DEN ZEMĚ Ahoj světe! Rozhodla jsem se, ţe Ti napíšu dopis. Musíš být strašně smutný, protoţe Ti určitě nikdo nikdy dopis nenapsal. Tak Ti popíšu, jak vypadá můj vysněný svět. Nechci tím říct, ţe Ty nejsi dost dobrý (jsi úţasný) ale jen tak Ti popíšu, co si představuju pod pojmem „dokonalý svět“. Nuţe čti: Můj vysněný svět Mých oblíbených míst na světě je hodně. Ale jen k jednomu jsem přilnula celou duší. Není to nikde tady, kde bydlím. Kdyţ jedeme k babičce na návštěvu, vţdycky vykukuju z okna našeho „motorového oře“. Tu cestu uţ znám nazpaměť. Uţ jsme skoro tam. Okolo myslivecké chaty, okolo úlů. Teď zatáčka. Za nedlouho zastavujeme před domečkem mých prarodičů. Je to tu hezké, ale já chci přece jen jinam. Naloţíme babičku a jedeme dál. Uţ tam budeme. Natěšeně se rozhlíţím okolo. Domečky se rozestupují a dávají prostor krásnému lesu. Pořád je krásný. Na jaře, kdyţ na něm začne svítit nový zelený koţíšek. V létě, kdyţ větvemi propouští neposedné paprsky slunce. I v zimě, kdyţ je pocukrovaný bílým cukříkem. Ale nejhezčí je teď – na podzim. Mezi jehličnany vykukují krásně barevné listnaté stromy. Jakoby barvičky utekly malířovi z palety a vpily se do listů. Na konci řady domů zastavíme. Radostně vyskočím z auta. Ztěţka otevřu velká dřevěná vrata. Zaskřípou, jakoby mě vítala. Jakoby mě vítala do úplně nové země. Nechám je otevřená a utíkám k brance. U ní se zastavím. Moc dobře si pamatuju, jak jsem tady jako malá stávala, protoţe babička se o mě bála a dál mě nechtěla pustit. Ty časy jsou uţ ale pryč. Zaposlouchám se do tklivé a bublavé písničky, kterou pro mě hraje potok. Otevřu branku a nedočkavě skočím na můstek. Staré dřevo se trochu prohne a já se zamyslím. Kolikery nohy tudy asi prošly…? Nechám potůček, ať mou otázku odnese na vlnkách pryč. Opatrně sejdu po schodkách dolů. Čvacht! Zašplouchá chladná vodička. Ještě ţe mám ty gumáky, řeknu si a brodím se tou rybí cestičkou dál. Vzpomenu si, jak jsme v létě v potoce lozili, jen tak, bosí. Usměju se a vylezu ven. Těším se dál. Po schodech zachumlaných do mechu vyšplhám na vrcholek strmého kopce. Rozhlédnu se kolem sebe. Krása. Pomyslím si, ale nahlas neřeknu nic. Nechci rušit ten překrásný ptačí koncert. Kopce, které se ukázaly, svítí zelenou barvou do dálky, a já si všimnu, jak strašně jsou vysoké. Skoro se dotýkají nebe, po kterém plují chomáčky vaty. Někde dole se ukázala malá kaplička svatého Antonínka. Jenomţe tahle krása není nic v porovnání s tím, co uvidím, kdyţ se otočím. Tyčí se nade mnou jako nějací obři. Mávají větvemi, čímţ mě zvou dál. Tady začíná les. Tohle je brána do čarovného světa, který mnozí z nás ani neznají. A já mám tu čest, ţe mohu vstoupit. Snesl se lísteček. Vítr ho popohnal dopředu. Pak se zastavil, asi na něco čekal. Pak se vrátil a dotkl se mé ruky. Pak se lísteček zase vrátil k lesu. To je vzkaz od nějaké víly. Třeba mě zve na návštěvu! S těmito myšlenkami jdu za lístkem. Byla bych hloupá kdybych tuhle nabídku odmítla.
„Ech, pozor!“ zafuní za mnou mamka. Otočím se. Ukazuje prstem někam k zemi. „Jé!“ vykřiknu a sehnu se. Málem jsem toho bobečka zašlápla! Tak nesměle tam sedí a vykukuje mu jen klobouček. Zalovím v mechu a vytáhnu celý hříbek. Pomlasknu si – a to jsem ho skoro zašlápla! Ale nejlepší na tom je, ţe můj vysněný svět opravdu existuje ☺ Tak, to je všechno snad se Ti můj pozdrav líbil a potěšil Tě! Zdraví Tě Hanča! Hana Bilavčíková 7.B
Cesta domů Jednou večer v létě jsme „přetáhli“ s partou zábavu u rybníka a vraceli se domů pozdě v noci. Koneckonců byly prázdniny, a tak naši mou nedochvilnost tolerovali. Oddělila jsem se v zátočině od ostatních a zamířila domů. Opravdu nevím, co mě k tomu vedlo, ale chtěla jsem jít domů sama. Musela jsem jít kousek přes les, ale v tu chvíli mi to nevadilo. Koruny stromů mi šuměly nad hlavou, letní vítr se mi opíral do zad a popoháněl dopředu. O kousek dál jsem slyšela, jak houká sova. Měla mě snad před něčím varovat? Chystala jsem se přejít na polní cestu, která mě měla dovést domů. Byla jsem uţ na okraji lesa. Kdyţ jsem najednou spatřila obrysy pohybujícího se člověka. Začala jsem se přibliţovat k tajemné osobě, která mě začala zajímat čím dál tím víc. Srdce mi začalo bušit a dech se zrychlovat. Cítila jsem v sobě tu nejistotu. Hlavou mi proletovaly různé myšlenky, co kdyţ je to někdo, kdo mi ublíţí. Osoba začala svůj krok zrychlovat. Do očí se mi vehnal strach. Otočila jsem se a začala utíkat, co nejrychleji to šlo. Přesto jsem ale cítila, jak se ke mně osoba přibliţuje. Uţ jsem neměla sílu, nohy se mi podlomily a já upadla na zem. Celá jsem se třásla strachem, co se bude dít dál. Nakonec jsem ale otevřela oči a zůstala hledět na svoji kamarádku Katku. Na tu tajemnou osobu, před kterou jsem utíkala. „Jsi v pořádku?“ zeptala se mě starostlivým hlasem. „Teď uţ ano,“ pomohla mi vstát ze země. „Chtěla jsem jenom, abys nešla sama domů, ale jak vidím, vyděsila jsem tě k smrti.“ Začala jsem se smát. Strašně moc se mi ulevilo, ţe se mi nic nestalo. Aneta Pospíšilová, 8. A
Ze školních lavic…… Josef Škvorecký
1. Místo, kde zemřel 2. Příjmení jeho manţelky 3. Některá z jeho děl byla natočena i jako …. 4. Místo, kde se narodil 5. Zakladatel ……… nakladatelství 6. Nakladatelství se jmenovalo : 68 ………. 7. Jakou střední školu vystudoval ? 8. Jeho hlavní prací bylo …………… 9. Příjmení hlavní postavy ze Zbabělců 10. Jakou fakultu vystudoval ? 11. Jeho manţelka se jmenovala křestním jménem ….. 12. Křestní jméno hlavní postavy ze Zbabělců 13. Po promoci nastoupil k tankovému praporu v ….. 14. Do poezie vstoupil s prvky povídek a ……… 15. – 16. Známé dílo z roku 1958 ? 17. Byl spisovatel, prozaik, překladatel a …….. 18. Napsal dílo ……. prapor TAJENKA : Josef Škvorecký se doţil .. …
Jeden vtip…Tohle je směřováno k učitelům: Prosím, neberte to jako uráţku nebo posmívání, je to jen legrace. Asi se někomu nebude chtít číst tak dlouhý vtip, ale přečtěte si ho, opravdu to stojí zato… :D UČITEL A STUDENT Ve školní jídelně si student přisedne k učiteli. A učitel povídá: ,,Nehodí se, aby osel seděl s labutí!“ ,,Tak já odletím.“ odpoví student. To učitel namíchne a řekne si, ţe dá studentovi u zkoušek pořádně zabrat. Na zkoušce student odpověděl na vše bez chyby. Teď učitel poloţil poslední otázku: ,,Kdybyste si měl vybrat mezi pytlem zlata a pytlem rozumu, který byste si vybral?“ Student bez váhání odpoví, ţe ten se zlatem. Učitel s triumfálním výrazem v obličeji řekne: ,,Špatná odpověď, já bych si vzal ten s rozumem…“ Student se na něj usměje a řekne: ,,No jo, kaţdý si vezme, co mu schází.“ Učitel se opravdu naštval, a tak mu do klasifikace napsal BLBEC! A poslal ho pryč. Po chvíli se ale student vrátil s očima upřenýma na hodnocení a povídá: ,, Pane učiteli, vy jste se mi tu sice podepsal, ale nenapsal jste známku!“ Kateřina Vrtělová, 7.B
Tajemství mého příjmení…. ( Fejeton) Mé příjmení Abychom zjistili původ našeho příjmení, budeme muset zajít aţ do naší minulosti. Myslím, ţe většina z nás neví, jak vzniklo a jak bylo vytvořeno. Tenhle problém mám taky i já. Jak vlastně vůbec vzniklo? Kdyby bylo mé příjmení jako např. Vašková, Lišková, Malinová, Mladá apod. To by bylo snadné! Já jsem dostala příjmením po mém tatínkovi Kotásková. Nemohu říct, ţe se mi mé příjmení nelíbí, uţ i pár vtipných přezdívek na mé příjmení bylo vytvořeno. Proč nepojat i tenhle příběh humorně a s fantazií. Tak tedy, v mé minulosti mého příjmení, byl jednou jeden silný bojovník. Byl to Skot, který
bojoval včele armády. Za jeho udatnost ho chtěl král vyznamenat, ale neuměl říct ,,S‘‘. Díky této události mu všichni začali říkat ,,Kot‘‘. Po čase se svou ţenou měl syna. Ten uţ nebyl tak udatný a silný, ani odváţný jako jeho otec. Kdyţ jeho syn pomalu rostl, děti si z něj utahovaly a říkaly mu Kotásek! Kotásek! Od té doby uběhlo spoustu let a synovi, kterému děti říkaly Kotásek, mu uţ zůstalo. V dalších generacích to bylo taky tak, i kdyţ ostatní byli odváţní, tak si toto příjmení ponechali a rozrůstání rodu stále pokračovalo. Aţ jsem se tu na světě objevila já, Ilona Kotásková. Ilona Kotásková, 9.A
Jak to vzniklo? Jak vlastně vzniklo moje příjmení? Nad touto otázkou jsem nikdy moc nepřemýšlela. A proč pak také ano? Je úplně obyčejné jako kaţdé jiné, nebo ne? Nejspíš jeho vznik sahá aţ do středověku, kdy lidé začali vyrábět skleněné předměty. Této výrobě se později začal věnovat ten nejzručnější muţ, který vytvářel nádherné věci. Jeho výrobky byly nejţádanější v celém širém kraji. Malé i velké sklenice, mističky, vázy, tácy...... Tuto práci si tak oblíbil, ţe si začal říkat: „Sklenář“. Toto příjmení se od té doby tak rozšířilo, ţe v současné době ţije v České republice 4019 lidí s příjmením Sklenář-Sklenářová, z toho 2056 ţen a 1963 muţů. Kdyţ se kaţdý zamyslíme nad tím , jak mohla naše příjmení vzniknout, moţná dospějeme k závěrům, které by nás nikdy nenapadly. Kaţdé z nich skrývá kus naší historie. Některé zajímavější, jiné méně, ale kaţdopádně chvilka strávená přemýšlením nad tím, jak moje příjmení vzniklo, se rozhodně vyplatila. Lucie Sklenářová 9.A
Jak asi vzniklo mé příjmení?
Jmenuji se Jan Szkibik a mé příjmení je velmi neobvyklé. Všude, kam přijdu a chtějí znát mé říjmení, tak jim jej musím hláskovat. Uţijeme si při tom hodně legrace. Pak se rozproudí debata, odkud vlstně máme t naše předky a jestli nepocházíme náhodou z Polska. Má rodina o našich předcích toho moc neví, tak jsem začal pátrat na internetu. Zjistil jsem, ţe v celé republice nás ţije jen osmnáct muţů a patnáct ţen a z toho šest muţů a pět ţen patří do naší blízké rodiny. Ostatních nevíme, zda patří k našim vzdáleným příbuzným. Po pátrání na internetu jsem dospěl k názoru, ţe naše příjmení můţe mít kořeny někde v Polsku nebo Německu. Zjistil jsem, ţe v Polsku existuje podobné příjmení jako mám já, a to Skibicki a také vesnice Skibice. Myslím si, ţe jmenovci s tímto příjmením byli Ţidé a je moţné, ţe je německá armáda postupně vyhlazovala. Ti, co měli štěstí, si své příjmení Skibicki mohli přejmenovat na Szkibk a tím jejich příjmení více znělo německy a mohlo pomoci k jejich přeţití. Ale to jsou všechno jen domněnky, pravdu se asi nikdy nedozvím. Jediné, co teď mohu dělat, je pokračovat v zachování našeho příjmení a tím pádem i našeho rodu. Doufám, ţe budu úspěšný. Jan Szkibik, 9.A
HURÁ, PRÁZDNINY! Horký letní tip Začalo léto, období zahradních grilovaček, posezení s přáteli a hlavně horkých slunných dnů, kdy bude zapotřebí nějakého toho osvěţení. Podle našeho receptu si můţete připravit skvělý letní drink. Perlivá citronáda 1 litr sodovky 8 citronů zázvor – dle chuti třtinový cukr máta nebo meduňka Postup: Vymačkejte šťávu z citronů, přidejte alespoň 2 lţičky cukru a míchejte dokud se nerozpustí. Pokud chcete zázvor, tak ho nastrouhejte a přidejte dvě lţičky. Potom přidejte lístky máty, které rozemnete mezi prsty, aby voněla. Dolijte ledovou sodovku a podávejte s ledem.
Ať vám chutná a uţijte si prázdniny! Hana Bilavčíková a Kristýna Holešová , 7.B
Prázdniny…. ….jsou konec, ale i začátek, spaní aţ do 11 hodin ráno, bezstarostné dny, frmol i klid. Na začátku úţasné, časem i nudné a na konci chceme ještě další. Jsou jako jízda po horské dráze, občas jako strašidelný dům nebo procházka po mechu. Všichni se na ně těší a pak si stěţují, jak strašné je jim horko. Jsou to dva letní měsíce, které si můţeme bez zábran uţít, tak jak my sami chceme. Chci, aby moje byly stále plné smíchu, radosti a spokojenosti… Kateřina Vrtělová 7.B
Když se řeknou prázdniny…… Krásná, barevná příroda plná rozkvetlých květin, kde bych si mohla lehnout a odpočívat, leţet pod sluníčkem, které mírně hladí kůţi. Dala bych si vychlazený zdravý nápoj plný ovoce. Někde dál by bylo moře, kde bych se mohla jít zchladit, nechat se vést jemnými vlnami. Tak bych si představovala prázdniny já, pohoda, klid.
Lucie Bětíková7.C
Když se řeknou prázdniny… Představím si rozehřáté slunce, jehoţ paprsky směřují na klidnou hladinu moře, letní koktejly, ozdobené exotickým ovocem. Procházka krásnou přírodou, na které se pasou zvířata. Dovádění se psem, stanování s kámoškami . Dlouhé večery strávené u malého ohníčku a jen tak si povídat… Odpočinek od starostí a domácích úkolů. Seznamování s novými lidmi na koncertech, dovolené s rodiči nebo na letních táborech. Po dvou měsících volného času se zase vrátíme do školy. Karolína Hrňáková, 7.C
Loučíme se s vámi Nechce se mi loučit, ale jinak to nejde. Je načase vydat se dál a poznávat nové směry ţivota. Myslím, ne vím, ţe vaše jména nikdy nezapomenu, vţdy si je vybavím malou charakteristikou a podobou vaší osobnosti. Helena Bilavčíková, chytrá, usměvavá a zodpovědná předsedkyně třídy. Silvie Gajdůšková, hodná, starostlivá a strašně milá spoluţačka. Patricie Hájková, srandovní, nebojácná a velmi upřímná Paťa. Jaroslav Janečka, srandovní, kamarádský a neustále vyrušující.
Andrea Juřenová, starostlivá, upřímná a hodně často usměvavá. René Kafka, sportovní a fotbalový maniak. Lumír Malina, chytrý spoluţák, co si často půjčuje a zapomíná věci. Pavlína Medková, milá a všímavá holka. Vendula Minaříková, ach… moje milá Weve, upřímná, chytrá, srandovní a pořád vyrušující Vendy. Bude mi chybět ze všech nejvíc. Adam Otáhal, náš nedávno propuštěný z nemocnice. Natálie Palčíková, chytrá, ale přitom blondýna. Darina Pavlíková, vţdy hezky oblečená a namalovaná Dara. Tomáš Sedlář, tichý a srandovní kluk. Patrik Sklenář, hezký, hodný a zábavný Paťa. Petra Šiková, naše umělkyně. Mikuláš Valeš, srandovní a někdy chytrý Mik. Michal Vaškových, třídní maskot, kterého máme všichni rádi. A nakonec Tomáš Večeřa, chytrý, srandovní a nenormální Diga. To byla a bude 9.C. Aneta Plšková 9.C
A je to tu. KONEC. Konec jedné, moc cenné kapitoly mého ţivota. Ano, moc dobře jsem si uvědomovala tíhu toho posledního měsíce 9. ročníku. Kaţdý den jsem se ve škole dívala po spoluţácích a zkoumala jejich výrazy. Marně jsem se snaţila vyhledat jejich pocity, nějaký hlubší význam. Jak se asi cítí oni. Ale nikdy jsem ve tváři ţádného z nich nenašla ţádný náznak toho ţalu, toho stesku z faktu, ţe uţ nikdy nebudeme fungovat jako jeden mocný kolektiv. Napadlo mě, ţe jsou všichni radši veselí a uţívají si poslední měsíc, kdy můţou být všichni spolu. Ale je moţné, ţe kdyby se Oni dívali na mě, kdyby Oni zkoumali můj výraz, viděli by to stejné co já. Ţádný náznak tíhy, kterou to pro mě představuje. Třeba jsme všichni skrývali své pocity za oponou, třeba se všichni cítí stejně jako já. I kdyţ mi budou nejvíc chybět mí spoluţáci i našim učitelům patří velké díky
Panu učiteli Susedíkovi za jeho vtipné reakce a poznámky, které obohacovaly jinak nudné hodiny matematiky. Paní učitelce Píšťkové, díky které jsem se zamilovala do slohu a ona pro mě navţdycky zůstane tou nejlepší učitelkou bílovské školy. Paní učitelce Bordovské, kterou jsme kaţdou hodinu tělocviku přemlouvali na basketbal a ona nás skoro kaţdou hodinu úspěšně odmítala. Panu učiteli Dolinskému za jeho „moderní“ prezentace a vtipy, kterým se bohuţel nikdo nesmál. Paní učitelce Golasové za připomenutí, ţe slova „kretén“ a „debil“ nejsou jen nadávky bez významu. Paní učitelce Lepkové, která se stala naší druhou třídní, nejen pro její originalitu a vtipnost, ale i proto, ţe s námi jednala jako se sobě rovným. Paní učitelce Hanákové, za vyzrazení všech školních tajemství. Paní učitelce Miklové, která díky bohu nepřišla o sluch při našich bravurních pěveckých výkonech. Paní učitelce Zembolové, která nás přiměla vidět kreslení a malování jako nádhernou věc, ve které, jak se ukázalo, se můţeme zdokonalovat a dosáhnout úţasných výsledků. Paní učitelce Kaňovské, která nám ukázala, ţe i v jednoduchých slovech můţe být krása. Panu řediteli, díky kterému byla kaţdá hodina ţivotního stylu zajímavá. A samozřejmě panu učiteli třídnímu, který se pro nás za ty čtyři roky stal tou nejdůleţitější osobou na škole a který v nás věřil a měl nás rád, i kdyţ to s námi všichni ostatní vzdali. Ale tito učitelé nebyli jediní, kteří nás doprovázeli na naší cestě, i kdyţ nás ovlivnili nejvýrazněji. Spousta dalších nám vkládala nejen veškerou sílu nás naučit angličtinu, češtinu, matematiku… Ale také nám dávali rady do ţivota, ve kterém budeme kaţdý sám za sebe. Jsou tu i tací, kteří nás neovlivnili vůbec, protoţe se jim nedostalo té cti nás učit. Ale i kdyţ neznám všechny učitele na škole a jejich jednání, myslím, ţe můţu s klidem říct, ţe nás školou provedli ti nejlepší učitelé, jací jen mohli. Myslím, ţe ti učitelé, kteří nás učili, byli opravdu ti nejlepší na škole. Zvlášť pan učitel třídní. Měli jsme obrovské štěstí, ţe se vrátil na školu v ten rok, kdy my jsme přestupovali na druhý stupeň, protoţe lepšího třídního jsme si nemohli přát. Díky všem těmhle lidem cítím letos poprvé určité rozpaky a nejen čisté nadšení z nadcházejících prázdnin. A tak se s těţkým srdcem loučím s touhle LEGENDÁRNÍ devátou Cé. Vendula Minaříková 9.C
Poslední den… Večer jsem si šla lehnout jako obvykle. Vzala jsem si rozečtenou kníţku a napínavý příběh doslova polykala. Něco takového tak proţít! Po tréninku jsem byla unavena, a tak mě po pár řádcích přemohl spánek. Po pár hodinách jsem se probudila a sedla si. Bylo to zvláštní. Většinou jsem mívala klidný spánek a vţdy jsem se budila aţ ráno. Třeba jsem jen nervozní. Přece jenom zítra ….podívala jsem se na hodiny. Bylo půl páté ráno – aha takţe uţ dnes je poslední den školy. Poslední den deváté třídy. Tudíţ i můj poslední den na základní škole v
Bílovicích. A moţná i poslední den, kdy uvidím některé mé spoluţáky. Toho jsem se hodně děsila. No …takhle, ne ţe bych se na střední školu netěšila, to ano. Kdyţ jsem se dozvěděla, ţe mě přijali, skákala jsem aţ ke stropu, ale po těch lidech, s kterými jsem strávila čtyři roky a s některými dokonce 9 let, se mi bude opravdu hodně stýskat. Všechny věci mají své klady, ale i zápory. A jak jsem tak přemýšlela nad kvalitami a vadami ţivota, došlo mi, ţe teď uţ asi opravdu neusnu. Tak jsem se zvedla z postele a šla si zapnout televizi, ve které dávali nějaký teleshopping. Zrovna tam byli Horst a Pepi. Mí oblíbení. S holkama jsme na nich dost ujíţděly. A dělaly si z nich legraci. Hlavně na našem školním výletě v Praze, vzpomínala jsem. Ještě, ţe jsem dnes ráno doma, sama. Aspoň rodiče neprobudím. Kdyţ skončil teleshopping, začala, kolem šesté hodiny snídaně s novou. Došlo mi, ţe uţ mám hlad, a tak bych si tu snídani měla nachystat i já. Po dlouhém uvaţování jsem usoudila, ţe nejlepší budou nějaké cereálie s mlékem. Kdyţ jsem je dojedla, dala jsem misku se lţičkou do dřezu. Buď to umyju, kdyţ přijdu ze školy, nebo se o to postará máma. Já teď uţ mám na práci lepší věci. Šla jsem zpátky do pokoje a začala se chystat do školy. Namalovala se, upravila si vlasy a oblekla si oblečení, které jsem měla uţ od včerejška pečlivě nachystané na ţidli. Sbalila jsem si tašku a obula si boty. Ještě jsem se nepodívala do zrcadla. Provedla jsem poslední úpravy, abych mohla ve škole ten POSLEDNÍ DEN dostatečně zazářit. Pak uţ jsem se jen rozloučila s mým milovaným pejskem Rykem a mohla jsem s roztřesenými koleny vyrazit na autobus. Přijeli jsme nezvykle brzy, takţe jsem přišla do šatny ještě před prvním zvoněním a mohla se uţ tam pozdravit s mými kamarádkami. Celý den probíhal trochu míň ţivě neţ jsem čekala. Připadal mi skoro stejný jako všechny konce roku s tím rozdílem, ţe tento rok to byla já, kdo stál nahoře za zábradlím a předstírala, ţe zpívá. Po téhle dojemné scéně jsme se vrátili zpět do naší třídy a já mohla konečně při předávání vysvědčení dát svým slzám volno. Všichni mí spoluţáci se celou dobu bavili o tom, ţe uţ se nemůţou dočkat, aţ vyjdou ze třídy. Asi jsem byla jediná, která to nechápala. Co je tak úţasného na tom scházet schody mezi tím, co na nás stříkají sprejem? Kdyţ jsem vyšla ze školy, pochopila jsem. Myslela jsem, ţe na místě omdlím. Na škole vysela velká cedule s nápisem Bungee Jumping. A škola byla asi deset metrů vyšší neţ normálně. Co to sakra…? Pardon. Můţe mi to někdo vysvětlit? Co se to děje? Co to jako má být? A proč o tom JÁ nic nevím ..?! Ptala jsem se na všechny strany, aţ jsem narazila na spoluţačku, která mi to ochotně vysvětlila: „Kluci mysleli, ţe by to bylo úţasný skočit si Bungee Jumping ze školy. Víš, na znamení toho, ţe s touhle školou uţ opravdu končíš. Úplně všichni s tím souhlasili. No není to skvělý? Byla s tím očividně naprosto unešená. Jo … všichni aţ na mě….Asi na mě trošku zapomněli…No, takovéhle blbosti mě rozhodně nedonutí. A jen, co jsem to dořekla, stála jsem na vrcholku té momentálně tak nepřirozeně vyvýšené budovy a byla připoutaná ke skákací gumě. Jak jsem se tam dostala? Podívala jsem se dolů a zatočila se mi hlava. Radši jsem se ohlédla za sebe. Abych udrţela balanc, chytla jsem se tyče, co stála vedle mě. A v té chvíli jsem ho uviděla. Snad toho nejnádhernějšího kluka na světě. Ne v přitaţlivém smyslu. Vypadal jako anděl. Měl černé, havraní vlasy a průzračné modré oči. Doslova zářil a v té chvíli bych přísahala, ţe jeho stín měl křídla! „ Pusť se!“ řekl mi „ love“ odpověděla jsem. „ No tak pusť se! Chtěla jsi něco nového, tak se nesmíš drţet starého ţivota! Musíš ho pustit a jít dál! No tak, neboj! Vţdyť máš kolem sebe lidi, kteří ti pomůţou, tak se pusť! Povzbuzoval mě. A v ten moment mi přišli jeho slova tak pravdivá, ţe jsem se váţně pustila a skočila. Vítr mi rozcuchával vlasy a já se cítila tak…volná. Na okamţik jsem zavřela oči, aţ jsem je otevřela, leţela jsem zpátky ve své posteli. Byla jsem zmatená. Co se to jenom stalo? A v té chvíli mi došlo. Metafora! Já málem umřela strachy kvůli metafoře. Ano, přesně tak. Ta tyč, ta měla symbolizovat můj starý ţivot – základní školu. A ta svoboda, ten volný prostor pode mnou, to měl být můj nový ţivot. Stačilo se jen odváţit a pustit se. Ale kdo byl ten kluk? To uţ se asi nedozvím. Darina Pavíkova, 9.C
