OBSAH
Úvod Evropa Seznam zkratek SLOVNÍK - Historická území Evropy Slovníček odborných výrazů Seznam vyobrazení Seznam map Výběr literatury
7 11 14 15 748 757 758 764
5
ÚVOD
Vážení čtenáři, dostává se Vám do rukou už 3. vydání encyklopedie, která se snaží alespoň v základních obrysech mapovat vývoj evropských států a území od starověku po dnešní dny. Organicky navazuje na koncepci, kterou jsme užili už v publikaci Státy a jejich představitelé (Libri 1994, 1995, 1998, 1999). Obsah této knihy je zaměřen pouze na území Evropy, a tak text mohl jít do větší hloubky i šířky. Ačkoliv knížka byla při každém vydání doplňována, autoři sami cítí, že mnoho ještě zůstalo nedořečeno. Některé údaje se ani do tohoto vydání nepodařilo zjistit, na mnoho dalších hesel jsme záměrně rezignovali. Místo nich jsme raději knížku vybavili téměř 500 mapkami, které pomohou území rychle lokalizovat, resp. podávají zhuštěný vývoj jednotlivých území či oblastí. Všechny mapy byly přitom zhotoveny speciálně pro tuto publikaci a odkaz na ně najdete vždy na konci hesla. Abecedně řazená hesla jsou rozdělena do 4 základních kategorií. První tvoří souhrnná hesla jednotlivých oblastí (Apeninský poloostrov, Balkán, Britské ostrovy, střední Evropa, Skandinávie apod.), která vesměs shrnují celkový vývoj oblasti a zachycují většinu hesel jednotlivých států a území daného regionu. Hesla kategorie A jsou pak věnována nejdůležitějším státům a územím (Anglie, Francie, Německo, Prusko, Rusko, Sasko a podobně). U všech těchto hesel jsou zařazeny tabulky panovníků. Ty však obsahuje i velká většina hesel kategorie B (Aragonie, Brémy, Mohuč, Moldavsko, Litva apod.) a výběrově jsou tabulky zařazeny i k rozsahem nejmenším heslům (kategorie C). V případě, že stejné jméno nese několik útvarů, je heslo zpracováno chronologicky a jednotlivá hesla (a to i při jejich výskytu v dalších heslech) jsou odlišena číslovkami – např. Italské království (1), Italské království (2) a Italské království (3). Zvláštní pozornost jeí věnována knížecím rodům Svaté říše římské (národa německého). Uvedeny jsou jak všechny dynastie, které panovaly do roku 1918, tak členové knížecího kolegia disponující virilním či kuriátním hlasem. Z titulárních říšských knížat, kteří nebyli zastoupeni na říšském sněmu, jsou uvedeny alespoň nejdůležitější rody. Stejně tak jsou uvedeny základní informace u říšských hrabat, kteří zasedali v říšském sněmu a po mediatizaci v roce 1806 byli uznáni za rovnorodé s vládnoucími rody. Z říšských knížat–biskupů jsou uvedeny přehledy pouze arcibiskupů a biskupů, kteří byli členy říšského knížecího kolegia s virilním hlasem. U opatů a proboštů s virilním hlasem v říšském knížecím kolegiu jsou uvedena pouze základní data. Z říšských měst pak byla vybrána pouze ta nejdůležitější. Počet tabulek zachycujících panovníky příslušných území a také biskupy a arcibiskupy nejdůležitějších (především z hlediska našich dějin) diecézí, ale i velmistry většiny rytířských řádů, nyní přesahuje 300 položek. Ne vždy se nám po-
7
dařilo sestavit úplnou chronologickou řadu (někdy jsou např. známa jen data úmrtí, jindy dokonce jen zmínka k určitému roku, pak datum vypadá takto: –1141–). Čtenáře by také neměla mást skutečnost, že ne vždy u jednotlivých panovníků na sebe navazují jejich pořadová čísla (za všechny případy uveďme známá jména z našich dějin, v nichž Ferdinand IV. nikdy nevládl, a tak nastupuje po Ferdinandovi III. až Ferdinand V., resp. císaře Římsko-německé říše Františka II., který se jako rakouský císař psal František I.; skutečnou kuriozitu pak představuje jediné jméno Heinrich a k tomu originální číslování knížat Reussu). Doufáme, že takto rozsáhlý soubor, který nebyl u nás dosud publikován, se stane pro čtenáře užitečnou pomůckou a vhodně doplní text hesel. Je třeba upozornit, že zejména ve starší době jsme naráželi na velmi rozporné údaje, a data je proto třeba brát s určitou rezervou (otazníky jsou pouze tam, kde údaje v jednotlivých pramenech opravdu silně kolísaly nebo byly přímo označeny jako velmi nejisté či data vůbec chyběla). Pokud je doloženo několik variant jmen či příjmení, byly dány do závorky za nejčastěji užívanou variantu. Pokud jsou u jména arcibiskupa, biskupa či opata v závorce uvedena další církevní panství, spravoval dotyčný prelát více sinekur najednou. V případě, že ve jméně lze některé písmeno vynechat či použít, je dáno do kulaté závorky např. Röt(h)eln. Rozporné údaje se samozřejmě netýkají jen dat či pravopisu jmen osob, ale také názvů, rozloh či přesného vymezení oblastí. Ve sporných případech jsme se většinou přidržovali „národních“ zdrojů, resp. především německé literatury, třebaže i v ní jsme objevili rozpory a chyby. Samostatnou kapitolou je užití vlastních jmen, a to zejména v oblastech, kde se běžně užívalo více jazyků (Nizozemí, pomezí Itálie, Francie a Rakouska, Slezsko atd.). Zde jsme nakonec přistoupili ke kompromisu. Některá jména tam, kde je to vžité (například u panovníků Anglie, Francie atd.), uvádíme ve zčeštěné podobě, jinde jsme se snažili přiklonit k originální podobě a při prvním výskytu jména uvést jeho českou podobu. Uvádět ji u všech jmen ovšem nelze, protože chybějí české ekvivalenty a doslovné překlady by působily přinejmenším směšně. Naproti tomu u názvů území má jednoznačnou přednost běžná zčeštěná podoba (jde o slovník historické geografie, nikoli geografický), s níž se čtenář v literatuře nejčastěji setkává. Snažili jsme se ale vždy uvést i název v originální podobě (resp. označení v jazycích, které se v oblasti užívaly) či v hlavních evropských jazycích, a především v latině. Protože jsme museli rezignovat na zařazení rejstříku – svým rozsahem by vydal na samostatnou publikaci, alespoň u nejdůležitějších zmínek o dalších územích či historických městech jsme zařadili odkazy. Jejich počet spolu s odkazy přímými i tak dosáhl na 700 položek. Vzhledem ke stále narůstajícímu rozsahu textu jsme mohli zařadit jen omezený počet obrázků – erbů, ukázek vedut, plánů a starších map. Věříme však, že
8
příznivce historie potěší i jejich grafické ztvárnění (pocházejí až na výjimky z období 17.–18. století). Nezakrýváme, že naší snahou bylo, aby knížka dobře sloužila nejen široké obci zájemců o historii, učitelům dějepisu či studentům historie, publicistům a novinářům, ale aby se stala vhodnou pomůckou i profesionálním historikům, kteří v ní rychle najdou někdy těžko dostupné či v mnoha publikacích roztříštěné údaje. Je nám jasné, že jsme se i při vší snaze nemohli vyvarovat omylů a za upozornění budeme čtenářům vděčni. Zároveň upřímně děkujeme všem za připomínky a náměty, které nám poskytly po 1. i 2. vydání knihy. Když jsme s prací nad rukopisem začínali, sami jsme si nedokázali představit, jak se pojmy jako Krajina, Slavonie, Bosna či Sudety a další stanou znovu frekventovanými v denním tisku i televizi. Doufáme, že výklad těchto i dalších území pomůže čtenářům lépe pochopit kořeny dnešních krizí, rozporů a střetů, s nimiž jsme denně konfrontováni. Tak jako v ostatních encyklopediích nakladatelství LIBRI jsme i tentokrát omezili zkratky na minimum, aby text byl přehledný a dobře čitelný. Pro zájemce jsme připojili i výběr nejdůležitějších publikací, encyklopedií a historických atlasů, z nichž jsme čerpali, resp. v nichž si mohou další údaje doplnit. Zároveň upozorňujeme na práci prof. J. Opatrného Amerika v proměnách staletí a chystanou práci J. Filipského Indie v proměnách staletí. *** Na tomto místě bychom rádi poděkovali za cenné připomínky hlavním recenzentům knížky, prof. dr. Eduardu Maurovi pro 1. vydání a doc. dr. Františku Stellnerovi a dr. Václavu Drškovi pro 2. vydání. Naše díky rovněž patří těm, kteří nám přispěli radou či jinak těžko dostupnými podklady: prof. dr. Aleši Skřivanovi, který stál na počátku práce nad rukopisem, dr. Milanu Bubnovi, prof. dr. Janu Kuklíkovi, dr. Františku Lobkowiczovi (†), Bořkovi Neškudlovi, dr. Daně Pickové, dr. Zdeně Veselé a ve 3. vydání ing. Luboru Hojdlovi, ing. Janu Machačovi a Karlu Liedermannovi. Za uveřejněné údaje pochopitelně neseme plnou odpovědnost sami. autoři Autoři se – až na výjimky – podíleli na práci následujícím způsobem: Jitka Vlčková zpracovala oblast střední a severní Evropy a Francie, František Stellner nová hesla z oblasti střední Evropy, především menší území v rámci Římsko-německé říše a revizi řady textů a tabulek, František Honzák Britské ostrovy, Nizozemí, Pyrenejský a Apeninský poloostrov a starověký Balkán, Marek Pečenka východní a jihovýchodní Evropu (mimo většinu tabulek panovníků) a Bořek Neškudla doplněná hesla Francie a redakce textu 2. vydání. Pravopisnou úpravu psaní názvosloví provedl Marek Pečenka.
9
E V RO PA
Druhý nejmenší světadíl na světě netvoří na rozdíl od ostatních kontinentů jednoznačně vymezenou a oddělenou část zemského povrchu, ale je součástí téže pevninské masy jako Asie. Fakticky západní výspa Eurasie je považována za samostatný světadíl spíše z historických než z geografických důvodů. Evropa je oblévána moři na severu (Barentsovo a Norské moře), ze západu (Severní moře, Atlantský oceán) a z jihu (Středozemní a Černé moře). Východní hranice je tradičně vymezena pohořím Ural, stejnojmennou řekou (eventuálně řekou Embou) až ke Kaspickému moři a přes pohoří Kavkaz k Černému moři, kde úžiny Dardanely a Bospor znovu přibližují Evropu k Asii, podobně jako Gibraltarský průliv k Africe. Podle jiného pojetí (např. Kapesní atlas světa) nejsou východní hranicí zmíněná pohoří, ale úpatí Uralu a Kumomanyčská sníženina severně od Kavkazu podél řek Kumy a Manyče. (V této publikaci se autoři drželi širšího, tradičního pojetí.) Pobřeží Evropy je velmi členité a z vlastního kontinentu vybíhá řada poloostrovů – z větších především Skandinávský, Pyrenejský, Apeninský, Balkánský – k největším ostrovům pak patří Velká Británie, Irsko (Britské ostrovy), Island, Sicílie, Sardinie, Korsika, Kréta. Jednotlivá pohoří na kontinentě tvořila od minulosti přirozené hranice mezi jednotlivými státními útvary (Pyreneje, Karpaty, Alpy, Kavkaz – zde i nejvyšší evropské vrcholy Mt. Blanc – 4 807 m, resp. Elbrus – 5 642 m). Totéž lze říci i o řekách, zejména v Západní a Střední Evropě (Rýn, Dunaj, Labe; východoevropský říční systém je specifičtější díky své převážné severojižní orientaci – Dněpr, Don, Volha). *** Název Evropa přejali starověcí Řekové z akkadského ereb nebo irib, jako označení večerního soumraku či západu slunce (v protikladu k asu = východ slunce; odtud název Asie). Zprvu Evropa označovala jen centrální Řecko, poté nejbližší okolí řeckého světa, tedy zejména Balkánský poloostrov, mnohem později se název ujal pro celý subkontinent. Po celou historickou dobu byla Evropa charakterizována ohromnou diverzifikací jednotlivých národů, které vytvářely soupeřící státní útvary. Většina evropské populace je indoevropského původu (nejvýznamnější Řekové, Keltové, Germáni, Slované, Románi a Baltové), nicméně migrační vlny původem z východu obohatily Evropu i o etnika původu ugrofinského, turkického (turkotatarského) či mongolského, na jihovýchodním cípu kontinentu smíšená i s etnikem kavkazským. Ve starověku hrály významnou roli i další indoevropské kmeny (ilyrské, thrácké a íránské) a také předindoevropské populace (dodnes jsou jejich potomky například Baskové). Z hlediska náboženského vyznání je Evropa od časů středověku „křesťan-
11
ským“ kontinentem, v Západní a Střední Evropě převažuje katolické vyznání, resp. protestantismus, v Evropě východní pak ritus pravoslavný. Vedle židovské diaspory, která se datuje už do starověku, tu pak existují i malé ostrůvky islámu, a to zejména na Balkánském poloostrově a v bývalých republikách SSSR – převážně jako důsledek turecké expanze do Evropy či sousedství s Orientem, resp. v souvislosti s migrací ve 20. století je nalezneme i v Západní Evropě, hlavně ve Francii. Již ve starověku si Evropa získala a v průběhu tisíciletí si trvale udržela ve světě takové postavení, jež daleko překračovalo její rozlohu a počet obyvatel. Tato světová převaha se stala jednoznačnou v 19. a počátkem 20. století – kromě Japonska, Thajska, Habeše a několika málo dalších výjimek nenajdeme stát či území, který by nebyl někdy během své existence ovládán Evropany, ať už přímo či nepřímo (například Osmanská říše, Persie). Světovému obchodu dominovaly evropské banky a obchodní domy, většina zboží byla dopravována evropskými loděmi, jednotlivé evropské státy vytvářely ohromné koloniální říše, rozlohou daleko převyšující mateřské země. Až 1. světová válka, jež se přes svůj název odehrávala především na evropských bojištích, znamenala počátek konce „imperialistického“ a evropocentrického světa. 2. světová válka a vznik dvou světových supervelmocí (USA a SSSR) spolu s procesem dekolonizace pak prohloubily mocenský úpadek hlavních velmocí kontinentu, v menší míře pak následoval i úpadek ekonomický; otázka úpadku kulturního je spojena především s krizí „univerzality“ evropské civilizace. Evropa nikdy netvořila jeden státní celek, i když jednotlivé říše ve starověku a středověku byly hegemony rozsáhlých oblastí (Makedonská a Římská říše, Byzanc, Franská říše atd.), které často překročily hranice světadílu. Toto mocenské rozrůznění se dále prohloubilo s nástupem moderní doby, kdy už se ani jednomu státu nepodařilo získat dominantní postavení, jakkoli se o ně snažil (panství Habsburků, Francie, později například Německo či SSSR). Historická zkušenost a tradiční národní antagonismus ostatně nepřály (a nepřejí) vzniku evropského superstátu, mytických Spojených států evropských, proto byl evropský integrační proces zahájen pokusy o integraci ekonomickou. (Charakteristické ostatně je, že vznik Evropského hospodářského společenství spadá do 50. let, do doby rozdělení Evropy na komunistický blok a západoevropské státy – ne všechny byly ovšem demokratické.) Teprve později byla zahájena i postupná integrace politická, aniž se ovšem jednotlivé členské státy Evropské unie vzdávají své suverenity. Do tohoto procesu se usiluje zapojit i většina států bývalého komunistického bloku, jež nastoupily cestu k demokracii a svobodnému hospodářství po roce 1989. Poprvé v historii tak je před národy Evropy postavena reálná vize sjednocené, byť různorodé Evropy. Rychlejší integraci se ovšem staví do cesty řada překážek. Nejde jen o ekonomickou zaostalost států bývalého východního bloku, ale především o značnou politickou a koneckonců i územní nestabilitu řady východoevropských zemí. Zatímco výsledky 2. světové války a rozdělení Evropy do dvou antagonistických bloků na 40 let konzervovaly jakékoliv změny hranic a náš světadíl odvykl válečným konfliktům, po roce 1990 jsme naopak svědky bouřlivých a stále probí-
12
hajících změn. Souvisejí především s rozpadem Sovětského svazu a Jugoslávie a růstem nacionalismu, podporovaného v řadě případů i konfesionálními rozpory. Snaha o národní emancipaci koneckonců vedla i k rozdělení Československa, které se naštěstí – na rozdíl od situace na Balkánu – obešlo bez krveprolití a etnických čistek. Imunní vůči těmto tendencím není ovšem ani stabilizovaná společnost Západní Evropy (Belgie, Baskicko či Severní Irsko). Stejně významným fenoménem, a to i z hlediska dalšího vývoje je zároveň znovusjednocení Německa, které jako vůdčí ekonomická mocnost bude hledat i odpovídající politickou úlohu na evropské i světové scéně. *** V současné době je v Evropě o celkové rozloze 10 531 623 km2 (včetně ostrovů) 42 nezávislých a „zcela evropských“ států: Albánie, Andorra, Belgie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Island, Irsko, Itálie, Jugoslávie, Litva, Lichtenštejnsko, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Malta, Moldavsko, Monako, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Vatikán, Velká Británie), 3 státy jsou jen „částečně evropské“ a většina jejich území leží v Asii: Rusko, Turecko a Kazachstán. (Na rozdíl od dvou posledních států v případě Ruska srdce země bylo a je jednoznačně v Evropě.) K jednotlivým evropským státům patří i řada autonomních území či dependencí (Alandy, Faerské ostrovy, Normanské ostrovy, Gibraltar atd.), stejně tak mají některé evropské státy zbytky svých druhdy rozsáhlých koloniálních říší (Velká Británie, Francie, Nizozemsko, Španělsko). Marek Pečenka
13
S E Z N A M Z K R AT E K
angl. AO ASSR ČSR EHS Ep. ES/EU franc. ital. lat. km2 Království SHS m mn. č. např. NDR něm. po Kr. př. Kr. resp. RSFSR řec. SFRJ SNS SRN SSR SSSR špan. USA ■) *) / † ➚
14
anglicky autonomní oblast autonomní sovětská socialistická republika Československá republika Evropské hospodářské společenství Episcopatus (lat. biskupství) Evropská společenství (Evropská unie) francouzsky italsky latinsky kilometrů čtverečních Království Srbů, Chorvatů a Slovinců metr množné číslo například Německá demokratická republika německy po Kristu před Kristem respektive Ruská sovětská federativní socialistická republika řecky Svazová federativní republika Jugoslávie Společenství nezávislých států Spolková republika Německo sovětská socialistická republika Svaz sovětských socialistických republik španělsky Spojené státy americké mimo dynastii (v tabulkách) specifikace v jednotlivých tabulkách mezera v údajích (v tabulkách) zemřel(a) odkaz na heslo
SLOVNÍK HISTORICKÝCH ÚZEMÍ EVROPY
Obr. 1: Panna Evropa na vyobrazení z roku 1592
15
A AACHEN viz CÁCHY AARGAU (něm. Aargau, Aarau, franc. Argovie) – území v severním Švýcarsku severozápadně od řeky Aare (odtud jméno). V 9. století rozděleno na Horní Aargau (v 15. století připadlo Bernu) a Dolní Aargau, jenž patřilo Habsburkům a bylo od roku 1415 připojeno ke Spříseženstvu (Švýcarsku). Dnes jeden z kantonů; viz též Habsburg. (Mapa 1)
Mapa 1: Území švýcarského kantonu Aargau na mapě Švýcarska z počátku 18. století. 1 – město Aarau, centrum kantonu, 2 – hrad Habsburg, rodové sídlo Habsburků
ABOV – historické území na jihovýchodě Slovenské republiky a v přilehlé části Maďarska. Abov se vydělil jako samostatný územní celek ve druhé polovině 13. století při rozpadu královského komitátu Abanovohrad (název podle hradu Abaújvár). Nejvýznamnějším městem byly Košice (maďarsky Kassa), od 17. století i správní centrum Abova. V roce 1621 získal toto území za úspěšný boj proti Turkům sedmihradský kníže a uherský král Gábor Bethlen (1580–1629) společně s dalšími uherskými župami a spojil je se Sedmihradskem. Toto spojení potvrdi-
lo i rozhodnutí mírové smlouvy uzavřené v Linci v roce 1645 (ve prospěch Jiřího Rákócziho, knížete sedmihradského). Roku 1785 byl Abov sloučen načas s Turnianskou župou v nově vzniklé Abovsko-turnianské župě, spojení se pak opakovalo v letech 1850–1860 a od roku 1881. Po rozpadu Rakouska-Uherska připadla část Abovsko-turnianské župy v roce 1918 Československu, jižní oblasti pak Maďarsku, jen v letech 1939–1944 bylo celé území součástí Maďarska. V letech 1960–1992 v nově zřízených krajích součást Východoslovenského kraje Československa, od 1. 1. 1993 Slovenské republiky. (Mapa 2)
Mapa 2: Územní rozsah abovské župy na konci 16. století
ADELSHOFEN viz FUGGER ADYGEJSKÁ REPUBLIKA (Adygská republika, adygejsky Ádyge respublik, rusky Adygejskaja respublika, dříve též Čerkesko) – autonomní republika uvnitř Krasnodarského kraje na jihu evropské části Ruské federace o rozloze 7 600 km2 (hlavní město Majkop). Oblast osídlená převážně kavkazským národem Adygů (odtud název) byla součástí Těrské a Horské republiky, od roku 1922 autonomní oblastí v rámci RSFSR, po roce 1991 byl statut změněn na současný. (Mapa 3)
17
