Další rok před námi s novými bažanty

číslo 11

Říjen 2011

ročník IV

Další rok před námi s novými bažanty Krásný dobrý den, čtenáři novinopisu Gústav. Už to bude čtvrtým rokem, kdy první výtisk uzřel denní světlo. Yahoo! Prázdniny nám skončily a je na čase, abychom se pustili do pilného studia a vrátili se zpět do toho všedního trávení dopoledne v našem milovaném ústavu. Musíme se však přiznat! Zastesklo se nám. Ještě řekněte, že vám ne! Po takovém předbíhání na obědě, po bitvách u fotbálku, spolužácích nebo u nekonečné fronty u Baslů během velké přestávky, nehledě na Gústava. Celé to má své kouzlo. Věříme, že většina z vás by se ráda vrátila do prázdninové zábavy plné bezstarostných okamžiků, ale nebojte, co nevidět jsou další prázdniny za dveřmi.

Maturanti se s námi rozloučili a rozutekli se nám na vysoké školy. Snad si na nás zavzpomínají v dobrém. Nevíme, jak vy, ale přijde nám to jako včera, kdy jsme poprvé překročily práh této školy. Když zavzpomínáme na své první dny na gymnáziu, kde jsme brouzdaly po chodbách a nevěděly jsme, kde se to vůbec ocitáme a jestli jsme na tom správném místě a hlavně v tu správnou chvíli, no nevím, nevím, ale takovou možnost bychom si s dovolením nechaly ujít. Tak šup šup do učení (v našem případě dospávání na lavicích po včerejším mejdanu) a nepochybně přejeme hodně skvělých zážitků z dalšího školního roku, který je právě před námi. Ještěrka & Slečna Inkognito

Zrádné počasí

Přejeme Kalfíkovi vše nejlepší k 13tinám! ... tato fotka ze Dne NATO se mu fakt povedla

Vylezeš z postele zima jak v Rusku řekneš si nevadí, navlečeš blůzku obuješ kozačky, uvážeš šál nasuneš čapku a pokračuješ dál po cestě do školy, teplo tě hřeje, mlha v ulicích pěkně se směje ty se jen hihňáš pěkně též neboť jediná v teplém tu jdeš jsi vítěz dnešního rána avšak meteorologická předpověď nebyla ti známa odpoledne ze školy horko jak v létě tohle počasí vážně štve tě do ruky čapku, šál i kozačky teď se ti hihňají hloupé prvačky a takhle to chodí na gymplu tady počasí je zkrátka plné zrady Monika Urbanová

strana 1

GYMPL A O KO L Í číslo 11

Říjen 2011

Anglie po gymplácku Učit se, učit se, učit se!“ Pro nás studenty známá věta. Ale to bychom nebyli gympláci, abychom nevymysleli, jak se tomu vyhnout. Pod vedením paní profesorky Jany Schwarzové jsme spojili příjemné s užitečným a ve dnech 12. - 18. září jsme se odvážně vypravili přes vlny kanálu La Manche do Anglie, abychom poznali krásy anglických památek a zvyklosti britských rodin, u kterých jsme během našeho výletu bydleli, a užili si nádherný slunečný podzim v Londýně. Jak tedy probíhal náš zájezd?

Absolvovali jsme i celodenní výlety mimo Londýn. Ve Windsoru jsme si prohlédli letní královské sídlo i nejstarší chlapeckou školu v Etonu, kde všichni žáci nosí stejnou uniformu s kabátem se šosy. Vypadají v ní jako tučňáci – zejména jde-li jich 30 za sebou na oběd, to je pak hotová tučňáčí školka. A pak jsme samozřejmě navštívili Stonehenge, místo obestřené spoustou dohadů o tom, jak vlastně vzniklo. Z výletů za poznáním jsme se každý večer vraceli do „své“ rodiny. Za pár dní jsme

Naše cesta začala na autobusové nádraží v Rožnově, kde nás přivítala průvodkyně Lorraine a řidiči autobusu. Viděli jste „Účastníky zájezdu“ a pamatujete si Karla a Karla? Tak ti naši se sice jmenovali Tonda a Tom, tedy vlastně Jojo a Baskeťák, jak si sami trefně vymysleli přezdívky, a ty hnědý podšálky nám nechtěli půjčit, ale jinak jako by jim z oka vypadli. Po x hodinách v autobuse jsme se nalodili na trajekt. Asi bychom měly zmínit,že bylo trochu větrno, takže jsme ani tak nepluli, jako se spíš pořádně houpali na vlnách. Deštivá Anglie? V podstatě nevíme, co bychom si pod tímto souslovím měli představit, neboť celý týden svítili sluníčko a celkově bylo příjemné počasí. Díky tomu jsme nachodili spoustu kilometrů po Londýně pěšky, od jedné památky ke druhé tak důkladně, že jsme snad neminuli jediný památník. Za všechny zmiňme Kleopatřin obelisk, dominantu břehu řeky Temže, Big Ben, vládní čtvrť White Hall, Tower of London, Shakespearovo divadlo Globe nebo zhlédnutí nultého poledníku v Greenwich. Byl to zvláštní pocit, když je vaše levá noha na západní polokouli, kdežto ta pravá už je na polokouli východní. Samozřejmě jsme se byli podívat k Buckinghamskému paláci, ale královna, jak my důvěrně říkáme Bětka II., zase nebyla doma.

ochutnali některé z aglických tradičních jídel s tradiční přílohou - pořádnou porcí vařené zeleniny, zejména hrášku a mrkve. Večery jsme mohli trávit dle libosti a večerka byla většinou neomezená, o to hůř se ale pak ráno vstávalo. Každý den jsme měli možnost zdokonalit se v konverzaci v cizím jazyce a i díky drobným nedorozuměním jsme se výborně bavili. Většinou jsme byli s našimi opatrovateli spokojení. Náš „anglický“ týden se moc povedl. Velké díky patří naší průvodkyni Lorraine, která nás neustále zahrnovala informacemi, skvělé společnosti naší gymplácké skupinky a taky pánům řidičům, protože přežít cesty autobusem, jež jsme si zpříjemňovali přehráváním Mrazíka a historkami o dřívějších školní „patáliích“... Díky! Kika + Keisí

strana 2

G Y MP L A O K O L Í ročník IV

Adaptační kurz 1.A a 1.B Ve dnech 5. - 7. 9. 2011 se začaly třídy I. A a I. B blíže seznamovat na adaptačním kurzu, který se konal v prostředí horského hotelu Čarták na Soláni. Byly to dny naplněné zážitky, smíchem a dobrým jídlem z místní kuchyně. Přestože byla odpoledne vymezená hodina na odpočinek, žákům pestrý program, o něž se starali třídní učitelé spolu s paní profesorkou Zakopalovou, nedal vydechnout. Ať už to byla hra “vlezte se všichni na malinkatý kobereček“ nebo prosté prolézání švihadlem, u všeho se studenti výborně pobavili. Řekla bych, že největší úspěch - tedy zvláště u již od rána namalovaných dívek - bylo tvoření sádrových masek, u kterého však jako zázrakem nepřišel nikdo o obočí. Také míčové hry slavily svoji popularitu. Díky vybavenosti hotelu a ochotě byl k dispozici i plážový volejbal nebo fotbal, jemuž obyčejně branky tvořily dvě vypůjčené papuče od spolužáků. Na zahradě byla také volně dostupná trampolína, na tu se však odvážili jen někteří.

V programu nechyběla samozřejmě ani túra. Ta z počátku, jakožto velmi nechtěná, změnila v průběhu svou tvář a stala se z ní krátká kondiční procházka, což všem velmi vyhovovalo. Co se týče počasí, bylo vskutku vydařené, i přes občasné mrholení a ranní mlhy, s nimiž se však v takovéto oblasti musí počítat. Myslím si, že můžu říct za všechny zúčastněné, že to byly skvělé dva dny. A na seznámení úplně ideální. Mnozí by školu za takový celoroční adaptační kurz vyměnili ihned. Monika Urbanová

číslo 11

Říjen 2011

Oslava výročí: Den druhý Možná jste si na konci září všimli zdánlivého chaosu a abnormálního výskytu kravat a obleků na chodbách školy. Také nepochybuji o tom, že jste v úterý 20. září nechyběli na oficiálních oslavách na náměstí a zahřívali se vstřebáváním dat a faktů z historie školy. Pro ty, kterým to z nějakého důvodu ušlo, bych ráda připomněla, že škola předposlední týden září slavila 55. výročí svého založení. A protože druhý den oslav byl mládeži (téměř) nepřístupný, píšu, abych vám o něm podala zákulisní report. Kolem druhé hodiny se začali ve školní jídelně scházet nezvykle seriózní a důležití lidé, a oproti všem zvykům jejich příchod nedoprovázel dusot a rány odhazovaných tašek. Ředitelé škol a gymnázií obsadili místa a začal oficiální program. Klasické uvítání, slovo paní ředitelky, slovo paní starostky a hurá o 60 let zpátky do historie. Paní Kučerová tomu všemu dodala na autentičnosti svým přirozeným a milým projevem o začátcích školy. Nevím jak ostatními přítomnými, ale mnou konkrétně opravdu pohnula chvíle, kdy při studentské hymně Gaudeamus povstal celý bývalý i současný profesorský sbor a ti odvážnější začali společně se sborem zpívat. Vystoupení sborového výběru bylo jako obvykle výborné, stejně tak sólová vystoupení Petra Vašků a Veroniky Podešvové. Pár vět o dramaťáku, sportovních a jiných aktivitách na škole a oficiální část byla u konce. Návštěvníci si začali instinktivně povolovat opasky, neboť pravou část jídelny okupovaly stoly plné dobrůtek z rukou žáků Integrované střední školy ve Valašském Meziříčí, frgálů a delikátních trubiček tvořených kolektivem školní jídelny. Neorganizovaná odpolední část se nesla v duchu setkání po letech a hlavně zpomínání. Naši outdoorovou společnost mladých a nadějných jsme rozpustili pod mírným nátlakem kolem páté hodiny. Chápu, že vedení je povinováno dbát o mravní výchovu mládeže, jen mě napadá, mělo-li (jakkoli nepodloženě) obavy o nás či (možná pochopitelněji) z nás. Každopádně, tímto pro mne, a nyní zprostřed-

kovaně i pro vás, středeční meeting skončil. Nevím, kolik z vás by článek do tohoto místa zaujal, a možná vás nezaujme ani pokračování, ale o něm jsem bezpečně přesvědčena, že vzniknout prostě musí. To, co na takových akcích vidíte, jsou obvykle 2 šašci s mikrofonem, pár důležitě vyhlížejících osob s proslovy, několik nervózních vystupujících a někdy snad i techniky montující aparaturu. Za oponou je ale fůra lidí, bez kterých by něco takového nemělo nejmenší šanci vzniknout. A ty bych teď chtěla zbavit štítku „organizační tým“. Paní Děcká vytvořila se svými žáky v průběhu loňského školního roku krásné sochy připomínající výuku jazyků na škole. Pan Mlnařík strávil nad prezentacemi čas, který zdaleka nebyl pracovní a místo rybaření s přáteli třídil zašlé fotky z chmelových brigád a lyžařských kurzů. Paní Gajdová, jakkoli záviděníhodně pozice „stravovacího managera“ vypadá, neustále zpovzdálí dohlížela na plynulý průběh rautu. Paní Petersová za mnou s ustaraným obličejem přišla preventivně již minulý rok, zatímco profesorka Bajerová ještě chvíli před zahájením běhala nahoru a dolů po schodech, rozvěšovala studentská tabla a aranžovala nástěnky. Paní Turzová se svými sboristy opět zářila a úspěch slavil i stánek mladého chemika paní Zůbkové. Koho bych ale zvlášť chtěla zmínit, jsou paní kuchařky a vedoucí školní jídelny paní Neuwirthová. Kromě toho, že narychlo vyklízely jídelní prostory, stihly napéct výtečné plněné trubičky (checked), pomáhaly nám při přípravě koláčů a nakonec ještě vypadaly dokonale reprezentativně při programu samotném. Všem těmto lidem patří opravdový dík za to, že oslavy výročí byly a byly úspěšné. Jistě, bez hostů by to nebylo úplně ono, ale s takovou přípravou a potravinovou vybaveností bychom si i s tím nejspíš zdárně poradili. iv

Rozhovor s prváky Jak se vám líbí na gymplu? Moc, je to tu super, lepší než základka. Nejoblíbenější věc na gymplu? Automaty (smích). Nejlepší učitel? Zvítězil pan profesor Němec. Na krásném druhém místě se umístila paní profesorka Gardášová. Gratulujeme! Nejlepší předmět? Zazněly tu odpovědi: dějepis, matika, výtvarka, zemák…

ročník IV

Den první Každý nezasvěcený, který by slyšel, že tu náš „gympl“ stojí už 55 let, by si asi ťukal na čelo, ovšem my „znalí“ samozřejmě víme. Myslím, že mluvím za veškeré studentstvo, když řeknu, že jsme si toto kulaté výročí vcelku slušně užili. Nemohou si snad stěžovat ani neúčinkující v programu oslav, protože tak jako tak jsme měli 2 poklidné dny nicnedělání, a řekněme si upřímně, kdo by si stěžoval? Pokud jste během 20. září zavítali na náměstí, mohli jste zde potkat nejen studenty, jenž zde byli za jakýmkoli , ať více či méně, pochybným důvodem, ale i učitele, kterým dalo spoustu práce vytvořit z ničeho NĚCO. Každopádně jste tu mohli zahlédnout například stánek s fyzikálními pokusy, kde si nemálo z nás, tvrdohlavých odvážlivců, málem odrovnalo ruku kartonem s novinami a obyčejným provázkem. O větší počet obecenstva se také postaral náš skvělý divadelní soubor pod vedením pana Hambálka, který předvedl scénku pro pobavení a sbor Juventus, jenž přispěl pár písničkami z nesmrtelného repertoáru. Naše slavnosti okořenila rocková kapela Of My Wen, jež přilákala i širší publikum, a proslovy strarostky Blinkové či paní ředitelky Gallové.

Není pochyb, že teď jen každý čeká, co vymyslíme na další „velké“, ještě kulatější výročí... Caroline

A co starší žáci? Jak vás berou ? Ignorují nás, ale nic nám nedělají. Co obědy? Jak vaří naše paní kuchařky a co bylo zatím nejlepší? Kuře, saláty... Vaří perfektně! Líp než na minulé škole. Našli jste si tu nové kamarády? A co vaše třída? Naše třída je fajn, máme dobré kamarády. Jak jste si užili adapťák? Bylo to super a byla sranda. Poslední otázka - co naopak nemáte rádi na gymnáziu? Dlouhé řady na oběd! Bíbí a Kika

strana 3

SP O L E Č N O ST číslo 11

Říjen 2011

S P O LEČ N O S T ročník IV

ROK V AMERICE Líbí se vám cestování? Rádi poznáváte nové země, místní kulturu a obyčeje, válíte se v tamní přírodě nebo na místech od přírody docela vzdálených? Pokud ano, pak vám jistě nemusím vysvětlovat pocit, jenž přichází s koncem každého výletu... Spousta zážitků, sesbíraných za několik dní či týdnů se náhle smršťuje do neúměrně krátkého mžiku a vy se pořád dokola ptáte, proč už je tomu konec? Proč to trvalo tak krátce a musíte se vrátit domů? Co ale, když takový výlet trvá rok? Jaké si dovezete zážitky a jak se pak budete těšit domů? Asi to bude trochu jiné kafe a dost možná nebude tak sladké, jako po pár dnech... Inu, dva studenti našeho gymnázia se tozhodli jet na rok na zkušenou do Ameriky a jestli/co jim závidět, nechám na vás...

Eliška Adensamová Kam jsi chodila do školy a jak náročné bylo studium ve srovnání s gymplem? Do školy jsem to měla 10 min autem, vozila mě Brittany cestou do práce. Úroveň střední školy je srovnatelná s druhým stupněm české základní školy nebo ještě níž, já jsem se tam někdy vážně nudila. Dokonce mě všichni obdivovali, jak jsem dobrá v matice, tak si to představte (smích)! Co se týče školského systému, tak se střídaly A a B dny. Každý se skládal ze 4 hodin, jiné předměty byly v A dny a B dny. Jedna hodina trvala 90 minut. Je to lepší, mít delší hodiny? Nevím, možná by to bylo lepší, kdyby učitelé dokázali lépe využít čas. Někteří zadali samostatnou práci, kterou jsme měli hotovou za pár minut a nechali nám na to celou hodinu. To tam pak studenti spali, poslouchali hudbu, já jsem si i četla... Učitelé tam obecně moc neřeší, jestli máš hlavu na lavici a nic neděláš, je jim to jedno. Pak to podle toho taky vypadá. Ta úroveň vzdělání je tam opravdu nižší než u nás. Jak bys charakterizovala Američany? Dokážou druhé podpořit, jsou přátelští. Američani „žijou“ život a moc se nezajímají o to, co se děje ve světě. Hodně mých vrstevníků o tom vůbec neví, jsou bezstarostní, takoví jednodušší. Rádi oslavují, chovají se jako velká rodina... Jsou taky hodně emotivní. Napadá tě nějaký konkrétní zážitek? Ano (smích). Syn mé host-mamky má 19 let a na Vánoce koupil svému otci za první výplatu motorovou pilu, kterou si on moc přál... Takže jsme tak o Vánocích seděli všichni v obýváku, rozbalovali dárky, taťka začal rozbalovat velkou krabici a v ní byla motorová pila. Jakmile ji vyndal, tak všichni kolem začali brečet! Tak to jsem ze začátku moc nechápala, proč všechny rozbrečela motorová pila! Pak mi vysvětlili, že byli dojatí z toho, že mu syn za první výplatu koupil takový dárek...

strana 4

Eliška žila na předměstí Dallasu ve státě Texas, v rodině: matka (53), dcera Brittany (21), syn Brett (19), se dvěmi malými psy. Agentura: CIEE, v Česku zprostředkovává Student Agency.

Je americká společnost hodně rozčleněná? Texas je trochu jiná Amerika... Je to největší stát v Americe, je tam hodně národností: Mexičané, černoši, přistěhovalci z jiných amerických států, z Evropy, hodně Asiatů i Afričanů. Tak třeba ve škole je to hodně rozdělené na skupinky, ale lidé se do nich začleňují sami. Jak jsem si všimla, tak mezi nimi není rivalita, např. mezi černochy a Mexičany, to ne. Ale zažila jsem bitku dvou černošek. Dvě holky se začaly prát kvůli nějaké maličkosti, třeba kvůli ztracené tužce, tak hned přiběhly ochranky, které jsou běžně na chodbách, a odtrhovaly je od sebe. Mezitím se kolem udělaly hloučky, které je povzbuzovaly – to byly všechny skupiny dohromady – bitky tam berou jako zábavu. Ty ses začlenila do nějaké skupiny? Já jsem se bavila se všema. S černochama, Mexičanama, mě přijali všichni. Oni mě brali jako exota (smích). Protože když jsem řekla, že jsem z Evropy, tak moc nevěděli, kde to je. A co teprve, když jsem řekla Česko! Někteří si mysleli, že mluvím evropštinou, jedna holka si myslela, že tu máme pyramidy, jeden kluk se mě dokonce zeptal, jestli máme doma televizi... Starší generace se chytaly alespoň na Československo. Nebo když jsem řekla, že jsme vedle Německa, tak věděli. Máš nějaký zajímavý poznatek ohledně tvých vrstevníků? Třeba, že na školách je strašně moc těhotných holek. Oni jim totiž řeknou „nedělejte to“, ale už jim neporadí, jak se chránit. Jedna patnáctiletá holka mi říkala, že je těhotná už dva měsíce, ukazovala mi testy a tak. Mají o tom i pořady na MTV, například Sixteen and Pregnant, kde sledují pokaždé

číslo 11 a chutnalo mi, navíc když jsme šli do restaurací, snažila jsem si vybírat méně těžká jídla. Rozhodně tam mají lepší kvalitu masa, taky chutnější hranolky. Ale nedivím se, že hodně lidí trpí obezitou. Díky tomu, co jí, taky vypadají všichni starší. Mně běžně tipovali na 15 let. Co bys vypíchla ze sladkostí, nápojů? Dr. Peppera! Pak všechny možné bonbony jako M&M, cupcake, cookies,... Obecně tam je všechno mnohem víc sladké. Na jaké jídlo ses těšila domů? Na svíčkovou! Kde jsi všude byla? V Oklahomě v casinu... Ooo, vyhrála jsi něco? A jo, vsadila jsem 5 dolarů a vyhrála jsem 30! Bylo to nějaké kolo štěstí... Taky jsem byla v Dallasu, v Ennis, což je město, kde žije česká menšina, tak tam byl český festival.

nějaké holky, které otěhotní třeba v patnácti, dávají jim tam rady atd. Je Amerika takovým rájem, za který ho někteří lidé považují? To je asi proto, že ti, co tam nebyli, si ji představují na základě filmů. Ale když jsem tam byla, tak si nemyslím, že je to něco skvělého. Je to jen jiná kultura. Já bych tam třeba nedokázala žít. Proč ne? Je tam spousta věcí k vidění, kvůli kterým bych se tam ráda někdy vrátila, ale jejich životní styl pro mě není. Zaprvé všude musíš jezdit autem, pokud nežiješ ve středu města. Taky se všechno odehrávalo ve škole, jsi tam celý den, odpoledne tam máš kroužky, mimo školu nic není. Co říkáš na stravování Američanů? Hodně jí ve fastfoodech nebo polotovary, moje rodina se snažila často vařit, za což jsem byla ráda. Takže se mi fastfoodové jídlo nepřejedlo

To by mě zajímalo, jak vypadal český festival... Nuda(smích)! Nic moc, pořádali to potomci českých emigrantů, ale přestože se zajímají o českou kulturu, tak už ji moc neznají a nikdy v Česku nebyli. Hrály tam různé dechovky, Eva a Vašek, byla tam „polkadance“, česká jídla... Bylo to spíš pro starší generace. Co jsi ještě navštívila?

Říjen 2011 Californii, ZOO v San Diegu, byla jsem na Laguna Beach, pak v Baltimore s rodinou, která za mnou přiletěla na dva týdny. Tam se mi líbilo, je to na západním pobřeží, bylo tam hodně zeleně. Jak se ti líbilo v Texasu? Chyběla mi příroda, stromy. Bylo tam hrozné vedro, v létě čtyřicítky. Nejsou tam vůbec zvyklí na sníh, nemají ani zimní pneumatiky, takže když přišla sněhová bouře, tak jsme nešli 5 dní do školy. Přitom byly tak 3 centimetry sněhu, ale kvůli náledí se nedalo jezdit autem, takže asi tak.

ročník IV U známých tvé host-rodiny jsi měla českou kamarádku. Před odletem jsi mi tvrdila, že se spolu budete bavit jen anglicky. Jak dlouho vám to vydrželo? Zkoušeli jsme to, ale pak jsme došly k názoru, že to nemá cenu. Tím, že tam byla, jsem nebyla tolik v kontaktu s češtinou přes internet s kamarády z Česka, ale zase jsem se bavila s ní. Když byl nějaký problém v její nebo mojí rodině, tak jsme to měly s kým řešit, což bylo super.

Co takhle zakončit rozhovor historkou s tvým bratrem a Justinem Biebrem? Justina hráli neustále v rádiu a zamilovaly si ho snad všechny puberťačky. Když jsem se loučila s rodinou na letišti, spletly si nějaké dvě holky mého bratra s Justinem Biebrem. Brácha už šel na odbavení, když na něho začaly mávat a prosit o podpis. Tak si z nich udělal srandu a podepsal se jim. Beas Kdybys před rokem věděla, s jakými pocity a zážitky se vrátíš, rozhodla by ses tam jet? Nevím. Určitě bych to doporučila, je to v mnoha ohledech nezapomenutelná zkušenost. Splnilo to tvé očekávání? Já jsem radši neočekávala nic, moc jsem o Americe nevěděla. Jaké to je vrátit se domů? Úplně dobré. Uvědomíš si spoustu věcí. Je skvělé, když tě přijmou zpátky lidé, se kterými ses předtím bavila. Taky si víc vážím své rodiny, když jsem bez nich byla tak dlouho. Změnilo tě to nějak? Oblíbila jsem si aktivní život, v tom smyslu, že teď chodím více ven, na akce. A řekla bych, že jsem se otrkala, nebojím se ozvat a říct svůj názor. No a samozřejmě mám jiný názor na Ameriku. Možná jsem o něco dospělejší, mám více zkušeností.

Petr Lušovský Petr žil v Idaho Falls ve státě Idaho, v rodině Clarka D. Huntera, společně s norským studentem a psem, chodil do školy Idaho Falls Highschool, cca 150 m od domu. Agentura: ASSE, studium a letenka celkem 6000 dolarů + kapesné/měsíc - 200 dolarů, 2 jídla denně v ceně

Jak náročné bylo studium ve srovnání s gymplem? Bylo to mnohem lehčí než tady. Předměty jsem si vybíral sám, povinná byla jen angličtina a americká historie. Jak na tebe působili Američané? Příjemným dojmem, milí, otevření. Snažili se se mnou spřátelit, nebyli arogantní, jako někteří u nás. Kamarády jsem si našel většinou ve škole a jsem s nimi stále v kontaktu. Je americká společnost hodně rozdělená? Konkrétně v Idaho ani moc ne. V celém městě byly asi 4 rodiny černochů, bylo tam sice víc Hispanoameričanů. Nebylo to moc rozdělené.

strana 5

SP O L E Č N O ST číslo 11 Jak na tebe reagovali jako na Čecha? Věděli, kde leží Česká republika? No, to přímo ne. Když jsem řekl, že jsem z cizí země, tak říkali super, že je to dobré. Když jsem řekl Česko, tak někteří nevěděli, kde to je. Někteří si mysleli, že jsme ještě ČSR a někteří ani nevěděli, jestli je ČR v Evropě. Co říkáš na stravování? To mi vyhovovalo! Nejde to na tobě teda vůbec vidět. To víš, já mám takový dobrý metabolismus. Ty pravé americké hamburgery jsou fakt dobré, i steaky. Všeobecně mi tam hovězí maso chutnalo daleko víc než tady.

Jsou Američané velcí vlastenci? Jsou! Třeba každé ráno ve škole jsme měli buď hymnu nebo Pledge of Allegiance (Přísaha za věrnost, pozn.red.). Jsi ateista a bydlel jsi u věřícího člověka, musel ses nějak přizpůsobit? Každou neděli jsem musel chodit na 3 hodiny do mormonského kostela, občas to bylo dobré, občas nuda. Zrovna v Idaho je 70% lidí mormonů. Ale že by se na mě jako na nevěřícího dívali blbě, to ne. Co jsi všechno navštívil? Procestoval jsem okolí mého města, hlavně v Salt Lake City to bylo dobré. Vyzkoušel jsem si taky Indoor Skydiving (létání ve vzdušném tunelu, pozn.red.), navštívil různá muzea, fotbalový zápas na univerzitě... Vypadalo to jako ve filmech, že šla celá škola fandit? No, tohle bylo otevřené i veřejnosti, takže kromě studentů tam bylo i hodně ostatních lidí a bylo to prostě obrovské. A to byl jen univerzitní fotbal! Jinak v prosinci jsme jeli do Las Vegas, tam jel Clark pracovně přednášet po

strana 6

Říjen 2011 hotelech, takže jsme měli ubytování zdarma. Vždycky přes den jsme s tím Norem prošli hotely, večer jsme šli na večeři a na atrakce. Co se ti obzvláště líbilo, například něco, co jsi dlouho toužil vidět? Nejvíc se mi líbil asi Yellowstone NP, tam to bylo super. A obecně příroda, národní parky, které jsme procestovali s našima, když za mnou přiletěli. Pojďme se podívat na americkou versus britskou angličtinu... No, tak dá se říct, že po třech čtyřech měsících jsem už rozuměl kdekomu a dokázal se vyjadřovat fakt dobře a v půlce pobytu už jsem si začal všímat těch rozdílů. Například když v televizi běžela nějaká reklama, tak jsem se smál, že tohle mluví Ir. Když jsem slyšel mluvit průvodce v národním parku, rozpoznal jsem, jestli to je Brit, Ir, nebo Ind... Jde to poznat. Poznali na tobě, že jsi Čech? Většinou nepoznali, že jsem odjinud, protože jsem docela rychle chytil americký přízvuk, ale třeba ten Nor ho moc dobře nepochytil. Tomu se stávalo, že se ho i ve fastfoodu ptali, jestli není cizinec. Mě teda pak taky, když uviděli moje jméno na kreditní kartě... Jak tráví tví vrstevníci v Americe volný čas? Vzhledem k tomu, že to město bylo dost rozlehlé a všude se nedalo dojet tak lehce, jako v Rožnově, jsem si nemohl vyloženě říct, že dneska půjdu tam a tam, budu tam za chvilku. Třeba do kina mi to trvalo půl hodiny na kole. My jsme tedy chodili do kina, na bowling, zahrát si basket, jezdili jsme na kole, šli ke kámošovi, užíval jsem si podobně jako tady. Akorát jsi nemohl jít s Martinem na ryby… To ne. Ale jednou jsme jeli na chatu a tam jsme rybařili, dokonce jsem chytil dva pstruhy!

Kdybys před rokem věděl, s jakými pocity a zážitky se vrátíš, rozhodl by ses stejně? Určitě bych jel. Ale teď, když už jsem tam byl, bych jel zase na jiná místa. Ne, že by to byl stereotyp, ale v tom Idaho byla zima. Ještě se tam vrátím,

S P O LEČ N O S T ročník IV nechtěl bych v Americe studovat, ale projel bych si ji, navštívil památky a místa... Kdyby se někdo z gymplu rozhodoval pro stejnou zkušenost jako ty, doporučil bys mu to? Určitě. A na co by se měl připravit? Já jsem se nemusel na nic příliš připravovat. Nejhorší je ten let. Jak už je člověk tam, tak se rychle přizpůsobí. Ale ten dvacetihodinový let – v mém případě – byl fakt hrozný! Jaké to je, vrátit se domů? No, první věc, kterou jsem zažil, byla jízda po D1. A na té dálnici jsem si říkal, že se lidé chovají úplně dementně, dělají takové kraviny, to v Americe jezdí slušněji. A taky mi všechna auta připadala menší (smích). Ale byl jsem rád, že jsem doma. Chyběly mi například stromy, protože jsem bydlel v polopoušti, kde byly stromy jen vyloženě vysazené kolem domů. Chyběla ti tam gymplácká kuchyně? Dneska byla velmi chutná sekaná, takže ta mi chyběla. Ale na kachnu jsem se těšil a na typická jídla. Jednou jsem jim tam uvařil svíčkovou. A jaké byly reakce? Odezva byla dobrá, maso bylo chutné, akorát knedlíky se mi moc nepovedly... Protože oni neví, že je nějaká hladká a polohrubá mouka, tam existuje pouze jeden typ mouky. Zúčastnil ses tradičních amerických svátků? Jak to probíhalo? Samozřejmě, třeba když jsme slavili Díkůvzdání, byli jsme u známých a sešlo se nás docela dost. To jsme se dobře najedli! Velké svátky jsou dobré, protože jídla jsou rozmanitější, samozřejmě každý chystá krocana, ale k tomu je plno příloh. Na Vánoce je to podobné. Taky se, to bylo organizované lidmi z kostela, na svátky vytáhly vlajky a těm, co si to předplatili, jsme je ráno zapíchali před domy na zahrádku a večer jsme to zase posbírali. Taková vlastenecká tradice. Chtěl bys žít v Amreice? V Americe bych chtěl žít pouze v Las Vegas. Ne, že bych chtěl pořád hrát v kasinu, ale spíš kvůli klimatickým podmínkám. Tady mi nevyhovuje, že nikdy nevím, jaké přes den bude počasí. Tam si člověk může být jistý, že bude pořád pěkně. Vážně? A nezačalo by tě to nudit? Myslím, že ne. Beas

číslo 11

Říjen 2011

ročník IV

Česká aupairka v zemi čtyřlístků Je to asi tak půl roku zpátky, kdy mě napadlo vyrazit o letních prázdninách do zahraničí. Žádné plány jsem neměla, dovolená byla v nedohlednu a vyvalit se v Chorvatsku na pláž mezi všechny ty obtloustlé zpocené paštikáře mě ostatně ani nelákalo. Založila jsem si tedy rozjásaný profil na www.aupair-world.net hlásající, jak bezmezně miluji děti, štěňátka a zahradní trpaslíky. (Pokud to vnímáte jako podvod, musím dodat, že toto důsledně doporučují také na stránkách Student Agency. Navíc štěňátka mám opravdu docela ráda.) Připojila jsem pár fotek s dětmi mé sestry, rozeslala asi 3 desítky nabídek a během čtvrt roku jsem si z několika rozjednaných vybrala mou srpnovou adoptivní rodinku. V následujícím měsíci jsem se měla stát neelektronickou chůvičkou dvouleté Beatrice a v jeho druhé půli také jedenáctileté Sofie. Cílová destinace: Republika Irsko. Pobřežní městečko Clonakilty leží asi hodinu od Corku, 3. největšího města v Irsku, kam naštěstí z blízkých Katowic létá maďarská společnost Wizzair. Za necelé 3 hodiny a polovinu svého měsíčního platu jsem i s polskou instruktáží dorazila v pátek do Corku, kde mě již čekala moje host-mum a typické irské počasíčko. K tomu bych jen řekla, že první věcí, kterou jsem v Irsku koupila, nebyl leprikón ani hrnec zlata, ale deštník, bez kterého jsem do konce pobytu nevyšla z domu. Po příjezdu jsem se seznámila se zbytkem rodiny, a protože už bylo pozdě, odklidila jsem se do svého pokoje spát. Podle hesla: „Co si nepamatuju, to se nestalo,“ vám toho k sobotě mnoho neřeknu, protože se kromě večerní uvítací party nejspíš nestalo vůbec nic. Vzbudila jsem se do zatažené nevlídné neděle, a jelikož, jak známo, v neděli se nedělá, prošla jsem si dům a město. Večer jsem dostala instrukce k dalšímu dni. Budíček v 7:35. Na otázku, jak poznám, že už je malá vzhůru (pokojíček měla narozdíl ode mě v patře), mi bylo sděleno, že to bezpečně poznám. V 7:45 se spustil řev, který jsem chvíli přisuzovala požárnímu hlásiči. Hledaje hasicí přístroj jsem začala rozeznávat mezi zvuky slova „mamá“ a „papá“, a tak jsem vyrazila po schodech do pokojíčku Beatrice. Nezmínila jsem se, že rodinka, ač hovořící anglicky, pochází z Itálie? A že Bea nebyla

plně zaměstnána. Pak jsem šla na procházku po okolí, fotila a užívala si relativního klidu městského ruchu (pro trochu ticha bych občas i vraždila). Stránka na Facebooku „Clonakilty aupairs“ sdružující asi 50 holek je úžasným výtvorem mé novozélandské kamarádky Samanthy a zajistila mi program na většinu volných večerů. Můj oblíbený pub De Barras byl od nás asi 3 minuty chůze, Phoenix dancing club o dvoje dveře dál, takže stačilo napsat na zeď, že chcete někam vyrazit a téměř zaručeně se někdo ozval. Sama zvyklá probouzet se bez rodičů, ještě nemluvila pořádně ani italsky a k angličtině měla vrozený odpor? Tak bych to ráda doplnila nyní. A tak jsem se pomalu puzena pudem sebezáchovy začala učit italsky a zvykala si na každodenní maraton italských cartoonů, které ČSFD hodnotí jednocifernými hodnotami. Pět dní v týdnu jsem s dětmi strávila přibližně 9 hodin denně, chystala jim jídlo, dělala drobné domácí práce, vymýšlela program, oblíkala a vyvlíkala podle míry zaneřádění. Permanentně

jsem byla pokreslená snad na 60% těla a po čase už mi ani nepřišlo divné chodit večer do pubu s růžovými kytičkami na zápěstí. S Beou jsem mluvila italsko-anglicky, přičemž anglická verze v ní vždy vyvolala projevy hnusu a paniky. V polovině měsíce přijela Sofia z prázdnin a popravdě si nedokážu představit italštější náctiletou – opálená, tmavovlasá, hlučná holčina šokovaná tím, že v České republice nemáme moře. Jedenáctiletá slečna naštěstí držela svůj temperament na uzdě a s rodiči se o délce své sukně hádala vždy až po skončení mé pracovní doby. Pro mě ale byla velkou pomocí a hlavně tlumočnicí, takže už jsem nemusela půl dne utěšovat malou kvůli tomu, že chce jiný vzor ponožek. Od rána do půl páté odpoledne jsem tedy byla

jsem šla jenom jednou, ve středu, což mi ale zajistilo společnost šikovného barmana na pátek, takže určitě neztrácejte naději. Závěrem bych chtěla shrnout, co můžete od aupairkování čekat. Strávíte denně nejmíň 8 hodin s dětmi, které nejsou vždy milé, čisté a poslušné, takže pokud opravdu nemáte k dětem žádný vztah, doporučuju radši workcamp. Moje první host-family byla skvělá – vstřícná, přátelská, chápavá, což ale není pravidlem. Věnujte dost času dopisování s rodinou, na všechno se ptejte. Pokud jde o finance, můžu říct, že při běžném společenském životě si měsíčním platem aupairky zaplatíte letenku, nazvěme to třeba „kulturní vyžití“, suvenýry a nějaké menší nákupy. Já se rozhodla zaplatit si náklady (letenka, pojištění) a nevozit nic víc domů, takže jsem nakoupila nějaké dárky a zbytek sprostě pronakupovala. A nelituju toho. To nejcennější, co jsem si z tohoto léta přivezla, je zkušenost práce v zahraničí, o něco málo plynulejší angličtina, spousta nových přátel a hlavně nepřekonatelná radost z toho, že místo válení se u moře na rozpáleném písku jsem s deštníkem v ruce obdivovala krásu a přátelskost smaragdového ostrova. iv

strana 7

SP O L E Č N O ST číslo 11

Říjen 2011

S P O LEČ N O S T ročník IV

„Jsem přímým potomkem genocidy, která se nestala.“ S rozkvětem internetu a sociálních sítí rostou i možnosti poznávat nové lidi z rozdílných koutů světa a leccos se od nich přiučit. Možná je to neosobní, v někom to možná budí i nedůvěru, ale pro chudého studenta s naivním snem poznat celý svět je to momentálně snad jediná přijatelná varianta.

Před rokem a půl jsem zcela náhodně narazila na velmi zajímavého a sympatického člověka, se kterým jsem dodnes v aktivním kontaktu. Po krátké konzultaci s talentovanou šéfredaktorkou Gústava - naší skvělou Beas - jsem ho poprosila o rozhovor … ve Velké Británii, zná „západní civilizaci“, zná křesťanství a přesto tvrdí, že by se své víry nikdy nevzdala. Chodí zahalená a já se ptám – řekla by snad něco takového žena, se kterou by se v její domovině jednalo jak s kusem hadru? Ženy arabského světa jsou nesmírně inteligentní, temperamentní a tvrdošíjné. Možná to navenek vypadá, že zde muži mají navrch, ale uvnitř domácnosti to ve výsledku vypadá úplně jinak.

Představíš se nám pro začátek? Samozřejmě. Jmenuji se Sebouh Alexandrian, je mi 22 let a žiju v Bejrútu, hlavním městě státu Libanon na Blízkém východě. Ačkoli jsem se zde již narodil, mí předkové pocházejí ze zakavkazské Arménie, odkud však museli uprchnout. Zajímám se o světové dění, rád se učím jazyky a studuji třetím rokem architekturu na místní univerzitě. Od příštího semestru však budu bydlet a studovat v Paříži, kde jsem byl před nedávnem přijat. Hodlám pak hodně cestovat po Evropě a navštívit samozřejmě také Českou republiku! V Paříži? Tak to gratuluji. Ale slyšela jsem, že teď francouzská vláda dělá nepříjemná opatření kvůli silné imigraci lidí z Blízkého východu a arabských zemí všeobecně. Ano, o tom jsem slyšel. Do Francie imigruje opravdu hodně lidí především kvůli prestižnějším školám a pozdějšímu uplatnění. A kam do Evropy bychom se měli stěhovat? Kam, když se zde všichni od dětství učíme francouzsky? Má sestra a také jedna kamarádka už tam studují a jsou na tom velmi dobře. Před nedávnem dokonce zakázali muslimským ženám být zahalené…. Je to šílené. Jak může demokratický stát něco takového dovolit? Ubližuje snad člověk někomu svým oděvem? Jejich silnou argumentací zůstává, že ženy mají v islámském světě podřadné postavení, a proto mají tendenci je „osvobodit“ tím, že z nich strhnou burku. Co už si však tito lidé neuvědomují, je fakt, že dnešní arabský svět není to, co se jim předhazuje na filmovém plátně nějakého amerického trháku. Nejde tu jen o Francii. Tento problém má mnohem rozsáhlejší a složitější charakter. Jak to tedy doopravdy chodí v muslimské zemi? Nerad bych zobecňoval, takže budu mluvit konkrétně o Libanonu. Já muslim nejsem, nehlásím se k žádnému náboženství. Korán jsem sice nečetl, ale troufám si tvrdit, že o muslimech něco vím už jen proto, že s nimi žiji po celý svůj život. Jsou to normální lidé se všemi

strana 8

svými vášněmi, emocemi, špatnými i dobrými vlastnostmi, s velkým temperamentem a vnitřní silou. Nevím, v čem by se měli odlišovat od vás nebo ode mne. Mladí se baví třeba na koncertech, zakládají kapely a pijí pivo, starší chodí do práce a večer relaxují na verandě. Místní obyvatelé jsou nesmírně tolerantní a vstřícní i k úplně cizím lidem. Začnou se s vámi bavit na ulici bez jakéhokoli důvodu, prostě vás jen chtějí poznat a popovídat si. Máme zde hodně turistů z celého světa – ani ne tak kvůli památkám či přírodě, ale kvůli lidem. Liberální, otevření a neuvěřitelně energičtí. A chodí ženy zahalené? Některé ano, jsou to většinou ty starší, které uznávají tradiční hodnoty. Například přítelkyně mého kamaráda, která se oficiálně hlásí k Islámu, je kolikrát odhalená víc, než by se slušelo a patřilo. Možná by to dokonce urazilo i pár lidí z Česka, přece jen tu máme docela horko (smích).Ale teď vážně. Je to věc náboženství, ne emancipace. Není to pokora mužům, ale pokora Bohu. Například jedna má kamarádka palestinského původu teď žije už několik let

U nás se říká, že když jedeme do muslimské země, tak musíme být zahalení. Je to tak? Ono je bohužel většinou velký rozdíl mezi realitou a tím, co „se říká.“ V ortodoxnějších zemích to tak možná je, ale i tak pochybuji, že by vás za to někdo jakkoli trestal. Když s kamarády potkáme fotografující turisty, kteří jsou ve čtyřiceti stupních zamuchlaní od hlavy až k patě, tak to v nás spíše vyvolává úsměv. Zůstává však pravdou, že například pro vstup do mešity je opravdu nutné mít oděv zahalující ruce a nohy. Ale předpokládám, že u vás se do kostela taky nechodí v plavkách. Říkal jsi, že rád studuješ jazyky. Jaké? Umím arménsky, francouzsky, arabsky, anglicky, řecky a teď se učím srbštinu. Proč zrovna srbsky? Mám tam spoustu kamarádů. Obecně lze říct, že balkánské země k nám mají nejblíže. Jsou to prostě naši „brac´a“! (srbsky „bratři“ – pozn. aut.) Navíc jejich národ zažil hrozné věci, stejně jako ten náš. Teď jsi mi krásně nahrál do not. Arménský národ zažil opravdu hrozné věci. Věci, o kterých se u nás málo mluví. Ale mluvit by se mělo … Přesně tak. Jsem moc rád, že existují lidé jako ty, kteří mají otevřenou mysl a zajímají se o věci, které považují za důležité i přesto, že se jich přímo netýkají. Mí předkové zažili pravé peklo a po celý zbytek jejich života jim svět tvrdil, že se to vůbec nestalo. A oficiálně to tvrdí dodnes.

číslo 11

Říjen 2011

Co se tedy přesně stalo? Nechci, aby se to zde zvrhlo v dějepisnou přednášku, proto se pokusím to vzít velmi stručně. Oblast Arménie byla obydlená už od počátků samotného vzniku civilizace a během své historie značně měnila svoji podobu i charakter. Téměř vždy jsme se potýkali s velmocenskou nadvládou - ať už to byli Římané, Peršané, Byzantská či Osmanská říše či donedávna Rusko. Přesto máme svůj vlastní jazyk a dokonce i abecedu. Je tedy logické, že zde často probíhaly všelijaké konflikty. Nejznámější a nejdůležitější je však problematika nás a sousedních Turků během první světové války. Jak to probíhalo? Turecko bojovalo po boku centrálních mocností a v té době se u nich navíc šířila politická ideologie tzv. „mladoturků“, kteří hlásali tureckou nezávislost a národnostní čistotu. V boji o Baku (hl.město Ázerbájdžánu – pozn.aut.) však zvítězili Rusové, v jejichž carských legiích byli i Arméni. Porážka Turků je díky tomu svalována na Armény. Od ledna do dubna 1915 byli arménští vojáci odzbrojeni a potají zlikvidováni. Pod rouškou deportací se vraždilo, muži byli odděleni od žen, dětí, starců a byli pobiti, ostatní se vydali do sběrného tábora v Aleppu , přičemž však většina zahynula cestou. V srpnu 1915 byla první část vyhlazovacího plánu hotova. Druhá část plánu – vyhladit Armény ve zbytku říše - probíhala od srpna 1915 do července 1916. Unikli jen Arméni v Istanbulu, kteří žili u velvyslanectví, ve Smyrně (dnešní Izmír), kde je ochránil německý generál, v Libanonu a Palestině. Ostatní byli deportováni do táborů v Sýrii a Mezopotámii. Tak zahynuly dvě třetiny Arménů v Osmanské říši, což je asi jeden až jeden a půl milionu lidí. Turecko si naopak rozšířilo svá území a zformovalo vlastní stát. Člověk by si řekl, že něco takového přece nemůže zůstat bez následků. Co se stalo po skončení první světové války?

No aby těch hrůz nebylo málo, Turci odmítli nést zodpovědnost za spáchané činy a dodnes silně protestují proti tvrzení, že to byla genocida. Tento konflikt nazývají „válkou“, ačkoli Arménie v té době neměla ani vlastní armádu, natožpak vojsko hodné spravedlivému soupeření proti dvacetkrát většímu a silnějšímu Turecku. Nic se proto neděje, fakta se překrucují, spekuluje se, využívá se obecného chaosu té doby a vůbec se dělá vše pro to, aby celý svět co nejrychleji zapomenul. Gratuluji, povedlo se. A projevilo se to velmi záhy. Narážíš na Třetí říši? Ano. „Kdo si dnes vzpomene na masakr Arménů?“ Tohle přesně řekl Hitler svým zkoprnělým důstojníkům, když je seznamoval s tím, co chystá na Židy. Jak řekl jeden moudrý muž kdo se nepoučí z vlastní historie, je odsouzen ji zažít znovu. O Hitlerově genocidě ví celý svět. Existují exkurze po koncentračních táborech, stovky filmů zobrazující hrůzu té doby, vyjednaly se válečné reparace a zákony, podle kterých by se podobný čin už neměl nikdy opakovat. To se o arménské genocidě říct nedá… Přesně tak. Dlouho se to ututlávalo, všichni „měli jiné starosti“ a nyní už si zase většina států řekne „proč to řešit, bylo to dávno“. Turci vědí, že s nimi nemůže nikdo hnout. Dobře je to vidět na Americe. Strategický spojenec je pro ni příliš cenný, než aby ho dráždila. Když měl před čtyřmi lety Kongres hlasovat o tom, že masakry Arménů v roce 1915 byly genocidou, prezident Bush mladší to zatrhl. Ohrozilo by to zájmy USA - přes Turecko šla většina zásob do Iráku.

ročník IV Barack Obama dával najevo, že bude zásadovější. Mám dojem, že jako senátor slovo genocida opravdu použil … To ano, stavěl se za nás docela otevřeně. Ale jako prezident se tomuto tématu vyhýbá stejně jako Bush. Takže pro nás se rána nehojí. Nejsem žádný radikální pomstychtivý Armén, který chce reparace od Turecka či návrat ztraceného území. Vůbec ne. Nedovedete si představit, jakou radost by mi udělala pouhá oficiální omluva ze strany Turecka. Vím, že dnešní obyvatelé za to nemohou a neměli by tedy nést odpovědnost. Nechci odvetu, nechci, aby se Arménie dopouštěla stejných chyb jako např. Izrael. Jen chci, aby o tom svět věděl. Aby uznal, že vyhaslo přes milion nevinných životů. Že je to něco, co stojí za řeč i skoro po sto letech. Co stojí za řeč, i když nikdo z přeživších té hrůzy už není mezi námi. Co stojí za řeč už jen proto, že jsme přeci lidé. Co říci závěrem? „Rád bych viděl jakoukoli sílu světa, která by zničila tento národ. Tento malý kmen nedůležitých lidí, jejichž války byly prohrány, základy zhrouceny, literatura nečtena, hudba umlčena a modlitby nevyslyšeny. Tak do toho, zničte Arménii. Uvidíme, zda to dokážete. Pošlete je všechny do pouště bez chleba a vody. Spalte jejich domovy a kostely. Sledujte, zda se i nadále nebudou usmívat na svět, zpívat a modlit se. A když se pak dva z nich potkají kdekoli na světě, sledujte, zda nevytvoří novou, lepší Arménii.“ (William Saroyan, Americký prozaik, básník a dramatik arménského původu) Zuzana Mazacz

G Y MP LÁC K Á K U C H AŘ K A Kuřecí roládka se sýrem Ingredience: 500 g kuřecí prsní řízky 100 g strouhaný sýr eidam.cihla 100 g strouhanka 20 g grilovací koření 25 g olej 15 g česnek 250 g šlehačka, sůl

Jak na to: Maso naporcujeme a hodně naklepeme. Z oleje, česneku, soli, gril.koření připravíme marinádu a maso po obou stranách potřeme. Nastrouhaný sýr smícháme se strouhankou a maso opět po obou stranách pořádně obalíme. Stočíme do roládky a klademe těsně vedle sebe do vymazaného pekáčku. Zalijeme šlehačkou a dáme péct do vyhřáté trouby na 180°C 40 minut pod pokličkou. Potom bez pokličky na 160°C asi 15 minut, až se vytvoří kůrčička. A je hotovo. Ještěrka

strana 9

SP O L E Č N O ST číslo 11

S P O LEČ N O S T

Říjen 2011

ročník IV

Jak žijí bývalí redaktoři? Váháte, kam na vysokou školu? Praha - Brno? Byt - kolej? Nemáte jasno, protože nevíte, co očekávat? V následujících rozhovorech můžete nahlédnout na všechny možnosti. Třeba vám zkušenosti čerstvých vysokoškoláků usnadní rozhodování...

Ivanna Golagne Proč sis vybrala Prahu? Vždycky jsem měla v plánu jít do Prahy. Podle mě nabízí daleko víc příležitostí než ostatní města, takže mě neodradilo ani to, že je daleko a že většina mých spolužáků studuje v Brně. (A taky nesmím zapomenout na osobní důvody...) Na které vysoké škole studuješ? Jaký obor a kdy začínáš? Pochválím se: studuju Karlovku. A tím to chválení končí. Jsem na Fakultě humanitních studií, která má jediný bakalářský obor: Studium humanitní vzdělanosti. Zní to šíleně a taky to takové docela asi bude. Nemůžu to ale potvrdit … Začínám až 3. října (dnes je 1. října). Uvidíme.

Je sobota odpoledne, slunce svítí jako v létě a rožnovský park hraje všemi barvami. A to je prosím 1. října! Schovávat se před posledními teplými dny by byl opravdu hřích, přesto zalézáme s Ivčou do jejího domu. Tlačí nás čas. Přesněji řečeno, na Ivču začíná tlačit vysokoškolský život...

Něco tě zaskočilo, nebo jsi nebyla dostatečně připravená? Moc věcí, co by mě zaskočilo, se neudálo. Jen si jedna paní profesorka v průběhu rozhovoru odskočila zatelefonovat (a to jsem od ní měla přečtené dvě knihy!). Aby teda bylo jasno, hlásila jsem se na psychologii na Filozofické fakultě UK. (Pro zájemce: Máte známosti? Prý to pomáhá.) Každopádně přijímačky jsou dvoukolové: 1. kolo písemné: test z psychologie, ZSV nebo biologie a TSP; 2. kolo v případě, že projdete prvním: ústní pohovor, a to u dvou komisí…

Abych se vrátila k tomu srovnání cen, na kolik tě vyjde váš byt a jaké má dispozice? No, měli bychom každý platit 3000 za měsíc. Zatím sice nevím, jak moc bude stát plyn a elektřina, ale snad by to mělo odpovídat. Cena je to trochu vyšší, než jsem původně chtěla, ale stojí to za to. Bydlíme v centru kousek nad Václavákem a Hlavákem v domě z roku snad 1888. Je to 2+1 + pokoj pro služku s balkónkem, který bude sloužit jako pokoj pro návštěvy. A hlavně, v koupelně je otevřené okno do kuchyně. Podáváme si tama lahváče do vany.

Pokud vím, dostala ses až nakonec... ...a chyběly mi 4 body k přijetí. Sranda (ironický? smích)

A další vymožeností vašeho bytu je určitě výklenek do ulice ve tvém pokoji.. Ano a taky to patro, co jsme (tedy spíš jeden z nás) postavil(i).

Jaké předměty tě tedy čekají? V prvním semestru Úvody do psychologie, ekonomie a sociologie, v druhém Úvody do filozofie, historie a antropologie. Nesmím zapomenout na spoustu povinností jako čtení knih a referencí v angličtině a na Proseminář pro interpretaci textů (pokud jsem si myslela, že se toho konečně zbavím, pane M., tak jsem se hodně zmýlila). No a na doplnění počtu kreditů mám třeba Filmový seminář (prý se budeme dívat na předpremiérové filmy) nebo pilates.

To tě muselo hodně naštvat. Ale aspoň vidíš, že na to máš a příští rok to můžeš zkusit znova, co? To teda zkusím! Ať už mi vyleští lavici na Celetné 20...

To zní zajímavě, máš se na co těšit. A co přijímačky, byly těžké? Jak dlouho ses na ně připravovala? Já se připravovala na jiné přijímačky. Ty se nepovedly, ale tou dobou už jsem dávno věděla, že jsem přijatá na FHS, kde byly pro průměrného gympláka (počítám-li s faktem, že máte seminář ZSV s p. Mynářem, základní znalosti českého pravopisu a dobrého angličtináře, což snad všichni máte) přijímačky pohodové – překlad normostrany odborného (filozofického) anglického textu do češtiny. Jaký na to byl čas? 3 hodiny!

Máš určitě přehled, na kolik to člověka vyjde na měsíc? Myslím, že v Praze není možné dostat se pod 2500, což ale počítejte se Strahovem apod. Pokud zaplatíte tak 5000, můžete bydlet na Petrské v centru, s vlastním pokojem a fitkem zdarma v komplexu.

Tak to byla pohodička, pokud přijímačky tvořil jen tento jeden text? Ano (se smíchem). A co ty první přijímačky, kde se stala chyba? V matrixu.

strana 10

Budu ti držet palce. Teď se pojďme podívat na to, jak a kde bydlíš? Bydlím v bytě. Ono je v Praze těžké vybrat si alespoň trochu odpovídající kolej, která by stála za ty peníze, co za ně chtějí.

A na kolik vychází váš byt bez fitka? Hele, s tím fitkem bych to nepřeháněla. Já tam s nima cvičím poctivě (se smíchem). To se nedivím, když bydlíš se třema chlapama... Naštěstí obývají vedlejší pokoj. Já sdílím docela útulný historický pokojík (se štukem na stropě) s jednou spolubydlící.

Má to prostě svou atmosféru. Ale na začátku to stálo hodně úsilí a měli jste s tím dost práce, ještě, že jste měli takové úžasné pomocníky! Ano, byli jste skvělí, paní redaktorko! Další otázka? Máš už přehled o hospodách ve vašem rajónu? Přímo v našem domě je hospůdka Decentní dýně. Mají sice happy hours koktejly za 50, ale pivo je za 29. Kousek dál je další podnik, tam chodíme rádi. Točí kvasnicový Kácov za 21. Jen ty podmíráky mě občas štvou. Pátráme dál, ale Kácov je zatím jasná volba!

číslo 11

Říjen 2011

Jak jsem řekla, bydlím v centru a mám všechno za rohem. Jen do školy mi to trvá 30 minut, ale tam zas tak často chodit nebudu (smích). Zatím mám rozvrh na dva dny... A jestli myslíš dojíždění do Prahy, tak to mi nevadí, protože jezdí Express vlaky a 3 a půl hodiny mi nepřijde zase tak moc.

Kdyžtak si kup lahváče a zajdi do Riegrových sadů, máš to kousek... To si piš, budu se tam chodit učit. Je tam nádherný výhled na Prahu a na Hrad. Jaké další zajímavosti nabízí okolí tvého bydliště? Už jsem zmínila ten Václavák, kousek je třeba Vinohradské divadlo (no a spousta dalších), nespočet klubů, restaurací a hospod, taky máme za rohem escort (smích. V Riegrových sadech je plavecký bazén a na ulici Vinohradská je asi milion koupelnových a kuchyňských studií (popravdě nechápu, jak se dokážou uživit, když

Nika Reiler Proč sis vybrala Brno? Brno je okouzlující město plné studentů a příležitostí. Navíc je to na jižní Moravě, takže je tam povětšinou tepleji než u nás a, čistě mezi námi, je tam levnější víno. Zrovna teď tu mají vinné slavnosti. Na které vysoké škole studuješ? Jaký obor a kdy jsi začala? Po dlouhých debatách s mou druhou stránkou, která chtěla do Prahy, jsem se rozhodla pro Masarykovu Univerzitu, konkrétně obor Psychologie-Sociologie na Fakultě sociálních studií. Jsem tam prvním rokem, ale už teď jsem si fakultu zamilovala. Je to nádherná prostorná budova, učitelé jsou skvělí, ochotní a nadšení a především, na Masárně je prý nejkvalitnější výuka psychologie v Česku. Taky se mi líbí systém komunikace se studenty, všechno se řeší přes Informační systém, takže jste dostupní kdekoli, kde je internet a počítač. Jaké předměty tě čekají? Jaký máš rozvrh? Předměty, kromě těch povinných, si mám možnost zapsat sama, ovšem musím dosáhnout určitého počtu kreditů. To není zas takový problém, protože je vážně z čeho vybírat. Kromě klasických úvodovek, metodologií a tělocviku (kde si můžete zvolit třeba i masáže nebo žonglování, pokud to stihnete) mám v rozvrhu třeba i Sociologii umění. Docela mě mrzí, že jsem se nedostala (byla jsem přes limit) do Duševní hygieny, všichni okolo si ji vychvalují. Co se týče časové náročnosti, většinou lze si rozvrh upravit tak, abyste měli pátek nebo dokonce i čtvrtek volný. A co přijímačky, byly těžké? Jak dlouho ses na ně připravovala? Z čeho se skládaly? Co se přijímaček týká, na FSS se dělají klasická Scia OSP a ZSV. Na můj obor musíte mít v obo-

ročník IV

je jich tam tolik). Tolik asi poznatky ohledně našeho okolí, prostě je to všude blízko. (Hlavně kluci to na ČVUT fakt daleko nemají.) A jak zvládáš dopravu? Strávíš v MHD hodně času? jím okolo 90 percentil, takže pokud nejste zázračný talent, tak se posnažte. Co si pamatuju, učila jsem se z různých zdrojů průběžně od února do května. OSP se dají zvládnout, stačí si zautomatizovat určitý styl myšlení a postupové logiky, ale ZSV mě skoro zničily! Je to buď o tipsportovém štěstí anebo o absolutní nabiflovanosti. Pověz mi něco o tom, jak a kde bydlíš? Kde bydlím? Každý večer jinde. Ne, dělám si legraci, studentský život je ze začátku sice divoký, ale to po prvních dvou týdnech přejde. Bydlím na Komárovské koleji Lomená, což? je trošku atypický případ. Na Lomené jsou totiž z klasických bytu udělány pokoje pro studenty, takže to v závěru je tak, že jste spíše na privátě než na koleji. Lomená nemá recepci, takže nemusíte ničím prokazovat identitu. Mám štěstí, protože já obývám sama dvoulužkový pokoj s balkónem, na bytě o 3 pokojích po 2 lúžkách se mnou bydlí jenom jedna slečna, takže mám i vlastní soukromí a nemusím se nijak uskromňovat. Jediné mínus je dojezdnost, mám to asi 10 minut na šalinu, kterou pak jedu tak 25 minut k fakultě. A taky koupelna je taková trošku komunistická a odrbaná, ale to jsou detaily. Kolik Tě to vyjde na měsíc? Koleje za měsíc stojí od 2500 do 3500, mě vyjde na 2900, plus ještě asi stovka za internet. Jídlo je individuální záležitost, ale dá se přežít i za 1500, též k tomu připočítejte peníze na cestu domů a MHD (i se s čtvrtletní jízdenkou), co?přijde tak minimálně na 600. Ale když nad tím tak přemýšlím, nejvíce korun padne na externí noční aktivity studentského života.

/Ivča už má sbalený naditý kufr a snaží se do něj vtěsnat ještě nabíječku./ Tak já už tě nebudu zdržovat, ať nezmeškáš express... Děkuji a brzo se stav :-) Beas Kolejní život.. to už máš určitě plný zásobník historek, střel po mě pár... Zážitek? Je jich tolik, že nevím, který dřív... Naposledy se mi stalo, že jsme se s kamarádama vypravili hledat hospodu otevřenou i po pulnoci, přeběhla nám přes cestu černá kočka a skončili jsme tak, že jsme procházeli brněnské periferie ve tři ráno a prošli se omylem 15 kiláku jenom abychom zjistili, že v Avionu už nonstop Tesco není nonstop... Jaký kolektiv je na kolejích? Když jsem přišla do Brna, znala jsem tu všeho všudy 2 lidi. Jsem tu necelé 3 týdny a mám tak 200 známých, takže se vážně nenudím. Pokud máte možnost absolvovat integrační kurz, jenom doporučuju, je to skvělá věc pro seznámení se s lidmi z oboru. Je úžasné, že kdokoli je kdykoli ochotný vám pomoct. Slyšela jsem, že je tam plno cizinců... Tady na Komárově jsou mraky Slováku, kteří nikdy nespí, takže musíte mít velmi silnou vuli, pokud chcete alespoň jeden den v týdnu abstinovat. Ale druháci tvrdí, že ta?živost nás po pár týdnech 1. semestru přejde. Tak uvidíme. A jak zvládáš dopravu? Strávíš v MHD hodně času? O tom, jak dlouho mi trvá cesta do školy, jsem se zmiňovala, takže když se to tak vezme, denně strávím v MHD tak 1 - 2 hodiny... Doprava z Brna do Rožnova je o něco horší, vychází na nějaké 3,5 hodiny vlakem se strašně divnými spoji, takže raději využívám Student taxi nebo kamarády. Je to cenově stejné, ale mnohem pohodlnější. Beas

strana 11

ENGL ISH PA GE číslo 11

October 2011

Brain teasers 1) A Man in an Elevator A man who lives on the tenth floor takes the elevator down to the first floor every morning and goes to work. In the evening, when he comes back; on a rainy day, or if there are other people in the elevator, he goes to his floor directly. Otherwise, he goes to the seventh floor and walks up three flights of stairs to his apartment. Can you explain why?

2) Murder suspects A man was found murdered on Sunday morning. His wife immediately called the police. The police questioned the wife and staff and got these alibis: The Wife said she was sleeping. The Cook was cooking breakfast. The Gardener was picking vegetables. The Maid was getting the mail. The Butler was cleaning the closet. The police instantly arrested the murderer. Who did it and how did they know?

3) The Two Computers You are on a spaceship with 2 computers. You have 2 doors, one leads to a room with the spacesuits, the other opens directly to outer space (and certain death). Both computers know which door is safe and which is not. One problem is that one computer can only tell the truth and the other can only lie. The other problem is there is no way to know which computer is which. What is the one question that you can ask EITHER computer that will guarantee directions to the door leading to the room with space suits?

4) What am I? Pronounced as one letter but written with three, only two different letters are used to make me. I‘m double, I‘m single I‘m black, blue, and gray. I‘m read from both ends and the same either way.

strana 12

KULTURA ročník IV

Do You Have This Phobia? 1) If you have Nephophobia, you might not enjoy a lazy afternoon spent looking up and seeing what different things you can find or visualize. Fear of birds Fear of clouds Fear of cotton Fear of airplanes 2) If you have Olfactophobia, you might not like perfume, flowers, fresh cut grass or anything scented. Fear of smells Fear of colors Fear of bottles Fear of insects 3) If you have Ommetaphobia or Ommatophobia, you might feel as if you are always being watched and probably avoid looking directly at anyone‘s face. Fear of ears Fear of hair Fear of eyes Fear of crowds 4) If you have Oneirophobia, you probably do not want these while you sleep or during the day while you rest. Fear of dreams Fear of bedbugs Fear of sheets Fear of curtains

or Stone Cold Steve Austin. Fear of movies Fear of boxing Fear of bald people Fear of lollipops 7) If you have Phasmophobia, you probably do not like Casper. Fear of the dark Fear of sheets Fear of witches Fear of ghosts 8) If you have Pogonophobia, you might be afraid of Santa Claus. Fear of beards Fear of jello Fear of cookies Fear of milk 9) If you have Potamophobia, you probably do not go rafting on vacation. Fear of logs Fear of rocks Fear of rivers or running water Fear of elephants 10) If you have Rhytiphobia, your best friend probably is your plastic surgeon and you might have every kind of cream available. Fear of dentures Fear of getting wrinkles Fear of babies Fear of dry skin

5) If you have Papyrophobia, you probably do not like to write, wrap gifts or cover your walls with this instead of paint. Fear of paper Fear of glue Fear of ink Fear of peanuts 6) If you have Peladophobia, you probably do not like Yul Brynner, Telly Savalas, Uncle Fester, Patrick Stewart, Ron Howard, Bruce Willis

Adapted by Mgr. Šárka Jurajdová

číslo 11

Říjen 2011

ročník IV

Rožnovské ohňování 2011 Poprvé jsem tomu plakátu nevěnovala přílišnou pozornost… a pak ve mně něco vzplálo. Má touha se tam objevit nešla uhasit. A tak jdu. Nezastavuji se, neotáčím se a už z dálky vábí mne hudba. Libé tóny, kapela. Prorvu se nekončící řadou dopředu a platím za okamžiky. Kráčím kupředu. Celková atmosféra mne uchvacuje. Lidé na mne působí příliš přátelsky, chodí si v krojích a ví, že zde je za to nikdo nesoudí, ba naopak. Necítím realitu, neexistuje. Hudba, hle komedianti! Nostalgie, unáší mne, daleko, pryč od celého světa skrz oblaka a zase zpět. Z plna hrdla do sebe vtáhnu vůni mne odepřeného svařáku, linoucí se z jednoho ze stánků. Brouzdám a hledám známé tváře. Snad i neznámé a pokukuji po nějakém dlouhovlasém řízkovi. Himlhergot, a že jich tu je! Celá společnost, mne neznámá a přec cítím, že zde patřím. Zavírám oči a naslouchám, sním, odlétám, přilétám, otvírám oči,… už se setmělo. Vklouznu do chumlu lidí a jako malá holka koulím očka na bavi-

če. Žongléři sklízejí aplaus. Ach, chci vidět další číslo! A ten uvaděč je tak strašně neobratný řečník. Chci zase! Křičí má, opět dětská duše. Zanedlouho mám, po čem jsem toužila. Plameny míhající se v odrazu mých očí. Myslím, že jsem v euforii. V ledové náručí svírá mne paní zima, třesu se a plivače ohňů mile uvítám, choulím se u tančícího plamínku z pochodně a nechávám se unést všemi záhadnými umělci, co naučili oheň tanci. Ty rytmy, hořící vějíře, řetězy, tyče. Také věčně přítomní fakíři. S údivem obdivuji mladé slečinky, co předvádějí krásnou show. Na závěr ohňostroj a děti křičí „Mami, tati, koukejte!“ Atmosféra nepolevuje a já skláním poklonu mistrům. Nezapomeňme poděkovat skupině Historika, díky níž se tato akce již pošesté mohla uskutečnit. Odcházím se slzou v oku, avšak plamen v mém srdci pro Rožnovské ohňování neuhasne. Tina

Recenze filmu CAPTAIN AMERICA Obsah: Píše se rok 1943 a všichni američtí mladíci se hlásí do armády, aby mohli nakopat zadek nacistům v Evropě. I chlapec z Brooklynu Steve Rogers by rád jel bojovat za oceán, ale kvůli svým fyzickým indispozicím je vždy vyhozen od odvodové komise. Jednou si jej však všimne Dr. Erskinem, který v něm objeví jeho nezkaženou osobnost a odvahu. Vybere ho proto do projektu supervojáků a experimentem jej změní v dokonalou lidskou bytost. Nejprve je však využit pouze pro propagandu amerických vojáků. To se Stevovi nelíbí a rozhodne se na vlastní pěst bojovat proti okultní nacistické jednotce HYDRA, které velí zloduch Johann Schmidt. Vybaven helmou s písmenem A jako Amerika a nezničitelným štítem s pěticípou hvězdou se pohlavě vrhne do boje. Letos již druhý film od komiksového studia Marvel dokázal, že skvělý koncept superhrdiny a jeho příběhu se dá totálně zkopat. V květnu jsem viděl marvelovského Thora, který, dá se říct, nebyl vůbec špatný. Do Capitána jsem tedy vložil dost důvěry a naděje na dobrý snímek. Ale dostal jsem pěstí přímo mezi oči. První třetina filmu ještě šla, bylo to celkem dobré rozjetí, no avšak od chvíle, kdy Steve vzal do ruky svůj slavný štít, bylo všechno nenávratně ztraceno. Úplně nesmyslné, naivní, suché, přehnané, téměř bez nápadu. Vše se pořád točilo kolem Capitána, ostatní postavy nedostaly moc šancí se projevit. V období druhé světové války se na nám také nějakým zázrakem zjevily technologie 21. století. Je sice pravda, že jde

o sci-fi, ale přece jen věci jako průmyslová kamera nebo různé imaginární zbraně se moc do děje nehodily. Dost jsem si nemohl zvyknou na tvář Agenta Smithe (Hugo Weaving), kterou měl téměř stejnomený zloduch Johann Schmidt. Původní Steve Rogers (Chris Evans) měl něco do sebe, ale potom, co se změnil v obrovského steroiďáka, jako kdyby přestal být tím, čím byl. Rozhodně byla přehnaně používaná jedna bojová schopnost Capitána. Jednoduše každých deset sekund vyhodil svůj štít, ten se od nějakého vojáka Hydry v nesmyslném obleku odrazil a bez problému se vrátil na majitelovu paži. Vizuálně musím uznat, že se bylo na co dívat, kamera celkem dobrá, avšak viděl jsem i lepší zpracování, ale ten obsah byla naprostá tragédie. Také závěr byla dobrá šílenost. Padá tryskové letadlo v oblasti Arktidy, na palubě je Steve úplně sám, jednoduše 0% šance na záchranu, 0% šance na přežití pádu. Náhle plátno tak na dvacet sekund zahalí tma. Já si říkám: „Tyjo, konečně film, který hlavní hrdina nepřežije. “ A čeho se nedočkám. Capitána najdou po 70 letech zmrzlého v ledu a on se náhle probudí v domě na Times Square. Už pouze můžeme doufat, že Captain America byl jen nějakou takovou malou předehrou na nadcházející film Avengers, kde uvidíme, jak Captaina, tak i Thora nebo Iron Mana. Hodnocení: 45% Martin Pavelka

strana 13

OSOBA M Ě SÍC E / C ITÁ TY číslo 11

Říjen 2011

Jana Oslancová Přezdívka: Žádnou zatím nemám nebo o ní nevím. (Proto je na čase, milí studenti, abyste nějakou pěknou přezdívku pro naši novou profesorku vymysleli.) Předměty: Matematika + Fyzika Studovala: Přírodovědeckou fakultu v Olomouci Studentský život: Učitelé mě považovali za vzornou studentku – jednak spousta věcí mi šla sama a pak nesnáším, když se něco dělá napůl, takže mi nedalo nemít vše poctivě udělané. Ale často jsem dostávala poznámky za hlasitý smích. Měla jsem hodně koníčků, zájmů a čas jsem trávila s přáteli. Byla to pohoda. Z dob na kolejích nejraději vzpomínáme na matfyzácké bramborákové párty, kdy ogaři dotáhli pytle brambor, loupali je a strouhali a my děvuchy jsme pak hodiny stály u všech ploten, co byly k mání, a smažily neskutečné množství placek. Narozeniny: Na svůj svátek (24. 5.). Původně jsem se měla narodit o měsíc později, ale poněvadž měla má maminka jméno Jana, podle Janinky z Broučků, vybrané už od svých dětských let, tak už ani přemlouvání v porodnici maminku neodradilo od toho, abych slavila narozeniny a svátek v jeden den. Jako dítě jsem to nesnášela, ale teď mě potěší, když mi v den narozenin přejí spousty lidí, přestože o mých narozeninách ani netuší. Stav: Vdaná už od vysoké školy Děti: holčičku Samantu a chlapečka Timoteje Bydliště: Frenštát pod Radhoštěm Kouříte: NE! Vůbec mě to nikdy nelákalo. Jak byste se povahově popsala: To je zapeklitá otázka, vše na sebe prásknout nemůžu. (Na tuto otázku jsem odpověď nedostala, ale souhlas s mým názorem na její osobu ano: Tato profesorka bývá často zasněná, dokáže být i akční, to pozor! Co kdyby se rozhodla dát vám přes víkend XXX domácích úkolů. Jedná se však o romantického a citlivého člověka, který dokáže být někdy zmatený, ale svou rodinnou povahou si získá u každého své místečko. Jinak si udělejte sami obrázek a přesvědčte se, zdali mám pravdu, nebo se pletu.) Koníčky: Ráda zpívám, vymýšlím hry a soutěže pro děti, léta trávím na stromě na třešních a sem tam se projedu na kole či bruslích. Jak stíháte učit a přitom vést svůj osobní život: Jednoduše. Moc jsem si přála práci na poloviční úvazek, abych mohla dělat dobře svou práci a zároveň být mámou, která je svým dětem i muži k dispozici, kdykoliv mě potřebují. Váš vzor, inspirace, motto: Nemám jediný vzor, svůj vzor si skládám ze spousty drobných

strana 14

SPORT

střípků - od každého si vezmu něco, co se mi líbí. Ale toto je nejdůležitější z mých mott -> Jak bych chtěla, aby lidé jednali se mnou, tak já jednám s nimi (nebo se o to alespoň snažím). A vedu k tomu i své děti, nemyslet jen na sebe, ale brát druhé stejně důležitě jako sebe. Nejtěžší je to, když se člověk dostane do konfliktu, neoplácet zlo zlem, ale přemáhat zlo dobrem, jednat s druhými s úctou, i když si ji zrovna nezaslouží.

Největší omyl ve vašem životě: To teda nevím, ne že bych byla neomylná, udělala jsem hodně blbostí, ale opravdu teď nevím, (člověk se z nich snaží poučit a pak už na ně nemyslí). Největší úspěch ve vašem životě: Mám milujícího manžela, dvě úžasné děti, a to je pro mě nejhodnotnější. Není to něco, co bych dokázala, ale v dnešní době takové spokojené manželství je velký úspěch. Jak někdo řekl: co za něco stojí, něco stojí. Takže to vlastně je náš společný úspěch.:) Z jakého důvodu jste se stala učitelkou a vybrala si právě náš gympl: Pro gympl v Rožnově jsem se rozhodla, protože zde bylo právě volné místo, je tu příjemné prostředí a hlavně přátelská atmosféra. Už jsem učila na více školách a všude tomu tak nebylo. A proč jste se stala učitelkou? Chtěla jsem vždycky být učitelkou nebo doktorkou, ale role učitelky vyhrála. Bavilo mě doučovat a vždy mě potěšilo, když někdo něco ode mě pochopil. Později mě štvali učitelé, kteří neuměli učit, a jejich cílem bylo pouze ukázat, jak jsou chytří a žákům dokázat, že jsou nic, no tak jsem chtěla být lepší. Manžel si sice někdy (z legrace) stěžuje, že má za manželku blondýnku a ještě k tomu učitelku, ale pro mě je to ideální povolání. Drbárna aneb maličká perlička na závěr: Zatím je to první škola, kde jsem nespadla ze schodů s plnýma rukama sešitů. Vždy se mi to stalo, když byla velká přestávka a hodně lidí kolem (smích). (Ne ale, abyste v tom paní profesorce pomáhali!). Ještěrka

ročník IV

Citáty Tímto článkem chci uvítat novou rubriku„Citáty“. Každé číslo zde naleznete zajímavé citáty, které jsem vybrala. Na uvítanou jsem zašla za našimi profesory a zeptala se jich, jestli oni mají nějaký oblíbený citát nebo rčení.

P.prof. Němec: „Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, tak to teď může dělat každej blbec.“ P.prof. Jarábková: „Nikdo není bez chyby.“ P.prof. Zůbek: „Fakt, že ses narodil, tě vlastně odsoudil k smrti. To mezitím je tvůj život a jen na tobě je, jak s ním naložíš.“ P.prof. Kolářová: „Více hlav, více ví.“ „Pýcha předchází pád.“ P.prof. Nováková: „Bez práce nejsou koláče.“ P.prof. Turzová a Marek: „Nikdy neříkej nikdy.“ P.prof. Zakopalová: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ P.prof. Šotková: „Cokoliv si umí mysl představit, toho lze dosáhnout.“ P.prof. Mlnařík: „Líná huba, holé neštěstí.“ P.prof. Střílková: „Ten, co je stále moudrý, má smutný život.“ P.prof. Bajerová: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ P.prof. Kolář: „Obludičky !“ P.prof. Gajdová: „En la boca cerrada no entra la masca.“ (Do zavřené pusy moucha nevletí.) P.prof. Lukášová: „Optimisté žijí déle.“ Tento citát nám dal p.prof., který si přál zůstat v anonymitě, tak jsme mu to přání splnili: „Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.“ A na závěr citáty od naší paní ředitelky: „Učitel ti může otevřít dveře, ale vstoupit musíš sám.“ „Učíme se pro život, ne pro školu.“ „Když si nepřiznám svoji chybu, udělám další.“ Děkuju všem profesorům za spolupráci a těm co zde citát nemají, se omlouvám. A k uzavření jsem vybrala pár citátů i já:

„Každý chce žít dlouho, ale nikdo nechce být starý.“ „Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života.“ „Asi jsem blázen, když si myslím, že na mě myslíš.“ „V životě se člověk učí nejdřív chodit a mluvit. Později se pak učí sedět a držet hubu.“ „Někde mezi našimi úsměvy, dlouhým povídáním, hloupými hádkami a našimi vtipy, jsem se zamilovala.“ „Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“ „Zeptáš-li se, budeš 5 minut vypadat jako blbec. Nezeptáš-li se, budeš blbcem po celý život.“ Poděkování patří Kiki L’alíkové a Reni Hoferkové, které mi pomohly citáty sesbírat. Bíbí

číslo 11

Říjen 2011

Když nevíš, co dělat, utíkej… Letošní „babí léto“ bylo opravdu krásné. Ono je dobře, že vůbec nějaké babí léto bylo, protože někdy je celý podzim jen ve znamení zimy, bláta, mlhy a gympláci mají trvalý kašel a rýmu od 1. září až do Vánoc, ale to jsem trochu odbočil od tématu. Krásné sluneční paprsky letos v září den co den lákaly studenty ze zaprášených tříd (kde tradičně není možno používat klimatizaci – počkejme si do maturit) ven k nějaké duchovně - povznášející činnosti. Samozřejmě ne, že by například matematika nebyla vědou vyžadující vysokou intelektuální úroveň, ale co je to ve srovnání s nočním filosofickým hloubáním nad lahví nějakého vysoce inspirativního pití, že? Ale nejen pivem živ je člověk, a proto je třeba dbát i na posílení jiných svalů než těch, které klopí pullitry. A příležitostí k pořádnému fyzickému vypětí, navíc souvisejících s reprezentací školy, respektive s uvolněním z vyučování, se letos na začátku školního roku našlo ažaž… V září se najednou nakupilo tolik akcí (pro články o oslavách výročí a Chorvatsku prolistujte stránky tohoto novinopisu…), že se málem zapomnělo na tradiční rožnovský Běh za zdravím. Že jste o něm nikdy neslyšeli?? Pak nezoufejte, nejste sami. Propagace této akce byla v podstatě nulová, což mělo za následek, že jsme se na startu za střední školy sešli pouze dva gympláci. Původně nás to docela znechutilo, protože jsme si kvůli takové hurá akci odhlásili oběd (!!!), ale když jsme si uvědomili, že se můžeme odpočinkově proklusat po parku a stejně „vybojujeme“ krásné druhé místo, tak se nálada trochu spravila. V každém případě, když se vás někdo zeptá, tak letošní Běh za zdravím – závod s více než dvacetiletou tradicí, naprosto ovládlo Gymnázium Rožnov p. R., které obsadilo první dvě místa!!! Hned necelý týden po tomto neobyčejném úspěchu následoval CORNY cup, soutěž družstev v atletických disciplínách od nejrůznějších běhů přes vrh koulí až po skoky do

všech směrů (dálka, výška). Na organizaci výpravy se nebývalou měrou podíleli i studenti z řad maturantů, protože učitelé tělocviku, unavení ze sportovního kurzu, měli spoustu práce s oslavami výročí školy, je vidět, že vznešené řemeslo tělocvikářské je v dnešní době opravdu řehole; v této souvislosti patří velký dík panu Kneslovi, který se obětoval a jel s námi na atletický stadion ve Valmezu vypít si kalich hořkosti až do dna. Náš výkon byl totiž jedním slovem ostuda. Nejprve někteří z členů družstva na poslední chvíli z různých důvodů vypadli, a proto jsme lepili sestavu, jak se dalo, a někteří museli zaskakovat na nevhodných disciplínách. Výsledkem byla jedna zraněná ruka a nelichotivé poslední páté místo našeho družstva. Za pochvalu stojí snad jen 3. nejlepší čas v závodě na 1500m. Naproti tomu opačné pocity prožíval nám známý pan profesor Pokorný, který vedl vítězný tým „Obchodky.“ Špatnou náladu jsme si mohli spravit 5. října, kdy se konalo okresní kolo závodu v přespolním běhu, kde naše mužstvo obhajovalo loňské prvenství. Letos jsme sice byli oslabeni o vynikajícího běžce Vojtu Koníře, který na jaře úspěšně odmaturoval, i tak ale po maratónských zkušenostech některých z nás byly ambice vysoké. Závod na 5 kilometrů se běžel ve slušném tempu. Všechny síly se soustředily jen do běhu, nebyli jsme schopni si ani počítat uběhnutá kola (kterých bylo celkem jen pět), to naštěstí skvěle zvládla paní Schwarzová. Přesto, že se závod ještě kilometr před cílem vyvíjel skvěle, a přesto, že náš běžec Lukáš Korytár měl druhý nejlepší čas ze všech, nakonec jsme skončili druzí, těsně za vítěznou „Průmyslovkou“ ze Vsetína, a do krajského kola se tedy letos nepodíváme. Tak si říkám, že jsme letošní září docela smysluplně využili. Krásně jsme si zasportovali, nezapočítaná absence v třídní knize narůstá stejně jako počet probdělých filosofických nocí u piva, a přestože počasí, jak se zdá, už nějaké další outdoorové radovánky nepovolí, pořád se můžeme vyblbnout při sportovních hrách (starší gympl ve středu ve tři, mladí ve čtvrtek po škole) nebo při volejbale (v pátek od půl druhé), takže teď sice dělám nechutně trapnou reklamu, ale přijďte, abychom dali dohromady aspoň dva týmy. Morcoš

ročník IV

Uťakajtě Valaši, vycvičiť ty pivní břucha! Jistě, ta dnešní doba, už vykonáváme nejméně namáhavé práce vůbec – adolescenti zvláště - , nejsme schopni přežít bez motorových vozidel a většinu dne pasivně sedíme u počítače, nebo trénujeme mistrovský „ležing“, energie se v nás hromadí a stěžujeme si na nespavost. Tak co trochu nakopnout pár lenivců a vydat dát si do těla? A kdy se vám naskytne lepší příležitost, než na ‚Den otevřených dveří Fittsportu Rožnova pod Radhoštěm‘. Tato „akcička“ se uskutečnila 24.9. Blížilo se zahájení a my hrdí, stateční, nezdolní gympláčtí lenoši jsme se nejprve vydali na lákavou hodinu „Bosu“. Celé to stojí na systému udržet na kulatém povrchu rovnováhu, což chvíli trvalo. Pro mnohé byl povrch nestabilní a slečna gravitace si s nimi efektivně pohrávala, tudíž, chtělo to pevnou vůli. Ale řekněte, nejde vám to cvičení dobře, když vyhrávají staré pecky a předcvičuje pozitivně nabitá děvucha? Cvičení nás pěkně probralo, rozproudilo krev a hitovky nás nabudily elánem. Ani jsme nebyli moc vyčerpaní, ovšem přecenili jsme své síly a zamířily na hodinu Tae-ba. Nejspíše si říkáte: „Co to je?“ Jde o druh cvičení, které kombinuje prvky boxu, aerobiku a baletu. Nevím, zda nás přimělo jít na hodinu slovo box nebo zpráva, že předcvičující tentokrát není něžného pohlaví, každopádně jsme do toho šli! Už na začátku nás zděsila přílišně rychlá hudba a mnozí začátečníci nenabírali tempo. Po chvíli byl sál celý vyčerpaný snad s výjimkou dychtivých slečen v první řadě, Ač vyčerpáni, statečně jsme bojovali a neulévali se,…ovšem ve chvíli, kdy přišlo na posilování, jsme námahou padli a z horizontální polohy udiveně civěli na vytrvalce. Odcházeli jsme zlámaní bez sil ale -jelikož endorfiny řádily - pořádně vysmátí. Byl to příjemný zážitek a ve fitku se určitě ještě zastavíme. Sportu zdar!

Tina

strana 15

S PORT/VL A STN Í TV O RBA číslo 11

Říjen 2011

Chyba, neštěstí, ztráta, smutek Nadpis nemluví za vše… je to pouze takové malinké shrnutí středečního odpoledne 7. září tohoto roku. Dobrá nálada se proměnila v hluboký zármutek. Barvy vystřídala černá. Smích se změnil v pláč. Myšlenky se staly realitou a tím myslím, proč přepravují celebrity ve starých nebezpečných letadlech a proč se to událo, co se stalo? Osud? Nejspíše. Osud nepřál 42 lidem z ruské Jaroslavle delší život a připravil jim takovýto konec? Bylo otázkou času, kdy se nějaké letadlo zhroutí. Katastrofa postihla Rusko, Česko, Slovensko, Kanadu, Švédsko, a ještě pár států. Ale já se vrátím k naší osádce. Jména Karel Rachůnek (†32), Jan Marek (†31) a Josef Vašíček (†30) už nezazní při ohlášení gólu v aréně, neuvidíme je v soupiskách klubů i české reprezentace. Ale jaktože letadlo kleslo k zemi? Spekulací je hodně, ale za vinou je určitě chyba člověka nebo chyba stroje. Ale už jedna věc je jasná. Nikdy už neuvidíme v české reprezentaci čísla 4, 15 a 63. Tato čísla byla vyřazena, na památku českým hokejistům.

Ale mezi oběťmi nebyli jen čeští hokejisté. Například slovenský veterán Pavol Demitra, švédský gólman Stefan Liv nebo jediný střední útočník Rus Pavel Snurnicyn. A ještě mnoho dalších hokejistů a členů realizačního týmu. I piloti a letušky. Jediný, kdo ještě vede boj o svůj život (16.9.2011), je letový inženýr Alexandr Borovič Sizov. A ti ostatní zemřeli v ruském Jaku-42. Hned ten večer po tragédii se spustila lavina smutečních tryzen. Na Staroměstském náměstí se začali scházet lidé okolo deváté hodiny toho dne. Snad po celém světě se konaly smuteční tryzny 10. září. Den poté už byl Jaroslavlský stadion obložen květinami, svíčkami a fotkami hokejistů. I stadiony v Jindřichově Hradci, Zlíně a Havlíčkově Brodě byly obloženy upomínkovými předměty. A smuteční budou i české hokejové hry 2011. Tak ode mě vše a mějte se hoši krásně v hokejovém nebi! StandAS

VL AS T N Í T VO R B A ročník IV

Přijďte povzbudit házenkáře V sobotu 24. září 2011 se v rožnovské hale odehrál zápas Rožnova a týmu Zubří B, který byl prvním soupeřem domácích při jejich premiéře v druhé házenkářské lize. Hosté byli posíleni o několik hráčů ze zubřanského extraligového týmu, což bylo poznat a hned v úvodu se ujali vedení. O Poločase byl stav 12:20 a Zubřané se vedení ani v druhé polovině nevzdali. Tribuny byly plné diváků, i přes podporu domácích fanoušků se Rožnovu nepodařilo stav obrátit. Rožnovští hráči se snažili zubřanské přesile odolat, avšak nepovedlo se. Konečný výsledek byl 23:37. Tímto zveme příznivce házené, aby přišli podpořit hráče v dalších zápasech! Natálie Čotková

Ách, ta láska Stalo se to teprve nedávno, když jsem se poprvé zakoukala do svého o několik málo let staršího profesora dějepisu. Byl to jeden z nejpohlednějších mužů na škole a leckterá by se ráda cítila v jeho náruči. Svým šibalským úsměvem a zářivýma zeleno-hnědýma očima uměl, okouzlil mnoho dívek. A jednou z nich jsem byla i já. Mladičká pubertální 18nácka s tmavě hnědými vlasy, modrýma očima a trochu netradičním jménem Marina, což v latinském překladu znamená námořník. Vypadám snad já, jako námořník nebo v mém případě námořnice? Silně o tom pochybuji! Ale zpět k panu Dokonalému. V jeho hodinách jsem byla nervózní a poměrně dost vyzývavá. Nepochybně si toho všimla i má rivalka Zuzana. Štíhlá a vysoká blondýnka s velikostí M. Po chodbách se nakrucuje jako lilie, což tato krásná květina označuje její jméno. Nepochopím, jak tato osoba může být jako květina, spíše tyran! Nejen, že začala s mým Tomáškem (tak se mimochodem jmenuje) flirtovat, ale také si s ním domluvila doučování. Nezabili byste ji? Každičká hodina byla jen o vymýšlení plánů, jak se dostat blíže k Tomáškovi, a co nejdál od Zuzany. Protože byla chytřejší než já, co se týče dějin 21. Století, byla jsem trochu v koncích. Svými znalostmi mě předběhla, ale o Tomáška budu bojovat ze všech sil. Už jsem se rozhodla! Můj plán byl jasný, znechutit Zuzaně Tomáška. Několikrát jsem před ní mluvila o Tomáškovi nepěkně a ještě dnes mě to mrzí. Ale abych ji položila na kolena, tak mi to za to stálo. Jednoho dne si kráčím po chodbě s hrnečkem nescafé a kolem mě prochází Zuzana s ďábelským úsměvem.

strana 16

V tu chvíli je mi naprosto ukradená, protože ze dveří vychází Tomášek se zápisníkem a hromadou sešitů v ruce. F*ck! Vypadne ze mě, když do mě Zuzana vrazí a celý můj šálek nescafé se na mě vylije. Ha ha ha, vtipně prohodím, ale je pozdě! Zuzana se chytila příležitosti a nabídla svou pomoc mé lásce. Alespoň mám v zásobě náhradní tričko. Na dámských toaletách se rychle převléknu a utíkám za Zuzanou. Klepu Tomáškovi na kabinet a právě včas vstoupím dovnitř. „Kde je Zuzana?“, vysypu ze sebe takovou rychlostí, že se ani sama nestačím divit. „Před chvíli odešla!“ Lehce se pousměje a já také. „Jste velice pohledný muž, pane profesore,“ nahodím tento kompliment a čekám, co se bude dít. „A vy velice chytrá a krásna studentka, Marino, proč ještě nemáte chlapce?“ Než stačím odpovědět a říct mu, co k němu cítím, do dveří vstoupí naše španělštinářka i se Zuzanou. „Tak vám ji tedy nesu,“ s ne moc velkým nadšením konstatuje Zuzana. Já jen stojím s otevřenou pusou a zničehonic mě někdo popadne a vyprovodí mě z kabinetu. „Mlč a poslouchej,“ okřikne mě Zuzana! „Jediné, co slyším, je, vezmeš si mě?“ Šok! V tuhle chvíli zjistím, že jsem o Tomáška definitivně přišla. Tak a už jsme obě doletěly. Tomáška nám vyfoukla ta brunetka z vedlejšího kabinetu. A poučení? V nouzi poznáš přítele, v mém případě Zuzanu. Kdyby nepřišla, já se nadosmrti ztrapnila a zbytek školního roku litovala, že jsem se Tomáškovi zmínila o svých citech. Od této chvíle jsme se Zuzkou za jedno. Právě se chystáme na maturitní večírek a s humorem vzpomínáme, jak jsme obě přišly o Tomáška, o naši profesorskou lásku. Ještěrka

číslo 11

Říjen 2011

ročník IV

Elixír mládí Blesk Když jsem se probudila, slunce už svítilo. Musela jsem si přivstanout, protože mít staršího bratra je za trest. Každé ráno se sprchuje, holí a mě pak řekne: „Vypadni, mám rande, musím vypadat sexy,“ a ušklíbne se. Jmenuje se Marek a jemu 17 let. Začínám ho fakt nesnášet. Já se jmenuji Lucie Pierová a je mi 14 let. Ve škole mi ale všichni říkají Lucy nebo někteří potomci Pierová. Moje mamka pracuje jako zdravotní sestra u mého táty, který je doktor. Jmenují se Anna a Petr Pierovi. Moje kamarádka Katy, tedy Katka Brownová, je pro mě jako sestra. Mám ji moc ráda. Bydlí o ulici dál, takže jsme skoro pořád spolu. Doma mají psa Roga a donedávna měli ještě fenku Jeasi [Džejsi], ale tu jsme od nich odkoupili, protože tehdy neměli dost peněž, aby mohli živit dva psy. Katy je oproti mně jedináček, někdy jí to opravdu závidím. Erik Renek je veliký sympaťák, ale má oči jen pro Katy, která si pořád ničeho nevšimla. Já beru Erika jenom jako kamaráda, možná i jako bratra. Je mu 15 let, takže se dá ještě vydržet oproti mému bratrovi. Cestou do školy jsem se stavila pro Katy a Erika. Jelikož byl poslední den školy, tak jsme se lépe oblékli. Teda spíš Katy, měla na sobě minisukni a k tomu tričko s výrazným výstřihem, které často nenosila. „Ahoj, Lucy, ahoj Katy, jak se máte?“ zeptala se jako obvykle Erikova máma. „Čau Katy, tobě to ale sekne,“ usmál se Erik, div, že se nezačal červenat. „Díky, ty taky vypadáš dobře,“ oplatila mu lichotku Katy. Já jsem se jen culila a myslela si: ‘To by byl pěkný páreček!‘ A jelikož byl poslední den školy, tak jsme se těšily, že už budou prázdniny. A také jsme se těšili, že se dozvíme tři jména studentů, kteří vyhráli finálové kolo anglické olympiády ´Mozek A´. „Co myslíte, máme šanci?“ zeptal se Erik, když jsme se blížili ke škole. „No jasně, jsme přece nejlepší!“ zařvaly jsme s Katy nahlas. Pak jsme všichni sborově vykřikli: „My jsme přece blesk!“ To je naše přezdívka party! Jsme chytří, rychlí a nikdo neví, co od nás může očekávat. Tajemný medailon „Dobrý den, milí žáci!“ pozdravil nás pan ředitel Mynec.

„Výsledky olympiády dopadly překvapivě dobře,“ oznámil a zasmál se. Napětím jsem málem praskala. „Tákže,“ odkašlal si pan ředitel a pak pokračoval. „Na 3. místě se umístila Kateřina Brownová, na 2. místě se umístil Erik Renek a 1. místo získává Lucie Pierová a Leo Reis.“ Cože? To není možné, my jsme se umístili! Ještěže jsem nevykřikla. Ale to není možné, ten černovlasý frajírek Leo se taky umístil. „Ještě včera jsem volal organizátorům této olympiády a vysvětlil jsem jim naši zapeklitou situaci. Nakonec rozhodli, že pojedete všichni! A to do Řecka na ostrov Krétu. Gratuluji“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším, pojedu s Katy a Erikem na Krétu, bohužel budeme muset jet i s Leem. Připadá mi namyšlený a ještě k tomu pořád na mě kouká. Ale musí se uznat, že na něm něco je. Pan ředitel si nás po škole zavolal do ředitelny, že prý má pro nás nějaký dárek. Ředitelnu měl nádherně vyzdobenou a ty luxusní křesla. Člověk si ani nepřipadal jako v ředitelně, kde se často dávaly tresty žákům. „Děti, mám pro vás dárek, ale jen dva ho mohou nosit. Leo se tvářil jako by ho vedli na pohřeb, zato my ostatní jsme hořeli zvědavostí. Najednou pan řídící vytáhl krásnou, ale hodně starou truhličku, která jen na pohled říkala o nějakém tajemství. To už připoutalo pozornost i Lea. Díval se na předmět, který byl zrovna vytažen jako by objevil hrobku faraona. Leo se totiž zajímal o Egypt, teda spíše o pyramidy, zapomenutá či ztracená města, a hlavně hrobky. Je do nich úplně zažraný. Pan Mynec pomalu otevřel truhlici a vytáhl z ní nádherný medailon. Medailon vypadal staře ale zajímavě. „Ten je pro nás?“ zeptala se Katy nevěřícně. Přikývnutí znamenalo jasný souhlas. „A kdo ho bude nosit?“ přerušil Leo prázdnou tichost v místnosti. Všichni jsme se podívali na pana ředitele. „Tento medailon mi nedávno poslala zvláštní agentura, prý je to nejlepší ocenění, jaké můžete dostat v olympiádě, které jste se všichni zúčastnili a dva z vás vyhráli 1. místo. O medailonu vám nesmím nic víc říci. A také proto jsem se rozhodl, že medailon bude nosit Lucie. „Já?! Proč zrovna já?“ „Vy jste totiž vyhrála 1. místo a také proto, že jste velmi zodpovědná. Bez urážky k ostatním.“ „Mockrát děkuji,“ řekla jsem překvapeně. „A jelikož na prvním místě skončil i Leo, tak bude také nosit medailon, ale pouze repliku.“

„A proč nemůžu nosit ten pravý?“ zlobil se trochu Leo. „Už dávno se tvrdí, že ten medailon mohou nosit jen ženy. A prosím už žádné další otázky!“ „Ale…“ „Žádné ale, děti.“ „Ještě poslední věc, nikdo se nesmí dozvědět, že máte ten medailon, nikdo, jasné? A ani rodiče!“ „Samozřejmě,“ řekli jsme všichni jedním hlasem dokonce i Leo, ale stejně jsme to nechápali. Suzí

Tobě, ty ubohá, tobě...! Setřela tvářenku líc pálí barví se do ruda mocná rána Prásk! Znova a znova nápřah šok, vřískot, pláč bezmoc, cítíš se poníženě, chudinko? Cha! topíš se ve vlastní iluzi ublížení nepovídej ty to snad myslíš vážně?!

Bolí tě lehkost nicoty krčíš se v koutě psychopatický sen. Vymyšlený odpůrce a vysněný nepřítel násilník který tě miluje. Strhuješ pozornost!! Protři si oči slzy z umyvadla a vymysli si další sladké ublížení. Jen si to představ!!

Dál směju se imitovanému smutku a tebe stále baví předstírání deprese

Jak ti facka stírá tvářenku pálí tě líc a barví se do ruda mocná rána Prásk! Prásk!

Otíráš průsvitnou krev proudící z uzavřené rány.

Řekni, proč se ti to líbí? Zajímavost za cenu normality. Tina 2.A8

strana 17

R E D A KC E číslo 11

Říjen 2011

...Iv

...StandAS

Podle hesla „zkrať si školu, prodloužíš tím prázdniny“ jsem už 26. června vyrazila na rafty do Bosny, kde jsem taky stylově oslavila plnoletost. V červenci jsem se tedy renegerovala s dobrou vodou, než jsem odjela na bratránkovu mezinárodní svatbu v Praze, abych týden na to odjela do Irska a díky couchsurfingu v Corku se vrátila opět o pár dní později, než si školní kalendář žádá. Nevím jak vám, ale mně dva měsíce prázdnin přijdou prostě pekelně málo!

Co o nich napsat… No… Pár zážitků jako povodně v severních Čechách, Lidice, Aqua Palace Praha a 2 hodiny jen na divoké řece (no tak jsem závislák :D) se nevyrovnají 1 týdnu v českopolském pomezí u Otmuchówa s celkovými kilometry na kole 220 km (nemáte se co divit, je to tam jen rovina). Prázdniny byly super, nemám si na co stěžovat. Díky za prázdniny, ale ve škole je líp.

...eN. Moje prázdniny probíhaly klidně. Počasí nám moc nepřálo takže moc zážitků z července nemám. Srpen to ale napravil, chodilo se na koupáky, za sportem nebo třeba jen tak ven.

...Monika Urbanová První měsíc prázdnin jsem dřela na brigádě jako pomocná síla v kuchyni. Říká se, že každá koruna se hodí, zvláště ta vydřená. A ten druhý jsem peníze už jen utrácela a užívala volna.

... Caroline Celé léto jsem trávila s kámarády... Když jsou správní lidé, baví vás každá „blbost“.

... Bára Švajdová Letošní prázdniny mě naplňovaly práce a zábava dohromady. Celé dva měsíce na Ranch Valašsko (Hradisko) jezdila velká spousta lidí, kteří nechtěli nic jiného, než užít si volna a klidu u koní. Má práce spočívala v jejich tréninku a také v tréninku na vlastní závody. Už teď mi velké prázdniny opravdu moc chybí a těším se na další, protože sluníčko, párty,

Chorvatsko Třídy 3. A,3. B a 7. A8 podnikly společně s p. prof. Rudněvovou a Petersovou a prof. Solanským a Kneslem sportovní turistický kurz na ostrově Pag, který jsme si zamilovali hned pár vteřin po příjezdu, neboť bylo krásně, horko a voda byla průzračná. Po nastěhování do chatek jsme šli na testování plavání, aby profesoři věděli, že to všichni umíme. Ale některým to dalo pořádně zabrat, hold fyzička je fyzička. Každý večer ve smluvenou dobu - 19:00, se celá naše skupina přesunula před vůdčí chatku paní profesorky Rudněvové a buď jsme dostali zdrbané, že se neumíme chovat a nebo naopak pochvalu, že jsme byli hodní a ukáznění, a to jsme samozřejmě byli! Večer se měla celá banda rozdělit na skupiny po devíti a začaly každodenní sporty. Každá skupina měla jednu aktivitu ráno a jednu odpoledne. Cyklistická část pod vedením paní Petersové, beachvolejbal pod paní Rudněvovou, lodě s panem Solanským a šnorchlování s panem Kneslem. Cyklistika byla pro dost lidí hodně náročná, nicméně, když jsme dorazili na místo, nechápali jsme krásu ostrova a všichni se vrhli s radostí do moře šnorchlovat a trošku se zchladit na cestu zpátky.

Lodičky byly tvrdý oříšek hlavně pro takové blondýny jako jsem já, protože když nevíte, jak ji ovládat, zbývá vám jediné, vyskočit a doplavat na břeh. Pan profesor nám sice ještě na souši vysvětloval způsob řízení, ale i tak to někteří nepochopili. (Gympl se nezapře.) Šnorchlování s panem Kneslem byla opravdu v jistých situacích zábava (Všichni, co tam byli, chápou.) Plavali jsme pro kroužky a potápěli se i tam, kam se nám nechtělo a nechybělo plavání se šnorchlem na výdrž za bojku a zpátky. To dalo všem pořádně zabrat. Není nad to dýchat nad hladinou. Poslední dva dny byly soutěže, které jsme si náramně užili. První soutěž byla dopádlovat za bojku, udělat eskymáka a vrátit se na břeh. Druhá dopádlovat rukama na místo, kde byla naše bývalá spolustudentka (dělala si tam praxi), převrátit loď, nalézt na ni v převrácené poloze a od-

ročník IV hobby, moře a kamarádi je to nejlepší, co mě na prázdninách baví.

...Ještěrka Určitě bych lhala, kdybych napsala, že si pamatuju úplně každičký den a minutu, ale tak je to i u některých z vás, nebo se pletu? Řekla bych, že asi tradičně, jako každý z vás. Prošla pár rožnovských i mimo rožnovských akcí, zažila prázdninovou lásku a někteří z vás mě mohli spatřit, jak těžce pracuju v místní oblíbené večerce a lámu si hlavu nad datumky či pivky (my víme). Co dodat? Prázdniny skončily a tak šup šup do toho obvyklého školního koloběhu.

...Tina Už se vznáší letadlo, letí tam, kde je pěkně, teplo. Sedím na poli a pozoruji ho. Nepotřebuju v něm sedět. Stačí mi vyběhnout do přírody, položit se do trávy, sepisovat úvahy, skládat poezii, do oblak psát své přání a snít o letadlech tam nahoře. Impozantní, že mne můj imaginární svět neomrzí ani po 2 měsících.

pádlovat zpátky. Třetí byla na výdrž se šnorchlem, poslední soutěž spojená s vodou bylo plavání a následné lovení kroužků, kdy potápěč stál zády k moři, pan Knesl hodil kroužek a zbytek týmu potápěče naváděl, kam pro něj plavat. Odpoledne následovala jízda zručnosti, hrála se hra s ringo kroužky, kdy studenti museli provléct celou trasou ringo kroužek po stromech i do více jak 2 metrů. Pak jsme všichni vběhli ve většinou bílých tričkách na bitevní pole, v jehož rozích byly kbelíky s barvami. Hrálo se takzvaně na ťapku a ten, kdo ťapku dostal, mohl ťapat dál. Ovšem po chvilce se to pěkně zvrhlo, a když někdo dostal z leva z prava, nemohl se divit. Nakonec některé kbelíky skončily na hlavách studentů, nebo zbytek modré barvy na panu profesorovi Solanském. Máme krásné zpatlaná trička na památku. Hrozně moc bych chtěla tímto poděkovat všem zúčastněným a hlavně profesorům, kteří měli ty nervy a těch 10 dní to s námi ve zdraví přežili! Barbora Švajdová Pro bystré hlavy: Pokud vás udivuje umístění tohoto článku, který spadá spíše do rubriky Gympl a okolí, máte dobrý postřeh. Tam taky správně být má!

Vydávají: aktivní studenti G-ústava, se svolením vedení Gymnázia Rožnov pod Radhoštěm, vychází čtyřikrát ročně. Redakce: Bára Sobotková, Jan Morcinek, Ivana Procházková, Barbora Švajdová, Klára Ředinová, Martin Pavelka, Veronika Onheiserová Zuzana Hatlapatková, Monika Urbanová, Tereza Tomanová, Kristýna Bajgarová, Karolína Křenková, Stanislav Šenkýř Korektury textů: Veronika Lukášová, Grafická úprava a sazba: Bára Sobotková, Tiskne: Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm. Své příspěvky posílejte na [email protected]

strana 18

Papíry opět dodal JSKB .-)