Zepel
! " #$ $#
%&#'
( )* + , - . / ! 0 1234 5 0/, 1,627! , 8 .2 015 8/ ,92, ,06 , 3 0 :;0./<=6 , 8.;0> ,0./ 32 5 1?!,1. 32. 7 2 1 , ;/? 7 ? 0@/ 7 0 ? !/3 , A5 2 0B 3=0 .8.25 , : 5=
,
- .
0 =6 17 0,; 1, @6
-,0.A 56
4 !?0;, 1. 1:02. 8 ; 1 =;@6
/ ! 0
!C D E F+ F GH 8 , I+ FC J FKD E L F G) M ) F E F J ) C D+ F G) C4 F D F K )+ N )) )+ N M ; M H1 L (C + G K( J ( D+ L I D( O FK C GE F K ( K I KE + E D MEK PD GE ) D F K )+ Q FKE MDF E , H; M F + G (C +I ) I )C I ) + I F I ) F I J+ I G) G) + ) ( F + E E L ( H , R0 D E ) ) E F G PD )C FK E D K L I KE + E H. G E C ) + G +N ( ( F + I (C C , F ) F D( D H EM ) E ) , D F D D ( + EK DM ) G D( H0 FI (C C EM S, FCE + + F + + E K ME FC F H ; C(C , (C D) D P L + E 8 , (C ( M F FG KI FC( F G F I GE G F * ( (C E + + + +M H 2 E F M+ I FI D) GE + + D NF N D MEK ) H- E D CD C+ E L F F I GE G KE C+ + F E D FG) ) I H 1D M) E + J H F F C DME (C D EL KH 8 , E D E (C JM M + MJ H L (C E F D F KE + )C( E + ) E + (KE FC D (C F ME EH 0 M FI (C F (C H8 E + F D ( DME H 8 J E + + FI E ( ME G) E+ T ) ( N F J ) I I M FK ) F I ) IU ) (C + N ) D E H; C GE E J D E E H0 (C ) K( J + K FK+ L H ; C(C 8 , F + (C D ) E E D I ) ND H E D I M L M E , F D ( J( C ) H E E FG L M FI MJ F F D KE D H 8 , FI F J , F ( + )C( F+ EG M D FG) ) F ) + + F J F M ; M ) H8 F CJ L F GF F G F D F H4 J ; M ) P C DF FL H !C (C + F EN C(C 8 E D ( D H D E + + FL H J M J J D +M E H VVV 8 NF + ( ) D L J (KFM 0 D L ) F E E F M G) L F F = J+ M FK F J + 0 D E M J F M N J K !C E H X EL X 8 F H X1 X C ME + F ) CWX X0 ) ( DF MI ) H ME ) MI X; M F + WX D 8 H Z+ M E (C RX E I (H 0 G E F M C X0 ( ) YX + I + H
(CL H E J G# FI F 8 F M F +N FM K ENJ (K E J M
E D
DF MIU F M
M
)
) M L FKI ) F H , (C I ) F M L + F L H0 D I D + ) + H1 ) D M * GW 1 L FM EN + D J (C F M HHH J E WE D M) G MJ M ( H YM NH
F M HX MD E + H
)
H 7 EM
G
(
D )
F
)
HX
( + EK F
+HX
FH 7J (C )
LF ) C+ D 8 + J J + + H 4M J (C + M F ) ( F I )H E D E FI ) C F DC E F C D , M 2 F+ E J FML H 0 ) E+ ) I 8 MF M H7 + M FL JF I M E H = G) E ) (K J FL W FG) ENJ + D KE D H /C ) + J F DC J G E KE CH ) E )K( C D CH - ) + ( + L L F L FC M FCII + H - EM G ( C E + MF FK M FC 8 ) E D JF H 4 + F J F J + EL J KL H ) ( FCI F LF H0 E ; FC H ) + F CJ ) MD FC M) 8 D+ H I F M KE E E DF H 8 MF E M ( (D FC+ C H GL M M) (C J M (D E ( F M+ ) M DM H E M8 F F F ) F HME + ) F ( H 0 (C )MD (C + ) L M I E F+ R 4M (C D MH M YM C MC F F M )H 1K J M F F F G M C ) M C ( D+ L I H8 DF G J EH C J G )F CI G D ) L C F ) ( GE Q E+ D F M T F H + )M + M 8 F ) + ( + L LH + J F EM)MIH 8 ) + + M) K ) ( H M E + + FG H M YM N J (C EG F ) M D G) E )M 2 H D E + M E FM E D H F G E F G F E KE E M E + H 8 + JM + ; NF ( L FDM+ FC) + ( D F H L F F E CH X + G X + )FM ) E HX + F X H 0 + EM 8 H E M D(C L H X7J EME IM C X L I DF H D G )F D + E + C ) D E F E H C C+ C+ ) HB L I FI ) C + + C CLM R +M F M E ) F FI ) F (C + E + ) F F ) 8 + + F F H XEX E D E J + + M8 F C FC M H0 Y8 F F M ( + CI + FD FM G) C GE H X8 , EM M X+ F ( F E CF F G + ( C E E ME FM NH X E+ E M E N H8 M + F F I ) ( C 2 , M D J D H 7J FMD HHHX 8 L LD E L D) + DM L [$H 6 C ) I M YM C J C CH XHHH + F DN + FMJ M )H 1 D + F C F F CH 1 D ) F D H8 L +M W + J E + I F M H 1M E (C D E K NF E + E H 4 DF E ME ( DC + J + I L K ) D( K ) E E C ) + I FI ) C + + C ( C E F E D F E K ) F ) C GE E ) + ) + )G ( + ) FK ) ( D F M )HX X1 U XD ) M + E K ) H X= D F HX XCI +M F M ME F + ) F H J + E FE E H - E D+ F 8 , 4 HA EG) + MF EM + +I E F D HX X4M E + X M K) FGEH .T D X+ X D L F ( H X7E I G) WX D + 8 CH X, + HX X0 D HX X1 U HX X FK( XD M 8 H !C + F L K J FM ( ( F H X=) ) F FKE D KEHX X2 + MF + HX X0 K ) G) RX 8 E + D) L H / ( F J + F L F F E D+ F R L E (K ) H0 Y E ) (K FC D K J D+ F R X0 + FME ( J RX 8 + D E M J E FC D + H, E C D KF K FND L ) F+ )F H 8 E ) ) F D FG) F D F H M FCII E MD + FI ) C F ( GC+ L L D ( F ( D CH 8 ( M FK H 1ND ( EK F + F )H X0 ) ) L CD KE + ERX DF X E (C F C M G) E + HHHX X8 I + DXF + FC M I ) H !C ) (I E L J +F + ( D+ )C(C L F H X1C F C E WX X/ E FME (C (C D F I X + F D MEKH X7+ D O FM J MI D) F + MI F + EGE + M D+ F G EE M DM( F G + MJ P H 8 ME FM M F E D F * WX X8 FE H M J M = I FK( ) H , FC E (C +M + D ) (C E + ) L + D (C FC) EL DF ( JY + ( I F HX X4 D J H0 C FK( )H J F E JM G + DN C FK( ) WX X! D E M HX X I MD + E D L + F Y* 8 M M C F L WX X F L HX 8 + H
= J D M +N + ) E D F E ) D ( D+ L D M C FM H X; C F + F DWX X! D E M HX X M + I FM C G +I FC F WX X! D E M HX -M ( E M) ) E D )C + D + EC 8 X= + F C E J F E E D E G) +NF WX 4N F (C + F + F MH X ( DE D ( FM E E RX ,+ F E EM 8 + E ( F F E F E D F +
H0
F
CR , FC+M
D
L
N
( D
DEKI
E
FDM+
*
FM CH
VVV (C + GE G + 8 MF E KE + C +N E ( G) I M( + M ( CH 8 E D + ( + L + + DN D M J F K M (C + F ) M F DME C G G+ # (C FC( F ME ) F F K IG M ; M H E D E ) F EM C (C J MH F M FM EN K + I F KH + ) F )F F J F MFI F ( H 1C( F F ) FI ) C C D MEG FM DF F G+ C + F D) J DN E H K ) PF ) ) FC I H !C E ; E FMH + + FD J( + ; F Y + )) M )+ G+M #+F ) C J(C F E D+ F G C FJ C C EM) F I FC+ F J CJ ( L G) ; H X9 8 X E D+ F F H 1 E) (C I + + DF + I CH X0FN F + E I K ) HX 8 EM H 0 M ) M E M; E FMH ; F L F E MF H X; FD E F E E D E G) +NF WX 8 + L E CH XA F E D ) X L H + ) ) L M L E I E MH X0C FCEC X H X F M D IU + F F M FCEKI HX =) J C FK F J + F K EE D E K F DF E I F J EL H X8 U D+ MFC X D M F (C ( D+ D F + I + H 1+ L E QE + FD ) + E L ( J ( FC MD E H8 + )F FC D E J + E ) M 4 L F FM + F G) FK) FK ) H8 ( D D L ) * D L K ) F L ) G MF + + + C .F + G) E FG) H ; C(C IC J L I) P N KE F MJ + ) F DF M + + )E D KE F E ) + C + M I ( DE MHHH 8 F ) L F FMHHH + ) H X, J E F X L F FMH X- J FI ) C F + C E E D E KE F D E (C C E G X E ) H8 ) D ( H !C # 4 F K+ E K + O F DM + E F ) + O 8 + ( E F JF LH X0 M EME DMF J G NF C E J F ( M = I + F T F E E D E G) +NF HX X8 F F HHH X + + ) 4 F X D M FME J E + J MWX XJ K+ + HX X8 FM C + M G ) 7\ + + F M G) WX X EC E J G + M HX X0 C#F M = (C C D )C C G F CHHH E G F L E+ M HHHWX X M = D D E+ + JM KE E D + M (G CD CH 8 + M L * FC F E ( + I CD M DM CHX XC+ M ( C ( ( L CH ME E D E J M ; M D I CD M DM CWX X=)M+ F I MD C X ) FCFG D E CH 1C+ F E CE+ C D E + J + F F ( E FK) FK ) H ) (K + H4 FM E + J G H ( L M (C DF K ) E K )I N D E I+ F )C F I ( C J G) C E J CH FM W , L EF D) 8 H L F FM + MF * X9 M ; M + + + + F + M ( CH 8 F ) FC )G C+ F C D F E + F T E E D E G) +NF FI E + CHX X D + J M WX X, D F HX X ) EWX 4 F + + (C FKE FNE N DH , ) (F HB * X4 E E HHH J MJ + ) + HX 8 G) + E ( ) D F E DE M + FI ) M M ) + )C( M + MJ F + ) ( F O G+ I H + FD + E L + ) 8 F + D X+ CL EX FI ) H8 J M E J ( F L ( + F F F FC M H E ) D( F E J G + C+ + EM J G E L ) H F MIU M+ K (C D E D C G ) (C G D E E F + F E + C J FC+ I F J8 F X+ CL EX H 8 + MFC )F + EKI H 8 E + JM M + EH 1C) MF L D 8 F + F F E ) FG F) FGE + F2 H8 + E F J ) + I I +
E
I
J D F M JX E( ) FXH - ) + L D M 8 NF F+M ) E F E E G ) + + E 8 F ) C F FC+ H (C + ( G + C DFC K CJ + F E M ) ( F ( D F FJ C C F K + F K D M J ( EG FCF K D E CH X0C + ) D+ MFC X IU F 8 H X8 ) E) ( G HX 8 E L D + F CI D P C L F FGH D M J F K EH C ) + F M+ F D) (C ) FG) H X E D EIU R X + F + X+ + )M M HX X0 C EC E X + F L 8 H X- J HHH M (C ) F D E FI E F D H 8 ) + M ) + E E D EIU ) +M H,F L J F D+ F F H ME + J E + D ME F ) ; M F ME HX ) ) E D F ) F H ( F M E ( D ; M FC HJ E ) + F J T FK ) G D + K FM + E E EC F G M FL ( C GE + P DF L D ) ( E W ; M F EM (C D K ) ( D LM C FI ) (C F G (C E D F D D L GL C ) I ) (C + E ( FM F ,4 M( J G FM C ) E C F HH H 0 F E ) F F $ " (C + I )K I+M LF + D FG (C E G D MF M F + D F N M ; M (C (KF E F M (K ) D G) + F + ) J EM C E ) E C ) D D J IH X0C EC IHHH X H 8 + L E CH X NJ (K H 8N I ) E W0 ) +M + ) HX X! I WX X1 E H ) C C D + OF F ( W0 ) +M + ) HX X0 + F F E D E X I ( H X, ( JH -M ( + E F E + H ,(C (C + )F (C +M DM( F HX X1I E E HX X8 FI E H 0 J M (C 0 HX 8 FC( F + LE + ( ( F K )J K ) ( E Q E L F + H M YM C 0 E E L ) + F ) H -M FN + EC J E + H ) EM D ( D F CH X, CW 8 ) I ( WX X ; M EHX ( ( + GE H FI E ; M E + E FI E FI E K M + E H , G ( + G J MH 1J CU E + G) I M( R )F D H E ) ) + J 8 ( H, (C D MEK F Q +N C M 6 (C + K E F M , FM + L G E F E E ) ) + H X; ( N F E J + ( D M FK + H0 J M E N( I+ H ED M YM H = M ( F M( + ) L + ) I ( H4 + L 0 D L +M E F L HX X1 M WX + KF H X\ X 8 H X0 J HHH E HX 1 F + F G+ M) H = (C E GE F F EG DF M ( ) E C( ) E ) H 8 +N D L D G) M YM EG L * ( =)M LC K + I C H4 E ) FC+ E I + (C F E M I E E E GE M MJ GE ) EH 8 L FK DM E =)M F ) F W8 + G F FKD E G E ( GE , M) FC L D( F J FD C E I T H 1 +N G + )MD F ) E F G (C G + M F +M ) + E E L F L EH )M + C + (C (C + J E ) (K H H
VVV XJI D E+ 0 M F ( + EC 8 H(C EH =)M + E K FC ) K E L F M H +I + F J F D ) F H F F + ) ( ( YM H 8 DN M F + + F H X8 EK M D E ( )M+ H M EF + 4F I+ F + ) H6 F MD E H - DF E ( D G + ) C FC
HB M E L DI K D DFC E D
T+ E
+ L
HX E
( C
J + I F KE F CH F M + ( D FM)M DC ( + L ) F (C (K LE + M )H !C C + MD G I F FK M
+
L
H7=
H
(
F
MFME ( )
+
J
M C
+ D FG (C H GH =)M (C D =)M
J (C E
JF J ) M( J
)
E
(
E
K
C
H /C )
+
LC
HX F F
+
+
F LE H
)
)GE
(L
D +
E
E + EM)
8 E + L E ( D EG M H 4M E F M) GE ( E F M ( +M + + E E M C H= M ) F J ) J D ) C+ F H 8NF (C ) ( K + + E N + K M ( + CH 1 D F (C + MH L + ) FC F + F ) F F E E N H8 =)M E J ) M YM X D + X E L F FGE H F FC M+ F ) +M DF + J ( = (C E D L M FG + FC + F KH 4 + F DF I F+ H =)M ( K E (C + F L D ( + F J(C FC) D GE E M YM D F H 8 I M) J =)M D+ F F E J H J G) J J = + + )C( F D E ( CH =)M ) ) F + F + ( + F + ) E DE D L LC DN E E H M YM MH Z + T FC + F K L EJ + F D+ G ( D F CH / )M J (C D E L E F L F M + CJ + ) G ( G D+ G E CH 1 D F (C + M FD F+ E D E J FD M) C D G +C H 8 ) FCE I K C FKI + C ) NH E N D M YM E J L +C D K H ( +M C + D F C (C ML ( ( F M H J K ) H D F ( L C FG) C F 6 GF C F M H, D KF CH =)M + J D F E J E FJ C C F FGE + + M YM D F H- J + + ( ( M L F G FK J G F E + C )G + E H FG) FI H M J E EH ; C(C M YM D F E (C M H- J E+ J + EE E =)M M + J J M YM R =)M C I + E , M) F ) E D E F M NE + D F + F + + F E( GD ) E D F F ( C D + + (C + F )) E D FC M D ( C FD ) E K ( F F F E J F + L M F F H B L FC + H 1 G+ ( I E + FD ) H ( F GJ G M YM F F L )+ + )H - (C =)M + M (C + K (C EE ) + + F + (C E E ) ) + E E MIW , (C FMJ ) E I C J FMJ QH - J + F C J FM EM M (C + MH ,+ H + ( D L CI ( F E H8 E +C FI ) C C ) H 7DMF C F CD( L FM C +C + CH + D L C FC G + C C )C D E + F H 1C I K =)M P D F K ) K J+ + M E )H L + MF FL (C F FI ) E L C L H1 D + F D F + E E ) ND L H/ D + + F H 8M C G + MF C FG MC F O F C I D+ C LM CH ) F W =)M F M L F ) + + D MD H ,J + D ) FM ) + LF ) C (C D M E )H 1 M + D + + + FCI F ) F +N ) =)M E F H 1 L GE EJ E E ( GE J 0 E + I H + ) J (C ) E ) I D )M + + C + D F H 1) E I # (C E J DF ( DF K + PL K ) )E # C G DM( CH =)M DE + H F L +M D+ , M H, + F E L H M E J ( J F L + L E E D DM L F G F F J ( ) C F ( E(M ) + FMJ F MH Z G G ) E G E( GDC F) G )KE FC )MD ME G R, J + F + J ) EQ H F D EMF E H ; L +I C ( UF ( (C ; E / ) FM D D FM .F + D ( ) =)M C+ F FD L + ( H X/ D+ 0 E WX F CJ FC J E + ) I DE J + D + F F M NEH X0 + FME HX / D ( ) + N F FM H ! D L + = H =)M M) MD + E ) FC ; E ( L J F JM F J =)M ( M( + G D F M + F =)M D F H !C K ) EJ G) + H0 M L G D ( D ( D+ L )F N G FC C C D + ( C + E C E G M L (C I F + EM + C L H MF ( EK L (C (C + F ) C(C D ( E DM) + MJ H 4 + X ; E H X0 E E ) C ( (L WX X1J CU E + F HHHX X6 F E + F R; F CF DE F KE M YM H ; ) EMI C MF ( M M FN D DE F M YM WX / M CH 1C M) +F + D +M H ; + F ) + F F FM)CH ] E + F H^ M F M YM H 0 EM E + E J E J E J 8 + MH X E (C E D F + F WX ) H X L C FK C + X ; E EG F FCDF + ( M (C + + F J( H ,+ J F ) F + EKI M D ) D + L D M J ) +N FN( D F K )C( H
=)M Y JD + K + + ) FC K ) F F M NH X4 + F D F F M CWX D + ) 8 J EM I) (C ) H X0 M F E + H E F D E H + HX / D L E + I L H F CJ )MD F D E X C J E I + M YM WX
) CJ + )
CJ
FC) MF
+
F =)M
( F FC+ F FM
FC+ MF
D F
L
+
F
+ )
+
M)
E +
I F
D
+ D
CJ
(FC
E
F
H =) F
E
E
MD
J , ( (
*
VVV 8 L + M ( C FK ( C 9 CE F 8 + D F G QJ H ! DC I M+ F K ) F MN G D, E E+ ( DM) K ) T G + + ) FK ) F K ) + F ) K ) FM N J F D F G L IM E E D G MFCH M I M( ME F K IG M ; M H 1 M D E K ) FM H B E J C C( ( U+ M + E C( + GD + F J FE + + E ; M E E J (C E + F L H / D) FC+ ) F M H + K G L F G FM E M + F ) F JH 1 C + J C+ D F + GE + L + D(C C FI H D ) L N I M( ; M H !C ( L K E I M N ) (G) F GE F C F M G )F D CH + + F G+ M L C + LM C M D N DO F F D) F ) F M H 0 FI E (C ) ) (M ) ( D D(C MF H ; M NF F E I M C (C C E T DF IE E D( K ) H D+ D K ) E F ( E I + + + FG MD H ; M D )M D M + D F ) C FC F + L (C + DFM # D + + J F E (K F + GE D ) E FM H G P E FC F F + D F NH 0 ) FC+ M + ( R X4 F E ) DMF C F ) + N( ) I X ; M H X1 )) M ) F M G) L F FD J E F ) M = EM ( + NE E F E NH ) M M L EHX 8 E L FC J M E F D K +F F EM ( H8 FD L D J LM CH / D D E + L F J EM E J M ( EM P F O # FI E )C+ GD M J MH E IE + ( F H8 F F L F F F + FD K N D J+ ) E D CG +C + FC G L C F D + F D GE PD E H X1D) E E J + + F K F + FI E + D MEKE DM E CD C + + K ) + + N E + MF ) + F J F D F + G) I E+ X + E ; M H X4 G )F I G DE H ( DE + ) H+ M ( + E E 2 C ) E E ND ) H IE ( JI E P E ( FG DFMJ H E D) D + + E E M KE + EH 4 )M F D * L HX XZ I FG X I + HX E D E J D) + EE M M + RX X- E D ) I+ H, E E I I FG J FN( E R 6 D C E ML E I+ RX 8 + L F F F J GE E+ E F E J J C + FM (C DF ) + D F F G) ECI FC G P F H / + ) H X8 E ) HX 8 C DC + D )H HH E M ) N + E E M M + + M F) L HX M E J K) H 9 M ; M * X4 ( M I M( D) + EE M M + H MF )CRX ^ F E + F E G C L E D D E ML + L ) FC + F+ L F J F G L H X + L DFMJ F + N( ) E G) E J M H - + MDM J + + ( MJ E D F H 1 PF ) + )MD + ( K + + + F J E + D P H F G M C ENJ E T+ D G) ) + F ) ( R F) E + + J F DM ) ( C+ , HX X8 + E OE I M( ) # M XI ; M H D M J (C ) MF ) ( EG + F + H + D F G FCE O F FKD E G + ) CH , W CI C F W -M H 0 E DF F ME R X, F DM ( FC( F K I KE + E E G H # G PD H M + ( G FC( F # E C FC K ) +C E D H7 C K+ H, D L K + EKE DM ) E + O F 0 0H DMF K + ) J E ) F +M E E F + M + +ON = H 8 )C( F ( F GE G HX X0 L EC EH 8 + E ME J + T E+ M FG) ) H8 D I M ) F FK ( E DMF (C F FM H 7 I D+N ( F M M HX X (FC M E FK) H 8 + E ME J E M I G) + F + F F E L H / D) DM + D (M ) DM EN F HX ; M + F F E+ D F NH X- E , D D + DM ENE F E + ) H 0 FI E + )C+ ME J RX 1 F + D F N D + D ) L H FKD E I ) F (C FC( F + L L E I KE + E H ) + J ENJ T F ( CE ( FC P F 7R, CJ ( D) J I T ) ( N
+ D
) F DM EC + G) + E X M 0 ) E X4 ( MH
(M E DM ENE ( F + I + NEC FK ) J F EW K MF )WX ( M + F H D C+ J (
F W F I
(M + E FG G D( X +C F W - FC) C (M DM ECW ,E C .F +C - ) FK ) , W, ( F + ) J M F K )+ N M ; M
FG) +
E D X J ) + C CW = F W , (M DM ECW DM EC 2 G ,E C , C L K ) FM D+ F K )) E
E
FN I M(H ,
RX
VVV E D+ F G C# +I + M J+ F M H ( + M C E E L ) PD E + F D ) QEN ( D F E I F E E+ P C D ( ) J FM E ) E (C I + + C (C + F J FM D ) K DMD E - +; E ) ME ( + F J F D G ( J F H8 E + ) LE J F + F D ) QE ) G J L E + J + JF D F N J G EJ C FG) (C H , E D) F KE E KE NF E E N J G E (C G E Q C ( E C K ) G )F C ) J (C + EJ M + D E G) D+ F G) EG H , + F D )E FM N F E F FI E ) + E ( J F EG E - + ; F F J 2 + F I ) E G) F L FC F ( F G+ FG ( ( C + F F G+ ( +M M C E FC FM U J ( K C GEH - E FI ; + J( E FCI D ( ( C +C F E+ EF ) E CE F F J GE DF E G) F D E E ) EC H C C ) FM FD+ E F D ) I + E F E G) G) + G H1) ) GE J ( L C+ + # FC J D F ( ( D E H = + U F F C + G C E KE E J J E + MF + J F E E M G ( G+ + CW MF E ( E P + + J F E F + E ) MFCW 4 F (C MD + F C(C E (C + J ) + C D EG K ) F K PJ J D+ F FGH FC J ) J F+ F F F J E D FKE EH F ) MD + F + H 8 F , F + H ; EJ D ) + E CJ 8 DL ( F F ) M F F CJ F + ( ( C F E G E C F+ ) ( D E F F HJ 8 D ) WJ HHH 8 E F D) H X D ( E HHH I HX ; K )H I M E ) E K) F K ) F + M H8 ) FD ) FC+ I CL E E D D (C 8 E + J CI I E NF E F E D H X0 ) GE GE F E J ) MJ + )MF X 8 H ,8 + H / D) F FI E DF L EF+ )) M ) + EKI H / DF + E EI K ( D + G+ ) ) (I ) + F L D F M F ; M F D(C L I ) F G) P F K ) + FI E + + E J C # J )F) F + J ) G E J F # (C C E L E J L GH 0 Y D) + J ( C+ , G) I KE + E H= D E MW + + F F GE + F W= + , EM + + FI E E L E )NE G + D E L J GE E E J I D F L M KE MDF E F W X- E ( D K X + )M 8 D) E E ( ED ) E FI ) C QEC M C + X, ( ) + F ) FI ) H ; DM J FG E D J WX X9 M ; M EM NF / C ( D+ L H- ) E FM )FM 1 G ) EMJ HX X (C (C +F )C( G) ) G D X I 8 H X= E ) IWX 0 Y 8 )H X8 E H MHHH E + H ) E JY E E M CH ; ) E M D F M L E M JI H 9 M ; M M + DF D M I M( H C J M + J M L F + FG + IU CHX ; M) C J E + C C G CH E 8 ) F EJ D M + ) E F ) QE )H ] + KE C ( C E MF + C C E M FGE ( JI E + E F K + M FG D+ F G F G) + ) ) MI H 8 F D D M J ; FC( F K F E +I E E D CH X L X+ ; + EM H8 F F H; ) R X! F I NH 8 ( E E FI ) C N DC + ) E H; M F G M H+ E + F E M - + F ER 8 EE ) M) HX D ME ; FKE + M EH - E M )F ) J 8 M) P C *( D FG + FI C F+ D E G) I M( H DN F F G H- E ( FI ) C E MC + ) E + + G+ FI M + ; + M (C + MJ + + F D E FM NE G) C GE H X1C) J + MF L G) D) X+ ; CJ 8 L H X0C E F IWX X1 E NE X ; H X-M J F F JF + IE ) DL K ) + G NH , C + G)ME H ME ( ) # FJ CU M FM ( + E D ML + I F D I + E C M # M M I J HHHX / D+ F H8 F E N M + F E J M C ) ) F H; M MFM D ) + F K H E NF E D F+ MD FC + ) + 8 FC + CH
X6 FMI J ( ) FM) F W , 8 HJ F M I+ G) + DE E H 0C ) EMJ I N DC F WX X FI E X FC) 8 H ( D F ; F ( ) D + M FK J KE F EH !C )M F D, M H X2 X FC ) D ( + G H X L F FM + D E H =) E + C D) F HX 8 ( F H X= E M WX X0M) ; M ED + F DHHH FC+ MH F CD M ) + E M ) F F G EM E GE + )E CHHH C J E M) F G H- J M D +E+ E ( F R6 D )M E ) DF E D E G) HX ; F PL F GE + M + F H D M L ( DC ) F L H X + )MF M WX + D E 8 H X= EC IHHHX X EC E M F E X ; MD D + NH X ) D FK ) ( )H 0 ME D E FMI + M L E M CE+ L I HHHX 8 F EN F (M L G M HJ F M M ; M D+ F F E DN ( L ) + EK) M R VVV 2 + ( L G) I ( DF K ) ( J # C +F + O F K M ) F F M ) CJ K + + ,E F + E H8 F D F + F ) )2 (C J F I JF, M H1 GE ) ( + E+ F F FK ( ) + N F K ) JF, M M D E F + FI E K ) E H2 G + F C (C C I I C I+ F I I F I ( D E + M L EJ , M + E )K H 6 K + F D + D F F F M E EK ) KE F D E + D ) J F M )H 8 G (J D) + C NF J F I C EM G J KE F DC )F ( ) C ( NF D H F M ) CJ F M + U) F ) + + ) J F I ) FM L + F ) C GE H M L E + J ( J H X N X DF H 1+ K )+ M E N + ) K F( D ( K ( E( KE D C+ M ( C )C( C JM G ( I G CE( C )F D C ( C + )C J H X ) XD I + F M (C (M J F M M PD GE ) D P F F D F C ) E ) D ) HG ( ( W0 F H 8 ) G FD)N H 8 N) KE + EF + D C+ ) H F C ML ) + E ( F F C ) D E D C FI ) C + ) G D ) G E + EH 1 + E + ( + K E C C + EML G L C EMF CH + P E F ) ( GE D EMFM H 4 C ) ) D F M ( E # ( (C FC ( D E E M G) E M + J + G T+ D I D+ H F F H8 )+ G) + ) C+ K + 2 ) ( I FG M L H ,J FI ) L + EC F M ME + F H , HHH C LW +N ) G) + F F K F( FCI GH HHH E D E L F FMH + D M R 8 I E + D HHH ( E ) F HE ( F ( F W 4N J M MD + J D L F I G DM) C* 4 L F FM + D + M ( E E FI ) C W (M F D H1( L + F (C E E ) H X6 FC ERX H 8 L + E ( J F F M H ! D FM)M F D F H X- Y X H1 D FC D F+ FDM+ + D F H1 M + F ( M E KE K + J FM + F R DE ) ( H0) +M D FG) F M M F H- I I J F F ) D(C C + O GE M FM G M CR C + JM K ( M H 0 J F M () F )L F G ( L D U G+ H L D E EH 4F )G ) D D C FD)N FC L F H M G D L + D M E + + ( L EE E J + ) F I+ L R !C F + EC D( ) F+ H ) ( E + F D F W8F F( ( M YM ) E H GL ( D + ) F N G F H A G I + C D+N ( U + C F FM GE C E + ) C D E ) KE H D )( J F EK ) E ) I J F M E N J D KE J M (CHHH ,(C W ,(C D ) M F W - ) +M D EM F )G MH 1 )F ) D M) E H VVV 8 ( F F G) #D E + F DN D L K ) D KE CE( C -8 H X F L X+ D E H + M H + M M ) L E JN J F )C ) + ) CH X7 F ) + X F ) E H X ) FM + HX
G
FM
H !C
L H 7F
E )H
MJ
+
H4
D
J E + D L F FMR
M
FD M
+ )
+
GE + )K ( L I )C
I
C GE M
D FM
M
F
K ) M GE D ( F M
D) H8
F
; M CJ
+ D
H 4NF
)
X FM HHH D WX X M ) F + I K )+ F X DF M ; M HX E + + # N # FC + + F HF M M F + F EC FC MFME I HX X8 F X I ( F MH X, F ( C+ , X+ L F FMH X1M D EMW ) + F WX 1 J + EC J E EM CH X, HHH X + F + H 7 MD LE E D H + ) N F ( K ) + MI ) + D F D DM ( C E G) M ) F D F ( FC J + I )K L DC H =)F L F + )M J D M J E M FND + F ) + E D L M+ NH 8 )C E D DF H 1) FM ) E G (C M F D D +M ) + +M G) F H + FMD K L F F ; M E+ + + N N EC + D D + ( J K H1 FG )F EC I +F ) )G MH , EC E E I+ G) W M ) F D D DM ( KE + + E EH ) FD C ) H =)F F M C FM ) L CF D D( F FD ) JM ) +M ) )+ E E F C + )H 8 F G ( GE ( G ( F L M M+ F H !C F DM ( C+ , FC ( K F E G G F F M K ) G ) C FCF ) C M( J G FM C + + (C EM C ME F F D + K ) M NH 8 ( F + M JM K ( ) C+ (C D F( (C D( O FK C GE , F FM FK E G) K (C D F FM J FK ) -8 + + + D H 0 + + W / ( (C FCII J (FC K + D EIU + + E I G E D E DM FD D H - ) FN J FC ) + ( G FM G) D KF F + G E G (C H, FC+ FK + D K FM F G )C D ( N E FCL F C H ) ) ) ( FI E C C P C (C F H , F E ) D M ( ) G H 6 (C + LM ) ( K) + L EJ FCL F C D + + E D) EH + ) + J ) G) J) F H/ ( E JM K + F D EG D GN + K ) JM ) FKL N + ) ( G (C E ) C DFKI D FM L G) H J (C I M K , FC L F ( F I H/ ( D F MK ) FCD L F + C DEM ) )ND D , F L LL + J H- ) C (C CI I + F E L DF H X8 Y E X FCDF ) M ; M H D E F E H !C D E + E FM M NF ) H - F ) F -8 E ( D DC ) G) + ) H 4F E C + M E , D F H MD (M F J F L I G ) ND H 0 HHH C(C E D ) F D E F C D L FI ) E ( H1 ) ) ) ) O G PD S M M (C D F + F ) + M E N E H ; C(C , F I+ CG C ) (C FD+ M KE + E E F + (C F EJ L C E J (C + C (C FCL +M )E (C F F H, (C DN M + G D MDC L K L K ( J F D MDCH ) GE + F ) DM D F H 1C+ C(C F FG ) KF T )F D H X MI FN P WX D + ) M ; M H X, X + F , H ; (C ) E L P W F + + C DF FK ) F K ) M NH ; EM , L W X8 D EME EM ( + ME ) MI HX X ( O FK ) C GEN + J I F JM GE + + H + RX X1 JM GE + + + J D( O FK ) C GEN X + F , H - KE ) E) F W J KE ( J KEW 1C KE ( ) ( KEW C CI + ( K Q E FCH (C D F G M C + (C ( D KH )D ) + H / M F M C K F ) ( M ) ) EC EJ FC I FC F *+ C ) FG F F F ) K ( FL F + NF C ( D+ L H I FK ) C+ ( FG FK( F , H FI ) ( HHH + EC H E J F, F + E E ENJ + MH C(C + +) C , (C FC + G )C D+ M) (C +M (C D F H C(CHHH X8 + F X M ; M H X- E FJ C C + + F K M ; M X + F , H,+ L MF G) H B * X= HHHX 8 E ML E H X= , WX DFKI M ; M ) H / ( FC L H X N RX , + )H Z M F + I G + G FM F G) H )C + G F E E (C F C C G) E G) J F L ) (C + )C( M K ) ND K DM F OH ML + M + E F H X N R -M D RX ML I M( FGE F H X9 M HHH D F EHX ; M E ( M H A F O FCE D D ) K ) FM H F * X1I ) + CLRX / ( ML F+ L K + F D G) ) E H + ) D D HHH F FI ) K ) J + ( G) ENJ M C )G E CE F ( D G G M C DM+ F H + ) D D ) ( + MJ H MJ , + FG) ) H
6 +
C L FC I K ) E JN J H F MJ + ) N )F F+ C G ) EH E K ) D( ) F+ E+ J ; M H] F O ) I M) G FKI C+ + CH + M + ) M + H1 F ) D F )G H / ( F D(KF J E E NH 1 M D FM) H , E J M E( HHH FG M CF) LM GE D F GH FC L J + ( F + L M FK ) K ) +M N Y+ D ; M H ; CJ DN + EKI M CJ D F ) E G F ( FMJ + D H (KF J E H 9 M E ) K C H7 + J G F FG F E + C+ ( L E C E D C ) E G DM ( H 1DM+ M DF ) EM E K EH / ( D D ( ) C FCI F G) + H
D FC
VVV 8 F )G M F M C -8 + ( ) ) L J + F H ^M K ) K ( E N ) + D J H8 + ML D+ F G) FI ) PL F G) D M I M( + D F D MD G ( H Q D F+ E M G ( F FD M H= J MF DN D (D E DQ + + 2 E = F E I) ( ,E ( J E GE M C ?H + D F G + C -8 ( + C DQ F I GE ) H ( M( C FC( F G + F E ) (C C G FCFKI J ) + J ) F G LM H8 FL C F ( K ) ) E K ) F ) ) EJ C E FC K ) G H E K ) N (K CE FG E M CH 2 ) M G F E E D FKE M( C FC+ I ( H, F ) C (C F ( D+ ( D DQ C D EG M F E + + )G DQ F O F F+ F GE E+ E E ND ) + E F M I E N F I E E NF) H8 L L L C C ) + )C( I + + M K )E J ) D I F ) + D G ) CH ( C DQ + )C( F C (C D + L + KE E E + + M G GE DE C ) (C N ( DFK) H 8 + + + ) K M G JE + DQ ( (C + L + + F + C H / ( F 8 F F E+ F D F G 8 FI G ) NH 8 + ( FC + D E + PD G D M H D E FG) F * EF G F DC + FC F E( GDM )H (C ) E ) F H, +F D( D + * ( K F FK ( D K ) K ) C N DF ML )M ) + K ) F E C E F D F C F DQ H 0 + F Y8 + ) + D E L M DKF F )M M )* F + M HHH D MEK D EG E + L MF FD M M ( DQ CH 2 GF) E K ) F )+ E + F FC FM I K I+ H X0 C E 8 X DF F + ) NF ) D+ F ) D EMF H 8 EM P F + + F O M) L F H0 Y F E D E (C E D E E F) E K ) F ) E D + I C -8 H + E D E + ) J FI E G D ) J ) F FNL E H M F )G F F I+ 8 FMJ + ( ) + + GE + K H F + H E L + GH , FCE ML + M F DQ H 9 M ; M EM + E (C DM + (C F C EJ C ( D E FG FN + F + H 8 (C M F E M ) MD GE F C) F ) F G N J I*8 L ( FCE CJ Y FG FN M+ (C ) ; M ) WX E M E M + E M HHH X D F + )H !C D E ( D MEGE ( J F FDKFM )N E E C ) (I EC G E # L M + F F )+ + E )H / ( + J ML F+ H F G+ + C )E MF ) H = FI ) G ( F F F G )F W E ) C ) D + F F ) + MI J P F O L) ( E I FK G) DM H E D F GH MJ + ) ( (C DM) G ( J (C F KE E ( J ) ( C FD M F EM E NF F ) + MI H X4F HHH + M HHHX 8 F D D M J ( DF H + ) J (C E ) E F F FL F E J E F F M ) + (C EM + D E D H ( D + ( M FC L F G E F + MFM ) F EG C CH 0 E K + MJ E # EM + D F K )P N J8 K E M H X4 HHH + HHH YRX / ( D F F+ F H K( D+ J + D F ) M ) + + L P (C F M T+ D + EC D (C M( J K ) FM MD + + FG + DQ CR 1 + ) CL FG ) H / ( ) + E + ( ) # F M D E # + FC D D) D G F L )K EJ F G+ D H) MW 8 FMJ + ) G + F FG + (C + F L ) H ) (C E DEM F E HF C CF H X0 + F I ) + MI , + + F M +ON = X DF ) F + )H M D + E F + H 8 ( ) + M +ONHHH + EC 8 H- K K (C FK M D FC J F + W 0 +F Y F E I FK M , F K ( K I KE + E E G H , D F MF I M+ D + #+ # NH 8 E FC D F+ KE FK E +F H FG + DQ C ) + + R X0 + F I ) + MI , + F F + O= X E F D MEK ) FD I K F FG )F F (K ( H
X- I ; M !C
FK M D ) D T+ D X F + FC M K) F E FD I K F E K#8 + D ) M H X, I D # N RX + E I E F K D D + J , F E EJ C M F ; M + )C( + F D H X N HHH N HHHX 9 M L E H + F M G G D L I D H4 F E8 DF H 1 + ) D I ( C G ) CH 1K( )HHH FI ) D )C E HHH G PD HHH + E + E NHHH 0 (C D FK ) H J G PD F , F FC( ) ENJ M I D + + M) K( ) J K( 2 J+ G F ( D+ ( D FK( ) H 8 FI E J KP + D(C L KH - + EME# D )C E N + ( + MR 0 F J F D E FI ) (C + F M FC D FG + + F FI ) ) 8 (C E (C M FD + I ME ) ) ( H EJ ) D )FM + H / D) G E ( F G + (C E K ) ( N + + N) G C E GL G D GH 1 GE + F ) MJ C )F D C CE E C (C D ) ( C FC C +C FC I K ) K ) LH ,J , D F FC( ) FG + EC 8 H / ( D F H 0 G G ( D ) L ( MH 0 M FC L H / D( ) ) D( ) F J M+ FM M FC+ L M FM) M FK ) M YM N FC J + H, J )M , F ) + D ( + F ) F G) + F G) + E N) ( ( ) C ) + E + ) + F ) M D L F LF K DJ) F ) L F + D ( H !C FK F F EJ ) (C ( F G C ) HHH F C ) ( J FJ C C FI ) F , P ) + K M) P FG C ) + F ) ) + G E J M P LR Úto í! Nohy rozžhavené, ruce p itišt né ke kovové hrudi, nachýlený kup edu v úhlu p ta ty icet stup , Arnal b žel a deptal p itom dálnici nohama. V reproduktorech Petrovy p ilby cosi breptalo, byl to automat, který hlásil Arnalovu vzdálenost od zóny, ale mluvil tak rychle, že rozum t mu mohly op t jenom automaty. Arnal byl p íšern rychlý, ale... Ale n kdo byl ješt rychlejší. V posledním okamžiku, kdy Arnala d lila od zóny jen malá mezera, postava v bílém hermetickém obleku se vyloupla z davu a postavila se úto ícímu netvorovi do cesty. Arnal ji nabral plnou rychlostí na hru , ale to už dopadl na st nu zóny. Vzáp tí oba zmizeli, stroj i lov k, bezpochyby mrtvý, rozbitý ne na molekuly, ale na atomy po tom hrozném nárazu. Arnal i lov k se propadli do zóny. Kopule doposud neviditelná se ve zlomku vte iny mlé n zakalila. Na t lesu dálnice najednou obrovitý bílý dóm, opalizující neposkvrn nou b lostí. Z reproduktor se ozýval neartikulovaný k ik a Petr si vzáp tí uv domil, že také cosi volá z plných plic, že n kam b ží, mává rukama, lidé do n ho strkají zleva zprava, klopýtá, div neupadne, b ží dál, dál... Jen zvolna se dav uklid oval, a jak se rozestupoval podél hranice zóny, i ídl. "Kdo to byl?" zvolal najednou generál Kilián. "Doktorka Draga Milcevová," odpov d l mu n kdo, a Petr by byl p ísahal, že poznal Mark v hlas. "Podívejte...," zvolal najednou a prostým d tským gestem ukázal kup edu. B lostná kupole se za ala zmenšovat, scvrkávala se jako proražený balón, už byla polovi ní, už tvrtinová, rychlost vzr stala, podobala se implozi, ješt zlomek okamžiku a Petrovi se kupole ztratila docela. Prodral se davem vp ed. S rukama nap aženýma b žel po dálnici. Te , te se musí dotknout st ny zóny. B žel ale dál, nevid l nic a nic také nenahmatával. Vp edu zahlédl n jaká sv tla. Také z druhé strany, od Arkádie, b želi lidé. Rychle p ekonali poslední metry, které je d lily, a docela nesmysln si padli do náru e, jako kdyby p ekonali propast života a smrti. Zóna zmizela. Po Arnalovi a poz statcích doktorky Dragy Mil evové nez stala ani stopa. *** Sm na pozorn naslouchal. V plastivizních dómech pulsoval sv t. Kars p ejížd l o ima z jednoho na druhý. Sv t... Spíš dramata sv ta. Úsp chy a prohry. Jen to nejv tší a nejrychlejší a nejstrašn jší a nejkrásn jší m lo nad ji na vstup do mihotavé kupolky plastivizního dómu. Jeden motýl nem l právo vstupu do plastivizního dómu, zato smrš deseti milión motýl v povodí eky Paraná ano. lov k musel být mimo ádn velký nebo malý, silný nebo slabý, krásný nebo šeredný, aby si ho plastivizní kamery všimly a umožnily mu t i minuty slávy v dómu. Jenom špi ky, hroty vlastností a zdatností v lidských oborech všeho druhu. Ale podobn jako fakírské l žko vytvá í na hrotech svých h eb hlá , která je ležícímu stejn p íjemná, jako kdyby to byla oby ejná deska, všechny ty mimo ádnosti vytvá ejí ve svém úhrnu jeden jediný šedivý pr m r. V d l to Kars po p tat iceti letech noviná ské praxe, ale cítil to i každý plastivizní divák. Kdo tedy byl roz ilený, kdo tedy se dokázal vzrušit, kdo svítil ervenými tvá emi? Jenom zpravodaj, noviná , lovec senzací. Jako te Petr Adlen. Kars mu naslouchal a hlavou mu táhla cárovitá mra na pochybností. Ano, spiknutí. Vražda? Pro by ne, i tak lze charakterizovat událost u kráteru Armstrong. Doktorka Mil evová je ob , dozajista. Petr má pravdu, ne bezd vodn mu tvá e svítí ervení, ale, nakonec, není to všechno staré jako sv t sám, jako ta koule podobná plesnivému pomeran i, která tak nestydat zabírá valnou ást hv zdné oblohy? "Podíváme se, co se s tím dá d lat," uslyšel Kars sám sebe. "Jak to - co se s tím dá d lat? Vždy jsme se domluvili, vždy ..." Jsem unavený, ekl si Kars. M l bych odejít, dokud je as. Na mé místo už pat í n kdo mladší. Dokážu se vzrušit ješt n jakou událostí? eka Ganges vystoupila z b eh , utopilo se p tadvacet tisíc lidí, t ebaže byli varováni, t ebaže protipovod ová služba byla
p ipravena k zásahu. Varovný signál nepronikl; nikdy nepronikne, vždycky se najde v informa ním et zu opilec, hlupák, narkoman, fanatik. Generál Kilián zosnoval spiknutí. Je to první generál lidských d jin, který konspiruje... pro vlastn ? Aby dostal o hv zdu víc? Aby byl ješt více generálem? Sm na se naklonil nad mikrofon a ud lil oráklu n kolik pokyn . Informace zakletá do proudu foton se ítí po galeriích šestidimenzionální struktury po íta e jako sme ka k epelák . Vstávat, vstávat, burácí bacha na chodb kriminálu, byst e krá í podél zam ených dve í a budí spá e. Padám, padám, ve vysmoleným hlasem, pohne pákou, dve e se otevírají a data vypadávají ze svých registr . Jedu, jedu, makám, makám, p ek ikují se dozorci a data klušou chodbami a po schodištích až na dv r. Až na obrazovku. "Informace chybí v pam ti," hlásil orákl. Petr se roz iloval, naléhal, vyhrožoval, prosil. Sm na mávl rukou, aby mladého muže uml el. Zazdálo se mu, že n jaká tíže mu dolehla na ramena. "Chci vzorky relací týkajících se Incidentu Collins," poru il oráklu. Ale stroj se nenechal odbýt a opakoval: "Informace chybí v pam ti." "Chci archiv," houkl sm na , a sotva dostal spojení, požádal o výb r záznam všech relací, týkajících se tak zvaného Incidentu Collins. Ale ani tentokrát se nedo kal obsažn jšího sd lení. V archivu žádné záznamy nejsou. Smrš motýl , záplavy v Indii..., tohle jsou nepodstatné zprávy, t ebaže znamenají bezprost ední utrpení pro statisíce lidských bytostí. Jenže tohle... to bylo n co jiného. Te je ohrožena sama podstata zpravodajské sít . Tak skeptický Kars p ece jenom nebyl, aby zapochyboval o smyslu svého poslání a o významu informa ního Molochu, jemuž celý život sloužil. Informujeme lidi, t eba neobratn , t eba o hloupostech, ale informujeme je, generále Kiliáne, a nikdo nemá právo do naší práce zasahovat! Petr si všiml zm ny na Karsov obli eji. "Co se stalo?" "N kdo... vymazal záznamy o Incidentu Collins z pam ti," ekl Kars. "Dobrá. Pet e, musíme jednat. Naše dohoda... platí v plném rozsahu. Spoléhám na tebe a na Marka. Vaše záznamy jsou v po ádku, doufám..." "Ovšem!" "Poslouchej dob e. P ipravíš relaci. Nikdo o p ípravách nebude v d t, jenom já, Marek a ty. Jdi na pracovišt íslo sedm, z sta tam, sestav rámcovou relaci a ekej na Marka. Ten bude v terénu, ídit ho budu já." Hovo il stru n , až úse n . Indikátor šifrovacího za ízení šarlatov zazá il. N jaká mocná vn jší síla úto í na p enosový kanál. Snaží se šifrovku zlomit. Ješt chvilku a poda í se jí to, uv domil si Kars. Musím kon it, musím... "Všechno je jasné... kon ím!" P erušil spojení v okamžiku, kdy varovná siréna zazpívala varovný signál. Vet elec vstoupil do sít . Kars se op el do polštá k esla. Jemné prsty masážního p ístroje mu brnkaly kolem páte e. Opatrn uložil olov né ruce do klína a p iv el o i. P emýšlel, a najednou si s leknutím uv domil, že neví o em. *** V místnosti bylo šero. Signální sv tlo švihalo o strop a st ny jako zkrvavený bi . Petr opíral dlan o desku stolu. Cítil tém živo išné teplo vysílacího agregátu. Stroj byl p ipraven. Záznamové kazety se chv ly ve svých l žkách. Sest ih Petrova archívu, dopln ný záznamy toho, co získal Marek. Kompletní obžalovací spis. Všechny detaily podporovaly jeden druhý, jako svorníky gotické klenby. Ze sít údaj vyvstávala tvá generála Kiliána, malého Napoleona, který se vyno il, kde se vzal tu se vzal, jak už to Napoleonové mívají ve zvyku, a pokusil se dobýt sv ta. Organizace spojených národ už dlouho uvažuje o zrušení Kiliánova sboru, posledního zbytku romantických p edstav o vesmíru oplývajícím nájezdníky v šupinatých pancí ích a s chapadly místo rukou. Program CETI.. Petr si z d tství pamatoval na nejeden falešný poplach. Sotva fyzikové otev eli dve e do nové galerie hmoty, sotva se nau ili fyzicky vstupovat do reality multidimenzionálních prostor , sotva si osvojili podivné zásady-nezásady teorie nekauzality, romantici se domnívali, že zaslechli hlasy z hlubin vesmíru. A kde jsou hlasy, tam jsou i hrdla, a kde jsou hrdla, nechyb jí paže. Možná že ozbrojené paže. Z této úvahy vznikly Jednotky planetární obrany, uchystané odrazit první vlnu kosmické invaze. Profesionální vojáci m li dát ohroženému lidstvu as ke globáln rozvinuté obranné akci. To všechno jsou, a vždycky byly, nesmysly. Každý to ví. I generál Kilián o tom nepochybuje. A proto zosnoval ten pr m rn chytrý pokus o spiknutí. Po smrti Mil evové pochopil, že zašel p íliš daleko, a za al zametat stopy. Jak se dostal do všech datových bank systému? Kars se osobn p esv d il, že skute n všechny banky hrají stejnou písni ku, jakmile dostanou dotaz na Incident Collins: informace v bance chybí. Jenom um lá inteligence šestého stupn má p ístup do všech sítí. Možná že Kilián disponuje ješt jedním superpo íta em. O Arnala p išel, ale možná že má n co dalšího v zásob . Dohady, po ád jenom dohady. Jenom as je realita, neúprosn letí, ervený majá ek varuje a Marek - nikde! Petr cítil, jak mu vlhnou dlan . Smekl je z desky stolu a ot el si je o kalhoty. Marku, Marku... Prosil ho bezhlesn , prosil ho zoufale. Kde jsi? Na co ekáš? Kiliánovi lidé ho - možná - už zatkli. N jak se dozv d li, co spolu chystají. T eba Kars zradil. Je starý, už asi nemá odvahu. Ve svém v ku si nechce p id lávat nep íjemnosti. Co mu chybí, sm na ovi? Jestli je to tak..., do smrti ho budu nenávid t. Ale te není na nenávist as. Je t eba prosit o pomoc... koho! Náhodu? Marka? Boha? Kontrolky hlásily pr nik do druhého suterénu. Vtom se ozval bzu ák. Jak dlouho Petr ekal na ten spásný tón! P edstavoval si, že vyst elí bleskurychle rukou, aby se co nejd ív dotkl senzoru. Nepromrhá ani zlomek vte iny, zareaguje okamžit . A te ... Bzu ák opakoval svou výzvu. Petr vychutnával okamžiky úlevy. Tíže sestupovala z jeho hrudi, uvol ovala mu údy. Ne kámen ze srdce, ale celá lavina se z ítila do propasti zapomenutí. Pomalu, tak ka láskypln pohladil senzor b íškem ukazováku. Najednou- blesk: je to Marek? "Pet e...," ozval se Marek. Petr se rozesmál. Obraz se mu zavlnil p ed o ima. Ut el si slzy a polkl. "Pet e!" "No ovšem, jsem to já," usmál s Petr.
"Co je s tebou? Jsi n jaký divný. Je všechno v po ádku?" naléhal Marek. Oto il se kamsi stranou, ale pak se znovu naklonil k objektivu telefonu. "Je všechno v po ádku?" "Jak by ne. Mašiny nažhavený, jen je rozjet. Tak jedem!" Marek jemn zavrt l hlavou a povytáhl obo í. "O em to mluvíš?" No p ece - spojení, cht l vyhrknout Petr, a ta tíživá hromada balvan s p ekvapivou lehkostí opustila údolí a usídlila se znovu v jeho hrudi. Zradil m . Marek m prásknul Kiliánovi. "Ty hajzle," ekl mu. "Pet e, co je to s tebou? Co d láš tam dole? O co ti jde? Prosím t , poslouchej m ! Musím ti..." Petr ale vztahoval ruku po senzoru, aby p erušil to prokleté spojení. Ruka byla olov ná a svaly vypovídaly poslušnost. Najednou Marek zmizel z obrazovky a jeho místo zaujala protivn veselá tvá generála Kiliána. Petr spustil ruku do klína. Tak p ece... Je to krysa a já jsem z stal sám. "Poslouchejte, Adlene..." Petr zavrt l hlavou a p iv el o i. "Vy jste ale všichni hajzlové..." "Jde mi o vaši bezpe nost." "Však vím. Vaši poh nkové se dostali už do t etího suterénu." "Do t etího suterénu... Co o tom víte?" "Bezpe nostní za ízení, vy jeden lepenkovej generále!" "Adlene, proboha, v te mi! To nejsou moji lidi!" "Kdo tedy?" "Je to Arnal!" Petr vydechl. Generál pokra oval: "Vím, co chcete íct. Ano, oba jsme vid li na vlastní o i Arnalovu zkázu. Arnal byl zni en, Mil evová zahynula, zóna zmizela, ale Arnal je tu znovu, najednou se objevil v budov lunagradské pobo ky St ediska a te je tady v Arkádii, jde po vás, Adlene!" "Lžete." "Jak vás mám p esv d it?" "P epojte mne na Lagrang. Chci mluvit se sm na em." "Máte málo asu..." "Pro m zdržujete?" Generál chvilku p emýšlel a pak ekl: "Prosím, jak myslíte." Na obrazovce telefonu zaplál nápis EKEJTE. Po nekone né chvilce se objevil Kars. Hled l do objektivu nep ítomn , z ejm mu trvalo n jakou dobu, než Petra poznal. "To jsi ty," ekl bez velkého nadšení. "Já myslel, že se d je kdoví co, když m volal samotný Kilián. Tak to vyklop." "Incident Collins..." "Jaký incident? N co se d je?" "Mluvím p ece o incidentu Collins, jak jsme se domluvili... Marek m l zajistit spojení, ale zradil m ..." Sm na co chvíli odhlížel kamsi stranou. Pak ekl: "Poslyš, nemám moc asu... Na Plesnivce to zase smrdí, v Austrálii se objevil ten silikonový mor, jestli máš n jakou novinku, tak ji vyklop, ale rychle." "Ty tedy nic nevíš o naší domluv ?" "Prosím t , nezdržuj m !" "Tak jsi taky hajzl." Kars ale nadávku nevnímal, p esn ji e eno nevnímal ji jako nadávku, nýbrž jako pokyn, že m že p erušit spojení, a to také ud lal, s viditelnou úlevou. Na obrazovce ho znovu nahradil Kilián. "Spokojený?" "Jak se vám poda ilo zmá knout Karse..., to nechápu," ekl Petr neš astn . Kiliánova okrouhlá tvá už pozbyla posledních stop dobráctví. Petr už mohl snadno uv it, že generál dovede být zatracené ostrý chlápek, když je toho zapot ebí. "Ty jeden idiote," oslovil Petra, "kašlu na tvoje žvásty. Arnal je tady a jde po tob . Jestli nezvedneš tu svoji prdel a nepohneš jí, sakra rychle o ni p ijdeš. Prostudovali jsme plány budovy. Do tvé místnosti ústí šachta nouzového východu. Arnal o ní pravd podobn neví, protože není v databance zanesená, o tom jsme se p esv d ili. Oto se a uvidíš plechovou sk í . Odsu ji stranou. Za ní jsou schované dve e. Ty otev i, vlez dovnit a mazej pry , jak rychle dovedeš. Jinak je s tebou utrum." "Jak to, že Arnal..." "Utekl ze skladu." "Ty podvodníku!" rozk i el se Petr. "P ed chvilkou jsi žvanil o tom, že my oba jsme vid li Arnalovu zkázu! A smrt Mil evové!" "Co to žvaníš? Arnal utekl ze skladu!" Oba muži, zpravodaj i generál, ztratili zábrany. Nap tí je p ipravilo o sebevládu. Kdyby mohli, vrhli by se na toho druhého p stmi. Naklán li obli eje až k objektiv m, takže na obrazovkách byly sm šné karikatury jejich tvá í. Jeden neposlouchal druhého. A najednou Petr zmlkl. Generál chvilku pokra oval ve spílání, ale pak také ustal. "Co se d je?" Petr ani nev d l, pro p estal k i et, m l jen nejasný pocit, že ho cosi vyrušilo. Rána. Bylo to zadun ní, u kterého nebylo možno rozeznat zdroj. Ozvalo se ze všech stran. Nábytek se zachv l. "To je Arnal," ozval se generál tiše. "Máš už jen n kolik vte in asu." Nová rána, tentokrát siln ji. Ze st ny se utrhla police s kazetami. Generál uslyšel ten rachot a úzkostliv vzk ikl: "Už je u tebe?"
Ne, on nehraje divadýlko, uv domil si Petr s hr zou. On nelže. Tam naho e... nejsou Kiliánovi policajti. Tam je... Vysko il a hnal se k plechové sk íni. Ne bez námahy ji odsunul stranou a opravdu, spat il nevelké kovové dve e, po ádn zanesené prachem. Nikdo jimi neprošel už adu let. Popadl kliku a stiskl ji. Mechanismus byl zatuhlý, ale povolil. Jazý ek s cvaknutím vyklouzl ze svého l žka. Petr se op el dlaní o st nu a druhou rukou zabral ze všech sil. Zask íp lo to a dve e se otev ely o dva t i centimetry. Dál už to nešlo. Petr tedy popadl kliku ob ma rukama a o st nu se op el nohou. Nasadil všechnu sílu. Ve spáncích cítil bušení krve. Musím... Ta poslední rána byla vskutku ohlušující. Na st nách se objevily klikatiny trhlin. Kovové dve e zaúp ly. Jedna z trhlin mí ila na zárube jako blesk. Petr si uv domil, že po této detonaci se dve e zak ížily a že je už nikdo neotev e - leda Arnal. Pot mu tekl po ele. Obrátil se do místnosti. Už se ani nebál, ani nehn val, propadl se do bažiny tupé odevzdanosti. Na obrazovce telefonu po ád ješt Kilián otevíral ústa a vydával ze sebe n jaké zvuky. Bez t ch zvuk by p ipomínal n jakou mimo ádn sm šnou rybu v akváriu. Petr pomalu postupoval do st edu místnosti. Za dve mi už cítil p ítomnost toho druhého. Zdálo se mu, že zlo iší jako sprška elektrických jisker, že prolíná karbonitovým ost ním, že ho zasahuje, poutá, ochromuje. Dve e vypadly ze záv s . Arnal vstoupil dovnit . Jeho pohyby byly stejn pružné a ladné jako tenkrát, když ho Petr spat il poprvé. Prodloužil pravou paži na trojnásobek, letmo se dotkl senzoru a obrazovka ztmav la. Potom zase paži zkrátil na p vodní délku. To vše se odehrálo v jedinkém plavném pohybu, úsporném, graciézním, jako je gesto tane nice z ostrova Báli. Petr ustoupil o krok. M l pocit, že by se mohl zachránit n jakým kódovým heslem, jako v pohádce. T eba existuje slovo, které Arnala ochromí, které zp sobí výpadek funkcí té bestie na kovových nohách opat ených po dvou kolenních kloubech. Vždy je to plechový sud, oby ejný sud. Robot. "Ty jsi... robot...," zašeptal Petr nesmysln . "Ano, jsem robot," ekl Arnal. M l docela p íjemný hlas, p sobil na Petra konejšivé, jako mamin ina ukolébavka. "Jsem robot systému Arnal. Nechci ti ublížit." "Víš, kdo jsem?" "Jsi Petr Adlen, zpravodaj agentury Den. Máš kompletní dokumentaci Incidentu Collins." "Poslal t sem generál Kilián," podotkl Petr. "Ne." "Aspo ty nelži..., robote." Arnal najednou zm nil tón hlasu. Jeho další slova zn la nep irozen a cize, jako tomu bývalo kdysi na za átku éry um lé inteligence. "Nejsem jenom robot systému Arnal. íkali jste mi zóna. Není to p esné slovo. Ve vašem jazyku je vhodn jší slovo: stav." "Stav... eho?" "Organizace hmoty, sil a prostoru. Organizace života. I ty jsi svým zp sobem stav, ale zatím velice primitivní." Ten hlas! P irozený Arnal v hlas uklid oval, tento nový znepokojoval. Petr v neklid ale nem l nic spole ného s hr zou, spíš v n m vyvolával zv davost. Robot p istoupil k pracovnímu stolu a položil ruce na konektory. Kontrolní panely ožily. Petr chápal, co se d je: robot do sebe vst ebává všechny informace zapsané do kazet. Vst ebává je a vzáp tí maže. Až skon í svou práci, po Incidentu Collins nezbude už žádný dokument. Jenom vzpomínka, dokument tak nespolehlivý, že už ho dávno neuznávají jako soudní d kaz. I tohle všechno je sou ástí Kiliánova spiknutí, p emýšlel Petr, ale v hloubi duši už tomu p estával v it. Naopak, napadlo ho, že teorie o spiknutí je p íliš snadná a p ímo ará, svým zp sobem pohodlná. Kdyby totiž generál Kilián byl skute ným str jcem všeho, co se v posledních n kolika dnech udalo, staroušek zdravý rozum by mohl bez obav d ímat ve fotýlku s rukama založenýma a nohama v teplých ba k rkách. Jestliže ale Kilián nelže, jestliže tu nejde o žádné spiknutí... "Ty jsi mimozemš an...," vydechl Petr. "Je to otázka?" "Ano." "Nemohu na ni odpov d t, protože nemá smysl. Stav mé úrovn nebytuje na jediném sv tu, na jediné planet , v jediném hv zdném systému. Jsem stav zcela jiné úrovn ." "Co tedy d láš tady na M síci?" Krátké zaváhání. Copak... stav... není tak úpln dokonalý? "Byla to nehoda. Pot eboval jsem n co asu, abych na erpal sílu. Arnal mi hodn pomohl. Umožnil mi p ístup k vašim databankám." "Za cenu smrti Dragy Mil evové." "Já jsem nezahynula," ozval se v místnosti ženský hlas. Petr se nezmohl na slovo. Hlas pokra oval: "I já jsem se stala sou ástí stavu. Je to zvláštní pocit." "Vid l jsem, jak...," za al Petr, ale zajíkl se. "Vid l jste moji prom nu, Pet e Adlene. Dejme tomu, že te žiju jinak." "Vrátíte se n kdy?" "To není možné," odpov d l hlas. "Stav m že jít jenom výš, nikdy nedokáže klesnout." "Arnal se vrátil," ekl Petr umín n . Odpov d l mu smích zbarvený do hlasového tónu stavu. "Moc ti záleží na tom, aby se Draga Mil evová vrátila?" "Ano." Kovová p íšera zvaná Arnal se za ala m nit. Ztratila kovový lesk, er ochranného plášt šedla, pak p ešla do mlžné b losti, energicky na rtnuté linie stroje neur it ly, p eskupovaly se, a najednou se oblak znovu zhmotnil a p ed Petrem Adlenem stála doktorka Draga Mil evová, pracovnice sofijského St ediska vývojových studií, oble ená do hermetického od vu s nápisem JPO na
rukáv , pod nápisem ježatý znak Jednotek, plný prastarých symbol síly a bd losti, symbol , které v t chto souvislostech byly ješt sm šn jší než kdy jindy. Mil evová vztáhla ruce, uvolnila uzáv r p ilby, s ala ji, a p istoupivši ke stolu, položila p ilbu na desku. Pak se usmála a bez okolk se posadila na okraj. Petr, on m lý úžasem, se zapotácel, zachytil se op radla k esla, p idržel se i druhou rukou a pak se namáhav , jako sta ec, sesunul do m kkých polštá . "Už v íte, Pet e Adlene?" usmívala se Mil evová. "Pot eboval mne. Jenom mým prost ednictvím mohl vstupovat do lidských myslí, podobn jako prost ednictvím Arnala vedl dialog s po íta i. Sv t um lé i p irozené inteligence. Pot eboval ovládnout oba. Proto si nás vzal." "Pro smazal všechny záznamy?" "Pro zp sobil, aby lidé zapomn li? Tví p átelé t nezradili," p ešla k d v rnému tykání. "Sm na Kars opravdu nic neví o n jakém Incidentu Collins. Nic o n m neví ten arabský šofér. Zapomn l Marek. A Kiliánovu mysl jsme vy istili p ed malou chvilkou." "Já tedy jsem poslední..." "Ano. Tvoje záznamy byly poslední. Ty už máme. Te pot ebujeme tvoje vzpomínky." "Vezmete mi je?" "Musíme, Pet e." "Ale... pro ? Nechte mi je, prosím!" Dívala se na n ho se sympatií, ale v o ích m la i soucit. "Lidstvo také jednou p ejde... do stavu. Ale bude to ješt dlouho trvat, než ten as nastane. Velice dlouho. Má p ed sebou vývoj. Mnoho utrpení a omyl . Mnoho bolesti. A mnoho triumf . Vždycky jsem doufala, že n kdy dojde ke kontaktu s mimozemš any. P ijedou jako bohatý strý ek obtížený dárky. Dají nám v né mládí a nesmrtelnost. Povozí nás na koloto i mezihv zdných cest. Nau í nás ovládat as. A my budeme tleskat ru i kama: d kuju, strý ku, za p kné dáre ky!" Zadívala se na st nu, hroziv pokreslenou k ivolakými trhlinami. Z dálky zn ly n jaké zvuky a hlasy. Trhla hlavou. "Tohle jsou generálovi lidé. Te už opravdu p icházejí." Usmála se. "Žádný strý ek nep ijde. Nikdo lidstvo neobdaruje." "Ale... vždy tu byl! Vždy ... jsme ho všichni vid li!" "Myslíš? Zeptej se svých p átel, co vid li... Zeptej se sám sebe, co jsi vid l!" Naklonila se kup edu a položila kone ky prst pravé ruky Petrovi na elo. M la p íjemn chladivé prsty. *** "Žije!" Marek t ásl Petrem, div z n ho duši nevyt ásl. Petr otev el o i. Z barevné mlhy vystoupila nejd ív Markova tvá . O n kolik krok vzadu se držel generál Kilián a skupina voják . A tam v kout nehybná postava na kovových nohách. Sud, oby ejný sud. Petr od sebe odtla il Marka, vysko il z k esla a b žel k robotovi. M l pocit, že se ho chce na n co zeptat, ale nedokázal si p esn uv domit, jaká že to m la být otázka. Vyhrkl ze sebe nep íliš chyt e: "Jsi robot?" "Ano, jsem robot," odpov d l ARNAL P59 p íjemné konejšivým hlasem. "Utekl ze skladu, vymknul se kontrole..., zvládli jsme ho až tady. To je senzace, Pet e, agentura Den u toho byla první! Kars je bez sebe blahem!" Petr si uv domil, že vidí Karsovu tvá na obrazovce telefonu. Naklonil se k objektivu. "Blahop eju, kluci, tohle byl sólokapr, jak se pat í! Jen tak dál!" "Díky, šéfe," ekl Petr, ale nemohl se zbavit dojmu, že mu vlastn cht l íct n co úpln jiného. Ale pak bylo t eba položit n kolik nep íjemných otázek generálovi Kiliánovi a Kars po Petrovi cht l ú ast na ve erní besed s kybernetiky a pak ješt asi sto dalších lidí cht lo tisíc dalších v cí a nastal zmatek jako vždycky, když vypukne n jaká senzace, takže Petr, pokud v n m n jaké nejasné dojmy nepat i nosti z staly, na n rychle zapomn l a vesel plul ve vlnách senzace jako silný, zkušený plavec. A že to byla senzace, pane ku! Udržela se v plastivizní síti celé ty i dny!
VLÁDNÍ TRAMVAJ Prezident eskoslovenské republiky Stanislav Liška, doktor honoris causa univerzity Lomonosovovy, Oxfordské, Harvardské a ovšem i Karlovy, otev el okno a vysunul svou ušlechtilou hlavu do ovzduší P íb nické ulice, ovzduší ne práv vonného, ale d v rn známého, nebo napájelo plíce Stanislava Lišky kyslíkem, dusíkem, vodními parami, kysli níkem uhli itým, vzácnými plyny a ovšem také v n mi a pachy z kuchyní a záchod , erstv umytých schod a popelnic, laciných parfém , jakými potla ují p irozený pach svých mladých t l d lnice nedaleké výrobny deštník a slune ník Centroflor, myších kožíšk i psích lejn, tímto složitým konglomerátem zvaným krátce v n domova, tím vším ovzduší napájelo Liškovy plíce už ty icet šest let, ili od narození. V noci pršelo, a tak všechny ty pachy i v n byly proto ost ejší, výrazn jší a také tramvajové koleje svižn blyšt ly v šedi dlažebních kostek. Liška pohlédl na hodinky: sedm hodin t icet dv minuty. Má nejvyšší as, tramvaj tu bude co nevid t. Zamkl sv j p íbytek pe liv , jak byl navyklý, a koli sám si asto kladl otázku, zda má smysl zamykat na trojí zámek jednopokojový byt, kde v ru nebylo co ukrást a pro se do n ho vlamovat, ledaže by se lupi m zacht lo zmocnit se desetistup ového lahvového piva v lednici, anebo že by se jejich v dce cht l položit na chatrné kanapí ko v nad ji, že stráví n kolik milých chvil etbou knížek
dávno zapomenutých, p evážn obskurantních autor , knížek vázaných, ale p evážn brožovaných a v každém p ípad notn o tených, které se po p íbytku povalovaly v n kolika vrstvách a místy, zejména v okolí kanape, tvo ily náv je. Na tramvajové zastávce už ekalo n kolik lidí, p evážn ú edník , nebo d lníci už za ezávali a hodina d chodc dosud nenastala. Prezident Liška s nimi sta il vym nit jen n kolik slov o po así, fotbale a politice, když zaslechl zvon ní, které sv d ilo o tom, že tramvaj se už sápe do kope ka z Kostnického nám stí a brzy bude zde. Liška by se rád dov d l, zda tramvaj skute n jezdí na as, jak p edpisuje jízdní ád, anebo eká n jakou chvilku na Kostni áku, až neviditelný policejní agent dá znamení, že pan prezident opustil p íbytek. A už ji vid li, motorový v z tramvajové linky íslo t icet, za ním vle ák a docela vzadu bled modrý vládní v z. idi ješt jednou zazvonil a zastavil. Ú edníci se úklonou rozlou ili s panem prezidentem a ten k ep e klusal na konec soupravy, po kal, až idi otev e dve e a vstoupil do vládního vozu. "Dobré jitro p eji, pane prezidente," vítal ho hlaholiv ministr vnitra Jakubec, mužík neur it šedavé tvá e, nápadný tmavofialovými kruhy kolem o í. "Vyspali jsme se, vyspali?" Prezident zabru el cosi nevlídného a zamí il k velikému mahagonovému stolu. Ministr vnitra myslel svá slova ironicky, ovšem. Pan prezident se vyspal, kdežto on, vládce policie, bd l celou noc a pro bd l? Inu, proto, aby pan prezident mohl hajat, aby mohl spokojen chrupat na svém kanapí ku v pátém pat e inžovního domu v P íb nické ulici v Praze na Žižkov . Tramvaj se rozjela a prezident se zapotácel. Zatápal rukama ve vzduchu, jenže ve vládním voze nejsou ty e, kterých by bylo možno se p idržet. Jednu st nu zabírá mohutná knihovna z cizokrajn erveného d eva, vypln ná úctyhodnou metráží knih, Ottovým slovníkem nau ným, Pijoanovými D jinami um ní, Sbírkou zákon a na ízení, Vilímkovým Humoristickým kalendá em, jedenácti svazky Tarzana od Edgara R. Burroughse a kompletní sbírkou všech svazk asopisu Zlatý máj. Zadní st na, kde bývá okno, byla táflována teakem, aby vynikl tém pravý Rubens v obraz najád, vysmívajících se faunovi. Podél prot jší st ny, vedle vchodových dve í, byly rozestaveny klubovky a st edem vozu se táhl nízký konferen ní st l. "Kdybyste dovolil, pane prezidente...," vydechl ministr vnitra, p ichytil hlavu státu pevnou paží a jemn , jako dívenku uvád nou poprvé do plesu na Slovanském ostrov , odvedl ho k psacímu stolu, kde ho usadil do pohodlného k esílka chippendaleovského slohu, zatímco tramvaj kodrcala p es výhybky na Kalininov t íd . "Dobrá, dobrá," d l prezident Liška s pracn hranou blahosklonností, "v nujme se te trochu práci. Co se událo p es noc?" "Pan Hlava se op t ožral, pane prezidente." "Ovšem," ekl prezident Liška a shovívav se usmál. "Jak jinak. Ožral se. Co m l d lat jiného, nemám pravdu?" Ministr vnitra op toval úsm v, ale o i mu z staly chladné. Prezident Liška, dokud nebyl ješt prezidentem, asto pil s panem Hlavou a te , kdy mu státnické povinnosti narušily obvyklý životní program, pon kud nostalgicky vzpomíná na staré doby. "A koho zase p efikl Jakoubek, ten starý prasák?" "Milušku Novákovou ze Smíchova, ulice Kovák 23, pane prezidente." "P kná?" " ekl bych, že pon kud jetá. Ale v mezích normy." "Tak to je tedy v po ádku." Tramvaj se blížila k refýži p ed Masarykovým nádražím. Prezident ostražit pohlédl oknem a jeho p edtucha ho nezklamala: skute n , na refýži p ešlapoval otylý mužík v oblýskaném obleku ze šedivého flanelu a roz ilen mával ve vzduchu lejstry. "Jedem! Nezastavovat!" Ministr vnitra horliv ma kal tla ítko zvonku. T i krátké, t i dlouhé a t i krátké, to bylo znamení pro idi e, že nastal as nejvyšší nouze a že nesmí zastavit, i kdyby pasažé i nadávali sebevíc, což jist inili. Velikým oknem vpravo od prezidentova psacího stolu bylo vid t do vle áku a tam vskutku vládl znepokojený ruch, lidem nashromážd ným u vchodu huby jely jedna radost a koukali na prezidenta a ukazovali na n ho a jist si nepovídali nic lichotivého. Prezident omluvn pokr il rameny a mnutím ukazováku o palec nazna il, že jde o prachy. N kte í nespokojenci to pochopili a usmáli se, ale kakabusové nadávali dál. Tramvaj tedy pouze zvolnila, otylý mužík se nap ímil a vlídn se zatvá il, ale jaký byl jeho úžas, když tramvaják p idal na rychlosti, okna vládní tramvaje mu p efr ela p ed nosem a v jednom z nich, zdálo se mu to, anebo to byla skute nost, zahlédl samotného pana prezidenta, jak na n ho d lá dlouhý nos! "To tak, ministru financí s ú tama budeme zastavovat!" rozja en halekal pan prezident. "P idej plynu! P idej plynu!" Ministr financí ješt na okamžik zadoufal, že jde o n jaký p ehmat, o krutý omyl, a popob hl po refýži, mávaje ú ty, a k i el p i tom cosi, ale to už nikdo neslyšel, ani idi tramvaje, ani ministr vnitra, natož sám pan prezident. Zastavili až u Hybern , kde do vládního vozu p istoupil zasmušilý ramená blýskavého oka. Srazil p ed panem prezidentem paty a podal mu svazek listin. "Co je to?" zeptal se prezident Liška a plaše ukázal na ta lejstra. Bál se ministra obrany, emuž není se co divit, protože každý, kdo má modrou knížku, poci uje cosi jako báze nebo aspo ostych p ed významnými vojenskými osobami, které m že chytnout rapi a jen tak, z dešperace a špatné nálady mohou p edvolat léka skou komisi za ú elem p ezkoumání platnosti modré knížky, vystavené pod záminkou op tovného pomo ování v noci. "Chlapi zachrápali u prachárny!" št kl ministr obrany. "Navrhuju trest smrti zast elením na úsvitu." "Rad ji jim dáme na prdel," navrhl prezident. "To jsme dali v era t m, co lezli p es plot." "Dáme jim teda víc na prdel!" "Zast elit!" Prezident uhnul o ima p ed hrozebným zrakem ministra obrany, podíval se do kouta a ekl tak ka neslyšn : "Na prdel..." "Dob e, ale p tadvacet." "Dejte sem ta lejstra. Já vám to tady podepíšu. Jak jste to íkal? Deset ran rákoskou na holou, Svitá ek Jan, Weinfurter Arnošt a Kop iva Jáchym. Tady máme podpise ek a hotovo, v armád bude zase po ádek!" Napsal "p t ran rákoskou" a pod to všechno vykroužil umný prezidentský podpis, d ív než ministr obrany mohl emukoli zabránit. Propustil ho, zu ivého, na stanici u D tského domu. "Tak," zvolal vesele, pot šen, jak se mu to p kn poda ilo, "p ed Smíchovským sklípkem nastoupí ministr zahrani í, urazíme pár velvyslanc , písemn , ovšem - a pak hupity šupity!" Zamnul si ruce. Hupity šupity, to znamenalo, že na Perštejn tramvaj zabo í ke Sko epce a pak do Jilské, kde zastaví na prezidentské zastávce p ed hostincem U Vejvod . Zde pan prezident vystoupí a bude se v novat jiným záležitostem až do osmé ve erní, kdy se prezidentský vagón, p es den odstavený do vozovny v Kobylisích, bude vracet v souprav tramvajové linky íslo
t icet. Pan prezident vyjde, vypotácí se nebo ho vynesou, nastoupí nebo bude nastoupen a souprava ho odveze zp t, nahoru na Žižkov, do P íb nické ulice. Ministr vnitra cht l k tomu n co podotknout, když tu náhle, z istajasna, neznámý muž rtu ovité letory vsunul paže mezi dve e, které se práv zavíraly, a vklouzl dovnit . "Co tu chcete? Vy jste n jaký nový ministr?" podivil se prezident Liška. "Revize jízdenek, prosím?" ekl muž a vytáhl ú ední odznak. "To má být vtip?" zasmál se prezident Liška nervózn . "Víte vy v bec, lov e, kde jste? Tohle je vládní tramvaj a já jsem prezident Liška!" "Tohle je tramvaj a vy jste cestující. Podle P epravního ádu Dopravního podniku hlavního m sta Prahy je každý cestující povinen vybavit se ádnou jízdenkou, jak píše paragraf dv odstavec dva P epravního ádu a na vyzvání tuto p edložit kontrolnímu orgánu Dopravního podniku, viz paragraf p t odstavec jedna téhož ádu." "Jenže já jsem opravdu prezident a tohle je pan ministr vnitra Jakubec! Pane minist e, ud lejte n co!" "M do toho netahejte," pokr il ministr vnitra rameny, "já mám tramvajenku." A vytáhl z kapsy ro ní p edplatní jízdenku, platnou pro všechny trat tramvajové, autobusové a ovšem i pro metro. "Podívejte," ekl revizor otcovsky, Já dostanu padesát korun a vy si koupíte jízdenku, nebo p jdete se mnou a já vás p edám orgánovi." "Jenže já nemám padesát korun. Pane minist e..." Ministr vnitra se podíval lhostejn z okna a bylo na n m vid t, že práv se ocitl v té situaci, kdy je lov k hluchý jako pa ez. "Tak p jdeme ven," dél revizor s povzdechem. "Opravdu nemáte tu padesátku? Takhle to bude dražší." "Vážn nemám! Jedu tady vládní tramvají k Vejvod m a tam mi chlapi kupujou pivo a mají to za est, protože to není jen tak mali kost, koupit pivo hlav státu. Já nepot ebuju peníze, chápete?" Doufal, že revizora ohromí, ale narazil na srdce mimo ádn okoralé. "Peníze snad nepot ebujete," odtušil ú edník, "ale lístek jo. Tak pudem." Zazvonil na idi e, ten zastavil p ed Platýzem, oba vystoupili a pak došlo k té mrzuté scén , kdy prezident Liška musel p edložit ob anský pr kaz orgánovi, ten si pe liv zapsal íslo legitimace i íslo rodné, do rubriky "povolání" zapsal "prezident" a za zam stnavatele ozna il eskoslovenskou republiku, p i emž se na Lišku vy ítav podíval a když to všechno skon ilo, p idal mnoho káravých slov, dlouho okolkoval, než legitimaci vrátil a brblal ješt chvilku, kdy se prezident, schlíplý jako spráskaný pes, vzdaloval pr chodem Platýzu do Martinské ulice. Revizor se ztratil ze scény už d ív: p edal provinilce orgánovi a tím to pro n ho haslo. Nebyl nijak pyšný na ten úlovek. Spravedlnosti bylo sice u in no zadost, ale provize z toho nekápne žádná: procenta plynou pouze ze sumy pokut. Spole nost u Vejvod byla hojná a dobrá a dala prezidentovi Liškovi brzy zapomenout na p íko í, jehož se mu dostalo. Hostinský pan Brožík radil, aby pan prezident prost p edal pokutenku, až p ijde doporu eným dopisem s výhružnou zást rkou, ministru financí. P i té p edstav se prezident Liška rozja il. Už vid l svým vnit ním zrakem ministra financí, jak sm šn pohupuje pupíkem na refýži p ed Masarykovým nádražím a mává pokutenkou ve vzduchu, zatímco vládní tramvaj ho míjí, velebn nevšímavá. Rozesmál se a všichni byli rádi, že se pan prezident baví a zpívali a vypráv li anekdoty a odpoledne p išla ta ženská, která zadarmo hraje po hospodách na housle a zahrála panu prezidentovi jeho zamilovanou, erné o i, pro plá ete. V osm hodin ve er p átelé vyvedli pana prezidenta na vzduch. Všem se pon kud to ila hlava a jak vyšli na erstvý vzduch, kolena jim zeslábla, takže celý ten hlou ek se vratce opíral o st nu a t stovit se chv l. "Ty jsi hodnej kluk, Stando," vykládal kdosi panu prezidentovi. "Hodnej a moud ej. Moc dob e toho prezidenta d láš, fakticky." "To ti d kuju, Václave," zaplakal Liška dojat . "Nev il bys, jak m taková e pot ší. Prezident je sám, prezident je vysoko, prezident je na špici a tím pádem je co?" "Vopušt nej," dopov d li to jeho druzi. "Jenže ty nejsi vopušt nej, my jsme tu s tebou!" zvolal Václav Hruška, aspirant na místo pumpa e ve Všehrdov ulici. "My jsme tu s tebou!" Objali se, a byli by se i opile líbali, jenže Liška zaslechl zvon ní a hukot motoru elektrické tramvaje. "Povinnost volá," odtrhl Hrušku od sebe, Jsem státník a je tu pro m vládní tramvaj!" A byla tu a p ijížd la Jilskou ulicí, velebná, dokonalá ve své skladb , první v z ervenožlutý, druhý taktéž ervenožlutý a ten t etí, skute n vládní, v barv blankytu. Prezident Liška si narovnal sako a nap ímil se. Kumpáni se také usebrali a podlízavý Václav Hruška salutoval levou rukou, domnívaje se, že tímto inem uhladí cestu ke karié e pumpa e ve Všehrdov ulici. Jenže tramvaj nezastavila. "Vona nezastavila!" zvolal Stanislav Liška užasle. "Tam n kdo sedí! ákej chlap!" vyk ikl ohromený pumpa aspirant Hruška. N jaký student, který šel okolo, podíval se na n ho pohrdav a ekl: " ákej chlap? To je p ece pan prezident Pachmayer!" Tramvaj zmizela v ruchu k ižovatky Na Perštýn . Liška a jeho p átelé ohromen zírali. Stáli by tam snad do noci, kdyby je nevyrušila ervená dvanáctsettrojka Dopravních podnik . P ijela, zatroubila a z ní vylezl n jaký mužský a p ipevnil na sloupek s jízdním ádem cedulku: TATO STANICE SE TÍMTO S OKAMŽITOU PLATNOSTÍ RUŠÍ. Linka íslo t icet nap íšt povede z Vyšehradské ulice p es Vinohrady k hostinci U Klokon ve Vršovicích. "Von chodí ke Kloko ovi!" vydechl Hruška. "Kdo?" "No p ece... Pachmayer, novej prezident!" "Já jsem prezident!" volal Liška, ale nikdo ho neposlouchal. "Která tramvaj tam jezdí, do Vršovic, ke Kloko ovi?" "No p ece t icítka, tady to stojí erné na bílém!" Netrvalo to víc než minutu, a Standa Liška osi el, stál tu docela sám, p ed masivní budovou hostince, kde od pradávna sluje U Vejvod , napitý, p vodn do radosti, ale te do nezm rného žalu. P šky se vlekl p es centrum Prahy nahoru na Žižkov. Byla to dlouhá cesta, p i které sta il vyst ízliv t a byl by si rád dal rume ek na p ikrmení hladinky, jenže nem l peníze a nikdo se nenašel, aby pozval svrženého prezidenta eskoslovenské republiky Stanislava
Lišku, doktora honoris causa univerzity Lomonosovovy, Oxfordské, Harvardské a ovšem i Karlovy, nositele p e etných vyznamenání a medajlí a laureáta cen za zásluhy o rozvoj pr myslu, orby, v dy a kultury. Dom se tak ka nedostal, protože tam P íb nická ulice v ela stavebním ruchem, n jaké bagry tam rýpaly dlažbu a je áby trhaly koleje a svalnatí chlapi na sebe k i eli a ženské na to koukaly z oken a d ti poskakovaly na vytrhaných kolejnicích a ob as n jaké upadlo a natlouklo si nos, pro ež valo tak, jak se sluší vát v podobných p ípadech. Liška se bál, že si ho n kdo všimne a že si na n ho budou ukazovat, ale monté i Dopravního podniku poskytovali zajímav jší podívanou, než vyst ízliv lý bývalý prezident eskoslovenské republiky, navracející se dom . P ed svým domem se zastavil. N jaký lov k tam stál vedle dve í, opíral se o ze , a soust ed n si piloval nehty. Liška se na n ho zprvu sotva podíval, ale pak si uv domil, že ten mužský je mu n jak pov domý a když ho poznal, oslovil ho: "Že vy jste ten revizor, co m vyhodil z tramvaje!" "Práv m napadlo, co asi te budete lat," ekl revizor, vyhýbaje se odpov di na otázku, která snad ani nebyla otázkou, nýbrž obžalobou. "Co budu d lat?" opakoval po n m Standa Liška p ekvapen . Dosud ho to nenapadlo - co bude d lat, zítra, až tudy nepovedou koleje linky íslo t icet a vládní tramvaj bude jezdit z Vyšehradu do Vršovic, co d lají bývalí prezidenti? Píší pam ti. "Budu psát pam ti." "Pam ti!" odfrkl si muž opovržliv . "Mám pro vás lepší nabídku. Poj te k nám." "Kamže?" "K Dopravním podnik m. Dostanete náborový p ísp vek, naturální ošacení, samoz ejm permanentní tramvajenku pro všechny trat tramvajové, autobusové a metro, tvrtletní prémie p tadvacetiprocentní, rekreace u mo e a pro vás samoz ejm procenta." "Jaká procenta?" "Z vybraných pokut, p ece! Poj te k nám, sta te se revizorem!" Standa Liška se na n ho díval jako na zjevení. Uv domil si, že je to docela sympatický lov k. "Nechcete jít nahoru, ztratit pár slov? Mám v ledni ce pár lahvinek, je to sice desítka, ale dobrá, smíchovská." Otev el dve e, vpustil návšt vu dovnit a po schodech stoupali vzh ru už zav šeni jeden do druhého.
HLUBINA "Tak co," zeptal se lhostejn . Ucítila pach jeho potu. Posunula se stranou, ale neunikla. Inženýr v t stovitý b ich mok e ulpíval na její paži. "Není to beznad jné," odpov d la. "Základní logické funkce trvají." Za ukala hrotem tužky na displeji. Teninká fialová ára tam rytmicky pulsovala a v pravidelných intervalech zleva doprava putoval žlutavý korálek. Tlus och nespokojen zavrt l hlavou. B ich se mu tím pohybem rozvlnil. "Mohl byste laskav ustoupit trochu stranou?" požádala ho podrážd n . V trák na strop bu ky lhostejn máchal k ídly. Venku dun l žár letního dne. Až vypadne, pomyslela si, vyv trám. Bude tu horko, ale zbavím se toho smradu. "Vy jste ale citlivka," ekl a nap ímil se. M il dobrých metr p tadevadesát a vážil p es metrák. Mindrákem netrp l, to rozhodn ne. Možná dokonce, že byl pyšný na svoje b icho, na omra ující pach, na zašlou špínu kdysi bílé košile se žlutavými mapami v podpaží. "N co vám povím, sle inko. Po ád jsem ješt neztratil klid. Máme as, ješt ..." Pohlédl na hodinky, studoval je dlouho a pe liv , snad až p íliš dlouho, jako kdyby ukazovaly as v íslicích mayského obrázkového písma. Pak mlaskl a pokra oval: "Základní logické funkce si m žete str it za klobouk. Já pot ebuju pln operativní jednotku. Jakmile mi do zejtra do jedenácti dopoledne neukážete p kn jší obrázek, nahlásím pojiš ovn námrazu a balíme." "Já to tak nenechám. Já vás udám. Nem žete zav ít vrt, dokud jednotka hlásí signál." Ani se mu nezachv la ví ka. "Vy m tím vaším signálem držíte v šachu už t i dny," podotkl. "Budiž. Ne ekl jsem nic. Vy jste roboti ka, prý dokonce moc dobrá, komu est, tomu est, já vám slávu neubírám, i když jste ženská. Ale já mám taky svoji práci a svou zodpov dnost. Zejtra v jedenáct pojede jednotka na plný pecky a my dva budeme kamarádi. Když ne, hlásím námrazu pojiš ovn a vy se m žete postavit na hlavu a odstrkovat se ušima. Poklona." Vypochodoval ven. Neopomn l za sebou prásknout dve mi. Zvrátila se do op radla, hluboce vdechla, ale síla jeho pachu ji ude ila p es ch ípí. Vztekle bouchla p stmi do desky stolu. Obrazovka ožila. Z levého okraje vytryskly ervené, žluté a zelené nitky, za aly tan it a do jejich smy ek vpluly pestrobarevné objekty. Lekla se. Prudce odstr ila pojízdné k eslo od stolu a podívala se dol . Stínící deska byla celá nak ivo a ze št rbiny se ven soukalo tenké teleskopické chapadlo. "Zalezeš, potvoro," k ikla hn viv . Elektronický tvor uposlechl, chapadlo zatáhl a mladá žena zakryla jeho v zení. Koutkem oka cosi zahlédla, n co se snad mihlo u okna. Že by se inženýr díval dovnit ? T eba ji podezírá, smra och jeden tlustá. Oto ila tvá k oknu, ale nikoho nevid la. Srdce se jí rozbušilo. Kdyby m p istihl..., ten by mi dal! Sabotáž? Ano, mohl by to tak kvalifikovat. Ur it by si st žoval. Porušení profesionální etiky. Falšování výsledk . Podvod. Ano, jsem podvodnice, p iznala si. Vsadila jsem všechno na jednu kartu. Co by tomu ekl Ruda? Nejspíš by se rozsypal hr zou. T eba opravdu stál u okna, blesklo jí hlavou. Díval se dovnit , vid l m , jak zakrývám kontejner, a te stojí u dve í a sahá na kliku. Chvilku po ká a pak vpadne dovnit , stejn prudce a hlu n , jako když b žel ven. Tak poj , poj , na co ekáš! Chceš m mu it? Chceš, abych se tu rozbre ela, abych t prosila o prominutí? Vstala. Kolena se jí t ásla. Pokro ila ke dve ím, vratce, nejist , ale opanovala se. Otev ela. Léto se o ni op elo. Usmála se, p imhou ila o i a nadýchla se. Parfém prachu, olej , spalin naftových motor . Kov, asfalt. To je nádherná v n !
Spat ila ho, velikého, tlustého. Postával u dopravníku a cosi vykládal t em chlapík m v montérkách. Máchal p i tom rukama a ukazoval k bu ce. Neslyšela ho, ale v d la, co íká. Ta kráva, ta blbá šeredná kráva, která si myslí, že je kdovíjak chytrá jenom proto, že nemá žádný kozy, to asi íká, chlapi kývají hlavami a sm jí se, také se dívají k bu ce. Zahlédli ji. Inženýr zmlkl a spustil ruku voln podél t la. To se teprve uvidí, jestli jsem tak velká kráva, jak si myslíš, ekla si, vrazila ruce do kapes plá ák , ramena stáhla dozadu a nastavila sluní ku svou chlapecky plochou hru . Nevid l ji, nestál u okna ani se nedíval klí ovou dírkou. Nep istihl ji. Neví, že fialová ára základních logických funkcí nep ísluší vrtné jednotce, nýbrž jejímu osobnímu dirigentovi. Jednotka je mrtvá, zamrzlá, neodpovídá na žádnou výzvu, nevrací žádný signál. Mrtvá? Ne, rozho n ne, ur it nezamrzla. Mám pravdu, moje teorie je správná, já ji dokážu, mám dost asu, ten smradlavý tlus och to taky íkal, mám as do zít ka do jedenácti, a to je spousta hodin! Já dokážu, že tam dole... Za jejími zády n co kovového spadlo na zem. Prudce se oto ila. Dirigent pomalu vylézal z kontejneru. Špatn jsem ho zav ela, uv domila si. Ano, západka neklapla, jen jsem kontejner p iklopila, protože jsem sp chala, myslela jsem, že tlus och stojí u dve í... Tlus och... Prudce se obrátila. Ano, tlus och si všiml, že se n co d je. Dívá se na ni a jeho t i nohsledi také, te vykro il, n co k i í. Nesmí dirigenta spat it! Znovu se obrátila do místnosti, ale to už bylo pozd . Kovový tvor už vylezl z kontejneru a cupital na svých osmi nohách ke dve ím. "St j," poru ila mu. Dirigent se zastavil. Objektivy jeho o í, umíst né na obou stranách kulovitého t la, snímaly podobu její tvá e. Poslechl m , je hodný, hodný... Usmála se na n ho. Tlus ochovo volání slyšela už docela z eteln , t ebaže nerozum la jednotlivým slov m. Mimod k ale p ekro ila ten práh, p ed kterým z stávají starosti a obavy. Za prahem je už jenom klid. Trhni si nohou, be ko kytu. Já mám pravdu a jednou to dokážu. Když ne tady a te , bude to jinde a jindy. Mám opravdu dost asu. Kovový krab se náhle za al t ást, jednotlivé nohy se nekoordinovan zmítaly. Zdálo se, že by se cht l rozb hnout dop edu, ale neviditelná síla ho poutala na jediné místo. Nap áhla k n mu ruce, docela jako matka, která vidí, že její dít b ží k nebezpe nému místu, pootev ela ústa, vykro ila, ale pak ta neviditelná síla p estala p sobit a dirigent se rozb hl vp ed nejv tší rychlostí, jakou byl schopen vyvinout, nastavila mu nohu, ale jak sm šn pomalé jsou lidské reakce ve srovnání se supravodivým centrálním procesorem! Jako lasi ka se kolem ní prosmekl, jen letmo se dotkl její nohy hrotem jednoho z chapadel, trochu to štíplo, a pak už zašramotil na kovových schodech a pílil dál po p ímce rovné jako laserový paprsek, rovnou k t žní v ži. tve ice muž , vedená inženýrem, byla v té chvíli tak blízko, že nemohla kvapícího dirigenta nevid t. Jeden dokonce sta il vyk iknout n co jako "hele", bleskurychle sebral ze zem kámen a mrštil jím za uprchlíkem. Samoz ejm ho nezasáhl, sehnul se proto pro druhý. Inženýr a dva jeho kamarádi se ale nezdržovali a b želi dál, brunátní horkem a snad i hn vem. Ustoupila stranou a muži vb hli do místnosti. Inženýr vylovil nohou kontejner, kopl do n j, p ihrál ho jednomu z d lník k nohám, ten ho kopl sousedovi, a to už p ibíhal ten t etí a k i el, kurva, ten je ale rychlej jako svin , málem jsem ho trefil, hajzla. Obrazovka ídícího po íta e byla pustá jako plovárna uprost ed února. Ruce už zase v kapsách plát ných kalhot, ale ramena sv šená jako zmoklá vraní k ídla, mladá žena se op ela o zárube a stiskla rty. Jsem vážn blbá. A navíc nemám žádný kozy. No tak, na co ekáte? Dejte mi už t ch pár facek. Inženýr p idupl kontejner, obratn ho nabral špi kou nohy a nep íliš prudkým, elegantním kopem ho vymrštil vzh ru, chytil do velikých m kkých dlaní a p itiskl si ho na b icho, jako by to byl mí a oni všichni stáli n kde na fotbalovém h išti, kde se schyluje ke sv tobornému utkání S. K. Nudle proti Kudle. "Tak to tady máme, sle inko," ekl docela vlídn . "Logické funkce, že? Základní, no ovšem. Jak by ne." Pomalu k ní krá el a podával jí kontejner. "Vemte si to, no berte. Spakujte se a vypadn te. Nechci vás tu ani vid t. A panu Pokornýmu vy i te, že mu mockrát d kuju, vážn . Vd nej až za hrob. Kdyby n co pot eboval, tak a za mnou beze všeho p ijde. T eba pro kopnutí do prdele." D lníci ani nedutali a s ohromným uspokojením pozorovali, jak si šéf tu pražskou frajli vychutnává, jak ji deptá, jak ji rozebírá na kousky. Ten nej ilejší z nich, který prve k ikl "hele" a bezmála - jak si myslel - prchající automat zasáhl (ve er bude vypráv t všem kluk m na vrtu, že ho trefil, ale ve skute nosti minul o t i a p l metru), se usmál. Napadlo ho, že by se mohl s ostatními vsadit, kdy ta kybernetická kráva pustí první slzu. Jak jim to ale íct? Škoda, že se lidi nedovedou dorozumívat pentinem, jako to d lají automaty. Ten mi ale dává do t la, uvažovala. Zasloužím si to. M la jsem dirigenta po ádn zav ít. Sta ilo po ádn zaklapnout západku a tlus och by se nikdy nedozv d l... Je to ale prevít, ten dirigent. Neposlechl m . Jak to, že m neposlechl?! Už to bude, už p ijde slza, t šili se diváci. Mladá žena zesinala. Inženýr se na ni podezírav podíval. To by tak scházelo, napadlo ho, kdyby se mi tady ta kybernetická kráva porou ela. Co se d lá s omdlelými sle inkami? Nakonec asi dojde na t ch pár facek. Zav ela o i. Dirigent m poslechl, zastavil se, ale pak dostal jiný povel, od n koho jiného. Mechanický t as... jeho procesor zvažoval oba povely, ten m j s cizím. Byly krátkou chvíli v rovnováze a potom p evážil ten neznámý. Procesor zrušil m j povel a šel tam, kam mu ten n kdo neznámý na ídil. P ímo k t žní v ži, k vrtu! Proboha, vždy tohle podporuje moji teorii! Znovu otev ela o i a ekla: "M žu si s vámi promluvit... bez obecenstva?" Inženýr pokr il rameny. "My dva nemáme spole né zájmy, sle no. Cht li jsme, abyste nám pomohla, ale málo scházelo, a namo ila jste nás do maléru. Bu te ráda, že jsem slušnej a hodnej chlap. Já se na vás nezlobím, nepošlu do Prahy hlášení, ani Pokornýmu nic ne eknu, a kdyby se n kdo ptal, tak mu povím, že jste prvot ídní odborník. Sta í vám to?"
"Nesta í. Pošlete je pry , prosím vás!" "Mno," mlaskl tlus och, Jak myslíte. Chlapci, jd te a chystejte demontáž. Na tomhle vrtu kon íme. Chci to mít spakovaný co nejd ív, ho te sebou, víte dob e, jak rychle prachy te ou!" Muži zakývali op ilbenými hlavami, zahuhlali cosi souhlasného a šourali se ke dve ím. Tam se jeden zastavil, obrátil se, ale pak pokra oval, jako kdyby býval cht l n co íct, ale rozmyslel si to. Poslední z trojice po kal, až mladá žena popojde do místnosti, a pak pomalu, ba diskrétn zav el dve e. Inženýr založil ruce na hrudi a naklonil hlavu stranou. "No tak, ko i ko, copak nás napadlo?" Kozy nemá, ale je to docela p kná ženská, co se ksichtu týká. Kluci íkají, že na ksichtu nezáleží, na ten že se dá ru ník, ale to není pravda. Jsou to k upani a de fakto lopaty, kdežto já jsem práv tak študovanej, jako tahle sle inka, jenom že jsem o pár t ch let starší a taky holt tlustší, z mýho pupku by se dalo uplácat p t takových frajli, i s po ádnejma kozama. Šla k n mu, o i doširoka otev ené, nep ítomný výraz v obli eji, a on se za al usmívat, protože si byl - nejd íve tém , pak ur it - jist, že mladá žena si chce pojistit jeho shovívavost tím, že se mu nabídne, to nemusí bejt, já jsem hodnej lov k, ale cukat nebudu, to bych byl sám proti sob . Náhle si uv domil pach vlastního potu a p elila ho vlna trapného pocitu. Dokázal ji ale p ekonat. Ženskejm nevadí chlapskej smrad. Naopak, n který to vzrušuje. T eba zrovna tuhle k ehotinku. Hodil kontejner n kam stranou a pak nastavil dlan tak, aby mohla mezi n vklouznout svým štíhlým, a nepochybn i pružným pasem. Zastavila se na krok p ed ním a ukázala prstem na podlahu. "Tam dole je život," ekla tiše. "Je tam inteligentní život." A doprdele, pomyslel si. Žádný numírko nebude. Ona se nám ta holka do ista zbláznila. *** "No tak, chlapi, prosím o klid, abychom tuhle výrobní poradu dlouho neprotahovali. Jednotka zamrzla, to už víte všichni. Tenhle vrt kon í, ze studny nedostaneme už ani gram. Pojiš ovna nás kreje do zít ka do jedenácti hodin dopoledne, potom neseme náklady sami." Venku byla vlahá noc, ale tady uvnit stanu se nedalo dýchat, vedro se sem schovalo, z ejm odhodláno vydržet tu až do zimy. Na dvacet chlap sed lo po obou stranách dlouhého stolu, o i up ené na e níka. Inženýr Jindra Charous e ený Koblížek; sami si ho zvolili za editele závodu, vybrali ho ze t í kandidát tajnou volbou, ale znáte to, každý v d l, že vyhraje Koblížek. Jako editel závodu není nejlepší, ale špatnej taky není, má se k lidem a nevytahuje se, chlouní s chlapama pivo, ale nepodbízí se, moc dob e ví, kde leží hranice, a nikdy je nep ekra uje. No tak mluv, Koblížku, vyklop, co máš na srdci, ale nekecej moc dlouho, tohle nemáme rádi. "Doktorku Mazalovou taky dob e znáte. T i dny se snažila jednotku oživit, ale k ni emu to nevedlo. Použila všech dosažitelných prost edk , ale..." Pokra oval, jeho tu ný baryton p íjemn plynul po plochých kamenech slov. Božem j, já tu kecám, chlapi za nou už brzo pískat, nejd ív spustí Vejvoda, to je takovej divoch, a Obermeier nez stane za ním dlouho pozadu, hergot, že já v l jsem nevyrazil s tou frajlí dve e na to tata, jak se to stalo, že já, takovej starej máza, jsem se nechal... p esv d it? "Takže, chlapi, v c je jasná, až na to, že podle doktorky Mazalové nejde o normální zamrznutí jednotky, ale o kontakt s hefaistitem." Vedro ve stanu zamrzlo jako ta jednotka v hlubin . Na okamžik bylo slyšet koncert stovek cvr k . Inženýr hled l na Vejvodu. To byl mluv í, stejn jako dirigent je mluv í hlubinné jednotky. Navíc se projevil jako hrdina dne: trefil dirigenta kamenem a p kn pocuchal té kovové potvo e kabát. Vejvoda ekl: "A co má bejt?" Inženýr vzdychl a obrátil se k mladé žen . Pohledem jí ekl: No tak, ukaž, co dovedeš, m jsi p esv d ila, dokážeš to s nimi? "Já vím, co si o hefaistitu myslíte," ekla. Neodvážila se jim podívat do tvá í. Ruce m la položené p ed sebou, prsty zaklesnuté pevn do sebe a up en pozorovala ta místa na svých vlastních prstech, odkud k e ovitý tlak vypudil krev. "Myslíte si, že je to noviná ský humbuk. Inteligentní život v hloubce dvou set kilometr , to zní fantasticky. Jenže výzkumy v Americe, v Japonsku, v Saj zu nazna ují, že..." "Tam dole je lautr hovno," doplnil ji Vejvoda. Tentokrát se trefil do erného. Jediným prudce vrženým sl vkem prolomil bariéru nap tí. Pukla a rozsypala se do burácivé t íšt smíchu. Když se chlapi utišili, Vejvoda pokra oval: "Nemyslete si, sle inko, že my, jako d lníci, jsme n jaký volové. My taky koukáme na telinu a leccos se dovíme. O tom vašem hefaistitu se na vrtech povídalo, ra te odpustit, už v dob , kdy jste ha ávala na hrní ku. Hezky se o tom povídalo, to je fakt. Ale až vy za nete na vrtech d lat," protáhl slova a zašklebil se, "a vydržíte tam patnáct rok jako já, p estanete t m hovadinkám v it, na to vemte jed. Já taky vím, že Sov ti a Amerikáni a Japíci zkoumají ten váš hefaistit, jenže ti mají na takový serepeti ky prachy. Tady žijeme ve federaci ech, Moravy a Slovenska, vážená sle no, a konkrétn v echách a ješt konkrétn ji na vrtu Stará Hu . A my jsme lidovej akciovej podnik. Na tomhle vrtu visej naše prachy. Financuje nás banka, kreje nás pojiš ovna, hlídá nás podnik a ministerstvo a plá ák a spousta dalších vl ák . ekaj od nás t žbu. Zamrznutí jednotky, to je holt plánovaný riziko podnikání. Nikdo p edn neví, co se vlastn d je od padesátýho kilometru níž. To není naše v c. Tam hospoda ej ty vaši dirigenti se svou kybernetickou pakáží. Když makaj, tak makaj a je to fajn. Když zamrznou, my naho e eknem dobrý, balíme a jedem o díru dál." Hovo il pomalu, rozvážn . Necht l p esv d it ani tu vizunu z m sta, ani tlus ocha editele. Vizuna, ta nemá do rozhodování co kecat a editel je volenej a musí taky držet hubu. Jenže ne všichni chlapi mají na v c názor správný, to jest totožný s jeho názorem. Takový Cízler, nap íklad. Ten na hefaistit v í a celý se klepe p i p edstav , jak se bude v telin vykládat o epochálním objevu na vrtu Stará Hu . A není sám. Je tu taky Sláma a Vetrovec a Huba a Císa ík, to jsou taky fantastové zblblí telinou a magazínama. "Po kej, Venco," ozval se Vetrovec a Vejvoda se ušklíbl. "Tady pani doktorka je študovaná osoba. Ta ani nesmí íkat žádný blbosti. A když ona si myslí, že dole hefaistit je, má k tomu n jaké d vody a já bych je rád slyšel." Vejvoda na to cosi odpov d l, ale jeho slova zanikla ve výbuchu roz ilených hlas . V avu uklidnil teprve editel. Bušil plochou dlaní o desku tak dlouho, až se chlapi utišili. Mladá žena si dodala odvahy. Odm nila V trovce plachým pohledem a snad i letmým úsm vem, ot ela si h betem ruky rty a ekla: "Není tak docela pravda, že nevíme, co se tam dole d je. Ono to opravdu tak vypadá, že vyvrtáme díru, pak do hloubky dvaceti kilometr spustíme kontejnery kybernetických komponent a pak už jen ekáme, až je dirigent poskládá dohromady a zahájí t žbu, a nestaráme se o to, co se dole d je. Von Neuman rozpracoval teorii samoreprodukujících se stroj už v polovin minulého století.
Od té doby jsme se dostali daleko. Víme p esn , podle jakých zákonitostí se kybernetické komponenty dole spojují do funk ního celku, víme p esn , jak erpá jednotka energii z vn jšího prost edí, jak vyhledává materiál nutný k výstavb sama sebe, jak se množí d lením, a víme, co ji pudí k tomu, aby nerozvázala kontakt s naším sv tem, aby nám tak íkajíc v hlubin neutekla, aby nám poctiv sloužila jako dodavatel vzácných surovin. A víme také, pro - lidov e eno - zamrzá: je to proces podobný smrti jakéhokoli jiného živého organismu. P i d lení vznikají v informa ním kódu chyby, ty se postupn kumulují, funkce se omezují a organismus nakonec sám sebe likviduje. Všechny tyto procesy dovedeme popsat, vysv tlit, modelovat a opakovat." "To jste celí vy, v dáto i!" p erušil ji Vejvoda. "Dovedete vysv tlovat, ale abyste nám pomohli, na to máte krátký fousy. Jak dlouho pracuju na vrtech, tak dlouho se žvaní o tom, že p edpov di budou p esn jší. Jenže jednotky zamrzají, jak se jim zachce, a na vaše p edpov di kašlou!" "Ano," p ikývla doktorka Mazalova, "a to je hlavní argument pro nás, kdo v íme, že dole existuje organizovaná hmota na úrovni živoucí, dokonce inteligentní formy. A v íme, že inteligence hefaistitu p esahuje naši úrove -jinak by nedokázal zlomit vazby mezi jednotkami a lov kem! A to, že dnes odpoledne se m j dirigent vyvázal z kontroly a spustil se do šachty, to dokazuje..." Nový výbuch k iku ji p ehlušil. Její dirigent! Ona tady docela nestydat p iznává, že všechny klamala a že tedy je pravda to, co tvrdil Vejvoda: ta hubená koza je podvodnice, která si v ídicí bu ce sjížd la n jaké své hokusy pokusy na vlastní p st. Vejvoda vysko il, až p evrhl židli, šermoval p stí a zahrnoval nadávkami Cízlera, který sed l te už také stál - naproti. Za ohlušivého k iku, mávání rukou a úder p stí se rychle organizovaly dva tábory, "rozumných" a "hefaistist ". Všechny editelovy pokusy o zjednání klidu byly tentokrát marné, tím spíš, že jeho nestrannost teorii vonneumanovských t žebních stroj a nakonec musel uznat, že její argumenty jsou p esv d ivé. T žební stroje jsou svým zp sobem živé a inteligentní; jsou to ve všem všudy poslušní otroci, schopní života a práce v pekelných podmínkách, jaké vládnou v hloubkách kolem dvou set kilometr . Energie mají kolem sebe dost, potravy také, pro ur itou formu života jsou to ideální podmínky. Pro ale p erušují kontakt s lidmi, pro p edstírají "zánik funkcí", pro - lidov e eno - zamrzají, t ebaže teorie jim dává nad ji ješt na dlouhý život? Protože si je p ivlast uje inteligence vyššího ádu, inteligence živo ich , pro n ž je hlubinné inferno p irozeným prost edím, inteligence hefaistitu. Te jde o to, uvažoval editel, aby n kdo nedal té naší vizun p es hubu. Rozhlédl se kolem sebe. Kde vlastn ta ženská v zí? Všude kolem sebe vid l mužské tvá e oživené rozho ením, ježaté hlavy, p sti, široká záda s tmavým pruhem mezi lopatkami, vzduch dun l výrazivem ostrým a ješt ost ejším, sv tlivka zav šená na páte i stanu se povážliv houpala, jestli spadne, bude to p kná šupa, superka je erstvá, kucha ji m nil dneska ráno, sakra, kde je ta ženská? Lekl se, že ji n kdo porazil a že chlapi po ní šlapou, ale pak p istoupil na mén dramatické vysv tlení zmizení doktorky Kristýny Mazalové: mladá žena, vylekaná v avou, zcela prost utekla. Inženýr si prorazil cestu jako ledoborec mezi krami a vyšel ze stanu. S rozkoší naplnil plíce erstvým vzduchem. Von lo v n m erstv posekané obilí, ale také les a nedaleký rybník. Pachy maziv a nafty, kovu a plastických hmot jsou z ejmé zimom ivé, anebo prost šly spát a zanechaly volné pole p sobnosti omamným v ním p írody. Žáby se tomu smály, div si nepotrhaly b íška, a cvr kové bzikali o závod. Inženýr se rozhlížel kolem sebe. Nad vchodem do ídicí bu ky mhourala sv tlivka dvacítka, její superka byla už po ádn vycucaná a jela z posledního. Lampy v rozích ohrady, hlavy zádum iv sklon né, vrhaly k zemi úzké sloupy sv tla, ve kterých šílela hejna hmyzu. Maringotky byly temné, ani v bílém bydlíku Kristýny Mazalové - sm šn p epychovém - se nesvítilo. T eba šla spát, ekl si inženýr a vykro il. P edstavoval si ji, jak leží na posteli a bre í do polštá e. M l bych ji n jak ut šit, napadlo ho, ale pak se zamra il do tmy: blbost, jsem starej a tlustej! Hergot, pro já mám tak rád to žrádlo a pivo? Zarazil se. Uv domil si, že ve vzduchu se chv je i jiný zvuk než sk ehotání žab a hmyzí bzikot. Je to zvuk d v rn známý, ale slabý, tak ka neslyšný. Je to... hrome! T žní vozík! Rozb hl se rovnou k v ži. Oblázky mu ch estily pod nohama. Rozrazil vrátka, p stí ude il do vypína e, chytil se ob ma rukama zábradlí a naklonil se nad hlubinu. Hukot vozíku slábnul n kde dole, koncové sv tlo nebylo vid t. Ješt chvilku a neuslyší nic. Co je to za cirkus, zachmu il se. Že by snad jednotka ožila a p ivolala vozík? Za hodinku bude zpátky, plný wolframových ingot , lesklých, vychlazených, radost pohled t. N co nepat i ného se mu vtíralo do periferie vid ní. Jen nerad zrušil vidinu vozíku plného ingot a pohlédl stranou. Na h ebíku byl naražený list papíru s nápisem: JELA JSEM DOL . MAZALOVÁ. *** Druhý den se p ihnaly pohromy. P es pásmo brdských les se p ehoupla mra na a vyklopila náklad dešt na oblast mezi Mníškem a P íbramí. Hu ský rybník viditeln zbytn l, propus pod t lesem strakonické dálnice byla plná vody a jediný, kdo z toho m l radost, byl áp, který odedávna sídlí na vrcholu komína dávno zbo ené továrny, udržovaného pé í památká . Vrta i nemilují déš , ale mají své holínky a své gumáky a dovedou se proti n mu obrnit. Proti panstvu z Prahy žádné holínky a gumáky nejsou nic platné. Sotva editel ohlásil mimo ádnou událost na Vrtu Stará Hu , p ijela hlídka Bezpe nosti z nedaleké Dob íše a o p l hodinky pozd ji i vébáci p íbramští. N kdy po p lnoci se dostavil podnikový organiza ní nám stek Hrách, muž od p írody protivný, nesrde ný. Te , když ho vytáhli z postele, by pat il spíš za m íže do pavilónu šelem, než mezi lidi. Ráno p ijel vedoucí provozního odd lení Kybernetického ústavu doktor Pokorný, práv ten, který Mazalovou do Staré Hut vyslal. Vrta i, v etn editele, na n ho hled li útrpn , protože on, jako p ímý nad ízený Mazalové, ponese nejv tší odpov dnost. "My jsme z toho venku," zhodnotil Vejvoda situaci už b hem noci, když se chlapi dozv d li, co se stalo. "Tohle je mimo ádka a kreje nás paragraf." Smlouva závodu s podnikem pamatovala zvláštním ustanovením na p ípady, kdy ádný chod závodu bude ohrožen vyšší mocí: pak samoz ejm pracovníci a akcioná i závodu nenesou odpov dnost za hospodá skou innost. Celou noc se pokoušeli klesání vozíku zastavit, ale Mazalová p erušila spojení a p epnula ídicí jednotku vozíku na autonomní program - k tomuto záv ru dosp li všichni, editel Charous e ený Koblížek, v žmistr Císa ík i kluci z údržby.
Lišili se však v názorech na to, co Mazalovou k jejímu nerozvážnému inu p im lo, a už v bec se neshodli v otázce nejd ležit jší, co totiž se tam dole s Mazalovou stane. "Ruplo jí v kouli," mínil Venca Vejvoda, mluv í strany "rozumných" a úhlavní nep ítel "hefaistist " ili "blázn ". "Vylekala se a utekla. Jenže místo aby si sko ila na Dob íš k Heinz m na pivo, sko ila do hlubiny. Ženská bláznivá." "Doktorka ví, co d lá," oponoval Cízler. "Jednotka nezamrzla. Je to kontakt s hefaistitem. Rozhodla se, že se kontaktu zú astní. Nezapome te, že tam dole nebude sama, odpoledne vklouznul do hlubiny její dirigent." Vejvoda mínil, že dirigent - nezapome te, že trefený kamenem - se musel rozbít na prach, ale s ním nesouhlasili ani Sláma, ani Huba , ale dokonce ani ne všichni muži z jeho vlastního tábora "rozumných", kte í skálopevn v ili na nadpozemské schopnosti dirigent : dovedou se vzep ít chapadly a kloužou do hlubiny i bez vozíku, i bez kontejneru. V d li, že vozík bude klesat celou noc. Dokud nedosáhne skute né hlubiny, doktorka bude v bezpe í. Šachta je klimatizovaná, tlakovaná kyslíkem a vozík sice není práv pohodlný, ale na život ji neohrozí. Co se ale stane v opravdové hlubin , tam kde šachta kon í a kde za ínají kaverny vyhloubené jednotkou, desítkami a stovkami vonneumanovských mechanism , které se zrodily odd lením od mate ského stroje, vedené p edem naprogramovaným pudem, ale i vlastním úsudkem, vlastní mírou svobody? Nikdo p esn nev d l, jaké klima v hlubin vládne. Jednotka buduje výkonné chladicí agregáty: ohromnou energii hlubiny obrací proti ní samotné, žár proti žáru, tlak proti tlaku; ona je tím Maxwellovým démonem, který ovládá vrátka a zamezuje volnému nár stu entropie. Hlubina je chlazená, ale na jakou míru? První generace vonneumanovských mechanism pot ebuje ke své ádné funkci teplotu kolem t iceti stup Celsia, ale jak je na tom generace druhá, t etí, desátá, padesátá? P izp sobování vn jším podmínkám je vloženo do samoreproduk ního programu. Znamená to, že mechanismy snižují nároky na chlazení? Kybernetici mají adu teorií, ale žádnou jistotu. V hlubin žádný z nich nikdy nebyl a jednotka nikomu neprozrazuje podrobnosti toho, co lze ozna it za její "intimní život". Nikdo se na n ostatn ani nesmí zeptat, zakazují to dokonce i paragrafy trestního zákona, prosazené už p ed mnoha lety kybernetickými psychology. "Jak ji dostaneme ven?" Tuhle otázku položil jako první doktor Pokorný. Jist , napadla každého, editele Charouse, Vencu Vejvodu, Císa íka a také mládence od Bezpe nosti. Jenže všichni jaksi v d li, že je to otázka zbyte ná. Vozík klesá a bude klesat celou noc a pak se ocitne v hlubin , kde se ho ujme jednotka, pokud ovšem je pravda, že jednotka žije a pouze odmítá s lidmi komunikovat, jak tvrdila doktorka Kristýna Mazalová. V tom p ípad má nad ji na záchranu... snad. V opa ném p ípad , pokud jednotka opravdu zamrzla, vozík uvázne v hlubin a mladá žena zahyne. Nebude se trápit dlouho, ale její smrt rozhodn nebude p íjemná. Podobné nad je na p ežití má sn hová vlo ka v pekle: jakmile zamrzne jednotka, p estane fungovat chlazení hlubiny. V pr b hu dopoledne dorazil i v z noviná ského p lu. Parta technik rozmístila obrazové sníma e a rozdala plné hrst penkom . Kterýkoli noviná na kterémkoli míst na sv t - pokud ovšem jeho zem je napojena na sí p lu a pokud v ní práv nezu í válka nebo epidemie nebo sucho nebo záplavy nebo hladomor nebo generální stávka si m že ud lat objektivní názor na situaci. Vidí všechno, co by vid l na míst a m že si s kýmkoli promluvit. Technici, muži naveskrz lhostejní (co ti už toho vid li, pane, darmo povídat), nebyli na nic a na nikoho zv daví - sotva odvedli svou práci, naskákali zpátky do panmobilu a odjeli. Jakmile noviná ský p l ztratí na událostech ve Staré Huti zájem, signál aktivizuje samoni ící za ízení a b hem p ti minut se sníma e i penkomy rozpadnou na kovový a keramický prášek. "Jak ubohou ženu dostanete ven?" tázali se noviná i pražští, varšavští, londýnští, havanští, manilští i ottawští. A informa ní banky otevíraly stavidla informacím: rok 2012, hlubinný vrt na poloostrov Kola, nejstarší na sv t , nebo práv tady vyzkoušeli nové technologie už v osmdesátých letech minulého století a založili nový v dní a pozd ji i pr myslový obor; v kv tnu roku 2012 spadli dva údržbá i do vrtu. Oba zahynuli. Leden 2014, tragická nehoda na Okinaw , šest mrtvých. O dva roky pozd ji jeden mrtvý v šacht nedaleko Oaklandu v Kalifornii. Mrtví, t i mrtví, jeden mrtvý, p t mrtvých... hr zná bilance. Do šachet skákali sebevrazi, šílenci, exhibicionisté, padaly tam d ti, ob as se z ítil opilec nebo narkoman, i o vraždách databanky vypovídaly. Statistika zachrán ných byla jednodušší. Vyjád ilo ji jediné íslo: nula. "Je to n co podobného, jako když n kdo spadne p es palubu a zmizí pod vodou - po n kolika minutách je nad je na záchranu stejn nulová." Tuto v tu pronesla editelka vrtného závodu Frjazino II Nina Nikolajevna B lskaja, když se p i zem t esení v zá í roku 2023 t i její zam stnanci z ítili do šachty. Vrta i v d li moc dob e, co eká lov ka uvnit vrtu, a proto žádný z nich nepronesl tu nejapnou otázku, kterou vypustil z úst doktor Pokorný, odborník v podivné v d zvané kybernetika, ale ve všech ostatních oborech lidské innosti naprostý laik. Inženýr Charous vzdychl. "Milý doktore, je mi líto, ale..." Podíval se na Vejvodu, jako kdyby od n ho cht l, aby Pokornému vysv tlil, jak to všechno je. Sm la, dokt rku. Chápu, ty jsi nad ízený Mazalové a tebe budou popotahovat. Tím h pro tebe, jestli se ukáže, že i ty jsi "hefaistista" a že jsi Mazalovou zám rn vybral a do Staré Hut poslal. "Co kdyby tam n kdo sjel," nedal se odbýt Pokorný. "Máte p ece ješt jeden vozík. Máte! To jsem si zjistil!" Kdo mu to ekl? Nejspíš Sláma nebo Císa ík, napadlo Charouse. "Máme." "Pro tedy..." "Hergot, myslíte si, že jsme lidožrouti? Že nemáme sv domí? Vy se nakloníte nad díru a eknete si: no co, studna, jenže hluboká osmdesát kilometr . Navíc chlazená a plná vzduchu. Pro tedy nejet dol ? Jenže dole je hlubina, se zamrzlou jednotkou..." "Dole je hefaistit, který p evzal kontrolu nad jednotkou. A doktorka Mazalová..." Tak je to tady, pomyslel si inženýr. Hefaistista. Jestli jsem si to nemyslel. "Pus te to z hlavy," ekl mírn , skoro útrpn . Ty jeden hefais áku, vyšet ovací komise t stáhne z k že. "Zezdola se ješt nikdy nikdo nevrátil. Zkoušeli to v dci, noviná i, artisti, pošukové, co se cht jí dostat do Guinessovy knihy rekord . Nikdo se nevrátil." "Co kdybych to zkusil já?" zeptal se doktor Pokorný. Takže je mu jasné, o b ží. Chce spáchat sebevraždu. Charous se usmál. "To je moc dobrý vtip." Oto il se. Bránou vjížd l panmobil, snad už p tadvacátý v po adí. Vznešený dizajn, okna nepr hledná, který panák se z n ho vyvalí? No ovšem, náš generální. Jak to, že jste nezabezpe il, velevážený editeli závodu, p ístup k šacht ... Ba ne, milý generále, Charouse na švestkách nenachytáš. Já moc dob e znám p edpisy.
Nat ásl zna nou ást svého balónovitého b icha za opasek plát ných kalhot a vyrazil generálnímu vst íc, dupaje a cákaje vysokými holínkami. S uspokojením pozoroval, jak se otevírají dve e panmobilu a jak se ven pomali ku vysouvá noha obutá do elegantní polobotky. "Poslyšte," obrátil se Císa ík k Pokornému, "vy byste tam vážn cht l vlízt?" "Ano," odpov d l Pokorný. "Jenže... jde tam o kejhák," p idal se Vejvoda. "Už p t let nedošlo na žádném vrtu k mimo ádce," ekl Pokorný. "Dnešní vozíky mají lepší klimatizaci a taky šachty jsou líp izolované." "Pro teda," zapochyboval Vejvoda, "se ješt nikdo dol nespustil?" Pokorný pokr il rameny. "Asi k tomu nem l ten pravý d vod." Pak se obrátil a pozoroval editele Charouse a Velkého Ó Generálního, obávaného Va echu, jehož poctivé selské jméno bylo obklopeno z obou stran kohortou titul , získaných - povídalo se - zp sobem ne zcela regulérním, p i emž ze všech v d ovládal tento panv dný doktor onu, jíž p ísluší název rectologie. Bylo to p ijetí, jak se pat í. Charous vypadal impozantn vedle drobného Va echy, a zatímco Charousovi skv le sed la p ilba i gumový pláš , rozevlátý jako pláš kozáckého atamana, Va echa vypadal v p ilb jako malík v náprstku. Tvá il se starostliv , ale nejv tší starost m l o istotu svých polobotek: d lal dle možností své míry apí kroky a opatrn kladl nohu tam, kde bylo nejmén bláta. "Jak dlouho je ta žena v hlubin ?" položil první otázku, když Charous dokon il své exposé. "Podle odhadu - nejmí dv a p l hodiny." "Takže - m žeme vrt zav ít. Je mi to velice líto. Už jste uv domili rodinu?" "Byla svobodná. Její rodi e jsou na dovolené v Bulharsku. Poslal jsem telegram." Va echa souhlasn pokýval hlavou. "Správn . Kdy za nete s demontáží?" "Víte..." "Stalo se ješt n co? Chci v d t všechno, Charous, ven s tím!" "Doktor Pokorný se domnívá, že je nad je na záchranu." "Doktor Pokorný?" "Nad ízený té Mazalové. Kybernetik. Vedoucí odd lení v Kybernetickém ústavu." "My jsme výrobn hospodá ská jednotka a plníme náro né ekonomické úkoly, Charous. Na vrtu rozhodujete vy, volený editel, v rámci p edpis a na ízení. Doktor, ehm, Pokorný je k nám vázán jen smluvn . Kontrakt vymezuje jeho funkce na vrtu. Rozhodování o zásadních otázkách nepat í do kompetence n jakého kybernetika!" Charous vzdychl a rozhlédl se kolem sebe. Stále ješt drobn mžilo, ale už zase bylo horko. Z les n kdejší knížecí obory stoupala pára. Porostou h íbky, tyhle lesy byly vždycky plné hub. Jsou lidi, kte í pravideln p inášejí plný košík. Já ješt nebyl na houbách, co jsme tady. Nezbyl as. Najednou ho napadlo, že je docela sám, obklí en nep áteli. Va echa, ten je za všech nejhorší. Vzadu postupují dva tajemníci, jeden drží aktovku s pankomem. Co chvíli se zahledí k horizontu, jako kdyby o ekával východ druhého slunce. V uchu mu švito í info. Kole ka v jeho ilé hlav jen sviští, p ebírají informace, hodnotí je. Kdyby se d lo n co sv toborného, tajemník okamžit upozorní Va echu, a ten, s plnou vahou své generálské moci, rozhodne. No a tady jsou moji kluci. Zvolili m . Já vím, tak trochu museli, ale jinak to v tomhle sv t ani nem že být. Dovedu jim vyhov t a oni m podrží, když je t eba. Všichni se na m dívají. Sakra, opravdu na m musej um t? "Takže, chlapci, balíme. Mimo ádka je smutná v c, ale smutkem nic nespravíme. Postavíme tu doktorce Mazalové pomní ek." "No jo, ale když on tady Pokorný...," namítl Vej-voda. Ne ekl "doktor Pokorný"... Opomn l akademický titul. Urážka? Charous dob e v d l, že opak je pravda. "Doktor Pokorný" je kybernetik z Prahy, v dátor, a jako takový je p irozený nep ítel vrta e, protože si vymejšlí a d lá potíže tam, kde by všechno mohlo hladce svišt t. Oby ejný "Pokorný" je chlap jako všichni ostatní, jako Císa ík, Obermaier nebo Huba . "Slyšel jsem o tom," ekl generální editel. "Pane doktore Pokorný, já oce uji vaši dobrou v li a obdivuji vaši ob tavost a state nost. Jsem ale nucen z moci své funkce vám zakázat pokus, který..." "Po kat, po kat, milý pane generální, jak to - zakázat?" ozval se Vejvoda. Generální se k n mu užasle oto il, pak se obrátil na Charouse a znovu zam il zrak na toho drzého chlapa. "Tady jsme na naší p d a rozhoduje tu pracovní kolektiv - hlasováním." Va echa zalapal po dechu, ale to už se k n mu naklán l druhý tajemník a cosi mu zašeptal do ucha. Tentokrát opravdu vyšlo druhé slunce - na tvá i generálního editele. "Doktor Pokorný není zam stnanec naší organizace a já, jako nejvýše postavený funkcioná , mám právo ho vykázat za vrata závodu. Což tímto iním. Kdybyste byl tak laskav, soudruhu doktore..." "Ale ta holka dole, ta tam t eba je po ád ješt naživu, t eba se tam o ni staraj tydle... hefaististi," namítl Vejvoda. Charous užasle pot ásl hlavou. Cože, Vejvoda, tento skalní zastánce zdravého rozumu, p estoupil do tábora pot ešt nc ? Anebo je to jinak? Tento v ný opozi ník hledá celý život spory a protivníky, a te kone n našel soupe e jak se pat í - samotného generálního editele? Na takovou nejapnost generální editel neodpov d l a tak jen kynul netrp livými gesty Pokornému, huš, huš, nevítaný hoste, a už t tady nevidíme. Pokorný, promoklý na kost, boty plné bláta, zdeptaný, zoufalý, ohlédl se k t žní v ži. Generální editel povytáhl obo í a o ima vyhledal muže v šedavých stejnokrojích Ve ejné bezpe nosti. Stáli nedaleko svých voz , dob íšští i p íbramští v samostatném hlou ku. Generální kývl a tím bylo e eno vše podstatné: chlapci, bu te ve st ehu, jedna mimo ádka nám sta í, nestojím o druhou. Vejvoda se ušklíbl. "Já jsem zam stnanec. M nem žete vyhodit. Co když p jdu dol já?" Generální podrážd n škubl rameny a obrátil se k Charousovi: "Máte tady opravdu skv lou disciplínu." "Já bych taky šel, kdyby bylo pot eba," ozval se Obermaier. A už to padalo zprava zleva: Já taky, já zrovna tak, se mnou m žeš po ítat, šéfe. Generální editel trp liv vy kal, až se slovní bou e p ežene, a pozoroval p itom ápa, který opustil hnízdo a spustil se klidným klouzavým letem do rozpa ené mok iny vzadu pod lesem. Pak se podíval na hodinky a ekl:
"P l dvanácté. Pojiš ovna vás kryje už t icet minut na konto mimo ádné události. Ale nenapínejte její trp livost, jinak se m že stát, že..." Máš tady opravdu p kný po ádek, editeli!" Sjížd l Charouse pichlavýma o kama od temena až k pat . Kolektiv t zvolil, ale vd íš za to jenom nám, nad ízeným orgán m, na to nezapomínej, chlape ku! A když budeme chtít, p jdeš z funkce pry ! Kdy naposled jsi zorganizoval protipožární školení? Mají teplé vložky pracovních pláš p edepsanou hustotu? Je oh ívací jednotka v kuchyni uzemn ná podle státní normy? Jak se eviduje spot eba cukru a polévkového ko ení? "Vy jste mi neodpov d l. Vy, kterého jsme na vrtu vid li poprvé? Vy, který podepisujete anebo my, který tu makáme a taháme z hlubiny wolfram?" Generální editel Va echa by se ale nebyl dostal na tak vysokou p í ku spole enského žeb í ku, kdyby se neum l ovládat. Ostatn , cvi il se k tomu i p i etných kursech pro vedoucí pracovníky. Rychle zkrotil své rozbou ené city, a široce se usmál na rozkaceného vrta e. "Samoz ejm že vy, rozhodujete tady o všem, i o sob . I te se rozhodn te sami, stejn svobodn jako já. Ano, i já zvažuji pro a proti, i já stojím p ed rozhodnutím. S jednou variantou vás seznámím: z funkce generálního editele se obrátím na pojiš ovnu a sd lím jí, že vrcholná složka netrvá na realizaci doložky o mimo ádné události, protože osazenstvo závodu projevuje pracovní liknavost. Pojiš ovna mi ráda vyhoví a banka vám bude ú tovat náklady od..." Podíval se na hodinky, znovu se na Vejvodu usmál a vesele ekl: "Od jedenácti hodin." "Vyd ra i!" k ikl n kdo. Generální pokr il rameny. "V pr myslu máme samosprávu, ale ne anarchii. Vyšší složky jsou povinny uvád t do souladu díl í zájmy nižších složek se širokými zájmy." "Abych to ekl jasn ," pravil Vejvoda, "vy tedy chcete, abysme jeli na vlastní triko, za vlastní prachy, jakožto akcioná i tohodle závodu, když vám nezatancujem podle vaší píš alky?" "Myslím, že p jdeme," obrátil se generální editel Va echa ke svým tajemník m. Pak chladn kývl Charousovi na pozdrav. Tlustý muž se ušklíbl a vrazil ruce do kapes gumáku. Bylo tam p íjemné teplé vlhko. "Tak já vám teda n co eknu. Vy si myslíte, že se tolik o ty prachy klepem. Pot ebujeme prachy, máme doma ženský a haranty, a vyd láváme si je poctiv . Ale ta ženská tam dole, ta byla možná prašt ná, možná že se mejlila, ale šlo jí o v c a nastavila za ni krk. A my bysme byli pendrek mužský, kdybysme ji v tom nechali. Je to tak, chlapi?" Generální už vsunul zadní ást t la do panmobilu a rozpa it oklepával zablácené polobotky. On by Karel ten kobere ek vy istil, ale kdo má vydržet tak dalekou cestu v zabláceném interiéru. "S dovolením, kdybyste prominul," ozval se znenadání první tajemník, špi ky prst pravé ruky p itišt né k uchu, snad aby ho burácení mužských hlas , které te h m lo vzduchem, nerušilo v p íjmu. "Váš rozhovor s editelem Charousem... p enášela zpravodajská sí ." "A hrome," odtušil Va echa a vtáhnul ob nohy dovnit . "Poj te sem," vybídl tajemníka a posunul se na sedadle, aby mu ud lal místo. "Zav ete ty dve e, a neslyšíme ten kravál." Na všudyp ítomné obrazové sníma e a zvukové pankomy zapomn l. Možná že jsem jednal zbyte n tvrd , možná že jsem se zbyte n zapletl do bezvýchodné debaty s tím demagogem, pomyslel si. Rozhodn jsem ale jednal v rámci platných p edpis . "Všechny vrty se postavily za Starou Hu ," pokra oval tajemník. "To tam mají tak málo práce, že jim zbyl as na televizní zpravodajství?" "Jde o mimo ádnou událost na vrtu," pokr il rameny tajemník. "Tak trochu se to týká jich všech." Tvá generálního ztuhla. "No... a... co?" zeptal se odm en . "Žádají vaše odvolání. Mám na p íjmu nám stka Šmilovského, vezmete ten hovor, nebo mám íct, že jste v terénu?" Generální editel Va echa zav el o i a zvrátil se do m kkého op radla panmobilu, vybaveného podle normy zvané "vrcholná exekutiva". *** Obrazovka zmrtv la, reportér vypnul záznam. Usmál se na Charouse. "Tak co tomu íkáte, po sedmi letech?" Byl to smutný úsm v. To, co vid li na obrazovce, nebylo obzvláš povzbuzující. Mrtvola doktorky Mazalové byla vyschlá, podobna egyptské mumii. Milióny hlubokých brázd pokrývaly její t lo a místo o í zely dva hluboké krátery. Zuby se šklebily v pootev ených ústech. "Dnes nechápu, jak jsem se mohl do vozíku vejít," odpov d l Charous. "To bylo ale t lo!" "Kolik jste shodil? Dvacet?" "Sedmadvacet kilo, p ítelí ku!" "Byla to maka ka, co," poznamenal reportér a oto il hlavu k p edsíni, kde stála úplná sbírka t locvi ných za ízení, poznamenaných astým užíváním. Však to také v Charousov byt p lo d inou jako ve vzp ra ské t locvi n . "Ani ne," pokr il Charous rameny. "Sta í nežrat. Za t i tvrt roku jsem byl na dnešní váze. No a tím cvi ením t lo po ádn zpevníte, to je všechno." Reportér si p emýšliv podep el hlavu rukou a chvilku d lal, že usilovné p emýšlí. Charous na n ho trp liv hled l. Mohl si spo ítat na prstech jedné ruky, jak bude znít otázka, samoz ejm už dávno nachystaná. Reportér ho ale p ece jen zasko il, protože zamí il k v ci ze zcela jiné strany. "Co jste zažil... tam dole?" "Vždy jste práv slyšel mou výpov ." "Já vím, já vím. Skoro celá parta se hlásila dobrovoln , nakonec jste jel vy, protože v tší bere, tak n jak jste to ekl. M l jste s sebou oby ejného d lního robota. A spolu jste našli a vytáhli ven t lo mrtvé Mazalové. Jenže..." "Chcete slyšet všechno?" "Ano. Te je na to nejlepší chvíle." "Vy si to vážn myslíte?" podivil se Charous. "M žete mi v it. Ned lám v téhle branži od v erejška."
Charous se rozhlédl po místnosti. Co jsem vlastn za ? Inženýr na penzi, starý mládenec. Pár knížek, pár krystal , obrázky t žních v ží. No ovšem, tohle je ta hu ská, tamhle jsou Velhartice, tam Chýn , tam nám to zamrzlo, sotva jsme p išli na hlubinu. Bodej by nezamrzlo, když... "M l jsem strach," ekl. "Po ádnej." Reportér pokr il rameny. Cht l slyšet n co jiného. "Hlubinná závra m chytila n kde na p tadvacátém. Je vám mizern , nevíte, jestli stoupáte nebo klesáte, jen jednu výhodu to má p estanete vnímat prostor, už si nemyslíte, že vás zav eli do krabi ky od sirek, vozík je najednou jako tane ní sál, nepatrn pohnete rukou nebo nohou a zdá se vám, že utíkáte po parketu. Až na to, že se vám to í hlava a je vám na zvracení." Reportér dob e nastudoval všechny aspekty tématu a znal dopodrobna symptomy hlubinné závrati. Necht l však Charouse rušit. "Nemáte pocit asu. Já vám opravdu nem žu pov d t víc. Kdyby nebylo toho krtka, ur it bych tam p išel o kejhák. To on se o mne postaral, když jsme se dostali do hlubiny." "Vážn nemáte žádné konkrétní vzpomínky na hlubinu?" Zavrt l hlavou. "Ne, to jsem nelhal." Reportér se chytil p íležitosti. "To jste nelhal..., v em jste lhal?" "Kdo vám ekl, že jsem lhal?" "Vy," odpov d l reportér. Charous pot ásl hlavou a pokusil se o úsm v. Vyšel z toho ne moc sympatický úšklebek. "Nelhal jsem. Nepamatuju si na nic." "Neslyšel jste n jaké hlasy? Nemluvil jste s n kým? Neozvalo se vám n co v hlav ? Byl jste dole osmnáct hodin. To je dlouhá doba, nemyslíte? To jste se tam opravdu jen potácel v hlubinné závrati a d lní robot se staral, abyste n kam nespadl..., poskytl vám ochranu p ed horkem a jedovatými plyny, dal vám kyslík..." "Asi ano. Jak jinak to mohlo být?" "Mohlo to být úpln jinak," nadhodil reportér. Charous pokr il rameny. Reportér se k n mu naklonil. "Jaký jste m l pocit, když jste se dozv d l, že japonská v decká expedice dokázala existenci inteligentního života v hloubkách kolem dvou set kilometr ? A jak na vás p sobila zpráva o prvním kontaktu?" "To víte, Japonci a Rusové. To jsou velký národy. Kdepak u nás, v echách. Tady jsou malý pom ry. Kdo tady u nás n co vynalezl? Ressel, a to byl - mezi náma - N mec, žádnej ech. My tak vynalezneme n jakej podfuk nebo zlod jnu, ale ne moc velkou, jen tak akorát." "Komunikace s hefaistitem probíhá na principu pentina," nenechal se reportér odbýt. "Hefaistit dovede navázat spojení p ímo s lidským mozkem. N kde tady," pleskl se na temeno, Je orgán schopný registrovat frekvenci antigravita ní síly. Moje babi ka tomu íkávala telepatie." "Pro mi to povídáte?" "T eba vás to bude zajímat." "Já to všechno dob e vím." "Jak to víte? Ješt to nepublikovali. Vím to, jak se íká, z obvykle dob e informovaných zdroj ." "I já mám svoje zdroje," ekl Charous. Neuhnul o ima. "Takže...," ekl reportér a sklopil o i k registru, kde malý šedivý krystal trp liv vst ebával slovo po slov všechno, o em si povídali, a obrázek za obrázkem zaznamenával to, na co hled lo chladné oko sníma e, uvislého u stropu, "takže já si na vás nep ijdu, vi te?" "Pot ebujete ješt n co v d t?" Reportér vypnul p ístroj. Obrazový sníma mu plavn vlétl do dlan . Oba muži vstali. "A co ten váš generální? Nemstil se vám? Musel jste mu po ádn hnout žlu í." "Ale kdepak," ekl Charous stejným tónem, jako když p ed chvilkou íkal, že v hlubin nic nezažil a na nic se nepamatuje, "na vrtech se po ád n co d je, je tam tvrdý život, chápete? Na malichernosti tam nikdo nehledí." Šli tmavou p edsíní, reportér první. Na okamžik se zastavil u ribstolu a zabrnkal kone ky prst o jeho p í ky. "P tadvacet kilo, íkal jste?" "Sedmadvacet," opravil ho Charous. Reportér se prudce oto il. Sv tlo vpadající pokojovými dve mi se mu odráželo v o ích. Nejspíš nosil kontaktní o ky. "Vy jste zhubnul kv li ní, vi te? Slíbila vám, že za vámi p ijde, až se vrátí... z hlubiny? Ona se vrátí, vi te? Ona žije, nemám pravdu? Mluvili jste spolu. Vypráv la vám o všem, o bytostech bez pevného t la, o prom nách struktur inteligence, o lásce a o nenávisti a taky o zv davosti, jsou zv daví, vi te?" Zatímco hovo il, Charous ho pomalu obešel a otev el dve e. "Tak na shledanou," ekl mu. Reportér vycouval ven. "Mám ale pravdu, že?" Charous tiše zav el dve e, chvilku u nich stál, a když kone n uslyšel hu ení výtahu a bouchnutí kovových dve í, vydechl a p itiskl elo k chladné st n . Zhluboka oddechoval. Pak se narovnal a n kolika krouživými pohyby si uvolnil ramena. Shodil z nohou trepky. Plastiková podlaha ho p íjemn zastudila. P istoupil k úderovému prknu makiwara, pomalu odm il vzdálenost pravou rukou, vrátil p st k pasu a pak vyst elil nep íliš prudkou, ale technicky dokonalou ránu. Totéž ud lal levi kou. Rána za ranou, klouby ho rozbolely, ale po desáté, patnácté rán je p estal cítit. Rána za ranou, zvyšoval tempo i prudkost. Teplo se mu rozlévalo po zádech. Cítil, že mu na ele vystoupil pot. Napo ítal dv st ran, pak p estal. V koupelné se svlékl, osprchoval se, pe liv se ut el a navlékl na sebe erstvé prádlo a sportovní soupravu. Pak odešel do pokoje, zhasnul sv tlo a po pam ti došel až ke k eslu. Klesl do n ho, nohy natáhl dop edu a položil je na stolek. Hlavu zvrátil dozadu. Zven í doléhal hluk ulice. O i si zvykaly na šero. Rytmicky dýchal. A... ekal.
POSELSTVÍ PRO AGLA MATHONA "Jsme na míst , pane. Sonnemann nás vyhledá v hospod U mo ského ábla." Hamyš se usmál a s úlevou vdechl ostrý mo ský vzduch. Byl u cíle, díky Viktorovi. Samoz ejm , úpln vyhráno bude mít, až jeho lo vypluje na mo e, protože Akademie ješt v poslední chvíli m že natáhnout své dlouhé paže až sem, do hamburského p ístavu. I tady má jist své špehy. Kdo je v jejích službách? Námo ník, který vchází po boku pob hlice do dve í kr my U mo ského ábla? Sta ec s mokvavým hadrem omotaným kolem hlavy? Nebo trhovec, který vyložil své platýzy na cár vysloužilé plachty a te se zplna hrdla hádá nesrozumitelnou n m inou se svým sousedem, mastným tlus ochem, k i í na n ho a hrozí p stí? Nesedí snad n jaký špeh na kamenné zídce mezi muži, kte í nete n naslouchají hádce, jeden p ežvykuje stéblo mo ské trávy, druhému se klíží o i a ten t etí se rýpe špinavým ukazovákem v hub ? "Poj te, pane," ekl Viktor a zamí il k týmž dve ím, ve kterých p ed chvilkou zmizel námo ník se svou kub nou. Venku se hádali jen dva chlapi, zato uvnit hospody se snad hádal každý s každým. Vzduch tu byl horký, vydýchaný, páchnul po medovin , zvratcích a mo i a olejové kahany umíst né do železných koš u stropu se p íliš nesnažily rozptýlit temnotu. Holohlavý hostinský v kožené zást e zamí il k Viktorovi jako ke starému známému, objal ho kolem ramen, vym nil s ním n kolik v t zdejším sk ehotavým ná e ím a pak teprve v noval Hamyšovi letmý pohled, zdálo by se posm šný, dokonce snad pohrdavý. Na n co se Viktora zeptal, kývaje na Hamyše tu nou bradou, a Viktor odpov d l, souhlasn pomrkávaje. Hamyš jim nerozum l ani zbla, jenom m l dojem, že hostinský pronesl slovo "der Bote", posel. Hrozné pomyšlení, že do v ci je zasv cena tak odporná kreatura, napadlo ho. Je t eba se s tím smí it. Viktor jist ví, co d lá. Putyká zavedl oba hosty ke strmým d ev ným schod m a hled l za nimi, když stoupali, p idržujíce se vratkého zábradlí. Zde na Hamyše ekalo utrpení zcela jiného druhu, než jaká až dosud podstoupil. Putyka U mo ského ábla sloužila i jako kurví peleš. Schodišt ústilo do dlouhé chodby z obou stran s ernými dví ky, která byla jakous takous p ekážkou pro zrak, nikoli však pro sluch. Když pak krá eli chodbou, slyšeli mužské i ženské k iky a vzlyky, vzdech a smích, oplzlé nadávky a plesky polí k , rytmický buchot a sk ípot, temné harašení a chropt ní. Viktor, který krá el vp edu, si toho z ejm nevšímal, ale panicky cudný Hamyš byl rudý až za ušima. Takto došli až k p edposledním dve ím. U t ch vpravo se Viktor zastavil a bez okolk je otev el a vešel dovnit . Hamyš vstoupil za ním a hned se p edklonil a upravoval si sponu na st evících, aby si pr vodce nevšiml jeho rozpak . Viktor nikterak nedal najevo, že snad chápe, co se s jeho pánem d je. Dve e zav el, p istoupil ke stolu, rozžehl sví ku a usedl. Hamyš se narovnal. Jist byl stále ješt rudý ve tvá ích, ale každý, kdo si upravuje boty, z ervená, to je p ece p irozené! Jsem hlupák, uv domil si vzáp tí. Jestli v tuto chvíli na n em v bec nezáleží, tak na tom, co si Viktor Nechleba myslí o mém rum nci. P isedl k n mu a snažil se neposlouchat ne estné "konzerto grosso" doléhající ze všech stran chatrnými d ev nými st nami. "Tohle je jediná místnost v pat e," poznamenal Viktor, "kde není postel, a p itom ty nejhorší hanebnosti a zlo iny se domlouvají práv tady. Kdyby st ny mohly vypráv t! Na náb eží by nebylo dost místa pro šibenice." Povzbudiv se na Hamyše usmál a dodal: "Sonnemann tu bude každou chvíli." Jak dlouho ekali? To Hamyš nev d l. Dokonce propásl i zaklepání na dve e: natolik byl zaposlouchán do kakofonie h íchu, že mu zaklepání uniklo. "Vstupte," ekl Viktor z eteln . Otev ely se dve e a vešel statný muž asi ty icetiletý, oble ený do námo nického obleku ze silného plátna; široký klobouk svíral v p sti. Ten muž byl z ejm Sonnemann, potud tedy bylo vše v po ádku. V patách se mu však drželi dva muži v erných sutanách Akademie, s káp mi staženými do obli eje. To bylo mén v po ádku. A to, že se za jejich zády hemžili ozbrojenci s halapartnami a šavlemi v rukou, to už bylo vysloven v nepo ádku. P ece jenom se to stalo, pomyslel si Hamyš, zbledlý, najednou smrteln unavený. Je to konec. Kde ale je za átek toho všeho? Na tuhle otázku dovedl Vladimír Hamyš odpov d t naprosto p esn . Bylo to 26. ervna 2312, v den jeho jednat icátých narozenin. Pracoval v Biologickém ústavu Akademie a chystal se na druhý doktorát. Patnáct nerez m sí n byl krásný plat pro muže, který nem l jiné vášn a jiné radosti než ty, jež mu p edkládala v da. M l mnoho p átel a kolegové si ho vážili i proto, že prokázal vynikající schopnosti už ve velmi mladém v ku: jako žák školy triviální p edal vyšet ovací komisi Akademie spolužáka-bluda e, který vyznával kací ské u ení o kulatosti Zem . Jmenoval se Hron, ten hlupák. Protože byl mlád, dostal milost a ob sili ho na šibenici, místo aby ho lámali v kole. Už tím mu Hamyš poskytl velkou službu. Kdyby ho nebyl udal te , došlo by k tomu pozd ji a Hron by kolu neunikl. Narozeniny slavil ve své pracovn v ústavu, ozdobené krásnými olejomalbami pr kopník eské v dy, kte í už ve dvacátém století bojovali proti tmá ství a sm ovali k novým obzor m, osam lí, nádhern hrdí ve svém vzdoru, v doucí tam, kde vládla zaslepenost, jasnoz iví a neochv jní ve své jistot . Hamyš asto vzhlížel k t m ušlechtilým tvá ím a oslovoval obrazy tichou modlitbou: Ó, kéž jsem, jako jste byli vy, kéž se mi poda í rozdmýchat alespo jiskérku v tom oh ostroji poznání, který jste roznítili vy, osam lí géniové temného v ku! Mimod k se stav l ke st n , na které obrazy visely, když se v pracovn st ídali gratulanti, p átelé a kolegové. P išel i sám profesor Krej í, editel Biologického ústavu, a p edal Hamyšovi krásný dárek, sbírku za íkání Incub a Sukkub , v kožené vazb ozdobené magickými obrazci. Hamyš se neubránil slzám a vd n zulíbal profesorovu ruku ozdobenou zlatým prstenem znázor ujícím hada požírajícího vlastní ocas. Poslední se dostavil Vlado Zúbek, Hamyš v dávný p ítel, druh ze studií a spolupachatel nes etných roš áren, jež oba rukou stejnou a nerozdílnou napáchali v uli kách Starého M sta. V poslední dob se trochu vzájemn odcizili. Vlado Zúbek se nikdy tak neoddal v d jako Hamyš. Výsledky jeho práce byly chabé a nejeden klevetník šeptal, že Zúbek si vypomáhá drobnými podv dky. Jeho poslední transmutace zlata byla tém jist podvod. Vyzbrojil se prý dutou magickou h lkou, obsahující zlaté zrno obalené voskem. P i tingování zcela prosté zrnko z h lky vypustil do vroucí tinktury. Nikdo mu to samoz ejm nemohl dokázat. Našt stí pro n ho, protože jinak by už dávno sed l v n které z podzemních kobek akademických žalá v hrad anské Daliborce. Sotva vstoupil, Hamyš si dob e všiml rozm rného balí ku, který ukrýval pod paží jako n jakou vzácnost. Byl samoz ejm zv dav, co v balí ku je, ale Zúbek nesp chal. Usedl ke stolu k ostatním, balí ek si položil na kolena a poslouchal, o em jde e .
Jak jinak, hovo ilo se o oživování mrtvých. Byl to jeden z úst edních v deckých úkol Biologického ústavu. V prostorách n kdejšího kláštera Karmelitek bylo z ízeno zvláštní v decké pracovišt , zam stnávající v deckou elitu ústavu, zasv cence alespo sedmého stupn . Všichni Hamyšovi p átelé by samoz ejm rádi v tomto odd lení pracovali. "Je v tom obrovská budoucnost! Jen si to p edstavte! Oživování mrtvých! Když si pomyslím, že bych se m l celý život hrabat s magickými zrcadly..." "Nepodce uj magické zrcadlo!" "Já ho nepodce uju, jenže p ece jenom..." "Já ale slyšel, že i v tomhle oboru se d lají podvody. To se prý stalo na Sorbonn , prý tam oživovali ve ejn mrtvolu. Otev ela o i a za ala dýchat. Pak se ukázalo, že o i jí otev el šéf v deckého týmu a vzdechy vyvolali násilným stažením hrudního koše. V plicích mrtvého lov ka z stane tolik vzduchu, že vysta í na deset až patnáct takových výdech !" "N co takového ale zaslouží vylou ení z akademického sv ta!" "Kdybys to ud lal ty, ekala by t mu idla a hranice. Jenže pan profesor, znáš to..." Tak a podobn se p átelé bavili, ale hovor postupn vázl, jeden po druhém se pod r znými záminkami vytráceli, až nakonec Hamyš z stal se Zúbkem sám. Kolegové nem li Zúbka rádi. Zúbek se ale tvá il jakoby nic. Usmíval se, kone n se i rozhovo il - v koutcích úst - a byl milý a srde ný, jako za starých as . Hamyš už m l trochu v hlav , napil se totiž trošky vína z ed ného vodou, ímž ovšem porušil jeden z nejd ležit jších p edpis vedoucích k zasv cení druhého stupn , ale as to sper, narozeniny jsou jenom jednou do roka, a m l veselou náladu. Zúbkovo rozmarné vypráv ní a úsm vy mu p ipomn ly staré asy, všechny ty lumpárny a klukoviny, které spolu vyvedli, a tak zjihnul a uv domil si, jak je vlastn rád, že zbyl se starým kamarádem sám. "Co je v tom balí ku?" Nedokázal už ovládnout zv davost. Zúbek zvážn l. "Specialita. N co unikátního." "Kniha?" "Století temna," mrknul na n ho Zúbek, ale neusmál se. Hamyš zr žov l. Kniha z doby temna... T eba je to n jaké vzácné vydání Kavky nebo Kodyma, anebo p eklad Fulcanelliho Tajemství katedrál... Zúbek otev el balí ek a vy al velikou knihu v hn dé celoplát né vazb . "Zem pisný atlas...," etl Hamyš polohlasn . Všiml si, že Zúbkovi se chv jí ruce. "Podívej se sem," ekl mu p ítel a otev el knihu. "Okršlík zem ... Je ale divný... A co je tohle?" "To je druhá polokoule," ekl Zúbek. Ruce se mu už t ásly tak siln , že knihu div neupustil. "Jak je možné, že tahle kniha..." "Všechny nesho ely. Dodnes jsou mezi námi lidé, kte í..." Zúbek visel na Hamyšovi o ima. Z ejm zapochyboval, zda ud lal dob e, když kamaráda zasv til do svého tajemství. "Ty k nim pat íš?" zeptal se Hamyš ost e. "Ne, opravdu, v mi! Chápu to ist jako kuriozitu. Je to sv dectví doby temna. íkal jsem si - Vlá a se zasm je, až to uvidí. Kulatá zem ... ha, ha! Amerika v místech, kde v hlubinách mo í spo ívá Atlantida! To je p ece pro zasmání!" "Máš pravdu," ekl Hamyš, "je to skute n sm šné. Kulatý sv t... Jak jen lidé mohli n kdy v it takovému nesmyslu? Vždy p ece by obyvatelé té druhé... polokoule... museli spadnout!" "Gravita ní síla! Vidíš, kam to vede! Jakmile si vymyslíš jeden nesmysl, musíš si vymyslet druhý, abys vysv tlil rozpory toho prvního. A pak se zapleteš do p ediva lží. To byl temný v k. Vážn ," dodal, ukazuje na atlas, "mn se z toho svinstva d lá zle." "Myslel jsem, že se zasm ješ," ekl Zúbek plaše. "Promi . Tak já tu knihu zase odnesu." O dva m síce pozd ji si profesor Krej í zavolal Hamyše do své pracovny. Mladý muž cítil srdce až v hrdle, když vstupoval do místnosti op edené tajemstvím. ekal, že bude za ízena s asketickou p ísností, a proto byl p ekvapen, když spat il m kké pohovky, špan lské st ny, zrcadla na strop , na pí tlusté koberce a um lecky vypracované svícny. V decký ráz pracovny potvrzovala jenom kostra s magickým me em vetknutým do hrudního koše, která byla p ipevn na na st n . Na psacím stole ležela lidská lebka s pentagramem na ele. "Co íkáte tomuhle," ekl profesor Krej í bez úvodu a podal Hamyšovi ohmatanou knihu. Hamyš ji váhav otev el. P EHLEDNÁ ANATOMIE LOV KA, tak to bylo napsáno na titulním list . Rychle sklapl desky a položil knihu profesorovi na st l. "Takovou knihu jsem v život nevid l." "To p edpokládám," d l profesor suše. "Cht l jsem v d t, co tomu íkáte." "Svinstvo. Poz statek temného v ku." "Co íkáte tomu, že se ta kniha objevila v ústavu? Podomek ji našel ve studovn . N kdo ji tam zám rn položil. Mezi námi je erná ovce. Škodná. Nep ítel." "Já nevím...," jektal Hamyš, ale profesor ho nenechal domluvit. "Chci v d t, co si myslíte!" Pro si zavolal m ? Pro jsem to práv já? Nebo snad postupn volá všechny pracovníky, jednoho po druhém? Ba ne, to by se rozk iklo. Taková v c se neutají. Ne každý dovede ml et. Proboha, vždy tady jde o krk, profesor si t eba myslí, že já... Vzpomn l si na narozeniny. N kdo nás vid l, n kdo se díval dírkou po vypadlém suku! "Zúbek... Mohl to tam položit Zúbek." Ta slova mu vylet la z úst d ív, než se v dom ke zrad rozhodl. Snad si to cht l jenom íct sám pro sebe, snad cht l uvažovat o té možnosti, že by Zúbek... Ne. Musím myslet na svoji budoucnost, na svoji k ži! "Tak tedy Zúbek," ekl profesor Krej í pomalu. "Myslel jsem si to. Ur ité indicie ukazují... a jisté informace... Jsem rád, že jste mi podez ení potvrdil, pane doktore. V il jsem, že mi pom žete, a jsem rád, že jste m nezklamal. Jist , znáte Zúbka dob e, byli jste p eci p átelé..." "Na p írodov d jsme chodili do jednoho ro níku," opravil ho Hamyš rychle. Profesor se usmál. "Jak se vám líbí vaše práce?" zeptal se. "Velmi," ekl Hamyš neup ímn . "Hypnotický krystal je..." "Hypnotický krystal je dobrý pro za áte níky. Považuji vás za perspektivní kádr, pane doktore. Magické zrcadlo by vás nezajímalo?"
Odd lení pro výzkum magického zrcadla bylo pod ízené pracovišti pro oživování mrtvol. Všichni ho považovali za p edpokoj vytouženého odd lení. Zdaleka ne každý, kdo pracoval na magických zrcadlech, se dostal k oživování mrtvol, avšak všichni, kdo na klí ov významném úkolu pracovali, m li zkušenosti s magickými zrcadly. "No tak, Vladimíre?" "Ano, jist , pane profesore. Jenže..." Profesor na chvilku tak ka zmizel za psacím stolem, ale vzáp tí se vyno il a jeho hebké prsty, ozdobené zlatým hadem požírajícím vlastní ocas, svíraly dv drobné sklínky. A už tu byla k iš álová karafa a ve sklínkách se zaperlil omamn vo avý nápoj barvy tekutého zlata. "Cesta k zasv cení...," namítl Hamyš, ale profesor s úsm vem zavrt l hlavou. "Bu te ujišt n, že jedna sklínka vás nesvede ze správné cesty. Vra me se k v ci. Máte pravdu. V odd lení magických zrcadel není žádné volné místo. Ale bude, až doktor Zúbek odejde. Nuže, na vaše úsp chy, Vladimíre!" "Snad nechcete Zúbka..." "Nebojte se, nic zlého se mu nestane. Prost ho p e adíme. To je p ece b žné v tak rozsáhlém v deckém ústavu. Operativn zajiš ujeme rotaci kádr . Doktor Zúbek m že být prosp šný i jinde než v odd lení magických zrcadel. Je to p ece vynikající frenolog a chiromant..." Jako každá druhá bába ko ená ka, napadlo Hamyše, ale ne ekl nic, zazvonil sklínkou a p iložil ret k tekutin . Sotva vdechl alkoholový opar, zato ila se mu hlava a s omluvným úsm vem položil sklínku na st l. Doktor Krej í je dobrák. Vlada p e adí. Jiný by ho p edal kárné komisi a to prakticky znamená mu ení a upálení. Jenže profesor Krej í je skute ný otec nás všech. Zúbka po n kolika dnech p eložili k chiromant m. Zat en byl až za dva m síce, vyslýchán v Daliborce a ve vhodnou dobu, kdy vliv temných mocností je nejmenší, byl nejprve vpleten do kola na popravišti na Starom stském nám stí a neprodlen upálen, dokud žil, takže o istné plameny mohly strávit všechno zlo, jímž byl posedlý. Hamyše to mrzelo, ale brzy na Zúbka zapomn l práv tak jako na nebožtíka Hrona. *** Sonnemann a oba agenti Akademie vstoupili dovnit . Jeden z erných se obrátil k bi ic m, št kl na n rozkaz a nevlídn jim p ibouchl dve e p ed nosem. Vítr rozhýbal plamen sví ky. Pitvorné stíny se roztan ily po d ev ných st nách. erní si uvolnili káp na hlavách. Byli to mladí lidé, z ejm vzd laní a inteligentní. V o ích ale m li asi tolik soucitu, kolik se ho vejde na hrot dýky. Jeden z nich, blondýn s nápadn vysedlými lícními kostmi ve vyhublé tvá i, najednou ustoupil stranou a ukázal na svého druha, ka: "To je on." Mladý muž, ozna ený sl vkem "on", které za ur itých okolností nabývá strašného významu, vyk ikl cosi jako "vosísluos, Hans," ale to už na n ho Sonnemann sko il, objal ho pažemi a p itiskl mu ruce k t lu. Ani Viktor na nic ne ekal. Vrhl se kup edu tak prudce, až p ekotil židli, a zezadu uchopil hlavu zoufalého agenta do dlaní a vtla il mu palce do elistních kloub . Muž zaúp l, ale co znamenal jeho ná ek v té sm sici zvuk , která tu h ímala kolem! Také blondýn zvaný Hans nelenil. V jeho pravici se zableskla malá fiolka z broušeného skla. P iložil ji zajatci k otev eným úst m a nedbaje k iku a neartikulovaných protest mu nalil obsah dovnit . Muž ze všech sil kopal Sonnemanna do nohou. Námo ník byl muž tvrdý a otužilý, nicmén kopance ho bolely, takže za al nadávat. Viktor se hn viv podíval na Hamyše a zvolal: "D lejte taky n co, pane! Jde p ece o vás!" Zkoprn lý Hamyš hned nepochopil, že Viktor mluví k n mu a že celá ta záhadná p íhoda se ho n jak týká, ale vzpamatoval se a sko il zajatci po nohách. Vysloužil si p kný kopanec do hrudi a brzy nato další do temene hlavy. Nakonec se mu však poda ilo sev ít zajatcova lýtka do náru e. V tu dobu už zrazený agent Akademie spolykal obsah k iš álové lahvi ky. Viktor mu pustil hlavu a pomohl Sonnemannovi svírat ruce. Sv tlovlasý Hans poklekl a p evzal do své pé e jednu zajatcovu nohu. Ubožák se strašn zmítal, tloukl kolem sebe hlavou, k i el a prosil, ale jeho síla opadala, odpor slábl, i volání o pomoc bylo stále slabší. Netrvalo dlouho a nadobro se p estal bránit. Sonnemann zkusmo povolil sev ení, také Hans p estal tisknout zajatcovu nohu ke své hrudi. Muž stál a t ásl se na celém t le, tup hled l p ed sebe a n co blekotal. Hans chvíli kle el a pozorn na n ho zdola hled l, p ipraven se mu p i prvním podez ení vrhnout znovu po nohou. Ob ale už jenom blábolila a kývala trupem ze strany na stranu. Obsah lahvi ky už pln p sobil. Hans vstal a pe liv oklepal sv j erno erný pláš . Hamyšovi nev noval ani pohled. Ukázal na omámeného agenta a na ídil Sonnemannovi a Viktorovi: "Svlékn te ho." Oba muži neprodlené uposlechli. Sonnemann hrubými prsty zápolil s drobnými knoflí ky plášt a ani Viktor se neosv d il jako dokonalý komorník. Hans dával najevo netrp livost a hn v p ísnými stahy úst. Pak jako by se rozpomn l na jeho p ítomnost v místnosti, se obrátil k Hamyšovi a ekl mu esky: "A co vy? Na co ekáte? Svlékn te se a natáhn te si jeho oblek!" "Ano, pane," zabreptal Hamyš, k smrti vyd šený, ni eho nechápaje. Svlékl se tak rychle, jak jen um l, snad aby se zavd il, a musel proto chvíli ekat, nahý, chrán svoje pohlaví zpocenými dlan mi p ed naprosto lhostejnými Hansovými zraky. Nakonec byl i zrazený agent Akademie nahý a Hamyš mohl obléct erný od v, který mu nahán l hr zu v t ch nejstrašn jších snech. Te bylo nutno blábolícího mládence obléct do Hamyšových šat . Stalo se, a nutno podotknout, že tentokrát si Sonnemann vypomáhal š avnatými nadávkami. Když bylo vše hotovo, Hans otev el dve e a ekl veliteli bi ic : "Odve te ho do katovny. Ten muž musí být ješt dnes vpleten do kola, jeho srdce probodeno bukovým k lem a t lo spáleno. Tady máte písemný rozkaz. P ípad Hamyš je tímto uzav en." *** K oživování mrtvol je t eba nekone né trp livosti a bezvýhradné odevzdanosti. A to je hlavní d vod, pro odd lení pro výzkum magických zrcadel bylo považováno za p edpokoj špi kového v deckého útvaru celého ústavu. Na sv t je málo prací tak nudných a neromantických, jako je výroba magického zrcadla.
Každý dokáže vyrobit plochou krabici o rozm rech dva krát dv píd , na p t prst vysokou, s dob e p iléhajícím víkem. Do krabice, zhotovené nejlépe ze d eva, je t eba vyvrtati dva otvory, jeden ve víku, tudy bude pracovník hled t dovnit , a druhý do boku, aby sv telné paprsky mohly voln pronikat. Ale ne každému je dáno v zrcadle spat it astrální bytosti. V tšina lidí tam nevidí zhola nic. Vnit ek krabice je nat en matnou ernou barvou a hustohust vylepen drahokamy nebo sklen nými napodobeninami. Výborn se osv d ují safíry, karneoly, topasy, smarag y, démanty, opály, acháty, tyrkysy, jaspisy a rubíny. Otvor v boku sk ínky z stává volný, kdežto otvor ve víku je zakryt drahokamem vybroušeným do tvaru o ky. Výborn poslouží nap íklad opál. Magické zrcadlo nejlépe funguje za úpl kové noci. Tehdy badatel usedá do pohodlného k esla, bere zrcadlo do rukou a nechá paprsky m sí ního svitu vpadat otvorem v boku sk ínky. Broušeným opálem hledí dovnit . Z po átku, je-li nadaný a - jak víme málokdo nadaný je, vidí r zné kruhy, te ky i jiné tvary, ale pozd ji spat í mra na r zných barev, ale také šedá, bílá a erná. Tato mra na se za nou pohybovat r znými sm ry, stoupat vzh ru, klesat a prohán t se ze strany na stranu. Už z tvar t chto mra en lze usuzovat povahu budoucích d j , nebo to jsou magické obrazce. Jakmile se pohybují zleva doprava, je to znamení p ítomnosti astrální bytosti. Opa ný pohyb je pobídkou k ukon ení pokusu. Mnohý badatel nikdy nespat í více než tato mra na, nejmén z etelné útvary astrálního sv ta. Jeho zrak je pouze polovidomý, nedostate n vyvinutý, aby dokázal vnímat z eteln jší postavy, zví ata, krajiny - i p íšerné obludy. Nejd íve je spat í nejasn , ale postupem asu bude rozeznávat stále více podrobností, až kone né bude všechno tak jasné, jako by to byla skute nost. Delším cvikem se badatel nau í v dom vyhledávat ur ité osoby a m že kdykoli sledovat, co v danou chvíli d lají, a už by byly kdekoli, t eba i ve vzdáleném m st za devaterými horami. To byl také hlavní d vod jak v d l každý pracovník ústavu - pro Akademie v novala na výzkum magických zrcadel tolik prost edk . Dokonale zvládnutá technika výroby a využití magických zrcadel by Akademii velmi usnadnila dohled nad osobami, které potají pleticha í a ukrývají a rozmnožují písemnosti z doby temna. Sám profesor Krej í prý býval vynikajícím výrobcem a pozorovatelem, a vypráv lo se o n m, že svou profesuru dostal za to, že odhalil pomocí magického zrcadla spikleneckou skupinu, která ve sklepení jedné z betonových z ícenin Spo ilovské zakázané oblasti ru n rozmnožovala jednu z nejvíce pronásledovaných knih doby temna, tak zvané Matematické a fyzikální tabulky. Zlí jazykové ovšem tvrdili, že profesor Krej í sice skupinu odhalil a jeho zásluhou se dostala na kolo a na hranici, ale nikoli díky magickému zrcadlu, nýbrž díky tomu, že sám se do skupiny vet el jako agent provokatér. To ovšem byla odporná pomluva, zlolajná a naveskrz zavrženíhodná. Vladimír Hamyš brzy našel v nové práci zalíbení. Mistrovsky ovládl emeslo brusi e o ek. Dlouho po skon ení pracovní doby sedával u šlapacího brusu, sklon n nad drobným kouskem opálu, a zanícenýma o ima sledoval zázra né prom ny tvaru. Brousil také k iš ál a sklo a nejednou navštívil i ústavní alchymistickou dílnu a vyzvídal, jaká tajemství skrývá p íprava speciálních skel, ze kterých se vyráb jí ba ky nezbytné k výrob Kamene mudrc . "Jsem s vámi spokojen, Vladimíre," íkával mu profesor Krej í. Tu a tam ho pozval do své pracovny, n kdy mu nabídl sklenku alkoholu. (Hamyš vždycky jenom omo il rty, ale nikdy zapov zený nápoj nepolkl, a za ono omo ení se trestal t ídenním p stem a bi ováním). Profesor se stal Hamyšovi otcovským p ítelem. S poloúsm vem, s o ima blažen p iv enýma, naslouchal Hamyšovu vypráv ní o potížích s výrobou zrcadel a byl zv dav i na b žné události, jak se odehrály den ze dne v ilém nár dku v deckých pracovník Ústavu. "Originální duch je ten Kropá ek," vypráv l jednou Hamyš. "Víte p ece, o koho jde? Je to ten malý, s odstálýma ušima, z astrologického odd lení. Onehdy se rozhovo il o nutnosti vytvá et hypotézy. Podle jeho názoru astrolog je m že vytvá et libovoln , v souladu se svými výpo ty, nebo hypotéza a výpo et jsou pouhými abstraktními konstrukcemi, jež se skute ností astrálního sv ta nemají nic spole ného. Hypotetický výpo et epicyklu Venuše, vypráv l Kropá ek, jist není p í inou toho, že Venuše jednou o ty icet stup p edchází Slunce a jednou se za ním opož uje. Naše v da nepoznává a nem že poznat p í iny t chto jev , a pokud pomyslné výpo ty sestrojuje, pak jist ne proto, aby n koho p esv d ovala, že tomu tak je." "A vytvá í hypotézy, náš milý Kropá ek?" tázal se profesor Krej í, mhou e jedno oko. "Nepat í snad k t m blouznivc m, kte í by cht li zastavit Slunce a uvést v pohyb Zemi? Kte í by cht li pozm nit Zemi v pouhou amrdu, blázniv se zmítající kolem slune ního kotou e?" Hamyš, který v poslední dob si ob as - a nerad - vzpomn l na Hrona a na Zúbka, zostražit l a nenechal se zmást úsm vem na profesorov tvá i. "To v bec ne, pane profesore. On si jen tak neškodné hraje. Ze d eva, z takových prkýnek, si ud lal jakýsi k íž a m í výšku planet nad obzorem a maluje na papír všelijaké kli ky a áry, to jsme se nasmáli, když nám to ukazoval..." "Veselá kopaje Kropá ek," pochechtával se profesor Krej í.,, Promluvím si s ním, abych se taky zasmál." Tehdy odcházel Hamyš z profesorovy pracovny zachmu ený, se srdcem plným pochyb, ale brzy na celou v c zapomn l, protože se pohroužil do vlastní práce natolik, že si ani nevšiml Kropá kova náhlého odchodu z astrologického odd lení. Hamyš brousil o ky. Brousil je ve dne i v noci, brousil je ve dny pracovní i sváte ní, myslel na n kudy chodil, zkoušel r zné druhy skel, sám si vyráb l brusné a leštící kotou e, m nil p evody ve šlapacím brusu. "Poslouchejte, Vladimíre, nep eháníte to trochu s t mi o kami?" zeptal se ho jednou profesor Krej í. Hamyš se ohradil a poukázal na to, že má broušení o ek pro magická zrcadla v popisu práce. "Nejen broušení o ek, p íteli," usmál se profesor Krej í vlídn , hlad zlatého hada na svém prsteníku pravé ruky. "Také pozorování magických mrak a astrálních bytostí máte v popisu práce." "Já je pozoruju, pane profesore," hájil se Hamyš, ale erve v lících ho usv d ovala ze lži. "Práv v era jsem vid l takovu pitvoru, div mi špi atým nosem oko nepropíchla..." "V po ádku, rád slyším, že nezanedbáváte pozorování. Bedlivé pozorování, jak íkával náš velký p edch dce Cagliostro, je základ v decké práce. Pozorujte, Vladimíre, a zase pozorujte. o ky nechte na pokoji. Už jste jich nabrousil tolik, že byste mohl vybavit magickým zrcadlem každou domácnost v Praze." Tehdy na sebe Hamyš uvalil trest týdenního p stu zpest eného bi ováním ranním, poledním a ve erním. Po týdnu už byl sám podobný pitvo e se špi atým nosem, jak shledal p i pohledu do zrcadla oby ejného, nikoli magického. A pozoroval. Nekáze , již projevoval v uplynulých týdnech, z ejm zhatila výsledky jeho dosavadních snah o zasv cení. Jinak si totiž nedovedl vysv tlit fakt, že v magickém zrcadle nevidí do ista nic. Kameny se t pytily, n kdy docela hezky, když m sí ní paprsek m kce objal safírovou hranu, ale žádná znamení astrálního sv ta nepozoroval. Snažil se ze všech sil, aby navykl neposlušné oko pozorovat znamení zásv tní íše. Nahlížel do magických sk ínek i za nocí, kdy m sí ní svit byl minimální, a nedbaje výsm chu svých druh se cvi il v pozorování i ve dne, t ebaže dob e v d l, že slune ní sv tlo je hrubé, magicky nevýznamné.
Až jednoho dne, krásn slune ného, vyk ikl úžasem, protože poprvé spat il zcela z etelný obraz astrálního sv tla. V zorném poli stál strom s tlustým, p í n vroubkovaným kmenem, jehož v tve vyr staly tak ka z jednoho místa; byly jich stovky, všechny rovné, strm vzepjaté, rovnom rn rozmíst né kolem dokola. Hamyš chvilku napjat ekal, zda se na strom objeví n jaké zví e, veverka nebo pták, nebo dokonce zda zpoza kmene nevystoupí astrální bytost, ale nic takového se nestalo. Jeho zraku se zjevil pouze ten mohutný strom, který svým tvarem nep ipomínal nic, co bylo k vid ní kdekoli na Zemi. Pracovna byla našt stí prázdná, Hamyšovi druzi te trávili as rozjímáním ve svých celách, nebo - na rozdíl od pošetilého Brouska, jak Hamyšovi posm šn p ezdívali, nehodlali ma it as pozorováním ve sprostém slune ním sv tle, takže nikdo nezaznamenal jeho výk ik, ono znamení hr zy, ale také radostného úžasu. Hamyš oddálil oko od o ky a pohroužil se do tichého dík vzdání otcovskému u iteli, profesorovi Krej ímu, který ho laskavou p ímluvou zavedl na správnou cestu poznání. Bez n ho bych skute n z stal potrhlým Brouskem, a cesta k vyšším stup m poznání by mi byla navždycky uzav ena, uv domoval si, a o i se mu plnily slzami dojetí. Pak ale pochybnosti vstoupily do jeho mysli, stejn ostré, stejn znepokojivé jako tehdy, kdy uvažoval, zda neublížil kolegovi Kropá kovi vypráv ním o jeho sm šných kouscích. Prsty se mu chv ly, když otevíral víko magického zrcadla. T eba jde o žert n kterého kolegy. Namalovali strom na papírek a vlepili ho dovnit . To jenom obecný lid považuje v dce za lidi suché, nep ístupné žertu. Ve skute nosti milují legraci stejn , jako t eba mlyná i nebo ševci. Otev el sk ínku a zdráhav nahlédl dovnit . Oddechl si, protože žádný obrázek nebyl nalepen na pestrobarevné mozaice drahých kamen . Dlužno podotknout, že to všechno byly pravé drahokamy, žádné náhražky ze skla. Zavrt l hlavou a usmál se. Teprve te mohl vychutnat svoje št stí. Bez jakékoli pochyby vid l ten strom, a protože uvnit sk ínky nic není, tak... N co tam p ece bylo. Sklonil hlavu a uvid l mali ké chmý í ko pampelišky. Z ejm proniklo dovnit otvorem, uzp sobeným pro sv telné paprsky. Málo scházelo, a byl by se nechal unést p evelikým hn vem. M l sto chutí ude it drahocenným zrcadlem o zem a šlapat v troskách, dokud by ho podešvemi docela nerozdrtil. Ovládl se však a vybil svoji zlost na tom chmý í ku, rozemlel ho v prstech a bedny zbytek zahodil do prachu. Já hlupák, já blázen, já... Jak je to možné? napadlo ho najednou. Jak je možné, že se chmý í v magickém zrcadle zv tšilo? Znal dob e efekt zv tšovacího skla. Obraz chmý í nebyl dvakrát, t ikrát v tší skute nosti, jak tomu bývá pod zv tšovacím sklem. Jist byl stokrát v tší, možná i více. T eba jsem p išel na n jaké nové kouzlo, napadlo Hamyše. Rád by umístil chmý í znovu do zrcadla, ale nemohl, protože ho ze zlosti zni il. Vytrhl si tedy vlas a vložil ho do sk ínky. Nahlédl dovnit . Také vlas byl tlustý jako kmen stromu, a p ece vypadal jinak, úpln jinak než chmý í pampelišky. Dlouho vlas pozoroval, a potom si zv tšený vlas nakreslil ol vkem do sešitu. Postupem asu vylepšil svoje magické zrcadlo. Vestav l do sk ínky složité šroubové za ízení, které mu umož ovalo p esn ji umístit pozorovaný objekt. Jeden šroub posouval objekt vzh ru nebo dol a druhým šroubem ho bylo možno p ibližovat k o ce anebo jej od ní vzdalovat. P išel také na to, že zrcadlo více zv tšuje, použije-li dvojici o ek, zhotovených z dokonale irého skla. V tu dobu se pohyboval na kr ek od propasti. Stále ješt se mohl vrátit na dobrou cestu, mohl odolat pokušení, které na n ho doráželo, a mohl se stát výkonným v deckým pracovníkem, který v nuje veškeré své síly blahu svých bližních. Rozhodující krok, kterým se nenávratn p enesl za hranici zla, u inil toho dne, kdy se rozhodl pozorovat vodu. Jeho úvaha byla prostá a zdánliv nevinná. Na všech pozorovaných p edm tech (navykl si íkat "objektech") vidím podrobnosti, které prostým okem vid t nejsou, na chmý í ku pampelišky, na lidském vlasu, na muší noze a na komá ím sosáku, uvažoval. Co spat ím na objektu, který zdánlivé nemá v bec žádné podrobnosti, ani tvar, ani barvu, který pozbývá jakékoli zajímavosti? Co uvidím na objektu tak všedním, jako je kapka vody? Dlouho se pokoušel uv znit kapi ku vody ve svém magickém zrcadle ili "aparátu", jak mu v duchu íkal, až nakonec objevil docela jednoduchou metodu. Sklen nou trubi ku rozžhavil do ervena, a když zm kla, vytáhl ji do teninkého vlásku. Potom do trubi ky nabral deš ovou vodu a celé to sklen né v zení upevnil do šroubového stojanu. Pak p iložil oko k o ce. Spat il n co tak d sného, že hr za ho zbavila hlasu. Démoni roztodivných tvar se vlniv zmítali všemi sm ry, máchali kolem sebe sterým chapadlem, rozvírali tlamy, tan ili a skákali jako p i sabbatu, odporném reji arod jnic. Cht l k i et, cht l utéct, cht l ude it do aparátu, aby se zbavil toho pohledu, ale nedokázal to, musel sed t u pracovního stolku a zírat na sv t démon , který se mu otev e. Muž nadaný slabší povahou by možná p išel o rozum, nebo by dokonce zem el. Vladimír Hamyš však byl na sv j v k zkušený v decký pracovník, který v tu dobu už dosp l t etího stupn zasv cení. Na setkání s démony byl tedy dob e p ipraveh, a p estože se nedokázal ubránit p ekvapení, když k setkání došlo, poda ilo se mu zmobilizovat veškeré vnit ní síly a zklidnil bou i ve svém duchu, sebral rozum i v li a vroucn pronesl zaklína i formuli: "Zaklínám vás, duchové, abyste se mi podrobili v této chvíli, zaklínám vás mocí velikého Adonaie, Eloim, Ariel a Jehovy, Agla, Tagla, Mathon, Karios, Almusin, Arios, Mambrot, Varios, Pypona, Magot, Sylfoe, Kabolzt, Salamandroe, Tubot, Gnomus, Teroe, Coelis, Goden, Qvinqa, Juana Etilnamus, Zariatnatnita všech A... E... A... I... A... S... M... O... A... A... M... V... P... M...S... C... S... O... G... D... E... G... A... G... I... E... Z..." Dvakrát pronesl tato velebná a hrozná slova a po áte ní písmena, jejichž smysl nemohou pochopit zasv cení mén než šestého stupn , avšak na démony nem lo zaklínání pražádného ú inku. Ješt byl as. Hamyš mohl vstát, mohl opustit pracovnu, mohl projít chladnými chodbami Ústavu, ozdobenými medijními kresbami v bohat zdobených rámech, mohl uctiv zaklepat na dve e profesora Krej ího a ten by ho laskav vyslechl a podal by mu pomocnou ruku. "Synu," ekl by mu, dojat jeho d v rou, "tisícerému pokušení je vystavena mysl výzkumníka a tisícerou zkouškou musíme projít, než dojdeme k vytouženému cíli poznání. Ne každá cesta vede na temeno hory Ararat. Ani jedna z tisíce tisíc tam nevede. Na každém kroku nás ekají propasti a kamenné zdi. I tys dosp l k jedné takové propasti. Zachoval ses správn , synu. Poradím ti, co máš d lat.
Zni zrcadlo posedlé nezvladatelnými démony a vypus vzpomínku na strašné setkání ze své mysli. P id lím ti jinou práci, ve které najdeš v tší zalíbení. Neobávej se už ni eho. Nemáš d vod ke znepokojení." Takto n jak by se odbyla rozmluva otcovského u itele se synovsky oddaným žákem. Žel, Vladimír Hamyš neu inil to, co u init m l, a dopustil se toho nejhoršího, co m že badatel p i st etnutí s astrálními silami u init. P emýšlel. Tito duchové, uvažoval, nereagují na nejmocn jší zaklinadlo, univerzáln p sobící na všechny duchy. Ergo, nemohou to být duchové. Jejich vzez ení je pitvorné, avšak postrádá základní atributy, bez kterých se žádný démon neobejde. Nemají podobu ani kozla, ani erného psa, netopýra nebo skvrnité svin . Nemají zuby ani kopyta ani drápy, nemají na sob ani skvrny, ani tajemná znamení a nejsou porostlí chlupy. Ergo, nemohou to být ani démoni. Co tedy, u všech všudy, to m že být? Vzpomn l si na strašné vzez ení tvá e komára a na sv j úlek, jaký zažil, když ten obli ej poprvé spat il. Vybavil si hr zu, již zakusil, když poprvé pohlédl do oka mouchy. Malé a drobné, je-li zv tšeno, se stává zcela jiným, a p sobí hr zn jenom proto, že je lidskému zraku nepov domé. Mohu vylou it možnost neviditelného života v kapce vody? Ve vod mohou žít živo ichové tak drobní, že jsou neozbrojenému oku neviditelní. Po náležitém zv tšení je mohu spat it. Tvary jejich t l, jsou, pravda, pitvorné. Pro ale by m li mít nohy nebo k ídla nebo ploutve, jakými jsou vybaveni velcí živo ichové? Jejich zp sob života je zcela jiný, a proto mají jiné okon etiny a jiné orgány. ím déle o té záhad uvažoval, tím více se uklid oval, a koli práv te by se m l vyd sit - a jist by se vyd sil, kdyby si uv domil, že tímto zpe etil sv j osud. Uplynulo n kolik m síc . Hamyš vyplnil tu dobu pilným pozorováním. Beze zbytku využil t ch dn , kdy nep íznivé m sí ní fáze neumož ovaly b žná magická pozorování a kdy ostatní pracovníci odd lení trávili sv j as studiem v knihovn nebo meditací ve svých celách. Piln kreslil démony - íkal jim, s nemalou dávkou n hy, "potv rky" - do svého notesu, který p echovával ve skrýši, vdlabané do desky pracovního stolu. Nezanedbával však ani své b žné pracovní povinnosti, za m sí ních nocí konal pozorování, ale protože se postupn nau il znevažovat tuto práci, netrvalo dlouho a dopustil se prvního podvodu. Do pracovního deníku nakreslil pitvornou tvá jakéhosi rohatého ošklivce a oznámil vedoucímu odd lení Kalábovi, že spat il svého ducha. ekal, že se mu Kaláb vysm je, on, starý praktik, který pozoroval duchy už dv a p l desítky let. V d l totiž - z vlastních pozorování kapky vody - že po et zví átek není kone ný. Napo ítal jich celkem sedmadvacet druh , ili rod , jak íkal. Nejradéji m l pantoflí ky, paraplí ka, trychtý ky, ale nebyl nijak zklamán, když mu do zorného pole vplula rukavi ka anebo se tam mihnul mali ký hádek, jemuž íkal zámrsk. V íši duch to musí být obdobné, íkal si. Po p tadvaceti letech praxe je Kaláb musí znát všechny! Vysm je se mu, až mu ukážu vymyšlenou kresbu démonovy tvá e. Kaláb se nevysmál. Naopak, neskrblil chválou. "Nepochyboval jsem o tom, že se ti to jednou poda í, Vlá o. Gratuluju ti. Jsi zdatný, houževnatý pracovník, a bezpochyby t ekají velké úsp chy. Lidé jako ty posouvají v du kup edu!" Od toho dne Hamyš plnil stránky pracovního deníku kresbami obli ej , rostlin a krajin a také magických obrazc . Byly to zda ilé kresby. Jak jinak! Portrétováním pantoflí k , paraplí ek a zámrsk si Hamyš dob e vycvi il ruku. Kaláb a jeho dva zástupci, trudovitý Šolc a Kafka, který si získal všeobecnou vážnost ukrutným zápachem úst, jakého lze získat jen trvalým obcováním s démony, trávili celé dny dešifrováním Hamyšových kreseb, a osobn sám vedoucí plnil archy hrubého papíru svým drobným, úhledným písmem a posílal hlášení nahoru, profesorovi Krej ímu a ten pak ješt výše, na eské prezidiální místodržitelství Akademie v d. Vladimír Hamyš stoupal ve vážnosti a zdálo se, že má cestu ke karié e otev enou. A v jistém smyslu i m l, p estože pon kud jinak, než jak si p edstavovali p átelé i nep átelé. Jednoho pošmourného listopadového dne roku 2313, kdy obloha byla obt žkána mraky, Hamyš p išel do pracovny a tam zjistil ke svému zd šení, že kdosi otev el jeho sk í a ukradl mu magické zrcadlo. Na sk íni nebyla žádná známka poškození. Ve eje na sob nem ly nejmenší škrábanec a ani zámek, jak se zdálo, se nest etl s pá idlem. Hamyš stál p ed sk íní celý zkoprn lý a zmaten uvažoval, co má d lat, když tu ho zahalil oblak odporného puchu. Oto il se a vskutku, zástupce vedoucího odd lení magických zrcadel Kafka k n mu tiše apkal a zuby se mu zelenaly v protivném úsm vu. "P eje si s tebou mluvit sám profesor Krej í," ekl a lojovité laloky pod bradou se mu chv ly, jak se tiše smál, "nejspíš t chce povýšit. Jsi p ece perspektivní v decký pracovník. Tak b ž, na co ekáš? Jiný by let l!" Hamyš zalitoval, že vedle n ho nestojí jeho milovaná potv rka trychtý ek, veliká aspo jako dosp lý muž. Ta by smra ocha spolkla na jedno posezení, pokud ovšem by se jí nezvedl žaludek. V poslední dob se Hamyš v noval pozorování vnit ních orgán svých potv rek, t ch drobných skvrnek, které zprvu ani nevnímal, a jimž p isuzoval funkci srdce, mozku, plic a žaludku. Odešel s bídou v srdci do profesorovy pracovny. Magické zrcadlo leželo p ed profesorem na stole. To Hamyš ekal. Ne ekal však, že profesor bude stejn vlídný, stejn otcovský jako kdy jindy, p ív tivý, usm vavý. Obsah slov však byl v p íkrém rozporu se vzez ením pána Ústavu. "Vítám t , synu," ekl profesor Krej í. "Posa se. Už dlouho jsi za mnou nep išel. Postrádal jsem tvoje vypráv ní... o spolupracovnících. Ne, neomlouvej se. Chápu, že jsi m l mnoho práce, že jsi byl zam stnaný." Nepatrn ukázal prstem ozdobeným zlatým hadem, požírajícím vlastní ocas, na magické zrcadlo. "Drobnohled vestav ný do magického zrcadla. V ru, d myslné." "Drobnohled?!" "Ano, tak se tomu za ízení íkalo za dob temna. Tys to nev d l?" "Ne, pane profesore. To je, prosím, docela oby ejné magické zrcadlo..." "Papatra," ekl profesor netrp liv a mávl m kkou rukou. "Neunavuj m j sluch n jakými nesmysly. Zaujala t n jaká zakázaná kniha, okopíroval jsi nedovolený p ístroj a rozhodl ses, že zataháš lva za ocas." Hamyš zrudl. Nikdy ho nenapadlo, že jeho objev, ano, byl to dozajista objev, byl znám p ed staletími ve v ku temna a že o aparátu... o drobnohledu... snad m že být n jaká zmínka v zakázaných knihách. N kdo už pozoroval pantoflí ky a paraplí ka a zámrsky? Profesor si ovšem všiml jeho rum nce. Vysv tlil si ho však úpln jinak. "Mám t rád, Vladimíre, a moje pochopení pro tebe je veliké. Nep edám t kárné komisi Akademie, a koli za tohle... Nu, nemluvme o tom. Nejeden velký u enec má za sebou n jaký ten h íšek, divil by ses, kdybys v d l..." P imhou il o i a zálibn se usmál, jako by vzpomínal na svoje vlastní mládí. Pak ale zvážn l a ekl:
"S výsledky tvé práce v odd lení magických zrcadel jsem spokojen a rozhodl jsem se, že t p e adím na náro n jší práci. U Kalába je takového talentu škoda. Rozlu se s ním a zítra se ohlásíš u Effenbergera." "V odd lení oživování mrtvol?" "Nejsi rád?" "Ano... ovšem... kdo by nebyl... taková pocta..." "V minulosti ses osv d il a já od tebe ekám, že ve své innosti budeš pokra ovat," ekl profesor pomalu a z eteln . Nazna oval tím, že jeho slova mají n jaký jiný, skrytý význam? "D kuji za uznání, pane profesore." "Osv d il ses, a proto mi bylo dvojnásob líto, že jsi ustal ve svých iniciativních hlášeních. No, nevadí. Te budeš mít p íležitost, abys napravil, co jsi zanedbal. Na zklamání zapomenu, práv tak jako zapomenu na tuhle... hloupost." Štítiv se dotkl magického zrcadla... drobnohledu... a had na jeho prstu se zlatist zablýskl ve svitu voskovic. "Kropá ek promluvil. Vzdoroval dlouho, dobytek, ale špan lská bota, málo platné, rozváže jazyk i n mému. U Effenbergera se d jí p kná svinstva, podle toho, co to prase blábolilo, než zdechlo. A písa , to hovado, zkomolil výpov , takže hv zdy v dí, co p esn Kropá ek vypovídal. Však taky kat má na tom zásluhu. Snad stokrát jsem posílal nahoru hlášení s doporu ením, aby kat netloukl vyslýchané do obli eje olov nou rukavicí. Kdo pak má rozum t, co blábolejí chlapi s rozt íšt nou elistí? Je to t žká práce. Jsme obklopeni idioty, synu. Proto spoléhám na tebe. Tady máš patent doktora filozofie a toto je osv d ení, že jsi zasv cenec sedmého stupn ." Vytáhl ze zásuvky dva pergamenové svitky a hodil je užaslému Hamyšovi do klína. "Hlášení ekám do trnácti dn . V ím, že m nezklameš. Chci znát jména t ch tmá a chci p esn v d t, ím se zabývají. Mimochodem, tahle v ci ka," ukázal na drobnohled, "z stane zatím tady. Nemohu ji zni it hned, to jist chápeš. Nejsem tak všemocný, jak si všichni myslíte. Akademie m hlídá. Má v Ústavu svoje lidi, sám nevím, kdo to je. íhají na krok stranou a potom, spadla klec a je se mnou konec. Až p ijdeš se seznamem spiklenc a s hlášením o innosti, holenku, to bude jiná. Ano, eknu t m erným, doktor Hamyš sestrojil drobnohled na m j popud, sám jsem mu p edal podklady. Ptáte se, pro to ud lal? Aby získal d v ru t ch zlo inc , kte í netouží po ni em jiném, než aby se vrátil temný v k a jeho velká smrt a den sta sluncí. Sám jsem mu p edal podklady, tak to eknu erným, a tob , Vladimíre, to dám erné na bílém. No tak, chlap e, hlavu vzh ru, jsi dvojnásobný doktor, velký zasv cenec, sv t ti pat í, copak to nechápeš? Blahop eju ti, synu! A te se spolu napijeme na tvoje p íští úsp chy. Nic se nežinýruj, Vlá o, osv d ení zasv cence ti spadlo do klína, he, he, takže zábrany m žeš hodit za hlavu. Naopak nau se pít, synu. Svoje úkoly pak budeš plnit mnohem snadn ji, s klidnou myslí!" Následujícího dne dvojnásobný doktor a zasv cenec sedmého stupn Vladimír Hamyš nastoupil v Effenbergerov odd lení pro oživování mrtvol a bez prodlení se ujal pracovních povinností. *** Bi ici vyvlekli omámeného muže ven. Hamyš se chytil zoufale za hlavu. "Lidi, tohle p ece nejde, to nem žeme p ipustit! Ten chlap za nic nem že! Já to nesnesu, já už nechci, mám na sv domí Zúbka a Hrona a..." Bezd n p ešel ze standardní akademické n m iny do eštiny, takže Sonnemann s Hansem mu nerozum li. "Pane," p erušil ho Viktor, "pamatujte na svoje poslání. Chcete snad, aby v poslední chvíli všechno ztroskotalo na vašem..." Nedo ekl. Sonnemann si založil ruce za zády a pohupoval se na špi kách. Hans bedliv zkoumal istotu svých neht . "Na mém sv domí? Jen to ekni, neboj se. T eba to tak bude. T eba nakonec všechno opravdu ztroskotá na mém sv domí." "Pane," ekl Viktor tiše, "vy si ale opravdu neuv domujete, o co tady jde! Vy jste jenom posel, nic víc. O vašem úkolu rozhodli jiní, a vy nem žete ud lat nic jiného než úkol splnit." "Ty m chceš zachránit p ed mu írnou p es mou v li?" "Já vás dopravím p es oceán, i kdybyste se bránil," ekl Viktor. Pak p ešel znovu do n m iny a ekl Hansovi: "Myslím, že dole už bude klid. M žeme jít." Sonnemann pokýval, jako by cht l íct: no kone n , to vám to ale trvalo. Hans otev el dve e, s ostražitostí snad zbyte nou se rozhlédl po chodb osv tlené lojovou lampou, mírn pokynul rukou a vyšel ven. Viktor jemn postr il Hamyše p ed sebou a poslední vyšel Sonnemann, který také zav el dve e. Netrvalo dlouho a už stoupali po vysutých sch dkách na palubu Fénixu, p kné dvoust ž ové karavely, vystrojené z ejm novými plachtami a lanovím. Také lenové posádky budili dobrý dojem, rozhodn lepší než jejich kapitán Sonnemann. Hamyš p edpokládal, že vyplují okamžit , ale Sonnemann se nem l k tomu, aby dal rozkaz k odpoutání lodi. Vyslechl hlášení svého zástupce, n co mu huhlav poru il a zmizel ve své kajut na zádi. Viktor se dokonce ani nenamáhal vystoupit na palubu. Z stal dole, na náb eží, a cosi vykládal Hansovi. Hamyše napadlo, že Sonnemann s Viktorem na n co, nebo snad na n koho, ekají. Padla na n ho tíse . Uv domil si, že už nemá strach z Akademie a jejích mu íren. Za al se bát Viktora. *** Za týden po nástupu do Effenbergerova odd lení pro oživování mrtvol m l Hamyš celé spiknutí jako na dlani. A pochopil také, pro profesor Krej í nasadil jako špeha práv jeho, Vladimíra Hamyše. Oby ejný akolyta magických v d by si v Effenbergerov odd lení ni eho nevšiml. Pracovišt bylo umíst no do sklepení z ícenin prastaré klášterní budovy, nep íliš pe liv zajišt né proti definitivnímu zhroucení v kem z ernalými dubovými trámy. Smrt tu byla všudyp ítomná, v tisíceré podob . Na rezavých hácích visely lebky, hnáty i kompletní i polorozpadlé kostry. Ve velikých sklen ných nádobách, bez zjevného ádu rozestav ných po chodbách i ve výklencích schodiš , byly do lihu uloženy u ezané lidské hlavy, p ízra n bledé, s vyh ezlými jazyky a vykulenýma o ima. Z podzemních sál stoupal odpuzující mrtvolný puch. Na kamenných stolech tu ležely lidské poz statky, leckteré v pokro ilém stadiu rozkladu. V tšina t l nesla neklamné známky mu ení - vyšet ovací komise Akademie byla z ejm hlavní dodavatel pokusného materiálu. Effenbergerovi lidé se svým zjevem p íliš nelišili od objekt , s nimiž konali oživovací pokusy. S n kolika málo výjimkami to byli lidé pokro ilého v ku, a bylo na nich z eteln patrné, že už dávno nespat ili denní sv tlo a že jejich plíce už po dlouhá léta nevdechly nic
jiného než pach konzerva ního lihu a hniloby. Pouze docent Effenberger se od nich lišil. Byl sice nevysoký, ale ramenatý a bezpochyby m l velikou sílu. Na jeho pa ezovité hlav byly nápadné elisti, hranaté, spoutané dohromady provazci sval . P i p ijímacím pohovoru se nenamáhal, aby p edstíral pot šení nad p íchodem nového pracovníka, ale na nic se neptal, nezajímala ho Hamyšova v decká minulost a necht l ani vid t dokumenty sv d ící o kvalifikaci. Hlubokým nevrlým hlasem pronesl n kolik formálních v t a potom ho zavedl do sálu, kde se p t živoucích mátoh sklán lo nad mátohou neživou. P edstavil Hamyše a odešel d ív, než t ch p t vykoktalo a vykašlalo svoje jména. Hamyš však m l erstvé zkušenosti se svou vlastní nezákonnou inností a v d l tudíž víc než dob e, jak se chová lov k s máslem na hlav . Opravdu, už druhý den po nástupu by mohl prstem ukázat na dva muže, na doktora Pazderu a doktora Havla, a bez váhání je ozna it za spoluspiklence. Chovali se až komicky nenápadn , když p enášeli z místa na místo ba ky s n jakými plesnivými vodi kami, které docela jist nem ly nic spole ného se žádnou z v decky uznávaných magických praktik. Pazdera byl tak naivní, že ukrýval sv j tajný notes vedle krbu, v bedn plné t ísek a starého papíru na podpal. Brzy nato Hamyš odhalil Dvo áka, o doktorovi Je abinském den pochyboval, ale když si všiml, jak pe liv sleduje p esýpací hodiny a v pravidelných intervalech odchází, údajn proto, aby vykonal pot ebu, všechno mu bylo jasné. A po týdnu si byl jist, že docent Effenberger je do všeho zasv cen. Snad jenom dva, t i badatelé stáli mimo spiknutí, a samoz ejm Viktor, ten p itroublý poh nek, který se zabýval p enášením mrtvol a išt ním krbu a úklidem a drobnými poch zkami. Osmého dne po nástupu, s t žkým srdcem, Hamyš zaklepal na dve e pracovny docenta Effenbergera. Povzbuzen bru lavým vyzváním vstoupil, opatrn za sebou dve e zav el a p istoupil ke stolu. Docent cosi psal husím brkem, hlu n sk ípaje. Neobt žoval se, aby zvedl k p íchozímu o i, nechal ho chvíli stát, a teprve když dopsal ádek, ukázal brkem na prázdnou židli a psal dál. Hamyše to urazilo. Dv noci nespal, dv noci prožil v krutém rozvažování, a když se nakonec rozhodl k sebeob tování, milostpán se ani neurá í zabu et. "Krej í m sem vyslal jako špeha," ekl drsn . "Mám za úkol získat d kazy a všechny vás udat." "Já vím," ekl Effenberger, neustávaje ve psaní. "To je všechno, co jste mi p išel íct?" "Myslel jsem, že vás to bude zajímat." "Pro by m to m lo zajímat?" "Já vás ale nechci udat." "To p edpokládám. Pro jinak byste se mi p iznával, že jste udava ?" Effenberger kone n dopsal - z ejm jakési hlášení o úsp šném pln ní zadaných výzkumných úkol , posypal list pískem, odložil brk na stojánek, pe liv nasypal písek zp t do posejpátka a teprve po celé této procedu e, která Hamyšovi p ipadala nekone ná, op el se pohodln do vy ezávaného k esla a položil ruce na hlavy démon , kte í sloužili jako op radla. "Nu?" ekl tázav . "Co s vámi, špehu?" "Je to strašná situace, pane docente. Profesor Krej í tuší... ne, on ví, že se ve vašem odd lení n co d je, a eká, že mu p inesu výsledky do trnácti dn . Má m v hrsti, chápejte, já jsem také bádal, "Tak? Bádal? V jakém oboru jste bádal?" "Zkoumal jsem kapku vody... Sestrojil jsem p ístroj, který mohl stonásobn tisícinásobn zv tšit vše, co jsem do n ho vložil. Byl to p ístroj... Drobnohled, ano, tak to íkal profesor Krej í. Já jsem prosím, sestrojil drobnohled. Je to m j, když dovolíte, vynález." "Váš vynález?" usmál se docent Effenberger ironicky. Ze zásuvky vytáhl knihu a chvilku listoval. Podle jejího vzhledu Hamyš okamžit poznal, že pochází z v ku temna. Polilo ho horko. Co to má znamenat? Jak Effenberger m že tak lehkomysln ... Docent kone n našel to, co hledal, a podal otev ený svazek Hamyšovi. "Váš vynález vypadal asi takto, p edpokládám..." V knize byl obrázek, opat ený nápisem: PRIMITIVNÍ LEEUWENHOEKUV MIKROSKOP Z R. 1677. Hamyš vyjeven hled l na obrázek. Pak zvedl o i. "Je podobný... ty šrouby, ano... jenom stojan... m j drobnohled nemá stojan. Zabudoval jsem ho do magického zrcadla." "Tak. Do magického zrcadla. Prolistujte si tu knihu, doktore. Najdete v ní mnohé pou ení." Hamyš hore n listoval knihou a klouzal o ima po ádcích. Nerozum l snad ani každému desátému slovu, které tu etl. Achromatický objektiv... plan-konvexní o ky... okuláry... zv tšení 7000 násobné... prepara ní kukátkový drobnohled... immersní systém... "Já jsem tedy vynalezl...," zašeptal, a Effenberger ho doplnil: "...n co dávno vynalezeného. Ale z toho si nic ned lejte, p íteli. Také my pracujeme na výzkumu, který naši p edkové podnikli už p ed staletím. Vliv plísní na mikroorganismy. Hledáme antibiotika, ten zázra ný lék, který nám pom že úsp šn bojovat proti morovým ránám." Hamyš ale nebyl schopen myslet na nic jiného než na sv j drobnohled. "Vy... vy také používáte drobnohled ?" "Samoz ejm . Bez nich bychom výzkum antibiotik v bec nemohli d lat. Máme ovšem mnohem dokonalejší nástroje než byla ta vaše... hra ka." Hamyš cítil, jak mu srdce buší až v hrdle. Hra ka! Urazil se. Co si to dovoluje ten mrtvolká ? Jak se m že opovážit... Já, m j objev... Nakonec ho budu muset udat. Ano, koleduje si o to! Provokuje m , dráždí m ! P išel jsem za ním se srdcem na dlani a on se mi odvd il polí kem do tvá e. "Vidím, že rudnete. Ano, vy se roz ilujete, p íteli. P e t te si tohle hlášení. V ím, že vás uklidní." A docent Effenberger podal Hamyšovi p ed chvilkou dopsanou zprávu. Písmena létala zmaten Hamyšovi p ed o ima, a za al souvisle íst, teprve když mu zrak padl na jeho vlastní jméno. Ano, Vladimír Hamyš, tak to tu bylo napsáno. Musel si text p e íst dvakrát, než pln pochopil, co tu bylo napsáno. Docent Effenberger ve zvláštním hlášení informoval svého p ímého nad ízeného profesora Krej ího o mimo ádné události, ke které došlo 26. prosince 2313 p i pokusu o oživení mrtvoly metodikou kombinovaného za íkávání, aplikace Velké tinktury a procedury fialového mystéria. Jakmile se dosp lo k vyvolávání duch jména Adonai, Eloim, Ariel, Tagla a Mathon, došlo k áste nému oživení,
p i kterém se mrtvola vzty ila, uchopila nadlidskou silou nejbližšího stojícího badatele, jímž byl neš astnou náhodou doktor p írodních v d, doktor filozofie a zasv cenec sedmého stupn Vladimír Hamyš, a jediným stiskem ho zbavila života. Veškeré pokusy o oživení mrtvoly neš astného doktora Hamyše byly neúsp šné. T lo bylo prohlášeno za ne isté, a proto vzáp tí spáleno. Stvrzeno a podepsáno. "Nebude to první nešt stí, k n muž dojde p i naší práci. Kupodivu, te m napadá," dodal Effenberger zaduman , mna si špi ku nosu, "vždycky šlo o špicly Akademie. Kupodivu, kupodivu." Effenberger v hlas slábl, jako kdyby se ztrácel do dálky. O to z eteln ji Hamyš slyšel šum, který p ipomínal zur ení padající vody, avšak byl rytmický, nejd íve pravideln , asi tak, jako když ková tlu e do podkovy, ale postupem asu rytmus nabýval na složitosti a také šum se m nil, n kdy byl hlasit jší, jindy utichal, kolísala i výška tónu, ano, ovšem, už to nebyl šum, byly to tóny, byla to hudba. Na Hamyše padla únava. Ví ka mu zt žkla. Rád by n co ekl, ale nedokázal vládnout jazykem. V domí si ale uchoval jasné. V d l, že se s ním n co d je, že Effenberger ho zap edl do neviditelné sít . Cht l by se bránit, cht l by protestovat, ale nevládl ani pažemi, ani jazykem. Mohl jenom sed t, naslouchat Effenbergerovým slov m, doléhajícím z veliké dálky, a oddávat se pocitu isté živo išné hr zy. "Profesor Krej í bude jist zoufalý, až se doví, že se pokus nepoda il. Nu, nebudeme nic odkládat. Máme mnoho úkol , proto tedy chut do práce." Uchopil zakázanou knihu a prudce jí ude il o desku stolu. Magická hudba ustala, ale její ú inky trvaly dál. To, co zbylo z Vladimíra Hamyše, bylo jen zoufalé v domí, uv zn né v bezvládném t le. Vzáp tí se však ukázalo, že t lo, sice neposlušné pokyn Hamyšova v domí, nebylo zcela umrtvené. Effenberger uložil knihu do zásuvky a ekl: "Vsta te a oto te se." Hamyš, i spíše jeho t lo, poslechl, a práv v tu chvíli se otev ely dve e a dovnit vstoupili dva muži, doktor Pazdera a doktor Havel. Hamyš, který si uchoval schopnost pozorovat a uvažovat i p es všechnu hr zu, jíž zakoušel, pochopil, že Effenberger na své spoluspiklence d lá n jaké posu ky za jeho zády. Dívali se totiž na n ho, pak pokývli hlavami, p istoupili k Hamyšovi, uchopili ho za paže a jemným tlakem ho p im li k ch zi. Pomalu, s dojemnou ohleduplností, jakou projevuje ošet ovatel k choré sta ence, provedli Hamyše chodbami, osv tlenými mihotavou zá í pochodní, zasazených do t žkých železných držák . Ze schod ho rad ji snášeli. Necht li z ejm riskovat, že jim vyklouzne z rukou a potlu e se. Hamyš m l v domí jasné, ale neum l odhadnout, jak dlouho putují podzemním labyrintem. Hr za v n m pomalu slábla a nahradil ji pocit tupé odevzdanosti. Byl dokonce schopen jakési sebeironie: když míjeli jednu z etných sklen ných nádob, ve kterých byly pro v decké ú ely uchovávány u até hlavy, napadlo ho, že už brzy bude v takové nádob vystavena i jeho hlava a že bude vypadat nejlépe, protože bude erstvá. Pak si ale vzpomn l, že podle hlášení o mimo ádné události jeho t lo bude spáleno. P išlo mu to trochu líto. Rád by byl naložen v lihu, aby se mohl mrtvýma o ima dívat na své vrahy. Nem že se jim bránit, tím mén bude mít p íležitost k pomst . Vy ítavým pohledem skelných o í by jim aspo po smrti znep íjem oval život. Nu, co d lat, komu žalovat. Škoda že to nebude možné. Jeho duševní klid snad byl také d sledkem oné ševelivé hudby, která ho uvedla do stavu blízkého katalepsii. Byl vskutku vnit n smí ený s osudem a nepocítil hr zu ani ve chvíli, kdy jeho pr vodci otev eli ob k ídla širokých dve í, ozdobených ezbami znázor ujícími smrt, a uvedli ho do hlavního sálu podzemí. Sál byl dost rozsáhlý, aby v n m uspo ádal hostinu sám bájný prezident Akademie pro ty iadvacet svých místodržitel a jejich tajemníky. Klenba a st na protilehlá vstupním dve ím byly zahaleny v kou i pochodní, adivých sví ek a lou í, zasazených bez z etelného ádu do železných stojan podél st n z hrub tesaného kamene - snad dokonce celý sál byl vtesán do skály. Uprost ed sálu však nestál hodovní st l potažený damaškovým ubrusem a obtížený lah dkami. Pazdera s Havlem p ivedli Hamyše k velikému kvádru z bílého mramoru. Vrchní st na kvádru byla vydlabána a tvo ila m lkou, zato širokou vanu. Naho e na kvádru leželo mrtvé t lo. Bylo nahé, jenom pohlaví m lo zakryté rouškou s rud vyšitým znakem pentagramu ili pantaklu, prastarého znamení jednoty vesmíru a lov ka, užívaného už p ed tisíciletími egyptskými a eckými mágy. Po obou dalších stranách kvádru stáli se sklopenými hlavami p ední pracovníci odd lení. Nedívali se na mrtvolu. Z ejm nevnímali docela nic. Zrak nejspíš upírali dovnit sama sebe, pohrouženi v nejhlubší meditaci. Jejich osm, uvažoval Hamyš klidn , a my jsme t i. Dohromady jedenáct. To není dobré íslo. Kdo asi p ijde? N kdo musí doplnit po et! Pr vodci zavedli Hamyše k hlav mrtvoly. Tam ho opustili, Pazdera zaujal místo naproti a Havel odešel až na druhou stranu a postavil se ke kratší stran kvádru, mrtvole k nohám. Hamyš však p estal uvažovat o íslech dobrých a nedobrých. Poznal toho, kdo tu ležel bez života, voskov žlutý, s o ima up enýma na strop. Byl to Kropá ek, práv ten, kterého on, Vladimír Hamyš, nap l bezd n , ale opravdu jen nap l, udal profesorovi Krej ímu. Po Hronovi a Zúbkovi t etí Hamyšova ob ! Zachvátila ho nová vlna zoufalství a strachu. Už se smí il se smrtí a byl p ipraven na to, že ho n kdo n jak zabije. Vzpomn l si dokonce na klepy, které kolovaly po kuloárech Ústavu. V odd lení pro oživování mrtvol se d jí podvody, velmist i magické v dy švindlují hlášení stejn nestydat jako pracovníci odd lení magických zrcadel. Hamyš dokonce ekal, že na pracovním stole bude ležet lov k, který mrtvolnost toliko p edstírá. Jenže Kropá ek, který zmizel ve sklepeních vyšet ovací komise Akademie, byl jist mrtev d kladn ji, než jsou kameny, ze kterých je zbudována klenba tohoto sálu! Pro práv Kropá ek? Co se bude dít? Opravdu ožije, aby vykonal pomstu? Chci um ít, prosím o smrt, chci odejít ze sv ta hned, okamžit , netrapte m , prosím, prosím! Do zorného pole Hamyšových o í zleva vstoupila postava zahalená do šarlatového hávu. To byl ten, který chyb l, dvanáctý do po tu. Pokus nebo snad poprava mohla za ít. Já nechci, já nechci, k i ela Hamyšova mysl, ale nikdo ji neslyšel a slyšet nemohl, leda snad astrální bytosti, a ty se jist rozprchly v hr ze, nebo Hamyšovy zoufalé výk iky jist byly strašlivé. Postava promluvila a Hamyš poznal Effenberger v hlas. "Ude ila hodina Adonai a m žeme p istoupit k pokusu kategorie delta, po adové íslo osm lomeno dva tisíce t i sta t ináct. Excita ní elixír dnes použitý má složení: ginseng padesát grán , aloe dvacet p t, rebarbora dvacet p t, tolikéž mastixu, mo ské cibule o deset mén ..."
Effenberger od íkával složení ginsengového elixíru jednotvárným hlasem, snad dokonce diktoval písa i, který je kdesi ukryt a píše, sklán je ucho u naslouchací trubice. Od íkával, až dosp l k poslední složce, k práškovému pižmu, jehož je t eba p l druhého gránu, zatímco pravé ambry grán dvé a p l. Po krátké prodlev vztáhl nad mrtvolu ruce. Také ostatní badatelé ho napodobili. I Hamyšovy ruce, aniž by dostaly jakýkoli vnit ní popud, se vznesly do výše. Effenberger promluvil: "Porou ím vám zásv tným bytostem, hyba m živého i neživého, porou ím vám pod hrozbou strašného trestu, abyste okamžit opustily svá sídla a p isp chaly sem, poslušný vyššího zákona Rozkazu. Dostavte se v po tu t í nebo devíti nebo dvanácti. Vyšlete tajného pobo níka Astorata v lidské podob a to beze všeho h motu a bez obvyklého ob adu zápachu, aby oživil toto ležící t lo, zbavené bytostné jiskry. Neu iníte-li to, budu celé vaše plém pronásledovati, hrozným kouzelným prutem až do nejhlubší propasti bi ovati, mu iti, a to z moci velkých slov kouzelného klí e a zaklínání." Hamyš znal toto zaklínání. Nau il se jeho slov m už v prvních dnech svého za azení na nové pracovišt . Znal je a v d l, jaká v ta bude následovat. Celé jeho v domí se zmítalo v nevýslovné hr ze. Nemohl pohnout ani malí kem na své ruce, a tak se strach projevil úpornou bolestí, doléhající nejd íve na elo a pak vyst elující do celého t la. Ne! Ne! Nezabíjej m ! Netrestej m ! Odpus mi! Já už nikdy... Ano, ty už nikdy... "Zaklínám duchy jména..." Pro se Effenberger odml el, pro považoval za nutné prodloužit Hamyšova muka? "...zaklínám jména Adonai, Eloim, Ariel, Tagla a Mathon, zaklínám..." Mrtvola se pohnula. Zvedla ruce, nep irozen , jako to d lají marionety v loutkovém divadle. Effenberger umlkl. Hamyš zadoufal, že se mrtvole nedostává dalších sil, že pokus i spíš to byla p edem p ipravená vražda než pokus - selhal, že se všechno odbyde tím sotva post ehnutelným pohybem paží. V tom se ale p epo ítal. Mrtvola otev ela ústa. Ozval se chraplavý ev, p ipomínající burácení šelmy. T lo se posadilo, stejn nep irozen , jako prve zvedlo ruce, a pak se obrátilo k té stran , na které stál ochrnutý Hamyš, a s tvá í zr zn nou šklebem nenávisti se na n ho vrhlo. Stisklo mu krk, p itáhlo ho k sob a smýklo jím tak, že celou délkou se ocitl naho e! Mrtvola zase klesla na záda, ale nepustila Hamyšovo hrdlo ze spár . Naopak, p itáhla ho k sob , jeden dole a jeden naho e, te už oba nehybní, podobní nep irozeným milenc m, ztuhlým v objetí. Co se toto d lo, ani Effenberger, ani kterýkoli z jeho pomocník neud lali nic, ím by mohli Hamyšovi pomoci. Nehnuli ani prstem, stáli kolem kamenného kvádru a lhostejn pozorovali, jak mrtvý d sledkem magického ritu ožil, ale jenom proto, aby živého doslova - stáhl k sob . Hamyš nehybn ležel na mrtvém t le, ruce rozhozené do stran, levou nohu vklín nou mezi nohy svého p íšerného vraha, pravou na stran . Smekla se mu z ní škorn a také ovinova ka se rozbalila a odhalila žalostn otla enou patu, to sv dectví mizerné lov iny, která práv vzala za své. Mrtvola se tedy pohnula jen na okamžik, ale ten pohyb stál zato. Tohle napadlo Hamyše, když t eštivá bolest pon kud pominula. A pak si uv domil: já žiju, ovšem, já žiju! Mrtvola ho stiskla, ale nezardousila. Smýkla jím tak, že se ocitl na katafalku, v pozici jednak nechutné, jednak prekérní, ale vaz mu nezlomila. A se tu stalo co se stalo, on žije, v domí neopustilo t lesnou schránku, která je ovšem stejn bezmocná jako d íve. Zaslechl Effenberger v hlas. Šéf odd lení, op t pomalu a nezú astn n , jako by diktoval neviditelnému písa i, a snad skute n diktoval, prohlásil pokus za áste n zda ilý, nebo mrtvola ožila, žel, nikoli trvale, a dvakrát žel, její oživení m lo za následek tragické úmrtí spolupracovníka vzácného nadání, jehož p íchod do odd lení mohl znamenat velkou posilu a jest proto co litovati jeho p ed asného odchodu, tohoto mu edníka v dy, který život - doslova - položil na ob tní kámen poznání. Kone n Effenbergerovi lidé procitli z ustrnutí, uvolnili prsty, jimiž mrtvola dosud svírala Hamyš v krk, ohmatali puls, p iložili Hamyšovi k úst m zrcátko, p itiskli mu žhavé železo k záp stí a konstatovali smrt. To vše Hamyš slyšel i vid l, nebo mu nezatla ili o i, jak je tomu zvykem, kdy lov k sejde ze sv ta smrtí násilnou a navíc nevysv tlitelnou. Položili ho stranou, na d ev nou lavici, která stála u st ny. Živ nad ním diskutovali, hovo ili o mimo ádné události, n kte í up ímn vyslovovali ú ast - Hamyše p ekvapilo, že nejvíce jeho smrti z ejm želel doktor Havel, kdo by to do n ho ekl - a nakonec se do hlou ku diskutujících vmísil i sám docent Effenberger. "T lo zde nem že dlouho z stat. Nevíme, která z astrálních bytostí zp sobila toto zlo, a mohla by se tu usadit trvale." Naklonil se nad Hamyše a pronesl pomalu a z eteln : "Lucifer, Ouia, Kameron, Aliscot, Mandesumini, Poenii, Oriel, Magreuse, Pariscon, Estion, Dumogon, Divorcon, Casmiel, Hugras, Fabil Voton, Ulisodierno, Petan: Odejdi, pravím, odejdi." Vzty il se a ukázal na Hamyše prstem: "Odneste ho a spalte!" V mžiku se Hamyše chopila desítka ochotných paží a už ho zvedli a už ho nesli, chvatn , ba p ekotn , krá eli rychle, chvílemi b želi, ani nepost ehl, kudy se ubírají, m l jenom pocit, že pochodní zasazených do železných držák ve st nách ubývá a že sestupují kamsi ješt hloub ji, p ekvapilo ho to, m l za to, že hlavní pracovní sál je nejhloub ji umíst ná prostora rozsáhlého podzemního bludišt , ale z ejm tomu nebylo tak, nesli ho hloub ji a hloub ji, jako by ho cht li p ímo odevzdat bytostem, které žijí ve sfé e pod zemskou deskou. P ipomn l si Kropá ka a vzáp tí Hrona a Zúbka, a Vládo, tebe jsem zradil, a p ece práv ty jsi mi cht l ukázat cestu k pravd , p inesl jsi mi dar, knihu obsahující pravé v d ní, obraz sv ta takového, jaký je, a ne takového, jak ho blouzniv vykládají tihle hlupci! Zem není deska oh ívaná zespodu zlými démony a osv tlovaná svrchu astrálními bytostmi dobra. Zem je kulatá, otá í se kolem své osy, M síc obíhá kolem ní a ona sama, spolu s ostatními planetami, krouží kolem Slunce! Hlupáci! Vy hlupáci! Zni íte m , jako jsem zni il Hrona a Zúbka a Kropá ka, ale i kdybyste zni ili i poslední zmínky o pravd sv ta, sama pravda z stane nem nná, a Zem bude až do skonání v k kroužit kolem plamenné hv zdy zvané Slunce! Cítil úchvatnou duchovní p evahu nad svými mu iteli, ale ti, stokrát žel, m li p evahu t lesnou.
Ustali ve svém chvatu, teprve když dosp li k veliké peci ú elu z ejm magického. Položili Hamyše na hromadu polen, takže se mohl dosyta vynadívat na sbírku vycpaných netopýr , rozv šenou na erném strop . Ale ani te nehodlali chod událostí zbyte n zdržovat. Bez okolk a zbyte ných e í naházeli do pece t ísky a suchý mech, p idali n co k upavého klestí, aby ohe rychleji chytil, na to nakladli borová polena bohatá sm lou a znovu popadli Hamyše, aby ho šoupli p kn navrch, na polena, klestí, mech a t ísky. Potom n kdo hodil dovnit ho ící pochode a poslední, co Hamyš zaslechl, než ztratil kone n v domí, bylo zarachocení litinových dví ek pece. *** as se vlekl pomalu jako na mu idlech. Lodi p iplouvaly a odplouvaly, kovaná kola povoz hrkotala po hrbolatém náb ežním dlážd ní, Sonnemann, jak si Hamyš všiml, si rozsvítil lampu ve své kajut , nebo dvojice okének ve vstupních dve ích se tajupln rozzá ila a spiklenecky pomrkávala. Na náb eží vpochodoval o díl bi ic . Celý ve er, až hluboko do noci, tu budou hlídat majetek i zdraví pokojných ob an . Lampá , kulhavý mužík celý umazaný od sazí, obešel lucerny a zapálil svou dlouhatánskou pochodní olejové lampy. P ístavní v ž zrudla zá í strážního ohn . Tma zhoustla, takže Hamyš, op ený o zábradlí, už nevid l Viktora rozmlouvajícího s Hansem, sv tlovlasým agentem Akademie, jen ob as zaslechl jejich bublavé hlasy. A najednou, kde se vzal, tu se vzal, p icválal jezdec, v jedné ruce pochode , v druhé kožené pouzdro. Ani se nenamáhal sesednout. Zamí il rovnou ke sch dk m a bez jediného slova podal pouzdro Viktorovi a hned nato odcválal, až od kopyt jeho kon odletovaly jiskry. Viktor se chvatn rozlou il s Hansem a vystoupil na palubu. Sonnemann v zástupce vydal n kolik rozkaz . Do lodník vjel život; ty i seb hli po sch dcích na náb eží a odvázali karavelu od erných dubových trám , ke kterým byla p ipoutána. Ledva se vrátili, vytáhli sch dky nahoru a jejich druzi už odstrkávali dlouhými bidly lo od b ehu. Zdálo se, že sp chají, jako by te , najednou, záleželo na každém okamžiku. "Poj te, pane," vybídl Hamyše Viktor a uchopil ho jemn za paži. Do Sonnemannovy kajuty vstoupili bez zaklepání. Kapitán ani nevzhlédl od svých map, které prom oval mosazným odpichovátkem. Viktor usedl a také Hamyš si sedl. Byl vystrašený, ale také podrážd ný. Zdálo se mu, že Viktor se chová n jak panova n . Viktor otev el pouzdro a vytáhl svitek papíru. Pozorn si pro etl, co na papíru bylo napsáno, usmál se a podal list Hamyšovi. Stála tu jediná v ta. Zn la: "Vladimír Hamyš byl vyvržen z života tohoto sv ta rukou poprav ího mistra Halskeho a jeho t lo strávil o istný ohe ..." Žádný podpis, žádné znamení, žádná pe e , jen jedna jediná v ta na bílém papí e. Viktor, jak se zdálo, byl velmi spokojen. "Te už nem že v bec nic zhatit náš úsp ch," ekl esky. Sonnemann, kupodivu, na to navázal. ekl ironicky: "Leda bou e a piráti a mo ské obludy a zlí duchové. Jinak nic, v bec nic." "S tím už si snadno poradíte, kapitáne," usmál se Viktor. Potom pojedli a ubytovali se v nejlepší kajut na lodi. Hamyš dlouho nemohl usnout na kymácivém visutém l žku. Zmítal se v polospánku a trápily ho strašné vidiny, ale také vzpomínky na p íhody nedávno minulé. Náhle, když už se propadal do spánku, procitl a vyt eštil o i do tmy. Viktor už spokojen pochrupoval. Ten by usnul i v dra í náru i. Hamyš si uv domil, že v krátké dob už podruhé te ú ední záznam o své vlastní smrti. Zvláštní náhoda. O to více znepokojivá, že po et dvou nemá správný magický smysl. Dva, pokud dva prvky nestojí v protikladu, pokud jsou stejného ádu, nejsou nic. Zato t i, to pak je jiná. T i prvky tvo í základ nezviklatelný. Na t ech bodech zemského obvodu stojí nebeská klenba a t i démoni podepírají zemskou desku. T i... Zmítal se na l žku a usnul až velmi pozd . Nazít í si zase vzpomn l na hrozivý zákon trojice a nep estal na n j myslet po celou tu dobu, kdy karavela Fénix unikala pirát m, potácela se v bou ích a vyhýbala se démon m a mo ským p íšerám. *** Muž oble ený do erného s hrozn vyzáblou bledou tvá í se vznášel na nebi a díval se dol velikýma o ima. Nebe vypadalo divn . Bylo pestrobarevné, mraky m ly stejný vzor jako perské koberce... Ten muž jsem já, uv domil si Vladimír Hamyš. "Otev el o i, pane profesore!" "Dej mu napít, Viktore." Viktor Nechleba, ten tichý, nenápadný, vždycky ochotný podomek odd lení pro oživování mrtvol šetrn podsunul pod Hamyšova záda svalnatou paži, otužilou astým p enášením nebožtík , a k okoralým úst m mu p iložil sklenici napln nou až po okraj chladným, p íjemné aromatickým nápojem. Hamyš se zhluboka napil. Nápoj ho osv žil. Byla to citronáda s p ím sí ehosi lahodného, povzbudivého. Vymanil se z Viktorova objetí, posadil se a zašeptal: "To všechno byl jenom sen?" Všechno to tu vypadalo p esn tak jako v onen osudný den, kdy profesor Krej í Hamyše p e adil do Effenbergerova odd lení. M kké pohovky lákaly k p íjemnému posezení, za špan lskou st nou, ach, tam snad skrývala svoji nahotu smyslná kub na, kostra s magickým me em vetknutým do hrudního koše se sympaticky usmívala na lebku ozdobenou pentagramem na psacím stole. A za stolem sed l profesor Krej í, z ejm spokojený, žoviální, hladil si prsten ve tvaru hada požírajícího vlastní ocas a se z ejmým pot šením nasával do nozder v ni t žkého vína, stoupající z velkého cínového poháru, který stál p ed ním, na archu bílého, hust popsaného papíru, který byl z ejm p vodn svinut do trubi ky, protože oba jeho konce byly sto ené. Profesor musel na papír položit ruku, když zvedl pohár, aby se napil, a když ho pe liv postavil na p vodní místo a ut el si h betem ruky rubínové kr p je ze rt , ekl: "Práv jsem dostal hlášení o mimo ádné události. Vladimír Hamyš, doktor p írodních v d a doktor filozofie, zasv cenec sedmého stupn , zahynul p i výkonu svých povinností a položil život na oltá v dy. Cesta poznání je vroubena hroby hrdin , s tím se musí vyrovnat každý, kdo po ní krá í." Hamyš si uv domil, že ho bolí krk, a opatrn se ho dotkl kone ky prst .
"Kropá ek t po ádn stisknul, Vladimíre," pokra oval profesor Krej í. "Stisknul, ale život z tebe nevymá kl." "Vždy m prohlásili za mrtvého, odnesli do sklepení a tam m šoupli do pece, vid l jsem plameny..." "Tak, tak, Vladimíre, p esn tak tomu bylo. Akademie zase jednou ostrouhala kole ka. Samoz ejm , vyšet ovací komise se nevzdá, ale Effenbergerovi lidé jsou už blízko u cíle. Brzy budeme mít ú inný lék proti nakažlivým chorobám, už brzy zvládneme technologii výroby antibiotik! Mimo jiné i díky tob , Vladimíre. Poda ilo se nám vyšet ovací komisi po ádné zamotat hlavu. Zakousla se do tvého magického zrcadla jako myš do špeku. Byl to kapitální úlovek, drobnohled a zápisník s kresbami mikroorganism ..." "I ten zápisník mají v rukou?" vyk ikl Hamyš. Profesor Krej í se na n ho ú astn usmál. "Jinak to nešlo, Vladimíre. Musel jsem dokázat, že pat íš ke spiknutí tmá . K Effenbergerovi jsem t poslal na výslovný p íkaz komise. Musím se ti p iznat, že jsem hrál nebezpe nou hru. Navrhoval jsem totiž, abys byl mu en a popraven! To oni p išli na ten nápad, že by t mohli použít jako vyzv da e v Effenbergerov odd lení. A milý Effenberger sehrál vrcholné d jství dramatu. Do tajného hlášení pro prezidiální místodržitelství napsal, že jsi bezpochyby spiklenec, protože nenávist do asn oživlých mrtvol se obrací proti tmá m! Effenberger je te istý jako lilie. Vtipný kousek, nezdá se ti?" "Moc vtipný," zabru el Hamyš, ohmatávaje si krk. "Jenže, co bude dál?" "Tak, tak, p íteli, co bude dál. Správná otázka. V mi, že jsem ji sám sob položil, když jsem za al intriku sp ádat, a to bylo už toho dne, kdy mi na st l p išlo udání, že Vladimír Hamyš je tmá , nebo sestrojil drobnohled a zkoumá mikroorganismy." "Pane profesore, ve jménu Kavky a Kodyma, vysv tlete mi... Tohle všechno, pentagram, magický me , rituály, esoterické v d ní..." "To všechno jsou nesmysly. Je to hanba dnešní doby, která je pravým temným v kem!" Profesor zvážn l. Bylo až p ekvapující, jak se zm nila tvá tohoto dob e živeného, sama sebou spokojeného bonvivána. Jeho m kké rysy ztuhly, kolem koutk úst vyvstaly p ísné vrásky a v o ích se usadil stín. "Doba, kterou hlupci manipulovaní Akademií nazývají dobou temna, byla ve skute nosti dobou vrcholného v d ní, a my, kte í dnes s námahou a za cenu velikého rizika konáme jakési pokusy, abychom uleh ili b ím osudu našim ubohým sou asník m, neznáme ani tisící díl tisícího dílu znalostí, jež byly b žné našim p edch dc m p ed t emi sty lety. Vždy my ani nevíme, co to vlastn byl ten týden sluncí, co bylo to velké umírání, které nastalo po n m. Naši p edkové objevili z ejm n co zakázaného... nebo snad zneužili svých znalostí? Nikdo neumí odpov d t. Obrovská rozloha zapov zených oblastí nám napovídá o rozsahu té pohromy. Je to tam p íšerné. M žeš mi v it, já tam byl." "Vy jste tam byl?" zvolal Hamyš. "Poz statky dom , které se roztavily, jako by byly z vosku. Pole koster, které v noci sv télkují. V ruinách tam žijí p íšery, nap l lidé, nap l zví ata..." Povzdechl, a nevesele se usmál. "Jednou snad budeme znát to, co znali naši p edkové. Jednou je snad doženeme. Ale nesmíme p ipustit, aby se ta hr za opakovala. To je naše hlavní starost." Hovo il tiše, a Hamyš m l dojem, že mluví sám k sob , že sama sebe p esv d uje. Profesor Krej í, Effenberger a jeho spolupracovníci, i ten Kropá ek, který z ejm nebyl skute n mrtvý a pouze hrál podle p edem nachystané role - pro koho? Byl mezi dvanácti další špeh Akademie? Asi ano, pro jinak by Effenberger divadélko uspo ádal - všichni ti tmá i, kte í ve skute nosti nejsou tmá i, t ebaže se zasazují za obnovu v ku tmy, a koli to nebyl v k tmy, navzdory tomu, že vyvrcholil nepochopitelnou zkázou, ti všichni mu te p ipadali marní a sm šní. K emu to všechno? Nebyl jsem š astn jší, když jsem v il v existenci duch zlých, kte í bydlí v hlubinách pod zemskou deskou? Jist jsem byl š astn jší. Nem že být š asten lov k, který jednou pochopí, že Zem je kulatá. "Co bude se mnou?" p ipomn l Hamyš profesorovi. "Tohle je moje hlavní starost." "Odejdeš. Viktor t sem dopravil podzemní chodbou. Pom že ti a odvede t do bezpe í." "Kde je bezpe í? Kde se schovám, p isám Kavka, ve které zemi na zemské desce najdu úto išt ? Akademie má svoje..." Zarazil se. "Zem je kulatá," ekl tiše. Profesor Krej í vytáhl ze zásuvky velkou knihu. Hamyš m l pocit, že ji už n kdy vid l, a pak si uv domil, že to je Z bk v atlas sv ta! "P istup," ekl profesor. "Moc Akademie sahá až sem. Tady leží ty iadvacet provincií. Dál jsou zakázané oblasti. A tady, Vladimíre, tady leží oceán. Když se p eplavíš na druhou stranu, staneš na území kontinentu, který za staré doby slul jménem Amerika. Možná i tam jsou m sta roztavených dom a sv télkujících koster. Možná. Pak tam - možná - zem eš. Ale když z staneš tady, zem eš docela ur it . Jdi, a zkus svoje št stí." Tak tedy ta bláznivá dobrodružství nekon í, uv domil si Hamyš. To nejhorší teprve leží p ede mnou! Nejrad ji by profesora zardousil, probodal, rozdupal, na kusy roztrhal! "Pro m rad ji nezabijete hned? Pro riskujete, že cestou k oceánu m zatknou bi icové Akademie! Myslíte, že na mu idlech nepovím, co jsem se práv dov d l?" "Nedostaneš se na mu idla. Viktor t zabije d ív, než na tebe první agent Akademie vztáhne ruku." "Co když nás p epadnou ve spánku? Co když Viktora p emohou? Co když nás omámí otrávenou vodou?" Hamyš k i el, bušil p stmi do desky stolu, takže profesor musel jednou rukou p idržet pohár a druhou lebku. "Když to musíš v d t... Viktor je kapitán tajné služby prezidia Akademie." Profesor vstal, obešel st l a položil konejšiv ruku Hamyšovi na rameno. "Toto je temný v k, a toto je bláznivý sv t. O erném vyk ikujeme, že je bílé a bílé haníme pro jeho temnotu. Musíme žít v tomto sv t , protože jsme si ho takový ud lali. Sv t byl vždycky takový, jaký si ho lidé ud lali! Musíme ho zm nit. Jeden z nejv tších myslitel minulosti prohlásil, že nesta í sv t jenom poznávat, že je nutno ho m nit. Jdi, Vladimíre. P ekro oceán a odejdi do Nového sv ta. Možná nepodlehl zkáze, možná tam najdeš lidi usilující o to, o co usilujeme my. Vypráv j jim o naší námaze. Jdi, bu naším poslem. A bu ujišt n, že nejsi první posel, který tam odešel. Mimochodem, jedním z nich byl i tv j p ítel Vlado Zúbek..." Hamyš ustoupil o krok a sejmul profesorovu ruku ze svého ramene. "P jdu. Ale ješt jedno mi ekn te: vrátil se n který z vašich posl ?" Profesor pomalu obešel st l, usedl do m kce polstrovaného k esla a napil se vína. U dve í zavrzaly parkety. Viktor z ejm už ztrácel trp livost a p ešlápl z nohy na nohu. Profesor vzhlédl a ekl: "Ne. Nevrátil se. Ješt nikdo se nikdy nevrátil." ***
Po hrozné plavb trvající t i m síce a jeden týden plav ík, který držel hlídku ve strážním koši, oznámil, že vidí na obzoru temnou áru. Hamyš byl na konci sil. Nikdy nebyl otylý, ale te už opravdu p ipomínal kostlivce. Vypadaly mu p ední zuby, t lo m l pokryté oškliv páchnoucími boláky a vlasy si mohl škubat po hrstech. P íznivou zprávu p ijal nete n . "Zem ... ano... zem ... To je dob e, to je dob e." Nic duchapln jšího ho nenapadlo. Zato na Viktora, Sonnemanna nebo na ostatní lodníky plavba nem la v bec žádný vliv. Vypadali p esn tak jako p ed tvrt rokem, kdy kradmo opoušt li ztemn lý hamburský p ístav. "Musíte se rozlou it s kapitánem, pane," ekl Viktor. "Jste u cíle." Jste u cíle?... Snad... jsme u cíle! Hamyše nenapadlo, že ho Viktor n kdy opustí. Bezd n p edpokládal, že sluha s ním p jde dál, že mu bude i nadále pomáhat. Viktor uhodl, na co asi myslí, a z ejm se cht l za každou cenu vyhnout nep íjemné debat a vý itkám. "Kapitán eká, pane." Hamyš byl tak slabý a otup lý, že se zmohl jen na zabreptání, a bez odporu se nechal vyvést z podpalubí a následoval Viktora do kapitánské kajuty. Kapitán Sonnemann sed l za stolem a psal brkem záznam do lodního deníku. Zven í doléhal k ik lodník . P ipravovali lodici ke spušt ní na mo e. Zaveze Hamyše ke b ehu. "Ješt jedna mali kost," ekl Sonnemann, jako obvykle bez pozdravu. "P e t te si tohle." A p isunul lodní deník k Hamyšovi. Hamyš etl nahlas: "Šestadvacátého ervna dva tisíce t i sta trnáct. Já... já mám narozeniny. Zapomn l jsem... Je mi t iat icet let..." " t te dál!" "Dnes, dev tadevadesátého dne plavby, vlna smetla z paluby ctihodného cestujícího pana Vladimíra Hamyše. Zahájeno pátrání, ale bezvýsledn . Síly dobra postarejtež se o duši toho znamenitého muže." Sotva Hamyš do etl, Sonnemann nezdvo ile hrábl po knize, stáhl ji k sob a hlu n ji zav el. Potom vstal. Hamyš z stal sed t a zašeptal: "Pot etí..." "Je as, pane. Vyprovodím vás na b eh. Potom... potom se vrátím." Hamyš vyšel z kajuty jako omámený. "Pot etí... opravdu pot etí jsem etl zprávu o své smrti!" "Tak to muselo být, pane. Podejte mi ruku, pomohu vám. lun je vratký." "Moje v ci...?" "Nebudete žádné pot ebovat." "Budou na mne ekat?" "Spolehn te se." "Jak to? Cožpak v dí, že p ijedu?" Hamyš, silný jako p tileté d cko, se vrhl kup edu, uchopil Viktora za klopy kabátce, ale podlomila se pod ním kolena, takže mu spo inul u nohou s hlavou na klín . "V dí to už dlouho... od za átku. Celou tu dobu na vás ekají." "Od za átku? Od jakého za átku?" "Šet te síly, pane. Budete je pot ebovat." Zbytek cesty uplynul v naprostém ml ení. Kýl lunu zask íp l na oblázcích. Viktor sko il do vody a stáhl Hamyše k sobe, sev el ho do náru e a bez námahy ho vynesl na souš. "Už jenom n kolik krok , pane." "Kde jsou... Kde na nás ekají?" "Brzy je uvidíte." Vzal ho za ruku a vedl ho po k ivolaké, ale pohodlné stezce, vtesané do skály. Hamyš se ohlédl. Fénix se houpal na vlnách. Lodníci byli všichni na palub nebo v lanoví, dívali se na n ho a n kte í dokonce mávali. Sonnemann se urá il opustit kajutu, vyšel ven, ale op el se zády o stenu a založil si ob ruce na prsou. Vesla i obratn manévrovali lodicí, aby ji drželi blízko u b ehu, ale aby se nepoškodila v p íboji. "Ješt n kolik krok ," ekl Viktor. Hamyš nabral vzduch do bolavých plic a vykro il. Jeden krok, dva, t i. Stanul na p kné dlážd né skalní plošin . ekal, že se tu otev e neznámá krajina, že spat í údolí porostlá lesy, že uvidí neznámé m sto, že mu jezdci na koních vyjedou v ústrety, že k n mu pob ží ženy a d ti... Nic takového. P ed ním byla st na, neur ité šedavé barvy, snad sklen ná, snad kovová. Vpravo i vlevo se táhla do nedohledna a naho e se ztrácela v oblacích. Obrátil se vylekan k Viktorovi, ale sluha se na n ho povzbudiv usmíval. "Jen nahlédn te...," ekl. Hamyš poklekl, p edklonil se, a... ...a hlava mu pronikla tou st nou a on spat il nad sebou tré nebeských sfér se zav šenými t lesy astrálními, hv zdami, planetami, item Sluncem, jež zá ilo oslniv . Zato dole, aj, tam zela propast obrovská, šarlatová, zahalená v dým. Sta il si ješt všimnout, že zemská deska je tlustá na sto chlap výše, a vtáhl hlavu zp t. "Zem není kulatá a neto í se!" vyk ikl zoufale. "Jenom hlupák si m že myslet takovou bláhovost," ekl Viktor m kce. "Jak by se lidé udrželi na druhé stran té koule?" "Kde je ale Amerika, kde jsou lidé Nového sv ta, komu mám p edat poselství..." "Brzy se dovíte, komu p edáte poselství."
"Ale cožpak...," žebronil Hamyš, obávaje se o poslední zbytek zdravého rozumu, vzpínal ruce a popolézal kolena ky k Viktorovi, "cožpak profesor Krej í mi výslovn ne ekl, že..." "Profesor Krej í je velký mág, zasv cenec dvanáctého stupn ." "Docent Effenberger nehledá lék proti nakažlivým nemocem?" "V bec ne! Zabývá se oživováním mrtvol. Do bludu jste upadl sám, pane, a v bludu jsme vás udržovali do poslední chvíle jenom proto, abyste splnil své poslání. Jinak bychom vás sem nedostali!" "To všechno dokážu pochopit, ale Zem , jak to, že je plochá? Cožpak jsem na vlastní o i nevid l atlas, ve kterém byla zobrazena zemská koule?" "Tenkrát, d íve, za starých as ," opá il Viktor, "tenkrát Zem snad byla kulatá. Co já vím? Ale jedno vím zcela jist : Zem je taková, jakou ji lidé cht jí mít. Lidé propadlí bludu všete nosti, lidi jako vy, ti cht li mít Zemi kulatou a m li ji kulatou. A co z toho povstalo? Den stovky sluncí a velké umírání. Kdepak, pane, d kujme dobrým silám za plochou Zemi. Ale..." Varovn zvedl prst, pak p iložil dla k uchu a po chvilce i Hamyš zaslechl divné sku ení, nejd ív slabé a pak stále siln jší. "Je as. Duchové hladov jí. Nakrmíte je svými h íchy!" Viktor p istoupil k místu, kde se nebeská bá tak ka dotýkala zemské desky, opravdu jen tak ka, protože úpln se nebe se zemí stýká jen ve t ech bodech, chvíli po ní šátral rukama a pak ji rozhrnul jako oponu a zvolal kamsi do kotou šarlatového dýmu, které stoupaly zdola: "Adonai, Eloim, Areiel, Agla Mathon: p istupte, velicí a mocní. Muž obtížený poselstvím zla poznání vás o ekává. Je to muž panenské istoty, který t ikrát vydal p ítele na smrt a t ikrát si p e etl zprávu o svém zmaru. Posel je p ipraven. Posel eká. P ij , Astarote. Volám vás, duchové..." Pokynul, a Hamyš mátožn vstal a pokro il kup edu. Z pachu síry a spáleniny se mu zato ila hlava. Zavrávoral, a když nabyl rovnováhy, uv domil si, že stojí na samém okraji plošiny. Cht l ustoupit. ale nezbývaly mu síly. "...volámvás... A...E... A...I... A...S...M...O..." Viktor se zm nil. Už ne sluha, ob tavý, vždycky p ív tivý, byl to kapitán vyšet ovacího odd lení Akademie, pov ovaný t mi nejdelikátn jšími úkoly, sám jist také mág, zasv cenec sedmého, ale možná dokonce devátého stupn ! "...A... A... M... V... P... M...S...C...S...O...G... D... E... G..." Kotou e dýmu houstly, zhmot ovaly se, zvolna nabývaly p íšerné podoby tvá e démona. "A... G... I... E... Z...! P ijm te posla, synové zla!" "Zem je taková, jakou ji lidí ud lají. Pro , pro musí být plochá?!" zana íkal Vladimír Hamyš. Vykro il do prázdna, a démon, snad Adonai, snad Agla Mathon, p esn to nev d l ani Viktor, rozp áhl náru a la n otev el tlamu doko án. NÁSTIN N KTERÝCH ASPEKT PIKOVICKÉHO NÁLEZU
MATERIÁLNÍ VYBAVENOSTI CHOVU TAKZVANÉHO JATE NÍHO DOBYTKA VE SV TLE
Dámy a pánové, d íve než p istoupím k v ci samé a na základ rozboru materiálu dojdu k záv ru, který, jak doufám, vás p ekvapí, dovolte mi, abych se co nejrozhodn ji ohradil proti pomluvám ší eným profesorem Fukamim, váženým kolegou, ale též - žel - protivníkem, a nebojím se to íci naplno, konkurentem. Není pravda, že on a pouze on je objevitel a jediný zasv cený interpret kanonických text , jež vrhly na dobytkologii takové sv tlo, a už v bec není pravda, že já jsem pouhý následovník, ba plagiátor. U kolébky dobytkologie jsme stáli spolu, soust ed nými silami jsme rozluštili Lukáš v Ran u sedmi závor, z propadlišt zapomenutí jsme vynesli fragment textu Spravedlnost Arizony od neznámého mistra, a také objev textu nazvaného Konec Patricka O'Sullivana je naše spole né dílo. Oba jsme se podíleli i na pikovickém nálezu a práv od toho památného dne, kdy jsme odborn otev eli doposud vzduchot snou schránku a sv telné paprsky po staletích políbily žlutavé stránky textu, práv od toho dne se datuje náš rozchod. Profesor Fukami, m j n kdejší p ítel - a stále ješt kolega, by na protivné stran stojící - od první chvíle podce oval význam pikovického nálezu. Poukazoval na jeho celkem nepatrný rozsah a také na to, že dobytku jako takovému je v n m v nována malá, tak ka žádná pozornost. Po roztržce se mu dokonce poda ilo vyvolat pochybnosti o autenticit nálezu a ve víru boje, který nastal, odborná ve ejnost odvrátila pozornost od jádra problému, totiž od obsahu textu a soust edila se na nepodstatné podružnosti, jako je složení papíru a tiska ské barvy. Dnes už je pravost textu nezvratn prokázána, a proto volím tuto chvíli, abych vás seznámil jak s obsahem, tak se svými úvahami a záv ry z nich plynoucími. MUŽ BEZ OBLI EJE (Nalezeno v Pikovicích 26. 6. 3125 A. D.) "Tisíc dolar za jediný výst el...," povzdechl si Maloney, po ítaje bankovky. Z balí ku odd lil p t stodolarovek a bez dalších slov je podal Jackovi Callahanovi. Zabiják se ušklíbl, když tyto p ijímal, a dodal bezbarvým hlasem: "Za jediný výst el... do hlavy ozbrojeného muže!" Pak vložil peníze do náprsní kapsy, pozdravil Maloneye lehkým uknutím ukazováku do st echy klobouku a odešel. Doplatek si vyd lal brzy po setm ní. Svého muže zasáhl hned prvním výst elem. Po kal si na n ho, až se bude vracet dom , a složil ho, sotva otev el dve e chaty. Mrtvola vpadla dovnit a z stala tiše ležet na b iše, ruce doširoka rozhozené, a louže krve se vpíjela do hlin né podlahy. Dusot kopyt vzdalujícího se kon zvolna se propadal do ticha noci. Tom Bumpkin, jediný honák ranche Ypsilon v kruhu, prchal, jako by o život šlo práv jemu. Hlupák! Maloney by nezaplatil jediného centu za jeho život. Zato Hendrix a ranch Ypsilon v kruhu, vklín ný do íše jeho pastvin a navíc rozložený po obou b ezích Bílé vody, jak Indiáni kdysi íkali jedinému potoku v kraji, o n se hrála ruleta smrti. Už z této úvodní pasáže pikovického nálezu jeví se mi z etelným d vod nechuti profesora Fukamiho k celému textu: nehodí se mu do krámu. Net eba p ipomínat u enému shromážd ní základní profesorovu tezi: "dolar je jiná dimenze ranche". Zde je e o dolarech v jiné souvislosti, a dochází ke konverzi jiného druhu. Maloney vydává DOLARY, avšak nikoli za RANCH nebo DOBYTEK, nýbrž za VÝST EL. Vztah mezi DOLARY, RANCHEM a VÝST ELEM však z ejm n jaký je, jak uvidíme dále, a také pojem MRTVOLA hraje nemalou roli. Jakou?, táži se, dámy a pánové! Chut se pus me do ešení problému a neskrývejme se za hradby doktriná ské omezenosti, která se spokojuje s výsledky už dosaženými a z pohodlnosti si zakrývá o i p ed výzvou neznáma.
Neústupný Hendrix, nesmysln poctivý a neúplatný, ten vadil Maloneyovi víc než železná t íska v oku. Te už mu vadit nebude, uvažoval Callahan. Leží tu na zemi s odst elenou polovinou hlavy. Zbyla po n m ovšem jeho žena Maud. Ta možná bude d lat potíže. Jist podá žalobu na Maloneye a neznámého st elce. Nejspíš. Ale šerif se soudcem, ti - na rozdíl od Hendrixe - úplatní jsou a neodváží se hnout prstem proti muži, který vklíní Ypsilon v kruhu do pozemk nejv tšího ranche v kraji. Prý je krásná. Ano, Maud Hendrixová je prý neoby ejn krásná. Po kám zde na ni, rozhodl se Callahan. Peníze ho nezajímaly, m l jich dost a dost. Zabíjel jen zvrhle, z radosti šelmy. A ženy, to byla druhá váše života lov ka, který už dávno všechno opustil a krá el sám po cest vroubené hroby. Callahan vstoupil do chaty a zav el za sebou dve e. P ekro il mrtvolu a rozhlédl se po místnosti, spo e osv tlené zá í petrolejové lampy. Na st n spat il fotografii. N jaký muž zde objímal rozesmátou plavovlásku kolem ramen. To patrn jsou š astní manželé, pomyslel si zabiják a p istoupil blíže, aby si fotografii Ve všech dochovaných textech se vyskytují pojmy VÝST EL a MRTVOLA. Texty však - se sv tlou výjimkou pikovického nálezu jsou natolik fragmentární, že nebylo možno stanovit nezvratný kauzální vztah mezi prvním a druhým pojmem. Zdá se prokázaným, že jde o vztah jednosm rný, že VÝST EL p edchází MRTVOLU a nikdy naopak, ale neplatí rovnost VÝST EL rovná se MRTVOLA, nebo lze doložit p ípady, kdy VÝST EL není následován fenoménem MRTVOLY, a naopak, kdy MRTVOLA se objeví na scén , aniž by d íve šla e o VÝST ELU. V p ípad pikovického nálezu však z ejm máme právo na presumpci kauzálního vztahu VÝST ELU a MRTVOLY, jak ješt doložíme v dalším zkoumání. lépe prohlédl. Nejd íve v noval pozornost tvá i mladé ženy. Byla skute n krásná a také její postava odpovídala Callahanov p edstav o tom, jak má vypadat postava ženy, která mu poskytne trochu radosti, d íve než zem e. Pak se podíval na podobu jejího muže. Chvilku na n ho hled l a pak mu pochopení vstoupilo do mysli. Poznal svého bratra! Ano, Hendrix nebyl nikdo jiný než Jim Callahan, a te tu ležel na podlaze s odst elenou polovinou hlavy a život se mu vsákl do temné hlíny. Jim! Zmizel z domova krátce poté, kdy se Jack smutn proslavil jako násilník a st elec. Už nikdy se neozval, žádná zpráva od n ho nep išla za celá dlouhá léta. Jack Callahan poklekl vedle mrtvého a n žn mu položil dla na záda. Tak p ece jsem t nalezl, brat e, p ece jsem se do kal. Zoufalá lítost ho popadla za hrdlo. Bezd n sáhl k boku, kde colt v zel v pouzdru, odpo ívaje poté, kdy tak strašn promluvil. P ipojím se k tob , pomyslel si a sev el pažbu do dlan . Ukazovák pohladil kov spoušt . Ten magický pojem COLT! Kolik u ených rozprav bylo kolem n ho rozp edeno! Už dávno bylo prokázáno, že COLT je schopen generovat VÝST EL, který bývá ale ne vždycky - p vodcem MRTVOLY. Jenže COLT je též schopen verbální komunikace, v daném p ípad pikovického nálezu PROMLUVIL, a ve fragmentech, o n ž se tvrdošíjn opírá profesor Fukami, na n kolika místech HOVO Í. A zde bych rád upozornil na první závažný fakt: ne ve všech textech, na všech místech a za všech okolností se hovo í o DOBYTKU, zato pojem COLT je fakticky všudyp ítomný. COLT jako nástroj ST ÍLEJÍCÍ, zhusta vytvá ející MRTVOLY, spojený kauzálními vazbami s DOLARY i DOBYTKEM, nemáme snad právo považovat ho za pojem úst ední? Chladivé pohlazení kovu mu vrátilo rozvahu. Ano, jeho colt ješt jednou vztekle vyšt kne a vyplivne sv j náklad smrti. Kdo ale bude pykat ? Pro by to nem l být skute ný padouch, pro by to nem l být Maloney, který Jacka Callahana najal a zneužil ho jako svého poslušného nástroje! Maloneyové vždycky stáli v pozadí a dívali se, jak jiní umírají. Rozhodnutí bylo dílem okamžiku. Jack Callahan svlékl bezvládné t lo svého bratra a pak se svlékl sám. Natáhl na sebe farmá ský od v, kalhoty s od enými záplatami z hov ziny, vln nou košili a koženou vestu a potom navlékl mrtvému své vlastní šaty z erného plátna, tu a tam ozdobené st íbrnými cvo ky. Chv ly se mu ruce, když tu práci dokon il. Vstal a hled l na své dílo. Muž v erném tu ležel v tratolišti krve a farmá stál nad jeho t lem. Muž v erném... Kolika lidem muž v erném p erušil linku života. Kolik lidí se chv lo strachem, když p ed nimi vyvstala ta temná postava, tichá, pozakrytá p ítmím, vždycky p ipravená bleskurychle tasit colt Jack Callahan je tedy ZABIJÁK vybavený COLTEM. Ve chvíli nejistoty mu sta í dotyk COLTU , aby se vrátila rozvaha. Je oble en do ERNÉHO. Jakmile svlékne ERNÝ od v a zam ní jej za tkaninu jiné barvy, dochází i ke vnit ní prom n . Na malé ploše textu jsme sv dky zázra né prom ny transsubstancia ní, kdy bytost m ní svou podstatu, aniž by zm nila sv j fyzický habitus. Prap vodcem ovšem není ERNÁ - to je pouhý symbolický pr vodce d je -, nýbrž COLT, ten úst ední hyba d j . Všimn te si, že v této vznešené chvíli nepadá zmínka ani o DOBYTKU, ani o RANCHI,tedy o pojmech, na kterých tradi ní dobytkologie vybudovala sv j - jak uvidíme - chatrný chrám. k obran i k útoku. Te je muž v erném mrtev a nad ním stojí farmá . Vždycky jsme si byli k nerozeznání podobní, uvažoval Jack. Jsem zv dav, zda Maud... Ostrý hlas ho vyrušil z úvah. "Dotkn te se stropu, muži! Ted se odeberte ke stolu a tam usedn te a položte ruce dlan mi na desku. Hn te se, a st elím." Jack Callahan uposlechl, pomalu se oto il, a když spat il Maud Hendrixovou nebo ona to dozajista stála v místnosti, držíc v ruce ru nici systému Winchester -, ustrnul nad její krásou. "Maud...," ekl. Ale mladá žena pokývla ústím. "Ml te! Nesnažte se hrát komedii. Zabil jste Jima a vlezl jste do jeho šat . Nemusíte lhát, Jacku Callahane! Jim asto vypráv l o vašich zlo inech. Te jste spáchal ten nejhorší a já se postarám o to, abyste visel." Hled la na n ho modrýma, široce rozev enýma o ima. Postupoval ke stolu a usedl tak, jak si p ála. "Pro jste si vzal jeho šaty?" zeptala se.
"Cht l jsem zabít Maloneye," odpov d l Jack. "To je vrah P íchodem Maud ob ad vrcholí. Ano, poprvé užívám toho slova, s plným v domím jeho významu. Transsubstanciace vrcholí navázáním duchovního kontaktu dvou osob. Jack ji komfirmuje, Maud popírá. MRTVOLA leží na zemi, avšak v ERNÉM. Nástrojem transsubstanciace byl prap vodn COLT neboli ZBRA . Také Maud drží v ruce ZBRA . Je p ihotovena k VÝST ELU a odvážím se hypotetického tvrzení, že i Jackovi Callahanovi hrozí nebezpe í, že se stane MRTVOLOU, pokud se Maud dotkne SPOUŠT a VYST ELÍ. Nebylo by to nelogické, nebo stejn jako p ed staletími ŽIVOT plodil další ŽIVOT, z text víme, že SMRT byla základem další SMRTI. Maud te rozhodne, kterým sm rem se ob ad bude dále ubírat. vašeho muže a mého bratra! Já byl jenom prostým nástrojem, jako je winchestrovka ve vašich n žných ru kách." Venku zaržáli kon a n jací muži na sebe pok ikovali hrubými hlasy. Okno zaplálo rudou zá í pochodní. Maud šla pomalu ke dve ím, nep estávajíc mí iti na Jacka Callahana. "Už jsou tu muži z m sta. Pov sí vás na strom a tam budete tan iti ve vzduchu, dokud nezem ete. T ším se na to," ekla tiše. Otev ela dve e. Noc krvácela ohn m. O i rozrušených muž divoce blýskaly. Rudé blesky klouzaly po lesklých hlavních pušek. "To je Maud Hendrixová!" vyk ikl n kdo. Šerif Wills vystoupil do pop edí. Vyhaslý doutník mu v zel v koutku úst. "D je se tu n co, Maud?Starý Róm p ijel do m sta s báchorkou o jakési st elb ." "V chat jsou dva muži," ekla Maud. "Jeden žije, a ten druhý, ten je mrtvý jako ty kameny kolem!" Po t ch slovech zašramotila špi kou boty ve št rku p ed prahem. "Vyjd te ven, Callahane!" zvolal náhle Maloney. "Nepokoušejte se uniknout. Kolem stojí dvacet st elc , a ti dovedou mí iti!" Pozoruji nyní profesora Fukamiho, n kdejšího spolupracovníka a p ítele, jak se tvá í, jak divoce rtá poznámky, jak ší í kolem sebe neklid. Dovedu si p edstavit, co asi šeptá svým soused m. Je mu krajn nep íjemné, že bagatelizuji jeho klí ové pojmy DOBYTEK, DOBYTKÁ STVÍ, RANCH, Že nehovo ím o KRÁV , BÝKOVI a TELETI, o této trojjediné bytosti, o níž je schopen u en rozmlouvat po celé hodiny, aniž by byl schopen kloudn vysv tlit, co to vlastn je. Za íná chápat, kam asi mí ím. Ano, p átelé, veškeré kanonické texty, pikovický nález nevyjímaje, mají význam symbolický, sakrální. Nastala chvíle, abychom to ekli jinak: NIKDY NEBYLO ŽÁDNÉHO DOBYTKA! "Pronesl jste n jaké jméno, Maloneyi?" zeptala se Maud. "Slyšel jsem Callahana smlouvati se s jakýmisi muži na vražd Jima Hendrixe. M j p edák to též m že dosv d iti," ekl a ukázal palcem za sebe, kde stál hlou ek jeho muž s pochodn mi. "Jste padouch, Maloneyi," ekla Maud. "Netušíte, že práv te jste zem el. Vyjdi ven, Jime," ekla, obracejíc se dovnit chaty. "Slyšel jsi? Maloney byl sv dkem Callahanova spiknutí!" "To je p ece Jim Hendrix!" zvolal šerif Wills, když muž v prostém farmá ském obleku vyšel p ed chatu a postavil se tu s palci zasunutými za opasek. "Kde je Callahan?" zvolal n kdo. "Neslyšeli jste moji Maud ? Leží uvnit , je mrtev, a už nikdy na tom nebude lépe." Díval se p i tom Maloneyovi do o í. Maud nepronesla jediného slova. Když se na ni Jack úkosem podíval, v jejích o ích se odrážely plameny pochodní a on pochopil, že te písmena svého osudu. Chladn se na Maloneye usmál. "P išel m zabíti, a já ho st elil jako psa. Má snad n kdo Usedn te a zmlkn te, profesore Fukami, brzy dostanete p íležitost ke slovu! Znovu tvrdím, NEBYLO NIKDY DOBYTKA, a že tudíž pochybné jsou vaše teorie a myšlenkové konstrukce, jimiž se snažíte odhadnout, co to údajný DOBYTEK snad kdy byl a k jakému ú elu sloužil. Kam vedou vaše teorie? M l jste dost vkusu k tomu, abyste potla il publikování hypotézy vašeho vlastního asistenta doktora Olszowského, podle níž DOBYTEK byl organického p vodu a šlo o údajné ŽIVO ICHY chované zám rn k tomu, aby se jejich masem živili jiní živo ichové, p edevším pak KOJOTl a - dámy prominou - LIDÉ. Ano, k tak zr dným konc m dovedl u ení svého mistra doktor Olszowski a marn na nás, profesore, k i íte, že na tom nemáte zodpov dnost! n jaké námitky?" Když byl toto ekl, p istoupil kMaloneyovi a bleskurychle mu sáhl do zá ad í. Vytáhl odtud svazek bankovek a hodil je šerifovi. "Te prohledejte mrtvolu, Willsi. Naleznete u ní stejné bankovky, s podobnými ísly. Vizte, jsou to nové peníze a jejich ísla za sebou následují. Jak vysv tlíte tuto podivuhodnou náhodu, Maloneyi? Sám to vysv tlím: To vy jste najal st elce Callahana!" Maloney se díval, jako by pat il na smrt. Pak mu v o ích svitlo poznání, i zvolal zplna hrdla: "U erta, že m to nenapadlo d ív! Toto je Callahan! Jenom se vydává za Hendrixe, jemuž byl vždycky podoben. Vždy Hendrix by nikdy nedostal nejobávan jšího st elce západu. Opravdu je mrtev, ubohý Jim Hendrix, leží tuto v krvi, zatímco p ed námi stojí jeho vrah. Zmocn te se ho, šerife. Zítra ho ukážeme soudci a v poledne už bude viset blíže nebi, zatímco jeho duše pozná první slasti pekla. Nem jte starosti, Maud Hendrixová. Postarám se o spravedlnost i o váš majetek. M j p edák za vás p evezme správu Ypsilonu v kruhu a vy se budete mít jako v ráji." Ano, dámy a pánové, nastal as, kdy musíme pohlédnout pravd do tvá e. Jako d dicové prastaré civilizace, jež byla podstaty organické, ano, živo išné, jako bytosti vyššího typu, jež p evzaly vládu v cí této planety, jsme dokonce povinni studovat mravy a zvyky našich p edch dc . Postupujme však opatrn , odpov dn a do všech d sledk logicky. Vážení! Navrhuji, abychom zanechali planého teoretizování o podstat a vzájemných vztazích pojm , jejichž obsah nechápeme a chápati nem žeme. Navrhuji, abychom po vzoru jiných duchov dných odv tví p evedli i dobytkologii na bázi experimentální, na bázi vskutku v deckou. Co jiného než experiment - a princip opakovatelnosti -- je základem v dy? Teprve te Maud promluvila, teprve te p erušila ml ení. "Cožpak se nikdo nezeptá mne na mín ní v této v ci?" P istoupila k Jackovi Callahanovi, a stále ješt t ímajíc ru nici, objala ho a p itiskla vlahá ústa na jeho rty okoralé nap tím. Jak vte iny plynuly, Jack cítil, že Callahan vskutku odchází do pekel a že Hendrix se vrací na zemi. P itiskl se k Maud, až pocítil žár jejích ader na své hrudi.
"To snad sta í k d kazu, ehm," pravil šerif Wills, významné kašlaje. "Též si to myslíte, muži?" Souhlasný smích zazn l na odpov . Muži pak zvolna odstupovali od Maloneye, nejv tšího dobytká e v kraji. Bohá cítil, že krev opouští jeho líce. "Budete mít co k vysv tlování, Maloneyi," ekl mu Wills a Maloney pochopil, že je ztracen. "K ertu s tebou, Callahane," zvolal vztekle a jeho pravice bleskurychle sjela k revolverovému pouzdru, proklat nízko zav šenému na opasku pobitém st íbrnými ozdobami. Ml íte, profesore? Jsem vám za to vd en. Ano, p átelé, jenom v experimentu je budoucnost. Také profesor Fukami a jeho pobloudilý asistent doktor Olszowski hovo í o experimentech - avšak jako o emsi nesmírn vzdáleném. Jednou prý bude možno odhalit tajemství organického života, jednou se nám poda í vyráb t i živo ichy, jednou postavíme skute nou KRÁVU a skute ného BÝKA, jednou budeme chovat DOBYTEK na plošinách mezi našimi betonovými bunkry. K smíchu, p átelé. Navrhuji, abychom k experimentu p istoupili okamžit , navrhuji, abychom odhodili chimérické p edstavy a jali se uvažovat prakticky. Nuže, jaký je hlavní výrobní prost edek DOBYTKÁ E ve sv tle kanonických text ? Ano, p átelé, je to COLT. Maud usko ila nazad a pustila pušku z rukou. Zlomek vte iny sta il Jackovi, te už snad Jimovi, aby ji zachytil. Kéž je nabita a natažena, blesklo mu hlavou. Kéž je odjišt na! Tak n jak by zn la st elcova modlitba, kdyby m l na n jakou dosti asu. Z staneš sama, Maud Hendrixová, z staneš bez muže a bez ranche, jestli tvoje zlatovlasá hlava nem la dosti d vtipu a p ipustila, aby zbra z stala mrtvým železem. Stiskl spouš a prásknutí výst elu ho zbavilo pochybností. Maloney se sotva dotkl špi kami prst slonovinové pažby svého smith and wessonu, když hrot st ely ráže 0,38 palce p ilehl k jeho elu, a co bylo potom, jmenuje se smrt. Ráno, když už byl všude klid, kdy muži odjeli a mrtvé vzali s sebou a stádo spásalo trávu kolem Bílého potoka, Maud se zeptala muže, jenž býval Jackem Callahanem: "Co se to stalo dnes v noci, Jime Hendrixi?" "Nazývejme to snem. Ano, dozajista to byl sen," ekl Jim Hendrix, pohladil ženu po zlatých vlasech, stáhl si klobouk do ela a pevn vykro il do erstv zrozeného dne. COLT je to, co držím v manipulátoru svého chapadla. Sestrojil jsem ho sám, pe liv , na základ vy erpávajícího studia všech dosažitelných písemností. Obsahuje NÁBOJE, vále ky napln né výbušnou sm sí, na konci opat ené olov nými kuželíky. Chy te se nebe, profesore Fukami, vy smrdutý skunku, nebo , u všech prvo ísel, nyní pustím ádný pr van mezi vaše mikro ipy. Gratulujte si, nebo budeme první android, který zem e v botách podle pradávného ob adu našich lidských p edk . Hle, tisknu spouš a... Dodatek profesora F u k a m i h o : Zajímavý experiment našeho kolegy docenta Muterona skon il, žel, tragicky. Po nárazu olov né ot ely explodovalo energetické centrum našeho ubohého kolegy. Poz statky jsou neopravitelné a musely být odvezeny do šrotu. Duchovní odkaz docenta Muterona budeme nadále bedlivé studovat. Jeden pozitivní výsledek však jeho experiment m l, jedna otázka je beze zbytku zodpov zena. Bubínkové REVOLVERY systému COLT m ly svou hlave montovány k bubínkovému zásobníku sm rem OD st ílející osoby a nikoli naopak, jak se myln domníval ubohý docent Muteron!
LOV NA KRYSU V roce 2122 žilo v Arkádii t iap lkrát víc android než lidí. Syn a dcer lidských matek tu zbylo šest krát sto tisíc, kdežto po et android se držel nad hranicí dvou milión . Pak nastal po ádek, což z hlediska historického znamená, že n kdo musí ustoupit z cesty. Ustoupili androidi. Hodn d kladn . Kráter Maskelyne byl plný jejich bezvládných t l. V tšina m la rozbitou hlavu: karbonitová sko ápka zane ád ná rosolem. Hru m li nedot enou. Kdo by se taky cht l trefovat do generátoru studené fúze! Louskání o ech , jak se tomu íkalo, bylo zábavn jší a hlavn bez rizika. Mládež se ozbrojila kladivy na dlouhých násadách (ta kladiva samoz ejm vyrobili androidi) a podnikala štvanice ve velkém. Hon na andráše se tomu íkalo. ím mén jich bylo, tím byl hon zábavn jší. St j, andráši, a andráš se zastavil. Nemohl utéct. Submisivní obvody mu to nedovolovaly. Poslechl každého lov ka, i krysa e s kladivem v ruce. Tak si lovci andráš íkali: krysa i. Vy istíme Arkádii od krysího svinstva. M sto je zamo ené krysami. Pro se nám žije špatn ? Pro se už nikdo nesm je? Pro se všichni nudíme? Pro nemáme žádný cíl? Protože jsou tu krysy. Až je zni íme, za neme zase žít š astn , jako lidé. Nastane po ádek. St j, andráši. St j, kryso. Ano, pane, ekne android. My t zabijeme. Já to vím, pane. Jsi rád? Ovšem, pane. Klekni si a sklo hlavu. Android poslechne, lesklá hlavice kladiva svistne vzduchem a pak se ozve krach, o ech je vejp l, rosol te e ven a krysa i jásají. To byla pecka! Hned napoprvé! Tony, Irena, Jurij, Valdo, Josef, Patricie - nebo kdokoli jiný - je pašák! Ten - nebo ta - dovede s krysou zato it! Po ádková služba (nákladní v z ízený androidy) v krátké dob t lo odklidila. Odvezla je nejd ív do skladu a potom, když hromada byla tak velká, aby to stálo za to, velkotonážní nákla ák, ízený androidem, odvezl to svinstvo na skládku v Maskelyne. Šlo to jako na drátkách po celé dva roky. V roce 2125 party krysa marn procházely no ními ulicemi. Ani v technických koridorech nebyl žádný android. V Maskelyne se ocitli i výrobci kladiv, androidi po ádkové služby a idi i nákla ák . Nastal po ádek. V Arkádii žilo dál na šest set tisíc syn a dcer lidských matek. Kolik android ?
Marta v d la o jednom. Jmenoval se Filip. Už šestnáct let s ní žil a nutno dodat, že to byl bezesporu nejlepší manžel, jakého Marta kdy m la. Za p tadevadesát let svého života vyst ídala manžel dlouhou adu, takže superlativ "nejlepší" má v tomto p ípad zna nou váhu. Jakmile nastalo o istné hnutí, Olga Fitzmannová radila Mart , aby dala Filipa pry . "Nemusíš se o nic starat," naléhala na ni. "Prost ho pošli ven na ulici. Tam se o n ho postarají. Už se nikdy nevrátí." "Nem la bych zavolat do štábu, aby si pro n ho p išli?" zeptala se tenkrát Marta. Olga si myslela, že to kamarádka myslí vážn , a zadumala se. Pak zavrt la hlavou. "D lá to tak spousta lidí. Cht jí se zavd it. Hlavn blá áci to d lají. íká se, že po krysách p ijdou na adu blá áci. Nejd ív je pošlou na Lagrang a pak šupem zpátky, nahoru na Zemi. Luna má z stat istá, to se íká mezi lidmi. Jenže ty ses v Arkádii narodila. Nemusíš se ni eho bát. Klidn vyho tu krysu na ulici. Pro si komplikovat život?" Pak se n co stalo, a když se Olga vzpamatovala, ležela na zádech, hrdlo sev ené pevnými prsty Marty Sokolové. Levá lícní kost ji bolela a pálila. Martina tvá nad ní visela jako ohromná rozžhavená pec. "Ty krávo!" vala na ni Marta. "Ješt jednou ekni n co takovýho a zabiju t ." Android Filip poklekl vedle své manželky a položil jí konejšiv dla na rameno. "Nebij Olinku," ekl. Kdyby ho n kdo poslouchal se zav enýma o ima, byl by si myslel, že se android usmívá. Jenže to Filip nemohl. Vypadal jako robot z historického senzualu. Kovov se leskl, v o ních jamkách blýskaly o ky staromódních objektiv a místo úst m l reproduktor. Pokud jde o oble ení, nosil jen kalhoty. Doktor Kurz, jeho stvo itel, ho vybavil velmi realistickým biokarbonitovým p irozením, aby mohl fungovat tak, jak si zákaznice p ála, totiž jako manžel. To byla jediná ást jeho t la, která v rn napodobovala lidskou p edlohu. Zbytek víc p ipomínal zlatisté st edov ké brn ní než lov ka. Když mám šoustat s robotem, ekla tehdy Marta doktorovi Kurzovi (zavedla ji k n mu Olga), chci v d t, že je to robot. Nenávidím náhražky. Doktor Kurz namítl, že robot bude náhražkou skute ného muže, a bude vypadat jako lov k anebo jako panák ze senzualu, ale to byla jeho poslední námitka. Marta dovedla být velmi výmluvná, když n komu vysv tlovala, co si myslí o n m a o jeho názorech, tím spíš, když ten n kdo byl muž. Marta uvolnila sev ení, Olga si položila dlan na pohmožd ný krk a rozkašlala se. Marta ji pohladila a s Filipovou pomocí ji posadila. "Jsi blázen," kuckala Olga. "Jednou na to doplatíš. Až to p ijde, nest žuj si. Já t varovala." Filip zvedl Olgu do náru e a odnesl ji k posteli. Chlácholil ji svým p íjemným barytonem. Olga v d la, kam to všechno sm uje. Kmito et androidova hlasu uvol oval v mozku obou žen centra erotického vzrušení. Za n kolik okamžik se budou milovat ve t ech. Ví to Olga, ví to Marta, a i kdyby jedna, druhá nebo ob najednou tomu cht ly zabránit, nedokázaly by to. Android v kompjútr analyzoval situaci a dosp l k záv ru, že krizi lze nejrychleji a také nejp íjemn ji p ekonat milostným aktem. A jakmile jednou spustil tento program, p erušit ho mohlo jen krysa ovo kladivo. Android už nekomunikoval s intelektem obou žen. Subracionálními prost edky úto il rovnou na mozková centra. Nemusel se dlouho namáhat. V minulosti se mu to poda ilo už tolikrát, že reflexní dráhy byly jeho naléhání sch dné jako expresní translunární dálnice blahé pam ti. Ani ne po p ti minutách se t i t la na l žku proplétala v jednoduchých, v n opakovaných obrazcích. Jedno bylo b lostné, druhé tmav hn dé a t etí se lesklo v barv zlata. A venku dupaly tlupy mladých muž a žen ozbrojených kladivy s dlouhou násadou. Dva roky rychle uplynuly. Už v polovin toho druhého roku b sn ní pon kud polevilo. Hony na krysy už vyšly z módy a mezi lidmi se ozývaly hlasy, že antropoidní stroje jsou k provozu m sta nezbytné. Skute n , na sklonku prvního roku o isty byla Arkádie (ale i ostatní habitaty na Lun , kde se o istné hnutí rozmohlo) zane ád ná neslýchané. Dezintegra ní systémy likvidovaly b žné odpadky, ale co s neb žnými? Kam uložit staré šatstvo, nábytek, vozidla a ostatní p edm ty krátkodobé spot eby? Šachty domácích moloch byly moc malé. Starostenský ú ad vydal na ízení, že velké p edm ty je t eba demontovat a ezat, jenže - kdo má takovou práci d lat? Copak to ješt n kdo umí? A tak lidé vyhazovali haraburdí na ulice a do koridor . D íve n co takového nebylo možné, protože nad po ádkem v no ních hodinách odpo inku bd ly hlídky android . A tak, jako velkou novotu - p es velehlasité protesty štábu hnutí o isty - starostenské ú ady lunárních habitat nasadily tak ka sou asn v oblastech své správy manipula ní vozidla, pe livé dizajnovaná tak, aby v ni em nep ipomínala lov ka. "Trojské kon krysího svinstva," povykovali úderníci hnutí o isty, ale marn , ú ady nemohly dlouho strp t ani haraburdí v koridorech, ani svévolné ád ní krysa . A druhá generace manipula ních vozidel už byla menší, um lé ruce dosáhly dále, chápaly p edm ty obratn ji a ze starostenského ú adu Arkádie (a dalších habitat na Lun ) prosakovaly zprávy o tom, že ta t etí generace bude vybavena nohama, aby se stroje mohly dostat tam, kam kolové vozidlo neprojede. "Vidíš, Filipe, je po všem," usmívala se Marta na svého zlatistého manžela. Už se t šila, jak si s ním vyjde na první procházku. Android ješt nikdy neopustil její byt, od první chvíle, kdy ho sem doktor Kurz a Olga dopravili. I p ed tím prokletým dvaadvacátým rokem bylo soužití s androidem považováno za skandální nemravnost, t ebaže by Marta dovedla vypo ítat nejmén dva tucty muž i žen, kte í v takovém nedovoleném konkubinát žili - a doktor Kurz? Ten se netajil tím, že na jeho ml ení spo ívá politická stabilita celého habitat . "Je po všem," usmívala se Marta. Bude to hezká vycházka. okoládov temná ple se dob e vyjímá vedle Filipova zlatého plechu. A neobléknu ho, rozhodovala se. Jen a si vykra uje tak, jak jsem na n ho zvyklá - v kalhotách. Uvažovala dokonce i o tom, že ho pustí ven bez kalhot, ale ten nápad zavrhla. Není t eba, aby ženské Filipa okukovaly. A já, já p jdu také jenom v kalhotách. Za své t lo se nemusím styd t. Vypadám na p tadvacet. Olga samoz ejm byla škarohlíd. "Jen si ned lej iluze," varovala ji. "Krysa i ekají na p íležitost." "Slyšela jsem, že se chystá nové na ízení. Prý budou dovoleni androidi, kte í..." Marta pohlédla po o ku na Filipa. V takových chvílích byla na rozpacích: Na Filipov kovové tvá i se nezobrazovaly emoce; jak má poznat, že se ho nedotkne neopatrným sl vkem? Našt stí se Filip ješt nikdy neprojevil jako urážlivá netýkavka. Proto pokra ovala: "Prost , starosta dovolí používání android , kte í nemají lidskou podobu. Takových, jako je Filip." "Tak po kej, až to na ízení vyjde," radila Marta. "Co t to bere? Copak jsi n kdy chodila s Filipem na procházku? Copak ses s ním n kdy chlubila?" "Tenkrát by to nebylo žádné hrdinství... jenom ostuda." Znovu pohlédla na androida. Ten sed l v r žové lenošce, hlavu p emýšliv podep enou o ruku a tiše poslouchal. "Te to taky není žádné hrdinství! Je to prost bláznivost." Marta se zahled la p ítelkyni (nebo snad milence?) do o í. "Ty žárlíš."
"Prosím tebe...," zasmála se Olga strojen . "To spíš bys ty mohla žárlit na mne... Chodím sem k vám... a chodím sem ráda, to mi m žeš v it!" Vyzývav se usmála na Filipa. Ten se trochu nap ímil a složil kovové ruce do klína. Olga v d la, že Filip v kompjútr zvažuje možnost nasazení erotického programu. Naježila se. Na n jaké laskání te nebyla ani trochu zv davá. Te ... te by jist odolala Filipovu vemlouvavému barytonu, který se dovede zahryznout p esn do toho správného míste ka v mozku, v le taje jako vosk, žhavá láva stéká podél páte e, srdce za ne bít, ozv ny tepu se ozývají v celém t le, t žišt t la, ano celé osobnosti, klesá do klína, brána se pootevírá... Ne, na to nejsem zv davá, ty jedna plechová kryso. Vít zství? Ironický hlas druhého já se Olze vysmál. Filip si nikdy neza íná s milostnou hrátkou, pokud nevycítí, že ob ženy jsou na to p ipraveny. ert ví, jak to m že v d t. ert, a doktor Kurz. Bílé zuby zá ily v tmavém obli eji. Marta se smála, docela tiše, ale zra ovala Olgu do hloubi duše. Žárlíš, to znamenal její úsm v. Filip je m j manžel, ne tv j. My dva si s tebou hrajeme, aby naše uspokojení bylo v tší. Využíváme t , jsi naše loutka. Vždy ty nejsi pro nás nic víc než android zrozený z lidské matky, ano, ty jsi lidská krysa. Myslela si to Marta doopravdy? Nebyl to jen shovívavý úsm v p ítelkyn ? Necht la jen kamarádku popíchnout, poškádlit? Nejspíš ano, a z ejm by sta ilo jen jediné sl vko a nedorozum ní by zmizelo jako odfouknuté smítko, jako odpadek v jícnu domácího molochu. A Marta by nejspíš to sl vko vyslovila, kdyby u dve í nezazn l bzu ák. Marta kývla na Filipa. Ten bez hlesu vstal, n kolika bleskurychlými kroky p istoupil ke st n , zatla il na ni loktem a android zmizel ve skrýši. Pochmurné myšlenky byly ty tam, Olga se vzpamatovala. Povzbudiv pokývala o ima. Všechno je v po ádku, Marti ko, nemusíš se ni eho bát. "P jdu otev ít," ekla docela zbyte n . Za dve mi stáli t i lidé, dva mladíci a jedna dívka. "Výbor o isty," ekl jeden z mladík . "Hledáme ukryté androidy." "No dovolte," ekla Marta a p istoupila k Olze. "Co si to dovolujete?" Tahle trojice m la už pramálo spole ného s p íslušníky vl ích sme ek, které se prohán ly Arkádií p ed dv ma lety. To byli lovci, sadisté, vrazi. Divocí, svalnatí. Paže obnažené, aby obecenstvo mohlo obdivovat svaly. Kladiva v rukou jako odznaky moci. Suroví, ale v jistém smyslu istí, jako zví ata. Tihle t i? Ú edníci. Samoz ejm náležit d ležití ú edníci. Místo kladivem se ohán jí paragrafem. Výnosem ze dne. Odstavec lomeno. Hlášení nahoru. Neodkladn vy ídit dle zápisu z porady. "Máme zjišt no, že n kte í ob ané nezákonn ukrývají androidy, paní," ekl mladý ú edník. lov k, a p ece jeho tvá nebyla o nic výrazn jší než plechový Filip v obli ej. Pan nikdo, kde se vzal, tu se vzal, má moc. Kdyby mu za zadkem nestál kamarád a hlavn to d v e (mladá žena vypadala docela sympaticky, v medových o ích jí v zely epele nož , ale jist by dovedla být n žná, kdyby ji to n kdo nau il, jenže tihle dva? Škoda tebe, d v e,)! Propíchla bych ho ukazovákem. "Paní?" opakovala po n m Marta. "Mluvíš jako android." "Nechte si ty e i, nebo vás to bude mrzet," ekl ú edník nep íliš p esv d iv . Martina erná ple a b lostné zuby ho vyvád ly z míry. "Tady žádní androidi nejsou," ozvala se Olga smí liv . "My dv jsme p ítelkyn . Jsem tu na návšt v , chápete? Tohle je malý byt a Marta," usmála se na ernošku, "nemá velké pot eby. Na by jí byl android? V jejím v ku..." "Je to naše povinnost," ekl ú edník, ale už dokázal spolknout sl vko "paní". P ešlápl z nohy na nohu a nahlédl Mart p es rameno. Druhý mladík vypadal na to, že by se nejrad ji ztratil ze scény, jen to d v e se tvá ilo odhodlan . "Umožníte mi vstup?" zeptalo se nevlídn . "Máte povolení?" zeptala se Marta. "Necht si ty e i, ob anko," odsekla dívka. Pochopila, že Martino mladistvé vzez ení je dílo léka ovo. Jako v tšina dívek jejího v ku prudce odsuzovala odstran ní vn jších známek stárnutí jako nespravedlnost: staré ženy vypadají mlad , ale díky svým zkušenostem dovedou plést muž m hlavu. Jak potom máme získávat životní zkušenosti? "Já jsem tady doma, d venko," ekla jí Marta. "Kdybys n kdy cht la p ijít na návšt vu," te popíchla Olgu, "p ij . M žeme si hezky popovídat." Olga strnula. Mart jí p išlo líto, proto rychle dodala: "Ale nejd ív si umej vlasy." Olga se zhrozila: Ta Marta si nikdy nedá pokoj! "Poj te ale dál, nebudeme tu stát mezi dve mi! Však se všechno vy ídí. Marti ka nic neskrývá, jen poj te dál. Nemáte chu na aj?" Usmívala se. Ani ona nebyla nejmladší a zkušenosti m la zna né. V d la dob e, jak na takové dva mládene ky oukrope ky, a s pot šením si všimla, jak tomu odvážn jšímu rudnou uši. Jenže ta mladá megera si toho taky všimla a ekla prudce: "Dejte si pozor. Máme vás na seznamu podez elých. Však my se jednou vrátíme... a pak si promluvíme jinak." Oto ila se a pochodovala pry . Mén state ný mladík se k ní okamžit p ipojil a ten s ervenýma ušima rozhodil ruce, jako by cht l zd raznit, že za nic nem že, zabru el cosi a t žce odklusal. Olga zav ela dve e, op ela se o n a rozesmála se. "M j ty smutku... Když si pomyslím, jaká hr za z nich šla p ed dv ma lety... On se Filip ani nemusel schovávat. Kdyby dupnul, utekli by." Marta se ale mra ila. "Seznam podez elých... Jak se mohli dozv d t, že..." Ost e se na Olgu zadívala. Kamarádka se ohradila: "Snad si nemyslíš..." "Pro se tak roz iluješ, když máš isté sv domí?" "Já se v bec neroz iluju, ale roz iluje m , že podezíráš zrovna svou nejlepší kamarádku. Sakra, vždy já t s Kurzem seznámila a beze mne bys toho plechá e doma nem la!" "Nemluv o Filipovi tak hnusn . Kdo ví, co s Kurzem pe eš. Bojíš se, co? Myslíš si, že ti te e do bot, a chceš se vykoupit tím, že budeš shazovat lidi, že budeš udávat?" "Te už toho mám dost." Olga se rozplakala a v bezmocné zu ivosti bušila dozadu ob ma p stmi, až dve e dun ly.
"Ty si myslíš, že jsem n jaký hadr," k i ela na Martu. "Já ti první poslední, já t seznámila s Kurzem, já ti dohodila Filipa, já s váma lezu do postele a nechám se zneužívat, protože t mám ráda, a ty se ke mn chováš tak hnusn ... Ne, nesahej na m ! Jsi mi odporná! Už m nikdy neuvidíš!" Nahmátla kliku a prudce otev ela dve e. Pustý koridor dýchl na ob ženy vlhkým studeným vzduchem. "Olino...," ekla Marta rozpa it . Uv domila si, že šlápla vedle. Docela zbyte n se na kamarádku osopila. Návšt va t ch t í rabiját ji vylekala. Olinko, vždy už nejsem nejmladší, mám právo na pošramocené nervy, po tom všem, co jsem zažila, pochop m ! Ne ekla to, ale cht la to íct, jenže Olga už proklouzla do koridoru a b žela k východu. Na ulici na ni eká její glyder, vklouzne do jeho teplé náru e, odjede dom a už nikdy se k Mart nevrátí. Marta ji dostihla v okamžiku, kdy už otev ela dve e a chystala se vklouznout dovnit . "Olinko," volala na ni prosebn . "Nech m být!" "A podívejme, co se to tu d je!" Z budovy vyšla jim už známá trojice. Tentokrát ale byla mluv ím dívka se zlatýma o ima. "Dámy se vylekaly, nemám pravdu? Já tušila, že jdeme na správnou adresu. Vy dv zav ete tu káru a p jdete s námi na štáb, tam si povíme víc." Olga zaváhala. Kontrolky na panelu se rozzá ily už v tom okamžiku, kdy otev ela dve e, takže glyder byl p ipraven vyrazit hned, jak by se posadila do k esla. "Tak d lej, co na m koukáš?" k ikla na ni Marta. Olga se ale usmála a zaklapla dve e. Obrátila se k mládenci, který byl z ejm ustanoven za velitele. "D v átko je hormonáln nevyrovnané, nezdá se vám, p íteli?" D v átko možná bylo hormonáln nevyrovnané, ale síly v pažích m lo až až. Olga ustoupila o krok, ale nesta ila útok odvrátit, jen ho zmírnila. To už ale zasáhla Marta. Popadla úto nici za paži a smýkla jí nazad. Dívka byla bílá vzteky. Obrátila se ke svým spole ník m a zasy ela na n : "D lejte n co.... ne umte tu!" Tak tedy n co d lali, ale bylo to nemastné neslané, docela nanicovaté. Nejrad ji by se vid li o t i koridory níž, tím spíš, že hluk poty ky p ivábil pozornost zv davc . Hned tu, hned tam se otevíraly dve e a na obou stranách ulice se tvo ily hlou ky. Mládenci by se pravd podobn ztratili z parády a jenom jejich spolubojovnice za vznešenou v c o isty jim bránila v odchodu, nu, ekn me v út ku. V d li dob e, že v poslední dob o istné akce nepostupují vždycky tak hladce, jako tomu bývalo ješt p ed p l rokem, kdy úderné skupiny ovládaly ulice, koridory a do velké míry i p íbytky obyvatel Arkádie. N co se stalo a lidé ztratili strach. A jak ztratili strach, úderné skupiny na tom byly h , než kdyby se ocitly venku, ve vzduchoprázdnu To, co vypadalo ze za átku jako drama, se m nilo ve frašku. Z prot jší strany ulice padly první posm šné poznámky. Mladistvá bojovnice za o istu Luny m la už v o ích slzy. "Dob e, dob e, tak už je te, vy dv ," zabru el velitel hlídky rozpa it . Pokusil se otev ít dve e glyderu, ale individualizovaný zámek ho neposlechl. Lidé se už nahlas smáli. Olga otev ela, op ela se o dve e a vyzývav povysunula bok. "Má p ítelkyn z stane doma, když dovolíte, pane krysa i." Úderníci si mezi sebou íkali krysa i, ale nep áli si, aby jim tak íkali civilisté - složité jsou pochody v hlavách p íslušník o istných hnutí. Velitel skupiny zrudl a posledním siláckým výkonem cht l smazat chabý dojem vyvolaný dosavadním vývojem událostí. Drapnul Mart po záp stí a odhodil ženu stranou, až se uhodila o st nu. Bolestn vyk ikla. Vzáp tí pocítila, jak jí krev zolovnat la: sáhla si na záp stí. Ovšem, ten dobytek stisknul její identifika ní náramek, nalad ný na Filipovy obvody... Android bezpochyby p ijal signál úzkosti a v jeho kompjútru se aktivoval záchranný program. Z sta v úkrytu, Filipe, cht la Marta vyk iknout, ale bylo už pozd . Android vyb hl na ulici. Do prostoru padlo ticho. Zlatistá postava v plandavých modrých kalhotách. Android... tak nestydat technický, že ani nep edstírá p íbuznost s lidskou podobou! Filip si snad uv domoval, jaké zd šení ve všech t ch lidech kolem vyvolal, ale nedbal toho. Postupoval podle záchranného programu. Ve zlomku vte iny vyhledal Martu, analyzoval situaci a správn odhadl, kdo jeho velitelku ohrožuje. V další vte in velitel úderné skupiny let l vzduchem a pak padl na záda, lebka mu hlasit bouchla o chodník a n jaká žena zd šen vyk ikla, protože spat ila krev. První se vzpamatovala zlatooká krysa ka. "Ty hnusná svinská kryso," zaje ela. Sáhla kamsi za záda a vytáhla z pouzdra malé, nep íliš výkonné energo a stiskla spouš . Výboj nebyl tak silný, aby prorazil protimeteorický kryt Arkádie. Do androidovy hrudi však vnikl spolehliv , a jelikož to, co za alo špatn , zpravidla nekon í dob e, zasáhl práv ten díl stroje, který by nem l nikdy být zasažen, totiž generátor studené fúze. Android vybuchl. Prudké sv tlo na okamžik oslepilo všechny okolostojící. Marta stála nejblíž. Síla exploze ji odhodila až ke st n . Bolestiv se ude ila do zad a do zátylku. M la pocit, zejí n kdo vrazil dva h eby do ušních bubínk . Až po n kolika vte inách ervené kruhy p ed jejíma o ima z ídly natolik, že mohla spat it trosky a bezvládné postavy. Vyk ikla. Hned vedle glyderu ležela Olga. M la utrženou levou ruku a levou nohu a krev z ní prýštila etnými proudy. Krysa ce, která explozi zavinila, se z ejm nestalo nic vážného a nezran n ležel na zemi i ten t etí, zcela nevýrazný len skupiny. Olga m la prost sm lu. T ebaže stála o dva kroky dál od explodujícího androida, výbuch ji zasáhl naplno, kdežto Mart se nestalo celkem nic. Duchap ítomnost kupodivu projevil velitel úderník . Švihl sebou jako ješt rka a na okamžik zmizel horní polovinou t la v otev ených dve ích glyderu, ale hned byl venku s b lostným kokonem salvátoru. To se už vzpamatovala i Marta, pomohla mu záchranný vak roztáhnout a spole n vložili krvácející zbytky t la do m kké dutiny. Uzáv r sykl a salvátor se nadul. Marta i velitel krysa kle eli naproti sob . Setkali se o ima. Ne ekli ani slovo. Jsou to všechno hlouposti..., jakmile se za ne umírat, všechno ostatní jde stranou. Vstali. Zhluboka dýchali a dívali se na tlustý bílý doutník poskvrn ný krví. Uprost ed, tam kde byl nejtlustší, sv télkovala zelenkavá t icítka. Agregáty záchrany života jsou schopné ješt t icet minut udržovat základní životní funkce ran né.
Marta by cht la mladíka obejmout a pod kovat mu, a nejspíš by toho pozd ji litovala. Našt stí jí to p ekazil, ten pitomec. ekl: "Tohle je d kaz! Android! Ve ejné ohrožení!" A ukazoval na doutnající zbytky um lého muže. Nedokázal mluvit souvisle, ale to, co ze sebe vysoukal, sta ilo, aby Marta zaplašila pozitivní city, které ji nakrátko ovládly. ekla: "Vy dobytkové, použili jste neoprávn n zbra a zavinili jste kritické ohrožení života. Tohle si odserete, krysa i." "Byla to sebeobrana." "Hovno sebeobrana! Chovali jste se jako idioti! Tady je ty icet lidí, kte í mi to dosv d í!" Rozhlédla se kolem sebe. Ale... co to? Už jich nebylo ty icet, ale dvacet, ba patnáct, a vida, tam mizí skupinka a tam zas další... Co se to s vámi d je, lidé? P ed chvilkou jste se krysa m smáli, nev d li jste, co je to strach. Mrská, ten strach. Jako bájný Fénix se rodí znovu a znovu. Každé lidské nešt stí mu pomáhá na sv t. Marta zaslechla houkání policejních sirén. Monitorovací za ízení zaznamenalo explozi a aktivovalo varovné systémy. Spat ila modrá sv tla maják , a když se ohlédla, i na druhé stran byly domy mod e ozá ené. Hlídkové vozy se blížily z obou stran. Co se mnou ud lají, blesklo jí hlavou..., a co se stane s Olgou? A už tu byla první policajtská kára. K ídla dve í vylétla vzh ru. Pach piva a potu dýchl Mart do tvá e. Muži v modrých stejnokrojích spat ili bílý salvátor na zemi. Na nic se zbyte n nevyptávali, popadli ho, vtáhli dovnit a n kolika p esnými pohyby fixovali salvátor do držák . Pak zase vylezli. "Tak ji odvezte, proboha," ekla Marta. Byla k smrti unavená. "Nejd ív sepíšeme protokol." "Jenže... ona um e!" "Kdo je zodpov dný za její zran ní?" Krysa ukázal prstem na Martu. "To ona! Vybuchl ilegáln p echovávaný an-droid!" "St elila do n ho energem," ekla Marta. Policisté se obrátili ke krysa ce. K iv se usmála. "Ta ženská se zbláznila. Nemám energo. M žete si m prohledat." Jeden z policist velmi formáln popleskal dívku po bocích. "Nic, poru íku," hlásil. "Máte n jaký d kaz pro svoje tvrzení?" zeptal se poru ík Marty. Otev enými dve mi policejního glyderu spat ila t leso Salvátoru. Svítilo na n m íslo dvacet dev t. Zoufale pot ásla hlavou a pak... P isko ila k poru íkovi a vrazila mu loket do žaludku. Byla to dost silná rána na to, aby muž odlétl dva t i kroky nazad. Marta v d la, že ji ten druhý m že st elit psychinou nebo dokonce energem do zad, ale v danou chvíli jí na ni em nezáleželo. Sko ila dovnit , zabouchla dve e a vrazila ruce do ovládacích rukáv . Glyder okamžit vypálil kup edu. Fasády dom splynuly do jednotvárné šedi. Vp edu plály modré majáky, p ijížd ly další policejní vozy. "Necht toho, ženská. Víte dob e, že to máte marné. Kam chcete sakra ujet? Aspo te se zachovejte rozumn . P ipíšeme vám to k dobru." Policajt v hlas zn l docela dobrácky. Mart t žkly ruce v rukávech. Zmírnila rychlost. P ijížd jící policejní vozy už vid la docela jasn . "Zastavte," nabádal ji medv d policajt. Škubla rukama a zvedla stroj do výšky. Skupina t í policejních glyder prosvišt la pode dnem, div jim nesrazila majáky ze st echy. Te se zvednou a buduje mít v zádech, pomyslela si Marta. Bude to veselá hon ná v kupoli Arkádie. M že trvat celou noc. Položila stroj na bok a zakroužila. Pod sebou spat ila zábavní tvr . Už nebyla ani zdaleka tak veselá jako kdysi, když výlety na Lunu byly považovány za velikou atrakci a dokonce i za spole enskou povinnost. Nicmén , ani dnes nebyla úpln opušt ná. Sv telné reklamy hotelu Splendid, Majestic, Inter, Vselena... a dole v jasn osv tlených ulicích pestré te ky. Jsou to turisti. Dívají se vzh ru, asi mávají a sm jí se, protože jsou p esv d eni, že laskavá správa Arkádie uspo ádala letecký cirkus. Opravdu, taková honi ka v kupoli se nevidí každý den. Policajti se neodváží m sest elit p ed o ima turist . Habitaty získaly v posledních dvou letech špatnou pov st, honi ky na androidy nebyly všem turist m po chuti. Louskání o ech , fujtajksl - to íkají dnes i lidé, kte í se té ponuré zábavy ješt nedávno sami ú astnili. A víte, že policajti sest elili v Arkádii svoje vlastní gravo? Opravdu? Vážn ? Ne íkejte... Marta se ušklíbla. M žu honi ku prodlužovat do aleluja. M žu, až na to, že Olina um e za sedmadvacet, ne, te už za šestadvacet minut. Pozvedla paže ješt výš. Prudký tah ji vmá kl do sedadla. Salvátor našt stí pevn v zel v záv sech. Olga te visí, chudinka, hlavou dol , ale v tom stavu, v jakém je, jí to m že být jedno, agregáty se o ni starají v jakékoli poloze. Lampy upevn né na konstrukci kupole svítily Mart do o í jako jícny sopek. Opírala se o akcelera ní pedál a rvala ovládací rukávy, div je neutrhla. N co se kmitlo kolem okna. Byl to nosník, nebo reflektor? Ozvala se rána. Najednou nevid la nic, docela nic a teprve po chvilce se jí mraky hv zd roztan ily p ed o ima. Ocitla se nad kupolí, ve volném kosmickém prostoru. Sm šné..., ale tak to chodí na Lun . Tam, kde kon í st echa, za íná kosmický prostor. Uvolnila tlak na akcelerátor a sklopila stroj na bok. Podívala se stranou a spat ila velkou sv télkující p tadvacítku. Uhán la vp ed. V d la, že automaty už zacelily otvor v protimeteorické clon . Co ud lá dál? Zdolají oslnily reflektory arkádského kosmodromu. V rozích obdélníkové p istávací plochy svítily ty i obrovské, oranžové. Po obvodu obdélník zá ily zelené koraly, zato úhlop í ky byly ervené. Marta si uv domila, co to znamená. Kosmodrom je p ichystaný p ijmout pendl z Lagrangu. Prostor nad Arkádii musí být te istý, d j se co d j. V tomhle byly p edpisy neúprosné. Ani protipožární glydery nem ly výjimku, a kdyby n kde poblíž vypukl požár, žádný ervený glyder neopustí propust, dokud se p istávací nohy pendlu nedotknou plochy. Totéž platí pro modré glydery bezpe nostních sil. "Sokolová, jste na p íjmu?" uslyšela Marta policist v hlas. "Já vám na izuju, Sokolová, okamžit se vra te. Rozumn se
dohodneme. Ud láme tlustou áru, a co bude pod ní, smažeme. Slyšíte m ? My jsme našli to energo. Víme, jak se to stalo. Je to neoprávn né držení zbran . Vyjednali jsme dohodu s tím jejich vejborem..." Policista si dal záležet, aby do slova "vejbor" vložil dostatek pohrdání. "My stáhneme žalobu na ilegáln drženou zbra a oni zapomenou na androida. Vra te se, už vám nic nehrozí. Fitzmannovou odvezeme do nemocnice a tam ji dají dohromady. Ženská, vždy vy ji zabijete. Nem žete tam venku lítat v n . Ta holka um e... a vy taky, protože máte málo vzduchu. Já vím, paliva je dost, abyste dolet la na Lagrang, ale dostanete se tam mrtvá... a druhá mrtvola bude ležet vedle vás." Marta Sokolová ml ela. V hlubin pableskovala Arkádie. Žili tam lidé state ní i zbab lí, policajti, krysa i i docela oby ejní, ten d lal to, ten zas ono, jiný nic a žil na vrub m sta..., ale všichni žili oby ejn , normáln ... Co jsem to za lov ka? Pro musím jít jinou cestou než všichni ostatní, p emítala Marta. Nemám ráda chlapy, no dob e, nabrnkla jsem si Olinu, takových ženských je spousta, ím dál víc, a není divu, když vidíme, co je to za verbež, tihle chlapi. Pro jsem ale do toho zapletla robota? Protože m vzrušoval ten zákaz? A co te ? Co d lat po tom všem, co se semlelo? Ten policajt má pravdu, došlo jí. Musím dol . Dala se na út k v prvním popudu. P im l ji k tomu vztek a nervozita. Vždycky byla zbrkloun a v k ji z toho nevylé il. Odkašlala si. "N co jste ekla, Sokolová?" zeptal se policista. "Kterou propust mi p id lujete?" Nastalo ticho. Policista asi ne ekal, že se Marta vzdá tak rychle. "Z p tky je nejblíž do špitálu." "Dobrá. Rozsvi te mi ji." Do tmy vytryskla r žová zá e. Z otev ené propusti vytryskl vzduch, okamžit zmrzl a r žové sv tlo maják se t íštilo v mlze. "Nasazuju na poslední oto ku," ekla Marta. "P ipravte se na mne." "Dob e d láte, Sokolová," d l policista konejšiv . Z ejm se bál, že si to Marta v poslední chvíli rozmyslí a uletí..., ale kam? Do Lunagradu? I tam jsou policisté a lovci android . Na Lagrang? Palivo sta í, ale vzduchu je málo a hlavn ... Olga tak dlouhou cestu nevydrží. Marta si uv domila, že policajt je asi taky po ádn vyd šený. Koneckonc , bezpe nostní sbor nemá ím se chlubit. Policajti si nechali p ed nosem ukrást glyder a p ipustili, že prchající delikvent ud lal díru do kupole. Lidi, to je p ece ostuda jako hrom! Ne, policajti nemají zájem na n jakém d kladném vyšet ování. Nejspíš se budou snažit o ututlání celého p ípadu. Tak už to chodí ve všech sv tech, a jsou naho e nebo dole. Snesla se blíž ke kupoli a zmírnila rychlost na minimum. "Dob e d láte, Sokolová," opakoval policista. "Už jsem mluvil s kapitánem Mantellou. Psychiat i se vás ujmou a napíšou posudek. Jednala jste v hnutí mysli. P ípad nejde k soudu. T eba z vás ud lají ženu roku." Strojen se zasmál, aby Marta pochopila, že to m l být vtip. V ila mu? Nep emýšlela o jeho slovech, spíš se snažila zvažovat situaci. Vid la ji v celé složitosti, jako váhu o mnoha miskách. A na té nejv tší, nejvíce zatížené, leží salvátor s t lem Olgy Fitzmannové. Pomalu se blížila k propusti. P lkulatý pahrbek z pr hledného silikitu, port v malém. P ed vchodem se rozsvítilo mali ké psaní ko, miniatura p istávací plochy pro pendl, ty i oranžové majáky v rozích, zelená barva po obvodu, ervené iks uprost ed. Glyder si lehne na psaní ko jako pes na rohožku, po transportních drahách vklouzne dovnit a tím dobrodružství skon í. Jedno skon í a druhé za ne. Policajti, psychiat i, ou adové. Je mi p taosmdesát, uvažovala Marta, ale ani já nepamatuju p ípad, že by n kdo ukradl policejní glyder a prorazil st echu, a co nepamatuju já, nepamatuje tady nikdo. Zasmála se. Byla na ten in docela pyšná. Do tvá e ji ude ilo prudké fialové sv tlo. V první chvíli ho považovala za p istávací maják, ale vzáp tí si uv domila, že majáky nejsou nikdy fialové, protože fialová je barva sekundárního zá ení modulované energie. Ano, energa vrhají takové snopy fialového sv tla, takže... N kdo po mn st ílí energem, uv domila si. Prudce strhla ízení vpravo. Glyder se zakymácel. Rána z ejm zasáhla, ale našt stí všechny ovládací prvky jsou mnohonásobn jišt né. "Sokolová, co se d je? Sakra, pro jste zase uhnula?" "Ty hajzle! Já tu st echu prorazím znova, ale tentokrát druhým sm rem a prásknu do tebe jako bomba!" Ráda by to ud lala, takový m la vztek, ale netušila, kde se ten policista s vysíla kou skrývá. "Já blbá vám v ila! Doufám, že n kdo tuhle frekvenci slyší. Lidi, poslouchejte: policajti poslali na kupoli st elce! Je u propusti a pere to do mne energem!" Rvala se s ízením. Stalo se z ejm n co vážného, protože ovládací rukávy p estávaly fungovat a glyder docela jasn táhnul doleva. Druhý snop fialového sv tla prolet l t sn kolem kabiny. Ten t etí zasáhne naplno. Až se potkáme na onom sv t , Olino, budem na tom stejn . Ur it mi nevy teš, že jsem pro tebe málo ob tovala. "Sokolová! Sokolová! Co tam vyvádíte? Propust eká!" Vypnula interkom. V infra erveném spektru spat ila na obrazovce jasnou zelenou skvrnu. Jak by ne, vždy energo vydává ze sebe i teplo. Na to policejní st elec zapomn l. Vidím ho stejn jasn , jako vidí on m , uvažovala Marta. Napnula všechny síly, aby zvládla ízení. Stroj se opile zapotácel, ale nakonec se jí poda ilo ho srovnat. Namí ila p ímo na protivníka. Jestli má v hlav i n co jiného než spony, pochopí, co se stane, když se do glyderu trefí: stroj poletí dál a rozmázne ho napadr . Držela zelené sv télko v zam ovacím k íži a uvol ovala akcelerátor. St elec nepozná, jak rychle na n ho glyder letí. Vidí ho v zam ova i jako oválný balónek, který se pomalu nadouvá. Ne, z p ímého pohledu nelze odhadnout rychlost, leda že ten st elec má v zam ova i radarový dálkom r. Pokud ho tam má, pohlédla Marta na salvátor, jsme ob v pytli. Ob ? Ty už tam jsi... a já tam budu co nevid t. Fialové sv tlo se objevilo pot etí.
Jenže... co se to stalo? T etí výst el padl z jiného místa než první dva a fialový snop už nesm oval k jejímu gravu, ale kamsi stranou... ano, smetl to zelené sv télko, zrádný bod ozna ující místo, kde stál úto ník. Pochopila, co se vlastn stalo. Na st eše poblíž propusti nestál jeden st elec, ale dva. Ten první vypálil dv rány energem na p istávající gravo, druhý st elec s útokem z ejm nesouhlasil a svého druha zlikvidoval. Že by se policajti porvali mezi sebou? Zm nil snad Mantella v poslední chvíli rozkaz? Copak by na ídil, aby jeden p íslušník sboru chladnokrevn zast elil toho druhého? A našel by se mezi policisty takový, který by bez rozmýšlení spálil kamaráda? Vztáhla ruku po spína i telekomu, ale senzoru se nedotkla. Nem la te as na sáhodlouhé vybavování. Glyder byl vážn poškozený, kymácel se na strany, v zadní ásti n co oškliv sk íp lo a nebyl by to žádný div, kdyby se v p íštích okamžicích z ítil. A dole ve tm stojí n kdo neznámý s energem p ipraveným k další rán . Kdo ví, co je to za lov ka a jaké má úmysly. T eba je to šílenec. Vytáhla ruce z rukáv . "P istát!" poru ila palubnímu automatu. Doufala, že automat není zaklí ovaný na ur itý hlas. Našt stí se v policejním glyderu asto st ídají posádky, u ízení sedí hned ten, hned onen. Klí ovací selektor by byl spíš na obtíž než k užitku. Jemná tkanina skafandru ji sev ela do objetí a uzáv ry zašum ly kolem ní. Shora spadla kulatá p ilba a vsála se okrajem do m kkého límce. Glyder usedl kupodivu hladce - poškozené byly okruhy manuálního ovládání. Marta si blaho e ila, že p istávací manévr sv ila automatu. Kdyby se o p istání pokusila sama, mohlo to dopadnout podstatn h . Uvolnila dve e a s ru ní svítilnou nap aženou kup edu vyklouzla ven. V nepravidelné skvrn jasného sv tla se zmítala silikitová lana, vzp ry tlusté jako dubové kmeny - a všude byly náv je jemného prachu. Lekla se, protože tam vlevo se n co zab lalo. Byl to kulatý radom, schránka na radarovou anténu. Tahle bílá kuli ka je neškodná... až na to, že zpoza radomu vy uhují nohy. Opatrn postoupila kup edu. Nohy se nehýbaly. Dívala se na n pozorn , ale chvilku to trvalo, než si uv domila, co je na nich zvláštního. Za radomem ležel lov k - a nem l na sob skafandr. Nešla k n mu p ímo, postupovala v širokém oblouku, p ipravena p i prvním podez ení zhasnout svítilnu a usko it stranou. Trvalo to dlouho, než spat ila celé t lo. Nebyl to lov k, ale android. V ruce svíral energo, ale bylo mu platné jako mrtvému zimník, protože m l hru na cucky. V reproduktorech Martiny p ilby se ozval tichý hlas: "Ani hnout, poldo, pane." Byl to zbyte ný povel, protože Marta se nehýbala, strnulá úžasem, bezmála tak tuhá, jako android s dírou v hrudi. Ani hnout, poldo, pane. Nemohla se neusmát. Poldo, pane, n co takového se m že narodit v makovici androida, lov ka by to nenapadlo! Ruce oddálila od t la, aby druhý st elec - kdo jiný by mluvil ze tmy vid l, že nemá zbra , a pomalu se oto ila do sm ru, odkud z ejm padla osudná rána. "Nejsem polda," ekla. Bylo to zbyte né, to jí došlo okamžit . P ilet la v policejním gravu a m la na sob modrý skafandr s hv zdou na levém ramenu. Kdo jiný by m la být, než polda? Snad d da Mráz? "Nehýbej se," opakoval st elec. Neposlechla. Pomalu a systematicky zkoumala sv telnou skvrnou prostor p ed sebou. Stožáry a vzp ry se strašideln zmítaly jako prsty, které se po ní natahují, aby ji vylouply z teplého skafandru a hodily ji nahou a bezbrannou na pospas kosmické prázdnot . "St elím!" hrozil hlas. "Nest elíš," ekla Marta. Dokonce se usmála. Tam n kde ve tm se schovával android a tyhle chlapce já dob e znám, táhlo jí hlavou. Moc dob e. "Nest elíš," opakovala. "Nem žeš m st elit, kryso. Jsem lov k. Nezabiješ m , protože tvoje obvody jsou v po ádku. Když jsi vid l, že po mn tv j kamarád st ílí, sejmul jsi ho. Musel jsi to ud lat. Jsi stroj, n co jako mlýnek na kávu nebo kladivo." Chudák Filip..., asto ho deptala posm šnými poznámkami o p íbuzenském vztahu k mlýnku na kávu. Kone n ho objevila. Vykukoval zpoza stožáru. M l lidskou podobu, ale jakou podobu! Bílá tvá s erveným bambulovitým nosem. Zrzavé kudrnaté vlasy a hrotitá epice na hlav . Zmalovaná ústa, kostkovaný kabát s velikými knoflíky a v klop ta velká kv tina, celá žlutá, ovšem, slune nice se jmenuje. Vypadal sm šn , až na to, že byl nesmírn špinavý. Krom toho držel v rukou velké policejní energo. "Utekl jsi z d tského koutku v lunaparku?" zeptala se. "Ano, paní," odpov d l. Už v d l, že p ed ním stojí žena, analyzoval hlasový kmito et. A nejspíš tedy v d l, že nepat í k policii. N kte í androi i mají p ístup k m stské databance a tenhle ho m l ur it , jinak by se mu nepoda ilo utéct a schovávat se p ed krysa i tady na st eše. Jak dlouho asi? Zeptala se ho na to. "Utekli jsme, hned jak to za alo," p iznal se bez váhání. Androidi na út ku. Já jsem žena na út ku a v mém gravu, proboha, kolik asu ješt zbývá? Sev elo se jí hrdlo žalem a úzkostí. Android je na tom mnohem lip. Nejspíš krade energii z n jaké antény nebo signálního reflektoru. M že tu spokojené žít ješt desítky let. Ale já? Vzduchu mi zbývá na slabou hodinku života. Olina zem e mnohem d ív. "Musel jsi kamaráda zabít, protože na m st ílel," ekla Marta. Vykro ila k n mu. Ani se nepokusil namí it energo. Jisti i obvody v n m fungovaly bezchybn . "Ty nejsi policista, paní?" Tykal mi. Androidi vždycky lidem tykali, ledaže je n kdo speciáln naprogramoval na vykání. "Poj se mnou," poru ila mu. Okamžit vykro il. Jak dlouho neslyšel žádný p íkaz? Poci uje n co jako úlevu? Musel tu žít v psychickém nap tí. Kdo ví, jak získal zbra . V d l, že odpírá lidským p íkaz m, a z ejm se upnul na své sebezáchovné obvody. A navíc v d l, že hnutí krysa nemá oficiální požehnání ú ad . Starosta nikdy ú edn nepodpo il tak zvané o istné hnutí! Tenhle android nepat il soukromníkovi, vystupoval jako klaun v d tském koutku lunaparku a podléhal tedy m stské správ . Energo také pat í m stské správ , práv tak jako hrotitá epice a slune nice v klop . Android chránil sám sebe, p esn podle programu... Co je to logika a pravda? Záleží na interpretaci. Máš mé sympatie, kamaráde, pomyslela si Marta.
Odvrátila se od n ho a sv tlem reflektoru vyhledala glyder. Teprve te si uv domila, jak š astn p istáli: automat dokázal prokli kovat t lesem glyderu v lese silikitových lan silných jako lidská paže. Št stí? Kdepak, automat by se asi urazil, kdyby se Marta p ed ním zmínila o št stí. On to prost dovede. Došli ke glyderu, Marta vp edu, android krá el za ní. Jeho kroky samoz ejm neslyšela, ale cítila jeho p ítomnost v zádech. P i pomyšlení na energo v jeho ruce jí nebylo nejlíp. Bezpe nostní obvody mu sice fungovaly, ale tyhle obvody jist taky fungovaly v mozku jeho kamaráda, dokud... dokud nep estaly fungovat. Kdy praskly? V era? P ed týdnem? P ed p l rokem? Marta se naklonila dovnit . "Pomoz mi," poru ila klaunovi. Uvolnila spony. Android uchopil kokon ocelovými pažemi, ustoupil a ekal, co dalšího mu Marta na ídí. Zelené íslo na kokonu ukazovalo dev t minut života. "Odkud jste cucali š ávu?" "Nerozumím, paní." "Kde jste brali energii?" "Z radarové kupole." Tak tedy p ece jen lezli do radomu. Motali se tu po st eše, schovávali se p ed chlapy z údržbá ského odd lení, ob as vlezli do radomu a napásli se. Žili si tu v klidu, dokud se tu z istajasna neobjevil policejní glyder. Musel to pro n být ot es. Jeden to nevydržel, cvaklo mu v kouli a za al st ílet. Cvaklo mu v kouli, tohle r ení platí pro androidy jako ušité. "Je vzduchot sná?" ukázala Marta na schránku radarové antény. "Vždycky jsme ji ut snili," ekl android. Museli to ud lat, jinak by si údržbá i všimli, že sem n kdo chodí na smetanu. Kontrolují radom pravideln , jist jednou m sí n . "Jdeme," ekla. Android opatrn krá el za ní. Svítila kolem sebe. P ekvapilo ji, že nevidí žádné stopy. "Maskovali jste stopy?" "Ano, paní. Moc jsme tady ale nechodili. Po v tšinu asu jsme sed li na míst ." "Jak dlouho vlastn ?" zeptala se. Uv domila si, že robot jí ne ekl p esn , kdy utekli. Prý od za átku "toho všeho", ale to je široký pojem. " trnáct let." trnáct let tu prosed li bez hnutí, ve vakuu, civ li p ed sebe, mra na hv zd táhla nad šaškovskou epicí jednoho a holou lebkou druhého a jen n kdy, as od asu, když energetická hladina v jejich zásobnících poklesla na minimum, vkradli se do radomu, aby tam uloupili dávku. Ne, nesmím je litovat, ekla si Marta. Jsou to stroje. Nepot ebují pohyb. Mají sebezáchovné obvody, a to je všechno. Android složil kokon na zem a n kolika obratnými pohyby otev el uzáv ry vn jšího plášt radomu. Unikající vzduch mu zkapaln l na kovových pažích, ale nevšímal si toho. Nadzvedl pláš , aby Marta mohla vstoupit. Spole nými silami pak vsunuli salvátor do prostoru mezivrstvy. Tam android uzav el vn jší pláš a zopakoval operaci na plášti vnit ním. Vešli do p lkulovitého prostoru, kde radarová anténa bez velkého nadšení cvi ila svými kostliváckými pažemi. Doleva, doprava. Doleva, doprava. P kná otrava. Žádná zábava. To bych rad ji sed la trnáct let tam venku a dívala se na Mlé nou dráhu. "Víš, kde je tady vypína sv tla?" "Ano, paní." "Rozsvi ." Poslouchal na sloví ko. Byl to prvot ídní výrobek, nejspíš n jaké pozemské firmy. Lu ácký šmejd by tak dlouho ve vakuu nevydržel, pomyslela si Marta a usmála se. I ona se narodila na Zemi, z stal v ní kyslícký šovinismus i po t ch létech strávených na Lun . Šutráci mají pravdu: kyslík z stane kyslíkem, i kdyby na M síci žil sto let. Nikdy na Zemi nezapomene. Sejmula p ilbu, rozepnula uzáv ry a vystoupila ze skafandru. Sesunul se jí k nohám. "Oblékni to," poru ila mu. Nezaváhal, opravdu na sebe za al skafandr natahovat, ale dotaz si neodpustil: "Pro , paní?" Usmála se. "Dovedeš mluvit mým hlasem?" Zbyte ná otázka. Každý android dovede napodobovat jakýkoli zvuk a samoz ejm i hlas kohokoli. Filip to um l skv le. Spolu se asto bavili a nasmáli se... Rad ji nevzpomínat. "Ano, paní." "Ud lej to." "Ano, paní," odpov d l, ale už jejím hlasem. Lekla se, ale nedala na sob nic znát, aby si myslel, andráš jeden andrášská! "Te se vrátíš do glyderu. Nasedneš do n ho a spojíš se s automatem. Manuální ízení nefunguje, ale automat je v po ádku. Na ídíš automatu start. Jakmile vzlétnete, naber kurs na Lagrang dvojku. Poslechne t . Na Lagrangu sm jí androidi žít, tam není žádné hnutí o isty. Tam se androidi vyráb jí, rozumíš mi?" "Rozumím, paní." "Poletíš tam dlouho, glyder neumí let t rychle. lov k by za tu dobu spot eboval kyslík, ale tob to nevadí." "Nevadí, paní." "Až se zvedneš, zapneš telkom. Ozve se ti policajt. Bude ti nadávat, ale nevšímej si toho. Bude ti íkat, Sokolová, neblázni a p istán. Jmenuješ se Marta Sokolová." "Jmenuju se Marta Sokolová," opakoval android trp liv . "Poslouchej pozorné. Jmenuješ se Marta Sokolová a vezeš na Lagrang dvojku t lo Olgy Fitzmanové. Opakuj to." "Jmenuju se Marta Sokolová a vezu na Lagrang dvojku t lo Olgy Fitzmanové." "Tohle je tv j prioritní program. Blokuju všechny zm ny. Navždy." "Blokuješ všechny zm ny, navždy, paní," odpov d l android, snad i trochu slavnostn . Jak je to dlouho, kdy ho n kdo programoval?
"Kdo jsi?" cht la se p esv d it. Uspokojil ji: "Marta Sokolová." "Dob e, Marto," ekla Marta. "Až se ten policajt ozve, cht j mluvit s poru íkem Mantellou. To je jeho šéf. Policajt nebude chtít, ale trvej na tom. Nakonec dostaneš Mantellu na p íjem. Až se to stane, ekni mu: jdi se bodnout, policajte. A ti ekne co ti ekne, odpovídej jenom: jdi se bodnout, policajte." " eknu mu to, paní," tvrdil android s erveným nosem, žabí hubou a ernými árkami na o ích. Ur it mu to ekne, mohla si tím být skálopevn jista. Je to stroj. Jako mlýnek na kávu. "Až mu to ekneš, vypni telkom a pokra uj v letu na Lagrang dvojku." "A co potom, paní?" "Pak jsi volný." "Volný?" zeptal se nechápav . "Znám to slovo, ale nerozumím mu." "Však on už se t n kdo ujme a dá ti p íkazy. Do té doby platí to, co jsem ti na ídila já," ekla. Chystal se k odchodu. Zarazila ho. "Mimochodem, za p t minut od téhle chvíle vymaž z pam ti všechny vzpomínky na to, co se stalo od chvíle, kdy jsi s tím svým kámošem utekl z lunaparku. Rozumíš?" "Ud lám to, paní." To bych ti taky radila, pomyslela si Marta. Snad budeš mít št stí. Na Lagrangu dvojce je fabrika a velké údržbá ské dílny. T eba si t tam nechají a budou t zkoumat. P kn jim zamotáš hlavu, v dátor m tam naho e. Usmála se na n ho. "Tak b ž." Android zp sobn pozdravil a proklouzl pod spodním okrajem vnit ního plášt . Poslouchala ho, jak šramotí a otevírá vn jší pláš . Uzáv ry zapadly a v tichu se ozývalo už jen hu ení radarové antény, která neustávala ve své rozcvi ce. Vzdychla, pokr ila rameny a sklonila se nad salvátorem. Najednou strnula. Uslyšela n jaký pohyb za svými zády. Pevn sev ela pažbu energa a oto ila se. Dve e se neslyšn otevíraly jako n jaká strašná tlama. Ve tmavém obdélníku se chv la ernota. Namí ila zbra . "To snad nebude t eba, paní Marto," ekl doktor Kurz a vstoupil do sv tla. Za ním krá eli dva androidi, ten nejjednodušší model, s obli eji hladkými jako vají ko, ani reproduktor na míst úst nem li. Kurz jim ukázal prstem na Salvátor. Obratn ho popadli a už s ním sp chali pry . Marta na n ho užasle civ la. "Práv jsem se s vámi cht la spojit," ukázala mu ruku s kroužkem. "Jak jste mohl v d t, že..." "Já to v d t nemohl, ale Mantella vás vypátral." P istoupil k ní a stiskl jí ramena. Pozorn šiji prohlížel. Byl mladší než ona o dvacet let, ale na juvenilizaci kašlal, takže vypadal jako ádný, zkušený p tašedesátiletý léka , tvá po áranou hustou šrafurou vrásek a s b lostnými vlasy. Jen to husté obo í m l erné. "Jste v po ádku, Marto?" "Samoz ejm . A Olina..." "Nem jte o ni strach. Dám ji do po ádku. Víte, co dovedu. Vždycky jste byla spokojená, nebo snad ne?" Usmála se, ale úsm v rychle pohasl. "Mantella..." Léka ustoupil a zasmušil se. "Budete mít n jaké potíže. Mantella vás m l celou dobu jako na dlani. V d l, kde jste p istála, a protože není hloupý, snadno si spo ítal, kudy se m žete dostat dovnit . Bu propustí, ale tam stáli jeho muži, nebo tímhle radomem." "Sem taky p ijdou... jeho muži?" Šedovlasý léka jemn zavrt l hlavou. "Sem ne. Nem jte obavy." Netvá ila se nejchyt eji. "To m má pan Mantella tak rád?" "Milá Marto... Pro vy, krásné ženy, jste tak egocentrické a myslíte si, že vaším..." Cht l íci klínem, ale rozmyslel si to, "...úsm vem prochází osa Galaxie? Dejme tomu, že poru ík Mantella n kdy pot ebuje moje službi ky a odplácí se mi, když ho o to požádám. Je to velice jednoduché, jako ostatn všechno, co doopravdy funguje." Náramek na jeho záp stí jemn zabzu el. "Prosím," ozval se Kurz. "Tady p ítel..." Kurz pokývl hlavou a neslyšn artikuloval Mantellovo jméno. "Slyším vás dob e, p íteli." "Už jste na míst ?" Léka se zarazil a pak opatrn ekl: "Skoro..." "M žete se vrátit... Ta bláznivá ženská se rozhodla spáchat sebevraždu. Letí v policejním gravu na Lagrang." "Tak za ní pošlete záchranný lun!" zvolal Kurz v hraném afektu a tázav se podíval na Martu. "To nejde, p istává pendl. Ta ženská má prost sm lu." "Takže...," ekl Kurz neur it . "Ji m žeme zapsat do seznamu zem elých. A tu její kamarádku taky. Konec." Mantella se nechal nachytat..., finta vyšla se vším všudy..., jsem z toho venku..., táhlo Mart hlavou. Léka ji objal kolem ramen. "Poj te..., ale... jak vám mám vlastn íkat?" "Co tím myslíte?" "Marta Sokolová je mrtvá..., nebo spíš bude, asi tak za dvacet minut. Koho to tedy držím kolem ramen?" "Myslím si, doktore, že vás n co napadne." "Taky si myslím. Mimochodem, necht la byste se na n jakou dobu stát mužem? Ženského t la jste si užila až až..." Cítil, jak ztuhla pod jeho paží. "Jen klid, drahá, byl to jen takový pošetilý nápad, nelamte si s ním hlavu." P ed východem dvorn ustoupil stranou a vpustil ji první.
To jsem zv davá, jak se bude chovat, až ze m ud lá muže. Protože doktor Kurz, ten když si n co vezme do hlavy, vždycky toho dosáhne. A co tomu ekne Olina? Doktor Kurz jemn zav el za sebou dve e radarové kupole, p ipojil se k Mart a pak spolu krá eli chodbou dál, bok po boku. Ml eli. M li oba o em p emýšlet. MYSTÉRIUM TMY Procitám. Procitám? Co odpoví moje v domí na tuto otázku? ím se projeví jeho bd lost, jak prokáže svoje schopnosti, aby mne ujistilo, že jsem skute n procitl? Nechám ho rozev ít náru , aby objalo vesmír a políbilo hv zdy. A se propálí do horoucího nitra Zem - dovolím mu to. Vypustím ho na planiny, kde sku í vítr. Spo ítej zrnka písku na mo ském pob eží, eknu mu, dojmi se nad hebkostí srsti na zádech mla ou kého beránka, vnímej opiovou v ni podzimních kv t rdesna, t ch všudyp ítomných napodobitel sn hových vlo ek. Ano, jenom moje v domí, volné, pádící prostorem a asem mne m že ubezpe it o tom, že jsem procitl. Nuže, le , vpaluj se, naslouchej, vnímej vše, co je kolem tebe! Nuže, jednej! Kolem však toho není mnoho. Jen tma, neproniknutelná, absolutní. Obklopuje mne ze všech stran. Vidím toho víc, když sev u o ní ví ka až do bolesti. To se mi p ed o ima d lají mžitky, ervenavé mraky vplouvají do zorného pole, není to nic p íjemného, a bolest a další neblahé pocity p etrvávají i poté, když o i prudce otev u. Zrak se sráží s temnotou, hebkou, sametovou. I tma, tato sestra nicoty, má své vlastnosti. Je to p edevším nehybnost. Tma nep ipouští onu klamnou nep ístojnost, již nazýváme pohybem. Jedna ástice tmy nem ní v i žádné jiné ástici tmy svoji polohu, už proto ne, že tma není a nem že být partikulizována na ásti. Je jediná. Je dokonalá. Kdyby i jen jediný sv telný paprsek roz ísl její havraní vlasy, nebyla by již tmou, nýbrž hustým šerem. Šero, jaká to nejapnost ve srovnání s velebnou dokonalostí tmy! Šero nevyhran né, nerozhodné, v n p ešlapující na hranici mezi erní a b lostí. A co horšího, šero je odsouzeno k nevyhran nosti; jakmile se rozhodne p ichýlit se k jednomu nebo druhému, ke tm nebo ke sv tlu, ztrácí svoji podstatu v cizí prosp ch - aniž by vplynutím jak do tmy, tak do sv tla sebemén posílilo er prvého i b lost druhého. Obklopuje mne absolutní hodnota, dokonalá a nekompromisní. Toto poznání mne napl uje uspokojením, avšak sou asn i neklidem. Obávám se podv dom , že tento stav je tak nádhern a nepravd podobn dokonalý, že nem že trvat navždycky. Mám strach, že... eknu to jinak: Mám strach? Usmívám se, a tma ohmatává sametovými prsty moje rty. eho bych se m l bát, tady, ve tm , v l n absolutního? Strach, to p edvídání hrozby, a hrozba pochází od nedokonalého, neúplného. Kdo je napln n, neohrožuje, co je završeno, postrádá dobyva ných úmysl . Tma kolem mne p ede mnou rozevírá svoji nahotu. Nemíní skrývat nic. Jsem zde, íká. Vnímej mne. M žeš mne vnímat, vždy jsi procitl! Tak p eci jenom jsem procitl. Pootevírám rty, už te zvln né do úsm vu, a v hrdle zaklokotá pramínek smíchu. Jaký jsem to byl hlupák, když jsem hnal svoje v domí do objetí propasti vesmírného nekone na. Sta il mu výlet mnohem, mnohem kratší. Sta ilo mu z stat na míst , aby se p esv d ilo o své bd losti. Smích mne pon kud vy erpává, ale i uklid uje. Netvrdím, že jsem byl neklidný, avšak každá otázka zneklid uje alespo pon kud, a já si otázky kladl, nebyv si jist vlastní bd lostí. P ikrývám se jistotou jako teplou p ikrývkou. Ješt chvilku, a znovu usnu, ukolébán p íjemným v domím, že bdím. Jaký to sm šný paradox! Jenže v domí má i jiné zv stovatele reality, než jsou o i. Je tu nap íklad ich. Do ch ípí mi vnikají pachy a v n . Vždycky jsem rád ichal silice. Procházíval jsem se po lese, kde se lopotili d evorubci. Z plných plic jsem nadechoval prysky i ný opar, a pranic jsem nedbal, že to jsou výpary smrti strom , t ch vznosných bytostí, už v okamžiku zrození odsouzených k násilnému zahubení. Te je zde zase ta v n života a záhuby, zasnoubila se s tmou a ta jí prop j ila um ní všudyp ítomnosti. iší ze všech stran, opírá se o mou tvá , je jako déš , který nepadá jen sh ry, ale i zpod nohou a smá í boky, hrudi záda vodorovnými sprškami. Jeden rozdíl mezi tmou a v ní tu p eci jen je. Tma samovládne zrakovým požitk m, kdežto v n silic zde není osamocena. Dominuje, to ovšem, ale musí tolerovat i v ni další. Nebo to snad jsou v n ? i dokonce nep íjemné pachy? Pojímá mne lehký neklid. Na op tovný odchod do spánku už není ani pomyšlení. Z erni se vyno ila záhada, nadnášená perut mi prysky i ného oparu. Chci vyk iknout: projev se, kdo jsi? Odkud p icházíš a kam jdeš? Zdá se mi, že odpov se formuje v temných úžlabinách mysli. Ty doposud neznámé, ale už tušené v n jsou dotýkány lov kem. Divadlo. Tento tajemný pojem mi exploduje v mysli jako šrapnel, t íští se na st epiny a ty, všude kam dopadají, rozn cují oh ostroj. Jsem v divadle. Prysky i nou v ní dýchají prkna a trámce, z nichž je zbudován tento sv t v srdci sv ta. Syrová konstrukce je potažena nachovými alouny, marniv z asenými; záhyby tvo í písmena abecedy falše. Do divadla p icházejí lidé, aby se tu oddávali rozkoši šalby. Dotýkají se alounu, kladou na dlan a prsty pot ísn né mastnotou mrtvých zví at, pižmem, vínem, semenem, mýdlem, rostlinnými š ávami a n kdy i lidskou krví. Zanechávají zde stopy. Odejdou, ale stopy z stanou, aby k i ely svá sv dectví, o n ž nikdo nestojí. Jsme p eci v divadle, p išli jsme, abychom lhali a byli obelháváni, kdo se tu stará o bezd nou p ítomnost pravdy, zakuklené do nachových aloun ? V domí p ítomnosti v divadle mne napl uje sice radostí, ale konejšivý klid je tentam. Jak by jinak! Divadlo, to synonymum vzruchu, ne nadarmo se íká tomu, co se odehrává na jeho prknech, dramatické um ní! Mohu se tedy t šit na vzrušivou podívanou, až se tma rozptýlí... Lítost mi svírá srdce. Divadlo, aby mohlo být divadlem musí rozptýlit tmu. Lhostejný hrbá (už dávno zapomn l na svoje sny o sláv ) rozsvítí petrolejky a ze strany hledišt je zakryje stínidly, aby neosl ovaly diváky. Žlutavé lepidlo sv tla spojí jednotlivé dílce dekorace do vazké jednoty, ve které se herci budou pohybovat mátožnými pohyby jako mouchy na povrchu mucholapky. Jaká to žaba ina, jaká nedokonalost ve srovnání s podívanou, již mi poskytuje tma! Zatím je tu stále kolem mne, jak e eno neporušená by
jediným vtíravým paprskem, ale je-li to, co mne obklopuje, divadlo, a ono je to dozajista divadlo, zmar tmy ve prosp ch sv tla je pouhou otázkou asu. Za ínám se hn vat a uvažuji, zda bych nem l opustit svoje stanovišt . Vyhledám hrbá e, zabavím kahan, jímž p enáší nákazu ohn z jednoho knotu na druhý, a kdyby bylo t eba, nafackuji mu, nic nedbaje na sílu jeho paží! Ubráním tmu, tuto... Je pozd . Zahledím se up en p ed sebe. Už nevnímám er tmy. Z nicoty se no í neur itý sv telný opar. Zá e je modrá, alespo to! Nevyvolal ji ten hrbatý mizera, vyno ila se odkudsi z nadsv tna. Pochází snad z nitra tmy. Rozhodn nemá nic spole ného se sprostotou divadelních luceren. Nabývá na síle, avšak pozvolna. O i si na ni p ivykají pomalu, bez násilných p echod . Napadá mne, že to snad ani není sv tlo, nýbrž n jaký zvláštní druh tmy, jaký doposud neznám. Vždy p eci sv tlo nikdy neexistuje samo o sob . Projevuje se zjevením objekt hutných i pr hledných nebo dokonce mlžných - vždycky to ale musí být n jaké objekty. Zde není objekt . Sv tlo, modravé a slabé, je stejn absolutní a také abstraktní, to jest od jednotlivin oprošt né, jako byla prve tma. Napadá mne, zeje to cosi nep irozeného, ledaže by ono zdánlivé sv tlo bylo pouhým p eludem mé roz-nícené mysli, dítkem uspokojení z pocitu bd losti po tak dlouhém spánku. Uv domuji si, že jsem spal velmi dlouho. A t eba znovu usnu. Práv ta poslední myšlenka mne uspává. Jestliže jsem ješt p ed chvilkou lp l na sounáležitosti s realitou kolem sebe, pomyšlení na p elud tuto sounáležitost zpochybnilo. Jestliže je sv tlo p eludem, pro by jím nem la být i tma, pro by v n silic a aloun m la mít jinou totožnost? Znovu usínám a bez vzrušení si p ipouštím, že je to nadobro. Až klesnu nazp t do nev domá, už se nikdy neprobudím, spánek si zahraje na smrt a hra ho natolik zaujme, že se ztotožní se svým vzorem. Modravá tma mi ale nedovolí usnout. Chyba! Není to p eci tma, je to sv tlo, skute né sv tlo a žádný p elud, protože v jeho zá i rozeznávám sice jediný, avšak nad veškerou pochybnost reálný objekt! Rozkolébaná mysl se zastavuje a myšlenky se znovu dávají do tance. P edm t, na který popat uji, je nevysoký, zato podlouhlý. Chybí mi m ítko, takže nevím, zda je to horský h eben anebo kope ek jáhlové kaše. Pojem "kašovitost" se mi vtírá a sám nevím pro . Teprve po chvilce jsem schopen rozeznat ješt jeden pocit: zimu. A bude d j rozehraný na jevišti tohoto divadla jakýkoli, bude se odehrávat v zim , nebo spíš na sklonku zimy, jak se up es uji, když si uv domím p ítomnost vlhkosti na tvá i a na rukou, které mám složené do klína. Ani nejsem p ekvapen, když konstatuji, že neznámý kope ek je hromádka sn hu. Vím, ano, vím se zarputilostí jasnoz ivce, že v dob , kdy zima vrcholila, sn hová hromada byla vysoká a její svahy strmé. Slunce - b hví, kde je te - hromadu tak ka úpln rozpustilo. Zbyl z ní už jenom ubohý zbytek. Hromada ukrývá n jaké strašné tajemství, bleskne mi hlavou. Chci k i et, ale úzkost mi sev e hrdlo. Je to dob e volené slovo, úzkost. Jsem tišt n, drcen úzkostí, jsem zrno mezi mlýnskými kameny, bezmocný jako ptá e v surovcov dlani. Bezd ky pohnu loktem. Op u se do ehosi m kkého, h ejivého. Okamžit se uklid uji. To je p eci - uv domuji si - to je p eci moje matka! Nechápu, kde se tu vzala, odkud a pro p išla, ale vím, že tu je, a nic d ležit jšího není. Tulím se na stranu, tisknu k ní rám , už vnímám laskavý opar jejího t la, které mi dalo život, živo išná jistota se p elévá z jejího t la do mého organismu. Jsem nevýslovn š asten. Vysmívám se ti, úzkosti, ty bezmocný p ízraku! Marn jsi na mne cenila zuby, marn jsi mne popadala za hrdlo. Sta il jediný dotyk mamin ina lokte a tvoje kouzlo bylo zlomeno. Te se m že stát cokoli, na jevišti divadla i mimo n . Matka se ke mn vrátila, neo ekávána a neslyšena usedla vedle mne do k esla, vedena bezpe ným citem mne vyhledala i v té temnot , která tu ješt p ed chvílí vládla: nehovo í, nemusí mluvit. Její bytost promlouvá, myriády láskyplných slov p echázejí po úzkém m stku dotyku našich t l a v pr chodu jim nebrání ani tkanina našich šat . Moje maminka! Jevišt je už zcela zaplavené sinale modrým sv tlem. Obleva z ejm ustala, protože hromada nap l roztátého sn hu je pokryta sklovinou ledu. Tu a tam se modravý paprsek láme, na hran tryská p eprška duhových jisker, jako kdyby do ledu byl vsazen briliant. Tvar hromady p sobí dojmem úhlednosti, konstatuji s uspokojením. Jsem tak klidný, že dokážu klást si v cné otázky. Pro medle, ptám se sám sebe, jarní sluní ko neroztavilo hromadu docela? A z jakého d vodu str jci p edstavení p enesli tuto podivnou rekvizitu na jevišt ? A kde jsou, u všech hrom , akté i? Jediná odpov sta í na všechny otázky. Rekvizita i akté i, promi te, aktér, jedno t lo jsou. T lo. Je to t lo ženy, samoz ejm mrtvé, umo ené týráním nebo dlouhou chorobou. Už je dost sv tla, aby proniklo ledovou korou a vyhmátlo vnit ek hromady. V k té ženy nelze rozeznat, natolik ji smrt poznamenala, smrt a z ejm i hladov ní, protože je p íšerné vyzáblá a p ipomíná víc kostlivce než cokoli jiného. Všímám si, že hrotitý nos vy uhuje nad povrch hromady a v ledové hládi vytvá í komický pupík - p ed chvilkou jsem si ho ješt nevšiml, ale te je vid t zcela jasn . Ruce má ta žena položené voln podél t la, nemá je na klín jako já. Prsy má prázdné, p itišt né k žebr m jako kuku i né placky. Jenom podle tvaru bradavek poznám, že to není muž, jsou mohutné, zbytn lé, obkroužené jako dla velkými temnými skvrnami. Vypadají jako rezavé skoby zaražené do hrudníku. B icho je ovšem vpadlé a pod jeho st nou tušíme páte . Pánevní kosti ní vzh ru jako veliké šaškovské uši a kartá pohlavního ochlupení nad nimi vy uhuje jako kštice nezbedy, který se tam schovává, aby vyjukl a polekal mne. A dál pokra ují nohy, spíš hnáty, dlouhatánské, poseté mod inami. Hr zná podívaná, íkám si zcela klidn a dál erpám sílu z mamin ina lokte. Matka je klidná, pro bych já m l být rozrušený? N jaká neboža ka zmrzla a zasypal ji sníh; takové v ci se stávají, pro ztrácet rozmysl? Sníh roztál a žena se do ká d stojného poh bu. Ú edníci se postarají, aby n kdo uv domil její rodinu. T eba má muže a tuším, ba jsem si jist, že i d ti, nebo aspo dít . P ijdou s kv tinami na h bitov a budou chudinky usedav plakat. Už slyším ten plá . Je slabý, jako prve bylo slabé to modravé sv tlo, ale v ihledn sílí. Je to ryk mladi kého života, silného p i veškeré své bezmocnosti. Hlásí se o svoje práva. Jsem zde, íká, postarejte se n kdo o mne.
Kde jsi, chce se mi k i et. Ani slova, sd luje mi matka tichou abecedou, zprost edkovanou hmatem. Tady p eci, copak to nechápete? Kde jsou tvoji blízcí? Nemám žádných, k i í plá , jsem tu sám, bez pomoci. ekni otci, aby se o tebe postaral, hn vám se. Já sám, pohrobek, jsem nepoznal otce, vrahova ruka zhasila plamen jeho života, d ív než jsem opustil mat ino l no. Závid l jsem všem, kdo otce m li, a podezíral jsem je, že si nedovedou toho daru vážit. No tak, mali ký, obra se na otce, ten ti pom že. M j otec zem el, zabili mi ho, v eští novorozenec, div se nezalkne. Jsi pohrobek jako já, volám ml ky a upínám se k mat inu lokti jako ke skále bezpe nosti. Ubohý! Jaký život t eká! Jenom s matkou budeš se potácet po kamenitých stezkách a lidé se š astn jším osudem se postarají, aby t ch kamen spíš p ibývalo než ubývalo, mn m žeš v it, já to zažil, dokud jsem byl živ. Nemáš snad o i v hlav , je í novorozenec, copak nevidíš, že moje matka už není víc než pouhá mrtvola? Zvláštní pojem, mrtvola. Ubohý poz statku druhdy pyšného lov enství, už nejsi ani muž, ani žena, stala se z tebe pouhá mrtvola, gramaticky p íslušná genu ženskému, avšak synonymní s umrlcem, který p edstírá mužskost. Zajímavá to úvaha jazykozpytná, avšak, p iznejme, nepat i ná. Nejd íve se postarejme o d cko, nahé a slabé, a pak teprve krá ejme k ivolakými uli kami labyrintu lidské mluvy. Kdepak ale v zí to zpropadené hárané, kde se skrývá špuntík mali ký? Pot etí mne osvítí blesk poznání. Dít se dosud nenarodilo, dere se ven, z l na už mrtvé matky. Ne pohrobek toliko po otci, ono je pohrobkem i po matce, ono je absolutní pohrobek! O n em takovém jsem doposud nikdy neslyšel a propadám zmatku. Musím se p eptat své maminky, to je žena moudrá, sv tem zkušená, je zde se mnou, aby mi pomohla, poradila. Napadá mne, že moje matka je p eci už také mrtva. Oplakal jsem ji, není to tak dávno, hrob musí být erstvý. Podrobnosti mi vskakují do mysli, jako loutky padají sh ry do jeviš átka pimprlového divadélka. Zem je v tuto zimní dobu p íliš zmrzlá na to, aby ji zmohly ruce zeslabené útrapami morového roku, je jich pomalu, t ch rukou, kdo nezem el ernou smrtí, uhynul hladem, jen pár nejsiln jších p ežívá, ale to není život, nýbrž živo ení, vratký pochod na lan nataženém mezi bytím a nebytím, zkalený duch není schopen rozeznat realitu od klamu, nez ídka vídáno, že živí uléhají k mrtvým v domn ní, že k nim pat í víc, než ke sv tu krve a mízy. I maminka podobn zem ela a já ji poh bil sám do hromady napadaného sn hu v nad ji, že zjara, až slunce roztaví sníh i zem, jí poskytnu d stojn jší místo odpo inku. Ta žena na jevišti je moje matka. To v eštící d cko jsem já. V zím v jejím l n . Pracuji ke zrození. Takové myšlenky mne napadají a znovu hýbu loktem vpravo, abych si vyprosil mat inu aprobaci. Laskavý dotyk mne chlácholí: ovšemže máš pravdu, syná ku! Pochybnosti však z stávají, a koli se za to stydím. Hmatám loktem vlevo. I tam je maminka. Jsem zde, chlap e, uklidni se. Net eba se vrt t. Zachovej klid. as plyne i bez tvého p isp ní. Zvedám kolena, nejd íve levé, potom pravé. Stejné pocity. Matka je vpravo i vlevo, naho e i dole, obklopuje mne m kkou, teplou p ítomností. Jsem v jejím l n . Hý ká mne tu, konejší. Nepla , snaží se mne uchlácholit. Brzy p ijde naše hodinka. Brzy se znovu podíváš na sv tlo. Už to nebude ono modravé p íše í. Spat íš jas Slunce, naší nejbližší hv zdy, dárkyn života, matky nás všech. Uklidni se, syná ku. Te vím, že po celou tu dobu, kdy jsem pozoroval jevišt (kam se pod lo? nevidím nic, ani tmu, ani modravou zá i, nevidím vid ní ani nevid ní, už nevím, co to znamená vid t, je to pojem pozbývající významu) a poslouchal k ik, pozoroval jsem zven í svou vlastní situaci a naslouchal sám sob . Te už nek i ím. Není špatná, ta moje situace. Brzy se narodím. P íjemná v c, takové narození. Lidé, kte í p išli na sv t d íve než vy, mají z vašeho p íchodu radost. Sm jí se, omyjí vonnou koupelí, kojná vás div nezadusí svým pytlem plným mléka, ale odpustíte jí to, máte absolutní svobodu konání, porou íte všem, jste vládce sv ta. ekají mne slastné chvíle, až opustím mat ino l no. Rozkošnicky se protahuji. Cosi mne leká. Lokty pronikly m kkou vrstvou a narážejí na cosi tvrdého. Ztichnu. Z dálky slyším mumné hlasy. N kdo cosi drmolí, ozývá se plá a ten rytmický zvuk, to je mluva zvonu, mluva pon kud nak áplá, jakou se vyzna ují n které umírá ky. Tla ím na tvrdou bariéru p stí. Klouby klouzají po rovném povrchu. N kolikrát do n ho ude ím. Pod m kkou látkou není mat in loket, a ta m kkost ani zdaleka není životadárná výstelka d lohy. Opravdu je to látka, jak jsem se d íve domníval, a i ta v n silice je autentická. Pochází z erstvých prken, z nichž je zrobena rakev. Nepracuji ke zrodu, nýbrž ke smrti. Probudil jsem se v rakvi, kam mne zav eli v domn ní, že jsem mrtev, a pokud mne brzy nevytáhnou, získám na tento p íbytek dosud nepat i ný plné právo! Znovu v ískám hlasem d cka, ale už chápu, že hlas se ozývá jen v mé mysli. Ani hlásek neproklouzne za hradbu okoralých rt ! Mohu ale bušit. Mlátím p stmi do st n rakve, kopu ze všech sil. Kdyby jenom fará , ten starý idiot, cht l p estat se svými litaniemi! Kdyby ta stará najatá pla ka zmlkla, kdyby ji šlak trefil, jist by mne uslyšeli, stojí všichni kolem otev eného hrobu a ten bezpochyby je nehluboký, obleva - vzpomínám si na ni te jasn - nesta ila rozmrazit zem do hloubky. Ml te, proboha, ml te, a se mohu narodit! Usebírám poslední zbytky sil. Vzduchu v rakvi rychle ubývá, spaluji ho v plicích, krev se va í v žilách, koušu se do rt a cítím mokro v koutcích úst (asi je to pot, ale možná že ze mne už prýští krev) a já biju a kopu, nadarmo. Umdlévám. "Amen," zazní nad mou hlavou, zcela blízko, na dosah ruky. Je ticho. Dusím se. Už nemám sílu. Mobilizuji veškerou v li. Titán podpírající Zemi, Sisyfos vzpírající balvan - tihle dva nevykonali tolik práce jako já, te . Je ticho. Zvedám ruku, nap ahuji se k rán . Plíce mi praskají bolestí, ale už vím, že budu schopen ude it, ne jednou, ale dvakrát, možná t ikrát. Ur it mne uslyší. Slovo "amen" zn lo zblízka... Mrštím ruku do tmy.
Kloub naráží na st nu rakve. Ozve se t esknutí, dost silné, aby probudilo mrtvého. Ne jedno, ale hned tucet! Rány padají, ohlušují mne svým dun ním. Jsem tak silný? Ne, to hroudy dopadají na rakev. Buch, ekne moje p st. Buch, buch, buch, odpov dí hroudy. Buch. Buch. Buch, buch. Živí vle ou svoje zubožená t la kolem jícnu hrobu a hází dol hroudy jako slib blízkého setkání. "Amen," vece kn z. Je ticho, ale já už nemám sílu. Sinalá zá e zmizela. Kolem mne nastala znovu tma a já se vracím k úvahám o jejím mystériu. Tuším, že se moje v domí už brzy rozžehná se stavem procitnutí a vrátí se tam, odkud p išlo, totiž do blažené íše snu bez postav a d j , tvar , zvuk , v ní a chuti. Usínám.
BRÁNA
ÍSLO T INÁCT
PROLOG Kosmická kladka byla nejvýznamn jším vynálezem jednadvacátého století a vedle vynálezu ohn a kola nejskv lejším výdobytkem ducha v celých d jinách lidstva. Rozvoj nekauzální fyziky vedl k sestrojení první parasingularity, která se stala skute nou bránou ke hv zdám. Jak pošetilé se pak zdály snové projekty o mezihv zdných raketách! Jen sestrojení parasingularity je vstupenkou ke hv zdám. Každá vysp lá civilizace, a už je kdekoli a na kterékoli úrovni Vesmíru, musí nutn k nekauzální fyzice dosp t, a jakmile realizuje parasingularitu, bezd n navazuje spojení se všemi ostatními civilizacemi, které už svoje parasingularity mají. Je to velmi prosté: jednotlivé parasingularity jsou jakýmisi kladkami hv zdné lanovky. Bez parasingularity nelze mezihv zdné spojení navázat, a která civilizace parasingularitu vytvo í, nem že hv zdné spojení nenavázat. Vytvo ením parasingularity na Zemi nastaly nové d jiny lidstva. Mnohé epizody t chto d jin m ly doslova dobrodružný pr b h, a stojí za to, abychom o nich postupn vypráv li. V tšina z nich se odehrála v kosmu, na planetách obývaných bytostmi, v jejichž existenci druhdy necht li lidé v it, a které te vstoupily do jejich nejvšedn jšího života. N které p íb hy však prob hly zde na Zemi, a jeden z nich budeme vypráv t práv te . Došlo k n mu brzy po vybudování parasingularity ili kladky, jak se za alo lidov íkat. Je významný tím, že se udal v echách, na ploše n kdejšího vojenského cvi išt nedaleko Žatce. Tam vznikla první asová anomálie, tehdy novinka, se kterou si v dci nedokázali poradit. První pronikl do anomálie doktor Ivan T íska. Když se dlouho nevracel, vypravil se mu na pomoc doktor Jan Havel, jeho p ítel. A toto je vypsání jejich p íhod. "Kone n ! Netrp liv jsem ekal tv j p íchod, Mist e. Než posp š dál, musíš být unavený po tak dlouhé cest . Poj , jen poj dál, neotálej." Byl to muž asi šedesátiletý, nevysoký, ale ramena m l široká a také hrudník a veliké upracované ruce mohly pat it n jakému atletovi. erné ku eravé vlasy a vousy mu zna n prokvetly. Za denního sv tla asi vypadal p ív tiv , dokonce dobrácky, protože m l veliké živé o i a podle vrásek se dalo usuzovat, že se rád sm je. V zeleném sv tle ovšem vyhlížel p íšerné - ostatn jako všechno v tomto m st d su. Podal p íchozímu ruku a nabádal ho k opatrnosti, aby snad nezakopl o mrtvolu, která ležela na prahu. Havla pon kud p ekvapila p ív tivost tohoto neznámého muže, ale opravdu jen pon kud. Po n kolika hodinách strávených za Bariérou jeho schopnost úžasu zna n otup la. Mrtvolu pe liv p ekro il (už dávno je p estal po ítat) a nechal se vést klenutou chodbou ozá enou n kolika adivými lou emi. Cestou minuli dve e. Byly pootev ené a ve škví e se blýskala b lma vyd šených o í. p la tu zatuchlina, ale také sterý zápach chemické laborato e. Oproti mrtvolnému puchu tam venku to byla p íjemná zm na. Pán domu, nebo nebylo pochyb o tom, že jemu pat il ten vysoký d m se špi atou b idlicovou st echou, nápadný tím, že m l zazd ná všechna okna vedoucí do ulice, zavedl Havla do rozlehlé sín , dlážd né notn ošlapanými pískovcovými deskami, ve které byla lezavá zima, t ebaže venku bylo teplo, jak se sluší na ádnou ervencovou noc. Pon kud p íjemn ji bylo v bezprost ední blízkosti krbu, v n mž škví ilo n kolik nap l spálených polen. Hostitel usadil Havla do nepohodlného dubového k esla a sám si sedl na nízkou, bohat vy ezávanou stolici p vodu z ejmé florentinského. "Naslouchám," ekl, ruce pokorn složené do klína, "a jsem p ipraven vykonat tvé rozkazy, Mist e." Havel se trochu zastyd l, protože tento muž, jist dvakrát tak starý jako on sám, na n ho hled l dychtiv a zárove pokorn . ert ví, s kým si m popletl a co ode mne eká. Kdybych mu poru il, aby vzal žhavé poleno do ruky, ur it by to ud lal, pomyslel si a napadlo ho, že by to mohl vyzkoušet. Rozpa it odkašlal. Ne, tak kv li tomu m sem profesor Lippert rozhodn neposlal, a ani major Pospíšil by nebyl rád, kdybych tu provád l n jaké klukoviny. Musím mu tykat, uv domil si. "Ty jsi Jan Matouš Vohrubka, alchymista," ekl a snažil se, aby ta slova zn la co nejpevn ji, jak se sluší na... na koho vlastn ? Na prvního asistenta editele Ústavu pro nekauzální fyziku, na zvláštního pov ence osmnáctého odboru ministerstva vnitra, anebo na jakéhosi Mistra? Jan Matouš Vohrubka skromn sklopil o i. M l zarudlá ví ka. Jist už n kolik nocí nespal. "Žák Šimona Tadeáše Budka z Lešína a Falkenberka," dodal tiše. Pak znovu up el svoje úp nlivé o i. "Naslouchám. T ináctá brána se otev ela. Co dál, Mist e? Jsem bezradný." Ruce složené do klína se mu t ásly. "Nenavštívil t v posledních dvou dnech n jaký cizinec?" U enec zamrkal. "Cizinec? Myslíš toho zlod jí ka?"
No kone n , pomyslel si Havel. T i dny pátral v m ste ku, než se dostal T ískoví na stopu. Nakonec mu pomohl žebrák, který odmítl uv it tomu, o em byli p esv d eni jeho spoluob ané, že nastal konec sv ta. Dál sed l na kostelních schodech a všímal si, co se d je kolem. "Jmenuje se Ivan T íska." M l bych dodat "doktor p írodních v d". A taky dobrodruh, anebo blázen. U enec omluvn pokr il rameny. "Moji lidé se ho zmocnili," ekl, "a p edali rychtá ovým habart m. V tuhle chvíli už bezpochyby zpívá na mu idlech. Na radnici ho odvedli hnedle zrána." Doktor p írodních v d Ivan T íska úpí na mu idlech! Alchymista si všiml, že jeho host strnul, a pospíšil si dodat: "Možná ale, že na n ho ješt nedošla ada. Ve m st je boží dopušt ní, jak jsi rá il vid ti, zlo inná chamra opustila brlohy a vraždí a loupí, vždy to celý den a celou noc trvalo, než sem rychtá ovi pomocníci dosp li, t eba ho zatím jen do kom rky str ili, mají na radhauzu takovou, kam všechny výkaly a jiné ne ádstvo svád jí, a do té lázn zjímané p estupníky pono ují." Havel vstal. "Zavedeš mne na radnici," ekl alchymistovi, "a toho muže vysvobodíš." "Jak bych mohl, Mist e..." "Ty? lov k tak bohatý zlatem?" Byl to tak íkajíc výst el od boku, ale zasáhl. Alchymista se vylekal a jeho ku eravý plnovous se rozklepal. M l po ádné vousy, jakoby drát né. "Jak porou íš, Mist e, ale výsledek Velkého díla... ke sv tským v cem..." Ten šejdí chce tvrdit, že si zlato vyrobil sám, uv domil si Havel. Byl unavený, a pro zapírat, k smrti vyd šený, hluboce ot esený hr zami, jež spat il venku: šibenice, ale také stromy na volných prostranstvích ov šené mrtvolami; rva ky, p i kterých tekla krev; žena tém ukopaná k smrti; pr vod vzájemn se bi ujících fanatik ; kostely obložené davem nep edstaviteln b dných chudák ; d ti umírající hladem, opušt né v kalu nedlážd ných ulic; mra na krys okupující kdejaký temný kout, jimž z ejm jen sme ky prašivých ps bránily p evzít vládu nad tímto místem, kde všichni zešíleli; a do toho zelená zá e Bariéry, to studené sv tlo, které by svou naléhavostí dokázalo zbavit rozumu i sebevíc vyrovnaného lov ka. Nastal konec sv ta, v to v ili všichni obyvatelé m sta, a každý se s tím vyrovnal po svém. Jeden šel zavraždit souseda, jiný smilnil na ve ejném míst , ten se modlil, onen si sáhl na život. Mnohde ho ely plameny, mnohde zn ly zp vy dík vzdání Pánu, který sestoupí na zemi, aby s kone nou platností posoudil míru provin ní živoucích, i t ch, kdo již zem eli. asová anomálie... Prusovy rovnice, a koneckonc i první laboratorní pokusy v oboru nekauzální fyziky, p ipoušt ly eventualitu asové anomálie, ale nikdo si nedokázal p edstavit, že to v praxi bude vypadat takhle! Povzdechl. Nem l náladu na dlouhé vybavování s tím starým podvodníkem. Dal mu najevo svoji rozmrzelost, a starý - ve zdejších podmínkách dokonce velmi starý muž - se div nep etrhl otrockou horlivostí, t ebaže v náznacích, by p euctiv , vyjad oval ur itou nespokojenost, nebo spíš podiv, s p íkazem, jaký mu uložil ten, jehož považoval za jakéhosi Mistra. Náhle se vzp ímil a úsm v mu rozzá il ustaranou tvá . Zvolal: "Mist e, ten muž ... onen T íska, je tv j pomocník, není-liž pravda?" "Ovšem," osopil se na n ho Havel. "Poj me už!" "Pro se neprojevil! Pro zaml el svoje... ledaže by zápov ..." Te , když pochopil, nebo alespo se domníval, že pochopil Mistrovy zám ry, p ekypoval ochotou. P ivolal dva pomocníky, zasmušilé mládence, jednoho s utrženými prsty na levé ruce, druhého n mého, nebo , jak se ukázalo pozd ji, mu kdysi kat vy ízl jazyk, kázal jim, aby se ozbrojili halapartnami a pro všechny p ípady též bambitkami, t ebaže st elné zbran rychtá zakázal už p ed p ti lety, ale v dob tak mimo ádné, jako je tato, p estal platit nejeden p íkaz rychtá v, ano i císa v. Cesta k radnici, kde byla ve sklepení umíst na mu írna a m stské v zení, uplynula bez p íhod, jež by bylo možno s ohledem na okolnosti považovat za mimo ádné, s tou výhradou, že si Havel s úlekem povšiml, jak rychle slábnou ú inky psychického stimulátoru, jímž byl pro cestu Bariérou vybaven a který mu pomohl udržet se p i smyslech v tomto prost edí nad pomysl d sném. Když vstupovali do radni ní budovy, hlídané oddílem nep íliš st ízlivých bi ic , uv domil si, že všechny hr zy, jichž byl až dosud sv dkem, se udály jaksi mimod k, že byly sou ástí vícemén b žného života obyvatel m ste ka, i m sta, jak této aglomeraci pyšn íkali, kdežto mu írna, to je ona ejší místo, je p eci stvo ena k tomu, aby nevšedními prost edky budila hr zu i v t ch lidech, kte í byli v i hr ze oby ejn už od malá otup lí. ekal všelicos, ale toho se nenadal, že z mu írny se nebudou ozývat ná ky týraných a nebude tu cítit zkažená krev, mo a lejna: p ivítalo je hospodské hulákání a pach piva. Trochu ho to uklidnilo a pomyslel si, že t eba všechny ty historky o katech a mu ení jsou výmyslem pisálk , jako byl Zikmund Winter nebo Josef Svátek, a že p eci jenom právo po átku sedmnáctého století nekrá elo stezkami tak drsnými, jako se má za to. Pak si ale p ipomn l šibenice a stromy ozdobené viselci, jež spat il venku ve m st , a tíse mu sev ela srdce. Ná ek mu ených se zde neozýval zcela prost proto, že kat a jeho pomocníci m li pauzu, anebo - e eno moderní hantýrkou technologickou p estávku. O zvukové efekty se starali diváci, kterých se tu dnes sešlo hojn . Za dubovým stolem tr nil m stský rychtá , vedle n j spal muž v nákladném, ale pitkou notn pošpin ném obleku, n jaký mnich se tu cpal pe ení a zbylí muži, jak Havla informoval jeho pr vodce, byli konšelé. Pili ostošest znamenité domácí pivo z ohromných cínových korbel . Pod stolem m li doslova nastláno: nápoj zpracovaný zažívacím traktem vypoušt li p ímo pod sebe do slámy. Všichni, krom spícího velmože a hodujícího mnicha, hulákali o p ekot, jedni se smáli, druzí hn vali. Mistru katovi a jeho pomocník m se totiž stala nemilá nehoda: když totiž mu eného natahovali na sk ipec zvaný "tovaryšské máry", který byl, na rozdíl od oby ejného žeb íku, vybaven p evodem a klikami, t lo zkoušeného nevydrželo tah a p etrhlo se. Jedni, ti, kte í se tomu smáli, považovali nehodu za sm šnou, ti druzí oso ovali kata, zeje vrták a nemehlo, a nic nebrali ohled na jeho vytá ky, že paná ek je n jaký zm k ilý a že jeho t lí ko nevydrželo ani polovinu toho, co snese oby ejný našinec, inu, jakýpak div, je to cizák. Pod Havlem se p i té podívané podlomila kolena a byl by upadl, kdyby ho Jan Matouš Vohrubka nep idržel. "P išli jsme pozd ," poznamenal šeptmo. Kolega T íska se zachoval nezodpov dn . Nedokázal ovládnout profesionální zv davost v dce, a až by se vrátil, jist by ho ekala perná chvilka na kobere ku v pracovn profesora Lipperta. Neušel by potrestání, ur it by neušel... Kat stál vedle zbytk toho, co ješt p ed n kolika dny bylo považováno za "enfant terrible nekauzální fyziky", a kr il rameny. Copak za to m žu? Takový tintítko..., jen jsme zatáhli a prasknul..., hovno vydržel. Také jeho první pacholek se tvá il rozpa it . V ruce ješt držel sví ku, jíž cht l osmahnout boky mu eného, a nenapadlo ho, že by ji mel uhasit. Jeden z konšel , o i zalité slzami smíchu, si
povšiml toho sm šného detailu, a cht je upozornit ostatní, aby se také zasmáli, ukazoval na hlupáka pacholka prstem, ale jak byl opilý, nezmohl se na víc, než na blekotavé "ne...ne...ne...". Doktor Havel se vytrhl Vohrubkovi a p ikro il ke stolu, u n hož hodovali vznešení diváci. Ti, a byli opilí a v mu írn vládlo p ítmí, všimli si p íchodu alchymisty provázejícího cizince v pitvorném od vu, ale s výjimkou spícího velmože to p ece jenom byli kmáni dosazení knížecí Jasností do ú adu, kdežto Jan Matouš Vohrubka byl knížecí rádce a v mnoha ohledech pravá ruka, jak v d l ve m st každý, a kdyby si zamanul, mohl by na mu idla dostat i purkmistra, i rychtá e. Proto, jak Havel p icházel k jejich stolu, chvatn upravili svoje roztlemené držky do navyklé grimasy p ituplé servility, jaká se už od v k nejlépe osv d uje nižším ve styku s vyššími. Trochu strnuli, pravda, když je doktor p írodních v d Havel oslovil titulem "vy hovada", a z stali sed t bez hnutí, ten s hlavou nachýlenou vlevo, ten zas vpravo, ani nemžikali. Jen konšel, který se prve tolik smál zapálené sví ce v pacholkov ruce, dával znát n jaké známky života, protože mu z koutku úst vytékal tenoulinký úrek zvratk . Havel p istoupil až ke stolu, op el se klouby o d ev nou desku a k i el jim do tvá í slova hn vu a pohrdání. "Vy hovada," tak to ekl, "vy tu sedíte a nic nevíte, co se kolem vás d je! Jste hovada s mozkem hovad a nedovedete myslet a jednat jinak než hovadsky, ale už od zítra to bude jiné, zítra..." Zajíkl se. Hovo il dál, ale vp li v ty upustil od svého úmyslu, p ehodil výhybku, a místo aby t m hovad m hovadským vysv tloval smysl Bariéry a její p vod, místo aby jim vykládal, že nedaleko odsud, pouhých p t kilometr vzdušnou arou, za íná jedenadvacáté století, v k biotroniky, kreatologie a nekauzální fyziky, že týmy v dc a technik se chystají k pr niku Bariérou a že sem p ijdou za ty iadvacet hodin, dokonce d ív, za pouhých osmnáct, a že je, hovada s mozky hovad eká šeredné p ekvapení a gruntovní p evýchova a adapta ní programy, které jim vyženou hovadstvo z jejich hovadských hlav, místo aby jim toto všechno vykládal a vysv tloval, nechal se unést hn vem, ale také zoufalstvím a hr zou, a k i el do t ch tupých obli ej ty nevynalézavé nadávky, jaké si sta il vybavit. Hled li na n ho tup a bez hnutí, a pouze rychtá pozvedl ruku, když se Havel chopil korbele, aby jím t ísknul do hovadského ksichtu nejbližšího hovada s hovadským mozkem, které sed lo p ed ním. Pozvedl ruku, ozbrojenou svazkem bý ích žil, a bez námahy ránu odrazil. Pivo vyšplíchlo a hojn zkropilo temeno spícího velmože. Havel k i el dál, ale jakési varovné sv télko se rozsvítilo v hloubi zjit ené mysli. Ani v tomto okamžiku neztratil sebev domí významného v dce, p edstavitele jedenadvacátého století v této nesmyslné oáze temnoty, která se zde ocitla zp sobem jen nejasn vysv tleným n kterými ne zcela do ešenými rovnicemi p ed asné zesnulého génia jedenadvacátého století Tadeáše Pruse. Byl si dob e v dom toho, že tito zde už zítra ztratí všechen glanc, že purkmistr dopurkmistruje a rychtá dorychta í, že všechny do jednoho, jak tu sedí, kata a jeho pacholky nevyjímaje, eká seznámení s takovými v deckými disciplínami, jako je užívání kartá ku na zuby a toaletního papíru, že budou "takhle malincí", ješt více bezmocní než p tileté d ti, protože ty jsou v jedenadvacátém století doma, kdežto oni navždycky z stanou cizinci. Sebev domí neztratil, ale uv domil si, že osmnáct hodin je dlouhá doba a že tato hovada s mozky hovad sta í napáchat ješt mnoho hovadstev, a že on, první asistent editele Ústavu pro nekauzální fyziku profesora Lipperta a zvláštní pov enec osmnáctého odboru ministerstva vnitra m že v krátké chvíli skon it stejn jako doktor T íska, který za jeho zády dílem leží, dílem visí, p etržený vejp l jako slane ek. Vylité pivo zastudilo spícího velmože na šíji. Hovada s mozky hovad nespustila b snícího cizince z o í, ale jakýmsi šestým smyslem vycítila, že se velmož probouzí a že spolu s jeho v domím vstupuje do ponurého prost edí mu írny nová autorita. Jan Matouš Vohrubka pokro il vp ed, až stanul doktoru Havlovi po boku, aby mu byl ku pomoci, až se velmož probudí úplné. To se stalo za n kolik okamžik . Vznešený opilec, tvá stále ješt p itišt nu ke stolu, n kolikrát zvolna zavrt l hlavou, jako by cht l nosem vyvrtat d lek do d ev né desky. Všichni, kdo byli bd lí, si uv domovali, že nastává nový akt, nebo p inejmenším nový výjev tohoto... snad dramatu, snad frašky - tím si nebyl nikdo jistý. Probuzený se vrt l jako d átko v postýlce, cht l se zachrout a zakrosnat, a kdyby to šlo, vrazil by si palec do pusy, jenže to nebylo fyzicky možné, protože spo íval rameny na stole. Vydal ze sebe n kolik k ouravých protest a potom, pomalu pomalinku, p ipozvedl hlavu, dost na to, aby prohlédl, co se kolem n ho d je, ale ne tolik, aby odlepil bradu od podložky. Havel užasle zafun l. Tomu chlapíkovi nemohlo být víc než sedmnáct let. Rychtá sebou zavrt l, blýskl po mladíkovi okem a pak znovu up el zrak na Havla, zrak drzý a výsm šný, a jeho zpupná radost p esko ila i na jeho spolustolovníky a dolehla i ke katovi a jeho pacholk m, zejména tomu hlavnímu, který stále ješt nezhasil svou sví ku. Mladík vypadal zplihle a zatím dokázal otev ít jen jedno oko, levé. Pohlédl jím na Havla, pak na Jana Matouše Vohrubka, ale pak ho zaujal jiný výjev, zadíval se za jejich záda, a protože jeho zájem nar stal, oku levému p isp lo ku pomoci i sesterské oko pravé. Nad okrajem desky, na pí od uší vy uhujících ze zmateniny vlas zplihlých pivem, se objevily dlouhé tápavé prsty; zachytily se pevného d eva jako dravci pa áty a potom se velmož - pokud lze takto titulovati chlapce doposud spo e ochmý eného na brad a pod nosem vzty il. "Ha!" zav ískl. Rychtá a jeho druzi se nakr ili. Mladík toho dosud mnoho ne ekl, ale tónem onoho "ha!" dal jasn najevo nespokojenost. "Ha! Co jste to u inili, vy troupové s rozumem vol ? Vy jste toho chlapa do ista p etrhli! A co ty, blbe bekavý, co ty tu stojíš se svící v ruce jako kajícník?" Pomocník, nikoli nepat i n nazvaný blbem bekavým, se pokusil sví ku uhasit fouknutím, ale nezda ilo se mu to. Sev el tedy knot štipcem prst , spálil se a zana íkal. Mistr poprav í se zamra il a beze sp chu zamá kl plamen dlaní, dávaje najevo ne itelnost k bolesti. Bru lav promluvil: "Zatáhli jsme jen malinko, Milosti. Byl to takový pušík zaškudlý. Nic nevydržel." "To si zodpovíte!" vyk ikl Havel. Ulevilo se mu, když spat il proti sob kluka, kterému by v hospod ani nem li nalít pivo. Jeho Milost se oto ila k rychtá i. "Kdopak je to?" Jan Matouš Vohrubka padl na kolena. "Pokus zadržet jazyk za hradbou zub , Milosti, než zp sobíš újmu nám všem. Tento muž je mocn jší než všichni císa ové, králové, mocn jší i než Jeho Svatost! Tento muž, pane, je jedním z Dvanácti." Poslední v tu pronesl hlubokým, mroucím hlasem a dokon il ji s elem p itišt ným k podlaze. Mladík zatékal opilýma o ima. Rychtá se k n mu naklonil:
"P išli spolu, Milosti, k i el zde hrub , nadal nám do hovad. Není to nikdo ledajaký." "Je tomu tak, pane, jak tuten praví?" zeptal se mladík. "Není," odpov d l doktor Havel velmi nahlas. Dosp l k názoru, že as se naplnil a je t eba skon it s tou maškarádou. "Vy jste nejvyšší autorita v tomto m st ?" Mladík užasl, jak n kdo m že klást tak hloupou otázku, ale než sta il n co íci, p edešel ho rychtá : "Ty nevíš, že Jeho Milost..." "Na tom nezáleží," p erušil ho Havel. "Vy všichni si musíte uv domit, že nastal as velkých zm n." "Má pravdu, Milosti. T ináctá brána se otev ela," zahuhlal od zem alchymista. "A ty taky nech t ch nesmysl . Už ty i dny vás od sv ta odd luje hradba zeleného sv tla. Jist jste to ve své nev domosti považovali za n jaký zázrak..." "Dílo áblovo!" pravil mladík p ísn . "Zázrak nebo dílo áblovo, na tom nezáleží. Skute nost je zcela jiná." Alchymista souhlasn zavrt l zadnicí vystr enou do výše. "Ta hradba zeleného sv tla, to je... jak bych vám to vysv tlil... Za ní za íná úpln jiný sv t, než jaký si dovedete p edstavit. Vy zde žijete na po átku století sedmnáctého. Jenže tam venku za hradbou, tam je století jedenadvacáté, tam se píše rok dva tisíce t icet jedna!" Havel ne ekal, že toto sd lení ud lá na poslucha e n jaký dojem. Nemohli chápat v bec nic z toho, co jim íká. To si uv domovali všichni lenové konsilia, které bylo svoláno na p d Akademie v d bezprost edn poté, kdy se v severních echách objevila první asová anomálie rozsahu doposud nevídaného. Až dosud to vždycky byly mikroanomálie velikosti sn hové koule, avšak te , poprvé od zahájení pokus s parasingularitou, vznikla anomálie o pr m ru více než deseti kilometr . Jak to t m lidem vysv tlit? Dokáží pochopit, že se ocitli o ty i staletí kup edu po toku asu? Konsilium, které jist zasedá i v této chvíli, bylo rozšt peno na dva tábory. ást jeho len navrhovala radikální ešení. Je t eba do anomálie proniknout, lidi zde uvízlé vyvést a bez okolk adaptovat. P edstavitelé r zných obor spole enských v d ost e protestovali a dovolávali se p itom zásad etických. Je t eba vytvo it takové podmínky, tvrdili, aby lidé uvnit anomálie v klidu dožili svoje životy tak, jak byli zvyklí. Adaptace by znamenala újmu na jejich osobní svobod , poškodila by jejich osobnost. Snad jenom d ti, za ur itých podmínek, je možno vyvést ven a postupn p izp sobovat životu jedenadvacátého století. Dovnit anomálie je proto nutno infiltrovat tým specialist , kte í postupn , krok za krokem, kontrolovan budou m nit životní podmínky tak, aby v pr b hu n kolika desítek let... Ach bože, pomyslel si Havel, který sám byl zastáncem té druhé koncepce, dokud neprošel Bariérou a dokud nepoznal, jak fakticky vypadá život uvnit anomálie, bože m j, dokáže si n kdo p edstavit hr zu mu írny? Hr zu lípy ov šené mrtvolami? Odkašlal a navázal p erušenou e . "Za hradbou zeleného sv tla, íkáme jí Bariéra, je úpln jiný život. Brzy si na n j zvyknete. Je mnohem krásn jší, pohodln jší, p íjemn jší, než je ten, na jaký je zvyklý kdokoli z vás. Lidé tam pracují bez námahy..." Mladistvý šlechtic pokr il znud n rameny a poohlédl se po nejbližším korbelu. To Havla pon kud popudilo, ale zárove mu p ipomn lo, jak strašná propast odd luje jeho myšlení od myšlení t chto temných lidí. "Ujiš uji vás, že tam máme i to pivo, které jste si tak oblíbili. Je ho dost, pro všechny. Zvyknete si." Šlechtic se napil. Na sedmnáctiletého holobrádka si po íná zdatn , pomyslel si Havel. A sálá z n ho autorita, kterou by mu mohl závid t i sám profesor Lippert. "Tak mluv, kone n ," ekl mladík. To znamenalo: máš poslední p íležitost. Až dosud jsme slyšeli jen samé tlachy. "Naši v dci... naši alchymisté," opravil se, "podnikli pokus. Ve svých... dílnách... um le vytvo ili zárodek vesmíru. Je to vejce, ze kterého se rodí hv zdy, planety, veškerá energie a hmota vesmíru." Co by asi ekli kolegové, kdyby slyšeli jeho výklad o parasingularitách... Praskli by smíchem! Rád bych je ale vid l na mém míst , uvažoval Havel. Ale jak jinak? Musím se p izp sobit jejich myšlení. "Tito alchymisté...," pokra oval, ale šlechtic, kone n zaujatý jeho výkladem, ho p erušil otázkou: "Císa ští alchymisté? Pan Filip Lang z Langenfelsu? Pan Johannes Frank z Frankhenfelsu?" Bude to t žké, pomyslel si Havel. "Jsou to zcela jiní mudrcové, jejichž jména jsou vám neznáma." "Pro je Jeho Veli enstvo císa nep ijalo do svých služeb?" "Císa je mrtev, cožpak to nechápete? Už déle než ty i staletí! Lidé, prosím vás, poslouchejte m . Zapome te na podobu sv ta, jak jste ho znali. Už od zít ka bude všechno jiné. P ijdou moji p átelé..." "Co provedli ti... neznámí alchymisté?" Musím na n bombasticky, rozhodl se Havel. Rozhodil ruce, a s elem vzty eným pronesl velebn : "Otev eli bránu ke hv zdám." "Ne!" Jan Matouš Vohrubka zaúp l a pozvedl se na kolenou. "Ne! Neposlouchej ho, Milosti. Už jsem to pochopil. On...," ukázal na Havla prstem, "on není jedním z Dvanácti." "Je to pravda?" zeptal se mladý šlechtic p ísn . Havel pokr il rameny. "Nikdy jsem netvrdil, že to tak je. Tady ten starý blázen si vzal do hlavy, že jsem n jaký mág, n jaký Mistr..." "Je to spol enec tady toho...," ukázal alchymista za sebe, na zmu ené poz statky ubohého doktora Ivana T ísky. "Ovšem," ekl Havel. "To je m j p ítel doktor Ivan T íska. Jeho smrt je tragická, ale neobávejte se, nebudete se z ní zodpovídat. Na území anomálie budou ješt n jakou dobu platit mimo ádné zákony a pravidla..." "Takže spol enec," pravil mladík, mna si bradu porostlou bledými tenkými chlupy. Zaduman se podíval na poprav ího mistra. Ten nachýlil hlavu kup edu, zt lesn ná horlivost. Pak pohlédl na alchymistu. Ten stále ješt kle el vedle domn lého Mistra, díval se na n ho, ale už ne s pokorou a úctou, nýbrž nenávistn . "Ve sv t , ze kterého p icházím a v n mž se už brzy ocitnete i vy, každé malé dít má více v domostí než tuten podvodník," podotkl Havel, poukazuje na Jana Matouše Vohrubku. "Podvodník!" opakoval potupený u enec. "Mn bude nadávat podvodník , on, který p ed okamžením tvrdil, že neznámí alchymisté..." "Ovšem," popíchl ho Havel zlomyslné. "Tob neznámí alchymisté, kte í t už jako d ti p evyšovali v domostmi..."
"Tak dost," ekl Jan Matouš Vohrubka, vstal a pokro il, takže doktor p írodních v d Havel se mu ocitl za zády. "Bylo toho dost. Má trp livost je p eveliká, ale míry nekone nosti nedosahuje. Milosti, p vodcem všech událostí posledních ty dn jsem já, a obracím se na tebe, jako nejvyššího p edstavitele sv tské moci, s prosbou o ochranu proti nactiutrhání." Ohlédl se krátce po Havlovi a pokra oval. "Tento podvodník prohlašuje, že jacísi - dovolte mi zasmát se - neznámí alchymisté otev eli bránu ke hv zdám. Pane, t ináctou bránu jsem otev el já." Havel si p ipomn l, že ten kade avý pošetilec mlel cosi o t inácté brán už v prvních chvílích setkání. "Poru , pane, t mto hovnivál m, nech odejdou." Te , když se zbavil pokory, dozajista hrané, išela z n ho autorita, v níž se ztrácela autorita vznešeného mládene ka, t eba to byl, jak praveno u encem, nejvyšší p edstavitel sv tské moci. Mladistvý velmož okamžit uposlechl a netrp livými, pon kud zženštilými gesty vyhnal všechny z mu írny, jako když hospodyn pobízí hn vivým "huš, huš" dr bež k odchodu ze sí ky. Exodus se neobešel bez drobných incident , jako jsou pády ze schod , bolestivé kolize s hrotitými mu icími nástroji a podobn - s výjimkou poprav ího mistra, písa e a pacholk byli všichni p ítomní opilí. Ale kone n zavládl klid a p edstavitel sv tské moci se mohl pln v novat té prazvláštní kauze. "Jak tvé Milosti není neznámo, do Zahrady filozof vede brána trojmo uzam ená a závorou opat ená." Mladík p ikývl a po o ku zašvidral, co tomu íká ten podez elý muž, nejprve údajný Mistr, jeden ze Dvanácti, pozd ji samozvaný emisar Neznámých alchymist a ve skute nosti snad podvodník a zlod j. Havel tomu ne íkal nic, jen usilovn p emýšlel, jak se dostat ze šlamastyky. P ipomn l si radu majora Pospíšila, kterou však neuposlechl: jaká škoda! Opravdu, ze všech výdobytk v dy a techniky jedenadvacátého století by se mu v této situaci nejlépe hodil starý dobrý samopal. Alchymista pokra oval ve výkladu: "Dvanácte bran dlužno otev ít a jimi projít, ne bez nemalého strádání. Hmotu nutno nejprve z istit, pak rozpustit. Po rozlou ení živl je t eba je znovu slou iti, nechat zetlít a po zhušt ní a pohlcení p ekapovat, a v , Milosti, že toto je práce nad jiné úmorná a zdlouhavá. Po p ehán ní ili sublimaci nastává zkvašení neboli fermentace a po zušlecht ní a zmnožení se dostáváme kýženému cíli na dosah. Lev je korunován. Velké dílo dokonáno. Vít z nad hmotou je vítán v Zahrad filozof k hostin , p i které je astován zlatými jablky." "To vše je známo každému u edníkovi hermetických nauk," d l mladík nevrle. Tlachy alchymist neslyšel poprvé, a jak Havel mohl usoudit z jeho krati kých p ikývnutí, jimiž doprovázel pasáže u encova výkladu, považoval se za svrchovaného znalce tajné v dy. "Já prošel dvanácti branami," d l alchymista tiše. Mladík se ušklíbl a podíval se na Havla. Ten se pousmál. Alchymista m l o i up ené na pot ísn nou plochu stolu a okouzlen zíral na nechutné zbytky žranice, jako by to byla pokladnice v jádru Galaxie. "Já jimi prošel, ale neusedl jsem ve stinné besídce Zahrady filozof , nechal jsem bez povšimnutí lákavá jablka. Snad Božím vnuknutím jsem pochopil, že to je ono nejtajn jší lákadlo, ten nejnitern jší svod, který je na adepta nastražen. Osvícen, krá el jsem dále a ve stinném kout zahrady, kde nerostlo nic než chamra a býlí, jsem nalezl napolo rozpadlá, pouhou petlicí zav ená vrátka. Sta ilo se lehýnce op ít prsty, ve eje povolily, vrátka se otev ela, já vstoupil a pochopil jsem, že to je T ináctá brána, o jejíž existenci nem l tušení Hermes Trismegistos, Raymundus Lullus ani Albertus Magnus. Byla to brána ke hv zdám." Mladík o ividn ztrácel zájem a byl z ejmé zv dav spíš na cizince, jehož sice také považoval za podvodníka, ale za zábavného. Havel pokr il rameny, a aniž požádal o dovolení, usedl na p evrženou ká , která ležela nedaleko, a p ehodil nohu p es nohu. "Tys vyrobil Kámen mudrc ?" otázal se mladík lhostejn . "Kámen je mali kost, pouhý p edstupe ," odpov d l u enec. "T ináctá brána vede k vytvo ení Bodu po átku." Doktor Havel neslyšn povzdechl. Už se rozhodl: po ká, až p ijde pomoc zven í. Žádný jednotlivec, by m l výmluvnost plastivizního spíkra, nem že tyhle lidi p esv d it. Adaptace bude trvat dlouho. A kdo ví, kolik z nich psychicky zvládne p echod p es propast ty staletí! Pov ra v nich hluboce v zí..., spole enské vztahy... systém etických hodnot. Ne, nebudu si tím lámat hlavu. Jsem p ece fyzik, matematik. Tohle je problém pro pedagogy, sociology, psychology. Alchymista se na Havla ohlédl. ekl tiše: "Já vím, že nejsi oby ejný lov k." "Nazval jsi m podvodníkem." "Ne... Nejsi podvodník. Tohle je zkouška, vid? Jsi Mistr, jsi jeden ze Dvanácti, a jedenáct dalších eká na Tv j pokyn?" "Jak myslíš, starý. Jsem Mistr." Alchymista sáhl do zá ad í a vytáhl ohmataný kožený paklík. "Je zde, Bod po átku." Už prve, v pr b hu jeho proslovu, doktor Havel pochopil, že onen domn lý "Bod po átku" je z ejm cosi jako singularita. Pro by se takový pojem nemohl objevit ve zmatené pov re né terminologii alchymist ? I slovu "atom" je dva a p l tisíce let. U enec se na n ho usmíval, a te teprve se pln rozvinuly p ív tivé v jí ky u vn jších koutk jeho jiskrných o í. Jemn pot ásal paklíkem. Je zde, je zde, to znamenalo alchymistovo gesto. Doktor Havel se hystericky rozesmál. K vytvo ení parasingularity se spojily v decké a pr myslové kapacity celého sv ta. V hloubce patnácti kilometr pod Mont Blancem byla vyhloubena kaverna o rozloze kubického kilometru. Baterie termonukleárních elektráren napájela kolos schopný rozpoutat síly o t i ády mocn jší, než jaké se vyskytují ve vesmíru. Jen v t chto podmínkách nadpomyslného Inferna lze p ejít z úrovn energií do úrovn nekauzálních vztah , jak to už v roce 1951 p edpov d l neznámý st edoškolský profesor matematiky na gymnáziu v Tallinu Tadeáš Prus. Parasingularita tam vznikla, žila svým doposud neprobádaným životem, projevovala svou existenci, možná nedovolenou, pulsovala, navazovala kontakty, nedbajíc hv zdných mra en... a tady ten fousá ji má v pytlí ku na tabák. Smál se a smál, b icho ho rozbolelo, obraz se mu rozvlnil v o ích zalitých slzami, upadl, ale smál se dál, protože se nemohl nesmát. Nap tí v n m povolilo, všechny hr zné zážitky uplynulých dn v n m explodovaly, už nedokázal zadržet mo , mlátil kolem sebe rukama, kopal, t ískal hlavou o dlaždice a smál se. Na mladíka to neud lalo velký dojem. asto navšt voval mu írnu, jen tak, s p áteli, pro zábavu, a mocné výlevy cit zde byly na denním po ádku. V noval proto pozornost u enci a jeho paklíku. Alchymista se zarazil a p itiskl vá ek k srdci. "Co to umí?" zajímal se mladík. "Všechno... a nic," odpov d l mág neur it .
"D lat zlato?" "Taky." Doktor Havel, domn lý Mistr, jeden ze Dvanácti, se bezmocn svíjel na zemi v hysterickém záchvatu. Mladík vstal, zavrávoral, když obcházel st l, ale v as se zachytil levi kou. Pravou ruku položil na koš velikého me e. "Ukaž." Pomoz mi, Pane, zaprosily mágovy o i, ale marn se upíraly na bezmocného doktora Havla. Mladík se rozkro il a nedalo mu mnoho práce, aby dal najevo, že to s tím me em myslí vážn . "Ra iž ustoupit, Milosti, pokus m že být nebezpe ný," zaprosil u enec v nad ji, že získá as. Mladý šlechtic uposlechl, ale ustoupil jenom o p l kr ku. Alchymista nalezl na polici olov nou kouli, která, náležit rozžhavena až na pokraj bodu tání, bývala vkládána od úst zlo inc m, kte í se provinili krádeží slepic, husí a kachen. Položil si ji na dla a zlehka po ní p ejel vá kem. Koule okamžit zežloutla do zlatová. "Je to zlato?" ned v oval mladík. "Je ryzí." "Ukaž!" "Nesahej, pane. Je žhavá." Mladík se ušklíbl, drapl rukou po zlaté kouli, za val a ucukl. Spálil se, jen to syklo, a seškva ená k že na chvilku za p la i v beztak pící a páchnoucí atmosfé e mu írny. "Varoval jsem t , Milosti," ekl alchymista, p ív tiv se usmívaje. Mladík na n ho t eštil o i. U enci to snad zalichotilo, snad cht l získat as, a snad také neztrácel nad ji, že Mistr, jeden ze Dvanácti, se už brzy vyrovná s ned stojným stavem, v n mž se ocitl, nebo snad byly jeho pohnutky jiné: Odhodlal se, že p edvede ješt jina í kousek. P istoupil k "tovaryšským márám", uvolnil kolo s kladkou, na níž doposud visely ubohé poz statky doktora Ivana T ísky, a nikoli bez o ividného projevu ošklivosti, zato bez viditelné t lesné námahy, p isunul ob ásti zmu eného t la k sob . Potom p ejel míškem p es elo, srdce, pupek a ohanbí mrtvoly. Ta se pohnula. Mladý šlechtic znovu vyk ikl, ješt více než prve, když se spálil. Doktor T íska se posadil, nechápav se rozhlédl kolem sebe, a když rozpoznal pochmurné rekvizity mu írny, dal se do žebravého ná ku, prose o slitování. Doktor Havel se vzpamatoval. Škytaje a vzlykaje se p evalil na bok, pak se posadil, a když uvid l obživlého kolegu, z stal bez dechu, p estal škytat i slzet a snad se mu i srdce v t le zastavilo. "Taková je moc Bodu po átku, Mist e, jak je Ti známo. Mohu považovat zkoušku za ukon enou?" Alchymista poklekl a hluboce se uklonil. "Dvanáct bran, Dvanáct Mistr . Já objevil T ináctou. Jsem tedy," zajíkl se, "ten T ináctý?" Doktor T íska p estal je et, protože nikde kolem sebe nevid l své mu itele, i doktor Havel nabyl dechu. Oba p edstavitelé v dy jedenadvacátého století nevypadali dob e. Doktor T íska byl nahý, špinavý, celý zmordovaný, samá boule, mod ina, šlehanec, pryský a šrám. Doktor Havel, když se byl vyválel ve špín podlahy, zlepkav lý vlastní mo í, vypadal ješt h : hrozn a navíc i sm šn . Nu a Jan Matouš Vohrubka kle el a prosil jako chlapec, aby byl p ipušt n kamsi, kam ho necht jí, jak zjevno, vzít. Tak n jak uvažoval v opilé mysli zástupce sv tské moci sedmnácte jar starý, ale zdrsn lý výchovou i dosavadními životními prožitky, jichž v ru nebylo málo. Jsou to srá i, pomyslel si, a nemusím se jich bát. "Dej mi to," ekl a tasil. "Ne," odpov d l Jan Matouš Vohrubka. P itiskl si paklík k srdci a zav el o i. Me svistl, temn to žuchlo, když narazil na šíji, ale že to byla ácká rána, hlava odsko ila, až by poprav í mistr zazávid l. Trup se však nez ítil na zem, zachovával p vodní polohu. Mladík odhodil me , zaváhal, nasucho polkl, ale pak se p ece jenom p emohl, p ikro il k mrtvole a s úsilím rozev el prsty, tisknoucí paklík k hrudi. Doktor T íska naprosto nechápal, co se kolem n ho d je, ale jeho druh se lépe orientoval. "Rad ji na to nesahejte," varoval mladého vraha. Ten se na n ho nejist podíval. Doktor Havel vstal a šel k n mu. "Vra te mu... vra te mu život. Musíte to ud lat!" Mladík, s paklíkem v levici, neochotn položil vzp ímené t lo na záda, narovnal mu nohy a pak šíji p isunul hlavu. Dotkl se ela, krajiny srde ní, pupku a ohanbí. Nic se však nestalo. Tak je to vždycky s t mi šarlatány, pomyslel si Havel hn viv . Nic než švindl, triky, salonní kouzelnictví. Pak si ale uv domil, že trik s resuscitací t la napolovic p ervaného je roven zázraku. A neopakovatelnost je základní princip nekauzální fyziky, našeptal mu vnit ní hlas. "Nejde to," zachraplal mladík. " ert to sper!" Zahromoval, snad aby si dodal odvahy. Potom rozvázal tkanici, rozev el hrdlo vá ku a nahlédl dovnit . Havel podlehl zv davosti a podíval se také. Uvnit vá ku zela propast, proti níž byla kaverna ve skalních masivech pod Mont Blancem zásuvka d tského stolku. Byla temná, a p ece rozm rná, prostorové konkrétní, jako by z ní išelo pov domí vzdálenosti. A uprost ed, jakkoli se to zdá nepochopitelné, temn zá il Bod po átku. V erni išící pojem prostoru sálala energie. Marn p esv d oval Havel sám sebe, že v pytlí ku nic není, že je to pouhá halucinace, p elud, stav mysli. Nedokázal od té podívané odtrhnout o i. "To není možný," zahu el mladík, a d ív než mu v tom Havel sta it zabránit, obrátil paklík vzh ru, nastaviv p edtím pod n j dla . erný démant t pytl na dlani poskvrn né zlo inem. Havlovi se zato ila hlava. V jediném mžiku mladík zplošt l, pozbyl jednoho rozm ru, stal se z n ho zrcadlový záblesk kohosi, kdo snad n kdy n kde žil, podoben kartónovému pa ácovi stišt nému dv ma skly, p elud zaví il vzduchem, zv tšil se, nebo snad smrštil - to Havel nesta il post ehnout, a než by kdo sta il prsty lusknout, byl ten tam. Havel zaslechl povzdech. Ohlédl se. Jeho kamarád T íska tam stál a vyjeven zíral. "Co to bylo? Co se to tu d je?"
"Musíme pry ..., než se tamti vrátí." "Takhle nem žu," namítl T íska. Chvilku hledali, až kone n nalezli jakési šatstvo, patrn servané z t la n jakého neš astníka. T íska v n m vypadal jako hastroš, ale nezdálo se, že mu to vadí. Cht l odsud co nejd ív zmizet. Pry , hlavn pry , to byla jediná myšlenka, již byl v dané chvíli schopen formulovat. Havla zneklid oval trapný chlad v nohavicích, ale rozhodn nemínil kv li takové patálii odchod zdržovat. Schodišt , kterým panstvo scházívalo do mu írny rovnou z hospody, nebylo našt stí st eženo, dokonce na n m chyb ly i m íže i vrata, a proto se dostali z p íšerného podzemí bez p íhod, které by jim bezpochyby byly osudné. Hospoda byla prázdná, dokonce i kr má opustil své strategicky volené místo u sud , postával te ve vchodu a p ihlížel emusi, co se d lo na ulici. A byl to z ejm výjev nikoli ledajaký, protože zven í doléhal k ik, rozechvívající mázdry v oknech. Oba prchající v dci se zarazili, když spat ili rozložitá kr má ova záda, ale pak usebrali odvahu, odstr ili ho a nedbajíce jeho kleteb proklouzli na ulici, kde se rychle vmísili do davu. "Podívej!" vyk ikl Havel a ukázal na oblohu. Byla modrá, jen bachraté mraky po ní táhly jako lod s nákladem dešt . "Bariéra... zmizela...," ekl T íska. Lidé k i eli, poskakovali, radovali se. Hr za uplynulých dn z nich opadla a te dávali volný pr chod radosti. "Naši tady budou každou chvíli," podotkl Havel. "Ledaže by..." "Co... ledaže by?" "T eba se rozhodli pro n jaký pozvolný adapta ní program. Aby ty ubožáky vyvarovali dalšího šoku, chápeš?" "Já bych je...," zabru el T íska, který m l s t mi ubožáky výrazn horší zkušenosti, ale nedo ekl. Rychtá se dv ma bi ici jim zastoupil cestu, rychtá ozbrojený žílou, bi ici halapartnami. Další ozbrojenci se ernali vlevo i vpravo. "Já... my...," za al Havel, ale rychtá švihl žílou do vzduchu. "Tys ten p ítel Mistra Jana, a tebe taky odn kud znám", podotkl. "Budeš asi taky p kné kvítko. Ale neš . P ijeli vojáci knížete pána, a pan hejtman vyhlásil generální pardon. M žete b žet, jste volní. Máte z pekla št stí." "Odkud p ijeli ti vojáci?" zeptal se doktor Havel. T žko se mu ta slova vyslovovala. Za al tušit, co se stalo: spolu s mladistvou Jeho Milostí se ztratila i asová anomálie. A oni dva z stali na té horší stran už neexistující Bariéry! Rychtá se ušklíbl. "Odkud odjinud, než ze Žatce? Tak b žte, b žte, panská milost po h betech ská e, pan hejtman si rozmyslí a vy ochutnáte tovaryšské máry. B žte, dokud máte št stí!" Uposlechli a b želi, nikoli k Žatci, ale na opa nou stranu, ku Praze, kam po t ídenním putování dorazili, a hned po p íchodu, na Karlov most , mohli obdivovat ko ár Jeho císa ského Veli enstva Rudolfa II., sm ující na starom stskou stranu, k Židovskému m stu, kdež Veli enstvo hodlalo navštívit u eného rabína Jehudu Lówa, syna Bezalelova v jeho byt , kdež - jak se pozd ji proslýchalo - rabín konal pokusy s camerou obscurou, p edch dcem fotoaparátu. A doktor Havel s doktorem T ískou byli u toho, alespo jako diváci na most ! Inu, m li št stí. EPILOG Žatecká anomálie zmizela stejn neo ekávan , jako se objevila, a její vznik a zánik nikdo uspokojiv nevysv tlil. Dnes už jen my víme, co se uvnit d lo a jaký osud postihl dva nad jné v dce, Jana Havla a Ivana T ísku. A také jenom my víme, že vznik anomálie naprosto nebyl náhodný: vždy podle zákonitostí nekauzální fyziky jsou všechny parasingularity v kontaktu, bez ohledu na p ed ly prostorové a asové. Pokud ješt jde o Havla a T ísku, t m odhalili ve foyer Ústavu pro nekauzální fyziku pam tní desku. Pokud se tam n kdy dostanete, bylo by od vás p kné, kdybyste k ní položili alespo malou kyti ku. ZEPELÍN NA M SÍCI Jednoho nevinného jitra starý Mauser propadl podlahou sv ta sn obývaného maskami zapomenutých lásek a ocitl se v mlze polospánku, z níž není jiného úniku než do mu írny bd ní, ledaže se lov k položí blažen naznak a um e, žel, jenom do asn , a práv to se Mauserovi nepoda ilo, a d lal co d lal, emuž není se co divit, jelikož v polospánku dobrá v le nad lá víc škody než užitku, a to je z ejm jediná spole ná vlastnost, již polospánek sdílí se stavem plného v domí, a tak tedy se Mauser b dn potácel, potácel se vleže, aniž ud lal jediný krok, jak by také mohl krá et v posteli, a ani rukama nepohyboval, t eba m l pocit, že jimi kolem sebe zoufale máchá, tiskl o ní ví ka k sob , chci spát, chci spát, opakoval si, jen a nic nevidím, a sotva si to pomyslel, už to vid l, vzducholo dlouhou sto dvacet metr s pestrobarevným obalem, z ervenožlut pruhované látky, na sí ovin lan visí bled modrá kabina pro pasažéry a posádku, je tam samoz ejm i místo pro motory, jeden vp edu, druhý vzadu, oba silné panhard-levasseury o síle 250 HP, velmi moderní, šestnáctiventilové ty válce s desmodromickým rozvodem, na ten byl Mauser velmi pyšný, desmodromický rozvod a šestnáctiventilový ty válec, bože, to je krása, a což teprve až ta vzducholo poletí v panoramatu m sí ních kráter a hor, p epestrý doutník v nekone né šedi, sama Zem v nadhlavníku se bude usmívat, kone n jste stvo ili n co krásného, že to ale trvalo, po devadesáti letech se rozvinul na M síci kv t a není to kv t, je to vzducholo , první zepelín na M síci! Mauser, aniž otev el o i, se blažen usmál. Mauser v zepelín! Te , páni policajti a ú edníci, vidíte, kdo je to Mauser, ten opilec a pobuda, budižkni emu, Mauser vyvrženec, kterého se každý štítí! Mauser v zepelín. Až p ijedou turisti ze Zem a z Lagrang a z Ganymedu a budou se ptát, co že to je tam vzadu, no ekn te, pane policajt, a on odvrátí hlavu a nebude chtít vid t, jenže turista se nedá a zopakuje to d razn ji, co je to tam, to krásné, barevné, letí to kolem šedivých hor jako utržený kv t orchideje, ach ano, odpoví policista, aniž pohlédne tou stranou, kam turista ukazuje, pro by hled l, dob e ví, CO to tam letí, je to Mauserova vzducholo a to ví na M síci každý, ach ano, ekne, to je Mauserova vzducholo , postavil ji jeden smradlavý ožrala, je to génius a stvo itel a ješt n co víc, je to vyvolenec boží, jeho duchem k vám promlouvá Zjevení a vy, hlup e, odvracíte hlavu. A policajt ekne: Jakápak vzducholo na M síci, vždy tady nemáme žádný vzduch, a na to se turista rozesm je, co na tom záleží, že nemáte, hlavn že vzducholo letí a je krásná! Jenže já se nedám, pane policajt, uvažoval Mauser. V ústech cítil lepkavou pachu ko alky a parta krab klepetá , jeho úhlavních nep átel, se už dala do denní roboty v útrobách, však já vás uleju, jen co se zmáto ím a postavím se na nohy, krabi nesnášejí
alkohol, to hned zalezou, kde se asi skrývají, nejspíš n kde pod žebry, ale Mauser je tam nikdy nenahmatal, jakkoli se ta žebra jasné rýsují pod žlutou k ží. Já se nedám. Vzduch nevzduch, m j zepelín poletí a bude to první krásná v c, kterou starý M síc kdy spat il! P evaloval se pak na l žku, bojoval s bolestí a utíkal se k obrazu zepelínu na šedivém pozadí hor, on v té vzducholodi let l, aby unikl štípavým klepet m, a opravdu to pomáhalo, ne snad proto, že vzducholo let la vysoko, ale proto, že krabi se obávají krásy, ta je hubí, jsou živi z šerednosti, mlsají še a prach a amorfní sv tlo stropních panel , vdechují všudyp ítomný pach dezinfek ních prost edk , ekni p ed nimi plastik a oni hned zadupou lunkovitýma nohama a štíp, štíp, už pracují ostošest. Mauser b hem t ch let natahal do svého brlohu v samém vrchlíku kupole, nedaleko hlavního rozvodu klimatizace, n kolik kubík pravého d ev ného odpadu, pokryl p ekližkovou mozaikou každý tvere ní centimetr st n, i na oknech ud lal žaluzie, vybral úzká dlouhá prkénka a pospojoval je mosaznými drátky a sta ilo zatáhnout, prkénka se sklopila a bylo vid t ven, zubatý val kráteru Sabin , samoz ejm šedivý a samoz ejm šeredný, po šedivé dálnici uhán jí nákla áky pokryté prachem, to vše samoz ejm šedivé a samoz ejm šeredné, jak to n kdo m že snést a snášet, tolik let, po celý život? Žil obklopen d ev ným ost ním, ale kraby neoklamal, ti dob e v d li, že pod ost ním je plastik, hnusná um lotina, táhne se na kilometry, struktura habitatu Arkádie vyrostla jako v ed na okraji Mo e klidu, je um lá, nep irozená a krabi to dob e v dí, nic krásného na ní není a to, co se za krásné prohlašuje a považuje, vymysleli psychologové, prý aby se lidé nezbláznili, jenže oni se stejn všichni zbláznili, pro by tu jinak byli, celý habitat je jeden veliký šílen inec, útulek pro cvoky, a ti nejhorší blázni bez nad je na uzdravení se holedbají duševním zdravím, pracují a sportují a sm jí se a cpou do sebe erstvou zeleninu, jako kdyby to zelí a mrkev nebyly z téhož plastiku jako st ny habitatu, jak jen m že n kdo zakrývat o i nad n ím tak samoz ejmým, jen alkohol je p irozený, výsledek kvasného procesu, a pokud je lov ku z pití špatn , není to vina alkoholu, nýbrž všech t ch svinstev, která výrobce do pití strká, jak je to jasné, jak je to pr zra né i pro nep íliš pronikavý rozum! V dopoledních hodinách Mauser na vidinu pruhovaného zepelínu zapomn l a po celý den pracoval by bezd ky na tom, - aby ji rozpustil v lihu. Až v podve er, když se objímal a hubi koval s n jakým tlustým chlapem z Lagrangu jedni ky, sezónním to uprchlíkem od rodiny, vyrazil ze sebe t žkým jazykem: "A víš ty, kdo já jsem? Nevíš, vid? Já jsem Mark Mauser, tv rce prvního zepelínu na M síci!" "Co je to zepelín?" zeptal se ten tlus och. "Je to vzducholo , sto dvacet metr dlouhá. Má ervenožlutý pláš , kabinu modrou jako kv ty pomn nek a ty vrtule, ty jsou hráškov zelené. To í se docela pomalu, ale pohán jí je silné motory panhard-levasseur o síle 250 HP. Jsou to šestnáctiventilové ty válce." Tlus och se vymanil z jeho objetí. M l nab hlé o i, a když promluvil, horní a dolní ret byl spojen úzkou stužkou sliny. íká se tomu sloupek. "Ty vole," oslovil Mausera, "co to kecáš za blbosti? Jakápak vzducholo na M síci? Copak je tady vzduch? Jak by ta vzducholo mohla lítat?" Mauser už už cht l vyhrknout, že tedy slevuje a netrvá na sto dvaceti metrech a že ten motor m že být taky jenom jeden, na dvakrát 250 HP, jednou to sta í také, v nejhorším ta vzducholo poletí jenom dop edu, a kdyby se nakrásn cht la vrátit, kapitán u iní obratný manévr, ale pak mu najednou p išlo vzducholodi líto a znenávid l toho hnusného tlustého chlapa tak, že poodstoupil, rozp áhl se a veškerou silou ho ude il o obli eje. e eno veškerou neznamená, že to byla síla velká, na Mauserových suchých pažích byla jen k že a zauzlené žíly a sval m l natolik, aby okázal donést sklínku k úst m, takže velkou ránu nevyvinul, ale že m l kostnaté ruce s vystouplými klouby, dokázal tlus ochovi procvaknout jemnou tká na rtu, sloupek se zbarvil krví a krev také zakalila tlus ochovy zraky, krev zp n ná adrenalinem, chlap se nadýchl a už se na Mausera hnal a ješt št stí, že poblíž stála B ta Uli nice a ta nastavila tomu bejkovi nohu, takže zakopl, ale neupadl, zachytil se pultu, loktem shodil celé stáde ko vycíd ných sklínek, a to už Madame Sylvia tiskla nožkou poplašný spína , pronto, pronto, už aby tu byli ti vazouni v modrém, taková rva ka ned lá lokálu dobrou pov st, dekádní bilance T í purpurových koulí není nejlepší, t i a p l megabyt , co je to dneska, to v bec nic neznamená, a už tu byli, zlatí kluci, ale jen aby to nep ehnali a hlavn aby nikoho nesebrali, rva ka sice d lá lokálu špatnou pov st, protože kun afti si eknou, tam nepudem, tam by nám dali p es hubu, ale ne zas tak zlou pov st, protože jiní kun afti si eknou, tam pudem, tam je to živý, zato nejhorší pov st ud lá, když policajti n koho seberou, to si kun afti eknou, kdepak, tam nepudem, tam nám daj nejd ív p es hubu a navíc nás zav ou. "Už je to v po ádku, pánové se dob e baví, to je nedorozum ní, jen klid, chlapi, jen klid!" volala Madame Sylvia, jenže tlus och te už opravdu val jako tur a bil kolem sebe p stmi, praštil desátníka Grumana pod žebra a to nem l d lat, desátník je na svá žebra háklivý a nemá rád, když se mu do nich opilci trefují p stmi. To bude pokuta nejmén p t set kilobyt , to snesu, ale kdyby to m lo být mega, ouvej a to snad ne, b dovala Madame Sylvia v duchu. "Von mi bere mou vzducholo !" k i el starý Mauser a B ta mu pomáhala. "Já to vid la, on mu cht l ukradnout tu jeho vzducholo ," k i ela a tlus och, te už omámený zásahem somnia, blábolil n co v tom smyslu, že vzducholo na M síci je úplná blbost, protože na M síci není žádný vzduch a vzducholo nem že lítat, ani kdyby m la motor silný 1000 HP. "Ani deset tisíc...," vzdychl tlus och. "Ani sto tisíc. Ani milión tisíckrát tisíc milión ." Zaplétal se do t ch sum a Mauser k i el, že si nenechá ukrást svoji vzducholo . A tak to všechno p išlo do hlášení a z hlášení do svodky a ze svodky do databáze a tam to po dvou dnech vyš ourala Lily Bernsteinová, zpravodajka agentury Den. Tak tohle je roztomilý bonbónek, pomyslela si. Vzducholo na M síci. "Vždycky jsem v d l, že jsi blázen," ekl jí sm na , když se s ním spojila. "Ale netušil jsem, že jsi takový blázen." Pozorovala ho na obrazovce svého telefonu. Dob e si všimla, jak mu ruce hrají na klaviatu e a jak o kem švidrá kamsi stranou. Chytil se, staroušek, pomyslela si. "Jenom dostate n šílené nápady mají n jakou cenu. Zepelín na M síci, to už je po ádn šílený nápad." Sm na hned neodpov d l a díval se na displej. Pak se obrátil k objektivu telefonu, potažmo k Lily, a ekl: "Tak tedy Mark Julian Mauser. Na M síc p išel ve svých osma ty iceti letech, v roce 2037. Už dvaat icet let tu straší. Notorický alkoholik. Dvanáctkrát trestaný. Nucená lé ba, sedmkrát, vždycky bezvýsledná." "Je to snílek," ekla Lily. "Ožrala a parazit." "Nádherný snílek. Vymyslel si ervenožlutý zepelín na pozadí šedivých m sí ních skal. Už sedmdesát let lidi žijou na M síci a už sedmdesát let jim jde na nervy ta nekone ná še . Co na tom, že je Mauser alkoholik. Víš ty n co o poezii? Mauser zasadil kv tinu do kráteru Archimedes." "Na M síci žádný zepelín nem že létat, protože tam není vzduch." " ervenožlutý zepelín s modrou gondolou je krásný. Má hráškov zelené vrtule," Lily na to.
Sm na chvíli studoval displej. Už se mnou mluví t i minuty, uv domila si Lily. Vyhrála jsem. Ovládla se však. V d la, že jediným úsm vem by mohla všechno zkazit. "Lilinko," ekl sm na m kce, "ten tv j Mauser je zpravodajsky nepoužitelný. Vid la jsi ho?" "Ano," ekla Lily. "Mluvila jsem s ním. Navštívila jsem ho v base." "Ruku na srdce: Copak m žeme takového lov ka pustit do sít ? Dovedeš si ho p edstavit v dómu?" Byla to opravdu komická p edstava. Vybavila si p ed o ima domácnost usedlé rodinky: Tátové a mámy d epí kolem p ijíma e a civí na dóm. A tam se potácí ožralý d dek a blábolí o ervenožlutém zepelínu. "Tebe nadchnul, protože máš fantazii. Navštívila jsi v base nádherného snílka, jenže normální lov k by v n m nevid l snílka, ale prachoby ejného ožralu!" "Tak si ud láme vizual," ekla Lily. "Víš, kolik takový vizual stojí solarbyt ?" "Ten nápad za to stojí. Je dost šílený." Teprve te se usmála. "Cht l bys, aby na M síci létal ervenožlutý zepelín?" Už v d la, že ho dostala tam, kde ho cht la mít. "Tebe neštve ta šedivá barva? Tebe neroz ilují ty skály? Ty se na n m žeš dívat s pot šením?" Trochu zafun l. "No dob e," ekl. "Ale Lily, jestli tohle nevyjde... Šéfka m roztrhne, ale pamatuj si, i jako roztrženej budu mít dost páry na to, abych ti ukroutil uši." "Vyjde to," ekla Lily. "Lidi milují šílené nápady. A tohle je ten nejšílen jší nesmysl, o kterém jsem v život slyšela. Vyjde to." A vyšlo to. *** Lily Bernsteinová nafoukla p ípad Mauserovy vzducholodi do rozm r bez p ehán ní kosmických. Nádherný snílek Mauser... Zpravodajské relace plastivizní sít nezastíraly fakt, že Mauser je pobuda, který po plných t icet let od svého p íchodu na M síc tu tropil jenom ostudu. Vymýšlel perpetuum mobile, rozmlouval s dušemi zem elých, navazoval telepatická spojení s Mimozemš any, p stoval metavitální sílu a drobn p estupoval zákony, n kdy víc a n kdy mí , a tu a tam si vysloužil drobné potrestání. T icet let pil krev ú edník m, zejména policejním. Te ho znali všude tam, kam zasahovalo zpravodajství sít , v industriálních oblastech Zem , v kosmických m stech v lagrangeových bodech, v lunárních a marsovských habitatech a v koloniích na planetkách a m sí cích Jupiteru. Znali ho, milovali ho. Nádherný snílek Mauser háže rukavici do tvá e oficiální v d . Jediný se postavil proti historickému spiknutí muž a žen, kte í uzurpují právo na klí e k pokladnici lidského v d ní. I v minulosti žili takoví lidé. V ili, že pára je schopna konat práci, a nedbali výsm chu akademik . V ili na kameny padající z nebe. V ili na myslící stroje. Až ve šlép jích t chto nádherných snílk se b dn vlekli otroci oficiální v dy. Síla snu je donutila p istoupit na argumenty snílk . N kdy ale akademici zvít zili a snílka umu ili. Charles Fort, Erich von Däniken, Emilie Strinbergová, Dan Komaf - každá generace poznala svého mu edníka snu, poznala ho a milovala, ale to už bylo pozd . Nesmíme dopustit, aby akademici uštvali nádherného snílka naší epochy, promlouvala Lily Bernsteinová k duším stamilión lidí. Promlouval i Mark Julian Mauser, samoz ejm že ne osobn , ale v podob vizualu, po íta em stvo ené bytosti k nerozeznání podobné originálu, ovšem oprošt né od všech nep íjemných vlastností, které by rušily komunikaci. Skute ný Mauser byl odporný už na první pohled. Špinavá, vyzáblá troska s pustýma o ima. Pokud nebyl opilý, zmítala jím klepotice, a když se napil, hovo il nesouvisle, plácal páté p es deváté a nebyl by schopen p esv d it p tiletou hol i ku o tom, že kremrole je sladká a že zmrzlina studí. Jeho vizual, po íta em vytvo ený trojrozm rný pohyblivý obraz nadaný um lou inteligencí, se pohyboval v plastivizním dómu s nenuceností táborového e níka. Sršel vtipem. K dispozici m l nep ebernou zásobu argument , erpal je z databanky sít . Ano, lidé ho milovali, t ebaže netušili, že k nim nemluví skute ný lov k, ale jeho idealizovaný vizual. "Jen zabedn nec m že tvrdit, že vzducholod minulého století létaly pozemským ovzduším proto, že byly leh í než vzduch," promlouval elektronický ideál bytosti zvané Mark Julian Mauser k plastivizním divák m na sv tech p irozených i um lých. "Kde je p í ina a kde následek? Ano, vzducholod byly lehké, a proto létaly. Je snad pojem lehkost n jak spojen s pojmem vzduch? Taková zr dná vazba p eci odporuje elementární logice. Copak se my, ob ané m sí ních habitat , denn nesetkáváme s p íkladem lehkosti v nehostinném prost edí vzduchoprázdn šedi? Já, Mark Julian Mauser, žaluji. Rozsáhlé spiknutí je namí eno proti mému projektu. Obracím se na vás: Nedopus te, aby moji myšlenku zadupali do šedivého prachu ti, kte í si íkají v dci jen proto, aby lépe maskovali svoje nev d ní." Dnes a denn Mauser v vizual promlouval k plastivizním divák m. A v dómech plynuly obrazy jeho ervenožlut pruhované vzducholodi. Barvy zá ily na pozadí m sí ních Apenin, zelené vrtule se pomalu to ily a okna kabiny zá ila ješt jasn ji než hv zdy nad zubatým okrajem horského h ebenu. Diváci na to o arovan hled li. Jak rádi by se dotkli zá ivého p eludu, jak rádi by pot žkali to, o em nádherný snílek Mauser prohlašuje, že je mnohem leh í, než cokoli lov k kdy stvo il. Je to lehké jako zepelín, dítko té zapomenuté, nepochopitelné a p i veškeré hr ze i úchvatné doby zvané dvacáté století. Byli nadšeni a pokud jen trochu mohli, nelitovali prost edk , aby snílkovi Mauserovi v realizaci zepelínu pomohli. Když sbírka za ala a vedení agentury Den se dozv d lo, že lidé ze všech sv t um lých i p irozených p evád jí svoje megabyty na konto Mauserova projektu, v zákulisí propukla prudká interní bou e. Samotná editelka sít povolala Lily na koberec. "Ten nesmysl musí p estat! Ten humbuk se zepelínem se mi nelíbil od samého za átku. Byla jsem proti n mu, ale ekla jsem si, budiž, jsme tu i proto, aby se divák bavil. Jenže te z n ho ždímeme megabyty." Ješt toho ve era vystoupila Lily Bernsteinová v plastivizi a jménem Marka Juliana Mausera prohlásila, že prost edk je už dost a dalších není t eba. Netušila, jakou bou i tím vyvolá. B hem t í dn vznikl na Lagrangu Dv , zcela spontánn , Výbor pro podporu Marka Juliana Mausera. Do týdne m l pobo ky v celém systému. Teprve te megabyty tekly, splývaly do gigabyt , ty se spojovaly do ultrabyt a solarbyt .
Mauser v institut v Arkádii, domovském to habitatu nádherného snílka, disponoval po íta ovou kapacitou, jaká nem la v dosavadních d jinách v deckého a technického rozvoje obdoby. editel Mauserova institutu, akademik Josip Kobylak, doktor v d, se mohl plným právem považovat za všemocného. On, který tak dlouho živo il na okraji v dy, ze všech stran považovaný za podvodníka, oso ovaný, že ke svým v deckým hodnostem došel postranními cesti kami, na emž bylo n co pravdy, však i do ela Mauserova institutu se dostal metodami, jež nesnesly denní sv tlo, mohl - díky tolika solarbyt m po íta ové kapacity - dosáhnout všeho, nebo tém všeho. A p ece ho krušily t žké starosti. *** "Kdy jste mluvila s Mauserem naposled?" Lily v d la o Kobylakovi mnohem víc, než by mu bylo milé. Nevážila si ho a up ímn litovala toho, že se s ním dostala na palubu jedné lodi. "P ed týdnem," odpov d la chladné. "Pro vás to zajímá?" Akademik Kobylak m l p epychovou pracovnu, prezident Sv tové akademie v d mohl o takové jen snít. Jak by ne, vždy Mauser v institut disponoval ne mén než p tinásobnou po íta ovou kapacitou, než m la kapacita po íta SAV. "Mezi lidmi se za íná mluvit o tom, že žádný Mauser neexistuje a neexistoval. Že je to vizual." "V plastivizi je to vizual, to p eci víte." "Samoz ejm že to vím," odsekl akademik Kobylak podrážd n . "Nechci ale, aby to v d l lov k z ulice. Podívejte se sama!" Na velkém displeji vsazeném do st ny zaplál graf, znázor ující ekonomickou situaci Mauserova institutu. ervená barva cifer nenechávala nikoho na pochybách: bohatství povážliv tálo. Lidé za ali rušit své kontrakty. "To je vaše vina," ekla Lily Bernsteinová. "Publikum chce výsledky. D lá ten váš slavný institut n co? Nebo jenom d epíte na balíku a k e kujete solarbyty?" "To není vaše v c, co institut d lá nebo ned lá! Výsledky? Ty nechte laskav na nás. Vy zajiš ujete publicitu. P kn d kuju za vaši práci! Plastivizní divák není žádný hlupák. Dovede rozeznat vizuala od opravdové lidské bytosti." "Zatím nerozeznal." "Ale ano! Pov sti se ší í jako nákaza. Bernsteinová, jestli proti tomu nic neud láte, do trnácti dn jsme na mizin ." Ty jsi na mizin , podvodníku, pomyslela si noviná ka. Nahlas ekla: "Co chcete, abych ud lala?" "Musíte lidi p esv d it, že v Arkádii opravdu žije lov k jménem Mark Julian Mauser. Musíte toho lov ka p ivést p ed kameru." "To nejde." "Jak to, že to nejde?" k i el akademik Kobylak. "Myslíte si, že m to nenapadlo? Myslíte, že nevím, co se d je, co se mezi lidmi šušká? Myslíte, že naše agentura nemá p ehled? Já se o to pokusila!" "No... a?" "Mauser chlastá daleko víc než p edtím. Není divu, d ív nem l na po ádné chlastání prost edky. Te je má a rychle pracuje ke zkáze. D ív to byla aspo troska. Ale te ..." T ásly se jí ruce. "Dejte t m lidem tu jejich zatracenou vzducholo a všechno bude v po ádku." "Ne íkejte mi, co mám lidem dávat! Vy jim dejte živého Mausera." "Promluvte s ním sám." "Na to mám vás!" "Nemyslete si, že jste si m koupil." Usmál se. V d l, že si ji koupil. Rozhn valo ji to. "Kašlu na vás, rozumíte? Nemáte m v hrsti. Jestli máte dost silný žaludek, zavedu vás za Mauserem. Promluvte s ním. To bude moje poslední spolupráce na celém projektu." "Zni ím vás. Mám takovou kapacitu, že..." Vstala. "Poj te," ekla. *** Cesta zabrala hodn asu. Nejeli p ímo. Necht li, aby je n kdo spat il. Arkádie byla plná noviná , te , když se rozk iklo, že s Mauserem to není v po ádku, že snad ani žádný Mauser nikdy nežil a že Kobylak je str jce nejv tšího podvodu všech dob. asto m nili kabinu rychlodráhy, nevyhýbali se ani eskalátor m a nákladním transportér m. Ml eli. Vzájemná zloba je spojovala i rozd lovala. Byli jako odsouzenci spojení jediným et zem. Oba cítili, že by mohli být docela š astni, bez toho druhého. Kone n se dostali až ke dve ím nákladní zdviže, kudy mechanici dopravovali sou ástky vzduchotechnického rozvodu. Cesta vzh ru nebyla p íjemná. Kabina byla prostorná, ale špinavá, bez tlumi , takže sebou cukala, div z nich nevyt ásla duši. Bezpe nostní lampy opat ené ot ískanými m ížkami zam ele svítily. Akademikova pleš se leskla v p íše í. Lily si stoupla co nejdále od n ho a op ela se o st nu. Kobylak hled l na druhou stranu. Klec zdviže úp la, jako by se cht la rozpadnout. Stoupali k vrcholku. Kdyby došlo k n jaké poruše, pomyslela si Lily, kabina by prorazila kupoli a proud vzduchu by ji vyhodil do vzduchoprázdna. P ed lety se takové nehody d ly. Snad by bylo i lepší, kdyby se to stalo. Vystoupili. Lily šla první, Kobylak opatrn našlapoval lesklými polobotkami v záv jích letitého prachu dva t i kroky za ní. Bál se, že mladá žena mu ute e, a ona vskutku utíkala: jak se Kobylak potil, zvedal se jí žaludek. Kobylak ji tla il oblakem t lesného pachu p ed sebou. Stanuli u nízkých dve í, polepených d ev nými prkénky. Za st nou hu ely kompresory. Podlaha se chv la. Obrátila se na Kobylaka. Skoro ho zalitovala: akademik tu stál jako hromádka nešt stí. Jist se divil, jak n kdo m že žít v takovém míst . O ividn se bál. "Neukousne vás," ušklíbla se. "Dejte si ale na n ho pozor. Mohl by vás pozvracet."
A když to neud lá on, zvládnu to za n ho sama, pomyslela si. Zatla ila na dve e. Mauser nem l ve dve ích zámek, jenom rezavé pero p itla ovalo dve e do zárubn . Vešli. Mark Julian Mauser visel, mrtvý, na provaze p ipevn ném ke skob , již byl zatloukl do d ev ného ost ní. Nedaleko jeho nohou ležela p ekocená židli ka. O i poulil na pestrobarevné trosky modelu vzducholodi. Moc z n ho nezbylo, Mauser po n m z ejm dupal, než šel a pov sil se. Nábytek tu nebyl skoro žádný. Postel, st l, n kolik sk íní a sk ínek. Na jedné ze sk ínek stály dva plastivizní p ijíma e s rekordérem vestav ným do šasi, poslední modely, velmi drahé. Mauser si je te mohl dovolit. Kobylak mu uvol oval tolik prost edk , kolik cht l, ale on toho moc necht l, jeho pot eby byly omezené, ba dokonce soust ed né, jenom na chlast. Ony dva záznamové p ijíma e byly jedinou investicí jeho života. V dómech žily hlavy. Mohly se snadno vm stnat ob do jednoho, ale Mauser cht l mít každou zvláš . Lily poznala ty tvá e: Jedna pat ila Madame Sylvii, druhá B t . Hlavy pohybovaly rty, n co íkaly. "Jsi génius, Mausere. Nejskv lejší lov k, jaký kdy žil. Obdivujeme t , my všichni, celá Arkádie, celý systém! A já t miluju... chci t ... toužím po tob ... chci, abys m objal... líbej mne..." Lily vypla zvuk a ohlédla se na Kobylaka. "Ovšem že to není pravý záznam," ekl akademik. "Museli jsme mu ty dva vizualy naprogramovat. Kolik to stálo kapacity..." Mávl rukou. Te už to bylo jedno. Oba v d li, že to v místnosti dlouho nevydrží. ich civilizovaného lov ka není zvyklý na puch vy p lého alkoholu, lidské špíny a navíc i smrti. Ale te cítili, že mají k mrtvému jakousi povinnost. Oni oba vstoupili do jeho života, navenek rušného, ale v podstat klidného, oni oba zp sobili, že šel, zatloukl skobu do zdi a pov sil se na ni. Opravdu to zp sobili? Tak zn la otázka, kterou si kladli. Na stole ležela odpov . Kobylak spat il první ten kus papíru. Zvedl ho a etl: NA M SÍCI ŽÁDNÁ VZDUCHOLO NEM ŽE LÉTAT, PROTOŽE TU NENÍ VZDUCH. ODPUS TE. MARK JULIAN MAUSER "To je ale idiot," zavr el Kobylak. Lily cítila houpání žaludku. P istoupila k oknu. Vyrostla na Zemi a dosud uchovávala typicky pozemské stereotypy chování. U okna je nej erstv jší vzduch. Na Zemi. Páchlo to tu stejn , snad h než kdekoli jinde v místnosti. Sklopila žaluzie do vodorovné polohy, aby se aspo podívala ven. A vtom ji spat ila. Sto dvacet metr dlouhá vzducholo . Pestrobarevný obal, p kn pruhovaný, žlutý a ervený. Kabina pro posádku a cestující je ovšem bled modrá a vrtule zelené, tak jak si Mauser vždycky p ál. A motory jsou jist o síle 250 HP, p esné repliky sto let starých panhar-levasseur , šestnáctiventilových ty válc . Prudce se obrátila ke Kobylakovi. "Letí!" vyk ikla užasle. "Na dnešek jsme naplánovali první pokusný let. A to hovado se nám ob sí. Jak ho máme postavit p ed kameru!" Zavrt l hlavou a pohrdavým gestem ukázal na mrtvolu. "P kný nádherný snílek, jen co je pravda!" Znovu pohlédla z okna. Vzducholo zá ila na pozadí hor. "Jenže..." Nedo ekla. Jenže vzducholo letí, to cht la íct. Jak by nelet la, když lidi nastrkali do výzkumu tolik solarbyt . Na tom p ece nic není! Ale sen, nádherný sen, ten visí na skob , poulí o i a vyplazuje jazyk. Vyšli ven, aby zavolali policii. Rezavé pero zav elo dve e za jejich zády.
