DAVID KOPECKÝ 1963 – 2009
„Velkorysý i puntičkář, chladnokrevný i panikář, racionální i mystik, vzpíral se jakékoliv definici“1, tak popsala Bára Kopecká svého muže, architekta Davida Kopeckého v závěrečné řeči při posledním rozloučení. Z různých zdrojů a výpovědí jeho kamarádů i spolupracovníků se k této (ne)definici můžeme přidat další slova: impulzivní, chaotický, komplikovaný, radikální, nekompromisní, nervní pro své okolí, ale zároveň oblíbený, někdy dokonce až obdivovaný. Dnešní společnost má tendenci všelicos různě hodnotit, kategorizovat a pojmenovávat, někdy to je jednoduché, někdy méně, ale v některých případech těžké, možná dokonce nemožné. Lze tedy vůbec osobnost Davida Kopeckého nějakým způsobem více „rozkrýt“? Jak přemýšlel a měnil se? David Kopecký studoval na Fakultě architektury ČVUT, ta ho ale svým přísným a systematickým přístupen nenadchla, opravdový zájem o architekturu přišel až po přijetí na školu architektury AVU u Emila Přikryla. Škola, jejímž z hlavních principů je uvolněná atmosféra, a tedy i čas a podpora věci zkoumat pořádně do hloubky a v širokých souvislostech, umožnila najít možnosti, které architektura nabízí a zároveň objevila ambice, které David Kopecký potřeboval pokořit. Už v posudku své diplomové práce, kdy zpracovával galerii na Perštýně, píše Emil Přikryl: „Práce je pokusem zvládnout věc na vyšší úrovni, než stačí síly“2 Tato chuť překonávat velké překážky, které si sám postaví se objevuje snad ve všech jeho projektech, nezodpovězená otázka mi zůstává, zda-li se mu podařilo si ambice snížit natolik, aby na to ona síla stačila. (Nebo síly mít ještě více) Většinou spíše ne, ale pár skvělých realizací (s Jánem Studeným) ukazuje, že občas se to podařilo. Emil Přikryl v závěru onoho posudku ještě dodává: „Velké ambice, složitý kontakt, nesporný talent“3. První pracovní zkušenosti ukázali především složitý kontakt. Spolupráce s Ivanem Kroupou skončila kvůli dle Davida totálnímu minimalismu, který uznával Kroupa a David se mu nechtěl podřídit, odjel raději pracovat do Londýna, nicméně po další architektonické zkušenosti a další roztržce se šéfem raději začal pracovat v baru. Tato zkušenost má ale důležitý význam. Londýn miloval, město, které nikdy neusíná, je syrové, špinavé a živé. I já to tak mám rád, živé věci mohou neustále překvapovat, neustrnou, nezakrní. Špinavou věc změníme snáz, než věc, která je čistá, u které máme strach. I když osobně nesdílím avantgardní přesvědčení, že architektura dokáže významně ovlivňovat naše chování, londýnskou zkušenost považuji za naprosto zásadní pro další formování jeho přemýšlení o architektuře. Po návratu do Čech a založení studia ksa. s Janem Studeným nastává chvíle pro první realizace myšlenek. Nejde to snadno, ale chata u slunečních jezer v Senci má úspěch. Jednoduchá dřevěná krabička je skromná a zároveň velkorysá, prostá a zároveň provokativní. Touha zjednodušit věci na absolutní minimum zde dostává první reálnou podobu. Nabízí se mi podobné srovnání s dřevěným domkem v Mukařově právě od Ivana Kroupy. Velikostí i charakterem obdobná typologie, obdobně použité principy flexibilního prostoru, celkové vyznění obou domů je ale vlastně naprosto odlišné. Oba objekty jsou jednoduché, v podstatě minimální a hlavně minimalistické, ale oba tak trošku po svém. Kroupův domeček je minimalisticky čistý, nic není ponecháno náhodě a proto se občas to, co musí vypadat jednoduše celkem složitě dělá (schované skřínky, postel zajíždí do stěny apod.). Chata v Senci nic neschovává, protože téměř nic neobsahuje. Je to spíše jak odstrojený 1 2 3
Terezie Nekvindová, Zdědit něčí život - rozhovor s Bárou Kopeckou, Stavba, 2009, č. 6, str.18 Emil Přikryl, posudek k diplomové práci Davida Kopeckého, 19.6.1991 Emil Přikryl, tamtéž.
dům od všeho nepotřebného jen na to nezbytné. Minimální důraz na design, maximální na samotný prostor.
Chata v Senci (ksa.); vpravo malý dům v Mukařově (arch. Kroupa)
Obdobně jako David neměl příliš v lásce standardní produktový design a vše co se mu nelíbilo, tak prostě vymontoval a vyhodil: telefon zůstal jen s displejem a samotnými tlačítky, počítače i monitory jen s potřebnými součástmi bez krytů. Dnes móda, on to dělal z přesvědčení. A vše co činil z přesvědčení, myslel absolutně a dělal na samou krajní mez, radikálně. Jak doma, tak v práci. V jednom vlastním bytě musela být pouze bílá podlaha a bílé plastové krabice, na záchodě nesměla být žárovka, tudíž se smělo svítit jen baterkou atd. Při projektu kanceláří reklamní agentury Stilking v Praze na Barandově bylo vše natolik subtilní, že celoskleněný stůl po pár pracovních poradách nevydržel a rozsypal se. Samotná kancelář díky tomu také neměla příliš dlouhou životnost. Člověku, jehož enormím zájmem bylo zkoumat svět ve všech svých širokých souvislostech, a skrze architekturu mu přijít „mu na kloub“ muselo být blízké myšlení filosofa Ludwiga Wittgensteina, který měl naopak velice blízko k architektuře. Jeho až mystická věta „Mým ideálem je jistý chlad, chrám, jenž je útočištěm vášní, aniž by měl do nich co mluvit.“4 se stala hlavní osou pro způsob Davidova přemýšlění o architektuře a především o roli architekta. Nejvýznamnější syntézou těchto myšlenek byl a možná i dodnes zůstává rodinný dům ve Stupavě. Dům, který má všechny stěny ze skleněných tvárnic kopilit. formovala nutkavá potřeba vytvořit prostor, který je transparentní a otevřený, nikoliv ale jen ve smyslu zrušení hranice interiéru a exteriéru (což je dlouhodobě všeobecně oblíbené téma), ale hlavně ve smyslu nabídnutí otevřeného, tudíž svobodného prostoru pro své uživatele. Svobodného tak, že bylo opět vytvořeno jen nezbytně nutné, aby dům mohl fungovat a zbytek už byl na samotních obyvatelích, kteří si v takto připraveném rámci dotvořili bydlení podle vlastních představ a aktuálních potřeb. I přes lehce tragikomický osud domu, kdy po dvou letech byl celý plášť demontován a nahrazen klasickými zděnými stěnami se jedná vlastně o úspěch, protože i David Kopecký zážitek z tohoto domu označil za nejsilnější, co vůbec zažil. S téměř absolutní důsledností je tento dům také prezentován, a to buď ve formě fotografií (většinou neprofesionálních) zachycujících úplně prázdný, ještě nedostavěný dům nebo naopak už zcela zabydlený. 4
Ludwig Wittgenstein, 1929, přepsáno z Stavba, 1999, č. 4, str.46
Bohužel ne zcela se podařilo stejné myšlenky přetransformovat do většího měřítka na Bienále architektury v Benátkách v roce 2002.. Teze o svobodném prostoru zde dostávají ale ještě více radikální podobu, kdy struktura daná architektem je v podstatě jen kostra buňky a počítačový program, který umožní klientovy výběr bydlení, u kterého si volí si jejich vizuální i dispoziční uspořádání. Velkému tématu architektury bez architektů se nedostalo větší resonance, především díky tomu, že se do poslední chvíle (především díky Davidovi) zcela měnil celý koncept výstavy, tudíž nebyla udělána natolik, aby ji pochopila širší vrstva návštěvníků. Ne jinak tomu je např. U proslulé soutěže na Národní knihovnu v Praze, kdy se odevzdaný návrh se dělal do posledních vteřin, což je typické pro většinu architektů. Přístup Davida byl ale mnohem zvláštnější, důležitější byl dodělaný projekt podle jeho vlastních představ, takže hned druhý den ráno vstal a celý projekt z gruntu předělal. Tato nová verze je taky později prezentována na vlastním webu jako definitivní. Síla a energie, kterou je člověk schopen vydat na něco, co už vlastně nemá téměř žádný jasnější smysl mi přijde naprosto obdivuhodná, ale zároveň i sebedestruktivní. V roce 2002 bylo studio ksa pozvání rakouským kurátorem Janem Taborem k výstavě MEGA ve Vídeňské Kunsthalle. Zadání bylo jednoduché, výstava má být manifestem mladých kanceláří a demonstrovat, kam až je možné zajít, co je možné si dovolit. Jan Tabor si nejspíš představoval výsledek s projekty, dvojice mladých autorů si to vyložila po svém a úkol zabstrahovala na jednoduchý nápis FUCK MEGA, který pomocí válečků a červené barvy napsaly na celou jednu stěnu galerie. Tento projekt snad nejlépe ukazuje všechny vlastnosti a přístupy, které David uplatňoval při své práci a i v životě. Nejde jen o radikálnost, jak se na první pohled může jevit. Zásadní je naprosté komplexní pojetí dané úlohy, pochopení v co nejširším smyslu, ale s jednoduchým a výstižným závěrem. Podle mého v pravém slova smyslu o koncepční uvažování, tedy uvažování, které je široké a s přesahy a které, troufám si tvrdit, se nedá naučit. Nikoliv uvažování, které nám lépe zdůvodní projekt, jak se tak děje v posledních letech při používání slova koncept.
Výstava Fuck MEGA, Kunsthalle, Vídeň; vpravo půdorys domu v Černošicích
Většinovému, tedy normálnímu pozorovateli se při pohledu na realizace rodinných domů např. v Mníšku pod Brdy nebo domu v Černošicích většinou protočí panenky a podle standardních vžitých schémat je téměř nucen takové dílo odsoudit minimálně jako nepraktické, popř. neobyvatelné, zasvěcenější divák jako prvoplánové, rozmařilé nebo příliš experimentální. Nelze jim v určitých věcech upřít velký kus pravdy, ale také existuje sic nejspíš mnohem menší skupina lidí, a to nejen architektů, pro které návštěva takového domu je prožitek jeden z těch nejsilnějších a nejzajímavějších vůbec. Výsledek je pevný a
fascinující, a to i přesto (nebo právě proto), že si pořád žije svým vlastním životem bez dalších podrobnějších architektonických zásahů, i když možná nejsou v tomto ohledu tak důsledný jako dům ve Stupavě. I přes uplatňování náročnějších geometrických vztahů (přísnou ortogonalitu střídají hexagony a různé šikmé úhly) v kombinaci s propojeností vnitřních prostorů a „minimalisticko-lehcetechnicistním“ pojetím celku vytváří architekturu, která je bezesporu vývojem složitého přemýšlení o prázdném prostoru a vztahu k člověku, který ho dokáže naplnit. Výstižně to vyjádřil už Karel Honzík: „Holá plocha je podobna mlčení, za nímž mže být velká moudrost nebo velká nezralost. (…) Musíme si tedy uvědomit, že pracovat s holou plochou je největším uměním, že to není usnadnění úkolu, ale právě jeho ztížení.“ 5 David Kopecký byl a vlastně pořád je fascinující postava, a to i pro mne, který ho osobně nikdy neměl šanci poznat. Tak fascinující, že mi omluvte v textu se často objevující oslovení David. Asi jsem tak vtáhnut do jeho vlastního světa (ano, zprostředkovaného, takže i částečně mého), že ho považuji za bytostně osobní záležitost. Původně vyřčenou otázku na úvodu této stati asi vlastně pořádně zodpovědět neumím, ale rozhodně lze říci, že na rozdíl od jiných českých architektů nebo studií, zde vidím kontinuitu přemýšlení od prvotní realizace v roce 1997 až po poslední až po smrti Davida Kopeckého v roce 2009. I přesto, že tyto realizace vlastně nejsou vůbec podobné a i přesto, že samotné myšlenky nelze nějakým jasným způsobem souhrnně identifikovat. Nelze než souhlasit s Adamem Gebrianem, jenž řekl Davidovi: „ty jseš jeden z mála, který opravdu ví, co dělá“.6
5 6
Karel Honzík Tvorba životního slohu, Horizont, Praha 1976, s. 242 a 256 Pořad Bourání, Radio Wave (URL: http://www.rozhlas.cz/radiowave/bourani/_zprava/546197)
Poznámky / I když se moje práce zaměřuje na Davida Kopeckého, je nutné si uvědomit že všechny projekty koncepčně vznikaly s architektem Jánem Studeným. / Zajímavý exkurz do způsobu uvažování nabízí staré webové stránky ksa. Nejen projekty, ale samotnou strukturou a zpracováním webu.
Ostatní zdroje: / Literatura - Architekt, 1999, č.6, str.46 - Časopis Stavba, 2009, č.6, str. 12-49 / Internet - http://www.archiweb.cz/salon.php?type=11&action=show&id=5304 - http://www.ksa.cz / Ostatní - osobní rozhovor s Bárou Kopeckou - osobní rozhovor s bývalým spolupracovníkem Lukášem Bromem
