Daniel O Brien ARMIGER PUBLISHING

Akuma Hanta LOVEC DÉMONŮ Daniel O’Brien

ARMIGER PUBLISHING

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít, nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez souhlasu autora.

ISBN: 123456789

Tonymu z lásky Derien

kniha první

Lovec démonů

KAPITOLA PRVNÍ Začátek

D

louhý modrý blesk roztříštil noční oblohu na tisíce kousků. Proudy vody se hrnuly k zemi a tvořily na cestě i na přilehlých polích potoky, protože půda už neměla sílu takové množství vody vstřebávat. Drobný hnědák, zapřažený do lehkého kočáru, už sotva mlel nohama, střídal pravou a levou a neustále zakopával. Muž, sedící na kozlíku, si přitáhl blíž ke krku vysoký límec cestovní pláštěnky, ale byl už tak promočený, že to dešti nezabránilo v dalším útoku na jeho zkřehlé tělo. To světlo, mihotající se mezi miliony kapky vody, bylo jako zjevení. Neočekávaná záchrana v tak nepříznivém počasí. Kočí doufal, že se nad nimi někdo slituje a poskytne jim přes noc přístřeší. Další rozeklaný blesk, podobající se pařátu noční nestvůry, snažící se chytit do svých spárů krajinu zahalenou v neprůhledném vodním závoji, ozářil honosné viktoriánské sídlo, s desítky věžičkami, bílým zábradlím zdobícím skoro každé okno, vypadající v těch světelných odlescích blesků jako zuby nějaké příšery. Kamenná hrbolatá cesta, jejíž okraje lemovaly polorozbité náhrobky různých velikostí, nejspíše domácích mazlíčků, jak doufal muž, kočírující vůz, jej dovedla až k velkému pískovcovému schodišti, kterému dominovaly dvě veliké sochy démonů, obcující mezi sebou. Kočí se nad tou zrůdností výjevu milostného aktu otřásl. Rád by otočil koně a pokračoval v cestě, protože tohle místo se mu přestávalo líbit a měl strach o bezpečí svého pasažéra, dřímajícího ve voze. Těžké dubové dveře, s masivním mosazným kováním, se nehlučně otevřely a v nich se zhmotnila svraštělá tvář, orámovaná šedivými vlasy a plameny tří svíček, zasazených do kovového ramene svícnu. „Nehostinné to počasí pro cestování,“ zaskřehotal ten muž ode dveří a ukázal v úšklebku své žluté zuby. „Hledáte odpočinek na noc?“

10

AKUMA HANTA

„Nerad bych vás obtěžoval,“ dotknul se kočí lehce okraje klobouku na pozdrav. „Ale kůň už je v zápřahu víc než 10 hodin a déšť nechce ustat. Jestliže váš pán dovolí, požádal bych ho o přenocování aspoň pro mého mladého pána. Já se mohu vyspat někde ve stájích.“ „Jistě,“ uklonil se ten vrásčitý stařec. „Pán domu určitě uvítá po tak dlouhé době společnost.“ Kočí seskočil z kozlíku, otevřel dveře kočáru a spustil schůdky. Postava, zahalená až po krk v dlouhém černém cestovním plášti, s cylindrem zdobeným modrou stuhou a kovovou sponou na přední straně, sešla s lehkostí po schůdcích a stanula vysokými botami po okraj vysoké platformy ve vodě. Zamířil ke dveřím, držící v ruce tmavou hůl, jak se na každého gentlemena v té době slušelo. Sluha pozvedl svícen do obličeje poutníka, aby mohl pohlédnout do mladé tváře, v jehož zvláštních šedivých očích se odrážely plamínky. „Pojďte, mladý pane, dál. Udělejte si pohodlí,“ pustil mladíka do dveří, za kterými se rozprostírala obrovská vstupní hala, s růžovou mramorovou podlahou a rudými koberci, zdobené zlatými výšivkami. „Omlouvám se, ale jsem tu sám se svým pánem, který se vám bude za chvíli věnovat. Prosím o strpení. Ukážu vašemu kočímu, kam ustájit koně. Zatím si můžete nabídnout čaj, právě jsem ho udělal, je čerstvý. Ještě jednou se velice omlouvám, nejsme připraveni na tak vzácné hosty.“ Několikrát se ještě uklonil, zavřel dveře a vyšel ven do deště. Kapky vody se snažily udusit ty skomírající plamínky svíček, ale jakoby jim něco bránilo a slabé světlo ukazovalo cestu za honosný dům, kde se rýsovala hrubá stavba koňských stájí. Kočí zavedl koně dovnitř, odháknul kočár a odstrojil koně. Stařec zatím zapálil petrolejové lampy na stěnách stáje. Kočí byl nadmíru spokojen. Kůň dostal oves a seno, do džberu čerstvou vodu. Otočil se ke starcovi, aby mu poděkoval, když se hák používaný na čištění kopyt, zaryl do jeho krku a jediným trhnutím mu rozedral hrdlo. Stačil jen zachroptět, dusil se svou vlastní krví, rukama se snažil zastavit krev deroucí se mu ven z rozpáraných tepen a s vyděšeným výrazem pozoroval starce, jak se k němu naklonil a zahryzl se mu do té krvavé směsi kůže a masa. Na dřevěnou podlahu vystlanou senem dopadl už mrtev.

LOVEC DÉMONŮ

11

Muž trhal jeho oděv na cáry, aby se dostal k tomu sladce vonícímu teplému tělu, dráždící jeho chřípí. Rozpáral mu hákem břicho a ponořil ruce do jeho hrudníku, kochajíc se pár vteřin srdcem, ještě se slabě chvějícím, než ho pevně uchopil a jako sladkou broskev ho ohryzal, aniž by zanechal pecku. Při pomyšlení, že uvnitř sídla na něj čeká ta krásná mladá tvář, patřící jistě ještě krásnějšímu tělu, se ho zmocňovalo vzrušení, odtrhával kusy masa a cpal si je do úst, rozmazával si krev zakrvácenýma rukama po obličeji a po těle a prožíval nekontrolovatelnou erekci. Kůň v klidu žral svůj oves, jakoby věděl, že se ho tyhle jatka vůbec netýkají a je v absolutním bezpečí. Muž se konečně nasytil, zvedl se od té neidentifikovatelné hromady šatstva, kostí, kůže a lidského masa, a ponořil své ruce do koryta s vodou. Pečlivě umýval krev ze svých štíhlých prstů a z obličeje. Nechal ustát rozčeřenou rudou vodu v korytu, aby pohlédl na svůj odraz a polichoceně se na sebe usmál. Odhodil pramen černých vlasů ze svého obličeje bez vrásek, sfoukl plameny v lampách a vypravil se po slepu zpátky do sídla. Host si sundal mokrý kabát a klobouk a pověsil ho na ručně kovaný věšák, ve tvaru krásné Medúzy, jejíž rozevláté vlasy ukončené hadími tlamičkami tvořily jednotlivé háčky na pověšení. Rozhlížel se po obrovské hale, která byla slabě osvětlena ještě petrolejovými lampami, protože majitel ještě nebyl schopen nebo nechtěl zavést novinku zvanou elektřina. Na stěnách vysely obrazy znázorňující samé mužské potomky tohoto sídla, v nadživotní velikosti a jejich tváře si byly neskutečně všechny podobné. Možná se pán tohoto sídla nechává rád zvěčňovat na plátně a na všech obrazech je to pouze jeden muž, blesklo hlavou mladíkovi. Zavrzaly dřevěné schody a mladík pozvedl hlavu na vrchol širokého schodiště, zabírající skoro polovinu vstupní haly. Po schodech pomalými kroky scházel vysoký muž, v těch nejlepších letech, černé dlouhé vlasy svázané na pátém obratli saténovou červenou stuhou, která korespondovala se stejnou širokou stuhou ovázanou kolem jeho útlého pasu skoro až pod prsa, zahalené do bělostné košile, s krajkovými lemy na límci a na manžetách.

12

AKUMA HANTA

Mladík poznal toho muže, shlížející ze všech těch obrazů, visících na stěnách. Lehce sklonil hlavu na pozdrav: „Rád bych vám poděkoval, že jste mě nechal vejít do vašeho domu a poskytnout mi na dnešní noc přístřeší.“ Pán domu se zastavil těsně před svým hostem a prohlížel si ho svýma temně hnědýma očima, ze kterých viditelně čišel zájem, dovědět se o hostu, co nejvíc. „Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat,“ řekl hostitel hlasem, který se plazil kolem mladíkových uší jako had, tiše syčící, ukolébávající svou kořist. „Dal jsem vám napustit horkou lázeň, abyste uvolnil své tělo po namáhavé dlouhé cestě, pane..?“ „Oh, omlouvám se za svou nezdvořilost,“ vyhrkl mladík. „Toshihiro Honno, studoval jsem církevní školu v Evropě a nyní se po několika letech vracím domů. Koupel by mi opravdu přišla vhod. Počkám na svého sluhu, nerad bych vás obtěžoval svou...“ „Vůbec mě neobtěžujete. Milerád se postarám o svého hosta sám,“ usmál se pán domu a jemně ho chytil za paži. „Následujte mě prosím, váš kočí je jistě také unaven, necháme mu možnost si dnes večer odpočinout.“ Toshihiro Honno pomalu kráčel za svým hostitelem, který ho vedl někam do západní části sídla, dlouhou chodbou vyzdobenou jednobarevnými tapiseriemi. Místnost s keramickou vanou byla prostorná, celá jedna stěna byla prosklená s výhledem možná do zahrady, což nebylo přes tmu vidět, ale během několika záblesků oslepujících blesků, se odhalily siluety kuželovitě ostříhaných cyprišů. „Jestli se neurazíte, budu vám dělat společnost,“ pousmál se s naléhavosti v hlase majitel sídla. „Opravdu jsem už dlouho s nikým nemluvil.“ Mladík pokrčil rameny, a začínal si rozepínat knoflíčky u košile. „Zapomněl jsem vás přivítat na mém sídle rodu Kurai,“ omlouval se muž. „Nechal jsem pro vás připravit náš nejlepší pokoj pro hosty a něco k

LOVEC DÉMONŮ

13

jídlu, než se ohřejete koupelí.“ Mladík spustil kalhoty na zem a vzduch najednou zhoustl, bylo cítit napětí mezi těma dvěma. Pán domu Kurai se snažil zakrýt svůj výkřik vzrušení, mít na dosah tak krásné tělo. Mladík měl přes svůj mladý věk nezvykle vypracované svalstvo, záda se mu rýsovala do úhledných svazečků svalů a když se k němu obrátil obličejem, nemohl odtrhnout zrak od mřížek, rozdělující jeho břicho do stejnoměrných krychliček. Nestačil svým zrakem sjet níž, protože mladík ponořil své běloskvoucí tělo do horké vody a zahalil úlevou své šedostříbrné oči dlouhými řasy. Uvolnil své lesklé vlasy barvy právě stočeného medu sesbíraného včely z jarních květin od modré mašle a nechal je volně rozplynout se po hladině. „Smím?“ zeptá se Kurai a v ruce drží barevné pronikavě vonící kuličky. „Jsou to směsi z bylin a soli z mrtvého moře. Uvolní tělo a mysl, prohřejí a zvláční kůži.“ Mladík pozvedne obočí, že ho to docela zajímá, a nechá si dvě kuličky rozpustit v koupeli. Cítí, že se jeho tělo uvolňuje, ale trochu jiným způsobem, než očekával. Ruce má vláčné, připadá mu, že je nemůže ovládat, jen je má volně položené na okraji vany a hlava mu ztěžkla, nutící ho se opřít o hranu, zaklonit hlavu a odhalit celý svůj krk. Pán domu se nad něj nakloní a tu hladkou kůži na odhaleném krku prozkoumává jazykem, jakoby se chtěl ujistit, že je opravdu tak hladká, jak vypadá. Toshihiro Honno se snaží zaprotestovat, ale jeho tělo ho neposlouchá a je plně oddáno, řasy opět skryjí jeho oči s odmítavým pohledem. Kurai mu přejíždí prsty po paži, zastaví se v loketní jamce a pokračuje přes jizvu, táhnoucí se od lokte až k zápěstí. Mladík sevře okraj vany a podaří se mu ruku ponořit do vany. Kurai jeho ruku následuje pod hladinu, voda se vsakuje do hedvábí bílé košile. „Co je to...?“ zaprotestuje Toshihiro Honno a malátně se ve vaně postaví. Tělo odmítá povely, kterými se snaží mladík vzdorovat. Neposlouchají ho ruce, nohy má těžké jak z olova, a kolena jako z kaučovníku, lehce se mu podlomí. Muž ho zachytí a přetáhne si ho k sobě do náruče.

14

AKUMA HANTA

„Nemusíš se bát,“ šeptá mu do vlasů. „U mě jsi v bezpečí. Ukážu ti ráj na zemi.“ Hostitel si odnáší vláčné nahé mladíkovo tělo do své ložnice. V krbu již praská dřevo a v místnosti je příjemné teplo, pokoj osvětluje jen světlo hřejivého ohně. Široká postel, halící se do průsvitných pruhů látek, splývající na zem a slabě se vznášející vánkem, pronikající otevřeným velkým francouzským oknem. Položí svého hosta do načechraných peřin, napěchovaných tím nejjemnějším husím peřím a zašitým do jemného bílého hedvábí. Černé vlasy hrubě narušují tu panenskou neposkvrněnost, násilně vnikají do té andělské čistoty a mladý Toshihiro Honno si někde v hloubi srdce uvědomuje, že je v nebezpečí. Nemůže se však stále bránit, je omámen vůní pána domu, jeho uhrančivé oči spalují jeho veškeré pochybnosti na prach a nechává se oddávat tomu vzrůstajícímu se opojení z jeho dotyků a polibků. Kurai si na dlaně nanesl ze skleněné láhve horký olej, vonící po bazalce a levanduli, který mu roztírá po hrudníku, kreslí mu mastné znaky po kůži, krouží kolem bradavek jako sup nad kořistí, aby je pak uchvátil drsným stiskem mezi dva prsty a dovedl je k šílenství. Tajemný pán sídla, který se nabažil krví věrného sluhy mladíka, toužebně úpícího pod jeho doteky, se usmívá. Má zpět svou sílu, svou krásu a mladost. Na dosah ruky mladé tělo, které může trápit, jak dlouho chce. Nehtem mu rozedírá jemnou kůži, krev stéká po žebrech do bílých peřin a mladík bolestí zasténá. Kurai přejíždí jazykem po těch čerstvých krvavých stopách, vychutnává si tu omamnou chuť jeho krve, rozlévá mu vzrušení do celého těla. Rány se pod mokrým jazykem uzavírají a zanechávají po sobě jen narůžovělé rýhy. Může to dělat pořád dokola. Rozdrásat jeho kůži na cáry a pak je svými slinami opět zahojit. Nanese si na prsty další vrstvu teplého oleje a promne mu vypracovaný zadek. Mladík sevře do dlaně cíp polštáře, když ucítí teplo, jenž se mu rozlévá ve slabinách. Snaží se odstranit teplou ruku ze svého napnutého mužství, které nekontrolovatelnými pohyby té ruce vychází vstříc, vyžaduje další a další dotyky. Nebo se aspoň dotknout druhé ruky, která mu zpracovává olejem přidáváním prstu po prstě neposkvrněné místo mezi půlkami jeho zadečku. „Prosím, nebraň se,“ šeptá mu do ucha pán domu, stlačí mu nohy na

LOVEC DÉMONŮ

15

hrudník a vezme si jeho rty, horké a vyprahlé v omamném polibku, beroucí mu protestující slova vyplněním svým hbitým jazykem mladíkova ústa. Toshihiro Honno se nemůže nadechnout, v prvním okamžiku ho zaplaví tlak a bolest, která se však s postupně nabývajícími nárazy mění v rozkoš, jeho mužská chlouba je drcena mezi jejich těly. Nemůže odolávat tomu rostoucímu napětí, zamotá své ruce do dlouhých černých vlasů, vynutí si hlubší proniknutí silným škubnutím, aby jeho žádoucí tělo bylo co nejvíc naplněno, až na úplné dno jeho touhy. Pána domu to samotného překvapilo, je náhle ovládán mladíkovým loutkářstvím, jak si jeho vlasy jako provázky přivázanými k rukám loutky, určuje své vlastní tempo. Drtí mladíkovo napětí mezi nohama až do úplného konce, které ho samotného pohltí ve stejný okamžik, takže oba vykřiknou do tmy. Oheň v krbu pozře poslední zbytek dřeva, ještě se snaží vzkřísit trochu žhavého uhlíku k životu a vyslat své světlo do pokoje, ale jen zabliká, zmůže se na šedivý doutnající kouř a pak úplně uhasne a tma pohltí vše, co má na dosah. *** Toshihiro Honno omámeně otevřel oči. Projíždí si rukou po hrudníku, zda nahmatá jizvy, o kterých se mu v noci zdálo. O krvavých ranách na kůži, které se hojí pod doteky muže, u kterého přijal pozvání na přečkání deštivé noci. Nahmatá na svém břiše zaschlé strupy své vášně a otřepe se při pomyšlení, že to, co se mu zdálo být snem, bylo nejspíš skutečností. Pán domu rozhrnul závěsy a pustil velkým oknem slunce do pokoje. Mladík si zakryl oči, pod tím nenadálým úderem světla a přimhouřeně skrz víčka pozoroval vysokou postavu, stojící u okna. „Dobré ráno, mladý pane,“ usmál se na něj hostitel. „Doufám, že jste se dobře vyspal. Trochu čaje a čerstvé koblížky k snídani?“ Položil tác na stolek vedle postele.

16

AKUMA HANTA

„Venku již neprší,“ pokračuje Kurai. „Přinesl jsem své nejhezčí růže ze zahrady. Ať tu máme trochu té přírody...“ Položí tucet rudých růží vedle tácu se snídaní, na jejichž okvětních lístcích lpí ještě kapky vody. „Vaše oblečení je také suché,“ položí košili a kalhoty do křesla. „Budete moci kdykoliv vyrazit, ať vás nezdržuji.“ Otočí se zpět k mladíkovi, který přežvykuje jeden koblížek. Sklouzne zvědavě pohledem k šálku s čajem a jeho oči se zajiskří nadšením, když spatří hrníček prázdný. Bude navždy jeho, omámen drogami, naplňujícího touhou a neukojeným chtíčem. Nikdy ho nenechá odejít. Sedne si na okraj postele a vjede mu rukou do medových vlasů, aby je rozprostřel po holých ramenou. Mladík zvrátí hlavu dozadu a nastaví svůj krk k polibku. Kurai se vrhne na tu bílou kůži, jazykem si pohraje s ušním lalůčkem, aby zjistil, jestli to místo je pro Toshihira také vzrušivé a laská ho tak dlouho, až ucítí napětí v celém těle. Jeho host se jemně třese pod jeho dotyky a nepředvídatelně ho převrátí na postel a obkročmo si na něj sedne. Kurai je mírně otřesen, že mladík převzal iniciativu, ale ta představa ho neuvěřitelně přitahuje a nechává návštěvníkovi volnou ruku. Mladík mu rozepíná knoflík po knoflíku, uvolní mu hedvábnou krajkovou vázanku na krku a ponoří mu své dlaně do chlupaté hrudi. Probírá se tím porostem jemných chloupků, stiskem zubů staví bradavky do pozoru. Lechtá ho svými vlasy na kůži, pokračuje pátráním v chlupatém bludišti po břiše, hluboko do kalhot, kde na jeho dotyk už netrpělivě čeká Kuraiův úd, napnutý a toužící. Mladík ho vytáhne na svobodu z vězení upnutých kalhot a několika krouživými pohyby ho připraví do úplné tvrdosti. Kurai pevně stiskne mladíkův zadek a promasíruje ho. Toshihiro Honno jen přivře oči, když se zadkem párkrát zavrtí na špičce vzrušeného penisu, aby si ho pak bez jakékoliv přípravy narazil dovnitř. Jen se se zatnutými zuby prohne, prodýchává to napětí v sobě a pak začne pomalu pohybovat pánví, nahoru, dolů, prohlubuje pronikání až ke kořeni penisu pána domu, který zároveň pomáhá uvolnit mladíkovo napětí v rozkroku. Během několika vteřin skropí Toshihiro břicho svého hostitele a už se jen soustředí na uspokojení objektu pod sebou.

LOVEC DÉMONŮ

17

Kurai zakloní hlavu, zavírá oči nad tím rostoucím napětím, rozlévajícím se mu rychle proudící krví v těle. Zachvěje se při svém vyvrcholení, odmění svého návštěvníka několika dávkami svého spermatu, které se mu začne roztékat po stehnech. Cítí drtivé vzrušení a zároveň nesnesitelnou bolest na hrudníku, jakoby někdo sevřel jeho srdce a stiskl. Otevře oči, aby pohlédl do tváře Toshihiro Honna, který se na něj usmívá šedivýma očima, zahalený jen do svých vlasů barvy jarního medu. Oplatí mu úsměv, ale uvědomuje si, že něco není v pořádku, protože ta bolest na hrudníku neustává a přebíjí pocit rozkoše. Sklouzne pohledem na svůj hrudník, ze kterého trčí jednoduchá rukojeť nože, tepaná z čistého stříbra, zdobená jen drobným nápisem. „Ach, Akuma hanta,“ zašeptá pán domu rodu Kurai, který se po celá staletí živil lidskou krví a přežíval na lidském chtíči. „Slavný lovec démonů, jenž svou identitu odhalí v okamžiku smrti démona.“ Chytne mladíka za vlasy a přitáhne si ho blíž k obličeji. „Nikdy bych nepomyslel, že bude tak mladý. Tak krásný,“ šeptá hostitel a stále se usmívá. Nevnímá zvyšující se tlak na prsou způsobený čím dál víc nořící se dýkou do jeho srdce, tiskne si mladíka k sobě, chce cítit jeho jemnou kůži a odejít z toho světa s polibkem na svých rtech. Jeho tělo se rozpadá v černý jemný prach a po pánu domu zůstane na bílých peřinách jen slabý obrys jeho těla. Toshihiro Honno sebere ze stolku kytici rudých růží, která zakrývá rozlitý čaj na podnosu. Zaboří obličej do té nádhery okvětních lístků a zhluboka dýchá, vstřebává tu těžkou vůni, až se mu zatočí hlava. „Nikdy jsem nedostal od démona květiny,“ usměje se mladý lovec a vzhlédne otevřeným oknem ven, kde se slunce pomalu mazlí s probouzející se krajinou do nového dne. Rozvalí se do obrovské prázdné postele a obejme kytici. Má ještě chvilku času, než vyrazí znovu na cesty. Zavře své stříbrné oči a nechá se opíjet

18

AKUMA HANTA

tou sladkou vůní. Tenhle démon byl docela náročný a nenechal ho skoro vůbec vyspat. A on nutně potřebuje spánek. Aby nabral síly na další lov.

KAPITOLA DRUHÁ Podzimní příběh

V

ítr si pohrával s posledními listy ve větvích, tiše ševelil a vtíral se do vlasů, které se neposlušně vlnily kolem jezdcovy hlavy. Přidržel si jednou rukou klobouk, aby mu neuletěl. Měsíc v úplňku se snažil probít tou spletí dřevěných rukou holých stromů, drápající se po dvou osamělých duších, choulící se do černých dlouhých kabátů, jejichž cípy se ve větru třepotaly a zmítaly jak křídla temného démona, dosáhnout svými stříbrnými paprsky na promrzlou zem. Koním se od nozder zhmotňovaly obláčky teplého vzduchu. I když měli jezdci kožené rukavice, podzimní mráz je hryzal do prstů a opratě už drželi jen z pouhé strnulé křeče. Cesta, posetá jemnou jinovatkou, se leskla jako posetá diamanty, jak se od droboučkých krystalek ledu odrážel měsíční svit. Konečně opustili ten ponurý tmavý les a před nimi se rozprostřela obrovská plocha, nejspíš zahrada, plná strnulých postav, lemující příjezdovou cestu, v podobě kamenných soch, vrhající svůj nepřítomný pohled po dvou jezdcích, promrzlých na kost. Mladší z jezdců si napřed všimnul ohořelých zdí, rozbořených do nepravidelných tvarů podobající se štítům hor, prorostlé stále zelených břečťanem. Světlo, které se náhle objevilo nalevo od ruin, upoutalo jezdcovu pozornost. Světel přibývalo, postupně odhalovaly velkolepou budovu, ukrytou ve tmě. Celá spodní část sídla byla tvořena velkými prosklenými okny, kterými na cestu dopadalo světlo. V jednom z těch oken se rýsovala silueta vysoké ženy, oděné v černé. Pak jim zmizela z dohledu a o pár vteřin se zjevila ve vchodových dveří, spolu s černým psem, který se ji posadil k nohám. „Paní domu, vévodkyně Hisako Aki ,“ pronesl tiše jeden z jezdců a seskočil z koně. „Potkal jsem tohoto mladého muže cestou z města, madam. Dovolil jsem si vaším jménem nabídnout mu nocleh.“

20

AKUMA HANTA

„Moc dobře víš, že mám ráda společnost a že nikdy nikoho neodmítnu, můj drahý Ryoto ,“ usmála se ta žena a přistoupla blíž k jezdcům. Měla na sobě upnuté kožené černé kalhoty, její dlouhé nohy ještě více umocňovaly vysoké kozačky na jehlovitém podpatku, sešněrované koženým řemínkem provlečené několika dírkami. Nezvyklé vidět ženu v kalhotách, pomyslel si cizinec, sedící v sedle a poté seskočil na zem. Hostitelčiny dlouhé červené vlasy ji sahaly až po pás, několik cípů měla přehozené dopředu, přes bílou košili a koženou vestičku, těsným šněrováním podtržený útlý pas a zároveň vyzdvihnutá plná prsa. Pozvedla k němu ruku se štíhlými prsty, zdobené masivními zlatými prsteny. „Madam,“ uklonil se mladík, sejmul klobouk z hlavy, a políbil ji na hřbet ruky. „Jsem vám nesmírně vděčen, že mi dovolíte vstoupit do vašeho nádherného domu.“ Pustil její ruku a pozvedl zrak. Měsíční světlo se opřelo do těch šedých očí, lesknoucí se jako drahokamy broušené z toho nejčistějšího ledu. Vítr mu cuchal světlé vlasy, podobající se tekutému zlatu. Žena se zachvěla a pes vedle jejich nohou zavrčel. Zatáhla za řetěz, kterým byl pes připoután k širokému koženému obojku s kovovými cvoky mající kolem svého krku. Zakňučel, stáhl ocas mezi nohy a poslušně si sedl. „Odvedu zatím koně, madam,“ přerušil to napětí Ryoto a odváděl koně pryč. Vévodkyně Hisako Aki pokynula rukou a pozvala mladíka dovnitř. Dům byl prostorný, osvětlen stovkami svící, vrhající na mramorovou podlahu dlouhé stíny. Na stěnách nevysely žádné obrazy, jen vyčiněné kůže zvířat a jejich hlavy se skelnými smutnými pohledy, jakoby chtěli cizince varovat, aby nechodil dál, že ho možná čeká stejný osud trofeje. Ocitli se v jídelně, s dlouhým stolem, otevřeným krbem z leštěné žuly, vedle kterého stálo pohodlné křeslo s bohatým pozlaceným zdobením dřevěných opěrek, potažené červeným sametem. Host si odložil klobouk a kabát, sundal si rukavice.

LOVEC DÉMONŮ

21

„Ještě jsem se nepředstavil , madam,“ otočil se cizinec na ženu. „Honno Toshihiro.“ Vévodkyně si ho musela znovu prohlédnout, nemohla se pohledem nabažit jeho mladé tváře a přitom tak dospělé, plných rtů a nádherných vlasů, splývají mu přes ramena. Mladík se usmál, palcem nabral ty medové vlasy a odhodil si je na záda. Tak odhalil svoji bělostnou kůži na krku a vystouplé klíční kosti z ledabyle rozepnuté košile dvěma knoflíky. Cizinec si uvědomil, že je nevhodně oblečen, přejel ležérně dlaní po svém hrudníku, jakoby hledal cestu k těm neposedným knoflíčkům a pak je teprve uvěznil do patřičných dírek. Zavázal si modrou stuhu kolem krku do úhledné mašličky. „Není nebezpečné pro tak mladého muže cestovat sám?“ zeptala se vévodkyně a ukázala mu na křeslo, aby se posadil. Toshihiro se uvelebil do červeného saténu a než stačil odpovědět, objevil se ve dveřích Ryoto s tácem a kouřící porcelánovou konvicí s čajem a dvěma šálky. „Trochu čaje na zahřátí?“ usmála se hostitelka a hned na podnose nalila čaj do jednoho z šálku a podala jej mladíkovi. „Venku je opravdu zima, děkuji vám madam,“ poděkoval Honno Toshihiro a pomalu usrkával ten horký nápoj. Po pár doušcích si uvědomil, že se dostal opět do pasti, že nemůže vkročit do žádného domu, aniž by tam na něj číhalo nebezpečí. Když mu šálek vypadl z ruky a roztříštil se na drobné střepy porcelánu, probleskla mu hlavou myšlenka, jestli musí tohle pokaždé absolvovat a pak se jeho mysl ponořila do tmy a jeho tělo se bezvládně složilo do rudých polštářů. Pootevřel oči a zase je zavřel. Těžce se mu dýchalo, bolelo ho celé tělo a nemohl se pohnout. Slabě vnímal ženské výkřiky. Když se mu opět podařilo zvednout víčka, zaostřil na pohybující se objekt před sebou. Mozek mu ihned sepnul a on si konečně uvědomil, kde je. Na dlouhém jídelním stole klečela jeho hostitelka, vévodkyně Hisako Aki, s rozhalenou

22

AKUMA HANTA

košilí, odhalující svoje ňadra. Pomalu se pohupovala pánví na rozkroku muže, ležícím pod ní, jemně zakloněnou hlavu s rudými vlasy a přejížděla krouživými pohyby svých prstů po jeho hrudníku. Honno Toshihiro v něm poznal muže, kterého potkal na své cestě a který mu nabídl nocleh v domě své paní. Vévodkyně dosáhla vrcholu a zaryla svému sluhovi nehty do kůže. Muž ani nehlesl, jen se mu zvrátila hlava na stranu a Honno Toshihiro se střetl s jeho prázdným pohledem v očích. Mladíkovi tělem projela vlna strachu a trhnul sebou. Ucítil tlak na krku, který měl sevřený do širokého obojku s kovovými cvoky, patřící černému psovi vévodkyně Hisako. Zápěstí měl svázané k sobě a zároveň k obojku na šíji. Vévodkyně se podívala směrem k mladíkovi a slastně se usmála. Zvedla svou ruku a začala olizovat teplou krev, roztékající se po prstech. V druhé ruce držela stříbrný nůž, který si očistila o kožené kalhoty. Ladně se svezla z mrtvého muže, z jehož hrudníku zbyla jen kašovitá směs svalů a kůže. Pohrávala si s tou lesklou dýkou, olizovala cestou k mladíkovi zbytky krve a pak se zastavila u křesla. Honno Toshihiro sebou opět škubnul. Byl uvězněný na křesle, svalnatá stehna přehozená přes jeho vyřezávané opěrky pro ruce a za kotníky přivázaný k pozlaceným nožičkám křesla. Neměl na sobě vůbec nic. „Krásný pohled,“ zavrněla vévodkyně a zabodla mu svůj špičatý podpatek do rudých potahů mezi roztažené nohy a sešlápla mu podrážkou ochablý penis. Odhalila tak díru mezi stehny v kožených kalhotách, ze které se začalo řinout sperma nebohého Ryota. „Zajímavá hračička, mladý pane,“ zamávala zbraní spoutanému Toshihirovi před nosem. „Kdepak jste k ní přišel?“ Přitiskla mu ostří nože na rty, aby viděl přímo na nápis, vyrytý do rukojeti. „Není možné, aby někdo tak mladý mohl být zabiják démonů,“ přitlačila mu ostří na rty, až se mu spustila krev. „Laciná atrapa koupená na jarmarku,“ vysoukal ze sebe Toshihiro. Vévodkyně pozorovala pramínek krve, stékající po té mlaďoučké tvářičce, který nezastavil ani kožený obojek, pokračuje dál po hebké kůži na hrudníku. Špičkou nože sledovala tu červenou stužku a zanechávala za sebou hlubokou otevřenou ránu. Honno Toshihiro sykl bolestí. Žena přestala mladíka dráždit podrážkou v rozkroku, sundala nohu na zem

LOVEC DÉMONŮ

23

a přisála se jako vampír, jazykem kopírujíc tu krvavou cestu. Určovala nožem směr, kam chtěla svým jazykem zabrouzdat, slastně očistila jeho bradavky od té sladké tekutiny. Cítila mladíkovo napětí, jak ji začíná tlačit do břicha. Zvedla hlavu, aby se podívala, kam až se krvavý pramínek dostal. Stékal dolů, minul pupík, otřel se lehce o kořen tvrdnoucího penisu a zastavil se ve velké kapce přímo uprostřed mladíkova pevného zadečku. Honno Toshihiro se zachvěl, nebylo možné to přehlédnout, jak ho to vzrušilo. Vévodkyně Hisako zpozorněla. Tahle reakce ji velice zajímala. Poodstoupila a přivřela oči. „Mladý pán není na ženy?“ ušklíbla se. Otočila stříbrný nůž, chytla ho za čepel, až ji z dlaně začala téct krev, ale jakoby jí to vůbec nezpůsobovalo bolest, pohladila rukojetí mladíka po vnitřní straně stehen, sesbírala všechny kapky rudé kapaliny, několikrát mu obkroužila studeným kovem kolem dírky a pár jich vtlačila dovnitř, až její host nekontrolovatelně vzdychnul a jeho chlouba sebou několikrát cukla. Přitlačila směrem dovnitř a pak rukojeť vysunula. Honno Toshihiro se kousl do rtu, aby znovu nedal nahlas najevo své vzrušení. Žena mu napodruhé surově vjela do útrob, bez varování a větší přípravy. Mladík spolkl celou rukojeť nože a zachroptěl, jak se mu ruce začaly třást a tím utahovaly obojek škrtící ho na krku. „Už dlouho jsem nebyla v podobě muže,“ zasnila se vévodkyně. Odložila nůž na krbovou římsu, přiložila si dlaně na prsa a sklonila hlavu. Zahalila se do záplavy rudých dlouhých vlasů, prohnula se několikrát v páteři, zakřičela bolestí a pak klesla na kolena. Těžce oddychovala, mezi nádechy a výdechy si sundávala černou vestu a hedvábnou košili a mrskla s ní o zem. Zvedla se na nohy a pomalu zvedla hlavu. Pohodila hlavou a její hříva červených vlasů zkropila holá záda a odhalila plochý svalnatý hrudník, s cestičkou tmavých chloupků od hrudníku ztrácející se až za pásek kožených kalhot. „Ryoto měl rád ženy,“ usmál se muž a věnoval krátký pohled na ležící

24

AKUMA HANTA

zakrvácené tělo na jídelním stole. „Jsem rád, že tě přivedl. Moc se na tebe těším, chlapče.“ Jednou rukou si rozvázal šněrování na kalhotách a stáhl si je pod zadek, aby ukázal na odiv svůj vzrušený obrovský penis. Párkrát si ho promnul. Sebral z římsy hned vedle položeného nože postavenou hořící svíčku a stoupnul si k opěradlu křesla. „Zacelíme ty rány, krev by mě zbytečně rozptylovala,“ zašeptal vévoda mladíkovi do ucha a začal mu kapat horký vosk do mokvajících řezných ran. Mladík vykřikl bolestí, když se žlutý vosk smíchal s krví a utvořil růžový škraloup. Pán domu chytil mladíka za obojek a přitáhl si ho k sobě. „Trochu pozornosti svému hostitelovi by neuškodilo,“ ušklíbl se, otřel svou špičku o mladíkův dolní zakrvácený ret, zatlačil mu na zuby a donutil ho otevřít ústa, aby mu ho tam mohl nacpat. „Užijeme si to oba, nechceš dopadnout jak tvůj předchůdce,“ a začal svou pánví přirážet, držíc mladíka jednou rukou stále za obojek, aby si mohl sám určovat hloubku vniknutí. Druhá ruka stále držela hořící svíčku, kapal mu vosk na kůži, na jemné bradavky, bolest ho zbavovala smyslů, ale při sebemenším stisku zubů ho muž zatáhl silněji za obojek, až přicházel o vzduch a uštědřil mu několik kapek horkého vosku na vztyčený penis, přímo na špičku.

Muž se přesunul mladíkovi mezi nohy, v ruce se mu objevila modrá stuha, která patřila Honno Toshihirovi a několikrát ji omotal kolem kořenu mladíkova vzrušení. „Jen si to užij co nejdéle,“ usmál se vévoda, típnul svíčku o mladíkova třísla, až mu tam vypálil černou máznutou značku a aniž by čekal na výkřik protestu a bolesti, vjel mu svíčkou mezi půlky a hluboko zarazil. Honno Toshihiro škubnul silně připoutanýma nohama ke křeslu a i když se snažil nevydat ani hlásek, nemohl zkrotit tu vzrůstající rozkoš,

LOVEC DÉMONŮ

25

kterou mu vnikající měkký vosk poskytoval. „Hodný chlapec,“ naklonil se nad něj jeho hostitel a vjel mu jazykem do úst. Bral si násilím jeho polibky, i když mladík nespolupracoval a snažil se odtrhnout hlavu. Ostrá bolest, která doprovázela náhlé vniknutí vévodova mohutného údu, mu vehnala slzy do očí. Pronikal na jeden zátah silou až na úplný konec, zůstal v něm několik sekund, přitisknut na jeho voskem pokapaný hrudník a vychutnávající si ten malý prostor, poskytující mu drtivou rozkoš. Dával si načas, pomalu vytahoval, prodýchával to mravenčení v celém těle, pnutí ve slabinách a uklidňoval divoce bijící srdce. Mladík měl pevně sevřená víčka, hlavu zvrácenou na stranu, připravující se rychlými nádechy a výdechy na další vpád, který přišel vzápětí, tvrdý, rychlý a stále se opakující, v čím dál víc rychlejších přírazech. Jídelnou se nesly výkřiky doprovázející stoupající extázi. Honno Toshihiro se zachvěl pod tím náporem vzrušení rozlévající se mu do krve, a skropil své břicho několika sprškami semene. Jeho podvázaná chlouba byla však stále napnutá, neschopna dosáhnout úplného uvolnění, toužící po víc. Vévoda byl zcela zaneprázdněn svým prožitkem, beroucí si v prudkých nárazech mladíkovo tělo, že si ani nevšimnul, jak Honno Toshihiro konečně uvolnil svoje ruce, přivázané k psímu obojku na krku a natáhnul se ke krbové římse, na jejimž okraji ležel stříbrný nůž. Jeho ruka nebyla tak pevná, jak by si přál, protože napětí mu stále prostupovalo celým tělem, udržovalo ho v jemném chvění, nemohl se soustředit, tělo si dělalo samo, co chtělo, vynucovalo si větší hloubku a mladík zatracoval svůj chtíč, nutící jeho pánev vycházet vstříc tomu osvobozujícímu pocitu, při němž jeho mysl opouštěla pozemský stav a plul tím stavem beztíže, nemyslíc vůbec na nic, jen se soustředíc na okamžik vrcholu, aby mohl úlevou vydechnout. Přeřízl provazy, poutajícího jeho kotníky ke křeslu. Vykřikl, když vévoda naposledy hluboko proniknul, zaryl mu nehty do rozedrané kůže, setřel vosk a otevřel rány a vyplnil ho svou mohutnou dávkou spermatu, které se přes plné vyplnění jeho útrob už nemělo kam vejít a stékalo mu po stehnech na rudý samet křesla.

26

AKUMA HANTA

„Opravdu nádhera, jako nová hračka plně dostačující,“ vyhrknul zadýchaně vévoda a otevřel oči, aby si mohl prohlédnout reakci svého hosta. Překvapilo ho, že má ruce volné a nestačil si ani všimnout nože, který schovával v dlani. Mladík ho ze sebe skopnul uvolněnou nohou, až ztratil rovnováhu. „Potřebuji víc!“ zachroptěl Honno Toshihiro. „Nenávidím nedokončené věci!“ Vévoda byl ohromen, stále nemohl vstřebat svou erekci, která byla ve chvíli vrcholu ukončena nečekaným kopancem do břicha. Rád by se ještě mazlil s tím mladým tělem, trápil ho dál pro něj vzrušujícími podněty. „Jak jsi...?“ vyhrkl ohromený muž a zavrávoral na svých vysokých podpatcích. Mladík ho surově chytl za dlouhé rudé vlasy, donutil ho udělat pár kroků dozadu, otočil ho k sobě zády a svou vahou ho zlomil v pase. Odmotal modrou saténovou stuhu ze svého neukojeného penisu a svázal vévodovi ruce za záda. „Mladíku, nejsi v pozici...,“ zaprotestoval muž, ale úder obličejem o dubovou desku jídelního stolu mu vyrazila zbytek slov z úst. „Nesnáším vás,“ zavrčel mladík a stáhnul vévodovi víc kožené kalhoty dolů. „Dostat mě pokaždé do takové situace!“ Muž nadzvednul hlavu a snažil se naposledy vzdorovat svému hostu, který najednou převzal roli pána do svých rukou. Mladík stále držel ty krásné dlouhé rudé vlasy v hrsti, přehodil ten pramen ve dvou smyčkách vévodovi kolem krku a zatáhnul. Muž zalapal po dechu a pak vykřikl, když mu mladíkovo ztopoření zajelo mezi půlky, bez jakékoliv přípravy, jen si ho postupnými vniknutími roztahoval, až nekladl jeho zadek žádný odpor a Honno Toshihiro si vychutnával konečně tu rozkoš až do konce, neomezován ničím a nikým.

LOVEC DÉMONŮ

27

„Honno Toshihiro, kdo jsi?“ zachroptěl vévoda v okamžiku, kdy se mu do útrob rozprsklo milion malých spermií a vyplnilo jeho nitro. Mladík se prohnul, aby vyplavil poslední kapku a přitáhl si rudé vlasy blíž k sobě. Vévodovi se udělaly mžitky před očima, jak přišel náhle o vzduch a snažil se nadechnout přes stahující se smyčku kolem jeho krku. Stříbrný nůž bez ozdob se zabodl do dřevěné desky stolu před jeho obličej. Zíral přímo na ty dvě slova, vyrytá do rukojeti, zvýrazněna zaschlou krví, která ulpěla v rýhách. Snažil se přebrat všechny ty úvahy, bombardující jeho mozek, který rychle přicházel o poslední buňky z nedostatku okysličení. „Akuma hanta...,“ zašeptal vévoda. „Těší mě,“ usmál se mladík těsně nad vévodovým uchem a zesíleným stiskem jemných vlasů přerušil přívod vzduchu do vévodových plic. Vévodovy hnědé oči zůstaly dokořán otevřeny, s výrazem prozření v okamžiku přicházející smrti, zhypnotizované jménem toho, který ho ukolébal svou mladistvou nevinnou tváří a vyplnil ho svým důkazem uspokojení. Honno Toshihiro povolil stisk a nechal dopadnout bezvládné tělo dalšího nenasytného démona k jeho holým chodidlům. Byl hrozně unaven. Odepnul si široký obojek z krku a mrštil jim o zem. Opět se mohl svobodně nadechnout. Vyrval svůj nůž ze stolu, převrátil muže na záda a zanořil čepel až po rukojeť do jeho srdce. „Šťastnou cestu do pekla,“ procedil skrz zuby mladík a pozoroval měnící se tvář i tělo démona měňavce, který na sebe mohl brát podobu jakéhokoliv pohlaví, které se mu zrovna hodilo pro ukojení svých sexuálních choutek. Jakoby si nemohl vybrat, v jaké podobě odejde z tohoto světa, až se nakonec jeho podoba zastavila na směsi ženskosti a mužnosti, s krásnými ňadry a ukázkovým penisem. Jeho tělo se postupně rozpadalo do roztékající se krvavé břečky, s vlasy měnícími se na šedavý popílek. Jen ty kožené kalhoty a kozačky zůstaly ležet na zemi, jakoby je sem někdo na chvíli odložil a měl se pro ně každou chvíli vrátit. Honno Toshihiro se s námahou zvedl, bolelo ho celé tělo, seškrabával

28

AKUMA HANTA

si z kůže voskové proužky, zatínal zuby bolestí, ale toužil se zbavit veškerých znamení, které na něm démon zanechal. Dopotácel se ke křeslu, unaveně se na něm schoulil do klubíčka, zavřel oči a vychutnával si poslední záchvěvy svého odeznívajícího vzrušení, kterého v moment odevzdání démona do rukou ďábla, pohltí. Je na tom prožitku závislí, nemůže přestat. I když ho to tolik bolí, je to jak droga a on musí znovu a znovu předstírat oběť, aby vlákal do pasti ty zvrhlé duše a odevzdal je tam, kam patří. Kde se on sám zrodil.

KAPITOLA TŘETÍ Přes oceán

S

tál na přídi a nechal si teplým větrem čechrat vlasy, od kterých se odráželo zapadající slunce a dodávalo jim zlatý nádech. Vyskočil na zábradlí, chytl se lanoví, aby měl lepší výhled na tu krásu, když se rudý kotouč dotknul svým spodním okrajem hladiny oceánu a zbarvil ho do krvava. „Odpovídám za vaši bezpečnost, mladý pane,“ ozvalo se za ním vyčítavě. Mladík se otočil, v obličeji měl výraz nadšení a jeho šedivé oči, na které si kapitán nemohl pořád zvyknout, zářily štěstím. Neměl to srdce odepřít mladíkovi ten pohled na každodenní se opakující přírodní úkaz. Chytl se lana a vyšvihl se ladně vedle svého hosta, který mu už dlouhých dvacet dní dělal společnost na své lodi Purple lizard. „Tenhle pohled se nikdy neomrzí,“ usmál se kapitán a v jeho pomněnkových očích se odrážela stále modrá obloha, ještě víc umocňující tu nádhernou modř, která se vůbec nehodila k té ostré opálené tváři, zarostlou jemnými vousy, v nichž se táhla bílá cestička dlouhé jizvy od nosu až někam na krk, ztrácející se v černých pramenech vlasů, sahající mu pouze na ramena, ale na zádech měl delší prameny svázané ošumtělým šátkem již neidentifikovatelné barvy do culíku. Podívali se na sebe. Dlouze a pátravě. Kapitán Owen Garrison měl pokaždé v přítomnosti tohoto mladíka divný pocit. Nedokázal ho popsat, protože to jediné, co ho napadlo, hned zamítnul a odsunul do kouta své mysli. „Půjdeme se podívat do kuchyně, co nám Robert připravil dobrého na

30

AKUMA HANTA

večeři, co říkáš Toshihiro?“ přerušil to napětí kapitán a seskočil dolů na dřevěnou podlahu paluby. Nabídl mu ruku, aby mohl pohodlně seskočit, protože vítr se opřel do plachet, loď se mírně nahnula doprava a mladík zavrávoral. Ten dotyk jejich dlaní byl jako by se dotkly mořského okouna. Slabé chvění stavělo všechny chloupky na jejich kůži, lehké mravenčení a sevření svalů kolem žaludku, ale strach to nebyl. Honno Toshihiro dopadl na nohy před kapitána a kormidelníkovo narovnání lodi do původního stavu zapříčinilo vehnání mladíka kapitánovi přímo do náruče, až ho málem tím nárazem povalil. Toshihiro před sebe natáhl ruku, aby ztlumil pád, zajel do chloupků na kapitánově hrudi, kterou měl odhalenou ledabyle zapnutou košilí jen na tři knoflíky, protože mu byla nějaká etika na své lodi ukradená. Nechal tam tu dlaň položenou, vstřebával to teplo, pozoroval své prsty, jak se v tom chmíří lehce chvějí, sem tam mu výhled zakryly jeho vlající rozpuštěné medové vlasy. „Toshihiro,“ vydechl tiše kapitán a odhrnul mu ty neposlušné pramínky z obličeje. „Mladý pane...?“ Ta otázka zůstala viset ve vzduchu, vítr neměl šanci ta slova odvát, jak byla těžká a neúnosná. Kapitán Owen Garrison první přerušil to napětí a poodstoupil. Mladíkova ruka mu bezvládně sjela po košili, jakoby nechtěla opustit tu kůži a snažila se zachytit unikající látku mu pod prsty. „Omlouvám se...,“ vyhrkl kapitán, protože v tu chvíli nevěděl, co má říct, čím ospravedlnit to viditelné chvění. „Půjdeme se najíst...“ Toshihiro tam jen tak stál. Sledoval odcházejícího kapitána a snažil si v hlavě srovnat pocity, které mu zaplavily mozek. Jeho tělo vřelo po touze znovu a znovu se ho dotknout. Ještě nikdy se mu nestalo, aby ho pouhý dotyk takhle rozrušil. Nemohl se pohnout, nemohl toho muže následovat, protože se obával, že by nedokázal skrýt to, co k němu cítí. Otočil se a zamířil do své kajuty, ukrýt se před světem, svalit se na postel, přitáhnout kolena k bradě a co nejrychleji zapomenout.

LOVEC DÉMONŮ

31

Kapitán vešel do jídelny, snažil se usmívat na své muže, kteří celý den dřeli na jeho lodi. Jedna z nejrychlejších plachetnic klipr té doby, o délce 110 m a kolem 50-ti plachet patřila strýci mladíka Honno Toshihiro, který dovážel z Japonska do Evropy čaj a hedvábí. V Londýně nabral kapitán synovce svého zaměstnavatele, aby ho vzal zpět domů. Byl rád, že ho Toshihiro nenásledoval. Stále cítil tu dlaň na svých prsou, zapnul si knoflíčky u košile, jakoby jeho muži mohli zahlédnout ten drobný otisk v jeho srsti. Prohodil pár slov, nezapomněl pochválit své muže za dobře vykonanou práci a kuchaře za výtečnou večeři. Nabral pár kousků na talíř a přidal nějaké ovoce a s omluvou, že donese něco mladému pánovi, kterému není dobře, se rozloučil. Nechal rozdělat jeden soudek rumu, protože na obloze nebyl ani mráček a hvězdy svítily a vypadalo to na klidnou noc. Na palubě lodi kromě kormidelníka nikdo nebyl. Zahlédl ještě dalšího hosta na své lodi, cizince, který nevyházel ze své kajuty, pouze až se paluba vyklidila a pak sledoval na přídi hvězdy. Jídlo si nechával donášet do kajuty, omlouval se tím, že mu mořský vzduch nedělá dobře. Kapitán to nijak neřešil, zaplatil dopředu a nebyl žádnou přítěží. Zaklepal na dveře kajuty Honno Toshihira a vešel dovnitř. Kajuta byla potemnělá, svíce právě dohořívala, a jakmile kapitán vešel, slabý závan vzduchu skomírající plamínek uhasil. „Toshihiro?“ zašeptal kapitán do tmy. „Nesu ti večeři. Spíš?“ Položil talíř na stůl a zamířil k ležící postavě, schoulené na posteli. Věděl, že se ho nemá dotýkat. Že toho bude litovat. Posadil se na okraj postele, natáhnul ruku a pak ji zase stáhnul. Toshihiro se pohnul a otevřel oči, lesknoucí se ve tmě jako hladina zamrzlého jezera. „Děkuji vám, kapitáne,“ odpověděl mladík, vpíjel se svým pohledem do těch modrých očí Owena Garrisona, přitahoval si jeho obličej blíž bez jediného doteku, jakoby by byli mezi sebou propojeni neviditelnými vlákny. Když se kapitán lehce otřel o mladíkovi rty, projela mu tělem nepopsa-

32

AKUMA HANTA

telná vlna pocitů. Ponořil se do tichých vod oceánu, obklopila ho ta masa vodní plochy, připravila ho o sluch a svazovala vnitřnosti do bolestivého chuchvalce. Zalapal po vzduchu, zhluboka se nadechnul a vyskočil na nohy. Zatřepal hlavou, aby se vzbudil z toho omamného snu a bez jediného slova se vypotácel z kajuty. Toshihiro zasténal nad tou ztrátou vzájemného souznění, vjel si rukou do kalhot a snažil se zbavit té bolesti ve slabinách. Ale mladíkovo tělo odmítalo jeho pozornost, dávalo jasně najevo, že touží jen po jednom, po muži, co právě odešel dveřmi. Owen Garrison se snažil vyhnat ten krátký dotek rtů ze své hlavy. Díval se upřeně na mapu, rozloženou na stole a nutil se znovu propočítat cestu a případnou úpravu směru lodi. Trhnul hlavou, když se rozrazily dveře jeho kapitánské kajuty a dovnitř vtrhl mladý Toshihiro, s rozepnutou košilí a vydutým poklopcem. „Pane!“ vykřikl roztřeseně. „Nevydržím to napětí! Prosím, vemte si mě!“ Klekl si na zem vedle postele, stáhnul si kalhoty ke kolenům, sepjaté ruce položil na postel, sklonil na ně hlavu a vlasy rozprostřel na polštář. „Toshi?!“ vydechl údivem kapitán a snažil se mladíka zvednout zpátky na nohy. „Co to děláš?“ Honno Toshihiro se zadrápnul do matrace a odmítal se postavit. „Prosím,“ škemral. Kapitán klekl vedle něj a přejel mu prsty po páteři přes hedbávnou košili, odhrnul mu z levého ramene látku a políbil ho na bledou kůži. Toshihiro se otřásl pod návalem horka, které ho obklopilo. „Toshi,“ šeptal kapitán mezi polibky, rozsévající mu na krk. „Chci ti vidět do tváře,“ a pomalu ho převrátil na záda, vplul mu mezi nohy a namotal si mladíkovi vlasy mezi prsty. „Máš je tak hebké.“

LOVEC DÉMONŮ

33

Otíral se svou pichlavou tváří o tu dětskou kůži, nasával mladíkovu vůni a zkoumal jemnými polibky chuť jeho kůže. Neustále sledoval Toshihirovi reakce a vracel se na místa, při kterých se mladík zachvěl. Opět zavítal na krk, těsně pod uchem a otřel se jazykem o ucho. Toshihiro se prohnul a slabě zavzdychal. Owen Garrison sjížděl jazykem směrem k mladíkovým rtům, aby zbytečně nepodráždil svojí neoholenou tváří jemnou kůži. Toshihiro netrpělivě ukořistil ten omamující vlhký nástroj, uzamknul ho do svých úst a vyžadoval hlubší polibek. Kapitán rukou sjel k mladíkovu kotníku, hladil ho po lýtku, po vnitřní straně stehna, promnul mu pytlík a schoval mladíkovo vzrušení do své dlaně. Toshihiro vykřiknul, propustil nedobrovolně kapitánův jazyk, který toho hned využil, přejel mu přes bradu, krční jamku, jen letmo polaskal bradavky, aby je pouze navlhčil a jel středem hrudníku dolů. „Pomůžu ti od bolesti, Toshi,“ zašeptal Owen Garrison a bez varování začal drsným povrchem jazyka drancovat mladíkovo nadržení mezi nohama. Jednou rukou stahoval kůži z Toshihirova žaludu, aby ho mohl laskat svými ústy a druhou rukou plenil napnuté bradavky. Mladík se nesnažil zadržet výkřiky, nechal se rozmazlovat kapitánovými osvobozujícími doteky, prsty se prohrabával v jeho vlasech, aby sem tam zpomalil rychlost či si vynutil větší hloubku. „Kapitáne!“ vykřikl Toshihiro, snažil se vymanit z toho sevření, když se ho zmocnil ten pocit uvolnění, ale kapitán si nechal naplnit ústa jeho důkazem uspokojení,nepolykal, jen nechal koutkem úst vytékat tu bílou tekutinu, a dál laskal mladíka, až se jeho srdce uklidnilo a prsty ho přestaly tahat za vlasy. „Kapitáne, já...,“ vysoukal ze sebe těžce Toshihiro a snažil se najít vhodná slova, jak mu poděkovat, či se mu omluvit za to, co udělal. Nikdy se mu nestalo, aby si mohl užít rozkoš, bez bolesti, ponížení, ale jen z čistého prožitku. Aby ho nikdo neznesvětil a nikdo se jeho tělem neuspokojil.

34

AKUMA HANTA

Owen Garrison ho vytáhnul na postel, lehl si za něj, přitiskl se k jeho zádům a obejmul ho. Položil mu prst přes ústa a jen mu posílal na šíji teplý vzduch. Když se Toshihiro probudil, bylo ráno. Na stole voněla čerstvá káva a tousty se slaninou. Dotknul se svého nahého hrudníku, aby posbíral všechny ty vjemy, které na jeho kůži zanechal kapitán. Nemohl stále pochopit, co se v noci stalo. Proč ho kapitán odmítnul a tolik mu toho věnoval, aniž by za to na oplátku něco chtěl. Srdce se mu sevřelo bolestí, když si uvědomil, jaký způsob vede, jak musí být prodejnou děvkou, aby uspokojil svůj chtíč, který ho živý a naplňuje pocitem uspokojení. Přichystané snídaně se ani nedotknul. Zapnul si košili a nenápadně se vypotácel z kapitánovy kajuty. Paluba byla rušná svým každodenním shonem. Toshihiro se nevrátil do své kajuty, kde by ho mohl kdokoliv navštívit. Chtěl být sám. Sám se svými myšlenkami. Vyšplhal po ráhnoví, schoval se mezi ty velké plachty lněných křídel lodi, nechal se bičovat větrem a někde v hloubi duše doufal, že ho nějaký silný poryv svrhne dolů, do temných vod oceánu a ukončí jeho bolest. Slunce se opět utápělo v oceánu, páchalo každodenní sebevraždu, aby se ráno znovuzrodilo. Kapitán se objevil v ráhnoví a ztrápeným pohledem sjel mladíka, který se tam celý den ukrýval před světem. „Toshihiro, hledal jsem tě,“ řekl vyčítavě. „Nic jsi nejedl.“ Podal mu kus chleba s uzeným masem a sedl si těsně vedle něj na ráhno. Chvíli tam tak spolu seděli, pozorujíc krvavý oceán. Toshihiro hltavě jedl a snažil se ovládnout rostoucí touhu z blízkosti kapitána. „Neměl jste sem chodit, kapitáne Garrisone,“ vyhrkl mladík. „Nic o mně nevíte. Vaše blízkost mě zraňuje a zároveň spaluje. Já... potřebuji to...“ Kapitán k němu zvedl své modré oči, mlčky si ho prohlížel a pak se usmál.

LOVEC DÉMONŮ

35

„Když tě pozvu večer na skleničku vína, uklidní to aspoň trošku tvou mysl?“ „Kapitáne...,“ zaprotestoval Toshihiro, protože věděl, že alkohol ho vůbec neuspokojí. „Tak za hodinu u mě,“ pronesl kapitán a jak zkušený námořník slanil dolů po provaze a zmizel Toshihirovi z očí. Nechtěl tam jít. Jeho ruka v rozkroku se snažila rozehnat to napětí, ale opět to nefungovalo. Vyhrkly mu slzy do očí nad svou neschopností se uspokojit. Ležel ve své kajutě, rafičky hodin se blížily k půlnoci a on stále odolával. V kapitánově kajutě se ještě svítilo. Šel tiše, aby nikoho neprobudil. Ani neklepal. Jen tak tam najednou stál, uprostřed kapitánovy kajuty, s prosbou v očích, aby mu pomohl od bolesti. Owen Garrison seděl u stolu, žmoulal plnou sklenku vína v ruce, ale láhev už byla skoro prázdná a prohlížel si mladíka. „Myslel jsem, že už nepřijdeš,“ prohodil kapitán a trpce se usmál. Byl hladce oholen, jeho jizva byla teď zřetelně viditelná, jak se táhla až ke klíční kosti. Měl na sobě čistou košili, kterou si už dlouhým čekáním rozepnul a odhaloval svůj chlupatý hrudník, na krku mu visel těžký kříž z lesklého stříbra. „Omlouvám se,“ sklopil hlavu Toshihiro. „Nechci vám být nijak na obtíž...“ Kapitán smetl ze stolu mapy, sextantant i vypichovátko. Toshihiro nadskočil úlekem, netušil, že tak kapitána rozzuří. Ten ho chytil kolem pasu, silou ho dovlekl ke stolu, vysadil ho na něj a vjel mu rukama pod košili. Toshihiro zalapal po dechu pod tím náporem drsné vášně, když mu kapitán hrnul košili pod bradu, aby se mohl dychtivě vrhnout na hladký hrudník a políbit bradavky. Pak se najednou zastavil a položil dlaň mladíkovi na tvář.

36

AKUMA HANTA

„Omlouvám se,“ vyhrkl kapitán. „Mám už něco v sobě, jsem se neovládnul...“ Honno Toshihiro ho uchopil za kříž, visící mu na krku a přitáhnul si ho k sobě. „Dnes mě prosím neodmítejte,“ skoro zakňoural Toshihiro. „Vezměte si mě jako poděkování za včerejšek.“ „Ale jsi tak mladý,“ zaprotestoval kapitán. „A tak zkažený,“ posmutněl Toshihiro. „Ten kříž...“ „Dostal jsem ho od jedné cigánky v Londýně,“ odpověděl Owen a naklonil se k mladíkovým ústům. „Prý mě to ochrání před démony.“ „Lanchesterský kříž,“ vydechl Toshihiro a upustil ten přívěsek, jakoby ho pálil do prstů. „Ne, jen obyčejné stříbro,“ namítl kapitán a přetáhnul mladíkovi košili přes hlavu, aby měl lepší přístup k jeho tělu. „Mám taky věc, z roztaveného Lanchesterského kříže,“ zašeptal Toshihiro. „Dýku a zabíjím tím démony.“ Kapitán zastavil svou ruku, hladící mladíka po nahých prsou. „Nevěřím na démony,“ usmál se. „Jsou to jen babské povídačky.“ „Babské povídačky...,“ opakoval ta slova mladík a zavřel oči. Kapitán ho políbil na rty, chutnaly po víně. Bral si jeho jazyk hladově, vnikal mu násilně do úst, nechtěl se držet zpátky. Toshihiro mu vycházel vstříc, hrozně toužil, aby kapitán nepřestával, vzal si ho násilím, jak byl zvyklý, aby jeho tělo bylo ukojeno. Zaklesnul mu nohy kolem boků a zatnul nehty do holých zad. Zanechal mu několik krvavých škrábanců v opálené kůži a přesunul se na chlupatý hrudník, probíral se tím bludiš-

LOVEC DÉMONŮ

37

těm tmavých chloupků, až našel bradavky a jemně přes ně přejel. Kapitán sebou slastně škubnul a přejel mladíkovi přes napnutí v rozkroku. „Opravdu to můžu udělat?“ zeptal se nevěřícně Owen Garrison a osvobodil mladíka od kalhot. Toshihiro se posadil a zajel rukou kapitánovi do kalhot. Stisknul tu věcičku v dlani, chtěl ji cítit v sobě, ta touha ho spalovala. Stiskl rty, aby na něm nebylo vidět, jak moc si to přeje. Kapitán ho položil zpátky na stůl a vylil mu na břicho ze skleničky trochu vína. Jazykem sbíral tu tekutinu do úst, zároveň zvednul jednu Toshihirovu nohu a zatlačil mu ji na hrudník. Nadzvedl mu tak zadek a malými doušky vína poštědřil jeho dírku, jazykem mu vtlačoval alkohol dovnitř, střídal jazyk s prsty a byl překvapen, jak je mladík rychle připraven, slastně vzdychá a ruku pátravě natahuje do jeho rozkroku, aby ho mohl taky polaskat. Kapitán si rozepnul kalhoty a nechal je sjet ke kolenům. Toshihiro ten napjatý úd hned uchopil a několikrát ho promnul, sám si ho nasměřoval k sobě a přitisknul se, aby ho mohl cítit v sobě, co nejhlouběji. Owen Garrison uchopil i druhou mladíkovu nohu a položil si ji na rameno. Pomalými dlouhými pohyby pánve se sunul dovnitř a ven, chtěl si to užít, co nejdéle, sem tam políbil mladíka na lýtko, aby se uklidnil a hned se nevzrušil. Byl tak soustředěný na ten prožitek, aby se hned nevystříkal, že si ani nevšimnul stínu, mihnoucí se za ním. „Kapitáne!“ vytrhnul ho ze soustředění vyděšený Toshihirův hlas. Někdo se přitlačil na jeho záda, donutil ho zajet do Toshihira co nejhlouběji, až mladík vyjeknul. Něčí ruka, v bílé rukavici, se natáhla přes jeho tělo a uvěznila mladíkův krk k desce stolu. „Pokračujte, kapitáne!“ uslyšel těsně vedle sebe známý hlas Owen Garrison. „Mám rád krev, vřící touhou a vzrušením.“ Kapitán se podíval do těch vyděšených očí, které na něj upíral Toshihiro, popadající těžce vzduch přes těsnost sevření jeho krku. „Řekl jsem, pokračujte!“ opakoval výhružně muž a chytil druhou ru-

38

AKUMA HANTA

kou kapitána za vlasy. Owen Garrison poznal hlas, patřící jeho pasažérovi, který vycházel jen v noci a s nikým se po celou dobu plavby nestýkal. Cizinec, jehož jméno si ani nepamatoval, na něj zezadu tlačil svým napnutým mužstvím přes kalhoty, udával mu tempo přírazů a stále ho surově držel za vlasy. Toshihiro se neudržel a kapitán spatřil jeho slzy, které se mu řinuly po tváři, když skropil svoje břicho a nebyl schopný se vzepřít tomu ponížení. Kapitán už neměl chuť nic prodlužovat, nechtěl strávit ani o minutu déle v mladíkovi, kterého během několika okamžiků přestal milovat, ale pouze ho znásilňoval pod nátlakem cizince. V momentě, kdy uvolnil svoje napětí, ucítil ostrou bolest, trhající jeho tepnu na krku. Krev se mu řinula po krku, několikrát sebou škubnul, v euforii konečné erekce a zároveň novým pocitem, který naplňoval jeho tělo, doháněno k šílenství. Snažil se protestovat proti té síle, ale nezmohl se na nic víc, než sledovat mladíkův obličej, na který mu kapala jeho krev, zkrápěla jeho rty, tváře a vpíjela se mu do medových vlasů. „Toshihiro,“ zachroptěl kapitán, než se v bezvědomí svezl mladíkovi na prsa. Toshihiro otevřel oči a několik vteřin mu trvalo, než si uvědomil, kde je. Probudila ho ostrá bolest, tlačící se mu na vnitřnosti. Vykřikl, když ho zaplavila další vlna bolesti. Muž mu zacpal ústa a zavrčel mu do ucha: „Tiše, chlapče, nechceš přece přijít tak brzy o svůj život.“ Toshihiro se zhluboka nadechnul, když mu bylo dovoleno opět dýchat a muž, který před tím, než Toshihiro ztratil vědomí, rozcápal kapitánovi hrdlo svými tesáky, si ho znovu nadzvedl v klíně a narazil na svůj tvrdý penis. Z potemnělého kouta kapitánovy kajuty se vynořil stín a vstoupil do slabého světla, vrhající petrolejová lampa, zavěšená nad stolem. Toshihiro si rozkousl ret a do očí mu vytryskly opět slzy, rozmazávající kapitánovu krev po obličeji. Owen Garrison se k nim pomalu přibližoval, houpavými kroky, v očích divokou zvířecí touhu, ulovit nějakou kořist. Zastavil se těsně před mladíkem, který seděl obrácený zády k vampírovi

LOVEC DÉMONŮ

39

s jeho napnutou kládou uvnitř svého těla. Kapitán se lehce dotkl mladíka ve slabinách. „Chtěl bys ho pro sebe?“ usmál se vampír. „Krev v okamžiku vrcholu chutná tak opojně.“ Muž vytáhnul svůj penis z mladíka, položil si ho do klína a obejmul jeho hrudník, aby ruce přitisknul podél těla. Skrčil mu nohu a pobídl kapitána: „Je tvůj, týrej ho, jak dlouho chceš. Potom si vem všechnu jeho krev.“ Kapitán si stlačil i druhou nohu k mladíkovu hrudníku a bez rozmýšlení vjel do Toshihira. Toshihiro nevydal ani hlásku, držel všechno v sobě, tu bolest, která mu svírala srdce rozbité na miliony kousků. Byl naštvaný sám na sebe, jak byl slepý a nerozeznal démona na palubě lodi a svou chybou přicházel právě kapitán o svou duši a on o člověka, který by ho mohl milovat. Owen Garrison ho chytil za jeho roztouženost, jemně ji zpracovával, až to mladíka zarazilo. Donutil se pohlédnout mu do očí, pořád tak nádherně modrých, ale plné smutku a bolesti, jakoby v něm ještě zůstala část lidskosti a stále bojoval se zlem, co se mu pomalu krví rozlévalo do těla. Nebo možná chtěl svou poslední laskavostí donutit svou oběť k důvěře a dobrovolně se mu odevzdat. Toshihiro mu věřil. Věřil těm očím, nechal se ukolébat a vystrnadil strach ze svého srdce. Začal rychle dýchat, nechal volný průchod svým emocím, vstřebával to vzrůstající pnutí až do chvíle, kdy se čas zastavil, kapitánovo tělo zůstalo prohnuto v křeči, zesílil pouze stisk své ruky a oba jako jeden muž, v harmonickém souznění, vydechli uvolněním. „Vezmi si jeho krev, teď!“ křičel démon. Owen Garrison se nahnul nad mladíkovo tělo, dotknul se svým hrudníkem jemné bílé kůže, minul ústy jeho ucho a zanechal za sebou jen tichá slova: Zabij mě. Honno Toshihiro ucítil ve své levé ruce chladný kov dýky, který mu kapitán vtisknul do dlaně. Ukořistil polibkem démonovi rty a

40

AKUMA HANTA

vášnivě mu proniknul skrz zuby. Vampír zalapal po dechu, byl překvapen tou vroucností své oběti, pustil pravou ruku Toshihira, aby si mohl kapitána přitáhnout za vlasy blíž a oplatit mu tu vášeň. Mladík uchopil ten přívěsek, houpající se kapitánovi na krku, který byl vyroben z roztaveného Lanchesterského kříže stejně jako jeho Akuma hanta a surově s ním škubnul. Owen Garrison odtrhl svoje rty, odstrčil se od démona, až zavrávoral a svezl se na zem. Toshihiro se ohnal tím malým křížem, zabodnul ho démonovi přímo do oka, až bolestí zařval, jak mu posvěcený kov začal spalovat tvář. Pustil lovci démonů jeho pravou ruku, ve které svíral dýku a nestačil ani postřehnout tu rychlost, se kterou se mladík, ještě se stále chvějící odeznívajícím orgasmem, otočil, vrhl se na jeho tělo, povalil ho do polštářů a bodnul. Ostře a krátce, jednou, dvakrát, bodal tak dlouho, i když se už upírovo tělo dávno rozpadlo v prach a od nože odlétalo jen peří, z roztrhané pokrývky. Vybíjel si ten vztek, dokud nezaslechnul své jméno. Otočil hlavu po hlase a seskočil k ležícímu kapitánovi, který se choulil do klubíčka a třásl se po celém těle. Toshihiro si ho přitáhnul k sobě do náruče, odhrnul si vlasy přes rameno a nahnul se ke kapitánovi, nabízejíc mu svou tepnu na krku. „Kapitáne, musíte se napít. Vezměte si mou krev!“ Owen Garrison ho na to odhalené místo políbil, až se Toshihiro otřásl. „Kapitáne, prosím. Zemřete, jestli se nenapijete,“ naléhal mladík, jedním řezem si podřezal zápěstí a položil ho kapitánovi ke rtům. „Jsi to, co jsi tvrdil, že jsi?“ zašeptal Garrison. „Jsi lovec démonů?“ Toshihiro znovu nabídnul své krvácející zápěstí, ale kapitán ho jen jemně za zápěstí chytil, stlačil prsty do rány a stáhnul mu ruku dolů. „Nechci být monstrum,“ usmál se. „Musel bys mě stejně potom zabít. Jediné, po čem toužím, jsi ty, Toshi. Miluji tě.“ Chytil mladíka za bradu, stíral mu polibky slané slzy, stékající po tváři, mazlil se s jeho rty, vášnivě a opojně, tak dlouho, dokud mu to srdce do-

LOVEC DÉMONŮ

41

volilo. Slunce se začalo pomalu prodírat dovnitř skrz malé okno kajuty, naposledy se chtělo rozloučit s tou milou tváří, nesoucí jméno Owen Garrison, který nikdy neopomněl pozdravit vstávající slunce a každý večer mu popřát dobrou noc. Honno Toshihiro k sobě tisknul to chladnoucí tělo, které odmítlo jeho krev, čímž se mohl stát nesmrtelným, ale navždy démonem. Honno Toshihiro už neuronil ani slzu. Je tím, čím je. Akuma hanta. Nikdy by nemohl patřit kapitánovi lodi Purple lizard. Protože Bůh mu dal jen právo, dávat, brát, nikoliv milovat.

KAPITOLA 4 Zrození a pád

S

líbil strýci, že se vrátí dřív, než padne noc. Měl rád to ticho. Uklidňovalo ho ševelení listů starých stromů, které si mezi sebou vyměňovaly příběhy všech těch, jejichž tlející těla ukrývala zem pod kamennými náhrobky. Položil na jeden z hrobů chryzantémy a zapálil svíčku. Rodiče nikdy nepoznal, strýc ho vychovával od malička a on vyrůstal v přepychu toho úchvatného sídla rodiny Honno. Kůň, který postával opodál, náhle zaržál, a netrpělivě zahrabal kopytem v zemi. Mladík se zvedl a rozhlédl se. Přímý pohled do zapadajícího slunce ho oslepil. Musel si zaclonit oči, aby rozpoznal postavu, vyloupávající se z toho palčivého světla. „Kdo je tam?“ vykřikl a hrdlo se mu stáhlo strachem. Netušil, kdy omdlel. Proč omdlel. Jestli vůbec omdlel a nemá jen živý sen. Plamínek svíčky se třepotal ve tmě a jakoby se škodolibě usmíval. Vykřikl bolestí, která mu projela mezi stehny. „Tiše,“ uslyšel tichý hlas a do úst mu vjelo něco vlhkého. Snažil se uhnout hlavou, ale to prozkoumávání jeho jazyka a rtů ho naplňovalo omamujícím pocitem, jakoby měl v sobě několik skleniček alkoholu. Pátral ve tmě, snažil se rozeznat zlomky tváře, sklánějící se nad ním a drtící jeho tělo k zemi. Znovu ucítil tlak a uvědomění si, že mu právě někdo strká prsty do pro něj nepoznaného místa, ho vyděsila. Zvedl ruku a chtěl ji vtěsnat mezi sebe a to tělo, drancující jeho duši, aby ho od sebe odtlačil, ale pevný stisk jeho zápěstí ho znovu položilo na lopatky. „Zbytečně budeš trpět, jestli budeš odporovat,“ řekl ten hlas bez tváře.

LOVEC DÉMONŮ

43

Nechal si pokrčit pravou nohu. S očima dokořán otevřenými sevřel rty a upřel je na černou oblohu, která se pomalu plnila hvězdami, a měsíc v úplňku se snažil rozehnat mraky, které mu bránily ve výhledu na zem. V okamžiku, kdy jeho nitro zaplavil ten nepopsatelný pocit, směs bolesti a slasti, měsíc se rozzářil jako vítěz, odrazil svůj svit v mladíkových očích a rozlil svou stříbrnou šedivost do jeho duhovek. Orámoval svým bledým světlem tvář, sklánějící se nad mladíkem, krásnou, s výraznými lícními kostmi a očima tak černými, že se v nich měsíční světlo utopilo a zhaslo. Dvě těla, protipóly, beroucí a dávající. Mladík stiskl zuby nabízené kostky ruky sevřené do pěsti, kterou mu muž přitlačil na ústa. Vnikal hloub, táhlými pohyby pánví. Mladík nahmatal na zemi ty květy chryzantém, drolil jejich okvětní lístky mezi prsty, trhal je na kusy, stejně, jako byla na kusy trhána jeho duše. Mohutné kamenné náhrobky mlčky přihlížely, stromy přestaly ševelit, aby jim neunikl ani kousek toho příběhu, o kterém si budou mezi sebou příště povídat. Nocí se nesly jen tiché vzdechy a rytmický zvuk pleskající kůže. Mladík tiše plakal, slzy se vpíjely do hlíny pod jeho medovými vlasy, rozhozené kolem jeho hlavy. Nechtěl se oddávat té rozkoši, která mu projížděla tělem, bránil svému tělu vycházet těm pohybům vstříc, ale nemohl se ovládnout. Výkřik, zahrnující dobití vrcholu, se rozlehl po hřbitově, plašící noční ptáky, číhající ve svém úkrytu na svou kořist. Mladík se prohnul v křeči, když se začal plnit teplou kapalinou a jeho pohled se setkal s vyčítavým pohledem anděla, vytesaného z bílého pískovce, zdobící hrob jeho rodičů. „Bolí to?“ zeptal se ho muž a dotkl se špičky mladíkovi napnuté chlouby. Mladík jen zaskučel, pod tou vlnou touhy, jenž mu poskytoval dotyk cizince. „Chtěl by ses jí zbavit?“ položil další otázku muž a přejel jazykem po celé délce jeho napnutého penisu. Prosil anděla, který ho pozoroval nehybnýma očima, aby mu pomohl.

44

AKUMA HANTA

„Můžu ti poskytnout mnohem víc rozkoše. Stačí říct. Jak se jmenuješ, chlapče?“ Honno Toshihiro se schoulil do klubíčka. Sevřel ruce mezi stehny a snažil se nemyslet na tu bolest v rozkroku. Věděl, že mu jeho ruce od bolesti nepomohou. Sledoval pohybující se závěsy v oknech, se kterými si hrál noční vánek. Od té doby, co se vrátil domů, do Japonska, ho pronásledovaly noční můry. Měl zase ten sen. Sen tak živý, tak reálný. Tušil, že je to vzpomínka. Ale nepamatoval si to. Nechtěl znovu usnout, protože věděl, jak ten sen bude pokračovat. Uvolnil jednu ruku ze sevření a nahmatal těžký kříž na krku. Pevně ho stisknul. Ochrana před démony. Jediná věc, která mu zůstala po člověku, který mu mohl pomoci, aniž by za to něco chtěl. Vychutnával si tu bolest, když mu stříbro škvařilo kůži na dlani. Soustředil se na tu palčivost, až se mu podařilo vyhnat ten chtíč z hlavy. „Bolí to?“ Toshihiro obrátil hlavu po zvuku. Jeho pokoj byl prázdný. „Pomůžu ti od bolesti.“ Posadil se na postel a srdce se mu sevřelo. Obavami. Z toho, co přijde. Zvednul se z postele, natáhl na sebe kalhoty a bosky vyšel ze svého pokoje. Dům jeho strýce byl obrovský. I přestože tu strávil celý svůj život, nikdy neprošel všechny místnosti. Sebral jednu svíci a jako zhypnotizovaný následoval ten hlas. „Chybíš mi.“ Všichni ti, co na něho shlíželi ze svých obrazů, na něho němě křičeli a varovali. Toshihiro sledoval jen svůj stín, ukazující mu cestu. „Chci tě.“ Prošel kolem jídelny, přes kuchyň, hlouběji do domu, kolem pokojů služebnictva. Zastavil se přede dveřmi, do kterých se vpil jeho stín a zmi-

LOVEC DÉMONŮ

45

zel. Dveře nebyly zamčené. Věděl, že za nimi pokračuje nepoužívaná část domu, postavena ještě někdy v 16. století, s vysokými stropy a silnými kamennými zdmi, nemožné v zimě vytopit ty velké prostory. Nebyl tu už žádný nábytek, ani koberce, jen holé chladné stěny. Toshihiro se otřásl chladem, který mu vlezl pod kůži „Čekám na tebe.“ Plamen svíce se sklonil na stranu, jakoby ho něco táhlo ke starým dubovým dveřím, uprostřed chodby, se zrezivělým tepáním a kováním. Toshihiro musel odložit svíčku na zem, aby se mu podařilo dveře otevřít. Zvuk drhnoucích dveří se táhl chodbou, odrážel se od stěn tak dlouho, až zanikl ve slabý skřípavý sten. Toshihiro sestupoval po těch schodech, z hrubého kamene, s vrstvou šedého prachu, přetrhávající rukou husté pavučiny, bránící mu v cestě do podzemí. Netopýři mu zmateně vířily kolem hlavy, vyrušeni ze svého spánku a snažili se vetřelce svými pisklavými skřeky zahnat na útěk. „Ještě kousek.“ Toshihiro se zastavil, několikrát se nadechl, ne aby zahnal strach, ale aby utišil touhu, která se stále stupňovala a týrala ho ve slabinách. Srdce v hrudi mu začalo divoce bušit, nemohlo se dočkat toho, co bude následovat, co nebo koho nalezne za těmi dveřmi. Schody jakoby neměly nikdy skončit, točily se stále dokola, jako had, obtočený kolem kmene stromu. Další dveře, které mu zabránily v cestě dál, byly převázány řetězy, zapuštěnými do zdi. Toshihiro cloumal vztekle řetězy, v téhle chvíli ho nemohlo nic zastavit. Řetězy mu zůstaly v ruce, mrskl s nimi o kamennou zem, zvuk řinčícího železa se opět odrazil od stěn v několikanásobné ozvěně. Zuřivě rozrazil dveře a vpadl dovnitř. V té chvíli svíce zhasla. „Vítej, chlapče.“ Drtící neviditelná síla ho strhla na kolena a on zalapal po dechu.

46

AKUMA HANTA

Pokaždé přišel. Plazil se před ním po kolenou. Prosil. Škemral. Nemohl bez něj žít. Ta bezmocnost se uvolnit ho trýznila a ničila jeho duši. Nechal se znásilňovat, vyplnit si útroby tím znamením uvolnění svého pána. Ten pocit tu byl opět. Jak na něj mohl zapomenout. „Pane,“ vydechnul ublíženě. „Proč ti to trvalo tak dlouho?“ nesla se tmou otázka. „Pane!“ vyhrkl omluvně. „Pojď blíž,“ vábil ho ten hlas. Toshihiro se zvedl na nohy. Všechny svíce v místnosti se začaly samy zapalovat, zaplavovaly svým světlem tmavou podzemní kobku. Stál v okovech, připoután za zápěstí k těžké dřevěné kládě, která byla připevněna na řetězech ke stropu. Přes oči měl koženou škrabošku, roztrhanou košili a kalhoty. Toshihiro přistoupil opatrně, jakoby nemohl uvěřit, že ho opět vidí. Pročísnul mu vlasy prsty jako hřebenem, byly tak husté, pevné, černé jako inkoust, přesně jak si je pamatoval. Našel si skulinku v cárech košile a přejel po hladké kůži. Přitiskl se k němu, aby cítil to opojné teplo. Zvedl hlavu a otřel se rty o ty jeho. „Odvaž mě a učiním tě šťastným,“ šeptal mu do ucha přikovaný muž. Toshihiro si vzal jeho ústa. Hltavě, dravě, kousal ho do rtu, vychutnával si ty kapičky krve. Stáhl mu masku na krk. Odraz mladíkových stříbrných očí se utápěl jak měsíc v černočerné tůni. Ty temné oči ho pohlcovaly a otupovaly jeho mysl. „Vyrostl jsi, je z tebe muž,“ usmály se ty oči, plné temnoty. Mladík se dotknul toho chladivého kovu, který poutal jeho pána. Líbila se mu ta představa, mít ho je pro sebe. Oživoval vzpomínky zkoumáním jeho kůže pod zbytky košile, jeho touha rostla, jak byl nedočkavý. Vjel mu dlaní do kalhot a muž zasténal.

LOVEC DÉMONŮ

47

„Už je to tak dlouho,“ posteskl si muž. „Uvolni ty okovy, ať se tě můžu dotýkat.“ Toshihiro ho neposlouchal. Fascinovaně probouzel k životu svými doteky tu věc schovanou v kalhotách. Muž trhnul pouty, až řetězy zarachotily. Nemohl zastavit ty ruce, které ho svlékly. Nemohl sevřít ty medové vlasy a jejich držením si určit tempo. Mladík mu klečel u nohou, dopřával mu jazykem i ústy tu největší rozkoš, jakou si dokázal po těch letech představit. Byl přece učitelem a on jeho studentem. Odměnil svého žáka dávkou svého semene, plnil jeho ústa a několika prudkými prohyby pánví si vynutil co největší hloubku. „Skvělá práce, chlapče,“ ušklíbl se muž. Jediné, po čem toužím, jsi ty, Toshi. Miluji tě. Zazněl mu zničehonic hlas v hlavě takovým palčivým způsobem, že bolestí zamžikal očima a málem ztratil vědomí. Hlas muže, který ho miloval. Honno Toshihiro ucítil tu hořkou pachuť v ústech, mazlavou tekutinu, lepící se mu na zuby i na patro. Tělem mu prostoupil chlad. Na dlaních, které se dotýkaly bílé kůže, cítil mrazivé mravenčení, jakoby se dotýkal ledové sochy, nevyzařující ani ždibec tepla. Nadzvedl se mu žaludek nad tou chutí ve svých ústech, snažil se zvednout na nohy, ale jen zavrávoral a zvrátil se na bok. Skropil podlahu svými zvratky. Vyděšeně se podíval na toho muže, uvězněného v řetězech. Co to udělal? Kde vůbec je? Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Malá místnost, z hrubých kamenů, s nízkým stropem, zdi očouzené od ohně loučí. Na zemi jen udusané hlína. Úzký stůl z prohnilých prken, na něm pár ležících svící, zrezivělé jehly, nože, vidlice, stočený bič, provazy, řemeny a spoustu drobností, nejspíš určené k mučení. „Kdo jste?“ vyhrkl Toshihiro. „Toshihiro, už jsi zapomněl? Sundej mě dolů a já ti vše připomenu,“ usmál se ten muž a svlékal ho svým uhrančivým pohledem.

48

AKUMA HANTA

Toshihiro se s námahou zvednul, opřel se o desku stolu, aby znovu nepadnul. Utíral si tvář hřbetem ruky a snažil se vzpomenout. Muž z jeho snu. Stál tu před ním. Ve sklepeních domu jeho strýce. Opět cítil tu bolest ve slabinách, jak ho neukojené vzrušení tlačilo k zemi a dožadovalo se něčí pozornosti. Zachvěl se a zkřížil nohy, aby utlumil to napětí. „Pořád to bolí, že?“ zašeptal muž. „Zmírním tu bolet.“ Zmírním.... tu bolest.... teď... znovu... znovu... Bílá tvář anděla, zkřivená utrpením, neschopen mu pomoci. Bral si ho každou noc. Seslal na něj kletbu nekonečného chtíče, s nemožností uspokojit sám sebe, svíjející se bolestí. Každou noc bušil do těch dveří a prosil o těch pár dotyků, než on přišel a vzal si ho. Tu noc odmítnul vyjít do noci, chtěl se tomu démonovi postavit, umřít v bolesti, s ostrým nožem v ruce a ukončit tak své nekonečné trápení. On ale přišel do jeho pokoje. Ztrestal jeho vzpouru, zbičoval ho do krvava, přivázaného k vlastní posteli a bral si ho s neuvěřitelnou brutalitou. Křičel. Až se rozrazily dveře, do pokoje vnikly postavy a odtáhly toho muže od zdevastovaného Toshihira. Slyšel jeho smích ještě dlouho potom, co dům utichnul a jeho strýc ho stále kolébal v náručí a hladil ho po vlasech. Ještě ten večer seděl v kočáře, odvážející ho do přístavu, na jednu obchodní loď mířící do Evropy. Bylo mu 16 let. A celých pět let mu trvalo, aby na to všechno zapomněl. „Už nikdy se mě nedotkneš,“ zavrčel Toshihiro a zatnul nehty do dřeva. „Zabíjím takové, jako jsi ty. Zabiju tě za to, co jsi mi provedl.“ Místností se rozlehl mužům výsměšný smích. „Zabít? Mě? Už jsi zapomněl? Mě nemůžeš zabít,“ zavrtěl hlavou. „Ubohý Toshihiro.“ Vzduchem prosvištěl spletený kožený sloupec biče a udeřil přikovaného muže do obličeje. Z roztrženého pásu kůže se začala hned řinout krev. Muž slíznul svou krev tekoucí mu přes rty. „Jsi tak krutý, Toshihiro,“ zasténal muž, ale úsměv mu z tváře nevymi-

LOVEC DÉMONŮ

49

zel. Mladík švihl znovu. Křečovitě svíral krátkou silnou dřevěnou rukojeť biče a zasadil další ránu. Měděný kroužek na konci koženého spletence se pokaždé zaseknul do toho nádherného bílého těla, bral sebou pásy kůže a zanechával za sebou krvavé škrábance. Ze zbytku košile se stal chuchvalec zakrváceného plátna, lepící se na kůži. Muž si vychutnával ty rány, smál se beznadějnosti mladíka a pobízel ho k větší krutosti. Toshihiro nemohl popadnout dech, začal se třást a snažil se utřít kapičky krve, které mu ulpěly na pažích, holém hrudníku i na obličeji. „Nikdy jsem ti neublížil, chlapče,“ řekl těžce přes rozbité rty muž. „Jen jsem ti pomohl najít sama sebe. Tvoje pravé já.“ Tohle jsem já? Zrůda? Bič mu vypadl z ruky. „Tak už mě synu odpoutej,“ trhl okovy muž. „Nech mě, abych ti pomohl.“ Toshihiro vzal ze stolu kožené řemínky a řetězy. Přistoupil ke svému démonu, zapnul mu řemínky kolem stehen těsně pod kolena, skobou připevnil na jednom konci řetězy do oka řemenů a přehodil řetěz přes dřevěnou kládu, která propojovala obě přikované ruce. „Chlapče,“ zavrčel muž, úsměv mu zmizel z tváře a trhl sebou. „Tohle nemůžeš udělat! Jsem tvůj pán!“ Mladík na něj vrhnul zvířecí pohled plný nenávisti a zatáhnul za řetězy, čímž nadzvednul muži nohy nad zem. Další zarachocení železných oček o hladký dřevěný povrch klády a mužova kolena se skoro dotýkaly jeho loktů. „Toshihiro, tvoje duše je zvrácená…,“ vykřikl muž, ale mladík uchopil škrabošku, volně visící muži na krku a posunul mu ji do úst. Utáhl ji na temeni hlavy tak silně, mezi zuby, že dotyčný už jen zachroptěl. „Já vím,“ svraštil obočí Toshihiro a háčkem provlečeným jedním okem řetězu znemožnil jeho posunutí. Povolil dřevěné kolo, napínající řetěz

50

AKUMA HANTA

připevněný ke kládě. Spustil muže o dva zoubky níž a kolo zpátky zakolíkoval. „Už pět let si pomáhám sám,“ vmetl mu do tváře, a aniž by počkal na jakoukoliv reakci svého pána, vjel mu mezi půlky se svou neukojenou touhou, křivíc bolestí tvář, ale nepřestával a probíjel se tou těsností, kousek, po kousku. Chtěl trpět, nic jiného si nezaslouží. To utrpení bylo osvobozující. Přitahoval si muže za jeho boky, volně se houpajícího na řetězech, svou vahou si rozřezávající zápěstí. Krev z rozšklebených ran stékala muži po břiše, po slabinách, mladík sprostě využíval tu kašovitou břečku k lepšímu průniku a už si jen dlouze vychutnával ten pocit, který ho vždy naplnil rozkoší a uspokojením. Narážel si muže brutálně do klína, svou zlobu a nenávist vykřičel do ticha. Pak se zarazil, jeho tělem prošlo několik vln třasu, zbavil se své tíhy v podbřišku a vyplnil muže veškerou svou zásobou spermatu. Kolena mu selhala a on dopadl na zem. Chtělo se mu zvracet, když si uvědomil, co udělal. Nahmatal dýku, připevněnou na vnější straně lýtka a těžce se postavil zpátky na nohy. „Stala se z tebe pěkně nenasytná bestie,“ usmál se na něj muž, kterému se podařilo ten pásek kůže mezi zuby překousnout a vyplivl zbytek i se svou krví na zem. „Drž hubu!“ štěkl Toshihiro. „Pošlu tě do pekla, tak, jako jsem poslal spoustu démonu před tebou.“ Zarazil svůj nůž doprostřed mužových prsou. Ten se jen slastně prohnul a hlasitě se zasmál. „Už jsem ti říkal, že mě nemůžeš zabít.“ Mladík znovu bodnul, protáčel dýku v mase, ve snaze najít to místo, které by podlehlo stříbru z roztaveného Lanchesterského kříže. „Můžeš do mě bodat, jak dlouho chceš,“ ušklíbnul se muž. „Jsem rád, že jsi tu semnou. Byl jsem dlouho sám…“

LOVEC DÉMONŮ

51

„Proč? Proč to nefunguje?!“ Mladík už mezi jednotlivými údery beznadějně vzdychal. „Nemám srdce,“ naklonil muž hlavu na stranu. „I tohle už jsi zapomněl? Napřed by jsi ho musel najít, abys ukončil můj život.“ Mladík svíjel rukojeť dýky, zanořenou do mužova hrudníku. Měl hlavu skloněnou, nebylo mu vidět do tváře, kterou halily dlouhé vlasy, v nichž se odrážely plameny svíček a dávaly jim oranžový nádech ohně. Přemýšlel. Nořil se hluboko do svých vzpomínek. Do doby před pěti lety. Pak svou ruku pustil a zamířil ke dveřím. „Toshihiro,“ zakňoural muž. „Neodcházej. Nenechávej mě tu samotného. Beze mě nejsi nic. Sundej mě dolů, chlapče.“ Bral schody po dvou. Několikrát zakopnul, narazil po tmě do studených zdí, zase se zvedl, proběhl dlouhou chodbou a vypotácel se ven. Jeho srdce splašeně tlouklo, nemohl popadnout dech, snaha rychle nabrat do plic čerstvý noční vzduch ho nutilo ke zvracení. Potácel se vysíleně zahradou, bombardován vyplouvajícími vzpomínkami, bodající ho do toho splašeného srdce. Vysoká socha anděla, s rozepjatými křídly zakrývající část oblohy poseté hvězdami, sklánějící se uprostřed velké kašny, majíc položené ruce na hlavách dvou malých baculatých andílků, vylévající vodu z konví, ho pozorovala z rozsáhlé zahrady kolem sídla rodu Honno. Mladík překročil okraje kašny a ponořil ruce do chladivé vody. Omyl si obličej i ruce od krve. Sundal si kalhoty a odhodil je na cestu vysypanou pískem. Dřel svou kůži dlaněmi, snažil se ze sebe smýt tu špínu, pach erotického pyžma, zbytky svého semene z rozkroku. Najdi srdce. Když najdeš srdce, můžeš mě zabít. Už jsi zapomněl?

52

AKUMA HANTA

Ruce se zastavily, přejel si po prsou, na kterých mu visel stříbrný velký kříž, stále ho lehce pálíc do kůže. Silně ho stisknul, aby si vpálil značku do dlaně. Je na ochranu proti démonům. Uškvaří je zaživa. Zatlačil křížem doprostřed hrudníku a syknul bolestí. Kov si ihned začal hledat cestu, zajel mu do masa jako nůž do másla. Srdce démona. Stačí ho jen najít. Snažil se zatlačit hlouběji ten kříž, ale jakoby někdo držel jeho ruce a bránil mu v tom, aby si ublížil. „Pomoz mi,“ zašeptal a zvedl hlavu, aby pohlédnul do tváře kamennému andělu. „Pojď a obejmi mě. Vezmu tě do své náručí,“ usmál se ten anděl. Toshihiro přidržel ten kříž mezi svým tělem a tělem anděla. Zvedl své ruce, uchopil kámen kolem pasu a zašeptal: „Prosím, odpusť mi.“ Tisknul se k té hladké soše, vydávající tolik tepla, rozlévající se mu po těle. To teplo ho hřálo na prsou, postupovalo mu po kůži na břicho a stékalo po stehnech. Cítil velkou úlevu. To obětí bylo tak příjemné. „Děkuji,“ řekl skoro neslyšně a poodstoupil od anděla. Sledoval pramínky krve, které ho hřály na kůži, vpíjely se do vody v kašně. Pohladil jemně konečky prstů ten hřejivý kov, trčící mu z těla a usmál se. Pak jeho tělo bezvládně dopadlo zády do vody, měsíční svit tancoval na tom bílém těle, lehce se vznášející na vodní hladině. Já nezapomněl. Jen jsem si to nechtěl přiznat. Pozoroval ty hvězdy široce otevřenýma stříbrnýma očima, dokud hvězdy nezhasly a svět se ponořil do černé temnoty.

KAPITOLA PÁTÁ Nová výzva

Z

astavil tu ruku, která se ho dotkla na hrudníku. Byla jemná, teplá, štíhlé prsty. Možná to byla ruka ženská. Nechtěl to vědět. Měl oči zavřené, snažil se ignorovat tu nesnesitelnou bolest uprostřed prsou, nevydal ani slabý sten, jakoby přišel o hlas. Obklopovala ho voda, chladivá, houpající ho v náručí jako dítě. „Co jste to udělal, mladý pane?“ dolehnul k jeho uším vyčítavý neznámý hlas. „Odnesu vás k vašemu strýci...“ Stiskl tu ruku a donutil se otevřít oči. Tvář, orámovaná kapucí, ukrytá před měsíčním svitem. „Nechci jít domů,“ zašeptal Toshihiro. „Nech mě tady umřít, prosím.“ „To nemohu bohužel dopustit, mladý pane,“ odpověděl neznámý a vyzvedl jeho tělo z vody, jakoby nic nevážil. *** „Hiroyuki, proč jsi ho sem přivedl?“ zavrtěl hlavou vyčítavě otec Thomas. „Tady není v bezpečí. My ho tady nemůžeme ochránit.“ Otec Thomas i přes svůj věk měl vzpřímenou a hrdou postavu a tvář mu zdobil šedivý plnovous. Staral se o malý kostelík už asi 15 let, křesťanství v této zemi ještě bylo v plenkách. Prohlížel si to bledé třesoucí se tělo, ležící na jednoduché dřevěné palandě, v jehož hrudi trčel zbytek stříbrného kříže. „Je zraněný,“ řekl na svou obhajobu muž.

54

AKUMA HANTA

Měl stále na sobě hrubou sutanu, na hlavě kapuci a jeho hlas byl vysoký, ale zároveň jemný. „Spíš by měl být mrtvý,“ dotknul se otec Thomas kříže a pak ruku rychle odtáhnul. „Jestliže mu to vytáhneme, vykrvácí.“ „Já vím,“ sklopil hlavu muž. „Proč to mladý pán udělal?“ „Třeba dostaneš šanci se ho zeptat, jestli ho dokážeš zachránit, Hiroyuki. Nikdo jiný toho neví tolik, o Lanchesterském stříbře, jako ty.“ „Ten kříž poznávám, je to práce mého mistra,“ přikývnul Hiroyuki a klekl k lůžku zraněného Toshihira. Jedním pohybem si stáhnul kapuci z hlavy a odhalil dlouhé bílé vlasy, halící ještě bledší tvář, se slabě růžovými rty a očima jen s trochou náznaku modré barvy. Otce Thomase nikdy nepřestalo tohle bledé stvoření fascinovat, i když už u něho strávil tolik zim. Hiroyukimu už táhlo na třicátý rok a přesto vypadal jako chlapec, tvář s ženskými rysy, bez jediného vousu. Konečky prstů prohmatával místo, kolem probodnutí, rána už nekrvácela a kůže byla horká. Mladík pod jeho doteky zasténal a na pár vteřin otevřel oči. „Nesmíš mu dát znovu život,“ zašeptal Toshihiro a odstrčil bílou ruku od svého hrudníku. Mladý albín se zachvěl při tom doteku. Byla tak ledová, oproti hořícímu tělu, jakoby se ho dotkla samotná smrt a přesto se té smrti nebál, naopak byl ochoten spočinout v její chladivé náruči a dobrovolně ji darovat svůj život. Zahnal ten pocit někam do kouta a nahnul se blíž k obličeji Toshihira, aby mu viděl do očí pomalu se kalící horečkou. „To stříbro může být navždy vaší součástí, mladý pane, jestli budete chtít. “

LOVEC DÉMONŮ

55

Toshihiro se snažil odpovědět, ale jazyk ho neposlouchal. Jen se dlouze zadíval do těch skoro průhledných očí protkaných červenými žilkami, prosíc ho, aby se nezabýval jeho záchranou, ale rychle ukončil jeho život a tím i bolest na prsou. Hiroyuki se zvednul od lože a přistoupil k ohništi, kde rozdmýchal skomírající plamen. Tohle byl jeho domov, jeho život. Někdo by si mohl myslet, že je obyčejný kovář. Ano, vytvářel věci z různých kovů, potřebných pro opatství, ale i drobnosti pro lidi z okolních vesnic. Ale především uměl zpracovat stříbro, které bylo vzácné, a prakticky se k němu normální člověk nemohl nikdy dostat. Vytvořit šperky na ochranu proti zlým démonům. Nebo přímo zbraň, určenou k jejich likvidaci. Tak jako vytepal tu dýku, před pěti lety, pro něj. Pro mladého pána, Honno Toshihira. „Hiroyuki, co máš v úmyslu udělat?“ pozvedl údivem své šedé obočí otec Thomas. „Zatavím to stříbro do jeho těla,“ odpověděl sebejistě Hiroyuki a přiložil železné kleště do ohně. „Ale... vydrží tu bolest? Nemám tu nic, co by ho uspalo či omámilo...“ „Není potřeba,“ zavrtěl hlavou Hiroyuki. „Bude to nic proti tomu, čím si musel projít.“ Vzal kleště rozpálené do ruda a sedl si obkročmo na Toshihira. Přitiskl mu koleny ruce k tělu a otec Thomas zapřel mladíkova ramena do tvrdé matrace naplněnou slámou. Když se rozžhavené kleště dotkly stříbrného kříže a první lesklé korálky roztaveného kovu dopadly na mladíkovu kůži, prohnul se v zádech jak při dosažení orgasmu, jen s němým výkřikem na rtech, s očima dokořán plných výčitek. Kapky stékaly jedna za druhou, první se vpily do kůže a ulpěly na hrudní kosti, další už se jen na sebe vrstvily, utvářely ochranný škraloup nad zběsile tlukoucím srdcem, snažící se vyrovnat s tou palčivou bolestí uvnitř sebe. Když se poslední kapka dotkla Toshihirovi kůže a stala se součástí stříbrného brnění, Hiroyuki povolil sevření svých kolen a dotknul se opatrně svého díla, vypadající jako květ sakury. Stříbro ihned akumulovalo teplotu Toshihirova

56

AKUMA HANTA

těla, bylo na dotek horké a procházelo jím mírné chvění, přebírající údery srdce. Hiroyuki sebou trhnul, když na jeho ruku položil mladík tu svou. Toshihiro se na něj stále díval vyčítavým pohledem. „Jsi těžký,“ vysoukal ze sebe Toshihiro. Hiroyuki začal drmolit omluvy a chtěl rychle seskočit, ale Toshihiro nechtěl pustit jeho ruku, přejížděl mu po žilkách, vystouplých v jeho bílé kůži, zkoumal jeho prsty pouhými dotyky, aniž by přestal sledovat jeho tvář. „Toshihiro potřebuje odpočívat,“ přerušil to vzrůstající napětí otec Thomas, kterému neuniklo, jak se začíná Toshihiro na albína dívat, tím svým ztrápeným výrazem neukojené touhy. „Půjdu zadělat na chleba a uvařím nějakou dobrou polévku, ať vám oběma vžene trochu barvy do kůže.“ Svému vtipu se zasmál sám, protože ti dva na sebe pořád zírali, Hiroyuki zmateně, stále v jedné ruce držíc chládnoucí kleště a Toshihiro těžce dýchající, ve snaze zkrotit sám sebe. Otec Thomas musel Hiroyukiho doslova sundat a přitom mu kladl na srdce, že ta rána by potřebovala ošetřit, cpal mu do ruky do rolek namotané plátěné obvazy a hned po ošetření měl naběhnout do kuchyně pomoct otci Thomasovi s přípravou jídla. Toshihiro se posadil na okraj postele. Hiroyuki ho donutil obléknout si kalhoty, které používal do města. Byli mladíkovi hodně dlouhé, protože Hiroyuki ho převyšoval minimálně o hlavu, a ještě kousek. Horečka jakoby začala rychle ustupovat, protože v Toshihirových očích plápolaly zkoumavé plamínky, jako kočka myš pozoroval Hiroyukiho ruce, omotávající jeho hrudník, které se slabě třásly a Toshihiro se začal usmívat nad myšlenkami, co ho napadaly. „Nehodlám ti děkovat za to, co jsi udělal,“ přerušil ticho Toshihiro. „Jistě,“ uhnul očima Hiroyuki. „Proč jsi to udělal?“

LOVEC DÉMONŮ

57

„Nemyslím si, že byste měl nést vinu za něco, za co sám nemůžete.“ „Myslíš si, že tohle,“ sáhnul si Toshihiro na stříbrnou skořápku schovanou pod obvazy. „…že mě to ochrání? Zastaví? Změní? On mi jen otevřel oči a odhalil tu bestii, co se ve mně schovávala. Co ty o mě vůbec víš?“ Toshihiro se unaveně svalil na postel a promnul si spánky. „Vůbec mě neznáš.“ „Se všemi věcmi, které jsem vyrobil, jsem svázaný,“ zamračil se Hiroyuki a přehodil si kapuci přes své bílé vlasy. „Doléhají ke mně všechny pocity jejich majitelů. Hlavně těch věcí, co jsou vyrobeny z Lanchesterského kříže. A můžete si být jistý, že o vás vím skoro všechno.“ Při těch slovech se otočil a naštvaně vyběhl ze svého pokoje. Nechal tam Toshihira s nechápavým výrazem ve tváři a se spoustou nezodpovězených otázek. Nesnášel zmatek v hlavě. Zvedl se z palandy a pomalými kroky zamířil ven. Prošel malou chodbičkou a ocitl se v hlavní části kostelíka, s malým jednoduchým oltářem, pěti lavicemi na každé straně, mezi lavicemi ručně tkaný už silně prošlapaný koberec, křížovou cestou, která byla složena z obrazů, soch a velkého dřevěného kříže při třináctém zastavení, kdy byl Ježíš sejmut z kříže, jednotlivé zastávky věnované různými rodinami z okolí. Hiroyuki stál u jedné z lavice, s hlavou skloněnou, celý se třásl a byl sám na sebe naštvaný. „Hiroyuki,“ dotknul se lovec jeho ramene. Hiroyuki se vyplašeně rychle otočil, zavadil o zvednutý okraj koberce a ve snaze nespadnout na zem, sáhnul do prostoru, aby se něčeho chytil, přičemž Toshihirovo zápěstí bylo to, co bylo k němu nejblíže, a tak ho sevřel, ale už neustál ten pád, těžce dopadnul na zem a Toshihira stáhnul sebou. „Omlouvám se,“ vykřikl Hiroyuki a snažil se vyskočit na nohy. Toshihirovy ruce mu vjely pod sutanu a pomalu ji sundával Hiroyuki-

58

AKUMA HANTA

mu z ramen, aby odhalil jeho tělo. „Chci o tobě taky vědět všechno,“ zašeptal Toshihiro. „To ty jsi pro mě vyrobil tu dýku?“ „Měla vás chránit!“ vyjekl Hiroyuki a napřáhl před sebe ruku. „Pane…!“ „Myslím, že jsem o ni přišel,“ řekl Toshihiro a stáhnul albínovi kapuci z hlavy, prsty rozčesal jeho vlasy do stran a rozprostřel je po podlaze. „Zůstala trčet v té prázdné díře po jeho srdci.“ „Pane Honno….“ „Máš tak hebké tělo,“ zavzdychal Toshihiro a vychutnávat si dotyky po té sametové kůži. „Ani jediný chloupek.“ „Prosím, pane, přestaňte,“ vykřikl znovu Hiroyuki a snažil se mladíka od sebe odstrčit. „Potřebuji se tě dotýkat,“ pevně stiskl jeho ruku a přikoval ji k zemi nad Hiroyukovu hlavu. „Zblázním se, jestli tě nebudu mít.“ „Pane,“ sevřel pevně oči Hiroyuki a zároveň zatnul zuby. „Já vám nepomůžu, prosím...“ „Nikdy jsem neviděl něco tak krásného,“ zašeptal Toshihiro, políbil ho na tu alabastrovou pleť, na vystouplá žebra, zběsile se rozepínající a stahující pod rychle dýchajícími plícemi. „Neudělám nic, co by se ti nelíbilo, slibuji.“ Cítil, jak v něm pění krev, jak se přemáhá, aby si hned teď, bez jakýchkoliv příprav vzal to tělo, ležící pod ním. Tak jak je zvyklý. Bez okras, jen pro svoje potěšení. Ale on není démon, je to člověk, tak jako kapitán. Polaskal bradavky, ty růžové hrbolky, vycházejíc nedočkavě vstříc jeho jazyku. Hiroyuki zasténal a zaklonil hlavu. Jeho bílé vlasy se zavlnily jako zralé obilí ve větru, pokryl sepnuté ruce těch dvou a upřel své světlé modré oči, protkané červenými žilkami v prosbě na Toshihira, aby přestal.

LOVEC DÉMONŮ

59

Toshihiro vjel pod jeho prohnuté tělo a nadzvednul si ho výš ke svým rtům. Nemohl se nabažit té jemnosti, byl tím omámený a přitlačil se albínovi svým rozkrokem na stehno. „Prosím,“ zkusil to znovu Hiroyuki a rukou se snažil zabránit mladíkovi, aby pokračoval dolů v prozkoumávání jeho těla. Toshihiro tu překážku ani nepostřehnul, vjel mu do kalhot a pak se jeho ruka zastavila, byla najednou nehybná, překvapená, Toshihirova tvář ztuhla údivem a jen pootevřel ústa, aby něco řekl, ale pak je zase zavřel, protože nenašel ty vhodná slova. „Říkal jsem vám, že mě máte nechat na pokoji!“ vykřikl Hiroyuki, odvrátil hlavu na stranu a zakryl si loktem oči, aby Toshihiro neviděl, jak se mu slzy rozlévají po tváři. „Jsem zrůda!“ Toshihiro mu jemně odsunul ruku z očí, chytnul ho za bradu a otočil si ho k sobě. „Otevři oči!“ poručil mu Toshihiro. „Podívej se před sebe! Takhle vypadá zrůda! Zapamatuj si to.“ Sklonil se nad jeho bílou tvář a vzal si jeho růžové rty, tak sladké, jako první jahody, kdy jste během roku zapomněly jejich chuť a jste zas a znovu překvapeni, jak nádherně chutnají. Jemně laskal ty ústa, začal v pravém koutku, rozmýšlejíc se, zda napřed okusí spodní nebo horní ret. Pokaždé, když popošel o kousek dál, Hiroyukovi rty jakoby byly potřené medem, nechtěly se pustit a slabě se nadzvedly, doprovázely každý krok jeho rtu. Hiroyuki zvedl pomalu ruku, držel ji těsně vedle Toshihirovi tváře, váhal, jestli se ho může dotknout, opatrně přejížděl jen polštářky svých prstů, místem, kde tušil lícní kost, po hřbetu mladíkova nosu, přes husté obočí a nakonec mu vjel do těch krásných vlasů, které mu tak záviděl, jejich barvu slunečních paprsků, když se ráno začínají mazlit s probouzející se krajinou. „Já... já...,“ snažil se mezi polibky ospravedlňovat Hiroyuki, ale Toshihiro ho vždy umlčel.

60

AKUMA HANTA

„Jsi to nejkrásnější stvoření, které jsem viděl,“ zašeptal mu do ucha, zanechal mu na kůži svůj horký dech, pokračoval po jeho krku ke klíční kosti a aniž by si to Hiroyuki uvědomil, Toshihiro mu opět vjel rukou pod kalhoty, aby se znovu ujistil, že to, co objevil, je pravda. Mladíkovo srdce se sevřelo úzkostí a bolestí, stříbro, které ho pálilo uprostřed prsou mu pokaždé připomnělo, že na povrch vyplouvá jeho zkažené já. Cítil to kovové brnění skryté pod obvazy a zasténal. Ale nemohl si pomoct. Vzrušovala ho ta myšlenka, že má pod sebou neposkvrněnou duši, ještě k tomu nedokonalé stvoření, bez pigmentu kůže, hříčku přírody a když promnul ten prázdný váček, možná důsledek úrazu, nebo snad snaha zachovat mu zpěvný hlas nebo jen sprosté utlumení jeho choutek, ucítil, že jeho dotek nevyzněl bez odezvy a ta věc není mrtvá, a i když přišla o součást sebe, stále touží a dožaduje se pozornosti. „Prosím,“ naléhal Hiroyuki a sevřel mladíkovy vlasy silně do hrsti. „Vemte si, co potřebujete, ale tímhle mě netrapte.“ Toshihiro se mu dlouze přisál na kůži na krku, vstřebával tu vůni se zavřenýma očima, vehnal ji do celého těla, upokojil bušící srdce, zkrotil svou touhu ve slabinách a pak pozvedl hlavu, ukryl zpět to krásné tělo do hrubého plátna košile a postavil se na nohy. „Omlouvám se,“ zašeptal Toshihiro a se skloněnou hlavou kráčel uličkou mezi hrubými lavicemi, doprovázen vyčítavými pohledy všech svatých, stojících na podstavcích. Hiroyuki ležel na zemi, svíral svou sutanu, kterou ho Toshihiro zahalil a nemohl se zbavit toho nového pocitu, který mu nedovolil vstát, jakoby měl celé tělo z olova, ochrnutéa zamrznuté pod ledovým krunýřem. Srdce mu zmateně bušilo pod bílou kůží, neschopné rozluštit to, co se odehrává v těle mladého Hiroyukiho. Omámeně vstal a vypotácel sez kostelíka, do přilehlého domku, kde měl otec Thomas malou kuchyň a světnici pro přespání. Toshihiro se opřel o zeď a svezl se na zem. Zaryl nehty do dřevěné podlahy a sevřel ruce v pěst.

LOVEC DÉMONŮ

61

„Co jsem to udělal?!“ zaskřípal zuby. „Pořád je to ve mně, nemůžu to ovládnout. Tolik ho chci.“ Toshihirovo zjištění, že je ten mladý kovář nejspíš neposkvrněný, že nikdy nepoznal rozkoš, protože mu byla jako kastrátu znemožněna, ho silně vzrušovala. Cítil ty odezvy k dotekům na jeho penisu, chtěl by mu dopřát víc, dostat ho do sladkého opojení. Bylo to jako výzva. To tělo přímo volalo po znesvěcení. Toshihiro si položil dlaň na prsa a zatlačil. Srdce se zmateně rozbušilo, bránilo se té bolesti, kterou mu jeho majitel náhle způsobil. Když Hiroyuki vešel do kuchyně, otec Thomas si hned všimnul podivného chování svého svěřence. „Mladý Toshihiro na tebe něco zkoušel, že?“ odhalil hned situaci otec Thomas. „Neudělal ti nic?“ Hiroyuki zavrtěl hlavou. „Měl by hned ráno odejít,“ povzdechl si duchovní. „Není tady bezpečno ani pro něj, ani pro tebe.“ „Ztratil svou dýku,“ vyhrknul Hiroyuki. „Říkal, že ji nechal zabodnutou v tom muži, co mu ublížil. Starý pan Honno ho po celou tu dobu skrýval dole ve sklepení?“ „Už to tak vypadá.“ „Půjdu pro ni.“ „Myslím, že to není dobrý nápad.“ „Měl by mít u sebe něco na obranu proti démonům. Budou ho neustále svádět a on je bude pořád vyhledávat.“ „Půjdu já. Brzy se rozední, v sídle bude rušno, musím si najít nějakou pořádnou výmluvu,“ rozesmál se otec Thomas a poplácal Hiroyuki po zádech. „Počkej raději na mě s tou polévkou, za mladým pánem sám

62

AKUMA HANTA

nechoď.“ Hiroyuki přikývl. Otec Thomas vyšel do tmy a nechal Hiroyuki samotného. Hiroyuki si nalil trochu polévky do misky a sedl ke stolu. Nořil lžíci bezmyšlenkovitě do polévky, nabíral jia zase ji vyléval, možná proto, aby mu vychládnula, možná proto, že byl tak zaneprázdněn svými myšlenkami, že ani neměl chuť na jídlo. Dusot koní ho vytrhlo z rozjímání. Chvíli přemýšlel, jestli se mu zdálo, ale když zaslechnul i koňské zaržání, byl si jist, že venku před kostelíkem jsou nějací návštěvníci. Nejspíš si přijeli ze sídla pro Toshihira, blesklo Hiroyukimu hlavou. Položil lžíci vedle misky a vyšel ven. Venku přešlapovali tři koně. Dveře do kostela byli otevřené a světlo vrhalo slabý proužek na kamennou cestu. Měl špatné tušení. Žaludek se mu svíral strachy, věděl, že si přišli pro něj, pro Toshihira. Lidé z města. Kteří si o něm po celá ta léta, co byl v Evropě, šeptali historky, jaká je to zrůda, jak si už v 16 letech užíval s bezcitným hrabětem, pořádali divoké večírky plné sexu a nepohrdli různými démony pro zpestření svých hrátek. Hiroyuki se přikrčil za poslední lavici. Viděl jednoho muže, jak vyvrací dřevěný kříž, zkopává sochy v úpatí a pak kříž dopadl s rámusem na dlažbu. Ozval se smích a uviděl další dva mohutné muže v kabátech, jak vlečou v podpaží bezvládného Toshihira. Vlasy měl slepené krví, která mu pomalu stékala po obličeji. Hiroyuki chtěl vyskočit a pomoci mladíkovi, ale pak si to rozmyslel. Vůbec netušil, co by proti těm třem hromotlukům zmohl. „Hej, prober se, chci slyšet, jak ječíš,“ rozlehl se drsný hlas a zvuk několika úderů do obličeje, kterými se snažili omráčeného Toshihira vzbudit. Toshihiro jen zasténal a otevřel jedno oko, protože přes druhé mu valila krev. Muž ho držel za ruce a neměl možnost si krev z obličeje utřít. Přitáhli ho ke kříži, jeden muž mu přitiskl ruce nad hlavu. Když mu ostrý hřeb projel spojenými dlaněmi, uhnul hlavou na stranu a zatnul zuby. Kožená bota ho kopla do žeber. „Zatracenej zkurvysyn!“ zařval vztekle muž. „Bude si hrát na hrdinu!“

LOVEC DÉMONŮ

63

Rozkopl mu nohy od sebe. „Máš to rád takhle, co? Jako děvka, s roztaženýma nohama!“ Další hřeb projel nártem pravé nohy a zarazil se do dřevěného křídla kříže. Toshihiro se prohnul v bocích, ale opět nevydal ani hlásek k nevoli muže, jehož tvář zakrývaly černé vousy a široké obočí. „Bolest ti dělá dobře, zatraceně. Zapomněl jsem, že si to rozdáš s každým, kdo tě ohne,“ plivnul mu do obličeje muž a vychutnal si druhý dlouhý hřebík do levé nohy a dalším úderem palice se schválně netrefil a rozdrtil mladíkovi několik kostí v nártu. Toshihiro zachroptěl přes zatnuté zuby. Dva muži zvedli kříž, obrácený vzhůru nohama a opřeli ho o stěnu. Lovec démonů, ukřižován se spjatými dlaněmi a nohami od sebe, zasténal, protože jeho váha těla mu zatížila rány, ale hlavu nesklonil, měl ji položenou na rameni, vlasy spuštěné na jednu stranu a odhalující jeho kůži na krku. „Co kdybychom tě připravili o ten tvůj nástroj smilnosti?“ zasmál se druhý muž,křivé zuby černé od žvýkání tabáku, s neuvěřitelným zápachem z úst. V ruce se mu objevil nůž a páral látku uprostřed kalhot. „Podívejme se, pěkný pták. Hezky připravenej, jen uletět.“ Toshihiro narovnal hlavu a zbystřil zrak. Nevnímal muže, stojícím před ním a prohlížející jeho přirození, ale zajímal ho ten chlápek, co procházel prostředkem lavic, dozadu, kde Toshihiro před několika minutami zahlédl bledou tvář ukrývajícího se Hiroyukiho. Chtěl ho varovat, ale bylo příliš pozdě. Ty nádherné bílé vlasy najednou vypadaly v hrubém sevření chlupaté tlapy muže jako polámaná křídla anděla. Jejich stejně nevýrazné podivné oči se střetly, v oboustranném strachu o toho druhého. „Kohopak to tu máme,“ rozlehl se skřehotavý hlas kostelíkem. „Další zrůda. Máme to ale dnes štěstí.“ Táhnul Hiroyukiho za sebou, který se snažil ulevit od bolesti trhání mu vlasů z hlavy tím, že se držel za zápěstí muže v černém klobouku, zdobe-

64

AKUMA HANTA

ném ocasním pérem z bažanta. „Vy dva se už asi znáte,“ usmál se muž s černými vousy. „Už si tě tady mladý pán označkoval? Jsi pro něj jako stvořený. Eunuch bez schopnosti si užít pořádný vzrůšo. Tvůj zadek je úplně dostačující pro takové, jako je on.“ Strhl z něho lněnou sutanu a odhodil ji na lavici. „Bude mladý pán Honno trpět, když si tě trochu potrápíme? Má vůbec tahle bezcitná mrcha srdce? Kdo může obcovat s démony? Jen taková děvka, jako je on!“ ušklíbnul se černovousý muž a přejel rukou po bílé odhalené kůži mladého kováře. „Kdo si to chce rozdat s touhle bílou slizkou průhlednou medúzou bez koulí?“ Muž se špatným chrupem přestal nožem terorizovat Toshihirův rozkrok a přistoupil blíž k novému divadlu. Hiroyukiho plátěné kalhoty sjely ke kolenům. Toshihiro se snažil nemyslet na jeho bílou kůži, která ho vábila jak květ masožravé rostliny mouchu, i přes veškerou bolest v něm rostla ta touha vnořit se do jeho neposkvrněného těla jako první. Nemohl dopustit, aby to andělské tělo pošpinilo takové prase. Hypnotizoval ty zarostlé ruce, plné odporných černých chlupů, přejíždějící po útlých bocích Hiroyukiho těla. Donutil svou pravou nohu jít proti kovové kostce, ukončující železný hřeb. Trhala mu maso a protestovala projít proti kostem. Když se dotknul špičkami prstů studené podlahy, tlak v dlaních narostl a musel tu bolest rychle rozdýchat, aby nezačal křičet. Přes levý nárt to šlo mnohem snadněji, protože tuhle část svého těla už necítil, jen očima zkontroloval, že se noha dotýká země. Zatočila se mu lehce hlava a přivřel oči. Ten muž měl černé chlupy všude. Jeho mrzká chlouba, neschopná se ani pořádně postavit, nebyla v tom černém bludišti skoro vidět. Nalehnul celou svou vahou Hiroyukimu na záda a ohnul ho přes lavici. Ostatní muži pozorovali svého velitele a tu podivnou bílou věc pod ním se široce otevřenýma očima. Ten s bažantím pérem se netrpělivě poškrábal na poklopci.

LOVEC DÉMONŮ

65

Toshihira sevřel zakrvácenýma rukama poslední hřeb, věznící jeho dlaně a zatlačil. Kov nechtěl povolit ze sevření dřeva, trhalo šlachy vedoucí k prstům a krev mu stékala po pažích na holý hrudník, vpíjící se do obvazů. Vykřikl v momentě, kdy hřebík konečně povolil, vzal sebou i cáry kůže a svaloviny a muž se zrovna chtěl ponořit mezi bílé půlky Hiroyukiho pozadí. Levá noha se mu podlomila, ale nevěnoval ji žádnou pozornost, kulhavým krokem táhnoucí levou nohu za sebou se blížil k mužům, zuby cestou vytahoval z pravé ruky hřeb a bez jediného zaváhání, v okamžiku překvapení všech zúčastněných, se obyčejný štíhlý kus železa, znamenající pro něj tolik utrpení, změnil ve vteřině ve smrtící zbraň, nořící se do krku toho černými chlupy pokrytého muže, který chtěl Toshihirovi sebrat jeho výzvu, jeho odměnu, to alabastrové štíhlé tělo postrádající všechny mužské znaky díky ztrátě testosteronu. Muž se chytil za krk a snažil se vytáhnout hřeb, ale byl přesně ve velikosti jeho krku, netrčel z něho ani kousek a z úst se mu řinula krev. Ohnal se rukou ve snaze zasáhnout Toshihira, ale ten jen nepatrně uhnul tělem a černochlupáč kolem něj proletěl setrvačností úderu a přistál na zemi. Chlápek s černými zuby po mladíkovi skočil, s nožem napřaženým ke smrtelné ráně. Toshihiro se sotva držel na nohou, neměl sílu ani uskočit, pouze před sebe nastavil ruku, nechal si ostří nože projet už tak zdecimovanou dlaní až po rukojeť, a sevřel ji v pěst. Muže tohle gesto tak vyděsilo, že se nechal snadno za ruku se zbraní přitáhnout blíž, Toshihiro mu převrátil zápěstí ostřím proti sobě a ten pohyb byl tak rychlý a nepředvídatelný, že muž ze sebe nestačil ani vydat slovo protestu či nasadit výraz překvapení nad svou náhlou smrtí, když mu nůž skoro oddělil hlavu od těla. „Zatraceně, ty pošuku, ty jsi je zabil!“ křičel vyděšeně muž s kloboukem. Chytil do „kravaty“ polonahého roztřeseného Hiroyukiho, který měl obličej potřísněný krví, a použil ho jako živý štít. „Necháš mě odejít, nebo mu zlámu vaz!“ řval a začal couvat uličkou mezi lavicemi směrem ke vchodu.

66

AKUMA HANTA

„Lidé posedlí chamtivostí, neznalostí a nenávistí jsou horší než nějací démoni,“ šeptal Toshihiro a pomalu je sledoval. Na podlaze zůstávaly krvavé obtisky jeho chodidel. Prsty, které ho už zčásti neposlouchaly, se snažil uchopit rukojeť nože a vytáhnout ho z dlaně. „Stůj!“ zvýšil muž tlak na Hiroyukiho krku. „Nekecám, vazy lámu jedním pohybem.“ „A já jedním pohybem zabíjím už pět let,“ zastavil se Toshihiro a pohlédl na albína, který ho sledoval plachýma modrýma očima, plné strachu. Toshihiro se pokusil o úsměv, ale byl to spíš úšklebek, než povzbudivý úsměv. „To mě nevyděsí....“ „Ale mělo by,“ svraštil obočí Toshihiro. Slova muže zůstala viset ve vzduchu, ještě chvíli držel Hiroyukiho pod krkem, ale pak jeho tělo ztěžklo a bez jediného zvuku se zvrátilo dozadu a se zaduněním dopadlo na zem. Dýka mu projela otevřenými ústy skrz mozek a nenechala mu ani vteřinu na přemýšlení, co se právě stalo. Hiroyuki se sesunul na kolena a zakryl si obličej. Náhle ztichlým kostelem se nesl jeho tichý vzlykot. Toshihiro sebral pohozený plášť a šouravými kroky se dostal k plačícímu albínovi, přehodil přes jeho bledé tělo ten kus látky, aby ho uchránil před světlem, které se prodíralo vysokými okny přes barevné vitráže a vrhalo na zem barevná prasátka. „Půjdu,“ zašeptal Toshihiro a dotknul se lehce těch bílých andělských vlasů, zanechávajíc na nich krvavou čmouhu. Stiskl zuby, ne od bolesti, ale od pocitu neustupující touhy pokaždé, když je v jeho blízkosti. Nemohl tu zůstat. Nemohl žádat po tomhle stvoření, aby ho milovalo. Musel by si ho vzít násilím, tak jako všechno. Zamířil k otevřeným dveřím, kterými prostupovaly první paprsky ranního slun-

LOVEC DÉMONŮ

67

ce. Ještě nikdy nebyl tak unavený. Zastavil se těsně přede dveřmi, zůstal stát, jakoby přemýšlel, či ve stoje usnul a pak se bez hlesu zhroutil k zemi. Hiroyuki zachytil jeho pád, pevně ho obejmul kolem pasu, ztlumil jeho dopad pomocí svého těla, pod tíhou bezvládného těla klesnul na kolena a složil si Toshihira do klína. Chytil ho za jeho zkrvácené dlaně a hladil se s nimi po tváři, líbal je, snažil se je očistit od krvavých zasychajících skvrn. „Vemte mě sebou, mladý pane,“ prosil Hiroyuki. „Hiroyuki,“ zašeptal skoro neslyšně Toshihiro. „Nemůžeš jít semnou... já bych... chci tvoje tělo.“ „Je vaše. Dělejte si s ním, co chcete,“ vyhrknul Hiroyuki a položil jeho ruku na svou hladkou kůži na prsou a sklonil se nad Toshihirova ústa a nesměle se jich dotknul svými rty. Toshihiro si vychutnával ty letmé impulsy, blízkost Hiroyukiho těla a šimrání jeho vlasů na své tváři. Zavřel s úlevou oči a těsně před tím, než omdlel, vykouzlil na rtech úsměv. „Je moje.“

KAPITOLA ŠESTÁ Večírek pro nepozvaného

P

řejel si prsty po ještě stále bolavých ranách v dlaních a pokusil se ohnout prsty. Stříbro vytepané do tenkých kůstek ho mírně pálilo a prosvítalo pod slabou nově se tvořící kůží, která byla na dotek hodně citlivá. Kousnul se do spodního rtu a natáhnul si opatrně bílé rukavice, aby schoval ty ošklivé jizvy, připomínající jeho poslední dobrodružství. Kočár náhle zastavil a pak se otevřela dvířka. Nasadil si cylindr na hlavu a ukryl částečně své dlouhé medové vlasy sčesané do copu. Našlápnutí na schůdek kočáru mu způsobilo takovou bolest, že sykl nechtěně nahlas. Nabízená útlá ruka ho donutila zvednout hlavu a podívat se do tváře, ukryté pod kapucí cestovního pláště. Bolest prostupující jeho levou nohou byla zastíněna náhlým sevřením žaludku a napětím ve slabinách, které bylo rozladěno neschopností svého pána dostat to andělské tělo do svých spárů a neustále odolává a raději trpí každou noc mučivými sny, nikdy nekončící vytouženým uvolněním. Odmítnul pomocnou ruku, protože věděl, že by nemusel ovládnout své choutky, a svalil by svého kočího na kamenné kostky cesty, strhal by z něj oblečení a před vstupem do honosného sídla Kaemon by ho sprostě a bez výčitek znásilnil. „Mladý pane, mám tu na vás počkat?“ zeptal se kočí a odlesk světel vycházející z velkých oken sídla mu prohloubilo prosvítající krevní žilky v očích, že skoro vypadaly jako by se do nich rozlilo červené víno. Otřásl se ještě víc vzrušením, když si uvědomil, jaké hladké alabastrově bílé tělo se skrývá pod tou černou látkou. Proč jen přistoupil na jeho prosbu, vzít ho sebou? Snad proto, že mu několikrát zachránil život? Že jeho šikovné ruce umí zpracovat stříbro z roztaveného Lanchesterského kříže, které mu vězí mezi srdečními chlopněmi a nahrazují mu kosti jak

LOVEC DÉMONŮ

69

v dolních tak i v horních končetinách? Nebo proto, že se otec Thomas vrátil s prázdnou, bez jeho Akumy hanty, dýky, kterou zabíjel všechny ty, co se mu hnusili? Že jeho stvořitel zmizel i s ní? Ucítil slabé teplo, rozlévající se mu po lýtku, kde byla ve speciálním pouzdře upevněna nová dýka, hladká, bez okras, jen s vyrytým jménem svého pána, dychtící po první krvi. „Vrátím se brzy,“ sevřel pevně svou hůl, se zlatým ukončením znázorňující lva s bujarou hřívou. „Jen tu něco vyřídím. Dej mi dvě hodiny, než odbijí na věži jedenáctou, bude po všem.“ „Ano pane,“ přikývnul mladý kovář a vyskočil na kozlík. Když spatřil mladého pána, jak jen tak stojí uprostřed cesty, jakoby se bál udělat první krok, pro jistotu se zeptal. „Budetev pořádku? Není ještě brzy…?“ „Ne, můžeš jet, Hiroyuki,“ usmál se falešným úsměvem a vykročil ke vstupu do sídla. Déle bych už to napětí nevydržel, pomyslel si. A nutně potřebuji tebe. Ale v takovém stavu si tě nechci vzít. Ve stavu totálního zoufalství. „Vaši pozvánku, pane,“ zastavil ho muž v modré uniformě, zdobené zlatými knoflíky a natáhnul k němu ruku v bledě modré rukavici. Měl problém, udržet ten tenký list papíru mezi prsty, ale nedal na sobě nic znát. Získání této pozvánky ho stálo hodně úsilí. Vytipovat si vhodného kandidáta, vyčkat na tu pravou chvíli, oslovit toho mladíka v temné uličce, přesvědčit se o tom, že opravdu vlastní potřebný dokument, který mu dovolí vstoupit do sídla Kaemon Katsutoshiho a pak mu omotat tu nádhernou bílou šálu kolem krku, nechat prostupovat svým tělem týravou bolest v nezahojených dlaních, až prosákly první červené kapky krve bělostnými rukavicemi a vpily se do šály. Pak nechal jeho bezvládné tělo dopadnout na dlažbu a sebral mu pozvánku na večírek, kterou se nyní prokazoval. Ten mladík by mu mohl někdy poděkovat za záchranu života. „Buďte vítán v domě pana Kaemon Katsutoshi. Doufám, že se budete dobře bavit,“ uklonil se muž a ladně mávnul rukou ke vchodovým dve-

70

AKUMA HANTA

řím, které se před mladíkem otevřeli, do očí ho udeřilo bodavé světlo a hlasitá hudba. Vešel dovnitř. Vstupní hala byla obrovská a hned tvořila hlavní místnost domu. Několik pohovek potažených drahým saténem a barevně ladící polštáře s těžkými závěsy na oknech. Všude bylo tolik lidí. Mužů, uvědomil si posléze. Polonahých mužů. „Nováček?“ zeptal se ho jeden muž, který před ním náhle stanul a sundal mu cylindr z hlavy. Prohrábnul mu vlasy, jedním pohybem stáhnul stuhu, stahující je do ohonu a otřel si je o tvář. „Nádherně voní. Odložte si, u nás se nemusíte stydět za svoje přednosti,“ pustil jeho vlasy a rozepínal mu knoflíky od kabátce, aby mu ho pak stáhnul z ramen a bez jakýchkoliv rozpaků ho odhodil přes opěradlo židle. Pozoroval ty hbité ruce, které ho zbavovali vesty, uvolnili mu vázanku a nakonec přišel i o svou košili. Stál tam jen v bílých kalhotách, sahající mu vysoko do pasu ozdobenými zlatými knoflíčky. Sevřel pěsti, aby si mohl ponechat rukavice. Muž měl jen černou krátkou vestu, sotva zakrývající hrudník a kožený pásek kolem pasu, s dalším řemínkem vedoucímu mu přes zadek a svoji chloubu měl schovanou v titěrném koženém váčku, provázaném šňůrkami. Na nohách vysoké jezdecké vojenské boty na vysokém podpatku. „Máš jméno, mládenče?“ zeptal se muž a pozvednul ruku v gestu přivolávající číšníka. „Honno Toshihiro,“ lehce se uklonil a zachvěl se pod pátrací rukou, která mu přejela přes obvazy, ukrývající sakurový stříbrný květ vpitý do jeho kůže. „Toshihiro,“ opakoval pomalu ten muž a prsty nadále prozkoumával jeho tělo. „Musíš být trochu nervózní, jestli jsi tu poprvé.“

LOVEC DÉMONŮ

71

„Trochu ano, pane,“ zčervenal mladík, když mu ruka vjela do kalhot a pohladila ho po pravé straně hýždě, přes stehno a zamířila si to dopředu. „Říkej mi Akio,“ otřel se mu tváří o bradu a vjel mu jazykem do ucha. „Budu ti dělat společnost. Jen co se seznámíš s ostatními. Nováčci se tu dost cenní a jako všichni si tu musíš projít vstupním pohovorem. Být tebou, tak do sebe hodím pár skleniček, nebude to potom tak těžké, jestli je to poprvé.“ Poprvé. Při tom slově se Toshihiro otřásl. Sebral z podnosu vysokou zlatem vylévanou skleničku a smočil do tekutiny svoje rty, které mu je zbarvily do ruda. Probleskla mu hlavou myšlenka, zda je bezpečné tu něco pít, ale byl to jen takový mžik, že nebylo vidět žádné jeho zaváhání a celý obsah do sebe najednou převrátil. Vrátil prázdnou sklenici zpět na podnos a vzal si ještě jednu. Rozhlédnul se. Támhle ten v černých kalhotách je člověk. Číšník, co se na něj usmál, mající na sobě jen motýlka a plenu zakrývající mu pozadí i popředí, byl taky člověk. Napočítal jich ještě dalších pět. Zajímalo ho, jakou tady mají roli. Nejspíš pouhé oběti a potrava na konec bouřlivého večírku. „Pán domu tady není?“ zeptal se Toshihiro svého společníka, který si ho neustále mlsně prohlížel. „Málokdy se přijde bavit takhle brzy. Možná budeš mít to štěstí ho poznat osobně. Záleží jen na tobě, jak ti to půjde,“ přejel si jazykem po horním rtu Akio. „Půjde? Co?“ zamžikal očima Toshihiro a polilo ho horko. Rozlilo se mu do celého těla, do všech zákoutí. Cítil mírnou závrať, ale ne z alkoholu, či uspávacích prostředků. Zaškubalo mu ve slabinách a zvýšil srdeční tep. Sklenička v ruce se mu začala nekontrolovatelně třást. Zachvěl se pod návalem vzrušení. Akio se k němu přitiskl svým nahým hrudníkem o jeho holá záda a políbil ho na rameno do vlasů. Jednou rukou mu přejel přes obvazy a druhou mu vjel opět do kalhot, tentokrát se přesvědčit, že u mladíka probíhá mírná erekce.

72

AKUMA HANTA

„Nikdy jsem neviděl, aby ty afrodiziaka tak rychle na někoho zapůsobila,“ zašeptal mu do ucha a začal mu stahovat kalhoty přes boky. „Chceš s tímhle pomoci?“ Toshihiro slastně vydechnul, když se dostal jeho úd na svobodu. Akio mu sebral skleničku z ruky a postavil ji na stůl. „Určitě se ti to bude líbit,“ tlačil ho před sebou k podlouhlému taburetu na vyřezávaných pozlacených nožkách. Donutil ho položit se na něj zády, byl akorát tak dlouhý od pasu po pohodlné uložení hlavy, nohy mu visely dolů, které byly během okamžiku zbaveny bílých kalhot. Toshihiro před sebe napřáhnul ruce, ve snaze zabránit plenění svého těla, ale místo toho vjel prsty do vlasů společníka a přitáhnul si ho k sobě. Akio mu sroloval obvazy a odhalil mu pouze bradavky, přes které mu přejížděl jazykem, zvláštně drsným, a sem tam zavadil svými špičáky o citlivou kůži. Ležel mu mezi roztaženými pokrčenými nohami, líbal ho na krku a na pažích. Svou vášnivostí přilákali dalšího muže, s tmavě kaštanovými vlasy, sepnuté na spáncích ozdobnými sponami, ze kterých visely zlaté řetízky, ukončené barevnými pírky. Jeho útlý krk zdobil těžký zlatý řetěz ve dvou řadách. Měl krásně velké tmavé oči a rty přetažené rudou růží. Usmál se na Toshihira a namočil své dlouhé štíhlé prsty, jež byly zdobené všechny zlatými prsteny, do misky s průhlednou mastí a začal ji nanášet Akiovi mezi půlky. Toshihiro zaúpěl, jak se mu Akio začal svým penisem, uvězněných v koženém váčku, otírat o jeho vzrůstající napětí mezi nohama. „Ještě chvíli vydrž, můj drahý Toshi,“ pohladil ho Akio po vlasech a několikrát prudce vyšel svým zadkem vstříc prstům, které ho připravovaly. „Ukážeme ti cestu ke hvězdám.“ Sjel mu jazykem přes břicho a ponořil si celé mladíkovo roztoužení do úst. Toshihiro se prohnul v pánvi, vyžadoval si víc, nutně to potřeboval. „Nějaký nedočkavý, ten náš nováček, aby nám vydržel až do konce,“

LOVEC DÉMONŮ

73

řekl nahlas a halou se rozezněl smích přihlížejících. Ten muž, se zlatými okrasnými šperky na svém těle, donesl jinou krabičku s mastí a nanesl ji Toshihirovi na obnažený žalud a jemně vmasíroval. Toshihiro ucítil slabý útlum své vášně, najednou nebyla tak intenzivní, ale jen se s ním lehce mazlila, přitom neměla vliv na jeho ztopoření. Akio změnil pozici a posadil se mu na břicho. Nasměroval svůj zadek k vytouženému cíli a pomalým dosednutím pohltil až po kořen Toshihirovu chloubu. Mladík vykřikl, přitiskl své zápěstí k ústům a zakousnul se do rukavice. Proč jen to musí být takové? Všichni démoni jsou tak pozorní, jemní ke své kořisti. On k nim cítí nenávist, užít si a zabít je. Poslat je do pekel, kam sám patří, ale je velkým zbabělcem, aby si to přiznal a přidal se k nim. Akio se pomalu zvedal a zase dosedával, vychutnával si tu hloubku a průnik bez odporu, s dokonalou přípravou sama sebe. „Kichiro má moc šikovné ruce, plně se oddej té rozkoši,“ usmál se Akio a nahnul se blíž k Toshihirovi, aby mohl muž vypadající jako žena, zvednout Toshihirovi jednu nohu a nanést mu mast okolo dírky a trochu vmasírovat i dovnitř. Toshihiro přivřel oči a hlasitě vydechnul, když mu první kulička obkroužila kolem otvoru a pak vklouzla dovnitř. Kichiro znovu nanesl mast a druhá kulička propojená s další provázkem následovala první. Třetí kulička, i když byla už o něco větší, nekladla žádný odpor. Toshihiro si vychutnával tlumenými výkřiky to vzrušení, které se stupňovalo s další a další perlou, naplňující jeho útroby. Zaprotestoval, když mu byly pomalu vytaženy. Akio utlumil jeho protesty polibky a přitiskl se mu ještě víc na hrudník. Kichiro mu zvedl i druhou nohu a bez varování vniknul svým ztopořeným údem do mladíka, tak hluboko, jak mu to Toshihiro napoprvé dovolil. Toshihirův výkřik zanikl v Akiových ústech. Kichiro vyjel a nanesl ještě trochu masti a napodruhé mu už nedělalo problémy vzít si Toshihira až po kořen, rytmickými pohyby dopředu dozadu a Akio se mohl narovnat a opět si užívat Toshihirův penis. Rozvázal si koženou ochranu na své chloubě, propustil ji na svobodu a začal masturbovat. Toshihiro zatínal prsty do okraje taburetu, aby měl co nejlepší stabilitu a zapření. Pozoroval prázdným po-

74

AKUMA HANTA

hledem kazetový strop, s velkým dvanáctiramenným lustrem, bezmyšlenkovitě vstřebával tu neuvěřitelnou rozkoš, kterou mu ti dva dopřávali, a nechal se unášet tím nekonečným vesmírem plným létavic. Akio mu zkropil hrudník a ještě se několikrát zavrtěl. Toshihiro se prohnul, nechtěl, aby Akio přestal s těmi nádhernými podněty, byl hodně vzrušený a potřeboval ještě pár impulsů k úplnému uspokojení. Ale Akio mu jen vryl pár krvavých škrábanců do kůže na pažích a odhalil svoje špičaté zoubky. „Bylo to úžasné, Toshi, ale jsou tu i jiní, co by si s tebou rádi užili a dost mi vyhládlo,“ usmál se Akio a slezl z jeho rozkroku. „Něco k pití, pane Akio?“ ozvalo se vedle nich a číšník mu nabídl tác se skleničkami. Toshihiro jen letmo zahlédl tu změnu panenek v očích Akia, na hladové zelené kočičí duhovky a narůstající nehty do zvířecích drápů. Kichiro ho tvrdým nárazem svého údu donutil odpoutat svou pozornost od těch dvou, nedovolil mu zabývat se zvukem rozbíjejícího se skla a krví, která mu v dlouhém stříkanci utvořila čáru přes celý hrudník. Ucítil narůstající tlak a chtěl se uvolnit zároveň s Kichirem, kterému se v rytmu houpaly kolem hlavy zlaté řetízky a barevná pírka vypadala jako vznášející se motýli. Nechal se naplnit teplou tekutinou, pustil uzdu svému vyvrcholení, ale tlak Kichirovým prstem několik centimetrů od jeho údu na močovou trubici způsobilo, že prožil uvolňující orgasmus, ale bez vlastního výronu. Zůstal stále připraven pokračovat, což ho na několik vteřin vyděsilo. Kichiro mu dlaní přejel po špičce, v ruce se mu objevil zlatý kroužek, který mu přetáhnul přes napnutý penis a sjel s ním dolů. Kichiro ho jemně polaskal a usmál se na něj. „Máš výdrž a rychle ses připravil. Není to poprvé, že ano?“ Toshihiro uhnul pohledem a střetl se se spokojeným výrazem ve tváři svého společníka, který si oblizoval jak kočka krvavé ruce klečící nad roztrhaným tělem nahého číšníka. „Má krásné tělo,“ přejel mu po kůži další muž. „Chci ho také okusit.“

LOVEC DÉMONŮ

75

Vjel mu mezi spuštěné nohy, poklekl a stíral mu jazykem stékající sperma po vnitřní straně stehen. Měl dlouhé zlaté vlasy a krásnou tvář, tmavě červené oči bez bělma, jen s malou černou zorničkou, pozorujíc reakci Toshihira. Na krku měl červený kožený obojek, z jehož středu vedly dva masivní řetězy, křížící se mu těsně pod prsama. „Slyším, že se tady dobře bavíte,“ ozvalo se halou. Všechen hluk náhle utichnul. Ruka, přejíždějící po Toshihirově kůži se zastavila a jemně se zachvěla. Ten hlas byl ostrý jako nůž, nořil se vědomím a probouzel strach ukrytý v koutku duše. Bolest v srdci lovce donutila rozkousnout si spodní ret, aby nedal najevo svou slabost vůči náhlému rozpálení stříbra uprostřed hrudníku. „Pane,“ uklonil se Kichiro. „Jsme poctěni vaší přítomností…“ „Kdo je to?“ přerušil ho nově příchozí. Toshihiro se snažil zaostřit zrak, ale v jeho zorném úhlu mu klečel zakrvácený Akio, který náhle zakňoural, jakoby stáhnul ocas a odplazil se od své kořisti. „Nováček. Honno Toshihiro,“ odpověděl Kichiro. „Je stále připravený, pro vás.“ „Snesl by mou pravou podobu?“ „Pane?“ Kichiro vypadal zmateně. Toshihiro se chtěl posadit, ale ten blonďák s rubínovýma očima si mu kleknul jednou nohou na břicho a přitisknul mu hlavu zpět na měkké polstrování taburetu. „Chci ho,“ zavrčel muž a při těch slovech se mladík otřásl. Dlaně mu hořely, stříbro cítící přítomnost velkého démona, snažící se bránit proti tomu zlu, ale zároveň ubližovalo svému pánovi.

76

AKUMA HANTA

„Nikdo se ho už ani nedotkne,“ rozkázal ostře a Toshihirovi naskočila husí kůže. „Bavte se, jak je libo. Nechci být nikým rušen. Kichiro,“ obrátil se na toho zženštilého muže. „Ty zůstaň. Víš, co máš dělat.“ „Náš pán tě udělá šťastným,“ ušklíbnul se blonďák a přejel mu jazykem po krku. „Řekl jsem: nedotýkat!“ Mohutná postava, která se zhmotnila nad Toshihirem, uchopila jednou rukou ten červený obojek, zdobící blonďákův krk a nadzvednul ho do vzduchu. Jeho krásné plavé vlasy se vlnily podle pohybů, kterými se chtěl mladík vyvléknout ze sevření, ale stisk nepovolil a pak se ozvalo tiché křupnutí, jak mu pán domu zlámal bez známky námahy vaz. Odhodil ho na zem jak hadrovou loutku a sklonil se nad Toshihira. Přejížděl mu prstem po těle, přes hrudník, břicho, kolem tvrdě stojícího penisu ke stehnu. Obcházel ho jako mlsná kočka a pak mu Kaemon Katsutoshi nadzvednul nohu. „Tak mladý a už tolik jizev?“ přejel mu hostitel po zjizveném nártu jazykem. „Co máš místo kostí? Vypadá to jako nějaký kov. Slabě to brní na jazyku.“ Políbil ho na kotník a postupoval směrem ke kolenu. Nenásilně mu přitlačil lýtko ke stehnu a chytil ho za ruku, kterou se Toshihiro přidržoval okraje taburetu. Muž mu sundal bílou rukavici a se zájmem si prohlížel další jizvu, otáčel nevěřícně jeho ruku. Přebral od Kichira kožený řemínek, zapnul mu ho kolem zápěstí, druhý řemínek upevnil na kotník a spojil je mezi sebou zlatou karabinou. „Co jsi doopravdy zač? Nikoho takového jména jsem na svůj večírek nepozval,“ pokračoval ve svém monologu a utáhnul mu další řemen kolem kotníku. Toshihiro zaprotestoval, snažil se vyprostit ze sevření, ale i druhá ruka byla připoutána za zápěstí ke kotníku. Toshihirova pozice byla plně bezbranná, paty několik centimetrů nad polstrováním taburetu, lýtka přitisk-

LOVEC DÉMONŮ

77

nutá k pevným stehnům a odhalený ve své nahotě, jenž vyzývala k okamžitému spojení. „Co ukrývají tvé obvazy?“ zajímal se dál muž, přejel na cestě k hrudníku mimoděk přes mladíkovo ztopoření a jako by byly obvazy z papíru, je roztrhnul. „Zajímavé,“ dotknul se stříbrného květu zapuštěného do kůže. „Libuješ si v týrání svého těla nebo jsou to pouhá zranění? Podivná zranění, léčená stříbrem?“ Zatímco se Kaemon Katsutoshi kochal pohledem na mladé tělo svého hosta a roztíral mu kapky potu po hrudníku, Kichiro přistoupil zezadu ke svému pánu a stáhnul mu bílou hedvábnou košili z ramen. Líbal ho do černých vlasů a hladil ho po bradavkách a po prsou porostlých tmavými hustými chloupky. Kaemon Katsutoshi zavřel oči a zasténal jako raněné zvíře. Kichiro svými prsteny ozdobenými štíhlé prsty zamířil směrem dolů a rozvázal mu poklopec černých kožených kalhot. Jemně mu přejel po vystouplém hrbolku a aniž by sundal svou dlaň z pánova rozkroku, obešel ho a stoupnul si mezi svázaného Toshihira a pána domu, pokleknul a vytáhnul z kalhot velký pánův již silně ztopořený penis, který vzápětí schoval do svých rudě namalovaných úst. Kaemon Katsutoshi začal ihned narážet, silně a prudce, doprovázeje přírazy hlasitými projevy svého vzrušení. Taková hloubka mu ovšem nestačila, Kichirova ústa pojmula pouhou polovinu jeho přednosti. „Věnuj se raději našemu hostu,“ zavrčel neukojeně hostitel, vytáhnul mu navlhčený úd z úst, aby se mohl Kichiro obrátit směrem k mladíkovi. Kichiro pokleknul jednou nohou Toshihirovi mezi nohy na taburet a aniž by stačil mladíka zahrnovat svým kouřícím uměním, pán domu do něj nedočkavě nadrženě vjel, jen surově roztáhnul obě půlky Kichirova zadku od sebe. Kichiro vykřiknul bolestí a zapřel se rukamao okraj taburetu, aby nenalehnul celou vahou na Toshihira, jemuž se situace vymykala z rukou, a beze zbraně se nechával ukájet sexuálními praktikami svých společníků. Hostitel chytnul Kichirovy vlasy a nasměřoval mu hlavu zpět na mladíkovu chloubu, aby nezanedbával své povinnosti. Taburet začal

78

AKUMA HANTA

pod nárazy vrzat, kovové zakončení nožek škrtalo o mramorem vydlážděnou podlahu. Kichiro vysílal své ukřivděné pohledy směrem k Toshihirovi, proč on, který všem dopřál svými mastmi a hračkami nádhernou předehru, musí být od svého pána tak krutě potrestán. Toshihiro se snažil být při vědomí, sledovat dění kolem sebe, ale rozlévající se uspokojení po celém těle mu zatemňovalo mozek. Byl omámený pohledem svého hostitele, který se na něj přes Kichirova záda usmíval a s narůstajícím vzrušením se měnil do své podoby, se kterou si chtěl mladého lovce vzít. Pírka visící na koncích řetízků a zdobící Kichirovu tvář ho lechtala ve slabinách a umocňovala touhu, spojit se s tím stvořením, s démonem, který ho může plně uspokojit. Sledoval prodlužující se nehty, měnící se v ostré drápy zabijáka, zarývající se do hladké kůže Kichirových hýždí, které si Kaemon Katsutoshi požitkářsky narážel na svůj úd. Pramínky krve se rozeběhly po kůži, smáčely démonovo vzrušení, které jakoby po vpití se první kapky do pórů narostlo a Kichiro otevřel ústa v němý výkřik utrpení, když mu vybuchnul ohňostroj v útrobách a on se v bezvědomí svezl k zemi. Toshihirovi se rozšířily panenky úžasem, obdivem či strachem, když Kaemon Katsutoshi odhalil svůj stále napnutý penis, potřísněný rudými kapkami. Démon se stále usmíval, oblíznul si dlouhým špičatým jazykem své zakrvácené drápy a nahnul se blíž nad spoutaného Toshihira, který přejel zrakem na výrůstky ze zlatavé rohoviny, zvětšující se do zkroucených rohů. Černé oči hltaly ten mladíkův hmatatelný strach smíšený se zvráceným zájmem o jeho tělo. „Jsi cítit takovým chtíčem,“ nasál Katsutoshi vůni Toshihirovy kůže. „Kdo jsi? Proč jsi přišel?“ Přejížděl drápem po vnitřní straně mladíkova stehna, zanechával za sebou hlubokou rýhu plnící se sytě červenou tekutinou a pak ho jemně chytil za kolena a roztáhnul mu nohy více od sebe, aby si těsně před vniknutím vychutnal pohledem ten pulsující otvor, poddajně se otevírající touhou. Toshihiro nezavřel své šedivé oči, jen zaklonil hlavu, až se konečky zla-

LOVEC DÉMONŮ

79

tavých vlasů dotkly studeného mramoru. Brada se mu chvěla vzrušením a v koutku očí se mu objevily první kapky slz, které sjížděly po jeho tváři a vpily se do rudého sametu taburetu, když do něj démon vniknul. Ještě nikdy ho nikdo tak nenaplnil. Snažil se soustředit jen na tíživé vzrušení, procházející mu podbříškem, přes srdce, trpící spalujícím žárem stříbra a dostávající se mu do hlavy, kde vymazalo pocit bolesti s každým dalším vniknutím. Něco uvnitř ho neustále udržovalo ve střehu, že má před sebou démona Incubuse, živící se nejenom lidskou krví, ale i energií své oběti. Žilky na Toshihirově ztopoření naskakovaly jedna za druhou, zlatý kroužek ho čím dál víc škrtil, jak jeho vzrušení narůstalo a stále nebyl schopen se uvolnit. I přestože jeho mysl byla zaplavena pouhou rozkoší, pravá ruka automaticky rozepínala řemínek upevněný kolem kotníku. Kaemon Katsutoshi zvýšil průnik a mladík vykřikl. Musel dát volnost svému opojení, aby uvolnil to napětí v těle. Při každém výkřiku zaryl své nehty do nártu a trhnul. Nevnímal bolest, bolest byla všude, bylo mu jedno, odkud pochází. Rozrýval si nehty slabou, nově vytvořenou kůži, která mu pokryla zranění. Zajel do krvavé masy a nahmatal kovové tenké kůstky. Stiskl víčka k sobě, vypudil z hlavy tvář svého hostitele a vybavil si ten utrápený bílý obličej orámovaný dlouhými vlasy barvy čerstvě napadeného sněhu, okamžik, kdy mu Hiroyuki vložil první rozžhavený plátek nahrazující nártovou kost. První nával vyvrcholení přebil bolest, když zlomil první stříbrný váleček. Katsutoshitův projev radosti nad mladíkovým ukojením byl zdůrazněn zvednutím jeho zadečku o pár centimetrů výš, aby změnil sklon průniku. Každá sprška skrápějící Toshihirovo břicho znamenala další zbraň v jeho ruce. Palcem povolil řemínky držící jen bodcem na dírce. Rychlý pohyb, náhlé ztěžknutí mladíkova těla v Katsutoshihových rukách, když se Toshihiro nahrbil a jeho chodidla dopadla na taburet, démona zmátnul. Nepostřehnul ani zakrvácenou ruku, vedená ostrým švihem proti němu. Vydal ze sebe nesouhlasný výkřik, když mu něco ostrého projelo slabinami. Byl stále uvnitř Toshihira a odmítnul ho opustit.

80

AKUMA HANTA

Nezaregistroval ani další pohyb, kterým lovec zaútočil do protilehlé slabiny a zarazil do masa další stříbrný plátek. Palčivá bolest ho ještě víc vzrušila, ale stačil malý kousek vysunující se z mladíka, aby poslední kovová tyčinka nahrazující Toshihirovi rozdrcené kosti v nártu, projela skrz měkkou svalovinu démonova ztopoření. Kaemon Katsutoshi zavrávoral, s nechápavým výrazem v očích sledoval řinoucí se krev v rozkroku a snažil se pochopit, co se právě stalo. Toshihiro se ztěžka svalil z taburetu na zem. Byl hrozně unavený a třásly se mu ruce, pomocí kterých se snažil zvednout na kolena. „Co jsi zač!!!“ křičel Kaemon Katsutoshi a snažil se zbavit ostrých předmětů, které mu propalovaly kůži. Toshihiro se pomalu zvednul, sebral ze stolku svou nedopitou skleničku, kterou svou zakrvácenou rukou rozdrtil, až se roztříštila na několik lesklých střepů, červené víno se smíchalo s krví a pevně sevřel svou Akumu hantu, schovanou po celou dobu uvnitř a čekající na svou příležitost. Stín, který se mu mihnul za zády, lovci neuniknul. Jen uhnul hlavou, aby ostré drápy o několik milimetrů minuly jeho krk, chytil útočníka za zápěstí, zkroutil mu ruku za záda a aniž by si všichni zúčastnění uvědomili, co se stalo, vytáhnul mladík dýku z útočníkovy hrudi, čepel zkropena rudou krví, stékající v kapkách na zem. Akio ve své zvířecí podobě připomínající lišku, s jemným porostem bílých chloupků po těle i obličeji, se několikrát zachvěl, a pak se mladému lovci složil mrtvý k nohám. Toshihiro se rozhlédnul kolem. Vrčící stvoření se k němu přibližovala ze všech stran. Kaemon Katsutoshi řval zlostí, nemohl se stále zbavit těch tenkých jehel svými prsty, ukončené dlouhými drápy a mohl jen bezradně pozorovat, jak se mu pulsující bílé světlo rozlévá po napnuté chloubě, jako koroze, ničící jeho vzrušení a měnící ho v nesnesitelnou bolesta utrpení. „Zabijte ho!“ rozkázal pán domu. Toshihiro se ani nehnul z místa, na hladkém povrchu mramoru se tvořila kaluž rudé tekutiny, levá noha se nekontrolovatelně chvěla, neschopný došlápnout a udržet rovnováhu. Instinkty lovce však pracovaly na plné obrátky, ladný pohyb rukou nedovolil přiblížit se žádnému drav-

LOVEC DÉMONŮ

81

ci, ostří dýky hladce projelo svalovinou na krku a přeťalo tepny. Kichiro se také probralz bezvědomí a vyděšeně pozoroval zbytky rozpadající se krásy svého pána v rozkroku. Zuřivěs holýma rukama se vrhnul proti lovci, který jen napřáhnul ruku před sebe, zastavil útok přitisknutím své dlaně na Kichirův ženský obličej, který se vzápětí začal seškvařovat působením stříbra v lovcově dlani. Kichiro uchopil oběma rukama Toshihirovo zápěstía snažil se ruku sundat ze své zohyzděné tváře. Tahle chyba se pro muže se zlatými šperky stala osudnou, místo uprostřed prsou zůstalo nechráněné a během několika vteřin se jeho krása začala rozpadat pod Toshihirovýma rukama, zlaté prsteny a řetízky dopadaly na zem jak listí stromů na podzim a zuhelněné tělo se zhroutilo na podlahu. Kaemon Katsutoshi zaúpěl nad ztrátou svého oblíbence a vrhnul se po lovci. Toshihiro se prohnul dozadu, aby se vyhnul zuřivé ráně, ale i přesto ucítil ostrou bolest, způsobující přejíždějící drápy po jeho hrudníku, přes stříbrný krunýř, ve kterém zůstala hluboká rýha. Druhý útok odrazil dýkou, zasadil hlubokou ránu do démonovy paže a kopem do břicha si vynutil dostatečný odstup od démona, aby mohl letmým pohledem zkontrolovat své zranění. Vysoké stojací hodiny, za jejichž prosklenými dvířky se houpalo zlaté kyvadlo, začaly odbíjet hodinu před půlnocí. Když odezněl poslední jedenáctý úder, rozrazily se dveře a do haly proniknul osvěžující letní vánek, otřel se o Toshihirův zpocený obličej a pokračoval dálv průzkumu okolí, načichlé potem, sexuálním pachem, krví a strachem. „Pane, je jedenáct hodin,“ přerušil vysoký hlas to podivné ticho, prosycené napětím a nenávistí. Mladý lovec si nemohl dovolit otočit se po hlase, neustále sledoval pána domu, který stál pár metrů před ním a další dva polonahé démony, vyčkávající na svou příležitost zaútočit. Jen naslouchal přibližujícím se krokům, cítil, jak se mu zrychluje srdeční tep, když nasál vůni jeho přítomnosti. Poslepu zajel rukou k rozkroku a stáhnul si zlatý kroužek ze svého penisu, který začal nepatřičně reagovat a mohl zůstat uvězněn v pozici, kterou nehodlal Toshihiro děsit svého kováře. Už jen to, že tady stojí úplně nahý, potřísněný směsí krví a uschlého spermatu, ho činila

82

AKUMA HANTA

nečistým a sám sobě se hnusil a nemohl se podívat do těch bledých očí, aniž by se nepropadl hanbou. Útok, vedený ze dvou stran a ve stejný okamžik, ho donutil znovu se soustředit na nebezpečné tvory kolem sebe. Otočil se jen o pár stupňů, aby zkontroloval, jak je Hiroyuki daleko. Stál hned za ním, v ruce držel jeho košili, kalhoty a vycházkovou hůl. Zahnal do kouta mysli ten vyděšený pohled Hiroyuki, skrývající se pod kapucí a rozhrnul mu kabát do stran, aby mu mohl vytáhnout revolver, zasunutý za pásek. Ten pohyb trval jen okamžik, mladý albín si ani nestačil uvědomit, co se stalo, jen při každém výstřelu trhnul hlavou. Dvě stříbrné kulky pro každého přibližujícího se démona, jedna do hlavy a druhá přímo do srdce. Toshihiro dopadnul vysílením na jedno koleno. Jako ve zpomaleném filmu pozoroval démona, jak chytil Hiroyukiho kolem pasu, kovářovi tím náhlým nárazem upustil oblečení, které se vzneslo do vzduchu jako párek bílých labutí a pak dopadlo lehce na zem. „Přítel?“ usmál se vítězně Kaemon Katsutoshi. „Moc hezky voní,“ sundal mu jedním pohybem kapuci, otřel se o jeho bílé vlasy a olíznul mu obličej. Držel albína před sebou, jednou rukou mu přejížděl po knoflících košile a druhou mu vjel do kalhot. Toshihiro vyskočil na nohy, v ten samý moment opustila stříbrná kulka hlaveň revolveru, roztříštila démonovu kost, těsně nad zápěstím, přičemž krev potřísnila bílý Hiroyukiho obličej a další, poslední kulka v bubínku revolveru, se zavrtala do toho samého místa, ale na druhé ruce. Otřesený Hiroyuki byl odhozen bokem a místo něj Katsutoshimu do náruče vpadl rozzuřený lovec, povalil démona svou vahou na zem. „Honno Toshihiro,“ drtil mezi zuby démon mladíkovo jméno. „Tvoje výdrž je neuvěřitelná!“ Zanořil mu svoje drápy do zad a snažil se ho ze sebe shodit, ten malý dotěrný hmyz, který ho nenechal ukojit svou touhu až do konce, který ho

LOVEC DÉMONŮ

83

připravil o jeho pýchu a zlikvidoval celou jeho oddanou smečku, která mu dodávala nejenom jídlo, ale i objekty k uspokojení sexuálních choutek. Toshihiro držel v ruce křečovitě sevřenou svou dýku, uvězněnou pod sebou, nemohl se zvednout k nápřahu, protože démon si jeho tělo tiskl k sobě, chráníc si tak mladíkem svůj hrudník. Nápis vyrytý do ostří nože měl démon přímo před očima. „Už si vzpomínám, kde jsem to jméno slyšel,“ ušklíbnul se Katsutoshi. „Honno Toshihiro, který si to od svých šestnácti let rozdává s takovými, jako jsem já….“ Další slova zůstala nevyřčena. Toshihiro uvolnil nepatrně svou ruku, jen zkroutil zápěstí, čepel dýky se vnořila démonovi pod bradu, znehybnila mu jazyk a projela až do mozku. Jeho černé oči zůstaly nehybné, stále rozšířené ve výsměchu nad Toshihirovým osudem. Toshihiro se s nářkem narovnal, nechal ze sebe spadnout bezvládné ruce démona a vytáhnul Akumu hantu. „Nedívej se na mě!“ vykřiknul Toshihiro a otočil se na Hiroyukiho, který vše sledoval ze vzdálenosti dvou metrů, se strachem v očích, ale bez nějakého odsuzování či nenávisti vůči mladému lovci. „Nechci, abys mě takhle viděl, Hiroyuki. Prosím!“ „Počkám na vás venku, pane,“ řekl tiše Hiroyuki, přehodil si kapuci přes své bílé vlasya zamířil směrem ke vchodu. Toshihiro se zhluboka nadechl, aby vyhnal tu tíživost, svírající jeho srdce. „Nenávidím se!“ zkřivil tvář Toshihiro a začal si vybíjet zlost a vztek, až mu pod rukama vznikla krvavá břečka a on se vyčerpáním svezl na zem vedle démona, neschopen se pohnout. Schoulil se do klubíčka, do uklidňující polohy nenarozeného dítěte v lůně matky, izolované od všech zvuků, jen obklopený nekonečnou láskou. „Nedotýkej se mě,“ zašeptal jen, aniž by otevřel oči, když se ho dotkla teplá ruka na rameni.

84

AKUMA HANTA

Těžký cestovní plášť zahalil jeho nahotu, nechal se zvednout z chladné země a odnést do kočáru. Na pár vteřin otevřel oči, aby se pohledem omluvil a ospravedlnil svoje počínání před svým bílým andělem. Hiroyuki se na něj usmíval, ve tváři měl tu nejčistější oddanost vůči svému lovci a těsně před tím, než zavřel dvířka kočáru, jen přátelsky prohodil: „Vypadáte hrozně, mladý pane. Vezmu vás domů.“

KAPITOLA SEDMÁ Rouhání

S

tál u otevřeného okna a sledoval pouliční rušný život. Dům, který mu už měsíc poskytoval útočiště, pro něj zajistil strýc, daleko od domova, aby se trochu vzpamatoval. Ale on nestál o klid. Potřeboval nutně ten adrenalin v krvi, vychutnávat si ten okamžik, kdy už se zdá být vše ztraceno, jeho chtíč je uspokojen, a kdyby chtěl, mohl by nechat démony, aby skoncovali s jeho mizerným životem. Místo toho povstane jako Fénix z popela, najde někde ten zbytek sil a ukojí další ze svých choutek, touhu po krvi. Ticho venkova mu ale chybělo. Nemohl spát v tom malém prostoru, když se z ulice dlouho do noci ozývaly hlasy a rachot kočárů, klapot koní. Většinou hned usnul, ale po několika hodinách ho probudily noční můry a on pak jen zíral do tmy. Myslel většinou na mladíka, spícího vedle v pokoji, jeho nedotknutelnost a čistotu. Nezbývalo mu pak nic jiného, než si způsobit bolest, aby zahnal všechny ty nemravné představy hluboko na dno mysli. „Přišel jsem se podívat na vaše zranění, mladý pane,“ ozvalo se ode dveří. Toshihiro se otočil po tom hlase a přitiskl se zády o parapet. Slunce se opřelo o jeho rozpuštěné vlasy, dodalo jim zlatý lesk a vítr je jemně rozcuchal kolem mladé tváře. „Neměl byste se tak vystavovat na veřejnosti,“ pokáral ho Hioryuki, když přejel pohledem po jeho nahém hrudníku a spodkách, obepínající těsně jeho svalnaté nohy a hrbolek mezi nohama, kterému neunikl pátravý pohled albína a slabě v něm zacukalo. „Myslím, že se už úplně zahojila, nemusíš se…,“ začal se bránit Honno Toshihiro, ale bledá ruka už přejížděla po jizvě, táhnoucí se mu přes prsa,

86

AKUMA HANTA

těsně pod bradavkou a zanechávající skoro neznatelnou rýhu ve stříbrném květu uprostřed hrudníku. „Hioryuki…,“ vydechnul tiše a pevně sevřel okraje parapetu. „Máte pravdu, hojíte se rychle,“ pokýval hlavou Hioryuki, ignorující vzrůstající napětí mladého lovce. Chytil ho jemně za ruce a obracel je, prohlížející si světlou kůži, přes kterou ale už nepronikala lesklost stříbra. Honno Toshihiro ho pozoroval, měl chuť pevně stisknout ta útlá zápěstí a povalit ho na zem, pokousat ho na krku, kde pulsovala viditelně tepna přes skoro průhlednou kůži. „Mohl bych vás o něco poprosit, pane Toshihiro?“ pustil jeho ruce a upřeně se mu podíval do očí. Aspoň ho políbit na víčka, letmo do vlasů. „Asi se tu dost nudíš, že?“ usmál se Toshihiro, ale bylo na něm vidět, jak moc se přemáhá k tomu, pustit Hioryukiho na svobodu, pryč z jeho blízkosti. „Rád bych o svém volném čase pomáhal v kovárně. Při vaší velké spotřebě stříbra bych měl raději po ruce nějaké místo, kde bych mohl pracovat.“ Honno Toshihiro se k němu obrátil zády, aby albín neviděl jeho útrpný výraz ve tváři a sledoval znovu pohyb na ulici. „Večer bych ještě zašel do kostela sv. Patrika. Otec mě požádal, abych udělal pár oprav a zapálil zádušní svíce za zemřelé po dobu, co tady nebude,“ pokračoval Hioryuki. „Nejsi můj vězeň, ani sluha. Šel jsi se mnou dobrovolně, jako přítel,“ zašeptal lovec a i přesto, že se snažil mluvit klidně a bez zájmu, hrdlo měl stažené a v krku jako by se mu něco vzpříčilo. „Pane Toshihiro, moc dobře víte, že…,“ dotknul se Hioryuki opatrně

LOVEC DÉMONŮ

87

jeho holých zad, pak se na něj přitiskl a obejmul ho. „… stačí říct a tohle vše je vaše.“ Mladý lovec se zachvěl, otočil hlavu, přitáhnul si za vlasy albínova ústa ke svým a vášnivým polibkem se musel přesvědčil, zda ta výhra stála za jeho potrhané šlachy v končetinách. Ten náhlý pocit závrati, nutící ho klesnout na kolena, ho utvrdil v tom, aby nepochyboval. „Já vím,“ konečně ze sebe vypravil Toshihiro a pustil jeho bílé vlasy ze sevření. „Budu odpočívat.“ Mladík se vrátil ke svému výhledu z okna a zavřel oči, do kterých se mu draly slzy. Doufal, že je Hioryuki nevidí. „Děkuji vám, pane,“ vyhrknul Hioryuki. „Budete v pořádku?“ Toshihiro mávl rukou v gestu, aby už šel a nechal ho o samotě. Sotva klapnuly dveře, Toshihiro se svezl na zem, sklopil hlavu a pozoroval dopadající kapky slz na svůj hrudník. „Dnes to tělo musí být moje,“ zašeptal a sevřel ruce v pěst. *** Když otevíral dveře kostela, světlo vycházející zpoza nich, Hioryukiho zarazilo. Možná, že otec nakonec nikam nejel, blesklo mu hlavou a vstoupil dovnitř. První svíčky byly na zemi položeny hned pár metrů od vchodu do kostela. Tvořily úzkou cestičku směrem k oltáři, pak se světlo rozmnožilo v podobě několika desítek zapálených svící různých velikostí položených na lavicích a na stolech. Na chladné zemi ležely stonky rudých růží. Hioryuki poznal ty nádherné květy, vyjímající se v zahradě otce Patrika, na které byl patřičně hrdý a staral se o ně víc, než jak o své ovečky. Před třemi roky si dovezl sazenice z Paříže a nikdy nikomu nedovolil nějakou utrhnout, nechal je vždy vykvést a zase odkvést, jen pro potěšení Boha pod širým nebem. Kdo mohl tohle udělat, zničit jeho zahradu? Hioryuki

88

AKUMA HANTA

podvědomě tušil, srdce mu totiž divoce tlouklo, i přes vůni čadících svíček cítil tu okouzlující vůni, kterou vydávalo pouze jeho tělo. Plamínky svící vrhaly stíny na zem, ukazovaly cestu k velké kamenné křtitelnici, ještě z dob dávných, kdy se věřící křtili ponořením celého těla. Měla tvar osmiúhelníku, byla jen ozdobena květinovými emblémy, zapuštěna mírně do podlahy kostela, aby měli věřící snadný přístup k posvěcené vodě. Teď se z kamenné nádoby kouřilo, vznášející se závoj páry rozmazával postavu, sedící na jejím okraji. Svíčky byly rozmístěné i na lemu křtitelnice, několik jich plavalo po vodě. „Otec Mathias vás za ty růže zabije,“ pronesl do ticha Hioryuki. „Dal jsem si záležet, abych je otrhal všechny,“ usmál se mladý lovec a prohrábnul rukou hladinu, která byla plná okvětních rudých lístků a nádherných poupat. „Jestliže mě Bůh nepotrestá za to, co se chystám udělat, otec Mathias si určitě nenechá ujít příležitost pomstít své růže.“ „Pane Toshihiro?“ zeptal se opatrně Hioryuki. „Je to trest? Že jsem dnes odešel?“ Honno Toshihiro seskočil na zem a přistoupil ke kováři. Mokrou rukou mu přejel po tváři, zanechal mu na ni vlhkou cestičku s krůpějí drobné kapky, která zůstala nehybně viset tam, kde ji mladíkova ruka zanechala, navlhčil mu rty a políbil ho. Voněl po nezkrotném ohni, bílé vlasy dostaly zvláštní šedivý nádech od sazí a jeho tvář nebyla tak čistě bledá, jak na ni byl Toshihiro zvyklý, ale jemně opálená od plamenů z kovářské práce při zpracování kovů, podléhající žáru ohně. Skousnul jemně albínův spodní ret, lehkým povytažením rtu mu pootevřel růžová ústa, aby se dostal jazykem dovnitř. Ta chuť na jazyku byla vtíravá, cítil její aroma všude, chutnal po meduňce, jejichž malé zelené lístky kovář rád přežvykoval nebo si je dával na osvěžení do studené vody či z nich vařil čaj. Hioryuki mu vyšel překvapivě jazykem vstříc, neohrabaně, ale s velkou dávkou zvědavosti. Toshihira ta iniciativa vzrušila, usměrňoval hladové pátrání jeho jazyka ve svých ústech, zkušeně ho zablokoval a vjel mu rukama pod košili. Jeho tělo bylo tak hebké, teplé, vyzývalo po dalších dotecích, po dalším zkoumání. Tolik po něm toužil. Najednou neměl takovou potřebu si ho hned vzít, chtěl se s ním mazlit, poznat každý jeho milimetr kůže, zapamatovat

LOVEC DÉMONŮ

89

si všechny odezvy jeho těla na různé podněty. „Nikdy bych ti neublížil,“ zašeptal mu do vlasů Toshihiro. „Nechci, abys to bral jako trest. Stačí jediné tvé slovo, uhnutí pohledem, zamítavé gesto rukou...“ Hioryuki mlčky zvedl ruce a začal rozepínat své knoflíky u košile, jeden po druhém je propouštěl ze svého zajetí. Odevzdaně se díval svýma očima barvy zamrzlého jezera do očí Toshihira, který nevěděl, co by raději sledoval, jestli ty krásné štíhlé prsty, pomalu odhalující tu hladkou kůži na hrudníku mladého kováře, či se nechat vtáhnout pod hladinu ledových očí a zůstat v nich navždy uvězněn s pocitem, který se rozléval do okolí jeho stříbrem sevřeném srdci. „ Hioryuki,“ vydechl tiše lovec, oběma rukama stahoval rozepnutou košili albínovi z ramen, hladil ho po pažích a v okamžiku, kdy ten kus látky dopadl na zem, sevřel jeho ruce ve svých, propletli se navzájem jako kořeny stromů a Toshihiro si ho přitáhnul k sobě. „Ta koupel je pro tebe,“ políbil ho na odhalenou kůži na rameni. „Kdybych věděl, že budeš vonět takhle divoce, po ohni... chci tě.“ Vjel mu se stále propletenýma rukama do kalhot, polibky obdarovával bílá prsa, lehce se otřel pouze nosem bradavek, nechal je roztoužené v pozadí a vrátil se zpět na ten pár růžových plných rtů, aby si bral ty tiché vzdechy přímo do svých úst, jako by to byly hostie, které si nechal rozpustit na patře. Kroužil konečky prstů po albínově zadečku, který se znatelně chvěl pod jeho doteky. Honno Toshihiro nevydržel to napětí mezi jejich těly, musel se boky přitisknout blíž, sotva Hioryukimu sjely kalhoty ke kolenům, aby cítil to teplo, ten tepající kousek mladého kováře blízko sebe. Hioryuki se mu vysmekl ze sevření, snažil se rukama zakrýt svou nahotu, přistoupil ke křtitelnici a ponořil své bílé tělo do kouřící vody. Plameny svíček se zrcadlily v té neposkvrněné bělobě, vytvářely na jeho kůži tajuplné obrazce a smály se lovci, které měl najednou ruce prázdné. Toshihiro si sedl na okraj a pozoroval svůj objekt zájmu, jak si přejíždí dlaněmi po kůži, smývá ze sebe celodenní prach, drobné částečky sazí.

90

AKUMA HANTA

Pouhé sledování, jak si hladí své tělo, ho dohánělo k šílenství. Ale bylo to tak nesnesitelně vzrušující. Představivost mu pracovala na plné obrátky. Snaha vybavit si, jaký je albín na dotek zrovna v těch místech, v něm probouzela ještě větší touhu, než kdyby se ho dotýkal sám. Cítil na sobě chvění přesně v těch samých místech, kde zrovna Hioryuki přejížděl dlaněmi. Když zajel rukama pod hladinu, Toshihiro zaúpěl, jeho ruka automaticky sjela mezi nohy, a snažil se zkrotit pnutí a chuť skočit za albínem a zakázat mu dotýkat se partií, které toužil mít jen pro sebe. Ostrá bolest, která mu projela těsně vedle srdce, ho vyděsila. Když se jeho dlaně rozhořely, zpanikařil. Hioryuki strnul a hledal odpověď v lovcových šedivých očích, které pátraly po okolí, aniž by pohnul hlavou. Jeho ruka sjela k lýtku, kde měl ukrytou zbraň. Proč? Proč zrovna dnes? Pojistil se tímto místem, posvátným a netknutým, kam nemohla vkročit žádná bytost odmítající víru v Boha. Chtěl si jen vzít to, co mu patřilo. Kousnul se do rtu a snažil se zamaskovat, jak ho přítomnost špinavého tvora vzrušuje. Ta živočišná touha po bezduchém sexu přebyla to jemné hlazení jeho duše, lehkou závrať, kterou v něm probouzel pohled na Hioryukiho. „Prosím uteč, jestli budeš mít možnost,“ zašeptal Toshihiro. „Ať se stane cokoliv, miluju tě.“ Ta poslední slova ho samotného překvapila. Proč to řekl? Co ta slova znamenají? Nikdy to nikomu neřekl. Ta bolest, která ho náhle zasáhla těsně pod žebry, v oblasti žaludku, rozhodila jeho ostražitost a chtíč po skrytém nebezpečí. Natáhnul ruku směrem k Hioryukimu, jakoby se ho chtěl dotknout, ale pak ji stáhnul. To nebyla bolest, co mu svírala vnitřnosti, ale strach. Rozšířily se mu zorničky nad tím zjištěním. Nikdy neměl strach. Proč tedy zrovna teď? Nebojí se démonů. Zrychlil se mu dech. Bojí se. Bojí se o něj. Ohnal se nožem, proti stínu, který se zhmotnil za jeho zády. Několik svící se převrátilo, horký vosk vytekl na kamennou dlažbu a uhasil jejich světlo. Popošel pár kroků, ocitl se v uličce mezi lavicemi a pozorně naslouchal. Kroky. Tiché. Růže, rozházené po zemi, vydávající slabý sten, když je něčí podrážka rozdrtila o podlahu.

LOVEC DÉMONŮ

91

„Nemohl jsem se už na vás dívat,“ rozlehlo se tichým kostelem. Honno Toshihiro vypustil malý obláček svého dechu do chladného vzduchu, který ho náhle sevřel a on si uvědomil, jaká je tu vlastně zima. „Co jsi zač?“ pokračoval neznámý, vrhající jen stín, který mu dopřávaly slabé plaménky svíček. Jak procházel uličkou mezi lavicemi, svíce jedna za druhou uhasínala, stín se zkracoval, až nakonec zmizel. „Hrozně mě přitahuješ. Zvláštní. Tvá vůně mě donutila vstoupit na toto potupné místo. Jestli se ptáš, jak jsem se mohl dostat na toto místo, je to prosté. Tady Bůh není. Je to pouhá budova, výmysl těch ubožáků, co si říkají lidé. Nemá to s Bohem nic společného. Nic mě nezastaví.“ Toshihiro sevřel svou dýku. Napínal zrak do tmy. Věnoval pár sekund směrem ke křtitelnici. Byla prázdná. „Jsi člověk?“ zašeptal mu ta slova někdo těsně za zády. Otočil se a ohnal se nožem. „Koušeš? To se mi líbí. Kořist, kterou si můžu ulovit.“ Zhmotnil se v posledních záblescích svící. Roztáhnul svá černá křídla a vznesl se nad zem. Toshihira skočil, zaklesnul se mu stehny kolem boků a napřáhnul se k ráně. Okřídlený démon se jen zasmál, vzal ho do výše, ukázal mu zblízka ty nádherné klenby, táhnoucí se vysoko ke stropu. Držel pevně jeho zápěstí, ruku, ve které držel svou stříbrnou zbraň. Přistál na okraji vysokého okna, zdobeného barevnou vitráží jednoho z mnoha výjevů z bible, přitiskl mladíka na okenní tabule a nahnul blíž svou zjizvenou tvář, s bradkou spletenou do copánku. Očichal si tu krásnou tvář, tvář dítěte, která se snažila bránit, stále pevně držel tu malou zbraň, i když mu drtil kosti v zápěstí. Přitisknul se na něj a zaklínil ho v těsném objetí mezi sebe a chladné sklo. Mladíkova tvrdost ve slabinách mu vytvořila úsměv na rtech. Ten chlapec je nadržený. I přesto, že ho má v moci takový démon, jako je on a měl by se bát o svůj lidský život. „Moc se mi líbíš,“ přejel démon svými černými prsty ukončené dlou-

92

AKUMA HANTA

hými nehty po té pěkné nevinné tvářičce a chytil pevně jeho zářivé vlasy, jakoby slunce vešlo do chrámu páně a otisklo své paprsky do jednotlivých pramenů. „Vypadá to, že tě něco vzrušuje? Pořád tvůj podivně bílý přítel nebo já? Než zemřeš, můžu tě poslat do ráje.“ Roztáhl svoje černá skoro průhledná křídla nad sebe a bez varování jimi mávl Toshihirovi do obličeje, ostrá bolest mu projela oběma rameny, když mu ostré výrůstky na konci křídel projely masem a rozbily barevnou vitráž za jeho zády. Ještě chvíli odolával, tlačíc svou zbraň směrem k démonu, než mu jed začal kolovat krví do celého těla, jeho stisk povolil, dýka mu vypadla z ruky a cinkla o dlažbu. Zatřepáním hlavy se snažil ještě probudit svou mysl k ostražitosti, svá těžká víčka přemlouval, aby ještě chvíli vydržela. Démon složil svoje křídla na záda, propustil to bezvládné tělo mladíka ze svého sevření a s úsměvem pozoroval jeho pád dolů mezi lavice, osvětlené zbytky svící. Pak se snesl ladně dolů, aniž by varoval svou kořist, rozdrtil jednou rukou jeden z obrazů křížové cesty a vytáhnul tu divnou bílou krysu, krčící se ve skrýši za obrazem. Bílé odporné tělo. Hnusilo se mu. Nevoněl ničím. Ani jako jídlo nebude stát za nic. Ale to pouto mezi ním a jeho kořistí bylo tak hmatatelné. „Chceš se dívat, jak si vezmu tvého pána?“ zasyčel a oblízl mu s nechutí obličej. „Jak moc jste si blízcí? Mám si vzít napřed tebe nebo jeho? Kdo bude víc trpět? Pověz?“ „Zabije tě,“ odpověděl s klidem Hioryuki. Démon se zasmál, ale ten ledový klid v hlase albína mu přece jen zasel semínko nejistoty do podvědomí. *** „Hioryuki, uteč,“ zašeptal Toshihiro, když otevřel oči. „Uteč, prosím.“ Byla mu zima. Vypustil obláček teplého dechu. Pohled do vysokého stropu mu navodilo závrať. Ty štíhlé klenby, sbíhající se v jeden bod, byly tak vysoko. A z té výšky se na něj řítily a chtěly ho uvěznit pod hromadou suti. Barevné tváře v oknech se mu smály. Chtěl je odehnat, zkřížit ruce

LOVEC DÉMONŮ

93

před očima, aby aspoň trochu zabránil prvním kamenům, které se mu pokoušely rozbít hlavu, ale nemohl s nimi pohnout. Pak se setkal s upřeným pohledem bezbarvých očí, vysílající k němu uklidňující impulsy. „Hioryuki, jsi v pořádku?“ zašeptal Honno Toshihiro. Měl albínovy bílé vlasy rozprostřené na holém hrudníku, Hioryuki měl hlavu položenou na svých pažích, ztrácející se někde pod Toshihirovým tělem. Usmál se na něj. Pak uviděl tu chlupatou černou zrůdu, která mu přejela po nahých stehnech, nadzvedla mu jednu nohu a něčím vlhkým se mu otřela o otvor mezi půlkami. Toshihiro zalapal po dechu. Sklouzl znovu k albínovi. Nutil svůj mozek, aby se rychle vzpamatoval, ale byl stále omámený, strop se na něj pokaždé chtěl zřítit a ruce ho neposlouchaly, ramena ho pálila, jako kdyby mu do otevřených ran někdo vléval roztavené olovo. Hioryuki visel přes něj, skoro klečel, ale oltář, na kterém Toshihiro ležel, byl vyšší, a tudíž mu kolena visela několik centimetrů nad podlahou. „Dívej, jak si tvého pána vezmu,“ zazubil se démon a surově otočil hlavu mladého kováře na druhou stranu, aby měl co nejlepší výhled. Ostrý dráp na démonově ukazováčku přeťal tu pulsující žílu ve slabinách, vzrušeně pozoroval pramínek krve, hrnoucí se po kůži směrem dolů, naplňující otvor stojící mu v cestě. Mladý Honno Toshihiro se prohnul v zádech, nestačil zatnout zuby a vykřikl, když do něj ta okřídlená bytost strčila naráz oba palce a surově ho roztáhla, aby mu teplá tekutina, jeho vlastní krev, mohla vtékat dovnitř. Démon nespokojeně zavrčel, několikrát prsty zakroutil, nanášel si tu rubínovou kapalinu na kůži, rozmáznul ji Toshihirovi po stehnech a znovu razantně strčil palce dovnitř, svými drápy drancoval jemný povrch uvnitř mladíka a nechal ho dál plnit se svou tělní tekutinou. Druhý výkřik svého pána vehnal Hioryukimu slzy do očí. Z bezprostřední blízkosti musel sledovat, jak se dlouhý černý úd démona noří dovnitř, aniž by vytáhnul své prsty, kterými si pomáhal roztáh-

94

AKUMA HANTA

nout ten otvor co nejvíc, a na jeden zátah si razil cestu až na úplný konec, brodící se nashromážděnou krví. Toshihiro jedním dlouhým stenem rozdýchával tu bolest. Hioryuki slyšel to zběsilé bušení srdce, které se snažilo zpracovat tu bolest a zároveň vzrůstající rozkoš, když se po několikerém vniknutí uvolnil a začal vstřebávat intenzitu vzrušujících podnětů. Mladý kovář dostával plnou dávku Toshihirových pocitů. Byl zvyklý je vnímat přes svoje stříbrné výtvory na dálku. Teď je měl tak blízko. Bylo to tak mučivé. Hioryuki byl připraven. Čekal na tuto chvíli, kdy konečně jeho mladý pán podlehne touze získat jeho tělo. A teď je vše zničeno. Musí se dusit pohledem na to, jak si Toshihiro nedobrovolně užívá. S někým jiným. Ne s ním. Hioryuki pohnul hlavou, jak mu to upoutání jeho rukou pod Toshiherem dovolilo a dotknul se rty mladíkova vzrušení, které mu narůstalo před očima. „Hioryuki,“ vykřikl lovec. „Prosím, nedělej to!“ Znovu ho políbil a pak jazykem přejel po celé délce. On chce být tím, co Toshihira přivede k vysněnému uvolnění. Démon si zvedl i druhou nohu mladého Toshihira a vynutil si větší razantnost. Hioryuki ukořistil ústy nadržený úd, který k němu byl náhle blíž a jemně ho nasál. Bylo to tak měkké, teplé, toužící po dalším doteku. „Hioryuki,“ zaprotestoval znovu Toshihiro. Toshihiro se donutil zvednout jednu ruku a položil ji do bílých vlasů. Prohrábl je mezi prsty a dotknul se hladké kůže pod nimi, na štíhlém krku. Albínova ústa tak vlhká, vstřícná, pobírající celou jeho chloubu. Snažil se oddělit ty dva rozdílné vzruchy, mučící jeho mysl. Na jedné straně rozkoš, kterou mu dávala bytost, démon, kterého nutně potřeboval, aby ukojil svou potřebu násilného sexu. Na druhé straně člověk, nedokonalé stvoření, které miloval a snad i ono by mohlo oplatit stejným citem. „Hioryuki,“ sevřel pevně jeho vlasy a snažil se ho od sebe odtáhnout, protože cítil, jak se mu v podbřišku tlačí slast, chtíc ven, uvolnit napětí. Hioryuki ucukl, když mu ústa zaplavila první dávka Toshihirovy odměny. Další sprška mu potřísnila obličej. Vzpamatoval se rychle, olíznul

LOVEC DÉMONŮ

95

kapky na růžovém žaludu a znovu ho schoval do úst, aby vyždímal poslední zbytky, vychutnal si chvění odeznívajícího vzrušení a ještě se s ním chvíli mazlil jazykem. Toshihirovi se motala hlava. Netušil, jestli z právě prodělaného orgasmu, nebo ze ztráty krve, která se mu stále řinula po stehnech, či zda byl pod vlivem démonova jedu. Věděl, že tohle mu stačí. Že už víc nepotřebuje. Sjel jemně prsty po odhalené páteři svého albína, až pod pásek jeho kalhot. To stříbro ho podvědomě lákalo, navedlo mu ruce k sobě, protože oni dva, Akuma hanta a on patřili neodmyslitelně k sobě a byli jedno tělo. Hioryuki ještě stačil sebrat dýku ze země a ukrýt ji u sebe. „Udělal jsi se beze mě?“ zasmál se démon a prudce narazil. „Nepočkal jsi? Dej mi pár vteřin a vyplním tě vším, co mám. A pak se podívám, jak vypadá uvnitř tvoje příšerka.“ Žhavý vosk mu potřísnil obličej a plamínek svíčky mu sežehnul pramen vlasů. Démon jen udiveně vykřiknul. Jedním pohybem si seškrábl měkkou hmotu a mrštil s ní o zem. Další ránu vedl Toshihiro přímo na hrudník. Držel pevně v ruce železný stojan na věčné světlo, který stál těsně u jeho hlavy, vedle oltáře, na kterém mladý lovec ležel. Démon stačil uhnout, ale přesto mu ostré ukončení projelo ramenem a odhodilo ho od Toshihira. Řval vzteky a zlostí. Jak si mohl dovolit ten titěrný človíček přerušit jeho dosáhnutí vrcholu? Honno Toshihiro přeřízl pouta Hioryukimu, aby se zbavil zátěže na svém hrudníku. Hioryuki se svezl k zemi, jeho tělo bylo ztuhlé zimou a nepohodlnou pozicí. Adrenalin, který proudil lovci v krvi a vytlačil zbytky omámení, ho postavil na nohy a stříbrnou dýku si přehodil do pravé ruky. Hioryuki nemohl odtrhnout oči od toho nádherného nahého těla, pevně zapřeném svalnatýma nohama na oltářním dvorci, namáhavě dýchajícího, se stříbrným květem uprostřed prsou. „Chceš si semnou hrát? Semnou?“ zuřil démon a rozevřel křídla. „Co jsi ksakru zač!“ „Nemám náladu ti říkat svoje jméno,“ ušklíbnul se Toshihiro a zaujal

96

AKUMA HANTA

se svou dýkou bojové postavení. „Takovou titěrnou zbraní mi chceš ublížit?“ zasmál se démon. „Nic tak malého mi...“ Mladý lovec lehce pootočil nožem, zbytek světla vrhající už jen pár hořících svíček odrazilo ty dvě slova a on jen zašeptal: „To tvrdili všichni.“ Démon se vznesl nad zem, smích ho najednou přešel a slova, která mu řekl ten bílý albín, když ho chytil, se mu náhle vybavila a on přestal pochybovat o jejich významu. Toshihiro seskočil na kamennou podlahu. Démon si ani nestačil všimnout, co mladý lovec zvednul ze země. Až poté, co mu oběma křídly projela ostrá bolest, vržená kovová tyč, na které bývá obvykle napíchnutá svíce, mu znemožnila pohyb a on tvrdě dopadl do uličky mezi modlitebními lavicemi, přímo k nohám Honno Toshihira, který na nic nečekal, vrhl se na něj a svalil ho na záda, pevně mu přitiskl stehny ruce k tělu, prsty obejmul démonův krk a přitlačil ho k podlaze. Kůže na jeho krku se začala škvařit, pod spalujícím žárem, vydávající stříbro v lovcově dlani, nestačil ani poslat mladíka do horoucích pekel, jen zachrčel a s panickým strachem v očích sledoval nořící se lesklou dýku do jeho hrudníku, ukončující jeho život. Mladý Toshihiro se s námahou zvednul a zanechal démona ležet v kaluži své černé krve, se stále nechápavým výrazem ve tváři, očima upřenýma do míst, kde se mu před okamžikem mladík vysmál do obličeje. „Hioryuki,“ zašeptal a zavrávoral. „Hioryuki?“ Albín se vynořil ze tmy, zůstal stát těsně před Toshihirem. Mladík k němu natáhnul ruku a dotknul se lehce jeho kůže na prsou. „Omlouvám se, ale dnes večer to asi ...,“ usmál se lovec omluvně a vysílením se zhroutil albínovi do náruče. „Nebojte se, uklidím to tu,“ řekl jen Hioryuki, pevně svého pána objal a vtiskl mu polibek do medových vlasů.

KAPITOLA OSMÁ Závěr

S

táli naproti sobě. Navlékl si kožené rukavice a znovu se podíval na mladíka, který mu přidržoval koně. Viděl v jeho ledových očích zklamání. Poslední dobou jsou plné smutku. Proto musí odjet. Tolik ho to bolelo u srdce, ale nemohl to udělat. Pošpinit tu krásua nevinnost anděla, který na něho shlížel s očekáváním, s touhou v každém svém doteku. Cítil to z něj. Už to nebyla pouhá oddanost. Hioryuki po něm toužil celým svým tělem. Tak jako on po něm. Ale stále se cítil tak špinavý, nenáviděl sám sebe. Neudělal nic proto, aby Hioryuki nemusel být přítomen jeho užívání si s démonickým stvořením, nedokázal zakrýt svůj chtíč, zahnal svou lásku ke kováři hluboko do svého nitra a nechal se bolestně týrat, aby dosáhl uspokojení. A teď se to chystal udělat znovu. Zničit Hioryukiho víru v Honno Toshihira. „Dnes mě už nečekej,“ vyšvihl se Toshihiro do sedla. „Budu mimo město, možná se vrátím až zítra večer.“ Hioryuki se jemně dotkl jeho lýtka schovaného ve vysokých jezdeckých botách. Pátral v jeho očích, hledal pravdu, protože podvědomě tušil, že jeho pán jede někde uhasit svoji žízeň po krvi či ukojit hlad po drsném sexu. „Neboj se, budu se snažit vyhnout se všem démonům,“ usmál se Toshihiro. Úsměv plný lží. „Vyřídím jen nějaké obchodní záležitosti a než se nadáš, budu zpět.“ Albínova mlčenlivost užírala lovcovo svědomí. Ví to. Moc dobře to ví. Ví o něm všechno. Bude s ním prožívat ten okamžik, kdy ho Toshihiro znovu podvede. Kousl se do rtu, pobídl koně a bez jakéhokoliv dalšího přesvědčování zmizel Hioryukimu z očí.

98

AKUMA HANTA

Honno Toshihiro vyjel z města. Do očí se mu draly slzy. Je to jen vítr, který se začal zvedat a vířil písečný prach na cestě, ujišťoval sám sebe. Štval koně do cvalu, aby neslyšel šepot stromů, kopírující cestu, které se ho snažily zastavit svými větvemi, prosily ho zelenými ústy, aby se vrátil, ukojil svou touhu s bytostí, kterou miluje. Ten dům, zasazený doprostřed rozlehlé zahrady ve francouzském stylu, byl proslulý svými službami. Honno Toshihiro už tohle místo už jednou navštívil. I když ho to nenaplňovalo tak, jako když si vyhledával svá dobrodružství sám, kdy nemohl tušit, jestli se z této mise vrátí živý, stále doufající, že ho někdo musí jednou porazit a zbavit ho prokletí. Jeden z mladíků se mu postaral o koně a on vešel dovnitř. Vstupní hala byla zalita světlem a u stolků posedávala různá stvoření. Různých podob. Mladý lovec se otřásl. Na jedné straně v tom byl odpor a touha je všechny zabít a na druhé straně si přál, aby ho některý z těch špinavých démonů popadl za vlasy a odtáhl kamkoliv a dělal si s ním cokoli. „Pan Honno,“ usmál se vysoký štíhlý muž, černé vlasy rozpuštěné v jemných prstýnkách po ramena. „Přišel jste doufám využít našich služeb a ne nás všechny povraždit.“ Honno Toshihiro se ušklíbnul a sundal si rukavice. Někdo mu pomohl z kabátu a nabídl mu sklenici šampaňského. „Nebudeme chodit kolem horké kaše, hrabě Lanoux,“ odpověděl Toshihiro a položil několik bankovek na stůl. „Víte, jak to mám rád a chci toho nejlepšího na celou noc.“ „Slyšel jsem, že jste trochu…,“ majitel vyhlášeného podniku na uspokojování sexuálních i jiných choutek té nejlepší klientely z řad nečistých tvorů, Jean Lanoux, sám významný dlouhověký vampír, hledal to správné slovo. „Málem to mého zaměstnance stálo život. Rád bych viděl vaši zbraň, kterou vám uschovám do trezoru a při odchodu zase vrátím.“ Mladý lovec neprotestoval. Vytáhl ji z koženého pouzdra a položil na stůl. Jean Lanoux věděl, že není radno si s takovou zbraní zahrávat, slyšel

LOVEC DÉMONŮ

99

o ní už mnoho příběhů, a když uviděl poprvé samotného lovce démonů, byl překvapen jeho živočišnou krásou a mladostí, jako by se jeho věk zastavil v momentě, kdy byl poprvé poznamenán a pošpiněn rukou démona. Vytáhnul dřevěnou krabičku a pobídl Toshihira, aby do ní dýku vložil. Neodvážil se toho stříbra ani dotknout. „Bylo by mi potěšením, kdybych se vás mohl dnešní noci ujmout sám,“ navrhl Jean Lanoux a usmál se při pomyšlení, co by mohl s mladíkem všechno provádět a prohrábl mu rozpuštěné dlouhé vlasy, zvláštní barvy, jako rozpuštěný jantar či vytékající míza z kůry stromů. Honno Toshihiro neodpověděl. Bylo mu to jedno. Ten kus stříbra v jeho srdci tak nesnesitelně pálil, nemohl skoro dýchat, upozorňoval ho na přítomnost všech těch démonů, ale lovec je ignoroval. Přišel dobrovolně a ještě byl ochoten za to zaplatit. Jean Lanoux se nemohl dočkat, až si podvolí lovce, sváže jeho ruce, udělá z něj bezmocnou loutku a okusí krev toho, jenž si sem bez rozpaků nakráčel a sám si o bolest zažádal. Vedl Toshihira dlouhou chodbou po sametovém červeném běhounu, ozářenou lampami, po točitém schodišti do druhého patra, do zadního pokoje, vybaveného vším, co si zvrhlé srdce žádá. Honno Toshihiro se rozhlédl. Pokoj bez lůžka, jen strohá lavice pokrytá hovězí kůží, bambusová konstrukce, sestavená z tyčí spojená koženými řemínky. Jean Lanoux přistoupil zezadu k lovci, odhrnul mu vlasy z krku a chystal se ho políbit. Toshihirův stisk byl silný, drtil vampírovo zápěstí a sundal mu ruku ze svých ramen. „Žádné intimnosti,“ zavrčel lovec a sundal si plášť. Odhodil ho na zem a rozepnul si košili. Proč tohle dělá? Proč odmítnul to nádherné tělo, které mu Hioryuki tolikrát chtěl nabídnout? Jak mohl tak hluboce klesnout? Strhl ze sebe ten čistý kus oděvu, do kterého mu ještě před několika hodinami pomohl obléct jeho anděl, jeho neposkvrněný kovář, kterého tolik miloval. Poklekl na zem a sklonil hlavu. Nepotřebuje lásku. Nikdy ji nepotřeboval. Ta ho nemůže nikdy naplnit.

100

AKUMA HANTA

Ten mladík, který na něj cenil zuby a nechtěl mu vydat věc, kterou po něm žádal, jen němě vykřikl a pod stříbrnou kulkou, drtící jeho již mrtvé srdce, se pomalu rozpadal na malé částečky černého popela. Jeho ruka stále svírala dřevěnou krabici, měnila se v bílé kostia nakonec i ony podlehly žíravosti stříbra a po lakované desce stolu se rozprostřely zrnka prachu. Sevřel tu zbraň do ruky, ihned akumulovala lidské teplo svého stvořitele a slabě ho zabrněla do dlaně, jakoby se s ním chtěla přivítat. Zastrčil ji za opasek a namířil revolverem na přibližující se další stvoření, tiše se táhnoucí kolem zdi. Nevyřkl ani slovo varování, jen stiskl spoušť, aniž by se jeho ruka zachvěla a poslala toho nečistého démona do míst, odkud vzešel. Další výstřel, bez jediného slova, roztříštil lebku útočícího upíra a rozmáznul jeho otisk o stěnu, zdobenou malovanou tapetou modrými růžemi. Svraštil obočí. Hlaveň revolveru přeskakovala z místa na místo, určovala cíl, který se vždy zastavil a rozmýšlel, zda tenhle podivín, co před několika minutami vešel do jejich domu, stojí za to, aby pokoušeli své štěstí o přežití. Stáhli se do ústraní a jen na něj tiše vrčeli. Vydal se do nitra domu, nakrčený nos ve snaze zachytit pach svého pána. Vešel do těch dveří tiše, skoro nehlučně, že si ho hned nevšimli. Sevřel se mu hrudník bolestí, zklamáním, že se musí dívat na něco, co se mu hnusí. Chtěl, aby patřil jenom jemu. Aby se jeho teplé ruce, protkané stříbrem, dotýkaly pouze jeho bílé kůže. Opustil kvůli němu vše. Chtěl mu být na blízku. A on, Honno Toshihiro ho neustále ignoroval. Klečel na kolenou, zády přitisknutý k tenké tyči, zápěstí svázané černou stuhou za zády, pokračující několikrát omotaná kolem tyče a jednotlivé cípy končící na jeho svalnatých paží. Jeho odhalený hrudník se chvěl očekáváním nad první ranou, kterou se mu vysoký muž, jehož tvář byla zahalena vlnitými prameny černých vlasů, chystal udělit koženým jezdeckým bičíkem. „Co tu děláte!“ vykřikl Jean Lanoux a vycenil své zuby. „Tohle je uzavřená společnost. Vypadněte!“

LOVEC DÉMONŮ

101

Pozvedl proti němu zbraň. Chladný kovový revolver v kontrastu s tou dívčí bledou rukou vypadal tak neškodně. Směšně. Jean Lanoux nevěřil, že by někdo takový, s vlasy bílými jako čerstvě napadnutý sníh, lemující světlou pleť bez poskvrny, tvář dítěte, mohl někomu ublížit. Štíhlá ruka, která se ale ani náznakem nezachvěla, natáhla kohoutek a do ticha se ozvalo cvaknutí, jak se otočil bubínek. „Co jsi zač?“ zeptal se udiveně Jean Lanoux a otevřel doširoka svoje černé uhrančivé oči, když stříbrný náboj opustil hlaveň a pronikl hluboko do jeho prsou, hledající nekompromisně svůj cíl, spalující tu dlouhověkost upíra a během jednoho okamžiku mu vzala iluze o vášnivénoci strávené s věhlasným lovcem démonů. Zvedl ze země bičík, který skoro nehlučně dopadl ve spršce černého popela na podlahua pevně ho sevřel v ruce. Honno Toshihiro sledoval ten děj, trvající jen několik sekund a zachvěl se. „Hioryuki!“ vyhrkl překvapeně Toshihiro. „Jak jsi mě našel? Proč jsi sem přišel?“ Ostrý švih mu rozsekl ret do krvava a táhl se mu přes celou tvář až k uchu. Honno Toshihiro se prohnul v pase, ve snaze uhnout další ráně. Překvapil ho ten náhlý výpad tichého albína. „Hioryuki!“ vykřikl znovu Toshihiro ve snaze zabránit mu dalšímu násilí. „Mlč!“ okřikl ho albín, ostře a hrubě. Přistoupil k němu a vrazil mu šátek do úst, protáhl ho mezi zuby, na temeni utáhl tak pevně, až mu praskly koutky úst a do látky se vpily první krůpěje krve. „Neznám nikoho takového jména! Hioryuki už není. Pro tebe jsem nikdo.“ Toshihiro nevěřícně zamrkal šedýma očima, snažil se zaprotestovat přes svůj roubík, ale svižný úder bičíkem do tváře ho umlčela. Další rána mu vytvořila hluboký šrám na prsou, který se začal naplňovat drobnými kapkami červené tekutiny, shlukující se na jedno místo

102

AKUMA HANTA

a pak pod svou vlastní vahou se nakonec rozhodly opustit krvavou rýhu a stékaly v pramínku dolů po hrudníku. Albín si ze sebe strhl košili a odhodil ji na zem. Honno Toshihiro zalapal těžce po dechu a trhl pouty. „Vzrušuje tě bolest? Myslíš si, že nejsem schopen ti ubližovat?“ nadzvedl mu Hioryuki koncem bičíku hlavu a podíval se mu zpříma do očí. „Jsem kovář, umím jediným úderem kladiva rozdrtit žhavé železo.“ Jeho dva ostré švihy za sebou pronikaly Toshihirovou kůží jako nůž máslem, zanechaly za sebou hlubokou ránu. Lovec se pod ranami několikrát prohnul, třásl se vzrušením a stále nevěřícně pozoroval svého mučitele. Hioryuki se zastavil u stolku vykládaném slonovinou, pohledem přejížděl po všech těch rozmanitých předmětech a pak se jeho zrak zastavil na černé kožené škrabošce, bez jakékoli okrasy, kování či výšivky, jen s otvory určených pro oči. Nasadil si ji na obličej a koženou šňůrkou zavázal na temeni. „Vadí ti moje tvář?“ otočil se na lovce, bledý obličej do poloviny ukrytý pod maskou, černá a bílá, jemnost a hrubost. „Je to tvář, která ti brání vzít si moje tělo?“ Toshihiro zavrtěl hlavou. Znovu se snažil vykřiknout albínovo jméno přes šátek, drásající mu koutky úst. Hioryuki ho chytnul drsně za dlouhé medové vlasy a přitáhl si ho blíž k sobě. „Podívej se na mě! Jsem člověk bez tváře, způsobující ti bolest. Můžeš se mě pokusit zastavit.“ Díval se zpříma do lovcových očí, aby se přesvědčil, že v nich uvidí touhu po bolesti, kterou tak nutně potřeboval ke svému životu. Cítil z mladého Toshihira to napětí, vzrušení a prosbu o pokračování. Razantně mu trhl hlavou a poodstoupil. „Odrazuje tě má čistota?“ zeptal se Hioryuki. „Nejsem pro tebe dost špinavý?“

LOVEC DÉMONŮ

103

V jeho ruce se objevila akuma hanta, skoro splývající s jeho světlou kůží. Zaryl si hluboko ostří stříbrné dýky do dlaně a fascinován sledoval svou krev, řinoucí se mu z rány. Začal si tu červenou tekutinu pomalými krouživými pohyby rozmazávat po břiše, přes prsa, skryl pod rudou barvou své bradavky, které na sebe upozorňovaly jen jako malá nerovnost na hladké kůži. Nanesl si ji na krk, přes rameno na paži, zanechal tam rubínové čáry přejíždějících prstů a pak obtiskl svou krvavou dlaň lovci na tvář. „Jsem už dostatečně nečistý?“ zašeptal Hioryuki. Klekl si naproti lovci a olízl mu zničené rty po jezdeckém bičíku. Přejel mu po celé délce táhnoucí ho se šrámu a rukou mu bez varování vjel do kalhot. Toshihiro sebou cukl, svaly na prsou se mu zachvěla a on přivřel oči pod nátlakem vzrůstajícího napětí. „Jsi celý vzrušený,“ usmál se albín a sevřel tvrdě lovcův napnutý úd do dlaně. Aniž by mu stáhl kalhoty, vytáhl mu ho na svobodu a drsně ho promnul. Toshihiro zachroptěl přes roubík a jeho chlouba se ještě víc napnula. Hioryuki mu přetáhl jemnou kůži přes žalud a dlaní druhé ruky mu drsně několikrát přejel po růžovém hrbolku. Mladík sklopil hlavu, medové vlasy mu přepadly na rychle se zvedající hrudník a snažil se vstřebat plnými doušky tu slast mísící se s bolestí. Hioryuki se přemístil jazykem na lovcovy bradavky a hrubě je nasál do úst. Lovec se zachvěl a pohnul pánví několikrát dopředu, tím pohybem si protáhnul penis albínovým sevřením v dlani a ještě víc ho to vzrušilo. Hioryuki se náhle zvednul, obešel bambusovou konstrukci, dostal se Toshihirovi do zad a bez varování ho chytil za kotníky a stáhl ho k sobě. Lovec se zhoupl na tyči, ke které bylv podpaží přivázán a ocitl se jen pár centimetrů obličejem a hrudníkem od země. Kovář mu surově stáhl kalhoty a mrštil s nimi o zeď. Odhalil jeho vypracované hýždě, bílou kůži a roztoužený otvor. Hioryuki mu pokrčil nohy zpět do kleku a rozkopl je od sebe.

104

AKUMA HANTA

„Líbí se ti, když si tě může někdo násilím vzít, co? Vzrušuje tě ten pocit, že jsi ovládán?“ šeptal Hioryuki a přejížděl mu nehty po zádech. V ruce se mu objevila láhev s alkoholem. Nalil mu ji mezi stehna a na záda. Toshihira ta tekutina pálila a když se dostala do otevřených ran, vykřikl bolestí. „Jak velkou bolestí si musíš projít, aby jsi byl dostatečně uspokojený?“ Hioryuki bral do ruky jednotlivé pomůcky, rozložené na stole. Samotného ho udivilo, kolik tvarů a kolik materiálu se dá použít na ztvárnění mužského údu. Krev v něm vřela vzteky, ale i vzrušením, které se mu rozlévalo do slabin. Lovec démonů, Honno Toshihiro, kterého tolik miluje a je mu oddaný celým svým srdcem, je nyní bezmocný, uvázaný k bambusové tyči, vzrušený pod jeho impulsy. Hioryuki byl pánem, mohl si s lovcem dělat, co chtěl. Úzký zaoblený válec z průhledného čistého skla ho zaujal jako řemeslníka. Přejížděl po hladkém povrchu prsty a obdivoval umělce, který tento kousek stvořil. „Můžu ti poskytnout tolik rozkoše, kolik jen uneseš,“ zašeptal Hioryuki, sklonil se nad Toshihira, políbil ho na záda a zarazil do něj ten nádherný kus křišťálu. Lovec se prohnul, kdyby nebyl uvázán k tyči, jeho hrudník by se dotknul podlahy. Vlasy ztěžklé potem dopadly na zem, na zádech mu vyskákaly krůpěje potu a přes ucpaná ústa se snažil nadechnout. Hioryuki několikrát vjel až po své prsty dovnitř Toshihira. Skleněný kolík vnikal s lehkostí, Toshihiro byl těm podnětům plně otevřen a odevzdán všem těm slastným podnětům, poskytující mu mladý kovář. Hioryuki naposledy vjel tím kusem skla do Toshihira a pak s ním mrštil o zeď, až se roztříštil na desítky ostrých střípků. Albín si vybral další kousek se sbírky upíra Jean Lanouxe. Byl z hladké kůže, dost silný na to, aby uspokojil dostatečně připraveného lovce. Polil ten kožený penis alkoholem a bez toho, aby Toshihira upozornil, který na něj neviděl a netušil, co na něj Hioryuki chystá, mu ho zarazil co nejhlouběji. Toshihirovo srdce nestačilo vstřebávat ty intenzivní vzrušující podněty, tlouklo zběsile a otí-

LOVEC DÉMONŮ

105

ralo se chlopněmi o stříbrnou čepel, bránící mu vyskočit z hrudního koše. Hioryuki ho bez slitování trápil prudkými a hlubokými přírazy, nakonec ho nechal zaražený až na úplné dno a přitáhl si Toshihirův penis k sobě mezi stehny. Pro Toshihira byla tahle poloha úplně nová, na jedné straně mu to bylo nepříjemné, ale když ho Hioryuki polaskal jazykem, snažil se svou špičku protlačit do močové trubice, podklesly mu nohy a vyjel mu vstříc. Hioryuki ho propustil v okamžiku, kdy se Toshihiro chystal plně uvolnit, zase ho obešel a než stačil Toshihiro zvednout hlavu, aby mohl sledovat svého albína, přistálo mu na zádech několik ran bičíkem. Přes roubík mu na zem kapaly sliny, které nemohl polykat, dlouhé vlasy mu splývaly kolem tváře a ležely rozprostřené na zemi. Hioryuki tlakem své boty na lovcovu bradu donutil Toshihira se narovnat, podsunul kolena dopředu a opět klečel před tyčí. Hioryuki jedním pohybem přeťal šátek sloužící jako roubík, sklonil se k němu a ústy začal zpracovávat jeho napnutý penis. Lovec měl konečně možnost vykřiknout albínovo jméno a pak už ze sebe jen vyluzoval tlumivé výkřiky rozkoše, které mu dopřávala Hioryukiho vlhká ústa, na nováčka hbitý jazyk, laskající jeho váček pod ztopořením, střídající se na scvrkávajících se kulkách a na roztoužené lovcově chloubě, blíží se konečně vytouženého konce. Ten tlak hluboko v jeho nitru, způsobený zaraženým koženým dildem, mu ještě víc stupňovalo vzrušení, svěrače se ten cizí předmět snažily vytlačit, ale byl tak hluboko, že neměly šanci se ho zbavit. Lovec nekontrolovatelně prudce prohnul pánví, zavadil citlivým žaludem o albínovy mandle a to byl poslední impulz k tomu, aby propustil ten tlak, shromažďující se z celého těla do jednoho místa, vydechl toužebně Hioryukiho jméno a s jeho jménem mu vyplnil ústa teplou tekutinou. Zapřel se svým hrudníkem, který se v rychlých intervalech zvedal a zase klesal, o Hioryukiho hlavu, vstřebával tu hebkost jeho bílých vlasů na své kůži a toužil se jich dotknout, laskat ho svými doteky. Hioryuki se náhle zvednul, lovec ztratil rovnováhu, zůstal bezmocně viset na tyči a jen vrhl po albínovi prosebně toužící pohled.

106

AKUMA HANTA

„Možná bych mohl ukojit vaši touhu, ale vy jste to nikdy nezkusil,“ řekl smutně Hioryuki. „Už jsem vám řekl, že vím o vás všechno, že patřím jenom vám a vy mě přesto stále odmítáte.“ Přeřízl lovci pouta a on tvrdě dopadl na zem. Hioryuki k němu přiklekl, zbavil ho hluboko zaraženého koženého penisu a s odporem ho odhodil. Vytáhnul stříbrnou dýku, zastrčenou za opaskem, vložil ji lovci do ruky a pak si ji přitiskl na své hrdlo. „Jsem nikdo, nemám tvář, kterou byste znal. Mé tělo je poskvrněné krví, přesně jak to máte rád. Máte svou akumu. Máte svou oběť, která vám ublížila a zároveň vás uspokojila. Udělejte to, co děláte vždy,“ šeptal mu do ucha Hioryuki. „Zabijte mě! Protože bez vás....“ Jeho hlas se zadrhl v slzách. Strhl si masku a odhodil ji na zem. „Nechci vás už nikdy vidět!“ vyhrkl albín a zamířil ke dveřím. Honno Toshihiro nikdy nechápal své tělo, které se v momentě doznívajícího orgasmu dokáže postavit, vyvinout tu neuvěřitelnou rychlost ulovit svou kořist a dokončit svou misi. Chytil albína za zápěstí, zkroutil mu je za záda a druhou rukou mu sevřel vlasy. Tvrdě ho přitlačil obličejem na dveře a otřel se mu zpoceným hrudníkem o bílá záda. „Nikdy nenechávám svou oběť utéct,“ zavrčel mu do ucha a zatnul své zuby do albínova ramene. Shrnul mu vlasy na stranu, aby odhalil štíhlý jemný krk a políbil ho. Jeho kůže tak nádherně voněla. Čpěla z ní všechna ta nashromážděná zloba, nenávist, zklamání a zároveň uspokojení z toho, že byl schopen najít v sobě tu drsnou schránku, mučit svého pána a ukázat mu, že je ochoten podstoupit vše, aby ho lovec miloval. Otřel se mu nosem o kůži, očichával ho jak nějaké zvíře, rád by protnul svými zuby tu zuřivě tepající tepnu na jeho krku a opil se jeho adrenali-

LOVEC DÉMONŮ

107

nem nadopovanou krví, zafuněl mu do ucha a rozkousal mu lalůček skoro do krvava. Uvěznil albínovu ruku mezi jejich těly a použil svou ruku na svlékání Hioryukiho kalhot. Jeho bílá kůže byla tak horká, cítil každou žilku, pulsující pod tou jemnou pokožkou. „Nebudu jemný. Nejsem jemný,“ zašeptal Toshihiro a nahmatal albínův hrbolek, vycházející vstříc jeho pátravé ruce. „Prosím, odpusť mi.“ Zatlačil albína loktem k zemi. Přece jen byl Hioryuki minimálně o hlavu vyšší než Toshihiro. Donutil ho pokleknout a dál tlačil jeho záda níž a níž, až se albín dotknul obličejem podlahy. Toshihiro se natlačil svým opět ožívajícím údem na albínův hladký zadek a začal mu oběma dlaněmi hladit a masírovat záda. Mnul jeho svaly, přejel mu přes půlky, promnul je a mírně vždy odtáhnul od sebe. Na několik vteřin se od něj odpoutal, jazykem mu navlhčil otvůrek, zpět se na něj natiskl a zpevňoval si svou chloubu mezi vlhkými půlkami. Když přestal ladně klouzat, opět se vrátil k tomu krásnému zadečku, ústy i jazykem Hioryukiho znovu naslinil a vyzkoušel jeho těsnost jedním prstem. Hioryuki se zachvěl, ale nevydal ani hlásek. Toshihiro přinutil albína víc roztáhnout nohy od sebe a aniž by si Hioryukiho připravil více prsty, nasměroval do něho hned své nadržené druhé já a probíjel se tou těsností tak hluboko, kam mu to kovář dovolil. Snažil se uvolnit jeho strnulost masírováním hladkého zadečku, ale byl hrozně nedočkavý, tak blízko, musel ho mít. Tolik si přál, aby si to Hioryuki poprvé užil, ale nemohl si pomoc. Vysunul se ven, trochu se zvlhčil a pak nekompromisně zajel zpět dovnitř. Přidržoval si tu dokonalost rukama, narážel si ji na sebe a nevěnoval pozornost těm výkřikům bolesti. Když už konečně cítil, že albínovy svěrače povolily a nekladou žádný odpor, zvolnil tempo, přitiskl se Hioryukimu na záda, věnoval mu několik polibků na páteř a začal se mazlit s Hioryukiho penisem. Albínovu mysl i tělo bombardovalo tolik smyslných vzrušivých vjemů, nemohl je nikam přiřadit, k ničemu přirovnat, snažil se je zapamatovat, přidělit jim jména, ale nakonec všechno vzdal, svíral ruce v pěst a nechal se připravovat o vzduch v plících.

108

AKUMA HANTA

Lovec z něj najednou vyklouznul, prudce ho převrátil na záda, zasypal ho rychlými a vroucnými polibky na břiše, jazykem mu přejížděl po vzrušeném údu křížem krážem a pak si mu sedl do klína, uvěznil ho v tom temném stísněném prostoru a táhlými výsedy začal sebe i svého albína přivádět do extáze. Chytil jeho ruce za zápěstí, kterými chtěl Hioryuki zabránit lovci, aby on byl ten slabší. Toshihiro ho chtěl mít uvnitř sebe, přivlastnit si jeho chloubu, rozdrtit ji svým projevem podřazenosti. Přitáhl si Hioryukiho k sobě, aby se mohl třít svým penisem o tu jemnou bílou kůži na Hioryukiho břiše. Propletl své prsty na levé ruce s Hioryukiho, držel mu ji za zády a tiskl si ho k sobě, druhá ruka se mazlila s prameny bílých vlasů, udával jimi směr náklonu, aby měl lepší přístup ke krku, k místu pod bradou, na uších a na bledých rtech. Všude tam, kam jeho ústa zavítala, nechala za sebou viditelný otisk v podobě narůžovělých skvrn. Hioryuki se snažil potlačit výkřiky, které se mu draly do úst. Vrhl prosebný výraz na lovce, nemohl se nadechnout, jeho tělo zaplavovala vlna pocitu, který nedokázal pojmenovat, spalovala každou buňku v jeho těle, musel zavřít oči před tím tlakem, hrnoucí se mu do hlavy, křivil ústa do bolestivého úšklebku. Ani si neuvědomil, že začal pohybovat svou pánví vstříc, zaryl nehty do Toshihirovy hýždě, drtil mu kosti propletených prstů a přitiskl se na jeho ústa v dlouhém polibku. Toshihiro několikrát za sebou rychle vydechl. Neudržel ten tlak podnětů, kterým ho Hioryuki náhle zasypal, vyplavil ze sebe to vzrušení na albínovu kůži, stále se třel o tu sametovou pokožku a rozmazával svůj důkaz spokojenosti o Hioryukiho břicho. Jeho vyvrcholení zesílilo tlak, v několika pevných křečích ještě víc sevřel Hioryukiho penis uvnitř sebe, až Hioryuki začal ztrácet vědomí. „Pane,“ vydechl vyděšeně Hioryuki a snažil se zatajit dech. „Uvolni se,“ zašeptal Toshihiro a prudce několikrát přirazil do jeho klínu. „Miluji tě Hioryuki.“ Hioryuki otevřel všechny zámky, kterými bránil své tělo proti těm neznámým pocitům, nechal je sjednotit v jeden jediný, uvolňující jeho napětí, deroucí se do jeho napjatého vzrušení a pak dál do nitra svého pána. Jejich těla splynula, navzájem vstřebávaly chvění odeznívajícího orgasmu. Toshihiro rozséval své horké polibky všude tam, kam mu to jejich těsné spojení dovolilo, hltavě si bral jeho ústa, dostal se mu jazykem dovnitř,

LOVEC DÉMONŮ

109

aby se pomazlil s jeho jazykem, propleteni v objetí jako dva milenci. Hioryuki stále rychle dýchal, mladý lovec cítil jeho neutichající erekci, která v něm pulsovala a dožadovala se pokračování. Položil Hioryukiho na záda a aniž by ho propustil, sjížděl mu polibky po hraně obličeje, značil si mokrou cestičku krvavými čmouhami, rozmazanými po albínově kůži, očistil jeho bradavky, aby byly opět růžové, patřící jeho andělovi, který dnes večer přišel o svá křídla. Nemohl odolat tomu rozrušenému tělu pod sebou, jeho tep se opět začal zrychlovat a bolestivě vnímal rostoucí napětí ve svém penisu. Zároveň v něm rostla touha ubližovat. „Hioryuki, tohle mi nemůžeš dělat,“ šeptal lovec. „Jak jsi vůbec získal mou dýku?“ Posunul se níž, přes albínův protest, že ho Toshihiro nechal ze sebe vyklouznout, a drsně mu dlaní přejel přes vlhký penis. „Zůstal mi jen jeden náboj,“ vyhrkl Hioryuki mezi roztouženými vzdechy. „Takže je tam dole spousta nasr..ných démonů?“ „Ano pane. Omlouvám se, pane.“ „Tohle bude muset počkat,“ políbil ho na jeho nedočkavé ztopoření, přitiskl se k němu zpátky na břicho a pohladil jeho rty. „Počkáš na mě venku. Napřed to tady vyřídím.“ Hioryuki se poslušně nasoukal do kalhot. Sebral ze země lovcovu košili a pomohl mu obléct se. Dotýkal se letmo jeho kůže, naplňovalo ho to uspokojením, mít Toshihira tak blízko. Uvázal mu vázanku a prohrábnul vlasy, aby je upravil do přijatelného účesu. Honno Toshihiro ho obejmul a rozloučil se s těmi plnými hebkými rty vášnivým polibkem. „Moc ti to sluší, když se zlobíš,“ řekl lovec a vyšli spolu ven na chodbu. Hioryuki šel první. Poslední kulkou doprostřed čela jednoho namíchnutého démona si na několik vteřin vymohl respekt a prošel tím shlukem

110

AKUMA HANTA

odporných stvoření ke vchodovým dveřím. Na prahu se otočil a usmál se. „Přeji příjemný večer, pane Toshihiro. Budu na vás čekat,“ nasál ten chladný večerní vzduch do svých nozder, vyšel ven a zavřel za sebou dveře, aby svého pána nerušil.

Daniel O‘Brien Akuma Hanta Obálku navrh Digital Gods Vydal Armiger Publishing jako svou 1. publikaci. Počet stran 112 Sazba Haar Vydání první