen o udržení kontroly nad zahraniční politikou, policii a armádou a koloniální využívání našich zdrojů a vojenského průmyslu, a dal jim za příklad Rumunsko, řekli mi, že jsem vždy byl jen skeptik a strašil tím nejhorším. Říkal jsem jim, že mají udržet censuru a nepřipouštět vyšetřování smrti Jana Masaryka a jiné věci, do kterých byli zapletení Rusové (Reicin). Řekli, se svou novou lidskou tváří, že to by nebylo demokratické. A když jsem jim řekl, že je západ už odepsal, a že by se měli připravil na to, že sem vrchnou Rusové, vysmáli se mi. I starého realistu tatínka nakonec opustil rozum a věřil, že se to povede. Loučil jsem se s očekáváním tragedie. Přesto jsem ve svém pokoji vyměnil trouchnivé rolety. Na zahradě jsem zasadil řadu smrků podle celé zdi ke Kouřimské ulici. Pro své budoucí děti jsem rekonstruoval „hrad“, který jsem na zahradě před mnoha lety postavil s Bedřichem Machem. Než jsem koncem července odletěl na Havaj, byl jsem již natolik nakažen vlnami českého optimismu, že jsem manželce, otci i sestře Helence řekl, že když to rok vydrží, vrátím se sem. Helenka zůstala u tatínka v Kutné Hoře se třemi dcerami, Margaret, Philippou a Elizabeth, které chodily k paní Varhaníkové do blízké školky na Žižkově, zatímco její manžel Ian Lawson pracoval jako lékař v Indii a měl u sebe nejstaršího syna Roberta. Odcházelo se mi tíž než před dvaceti roky. Čekala mne sice nesmírně zajímavá práce ve vysněném prostředí, ale nic mne ven nehnalo. Naopak, chtělo se mi zůstat doma, s iluzí, že bych mohl nějak pomoci. Kutnohorské noviny, 24. 4. 1999, str. 14.

Havaj, léto 1968 Během pobytu v československém miniaturním světě pro mne téměř neexistoval okolní svět. Z tohoto stavu jsem byl rázně vytržen hned po příjezdu na letiště v Ruzyni. Nemohl jsem si neuvědomit, že vypadá jako zanedbané venkovské letiště v Africe nebo částech Jižní Ameriky. Po přistání malým letadýlkem čs. aerolinii na obrovském letišti ve Frankfurtu jsem byl znovu v realitách a proporcích světa. Z Frankfurtu jsme letěli přímo do Los Angeles. Přespali jsme v 1041 Iliff Street, Pacific Palisades, překrásné čtvrti na skalnatých kopcích nad oceánem, asi půl kilometrů od hranic sídla slavného herce amerických kovbojek Ronalda Reagana. Tam po dlouhém putování z Poděbrad přes Limu v Peru, Boston a Vancouver se konečně spokojně usadil maminčin bratr Robert Korec a jeho manželka Andulka. Měli za chvíli spoustu českých i amerických přátel. Místo aby Robert hrál po večerech v poděbradském Savoji, v Kalifornii dojížděli ze široka daleka žáci do jeho vlastního studia a on hrál na piano či harmoniku jen při zvláštních událostech. Jednu, na kterou byla hlavně Andulka hrdá, byly poslední narozeniny Rudolfa Frimla, kdy Robert se-

R. Jung 1998a


Str. 70 ze 172

děl spolu s ním u piana a společně zahráli a zazpívali všechny šlágry z Rose Mary. Do Los Angeles se přistěhovala i rodina maminčina a Robertova bratrance Korce, který ještě před válkou emigroval do Nového Zélandu. V roce 64 je na měsíc navštívil můj otec. Já jsem se zastavil při každé cestě do Mexika, na Dálný Východ či Kalifornie. A tak konečně se Robert a Anča cítili se ve svém domečku plném české beletrie a obrazů a v zahrádce s kaktusy, ibišky a pomeranči zcela bezpečni a doma. Tentokrát se mi s nimi těžko loučilo. Hlavně Robert se mi nějak nelíbil a poté co nás zavezli na letiště a zamávali na rozloučenou, z náhlého popudu jsem ještě seběhl z nástupiště, chytil je na cestě k autu a Robertovi poprvé řekl, jak byl celý život pro mne velmi důležitý a jak ho mám rád. Na letišti v Honolulu nás uvítali s lei (tradičním věnci květů) staří přátelé Saundersovi. Seznámili jsme se před patnácti lety v Salzburgu a pak jsem u nich bydlel v Oslo, kde byl Alan hostujícím profesorem. Nyní byl děkanem společenských věd na havajské universitě. Sociální antropoložka Marion, jeho manželka i on byli v místě velmi aktivní. Mimo jiné zorganizovali kampaň, která vedla ke změně statutu Havaje z teritoria na plnoprávný stát USA. Ubytovali nás ve svém překrásném bungalovu obklopeném exotickými květinami nad údolím Honolulu na 3596 Woodlawn Drive, který se nazýval havajsky Hale Ha’a’a, což znamená „dům ve kterém sídlí pohoda“. Tak tomu skutečně bylo. Naše australská teriérka Kiwi na nás čekala v karanténě. Bylo to od Honolulu asi 10 km „mauka“ (směr od hory Diamond Head), v bývalém lomu zaplněném klecemi se střechami vlnitého plechu. Pralo do nich slunce. Na Havaji do té doby nebyl žádný případ vztekliny a v křečovité sebeobraně se pokoušeli stav udržet tříměsíční karanténou. Do toho pekla jsem za Kiwi ještě pět neděl každý večer jezdil. Přežila to. Začal jsem hned nesmírně zajímavou práci a manželka sháněla byt. Poprvé zapůsobila na západ od amerického kontinentu magika mého jména. Žena našla blízko univerzity na 1309 Wilder Avenue nádherné apartmá č. 1202 ve dvanáctém poschodí s balkonem pohlížejícím na moře a neuvěřitelné západy slunce. Když jsem se tam objevil, majitel projevil mírné rozpaky. Byl Číňan a v domě bydlely výhradně čínské rodiny. Manželce byt pronajal, protože si dle jména myslel, že je vdaná za Číňana. Když jsem ho ujistil, že i když jako Číňan nevypadám, budu se snažit naučit se čínsky chovat, zasmál se a vše bylo v pořádku. Bydlet tam s Číňany bylo snad nejpříjemnější a nejpoučnější spolubydlení mého života. Kutnohorský deník, 5. 6. 1999, str. 10.

Kass: známe se od roku 1955 Gene G. Kassebaum je syn německého emigranta, který pracoval jako dělník pro jednu z automobilek v Detroitu. Během velké deprese ztratil zaměstnání a celá rodina prodělala krutou bídu. Jeho tři bratři

R. Jung 1998a


Str. 71 ze 172

mu byli dlouhou dobu dávání rodiči i sousedy za vzor, neboť dokončili měšťanku a jak začala předválečná zaměstnanost, hned si našli práci jako dělníci v automobilkách, oženili se a měli děti. Kass (jak byla jeho přezdívka) naproti tomu měšťanku nedokončil a utekl z cirkusem. Nejprve zatloukal kolíky ke stanu a vodil slony, a ježto tím prokázal svou sílu, byl povýšen a stal se z něj „Untermann“, který držel až sedm akrobatů ve vzduchu. Pak Amerika vstoupila do války a Kass šel dobrovolně k pěchotě. Po válce měli všichni američtí veteráni zákonný nárok (tzv. GI Bill) mj. na bezplatné školení a studium v rámci svých schopností. Kass je měl. Narychlo dostudoval měšťanku, střední školu a udělal bakaláře. Pak byl přijat k doktorským studiím na Harvard. Tam jsme asi dva roky navštěvovali spolu seminář profesora Balese, jednoho ze zakladatelů studie malých skupin. Kass byl jeho asistent. Celou tu dobu jsem chodili kolem sebe bez zájmu a s odstupem. Když jsem dodělal kurzy a zkoušky, a začal psát disertaci, zřídil jsem si poradenskou kancelář, abych podporoval sebe a příbuzné. Podařilo se mi za velmi malý nájem dostat celé vrchní (pokud se pamatuji šesté) patro domu určeného pro demolici. Celá přední stěna byla prosklená. Byl to snad nejlepší výhled v Bostonu. Dnes tam stojí Four Seasons Hotel. Kancelář jsem si zařídil, ale na bydlení určena nebyla. Topili od sedmi a kotelnu uzavřeli v pět. Sehnal jsem si od ní klíč, a tak když byly mrazy, v noci jsem si na několik hodin přitopil. Záchod a umývadlo byly na chodbě, ale koupelny nebylo. Tak jsem začal každé ráno chodit o blok dále do tělocvičny Christian Union, kde bylo vše zdarma, včetně horkých sprch, sauny a vynikající posilovny. Tam jsem se teprve spřátelil s Kassem, který chodil denně posilovat. Fysická zdatnost byla i tehdy jeho vrcholnou hodnotou. V té době vyšel Scifi román VOR, o mimozemšťanovi který byl schopen zdesetinásobit svou hmotnost. Kass si na něj hrál, a trval na tom, že vedle něj mám přecházet Massachusetts Avenue bez ohledu na proudy rychle jedoucích aut. Také nám vždy zastavila. Od Kasse jsem se konečně naučil překonávat svůj provinční, maloměstský puritanismus. Místo mých fazolí, vajíček, párků a karbenátků vařil jídla italská, thajská i čínská. Zavedl mne do vynikajících laciných řeckých, portugalských, čínských a brazilských restaurací a židovských lahůdkářství, jak v Bostonu tak v New Yorku. Po společné dobré večeři a pití vždy sáhl po svém malém černém notýsku, a pronesl: „Zavolejme nějaké přítelkyně!“. Naučil mne trochu rozumět hudbě, od Bacha a Pachelbela až po Cage a Stockhausena. V literatuře mě otevřel svět Irů a v divadle tehdy to nové, absurdní. Pak odešel za práci do New Yorku a Los Angeles, a já jinam. Vídali jsme se jen občas. Exotika ho ale lákala a stal se děkanem fakulty společenských věd Americké univerzity v Kahýře. Tam žil na obytném člunu na Nilu se svým egyptským kuchařem a sluhou. Idyla skončila když se seznámil s jiho-indickou hudebnicí a zpěvačkou Gyathri Rajapur. Té nestačilo v hausbótu spát, chtěla též nakupovat, vařit a uklízet. Sluha a kuchař se cítil uražen, žárlil a dal výpověď. Ihned poté Gyathri ztratila zájem o domácnost i o Egypt.

R. Jung 1998a


Str. 72 ze 172

Kass se dověděl že budu od léta 1968 na Havaji, a nechal se tam povolat jako profesor sociologie. Přijel s malým synkem Krishna–Johnem a s manželkou. Ubytovali se v krásném bungalovu u řídce navštěvované pláže na 513 Iana Street, Kailua, HI 96734. Tam jsem s nimi, manželkou Vivian a později dcerou Yvonne strávil mnoho krásných večerů. Gyathri učila Vivian vařit indická jídla, hrála nám na citeru a zpívala. Kass tvořil originální cocktaily a vysvětloval mi principy tehdy se rozvíjející barevné fotografie. Běhali jsme po pláži a plavali v Pacifiku za západy slunce. Pak jsem odjel do Kanady, Kass se stal předsedou sociologického oddělení a vybudoval vynikající ústav indických studií. Jezdil opakovaně do Indie a snažil se tam žít jako Ind. Vždy dostal amébovou dyzentérii, a musel znovu, jako VOR, zvyšovat mnohokrát svou hmotnost. Nyní je ve výslužbě a žije s Gyathri v domku který si koupili v Bangalore. Naposled jsem od něj dostal elektronickou poštu o Vánocích z Jižní Koreje, kde zkoušel svou zimní výstroj v tamních horách, doprovázen korejskou studentkou. Slíbil mi, že letos znovu navštíví Kutnou Horu, aby zjistil co se změnilo od jeho návštěvy mého otce ještě za totáče. Kutnohorský deník, 11. 6. 1999, str. 10.

Havaj - více než krásné pláže: 1968-70 Život na Havaji začínal velmi zajímavě. Vivian dostala místo vrchní sestry na psychiatrickém odděleni státní nemocnice. Mé výzkumné cesty po jihovýchodní Asii začaly. Všude jsem se setkával s novými krajinami, nesmírně zajímavými lidmi a fascinujícími vědeckými problémy. I na Havaji rozmanitost přírody a lidí se zdála nevyčerpatelná. Alan Saunders, který byl držen v nesmírné úctě, mně seznámil s vynikajícími představiteli všech národností. Byl jsem zvolen členem Klubu 22, který se v ten den scházel v Hotelu Halekulani každý měsíc. Vedle guvernéra Havaje a obou havajských senátorů byl členem předseda odborů, hlavní představitel katolické církve, japonský a indonéský konsul, velící americký admirál, a předseda čínské obchodní komory. Já jsem nahradil zemřelého zástupce univerzity. Ale snad nejbohatší byly mé zážitky poté co mne Sensei Hirano, který po slavném působení v Japonsku právě otevřel svou školu karate v Honolulu, přijal do svého dojo. O umění boje bez, nebo téměř bez zbraní, jsem se zajímal již od dětství, když jsem se za války učil házet nožem a sekyrou. Po válce jsem v pražském Vysokoškolském sportu chodil na Judo, a jako instruktor v guerillové válce jsem se v Americe též něco naučil. Ale se žáků mistra Hirano jsem byl nejstarší: když jsem u něj začínal, bylo mi 32. Ti ostatní byli mezi 16 a 22. Přes půl roku mne, jak bývá zvykem, totálně ignoroval. Jednou jsem jako obvykle stál jako tanečnice v kankánové lince, a ten večer už asi po stopadesáté kopl pravou nohou do vzduchu. Sensei se najednou prudce otočil, namířil na mne rukou a řekl: “Teď jsi mněl ten pocit!”. Ten pocit jsem nejen měl, a mnoho let jsem si ho udržel. Každý turnaj, který jsem vyhrál, byl předním kopem pravou nohou. Ne vše se mi dařilo. Na zadní kopy jsem

R. Jung 1998a


Str. 73 ze 172

byl již pomalý a neobratný. Tak jsem, kdykoliv to bylo možné, si vybral jako partnera malého Indonézana, který byl rychlý jako blesk. Nechal jsem ho mlátit mne jak chtěl, jen jsem chtěl vidět jak signalizuje útok zadní kopem. Ale vždy první, čeho jsem si všiml, byla rána patou do břicha či hrudníku. Stala se z toho obsese. Nic jiného jsem necvičil. Až jednou jsem se cítil neporazitelný a bleskově jsem se otočil a kopnul ho. Soustředěním a vypětím se mi zatmělo před očima, nic jem neviděl, ale pocítil jsem přesný zásah patou, uslyšel vykopnutý dech a pád protivníka – a pak smích všech přítomných. Vyřadil jsem protivníka mého souseda. Ale nakonec jsem se přece naučil vyhrávat. Důležitý okamžik byl ve sprše, kdy jsem všiml že můj dnešní protivník, téměř dvoumetrový zdatný Filipínec, měl celou hruď a pas zalitý modřinami. Když jsem se zeptal, jak se mu to stalo, vykulil na mne oči, a řekl: „Přece od tebe, a vždyť ty je taky máš.“ Pochopil jsem, že jsem se již naučil prožívat onen vznešený stav, o kterém nám naši japonští instruktoři básnili: „být nad věcí“. Je to stav hysterické disociace – chcete-li dočasného šílenství - kdy přestanete cítit sebe a cítíte jen boj. Možná že něco podobného jste zažili, pravděpodobně při milování nebo tanci. Od té doby jsem vědomě vstupoval na rohožku s představou, že buď vyhraji nebo mne musí zabít. A začal jsem vítězit nad nepochybně mnohem fysicky i technicky lepšími soupeři. A tak jsem získal své černé pásy, jako První a za půl roku nato Druhý Dan. A pak jsem šlápl bosý na jehlu v koberci u přátel, když jsem brečící dceru Yvonne houpal v náruči. Jehla byla tak blízko u kosti, že povolali chirurga s Los Angeles, aby mi ji vytáhl. Sensei Hirano byl první kdo mně poslal do nemocnice květiny, a první který mně po operaci navštívil. Ještě mnoho věcí japonských mi přinášelo radost či rozkoš. Jedna z nich, související s karate, byla japonská koupel a loktová masáž. Pan Hachiro Okazaki byl vrcholným umělcem, a při odchodu od něj jsem se cítil obnoven, jak znělo i jméno jeho salónu: Niko Restoration Therapy. Pak zde byl čaj a rýže, suši, sašimi a teryaki, i japonský hřbitov na kopci nad Honolulu, kam jsem občas chodil sedět, když jsem si potřeboval očistit mysl. Kutnohorský deník, 25. 6. 1999, str. 10.

Pražský podzim a zima na Havaji: 1968-69 Asi budu muset do university třetího věku, a učit se znova počítat. Najednou mne napadlo, když jsem seděl -- neřeknu kde – že 68 bez 26 (kdy jsem se narodil) je 42. Ale to už minulá pohlednice byla na rotačce a nedala se opravit. Napsal jsem tam, že mi bylo 32 když jsem začínal karate. Ve skutečnosti mi bylo 42. Hned od začátku práce v projektu „Duševní choroby v Pacifiku a Jihovýchodní Azii“ v létě 68 jsem navštěvoval psychiatrická pracoviště a většinou jsem z každé cesty získal nějaké upomínky. Sultán Jogjakar-

R. Jung 1998a


Str. 74 ze 172

ty byl psychiatr. Dal mi na vzpomínku batikový ubrus, stříbrný scimitar (jatagan), a loutku krále opic Hanumana pro stínovou hru. V psychiatrii nemocnice v Bora Bora mi dali obraz malovaný pacientem v domorodém stylu, zobrazující zraněného muže s velkou erekcí nad kterým se vznáší jako anděl záchranný vrtulník. V malé usedlosti, kterou jsem navštívil u řeky Sepik, mi místní pohlavár daroval strašidelný štít válečníka z proutí, hlíny okru a peří tam již vymřelého ptáka Emu. Štítu jsem hned začal říkat Henry. Přinesl jsem ho z celnice domů 12. srpna. Již ve dveřích mi manželka řekla, že volala teta Anča z Los Angeles. Když ji vezl strýc Robert autem po dálnici, zemřel u volantu na srdeční mrtvici. O deset dní později jsem z Japonska domu přinesl Tanuka. Byla to litinová zahradní soška psíka mývalovitého, který ničí japonské zahrádky. Ale když se mu denně dá šálek horkého vína sake, nasadí si zahradnický klobouk, a zahrada vzkvétá. Posadil jsem ho na balkón a spustil televizi. Zprávy se dopravovaly letecky z Los Angeles, a ukazovaly se asi o pět hodin později než tam. Ale nyní jsem viděl archivní záběry doprovázené opakovaným hlášením „It is all over in Prague!“ (v Praze už je po všem) a informacemi o invazi. Teprve později přišly snímky s ruskými tanky na Václaváku. Volal jsem a za den se dovolal domů do Kutné Hory. Sestru Helenku s dětmi jeden přítel odvezl do Rakouska. Navždy ztratila pocit bezpečí spojený s našim barákem, Kutnou Horou a Prahou, který si udržela i za války a v první části svého exilu. Čechů na Havaji bylo málo. Vladimír Bosák, který měl firmu Photo Kino ve středu Honolulu, znal hodně lidí. Spojili jsme se a organizovali protestní svíčkový průvod. Po několika projevech beznaděje účastníci hodili svíčky do Tichého oceánu. Některé se chvíli houpaly na vlnách, než uhasly. Od známých ve Washingtonu jsem slyšel, že prezident Johnson byl Sověty o invazi informován tři dny předem. Vyžadoval od Březněva záruky, že se nic nestane Američanům v Československu, a dostal slib, že mu Sověti pomohou vytáhnout Ameriku z vietnamské války. První slib byl splněn, druhý ne. Nezbývalo než sledovat domácí odpor a jeho skomírání až do jeho smrtelné křeče při pražských hokejových demonstracích. Pak už byla jen pražská zima, kterou jsem cítil i na Havaji. První radostná událost pro mne byla až 26. 12. 69, kdy se narodila má první dcera Yvonne. Hned druhý den jsem byl znovu na celnici pro pískovcovou sochu kterou jsem dostal v severním Luzonu. Na počest prvorozené a dle jejího vzhledu jsme ji říkali Matka. Jejím tvůrcem byl lidožrout z kmene Igorot. Zdánlivý drdol na záhlaví je pytlík s nástroji na trepanování lebek, a dvě malé postavy, které drží, nejsou děti, ale již zpracovaní ukořistění lidé. Je to portrét umělcova otce. Začal jsem znovu lovit. Možné to bylo na červinkově vyprahlém ostrově Molokaii, barvou a strmými roklemi vytvářejícím představu Marsu. Byl prakticky opuštěný až na malou kolonii malomocných a jejich léčebnou stanici. Jinak ostrovu vládla zdivočelá prasata, jejichž předkové kdysi utekli z blízko kotvících nebo ztroskotaných lodí, a přepluli na os-

R. Jung 1998a


Str. 75 ze 172

trov. Směli se střílet, ale bylo to těžké, neboť bez krytí porostem bylo nesnadné se přiblížit na dostřel. Kutnohorský deník, 2. 7. 1999, str. 9.

Lovy bez halali (IV), Kanada 1970-80 Civilizace v Kanadě existuje jen v úzkém proužku podle amerických hranic, a i tam jsou města mnoho hodin nebo dny vlakem či autem vzdálená, a první pocit komfortu a moderního bezpečí se rychle ukáže jako iluzorní. V Evropě také panují představy, že Kanada je rájem myslivosti. Zcela to tak není. Ptactvo a drobná zvěř je mnohokrát hojnější v USA, alespoň na východě. Několik dní po příjezdu do Edmontonu nám kolega z fakulty Gordon Fearn pomohl najít krásný nový řadový domek. Byl vybaven vším možným, a v bloku bylo hříště pro děti i mladistvě, školka i obecná škola. Široké dopravní tepny, v kvalitě o které se nám zde dosud ani nezdá, vedly jak do středu města, k univerzitě a univerzitní nemocnici, a jiným směrem k velkému nákupnímu středisku, zvaném „Southgate“ čili Jižní brána. Severní a Západní brány již existovaly. Východní byla postavena později, a po čas byla největším obchodním, zábavním a rekreačním střediskem na světě. Jednou jsem vyjel s půlroční dcerou Yvonne z domkového sídliště za roh na avenue vedoucí k Jižní bráně. Všiml jsem si letmo, že těch několik kilometrů mezi našim blokem a Jižní bránou se pásly krávy a byl menší les. Na druhé straně silnice byla nedefinovatelná kopcovitá krajina s vyprahlým křovím. Nakupovat v Jižní bráně, ten rok otevřené, bylo snadné a radost. A vyjeli jsme domů. Bylo již tma, a teprve po několika minutách jsem si uvědomil, že nevidím světla. Začal padat sníh. Auto jsem přivezl z Havaje, a nemělo topení. Trvalo mi téměř hodinu, než jsem znovu našel město. Od té doby jsem nejel nikam bez spacáků, řetězů, extra topení, svíček, sekyry, potravin a signalizačních raket. Též jsem se rychle naučil nejezdit s dětmi beze zbraně, i do překrásných národních parků, kde byly zbraně zakázané, aby se omezilo pytlačení chráněné zvěře. Mně se ale zdála důležitější schopnost chránit mé děti. Často jsme tábořili ve Skalistých horách u řeky na hranici Britské Kolumbie. Děti to tam znaly, a hlavně Yvonne se tam cítila doma. Vařil jsem oběd, a slyším Yvonne volat „Tati, podívej se na toho krásného pejska!“. Šli k sobě, a kojot se trochu motal. Vlétl jsem do auta, a malorážkou ho přes její hlavu zastřelil. Pak jsem ve stanici Lesní stráže řekl, aby si pro něj dojeli. Poděkovali mi za zahubení zvířete se vzteklinou. Od té doby jsem do divočiny nosil i svůj revolver Ruger Blackhawk 357 Magnum. U překrásného jezera Jasper zbývalo několik soukromých chat starousedlíků, postavených ještě před tím, než se oblast stala národním parkem. Dokud rodina nevymřela, chaty zůstaly. July, manželka mého argentinského přítele Jorge Padua, pocházela z takové rodiny, a často

R. Jung 1998a


Str. 76 ze 172

jsem je tam navštěvoval. Zatím co Jorge byl na člunku na jezeře rybařit, jejich dvě a mé dvě děti před námi šly na procházku. Bavily se, křičely a vedly nás stále dál. Neměl jsem zbraň, a začal jsem cítit úzkost. Ale July řekla, že to tam zná. Najednou se hlas dětí změnil. Křičely „Medvěd, medvěd!“. Asi deset metrů před nimi stála na zadních velká hnědá medvědice, a pochutnávala si na borůvkách. V takových situacích nemyslím. Na děti jsem křikl „Zmrzněte!“ a ohnul jsem se pro větší kámen. Pak jsem pomalu s rukou vztyčenou předstoupil před dětí, a křičel na medvědici jako na psa, že je „Bad bear“ a ať jde pryč. Chvíli si mne s údivem prohlížela, a pak zhnuseně spadla na všechny čtyři a odkolébala se v křoví. Ten večer jel Paduových osmiletý syn na kole oslavovat narozeniny přítele v sousední chatě. Cestou jej srazil hnědý medvěd, a v zuřivosti demoloval kolo. O Davida se nezajímal. Ne všechna setkání s medvědy však byla hrozivá. Jednou jsme v Yukonu jeli po lesní cestě, a děti zase křičely „Medvěd!“. Stál vzpřímený u škarpy, a upřeně se na něco díval. Zacouval jsem k němu. A pak jsme pochopili, co ho tak zaujalo. Na paloučku se miloval párek Indiánů. Kutnohorský deník, 24. 9. 1999, strana 15.

Lovy bez halali (V) — 1970-80 Po zkušenostech s počasím, ztrátou orientace, kojoty a medvědy jsem již nešel do divočiny (rozhodně ne sám nebo s dětmi) bez zanechání zprávy kam jedu a kdy se mám vrátit, signalizačních raket, pitné vody, lékárny a obvazů a všelijakých podstatných hraček na přežití, ale i též (i kde to bylo zakázáno) s revolverem Ruger Blackhawk 357 Magnum. Tudíž jsem si i přes pokročilý věk a již ne vrcholnou fyzickou kondici troufal i tam, kam si mnozí netroufali. A tak mám mnoho nezapomenutelných zážitků z kanadské divočiny. Mezi ty, kde středem mé pozornosti byla zvěř, patří v Albertě střílení divokých krocanů v Cypřišové vysočině (Cypress Hills), hraní si na schovávanou s velkými severoamerickými rysy červenými, přibližování se k horským kozám (Oreamnos americanus) mizejícím jako bílá strašidla v mracích, mlze a úzkých roklích a lovení medvědů. Medvědů (Ursus americanus) bylo ještě nedávno v Albertě tolik, že se až do roku 1928 mohli zabíjet jako škodná. I nyní se zabití velkého medvědího kance považuje za konservační zákrok, neboť i oni mají mentalitu popsanou Freudem a nemilosrdně zabíjejí mladší sexuální soupeře. I lov medvědů může být nebezpečný. Naučil jsem se nemířit ani mezi oči (mají tak silnou lebku, že kulka se od ní může smyknout, aniž by medvěd byl omráčen), ani na srdce (i s prostřeleným srdcem medvěd dokáže doběhnout přímo ke střelci a zabít ho). Nejvhodnější je mířit nejprve na klíční kost, aby medvěd ani po čtyřech ani vzpřímený nedokázal běžet přímo. Snad nejvzrušující jsou skořicově nebo růžově zbarvení grizzlyové v oblasti Labutích vysočin (Swan Hills). Špatně přezimují a často se potulují i v zimě, hladoví a nevrlí.

R. Jung 1998a


Str. 77 ze 172

Náročné je též lovil velkorohé antilopy (Antilocapra americana). Nejvíce jsem si toho užil na obrovském vojenském cvičišti na Jihovýchod od Calgary. Na Suffield Military Range za druhé světové války cvičili i letci z československé perutě. Na dostřel se sice dostane, ale vybrat si jedince na odstřel je možné jen, když jsou v běhu. A pak jde pouze o to rychle zamířit na mrak prachu za antilopou, v mžiku protáhnout hledí přes její plec, odhadnout rychlost a rozhodnout jak daleko před hlavou zmačknout spoušť. Po mnoha pokusech a s velkým štěstím se to někdy povede. Krásnou vzpomínku mám též z pozdně podzimního lovu kachen v St. Paul, kde se mnou byly mé malé dcery. Bylo již dost zima, a musí se ležet u vody. Tak jsme všichni byli zabaleni jako astronauti na EVA. Obchodní komora St. Paul pro oslavu snad stého nebo stopadesátého výročí Kanady postavila na náměstí přistávací platformu pro UFO. Vylezli jsme na ni, chvíli po ní tančili, a při opatrném sestupu nás již fotilo několik turistů. Jako pro mnohé jiné, to největší dobrodružství i pro mne bylo lovit horské ovce velkorohé. Jsou to bytosti mezi lovci legendární, vyžadující od lovce stamina, strategii a střelecké umění. Poprvé mne na ně vedl do hor u Watertonu hned za Ledovcovým národním parkem na hranicích Montany mne na ně poprvé vedl syn slovenských emigrantů Jack Ondrack. Ten udělal magistra na Harvardu a doktorát u mne v Albertě. Napsal též vynikající knihu „Lov velké zvěře v Albertě.“ Vystoupili jsme z náklaďáku 4x4 ve vysokém horském údolí. Jack šel první a já následoval, co mi síly stačily. Většinu teplého oblečení jsem nesl v ruksaku, ale přesto jsem byl blízko vrcholu zcela mokrý potem. Konečně jsem uviděl na skále vzdálené asi 400 metrů skupinu pěti ovcí. Zdálo se, že mne již chvíli pozorovaly. Celý jsem se třásl, na rozčilením, ale únavou. Podle předpisu jsem se osušil a oblékl do teplého. Snědl jsem hrst hroznového cukru, zalehl za Ruger karabinu 7 mm Remington Magnum (s dalekým dostřelem a velmi plochou balistickou dráhou). Podíval jsem se na ně zaměřovacím dalekohledem, a v tom okamžiku se klidně zvedly, a usadily se asi o sto metru víš a dál. Lezl jsem za nimi, a scéna se ještě dvakrát opakovala. Měl jsem dojem, že je to laškování baví. Pak se ozval výstřel, a jeden beran padl. Jack ho dostal, ale z jiného kopce. A najednou se zatemnilo a začal padat sníh. Začal jsem sestup po svých stopách ve starém sněhu, ale brzo jsem již ani své stopy neviděl. Když jsem konečně našel náš náklaďák, spustil motor a topení, svlékl se do naha, abych uschnul od potu, který nebyl jen z únavy, ale i ze strachu, začal jsem se radoval z toho, že jsem na živu. Když se za hodinu Jack objevil s nádherným beranem, vůbec jsem mu nezáviděl. Ale příští rok jsem zastřelil berany dva, v oblasti Kanaskis. Pak jsem prodal zbraně a výstroj, abych měl peníze na rozvod. Místo lovu jsem strávil čas v Kanadě staráním se o dcery.

R. Jung 1998a


Str. 78 ze 172

Kutnohorský deník, 1. 10. 1999, str. 10.

Paříž, 1999 a 1948 (I) V Paříži jsem byl mnohokrát, ale vždy jen pracovně a na skok. Užít jsem si ji trochu mohl jen letos v srpnu a před tím v zimě 1948. Jakmile jsem po prvé prošel uličkou de l’Abbé-Grégoire v Saint-Germain-desPrés, kde jsem tentokrát bydlel, byl jsem tak zavalen vzpomínkami a zážitky z pařížského pobytu před 51 lety, že jsem ty první dva dny nynější život a atmosféru Paříže ani nevnímal. Tehdy jsem byl chudý student, živil jsem se hlavně bagetami, kakaem (le chocolat) a pečenými kaštany a zajímal se na Sorbonně o francouzský existencialismus a na pařížské Ramakrišnově misi o indickou filosofii a meditační techniky jógy. Jedna pařížská kamarádka mne pozvala do opery na Wagnerovu Valkýru. Jako mladičký kulturní ignorant z malého a válkou izolovaného městečka a pod vlivem poválečné komunistické šovinistické propagandy — kdy se u nás Wagner jako ‚nacista‘ nehrál — jsem z toho byl vyděšen. Teprve po delším studiu jsem začal chápat, proč tak brzo po válce protiněmečtí Francouzi byli nadšeni ‚nacistou‘ Heideggerem, ale představa Wagnera s jeho Niebelungy ve mně stále vzbuzovala vidiny pochodující SS. Když se na té slavné scéně začaly honit ječící tlusté dámy v negližé a s býčími rohy v blond parukách, byl jsem opravdu zmaten. Protestoval bych, kdyby mi někdo řekl, že za patnáct let budu mít sbírku desek s různým provedením Wagerova Kruhu, Parsifala, Pěvců Norimberských a Tristana. Ty události, na které jsem vzpomínal, měly však v Paříži v únoru 1948 jen dohru. To podstatné se odehrálo v Praze a Moskvě v roce 1947. Sociální demokraté se rozštěpili na prokomunistickou stranu vedenou Fierlingerem a nekomunistickou stranu vedenou Laušmanem. Šel jsem z Laušmanem proti Fierlingerovi. Předpokládali jsme, že komunisté bez nás nedokáží vytvořit většinovou koalici. Bylo dohodnuto, s podporou sociálně demokratického senátora za Kutnohorsko profesora národního hospodářství Macka, že v květnových volbách budu kandidovat za pravé křídlo sociální demokracie. (Mackovi jsem později pomohl dostat místo na Pittsburghské universitě. Jeho syn se v Americe stal uznávaným sociálním psychologem.) Pak jsem, snad v červenci 1947, na Václavském náměstí poslouchal poslední Benešův významný projev. Nikdo nad ním nedržel deštník a na holou lebku mu pražilo slunce. Hrozba komunistické diktatury nám již tehdy byla jasná. Legionáři, odbojáři a západní vojáci i mnoho východních (tehdy pro mne ještě překvapivě) byli připraveni se postavit proti komunistům. Presidentův bratr Vojta byl jeden z hlavních organizátorů počínajícího odporu. Pan president nám však na Václaváku nařídil, že nesmíme bojovat bratr proti bratru. Údajně tehdy dostal úžeh a následnou močovou inkontinenci. V každém případě to bylo jeho poslední účinné vystoupeni. (Vojta Beneš se později stal československým konsulem v Los Angeles a po únoru se nějaký čas zdráhal předat konsulát

R. Jung 1998a


Str. 79 ze 172

komunistům. Na Harvardu jsem se spřátelil s jeho dcerou, sochařkou Muškou. Zbigniew Brzezinski se stal jejím manželem.) „Už to začíná”, řeklo mi to v hlavě jedno ráno koncem léta 1947 v pražské Pařížské ulici u holiče. Než přistoupil k úkonu, dal mi do rukou Rudé Právo. Tam stálo velkými písmeny, že se Jan Masaryk vrátil v noci z Moskvy, a že dnes odříkáme (minulý týden vládou přijatou) účast na Marshallově plánu. Masaryk o tom později řekl, že jel do Moskvy jako náš ministr zahraničí a vrátil se jako Stalinův pohůnek. Brzo na to jsem odejel do Anglie a chvíli studoval na London School of Economics a pak na Woodbrook College. Po novém roce 1948 jsem se přesunul do Paříže. Byl jsem členem kroužku pro výzkum veřejného mínění při akademické YMCE a tak jsem věděl, jak se nálada vyvíjí. Již pozdě na podzim bylo zřejmé, že komunisty v českých zemích by tehdy v příštích volbách volilo jen 22%. Na Slovensku měli vždy pod dvacet, a tak s rozštěpenou sociální demokracii by po svobodných volbách, které se měly konat v květnu 1948, nebyli schopni sestavit vládu. V Anglii, kde jsem znal dobře našeho tehdejšího velvyslance Kratochvíla, i v Paříži jsem sledoval pozorně vývoj situace doma. A tak mne ani moc nepřekvapil článek v Le Figaro, když jsem koncem února 1948 jel ráno pařížským metrem a někomu jej četl přes rameno. Zaujala mne malá zprávička, že v Praze v tramvaji si dva lidé nafackovali kvůli politice. Cosi mně řeklo: „Češi přece nebojují kvůli politice. Teď bude opravdu konec toho Československa, které jsem miloval.“ A za čtyři dny byl. Kutnohorský deník, 8. 10. 1999, str. 11.

Paříž, 1999 a 1948 (II) Téměř do konce února 1948 jsem v Paříži žil ještě v životním stylu, který jsem si předtím osvojil na quakerské Woodbroook College v Anglii. Mimo jiné jsem tam studoval mystiku a techniky meditace. Naučil jsem se vnějšímu a vnitřnímu sebeovládání, které jsem před tím nepovažoval za možné. Hodnotili to mí učitelé. A muselo to být zřejmé i jiným. Když mne v Anglii přijela navštívit má tehdejší přítelkyně, slovenská herečka Božena Obrová-Rieznerová, řekla asi po deseti minutách se mnou: „Ríšo, ty jsi ale zcela jiný člověk!“ V Paříži, pod vedením vrchního Swamiho z Ramakrišnovy mise, jsem se rychle zdokonaloval. Hledal jsem pravdu a světlo v sobě. Poslední dny v únoru však byly o něčem jiném. Od rána do večera jsem hledal na radiu, v novinách, na československém velvyslanectví a telefonáty do Prahy a Kutné Hory pravdu o tom, co se doma dělo, a smysl těchto událostí. Abych se rozptýlil, šel jsem 24. února do jednoho z tehdy módních Ciné Clubu, kde hráli film v té době nejbližší pornografickému — Le diable au corps (Čert v těle). Přesto, že mi bylo dvaadvacet, měl jsem tehdy v mozku jinou obsesi, a z toho co bylo na plátně

R. Jung 1998a


Str. 80 ze 172

jsem nevnímal nic. Ten večer jsem začal kouřit modré Gauloises jednu za druhou (a přestat kouřit se mi podařilo až v dubnu 1996). Z Prahy, Kutné Hory a našich velvyslanectví v Paříži i Londýně mi všichni radili, abych se nevracel. Ale nedalo mi to. Hlavní z osobních důvodů byl, že jsem nechtěl opustit rodiče a sestru. A pak jsem neměl v povaze, vzdávat se pokud byla nejmenší naděje. Vše říkalo, že naděje není, a západ jsem znal již natolik dobře, že jsem si byl jist, že jsme již odepsáni. To však byla teorie, a já jsem od malička vědecký teoretik — dle svých úvah jednám jen, mají-li podporu v pozorování. A tak 25. února 1948, který se v Praze pozvolna měnil z února obyčejného na Únor vítězný, jsem byl na pařížském severním nádraží se svým ruksakem na zádech a s lístkem na noční vlak do Prahy v ruce. Potkal jsem tam manželku našeho velvyslance. Byla vyslána manželem, aby mu zjistila, co se doma děje. Těsně před odjezdem vlaku jsme ještě jednou volali velvyslance. Vidím tu budku, nás a okolí ještě dnes zcela jasně. Řekl nám, že Gottwald je ještě u Beneše, a rozhlasové zprávy jsou posouvány. Nastoupili jsme, až když se vlak již rozjížděl. Později jsme zjistili, že přesně v tu dobu bylo v pražském rozhlasu oznámeno, že Beneš přijal demisi nekomunistických ministrů a Gottwalda pověřil vytvořením vlády nové. Tehdy však moje kostky již byly vrženy, a zatímco první uprchlíci mířili od nás na západ, můj vlak se řítil nocí na východ. Seděli jsme v kupé u okénka proti sobě, a téměř jsme neprohodili slovo. Kouřili jsme oba řetězově a občas jeden druhému přinesl kávu. Za chvíli zmizeli z vagónu poslední Francouzi a později přistoupilo několik veselých a hlučných Němců. Zeptali se nás, kam jedeme, a když jsme jim to řekli, zmlkli. Zeptali se jen „Warum denn?“, a po trapné chvíli se přestěhovali do jiného kupé, s omluvou že nás nechtějí rušit. Po delším čekání se vlak nekonečně pomalu přehoupl na českou stranu hranic. Pasová prohlídka byla beze slov a celní se nekonala. A za chvíli nastoupili první Češi. Uvědomil jsem si, že nijak nehlaholí a nerozbalují si hned svačiny. Takové ticho a výrazy jsem u nás nezažil od Heydrichiády. Před půl rokem jsem odešel z rozkecané země úsměvů a rukou otevřených k pozdravu. Vrátil jsem se do země hlubokého ticha, strnulých tváří a křečovitě zaťatých pěstí. Když jsem si nyní v létě 1999 užíval Paříž více než kdy předtím, bylo mi jasné, že je to proto, že jsem tentokrát přišel z východu a ne ze západu. Ta čistota, bezpečí, svoboda, spokojenost, sebejistota a hlavně důvěra, otevřenost, a ty zářivé úsměvy se k nám i po jednapadesáti letech ještě nevrátily. Kutnohorský deník, 15. 10 1999, str. 11.

Paříž, Evropa a my — srpen / září 1999 Srovnání srpnové Paříže s tou před 51 lety bylo velmi zajímavé i z hlediska vlivu integrace Francie do Evropské Unie. Jako při přechodu hranic do Španělska, Itálie, Holandska, Norska, Německa či Řecka od-

R. Jung 1998a


Str. 81 ze 172

lišnost a kontinuita národní kultury je cítit stejně jako před padesát lety. Paříž je čistší, barvově integrovaná, lidé jsou daleko zdravější, štíhlejší, energičtější a ochotnější než tehdy. Už jim vůbec nevadí, že cizinci nemluví perfektní pařížskou francouzštinou a angličtina je naprosto běžná dorozumívací řeč, jak byla do konce devatenáctého století lingua franca ve středomořských přístavech a francouzština akademie pro evropské elity. Pařížský arogantní provincialismus a xenofobie zmizely. Profesor Phillipe de Lara byl u nás velmi často na začátku devadesátých let, jako vedoucí francouzské mise, která nám měla pomáhat v decentralizaci státní správy. Zná osobně naše vedoucí politiky, od Klause až po Mečiara. Byl mezi těmi, kteří podporovali pokus o vznik školy samosprávy v Kutné Hoře, jenž ztroskotal na nezájmu tehdejší radnice. Pozorně a bez přerušení poslouchal můj dvaapůlhodinový popis vývoje u nás. Pak jen řekl: „Vždyť se od té doby vůbec nic nezměnilo!“ Cestou domů přes Německo jsem si říkal, jak je podivné, že se nesnažíme dostat též do Evropy. Argumenty proti vstupu do Evropské unie znám dobře. Žil jsem pět let v Norsku, které vstup odmítá, a dosud tam mám dobré styky. Též mnozí mojí angličtí přátelé jsou euroskeptici. Znám i bruselskou byrokracii. Pracoval jsem pro XIII. Direktorát Evropské komise, a se svými přáteli v Bruselu se často stýkám fysicky i elektronickou poštou. Před deseti lety, po té co jsem se vrátil do vlasti a začal přednášet politologii na Univerzitě Karlově, jsem hájil názor, že tehdy prohlašovaný návrat do Evropy, který jsem viděl spíš jako útěk z východu, je složitý. Již tehdy, jako i nyní, jsem nesouhlasil se samolibým mýtem, že již v Evropě jsme. Kosmopolitní Karel IV a Jiří z Poděbrad, a historické panorama Prahy a jiných středověkých měst vybudovaných mnoha národnostmi, nemají nic společného se zásluhami nynější generace etnicky čistých a xenofobických Čechů. Ti po sobě zanechají jen trosky paneláků, velkokravínů a prasečníků a devastované přírodní a morální prostředí. V Evropě a Evropany nyní jasně nejsme. Abychom se dostali do Evropy, bylo a stále ještě je zde třeba obnovit za první republiky od Rakouska zděděné Evropské instituce, nebo je nově vybudovat. Mezi ně patří především právní řád, respekt k právům a majetku jiných a odlišných, tržní hospodářství, obchodní a řemeslná slušnost a odpovědnost, a připravenost k otevřenému, přátelskému soužití a spolupráci s lidmi jiných kultur, náboženství, národností, barev a pohlaví. Na rozdíl od toho, mínil jsem tehdy, je vstup do Evropského společenství (nyní unie) věcí praktické kalkulace o konkrétních národních zájmech, otázka výhodného časování a úspěšného vyjednávání. Ale již nejpozději od roku 1993 jsem názor radikálně změnil. Uvědomil jsem si totiž, že náš Drang nach Westen začíná rychle slábnout. Mnoha nově privilegovaným vyhovuje divoký východ zde zavedený mnoha neviditelnými rukama v transformačním zatmění a právním neřádu, pod rouškou ideologie tržního hospodaření. Na druhé straně, ti kdo se cítí z tohoto Klondiku vystrnaděni, začínají toužit po starém autoritář-

R. Jung 1998a


Str. 82 ze 172

ském řádu a zidealizovaných životních jistotách. Co se mi zdá ještě rozhodnější, bylo a je, že i při nejlepší vůli by jsme nebyli, nejsme a dlouho nebudeme schopni splnit objektivní normy vstupu do NATO a Evropské unie. Na západě, kde a kdy jsem mohl, jsem se proto přimlouval a přimlouvám, aby náš vstup byl podmíněn jen dlouhodobými kulturními, ekonomickými a geopolitickými zájmy, bez ohledu na nynější nepřipravenost. To, po příliš dlouhém váhání, pochopila americká vláda díky především Madeleine Albrightové. A tak nyní, po přijetí do společenství Severního Atlantiku, se můžeme a musíme vyrovnávat z jeho důsledky, a měnit krok za krokem naši armádu, zahraniční politiku a mentalitu. S americkou pomocí a pod iniciativou nového hlavního komisaře Prodiho, se snad k tomuto otevření na východ rozhodne i Evropská unie. Bez přijetí do ní, totiž, nebudeme schopni vytvořit evropské instituce. Kutnohorský deník, 22. 10. 1999, str. 10.

Jihlava, říjen 99 a květen 38 (I) Najednou je zde jedna konference za druhou, jak o pádu komunismu před deseti lety tak o našem vstupování do Evropy teď. Byl jsem nedávno tři dny na jedné takové, a na další již nechci. Připadá mi to jako zneužívání lidských osudových událostí pro akademické kariéry a výlety. Arthur Koestler nazval kdysi štamgasty na těchto příležitostech „academic call girls“ — což snad znamená telefonicky objednávané akademické prostitutky, které jsou dopravovány z metropole do metropole tryskačovými letadly, aby opakovali vždy stejnou službu. Ale tentokrát jsme dostal pozvání, které mne lákalo. Konference se jmenovala „Jednota Evropy tvořená z jejího středu“, úvodní slova měli mít Zeman a Dzurinda, měla se konat „ve Valdštejnském paláci a ostatních prostorech Senátu České republiky“ a ubytování mělo být zadarmo i se stravou v tříhvězdičkovém hotelu. Platit za to vše měl Česko-německý fond budoucnosti. To se mi sice moc nelíbilo, ježto jako okresní předseda Českého svazu bojovníků za svobodu vím, že tento fond letos nezaplatil slíbené odškodné českým politickým vězňům z doby okupace Německem. Lákalo mne ale, že poslední den se mělo jet do Jihlavy, přihlásit se k „Jihlavskému prohlášení“ a pak na výlet do Telče. V Telči jsem už byl sám, ale ta Jihlava mne vábila ze dvou důvodů. Za prvé jsem na již tradiční Jihlavské schůzky smířlivých Čechů a ještě smířlivějších zástupců některých sudeto-německých organizací byl již několikrát zván, a smírčí rituály mne profesně zajímají. A za druhé jsem byl v Jihlavě naposled v noci československé květnové mobilizace v roce 1938. Bylo by bývalo pikantní si při tom všem placeném bratříčkování oživit vzpomínky. Nakonec jsem si přece řekl, že keců bylo již přemnoho, a že raději zůstanu se svými psi. A tak, mezi práci na kapitole o postmoderní systémové teorii, pro anglicky psaný holandský sborník a nových směrech v tomto oboru,

R. Jung 1998a


Str. 83 ze 172

jsem si zavzpomínal na Jihlavu jak jsem ji znal v roce 1937 a 1938. Německy jsem se přirozeně učil již od dětství, jak ve škole tak soukromě (dokonce u jednoho uprchlíka z německého koncentráku). Tak když mně táta místo do primy v Kutnohorském reálném gymnasiu na podzim 1997 zapsal do německého gymnasia v Jihlavě, byl jsem na vše připraven. Mé argumenty otec zlomil prohlášením, že nepřítele se musí znát. Abych ho opravdu poznal, zařídil mi ubytování v rodině profesora gymnasia, o kterém ze svých zdrojů věděl, že je to nadšený Henleinovec. (Za války, v odboji, kriminále, i po válce jsem uznal, že táta měl pravdu.) Ve škole i v rodině jsem nepřátele poznal tak dobře, že mne táta musel varovat, že na hostitele se nešpicluje. Citoval mi o tom německou průpovídku, kterou si dodnes pamatuji: „Der grösste Schuft im ganzen Land…“ — největší padouch v celé zemi je donášeč a udavač. Situace se ale vyřešila jak v klasickém řeckém dramatu první krizí. Věděl jsem, že bude neohlášená protičeská demonstrace, na kterou všichni spolužáci, s výjimkou mne, byli pozvání, a to v uniformách. Tak jsem také přišel v uniformě. Sehnal jsem včas červenou sokolskou košili, a v tom moři hnědých košil Turnvereinu jsem se vyjímal. Nějaký čas poté jsem hrdě do školy nosil různě se barvící modřiny. Přesvědčil jsem ale tátu, že u Henleinovce dále bydlet nemůžu, a přestěhoval jsem se do podnájmu k jedné české vdově. A tak po krizi nastala peripetie. Ve škole jsem prospíval, ale byl jsem totálně ignorován. Mou rekreací bylo chodit na procházky v parku pod valy, a jednou za den si koupit smaženého buřta v kiosku na náměstí. Večer jsem pečlivě poslouchal zahraniční, německojazyčné zprávy. Pomalu jsem se učil spojovat, ve švýcarském rozhlase, zprávy bursovní se správami polickými. Dodnes mne to baví. Nenudil jsem se, ale věci se brzo ještě zpestřily. Moje vdova měla velmi mladou pomocnici v domácnosti, která se mne společensky ujala. Kutnohorský deník, 29. 10. 1999, str. 10.

Jihlava, říjen 99 a květen 38 (II) Jako mne, Zdeňku poslali do Jihlavy, aby se naučila německy. Byla inteligentní, vtipná a hezká, z malé jihomoravské vesnice a nábožensky vychovaná. Její rodiče byli chudí, tak zatímco moji za pobyt a dohled naši vdovy platili, ona si to u ní odpracovávala. Ježto byla starší, rozhodovala od začátku, zda a jak se sblížíme. V neděli mne začala brát sebou na korso, a občas v sobotu večer do kina. Přišel květen, a musel jsem s ní na májové večerní bohoslužby. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že sebe používá jak návnadu a mne jako štít. A též jsem pochopil jeden smysl květnového kostelního rituálu. Děvčata se modlila, prý za udržení ctnosti, či prosila o manžela. Avšak i vroucí motlitba k panence Marii za nevinnost vyvolá prokrvení příslušných orgánů. A kluci a vojáci čekali u východu. (Tehdy jsem si začal církev vážit a obdivovat jí pro její historickou, kulturní a psychologickou hloubku, která se projevuje i v mistrovství technik sociální kontroly. Tak běžná povrchní kritika pokrytec-

R. Jung 1998a


Str. 84 ze 172

tví této dvoutisícileté organizace vyplývá z naprostého nepochopení mnohovrstevnatosti života.) Po třech večerech, kdy ji nikdo nesbalil, mne Zdeňka zavedla do své komnatky, a tam jsem poprvé vstoupil do ráje zemského. Ale ani to dlouho netrvalo. Šťastná peripetie spěla ke konci, a neodvratně a zřejmě se blížila katastrofa. Téměř každý večer jsem volal domů, že se chci vrátit do Kutné Hory. Ale maminka byla jen sama doma se sestřičkou Helenkou. Táta byl stále v Praze, na generálním štábu. (Až mnohem později jsem se dověděl, že už tehdy s plukovníkem Moravcem připravovali podzemní Obranu národa, pro případ německého vítězství a okupace.) Vždy mi bylo řečeno, ať vydržím, že až se otec vrátí, zavolá mne. A místo na procházky parkem jsem začal chodit kolem jihlavských kasáren. A tak jedno květnové odpoledne jsem zažil, jak velitel posílá do pole svou posádku. Nikdy nezapomenu, jak stál u brány kasáren a salutoval vojínům, kteří v sevřených řadách v plné výzbroji odcházeli odhodláni zemřít. Když mne tu noc maminka v Jihlavě vzbudila, prý jsem jakoby na polnici zatroubil signál k útoku. Vedle postele jsem měl vše připravené: Oblečení i pršiplášť, osobní věci a knížky a ranec se špinavým prádlem. Oficiálně ještě mobilizace vyhlášena nebyla, ale cestou nás již zastavovali reservisti s vojenskými kufříky, kteří dostali předvolání a snažili se co nejrychleji dostat ke svým posádkám. A tak jsme jeli květnovou nocí do Kutné Hory obloženi odhodlanými obránci republiky, které jsme občas nakládali a odkládali. Do primy kutnohorského gymnasia jsem přestoupil bez potíží. Noví spolužáci byli staří kamarádi. Ale ve výuce, na rozdíl od řádu do poslední chvíle v německém gymnasiu, byl zmatek. Většina profesorů byla na vojně, a nastala vláda žen. Měl jsem štěstí, pro profesorky jsem byl nová hračka a měly mne celkem rády. Dokonce dvě se u mne při svých pochůzkách po třídě pravidelně zastavovaly, aby si rukou zahrály v mých hustých tmavých kudrnatých vlasech. Ale pro některé spolužáky a spolužačky to bylo nešťastné, než si vybojovali svoje místo v tom novém pohlavním klovacím řádu. Během léta, snad jako skaut, jsem sloužil u civilní obrany. Spali jsme v klášterní části Vlašského dvora, naproti Jakubu. Doktrína byla, že normální linky mohou odposlouchávat Němci, tak byla vytvořena „tajná“ paralelní struktura spojů, velení a hlášení. Když zazvonil u nás telefon namontovaný hochy s místního spojového praporu, poslíček odběhl se vzkazem. Mým úkolem bylo dodávat zprávy posádce. V průběhu léta jsem několikrát běžel s pocit nesmírné zodpovědnosti Ruthardkou a kolem Hrádku, vyřídit nějaké heslo, kterému jsem nerozuměl. (Takový pocit jsem před tím měl jen jednou, a to když se nám telila kráva a já to sám nezvládl, a musel běžet na pole pro pomoc.) A pak jsem se po Mnichovu díval na kutnohorském nádraží, jak demobilizovaní vojáci vystupovali z lokálky jako psi s ocasem staženým mezi nohama, bez fyzického poranění, ale po jednom zavrčení před rvačkou spráskáni vlastním politiky. Mnozí plakali.

R. Jung 1998a


Str. 85 ze 172


Kutná Hora, léto 1938 (I) Přestože to bylo léto úzkosti, nikdo netušil, že to bude na více než půl století poslední svobodné léto v této zemi. Ani já jsem si nepředstavoval, že to bude moje poslední klukovské léto. V Kutné Hoře jsem se cítil všude naprosto doma, mezi přáteli a bezpečně. Některá místa však byla vyvolená. Hned pod našimi poli to byl Sklenářův dolík, kam jsem na jaře chodil mamince trhat konvalinky, na podzim s kamarády vyváděl v obrovském stohu slámy, a kde se i v zimě dalo trochu sáňkovat, stavět opevnění ze sněhu, a válčit koulemi. Další byla Bylanka. U malého přírodou vytvořeného splavu jsem někdy ležel na svahu hodiny, poslouchal bublání potůčku a šumění listí, pozoroval přetváření oblaků a hru stínů a snil dětské sny. Všude se mnou chodil můj pejsek Kiwi. Čekal na mne i před biografem. Byli jsme dvojice tak nerozlučná, že když jsem se v roce 1968 po dvaceti letech poprvé vrátil do Kutné Hory, kamarádi hned na Kiwiho vzpomínali. Ale k Herynkovu rybníku Kiwi nesměl. To byl ten třetí koutek mého kutnohorského dětského ráje. Chodili tam, a tam se seznámili mojí rodiče. Znal jsem starého (prastarého) pana Herynka z fotografií, na kterých byli též tatínek a maminka v plné životnosti a kráse mládí. Jeho syn, tehdy již statný muž s černým plnovousem, mě učil plavat na suchu a pak na bydle postrkovaném po zábradlí, „raz, dva, tři, raz, dva, tři…“. Měli jsme stálou kabinu uprostřed ostatních, přímo před skákacím prknem. Měla číslo 11. Když nyní o tom šedesát let později píši, vidím přesně ty rozměry uvnitř: dřevěné stěny, sedátko, hřebíky na věšení, škvíru pod dveřmi a cítím teplo sálající ze stěn a vlhko linoucí se z rybníka. Kabinu jsme „zdědili“ po maminčiných rodičích a dělili jsme se o ni s rodinou pekaře Beneše. Mirek a Honza tam byli často, občas přišla i Marta. Ve všední dny, když bylo hezky a horko. a nebyly žně, tatínek odešel z obchodu s uhlím naproti nádraží již ve tři a přišel se „sousedem pekárníkem“ si lehnout na prkna. Ležet a opalovat se na prknech byla zřejmě povinnost buržoazie. Leželi jsme tam seřazeni jako sardinky a o žádném třídním puči se nám ani nesnilo. Mně nakonec od tohoto stavovského úvazku osvobodil rozžhavený desetník, na který jsem si tam lehnul. Dodnes mám na zadnici kulatou jizvu. Druhou jizvu z Herynčáku mám těsně nad levým obočím. Tehdy jsem nejen již dobře plaval, ale i skákal. Dopředu jsem již uměl salto dvojité, a cvičil jsem salto zpětné. Nějak jsem uklouzl a plácnul sebou na břicho do vody. Trochu mne to ohromilo, ale bez potíží jsem vyplaval s úmyslem skákat dál. Kolem skákacího prkna stál houf lidí, a hned mne položili na záda. Jeden mi šáhl na obličej a dlaň měl zcela krvavou. V tom okamžiku jsem dostal strach. Skočit znovu mně nenechali a od té doby jsem při dalších pokusech o salta vždy na prkně zamrzl. Ale jinak jsem strach neměl. Naučil jsem se přeplavat celou délku rybníka pod vodou, a u Velkého rybníka jsem s radostí skákal do vody z pověstných zakázaných skal. Strach že zemřu, jsem dostal poprvé to

R. Jung 1998a


Str. 86 ze 172

léto v Herynčáku. Radko Malý mně v posledních letech několikrát připomněl, jak jsme tam tehdy „v zádu“ jeli na lodičce. On vesloval a já jsem najednou udělal šipku z lodičky. Bouchlo to, a já se nevynořoval. Seděl jsem na dně se zcela zpitomělou hlavou, ztuhlým krkem v křeči a vyraženým dechem. Vyžadovalo to ohromné soustředění uvědomit si, kde jsem, kde je nahoře, vstát a začít plavat. Bylo to hned před rákosím s doutníky, které jsme se pokoušeli kouřit. Pak jsme také dělali ohníček v dolíku pod plavčíkovou budkou Jardy Herynka, který byl jedním z idolů mého dětství. Jirka Kurka často pekl rybičky. Vočko, kluci Vášovi, Jůla Slepička, Šanda, Herynkův kluk, kluci Benešovi a jiní kamarádi většinou jen sbírali dřevo na oheň a jedli. Ale všichni jsme rádi lovili raky ve Vrchlici. Jasné klukovské pravidlo bylo, že se nesměl přitom ponořit rozkrok do vody, neboť raci byli mstiví. V neděli jsem pravidelně před polednem šlapal na kole do kopce kolem Barbory a gymnázia na Žižkov domů. Maminka měla pro tatínka, sestru Helenku a pro mě připravený oběd v esšálcích, který jsem vezl k rybníku. Vůně a chuť nových bramborů s tvarohem, meruňkových knedlíků, francouzských brambor a okurkového salátu se mi nyní spontánně vybavuje. Maminka doma ještě umyla nádobí a přišla se též koupat. Radko mi dal nedávno fotografii, kde u lodiček sedíme ve vodě maminka, Helenka on a já. Kutnohorský deník, 12. 11. 1999, str. 10.

Kutná Hora, léto 1938 (II) Jako obvykle, v létě 1938 jsem mnoho dní strávil na polích, žněmi, sklizní sena, a sběrem kamení, vylíváním krtků a mlácením. To léto jsem si též hodně hrál s Jirkou Michalovým. Často jsme dělali opevnění a válčili s Jirkou Kurkovým a Vočkou na velké hromadě červinky, která zůstala pod našim obrovským ořešníkem po vykopání sila na řepné řízky (kde v létě plavaly kachny s kachňátky), ve stodole a v holubníku. V paměti mně nicméně zůstává hlavně to léto u Herynkova rybníku. Atmosféra se pomalu měnila. Místo válení se na prknech, plavání a her jsme stále více poslouchali rádio strčené do otevřeného okna v plavčíkově chatě. Z počátku to byly hlavně napínavé Kocourkovy reportáže o našich fotbalových vítězství a o Pláničkových brankařských zázracích. Všichni jsme rozuměli dostatečně německy, a tak stále častěji jsme se shlukli před rádiem a poslouchali přímý přenos Hitlerových neustále výhružnějších projevů, a pak téměř každé naše hlavní zprávy. Potom přišel podzim, druhá mobilizace a Mnichov I teď, když jdu kolem Sklenářova dolíku, Herynkova rybníka či Bylanky, mne zabolí u srdce. Vzpomenu si, jak mě nejdříve Hitler vyhnal z ráje chlapeckého, a pak Stalin z normálního života chlapského. Mám ta místa, jak vypadala koncem třicátých let, vyryta v paměti. Při své první návštěvě Hory po dvaceti letech jsem šel s manželkou pod hříštěm

R. Jung 1998a


Str. 87 ze 172

Respa, abych ji ukázal své zákoutí. Ale vše již bylo zpustošené a zarostlé. Náhle jsem sáhl do porostu a řekl manželce anglicky: „Tady někde byla ta cestička.“ A ejhle, ona se mé ruce otevřela jako Mojžíšovi cesta přes Rudé moře. Co zůstalo nezměněno, jsou jizvy fyzické a vzpomínky, některé jako trvalé jizvy psychické. Ta první byla, když jsem uviděl, jak za doutníkovým rákosím u Herynků se dívka, do které jsem byl zcela chlapecky zamilován, líbá s někým jiným. Tu ostrou bolest, která mnou tehdy projela, si též pamatuji do dnes. V předvečer okupace Německem v roce 1939 Kocourek místo fotbalové reportáže pronesl pronesl po večerních zprávách úvahu „Mlýny se točí pomalu ale jistě“. Brzo na to ho Němci zavřeli a za nějaký čas zemřel v koncentráku. Později jsem u Jardy Herynka v mlýně měl schované zbraně, munici a dynamit. I můj pejsek Kiwi se zúčastnil války, nosil zprávy ode mne na obojku do vedlejší vesnice. Ale nakonec mne i o něho Němci připravili. Lubomíra Šandu jsem našel začátkem května 1945 v Malé pevnost Terezín uprostřed třetího dvora na hromadě mrtvol. Tehdy jsem byl v pohřebním komandu, tak jsme ho naložili na vozejk, a vyklopili do hromadného hrobu. Souseda Beneše Němci také zavřeli, a kluci Benešovi před komunisty utekli do Ameriky. Ota Váša se mnou pracoval v odboji a mimo jiné kradl pro nás dynamit. Ke konci války se skrýval před Gestapem u nyní zesnulého profesora Znojemského. Utekl v roce 1948 ze znásilněného Československa. Po pobytu v německém uprchlickém táboře Válka se dostal do Brazílie. Tam se živil lovem krokodýlů a kuguárů. Nakonec dostal pomocné místo jako chemik. Udělal bleskovou kariéru, a stavěl a kontroloval rafinerie po celém světě. Před třemi lety, poprvé a asi naposled, se přijel podívat do Hory. Když jsme se sešli letos v srpnu v Paříži, pravě se vrátil z Kolumbie a začal renovovat svůj pařížský byt poblíž Arc de Triumph. Přátelství s Jirkou Michalem přežilo německou okupaci, jeho angažovanost v komunistické rozvědce i jeho vrcholné uplatnění jak vedoucí JZD Suchdol a jako velkopodnikatele v komunistickém trhu známostí, služeb, a šmelin. Holedbal se svým suverénním postavením, a obšírně vyprávěl jak oklamal i Chruščova svými potěmkovskými triky. Už za normalizace mne pozval s dětmi do Suchdola, a hrdě mi ukazoval svůj dům a svou voliéru. Nijak mu při tom nevadilo, že „jeho“ JZD ukradlo náš dobytek, koně a hospodářské stroje, a teď využívalo naše pole, že červinka, ořech a stodola kde jsme si hrávali již nebyly, neboť tam „oni“ pod hrozbou vyvlastnění postavili prodejnu potravin. Střecha nad prasečníkem, kde býval holubník, též spadla začátkem šedesátých let, a touha postavit nový holubník na mne dosud nepřišla. Jirka Kurka zůstal věrným kamarádem. Den předtím, než dostal mozkovou mrtvici která ho před několika lety zabila, se mnou ležel na zahradě u ohýnku. Pekli jsme buřty, já pil vodku a on pivo, Plánovali jsme za čtrnáct dní jet tábořit na Šumavu. Letos 25. září zemřel i čestný, inteligentní, většinou veselý můj nezapomenutelný kamarád MUDr. Julius Slepička. Kluci Benešovi zůstali nadále v USA, v New Yorku

R. Jung 1998a


Str. 88 ze 172

a Kalifornii. Občas se s nimi setkala v New Yorku moje sestra Helenka a v Los Angeles moje teta Anča Korcová. Martě Benešové (Lebedové) byla v restituci vrácena pekárna. Když mám větší návštěvu, bereme od ní chleba a koláčky. Ale pod našim obchodem s uhlím u nádraží, kde kdysi kameník přispíval k mému astma vysekáváním pomníků, má dnes obchod Béďa Truhlář, příbuzný Benešův a starý kamarád. Stále se sním dobře pije. Ve vlastním prostoru našeho bývalého obchodu nyní soukromně podniká bývalý předseda MV KSČ Tonda Müller. Téměř celý život jsem zmrznul, kdykoliv jsem se pokoušel i o jednoduchý kotrmelec do vody. Když ji bylo asi jedenáct (jako mně, když jsem se lekl u Herynků) má mladší dcera Arlena dělala zkoušku na plavčíka v bazénu albertské univerzity. Předepsáno bylo i salto, kterého se bála. „Vždyť na tom nic není,“ řekl jsem. „Já Ti to ukážu.“ A nic na tom nebylo. Ještě nedávno jsem skočil salto zpáteční. Kutnohorský deník, 19. 11. 1999, str. 10.

Listopad 1989 z venku (I) Stál jsem na Havlíčkově náměstí, večer 17.11.99, v malém hloučku lidí a jako někteří v ruce držel zapálenou svíčku a chránil plamének před sněhem. To, co tam bylo veřejně zazpíváno, zarecitováno a zařečněno, mne příliš nerušilo. Snad to něco řeklo té většině mladistvých, která tam k mé radosti byla. Ale jako mnozí z nás, kteří jsme již dospělí listopad 99 prožili, byl jsem ponořen do vzpomínek a bilancování těch deseti let, které uběhly tak jinak, než jsme si každý z nás osobně představovali. Pro mne to začalo ještě v Kanadě s dětmi u televize. Po pádu berlínské zdi odjela skupina hlavních reportérů americké televize ABC do Prahy, aby natáčela revoluci, která se „měla“ konat. Asi tři dny točili Karlův most, Karlštejn, a pohledy na Malou stranu. Pak se pokusili a rozhovory s obyvateli. Nakonec se jim podařilo oslovit jednoho kluka u piva U kalicha, který jim vysvětlil, že se o to vcelku nezajímá, ale že plzeňské je vskutku vynikající. Úspěch, jako obvykle, měli až u Havla. Ve svém bytě jim poskytl rozhovor, disidentský, ale v duchu „mírného pokroku v rámci zákona“. Celkem mne to zhnusilo. Dojem byl, že kromě Havla se v zemi nenajde další statečný muž, který by veřejně opatrně promluvil. Reportéři, také zjevně zhnusení, odjeli po týdnu do Rumunska. Tam se podle plánu revoluce konala. Velký dojem na světové veřejné mínění tehdy též udělal a k obrazu Československa přispěl ministerský předseda, myslím že se jmenoval Adamec. Při vládní návštěvě ve Vídni si v rozhlase stěžoval, že během celé nedávné vládní návštěvě Polska nemohl dostat pivo, neboť pivovarští dělníci tam stávkovali. „To by se u nás nemohlo stát,“ řekl. „To by naši lidé nestrpěli!“ Oblétlo to světem. Pak jsem musel odletět a nechat děti v Edmontonu u televize. Jako obvykle, hovořili jsme denně psanou konversací v reálném čase přes

R. Jung 1998a


Str. 89 ze 172

předchůdce Internetu. Již si nepamatuji, zda to byl ještě Arpanet či Bitnet. A tak jsem se nějaké novinky o situaci ve Východní Evropě dověděl od nich. Ale jinak pět dní mou plnou pozornost vyžadovala práce a s ní spojené společenské povinnosti. Amsterdamský Giambattista Vico Institute for Cybernetics and Applied Epistemology společně s Center for the Foundations and History of Psychology a s oddělením psychologie Univerzity Groningen uspořádaly třídenní veřejnou konferenci o mé práci. Byla nazvána „Prožitky a činy (Experience and Action): Postup k postmoderní systémové teorii věd o životě.“ Byla to vítaná příležitost seznámit celkem souhrnně s tím, o co se pokouším, větší skupinu odborníků z různých oborů. Vedle Holanďanů tam byli lidé s téměř všech zemí Západní Evropy, jeden přiletěl z Mexika a jiný s Argentiny. Bylo tam i několik mých blízkých přátel. Dodnes jsem hlavním organizátorům vděčen ze tyto rozhovory a setkání. Byli to především tehdejší děkan v Groningen, Paul van Geert, psycholog a systémový teoretik a Arno L. Goudsmit, psychiatr a kybernetik, nyní na Univerzitě v Maastrichtu. A tak jsem chvíli přemýšlel též o něčem jiném, než co se děje v Československu. Ale do mysli se mi Československo vrátilo hned po té v plné síle. Z Groningen jsem jel do Paříže dva a půl hodiny vlakem. Naproti mně seděl architekt a můj kdysi doktorský student kybernetiky na Brunelově technické universitě v Anglii. Dr. Dionysius Kallikourdis, hrdý na své jméno, které znamená zabíječ Turků, je jak duševně tak fysicky velký muž. Žije a pracuje na pohádkovém ostrově Mykonos, a umí jíst a pít podle svých rozměrů. Tak jsme si povídali několik hodin ve vlaku, pak u večeře v Paříži a dlouho do noci v hospodě Deux Magot s vínem u stolu, kde býval štamgastem Sartre. Vysvětloval mi, jak neustále vnitřně bojuje mezi touhou se v klidu a kontemplaci soustředit na vědeckou práci a nutností vydělávat pro rodinu a tvořit jako architekt. Cítí též povinnost pečovat o rodinný majetek v Aténách a na Mykonos. To vyžaduje nesmírně času a energie, hlavně na boje s řeckými byrokraty a mafiány. Jako dobrý přítel a jeho bývalý učitel jsem se tehdy sebejistě domníval, že mu prospěje, když se mu dám za přiklad. „Podívej se na mne,“ řekl jsem. „Při rozvodu jsem se musel rozhodnout mezi kariérou a osobní péči o své dcery. Rozhodl jsem se jednoznačně a nikdy toho nelitoval. Předtím jsem se musel rozhodnout, zda se nechat zatknout Gestapem, abych ochránil rodinu, nebo se před nimi skovat. Poté, zda budu žít ve své rodné zemi, rodném městě a domě, s přáteli, rodiči a milenkou, nebo odejdu za svobodou. Člověk prostě nemůže mít vše, a je lépe se vzdát i velmi cenných věcí, než neustále vnitřně bojovat. I teď, když mně zemřel otec, a cítím závazek vrátit se a nějak nastoupit na jeho místo, rozhodl jsme se, že to neudělám. Československo jsem těžko, ale přece vzdal; vždyť sám vidíš, že to tam nikdy k ničemu nebude.“ I v hotelu jsme si ještě dlouho povídali. Brzo ráno on odletěl do Atén, a já vzal rychlovlak TGV do Grenoblu.

R. Jung 1998a


Str. 90 ze 172


Listopad 1989 z venku (II) Začátek druhé poloviny listopadu 1989 byl stále ještě v duchu mé západní normalizace trvající od roku 1948. Žil jsem životem, jehož hlavní náplní byla práce, která mne velmi zajímala, a s ní spojené příjemné společenské události a cestování. Do studené války jsem se aktivně zapojoval méně a méně, a pokud, tak nepřímo přes vědecké výzkumy. O těch zase někdy jindy. Ale přirozeně jsem události týkající se Východní Evropy a hlavně Československa pozorně sledoval. A tak jsem si cestou vlakem z Paříže do Grenobly důkladně přečetl ranní Le Monde i Le Figaro. Nic zvláštního tam nebylo. Vzal jsem taxíka do hotelu a hned za rohem v malé restauraci snědl, jako obvykle ve Francii, výborný oběd. Dosud si pamatuji paštiku z kachních jater se skleničkou rosé d’Anjou, tatarský biftek a pak sýr s místním červeným vínem. Tak posílen jsem jel přednášet do Laboratoire d'Automatique de Grenoble o vyjednávání, tvorbě koalic a rozhodování na počítači. Při následující neformální debatě s občerstvením na mne náhle překvapil český hlas: „Koukej se z toho co nejrychleji dostat a pojď k nám domů podívat se na televizi. Manželka mi volala, že se v Praze konečně něco děje.“. Byl to M. le docteur et ing. Zdeněk J. Binder, který v laboratoři pracoval. Až na dvě další přednášky a spaní v hotelu jsem strávil příští dva dny s Binderovými. Dohadovali jsme se o významu a budoucnosti vývoje. Volali jsme domů, příbuzným a dobře postaveným známým. Pamatuji si ještě telefonický rozhovor s Pepíčkem Rutem v Praze, který se jako vždy, i tehdy nebál. Ale oni byli ještě více zmateni než mi. I od Zdeňka jsem si tehdy vysloužil obvyklou kritiku, že jsem příliš podezíravý a pesimistický. Něco se mi na celé věci nezdálo. Nějak mi ten studentský pochod včetně té pasti a jediné (tehdy zveřejněné) mrtvoly připomínal inscenované události v roce 1967, zrcadlící vnitrostranický boj v komunistické straně. Za můj život proběhlo dost revolucí, jeden z mých oborů byla společenská hnutí, a několik revolucí jsem v cizině osobně zažil. Tohle bylo příliš svíčkové, a vypadalo spíš jako karneval či pouť. Pak jsem odletěl do Madridu a přednášel o mém systému společenských ukazatelů na universitě Complutense. Byl jsem tehdy poprvé ve Španělsku, a volný čas jsem využil na zevrubnou prohlídku města a galerií. Když jsem sérii přednášek ukončil, byl jsem pozván jako mimořádnou poctu do Dr. Gómez Ulla 4, přísně chráněného to soukromí španělského šlechtice, doyena systémové teorie a šéfredaktora Revista Internacional de Systemas, na odpolední šery. Přišel jsem přesně, jak se na mladíka sluší. Sr. Rafael Rodrígues Delgado otevřel dveře sám po příslušné prodlevě, zavedl mne do své knihovny a tam mne nechal stát. Překvapivě stroze mi oznámil, že šery nebude, a odešel z knihovny. Než jsem zvládl své zmatení, vrátil se s dvěma poháry a lahví šampaňského a prohlásil: „Připíjím Vám a svobodnému Československu!“. Těch lahví jsme tehdy vyprázdnili několik a přespal jsem v jeho knihovně. Než jsem

R. Jung 1998a


Str. 91 ze 172

odletěl zpět do Kanady, oslavoval jsem též intenzivně s bývalým asistentem Jiřího Nehněvajsy a mým doktorandem z Pittsburghu, španělským hrabětem Alberto Francesem. S Nehněvajsou dělali nějaké dosud utajované výzkumy pro americké služby, a jako plukovník americké armády byl jeden čas mým nadřízeným. Myslím, že jsme toho tehdy vypili spolu víc, než za celou dobu v Americe. V Kanadě začala doba diskusí a porad z dětmi, co teď budeme dělat. Obě musely ještě dodělat školy, a já měl ještě prostor před penzí. Ale pak Havel krásně prohlásil, že vláda věcí našich se vrátila do našich rukou. Pro jistotu jsem ještě zavolal vedoucího úředníka pro československé záležitost na americkém ministerstvu zahraničí. Shodli jsme se na tom, že se věci teprve usadí na tolik, aby se člověk mohl orientovat, kolem 15. února. V ten den jsem přiletěl do Prahy, a první noc strávil u Rutů. Sice jsem byl pro paní Rutovou příliš skeptický co se týkalo Havla, ale jinak to byla krásná noc, jako za mládí. Pepíček mi vypravoval, jak jeho zesnulý strýc a můj nebožtík otec si slíbili, že až to praskne, oblezou na kolenou kutnohorské Václavské náměstí. Přišlo to pro ně pozdě. A tak jsem se dohodli, že to uděláme za ně. Ale dosud jsme slib nesplnili. Pořád to vítězství není tak jasné. V červnu jsme přiletěli s tehdy 16-letou mladší dcerou Arlenou. Ta hned začala učit ruštinářky zdejšího gymnázia angličtinu, a od podzimu vyučovala jak v gymnáziu tak v průmyslovce, skupiny na př. v Telecomu a jednotlivce. Já se vrátil do Kanady, dal na univerzitě výpověď, a před Vánoci se vrátil domů. Ze začátku mi bylo nějak zima. Kutnohorský deník, 3. 12. 1999, str. 10.

Listopad 1999 z vesmíru Po návratu z hospody, kde jsem poslouchal hlas lidu, jsem pohladil psy a zůstal stát v mrazu u prahu. Byl jsem v celkem malém, zaobaleném a prosvíceném prostoru. Nade mnou se třásly známé konstelace, na jižním obzoru záře od Jakuba a Barbory, zblízka dnes mimořádně fungující světla z ulice, na dvoře se leskla dlažba z kočičích kamenů. Psi, kteří nežerou, když nejsem doma, spokojně žrali hranolky, které v roce 90, když jsem je sem poprvé z Německa přivezl, byly pro místní obyvatele šokujícím luxusem, a nyní jsou zcela běžným krmivem. Viděl jsem a cítil, jak se bublina času a prostoru rozšiřuje pod tlakem elementárních částic stále hnaných původním třeskem. Přitom lokální rámec mé existence zůstává zdánlivě stále stabilní — z pohledu mšice. Dobrman, který je nejlepší svého druhu, jakého jsem kdy viděl na výstavách i na fotografiích, je stále bez potomků, a ovčák, kterého jsem dostal před devíti lety od Mirka, kamaráda z druhého odboje, a kterému (ovčákovi) se pomalu propadají kyčle, se nažrali. Pak šli označkovat ořešák, který jsem zasadil po svém návratu do rodného baráku před deseti roky.

R. Jung 1998a


Str. 92 ze 172

Vzpomínal jsem, jak to zde tehdy slibně vypadalo. A litoval jsem, že při příležitosti 28. října z ohleduplnosti vůči představitelům města, kteří mne pozvali, jsem nepřednesl svůj připravený projev, který končil větami: „Při nynějším 81. výročí vzniku Československé republiky považuji za svou životní povinnost veřejně říci: Vláda věcí našich se dostala do rukou špatných. Nemám tím na mysli tu vládu dnes již pouze formální, ale celou tu naši nerozhodnou, diskreditovanou, zkorumpovanou a brutálně sobeckou polistopadovou politickou kastu. Je snad ještě trochu času na defenestrace, ale to už nezáleží jen na mně.“ Výzva „Děkujeme, odejděte!“ není ještě pořád tou defenestrací, a plánované demonstrace se z ní nevyvinou. K tomu zde potřebná jasnozřivost, přímočarost, odvaha a síla ještě není. Ale snad to nebude nezbytné. Třeba se brzo podaří takové lidi vystrnadit na to pověstné smetiště dějin známými českými metodami. Včera jsem hledal nějaký starý dokument, a náhodou uviděl dvě mé staré stranické legitimace. Jedna, členská legitimace číslo 1806/KH, je vydaná kutnohorskou organizací Československé sociální demokracie a udává mé členství od 1.8.1947. Druhá, již v češtině a angličtině, má menší číslo 9/49–N. Je vydaná 14. 7. 1949 v Oslu. To už byla partaj jen v exilu. Obě jsem přinesl s sebou v roce 1990, ale k tehdejšímu seskupení tohoto jména jsem jen čichl a stáhl se. Jako sociální demokraté, které jsem znal z domova, z exilu a ze světa od Rakouska přes Švédsko až po Indii, tihle nevoněli. Tehdy jsem si ale nepředstavoval, že budu letos podepisovat výzvy, aby udánlivě sociálně-demokratičtí ministerský předseda a ministr zahraničí odstoupili. Když mne později do rady nové ODS tahal kolega Zieleniec, odmítl jsem. Kvůli přesvědčení, že se s Klausem nedá spolupracovat. ODS jsem ale volil. Teď je to Klausova strana, a já podpisuji petice i proti němu. Psi označili ořešáky, které jsem zasadil na dvoře před osmi lety, a protlačili se kolem mě dovnitř. Rozhodl jsem se, že vlčák je v invalidním důchodu. Nechávám ho v teple. Dnes mi poprvé spadl ze schodů. Velmi se tomu divil, a byl přesvědčivě vděčný, když jsem mu pomohl nahoru. Konečně někdo vymyslel metodu, jak určit vektor (směr a vzdálenost) původů gama paprsků. Tak za chvíli budeme zase blíže pochopení časoprostorové a energetické struktury našeho všeho. Mezitím se zabýváme důsledků patologie lidí, které jsme volili — paranoii, narcismu, megalomanie, minďáků a prosté zločinnosti a chamtivosti. Jak je ten hmyz bezvýznamný a dotíravý. Sestřenice mé matky, jíž zabili rodiče a prvního muže Němci a druhého, který byl vojákem v naši západní armádě komunisti, je zase v nemocnici. Bude jí brzo 91 let. Byla v Osvětimi. Mengele ji osobně vyndal vaječníky. Byla krásná, a tak ji zařadili do bordelu. Tam ji krmili, aby měli co ohmatávat. Proto přežila. Přežívá stále, jako inteligentní a distingovaná dáma, ale není ji jasné proč. Upřímně řečeno, mně taky ne. Vrátili jsme se dovnitř, a psi jsou spokojeni, neboť aspoň část smečky je pohromadě, jsme v teple, a povinnost hlídání jsem od nich převzal

R. Jung 1998a


Str. 93 ze 172

já. Spustil jsem počítač, a dívám se na internetové zprávy. Myslím si, že prozatím výzva „Odejděte!“ nebude stačit. Ti „profesionálové moci“ to ještě ustojí. Ale každá kapka pomůže. Od Zieleniecova sbohem Klausovi přes Luxovy, Rumlovy a spol. rezignace z vlády, přes Dřevíkovskou výzvu, Impuls 99 a ten nynější požadavek „zmizte už konečně a přestaňte bránit spořádanému vývoji této společnosti“, jsou to kapky, které snad konečně jednou prolomí škraloup osobní ješitnosti a chamtivosti. Jak řekl jeden ze zakladatelů americké demokracie, je možné zblbnout všechny lidi na čas, ale jenom málo z nich trvale. Vesmír se mezitím rozšířil o interval v čase zanedbatelný a v prostoru nepředstavitelně obrovský. Část jeho energie se proměnila v tenčící se teplo a další část spadla jako hmota na bezvěky do černých děr. Mně se život zkrátil o nicotný, ale pro mne důležitý úsek. Je mi záhadou, proč, když mám tolik jiných zájmů, starostí a zdrojů radostí, se těmi různými záležitostmi otřásajícími Zvonokosy neustále zabývám. Asi je to důsledek mé příliš úspěšné ranné výchovy. Kutnohorský deník, 10. 12. 1999, str. 10.

Z Evropy do Ameriky 1953 (I) Jako mnoho lidí, které znám, jsem o Ameriku neměl celkem zájem. Žádné jasné představy a podrobné informace jsem o ní neměl a nijak jsem netoužil potom se tam podívat. Rozhodně mně nikdy nenapadlo, že bych tam chtěl žít. Po válce jsem nabyl různé dojmy, které mne jistě ovlivnily. Ve Střešovicích, kde jsem na začátku studií v Praze bydlel, každé ráno v přesně ve třičtvrtě na sedm z domu naproti vycházela svěží, mladá, hezká a vždy dokonale upravená zaměstnankyně amerického velvyslanectví, a zasedla do svého velkého bouráku. A každý den mimo pátku, soboty a neděle, přesně v sedm hodin večer tam zastavil jeep. Z něj s krabicí alkoholu v rukou vystoupil Američan, většinou v uniformě, pokaždé jiný, a jeep a on tam zůstali. Ale ráno tam již jeep nebyl. Poznat Američana bylo tehdy jednoduché. Byli všichni čistí, upravení, vykrmení, většinou velcí a naprosto zdvořilí. Mluvili všude hlasitě, jako by to bylo samozřejmé, že na to mají právo a nemají se za co stydět. Něco ale nehrálo. Přes jejích kvalitní šaty a zdvořilost se nechovali, jak bych očekával od vzdělaných a majetných Evropanů. Teprve časem jsem pochopil, že majetní a vzdělaní nebyli. Samozřejmě většina z nich byli prostí dělníci, a určité procento z nich bylo až do vstupu do armády nezaměstnáno. Někteří byli omilostněni z vězení, když se dobrovolně přihlásili do armády. Ty vzdělané a majetné Američany jsem poznal až později. Balíčky CARE od UNRRA a od známých a příbuzných, které sem hojně docházely, byly předmětem pečlivého probírání a kritického hodnocení. Cigarety, čokoláda, žvýkačka, kořalka a nylonky byly přijímány bez námitek. Ale konservy s pomazánkou z mletých burských oříšků byly odsuzovány jako odpad, a květované šaty z lehkých syntetických

R. Jung 1998a


Str. 94 ze 172

látek naše ženy s pohrdáním odsuzovaly jako vrchol nevkusu. Že to je i v Anglii, Skandinávii, Holandsku a jinde móda, že látky jsou vysoce kvalitní, a že ty květy tamním vysokým a štíhlým ženám sluší, jsme tehdy nevěděli. Mé dcery, které se narodily a vyrostly v Severní Americe, se ještě dnes po chlebu pomazaném „burským máslem“ mohou utlouct. Přichytil jsem je i věku polodospělém, jak to ze skleničky vybírají prstíčkem. A pak prst s rozkoší lížou. Když jsem v roce 1953 dostal nabídky v Americe studovat, bylo mi již jasné, že všechna moderní odborná literatura kterou v Norsku čtu, pochází z Ameriky. Američtí profesoři, které jsem v Evropě poznal, byli na úrovni v Evropě tehdy nepředstavitelné. Takže odmítnout tuto možnost bylo vyloučeno. Na druhé straně jsem již měl bolestnou zkušenost, co to znamená být v zemi, ze které člověk může být vyhoštěn. A tak jsem odmítl prestižní Commonwealth stipendium na Harvard, a místo toho přijal nabídku místa, které mne kvalifikovalo pro imigrační povolení. O tom, že se nějak později dostanu ke studiu, jsem ani na chvíli nepochyboval. Ale že bych v Americe po studiu zůstal, mne také nenapadlo. Podstata rozhodnutí nebyla v tom, odejít do Ameriky, ale opustit Norsko a vůbec svěrací kazajku tehdejší Evropy. Užil jsem si od 1. ledna 1949 v Norsku svých „fem tunge og lange“ – pět dlouhých a těžkých (roků), jak Norové zkratkově nazývali období Německé okupace Norska. Nyní jsem dosáhl všeho, o čem se uprchlíkovi jen mohlo snít. Už jsem se ani nemusel dále zabývat intrikami paní Kvapilové, která se proslavila tím, že za války zašantročila v Buchenwaldu deník, jenž ji před svou smrtí svěřila do úschovy Milena Jesenská, dnes proslulá jako milenka Franze Kafky. Kvapilová se díky svému vztahu s tajemníkem norské sociální demokracie Andersenem povýšila na patronku všech českých uprchlíků v Norsku, a všemožným způsobem se tvrdě snažila odrovnat každého, o kom se domnívala, že by jí mohl ohrozit. Nejvíce se zaměřila na české sociální demokraty v Norsku. Brzo po roce 1989 jí tak často špatně informovaný prezident Havel dal nějaké vysoké české vyznamenání – už si nepamatuji jaké, ale Bílý lev to snad nebyl. Mluvil jsem perfektně norsky, s osobitým přízvukem považovaným za nějaký regionální. Uměl jsem se vyjadřovat, pohybovat a chovat jako Nor, ale pro Nory jsem si udržel trochu exotiky Středoevropana. (Když jsem po více než třiceti letech Norsko na chvíli navštívil, můj tehdejší profesor Sverre Holm přijel ze svého horského důchodového poustevnictví do Osla na večeři uspořádanou bývalými kolegy a mj. řekl, jak byli tehdy hrdí na to, že mají mezi sebou skutečného Evropana.) Psal jsem do norského tisku, a byl plně přijat do umělecké, literární a politické společnosti. Měl jsem nabídku universitního čekatelského stipendia, a příslib profesury na nově otevřené universitě v Bergen. V lednu 1954 jsem mohl dostat norské občanství. Ale cena úspěchu byla vysoká.

R. Jung 1998a


Str. 95 ze 172


Z Evropy do Ameriky 1953 (II) V Norsku jsem se setkal s lidmi, od kterých jsem se mnoho naučil. O umění a literatuře, o police a náboženství, o horolezectví, veslování a lyžování, o umění mlčet a umění se tiše opíjet. O moderní logice a moderní ekonomické teorii. O umění skrývat své názory a současně je vyjadřovat, o tom, jak si držet lidi od těla a zdát se společenským, i o tom, jak se vydávat za obyčejného řadového člověka a současně být přesvědčen o své ojedinělosti a nadřazenosti. Ale to podstatné o sobě jsem se dověděl od Ladislava Porszolta. JUDr. Porszolt byl tehdy vysokým úředníkem na norském ministerstvu spravedlnosti. Starší než já byl nejméně o dvacet let. Do Norska přišel z Maďarska jako uprchlík před nacismem již na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Mám matný dojem, že trochu mluvil i česky, snad kdysi studoval v Praze. Manželku měl Norku, ale guláš uměla. Byl jsem u nich častým hostem, a mluvili jsme spolu norsky. Od něho jsem získal cit pro intelektuální a umělecký život v předválečné Střední Evropě, který jsem nemohl získat přímo pro své mládí, a o kterém se za německé okupace či v přechodném období poválečné předkomunistické republiky nepsalo ani nemluvilo. Jeden z předmětů, o kterém jsem věděl již tehdy hodně z literatury i z anekdotního vyprávění mých norských známých, byl Freud a psychoanalysa. Již jednou jsem se, myslím, zmínil, že jsem jeden čas v Oslu bydlel v bytě, kde „objevil“ vesmírnou životní sílu „orgon“ jeden z Freudových slavných žáků Wilhelm Reich. Otcem mé první norské přítelkyně byl profesor Ole Rakness, jediný Freudův norský žák a zakladatel moderní norské psychiatrie. Přes to všechno jsem pořád nechápal ty základní pojmy a byl vůči různým Freudovým teoriím a psychoanalytické praxi velmi skeptický. Dr. Porszolt, kterému jsem tehdy již říkal Laszlo, Freuda pokládal za věrohodného genia, a snažil se mne přesvědčit, že jsem nejen myšlenkově, ale i citově předpojatý, neboť nechci opustit ulitu mé racionality, ve které jsem dosud přežíval. Jedno nedělní odpoledne jsme s nim šel procházkou po břehu Oslofjordu. Začal jsem kritizovat Freudovu představu o volné asociaci jako klíči k zámku, který uzavírá nepřijatelný obsah podvědomí. „Tak to jednou prostě zkus,“ řekl mi Laszlo. Kdy, zeptal jsem se. „No, třeba teď,“ pronesl, jakoby nic. A jak? „No prostě na mně zapomeň a říkej nahlas, co ti přijde do hlavy!“ Nevím čím jsem začal, ale pak jsem se dostal k tomu, jak jsem se před lety, v nynějším dětském pavilonu kutnohorské nemocnice, v deliriu rozhodoval zda žít či nežít. Povídal jsem o tom, jak se svit úplňku odrážel od bílých kachliček nad umyvadlem oproti mně, a jak od té doby, kdykoliv je úplněk, mám nějaké zvláštní pocity, jako by se něco monumentálního mělo stát. A pak jsem začal popisovat další detaily místnosti. Najednou třeskem se vynořila vzpomínka na další okolnosti, mé pocity a jejich smysl, na které jsem si nikdy předtím nevzpomněl. Okamžitě mne přepadla obrovská úzkost, zdálo se, že moře

R. Jung 1998a


Str. 96 ze 172

zčernalo, a z něho ke mně lezou krabi a různé malé nestvůry. Rychle jsem odstoupil moře a vzpomínku znovu potlačil. Moře se vyjasnilo, potvůrky zmizely, ale určitý neklid zůstal. Mnohokrát jsem tu vzpomínku poté usilovně vyvolával zpět, a znovu zapomněl. Teprve po několika letech jsem se ji, jako i jiné zakázané, naučil brát jako přijatelnou, dokonce samozřejmou, část sebe samého. S psychoanalysou je to jako s vírou v boha nebo s orgasmem. Kdo to nezažil, tomu se to vysvětlit nedá. Stejně je to i s představou co je to být exulantem, obzvláště úspěšným. I to mi jednoho dne, zcela neúmyslně, prozradil Laszlo. O něčem jsme se bavili, a on řekl, už nevím co, a asi jsem to ani tehdy nezaregistroval, neboť jsem měl zjevení. On začal „Ale mi Norové …“. A já před sebou viděl a slyšel znetvořeného Maďara. A viděl sem v jeho zrcadle i znetvořeného sebe. V maličkém Norsku, které se považovalo za tak světové a tolerantní, ale ve skutečnosti mělo mentalitu středověké vesnice, bylo možno uspět je za cenu dobrovolného si nasazení svěrací kazajky norských ctností, které dodnes obdivuji, ale které nikdy nebyly moje. V tom okamžiku jsem se rozhodl, že načas opustím starý svět a začnu v novém, znovu od piky, ale sám sebou. A tak jsem podal žádost o americké imigrační povolení, a začal se na Ameriku systematicky připravovat. Kutnohorský deník, 31. 12. 1999, str. 10.

Z Evropy do Ameriky 1953 (III) Tak po pěti letech života jako „flyktning“ (uprchlík) v Norsku, jsem se zřekl svých výdobytků, včetně dotovaného čekatelství na universitní profesuru a norského občanství, a požádal o imigrační visum do Ameriky. Měl jsem velké štěstí, že americký profesor politologie Alan Saunders a jeho manželka antropoložka Marion mne pozvali, abych u nich bydlel během jejich ročního studijního pobytu v Norsku. A tak ještě před odjezdem začala moje amerikanizace. Jako asistent na sociologickém ústavu v Oslo jsem měl příležitost se seznámit s americkými profesory, kteří často navštěvovali. Byl jsem i občas zván na americké velvyslanectví. Jako jediný ne-Američan jsem se tam zúčastnil památné noční „election party“ v roce 1952. Poslouchali jsme na krátkých vlnách Hlas Ameriky s výsledky presidentské soutěže Adlai E. Stevensona s Dwight D. Eisenhowerem. Jako součást zábavy bylo uspořádáno dvojí tajné hlasování: tzv. slaměné (koho jste volil?) a prognostické (kdo vyhraje?). Bylo mi dovoleno se zúčastnit, a tak jsem se naučil důležitou lekci. I politologové a diplomati jsou často v zajetí svých přání. Mezi oběma anketami byl rozdíl jednoho hlasu. Jen já jsem volil Stevensona (jako většina přítomných), ale předpověděl (správně) vítězství Eisenhowera. Veškeré akademické a společenské styky neovlivnili vyřizování mé žádosti o vízum. Trvalo to velmi, velmi dlouho. Situace mi připomínala

R. Jung 1998a


Str. 97 ze 172

jednu (asi autobiografickou) povídku, kterou napsal norský spisovatel Helge Krog. Mladý norský student se plaví do Ameriky, kde má stipendium na universitu v Bostonu. Na lodi se do Bostonu vrací z prázdnin mladí Američané. S jednou stráví v její kabině vášnivou noc. Druhý den jí vidí v její skupince na palubě, a chce se k ní připojit. Ona ho chvíli ignoruje, pak se k němu obrátí a řekne přede všemi tím zřetelným americkým hlasem: „Mladý muži, je na čase abyste se naučil, že v Bostonu soulož není totožná s uvedením do společnosti!“. V Americe jsem měl významné ručitele a čekalo na mne prestižní místo. I jinak jsem byl kvalifikován. V té době zbývaly jen tři důvody, pro která mohla být zákoně odmítnuta má žádost. První byla kriminální historie. Tu jsem neměl. Druhý byl politický: nacismus, komunismus nebo spolupráce s tajnými službami. Na konsulátu jsem měl řadu rozhovorů, které čím dál více připomínaly výslechy. Na rozdíl od gestapa, komunistů a norské policie, kterým jsem vždy tajil, co jsem mohl, Američanům jsem důvěřoval a hned od začátku jim říkal vše. Pak jsem toho začal litovat, neboť otázky byly stále detailnější a vtíravější. Nakonec mi došlo, že musejí mít zdroje informací nejen na ministerstvech a policii v Praze, ale přímo v Kutné Hoře. A tak se důvěra nejen vyplatila, ale vyústila v trvalý obdiv ke schopnosti amerických tajných služeb získat až mikroskopicky přesné informace. Bohužel, vyvodit z nich platné všeobecné závěry vždy neuměli. Třetí důvod byl zdravotní, především syfilis a tubera. Na výsledcích Wassermanna jsem žádné křížky neměl. Ale stín se ukázal na rentgenovém snímku plic. Asi z Malé pevnosti, kde za první světové válku se ve stejné cele nakazil tuberou můj strýc Karel Korec, a na ni zemřel. Další snímek naznačil, že ložisko je opouzdřené, a že pravděpodobně začíná vápenatět. Letecký lístek mi zaplatila jedna dobročinná společnost. Ale musel jsem se dostat do Stockholmu na letiště. Tak jsem prodával co jsem mohl. Poslední den se mi podařilo prodat kolo, a tmavý oblek, který jsem měl ještě z Prahy od krejčího někde v Rytířské, kam mne kdysi zavedla manželka našeho londýnského velvyslance Kratochvíla. Sebou jsem si vzal holení a knížky, na sebe anglickou vojenskou bundu a kalhoty, které jsem dostal od bratrance, který bojoval jako tankista u Tobruku. Nechal jsem za sebou lodní kufr věcí neprodaných, a jako podobný kufr v Paříži, pokud ho někdo neukradl, je tam asi ještě. Odjel jsem vlakem z nádraží v Oslo, kde jsem často sedával v kavárně, pozoroval odjezdy vlaků, a snil o tom, že také někdy někam daleko odjedu. Se mnou se přišla rozloučit nejen Bjørg, ale i její ovdovělá matka. Bylo mi jasné, že si Bjørg přišla převzít, a že ji už za mnou nikdy nepustí. Až po více než třiceti letech jsem se s Bjørg znovu sešel u moře ve Španělsku.

R. Jung 1998a


Str. 98 ze 172


Z Evropy do Ameriky 1953 (IV) Dlouhou cestu vlakem z Oslo do Stockholmu si vůbec nepamatuji. Musel jsem být velmi unavený, ale myslím, že jsem ji ani neprospal. Spíše se na mne, jak i mnohdy jindy, vztahoval popis Arthura Koestlera. Ten v jedné ze svých psychologických esejích vystihl duševní stav uprchlíků z doby kolem druhé světové války: projeli mnohokrát křížem krážem Evropu, aniž by se jednou podívali z okna vlaku. Asi jsem seděl do sebe ponořen, a vzpomínal na své různé minulosti. Svou budoucnost jsem si asi vůbec nedovedl představit — bylo to jen mlha přede mnou. Až na nádraží ve Stockholmu mne z introspekce vytrhlo něco hmotnějšího než fata morgana. Na nástupišti na mne čekala Mirre. Když jsem ji tehdy viděl naposled tak před půl druhým rokem, právě přeplavala přilehlý rybník a voda kapala z jejího krásného mladého těla. Před večeří na rozloučenou účastníků harvardského semináře v salzburgském zámku Leopoldskron zpívala se stejně mokrým Angličanem Derekem „Britanie vládni moři!“. Ve Stockholmu jsem měl před odletem jen asi čtrnáct hodin. Z několika i dlouholetých přátel, které jsem tam měl, Mirre byla jediná, se kterou jsem se chtěl sejít. Vlastně ani jeden jsme v situaci, ve které jsme se seznámili, nedali najevo, že o sebe máme zvláštní zájem. Když jsem si jí poprvé všiml, myslel jsem, že je Francouzka. Černovláska s hnědýma očima, byla na Švédku poměrně malá a plnoštíhlá. Až do tohoto setkání mi utkvěla v paměti jen coby velmi inteligentní, živá a nesmírně příjemná psycholožka. Prošli jsme se Starým městem a tam měli časnou večeři ve výborné rybí restauraci, jejíž jméno si již nepamatuji. Zahřáti akvavitem jsme se šli podívat na Město mezi mosty, s královským palácem, hudebním muzeem a Rytířským domem, jež v mrazivé zimní noci přes vodu zářilo jako koruna z drahokamů. Vyšli jsme do kopce, ohlédli jsme se ještě na nádherně osvícený Stockholm a vešli do teplého a starodávně pohodlného státního divadla Dramaten. Jako bych si to objednal, hrála se Strindbergova Slečna Julie. Nikdy předtím ani poté jsem jí tak nebyl uchvácen. Vzali jsme taxík, vyzvedli má zavazadla z nádražní úschovny, Mirre mě provedla svým domem a usadila s koňakem v obývacím pokoji. Blížila se půlnoc ze 13. na 14. prosince. Má hostitelka někam zmizela. Když hodiny tloukli půlnoc, sestoupila se schodů v bílém průsvitném hávu skorunou zářících bílých svíček na hlavě. Začala švédská oslava Luciadagen. Dle české tradice je Svatá Lucie patronkou ženské práce. Husí perutí vyhání smetí z koutů a trestá domácí nepořádek, cepuje děti a peskuje muže. Švédská tradice i Mirre byly laskavější. Dlouho jsme proti sobě stáli, a dívali si hluboko do očí. Když svíčky již začaly dohořívat, vzala mne za ruku a velmi pomalu, téměř zdráhavě, mne vedla na po schodech nahoru. Sundala korunu, odložila ji na noční stolek, a požádala mne, abych svíčky sfoukl. V šeru nám okny svítily hvězdy a zář velkoměsta. Rozpustila své dlouhé černé vlasy. Spustila háv k nohám,

R. Jung 1998a


Str. 99 ze 172

a jeho barvu nahradila bělostí svého těla. Pak mne podarovala i zkrotila po svém. Byla to nezapomenutelná a na dlouho má poslední noc v Evropě. Jako ve svěrací kazajce jsem si již nepřipadal. Unavený a nevyspalý, ještě než se ráno 14. prosince na stockholmském letišti ukázaly červánky, jsem s hlubokou nedůvěrou zíral na prastarý dvouvrtulník, jemuž jsem na dlouhý skok do New Yorku měl svěřit své ještě dychtivé a na životě lpící tělo. Kutnohorský deník, 14. 1. 2000, str. 10.

Z Evropy do Ameriky 1953 (V) Na letenku do Ameriky jsem tehdy neměl. Jsem dosud vděčný americkému fondu pro československé uprchlíky, která mi ji darovala. Když jsem však uviděl letadlo, určené pro mou cestu ze Stockholmu do New Yorku, nebyl jsem nadšením bez sebe. Spíše naopak. I na rok 1953 malý, omlácený a viditelně záplatovaný dvouvrtulník připomínal spíše mnohokrát zasažený bombardér z počátku 2. světové války, než dopravní letoun. Když jsem váhavě vylezl dovnitř, čekalo mne další překvapení. Vůči mně dobročinný fond zřejmě spolupracoval s fondy jinými. Letadlo bylo již, až na jedno místo, plně obsazeno ortodoxními židy v černých kaftanech a kloboucích, kteří se předkláněli a zpěvem modlili, jakoby nastala jejich poslední chvíle. Ještě před startem se snažili dostat na záchod, odkud je jako od bran ráje odháněly americké letušky. Plně jsem je chápal. I mně bylo úzko. Bohužel jsem se obrátil na jednu letušku s dotazem v angličtině ihned mě zapojili do pořádkové služby. Odkud mojí spolucestující byli, jsem se nikdy nedověděl. Ale znali Jidiš, a tak trochu rozuměli i mé soudobé němčině. Letadlo mělo již signál k odletu, ale pořád se nedařilo všechny pasažéry usadit. Když se to podařilo, nemohli jsem se dopočítat. Tři chyběli. Nakonec mne napadly hned na dvě geniální myšlenky. Jedním z chybějících jsem byl já, neboť letušky mne už braly jako personál, a ti dva další se přes veškerou ostražitost dostali na záchod, kde se společně zamkli. Jeden na něm seděl, a druhý byl již připravený se staženými kalhotami a dlouhými podvlíkačkami. Záchod odemkla letuška, ale když se rychle nabažila scenerie, povolala mne, abych situaci vyřešil. A pak se letadlo konečně s velkým rachotem rozjelo, a třesoucí se úspěšně vzneslo do vzduchu. Třásl jsem se i já. Zbytek dlouhé cesty (myslím, že to bylo více než dvacet hodin), jsem prožil beze spánku a celkem při vědomí, díky exedrinu, který tehdy byl snadno k dostání, a nepovažoval se za nebezpečný či návykový. Událostí poněkud bizarních bylo dost, třeba při rozhodování o tom, zda různé podávané chody byly košer, či kolik lidí může současně stát při modlení. První mezipřistání v Reykjaviku bylo dlouhé, pohled na téměř bělovlasé Islanďanky

R. Jung 1998a


Str. 100 ze 172

byl uklidňující, a až nato, že část pasažérů se do letadla bála vrátit, docela jsem si odpočinul. Brzy po odletu se nějak uvolnil uvnitř kabiny záchranný člun, a začal se rychle nafukovat. Nabídl jsem svůj „puko,“ finský lovecký nůž. Našel jsem jej v roce 1946, když jsem šel pěšky přes norskou Finmarku, s uschlou krví u lebky a helmy německého vojáka. Pěkně jsem si ho vybrousil, a od té doby jej stále nosím. By jsem pověřen útokem na člun, a za úspěšné bodnutí jsem byl odměněn syčením, smradem utíkajícího plynu a potleskem pasažérů a letušek. A pak jsem již letěli pomalu a celkem nízko přes ledové Grónsko, a to bylo na poprvé pro všechny velmi zajímavé. Při mezipřistání na Ganderu vznikly nějaké technické potíže, a tak jsme se dlouho dívali z teplého prostoru letištní haly do ledové tmy, občas zpestřené sněhovými víry. Poslední část letu bylo poznamená horečnatým očekáváním příletu do Ameriky. Pro mé spolucestující to muselo být ještě napínavější než pro mně. Byl to jejich vstup na Západ. Shora Amerika začínala vypadat velmi divně. Když zmizely ledovce, špinavě vypadající moře se střídalo sobrovskými pruhy jakoby tekuté červinky. Teprve u Bostonu se Amerika začala zelenat, a skluz do New Yorkského letiště La Guardia byl úchvatný. Viděli jsme Sochu svobody, ale na bývalé imigrační středisko Ellis Island a případnou karanténu tam jsme již nemuseli. Nechali mne za odměnu vystoupit prvního, ale k imigrační (pasové) kontrole jsem se jako první nedostal. Měl jsem tak příležitost vyslechnout a porozumět formulce, kterou hlasitě opakoval imigrační důstojník, kdykoliv zatlouk razítko mým spolucestujícím do pasu. Bylo to „Get in and get on dole!“, což jsem nakonec pochopil jako „Vstup a běž si hned pro státní sociální podporu!“. Řekl to i mně. Ale já jsem mu rozuměl, řekl si o jeho jméno a číslo, jasně mu vysvětlil, že již příští rok budu platit vyšší daně než on, a podal na něj stížnost hned na letišti. Proto mi ujel autobus připravený pro nás na cestu na Manhattan. Měl jsem jen asi dvacet dolarů, což mělo tak stačit na jízdenku vlakem z Manhattanu do Poughkeepsie, kde na mne čekalo zaměstnání. Kutnohorský deník, 21. 1. 2000, str. 10.

Z Evropy do Ameriky 1953 (VI) Do Manhattanu jsem se z letiště dostal autostopem. Vlastně jsem nemusel nikoho stopnout. Zastavovali sami před letištěm. Oslovil jsem dobře vypadajícího muže středního věku, který, jak se ukázalo, čekal na manželku. Zajímal se o mojí „story“ (povídku, vysvětlení) a stručně ji zopakoval manželce, kterou to zřejmě zaujalo. Zavezli mne až na nádraží, a dokonce mi nabídli, že mi půjčí peníze. Tehdy jsem si vůbec neuvědomil, že co jsem jim poskytl, byla typická americká legenda „from rags to riches“ (z hadrů k bohatství). Byl jsem mladý uprchlík z Evropy, ve staré vojenské uniformě, který přiletěl do Ameriky aby rozhodl, zda se

R. Jung 1998a


Str. 101 ze 172

má reformovat vrchol amerického vzdělávacího systému pro ženy elity, Vassar College. Ale podle řecké osnovy se v povídání předbíhat nemá. A tak znovu k obrovskému newyorkskému nádraží, Grand Central Station. Nyní je to nádherná, mramorem a freskami zářící soustava budov. Dokonale vyčištěné u podzemního východu do Hotelu Biltmore jsou stále hodiny, podobné hodinám na Palackého náměstí v Kutné Hoře. Tehdy mi nádraží připadalo jako panoptikum, a nahánělo hrůzu. Byla tam všude špína, kouř a hluk. Bylo před Vánocemi. Na stěně jedné strany obrovské haly byly plechoví, vulgárně pomalovaní andělé, a od nich se šířily do již obrovského kraválu stejně plechové a vulgární vánoční popěvky. Dante Alighieri by si tu liboval. Otázky byly, kde si koupit lístek, kde se dovědět kdy vlak jede, a kde nastoupit. Chodil jsem tak půl hodiny od ústředního informačního ostrova po různých okénkách na periferii. Všude jsem stál frontu, a pak se zdvořile zeptal, jak se dostanu do Pufkípsaj. Všude se na mně divně dívali, něco na mne zařvali, a odehnali mne, abych pustil další ve frontě. A tak na konec jsem si vybral jednoho spěchajícího muže, který vypadal jako úspěšný obchodník – tak mi vlastně tehdy vypadali všichni – postavil jsem se mu rezolutně do cesty a zařval na něj „Jak se jede do Pufkípsaj?“ . On se překvapivě nejen zastavil, ale i usmál. Zeptal se mne, co tam chci dělat. Řekl jsem mu, že tam mám nastoupit do zaměstnání na Vassar College. Vysvětlil mně pomalu, že Poughkeepsie, kam chci jet, je indiánské jméno a vyslovuje se P’k’psi. Dovedl mně ke správné přepážce, pomohl mi koupit lístek, pak i ukázal na velké tabuli, kdy mi jede vlak. Ještě mne dovedl k tunelu na správný peron. Naučil jsem se první důležitou lekci. Zdvořilost, skromnost a tichost evropského stylu působila v Americe dojmem zmatenosti, neschopnosti a nejistoty. Bylo potřeba jasně vyjadřovat sebejistotu a cílevědomost. Pak s vámi lidé jednali ochotně jako rovný s rovným. Když jsem se dostal jako první do kupé, cítil jsem se vyčerpaný. Měl jsem strach že usnu a přejedu. Do kupé vstoupily tři krásné dívky. Když se usadily, požádal jsem je, zda by mne v P’k’psi nevzbudily. Jedna řekla, že samozřejmě, a proč tam jedu. Sdělil jsem jim, že jedu na Vassar a že tam budu pracovat na projektu Mellonovy nadace. Odvětili, že jsou vassarské studentky a postarají se o mne. Už jsem neusnul, neboť mne celou cestu zpovídaly. Vzali mě s sebou do taxíku a vyložily mne u vrat do hlavní budovy, kde byly naše kanceláře. Tehdy jsem ještě nevěděl mnoho věcí, které se později ukázaly jako důležité. Jedna byla, že ještě tentýž den bude „všechno“ o mně vědět každá dívka na Vassaru. Nevěděl jsem, že dívka, která se z nich o mne nejvíce starala, byla Jeremy Warburg s jedné z nejbohatších rodin v Americe. A nevěděl jsem, jaké zaměstnání jsem dostal. Až později jsem slyšel rčení, že vysněným zaměstnáním každého amerického muže je být umývačem oken na Vassaru. A já se měl studentek i členů fakulty dotazovat i na jejich nejintimnější záležitosti.

R. Jung 1998a


Str. 102 ze 172


Vánoce 1944 Do Lenešic z Postoloprt je asi čtyři a půl kilometrů jak by letěl pták, kdyby letěl rovně. Ale já jako pták nelítal. Tábor byl u Postoloprt, a Postoloprty byly v Sudetengau a říkalo se jím Postelberg. Lenešice byly v Protektorátu Čechy a Morava. Mezi nimi byla hranice, a střežená. Ne sice téměř neprodyšně, jako později naše hranice za komunistů, ale na ostro se i tam střílelo. Nejdříve jsem musel nasimulovat nemoc a být uložen na týden na ošetřovně. Pak jsem si domluvil, že odtamtud na pět dní zmizím, a že to sami neobjeví. Díru pod plotem jsem již měl připravenou a zakrytou prkýnky a listím. Jakmile se setmělo, a to bylo již kolem páté, opustil jsem ošetřovnu s termoskou horkého čaje, a podlezl plot. Nejkratší a nejbezpečnější cesta do Lenešic v noci a v zimě byla podle telefonních drátů. Měl jsem štěstí, neboť mrzlo. Dráty zpívaly, a tak jsem se mohl orientovat sluchem, a jít mimo silnici. Porosty byly posekané nebo zmrzlé, a i povrh močálů byl dostatečně ztuhlý. Došel jsem na lenešickou poštu. Holky na ústředně nejprve zavolali do Loun, že jsem dorazil a zítra se objevím. Pak mně nakrmily, nechaly umýt a trochu vyspat. Kamarádi z lounské skupiny Odboje československé mládeže mi tam již předem doručili z Kutné Hory mé civilní šaty, falešné brýle s normálním sklem, falešný knírek a tátův klobouk. Brýle a klobouk jsem nikdy nenosil, a tak jsem byl přesvědčen, že ježto mně nikdo nečeká, mně také v šeru nikdo nepozná. Brzo ráno mně někdo odvezl do Loun, a po krátkém jednání jsem se vlakem přesunul do Kutné Hory. Doma byla sama jen sestra Helenka, které bylo téměř třináct. O ní a o hospodářství se staral pan učitel Michal, otec Jirky, a náš kočí pan Valenta. Jinak se za ní přišly střídavě podívat, pomoci ji a někdy i uvařit, či dokonce i přespaly otcovy zaměstnankyně paní Šafaříková a paní Čáslavská. Pomáhali i různí sousedé, na příklad paní Vášová či Šimůnková. Často přišly Helenčiny kamarádky, hlavně Božka Pečínková a Jenka Hladíková. Též moji kamarádi Pepík Švábenický a Ota Váša se pokoušeli o ní starat. A tak jednou za čtrnáct dní přijela vše zkontrolovat teta Anča Korcová z Poděbrad. Helence jsem před příjezdem vzkázal, ať všem řekne, že přijede teta Korcová, a že budou spolu dělat Vánoční stromeček. Měla jej připravený, a společně jsme jej ozdobili. Brzo ráno jsem šel Kutnou Horou na nádraží. Potkal jsem několik lidí, které jsem znal, ale oni mne nepoznali. Maminka byla internovaná v Praze. Zavolal jsem tam o den napřed a požádal o povolení navštívit jí dvacátého třetího. Dali mi ho. I maminka se tvářila, že je to samozřejmé, že ji jdu navštívit. Přechod nazpět přes hranice jsem chtěl uskutečnit na Štědrý večer. Už jsem se loučil z holkami v Lešenicích na telefonní ústředně, když zvonil telefon. Vzala to, a hned mi mávala, abych počkal. Bylo to od Němců četníkům. Prý utekli nějací vězni a hranice má být intenzivně střežena. Tak jsem počkal, až kolem třetí ráno odvolali poplach. Cesta

R. Jung 1998a


Str. 103 ze 172

spět proběhla bez dalších incidentů. Telefonní dráty mi zase krásně zpívaly. Na Boží Hod mne „propustili“ z ošetřovny a já se hlásil „gehorchsam“ při apelu v lágru. Kutnohorský deník, 11. 2. 2000, str. 10.

Vánoce 1948 (I) Pas vydaný československým ministerstvem zahraničí (vnitro by mi ho už nedalo) a vízum na účast na neexistující konferenci mi vypršely už před půl rokem. Přesto jsem se ještě zdržoval ve Finsku. Trochu jsem se již finsky dorozuměl. Říkal jsem si Rikku Nuorinen (což je finsky Richard Mladý) a nikomu to nevadilo. Živil jsem se jak se dalo, nejprve jako dřevorubec v Laponsku, pak jsem řezal na kusy kdejaké železo v Turku na reparace Sovětskému Svazu. Nyní jsem se zavedl jako domácí učitel pro mladé finské dámy. Práce byla v teple, a vždy jsem též dostal najíst. Finská policie o mně přirozeně věděla, ale vypovězení jsem se neobával. Ze zcela různých důvodů nade mnou drželi ochranou ruku američtí Quakeři, můj profesor sociologie na Yhteskualinen Korkeakoulu (Vysoká škola společenských věd a sociální práce) Heikki Warris, finští sociální demokrati a československé velvyslanectví. Těsně před Vánoci jsem šel na úřad za našim panem velvyslancem, abych se jako občas ukázal, dozvěděl se co je nového, a popřál mu. Jen jsem ho uviděl, a už jsem byl v pohotovosti. On též. Než jsem mohl něco říci, pronesl „Znáte našeho pana kancléře?“ a zmačkl zvonek na psacím stole. Udiveně jsem řekl, „No přece samozřejmě!“ a již z vedlejší místnosti vešel cizí člověk. Pan velvyslanec nás představil, velmi šikovně. Řekl mi, že kancléř přišel před několika dny z Prahy, aby nahradil starého, který nějak zmizel. O mně řekl, že jsem do Finska přijel na pas od zahraničního ministerstva, ale že on vlastně neví, co tam dělám. Hned jsem se toho chytil, a snažil se vzbudit dojem, že tam jsem od nějaké naši rozvědky. Nechal jsem se pozvat na vánoční recepci na vyslanectví o dva dny později. Bylo mi jasné, že komunisti konečně převzali kontrolu nad velvyslanectvím. Od sekretářky jsem se dozvěděl, že předešlý konzul utekl do Švédska. Počítal jsem s tím, že nový kancléř, zřejmě agent rozvědky, si mne bude chtít vyzpovídat pod alkoholem po mejdanu za dva dny. Když nepřijdu, bude se snažit informovat v Praze, ale tam mezi Vánocemi a Novým rokem budou kanceláře plné opilců nebo prázdné, a rozhodně se nikdo snažit moc nebude. Pak se to provalí a Finové mně vydají. Takže jsem měl do Silvestra, abych s Finska zmizel. Tentýž večer byla vánoční oslava ve srubu AFSERCO (Amerických Quakerů). Pozváni byli jak mladí lidé různých národností, tak americké velvyslanectví a vysocí finští funkcionáři. Přišly tam i mé finské kamarádky od roku 1946, Martta Eskelinen, Sirpa Mikkola, Sirku Miettinen a Airi Uuvalo. Pozval jsem i naše velvyslanectví, ale správně jsem se spolehl na to, že pozvání bylo pozdě, a že jsou stejně příliš líní na to,

R. Jung 1998a


Str. 104 ze 172

aby přišli. Hlavním bodem programu byla mnohojazyčná revue, kterou jsem sepsal a režíroval, v ní účinkoval i ji uváděl. Má nová přítelkyně Švédka Dorit Hintze v ní též účinkovala. Bylo to nejnadanější dívka, kterou jsem kdy potkal. V revue hrála na kytaru, zpívala vlastní švédské, finské, francouzské, německé a anglické písně, recitovala své básně a tančila. Využil jsem své role moderátora, a dovolil si všem přítomným poděkovat za laskavé přijetí a veškerou pomoc během mého pobytu ve Finsku. Zklamaně jsem jim řekl, že jsem byl odvolán do Prahy. Bohužel tam musím již být od polovice ledna, ale do krásného Finska a k jeho úžasným ženám se jistě brzy vrátím. Všem jsem rozdal své adresy a telefonní čísla: v Praze v Rytířské 22 a v Kutné Hoře v Kouřimské 24. Ještě tu noc jsem dal Marttě a Dorit do úschovy nějaké mé věci. O dva roky později, mne jedna po druhé navštívila v Norsku, a vše přivezly. Kutnohorský deník, 18. 2. 2000, str. 10.

Vánoce 1948 (II) Celý život mám podvědomě mylnou představu, že nový rok začíná již Vánocemi. A tak i předešlou pohlednici jsem chybně označil jak 1949 (I). Události, které jsem popisoval, jsou přirozeně možné jen o rok dříve. Kancléř Československého velvyslanectví ve Finsku v prosinci 1948 vycítil, že nadešel čas a přejel přes úzké Botnické moře do Švédska, kde požádal o asyl. Velvyslanec se rozhodl sloužit dál i komunistům, jako předtím sloužil dál i protektorátní vládě jako náš konsul v Alžíru. Charaktery se zřejmě časem moc nemění. Když se objevil nový komunistický kancléř, doba mého hájení ve Finsku skončila. Musel jsem se rychle rozhodnout kam a jak. Podstatné pro mne stále bylo, abych co nejdéle odložil okamžik, kdy v očích komunistického aparátu se stanu „uprchlíkem“, a tak začnu působit potíže rodině. V té době jsem již znal poměry v severní a západní Evropě. Bez potíží bych byl dostal asyl v Anglii, ve Francii i ve Švédsku. Měl jsem v těchto zemích vlivné přátele. Ve Švédsku to byli mj. Gunnar a Alva Myrdalovi, on ministr a světoznámý ekonom a sociolog, ona bojovnice za práva žen a volnou lásku. Ve studentské rekreační budově stockholmské university byl po ní pojmenovaný „Koutek Myrdalové“, s velmi širokou pohovkou. Zavolal jsem jim. Slíbili mi okamžité vstupní visum i bez pasu, ale přes všechno pohodlí se mi uprchlíkem ve Švédsku nějak být nechtělo. Tehdy to byla stále ještě společnost s rypákem nahoru, nadřazená a Nešvédy pohrdající. Tak jsem se rozhodl pro náročnější způsob odsunu. Na univerzitě jsem se seznámil se spolužákem, finským Švédem. Ten mně již dříve pozval abych navštívil jejich hospodářství na venkově. Tehdy jsem nepřijal, ale nyní jsem si na to vzpomněl. Tak jsem se nechal pozvat na Vánoce. Místo abych, jak jsem slíbil, šel na vánoční oslavu na československém vyslanectví, zmizel jsem snad beze stopy

R. Jung 1998a


Str. 105 ze 172

z Helsinek. Po dlouhé cestě autobusem a trojím přestupování jsem vystoupil na zastávce na silnici, kde na mne čekalo auto. Dojeli jsme na místo až pozdě večer, a já byl tak unaven, že jsem vnímal jen to, že poslední kousek byl do kopečku, což v této části Finska bylo dost neobvyklé. Zavedli mne v polospánku do prvního poschodí do ložnice, kde jsem sebou praštil na postel a oblečený spal až do rána. Ráno mi hezká mladá žena přinesla snídani do postele, a představila se jako sestra mého spolužáka. Nabídla mi vyprání, a až se vzpamatuji, ať přijdu dolů, že mne provede. Když jsem sešel po širokých dřevěných schodech do haly, začal jsem si uvědomovat, že jsem dorazil do středověku. Byl jsem v zámečku větším než Roztěž u Kutné Hory, též na kopci. Park byl též starý, ale menší. Osídlení bylo spíše hradního typu, ale bez opevnění: nejblíže administrativní budova, sklady, sýpky, stodoly, dílny a garáže. V druhém okruhu byly stáje a chlívy. Třetí okruh tvořily zeleninové zahrady a ovocné sady. Ve čtvrtém byly domečky pro deputátníky a přímé zaměstnance. A pak byly pole, pastviny a roztroušené vesničky, kde bydlely rodiny, které hospodařily na propůjčené půdě, a dle požadavku pracovaly pro pána. Tím byl vysoký štíhlý Švéd středního věku, který jakoby vystoupil z nějakého filmu Ingmara Bergmana. Rodina se k němu vzhledem hodila. I dva sluhové a tři služky, jež bydleli v domě, byli zřejmě pro zjev a eleganci vybraní Švédové. Kuchařky, šoféři a veškerý ostatní personál bydlel až ve čtvrtém okruhu. Jako i obyvatelé vesniček, to byli etnicky čistí Finové. Vypadali velmi rustikálně. Některé scény, které jsem tam viděl, na rozdíl od švédských filmů, mi připomínaly obrazy malíře sedláků Pietra Breughela staršího. Život na zámku byl také pozoruhodný. Ukázalo se, že nejsem jediným hostem, který byl na svátky pozván. Kutnohorský deník, 25. 2. 2000, strana 10.

Vánoce 1948 (III) Byl jsem ve Finsku již půl roku na černo, když v prosinci 1948 komunisti ovládli naše velvyslanectví. Musel jsem zmizet, abych nebyl vypovězen a vydán Československu. Nejednoduší by bylo přesunout se do Švédska, ale tam se mi nechtělo. Tak jsem se nejdříve na Vánoce schoval v domově spolužáka, na osamocené latifundii uprostřed jižního Finska. Na Vánoce a Nový rok tam byl již několik let zván bývalý profesor jeho sestry. Byl to Němec a učil na universitě v Turku dějiny středověké střední Evropy. Chápal toto prostředí, a přizpůsobil se bez vnějších potíži. Měl manželku a šest dětí. Ty jsem nikdy neviděl. Bydleli v křídle domu, kterým jsem nebyl proveden. On tam celý den překládal středověký manuskript. Jeho žena tam vařit nemusela, ona i děti byly krmeny služkou. On se ovšem pravidelně dostavoval ke čtyřem jídlům panstva denně, ke kterým jsem byl zván i já. Snídaně byla v šest, oběd v jedenáct, čaj se švédským cukrovím „kakar“ ve tři, a večeře v sedm.

R. Jung 1998a


Str. 106 ze 172

Postup byl vždy stejný. Hosté, syn a dcera se museli dostavit nejpozději deset minut před jídlem do haly před jídelnou. Její velké dveře byly otevřené, ale do místnosti se nevstupovalo ani nedívalo, jakoby tam nebyla. Povinná byla konverzace, o ničem nebo o počasí. Když velké nástěnné hodiny udeřily hodinu, oči se obrátily do jídelny. Vstoupil pán s paní na něm zavěšenou a za nimi dva sluhové v černém. Pán šel k čelu stolu, pustil manželku a usedl si na sluhou podsunutou židli. Sluha za nim zůstal stát v pozoru. Vypuštěná paní domu šla sama k patě stolu, následována druhým sluhou, kterým byla usazena. Načež pán jasným, ale tichým hlasem pronesl „Čas na jídlo!“. Vstoupli jsme do jídelny. Syn a dcera sedli u paty s matkou. Po levici pána seděl profesor, a jako čestný host já po jeho pravici. Mezi trojicí v čele a trojicí na patě stolu bylo asi osm prostřených míst, ale nikdo již nezasedl. Jídlo podávaly služky. Pila se voda. Alkohol nalévali sluhové, ale jen u večeře a po ní, a to na Skandinávii ve velmi šetrné míře. Moc se nemluvilo. Pán se zeptal jestli to „Smaker god?“ a jednohlasná odpověď byla „ Ja, det er mycket bra!“. Profesor měl úlohu jako kdysi Descartes u švédské královny. Na jednu pánovu osvětovou otázku u každého jídla odpovídal bez zaváhání jasným a prostým výrazem. Někdy odpověď nebyla správná, ale až na mého spolužáka, který hře zřejmě rozuměl, si toho nikdo nevšiml, pokud odpovědi vůbec naslouchal. Dvacátého čtvrtého prosince zpočátku silně sněžilo. Místo snídaně jsme vyrazili s dárky koním, psům, dobytku a drůbeži. Vrátili jsme se asi v deset, a místo oběda jsme šli rozdávat dárky kočím, šoférům, deputátníkům a jiným přímým zaměstnancům. To trvalo do půl třetí. Místo čaje a „kakar“ nebyl grog, ale přišli přát a koledovat před dům zástupci nádeníků a okolních vesnic. Pán s rodinou, sluhy a hosty vyšel před dům, blahopřání přijal a přítomné finančně obdaroval. S připravených košů jim předal osobně a jmenovitě malé zabalené dárky pro každé dítě předškolního věku v celé oblasti. Trvalo to do šesti a přestalo při tom chumelit. Jakmile jsem se vrátil do svého pokoje, někdo tiše zaťukal. Ta nejmladší hezká služka, se kterou jsem již před tím měl oční styk, vklouzla do mého pokoje. Usmála se, zalovila pod sukní a nabídla mi flašku. Prý abychom tento den přežili. A tak jsem na večeři přišel téměř pozdě, ale se šťastným i když trochu přiblblým úsměvem. Vánoční večeře proběhla podle obvyklých skandinávských zvyklostí. Před půlnocí jsme se s profesorem vytratili a šli se projít. Mrzlo, hvězdy tvrdě zářily, a na obloze se polární zář měnila ze stříbrné na modrou. Mluvili jsme o Kantovi, až jsme se dostali k jeho mravnímu řádu uvnitř. Pak jsme šli spát, a on mi řekl: „Je úžasné potkat na tomto místě skutečného člověka.“ Dvacátého devátého prosince jsem se nechal odvést na autobusovou stanici. Řekl jsem, že s vracím do Helsinek, kde musím jít na silvestrovskou recepci na československé ambasádě. Zařídil si již před tím s jiným šoférem, že pro mě na zastávku později tajně přijede. A znovu jsem se pokusil zahladit stopy.

R. Jung 1998a


Str. 107 ze 172


Atlantis, 1948-2000 Při večeři, kterou uspořádal pro skupinu amerických vědců k nám pozvaných presidentem Havlem, mně nedávno představoval americký velvyslanec. Vyjádřil se o mně vlídně, popsal krátce a přesně můj život, a končil slovy: „Je to člověk velmi komplexních loajalit.“ Před dvěma dny v podstatě řekl totéž o své šéfové a přítelkyni, když uváděl její reakci na pověsti, že uvažuje o kandidatuře na českou presidentku. Prohlášení paní Madeleine Albright, rozená Marie Jana Korbelová ukončila slovy: „Díky velkorysosti amerického lidu jsem vyrostla v báječné a svobodné společnosti. … Budu vždy milovat místo, kde jsem se narodila, ale moje loajalita náleží Spojeným státům." Myslím, že nejen moji sousedé v Kutné Hoře, ale i pan velvyslanec přesně nechápou, o co jde, ježto, i když mnoho cestovali, prožili skutečně celý život bez vykořenění ve své rodné zemi. Proces vykořenění a znovu zakořenění je třeba vytrpět, aby jeho důsledky byly pochopitelné. Pro ty, kdo to neprožili, paní Albrightová to vyjádřila pochopitelně, ale nepřesně. Jsme vděční Americe, ale odpovědni staré vlasti. Naše kořeny a naše duše však nejsou ani v jedné ani v druhé. Jsou ve společné kultuře, kterou jsme nasáli rozpětím přes Atlantik, a kterou se snažíme spoluvytvářet i do budoucna. Vím dobře, jak se to stane. Z Československa jsem odešel v roce 1948, protože svoboda pro mně byla cennější než rodná hrouda. V Norsku jsem se prosadil, ne jako Čech či Nor, ale jako Evropan. Norské občanství jsem odmítl, neboť bylo příliš vázané na národní kulturu. Americké jsem přijal v roce 1959 jako potvrzení mého neodcizitelného práva na život, svobodu a osobní snahu o štěstí. Ale ihned jsem se vydal do Evropy, kde jsem si myslel, že je můj pravý domov. Navštívil jsem sestru Helenku a jejího skotského manžela v Anglii. Oba byli vysoce kultivovaní. Nicméně jsem byl šokován malostí jejich pojetí světa a malicherností místních rituálů, kterým věnovali tolik energie. Helenka se tolik snažila být přijata za Angličanku, a nikdy se ji to nepodařilo. A Ianovi, všeobecně a hluboce vzdělanému lékaři, se mi nepodařilo tehdy vysvětlit to, co pochopil až když po letech do Ameriky emigroval. Amerika je tak obrovská a ve všech rozměrech složitá a rozmanitá, že se o ní nedá paušálně mluvit jako o maličkém hrabství v Irsku. Italové naopak toto dobře věděli. Ovšem, jako všechny nárůdky v Evropě byli tehdy ještě přesvědčeni, hlavně tam kde kdysi vládla Vídeň, že coby dědici tisícileté tradice všemu rozumějí nejlépe, a jinak že se chovají a myslí jen barbaři. Jedno dusné odpoledne mně bývalý spolužák a nový poslanec Nino Andreatti (nedávno soudem osvobozený mnohonásobný italský ministerský předseda) pozval na čaj ke své tetě v Bergamo. V přijímacím pokoji se zavřenými okny jsme seděli v pozoru na pohovce, a tehdy ještě oba náruživí kuřáci čekali, až nám teta formálně nabídne cigaretu. Po půl druhé hodině jsem už tu svěrací kazajku evropské malošlechtické provinčnosti musel roztrhnout. Uvolnil jsem

R. Jung 1998a


Str. 108 ze 172

si kravatu, rozepnul tři knoflíky u košile, a položil si nohy na stolek s čajem. Prostě jsem si začal hrát na „ošklivého Američana“. Nino se ušklíbl, a vytáhl své vlastní Pall Mall cigarety. Teta se zasmála, a přinesla flašku Sambuco. A pak jsme se pěkně pobavili. V Římě tehdy ještě český docent, později italský profesor, můj spoluvězeň z Malé pevnosti a mentor z našeho Zamini Adolf Plachý, dvě jeho známé jeptišky a já jsme si důkladně prohlédli katakomby. Na jihu Itálie už vůbec žádný problém s evropskou úzkoprsostí nebyl. Byli jsme všichni svorně barbaři. I Gustavo Iacono, později slavný profesor psychiatrie v Neapoli, po dvou dnech mé návštěvy u jeho rodičů oznámil: „Teď necháme duše v Sorrentu a těla vezmeme na Capri.“ Tam jsem se seznámil se studentkou architektury, která mi názorně předvedla v jeskyni Nymfomania rituály, které stály u zrodu atlantické kultury. Najednou se mi chtělo do práce a domů. Domov byl kupodivu zase opačným směrem. Spěchal jsem přímo na letiště Orly. U baru seděly dvě typické americké sekretářky a stěžovaly si na to, jak v Evropě nikdo neumí udělat pořádné Martini. Přisedl jsem si a sobě povzdechl: „Konečně jsem zase mezi svými lidmi.“ Taková ambivalence trvá léta, a většina postižených ji nakonec vyřeší tím, že se rozhodne pro starou nebo pro novou vlast. Proto tolik exulantů i po roce 1989 zvolilo emigraci. Ale někteří, nejen z Česka, bez ohledu na to kde bydlíme, jsme našli a vytváříme vlast novou, společnost bájné minulosti i vysněné budoucnosti, zvanou Atlantis. Kutnohorský deník, 10. 3. 2000, str. 10.

Berkeley 1955 a Kutná Hora 2000 Po roku jako student na Harvardu jsem dostal na letní prázdniny 1955 místo na Institutu pro hodnocení osobnosti Kalifornské univerzity v Berkeley. Tehdy tam byly ti nejlepší američtí psychologové, kteří měli za sebou významná díla jako „Hodnocení mužů“, které popisovalo metody a výsledky výběru personálu pro americké vyzvědače a diversanty za bojovými liniemi. Druhá série děl se jmenovala „Americký voják“, jež shrnula nové metody a výsledky stovky psychologických a sociologických studii pořádaných pro americkou armádu za druhé světové války. A třetí byla „Autoritářská osobnost“, průkopnická teorie, metodologie a soustava poznatků o předsudcích, šovinismu, xenofobii, rasismu, a autoritářskému nadřazení i podřízení. Bylo se zde hodně co naučit, ale též co užívat. Na jedné večerní zábavě mne oslovila mladá žena slovy „Vy jste prý ten slavný Jung?“. Nejprve jsem se pozorně podíval a z blízka nadechl, abych zjistil stav její opilosti. Nebyla. Tak jsem řekl, vždyť to je můj již dávno mrtvý švýcarský prastrýc. „Ne, ne, ne! Vy jste přece z Harvardu?“ a zadrmolila nějakou pro mne nesrozumitelnou formulku. Nechal jsem si to vysvětlit. Ukázalo se, že je již na Berkeley na konci jarního semestru učili, o čem jsem mluvil na jeho začátku na Parsonsově semináři na Harvardu. A po

R. Jung 1998a


Str. 109 ze 172

americkém způsobu si vymysleli mnemonickou formulku, jak si to zapamatovat. Přišel jsem tehdy s myšlenkou, že společenský teoretický prostor má šest dimenzí a ne čtyři, jak navrhoval Parsons, a že i ty čtyři jsou poněkud jiné. Tato představa měla velké množství aplikací v sociologii a psychologii. Jednu, kterou jsem vymyslel já, a která se zabývala druhy chování v nejistých situacích, mi připomněl včera opilý muž přibližně mého věku v místní hospůdce. Jak zde obvykle bývá, věděl jsem dobře, o koho se jedná, ale on se domníval, že ho neznám. Když několik jeho kamarádů ke mně jeden po druhém přišlo, a chvíli jsme si příjemně vyměnili všeobecnosti, přišel taky. „Vy to nevíte,“ pronesl, „ale já jsem Vašeho otce znal.“ A když jsem nereagoval, s velkou hrdostí pokračoval, „Vykopali jsme Vám přes zahradu přikop na kanalizaci, a jeho mohla trefit mrtvice, když tam cikáni pálily ty smrky, které jsme při kopání porazili. Teď si na to můžete stěžovat Albrightové!“ Upřímně se zasmál, chvíli se dále holedbal a pak odešel. Neřekl jsem mu, že o tom všem vím. Že vím, že vodohospodáři, jichž byl náčelníkem, nám v roce 1965 rozkopali zahradu, aby od krámku Jednoty (který postavili, když otce donutili pod hrozbou vyvlastnění, aby se vzdal části pozemku a stodoly) až k sousedovi na druhé straně (který měl tehdy moc, neboť se k němu jezdil ožírat president Novotný). Že když se soused rozhodl, že to nechce, příkop tam prostě nechali. Otec jim neustála psal, aby to zakopali. Nakonec to udělali v roce 1968, když si Margaret, dcera sestry Helenky, která tehdy zde byla na návštěvě z Indie, v příkopu zlomila nohu, a když to vypadalo, že se mocenské poměry změní. Ale ještě posměšně otce požádali, ať dále píše své stížnosti, že to dokazuje, jak jsou přetíženi. Před několika lety mi nakonec spadla část zdi, kterou tehdy podkopali, a teprve v loni jsem ji nechal opravit. Neřekl jsem mu ani, že co nedokázal on, dokázali jeho soudruzi na stavebním oddělení Národního výboru. V roce 1987, ve věku 91 let, otce opravdu praštila mrtvice na níž zemřel, když mu došel dopis, že zase chtějí zabrat podstatnou část domu a zahrady pro sklady a zeleninu Jednoty. Jakoby tento člověk v hospodě vypadl z mé prastaré klasifikace. Pocit isolace mu způsobil bolest. Hledal pohodu, ale nebyl společensky ani jinak kompetentní. A tak zatímco ti ostatní vyjádřili solidaritu, on svůj pocit impotence zakrýval antagonismem. Byl si vědom své bezvýznamnosti v mém životě i v nynější společnosti, a tak jako každý rozbíječ skla, sprejer či jiný vandal se chtěl udělat důležitým tím, že aspoň nostalgicky vzpomínal na to, jak s jinými soudruhy a prostřednictvím jim pohrdaných cikánů, mohli svévolně ničit city, životy, věci soukromé i veřejné.

R. Jung 1998a


Str. 110 ze 172


Studie v Americe, 1954-56 (I) Na Vassar College jsem nastoupil do práce před Vánocemi 1953. Trvalo mně několik týdnů, než jsem se zorientoval natolik, abych mohl uvažovat o pokračování ve svých studiích. Do Ameriky a na místo jsem přijel z pracoviště na Sociologickém institutu v Oslo, a v oboru jsem měl tehdy i v Americe nejvíce styků. Takže přesto, že moje zájmy byly širší, bylo nasnadě, že bych měl nejprve prohloubit svou znalost americké sociologie, která tehdy, po válce, byla jediná pokročilá na světě. Existovaly tam tehdy čtyři sociologické proudy, tři z nich měly i jasná universitní střediska. Jedním byla rurální sociologie. Tento obor se soustřeďoval na detailní zkoumání životních podmínek zemědělců. Navazoval sice na teoretické základy položené obsáhlým průkopnickým dílem „Polský sedlák v Evropě a Americe“, které sepsal Thomas a Znaniecki. Ale zaměření bylo velmi praktické. Byla to doba obrovské transformace amerického zemědělství z malých usedlostí obhospodařovaných rodinami pionýrů či jejich potomků na obrovské mechanizované farmy. Ta byla částečně urychlená katastrofami světové hospodářské krize, suchem, které proměnilo dočasně velkou část americké černé půdy v mísu prachu („Dust Bowl“), a odchodem mužů do armády za světové války. Detailní rozbory dělby práce a času, i kapitálových zdrojů, investic a agrotechnických postupů, s následnou systematickou a mravenčí osvětovou práci a koordinací výuky na zemědělských školách, podstatně pomohly zmenšit bolesti a zajistit úspěch této historické transformace. (Škoda, že jsme něco podobného nedokázali zde po listopadu 1989.) Snad hlavním střediskem tohoto směru byla i jinak vynikající Illinoiská universita v Urbana, (kde byla i naprosto pionýrská „Laboratoř biologických počítačů“ řízená Hainz von Försterem a chvíli sdružující geniální zakladatele kybernetiky, jakými byli Gordon Pask, W. Ross Ashby, Lars Löfgren, Humberto Maturana a dva tři další). Přestože jsem pocházel z malého zemědělství a měl hnojárenskou maturitu, tento obdivuhodný směr sociologie jsem nezvolil. O kybernetice jsem tehdy ještě nevěděl. Jinak bych byl mířil hned do Urbany. Druhý, čistě americký směr, jednak inspirovaný fascinací Američanů svou vlastní rozmanitostí, jednak protestantkou snahou a morální nápravu, se vyznačoval detailními studiemi různých sociálních skupin, rolí či situací. Z této tradice vyšly skvostné monografie a vandrácích, imigrantech, podvodnících, profesionálních hráčích karet, ženách dovážených z Evropy za účelem sňatku průkopníkům v divočině, Číňanech importovaných, aby stavěli železnice, o pseudo-feudálních jižních rodinách, zlatokopech, černošských otrocích a obcházečích prohibice alkoholu. Některé tyto studie mají dodnes zajímavé tituly i aktuální obsah, např. „Proč číšnice pláčou?“. (Podobné zaměření začalo i u nás před válkou, hlavně zásluhou brněnské sociologické školy Bláhovy, a jeho studie role intelektuálů, ale též pracemi Machotky.) Tato tradice byla zakotvena na vrcholné Chicagské univerzitě, která se již tehdy vyznačova-

R. Jung 1998a


Str. 111 ze 172

la meziodborovou spoluprácí, např. mezi sociologii, historii a ekonomikou. Učil tam též vynikající, ale osamělý representant teoretického proudu systémové sociologie, Edward A. Shills, ale ten byl, pokud jednou týdně neučil, k zastižení na Harvardu. Třetí vrcholné pracoviště sociologie bylo tehdy na Kolumbijské univerzitě v NewYorku. Bylo tam mimořádné seskupení sociologů z nichž každý představoval svůj individuální směr a školu. Od sociologie měst, menšin, medicíny, plánování, rodiny, veřejného mínění, až po metodologii a statistiku mnohorozměrných souborů. Mezi ty nejvýznamnější osobnosti patřil Kingsley Davies, Robert Merton, a Paul F. Lazarsfeld. Mezi mladšími asistenty, se kterými jsem se tam seznámil, a později s nimi spolupracoval, byli nyní v sociologii světoznámí pracovníci jako Hans Zettterberg, James Coleman a Jiří Nehněvajsa. S americkou schopností vyhledat společného jmenovatele, který nikoho neomezí a všechny zviditelní, si udělali jméno jako středisko sociologických teorií střední úrovně. Tím se odlišili jak od dvou již zmíněných proudů, tak od Harvardu, tehdy střediska všeobecné systémové teorie společenských věd. Ježto Columbia byla z Vassaru asi 40 minut vlakem, stejně jsem jezdil do New Yorku za rekreací, a přijali mne bez zkoušek, bylo nasnadě, že jsem hned do jarního semestru na postgraduální studium (aniž bych měl graduální) šel tam. Kutnohorský deník, 24. 3. 2000, str. 10.

Praha, 21.3.2000 Jsem členem jednoho klubu, který má také odbočku v Praze. Už dlouho jsem na setkáních nebyl. Téma i host dnešního večera mne zajímali. Jeli jsme po kolínské silnici, a když jsme se blížili Praze, začal jsem pod vlivem hnusu z okolí vypravovat řidiči, jak již v padesátých letech se v Americe začínali povinně odstraňovat plakáty a jiné rozptylující a ohavné zjevy z dálnic. Ty se, aspoň v hustě obydlených začaly přeměňovat z Highways na Parkways. Jedna z prvních, Taconic Parkway, byla založena již za války. Lemovala řeku Hudson. Bylo rozkoší ji projíždět těch 40 minut z Poughkeepsie, kde jsem pracoval do Mahattanu, kde jsem studoval a radoval se. Proč musíme, jako v rané pubertě, udělat sami všechny ty standardní chyby? Proč my nejsme schopni se naučit ze zkušeností jiných? Klub měl několik nových členů, mladých Čechů, kteří mluvili dobře anglicky. Mezi hosty byli ministři vlády Klausovy i Tošovského, vrcholní představitelé Impulsu 99, a různí šéfové zahraničních poradenských agentur, zde působících. Vysoký činitel nynější vlády přednesl referát o problémech a pokusech jejich řešení v jednom z klíčových sektorů naší ekonomiky. Jeho schopnost organizovat materiál, reagovat okamžitě na technické otázky a znalost podobné problematiky v zahraničí (na západě i východě) byla vskutku imponující. Diskuse byla technická. Jen

R. Jung 1998a


Str. 112 ze 172

bývalý člen Klausovy vlády se ohradil proti údajnému démonizování Klause. Odpověď byla vyhýbavá, až na to že Klaus legitimizoval ovládnutí české ekonomiky pochybnými zájmy. Mám v klubu senioritu, a tak jsem měl poslední slovo. Gratuloval jsem přednášejícímu, i k tomu, že jeho výklad byl naprosto věcný, realistický a bez jakéhokoliv zabarvení ideologii. Řekl jsem, že vím i něco o práci jeho a dvou tří dalších resortů, které též se rvou jak jen mohou s problémy nahromaděnými ne ještě za komunismu, ale již od roku 1989. Proč proboha nedokáží sdělit občanům z jakých důvodů, co a jak dělají? Proč trvají na tom, být skutečně vládou sebevrahů. Vždyť takhle nejen prohrají volby, ale též oni legitimizují představy, že vláda se zajímá jen o politické čachry, podrazy a nadávání? „Vím, že máte úplnou pravdu,“ odvětil, „ale to není ve vládě má zodpovědnost.“ Zatímco členové a zahraniční hosté šokováni mlčeli, z řad přítomných českých politiků zaznělo jen škodolibé, zasvěcené hihňání. Při následující recepci se ta česká representace shlukla, a vyměňovali si buď technické informace, nebo drby. Naslouchal jsem jim, ale též několika cizincům, kteří naši zemi znají dlouho a dobře. Jedna dáma z Prague Post, se kterou jsem se potkal již několikrát, se mne zeptala proč si Češi nejsou schopni najít nějaké důstojné vrcholné představitele. Člen jednoho velvyslanectví reagoval no to co jsem veřejně řekl, tím že se přece všeobecně ví, že nejen v justici je třeba, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost, ale že to musí být i vidět. V politice je to přece ještě důležitější. Významný zahraniční bankéř si mi stěžoval, že zde nikdo nemá zájem o dlouhodobé projekty a investice, že se vždy ukáže, že chtějí zbohatnout přes noc. Ekonomický odborník, který léta radil maďarské vládě, mi vyprávěl, jak od té doby co sem přišel před dvěma lety, je neustále a totálně frustrovaný. Nelze nikomu radit, každý už všechno ví a lépe. Při tom je tolik věcí, které byly již podobným způsobem jinde zorány a stěží, draze a dlouze částečně napravovány. Z toho by se přece každý odpovědný politik, vlastník, manažér, bankéř či politik měl chtít poučit. Popřál jsem mu dobrý spánek. Pak jsem ještě jednou si šel poslechnout bzukot našich politiků. Smáli se jednomu dosti hrubému vtipu o presidentovi. V blízké hospůdce jsem do sebe obrátil dva panáky. Cestou zpět jsem z řidičem mluvil jen o krásném téměř-úplňku, který nás věrně doprovázel. V jakých světech žiji já, mi bylo jasné. Ale v jakém samizdatovém mikrokosmu žijí naši politici je nad mou schopnost představy a konfabulace. Kutnohorský deník, sobota 1. 4. 2000, str. 10.

Studie v Americe, 1954-56 (II) Do oddělení sociologie na Kolumbijské univerzitě mne přijali bez problémů, ani si již nepamatuji jak. Tak jsem nastoupil jako postgraduální student do jarního semestru, asi dva měsíce po příjezdu do Ameriky. Začal jsem z Vasssaru dojíždět každý čtvrtek krásnou Taconic Par-

R. Jung 1998a


Str. 113 ze 172

kway. Trvalo to asi čtyřicet minut, a vracel jsem se někdy týž večer, ale většinou až příští ráno. Dopoledne jsem se zůčasnil Mertonova semináře. Merton byl žák Parsonse z Harvardu, a snažil se osamostatnit programem tzv. teorie střední úrovně. V návaznosti na Parsonsovi teorie sociální kontroly (budované na Parsonsově analyse psychoanalytického vztahu a rolí lékaře a pacienta všeobecně) Merton tehdy vedl obsáhlou studii výchovy amerických lékařů, která později vyšla jako „The Student Physician“. Výzkum se vedl na Cornellské lékařské škole, která byla spojena s Newyorkskou nemocnicí. Ze zkušeností této probíhající studie jsem se mohl poučit při svých vassarských studiích, a naopak občas přispět svými zkušenostmi. Ježto byl členem vědecké rady výzkumu na Vassaru, Merton znal moji práci a dobře jsem se s ním seznámil. Později, když jsem v New Yorku bydlel, měl milenku ve stejném domě. Když jsme se potkali ve sklepě u praček, tvářili jsme se oba, že se neznáme. Odpoledne jsem navštěvoval Lazarsfeldův metodologický seminář. Paul F. Lazarsfeld byl jedním z většinou židovských exulantů z nacistického Německa a Rakouska a fašistické Itálie, kteří od roku 1933 do šedesátých let přeměnili americkou kulturu a vědu z provinční na kulturu atlantickou a vědu světovou. Byl jedním se zakladatelů slavného Institut für Sozialforschung, který pokračoval v exilu v měsíčníku „Zeitschrift für Sozialforschung“, vydávaném do její okupace v Paříži a poté v Americe. V 1. sešitě VI. ročníku (1937) vedle slavných osobností jako Max Horheimer, Herbert Marcuse (zneužitý ideologicky studentskou revolucí šedesátých let), Otto Neurath a Erich Fromm má článek i Lazarsfeld. Pod skrovným názvem „Několik poznámek k typologickým postupům ve společenském výzkumu“ reaguje na právě v Leidenu publikovanou knihu „Der Typus-begriff im Lichte der Neuen Logic“, jejímiž autory byli Carl G. Hempel a Paul Oppenheim. Zde poprvé rozvíjí svou představu o mnohorozměrném prostoru vlastností, který lze kvalitativně redukovat. Tím provedl revoluci v sociologické metodologii a položil základ prací několika generací. Jedním z účastníků semináře byl James Coleman, se kterým jsem později spolupracoval v řízení projektu Camelot. Jim tehdy navázal na Bartonovo pokračování Lazarsfeldovy práce, která je dnes známá jako analýza latentní struktury. Coleman, který byl původně matematik a chemik, vybudoval další program, který se nazývá analýza bloků. Stal se jedním z nejvýznamnějších sociologů naši doby a předsedou sociologie v Chicagu. Zemřel asi před rokem. Akademické čtvrtky mi daly ještě jeden den v týdnu, kdy jsem se mohl, vedle víkendů, kdy jsem se mohl seznamovat s New Yorkem, a nacházet způsob, jak se v něm cítit bezpečný, a učit se, jak si v něm užívat. Ještě než jsem přijel do Ameriky, poznal jsem všechna západoevropská velkoměsta. Ale New York byl jiný. Jako i jiným, naháněl mi strach, a vynaložil jsem velké úsilí se nějak města zmocnit. Měl jsem při tom různé zážitky. Jedno odpoledne jsem vyšel z kina na 52. ulici pod Velkým ústředním parkem. Viděl jsem tam francouzský film nové vlny,

R. Jung 1998a


Str. 114 ze 172

a nebyl jsem připraven na to, co uvidím venku. Jsa nově v Americe, neuvědomil jsem si ještě, že bylo 17. března 1954, a tudíž nejdůležitější den v roce pro americké Irčany, svátek Svatého Patrika. Na rohu z Pátou avenidou byl velký roj lidí, všichni s zářivě zelenými šerpami, kteří se stále postrkovali vpřed a zpět. Nakonec vystrčili úplně dopředu malého černovlasého obtloustlého pána. Začal třesk bubnů a cimbálů a slavná St. Patrick’s Day Parade se dala do pohybu. Ve stejném okamžiku jsem si uvědomil, že ten směšný človíček před klenotnictvím Tiffany’s ve stínu obrovských mrakodrapů je slavný newyorkský starosta Wagner, a že on ani žádný jiný jednotlivec nebo organizace nemůže ovládnut toto složité a dynamické město. Kutnohorský deník, 7. 4. 2000, str. 10.

Studie v Americe, 1954-56 (III) Na Kolumbijské univerzitě jsem se naučil mnoho nejen v semináři, ale i osobním stykem s profesory a spolužáky. Ale hlavní zdroj mého vzdělání ve společenských vědách, a do jisté míry i všeobecné americké kultuře, byla má práce na Vassar College. Ta byla otevřena v roce 1865 jako vysoká škola pro ženy, a od té doby měla vrcholné postavení mezi americkými institucemi vysokého vzdělání. V padesátých letech začala být v Americe jakákoliv segregace ve vzdělání problematizována. Vassar se rozhodl, že se v této věci otevře průzkumu, a Mellonova nadace přidělila několik milionů dolarů na tento výzkum. Za šéfa projektu byl vybrán Nevitt R. Sanford, jeden z autorů proslulé Autoritářské osobnosti, psycholog a psychoanalytik. Členy průzkumné skupiny byli psychoanalytik Mervin Freedman, statistik Harold Webster, sociální antropolog John Bushnell a psychiatr Robert Nixon. Mne importovali z Evropy jako sociologa. Od samého začátku panovaly ve skupině velmi přátelské, téměř intimní vztahy. Obsahem konverzací nebyly počasí, fotbal, drby a vtipy, ale odborné, kulturní nebo hluboce osobní rozhovory. Představa, že Američani neznají přátelství, byla ihned rozptýlena. Mnohá přátelství, kterými jsem byl v roce 1954 a 1955 na Vassaru obdařen, trvají dodnes. Od Sanforda, Freedmana a Nixona jsem měl příležitost se naučit základy hloubkové psychologie osobnosti, a překvapivé věci i o sobě. I nyní se mi občas hlavou prožene Nixonův komentář: „Tebe, Richarde, nakonec vždy zachraňuje, že tvoje podvědomí je lépe organizováno než tvoje vědomí.“ Webster mi ukázal sílu statistiky a její přínos vědecké neutrality do společenských věd. Jednou mi vysvětlil: „Je přece stejně zajímavé, jestli touto novou metodou zkoumám preference hospodyň pro různé druhy mýdel nebo vassarských studentek pro různé společenské ideály.“ Měli jsme vynikající vědeckou radu, která se často s námi sešla na celý víkend, a přečetla, vyslechla, prodiskutovala a kriticky zhodnotila naše metody a postupy. Kromě sociologa z Kolumbijské univerzity Roberta Mertona byly jejími členy dnes již ve společenských vědách legen-

R. Jung 1998a


Str. 115 ze 172

dární osobnosti, mj. osobnostní psycholog Henry Murray, Freudův žák Erik Erikson, a sociální psychologové Daniel Levinson a Theodore Newcomb. A pak zde byli učitelé na Vassaru. Jedním z mých úkolů bylo fakultu studovat, a tak jsem se ihned pokusil seznámit se s co největším počtem z nich. S těmi mladšími to nebylo těžké. Přijal mne mezi sebe jak intelektuálně tak společensky. Byli bez výjimky absolventi předních světových univerzit. Toto bylo jejich první místo, s (jak čas ukázal, vesměs oprávněným) očekáváním vynikající kariéry. Bavili jsme se, spolu pili, a někdy se i milovali. Ale obsahy konversace byly vždy intelektuální, od astrofysiky přes literaturu a umění po anglickou analytickou filosofii. Nejblíže mi byl Leon Katz, tehdy profesor drama a hlavní režisér vassarského studentského divadla. Co jsem se od něj o divadle naučil bych nezískal na žádné škole. Z těch starších to byl John V. Murra, s kterým jsem se nejintimněji spřátelil. Původem Rumun, vystudoval v Americe. Byl první, kdo potvrdil že již andští Inkové pěstovali kukuřici. Za španělské občanské války bojoval na straně republikánů v americké Lincolnově brigádě. Znal nejen všechny významné antropology, ale i psychoanalytiky. A štědře mne i do těchto kruhů uvedl. A tak jsem se někdy v roce 1955 zúčastnil i antropologického kongresu ve Filadelfii, s nezapomenutelnou orgií v muzeu. Tehdy jsem též seděl vedle doyenky světové antropologie Margaret Mead na prvním promítání filmu barevných změn uvnitř pochvy a dělohy při orgasmu, který Kinseyův tým pořídil. Její hlasité komentáře velmi obohatily jak můj odborný, tak vulgární anglický slovník. Kutnohorský deník, 21. 4. 2000, str. 10.

Studie v Americe, 1954-56 (V) Když Carl Menger zveřejnil v roce 1871 svoji knihu „Grundsätze der Volkswirtschaftslehre“ (Základy nauky o národním hospodářství), nestal se jen zakladatelem tzv. Rakouské ekonomické školy, ale i nové ekonomické vědy, která během století téměř zcela vytlačila nauku o institucích národního hospodářství, která byla ještě v titulu jeho knihy. Přidal též jiskru, která naplno vznětla doutnající spor o správné metodě psychologie a společenských věd. Ten zuřil poté až do třiceti letech (nyní již) minulého století pod názvem „der Methodenstreit“. Dodnes se objevují vynikající úvahy na toto téma, z nichž nejlepší je Karl-Otto Apel: „Die Erklären-Verstehen Kontroverse“ (Rozpor zda vysvětlení či porozumění) z roku 1976. Bohužel, generace společenských vědců vychované po druhé světové válce o této literatuře vědí málo, a v hluboké ignoranci jsou zmateni. Pokoušejí se vypořádat primitivním způsobem s problémy, s nimiž se znovu a znovu setkávají — a které byly přesně definovány více než sto let a mnohé vyřešeny před osmdesáti lety. O co jde? O to zda psychologie a společenské nauky mohou být vědy podobné fyzice. Ta směřuje k VYSVĚTLENÍ jevů jejich podřazením teorii,

R. Jung 1998a


Str. 116 ze 172

zakotvené v logických a matematických strukturách. Jev je vysvětlen, když se jej podaří matematicky odvodit. Naopak v humanitní odpory, jako teologie, jurisprudence, historie a nauka o literatuře a umění — od nichž se ekonomika, psychologie a sociologie v minulých dvou stoletích odštěpily — hledají a nabízejí jako vrchol vědění POROZUMĚNÍ. Jevu porozumíme, když se nám podaří dát mu nějaký smysl. Od nepaměti dáváme smysl nejen snům ale i konání jiných, svým vlastním činům, a celému vesmíru. Specializují se v tom šamani, kartářky, astrologové, psychoanalytici, soudci, spisovatelé a politici. Většina je školena, nebo si časem vytvoří vlastní systém výkladu. Totéž dělá převážně i moderní psychologie (nejen Freud) a sociologie. Všeobecně se metodologií výkladu (tj. přiřazování smyslu jevům) zabývá nauka, jíž Němci a Francouzi říkají hermeneutika, Italové teorie interpretace. Zakladatel moderní psychologie Wilhelm Wundt chtěl problém vyřešit rozdělením psychologie na experimentální (hledající vysvětlení) a národnostní (tzv. „Völkerpsychologie“, hledající smysl rozlišnosti v chování skupin). Sociolog Max Weber si přál, aby společenské vědy měly co říci k lidským hodnotám, ale samy byly nehodnotící (Wertrelevant und Wertfrei). Osobně a osaměle se na to dívám v širším pohledu. Myslím si, že jde o věc z hlediska teorie velmi jednoduchou, kterou již jako první vyřešil Spinoza když uprostřed sedmnáctého století prohlásil, že můžeme stejně oprávněně chápat svět (vesmír, skutečnost) jako přírodu nebo jako Boha (Deus sive natura). V novém hávu to vyjádřil ve dvacátých letech dvacátého století Schlick, člen slavné vídeňské skupiny logických pozitivistů, jako možnost dvojího popisu skutečnosti. I já si myslím, že se není o co hádat: potřebujeme vkládat do veverek, lidí i vesmíru jak logiku tak smysl, a budeme to dělat pokud lidstvo bude existovat. Ale této představy se většina vědců a rádobyvědců v psychologii a společenských naukách bojí. Píši nyní o těchto věcech, abych mohl později srozumitelně popsat moje setkání s americkém liberalismem, tehdy i nyní nevědomě ale dogmaticky zastávanými americkými intelektuály a vědci s výjimkou mnoha biologů a některých ekonomů. Toto setkání a moje reakce byly podstatnou částí mého amerického vzdělání. Psycholog Nevitt Sanford, jenž mne do Ameriky přivedl a s nímž jsem nejen na Vasssaru ale i potom úzce spolupracoval, byl spoluautorem tehdejšího „nového zákona“ liberalismu, „Autoritářské osobnosti“. Na Vassar jsem přijel v době McCarthyizmu, a strávil jsem mnoho poledních přestávek před (začátkem 50. let) novou černobílou televizí při přenosů tzv. „Výslechů McCarthym“ (McCarthy Hearings) z amerického senátu. Byl jsem vždy částí hloučku členů vassarské fakulty, kteří hlasitě a emotivně vyjadřovali své protiMcCarthyovské liberální názory, a studentek, které i zde tyto postoje, jejich rodinnému prostředí často cizí, dychtivě přijímaly za své.

R. Jung 1998a


Str. 117 ze 172


Studie v Americe, 1954-56 (IV) Jeden z důvodů, proč jsem byl přes zdaleka nedokončené studie a minimální zkušenost s výzkumem do Ameriky importován jako sociolog na velmi významném projektu, byl přesně ten, že jsem Ameriku ani sociologii téměř neznal. Tehdy totiž byla, a do jisté míry dodnes je, sociologie převážně obor pěstovaný v Americe a vycházející z amerických představ a skutečností. Snad nejpřesvědčivěji mi tento dojem po několikaletém studuju v Americe potvrdil Talcott Parsons, šéf odboru společenských věd na Harvardu, a bez pochyby tehdy vrcholná osobnost světové sociologie. Již v dětství za protektorátu jsem začal snít o Brazílii. S Františkem Tůmou, tehdy spolužákem na hnojárně v Čáslavi, jsme měli dohodu, že přesně za tři roky a den po skončení války se sejdeme v Rio de Janeiru. Nesplnili jsme to, ale sen trval. V polovině 50. letech jsem toho znal z četby o Brazílii již hodně, a delší dobu jsem se učil portugalsky. Když se mne ke konci mé asistentury u něj Parsons zeptal, co vlastně chci profesně dělat, řekl jsem mu, že se chci stát odborníkem na Brazílii. Jak měl ve zvyku, když vyjadřoval hluboké přesvědčení, nechal své otylé tělíčko poskočit na židli, a schizofrenicky se podrbal vedle nosu. „Ty přece nechceš být regionálním expertem!“ pronesl ex cathedra. „Ty budeš univerzálním sociologem.“ Byl jsem tehdy natolik ovlivnitelný, že jsem rozsudek přijal jako vysoké uznání. Nepochopil jsem ještě, že i pro Parsonse, tak vzdělaného a scestovaného, vyškoleného v Heidelbegu a překladatele základních děl evropské sociologie do angličtiny, být univerzálním znamenalo být americkým. Do Brazílie jsem se do dneška nedostal. Ze všech zemí Latinské Ameriky zůstala pro mne tabu. A to i přesto, že můj sen za mne vyplnil můj tehdejší spolužák a nejlepší kamarád, Angličan Roger Walker. Ten po doktorátu do Brazílie prostě odletěl. Poprvé mne pak navštívil s novou krásnou manželkou, brazilskou psycholožkou Naomi, když jsem již byl na Cornellu jako „univerzální“ sociolog a systémový teoretik. Stal se předsedou oddělení sociologie na univerzitě v Riu, a mnohokrát mne tam zval. Už za ním nepojedu, nedávno zemřel na rakovinu. Nevitt R. Sanford, který byl šéf vassarského projektu a z Evropy mne přitáhl, se sám někdy divil, co všechno pro mne bylo v Americe a na Vassar College zvláštní. Ale většinou byl, jako i členové naši vědecké rady, s mými pohledu outsidera spokojen. Ani náš antropolog John Bushnell, ani on i jiní mne nedokázali upozornit na jednu obrovskou nevýhodu pohledu na svět očima cizince. Musel jsem na to přijít sám, a byl to pro mne snad ten nejdůležitější objev mé vědecké kariéry. Jako asi v každém mikrokosmu, v Kutné Hoře i ve větší a ve světě známější Vassar College, byly mi zřejmé různé podivuhodné společenské a psychologické zjevy. O některých se později zmíním. Jak bylo mým zadáním, začal jsem je důkladně popisovat a vysvětlovat. Pro vysvětlení jsem sahal do historie, geografie, ekonomiky, demografické a sociologické struktury, ideologie a harmonogramů Vassaru, které jsem tehdy začínal znát lépe než kdokoliv jiný, I když pro místní studenty, učitele, adminis-

R. Jung 1998a


Str. 118 ze 172

trátory a americké sociology a psychology jako osobní prožitek a reálie tyto jevy nebyly neznámé, nevěnovali jim dosud pozornost. Přijali jako přínos, že jsem na ně upozornil, a ověřovali a většinou přijímali má vysvětlení. Teprve po delším pobytu v USA, a poté co jsem poznal mnoho dalších amerických škol a jiných amerických institucí, jsem si sám uvědomil svou základní chybu. Všechna má vysvětlení vycházela z místních faktů a byla vysvětlena místními mechanismy. Ale mnohé pro mne zvláštní jevy nebyly, jak jsem se z neznalosti domníval, vassarská specifika, ale regionální, všeamerické, atlantické, či všelidské jevy zahalené ve vassarském hávu, zakotvené v místních podmínkách, a přehrávané v místních rituálech jako něco mimořádného. Ne že můj popis a vysvětlení nebyly správné. Byly hluboce neúplné. Nyní prožívám znovu tento hlavolam. Který z kutnohorských (pražských, českých) pozoruhodných jevů, které mi bijí do očí od mého návratu v roce 90, je jev převážně kutnohorský, maloměstský, pražský, český, středoevropský, postkomunistický, postmoderní? Či, přesněji, v čem a od jaké míry? Kutnohorský deník, 28. 4. 2000, str. 5.

Studie v Americe, 1954-56 (VI) Když Kontinentální kongres 4. července 1776 schválil Prohlášení samostatnosti a odtržení 13 severoamerických kolonii od Velké Britanie, již předtím dlouho debatované představy o liberalismu byly dodnes ovlivněny jednou větou z Prohlášení: „Tyto pravdy považujeme za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni stejní, a nadáni svým Stvořitelem určitými neodcizitelnými právy, a že mezi těmito právy je život, svoboda a úsilí o štěstí.“ Můj problém s americkým liberalismem, jehož nejnovějším vyznáním je tzv. politická korektnost, je výklad prvního podvětí této slavné věty, „all men are created equal“, vlastně jen to slovíčko „equal“. Dá se totiž nejen překládat, ale i v angličtině chápat dvojím způsobem. Buď tak, jak jsem jej zde přeložil, tj. „stejní“. Tak jej v mé zkušenosti v hloubi duše chápou američtí liberálové. Druhý, stejně oprávněný překlad je „rovni“, nebo „vzájemně rovni“. A pak je ovšem též to slovíčko „stvořeni“, tj. od samého počátku bytosti, vybízející k otázce kolik hodin, dnů či týdnů po oplodnění. Představa, že všichni lidé jsou narozeni v nějakém objektivním smyslu stejní, odporuje všemu co víme nejen z vlastní zkušenosti, ale i o genetice a nitroděložním vývoji. Nyní víme, že nejen fyzický ale i psychologický zevní zjev a projev jedince, tj. jeho fenotyp, je více než z 50% určen geny, a dále do značné míry, někdy podstatně, událostmi před porodem či při něm. Výsledkem je nesmírná rozmanitost, která umožnila dosud lidstvu přežívat v nejrůznějších podmínkách. Jednotlivé důsledky nás někdy hnusí či pobuřují. Většinou je možno, i smyslně, se radovat z rozdílů vzhledu, mentality, vůně různých jedinců, národností

R. Jung 1998a


Str. 119 ze 172

a ras. Pocházeje až z nudně etnicky čistých oblastí, naposled z Norska, bylo pro mne v Americe mnoho, čeho si všímat, co hodnotit a co si užívat. Zpočátku jsem nemohl uvěřit, že mojí liberální američtí kolegové a přátelé tuto rozmanitost popírají, či se tváří, že ji jako podstatnou nevnímají. Časem jsem tomu porozuměl. Američtí liberálové se ztotožnili s oběma významy slova „equal“. S lidmi se má zacházet jako by si byli všichni „rovní“, ovšem to je snadnější, když předstíráme, že jsou „stejní“. V Americe i jinde jsem se aktivně zúčastnil mnoha liberálních kampaní. Při tom mi ale zcela stačila představa podobná evropskému fikcionalismu (Hans Vaihinger (1852-1933), „Die Philosophie das Als ob“, (Filosofie „Jakoby“) nebo právním představám anglickým, nejjasněji vyjádřeným Benthamem. Pokud chceme např. tvrdit, že všichni mají stejnou znalost práva a tudíž stejnou odpovědnost a nárok před soudem, je to zřejmě fikce. Abychom na této fikci mohli vybudovat funkční právní řád, musíme vytvořit instituce, které zaručují, že místo jednotlivců, kteří fikci neodpovídají, před soudem stane siamské dvojče (aktér a advokát), které se fikci přibližuje. Tento americký, s prosbou o prominutí vulgární, liberalismus způsobil v neamerických souvislostech po válce mnoho zmatku a škod. Jeden příklad je vnesení představy (americkým sociálním psychologem Klinebergem) do programu UNESCO, že čím lépe se známe, tím se máme raději. Jiným je nekritické přijetí osobnostními psychology schémata Maslowa, který vidí jako vrchol zdravého lidského vývoje liberální osobnost amerického typu. Takové představy se podstatně neliší od staré etnografie, dle které vývoj lidstva směřoval od lidožroutů doby kamenné k Angličanům královny Viktorie, od německých představ o Nadčlověku, či od komunistických báchorek o novém sovětském člověku. Kdysi lidé zbožňovaly zvířata jako totemy. Když se přenesli přes modly, začali tvořit Bohy k obrazu svému. Nyní si vytvářejí ideální lidské bytosti, a někdy si na ně hrají. Kutnohorský deník, 5. 5. 2000, str. 5.

Malá pevnost, 5. května 1945 Ačkoliv jsem byl nejmladší, patřil jsem již v cele mezi ty nejváženější, a tudíž jsem měl dost prostoru na nejvyšší palandě. Moje vši tak padali na jiné vězně, a ne naopak. Zdálo se to věky, co jsem ležel na betonové podlaze jako sardinka mezi ostatními a otáčet na druhý bok jsem se mohl jen se skupinou. Již dlouho mne žádný soused nepočural, když zemřel, a nemusel jsem být svědkem toho, jak mu soused za ním rve z kapsy počuraný kousek chleba. Zdálo se, že je přestávka od výslechů a mučení. Polámaná záda a krk již tolik nebolely, a mohl jsem již sedět a belhavě chodit. Též zlomenou ruku jsem mohl zvednout. Slepota, kterou jsem tehdy přičítal avitaminose, ale dnes vím že byla hysterická, zmizela jako zázrakem za-

R. Jung 1998a


Str. 120 ze 172

čátkem května, když mi při poledním vypuštěním z cely na dvůr někdo sdělil, že Hitler spáchal sebevraždu, načež mne vzal za rameno, otočil a řekl: „Podívej se na tu krásu!“ A na rohu kasemat, nad popravištěm pro výstrahu, jsem viděl bělostí zářící rozkvetlou třešeň. Seděl jsem na palandě a houpal nohama. Byl jsem bosý, neboť mi předešlý večer odebrali boty. Věděl jsem, co to znamená, ježto před třemi dny je odebrali komunistickým předákům, a příští den je popravili. O den poté se to opakovalo s vedoucími vojenského odboje. Nyní jsem zřejmě byl na řadě já, ve skupině vybrané z vedení odboje civilního. Měl jsem horečku z tyfu, a tak jsem se musel na vše soustředit a připravit. Připravoval jsem se na popravu. Věděl jsem, kudy nás povedou. Též kde nás zastřelí, aby mrtvoly sami sjely do hromadného hrobu, neboť předešlé odpoledne jsem jej s ostatními vyvolenými kopal. Šlo mi o to, abych nešel na popravu jako pokorná ovce, ale abych zemřel svobodný. Již jsem znal paralyzující sílu strachu. Objevil jsem již ale také různé protidávky. Jedna z nich byla naprosto si přesně připravit své chování v kritické situaci, pokud možno si ho nacvičit, a pokud to není možné, předehrávat si situaci před vnitřním zrakem tolikrát, že se stane skutečnější než skutečnost. V krizi pak přejdu, jako v transu, na automatiku. A tak jsem si již od brzkého rána vsedě na palandě, houpaje nohama ve fingovaném pochodu smrti, přehrával, jak nás vedou na popravu. Na rohu po projití brány ze IV. dvora se skupina zatočila doprava k bráně smrti. Ale já se rozběhl vpřed, mezi novými kasárny a skladišti směrem k I. a II dvoru. Podařilo se mi asi deset skoků než mi nohy podlomily. Upadl jsem a zatmělo se mi před očima, ježto mne zasáhl výstřel na útěku. Popravy se konaly v jednu, tak mně zbývalo ještě dost času, abych se naprogramoval. Najednou se v cele zvedla hladina zvuku a všech pět set lidí se začalo tlačit k malým dveřím vedoucím z velké cely na IV. dvůr. To se dělo jen zřídka, a obvykle naháněli ke dvéřím kápové (vězni pověřeni Němci jako dozorci, od italského Capo, hlava). Na dvoře tehdy za dveřmi stávali němečtí dozorci a mlátili vyběhnuvší za pokřiku „Sonderapell!“, abychom se za řadili do řad k hlášení. Ale teď to bylo nějak spontánní a bez výkřiků bolesti. Ze dvora se linul šum, jako když se rojí včely. Na dvůr jsem se domotal jako jeden z posledních. Za dveřmi mne nikdo nepraštil. Na dvoře se rojili spoluvězni, a tak jsem se ihned reflexivně podíval na strážní věž nad vchodem do dvora (zvanou Pinďova vyhlídka podle přezdívky velitele tábora, Jöckla), kde byl kulomet. Kulomet tam byl, ale stráž žádná. Za chvíli se tam objevily dvě postavy. Stáhly německou vlajku, a vytáhly na tyč československou. Vypukl obrovský jásot. Bylo jedenáct hodin dopoledne. Jako utnutím jásot přestal. V bráně do dvora se objevil německý tank. A jásot se znovu zvedl, ještě mohutněji. V tanku stál důstojník ve staré československé uniformě a salutoval. Jako záchranný anděl vedle tanku šla žena v bílé uniformě Červeného kříže. Přes uniformu měla průhledný ochranný obal v naději, že ji to ochrání před infikováním.

R. Jung 1998a


Str. 121 ze 172

Přestal jsem programovat svůj pochod smrti. Později jsem si utrhl kytičku od svého hrobu. Mám ji, po pětapadesáti letech, usušenou a zarámovanou na zdi. Občas se na ni podívám. Kutnohorský deník, 12. 5. 2000, str. 5.

Studie v Americe, 1954-56 (VII) Snad celé období od porážky komunismu v Sovětském svazu Stalinem až po Reaganovo vítězství ve studené válce bylo ideologicky velmi zmatené. Paternalismus jak Masarykův, který symbolicky vládnul ve vlastní stylizované uniformě z bílého koně nebo ze zákulisí, tak Rooseveltův s jeho systematickými zásahy do volného trhu pod heslem „Nový úděl“ a obcházení ústavy a demokratických procesů až do zavlečení Ameriky do války, a následné odstoupení polovičky světa Stalinovi a Mao ce Dungovi, byly a jsou do dnes vydávány za vrchol demokracie. Když Herr Hitler a Strýček Pepa, jak tito dva šílenci byly dlouho angloamerickou propagandou nazýváni, byli oficiálně prohlášeni za zločince a jejich sféry moci říšemi zla, zmatek byl dovršen. V Evropě se za americké peníze (Marshallův plán a pod.) vesele budoval sociálně podpůrný stát od kolébky ke hrobu a připravovala konkurence Americe ve jménu Evropského společenství. V americké zahraniční politice probíhal krutý boj mezi orientaci na Evropu (NATO), starým ekonomickým imperialismem zaměřeným na udržení Latinské Ameriky coby sféry banánových republik, a dodnes chaotickým vyrovnáváním se s demografickou, vojenskou, hospodářskou a kulturní výzvou Asie. Amerika, částečně jako důsledek reorganizace v II. světové válce, se měnila v jednotný hospodářský, politický, sociální a etnický systém. Ideologicky nastala polarizace mezi konservativci a izolacionisty, jejíchž extrémním výrazem byl MacArthyismus zakuklený jako antikomunismus, a internacionalisty a sociálními intervencionisty, představujícími se jako liberálové. (Slovo liberál znamenalo vždy v Americe něco jiného než v Evropě: solidaritu se společensky znevýhodněnými „underdogs“; určité, téměř salonní levičátství, tehdy snad nejlépe reprezentované American Civil Liberties Union či Americans for Democratic Action). Tzv. vědecký základ poválečnému americkému liberalismu dala skupina amerických psychologů, hluboce ovlivněná psychology a filozofy kteří uprchli z nacistického Německa a Rakouska. Mezi těmi byl nejen Freud, Fromm a Melanie Klein, ale i Horkheimer, Egon FrenkelBrunswick, Adorno a Marcuse. Ti, aniž by to vždy bylo jejich úmyslem, dali ideologický základ též černošskému povstání a feminismu i permisivní výchově (původně způsobené absencí mužů za války) a jejím důsledkům. Poražená generace (Jean-Louis (Jack) Kerouac a Allen Ginsberg), květinové dětí, psychodeličtí narkomani (zakladatel Timothy Leary byl, jako já, žákem této skupiny psychologů), bojovníci za práva černochů a proti vietnamské válce a vůdci studentských revolt šedesátých let, všichni čerpali z tohoto zdroje.

R. Jung 1998a


Str. 122 ze 172

Biblí poválečného amerického liberalismu, jakási odpověď na Hitlerův „Mein Kampf“ a „Mythus des Zwanzigsten Jahrhundrets“ Alfreda Rosenberga, byla „Autoritářská osobnost“ (1950). Jejími autory byli Thomas Adorno, Else Frenkel-Brunswick, Daniel Levinson, a Nevitt Sanford. Ten mě pozval do Ameriky a byl tam můj první šéf. Byl spolu autorem škály mentální strnulosti, která byla podstatnou části tzv. F škály. Ta údajně měřila potenciální fašismus či autoritářství. Brzo jsem s osobně seznámil i s dalšími autory této knihy. S Danem Levinsonem mně na Harvardu a Yale spojilo dlouholeté přátelství. On přispěl k liberální sociálně-psychologické literatuře popsáním tzv. poručenského (custodial) stylu administrativy — dodnes to dobře popisuje český úřednický styl — a mj. zavedl pojem „krize středního věku“. Znal jsem i autora posledního podstatného příspěvku (1960) k této literatuře, „Otevřená a zavřená mysl.“ Milton Rokeach v ní shrnul tento obor, a formuloval jeho výsledky v několika základních tezích. Jedna z nich je: „Člověk s otevřenou myslí rozlišuje mezi obsahem zprávy (např. nepříznivým) a nositelem této zprávy.“ Toto dosud neumějí naši čelní politici, kteří se obklopují pochlebovači a posílají ředitele agentur veřejného mínění, pokud hlásí pokles jejich preferencí, do pražských stok. Je to však pokrok proti starému Řecku a Orientu, kde se poslové popravovali. Kutnohorský deník, 19. 5. 2000, str. 5.

Studie v Americe, 1954-56 (VIII) Americké školství a v ještě větší míře psychologie a společenské vědy byly ovládány liberály. Do Ameriky jsem byl importován a uveden některými čelnými ideology amerického liberalismu a s mnoha dalšími jsem se v krátké době osobně seznámil. Ke studiím liberalismu (a jeho protipólu autoritářství) jsem měl v Americe možnost vědecky přispět. Na znalost ‚vědeckých‘ základů této odrůdy liberalismu a na znalost osobností jejich autorů jsem nakonec reagoval. Americká verze liberalismu, na rozdíl od verzí evropských, byla vždy spojena s levičáctvím, ovšem zase ne evropského, ale amerického ražení. To spočívalo v toleranci a v solidaritě se spodními vrstvami obyvatel, etniky, imigranty, úchylkáři sexuálními i jinými, druhým i třetím světem. Tito vespolek spadali pod pojem „underdogs“, tj. psi kteří skončí ve rvačkách dole. K tomu se občas řadila velmi povrchní znalost a náklonnost k odborům, anarchistům, komunistům, a socialistům a povstaleckým hnutím hlavně v zahraničí. I když jsem byl v Evropě sociální demokrat, měl jsem s tímto levičáctvím potíže od příjezdu do Ameriky, a brzo jsem přestal pokoušet se vysvětlovat důvod svého exilu a povahu sovětské vlády a nadvlády. Americký liberalismus samotný se mi však líbil. Nebylo v něm pravičáctví a sociální necitlivost evropských odrůd, a hlavně chyběla ideologická dogmatičnost a strnulost. Byla vytlačena americkým pragmatismem, lehkostí a hravostí. Avšak nakonec i zde jsem se s americkými liberály, aspoň v teorii i když ne v praxi, rozešel.

R. Jung 1998a


Str. 123 ze 172

Ovlivněni špatně pochopenými představami o zrodu nacismu, přikládali autoritářství středním a vrchním vrstvám. Ne já, ale teprve Lipset přesvědčivě ukázal, jak pohlavní a etnické předsudky jsou zcela doma v dolních třídách, kde většinou vládne přirozené autoritářství typu kdy a komu se může do prdele kopat a kdy a komu se do ní má lézt. Byl to teprve E. A. Shils, který v roce 1954 začal účinně vysvětlovat, jak rozsáhlé je autoritářství levicové a H. J. Eysenck (1954, 1956), kdo ukázal, že jde o dvě zcela nezávislé dimenze: pravičáctví proti levičáctví a autoritářství (tvrdomyslnost) proti liberalitě (něžnomyslnosti). Moji kolegové na vassarském projektu byli ryzí američtí liberálové, kteří vyjadřovali svou nelibost nad autoritářskými rysy jako intolerance nejasnosti, strnulost a touha po řádu. Když jsem po mnohokráté musel řešit zmatky a nahrazovat dokumenty či data jimi ztracená, začal jsem je zpočátku potichu a později nahlas kritizovat z chaotičnosti, neschopnosti jednoznačně se vyjadřovat a spolehlivě spolupracovat, z nepřekonatelného vnitřního odporu vůči jasnosti a pořádku. Čím se oni holedbali jako ctnostmi, se pro mne pozvolna stávaly neřesti. S tím Weberovým ideálem psychologie a sociology jako věd o hodnotách, ale nehodnotících to také nebylo tak jednoduché. Podařilo se mi to ukázat až později, v mé doktorské tezi na Harvardu. Metodologicky to byla faktorová analýza, vzhledem k tehdejšímu stavu počítačů (a po mnoho let vůbec) největší (matrice 340 x 340 proměnných) a nejsložitější (vrstvy od biologických po ideologické) svého druhu. V této části se jednalo o hodnocení účastníků pro různé vedoucí či technicky odpovědné role. Hodnotitelé byli psychologové, kteří byli zakladateli a vůdci v tomto oboru. K mému překvapení se ukázalo, že jejich hodnocení bylo nezávislé na ukazovatelích duševního zdraví, ale závislé na míře autoritářství či liberalismu. Data jsem znal zevrubně, tak jsem si udělal několik dílčích analýz. Když se účastníci hodnotili navzájem či sami sebe, hodnocení bylo závislé na duševním zdraví a ne na liberalismu. Moje hodnocení se podobalo tomu, jak se hodnotili účastníci, a ne jak je hodnotili ostatní psychologové. Nazval jsem tento fenomén ideologický bias (zaujatost, předsudek, záliba) psychologů. Ačkoliv jiné výsledky mé práce dostaly větší ohlas, tento, pro americkou psychologickou a sociologickou obec těžko stravitelný výsledek, byl pro mne nejzajímavější. Kutnohorský deník, 26. 5. 2000, str. 5,

Praha, březen 1948. Ministr zahraničí Jan Masaryk strávil většinu dne u prezidenta Beneše. Pozdě odpoledne se vracel z jeho venkovského sídla. Již si nepamatuji zda to bylo Sezimovo Ústí, spíše se mi zdá, že to byly Lány. S ním jel šofér a dva muži, přidělení mu jako osobní ochranka. Cestou v autě usínal. Když se probral, stěžoval si, že mu je nevolno. Na návrh jednoho s členů ochranky se zastavili na kafe. S Masarykem šel jen šofér a jeden

R. Jung 1998a


Str. 124 ze 172

s členů ochranky. Druhý zůstal, aby hlídal auto. V autě též zůstala Masarykova taška a velká obálka, kterou si od Beneše vezl. Po kafi byl Masaryk ještě ospalejší, a zbytek cesty do Prahy prospal. Ten večer dostal výpověď a musel okamžitě opustit budovu ministerstva zahraničí i se svou rodinou vrátný, který mj. kontroloval podzemní odchody z ministerstva. Tu noc před druhou hodinou shořelo na Ruzyni malé, údajně francouzské letadlo. Druhý den, někdy mezi třetí a pátou, oznámil místní rozhlas v pražské ČKD a ještě jiné pražské továrně, jejíž jméno jsem zapomněl, že nepřátelé lidu zavraždili Jana Masaryka. Teprve asi o hodinu později byla vyrozuměna pražská kriminální policie, že Jan Masaryk utrpěl úraz. Když se kolem páté dostavili do Černínského paláce, byli zastaveni Státní bezpečnosti, a k Masarykovu tělu, ležícímu ještě pod oknem, nebyli puštěni. K tělu mohli až o několik hodin později. Bylo jim řečeno, že Masaryk spáchal sebevraždu a bylo jím ukázáno okno jeho bytu, z kterého údajně skočil. Podle jejich expertízy nebylo fysicky možné, pokud skočil nebo spadl, nebo byl vyhozen z toho okna, aby dopadl tam, kde ležel. Buď dopadl z jiného místa, nebo jeho tělem bylo po dopadu pohnuto. Když kriminalisté byli puštěni blíže, všimli si na pravém spánku zdánlivě voskové skvrny, která jakoby maskovala prohloubeninu. Ta při pozorné prohlídce byla vidět též na některých zveřejněných fotografiích. Prohlížel jsem si i Masarykův žaludek, již v skleněné nádobě a konzervační tekutinou. Bylo mi řečeno, že byly nalezeny stopy silného uspávacího prostředku. Profesor, který prováděl tuto část pitvy, i jeho asistent, který mi výsledek sdělil, zemřeli brzo poté za nevyjasněných okolností. Nedlouho poté jsem se skupinou kutnohorských kamarádů, mezi nimiž byli i Tockstein, Rut, Sodoma a Hajný, čekal na Masarykově nádraží na vlak, ve kterém měla přijet má sestra Helena z Kutné Hory. Byl s námi i tehdejší student divadelnictví Evžen Drmola, tehdy ještě fanatický bolševik. Z vlaku, který přijel před kutnohorským, vystoupil muž, jenž divoce mával rukama a pokřikoval. Žena, která ho doprovázela, se ho snažila v jeho projevech mírnit. Když se trochu přiblížili, slyšel jsem jak pokřikuje „Ty svině komunistický nám zabily Masaryka!“ a o pár vteřin později jsem poznal Egona Hostovského. Vracel se z Norska, kde byl našim vyslancem. V tu chvíli Evžen Drmola, který stál přede mnou, řekl „Podívejte se na toho šílenýho vola!“ A já Drmolovi skočil po krku. Naštěstí mne Tonda Tockstein strhl, a Drmola se jen udiveně otočil, a neuvědomil si co se stalo. Až do té doby, od svého návratu z Paříže den po komunistickém převratu, jsem si udržel ledovou kontrolu, a u komunistů jsem byl mimo podezření. V této chvíli jsem si uvědomil, že mi dříve nebo později kontrola selže, a že předstírání bude konec. Bylo jasné, že budu muset odejít. Ale z různých důvodů jsem vydržel až do týdne po sokolském sletu. A kontrola vydržela ještě déle.

R. Jung 1998a


Str. 125 ze 172


Studie v Americe, 1954-56 (IX ) Na Columbii na mně byli nesmírně hodní. Vzali mne na postgraduální studium, ačkoliv jsem měl jen československou. maturitu a profesoři se ke mně chovali společensky jako ke kolegovi. Nicméně, jako na většině universit, do mého studia a života se stále snažili mluvit školští úředníci. Též pojetí sociologie tehdy (a snad i nyní) bylo velmi úzké, a já jsem se zajímal o celé spektrum přístupů k lidskému životu. Slyšel jsem, že je to všude tak, až na Harvard. V té době byla jedna z jeho zlatých epoch, kdy tam byla shromážděno souhvězdí světové společenské vědy jako snad nikdy před tím a po té. Byl zde ještě bývalý člen vlády Kerenského, přítel T. G. Masaryka a zakladatel oddělení sociologie na Harvardu v roce 1930 Pitrim Sorokin. Toto oddělení splynulo do nového oddělení společenských vztahů, které zahrnovalo též sociální antropologii, a sociální a klinickou psychologii. Vedl ho můj oblíbený Parsons, o němž jsem již psal esej, za kterou jsem se dostal do Salzburgu. A bylo tam možno současně i studovat experimentální psychologii, ekonomiku, politologii a lingvistiku. I v těchto oborech zde byli světově naprosto špičkoví vědci, jako Burrhus Skinner, Paul Samuelson, Wassily Leontief a Henry Kissinger. Někteří z nich, např. Karl Deutsch a Hans Kelsen, sem přišli přes Prahu. Roman Jakobson (mj. zakladatel slavného Pražského lingvistického kruhu) přišel přes Brno. Jako greenhorn v americké akademii jsem ještě nevěděl, jak to na Harvardu s přijímáním na postgraduální studium chodí. Přestože jsem již několik profesorů z oddělení osobně znal, nenavštívil jsem je ani jim nepsal. Docela obyčejně jsem se přihlásil, vyplnil zaslaný formulář a požádal svého profesora v Norsku sociologa Sverre Holma a svého šéfa na Vassaru psychologa Nevitta Sanforda, aby o mně napsali referát. Sepsal jsem svůj kraťoučký i když už pestrý životopis a vypotil požadované tři stránky o tom, co bych dělal na Harvardu chtěl dělat, kdyby mne přijali. Dali mi termíny a místa, kde se budou konat celostátní zkoušky na všechny americké univerzity. Mezi nimi byla i „Graduate Records Examination“, mj. o sociologii. Ptala se na mnoho amerických reálii, např. který je nejstarší sociologický časopis v Americe, či zda víc Číňanů zde vlastní prádelny či hospody. Odpovídal jsem více po čuchu než z vědomostí. Dostal jsem perfektní výsledek. Též testy inteligence byly dost náročné, neboť tak perfektně jsem subtilnosti americké angličtiny neznal a americké střední školství jsem neabsolvoval. Test „Terman Concept Mastery“ pro vysoká IQ kupodivu jazykovou akrobacii dost vyžadoval. Přijali mne, a napsali, že mi dávají stipendium na byt a stravu, o které jsem ani nežádal, a že budu asistentem jednoho profesora, a za to budu placen. Neřekli kolik a kterého. Podrobnosti se dovím, až začne školní rok. Tehdy jsem se dověděl, v jaké koleji a v kterém pokoji budu bydlet a že můžu jíst od 5 ráno do 3 v noci cokoliv chci v Postgraduální domě. Budu dostávat jen o něco méně peněz za asistentování, než jsem

R. Jung 1998a


Str. 126 ze 172

měl na Vassaru za plný pracovní úvazek. Asistentovat budu Parsonsovi, který si mně vybral. Řekl mi, že chce, abych chodil pravidelně na jeho vrcholný seminář, kde mluvil o svých nových nápadech, a abych ignoroval jeho kursy a nižší semináře, že to už umím a že by mi to zbytečně zabíralo čas a nudilo. Jednou za měsíc se sejdeme na půl hodiny. Mám mu pomáhat na vytváření teorie politického systému. Návrhy mu mám občas poslat písemně, on mi také někdy něco pošle. Mnohem později jsem se dozvěděl, že při rozhodování, koho přijmou, se dívali jen na doporučující dopisy, životopis a ty tři stránky o plánech na Harvardu. Výsledky zkoušek a psychologických testů, na základě nichž se na jiných univerzitách rozhodovalo o přijetí, byly uloženy, kdyby někdo někdy chtěl zkoumat, jak korelují s úspěchem na Harvardu a v životě. Byly prý obvykle všechny tak vysoké, že se podle nich nedalo mezi uchazeči rozlišovat. Kutnohorský deník, 9. 6. 2000, str. 5.

Kutná Hora, 1. června 2000 Do Kutné Hory po dlouhé době koncem května zase zavítala z Ameriky sestra Helena se svou dcerou. Philipa zde žila jako dítě v roce l967-8 a chodila do školky k paní Varhaníkové. Teď žije v Londýně, ale pracovně létá po celém světě od Mongolska a Číny po Afriku a Jižní Ameriku. Konečně se bylo čím pochlubit. Nočním osvětlením městských monumentů. Ve dne pak novým dlážděním a dokončenou restaurací interiéru mincovny. V Kamenném domě byly samy, a viděly tam krásy jako nikdy před tím a velice zajímavou výstavu. Zažily tam i průtrž mračen a společenskou paní dr. Chramostovou z Okresního muzea, která, aniž by je znala, k ním byla velmi vlídná a nápomocná. Přestože po deseti letech svobody a budování města z žáby v Riegerově parku ještě voda neteče a bývalé městské zoo přes všechno úsilí vypadá hůř než ruiny Majů v jihoamerické džungli, a přestože přibylo mnoho úředně povolených architektonických hrůz, bylo možno ukázat aspoň něco podstatně lepšího než za první republiky či za protektorátu. Ráno 1. června jsem našel v poštovní schránce obálku od Valdy. Tak se v kutnohorském Klubu oldskautů jmenuje Zdeněk Šlejtr. Byl jsem nedávno na jejich již osmých ‚reminiscencích‘ a klubovna v Uhlířské ulici se trhala ve švech. Sešlo se 55 již dost dospělých skautíků a skautiček a někteří mne i po padesáti či více letech poznali. Jeden z nich byl Zdeněk Filip, který dnes žije v Litvínově. Vyprávěl mi, jak jsme za německé okupace spolu jezdili na kolech po okolních vesnicích, v jeho pamětí na šmelinu. Já jsem prý kradl někde elektrické vedení a podobné a prodávali jsme to sedlákům za vajíčka. Nevěděl, jak tehdy bylo pravidlem, širší souvislosti. Že doma jsme měli vajíček dost. Že mi elektriku pomáhali krást i jiní, z železnic a od německých kasáren a úřadů. Říkali jsme tomu sabotáž. Že za vajíčka zase jiní (např. Otakar Váša, který nyní žije v Paříži) kupovali dynamit, který jsem pak odevzdával, až na nějaký ponechaný pro vlastní potřebu, nadporučíkovi (učiteli) Zajíčkovi,

R. Jung 1998a


Str. 127 ze 172

mně nadřízenému v Obraně národa. Zmínil jsem se, že mám zájem o vzpomínky, fotografie či dokumenty ze všech třech odbojů. A ejhle, Valda mi vložil do schránky mj. dopis, kde z vlastní iniciativy vyzývá oldskauty ke spolupráci na tomto projektu, a vše zorganizoval. Pak se mne, k mému úžasu, dokonce telefonicky zeptal, zda dopis schvaluji. Zázraky se dějí i v postkomunistickém očistci. Odpoledne jsem šel na ,číši vína‘ pořádanou Nadací Kutná Hora – památka UNESCO u příležitosti znovuotevření kostela Sv. Jana Nepomuckého. Okolo kostela jsem chodil léta, při návštěvách Kutné Hory od roku 1968, a od roku 1989 často. Viděl jsem nejen vrcholný stav devastace, ale i občasné hlemýždí pokusu o záchranu a opravu. Říkal jsem sobě i jiným, že to byl můj oblíbený kostel. Nejen pohodou, která z něj kdysi sálala, ale i vzpomínkami. Vykonal jsem tam svou první zpověď. Po ní jsem šel dolů se spolužačkou. Měla tak krásné modré oči. U krytu do kanálu naproti Morovému sloupu jsme se zastavili. Navrhla, abychom si navzájem přečetli hříchy, které jsme, abychom je při zpovědi nezapomněli, měli napsané na papírku. Styděl jsem se a odmítl to. Můj hřích byl, že ji miluji. Navrhl jsem, abychom papírky roztrhali, a odhodily do stoky. A tak jsem se nedověděl, co byl její hřích. O nejnovějších opravách jsem přirozeně věděl a několikrát jsem během nich byl i vevnitř, se zahraničními hosty a s panem Rezlerem nebo paní dr. Štroblovou. Občas jsem se zastavil na dvoře na kus řeči se starým přítelem Smrkovským. Nyní jsem šel jen z pocitu povinnosti, jakožto člen dozorčí rady nadace. Chtěl jsem jít až na veřejnou slavnost o den později, po návratu z oslavy italského národního svátku v Praze. Ale zažil jsem něco nádherného. Svatý Jan Nepomucký jako Fénix vyvstal z popelu. Zasloužila se o to představivost, nadání, obětavost a vytrvalost kutnohořanů. Oslavy byly dojemné a velmi důstojné, jen paní Fundová by si byla zasloužila přepychový háv, který jí vděční občané k této příležitosti měli darovat. Poprvé po deseti letech, kdy jsem znovu v Kutné Hoře, jsem měl čirou radost z tohoto města. Ta pokračovala i večer u Divišů na koncertě Krásných nových strojů. Po dlouhé době s nimi hrál i Bohouš Dvořák. Po té jsem si na dvorku s Divišovými a Dvořákovými užíval letní noc a víno až do dvou ráno. Kutnohorský deník, 16. 6. 2000, str. 5.

Studie v Americe, 1954-56 (X ) Asi to bylo řečeno také jindy a jinde, ale já to slyšel poprvé a udělalo to na mne hluboký dojem. Na začátku školního roku nově vstupující studenti zaplnili bývalou velkou garáž staré hasičárny v Cambridge, Massachusetts, která nyní patřila Harvardu. Postgraduální studie věd a umění, jak se naše část univerzity oficielně jmenovala, měly svého děkana, a ten nás uvítal. Řekl: „Podívejte se na souseda vlevo, a pak na toho vpravo. Z vás tří zde za rok dva nebudou.“ A taky se stalo.

R. Jung 1998a


Str. 128 ze 172

Přednášky začaly hned druhý den, a tak jsem se musel zorganizovat jak jsem jen mohl, v Americe se říká v běhu. Dormitoř, ve které jsem byl ubytován, byla prastará a nějak připomínala kasárna. Pokoj byl dlouhý, s postelí, regály na knihy, stolem a židlí. Ložní prádlo bylo dvoje a deka jedna, vlněná a hrubá. Vedle dveří z chodby do pokoje byly ještě jedny, které vedly do hlubokého výklenku, kam se daly uskladnit vlastní věci, a která sloužila též jako skříň. V Harvard Coop prodávali bedny, které do výklenků rozměry přesně pasovaly. Dvě z nich mám dodnes, v jedné jsou vánoční, v druhé velikonoční ozdoby. Umývadla a záchody byly na konci chodby, a sprchy ve sklepě. Okno z mého pokoje v prvním patře se dívalo do dvora, který sloužil jako parkoviště. Zřejmě každý student měl vlastní auto, a časem jsem se i já připojil. Opakovaně v neděli jsem s údivem a hrůzou pozoroval hromadný rituál. Všichni studenti, místo aby dlouho spali nebo šli do kostela, od brzkého rána láskyplně myli a leštili svá vozidla, ať to byl nejnovější cadillac čí prastará troska. Tehdy jsem se přestal starat o vnější vzhled svých aut. V domě byl též společenský pokoj pro přijímání návštěv. Dormitoř byla mužská. O tom, zda byl přístup žen na pokoj povolen či zakázán, se nemluvilo. Ale všichni byli velmi diskrétní. Byla tam též malá, ještě černobílá, televize. Na tu jsem se podíval jen jednou na pár minut, abych se naučil jí ovládat. Přísné pravidlo bylo, že musela být vypnuta od deseti večer do osmi do rána. V té době jsem vždy byl ještě nebo již v knihovně, na přednáškách, v laboratoři nebo ponořen v knize v pokoji. Později jsme se s několika spolužáky občas scházeli po jedné v noci ve sklepě jiné blízké noclehárny, kde byla televize přístupná vždy. Někdy až do tří do rána, kdy zavlála ohvězděná americká vlajka a zazněla národní píseň, jsme tupě a bez řečí zírali na kdejakou kovbojku či podobné nesmysly, které se hrály, a přitom jsme jeden po druhém usínali. Hlavu to trochu vyčistilo, a poprvé jsem se dozvěděl, kdo je Reagan. Navštěvoval jsem dvě knihovny. Jedna byla Widener, centrální výstava okamžitě přístupných knih a časopisů na Harvardu. Většina mnohamilionových sbírek byla v jiných depositářích, se kterými Widener měl pravidelný, většinou půlhodinový systém převozu. I tím byl Widener nejvhodnější. Byl to jen kousek šikmo přes dvůr (Harvard Yard) od budovy, kde sídlelo oddělení společenských vztahů a kde jsem měl většinu přednášek, schůzek, zkoušek a laboratoří. Ale ty příšerné schody. V sedm ráno, vyčerpaný z nocí probdělých u knih či odborných časopisů, jsem se po nich plazil jako zbitý otrok. Nejprve bylo to impozantní vnější schodiště. Kolik těch schodů bylo, si nepamatuji. Na jedné z mála fotek, které z té doby mám, sedím na desátém se shora se svou tehdejší velkou láskou, Američankou Beverly, a s Neil Smelserem, mým předchůdcem coby asistentem Parsonse. Byl jeho spolupracovník na teorii ekonomického systému a pozdějším se proslavil knihou Kolektivní chování. Též se s námi objímala Helena, jeho tehdejší francouzská manželka. Kolik schodu bylo pod námi, nevím. Patra byla vysoká a vydávání knih a velká čítárna byly v prvním poschodí. Při výstupu po první vnitřní sadě schodů jsem pokaždé čelil velikému obrazu, pověšenému tam

R. Jung 1998a


Str. 129 ze 172

na počest harvardským dobrovolníkům padlým v první světové válce. Mladičký zastřelený voják držel v jedné ruce flintu a v druhé ruce opulentní ženu s šedobílou kůží. Na obraze stálo: „Šťastní jsou ti, kdo v jednom obětí obsáhnou smrt a vítězství!“. „Tak o tohle tady usiluji,“ říkal jsem si častěji a častěji. Nakonec jsem raději začal chodit do knihovny Lamont pro předgraduální studenty. Byla moderní, klimatizovaná, zapuštěná několik pater do země, s bezbariérovým přístupem zvenku přes rampu do 1. horního patra. Mou motivaci studovat nesnižovaly ani obtížné schody ani hnusné obrazy. Naopak. Usídlil jsem se na celé měsíce ve velkém koženém křeslu v „Místnosti poezie“, kde bylo možné i poslouchat hudbu. Ale četl jsem jen svou literaturu a občas se díval prosklenou stěnou dolů na malebný Harvard Yard. Nejčastěji vzpomínám na zimní pohledy, při sněhových vánicích nebo ve slunečných dnech po nich. Kutnohorský deník, 23. 6. 2000, str. 5.

Letní slunovrat 2000 Po dlouhém dni, jako zde a nyní obvykle plným triviálních, opakovaných a většinou neúspěšných zařizování a připomínání, „byl pozdní večer“, slunovrat. Chvíli jsem na zahradě pozoroval, jak mých šest netopýrů kroužilo kolem mého velkého smrku. Jejich vzhled a chování se nezměnili za víc než tři miliony let. Jsou moji, neboť se mnou bydlí. Smrk je můj, neboť ho tatínek zasadil pro mne, brzo poté co jsem se narodil. Začíná se hodně hrbatit. Měl jsem teď své narozeniny. Díky své přítelkyni, jsem z nich měl radost. Psi už měli netopýrů dost, a chtěli se přesunout ke žrádlu na dvůr. Já též, abych se nadýchal vůně lípy kvetoucí u kapličky. Je stále mohutnější, i když téměř stará jako já. Doufám, že ještě chvíli přežije tuzemské vandaly, zahraniční autobusy a místní Technické služby s.r.o. Psům se lépe žere, když jsem s nimi a za ně hlídám. Nažerou se v klidu, a pak začnou výt na potulné fenky a štěkat na kolemjdoucí opilce. Je nám spolu dobře; známe se intimně již jistě čtyřicet tisíc let. Je nádherná teplá noc. Mořem oparů je vidět i několik hvězd. Kdykoliv takhle sedím na dvorku, přelijí mne vzpomínky. Za války jsem často (vždyť jen několikrát) sedával s tatínkem či maminkou. Asi ježto je dnes na slunovrat (na této zemi asi po čtyřbilionkráté) vzpomínám, jak mně od dětství zajímalo co je na nebi a za ním. Četl jsem Flamariona, o měsíci a kanálech na Marsu. Později vážnější literaturu, ale též sci-fi. Tak jsem toužil, abychom se ještě za mého života dočkali negativní odpovědi na otázku „Jsme ve vesmíru sami?“. Dělal jsem pro to, co jsem mohl. Ještě na Harvardu jsem pro NASA zkoumal důsledky nedostatků vněmů a spánku na budoucí astronauty a napsal jsem část psychologických testů podle kterých byli ti první vybráni. Zkoušel jsem různá farmaka, jež by jim mohla pomoci. Byl jsem vedoucí skupiny, která navrhla sedadla do satelitů: umístili jsme se jako druzí.

R. Jung 1998a


Str. 130 ze 172

Na Cornellu jsem se seznámil s Carlem Saganem; jeden z prvků plakety poslané jako poselství mimozemšťanům byl na můj podnět. Ještě co toto píši, běží na mých počítačích v pozadí program SETI, celosvětové hledání mimozemské inteligence. Nějak jsem dnes v noci mimořádně klidný, a cítím se jistý. Za život jsem se přece o vesmíru mnoho naučil. Zemřu bez odpovědi na otázku, zda jsou ve vesmíru jiný život, jiné inteligence, jiní ztroskotanci. Nevadí. Vím, že struktura času a prostoru je taková, že i kdybych žil věčně, nesmírné (a čím déle žiji, tím větší) části prostoru minulosti i budoucnosti mi zůstanou nedostupné. Stále budu uvězněn ke svému teď a zde. Vím, že zrnitost vesmíru je taková, že mé znalosti a vliv se stáváji tím nejistějšími, čím více se snažím překročit svůj místní prostoročas, své nyní a zde. Vím že i znalost mé vlastní minulosti a budoucnosti je nesmírně nejistá, a že to plné vědomí skutečnosti (či iluze) vlastního já, jak již objevil Budha, trvá maximálně sedm – osm vteřin. Je mi ale též jasné, že má nicotnost je ještě větší. Z kosmologie mi vyplívá, že existoval, existuje a bude existovat asi nespočet jiných vesmírů, o kterých se nikdy nic nedovíme. V tomto smyslu nejsme sami. Je mi též jasné, co je významem bytí mých psů, jiných tvorů, jiných věcí, vesmíru i mne samého. V nicotném objemu časoprostoru splňujeme svůj (fyzický, biologický, sociální, kulturní) potenciál. Peršan Omar Khayyám to věděl o více než pět set přede mnou. V Rubáiyátu napsal: „ Zde, s bochníkem chleba pod hlavou, s lahví vína a knihou veršů — a Ty uprostřed divočiny vedle mne zpíváš — se divočina mění v ráj.“ Na jednom americkém portálu internetu jsem právě teď zachytil reklamu: „Jste připraven zemřít?“. Kutnohorský deník, 9. 9. 2000, str. 5.

Nikde, září 2000 Nynější fáze vývoje postkomunistické společnosti u nás trvá již více než dva a půl roku. Jako ti dva ztroskotanci na smetišti a v čase ve hře mistra absurdního divadla — jsme totálně sami, odcizeni i od toho, co jsme si dříve mysleli, že jsme. Jako oni chodili vybírat od popelnice k popelnici, mi tunelujeme odpadky bohatství vytvořeného předešlými generacemi, nadáváme si navzájem, a čekáme na Godota. Kdo či co je Godot ovšem nevíme. Někdy se ozve úvaha, že to může být Evropská Unie, jindy, že nás spasí ta příští či přespříští generace. O Evropské Unii toho vím dost. Ale o těch mladých ne. Tak jsem se na mnohé z nich podíval a pozorně jsem si je poslechl. K plnému životu moderního člověka (mezi které patřili moje rodiče a patřím i já) bylo potřeba zakořenění, uplatnění a svoboda. Být znamenalo míti identitu a tou se nějak lišit od okolí. Vím již dlouho, že člověk postmoderní je jiný. Žije v isolované bublince odtržené od prostoru a času. Někdy náhodně jako motýlek zasedne a vytvoří ne kořeny ale sosínky, aby se nasál a zase vzlétl. Nehledá zakotvení ale vztahy (kontakty),

R. Jung 1998a


Str. 131 ze 172

ne uplatnění ale aktivitu (výživu), ne svobodu (rozmanitost), ale skrytí podobností v davu (Gleichschaltung). Jeho já je snad třeba hledat pod jednotvárností džínů a rocku, jeho vášně jsou překryté drogami, místo historie šťastných a nešťastných lásek zaznamenáme sérii „one-night stands“, jepičích styků s téměř anonymními partnery či partnerkami. Něco takového jsem čekal — ale našel jen jako mlhu. Nová generace totiž zmizela. Neemigrovala do ciziny. Využila vyzkoušenou metodu svých rodičů, vnitřní emigraci, ale výrazně ji zdokonalila. Neutekla na chaty nebo jako trampové, ale tam kde ji opravdu nelze najít. Utekla nikam. Postkomunistické děti neautentických rodičů neměli proti čemu vytvořit svou identitu. Heidegger definuje autenticitu jako schopnost udržet rozpor mezi sebou a okolím, jako napětí z odlišnosti vlastní definice sebe a očekáváním ostatních, které prožíváme jako zdroj požadavků na změnu sebe na něco jím podobného a s nimi splývajícího. Pokud rodiče se chovají jako chameleóni, korouhvičky na koléčkových bruslích, těžko se vzhledem k ním mohou děti definovat. Hlavním prostředím dětí jsou rodiče, a pokud v nich charakter chybí, z čeho nebo proti čemu jej mají vytvořit děti? Pokud namítnete, že se jedná o prodlouženou adolescenci, o psychosociální moratorium, jak je již před padesáti lety definoval můj mentor Erik H. Erikson, odpovím: Charakteristické jevy tu chybí. Aktivní hledání a experimentaci s různými rolemi nahradila pasivita nezaměstnaného a spokojenost s manou spadlou z nebe. Není zde typický zmatek o tom co jsem. Identita je předčasně definována, v podstatě negativně, odmítáním minulosti, nepřijetím identity třídní, rodinné, místní, národní či evropské a nezájmem o budoucnost. U této generace se „privatizace“ podařila, neboť navázala na předešlou spontánní reakci na kolektivizaci komunistickou. Dále platí „Ukradni, urvi co můžeš!“ a „Co je Tvoje to je moje, a co je moje, do toho Ti nic není.“ Platí jen ideologie sacro egoismo. Pokud je zde přivlastnění hodnot, tak jen ekonomických či mocenských, pokud závazná volba, tak jen školení a povolání. Je to generace, která dokázala proměnit Internet nabytý informacemi o nekonečném čase i prostoru a o dějinách i současném stavu světa na vesnický Intranet, oplývající možnostmi na kradení programů a šlágrů, užívaný převážně pro sousedské pokecy. Politikou, a především politiky, tato generace opovrhuje. V podstatě ji vůbec nezajímá. Na rozdíl od doby komunistické se politiků nebojí. Je přesvědčená, že jí nijak do bublinky jejich životů nemohou zasáhnout. V tom se však tragicky mílí. Šance najít učňovské místo, dostat se ‚na vejšku‘ a do koleje, najít místo a byt pro rodinu, být obětí nebo znovuvzkříšeným zdravotní péče, stát se občanem kolonie nebo Evropy — to vše a mnoho jiného závisí především na chování politiků.

R. Jung 1998a


Str. 132 ze 172

Kutnohorský deník, 15. 9. 2000, strana 5.

Země mýtů a snů, 1989-91 (I) Po čtyřiceti dvou letech v exilu mne při návratu do Československa přirozeně očekávalo mnoho překvapení. Jedním z nich byl způsob, kterým si většina lidí, s nimiž jsem se setkal, vytvářela nový osobní obraz. Představovali sebe jiným, a myslím i sobě, s odvoláním na údajnou identitu národní. Ta v jejich podání sestávala z mimořádných, specificky českých vlastností. Takové představy a presentace jsou nesmírně důležité pro chování jedince i společnosti, obzvláště v rozhodujících, zatěžkávajících a krizových situacích. Jejich změny zrcadlí velmi názorně proměny společnosti. Sleduji je během minulých deseti let. Na počátku, zhruba v období Občanského fora, byly mýty, sny a noční můry. Sloužily potřebám kamufláže minulosti, mimikry přítomnosti, zvládnutí úzkosti z budoucnosti a vyjadřovaly nedostatečné potlačení obav z odvety. Nejprve mýty. Některé pocházely ještě z doby, kdy jsme byli rakouští poddaní. Jiné se zrodily za první republiky, další za protektorátu, za komunistické nadvlády, a po částečném předání moci, nazývaném sametová revoluce. Na jejich tvorbě se svorně podílel lid a jeho vůdci — velikáni obrozenectví přes Hankovy Rukopisy a Masarykovu Českou otázku, Nejedlého komunistický výklad husitství a sověty využívané všeslovanství a protiněmectví. Na těch nejnovějších mýtech je zřetelné autorství či aspoň punc Havla. Pozvolna, na připomnění sobě i Vám, se jimi budu probírat. Ježto jsem hned od návratu měl v Praze klíčové posty na Karlově univerzitě, pražské technice a v ČSAV, a jasně viděl skutečný stav, naslouchal jsem mezi lidem i intelektuály s údivem mýtu VYSOKÁ ČESKÁ VZDĚLANOST. Přitom jsem se všude setkával z vysokoškolskými profesory, kteří pokud někdy měli úroveň podprůměrně nebo průměrně mezinárodní, po šedesáti letech protektorátu, českého komunismu a sovětské okupace ji naprosto ztratili. Neznalost vědecké literatury v historickém kontextu v přírodních a hlavně společenských vědách a filosofii, byla všeobecná. Zakrývali ji pověrami a bludy hlásanými dogmaticky ex katedra. Jejích volné povídání, tzv. ‚přednášky‘, bylo povinné, ale jen pro žáčky. Katastrofická neznalost světového zeměpisu, dějin, cizích kultur a jazyků byla zastírána ideologickými anekdotami a žvásty. Ve světovém a hlavně západoevropském měřítku byla v Československu proporce lidí s vyšším vzděláním velmi malá. Ti, kteří se na vysoké školy dostali, byli vystavování nejen naprostému zápecnictví a autoritářství stále nadřazených úředníků, ale i neschopnosti učitelů připustit autority jiné než ryze domácí. Bojácnost zaujmout nekonvenční názory a postoje byla vštěpována. Formální stránky profesionality (jak se vyjadřovat a psát, jak uvádět průkazný materiál (citáty, zdroje, tabulky, mapy) se neučily a nevyžadovaly. A o tom, že vzdělání může a má být využito k řešení skutečných praktických problému zřejmě ještě nikdo neslyšel. V Kutné Hoře jsem se naproti tom pokoušel učinit obyvatelným a hygienicky a esteticky přijatelným to, co zbylo po vynucených prode-

R. Jung 1998a


Str. 133 ze 172

jích a pronájmech z devastovaného a vykradeného zděděného hospodářství. Přitom jsem byl neustále bombardován mýtem ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY. V minulých stoletích pracovali obyvatelé této země pro vrchnost (šlechtu, církev, vojsko, státní správu, továrníky) s evropskou identitou a rozhledem. Chodili jako hudebníci, podomní prodavači doma vyrobených cetků, a učni na vandr. Jako mniši, kněží, vojáci a studenti též žili a učili se v cizině. Když se vypracovali, často se tam přestěhovali a uplatnili. Byla to tehdy jediná cesta vzestupné mobility. Nebyly to jen zlaté ručičky, ale i píle, spolehlivost a myšlení, kterými se prosadili čeští kočí, kuchařky, řemeslníci, feldvéblové, úředníci, učitelé — a později skladatelé dirigenti, technici, profesoři a politikové. Nyní však tento mýtus zastíral naprostý bankrot českého veřejného hospodářství, a ve stínové ekonomice zánik dělby práce. Místo odpovědných, pečlivých a pilných odborníků přežili samouci, fuškaři a meloucháři. Lidé ovšem věděli, neboť jak mohli, nakupovali přednostně zahraniční výrobky a divili se, že já kupuji české. Název „Czech Šmejd“ se, myslím, ještě tehdy nezrodil, ale taková jasná představa již převládala. Kutnohorský deník, 22. 9. 2000, str. 5.

Země mýtů a snů, 1989-91 (II) Pamatuji-li se správně, před mnoha tisíci let, dle Bhadavad Gity, hledal mladý a nejistý princ Arjuna osvícení. Aby ho dosáhl, musel odpovědět na tři otázky, jež mu kladl bůh Krišna v různých ztělesněních. Ta poslední, od havrana, zněla „Ze všech věcí podivuhodných, která je nejpodivuhodnější?“ Arjuna odpověděl „Že ačkoliv vidíme kolem sebe neustále lidi umírat, nevěříme, že též sami zemřeme“. Odpověď byla správná a Arjuna získal nejen osvícení, ale později i světskou slávu. Z mnoha podivuhodných mýtů, snů a nočních můr, které se noří z národního podvědomí a povědomí, se mi zdá nejpodivuhodnější mýtus ČESKÁ holubičí povahA. Mohu jen spekulovat, k čemu tento mýtus slouží. Snad k ospravedlnění a dokonce oslavě českého poddanství, které charakterizuje značnou část novověku, a českého poraženectví a kolaborantství, rozšířeného zde od roku 1939. Vzpomeňte na příkazy při německé okupaci 1938 a 39 „Zachovejte klid a rozvahu“, a podobné výzvy presidenta Beneše z léta 1947 „Nechci aby bratr bojoval proti bratru“ a jiných našich „orgánů“ při invazi (sovětské a spol.) v roce 1968. Za zmínku stojí i dosavadní rozšířená averzi k bratrům Mašínovým, kteří se odvážili v občanské válce, zuřící na území Československa v letech 1944 až 1989, bojovat se zbraní v ruce. Představa, že sdílíme hlubiči povahu jako specifikum slovanské, je též zvláštní. Vždyť dodnes jsme rozpolceni v naši identitě. Jsme Keltové, Slované, nebo dokonalá směs různých národností, které se sem dočasně nebo trvale dostaly a dle tehdejších pravidel sexuální turistiky zdatně nás oplodňovaly? Přece jiné Slovany ― Poláky, Srby a někdy i Rusy —občas chválíme za jejich udatnost.

R. Jung 1998a


Str. 134 ze 172

Přitom i letmý pohled na naše dějiny stačí, abychom nabyli dojem, že s jinými národy si jako bojovníci, rváči a hrdlořezové vůbec nezadáme. Aby se vůbec zrodil český národ, Slavníkovci pozabíjeli Vršovce, Přemyslovci pak vyvraždili Slavníkovce. U kolébky české státnosti sudičky navrhly vraždy dvou Václavů. Nemuseli jsme tudíž znát Starý zákon ani čekat na Shakespeara, abychom se naučili bratro- a královraždě. Též v rané pubertě národa nebyli husité jen Boží bojovníci, ale později i vynikající hrdlořezové a raubíři. Od té doby byli čeští žoldnéři vyhledávaným vývozním artiklem. Ke konci první světové války bojovaly české prapory dále hrdinně pro Rakousko, zatím co Němci, Maďaři a Rakušané dávno hodili flintu do žita. I když válka skončila všeobecně roce 1918 (v Rusku o rok dříve), drželi naši legionáři sibiřskou magistrálu proti velké přesile bolševiků ještě celý rok 1919. Aby se zrodilo Československo, vyhnali naši legionáři a domobrana násilně, v roce 1919 a 20, Maďary ze Slovenska. Za druhé světové války nebyli zrovna holubičí naši zahraniční letci v Anglii a Rusku, ale ani ostatní naši zahraniční vojáci (např. u Tobruku, Dukly i Dunkirque). I naši parašutisti vraždit (Heydricha) celkem uměli. Ti kdo tam byli na straně Západu, bojovali dobře v Koreji i ve Vietnamu. Některé jsem učil jak zabíjet tiše beze zbraně. Byli stejně ochotní a schopní se to naučit jako jiné národnosti. Za německé okupace se u nás Němcům říkalo plavé bestie. V Norsku za německé okupace je plavé severské dívky viděly jinak a považovaly je za romantické a zdatné milence. Protože jsem měl tmavé kudrnaté vlasy, snědou pleť a velký nos, často mi po válce některá Norka řekla, že vypadám jako Němec. Rychle jsem se naučil, že to nemyslí jako urážku, a pochopil jsem o co jim jde. Že se čeští exulanti v Norsku Němcům romanticky vyrovnali, bylo očividné. Ale nezadáme si ani v té bestialitě. Svědčí o tom nejen divoký odsun a kolektivizace vesnic, ale i výkony českého Gestapa (StB), české koncentráky a české soudy. Samozřejmě jako každý národ jsme i my seskupením jedinců, kteří mají různé dobré i špatné, zdravé i patologické, masochistické i sadistické povahy, lenost či tvořivost, sobeckost či štědrost a jiné různé ctnosti i neřesti. Zajímavé však je, jakou představu coby národ si pro sebe i pro jiné tvoříme. Jak dlouho ještě, v naši nejvyšší reprezentaci sebe, budeme oblékat naši hradní stráž do krojů operetních tajtrlíků místo do historických uniforem legionářů a domobranců, armády první republiky a našich zahraničních vojáků z druhé světové války? Ani český národ nedosáhne osvícení, nemluvě o důstojnosti, pokud si jednoznačně neodpoví na otázku: Kdo jsou skuteční národní hrdinové? Chelčický, Švejk nebo Žižka? Palach a Zajíc, Hácha a Dubček, nebo bratři Mašínové?

R. Jung 1998a


Str. 135 ze 172


Bylo nás pět, 1955-20?? (I) Vlastně ne přesně. Byli jich pět a pak já. Všichni jsme se seznámili na Harvardu v našem prvním roce 1954. Nejprve jsem se spřátelil s každým jednotlivě já, a pak je přestavil těm druhým. Oni se sice poté dobře znali, ale ta hluboká životní přátelství až do smrti, jaká jsem s nimi měl já, nevytvořili. Přestože jsme vlastně byli spolužáci a navštěvovali mnohé stejné přednášky a semináře, tam jsme se neseznámili. Individualismus a profesionalita na Harvardu byla taková, že jsme se vždy ihned rozletěli do vlastních studijních světů, a pokud jsme spolu vůbec mluvili, tak jen o věcech ryze pracovních. Jako s prvním jsem se seznámil s Angličanem. Jmenoval se Roger Walker. Vystudoval elektrické inženýrství v Anglii na Cambridgeské universitě, a na Harvard přišel studovat sociologii. Bylo to v obchodu Army & Navy s vyřazenými vojenským šatstvem a příslušenstvím. On hledal dobrý a laciný ruksak, já spacák. Znali jsme se od vidění a hlavně slyšení na semináři o teorii organizace, tak jsme hodili řeč. Ukázalo se, že je na sportovní výbavu odborník. Pomohl mi velmi lacině vybrat a slíbil, že spací pytel osobně opraví a vylepší. Byl nesmírně zručný. Narodil se v Keni a dětství strávil v divočině. Vše, co vím o přežití za extremních podmínek, jsem se naučil od něho. Během studia jsme společně v Bostonu založili poradenskou společnost „Researchers’ Technical Service“. Roger Walker přejal můj zájem a lásku k Brazílii; odešel tam od IBM aniž by měl zajištěno jakéhokoliv místo. Tam se brzy stal šéfem oddělení průmyslové sociologie na hlavní univerzitě v Riu. Setkávali jsme se jak jsme mohli. Před šesti lety, týden než za mnou měl přiletět do Kutné Hory, tam zemřel. Roger se na semináři matematiky seznámil s Manfredem Kochenem, pracovníkem Výzkumné laboratoře T. J. Watsona společnosti IBM. Manfred ho pozval ke spolupráci v IBM. Roger se tam snažil ve své doktorské práci odpovědět na otázku, proč IBM ze všech velkých amerických průmyslových společnosti používá nejméně automatizované řízení personálu, na které sama jiným prodává počítače a programy. Sledoval, jak jednotlivé příkazy a pokyny putují od generálního ředitele přes různé stupně až k řadovým zaměstnancům. Zjistil, že sdělení se během cesty neustále transformují a pro někoho z vnějšku organizace je konečná podoba zcela nepoznatelná. Například příkaz „letos musíme propustit průměrně dvacet tři procent zaměstnanců“ nakonec vyzněl na „musíte trochu zvýšit produktivitu, protože máme hodně zakázek a můžeme jen přijmout o pět procent víc lidí“. Vedení podobnou transformaci očekávalo a s výsledkem bylo naprosto spokojeno. Něco takového se těžko dá zautomatizovat. Manfred Kochen, který jako dítě s rodiči uprchl před Hitlerem z Rakouska, byl žákem Johanna von Neumana. Von Neumann během své práce na projektu Manhattan (vývoj atomové bomby) doplnil Turingovu teorii a vytvořil první skutečný počítač. Kochen i mne pozval do IBM, kde jsem pod jeho vedením pracoval na projektu koncepce třetí generace počítačů. V tom nádherném prostředí a stimulován vědci růz-

R. Jung 1998a


Str. 136 ze 172

ných oborů jsem položil i základy mé vlastní teorie systémů. Manfred se proslavil formulací prvního funkčního algoritmu na souběžné využití více počítačů (parallel processing). Byl první, kdo uveřejnil podrobnou koncepci „světového mozku“. Ta se stala základem počítačových sítí, z nichž dosud ve vývoji je nová, mnohonásobně dokonalejší verze Internetu. S Manfredem jsme od té doby udržovali přátelský a pracovní styk. Před lety jsme zorganizovali seminář na Floridě, jen abychom se zase mohli sejít. On si předtím chtěl ještě zalyžovat v Coloradu a tam ho den před začátkem semináře zabil infarkt. Mým dalším přítelem se stal Gene G. Kassebaum. Seznámili jsme se v sauně v Boston Christian Union, kam jsem se z nedostatku vlastní koupelny chodil denně sprchovat a on posilovat. Byl z německé emigrantské rodiny z Detroitu. Otec i jeho bratři po utrpení během velké ekonomické deprese našli práci jako dělníci v automobilkách. On utekl z měšťanky s cirkusem. Jako vojenský veterán na stipendia rychle zvládl všechny mezistupně vzdělání nutné pro postgraduální studium na Harvardu. Naučil mě posilovat, moderní hudbu, moderní literaturu a hodně o Středním východě a indickém subkontinentu. V důchodu bydlí se svou manželkou, slavnou indickou hudebnicí Gaythri Rajapur v Bangalore. Nedávno jsem však od něj dostal e-mail z Peru, kde chodil po Andách a hledal co zbylo z indiánských povstalců „Zlatá stezka“, které před několika lety potlačila peruánskou vládou. Kutnohorský deník, 6. 10. 2000, str. 5

Bylo nás pět, 1955-20??(II) Má přítelkyně Beverly mne na podzim roku 1955 na nějakém mejdanu představila Italovi, který uprostřed všeho ruchu seděl klidně v rohu místnosti a hrál si, zřejmě pro vlastní potěšeni, krásně na flétnu. Začali jsme si povídat, a nejdříve našli podobný smysl pro humor. Gustavo Iacono měl již tehdy lékařský doktorát i praxi a vyučoval psychiatrii na Katolické Univerzitě v Miláně. Na Harvardu se doplňoval znalosti psychologie. Začali jsme se stýkat a v tom roce spolu v Bostonu strávili krásný konec Štědrého večera. Bydlel jsem tehdy v jedné malinké místnosti v bohémské části čtvrti Beacon Hill. Některý nájemník přede mnou tam vytapetovat všechny stěny stránkami not. Pozval jsem tam Gustava poprvé na pozdní přípitek. Když uviděl tapety, vytáhl z kabátu flétnu, a neodešel, dokud nezahrál poslední notu nalepenou na zdi. Po návratu do Italie se angažoval v rozsáhlých studii sociální psychologie v zemích středomoří. Stal se slavným profesorem psychiatrie v Napoli. Gustavo mne naučil mnoho moudrostí a hlavně různé techniky diplomatického chování. Seznámil mě s italskou krajinou a pomohl mi najít důvěrné vztahy s mnoha jinými mladými Italy, z nichž se později staly pro italskou společnost významné osobnosti. Mezi nimi byl Gulio Andreotti, tehdy ještě známý jako Niňo (děťátko). Ten se později, mimo jiné stal třiatřicetkrát ministrem a sedmkrát italským ministerským předsedou. Jiný z našich kamarádů byl Roberto Calvi, pozdější presi-

R. Jung 1998a


Str. 137 ze 172

dent největší soukromé italské banky Ambrosiano. Pro svá spojení s Vatikánem získal přezdívku „Bankéř Boží“. Roberto skončil ne vlastním činem na oprátce pod jedním londýnským mostem. Rodiče Gustava bydleli ve vesničce na jih od Sorrenta, kde jsem díky jejich pohostinnosti mohl v klidu psát a strávil mnoho krásných chvil. Ale ty nejhezčí byly, když Gustavo občas přijel vyčerpaný na víkend z Neapole, a navrhl: „Nechme naše duše v Sorrentu, a převezme naše těla na Capri“. Před dvanácti lety jsem se s nim setkal ve Veroně. Zdál se mi nezdravý a tak jsem lékaře Gustava donutil, aby se hned nechal vyšetřit v tamější nemocnici. Doprovodil jsem jej, a bylo mi řečeno, že si ho tam nechají na důkladné vyšetřeni. Odjel jsem tentýž večer do Augsburgu, kde jsem měl povinnost přednášet, a čekal jsem, že se mi ozve. Místo toho v nemocnici za tři dny zemřel. Poslední z těch pěti, se kterým jsem se tehdy seznámil, byl Martin Theodore Orne. Nenáviděl jsem, a stále nenávidím, americkou kávu. V malebné uličce v Bostonu, myslím že se jmenuje Brattle Street, tehdy byla švýcarská kavárna, kde hráli operní hudbu a mimo jiné dělali vynikající kávu. Občas jsem tam chodil. Jednou si ke mně přisedl muž, a řekl mi, že mne tam vídává, a že též slyšel můj komentář na přednášce doktora Semrada, šéfa bostonské psychiatrické nemocnice. Pozval mne přes ulici do svého domu, s tím, že mi uvaří ještě lepší kávu. Martinovi rodiče byli lékaři, kteří odešli do Ameriky z Rakouska v roce 1938 po Anschlussu z Německem. Martin stále mluvil bezvadně německy, a němčina se stala našim soukromým jazykem. Ve škole i během studia medicíny si Martin vydělával jevištními a soukromými představeními. Byl kouzelník, iluzionista a hypnotizér. Nyní pracoval jako psychiatr pod Semradem, a měl soukromou ordinaci doma. Na Harvardu dodělával další doktorát z experimentální psychologie u Skinnera. Martin bydlel v krásném úzkém domě, který se tehdy pro mne stal vrcholem vkusu i luxusu. Naučil jsem se od něj již ten první večer jak správně pražit, mlít a vařit kávu, a kde ji zelenou nakoupit. Též poprvé jsem slyšel reprodukci hudby na tehdy vrcholném hifi systému. Jako podobné klasické bostonské domy, i jeho byl z neomítnutých cihel. Byl třípatrový, s moderní zdviži. V přízemí měl krásnou halu s točitým schodištěm, malou všeobecnou ordinaci a tichý salón pro psychiatrické úkony. V prvním poschodí se naházely obývací pokoj, kuchyňka a knihovna. Ve druhém patře ložnice, velká koupelna a menší byt pro hosty. Tam jsem později, v průběhu dovolené z Pittsburghu, napsal podstatnou část své doktorské práce. V té době měl Martin, jako první v Americe, nový Citroen s vyrovnávací mechanikou, jímž mne občas vozil na krkolomné vyjížďky do hor. Martin se po dokončení na Harvardu stal profesorem psychiatrie na Filadelfské univerzitě a založil tam Ústav experimentální psychiatrie. Oženil se s psycholožkou Emily Carrota, s níž společně tento ústav řídili. Ona je nyní ředitelkou. Koupili si nádherný dům s obrovskou zahradou v tradičním sídlišti filadelfské elity Bala Cynwyd. Adoptovali chlapce a dívku, které nikdo nechtěl, ježto měly oba viditelné zdravotní potí-

R. Jung 1998a


Str. 138 ze 172

že. Po několika úspěšných operacích jsou z nich dnes zdraví krásní mladí lidé. I ve Filadelfii jsem Martina často navštěvoval v jeho ústavu a byl hostem Emily u nich. Naposled jsem se s nimi sešel před třemi lety v New Yorku. O Martinovi chci psát obšírněji, neboť to byl on který mne zavedl do praktického světa experimentální psychologie. Byl kouzelník v umění vymyslet naprosto jednoduchý experiment ze kterého se daly vyvodit dalekosáhlé důsledky. Začínal již tehdy být celonárodně známý, a jeho doporučení i mně otevíralo dveře u amerických grantových agentur. Představil mě také ve výzkumného úřadu amerického letectva, v ARPA (oddělení vrcholného výzkumu ministerstva obrany), a v úřadu astronautiky (pozdější NASA). Po několik let byly moje psychologické výzkumy propojeny z jeho, a tak budu o nich psát ve vzájemné spojitosti. Kutnohorský deník, 20. 10. 2000, str. 5.

Bylo nás pět, 1955-20?? (III) Ve druhé třetině padesátých let, kdy jsem začal v Americe s práci a s dalším studiem společenských věd, byla naivní americká psychologie, která se snažila být vědeckou a směřovala k podpoře racionality a efektivnosti lidského chování, již věcí minulosti. Je spojená se jmény „primitivní behaviorismus“ a Watson. Hlavní vzpomínkou na ní jsou Chaplinova filmová parodie „Moderní svět“ a portréty Ameriky v komunistické propagandě. Nyní tam panoval Sigmund Freud, zavezený do Ameriky evropskými uprchlíky před nacisty. Mezi hlavní představitele tehdejší psychoanalytické orientace v sociální psychologii byl i můj šéf na Vassaru Nevitt Sanford, a v sociologii předseda harvardského oddělení společenských věd, jehož asistentem jsem se stal, Talcott Parsons. Většina mých tehdejších učitelů, mentorů a kolegů byla takto orientována. Tehdy jsem nevěděl, že i toto období přešlo zenitem. Nicméně jsem stál u zrodu nové vlny americké psychologie. Jeden z profesorů, za kterým jsem šel na Harvard, byl Jerome S. Bruner. Jeho přednášky jsem slyšel již v Salzburgu; byl to úžasný ohňostroj intelektuality, budovaný, jak jsem si uvědomil později, na rozsáhlých ale v podstatě povrchních vědomostech. Již jako velmi mladý se stal členem vrcholného souhvězdí, a když se mu nepodařilo později stát presidentem Harvardu, odešel jako profesor na Oxford a současně učil na New School for Social Research a na New York University (NYU) v New Yorku. Přestože mu je již 85 let, učí nadále na právnické fakultě NYU. Jako část svého kariérního tažení byl první, kdo vymyslel výzkumný program, který nazval „Nový náhled v psychologii“. Byl to typicky americko-liberální přístup bez Freuda. Ale tehdy ještě bylo potřeba odvolávat se na evropské autority, a on propagoval v Americe ještě málo známého švýcarského teoretika a klinického experimentátora jménem Jean Piaget. Americký na tom byl v podstatě jeden Brunerův dramatický experiment, který vešel do literatury jako “Velikost mince“.

R. Jung 1998a


Str. 139 ze 172

V něm Bruner ukázal, že pokud se řekne dětem, aby odhadli velikost určité mince, chudí míní že je větší než skutečně, a bohatí že je menší. Hypnóza a levitace levé ruky Brzy ale můj spolužák Rosenberg a přátelé Milgram a Orne ukázali, že subtilní změnou instrukcí dokáží vytvořit i výsledek opačný. A to byl zrod skutečně nového proudu, jenž stále vzkvétá pod názvem „Sociální psychologie psychologického experimentu“. V jednom z dalších experimentů, proslaveném jako „Levitace levé ruky“, Orne ukázal následující. Při úvodní přednášce dá jedné třídě falešnou informaci, že úspěšně hypnotizovaný automaticky zvedne levou ruku, a jiné třídě stejně falešnou informaci, že je to ruka pravá. Při další přednášce projde v obou třídách postupem hypnotizace. Ať skutečně zhypnotizováni či ne, všichni ve třídách zvednou příslušnou ruku. To se stane, i když příslušníky původních tříd smíchá. Stanley Milgram, žid a opravdový demokrat, se proslavil experimentem v němž ukázal, že gestapácky se mohou za příslušných podmínek chovat i američtí liberálové. V té době, jako zde, i v Americe se chtělo věřit představě, že to je národní charakteristika výlučně Němců. Američtí liberálové mezi psychology ho dle mého názoru za to uštvali k smrti. V době největší štvanice jsem dokázal, aby byl pozván do našeho oddělení sociologie na Cornellu; přijal, ale než přišel, zemřel na mrtvici. Experiment byl jednoduchý. Najatí herci měli předstírat působní elektrického šoku. Za průhledným zrcadlem byli v zápěstí napojeni na dráty. Studenti – dobrovolníci, kteří se za triviální peníz (jak bylo zvykem) přihlásili do experimentu, byli postaveni k přístroji, kterým kontrolovali sílu elektrického šoku v přesvědčení že jej aplikují lidem na druhé straně. Ti se měli naučit nazpaměť řadu nesmyslných slabik. Když neuspěli, dostali elektrický šok. Pověřená osoba v bílém plášti (experimentátor) tvrdila, že ona je zodpovědná za vše, co se stane. I když se herci, kteří se vydávali za obětí, se pod fingovaným šokem svíjeli a křičeli, že už to nevydrží nebo omdlévali, většina „hodných“ lidí zvyšovala napětí až do tragického konce, pod připomínkou autority v bílém plášti, že je to jejich povinnost na základě smlouvy a ve prospěch vědy. Kutnohorský deník, 3. 11. 2000, str. 5.

Bylo nás pět, 1955-20?? (IV) Poté co Martin T. Orne, můj pátý přítel z oné doby, zvládl kabaretní i lékařskou techniku hypnotizéra, soustředil se na jeden jediný problém: Co je vlastně hypnóza? Byl citlivý a důmyslný experimentátor, a odpovídal na jednu dílčí otázku po druhé. Ježto jsem se zajímal nejen o předmět jeho výzkumu, ale fascinovala mne i jednoduchost, někdy až genialita jeho postupů, bedlivě jsem sledoval jeho práci. Časem jsem začal přispívat tím, co jsem uměl lépe než on. V té době jsem byl jeden z pionýrů řešení statistických problémů na tehdy ještě zcela primitivních počítačích, a zevšeobecňování zdánlivě omezených poznání a jejich

R. Jung 1998a


Str. 140 ze 172

zapojování do teoretických struktur byla pro mě stejná zábava, jako pro jiné luštění křížovek nebo psaní básní. Martinovy výzkumy bylo podporovány různými vědeckými i státními grantovými agenturami. Ty státní měly specifické praktické zájmy, ale už se naučily, že nejlepší šance na použitelné výsledky budou mít, pokud podpoří základní bádání bez jakéhokoliv ovlivňování. Mezi těmito americkými agenturami byly ministerstvo obrany, ministerstvo vojenského letectví, i pozdější NASA. Částečně Martinovým prostřednictvím se i já jsem dostal do nových zajímavých oblastí. Jako já jemu statistikou a teorii, on mi pomáhal s vytvářením experimentů a tlumočením výsledků. A tak jsem časem měl co říci o výběru budoucích astronautů, jejich motivaci, přežití a psychologii v prostředí bez smyslových podnětů, o fyzickém prostředí prvních obytných satelitů, o mytí mozků čili násilné konversi, apod. Vždy jsem šel od specifik k všeobecné teorii. Účast v IBM na tvoření koncepce budoucí (nyní již dávno minulé) třetí generaci počítačů vedla k mé teorii orientace. Z experimentů se štěňaty, kterým jsem se pokoušel vnutit závislost na heroinu, vznikla má teorie motivace. Z práce Martinovy a mých výzkumů v podobné souvislosti vzešla má teorie rozhodování. Stále sleduji tyto obory, a mám dojem, že Martinovy a některé moje výsledky jsou i dnes zajímavé. Aby byly srozumitelné, popíši je postupně. Sugesce, hypnóza a trans fascinovaly lidstvo od nepaměti. Jsou částí technického vybavení šamanů, zakladatelů kultů a náboženství, léčitelů, podvodníků a různých dočasně úspěšných politiků. Hypnotizování bylo první psychologickou technikou Freuda, který se ji naučil od Francouze Charcota. Tehdy nikdo nevěděl, o jaký fyziologický či psychologický jev se jedná. Učebnice a encyklopedie jsou i dodnes plné nesmyslů a výmyslů (s výjimkou článku v Encyclopedia Britannica, který mnohem později napsal Martin). Aby odpověděl na otázku co hypnóza v podstatě je, začal si Martin postupně ověřovat jednu po druhé z pověr, které i ve vědecké literatuře existovaly, a kupodivu z části i dále existují. A tak do značné míry ukázal, co postatou hypnózy není. Zavedl přísné experimentální podmínky. Za nich nedochází v hypnotizovaném k prožití dřívějších životů, života v matce před narozením, vlastního dětství nebo mluvení jazyky, které se hypnotizovaný nenaučil. Hypnotizovaný naopak jen hraje představy, které o těchto věcech má, a které se dají snadno ovlivnit. Některé zdánlivě nadnormální schopnosti (síla, vytrvalost, paměť, vzpomínání, sebedůvěra, tolerance bolesti) jsou do značné míry důsledkem triků hypnotiséra. Většinu ‚zvýšených‘ výkonů připisovaných hypnóze lze navodit i jinými motivačními prostředky: někdy i slibem zcela malé finanční nebo sexuální odměny, pochvalou, povzbuzením k exhibicionismu či soutěživostí, jako prostředek k důležitému cíli, nebo chemicky (farmaka, drogy) či fysiologicky (hlad, sex, vztek, strach). Martin vynašel několik procedur, jak rozlišit stav skutečné hypnotizovanosti a jeho předstírání. Pak předvedl, že mnoho těch ‚nadnormálních výkonů‘ je produkováno lidmi, kteří chtějí dokázat, že jsou hypnotizováni. Ukázal, že při hypnóze se sice lidé chovají jinak, než bez ní; nicméně neudělají nic co je proti jejich základním zájmům

R. Jung 1998a


Str. 141 ze 172

nebo přesvědčení. Jsou však schopni a mnohdy nakloněni, jako pod vlivem alkoholu nebo drog, udělat věci, které si tajně přejí ale veřejně netroufají (a použijí hypnózu jako výmluvu sobě i jiným). Svědomí tudíž není pod hypnózou vypnuto, ale vnější sociální kontroly ano. Kutnohorský deník, 9. 2. 2001, str. 5.

Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (I) Odboj, kriminál a exil. Těmi třemi slovy by se dalo charakterizovat 50 let mého života. Inspirací k této nové řadě „Pohlednic z 20. století“ byl však celostránkový článek v Kutnohorském deníku (úterý 16.1.2001, str. 6). Popisoval některé, většinou zábavné nebo příjemné, zážitky Otakara Váši po „emigraci“ v roce 1949. Je tam též fotografie Oty a mne s titulkem „S přítelem z mládí Richardem Jungem … má Otakar Váša mnoho společného.“ Plyne z toho dojem, že jsme měli mnoho společného v cizině. To podstatné, co máme společného, nejsou naše životy v exilu, ale před ním. Po mém odchodu do exilu v roce 1948 Ota nadále pravidelně navštěvoval mé rodiče. Nebál se, stejně jako za okupace. Můj otec byl tehdy vyšetřovaný StB pro podezření, že pomáhá lidem utíkat. Tak jakmile začal uvažovat o svém útěku, Ota k nám přestal vchodem z ulice chodit. Místo toho chodil tajně, cestou kterou jsme používali za německé okupace. Než odešel, dostal od mého otce jako jediný v Hoře mou adresu v Norsku, kde jsem byl tehdy uprchlíkem. Ota mi z uprchlického tábora Valka ihned napsal do Norska. Sledoval jsem, a dosud sleduji jeho, někdy nesmírně těžkou, osobní odyseu. Jeho začátky v Německu i Brasilii, jak v exilu po roce 1948 obvyklé, byly těžké, ale radosti se také našly a o těch se píše a čte lépe. Ota věděl, že se o Brasilii zajímám. S Františkem Tůmou, spolužákem v čáslavské hnojárně, jsem si již v roce 1943 domluvili, že se sejdeme v Riu rok po skončení války. To se sice nikdy neuskutečnilo, zato se s Frantou často scházíme v Hoře a v Čáslavi. Že jsem se chtěl stát specialistou na Brasilii, a můj učitel Talcott Parsons mne od toho odradil, jsem se již dříve zmínil. Ota věděl, že jsem se tehdy trochu naučil portugalsky, a prý aby tento můj zájem podpořil, posílal mi z Brasilie kamarádky, o které jsem se musel za jejich studijních pobytů v Americe postarat, většinou ke své velké radosti. Pak se objevil sám. Byl stále fešák. Opálený, vysoký, štíhlý a svalnatý, v ručně zdobených argentinských kovbojských botách a brasilském sombreru. Já jsem měl ten nejstřízlivěji elegantní oblek amerického akademika. Zavěšeni do sebe jako pár milenců jsme šli po Páté Avenue do chrámu amerického kapitalismu, Chase Manhattan Bank, kde Ota, dle zvyku bohatých z Jižní Ameriky, měl své dolarové konto. Tehdy homosexuálové v New Yorku ještě nebyli tak hájeni jako dnes, a zatím co Ota myslel jen na své peníze, já jsem si byl velmi vědom kritických, často pohrdavých zraků protijdoucích. Ale Ota a já jsme milenci nebyli, jen přátelé již tehdy z dlouhou minulostí.

R. Jung 1998a


Str. 142 ze 172

Oba jsme byli ještě svobodní a jistě by nás nenapadlo, že za několik let budu pochodovat po Champs Elysée se čtyřmi francouzsky štěbetajícími holčičkami, a povedu je na film ET. Dvě byly Oty, dvě moje. Dost často jsme Otu a jeho rodinu navštěvovali v Paříži. On nás zase s manželkou a dětmi navštívil v Augsburgu, když jsem v Německu učil. Návštěva byla přerušena, když Ann, která je ve zmíněném článku též na obrázku, se na řetízkovém kolotoč udělalo špatně, a pak se ukázalo že jde o zánět slepého střeva. Po návratu z exilu v roce 1989 jsem ve svém za ta dlouhá léta nedotknutém pokoji našel štos nevyplněných diplomů potvrzujících účast v Odboji československé mládeže, podepsaných jen předsedou Ústředního vedení Sládkem. Vyplnil jsem několik jmen ještě žijících, na které jsem měl adresy, a podepsal. Mezi nimi byl i Ota. Poslal jsem mu to do Paříže. Prý si to nechal zarámovat. Kutnohorský deník, 16. 2. 2001, str. 5.

Vánoce 1950 (Norsko) O Vánocích 1950 byla již nejhorší doba mého „uprchlictví“ v Norsku za mnou. K mému velkému překvapení a úlevě jsem zvítězil nad svými podivnými nepřáteli v norské cizinecké policii, kteří mnohem později (když už jsem byl přes rok v Americe) byli odhaleni a odsouzeni jako agenti NKVD. Doba nátlaku vyhrůžkami vypovězení ze země, nepřidělením potravinových lístků a pracovního povolení, a nakonec osmi měsíci vyhnanství z Osla na izolovanou farmu v horách nad Lillehammerem, byla za mnou. Nyní jsem byl řádně zaměstnaný dělník u lisu v „Elektrisk Bureau“, továrně na elektrospotřebiče v Oslu. Mou první a do její smrti nejbližší norskou přítelkyní byla Astri Lütcherath. Seznámil jsem se s ní v Praze již v roce 1946. V nějakém obchodě jsem si všiml starší elegantní dámy ve výborné fysické kondici — Norové tomu ironicky říkají masážový věk — které obsluha ani anglicky ani německy nerozuměla. Ježto jsem předtím byl autostopem několik týdnů v Norsku, poznal jsem norský přízvuk a svou minimální norštinou ji oslovil. Byla jako jedna z prvních Norů na návštěvě poválečné Prahy. Astri, manželka významného norského obchodníka a matka dvou dospělých dcer, byla jednou z legend norského odboje proti německé okupaci. Ukázal jsme ji Prahu, vysvětlil československou situaci a vzal na víkend domů k rodičům do Kutné Hory. Když jsem se v Norsku ocitl v roce 1949 jako uprchlík, byla mi všemocně nápomocná. Později, když jsem již pomoc nepotřeboval, jsme se pravidelně stýkali až do mého odjezdu do Ameriky v roce 1953. Seznámila mne s dějinami norského odboje, a mnoha jeho vynikajícími účastníky. Jedním z nich byl „Hans“. Tak mu říkali jeho norští ochránci, ale jistě se tak nejmenoval. Byl to německý důstojník, který za okupace pomáhal norskému odboji. Norské úřady však tehdy všechny Němce nekompromisně vyhošťovali. Hans rozhodně do východního Německa ne-

R. Jung 1998a


Str. 143 ze 172

chtěl. Na Štědrý večer mne Hans pozval na člun, kde se skrýval před norskými úřady. Byl zakotvený jednou tam, jednou jinde. Poprvé jsem tam poznal Hansovu norskou přítelkyni. K mému překvapení tam byla i dívka, kterou jsem v Osle diskrétně a z dálky obdivoval. Ukázalo se, že zájem byl vzájemný, a ona se s norskou přímostí ujala iniciativy. Po středoevropsky tradiční večeři u malého stromečku ozdobeného sušenými rybami, Hans a jeho přítelkyně odešli na zbytek noci k ní. Mi dva zbylí jsme svým mladím udrželi na klidné a studené hladině moře lodičku rozhoupanou až do rána. Ráno jsem se dostavil sám na stanovenou adresu. Vše ještě spalo. Okno v přízemí povolilo mírnému tlaku. Podle návodu jsem prošel jednou kanceláří do druhé. Tam na psacím stole ve vzorném pořádku ležel jeden vyplněný a jeden prázdný norský cestovní pas, úřední lepidlo, inkoust, dvě razítka, a kolébka na sušení inkoustu. Podle vzoru jsem do prázdného vlepil Hansovu fotografii, kterou jsem měl v kapse připravenou. Vyplnil jsem tam domluvené norské jméno a další údaje. Patřičně orazítkoval a vysušil kolébkou. Použitý piják jsem z kolébky strhnul, a s čerstvým pasem jej strčil do kapsy. Vše jsem pečlivě vrátil do původního stavu, a odešel. V poledne jsem byl pozván na norskou oslavu Božího hodu do rodiny jednoho z nejznámějších právníků v Norsku. Skamarádil jsem se z jeho synem na univerzitě, kde on studoval práva a já, jak jsem mohl, politologii. Tradičně prostřený velký stůl se jakoby prohýbal pod rybími lahůdkami, masem a cukrovím. Zpívali jsme norské písně, rituálně tančili kolem velkého vánočního stromu, a pili akvavit. Pozdě odpoledne, přesně v umluvenou dobu, kdy již v Oslu vládla arktická tma, jsem sešel do chodby a pootevřel domovní dveře. Vsunula se dlaň do které jsem vložil čerstvý pas. Od té doby jsem Hanse neviděl. Prý odletěl nejprve do Kanady. Kutnohorský deník, 23. 2. 2001, str. 5.

Bylo nás pět, 1995-20?? (V) Psychiatr Martin Theodore Orne, M.D., byl poslední z těch mých celoživotních přátel, s nimiž jsem se seznámil na Harvardu v našem prvním roce 1955. K lékařském doktorátu si přidělával další z experimentální psychologie. V té době však již dělal významné výzkumy, většinou podporované americkým vojenským letectvem a úřadem astronautiky (pozdější NASA). Martin mne do těchto grantových agentur uvedl, a po několik let byly moje psychologické výzkumy propojeny z jeho, jak teoreticky tak obsahově. Ústředním Martinovým zájmem tehdy byl fenomén hypnózy. V řadě experimentů ukázal, co hypnóza není. Ale co je podstatou hypnózy se mu myslím nikdy nepodařilo konečně definovat, ačkoliv se o to celý život pokoušel. Pomáhal jsem mu při psaní jeho prvního články na toto téma, „The essence of hypnosis“, kterým se světově proslavil. V něm se snažil vysvětlit, proč hypnotizova-

R. Jung 1998a


Str. 144 ze 172

ný nepotřebuje k svému chování žádné jiné motivace než pokyn (příkaz) hypnotizéra. Připomněl jsem Martinovi, že někdy lidé reaguji totálně soustředěně a zdánlivě nevědomě, téměř jako roboti nebo náměsíčníci, na (správně nebo mylně) vnímané požadavky situace ve které se nacházejí. Maďarský zakladatel ekologické psychologie Egon Brunswik to již dříve nazval „Entforderungscharakter der Umwelt“. Navrhl jsem tento pojem, který jsem přeložil jako “demand characteristics of the situation“, vložit do článku. A upozornil jsem Martina, že technika (a nadání) hypnotizování spočívá především na úspěchu hypnotizéra stát se dominantním (jediným) významným prvkem okolí hypnotizovaného. Můj příspěvek byl pro článek okrajový, ale pro mne se stal základem velké části mé pozdější experimentální práce. Poznatek jsem zabudoval do své teorie rozhodování, která se stala součástí mé celkové teorie lidského prožitku a konání. Též jsem jej použil při vysvětlení výsledků mých experimentů pro úřad astronautiky o psychologii v prostředí bez smyslových podnětů a mých studií pro americké vojenské letectvo o tzv. mytí mozků, jehož obětmi tehdy byli američtí zajatci v Severní Koreji a později v Severním Vietnamu. Tyto i další mé výzkumy (tvoření testů pro výběr astronautů, návrh na sedadla v prvních satelitech, zabraňování spánku) se odehrávaly na Boston Psychopathic Hospital (BPH), tehdy velechrámu americké (možná světové) psychiatrie. Šéfem psychiatrie v tomto blázinci (ve stálé a marné americké snaze změnit skutečnost změnou názvů a pojmenovaní již mnoho let přejmenovaném na Massachusettské středisko duševního zdraví) byl profesor Semrad. Jak mi bylo zřejmé ze jména a jak jsem si ověřil, jeho rodiče byli chudí čeští emigranti. Ale Semrad byl již Američan jako poleno a česky vůbec neuměl. Zato věděl snad vše o teorii a praxi psychiatrie. Poslouchal jsem jeho přednášky jako jeden z prvních mých kursů na Harvardu, a přestože jsem již v roce 1946 poslouchal psychiatrii na LF KU v Praze, a od té doby se hodně učil, jeho kurs byl pro mne zjevením. Spojoval přesnou znalost detailů rozličných teoretických přístupů s naprostou věrností skutečnosti terapeutické praxe. Efekt byl často dramatický, jindy komický. Když Semrad skončil dvouhodinový popis symptomatologie rodiny schizofrenii (neboť se nevěřilo a nevěří, že jde o jednu jednotnou nemoc v lékařském smyslu), zeptal se ho jeden můj celkem snaživý spolužák: „Ale pane profesore, jak skutečně poznáte, že je někdo blázen?“. Načež vrcholný kněz psychiatrie odpověděl: „To je velmi jednoduché. Chvíli s ním mluvíte, a najednou — z toho co říká, jak se při tom tváří a z jeho tělesného projevu — se vám udělá tak divně u žaludku, a už to víte!“ V roce 1998 vydal Semrad knihu svých vzpomínek, „Srdce terapeuta“, která by měla být povinným čtení pro každého adepta šamanismu pod jakýmkoliv krycím jménem. Na druhé straně to bylo poprvé též na BPH, kde jsem poznal i temné stránky medicíny a mediků.

R. Jung 1998a


Str. 145 ze 172


Náš první padlý, Pankrác 22. VI. 1940 IngC. Rudolf Ruth se narodil 4. července 1920 v Kutné Hoře. Maturoval na kutnohorském Státním čsl. reálném gymnasiu v roce 1938. Byl posluchačem Vysoké školy báňské v Příbrami, příslušníkem kutnohorského Junáka a členem Tělocvičné jednoty Sokol v Kutné Hoře.

Rudolf Ruth *4.VII.1920 †22.VI.1940 (Z Indexu.) Ještě než byl Junák zakázán, vznikla počátkem září 1939 „Skupina Junák – Kutná Hora“. Jejími členy byli původně Rudolf Ruth, bratři Janáčkovi a bratr Kousal. Později byla tato skupina rozšířena a dvakrát obnovena jako ilegální „Veselá sedma“. Vedoucím byl Vladimír Janáček; bratr Ruth dojížděl z Příbrami do Kutné Hory jen na sobotu a neděli a přes Janáčka dával skupině rozkazy. Po zavření vysokých škol v listopadu 1939 se Ruth vrátil do Hory a práci skupiny přímo řídil. Jeho krycí jméno bylo „Kufr“. Skupina se podílela na distribuci ilegálních časopisů a letáků, vydávaných Kolínskou skupinou „V boj!“. Dočasně vydávala i svůj vlastní ilegální časopis, zvaný „Bacil“. Pomáhala rodinným příslušníkům zatčených a též persekvovaným židům. Vykonávala zpravodajskou činnost. Zprávy jí získané byly vysílány z Macháčkových stodol na Karlově do SSSR vysílačkou, jež pracovala se šifrovým klíčem MAGDA. (Je to křestní jméno manželky majora dr. Jedličky, bývalého člena čsl. zpravodajské služby a od roky 1937 spolupracovníka sovětské rozvědky, který vysílání organizoval. Jedlička, po svém zatčení 8.X.1941, nabídl Gestapu spolupráci a zradil mnoho účastníků odboje, včetně své manželky.) V říjnu 1936 “Veselá sedma” ve spolupráci se

R. Jung 1998a


Str. 146 ze 172

střediskovým vedoucím Junáka Josefem Hlavatým organizovala tichou demonstraci na náměstí a u pomníku Masaryka, kde mnozí lidé zapalovali svíčky. Později skupina navázala spojení s různými odbojovými organizacemi, mj. Obranou národa. Dne 26. března 1940 byl Rudolf Ruth zatčen pro napomáhání v útěku českých občanů do Polska podzemím ostravských dolů. Na organizaci a provozu ilegální stezky do Polska se podílela též kutnohorská Obrana národa, Divize Pribina. Ta tehdy zprostředkovala přechod do zahraničního odboje mj. nynějšího autora prezidentské vlajky, heraldika plk. Jiřího Loudy a mého strýce Karla Brandejse. Ruth byl surově vyšetřován Gestapem nejprve v Pečkově paláci a pak na Pankráci. Nikoho neprozradil a nakonec mučení podlehl. Rodičům ho Gestapo poslalo do Kutné Hory v rakvi. Dle protektorátních nařízení oznámení o jeho smrti praví: „zemřel klidně v sobotu dne 22. června 1940 v 20. roce věku svého“. Oznámení podepsali jeho rodiče František a Marie Ruthovi. Ti již nežijí. Též podepsaná je sestra Marie Ruthová, která žije v Kutné Hoře pod manželským jménem Wasserbauerová. Na účtu č. 166 vystaveném dne 29 června 1940 I. Pohřebním ústavem Města Kutné Hory otci panu Františku Ruthovi je mezi řádky „Svíce pro p. arciděkana Kč 10“ a „Žebrákům Kč 40“ též položka „Policie Kč 50“. Policie, dle protektorátních nařízení, musela být přítomna při pohřbech Gestapem „klidně zesnulých“. Pro Kutnou Horu se jeho pohřeb stal – obdobně jako pohřeb Jana Opletala v Praze – důvodem pro další tichou hromadnou demonstraci proti okupantům. Bratr Rudolf Ruth padl, pokud se nemýlím, jako první člen druhého domácího odboje z Kutné Hory. Za odbojovou činnost byl in memoriam Prezidentem republiky vyznamenán Válečným křížem 1939 a náčelnictvím Junáka Křížem Za vlast 1939-1945. Byl pohřben na kutnohorském hřbitově Všech svatých v rodinné hrobce (řada 14, hrob č. 3). Za 2. oddíl kutnohorského Junáka slíbil jeho náčelník Bohumil Janáček 22. června 1945, že vždy ve výroční den jeho úmrtí bude stát čestná stráž Junáků po dobu tří hodin u jeho hrobu. Jako mnoho poválečných slibů, ani tento nebyl již mnoho let plněn. Před několika dny, i jako omluvu za naši neschopnost tomuto závazku dostát, jsme na jeho hrob za kutnohorské oldskauty položili kytičku a kutnohorské Vydry stály chvíli čestnou stráž.

Oldskauti u Ruthova hrobu v únoru 2001 (Foto KH Luboš Hájek.)

R. Jung 1998a


Str. 147 ze 172


Bylo nás pět, 1995-20?? (VI) Výzkumy, do kterých mne uvedl Martin v Bostonské psychopatické nemocnici (BPH), se konaly v kontextu doby, tj. nejen studené a horkých válek v Koreji a Vietnamu, ale i na samém začátku hromadného užívání psychotropních drog v Severní Americe. Drogy byly užívány ve všech kulturách od nepaměti pří rituálech a společenskými elitami. Hromadné užívání opia v Číně upoutalo pozornost i anglických a amerických odpůrců alkoholismu. V Britanii až do roku 1868 byly k dostání různé opiáty v každém hokynářství, poté jen v lékárnách a od lékařů. Americký president Theodore Roosevelt inicioval v roce 1909 schůzku 13 národů v Šanghaji, která se zabývala opiem a vyústila v roce 1912 v protiopiovou Haagskou konvenci. Ta byla však uvedena v platnost až s Versailskými mírovými dohodami v letech 1919-1920. V Americe, téměř o půl století později než v Britanii, vložil dispensaci opiátů výlučně do rukou lékáren a lékařů až Harrisonův zákon o narkotikách v roce 1914. Jeho iniciátor a první administrátor, lékař Hamilton Wright, který chtěl vnutit světu, aby se vzdal narkotik, byl nakonec vyhozen pro ožralství v práci. Prohibice alkoholu se v Americe přenesla do prohibice psychotropních drog. V letech 1930 až 1962 byl Harry S. Anslinger, šéf Federální kanceláře narkotik, v Americe „carem drog“, tj. oficielním vládcem nad všemi záležitostmi jich se týkajících. Od něj jsem dostal, jako první vůbec, heroin na své pokusy se psy. Ale předbíhám. Jako nadějný mladý instruktor psychologie se na Harvardu se v roce 1955 objevil Timothy S. Leary. Z autoritářské ortodoxní katolické rodiny, nedokončil ani Kolej svatého kříže ve Worcesteru ani Vojenskou akademii West Point. Ale nakonec dokázal obhájit PhD. v psychologii na Berkeley. Vše probíhalo normálně až do jeho návštěvy Mexika v roce 1960, kdy ochutnal halucinogenní houby. A začal je na Harvardu rozšiřovat mezi známými a studenty. Založil „Harvardský výzkumný program psychodelických drog“ a začal propagovat psilocybin, syntetickou formu aktivní látky v omamných houbičkách. Když byl z Harvardu pro tuto činnost propuštěn, přestěhoval se skupinou svých příznivců do rozsáhlého sídla v Millbrook, N.Y. Odtamtud pokračoval ve své kampani občanské vzpoury a psychodelických zážitků pro všechny. Oficielní výzkum psychotropních drog, dle mého názoru inspirovaný Learem, začal na BPH. Tam se ho ujali mladí lékaři, s minimálním psychiatrickým školením. Teorie byla, že požití některých drog vyvolává duševní stavy podobné psychózám, hlavně schizofrenii. Začalo se s kaktusem rostoucím výlučně na poušti Chihuahuan v severním Mexiku a částečně v jižním Texasu. Mnohé severoamerické indiánské kmeny používaly peyote, jak kaktusu říkají, ve svých rituálech. Mezi 28 halucinogenními alkaloidy, které knoflíkový kaktůsek obsahuje, byl nejzajímavější mescalin. Pak přišlo na řadu LSD, synthetická verse alkaloidu

R. Jung 1998a


Str. 148 ze 172

aregotu, které se nalézá v deformitách trav a obilnin způsobených plísní Claviceps. Po chodbách BPH se najednou začalo objevovat více a více mladých lidí, inteligentně ale zmateně vypadajících. Psychiatričtí pacienti to zřejmě nebyli, jejich volný pohyb prostě neexistoval. A nebyli to ani standardní pokusní králíci, tj. studenti placení několika dolary za pokus, jací chodili do našich laboratoří. Byli to králíci napumpovaní tou nebo onou drogou, kteří, ježto byli „pod lékařským dozorem“, se mohli po budově volně pohybovat a občas se měli hlásit ke svým experimentátorům na kontrolu. Když tito sebevědomí medici nebo lékaři před atestací končili službu, jejich obětí byly též vykázány z nemocnice. Teprve po několika senzačních sebevraždách a pokusech předtím zdravých a nadaných lidí létat z pátého či šestého patra, začalo se vedení blázince na tyto „vědecké pokusy“ dívat skepticky a pomalu je kontrolovat. Ale v době bylo již pozdě a na Harvardu se vedle výrazu „houbičky“ stal populární i výraz „grass, tráva“, čímž se původně myslelo LSD a ne marjánka. Kutnohorský deník, 16. 3. 2001, str. 5.

Bylo nás pět, 1955-20?? (VII) Když na McGill univerzitě v Montrealu oznámil mladý psycholog z Jamaiky, že po několikahodinové isolaci v temné a odhlučněné komoře jinak zdraví lidé začali trpět halucinacemi a domáhat se v panice vypuštění, vzbudilo to zájem i obavy Úřadu astronautiky. Tehdy se ještě předpokládalo, že budoucí astronauti se ve svých kapslích budou vznášet bez tíže, ve tmě a v naprostém tichu. Boston psychopathic hospital byl požádán, aby studii replikoval a zorganizoval projekt „Přežití a psychologie v prostředí bez smyslových podnětů“, anglicky „sensory deprivation“. Ježto jsem uměl pracovat s polygrafem(dodnes používaným jako detektor lži), který současné měří několik fysiologických stavů, byl jsem obsazen do této role. Po instrukci vedoucím projektu byl dobrovolník obalen isolačními materiály, a vložen do obrovského černého kovového sudu. Já jsem monitoroval jeho fysiologii, a zvuky, které vydával, byly přenášeny a nahrávány. Někdy již za necelou hodinu, většinou do pěti hodin, dobrovolníci mačkali nouzové tlačítko a domáhali se skončení experimentu. Všichni povídali o svých, někdy dost bizarních, halucinacích. Zdálo se, že jsme replikovali McGillské experimenty s podobnými, ba dramatičtějšími výsledky. Ale něco nehrálo. Podle mozkových vln se mi nezdálo, že účastnící spí nebo sní, a i jiné fysiologické znaky (pocení, tlak, srdeční rytmus) byly divné. Asi po třech týdnech si mne šéf nemocnice Dr. Semrad zavolal do kanceláře. Sdělil mi, že v noci vedoucí projektu byl hospitalizován po prudkém projevu paranoidní schizofrenie, a že pověřuje vedením projektu mne.

R. Jung 1998a


Str. 149 ze 172

Ihned jsem pozastavil všechny experimenty. Od jednotlivých členů výzkumné skupiny jsem si vyžádal přesný popis toho, co oni a jejich kolegové skutečně dělali. Nechal jsem si vysvětlit, co člověk v tanku prožívá a jak reaguje. Měli jasné a pevné názory, ačkoliv ani jediný sám v sudu nebyl. Nakonec mi vše osvětlil mladý, nově promovaný psychiatr. Jeho výklad byl tak přesvědčivý, že mně trvalo několik hodin, než jsem potřásl hlavou a uvědomil si, že vše, co říkal, je v každé základní učebnici. Tak jsme se do toho pustil po svém. Všem již najatým dobrovolníkům jsem nechal zaplatit a zrušil jejich účast. Černý sud jsme nechal přebarvit na pastelovou bledě modrou, jaká se tehdy používala v dětských pokojích. Nové dobrovolníky jsem rekrutoval přímo prostřednictvím studentské agentury z jiné, geograficky i společensky vzdálené školy. Nepil jsem dvanáct hodin a nechal si vnitřnosti vyprázdnit. Byl jsem uložen do experimentálního prostoru s instrukcí, aby mně vyndali za 48 hodin. Nejdříve jsem si liboval, jak si konečně mohu pořádně odpočinout. Ale pak jsem již nedokázal rozlišit, kdy spím a kdy podřimuji. Občas se mi jiskřilo před očima. Hodně jsem přemýšlel, a něco z toho jsem si pamatoval. Zda a o čem jsem snil, jsem si po vyndání nepamatoval. Trochu jsem byl na nohou nejistý. Všichni další dobrovolníci mluvili jen se mnou, ostatní výzkumníci směli jen fysicky asistovat při ukládání. Prostor do kterého jsme je ukládali, jsem nazýval „maximálně zpohodlněné lůžko“, a ne „isolační sud“ jako před tím. Řekl jsem jim, že zkoumáme, jak dlouho by člověk vydržel spát, kdyby ho nerušily ani vnější vjemy, ani nutkání k eliminaci. Proto nesmějí před pokusem pít ani jíst a ještě je klystýrem vyprázdníme. Přestože prostor je temný a isolovaný proti zvuku vnějšímu i ozvěně, ještě jim zacpeme uši a dáme na ruce pěnou isolované rukavice. Asi těžko rozeznají kdy spí a kdy jen podřimují. Když se jim objeví hvězdičky před očima, je to jen reakce optického nervu na klid. Budou připojeni na polygraf, a my budeme neustále pozorovat jejich fysiologický stav. Jakékoliv náznaky potíží bychom zjistili dříve, než by je sami pocítili, a okamžitě bychom experiment přerušili a vyzvedli je z lůžka. Nicméně mohou kdykoliv a bez finančního postihu sami přerušit experiment tím, že stisknou jasně označené tlačítko. Od té doby žádný z mých dobrovolníků netrpěl při experimentu halucinacemi či panikou. Většina zůstala v lůžku dvanáct, někteří 24 hodin. Pokusy s vjemovým omezením byly jinde prováděny dále. Nejdramatičtější výsledky měl Lily, který dobrovolníky potápěl v sudech v Karibském moři. I on měl sám nakonec psychiatrické potíže. Když jsem byl později na Havaji, Gregory Bateson — z různých manželů veleslavné antropoložky Margaret Mead jediný slavný vlastní zásluhou (knihou Ekologie mysli a formulací „double bind“, t.j vyvolání schizofrenie dítěte matkou tzv. dvojím uvázáním) — tam studoval řeč delfínů. Chtěl také potápět lidi, ale nakonec si to ode mne nechal rozmluvit. Nicméně, i dnes učebnice a Encyclopedia Britannica tradují, že lidé při smyslové deprivaci rychle zblbnou.

R. Jung 1998a


Str. 150 ze 172


Vassar College, 1953-1955 (I) V pohlednici nazvané „Z Evropy do Ameriky, 1953 (VI)“, Kutnohorský deník, 21. ledna 2000, jsem popsal prosincový den, kdy jsem poprvé přiletěl do Ameriky, a z newyorkského Velkého ústředního nádraží odcestoval do zaměstnání na Vassar College. Tam jsem skutečně tentýž den dorazil jen díky tomu, že se mne hned ve vlaku láskyplně ujaly tři překrásné vassarské studentky. V říjnu 1997, poprvé po svém návratu do Kutné Hory v roce 1990, jsem opět stál v Grand Central Station. Tato vždy architektonicky nádherná, ale z doby parních lokomotiv v mé paměti téměř zvenku i zevnitř zčernalá budova, byla určena k demolici. Ale po dlouho trvajícím soudním boji, který skončil až rozhodnutím amerického Nejvyššího soudu, byla zachráněna a skvostně restaurovaná. Boj vedla tehdejší paní Kennedy Onassis. Stál jsem u podzemního vchodu z nádraží do hotelu Biltmore, pod hodinami podobnými těm na Palackého náměstí v Kutné Hoře. Zde, jedna generace za druhou, se vassarské studentky tradičně setkávaly se svými chlapci, když na víkend přijely do New Yorku. Často, podle svého holedbání, za víkend neuviděli víc, než strop hotelového pokoje v Biltmoru. I já zde občas měl své schůzky. A též je zde měla pozdější zachranitelka nádraží, tehdejší vassarská studentka Jacqueline Lee Bouvier. Na Vassaru ale vydržela jen něco přes rok, v druhém ročníku ji navrhli, aby odešla pro nedostatek zájmu o studie. Čekal jsem znovu na vlak do Poughkeepsie, jenomže tentokrát jsem již věděl, jak se jméno vyslovuje. Nejel jsem do neznáma, ale byl jsem zvědav, co se za toho téměř půl století změnilo. Jel jsem na pozvání nové prezidentky Vassaru dr. Fergussonové. Vassar byl již před lety, částečně s ohledem na výsledky výzkumů Andrew W. Mellon Foundation, jichž jsem se v padesátých letech zúčastnil, přeměněn na školu smíšenou. Obíhalo, posedávalo a polehávalo tam nyní téměř tolik chlapců jako děvčat, přibyly nové nádherné moderní budovy, muzea a sportovní komplex, ale starosvětský klid a šarm se tam nějak udržel. Cítil jsem se zase doma. Paní prezidentka mi během příjemného oběda vysvětlila důvody, historii a obsah změn. Poté mi řekla, že mne pozvala, aby mi jménem Vassaru poděkovala. Z výsledků výzkumů, které stály milióny a na kterých se podíleli tehdy nejslavnější američtí psychologové, sociologové a antropologové, moje výsledky byly prý jediné, které byly při rozhodování o reformě university významné. Řekl jsem ji upřímně, že jsem rád, ale že to vůbec nebylo mým úmyslem. Měl jsem tehdy docela jiné zájmy. Pro někoho, kdo přežil válku, kriminál a chudobu i jiné útrapy poválečného uprchlictví v Evropě, byly první dny a týdny na Vassaru otřesné. Bohatství a luxus amerického prostředí, obzvláště na Vassaru, byly nad moji dřívější představivost. Po práci jsem se procházel nádhernými universitními prostory, po golfovém hříšti, lesíku a nejraději po tzv. Shakespearově zahradě, kde rostla každá kytka, bylinka a plevel, každý strom a keř, o kterých se Shakespeare kdy zmínil. Jako starému sociál-

R. Jung 1998a


Str. 151 ze 172

ní demokratovi mi bylo ihned jasné, že zde je i prostým lidem přístupné vše, co socialisté odedávna slibovali. Kudy jsem chodil, tam jsem kroutil hlavou a říkal si: „Co tady dělám já?“. Přijel jsem v době největšího vlivu MacCarthyho, kdy američtí liberálové považovali téměř vše za ztraceno. Přesto, po intenzivním sociálním tlaku na nejmenší detaily mého osobního chováni a řeči v demokratickém Norsku, jsem měl náhle závratný prožitek neomezené osobní svobody a nekonečných příležitostí, včetně oné zemřít sám a nepovšimnut někde pod mostem. Uvědomil jsem si, že pokud zůstanu v Americe, nikdo nikdy po mně nebude střílet, zavírat mně nebo vypovídat z města či země, že vždy budu mít střechu nad hlavou, že nebudu mrznout ani hladovět. A že to tak bude, aniž bych se příliš snažil. Najednou nebylo o co dále usilovat, a nastal dlouhodobý zmatek z přebytku. Byly zde vrcholné studijní možnosti a z ničeho nic jsem byl obklopen doslovně stovkami krásných, vysoce inteligentních, zajímavých a přes dokonalou společenskou fasádu přístupných žen. Co s tím vším? Kutnohorský deník, 30. 3, 2001, str. 5.

Vassar College, 1953-1955 (II) Po 11 letech války a uprchlictví byly pro mne začátky života v Americe otřesným výbuchem bezpečí, blahobytu, svobody a opravdu neomezených možností. Způsobilo to ve mně krizi, které jsem nerozuměl, ale později jsem ji našel již před půl stoletím popsanou francouzským sociologem Durhkeimem, jako jednu ze situací, ve kterých dramaticky roste pravděpodobnost sebevražd. Reagoval jsem na ni jako na všechny své krize předešlé a následující: s nesmírnou opatrností. Dělal jsem jen to, co jsem musel, a zcela po čuchu. Když mi to nedalo, plynul jsem jako améba, cestou nejmenšího odporu. Jakmile jsem narazil na jasný odpor, nebo situaci, které jsem nerozuměl, ihned, ale znovu opatrně, jsem se stáhl. Asi již tehdy jsem (podvědomě) věděl, co mi asi za rok později řekl vynikající vassarský školní psychiatr dr. Nixon: „Co tebe, Richarde, zřejmě vždycky zachrání je, že Tvoje podvědomí je daleko lépe zorganizováno než Tvoje vědomí.“ Pozvolna jsem si, vědomě, pro sebe vyčlenil následující problémy přizpůsobení: Práce, život přes týden na Vassaru, život o víkendech a svátcích v Americe (což tehdy znamenalo v New Yorku), vtahy s muži, vztahy se ženami. Řešil jsem je postupně, a tak je též popíšu. S prací to bylo nejjednodušší. Celé křídlo v přízemí tzv. Hlavní budovy bylo vyhrazeno naši skupině, které se říkalo, dle zdroje prostředků, Mellon Foundation. Šéf řídil velmi lehkým, nepřímým způsobem. Můj úkol byl jednoduchý: Popsat sociální strukturu univerzity a její dopad na výchovu. Kolegové (psychologové, psychiatr, antropolog a statistik) byli vstřícní. Sekretářky byly kompetentní, pracovité a ochotné. Tak jsem se do toho dal. Časem jsme převzal i další úseky: vliv rodičů, ideo-

R. Jung 1998a


Str. 152 ze 172

logii pedagogů, pohlavní chování studentek, založení a řízení archivu a nakonec, již jako externí poradce z Harvardu, celkovou statistickou analýzu nashromážděných dat. Můj život mimo práci, jako životy studentek a mladé fakulty, se jasně rozdělil na pracovní týden a volné dny. Pracovní dny jsem strávil v Poughkeepsie, NY. Bylo to tehdy dost malé, špinavé městečko, které se, přes blízkou továrnu IBM na psací stroje, nikdy nevzpamatovalo z velké deprese. Na okraji byl obrovský, zalesněný a parkově upravený areál Vassar College. Zažil jsem zde poprvé typický americký vztah mezi „Town and Gown“, městem a talárem. Okraje školního prostoru byly obklopeny servisními zařízeními, tak jsme do města téměř nechodili. Z nádraží se projelo taxíkem. I když jsme nenosili akademický talár, byli jsme okamžitě rozeznatelní stylem oblékání, účesů a chování. U mužů to byl jednoduchý, formální a konservativní šedý oblek absolventů elitních škol a makléřů z Wall Street, velkoměstských právníků a ředitelů národních a nadnárodních společností, krátký, téměř vojenský účes, a dokonalá čistota a péče o tělo. Studentky, po dvou měsících pobytu změnily a pokud to učinily s předstihem doladily garderobu, účes a šminkování na styl, který byl nejen variantou stylu tzv. „Velkých sedmi“ elitních dívčích škol, ale byl tak specifický, že i po mnoha letech jsem dokázal podle těchto a jiných přijatých znaků identifikovat vassarskou studentku či absolventku. O životě na Vassaru a podobných amerických rezidenčních školách bylo napsáno mnoho románů. Přesto, že mi je kdekdo doporučoval, četl jsem některé až po mnoha letech. Mým úkolem bylo vytvořit si vlastní obraz. V podstatě to byl obraz, který jsem již znal s české i norské vesnice. Vzájemné veřejné i intimní vztahy malé skupiny lidí, kteří se střídavě milují, občas sebe štítí, navzájem často nenávidí a přesto dále jakoby nic spolu vycházejí. Vidí si do kuchyň, ložnic i záchodů, ale na rozdíl od Česka o tom v Norsku a Americe nemluví, a aspoň v akademické Americe se dle toho nevyvíjeli pracovní vztahy. I zde se čas řídil ročními obdobími. Místo setí a žní, porodů, šlechtění a zabíjeni dobytka to byly škola a prázdniny, nástup, výuka a maturity nových ročníků studentů. Kutnohorský deník,6.4.2001, str.5.

Vassar College, 1953-1955 (III) V padesátých letech byla Vassar College maternalistická zaměstnavatelka. Nejen že systematicky pečovala o tělesné a duševní blaho svých studentek, ale snažila se dělat totéž pro fakultu, zaměstnance a návštěvníky. A jako některé snaživé matky to občas trochu přeháněla. Ještě než jsem dorazil, byla mi vyčleněna kancelář, skříň ve sportovním středisku a maličká studovna v knihovně. Též jsem měl připraveno ubytování. Od hlavního vchodu do Hlavní budovy, kde byla v přízemí má kancelář, vedly tři přímé cesty parkem k Hlavní bráně. Jedna byla

R. Jung 1998a


Str. 153 ze 172

pro pěšce, druhá pro cyklisty a třetí pro auta. Před Hlavní branou vedla na obě strany dlouhá ulice. Na jedné straně byly vysoké zdi vasarského školního prostoru, na druhé řada pseudo-tudorských domů. Za nimi se prostíral blok vassarských ubytovacích a stravovacích zařízení pro fakultu, zaměstnance a návštěvníky. Tudorské domy byly pronajímány za symbolický peníz členům fakulty s definitivou, do dožití manželského páru. Hned naproti bráně bydlel Charles a Jessica Griffin. Charles byl především liberál a ušlechtilý gentleman se stylem, který se dal obdivovat, ale těžko nápodobovat. Byl všeobecně uznávaným historikem, jehož obor byla Latinská Amerika. Byl nejen stálým poradcem ministerstva zahraničí, ale měl též styky se zpravodajskými službami a nadnárodními společnostmi. Časem, když jsme si již důvěřovali, jsem se od něj učil o skutečnostech americké politiky vůči Latinské Americe. Některé informace se později pro mne ukázaly nedocenitelné. Jessica byla elegantní, prostá a vlídná žena. Když Charles odešel do práce, zvala mne dolu do kuchyně na snídani. Byla v županu. Povídali jsme si. Pak pustila papouška. Ten kroužil kuchyní, a nakonec si zasedl do jejich naondulovaných vlasů, dle tehdejšího zvyku starších amerických žen nabarvených na šedo-modro-stříbrno. Pak vzlétl a chtěl přistát na mé hlavě. Měl jsem téměř neodolatelnou touhu ohnat se po něm ústy a ukousnout mu hlavu. V tu chvíli jsem se vždy omluvil, že musím do práce. Kolegové a členové fakulty mne velmi často zvali domů na večeře. Až na pár výjimek bydleli blízko. S počátku pro mne jezdili autem, a pak, když jsem si nenechal objednat taxíka, mne vozili v noci domů. Nakonec se nechali, aspoň na oko, přesvědčit, že neamericky rád chodím pěšky. Hned první noc jsem procházel elegantním čtvrtí a zastavil se u domu, jehož architektura mne zajímala. V tom okamžiku se objevilo policejní auto. Nejen svým chováním, ale i oblečením a přízvukem jsem tam zřejmě nepatřil. I můj způsob odporu jim byl cizí. A tak mne odvlekli na stanici. Opakovalo se to několikrát, než jsme se navzájem přizpůsobili. Vypravoval jsem o tom šéfovi. Vyslechl mne a místo klábosení reagoval pragmaticky. Uvědomil, že nemám auto a že ani neumím řídit. Nevitt (již jsem ho nazýval křestním jménem) mi zařídil autoškolu, a ta šla rychle. Horší to bylo se zkouškami. První jsem propadl. Druhou jsem propadl v úkonech, které jsem v první zvládl bez chyby. Pochopil jsem, oč jde. Požádal jsem kolegu psychoanalytika, aby při třetí zkoušce seděl vzadu, a nenáviděl za mne policajta. Zkoušku jsem udělal bez chyby. A příští den mi Nevitt prodal za 10 dolarů stařičký, ale ještě krásný Model T Ford. Musel jsem do něj vyrobit dřevěnou podlahu a potahy na sedadla. Začal jsem v něm objevovat okolí. Po čase jsem v něm poprvé vezl pasažérku. Cestou do kopce se auto začalo klouzat zpět. Tak výlet skončil otočkou a cestou po rovině. A auto šlo do šrotu. Tehdy mi konečně došlo, že nemám dost peněz. Když mi v ještě v Norsku napsali, co mi budou platit, v přepočtu se částka zdála velká. Ale i na minimální americký životní styl jsem neměl, a mé potřeby stále rostly. Zjistil jsem, co dostávají kolegové. Měl jsem dojem, že v práci při-

R. Jung 1998a


Str. 154 ze 172

spívám stejně či víc. Tak jsem se zdvořile zeptal, zda by mně trochu nepřidali. Dotaz byl “Kolik?“. Byl jsem překvapen, ale vypadlo ze mne „Dvojnásobek!“. A oni mi to dali. Za čtyři měsíce jsem to zopakoval, a zase mi dali. Nevitt mi později vysvětlil, že s uznáním pozorovali, jak se učím být Američanem. Kutnohorský deník, 13.4.2001, str.5.

Jarní rituály dvacátého století Ještě než se délka dne vyrovná noci, prožívám jeden rituál jara za druhým, skutečně nebo ve vzpomínkách. Jarní úklid. Jarní práce na polích. Jarní práce na zahradě. A nastane to napínavé a nedočkavé čekání, co přežilo a co se ujalo. Radost z pupenů a poupat, zelených lístků a bílých, žlutých a modrých kvítek tu a tam – a konečně ta nádherná záplava kvetoucích meruněk a jabloní a příslib hojnosti vzklíčeného obilí. „A jaro je tady!“ vždy oficielně prohlásila nebožka babička Jungová. „A jde se na pouť!“ A tak se šlo do Sedlic – tak se to říkalo. Cesta kolem hřbitova i sám hřbitov jásaly květem, a byly buřty, turecký med, vzrušení i závratě. Po čtyřiceti pěti letech někdo připomněl jedné paní, kdo jsem. „Ježišmarja, Ríšo!“ řekla. „Já se tu celou dobu stydím, jak se mi udělalo špatně, když jsem s tebou byla na pouti na řetízkovém kolotoči.“ Jednou neopominutelnou atrakcí byly pouťové řecko-římské zápasy. Mezi údajnými vyzývači byli dva naši zdatní dělníci. Vždy byli úspěšně poraženi, a vždy se mi pochlubili, kolik za to dostali. Byly i jiné radosti. Kostel Jakub zářil barvami a voněl květinami. Drama denně se měnícího církevního rituálu strhávalo. Park pod Vlašským dvorem s nedělními koncerty hornické kapely a korsem. Trhání konvalinek maminkám ve Sklenářově dolíku. Naslouchání jarem zhlučněné Bylance. Vůně šeříků U Kalicha a tunely pod nimi k místečkům kde, děvčata a chlapci, ještě váhavě jsme si navzájem sdělovali svou tělesnost. Barvení vajíček v cibuli, v octu, v červeném víně. Pletení pomlázek s maminkou. Osobní rituály: mé jmeniny, ke kterým jsem od maminky vždy dostal modrý hyacint; maminčiny narozeniny o několik dní později; čarodějnice, v den narození sestry Helenky. Po válce k tomu přistoupil rodinný Svátek osvobození. Všichni jsme přežili a na chvíli se zase sešli. Mnoho let v cizině jsem na tyto radosti nostalgicky vzpomínal. Rodiče mi časem poslali kraslice a jiné velikonoční tretky. Vždy jsem je pečlivě vystavil, a dělám to doposud. Přibyly jiné rituály. V Norsku národní den 17. května. V tu dobu většinou ještě v kopcích a horách nad Oslem ležel sníh a šlo se lyžovat. Ze sněhu rostly krokusy a horské potoky běsnily. Slunce hřálo na spálení. Spalo se ve spacácích na sněhu nebo v narychlo postaveném iglú. Již čtyřicet let se hned po Velikonocích každý rok koná střídavě ve Vídni evropská a v Amsterdamu světová konference kybernetiky a systémové teorie. Zúčastnil jsem se v Amster-

R. Jung 1998a


Str. 155 ze 172

damu dosud všech a mám vždy radost se setkání s přáteli. Z doby kdy jsem učil na Amsterdamské univerzitě, k mým rituálům přibyl Královnin den. Pláně jsou zaplaveny zářivou pestrostí tulipánů. Části Amsterdamu a jiných nizozemských měst se promění v bleší trhy. Hudby hrají, a většinou s mým Americkým přítelem Rolfem nakupujeme různé podivné součástky, z nichž on zbytek roku konstruuje mechanické či elektronické přístroje, které se chovají zajímavě a neslouží k ničemu. Jaro v Paříži má své vlastní rituály. Když děti byly malé, pomalu jsem je do těchto rituálů zasvěcoval a přijímali jsme další, dle toho kde jsme žili. Některé jsme modifikovali a vytvořili jsme i vlastní. Nejoblíbenější byl hon v zahradě nebo v přírodě na skrytá velikonoční vajíčka, pravá či čokoládová. Pak jsme kreslili, vystříhávali a vytvářeli velikonoční koláže, z mašliček, skořápek, králičí srsti a chmýří kuřátek. Nejraději vzpomínám na Velikonoce v roce 1966, kdy nás můj již starý tatínek navštívil v Americe. Zalétli jsme na Floridu, a krátce navštívili manželčiny rodiče. Pak jsme si najali bungalov na pobřeží Mexického zálivu. Otec prožil část mládí v Hamburgu. Nyní chodil po písčité pláži a snil o mořeplavbě. Koupil jsem mu kapitánskou čepici a námořní dalekohled. Jezdili jsme na rybářských lodích. Občas si vlezl na ukotvenou jachtu a hrál si na kapitána či kormidelníka. Čepice a dalekohled se mi vrátily v jeho pozůstalosti. Kutnohorský deník, 20.4.2001, str.5.

Vassar College, 1953-1955 (IV) Kdybych v roce 1990 neodešel z Albertské univerzity do předčasného důchodu, abych mohl začít působit v Praze a „na trvalo“ se vrátit do Kutné Hory, byl bych se dříve nebo později přestěhoval do New Yorku. Jsem rád, že střídavě tam a na Havaji (mém druhém nejoblíbenějším místě) může nyní pracovat a žít má starší dcera Yvonne. Dobývání New Yorku mi trvalo dlouho. Přestože jsem se předtím cítil jako doma v každém evropském velkoměstě, z New Yorku jsme měl strach Léta jsme tam jezdil každý volný víkend, a strávil jsem tam několik zimních, jarních či letních prázdnin. Brzo jsem pochopil, že pro pravé Newyorčany, kdo nebydlí na Manhattanu nebo v Brooklyn Heights, společensky neexistuje. Proto, ať již bydlím kdekoliv, od roku 1954 si udržuji tamní telefonní číslo a službu, která přijímá vzkazy. Teprve mnohem později jsem pochopil, že aby v New Yorku mohl být člověk spokojen, musí především mít svůj, jakkoliv malý, byt, kde si může odpočinout a cítit se bezpečný. Z tohoto hradu pak může chodit nebo jezdit na jiná zvolená, soukromá či veřejná, místa přes zemi nikoho. Návštěvníci, kteří říkají „Velmi zajímavé, ale žít bych tam nechtěl,“ navštívili právě tuto zemi nikoho. Po celou dobu, když jsem nakonec na Manhattanu bydlel, poprvé v životě mne to ani na chvíli nelákalo jinam. Celý

R. Jung 1998a


Str. 156 ze 172

svět jezdil ke mně – výstavy, koncerty, divadla, zboží, diplomati, vědci, známí. Hned týden po příjezdu na Vassar mne můj šéf, jako vánoční dárek, vzal autem do města na muzikál. V prosinci 1953 pro mne v hudebním divadle existovala jen opera a opereta, a tak jsem v duchu na toto gesto ohrnoval nosem. Ve starém ošumělém divadle – žádný lesk a třpyt evropských, státem dotovaných scén – jsme viděli „Annie get your gun“. Po několika minutách mne strhly přesnost a rytmus hudby a zpěvu a naprosto uvolněná zábava jak diváků tak účinkujících. Pochopil jsem, že „Dělat co jde přirozeně“ (Doing what comes naturally) je nejen jeden z hlavních šlágrů tohoto muzikálu, ale první americké krédo, které mi šéf diskrétně předložil. Objevit město mi též o něco později pomohla má první americká přítelkyně. Seznámil jsem se s ní, když navštívila kamarádku na Vassaru. Byla studentka podobné dívčí školy, Smith College u Bostonu, kde později učila má kamarádka z Vassaru Ellen, a kde studovala tehdejší Madeleine Korbelová, později Albrightová. Přijela autem z Bostonu a já vlakem z Poughkeepsie. Sešli jsme se na nádraží pod hodinami. Nejdříve mne zavedla do tehdejší meky jazzu, Birdland. Ten večer tam zpívala Sarah Vaughan. Pak mne Janet zatáhla do středu města a přes ulici, do baru, který se mi prý bude líbit. V Birdlandu jsem již pil, a když hned za vchodem ji jako starou známou pozdravil majitel, zdálo se mi, že je to obr. Vzal mou ručičku do své tlapy, a řekl: „ I am Jack Dempsey“. Co jsem řekl nahlas nevím, ale sobě jsem řekl: „Počkej, až tohle řeknu klukům!“. Když jsem o tom později přemýšlel, zajímaly mne dvě věci. Do té doby jsem si myslel, že nemám idoly. A ejhle! A kterým klukům? Nejspíše těm v Kutné Hoře, se kterými jsem chodil v sobotu na dětská představení do biografu v Sokolovně. Měli jsme ještě v noci jet k jejím rodičům v New Jersey, abych byl představen. Zavedla do podzemní garáže. Tam stál její velký Plymouth. Ježto ona též dost pila, nenechal jsem ji řídit. Vlezl jsem za volant, nastartoval, a pohnul pákou. Auto předním blatníkem narazilo do zdi. Problém byl vtom, že jsem auto „řídil“ vůbec poprvé. Na druhý pokus jsem vycouval a brzo vjel do Lincolnova tunelu. Vyjel jsem a nastala hrůza. Přede mnou se dálnice neustále rozčleňovaly. V intervalech krátkých nad mou schopnost reagovat se znovu a znovu vynořovala ohromující džungle šipek ukazujících na všechny směry. Bez znalosti místního zeměpisu jsem hledal něco se strašným indiánským jménem, které jsem se snažil udržet v hlavě. Bez úrazu jsem dojel do Ho Ho Kus, N.J. Tam Janet řekla: „V tomhle stavu tě teď rodičům nepředstavím.“ a nesměrovala nás do místního motelu. Asi o pět-šest let později Janet pracovala v New Yorku, a měla byt na východní straně přímo u Lincolnova tunelu. Po třetí hodině ranní tehdy autobusy na západní stranu, kde jsem měl byt já, již nejezdily. A na taxíky jsem neměl. V New Yorku jsem se však již cítil na tolik jistý, že jsem se vždy vydal pěšky i temnými cestičkami pověstného Centrálního parku. Tvářil jsem se jako bych si vyhledával obět. Měl jsem ruku

R. Jung 1998a


Str. 157 ze 172

v kapse a v ní pro jistotu vystřelovací nůž. Kdykoliv jsem nějakou postavu potkal, vždy se mi zdálky vyhnula. Kutnohorské noviny, 27. 4. 2001, str. 5.

Amsterdam, duben 2001 Tentokrát přítomné zážitky vytlačily vzpomínky. Ne zde v Kutné Hoře, ale v Amsterdamu jsem si teprve uvědomil, že opravdu aspoň někdo vstupuje do nového století. Jezdím tam od roku 1946, několikrát jsem na AU učil, a pravidelně každé dva roky tam jezdím na mezinárodní konferenci. Za ty poslední dva roky město učinilo zase pokrok v českých podmínkách nepředstavitelný. Rozkopané ulice byly svědkem obrovských investic do nových dopravních, inženýrských a hlavně telekomunikačních sítí. Noční jízda na malé lodi po kanálech s pohledy do ohromného množství nově renovovaných luxusních bytů svědčila a závratném bohatství města. Jako vždy, když jsem někde v Evropské unii, ptám se sám sebe celou dobu, proč tam, až na několik, Češi moc nechtějí. Již po druhé (před tím před čtyřmi lety) jsem jel na tuto konferenci jako pozvaný čestný host. Byli na mně velmi hodní. Mimo jiné zaplatili letenky a ubytování na týden pro nás oba ve vynikajícím, centrálně položeném hotelu. Každý večer jsme byli zvaní na jídlo a pití. Ale zato jsem si tentokráte opravdu namakal. Ale zato jsem si tentokráte opravdu namakal. Jeden den jsem musel komentovat všechny přednášky. Dále jsem měl slavnostní projev ve velké aule, naplněné akademiky z různých holandských universit a ze zemí od Ruska po Austrálii, od Indie po Švédsko. Profesor Gerard de Zeeuw odcházel do výslužby, a shromáždění se sešli, aby ho uctili. Zhodnotil jsem jeho celoživotní dílo, včetně rukopisů ještě nepublikovaných, a vložil je do souvislosti světové filosofie a psychologické a systémové metodologie. Druhý projev jsem měl večer před slavnostní večeři v Hotelu Grand asi se třemi sty účastníky konference a pozvanými hosty. Úkol byl zhodnotit systémovou konferenci která právě proběhla na téma Vznik individuality. Zatímco při komentářích na jednotlivé přednášky často mladých a nezkušených účastníků bylo na místě být věcně podporující dle principu štědrosti, zde jsem měl za úkol vyslovit svůj názor. Téměř všichni účastnici pojali své příspěvky idealisticky, romanticky a humanisticky. Moje přednáška byla o tom, co je opravdu o tématu vědecky známo, a byla naprosto realistická. Mít odlišné názory zde není na škodu, naopak, za to mi platí. Potlesk a pochvalné komentáře, které jsem sklidil, nebyly formální. Ještě ten večer jse byl pozván, abych se podobně zúčastnil konference o zakladateli systémové teorie Ludwigovi von Bertalanffym na podzim ve Vídní a sekce socio-kybernetiky na Světovém kongresu sociologie příští rok v Austrálii. Též jsem byl požádán abych hodnotil habilitační práce ve Švédsku, Austrálii a Anglii. Opravdu pro sebe jsme měli jen jeden den. Strávili jsme ho v amsterdamských muzeích umění. Uchvátilo nás nejvíce nové křídlo

R. Jung 1998a


Str. 158 ze 172

městského muzea s neuvěřitelně rozsáhlou výstavou ruských konstruktivistů. Za týden jsme oba přibrali kilo a půl. Byli jsme pozváni na jídlo thajské, argentinské, francouzské, novou holandskou kuchyni a indonéskou „rýžovou tabuli“. Ale nejvíce jsem si pochutnal na rozsáhlém výběru holandských sýrů, které jsme dostali ve starobylé venkovské hospůdce na břehu Rýna blízko Arnhemu. Tam nás pozvala v sobotu na oslavu svých padesátých narozenin sestra holandského informatika, se kterým již přes třicet let spolupracuji. Cesta vlakem tam a zpět kvetoucí krajinou byla uchvacující, a stejně tak konversace s ostatními pozvanými hosty: náměstkem rektora University Sydney, se kterým jsem soutěžil, kdo známe nazpaměť víc anglických veršů pro děti; francouzským investičním bankéřem, který věděl víc o důvodech resignace minulý týden českého ministra financí a jeho náměstka než já; a nejbližším spolupracovníkem nedávno zesnulého vrcholného britského kybernetika Gordona Paska, který vysvětloval pozadí některých jeho názorů. Po příletu do Prahy jsme ještě večer stihli oslavu izraelského Dne nezávislosti v Kongresovém centru. Úvodem byl nádherný sedmdesáti minutový balet. Po tom následovalo bohaté občerstvení s obvyklým místním útokem na jídlo. Potkali jsme tam mnoho známých, Čechů i z různých velvyslanectví. Ale z české politické reprezentace tam byli jen ti „minulí“, kteří jsou na každé recepci: Jiří Dienstbier a Egon Lánský. Kutnohorské noviny, 04. 05. 2001, str. 19.

Země mýtů a snů, 2001 (III) Je pozdní večer…. Sedím na zahradě, a vidím trávu růst. Trávu růst neslyším, jako kdysi Pitthart. Jeho výrok byl jeden z důvodů bankrotu české transformace. Můj je jen jedním z jeho důsledků. Ačkoliv jsem asi jen jeden z mála lidí v Kutné Hoře, kterému opravdu záleží na tom, aby tráva byla posekána, ve svých pětasedmdesáti letech, mj. se zády několikrát zlomenými na Malé pevnosti a se srdcem pětinásobně obchváceným na IKEMu, ji však sám sekat nebudu. Nechť to tedy bude ostuda jak v Kutné Hoře obvyklé, když mi sem, v den zveřejnění této Pohlednice v tisku, přijde téměř padesát zahraničních hostí. Ostuda to stejně bude i kdybych měl zahradu v pořádku. Tzv. Průvodcovská „služba“ jim zrušila dlouho domluvenou prohlídku kutnohorských památek, kterou se podařilo zařadit na mezinárodní konferenci v Praze jako hlavní atrakci, a z radnice se nikdo nezmohl na to, aby situaci napravil. Vzpomínám jak moje dcery v Kanadě, jako samozřejmost, se již v nižší střední škole se ucházely o možnosti sekat trávu, aby si vydělali. V Kutné Hoře se dosud nepodařilo novinám, pro které píšu, aby zajistily abonentům spolehlivou a včasnou ranní dodávku. V 11 letech má dcera Arlena kolportovala v Edmontonu ranní noviny, než šla do školy. I ve 45-stupňových mrazech, sněhové vichřici a půlmetrovém sněhu. Sice strpěla, abych při tom jel vedle se svým 4x4 po včas ošetřené silnici, ale ani jedinkrát nepožádala o pomoc nebo ve svém závazku neselhala.

R. Jung 1998a


Str. 159 ze 172

Někdy mám v Kutné Hoře s nejvyšší nezaměstnanosti ve středních Čechách dojem, že zde nemáme normální mladé lidi, ale jen jeunesse dorée, zlatou mládež zhýčkanou jako za francouzské revoluce. A že převážná většina místních spoluobčanů nad pětapadesát není v tzv. pracovní síle, ale v invalidním důchodu, v předčasném důchodu, na neschopence, na dovolené, na babičkovské dovolená, nebo je zapojena do melouchů či podvodů, jejichž výnosnosti nemohu konkurovat. Ti ostatní si asi hrají na ping-pongové míčky, které stále více stále méně schopných a odpovědných úředníků posílá jeden k druhému. A nebo obcházejí obchodníky (místo aby tomu bylo naopak), kteří jim říkají, „Přijďte se zeptat za čtrnáct dní, uvidíme co dostaneme od dodavatele.“ Při nedávném rozhovoru s velvyslancem nám velmi nakloněné evropské země jsem se zmínil o tom, o čem jsem psal v minulé Pohlednici: nechápu, že tak málo Čechů opravdu chce do Evropské unie. „Asi mají strach,“ řekl pan velvyslanec. Ježto jsem byl v mládí učen, že špinavé prádlo nepatří na veřejnost, dále jsem se neptal ani víc neříkal. Bavili jsme se chvíli o americkém návrhu na protiraketovou obranu. Měl jsem zde za těch deset letech pět opravdu dobrých a spolehlivých manuálních zaměstnanců. Z těch se oba dva stali úspěšnými a solidními podnikateli v Kutné Hoře. Všechny tři mladé ženy odešly jako au pair do Ameriky, Anglie a Německa. Všechny začaly po večerech chodit na kurzy, a všechny již nyní dodělávají na tamější stipendia bakalaureáty na tamních náročných univerzitách, nebo je dodělaly a pokračují ve vyšším studiu. Ti ostatní nepracují již u mě, ale jsou stále v Kutné Hoře. Asi jsou mezi těmi, kterým se do Evropské unie moc nechce. S řemeslníky je to jinak. Všechno slíbí, a většinou něco udělají. Ty, kteří chtějí napřed zálohu („na materiál“), jsem již za deset let odfiltroval. Ale stále se setkávám z těmi, kteří začnou pozdě, a než je dílo i z části hotovo, již mi vnucují fakturu. Nic není doděláno v termínu a jak specifikováno. Tři reklamace jsou obvyklé, a nakonec znechucen přistoupím na výsledek, který mi nestojí za můj vynaložený čas, mé nervy a peníze. Setkal jsem se zde dosud jen z jedinou firmou, se kterou jsem byl naprosto spokojen. Začali kdy slíbili. Přestože jsem od nich požadoval další předem neobjednané práce, skončili před termínem. Fakturu mi dali až po ukončení, a cena byla nižší, než mnou odsouhlasený předběžný odhad. Jedna reklamace přece byla. Provedli ji okamžitě a zadarmo. Firma se jmenuje VOaKA. S počátku mi známí radili, že mám uzavírat psané smlouvy, nebo lepší smlouvy. Vždy jsem jim namítl, že v Česku nejsou smlouvy vynutitelné. Ale na konec, vloni, jsem podlehl. Udělal jsem několik smluv, vždy s odbornou právní pomocí. Bylo to dost nákladné na můj čas, peníze, potíže s byrokracií a vztah se smluvním „partnerem“. Ani jedna smlouva nebyla druhou stranou dodržena, a vždy jsem na to doplatil. Proč jsem nešel k soudu? Vždyť zde jsou soudy fraška. Na jedné pražské vědecké konferenci minulý týden se jeden účastník po vyslechnutí mnoha faktů zoufale zeptal: „Máme mi zde vůbec právní stát?“ Přítomný právník vykřikl: „Ano, je to v ústavě!“ Mohli byste se po

R. Jung 1998a


Str. 160 ze 172

tom, co píši, zeptat: „Máme tady vůbec tržní hospodářství?“ I já bych mohl vykřiknout: „Samozřejmě. Již před léty prohlásil kdosi, nazývaný Václav Klaus, že transformace byla dokončena.“ To jsou ty naše nové mýty. Kutnohorské noviny, 11. 05. 2001, str. 20.

Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (II) Ze školky si dobře pamatuji svou účast na představení. Byl jsem ve skupině deseti malých černoušků. Roli jsem dobře znal. Myslím že jsem byl v řadě sedmý, ale nadšení bylo velké, a tak jsem padl již jako třetí. Tehdy jsem si ještě neuvědomil, že je to charakterový rys, který mi přivede mnoho úspěchů a ještě víc bolestí. Ranou část dětství jsem své dny strávil v obchodě s uhlím, který otec dostal jako věno od rodičů maminky. Oba tam pracovali. Když mi bylo téměř pět, maminka v pokročilém těhotenství s Helenkou ještě nakládala zákazníkům uhlí do pytlů. Na rohu domu, který vlastnil přísný pan Tichý, hned za kamenictvím kde se hlavně vyráběly náhrobky, byl a stále je maličký cihlově vydlážděný a nízkými zídkami ohraničený prostor. Dodnes nevím, k čemu měl původně sloužit. Ale zmocnil jsem se ho já a z různých klacků, kamenů a hadrů si tam postavil stan s mou vlastní vlajkou. I od té doby jsem se vždy a všude snažil mít zabezpečenou aspoň základnu. První skupina kamarádů byla z této oblasti. Byl v ní i Honza Hajný (dosud blízký přítel) a kluci Benešovi (dnes v Americe). Měli jsme malý dřevěný vozejk, z novin jsme si vyrobili parádní čepice, a z klacků šavle. Prorezavělý rendlík a stará vařečka v nadaných rukou vytvořily vířivý zvuk bubnu. Z pouti jsem měl něco, co sloužilo jako trubka. Ovládali jsme celou Uhlířskou ulici, od Matky Boží kolem varhanáře Melzera až k zahradnictví naproti Kozlíkům. Občas jsem, troubíc ke klusu, zavedl skupinu do nepřátelského území. Byla to ulička za zahradnictvím a dolní sokolovnou. Ovládal ji starý a zlý čarodějník, který seděl vysoko v zaskleném hradě. Jakmile jsme se přiblížili, vyklonil se přes verandu, a začal řvát své rozmanité kletby. Vždy nás porazil, a ve zmatku jsme provedli strategický ústup. Občas si stěžoval, a já dostal pár na zadnici. Místo zahradnictví tam dnes stojí první dům rušící panorama města, ale pavlač tam stále je. Jen onen čarodějník zmizel. Od druhé třídy byla většina mých kamarádů a kamarádek ze Žižkova. Scházeli jsme se na rohu proti kapličce. Tehdy byl ještě neobezděný prostor u vily, kterou obýval můj kmotr, ruský legionář a velitel místní posádky major Řeháček a jeho tři dcery. Většinou jsme vyrazili kolem horní sokolovny kaštanovou aleji po Třech lávkách ke Sklenářovu dolíku. V létě jsme pořádali výlety do cizích zahrad a kradli ovoce. Obvykle jsme tyto expedice vedl já. Za okupace mi bylo jasné, že si nemohu dovolit být chycen, tak jsem své lapkáře s největší opatrností a napětím vedl přes zeď krást na naši zahradu. Můj pes Kiwi vrněl nadšením,

R. Jung 1998a


Str. 161 ze 172

a nikdo nás nikdy nechytil. O některých starých přátelích ze Žižkova jsem se již jinde zmínil. Zde chci jen znovu vzpomenout Jirky Kurku a Vočka, a sestry Hladíkovy. I zde nás léta nerozloučili, jen v Kurkově případě smrt. Do primy jsem šel do školy do Jihlavy, do německého gymnázia, dle otce abych se naučil znát svého nepřítele. Kamarády jsem tam neměl, jen jednu kamarádku, o které jsem již psal. Ale naučil jsem se tam otevřenému boji. Někdy na jaře 1938 kolovala výzva, že všichni (němečtí spolužáci a učitelé) se mají dostavit na náměstí k demonstraci v světlehnědých uniformách Turnvereinu. Dostavil jsem se v červené sokolské košili. Košile byla pak trochu roztrhaná a já měl delší dobu modřiny. Ale spolužáci i učitelé mi začaly projevovat neobvyklý respekt. V noc mobilizace jsem odešel z Jihlavy a druhý den přešel do kutnohorského gymnázia. Stará přátelství a známosti se hladce obnovily a začaly nové. Ale pomalu jsem se učil rozlišovat, komu mohu důvěřovat a komu ne, s kým se můžu společně bavit a s kým společně bojovat. Kutnohorské noviny, 18. 05. 2001, str. 20.

Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (III) Matně se pamatuji, že tatínek tehdy uvažoval, zda mne poslat do ciziny. Ještě mám cestovní pas Deutsches Reich, Protektorát Čechy a Morava, R 6/108, vydaný Bezirksbehörde in Kuttenberg 7. dubna 1939 pro všechny státy Evropy. Ale nějak z toho sešlo, a tak jsem na delší dobu odešel až v červenci 1948. Otec byl jmenován velitelem Divize Pribina tajné vojenské odbojové organizace Obrana Národa dne 16. května 1939, dva měsíce po německé okupaci. Až do konce války jsem to nevěděl. Že udržoval úzké spojení s armádou ještě před postupnou okupací, nejprve pohraničí a pak zbytku Čech a Moravy, mi bylo již jako dítěti jasné. Že se způsob nějak změnil a utajoval jsem též, bez vysvětlování, pochopil. Náš soukromý život to z zpočátku nijak neovlivnilo — jako předtím byl tatínek často pryč z Kutné Hory, a ani o svých „obchodních“ stycích v Kutné Hoře nikdy doma nemluvil. Starostí a stresu bylo již od předvečera německé okupace více než dost. Snažili jsme se žít normálně jak se dalo. Do kutnohorského gymnázia se od mobilizace v květnu 1938 (snad až do polovičky devadesátých let) normální život nevrátil. Nejprve byli muži kantoři na vojně, všeobecné vzrušení bylo velké, disciplina poklesla, vyučované předměty se měnily či rušily, a učitelé a žáci se neustále, každý jinak, přizpůsobovali novým poměrům. I když se muži vrátili, odbornost výuky klesala, vyučující často obor neznali, byli nepřipravení, nebo měli odpor proti novým osnovám. Více a více záleželo na charakteru profesorů a jejich osobních vztahů s jednotlivými žáky. Tu byla komunikace důvěryhodná a vliv, dobrý či špatný, účinný. V tomto směru jsem měl štěstí. Nepamatuji si již všechna jména, ale stále ještě výrazně osobnosti. Dvě mladé profesorky na mne byly velmi hodné. Z profesorů

R. Jung 1998a


Str. 162 ze 172

si nejlépe pamatuji, z rozličných důvodů, učitele francouzštiny a latiny. A pak zde byli tři nezapomenutelní, kterým jsem plně důvěřoval a kteří, každý jiným způsobem, ovlivnili můj tehdejší a do jisté míry i nynější život. Učitelé dějepisu Znojemský, kreslení Louda a tělocviku Malý. Oba Loudovi synové i Radko Malý mezi námi žijí, snad je potěší toto moje opožděné poděkování. 27. února 194o přišlo Gestapo pro tatínka. Už si vůbec nepamatuji, kde a jak ho zatkli. Měl jsem asi tak velký strach, že na tuto událost, jako některé jiné v mém životě, mám ztrátu paměti. Nyní se život podstatně změnil. Bylo mi třináct a byl jsem nejstarší muž v rodině. Předním úkolem bylo zajistit co největší možné bezpečí a klid matce a sestře, které tehdy bylo osm, a starat se jak jsem dovedl o chod hospodářství a obchodu. V tom, v různých tehdy zákonných či nezákonných a pro ně nebezpečných formách, mi pomáhali bez výjimky všichni naši zaměstnanci, zejména pan Mach a pan Valenta, a při řešení organizačních, účetních a právních problémů pan učitel Michal, paní Česalová, slečna Šafaříková, advokát Beneš a mnozí jiní. Všichni již dávno zemřeli, ale v mé vděčné paměti stále žijí. Jak známo, našemu odboji se od začátku moc dobře nevedlo. Když Němci v květnu a červnu 1940 dobili většinu Francie, našli v jednom českém narychlo opuštěném konsulátu podrobný popis existujících a plánovaných domácích odbojových organizací a mnoho jmen. Nebyl to nedostatek konspirativních snah, ani používání mučení, ani občasný udavač, ale většinou pečlivé sledovaní špatně utajených informací jak ze západu tak z východu, které při systematickém a trpělivém úsilí umožnily německým rozvědným silám tak úspěšně rušit český odboj. To jsem tehdy vůbec netušil, naopak k našemu západnímu i východnímu „vedení“ jsem měl bezmeznou důvěru. To se začalo měnit až později, když jsem s nimi přišel, přímo či nepřímo, do styku. Kutnohorské noviny, 25. 05. 2001, str. 20.

Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (IV) Sedlačení bez táty vyžadovalo změny v mém chování. Již nikdo, jako před tím on, mne neposlal sklidit jahody na prodej, a já si hrál tím, že levou rukou jednu do pusy, pravou jednu do košíku. Pochopil jsem, že naše živobytí bude záležet na tom, kolik vajíček slepice snesou, jak budou husy (ta jejich játra!) a prasata vykrmena, ale především kolik sena dokážu uložit v seníku a obilí na sýpce, sklidit brambor pro nás a pro prasata a řepy pro cukrovar. A tak, když se mlátilo a obilí se v průjezdu vážilo (na váze, která tam dodnes stojí) nechával jsem si hodit hned dva pytle na záda, a téměř s nimi vyběhl po kamenných schodech na špejchar. Když jsem překládal obilí, aby se nezapařilo, připadal jsem si jako pro mne tehdy ještě mytický švýcarský bankéř, který se hrabe ve zlatě. Vést obilí k Dospivům do mlýna byl vrcholný triumf. Druhým byla výplata za sklizenou řepu, naše stříbro.

R. Jung 1998a


Str. 163 ze 172

Nejtěžší pro mne bylo naučit se sekat kosou a dobře vázat snopy povřísly či tehdy novými provázky s kolíky. Nejnáročnější bylo rychle před bouřkou naložit seno na žebřiňák, tak aby cestou nesjelo, a suché ho dostat dlouhými vidlemi na seník. Asi v těchto situacích jsem se naučil větřit déšť. Dodnes dost dobře odhadnu, za jak dlouho začne pršet. Vedra, bouřky a lijáky se nakonec staly výzvami, bylo je třeba přemoci, vydržet nebo obelstít. Nejdramatičtější a nejkrásnější byly porody. Spal jsem vždy před slehnutím v chlívě či ve stáji. Naučil jsem se řešit situace i když tele bylo zapříčené. Jednou zcela sám jsem byl u zázraku, když naše kaštanová klisna porodila hříbátko. To nesmírné úsilí a ten první životní úspěch, když se ještě celé mokré a zblblé samo postavilo na třesoucí nohy. Miloval jsem vůni ornice. Vzít půdu do hrsti a téměř si ji vnutit do nosu byla rozkoš a výraz lásky. Na různých místech a v různých obdobích voněla jinak. Po léta mně v cizině tyto specifické vůně chyběly. Asi tam byly jiné odoriferní bakterie. Krásný nezapomenutelný zážitek jsem měl jednou na podzim. Mlha byla tak hustá, že bylo vidět jen na pár kroku dopředu. Již vedle Sklenářova dolíku se neslo zvonění železa pluhu a řetězů potahu. Vystoupil jsem na naše pole „Na špičce“ a přede mnou se zjevila obrovská hlava pokrytá jinovatkou. Z nosních otvorů tryskaly proudy páry, jako z pohádkového draka. Zařehtala na mně. Byla to ta kaštanová, kterou jsem nedávno uklidňoval při porodu. Vedení hospodářství nebylo těžké. Jak jsem se již zmínil v minulé Pohlednici, odbornou, hlavně administrativní pomoc jsem dostal, kdykoliv bylo potřeba. Zaměstnanci věděli, jak se má co udělat, většinou lépe než já. Dělali poctivě za co jim bylo zaplaceno, a rádi mne učili. Často jsme při práci zpívali. Ke svačinám na polích maminka vozila na kole ověšeném taškami pivo a buřty, a v újezdu ve stínu stromů jsme si hezky odpočinuli. Naučil jsem se rozlišovat mezi taktickým a strategickým rozhodováním. Jak co dělat, rozhodovali zaměstnanci, já měl zodpovědnost za to, co a kdy se dělalo. To je ovšem jen možné, pokud se spolupracuje se školenými, motivovanými a loajálními pracovníky. Tehdy to zde možné bylo. Když den skončil, byl okamžik luxusu. Po létech nošení vody od studně, ohřívání v měděném kotli, koupání v plechové vaně jeden po druhém a výletech na záchod na prkénko na hnojišti v mrazu, jsme konečně v baráku měli tekoucí vodu, splachovací záchod a sprchu se studenou a horkou vodou. Pod horkou jsem stál vždy dlouho, a omýval si opálenou kůži a škrábance od obilí. Pak jsem se natřel vaselinou, a osvěžil se studenou. Tak balzamován, šel jsem ven za holkami. Nebyl jsem sám. Tehdy již pravidelně na žních pomáhali mí přátelé, Jirka Michal, Ota Váša a Pepík Švábenický. A tak večer jsme se sešli znovu, a stali se nezodpovědnými chlapci. S každým z těch třech jsme měl celoživotní vztah. S Otou mám dosud.

R. Jung 1998a


Str. 164 ze 172


Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (V) S Jirkou Michalem jsme si nejraději hráli v malém podkroví našeho prasečníku, který byl vlastně vyhrazen holubům. Vedly tam strmé a úzké dřevěné venkovní schůdky. Holubi si na nás brzo zvykli, a po dočasném vzrušení se usadili a nás tolerovali. Cítili jsme se tam velmi bezpečni a vymýšleli jsme si fantastické hry. Nikoho nás tam nenapadlo hledat, nikdo nás tam nevyrušil. Někdy kolem roku 1960 mi do Ameriky otec napsal neobvykle vzrušený dopis, že střecha nad prasečníkem spadla, že při tom byly zabiti někteří holubi, a že se mu nepodařilo někoho sehnat, kdo by ji znovu postavil. Zatím co po roce 1948 já šel do exilu, Jirka šel ke komunistické rozvědce. O jeho pozdějším působení jako vedoucí JZD Suchdol a jeho výkonech, jako vrcholný zařizovatel čehokoliv v pokročilém období českého komunismu, ví mnoho ještě žijících lidí daleko více než já. Ale i já jsem toho již tehdy věděl dost. Podařilo se mu obalamutit i západní svět natolik, že se tehdejší JZD objevilo i na titulní stránce jednoho z nejdůležitějších amerických týdeníků, myslím že to byl Newsweek. Článek byl chvalozpěv na vědecké české zemědělství. Jirka i přes pokračující cukrovku byl schopen upít kdekoho. Asi, jako mnoho pijáků, dlouho spát nevydržel, a získal si pověst pečlivého hospodáře svými častými velmi ranými inspekcemi v kravínech. Poprvé jsme se znovu sešli několik let po roce 1968, kdy jsem občas začal navštěvovat otce a Kutnou Horu. Jirka mne vyhledal a pozval domů. Odvezl mne a mé děti svým autem, hodně jsme pili a mluvili duša duš. Vykládal mi mnoho svých dobrodružství, včetně jak obalamutil třemi řádky řepy, narychlo přesazenými z výzkumného ústavu, Chruščova při jeho návštěvě Suchdola. Chruščov v Sojuzu prý často dával Suchdol za příklad. Já jsem Jirkovi též vyprávěl o některých svých, pečlivě vybraných, dobrodružstvích na západě. Ale neopil mne. Starší dcera, která přirozeně nerozuměla ani slovo o čem jsme mluvili, se mne později zeptala, proč jsem on a já byli při té návštěvě tolik ve střehu. Nakonec, jako vrchol návštěvy, nás pozval do své velké voliéry. Vstoupili jsme, a několik ptáků se zvedlo. Podíval jsem se na něj, a on řekl: „Pamatuješ ještě na holubník?“. Poté jsem už před jeho smrti Jirku neviděl. Střechu nad prasečníkem jsem také dosud znovu neobnovil. Ale kdykoliv jedu silnicí na Prahu, dívám se pod Vysokou na krásný větrolam, který tam Jirka nechal vysadit, a který ho dosud přežil. Pepík Švábenický byl o rok nebo dva starší než Ota Váša, a Ota zase o dva roky starší než já. Myslím, že to byl Pepík, která se stal jedním z dlouhé řady oblíbenců gymnaziálního profesora Znojemského. Ota se s ním svezl, a nejméně blízký styk s panem profesorem jsem mněl já. Ve čtyřicátých letech Pepík, Ota, já a můj pejsek Kiwi jsme byli nerozluční. Jak Pepík, tak Ota mi pomáhali v hospodářství, a o žních se Ota přestěhoval o několik set metrů k nám, a bydlel se mnou v mém pokoji. Andulka Papoušková z Kaňku, která si později Pepíka vzala, patřila též jako vrcholná okrasa k naši skupině. Občas pomáhala mamince na za-

R. Jung 1998a


Str. 165 ze 172

hradě, hlavně při sklizni ovoce. A tak jsme, hlavně o prázdninách, spolu pracovali, chodili tancovat, a všemožně se bavili, jako by nebyla okupace, světová válka, a můj otec v německém kriminále. Všichni se velmi spřátelili z maminkou. Když maminka, tatínek i já jsme byli v kriminálech, a tehdy 13-letá Helenka zůstala v baráku sama, všichni se o ní starali. A když já i Ota odešli na západ, Andulka maminku navštěvovala až do její smrti. Brzo ráno, ještě než jsme šli pracovat na pole, jsme s Otou chodili k Nové Sokolovně, jeden blok od nás, hrát tenis. Bylo to přes ulici vilky pana profesora Znojemského. Hráli jsme tam i po páté ráno 22. června 1941. Najednou vyběhl Znojemský z vilky přes ulici, a křičel na nás, ať hned běžíme k němu do domu. Tam jsme se od něj a z rádia dověděli, že Hitler zaútočil na Sovětský Svaz. Od té doby jsme už tenis nehráli. Začal jsem znovu až po mnoha letech s dětmi v Kanadě. Ty naše rakety visí nyní na zdi v mém chlívě, který je někdy používán jako společenský prostor. Dosud jsem nikomu nevysvětlil, proč se na ně občas nostalgicky zadívám. V ten den jsem aktivně začal odboj, nejprve s Otou. Kutnohorské noviny, 8. 6. 2001, str. 19.

Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (VI) Když jsem před několika týdny zvolil pro tuto tématickou řadu pohlednic název „Odboj, kriminál a exil“, ani když jsem před týdnem skončil minulou pohlednici slovy „V ten den jsem aktivně začal odboj…“, neuvědomil jsem si, že tato slova mají jasný a podobný význam jen pro několik málo ze zbývajících příslušníků mé generace. Teprve když jsem nyní usedl, abych pokračoval ve vyprávění, pochopil jsem, že bude třeba, abych čtenářům s jinými životními zkušenostmi sdělil, jak používám tato klíčová slova. Nejde mi o to na co si v Číně hráli před tisíciletím pod názvem „rektifikace pojmů“, a co se zde po listopadu 1989 stalo populární hrou: správně pojmenovat věci. Chci jen oznámit, jak já jsem věci prožil a jak o nich píši. Pro dnešek bude stačit slovo „odboj“. Na první pohled by se zdálo, že se všichni shodneme ne termínu „zahraniční odboj“. Jsou to legionáři z první a zahraniční vojáci z druhé světové války? Ale kdo dnes zná, i v nejhrubších rysech, problematiku vztahu domácího a zahraničního „odboje“ za první světové války a motivy vstupu do legie, nejen ruské, a účely kterým legie sloužily? Přestože je to blíže v čase, snad ještě větší zmatek existuje o motivech příslušníků československých zahraničních vojenských jednotek za druhé světové války, nejen v Sovětském Svazu, a o jejich využití. Kdo a co byli ti proslavení partyzáni a parašutisti? Čemu a komu sloužili? V jakém smyslu to byl „odboj“? Kdo z nás dnes zná „pravdu o slovenském, tzv. národním povstání“? Existence zahraničního odboje za světové studené a domácí občanské války, kterou většina z vás prožila, byla úspěšně zatutlána ve verzi pacifistického „odporu“ proti komunismu servírované nevědomému ná-

R. Jung 1998a


Str. 166 ze 172

rodu Václavem Havlem a skupinkou disidentů. Dle nich náš odpor proti zotročení a pozdější fysické okupaci Sovětským Svazem spočíval v zahraničním vydáváním jejich samizdatové tvorby a v pašování zakázaných tiskovin a finančních podpor ze západu. Svobodná Evropa, dnes znovu trnem v oku našich narychlo převlečených demokratů, byla pro ně jen s počátku rušené vysílání. Kdo zná, nebo dokonce oceňuje, činnost Čechoslováků riskujících zdraví a život v západních rozvědných službách? Kdo ví o těch, kdo pro svobodné Československo bojovali v různých „lokálních konfliktech“? Jednou snad budu vyprávět o našich hrdinech z Afriky a z korejské války. Některé, kteří padli nebo přežili jako zelené barety Vietnam, jsem připravoval ve Fort Braggu pro boj holýma rukama. Ale ti nejsou ani přijati jako členové dnešního Svazu bojovníků za svobodu, a asi by do té společnosti nechtěli. Zdrcují je, že zatím co účastníci žoldnéřských akcí tam jsou, oni též nejsou členy Československé obce legionářské. Ještě problematičtější je označení „domácí odboj“ za první, druhé a studené světové války. Ve všech případech se jak účastníci tak skupiny lišily svými cíli. Pro některé to byla příprava na ozbrojené povstání a účast v něm. Pro jiné to byla příprava na převzetí moci, až to za nás někdo vyhraje. A pro další to byla především snaha sdružit se s jinými, kteří rovněž tehdy stávající vládce či režimy nenáviděli, a tak si nenechat zlomit vlastní identitu a sebevědomí. Nechci, a v tomto omezeném prostoru nemohu, rozebírat jak a kým, v prvním, druhém i třetím odboji, byly tyto motivy a cíle ztělesněny. Jedno však vždy účast v jakémkoliv odboji vyžadovala. Odhodlání zaplatit ztrátou majetku, zdraví či života vlastního, rodiny, přátel a blízkých. Za komunistů byl nebezpečný i mírný disent v rámci zákona, za Rakouska byl vězněn ve stejné cele na Malé pevnosti, jako já za druhé, můj tehdy 17letý strýc Karel Korec pro kolportování protirakouské studentské básničky–tajenky, a na důsledky zemřel. Nenechat si zlomit vlastní identitu bylo cílem mnoha disidentů během sovětské okupace. Vyjádřil to i můj otec, když při začátku mučení Gestapem v roce 1940 prohlásil: „Já jsem československý důstojník. Můžete mne ubít k smrti, ale nic vám neřeknu.“ Ubít k smrti se tehdy skutečně někteří nechali a tak zachránili mnohé jiné, jako kutnohorský komunista a můj starší přítel Bedřich Mach, či mladičký kutnohorský skaut Rudolf Ruth, o kterých jsem v Pohlednicích již psal. Kutnohorské noviny, 15. 6. 2001, str. 19.

Vánoce 1969, Havaj (I) Počátkem roku 1969 jsem chtě nechtě nakonec přijal závěr, že sovětská okupace Československa bude dočasná jen v tom smyslu, že se jejího konce už asi nedočkám, a že tudíž i já jsem v exilu „dočasně“ ve stejném smyslu. Začal jsem si připouštět, že mi již není 22, jako když jsem odešel, ale 41 let. A začal jsem měnit své chování. Byl jsem již čtyři roky ženatý, a manželka Vivian si přála dítě.

R. Jung 1998a


Str. 167 ze 172

Když její těhotenství bylo potvrzeno, cítil a choval jsem se asi na poprvé budoucího otce dost typicky. Jako Duch Svatý na mne sestoupil pocit nesmírné odpovědnosti. Uzavřel jsem nejen životní pojistku, ale i konto spoření na universitní studium budoucího potomka. Když se čas blížil, začal jsem s manželkou chodit na tehdy nově přístupné kurzy pro očekávající matky i otce. Naučil jsem se vše o kojení a plénkách i o počítání potratových či porodních křečí a rytmu dýchání při přirozeném porodu. Ježto se Vivian k tomu neměla, s velkým předstihem jsem nakoupil potřebné a připravil ji tašku do porodnice. S velkým zájmem jsem sledoval, dle odborných návodů sluchem i dotyky, co se v bříšku děje. Ustrojil jsem vánoční stromeček. V Honolulu jsem smrček nesehnal. Zastoupila ho jemná, původně snad novozélandská Norfolkská jedle, ověšená starými českými ozdobami. Pod něj, jako každé Vánoce dodnes, postavil jsem kdysi maminkou poslaný malý český papírový Betlém. A čekali jsme na náš. Nakonec vše rozhodla Kiwi II, australská teriérka již zase s námi po dlouhé havajské karanténě. Byl Štědrý den, a seděli jsme na pohovce a dívali se na stromeček. Najednou se Kiwi začala sápat na obrovské břicho Vivian a pokoušela ji břicho lízat. Tak jsem se dozvěděl, ne z naučených symptomů ale od fenky, že nastal čas. Jeli jsme rychle nacpáni ve předu našeho Volkswagen (jehož havajskou registrační značku mám dnes na staré štráfce na dvoře): Vivian, břicho, a na něm jak taška, tak Kiwi a za volantem v panice já. Ale stačil jsem ty tři vyfotit v autě. Též, dle dobře naučených pravidel, zavolal jsem napřed, a tak když jsme ujeli těch pár bloků do nemocnice Kaiser Foundation, u vchodu již čekala na Vivian sestra s vozíčkem. Zajel jsem s autem do garáže pod nemocnicí, otevřel okénka na škvíry, aby Kiwi mohla dobře dýchat, a našel ji vodu do misky. Již tehdy na Havaji se otec mohl zúčastnit všeho. Bez potíží mně nejdřív navlékli nemocniční plášť a podali bačkory, a pak poslali si důkladně míti ruce. Poté se mne ujala mladičká sestra japonského původu Mable Nakosone a vysvětlila mi, ještě lámanou angličtinou, budoucí postupy. Pak mne uvedla do klimatizovaného pokoje, kde ležela Vivian. Seděl jsem vedle ní a snažil jsem se ji různě uklidňovat. Dnes si uvědomuji, že se vlastně chovala velmi klidně, a že jsem ji znervózňoval já. Trvalo to věčně. Své obavy jsem přenesl na psa. Šel jsem Kiwi vyvenčit. Spala, tak jsem ji zbudil a šli jsme hned vedle nemocnice po pobřeží nádhernou teplou nocí. Obdivovala pachy na zemi a já jižní konstelace hvězd. Pak jsem zase dostal strach o Vivian, a letěl jsem zpět na pokoj. Vivian také spala. Nechápal jsem proč, tak jsem ji probudil. Prý ji dali injekci a nějaké prášky. Nevím již v jakých intervalech, ale venčení Kiwi a návraty jsme ještě třikrát opakoval. Když jsem se naposled vrátil, měl jsem dojem, že horní ret Vivian je nějak namodralý. Ruce měla velmi studené, tak jsem začal hledat sestry a lékaře. Nejprve přišla nějaká sestra, a řekla že to nic není. Ale trval jsem na tom, aby zavolala lékaře, a když ten přišel, jen se na Vivian podíval a začal volat pro kyslík. Pak mně vyhodili, ať čekám na chodbě.

R. Jung 1998a


Str. 168 ze 172


Vánoce 1969, Havaj (II) Čekal jsem, zatím co v Kaiser Foundation Hospital, Honolulu dávali manželce kyslík, a co jinak, nevím. Když mne zavolali, bylo to po dalším mytí a převlékání do porodní síně. Vivian již ležela v obstetrické poloze, byla při vědomí a vypadala dobře. Hlavní lékař mi řekl, že jsem dítěti zachránil, když ne život, jistě zdraví. (Nebylo to naposled.) A že od nynějška bude vše v pořádku. Nejprve se objevily mokré nazrzlé vlásky a pak hlavička. Něco tak nádherného jsem neviděl, od doby kdy jsem rodil naši klisnu. Byla to holčička. Plácli ji po zadku, ale ona jen zavrněla. Byly tři hodiny ráno, 26. prosince. Šli jsme se s australskou teriérkou Kiwi znovu projít, tentokráte až na pláž Waikiki a do mého oblíbeného hotelu Halekulani, tehdy ještě zvenku růžového, kde mi vrátný dal kafe. Když jsem se vrátil do nemocnice, řekli mi, ať se jdu podívat na vystavenou úrodu. Bylo to na balkoně. Z něj byl na jednu stranu nádherný pohled na Pacifik. Byl zrovna příliv a obrovské vlny, jako dělané na surfování, se řítily pod nás. Naučil jsem se je vždy počítat a čekat na tu sedmou. Ale tentokrát jsem nepočítal. Na druhé straně balkónu byla výkladní skříň, a za ní v jeslích seřazeni dle času porodu nejnovější občané světa. Byli všech barev a odstínů. Nejkrásnější byl čínský chlapec, plně v lůně vyzrálý, s obrovskýma černýma očima. O tři dále nalevo bylo další, téměř stejně krásné dítě. Byla to má dcera. Pak jsem teprve začal počítat vlny, a bylo mi velmi dobře. Od dětí, a hlavně toho mého, jsem se nemohl dlouho odtrhnout. Konečně jsem šel ven, natrhal nějaké kytičky, a přinesl je manželce. V klidu a radosti odpočívala. Cestou domů jsem se zastavil v jedné jídelně, otevřené 24 hodin. Dal jsem si zaslouženou snídani. Čtyři vodky, bostonské pečené fazole, velký steak na modro, čtyři volská vejce a dva pečené brambory. Před dveřmi do bytu čekala dřevěná bedna. Na ní cedulka od mých čínských sousedů, že ji přijali, a vše zařídili. V ní pískovcová socha, kterou jsem koupil za pár dolarů asi před půl rokem na Horním Luzonu od umělce kmene Igorot. Ti jíž prý nebyli lidožrouti. Zobrazovala náčelníka kmene se dvěma trepanovanými obětmi. Ale každý si myslí, že zobrazuje ženu se dvěma dětmi. A tak jsme ji brzo začali říkat „Matka“. Zavolal jsem tatínka do Kutné Hory, abych mu oznámil, že jsme mu pořídili krásnou vnučku. Maminka již bohužel nežila. Po několika dnech přišla Vivian s Yvonne, jak jsme se dceru rozhodli pojmenovat, z nemocnice. Yvonne jen zářila zdravím, ale Vivian byla příšerně nachlazená. Několik Číňanek z baráku se ji hned ujalo, a nalévalo do ní nekonečné množství slepičích polévek. Velmi rychle ji to postavilo na nohy. Kiwi a já jsme se mezitím po našem postarali o Yvonne. Nejprve jsem Kiwi položil do připravené kolébky, a když se uvelebila, přidal tam Yvonne a řekl „Hlídej!“. Pořádně ji všude očuchala, přitulila se k ní, a obě chvíli spokojeně spaly. Když se Yvonne probudila, Kiwi jemně zaštěkla. Vyndal jsem ji ze společného lůžka a položil na připra-

R. Jung 1998a


Str. 169 ze 172

venou deku pod kolébkou. Od té doby mi Kiwi každou důležitou změnu v chování Yvonne chodila hlásit. Když jsem spal, bezohledně mne vzbudila. Pohled na novoroční ohňostroj vystřelovaný z parku Ala Moana nad Pacifik byl jako obvykle velkolepý, ale tentokrát jsme se museli s Vivian podělit zacpávání uší: ona Yvonne a já Kiwi. Někdy koncem ledna zapadající slunce, neobyčejně rudé díky stále ještě znečištěnému ovzduší aktivní sopkou Kilauea Iki, na chvíli nádherně osvítilo staré české ozdoby na našem vánočním stromečku. Vzal jsem Yvonne do rukou, a začal s ní kolem stromečku tančit. Díval jsem se ji, jak mne naučili při tanečních v čáslavské hnojárně, hluboko do jejích ještě neintegrovaně plovoucích očí. Najednou se mých v roku trochu škubla, a začala otáčet hlavu. Oči dostaly směr a fokus. Záře tretek ji upoutala, a já jsem byl svědkem zrození lidské duše. Znovu jsem se s japonskou sestrou, která mne komandovala při narození Yvonne, setkal 26 prosince 1986. Nyní již dokonale poameričtěná Ms. Mable Nakasone byla již delší dobu vrchní sestrou Kaiser Foundation Hospital. Pustila nás znovu do již částečně demolované nemocnice, aby šestnáctileté Yvonne, její mladší sestře Arleně, a mně ukázala místnosti, kde se Yvonne narodila a kde pak jsem ji a matku několik dní navštěvoval. Dovolila mi též odlepit ze dveří jejich označení; mám je dnes na dveřích vchodu do pracovny v Kutné Hoře. Kutnohorské noviny, 29. 6. 2001, str. 19.

Postmoderní schola ludus Před několika málo lety jsem se z funkce okresního předsedy Svazu českých bojovníků za svobodu musel v kutnohorském gymnáziu zúčastnit svazem pořádané soutěže studentů okresu o znalosti dějin odboje, nazvané „Národ se ubránil“. Název, otázky i odpovědi se mi moc nelíbily. Ze všeho byly cítit komunistické učebnice. Samí partyzáni a Slovenské národní povstání. Ze západního odboje jen to, co si ani komunisti nedovolili potlačit: rudimentární informace o výsadkářích a atentátu na Heydricha. Nedalo mi to, a zeptal jsem se na Miladu Horákovou, pak na komunistické koncentráky a na nekomunistický odboj na Kutnohorsku za druhé světové války. Nikdo nic nevěděl. Tak jsem se ještě zeptal na zahraniční odboj proti komunistům, a když odpovědi nebyly, začal jsem trochu vypravovat. Po ukončení mně oslovili dva studenti, a projevili zájem o Americké zelené barety. Myslel jsem, že jsem trochu uspěl. Avšak nezajímali se o české účastníky. Zajímaly je detaily uniforem a výstroje. Prý se tak oblékají a hrají si na to. Od té doby jsem občas s tichou sympatii naslouchal stálým steskům starší generace, že ta mladá se o dějiny vůbec nezajímá. Nedávno, z funkce prezidenta kutnohorského Rotary klubu, který sdružuje též členy z Čáslavi a Kolína, jsem byl po sedmé ranní zatažen do prostoru bitvy u Kolína 18. června 1757. Nyní u Křečhoře zase byly

R. Jung 1998a


Str. 170 ze 172

staré stany, polní kuchyně a zbraně, skuteční Maďaři, Rakušané, Němci, Francouzi, Slováci a Češi, v historických uniformách. Byly zde i sličné či utahané markytánky. Všichni si přišli hrát, zažít bitvu v detailech pro mě před tím nezvyklých, a uctít své předky. Já jsem se naučil, jako předešlé generace (i nynější nad třicet let) jednu více méně souvislou verzi dějin, a uvěřil, že je jedině pravá. Nové generace se již jednu verzi neučí, a pokud náhodou, rozhodně ji nevěří. Ale mnozí se přenesou za co nejrealistějších podmínek v prostoru a čase a v převleku, ale na vlastní kůži, a v obdivuhodných podrobnostech prožijí jak asi to tehdy mohlo být, nejen pro toho, na koho si hrají, ale i pro protivníka. Náhle jsem si uvědomil, že to, o čem jsem v různých zemích zván přednášet — postmoderní systémové pojetí světa — již řadu let mnoho lidí přijalo, možná ne zcela vědomě, jako svůj přístup k pochopení sebe, dějin, a světa vůbec. Již Einstein a jiní fysikové rozuměli tomu, že svět relativity a současně existujících odlišných stavů věcí nelze pochopit starým způsobem. Proto vymýšleli myšlenkové experimenty, jako: „Představte si, že sedíte na paprsku světla …“. Kdo nezná dokonale příslušnou matematiku nynějších pojetí vesmíru, může se přiblížit osvícení jen zobrazením situací a simulací (vtělesněním se) do obálky dotyčného stavu. Na rozdíl od moderního pojetí světa, kdy poznání skutečnosti spočívalo ve znalosti pohybu v prostoru a jeho formy, postmoderní pojetí je úplně jiné. Skutečnost je výlučně místní a pro každého vždy jiná (naše zde a teď). Poznání je náš osobní prožitek (deformace našeho nervového systému). Naše minulé a budoucí stavy, a stavy jiných, si dokážeme přiblížit jen obrázky, hračkami a hrou. To vědí zvířátka, ale napsal to jasně náš pravděpodobně první velký postmodernista, Jan Amos Komenský. Vzpomínáte: „Svět v obrazech“ či „Škola hrou“? Zatím co prezident Havel s přirozenou nadřazenosti nechtěl, aby si jeho (hradní) stráž hrála na vojáčky, a místo aby navázal na tradici historických uniforem, oblékl je do krojů operetních, byla to nakonec skupina českých občanů hrajících si ve francouzských legionářských uniformách na rotu Nazdar, která přiměla premiéra Zemana, aby uctil jako náš první vysoký představitel památku našich legionářů v místě, kde je Francouzi od první světové války stále uctívají. PŘÍŠTÍ POHLEDNICE, DÁ-LI MI PÁN BŮH ZDRAVÍ, SÍLU, PAMĚŤ A MOTIVACI,VYJDE 7. ZÁŘÍ 2001.


Přeskupení, léto 2001 „Příští pohlednice, dá-li mi Pán Bůh zdraví, sílu, paměť a motivaci, vyjde 7. září 2001.“ To jsem napsal koncem června a závazek plním. Zdá se že zdraví, síla a paměť jsou mi stále dopřávány, ale jak jsem tehdy tušil, má motivace se přes léto změnila. Po návratu s exilu jsem se první dva-tři roky hlavně věnoval akademickým úkolům na ČVUT a UK a jiným intelektuálním a politickým

R. Jung 1998a


Str. 171 ze 172

činnostem v Praze. Když se mé zdraví podstatně zhoršilo, z Prahy jsem se stáhl. Uplynulo několik zbytečně ztracených let, než mne konečně správně diagnozovali na IKEMu. Po pětinásobném srdečním obchvatu (lidově česky prý: bajpásu) jsem se posledních pět let věnoval různým zájmům v Kutné Hoře. Bylo mi nabídnuto, abych v druhých volbách kandidoval do senátu. Než jsem myšlenku zavrhl, věnoval jsem ji dost času a úsilí. Byl jsem nebo ještě jsem mj. členem Sokola a kutnohorských Oldskautů, mluvčím Nadání — volného sdružení občanských iniciativ Kutnohorska, předsedou místní a poté okresní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, předsedou Občanského sdružení Údolí Vrchlice, pořadatelem Kutnohorských konfrontací, místopředsedou Nadace Kutná Hora – památka UNESCO, předsedou Komise životního prostředí Rady města Kutné Hory a prvním prezidentem obnoveného Rotary Clubu Kutná Hora, který sdružuje členy z Čáslavi, Kolína, Kouřimi, Kutné Hory, Prahy, Pardubic a Uhlířských Janovic. Hned na začátku existence Kutnohorských novin mne jejich první šéfredaktor pan Košárek pozval, abych týdně odpovídal na otázky v Anketě. Anketní otázka na různá místní či celostátní aktuální témata byla kladena vždy stejnému panelu místních respondentů. Tam jsem se trochu naučil psát pro noviny v omezeném prostoru a pravidelně. Do Ankety Kutnohorských novin (později Kutnohorského deníku) jsem přispíval od 8. října 1997 do 8. července 1999. Tehdy jsem skončil, a brzy po té skončila i Anketa. Se svolením redakce Kutnohorského deníku lze najít otázky a mé odpovědi na http://www.RichardJung.cz/97e.pdf . Ale psát pro Kutnohorské noviny se mi nějak zalíbilo, tak jsem redakci nabídl vlastní týdenní sloupek vzpomínek a občasných úvah. Napadl mne název „Pohlednice z 20. století“ a fikci, že jde o dobové pohlednice, jsem z počátku udržoval. Můj bratranec JUDr. Ladislav Jung se vrátil v roce 1990 z exilu v Austrálii. Když se konečně dostal ke třídění pozůstalosti po dávno zemřelém otci, někdy v roce 1998 mi poslal několik fotek naši rodiny. Mezi nimi byla i má dětská fotografie od kdysi známého kutnohorského fotografa naproti Kašně, pana Kutiny. Připadalo mi, že na ní vypadám opravdu jakože ve svých čtyřech nebo pěti letech jedu do světa – na koloběžce, a tak jsem ji vybral jako portrét autora. Pohlednice, kterým někteří čtenáři přezdívaly koloběžka, vycházely týdně kromě dvou letních měsíců od 14. března 1998. Nevynechal jsem ani jednou. Dosud poslední vyšla 29. června 2001. O tom, co jsem chtěl čtenářům říci vím jen já, a o tom co jim to řeklo vědí jen oni. Nicméně psaní Pohlednic mi poskytlo příležitost si oživit, zorganizovat a zhodnotit své vzpomínky, kterou bych jinak neměl. Za tu příležitost jsem redakci i čtenářům vděčen. Začal jsem několik řad pohlednic, které jsem ještě nedokončil. Jsou to série „Český Kronštadt“, „Odboj, kriminál a exil“, „Bylo nás pět“, „Studie v Americe“ a další. Dlouho jsem chtěl a stále chci ještě psát o životech svých rodičů, příbuzných a některých lidech i z Kutné Hory pro mne významných. Mezi ně patří občas policista, za okupace člen Obrany národa a vždy bratr Skaut Augustin „Štěnda“ Štěnička, jakož i mojí spoluvězni na Malé pevnosti Terezín legionář a člen Obrany národa bratr Josef Kubant a sestra Helena

R. Jung 1998a


Str. 172 ze 172

Kubantová, jeho manželka. Tyto životy jsou též významným svědectvím o podstatě 20. století. Abych to vše napsal, jeden sloupek za týden, potřeboval bych asi další tři roky. Avšak nyní, snad dočasně, pravidelnost mých sloupků v Kutnohorském deníku končí. Přestože jsem své profesní, intelektuální a přátelské styky v zahraničí přes deset let velmi zanedbával, jsem stále zván, abych se scházel, psal, a přednášel. Rád bych se tomu nyní na čas více věnoval. Pohlednice tímto nekončí. Dohodl jsem se s redakcí, že je budu psát jen občas. Svým čtenářům děkuji za zájem. Doufám, že až nějakou Pohlednici příště napíšu, zase si ji přečtete. Pokud byste se chtěli k některé předešlé vrátit, najdete je s laskavým svolením redakce jako http://www.RichardJung.cz/97e.pdf na internetu ve formátu PDF. Richard Jung

Díl I. Kutnohorské noviny, později Kutnohorský deník, 14. března září 2001

Recommend Documents