Deuteronomium2 Když Hospodin vyslechl vaše slova, rozlítil se a přísahal: "Věru, nikdo z mužů tohoto zlého pokolení nespatří tu dobrou zemi, kterou jsem přísahal dát jejich otcům. Jenom Káleb, syn Jefunův, ten ji spatří, jemu a jeho synům dám zemi, na níž stanula jeho noha, protože se cele oddal Hospodinu." Kvůli vám se Hospodin rozhněval i na mne. Řekl: "Ani ty tam nevejdeš. Jozue, syn Núnův, který ti je k službě, ten tam vejde. Posilni ho, neboť on rozdělí Izraeli zemi v dědictví. (5M 1,34-38.) Čím se Jozue a Káleb lišili od ostatních Izraelců? Patřili ke skupině zvědů, vyslaných tehdy do Zaslíbené země. Spolu s ostatními přinesli zprávu o kvalitě země, kterou jim Pán Bůh slíbil. Na rozdíl od ostatních se ale nezalekli obrovitých nepřátel. Důvěřovali v Boží pomoc. Později uslyšíme o Kálebovi, že důvěra v Boží pomoc u něj vedla i k neobyčejné odvaze. Když se dělila země, Káleb si vyžádal právě to pohoří, na kterém obři žili. Bylo mu vyhověno a on je dostal jako dědičný podíl. Když o tom přemýšlíme, ptejme se sami sebe: Co čekám od Pána Boha? Možná jsme rodiči o čekáme Boží pomoc při výchově dětí. Možná jste ještě mladí a díváte se s nadějí na svůj budoucí život, možná na svoje manželství. Co čekáte od Pána Boha? Náš učitel říká velmi důrazně: Je dobře čekat Boží požehnání, Boží pomoc, ale jestli si myslíte, že je třeba jen sedět, čekat a modlit se, jste na omylu. Je mnoho křesťanů, kteří mají za to, že Pán Bůh to tak chce, aby jen seděli, čekali a modlili se a modlili se a modlili se. I Vernon McGee samozřejmě souhlasí s tím, že je třeba se modlit a žít s Pánem Bohem v těsném společenství. Jistě. Ale, milí posluchači, jestli něco od Pána Boha čekáme, tak se musíme zvednout a jít si pro to. Rozumíme tomu? Pán Bůh řekl, že chce Kálebovi dát ono pohoří, protože tam Káleb přišel a protože si je prochodil. Mnozí z nás by prožívali mnohem více požehnání, kdyby jen neseděli doma či ve sboru. V křesle není to pravé místo k očekávání Božího požehnání. Musíme vyjít, dát se do práce. Boží slovo říká mnoho o křesťanech, kteří něco dělali, na něčem pracovali, nějak sloužili. Naopak neříká téměř nic o křesťanech, kteří jen seděli doma. V křesle se těžko vzdává čest našemu Bohu. To, co teď říkáme, se samozřejmě netýká těch, kteří už pracovat nemohou. U takových lidí, jako byla například prorokyně Anna v době narození Pána Ježíše Krista, je jejich trpělivá modlitba tou nejcennější a nejpotřebnější službou, i když se koná na jednom místě. Ale kdo ještě má zdraví a síly, ten se musí zvednout a pro Boží požehnání si dojít. Musí prostě něco pro svého Boha dělat. Mluvili jsme o Kálebovi a o jeho požadavku na získání dílu země. Co Jozue? Co to bylo za člověka? Byl to, jak později ještě uvidíme, velmi praktický muž. Dokázal Pána Boha cele následovat a vždycky poslouchat. Nebyl asi tak pronikavou osobnostní, jako byl Mojžíš, ale dokázal být vždycky Pánu Bohu věrný. To je krajně důležitá vlastnost. Spolu s Kálebem přinesl z průzkumu Zaslíbené země dobré zprávy a spolu s Kálebem nabádal lid k odvaze. Nebál se vytáhnout ani proti obrům. Důvěřoval v Boží pomoc. Víra je důležitá věc. Kdo dokáže Pánu Bohu věřit a důvěřovat, ten nezůstane sedět na židli, ale zvedne se a v síle své víry začne Pána Boha oslavovat svou praktickou službou.
Dám ji vašim dětem, o nichž jste říkali, že se stanou kořistí nepřátel; vaši synové, kteří dnes ještě nerozeznávají dobro od zla, ti tam vejdou. Jim ji dám a oni ji obsadí. (5M 1,39.) 39. verš nám říká velmi důležitou věc. Mluví o přirozené schopnosti člověka rozeznávat dobro a zlo. V současné době se hodně mluví o snižování trestní odpovědnosti mladistvých, v některých zemích je možno soudně trestat už desetileté zločince. Mojžíšovi Pán Bůh řekl, že děti mladší než 20 let nejsou schopny rozpoznat dobré od zlého. Vzpomínám na jednoho moudrého křesťana, který vždycky říkal, že člověk po dvacátém roce už prakticky nemění své názory a stanoviska. Naproti tomu mladší lidé ještě podléhají všelijakým vlivům a nejsou schopni je věcně a s rozvahou hodnotit. Jak řešit kriminalitu mladistvých? Možná by bylo užitečné podstatným způsobem zvýšit odpovědnost rodičů. Mám za to, že zlo páchané dětmi i většina dětské či dorostenecké nevychovanosti je důsledkem špatné či chybějící výchovy. Jestli si rodiče nedokážou své dítě přehnout přes koleno dokud je ještě malé (navzdory tomu, že Bible mluví o blahodárnosti tělesného trestání dětí), nemohou se divit špatným koncům svého dorostu. Náš učitel v této souvislosti mluví o budoucnosti dětí, které zemřely v dětském věku. Případ nevěry Izraele na hranicích Zaslíbené země a zachováním generace tedy dvacetiletých a mladších je mu dostatečným důkazem, že Pán Bůh děti nesoudí. Nejsou ještě samy za sebe odpovědné. I když s tímto závěrem Vernona McGee asi nebudeme všichni souhlasit, zcela jistě jej můžeme vztáhnout na nemluvňata. O těch platí v plné míře slova Pána Ježíše: Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské. (Mt 19,14.) Když Izraelci odmítali vejít do Zaslíbené země a začít o ni bojovat, zdůvodňovali to strachem o své děti. Prý se báli o jejich bezpečnost. To byla ovšem jen výmluva, a i tak to byl projev nedůvěry. Což by se Pán Bůh nedokázal o jejich děti postarat? Hospodin pak prokázal svoji moc velmi srozumitelným způsobem. Byly to právě tehdejší děti, které celou zemi nakonec obsadily a získaly. Ale vy se obraťte a táhněte do pouště cestou k Rákosovému moři. (5M 1,40.) Tak to tehdy Pán Bůh řekl a tak to Mojžíš lidu znovu připomíná. Děti tuto zemi dostanou, ale vy se obraťte a táhněte zpátky do pouště. Jak tento rozkaz izraelský národ přijal? Tu jste mi odpověděli: "Zhřešili jsme proti Hospodinu. Chceme táhnout a bojovat tak, jak nám přikázal Hospodin, náš Bůh." Pak se každý z vás opásal svou válečnou zbrojí a chystali jste se lehkovážně vystoupit na pohoří. Hospodin mi však řekl: "Vyřiď jim: Netáhněte a nebojujte, neboť já mezi vámi nebudu, a budete od svých nepřátel poraženi." Mluvil jsem k vám, ale vy jste neposlechli, vzepřeli jste se Hospodinovu rozkazu a opovážlivě jste vystoupili na pohoří. (5M 1,4143.) Hrůza z toho, že by se měli vrátit do pouště a pokračovat v bloudění pustinou nakonec přivedla lid k vyznání viny. Nebylo to ale vyznání upřímné a opravdové. Byla to jen snaha odvrátit Boží trest, ale to není opravdové pokání. Kdo vyznává své viny jen ze strachu před peklem, nedělá opravdové pokání. Skutečné pokání je neseno především láskou k Pánu Bohu. Izrael jednal svévolně. Rozhodl se vystoupit na pohoří a zaútočit
na nepřítele, i když Pán Bůh v tuto chvíli už chtěl něco jiného. Teď už bylo řečeno, že se mají vrátit do pouště. Jejich útok dopadl tragicky. Že by se Pánu Bohu nelíbil útok na nepřítele? Vždyť ještě před chvíli ho chtěl. Vidíme, jak záludné je nerozpoznávat příhodný čas. i nejlepší věc provedená ve špatnou chvíli se může stát velmi zlým činem. Emorejci, sídlící na tom pohoří, vyrazili proti vám, hnali se za vámi jako vosy a rozprášili vás po Seíru až do Chormy. Tu jste se vrátili a plakali před Hospodinem, ale Hospodin váš hlas nevyslyšel, nepopřál vám sluchu. Proto jste museli po mnoho dní zůstat v Kádeši; zůstali jste tam téměř rok. (5M 1,44-46.) Izrael nejprve odmítl Boží příkaz, a když ho Pán Bůh odvolal a vydal jiný, zachovali se podle prvního. To je neposlušnost. Podle toho to i dopadlo. Z našeho textu slyšíme, že Izrael utrpěl velikou porážku od Emorejců. A co se stalo potom? Uvědomil si lid svou chybu? Činili pokání? Čteme tu, že plakali před Hospodinem. Plakali marně. Proč? Co bylo důvodem jejich pláče? Tíživé vědomí viny? Zármutek nad vlastní neposlušností? Ne. Hořkost uražené pýchy a bolest nad ztrátami, které utrpěli. Plakali jako vzteklé děti, které si chtějí na rodičích pláčem vynutit splnění svých přání. Takové slzy Pán Bůh nemá rád. Apoštol Pavel mluví o dvojím typu zármutku ve svém druhém listu Korintským, kde píše: Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. (2K 7,10.) Zármutek Izraele v Kádeš-barneji byl zármutek po způsobu světa. Hospodin jim tehdy nepomohl. Museli tam zůstat téměř celý rok, než si dobře uvědomili, co se vlastně stalo, a než porozuměli. Putování z Kádeš-barneje už popisuje text 2. kapitoly 5. knihy Mojžíšovy: Potom jsme se obrátili a táhli dál do pouště cestou k Rákosovému moři, jak Hospodin ke mně mluvil. Po mnoho dní jsme obcházeli pohoří Seír. Tu mi Hospodin řekl: "Už dosti dlouho obcházíte toto pohoří. Obraťte se na sever. (5M 2,1-3.) První úsek cesty vedl celý izraelský zástup kolem pohoří Seír směrem k Rákosovému moři. Vernon McGee se dokonce domnívá, že je obcházeli stále dokola, znovu a znovu, až je Boží hlas zastavil. Říká k tomu, že se podobně chovají i mnozí křesťané, kteří ztratili živý kontakt se svým nebeským Pánem. Chodí v bludném kruhu. Dělají stále tytéž věci, na které si zvykli a kterým se naučili, ale vůbec nerozpoznávají, že je Pán Bůh chce vést úplně jinak a jinam. Lidu přikaž: Procházíte územím svých bratří Ezauovců, sídlících v Seíru. Budou se vás bát, ale mějte se napozoru. Nedrážděte je, neboť z jejich země vám nedám ani šlépěj půdy. Pohoří Seír jsem dal do vlastnictví Ezauovi. (5M 2,4-5.) O bydlišti Jákobova bratra Ezaua můžeme číst na začátku 36. kapitoly 1. knihy Mojžíšovy. Tam je napsáno: Ezau pak vzal své ženy, syny a dcery i všechny lidi svého domu, stádo a všechen dobytek i všechen majetek, jehož v kenaanské zemi nabyl, a odešel od svého bratra Jákoba pryč do seírské země. Jmění, jehož nabyli, bylo totiž tak značné, že nemohli sídlit pospolu, a země, v níž pobývali jako hosté, jim nemohla pro jejich stáda stačit. Proto se Ezau usadil v Seírském pohoří. Ezau, to je Edóm. (1M 36,6-8.) Jákob kdysi získal Boží požehnání a s ním i slíbenou Zaslíbenou
zemi. Jeho bratr Ezau odešel do země Seír a je zřejmé, že Pán Bůh mu toto území dal k životu. Jeho potomci tam potom žili po dlouhá staletí, dodnes je tam zachováno pozoruhodné skalní město Petra. Hospodin řekl Izraelcům zcela jasně, že na Ezauovo, tedy Edómské území nemají nejmenší nárok. Za stříbro si od nich budete kupovat pokrm, abyste měli co jíst, za stříbro si od nich budete opatřovat vodu, abyste měli co pít. Hospodin, tvůj Bůh, ti při veškeré práci tvých rukou žehnal; znal tvé putování touto velikou pouští. Už po čtyřicet let je Hospodin, tvůj Bůh, s tebou; v ničem jsi nestrádal." (5M 2,6-7.) S Edómci měl Izrael řádně obchodovat. Při cestě z Egypta Izrael nemohl projít Edómským územím, musel je obcházet, ale při tom zřejmě od Edómců kupoval potravu a vodu. Mohl kupovat, protože Hospodin Izraelcům žehnal. Neměli nedostatek v ničem, co potřebovali k životu. V poušti samozřejmě nemohli žít v přepychu, jejich život byl těžký, ale nebyl nijak ohrožován, pokud se lid držel Božích přikázání. Pán Bůh se o ně staral. Všimněme si ještě podrobněji, jak Pán Bůh dbal na práva Edómského národa. Jak jsme si už připomněli, Edómci nedovolili Izraelcům projít jejich územím a po všecka další staletí byli Izraelskými pokládáni na nepřátele. S Edómci bojoval Saul, David, Jóšafat, Amazjáš a jiní. Později Edómci do značné míry splynuli i Izraelem a podíleli se na životě izraelské společnosti. Patřil k nim například i nenáviděný Herodes, krutý král judský v době pozemského života Pána Ježíše Krista. Navzdory těmto nepřátelským vztahům Pán Bůh v době izraelského putování pouští dbal na to, aby základní práva Edómců byla respektována. Byli konec konců izraelskými příbuznými. Tento respekt k právům cizích národů se netýkal jen Edómců. Náš učitel v této souvislosti připomíná 9., 18. a 19. verš 2. kapitoly 5. knihy Mojžíšovy, kde se mluví o Moábcích a o Amónovcích: Tu mi Hospodin řekl: "Nedotírej na Moába a nedráždi ho k válce, neboť z jeho země ti nedám do vlastnictví nic. Ar jsem dal do vlastnictví synům Lotovým." (5M 2,9.) "Dnes procházíš moábským územím, městem Arem,a přibližuješ se k Amónovcům. Nedotírej na ně a nedráždi je, neboť ze země Amónovců ti nedám do vlastnictví nic. Dal jsem ji do vlastnictví synům Lotovým." (5M 2,18-19.) I těmto národům dal jejich zemi Hospodin. Při jejím dobývání i oni kdysi bojovali s obry, Refájci či Chorejci. Pán Bůh tak vlastně dodává odvahu svému lidu, který neměl odvahu se obrům postavit. Ukazoval jim, že tyto národy, Edómci i Amónovci, obry přemohli a jejich zemi obsadily. Náš učitel některé verše přeskakuje a čte až od verše 24.: "Vzhůru, táhněte dál a přejděte potok Arnón. Hleď, vydal jsem ti do rukou chešbónského krále Síchona, Emorejce, a jeho zemi. Začni ji obsazovat a vydráždi je tak k válce. Dnešním dnem začínám nahánět strach a bázeň z tebe národům pod celým nebem. Až o tobě uslyší zprávu, budou se před tebou třást a chvět úzkostí." Tehdy jsem poslal posly z pouště Kedemótu k chešbónskému králi Síchonovi s pokojným vzkazem: "Rád bych prošel tvou zemí. Půjdu jenom po cestě, neodbočím napravo ani nalevo. Za stříbro mi prodáš pokrm, abych měl co jíst, a za stříbro mi dáš vodu, abych měl co pít. Chci pouze pěšky projít, jak mi to dovolili Ezauovci sídlící v Seíru a Moábci sídlící v Aru, jen co přejdu přes Jordán do země, kterou nám dává Hospodin, náš Bůh." (5M 2,24-29.)
Boží vztah k právům jiných národů, demonstrovaný na příkladu Edómců a Amónovců se najednou mění. Emorejského krále Síchona Hospodin vydal Izraelcům do rukou. Pán Bůh chce, aby tady došlo k válce. Všimněme si ale dobře jedné věci. Pán Bůh říká, že dojde k válce, dokonce mluví i izraelské provokaci, ale Mojžíš posílá králi Síchonovi docela pokojný vzkaz s prosbou o dovolení projít jeho zemí. Ale chešbónský král Síchon nesvolil, abychom jí prošli, neboť Hospodin, tvůj Bůh, zatvrdil jeho ducha a dal mu srdce zpupné, aby ti ho vydal do rukou, jak se dnešního dne stalo. Tu mi Hospodin řekl: "Hleď, už ti vydávám Síchona a jeho zemi. Začni jeho zemi obsazovat." Síchon vytrhl proti nám do Jahsy k boji s veškerým svým lidem. A Hospodin, náš Bůh, nám ho vydal. Porazili jsme ho i jeho syny a všechen jeho lid. (5M 2,30-33.) Pán Bůh zatvrdil srdce emorejského krále, takže se sám postavil proti Izraelcům. Možná se nám v srdci objeví otázka, proč to udělal. Vernon McGee tvrdí, že Emorejci kdysi zabrali část moábského území. Nyní o území, které kdysi uloupili, zase přicházejí. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Pro izraelská vojska byla tato zkušenost (jistě nelehká a nepříjemná) povzbuzením před vlastním obsazováním Zaslíbené země. Museli bojovat, to nikdy není lehké, ale zvítězili. I mnohým z nás Pán Bůh staví do cesty těžkosti, aby nás nepříjemnými a těžkými zkušenostmi připravil pro další život, zejména pro službu ostatním lidem.
