UKÁZKA Z KNIHY
DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ OTČENÁŠ LIDEM VYLOŽIL ABD-RU-SHIN
Nakladatelství Stiftung Gralsbotschaft Stuttgart
Kdo se nesnaží, aby slovo Páně také správně pochopil, ten se proviňuje! Abd-ru-shin
DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ
První přikázání JÁ JSEM HOSPODIN, TVŮJ BŮH! NEBUDEŠ MÍT JINÝCH BOHŮ MIMO MNE!
Kdo správně čte tato slova, již v nich asi spatří odsouzení mnohých, kteří nedbají tohoto nejpřednějšího ze všech přikázání. »Nebudeš mít jiných bohů!« Nejeden člověk si pod těmito slovy představuje velice málo. Příliš si to usnadnil! Považuje za modloslužebníky především lidi, kteří klekají před řadou dřevěných postav, z nichž každá představuje určitého boha. Pomyslí snad i na zbožňovatele satana a na podobné zbloudilce, na něž v nejlepším případě pohlíží útrpně, nemyslí však přitom na sebe. Jen se jednou v klidu na sebe podívejte a zkoumejte se, zda k nim také nepatříte. Jeden má dítě, které je mu skutečně vším, pro něž by přinesl jakoukoli oběť a pro něž zapomíná na všechno ostatní. Druhý staví nade vše pozemský požitek a nebyl by ani při nejlepší vůli schopen se jej zříci, kdyby se to od něj požadovalo a on by se mohl dobrovolně rozhodnout. Třetí zase miluje peníze, čtvrtý moc, pátý ženu, další světská vyznamenání a všichni přitom nakonec jen… sami sebe! To je modloslužba v tom nejopravdovějším smyslu. Před ní varuje první přikázání! Zapovídá ji! A běda tomu, kdo je do písmene nezachovává. Přestoupení se mu ihned vymstí tím, že musí zůstat připoután k zemi, jakmile přejde do jemnohmotné říše. Ve skutečnosti se však připoutal k zemi jen sám sklonem k něčemu, co je na zemi. Tím je zdržován od dalšího vzestupu, ztrácí poskytnutý čas a ocitá se v nebezpečí, že nevyjde z jemnohmotné říše a z ní nebude vzkříšen do světlé říše svobodných duchů. Pak bude stržen spolu s veškerou hmotností do nevyhnutelného rozkladu, který slouží k její očistě, aby po ní znovu vznikla a zformovala se. Ale pro lidskou duši to znamená duchovní smrt veškerého nabytého osobního vědomí a tím také zničení její formy i jejího jména na věky. Před tímto strašlivým koncem chrání zachovávání prvního přikázání! Je to přikázání nejdůležitější, protože je pro člověka nejpotřebnější. Ten je však žel velmi náchylný k tomu, aby se oddal nějakému sklonu, který ho nakonec zotročí. Dopustí-li, aby se něco pro něj stalo sklonem, učiní si z toho zlaté tele, jež postaví na nejvyšší místo jako modlu nebo jako bůžka vedle svého Boha, ba velmi často i nad něho. Je však žel až příliš mnoho »zálib«, které si člověk vypěstoval a kterým se naprosto bezstarostně oddává. Jak jsem již uvedl, sklon je obliba něčeho pozemského, a těch je přirozeně ještě mnohem více. Kdo si však vypěstoval nějaký sklon, ten v něm i »uvázne«, jak toto slovo správně vystihuje. Když pak přejde do záhrobí čili na onen svět, aby se dále vyvíjel, lpí na hrubohmotném a nemůže se proto snadno odpoutat. Je tedy brzděn a zadržován. Může se to dokonce nazvat i kletbou, která na něj doléhá. Děj je stejný, ať se již vyjádří slovy jakkoliv. Kdo však v pozemském bytí staví Boha nade vše, nejen ve své představě nebo jen slovně, nýbrž v cítění, tedy opravdově a ryze, v úctyplné lásce, která ho váže jako sklon, ten bude účinkem této vazby usilovat ihned do výše, jakmile přejde do záhrobí. Vždyť si s sebou bere úctu a lásku k Bohu.
Napojení na ně vede jen k jasné Pravdě Boží. To ho drží a nakonec zanese do ráje, kde pobývají čistí, vší tíhy zbavení duchové. Dbejte proto přísně na dodržování tohoto přikázání. Uchráníte se tak mnoha nepříznivých osudových vláken.
Druhé přikázání NEVEZMEŠ NADARMO JMÉNO HOSPODINA, SVÉHO BOHA!
Jméno probouzí a vyvolává v člověku pojem. Kdo zneuctívá jméno a odvažuje se je znehodnocovat, znehodnocuje tím pojem! Na to vždy pamatujte. Tohoto jasného přikázání Páně se však dbá ze všech deseti přikázání nejméně, přestupováno je tedy nejvíce. Nedbá se jej tisícerými způsoby. I když se člověk domnívá, že mnohá taková přestoupení jsou zcela neškodná, že jsou to jen bezvýznamná rčení, přesto jsou porušováním tohoto jasně daného přikázání. Právě tisíceré jen domněle neškodné případy nedbání druhého přikázání zlehčují svaté jméno Boží, a tím i pojem Boha, který je vždy úzce spjat se jménem. Zbavují jej před lidmi, ba již před dětmi jeho svatosti, špiní jeho nedotknutelnost tím, že jej nechávají zevšednět a strhují jej do obecných frází. Lidé přitom bez ostychu zacházejí až do směšnosti. Nechci zde uvádět žádné z těch mnoha rčení, neboť na to je toto jméno příliš vznešené a svaté! Každému stačí, bude-li si toho všímat jen jediný den, a zhrozí se, jak nesmírně často přestupují druhé přikázání lidé obojího pohlaví, velcí i malí, až po děti sotva schopné utvořit správnou větu. Vždyť jak zpívali staří, tak cvrlikají mladí! Proto je právě zlehčování Boha často to první, čemu se mládež učí při pouze zdánlivě zcela neškodném přestupování Božího zákona. Ale pokud jde o následky, je toto přestupování ze všech nejhorší! Je přímo zhoubně rozšířeno mezi všemi lidmi, nejen křesťany, ale i mezi mohamedány, židy a buddhisty. Všude je slyšet totéž až do omrzení! Čím pak může být člověku ještě jméno »BŮH«! Je znehodnoceno, lidé si jej necení ani tolik jako nejmenší ze všech mincí! Je na tom mnohem hůř než obnošený šat. A pozemský člověk, který chce být jinak tak moudrý, to považuje za neškodné a hřeší tím častěji než stokrát za den. Kde zůstává uvažování? Kde to nejmenší hnutí citu? I vy jste vůči tomu úplně otupěli a posloucháte klidně, když se nejsvětější ze všech pojmů takto zašlapává do špíny všednosti! Ale nemylte se. Dlužní účet na onom světě je tím nemilosrdně zatížen u každého, kdo v tom zhřešil. A právě to není tak snadné odpykat, protože zlé následky jsou dalekosáhlé a musejí se vymstít až do třetího a čtvrtého pokolení, nevyskytne-li se v této řadě člověk, který dojde k poznání a učiní špatnému počínání přítrž. Snažte se proto v okolí, které dobře znáte, tento škodlivý zvyk potírat. Především však nejdříve přestřihněte vlákna své vlastní karmy, a to s veškerou energií, kterou máte, aby se váš dlužní úpis ještě dále nezvětšoval. Nevěřte ve snadné odčinění, i když jste přitom vůbec nic špatného nemysleli. Provinění je přesto stejné! A hřích proti přikázání nutně zůstává hříchem! Přikázání jste přece dobře znali. Jestliže jste se dost nesnažili ujasnit si jeho obsah, je to vaše vina. Proto se vám z ní také nic nesleví. Poslechněte a jednejte tak, abyste byli schopni ještě zde na zemi mnohé napravit. Jinak vás po příchodu na onen svět bude očekávat děsivé bahno, které se vám jako překážka položí na cestu ke vzestupu. Nejen jednotlivci, ale i úřady porušovaly po celá staletí toto přikázání, když vyžadovaly od lidí
přísahy a násilím je nutily k jeho přestupování pod hrozbou pozemských trestů. Trest na onom světě je však mnohem těžší a stihne všechny, kdo přísahu vyžadovali, ne ty, kdo museli přísahat pod nátlakem. Také Kristus pravil výslovně: »Vaše řeč budiž Ano nebo Ne; neboť co nad to jest, je od zlého!« A úřady měly přece moc, aby slovům Ano nebo Ne daly rozhodující váhu tím, že by klamání soudu potrestaly stejně jako křivou přísahu. Tak mohly povýšit význam těchto slov před soudem na stupeň potřebný k rozsudku. Nebylo proto třeba násilím nutit lidi k přestupování Božího přikázání. Ještě hůře si však počínaly církve a jejich představitelé, když za dovolávání se Boha podrobovali své bližní nejhoršímu mučení, a pokud ti přitom mukám nepodlehli, za opětovného dovolávání se Boha je upalovali. Všeobecně známý a svou ukrutností pověstný římský císař Nero nebyl při mučení křesťanů tak zlý a tak odsouzeníhodný jako mnohá církev se svým strašlivým rejstříkem hříchů proti Božím zákonům. Především zdaleka tolik nevraždil, nemučil a nedovolával se přitom pokrytecky Boha, což musí být považováno za jedno z největších rouhání se Bohu, jakého se člověk může dopustit. Není nic platné, jestliže tytéž církve dnes odsuzují, co tehdy žel po dlouhou dobu páchaly. Vždyť toho nezanechaly dobrovolně! A ještě dnes se totéž provádí podobně, jen se skrytějšími projevy tichého nepřátelství a jiným, modernějším způsobem. I zde se změnila jen forma, nikoli živé jádro. A před Božím soudem platí pouze toto jádro, které člověk tak rád skrývá, nikdy ne vnější forma! A tato dnešní jen zdánlivě neškodná forma se zrodila stejně jako dříve z téže nevýslovné duchovní pýchy zástupců všech církví. Tam kde není zavrženíhodná pýcha, je prázdná domýšlivost, která se opírá o pozemskou moc církví. Tyto nectnosti vzbuzují dosti často nemístnou nevraživost, spojenou navíc s vypočítavostí zaměřenou na rozšiřování vlivu, dokonce až po touhu uplatnit se ve vysoké politice. A to vše se děje se jménem »BŮH« na rtech, takže bych mohl ještě jednou zvolat stejně jako Syn Boží: »Svým chováním jste proměnili domy mého Otce v peleš lotrovskou, aby byly ke cti vám! Nazýváte se služebníky Slova Božího, stali jste se však sluhy své pýchy!« Každý katolík se před Bohem pokládá za mnohem lepšího než evangelík, aniž k tomu má důvod, každý evangelík se zase domýšlí, že toho ví víc, že je pokročilejší a tím svému Bohu bližší než katolík. A ti všichni tvrdí, že jsou stoupenci Kristovi a že se chovají podle jeho Slova. Obě strany jsou bláhové. Opírají se o něco, co před Boží vůlí vůbec neplatí. Právě ti všichni hřeší mnohem víc proti druhému Božímu přikázání než stoupenci jiných náboženství. Berou totiž jméno Boží nadarmo nejen slovy, ale i skutky, celým svým způsobem života, dokonce i při svých takzvaných bohoslužbách. Poskytují každému, kdo uvažuje a dobře pozoruje, jen odstrašující příklad bezobsažných forem a prázdného myšlení. Právě svou bezmeznou domýšlivostí, s níž chtějí sobě i svému okolí namluvit, že mají před jinověrci již zajištěné místo v nebi, zneuctívají pojem Boha nejhrubším způsobem. Vnější stránka církevních obyčejů, křest a mnoho jiného, to nic neznamená! Jen duše člověka musí předstoupit před soud! To si pamatujte, vy pyšní! O takových již bylo zvěstováno, že v den soudu pyšně potáhnou, hrdi na sebe, s prapory a v nádherných rouchách, aby radostně přijali svou odměnu. Nedostanou se však nikdy do říše ducha ke stupňům Božího trůnu, protože obdrží odměnu, která jim náleží ještě dříve, než tam dojdou. Ledový dech je odvane jako plevy, které nemají cenu, neboť jim chybí čistá pokora v sobě a pravá láska k bližnímu. Tím nejhorším způsobem berou jméno »BŮH« nadarmo a nejhruběji přestupují druhé přikázání! Ti všichni slouží Luciferovi, a nikoli Bohu. A pohrdají tím všemi Božími přikázáními, od prvního až
do posledního. Především ale druhým, jehož přestupování tímto způsobem je nejčernějším poskvrněním pojmu Bůh v jeho jméně. Střezte se i nadále lehkovážně přecházet toto přikázání. Dbejte konečně přísně na sebe i na své okolí. Uvažte, že plníte-li věrně devět přikázání a nedbáte-li jednoho, jste přesto nakonec ztraceni! Jestliže Bůh dal nějaké přikázání, je již v tom důkaz, že se nesmí brát na lehkou váhu a že je nezbytně nutné je zachovávat. Jinak by vám nebylo dáno. Neodvažujte se modlit, nejste-li schopni zachvívat se celou duší spolu se slovy, a chraňte se stát před svým Bohem jako bezmyšlenkovití mluvkové. Tím byste se proti Bohu proviňovali zneužíváním jeho jména. Rozmyslete si dobře, než ho o něco prosíte, zda je to naléhavě nutné. Nezaplétejte se do formálních modliteb, jejichž drmolení v určitou dobu se stalo zlozvykem při veškerém náboženském konání. To není jen braní jména Božího nadarmo, ale rouhání se jménu Božímu. V radosti nebo v tísni je vroucí cit beze slov mnohem cennější než tisíc vyslovených modliteb, i když toto cítění trvá jen zlomek okamžiku. Neboť takový cit je pak vždy pravý a není pokrytectvím. Proto také není nikdy zneužitím pojmu Bůh. Posvátný je okamžik, kdy se lidský duch chce s prosbou nebo s díky vrhnout před stupně Božího trůnu. Modlitba se nikdy nesmí stát brebentěním ze zvyku. Ani u služebníků církve. Člověk, který dokáže užívat jména Božího při všech možných i nemožných příležitostech, neměl nikdy o pojmu Boha nejmenší tušení! Jako lidský duch musí být schopen vycítit v sobě tušení Boha, i kdyby to bylo jen jednou v pozemském životě. Ale tento jediný okamžik by stačil sám o sobě k tomu, aby mu úplně vzal veškerou chuť k lehkovážnému přestupování druhého přikázání. Bude pak mít navždy v sobě potřebu vyslovovat jméno »BŮH« jen tehdy, bude-li celé jeho nitro v nejvyšší čistotě! Kdo tuto potřebu nemá, není zdaleka hoden ani Božího slova, tím méně pak, aby vešel do království Božího a těšil se z oblažující blízkosti Boží. Proto je také zakázáno vytvářet obraz Boha Otce podle lidských představ. Každý pokus o to musí vést jen k žalostnému zmenšení, protože ani lidský duch ani lidská ruka nejsou způsobilé vizionářsky zřít byť i jen tu nejmenší část skutečnosti a zachytit ji pozemsky v obraze. I největší umělecké dílo by znamenalo jen hluboké snížení. Jedině oko naznačuje svým nevýslovným zářením vše. Tak vznešená je tato pro vás nepochopitelná velikost, kterou shrnujete ve slově »BŮH« a kterou se v lehkomyslné opovážlivosti odvažujete často používat jako nejběžnější z prázdných a bezmyšlenkovitých výrazů! Budete muset skládat účty z tohoto svého jednání!
