Daktyloskopie historie, současnost a budoucnost

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta

Milan Jelínek

Daktyloskopie – historie, současnost a budoucnost Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Zdeněk Konrád, CSc. Katedra trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 19.10.2014

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně za použití literatury a zdrojů v ní uvedených. Také prohlašuji, že tato práce nebyla dříve publikována a nebyla obhájena jako práce diplomová či bakalářská.

V Chrudimi dne ______________

________________________ Milan Jelínek

Poděkování: Tímto chci poděkovat svému vedoucímu za užitečné rady, postřehy a celkově za vedení mé práce, zaměstnancům Kriminalistického ústavu v Praze za ochotu a poskytnuté informace, rodině, přátelům a známým za morální a jinou podporu a A. V. za to, že mi poradila tuto stranu vynechat.

Obsah: Úvod ........................................................................................................................ 1 1. Historie daktyloskopie ................................................................................... 3 1.1. Čína ....................................................................................................... 3 1.2. Jan Evangelista Purkyně...................................................................... 4 1.3. William James Herschel ....................................................................... 4 1.4. Henry Faulds ........................................................................................ 6 1.5. Francis Galton ...................................................................................... 9 1.6. Juan Vucetich ..................................................................................... 12 1.7. Edward Richard Henry ...................................................................... 13 1.8. Joseph A. Faurot ................................................................................ 16 1.9. Daktyloskopie na území Československa ........................................... 17 1.10. Daktyloskopické systémy a evidence .................................................. 19 1.11. Potvrzení zákonů daktyloskopie v praxi ............................................. 20 2.

Současnost daktyloskopie ............................................................................ 24 2.1. Pojem daktyloskopie a její zákonitosti ............................................... 24 2.2. Daktyloskopické stopy......................................................................... 25 2.3. Vyhledávání a zviditelňování daktyloskopických stop ....................... 26 2.3.1. Fyzikální metody ............................................................................ 27 2.3.2. Chemické metody ........................................................................... 28 2.3.3. Fyzikálně-chemické metody .......................................................... 29 2.3.4. Speciální metody ............................................................................ 29 2.4. Zajišťování daktyloskopických stop ................................................... 31 2.4.1. Zajištění in natura ......................................................................... 31 2.4.2. Daktyloskopická fólie .................................................................... 32 2.4.3. Fotografování ................................................................................. 32 2.4.4. Odlévání .......................................................................................... 32 2.4.5. Zajišťování srovnávacích otisků .................................................. 33 2.5. Zkoumání daktyloskopických stop ..................................................... 34 2.5.1. Kvantový (numerický) přístup ..................................................... 35 2.5.2. Holistický přístup........................................................................... 38 2.6. Porovnávání daktyloskopických stop ................................................. 41 2.7. Zkoumání stáří daktyloskopických stop ............................................. 43

3.

Budoucnost daktyloskopie .......................................................................... 45 3.1. Všeobecná daktyloskopická registrace ............................................... 45 3.2. Daktyloskopie a DNA ......................................................................... 48 3.3. Komercionalizace daktyloskopie ........................................................ 50

Závěr ..................................................................................................................... 52 Seznam použitých zdrojů .................................................................................... 53 Použité publikace: ............................................................................................ 53 Periodika: ......................................................................................................... 53 Internetové zdroje: .......................................................................................... 54 Abstract................................................................................................................. 55 Klíčová slova: ....................................................................................................... 56 The key words: ..................................................................................................... 56

Úvod Problematika individuální identifikace osob existuje od nepaměti. Dlouhou dobu si badatelé nejen z oblasti kriminalistiky kladli otázku, jak ověřit identitu jednotlivce, když jméno a podoba se dají relativně snadno změnit. Zda lidské tělo skrývá takový znak, který by vždy bezpečně ukazoval jen k určité osobě. V průběhu dějin byly vkládány naděje na úspěch do několika metod, žádná si však nedokázala vydobýt skutečně výsadní postavení a uplatnit se masově. Poprvé se k takovému úspěchu přiblížila nejspíše až bertillonáž. Vaz jí však zlomila přílišná komplikovanost provedení. Až metoda daktyloskopie, o níž tato práce pojednává, tak

dokázala

skloubit

dostatečnou

přesnost

a

správnost

identifikace

s jednoduchým a rychlým provedením. Diplomová práce je v souladu s názvem tématu rozdělena do třech základních kapitol, přičemž stěžejní jsou zejména první a druhá kapitola. V první kapitole se věnuji historii daktyloskopie. Zmiňuji se i o nejstarších poznatcích, stěžejní je však vývoj v 19. a 20. století, kdy byla tato identifikační metoda jasně definována a úspěšně zavedena do kriminalistické praxe, včetně jejího uznání za důkaz před soudem. Kapitola je členěna do několika podkapitol podle nejvýznamnějších představitelů, stručně se zabývám i vývojem na našem území a několika případy, které v praxi potvrdily platnost tří daktyloskopických zákonů. Druhá kapitola pojednává o současnosti daktyloskopie. Nejprve se zabývám definicemi základních pojmů a uvedením tří základních zákonů. Zbytek kapitoly je věnován daktyloskopickým stopám – jejich zviditelňování s uvedením nejčastěji používaných metod pro nejrůznější situace, příslušným metodám zajišťování stop, zkoumání a porovnávání. Cílem je přiblížit metody a postupy, kterými se s daktyloskopickými stopami v praxi pracuje. Na základě poznatků zjištěných při psaní této práce se také pokouším o zodpovězení dvou aktuálních otázek z oblasti daktyloskopie – zda by měl být do budoucna užívám při zkoumání stop princip numerický nebo holistický, a dále, zda je možné určit stáří daktyloskopické stopy. 1

Třetí a poslední kapitola nahlíží na budoucnost daktyloskopie. Ve třech podkapitolách se zabývám třemi tématy, která dle mého názoru mohou daktyloskopii do budoucna ovlivnit – otázkou možné všeobecné daktyloskopické registrace,

dále

možností

nahrazení

daktyloskopie

v současnosti

často

zmiňovanou identifikací na základě DNA a nakonec využitím daktyloskopie v komerční sféře. Cílem této práce je jednak přiblížit daktyloskopii jakožto významnou identifikační metodu, za druhé upozornit na některé její současné problémy a za třetí vymezit postavení daktyloskopie do budoucna.

2

1.

Historie daktyloskopie Čína

1.1.

Počátky užívání otisků prstů sahají hluboko do minulosti a tradičně bývají spojeny se starověkou Čínou. Otiskem byla opatřena řada dokumentů veřejného i soukromého charakteru. Na tom, zda otisky měly úlohu skutečně identifikační nebo pouze rituální, nepanuje dosud úplná shoda. Argumentem pro první variantu by mohl být třeba dokument „Svazek o vyšetřování na místě činu – vloupání“ z období dynastie Qin (221 – 206 př. n. l.), který hovoří o využití otisků jakožto důkazu. Řada dokumentů v té době také byla po svém zhotovení opatřena pečetí a do ní autor vtiskl svůj otisk. Po vynálezu papíru, kolem roku 650 n. l., se běžně na smlouvu obtisknul některý z prstů nebo celá dlaň. Čínský historik Kia Kung-Yen, žijící v této době, měl údajně napsat, že „jako se dříve do dřevěných destiček, které se před vynálezem papíru používaly k sepisování smluv, dělaly zářezy na stejných místech, aby se později dala ověřit pravost každého stejnopisu smlouvy, používají se nyní stejným způsobem otisky prstů“. To by potvrzovalo, že Číňané si byli vědomi jedinečnosti otisků každého člověka a uměli ji využít. Důkazy o využívání otisků se navíc táhnou staletími. Pokud by si tedy Číňané skutečně byli vědomi individuálnosti otisků, jednalo by se o velmi dlouhou zkušenost, která by mohla podpořit tři základní zákony daktyloskopie (ty sice v současnosti zpochybněny nejsou, v porovnání se starověkou Čínou ale užíváme otisky krátký čas). Díky obchodním vztahům se také znalost otisků rozšířila dále. Například „Domácí zákon“ vydaný v Japonsku roku 702 n. l. říká, že „neumí-li manžel psát, nechá si sepsat listinu jiným mužem a poté ji podepíše otisknutím svého ukazováku“. Využití otisků bylo zaznamenáno i v Indii. Protože nikde mimo Čínu se ale užití otisků nerozšířilo v takové míře, není úplně jasné, zda si jiné národy uvědomovaly identifikační význam otisků, nebo ho pouze převzaly jako jakýsi rituál.1 1

U.S. Department of Justice, Office of Justice Programs. The Fingerprint Sourcebook., s. 10 - 11, ke stažení na: https://www.ncjrs.gov/pdffiles1/nij/225320.pdf

3

Jan Evangelista Purkyně

1.2.

Jan Evangelista Purkyně nebyl zdaleka prvním, kdo si všiml rozmanitosti vzorů papilárních linií. První prací o papilárních liniích z r. 1668 je dílo italského lékaře, zakladatele mikroskopické anatomie Marcela Malpighia. Ten se však, jako řada dalších autorů, mimo konstatování rozmanitosti nepokusil o jejich roztřídění. Teprve až český profesor fyziologie a patologie se ve své práci z roku 1823 „Commentatio de examine physiologico organi, visus et systematis cutanei“ pokusil o uspořádání nesčetného množství obrazů otisků prstů, kterých si povšiml při patologickém vyšetřování. Purkyňovi byly nápadné četné základní obrazce, které se podle jeho názoru stále opakovaly: spirály, elipsy, kruhy, dvojité víry, šikmé linie (obrazce rozdělil celkem do devíti skupin označených latinsky). Purkyně se papilárními liniemi zabýval čistě z biologického hlediska a jeho systém neměl sloužit pro potřeby kriminální daktyloskopie. V každém případě mu však přísluší primát v roztřídění a klasifikaci daktyloskopických vzorů, z něhož vycházeli později pracovníci v daktyloskopii – v prvé řadě Galton – při práci na klasifikaci otisků pro potřebu kriminalistické identifikace.2

1.3.

William James Herschel Jedním z důležitých průkopníků daktyloskopie jakožto metody identifikace

osob (zatím však bez kriminalistického podtextu) byl bezpochyby Angličan William J. Herschel, který se otisky začal vážněji zabývat někdy ve druhé polovině 50. let 19. století. Jeho význam je o to větší, že ovlivnil jak teorii, tak praxi. Herschel řadu let působil jako správní úředník ve vládním okresu Hooghly v Indii. Zde se poprvé setkal s obrazci papilárních linií. Kdy a proč přesně se začal o obrazce papilárních linií zajímat, si nebyl schopen vzpomenout ani samotný 2

THORWALD, Jürgen. Století detektivů: cesta a dobrodružství kriminalistiky. 1. vyd. Překlad Jan Matiášek. Praha: Orbis, 1967, s. 38-39

4

Herschel. Thorwald ve své knize Století detektivů předpokládá, že tento poznatek se k němu nejspíše dostal přes čínské občany přicházející do Indie. Brzy měl však Herschel možnost vyzkoušet si metodu daktyloskopie v praxi. Jeho úkolem bylo vyplácet penze indickým vojákům. Pro Evropana byli Indové v podstatě nerozlišitelní a neuměli psát, čehož masově využívali k podvodům, kdy o důchod jeden a týž člověk žádal několikrát pod záminkou, že mu ještě nebyl vyplacen. Herschel tedy stanovil povinnost každého žadatele poskytnout otisk pravého ukazováčku a prostředníčku oproti vyplacenému důchodu. S pomocí těchto dvou otisků byl schopen v krátké době tyto podvody zcela vymýtit. Jak již bylo zmíněno, Herschel přispěl také k teoretickému rozvoji daktyloskopie – konkrétně měl vliv na stanovení dvou ze tří základních pravidel daktyloskopie. V době, kdy bojoval s podvody při vyplácení důchodů, zabýval se otisky prstů zhruba pět let. Na základě dosavadních zkušeností a zkoumaných vzorků byl v té době přesvědčen, že žádné dvě osoby nemají otisk prstů stejný. Jen díky tomu mohl také daktyloskopii v praxi použít. Nakonec strávil sbíráním otisků prstů bezmála dvacet let. Jednak se utvrdil v původním přesvědčení, a dále, na základě srovnání otisků, které sejmul v průběhu této doby stejným lidem opakovaně, došel k závěru, že otisky jedné a té samé osoby se v průběhu času nemění (lépe řečeno nemění se celkový vzor, jak bude vysvětleno v kapitole věnované Francisi Galtonovi – pozn. autora). Tento objev ho podnítil k dalšímu rozvoji praktického užití daktyloskopie – na jeho návrh byla tato metoda zavedena v blízké věznici jako prostředek identifikace recidivistů. Dokázal tedy pro svůj objev najít i dlouhodobější praktické využití, přestože kriminalistický potenciál nové metody unikal i jemu. I když se nakonec jeho snaha rozšířit tento objev na větší území Indie a případně ho i vyvést za hranice (konkrétně do Anglie) nezdařila, jeho teoretické a praktické zkušenosti (včetně poznámek a vzorků) později využil Francis Galton při přípravě své vědecké práce s názvem Fingerprints.3

3

tamtéž, s. 21-24

5

1.4.

Henry Faulds Skotský lékař Henry Faulds dosáhl svých objevů, stejně jako Herschel, na

východě – v Japonsku ho zaujaly obrazce prstů na starých hliněných nádobách.4 To není až tak překvapivá skutečnost, protože i v japonské kultuře měly otisky rukou dlouhou tradici. První Fauldsovy objevy se překrývaly s Herschelovými – také jeho nejprve zaujala různorodost otisků u každého člověka. Faulds se otisky prstů začal zabývat až kolem roku 1880. Protože však zprávy o Herschelových pokusech nepřesáhly hranice Indie a Herschel sám své poznatky nikde nepublikoval, dá se předpokládat, že Fauldsovy objevy byly skutečně originální. Faulds svá zjištění zveřejnil dopisem adresovaným časopisu Nature, uveřejněným dne 28. října 1880, nazvaným „On the Skin-furrows of the Hand“. Zajímavé je, že v závěru dopisu učinil tvrzení, že otisky prstů se během života nemění. Přitom v úvodu téhož dopisu zmiňuje, že se zkoumání otisků věnuje „zhruba rok“.5 Jak mohl během tak krátké doby k tomuto zjištění dospět, není úplně jasné. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že vyšel z historického poznání ať už čínského, japonského či jiného. Thorwald tvrdí, že o inspiraci v historické tradici se ale Faulds vůbec nezmiňuje. S tím nemohu úplně souhlasit – v závěru svého dopisu uvádí, že „čínským zločincům byly v dávné minulosti odebírány otisky prstů podobně, jako my dnes pořizujeme jejich fotografie (tuto informaci má ovšem Faulds jen z doslechu a nikdy pro ni nenašel důkaz) a dále že v Egyptě museli zločinci stvrzovat svá doznání otiskem palce, stejně jako to nyní dělají v Japonsku (což je prokázáno)“.6 Uznávám ale, že o jakémkoliv výzkumu v této oblasti mlčí. Ať už se Faulds seznámil s otisky prstů jakkoliv, jeho práce přinesla také řadu originálních nápadů a zjištění. V letech 1879 a 1880 začal pořizovat vlastní

4

http://galton.org/fingerprints/faulds-1880-nature-furrows.pdf nebo též http://www.clpex.com/Articles/History/Faulds1880.htm 5 tamtéž 6 tamtéž

6

rozsáhlou sbírku otisků. K jejich získání používal obyčejný tiskařský inkoust. Ve svém bádání se zaměřil hlavně na rozdíly otisků jednotlivých lidských ras a národů. Nakonec dospěl k závěru, že takové rozdíly skutečně existují a lze je užít pro identifikaci, některé příklady nastínil ve výše uvedeném dopise. Tato teorie však byla nakonec odmítnuta, jak bude uvedeno dále. Faulds se zabýval i dědičností otisků. V dopise uvádí, že občas byla podoba vzorců rodičů a dětí přímo do očí bijící, sám ale varuje, že tomu tak není ve všech případech. Faulds byl také zřejmě prvním člověkem, který navrhl a užil metody daktyloskopie v kriminalistické praxi, a to dokonce několikrát. O dvou případech se zmiňuje už jeho dopis. V prvém byl vyloupen dům v sousedství. Policie na místě činu objevila otisk ruky ušpiněné od sazí na bílé zdi. Policisté předpokládali, že stopu zanechal pachatel a protože věděli o Fauldsově zájmu o otisky rukou, přizvali ho k vyšetřování. Ten prozkoumal otisk na zdi s otiskem podezřelého, kterého mezitím policie zadržela. Na základě srovnání dospěl k závěru, že otisky se liší a zadržený muž je tedy nevinný. Během práce na tomto textu jsem se však setkal i s jinou verzí tohoto příběhu. Gavan Tredoux, autor stránky http://www.galton.org, uvádí, že v roce 1912 měl Faulds přiznat, že otisk byl v tomto případě příliš nekvalitní, než aby ho šlo užít k identifikaci, a že svůj závěr založil pouze na celkové podobě ruky, nikoliv na analýze otisků prstů. Nepovedlo se mi však tuto informaci potvrdit z jiného zdroje (sám Tredoux uvádí, že ostatní autoři toto Fauldsovo přiznání ignorují).7 Ve druhém případě došlo ke krádeži lékařského lihu v nemocnici, kde Faulds pracoval. Otisky byly nalezeny na jedné ze skleněných lahví. Zde Faulds učinil další důležitý objev – stopy zanechávají i čisté ruce. Na předmětu totiž ulpí mastný výměšek, který produkují potní žlázy na konečcích prstů. Faulds však přišel i s dalšími možnostmi, jak daktyloskopii využít. Jako lékař například navrhnul použít ji k zjištění totožnosti u mrtvol, které kvůli zmrzačení či zohavení nelze identifikovat jinak, k registraci přistěhovalců, podepisování

7

http://galton.org/fingerprints/faulds.htm

7

bankovních šeků, pasů, či k identifikaci dětí v sirotčincích.8 Shodně s Herschelem také prosazoval odebírání otisků zadrženým zločincům. Právě tyto shodné poznatky způsobily, že Herschel považoval Fauldsův dopis časopisu Nature za útok na své prvenství (přestože veřejnost v podstatě neměla dosud šanci se s Herschelovými objevy seznámit). Napsal proto okamžitě časopisu Nature také, čímž rozpoutal krátký boj o post „objevitele“ daktyloskopie. V dopise pak hlavně upozorňoval, že Faulds nemohl učinit závěr o neměnitelnosti otisků na základě ročního výzkumu, a dále kritizoval Fauldsův závěr o existenci charakteristických znaků téže rasy či národa, protože Herschelův dvacetiletý výzkum nic takového neprokazoval.9 Faulds naopak odmítal uznat prvenství kohokoliv jiného. O tom svědčí i časová osa v jedné z jeho knih, kde shrnuje důležité momenty daktyloskopie – J. E. Purkyně je okamžitě následován Fauldsem, zatímco jakákoliv zmínka o Herschelových pokusech je zcela zamlčena. 10 Osobně jsem přesvědčen, že tento spor je bezvýznamný, protože budeme-li vybírat pouze jednoho člověka, měl by jím být němec Hermann Welcker. Ten začal se studiem otisků už v roce 1856, kdy pořídil otisk své pravé ruky. V roce 1897 pořídil znovu týž otisk, už on se tedy zabýval změnou otisku v čase.11 Tím ovšem jeho přínos daktyloskopii končí. Protože zásluhy a jednotlivé objevy jsou roztříštěny mezi několik osob a až dohromady tvoří jejich poznatky funkční a kompaktní celek, je podle mě lepší mluvit o zakladatelích daktyloskopie, než hledat jednoho konkrétního objevitele. Kromě toho oslovil Faulds i řadu známých osobností, aby získal pro „svou“ metodu jejich podporu. Jako perličku dodejme, že jeden z dopisů byl adresován Charlesi Darwinovi, který ho kvůli nemoci přeposlal svému bratranci Francisi Galtonovi. Ten však v tu chvíli o novou metodu neprojevil zájem a dopis předal Královské antropologické společnosti, kde se nesetkal s žádnou odezvou. Přesto Francis Galton daktyloskopii neunikl.12 8

FAULDS, Henry. Manual of Practical Dactylography. London: The Police Review Publishing Co., Ltd., 1923, s. 9 9 http://galton.org/fingerprints/faulds.htm 10 FAULDS, Henry. Manual of Practical Dactylography. London: The Police Review Publishing Co., Ltd., 1923, s. 63 11 U.S. Department of Justice, Office of Justice Programs. The Fingerprint Sourcebook., s. 12, ke stažení na: https://www.ncjrs.gov/pdffiles1/nij/225320.pdf 12 THORWALD, Jürgen. Století detektivů: cesta a dobrodružství kriminalistiky. 1. vyd. Překlad Jan Matiášek. Praha: Orbis, 1967, s. 24 - 26

8

1.5.

Francis Galton Francis Galton, vystudovaný lékař, povoláním však spíše dobrodruh, zasvětil

studiu identifikačních metod mnoho let. Původně se však zabýval „konkurenční“ antropometrickou metodou – bertillonáží. Když byl však jednou roku 1888 požádán, aby o bertillonáži přednášel, chtěl v rámci své přednášky promluvit i o identifikaci obecně. Proto si vzpomněl na již zmíněný dopis Henryho Fauldse otištěný v časopise Nature. Protože dopis byl příliš stručný a od jeho otištění již uplynulo několik let, požádal redakci o Fauldsovu adresu, aby se mohl spojit přímo s ním. Redakce však Galtonovi poskytla pouze adresu Williama Herschela, kontaktoval tedy jeho. Herschel Galtonovi ochotně zapůjčil všechny své materiály, Galton tak mohl vycházet z v té době již třicetiletých zkušeností (Herschel v soukromí ve zkoumání otisků pokračoval). Na základě studia těchto materiálů dospěl Galton k názoru, že daktyloskopie je významnější identifikační metodou než bertillonáž, a rozhodl se nadále zabývat pouze jí. Nejprve začal vytvářet vlastní sbírku otisků, aby mohl sám potvrdit Herschelovy závěry. Díky jeho zájmu velikost sbírky brzy přesáhla rozsah té Herschelovy. Herschelův materiál pak Galton využíval hlavně k ověřování skutečností, které je nutno zkoumat dlouhodobě. Právě velikost vlastní sbírky ho donutila zabývat se dalším problémem, kterým se musela dříve zabývat i bertillonáž – mají-li být otisky využitelné k identifikaci, musí být zařazeny do systému, který umožňuje jejich rychlé vyhledávání. Při sestavování takového systému Galton nejprve vyšel z Purkyněho dělení do devíti skupin, nakonec však přišel s vlastním systémem, kdy otisk každého prstu byl zařazen do jedné ze čtyř skupin. Základem byl trojúhelníkový obrazec (nazvaný delta podle podobnosti s týmž písmenem řecké abecedy) – otisk mohl obsahovat jednu deltu v levé nebo v pravé části, žádnou nebo více delt. Každá skupina měla přiděleno písmeno a, b, c nebo d (otisku každého prstu tedy bylo přiřazeno jedno z těchto písmen) a záznam identifikované osoby tak sestával z písmenného řetězce, kdy bylo předem stanoveno, v jakém pořadí se jednotlivé prsty zapisují. Řetězec sestával zpravidla z deseti znaků, protože Galton byl již od počátku zastáncem využití všech prstů. Tím způsobem vzniklo nejvíce možných kombinací (410, tedy

9

1 048 576), teoreticky se tím snižovala šance na výskyt více stejných kombinací a snižoval se čas potřebný pro vyhledávání. Přesto nabídl i jednodušší verze využívající menší počet prstů. Všechna svá zjištění Galton sepsal a roku 1892 vydal knižně v publikaci s názvem Fingerprints. Ve své době se jednalo o nejpodrobnější a nejobsáhlejší odbornou publikaci zabývající se otisky prstů ze všech možných úhlů pohledu (dle údajů v knize také Galton vycházel z velmi rozsáhlé sbírky, čítající asi 15 000 otisků). Převedším tak Galton shodně s Herschelem konstatuje, že otisky se v průběhu života u jednoho člověka nemění. Dochází sice ke změnám ve výšce a šířce vzorů (Galton zmiňuje i případ, kdy „v dětství rozdělená linie se později spojila do jedné“13) a ke změně vzdáleností mezi nimi, zvláště při porovnání otisků z dětství s otisky z dospělosti, kdy hraje nezanedbatelný vliv růst, celková podoba obrazců však zůstává v zásadě neměnná. Považuji však za nutné dodat, že sám Galton v knize zmiňuje, že toto zjištění je založeno zcela na sbírce Williama Herschela (Galton vydal knihu pouhé čtyři roky po tom, co se otisky začal zabývat, na získání vlastního materiálu pro tento účel neměl dost času), už předem tedy nebylo pravděpodobné, že by se s Herschelovým názorem rozešel a jeho přínos v této věci je tak mizivý. Negativem také je, že toto srovnání bylo provedeno na otiscích pouhých patnácti osob (od více neměl Herschel otisky z různých fází života), pozitivní naopak je, že jeho vzorky pokrývaly všechny vývojové fáze života. Podobně jako Faulds se Galton věnoval i podobnostem otisků příslušníků jednotlivých národů a ras a dokonce i sociálních vrstev. Na rozdíl od Fauldse však dospěl k závěru, že mezi těmito skupinami není v případě otisků žádný viditelný rozdíl a i jednotlivé vzory se v jejich rámci vyskytují se stejnou četností. Galton potvrzuje i další zákon daktyloskopie, že papilární linie jsou neodstranitelné. Dokud není odstraněna zárodečná vrstva kůže, papilární linie se

13

GALTON, Francis. Fingerprints. London: MacMillan and Co., 1892., s. 9 - 10

10

obnoví v původní podobě. To prezentuje na příkladu svého asistenta, který si popálil prst – za několik dní se linie zcela obnovily. Zároveň poukazuje ale na to, že u některých osob (zpravidla v důsledku jejich povolání) mohou linie překrýt mozoly a také řez do prstu tupým předmětem může linie vážně poškodit. Jedním z největších přínosů knihy je ale popis systému klasifikace a stanovení základních vzorů, což později umožnilo skutečně masové využití daktyloskopických stop. Galton na základě svého zkoumání stanovil tři základní vzory – oblouky, smyčky a spirály (v originále „arches, loops“ a „ whorls“14), přičemž rozdíl mezi těmito vzory spočíval v míře zakřivení. Oblouky probíhaly od jednoho konce prstu k druhému, aniž by se kdekoliv vracely zpět, smyčky se jedenkrát stočily zpět a spirály vytvářely alespoň jeden celý kruh. Dle Galtona bylo možno drtivou většinu vzorů možno rozřadit do těchto tří skupin; nezařaditelné vzory byly velmi vzácné. K těmto třem obecným vzorům také Galton sestavil dohromady několik desítek specializovaných podkategorií. Navíc se zabýval i jejich četností na jednotlivých prstech a skutečně dovodil, že některé vzory se na určitých prstech objevují ve vyšší či nižší míře. Stanovení těchto tří základních vzorů také mělo vliv na změnu výše zmíněného čtyř skupinového systému – místo počtu delt se ale otisky dle svého celkového vzoru nově dělily na oblouky, spirály a vnitřní a vnější smyčky. Thorwald v knize Století detektivů dělí smyčky na levé a pravé. Toto dělení je však chybné – Galton ve své knize vysvětluje, že u vzorů nelze mluvit o „levé a pravé straně“, protože obě ruce vypadají vzájemně jako svůj vlastní odraz. Proto doporučuje používat pojmy „vnitřní (palcová strana)“ a „vnější (malíková strana)“15. Kromě odborných poznatků kniha popisuje i historii daktyloskopie (s možná až přílišnou adorací Williama Herschela, což svádí k myšlence, že Galton příliš spoléhá na zjištění a zkušenosti jednoho člověka), popis zařízení užitých ke snímání a analýze otisků, či různé techniky snímání otisků (Galton uvádí postupy

14 15

tamtéž, s. 75 tamtéž, s. 70

11

pro různé materiály nebo způsob, kterým je možné otisk uchovávat a zasílat poštou) včetně popisu užitého náčiní, což jen podtrhuje její komplexnost.16 Tím však vliv Galtonovy knihy nekončil. V roce 1893 (rok po vydání) se dostala do rukou vysokých britských úředníků, kteří zrovna vybírali nový identifikační systém, který měl být zaveden v celé zemi. Závěry v knize učiněné a následné Galtonovy prezentace úředníky přesvědčily, že touto novou metodou by pro svoji přesnost a jednoduchost měla být právě daktyloskopie. Praktickému použití však zabránil problém se zařazováním otisků do systému, na který Galton upozornil již dříve. 1 048 576 možných kombinací otisků se zdálo být dostačujícím množstvím za předpokladu, že by se jednotlivé vzory vyskytovaly rovnoměrně. Galton však postupně přišel na to, že zhruba 2/3 vzorů jsou smyčky, naopak oblouky jsou velmi vzácné. Po zařazení pouhých několika set kombinací už se vyhledávání mezi nejběžnějšími vzory stávalo obtížné, při reálném použití musel systém ale zvládnout zařazení kombinací tisíců osob. Protože Galton nebyl schopen tento problém odstranit v nejbližší době, došlo nakonec

ke

kompromisu

–

užití

zjednodušené

verze

Bertillonova

antropometrického systému za současného odebírání otisků prstů. Do dokončení jeho práce a vítězství daktyloskopie zbývaly asi tři roky.17

1.6.

Juan Vucetich Příběh Juana Vucetiche, Chorvata žijícího v Argentině, je zajímavý tím, že se

mu jako prvnímu podařilo vybudovat skutečně funkční daktyloskopický systém s masovým využitím, přesto však zůstal jeho úspěch izolovaný a ve světě, který se potýkal s nedostatky zatím rozšířenější bertillonáže, dlouho přehlížený. Vucetich působil jako policejní zaměstnanec v La Platě. Původně byl pověřen úkolem zavést pro potřeby argentinské policie bertillonáž. Během plnění tohoto 16

GALTON, Francis. Fingerprints. London: MacMillan and Co., 1892. THORWALD, Jürgen. Století detektivů: cesta a dobrodružství kriminalistiky. 1. vyd. Překlad Jan Matiášek. Praha: Orbis, 1967, s. 36 - 40 17

12

úkolu se z odborného tisku dozvěděl o Galtonovi, jeho daktyloskopických pokusech a také o jeho problému s nalezením účinného klasifikačního systému. V soukromí se začal tímto problémem dále zabývat. Při sestavování svého klasifikačního systému byl silně inspirován Galtonem – i on zařazoval otisky do čtyř skupin podle množství a umístění delt. Jen při zápisu identifikačního řetězce odlišoval palce, kde příslušnou skupinu zapisoval písmenem a-d, a ostatní prsty, pro které používal číslice 1-4. Také pořadí zápisu prstů bylo odlišné. Vucetich také nakonec narazil na stejný problém, jako Galton. Kvůli nerovnoměrnému rozložení čtyř základních vzorů v populaci se nejběžnější kombinace hromadily v přílišném množství a bylo třeba najít podrobnější způsob dělení. Vucetich k tomuto účelu nakonec užil počítání papilárních linií. Při prosazování své metody narazil Vucetich zpočátku na nedůvěru svých nadřízených. Za bertillonáží stálo v té době už mnoho úspěchů a také pocházela z Evropy, která byla obecně považována za centrum vědeckého pokroku. Řada úspěšných případů, které Vucetich a jeho příznivci s pomocí daktyloskopie vyřešili a kde bertillonáž byla buď bezmocná, nebo příliš komplikovaná, ale nakonec rozhodla. Roku 1896 byla v Argentině jako identifikační prostředek zavedena daktyloskopie, a to jako v první zemi na světě. Je příhodné, že to byl právě Vucetich, kdo jako první užil slovo „daktyloskopie“. Jeho úspěch však měl bohužel spíše lokální charakter. Až na výjimky jeho systém neopustil hranice Jižní Ameriky. Přesto jeho systému patří jisté prvenství, neboť jako první byl použit příslušníky policie v jejich běžné praxi a Argentina se stala první zemí na světě, která se zcela spolehla pouze na daktyloskopii.18

1.7.

Edward Richard Henry Edward Henry, národností Angličan, shodou náhod začal své daktyloskopické

působení v Indii ve stejné oblasti jako William Herschel. Daktyloskopií se začal

18

tamtéž, s. 56-62

13

zabývat ale díky knize Fransice Galtona, jehož vliv neopomněl několikrát připomenout ve své vlastní knize Classification and Uses of Fingerprints. Od roku 1891 působil Henry na vedoucí pozici u bengálské policie. Na jeho popud zde byla zavedena v té době hojně užívaná bertillonáž. Brzy se ale ukázaly jako problém její přílišné nároky na pečlivost a schopnosti, které většina příslušníků policie nebyla schopna nabídnout. Měření tak trvala příliš dlouho a při vyhledávání záznamů bylo třeba pracovat s jistou tolerancí měřených hodnot. Roku 1893 se Henry seznámil s Galtonou knihou a stejně jako Vucetich, i on začal přemýšlet, jak odstranit dosud nevyřešený problém s klasifikací otisků (v této době Vucetich již užíval svůj systém, informace o něm se ale nerozšířily mimo Jižní Ameriku a Henry se s ním tak neměl kde seznámit). S vlastním řešením pak přišel až v roce 1896. I Henryho systém vyšel podstatnou měrou z Galtonových zjištění. Počet základních vzorů byl tentokrát rozšířen na pět: jednoduché oblouky, stanové oblouky, radiální smyčky (směrem k palci), ulnární smyčky (směrem k malíku) a víry. Stejně jako u Vucetiche, tyto vzory byly označeny písmeny. Vedle toho vymezil Henry pro každý vzor také řadu podskupin. Jako pomocné kritérium používal ještě počet papilárních linií, které protne úsečka spojující dva přesně vymezené body. Henry nejprve daktyloskopický systém nanečisto zkoušel. Když si ověřil jeho kvality, doporučil britským úřadům nahradit na celém indickém území bertillonáž daktyloskopií. Dostal šanci předvést svůj systém a na základě jeho ukázky mu bylo roku 1897 vyhověno. Henry se proto dále zabýval využitím otisků nalezených na místě činu jako důkazního prostředku. V roce 1898 určil pachatele vraždy z okruhu podezřelých na základě otisku nalezeného na místě činu. Pachatel se však k činu odmítl přiznat a soud si v té době ještě netroufnul ho odsoudit jen na základě otisku prstu. Zpráva o úspěších daktyloskopie se však dostala zpět do Anglie, kde zrovna vzrůstající kriminalita začala ukazovat těžkopádnost a pomalost bertillonáže. Zprávám o jednoduché a účinné metodě se tak dostalo vřelého přijetí. 5. července 14

1900 tedy proběhla v Londýně porada o zavedení daktyloskopie. Henrymu, podporovaném Galtonem, se podařilo státní úředníky přesvědčit o svém systému. Henry byl také pověřen vedením daktyloskopického oddělení Scotland Yardu. V této pozici jednak Henry vyškolil řadu dalších daktyloskopických odborníků (nejproslulejším se stal asi Charles Stockley Collins) a dále měl možnost roku 1902 poprvé prokázat kvality daktyloskopie. V případě vloupání do domu na Denmark Hill byly jedinou stopou otisky prstů na natřeném prkně. Na základě srovnání s databází bylo zjištěno, že otisky patří již trestanému Harry Jacksonovi, který byl ihned zadržen. V nadcházejícím soudním řízení byl otisk jediným důkazem proti pachateli. I s pomocí žalobce Richarda Muira se podařilo přesvědčit soud i porotu o bezchybnosti daktyloskopie a Harry Jackson se tak v září 1902 stal prvním člověkem odsouzeným jen na základě otisku prstu. Přestože odsouzením Harry Jacksona byl ustanoven precedent, že otisk prstu může být užit jako důkaz před soudem, tento případ nebyl dostatečně významný, aby změnil pohled na daktyloskopii na celostátní úrovni. Někteří novináři se dokonce „nové“ metodě vysmívali.19 Triumf přišel až roku 1905, kdy otřásl Londýnem případ brutální vraždy staršího manželského páru. Policie brzy dopadla dva podezřelé bratry. Jedinými stopami, které policie měla, byla výpověď několika svědků, kteří podezřelé zahlédli v blízkosti místa činu a otisk jednoho z bratrů na vyloupené pokladně. Henrymu a jeho spolupracovníkům se podařilo i tentokrát přesvědčit soudce a porotu o významu daktyloskopie a znovu dosáhnout jejího uznání jakožto důkazního prostředku – jen na základě otisku prstu vynesl soud trest smrti. Díky závažnosti zločinu i uděleného trestu a s tím související mediální pozornosti se daktyloskopie a její průkazní hodnota (zvláště ta, neboť Henryho klasifikační metodu v té době již přijala řada evropských zemí) začaly šířit nejprve Velkou Británií, později pak do britských kolonií a dalších zemí.20

19

http://en.wikipedia.org/wiki/Harry_Jackson_%28criminal%29 THORWALD, Jürgen. Století detektivů: cesta a dobrodružství kriminalistiky. 1. vyd. Překlad Jan Matiášek. Praha: Orbis, 1967, s. 62 - 79 20

15

1.8.

Joseph A. Faurot Joseph Faurot byl americkým detektivem, jehož zásluhou se daktyloskopie

rozšířila nejprve do New Yorku a dále po celých Spojených státech. K daktyloskopii se nedostal z vlastní vůle – jeho nadřízený ho vyslal na studijní pobyt do Londýna, aby americká policie držela krok s evropskými poznatky. Tento obor ale Faurota zcela zaujal. Proto, když po návratu zjistil, že jeho nový nadřízený nehodlá novou metodu zavést, pokračoval v daktyloskopování alespoň neoficiálně. I on slavil s daktyloskopií brzy úspěchy. V roce 1906 zadržel v hotelu pro lepší klientelu muže, kterého podezříval z vloupání do hotelových pokojů. Podezřelý se prohlašoval za váženého britského občana a žádal okamžité propuštění. Faurot mu přesto odebral otisky prstů a požádal o spolupráci Scotland Yard. Za čtrnáct dní dorazily z Anglie dokumenty potvrzující mužovu totožnost – Scotland Yard ho totiž evidoval jako několikrát trestaného (mimo jiné za hotelové krádeže), v současnosti na útěku. Spis obsahoval i fotografie – muž na nich se shodoval se zadrženým. Po konfrontaci s těmito materiály se zadržený přiznal. K jeho odsouzení tak došlo nejen díky daktyloskopii, ale i díky mezinárodní spolupráci amerického detektiva a britské policie. Vyřešené případy přibývaly, včetně hrdelních zločinů. Většinou se ale pachatel doznal ještě před zahájením soudního líčení a své doznání už neodvolal, Faurot tak zatím nebyl v situaci, kdy by otisk prstu byl skutečně klíčovým důkazem a soud musel rozhodnout o jeho připuštění. To se mu poštěstilo až v roce 1911. Caesar Cella, již dříve trestaný, byl obviněn z vyloupení módního salonu. Jeho alibi se zdálo být pevné, dokonce jej potvrdilo několik svědků. Jediným důkazem proti němu byly jeho otisky zajištěné na místě činu. Záleželo tedy pouze na soudci a porotě, jakou váhu tomuto důkazu přiznají. Podobně jako kdysi i v Evropě, i zde byla daktyloskopie široké veřejnosti zatím neznámá. Proto musel Faurot svoji metodu nejprve popsat a vysvětlit. Nakonec se soudce rozhodl podrobit daktyloskopii testu. Faurota odvedli ze soudní síně a několik účastníků procesu pak otisklo svůj prst na okno, jeden z nich navíc na skleněnou desku 16

stolu. Faurotův úkol byl jednoduchý – zjistit, který z otisků na skle odpovídá tomu na stole. Faurot během chvíle správně odpověděl. Následně se obžalovaný Cella přiznal. Otisk prstu se prosadil i na půdě USA. Přesto plné využití možností daktyloskopie přišlo až později. Překážkou byla absence jakékoliv spolupráce mezi jednotlivými státy federace a neexistence funkční federální instituce, která by identifikaci zastřešovala (jak uvádí Thorwald, FBI sice existovala už od roku 1908, její možnosti byly ale zpočátku velmi omezené a místa byla často obsazována nekompetentními lidmi na základě politických konexí), dále nedostatek vyškoleného personálu a v neposlední řadě americká představa svobody, která jednak umožňovala vznik soukromých znalců v oblasti daktyloskopie, jejichž kvalifikaci však nikdo nekontroloval, a za druhé vedla někdy soudce k odmítnutí důkazu v podobě otisků prstů, které byly odebrány proti vůli obžalovaného. Tyto problémy se ale dařilo postupně odstraňovat. Roku 1930 pak FBI připadl úkol sjednotit všechny daktyloskopické sbírky v zemi a vést jednotnou centrální evidenci. Tím vznikla sbírka, které se rozsahem žádná evropská nemohla rovnat, a USA se tak staly důležitým průkopníkem v oblasti daktyloskopie.21

1.9.

Daktyloskopie na území Československa Metoda daktyloskopie má na našem území dlouhou tradici. Poprvé se

objevila již v období Rakousko-Uherské monarchie a její počátek je spojen se jménem Františka Protivenského. Ten se snímáním otisků prstů začal již v červenci 1891, v té době ještě neoficiálně. Otisky mu v té době sloužily pouze ke studijním účelům, Protivenského snahou v té době nebylo vytvořit z nich kriminalistickou sbírku. To se změnilo až v roce 1903. Stále se jednalo o soukromou sbírku, úředně neschválenou, Protivenský však od té chvíle prováděl daktyloskopování soustavně a všechny otisky zakládal do kriminalisticky hodnotné kartotéky. Navíc se jedná o jednu z nejstarších sbírek u nás a Protivenský na jejím základě napsal svou publikaci „Nauka o daktyloskopii a 21

tamtéž, s. 95-100

17

popisování osob“. Přestože již v roce 1901 bylo u pražského policejního ředitelství zřízeno oficiální daktyloskopické oddělení, stala se později tato sbírka cenným zdrojem našich daktyloskopů. I u nás musela daktyloskopie soupeřit s bertillonáží. Tu k nám v roce 1900 přivezla z Vídně zvláštní komise, jejímž členem byl i Protivenský. Jak je řečeno výše, zároveň s měřením však docházelo i k daktyloskopování až do 6. září 1908 kdy u nás bylo provedeno poslední oficiální antropometrické měření. Od 9. září 1908 u nás byly vystavovány pouze daktyloskopické karty. Ve stejném roce pak Protivenský zpřístupnil svoji sbírku k veřejnému užívání. Další významnou osobností daktyloskopie u nás byl četník Josef Povondra. Ten byl v roce 1905 převelen z venkovské služebny do Prahy. Zde v roce 1907 založil

na

okresním

četnickém

velitelství

na

Vinohradech

vlastní

daktyloskopickou sbírku. Od dubna 1911 byly do této sbírky ukládány daktyloskopické karty ze všech četnických stanic. Důležitým milníkem pak byl rok 1922, kdy došlo ke spojení Povondrovy sbírky se sbírkou pražského policejního ředitelství. Došlo tak ke sjednocení sbírek četnictva a policie. Jak se ale později ukázalo, jen na krátkou chvíli. V roce 1928 totiž bylo zřízeno Ústřední četnické pátrací oddělení, čímž byla znovu založena dvojkolejnost ve vedení sbírek. Až v roce 1929 byla zřízena Všeobecná kriminální ústředna, v té době o rozsahu 250 000 daktyloskopických karet. Povondra je také spoluautorem druhé významné publikace na našem území v této době a to „Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou“ z roku 1922. Jedná se o příručku pro služební účely, která byla následně jako učební pomůcka schválena i ministerstvem vnitra. V ohrožení se československá sbírka ocitla během druhé světové války – německá kriminální policie měla v plánu ji převzít a překlasifikovat na svůj systém. Z obav, aby sbírka nebyla německou okupační mocí zneužita, došlo k umělému navýšení počtu karet o 100 000 kusů. Tím se sbírka stala příliš rozsáhlou, než aby bylo možné její snadné převedení, a německá policie proto od těchto snah upustila.

18

Po válce jednak Václav Nosek vydal knihu „Daktyloskopie, cheiroskopie a pedoskopie“, která se stala novou učebnicí daktyloskopie, ale hlavně byla vytvořena nová instituce – Kriminalistický ústav – která převzala funkci rozvoje a zkoumání v oboru daktyloskopie. Odbor daktyloskopie se pak dělí na dvě části – oddělení

daktyloskopické

identifikace

osob

a

oddělení

identifikace

daktyloskopických stop. Ústav tak vedl sbírku otisků prstů a dále sbírky daktyloskopických stop vážících se k případům objasněným i neobjasněným. Jak se sbírky s postupem času rozrůstaly, začal se objevovat problém s přílišným množstvím karet u smyček, nejběžnějších vzorů (například Galton ve své knize Fingerprints uvádí, že smyčky připadají na dvě třetiny všech otisků).22 Proto byly pro tyto vzory vytvořeny další podkategorie, čímž vznikl Československý dekadaktyloskopický klasifikační systém. V 80. a 90. letech minulého století pak začal tento problém ztrácet na významu s rozvojem využití výpočetní techniky. Nejprve byl zkušebně zaveden systém EDOS (Evidence daktyloskopických stop), před jeho dokončením byl však nahrazen již hotovým americkým systémem AFIS 2000 (Automated Fingerprints Identification System), který se v různých modifikacích stále používá.23

1.10. Daktyloskopické systémy a evidence Jednou

z obrovských

výhod

daktyloskopie

je

možnost

zařazovat

daktyloskopické karty do systému, ve kterém je možné jejich snadné znovu vyhledání. Základní dělení evidencí lze spatřovat v tom, jaký způsobem se karty vyhledávají. Můžeme tak rozlišovat systémy manuální a s využitím výpočetní techniky (automatizované systémy). Manuální systém je starší a ve většině zemí byl již nahrazen automatizovaným systémem. Takový systém spočívá v řazení karet dle předem daných kritérií do skupin a podskupin. Některá kritéria byla 22

GALTON, Francis. Fingerprints. London: MacMillan and Co., 1892., s. 101 STRAUS, Jiří; VAVERA, František et al. Dějiny kriminalistiky, Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 43 – 48, 134 – 135, 265 - 267 23

19

uvedena již dříve u jejich příslušných zakladatelů. Při vyhledání určité karty je pak třeba na základě těchto kritérií vyhledat příslušnou skupinu nebo podskupinu, konkrétní karta se tak vyhledává již z omezené množiny celé evidence. Automatizované systémy již s takovými kritérii nepracují, ty posuzují shodu dle porovnání obrazů, na základě kterého nabídnou několik nejpodobnějších karet. Největší nevýhodou manuálního systému je nízká rychlost vyhledávání v porovnání s automatizovaným systémem. Evidence se navíc neustále rozrůstají a od určitého rozsahu už je hledání v nich tak časově náročné, že je v podstatě nelze prakticky využít. V minulosti existovalo více systémů, které se při zakládání do evidencí používaly.

Nejrozšířenějšími

byly

systém

monodaktyloskopický

a

dekadaktyloskopický. V monodaktyloskopických (jednoprstových) evidencích jsou řazeny jednotlivé prsty zvlášť. Uchovávají se v nich jednak otisky známých osob (osobě se odebraly otisky všech deseti prstů, následně byl ale každý prst založen samostatně), a dále například stopy zajištěné na místě činu, které patří dosud neznámé osobě. To je také hlavním využitím takové evidence, porovnat stopu z místa činu s otisky podezřelého. V dekadaktyloskopické (desetiprstové) evidenci došlo k odebrání otisků všech deseti prstů na jednu daktyloskopickou kartu, všechny prsty tak byly založeny dohromady. Takové evidence sloužily hlavně ke zjištění totožnosti neznámých osob a mrtvol.24

1.11. Potvrzení zákonů daktyloskopie v praxi Již dříve jsem ve své práci zmínil některé ze zákonů či základních pravidel, bez jejichž platnosti by daktyloskopická identifikace nebyla možná. Tyto zákony jsou tři: 1) žádné dvě osoby nemají otisky prstů stejné 24

RAK, Roman. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, s. 196 - 202

20

2) otisky prstů se v průběhu života nemění 3) otisky prstů jsou neodstranitelné (více o nich bude uvedeno v kapitole „Současnost daktyloskopie“) Přestože dokázáním těchto zákonitostí se zabývali již první průkopníci daktyloskopie, a to úspěšně, jinak by daktyloskopie nemohla být jako identifikační prostředek přijata, pokusila se řada zločinců v průběhu historie jejich platnost vyvrátit. Ty nejúspěšnější pokusy se odehrály v době, kdy již daktyloskopie řadu let úspěšně fungovala v mnoha zemích a nikdo o její správnosti nepochyboval. O to větší způsobili mezi odborníky šok a následně úlevu, když došlo k jejich vysvětlení, aniž by některý z výše zmíněných zákonů byl popřen. První případ se stal 6. ledna 1934 ve Spojených státech – příslušníci FBI se pokusili zadržet Jacka Klutase, vůdce organizované skupiny, která měla na svědomí vraždy, vydírání a jiné těžké zločiny. Klutas se pokusil použít střelnou zbraň a proto byl jedním z agentů v sebeobraně zastřelen. Když pak byly Klutasovi posmrtně sejmuty otisky prstů, ukázalo se, že neobsahují ani stopy po papilárních liniích. Kvůli takovému šokujícímu zjištění se do centrály FBI ve Washingtonu sjela řada specialistů, aby tento jev vysvětlila. To se nakonec stalo – Klutas si nejspíše nechal odstranit lékařským zákrokem kůži na špičkách prstů. Následky takového zákroku však byly pouze dočasné. Na obnovující se kůži se znovu začaly vytvářet papilární linie ve své původní podobě. Podobných případů se jen na území Spojených států událo ještě několik. I použité metody se lišily – například ještě v roce 1934 se stíhaný John Dillinger taktéž svěřil do rukou lékařů, kteří se pokusili odstranit linie působením kyseliny. I zde v první chvíli linie skutečně zmizely. Nakonec však vždy došlo ke stejnému výsledku. Po jakémkoliv lékařském zákroku, nebyla-li odstraněna zárodečná vrstva kůže, se papilární linie obnovily ve své původní podobě. Znovu tak byly potvrzeny závěry Herschela, Galtona a dalších. Někteří pachatelé se místo odstranění otisků raději pokusili o jejich změnu. Také tyto případy zprvu vyvolaly vlnu zděšení, protože na první pohled zpochybňovaly dosud nejúčinnější identifikační metodu. V říjnu 1934 byla v Chicagu nalezena mrtvola zastřeleného člověka. Policista, který ji našel, dle 21

obličeje poznal stíhaného Guse Winklera. Mrtvému byly v pořádku odebrány otisky a zaslány k identifikaci. Protože Winkler byl policistům známý, ti čekali jen na formální potvrzení jeho identity. Proto je zaskočilo, když byla žádost zaslána zpět s negativním výsledkem. Winklerovy otisky se neshodovaly s otisky mrtvého. Protože si však policisté byly totožností mrtvého jistí, byla věc znovu předána do Washingtonu expertům k vysvětlení. Zpočátku skutečně panovaly obavy, že byla odhalena metoda, kterou lze otisky změnit. I proto bylo zakázáno o případu zatím mluvit na veřejnosti. Nakonec však byla i tato záhada rozluštěna, aniž by byla zpochybněna správnost daktyloskopie. Při ohledání těla bylo zjištěno, že otisky Winklera a zemřelého se liší jen nepatrně – kde u Winklera měla být jedna z delt, byla u mrtvého malá jizva. Winkler si tedy na rozdíl od předešlých případů nechal upravit otisk jen nepatrně. Protože šlo jen o malý zásah, nebylo jeho odhalení tolik zjevné. Pro příště však měla policie již návod – při dalších nesrovnalostech v budoucnu došlo nejprve k ohledání prstů za účelem zjištění stop po možných lékařských zákrocích. Jak bylo také později dokázáno, i tato metoda působila jen dočasně. I na místě jizvy se časem obnovil původní vzor papilárních linií. Jedinou metodou, která nabízela trvalejší možnost změny otisků, tak byla transplantace kůže z jiných částí těla. Přestože šlo o relativně jednoduchý zákrok, ani ten nezpůsobil revoluci ve způsobech identifikace. Zanechával po sobě totiž tak výrazné stopy, že identifikující, věděl-li, co má hledat, ho velmi snadno odhalil. Za prvé bylo na prstech při podrobnějším zkoumání poznatelné zjizvení a zlomy, které vznikly přiložením „nové“ kůže. Za druhé zůstávaly trvale jizvy na místech, odkud byla kůže odejmuta. Ta totiž mohla být odebrána jen z těla toho, komu byly otisky měněny. K takovému případu došlo v říjnu 1941 na území Texasu. Policisté zde zadrželi neznámého muže bez dokladů a odvezli ho na stanici, aby s pomocí daktyloskopie byla prokázána jeho totožnost. Při daktyloskopování však bylo zjištěno, že muž nemá na prstech papilární linie (nechal si totiž transplantovat kůži z míst bez linií). Věc byla znovu předána odborníkům do Washingtonu. Ti již však věděli, po čem pátrat. Nejprve snadno odhalili stopy na prstech, které dokazovaly, že s nimi bylo lékařsky manipulováno. Následně bylo ohledáno tělo neznámého s cílem najít stopy po odebrání kůže – ty byly nalezeny na hrudníku v podobě celkem deseti jizev. To 22

samo o sobě nevedlo k prokázání mužovi totožnosti. K tomu bylo následně třeba dlouhé práce vyšetřovatelů. Pro účely této práce je však podstatné, že ani tato metoda nedokázala obelstít identifikaci pomocí daktyloskopie.25 Jeden z případů, který měl zpochybnit metodu daktyloskopie, se stal i na území Československa za účasti již zmíněného Josefa Povondry. V dubnu 1925 došlo k vyloupení pokladny sklárny v Libochovicích. Na místě činu byla nalezena střepina skla z rozbitého okna s otiskem prstu pachatele. Otisk patřil již trestanému zločinci, proto vyšetřující četníci rychle zjistili, že se jedná o kasaře Aloise Košťála. Prvostupňový soud ho sice osvobodil, pro odvolací soud byla ale tato stopa dostačující a v červnu 1925 odsoudil Košťála k nepodmíněnému trestu v délce osmnácti měsíců. V říjnu 1926 došlo k vyloupení další pokladny – cílem byla pokladna spořitelního a záložního spolku ve Smolnici. Pachatel nařízl sklo okna a kus ho vymáčknul, aby si tímto otvorem okno otevřel. Četníci nalezli na místě činu tři kusy skla, dva obsahovali otisk prstu. Stopy byly převezeny Povondrovi k identifikaci. Ten určil, že patří právě Aloisi Košťálovi. Když ho však četníci chtěli doma zadržet, jeho manželka jim oznámila, že Košťál je stále ve výkonu trestu a propuštěn bude až v listopadu. Nejpravděpodobnější se tedy jevila varianta, že Košťálovi se nějakým způsobem podařilo opustit prostory věznice, vyloupit pokladnu a zase se vrátit. Tuto verzi však rázně odmítnulo vedení věznice. V úvahu tak začala pomalu přicházet i varianta, že daktyloskopie není dostatečně přesnou identifikační metodou. Později si ale Povondra všimnul, že dva úlomky skla s otisky prstů se od třetího liší a nepocházejí tak pravděpodobně ze stejného místa. Nechal si tedy přivézt zbytek okenní tabule – do otvoru zapadal pouze úlomek bez otisku. Pozdější vyšetřování ukázalo, že Košťálovi se podařilo propašovat z věznice úlomky skla s jeho otisky, aby je jiný kasař mohl podstrčit na místě činu. Cílem bylo zpochybnit přesnost daktyloskopie, díky které byl Košťál uvězněn.26

25

THORWALD, Jürgen. Století detektivů: cesta a dobrodružství kriminalistiky. 1. vyd. Překlad Jan Matiášek. Praha: Orbis, 1967, s. 102 - 105 26 http://technet.idnes.cz/stoleti-cetnicke-kriminalistiky-michal-dlouhy-1850-1945-daktyloskopie1fo-/vojenstvi.aspx?c=A140319_131541_vojenstvi_kuz

23

2. 2.1.

Současnost daktyloskopie Pojem daktyloskopie a její zákonitosti Daktyloskopie je vědní obor kriminalistické techniky, který zkoumá obrazce

papilárních linií na vnitřní straně posledních článků prstů rukou, na dlaních a prstech nohou a chodidlech z hlediska zákonitostí jejich vzniku, vyhledávání, zajišťování a zkoumání s cílem identifikovat osobu. Papilární linie tvoří vyvýšené reliéfy o výšce 0,1 – 0,1 mm a o šířce 0,2 – 0,7 mm, jejich biologický účel zatím není přesně znám. Z daktyloskopického hlediska se papilární linie dělí do tří oblastí, a to na linie posledních článků prstů rukou, linie na dlaních a prstech nohou a na linie chodidel – dělení vyplývá z využitelnosti v praxi. Užití daktyloskopie v praxi je postaveno na obecném uznání platnosti tří základních daktyloskopických zákonů: 1. Zákon o relativní neměnnosti obrazců papilárních linií – tento zákon říká, že celkový obrazec tvořený papilárními liniemi se v průběhu života (linie jsou vytvořeny již při narození) nemění. V průběhu života (hlavně v důsledku růstu) se mění absolutní vzdálenost jednotlivých linií od sebe, jejich velikost atd., zůstává ale stejná skladba markantů, jejich sled apod. 2. Zákon o relativní neodstranitelnosti papilárních linií – dle tohoto zákona není možné linie odstranit, dokud není současně odstraněna zárodečná vrstva kůže. V opačném případě sice může dojít ke krátkodobému narušení obrazce linií, nakonec se tento ale obnoví v původní podobě. Tento zákon byl potvrzen řadou případů, kdy si jak zločinci, tak odborníci v oboru daktyloskopie (např. Locard a Wikovský), pokoušeli neúspěšně papilární linie odstranit. 3. Zákon o relativní individuálnosti obrazců papilárních linií – poslední zákon uvádí, že na světě neexistují dvě osoby se shodnými otisky prstů. Platnost tohoto zákona vychází jednak z dlouhodobé zkušenosti, za druhé se ji pak pokusili někteří odborníci určit i matematicky (např. Balthazard 24

nebo Galton), kdy došli k tak vysokému počtu možných kombinací obrazců, že shoda u dvou osob je prakticky vyloučena.27 K těmto třem základním postulátům by se dal dle mého názoru přiřadit ještě čtvrtý, byť oficiálně neuváděný zákon, a to že s výjimkou některých lidoopů nejsou u žádného jiného dosud známého živočicha na zemi papilární linie vytvořeny.28 Absence tohoto pravidla je sice vyvážená zákonem o relativní individuálnosti, ten je však podložen (a zřejmě ani jinak nebude) pouze dosavadní zkušeností a dále matematickým výpočtem pravděpodobnosti některých daktyloskopů. Tyto výpočty však vždy zohledňovali pouze počet žijících lidí, nikoliv dalších živočišných druhů.

2.2.

Daktyloskopické stopy Daktyloskopické stopy bezprostředním stykem osoby a předmětu, který je

schopen daktyloskopickou stopu přijmout a uchovat. Ke vzniku daktyloskopické stopy může dojít několika způsoby, jejichž dělení je důležité pro výběr vhodného prostředku k jejich zviditelnění. Základní dělení spočívá v tom, v kolika dimenzích stopa existuje. Objemové (3D) stopy vznikají, pokud nosič stopy je schopen plastické deformace (např. plastelína). U těchto stop je třeba dát pozor na to, že obraz bude zrcadlově převrácený. Plošné (2D) stopy jsou způsobeny přenosem látek mezi papilárními liniemi a povrchem předmětu, který stopu nese. V závislosti na tom, odkud kam se látky přenáší, dělíme plošné stopy na odvrstvené a navrstvené.

V případě odvrstvených stop se látka při kontaktu

přenese z povrchu nosiče na papilární linie, v místě papilárních linií je tak povrch nosiče narušen. Typicky ke vzniku takových stop dochází po přiložení prstu na zaprášený povrch nebo na dosud nezaschlou barvu. Všechny dříve uvedené stopy 27

STRAUS, Jiří et al. Kriminalistická technika, 3. vyd., Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 37 - 42 RAK, Roman. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, s. 169 28

25

jsou také zpravidla zjistitelné pouhým okem. U navrstvených stop se naopak látka přenáší z papilárních linií na povrch nosiče. Například prsty prve ušpiněné od barvy, krve či jiných látek, ale i od potu, se dotknou vhodného nosiče a tím dojde k obtisknutí obrazce papilárních linií. Podle toho, zda lze takovou stopu pozorovat pouhým okem, se navrstvené stopy dále dělí na viditelné a latentní. Latentní stopy se ještě dělí na stopy vytvořené potem, kterých je většina, a stopy vytvořené jinými látkami.29

2.3.

Vyhledávání a zviditelňování daktyloskopických stop Stopy viditelné pouhým okem (plastické, plošné odvrstvené a plošné

navrstvené viditelné) lze zpravidla nalézt velmi snadno, zajištění pak probíhá fotografováním. Latentní stopy se však vyskytují častěji, proto je důležité pro práci kriminalistů důležité umět vyhledat i tyto stopy. Některé latentní stopy nejsou viditelné pouze v běžném světle a k jejich zviditelnění postačí pouhá úprava osvětlení, lze je pak i fotografovat. Ke zviditelnění jiných však toto nestačí. V dnešní době existuje nepřeberná řada metod a prostředků, jak toho dosáhnout. Existují speciální druhy prostředků pro různé nosiče, stopy různého stáří apod., navíc se dnes tyto prostředky vyrábí průmyslově a kriminalisté si je na rozdíl od svých předchůdců nemusí vyrábět sami, což šetří čas a také není třeba dohlížet na správný způsob přípravy. Vzhledem k velkému množství kombinací vlivů, které volbu vhodného prostředku určují, nelze vždy předem jasně určit prostředek nejvhodnější a správná volba tak záleží na znalostech a zkušenostech osoby, která zviditelňování provádí. Základní dělení je na metody fyzikální, chemické, fyzikálně-chemické a speciální.

29

STRAUS, Jiří et al. Kriminalistická technika, 3. vyd., Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 42 - 44

26

2.3.1. Fyzikální metody Fyzikální metody jsou založeny na principu rozdílné přilnavosti (adheze) jednotlivých složek potu k pevným, jemně rozemletým a ve vodě nerozpustným částečkám hmoty vyvolávající látky. Tyto metody jsou obecně vhodnější na čerstvější stopy, protože síla přilnavosti s plynoucím časem rychle klesá. Nejběžnější v této oblasti jsou četné daktyloskopické prášky, kterých existuje několik stovek. Běžně se používá stříbrný argentorát (jemně mletý hliník), který se na stopu nanese jemný štětečkem. Používá se hlavně na předměty s hladkým a lesklým povrchem (sklo), špatně funguje na papír. Stopa se zajišťuje na černou fólii. I další prášky se dají získat z běžně dostupných surovin – jemně mletá tuha (grafit), jemně mleté živočišné uhlí (karborafin), ultramarín (kombinace křemičitanu sodno-hlinitého a síry) a rumělka (sulfid rtuťnatý). Na papírové nosiče se dá úspěšně použít feromagnetický prášek (jemně mleté železné piliny), který se nanáší magnetickým štětcem. Na textilie se zase užívá směs několika prášků zvaná tkanol. Toho lze užít pouze na textilie s hladkým povrchem (silon, hedvábí). Tkanolem se textilie posype, aniž by došlo k jejímu poškození, následně se stopa zajistí na folii nebo fotografuje. V současné době se však tkanol již nepoužívá. Zvláštní směsi jsou určeny pro zviditelňování starších stop, zvláště, byly-li vystaveny povětrnostním podmínkám. Do této skupiny patří například kombinace oxidu zinečnatého nebo měďnatého s kalafunou či sazí s kalafunou v přesně daném poměru, nebo sloučenina dusičnanu vizmutitého, vody a škrobu. Pokud z nějakého důvodu nelze užít dříve uvedených prášků (například se barva prášku shoduje s barvou nosiče a stopa by tak nevynikla), užívají se v praxi bronzové prášky. Fluorescenční prášky se používají hlavně na površích, které odráží světlo, což znesnadňuje fotografování stop. Na lepkavé a mastné povrchy se pak užívá krystalová violeť (fialové barvivo, nosič stopy se ponoří do vodního roztoku), nebo vodní roztok Súdánské černě. 27

Další kategorií jsou tzv. duální prostředky. Jejich princip spočívá v kontrastu odstínů – na světlém povrchu se jeví jako tmavé a na tmavém jako světlé. Následně se sejmou na fólii, kde již mají všechny stopy stejnou barvu. Do této skupiny patří výrobek WetPrint, tekutý prostředek na bázi molybdenu. S jeho pomocí se dají zviditelňovat stopy i na nosičích, které byly omyty vodou či pod vodou bez ohledu na to, zda již uschly, nebo jsou stále mokré. Tento prostředek se nanáší rozprašovačem. Po jeho použití lze stopu fotografovat, jakmile zaschne, může být sejmuta na fólii. Výhodou WetPrintu je i fakt, že ho lze použít také na stopu, na kterou již byl použitý jiný mechanický prostředek, ale vyvolání se nezdařilo.

2.3.2. Chemické metody Chemické metody jsou založeny na chemické reakci mezi některou složkou potu s chemikálií za vzniku barevné sloučeniny. Tyto metody se používají zejména k vyvolání daktyloskopických stop na papírových nosičích.

Jedním

z chemických

prostředků

je

ninhydrin.

Ten

reaguje

s aminokyselinami vylučovanými v potu za vzniku fialového zabarvení. Jeho hlavní výhodu je, že aminokyseliny se na papíře nerozkládají, proto ho lze s úspěchem použít na zviditelnění i velmi starých stop, Stáří se udává v řádu až desítek let. Nevýhodami jsou, za prvé, rozdílná koncentrace aminokyselin v potu různých osob, přičemž u některých jedinců je tak malá, že nelze ninhydrin s úspěchem použít, za druhé pak dlouhá doba trvání barevné reakce. Za běžné teploty může trvat až 72 hodin, výjimečně i v řádu týdnů. Reakce se dá urychlit zahříváním, to ale může mít vliv na výslednou kvalitu zviditelněné stopy. Proto se ninhydrin užívá pouze v laboratorních podmínkách a nikoliv v terénu. Na podobném principu funguje i novější prostředek DFO (1,8-diazo-9-fluoren). DFO je citlivější než ninhydrin, zpravidla ale trvale poškodí nosič stopy. Není ho tedy možné použít na nosič, se kterým se má dále pracovat.

28

2.3.3. Fyzikálně-chemické metody Fyzikálně-chemické metody jsou založeny na ulpívání chemických sloučenin v místech, kde se nachází daktyloskopická stopa. Jednou z metod je vystavení nosiče stopy jodovým parám, které se uvolňují při jeho sublimaci (přechod z pevného skupenství rovnou do plynného). Stopa se následně zabarví žlutě nebo žlutohnědě, rychle však zaniká a je proto třeba ji zajistit okamžitě (fotografováním nebo přenosem na stříbrnou destičku). Dále je možno využít par kyanoakrylátu. Ten je běžnou složkou vteřinových lepidel a jeho páry zanechají na stopě bílý stálý povlak. Tato metoda se aplikuje hlavně na umělé hmoty, dřevo, ale i mnoho jiných materiálů, což je jednou z výhod tohoto prostředku. Po aplikaci par lze stopu zvýraznit použitím prášků nebo barviv. V laboratorních podmínkách se k aplikaci užívá speciálních uzavřených komor, do kterých lze umístit i větší předměty. V terénu se užívají speciální válečky, takzvané kyanové hůlky, ze kterých se kyanoakrylát postupně uvolňuje s pomocí zabudovaného propan-butanového hořáku.30

2.3.4. Speciální metody Vedle výše uvedených existuje i řada dalších metod, které není jednoduché zařadit do nějaké skupiny. Některé z nich se kvůli obtížnému způsobu provedení ani v běžné kriminalistické praxi nepoužívají, podtrhují ale, jak široké možnosti k zajištění daktyloskopických stop v současnosti existují. Reflexivní ultrafialové zobrazování (Reflective Ultraviolet Imaging) je založeno na optickém zviditelňování odražených ultrafialových vln od otisků. Zařízení jako takové slouží pouze ke zviditelnění stop, lze k němu však připojit fotoaparát nebo videokameru a stopu tak okamžitě zajistit. Výhodou tohoto systému je možnost práce v libovolných světelných podmínkách, absence

30

tamtéž, s. 45 - 50

29

jakéhokoliv fyzického kontaktu s nosičem (nemůže tak dojít k jeho poškození při zviditelňování stopy), možnost připojení videokamery a tím pádem zaznamenání celého průběhu ohledání místa činu bez ohledu na délku trvání a také lze s touto technologií hledat i jiné druhy stop. Nevýhodou je vysoká pořizovací cena celého zařízení. V praxi se rozmáhá i využití laseru. Zkoumaný předmět se ozáří argonovým laserem, přičemž dojde k luminiscenci odparku potu (hlavně bílkovin v odparku obsažených). Protože takový postup by vyžadoval příliš výkonný laser, který by mohl ohledávaný předmět poškodit, ošetřuje se nejprve předmět chemickými látkami, které způsobí, že luminiscence nastane již při nižších výkonech laseru. Výhodou je snadná aplikace na nejrůznější druhy materiálů. Často se tato metoda používá při ohledání vozidel, k tomu dochází na speciálních pracovištích.31 Zvláštní metody se užívá ke zviditelnění otisků na vystřelených nábojnicích. Tato metoda je relativně mladá a významně usnadnila získávání takových otisků, které předtím bylo dost obtížné. Tato pasáž tedy zároveň demonstruje, že daktyloskopie neustále prochází dynamickým vývojem. Získat otisk z vystřelené nábojnice je komplikovaná kvůli teplu, které při výstřelu

vzniká.

V jeho

důsledku

dochází

k odpaření

potní

substance

z rozžhaveného kovu. Vědecký tým z University of Leicester, vytvořený kolem kriminalisty Johna Bonda a profesora Roberta Hillmana, však na základě pokusů zjistil, že ještě než se otisk vypaří, zvýšená teplota vyvolá mezi potem a kovem chemickou reakci, v jejímž důsledku povrch nábojnice koroduje (zvláště patrná je tato reakce u mosazi a mědi). Tato koroze je sice nepatrná, otisk je tak ale do nábojnice nesmazatelně vyleptán – žádným běžným způsobem (setření, umytí) ho není možné zničit. Toto je však jen první krok, protože vyleptaný otisk se často nedá dobře pozorovat pouhým okem. Proto byly vyvinuty dva způsoby, jak takové otisky vyvolat. Při použití prvního způsobu (tzv. microscale corrosion) je kov nejprve vystaven vysokému napětí (kolem 2500 V) a následně se na něj použije vysoce vodivý prášek podobný náplni do tonerů tiskáren. Prášek se 31

RAK, Roman. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, s. 177 - 180

30

přichytí na místech, kde došlo ke korozi, a tak vytvoří obrazec původního otisku. Druhý způsob (electrochromic polymer) spočívá v potažení nosiče stopy polymerovým filmem za přítomnosti elektrického proudu. K potažení dojde všude mimo oblasti, kde se nachází otisk prstu (otisk tedy tvoří prázdná nepokrytá místa). Tyto metody už byly zachyceny i soudní praxí (v roce 2012 je jako důkaz uznal třeba Nejvyšší soud státu Kalifornie, čímž byl zároveň založen precedent na území Spojených států) a počítá se jejich využitím také při řešení dosud neobjasněných případů. Prostředky potřebné k užití těchto metod se v současnosti již vyrábí průmyslově.32 Kromě výše uvedených existují i metody využívající např. rentgenové nebo radioaktivní záření, v kriminalistice však nejsou běžné.33

2.4.

Zajišťování daktyloskopických stop V praxi se používají čtyři základní druhy zajištění daktyloskopických stop –

zajištění in natura, na daktyloskopickou fólii, fotografováním a odléváním.

2.4.1. Zajištění in natura V tomto případě dochází k zajištění stopy i s nosičem. Používá se v případě, kdy nosič je dostatečně skladný a případně oddělitelný od dalších věcí, takže ho lze snadno odebrat a odeslat ke zkoumání. Běžně se tak zadržovaly drobné předměty a listiny. Je však snaha tento způsob co nejvíce eliminovat, protože při nesprávné manipulaci s nosičem může být stopa nenávratně poškozena. 32

http://www.lidovky.cz/dukazy-vypalene-do-nabojnic-dpt/veda.aspx?c=A080617_094859_ln_veda_fho, http://www.thenakedscientists.com/HTML/content/interviews/interview/926/ a http://www2.le.ac.uk/research/challenges/safe/fingerprint 33 RAK, Roman. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, s. 180

31

2.4.2. Daktyloskopická fólie Daktyloskopické fólie jsou nejrozšířenější zajišťovací metodou. Běžně nastupují tam, kde bylo ke zviditelnění stopy užito daktyloskopických prášků, nebo kde je stopa tvořena prachem či v prachu. Fólie je tvořená vlhkou želatinou, umístěnou na plastovém nebo papírovém podkladu. Želatina je přikrytá průhlednou fólií, která ji chrání před poškozením než je použita. Daktyloskopické fólie se vyrábí v řadě barevných verzí, aby bylo možné vždy vybrat odstín co nejvíce kontrastní s barvou použitého prášku (nebo jiného prostředku). U této metody je třeba dbát pečlivosti a opatrnosti aby při zajišťování nebyla stopa poškozena. Fólie dobře funguje na hladkém, rovném a souběžném povrchu. Na nerovných plochách bude často nepoužitelná. Tuto formu zajištění také nelze vždy opakovat.

2.4.3. Fotografování Fotografování se používá u stop zviditelněných celou řadou metod a dále u stop, které jsou již původně viditelné. O konkrétních případech, kde se používá fotografování, viz kapitola o vyhledávání a zviditelňování.

2.4.4. Odlévání Odlévání se používá hlavně k zajištění objemových (3D) stop a dále k zajištění plošných stop na zborcených plochách, kde se nedá užít daktyloskopické fólie. Původně se stopy odlévaly obyčejnou sádrou, ta je dnes nahrazena silikonovými kaučuky. Ty mají podobu pasty, která po použití tuhne. Vznikne tak pevná plastická hmota, ne nepodobná daktyloskopické fólii.

32

2.4.5. Zajišťování srovnávacích otisků Zajištění stop je jen jedna část procesu identifikace. Také je třeba zajistit srovnávací otisky, se kterými budou stopy porovnány. K tomu stále slouží tiskařská čerň (tento způsob popisuje například už Galton ve třetí kapitole své knihy Fingerprints), která se nanese na rovnou pevnou podložku a následně se na ni přiloží část těla s papilárními liniemi. Aby množství nanesené černě bylo vždy optimální, vyrábí se dnes průmyslově speciální fólie, které na sobě již takové množství mají naneseno. Jakmile je takto nanesena na pokožku barva, dojde k přenesení otisků na daktyloskopickou kartu. Otisk se snímá buď pouhým přitisknutím pokožky, nebo valivým pohybem (poslední články prstů). Protože tiskařská čerň hodně špiní a špatně se smývá, používají se dnes i různé speciální přípravky (pasty), které umožňují sejmutí otisků „čistým“ způsobem. Pasta po kontaktu se speciálním papírem vyvolá barevnou reakci, přitom se ale snadno smývá vodou. Tento způsob se používá hlavně u osob, které nejsou pachateli a pouze je třeba jejich otisky vyloučit z určité množiny tak, aby zůstala pouze stopa vytvořená pachatelem (například při vloupání je třeba odlišit stopu pachatele a otisky vytvořené osobami, které v bytě žijí). Tyto otisky se také nepřenáší na daktyloskopickou kartu a po použití se ničí (to se týká pouze otisků prstů rukou a dlaní, chodidla a prsty na nohou se vůbec neevidují).34 Podobně jako u živých osob se postupuje i u mrtvol. Zde odborníci používají i některé speciální nástroje, které jim umožňují snáze otisky odebrat (např. lžíce kterými se lépe odebírají otisky prstů rukou). Pokud už by došlo ke svraštění pokožky, je možné ji některými chemickými látkami vypnout. V případě, že mrtvola je již v pokročilejším stádiu rozkladu a kůže je příliš křehká, nejprve se odpreparuje z těla mrtvého, následně se očistí a usuší. Získání otisku probíhá tak, že pracovník si kůže zemřelého položí na svoji ruku a daktyloskopuje ji podobným způsobem, jako by se jednalo o jeho vlastní kůži. V případě, že by vrchní vrstva pokožky byla už v tak špatné stavu, že nejde k daktyloskopování

34

tamtéž, s. 180 - 194

33

použít, mohou informaci o obrazci papilárních linií stejně dobře poskytnout i spodnější vrstvy. Problematické je také zajišťování u mrtvých těl, která se dlouho nacházela ve vodě. Pokud voda pokožku významně nepoškodila, stačí ji očistit, s pomocí alkoholu vysušit a následně daktyloskopovat běžným způsobem. Pokud je kůže už příliš zvrásněná, lze ji natáhnout, aby se obnovil obrazec linií. V tomto případě se ale otisk může jevit větší (až o třetinu) než normálně – s tím mohou mít při vyhledávání problém automatizované systémy, proto je někdy třeba nechat takový otisk vyhledat jako zmenšený. Pokud jsou linie dlouhým ponořením již zcela vyhlazeny, lze je obnovit tzv. osmotickou dehydratací (vařící metodou) – v tomto případě je v hrnci zahřívána voda na teplotu těsně pod bodem varu. Do ní se pak ponoří na několik vteřin příslušná část těla, na níž chceme linie obnovit. Papilární linie pak znovu vyvstanou na pokožce.3536

2.5.

Zkoumání daktyloskopických stop Daktyloskopická identifikace osob spočívá v porovnání daktyloskopických

identifikačních znaků na dvou identifikujících objektech – přitom původ jednoho objektu je znám (totožnost osoby, které otisk patří, je známá), a původ druhé se zjišťuje (stopa z místa činu, otisk prstu neznámé osoby). Cíle tohoto procesu je zjištění, zda jsou identifikační znaky totožné nebo rozdílné. Identifikační znaky (markanty) hrají klíčovou úlohu v tom, aby bylo možné se ve spleti papilárních linií dobře orientovat. Markanty jsou nepravidelnosti v běhu papilárních linií, natolik výrazné obrazce, že je lze v otisku snadno spatřit a určit jejich polohu. To ony dodávají každému otisku jeho jedinečnost a neopakovatelnost. Známe osm typů markantů: začátek, krátká čárka, vidlice, očko, háček, můstek, zkřížení, trojitá vidlice.

35

U.S. Department of Justice, Office of Justice Programs. The Fingerprint Sourcebook., s. 87 - 89, ke stažení na: https://www.ncjrs.gov/pdffiles1/nij/225320.pdf 36 STRAUS, Jiří et al. Kriminalistická technika, 3. vyd., Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 52

34

Obr. 1 – Daktyloskopické markanty

Zdroj: http://krimi-spk.sweb.cz/02_exper/expertiz/02a_dakt/02a_kuze.htm

Identifikaci provádí znalec, proces má tři stádia: 1. Znalec hodnotí vhodnost objektů k identifikaci. 2. Znalec hodnotí jednotlivé identifikační znaky u všech objektů a dále vysvětluje zjištěné rozdíly. 3. Znalec definitivně rozhoduje o shodnosti nebo rozdílnosti zkoumaných objektů. Rozhoduje na základě kvality a kvantity identifikačních znaků a může dojít ke čtyřem závěrům – kladnému (všechny objekty byly vytvořeny stejnou osobou), zápornému a částečně kladnému nebo částečně zápornému. Částečné závěry jsou učiněny v případě, zjistil-li znalec některé odlišnosti. Ty musí být vysvětleny ve druhém stádiu.37 Z hlediska toho, jak znalec nakládá se zjištěnými markanty, můžeme jejich posuzování rozdělit na dva směry – na přístup kvantový (numerický) a holistický.

2.5.1. Kvantový (numerický) přístup Kvantový přístup spočívá v předem daném počtu markantů, které je třeba na obou srovnávaných otiscích vyhledat (toto však není jediné kritérium, znalec zkoumá i běh linií, jejich počet, hustotu atd., nutnost minimálního počtu nalezených markantů je ale klíčovým hlediskem, bez kterého nemůže znalec prohlásit osobu za jednoznačně identifikovanou. Ostatní kritéria jsou spíše pomocná a jejich nesoulad ve srovnávaných otiscích musí znalec buď vysvětlit, 37

tamtéž, s. 53

35

nebo k němu v hodnocení přihlédnout). Tento přístup je typický hlavně pro evropské státy, zastává ho i Česká republika. Minimální počty markantů, kterých je třeba k individuální identifikaci, se v každé zemi liší. Běžně se pohybují mezi 10 – 12, výjimečně je vyžadován počet nižší nebo vyšší. V některých zemích se od počtu nalezených markantů odvíjí, kolik znalců se musí na rozhodování podílet. Více než jeden znalec se vyžaduje, pokud je počet nalezených markantů nižší, zpravidla blízko hranice nutné pro individuální identifikaci. U nás taková povinnost stanovená není, nicméně dle daktyloskopického znalce, se kterým jsem problematiku konzultoval, si znalec v nejistotě běžně nechává svá zjištění zkontrolovat dalším kolegou. Toto rozmezí 10 – 12 markantů není vybráno zcela náhodně, vychází z analýzy Edmonda Locarda, který v letech 1911 - 1912 stanovil tři pravidla počtu markantů nutných pro individuální identifikaci: 1. Jestliže se shoduje alespoň 12 markantů a otisk je dostatečně kvalitní, jsou objekty totožné nade vší pochybnost. 2. Jestliže se shoduje 8 – 12 markantů, jedná se o hraniční případ a je třeba vyjít i z dalších podpůrných kritérií: a. Kvalita otisku b. Vzácnost výskytu jednotlivých markantů c. Přítomnost vrcholu a delty d. Přítomnost pórů (identifikací dle vzhledu a lokalizace kožních pórů se zabývá věda póroskopie)38 e. Shoda papilárních linií z hlediska jejich šíře a směru, kterým probíhají 3. Pokud není nalezen dostatečný počet markantů, nelze otisk použít k individuální identifikaci. Na základě množství a kvality markantů lze na jeho základě stavět pouze předpoklady.39 V České republice je vyžadováno 10 a více markantů. Pak se jedná o tzv. upotřebitelnou stopu, která je dostatečná k individuální identifikaci. Při 7 – 9 markantech mluvíme o částečně upotřebitelné stopě, 6 a méně markantů vykazuje

38

tamtéž, s. 53 - 54 http://what-when-how.com/forensic-sciences/standards-of-proof/ nebo http://www.latentprints.com/Locard.htm 39

36

stopa neupotřebitelná.40 I tyto dvě skupiny ale mají své kriminalistické využití. Podobně jako u Locardových stop s nedostatečným počtem markantů lze na jejich základě činit předpoklady, například vyloučit z vyšetřování některé podezřelé, nelze je však použít k individuální identifikaci.41 Počet deseti nutných markantů vychází z rovnice P = log N, kde P je součtem identifikačních hodnot jednotlivých markantů v dané stopě (identifikační hodnoty jednotlivých markantů byly zjištěny experimentálně na základě četnosti jejich výskytu) a N je počet otisků prstů všech žijících osob. Rak operuje s počtem pěti miliard osob (jeho kniha je z roku 2008) a dochází k výsledku P = 10,69897. Tedy k individuální identifikaci člověk a je třeba najít přibližně 10,69897 markantu. Dnes žije na světě osob pravděpodobně více, vyjdeme-li z informace americké obdoby Českého statistického úřadu (United States Census Bureau) jedná se v současnosti o přibližně „7.180.406.000 lidí“.42 Po zaokrouhlení na sedm miliard pak po dosazení vychází: P = log 7.000.000.000 x 10 (bereme v úvahu pouze otisky prstů rukou, každý člověk tak může vytvořit deset otisků) P = 10,8451 (zaokrouhleno na desetitisíciny)43 Nabízí se tak logicky úvaha, zda by v budoucnu kvůli rostoucí populaci nemohlo dojít k přehodnocení minimálního vyžadovaného počtu markantů. Dle mého názoru se tak nejspíš nestane. Za prvé dochází k odklonu od kvantového přístupu, jak bude řečeno dále, za druhé lze toto tvrzení podpořit i matematicky. Výše jsou uvedeny výpočty pro pět a sedm miliard lidí. Přestože došlo k nárůstu populace o čtyřicet procent, minimální počet markantů narostl jen asi o sto čtyřicet sedm tisícin, tedy zhruba o jeden a půl procenta. Můžeme ale určit minimální množství markantů i pro větší populaci. Zde narážíme na malý problém, protože názory odborníků na to, jak velký počet lidí může žít na planetě Zemi, se dost liší. Často se objevuje názor, že planeta uživí cca devět až deset 40

STRAUS, Jiří et al. Kriminalistická technika, 3. vyd., Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 54 STRAUS, Jiří; VAVERA, František et al. Dějiny kriminalistiky, Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 261 - 263 42 http://www.census.gov/ 43 RAK, Roman. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, s. 191 - 192 41

37

miliard lidí, pak dojde k přelidnění44, pro účely této práce tato hodnota postačí. Při deseti miliardách obyvatel tedy docházíme k výsledku:

P = log 10.000.000.000 x 10 P = 11 Úvah, jestli má smysl zavést jedenáct znaků místo současných deseti, se však u nás už nejspíš nedočkáme. Situace, kdy by lidstvo osídlilo další životní prostor a tím pádem by se populace dále rozrůstala, je nyní příliš vzdálená a v praxi zatím nemá smysl o ní uvažovat.

2.5.2. Holistický přístup Hlavní rozdíl holistického přístupu spočívá v oproštění se od předem daného počtu markantů a větším zaměření na papilární linie. Znalec posuzuje otisk z různých úhlů pohledu, na rozdíl od numerického přístupu je pro něj důležitý i průběh papilárních linií, vzdálenost pórů od sebe a jejich tvar, poloha potních kanálků a jejich hrany. Záleží jen na znalci (lépe řečeno na jeho znalostech a zkušenostech) jakou váhu té které vlastnosti otisku přizná. Tento přístup je náročnější na zajišťování stop – i malé odlišnosti ve způsobu způsobení/sejmutí otisku (rozdílný úhel a síla přiložení prstu nebo jiné části těla s papilárními liniemi) mohou ztížit identifikaci. Také daktyloskopické karty se zpravidla vystavují ve více než jednom provedení. Tento způsob je také náročnější na osobu znalce – protože výsledné rozhodnutí je plně v jeho kompetenci, jsou kladeny větší nároky na jeho zkušenosti a znalosti. Tento přístup se šíří hlavně z angloamerického světa a získává si stále větší podporu. V minulosti také existovaly případy, kdy existovaly oba systémy současně. Ve Velké Británii tak byl sice předem stanovený počet markantů jako u kvantového přístupu, zároveň však znalec, který se prokázal dostatečnou praxí,

44

http://www.livescience.com/16493-people-planet-earth-support.html

38

měl možnost učinit rozhodnutí, které nebylo podepřeno dostatečným počtem markantů, a toto rozhodnutí mělo stejnou váhu.45 Při návštěvě Kriminalistického ústavu jsem měl možnost seznámit se s fotografiemi papilárních linií a pórů (a zároveň se dozvědět řadu faktických údajů, které jsem nenalezl v odborné literatuře), na jejichž základě dochází k identifikaci holistickým přístupem. Je pravdou, že holistický přístup není zatížený administrativním požadavkem na určitý počet markantů, který je stanoven předem bez ohledu na okolnosti konkrétního případu. Přesto však má dle mého názoru holistický přístup řadu nevýhod. První z nich je, že současná podoba systému AFIS není schopná tímto způsobem s uloženými daty pracovat – AFIS v současnosti nedokáže posuzovat obrazce pórů. Tento nedostatek je však pouze technický a velmi pravděpodobně odstranitelný. Za daleko větší nedostatek považuji výše zmíněnou vyšší náročnost na zajišťování stop. Množství nanesené černě totiž výrazně ovlivňuje výslednou podobu papilár v otisku. Při malém množství barvy jsou papiláry tenké, při velkém množství naopak tlusté, čímž je silně zkreslena podoba obrazce pórů a tvarů papilár. Při přílišném množství použité barvy dokonce nemusí být póry dostatečně rozeznatelné. To lze ilustrovat na následujícím obrázku, který zachycuje identifikaci otisku na základě hran papilárních linií: ¨

45

STRAUS, Jiří; VAVERA, František et al. Dějiny kriminalistiky, Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 263 - 264

39

Obr. 2 – Vyznačení hran papilárních linií

Zdroj: STRAUS, Jiří a Viktor PORADA. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 109

Obě fotografie zachycují stejný otisk s vyznačenými „shodnými body“. Podle mého názoru si oba obrázky vůbec nejsou podobné a většina vyznačených detailů vypadá na druhé fotografii zcela jinak. Linie přitom nejsou zkresleny jen množstvím černě, ale i povrchem papíru – používané druhy papíru jsou totiž příliš hrubé. Holistický přístup také výrazně omezuje užití prostředků ke zviditelňování stop. Například hojně užívané prášky při použití ve větším množství ničí kresbu takovým způsobem, že pro identifikaci holistickým přístupem je nadále nepoužitelná. Podobné následky má i užití kryanoakrylátu po delší dobu. Snaha neznehodnotit stopu pro „holistickou identifikaci“ tak pracovníkovi v terénu svazuje ruce přílišným způsobem, který podle mě nelze ospravedlnit absencí minimálního počtu nalezených markantů. Problém není jen v prostředcích, kterými se otisky zajišťují. Ani samotné póry nejsou neměnné – v teple se póry rozšiřují, aby umožnily tělu vylučovat pot, 40

v chladu se jejich uzavřením naopak organismus zahřívá. Při pořízení srovnávacího otisku by tak musely být napodobeny totožné teplotní podmínky jako při vzniku stopy, taková podmínka se ale bude ve většině reálných případů plnit jen velmi obtížně, spíše bude zcela nemožná. Zkoumá zavření a otevření pórů tedy spíše samo o sobě může posloužit jako náznak toho, jestli prostředí v době vzniku stopy bylo teplejší nebo chladnější, je-li taková informace kriminalisticky relevantní. Jak již bylo zmíněno, Česká republika se momentálně řadí k principu numerickému a soudě dle dostupných informací se toto v brzké době nezmění. Muselo by totiž dojít ke změnám v celé řadě oblastí – zviditelňování stop, zajišťování srovnávacího materiálu, zpracování získaných stop a otisků elektronickým systémem - a ke změnám v technologiích s tím spojených. Myslím, že do té doby nelze zachytit dva srovnávané otisky s takovou přesností (s ohledem na posuzovaná kritéria), aby na jejich základě šlo určit jednoznačný závěr.

Porovnávání daktyloskopických stop

2.6.

Důležitým

zařízením

k porovnávání

daktyloskopických

stop

je

daktyloskopický komparátor. Jedná se o zařízení se dvěma vedle sebe horizontálně umístěnými obrazovkami, kdy na každé se promítá jedna daktyloskopická stopa v několikanásobném (7x) zvětšení. Přístroj tak umožňuje snadno a rychle porovnat dva otisky. Práci s tímto zařízením si lze vyzkoušet v Muzeu policie České republiky. Tyto přístroje neztratily na významu ani s nástupem automatizovaných systémů. Daktyloskopické systémy totiž nejsou natolik dokonalé, aby zvládly vyhledat jediný přesně se shodující otisk. Jejich úloha tak není identifikační, ale eliminační – jejich úkolem je obsluze nabídnout několik nejpodobnějších otisků, finální porovnání a rozhodnutí o shodě je vždy na znalci.

41

Obr. 3 – Daktyloskopický komparátor

Zdroj: http://www.elasbrno.cz/index_l=cs_t=13_k=10_p=130.html

Cesta automatizovaných systémů začala v roce 1975 v USA, v České republice pak v roce 1994. Systém se užívá k uchování a zpracování digitalizovaných daktyloskopických karet a stop. Systém funguje tak, že nejprve zobrazí příslušný otisk, který má být v databázi vyhledán. Následně systém identifikuje všechny markanty otisku a na jejich základě vyhledává podobné otisky. Pro účely systému se za markanty považují konce papilárních linií a jejich větvení. Obsluha také může vyhledávání různými způsoby modifikovat – může určit, že některé znaky musí být nezbytně na vyhledaných otiscích přítomny, nebo že jiné lze naopak ignorovat. Také může vymazat markanty, které ve skutečnosti markanty nejsou, například šmouhy které systém omylem vyhodnotil jako identifikační znaky (i toto je dokladem, proč se systém zatím bez lidské obsluhy neobejde). Během několika minut pak systém vyhledá cca 5 – 20 nejpodobnějších otisků, seřazených dle stupně pravděpodobnosti. Automatizovaných systému existuje několik druhů a každý stát využívá jiný, mezinárodní policejní spolupráce si ale žádá, aby existovaly také jednotné sdílené 42

databáze. Jednou z takových je EURODAC, který funguje na území Evropské unie, v České republice od května 2004. Slouží hlavně k identifikaci běženců a migrujících osob bez dokladu totožnosti.46

2.7.

Zkoumání stáří daktyloskopických stop Z kriminalistického hlediska může být často relevantní informací i stáří

daktyloskopické stopy. Například lze uvažovat o rozhodnutí situace, zda stopa vznikla před nebo až po spáchání trestného činu. Zjištění stáří daktyloskopické stopy dosud není jasně vyřešenou otázkou. Základní vlastností stopy, která umožňuje vůbec uvažovat o možnosti určení jejího stáří, je její nestálost. Stopa nezůstává v čase neměnná – naopak na ni působí řada vlivů a s přibývajícím časem ji různým způsobem přeměňují. Určení stáří stopy by se tak mělo dít na základě zjištění stupně pokročilosti takových změn. Stálost stopy ovlivňuje několik faktorů. Těmi jsou množství a chemické vlastnosti potně-tukové substance, prašnost, vlhkost a teplota prostředí a povětrnostní vlivy.47 Zjednodušeně řečeno se dá říci, že na stálosti stopy se podílí člověk, jakožto subjekt, který stopu zanechává, dále vliv prostředí, kterému je stopa vystavena, a nakonec vlastnosti nosiče stopy. Důležitým důvodem, pro je tato problematika dosud nepříliš prozkoumána, je fakt, že tak lze učinit pouze náročným a déletrvajícím experimentem. Jeden takový experiment byl proveden u nás, a to plk. prof. PhDr. Jiřím Štrausem, DrSc. a dále ppor. Petrem Hlavínem, zaměstnancem Kriminalistického ústavu v Praze. Podrobněji je experiment popsán v časopise Kriminalistika, ročník 39, číslo 4. Experiment trval 90 dní. Jako nosič sloužily keramické obklady, které byly umístěny v různých prostředích. Každý obklad nesl stopy zanechané devíti různými osobami, aby byl co nejvíce vyloučen vliv původce stopy (rozdílné 46

STRAUS, Jiří et al. Kriminalistická technika, 3. vyd., Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 56 - 61 STRAUS, Jiří a Viktor PORADA. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 210 - 212 47

43

složení potně-tukové substance). Nosiče byly umístěny ve venkovním prostředí, v uzavřené místnosti a v lednici. Experimentem bylo zjištěno, že na stopách vystavených stejným podmínkám lze skutečně sledovat některé pravidelné změny, na jejichž základě by bylo možno přibližně odhadnout stáří stopy. Nejvýraznější byly změny v prvních dnech, zhruba po 60. dnu již nebyly dostatečně výrazné.48 Je nutno však připomenout, že v tomto případě se jednalo o experiment, jehož okolnosti byly experimentátorům dobře známy. Pro kriminalistickou praxi je také nezbytná schopnost opatřit si srovnávací materiál, tím se však experiment nezabýval. Přitom zde leží podstata celého problému určení stáří. Aby bylo možno u konkrétní stopy stanovit, jaká vývojová stadia a po jaké době u ní nastávala, musel by srovnávací otisk projít přesně stejnými podmínkami. To však považuji za zcela nemožné. Jak už jsem nastínil výše, zjednodušeně mají na změny ve stopě vliv člověk jakožto původce stopy, prostředí a nosič stopy. Člověk ovlivňuje vlastnosti výsledné stopy hlavně vlastnostmi potně-tukové substance. Ta se u jednotlivých osob liší výrazným způsobem. Například je obecně známo, že ženy se potí méně než muži a mají hebčí ruce. Jimi vytvořené stopy tak budou méně výrazné. Stejně tak práce s některými materiály či chemikáliemi může mít vliv na „suchost“ rukou a výraznost linií. Pokud tedy kriminalista neví, která osoba stopu způsobila a v jakém prostředí se přesně pohybuje, může jen těžko napodobit vývoj takové stopy, aby zachytil její proměnu v určitém čase. Stejně tak ale vstupují do hry i okolnosti, které mají kratší trvání. Jak uvádí Štraus a Porada „silné pocení se může také vyskytnout vlivem různých zdravotních poruch“ a „zvýšení vylučování potu v důsledku emocionálních impulsům nezávislé na okolní teplotě a na množství tepla vytvořeného v organismu“.49 Přitom zdravotní poruchy nebo různá emocionální hnutí bude nemožné napodobit i v případě, že původce stopy bude znám.

48

ŠTRAUS, Jiří a Petr HLAVÍN. Příspěvek k určení stáří latentních daktyloskopických stop. Kriminalistika: časopis pro kriminalistickou teorii a praxi. Praha: Odbor vydavatelství a tisku MV ČR [?], 1993-, roč. 39, č. 4. 49 Zdroj: STRAUS, Jiří a Viktor PORADA. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 215

44

Také vliv prostředí je v podstatě nenapodobitelný. Nikdy není možné zpětně vystihnout přesnou teplotu, vlhkost, povětrnostní podmínky a kombinaci všech těchto faktorů. Výjimkou může být situace, kdyby se stopa celou dobu nacházela v prostředí, jehož podmínky jsou uměle regulovány na stále stejnou úroveň. Troufám si však tvrdit, že taková situace bude spíše výjimečná. Změny stopy v čase se odvíjí i od vlastností nosiče. Ten se jako jediný dá dle mého názoru alespoň přibližně nasimulovat. Pokud by nosič byl vystaven takovým podmínkám, které významněji mění jeho vlastnosti, nejspíše dojde rovnou k zániku celé stopy. Přestože by určení stáří stopy kriminalistické praxi mohlo významně pomoci, domnívám se, že vzhledem k nemožnosti napodobit podmínky, kterým byla stopa po dobu svojí existence vystavena, je takové určení, byť přibližné, zhola nemožné. Tento názor by mohl podpořit i fakt, že jsem v odborné literatuře nenašel v podstatě žádné zmínky o experimentování v této oblasti.

3. 3.1.

Budoucnost daktyloskopie Všeobecná daktyloskopická registrace Již od zavedení daktyloskopie jako oficiálního identifikačního prostředku šla

ruku v ruce s jejím úspěchem také myšlenka, o kolik by se zjednodušila práce policie, pokud by otisk každé osoby musel být uložen v policejní evidenci. Zastánci tohoto názoru často poukazovali na to, že vyšetření každého zločinu by tak bylo jen otázkou „několika minut“. Zastáncem tohoto názorového proudu byl například Vucetich.50 Kromě vyšetřování zločinů měli ovšem takové všeobecné sbírky pomoci i při odhalování totožnosti neznámých mrtvol, obětí přírodních katastrof atd.

50

THORWALD, Jürgen. Století detektivů: cesta a dobrodružství kriminalistiky. 1. vyd. Překlad Jan Matiášek. Praha: Orbis, 1967, s. 62

45

V dnešní době již tento názor tak silný není. Překážkou jsou jednak neustále se rozrůstající sbírky, které svou velikostí překonali ty z Vucetichovy doby o několik řádů, a dále obava ze zneužití takové evidence. Přestože vytvoření všeobecné evidence se tedy jeví jako další logický krok ve vývoji daktyloskopie, momentálně nic nenasvědčuje tomu, že by k němu v nejbližší budoucnosti mělo dojít. Chybí také zkušenosti s vytvářením sbírek podobně velkého rozsahu, protože v minulosti snahy o vytvoření podobných evidencí zůstaly pouze na papíře. Možná jediný experiment takového rozsahu se uskutečnil v roce 1948 ve Velké Británii a byl prováděn pouze na úrovni jednoho středně velkého města. K tomu došlo ve městě Blackburn, kde byla v květnu 1948 usmrcena v místní nemocnici malá holčička. Pachatel během noci vniknul do pokoje pro dětské pacienty, dívenku znásilnil a následně zavraždil. Beze stopy pak z místa činu zmizel. Vzhledem k věku oběti a povaze činu nasadila policie do pátrání všechny dostupné prostředky. Postupně bylo ohledáno místo činu, zajištěny všechny nalezené otisky a také odebrán srovnávací materiál od všech osob, které měly s místem činu cokoliv společného. Celkově se jednalo o stovky otisků a již v této fázi šlo o neobyčejně velkou a nákladnou vyšetřovací akci, která mohla být provedena jen díky tomu, že zděšená veřejnost si žádala vraha bez ohledu na náklady. Výsledkem byl nakonec otisk ruky, který se nepodařilo ztotožnit s otiskem žádného zaměstnance ani návštěvníka nemocnice – pravděpodobně otisk pachatele. Poté byl tento otisk rozeslán do všech sbírek po Velké Británii i do řady zahraničních, bezúspěšně. Díky znalosti místa činu a rozvrhu zaměstnanců, kterou musel vrah při páchání činu prokázat, se zrak vyšetřovatelů ale upíral na Blackburn a blízké okolí. Jeden z vyšetřovatelů, šéfinspektor Campbell, proto přišel s odvážným nápadem – odebrat otisky prstů všem obyvatelům města mužského pohlaví, starším šestnácti let a dále těm, kteří do města pravidelně dojíždí. Celkem se mělo jednat o zhruba padesát tisíc osob. I díky náladě veřejnosti byla akce schválena za příslibu, že po jejím skončení budou otisky zničeny a nebude jich použito při vyšetřování jiných případů. Následující téměř tři měsíce příslušníci policie obcházeli obyvatele, kteří splňovali kritéria pro sejmutí otisků. Při kontrole, zda byly skutečně odebrány otisky všech, postupovala policie na základě volebních seznamů a u dojíždějících 46

zaměstnanců na základě mzdových listin zaměstnavatelů. Touto metodou se však nepovedlo podchytit všechny a policie si nakonec musela vypomoct i seznamem příjemců potravinových lístků. To mimo jiné ukazuje na další problém systému všeobecné registrace, tedy neexistenci absolutní jistoty, že v registraci jsou skutečně zachyceni všichni obyvatelé. Nakonec byl pachatel úspěšně vypátrán, a to právě díky takto rozsáhlé akci. Jinak by zločin zřejmě zůstal neobjasněn. Nesmíme však zapomenout, že tato akce byla časově i materiálně nesmírně náročná a její provedení umožnila souhra okolností včetně její mediální zajímavosti.51 Osobně jsem odpůrcem vytvoření jakékoliv všeobecné daktyloskopické evidence. Představa, že bude teoreticky možné vyřešit každý zločin velmi rychle a že tato skutečnost možná mnoho potenciálních pachatelů odradí předem je sice lákavá, jednalo by se ale o příliš velký zásah do soukromí každého jednotlivce. Navíc ani sebelepší legislativní úprava takové sbírky nikdy stoprocentně nevyloučí možnost zneužití ať už při vyšetřování trestné činnosti, či v jiných případech. Umím si představit pouze situaci, kdy by otisky byly ukládány se souhlasem daktyloskopované osoby (například otisky „domácích“ osob, které slouží pouze k vyloučení některých zajištěných otisků z dalšího zkoumání, se musí následně zničit, jejich nositel by dal ale souhlas se zaevidováním, aby případně nemusel být v budoucnu daktyloskopován znovu), sbírka založená na dobrovolnosti by ale samozřejmě ztrácela svůj efekt. Setkal jsem se také s názorem, že zneužitelnost otisků je prakticky vyloučena, protože jejich databáze by byla uložena pouze v prostorách Kriminalistického ústavu, kde k ní má přístup omezený počet zaměstnanců a navíc se jakákoliv manipulace s databází zaznamenává. Pokud by však nyní bylo přikročeno k odebrání otisků všech osob i zpětně (tedy nejenom nově narozeným, jinak by sbírka opět postrádala smysl, minimálně na několik dalších desítek let), nedokážu se představit, že by takový počet osob byl schopen zvládnout sám Kriminalistický ústav. Nutně by muselo dojít k zapojení dalších osob – okruh těch, kteří mají k otiskům přístup, by se tak, byť jen dočasně, musel dramaticky zvýšit.

51

tamtéž, s. 107 - 110

47

3.2.

Daktyloskopie a DNA Daktyloskopie se v minulosti nemusela potýkat mezi identifikačními

metodami s přílišnou konkurencí. Ve větší míře se prosadila nejprve antropometrická bertillonáž. Jakmile se však daktyloskopii podařilo odstranit své největší slabiny (na počátku hlavně systém registrace), rychle odsunula dosud mladou bertillonáž na pozadí. Její síla spočívala hlavně v rychlosti a jednoduchosti, jakou bertillonáž nemohla nabídnout. Na několik desítek let pak daktyloskopie v podstatě nepoznala konkurenta. Byť se souběžně s ní rozvíjela řada identifikačních metod, jejich využití bylo většinou pouze podpůrné. Změna nastala až v 80. letech 20. století. v souvislosti s rozvojem odebírání vzorků deoxyribonukleové kyseliny, zkráceně DNA (k prvnímu využití v soudním řízení mělo dojít v roce 1986 v Anglii52, použití DNA policií v praxi tam bylo uzákoněno již v roce 1984 v Zákoně o policii a důkazech z trestné činnosti – Police and Criminal Evidence Act53). DNA se stejně jako daktyloskopie neustále rozvíjí a odebrala si nemalý díl pozornosti. Výhoda DNA spočívá zejména v nízkých nárocích na zkoumaný materiál. Zatímco zanechaný otisk je často nekvalitní, rozmazaný s tím pádem v praxi nepoužitelný, k posouzení DNA postačuje jediná buňka, která se zjednodušeně řečeno poškodit nedá. Buď na místě činu přítomna je, nebo není. Jiným případem je její znečištění biologickým materiálem jiné osoby, tímto neduhem ale trpí i daktyloskopie, kdy na jednom nosiči se mohou nacházet otisky více osob a nelze je od sebe bezpečně rozeznat. Zanechání otisku prstu se dá také snadno zabránit nasazením rukavic či očištěním všech potenciálních nosičů stopy. Oproti tomu k analýze DNA stačí vzorek v podobě vlasu či tělních tekutin nebo jiných biologických stop, o nichž často pachatel ani neví, že je na místě činu zanechává, jejich zanechání je obtížné zabránit a také jejich následné „uklizení“ nepřipadá v úvahu. 52

http://cs.wikipedia.org/wiki/DNA VESELÁ, Hana. Srovnávací studie č. 5.286 Parlamentního institutu Parlamentu České republiky, březen 2009, s. 12 53

48

Vedle toho však existuje i řada nevýhod, kvůli kterým se z DNA nestala jediná v současnosti používaná metoda. Zástupnými důvody může být vyšší časová a finanční náročnost oproti daktyloskopické identifikaci. Hlavním problémem je ale zatím nižší přesnost. Zatímco o platnosti tří zákonů daktyloskopie v současnosti není pochyb a omyly v identifikaci jsou zpravidla způsobeny pochybením identifikující osoby nebo nízkou kvalitou stopy, u analýzy DNA zatím existují hranice, které bude ještě třeba dalším vývojem překonat (je-li to vůbec technicky možné). Předně je zde problém jednovaječných dvojčat. Ta se vyvíjí v těle matky z jednoho vajíčka, tedy jejich genetický profil je stejný. Naopak daktyloskopie tento problém nezná. Otisky prstů se totiž tvoří až v pozdější fázi vývoje a nejsou čistě genetickou záležitostí, do určité míry se na tvorbě jejich výsledné podoby podílí i další vlivy, které ani u jednovaječných dvojčat nejsou úplně stejné. Jejich otisky však mohou vykazovat velkou podobnost ve vzorech. Další negativem je fakt, že DNA se za jistých okolností může během života člověka měnit, a to při transfúzi krve a při transplantaci kostní dřeně. Transfúze způsobí, že v těle příjemce koluje krev s cizí DNA dárce. Tento jev je dočasný, protože krev se časem obměňuje. Při analýze DNA se ale odebírá vzorek tzv. bukálním stěrem neboli stěrem z ústní dutiny. Pokud by tedy pachatel předtím prodělal transfúzi a na místě činu zanechal jako stopu tuto „cizí“ krev, nemusí se podařit vzorek se stopou spojit. Transplantace kostní dřeně naopak způsobuje trvalou změnu DNA v těle příjemce. Poslední variantou je situace, kdy jedna osoba v sobě nosí dva různé vzorce DNA. K tomu dochází v případě, že se v těle matky začnou vyvíjet dva plody, ale jeden nakonec druhý pohltí a narodí se pouze jedno dítě. Protože pohlcený plod se ale vyvíjel samostatně, v době pohlcení již měl vlastní DNA. Ta se pak přenese do části těla „vítězného“ plodu, tedy do té, která se z pohlceného plodu vyvinula. Tomuto jevu se odborně říká chimérismus. Veřejnost se s ním ve větší míře seznámila při vysílání nejmenovaného kriminálního seriálu, kde pachatel na místě činu vědomě zanechal „menšinovou DNA“, kterou jeho tělo převzalo z pohlceného plodu, při odebírání vzorku ale policie získala většinovou DNA a 49

proto napoprvé nedošlo ke shodě. Přestože tato epizoda vyvolala velký šok, odborníci shodně tvrdí, že tento pravděpodobně jev není až tak vzácný. Situace, kdy by ale reálný pachatel chimérismus obdobně zneužil, je krajně nepravděpodobná – musel by totiž vědět nejenom, že v sobě nosí dvě DNA, ale i ve kterých částech těla se nacházejí. K takovému případu by tedy muselo dojít spíše náhodou. Zároveň se jedná o důkaz, že žádná identifikační metoda není všespásná a vždy je třeba její závěry podpořit dalšími vyšetřovacími metodami.54 Dle mého názoru v dohledné době daktyloskopie analýzou DNA nijak významně zastíněna nebude. I kdyby se podařilo zcela odstranit identifikační nedostatky analýzy DNA a srovnat jejich časovou a finanční náročnost (což se s dalším rozvojem může stát), obě metody využívají zkoumání odlišných stop a s nimi je spojený i odlišný mechanismus jejich vzniku a zániku. Ne vždy po sobě pachatel zanechá kvalitní otisk a ne vždy je nalezený biologický materiál použitelný pro individuální identifikaci. Proto spíše než konkurencí jsou obě metody rozšířením možností vyšetřovatele a v praxi se budou vhodně doplňovat, aby vzájemně vyvážily své nedostatky.

3.3.

Komercionalizace daktyloskopie O významu a přesnosti daktyloskopie do jisté míry svědčí i to, jak se k ní

postavila soukromá sféra. Využití daktyloskopie se čím dál více rozšiřuje i mimo oblast policie a kriminalistiky do běžných činností jakožto bezpečnostní prvek. I přes dlouhou dobu existence se daktyloskopie komercionalizuje až v posledních několika letech – důvodem je hlavně její automatizace a rozvoj a miniaturizace potřebných zařízení. Daktyloskopie v komerční sféře pracuje na mírně odlišných principech. Základem je, že komerční aplikace zpravidla nepracují s tak rozsáhlou sbírkou otisků, jako policejní systémy. Jejich úkolem je zpravidla ověřit totožnost jediné osoby, nebo ji porovnat s databází několika málo osob. Přitom dané zařízení 54

http://zpravy.aktualne.cz/expertka-dna-usvedci-pachatele-nebo-jeho-dvojce/r~i:article:621942/

50

většinou nezkoumá otisk s takovou precizností – důvodem je skutečnost, aby například drobné nečistoty či zranění nezabránili správné identifikaci. Zařízení je díky tomu také schopno reagovat velmi rychle i přes malý výpočetní výkon. Snížení kvality porovnání je možné ale právě malým počtem vzorků v databázi, kdy je velmi malá šance, že identifikací projde nesprávná osoba. Další výraznou odlišností je fakt, že v komerční sféře identifikaci vyhodnotí s konečnou platností samo zařízení a to pouze v rovině shoduje se / neshoduje se. S kontrolou založenou na porovnání otisků prstů se tak můžeme setkat při zabezpečení objektů, výpočetní techniky, kontrola otisku může sloužit jako dodatečný kontrolní mechanismus (například při použití některých čipových karet se ještě následně kontroluje otisk uživatele, aby se zabránilo užití karty jinou osobou – v takovém případě může být navíc otisk nahrán v čipu karty a čtecí zařízení vůbec nemusí obsahovat vlastní databázi, pouze porovná získaný otisk s údajem na kartě a může tak zvládat i větší okruh uživatelů s minimálním výpočetním výkonem), v poslední době již také řada obyvatel vlastní nový typ cestovního dokladu s biometrickými údaji. Zajímavým využitím je biometrické pouzdro na pistoli Pro 4 ID, které umožňuje vytáhnout zbraň až po verifikaci otisku prstu. Pouzdro je určené policejním složkám a má zabránit zneužití zbraně neoprávněnou osobou. Zde však proti sobě stojí na jedné straně požadavek na bezpečnost a na druhé zvýšená reakční doba, kterou si takové bezpečnostní opatření vyžádá. Jakým směrem se zde vývoj vydá, ukáže až čas. V současné době se na stránkách výrobce55 nedají dohledat žádné informace.56

55

http://www.unclemikes.com/ RAK, Roman. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, s. 254 - 262 56

51

Závěr Cílem této práce bylo představit jednu ze základních kriminalistických disciplín, jejíž identifikační možnosti pomáhají nejen v boji se zločinem již desítky let. Přestože dnes považujeme daktyloskopii za samozřejmou, nebylo tomu tak vždy. Cesta od prvotních poznatků až k uznání daktyloskopických stop za důkazní prostředek byla dlouhá a trnitá a daktyloskopie byla v počátcích několikrát podrobena zkoušce ohněm při pokusech zpochybnit některý z jejích základních zákonů. Ve všech však nakonec obstála a i díky dalšímu vývoji je její místo v historii kriminalistiky dnes nezpochybnitelné. V poslední době již vývoj není tak dramatický. Objevují se sice nové prostředky zviditelňování stop, které ještě více rozšiřují možnosti, kde všude lze daktyloskopickou stopu nalézt a zajistit, základní mechanismy však zůstávají dlouhodobě nezměněny. Stále však existují otázky, na něž dosud nebyla nalezena uspokojivá odpověď. Například kterým způsobem stopy zkoumat, či zda lze určit stáří daktyloskopické stopy. Je tedy pravděpodobné, že dosud neumíme využít všech možností, které tato věda nabízí. Navíc v komerční sféře se využití daktyloskopie teprve rozvíjet začíná, mnoho nových poznatků tedy může v budoucnosti přijít i odsud. Budoucnost daktyloskopie také byla v minulosti několikrát zpochybněna v souvislosti s objevem nových identifikačních metod, zejména analýzou DNA. Praxe však ukázala, že každá metoda má nejen klady, ale i zápory a že výhodnější, než nahradit jednu metodu druhou, bude jejich spolupráce. Přestože je totiž princip daktyloskopie velmi dobře znám a není obtížné vzniku daktyloskopických stop zamezit, v praxi se tak neděje. Díky výborné kombinaci rychlosti, jednoduchosti a minimálních nákladů tak daktyloskopie stále nachází široké využití. Tato práce lze tedy uzavřít slovy, že budoucnost je doslova a do písmene „v našich rukou“.

52

Seznam použitých zdrojů Použité publikace: FAULDS, Henry. Manual of Practical Dactylography. London: The Police Review Publishing Co., Ltd. GALTON, Francis. Fingerprints. London: MacMillan and Co., 1892 RAK, Roman. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. 1. vyd. Praha: Grada, 2008 STRAUS, Jiří; VAVERA, František et al. Dějiny kriminalistiky, Plzeň: Aleš Čeněk, 2012 STRAUS, Jiří a Viktor PORADA. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005 STRAUS, Jiří et al. Kriminalistická technika, 3. vyd., Plzeň: Aleš Čeněk, 2012 THORWALD, Jürgen. Století detektivů: cesta a dobrodružství kriminalistiky. 1. vyd. Překlad Jan Matiášek. Praha: Orbis, 1967 U.S. Department of Justice, Office of Justice Programs. The Fingerprint Sourcebook., ke stažení na: https://www.ncjrs.gov/pdffiles1/nij/225320.pdf

Periodika: ŠTRAUS, Jiří a Petr HLAVÍN. Příspěvek k určení

stáří

latentních

daktyloskopických stop. Kriminalistika: časopis pro kriminalistickou teorii a praxi. Praha: Odbor vydavatelství a tisku MV ČR [?], 1993-, roč. 39, č. 4. VESELÁ, Hana. Srovnávací studie č. 5.286 Parlamentního institutu Parlamentu České republiky, březen 2009

53

Internetové zdroje: http://galton.org/fingerprints/faulds.htm http://galton.org/fingerprints/faulds-1880-nature-furrows.pdf http://www.clpex.com/Articles/History/Faulds1880.htm http://en.wikipedia.org/wiki/Harry_Jackson_%28criminal%29 http://technet.idnes.cz/stoleti-cetnicke-kriminalistiky-michal-dlouhy-1850-1945daktyloskopie-1fo-/vojenstvi.aspx?c=A140319_131541_vojenstvi_kuz http://www.lidovky.cz/dukazy-vypalene-do-nabojnic-dpt/veda.aspx?c=A080617_094859_ln_veda_fho http://www.thenakedscientists.com/HTML/content/interviews/interview/926/ http://www2.le.ac.uk/research/challenges/safe/fingerprint http://what-when-how.com/forensic-sciences/standards-of-proof/ http://www.latent-prints.com/Locard.htm http://www.census.gov/ http://www.livescience.com/16493-people-planet-earth-support.htm http://cs.wikipedia.org/wiki/DNA http://zpravy.aktualne.cz/expertka-dna-usvedci-pachatele-nebo-jehodvojce/r~i:article:621942/ http://www.unclemikes.com/ http://www.elasbrno.cz/index_l=cs_t=13_k=10_p=130.html http://krimi-spk.sweb.cz/02_exper/expertiz/02a_dakt/02a_kuze.htm

54

Abstract Dactylography - History, Present and Future This thesis introduces one of the most important identification methods – dactylography (or dactyloscopy), e.g. the method based on analysis and classification of patterns of friction ridges (especially fingerprints). This thesis consists of three main chapters considering its name.

The first chapter describes interesting history of this method from first discoveries, through various breakthroughs, to reaching the status of forensic evidence. This chapter mainly focuses on individual pioneers on the field of dactylography, but tells as well the story of Czechoslovak dactylography and reminds cases, that were very close to prove this method wrong at its fragile beginning.

The second chapter focuses on the present of dactylography. This chapter starts with three basic laws of dactylography, but the essence of it lies in the term “dactyloscopic evidence”. The methods of revelation, analysis and preservation of dactyloscopic evidence are described here as well as their comparison. If it comes to analysis, I am trying to compare two approaches used today (holistic and numerical) and offer my opinion which one is better. Also, I am trying to answer the question, if it is possible to tell how old the dactyloscopic evidence is.

The third and the last chapter relates to the future of dactylography. The goal of this chapter is to determine the place of the dactylography in the near future. First, the possibility of creation of general fingerprints register is spoken, concerning its technical and moral aspect. Than I compare dactylography with its biggest competitor, the DNA analysis, trying to answer the question, if these methods are really competitors, or, in fact, good colleagues. Finally, the last point describes the usage of dactylography in the private sector, where the dactylography has started to play an important role quite recently.

55

Klíčová slova: Daktyloskopie, papilární linie, identifikace

The key words: Dactylography, friction ridges, identification

56