Charles Pierre Baudelaire Květy Zla Slovo úvodem Květy Zla, ve francouzštině Fleurs du mal, je sbírka básní francouzského básníka Charlese Baudelaira. Jde o poměrně rozsáhlé dílo které vzbudilo v době vydání rozruch, mnoho básní se totiž týkalo v té době tabuizovaných témat. Nyní je ale považováno za jedno ze stěžejních děl světové moderní literatury.
O autorovi Charles Pierre Baudelaire (9.4.1821-21.8.1867 ) se narodil v Paříži. Jeho otec, Francois Baudelaire, byl přednostou úřadu vysokého shromáždění, byl amatérským umělcem a byl o 34 let starší než Baudelairova matka, Carolina Dufaysová. Zemřel, když bylo Charlesovi šest let. Carolna Dufaysová si velmi záhy vzala majora Jacquese Aupicka, se kterým Charles vycházel velmi špatně. Někteří odborníci usuzují, že právě tyto události zapříčinili vzpurnou povahu budoucího básníka. Mladý Baudelaire studuje nejprve lyonské gymnázium, poté přechází na studium práv na lyceu Louis le Blanc v Paříži, kam je převelen nyní již plukovník Jacques Aupick. Nejprve byl dobrým studentem, jeho chování bylo velmi vyspělé a vykazoval zájem o umění. Později ho učení přestává bavit, pro špatné chování je vyloučen a maturitu dodělá soukromě v roce 1839. V této době se zadlužuje, holduje alkoholu, utrácí mnoho peněz za oblečení a prostitutky. Pravděpodobně se nakazil syfilitidou nebo jinou pohlavně přenosnou nemocí. Ve snaze Charlese umravnit ho nevlastní otec posílá na plavbu do Indie, on se místo toho vylodí na Réunionu, avšak z plavby získá mnohé zážitky a zkušenosti. Po návratu do Paříže má již sepsáno několik básní později vydaných v Květech zla. Jeho literární tvorba je tehdy nesystematické, některé jeho básně a provokativní kritiky jsou mu vydavateli vraceny. Z vůle nevlastního otce je nad jeho majetkem je ustanoven opatrovník. Seznamuje se s významnými francouzskými umělci, jeho milenkou se stává divadelní statistka mulatka Jeanna Duvalová, s ní je ve styku s přestávkami většinu života, má však poměr i s jinými ženami. V roce 1845 vydává své první větší dílo Salon 1845, kritiku na stejnojmennou každoroční výstavu, o rok později podobnou Salon 1846. Tím se dostává do širšího povědomí, kritiky jsou trefné a mají vysokou úroveň. Z počátku aktivně se zapojuje do revolučních událostí 1848, vydává časopis le socialiste, který ale po dvou měsících zaniká. Politické dění ho záhy přestává zajímat. Poté hledá místo v různých redakcích ale nikde nevydrží dlouho. Publikuje studii O víně a hašiši, která se posléze objeví i jako část jeho díla Umělé ráje (1860). Začíná vytvářet jedny z prvních francouzských překladů děl Edgara Allana Poea, a této činnosti se věnuje prakticky po celý život. Střídavě se mu víceméně daří, střídavě žije ve velké bídě a vstah s Jeanne Duvalovou často doprovázejí rozpory. Umírá Jacques Aupick, po němž Baudelaire nezdědí žádný majetek, ale obnovuje své vztahy s matkou, ta je mu velkou oporou zvláště v pozdní fázi jeho života. 25. června 1857 vycházejí Květy zla a již 16. července je kniha zabavena. Úřady nakonec zakazují šest básní a Baudelairovi i nakladatelství je uložena pokuta. Brzy poté básník publikuje v literárních časopisech několik básní, které se později stanou součástí sbírky Malé básně v próze, další Poeovy překlady, různé eseje a kritiky. Od ministerstva školství dostává občasnou finanční podporu, ale jeho vinanční sitauce je neutěšená a když upadá nakladatelství jeho přítele Augusta Poulet-Malassise, odjíždí do Belgie. Žije v Bruselu, ale zde jeho pracovní morálka vlivem neúspěchů upadá a básník žije v bídě. Podepisují se na něm stres, účinky dlouhodobého užívání opia a postupující nemoc. Z Belgie se vrací domů k matce, nestíhá ani splatit své dluhy a nemoc ho zachvacuje vážněji. Dostaví se ochrnutí, mozkové poruchy a ztráta řeči. Umírá roku 1867, je pochován na Montparnaském hřbitově. Nakladatel Michel Lévy
odkupuje práva na všechny Baudelairovy díla a vydává je v letech 1868 až 1870.
Historický a kulturně společenský kontext: Devatenácté století bylo, hlavně za života Charlese Baudelaira, dobou nejistoty a velkých změn. Evropa je zničená napoleonskými válkami, a následně přerozdělená po vídeňském kongresu. Následuje doba konzervativních snah, avšak rozmach národních, liberálních a posléze i dělnických hnutí dá vznik červencové revoluci 1830 ve Francii a poté událostem roku 1848 až 1849, které otřesou celou Evropou. Vzniká Belgie a objevují se předzvěsti vzniku Itálie pod vedením Savojské dynastie a Německa v čele s pruskými Hohenzollerny. Válečné konflikty se přesouvají hlavně na východ a doprovází je slábnoucí vliv Osmanské říše, jak se ukazuje v Krymské válce a řeckém boji za nezávislost. Společenské změny po průmyslové revoluci dají vzniknout novému třídnímu rozdělení, feudální systém padá a moc přebírá podnikavá šlechta a měšťanstvo, tvořící základ finanční oligarchie. Na druhé straně pak vzniká velmi početná a často utlačovaná dělnická třída která poměrně záhy vytváří odbory a hnutí za účelem zlepšení životních podmínek. V umění se vše promítá. V první polovině 19. století dominuje romantismus, který vychází ze zklamaní z výsledku Velké francouzské revoluce. Ideály rovnosti, volnosti a bratrství jsou nejprve utopeny v krvi a poté nástup jiných privilegovaných vrstev. Romantismus umělcům poskytuje únik z reality do historie či exotických krajů. Romantismus střídá realismus, který usiluje o skutečné zobrazení světa, ale záhy se objevují i směry sloužící jako přechod k modernímu umění. Vznikají často jako odraz rozpolcené společnosti. . Společenské změny se prolínají s uměním i v pohledu na etiku a morálku. Paříž je nyní ještě více než kdy dříve centrem kultury a umění, nastává éra umělců žijících bohémským životem, soustřeďujících se ve čtvrtích jako Montmartre a tvořících díla, která se programově liší od všeho, co bylo doposud vytvořeno. Baudelairovo dílo je jakýmsi přechodem k dekadenci, symbolismu a modernímu umění všeobecně, protože jeho tvorba je originální a často se vymyká dosavadnímu chápání umění
Květy zla Květy zla je sbírka básní Charlese Pierre Baudelaira, poprvé vydaná roku 1857 jeho přáteli Augustem Poulet-Malassisem a de Broisem. Obsahuje více jak 150 básní a je členěna do devíti hlavních částí, spolu s předmluvou a dalšími nezařazenými básněmi, které se objevují v pozdějších vydáních. Je považována za stěžejní dílo moderní francouzské poezie, ale ve své době byla ostře kritizována a vydávání některých básní bylo dokonce zakázáno (Lethe, Té, která je příliš veselá, Klenoty, Lesbos, Proměny upírovi, Prokleté ženy). V básních se totiž mimo jiné objevují tehdy tabuizovaná témata jako sex, homosexualita, satanismus, smrt, rozklad a různé opěvování zla. I v době vydání sbírka dostala pozitivní ohlas („Miluji Vaši drsnost s delikátnostmi mluvy, které jí dodávají hodnoty, jako damašské vykládání na jemné čepeli…“1), velkého uznání se však dočkává až po autorově smrti s příchodem nové generace moderních umělců jako Verlaine, Mallarmé a další. Květy zla byly vydány ještě v roce 1861, v roce 1866 v Belgii vycházejí zakázané básně pod názvem Les Épaves (Trosky) a 1868 v rámci posmrtného vydání kompletního autorova díla, doplněné o několik básní, ještě však bez šesti zakázaných. Ty jsou definitivně legalizovány až ve 30. letech 20. století. Velké množství básní je psáno formou italského sonetu, s typickými prvky jako výrazná změna nálady v posledních trojverších počínaje voltou, obkročný rým, alexandrijský či výrazný daktylský verš a to ve francouzském originále i českém překladu. Tomu napomáhá i fakt, že v obou 1 Gustav Flaubert v dopise Baudelairovi 1857
jazycích jsou vytvářeny sylabotonické verše. V ostatních básních je pak častý obkročný a střídavý rým, jambický verš, který , ač pro češtinu obtížnější, se podařilo v českých překladech také úspěšně vytvořit. Několik delších básní (Harmonie večera, Balkon) využívá refrénu či jiných harmonických , Básně jsou dosti obrazné ((...)Pláč krášlí tvář, když žal ji zmáhá, tak jako zprahlou louku vláha(...) ), častá je personifikace, která je někdy ústředním motivem celé básně. Některé jsou alegorické, k rozluštění významu mnohých básní hlavně z části Splín a ideál je potřeba znalost antických mýtů. Básně jsou lyrické, občas lyrickoepické. Příznačné je navození smyslového vjemu. Básník často připomíná vůni vlasů či pach pižma a potu, hojně užívá slov jako parfém nebo kadidelnice a vytváří představu pomocí světelných dojmů. Sbírka začíná věnováním příteli Théophilu Gautierovi a veršovanou předmluvou (o čem je) První částí je Spleen a ideál, řadí se do ní celkem 97 básní. Tématicky se básně této části dají rozdělit do kategorií naznačených v názvu části. Básně o splínu jsou melancholické a vyjadřují jakousi rezignaci, lhostejnost k životu, nenaplněné cíle, nezvratnost osudu, strach z blížící se smrti, příchod zimy a odpor k ženám, náboženství či nudě. Básně o ideálu jsou jistým protipólem, obvykle vyjadřují obdiv kráse, svobodě a volnosti tvorby. Ideálem bývají i ženy, někdy konkrétní, někdy v podobě múzy. Mezi dekadentní ideály patří hledání krásy v na první pohled odpudivých věcech a úvahy nad pomíjivostí krásy. V některých dílech je možno nalézt syntézu splínu i ideálu. Básně věnované nebo obdivující konkrétní ženy jsou:
Hlavní úryvek z díla Spleen Rozzloben na život, zlý Leden s hůr se mračí a proudem vylévá svou urnu jako led, chlad chrle na hřbitov se zsinalými spáči a novou úmrtnost pak na předměstský svět. Můj kocour hledá kout a ke kamnům se tlačí, zvedaje prašivý, až na kost ztuhlý hřbet; básníkův starý duch okapem bloudí v pláči, jak zimomřivý stín se tiše plíží vpřed. V daleku skuhrá zvon, poleno plné sazí nastydlé pendlovky fistulkou doprovází, a v kartách, vyrudlých a špínou páchnoucích, po tetě s hydropsem, jež odkázala mi je, srdcový kluk jak květ s pikovou dámou nyje a vypráví si s ní o mrtvých láskách svých. Klenoty (úryvek) Má drahá, chtějíc mi v mých chutích vyhovět, jen v zvučných klenotech si lehla, nahá, líně, a tato skvělá zbroj jí dala pyšný vzhled, jejž za svých šťastných dnů má maurská otrokyně. Když se ten kamenný a zlatý třpytný svět svůj cinkot posměšný jme vrhat v tanci zticha, jsem nad tím zvučením u vytržení hned,
a já mám k smrti rád, v čem zvuk se v světlo míchá. I dávala se tak mnou ležíc milovat a shůry divanu se usmívala stále k mé lásce hluboké, jak jest jen moře snad, jež se k ní vzpínala tak jako ke své skále. Své oči hroužíc v mé jak tygr krocený, střídala polohy s mdlou tváří každou chvíli, a cudnost s chlípností ty její proměny vždy novým půvabem a kouzlem obdařily. (...) Další část, Pařížské obrazy, obsahuje 19 básní které nějakým způsobem vykreslují život v Paříži. Navozují dojem myšlenek, které se Baudelairovi honí hlavou, když prochází město a předměstí a uvažuje nad tím, co vidí, a nad svým životem zde. Je možno vycítit i známou původně středověkou alegorii tance se smrtí danse macabre. Ať je postavení a život různých obyvatel Paříže jakýkoliv, v tanci se smrtí jsou si všichni rovni. Část Víno obsahuje pět básní, oslavující víno a opilecký stav jakožto inspiraci, posílení a jistou volnost, ale i zhoubný účinek alkoholu v kombinaci s pokřivenou lidskou duší v básni Víno vrahovo: Má žena leží mrtva, díky! Jsem volný, mohu popíjet. Když jsem se vracel bez sou zpět, mučila mě vždy svými křiky. Jsem znova šťasten jako král; vzduch hůr je čistý, nebe jasné... - To rovněž bylo léto krásné, když jsem k ní první láskou vzplál! (...) Oddíl Květy zla obsahuje 13 provokativních básní, které prohlubují myšlenku hledání krásy ve zlu a v ohavnosti. Působivý je například popis obrazu ženy s useknutou hlavou či představa milování se s upírkou. Objevuje se ale i téma obhajoby ženské homosexuality a v zásadě negativní postoj k násilí na ženách. Součástí oddílu je i báseň Epigraf k odsouzené knize, komentující cenzuru a zákaz předchozích vydání. Blok vzpoura obsahuje tři rouhačské básně oslavující satana, v souladu s básníkovými úvahami o zlu jako zdroji pokušení. Jeden z hlavních důvodů pochyb ve správnost uctívání boha a víry v jeho laskavost a dobrotu je pak právě údiv nad existencí velkého množství zla na světě. Část smrt se skládá ze šesti básní. Ty v protikladu ke vzpouře smrt vidí i jako konec života pozemského a vstup do života dalšího, či se nejedná vůbec o smrt lidskou ale o metaforu v meditativním sonetu Konec dne, nebo o probuzení ze sna. Část Galanterie se skládá z šesti básní opěvující lásku k ženě a krásu ženského těla, v básni Šereda pak příznačně pro květy zla básník nachází kouzlo a žár ženy starší. Tyto se objevují právě až s vydáním Les Épaves, V Epigrafech obdivuje tři obrazy, od Delacroixe, Maneta a Daumiera. Rozmanité básně jsou ctyři básně ve kterých se zdá mimo jiné být naznačeno téma různých životních údělů. Druhá část básně Hlas se nápadně podobá Villonově Baladě ze soutěže v Blois (...)
A od té chvíle též, jak prorokové staří, to poušť a moře mám tak nevýslovně rád, v zármutku mívám smích a v radosti pláč v tváři a v nejtrpčejším z vín jsem s to chuť nalézat, skutečnost pokládám přečasto za šálení, a k nebi vzhlížeje, slep padám do děr lstných! Hlas však mě těší řka: "Ó, chraň si svoje snění, sny bláznů hezčí jsou snů lidí rozumných!" Buffonerie je část obsahující 4 básně , tři jsou žertovné až výsměšné a čtvrtá, epilog, je jakýmsi nedodělaným náčrtkem poděkování či obdivu k městu, nejspíše k Paříži, ve které básník žil a která ho inspirovala. (...) Vždyť já jsem čistou tresť přec dobyl z každé věci, tys bláto dala mi, já v zlato změnil je. Mezi české překaldatele květů zla se řadí Svatopluk Kadlec, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Vladimír Mikeš, Gustav Francl, do angličtiny překládal například Charakteristika hlavního úryvku Báseň Spleen je psaná formou sonetu, objevuje se zde typická melancholie hřbitovní álada doprovázející zimu. Je bohatá na personifikace. Klenoty je jedna ze zakázaných básní. Je neskrývaně eroticky laděná. Je zřejmé, že jde o obdiv ke konkrétní ženě, míšence Jeanne Duvalové. Patrný je pokus navození světelných, barevných a zvukových vjemů. Zdroje wiki fleurs du mal český fdm http://ld.johanesville.net/baudelaire http://www.gasbag.wz.cz/tema/rocnik5/cislo21/21-04.htm
