CSNS
srpen 2010
číslo 4
Armáda České republiky trochu jinak Česká armáda po dlouhém období transformace, provázeném celou řadou bolestných kroků v podobě propouštění, snižování stavů jak personálu, tak i techniky a se rušení posádek dosáhla svého cíle, z nástroje komunistické moci, podléhajícího sovětskému velení plánujícího útok na zá-padní Evropu stala se moderní, standardní armádou prozápadního demokratického státu stojícího na euroatlantických hodnotách. Zároveň tato armáda plní svoji nezbytnou úlohu vnitřní – stala se plně demokratickou institucí, která je jedním z pilířů demokratického státu. Přes to všechno dnes v době ekonomické krize lze pozorovat, že armáda jako taková je především z důvodů ekonomických, rozpočtových zpochybňována a především je zpochybňována prakticky každá větší zakázka. Stále lze i zaslechnout hlasy, že armáda je až příliš velká. Je tomu skutečně tak? Otázka absolutní velikosti armády je vždy relativní. Dnešní česká armáda je nesrovnatelně men-ší než za komunistického režimu, kdy po snižování početních stavů dle vídeňských smluv byla plá-nována (nebudeme-li brát v potaz později odtrhnuvší se Slovensko) armáda čítající více než 90 000 vojáků. Vezmeme-li ale procentuelní vztah k celkovému počtu obyvatel, pak vyplývá, že česká armáda je jednou z nejméně početných v rámci NATO! Samotný argument o přílišné velikosti se tak jeví jako naprosto lichý. Česká armáda (23 000 vojáků, 7000 o.z) je tak relativně menší než armáda slovenská (19 000 vojáků, 4500 o.z) či armáda polská (100 000 vojáků, 18 000 o.z), nemluvě o atypickém příkladu Řecka a jeho obrovské armády čítající 158 000 vojáků při abnormálně vysokých vojenských výdajích ve výši 4,8% HDP. Druhou otázkou jsou samozřejmě ekonomické náklady. I v tomto směru lze českou armádu hodnotit jako poměrně malou. Současné vojenské výdaje ve výši 1,31% HDP lze vidět jako naprosto nedos-tatečné, hluboce pod 2% HDP doporučovaných NATO, lze poukázat na fakt, že máme jedny z nej-nižších výdajů v rámci NATO – a předstihují nás i státy, které jsou mnohdy i ekonomicky slabší (Rumunsko, Bulharsko, Portugalsko). Je ovšem třeba připomenout i fakt, že u celé řady států jsou mnohé velké akvizice typu nákup stíhacích letounů, tanků atd., realizovány mimo běžný armádní rozpočet. Např. Španělsko při svém posledním velkém modernizačním programu (nákup stíhacích letounů Typhoon, moderních tanků Leopard 2 a fregat F-100) vyčlenilo prostředky na tyto akvizice zcela mimo běžný armádní rozpočet, armádní rozpočet zahrnoval pouze provozní výdaje těchto systémů. Oproti tomu v případě České republiky prakticky všechny větší akviziční výdaje byly pořízeny ryze z běžného rozpočtu ministerstva obrany. Uvážíme-li tento faktor, pak české výdaje na obranu patří k absolutně nejnižším nejen v rámci NATO, ale i celkově na světě. Naskýtá se přirozeně otázka,proč právě česká armáda musí patřit k těm nejchudším, když ekonomickou výkonností Česká republika patří k spíše mírnému nadprůměru, tento faktor obzvláště vyniká, vezmeme-li v potaz slavnou vojenskou, ba přímo militaristickou tradici českého národa včetně výrazné prvorepublikové tradice, která právě na ozbrojené složky kladla značný důraz. Bohužel se zde nabízí klasická poučka říkající, že národ, který není ochoten a schopen zajistit si svou vlastní obranyschopnost, ztrácí postupně svou vlastní samostatnost a právo na svou vlastní, svébytnou existenci. Lze poukázat i na fakt, že právě obdobná apatie spojená s nezájmem o věci veřejné je čím dál častějším postojem výrazné čás-ti české populace, dá se hovořit o významném poklesu ducha národa, což vzhledem k faktu, že bezpečnostní rizika ve světě spíše rostou , může mít pro další osud českého národa zásadní negativní význam.
Jak řešit daný problém? Dá se říci, že tento problém je dlouhodobý, dá se ovšem očekávat, že postupně se bude i nadále zhoršovat. Jedním z prostředků je např. i větší podpora různých akcí, pořádaných pro širokou, nejen odbornou veřejnost, akce typu Bahna či Lešany zásadně prospívají celkovému image armády v očích veřejnosti. Obecně vzato právě onen faktor poměrně široké odborné či poloodborné veřejnosti je dlouhodobě podceňovaný, přitom jak ukazují různé sociologické průzkumy, jedná se o poměrně značnou část veřejnosti. Zde však nejde ani tak o otázku nějakých masivních finančních dotací (vzhledem k současné ekonomické situaci je tento přístup prakticky vyloučen )jako spíše o určitý informační a technologický servis. Samostatnou otázkou je pak chování resortu jako takového, který je bohužel poměrně často, byť mnohdy neprávem spojován s korupcí, která je dnes poměrně rozsáhle zmiňována. Zde ovšem lze poukázat na fakt, že resort obrany v tomto směru není nijak výjimečný od resortů jiných, korupce je problémem spíše celospolečenským a ne toliko pouze resortním (lze poukázat na projekty typu Internet do škol, státní maturity, zcela specifickým je pak resort dopravy atd.). Navíc zkušenosti i z jiných zemí ukazují, že korupci jako takovou se nikdy a nikde nepodařilo plně vymýtit, i kdyby hypoteticky vznikla nová vláda s ostře protikorupčním zaměřením (vzhledem k současným preferencím a hypotetickému sestavení budoucí vlády lze to považovat za málo pravděpodobné), problém korupce jako takové vyřešen nebude a bude pouze více či méně úspěšný. Jakýkoliv model řešení korupce je pak otázkou nadresortní, z pohledu samotného ministerstva obrany jen málo ovlivnitelnou . Ministerstvo obrany však může k řešení přispět i novým pohledem na zadávání svých strategických zakázek.
Jednotlivé zbrojní zakázky a akvizice Jednou z největších zakázek poslední doby bylo pořízení často diskutovaných letounů JAS-39 Gripen. Pomineme-li často zmiňovanou korupci, která je věcí orgánů činných v trestním řízení a s odbornou úrovní nemá nic společného, lze hodnotit tento výběr jako velice zdařilý. Mnohdy (např. i NKÚ) je zpochybňován počet pořízených letounů, zde lze ovšem poukázat na fakt, že pořízené množství 14 či správněji řečeno 12 plus 2 je nejnižší možný počet potřebný k zajištění potřeb státu a zejména pak programu NATINADS. Lze poukázat i na fakt, že obdobně velké Maďarsko pořídilo si stejný počet letounů stejného typu – nemluvě o 72 letounech obdobně velké Belgie či obrovské flotile 400 nadzvukových letounů Řecka. Dalo by se říci, že tento typ se v českém letectvu díky svým nízkým provozním nákladům a vysokým výkonům velice osvědčil, vhodnost této akvizice vyniká zvláště ve srovnání s dalšími nabízenými typy (F/A 18 či Mirage-2000 nejen s výrazně vyšší pořizovací cenou, ale i s vysokými provozními náklady). I nadále lze tento typ pro AČR doporučit,zejména pak v podobě pokračování současného pronájmu. Za chybu lze však hodnotit fakt, že v případě nákupu stíhacích letounů nedošlo k společnému postupu států Visegrádské čtyřky, vzhle-dem k celkovému počtu letounů poptávaných těmito zeměmi mohlo být dosaženo výrazně lepších obchodních podmínek, nemluvě o otázce offsetů atd. Obdobně by se dala hodnotit i další velká akvizice, modernizace tankového vojska v podobě nákupu typu T-72 M4CZ. Pomineme-li vysoké technické výkony tohoto typu (podle mnohých až zbytečně vysoké, což je jeden z důvodů faktu, že tento konkrétní český model je nejdražším z jiných obdobných nabízeným programů), pak hlavním problémem je malý počet takto modernizovaných tanků, pouhých 30 ks lze označit za zcela nedostatečné. I zde lze konstatovat, že v případě spolupráce s dalšími zeměmi regionu, zejména pak se Slovenskem dalo by se dosáhnout výrazně nižších cen při dosažení vedlejšího cíle v podobě zachování technické vyspělosti části českého zbrojního prů-myslu. Neméně významný je i fakt, při takovémto koordinovaném postupu byl by i výrazně pravděpodobný exportní úspěch, který v současné podobě lze označit za téměř nemožný (jako jedinou výjimku lze uvést hypotetický zájem Gruzie). Poněkud odlišnou je otázka pořízení obrněných transportérů Pandur. I zde jsou otazníkem finan-ční otázky, vezmeme-li v úvahu fakt, že Portugalsko pořídilo si stejný typ za výrazně lepších finančních podmínek. Lze však poukázat i na fakt, že obdobný typ ZUBR byl české armádě nabízen českou firmou PSP Bohemia, později Tatra Praha, nákupem tohoto typu, byť v modifikované podobě dosáhlo by se kýžené reálné podpory českého zbrojního průmyslu. Jako zajímavou alternativu ovšem lze uvést technicky mimořádně zajímavý rumunský obrněný transportér Saur-2, dosahující výborných výsledků př nesrovnatelně nižších finančních nákladech. V případě některých doplňkových verzí (zdravotnická atd.) se jako vhodný typ jeví i polský typ Rys. Související otázkou je akvizice lehkých kolových vozidel, kde ve finále byl vybrán typ Dingo. Zde lze poukázat na fakt, ž NATO požadovalo pouze dvacet těchto vozidel – další jejich nákup lze hodnotit jako nadbytečný . Vzhledem k ceně těchto vysoce kvalitních, ale také náročných vozidel jako možné řešení nabízí se možnost doplnit tento poměrně malý počet vozidel větším počtem vozidel lehčí kategorie, zde jako vhodné typy nabízejí se polská vozidla Dzik (vysoce osvědčená v náročných podmínkách irácké války, ostatně irácká armáda objednala již 600 kusů těchto vozidel, což vypovídá o jejich kvalitách) či Zubr. I nákup těchto vozidel bylo by možno prezentovat jako výraz regionální spolupráce v rámci Visegrádské smlouvy, navíc se zde nabízí možnost barterového obchodu, kdy tato vozidla mohla by být pořízena protiúčtem za české dodávky letounů L-159 vzhledem k polské potřebě moderních cvičných letounů. Otázka akvizice letounů L-159 vydala by zřejmě na samostatnou analýzu, tento obchod je zřejmě nejproblematičtější v historii novodobé české armády. Již od počátku celá řada odborníků poukazovala na nesprávné zaměření celého programu, kdy místo osvědčené výroby ryze cvičných letounů v podobě modernizované verze L-59/L-139 byla zvolena cesta vývoje
kdy místo osvědčené výroby ryze cvičných letounů v podobě modernizované verze L-59/L-139 byla zvolena cesta vývoje specializovaného bitevníku, jehož výkony jsou dle řady odborníků až příliš vysoké a proto tento letoun na moderním bojišti jen těžko nachází uplatnění. Právě tento faktor je důvodem exportního neúspěchu tohoto typu, když dosud se nepodařilo prodat do zahraničí jediný letoun (vyjma výměny pěti kusů v rámci akvizice moderních dopravních letounů CASA C-295), kdy bohatší státy orientují se na letouny vyšších kategorií jednoho univerzálního typu – a oproti tomu zem chudší poptávají letouny spíše nižších kvalit dostupných za nižší cenu, i v tomto směru lze letoun L-159 hodnotit za málo konkurenceschopný vzhledem k nasycenosti trhu, kde mu i v státech dosud se orientující na české letouny výrazně konkurují čínské letouny K-8 Korakoram či ruské JaK-130. Navíc lze připomenout, že i v tomto případě se nabízela alternativní cesta spolupráce v rámci Visegrádské smlouvy, kdy bylo možno spolupracovat s Polskem na programu bitevního letounu PZL-130. Problematickým jeví se i současný program přezbrojení armády novou útočnou puškou v rámci programu „Pěšák pro 21.století“. Útočná puška CZ 805 Bren je bezesporu špičkovým výrobkem, je však otázkou, zda je účelné pořizovat si tento typ za současné finanční situace resortu. Vhodnou alternativou jeví se další orientace na osvědčený Sa-58 v modernizované verzi, tyto modernizace jsou navíc nabízeny za nesrovnatelně nižší cenu. Diskutabilním je i přechod na rá 5,56 mm, tato ráže – byť standardizovaná v rámci NATO je dnes hodnocena (vzhledem k zkušenostem z Iráku a Afghánistánu jako nevyhovující a mnohé státy plánují od ní odstoupit. Dalo by se tedy říci, že za velkých finančních nákladů zavádíme něco, co jiní plánují vyřadit. Nová strategie pro resort obrany? Současné škrty armádního rozpočtu, prováděné v rámci vládních úsporných opatření, dosáhly takových rozměrů, že se dotýkají již samotné podstaty resortu. Dá se ale předpokládat, že i nadále bude ze strany ministerstva financí tlak na úsporná opatření, přičemž resort obrany je v tomto směru bohužel častým terčem. Na druhou stranu i ze strany NATO mohou se objevit další požadavky vzhledem k problematické mezinárodní situaci a nárůstu bezpečnostních rizik (mezinárodní terorismus aj.). Těžko si lze představit např. další snižování početních stavů z důvodů již zmíněných. Cestou není ani další převádění ze stavu vojáků do kategorie občanských zaměstnanců, v tomto směru česká armáda zřejmě dosáhla svého maxima a lze upozornit na fakt, že má výrazně vyšší procento občanských zaměstnanců vzhledem k celkovým početním stavům než jiné srovnatelné armády, navíc zde působí faktor nižší výkonnost občanských zaměstnanc a problematičnost jejich nasazení v zahraničních misích. Řešením není ani často zmiňovaný outsorcing, zkušenost jiných, ale i samotné české armády ukazuje, že ve finále jsou mnohdy nakupované služby dražší, než kdyby si je armáda pořizovala sama – a lze poukázat třebas na příklad armády USA, kdy jsou mnohé outsorcingové smlouvy rušeny a resort obrany místo toho plánuje vytvoření většího počtu plně využitých pracovních míst. Řešením se proto jeví používání osvědčených, dosud málo a chybně využívaných možností, zejména pak užší spolupráce států Visegrádské čtyřky, případně i dalších,“ kolegiálních“ zemí, řešících podobné problémy (Rumunsko, Chorvatsko, ale např. i pobaltské státy) při zachování celkové spo-lupráce v rámci NATO, lepší využívání zdrojů NATO a v neposlední řadě i lepší využívání domácích zdrojů, českého, byť značně zdecimovaného zbrojního průmyslu. Dejme tedy starému obsahu (idea středoevropské spolupráce) novou myšlenku, nové naplnění. Východiskem z krize českého ministerstva
Bacílek Karel Oběť komunistické zvůle Karel Bacílek se narodil 25.3.1920 ve Zdicích, kde měl jeho otec vinárnu. V roce 1936 se rodina přestěhovala do Prahy, kde získala do nájmu restauraci U zlaté Prahy. Bacílek maturoval v roce 1941 na gymnáziu v Praze. Poté se vyučil číšníkem a až do roku 1945 pracoval v restauraci svého otce jako číšník. V době heydrichiády, v červnu 1942, získal nezáviděníhodnou zkušenost s pražským gestapem. Tehdy byl spolu se svou sestrou zatčen a odvezen do Pechkova paláce a později na Pankrác. Odtud ho naštěstí po několika dnech propustili, ale děsivá vzpomínka ho stále pronásledovala. Po osvobození se na podzim 1945 zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V té době vstoupil do Československé strany národně socialistické. Ve straně zůstal i po únoru 1948 kdy se přejmenovala na Československou stranu socialistickou. Vnitřně se neztotožnil s politikou vládnoucích komunistů a postupnému vzdalování se masarykovské tradici demokratického Československa. V tom se ztotožňoval se svým otcem. Od slov k činům nebylo daleko. Osudné se mu stalo setkání s pplk.ve výslužbě Josefem Hruškou, s nímž Karla Bacílka mladšího seznámil na jaře 1948 jeho otec. Tento agent Vojenského obranného zpravodajství, jehož řídícím orgánem byl plk. R.Mysík z Reicinova 5. oddělení hlavního štábu, se oběma mužům prezentoval jako člověk odhodlaný ilegálně pracovat proti komunistům. Na jeho popud začali oba Bacílkové získávat kontakty ve svém okolí na podobně smýšlející lidi a shromažďovat „zpravodajské“ informace. Karel Bacílek mladší oslovoval zejména studenty či známé z Československého veslařského klubu, jehož byl od roku 1946 členem. Tak se seznámil i s jedenadvacetiletým Borisem Kovaříčkem, který stejně jako on studoval na Právnické fakultě. Ten navíc již ilegální skupinu vedl a sám ji dál název Šeřík. Postupem času vznikla rozvětvená odbojová organizace Pravda zvítězí, kterou fakticky řídil pplk. Hruška. Ten také – po dohodě se svými nadřízenými – stanovil konečný cíl, totiž ozbrojený puč plánovaný na únor 1949, na dobu prvního výroč komunistického převratu. Nereálnost celého podniku zastínila „vojenská odbornost“ tohoto muže a živil ji mladický zápal velké části protagonistů. Cynická provokační hra trvala několik měsíců, během nichž do ní byly vtahovány další a další osoby a napojovány další skupiny /jednu z nich řídil agent StB Václav Chalupa alias major Král/. Během této doby se
osoby a napojovány další skupiny /jednu z nich řídil agent StB Václav Chalupa alias major Král/. Během této doby se Hruška opakovaně pokoušel navázat styky se špičkami zahraniční emigrace, což byl jeden z jeho úkolů. Karel Bacílek tak s jeho vědomím podnikl 7. prosince 1948 cestu za hranice do Američany okupované části Německa. Není však jasné, s kým vlastně jednal a nešlo-li také o provokaci. Na konci prosince 1948 spadla klec. Přišla mohutná vlna zatýkání, kterému padlo za oběť téměř dvě stě lidí, mezi nimi i generál Karel Kutlvašr, někdejší vojenský velitel Pražského povstání. I on patří mezi ty, kteří podlehli „vábení“ Hruškovy organizace, když se zúčastnil jedné ze schůzek s ním. Karla Bacílka mladšího zadržely orgány StB 17. prosince 1948 ve 22.15 a podrobily ho brutálním výslechům, při nichž z něj vyšetřovatelé StB doslova vymlátili doznání o protistátní činnosti. Protože počet zatčených byl takový, že nebylo v silách vyšetřovatelů ani soudců zabývat se jimi najednou, rozdělili je do několika skupin, žalovaných a souzených samostatně /hlavou jedné z nich se stal otec Karla Bacílka, Karel Bacílek starší/ Karlu Bacílkovi mladšímu se dostalo té „cti“, že byl zařazen do třináctičlenné skupiny, kterou obžaloba charakterizovala jako štáb ilegální odbojové organizace Pravda zvítězí. Kromě něj sem patřil i Boris Kovaříček a pplk. Josef Hruška, kterého se mezitím jeho představení rozhodli zbavit. Do čela vykonstruované skupiny byl dosazen právě generál Kutlvašr. Z třinácti souzených bylo pět studentů /K.Bacílek. J.Morava, B. Kovařík, M.Gregor/, čtyři vojáci ve výslužbě/ K.Kutlvaš J.Hruška, E.Novotný, J. Nedbálek/, učitel základní odborové školy /J.Slanina/, pekařský mistr /Z.Loch/, žena v domácnosti organizující přechody do zahraničí /J.Straširybková/ a slovenský úředník J. Demeter. Původně byl proces plánován na polovinu února 1949, aby se popravy, o kterých se rozhodlo ještě před soudem, kryly s výročím Vítězného února. Tento termín se však komunisty ovládané státní mašinerii naplnit nepodařilo. Hlavní líčení proběhlo před senátem Státního soudu v Praze na Pankráci ve dnech 12.-16. května 1949. Všichni byli obžalováni z velezrady, čtyři z nich navíc i z vyděračství. Tresty, které padly, odpovídaly představám komunistické justice o třídní spravedlnosti a o nutnosti tvrdě se vypořádat s vnitřní reakcí. Před tvářemi příbuzných a přátel, které na rozsudek vpustili do soudní budovy /jinak bylo líčení tajné/, byl Karel Bacík odsouzen za zločin velezrady a vyzvědačství k trestu smrti, dále ke ztrátě čestných práv občanských a ke konfiskaci celého jmění. Stejný rozsudek si vyslechl i Boris Kovaříček a Josef Hruška. Generál Kutlvašr dostal doživotí. I přes vynesené tresty málokdo věřil, že u dvou mladých studentů budou popravy skutečně vykonány. Stále ještě totiž panovaly iluze o elementární soudnosti jinak pokřivené komunistické justice, nebyl dostatek zkušeností s její skutečnou tváří. Vše bohužel dopadlo jinak. Odvolání odsouzených Nejvyšší soud v Brně zamítl již 23. května 1949 /nikdo z nich nebyl přítomen/ a ještě rychleji byli „vyřízeny“ žádosti o milost. Blížil se totiž IX. Sjezd KSČ /25. května/ a do jeho zahájení zřejmě mělo být vše vyřízeno a skončeno. A tak v hodin ráno 24. května 1949 stanul devětadvacetiletý student Právnické fakulty Univerzity Karlovy Karel Bacílek pod šibenicí na dvoře pankrácké věznice. A zde také kat o několik minut později ukončil jeho život i život Borise Kovaříčka a Josefa Hrušky, který byl oběšen stejně jako jeho dvě mladé oběti, a jemuž nepomohlo že všechny jeho děti byli v KSČ a ani to že vše činil jako agent komunisty ovládané Vojenského obranného zpravodajství.
O teokracii, technokracii a demokracii Toleranční patent císaře Josefa II. z 13. října 1781 se stal zásadním průlomem a současně koncem období z historie známého jako feudalizmus. Dnes již téměř neznámé císařské nařízení svým významem zásadně předurčilo další vývoj /nejen/ na evropském kontinentu. Tento "státnický" dokument lze rovněž označit za počátek konce teokracie, neboť radikálně oslabuje moc církevní hierarchie. Velmi brzy se však ukázalo, že takto oslabené monarchistické zřízení má váž slabiny, když za vyvrcholení lze považovat revoluční rok 1848 v celé Evropě. Monarchie se už jenom pokusily posílit svoji značně oslabenou moc uzavíráním konkordátů, ale na zásadní reformy už nebyly připravené a zřetelně zaostávají za realitou času. Velké společenské změny s ohledem na do té doby neznámý enormní pohyb obyvatelstva na obrovském území, ale především na prudký rozvoj techniky a dopravy, kladou vysoké požadavky na nutnost reorganizace správního řádu. Důsledky z této doby můžeme citelně vnímat dodneška, v praxi uplatňovaných, romantických představ marxistů, a dodneška opomíjených, a dosud bez tolik potřebné kritičnosti. Definitivní konec teokracie lze datovat obdobím 1. světové války, kdy se na evropském kontinentu rozpadají čtyři monarchie. Bystrému pozorovateli ale neuniká prudký nástup technokracie, významné opozice, která se už v období romantizmu prosazuje v reálném životě. Rozpadem monarchií začíná flagrantně se vytrácet z každodenního života duchovno /duševno/ - samotná podstata člověka, to, co člověka člověkem determinuje a odlišuje od všeho živého i neživého - a radikálním způsobem se prosazuje vláda účelových konstrukcí: technokratické instrumenty pro vznik a ovládání společenských struktur. V nově vzniklém státu Československo se Ústavním zákonem předepisují základní principy demokracie a díky velké autoritě presidenta T.G. Masaryka se tak staly synonymem demokracie, proto také měly a stále mají svoje stoupence. Celoživotní dilema T.G. Masaryka, který sám vystupoval ostře proti teokracii a, ve funkci už presidenta republiky, rázně postavil proti technokracii, spočívalo v řešení společenské rovnováhy mezi teokracií a technokracií sub specie aernitatis. Věděl velmi dobře, že technokracie je podstatně zrůdnější, protože okamžitě a nekompromisně zneužívá poznatků a objevů přírodních zákonitostí. V tom ale nalézal především za hranicemi republiky - pramálo pochopení. Jeho moto: "Ježíš, ne Caesar!" zcela zaniklo. Máme-li se vážně zabývat stavem současného světa, pak je třeba pracovat s objektivní analýzou vývoje posledních dvou
století. Tam leží klíč k pochopení současnosti. A říkám přímo: od marxistů to očekávat nelze! - logicky už ze samotné podstaty chápání světa podle materialistického pojetí historického vývoje, když přes dvě sta let prosazují své neměnné, militantní představy. Např. politické /názorové/ dělení na "pravici" a "levici". To je postačující pro napadání kohokoliv, čehokoliv a kdykoliv - a prakticky od přelomu 18. a 19. století. To je ovšem důkaz o velkém úpadku intelektuálního potenciálu, anachronizmus. Tzv globalizace v současnosti představuje pouze velmi rychlé přesuny obrovského množství finančních prostředků /chovajícího se jako zvláštní druh zboží/ z jednoho místa zeměkoule na druhý konec světa. Za sebou zanechávají vysátou, zdevastovanou spoušť s lidmi odsouzenými k dlouhodobému a hlubokému strádání /případně pro některé k vystěhování do "civilizovanějšího" prostředí/ - ne-li přímo k zániku, i když to tak na první pohled nevypadá. Není těžké odpovědět na otázku: Kam plynou obrovské zisky tzv. nadnárodních společenství? Carepem diem a ovládání davu /mas/ - zřetelně a dnes téměř výhradně za účelem "konzumování" se využívá marxistická podstata vlastního nekonečně variabilního učení, kterému říkají ideologie. Podle marxistů v budoucnu státy zaniknou. "Proletáři všech zemí, spojte se!" - heslo technokratů předurčující v polovině 19. století to, co dnes známe pod pojmem "globalizace" a materiálního pojetí vývoje lidské civilizace, jaku už řečeno, a zásadně s důrazem na, v přítomném čase, materiální potřeby člověka. Proto také takové potíže s institucionalizací státní správy - marxisté základní principy demokracie odmítají, nejsou jejich programem a nikdy nebyly, i když se tak mohou tvářit. Věčná představa technokratů - předepisovat způsob života člověka - je už dávno poznanou utopií. /proč se to stále daří, je pro jiné samostatné téma/. Ještě naivnější je ten, kdo si myslí, že tomu odpomůže počítačová a sdělovací technika. Charakteristikou se tak stalo "perpetuum mobile" v oblasti společenských věd - bludný kruh, který pro samotné technokraty se už dávno stal vlastní pastí, ze které sami nemají úniku. Historická zkušenost flagrantně již prokázala naivitu přijmout členství v KSČ - např., ale i třeba v NSDAP,...Pokrok tomu říkali, než je samotné semlela technokratická mašinerie. V praxi o tom svědčí i logický rozpad bolševického impéria. Zřejmě velká bída znalostí a vědomostní klasické filozofie, historie, teorie státu a práva,... v důsledku vznik a zánik bipolárního světa vnášejí do samotné podstaty vývoje lidské civilizace pro řadového člověka jen zmatky a chaos. To je ale také podstata programu technokratů a i proto se tak rychle podařilo bipolární svět "přetransformovat": za jakou cenu a na úkor koho a čeho? /To je opět na samostatné jiné téma/. Je tady u nás stav neutěšených poměrů v současnosti, v souvislosti s organizací a výkonem státní správy, překvapením? Obecně platí, že nejvyšším útvarem pro mezinárodní vztahy je institut stát. Jeho status určuje ústavní právo a dál v návaznosti právo institucionální a právo správní. Jasné je ovšem jedno: demokracie není ani teokracie ani technokracie; demokracie ale také nezná ani žádnou modifikaci ani žádná adjektiva. A je třeba zdůraznit ještě jednu věc: "Centralizace" několika států na vyšší celky nemůže být nikdy úspěšná, protože tím se apriori popírá historický vývoj. Evropská unie proto musí být nikoliv konstitucionálním, ale konsensuálním uskupením, jehož společným jmenovatelem jsou základní principy křesťanství - sdílení historických humanitních hodnot - ale také jejich obhajoba. Tomu pochopitelně nebrání právní rámec. Naopak. Dohoda je vždy závazek i s právními důsledky. Zásadní postulát demokracie totiž spočívá v humanitě a to v plném smyslu toho slova. Přesně v tom ale také spočívá i podstata velmi obsáhlého odkazu profesora T.G. Masaryka. Teoretické základy máme !! Ladislav Snětina
