Rozhodně nepamatoval. Respektive pamatoval si prd. Vlastně PRD° si to nepamatoval. Ještě lépe řečeno, PRD° si pamatoval prd. Protože ta cesta tam opravdu vedla. Nebylo to však zdaleka tak zlé, jak to na první pohled vypadalo, stačilo se vždy dobře a bezpečně zakopnout do sněhu. Postupovalo se pomalu, ale zábavně. Tento způsob sestupu však netrval dlouho, a za chvíli jsme se opět vrátili k již vyzkoušenému scénáři „sestup – sedlo – výstup po nejištěných policích“. Zopákli jsme si ho ještě dvakrát či třikrát (i PRD° se pak přiznal, že měl chvílemi strach), a pak už přišel závěrečný strmý krpál dolů po cestě, která se klikatila jako had. Kloubečky bolely, svalíky taky, ale co naplat, slézt dolů se muselo. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme pak museli k mezistanici lanovky zpátky vystoupat nějakých dvě stě, možná i tři sta výškových metrů! Proč jsme proboha tak strašně slézali, když se teď z posledních sil hrabeme zase nahoru? Inu, Itálie, co bychom chtěli. Logiku to nemá, totiž má, tu italskou. Nesmírně vyčerpávající den jsme zakončili návštěvou památníku obětem první světové války, který se tyčí nad Cortinou, a pak už jsme svištěli do Corvary, kde se nám podařilo sehnat pěkné a celkem levné ubytování v centru, navíc s pizzerií přímo v hotelu. Této skutečnosti jsme využili k dalšímu nezřízenému hodování, samozřejmě až po obligátní procházce, jejímž zlatým hřebem byl nádherný starý kostel. Den třetí: Via ferrata Brigata Tridentina … takže vzhůru na Sellu! O masivu Sella jsem si vždy myslel, že to je fádní stůl, na který vůbec nemá smysl lézt. Trochu mi bylo podivné, proč o ní všichni básní a proč se tam neustále vypravují davy turistů. Ale přikládal jsem to skutečnosti, že lidé většinou nevědí, že to je jinde hezčí, a spokojí se s málem. Jak hloupá byla tato má úvaha, jsem se měl přesvědčit třetího dne našeho putování. Vyjeli jsme autem na parkoviště pod Passo Gardena, a odtud zamířili k nástupu na pověstnou a velmi oblíbenou ferátu Brigata Tridentina, na níž se točily scény z filmu Cliffhanger. Tedy – mysleli jsme, že jsme zamířili. Ve skutečnosti jsme zamířili úplně blbě, místo k ferátě jsme se štrachali neskutečně strmou stěnou po „normálce“ na chatu Pisciadú. Když to PRD°ovi došlo, měli jsme nastoupáno dobrých 150 výškových metrů, které jsme se teď měli v potu tváře trmácet zase zpátky. Jak demotivující tato chvíle byla, myslím není třeba líčit. Nicméně jsme poslušně sklopili uši a následovali našeho vůdce zpět dolů. Traverzovou pěšinou jsme pak došli ke skutečnému zástupu na ferátu, zakousli karabiny do lan, a šplhali vzhůru. A už po pár metrech jsme zjistili, že pověst, která Brigatu Tridentina předchází, není vůbec přehnaná. Tato těžká a hlavně velmi dlouhá a nesmírně strmá výstupová cesta je prostě skvostná. Až na pár úseků, které jsou fyzicky náročnější, a kde je potřeba zabrat celým tělem, se leze krásně, sice to stojí hodně sil, ale člověka to prostě baví. Je tam dokonce dost úseků, kde i takové jelito jako já, může lézt sportovně, tj. bez držení lana, nebo jen s minimálním přidržováním. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o jednu z nejfrekventovanějších ferát vůbec, je skála už pěkně „ohmataná“. Dovedu si představit, že za pár desítek let už budou všechny chyty a stupy tak ohmatané, že se z toho stane terén leda tak pro mucholapky.
09
Ferátu tvoří tři větší souvislé celky, přičemž na jakémsi „rozcestí“ mezi druhým a třetím z nich je možno ze závěru feráty prchnout a k chatě dojít normálkou, která se klikatí proklatě prudkým svahem. Tuto myšlenku jsme zavrhli, protože by to byla škoda, připravili bychom se totiž o bonbónek na závěr: přechod lanového mostku nad hlubokou propastí. Nad ním bylo už jen pár desítek metrů lana a konec. Byli jsme nahoře, a k chatě vedla krátká, mírně stoupavá cca půl kilometru dlouhá pěšina.
Via ferrata Brigata Tridentina byla prostě zážitek! Určitě ne-li úplně nejhezčí, pak jedna z nejhezčích ferát, které jsem dosud lezl. Btw, jak ostatně napovídá její název, tuto ferátu skutečně v 60. letech 20. stol. vybudovali vojáci z tridentské brigády, a nutno říci, že dobře udělali.
Na chatě Pisciadú jsme své pozitivní dojmy z ní spláchli pivem, a pokračovali vzhůru kolem obrovského skalního štítu, po němž je chata pojmenovaná, směrem k chatě Boé (ta je pro změnu pojmenovaná po nejvyšším vrcholu Selly, kterým je Piz Boé, tyčící se do nadmořské výšky 3.152). Na této kultovní chatě jsme chtěli přenocovat. Cesta byla strmá, krkolomná, navíc pokrytá sněhem a ledem, což postup komplikovalo, ovšem nejsložitější úseky byly zajištěny lanem, tak to docela šlo. V sedle pod vrcholem Cima Pisciadú (2.985 m n. m.) mě PRD° přivítal hlubokou myšlenkou: „Rozhodli jsme se s KHC°, že když už jsme tady, vylezeme na vrchol.“ Taky co by se od něj dalo čekat jiného, že. KHC° kupodivu nadšeně přikyvoval, takže mi nezbylo, než se s tímto plánem smířit. Nalehko, bez batohů, jsme tedy vystoupali po strmém svahu, a užili si i třetí den naší výpravy vrcholový kříž, navíc s úchvatným výhledem. Už v tuhle chvíli jsme měli v nohou (i rukou) dobrých 1.300 výškových metrů, které však zdaleka neměly být poslední. Po sestupu do sedla jsme popadli batohy a vydupali další prudký kopec na rozlehlou planinu, která právě tvoří onen charakteristický stůl masivu Sella. Odtud se nám otevřel úchvatný pohled nejen na Pisciadú, ale i na Piz Boé a Pordoi. Seběhli jsme strmou pěšinou na nižší planinu, kde už měla být podle PRD°a chata Boé. Nebyla. V naději, že jsem blízko ní, jsem metelil tak rychle, až jsem se dvakrát málem zřítil do kolmé propasti, kterou planina ostře končí. Rozeklané skalní údolí, které se pod ní otevírá, je úchvatné, já si však tento pohled neužíval, protože jsem zjistil, že pokud máme dojít na chatu Boé, musíme překonat ještě jeden zcela nesmyslný, ovšem nikoli malý kopeček. S náležitým sakrováním a zdrcujícím hodnocením inteligence italských stavitelů jsem ho přefuněl, s PRD°em a KHC°em v zádech. Hnali mě dopředu jako nadmutou kozu, abych doběhl na chatu Boé ještě než ji zavřou, a zajistil nám tam ubytování. Už z dálky totiž bylo vidět, že zavírají okenice. Když jsem tam doklusal, dozvěděl jsem se děsivou pravdu: nocleh není možný, chata je zavřená, protože nemá vodu. Zjevná nesmyslnost této výmluvy doslova bila do očí: všude okolo nás byla vody spousta, stačilo ji jen nabrat a rozmrazit. Nicméně nedalo se nic dělat, nezbylo nám, než znovu zdolat onen ničemný kopeček (PRD° s KHC° ho obešli a pak mi vynadali, že jsem si této možnosti na rozcestníku nevšiml) a poté vylézt z dolní planiny na horní planinu. A pak hezky slézt tu strašně dlouhou krkolomnou pěšinu sněhem a ledem na chatu Pisciadú, kde jsme doufali v nocleh (ovšem jistotu jsme neměli). Díky tomuto nechtěnému návratu se konečný počet plusových výškových metrů, zdolaných ten den, velmi těsně přiblížil dvěma tisícovkám (PRD° s KHC° to měli o něco méně, jelikož zbaběle obešli ten kopeček u chaty Boé). Na chatě Pisciadú jsme nocleh chytli, dokonce jsme měli cimru sami pro sebe, protože tam nocovaly pouze tři skupiny včetně nás. Dali jsme si dobrou večeři, popili něco vína, a šli spát, měli jsme toho plné zuby. Den čtvrtý: návrat Poslední den jsme si chtěli udělat ještě malou procházku po Selle, ale cesty skryté pod sněhem byly neschůdné. PRD° se vydal alespoň kousek vzhůru do svahu nad chatou, což jsme si KHC° milerádi nechali ujít, raději jsme si dali kafe, a pak jsme doskotačili na planinku, udělat ještě pár posledních fotek. A pak už následovala strmá normálka dolů na parkoviště, ta samá, jejíž začátek jsme si předchozího dne nechtěně dali. V horní partii to bylo opravdu krkolomné (však zde taky bylo kvalitní jištění lanem), ale postupně byla cesta schůdnější a schůdnější. Když už jsme byli skoro dole, narazili jsme na rozcestí, z něhož se dalo uhnout směrem ke Corvaře, a sejít dolů úvodní částí feráty Brigata Tridentina. PRD° této možnosti neodolal (na rozdíl od nás) a pěkně tím pak naštval lezce, kterým se na skále motal v protisměru. My jsme na něj zatím počkali u auta, a poté už jsme zamířili nakoupit dobrotky a zakončit výlet další skvělou zastávkou v pizzerii. Expedice se tentokrát velmi vydařila, přálo nám počasí, a vybrané terény byly nádherné. Už teď se těšíme na další dolomitické dobrodružství . text KR° (čili -jr-), foto PRD°, KHC° a KR° (čili –jr-)
11
… kulturní okénko: Šťastné a veselé v zemi nikoho V tradičním nakouknutí do světa umění se tentokrát zastavím u pozoruhodného filmu, jehož děj úzce souvisí s tématem tohoto čísla setkávadla. Jedná se o snímek „Šťastné a veselé“, natočený roku 2005 v nezvykle široké koprodukci (Francie, Německo, Velká Británie, Belgie, Rumunsko). Autorem scénáře i režisérem byl Christian Carion, hudbu složil Philippe Rombi, za kamerou stál Walter van den Ende. Příběh filmu se odehrává o prvních vánocích 1. světové války, tj. roku 1914. Vychází z reálné události z francouzské fronty, která inspirovala autora filmu k vyprávění, jež jde ještě hodně daleko za rámec toho, co se onehdy skutečně odehrálo … Země nikoho Hlavními protagonisty filmu, jejichž osudy se spletou v malé zemi nikoho mezi třemi zákopy, jsou velitelé vojenských jednotek: francouzský nadporučík od 26. pěšího pluku Audebert (G. Canet), německý poručík židovského původu od 93. pěšího pluku Horstmayer (D. Brühl) a poručík od královských skotských střelců Gordon (A. Ferns). Oním osudovým „pletačem“, který za vydatné pomoci nekonformního kněze, skotského saniťáka Otce Palmera (G. Lewis), jejich osudy smotá ve fatální klubko, je slavný německý operní pěvec Nikolaus Sprink (v reálu se jmenoval Walter Kirchhoff; ve filmu tuto postavu ztvárnil B. Furmann, zpěv R. Villazón). Ve skutečnosti celá událost Štědrého večera, jež se stala Carionovi motivem pro vystavění zápletky filmu, proběhla zcela prozaicky: Kirchhoff, Sprinkův předobraz, prostě na Štědrý večer zazpíval ve frontovém zákopu vojákům 120. a 124. Württemberského pěšího pluku. Tento umělecký výkon, za dané situace jistě nesmírně dojemný, vyvolal neočekávanou reakci v nepřátelském zákopu, kde francouzští vojáci vstali a tleskali. Měli z toho samozřejmě průšvih, ale tím byla celá bizarní epizoda odbyta. Mimochodem, k podobným událostem docházelo toho dne na více místech fronty. Carion nad tímto příběhem vystavěl fascinující fiktivní nástavbu, která akcentuje absurdnost jakékoli formy násilí a nesmyslné nesnášenlivosti, jež jsou roznětkou každého válečného konfliktu. Pojďme se tedy ponořit do jeho vyprávění, jehož napětí je postaveno na kontrastu agresivního válečnictví s něžnou lyrikou vánoc. Z prken, jež znamenají svět, do zákopů, jež znamenají smrt Věhlasný tenor Nikolaus Sprink je zářivou hvězdou operního nebe, stejně jako jeho snoubenka Anna Sorensen (D. Kruger, zpěv N. Dessay). Ovšem po vypuknutí války je Sprink povolán do armády, musí vyměnit kostýmy operních postav za vojenský stejnokroj, a zamířit do zákopu jako obyčejný vojín. Blíží se vánoce a Anna Sorensen si doslova vydyndá pozvání zazpívat o Štědrém večeru v hlavním štábu na okupovaném francouzském území. Její recitál je určen princi Wilhelmovi, který zde trčí jako vrchní velitel. Coby velký obdivovatel Sorensenové i Sprinka zařídil propustku nejen pro slavnou subretu, ale také pro jejího partnera, který je uvolněn od své jednotky, aby svým hlasem přispěl k pěveckému snažení své ženy. Sprink se v prostředí vojenské společenské smetánky necítí dobře. Uvědomuje si obrovsky propastný rozdíl mezi drastickou realitou bojů na frontě, kde denně umírají stovky a tisíce prostých vojáků, a tímto luxusním prostředím nažehlených uniforem v klidném závětří daleko od bitevní vřavy. Slavný tenor, nyní bezejmenný vojáček, je znechucen tím, jak jsou namyšlení důstojníci naprosto lhostejní k hrůzám války, jež možná nikdy nezažili na vlastní kůži, a ani si je vlastně nedokážou představit. Zatímco nic nechápající prosté pěšáky posílají na smrt, sami si tu sedí v teple a bezpečí. A tak se Sprink po skončení soukromého koncertu pro prince rozhodne toto pokrytecké prostředí opustit. Vrátí se ke svému pluku zazpívat kamarádům v zákopu. Anna Sorensen trvá na tom, že jej bude doprovázet, což přes protesty svého muže nakonec prosadí. Adeste fideles … shromážděte se, věrní … Pěvecké představení se koná k velké nelibosti Sprinkova velitele Horstmayera. Ten světově proslulého tenora vysloveně nesnáší, protože podle něj nemůže být citově založený umělec pořádným vojákem. Poručík dává přednost drsným chlapákům z plebejského prostředí a jemný intelektuál Sprink je mu trnem v patě. Je Štědrý večer, a kolem země nikoho se v rámci možností slaví Vánoce. Ale opravdu jen v rámci možností. V německém zákopu rozmísťují vojíni vánoční stromky (opět k Horstmayerově nelibosti), protože kohosi v armádním velení napadlo tímto způsobem zpříjemnit vojsku svátky. Ve francouzském zákopu se pije šampus, když dostává velitel Audebert rozkaz vyslat jednoho muže na průzkum německých pozic s cílem mazaně využít ochromené ostražitosti nepřítele. A ve skotském zákopu vládne nostalgická nálada, střelci zde zpívají za dudáckého doprovodu několika hudců včetně Otce Palmera. V tom se z německého zákopu ozve mohutný Sprinkův hlas. Tichá noc v jeho podání rázem zaujme nejen Němce, ale i Francouze a Skoty. Pohotový Otec Palmer ho k malé radosti velitele Gordona začne doprovázet na dudy, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Když píseň skončí, ozve se z „nepřátelských“ zákopů nadšený potlesk, což Sprinka doslova šokuje a vžene mu to slzy do očí. 12
Po chvilce Otec Palmer znovu zaduje a z jeho píšťal se ozve melodie Adeste fideles. Ohromený Sprink tuto výzvu uposlechne a znovu naplní vánoční noc svým zpěvem. Ale nejen to. Popadne malý vánoční stromek, vyleze ze zákopu do země nikoho jako na operní jeviště, a postaví se doprostřed mezi armády světa. Svým zpěvem tak symbolicky předá poselství míru, tolerance a porozumění do všech tří zákopů, soustředěných kolem jejich malého bitevního pole. Tento bezprecedentní čin vyvolá vzteklou reakci velitele Horstmayera, který se za Sprinkem rozběhne, aby mu pořádně od plic vynadal. Jenomže … bez ohledu na válečné nepřátelství se rovněž ozve bouřlivý aplaus (doslova standing ovations) všech tří armád. Je jasné, že atmosféra povinné nenávisti je pro tuto chvíli prolomena, a nastalou situaci bude nutno řešit.
Příměří Jako první se k Horstmayerovi se Sprinkem vypraví skotský poručík Gordon a po něm ze zákopu vyleze i francouzský velitel Audebert. Jejich krátká a poněkud rozpačitá schůzka uprostřed země nikoho vede k dohodě o příměří pro dnešní večer, zpečetěné společným přípitkem. Vojáci tuto zprávu uvítají s obrovským nadšením, a velitelům se situace téměř okamžitě zcela vymkne z rukou. Pěšáci vylezou ze zákopů, vzájemně si přejí šťastné a veselé, vyměňují si čokoládu, šampaňské, fotky manželek … Vojenská morálka a kázeň je vniveč. Chlapi se konečně vidí tváří v tvář, úplně zblízka. Mohou si navzájem pohlédnout do očí. Do očí lidí, po nichž doteď slepě pálili z pušek a kulometů. O půlnoci vysluhuje Otec Palmer nejslavnější mši svého života. Snad poprvé (a určitě naposled) cítí opravdový smysl svého kněžského povolání. Po skončení bohoslužby se vojska rozcházejí do svých zákopů, aby se z nich znovu stali nepřátelé. Jenomže to už nejde. Válečný stav se nepodaří obnovit ani na Hod boží, takže místo bojování se vojáci dále kamarádí v zemi nikoho, mastí karty a dopíjejí víno. Koná se také mezistátní fotbalový zápas, ve kterém vítězí Němci s hráči Bayernu Mnichov v sestavě . Vojska všech tří států si prostě udělala v zemi nikoho pořádný piknik. Jejich velitelé se už pomalu chystají zakročit a přimět je k bojové pohotovosti, když za Francouzi a Skoty přichází Horstmayer se zprávou, že za deset minut spustí německé dělostřelectvo kanonádu. Nabídne svým protivníkům klidné přečkání této atrakce v německém zákopu, a tak francouzská i skotská jednotka napochodují do germánského závětří. Po skončení palby Gordon suše poznamená, že skotské dělostřelectvo bude určitě střelbu opětovat. A tak se všechna tři vojska znovu stěhují, tentokrát ke Skotům. Zpátky do zbraně Idyla končí. Vojáci i jejich velitelé si navzájem popřejí hodně štěstí, zejména, aby tuto strašnou válku přežili. Teď už je jasné, že nepřátelství těchto konkrétních lidí neexistuje, protože by nemělo žádný smysl. Zjišťují, že navzdory národnostním a jazykovým rozdílům k sobě mají lidsky blízko. Zejména Audebert s Horstmayerem si uvědomují silnou vzájemnou sympatii – za jiných okolností by mohli být i přáteli. Za jiných okolností … Sprink a jeho přítelkyně požádají nadporučíka Audeberta, aby je „přijal“ do francouzského zajetí. Velitel to striktně odmítne, ale srdceryvná prosba krásné subrety ho nakonec obměkčí. Oba slavní pěvci tedy míří s rukami za hlavou do bezpečí … Ostatní protagonisty však dostihne drsná a neúprosná realita války. Velení jednotlivých armád se o celé „anomálii“ brzy dozví (mimo jiné z dopisů, jež vojáci píší domů nevěda, že veškerá pošta z fronty je kontrolována). Tvrdá reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Nadřízení Audeberta, Horstmayera a Gordona s Palmerem si na ně došlápnou. Je obnoven válečný stav, země nikoho se znovu stává zapovězeným územím. Audebert si to pěkně schytá od svého otce, rovněž důstojníka, který mu tlumočí zlou zprávu: je za trest převelen bojovat k Verdunu. Při následném rozhovoru se však ukáže, že ani Audebertův otec tuto nesmyslnou válku vlastně nechápe. Skotský prapor je na znamení hanby rozpuštěn. Otec Palmer dostane „kouř“ od biskupa a je odeslán zpět na svou farnost. Biskup poté káže novým rekrutům o nelidskosti Němců, a vyzývá mladé střelce, aby je všechny do jednoho pobili. Když to Palmer slyší, má konečně jasno ve svém rozkolísaném vztahu k církvi. Sejme z krku křížek a odchází. Celá německá jednotka je za trest odeslána na východní frontu. Ve vlaku si pak vojáci zpívají skotskou píseň „Sním o domově“, kterou se na Štědrý večer naučili od svých (ne)přátel. Z velezrady je obviněn i kocour, kterého na závěr příměří poslali Němci do francouzského zákopu s přátelským vzkazem na krku. Tato Carionova bizarní legrácka je už pochopitelně hodně velkou nadsázkou, avšak trefně glosuje nesmyslnost celého válčení. 13
Film Šťastné a veselé se odehrává za války a ve válce, téměř celý děj je soustředěn do miniaturního prostoru země nikoho uprostřed frontové vřavy. Přesto bych se zdráhal označit ho za válečný film. Nebo lépe řečeno, této škatulce se Carionův snímek zcela zásadně vymyká. Jeho cílem totiž není adorovat něčí slavný válečný triumf, ani ocenit rekovné hrdinství bojovníků. Poselstvím příběhu je, dá se říci, pravý opak. Zápletka plná roztomilosti, krutosti, a bizarní absurdity akcentuje skutečnost, že ti, kdo povinně nasazovali a nasazují své životy ve válkách, vlastně nemají ani ponětí, proč a za co bojují. Nechápou a nemohou chápat, z jakého důvodu jsou chlapíci v uniformách protivníka jejich nepřáteli, nerozumějí tomu, proč je mají na smrt nenávidět, když jim jediný z nich nikdy nic zlého neudělal. Ale toto platí jen do chvíle, kdy někomu z nich zabijí někoho blízkého, třeba bratra nebo kamaráda. Pak se začne vidět rudě a člověka žene vpřed touha po pomstě. A rozpoutá se řetězec krutě osobního násilí. A jak víme, násilí plodí opět jen násilí. A to je podstata oné zvrácené psychologie války. Nevídaný čin slavného pěvce tuto logiku na chvíli sfoukl jako svíčku na vánočním stromku. Ale opravdu jen na chvilku. Poselství míru nemá žádnou šanci, pokud mají mocní tohoto světa chuť a potřebu ničit a vraždit. -jr-
Zdroje … čili požitá literatura Tištěná literatura: Aleš Česal: Tajemná místa Čech (Nakladatelství XYZ, 2008) Kláre Trnková: Vánoční zvyky a obyčeje naší babičky (Studio Trnka, 2009) Jiří Svoboda: Keltské motivy v českých pověstech (Nakladatelství MMM, 2001) Bohumír a Marcela Mrázovi: Encyklopedie světového malířství (Academia, 1988) Internetové stránky: cs.wikipedia.org fr.wikipedia.org en.wikipedia.org it.wikipedia.org astro.cz mgeorg.blog.cz
josef.stepanek.cz idnes.cz ceskatelevize.cz alarmo.nostalghia.cz cesky-jazyk.cz inspirala.cz
kudyznudy.cz novoucestou.cz e-stredovek.cz pohanskafederace.cz neviditelnypes.lidovky.cz vira.cz
