Daguerrotypie první prakticky používaná fotografická technika

Czech Associaon of Corrosion Engineers

PØEHLEDOVÉ ÈLÁNKY

Daguerrotypie – první prakticky používaná fotografická technika Daguerrotype – the first ever practically used photographic technique Švadlena J. Ústav kovových materiálů a korozního inženýrství, VŠCHT Praha E-mail: [email protected] Článek shrnuje základní poznatky o daguerrotypii, prvním prakticky používaném fotografickém postupu, který byl používán především v letech 1840-1860. Daguerrotypie využívá pro zachycení obrazu fotocitlivou vrstvu halogenidů stříbra na stříbrném povrchu, pro vyvolání využívá reakce stříbra s parami rtuti. Postup výroby daguerrotypií, jak je popsán, se od svého rozšíření a ustálení v polovině 19. století neměnil. Vlastnosti daguerrotypického obrazu jsou dány především jeho jemnou mikrostrukturou, která mohla být popsána až za použití elektronové mikroskopie. Poškození a degradace daguerrotypií plyne nejen z jejich nízké mechanické odolnosti, ale také z nevhodných konzervačních zásahů a podmínek uložení.

ÚVOD

The study summarises the basic information on daguerreotype, the first ever practically used photographic process, which was used mainly in the period 1840 – 1860. Daguerrotype takes advantage of a photosensitive layer of silver halides on a silver layer to capture an image, it uses a reaction of silver with mercury vapours to develop the image. The production process via daguerreotype as described hasn’t changed since its deployment and stabilisation in the middle of 19th century. The properties of a daguerreotype image are given by its soft microstructure, which could have only been described after introduction of the electron microscopy. The susceptibility of daguerrotypes to damage and degradations stems not only from their low mechanical resistance but also from unsuitable conservation interventions and archiving conditions.

Pod pojmem daguerrotypie se skrývá historicky první prakticky používaný fotografický proces, zároveň se tak nazývá i výsledek tohoto procesu, vzniklý snímek. 19. srpna 1839 jej při slavnostním zasedání Francouzské akademie věd v Paříži představil Luis Jacques Mandé Daguerre, po němž je proces daguerrotypie pojmenován. Podstatou daguerrotypie je zachycení obrazu na povrchu stříbra (postříbřená měděná deska) zcitlivěného halogenidy, následované vyvoláním a ustálením vytvořeného obrazu. Vzniklý daguerrotypický obraz je z pohledu fotografických technik zároveň pozitivem i negativem – záleží, pod jakým úhlem je daguerrotypie pozorována. Toho lze využít pro rychlou identifikaci daguerrotypií a jejich odlišení od dalších historických fotografických technik (talbotypie, ambrotypie, ferotypie neboli tintypie apod.). Další důsledek, který plyne z faktu, že daguerrotypický obraz v sobě spojuje pozitiv a negativ, je jedinečnost daguerrotypií – daguerrotypie nelze rozmnožit klasickým fotografickým postupem, kdy může být z negativu vytvořeno více pozitivů. Jedinou možností je fotografická nebo digitální reprodukce.

Proto je použití dostatečně ověřených restaurátorských a konzervátorských postupů pro ošetření daguerrotypií zásadní nezbytností. Daguerrotypie byla velmi používanou metodou přibližně do roku 1860, kdy byla postupně nahrazena novějšími fotografickými postupy, výjimečně se metoda používala i později až do současnosti. Navzdory náročnosti celého procesu se daguerrotypie značně rozšířila a vzniklo tak velké množství historických památek, které jsou ze své podstaty velice náchylné k degradačnímu poškození [1, 2]. Pro získání zobrazovací techniky, která by už nebyla založena na zachycení obrazu „rukou“, bylo potřeba spojit poznatky z oblasti výtvarného umění, optiky a chemie. Z hlediska výtvarného umění a optiky byla důležitým poznatkem camera obscura (dírková komora), která představuje základní princip fotografického přístroje. Zatímco camera obscura byla známa dlouho a hojně používána především v době renesance, způsob, jak takto promítnutý obraz trvale zachytit fotochemickou cestou, byl postupně objevován až v první polovině 19. století systematickým zkoumáním látek citlivých na světlo [1, 3].

Koroze a ochrana materiálu 58(2) 59-64 (2014)

DOI: 10.2478/kom-2014-0009

Unauthenticated Download Date | 2/15/17 6:37 AM

59

Daguerrotypie – první prakticky používaná fotografická technika

Daguerrotypický proces

Švadlena J.

●

Příprava daguerrotypické desky,

leštění desky. Galvanicky vyloučené stříbro bylo navíc čistší než v případě mechanického postříbření. Nevýhodou galvanicky zhotovených desek byla malá tloušťka vrstva vyloučeného stříbra, která vyžadovala šetrnější leštění [5].

●

leštění,

Leštění

●

zcitlivění halogenidy,

●

expozice,

●

vyvolávání,

●

ustalování,

●

zlacení,

●

adjustace.

Jak již bylo uvedeno výše, leštění stříbrného povrchu daguerrotypické desky bylo jednou z klíčových operací, která měla přímý dopad na kvalitu výsledné daguerrotypie. Leštění se většinou provádělo v několika stupních, metody a materiál se často lišily v závislosti na autorovi. Cílem vždy bylo dosáhnout zrcadlového lesku. Nejčastěji byla používána abraziva na bázi oxidu křemičitého a křemičitanů (tzv. rottenstone, tripoli) a oxidu železitého (tzv. jeweller’s rouge). Abraziva se používala rozmíchaná v olejích (olivový, levandulový), později se používal ethanol nebo okyselená voda. V poslední fázi leštění byla většinou používána abraziva suchá. Pro leštění se používaly textilie jako flanel, přírodní bavlna nebo jelenice [3, 6].

Proces daguerrotypie obvykle zahrnoval následující kroky:

Kroky zlacení a adjustace pracují již s vytvořeným daguerrotypickým obrazem a zajišťují především lepší vzhled a delší životnost daguerrotypie. V podstatě každý krok procesu významně ovlivňoval kvalitu výsledné daguerrotypie. Obzvláště leštění postříbřené desky a následnému zcitlivění povrchu stříbra halogenidy byla v historických daguerrotypických návodech věnována odpovídající pozornost [3-6]. Příprava desky

Zcitlivění

Podkladem a nosičem daguerrotypického obrazu jsou postříbřené měděné desky (výjimečně desky stříbrné). Zpočátku byla stříbrná vrstva na měděný podklad nanášena mechanickým způsobem – válcováním, s doporučeným poměrem tloušťky vrstvy stříbra k mědi 1:40 až 1:60 [4]. Od poloviny 50. let 19. století se začalo uplatňovat postříbření měděných desek galvanicky, které poskytovalo v porovnání s mechanickým postříbřením rovnoměrnější vrstvu stříbra, což usnadňovalo následné

Fotocitlivou složkou daguerrotypií jsou halogenidy stříbra, které jsou na stříbrném povrchu připraveny během zcitlivování. Po tomto kroku je již daguerrotypická deska připravena k expozici snímku, a je proto nutné pracovat v temné komoře. Zpočátku byl stříbrný povrch zcitlivován v parách jódu – na desce vznikla tenká vrstva fotocitlivého jodidu stříbrného [7]. Tento způsob ovšem vedl k dlouhým expozičním časům (až 20 minut). Pro zvýšení citlivosti bylo zcitlivění jódem kombinováno s vystavením desky působení brómu. Později se začaly

Obr. 1. Zcitlivovací skøíòka, prototyp darovaný prof. Dušanem Štulíkem z Getty Conservation Institute Fig. 1. Sensitizing box, prototype donated by prof. Dušan Štulík from Getty Conservation Institute

Obr. 2. Otevøená zcitlivovací skøíòka, prototyp darovaný prof. Dušanem Štulíkem z Getty Conservation Institute Fig. 2. Open sensitizing box, prototype donated by prof. Dušan Štulík from Getty Conservation Institute


DOI: 10.2478/kom-2014-0009


60


Švadlena J.

používat tzv. „akcelerátory“, které představovaly směs obsahující různé druhy těkavých halogenidů. Tím bylo možné zvýšit citlivost daguerrotypické desky, a snížit tak expoziční časy na jednotky sekund [1, 3, 6,]. Pro zcitlivění se používaly jednoduché skříňky s nádobou na zcitlivující látku a posuvným rámem pro snadnou manipulaci s deskou a lepší kontrolu doby zcitlivování (Obr. 1, Obr. 2). Expozice Doba expozice daguerrotypické desky pro zachycení obrazu se odvíjela od zvoleného způsobu zcitlivění, světelných podmínek prostředí a použitém fotografickém přístroji. S rozvojem nejstarších fotografických technik došlo také k rozvoji fotografických přístrojů, především v oblasti čoček, které umožnily průchod většího množství světla do přístroje, a došlo tak k dalšímu zkracování potřebné doby expozice [1]. Během expozice dopadá na fotocitlivou vrstvu světelné záření, dochází k jeho absorpci a následné emisi fotoelektronu, který je zachycen v krystalové mřížce halogenidu stříbra (nejčastěji v místě defektů krystalové mřížky). K takto vzniklému záporně nabitému místu v mřížce je přitahován stříbrný kation a následnou redukcí vzniká atom stříbra. Redukcí stříbrných kationtů a jejich agregací tak během expozice vzniká latentní daguerrotypický obraz [1]. Vyvolávání

Obr. 3. Historická vyvolávací rtuťová komora [1] Fig. 3. Historical mercury fuming box

Ustalování Cílem ustalování je odstranění zbylých nezreagovaných halogenidů stříbra, aby byl snímek stabilní na světle. Jako první ustalovač používal Daguerre horký roztok chloridu sodného, ovšem velmi záhy (už v roce 1840) byl nahrazen roztokem thiosíranu sodného, který je účinnější a není potřeba ho zahřívat. Samotné ustalování pak probíhalo šetrným promýváním daguerrotypie v nádobě s roztokem a následným důkladným oplachem pitnou vodou [3-6].

Při vyvolávání daguerrotypií je zviditelněn latentní obraz vzniklý při expozici. Základní metoda vyvolávání daguerrotypií spočívá ve vystavení desky parám rtuti. Stříbrné částice, vzniklé redukcí při expozici, reagují se rtutí na bílé částice amalgámu stříbra. Nejběžnějším postupem bylo zahřívání rtuti v utěsněné vyvolávací komoře (Obr. 3) s daguerrotypií na 60-90 °C (přesné teploty a doby vyvolávání se opět liší v závislosti na autorovi konkrétního návodu) [3-6]. Konstrukce vyvolávací komory se lišily, často byly doplněny o průhled pro přímou kontrolu procesu vyvolávání. Protože práce s horkou rtutí s sebou nese výrazné zdravotní riziko, byla snaha proces vyvolávání modifikovat. Jednou z možností bylo použít rtuť bez zahřívání, za laboratorní teploty – vyvolávací čas se tím výrazně prodloužil (z minut až na desítky hodin). Další možností bylo vyvolávání za sníženého tlaku. Alternativou, která z procesu vyvolávání odstranila rtuť úplně, je tzv. Becquerelova metoda, jejíž podstatou je vyvolávání daguerrotypie osvitem (denní světlo) přes červený filtr. Při použití Becquerelovy metody je zcitlivěná daguerrotypická deska exponována kratší čas (než při postupu s vyvoláváním pomocí rtuti) a následně umístěna pod červený filtr. Světlo dopadající na daguerrotypii má tedy delší vlnovou délku než při expozici a dochází ke zformování obrazu, který již není tvořen částicemi amalgámu stříbra, ale pouze částicemi vyredukovaného stříbra [1].

Vyvolaný a ustálený daguerrotypický obraz je velmi náchylný na mechanické poškození obrazové vrstvy. Velmi brzy po uvedení do praxe byl proto k celému procesu zařazen další (volitelný) krok zlacení. Dle autorů M. Susan Barger a William B. White [1] je během zlacení část rtuti v částicích amalgámu nahrazena zlatem, což vede k určitému zvětšení částic (zlepšení optických vlastností) a celkovému zlepšení mechanické odolnosti (zlacenou daguerrotypii je možné kolorovat). Dle jiných autorů (Centeno et al., Da Silva et al.) [2, 8] je zlato na povrchu daguerrotypie rozmístěno rovnoměrně bez ohledu na částice a napovídá to spíše vytvoření tenké vrstvy zlata pokrývající povrch snímku, nicméně se stejnými pozitivními důsledky pro vlastnosti daguerrotypií. Pro zlacení se používal buď roztok chloridu zlatitého [5], nebo thiosulfátový komplex zlata, který se připravoval z thiosíranu sodného a chloridu


DOI: 10.2478/kom-2014-0009

Zlacení


61


zlatitého [3-4]. Zlaticí roztok se nalil na vodorovně umístěnou daguerrotypii, která byla zahřívána ze spodní strany desky lihovým kahanem. Při zahřívání docházelo k tepelnému rozkladu chloridu nebo komplexu a vyloučení zlata na povrchu desky [1].

Švadlena J.

částic na plochu, v tmavých oblastech daguerrotypie se vyskytují aglomeráty částic amalgámu stříbra (o velikosti 10-50 μm) s velkou vzdáleností mezi jednotlivými aglomeráty a nízkou hustotou na plochu [1] (Obr. 5).

Adjustace Ani zlacená daguerrotypie nedisponuje vysokou mechanickou odolností, proto bylo doporučováno chránit obraz skleněnou deskou, která byla většinou přilepena pruhem látky k zadní straně daguerrotypické desky. Mezi skleněnou desku a daguerrotypii byla navíc umístěna pasparta pro eliminaci poškození obrazové vrstvy pohybem skleněné desky. K popsané sestavě byl dále umístěn mosazný rámeček, který dále zpevňoval adjustaci daguerrotypie. Na závěr mohla být daguerrotypie vložena do zdobeného pouzdra ze dřeva, později (od 1856) také z termoplastu (Obr. 4) [1]. Z provedení adjustace lze určit přibližnou dobu vzniku daguerrotypie. Vnější mosazný rámeček se začal používat v roce 1847, tvar, tloušťka a textura pasparty se také měnily v průběhu doby [9].

Obr. 5. Mikrostruktura daguerrotypického povrchu, snímek ze skenovací elektronové mikroskopie Fig. 5. Microstructure of daguerreotype surface, scanning electron microscopy image

Obr. 4. Adjustovaná historická daguerrotypie Fig. 4. Historical daguerreotype case

Struktura daguerrotypického obrazu Vhodným nástrojem pro studium povrchu daguerrotypií je skenovací elektronová mikroskopie s analýzou chemického složení. Daguerrotypický obraz je tvořen (v případě klasického vyvolávání v parách rtuti) samostatnými částicemi amalgámu stříbra na vyleštěném stříbrném povrchu. Vliv chemického složení povrchu na vzhled daguerrotypického obrazu je druhotný, hlavní roli hraje mikrostruktura povrchu. Velikost částic, hustota rozmístění a vzdálenost mezi částicemi se liší v závislosti na pozorované oblasti snímku – pro světlé oblasti snímku je charakteristická nejnižší velikost částic (100 nm-2 μm), nejvyšší hustota částic na plochu a s tím související nejnižší vzdálenost mezi částicemi. Směrem k odstínům šedé roste velikost částic a klesá hustota Koroze a ochrana materiálu 58(2) 59-64 (2014)

Popsaná mikrostruktura povrchu daguerrotypie, velikost a množství částic vztažené na plochu tedy určuje, bude-li daná oblast snímku světlejší, nebo tmavší. Rozhodující význam má způsob odrazu dopadajících světelných paprsků. Pro strukturu povrchu daguerrotypií byly popsány dvě krajní možnosti – úplný odraz a rozptyl (difúzní odraz). V tmavých oblastech daguerrotypie, kde převládá vyleštěný stříbrný povrch, dochází k úplnému odrazu dopadajícího světla (pod úhlem shodným s úhlem dopadu). Tato oblast se pozorovateli bude jevit světlá (tzn., uvidí negativ daguerrotypického snímku), pokud bude obraz pozorovat v úhlu odraženého světla; pokud bude mimo tuto pozici, bude oblast tmavá. V oblastech s vysokou plošnou hustotou částic amalgámu dochází převážně k rozptylu světla a oblast má světlé tóny. Různé stupně šedé v rámci snímku jsou dány poměrem obou možností odrazu [1]. Poškození daguerrotypií Vzhledem k různým druhům materiálů, které v sobě výsledná (adjustovaná) daguerrotypie spojuje, lze na historických daguerrotypiích pozorovat širokou DOI: 10.2478/kom-2014-0009


62


Švadlena J.

škálu poškození. Protože nosičem obrazové informace je postříbřená kovová deska a degradační procesy probíhající na ní ohrožují celkový vzhled snímku nejvíce (a mnohdy nevratně), je vhodné soustředit se v dalším popisu poškození především na ni. Z hlediska původu poškození je možné rozlišit následující druhy: mechanické poškození, korozní poškození interakcí s okolním prostředím při uložení (atmosférická koroze), degradace vlivem látek použitých při výrobě (např. chloridy) nebo vlivem nevhodné adjustace (adhesiva, produkty degradace skleněné desky) a poškození vlivem nevhodného restaurátorského zásahu [1]. Běžnou formou mechanického poškození je poškrábání a setření části obrazové vrstvy z povrchu postříbřené desky, ať už vlivem nevhodného zacházení, poškozené adjustace (uvolněná nebo prasklá krycí skleněná deska) nebo nevhodného způsobu očištění. Z hlediska korozního poškození interakcí s okolním prostředím vzniká na daguerrotypiích nejprve tenká vrstva korozních produktů, která však již může ovlivňovat vzhled obrazu (tmavnutí). Složení korozních produktů odpovídá koroznímu poškození stříbra, jedná se především o oxidy, chloridy a sulfidy stříbra [1, 2, 8, 10]. Vedle tenké vrstvy korozních produktů se na historických daguerrotypiích vyskytují také výrazná lokální korozní napadení, která se v daném místě projevují tlustší vrstvou korozních produktů s obsahem chloridu stříbrného [8, 12]. Může také dojít k porušení stříbrné vrstvy až na podkladovou měď a následnému koroznímu napadení měděného podkladu. Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi daguerrotypie z hlediska korozního poškození mohou plynout z rozdílné velikosti povrchu, který souvisí s reaktivitou (větší povrch mají světlé části s velkým počtem malých částic amalgámu stříbra) [1]. Přímý vliv na korozní chování povrchu kovové desky s obrazem má i adjustace daguerrotypie. Především degradace skleněné desky chránící daguerrotypii může významně ovlivnit vnitřní atmosféru – mikroklima, které v adjustované daguerrotypii vzniká v prostoru mezi sklem a deskou s obrazem, a tím i ovlivnit vznik korozních produktů přímo na kovové daguerrotypické desce [1, 12]. Aktuálně frekventovaný problém poškození daguerrotypií má souvislost se staršími konzervátorskými a restaurátorskými zásahy, které dočasně zlepšily vzhled snímku, ovšem v dlouhodobém měřítku způsobily vážnou degradaci povrchu daguerrotypie. To se týká především čisticích lázní na bázi kyanidů nebo thiomočoviny, které po krátkodobém zlepšení vzhledu daguerrotypického obrazu způsobují vznik tenkých vrstev komplexů se stříbrem na povrchu daguerrotypie a vážně poškozují vzhled snímku, který se stává velice tmavý a nezřetelný až zakalený. Tím, že část stříbra přechází do komplexů, dochází také k přeskupování mikrostruktury povrchu, což způsobuje nevratné poškození obrazové vrstvy [1, 8].

Restaurování daguerrotypií se zabývalo a stále zabývá především otázkou bezpečného odstranění korozních produktů, které zhoršují „čitelnost“ daguerrotypického obrazu. Už od druhé poloviny 19. století bylo běžnou praxí používání kyanidových čisticích lázní. Jednalo se většinou o roztok kyanidu sodného nebo draselného, do kterého byla daguerrotypie, vyjmutá z adjustace, ponořena a jemně promývána. Jak už bylo zmíněno, po krátkém vizuálním zlepšení stavu daguerrotypií docházelo k zakalení až nevratným ztrátám obrazu, protože komplexační chování kyanidů působilo jak na odstraňované korozní produkty, tak na stříbrný podklad a amalgámové částice. Podobný problém následoval u lázní na bázi thiomočoviny, které v 50. letech 19. století kyanidové čisticí lázně vystřídaly. Tyto čisticí lázně nejsou tak agresivní vůči daguerrotypiím, ale i po důkladném oplachu zůstávají komplexní sloučeniny navázány na povrchu [1]. Vedle hledání spolehlivých a bezpečných postupů pro odstranění navázaných komplexů pocházejících z thiomočovinových lázní jsou také zkoumány další metody odstraňování vrstev korozních produktů z povrchu daguerrotypií. Sem patří elektrochemické čištění a laserové čištění. Elektrochemické čištění se jeví jako slibná metoda, nedochází při něm k ovlivnění mikrostruktury povrchu daguerrotypie a nebylo zaznamenáno zhoršení stavu snímku po určité době, jako tomu bylo u kyanidových a thiomočovinových lázní. Při elektrochemickém čištění se používá stejnosměrný proud, vhodným alkalickým elektrolytem, který je zároveň schopný rozpouštět oxid stříbrný, je hydroxid amonný. Ošetřovaný předmět, daguerrotypii, je možné zapojit jako katodu i jako anodu a využít tak anodického i katodického principu odstraňování korozních produktů [1]. Použití laserového čištění bylo úspěšně vyzkoušeno v rámci laserových analytických metod (např. LIBS, laser induced breakdown spectroscopy),


DOI: 10.2478/kom-2014-0009

Pro studium poškození obrazové vrstvy daguerrotypií jsou hojně používány nástroje povrchové analýzy z hlediska chemického i fázového složení. Nezbytným nástrojem pro studium struktury povrchu je elektronová mikroskopie, s chemickým analyzátorem poskytuje i znalost prvkového složení. Používanou alternativou pro prvkové složení je rentgenová fluorescenční analýza (XRF) nebo spektroskopie Augerových elektronů. Pro fázové složení korozních produktů jsou aplikovány metody Ramanovy spektroskopie (obzvláště užitečná pro studium změn povrchu vlivem thiomočovinových čisticích lázní) [1] a infračervené spektroskopie s Fourierovou transformací (FTIR). Strukturu korozních produktů lze také sledovat pomocí rentgenové difrakční spektroskopie (XRD) [1, 2, 8, 11, 13, 14]. Konzervování a restaurování daguerrotypií


63


kdy stejný laser byl použit jak pro analýzu, tak pro následné odstraňování korozních produktů. Klíčové ovšem je správné nastavení parametrů laseru (vlnová délka, délka pulsu, intenzita, velikost stopy paprsku) [13]. Diskuze je vedena ohledně tématu výměny ochranného skla adjustované daguerrotypie – otázka spočívá v tom, nakolik je adjustace daguerrotypie součást historického objektu s vlastní historickou hodnotou a nakolik je to „pouze“ ochranný obal pro samotnou daguerrotypickou desku [1]. Kromě odstraňování korozních produktů z povrchu daguerrotypií je zkoumána také možnost použití ochranných povlaků. Myšlenkou ochranných povlaků prodlužujících životnost a odolnost daguerrotypií se zabýval už Daguerre (jako alternativou k adjustaci), ovšem v té době používané ochranné vrstvy (vosky a pryskyřice) měly spíše negativní vliv na vzhled a životnost obrazu. Významný příklad použití nevhodného ochranného povlaku pro daguerrotypie představuje lak na bázi nitrocelulózy s komerčním názvem Zapon, který byl identifikován na daguerrotypiích v Albertina Museum ve Vídni. Jednalo se o starší restaurátorské zásahy, které, vzhledem k nedostatečné stabilitě povlaků na bázi nitrátu celulózy a vzhledem k nedostatečně kontrolovaným podmínkám přípravy ochranné vrstvy laku, způsobily viditelné změny a poškození obrazové vrstvy daguerrotypií [15]. Aktuálně se jako potenciálně perspektivní jeví některé povlaky vzniklé naprašováním (například nitrid boritý, BN), které však nesplňují podmínku reversibility, a určité polymerní povlaky (Parylene C) [1]. ZÁVÌR Z hlediska své povahy jsou daguerrotypie velice citlivý historický materiál, který kladl vysoké nároky již na své historické uživatele. Strukturu daguerrotypického obrazu tvoří částice amalgámu stříbra na vyleštěném stříbrném povrchu. Požadavek důsledně prověřených a vyzkoušených restaurátorských postupů umocňuje fakt, že každý snímek je originál, který nelze klasickými fotografickými postupy duplikovat. Díky v současné době dostupným analytickým nástrojům lze strukturu daguerrotypického obrazu studovat nedestruktivně a získat tak představu o probíhajících korozních a degradačních procesech, které ji ohrožují. Podìkování Tato studie vznikla na Akademii múzických umění v Praze v rámci projektu NAKI DF12P01OVV038 - „Daguerrovo rejsování světlem“ – nové metody a postupy pro ochranu, péči a zpřístupnění kulturního dědictví v daguerrotypii (2012-2015, MK0/DF) - finančně podpořeného z prostředků MK ČR v roce 2014. Koroze a ochrana materiálu 58(2) 59-64 (2014)

Švadlena J.

LITERATURA 1. Barger, S.; White, W. B., The Daguerreotype: NineteenthCentury Technology and Modern Science. Johns Hopkins University Press: 2000. 2. Centeno, S. A.; Schulte, F.; Kennedy, N. W.; Schrott, A. G., The formation of chlorine-induced alterations in daguerreotype image particles: a high resolution SEM-EDS study. Appl Phys a-Mater 2011, 105 (1), 55-63. 3. Thornthwaite, W. H., A Guide to Photography, Containing Simple and Concise Directions for Obtaining Views, Portraits Etc. Horne, Thornthwaite and Wood: 1857. 4. Bisbee, A., The History and Practice of Daguerrotyping. Dayton, Ohio, 1853. 5. Halleur, G. C. H.; Schubert, F.; Strauss, G. L., The Art of Photography: Instructions in the Art of Producing Photographic Pictures. J. Weale: 1854. 6. Humphrey, S. D., American Handbook Of The Daguerreotype. Kessinger Publishing: 1858. 7. Daguerre, L. J. M.; Memes, J. S.; American repertory of arts, s.; manufactures, A Full Description of the Daguerreotype Process. J. R. Chilton: 1840. 8. Da Silva, E.; Robinson, M.; Evans, C.; Pejovic-Milic, A.; Heyd, D. V., Monitoring the photographic process, degradation and restoration of 21st century Daguerreotypes by wavelength-dispersive X-ray fluorescence spectrometry. J Anal Atom Spectrom 2010, 25 (5), 654-661. 9. Dating Daguerreotypes. http://www.phototree.com/id_dag. htm (accessed 2.6.2014). 10. Golovlev, V. V.; Gresalfi, M. J.; Miller, J. C.; Romer, G.; Messier, P., Laser characterization and cleaning of nineteenth century daguerreotypes. J Cult Herit 2000, 1, S139-S144. 11. Centeno, S. A.; Meller, T.; Kennedy, N.; Wypyski, M., The daguerreotype surface as a SERS substrate: characterization of image deterioration in plates from the 19th century studio of Southworth & Hawes. J Raman Spectrosc 2008, 39 (7), 914-921. 12. Barger, M. S.; Smith, D. K.; White, W. B., Characterization of Corrosion Products on Old Protective Glass, Especially Daguerreotype Cover Glasses. J Mater Sci 1989, 24 (4), 1343-1356. 13. Golovlev, V. V.; Gresalfi, M. J.; Miller, J. C.; Anglos, D.; Melesanaki, K.; Zafiropulos, V.; Romer, G.; Messier, P., Laser characterization and cleaning of 19th century daguerreotypes II. J Cult Herit 2003, 4, 134s-139s. 14. Neiva, A. C.; Marcondes, M. A.; Pinto, H. P. F.; Almeida, P. A. D., Analysis of photographs and photo-paintings by energy-dispersive X-ray fluorescence spectroscopy. Radiat Phys Chem 2014, 95, 378-380. 15. Gruber, A.; Ha, T., A History of Zapon Lacquer Coating and its Use on the Daguerreotypes in the Albertina Photograph Collection. In Coatings on Photographs: Materials, Techniques and Conservation, McCabe, C., Ed. 2005; pp 237 - 253.

DOI: 10.2478/kom-2014-0009


64

Daguerrotypie první prakticky používaná fotografická technika

Recommend Documents