DEFINOVÁNÍ POJMŮ Obecně k definování pojmů Aniž bychom si to uvědomili, definujeme v běžném životě neustále: – „Ty si na něj nevzpomínáš? Ten s těmi černými vlasy, co pořád říká hm, hm.“ – „Byla to taková vysoká budova se dvěma vchody a nad průčelím byl nějaký nápis, latinsky nebo co…“ – „Říkám poloostrov, a vy hledáte mezi ostrovy, studenti! No, jak se asi liší od ostrova, když je to polo-ostrov?“ – „Ujasněme si věci! Ekonomickou prioritou přece nenazýváme to, co přinese momentálně nejvyšší zisk, ale co z hlediska dlouhodobého rozvoje a s ohledem na další stránky života národní společnosti atd.“ Takto široce chápané definování znamená většinou totéž co vymezování, určování hranic toho, o čem je řeč. V dialogu je to tedy způsob, jak se ujistit, že hovoříme o téže věci – a nikoli „já o voze, ty o koze“, jak by se vyjádřili naši předkové. Je to tedy prostředek k nasměrování, k zacílení myšlení partnerů v dialogu tímtéž směrem. Definování však je však v užším smyslu a v pokročilejším stadiu uvažování i prostředkem k poznání věci samotné. Ukažme si, v jakém smyslu. Každá poznávaná věc je v našem myšlení zachycena pojmem této věci. Obsahem daného pojmu pak nazýváme souhrn všech znaků (vlastností věci), ze kterých se pojem skládá. Mohli bychom tedy pojem připodobnit k mozaice složené z drobných kaménků (znaků věci), které dohromady vytvářejí obraz (celek věci pojmem vyjádřené) – je tu však jeden rozdíl. Na rozdíl od barevných kaménků mozaiky neleží znaky pojmu rovnocenně vedle sebe, nýbrž vytvářejí hierarchickou strukturu, propojenou vztahy nadřazenosti a podřazenosti. Znaky nadřazené se úžeji váží k podstatě věci, zatímco znaky podřazené nejsou tak centrální, spíše z podstaty věci vyplývají a vyjadřují její méně zásadní vlastnosti. Dejme si příklad. Pojem „slabikář mého synovce“ jistě zahrnuje velmi zásadní znaky – např. „je knihou“, „je určený k výuce čtení a psaní“, „je psán v českém jazyce“ atd. Kdyby mu některý z právě uvedených znaků chyběl, nejednalo by se o český slabikář. Na druhé straně znaky „má kaňku na každé stránce“ nebo „strana číslo 14 je natržená“ nepatří k těm znakům, bez nichž bychom si slabikář mého synovce nedovedli představit. A tím se dostáváme k procesu definování jakožto procesu poznávacímu: definice v užším slova smyslu má totiž zachytit a správně seřadit právě podstatné znaky věci, tj. ty, bez kterých by daná věc nebyla sama sebou. Když říkáme „správně seřadit“, máme na mysli právě vyjádření oné hierarchické struktury podstatných znaků pojmu, o níž byla řeč.
Klasická řecká filosofie dospěla ohledně procesu definování ke dvěma důležitým poznatkům, které od té doby provázejí celé dějiny filosofie. Prvním z nich je fakt, že nelze v přesném slova smyslu definovat jednotlivou, konkrétní věc. Jedinec se vymyká naší snaze určit ty podstatné znaky, které ho vymezují jako právě tohoto jedince. Definovat lze jen pojem obecný. Klasický příklad: nelze určit, v čem spočívá podstata Sókrata jakožto Sókrata, tj. jakožto právě tohoto konkrétního jedince. Naproti tomu lze definovat obecně pojem „člověka“ – řecká filosofie dospěla k definici „živočich rozumný“. Konkrétního jedince vystihujeme jen souhrnem vnějších popisných znaků (má takovou a takovou tvář, chodí a vyjadřuje se jistým způsobem, v jistých situacích projevuje jisté vlastnosti – je štědrý či lakomý, ochotný pomoci nebo lhostejný…), které ho dostatečně odlišují od jiných jedinců – ale nedefinují jeho podstatu. Druhý poznatek klasické filosofie ohledně definování se týká struktury správné definice. Ta se podle ní skládá ze dvou prvků, z nejbližšího rodu a z druhového rozdílu. Ve středověké latinské terminologii se používaly termíny genus proximum a differentia specifica. Vysvětleme si, co se jimi myslí. S dělením na rody a druhy (a také třídy a čeledě atd.) jsme se nejspíš setkali ve školních hodinách botaniky a zoologie. Leckterému studentu už po zaslechnutí slova jako „blanokřídlí“ vstávají vlasy hrůzou na hlavě při představě nekončících „stromečků“, které ne a ne dostat do hlavy. Ve filosofii jde o něco mnohem méně komplikovaného – a současně zásadnějšího. Všechny věci (bytosti, děje…) našeho světa jsou zcela a výlučně jedinečné, individuální, neopakovatelné. Současně však nemůžeme zavřít oči před faktem, že existují skupiny věcí (dějů…), které vykazují nápadně podobné znaky. Proto také můžeme členy takových skupin nazývat stejnými jmény: Petr, Jana i Pavel jsou lidmi; včera pršelo, dnes prší, zítra bude pršet, i když pokaždé to byl jiný, neopakovatelný déšť. Právě tyto obecné termíny nazýváme druhovými (specifickými) pojmy1. A právě těchto specifických pojmů se týká proces definování. 1
Nemůžeme zde řešit otázku, zda a případně kterými z těchto druhových pojmů odpovídá i v realitě existující struktura. Tento starý „problém univerzálií“ náleží do jiné filosofické disciplíny, epistemologie. Klasická logika byla vybudována na základně takzvaného „klasického (umírněného) realismu“, tj. toho řešení problému univerzálií, které říká, že obecné pojmy mají v realitě svou paralelu, že tedy obecné znaky reálně existují v konkrétních věcech, byť způsob této existence specifických znaků je jiný v realitě a jiný v našem myšlení. Toto řešení také zajišťuje, že logická operace (definování, soudy, usuzování…) nejsou jen myšlenkovou hrou bez reálného významu – a současně jim nedává vnější existenci v nějakém jiném než našem konkrétním světě.
Jak probíhá? Existuje období ve vývoji dítěte, ve kterém neustále klade otázky typu: „Tati, co je to?“ „To je traktor.“ „A co je to traktor?“ „Takové vozidlo, co se používá k práci na poli.“ Zkoumavého ducha dítěte tato odpověď uspokojila. Proč? Neznámá věc „traktor“ byla zařazena mezi věci známo („vozidla“) a současně tatínek určil, čím se podle něj od jiných, dítěti známých vozidel (auto, kolo, koloběžka…) traktor liší: používá se k práci na poli. Není teď důležité, že otcova definice nebyla přesná – vždyť k práci na poli se používá i kombajn, mlátička nebo letadlo rozprašující hnojiva. Tuto příliš širokou definici otec (nebo dítě samo) později upřesní přidáním těch znaků, které liší traktor od kombajnu atd. Důležitý je sám – zdá se že přirozený, spontánní – postup práce lidského intelektu: ten poznává (definuje!) pojem tak, že ho nejprve zařadí do větší skupiny podobných pojmů a pak přidá určení, jež daný pojem odliší od všech ostatních pojmů té skupiny. Nazveme-li daný pojem („traktor“) pojmem druhovým, pak pojem zachycující onu větší skupinu („vozidla“) je pojmem rodovým a zmíněné rozlišující určení („používá se k práci na poli“) je druhovým rozdílem. Ještě doplňme: na začátku jsme hovořili o nejbližším rodu (genus proximum). Proč? V našem příkladu by si otec mohl ulehčit přemýšlení, kdyby traktor definoval například jako „věc, co se používá k práci na poli“. „Věc“ je hodně obecný, tedy od traktoru hodně vzdálený pojem. Do takové definice by se vešla také motyka i pracovní oblečení. Proto má ve správné, přesné definici figurovat na prvním místě ten nejbližší obecný pojem (jenž zahrnuje pojem, který chceme definovat), tedy ten nejbližší rod. V našem případě by tedy otec mohl použít místo „vozidlo“ raději ještě bližší rod „zemědělské vozidlo“. V klasické definici člověka je „živočich“ nejbližším rodem, zatímco „rozumnost“ je tím druhovým rozdílem, kterým se člověk od všech živočichů liší. Člověk však má řadu jiných rozlišujících znaků: je schopen řeči, práce, budování sídel a cest, vytváření uměleckých děl atd. Poznávací hodnota klasické definice spočívá v – nesamozřejmém! – objevu, že „rozumnost“ člověka (existence intelektu jako samostatné a odlišující schopnosti) stojí v základu všech těchto ostatních znaků, činností, vlastností, že ony jsou jí podmíněny a vycházejí z ní. To je ta zmíněná hierarchická struktura znaků tvořících společně daný pojem. Aby náš výčet termínů byl úplný, dodejme ještě, že termínem vlastnost (lat. proprietas) se označují ty znaky pojmu, které sice netvoří jeho podstatu (definici), ale nutně z ní plynou (např. schopnost řeči u člověka). Naproti tomu ty znaky, které ani nejsou
součástí, ani nutně neplynou z definice pojmu, nýbrž jsou jen nahodile, bez nutnosti připojeny k pojmu, nazýváme (logickými) případky (lat. accidens): např. černá barva pleti není nutnou součástí definice člověka, člověk zůstává člověkem, ať je jeho barva pleti jakákoli. Shrňme dosud uvedené termíny: – nejbližší rod: nejbližší obecný pojem nadřazený danému pojmu – druhový rozdíl: znak, který odlišuje daný pojem od všech ostatních v rámci nejbližšího rodu – nejbližší rod + druhový rozdíl = definice daného pojmu – vlastnost: znak, který nutně plyne z definice daného pojmu – případek: znak, který není ani součástí definice pojmu, ani z něj nutně neplyne; danému pojmu náležet může, ale nemusí. Jiné druhy definic Doposud jsme se zaměřili na definici, kterou bychom mohli nazvat podstatnou, protože jí jde o vystižení skutečné podstaty definovaného pojmu. V běžném životě (ba dokonce i v případě pojmů definovaných v přírodních a společenských vědách) se však v převážné většině setkáváme s definicemi, které vycházejí z jiných než podstatných znaků. Jejich prostřednictvím tedy nezískáváme poznání podstaty věcí, ale jen některých jejích charakteristických znaků. Podle typu těchto znaků jsou pak i různé typy definic. Uveďme si některé z nich: 1. Popisné definice: popis úhrnu vnějších znaků je - jak už jsme se zmínili – jediným způsobem, jak „definovat“ jednotlivou konkrétní, jedinečnou věc v její odlišnosti od jiných. Proto se také kromě běžného života hojně využívá i v historických vědách nebo třeba v sociologii – tam všude totiž směřování k postižení obecných zákonitostí vychází nutně z popisu jednotlivých konkrétních historických nebo sociologických fenoménů – a často je nuceno se u nich zastavit, neboť zobecnění či určení, které rysy jsou podstatné, je příliš riskantní vzhledem ke složitosti takových konkrétních jevů a dějů. Kdyby bylo možné provést statistický výzkum četnosti užívání různých druhů definic v běžném životě, zjistilo by se pravděpodobně, že vítězí právě popisné definice. Odtud jejich význam, odtud také důležitost schopnosti (zdobící např. některé spisovatele) „stručně a výstižně“ charakterizovat konkrétní věc, osobu, děj: je to odrazový můstek pro dobrou komunikaci. 2. Definice z příčiny (ze vzniku): „kružnice je geometrický útvar vznikající spojením všech bodů, které mají od daného bodu stejnou vzdálenost“, „rostlina je to, co vy-
roste ze semene zasetého do země“; „pára je to, co vznikne vypařováním vody“ – tyto příklady ukazují, že i když definice charakterizující věc ze způsobu jejího vzniku nedává poznat podstatu věci, přece nám jisté důležité poznání přináší. 3. Definice z cíle: tak jako se předchozí typ definic zaměřoval na počátek věcí, tento charakterizuje věc podle jejího smyslu a konečného směřování: – „proces dekolonizace je úsilí podrobených národů o získání národní a státní samostatnosti“ – „mravnost je snaha o pravou duchovní svobodu“ – „fotbal je hra zaměřená na dopravení míče do soupeřovy branky.“ Je jasné, že nejširší použití definice z cíle je v oblasti lidských činností a dějů: tam totiž každé úsilí a snaha směřují k něčemu (totiž k dosažení nějakého cíle). Použití definic z cíle k popisu mimo-lidského světa může sloužit téměř jako charakteristika různých epoch ve vývoji myšlení. Zatímco až do začátku novověku vládlo přesvědčení, že všechny věci v kosmu (i kosmos jako celek) mají svůj smysl a cíl, který lze odhalit a s jehož pomocí lze věci charakterizovat (staří myslitelé dokonce nazývali cíl causa causarum, tj. příčina všech příčin neboli prvá a nejvyšší příčina, od níž vše bere i svůj počátek!), novověká přírodověda se vědomě omezila jen na poznání zákonů toho, z čeho a jak věci vznikají. Definice z cíle tím pro ni pozbyla smysl. V našem lidském světě má však snaha pochopit směřování a cíl význam eminentní. Už když chci sám pro sebe „definovat“ typ mobilního telefonu, počítače nebo auta, který si chci koupit, musím vyjít od otázky k čemu ho vlastně chci a budu používat. Jiný příklad: zkušený politik si při návrhu legislativní úpravy klade jako první otázku „cui bono“ – „komu to prospěje“.
