DANIEL. (úryvek z oceněné práce Marcely Šandové Šachová partie)

Černá s Bílou opět seděly nad rozehranou šachovou partií. Hrály tuhle nekonečnou hru už po staletí. Hru o lidské životy, o dobro a zlo, o napsání jejich osudu bílou nebo černou barvou. Bílá za poslední léta zchřadla. Její protivnice stále častěji vyhrávala, drobná vítězství Bílou přestávala těšit. Měla pocit, že se historie opakuje, že v lidech zase převládá to zlé. S povzdechem natáhla ruku a udělala jeden z nekonečných nikam nevedoucích tahů… (úryvek z oceněné práce Marcely Šandové – Šachová partie)

DANIEL soutěž věnovaná problematice holocaustu a rasismu Ve školním roce 2008/09 se konal již 6. ročník literární a historické soutěže DANIEL. Soutěž vznikla u příležitosti vyhlášení 27. ledna Dnem památky obětí holocaustu a prevence zločinů proti lidskosti. Z toho vychází i téma – holocaust a jeho reflexe, současné rasové problémy a problematika soužití různých etnik v ČR. Soutěž vyhlašuje MŠMT, garantem je od 2. ročníku soutěže Národní institut dětí a mládeže MŠMT ve spolupráci s Kulturním a vzdělávacím centrem Židovského muzea v Praze. Soutěž je vyhlašována ve dvou kategoriích. Vzhledem k obtížnosti tématu je určena žákům až od 8. ročníku ZŠ a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií (I. kategorie) a studentům všech typů středních škol (II. kategorie). Do literární části soutěže mohou autoři přispívat různými povídkami, fejetony, básněmi apod. s danou tematikou, v historické části se hodnotí dějepisné studie týkající se tématu. Uzávěrka letošního ročníku soutěže byla 10. 12. 2008. Celkem přišlo 25 prací, z toho 20 literárních (7 v I. a 13 ve II. kategorii) a 5 historických (1 v I. a 4 ve II. kategorii). Historické práce dostali k posouzení pracovnice Vzdělávacího centra Židovského muzea v Praze, literární práce hodnotili zkušení porotci literárních soutěží. Oceněno bylo celkem 9 prací (6 literárních a 3 historické). Dále byla udělena 4 čestná uznání – 3 za literární práce a 1 za historickou. Kontaktní adresy: Mgr. Barbora Šteflová – tajemnice soutěže (historická část), PaedDr. Eva Schneiderová – literární část Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Talentcentrum, Sámova 3, 101 00 Praha 10 tel.: 246 088 242, 224; e-mail: [email protected], [email protected] „Brzo odjedeme, nebudu tu na tvoje narozeniny. Přinesl jsem ti dárek," řekl a podával jí ho. Vzala si ho a otevřela. Jako každý rok dostala vyřezaného koníka. „Proč?" už to nemohla vydržet. Byl trochu překvapený. „Jak jsem řekl, nebudu tu." „To vím, ale proč to děláš každý rok. Nemusíš mi nic dávat." Alena jen stěží potlačovala slzy. Pokrčil rameny. „Nejdřív jsem si tě chtěl udobřit. Pak upoutat pozornost. Moc se mi to nedařilo, co?“ „Víc než si myslíš. Děkuju“ Alenka si stoupla na špičky a vtiskla mu na tvář polibek. Krátce ji objal. „Bude se mi po tobě stýskat.A neskákej dolů, nebudu tu, abych tě chytil," řekl a otřel jí slzy. „Mně se taky bude moc stýskat, dávej na sebe pozor, prosím," odvětila dívka a rozvázala si kožený řemínek, který měla obtočený kolem zápěstí. Podala mu ho a pak zavázala kolem jeho ruky. „Tu hvězdu ti, doufám, sundají brzo a ten řemínek nikdy." A odběhla.

(úryvek z práce Heleny Ouahdjinová – Vzpomínky) 1

Anna Kristina Pavlíková Gymnázium,Máchova 174, Strakonice 1. místo ve II. kategorii Na budíku bylo 19:07. Anna seděla u stolu a minutu se dívala, jak ubíhá minuta. Nedávno ji napadlo, že je to její poslední šance, jak se účastnit světa. Na stole leželo hodně věcí. Kniha, krém na ruce, stojánek na tužky, hrníček na čaj, přehrávač na oposlouchané písničky, deník na zvětralé sny a prázdný rámeček na fotku někoho, kdo nepřicházel. A vedle stolu byla na zdi přibitá police na knihy s ohmatanými frázemi, které si po večerech vypisovala do notýsku na ohmatané fráze. Měla zapálenou aromalampičku s vánoční vůní, přestože byl srpen, a otevřené okno. Podívala se na budík. Bylo 19:12. Půl minuty počítala půl minuty. Seděla, oči upřené na tisíckrát zkoumanou prasklinu ve stropě. Ani si nevšimla, že do pokoje přišel Prcek. „Čo to tady smrdí?" Prcek nebyl Slovák, byl jen malej. „Ele, čo to tady smrdí?" „Vánoce." „Nene, Vánoce nesmrdí." Anna na to nic neodpověděla. Po chvíli se netrpělivě zeptala: „Co chceš?" „Hmmm." „Aha." Deset sekund ubíhalo deset sekund. „Čo děláš?" Anna ukázala na knihu se zažloutlými listy, která ležela před ní. „Čtu si." „A čo čteš?" „Knihu." Se zažloutlými listy. „A o čem je?" „Tak." „Ty nevíš?" „Ne." „A kdo to ví?" „Čím dál míň lidí." „Hmmm." Ten rozhovor byl samozřejmě absurdní. Prcek se ale nevzdával. „A to je pohádka?" „Ne, to není." „A není tam ani král?" „Ne, vůbec žádný." „A princezny?" „Ne." Princezny zmizely. „A čert?" Anna se na Prcka poprvé podívala. „No...čerti snad." „Brrr." „Hmmm." Prcek si sedl na postel. „Takže to je pohádka, když tam jsou čerti."

2

Anna si povzdechla. Jak mu vysvětlit, že ne všichni čerti jsou ty z pohádky? Radši neříkala nic. „A jsou tam obrázky?" „Jo." „A ukážeš mi je?" „Ne." „Proč?" „Jo." „Hmmm." „A dyš tam není král, kdo těm čertům poroučí?" „Lucifer." „Aha...Takše je to o pekle." Dlouhou dobu bylo dlouhou dobu ticho. „Tak čo... Je to o pekle nebo ne? „Prckuuu..." „Neříkej mi Prcku. Je nebo ne? O pekle? „Jo, je." Ovšemže je. „Ty čteš o pekle?" „Jo, jsem zvrácená." „Fuj." „Co?" „A kde?" „Co kde, Prcku?" „No, kde si zvracela?" „Ale nikde." „Dyť si žikala..." „Sem lhala." „Hmmm." Chvíli sbíral myšlenky. „A v tom pekle..." „No?" Podráždění. „Je tam oheň?" „Jo, oheň." „A z čeho?" „Ale vždyť víš, jak je to v pohádkách. Takovýto že čerti přikládaj pod kotel a… „Dyť to není pohádka." „Ne." „Takže tam jsou kotle?" „Vlastně..." „A řížníci?" „Hříšníci?Ne, žádní hříšníci." „Ale...na čo je teda to peklo?" „Na nic." „A na čo jsou ty čerti?" „Na nic." „A ten Lucifer?" „Na nic." „A proč teda jsou?" „Protože jim to nikdo nezakázal." „Hmmm." Samozřejmě, že nic z toho nechápal. Ale kdo jo? 3

Zezdola se ozvalo: „Ondřeji, do postele!" „Aááách jo." „Tak běž." „Anni?" „No?" „Mám tě rád." Úsměv. „Tak běž, ty!" „Brou." „Brou." Půl minuty jen seděla. Pak vzala knihu a snažila se číst. Ale nemohla se soustředit. Tak aspoň nalistovala křídové listy s fotkami. A najednou se přistihla, že je pozoruje Prckovýma očima. Prohlížela si holohlavé princezny a jejich manžele, potetované prince s pruhovanými čepicemi, a i ty druhé, čerty, kteří měli čepice černé a tuhé a děti, ty bezejmenné princezničky a princátka, z kterých se nikdy nestali dospělí. A byli tam také postele s nebesy, jen tvořenými z těl. A hradby z ostnatých drátů. Jenže ty fotky jsou příliš černobílé a pro většinu lidí stejně reálné jako perníková chaloupka. To malé dítě nevědomky vystihlo jakousi podstatu, přestože ty fotky mají s pohádkou společné jen jedno: rozumní lidé se o ně nestarají. Odvrací od nich hlavu, protože se nehodí do jejich životů, mezi broušené vázy, igelitové tašky, růžové oblečky pro psy ani ke cvičeným kačenkám v cirkuse, mezi všechny ty věci, které dělají spořádané životy a šťastné lidi snídající Diazepam. Ty fotky jsou pro ně černobílé a nereálné, pro všechny ty, co vstávají po prvním zazvoněním budíku, protože chtějí v životě něco dokázat, ty, co v létě plavou a v zimě lyžujou, ty, co při pohledu na nebe vidí pouze oblohu, pro ty všechny, kteří nemají hloupé otázky a ještě méně odpovědí. Všechny ty dokonale normální. Všechny ty podomní obchodníky prodávající vlastní životy. Všechno je to černobílé a bíločerné a nikdo to už nebere ani vážně, ani reálně, ani se strachem, stejně jako není třeba mít strach z Karkulky a dokonce ani z vlka, a knihy o holocaustu se staví do polic k Dějinám Říma a Péči o pokojové rostliny. A lidé proudí po ulicích, chodí do kina a z kina, mluví o práci nebo o jiných lidech, hrají na klavír a na babu, nenávidí se i milují, a nejčastěji něco mezi tím. A jsou šťastní nebo nešťastní, a ti, kteří už nemůžou dál, nejsou ani jedno. Anna se vyklonila z okna a dívala se na nebe. Pak se vrátila ke stolu, zavřela knihu a odešla z pokoje. Ty fotky nejsou vůbec černobílé ani nereálné, ale proč se o to starat, když všechno je perfektní, svět dostal štěk v kuse Dobré místo, život má benátskou masku a točí se v kole a psi se mrouskají a kočky vyjou a prostor tiká a čas se rozlézá do všech koutů. Co je mezi tím vším jedno otevřené okno, jedna knížka s háknkrajcem na deskách a já? Moment… řekla jsem já? Na budíku bylo 19:37.

4

Šachová partie Marcela Šandová Gymnázium, Písnická 760, Praha 4 – Lhotka 2. místo ve II. kategorii leden 1942 Sněžilo. Tanec sněhových vloček už druhý den naplňoval krajinu. Jejich pomalé romantické blues vypadalo v tichém okolí bezútěšně. Jediné, co se vynořovalo z bílé záplavy, byl polorozpadlý osamělý dům. Jeho střecha se už skoro zhroutila, přesto stále působil majestátně. A navíc v sobě ukrýval malé tajemství. Jürgen byl právě na obchůzce. I přes několik vrstev hnědé uniformy mu stále bylo chladno, zimomřivě si třel ruce. Kousavý mráz se mu otíral o tváře a Jürgen pozoroval bílé obláčky dechu skoro nevraživě. Tyhle hlídky po okolí byly za trest. Nikdo se tu už několik měsíců neukázal, navíc v tak mrazivém počasí by nepřežila ani krysa. Ani židovská krysa. Potichu se zasmál vlastnímu vtipu a trhnutím ramen si srovnal zbraň na zádech. Ještě musel projít okolo domu na konci cesty a pak se mohl vrátit. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret a jednu z nich si zapálil. Labužnicky potáhl a vydechl namodralý dým. Ještě pár kroků a on bude moci oznámit, že okolí je prázdné… Najednou se zarazil a otočil se čelem k domu. Ve sněhu k němu vedly již téměř zapadané drobné stopy. Otisky bot. Jürgen se zle ušklíbl a vydal se za nimi. Nedokouřená cigareta mu vypadla z ruky a protivně zasyčela. Temná místnost byla osvětlena jen mihotavým plamínkem jedné svíce. U stolu tady seděly dvě postavy. Seděly mlčky proti sobě, ani jedné nebylo vidět do obličeje. Mezi nimi na stole stála šachovnice s rozehranou partií. Majitelka černých figurek měla navrch, bílých pomalu ubývalo. Ticho přerušila Černá, když se chraplavě zasmála. Byla na tahu. Štíhlou bílou rukou posunula figurku a znovu se ozval její smích. Tuhle hru nemohla prohrát. Jürgen stál přede dveřmi do sklepa. To bylo poslední místo v domě, které neprohledal. Zřejmě byl u cíle, ozýval se odtud tichý ženský zpěv. Zbraň v ruce ho příjemně studila a dodávala mu jistotu. Potichu otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Na starém potrhaném kanapi seděla mladá žena oblečená do mnoha vrstev oblečení. V náručí držela malé dítě, pomalu ho kolébala a tichounce mu zpívala. Chlapeček byl zabalený do několika dek a spokojeně se na maminku usmíval. Protože sklep byl jediné místo nedotčené časem, bylo tu mnohem tepleji než venku. Jürgen ještě chvíli pozoroval tu soukromou idylu, skoro se začal usmívat. Pak se mu ale do mysli vrátila jeho vojenská povinnost a on rozrazil dveře a vstoupil dovnitř. Bílé poklesla ramena. Černé figurky obklopovaly její bílé a ona neměla, jak se bránit. Věděla, že tahle partie spěje ke konci. Marie věděla, že je konec. Nacistický voják, který vtrhl do sklepa, se tvářil rozezleně a zarputile. Pokusila se schovat malého Samuela z jeho dosahu, ale bylo jí jasné, že je to zbytečné. Přiskočil k ní a popadl ji za předloktí, aby ji vytáhl ze sedu. Čekala ránu, ale on se na ni jen dlouze díval. Jürgena překvapilo, jak byla ta Židovka drobná a hezká. Měla tmavé vlasy i oči a velmi pěkná ústa. Mohlo jí být kolem jednadvaceti let. Vypadala bezbranně, bylo vidět, že za poslední měsíce hodně pohubla. Vzal její tvář do dlaní. Bílé zbýval poslední tah. Sebrala Černé jednu figurku a chtěla se usmát. Všimla si ale, jak se její protivnice tváří a úsměv jí ztuhl na tváři.

5

Marie škubla hlavou a vykřikla, když se jí ten nacista dotkl. Uskočila od něho a znechuceně si třela tvář. Jürgena to rozzuřilo. Viděl v ní už jen Židovku, členku rasy, kterou měl vyhladit, ne ženu. Přistoupil k ní a rozpřáhl se pravou rukou. „Šach mat,“ zašeptala Černá a s rozmachem shodila všechny figurky z šachovnice. Její smích se rozezvučel naplno. Když hřbet jeho ruky dopadl na Mariinu tvář, cítila, jak si prokousla ret a krev jí vytryskla do úst. Rána měla takovou sílu, že upadla a bolestivě si narazila kolena. Klečela na zemi a plivala krev. Jürgen přestal přemýšlet. Kopl klečící ženu do břicha, až bolestí zavyla a zkroutila se na zemi. Když se po chvíli zvedla, v očích jí seděla zvláštní bojovnost. Probudila se v ní matka, připravená se rvát o život svého dítěte. Vstala. Byla o hlavu menší než on, přesto se na něj s jekotem vrhla. O krok ucouvl a rozmáchl se zbraní. Pažba dopadla na její hlavu s tlumeným lupnutím. Vydechla a s protočenýma očima se zhroutila k zemi. Dítě se rozplakalo. Jürgen se probral z jakéhosi vytržení a s údivem pohlédl na mrtvolu u svých nohou. Plné rty jí zbarvila krev. Doširoka rozevřené oči hleděly někam za něj. Bezmyšlenkovitě se sehnul a zavřel jí je. Přistoupil k chlapci, který se v dekách nepokojně vrtěl. Zvedl celý ten uplakaný raneček s úmyslem zbavit se i jeho. Ale Samuel se v jeho náruči uklidnil a usmál se. Jürgen se taky usmál. Chlapeček měl světlé vlásky a modré oči, vůbec nevypadal jako dítě Židovky. „Tak pojď, maličkej. Uděláme z tebe novýho člověka…,“ zamumlal Jürgen německy a vydal se s dítětem do mrazu. Vstříc lepší, velkoněmecké budoucnosti. ----červenec 2006 Skupina mladých chlapců kráčela noční Prahou. Všichni měli těžké boty a tmavé bundy, přestože bylo horko. Každý z nich měl oholenou hlavu a aspoň jedno tetování. Tohle přece dělá správné chlapy. Blížili se k Novému židovskému hřbitovu. Jejich úmysl byl jasný, zničit alespoň několik náhrobků a pak rychle utéct, než se je někdo pokusí chytit. Petr byl se svými kumpány na téhle akci poprvé. Těšil se jako malý kluk. Konečně bude mít šanci ukázat, co v něm je a že své názory myslí vážně. Dnešní doba se mu nelíbila, chtěl nastolení starých pořádků. Co bylo na fašismu tak špatného? Všichni z toho dělají hrozné drama, Hitler bylo skoro sprosté slovo. Ale kamarádi mu vysvětlili, jak to bylo doopravdy, teď už tomu konečně rozuměl. Na hřbitov se dostali bez problémů, až to Petra překvapilo. Měl před sebou velký prostor zaplněný židovskými hroby. Zmocnil se ho vztek a jako první z nich vyrazil. Z bundy si vytáhl železnou trubku a silou udeřil do nejbližšího hrobu. Ozdobný nápis se roztříštil a náhrobek se rozpadl na dva kusy. Petr vyjekl radostí a pokračoval ve svém zničujícím díle. Jeho kamarádi za ním nezůstávali pozadu, dokud se nerozsvítila první okolní okna a oni nebyli donuceni utéct. Když potom doma Petr usínal, před očima si stále přehrával svůj první rozbitý náhrobek. Zvuk, s jakým se rozlomil… Jak se rozpadlo ono ozdobné písmo… Zapamatoval si dokonce i jméno. Marie Fischerová. Zemřela někdy za druhé světové války. To jí patřilo, Židovce. Usmál se. Měl ze sebe skvělý pocit, ještě teď z něj sálalo vzrušení. Když potom konečně usnul, snil si své agresivní sny… Černá s Bílou opět seděly nad rozehranou šachovou partií. Hrály tuhle nekonečnou hru už po staletí. Hru o lidské životy, o dobro a zlo, o napsání jejich osudu bílou nebo černou barvou. Bílá za poslední léta zchřadla. Její protivnice stále častěji vyhrávala, drobná vítězství Bílou přestávala těšit. Měla pocit, že se historie opakuje, že v lidech zase převládá to zlé. S povzdechem natáhla ruku a udělala jeden z nekonečných nikam nevedoucích tahů…

6

Konečná stanice Lukáš Filip Gymnázium, Studentská 1075, Žatec 3. místo ve II. kategorii … Díváme se na sebe … Desítky zběsilých pohledů štvané zvěře, nalomených v prostoru ne větším než kurník pro slepice. Každá sleduje každou a nedávají tím žádný prostor k úniku. Jako štvaná zvěř, co se veze na jatka. V těch očích jiskřila nenávist, tak moc. Snad ještě o několik párů zakalených očí víc a dřevěný vagón by musel lehnout popelem, nedivila bych se. - Přírodní zákony snad platí i tady ............................…………doufám t-dm, t-dm.......t-dm, t-dm … Dotýkáme se … Bělavé paže třesoucí se dívky vedle se otíraly o mou zmrzlou kůži. Chtěla jsem ji odstrčit, ohradit se na ni, ale nemohla jsem. Byla tak mlaďounká, jako právě vylíhlé kuře, s kterým nikdo nepočítal.(Snad by zvětšili kurník?) Třením dlaní si zahřívala alespoň část těla. Výborně slečno, chytrý nápad. Kdyby ovšem nedělal celý vagón úplně stejný pohyb. Přišla jsem si jako přímý účastník nějakého náboženského rituálu. (…CONJURO ET CONFIRMO VOS, ANGELIFORTES, SANCTIET POTENTES, IN NOMINE FORTIS, MET UENDISSMI ET BENEDICTY) Přitiskla jsem si tu dívenku k sobě. Objala mě, cítila se snad v bezpečí. - A mě alespoň zahřála ...............................................……..na chvíli t-dm, t-dm.......t-dm, t-dm … Naříkáme … Pláč, prosby, rozprávky s Bohem. Vše se slívalo v jeden půlnoční umíráček. Chtěla jsem taky křičet o nespravedlnosti světa, o Bohu, co všechno tohle dopustil. Avšak mlčím, jen poslouchám tu skladbu linoucí se zamřížovaným okýnkem ven a nechávám ji proudit v mém těle, dostala mě. „Budeš teď moje maminka? Nikoho tu nemám.“ To neopeřené kuře se odtáhlo od mého těla a všechno uskladněné teplo bylo rázem pryč. „Já ale také ne...“ Poprvé po několika hodinách jsem ze sebe vydala hlásku. „Prosím!“ ! A zakalený pohled do mého nitra! ! A spojení její a mé kůže! ! A skutečná prosba! „Tak se zase přitiskni.“ Už mi byla zima. - To víš, že budu tvoje máma, můžeš se hodit ……………………… doufám A umíráček dál vyhrával v rytmu jízdy po kolejích: t-dm, t-dm … t-dm, t-d .. … Blížíme se do cíle … Byla to moc dlouhá cesta. Celou dobu jsme jen seděly, ale ještě nikdy to nebylo tak vyčerpávající. Měly jsme hlad a žízeň. Všechny naše síly zůstaly v tom proklatém, smrtí prosáklém vagónu. Všechny jsme z něj ven nevystoupily, některé ženy vzdaly svůj boj ještě před prvním kolem. Já se tak snadno ale nevzdám... .Nakonec…mám přeci novou dceru.

7

A prázdný vlak se rozjel a odjel neznámo kam… Nejspíš jel pro další postavičky v téhle zatracené hře: ………………………Konečná stanice

Z deníku Theodora Elsnera Kristýna Závitková Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 3. místo ve II. kategorii 1. února 1939 Jmenuji se František Elsner, je mi 19 let a pracuji jako číšník v restauraci U Ambrožů. Začínám si psát deník, neboť až budu stár a nebudu si již ani pamatovat, koho jsem nejvíce miloval, abych si mohl otevřít tento deník a prožít své mládí a nejkrásnější léta znovu a znovu. Dnes jsem v práci poznal Barboru Bergerovou, velmi krásnou dívku, pod jejímž úsměvem by i led roztál. V kavárně byla sama, pila kávu a mile se na mě smála. Doufám, že ji ještě někdy spatřím, protože mě svojí krásou učarovala.

2. února 1939 Chtěl bych si také poznamenat některé události ze světa, na které budu za pár let už snad vzpomínat jen s úsměvem, ale prozatím mne velmi zneklidňují. V novinách jsem se dočetl, že Hitler před říšským sněmem - dalo by se říci prorokoval zničení židovské rasy v Evropě a to v případě války. Mohu se jen modlit, aby válka nenastala, neboť jsem Žid, stejně jako má rodina. Dnes Barbora nepřišla, snad přijde zítra, ale i kdyby měla přijít až za rok, na ni budu čekat navždy. 15. března 1939 Neblahé události, které se dějí v Německu, dorazily až k nám. Dnes byla zrušena Československá republika a vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Obsadila nás německá vojska. Celá země je sklíčená, neví se, co bude následovat. Nemůžeme to přeci takto nechat, má národní hrdost mi to nedovoluje. Ještě že pracuji v restauraci, kde se dozvím spoustu novinek, na které netrpělivě čekám. Barbora se již přes měsíc neukázala, ale já neustále věřím, že opět přijde. 9. června 1939 I v neutěšené okupační situaci, ve které se nacházíme, jsem na vrcholu blaha. Barbora dnes navštívila restauraci a já ji směl doprovodit až k jejímu domu. Jsem velmi šťastný, neboť cítím, že i ona ke mně chová určitě sympatie. 13. června Opět jsem se viděl s Barborou. Do jejího úsměvu se soustředil celý můj svět. Ano, přiznávám, jsem do ní beznadějně zamilován. Jen jedno mi čeří moji studnu štěstí. Stahují se mračna nad námi - Židy. Diskriminace je vidět na každém rohu, bojím se o svoji práci. Tatínka propustili před týdnem z továrny a nyní živím rodinu jen já. 19. července 1939 Je hrozné, že v tak vypjaté době prožívám takové štěstí. S Barborou se vídáme téměř každý den, miluji ji velmi a ona mne. Na druhou stranu ale trpím, neboť Německo je vůči Židům stále tvrdší. Nechce se mi věřit všem těm hrůzám, které se v Německu dějí, a bojím se, kdy tato opatření přijdou i sem. Neustále trnu, co bude dále v práci. Jen díky mé píli jsem ještě nedostal vyhazov. Můj šéf se na mne dívá skrze prsty, jako kdyby překonával nutkání vykázat mne z podniku. 1. září 1939 Je to tady! Tušil jsem, že se něco stane. Začala válka! Visí nad námi velký otazník a jen Bůh ví, co bude dál.

8

3. září 1939 V práci jsem dostal výpověď. Lidé se na mne dívají jako bych byl prašivý, jen má milovaná Barbora mi zachovala věrnost a neopustila mne, jako mnozí mí „přátelé". Nevím, jak se s rodinou uživíme po další měsíce, ale musíme jen doufat, že válka mezitím skončí a vše se vrátí do těch správných kolejí. 24. prosince 1939 Vánoce nebyly nikdy smutnější a obávám se, že to ještě není konec. Německá nenávist vůči nám ukazuje svoji tvář. Všeobecná diskriminace a náhlá vlna nenávisti, která se vůči nám zvedá od zfanatizovaných lidí nabývá nebezpečných rozměrů. Nedostatek peněz nás nutí rozprodávat starý nábytek a všechny cenné památeční věci. 3. dubna 1941 Po dlouhé době píši. Sužuje nás jak nedostatek peněz, tak zprávy z průběhu války. Německo se pomalu rozpíná a čím více si bere, tím má větší hlad. Němečtí policisté nás zesměšňují, ponižují i zabíjejí. Byl jsem svědkem toho, jak si dva opilí němečtí policisté vybili vztek na malém chlapci, který se po jejich odchodu již nepohnul. Tuto scénu budu vidět až do konce svého života a bude mne sžírat pocit bezmoci, který jsem cítil při pohledu na malého hošíka. S Barbarou se raději nestýkáme moc na veřejnosti, neboť není již bezpečné ani pro ni, ani pro mne, abychom byli viděni spolu. 15. června 1941 Situace se ještě zhoršila. Nenasytné Německo pohlcuje další a další země., mrtvých se jen těžko někdo dopočítá. Ke všemu dostala má malá sestřička Marie zimnici a vysoké horečky. Na doktora ale nemáme peníze. Ani s Barborou se již tolik nestýkáme, neboť by to pro ni bylo příliš velké riziko, kdyby nás spolu viděli. Jen její úsměv mě v srdci hřeje dál. 18. července 1941 Marie zemřela. Je to příšerné, Marie, které nebylo ani pět let, musela platit za to, že je židovského původu. Za to, že žádný doktor nepřišel. Za to, že nemáme peníze. Za to, že nás Německo nenávidí … 27. října 1941 Od září musí být všichni Židé označováni žlutou Davidovou hvězdou, značkují nás jako psy. 14. prosince 1941 Dnes jsem se po dlouhé době viděl s Barborou. Je stále krásná a má se „poměrně" dobře, ale já vidím, že i ona má spoustu starostí. 1. ledna 1942 Dnes mi svitla naděje na novou práci. Má milovaná Barbora se zná s majitelem novin a požádala jej, jestli by pro mne neměl práci, a zdá se, že bych mohl rozdávat letáky. Doufám, že to vyjde, protože již nemáme skoro ani na chléb. 15. února 1942 Sláva! Dostal jsem tu práci, už se nemusíme obávat hladovění. Barbora je úžasná, přesvědčila majitele, aby mne zaměstnal. I přes válku a pohrdání lidmi se mi zdá, že to nebude tak strašné. Třeba válka skončí už příští měsíc a vše bude zase dobré. 27. června 1942 Dlouho jsem nepsal, stále mám novou práci, i když ne nejlépe placenou, ale alespoň placenou. S Barborou se občas vídám a dá-li Bůh, vídat budu. 23. srpna 1942 Dostal jsem dopis o transportu do Terezína. Za týden odjíždím. Bojím se. Nic jsem mamince ani tatínkovi neřekl, ale myslím, že poznali, že se něco děje. Zítra se mám sejít s Barborou, rozloučit se. 24. srpna 1942

9

Když jsem o tom Barboře řekl, propukla v tak srdceryvný pláč, že jsem se málem rozbrečel s ní. Sliboval jsem jí, že pokud to půjde, budu jí posílat dopisy. Nemohli jsme se téměř rozloučit, možná to bylo naše poslední setkám. Na rozloučenou mi darovala svůj náramek, vlastnoručně vyrobený. Cestou od ní jsem to nevydržel a propukl jsem v pláč. Prosím, ať ji ještě někdy uvidím! 27. srpna 1942 Rodiče dostali stejný dopis jako já. Maminka po přečtení omdlela. Už jen tři dny! Je to horší, než kdybychom měli jet ihned. To strašné přemýšlení, co bude. V práci jsem dal výpověď a už pouze čekám. 31. srpna 1942 Terezín. Nejdřív nás nacpali do dřevěného vagonu, kde nebylo místa k hnutí. Po hrozné cestě jsme šli asi tři kilometry k Terezínu, kde nám vzali všechno, co jsme si vzali s sebou. Ještě, že svůj deníček s Barbořiným náramkem nosím stále u sebe v tajné kapse! „Ubytovali“ nás v podkroví, kde není téměř žádné světlo, ani místo k ležení, naštěstí noci bývají ještě poměrně teplé. Není kam jít. Dostáváme tenký krajíček chleba a jakousi náhražku kávy, jako celodenní jídlo. Maminka se z toho zhroutila, tatínek se snaží být statečný. Já nejsem ani schopný pořádně myslet, jsem jaksi netečný. Jen nevěřícně zírám na dílo zkázy a lidského neštěstí. Leží vedle nás rodina s malým dítětem, které je velmi nemocné - vzpomínám na Marušku. 19. září 1942 Dnes odvedli maminku a tatínka. Ani jsem se s nimi nemohl rozloučit Každý den někoho odvedou, ale ještě nikdo se nevrátil, pouze přijde někdo nový. Proud slz mi teče po tvářích, ale už se jej nesnažím zastavit. Slzy mi pomáhají. Je zde tolik utrpení. Staří lidé naříkají, malé děti pláčí, ostatní jen němě zírají do zdi. Lidé se perou o kousek místa na zemi, špína a smrad na mě útočí ze všech koutů. Před sebou mám obraz zkázy a konce. 30. listopadu 1942 O S V Ě T I M. To strašné místo. Smrt Všude je tu cítit. Z Terezína mne odvezli vlakem sem. Podplatil jsem strážného, aby ti poslal můj deník s náramkem, má milovaná Barboro. I když vím, že je to jen vypočítavá hyena, doufám, že ti alespoň deník přijde. Nevím, jak zemřu, ale vím, že to bude brzy. Je to zvláštní, ale já už smrt téměř vítám. Když člověk jen sedí a přemýšlí o všem utrpení, které vidí kolem, smrt se mu zdá jako spása, vysvobození. Na smrt vyzáblí lidé, pach hniloby, pach smrti. Sbohem Barborko, myšlenky na tebe mi v nejtěžších chvílích svítily v duši a já se měl blaženě. Miluji tě a do konce svého života milovat budu.

Barbora Bergerová obdržela deník bez náramku 20. prosince 1942. Po jeho obdržení se zhroutila a musela být převezena na psychiatrickou léčebnu. Za půl roku se vrátila zpět do normálního života a zapojila se do tajného protinacistického odboje, avšak byla zrazena a v roce 1944 popravena. O Theodorovi Elsnerovi od té doby nejsou žádné zprávy. S největší pravděpodobností zahynul v plynových komorách. I když je tento příběh fiktivní, není vyloučeno, že se někdy stal, protože stovky a tisíce podobných se odehrály za druhé světové války a neustále nám budou připomínat neuvěřitelné ohavnosti, které dokáže lidstvo spáchat. Oběti holocaustu nebudou nikdy spočteny, protože přesné záznamy neexistují, ale i při zaznění velmi nepřesného a pravděpodobně mnohem menšího čísla se nám tají dech hrůzou, neboť toto číslo zůstane navždy výstrahou v dějinách lidstva. Číslo čítající miliony mrtvých.

10

Já, Elis Kristýna Wiederová Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 2. místo v I. kategorii „To je ona! Jen se na ni podívejte! Koukněte se všichni, tahle holka mu pobláznila hlavu a pak vzala nohy na ramena! Jen se na ni podívejte!" „ Něéé!" zakřičí kdosi ve pokoji zahaleném tmou. Přes zatažené žaluzie sem však prosvítají uzoučké pásky světla z pouliční lampy. „Nééé!" plačtivé zakvíleni podruhé protíná hustou zimní tmu. Určitě vás zajímá, kdo je tím zoufalcem, kterého trápí noční můry, díky nimž nemůže klidně spát. Tím bláznem jsem já. Vzlykající Eliška, hledající útočiště v náručí obrovského plyšového medvídka Mišutky. Slzy plné mého smutku a zoufalství kropí medvídkovu hebkou srst. Kam se jen poděl ten optimismus, charisma a vtip, kterým jsem lidi okouzlovala? Dolíky mé tváře už také dlouho nezdobí. Proč? Pomozte mi někdo... „Nech toho, nikdo ti nepomůže. Jenom čas. Čas zhojí všechny rány." S touto myšlenkou usedám k psacímu stolu. Zapínám svého milovaného drobečka. Monitor notebooku slabě ozáří pokoj. Tichý hlásek vycházející odněkud zevnitř těla mi našeptává: „ Zbav se toho obrovského balvanu na svém srdci! Vymeť ze své duše ten prach!" „Ale jak to mám jen udělat?" Odpovědi se mi nedostává. Náhle se mě zmocní zajímavá idea: „Napíšu své trápení do počítače. Ta hromada integrovaných obvodů nemá city - nepochopí mé trápeni, nemá mozek - nechápe, proč se jí svěřuji. Bez připomínek jen přepisuje má slova do jedniček a nul." „Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko.“ Tato slova uvádí známou básničku od Františka Hrubína. Mohla by uvozovat můj příběh, i když není vlastně jisté, kdo by byl tím kuřátkem. Já nebo Bao? Zapojím-li své mozkové buňky, dojdu k tomuto závěru: Nevinné bloudící kuřátko v dané situaci naprosto vystihuje mě... Absolutně nevím, kde jsem sebrala odvahu, abych od začátku školního roku začala chodit do zájmového kroužku zaměřeného na informatiku, kde jsme se učili hlavně takové ty úkony, které jsou normálnímu člověku žijícímu úplně obyčejný život k ničemu. Inu, posuďte sami: základy programovacího jazyka C, počítačová grafika a design, základy tvorby webových stránek, počítačové sítě apod. Počítače a vše kolem nich mě láká od nepaměti. tato desetiměsíční zkušenost mě tedy neodradila, nýbrž utvrdila v tom, abych si splnila svůj sen - studovat vysokou školu se zaměřením na informační technologie. První hodina mezi lidmi, které neznám, byť jsme z jedné školy, gymnázia, jež navštěvuje více než 300 studentů, mě pořádně vyděsila. V učebně z těch tří set lidí sedělo 14. Čtrnáct kluků. … a já, jediná holka! Bylo to frustrující. Třešničkou na dortu byl kluk, který seděl u vedlejšího počítače. Znala jsem ho od vidění, taky kdo by nezaregistroval jediného Vietnamce na škole, mohl by být korunován na krále nevšímajících si. Nevadilo mi, že je nažloutlý, nevadil by mi ani člověk, jehož barva pleti by odpovídala srsti dalmatina. On se tvářil tak suverénně, jako by snědl všechnu moudrost světa i s talířem. Později se však se mnou dal do řeči. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Bao. Přestože mi připadal Bao nesympatický a trochu dotěrný, tak jsme si po skončení hodiny vyměnili telefonní čísla. Následující dny jsem nevycházela z údivu. Bao, kterého jsem donedávna potkávala jednou, maximálně dvakrát týdně, jako by mě vyhledával. Narážela jsem na něj pořád a všude. Pořád… Trochu neurčité, viďte. Vyjádřím-li se úplně, tak jsme se potkávali 4 – 5 krát denně! To opravdu není vtip, ale realita, nyní už minulost… Nepředbíhejme událostem…

11

Plynuly týdny, zároveň hodiny informatiky. S Baem jsme si začali celkem rozumět, spřátelili jsme se. Tedy, alespoň já jsem si to myslela. Jsem vskutku vytížený člověk - zpívám v městském ženském sboru, hraju na kytaru, cvičím bojové umění Tae-bo, kde můžu, pomůžu a nejvíc času mi zabírá školní vyučování a příprava na něj - právě to zase vadí Baovi, že stále spěchám, nestíhám a nemám čas. Mnohokrát se mnou chtěl mluvit, ale já spěchala do hodiny, na oběd, musela si opakovat zeměpis, dějepis… Asi jsem se snažila mu vyhýbat… Týden před Vánocemi učitelé nechávají studenty, aby si užili předvánočního shonu. Že nevíte, jak se to dělá? Vypadá to následovně: V jeden den se píší prověrky z fyziky, biologie a dějepisu - to je dle mého názoru nejhorší kombinace, další den z matematiky, zeměpisu atd. Mezi tím ještě na poslední chvíli nakupujeme dárky. Ó pardon, já zapomněla... Dárky přece nosí Ježíšek! A právě v tomto týdnu, kdy jiní nestíhají, rozčiluje je pohled na nevinné makety Santa Clause, jsem já byla v klidu, pohodě a času jsem měla dost. Bao mého volna využil, potřebuje prý se mnou mluvit, tak mě pozval do kavárny. Dala jsem si však čaj, protože kofein u mě způsobuje nespavost. Jeden z důvodů, proč neprolévám hrdlem ani kolu (po ní mi ještě skřípou zuby). Naši konverzaci mám v živé paměti. Žádné velké cavyky nedělal. Chytil mě za ruku. Vše co chtěl říci, mi naservíroval tak rychle, že jsem ani nestačila mrknout. „Víš, Eliško, já ti to chtěl říct už dávno, ale tys pořád neměla čas. Ty jsi hrozně fajn holka. Když jsem s tebou poprvé mluvil, hned mi došlo, že ta trochu ztřeštěná holka se mi líbí. Eli, mě na tobě hrozně záleží, mám tě moc rád." Bao se tvářil zcela vážně, mluvil plynně česky s trochu legračním přízvukem. Koukala jsem na něj, jako by mi uletěly včely, a poslední větou: „Chtěla bys se mnou zkusit chodit?" mě odrovnal. Pusu jsem měla otevřenou dokořán, oči vykulené tak, že kdybych je vykulila jen o trochu víc, tak bych je lovila v šálku čaje, který stál na stole. Nevěděla jsem co mu odpovědět. Nakonec jsem ze sebe dostala pravdu. „Bao, promiň, ale nechci nic zkoušet. Nemám nic proti tvému původu, rase ani barvě pleti, pro mě za mě, buď třeba fialověj s očima vypadajícíma jako knoflíkové dírky, ale já chci, abychom byli přátelé, pokud ti to nevadí. Nehledám vztah s nikým ani bílým, ani žlutým, černým, ani Arabem, Američanem ani s Eskymákem. Promiň." Pochopil, ale druhý den, kdy byla vánoční besídka, jsem ho nepotkala. Po Vánocích, dobitá energií hlavně z vánočního cukroví, procházím chodbou z šatny do třídy. Zdá se být obtížné tudy projít, scházejí se zde skupinky kamarádů, vyprávějí si o Vánocích, hlavně o dárcích. Chlubí se svými novými mobily, hudebními přehrávači a dívky hlavně oblečením. V duchu přemýšlím o naší rodinné vánoční idylce. Mamka připálila kapra, ale mně ani jejímu příteli, Italovi Paolovi, to nevadilo. Moje starší sestra Kája slavila svátky s přáteli na horách. Bum! A válím se na zemi chladné chodby. Narazila jsem - do Baa! Pomohl mi vstát a odešel. Ani nepozdravil. Opodál stála skupinka jeho spolužáků. Jedna dívka ukazovala prstem směrem ke mně a něco říkala. Ostatní se začali „nenápadně" otáčet a smát se. Cítila jsem se trapně a zašla do třídy. Podobné ukazování na mě a špitání si bylo čím dál častější a nejednalo se pak jen už o Baovy spolužáky. Nejedná se jen o mé domněnky, Bao mi řekl, že to všichni vědí. Čím dál víc mě to trápilo. Lidé mě obklopující si pomalu všímali, že se mnou něco není v pořádku. Přetvařovala jsem se. Předstírala smích, ale ve skutečnosti se mi chtělo plakat. Začala jsem se učit z hodiny na hodinu. Nedá se říct učit, ale „šprtat". Do kroužku informatiky jsem přestala chodit Kamkoli jsem se podívala, viděla jsem ty šklebící se obličeje, ty jejich ukazováčky... Strašily mě i v noci, nemohla jsem spát. Nééé... Vždyť já nic zlého neudělala, tak proč, zač mě odsuzujete?! Jeden únorový pátek jsme se s kamarádkou usadily na lavičce v parku. Přinutila mě, ať jí vše řeknu. Vím, že jí můžu věřit Svěřila jsem se, všechno jí řekla. I o těch hrůzných snech. Vyslechla mě, ale stejně se mi vůbec neulevilo, ba naopak. Všechno se opakovalo pořád dokola. Moji vrstevníci ukazují na mě, smějí se. Svírá mě to... Někde uvnitř mě to pomaloučku rozežírá... 12

Je večer, konec února, tma. Ležím na posteli a přemýšlím. Nic špatného jsem přece neudělala! Jenom jsem nechtěla chodit s jedním klukem! Copak nikdo nechápe, že jsem ho neodmítla z rasových důvodu? Kdo ví, co komu ten Bao napovídal! Mně je přece jedno, jestli je Čech nebo Vietnamec! I když už je na mém provázku života šestnáct uzlíků, tak se zatím nechci na nikoho (konkrétně na nikoho druhého pohlaví) vázat a nějaké ty vztahy na týden, či dokonce na jednu noc... NE! Mojí prioritou je studium, poznám ještě spoustu lidí, netvrdím, že než najdu pravého muže, neprojdu alespoň jedním krátkodobým vztahem. Ale to už bych se dostávala do daleké budoucnosti. Stavět vzdušné zámky nehodlám, nebo si to přifučí vítr a rozfouká mi je jako pískovou mandalu a zbude mi jen pár nesplněných snů… Tady se mé myšlenky rozplynuly jako ty vzdušné zámky. Usnula jsem. Zanedlouho se však s křikem probouzím, v objetí medvídka pláču…. STOP! Vždyť to už jsme zase na začátku…. „Hepči! Hepčí! He-he-he-hepčíl" „Elis, co to tady и toho počítače vyvádíš, vždyť je pět ráno! Vlez do postele a spi! " vyvádí ospalá mamka. „Hepčí!" „Potvrzeno, že? Prosím tě, vždyť nemáš ponožky! Chceš být nemocná? Ukaž, já si ti sáhnu na čelo. Vždyť ty máš horečku!" A teď se zlobí: „Lehni si do té postele a já ti uvařím čaj, ať můžeš jít ráno do školy." Ráno jsem však do školy nešla a dalších čtrnáct dni také ne. Nudila jsem se s hnisavou angínou a asistovaly nám při tom antibiotika a čaj s medem a citronem. Do školy jsem se už těšila, chyběly mi drzé poznámky spolužáků a učitelé se svými moudrými moudry. Chodbou jsem procházela s lehkostí a čistou myslí - vyčištěnou antibiotiky a vymytou čajem s medem a citronem. A neviděla jsem ani jeden natažený ukazováček a šeptálci, ať šeptají. A nakonec - obnovila jsem svou docházku do kroužku informatiky. Jsem zpět – Já, Elis!

13

Sam Barbora Beranová Základní škola Dr. V. Peška 768, Chrudim 3. místo v I. kategorii Mraky líně plují modrou oblohou. Je krásný, přímo nádherně slunečný den, ale jak pro koho. „Proč se zrovna já musím stěhovat!“ brumlám si naštvaně pod nosem. „To jsme si už snad vysvětlili, SAM!“ důrazným hlasem řekla mamka. Přemýšlím o svém dosavadním životě. Už vím, proč musíme pryč. A s myšlenkami bloudím očima z jedoucího auta po stále se měnící cestě. Skoro až do zblbnutí. Pořád si opakuji: Proč já? Proč zrovna já?? Musím opustit krásné město, dům a plno přátel, ale i nepřátel. Ano, i nepřátel - a to mě zaráží. Tam u nás, v Americe, v naší ulici, ve škole, nikdo nebyl tak zlý. Zlý na nás, černochy. Je mi až na zvracení, jak oškliví lidé dokáží být tady, v České republice. Udělala jsem snad někomu něco? NE! Tak proč? Chodila jsem do základky v Praze. Sice ne do mezinárodní, to by možná bylo lepší. Ale na téhle škole byl opravdu krásnej kluk. Hnědé, dlouhé vlasy, čokoládové smějící se oči a stále se chechtající ústa. Bože, jak já ten úsměv zbožňovala! Bylo krásné ho vidět. A stala se pro nás oba hrozná věc. Zamilovali jsme se do sebe. Úplně k zbláznění. Milovala jsem ho a stále ho mám ráda. Holky z ostatních tříd opravdu velmi moc žárlily. A klukům vadilo, že jejich kamarád chodí s „NEGREM“. Opravdu milé slovo. Ovšem - to myslím ironicky. Ha ha ha ... A právě v tuto chvíli začaly ty nejhorší dny našeho života. Máčení hlav v záchodových mísách. Házení sešitů z oken a do odpadkových košů. Špinění oblečení. Posměch. Urážky. Mlácení do našich utrápených těl. A plno dalších odporně se hnusících věcí. Viděla jsem Olivera často zuřit. A on mě brečet. Jeho smějící se oči se změnily v potok hořkosti a smutku. Úsměv se ztratil v zapomnění. Nechtěl dál trpět, ale ani já. Rozhodli jsme se to ukončit jenom naoko. A v tajnosti jsme byli pořád spolu. Sice se mu pohoda pořádně nevrátila, ale za každý náznak jsem děkovala bohu. Bylo krásné cítit ho ve své blízkosti. Ale pocit, že mu má barva kůže dělala takové potíže… byl příšerný. Když to mé nervy nevydržely, vše jsem řekla rodičům. Můj odchod byl už jasný. "Vstávej! už jsme tady! Sam!" Z mého nešťastného a uslzeného dumání mě vysvobodila má mamka. Doufám, že se v novém místě historie nebude opakovat. Kdyby ano, tak to radši se svým životem zabalím. Nechci už víc vidět ztrápenou tvář osoby, kterou budu milovat. Bohužel už asi ne tolik, jako mou lásku Olivera.

14

Člověk jako člověk - Je to skutečně tak? Martina Jašková Gymnázium, Písnička 760, Praha 12- Lhotka Čestné znání ve II. kategorii Myslíte si, že krajní situace by vám nedovolila zabít? Myslíte si, že by vaše morálka zůstala čistá? Omlouvali byste své činy nouzí? Co všechno je člověk schopen udělat ze strachu? Po výstupu z vlaku nás seřadili do pěti zástupů. Milan stál vedle mě. Myšlenky na útěk, které se nám honily hlavou, byly nemožné. Všude plno esesáků se psy. Odvedli nás do části tábora, která byla vymezená jenom pro Romy. Byli jsme tu všichni pohromadě (muži, ženy, děti). Přikázali nám, abychom se svlékli a vykoupali. Všichni najednou a navíc pod dohledem esesáků, jejichž oplzlé pohledy a posměšné poznámky mě doháněly k šílenství. Když jsme se umyli, rozdali nám každému černý trojúhelník, který jsme si měli přišít na šaty. Potom nám na levé předloktí vytetovali číslo. Odtud jsme se odebrali do těch hnusných a špinavých stodol, kde jsme měli spát na třípatrových palandách. Naštěstí jsme si s Milanem našli místo vedle sebe nahoře na palandě. Byli jsme vyčerpaní, drželi jsme se za ruce a ve chvíli ticha jsme jen poslouchali dech ostatních a oči už se nám zavřely samy. Ráno nás probudili a hnali do práce. Na rozdíl od jiných vězňů jsme pracovali uvnitř tábora, takže bylo skoro nemožné utéct. Navíc jsme plnili jen nesmyslné příkazy a dělali zbytečnou práci. Po čase se začaly podmínky v táboře rapidně zhoršovat. Neustále přijížděly nové transporty, takže my jsme měli pořád méně a méně jídla, míst ke spaní a k samotnému životu. Bylo běžné, že starší lidé umírali přímo mezi námi a nikdo se nad tím moc nepozastavil. Všichni jsme se tlačili na malém prostoru. Jednou ráno nás s Milanem probudil usedavý pláč nějaké ženy. Rozhlédla jsem se a uviděla mrtvé udušené dítě. Zřejmě kvůli tlačenici jej matka nechtěně zalehla. Chtěla jsem jí pomoct, ale ona, když viděla, že se k ní blížím, nedůvěřivě si mě prohlížela. Byla jsem u ní a chtěla se podívat, jestli je dítě skutečně mrtvé. Vtom ona začala křičet: „Zabila mi dítě!“ „Vražedkyně!“ „Chtěla ho sníst!“ Tím probudila ostatní. Všichni na mě váhavě hleděli a začali vstávat z postelí. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem se snažila ji umlčet a zmateně se obhájit. Nebylo to bohužel nic platné. Kruh mužů a žen se okolo mě nebezpečně zužoval. Milan, snažící se ke mně dostat, upadl na zem a lidi po něm dupali. Z rozvášněného davu, jenž vzal spravedlnost do svých rukou, jsem dostala obrovský strach. Vtom mi přilétla rána do obličeje. Pak další a další, ani jsem je nepočítala. Tahali mě za vlasy, rvali ze mě oblečení, pěsti a kopance jsem cítila po celém těle. Myslela jsem, že už to nikdy neskončí, a že tady umřu. V tu chvíli padl výstřel. Esesáci začali rozhánět lidi. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem byla ráda, že tam byli. Ležela jsem v krvi na zemi... nahá... byla mi zima. Snažila jsem se rozhlédnout, abych našla Milana. Viděla jsem jen, jak z něj ta zvířata stahují oblečení a jeho bezvládné tělo nechávají pohozené na zemi. Vtom se mi zamlžilo před očima a upadla jsem do bezvědomí. Probudila jsem se na posteli. Nevím, jak jsem se tam dostala. Dokonce jsem u sebe měla i nějaké šaty. Rychle jsem chtěla vědět, co se stalo s Milanem. Děsila jsem se jenom pomyslet na to, že ho snad mohli ušlapat, že už by tu nebyl. Hledala jsem ho, ptala jsem se lidí, ale nikdo se mnou nechtěl mluvit. Až po týdnu další trýzně ze strany esesáků i dalších vězňů jsem se dozvěděla, že Milan je skutečně mrtev. Byla to pro mě obrovská rána a přála jsem si co nejdříve jít za ním do nebe. Prožívala jsem nesnesitelné bolesti břicha, psychicky jsem na tom byla špatně a navíc už jsem neměla nikoho, kdo by mi mohl pomoci. Takhle přežívám. Lidé kolem mě jsou jen kostry potažené kůží a pořád jezdí další transporty. Neustále si v duchu říkám, kdy tohle skončí, kdy skončí to peklo na zemi.

15

Jednoho rána přijel do Osvětimi JJ- Birkenau transport plný polských Romů. Ti po táboře rozšířili epidemii tyfu. Teď jej mám i já a čekám jen, kdy mě pošlou do plynu. Proč se tohle všechno muselo dít? Proč v těchto podmínkách už člověku nezáleží na morálce? Proč se všichni chovají jako zvířata? V hlavě se mi honí spoustu otázek, na které si však nejsem schopna sama odpovědět. Jediné, co mě teď alespoň trochu těší, je, že se co nevidět zas konečně setkám s Milanem.

Proč? Kristýna Lexová Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov Čestné uznání v I. kategorii Nevím, jestli je to jen v poslední době, ale mám pocit, že se kolem nás zase začíná něco kazit. Pustím si rádio a slyším, jak se někde perou, pustím si televizi a s hrůzou se koukám, jak se lidé, a zejména mladí lidé, příšerně chovají. Často jsou to anarchisté, kteří se proti poznání zakuklují - to mají asi strach z toho, že je někdo pozná a budou podle zákona potrestáni. Zloba v bandách skinů je také hrozbou. A Rómové, kteří se domáhají jakýmkoli způsobem lepšího života, ale společnosti nejsou ochotni dát nic. Jsou to všichni, kteří se nedokáží přizpůsobit našemu životu. Proč? Kde se to zlo v nich bere? Přemýšlím. Proč jsou lidé tak nepoučitelní? V hodinách dějepisu se učíme o minulosti. Když se to tak vezme, historie se stále opakuje. Boje, rvačky, změny hranic, chvíle klidu, boje,... Kde se to v lidech bere? Napadá mne, že je to snad nedostatkem práce. Proč jsme, my lidé, nepoučitelní? Proč se nezamýšlíme nad vzpomínkami lidí, kteří prožili hrůzy, a nepoučíme se? Chtěla bych vám vyprávět o jednom starém pánovi, který bydlel nedaleko nás. Lidé se mu často vysmívali, že je podivín. Ale já jsem se o něm dozvěděla, že prožil strašné hrůzy za války. Byl poslán do koncentračního tábora. Měl velké štěstí, že přežil a mohl se vrátit ke své rodině. Válka na něm ale zanechala kruté následky na jeho psychice. Nikdy o sobě nemluvil. Byl to velmi tichý člověk. Protože zažil hlad, skupoval v obchodech jídlo. V jeho rodné vesnici se mu tak vysmívali, až se rozhodl odstěhovat se za svou dcerou do Bohutic, kde teď bydlím i já. A co myslíte? Ani tady se mu nevedlo lépe. Byl často zdrojem posměchu ostatním a hlavně mladým. Nikdo se nestaral o to, proč se tak chová. Jen se dokázali vysmívat. A tak se asi nikdy lidé nedozví, že za své chování vůbec nemohl a spíše než urážky si zasloužil pochopení a pomoc. Měl moc hodnou rodinu. Aspoň já si to myslím. Byla jsem svědkem, kdy se mu „vesnické tetky" vysmívaly za to, že při nákupu jistě myslel na svého pejska a koupil mu páreček, který mu hned před obchodem dal. Od té doby vím, že kdo má rád psy, je hodný člověk. A vím, že je nutné s hodnými lidmi mluvit a hlavně jim pomáhat. Znovu jsem se zamyslela nad tím, jak se naše společnost, a hlavně mladí chovají k seniorům. Možná se doma ke svým chovají hezky, to ale neznamená, že cizí babičce uvolní v tramvaji místo.. .O pozdravu ani mluvit nechci. A to jde jen o slovo! Z televize mě šokovala informace, že lidé se nechtějí vzdát vakcín proti chřipce, kterou měli dostat přednostně staří lidé. Překvapili mě hlavně názory mladých, kteří tvrdili, že by si vakcínu zasloužili víc. Tehdy mě to mrzelo, ale doufám, že se to zlepší. A lidé přestanou myslet jen na sebe a budou žít i pro ty druhé. Není to utopie? Co pro to mohu udělat já? Budu taková, jaká jsem. Věřím na osud, který je pro nás všechny někde napsaný. Mám ráda lidi a budu doufat, že se v nich nezklamu. Vím, že jednou budu odkázána sama na sebe. Stejně se připravuji i na to, že jednou třeba budu potřebovat, aby se o mě někdo postaral. Že by to byla další utopie? Doufám, že se mi nikdo nebude vysmívat, že si lidé, a to i mladí lidé, budou vážit mého věku, zkušeností a doufám, že se nikdy nedožiju útrap, které si prožil ten starý pán. A moc mě mrzí, že jsem si nezapamatovala, jak se jmenoval. Byla jsem ještě malá

16

Tím chci vzkázat všem a hlavně mladým, třeba stejně jako jsem já. Chovejte se tak, jak chcete, aby se i ostatní chovali k vám.

Vzpomínky

Helena Ouahdjinová Gymnázium, Písnička 760, Praha 12 - Lhotka Čestné znání ve II. kategorii „Alenko, že neuhodneš, co jsem dnes dostala od Jakuba?“ šeptá drobná tmavovlasá holčička a cosi schovává pod sukní. „Sáro, pověz mi to. Prosím," škemrá malá přítelkyně Alena, tře rukama o sebe a upírá na tajnůstkářku zelenkavý pohled. Ta neodolá a vytahuje dárek zpod sukně. „Ten je ale krásný,“ rozplývá se zelenooká dívka a nešetří chválou. „Ty máš tak strašně hodného brášku. To ti závidím," povzdychne si po chvíli zelenooká a jako dospělá žalostně zalomí rukama. Sára ji obejme a pošeptá, „Neboj, Alenko, budu ti ho půjčovat." Zelenooká se usměje a odhalí tak malou dírku po vypadlém zubu. Pak obě vezmou vyřezaného koníka a vymýšlí si snová království. „Sáro! Sáro! Kdepak jsi, musíme domů. Za chvíli bude večeře," ozývá se volání blízko seníku, kde si obě dívky hrají s novým přírůstkem jejich sbírky. „Jakube, tady nahoře," směje se Sára a opatrně leze dolů. Alenka ale ani zdaleka není tak trpělivá a na zem jednoduše skočí. Chlapec ji na poslední chvíli zachytí, aby nespadla. „Jsi jak z divokých vajec, mohla sis ublížit," zakroutí hlavou a pomalu ji postaví na zem. Světlovláska jen mávne rukou. „Nic by se mi nestalo. Maminka říká, že odřenin si užiju ještě spoustu a než se vdám, stejně se všechny zahojí." „Mohla by sis zlomit nohu. Na takové seskoky jsi ještě malá," hájí svou pravdu Jakub a sundává svou sestru. „To by se stejně zahojilo,“ nedá se dobrodružka Alena. „To teda rozhodně, protože tebe si stejně nikdo nevezme, sestro. Kdo by tě chtěl s tou dírou mezi zuby? A těch řečí, co naděláš. Ten by to neměl v hlavě v pořádku," šklebí se na Alenku se založenýma rukama starší bratr. „Nemám pravdu, Jakube?" žádá Petr souhlas od kamaráda. Jakub se na něho usměje a vybírá Sáře z vlasů stébla trávy. „Tak vidíš, Zubisko, Jakub na to má stejný názor jako já." Jeho malá sestra nemá daleko k pláči, ale aby ji Petr viděl brečet, nepřichází v úvahu. Dělal by si z ní ještě větší legraci. Sára si dá ruce v bok a výhružně proti bratrovi své nejlepší kamarádky vykročí. „Ty jsi ale špalek,“ rozhorlí se, až jí tmavé kudrny poletují kolem hlavy. Alenka ji obejme a šeptají poděkovaní. Pak se spolu rozloučí. „Chtěla jsem ti říct, Jakube, že jsi mnohem lepší než Petr, ale už na tebe nikdy nepromluvím," prohlásí světlovláska a jako na obrtlíku se otočí a utíká domů. Její bratr se jen zasměje, zamává Jakubovi a uhání za ní. „Sáro, co se děje? Ty se mnou taky nemluvíš?"Jakubova malá sestřička jen přikývne, ale pak už to nevydrží. „To od tebe vůbec nebylo pěkné, že ses jí nezastal, je to moje nejlepší kamarádka. Nedivím se jí, že už na tebe nechce nikdy promluvit," uhladila si dívka vlasy poletující jí kolem hlavy a vážně se zamračila. O několik týdnů později se Alenka konečně osvobodila od oslav svých desátých narozenin a utekla do seníku na tajnou poradu se Sárou. Dveře od stodoly vrzly, nevešla její kamarádka, ale Jakub. „Ahoj, nesu ti dárek k narozeninám," usmívá se na ni a podává jí balíček zabalený v hnědém papíře. Dívka se na něho úkosem podívá, ale jinak nedává najevo, že by vnímala jeho slova. „Alenko, vždyť už jsem se ti omluvil. To už na mě opravdu nikdy nemíníš promluvit?" upírá na ni ublížený pohled. Dívka se na něho smutně podívá a přikývne. „Ale dárek ti dát můžu, ne?" Dívenka se chvíli nehýbá, ale pak ji přemůže zvědavost a váhavě přikývne. Chlapec se usměje a pomalu jí podává pečlivě zabalené překvapení. Alenka se postaví a vezme si balíček. Jakub se na ni šibalsky zašklebí. „A to mi ani nijak nepoděkuješ?" Dívka si ho zmateně prohlíží a pak se vytáhne na špičky a vtiskne mu na tvář políbení. Pevně svírajíc dárek rychle vyběhne ven ze stodoly.

17

„Alenko, promiň, dřív jsem nemohla, musela jsem doma pomoct a Jakub se někam vypařil," omlouvá se tmavovlasá kamarádka oslavenkyni. „Co to máš?" ukazuje na balíček v kamarádčině náruči. „Dárek od Jakuba." „Ty jsi mu odpustila? Už se s ním bavíš? To je skvělé!" jásá Sára a tancuje kolem ní. „Neodpustila a nemluvím, nemám to v úmyslu nikdy," odpoví Alenka a začíná opatrně rozbalovat překvapení. „Fíha, ten je ještě hezčí než ten můj," objímá kamarádku Sára a prohlíží si vyřezávaného koně. „Vidíš? Měla bys mu odpustit, když se tak snaží. Vezmi v úvahu, že je to o čtyři roky starší kluk. To je úplně neuvěřitelné." „Sáro, nepřemlouvej mě. Zařekla jsem se." O čtyři roky později „Sáro, tak ráda tě vidím. Měla jsem hrozný strach!" vrhá se světlovlasá dívka okolo krku tmavovlásce a tiskne ji v náručí. Obě tak setrvají ještě několik desítek vteřin. Když se konečně pustí, třpytí se jim v očích slzy. „Tatínek říká, že tu nebyli, takže tu můžeme zatím zůstat. Prý potrvá ještě dlouhou dobu než se sem vypraví další. Jsem ráda, že jsme zpátky, Alenko." Zelenooká dívka jí kývá na souhlas. „Byla to strašně dlouhá doba. Jste tu všichni? A v pořádku?" ptá se Alenka, jak obě dívky míří k jejich odvěkému úkrytu do staré stodoly. „Ano, všichni zpátky a bez úhony," dívá se na ni vědoucně Sára. „Nech toho, Sáro. Nedívej se takhle. Měla jsem o vás všechny strašnou starost. Byli jste pryč moc dlouho. Tři měsíce, jako tři roky," zlobí se Alena na svou společnici. „Jen jsem si tě dobírala, snad by si ses hned nehněvala. Pojď vylezeme si na seník.“ Dívky dlouho seděly a povídaly si, objímaly se a snily o lepším životě, než byl neustálý strach z odloučení. Nucených vystěhování kvapem přibývalo. Mnoho lidí nemělo na výběr a muselo opustit své domovy a skrývat se. Sářina rodina zatím měla štěstí, ale několikrát mnoho nechybělo a octli by se v příštím stěhovacím transportu. Stmívající se vesnicí se ozvalo volání. „Ach jo, budu muset jít, ale zítra se určitě zase uvidíme, nebo sem zaběhnu ještě po jídle, co říkáš?" zívala Sára a opatrně lezla dolů. „To nemusíš, potřebuješ se pořádně vyspat a já musím pomoct doma. Ale zítra se musíme vidět určitě," usmívala se ustaraně Alenka na nejlepší přítelkyni. Sára jí ještě zamávala a pak zmizela ze stodoly. Alenka jen slyšela, jak odpovídá bratrovi, jehož volání je před chvílí vyrušilo z rozhovoru a upozornilo, že je čas jít domů. „Ahoj," ozvalo se ode vrat. Alenka chtěla automaticky odpovědět, ale včas si uvědomila, že se zařekla, že s ním nepromluví. Tak na něj jen vrhla nazlobený pohled. „Myslel jsem, že mě uvidíš ráda," smál se na ni Jakub a postavil se nedaleko místa, kde seděla. Dívka rozhodně zavrtěla hlavou, až se jí světlé vlasy rozletěly kolem obličeje. „Takže ty nejsi ráda, že jsem v pořádku?" ptal se jí se zdvihnutým obočím. Alena už se nadechovala, že mu poví, že to tak vůbec nemyslela, ale zahlédla jeho škádlivý úsměv. „Už bys měla slézt dolů. Opatrně, prosím," křenil se na ni. Naschvál se rozhodla ignorovat jeho doporučení a seskočila. Až pozdě si uvědomila, že přesně to chtěl. Jakub se jí snažil zachytit. Její snaha vyhnout se jeho náruči skončila tak, že spadla na zem a Jakub se na ni z výšky nechápavě díval. „Ty jsi naprostá záhada," řekl jí a vytáhl ji za ruce do stoje. Alenka se k němu otočila zády a mířila ven ze stavení. Mladík ji předběhl. „Ještě jsi mi nepoděkovala?" Alenka si ho měřila přezíravým pohledem. „A ani jsi mě nepřivítala zpět." Ukazoval si prstem na tvář. Dívka se mu snažila vyvléknout, ale měl mnohem větší sílu než ona. „Tak dobře." Povzdychl si a políbil na tvář on ji. Prudce se mu vyškubla a obličej jí hořel. „Ani teď mi nic neřekneš?" zeptal se. Neodpověděla a utekla pryč. Druhý den, když ve stodole čekala na Sáru našla malý balíček. Byl v něm vyřezaný kůň a lístek papíru. Nebyl jsem tu na tvoje narozeniny. Dlužíš mi poděkování. J. Ani letos na ni nezapomněl. Koníci byli rok od roku hezčí a propracovanější. Na poděkování ale taky nezapomněl.

18

O tři roky později „Petře, nemáš nějaké nové zprávy? Nikdo mi nechce nic říct. Budou muset odejít?" Světlovlasá dívka si sváže vlasy do ohonu a upře prosebný pohled na staršího bratra. Ten se na ni snaží usmát, ale dívka se nedá obalamutit. „Aspoň ty bys ke mně mohl být upřímný." „Alenko, počkej. Nechtěl jsem ti lhát. Jen nevím, jak ti to říct. Je to tvoje nejlepší kamarádka a Jakub," včas se zarazil, „víš, co chci říct. Víc jak dva dny tu odhaduji nezůstanou." Alena se naklonila k bratrovi a políbila ho na tvář. „Děkuju.“ Pak se usmála. „Nemůžu uvěřit, že jsi ten samý bratr, který mě zlobil a způsobil mi to nejhorší, co ho napadlo.“ „Dospěl jsem. Ty taky, možná až moc rychle. Alenko, dalšímu transportu asi neuniknou. Teď už ne. Nechci tě strašit, ale aby ses na to připravila. Stát se může všechno." „Sáro! Počkej na mě!" dobíhá Alena svou kamarádku. „Alenko, ani nevíš, jak ráda tě vidím," utírá si Sára hřbetem ruky uslzené oči. „Strašně se bojím, že..." zarazila se a nedokončila větu. „Petr mi to řekl. Ale vy to zvládnete, musíte. Vždycky jste to zvládli. Bude to v pořádku, prostě bude," šeptala druhá dívka. „V to doufám. Musím jít a pomoct s balením. Zítra pro tebe zajdu. Dobrou noc." Objali se a Sára jí rozpustila cop. „Volnost," řekla a poté se rozloučily. „Musím s tebou mluvit," ozvalo se v momentě, kdy Alena procházela kolem jejich stodoly. Jakub jí vlastně nedával na výběr. Tázavě se na něho podívala a posadila se na starou stoličku. Od té doby, co mu v devíti letech slíbila, že už na něj nepromluví, se to snažila dodržovat, ale poslední dobou jí to dělalo čím dál větší potíže. „Brzo odjedeme, nebudu tu na tvoje narozeniny. Přinesl jsem ti dárek," řekl a podával jí ho. Vzala si ho a otevřela. Jako každý rok dostala vyřezaného koníka. „Proč?" už to nemohla vydržet. Byl trochu překvapený. „Jak jsem řekl, nebudu tu." „To vím, ale proč to děláš každý rok. Nemusíš mi nic dávat." Alena jen stěží potlačovala slzy. Pokrčil rameny. „Nejdřív jsem si tě chtěl udobřit. Pak upoutat pozornost. Moc se mi to nedařilo, co?“ „Víc než si myslíš. Děkuju,“ Alenka si stoupla na špičky a vtiskla mu na tvář polibek. Krátce ji objal. „Bude se mi po tobě stýskat. A neskákej dolů, nebudu tu, abych tě chytil," řekl a otřel jí slzy. „Mně se taky bude moc stýskat, dávej na sebe pozor, prosím," odvětila dívka a rozvázala si kožený řemínek, který měla obtočený kolem zápěstí. Podala mu ho a pak zavázala kolem jeho ruky. „Tu hvězdu ti doufám sundají brzo a ten řemínek nikdy." A odběhla. Večer druhého dne se byla naposledy rozloučit se svojí nejlepší přítelkyní. Oběma tekly slzy proudem, ale zůstat by byl rozsudek smrti. Takhle mají alespoň nějakou šanci. Všechny objala a popřála jim šťastný návrat. Sářini mladší sourozenci plakali, ale dospělí si takový luxus nemohli dovolit. „Nesundám ho." To bylo poslední, co jí Jakub řekl, než všichni zmizeli v houstnoucí tmě. O několik dní později se dozvěděli strašnou zprávu. V lesích nedaleko jejich vesnice bylo zastřeleno několik Židů. ----- ----- ----Z pokoje číslo osm se ozval výkřik. „Kláro, jdete tam?" „Jasně, neboj se, to zvládnu," usmála se mladá sestřička. „Alenko, zase se vám něco zdálo?" k lůžku staré paní přistoupila pečovatelka. „Měla jsem ošklivý sen. Jak zastřelili Sáru a Jakuba...“ Kdysi jiskřivě zelené oči se zalily slzami. „To nebyl sen,“ zašeptala a otírala si tváře. „Alenko, vždyť to není pravda. Sama jste mi to vyprávěla. To nezabili je. Vzpomeňte si. Sice je chytili, ale Jakuba jste si přeci vzala za manžela. Zrovna předevčírem jste tu měla vnoučata. Přinesla vám čokoládové bonbóny. Podívejte, na nočním stolku máte otevřenou krabici," usmála se pečovatelka a pomohla jednaosmdesátileté paní posadit se. Té se začala po chvíli rozjasňovat tvář. „Ano," vydechla. „Vrátili se." Pak se ale zarazila. „Ale malá dvojčata ne. A taky jejich maminka. Nebyla to dobrá doba. Sára v ní nechtěla zůstat. Říkala, že umřít je pro ni to nejlepší. Dlouho stonala. Jakub o ni měl velkou starost. Nevyprávěla jsem vám to už?" zauvažovala stařenka a přemýšlivě se na sestřičku zadívala.

19

„Vyprávěla. Máte občas špatné sny, tak je lepší, když víme, co vás trápí. Ale Sára se nakonec vzpamatovala, viďte? Vdala se a měla dvě děti." Paní se přesto zamračila. „Moc jí to vyčerpalo. Po tom, co v tom táboře zažili, se ani nedivím. Ale mně se po ní tak stýskalo. Umřela v šedesátém druhém. Moc brzo. Jakub se s tím dlouho nemohl srovnat, to vlastně nikdo." Už zase jí po tvářích tekly slzy, ale tvář se jí rozjasnila. „Byli jsme jinak moc šťastní. Už pořád jsem s ním mluvila." Otočila se na sestřičku. „Děkuju vám, Klárko, jste moc hodná. Dobrou noc." Pečovatelka jí také popřála a šla si sednout k horké kávě. „V pořádku?" zeptala sejí kolegyně. „Ale ano. Jen mě vždycky rozesmutní ten její příběh." „Ona si ale nestěžuje, co? To je na tom nejhorší." „Když si vezmeš, čím vším její rodina prošla, docela se divím. On umřel před deseti lety, nemám pravdu?" posadila se mladá pečovatelka. „Máme štěstí, že žijeme v téhle době. Snad se to už nebude opakovat. Těm sourozencům její přítelkyně bylo tak deset, ne? Jednou mluvila o tom, jak přestala mluvit se svým budoucím manželem a že někdy kolem té doby jezdily se Sárou s kočárkem. Nevzpomínáš si?" usadila se Klára na židli. „Máš pravdu. Nechápu, jak si mohl někdo zakládat na tom, když zabil malé dítě. To mě dokáže neskutečně rozčílit. Je to hrůza," přitakávala jí kolegyně. „Víš, co je nejhorší? Že někomu přijde normální zabíjet jiné lidi." „Za války si to nechávali dokonce hezky zlegalizovat. Měli bychom si dát pozor, ať to taky nedojde tak daleko, jako tehdy." „To by se nám ta neslavná historie hezky opakovala, co?" vrtěla hlavou Klára. „Ale vezmi si, že to, co se děje v dnešní době není v některých částech světa, není od té historie moc vzdálené. A nikdo o to pořádně nejeví zájem." „A to si říkáme vyspělá společnost, viď? Je to až neuvěřitelné. Na historii se mnohdy nemůžeme ani podívat, kde kdo se za ni stydí a má plno chytrých řečí. Škoda mluvit. Počkej svítí pětka.Jdu tam. Ty si vypij kafe."

20