DENTÁLNÍ PLASTY V PROTETICKÉ STOMATOLOGII

ODBORNÉ SDĚLENÍ

DENTÁLNÍ PLASTY V PROTETICKÉ STOMATOLOGII MUDr. Zuzana Teuberová, prof. MUDr. Taťjana Dostálová, DrSc., MBA, MUDr. Marie Bartoňová, CSc., MUDr. Hana Hubálková, Ph.D., MUDr. Michaela Seydlová Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN Praha

O AUTORCE MUDr. Zuzana Teuberová (1977) promovala v roce 2003 na LF UP v Olomouci a téhož roku nastoupila na Stomatologickou kliniku 1. LF UK a VFN v Praze. Je postgraduální studentkou a pracuje jako sekundární lékařka.

SOUHRN Cílem sdělení je zhodnotit technické a technologické poznatky o používání plastů ve fixní a snímatelné protetice. Klíčová slova: stomatologie, protetika, plasty, pryskyřice, kompozitní materiály. SUMMARY The aim of the contribution is to evaluate the technical and the technological issues dealing with plastics in fixed and removable prosthodontics. Key words: dentistry, prosthodontics, plastics, resins, composites. ÚVOD Nejčastěji užívaným plastem pro zhotovování zubních náhrad je dnes metylmetakrylát, ještě před padesáti lety však zubní lékaři používali pouze přírodní materiály a jejich modifikace. Dříve než byl objeven kaučuk, užívaly se kly a rohy zvířat. V roce 1735 poznali Francouzi elastickou látku, kterou indiáni získávali ze stromů – kaučuk. Ten se dal tvarovat a našel v hojné míře uplatnění v průmyslu. Roku 1839 popsal Charles Goodyear vulkanizaci kaučuku, a tak mohla vzniknout roku 1853 první celková náhrada z kaučuku s porcelánovými umělými zuby. Předností vulkanizovaného kaučuku byla jeho nerozpustnost a dobrá adaptace na model. Materiál nereagoval se slinou, nebyl však estetický a mnohé pokusy o dobarvení jeho šedé až hnědé barvy selhaly. Daný způsob výroby společně s několika pokusy o výrobu náhrad, např. z celuloidu, se užíval až do roku 1935, kdy W. Bauer přihlásil patent na výrobu zubních náhrad z polymetylmetakrylátů (PMMA). První polymetylmetakrylát na dentálním trhu měl název Vernonite. Ještě předtím v roce 1922 použil Herman Staudlinger ve své práci jako první pojem makromolekula ve vztahu k polymerům. Zpočátku se PMMA zpracovával termoplastickým lisováním polymerního prášku. Polymer se nejprve rozehřál až změknul a následně se vtlačoval hydraulickým lisem do formy, k tomu byly zapotřebí nákladné přístroje. V roce 1936 patentovala firma Kulzer tzv. mokrý způsob polymerace, kdy se polymerní prášek rozpouští ve vlastním monomeru a vzniká plastické těsto, které lze snadno plnit do sádrové formy a polymerovat za přívodu tepla ve vodě. 14

Popularita PMMA v krátké době vytlačila kaučuk a uvedená technologie se používá dodnes. Mezi lety 1950 a 1960 došlo k největšímu rozvoji dentálních plastů, Rafael Bowen popsal ve své práci použití vysokomolekulárních epoxidových a metylmetakrylátových derivátů, do kterých vložil anorganické plnivo – tento difunkční monomer dostal později jméno Bowenova pryskyřice (bis-GMA). První kompozitní pastu vyrobili Robert Chang roku 1969 pod názvem Adaptic (Johnson and Johnson, New York), v Evropě byl první Inosit (Vivadent) v roce 1977. Tyto preparáty byly velmi viskózní. K rozředění viskózní složky monomeru byl doplněn komonomer trietylenglykoldimetakrylát (TEGDMA). V roce 1955 se zavádí technika leptání kyselinou fosforečnou. V 70. letech 20. století byla modifikována plniva kompozit, jejich velikost, a tak byl jen krůček k fotopolymeraci. Na konci 70. let 20. století objevil první kompozitní systém Nuva (Dentsply), který k polymeraci využíval UV záření o vlnové délce 354 nm. Vývoj pokračoval dále snahou o využití laseru, emitujícího záření diod, mikrovlnné energie, na trhu se objevily duální pryskyřice a pryskyřice uvolňující fluoridy. DENTÁLNÍ PLASTY Polymery jsou vysokomolekulární látky s řetězovou molekulou, která se skládá z opakujících se částí. Jednotlivé opakující se molekuly se nazývají monomery. Monomery jsou obecně tekutiny nebo plyny a v procesu polymerace se stávají krystalickými nebo amorfními pevnými látkami. Vlastnosti monomeru určují i charakteristiku následně vzniklého polymeru, který může být naprosto rigidní nebo měkký a pružný. Struktura plastů tak předurčuje jejich fyzikální a chemické vlastnosti i indikace pro zhotovení protetických prací. Dentální plasty dělíme na dvě skupiny: termoplasty a termosety. Termoplasty mají lineární strukturu základního řetězce a jsou až na výjimky (polytetrafluoretylen – teflon) rozpustné a tavitelné. Termosety (duroplasty, reaktoplasty) mají prostorovou strukturu, mohou bobtnat, ale jsou v zásadě nerozpustné a netavitelné. Jsou tvarovány z nižších předpolymerů dodatečným zesíťováním lineárních polymerů (Tab. I).

Tab. I: Vlastnosti termoplastů a termosetů Označení

Termoplasty – nesíťované polymery

Termosety – síťované polymery

Druh molekul

jednoduchá vlákna

vlákna propojená můstky do kruhů nebo smyček

Rozpustnost

dobře rozpustné: v acetonu, chloroformu, monomeru MMA

nerozpustné – pouze bobtnají

Tepelná odolnost

reverzibilní – teplem vratně měknou

ireverzibilní – po vyhřátí a změknutí nelze již vratně deformovat

LKS č. 3/březen 2006/ročník 16

ODBORNÉ SDĚLENÍ DĚLENÍ DENTÁLNÍCH PRYSKYŘIC 1. podle způsobu polymerace a) chemicky polymerující plasty (samopolymerující, rychlepolymerující, chemická iniciace) b) polymerující varem – teplem (při tlaku 0,1 MPa) c) polymerující hydropneumaticky (při zvýšeném tlaku) d) polymerující světlem (ve vakuu, teplem) e) polymerující mikrovlnnou energií 2. podle použití a) korunkové (obr. 1) b) bazální 3. podle techniky zpracování a) lisovací b) licí c) vstřikovací (injekční, přetlačování těsta) d) volně modelovatelné

Obr. 1: Provizorní ochranné kurunky z plastu v oblasti 36, 37 na pracovním modelu.

FYZIKÁLNĚ-CHEMICKÉ ZMĚNY VYSKYTUJÍCÍ SE BĚHEM POLYMERACE Vzhledem k tomu, že většina monomerů je za běžných podmínek ve skupenství tekutém nebo plynném, je možné jejich vlastnosti měnit přidáním inertních plnidel, např. skelný prášek, vznikne tak pasta, která bude snáze zpracovatelná. Plniva mají pozitivní účinek na získané vlastnosti nového materiálu. Během polymerace vzrůstá molekulární hmotnost a prodlužují se řetězce, materiál je viskóznější. Z fyzikálního hlediska je nejvíce nápadná fáze absence rozpouštědla, kdy se prodlouží řetězec a vzniká rigidnější materiál, který se chová spíše jako amorfní tuhá látka než jako tekutina. V tomto stádiu klesá reaktivita monomeru, kterého je již minimum, a nemůže tak snadno pronikat vysoce viskózním materiálem. Jistou nevýhodou je inhibice radikálové polymerace kyslíkem. Změna teploty Většina polymeračních reakcí je exotermických a způsobuje tak zvýšení teploty polymeru. Jednou z možností, jak rozptýlit vzniklé teplo, je polymerace ve vhodné lázni, nejčastěji ve vodě. Suspenze polymeru je formována do určitého tvaru a polymerována za přispění tepla, tlaku nebo kombinací tepla a tlaku. Rozměrové změny Během polymerace nastává kontrakce materiálu, která je následkem zkrácení vazebných vzdáleností mezi monomerem v tekutém stádiu, zde se uplatňují pouze van der Waalsovy síly, v porovnání se vzniklým polymerem, kde jsou vazby kovalentní. Např. metylmetakrylát (MMA) se mění na PMMA s objemovou kontrakcí 21 %. Tato kontrakce je tak vysoká, že není akceptovatelná pro většinu zubních náhrad. Běžnými metodami se tedy mísí monomer s inertním materiálem, jako je např. skelný prášek nebo polymer (PMMA rozemletý na prášek). Přesnějších protetických výrobků se dosahuje také polymerací pod tlakem. Výrobci připravují polymerní MMA jako perlový polymer, který se k použití mísí s monomerním MMA většinou ve váhovém poměru 2:1. Vzniklé těsto se natlačí do sádrové formy a zpolymeruje. Polymerační smrštění se tak při užití popsaného postupu zmenší na 3 % oproti polymeraci z monomeru MMA, kdy dosahuje až 21 %. Smrštění je podmíněno různou hustotou monomeru a polymeru. Ve vlhkém prostředí nasává polymer vodu asi do 2,5 obj. %. S vývojem přišly na trh materiály založené na principu větší molekuly plniva. Je prokázáno, že polymerační kontrakce s využitím Bis-GMA je znatelně nižší než u klasického MMA. Podmínky, které modifikují strukturu a vlastnosti polymeru: • molekulární struktura opakované jednotky včetně kopolymerů

• molekulární hmotnost a délka řetězce • stupeň větvení řetězce • přítomnost plnidel POLYMERACE Polymerace je proces zesíťování molekul nízkomolekulární látky (monomeru) za vzniku vysokomolekulární látky – polymeru. Výsledná látka má stejné chemické složení, ale jiné skupenství a fyzikální vlastnosti. K polymeraci se hodí látky, které mají dvojnou vazbu mezi dvěma uhlíkovými atomy. Rozrušením této vazby se vytvoří aktivní centrum, na něž se vážou další molekuly. Polymerací vznikají polymetylmetakryláty, polyvinylchloridy. Radikálové řetězové polymerace se skládají ze třech dějů: iniciace, propagace a terminace. Iniciace je první fází, kdy dochází k reakci napojení benzoylového radikálu na polymerovatelnou molekulu. Růst řetězce napojováním dalších molekul se označuje jako propagace. Setkáním dvou radikálů – terminací polymerace končí a růst řetězců se zastavuje. K otevření dvojné vazby a zahájení polymerace je nutná určitá aktivační energie, kterou může být: • záření paprsky s krátkou vlnovou délkou (např. UV záření, stroboskopické halogenové světlo) – fotopolymerace • přívod tepelné energie (zahřívání) – termopolymerace • použití chemických látek, tzv. iniciátorů a aktivátorů – chemopolymerace. Iniciátorem je látka, která se rozpadá na účinné radikály (u akrylátů na radikály kyslíkové). Používají se peroxidy nebo perkyseliny (např. H2O2, benzoylperoxid a jiné). Aby nedošlo k samovolné polymeraci vlivem tepla nebo světla, přidávají se k monomeru tzv. inhibitory, látky fenolové skupiny (např. hydrochinon, fenol), které brzdí účinek iniciátorů a proto je také monomer expedován v lahvičkách z tmavého skla a má se uchovávat v chladnu a temnu. METYLMETAKRYLÁTY VERSUS POLYMETYLMETAKRYLÁTY Z látek, které se dnes používají na výrobu polymerů, jsou známé etylen, propylen, vinylchlorid, styren, akryláty a jiné. METYLMETAKRYLÁTOVÉ PRYSKYŘICE Základem MMA pryskyřic je metakrylan metylnatý neboli metakrylát. MMA je kapalina o hustotě 0,95 g/cm3 s bodem varu 100,3 oC. Dvojná vinylová vazba (CH2=CH-) je v molekule nestálá a monomer má snahu samovolně polymerovat exotermickou reakcí, přitom přechází na sklovitý polymer o hustotě 1,19 g/cm3.


15

ODBORNÉ SDĚLENÍ Složení tekutiny dentálních pryskyřic Metylmetakrylát: • 5–10 % síťovadel (př. etylenglykol) – zvyšují tvrdost a pevnost, zvyšují odolnost proti vzniku prasklinek, snižují rozpustnost, • stabilizátor (př. hydrochinon) – zabraňuje samovolné polymeraci, • akcelerátor (př. dimetyl-p-toluidin) – přidává se u pryskyřic tuhnoucích při pokojové teplotě, • změkčovadla (př. dibutylftalát) – pouze u některých výrobků – zvyšují rozpustnost polymeru v monomeru, zlepšují bobtnání a změkčují výsledný polymer. Složení prášku dentálních pryskyřic • perlový polymer, • iniciátor polymerace (di-benzoylperoxid), • barevné pigmenty (př. CdS, HgS, Fe2O3 atd.) (4). Perlový polymer se připravuje polymerací MMA ve formě jemných kapiček dispergovaných ve vhodném emulgátoru, dosahuje rozměrů 10–100 µm.

Tab. II: Dělení dentálních pryskyřic ve fixní protetice – seznam vybraných materiálů Plasty polymerující teplem

Superpont (Spofa Dental)

Lisovací technika

Chemicky polymerující

Duracryl Special (Spofa Dental) Spofacryl (Spofa Dental)

Volná modelace

Plasty polymerující v hydropneumatickém polymerátoru

Superpont C+B (Spofa Dental) Chromasit (Ivoclar)

Volná modelace

Plasty polymerující světlem

Dentacolor (Kulzer) Thermoresin LC II (GC) Gradia (GC) Visio Gem (Espe) Artglass (Kulzer) Spectrasit (Ivoclar) Herculite KRV (Kerr) Vita Zeta LC (Vita) Targis (Ivoclar) Vectris (Ivoclar) Signum (Heraeus Kulzer) Evicrol C+B (Dental)

Volná modelace

Způsob polymerace MMA pryskyřic Pryskyřice polymerují buď při zvýšené nebo při pokojové teplotě. Nejméně kvalitní polymery se získávají při chemické iniciaci. Plasty polymerované při zvýšené teplotě jsou pevnější i chemicky odolnější, protože vzniká polymer s vyšší molekulární váhou. Polymerace je výrazně exotermická reakce. Klasická Kulzerova polymerace V současnosti je upřednostňován mokrý způsob polymerace, který pracuje s těstem připraveným z práškového polymeru a tekutého monomeru. Polymerace probíhá ve vodní lázni 2–3 l vody na jednu kyvetu. Kyvety je zapotřebí izolovat od stěn nádoby. Studená lázeň se zvolna zahřívá na 60–70 oC a tato teplota se udržuje půl až jednu hodinu v souladu s výrobcem. Po půl hodině udržování teploty při 73 oC je celá kyveta homogenně prohřátá. Poté se přívod tepla zvýší, až se dosáhne 100 oC, které se udržuje po dobu půl hodiny. Pomalé homogenní prohřívání v průběhu polymerace zabrání vzniku deformujícího vnitřního pnutí, závěrečný var sníží obsah zbytkového monomeru. Celková doba polymerace činí 2–2,5 hodiny. Obsah zbytkového monomeru při tepelné polymeraci bývá cca 0,1 %, zatímco u chemicky tuhnoucích polymerů dosahuje jeho množství 1–3 %. Nevyvázaný monomer může dráždit ústní sliznice. Musíme dodržovat předepsaný postup zpracování, abychom snížili množství zbytkového monomeru – nezpolymerovaného MMA. Hotové náhrady se proto vkládají do vody, aby se zbývající monomer postupně vyplavil. Při polymeraci se vyvíjí značné množství reakčního tepla. Pokud bychom zpočátku zahřívali kyvetu příliš rychle nebo ji vložili do horké vody, přesáhl by součet tepla přiváděného a reakčního bod varu monomeru. Vypařováním monomeru by vznikla porozita, která mechanicky oslabuje hotovou náhradu.

Obr. 2: Aplikace opakeru na kapnu budoucí fazetované korunky, makromechanická retence v labiální oblasti.

DENTÁLNÍ PLASTY PRO FIXNÍ PROTETIKU – TECHNIKA ZPRACOVÁNÍ V tabulce II uvádíme nejčastěji používané dentální pryskyřice pro definitivní fixní protetické práce. Vazba plastů a dentálních slitin Podmínkou použití pryskyřic pro fazetování ve fixní protetice je zajištění spolehlivého spoje, protože neexistuje kovalentní vazba mezi pryskyřicí a dentální slitinou. Retenci dělíme na mechanickou a chemickou, která má však pro plasty na bázi MMA menší význam. Mechanickou retenci označujeme jako pozitivní v případě použití retenčních perel nebo mřížek (obr. 2). Negativní retenci získáme, užíváme-li krystalky NaCl zatlačené do vosku. 16

Obr. 3: Fixní můstek fazetovaný plastem 8 let v dutině ústní vykazuje ztrátu transparence fazet a změnu zabarvení zejména v oblasti přechodu plastu na kov.


ODBORNÉ SDĚLENÍ Fazetování Použití klasických korunkových teplem polymerujících plastů vykazuje nedostatky, jakými jsou: kontrakce při polymeraci, nižší pevnost a tvrdost. Materiál snáze abraduje, má tendenci k bobtnání a vzniku spár větších než 250 µm mezi konstrukcí a estetickým pláštěm. Dochází tak k průniku bakterií do plastu a tím také ke snížení jeho transparence (obr. 3). Časem popsaný proces přispívá ke změnám barvy. Pokrokem bylo zavedení nových MMA plastů umožňujících přímou modelaci na pracovním sádrovém modelu. Tyto plasty nesou obecně označení K+B (Kronen und Brücken) nebo C+B (Crown and Bridge). Polymerace probíhá v hydropneumatickém polymerátoru a polymeračním médiem je nejčastěji voda. Jejich mechanické vlastnosti jsou lepší. Dalším vývojovým stupněm v oblasti fazetování bylo využití metakrylátových kompozitních pryskyřic (K+B nebo C+B kompozita). O fazetování těchto kompozitních materiálu pojednáváme níže v textu. KOMPOZITNÍ PLASTY Kompozitní plasty jsou složené materiály určené k volné modelaci. Tvoří je dvě základní složky: pojivo, tím je organická matrice, a anorganické plnivo. Jako plnivo se užívá modifikace SiO2, vhodné sklo či keramika a je dispergováno v matrici. Plnivo zlepšuje mechanické i estetické vlastnosti a snižuje polymerační kontrakci. Pryskyřičná matrice je buď na bázi Bowenovy pryskyřice Bis-GMA a tato kompozita obsahují aktivní plnivo křemennou moučku, keramiku nebo sklo. Je-li pojivem UDMA – uretanový dimetaktrylát, potom plnivem bývá SiO2 aerosil s velikostí elementárních částic 0,04 µm. Zástupcem je první evropský kompozit Inosit (Vivadent). Dalšího zlepšení mechanických vlastností lze dosáhnout, uskuteční-li se vazba mezi pojivem a plnivem užitím silanizovaného křemene. Tím stoupne původní pevnost pryskyřic více než dvakrát. Tento efekt se používá u kompozitních a korunkových pryskyřic, kde je výhodný pro silně síťovaný monomer s velkou molekulou, např. Bis-GMA (bisfenol A – glycidylmetakrylát) nebo UDMA, zahuštěný speciálními plnidly (skleněné prášky, křemen, aerosily atp.). Silany obsahují křemíkový řetězec a jsou velmi nestálé. Na vzduchu se samovolně zapalují, účinkem vody se rozkládají. Sortiment kompozitních plastů je doplněn hybridními materiály, v nichž je plnivem kombinace relativně jemnějšího mikroplniva (zrna 1–10 µm) s jemným koloidním SiO2 používaným pro přípravu mikrofilních kompozitů. Na trhu jsou i minihybridní kompozita s velikostí částic plniva 1 až 2 µm. Tyto materiály jsou dodávány ve formě volně modelovatelných tixotropních past hustší nebo řidší konzistence. Před vlastním nanášením past je nutné na ně jemně působit silou. Dojde k uvolnění vodíkových můstků a projeví se tixotropie. Kompozitní plasty se většinou dodávají v sadách, kde mohou být základní barvy i barvy modifikující, odstíny krčkové, dentinové a sklovinné, někdy i odstíny růžové napodobující gingivu. Dále obsahují opákní barvy většinou ve formě prášku a tekutiny. Pro fazetování plasty doporučují výrobci speciální slitiny. Pracujeme se vzorníky Vita, Ivoclar, Biodent. Polymerace kompozitních plastů Kompozitní plasty polymerují za přítomnosti světla s variantou dopolymerování teplem nebo hydropneumatickou polymerací. Zdrojem světla jsou zářivky a halogenové lampy, iniciátorem polymerace je nejčastěji kafrchinon. Při osvětlení halogenovým světlem (speciální stroboskopické světlo) s maximálním účinkem při 468 nm iniciuje uvedený systém polymeraci dimetakrylátů. Světlo proniká max. do hloubky 3–4 mm, doporučuje se postupná polymerace. Opakery lze polymerovat pouze do hloubky 0,2 mm.

Tab. III: Kompozitní plasty – seznam vybraných materiálů Tepelná polymerace

Světelná polymerace

Duropont (Novodent)

Dentacolor (Kulzer)

Inosit (Ivoclar)

Thermoresin LC II (GC)

Chromasit (Ivoclar)

Gradia (GC)

Biodent K+B (DeTrey)

Visio Gem (Espe)

Vita Zeta HC (Vita)

Artglass (Kulzer) Spectrasit (Ivoclar) Herculite KRV (Kerr) Vita Zeta LC (Vita) Vita VM LC (Vita) Targis (Ivoclar) Vectris (Ivoclar) Signum (Heraeus Kulzer) Evicrol C+B (Dental)

U světlem polymerujících pryskyřic existuje nebezpečí vzniku inhibiční vrstvy a vzduchových bublinek při nedostatečné kondenzaci těsta. Někteří výrobci dodávají gel, který se nanáší na povrch hmot před závěrečnou polymerací a zabraňuje reakci makromolekul se vzdušným kyslíkem. Vazba kompozit se slitinou Většina kompozitních materiálů využívá při spojení se slitinou kovů jak mechanické, tak chemické vazby. Postup je vždy upraven výrobcem konkrétního kompozita. V zásadě využíváme silanování se vznikem volné organokřemičité vrstvy, na kterou se váže kompozitní plast (např. systémy Dentacolor, Silicoater, Sebond, Rocatec). Silany se nanášejí na povrch slitiny a buď zasychají volně na vzduchu, nebo jsou polymerovány světlem. Existují také materiály, kde se uplatňuje pouze chemická vazba, např. preparát Sinfony (Espe) – tribochemická vazba. Do povrchu slitiny je pískováním inkrustována keramická podvrstva speciálního vazebného písku, jde o směs silikátů a Al2O3, dále se nanáší silan. Na chemická vazbě kompozitních materiálů se slitinou se mohou také podílet modifikované metakryláty a thiosloučeniny. Mechanickou retenci zajišťují nejčastěji retenční perly svými retenčními prostory v podsekřivé oblasti, používají se také zářezy a pískování, čímž se zvyšuje smáčivost povrchu kovové konstrukce. Kovovou konstrukci je nutné před fazetováním opískovat pod tlakem 0,2–0,3 MPa čistým korundem. Velikost částic závisí na použité slitině od 110 do 250 µm. Při větším tlaku by došlo k zasekání zrn písku do povrchu slitiny a jemné okraje korunek by se setřely. Povrch se pískováním aktivuje na 5–10 minut, v této době se nanáší vazebný prostředek. Kompozitní plasty – způsob polymerace Použití kompozitních plastů je obtížné shrnout do obecných pravidel. Každý výrobce udává přesný postup použití svých materiálů a někteří dokonce dodávají i své přístrojové vybavení (Tab. III). DENTAPREGY Dentapregy jsou zvláštní skupinou řazenou mezi kompozitní materiály, skládají se ze speciálních skleněných vláken uložených buď v termosetické pryskyřici, nebo v termoplastické matrici (fiber reinforced composite). Pojivo se nazývá ceromer – ceramic optimized polymer a anorganickými plnivy jsou sklo a keramika (obr. 4). Zástupci dentapregů jsou např. Vectris, Ribond, DentapregTM.


17

ODBORNÉ SDĚLENÍ Tab. IV: Bazální pryskyřice, techniky zpracování – seznam vybraných materiálů Technika

Materiál

lisovací

Major Base 2 (Major) Kulzerova polymerace Inteakryl hot (Interdent) Superacryl (Spofa Dental) Superacryl Plus (Spofa Dental) Luxene (Luxene Inc)

vstřikovací (injekční)

Palajet – PalaXpress (Kulzer) SR Ivocap (Ivoclar)

hydropneumatický polymerátor

Acron MC (GC International) Microbase (Dentsply DeTrey)

mikrovlnný ohřev

Supolyd DE (Dreve) Dental – D (Quatro Ti)

polymerace tlakem ve speciálním přístroji

Duracrol (Spofa Dental)

chemicky polymerující

Duracryl (Spofa Dental) Premacryl Plus (Spofa Dental)


Duracrol (Spofa Dental) Major Repair 2 (Major)

chemicky polymerující

Duracryl (Spofa Dental) Premacryl Plus (Spofa Dental)


Castdon-it (Dreve) Le Cast (Leleux) Perform-Inkovac (Hedent) Major resin skel (Major) Interakryl cast (Interdent)


Obr. 4: Fixní můstek na pracovním modelu v oblasti 14-16 zhotovený z dentapregu.

volně modelovatelné

licí

Způsob polymerace

Obr. 5: Horní celková náhrada po polymeraci v kyvetě.

BAZÁLNÍ PRYSKYŘICE Bazální pryskyřice se používají pro výrobu celkových a částečných snímatelných náhrad, ortodontických aparátů, dlah a individuálních otiskovacích lžic. Požadavky na bazální pryskyřice • Fyzikální vlastnosti. Bazální pryskyřice by měla dokonale imitovat vzhled měkkých tkání dutiny ústní. Polymer by měl být také odolný vůči změnám teplot. Pacient požívá studená a horká jídla, teplota se tak pohybuje v rozmezí 0–70 oC, i když nejčastější teplotou, které bude muset náhrada odolat, je v rozmezí od 32 do 37 oC. Báze by měla mít dobrou stabilitu a pevnost, přitom být lehká, neměla by měnit tvar a barvu. • Mechanické vlastnosti. Bazální pryskyřice by neměly být příliš elastické, ale spíše rigidní, aby dobře odolávaly žvýkacímu tlaku, i když přiměřená pružnost je výhodná vzhledem k vlastnostem měkkých tkání protézního lože. Je nutná odolnost proti zlomení, abrazi a následkům pádu náhrady, např. při čištění mimo ústa. • Chemické vlastnosti. Bazální pryskyřice by měla být inertní vzhledem k měkkým tkáním a prostředí dutiny ústní. Nemělo by docházet k sorbci tekutin do pryskyřic. • Biologické vlastnosti. Pryskyřice nesmí iritovat měkké tkáně a působit toxicky. 18

Polymerace bazálních pryskyřic Bazální pryskyřice zpracováváme několika procesy: • Chemoplastická metoda lisování – klasická Kulzerova polymerace. Př. Superacryl (Spofa Dental). • Chemoplastická metoda litím. Využívá se speciální kyveta, model náhrady se zatmeluje do agarové nebo silikonové hmoty. Polymerace probíhá 30 min., při teplotě 40–45 oC a tlaku 0,3–0,6 Mpa. Př. Castdon-it (Dreve), Le Cast (Leleux), Perform-Inkovac (Hedent). • Chemoplastická metoda vstřikování chemicky tuhnoucích polymerů. Pryskyřičné těsto se vstřikuje pod tlakem do sádrové formy, během celého procesu polymerace. Při použití této techniky nedochází k posunu zubů, ani ke zvýšení skusu, dosahuje se minimálního vnitřního pnutí. Pracuje se při tlaku 0,4 MPa, rychlost vltačování těsta je 8–10 mm za sekundu, polymerace trvá 30 min. při teplotě 55 oC. Př. Palajet – PalaXpress (Kulzer). • Chemoplastická metoda vstřikování těsta (tepelná polymerace). Na rozdíl od předchozí techniky polymerace probíhá za teploty 95–100 oC po dobu 35 min. při zvýšeném tlaku. Pomalé dosycování materiálu umožňuje snížit polymerační kontrakci, nedochází ke zvýšení skusu (obr. 5). Př. SR Ivocap (Ivoclar). • Termoplastická metoda lisování v kombinaci s vtlačováním těsta. Materiál se vloží do kyvety, která se ohřeje infračervenou lampou. Polymerace probíhá při zvýšeném tlaku v lázni při teplotě 97 oC po dobu 90 min. Př. Luxene (INC).


ODBORNÉ SDĚLENÍ

• Termoplastická metoda vstřikování těsta. Granulovaný mate-

riál plastifikuje ve válci přístroje na vstřikovací lití pod vysokým tlakem do ochlazené ocelové formy. Nevýhodou je nedostatečná přesnost. Př. Supolyd DE (Dreve), Dental – D (Quatro Ti). • Mikrovlnný ohřev. Při mikrovlnném ohřevu teplo dochází k přímé přeměně energie elektromagnetického vlnění uvnitř tělesa. Doba ohřevu při polymeraci se podstatně zkrátí (obr. 6). Př. Acron MC (GC International), Microbase (Dentsply De Trey). Bazální pryskyřice – techniky zpracování V tabulce IV jsou shrnuty materiály s uvedením způsobu jejich polymerace a zpracování. UMĚLÉ ZUBY Od roku 1938 se zuby do protetických náhrad připravovaly termoplastickým lisováním obarveného PMMA v dělených kovových formách, které se po krátkou dobu vyhřívaly na 190 oC, zástupcem byly umělé zuby Spofadent Realic (Dental). Dnes je většina používaných zubů z kompozitního materiálu nebo z pryskyřic s kompozitním základem (Tab. V). Mají přímou chemickou vazbu s MMA bazální pryskyřicí a jejich speciální povrchová úprava snižuje abrazi. ZÁVĚR V současnosti dochází k trvalému omezování použití plastů, především ve fixní protetice. Neuzavřený nasákavý povrch, nižší mechanická odolnost, to jsou hlavní příčiny, které zkracují životnost tohoto estetického materiálu. Plasty se v této oblasti přesunují do podoby dlouhodobě provizorních řešení, různých dlah a ochranných pomůcek pro sporty. Ve fixní protetice se považují za „sociální řešení“ s větší náročností na hygienu a menší estetiku. Se standardizací aplikace implantátů vidíme jejich ústup i ve snímatelné protetice, vzlástě u zkrácených zubních oblouků a chrupu s mezerami. Studie vznikla za podpory projektu IGA MZČR č. 8112–3. MUDr. Zuzana Teuberová Stomatologická klinika LF UK a VFN Praha Kateřinská 32 120 00 Praha 2 email: [email protected]

Obr. 6: Model horní celkové náhrady ve vosku připraven k polymeraci s použitím technologie mikrovlnného ohřevu.

Tab. V: Umělé zuby – seznam vybraných výrobků Umělé zuby Major super lux (Major) Spofadent Plus (Dental) Mifam Super lux (Dental) SR Vivodent® DCL – frontální zuby (Vivadent) SR Orthoplane® DCL - distální zuby (Vivadent) SR-Vivodent PE, SR-Orthosit PE and SR Orthotyp PE (Vivadent) z PMMA Primodent (Polydent)

Literatura 1. Barclay C. W., Walmsley A. D.: Fixed and Removable Prosthodontics. Churchill Livingstone, 1998. 2. Bittner J., Sedláček J.: Technologie pro zubní laboranty. Avicenum, Praha 1981. 3. Bittner J., Vacek M., Novák J.: Stomatologické protézy I., II. Avicenum, Praha 1982. 4. Bittner J.: Protetická technologie. IDV SPZ Brno 1989. 5. Craig R. G., Powers J. M., Wataha J. C.: Dental Materials, Properties and Manipulation. Mosby, 2000. 6. Dapeci A.: Fixní zubní náhrady v prevenci parodontopatií. Lékařská fakulta Masarykovy Univerzity, Brno 1990. 7. Dostálová T.: Snímací protetika, moderní klinické postupy. Praha, Quintessenz 1999. 8. Dostálová T.: Fixní a snímatelná protetika – vybrané kapitoly. Praha, Grada, 2004. 9. Eliades G., Eliades T., Brantley W. A., Watts P. C.: Dental Materials In Vivo – Aging and Related Phenomena. Quintessence, 2003. 10. Graber G.: Klinické postupy ve fixní ve fixní protetice. Quintessenz, Praha, 1993. 11. Chlanová A.: Vybrané kapitoly ze stomatologické propedeutiky, Protetická část. Karolinum, Praha, 1993. 12. Krňoulová J., Hubálková H.: Fixní zubní náhrady. Quintessenz, Praha, 2002. 13. Lamb D. J.: Celková náhrada. Quintessenz, Praha, 1995. 14. Mazánek J.: Stomatologické repetitorium. Grada, Praha 2001. 15. McCabe J. F., Walls A. W. G.: Applied dental materials. 8th edition, the Blacwell science, 1998. 16. Rueggeberg F. A.: From vulcanite to vinyl, a history of resins in restorative dentistry. Review. J Prosthet Dent. 2002; 87(4): 364-79. 17. Shillingburg H. T.: Fundamentals of Fixed Proshodontics. Quintessence, 1997. 18. Tvrdoň M. a kol.: Protetická stomatológia. Vydavateľstvo Science 2001, Bratislava 1999. 19. Valášková E.: Fazetovací materiály I. Zubní technik 2004; 2: 8–10. 20. Valášková E.: Fazetovací materiály II. Zubní technik 2004; 3: 4–7.


19

DENTÁLNÍ PLASTY V PROTETICKÉ STOMATOLOGII

Recommend Documents