Copyright M. R. Hall 2009 Translation Alexandra Lamichová 2014 Cover design 2014 by GALATEA

2014

Copyright © M. R. Hall 2009 Translation © Alexandra Lamichová 2014 Cover design © 2014 by GALATEA Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.

Z anglického originálu THE CORONER, vydaného nakladatelstvím Pan Books, Londýn 2013, přeložila Alexandra Lamichová Sazba Karel Kaltrop První vydání v elektronické podobě Vydalo Nakladatelství GALATEA, s.r.o., v únoru 2014

ISBN 978-80-87910-13-9

Pro P, T a W

Prolog

P

rvní mrtvé lidské tělo, které

Jenny kdy viděla, patřilo jejímu dědečkovi. Sledovala, jak mu babička vzlykající do složeného kapesníku zavírá víčka přes prázdné oči a pak, když se k ní její matka natáhla, aby ji utěšila, prudce nabízenou ruku odstrčila. Na tuhle reakci nedokázala zapomenout: byla obviňující, zlá a naprosto instinktivní. I když jí tehdy bylo teprve jedenáct let, v ten moment a při výměně pohledů, která následovala, vytušila hořký a ostudný příběh, který zůstal skrytý za výrazem starší ženy, dokud o sedm let později ve stejné posteli neochotně neopustil její tělesnou schránku. Stála pak u  otevřeného hrobu skrytá za  svým otcem, a  zatímco rakev pomalu a  trhaně klesala do  země, uvědomovala si, že mlčení okolostojících dospělých obsahuje jedovatou příchuť něčeho tak strašného, tak skutečného, až se jí sevřelo hrdlo a přestala plakat. O mnoho let později, když už byla delší dobu na dráze svého problematického dospělého života, vykrystalizovaly pocity z těch dvou výjevů do konečného pochopení: že v přítomnosti smrti jsou lidské bytosti nejzranitelnější vůči pravdě a že v přítomnosti pravdy jsou nejzranitelnější vůči smrti. A  právě tohle poznání, které se dostavilo v  ten večer, kdy ji bývalý manžel uvítal doma s  rozvodovými papíry v  ruce, ji odradilo od nápadu sjet z útesu nebo skočit pod kola rychlíku. Možná, ale opravdu jen možná, se jí podařilo samu sebe přesvědčit, že myšlenky na smrt, jež na ni dotíraly, nejsou nic víc ~7~

než značky na nebezpečné a strmé silnici, po které může přece jen dojet do bezpečí. Po šesti měsících se nacházela ještě dlouhou cestu od cíle, ale mnohem blíž než v tu noc, kdy ji záblesk paměti, kterému dodalo smysl příliš mnoho vypitého vína, stáhl od pokraje propasti smrti. Teď by kdokoli při pohledu na ni sotva uvěřil, že má za sebou špatné období. To zářivé červnové ráno, první v její nové kariéře, vypadala, jako by prožívala nejlepší léta svého života.

~8~

1 MLADISTVÝ TYRAN NALEZEN OBĚŠENÝ Danny Wills, 14 let, byl nalezen oběšený na prostěradle uvá­ zaném na okenní mříži své cely v Portsheadském nápravně výchovném zařízení. Hrůzný nález objevil Jan Smirski, který pracoval v tomto soukromém nápravném zařízení jako údrž­ bář a který se šel právě podívat na ucpanou toaletu. Wills, hoch smíšené rasy, si odseděl teprve deset dnů z čtrnáctiměsíčního trestu, který mu uložil soud pro mladis­ tvé v Severn Vale. Na místo činu byla povolána policie, ale detektiv inspektor Alan Tate řekl reportérům, že nemá žádné důkazy, které by naznačovaly cizí zavinění. Danny, syn devětadvacetileté Simone Willsové, byl nej­ starší ze šesti sourozenců, z nichž podle zaručených informa­ cí sousedů měl každý jiného otce. Jeho trestní rejstřík zahrnoval drogy, rušení veřejného po­ řádku a násilné trestné činy. Uvěznění následovalo po usvěd­ čení z násilné krádeže láhve vodky z Aliho večerky s alkoho­ lem na  Broadlands Estate v  Southmeadu. Během krádeže ohrožoval Wills majitele obchodu Aliho Khana loveckým no­ žem a  hrozil, že „mu podřízne ten jeho pákistánský krk“. V  době spáchání tohoto trestného činu porušil podmínku za  protispolečenské chování v  zákazu vycházení, která mu byla dva týdny předtím uložena za držení cracku. Zástupce Hnutí obyvatel Southmeadu Stephen Shah toho dne prohlásil, že Wills byl „dobře známý mladistvý postrach ~9~

a hrozba pro společnost, jehož smrt by měla být výstrahou všem mladým chuligánům.“ Bristol Evening Post Krátká životní cesta Dannyho Willse skončila krátce před rozbřeskem jednoho nádherného jarního rána: v sobotu 14. dubna. Willsovi bylo osudovou shodou náhod čtrnáct let a  svým předčasným skonem získal pochybnou slávu jako nejmladší případ úmrtí ve vězení v moderní době. Nikdo, kromě jeho matky a  nejstarší ze tří sester, neuronil nad jeho skonem ani slzu. Dannyho tělo zabalili do bílého igelitu a přes víkend uložili na vozík na chodbě márnice Okresní nemocnice Severn Vale. V  pondělí v  osm ráno si patolog Nick Peterson, hubený pětačtyřicetiletý maratonský běžec, prohlédl podlitiny, které vedly od hrdla kolmo nahoru, a usoudil, že šlo o sebevraždu, ale protokol přesto vyžadoval kompletní pitvu. Později odpoledne přistála Petersonova stručná zpráva na  stole Harryho Marshalla, okresního koronera Severn Vale. Stálo v ní: I Choroba nebo stav přímo vedoucí ke smrti Předchozí příčiny

(a) Asfyxie v důsledku škrcení (b) Žádné

II Další významné stavy přispívající k úmrtí, avšak NEsouvisející s onemocněním nebo stavem, které ho zapříčinily.

Žádné

Přítomná morbidita, ale dle názoru patologa NEsouvisející s úmrtím

Žádná ~ 10 ~

Je třeba provést další laboratorní vyšetření, které může ovlivnit příčinu smrti?

Ne

Poznámky Tento čtrnáctiletý chlapec byl nalezen ve  svém zamčeném pokoji v zabezpečeném nápravně výchovném zařízení oběšený na improvizované smyčce z prostěradla. Vertikální podlitiny na jeho krku, absence fraktury jazylky a lokalizovaná nekróza v mozku odpovídají sebevraždě. Harry, životem znuděný pětapadesátník, který zápasil se svou nadváhou, lehkou angínou a finanční zátěží v podobě čtyř do­spívajících dcer, oficiálně otevřel šetření v  úterý 17. dubna a hned ho zase odložil s tím, že čeká na další zjištění. Vrátil se k němu o dva týdny později, 30. dubna a během dne sbíral důkazy od  několika členů personálu zaměstnaných v  Portsheadském zařízení. Vyslechl si jejich navzájem se doplňující výpovědi a  osmičlenné porotě doporučil, aby vyhlásila verdikt o  sebevraždě. Druhý den vyšetřování mu členové poroty vyhověli. Ve  středu 2. května se Harry rozhodl, že nepovede šetření úmrtí patnáctileté drogově závislé Katy Taylorové, a místo toho podepsal úmrtní list potvrzující, že zemřela v důsledku předávkování nitrožilně aplikovaným heroinem. To byl jeho poslední významný čin v Úřadu koronera Jejího Veličenstva. O třicet šest hodin později, když se jeho žena probudila z neobvykle klidného nočního spánku, ho našla vedle sebe ležet úplně ztuhlého. Rodinný lékař a dlouhodobý přítel rodiny byl rád, že může jeho úmrtí přisoudit přirozeným příčinám – koronární příhodě – a ušetřit ho tak nedůstojné pitvy. Harryho tělo bylo zpopelněno o  týden později, tentýž den a ve stejném krematoriu jako tělo Dannyho Willse. Zřízenec pověřený smetením popela a  úlomků kostí z  roštu pece do  kremulátoru, kde jsou rozdrceny na jemný popel, byl jako obvykle ~ 11 ~

ne zcela svědomitý a urny předané příslušným rodinám obsahovaly pozůstatky několika zesnulých. Harryho urnu vysypali pozůstalí v rohu jednoho gloucestershireského pole, kde Harry kdysi svou ženu požádal o ruku. Během dojemného improvizovaného obřadu Harryho dcery nahlas přečetly úryvky z Wordswortha, Tennysona, Graye a Keatse. Dannyho ostatky byly rozprášeny v  Zahradě vzpomínek, která patřila ke krematoriu. Na mramorové desce umístěné mezi růžovými keři stálo „Krásu popelu“, ale z úcty ke všem náboženstvím vyjma toho, které tato slova útěchy a inspirace nabízelo, byl odkaz na bibli vydlabán. Harry by se nad tím pousmál, zavrtěl by hlavou a  podivil by se těm malicherným úzkoprsým duším, které rozhodovaly, jakou část pravdy by měli ostatní znát.

~ 12 ~

2

J

Cooperová, atraktivní, i když ne vyloženě krásná žena, která nedávno překročila práh čtyřicítky, seděla s  odhodlaným výrazem naproti doktoru Jamesi Allenovi. Odhadovala, že nemocniční psychiatr je minimálně o  deset let mladší než ona a  že se ze věch sil snaží nenechat se jí zastrašit. Kolik vysoce kvalifikovaných žen tak asi mohl potkat zde, v  malé moderní nemocnici v Chepstow – v nudném městečku, kde lišky dávají dobrou noc? „Neměla jste během minulého měsíce nějaké záchvaty paniky?“ Mladý lékař listoval mnohastránkovými poznámkami v Jennyině kartě. „Ne.“ Zapsal si její odpověď. „Hrozily nějaké?“ „Prosím?“ S trpělivým úsměvem na rtech k ní vzhlédl. Všimla si úhledně učesané pěšinky a pečlivě zavázané kravaty. Napadla ji otázka, co všechno o sobě tají on. „Dostala jste se do nějaké situace, která spustila symptomy paniky?“ V  duchu prolétla několik minulých týdnů a  měsíců: napětí při pracovních pohovorech, povznesená nálada, když ji jmenovali koronerkou, impulzivní rozhodnutí koupit si dům na venkově, vyčerpání ze stěhování bez jakékoli pomoci, zdrcující vina, že jednala tak unáhleně a čistě ve vlastním zájmu. „Myslím…,“ zaváhala, „… že mě nejvíc znervózní, když volám svému synovi.“ enny

~ 13 ~

„Kvůli čemu?“ „Kvůli možnosti, že to zvedne jeho otec.“ Dr. Allen přikývl, jako by to dobře zapadalo do jeho nekonečných zkušeností. „Můžete mluvit konkrétněji? Můžete přesně specifikovat, čeho se bojíte?“ Jenny vyhlédla z přízemního okna na kousek zahrady, zelenou plochu, jejíž sterilní úhlednost zcela odporovala jejímu původnímu účelu. „Neustále mě viní… I  když to byly jeho aféry, které znamenaly konec našeho manželství. To on trval na tom, abych si udržela kariéru, zatímco jsem se snažila být matkou, to on se rozhodl bojovat za svěření syna do péče. Přesto z toho viní mě.“ „Jak vás hodnotí?“ „Jako sobeckou neschopnou nulu.“ „Skutečně vám to řekl?“ „To ani nemusel.“ „Říkala jste, že vás podporoval v kariéře… Je to názor, který teď prezentujete jako svůj vlastní?“ „Myslela jsem, že jde o psychiatrii, ne o psychoanalýzu.“ „Ztráta opatrovnictví syna určitě rozdmýchala všechny složité emoce.“ „Neztratila jsem ho. Souhlasila jsem, aby bydlel u  svého otce.“ „Ale přesně to on chtěl, nebo ne? Vaše nemoc otřásla jeho důvěrou ve vás.“ Pohled, který po něm střelila, naznačoval, že už zachází příliš daleko. Nepotřebovala, aby jí nějaký třicetiletý šarlatán říkal, proč jsou její nervy napjaté k  prasknutí. Potřebovala jen další předpis na temazepam. Dr. Allen si ji zamyšleně prohlížel. Poznala na něm, že ji vidí jako případ, který je třeba rozlousknout. „Nemáte pocit, že když přijmete místo koronera, nastane nebezpečí, že se budete přepínat?“ Jenny spolkla slova, která by na něj nejraději vychrlila, a přinutila se ke shovívavému úsměvu. ~ 14 ~

„Tuto funkci jsem vzala, protože je předvídatelná, bezpečná a dobře placená. Nemám nad sebou šéfa. Nikomu se nezodpovídám.“ „Kromě mrtvých… a jejich rodin.“ „Po patnácti letech práce v oblasti rodinného práva pro mě budou mrtví vítanou úlevou.“ Zdálo se, že ho její odpověď zaujala. Se soustředěným výrazem se naklonil dopředu a chystal se toto téma prozkoumat hlouběji. Jenny jeho pokusy ukončila: „Podívejte, symptomy jsou stále slabší. Dokážu pracovat, dokážu fungovat a slabá medikace mi pomáhá dostat život znovu pod kontrolu. Vážím si vašeho zájmu, ale nejspíš budete souhlasit, že dělám vše pro to, abych navedla svůj život do správných kolejí.“ Pohlédla na hodinky. „Teď už ale opravdu musím jet do práce.“ Dr. Allen se opřel zády o opěradlo. Její reakce ho rozladila. „Kdybyste tomu dala šanci, jsem přesvědčený, že bychom mohli postoupit dál a  možná zcela eliminovat nebezpečí, že se opět zhroutíte.“ „Nezhroutila jsem se.“ „Dobrá, prodělala jste tedy, řekněme, epizodu. Neschopnost vypořádat se s danou situací.“ Jenny zachytila jeho upřený pohled a uvědomila si, že jak byl mladý a netaktní, vychutnával si moc, kterou nad ní měl. „Jistěže nechci, aby se to někdy opakovalo,“ souhlasila. „Ráda budu v této diskuzi někdy pokračovat, velice jste mi pomohl, ale teď už opravdu musím jít. Je to můj první den v úřadu.“ Psychiatr sáhl po svém diáři, očividně spokojený, že souhlasila s další schůzkou. „Za čtrnáct dnů v pátek tu mám ambulan­ ci – co takhle o půl šesté, abychom si mohli povídat tak dlouho, jak bude potřeba?“ Jenny se usmála a odhrnula si tmavé vlasy z obličeje. „To zní skvěle.“ Zapsal si termín schůzky a  zeptal se: „Nebude vám vadit, když se vás ještě zeptám na pár otázek, abychom vyhověli předpisům?“ „Jen do toho.“ ~ 15 ~

„Dala jste si v poslední době projímadlo nebo jste úmyslně zvracela?“ „Berete to důkladně.“ Podal jí kartičku s datem návštěvy a přitom čekal na odpověď. „Občas.“ „Měla jste pro to nějaký konkrétní důvod?“ Pokrčila rameny. „Nerada se cítím tlustá.“ Bezděky pohlédl na její nohy a lehce se začervenal, když si uvědomil, že si toho všimla. „Jste ale velmi štíhlá.“ „Děkuji. Zjevně to funguje.“ Sklonil hlavu k notesu, aby zakryl rozpaky. „Užívala jste nějaké léky bez předpisu?“ „Ne.“ Sáhla po  své zářivě nové kožené aktovce. „Už je to vše? Slibuji, že vás nebudu žalovat.“ „Už jen jednu poslední otázku. V poznámkách z vašich návštěv u doktora Travise jsem se dočetl, že máte dvanáctiměsíční mezeru ve vzpomínkách z vašeho dětství – mezi čtvrtým a pátým rokem.“ „V  jeho poznámkách by neměla chybět ani skutečnost, že mezi pátým a pětatřicátým rokem jsem byla relativně šťastná.“ Doktor Allen trpělivě složil ruce v  klíně. „Těším se, že vás budu mít jako pacientku, paní Cooperová, ale měla byste vědět, že ta obranná zeď, kterou jste si kolem sebe vystavěla, se nakonec zbortí. Bude lepší, když si ten čas zvolíte sama, než si on najde vás.“ Jenny sotva znatelně přikývla. Cítila, jak jí začíná bušit srdce, jak jí v hlavě narůstá tlak a jak se její zorné pole po stranách rozmazává. Rychle vstala a zlostí nad svou slabostí přebila narůstající pocit paniky. Snažila se, aby mluvila uvolněně, ale věcně. „Určitě se nám bude dobře spolupracovat. Mohu teď požádat o ten recept?“ Psychiatr se na ni zadíval. Sáhl po peru. Cítila, že vnímá její symptomy, ale byl příliš zdvořilý na to, aby je nějak komentoval. l

l

~ 16 ~

l

Jenny si v lékárně vyzvedla tabletky a hned, jak sedla do auta, si dvě vhodila do úst a zapila je plným douškem dietní limonády. Ujišťovala se, že to, co cítí, je pouze rozechvění z prvního dne v práci. Zatímco čekala, až lék zabere, zkontrolovala v toaletním zrcátku svůj vzhled a pro tentokrát byla celkem spokojená s tím, co vidí. Není to špatné, přinejmenším na  povrchu. Vypadala lépe než matka v jejím věku… Po několika vteřinách ucítila, že léky začínají zabírat, uvolňují svaly a  krevní cévy a  tělem se jí šíří teplo jako po  vypití skleničky chardonnay na lačný žaludek. Nastartovala a vyjela se svým stárnoucím golfem z parkoviště. Pustila rádio naplno a  auto se zaplnilo hlasitým zpěvem Tiny Turner. Propletla se hustým provozem směrem k obchvatu města, najela na  východní úsek dálnice M4 a  sešlápla plynový pedál k podlaze. Jela vstříc slunci. Stotřicetikilometrovou rychlostí prolétla několikakilometrovým úsekem starého Severn Bridge. Dvě věže, na kterých byl most nepochopitelně zavěšený na  ocelových, zdánlivě tenkých lanech, jí připadaly nádherné, jako symboly neotřesitelné síly a  příslibu. Pohlédla přes jasně modrou vodu až k zamlženému horizontu. Snažila se na všechno dívat z  té pozitivní strany. V  rozmezí jednoho roku prošla emocionálním zhroucením, které ji přinutilo odejít z práce, přežila hořký rozvod, ztratila svého dospívajícího syna ze své péče a podařilo se jí začít znovu s novým domovem i kariérou. Byla zraněná, ale ne zlomená. A více než kdy předtím si byla jistá, že to, co vytrpěla, ji jen posílí. Manévrovala hustým provozem do centra Bristolu a připadala si neporazitelná. Co může ten psychiatr vědět? Jakým problémům on kdy musel čelit? K  čertu s  ním. Jestli bude ještě někdy potřebovat tabletky, objedná si je přes internet. Její nové působiště sídlilo v  trochu zchátralém gregoriánském městském domě na  Jamaica Street, jednu odbočku od  jižního konce Whiteladies Road. Chvíli se pokoušela najít parkovací místo poblíž budovy, ale nakonec to vzdala, zaparkovala opodál ~ 17 ~

a napoprvé k ní došla pěšky. Budova nepůsobila zrovna velkolepě – třetí dveře od  křižovatky s  hlavní ulicí, situované mezi zanedbaně působící asijskou prodejnou se smíšeným zbožím a ještě zchátralejší trafikou na rohu. Došla ke vstupním dveřím a podívala se na dvě mosazné cedulky. V prvním a druhém patře sídlila architektonická firma Planer a spol. a přízemí patřilo jí: Úřad koronera Jejího Veličenstva, okres Severn Vale. Znělo to tak formálně, tak institucionálně. Bylo jí dvaačtyřicet let, mívala záchvaty, četla si v posteli brakové časopisy, poslouchala reggae a kouřila cigarety, když toho moc vypila. Ale teď stála tady a měla odpovídat za šetření všech nepřirozených úmrtí na  velké části území severního Bristolu a  jižního gloucesterského hrabství. Byla koronerka: zástupkyně úřadu, jehož vznik se podle jejího rychlého průzkumu datoval do roku 1194. Cítila, jak temazepam pomalu přestává působit. Vylovila svazek klíčů, který dostala, a odemkla dveře. Vstupní hala vymalovaná do mdlého světlezeleného odstínu působila fádně. Tmavé dubové schodiště se stáčelo do prvního patra a výš. Jeho důstojnou velkolepost naprosto nedůstojně ničil šedivý průmyslový koberec, který takřka zakrýval podlahová prkna. Chmurný efekt doplňovaly plastové cedulky na stěnách, které vedly návštěvníky nahoru nebo doleva ke dveřím, částečně vyplněným špinavým mléčným sklem a označeným nápisem „Úřad koronera“. Interiér jejího nového působiště působil ještě ponuřejším dojmem. Zavřela za sebou dveře, rozsvítila zářivky a prohlédla si velkou, ošumělou recepci. V duchu si udělala poznámku, že je třeba co nejdříve znovu vymalovat. Postarší počítač a  telefon ležely na stole, který vypadal ještě starší než ona. Za stolem stála řada šedivých katalogových skříní podobně staršího data a usychající monstera. Na protější straně místnosti se krčily v pravém úhlu dvě propadlé pohovky kolem podlouhlého levného konferenčního stolku, na kterém ležel výběr ohmataných časopisů Reader’s Digest. Nejvyšším bodem místnosti bylo vysoké křídlové okno shlížející do prostorného světlíku, do kterého architekti ~ 18 ~

z horního patra – dle jejího předpokladu – umístili dva květináče s oleandry a stylovou moderní lavičku. Z místnosti vedly troje vnitřní dveře: jedny do účelně zařízené, nedávno modernizované kuchyňky, druhé do šatny a třetí, masivní a původního vzhledu, do její kanceláře. Prostá místnost o  velikosti necelých pět krát pět metrů nemohla předtím patřit nikomu jinému než muži středního věku. Uprostřed stál těžký viktoriánský stůl posetý spisy a dokumenty. Další spisy a  neuspořádané papíry ležely v  hromádkách na podlaze. Zaprášené horizontální žaluzie zpola zakrývaly to, co mělo být nádherným oknem, stíněným okenicemi, s  výhledem do ulice. Dvě stěny zabíraly police od podlahy až ke stropu, plné sbírek soudních rozhodnutí All England Law Reports a Weekly Law Reports. Zbývající volné místo na zdech zabíraly tradiční reprodukce venkovských a  golfových scenérií a  imatrikulační fotografie z Jesus College v Oxfordu z roku 1967. Jenny si pozorně prohlédla obličeje dlouhovlasých studentů oblečených v  akademických talárech a  bílých kravatách a  během chvilky našla Harryho Marshalla – štíhlého čtveráckého teenagera, který byl zachycen z boku a špulil rty jako mladý Mick Jagger. Všimla si nedopitého šálku s kávou, který ležel na římse nad postarším plynovým krbem. Nějaký morbidně orientovaný instinkt jí zavelel šálek zvednout a studovat tenký povlak plísně, který plaval na  povrchu. Představovala si Harryho, jak ztěžka dýchá ústy a upíjí ze šálku jen pár hodin před smrtí, a prolétlo jí hlavou, jaký asi bude konec její kariéry. Koutkem oka zachytila blikající světýlko na pracovním stole. Záznamník, který vypadal jako památka na osmdesátá léta, hlásil dva vzkazy. Odložila šálek a stiskla tlačítko pro přehrání. Z reproduktoru zapraskal hlas rozrušené mladé ženy, potlačující slzy: „Tady je Simone Willsová. To, co o mně psali v novinách, není pravda. Nic z  toho není pravda…. A  opravdu jsem volala do centra a řekla jsem jim, jak na tom Danny je. Ta žena lže, když tvrdí, že jsem nevolala…“ Rozvzlykala se a  v  slzách pokračo~ 19 ~

vala: „Proč jste mi nedovolil předložit důkazy? Řekl jste mi, že mám promluvit. Slíbil jste…“ Přístroj zapípal a umlčel ji. Další vzkaz byl také od Simone Willsové. Tentokrát se ovládala a mluvila rázným tónem: „Zpackal jste to a vy to víte. Jestli nemáte žaludek na to, abyste zjistil, co se stalo, udělám to sama. Najdu pro Dannyho spravedlnost. Jste zbabělec. Jste jako všichni ostatní.“ Cvak. Tentokrát Simone přístroj předběhla. Danny Wills. Jenny si vzpomněla, že četla o mladém delikventovi, který zemřel ve vězení. Získala dojem, že jeho matka je drogově závislá, jedna z té spodiny, na kterou si přivykla ve své předchozí práci. Když slyšela její rozzlobený hlas, přepadl ji nepříjemný pocit déjà vu. Jako právnička, k  jejíž dennodenní práci patřilo násilné odebírání zanedbávaných dětí neschopným a leckdy i týrajícím rodičům, měla už dost hysterických emocí. Doufala, že jako koronerka se ocitne z dosahu rozrušených a žalem zlomených lidí. „Dobrý den,“ zazněl z recepce ženský hlas. „Jste to vy, paní Cooperová?“ Jenny se otočila a  spatřila ve  dveřích ženu něco málo přes padesát let. Měla úhledně nakrátko ostříhané odbarvené blond vlasy. Byla pevně stavěná, avšak bez známky nadváhy a měla oblečený béžový baloňák a elegantní tmavomodrý kostým. Její opálená pokožka kontrastovala s bílou halenkou. „Alison Trentová, policistka ve službách koronera.“ Žena se zdrženlivě usmála a natáhla ruku k pozdravu. Jenny jí úsměv opětovala a podala jí ruku. „Jenny Cooperová. Už už jsem si říkala, jestli tu ještě jste.“ „Nechtěla jsem sem chodit, co pan Marshall zemřel. Nevěděla jsem, jestli tu můžu s něčím hýbat.“ „V pořádku.“ Jenny čekala na další vysvětlení, ale Alison už s ničím dalším nepřišla. Cítila z ní rozpaky, ba dokonce nepřátelství. „Ale když jste tady nebyla, kdo se staral minulé čtyři týdny o případy?“ „No přece já,“ řekla Alison udiveně, možná i trochu pobouřeně. „Nepracuji tady. Mám kancelář na policejní stanici. To vám neřekli?“ ~ 20 ~

„Na policejní stanici? Ne. Jen jsem předpokládala…“ „Dříve jsem pracovala na  kriminálce. To je výhoda mé práce – dali mi kancelář. Musím přiznat, že je o něco hezčí než tahle.“ Jenny se pousmála, když si uvědomila, že před ní stojí žena, která jakoby nic přišla opět do práce. Vzhledem k tomu, co dosud viděla, by se tohle nemělo dít. „Nejspíš bych vás měla nechat, ať se tu trochu zabydlíte, než na vás přehodím nějaké spisy,“ usoudila Alison. „Teď toho zrovna moc není – jen obvyklé zprávy z  nemocnice, pár úmrtí při dopravních nehodách.“ „Nepodepisujete přece úmrtní listy?“ „Osobně ne. Volám panu Hamerovi, zástupci koronera v Bristolském centrálním úřadu. Dá mi souhlas a já je podepisuji jeho jménem.“ „Aha,“ řekla Jenny a v duchu si udělala obrázek tohoto pohodlného uspořádání. Zástupce koronera z jiné části města, který se ani neobtěžuje na  spisy podívat a dá na slovo policistky v  důchodu, že není třeba další vyšetřování. „Nevím, co vám řekli, paní Trentová, ale Ministerstvo spravedlnosti mi dalo jasně najevo, že mám provést důkladnou prověrku tohoto úřadu a udělat z něj součást moderního systému úřadů koronera. První krok bude dostat vše pod jednu střechu.“ Alison na  ni nedůveřivě pohlédla. „To mám mít kancelář tady?“ „To snad dává smysl. Byla bych ráda, kdybyste si sem co nejdříve přenesla všechno, co máte na stanici. Určitě přineste spis Dannyho Willse. A ráda bych viděla všechny aktuální případy ještě dnes dopoledne – vezměte si taxi, pokud bude třeba.“ „Nikdo mi neřekl ani slovo,“ namítala Alison. „Nemůžu jen tak odejít. Byla jsem tam pět let.“ Jenny nasadila svůj nejformálnější tón. „Doufám, že to pro vás nebude příliš namáhavé, paní Trentová, ale je to třeba udělat. A rychle.“ „Jak chcete, paní Cooperová,“ opáčila Alison prudce, vypochodovala do recepce a zamířila ke vstupním dveřím. ~ 21 ~

Jenny se opřela o desku stolu a zhodnotila situaci. Další věc, se kterou nepočítala: problémová podřízená, bezpochyby žárlivá a  zahořklá ze stovky různých důvodů. Rozhodla se, že si hned od začátku prosadí svou autoritu. To nejmenší, co potřebovala, aby mohla dělat svou práci, byl nekritický respekt svého personálu. Je čas určit priority. Místnost zoufale potřebovala uklidit, ale to počká. Nejurgentnějším úkolem bylo projít Marshallovy papíry a zjistit, co vyžaduje přednostní pozornost. Ale nejprve potřebovala kávu. Silnou. Za rohem, na Whiteladies Street objevila brazilskou kavárnu Carioca, kde prodávali ristretto a dortíky s vanilkovou náplní. Koupila si jedno ristretto do kelímku s víčkem a k němu jeden dortík a za pár minut byla zpátky v kanceláři. Vedle stolu na podlaze našla hromádku asi dvaceti papírových složek. Každá ukrývala úmrtní list podepsaný v  posledních několika dnech Marshallova života. Všechny vypadaly jako rutinní případy – většinou se jednalo o úmrtí v nemocnici – a všechny čekaly na to, až je Alison zařadí do nějakého manuálního kartotéčního systému, který obsluhovala. Na  stole ležely dvě neuspořádané hromádky složek. První obsahovala doklady a  účtenky týkající se účetnictví úřadu. Dopis z  místního úřadu – instituce, která paradoxně koronera zaměstnávala a platila mu výplatu a výdaje – Marshalla upozorňoval, že je v prodlení s letošními ročními výkazy. Druhou hromádku tvořil náhodný výběr případů, z  nichž některé už byly léta staré. Nahoře ležela průhledná plastová složka, která obsahovala novinové výstřižky ze začátku devadesátých let. Všechny pojednávaly o případech, které Mar­shall prošetřoval. Téměř na  každém si zvýraznil nějakou část textu. Některé byly pečlivě vystřižené, jiné ledabyle vytržené, ale všechny byly staršího data. Uprostřed toho chaosu objevila sbírku osobní korespondence, zatíženou nádobkou na inkoust, pokrytou tmavou krustou. Chvíli se probírala hromádkou platebních stvrzenek, výpisů ~ 22 ~

z účtu, našla i upomínku od zubního lékaře. Nepotřebné vyřadila, ostatní srovnala do  svazku a  začala hledat nějakou obálku, do které by je vložila. Prohrabala neuklizené šuplíky, našla tužky s olámanými tuhami, kancelářské sponky a nahromaděnou špínu, ale ani jednu obálku. Po posledním šuplíku to chtěla vzdát, ale všimla si, že těsně pod pracovní deskou, zasunutý pod okrajem stolu a skrytý prvnímu pohledu, je ještě jeden šuplík, mělčí, ale širší. Zatáhla za úchytku. Šuplík byl zamčený. Rozhlédla se, jestli se někde nepovaluje klíč, a  pohled jí padl na plastový kelímek s několika okousanými propisovacími pery. Obrátila ho dnem vzhůru a mezi prachem a drobnými mincemi našla, co hledala. Otevřela šuplík. Obsahoval spoustu obálek různých tvarů a velikostí, ale také jednu již dobře známou papírovou složku. Marshallovu korespondenci nacpala do bublinkové obálky a tu pak nadepsala jeho jménem. Pak otevřela složku. Úplně nahoře na  útlém svazku dokumentů ležela kopie úmrtního listu z  2. května. Byl to formulář B: oznámení koronera Matrice narození, úmrtí a sňatků, že na základě provedené soudní pitvy není další šetření úmrtí nutné. Zesnulá osoba se jmenovala Katherine Linda Taylorová, v době smrti jí bylo patnáct let a tři měsíce a bydlela na Harvey Road 6 v Southmeadu. Jako místo úmrtí bylo uvedeno Bridge Valley, Clifton – nádherná rokle, přes kterou se klenul most Clifton Suspension Bridge. Jenny nejprve napadlo, že šlo o jednu z mnoha sebevražd – každý rok skočilo z mostu nemálo zoufalců. Jako příčina smrti bylo ale uvedeno „intravenózní předávkování diamorfinem“. Část Potvrzení pro kremaci zůstala nevyplněná, až na  jedno slovo „pohřeb“. V Jenny se probudil zájem. Obrátila list a objevila dvoustránkovou policejní zprávu, napsanou bombastickým nespisovným jazykem rukou policejního konstábla Campbellové. Nějaký občan, který šel náhodou kolem, našel Katyino tělo v počínajícím stadiu rozkladu v  křoví necelých třicet metrů od  hlavní cesty. Byla nalezena schoulená vsedě a  vedle ní ležela prázdná injekční stříkačka. Rodiče mrtvé dívky nahlásili její zmizení sedm ~ 23 ~

dní předtím. Měla za  sebou sérii záškoláctví, útěků z  domova a drobnějších trestných činů. Jenny nebyla ani trochu připravená, co bude následovat: xeroxová kopie policejní fotografie Katyina těla z  místa nálezu. Drobná, štíhlá postava byla oblečená v džínsech s širokým bílým opaskem, bílých páskových sandálech na  vysokém podpatku, které ladily s opaskem, a krátkém růžovém tričku. Dívčiny jemné ruce se skvrnami rozkladu objímaly kostnatá kolena. Dlouhé rozcuchané světlé vlasy spadaly dopředu a zakrývaly dívčin obličej. Brada spočívala na hrudi. Jenny dlouho zděšeně hleděla na  fotografii a  vstřebávala kaž­dičký detail. Fascinovala ji barva dívčiny kůže: zářivě bílé sandály v kontrastu k tlejícímu tělu. V duchu si představila, jak by to na místě činu vypadalo, kdyby dívku nalezli o několik týdnů později: zbývala by na  těle ještě nějaká tkáň, nebo by tam seděla kostra v oblečení? Rychle představu zaplašila, obrátila list a čekala, že uvidí pitevní zprávu, žádná tam ale nebyla. To bylo divné. Každý jiný spis, který dosud prohlédla, měl stejnou skladbu: policejní zprávy, pitevní zprávu, úmrtní list. A proč byla zrovna tahle složka zamčená ve stole? Jenny sice strávila většinu doby během minulých tří týdnů studováním koronerského práva, ale cítila, že se ocitla na nejisté půdě. Otevřela aktovku a  vylovila z  ní svůj již značně ohmataný výtisk Jervise, základní příručku a  bibli každého koronera. Potvrdilo se jí to, co očekávala. Paragraf 8 (I) Koronerského zákona z roku 1988 vyžadoval šetření, kdykoli se jednalo o násilnou nebo nepřirozenou smrt. A  rozhodně neexistuje nepřirozenější úmrtí než možná sebevražda nebo náhodné předávkování, tak jak proboha mohl Marshall něco potvrdit, aniž by dodržel postup podle zákona? Ověřila si data: tělo bylo nalezeno 30. dubna, policejní zpráva nesla datum 1. května a Marshall podepsal úmrtní list 2. května. Vybavilo se jí, že Marshall zemřel záhy nato v prvním květnovém týdnu. Možná mu už nebylo dobře a spěchal. Nebo chtěl ~ 24 ~

ušetřit dívčinu rodinu utrpení spojenému s šetřením. Tak nebo tak, jestliže šetření neproběhlo, znamenalo to do  očí bijící porušení pravidel. Přesně takové praktiky měli všichni koroneři podle pokynů Ministerstva spravedlnosti vymýtit. Alison se vrátila asi za hodinu. Jenny cítila vlnu nevole, ještě než policistka ostře zaklepala na pootevřené dveře. Pokusila se o veselý tón. „Dále.“ Alison donesla těžkou nylonovou sportovní kabelu do  své kanceláře a pustila ji na podlahu. „To je všechno, co jsem našla a co se projednávalo ode dne, kdy zemřel. Ty v modrých složkách nahoře jsou stále otevřené. Měli jsme průměrně pět úmrtí za den, někdy více.“ „Děkuji. Pokusím se je projít.“ „Zařídila jsem dodávku, ale může přijet až zítra odpoledne. Na stanici mám půl tuctu pořadačových skříněk. Nevím, kam je tady chcete poskládat.“ „Jsem si jistá, že spousta spisů bude moci jít do archivu,“ odvětila Jenny a  odmítla vzít na  vědomí Alisonin trpitelský tón, „pokud máme několik posledních let tady. Dříve nebo jen o něco později budeme beztak muset převést celý systém do počítače.“ „Cože?“ „Určitě jste už s počítači pracovala, nebo ne?“ „Jen když se tomu nedalo vyhnout. Už jsem zažila, jak dokážou práci zničit.“ „Všichni koroneři budou muset používat standardní systém. V budoucnu nás budou praktičtí lékaři i nemocniční lékaři informovat o všech úmrtích e-mailem, nejen o těch, ke kterým nebudou moci napsat úmrtní list. Víte, že se Haroldu Shipmanovi podařilo zavraždit dvě stě padesát svých pacientů a ani jedno z těchto úmrtí nepřistálo koronerovi na stole?“ „To se tady nemůže stát. Tady známe všechny zúčastněné lékaře osobně.“ „A to je jedna část problému.“ Jenny zdůraznila každé slovo: „Nenávidím byrokracii víc než kdokoli jiný, ale zneužití důvěry byl důvod, proč se dostal do pomyslné knihy rekordů.“ ~ 25 ~

Alison se zamračila. „Nejspíš jsem neměla očekávat, že budeme pokračovat přesně tak, jak to bylo dřív. Je to v lidské povaze chtít měnit věci.“ „Doufám, že spolu budeme vycházet dobře, paní Trentová.“ Alisonina tvář zůstala jako vytesaná z  kamene. „Slyšela jsem o vás jen to nejlepší. Při pohovoru mi říkali, že pro pana Marshalla jste byla nepostradatelná. Jsem si jistá, že pro mě budete taky.“ Výraz starší ženy trochu změkl, napětí v  obličeji povolilo. „Omlouvám se, jestli vám připadám trochu nervózní, paní Cooperová.“ Odmlčela se. „S panem Marshallem jsem spolupracovala léta a postupně se z nás stali dobří přátelé. Byl to tak hodný člověk. O všechny se staral. Nebyla jsem tu od…“ Nechala větu nedokončenou, trochu se jí zadrhl hlas. „Chápu.“ Jenny se usmála, tentokrát upřímně. Alison jí úsměv opětovala. Napětí mezi nimi povolilo. A bylo vyhlášeno jedno nepsané příměří. Alisonin pohled se zastavil na prázdném kartonovém kelímku od  kávy, který stál na  Jennyině stole. „Chcete ještě jednu? Jdu si koupit pro sebe, omlouvám se, že tu toho v kuchyňce moc není. Polepším se a doplním zásoby.“ „Díky.“ Jenny sáhla po kabelce a hledala peněženku. „To je v pořádku, zaplatím je.“ „Ne, ne, zapomněla bych na to.“ Jenny vylovila dvacetilibrovou bankovku a podala ji Alison. „To by mělo stačit i na ostatní věci.“ Alison na  moment zaváhala a  pak bankovku s  povděkem přijala, složila ji a strčila do kapsy baloňáku. „Děkuji, paní Coo­ perová.“ Rozhlédla se kolem sebe. „Nejspíš budete chtít tuhle místnost trochu zkrášlit. Roky se tu toho nikdo ani nedotknul.“ „Pár dnů to vydržím, uvidíme, co nás napadne.“ „Harry pořád tvrdil, že to tu vymaluje, ale nikdy se k tomu nedostal. Myslím, že toho měl hodně – manželku a čtyři dcery na škole a na univerzitě. Byl už taky dědeček.“ ~ 26 ~

Jenny si vzpomněla na fotografii Katy Taylorové. „Ještě než půjdete, paní Trentová…“ Sáhla po složce. „Alison.“ „Jistě…“ „Nebojte se, budu vám říkat paní Cooperová. Stejně mi to více vyhovuje.“ „Jak chcete.“ Jenny pokrčila rameny, ale ulevilo se jí, že si ušetřila trapné vysvětlování, že trvá na svém formálním oslovení. Nesnesla, aby ji v práci někdo oslovoval křestním jménem. Otevřela složku a vytáhla úmrtní list. „Tohle jsem našla zamčené v šuplíku.“ „Pamatuji si na to. Mladá dívka, která se předávkovala.“ „Nezdají se mi na tom dvě věci. Chybí pitevní zpráva, a pokud existuje možnost sebevraždy, mělo být v každém případě provedeno šetření.“ Alison reagovala překvapeně. „Policie ani nenaznačila, že mohlo jít o sebevraždu. Narkomani se občas předávkují.“ „Přesto jde o nepřirozené úmrtí.“ „Pan Marshall nerad zbytečně rozrušoval pozůstalé příbuzné, pokud k tomu nebyl vážný důvod. K čemu by to bylo dobré?“ Jenny usoudila, že nemá smysl pouštět se do vysvětlování. Převýchova její úřadující policistky bude vyžadovat více než stručnou lekci z Koronerského zákona. „A  co pitevní zpráva? Nemohl přece podepsat úmrtní list, aniž by ji četl.“ „Už se k tomu nedostal. Když se poštěstí, dostaneme písemnou zprávu tři týdny po  úmrtí. Patolog mu vždycky po  pitvě zavolal výsledky a papíry pak dorazily za nějakou dobu.“ „Tři týdny?“ „Nezapomeňte, že mluvíme o Národní zdravotní péči.“ Alisonin telefon se rozezvonil. „Promiňte.“ Vylovila telefon z kapsy a ohlásila se. „Úřad koronera… Dobrý den, pane Kelso… Aha… Samozřejmě. Dám paní Cooperové hned vědět… Ano, právě začala. Provedu.“ Ukončila hovor a  obrátila se k  Jenny. ~ 27 ~

„To bylo z pohotovosti ve Vale. Čtyřiapadesátiletý bezdomovec zemřel při příjmu, zřejmě na selhání jater. Pitva proběhne dnes odpoledne.“ „A zprávu můžeme čekat za měsíc?“ „Jestli chcete, dám vám číslo na pitevnu. Můžete jim zavolat a představit se.“ Vzala kousek papíru a napsala na něj číslo s bristolskou předvolbou. „Dovoláte se na záznamník doktora Petersona – lékaře patologa. Obvykle je docela spolehlivý a zavolá.“ Jenny se opět podívala na složku a ucítila nepříjemné sevření žaludku. Ať už měl Marshall jakýkoli motiv, jeho zacházení s případem bylo přinejmenším nedbalé a ona teď měla za povinnost jeho nepořádek uklidit. „Ne, myslím, že za nimi raději zajdu osobně a zjistím, jestli nemůžeme ten proces trochu urychlit.“ „Můžete to zkusit,“ řekla Alison. „Ještě chcete tu kávu?“ „Dám si ji, až se vrátím.“ „Byla už jste někdy na pitevně?“ „Ne.“ „Jen vás chci varovat – může to být trochu šok. Pana Marshal­ la by tam nedostali ani párem volů.“ Alison počkala, až dozněl zvuk Jennyiných kroků, a pak si tiše sedla za svůj psací stůl. Dlouho bez hnutí seděla, pak sáhla do  své aktovky a  vytáhla tlustý svázaný dokument. Obracela stránky a očima nervózně těkala pohledem ke dveřím, jako by měla strach, že ji každou chvíli může někdo spatřit. Když se na schodech ozvaly něčí hlasy, rychle dokument zaklapla a strčila ho zpátky do aktovky. Ještě dlouho poté, co hlasy na chodbě ztichly, seděla za  stolem a  hleděla přes recepci do  otevřených dveří kanceláře, kde by si přála vidět Harryho Marshalla. V očích ji pálily slzy, které se ne a ne spustit.

~ 28 ~

3

J

enny usrkávala zteplalý zbytek dietní koly, držela volant jednou

rukou a šnečím tempem se posunovala hustou dopravou do nemocnice vzdálené šest kilometrů. Pomalu míjela úsek, kde probíhala práce na silnici, vmáčknutá mezi kamion zamořující okolí výfukovými plyny a netrpělivý mercedes. Cítila, jak se jí zrychluje srdeční tep, narůstá tlak na  hrudi a  její „volně plovoucí úzkost“, jak to nazval její předchozí psychiatr doktor Travis, vyplouvá k povrchu. Napjatá. Stresovaná. Nervózní. Nazvěte to, jak chcete. Ode dne téměř přesně před rokem, kdy se zhroutila u soudu a musela si sednout uprostřed čtení banální lékařské zprávy zmatenému soudci, v  ní dokázaly ty i  zdánlivě nejobyčejnější stresující si­ tuace vyvolat symptomy paniky. Čekání v řadě v supermarketu, jízda ve výtahu, sezení v křesle u kadeřnice, pomalá jízda autem v  dopravní zácpě: v  jakékoli situaci, ze které nebyla možnost okamžitého úniku, cítila, jak jí buší srdce a jak se jí svírá bránice. Soustředila se na  svůj obvyklý relaxační postup, pomalu a zhluboka dýchala, vnímala tíhu svých paží zavěšených v ramenou, nohy, které se boří do  sedadla. Úzkost pomalu mizela, ustupovala do svého úkrytu v jejím podvědomí, ale nechala dveře pootevřené aspoň na štěrbinu. Jen aby Jenny nezapomněla, že tam je. Jenny dojela ke křižovatce. Hodila prázdný kelímek od kávy na zem před sedadlo spolujezdce, hmátla do kabelky a hledala temazepam. Vyklepla jednu tabletku a  polkla ji nasucho. Byla naštvaná na  svou závislost. Někteří lidé přežili svá traumata ~ 29 ~

a žili dál bez závislosti na prášcích, tak proč to nedokáže ona? Pokoušela se utěšit faktem, že během tří měsíců od chvíle, kdy se rozhodla skončit v  soudní síni, se její symptomy výrazně zmírnily. Nepřepadaly ji temné nechtěné myšlenky. Nepropukaly záchvaty paniky v plné síle. Jednou za čas… Blížila se k  velké moderní cihlové nemocnici, nikterak odlišné od  anonymních obchodních firem, které ji obklopovaly, a pokoušela se myslet racionálně a  připustit si, že u ní nervozita z nového zaměstnání může dočasně vyvolat stavy úzkosti. Zatímco si bude zvykat na své nové povinnosti, bude tabletky užívat a pak, během jednoho či dvou týdnů je postupně vysadí. Když ale zaparkovala a vydala se po asfaltové cestě k nemocniční budově, její mysl se odmítala uklidnit. Pod povrchem se míhaly znepokojivé, beztvaré představy. Co když mají její psychiatři pravdu? Co když si s sebou nese nějakou hrůzu z dětství, která ji bude pronásledovat jako nějaký zlomyslný duch, až nakonec sebere síly, vynoří se na povrch a postaví se jí? Sakra. Myslela si, že tohle už má za sebou. Zachytila svůj odraz ve skle otáčecích dveří: elegantní sebejistá žena ve  formálním kostýmu. Profesionálka. Žena přítomnosti. Dej tomu trochu času a obavy se rozplynou jako zlý sen, ujišťovala se. Deset minut bloudila po přeplněných chodbách, míjela označení různých oddělení a  vyhýbala se vozíkům s  pacienty, kterým nemoc vzala barvu z tváře. Nikde však nespatřila cedulky, které by ukazovaly cestu do márnice. Postavila se do řady před recepcí, příliš nejistá na  to, aby využila své postavení a  předběhla různorodou směsici lidí čekajících před ní. Skoro všichni vypadali zbědovaně, staře nebo zmateně. Žena ve  vysokém stupni těhotenství si tiskla břicho v  očividném návalu bolesti. Sestra na recepci, nervózní žena se zuby zažloutlými od nikotinu, vyřizovala jednoho čekajícího po druhém s narůstající nervozitou. Jednou rukou si netrpělivě pohrávala s krabičkou cigaret, zatímco druhou se snažila vysvětlit komplikovanou cestu ~ 30 ~

po nemocničním labyrintu s pomocí vybledlé plastové mapky, podle které se nikdo nedokázal orientovat. Márnice sídlila v  samostatné neoznačené jednopatrové budově v zadní části nemocničního komplexu. Zazvonila na zvonek, ale nedočkala se žádné odezvy. Zkusila to znovu. Opět nic. Na  třetí pokus jí otevřela mladá filipínská uklízečka, která si unaveně otírala ruce o špinavou pracovní kombinézu bez rukávů. Jenny se jí zkusmo zeptala, kde by našla doktora Petersona. Dívka pokrčila rameny, mávnutím paže ji vybídla, ať vstoupí, a řekla: „Prominula, nemluvit anglicky,“ popadla mop a pokračovala ve vytírání dlážděné podlahy. Jenny vstoupila a vydala se krátkou chodbou k lítačkám. Prošla do prostorné haly, z níž vedly dvoje napůl prosklené kancelářské dveře a několikery samozavírací dveře. V koutě stálo zařízení na chlazení pitné vody a prodejní automat s čokoládovými tyčinkami. Nahlédla do kanceláří, ale nikdo tam nebyl. Vydala se za hlasy, které slyšela, a prošla do širší chodby. Po straně stálo několik vozíků s těly zabalenými do bílého igelitu. A pak to ucítila: silný dezinfekční prostředek smísený s těžkou nasládlou vůní, která se jí zachytila vzadu na patře. Ze dveří po  pravé straně vyšel vysoký šlachovitý muž se snědší pletí. Sundal si obličejovou roušku a podíval se na Jenny s výrazem příjemného překvapení. „Mohu vám nějak pomoci?“ Jenny se napřímila a odtrhla zrak od řady mrtvých těl. „Dobrý den, jsem Jenny Cooperová, koronerka okresu Severn Vale. Hledám doktora Petersona.“ „To jsem já.“ Usmál se. Okolo očí se mu rozprostřela síť jemných vrásek. Jenny k němu instinktivně vztáhla ruku. „Těší mě.“ „To bych vám neradil – raději se nejprve umyju.“ Opět se usmál se zvláštním, téměř chlapeckým výrazem. „Tak koronerka, jo? Nevzpomínám si, kdy naposledy jsme tady někoho takového měli. Harrymu Marshallovi se dokonce podařilo se nám vyhnout i po své smrti. Můžeme si promluvit u mě v kanceláři?“ ~ 31 ~

„Samozřejmě.“ Peterson ji vedl dlouhou chodbou. Za chůze si svlékl plášť, pod kterým měl perfektně padnoucí tričko s límečkem, a odhodil ho spolu s rouškou do koše na prádlo. Na muže svého věku byl štíhlý, ale zároveň ho Jenny podezřívala z  mužské marnivosti. Došel ke dveřím, po obou stranách lemovaným zaparkovanými mrtvými těly, a podržel je otevřené. „Až po vás.“ Jenny znepokojeně pohlédla na těla. Peterson se pokusil zlehčit situaci: „Tohle jsou nejlepší pacienti v našem zdravotnickém systému – čekají celé hodiny a ani nepípnou.“ Podařilo se jí vyloudit na tváři chabý úsměv a vešla do jeho skromné kanceláře. Jediné okno vedlo na  nemocniční parko­ viště, police přetékaly učebnicemi a pořadači a obsahovaly taky několik neidentifikovatelných předmětů ve  sklenicích s  for­ maldehydem. Peterson přistoupil k  nerezovému umyvadlu a navyklým postupem si s vervou drhnul ruce ostře páchnoucím tekutým mýdlem. „Posaďte se.“ Pokývl k  jediné židli, která stála vedle stolu. „Právě jste převzala opratě?“ „První den v úřadu.“ Rozhlédla se po místnosti a zrak jí padl na jediný obrázek na stěně: zarámovanou pohlednici s mrtvou lasicí ležící přes miniaturní pracovní stůl. V tlapce svírala revolver. „Pokud se tak tomu dá říkat. Nabyla jsem dojmu, že ho můj předchůdce trochu zanedbával.“ Peterson si spláchl z rukou mydliny a zavřel kohoutek. „To se mi nezdá, Harry Marshall mi připadal jako schopný člověk – ne že bych ho vídal nějak často.“ Odtrhl papírový ručník ze zásobníku. „Vždycky byla radost s ním spolupracovat.“ „Nepatřil k těm, kdo si potrpí na formality.“ Zmuchlal papírový ručník do  koule a  tu hodil do  koše. V  tváři měl lehce pobavený výraz. „To vyznělo trochu nadneseně.“ „Pouhý postřeh. Začátkem minulého měsíce jste prováděl pitvu jedné patnáctileté dívky, Katy Taylorové. Už máme červen a dosud jsme od vás nedostali zprávu.“ ~ 32 ~

„Musíte mi osvěžit paměť.“ „Drobná blondýnka. Podezření na předávkování heroinem.“ „Už si vzpomínám. Ano – tělo bylo částečně v  rozkladu. Říkáme tomu smraďoch.“ „Skutečně?“ „Marshallovi jsem sdělil výsledky po telefonu.“ „A to?“ „Píchla si téměř čistý heroin. Podobných případů mívám kaž­dý měsíc několik.“ „Existovala nějaká možnost, že spáchala sebevraždu?“ „Ta se nedá nikdy vyloučit.“ „V tom případě byl Marshall podle zákona povinen provést šetření. Napadá vás, proč to neudělal?“ „Jsem jen patolog. Sdělil jsem koronerovi příčinu smrti a tím má odpovědnost končí.“ „Policistka, která pro mě pracuje, mi řekla, že jen málokdy pošlete zprávu dříve než za tři týdny po pitvě.“ Peterson se trpělivě usmál. „Paní Cooperová, Jenny – dělím se o sekretářku s pěti dalšími lékaři, jejichž pacienti dosud dýchají. Rád bych vám dodával zprávy rychleji, ale větší šance je, že některý z tamtěch ťuhýků bude mít erekci.“ Jenny po něm střelila pohledem, jaký by věnovala vyhýbavému svědkovi. „Proč je nenapíšete sám?“ „Zařiďte, ať je den o tři hodiny delší, a rád to udělám.“ „Odteď už nebudu podepisovat úmrtní listy, dokud neuvidím pitevní zprávu.“ „V  tom případě navrhuji, abyste si  promluvila s  těmi tady nahoře. Bůh ví, že jsem to zkoušel.“ Pohlédl na hodinky. „Když už o tom tady mluvíme, za chvíli mám s těmi napodobeninami manažerů schůzku. Bohužel vás teď musím opustit.“ „Doktore Petersone, já mluvím vážně. To znamená, že pohřební služba nebude moci převzít těla k  pohřbu a  zůstanou tady.“ „Cože?“ Peterson se rozesmál. „Chcete vidět mé lednice? Jsou nacpané k prasknutí, jak se říká.“ ~ 33 ~

Jenny se zvedla ze židle. „Tak proč je neskladujete na parkovišti?“ Věnovala mu odzbrojující úsměv. „Podle mě budete mít co nevidět sekretářku. Těším se, až si budu číst vaše zprávy.“ Alison jí nechala na papírku vzkaz: Šla jsem na stanici pro další věci a čtyři úmrtní zprávy, všechny od pacientů z Vale. Jenny si u stolu snědla koupený salát a při tom se pustila do čtení nových případů. První byl bezdomovec, který zemřel na předpokládané selhání jater v  kóji na  pohotovosti. Zatím toho z  medicíny moc neznala, ale věděla dost na to, aby si dokázala představit, že odešel z tohoto světa v hrozných bolestech, pravděpodobně na  nemocničním vozíku, v  očekávání některého z  přetížených služebně mladších lékařů, kteří losují, kdo z nich se nepříjemného případu ujme. Druhý případ byla žena přes sedmdesát let, která byla přijata s rozedmou plic a nakazila se nějakou nemocniční infekcí. Třetí byl šedesátiletý muž s podezřením na srdeční infarkt a čtvrtá svobodná devatenáctiletá Pákistánka, která vykrvácela během porodu ve veřejném parku. Představila si je, jak leží jeden na druhém v Petersonově lednici, a po zádech jí přeběhl mráz. Na  jejím stole zazvonil telefon. Vítané přerušení černých myš­lenek. „Jenny Cooperová.“ Ze sluchátka se ozval sebejistý ženský hlas. „Tara Collinsová, Bristol Evening Post. Jste ta nová koronerka okresu Severn Vale?“ „Ano?“ „Dobrý den. Před pár týdny jsem psala článek o chlapci, který zemřel ve vazbě. Jmenoval se Danny Wills. Šetření vedl váš předchůdce.“ „Aha.“ Jenny se pokusila o  nezúčastněný tón. Vůči novinářům byla obezřetná, i když během praxe v rodinném právu s nimi jednala jen párkrát. „Marshall zemřel tři dny potom, co porota oznámila verdikt o sebevraždě.“ „Taky jsem to tak pochopila.“ ~ 34 ~

Volající se na  chvíli odmlčela. „Jeho praktický lékař napsal úmrtní list, ve kterém jako příčinu uvedl srdeční selhání, ale pokud si dobře pamatuji, nebyla provedena žádná pitva.“ Jenny měla pocit, že je do  něčeho nedobrovolně vtahována. „Obávám se, že toho nevím více než vy, ale pokud byl jeho praktický lékař přesvědčen o příčině jeho smrti…“ „Jak by mohl? Marshall měl jen mírnou anginu pectoris. V únoru si nechal natočit EKG.“ „Co vlastně přesně chcete, slečno nebo paní Collinsová?“ „Nepřipadá vám divné, že pouhé tři dny po provedení šetření úmrtí čtrnáctiletého vězně v soukromé věznici koroner náhle zemře a není ani provedena jeho pitva?“ „Právě jsem to tady převzala. O Willsově případu toho moc nevím – jen to, co jsem četla ve vašem článku, a ten, jestli si dobře pamatuji, s tím chlapcem zrovna nesympatizoval.“ „Můj článek vyměnili…“ Tara Collinsová se odmlčela. Jenny čekala, až bude pokračovat. „Marshall byl nejprve velice pilný. Opatřil si výpovědi od  personálu Portsheadu, vězeňské eskortní služby, týmu pro mladistvé delikventy, a  pak celou záležitost uzavřel za  pouhý jeden den. Zavolal pouze čtyřem svědkům a  nesplnil slib, že nechá chlapcovu matku, aby mu předložila důkazy.“ Teď se na chvíli odmlčela Jenny a zamyslela se. Náhle si totiž uvědomila nebezpečí, že všechno, co řekne, se může objevit ve večerních novinách. Pokusila se změnit téma. „Jak víte o tom EKG?“ „Od svého zdroje. Ten vám nemůžu prozradit.“ „A o jeho rozhovorech s rodinou?“ „Ode dne, co Danny zemřel, jsem byla v blízkém kontaktu s  paní Willsovou. Marshall jí slíbil, že nenechá kámen na  kameni, jen aby zjistil pravdu. Pravidelně ji informoval, ale pak náhle tři dny před hlavním slyšením přestal. Už se jí pak nikdy neozval.“ „Myslím, že to může mít několik vysvětlení. Budu si muset přečíst celý spis, než si udělám obrázek, ale pokud byla rodina ~ 35 ~

nespokojená s průběhem vyšetřování, je normální využít právní pomoc.“ „Během vyšetřování úmrtí se právní pomoc nenabízí a je takřka nulová šance získat nějakou kvůli napadení výsledku nějakého uzavřeného případu.“ „Smrt pana Marshalla je velmi nešťastná událost,“ řekla Jenny a usilovně se snažila neztratit trpělivost. „Je mi líto jeho rodiny a ještě více lituji rodinu Dannyho Willse, ale má práce je zajistit, aby byl od této chvíle tento úřad veden moderním, efektivním a otevřeným způsobem. Chci zajistit, aby do budoucna byly rodiny naprosto spokojené s procesem šetření.“ „Tohle jste si přečetla z  nějakého scénáře, paní Cooperová? Znělo to tak.“ Jenny se naježila. „Slečno Collinsová, chcete, abych vám na to odpověděla, nebo se mě jen pokoušíte vytočit?“ Novinářka se na  chvíli odmlčela. Když opět promluvila, držela už své emoce opět pod kontrolou. „Omlouvám se… Ale pokud jde o Dannyho případ, zdá se, že pravda nikdy nevyplula na povrch. Zdaleka ne. A pak je tu ta Marshallova smrt…“ „Co je s ní?“ „Nepřipadá vám to jako trochu podivná shoda náhod?“ „Ne, vzhledem k tomu, že zemřel přirozenou smrtí.“ „Jeho přístup k vyšetřování byl poněkud zvláštní.“ „Nikdy jsem se s ním nesetkala, takže to nemohu komentovat.“ „Znamená to, že už se na Willsův případ nepodíváte?“ „Už byl projednán. Nemám pravomoc s tím něco udělat.“ „A co paragraf 13 Koronerského zákona z roku 1988? Můžete požádat Nejvyšší soud o povolení vést ten případ jako nové vyšetřování.“ Jenny cítila, jak se jí stahuje hrdlo. Polkla a potlačila silné nutkání prásknout sluchátkem. „Jelikož máte nastudované zákony, jistě víte, že k  tomuto postupu dochází tehdy, když se objeví nové důkazy.“ „Kdybyste se po  nich podívala, možná byste nějaké našla. Sbohem, paní Cooperová.“ ~ 36 ~

Jenny pomalu položila sluchátko. Její pulzující krev byla plná vyplaveného adrenalinu. V  práci byla teprve půl dne a  už se ji jedna novinářka pokusila nachytat. Rodinní právníci si musí u soudu poradit se vzlykajícími matkami a vzteklými otci, ale tisk se toho neúčastní. Žádný případ, který kdy vedla, nestál za to, aby mu tisk věnoval jen kousek novinového papíru. Jednání s médii je další věc, kterou se bude muset ve své nové práci naučit. Tara Collinsová se zjevně pokoušela s  ní manipulovat, proto by měla být na ni připravená a získat všechna dostupná fakta. Našla spis Dannyho Willse a pustila se do čtení. Ve  Zprávě z  vyšetřování byl uveden výrok poroty o  sebevraždě. Předseda poroty do  poznámek napsal: „Mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní zesnulý utrhl pruh látky z prostěradla, jeden jeho konec přivázal k okenní mříži, stoupl si na židli, druhý konec si upevnil kolem krku a pak odkopl židli a způsobil si smrt uškrcením.“ Zpráva obsahovala výpovědi údržbáře, který objevil tělo, dvou dozorců, kteří měli tu noc v budově službu, člena ostrahy, který dosvědčil neustálé selhávání kamerového systému v bloku, dále výpovědi lékařského personálu, který prováděl lékařské vyšetření Dannyho při příjmu, ředitelky Portsheadského nápravně výchovného zařízení a sociálního pracovníka z týmu pro mladistvé delikventy, který měl Dannyho na  starosti před jeho uvězněním. Přiložena byla i kopie seznamu personálu přítomného během týdne před Dannyho smrtí. Každé jméno mělo telefonní číslo a fajfku. Předpokládala, že si Marshall při pečlivé práci se seznamem označil všechna jména, která kontaktoval. Ke konci spisu našla leteckou fotografii a podrobný plánek nápravného zařízení, na  kterém si Marshall udělal poznámky. Byla to malá věznice postavená na otevřeném poli na jižní glou­cestershireské straně ústí řeky Severn, vprostřed cesty mezi Severn Bridge a  oldburyskou jadernou elektrárnou, něco přes šest kilometrů východním směrem. Portsheadské nápravně výchovné zařízení tvořilo pět budov rozložených kolem centrálního nádvoří a hřiště. Celý komplex byl obehnán čtyřmetrovou betonovou zdí s  ostnatým drátem ~ 37 ~

a bezpečnostními kamerami. U vchodu stála vrátnice a příjmová ambulance, v níž se odehrávaly vstupní prohlídky nově příchozích vězňů, kteří byli podle potřeby na nějakou dobu umístěni do  karanténních cel, než dostali potvrzení, že mohou být převedeni do jedné ze dvou ubikací podle toho, zda šlo o chlapce či dívku. Ve čtvrté budově se nacházely učebny, ve kterých se vězňům dostávalo alespoň hrubých základů vzdělání. Pátá budova, situovaná nejblíže k hřišti, byla jídelna, která sloužila také jako tělocvična. Zařízení bylo vybaveno tak, aby pojalo stovku chovanců ve věku od dvanácti do sedmnácti let. Zatímco v některých částech Evropy se od věznění dětí takřka ustoupilo, v Británii chuť zavírat mladistvé delikventy za mříže stále rostla. Aktuální počet uvězněných mladistvých překročil čtyři tisíce, což bylo téměř pětkrát více než ve Francii, která obsadila druhou příčku. Tento stále rostoucí počet vedl vládu k  ustavení Justičního výboru pro mladistvé, oficiálního orgánu, který byl pověřen schvalovacím řízením pro místa určená pro mladé delikventy. Soukromé společnosti měly předložit nabídky, že postaví a budou provozovat nápravně výchovná zařízení, a výbor pak vybral vítěze. Portsheadské zařízení vlastnila a provozovala společnost UKAM Secure Solutions s.r.o., společnost, která provozovala řetězec nápravných zařízení ve Spojených státech a nyní také Spojeném království. Předmětem podnikání společnosti UKAM byla bezpečnost: beton, mříže, dráty, kamery a dohlížející personál – dozorci. Zásobování jídlem, úklid, praní prádla, zdravotnické služby a vzdělávání zajišťovali subdodavatelé. Pro toto vzkvétající průmyslové odvětví byl rostoucí počet mladých vězňů velmi dobrou zprávou. Marshall v  nějakém netypickém záchvatu svědomitosti napsal výčet nejvýznamnějších bodů v nedávné minulosti Dannyho Willse. Jenny se dala do čtení. Danny pocházel z  velké a  nefunkční rodiny s  nízkým příjmem. Zdálo se, že matka je trvale přítomným rodičem, ale sama měla za sebou několik drogových přestupků. Jeho vlastní dlouhý záznam začal v  deseti letech – ve  věku, kdy začíná trestní ~ 38 ~

odpovědnost – takže se dalo předpokládat, že zákon začal porušovat už o dost dřív. Byl usvědčen z  držení marihuany, amfetaminů a  cracku, ublížení na zdraví, poškozování cizí věci a výtržnictví. Dva týdny před smrtí dostal za  protispolečenské chování příkaz nosit elektronický náramek, který měl hlídat jeho noční zákaz vycházení. Za  tři dny si náramek „z  legrace“ rozřízl a  sundal a  byl dopraven k soudu pro mladistvé za porušení nařízení. Tým pro mladistvé delikventy doporučil veřejné práce, ale soud mu udělil čtyřměsíční vazbu spojenou s výukou. 4. dubna byl Danny přijat do Portsheadského nápravně výchovného zařízení. Linda Ravenová, sestra, která prováděla jeho vstupní lékařské vyšetření, poznamenala, že byl „nepoddajný, nespolupracující a drzý“ a během standardní prohlídky vyhrožoval, že se „kurva stejně zabije“. Dostal nálepku možného rizika sebevraždy a byl proto umístěn do karanténní cely, oblečený pouze do  jakéhosi overalu z  pevné tkaniny, který podle Mar­ shal­la vypadal „jako koňská deka“. V této cele zůstal tři dny, než ho odvedli do mužského bloku věznice. Podle Marshallových poznámek Danny po převedení do vězeňského bloku odmítal chodit na  hodiny výuky a  dostal tím pádem jen nejnižší privilegia, bronzová – pouze troje spodní prádlo týdně, žádná televize, žádné sladkosti. Takto žil šest dnů, z pokoje vycházel jen do jídelny a do sprchy. Sedmou noc ve vězeňském bloku zemřel. Závěrečná poznámka, napsaná jiným perem, uváděla, že Dannyho matka ihned po jeho uvěznění několikrát volala do ředitelské kanceláře, aby vyjádřila své obavy o duševní stav svého syna. Marshallova poslední poznámka zněla: „Ředitelka na její telefonáty nereagovala.“ Jenny prolistovala spis a  našla vyjádření ředitelky. Paní Elaine Lewisová, PhDr., MBA, napsala, že Danny byl podroben stejně přísným a důkladným kontrolám jako všichni ostatní noví chovanci a  byla mu věnována zvláštní pozornost vysoce školených pečovatelů v  tomto bloku. Vyjádřila lítost, že neodpověděla na „údajné“ telefonáty paní Willsové, ale zdůraznila, ~ 39 ~

že v  žádném případě pro něj nemohla ona ani nikdo z  jejího personálu nic udělat. Jenny zavřela složku se stejným pocitem deprimující rezignace, jaký nesčetněkrát zažila během let práce s problémovými, sebedestrukčními mladistvými. Živě si dokázala Dannyho představit: jak zuří, brání se, plive, napadá a uráží personál a přitom se sám sobě hnusí. Hozený do malé cely bez oblečení a důstojnosti, plastový tácek s jídlem podávaný skrz kontrolní okénko, odškrtnuté políčko. Klaustrofobní noční můra. To, co systém mladým delikventům dělal, byla mnohem vypočítavější brutalita než cokoli, co většina z nich venku provedla. Sebrat dětem v jejich nejzranitelnějším období všechnu lásku, náklonnost a lidský kontakt bylo barbarství takového kalibru, že ho nedokázala ani nechtěla pochopit. Hlasitě si vzdychla. Po odchodu z předchozí práce si vytyčila cíl, že za sebou nechá všechno, co souvisí s dětmi, a ironií bylo, že padla rovnou na případ úmrtí adolescenta. Tolik o snaze přehodit výhybku na jinou kolej. Uslyšela Alison, která se právě vrátila do  přední kanceláře a překvapeně vyjekla. Za moment už stála ve dveřích a v ruce svírala svazek papírů. „Nevšimla jste si, že přišel fax, paní Cooperová? Je to pitevní zpráva Katy Taylorové.“ Podala Jenny přes stůl dosud teplé listy papíru. „Bylo načase,“ řekla Jenny a podívala se na Petersonův závěr: předávkování heroinem. „Nepočítala bych s tím, že se to u něj stane zvykem. Řekla bych, že se spíš snaží na vás udělat dojem. Tak co mám udělat nejdříve? Říkala jsem si, že bych vyprázdnila tyhle staré kartotéky.“ „To je dobrý nápad. Ale než se do toho pustíte – volala mi Tara Collinsová z Bristol Evening Postu. Říká vám to něco?“ Alison se na chvíli zamyslela a pak zavrtěla hlavou. „Psala o vyšetřování případu Dannyho Willse. Zdálo se, že toho ví docela hodně o vyšetřování vedeném panem Marshal­ lem.“ ~ 40 ~

„Nikdy se o ní nezmínil.“ „Angažovala jste se nějak v tom případu?“ „Jen hodně málo, opravdu. Poslední týden v  dubnu jsem měla dovolenou – můj manžel byl nemocný. Ten den, kdy jsem se vrátila do práce, začalo vyšetřování.“ „Jaký se vám zdál pan Marshall?“ „Normální. Možná trochu tichý. Proč? Co vám ta reportérka řekla?“ Jenny pečlivě volila slova. „Měla dojem, že Marshall nejprve prováděl velmi důkladné vyšetřování, ale závěr dost uspěchal. Připadalo jí to trochu podezřelé.“ „Nerad dělal kolem šetření velké cavyky. U žádného případu. Říkal, že to jen zbytečně rozruší rodinu.“ „Znáte ho lépe než kdokoli jiný – bylo na tom případu něco, co ho trápilo?“ „Jako co?“ „Zatím jsem si prošla jen pár jeho spisů, ale zdá se, že na tom­ hle případu pracoval dost důkladně. A podle vzkazů, které mu Dannyho matka nechala na záznamníku, to vypadá, že ji nechal ve štychu. Zdá se, že nedodržel slib a nenechal ji, aby předložila důkazy.“ „Nedovedu si ho představit, jak něco slibuje. To zkrátka neměl v povaze. Vyjádřil příbuzným soustrast, to je vše. Uměl velmi dobře jednat s pozůstalými.“ „Myslíte, že u tohohle případu mohl udělat výjimku a rozhodnout se v něm angažovat více než obvykle?“ „Nemám důvod si to myslet. Četla jste dokumentaci – není tam něco nepatřičného, že ne?“ Jenny pokrčila rameny. „Nic, co by bilo do očí.“ „To jsem si myslela.“ Alison jí připadala jako na trní. Jenny jasně viděla, že v ní předmět hovoru vyvolává jakýsi neklid. „Ta reportérka si zjevně myslí, že něco zůstalo nevyřčeno, a  já jsem získala dojem, že má v  úmyslu po  tom jít. Pokud je něco, co může vyjít na  povrch, raději bych to zjistila jako první.“ ~ 41 ~

Setkala se s Alisoniným upřeným pohledem a už neměla pochyb o tom, že jí má policistka co říct. Alison sklopila pohled k  podlaze. „Chci, abyste věděla, že celou dobu, co jsem ho znala, jsem ho jen respektovala. Lidé pro něj byli na prvním místě. Byl k nim možná až moc laskavý. Občas tady ten telefon zvonil takřka v kuse – podle mě proto, že byl tak hodný a dokázal uklidnit… Vždycky se choval jako profesionál, ale tu a tam jsem viděla, že se nechal do případu příliš zatáhnout. To pak začal být zamyšlený a uzavřel se do sebe. Částečně i proto jsem si vzala volno právě v tu dobu. Upřímně řečeno, začal být až protivně nabručený. Jeden den na mě dokonce vyjel. Obávám se, že jsem mu odpověděla stejným tónem.“ Přeskočil jí hlas a snažila se potlačit slzy, které, jak Jenny viděla, už měla na krajíčku. „Měla jste ho hodně ráda, že ano?“ Alison po ní střelila pohledem. „Ne tak, jak si myslíte, paní Cooperová.“ „Tak jsem to ne…“ „Byli jsme dobří přátelé, to je vše. Začali jsme si lézt na nervy, proto jsem si vzala volno.“ „A když jste se vrátila do práce?“ „Byl tichý, nemluvil o tom… ale poznala jsem, že je mu líto, že se přestal ovládat. Prostě jsme pokračovali tam, kde jsme skončili.“ „Nemluvil s vámi o tom případu?“ „Zmínil se, že ho znervózňuje. Ta matka byla u soudu velmi rozrušená – pořád něco vykřikovala. V jednu chvíli jsem ji musela vyvést ven.“ „Marshall nedal najevo žádné pocity ohledně verdiktu?“ „Řekl jen, že to čekal. Ať tak nebo tak, nemyslím si, že porota mohla udělat něco jiného.“ Jenny se rozhlédla po  ponuré kanceláři a  začínala vnímat, jak se asi Marshall ty poslední dny cítil. Zavřený sám v kanceláři, toužící pomoci truchlící rodině, ale sevřený strachem vystrčit hlavu ze zákopu. Doma měl ženu a čtyři dcery a musel jednat s  Alison, jejíž city k  němu zjevně sahaly za  hranice profesio~ 42 ~

nality. To znamenalo zvládnout spousty protichůdných emocí. A v tom nebyli muži příliš dobří. „Jste si jistá, že mezi Willsovým případem a  úmrtím pana Marshalla není nějaká souvislost?“ zeptala se. „Jaká souvislost?“ „Já nevím.“ „Harry měl potíže se srdcem, to všichni víme. Až tu budete pracovat pár měsíců, zjistíte, kolik padesátníků zemře najednou, bez varování. A  z  vlastní zkušenosti vím, že všichni reportéři jsou jako otravný hmyz. Dejte na mě a ignorujte je.“ „Myslím, že bych si měla alespoň promluvit s paní Willsovou. Třeba jen pro kontrolu, že se nic nezanedbalo.“ Viděla, jak Alison nasadila rozhořčený výraz. „Tím v žádném případě nechci říct, že…“ „Ujišťuji vás, že pan Marshall udělal všechno, co mohl.“ Jenny usoudila, že jejich rozhovor nic nového nepřinese, a uzavřela ho. „Určitě máte pravdu. Je mi jasné, že ty poslední týdny musely být těžké.“ Její konejšivý tón málem Alison opět rozplakal. Zahanbeně sklopila zarudlé oči a spěšně se omluvila se slovy, že jde uvařit čaj. Pokud Jenny po telefonátu Tary Collinsové potřebovala další důkaz, že na šetření úmrtí Dannyho Willse je něco divného, aktuální atmosféra v  kanceláři jí ho poskytla. Poslouchala, jak Alison potlačuje tiché vzlyky, zatímco se snaží zaměstnat aktivitou v kuchyňce, plní konvici vodou a lomozí šálky. Její smutek byl doslova hmatatelný. Koroner. Ten titul zněl tak vznešeně, tak vzdáleně obyčejné realitě. Ale když teď seděla za  svým stolem a  okolní vzduch zhoustl potlačovanými bolestnými emocemi, byla opět dítětem, které se schovává ve svém pokoji a snaží se zavřít před zvuky neustálých hádek svých rodičů. Proč ji život vždycky posadí přímo doprostřed citových krizí druhých lidí? Jenny doposud vzdorovala přemítání o osudu, ale když opět sáhla po spisu Dannyho Willse, měla náhle pocit, že tak to má ~ 43 ~

být, že ten mrtvý hoch se nějak dotýká smrtelnosti v  té tajné části jejího nitra, která je zastřená temnotou. Pokud se z  té své „epizody“ něco naučila, byl to fakt, že nikdy nemá ignorovat své instinkty. Když teď znovu listovala stránkami spisu, věděla, že ačkoli se kosti mladého vězně a Harryho Marshalla mění v prach, ani jeden ani druhý zatím nedošel klidu.

~ 44 ~

4

B

Estate byla síť ulic, které působily zanedbaným unaveným dojmem. Převládaly prefabrikované domy, postavené někdy po válce s nevalnou péčí a ještě menším ohledem na budoucí nájemníky. Nyní se k sobě tiskly v ohybu mezi dálnicí M5 směřující na západ a dálnicí M4, která vedla na sever, a vzduchem se bez přestání nesl tlumený lomoz dopravy. Koneckonců to není tak hrozné, usoudila Jenny. Pokud byla výšková monstra východního Londýna, Birminghamu a  Glasgow sedmým kruhem pekla, tohle byl pouze druhý nebo třetí kruh, ale páchl chudobou. Všechny domy byly v neudržovaném stavu. Větřík si pohrával s neuklizenými odpadky, další se hromadily pod keři. Na rozích ulic postávaly hloučky děcek s kapucemi mikin staženými do obličeje, nahrbených nad cigaretou a  ignorujících školu, která pro ně znamenala bezvýznamnou část jejich světa drog, sexu a drobných trestných činů. V době, kdy Jenny pracovala v oblasti sociálně-právní ochrany dětí, navštívila spoustu takových míst a vždy odtud odcházela šokovaná omezeností světa jejich obyvatel. Zdálo se, jako by nejbližší ulice představovaly hranice vzdáleného horizontu. Už dávno došla k závěru, že to pouhá ubíjející nuda spjatá s životem na takovýchto sídlištích vysává z lidí naději. Nebylo co řešit, byl jen zákon, kterému se vzpouzeli. Zaparkovala před domem, kde bydleli Willsovi, zkontrolovala, zda má zamčené auto, a vydala se po krátkém chodníku ke vstupním dveřím. Na miniaturním trávníčku před domem se povaloval polámaný dětský kočárek a vybledlé plastové hračky. roadlands

~ 45 ~

Otevřel jí kostnatý muž s kávovou pletí a korálky ve vlasech, oblečený v odrbaném tričku a boxerkách. Doprovázel ho silný závan marihuany. Jenny mu pohlédla přes rameno na dvě předškolní děti, které byly ještě v pyžamu. Obě byly bílé. „Jsem Jenny Cooperová, nová koronerka okresu Severn Vale. Hledám Simone Willsovou.“ Muž na ni hleděl oteklýma očima podbarvenýma tmavými kruhy. „Není tady.“ Začal zavírat dveře. Jenny mezi ně rychle strčila nohu. „Chci s ní jen na chvilku mluvit, je to důležité.“ „Odprejskněte.“ Chtěl jí nohu odkopnout bosými prsty, ale netrefil se a narazil do rohu futra. „Do prdele.“ Jenny potlačila nutkání se usmát. „Ali, kdo je to?“ ozval se zezadu ženský hlas. Ve  dveřích na opačném konci chodby se objevila ženská silueta. Žena byla hubená jak lunt a v ruce držela joint. Ali, který si třel nakopnuté prsty o  holé lýtko druhé nohy, řekl přes rameno: „Je tu nějaká čubka, která tvrdí, že je koronerka.“ Jenny na ni zavolala: „Potřebuji jen pár minut, paní Willsová. Omlouvám se, že vás obtěžuju doma.“ Simone na pár minut zmizela a pak se opět objevila v hale, tentokrát bez cigarety. Překročila děti a zaječela na Aliho: „Vezmi ty dva nahoru a převleč je.“ Ali odstoupil ode dveří a vrhl na Simone pohled, kterým říkal, že jí to nezapomene. Simone vyšla před dveře. Z roztřepených nohavic džínsů jí koukaly bosé nohy. „Teď nemůžete jít dál. Je tam binec,“ vysvětlila. Rozhlédla se po ulici, aby zjistila, kdo všechno se může koukat. Její oči lemovaly tmavé kruhy, ale přesto dokázala být hezká, vyzařovala zvláštní křehkou zranitelnost. Měla krásně stavěnou postavu a jedinou známkou toho, že porodila šest dětí, byl záhyb povislé kůže nad pasem. „Co chcete?“ „Slyšela jste, že pan Marshall zemřel krátce po vyšetřování?“ „Jo. Nemůžu říct, že jsem kvůli tomu držela smutek.“ ~ 46 ~

Jenny se dívala, jak si Simone nervózními prsty prohrábla vlasy barvené henou. „Poslechla jsem si vzkazy, které jste mu nechala na záznamníku. Už vám pak nezavolal?“ Simone zavrtěla hlavou. „Jako by mě ani neznal, že? Před vyšetřováním byl samý slib a pak nic. Dokonce mi ani jednou nedovolili promluvit u soudu.“ „Co byste tam řekla?“ „To, co jsem jim říkala pořád. Volala jsem do  vězení, kam Dannyho zavřeli. Volala jsem tam pětkrát, jen abych jim řekla, že Danny není v pořádku. Nikdy předtím v podobném zařízení nebyl. Věděla jsem, že to nevydrží.“ „Minimálně tohle ve vašem prohlášení bylo. Dal ho pan Marshall ředitelce, když předkládala důkazy?“ „Jo. Tvrdila, že o těch telefonátech nic nevěděla, určitě je vzala její sekretářka.“ „A s tou jste mluvila?“ „Nejspíš ano.“ „Řekla, že i kdyby vaše hovory přijala, nezacházeli by s Dannym nijak jinak?“ „Jo. Chovala se jako mrcha. Tvrdá, bezcitná zkurvená mrcha.“ Simone pohledem přejela Jennyin kostým. „Oblečená jako vy. Co tu vůbec chcete?“ „Nechcete si promluvit někde, kde se cítíte lépe, paní Willsová?“ navrhla Jenny. „Pozvu vás na kávu. Jen si obujte nějaké boty a můžeme jet.“ Simone si vybrala jednu z řetězce kaváren, situovanou u ná­ kupního centra u  Cribbs Causeway. Jenny ji následovala po ochozech a eskalátorech a připadalo jí, že by Simone našla cestu nákupním centrem poslepu. Ta se dívala do  výkladních skříní a prohlížela si novou sezónní kolekci oblečení v Nextu a jakési barevné plastové koule v Gadget Shopu, o nichž prohlásila, že to jsou přesně ty bedničky k iPodu, jaké chtěl Ali. Řekla o něm, že není vyloženě její partner, spíš kamarád, na kterého si zatím zvyká, ale není si jistá, jak moc má rád děti. ~ 47 ~

Zdálo se, že ji prostředí nákupního střediska uklidňuje. Na chvíli se zastavila a pohledem vstřebávala luxus výlohy se spodním prádlem. Povzdychla si a řekla, že si připadá jako jiný člověk, kdykoli si může někam vyjít sama – volná. V kavárně Soho, která měla stylem a výzdobou nabudit dojem, že stojí na Manhattanu, koupila Jenny oběma cappuccino a muffiny. Sedly si naproti sobě k malému stolku pod plakátem Empire State Building. Simone začala pomalu po lžičkách usrkávat kopeček pěny a pustila se do vyprávění. Danny byl její nejstarší dítě. Jeho otec byl trinidadský mladík, se kterým chodila, když jí bylo patnáct. Kvůli těhotenství odešla z domu a začala žít sama v pronajatém bytě. Snažila se vychovávat syna správně, ale neustále střídala partnery a zdálo se, že v  jejím životě nemůže nic zůstat na  chvíli stejné. Danny časté změny špatně snášel. Na  chvíli se uklidnil, když se provdala za otce svého čtvrtého dítěte, ale Jason, nyní už její bývalý manžel, propadl závislosti na  cracku a  v  nepravidelných intervalech končil ve vězení. Danny, který postrádal pevnou mužskou ruku, se chytl sídlištní party kluků, kteří neustále chodili krást. Ve svých devíti letech už byl příliš silný na to, aby mu Simone zabránila chodit ven. Musela sedět doma s jeho mladšími sourozenci, tak co mohla dělat? Většinou skončil Danny před soudem kvůli hloupostem. Nebyl zlý kluk, ale chtěl udělat dojem na  ostatní děti. Buď tomu bylo tak, nebo od  nich dostával nářez. Jeho problém byl, že po  každém zatčení dostal strach a  přiznal by cokoli, jen aby mohl být propuštěn na kauci. Policie toho využívala a polovina jeho záznamu byly skutky, které nikdy neprovedl. Když na příkaz soudu dostal náramek, začal se bát, že se mu ostatní budou vysmívat za to, že musí sedět doma. Vrátil se ze školy s monoklem na oku a dvěma zlomenými zuby. Celý večer pak nevyšel ze svého pokoje. A tehdy si také rozřezal ten náramek. Další den ráno ho pak zatkli. Byl úplně podělaný, když musel strávit víkend na policejní stanici – i  když by to nikdy nepřiznal – ale jakmile ho pustili na kauci, byl zase v pohodě. Díky pár nocím ve vazbě si navíc ~ 48 ~

vydobyl u party respekt. Simone doufala, že ho ten šok přivede k rozumu. Justin, jeho kurátor z Týmu pro mladistvé delikventy, mluvil o veřejných pracích nebo nuceném dohledu, ale vrchnost ho chtěla vidět za mřížemi. Ve zprávě se psalo, že ho to mělo pouze vyděsit. Zabralo to – tehdy se skutečně změnil. „Jak se změnil?“ „Ztichl, nemluvil s Alim ani se mnou a pořád se pral s mladšími bratry. Hodně kouřil, nedokázala jsem tomu zabránit, a navíc jsem viděla, že se schválně pálil.“ „Cigaretami?“ „Jo. Měl strupy po celém předloktí.“ „Mluvila jste s ním o tom?“ „Zkusila jsem to. Praštil mě. Nikdy předtím to neudělal. Ali se mezi nás vložil a on ho praštil taky. Skoro mu zlomil nos. To se stalo tu noc před jeho zatčením – musela jsem mu pohrozit policií, protože se chystal znovu porušit domácí vězení. Děsně ho to vytočilo, ale myslím, že měl i strach.“ „Z čeho?“ Simone sklopila pohled ke stolu a chvíli lžičkou posunovala rozsypaná zrníčka cukru sem a tam. „Nikomu nedocházelo, že Danny je ještě malý kluk. Rval se a mluvil sprostě, ale já vím, že jen chtěl, aby bylo všechno tak, jak to má správně být… A já jsem mu to nikdy nezajistila.“ Zvedla oči. Měly zvláštní tmavozelenou barvu. „Věděl, že to nezvládne. Myšlenka na vězení ho děsila.“ „Byla jste jeho matka. Co jste si myslela, že se mu stane?“ Simone nakreslila v  cukru pravidelný kruh. „Co asi. Sama víte.“ „Byla jste u soudu, když ho odsoudili?“ „No jistě.“ Odložila lžičku na podšálek. „Jenomže on mi už neřekl ani slovo. Chtěla jsem ho vidět, než ho naložili do auta, ale řekli mi, že se to nesmí.“ Odmlčela se a protřela si oči hřbetem ruky. „Věděla jsem, že s ním není něco v pořádku. Věděla jsem, že se pokusí si ublížit… Prostě jsem to věděla.“ Jenny jí podala čistý kapesník a čekala, než se vysmrká. Přemýšlela o  ředitelce Portsheadského zařízení Elaine Lewisové, ~ 49 ~

která své sekretářce řekla, že nechce žádné telefonáty od matek jejích chovanců. Představila si svobodnou ženu na jedné z dolních příček organizačního žebříčku, nápravné zařízení jako testovací základnu: podaří-li se ti dva roky nepřekročit stanovený rozpočet, dostane se ti povýšení, a pak se pokoušej řešit problémy dítěte s bouřícími se hormony. Když Simone přestala popotahovat, Jenny se jí zeptala, jestli Dannyho viděla nebo s ním mluvila v době, kdy byl v Portsheadském zařízení. „První víkend mě za  ním nepustili, řekli mi, že prochází vstupní karanténou. Proto jsem si zařídila, že přijedu příští sobotu odpoledne, čtrnáctého. Justin tvrdil, že normální děti mohou volat domů, ale telefonní karta bylo privilegium, které si musí zasloužit – proto mi Danny celý týden nevolal.“ „Takže jste s ním vůbec nebyla v kontaktu?“ Simone zavrtěla hlavou. „Věděl Danny, že v sobotu přijedete?“ „Nevím. Kdo by mu to řekl… Myslím, že by si v pátek v noci nic neudělal, kdyby věděl, že přijedu.“ „Proč myslíte?“ Zkroutila kapesník mezi prsty. „Mám takový pocit. Neumím to vysvětlit. Jako že by něco takového neudělal, kdyby se necítil tak sám.“ „Mateřský instinkt?“ „Jestli máte děti, víte, co tím myslím.“ „Mám dospívajícího syna,“ řekla Jenny, ale nedodala, že se její syn rozhodl žít u otce. Změnila téma a zeptala se Simone, kdy jí poprvé kontaktoval pan Marshall. Simone odpověděla, že to bylo v sobotu dopoledne, asi jen hodinu poté, co za ní přijeli dva policisté a oznámili jí, že je Danny mrtvý. Příliš si z toho telefonátu nepamatovala, jen to, že říkal něco o pitvě. Nechtěli jí dovolit podívat se na Dannyho tělo v nemocniční márnici. To mohla až v pondělí ráno. Ani se neobtěžovali ho obléct do jeho věcí – měl na sobě hnusnou modrou teplákovou soupravu, kterou mu nejspíš dali v  Port­sheadu. ~ 50 ~

Někdy během úterka se s Marshallem setkala u něj v kanceláři. Působil na ni dojmem, že je mu to velmi líto, on sám jí uvařil kávu a vyptával se na spoustu věcí z Dannyho minulosti, na to, jak skončil ve vězení. Marshall řekl, že v Porstsheadu měli věnovat zvláštní péči tak malému klukovi a že se nezastaví, dokud nebude znát každičký detail z toho, co se stalo od chvíle, kdy byl Danny uvězněn, do okamžiku jeho smrti. „Setkala jste se s ním ještě někdy před řízením?“ „Ne, ale párkrát mi volal a tvrdil, že pokračuje dobře.“ „Prozradil vám něco konkrétnějšího?“ „Řekl, že všechno vyjde najevo při řízení. Slíbil mi, že pro Dannyho získá spravedlnost.“ „Použil tahle slova?“ „Jo. ,Slibuji.‘ A  řekl, že bych mohla předložit důkaz o  těch telefonátech.“ „A pak se stalo co?“ „To mi řekněte vy. Už jsem pak o něm neslyšela.“ „Nenapadá vás, proč?“ Simonin pohled zabloudil ven z kavárny na okolní obchody. „Začaly o mně psát noviny. Psaly, že jsem špatná matka. Reportéři volali k nám domů a tvrdili různé lži. Jeden se ptal, jestli je pravda, že je Danny heroinové dítě. Druhý tvrdil, že lžu o svém věku a že jsem otěhotněla, když mi bylo třináct. Snažili se z toho vymyslet příběh.“ „Kdy přesně ty telefonáty začaly?“ „Uprostřed toho týdne.“ „Ale Marshall o nich nemohl vědět.“ Simone pokrčila rameny. Nedávalo to smysl. Proč se Marshall nejprve tím případem tak nadchl a potom se tak dramaticky stáhl? „Dnes mi do kanceláře volala jedna novinářka, Tara Collinsová,“ pokračovala Jenny. „Připadalo mi, že je na vaší straně.“ Simone se trochu rozjasnil obličej. „Tara je fajn. Ta aspoň přišla a promluvila si se mnou osobně.“ „Řekla mi, že celé vyšetřování zanechalo spoustu nezodpovězených otázek.“ ~ 51 ~

„Za den a půl bylo po všem. Neobjasnilo se vůbec nic.“ Jenny se opřela a chvíli studovala Simonin unavený obličej. Nemilosrdné světlo zářivky odhalilo pokožku pokrytou skvrnami. Matka šesti dětí, závislá na sociálních dávkách a kouření marjánky, jejíž představa o ideálně stráveném čase bylo nákupní centrum. Na téhle mladé ženě bylo ale něco, co ji dojímalo. Přinejmenším si zasloužila jasný závěr a klid. „Simone, byla bych ráda, kdybyste se nad něčím pořádně zamyslela – myslíte, že měla porota pravdu, když oznámila verdikt o sebevraždě?“ Simone její otázka zjevně zmátla. „Co jiného by to mohlo být?“ „Víte, úkolem koronera je určit příčinu smrti, a jakmile je vyhlášen verdikt, je třeba velmi pádný důvod, například nový důkaz, aby mohl být případ znovu otevřen. Pokud udělal pan Marshall v  šetření nějakou závažnou chybu nebo se objevila nová fakta, udělám samozřejmě všechno, co budu moci.“ „Takže jinak neuděláte nic?“ „Řekla jste mi, že se podle vás Danny zabil. Co ještě chcete vědět?“ „Proč ho nechali o samotě. Proč mu nedovolili mluvit s matkou. Proč ho drželi tři dny v cele a bez šatů. Proč mě neposlouchali, když jsem jim říkala, co se stane…“ Výborné otázky. Jedna jako druhá. Jenny nepochybovala, že zápis ze slyšení ukáže, že je Marshall všechny položil. Potřebovala nějaký nový důkaz, ale nemohla si dovolit marnit čas ani peníze jeho hledáním. Věděla jen, že na tom případu něco zapáchá, a měla novinářku, která chtěla dopsat pravdivý příběh. Prohlásila: „Povím vám, co udělám. Projdu znovu Dannyho spis a sepíšu všechny otázky, na které se měl Marshall zeptat, ale neudělal to. Tím začneme.“ Simone jí věnovala unavený, lhostejný pohled. Opřela se rukama o stůl, vyčerpaně vstala a řekla: „Jak myslíte.“ Jenny stáhla přední okénka a nechala si proudem teplého vzduchu čechrat vlasy. Přejížděla zrovna most do Walesu. Ne~ 52 ~

chala za sebou krajinu kolem ústí řeky a jela po úzké cestě, která se několik kilometrů z  Chepstow do  Tinternu klikatila zalesněným údolím. Cítila, jak ji obklopuje příroda ve svém zenitu. Červenec a srpen byly měsíce dozrávání a vadnutí, ale červen znamenal vrchol života. V mezerách mezi stromy se míhal obraz zalesněného příkrovu protější strany údolí jako rozvlněné moře všech odstínů zelené barvy. Ujížděla pryč od  svých odpovědností vstříc nočnímu klidu a cítila se lehce a volně. Simone Willsová a všichni ti mrtví lidé byli bezpečně daleko za vodou, na druhém břehu a v jiné zemi. V jiném světě. Zavřít na konci pracovního dne dveře bylo něco, na čem zapracovala s doktorem Travisem. Řekl jí, že je stejně jako spousta jiných žen perfekcionistka, která nemá klid, dokud není všechno kolem ní v pořádku. Její práce byla velký kolotoč chaosu, otevřených konců a nejistot a bylo jen otázkou času, kdy povaha takového rázu zkolabuje pod tíhou stresu. Naučil ji metody, které jí pomáhaly zvládat profesní vinu. Naučila se akceptovat, že není ani nepostradatelná ani zodpovědná za výsledek každého případu. Přes veškeré snahy v ní zůstával hluboko zakořeněný neklid, který pomalu prosakoval z  podvědomí a  odmítal se vytratit. Rozvod ji nevyléčil a nevyléčil ji ani odchod ze stresujícího rodinného práva. Mohla zahnat neklid tabletkami nebo útěkem do  svěží přírody, ale kořen jejího problému, ač ukrytý hodně hluboko, držel pevně. Pokusila se soustředit na právě prožívaný okamžik, tak, jak ji to naučil doktor Travis. Zabočila do Tinternu a před jejími zraky vyvstala zřícenina opatství, která vrhala majestátní stín na okolní louku. Ačkoli zbyly jen obvodové zdi, jeho elegance, trvalost a nezlomnost téměř pět set let poté, co Jindřich osmý vyslal své vojsko, aby ho zničilo, ji nikdy nepřestaly inspirovat. Její nadšení pro velkolepost staré stavby nezhatily ani autobusy a auta s turisty, které sem proudily o víkendech. Když vydržela všechny nepřízně věků stavba, vydrží i ona. ~ 53 ~

Jenny vstřebávala obraz, který se před ní rozprostíral, krásu krajiny, ozvěny historie a  životní sílu, a  na  chvíli pocítila ten klid a lehkost, jaké si pamatovala z let dospívání. Pocit, který jí nemohly zajistit žádné pilulky. U  hotelu Royal George zahnula doleva na  úzkou silnici s  jedním jízdním pruhem, která asi kilometr stoupala a  vinula se v  ostrých zatáčkách až k  cíli její cesty. Melin Bach, což byl velšský výraz pro „pilku“, byla kamenná chalupa se dvěma místnostmi, kterou z náhlého popudu koupila v aukci a nastěhovala se do ní teprve před čtrnácti dny. Předchozí majitelkou byla pětaosmdesátiletá žena, slečna Preecová, která v  chalupě žila celý svůj život a takřka nic v ní nezměnila od té doby, kdy zemřel její otec. To znamená několik desítek let. Před chalupou se rozkládala zarostlá zahrada, ve  které slézy, polodivoké levandule a přerostlé růže soupeřily s plevelem a takřka půlmetrovou trávou, se kterou se ještě nestihla vypořádat. Nízká kamenná zídka, která oddělovala zahradu od cesty, potřebovala opravit a její parkovací místo – vjezd na starou vozovou cestu vedoucí kolem chalupy dozadu – bylo tak rozježděné a zarostlé, že si při chůzi na podpatcích musela dávat pozor, aby si nevymkla kotník nebo se nespálila o kopřivy. Celé to místo bylo perfektní. Divoké, nezkrocené a plné možností. Za  domem se rozprostíral čtvrtakrový zarostlý trávník se zbytky zeleninové zahrady a  kamenným stavením, které čas zbavil střechy. Sousedilo s potokem a kdysi sloužilo jako pila. Soused jí prozradil, že až do začátku padesátých let si otec slečny Preecové vydělával na  živobytí tím, že provozoval strojní pilu, katr, poháněný vodním kolem a měnil kmeny dubů a buků z  okolních lesů na  hrubě opracované stavební dříví. Mohutní shirští koně přiváželi vozy naložené dřevem a  pili z  potoka. Zbyly po  nich železné kroužky, ke  kterým je kočí přivazovali a které, už celé zrezivělé, stále visely z drolící se omítky na zdech pily. Stačilo by kdekoli poblíž zanořit rýč do země a s hlínou by se dostala ven i  podkova, odpovídající svou velikostí mohutným kopytům tohoto koňského plemene. ~ 54 ~

Jenny si představovala, že uvede celou nemovitost do stavu, v jakém bývala kdysi. Měla v plánu zkrotit divoký porost, pěstovat si vlastní zeleninu a ovoce a časem snad i přestavět mlýn a  vodní kolo na  malou elektrárnu, která bude zajišťovat elektřinu pro dům. Vedle postele už měla hromádku knih s  tituly Nezávislé bydlení a Příručka o výrobě elektřiny pro drobné pěstitele. Měla představu, že jakmile uvede dům a pozemek do pořádku, začne vést dva odlišné životy: jeden ve městě, obklopená lidmi a jejich bolestmi, a druhý zde, v klidu a plodné práci. Jestli bude tento vysněný život někdy sdílet s někým jiným, byla otázka, kterou se teď nezabývala. Zrovna se vzpamatovávala z nevydařeného manželství a zkrachovalé kariéry a snažila se skončit s léky. Měla v úmyslu provádět změny postupně, po krůčcích, radovat se každý den i z malých úspěchů a držet se víry, že jednoho dne se střípky jejího života poskládají do obrazu, který bude dávat smysl. S hlavou plnou nadějí a plánů strčila do dveří těžký železný klíč a  otočila jím. Uvítala ji vůně popela z dříví v krbu a  pod nohama cítila uklidňující pevnost ošlapaných kamenných dlaždic. Interiér domku byl trochu stísněný, ale stropy byly dost vysoké, aby se vysoký muž nemusel pod trámy ohýbat, a dostatečně široká okna vpouštěla dovnitř tolik světla, že to tam nepůsobilo ponuře. Z předsíně vedlo úzké schodiště nahoru ke dvěma pokojům a koupelně. Za dveřmi nalevo bývala světnice, kterou už přeorganizovala na pracovnu. Napravo se vcházelo do útulného obývacího pokoje a z něj na protější straně do kuchyně, ve které dosud stál starý dřez s výlevkou, příborníky z borovicového dřeva a sporák na tuhá paliva. Do posledního volného prostoru u zadních dveří se taktak vměstnala pračka, jediný ústupek modernosti. Jenny si plánovala, že jednou spojí obývák a  kuchyň do jedné místnosti a postaví skleník, ale na podivnosti současného uspořádání bylo něco utěšujícího. Její bývalý manžel, ambiciózní a netolerantní kardiochirurg, by tady tohle všechno nesnesl. Takový starý, neuspořádaný a nekomfortní dům by pro něj představoval součet všeho, čeho se bál. Co je tak obdivuhod~ 55 ~

ného na minulosti? řekl by. Zapáchala, byla plná chorob a člověk mohl být šťastný, když se dožil čtyřiceti let. David vždycky lpěl na  bydlení na  předměstí, v  moderním domě, na  jehož příjezdové cestě muselo stát každý rok nové auto. Nebeský ráj si představoval jako věčný život v prostředí bez prachu. Když se teď Jenny vracela domů do Melin Bachu, nechápala, jak mohla prožít šestnáct let manželství, než si uvědomila, že jeho pojetí ráje se rovná její představě o pekle. Odložila v pracovně aktovku, vyšla nahoru, oblékla si džínsy a starou košili, pak si nalila skleničku španělského vína a vydala se ven za posledními paprsky večerního slunce. Pomalu upíjela víno. Seděla u starého stolu s rozpraskanou deskou, který dotáhla doprostřed trávníku na místo, odkud viděla na  západ slunce nad Barbadoes Hill. Poslouchala holuby v koruně kaštanu, který rostl vedle pily, a zurčení vody v potoce, šplouchající o kameny. Nemohla uvěřit svému štěstí. Ještě před necelými třemi týdny bydlela v pronajatém bytě v novostavbě, kousek od Aztec West na okraji Bristolu. Musí sem co nejdřív vzít Rosse, jen co uvede do  pořádku volný pokoj. Jakmile si zvykne na to ticho, bude to tu milovat, usoudila. Připravoval se teď na zkoušky, takže už ho pár týdnů neviděla. Když odešla od jeho otce, Ross strávil několik víkendů u ní v jejím bytě, ale nudil se tam a hádali se. Proto usoudila, že počká do léta a pak se rozhodne co dál. Věřila, že jakmile Ross jednou uvidí Melin Bach, přestěhuje se k ní a bude u ní bydlet celý šestý ročník. Ona ho může každý den cestou do práce vysadit u školy a večer ho opět odvézt domů. Na rozdíl od jeho otce by jí nevadilo, kdyby si vodil domů dívky nebo si tu a tam dal pivo. Mohli by tu společně relaxovat a konečně se vzájemně poznat. Při myšlenkách na Rosse se jí sevřely útroby: pocit smutku smísený s  neopětovanou touhou. Normálně mu v  pondělí nevolala – jejich obvyklá doba bylo osm večer ve středu a v pátek – ale teď cítila, že nemůže čekat tak dlouho. Chtěla mu říct o své nové práci a to, jak moc se těší, až za ní přijede. Nechtěla na něj ~ 56 ~

působit potřebným dojmem, protože to nenáviděl – chtěla jen, aby slyšel, že má pro něj dobré zprávy. Po  třetí skleničce si dodala odvahy, vzala do  ruky telefon a  vyťukala číslo jeho mobilního telefonu. Telefon několikrát zazvonil a pak se s cvaknutím přepnul na hlasovou schránku. Do háje. Mohla by zkusit pevnou linku, ale to by pravděpodobně zvedl sluchátko David a počastoval ji porcí svého těžko stravitelného sarkasmu. No a co? Může mu to přece vrátit. „Haló?“ ze sluchátka se ozval opatrný ženský hlas, který neznala. Jenny napadlo, že možná vytočila špatné číslo, ale zkusila to: „Jé… je Ross doma?“ „Půjdu se po  něm hned podívat,“ odpověděla žena. Podle hlasu byla mladá, ale starší než teenager. Jenny poslouchala, jak pokládá sluchátko a volá jeho jméno, ale ne tak, jak by volala dívka na svého chlapce. Tón hlasu byl spíš nejistý. Uslyšela Davida, spěšný dialog, kterému se nedalo rozumět, a pak do telefonu vyštěkl jeho hlas. „Jenny?“ „Chtěla jsem mluvit s Rossem – má vypnutý mobil.“ Snažila se, aby její hlas zněl klidně. „Je u Maxe. Učí se spolu – tak to aspoň tvrdí.“ „Tak fajn. Zavolám mu později.“ „Nezapomněla jsi, že je ve  středu ten rodičovský večer? Čekáme tě.“ Mluvil k  ní tónem, kterým, jak si představovala, mluví k podřízenému personálu na operačním sále. „Budu tam.“ Neodolala a zeptala se: „Kdo byla ta žena, která zvedla telefon?“ Chvíli bylo ticho. „Deborah. Myslím, že se neznáte. Ale určitě se poznáte.“ „Zněla velmi mladě. Sestřička?“ Co jiného by mohla být? David se už téměř dvacet let ne­ účastnil života mimo teritorium nemocnice Frenchay. Odpověděl se značnou netrpělivostí: „Mám právo na vlastní život a ty na svůj. Očekávám, že se uvidíme ve středu.“ ~ 57 ~

„Dnes jsem začala s prací koronerky.“ „Výborně. Doufám, že v tom budeš úspěšná.“ Věděla, že by neměla rozdmýchávat oheň, ale jeho povýšenecký tón v  ní vzbudil touhu dát mu tvrdý kopanec. „Pokud budu v práci aspoň téměř tak dobrá, jako jsi ty v tahání mladých holek do postele, věřím, že budu hodně úspěšná.“ „Jdi do háje, Jenny.“ A  zavěsil. Jeho odmítavý postoj vyzněl jako vždy naprosto důrazně. Jenny odhodila telefon. Oči se jí plnily slzami vzteku a ústa nadávkami na bývalého muže. Vypila naráz zbytek vína, vzteklá, že na ni David pořád tak působí. Už k němu přece nic necítila. Nic, kromě odporu. „Ahoj, vy tam.“ Ohlédla se a uviděla neznámého muže, který přicházel vozovou cestou a po kolena se brodil v kopřivách. „Paní Cooperová?“ „Ano, to jsem já.“ Rychle popotáhla a  otřela si oči. Sakra. Nějaký návštěvník bylo to poslední, co si teď přála. Prodíral se směrem k  ní hustým porostem. Hádala mu ani ne čtyřicet let. Vybledlá červená košile mu plandala přes džínsy, měl větrem ošlehanou neoholenou tvář člověka, který pracuje venku. „Jsem Steve Painter – bydlím přes kopec, Catbrookská silnice. Mike zezdola z Apple Tree povídal, že asi budete tak trochu potřebovat zahradníka.“ „Ano? A kdo je Mike?“ Steve vyšel z  kopřiv na  neudržovaný trávník a  rozhlédl se kolem sebe. „Člověk, který ví, co děláte, ještě dřív než vy sama. Tady se zprávy nesou rychleji, než si dokážete pomyslet.“ Otočil se k  ní. Zblízka nevypadal tak špatně. Ploché břicho, silné paže. „S  tímhle bych si určitě poradil. A  nejsem nijak drahý, pokud budete mít zájem. Za den či dva si poradím s tím nejhorším.“ Jenny se pokoušela přijít na to, co ji na tom cizím muži nejvíce zaráží, a uvědomila si, že je to jeho hlas. Mluvil s náznakem ~ 58 ~

místního dialektu – směsici velšského pohraničí a  drsnější oblasti Deanského lesa – ale připadal jí vzdělaný. I způsobem, jakým se na ni díval: zdvořile, ale jako rovnocenný partner do dis­kuze. „Kolik to je – nejsem nijak drahý?“ „Devět liber za hodinu.“ „Devět?“ „Sedm padesát.“ „Tak jo. Domluveno. Kdy můžete začít?“ „Zítra ráno? Brzy?“ „Dobře. Mám ale obavy, že nejsem zrovna vybavena pracovními nástroji.“ „Přivezu si všechno, co budu potřebovat.“ „Výborně.“ Jenny se na něj zadívala a uvažovala, kdo je ten muž, kterého právě zaměstnala. Může to být kdokoli. V Apple Tree nikdy nebyla. „Máte nějaká doporučení? Je někdo, komu můžu zavolat, aby se za vás zaručil?“ Muž se usmál a  poškrábal se na  hlavě. Měl pískově hnědé vlasy, zesvětlené sluncem. „Někdo, koho jsem neobral? Zamyslím se… Možná byste mohla zkusit Mikea.“ Zvedla telefon. „Jaké má číslo?“ Pokrčil rameny. „To netuším. Tuhle věcičku nevlastním.“ „Nemáte telefon?“ „Ne. Většinou se snažím vyžít ze svého kousku půdy. Je to fajn, dokud nemusíte platit obecní daně nebo nemáte chuť na pivo. Myslím, že to ze mě dělá tak trochu pokrytce.“ „Připadá mi to docela ambiciózní. Co pěstujete?“ „Všechno možné. Hele, nechci vás rušit. Uvidíme se zítra ráno.“ Obrátil se k odchodu. „Nejpozději ve tři čtvrtě na osm odjíždím do práce.“ „To vůbec nevadí. Neočekávám uvítací výbor.“ Zvedl sluncem opálenou ruku, líně jí mávl na pozdrav a odcházel cestou, kterou přišel. Zašel za roh jejího domu a za moment Jenny uslyšela kašlání motoru, který se váhavě probou~ 59 ~

zel k životu. Podle zvuku se jednalo o starší auto. Zahlédla ho mezerou v  živém plotu, když odjíždělo po  úzké cestě: byl to Land Rover s  otevřenou střechou a  na  zadním sedadle seděl ovčácký pes a pronikavým pohledem ji pozoroval. Nalila si další sklenku vína. Snažila se pít pomalu a dívala se, jak se slunce sklání k obzoru a jak listy jasanů ševelí ve větru. Přemýšlela o svém novém zahradníkovi, který bydlí za kopcem. Proč by inteligentní muž žil v lesích bez peněz nebo telefonu? Jaká žena by tam s ním vydržela – bez oblečení a spousty věcí, které ženy potřebují? Ona sama žila na venkově pouhých patnáct dnů a  už zjistila dvě věci, které nečekala: že bez ohledu na to, jak odlehlý je váš dům, nic takového jako soukromí ne­ existuje a že zdejší lidé jsou mnohem složitější a zajímavější, než si představovala. Zdálo se, že díky prostoru, který je obklopoval, mohou být tak nějak více sami sebou. Měla v úmyslu zalézt do postele a zhasnout nejpozději o půl jedenácté, ale v deset už začínala mít jasnou hlavu, kterou se jí začaly honit úvahy o  událostech, ke  kterým v  uplynulém dni došlo. Věděla, že nemá šanci usnout bez pilulek, po kterých by ale byla následující den jako omámená, proto si sedla do pracovny, zapnula elektrický krb a z aktovky vytáhla spisy Dannyho Willse a Katy Taylorové. Opět listovala stránkami Dannyho spisu a  začínala chápat, proč se Marshall nejprve odhodlaně vydal na křížovou výpravu a pak postupně ztratil odvahu. Zdálo se, že kurátorem z Týmu pro mladistvé delikventy počínaje a ředitelkou Portsheadského zařízení konče dělali očividně všichni svou práci tak, že se jim nedalo nic vytknout. Fakt, že se nervově labilní čtrnáctiletý hoch oběsil ve státní věznici, byl šokující, ale jeho smrt se jen těžko dala klást někomu za vinu. Jenny chtěla věřit, že kdyby vedla vyšetřování, vyhrabala by nějaké ne zcela korektní praktiky vedení, ale když měla k dispozici pouze výpovědi, bylo obtížné zjistit, na  kom leží vina, kromě vlády, která dovolila, aby bylo uvězněno dítě. ~ 60 ~

Část viny musela přijmout také Simone Willsová. Kolikrát během čtrnácti let svého života měl Danny pocit, že se stará víc o něj než o kouření jointu nebo několik skleniček vodky se svým nejnovějším přítelem? Možná měl Marshall stejný myšlenkový proces. Chystal se ztropit povyk a  pak si uvědomil, že jediná osoba, která by mohla mít na něco vliv, je ztracený případ a že získat pro Dannyho spravedlnost by bylo těžší než probudit někoho z mrtvých. Alespoň že spis Katy Taylorové obsahoval nefalšovanou procedurální chybu, kterou teď ona může napravit. Jistěže bude ohleduplná k rodičům, ale je třeba provést kompletní vyšetřování, protože moderní koroneři musí jednat striktně z pohledu veřejnosti a ne v zájmu rodiny. Ten den se už podruhé snažila prokousat původní policejní zprávou, napsanou mučivě rozvláčnou rukou konstábla Camp­ bel­lové, která netušila, kam umístit čárku za  větou, a  příliš se neobtěžovala s velkými písmeny. Ve zprávě se psalo, že nejmenovaný zdroj z místní sociálky Katy podezříval, že si na drogy vydělávala prostitucí, a dostala od policie několikrát napomenutí kvůli držení marihuany a krádežím v obchodech. Na tom nebylo nic neobvyklého, ale zdálo se, že se policistka ani nepokoušela zjistit, jak je možné, že dívka skončila skoro deset kilometrů od domova se stříkačkou plnou heroinu. Většina narkomanů by si totiž píchla dávku v nejbližší uličce. Kromě toho měla na nohou boty na jehlových podpatcích, takže nebylo možné, aby tam došla pěšky. I ten nejhloupější policista by měl určitě podezření, že ji na to odlehlé místo někdo přivezl. Vůbec ji nepřekvapovalo, že se o tom policejní hlášení nezmínilo. Policie, která se potýkala s nedostatkem financí, směrovala své prostředky všude tam, kde se soustředil zájem médií. Kdyby v tom křoví našli nějakou celebritu, běhal by kolem ní celý forenzní tým a hladce oholený policejní vyšetřovatel by každou hodinu podával čerstvé zprávy pro nějaké nepřetržitě vysílající zpravodajství. Mrtvá nicka, jejíž rodiče byli rádi, že televize nezveřejňuje jejich smutek, si zasloužila jen částečně gramotného policejního konstábla. ~ 61 ~

Přesto to nebylo v pořádku. Jenny zaklapla složku s rozhodnutím, že zjistí, kým Katy před svou smrtí byla. A  jestli se to policii nebude líbit, tak ať. Spalo se jí špatně. Venku za oknem probíhala noční pěvecká soutěž mezi žlutohnědou sovou a liškou, která kvílela jako ječící dítě. Jenny se zdálo, že je opět v domě, kde prožila dětství, a že je opět paralyzovaná vzteklým křikem a práskáním dveří. I ve snu si strčila palce do uší a pěstmi si tiskla víčka, dokud se jí před očima neroztančily hvězdičky. Noční můry pokračovaly až do  neklidných ranních hodin: procitla v  okamžiku, kdy nějaký vrah bez tváře vytasil nůž a vbodl jí ho do břicha. Padla na polštář a srdce jí divoce bušilo. Podívala se na  hodiny. Bylo už skoro sedm hodin. Pomalu se probouzela, tentokrát doopravdy, a začala si uvědomovat zvuk, který přicházel zvenku: škrábání kovu. Vyskočila z postele, opatrně chytla prstem žaluzii a poodtáhla ji. Na druhé straně vozové cesty, zády k ní, stál Steve a brouskem ostřil kosu. Pak palcem zkontroloval čepel a rozmáchlými uvolněnými záběry se pustil do likvidace plevele. V jeho pohybu nebyla ani trocha napětí.

~ 62 ~

5

D

íkybohu za  temazepam.

Když dorazila do  kanceláře, Alison zrovna vzrušeným hlasem udělovala příkazy stěhovákům, kteří už přinesli půl tuctu katalogových skříněk a  teď plnili zbývající prostor přední kanceláře krabicemi s  dokumenty. Jenny ještě ani neprošla dveřmi a Alison se k ní otočila a obviňujícím tónem prohlásila: „Říkala jsem vám, že to tady není kam dát, paní Cooperová.“ „Pronajmeme si nějaký skladovací prostor a to, co už nepotřebujeme, zarchivujeme.“ „A kdo to zaplatí?“ „Mohli jsme si přece dovolit platit kancelář na policejní stanici.“ Popadla poštu, která ležela v přihrádce na Alisonině stole. „Můžeme si promluvit?“ Alison vychrlila na stěhováky několik pokynů a následovala Jenny do její kanceláře. „Vrchní superintendant byl přinejmenším překvapený, že mě stěhujete. Vždycky nám to připadalo jako oboustranně výhodná dohoda. Mí bývalí kolegové nám často pomáhají.“ „A k čemu jsme jim dobří my?“ „Za  ty roky jsme pan Marshall a  já odhalili několik vražd, které by se jinak k policii vůbec nedostaly. Muže, který otrávil svou manželku inzulinem, dívku, která zadusila své dítě…“ Jenny, která zrovna třídila poštu, odpověděla: „Rozdíl mezi policií a koronerem je, že policie hledá usvědčení, kdežto koroner pravdu. Jedna instituce nemusí automaticky následovat tu druhou.“ ~ 63 ~

„Byla jsem dvacet let detektivem a nikdy jsem nezažila falešné obvinění.“ „Ale našla jste vždycky pravdu? A jakmile jste měla podezřelého, snažila jste se ji zjistit?“ „Vy nemáte policii příliš v lásce, že ne, paní Cooperová?“ Jenny otevřela aktovku a vytáhla spis Katy Taylorové. Podala ho Alison. „Četla jste konstáblovu zprávu, než pan Marshall podepsal úmrtní list?“ „Obvykle to dělám.“ „Katy nalezli skoro deset kilometrů od domova a měla na nohou boty s  jehlovými podpatky. Proč nikdo podrobně nepro­ hlédl okolí? Proč tam nebyli z forenzního? Proč se nikdo nezabýval otázkou, jak se tam dostala, kdo ji tam přivezl a odkud se vzaly ty drogy? A pokud se policie rozhodla, že má jiné priority, proč si tyhle otázky nepoložil pan Marshall?“ „Měl své důvody.“ „V té době jste s ním pracovala. Co myslíte, že to bylo za důvody?“ Alison se prstem dotkla rohu složky. „Neprobírala jsem s ním podrobnosti toho případu…“ „Něco určitě řekl.“ „Jen to, že doktor Peterson si je jistý, že šlo o předávkování, a že superintendant Swainton byl kvůli tomu spokojený.“ „Takže on a policie dali hlavy dohromady?“ „Samozřejmě že s nimi mluvil.“ „A  když Swainton neměl nic proti tomu, aby byl případ označen jako náhodné předávkování, stačilo mu to?“ „Tak to nebylo. Marshall měl s  kriminálkou dobré vztahy. Jeden druhému důvěřovali.“ „Aha.“ Jenny si udělala obrázek: Marshall nekoukal policii pod prsty a na oplátku dostal ex-policistku s kanceláří na stanici, která za něj sháněla materiály. „Obávám se, že v tomto případě nebyla důvěra oprávněná. Zruším platnost toho úmrtního listu a začnu znovu, tentokrát s řádným šetřením.“ „A co mám říct klukům z kriminálky?“ ~ 64 ~

„S nimi to nemá co do činění.“ Popadla blok a strčila ho do aktovky. „Navštívím pár lidí a promluvím si s její rodinou. Vy to tu můžete začít třídit. A čekat, až zavolá Josh z Ministerstva spravedlnosti.“ „Josh?“ „Dá nám tady do kupy počítače. Budeme tu mít zbrusu nový systém wi-fi, který poběží i o víkendu.“ Než mohla Alison začít protestovat, Jenny za sebou zavřela dveře. Dá jí týden a uvidí, zda je schopná přijmout změny. Pokud ne, bude muset jít. V márnici jí asistent sdělil, že doktor Peterson je zrovna uprostřed pitvy a že ho do oběda čekají další tři. Pokud za ním potřebuje zajít, může si s ním leda promluvit z ochozu, zatímco pracuje. Jenny souhlasila. Hlavně, že se k velkému muži dostane. Asistent ji nasměroval k jedněm dveřím, které vedly z chodby. Očekávala místo, které je trochu dál od dění. Ochoz byl částečně vyvýšená část pitevny, oddělená od místa, kde se prováděla pitva, jen zídkou do výše pasu. Do nosu ji udeřil silný zápach: krev, výkaly, dezinfekce a hniloba. Zakryla si ústa. Peterson, který stál asi dva metry od ní, právě vyndával srdce a plíce z otevřeného hrudníku obludně obézního muže středního věku. Odvrátila zrak a  potlačila nutkání na  zvracení, když Peterson hodil orgány na  nerezový pult, který stál přesně pod místem, odkud se dívala. „Dvakrát ve  dvou dnech, paní Cooperová? Čemu vděčím za vaši přízeň?“ Nadechla se ústy a říkala si, že to, co cítí, je pouze dezinfekční prostředek a formaldehyd, nikoli rozkládající se lidské tělo. „Včera jsem dostala vaši zprávu. Děkuji.“ „Nemyslete si, že to tak bude každý den.“ Podržel kousek plicní tkáně proti světlu. „Vidíte to? Tkáň je protkaná proužky černých sazí. A  to ani nebyl kuřák. Může za  to znečištěný vzduch – většinu svého života bydlel v  Londýně. Každý, kdo žije na jihovýchodě, má plíce, jako by denně kouřil třicet bensonek.“ ~ 65 ~

Nedokázala odolat a podívala se na temně růžový houbovitý plátek, který kvůli ní držel nahoře. Měl pravdu, povrch byl posetý dehtovitými skvrnami. Peterson hodil plátek na pult a vrátil se k práci. Trochu jí tím připomněl kuchaře v televizní show. „Už jste někdy sledovala pitvu?“ „Ne.“ „Jestli se vám chce zvracet, je tam někde plastový kyblík. A  pokud na  vás jdou mdloby, raději si včas sedněte. Minulý týden jedna studentka medicíny přepadla přes zídku. Přistála na hromádce nakrájených jater.“ „Děkuji za varování.“ „Rádo se stalo.“ Vzhlédl k ní. Oči nad rouškou se usmívaly. Jenny spolkla dávivý pocit, který jí stoupal hrdlem. Její mozek to zvládal, ale tělo zoufale toužilo utéct. Cítila, že buď musí co nejrychleji vyřídit záležitost, kvůli které přišla, nebo využít nabízený kbelík. „Jsem tu kvůli Katy Taylorové. Potřebuji od vás podrobné hlášení.“ Peterson se přesunul k  druhé plíci. „Nálezy jsem uvedl ve zprávě.“ „Nechci vaše nálezy. Potřebuji vědět, jestli vás kontaktoval Marshall nebo policie. Jak vás informovali, co vám řekli. Všechno, na co si dokážete vzpomenout.“ Pečlivě si prohlédl další část plíce, otevřel průdušnici a nahlédl dovnitř. „Jaký je přesně důvod?“ „To úmrtí bylo jen zběžně prošetřené a závěry nedávají žádný smysl. A já zjistím, proč.“ Peterson odložil nástroj do  misky a  nechal ruce spočinout na desce pultu. „Paní Cooperová, pokud naznačujete, že jsme se účastnili nějaké nepravosti, rád bych to slyšel přímo.“ „Dokud to neprošetřím, nebudu mít tušení, zda někdo jednal nebo nejednal nesprávně.“ S obtížemi se nadechla. Pach v místnosti jí už ulpěl i na jazyku. „Co ale vím, je, že patnáctiletá dívka zemřela za okolností, které si zasloužily víc než dvoustránkovou nic neříkající zprávu napsanou konstáblem a pár řádků od patologa čtyři týdny po události.“ ~ 66 ~

„Být vámi, nejprve bych si tu vaši práci pár týdnů ohmatával. Možná zjistíte, že systém pracuje lépe, než myslíte. Jestli se nadále budete chovat takhle povýšenecky, naděláte si tolik nepřátel, kolik si nedokážete ani ve snu představit.“ „Tohle je vaše filozofie, že ano? Příliš nevystrkovat nos a nečeřit vodu.“ Opět se pod rouškou usmál. „Něco vám navrhnu, Jenny. Proč nezačít od  začátku? Co kdybychom si někdy večer zašli na skleničku a já se s vámi podělím o své zkušenosti – samozřejmě mimo záznam.“ Panebože. Trvalo mu to jen dva dny. „Byla bych radši, kdybyste ten čas věnoval psaní svého hlášení.“ „A když nemám, co bych k tomu řekl?“ „Nebudu vám věřit.“ Otočila se ke dveřím. „Už jste někdy viděla aortální chlopeň?“ zavolal za ní Peterson. Ohlédla se. Peterson držel v  ruce zkrvavené srdce. „Plátek tkáně, který není silnější než váš nehet. Pokud se i ten nejmenší kousek cholesterolu uvolní a ucpe ho, jste mrtvá.“ „A důvod, proč to říkáte?“ „Možná byste mohla být trochu filozofičtější? Pobuďte pár dnů tady dole a možná si uděláte úplně jiný názor na svět.“ „To snad nemyslíte vážně.“ Andy a  Claire Taylorovi bydleli v  bývalém obecním dvojdomku z třicátých let s napodobeninou gregoriánských vstupních dveří, které po obou stranách lemovaly muškáty v závěsných koších. Ulice, na které dům stál, se nacházela necelé dva kilometry od  sídliště, které Jenny navštívila den předtím, ale domy i veřejná prostranství byly udržované. Na rozích nepostávali žádní záškoláci. Oba rodiče zastihla doma. Andy, který pracoval jako stavební dozor v jedné stavební firmě, si vzal ten den volno, aby mohl doprovodit Claire do nemocnice. Claire nebylo od Katyiny smrti ~ 67 ~

dobře. Lékař prohlásil, že za ochromující bolest v břiše, která jí v noci nedovolí spát, může nejspíš deprese, ale přesto ji poslal na rentgen trávicího ústrojí, aby vyloučil nádor. To vše na  ni Andy bez přípravy vychrlil, aniž se ho stačila na něco zeptat. Byl to zavalitý vlídný muž s laskavýma upřímnýma očima. Zatímco Claire seděla mlčky vedle něj na pohovce, zachumlaná ve svetru, který si tiskla kolem pasu, Andymu jela pusa, jako by ho právě zachránili z člunu, na němž sám strávil několik týdnů na  moři. Claire s  propadlými tvářemi a  bledou pihovatou pletí vypadala, jako by se ještě před minutou topila, a jen vzdáleně připomínala ženu na rodinné fotografii vystavené na krbové římse. Když se Andy konečně na  moment odmlčel a  zhluboka se nadechl, Jenny rychle vysvětlila důvod své návštěvy. Pan Marshall s podepisováním úmrtního listu příliš pospíchal. Ona teď předběžně zjišťuje fakta, než provede formální šetření Katyiny smrti. Claire zvedla hlavu a  poprvé od  polohlasem proneseného „Dobrý den“ promluvila: „Řekl nám, že žádné vyšetřování nebude.“ Otočila se k Andymu. „Že ano? Když jsme byli u něj v kanceláři.“ Andy vzal svou ženu za ruku. „Ano.“ Jenny zvolila nejempatičtější přístup, jaký svedla. „Obávám se, že se poněkud zmýlil. Očividně vás chtěl ušetřit dalších nepříjemností, ale pokud existuje nějaká pravděpodobnost, že smrt nebyla přirozená, musí být podle zákona provedeno šetření.“ „Co to znamená?“ zeptal se Andy. Claire vytáhla ruku z  jeho dlaně a  přitáhla si svetr pevněji k tělu. „V tuto chvíli netvrdím, že Katyinu smrt způsobilo něco jiného než náhodné předávkování, ale okolnosti byly takové, že je třeba vyloučit jiné možnosti.“ „Neudělala to úmyslně,“ řekla Claire. „Vím, že neudělala. Řekla jsem mu to.“ „Součástí mého úkolu je také posoudit stav její mysli. Cokoli mi k tomu můžete říct, je důležitý důkaz.“ ~ 68 ~

„Důkaz? O čem to mluvíte? Pan Marshall tvrdil, že už je to uzavřené. Zavolal nám a tohle nám řekl.“ „Omlouvám se…“ „Už vás neposlouchám. Nezajímá nás to.“ „Chápu, jak vám určitě je…“ „Ne, nechápete. Jak byste mohla? Můžete už prosím odejít?“ Andy jí položil ruku na rameno. „Claire, miláčku…“ „Nech mě být.“ S námahou vstala. „O nic takového jsem nežádala. Proč nás nenecháte na pokoji?“ „Paní Taylorová…“ Claire spěšně došla ke dveřím, prudce je otevřela, vyhrnula se do haly a vyběhla nahoru po schodech. Andy vstal a vydal se za ní, ale v půlce pokoje to vzdal, když se shora ozvalo prásknutí dveří, které roztřáslo celý dům. Otočil se a  zahanbeně se omlouval: „Takhle se chová od  té doby, co jsme přišli o Katy.“ „Chápu ji.“ Sedl si zpátky na pohovku. Tentokrát ztratil řeč a ve tváři se mu objevil zoufalý výraz. „Moc by pomohlo, kdybyste mi mohl říct nějaké osobní informace, pane Taylore.“ „Co chcete vědět?“ „Co nejvíc. Ve spise jsem se dočetla, že v posledních pár letech byla Katy několikrát trestána.“ „Přistěhovali jsme se sem, když jí bylo třináct, a tím to všechno začalo. Chytla se dětské party, ve které měli všichni co do činění s drogami a krádežemi. Zkoušeli jsme ji držet zkrátka, ale kdykoli jsme se pokusili jí důrazněji domluvit, utekla. Už ani nevím, kolikrát jsme ji nechali hledat policií.“ „Kam utíkala?“ „Někam pryč se svými kamarády. S kým, to neříkala.“ „S kamarády nebo kamarádkami?“ Andy zavrtěl hlavou a vzhlédl k vystaveným fotografiím své dcery. Byla to křehká, velice krásná blondýnka se zkušeným výrazem v očích. Nejnovější snímek, školní portrét, ukazoval krásnou mladou ženu, která přitáhne pohledy všech přítomných, ~ 69 ~

kamkoli vkročí. „Někteří byli určitě kamarádi, minimálně ten poslední rok, protože začala brát ty pilulky. Ale netuším, o koho šlo.“ „Ptala se vás na to policie? Mluvili s jejími kamarády, podívali se jí do mobilu?“ „Položili pár otázek, ale jakmile bylo jasné, že si něco píchla, jakoby změnili názor a prohlásili, že šlo o nešťastnou náhodu. Říkali, že se to stává pořád.“ Jenny ho na chvíli nechala a pak se zeptala: „Co si myslíte, že dělala sama v Bridge Valley?“ „Myslím, že na to není těžké přijít.“ Jenny se vybavila policejní fotografie Katyina těla, upnuté tričko, které končilo kousek nad pupíkem, těsné džínsy a sandály na  vysokém podpatku. Štíhlá, oslnivá, sexy a  prahnoucí po dávce. „Myslíte, že se prodávala, aby měla na svůj zlozvyk?“ Andy zatnul čelisti. „Nikdy nás nenapadlo, že to došlo tak daleko, ale její kamarádi ji zjevně viděli nasedat do aut… Vím, že to vypadá, jako bychom byli špatní rodiče, ale nedokážete si ani představit, jak byla nezvladatelná. Zkusili jsme ji zamknout v  pokoji, ale vyskočila z  okna. Byla divoká. Jako by byla po­ sedlá.“ „Kteří kamarádi ji viděli nasedat do aut?“ Očividně nevěděl, co na to říct. „Podle zápisu to byla děcka, co se potulují na ulici – policie vám to řekne.“ Na jeho tváři bylo zřetelně znát, že se každou chvilku složí. Jenny ho už dál nechtěla trápit, ale nemohla odejít bez odpovědí na  několik otázek týkajících se  policejního vyšetřování. „Pane Taylore, pamatujete si jméno policisty, který vám zavolal, když Katy zemřela?“ „Myslím, že to byla Campbellová, Helen Campbellová – stejná policistka, která ji zatkla, než šla sedět.“ „Katy byla zavřená?“ Andy překvapeně vysvětlil: „Ano. Dostala tři měsíce, protože nějaké ženě zlomila nos. Zase kvůli drogám.“ „Aha… Tohle mi z nějakého důvodu uniklo.“ ~ 70 ~

„Bylo to v únoru. To je na tom to nejšílenější. Lidi z Týmu pro mladistvé delikventy tvrdili, že jakmile bude ve  vězení, bude čistá. Slíbili, že ji z toho dostanou. Dva dny před tím, než ji odsoudili, bez povolení odešla a  objevili ji v  nějaké stoce. Celou noc jsme u ní seděli v nemocnici a čekali, jestli se vůbec probere. Když přišla k  sobě, slibovala mi, že už to nikdy neudělá. Ale jakmile byla venku…“ Jenny mu opět dala chvilku času na  uklidnění. „Kde byla zavřená?“ „Někde u Severn Bridge. V Portsheadu.“ „Kdy se dostala ven?“ „Na narozeniny mé ženy – 17. dubna.“ Katalogové skříně stály po  dvou na  sobě u  stěny a  krabice s archivním materiálem se vršily vedle nich. Okenní římsu zdobila váza s květinami a na konferenčním stolku ležely nejnovější časopisy. Alison se alespoň snažila, i když už po ní nebylo ani vidu. Celou cestu zpátky autem si Jenny v  duchu dělala seznam svědků, které chtěla vyzpovídat, a otázek, na které hledala odpovědi. Hučelo jí v hlavě. Na Alisonině stole našla papír a pero a začala si všechno sepisovat. V její kanceláři se rozezvonil telefon. Zatímco pokračovala v psaní, vběhla do kanceláře, popadla sluchátko a bradou si ho přidržela na rameni. „Jenny Cooperová.“ „Tara Collinsová, Bristol Evening Post. Včera jsme spolu mluvily.“ Otráveně si povzdychla. „Ano?“ „Včera jste se setkala s paní Willsovou.“ „Mám teď hodně práce. Co potřebujete?“ „Nabyla dojmu, že vás případ jejího syna nezajímá.“ Jenny přestala psát a snažila se nevybuchnout. Stálo jí to hodně sil. „V tom případě se plete.“ „Ale nechystáte se ho prošetřit.“ „Paní Collinsová, mám svou práci a vy máte svou. Ráda si s  tiskem promluvím ve  věcech veřejného zájmu, ale nebudu ~ 71 ~

vám denně podávat hlášení o tom, co dělám. Pokud mě omluvíte…“ „Jestli hledáte nové důkazy, můžu vám říct, kde začít.“ Jenny si povzdychla a  chybělo jí jen málo, aby se přestala ovládat. „Darren Hogg byl člen ostrahy zodpovědný tu noc za sledování kamerového systému v ženském i mužském bloku. Ve své výpovědi uvedl, že dvě kamery zabírající chodbu v  mužském bloku byly už týden mimo provoz a čekaly na opravu. Marshall do té servisní společnosti zavolal a tam mu řekli, že jim poruchu nahlásili až čtrnáctého, to ráno co Danny zemřel.“ Jenny si nevzpomínala, že by nějakou takovou výpověď četla. „Řekla jsem paní Willsové, že si celý spis znovu a  důkladně pročtu do všech podrobností. Samozřejmě si také prověřím všechny nesrovnalosti.“ „Tohle ve spise nenajdete – Marshall jejich výpověď oficiálně nezaznamenal. A  ještě jedna nesrovnalost: Dozorce Kevin Stewart ohlásil, že se v Dannyho pokoji ucpal záchod noc předtím, než zemřel. Nikdo se ho ani nezeptal, proč Dannyho nepřesunul do jiného pokoje. Tu noc byly v mužském bloku dva pokoje volné. Když jsem mluvila se Smirskim, údržbářem, který Dannyho našel, řekl, že si nemůže vzpomenout, kdy mu to Stewart nahlásil. Marshall Smirského dokonce ani nepozval ke  slyšení před porotou.“ „Až se dostanu k přepisu…“ Tara Collinsová ji opět nenechala domluvit. „Problém je v tom, paní Cooperová, že dozorce měl co půlhodinu kontrolovat každý pokoj, ve kterém byl chovanec. Ty údajně rozbité kamery měly hlídat, zda jsou kontroly skutečně prováděny. Pokud byl ucpaný záchod nahlášen až to ráno, byl Smirski nastrčený, aby objevil tělo.“ Jenny věděla, kam tím Collinsová míří: k odhalení smrti z nedbalosti, hrubého selhání systému, který se měl postarat o základní péči a zabránit tak Dannyho sebevraždě. Ke zjištění, které zatřese pozicí Ministerstva spravedlnosti a udělá z ní tu nejméně oblíbenou koronerku v zemi. ~ 72 ~

A jediné, po čem ona toužila, byl klidný život. „Budu k  vám upřímná. Důvod, proč nenechám ten příběh plavat, je, že jsem se s Dannym Willsem několikrát setkala, když jsem psala článek o Týmu pro mladistvé delikventy. Byl to chytrý kluk. Používal známé, otřepané fráze, například sebe sama popisoval jako „ztracenou duši“. Člověk za chvíli získal pocit, že s  trochou pomoci by se mohl očistit. Byl opravdu chytrý… Vím, že to ode mě není příliš profesionální, ale chci, abyste to věděla.“ Jenny cítila, jak její nepřátelství vůči Taře Collinsové slábne. „Sama znám spoustu takových dětí. Podívejte, oceňuji, že mě na tohle upozorňujete. Podívám se na to. Určitě.“ „Můžu to sdělit paní Willsové?“ „Byla bych vám vděčná, kdybyste to nechala na mně.“ Tara Collinsová se na chvíli odmlčela a pak řekla: „Myslím, že je jen férové, když vám něco řeknu, paní Cooperová. Dostala se ke mně informace, že jste se v poslední době netěšila nejlepšímu duševnímu zdraví.“ Jenny slyšela svůj hlas, jak odpovídá: „Prosím?“ „To je jedno z těch těžkých rozhodnutí, které musíte jako novinářka udělat – rozhodnout, co je ještě v zájmu veřejnosti. No, tak dobře…“ Linka ztichla. Nemohla tomu uvěřit. Dokonce ani na Ministerstvu spravedlnosti nevěděli, že navštěvuje psychiatra. Jestli to vyjde najevo, nejenže přijde o práci, ale riskuje také trestní stíhání za podvod. Zdravotní stav, který by mohl mít vliv na výkon úřadu koronera – pamatovala si, jak zaškrtla „žádný“ a sama sebe přesvědčovala, že je ta lež ospravedlnitelná, že nová kariéra pro ni znamená šanci dát se do pořádku. „Je všechno v  pořádku, paní Cooperová? Vypadáte trochu jako omráčená.“ Alison stála ve  dveřích a  starostlivě si ji prohlížela. Jenny odložila sluchátko a  snažila ignorovat bušící srdce. „To zase ta novinářka. Otravovali hodně i pana Marshalla?“ „Nikdy s nimi nemluvil. Označil je za parazity.“ ~ 73 ~

„Naprosto s  ním souhlasím.“ Jenny zoufale potřebovala temazepam a  nejvíce ze všeho si teď přála, aby Alison odešla a ona si mohla jeden vzít. „Doufám, že to nevadí, ale nejspíš jsem propásla ten Joshův telefonát. Byla jsem na stanici.“ „V  pořádku.“ Jenny zakryla narůstající neklid pokusem o úsměv. Pohlédla na hodinky. „Zajdu si teď pro něco k jídlu. Co kdybychom se sešly o půl druhé a domluvily se, co dále?“ Sáhla po kabelce. „Než odejdete – popovídala jsem si s jednou bývalou kolegyní z kriminálky o Katy Taylorové.“ Do  prdele. Tohle jí snad dělá naschvál. „Ano?“ Nenuceně sáhla do kabelky a vylovila malou láhev Evianu a tabletky. Lékovku držela tak, aby nebylo vidět na štítek s názvem, a odšroubovala víčko. Viděla, jak ji Alison sleduje profesionálním pohledem policisty – oči upřené na její obličej a periferní pohled na manipulující ruce. „Ani ona nebyla s  vyšetřováním příliš spokojená. Zcela určitě to vypadalo, jako by tam s Katy někdo byl, když zemřela, ale nenašel se jediný důkaz násilí nebo útoku. Navíc vzhledem ke skutečnosti, že už dříve drogy brala, bylo dokazování, že nešlo o  náhodné předávkování, prakticky nemožné. Kdyby existoval sebemenší náznak nějakého zápasu, byl by to úplně jiný příběh.“ Jenny polkla pilulku a zapila ji velkým douškem vody. Byla si jistá, že si Alison všimla, jak se jí třesou ruce. „Co podle té kriminalistky bylo třeba udělat?“ „Tak za prvé, měli důkazy, že se prodává, aby měla na drogy, proto měli každého, kdo s ní spal, zatknout za pohlavní zneužívání nezletilé osoby. Pak je tu fakt, že se u těla nenašla žádná lžička, zapalovač ani páska – předměty, na  kterých by mohly být něčí otisky. Jediné, co našli, byla stříkačka a na ní její vlastní otisky.“ „Takže si můžeme být takřka jistí, že tam nebyla sama.“ „Místo činu mohl někdo narušit až poté, co zemřela a  než bylo objeveno její tělo, ale ta moje známá si je celkem jistá, že ~ 74 ~

v tom byl nějaký chlap. Kdo ví, možná to byl dokonce dealer, který jí dával drogy za sex – když uvážíme to odlehlé místo.“ Jenny cítila, jak temazepam začíná působit a jak srdce zvolna zpomaluje. Už zase dokázala racionálně uvažovat. „Takže je tu podezření na sex s nezletilou a možná i vraždu. Co víc je ještě třeba, aby se mohlo rozběhnout vyšetřování?“ „Ten případ není ani dosud uzavřený.“ „Což znamená?“ „Což znamená, že vyšetřování bude pokračovat, jestliže vyjdou na světlo nové důkazy, ale nikdo nikomu nezaplatí za jejich hledání.“ „Dnes ráno jsem navštívila její rodiče,“ řekla Jenny. „Nezískala jsem pocit, že by nějak trvali na  důkladném vyšetřování. Řekla bych, že vzhledem k tomu, jak se Katy v posledních letech chovala, to tak napůl očekávali.“ „Slyšela jsem, že pár měsíců seděla. Ve stejném zařízení jako Danny Wills, že ano?“ „To není až tak velká shoda náhod, když uvážíme, že ve městě je pouze jedno nápravně výchovné zařízení pro mladistvé.“ „Přesto vám to nedá,“ podotkla Alison. Vyměnily si pohled. „Já vím. Ale co přesně?“ Alison pokrčila rameny. „Drogy, pasáci, gangy… Všechen ten odpad, který se zaměřuje na takové děti, jako byla Katy. Ona i Danny pocházeli ze stejné části města – vsaďte se, že tady je určitě nějaké spojení.“ „Byl to detektiv superintendant Swainton, kdo rozhodl, že už se dál nebude pátrat?“ Alison přikývla. „A šlo čistě o peníze?“ „To by mohl být jasný důvod.“ Alison očividně naznačovala něco, co měla Jenny pochopit, ale té to nedocházelo. Další vlastnost policistů: předpokládají, že ostatní lidé mají stejné myšlenkové pochody jako oni. „A mohl by eventuálně existovat i nějaký jiný důvod?“ ~ 75 ~

„Žádný jiný mě nenapadá. Ledaže by měl obavy, že naruší nějaké jiné vyšetřování… nebo dostal od  někoho nařízeno, ať z nějakého důvodu nepokračuje.“ „Proč by mu někdo něco takového nařizoval?“ Alison rozpačitě přešlápla z  nohy na  nohu. „Pokud by ten dotyčný, se kterým byla, byl nějaký informátor nebo prominent.“ „Tohle vám řekli? Netvrďte mi, že Katy spala s nějakým poslancem parlamentu.“ „Ne. Nikdo nic takového nahlas nevyslovil. Tlumočím jen to, co se šušká. Nejspíš měl víc práce, než jeho policisté dokázali zvládnout.“ Jenny jasně viděla její vnitřní boj – loajální policistka proti mravopočestné, domácky prosté ženě, kterou osamělá smrt Katy Taylorové a nedostatečná policejní odezva trápily stejně jako ji. Napadla ji další věc: Ještě včera Alison bránila svatého Marshal­ la do posledního dechu, ale dnes už naznačovala, že mohl být součástí něčeho nekalého. Bude to chtít víc než jen nezávazné povídání, aby ho sundala z piedestalu. „Mám teď takový dojem,“ řekla, „že ať už z jakéhokoli důvodu nepátrala policie po komkoli, kdo tam možná byl s Katy, musel někdo přesvědčit i pana Marshalla, aby udělal totéž, že ano?“ Alison chvíli nehybně stála a pak se jí bez varování zalily oči slzami. Pak opět nasadila neutrální výraz: „Harryho Marshalla jsem měla moc ráda, paní Cooperová. Ne jako milenka nebo tak, ale tři roky to byl ten nejlepší kamarád, jakého jsem kdy měla. V  těch posledních týdnech se s  ním něco stalo… Zuřil kvůli tomu případu Dannyho Willse. Nikdy předtím jsem ho takového nezažila. Prohlašoval, že hodlá otřást baštou v samotných jejích základech. Když jsem se ale vrátila z dovolené, byl v takové depresi, že se mnou sotva promluvil.“ Odmlčela se a snažila se sebrat. „V úterý v noci pak u mě doma zazvonil telefon. Zvedla jsem ho, ale volající zavěsil. Ověřila jsem si číslo – byla to Harryho soukromá pevná linka. Nikdy mi nevolal z domu. Měla jsem mu zavolat zpátky, ale zaváhala jsem – byla už téměř půlnoc… A následující ráno byl mrtvý.“ ~ 76 ~

Nakonec zábrany nevydržely a vodopády slz se spustily naplno. Jenny dovedla Alison k židli a podala jí balíček kapesníčků. Šest týdnů tichého utrpení ustoupilo uvolňujícímu nářku.

~ 77 ~

6

C

estou domů na  konci teprve druhého dne ve  své nové práci

pocítila Jenny první záchvěvy stýskání po  rodinném právu. Soudy byly sice traumatizující, ale měly jednu přednost – byly neosobní. Její vztah s  Alison začínal mít nepříjemně důvěrný charakter. A  zatímco její asistentka vzlykala do kapesníku pro svého milence, kterým se Harry Marshall nikdy nestal, uvědomila si, že teď ji nemůže nahradit někým jiným, přinejmenším ne v brzké době. Nejenže zdědila zašmodrchanou směsici pochybných případů, musela se navíc vypořádat s emocemi zmítanou policistkou. Tohle se táhlo celým jejím životem: kladla potřeby všech ostatních před své vlastní. Neustále žila obklopená silnými osobnostmi – vlastními rodiči, manželem, četnými šéfy a soudci – a skutečná Jenny Cooperová stále neudělala krok vpřed. Bylo jí dvaačtyřicet let a  dosud neměla teritorium, které by mohla nazvat svým vlastním. Řetěz sebelítostných myšlenek se táhl celou cestu domů. Odbočila na silnici k Melin Bachu a s tupou bolestí hlavy a hlodavým neklidem věděla, že ji vyléčí jen velká sklenice vína. Skoro až u vstupních dveří si uvědomila, že zahrada před domem prošla velkou proměnou. Plevel zmizel, trávník byl posekaný a náprstníky a slézy po obou stranách vstupu teď vyrůstaly z čerstvě vykopaných záhonků lemovaných obrubníkem. Tam, kde byla předtím neproniknutelná džungle, rostly levandule a pivoňky, o kterých vůbec nevěděla. Pustila aktovku na zem a po vozové cestě, která teď byla zarovnaná a upravená, obešla dům. Trávník ~ 78 ~

za domem nebyl tak upravený jako ten před domem, byl ale posekaný a viditelné pruhy se táhly od domu až k potoku. Na světlo světa vystoupila pěšinka z  břidlicových plátů, rovnoměrně zasazených do trávníku, která vedla od kuchyňských dveří až na břeh potoka. Podél kamenné zídky hraničící s polem, které se svažovalo směrem doleva k domu, na místě původní houštiny růžových keřů a kopřiv vyrostl náhle rozmarýn, šalvěj a tymián. Dlouhou chvíli stála a pohledem vstřebávala své nové teritorium. Najednou ho viděla jako místo zatížené těžkou prací, kde generace žen chodily za každého počasí k potoku nabírat vodu a prát prádlo a mozolnatýma rukama sbíraly bylinky za letních večerů, jako byl ten dnešní. Představovala si matku v  těžké vlněné sukni, jak stojí, rukou si podpírá bolavá záda a přemýšlí o  svobodě, jakou by si mohla užívat ve třicet kilometrů vzdáleném městě. Určitě by ji ani ve snu nenapadlo, že její domov se jednou stane útočištěm pro ženu, která měla tolik svobody, o které by si ona ani netroufala snít. Na poškrábané desce stolu ležel papír zatížený rezavou podkovou. Stálo na něm: Nechal jsem se trochu unést a dělal jsem až do sedmi. Doufám, že to nevypadá moc děsivě. Steve. Styděl se říct si o  peníze, ale dal jí najevo, že pracoval více, než za  kolik se domluvili. Měla u  sebe nějakou hotovost, ale nenechal jí svou adresu. Vzpomněla si, že všechno, co zmínil, byla „Catbrookská cesta“. A neměl ani telefon. Co kdyby se ho pokusila najít? Byl hezký večer a dosud neprozkoumala spleť úzkých cest, které se vinuly lesem na západní straně údolí. Bude to dobrodružství. Rozhodla se nechat víno na později a raději udržet dobrý vztah se zahradníkem. Oblékla si džínsy, bílou lněnou blůzku a  vybledlé modré plátěné tenisky a  pohledem do  zrcadla se ujistila, že nevypadá příliš městsky. Pak třikrát změnila názor ohledně tenisek, až se nakonec rozhodla pro pracovní boty, které si koupila před stěhováním s představou, jak bude okopávat zeleninu a štípat dřevo. Byly zbrusu nové, zrovna je vybalila z krabice, ale jejich váha na nohou jí byla příjemná, měla pocit, že stojí nohama pevně na zemi. Jako tečku ke svému novému vzhledu si stáhla vlasy ~ 79 ~

černou gumičkou. Opět zkontrolovala svůj odraz v zrcadle: vypadala venkovsky, ale seriózně, nepokoušela se o  sexy image, ale přesto působila žensky. V  tu chvíli se necítila o  nic méně sebevědomě, než když jí bylo šestnáct. Rozjela se do kopce. Úzká cesta, na které by se stěží vyhnula dvě menší auta, vedla podél potoka údolím se strmými svahy s hustým dubovým a bukovým porostem. Tu a tam minula chalupu postavenou na malé mýtině vedle cesty, ale žádná nevypadala dost zanedbaně nebo bohémsky, aby se hodila k pětatřicetiletému zálesákovi. Všimla si několika hrbolatých lesních cest, které snad mohly vést k domům stojícím hlouběji v lese, ale byly dost rozježděné a nechtěla riskovat, že se svým golfem zůstane někde trčet. Vyjela z lesíku. Cesta se stočila zpátky a vedla napříč vřesovištěm, posetém ostrůvky rákosu a hlodáše, klikatila se sem a tam kolem samot Whitelye a Botany Bay. Jenny odhadovala, že je necelých pět kilometrů vzdušnou čarou od svého domu, ale ve skutečnosti jich ujela nejmíň dvacet. Zvažovala, že zaklepe na něčí dveře a zeptá se na směr, a dokonce zastavila u zchátrale vyhlížející zemědělské usedlosti s cedulí nabízející vejce a  místní med, ale zarazila ji ochromující ostýchavost, která jí bránila vystoupit z auta. Stejný pocit sklíčenosti a strachu ji už od té její „epizody“ paralyzoval několikrát, když měla jít někam na večeři nebo na večírek: ne hrůza ze setkání s jinými lidmi, ale vyprovokovaná myšlenkou na to, že se to stane. Když ji ten pocit přepadl, nebyla bez alkoholu nebo tabletky schopna dostat se ven ze svého nitra. I ten nejméně významný a  nezávazný rozhovor se pro ni stal mučením; když mluvila, její hlas se jí ozvěnou vracel v  hlavě, jako by slyšela samu sebe z velké vzdálenosti. Tváře jí hořely, útroby se sevřely a srdce pádilo jako o závod. S pomocí doktora Travise se naučila tyto symptomy ovládat vědomou relaxací, ale fakt, že jakékoli nejobyčejnější setkání se může zvrhnout v problém, ji doháněl k zuřivosti. Připadala si strašně hloupě, jako malé dítě. Naštvaná sama na  sebe se rozjela dolů zpátky k  západnímu konci Tinternu. Její potůčky sebekritiky se postupně slévaly v  proud vzteku a  ona nevědomky přidávala plyn. Vzhledem ~ 80 ~

k živým plotům a okrajům cesty lemovaným do výše pasu trávou a divokým kerblíkem měla celkem nulovou šanci, že uvidí auto jedoucí v  opačném směru. Z  ostré zatáčky vyjel stařičký traktor s vlečkou naloženou čerstvě posekanou pící. Řidič traktoru ji uviděl jako první a  prudce zatočil volantem na  výjezd z pole. Jenny střihla zatáčku a ocitla se naproti neskutečně úzké mezery mezi živým plotem a přívěsem. Zvítězil instinkt. Strhla volant doleva a lehce škrábla bočním zrcátkem o bok valníku, když ho těsně minula. Zadní náprava sklouzla stranou a  auto zastavilo s levými koly zapadlými v příkopu, který se ukrýval pod trávou na okraji cesty. Jenny chvíli otřeseně seděla. Uvědomovala si, že se auto naklání doleva a že uvízlo. Někdo zaklepal na okénko. Otočila se a uviděla, jak se na ni přes pár chybějících zubů usmívá starší červenolící farmář. Stáhla okénko. „Kampak tak pospícháte, panenko?“ „Omlouvám se…“ „Ještě že jsem vás viděl přijíždět.“ „Nechápu, co se to stalo. Musela jsem být duchem na míle daleko.“ Cítila, jak se jí náhle derou do očí slzy, ale s námahou je potlačila. „Je váš valník v pořádku?“ „V tom nejlepším.“ Stařík si prohlédl její auto. „Zdá se, že vy jste také vyvázla bez větších škod. Mám vzadu lano – vytáhnu vás.“ „Opravdu se moc omlouvám…“ Farmář se zakřenil. V  jeho ústech opravdu zbyly jen čtyři zahnědlé zuby. „Jste paní Cooperová, že jo? Slyšel jsem, že si na vás máme dávat majzla. Nehodláte ale takové kousky provádět často, že ne?“ O  patnáct minut později a  s  jedinou újmou v  podobě rozbitého zrcátka a  zraněné pýchy jela Jenny už opatrněji cestou lemovanou břízami směrem k Ty Argelu, kde podle ujištění toho dobrosrdečného farmáře určitě najde Steva, jak se „pořád ulejvá v lese“. Projela zatáčkou a zastavila před menším zemědělským stavením. Vpředu se rozkládal rozblácený dvůr, na kterém stál ~ 81 ~

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.