Copyright 2011 by Susan Lisa Jackson Translation 2013 by Marie Čermáková-Frydrychová Cover design 2013 by DOMINO

Copyright © 2011 by Susan Lisa Jackson Translation © 2013 by Marie Čermáková-Frydrychová Cover design © 2013 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu DEVIOUS, vydaného nakladatelstvím Kensington Publishing Corp., New York 2011, přeložila Marie Čermáková-Frydrychová Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Hana Kneblová Korektura: Hana Bončková Sazba: Dušan Žárský Obálka: Radek Urbiš Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v únoru 2013

ISBN 978-80-7303-818-2

„Je čas.“ Hlas zněl zřetelně. Camille se usmívala, jen sama pro sebe, a pocítila naprostou úlevu, když konečně protáhla poslední knoflíček poutkem. Prohlížela se v maličkém zrcadle a upravila si závoj. „Jsi jako bělostné zjevení,“ promluvil její otec. Jenže on tady ve  skutečnosti není, že? Nepovede ji uličkou v kostele. Ne, ne, jistěže ne. Zemřel už před lety. To se alespoň domnívala. Jenže její otec nebyl její otec…, jen zákonný zástupce. Je to tak? Rychle pomrkávala, celá omámená. Snažila se vyčistit si hlavu, setřást ze sebe pocit odhmotnění, který se jí zmocnil. Vždyť je tvůj svatební den, nervozita ti šálí smysly. „Ženich čeká.“ Hlas ji znovu pobídl a  ona uvažovala, jestli na ni někdo skutečně mluví, nebo zda si to jen představuje. Ty hloupá, samozřejmě je to doopravdy! Vyšla z malého pokoje, kde se oblékala, a nejistě kráčela ztemnělou chodbou osvětlenou pouze několika mihotavými plamínky v nástěnných svícnech. Byla tma, přesto se zdálo, že se chodba třpytí. Kráčela po širokém schodišti se stupni naleštěnými tisíci chodidel spěchajících nahoru či dolů a mířila k menší kapli, věděla, že tam čeká. Srdce jí bušilo vzrušením. Krev jí zpívala v žilách. Jak překrásná, překrásná noc! 5

Dlaní sjížděla po dlouhém hladkém zábradlí, konečky prstů jí klouzaly po naleštěném dřevě. „Pospěš,“ přikázal jí znovu ochraptělý hlas a ona málem zakopla o lem šatů. „Nesmíš ho nechat čekat!“ „Nenechám,“ slíbila a  hlas jí zněl z  velké dálky, jako by se rozléhal v tunelu. Nebo jen v její hlavě. Nadzvedla si sukni, aby se pohybovala rychleji, chodidla jí pleskala na  podlaze. Cítila se lehká, jako by plula vzduchem, očekávání ji pohánělo kupředu. Měsíční světlo dopadalo dovnitř vysokými vitrážovými okny a  vrhalo na  podlahu matné barevné vzory. Když docházela do kaple, nohy se jí zvláštně viklaly, jako by kráčela na vysokých podpatcích. Jenže ona byla bosá; chlad kamenné podlahy jí pronikal chodidly. Chudoba, čistota, poslušnost. Ta slova jí vířila hlavou, když se otevřely dveře do kaple a ona vešla. V duchu slyšela hudbu, hlasy andělů stoupaly vzhůru věžemi katedrály svaté Markéty za dne, který byl jejím svatebním. Za noci…, je noc. Na  oltáři poblikávaly svíce a  nad hlavou se jí vznášel mohutný kříž, připomínal jí Kristovo utrpení. Poklekla před ním a pokřižovala se. Pak pomalu pokračovala dopředu. Chudoba, čistota, poslušnost. Prsty probírala hladké kuličky růžence a  hudba v  její hlavě sílila. V okamžiku, kdy docházela k oltáři, se rozezněl kostelní zvon a ona poklekla před přítomností Boží. Byla připravena ke slibu, odhodlaná věnovat svůj život tomu, kterého milovala. „Skvělé…, skvělé…, vynikající.“ Camille sklonila hlavu v modlitbě a poté ještě vkleče vzhlédla ke kříži, viděla rány na Kristově vyhublém těle, uvědomovala si jeho oběť za své vlastní pozemské hříchy. Ach ano, zhřešila. Několikrát. Nyní se jí dostane rozhřešení. Bude milována. 6

Navždy. Zavřela oči a s námahou skláněla hlavu. Najednou jí připadala těžká, ruce neobratné. Kaple se posouvala a ztemněla a sochy – panenka Maria i andělé u křtitelnice – na ni zničehonic upíraly obviňující pohledy. Slyšela, jak na kamenné podlaze zaskřípala bota, a její radostný, krásný a bezstarostný pocit ustoupil obavám. Nepodléhej. Dnes večer ne… Ale dokonce ani svatební šaty jí už nepřipadaly lehoučce hedvábné; látka byla náhle drsná a hrubá a čpěla zatuchlinou. Pod dusivým závojem jí naskakovala husí kůže. Ne, ne, ne…, to je špatně. „Nyní to tedy víš,“ káral ji hlas tak blízko ucha, až se před jeho sykotem přikrčila. „Odplatou za hřích je totiž…“ „Smrt,“ zašeptala. Krev jí ztuhla v  žilách čirou hrůzou. Ach Bože! Vyděšená do morku kostí se neobratně snažila vstát. V tom okamžiku na ni dopadla rána Osudu. Růženec jí kdosi vyrval z rukou, kuličky se jí prodíraly mezi prsty a kůží, nakonec se rozsypaly a poskakovaly po podlaze. Camille dělala, co mohla, aby se postavila, ale podlamovala se jí kolena a  najednou měla nohy jako z  vosku. Pokoušela se držet zpříma, ale bylo příliš pozdě. Silná šňůra jí omotala hrdlo a stále se utahovala. NE! Co je to? Ostrá vyčnívající vlákna se jí zabodávala do kůže jako tisíce jehliček. Zmocnila se jí panika. Ne, ne, ne! To je všechno špatně! Pomozte mi! Bolest jí pronikala tělem jako doběla rozžhavený meč. Cukla sebou dopředu, chtěla útočníka setřást, ale měla přiškrcenou dechovou trubici. Snažila se lapat po  vzduchu, ale nemohla se nadechnout. Plíce, Kriste Ježíši…, plíce se jí tou námahou napínaly k prasknutí. Pane Bože, co se děje? Proč? 7

Apsida se s ní náhle roztočila, vysoký klenutý strop kroužil nad ní, zrůda za jejími zády přitahovala smrticí šňůru pevněji. Hrůzný děs jí zaťal do mozku své spáry. Camille se zoufale pokoušela osvobodit, znovu kopala a svíjela se, ale její tělo ne­ reagovalo, jak by mělo. Síla za ní byla drtivá, škrtidlo se jí zarývalo hluboko do krku. Cítila, jak jí za očima tepe krev, jak jí duní v uších. Snažila se škrtidlo na krku uchopit, ulomila si nehet. Prohýbala se v zádech neskutečnou námahou. Bojovala ze všech sil, ale všechno bylo zbytečné. Prosím, prosím, prosím! Drahý Otče, ušetři mě! Zhřešila jsem, ale prosím… Uklouzly jí nohy. Ochable bila kolem sebe, opouštěla ji síla. Ne, Camille. Bojuj! Nevzdávej se! Ne! Někdo tě zachrání. Pohledem se znovu soustředila na kříž, obraz Kristova ztrápeného obličeje se však mlžil. Je mi líto… Najednou se cítila velmi ochablá, pokusy vzepřít se byly slabé a marné. Její silné tělo podlehlo. „Prosím,“ pokoušela se žadonit, ale zvuk z ní vycházel chrčivě a příliš tiše, nesrozumitelně. Démon, který si dovolil vstoupit do této kaple, zrůda, která poskvrnila posvátnou půdu, ji držela pevně. Stahovala šňůru. Nepolevovala. Temné úmysly jí propůjčily vražednou sílu. Camille měla plíce jako v  jednom ohni a  srdce jí bušilo tak hlasitě, až si byla jistá, že snad pukne. Oči vytřeštěné strachem viděly jen rudou břečku. Ach, drahý Otče, ta bolest! Znovu se pokusila vtáhnout do sebe trochu vzduchu, ale nepodařilo se jí to. Plíce křičely. Brutální síla poháněná chladným, temným hněvem stahovala škrtidlo stále pevněji. Tělem jí projela mučivá křeč. „Děvko,“ obvinil ji hlas. „Dcero Satanova.“ Ne! 8

Otevřela oči, znovu viděla Krista na kříži, šarlatový závoj zamžil jeho dokonalý obličej, slzy se mu řinuly z očí jako krvavé krůpěje. Miluji tě. Zalil ji příval obrazů hříchů jejího života, stříbřité záblesky obličejů, jimž ublížila. Matka a  otec, sestra, nejlepší kamarádka…, tolik lidí, někteří z nich ji milovali…, nevinní. To je trest, uvědomila si, nechala ruce klesnout od krku dolů, aby se poškrábala na břiše, a na chvilku je zastavila v podbřišku. Bzz! Cvak! Před očima jí blesklo oslepující světlo; vzápětí se vše propadlo do tmy. Ve jménu Otce i  Syna i  Ducha svatého, smyj ze mě úplně mou vinu…, odpusť mi, neboť jsem zhřešila…

9

„Ach jo, kristepane!“ Valerie mačkala znovu a  znovu klávesu Escape, jako by tím mohla nějak vrátit život svému starému počítači oplývajícímu  prehistorickou diskovou jednotkou a  občasnou tvrdohlavou vzpurností. „No tak, no tak!“ mumlala přes zaťaté zuby, ale nakonec se vzdala, protože nedokázala zatracený notebook vypnout jinak než vyjmutím baterie. A bylo rozhodnuto! Zítra začne shánět nový počítač bez ohledu na  neutěšený stav svého konta. Ještě stále měla na  kreditní kartě trochu prostoru k utrácení, ale jakmile si koupí nový notebook, překročí i limit karty. Cena za rozvod, řekla si lhostejně, když shodila vzpurný notebook na pomačkané prostěradlo. Měla na sobě pyžamový kabátek jiného vzoru než kalhoty, ale to jí nevadilo. Přešla do kuchyňky malého domku a strčila hlavu pod kohoutek, aby se napila. Potom vyhlédla z  okna zmáčeného dešťovými kapkami do  neklidné neworleanské noci. Vzduch byl vlhce teplý, s příslibem nadcházejícího léta, a Val cítila, jak se potí. Okno tedy otevřela a  vpustila dovnitř vlhký pach močálů vanoucí od pomalu plynoucí řeky. Z dálky slyšela hukot aut na dálnici, vytrvalý hluk, který soupeřil s vrzáním cvrčků a kvákáním žab. Zvony v klášteře svaté Markéty odbíjely bezútěšnými údery půlnoc. 10

Val ucítila, jak jí nevysvětlitelně naskočila husí kůže. Její policejní instinkt se rozjel na plné obrátky a znovu měla dojem, jako by ji někdo sledoval a skryté oči z ní nespouštěly pohled. „Přehánělas to s vědeckofantastickými filmy v televizi,“ řekla si. „Mělas příliš často noční můry.“ Na prchavý zlomek vteřiny jí bleskla hlavou vzpomínka, která se jí ostrými špičkami zarývala do mozku jako střep. Plíživé zlo. Nepopsatelné. Nicméně hmatatelné. Při tom pocitu jí tuhla krev v žilách. Zlověstná stvůra, zahalená v černém, odporně páchnoucí, s krutým pohledem, se stále zvětšovala. Hrozivě. Ze spárů jedné ruky jí visel řetěz. Nikdo jí nepomůže. Nikdo ji nezachrání. Stvůra syčela a nechávala stříbřitou smyčku klesat stále níž. Camille! napadlo s hrůzou Val. Tenhle démon chce Camille… Děsivý netvor vmžiku zmizel, stáhl se kdesi do vzdálených koutů její mysli. Val s ním měla zkušenosti a věděla, že tam zůstane, dokud, nikým nezván, znovu nevyleze ven a nezvětší se. „Nech mě na pokoji,“ bručela polohlasem a nevšímala si zježených chloupků na rukou. Zlý duch byl pouhým výplodem její představivosti, ničím víc. Vyrovnaná žena při smyslech podobným věcem nevěří. Val se snažila uklidnit a zhluboka se nadechla. Kostelní zvony od svaté Markéty stále žalostně vyzváněly nocí. V útrobách ucítila mrazivý chlad, křečovitě se zachytila okraje kuchyňské linky, aby neupadla, a přinutila odporné zjevení stáhnout se tam, kam patřilo – do nejtemnějších, nejhlubších zákrutů její mysli, do propastí, kam se příčetnost neodvažuje vstoupit. Nevydávej se tam, varovala se v duchu. Nevydávej se tam. Setrvání u obrazů mysli by jen vytvořilo sebenaplňující a ohavné proroctví. „Všechno je v pořádku,“ promluvila nahlas, přestože se vnitřně celá chvěla. Třásla se strachem, který se v sobě snažila potlačit. Nikdo o něm neměl vědět. Byla silná žena. Nemínila dovolit nočním můrám ani představám vytvořeným jejím ochotným mozkem, aby ji děsily. „Prokristapána, vzchop se!“ 11

Silou vůle se pustila linky a  své iracionální obavy zaplašila. Přesvědčovala se, že je zkrátka vystresovaná. Kdo by nebyl? Nadcházející rozvod, ztracená kariéra, podnikání potácející se na  okraji bankrotu a  Camille, jediná příbuzná, rozhodnutá složit slib věrnosti Bohu v klášteře jako vystřiženém ze středověku! A k tomu ještě sestřin poslední e-mail. Zneklidňující. Val přemýšlela o svaté Markétě, o klášteru a staré katedrále, kde její sestra nakonec složí svůj řeholní slib. Pokud ji nechají. Stále jí to připadalo pro společenskou dívku jako Camille velmi netypické. Vždycky měla nějakého přítele, vždycky se potýkala s průšvihy. Podle toho, co Valerie o svaté Markétě věděla, důvodně pochybovala, že by hříchy její sestry mohly být v tomto prostředí snadno odpuštěny. Klášter svaté Markéty se svými zamčenými branami, zastaralým způsobem komunikace a přísnými pravidly připomínal spíše středověkou pevnost než dům Boží. Byl izolovaným místem, kolem něhož se hnal kupředu zbytek jednadvacátého století. Lidé žijící na  oné posvátné půdě se navraceli k  uplynulým dobám, v  nichž převažovaly archaické konvence, krutá disciplína a  předpotopní názory. Možná tomu tak bylo kvůli abatyši, tedy matce představené, nebo jak si ta stará babice sestra Charity vlastně říkala. Byla reliktem dob tmavých hábitů, práskání nicnetušících žáčků rákoskou přes prsty a nadužívání výhrůžek a strachu namísto chvály. Sestra Charity byla stejně dozorkyní jako vůdcem. Proč se vůbec Camille rozhodla složit řeholní slib v tak přísné instituci, jako byl klášter svaté Markéty, zůstávalo zahaleno tajemstvím. Ale ne, žádné tajemství. Důvody znáš – jen si je nedokážeš otevřeně přiznat. Ssst! Sestře Lucii pronikl do mozku šepot zla. Prudce otevřela oči do černočerné tmy svého pokojíku v klášteře. Měla husí kůži a v ústech kovovou pachuť. Bože na nebesích, prosím, ať je to jen dozvuk zlého snu, noční můry… Ssst! 12

Uslyšela to znovu, hrůznou předzvěst toho, co se má stát. Shodila ze sebe tenkou přikrývku a sklouzla na kolena; noční košile se rozložila symetricky na zem kolem ní. Instinktivně sáhla po růženci přehozeném přes kovový sloupek postele. Pokřižovala se krucifixem a tiše začala odříkávat modlitbu, rty se jí ve tmě bezhlesně pohybovaly, cítila studený pot v  zátylku. „Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země…“ A skutečně věřila. Zaníceně. V tomto rituálu, který se naučila v dětství, obvykle nacházela velkou úlevu. Ve chvílích obav nebo potřeby hledala útěchu v probírání lesklých korálků mezi prsty a šeptem pronášených modlitbách, které ji přibližovaly Bohu. Ssst! Kdesi pod kůží jí znovu zasyčel elektrizující záchvěv a ihned se jí orosilo čelo. Tady ne, ach, prosím… v  klášteře ne! Její modlitba se přerušila. Lucia tedy začala znovu, pevně zavírala oči, opírala se lokty o tenkou matraci, v hlavě jí bušilo. Znovu se dotkla krucifixem čela a začala drmolit řadu modliteb, které se jí vybavovaly tak snadno. To musí být nějaká chyba, pomyslela si divoce, když jí ze rtů splývala známá slova. Od chvíle, kdy vstoupila do kláštera svaté Markéty s úmyslem složit závěrečný slib, neměla žádné „příhody“, jak to označovala její matka. Myslela si, že je zde v bezpečí. „Věřím v…“ Ssst! Tentokrát hlasitěji. Temnotu pročísl bolestivý křečovitý záblesk. Lucia se syčivě nadechla, upustila růženec, znovu modlitbu přerušila. Zvedla se a vzdala veškeré pokusy předejít nevyhnutelnému. Kráčela bosá po  dřevěných podlahách, vycítila jemné chvění, předzvěst potíží, které vznikaly stejně spolehlivě jako hurikán nedaleko louisianského pobřeží. V  duchu viděla kapli právě této farnosti a představy se jí míhaly před očima tak rychle, že jen mrkala. Nezřetelný obličej. Zažloutlé roucho. Odporně tmavá sutana. Zkřivené, mrtvolně bledé rty. Zaklapnutí těžkých dveří. 13

Zkrvavený krucifix, rudé kapky stékající z  posvátných ran Kristových. Smrt, promlouval hlas přes hlasité praskání v jejím mozku. Vběhla do chodby matně osvětlené nepravidelně rozmístěnými nástěnnými svícny a scházela po točitém schodišti. Prsty přejížděla po ohlazeném zábradlí, šla jistě, jako by podvědomě znala svůj cíl. Tmavými tabulkami olovnatého skla pronikalo bledé světlo, z noci stále ještě sálalo horko červnového dne. Proč? přemítala Lucia horečně. Proč teď? Proč tady? O nic nejde…, byl to jen zlý sen. Vykrystalizoval všechen tvůj strach, nic víc. Srdce jí nepravidelně tlouklo jako přerušované bubnování, obrátila se směrem ke kapli, menšímu svatostánku ve stínu obrovské katedrály. Měla pocit, jako by ji kupředu poháněla temnota, opřela se do vysokých dveří, které se lehce otevřely, a vstoupila do domu Božího. Kaple obyčejně bývala místem dobra a světla, odpuštění a usmíření, ale Lucia dnes večer vycítila, že zde číhá zlo, temné jako ďáblova duše, a zůstává kdesi v záloze. „Otče, prosím, stůj při mně.“ Smočila prsty ve svěcené vodě a pokřižovala se. Vstoupila do hlavní lodi chrámu, kde všechny její představy ustrnuly. Červené votivní svíce se mihotaly a vrhaly na kamenné stěny pohyblivé stíny. Ze stropní klenby visel nad oltářem masivní kříž. Z kříže kapli sledoval ve své nesnesitelné bolesti Ježíš. Lucia se znovu pokřižovala. Tepání v její hlavě se proměnilo v silné dunění. Koutkem oka zahlédla jakýsi pohyb – tmavou postavu v rozevlátém rouchu prchající ze dveří. „Otče?“ zvolala, protože si myslela, že ten, kdo utíká z kaple, je kněz. Dveře se s  cvaknutím zavřely. „Počkejte! Prosím!“ Vyrazila ke dveřím. „Otče! Ach, ne…“ Hlas jí odumřel na rtech, protože zahlédla zatřepotání lehoučké bílé látky, vlnitý krajkový okraj vzdouvající se na podlaze u první řady lavic. Co to je? Málem se jí zastavilo srdce. Rychlý sled děsivých obrazů, které ji probudily ze spaní, se jí znovu míhal mozkem. 14

Zažloutlé roucho. Kruté rty. Zabouchnuté dveře ve  chvíli, kdy se rozezněly kostelní zvony. Přesně jako předtím. Šepot zla jí znovu dýchal za zády. Ve spěchu málem zakopla, bosýma nohama pleskala o chladnou kamennou podlahu a kroky se rozeznívaly až k vysokému klenutému stropu. To není možné! To nemůže být pravda! Klopýtala, běžela, bála se, co asi objeví, ale spěchala k přední části apsidy, k oltáři a překrásným, nyní zašlým oknům z barevného skla. K vysokému stropu se tyčil kříž a z něj shlížel Boží syn ve své bolesti. „Ach, Bože!“ vykřikla Lucia. „Dios! Mi Dios!“ Po zádech jí přeběhl mráz. Strnula hrůzou. Před první řadou lavic spatřila zhroucenou postavu. „No, por favor, Jesús! No, no, no!“ Při pohledu na ni jí ztuhla krev v žilách. Dívka v bílém ležela na zádech nedaleko křtitelnice. Lucia potlačila výkřik a padla na kolena vedle nevěsty oděné do potrhaných, chatrných svatebních šatů. Tvář jí zakrýval tenký roztřepený závoj. Lucii se sevřel žaludek, protože poznala sestru Camille, měla bledý obličej, promodralé rty a vytřeštěné oči zírající do prázdna přes průsvitnou krajku. „Ach, dobrý Bože…“ Lucia zalapala po dechu. Dotkla se ještě teplého Camillina těla, snažila se jí nahmatat na krku pulz v místech, kde měla drobné ranky. Bála se, že bude zvracet. Někdo Camille provedl něco takového, snažil se ji zabít. Pane Bože, je možné, že ještě žije? Neucítila náhodou slaboučký pulz? Nepatrný pohyb pod chladnoucí kůží? Nebo to je jen výplod její fantazie? „Camille,“ žadonila zoufale Lucia a hlas jí selhával. „Nevzdávej to, prosím. Ach, prosím… Mi Dios!“ Nad hlavou se jí rozezněly zvony jako umíráček. Vzhlédla. „Pomoc! Pomozte mi někdo!“ Její hlas stoupal k žebroví stropu a ozvěnou se odrážel zpět k ní. „Prosím!“ 15

Zašeptala polomrtvé ženě: „Camille, jsem tady. Lucia. Vydrž to ještě. Prosím, prosím… Ještě není tvůj čas…“ Jenže kdosi rozhodl, že Camille musí zemřít, a Lucia i přes své pozitivní smýšlení věděla o jednom člověku, který si smrt Camille Renardové přál. Zašeptala rychle Otčenáš, modlila se celou svou duší, pak se s očima naplněnýma slzami sklonila ke Camillinu uchu. „Neodcházej.“ Noční košilí se pokoušela zastavit proud krve rozlévající se do velké louže z ran na Camillině krku. Camille se nehýbala. Oči upírala do prázdna. Pleť měla popelavou. Chladnoucí. Krvácení se zpomalilo a postupně ustalo. Lucia byla šílená obavami. Musí něco udělat! Cokoli! Pane Bože, prosím tě, neber si ji. Ne teď…, ještě ne… Ach, Otče! „Pomoc!“ vykřikla znovu Lucia, protože zde nechtěla nechat samotnou kamarádku, s  níž se za  uplynulý rok nesmírně sblížila, znala ji ale téměř celý život. Není možné, že umírá… Není možné… Lucia měla plnou hlavu vzpomínek na sestru Camille, krásnou a  pružnou, s  tajnůstkářským úsměvem a  obočím, které se dokázalo zvednout do  neuvěřitelných výšin na  znamení pobavení nebo nevěřícnosti. Měla mnoho trápení, ano, byla to žena s  příliš mnoha tajemstvími. Lucia se s  ní seznámila před dávnými lety, ještě než se nezávisle na  sobě rozhodly zaslíbit se Bohu. Se sevřeným hrdlem zašeptala: „Ještě není tvůj čas, Camille. Slyšíš mě? Neodcházej…, ne…“ Jenže ubohá zmučená žena zesnula, z neživé slupky, ve kterou se proměnilo její tělo, stoupal její duch. Násilně vytržený z těla. „Ne…, prosím… Otče!“ Ozvala se dunivá rána. Kdesi se zabouchly dveře a zvony začaly znovu odbíjet. Lucia vyskočila. Někdo tam šel! 16

Výborně. „Zkus vydržet,“ promluvila směrem k  sinalému tělu, byť intuitivně věděla, že je již příliš pozdě. „Pomoc je na cestě.“ Slova zůstala viset v chladivém nočním vzduchu. Lucia se celá zachvěla, protože její mysl zahalily pochybnosti. Propletla si prsty s kamarádčinými a vyslala vzhůru další zoufalou modlitbu, zatímco zvony v kostelní věži pokračovaly v odbíjení příslušné hodiny. Je pomoc skutečně na cestě? Nebo se vrací člověk, který to Camille udělal?

17

Val už byla klidnější, její vnitřní rozechvělost pominula. Naplnila si oblíbený otlučený hrníček horkou vodou, postavila ho do mikrovlnky a sledovala, jak se na něm objevují skrytá písmena. Na masivním hrnku koupeném přes internet od televizní stanice ABC se totiž při zahřátí objevovali hrdinové seriálu Ztraceni, který kdysi nadšeně sledovala. Hrnek jí dala Camille k Vánocům jako vzácnost, protože ho koupila ještě předtím, než televize odvysílala poslední díl dotyčného seriálu. V dávných dobách, kdy nedovolily, aby mezi ně cokoli zatínalo klín. Dokonce ani Slade Houston. „Ach, Cammie,“ zašeptala, a když mikrovlnka cinkla, zavrtěla Val nad jejich absurdními půtkami hlavou. S přehnanou opatrností uchopila ouško hrnku, vytřásla z krabičky poslední čajový sáček a ponořila lístky zbavené kofeinu do téměř vřící vody. Ačkoli byla půlnoc, spánek k Valerii nepřicházel a určitě ještě několik hodin nepřijde, pokud tedy vůbec. Co vždycky říkával Slade? Že nespavost je jedním z důvodů, proč ji vůbec drží na okrsku; byla workoholička, která díky neschopnosti spát dokázala pracovat šestnáct hodin denně, přičemž dostávala plat za osm. Ale co… Slade rád přeháněl. Bylo to součástí jeho zvláštního kovbojského humoru. Zatřásla hlavou, aby si uvolnila strnulou šíji, zavřela oči a na chviličku před sebou znovu spatřila obličej svého manžela: 18

hranatá brada porostlá strništěm, trochu křivý rošťácký úsměv a bělostné zuby zářící v obličeji opáleném po dlouhých hodinách práce na krutém texaském slunci. Oči mu doutnaly temně modrým kouřovým odstínem. Slade Houston. Tvrdý jako kámen, divoký kovboj, neodolatelně přitažlivý jako všichni vyvrženci – zkrátka zosobněný průšvih. Proč o něm tedy dnes večer přemýšlí? A včera také a předevčírem jakbysmet…? „Pitomče,“ zamumlala polohlasem a  silou vůle nechala Sladeův obraz zmizet. Někdy v uplynulých minutách utichly kostelní zvony. Výborně. Klid a mír. Nicméně v  ní přetrval zvláštní pocit, že dnes večer je cosi hodně v nepořádku, a nemohla si pomoct, aby necítila jistou nervozitu. Zítra. Zítra Camille navštíví bez ohledu na tvrdé machiavelistické metody, které na ni zkoušela uplatnit ta hrozná sestra Charity, aby ji odradila. „Je mi líto, ale momentálně svou sestru navštívit nemůžete. Máme zde přísná pravidla,“ prohlásila, když se Val posledně pokoušela zajít za Camille bez ohlášení. „Pravidla, jichž se držíme. Pravidla posvěcená Otcem.“ Ano, jistě. Pokud měla sestra Charity nějaké dobré úmysly, Val si ještě žádného nevšimla. Snad příště. Podle jejího názoru se velebná matka nechávala unášet opojným pocitem moci, který posilovala vědomím vlastní důležitosti a pokřiveným pohledem na náboženství. Což je vždycky špatná kombinace. A navíc kombinace, na niž tentokrát Valerie hodlala s ranním rozbřeskem zaútočit. Dozněl poslední úder zvonu a s ním se prolínal zvuk kroků vycházejících zpoza zdí kaple. Lucia se dívala na mrtvou dívku a naskočila jí husí kůže. Pokoušela se modlit, avšak nenacházela slova. Kdo to mohl Camille udělat? Proč? A  co ty prapodivné svatební šaty a řetízek drobných krvavých kapiček kolem krku? Co má tohle všechno znamenat? 19

Pohlédla na boční dveře. Zavřely se přesně v okamžiku, kdy dorazila. Srdce jí divoce tlouklo. Sestru Camille viděl na podlaze kaple ještě někdo další. Lucia překřížila cestu buď Camillinu vrahovi, nebo očitému svědkovi. Přeběhl jí mráz po zádech a uvažovala, zda je pomoc na  cestě – nebo zda se útočník náhodou nevrací. Lucia se pokřižovala, obrátila se ke  dveřím a  z  plných plic zakřičela: „Pomoc!“ Boční dveře se otevřely tak prudce, až bouchly do zdi. Matka představená, impozantní žena v  dlouhém černém hábitu, spěchala chrámovou lodí. Prošedivělé vlasy, obvykle skryté pod šátkem, měla rozcuchané a neupravené. „Sestro Lucy! Pro lásku Matky boží, co se děje?“ ptala se přísně. Sukně jí šustily na hladké podlaze, v obličeji měla nesouhlasný výraz, rty přísně sevřené. Náhle si uvědomila, kde se nachází, prudce se zastavila, rychle před oltářem poklekla a pokřižovala se přes svou plnou hruď. „Sestra Camille…“ Lucia vstala s  pohledem upřeným na Camillino tělo. „Co je s…? Ach!“ Když matka představená obešla poslední lavici, prudce se nadechla. „Všichni svatí, stůjte při nás.“ Rozběhla se k oběti, široké sukně jí vlály kolem nohou, a u ležící dívky klesla na kolena. „Pozdě. Je mrtvá.“ „Ale jak? Proč?“ zašeptala sestra Charity, jako by čekala, že jí Bůh odpoví, nakláněla se nad tělem a rychle se modlila. „Kdo by to chtěl udělat?“ „Nevím. Někdo tady byl ještě přede mnou,“ vyhrkla Lucia a snažila se oddělovat fakta od představ; od obrazů, které byly skutečné, oddělovat ty, které se vytvářely pouze v její hlavě. „Viděla jsem, jak se vzadu zavírají dveře.“ Ano, ano, to byla pravda. Ukázala na dveře vedoucí do zadní chodby. „A… myslím, že v té chvíli byla sestra Camille ještě naživu.“ Matka představená položila Camille prsty na zápěstí a přiložila jí ucho k nosu. Poslouchala, zda ještě objeví nějaké známky života. Lucia věděla, že je to marné. 20

„Co jsi zde pohledávala, sestro Lucy?“ obrátila se matka představená na Lucii a použila její formální jméno – svaté jméno, které přijala, když skládala řeholní slib. „Já…, no, něco jsem slyšela,“ lhala Lucia, jako již v minulosti mnohokrát. Nikdo neznal její tajemství, ani duchovní, jimž se zpovídala. „Něco jsi slyšela? Ze své cely?“ „Ano. Šla jsem na toaletu.“ Jako kdyby si matka představená v  tu chvíli uvědomila, že rozhovor může počkat, a stále klečící vedle Camille přikázala Lucii: „Běž najít otce Paula. Pošli ho sem.“ „Neměly bychom zavolat policii?“ Matka představená zavřela oči, jako by se v  sobě usilovně snažila zmobilizovat veškerou trpělivost. „Udělej, co říkám. Jakmile sem pošleš otce Paula, zajdi do mé kanceláře a zatelefonuj na tísňovou linku.“ „Jenže policii bychom měly uvědomit jako první…“ „Nediskutuj se mnou! Nejlepší, co pro sestru Camille můžeme udělat, je modlit se za její duši. A teď běž! Pokud se probudí ještě někdo další, pošli ho zpátky do pokoje!“ Její výraz nepřipouštěl odpor a  Lucia se tedy obrátila a  rychle kráčela právě k těm dveřím, kudy viděla někoho vycházet. Má poslat ostatní jeptišky zpátky do pokojů? Vlastně do cel. Malých jako psí boudy. Panebože, dobře věděla, že se na řeholnici nehodí. Rozhodně ne s tak nečistými myšlenkami. Srdce jí tlouklo jako o závod, zavřela za sebou dveře a rozběhla se, jak nejrychleji uměla, přímo do kanceláře matky představené. Ať ji za to potom klidně potrestá, ale teď má přednost Camille. Otevřela dveře z mléčného skla a hnala se do soukromé svatyně sestry Charity. Na policích podél stěn bylo všechno vzorně urovnáno – knihy, svíce, kříže, krásná amarylka s těžkým bílým květem a osamělý obraz papeže. Lucia obešla velký odřený stůl, před nímž tolikrát seděla na jedné z nepohodlných židlí pro návštěvy, ruce sevřené v  obavách, protože jí matka představená kázala zpoza obrovské stolní desky z  leštěného ořechu. Sáhla po  těžkém černém sluchátku starého telefonu, reliktu někdy ze šedesátých 21

nebo sedmdesátých let, a rychle vytáčela tři čísla. Nervózně čekala, než se otočný číselník s cvakáním vrátí na místo, aby mohla vytočit další číslo v pořadí. „Tísňové volání. Jaký máte problém?“ ozval se ženský hlas. „Sestra Camille je mrtvá! Došlo tady k nějaké nehodě, v klášteře svaté Markéty, teda ne v klášteře, ale v kapli… a je mrtvá! Já… myslím…, že byla zavražděná. Prosím vás, rychle sem někoho pošlete!“ Hlas se jí už třásl a s každým slovem zněl výš. „Na jaké adrese?“ Lucia vychrlila ulici, a  když ji požádali, udala i  své jméno a telefonní číslo kláštera. „K jaké nehodě tedy došlo?“ „Nevím. Možná… možná ji uškrtili. Jediné, co vím, je, že zemřela, a momentálně je u ní matka představená.“ „Takže vražda.“ „Ach, to nevím! Potřebujeme pomoc! Prosím, prosím, pošlete pomoc!“ „Už vám tam posíláme vůz. Zůstaňte na telefonu.“ „Nemůžu… Musím to jít sdělit otci Paulovi.“ „Slečno Costová, nezavěšujte prosím. Zůstaňte na telefonu…“ Lucia žádosti neuposlechla, pustila sluchátko, nechala ho viset na  šňůře ze stolu a  co nejrychleji vyrazila ze zadních dveří kanceláře, které jinak používala pouze sestra Charity. Když se Lucia hnala temnými chodbami s  naleštěnými po­ dlahami, po schodišti dolů a dvoukřídlými dveřmi ven na dvůr, srdce jí bušilo jako zvon. Přímo letěla, jako by měla v patách samotného Lucifera, proběhla ambitem omývaným deštěm a  kolem kašny. Vítr hnal přes dlažební kameny vlhké listí a smýkal promáčeným lemem její noční košile. Nikomu nemohla vyprávět, proč se uprostřed noci náhle probudila. Jak by to asi vysvětlovala? Kdyby někdo slyšel o hlasu, který ji vedl, o zvířeckém netvorovi, kterého nějakým způsobem pustila na svobodu, myslel by si, že se zbláznila. Koneckonců si to myslela i ona sama. Usoudila, že pokud jde o hlas v její hlavě, zůstává pouze mezi ní a  Bohem. Nikomu jinému do  toho nic není. Dokonce ani otci Paulovi, ani otci Frankovi. Mohli by si 22

myslet, že je v zajetí nečistých sil, což možná je, nicméně na sebe nechtěla obracet pozornost. Nejde o tebe! Camille je mrtvá! Mrtvá! Kdosi ji zabil a její mrtvolu nechal ležet v kapli. Hlas to nějak věděl. A probudil ji. Ach, jak ji to všechno zneklidňovalo! Proběhla dalšími dveřmi a zamířila pod portál, z něhož kapala voda. Řítila se ke dveřím otce Paula, kde zoufale zabušila. „Otče!“ zakřičela a v bledém svitu lampy nade dveřmi příbytku otce Paula se celá chvěla. „Prosím! Otče! Stalo se… neštěstí!“ Přes šumění deště za sebou zaslechla kroky, vrzání kožených podrážek na vlhkých dlaždicích. Koutkem oka zahlédla ve stínu pohyb a z vrátek zahrady se vynořila tmavá postava. Lucia zalapala po dechu, ustoupila a málem zakopla o lem vlastní košile, protože se objevil vysoký muž s bledým přísným obličejem a zapadlýma očima, ve tmě noci téměř nerozeznatelnýma. „Otče Franku,“ zašeptala, když mladšího kněze poznala. Přitiskla si ruku na ňadra a náhle si uvědomila, že jí studený déšť úplně promáčel bavlněnou noční košili, takže se jí lepila k tělu. Promáčená látka přilnula na kůži a v matném světle už vůbec nic neskrývala. „Došlo k neštěstí… nebo… nebo…“ S  námahou polkla, protože znala tajemství sestry Camille, která se jí svěřila. Tajemství o tomto vysokém muži stojícím před ní. „V kapli je sestra Camille… Ona… je…“ A v té chvíli si všimla zkrvaveného okraje jeho sutany, z něhož v dešti stékaly na hladké, lesklé dlažební kameny chodníku načervenalé pramínky. „Mrtvá,“ prohlásil a jeho ochraptělý hlas nebylo přes zurčení deště v okapech téměř slyšet. V očích měl zmučený výraz. „A je to má vina. Bože, odpusť, všechno je má vina.“

23

„Pořád nespíš?“ pronikl jí do snění Freyin hlas. „Jako vždycky.“ Val se pokoušela své obavy o Camille ignorovat. Hodila sáček od čaje do dřezu a ohlédla se přes rameno ke  klenuté chodbě vedoucí k  hlavní budově. Když tento starý hostinec koupily, Val nesmírně lákalo bydlení v malých prostorách bývalé stodoly na  kočáry přestavěné na  obytný dům, zatímco Freya se nastěhovala do  bytu hned za  kuchyní. Freya se zrzavou hřívou kudrnatých vlasů a pihovatým obličejem se objevila jen v kraťasech a velkém tričku. Nesla si hrnek, v němž byla asi káva, s tak vysokým kopečkem šlehačky, až jí přetékala přes okraj. Freye se nějak povedlo slíznout kapku dřív, než dopadla na popraskané linoleum. Freya měřila něco přes sto šedesát a stále měla vypracované tělo z gymnastiky, kterou provozovala na střední škole, a metabolismus ženy o dvacet let mladší. „Vypadáš děsně,“ konstatovala Freya. „Dík.“ „Fakt by ses měla pokusit spát.“ Kéž by to šlo. Obrátila se a opřela se zády o kuchyňskou linku. „My jsme holt ti nespavci.“ Problém se spaním měly obě. Freya pozvedla hrnek jako k přípitku. „Já mám bez kofeinu. Ačkoli to nutně neznamená, že někdy v dohledné době usnu.“ „Já mám taky bez kofeinu. Nějaký čajík údajně na uklidnění.“ Val ochutnala. Usrkla horkou vodu a na špičce jazyka ucítila chuť 24

zázvoru a heřmánku. „Má to pomoct s uvolněním…? Počkej chviličku, podívám se, co tady píšou, že to má zaručeně dělat.“ Zvedla prázdnou krabičku a  četla, co stálo na  štítku. „No jistě, tady to máme. ‚Čaj na  uklidnění je zaručenou směsí, která zmírňuje nervozitu s každým chutným douškem. Kombinace heřmánku se špetkou zázvoru a jasmínu vám navodí klid a pohodu. ‘“ „No jistě,“ posmívala se Freya a nakrčila nos. „Navodí pohodu? Tobě? Ani omylem. Krom toho to zní nechutně.“ „Ne, jen poněkud nudně pro příznivce silných chutí typu trojitého karamelovo-čokoládového macchiata smíchaného s red bullem.“ „Moc vtipné.“ Freya si nemohla pomoct, aby se nezazubila, a vyšplhala na jednu z dvojice vysokých stoliček u Valeriina snídaňového pultu. Freya Martinová, Valeriina kamarádka od  osmé třídy, přesvědčila Val, aby investovala do osmipokojového penzionu v luxusní čtvrti Garden District několik bloků od St. Charles Avenue. Starobylá budova s  honosným jménem Briarstone byla hurikánem Katrina poničena jen minimálně, ale její majitelé, Freyina prateta a prastrýc, se rozhodli, že už nemíní odolávat hurikánům pátého stupně. Vlastně ani netoužili být svědky stupňů jedna, dvě, tři či čtyři. Tetička a strýček zkrátka měli v úmyslu co nejrychleji z Mexického zálivu vypadnout. Freya chtěla zůstat. Uzavřela tedy se strýcem Blairem a tetou Susií smlouvu a odkoupila jejich podíly. Nechali jí téměř všechen nábytek, naložili dodávku a  odjeli na  západ, kam se kloní slunce v  podvečer, ve snaze najít suché klima, nové přátele – podobně migrující důchodce – a užít si nekonečných nocí při karetních hrách a martini koktejlech. Valeriiným uším to momentálně znělo jako rajská hudba; měla neustále nervy nadranc. Když ji Freya požádala, aby se stala její obchodní partnerkou, nacházela se Val na životní křižovatce. Freye nedalo mnoho práce přesvědčit ji, že investice do prastarého sídla s vrzajícími schody – o  němž se tradovalo, že tam prý straší! – je nejlepší 25

nápad na  světě. Hlavně proto, že bývalý zájezdní hostinec byl zhruba kilometr, tedy coby kamenem dohodil, od Camille a kláštera svaté Markéty. Vzhledem k  tomu, že se Freya nedávno rozešla s  přítelem, s nímž společně bydlela, usoudila, že potřebuje obchodní partnerku. Poslala Valerii e-mail s podrobnostmi a Val po nové příležitosti radostně skočila. Uzavřely smlouvu. Jelito, kopyto, platí to! A zbytek, jak rády říkaly, už vstoupil do dějin. Někdy trochu nepříznivých dějin. Když teď utichly kostelní zvony a  Val slyšela zurčet dešťovou vodu v okapech, vrtalo jí hlavou, zda se rozhodla správně. Zase. A  ten podivný pocit, který se jí zmocnil přednedávnem, v ní setrvával. V duchu ho zaplašila, pohlédla k oknu, ale ve tmě samozřejmě kostelní věž neviděla. „Oukej, ven s tím. Něco se děje, že?“ zeptala se Freya a nakrčila obočí. „Počkej chvilku, zapomeň, že jsem se ptala. Ono se vždycky něco děje. Budu hádat, jo? Jde o Sladea.“ „Ne, nejde o Sladea,“ bránila se důrazně Val a Freya obrátila oči v sloup. Neskočila jí na to. „Když to říkáš…“ „Věř mi, nejde o Sladea.“ „Vždycky jde o něj. Měly bychom o něm mluvit.“ „Ani omylem.“ Val se zamračila a přímo proklála Freyu mrazivým pohledem naznačujícím, aby o tématu rozhodně nezačínala. „Fakt bys měla vědět, že…“ „Už jsme to řešily. Nechci o něm mluvit ani o něm přemýšlet, dokud nebudu muset. U soudu.“ „Ale…“ „Mluvím vážně, Freyo. Slade je zakázané téma.“ Skutečně se jí nechtělo o bývalém manželovi mluvit. A už vůbec ne dnes v noci, kdy si připadala tak vykolejená. Freya se na ni podívala, jako by ještě něco chtěla říct, ale raději si to rozmyslela. „Prima. Tak jen nezapomeň, že jsem to zkusila.“ „Nezapomenu.“ 26

„Udělal něco, o čem nevím?“ „Možná.“ Val zvedla jedno rameno. „Kdo ví a kdo o to stojí?“ Freya otevřela pusu, ale než mohla znovu zmínit Sladeovo jméno, Val rychle promluvila: „Jde o Cammie, jasný? Přes týden se neozvala.“ Nad hlavou zaslechla praskání – staré dřevo domu pracovalo. Val měla chviličku pocit, že jsou to kroky. Zase duch, pomyslela si. Jenže na duchy v domě věřila Freya, Val nikoliv. „Slyšelas to?“ zeptala se Freya. Na  rozdíl od  Valerie věřila v nadpřirozené věci. „Dům si sedá.“ „Měl si sednout už před dvěma sty lety.“ Val obrátila oči v sloup. Freya pochopila. „Dobrá, dobrá. Máš starosti kvůli Camille. Nekomunikuje. No a co? Já o Sarah nevím celé týdny – a to je přitom moje dvojče. Kdybys měla věřit literatuře o  dvojčatech, podle všeho bychom byly na stejné vlnové délce a měly výjimečné…“ – naznačila do vzduchu uvozovky – „duchovní propojení.“ I ona obrátila oči ke stropu a usrkla kávy. „Tvrdí se, že dvojčata si vytvoří psychické pouto už v matčině lůně. Jenže k Sarah tato informace jaksi nepronikla.“ Val přejela palcem po otlučeném okraji svého hrnku. „Jenže Cammie je jiná.“ „Cammie má prostě jen spoustu práce. Však víš, povinnosti jeptišek. Modlí se, kaje se, koná dobré skutky, co já vím?“ Freya zakývala prsty volné ruky, jako by chtěla naznačit, že přece existuje myriáda věcí, které Cammie brání v  komunikaci. „Možná složila takový ten slib mlčení.“ „Cammie?“ podivila se Val. Společenská, otevřená, provokativní – někdy až příliš – Camille Renardová? „Pamatuješ se snad na ni, ne?“ „Jo, jasně.“ Freya se kousla do rtu. „Vždycky samej průser.“ „To se nezměnilo,“ připustila Val a  ten nepříjemný pocit se vrátil. „Já vím, je to fakticky problém, že? Cammie prostě není stavěná na to být jeptiškou.“ Znovu upila. „Přesně jako jsi ty nebyla stavěná být policajtkou.“ 27

Val ucítila přesně totéž nenápadné vnitřní napětí, které jí nedalo spát, když pomyslela na neslavný konec své kariéry. Chtěla se bránit, hádat se do krve, vysvětlit Freye, že byla dobrou policajtkou, ale veškeré úsilí by zde bylo marné. Náhle dovnitř pro­ nikl otevřeným oknem závan prudkého větru, žaluzie zachrastily a připomněly jí, jak to zvorala. „No, teď už si s tím nemusím dělat hlavu, ne?“ „Počkat, nemyslela jsem…“ „Já vím.“ Mávla rukou ve vzduchu, jako by se ohnala po líné mouše. „Nedělej si s tím hlavu.“ Jenže šlo o bolestné téma, propalovalo jí přímo díru v mozku a nedalo jí spát. Stáhla okno dolů a zahlédla v něm svůj nejasný obraz: strašidelně bledá pleť, výrazné a ostře řezané lícní kosti, velká ústa se stočenými koutky a ustarané oříškově hnědé oči. Kudrnaté tiziánové vlasy měla vyčesané a stažené do dlouhého culíku. Kristepane, vypadá hrozně. Po všech stránkách. Když zajišťovala okno zástrčkou, zkřivil její odraz déšť. „No jo, máš pravdu. Vypadám hrozně.“ „Není to nic, co by nespravily tři dny spánku.“ Val o tom pochybovala. „Už ti někdo řekl, že si děláš moc starostí?“ „Jenom ty.“ „Tak bys to měla brát jako slovo boží. Přestaň si lámat hlavu s Cammie, jo? Teď se vrhla na to, jak se stát jeptiškou. Zase ji to přejde.“ Freya zvedla koutek. „Překvapuje mě, že ji už dávno nevyhodili.“ Kdybys tak věděla…, pomyslela si Valerie, upíjela čaj a znovu se podívala z okna do černé noci, kde se do temnoty halily věže katedrály svaté Markéty, na niž nedohlédla. Panebože, Freyo, kdybys tak věděla! Slade Houston zamžoural do tmy. Pneumatiky starého pick-upu šustily po hladké silnici a stěrače měly co dělat, aby stačily odstraňovat přívaly vody. Přejížděl přes hranici do  Louisiany. Vedle něj seděl starý pes Bo, voříšek nejasného původu, s čenichem přitisknutým na sklo okna spolujezdce. Bo každou chvíli pohlédl přímo na Sladea v naději, že tu zatracenou věc zastaví. 28

„Dnes v noci jedem, hochu,“ vysvětloval mu Slade, když manipuloval s  rádiem, ve  kterém strašně praskalo. Našel stanici, která hrála klasickou country od  Johnnyho Cashe, ale ani text písničky ho nedokázal rozptýlit od myšlenek, v nichž se vracel ke svému důvodu, proč sedí uprostřed noci za volantem. Bláhový počin – alespoň dle názoru jeho bratrů Traska a Zanea, kteří mu to jasně sdělili, když těsně před západem slunce nosil věci do fordu. „Krucinál, proč vůbec chceš mít s tou ženskou něco společného? Nechápu,“ mumlal si pod vousy Trask, prostřední z bratrů. „Jen zase budeš nešťastný.“ „Ještě víc než předtím,“ dodal nejmladší Zane. Ne že by se jich Slade prosil o  radu. Nakládal do  pick-upu spací pytel a plátěnou tašku. Nakonec pískl na psa. „Jen se tady o to postarejte. Nebudu pryč dlouho,“ prohlásil Slade, když se objevil Bo – odjakživa kulhal a měl natržené ucho – a skočil do kabiny. Slade zabouchl dveře a cítil rozhořčené podmračené pohledy svých bratrů. „Jak dlouho?“ zeptal se Zane. „Ještě nevím. Uvidíme.“ „Ať neprohloupíš,“ nabádal ho Trask. „Proč s tím teď začínat?“ Slade blýskl úsměvem, aby odlehčil situaci, ale nezabralo to. Ani jeden z bratrů jeho úsměv neopětoval, oba na něj jen upírali oči a zatínali zuby. Skvělé. Nicméně to nebylo překvapení. Žádný z  nich neměl Valerii rád už před manželstvím a jejich názor se za léta nezměnil. Slade se snažil hodit problém s  bratry za  hlavu a  vyšplhal za volant. Otevřeným oknem zaslechl, jak se cvrčci pustili do večerního koncertu, a na pozadí zářivých odstínů oranžové a zlaté viděl siluety kopců na západě. Trask nemínil hádku ukončit. „Máš v plánu zase si ji sem přivézt?“ „Valerii?“ zeptal se Slade, jen aby bratra naštval. Jako by šlo o někoho jiného. „Zatím nevím.“ „Jestli si s  ní znovu začneš,“ varoval ho Trask, „tak jsi ještě větší blázen, než za jakého jsem tě měl.“ 29

„Ona stejně nebude chtít, i kdybych ji o to požádal.“ Což byla pravda. „Je hrozná. Nosí smůlu,“ připomněl mu Zane. „Jako bych to nevěděl.“ Nicméně stejně nastartoval motor zaprášeného pracovního auta, kousek zacouval a musel manévrovat, aby auto na štěrkové cestě obrátil do protisměru. Přitom ani na vteřinu nepohlédl na oprýskaný patrový ranč, v němž vyrostl. Dupl na plyn. Nenamáhal se sledovat světlo zapadajícího slunce na  planoucí obloze za  stájemi s  popraskanými korouhvičkami ve  tvaru mustangů. Starý ford nadskakoval po  nerovné cestě, podvozkem zachytával uschlou trávu a  čirok a  ujížděl podél dlouhých lánů polí a  luk s  dobytkem a  koňmi, po  pozemcích, které s bratry zdědili po otci. Na ztemnělé obloze kroužil jestřáb. Slade míjel starý větrný mlýn, osamělý a nehybný v tetelícím se vzduchu. Dobré znamení, ne? Zapnul rádio a  odbočil kolem otlučené poštovní schránky na silnici. Projel městečkem se zvláštním jménem Bad Luck, tedy Smůla, a pokračoval do San Antonia, kde najel na dálnici I-10, rovný široký asfaltový pruh přímo na východ. Své bratry, Texas a slunce nechal daleko za sebou. Aby dohnal ženu, která ho nechtěla. V přihrádce na rukavice měl rozvodové papíry, kdyby na tu hořkou záležitost náhodou zapomněl.

30

Zavolali chvilku po půlnoci. Montoya zasténal, převalil se na posteli a zvedl mobil. Zatímco se jeho manželka Abby zachumlala pod pokrývku, mluvil tiše do telefonu a vyklouzl z postele, jako již snad stokrát. Pracoval jako detektiv u  neworleanské policie. Telefonáty pozdě v  noci nebo nad ránem byly součástí jeho práce. „Co zase?“ zeptala se Abby tlumeným hlasem, když zavěsil, shodila ze sebe deku a odhrnula si z očí pramínek vlasů. „Mrtvá žena. Jeptiška. Zřejmě vražda.“ Abby se vztyčila, opřela se o  polštář a  rozsvítila lampičku. „Jeptiška?“ „Alespoň podle policisty, který přijímal nouzové volání.“ Vklouzl do roztrhaných džínů, které si večer přehodil přes pelest postele, našel ve skříni čisté tričko a přetáhl si ho přes hlavu. „Proč by někdo vraždil jeptišku?“ Shrnula si vlasy dozadu, ale neposlušné vlny jí stále padaly všemi směry. „Nevím, ale zjistím to.“ Roztáhl koutky, poctil manželku neveselým úsměvem a  vzpomněl si na  dávno uplynulá léta, kdy byla zavražděna jiná jeptiška – jeho vlastní teta. „Za to mi přece platí těžký prachy.“ „No jo, jasně.“ Snažila se upravit si nějak vlasy, ale neusmívala se. „Hlavně dávej pozor.“ „Vždycky dávám pozor.“ Zamířil ke dveřím. „Haló! Nezapomněls na něco?“ zeptala se a vystrčila bradu jeho směrem, jako by žadonila o pusu. 31

„No jo, jasně!“ Vrátil se ke  skříni, našel zamčenou bezpečnostní schránku, do níž si ukládal zbraň, a vytáhl ji. Jakmile si ji zapnul do podpažního pouzdra, oblékl si koženou bundu a vyrazil ke dveřím. „Umíš bejt pěknej hajzlík, když chceš,“ ucedila. „Já chci vždycky.“ „Je mi to jasný.“ Ale oči se jí rozzářily a mírně nazrzlé světlé vlny, které jí rámovaly obličej, vypadaly neuvěřitelně sexy. „Jsi teď už otec, takže… radši zbytečně neriskuj, jo? Chci, aby Benjamin znal oba své rodiče.“ Upravil si zbraň v podpaží, znovu pokoj přešel a jemně ji strčil zpět do postele. „Já to chci taky.“ Lehl si na ni a prudce ji políbil, zasunul jí jazyk do úst, dlaněmi jí pevně stiskl zadek. „Počkej na mě,“ zašeptal jí do ucha. „Ani omylem, detektive,“ opáčila, ale v  hlase jí zněl úsměv a on měl co dělat, aby dokázal nasměrovat myšlenky k nadcházejícímu vyšetřování a  zapomněl na  tlak ve  slabinách a  příval krve na jedno místo, což byla jeho obvyklá reakce na manželku. Stačilo, aby jen se zájmem pozvedla jedno obočí, a okamžitě ho vybudila. Panejo, ten tedy dopadl… „Otrok rozkroku,“ dělal si z něj pravidelně legraci jeho bratr Cruz. V případě Abby měl Cruz rozhodně pravdu. „Vrátím se, jak to jen půjde. Buď připravená.“ „Bože můj, nech si ty kecy, Montoyo,“ povzdechla si a znovu se zachumlala pod pokrývky a přikryla si své krásné nazrzlé lokny polštářem. „A dávej si pořádnýho majzla, abys nevzbudil Benjamina, jo? Jinak tě budu muset zabít.“ Její hlas zněl sice tlumeně, ale on pochopil. Opravdu neměl v úmyslu svého tříměsíčního syna burcovat. Montoya se při odchodu z  ložnice usmál a  málem zakopl o  Hersheyho, velkého hnědého labradora, který byl za  dveřmi do ložnice vždycky na stráži, a teď se namáhavě stavěl na mohutné tlapy a zablokoval celou chodbu. Vrtěl ocasem a bušil s ním do  starožitného příborníku. Hershey byl jako vždy připraven na všechno, zejména na to zaujmout v posteli Montoyovo místo. „Na to laskavě zapomeň. Potřebuje se vyspat do krásy.“ 32

„Slyšela jsem to!“ zavolala Abby otevřenými dveřmi. Hershey pochopil zvuk jejího hlasu jako přímé pozvání a pelášil do ložnice. Malý tmavý stín, náladový kocour Ansel, seskočil z příborníku a psa do ložnice následoval. „No skvělý.“ Montoya bojoval s obouváním. Neměl čas přivolat psa zpět a usoudil, že Abby si se zvířaty dokáže poradit. Pohyboval se podle modravých nočních světel a procházel chodbou svého dlouhého propojeného dvojdomu do kuchyně a přes obývací pokoj až k hlavním dveřím. Noc byla dusná. Tma nasycená vlhkostí. Ve vzduchu se vznášel pach líně tekoucí Missis­ sippi. Hustě pršelo, déšť skrápěl ulici, když přebíhal přes podmáčený dvorek na příjezdovou cestu a skočil do svého mustanga na  pohodlnou koženou sedačku. Zabouchl dveře, zasunul klíč do zapalování a motor se rozburácel. Hlavou mu vrtalo, co se to v konzervativní církvi sakra děje, zapnul stěrače a  dupl na  plyn. Sirénu nepouštěl. Ani majáček. Poslouchal jen cvakání stěračů, otírajících kapky deště z předního skla a  noční rozhlasový pořad doktorky Sam, psycholožky, jejíž známý hlas se linul z reproduktorů. Zamračeně projížděl povědomými ulicemi a vybavoval si jiný případ, v němž byla moderátorka Sam zamýšlenou obětí. Samantha Walkerová se však naštěstí útoku vyhnula a  dodnes pomáhala lidem, kteří volali do rádia pro radu. Projížděl deštivou blátivou nocí. Na  silnicích byl jen slabý provoz. Dorazil ke klášteru svaté Markéty a uviděl policejní auta se zapnutými majáčky zaparkovaná porůznu kolmo přes silnici. Půlkruhové příjezdové cestě vévodil hasičský vůz a pod jedním z obrovských starých dubů u objektu stála zahálející sanitka. Montoya zaparkoval jako další v řadě a zamířil ke katedrále, velké stavbě s vysokými věžemi, zvonicí a vitrážovými okny, v jejichž ozdobných sklíčkách se odrážela červená a modrá světla majáčků zaparkovaných aut. Z konců okapů zlověstně zíraly chrliče, strašidelné dračí hlavy pozorující posvátnou půdu s potměšilým zájmem, zosobňovaly zlo v ostrém kontrastu s křížem, který se tyčil nad nejvyšší chrámovou věží. Zarazil se u  širokých dveří, oficiálně nahlásil svůj příchod na místo činu a ihned dostal instrukce od jednoho z uniformo33

vaných policistů, kteří drželi hlídku. Rychle obešel katedrálu až k  bočním dveřím a  odtamtud pokračoval krátkou chodbou do  kaple, což byla menší stavba vmáčknutá mezi obrovitým chrámem a něčím, co vypadalo jako klášterní zahrada. Vstoupil dovnitř a  příval nostalgie ho přenesl do  dětství, kdy ho matka spolu s dalšími sourozenci brávala každou neděli na mši. Byl zde stejný pach kadidla a hořících svíček, malé plamínky mihotavě ozařující interiér vrhaly pokroucené stíny, slyšel tlumené hlasy a nahlédl do temného prostoru s úzkými vitrážovými okny. Vzhlédl k obrovskému kříži a spíše ze zvyku než z nějakého přetrvávajícího přesvědčení se automaticky pokřižoval. Policisté mluvili polohlasem s  několika lidmi v  zadní části kaple, ale Montoya si jich nevšímal, protože zahlédl Ricka Bentze, svého dlouholetého partnera po  celou dobu, kdy působil u policie. Rick stál nedaleko oltáře. Bentz byl přinejmenším o patnáct let starší než Montoya, téměř jiná generace. Byl podruhé ženatý, nedávno se jim narodilo miminko a vrásky na jeho širokém obličeji a pramínky šedin ve vlasech jasně svědčily o nedostatku spánku. Stále ještě kulhal po  svém posledním zranění, ale jinak by si Bentzovo vypracované tělo nezadalo s boxerem těžké váhy. Dnes měl na sobě džíny, tričko, bundu a v obličeji zachmuřený výraz. Upíral pohled na podlahu u oltáře. Montoya spěchal širokou uličkou a  uviděl oběť ležící před první řadou lavic. Obličej měla zakrytý oltářní pokrývkou a  na  kamenné podlaze spatřil jen prameny rozhozených tmavých vlasů. Zdálo se, že mrtvolu někdo upravil – založil jí paže na  hrudi a  mezi prsty propletl dřevěné kuličky růžence. Oběť měla na sobě zežloutlé chatrné svatební šaty, nohy bosé, na prsteníku levé ruky stříbrný kroužek. „Kdo je to?“ zeptal se. „Jedna z  místních jeptišek,“ odpověděl Bentz. „Sestra Camille.“ „Zabili ji tady? U oltáře?“ Jako obětního beránka. 34

„Myslím, že ano. Vykazuje jisté známky zápasu, má škrábance na chodidlech, zlomený nehet na ruce.“ Bentz ukázal na pravici oběti. „Doufejme, že útočníka podrápala, a má tedy za nehty vzorky kůže toho mizery.“ Je možné, že by měli takové štěstí v podobě vrahovy DNA? Montoya o tom pochyboval. „Zatím jsme nenašli sekundární místo činu.“ Bentz se roz­ hlédl po kapli až ke dveřím. „Ale, kruci, tady je to velké.“ A zatraceně dobré místo pro vraždu, pomyslel si Montoya a prohlížel si mohutný kříž nad oltářním stolem. „Katedrála, klášter a pozemky zabírají větší plochu než městský blok,“ pokračoval Bentz, stále zamračený. „Bylo to tu uzamčené, že? Za branami.“ „Všechno se na noc zamyká, dokonce i hlavní vchod do katedrály. Buď se sem vplížil před uzamčením, nebo patří do místní komunity.“ Montoya se nad přikrytou mrtvolou zamračil. Žena byla štíhlá, ruce zkřížené na  hrudi, prsty svíraly růženec. „Máme fotografie?“ „Jo.“ Montoya si navlékl latexové rukavice, sklonil se a zvedl dlouhou, tenkou oltářní pokrývku, aby se podíval na upřený pohled krásných očí mrtvé ženy. Ženy, kterou znal. Intimně. Hajzl! Měl pocit, že dostal ránu na  solar. Prudce se nadechl. Krev mu ztuhla v žilách. Na okamžik měl dojem, že se pozvrací. „Říkals, že je to sestra Camille?“ „Jo. Tak nám to aspoň sdělila matka představená. Její občanské jméno zní…“ „Camille Renardová.“ Montoya pevně zavřel oči. Snažil se najít pevnou půdu pod nohama. Jak se to mohlo stát? Proč? Ježíšikriste, ani nevěděl, že je Camille ve  městě! Jen silou vůle oči zase otevřel. Spatřil Camillinu bledou tvář a skelný pohled. „Do prdele, krucinál,“ zašeptal přes zaťaté zuby. „Znáš ji?“ 35

„Znal jsem ji. Dávno.“ Hlavou mu bleskla vzpomínka, kterou by raději vymazal, pročísla mu mozek jako blesk. Camille Renardová. Tak plná života. Milovala zábavu. Tak… rozmarná. Ze všech žen, které kdy znal, nejméně pravděpodobná na dráhu jeptišky skládající řeholní sliby. „Byla to chvíli moje holka na střední.“ „A do pr… Teda pro lásku boží.“ Bentzovi potemněly oči obavami. „Hlavně mi neříkej, že jste spolu i spali.“ Montoya zatínal zuby víc a víc. „Tak jo. Neřeknu.“ „Ale chodili jste spolu.“ „Na střední.“ Tehdy to stačilo, aby přišel o panictví a ona o panenství.

36

Sestra Maura vklouzla pod pokrývku na úzké posteli a odložila si brýle na maličký noční stolek, málem přitom srazila hromádku knih, které umístila pod nástěnný svícen. Stará matrace, tvrdá jako kámen, pod její vahou zaúpěla. Nahmatala modlitební knížku, kterou ukrývala pod prostěradlem těsně u stehna, ale oči nezavřela. Malým oknem pronikaly záblesky modrého a červeného světla z  majáčků policejních aut zaparkovaných venku a  zalévaly stěnu vedle dveří. Vybílené stěny zbarvily tepající barevné záblesky, takže i malý křížek připevněný nade dveřmi náhle získal tvrdé obrysy. Připadalo jí, že přesně v pauzách mezi záblesky vnímá tlukot svého srdce. Výborně. Ve tmě se usmála, prsty projížděla ohmatané stránky modlitební knížky, ale nemodlila se, nevyhledala si ani žalm, ani chvalozpěv. Teď ne; určitě ne teď, když se tady toho tolik děje, tolik vzrušujících věcí. Tlumené hlasy se rozléhaly starobylými chodbami a  pode dveřmi jí pronikaly do cely. Byla rozrušená a nemohla si pomoci. Přesvědčovala se, aby zůstala v posteli a předstírala spánek, nebo – pokud ji někdo zahlédl – řekne, že byla na toaletě. Překonávala nutkání znovu vstát. Dokonce mohla tvrdit, že má menstruaci, a proto se vzbudila. Nikdo by si to nemohl ověřit. 37

Anebo ano? Někdy přemítala, zda si matka představená, ta stará čarodějni­ ce jako vystřižená ze středověku, náhodou neeviduje menstruační cyklus každé z nich. Mauru by to nepřekvapilo. Koneckonců zde panovaly zkostnatělé podmínky, neuvěřitelně archaické, a sestra Charity pevně lpěla na svém režimu, jako by jí ho skutečně nadiktoval samotný Bůh. Opravdu? Copak se Bůh stará o to, kdy člověk ráno vstane? Kdy pozře snídani? Kdy se postí? Mauře se to nezdálo. Stejně tak nevěřila, že by se Bůh zajímal, jaké knihy čte nebo jak se obléká, případně zda dokonale vysmýčila svou celu. Nepředstavovala si zkrátka Boha se stopkami v ruce ani jako žalářníka. Jenže matka představená ano. Taková otrava. Ale pro Mauru už nikdy víc. Rozhodně ne navždy. Klášter svaté Markéty byl jen stupeň na  cestě k  jejímu cíli, k cíli, kterého brzy dosáhne. Musí být jen trpělivá a ještě malou chvilku předstírat poslušnost. Rozhořčeně ze sebe shodila pokrývku v naškrobeném bílém povlečení. Přehodila si přes rameno neposlušný cop a vyklouzla z postele. Pod chodidly cítila chladnou a hladkou podlahu. Pohlédla na odemčené dveře a po špičkách přešla k oknu. Vyhlédla ven. Její pokoj měl rohové okno, a když se postavila na špičky, viděla jedním směrem přes střechu kláštera do zahrady, a když natáhla krk, tak i boční stěnu kláštera a přes masivní zeď i ulici, kde spatřila televizní přenosový vůz, jak se blíží po silnici a světlo reflektorů se odráží od vlhkého asfaltu. Usmála se do tmy a zvony se opět rozezněly. Teď se možná odhalí hříchy kláštera svaté Markéty. Montoyovi se stáhlo hrdlo, když zíral na  bezkrevný obličej Camille Renardové. Byla stále krásná, dokonce i po smrti; s hladkou pletí, ničím nenarušenou. Velkýma očima vzhlížela vzhůru a upírala pohled do prázdna. Už nikdy nic neuvidí. Sevřely se mu útroby. Zaťal zuby a vzpomínal, jakou ji znal na střední škole. 38

Plnou života. Neustále provokující. Hezkou a chytrou. A proklatě přitažlivou. „Zatraceně,“ zamumlal polohlasem. Co se tady stalo? Snažil se koncentrovat, zůstat v  přítomnosti, zaplašit představy Camille jako dospívající dívky, které se mu míhaly hlavou. „Hej!“ Bentz na něj zíral. „Jsi v pohodě?“ „Jo,“ zalhal. „Co se tady sakra stalo?“ Sjel pohledem od jejího obličeje ke zkrvavenému výstřihu potrhaných šatů. Karmínové kapičky jí lemovaly hrdlo jako náhrdelník. „Ještě nevím,“ pokrčil rameny Bentz, v očích stále tvrdý a tázavý výraz. „Poslyš, Montoyo, pokud jsi ji znal, neměl by ses podílet na vyšetřování.“ Montoya Bentzův návrh ignoroval. Pro tuto chvíli na případu pracuje. Dokud mu něco nenaznačí kapitán nebo okresní návladní nebo někdo z vyššího ranku, než je jeho partner, nemíní odejít. „Je pro mě těžké uvažovat o ní jako o jeptišce.“ Neklidnými prsty si prohrábl vlasy. „Slyšíš, co ti povídám?“ „Jo, jo, ale nemíním dělat nic, čím bych mařil vyšetřování.“ Montoya upíral pohled na Camillino nehybné tělo a nemohl si pomoct, aby nepřemýšlel nad tím, zda svého útočníka znala. Věděla, že se na ni vrhl? Nebo byl vrahem někdo neznámý? Nebylo to poprvé, kdy se nacházel na místě činu, kde byl zavražděn obyvatel kláštera. Jeho teta trpěla vinou maniaka a nakonec jeho rukou i zemřela při případu, který Montoya před lety vyšetřoval. Právě tehdy poznal svou nynější ženu. Po  zádech mu přeběhl mráz. Vzpomínka jako ledový prst přejíždějící po páteři. Podíval se na Bentze, který se pořád mračil jako kakabus, což dělával vždycky, když se zamyslel. Rozezněly se kostelní zvony. Jedna hodina ráno. Montoya si dřepl vedle oběti, díval se jí do  stále krásného obličeje a pak obrátil pohled ke zkrvaveným krajkám jejích šatů. „Co mají znamenat ty svatební šaty?“ „Zatím nevím.“ 39

Ukázal na malé červené kapičky, které zbarvily výstřih ze staré krajky. „Krev oběti? Dal si tu práci, aby jí nakapal krev na šaty?“ „Myslím, že jo,“ kývl Bentz. „Co to tady máme za úchyla?“ „Duševně chorý. Zvrácený.“ Bentzovy oči vypadaly unaveně, vrásky u koutků očí se mu zvýraznily. „Copak to nejsou všichni?“ „Jo.“ „Zdá se, že náš člověk jí udělal krví jakýsi náhrdelník.“ „Možná ne její krví, ale svou,“ zamyslel se nahlas Montoya a prohlížel si potrhané záhyby svatebních šatů. „Ale ne. Nemůžeme mít takové štěstí, že by nám po sobě něco zanechal.“ „Je znásilněná?“ „Zatím nevíme.“ Bentz se zamračil. „Myslím, že většina jeptišek, které se neprovdaly, jsou panny.“ Montoyovi se sevřel žaludek. Zakázal si vzpomínat na sebe a Camille na krátké pohovce v domě jejích rodičů, když tehdy odjeli. Nechtěl myslet na Camillina krásná ňadra, pevná, s tmavými ztvrdlými bradavkami. Díval se na  zažloutlou látku svatebních šatů a zavrtěl hlavou. „Kde jsou tedy její skutečné šaty? Oblečení, které na sobě měla, než si oblékla tohle.“ Zamračil se. „Nebo ji vrah převlékl až po útoku?“ „Nezdá se, že to udělal až po její smrti. Pokud jde o její oblečení, už mi ho pár chlapců hledá. Nejlepší odhad je ovšem ten, že byla v noční košili. Režim kláštera je poměrně přísný. Zhasíná se v deset, to jsou všichni v posteli. Nejsme si jisti dobou smrti, ale tělo bylo objeveno kolem půlnoci. Žena, která ho našla, slyšela, jak odbíjejí farní kostelní hodiny.“ Montoya pohlédl za lavice na skupinku svědků shromážděných v zadních prostorách kaple. Kněz a jedna jeptiška byli zcela oblečeni, zatímco mladší žena se chvěla v  příliš velkém plášti. Měla vlhké vlasy a oči s prázdným, skelným výrazem člověka, který je v šoku. Montoyovi byla čímsi povědomá. Znovu ho zaplavila vlna strachu. Co má být kruci tohle? 40

„Ta mladší žena, sestra Lucia, našla oběť. Tvrdí, že údajně něco slyšela, ale nedokáže to přesně vysvětlit. Nicméně vstala z postele, aby si to ověřila, a našla sestru Camille.“ Sestra Lucia. Sestra Camille. Hajzl jeden, tohle nabírá čím dál horší obrátky. Nevyslovil to nahlas, jen poznamenal, co bylo zjevné. „Ta starší jeptiška má na sobě hábit.“ Bentz přikývl. „Není to zrovna pokroková farnost.“ Montoya, stále ještě v dřepu, se naposledy podíval na oběť. Camille měla kolem dlouhého bledého krku řadu pohmožděnin a hlubokých škrábanců, jako by ji někdo škrtil smyčkou. Ihned mu hlavou bleskla spontánní vzpomínka na to, jak ten krk laskal a líbal ji do prohlubně pod uchem. Sevřel se mu žaludek. Co to muselo být za netvora, který jí to udělal? A proč? Koho Camille tak naštvala? Nebo byla náhodným cílem? Vstal a přesunul pozornost zpět k sevřené skupince lidí stojících v ústraní za poslední řadou lavic. Se starší ženou v hábitu jeptišky hovořil uniformovaný policista, zatímco sestra Lucia poslouchala a choulila se pod pláštěm. Asi šedesátiletý kněz s řídnoucími šedivými vlasy a v brýlích bez obrouček vypadal rozcuchaně a dokonce i v matném světle mu byly jasně vidět vrásky na vysokém čele. „Takže tělo našla sestra Lucia. Musel to být šok.“ Montoya se díval na rozechvělou dívku, která se svým bledým obličejíkem a mokrými kudrnatými vlasy vypadala jako ztracenec. Samozřejmě ji také poznal. Lucia Costová. To snad není možné! Žaludek se mu svíral stále víc. „Jakmile sestra Lucia zakřičela o  pomoc,“ vyprávěl Bentz, „zareagovala matka představená, tedy sestra Charity – což je ta starší žena.“ Bentz kývl bradou k vyšší jeptišce, která vypadala jako hromada černé látky korunovaná bílým šátkem zajištěným čepcem. „Charity Variscová.“ Bentz se znovu podíval do malého notesu, aby jméno ověřil podle poznámek. „Slyšela sestru Lucii křičet a  přiběhla za  ní. Když se sem dostala, pokusila se oběť 41

oživit a  Lucii poslala zavolat policii a  sehnat hlavního farního kněze.“ „Kdo přes oběť přehodil oltářní pokrývku?“ „Velebná matka,“ odpověděl Bentz, a když Montoya otevřel pusu, aby protestoval proti zásahům na místě činu, zvedl ruku. „Já vím, já vím. Už jsme to probírali. Tvrdí, že ani nepomyslela na porušení nebo pozměnění místa činu. Chtěla jen projevit úctu oběti.“ Montoya na ženu, o níž hovořili, vrhl další pohled. Vysoká, mohutná postava, sevřená ústa, planoucí pohled upřený na policistu. „Jaký je vztah matky představené k oběti?“ „Takový, jaký je nabíledni. Sestru Camille poznala před dvěma lety, když Camille vstoupila do kláštera.“ „A co kněz?“ „Kněží. Množné číslo. Ten starší je otec Paul Neland. Je tady hlavním knězem a bydlí v objektu kláštera v bytě vedle mladšího kněze – otce Francise O’Toola.“ Když Montoya zaslechl to jméno, škubl hlavou. „Otec O’Toole? Frank? Kde je?“ „Už ho odvedli k sepsání výslechu. S ostatními udělají totéž.“ Dva policisté začali sevřenou skupinku oddělovat. Sestra Lucia na něj prosebně pohlédla a pak spěšně odešla, zatímco matku představenou vedli opačným směrem. Montoya cítil, jak mu v  zátylku začíná tepat bolest. Je zde příliš mnoho známých tváří. Nejprve Camille, pak Lucia a  teď ještě Frank O’Toole? Co je to za náhodu? „Víš něco o kněžích?“ „Starší kněz, otec Paul Neland, je tady zhruba deset let, což je nejdéle hned po matce představené, která klášter vede už téměř dvacet let. Ještě předtím pracovala s Nelandem ve stejné farnosti někde na severu – v Bostonu myslím. O’Toole je tady krátce. Necelých pět let.“ „Musím s ním mluvit. Frank O’Toole…,“ vydechl Montoya. Bentz dlouze hvízdl a upřel na partnera pohled, jako by mu četl myšlenky. „Kristepane, Montoyo, nepovídej, že ho taky znáš.“ „Jo,“ přikývl Montoya a nový směr vlastních úvah se mu vůbec nezamlouval. „Znám ho.“ 42

n

n

n

Valerie seděla se zkříženýma nohama na  pomačkaném prostěradle na posteli a naposledy se pokoušela zapnout svůj vzpurný počítač. „Dělej, dělej,“ povzbuzovala pomalý stroj. Vydával vrzavé zvuky, až bolestně mhouřila oči, když čekala, až obrazovka zabliká a oživne. Bylo téměř půl druhé ráno. Déšť ustal a měsíční světlo prodírající se mezi mračny vrhalo přízračné stíny na  vlhké křoví za oknem. Fyzicky se cítila unavená, ale mozek jí neustále pracoval. Vířily v něm myšlenky jako elektrické výboje. Chtěla si ještě jednou naposled zkontrolovat e-maily, než zhasne a bude doufat, že se dočká spánku. Ačkoli se možná nedočká. Zatracená nespavost. Už od puberty se jí spánek vyhýbal, když měla starosti. Vyzkoušela všechno od prášků až po téměř naprosté vyčerpání těla, ale nezdálo se, že by něco pomáhalo, aby usnula na víc než dvě noci po sobě. To je tím rozvodem. A starostmi o Camille. Když čekala, až se rozsvítí obrazovka, zastavila se pohledem u jediné Sladeovy fotografie, kterou si nechávala. Jel na svém oblíbeném koni, statném šedém valachovi jménem Stormy, a v patách mu běžel jejich voříšek, poloviční ohař jménem Bo. Na pozadí slunce, které zalévalo horský hřeben růžovou a oranžovou září, vypadal Slade Houston každým coulem jako osamělý texaský kovboj. Fotografii pořídila sama Valerie a rozhodla se ponechat si ji jako památku na  své manželství. Všechny ostatní obrázky spálila – momentky i profesionální fotografie z jejich malé svatby. Tuto fotku zničit nedokázala. Přesvědčovala se, že důvodem, proč si ji nechává, je právě Bo. Jinde ho vyfoceného neměla. Jenže v hloubi duše věděla, jak je to doopravdy. „Masochistko,“ zabručela a  natáhla ruku, aby fotografii položila na hromádku účtů, které jí připomínaly nejistou finanční situaci jejich penzionu. Nechtěla v  tuto dobu uvažovat o  svém bídném bankovním kontu ani netoužila přemítat o  rozpadlém 43

manželství. Znovu pohlédla na  položený rámeček. Zítra fotku vyhodí do koše. Možná. Počítač náhle zablikal, ožil a ona se rychle pustila do otevírání e-mailů, probírala se všemožnými spamy, dokud nezahlédla to, co hledala. Jedinou zprávu z  adresy SesCamA. „Díkybohu za internet,“ vydechla polohlasem a klikla na adresu, aby e-mail otevřela. „Oukej, Cammie, co se děje?“ zeptala se Val, když se objevil krátký vzkaz. Rozmyslela jsem si to. Už to u svaté Mark. nevydržím. Odcházím. Však víš proč. „Ach, Cammie,“ povzdechla si Val s těžkým srdcem. Samozřejmě věděla, proč sestra z kláštera odchází. Camille byla totiž těhotná.

44

„Ty znáš Franka O’Toola plus k tomu ještě Camille Renardovou?“ přimhouřil Bentz oči a pohlédl na Montoyu. „Jo. Ze střední.“ Montoya tomu stále nemohl uvěřit. Jak to, že tolik lidí, které si vybavoval z malé střední školy, skončilo v klášteře svaté Markéty a dívka, s níž přes půl roku chodil, mu navíc leží mrtvá u nohou? S námahou polkl a pohlédl na podlahu, kde se už nad mrtvou nakláněl člověk z  úřadu koronera. Montoya znovu pohlédl Bentzovi do  očí. „A  to není všechno,“ připustil a  vůbec se mu to nelíbilo. „Tamhleta jeptiška,“ ukázal jedním prstem na chvějící se Lucii Costovou. „Tu sice blíže neznám, ale nějakou dobu chodila s mým bratrem Cruzem, který je o pár let mladší než já. Ona je podle mého ještě o něco mladší než on. Než nastoupila na střední, já jsem už byl pryč.“ „Takže jsi tady mezi svými…“ Bentz zamyšleně mhouřil oči. „Jsem z  toho děsně nadšený.“ Podmračeně couvl od  mrtvé a zeptal se: „Kdo sem přijel z policie jako první?“ „Oznámení přijal Amos,“ odpověděl Bentz. Montoya vyhledal očima policistu hovořícího s  roztřesenou dívkou. Joe Amos byl u  jejich sboru nováček. Vysoký černoch s velkým břichem a kávovým odstínem pleti zdůrazněným sprškou tmavších pih na obličeji. Montoya přešel před první řadou lavic ke sloupu, kde Amos poslouchal sestru Lucii. „… a tak jsme otec Paul, otec Frank a ještě já běželi do kaple a…,“ povídala právě, ale zalétla pohledem k Montoyovi a pře45

rušil se jí sled myšlenek. „Ach…, dobrý Bože!“ vytřeštila oči a o krok ustoupila. „A co?“ vybídl ji Amos. Lucia zamrkala, jako by nevěřila vlastním očím. „Ty jsi Cruzův bratr,“ zašeptala a zdálo se, že omdlí. „Přesně tak.“ Nakrčila obočí a vypadala ještě ustaraněji. „Raymond nebo…“ „Reuben. Pracuju teď na místním policejním okrsku. Jako detektiv.“ Amos probodával Montoyu pohledem. „Vy dva se znáte?“ Montoya zavrtěl hlavou. „Chodili jsme na  stejnou střední školu. Před léty. Byla přítelkyní mého bratra.“ „Hodně se mu podobáš,“ vydechla Lucia a  přitáhla si plášť víc k tělu. „Cruzovi.“ „Slýchám to často.“ Montoya nemohl popřít to, co bylo zjevné, protože podobná slova slýchal dlouhá léta. Rodinná podoba se u nich projevila velmi silně. Amos zvedl ruku. „Dobrá, ale vraťme se k  vaší výpovědi. Zmínila jste se, že jste údajně něco slyšela. Co to bylo?“ „Já… nevím.“ Polkla. „Něco pronikavého. Probudilo mě to a hned jsem zneklidněla. Potřebovala jsem se hned pomodlit.“ „Výkřik?“ zeptal se Montoya. „Nebo volání o pomoc?“ „Ne…, nic, co bych mohla přesněji identifikovat.“ Opravdu? „I tak jste vyšla z pokoje?“ naléhal Amos. „Ano, jak jsem říkala, byla jsem nervózní, jako kdybych měla strašný sen, který si ale nedokážu vybavit. Věděla jsem, že už neusnu, tak mě napadlo, že se v  kapli pomodlím. Někdy je to uklidňující.“ Lucia vypadala vyděšeně a droboučce, jako by chtěla zmizet mezi stíny. Amos sklopil pohled ke svým poznámkám, které si naškrábal téměř nečitelným rukopisem. „Takže pak jste našla mrtvou, viděla někoho odcházet, volala jste o pomoc, potkala jste sestru Charity, zašla do  kanceláře, telefonovala na  policii, pak běžela zpátky do kaple poté, co jste probudila oba kněze. Vlastně ne. Jen otce Paula. Otec Frank už byl vzhůru. Je to tak?“ „Jo,“ kývla pomalu. 46

Chtěla si rekapitulovat své výmysly nebo se naopak pokoušela na něco si vzpomenout? Amos se poškrábal na bradě. „Co následovalo?“ „Ach!“ Lucia odtrhla pohled od  Montoyi. „Pak…, ehm…, jsme čekali. Otec Paul znovu zkontroloval sestře Camille pulz. Všichni jsme se za  ni modlili.“ Lucia začala mluvit ochraptěle, zčervenal jí nos a  oči se jí zalily slzami. „A… po  několika minutách jsem slyšela sirény a přijeli jste.“ Zhluboka se nadechla, přitáhla si k sobě plášť ještě těsněji a zmlkla. „Tys našla oběť?“ zeptal se Montoya. „Právě jsem mu všechno vylíčila.“ Pohlédla na Amose. Montoya se nemínil nechat odpálkovat. „Tak mi to rychle zopakuj.“ Zdálo se, jako kdyby se stahovala do sebe a na chviličku se celá zmenšila. Pak se jí podařilo znovu popadnout dech a předložila mu svou verzi nočních událostí hezky od začátku. Jakmile matka představená zareagovala na  její volání o  pomoc, zatelefonovala na policii, narazila v ambitu na otce Franka, probudila spícího otce Paula a vrátila se do kaple s oběma kněžími. „Ještě jste se mi zmínila, že jste zahlédla někoho odcházet z kaple, když jste do ní poprvé vstoupila,“ přerušil ji Amos. „Já… myslím, že to tak bylo.“ Montoya se zeptal: „Nevíš to jistě?“ „Ne…, někdy jsem tak trochu… náměsíčná…, může to být tudíž…“ – maličko nadzvedla rameno – „třeba nějaký přelud, myslím.“ „Počkej. Jsi náměsíčná?“ podivil se Montoya. „Tos předtím neříkala.“ „Ne, já vím… Bylo to trochu jiné, ale…“ Vypadalo to, že má slzy na krajíčku. Zamrkala. „Těžko se to vysvětluje.“ „Ale v kapli jste skutečně slyšela, jak se zavírají dveře, i přes zvuk půlnočního odbíjení zvonů?“ naléhal Amos, který se nenechával ničím odradit. Ani ženskými slzami. Lucia nějak znervózněla. Byla neskutečně vyděšená. „Vypadá to tak.“ Montoya si pomyslel: To není zrovna skálopevná výpověď. Vlastně Lucii nikdy dobře neznal, ačkoli jeden z  jejích starších 47

bratrů – Pedro – s ním chodil do stejné třídy. Co na ní Cruze tak nesmírně upoutalo? Nejen její vzhled, ale také nějaké zvláštní schopnosti. Mimosmyslové vnímání nebo něco podobného. Jenže Cruz si to možná vymyslel. Montoyův mladší a divočejší bratr byl proslulý až příliš častým vymýšlením si. Položili jí ještě několik otázek, aby dokázali sestavit řetězec událostí v určitém časovém rozsahu, a Montoya s Bentzem pak Amose nechali, aby všechno doladil. „Hezká,“ konstatoval Bentz. „Co se přihodilo mezi ní a tvým bratrem?“ „Vybourali se. Cruz řídil. Málem je oba zabil.“ Jenže v  tom zůstávalo ještě něco víc, pomyslel si Montoya. Bohužel to nevěděl přesně, protože v době nehody už studoval na vysoké. V chodbě kousek od kaple se setkali s matkou představenou. Vyslýchala ji tam uniformovaná policistka. Přestože byla svědkem tragédie, sestra Charity mluvila tlumeným a dobře modulovaným hlasem. Když se Montoya ptal, v matném světle svíček vypadal její obličej mnohem mladistvěji než na šedesát let, které uvedla jako svůj věk. „Už jsem všechno vypověděla vaší kolegyni, tady paní Erwinové.“ Přestože mluvila jemně, její slova byla podepřena přímo ocelovými pruty. „Budeme muset vyslechnout všechny v objektu,“ poznamenala policistka Erwinová. Matka představená pomalu zavrtěla hlavou. „Všichni spali. Nechápu, k čemu bude dobré je budit.“ „Možná něco slyšeli. Nebo byl třeba někdo vzhůru a  procházel chodbou kupříkladu na toaletu. Je šance, že někdo něco viděl,“ naléhala Randi Erwinová. „Některá z  vašich svěřenkyň může také vrhnout trochu světla na  motiv vraždy sestry Camille.“ „Ach.“ Sestra Charity se pokřižovala, jako by si náhle uvědomila rozsah tragédie. „Promluvím se všemi řeholnicemi,“ nabídla se. „Otec Paul jim nabídne radu a pomoc…“ „Nejde o duchovní radu,“ promluvil ostře Montoya, jako by zvažoval, zda matka představená záměrně nepředstírá nechápavost. „Než si s nimi promluvíte, budeme je muset vyslechnout my.“ 48

„Všechny?“ zatvářila se překvapeně. Montoya přikývl. „Chceme hovořit se všemi, kdo zde bydlí a  kdo dnes v  noci mohl být i  náhodou na  pozemcích kláštera. Budou muset vypovídat oficiálně.“ Erwinová dodala: „A  budeme potřebovat více informací o oběti.“ „Jsme velmi uzavřený řád,“ zamračila se sestra Charity. Stavěla kolem sebe zátaras. „A jedna vaše sestra je mrtvá. Zavražděná. Domnívám se, že to má snad před uzavřeností přednost.“ Randi Erwinové nebylo ještě ani třicet, ale byla to neústupná, drobná, šlachovitá žena, která se příliš nelíčila, hnědé vlasy si nechala stříhat nakrátko a  nosila je v  rozcuchaném účesu. Na  vysoké škole se zabývala gymnastikou, nyní byla odbornice na bojová umění a nedala si nic líbit ani od starších kolegů z oddělení, kteří měli sklon ji popichovat, natož od této panovačné jeptišky! „Potřebuju seznam přátel oběti. Napadá vás někdo, kdo by proti ní mohl něco mít?“ „Tady nejsou žádní nepřátelé.“ Matka představená si odevzdaně propletla prsty a konečně si připustila, že policie jen tak neodejde. Bentz zavrčel: „Tomu určitě nevěříte. Každý je jen člověk, někdo ostatní rozčiluje, něco proti někomu má, jiný se chce pomstít, cokoli. Ve jménu náboženství se vedlo hodně válek.“ Naježila se. „Tady ne.“ „Proč na sobě má ty šaty?“ „Nemám tušení.“ „Kde je vzala?“ Velebná matka nakrčila čelo. „Nevím.“ V té chvíli k nim přišel policista Chris Conway. „Jsou tady novináři,“ oznámil. „Reportér z WKAM.“ „Vyřiď jim, ať počkají na prohlášení od Sinclairové,“ požádal ho Bentz. Tina Sinclairová měla na starosti styk s veřejností. „Jenže to nebude dřív, než uvědomíme o tragédii nejbližší příbuzné. Novináři vědí, že jde o vraždu, pokud odposlouchávají policejní vysílačky, tak je neodpálkuj, jen popros, ať počkají.“ „Jasně.“ Policista prošel kaplí k východu. 49

Montoya se obrátil na matku představenou. „Kdo je nejbližším příbuzným Camille Renardové?“ zeptal se. Na rodiče mrtvé dívky si matně vzpomínal. Neměla náhodou staršího otce, který pracoval někde na železnici, a matku učitelku na částečný úvazek? „Rodiče jí zemřeli. Má sestru, která bydlí podle mého někde ve východním Texasu. Myslím, že v malém městečku. Z hlavy si jméno nevybavím.“ To odpovídalo. Camille opravdu měla sestru, asi o rok či dva mladší než Montoya. „Víte, jak se jmenuje?“ „Měla bych, ale… Veronica? Nějak podobně. Podívám se.“ To Montoyovi neznělo správně, ale dokázal si dívku vybavit. Kolem sto sedmdesáti centimetrů, pokud si vzpomínal přesně. Rozhodně vyšší než Camille, s velkýma očima a pohledem, který vás probodával. Zatímco Camille bývala vždycky společenská a neustále s někým flirtovala, její starší sestra působila jako studijní typ, ale byla přímočará, vrstevníci si k ní nedovolili posměšky ani hloupé vtípky. „Nejmenovala se Valerie?“ napadlo ho náhle. Sestra Charity na něj přísně pohlédla a stáhla koutky. „Ano,“ přikývla a čepec se šátkem se jí ani maličko nepohnul. „Valerie. To je ono.“ „Potřebujeme její adresu.“ „Jistě.“ Pohlédla na dveře do kaple a náhle se zdálo, jako by ji noční tragédie konečně rozesmutnila. Přišli další lidé. Přestože se matka představená stavěla proti tomu, aby lidé zvenčí vstoupili na posvátnou půdu, policejní technici se už pustili do shromažďování důkazů. Všechno si fotografovali a  měřili, kvůli sejmutí otisků poprášili veškeré povrchy. Pečlivě zkoumali podlahu, stěny i lavice a hledali stopy bot nebo jakékoli šmouhy a rýhy. Vyšetřovatelé z technického týmu pracovali s neúnavnou přesností. „Taková svatokrádež,“ bručela si sestra Charity pro sebe a pečlivě všechno sledovala. „Musí to přestat, skutečně. Kaple je posvátné místo, nemá se v ní…“ Zvedla ruku dlaní nahoru, v téměř prosebném gestu namířeném do kaple, kde koroner ohledával mrtvé tělo sestry Camille. „Dodržujeme přísný režim a pra­ 50

vidla oddanosti Bohu a nemůžeme…“ Hlas se jí zlomil a Montoya nevěděl, jestli je to zármutkem ze smrti sestry Camille, obavou z toho, jak vražda pošpiní pověst kláštera svaté Markéty, nebo je-li to pouze hrané. „Takový rozvrat je nepřijatelný,“ prohlásila, ale přesvědčivost z jejích slov vyprchala. „Všechny tady vyvádíte z míry, to, co provádíte v kapli, je doslova výsměch, všude žluté pásky a lidé se pohybují tak neuctivě blízko svatého oltáře.“ „Jedna z vás je mrtvá,“ připomněl jí Montoya a vypustil ze sebe zlomek své podrážděnosti. „Vypadá to navíc jako vražda. Máme tady tudíž svou práci a  uděláme ji tak rychle a  pečlivě, jak to půjde, ale rozhodně ji uděláme. A bylo by nejlepší, kdyby do naší práce nikdo nezasahoval.“ Pohybovala bradou, jako by chtěla něco říci, příkře mu vytknout jeho neslušnost, nedostatek taktu. Namísto toho jen zašeptala: „Budiž tedy. Musím být teď k dispozici na noviciátu. Ale prosím, chovejte na paměti, že toto je dům Boží.“ „A přihodilo se v něm něco pekelně zlověstného.“ „Nevíme, co se stalo,“ opáčila tak příkrým tónem, že nedokázal oponovat. „Nyní mě laskavě omluvte. Musím jít k sestrám.“ Spěšně odešla, sukně jí při chůzi šustila a kuličky růžence ťukaly o sebe. Její oděv byl bez jediné chybičky až na lem hábitu, který vypadal značně ušpiněný. Zvláštní. Jinak byla až podezřele dokonale upravená – na to, že byla hluboká noc. Cožpak matka představená ve svém hábitu i spí? Montoya se v duchu nabádal, že si s ní musí promluvit později, až bude mít sestra Charity čas trochu zmírnit své rozhořčení. „Sestro, počkejte!“ zvolal Bentz a chvátal za ní. „Musím vidět pokoj sestry Camille.“ „Nic v něm není.“ „To nevíme.“ Zastavila se a strnule přikývla. „Pojďte tedy.“ Vedla ho nahoru po schodech do obytné části kláštera. Ano, pomyslel si Montoya. Musí si s  matkou představenou promluvit znovu. O  samotě. Teď si musí poradit s  vět51

ším soustem. Obrátil se k  policistce Erwinové: „Myslím, že si půjdu pohovořit s  otcem O’Toolem a  uvidím, co má na  srdci on.“

52

Cruzův bratr? Tady? Policejní detektiv? Sestra Lucia cítila, jak se jí více a více svírá žaludek. Když narazila na  Camillino tělo, myslela si, že tato noc nemůže být horší, ale mýlila se. Díky detektivu Montoyovi se situace změnila. Hodně se podobal Cruzovi – stejné ostře řezané, výrazné lícní kosti, téměř úplně černé podezíravé oči, husté rovné vlasy a bílé zuby, které mu ve  snědém obličeji doslova blýskaly. Až příliš pohledný. Právě tak se o Cruzovi vyjádřil její otec. Totéž platilo o jeho starším bratrovi. Na  naléhání velebné matky odešla Lucia spěšně do  svého pokoje, kde se převlékla do  suchého roucha a  svázala si vlasy do uzlu. Zaplašila myšlenky na Cruze Montoyu, když šla budit ostatní sestry, ťukala jim na  dveře, vybízela je, ať se obléknou a přijdou na schůzku s matkou představenou do hlavní jídelny. Několik se jich zeptalo na  důvod a  ona reagovala jen prostým „Neznám podrobnosti, ale velebná matka nás chce všechny vidět“. Což byla lež – pouze první z mnoha, pomyslela si zachmuřeně. Hlas zla, který ji probudil ze spaní, drtil její duši. Sestra Angela se probudila snadno, vystrčila hlavu ze dveří, téměř jako by to čekala. Měla červené tváře, už si nasadila brýle 53

s tenkou obroučkou a v matném světle na chodbě pomrkávala. „Co se děje?“ „Nevím, jen si pospěš,“ odpověděla Lucia nikoli podle pravdy. Znovu lže. „Ale…“ „Prosím…, matka představená čeká.“ Angela přikývla, vklouzla zpět do pokoje a Lucia pospíchala temnou chodbou zabušit na  další dveře. Sestra Dorothy nereagovala. Lucia to zkusila znovu, tentokrát hlasitěji, ale nikdo neotevíral. Zlověstný pocit, který Lucii přepadl před půlnocí, jí znovu sevřel srdce jako obruč. Co když Camille nebyla jediná? Co když ten, kdo ji zabil, vyšel také sem a připravil o život někoho dalšího? Potlačila strach, obrátila se hluboko do svého nitra a opřela se o svou víru. Lucia přebírala v prstech růženec a tiše zvolala: „Sestro Dorothy?“ Koutkem oka zahlédla, jak se pomalu otevírají další dveře na konci chodby. Ven vyšla sestra Maura se svým stále zamračeným výrazem. „Co tady děláš?“ zeptala se, zatímco si nasazovala brýle se silnými skly. „Matka představená nás požádala, abychom se shromáždily dole.“ „Proč?“ Maura nakrčila obočí, až se jí udělaly hluboké vrásky. Byla to vážná žena, kterou Lucia příliš dobře neznala. „Neřekla. Prosím, hlavně si pospěš.“ Otevřely se jiné dveře. Na  malou skupinku na  chodbě vyhlédla sestra Edwina a také se přísně ptala, co se děje. Přitom si přehodila přes rameno tlustý světlý cop. Edwina byla o dobrých deset centimetrů vyšší než Lucia, sportovně založená, se širokým nordickým obličejem a výraznými lícními kostmi. Hluboko posazené modré oči měla vždycky rozhněvané, jako by stále bojovala se špatnou náladou. „Proč klepeš na Dorothiny dveře?“ Lucia vysvětlovala: „Velebná matka chce, abychom se sešly v refektáři.“ „Proč? Vždyť je noc!“ „Já vím.“ 54

Tolik otázek… „Matka představená to určitě chce všem říct sama.“ „A proč jsi vzhůru ty?“ vyptávala se sestra Edwina a pohlédla přes chodbu k Luciinu pokojíku. „Proč přišla matka představená zrovna za tebou?“ zeptala se rozhořčeně, jako by to považovala za osobní urážku. Lucia neměla čas brát v potaz osobní útoky. Měla vlastních starostí dost. Nejdřív ubohá sestra Camille a  pak, ta nejhorší smůla, bratr Cruze Montoyi zapojený do vyšetřování. Nervy už měla nadranc. „Teď se rychle obleč, prosím.“ „Ty víš, co se děje, že?“ zaútočila Edwina. Vždycky byla přímá a vždycky měla trochu pocit, jako kdyby ji někdo nesprave­ dlivě pronásledoval. „Je přece na matce představené, aby nám to sdělila.“ „Jasně.“ Z odpovědi čišela ironie. Dveře do Dorothina pokoje se konečně pootevřely. „Co je?“ zeptala se úzkou škvírkou. Dorothy byla při těle a pořád ustaraná. Nyní ale nezněla ani trošku ospale. V jejím hlase zněl spíš nádech podezíravosti. Lucia jí stručně sdělila, oč jde. Ostatní dveře se již otevíraly, protože hluk v chodbě probudil některé další sestry. Angela se vyřítila z cely a naprosto ignorovala kyselý pohled, který po ní vrhla Maura. Běžela za Lucií. „Pomůžu ti,“ nabídla se. Dveře Edwinina pokoje se mezitím zabouchly. „S ní si starost nedělej.“ Angela se obrátila k zavřeným Edwininým dveřím zády. „Je normálně naštvaná, protože matka představená vybrala za svého poslíčka tebe.“ Lucia nedokázala nijak reagovat, když s  ní sestra Angela srovnala krok. Hlavně ne teď. Lucia byla příliš přetížena temnotou ve svém srdci, která zacházela mnohem dále než k tomu, aby jim neprozrazovala novinky o smrti sestry Camille. Temnota sahala mnohem hlouběji. Lucia přebírala kuličky růžence a uvědomovala si zcela jasně, proč se probudila ze svého přerušovaného spánku. Chápala, proč jí dech zla šeptal do ucha a proč byla zavražděna zmučená duše – sestra Camille. Věděla to, ale nic neprozradí. 55

n

n

n

Montoya šel špatně osvětlenou chodbou k  apsidě velké katedrály. Zaťukal klouby prstů na dveře a pak je otevřel, aniž čekal na odpověď. Uniformovaný policista s pažemi překříženými na hrudi hlídal mohutného muže v černé sutaně, který stál v kruhu jantarového světla z jediné lampy. Otec Frank O’Toole, jenž se uchýlil do  ústraní tohoto malého předpokoje, vypadal hluboce pohroužen v modlitbách, velké ruce sepjaté v klíně. Když se dveře otevřely, vyděšeně vzhlédl. „Reubene?“ Hlas mu zněl ochraptěle a nevěřícně, v jeho pohledu probleskovalo překvapení, že poznává svého přítele. „Jak jde život, Franku?“ Montoya se naklonil přes malý poškrábaný stůl a potřásl dávnému kamarádovi pravicí. Frank O’Toole měl stále silný stisk sportovce. „Už se mi dařilo líp,“ připustil, když vstával s odevzdaným pousmáním, které se tak lišilo od širokých úsměvů, jimiž blýskal na střední škole. Svraštil ustaraně obočí. „Co tady děláš?“ zeptal se a pak zamžikal, když mu to došlo. „Jsi u policie?“ „Ano. Detektiv.“ „Opravdu?“ Úsměv mu zmizel z tváře. „Nikdy bych si nepomyslel…“ „Ani já ne. Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu dělat policajta a  zatraceně stoprocentně jsem si nemyslel, že ty skončíš jako kněz.“ Když si Montoya na střední škole zahrával s opačnou stranou zákona, vyhnul se vážnému zločinu díky své lásce ke sportu – to byl jeden z důvodů. Díky sportu měl to štěstí, že se spřátelil s  Frankem O’Toolem. Frank byl hvězdou na  fotbalovém i  basketbalovém hřišti, nejlepší student ve třídě a zdálo se, že mu nic nechybí. Přátelil se s nejoblíbenějšími žáky a pocházel z privilegovaných vrstev, jeho otec byl významný právník. Frank přistihl teprve patnáctiletého Montoyu, jak mu krade auto – klasického mustanga. Startoval spojením drátů. Frank vyhrožoval policií. Málem se s  Montoyou poprali, ale vyřešilo 56

se to. Montoya strávil šest sobot mytím a leštěním toho zatraceného auta a O’Toole dovolil mladšímu kamarádovi, aby se s ním projížděl po  New Orleans. Jejich přátelství bylo přinejmenším napjaté – pod povrchem bylo vždycky cítit Montoyovu závist kvůli Frankovu životnímu stylu a  oblibě, Frankova fascinace Montoyovou vzpurnou povahou také nikdy zcela nevyprchala. Téměř se zdálo, jako by se Frank kamarádil s klukem, který je vždycky jen krůček od vážného konfliktu se zákonem. Montoya podezíral staršího Franka, který se připravoval na vysokou školu, že má zvláštní úchylku – nechává se vidět s mladistvým delikventem. Budoucí právník a  zloděj. O’Toole si dlouze po­ vzdechl. „Viděls sestru Camille?“ Zaťal ruce v pěst a palci si nervózně třel klouby. „Jo,“ přikývl Montoya. Camillin posmrtný obraz se mu přímo vpálil do mozku. V jisté míře mu tam zůstane po zbytek života. „Jaká hanba!“ obrátil kněz pohled ke stropu, jako by skutečně hledal Boha, aby mu odpověděl. O’Toole vypadal stále úžasně dokonale, přesně jak si ho Montoya pamatoval. V černých vlasech měl sice pár šedivých pramínků, kolem očí mu přibylo vrásek a ani nos neměl tak rovný jako kdysi, ale podle Montoyova odhadu propůjčovaly známky stárnutí Franku O’Toolovi zralost a dodávaly mu na zajímavosti. „Proč mi nepovíš, co se stalo?“ Knězi v očích probleskl jakýsi výraz. Lítosti? Hněvu? Náběhu na lež? „Moc rád bych to sám věděl. Byl jsem u jednoho nemocného farníka. U Arthura Wembleyho. Má rakovinu plic v posledním stadiu. Strávil jsem večer s ním a s jeho ženou Marion. Když jsem se vrátil, narazil jsem na sestru Lucii přede dveřmi otce Paula. Byla nesmírně rozrušená a žádala nás, abychom šli do kaple.“ Zaťal zuby a zdálo se, že mu oči zapadají hlouběji do důlků. „Šli jsme za ní…“ Hlas se mu ztlumil do šepotu. „A objevili sestru Charity, jak se modlí nad Camilliným tělem.“ Odkašlal si. „Pár minut poté už dorazil první policista a sanitka.“ „Proč ta sutana?“ podivil se Montoya. „Wembleyovi jsou stará škola. Milují tradice. Vzal jsem si ji kvůli nim. Obvykle ji nenosím.“ 57

„Proč si myslíš, že Cam… tedy sestra Camille… na sobě měla svatební šaty?“ „Nevím,“ zavrtěl hlavou a kousl se do rtu. Soustředěně přemýšlel. „Vypadaly jako staré. Nijak zvlášť drahé, hádám. Takové šaty by si oblékla třeba jeptiška na závěrečný slib, kdy se stává nevěstou Kristovou.“ „Fakt?“ O’Toole pokrčil rameny. „Je to starý obyčej a  klášter svaté Markéty je do tradic přímo pohroužený; mnohem víc než okolní farnosti. Jeptišky nosí hábity, farníci dodržují páteční půsty…, i když to je vlastně něco, co se teď dostává zase trošičku do módy, že?“ Odvrátil pohled dřív, než Montoya stačil z jeho výrazu vyčíst něco víc. „Znal jsi Camille ze střední?“ zeptal se Montoya. „Ne,“ odpověděl přesvědčivě a konečně na Montoyu pohlédl. „Ona je…, tedy byla… mladší. Nikdy jsem ji tudíž na škole neviděl, ale znal jsem její starší sestru.“ „Valerii?“ „Jo.“ „Chodils s ní?“ „Ne.“ Vyměnili si pohled. Kdysi dávno býval na střední škole svatého Timothyho sportovní hezoun Frank O’Toole miláčkem dívek a  nejedné tam zlomil srdce. Jak je pro všechno na  světě možné, že se dal na dráhu kněze, na život v celibátu? Montoyovi to nedávalo příliš smysl. Frank jako by to vnímal a  ihned se pustil do  vysvětlování: „Když má starší sestra Mary Louise onemocněla rakovinou, uzavřel jsem s Bohem svou soukromou dohodu. V případě, že ji ušetří, vydám se na dráhu kněze, složím slib celibátu a zasvětím mu svůj život.“ „Takže to s ní dopadlo dobře?“ zeptal se Montoya a vzpomínal, jak Mary Louise O’Toolová vypadala. „Mary vloni zemřela. Ale ne kvůli nemoci. S Boží pomocí ji zřejmě překonala. Jenže ji na přechodu pro chodce přejel nějaký starý řidič, který místo na  brzdu dupl na  plyn.“ Povzdechl si a třel si dlaní tvář, strniště vousů ho slyšitelně škrábalo o prsty. „Naštěstí byla na místě mrtvá.“ 58

„Myslíš, že to Bůh bral jako součást smlouvy?“ „Těžko říct,“ zašeptal. „Nejsem do  té míry arogantní, abych věřil, že jsem tak důležitý, aby Otec obětoval mou sestru coby zástavu v jakési náboženské verzi hry Vadí-Nevadí. Nicméně pro mě smrt Mary Louise představovala zkoušku víry, mého poslání.“ „A prošel jsi?“ zeptal se Montoya. Frank zvedl koutky, ačkoli jeho výraz zůstával zachmuřený. „Posouzení je na Bohu.“ „A co oběť? Co si myslíš, že se stalo jí?“ „Moc rád bych to věděl,“ zašeptal zaníceně Frank, ačkoli odvrátil zrak a vyhnul se Montoyovu pohledu. „Takže jsi znal Valerii, ale Camille ne?“ „Na střední to tak bylo.“ „A Valerie bydlí v Texasu?“ „Ne. Je tady.“ „Tady? V  New Orleans?“ podivil se Montoya a  v  duchu si udělal u informace vykřičník. Cožpak matka představená netvrdila, že Camillina sestra bydlí v nějakém městečku ve východním Texasu? Kněz kýval hlavou. „Myslím, že koupila nějaký penzion v  Garden District. Nevzpomínám si, jak se jmenuje, ale sestra Camille se zmínila, že se Valerie někdy nedávno přestěhovala zpátky do New Orleans.“ Hlas mu zněl měkce, vzdáleně. Jako by si ten rozhovor vybavoval. „Camille si s tebou často povídala?“ „Někdy,“ kývl Frank. „Jak často?“ „Párkrát do týdne, někdy častěji, někdy méně často.“ „Zmínila se někdy o tom, s kým kdy chodila?“ „Myslíš o jiných mužích krom tebe?“ zvedl Frank obočí. Montoya se snažil opanovat. „Ne, myslím o někom, kdo by jí mohl chtít ublížit.“ „Ne.“ „Nepřátelé?“ Otec Frank zavrtěl hlavou. „Příliš jsem o jejím osobním životě nevěděl. Pokud se ptáš na zpovědi, ty jsou výhradně soukromé – je to mezi ní a Bohem.“ 59

„A tebou.“ „Nebo otcem Paulem.“ Jeho úsměv postrádal vřelost. „Možná by sis mohl chtít pohovořit se sestrou Lucií nebo sestrou Louise. Myslím, že si byly blízké.“ Náhle vypadal unaveně, téměř podrážděně. „Ještě něco?“ „Myslím, že je to pro tuto chvíli všechno. Ale pokud mě napadne něco dalšího…“ „Samozřejmě, Reubene. Stačí zavolat.“ Blýskl neveselým úsměvem, vstal a přešel ke dveřím. U spodního lemu tmavé rozevláté sutany měl nápadnou skvrnu. „Otče Franku?“ Kněz se otočil s výrazem hrané trpělivosti. „Máš něco na sutaně. Dole.“ Montoya ukázal na skvrnu – černou na černé látce. „Co? Opravdu?“ Frank sklopil pohled a spatřil téměř neviditelný flíček. „Byl jsem venku v dešti…“ Montoya si připadal dost zvláštně – pokorný prosebník. Poklekl na  koleno a  dotkl se okraje látky. Pod prsty ucítil slabou zaschlou vrstvičku něčeho červenohnědého. „Je to krev,“ vzhlédl k Frankovi. Kněz se zamračil, nakrčil čelo. „Musí být sestry Camille. Jak jsem se nad ní teď skláněl. Samozřejmě jsem doufal, že ji dokážu oživit, modlil jsem se za to…“ Hlas mu utichl a při vzpomínce zkřivil obličej. „Budeme tu sutanu potřebovat.“ Montoya vstal, díval se přímo do tváře zmučenému knězi. Frank měl popuzený výraz, jako by chtěl něco namítnout, ale rozmyslel si to. „Samozřejmě. Dám ti ji.“ Montoya už stál u dveří. „Pokud ti to nevadí, otče, půjdu s tebou.“ „Nevěříš mi, Reubene?“ „Vyšetřujeme vraždu, Franku. Nevěřím nikomu,“ přiznal Montoya.

60

„Ten haj…“ Valerie nadávku nedořekla. Právě vyšla v  ranním slunci ze zadních dveří domu. Přimhouřila oči a dívala se na  otlučený pick-up s  texaskou poznávací značkou. Byl téměř úplně pokrytý blátem, na předním skle měl šmouhy v místech, kde se stěrače snažily otírat déšť a  špínu cesty. Ford parkoval na příjezdové cestě pod převislými větvemi vrby, přímo za jejím stařičkým subaru. Rám s ochrannou síťkou ve dveřích se za ní zabouchl a vyplašil pár sojek. Odlétly z bidýlka na plaňkovém plotu do bezpečí větví koruny stromu. Valerie si jich téměř nevšimla, pohled upírala na to zatracené auto. Na straně spolujezdce tiskl čenich ke štěrbině pootevřeného okénka její pes. Na druhé seděl shrbený u volantu její manžel. Měla radost, že jednoho z nich vidí. Nikoli však toho druhého. Při pohledu na  ni se Bo rozštěkal, drápal packou na  okénko a  vrtěl ocasem tak, že se mu pohyboval celý zadek. Slade, chlap jeden mizerná, otevřel jedno oko, protáhl se a  zazubil se tím svým puberťáckým úsměvem, ze kterého čišelo, jak je úžasně nad věcí, bělostné zuby blýskaly ve tváři ztemnělé jednodenním strništěm, takže vynikala jeho hranatá čelist. Nikdo nemá právo vypadat tak zatraceně sexy, navíc po  noci strávené v  autě, jen s krátkým spánkem. 61

Co tady vůbec sakra pohledává? Původně měla namířeno k subaru, ale uhnula z pěšinky a přešla vlhký trávník lemující Freyinu pýchu a radost – bylinkovou zahrádku, která byla po dešti stejně zmáčená a polehlá jako tráva a keře kolem. Dveře řidiče se s hlasitým zavrzáním otevřely a Slade vystoupil na štěrkovou cestu právě ve chvíli, kdy ven vyskočil Bo, který už nedokázal čekat ani o vteřinku déle. Kňučel radostí, vrtěl ocasem a radostně se hnal k paničce. „Ahoj, kamaráde,“ přivítala Val velkého psa, srdce jí plesalo radostí a  hned se sklonila a  hladila ho po  hlavě. Odměnou jí bylo nadšené olizování obličeje a rukou. „Jo, taky jsi mi chyběl.“ Nemohl se jí nabažit, otíral se o ni a Valerie se ve vzpomínkách vrátila k okamžiku, kdy ho přinesli domů – černohnědé štěňátko s rozzářenýma očima a ušima dlouhýma skoro až na zem. „A co já? Taky jsem ti chyběl?“ zeptal se Slade, když zabouchl dveře auta a opřel se o nárazník. Jeho hlas a uvolněná výslovnost typická pro východní Texas v ní probudily vzpomínky, které by radši uchovala v zapomenutí. Stále drbala psa za ušima a zvedla pohled. „Děláš si srandu, ne? Ty že bys mi chyběl?“ Málem se rozesmála, byť na jejich setkání nebylo pranic legračního. „Může mi chybět morová rána?“ Nevěřícně přimhouřil oči. „Lhaní ti nikdy moc nešlo.“ „Na rozdíl od tebe,“ ušklíbla se. „Mistr klamu.“ Neusmál se. „Tak povídej, Slade, co tady pohledáváš?“ Narovnala se a  na  zádech ucítila teplo ranního slunce, příslib horkého dne po prudké noční bouři. Sojky štěbetaly a ze skryté větve tiše zahoukala sova. „Napadlo mě, že bychom si měli promluvit,“ odpověděl Slade. „Jen my dva. Mezi čtyřma očima. A ne že místo nás budou mluvit nějací napakovaní právníci.“ „Už jsme to zkoušeli. Nešlo to.“ „Možná bychom se měli snažit víc.“ „Fakticky?“ Zamyslela se nad jejich manželstvím. Kolikrát se s  ním pokoušela komunikovat, kolikrát mlčel, jak dokázal být odtažitý. Nedosažitelný. Jaký průšvih nastal s  Camille. Vzpo62

mínala na Sladeovo neskutečně nabubřelé ego. Na svou vlastní hrdost a záchvaty tvrdohlavosti. „Prostě jsi přijel uprostřed noci a přespal v autě?“ „Zkrátka jsem dorazil před pár hodinama a neměl jsem rezervaci. Napadlo mě, že bys asi moc neskákala radostí, kdybych tě probudil.“ „To tě napadlo správně, ale myslím, že na další debaty je už fakt dost pozdě. Je po všem.“ „Nemusí být, když na tom oba zapracujem.“ „Cože?“ podivila se a  přistoupila k  němu. „Kdo si myslíš, že jsi? Kam se poděl povznesený kovbojíček, kterému je vlastní manželství naprosto šumafuk? Hošan, který vyjede po sestře své manželky, a když to nefunguje, svalí vinu na ni?“ „Tak to nebylo a ty to moc dobře víš.“ Přimhouřil oči a ona odvrátila pohled. Kdesi v dálce se už probouzel ruch nového dne. Val to vnímala. Slunce se posouvalo výš a výš a hluk ranního provozu na St. Charles Avenue několik bloků od ní sílil. Lidé vyráželi do práce. Už bylo po osmé; trošku si přispala po neklidné noci, kdy se převracela z boku na bok, a poslední, co potřebovala, byl Slade Houston na dvorku. Měla práci v penzionu. Freya už připravovala snídani pro hrstku hostů, kteří u nich přespali, otevřeným oknem cítila vůni smažené slaniny, horkého javorového sirupu a jablkových lívanečků. Val měla ráno na starost přísun čerstvé kávy a mytí nádobí. „Pokud to chápu správně, Slade,“ pronesla pevně, „tak jsi sem přijel až z Bad Luck, abys mě přesvědčil o nějaké další šanci. Jenže sis to mohl ušetřit. Já už si to nerozmyslím.“ Ten zatracený pes jí kňučel u nohou a vzhlížel k ní velkýma smutnýma očima. Pukalo jí srdce. „Ale jestli chceš, Bo může zůstat u mě.“ Cítila, jak se jí rty sevřely do pousmání. Vždycky měla pro zvířata slabost. Od toulavých po čistokrevné – Val milovala všechny. „Můžeš si koupit vlastního psa.“ „Fajn,“ přikývla a nepřipomněla mu, že právě ona tehdy zajela do útulku pro štěně. Stále byla přesvědčená, že pes bude šťastnější na ranči, kde se může honit za veverkami, pásovci a zajíci, než zavřený tady na  dvorečku, kde se v  jednom kuse otevírá 63

a zavírá hlavní brána a přicházejí a odcházejí cizí lidé. „Ale budeš mi chybět, obludo,“ promluvila k  psovi. Když se k  němu skláněla, zahlédla před hlavní budovou nějaké auto. Na volném místě u chodníku právě zastavoval policejní vůz. Vystoupili z  něj dva muži a  Val zamrazilo. Srdce jí sevřela ledová ruka. „Panebože,“ vydechla a věděla, že ať chtějí cokoli, nebude to nic příjemného. Dělala policistku příliš dlouho na to, aby se nyní v opačné roli přesvědčovala, že se nic neděje. Pomalu se jí bolestně svíral žaludek a hlavou jí vířily otázky, jaké zprávy asi přinášejí, jestli jsou to ty nejhorší, které také musela občas sdělovat vyděšeným rodinám: „Došlo k  nehodě…, upřímnou soustrast…, vaší ztráty je nám nesmírně líto…“ Trochu se vzchopila a jako z velké dálky uslyšela cinkot talířů. Mladší policista byl hispánec v kožené bundě a blížil se k ní pár kroků před mohutnějším kolegou. „Jsem detektiv Montoya a  toto je detektiv Rick Bentz z  neworleanské policie. Hledáme Valerii Renardovou.“ „To jsem já,“ odpověděla a úplně ji vyvedl z míry vlastní hlas, který zněl náhle jako cizí. Nepřítomně si od staršího muže vzala navštívenku. Měla dojem, že se zastavil čas. Dívala se do obličeje mladšího muže. Mohutná čelist, ostrý nos, tmavé oči… Houkání sovy ustalo, těžký květ buganvílie tiše spadl na zem u dveří, růžové okvětní plátky se rozlétly. „Montoya?“ zopakovala a přehlušovala bzukot v hlavě. Přikývl, jako by očekával, že si ho někam zařadí. „Co se děje?“ Přes jekot, který jí naplnil uši, slyšela Sladeův hlas. „Valerie?“ Mluvil na  ni, ale ona se soustředila na  hispánce s  tmavou bradkou a úzkými rty. „Kdo jste?“ zeptal se hispánec. „Jsem její manžel. Slade Houston. Myslím, že zásadnější otázka zní, kdo jste sakra vy.“ Bo se krčil u Valeriiných nohou a vydal ze sebe hluboké výstražné zavrčení. Slade si psa varovně změřil. „Ticho!“ 64

„Paní Renardová,“ promluvil starší muž, Bentz. „Jste sestra Camille Renardové, známé jako sestra Camille z  kláštera svaté Markéty tady ve městě?“ Po očku psa sledoval. Kristepane! Valerie vnímala nepravidelný zrychlený tlukot svého srdce. Jde tedy o  Camille – přišli dva policisté a  nesou jí zprávy, které nechce slyšet. „Ne!“ vydechla a  pomalu vrtěla hlavou. Odmítala uvěřit tomu, co již podvědomě pochopila, důvodu, proč na jejím prahu stojí policisté a  tváří se zachmuřeně a  odhodlaně. Nechtěla to vidět, ale měli to vepsáno v  očích. Byli to váhaví zvěstovatelé smrti. „Ne, Camille ne!“ šeptala zděšeně. „Ne, ne, ne!“ Podlomila se jí kolena, protože její svět ve vteřině explodoval a rozpadl se na ohavné ostré střepy. Ucítila, jak ji kolem pasu zachytila silná ruka. Slade. „Paní Renardová?“ promluvil tiše starší a smutnější policista. „Ano, jsou sestry,“ vmísil se do hovoru Slade a pevně ji podpíral. „Cammie je má mladší…“ Valerii vypověděl službu hlas, hrdlo se jí svíralo tak, že jen ochraptěle nevěřícně sípala. Něco se tady děje, něco hrozně moc špatného. Cammie? Ne…, ne, to snad nemůže být pravda. Tak mladá. Tak plná života. Svěží, s úsměvem, který dokázal rozzářit celý svět. Jenže pak si vzpomněla na půlnoční zvuk zvonů, svou noční můru, netvora v děsivé černé kápi s řetězem ve spárech, hrozivého démona, který ji děsil i tuto noc, ve zlých planoucích očích měl hlad a šílenou nenávist, plížil se stíny, přinášel smrt. Valerie cítila téměř hmatatelnou bolest v  srdci, zvonění v uších jí znělo jako umíráček. „Nevadilo by vám, kdybychom šli dovnitř?“ zeptal se Bentz. Slyšela ho jako z  velké dálky. Nebýt Sladeovy silné podpory, podlomila by se jí kolena. „Potřebujeme si promluvit.“ Přízrak před ní znovu narůstal, hrůzný a mocný, čišelo z něj takové zlo, až jí jeho pach spaloval chřípí. Slyšela, jak se ten démon vítězoslavně směje a  roztahuje koutky, až odhalil řadu ostrých drobných zoubků… 65

Ne, to nedělej! Nepřipouštěj si ho k sobě. Buď silná kvůli Cammie. Zažeň toho odporného posla smrti zpět do jeho doupěte. Zvládneš to, Valerie. Dokázalas ho zahánět tak dlouho, jak ti jen paměť sahá. Nedovol zlu zvítězit. Je pouhým výplodem tvé fantazie, ničím víc. Vydrž. Pro všechno na světě, vydrž. Dlouze vydechla, odhodlaná nenechat se pohltit temnotou a strachem, ačkoli jí srdce bušilo a krev měla stejně ledovou jako duše toho netvora. Bentz stále mluvil, ale ona jeho neobratné pokusy o vyjádření soustrasti téměř nevnímala. Jeho hlas zněl jako z tunelu. Byl silnější, když se přiměla obrátit zpět do přítomnosti a přinutila se stát na vratkých nohou. „To musí být nějaký omyl,“ promluvila a slova jí namáhavě splývala ze rtů, zatímco si s  krutou pronikavou bolestí uvědomovala pravý opak. Došlo jí, proč se sestra neozývala. Vybavil se jí poslední e-mail, který četla teprve nedávno: Rozmyslela jsem si to. Už to u svaté Mark. nevydržím. Odcházím. Však víš proč. Srdce jí pukalo, ale strašlivá vidina ji konečně opouštěla. Vypadala jako inkoustově černý duch, znovu se stáhla do své temné propasti, aby trpělivě vyčkávala… „Co se stalo?“ Tentokrát byl Sladeův hlas jasný a silný. Bentz bleskl po  Montoyovi pohledem. „Ještě úplně nevíme. Možná bychom mohli jít dovnitř, tam bude klid. Trocha sou­ kromí.“ Valerie slyšela přes krev pulzující jí v  žilách ruch provozu na silnici, zachytila zrakem kolibříka vznášejícího se u popínavého zimolezu a matně si uvědomila, že se otevírají dveře do hlavní budovy a vychází z nich dvojice hostů, zhruba padesátníků, na širokou vstupní verandu, kde se ihned zastavili a podívali se jejich směrem. Muž si nasazoval kšiltovku a  žena cosi hledala v lýkové tašce, nicméně oba páry očí se upíraly k nesourodé skupince u plaňkového plotu. V té chvíli se rozezněly kostelní zvony a odbíjely ranní hodinu, Val připomněly sestru uzavřenou v  klášterních zdech, kde měla být v bezpečí. Ach… Cammie… ne… 66

Vybavovala si sestru jako malou holčičku s křivými zuby, velkýma očima a sprškou pih na dětském nosíku. V dětství Cammie svou starší sestru zbožňovala. Jenže pak se změnila, začala s ní cloumat puberta, protáhly se jí nohy a  zaoblila se, všímali si jí chlapci. Obličej měla ostřeji řezaný s výraznými lícními kostmi, velkýma očima a nápadnou bradou. Ústa dokázala zvlnit do širokého úsměvu nebo rychle sešpulit, takže byla ještě úchvatnější. I pro chlapce, jehož Valerie sotva znala – tmavookého chuligána, který se změnil v policistu a právě stál před ní: Reubena Montoyu. Val si uvědomila, jak jí klesá čelist, když ho poznala. Už nechodil frajerskou kymácivou chůzí, ale i  když nosil odznak, měl v sobě stále něco z rebela: bradku určitě policejní předpisy neschvalovaly a  náušnici s  lesklým kamínkem v  uchu také ne. Svědčilo to však o jeho schopnosti proměnit se jako chameleon do  převleku za  drogového dealera, pasáka nebo kohokoli, kdo byl pro policejní razii zapotřebí. Dnes přišel, aby jí sdělil nesdělitelné. Zprávy o Cammie, s níž se před lety intimně stýkal. Při pohledu na Montoyův kamenný obličej jí naskočila husí kůže. Snažila se mu číst myšlenky. „Vy jste ji znal. Znal jste mou sestru.“ Přikývl se rty sevřenými tak pevně, až mu bělala kůže. „Počkejte chviličku,“ vydechla Valerie. Mozek se jí začal probouzet k životu, protože si uvědomila, co má Montoya na sobě – koženou bundu, tričko a džíny. Civilní oblečení. „Detektivové?“ Sevřely se jí útroby. Tohle nebyli normální policisté, které vyslali, aby informovali příbuzenstvo o smrti blízké osoby. „Vyšetřujete smrt mé sestry?“ Srdce jí divoce bušilo. „Co se jí sakra stalo?“ „Prosím, paní Renardová,“ ozval se znovu Bentz a zabloudil pohledem k manželskému páru na vstupní verandě. „Povíme si to uvnitř.“ „Co?“ zeptala se Val. „Došlo k nehodě? Kde? V klášteře?“ Jenže v  Montoyových očích spatřila chmurnou odpověď a mozek se jí roztočil na plné obrátky. „Ne, nebyla to nehoda.“ Hlas jí ochraptěl. „Zabili ji?“ Nebo si sáhla na život sama? 67

Jenže to raději nevyslovila, ničemu z toho nechtěla věřit, ani hrůznému faktu, že poslední e-mail, který od Cammie dostala, mohlo být volání o pomoc nebo vzkaz sebevraha, který dostala příliš pozdě. Už to u svaté Mark. nevydržím. Odcházím. Však víš proč. „Kristeježíši,“ vydechla a roztřásla se po celém těle. „Val.“ Slyšela, jak jí Sladeův hlas šeptá do ucha. Nasměroval ji k  domku, kde byly stále ještě otevřené zadní dveře. Zatímco ji Slade odváděl, hvízdl na psa a vrhl po Montoyovi a Bentzovi varovný pohled. „Pojďme tedy dovnitř a vyslechněme si, co nám detektivové chtějí sdělit.“ V jeho tónu znělo něco, co jí proniklo do hloubi duše a dokázalo ji vytrhnout z  temných záhybů pláště popírání, který ji hrozil udusit. Vytrhla ruku zpod Sladeova předloktí, vnitřně se vzpružila a  přiměla se zvednout hlavu. Ať už se stalo cokoli, nehodlá upadnout do známé pasti a nestane se sama obětí, nebude se opírat o manžela, jemuž nevěří, nebude přehlížet fakt, že některé z Camilliných horších vlastností – nestálost či stihomam – ji zavedly přímo do  náruče Sladea Houstona. „Zvládnu to,“ prohlásila, ustoupila od něj a jen matně si uvědomovala, že jí jde v patách pes. „Sama.“ „Jsem tady.“ „Ano, a pročpak to?“ vyštěkla. „Proč zrovna dneska ráno? Co to má být za načasování?“ Na odpověď nečekala. Narovnala ramena, rázně vešla do kuchyně a pustila za sebou síťový rám dveří, aby se zavřel. Jeden policista – Montoya, který jí byl v patách – rám zachytil dřív, než zaklapl, a hned za ní šel do kuchyně a dál krátkou chodbičkou s podlahou ze starodávných parket až do obývacích prostor jejího domku. Postavila se u vyhaslého krbu zády ke zčernalé mřížce a detektivové – plus Slade, čert ho vem – zůstali u předních dveří. Špičkami bot se ani nedotýkali okraje vyšisovaného koberce. Sklopila pohled k navštívence, kterou držela v sevřené pěsti, přelétla ji očima a utvrdila se ve svých nejhorších obavách. Rick 68

Bentz pracoval na oddělení vražd. Mrazení v jejím nitru se proměnilo v  led. „Má sestra byla zavražděna?“ vydechla a  zadívala se Montoyovi do očí. Ach bože, to ne. Prosím… ne. „Mrzí mě to,“ prohlásil Montoya a Valerii se začala podlamovat kolena. Ne, ne, ne! Slzy ji pálily v očích, hleděla na Montoyu, hlavou se jí míhaly obrazy z minulosti, nepříjemně řinčely. Vybavovaly se jí vzpomínky na Reubena. Na škole mu říkali Diego. Na zlomek vteřiny si pomyslela, že se snad pozvrací. „Takže jste už zatkl svého přítele Franka O’Toola?“ Montoya zaťal zuby. „Kněze? Proč bychom ho měli zatknout?“ podivil se Bentz, když Slade přešel přes koberec a postavil se vedle Valerie. Neváhala ani chvilku. „Protože pokud měl někdo motiv zabít Cammie, byl to tenhle pokrytecký hajzl.“ Ucítila, jak ji v  očích pálí slzy. Kolikrát své sestře radila, aby vystoupila z církve, rozešla se s Frankem O’Toolem a zpřetrhala zcela všechny kontakty? Val se bolestivě sevřelo srdce, protože si uvědomila, že se dostatečně nesnažila. Nepodařilo se jí Camille přesvědčit. Sestra byla tak zatraceně tvrdohlavá. Zaplavil ji hněv a srdce jí drásala bolest. „Možná jste to ještě nezjistili, ale Cammie je…, tedy byla… těhotná. Hádejte, kdo je otcem.“

69

Samota, posvátnost a  bezpečí kláštera nebudou nikdy jako dřív. Lucia tu ztrátu cítila hluboko v sobě, když se rychle procházela chodbou ze svého pokoje. Dokonce i poté, až policie konečně odejde a kaple se uklidí, až bude ubohá sestra Camille uložena k  poslednímu odpočinku a všichni nad jejím tělem došeptají své modlitby, až kamery zpravodajských kanálů a novináři nebudou bloumat za branami, i tehdy bude svatá Markéta navždy pošpiněná. Ani Lucia už nikdy nebude jako dřív, bude ji tížit velké břemeno v srdci, s nímž bude muset žít. Žmoulala záhyby sukně a  pokoušela se zahnat nepříjemný pocit, který se jí zarýval hluboko do nitra od chvíle, kdy se předchozí noci probudila. Jenže vnímání přítomnosti zla přetrvávalo, nedotčeno paprsky světla pronikajícími vitrážovým oknem u schodiště. Slunce již vyšlo, ohřívalo den. Ona přesto cítila v těle chlad ledový jako smrt. Prožila neklidnou noc, nedokázala usnout, v pět se už modlila s ostatními jeptiškami v oratoři, poté strávila hodinu v meditacích a tiše odříkávala růženec. Následně došlo k narušení obvyklého denního rozvrhu, když byly všechny předvolány do jídelny a otec Paul, otec Frank i matka představená hovořili v mírném tónu o sestře Camille a o tragédii, k níž došlo zde, za těmito posvátnými zdmi. Vnější svět narušil jejich svatý klid a jeptišky se 70

měly dle příkazů modlit za duši sestry Camille a najít upokojení své vlastní duše v náručí Otce Všemohoucího. „Pamatujte,“ promlouval jemně otec Paul, obličej zbrázděný smutkem, „že jste nevěsty Kristovy. To vám pomůže překonat toto období zmatku a ztráty.“ Otec Frank na okamžik pevně zavřel oči, jako by si přehrával v hlavě nějakou osobní vzpomínku. Matka představená se naopak sklonila a pokřižovala se, avšak Lucia necítila žádnou Boží útěchu, když si vzpomínala na bledý obličej a sinalé rty sestry Camille ležící na podlaze v kapli. S  námahou polkla a  upřela pohled do  zmučených očí otce Franka, který už nechodil v sutaně potřísněné krví. Patřila krev sestře Camille? Věděl, že sestra Camille čeká jeho dítě? Uvědomoval si otec Frank, co Lucia ví? Pocit trapnosti jí zalil obličej ruměncem, rychle tedy pohled odvrátila, ale pronikavé oči kněze si stále nedokázala vymazat z mysli. Pokud jde o zbytek společného setkání, pamatovala si ho jen matně, ačkoli si vybavovala řeči o  tom, že policie brzy odejde, a slib, že kaple, kde byla nalezena sestra Camille, bude uklizena a vysvěcena. Jako by modlitby a svatá voda mohly očistit kapli od zla. Lucia přemítala, zda ještě dokáže na  její kamennou podlahu vkročit nebo pohlédnout na vysoký kříž, aniž by před sebou v duchu viděla Camillino mrtvé tělo. Po skončení schůzky jim povolili hodinu soukromých modliteb a meditace, poté se měly pustit do svých obvyklých úkolů. V klášteře panovala zasmušilá nálada, každý byl pohroužený do vlastních úvah. Lucia spěchala po  schodech, boty jí ťukaly na  naleštěných stupních, prsty přejížděla po zábradlí. Věděla, že je nejvyšší čas odejít. Camillina smrt zahájila řetězec událostí, které budou posledním hřebíčkem ve  zkáze svaté Markéty, a  Lucii vrtalo hlavou, zda to bylo vrahovým záměrem. Byla Camillina vražda jen okázalým gestem nebo osobní pomstou? Přemýšlela o milé, problémové Camille. Zde, v klášteře, se velmi sblížily – měly společnou minulost: dětství strávily ve  stejné neworleanské čtvrti, 71

každá chodila s jedním z bratrů Montoyových… Což v ní vyvolalo vzpomínky na Cruze. Dobrotivý Bože, už ho nikdy nechce spatřit. Dost špatné bylo už to, že hovořila s  jeho starším bratrem, s  tím detektivem, stačila jeho silná podoba s  bratrem a  málem se otočila a pelášila z farnosti, jako by jí za patami hořelo. Cruz Montoya byl jediným člověkem, který znal Luciino tajemství, jediným mužem, který jí pronikl hluboko do duše, jediným, kdo ji málem zabil. Lucii se sevřelo srdce. Byl to strach nebo něco erotického? Někdy na  Cruze a  na  to, co jí udělal, vzpomínala a téměř se hroutila, představy ve vzpomínkách postupně nabíraly nebezpečně erotický směr. V duchu viděla snědou pleť jeho pevného těla, tmavé chloupky na  svalnaté hrudi a  vypracovaném břiše. Krev se jí rozbouřila při pouhé vzpomínce na to, jak nosil nízko posazené džíny a jak vybledlá látka pevně obepínala jeho hladké tvrdé hýždě. „Přestaň!“ Podobné skandální myšlenky byly daleko za hranicí hříšnosti. Nyní je přece provdaná za církev, je nevěsta Kristova, takže o žádném smrtelníkovi nesmí uvažovat v sexuálních souvislostech. Obzvláště o Cruzovi Montoyovi ne! Tak snadno jí zlomil srdce! A jeho bratr detektiv mu je strašně podobný. Stačilo jí jednou ho spatřit a už měla v hlavě řadu obrázků a spouštěla dominový efekt vzpomínek, které měla pohřbít už před dávnými časy. „Dej mi sílu,“ zašeptala, přestože se zároveň neubránila vzpomínce na  Cruzův rozpustilý úsměv a  ďábelské jiskřičky v  jeho tmavých očích. Hned se v  ní bouřila krev a  v  duchu se znovu proklínala. „Nikdy víc!“ „Vaše sestra byla těhotná?“ Montoya zíral na Valerii Renardovou, jako by v obývacím pokoji svého domku upustila odjištěný granát. Malebné stavení – přestavěná stodola pro kočáry – bylo s penzionem propojeno úzkým dlážděným chodníčkem, takže Valerie Renardová měla jisté soukromí a nesetkávala se denně s hosty. „Přesně tak,“ promluvila Val upjatě a  koutky úst jí sevřely drobné vrásky. „Zapletla se s Frankem O’Toolem.“ Jako by mu 72

četla myšlenky, dodala: „Já vím, vím. Ona jeptiška, on kněz, oba složili slib celibátu, ale věřte mi, je těhotná.“ Cosi se v ní zlomilo, několikrát polkla, zamrkala a opřela se o římsu vyhaslého krbu. „Teda… teda… vlastně byla. Panebože, je fakticky mrtvá? Je to možné?“ Manžel se ji snažil konejšit, ale ona o tom nechtěla ani slyšet a zvedla ruku jako v obraně, ještě než se k ní příliš přiblížil. Znovu našla pohledem Montoyu. „Vy se pamatujete na  Franka ze střední školy. Pěkný děvkař. Zdá se, že se v tomto ohledu příliš nezměnil, přestože nosí sutanu. Není to poprvé,“ triumfovala. „Camille mi prozradila, že už jeden románek s  jeptiškou měl. Jmenovala se… Páni, jak to bylo?“ Vzhlédla ke stropu, jako by se snažila uvažovat, vyrovnat se s hrůzou sestřiny smrti. „S jinou jeptiškou?“ divil se Bentz. Zjevně jí nevěřil a domníval se, že je v šoku. Hysterická. Valerie přikyvovala. „Camille o  tom určitě jednou něco ří­ kala.“ „Znáte její jméno?“ „Ne…, počkat. Nějak Lily nebo Leanne… Fakt si nepamatuju.“ Popotáhla nosem, odkašlala si, snažila se přemoci slzy a zlomeným hlasem se zeptala: „Jak to udělal?“ Ani jeden z policistů neodpovídal, a tak je pobídla: „Chci to vědět.“ „Zdá se, že byla uškrcena,“ začal Bentz. „Skutečnou příčinu smrti zatím neznáme, ale… momentálně to tak vypadá.“ Pevně zavřela oči a  přitom jí postupně tuhly rysy, jako by v  duchu viděla Camillin dokonalý obličej znetvořený vypoulenýma očima a ústy lapajícími po vzduchu. „Uškrtil ji?“ Bentz se bránil: „Víc se dozvíme později.“ „Kde?“ Obrátila se od Bentze k Montoyovi. „Kde se to stalo?“ „V kapli kláštera svaté Markéty kolem půlnoci – dle naší domněnky,“ odpověděl Montoya. „Žádné další podrobnosti pro vás zatím nemáme.“ „Jde o mou sestru,“ zašeptala ochraptěle. Montoya přikývl. „Víme, ale dokud nejsou potvrzená fakta, nemůžeme sdělit nic dalšího.“ 73

Zdálo se, že to Valerie přijala, ačkoli pomrkávala, zadržovala slzy a  napřímila záda v  jakémsi pokusu o  znovuobnovení své rychle vyprchající vyrovnanosti. „Vy tady nebydlíte, že?“ zeptal se Bentz Sladea. Takže si dal dvě a dvě dohromady. „V noci jsem přijel autem z Texasu.“ „Ubytoval jste se tady?“ Slade přikývl a  Valerie vypadala, jako by se měla na  místě zhroutit. „A vy trvale bydlíte tady, v New Orleans?“ obrátil se Bentz k Val. „Jo… Jsme momentálně odloučení.“ Montoya se zeptal Sladea: „Takže vy jste Camille Renardovou znal. Jak dobře?“ „Je to má švagrová,“ odpověděl Slade a zadíval se detektivovi do očí. Valerie si vzpomněla na jeho pletky s Camille a zbledla. „Byli jste si blízcí?“ zeptal se Bentz. Slade pokrčil rameny. „Jako rodina. Chvilku u nás bydlela.“ „Kdy?“ Bentz vytáhl malý zápisník. Slade to upřesnil: „Před pár lety.“ „Takže dřív, než vstoupila do církevního řádu.“ Bentz našel propisku a škrábal si poznámky. „Jo.“ Valerie výslech přerušila: „Můžu ji teda vidět?“ „Jasně,“ kývl Montoya, ačkoli pochyboval o tom, že to je dobrý nápad. Mrtvola již byla identifikována. „Nejdřív vám však položíme pár otázek. Co víte o sestřiných přátelích? Měla nepřátele? Napadá vás, kdo by ji mohl chtít zabít?“ „Myslíte krom Franka O’Toola?“ vyjela na něj znovu hněvivě. „Na  tomhle místě vás ujišťuju, že nikdo neměl větší motiv k zabití mé sestry než ten zbabělý zmetek, který se teď schovává za svůj podělaný kolárek. Svedl ji, dostal do jiného stavu a pak, když se s  ním chtěla rozejít, ji zabil, aby držela jazyk za  zuby. To je celé.“ „Počkejte chviličku,“ skočil jí do  řeči Bentz. „Ona se s  ním rozcházela?“ 74

„Jo,“ kývla a přemáhala příval slz. Všiml si, jak zaťala zuby. „Když jsme spolu naposled telefonovaly, prohlásila něco jako ‚Musím se z toho dostat‘. A víte, co pak dodala?“ zeptala se Valerie s očima plnýma slz. Bentz i Montoya čekali. „Že by to nepřijal moc dobře. Že by ji zabil.“ Popotáhla nosem a naštvaně si otřela oči. „A nedělala si legraci, chápete? Myslela to doslova.“ S námahou polkla, oči celé zarudlé. „Je vám známo, že by jí vyhrožoval už někdy předtím?“ zeptal se Montoya. „Já… nevím. Ona… nesdělila mi všechny podrobnosti.“ Val rychle mrkala, stále přemáhala slzy a upírala na něj pohled, jako by byl naprostý hlupák. „Já nevím, jaký jejich vztah byl, vím jen, že byl neetický, nemorální a  bůhvíco ještě. Pojem sexuální obtěžování ani zdaleka nevystihuje vše, co se tady odehrávalo!“ Udělala krok vpřed, manžel ji ihned popadl za ruku, ale ona se mu vyprostila. „Poslyšte, jde o úchylného psychopata, který trpí narcisismem a děsil ji k  smrti. Tak mi to říkala. Myslela si, že zabije ji i své nenarozené dítě, aby si zachránil svou podělanou pověst!“ Oči se jí znovu zalily slzami. „Jestli mi nevěříte, zeptejte se soudního lékaře. Určitě vám dokáže potvrdit, že Camille byla dva nebo téměř tři měsíce těhotná.“

75

„Chci vědět všechno, co dokážeš vyhrabat na Francise O’Toola,“ chrlil Bentz do mobilu, zatímco Montoya tiskl pedál plynu a proplétal se hustým městským provozem. Měli stažená okénka a ve vzduchu se vznášel oblak výfukových plynů náklaďáku, který se vmáčkl do jejich pruhu a přebíjel vůni rožněného masa, již cítili předtím. „Ne, neznám jeho prostřední jméno, ale jistě to nemůže být těžké zjistit. Je mu zhruba kolem pětatřiceti, je knězem tady u svaté Markéty a chodil na soukromou střední školu svatého Timothyho asi před dvaceti lety.“ Montoya souhlasně kýval a pak konečně našel dost místa, aby velké nákladní auto předjel, ale na dalších světlech musel zastavit v pruhu vedle něj, takže mu bafal černý dým přímo do nosu. Bentz seděl pár minut mlčky, poslouchal detektiva na  druhém konci linky a nakonec ho ještě požádal: „A najdi taky všechno, co se dá, o  sestře Leanne nebo Lily, která odešla od  svaté Markéty v několika posledních letech… Ne, ještě ne, ale ověřím to a zjistím, jestli se dozvíme příjmení. Nemělo by být ale složité ji najít. Kláštery v dnešní době zrovna nemají nabito… Jo.“ Na semaforu naskočila zelená, Montoya se znovu prudce rozjel a nechal náklaďák za sebou, ať se vleče přes křižovatku vlastním tempem. Jeho řidič pomalu přeřazoval na vyšší rychlost. „Ještě bych potřeboval proklepnout jednoho chlapa,“ pokračoval Bentz, když Montoya zpomalil kvůli pitomci, který se snažil přejít čtyřproudou silnici v  hustém provozu. „Jmenuje 76

se Houston… Jo, přesně tak, jako to město. Křestní Slade. Bydlí v Bad Luck v Texasu. Cože? Jo, já vím, že to zní debilně, ale on přísahá, že tak se to městečko jmenuje. Je ženatý se sestrou oběti, a možná dokonce mohl mít s obětí nějaké techtle… Jo, jasně, ale to bylo, ještě než vstoupila do kláštera.“ Bentz mhouřil oči proti ostrému slunci, které ho přes čelní sklo oslňovalo. „Hm, jako v  tom filmu Za  zvuků hudby tak úplně zase ne. Chápu. Jasně. Jedem teď do márnice. Seženeš mě na mobilu.“ Zavěsil a tiše zaklel pod vousy. „Myslíš, že by v  tom mohl mít prsty švagříček?“ zeptal se Montoya. Bentz nepatrně pokrčil rameny. „Jel celou noc. Sám v  autě. Nemá alibi. Zrovna na  tu noc, kdy oběť zahynula. Mezi ním a jeho ženou se vznáší jakési napětí a taky se podle něj Camille Renardová vypakovala do kláštera těsně poté, co u nich bydlela, a zničehonic se u svaté Markéty obrátila na víru. Podle mého to nemůže být shoda okolností.“ „Možná máš pravdu.“ „Jen si myslím, že bychom ho měli proklepnout.“ „Nesedí to s těma šatama.“ „A co s nima sedí?“ Bentz vztekle zíral z okna. Montoyovi ten kovboj jako vrah zrovna nepřipadal, ale zároveň se mu jako pachatel nezdál ani Frank O’Toole. „Víš,“ zamyslel se Bentz vedle Montoyi a poškrábal si rašící strniště na bradě. „Kláštery, kaple a katedrály jsou ideální místa. Chápeš, lidi se tam scházejí k bohoslužbám a…“ Zavrtěl hlavou. „Pár zkažených jablek, jasně, to ti garantuju, ale většinou jsou tam lidé, kteří chovají dobré úmysly a  jsou bohabojní.“ Pokradmu na partnera pohlédl. „Většinou jo,“ kývl Montoya, ale oba nahlíželi na náboženství a na víru jako na něco těsně provázaného se zosobněním nejhoršího zla. „Jenže průser tkví v tom, že organizované náboženství tvoří lidi. Kčertu.“ „Včera večer jsem vyslýchal otce Paula Nelanda.“ „Jo?“ „Samozřejmě byl otřesený, ale měl jsem dojem, že není zrovna velkým příznivcem Franka O’Toola. Ne snad že by něco pří77

mo říkal, usuzuju spíš z toho, co vynechal. Jestlipak věděl o tom románku?“ „Možná právě k němu chodí O’Toole na zpovědi.“ „A co se dělá, když jde o sex? Jakmile se roznese, že O’Toole měl poměr s jeptiškou, církev ho podle mě bude chtít exkomunikovat. Momentálně nemá moc dobrou pověst. Arcidiecéze nebude chtít obhajovat další zkažené jablko, kněze, který si to rozdává s novickama.“ Bentz zachmuřeně hleděl před auto. Zazvonil mu telefon, zvedl ho a  poslouchal. „Jasně. Chápu.“ Ukončil hovor a podíval se na Montoyu. „To byla Zarosterová. Jen nás informuje, že je to venku. WKAM to v poledne odvysílá. Už je to na zpravodajském kanále a na oddělení volá hromada lidí.“ „Do prdele… Moc dlouho to netrvalo. Právě jsme informovali nejbližší příbuzenstvo.“ „Já vím,“ mumlal podmračený Bentz. „Jenže zavražděná jeptiška je velké sousto. Fakt sólokapr.“ Sestra Lucia otevřela výkyvné dveře do kuchyně a uvědomila si, že jde pozdě. Hodně pozdě. Myšlenky na  Cruze jí v  hlavě vybledly, jakmile vstoupila do temné místnosti. Několik jeptišek už bylo pohrouženo v  pilné práci a  vařilo polední jídlo. Do nosu jí pronikla příjemná vůně pečeného chleba a  zachytila zlostný pohled Reginy, hlavní kuchařky, která byla v  klášteře jen zaměstnaná a  snad nikdy se neusmívala. Stála u velkého litinového sporáku a sypala koření do hrnce. Svou nelibost dokázala dát najevo i beze slov. Šlo o mohutnou ženu s rovnými šedivými vlasy vždy spletenými do copu a stočenými na temeni hlavy. Nosila příliš velké brýle se samozabarvovacími skly, které měly být v místnosti čiré, ale vždycky zůstávaly našedlé. Výsledkem byl strašidelný dojem. Regininy oči vypadaly za vypouklými skly zakalené a mrtvé. Kousek od  ní krájela sestra Irene u  dřezu jahody, nůž se jí v ruce jen míhal a na ostré krátké čepeli blýskaly odlesky světla. Lucia si rychle uvázala zástěru a zaujala místo u hladké mramorové pracovní desky, kde sestry Angela a Devota hnětly těsto. Angela na Lucii pohlédla s úsměvem, ale Devota jen pokračovala v namáhavé práci a bořila prsty do poddajné hmoty. 78

Tyto dvě jeptišky byly odlišné jako den a noc. Angela s červenými tvářemi, blond vlasy a  v  brýlích od  mouky vypadala vždycky šťastně, často se usmívala, i když byla občas poněkud zasněná a vznášela se v oblacích. Zapomínala na pravidla a často se dostala do problémů kvůli prozpěvování ve chvílích, kdy měla dodržovat mlčení, nebo kvůli běhání po zahradě, když se od ní očekávala klidná chůze. Dělala jí zkrátka potíže disciplína a potlačení přirozeného temperamentu. Změnit ji bylo téměř nemožné – k velkému zoufalství matky představené. Devota byla naopak vysoká tichá žena, která stále bojovala o uznání, alespoň podle Luciina názoru. Ačkoli měla hezké rysy obličeje, husté kudrnaté vlasy a výjimečně se nesměle usmívala, byla si dobře vědoma toho, že kulhá, což bylo důsledkem nějaké nehody z mládí, o níž nikdy nehovořila. Nebylo divu, že trávila hodně času v nemocnici ve svatém Elsinoru. Devota s dodržováním pravidel potíže neměla a pohotově přípomínala všem ostatním, včetně sestry Angely, jak mají být pokorné a pobožné. „Jdeš pozdě,“ vyštěkla Regina a pohlédla na starobylé hodiny pověšené nade dveřmi. „Zase.“ „Omlouvám se,“ řekla Lucia kuchařce. Regina jen stáhla o  něco víc koutky, čímž dala najevo, že jí žádná omluva není dost dobrá. Její pohled byl doslova zdrcující, ale Lucia si s tím dnes nedělala hlavu. „Potřebujeme víc mouky,“ prohlásila úsečně Regina a pak se obrátila k hrnci bublajícímu na obrovském sporáku. Angela i Devota vzhlédly k Lucii. Angela obrátila své výrazné oči v sloup a Devota pokrčila rameny, protože o dveře spíže byl opřený stále neotevřený desetikilový pytel. „Slyšelas?“ zaútočila Regina a v kuchyni se ihned rozhostilo napjaté ticho. Dokonce i sestra Irene přestala krájet ovoce a ohlédla se přes rameno. Irene byla vysoká a štíhlá, přísahala jim, že před vstupem do kláštera byla baletkou, a stále si svazovala rovné vlasy do maličkého uzlu vysoko na temeni hlavy, čímž zdůraznila ostré lícní kosti svého poněkud dětského obličeje. „Ano,“ kývla Lucia směrem ke kuchařce. „Hned se do toho pustím.“ 79

„My tady ale už jeden pytel máme,“ poukázala Irene. Mírně si šlapala na  jazyk, nicméně působila nebojácně a  postavila se klidně i  velebné matce. Spor s  kuchařkou jí nedělal sebemenší problém. „Podívejte, je tamhle.“ Čepelí nože ukázala na  pytel opřený o spižírnu. Regina trochu zrudla, ale zaťala zuby. „Potřebujeme další,“ pronesla upjatě. „Čekáme hosty a já budu péct celý den!“ „Není důvod vyjíždět na sestru Lucii,“ trvala na svém Irene. „Všechny jsme dnes nervózní. Rozrušené. Vystrašené. Truchlíme po  nebohé sestře Camille. Možná to dnes všechno nepůjde tak hladce jako obvykle,“ pokračovala a mírné šišlání bylo stále výraznější, ale kývala hlavou, jako by svá slova souhlasně potvrzovala. Reginu překvapilo, že někdo zpochybnil její autoritu, a zarazila ji: „Bez ohledu na to, co se včera stalo, máme zkrátka práci. Boží dílo.“ „Tak se do  něj společnými silami pusťme. Přátelsky. Celým srdcem,“ navrhla Irene a nechala ruku s nožem poklesnout. Angela měla co dělat, aby potlačila úsměv, a dokonce i Devota zvedla nad náhlým sporem obočí. „Není problém. Chápu.“ Lucia už vycházela ze dveří a Irene se obrátila k misce s jahodami. Regina míchala v hrnci a vypadala hodně kysele. Angela a Devota obrátily pozornost zpět k těstu na zítřejší chléb. Nepatříš sem; víš, že sem nepatříš. Neodbytný hlas v hlavě Lucii neustále připomínal, že její oddanost je mnohem menší než u ostatních jeptišek a její věrnost církvi ve srovnání s ostatními umdlévá. Angela, Devota, Irene, Louise i  Dorothy projevovaly mnohem větší zbožnost, jejich přesvědčení působilo neotřesitelně. Dokonce i Regina, vždy kyselá kuchařka, civilní zaměstnankyně kláštera, nikoli jeptiška, vypadala jako neochvějně oddaná a věřící křesťanka. Ne tak Lucia. „Odpusť mi,“ zašeptala a  pokřižovala se, když vykročila na štěrkovou cestičku přes bylinkovou zahradu do budovy, kde byly sklady. V  horkém vzduchu se vznášela vůně levandule 80

a  rozmarýnu a  v  několika rychle vysychajících loužích, které na cestičce vznikly, se odráželo slunce. Byl hezký den. Teplý den. Den naplněný Božím příslibem. A temnota v její duši přesto nemizela. Dveře do  skladu potravin při otvírání vrzaly. Uvnitř byl chladnější vzduch. Na  policích stály v  řadách sklenice a  plechovky. Pytle s cukrem a moukou byly uskladněné v dokonale uzavřených truhlách. Lucia otevřela truhlu na mouku a vytáhla desetikilový pytel. Hodila si ho přes rameno a zamířila ven. Připravovala se na další kolo sporu s nepříjemnou kuchařkou. Najednou slyšela zakrákat vránu, teprve poté ji spatřila, lesklého černého ptáka, který si ji tázavě prohlížel ze střechy kaple. „Sestro Lucie?“ ozval se mužský hlas. Málem zakopla a šlápla přímo do louže. Otočila se a u vrátek na zahradu zahlédla otce Franka. „Ach… otče…,“ zašeptala. „Já… Nevšimla jsem si vás.“ V duchu ho však viděla, jak vypadal včera v noci: vlasy vlhké od deště, obličej zkřivený v zachmuřeném šklebu, krev stékající z lemu sutany. „Mohu ti s  tím pomoct?“ nabídl se a  přešel krátkou vzdálenost, která je dělila. Branka se zabouchla a vyplašená vrána krákla a uletěla. Obratně zvedl pytel s moukou. „Myslím, že bychom si měli promluvit.“ Trocha mouky mu poprášila rameno a nucený úsměv mu zmizel ze rtů. „Včera večer jsem byl rozrušený a řekl jsem ti, že smrt sestry Camille je má vina.“ Měl výraz raněného štvaného zvířete. „Asi bych měl vysvětlit, jak jsem to myslel.“ „Mně nemusíte nic vysvětlovat,“ zarazila ho spěšně. Tvář slunce náhle zakryl přecházející mrak a zahrada se zahalila do truchlivého šera. „Jistěže musím, Lucie.“ Volnou ruku jí položil na  rameno, teplo jeho prstů pronikalo tmavou látkou řeholního roucha. Temnýma očima se zahleděl do jejích, až z toho měla značně nepříjemný pocit. V Lucii se náhle všechno sevřelo. Nechtěla tak prožívat jeho dotek ani netoužila vyslechnout knězovu zpověď. To byla jeho role, ne její. Vrána se znovu osmělila a odvážně přistála na okapu nad kuchyní. 81

Zlé znamení. Lucii přeběhl mráz po  zádech, jako by ji sledoval samotný ďábel. „Musíš mi věřit,“ promluvil a ztišil hlas do přiškrceného šepotu. „Já jsem sestru Camille nezabil. Já… nikdy bych to neudělal.“ Na okamžik zavřel oči a závan větru si pohrával s uvolněnými prameny vlasů z  Luciina copu. „Bůh mi odpusť, Lucie.“ Zamrkal, jako by měl v očích slzy. „Já jsem ji miloval.“

82

Valerie udělala chybu, že dovolila Sladeovi, aby cestou do márnice řídil. Jeho auto parkovalo před jejím, a navíc trval na tom, že se té šílenosti zúčastní. Bo zůstal se zmatenou Freyou a  oni dva nastoupili do starého forda a jeli do nemocnice. Slade před sebou nechal policejní auto a Valerie, zahloubaná do vzpomínek na sestru, téměř nevnímala známou vůni prachu a  kůže uvnitř pick-upu. Odkopla opasek s  nářadím pohozený na podlaze pod místem spolujezdce a nepřítomně zírala z okna, viděla svůj bledý znavený odraz ve skle ušmudlaném od čenichu a psích tlapek. Cestu v neworleanském provozu příliš nesledovala, ale když vystupovala, pronikl k  ní zvuk kostelních zvonů, jejich klidné odbíjení doléhalo z katedrály svaté Markéty necelé dva kilometry od nich. Slunce si hrálo na schovávanou. Na obloze se kupily mraky, znovu proplouvaly nad městem a zastínily ho temným pláštěm. Valerie se zachvěla. Dorazili k  zadním dveřím do  nemocnice a vešli do chodby, kde zněly tlumené hlasy, a kroky se díky šedému zátěžovému koberci nerozléhaly. Mlčky šla se Sladem za dvěma detektivy po schodech do nejnižšího podlaží nemocnice. Když procházeli krátkou chodbou a dvojitými dveřmi, sevřel se Valerii žaludek. Uvnitř márnice byla zima. 83

Přestože Valerie stála za tlustým sklem, cítila mrazivý vzduch místnosti na druhé straně. Snažila se vnitřně obrnit, ale nemohla si pomoct, aby neslyšela nevěřícný hlas v hlavě: To musí být chyba, s někým si ji spletli. Cammie není mrtvá. To není možné! Krásná, veselá, rozverná Camille nikdy! Když koronerův asistent nadzvedl prostěradlo z  tváře mrtvé, Val se málem podlomila kolena. Camillin dokonalý obličej, po smrti namodralý, upíral vzhůru nevidomé oči. Val splynulo ze rtů zoufalé zaúpění. Slade ji ihned objal pevnou paží kolem pasu a  podepřel ji. Ona mezitím zírala na ženu na  nosítkách, svou jedinou sestru, tak mladou… „Panebože,“ zašeptala Val. Pravda jí náhle proklála srdce jako břitva, všechny poslední střípky popření skutečnosti se z ní vytratily. V  očích ji pálily slzy a  v  jejím nitru se všechno chvělo. Na okamžik měla dojem, že se pozvrací. „Zmetek jeden,“ zamumlal Slade. V odrazu ve skle vypadal jako duch – odhodlaná tvář, neoholený, rty sevřené do úzké čárky, přimhouřené oči – a překrýval ostřejší obraz její mrtvé sestry. Jak ironické, že je Slade zde a jeho podoba překrývá Camillino mrtvé zahalené tělo! Po tom všem, čím si prošli. Po všech lžích a obviňování. Zlomil jí srdce. Val si nemohla pomoct, aby jí neblesklo hlavou, zda Slade cítí byť jen špetku viny za Camillinu smrt. Měl by. Stejně jako Val. Oba k ní přispěli svou měrou. „Měla jsem něco udělat,“ zašeptala. „Co jako?“ „Ochránit ji.“ „Nemožné.“ Slade kývl na muže v pitevně a ten přetáhl přes Camillin obličej prostěradlo. Pak odvedl Val od okna a dveřmi k místu, kde na ně čekali dva detektivové. Kolikrát byla jako policistka v  jejich kůži? Kolikrát čekala na výslech blízkých příbuzných zesnulého a snažila se z nich dostat informace, zatímco rodina byla zdrcená hořem? „Můžeme si s  vámi promluvit zde nebo byste chtěla raději na stanici?“ začal Bentz. 84

„Tady je to v pohodě,“ našla v sobě trochu energie Val. „Fajn, kousek dál na chodbě je jedna místnost.“ Bentz je vedl po  koberci do  malého prostoru se třemi židlemi a  skomírající palmou u okna. Zde obvykle hovořili lékaři s pacienty nebo příbuznými. Venku se již proměnila barva oblohy v mořskou šeď, předzvěst deště. Bentz jim ukázal na  židle, sám se posadil a  počkal, dokud za  sebou Montoya nezavřel a  nepostavil se k  zubožené palmě v květináči. „Můžeme začít? Povězte nám, co víte o románku mezi otcem O’Toolem a svou sestrou.“ „Moc ráda bych vám něco pověděla,“ začala Valerie. „Ale příliš toho nevím.“ Vylíčila detektivům, jak se s  ní Camille téměř před měsícem setkala a vysvětlila jí svou situaci, že je těhotná, že otcem je kněz a že má v plánu odejít z kláštera. „Ale neudělala to,“ rýpl si Montoya. „Ne, tehdy ne…“ Odkašlala si a v duchu si dodala odvahy, přesně podle rady jejich otce, který své dcery k  tomu nabádal, kdykoli k  němu některá z  nich přišla s  nějakým problémem. „Rozhodně to do své smrti nestihla. Nicméně mi poslala e-mail. Byl krátký a  psala v  něm, že už to nevydrží, ať to znamenalo cokoli, a že z kláštera odchází. Důvod prý znám. Patrně narážela na své těhotenství.“ „Kdy jste ho dostala?“ „Včera večer. Pozdě. Dělala jsem si o ni starost a…“ A mělas ji raději navštívit. Možná bys ji zachránila. Neustále jí hlavou probíhaly sebeobviňující myšlenky, přestože věděla, že jsou nesmyslné. Bývala přece policistkou, byla v kůži Bentze a Montoyi, chodila s příbuznými k identifikaci jejich drahých zesnulých, ptala se jich na  všechno, co vědí. Tudíž se nyní ze všech sil snažila zaplašit pocit viny a policistům pomoci. Pověděla jim, co jí bylo známo, a začala tím, jak byly s Camille adoptovány svými rodiči, pokračovala útrapami a traumaty střední školy. Znala pověst Franka O’Toola a vzpomněla si, že Camille chodila s Reubenem Montoyou. Přiznala, že se s Camille v posledních letech odcizily a příčinou bylo částečně i její manželství se Sladem, mužem, o něhož Cammie projevila zájem. 85

Připomněla jim i tu druhou jeptišku, která se s O’Toolem zapletla, ačkoli si stále nebyla jistá, jak se jmenovala ani co se s ní stalo, ba dokonce ani jestli náhodou neexistovala pouze v  Camillině žárlivostí sžírané mysli. „Takže…“ Bentz obrátil svou pozornost ke  Sladeovi. V  tu chvíli začal ťukat do okenních tabulek déšť. „Vy jste byl poslední, s nímž se zapletla, než vstoupila do kláštera?“ „Se mnou se nezapletla.“ Slade se mu díval klidně do  očí a mluvil pevným hlasem. „Byla to moje švagrová.“ „Ale ona… Co to bylo? Vyjela po  vás?“ Bentz pohlédl na  Valerii, aby problém vyjasnila. „Dalo by se to tak říct.“ Zadíval se na manželku. „Flirtovala.“ „Upřesněte, co pod tím pojmem myslíte,“ vyzval ho Montoya a Slade měl tu slušnost, aby se zatvářil rozpačitě. „Však víte, ne? Mluvila dvojsmyslně, prohlížela si mě, špulila pusu…“ „Ve  vaší přítomnosti?“ ozval se znovu Bentz, zamračil se a pohlédl na Valerii. Zavrtěla hlavou. „Ne. Já jsem to nikdy neviděla.“ „A co jste viděla?“ Val povzdechla, podívala se k oknu, na němž pramínky dešťových kapek kreslily překřížené čárky. „Viděla jsem ženu, která je zmatená, a muže, který ji neodmítá.“ „Ježíši, Val, tak to nebylo!“ zamračil se Slade a zavrtěl hlavou. „Camille ti o mně lhala! Přísahala totiž Val, že jsem po ní vyjížděl já.“ Dlouze a znechuceně si povzdechl. „Tak to nebylo.“ „A jak tedy?“ zeptal se Bentz. „Když jsme se s  Val vzali, tak asi zhruba po  roce nás přijela Camille navštívit, ale zůstala dlouho. Asi měsíc. Myslím, že už tehdy projevovala jistý zájem, ale jemně. Při další návštěvě už to tak jemné nebylo. Klidně do  mě vrazila. Nebo za  mnou přišla, když jsem byl sám u dobytka. Vždycky mluvila dvojsmyslně a  pak to odbývala smíchem.“ Podíval se Bentzovi do  očí. „Však víte, jak to je, když má žena zájem. Obzvlášť taková jako Camille.“ „Byla velice krásná.“ Slade nereagoval. 86

„Pověděl jste o tom své ženě?“ „Ne.“ Slade se zamračil a Valerie měla chuť se od něj odtáhnout. „Nejdřív ne.“ „Camille přišla za mnou,“ promluvila Val. „Přísahala, že se ji Slade pokoušel dostat do postele.“ „To byla lež.“ Slade mluvil pevným tónem. Neuhnul pohledem. „Věřila jste jí?“ otázal se Bentz Val, zatímco Montoya mhouřil oči a sledoval Sladea. „Ano a také jsem se na to zeptala manžela. Úplně tu historku obrátil.“ „Jen jsem ji vylíčil podle pravdy. Ne, neutíkal jsem za ženou a nenaříkal kvůli její sestře. Popravdě řečeno jsem nevěděl, co si počít. Všechno prasklo kolem Vánoc a Camille odešla.“ „Do kláštera? Vážně? To zní jako ze středověku!“ „Camille měla značný smysl pro drama,“ poznamenal Slade. „Kdy jste ji viděl naposled?“ Montoyova otázka byla namířena na Sladea, ale odpověděli postupně oba. Začal Slade: „V den, kdy odjela z našeho ranče v Bad Luck v Texasu.“ Val přiznala: „Neviděla jsem ji od minulého měsíce, kdy jsem se zastavila v sirotčinci. Cammie tam pracovala. Příliš jsme nemluvily. Pak mi volala a nakonec mi od ní včera přišel ten mail.“ „Rád bych ho měl, a pokud od ní máte ještě nějaké další, tak ty taky.“ Bentz si dělal poznámky a položil ještě pár otázek. Montoya dovolil svému partnerovi, aby vyšetřování z valné části vedl. Pověděli Val, že se Camille útočníkovi na místě činu bránila, ale jinak že žádné známky potyčky nenašli, jen v kapli u oltáře. Zdálo se, že Camille odešla do kaple o své vůli. Val znovu cítila zamrazení, dost ledové na to, aby se jí srdce proměnilo v rampouch. Stačilo jen pomyšlení na sestřiny poslední minuty na tomto světě. Jenže na tom děsivém případu bylo všechno podivné. Nahánělo jí to hrůzu a drásalo duši. Než odjeli z nemocnice, bylo po desáté. Déšť ustal, mračna se roztrhala, viděli modrou oblohu. Ze země stoupaly husté cáry vlhké mlhy, když Valerie cestou ke Sladeovu starému fordu přeskakovala louže. Slade trval na tom, že ji do nemocnice odveze, 87

a ona byla tak celá žhavá dostat se do márnice a podívat se na  sestru, že jí bylo šumafuk, jak se sem dostane. Jenže nyní, když nastupovala do  starého otřískaného náklaďáčku, si intenzivně uvědomovala, jaké vzpomínky v  ní vyvolává. Pach staré kůže, špíny a potu, zkrachovalého manželství. Konec života. Zachvěla se, protože si plně uvědomila nezvratný krutý fakt, že už Camille nikdy neuvidí. Hrozná myšlenka. Bolestná. A nyní, po identifikaci, pouze chladná tvrdá realita.

88

Je to tak dlouho. A slib, který jsem si dal před dávnými lety – má přísaha –, je nyní porušen. Z  promenády Moonwalk na  břehu řeky sleduju husté vody Mississippi, jak se valí kolem, kalné a  temné. Proti proudu si to bafá nákladní loď. Vzduch je teplý a velmi vlhký, obloha zatažená, přesto si vytáhnu z kapsy brýle a nasadím si je. „Ahoj, otče,“ řekne muž, který kolem mě rychle prochází, když zahlédne můj kolárek. Usměju se. Neodpovím. Spěchá dál a  já se odvracím od  řeky, její zatuchlý pach mi dráždí chřípí. S námahou přecházím přes příkrý val vedle řeky, pravou nohu vláčím pořád za sebou, stará bolest stále ještě nepominula a nikdy, nikdy nebude zapomenuta. Je to bolest, s níž se dokážu vyrovnat. A bolí jen noha. Nejsem udýchaný. Dokonce se ani nepotím. Udržuji se v kondici. Mám vypracované svaly. S výjimkou pravé holeně. Nešťastná záležitost. Válečné zranění. Mířím do parku a pokračuji dál, kolem herce-mima, který se mlčky snaží upoutat mou pozornost. Odmítám pohlédnout jeho 89

směrem, jeho smutný bílý obličej mě nezajímá. Namísto toho se dívám přes park, k soše Andrewa Jacksona na  vzpínajícím se koni, k věžím katedrály svatého Louise, tyčícím se vzhůru; kříž na nejvyšší věžičce jako by probodával podbřišek temných mračen valících se po obloze. Katedrála mi kyne, bělostná a mohutná. A já pochopitelně odolávám. Zatím. V dodávce Val znovu odkopla opasek s nářadím a čekala, až se Slade posadí za volant. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a zavřel dveře. „Co bys tipoval?“ „No jo, pitomá otázka.“ „Tos teda trefil.“ Upírala zrak před sebe, dívala se ven, zatímco zasunul klíček do zapalování a pustil stěrače. S vrzáním odhrnovaly dešťové kapky, které ulpěly na skle po krátké bouřce. „A co ty?“ Zamračil se. Strniště na  bradě jeho výraz mírně zakrývalo. „Nebudu v pohodě, dokud nenajdou toho hajzla, co to udělal.“ Když zařadil zpátečku a přidal plyn, ucítila typickou vůni prachu z ranče. „Je to O’Toole,“ prohlásila, když se starý ford zachvěl a vzápětí objel vysoké SUV zabírající dvě místa. „Je to kněz, prokristapána, Val. Chápeš, vzor všech ctností…“ „Je to chlap, Slade.“ Upřela na něj významný pohled a přemítala, jestli si všiml tiché výčitky v jejích očích. „Ať složí jakoukoli přísahu, ať vyslechne kolik chce zpovědí, ať poklekne, kolikrát chce, a pomodlí se, základní charakteristikou Franka O’Toola je zkrátka to, že je jenom chlap.“ „Což nutně neznamená hříšník.“ Slade se na ni zadíval a ona na okamžik nevěděla, zda mluví o knězi nebo o sobě. Sevřel rty a  vyjel do  provozu na  silnici. Nemocnice zůstala za nimi. Hlavou jí bleskla vzpomínka na  koberce modrých zvonků a červených „indiánských štětců“ na louce, příjemně teplou zem hřející do zad, vzduch opojně vonící květinami. Vzpomínala, jak 90

bzučely včely a obloha působila nad texaskými kopci jako nekonečně modrá a široká, ona se dívala Sladeovi do očí, šedomodrých a ospalých. Maličko se mu rozšířily panenky a skláněl nad ni své dlouhé štíhlé tělo, krásně svalnaté a pružné. Vnímala rostoucí očekávání, pak jeho rty prudce dopadly na její a v té chvíli byla ztracena. „Kruci,“ zašeptala a vzpomínku zaplašila. „Cože?“ „Ale nic.“ V duchu si nadávala za to, kam v myšlenkách zabloudila. Opřela se o popraskané opěradlo, a přestože se dívala přímo před sebe, v mozku jako by měla vypálený obraz Camillina neživého obličeje. Cammie je pryč a Val najednou osiřela. Už na světě nikoho nemá. Pokud se nepočítá zanedlouho bývalý manžel a pes s dlouhýma ušima. Slade měl dost rozumu, aby se cestou úzkými uličkami k penzionu nepokoušel o rozhovor. Snažila se nabrat vnitřní sílu, ale marně. Opakovala si, že ničemu nepomůže, když se uzavře do  sebe a  bude se oddávat smutku. Pláčem a  letargií Camille zpátky nepřivede. „Takže ty toho policajta znáš?“ zeptal se Slade nakonec, když odbočovali na boční silnici vedoucí kolem domu. „Chodila jsem s ním do školy.“ „A O’Toola?“ „Jo.“ Přimhouřila oči a zamyslela se. „Připomíná mi to sraz abiturientů od svatého Timothyho.“ Zamračila se. „To je docela velká náhoda, viď?“ zeptal se a vyslovil nahlas to, co ji trápilo nejvíc. „Všichni jsme tady vyrostli,“ prohlásila, ale bylo to divné a oba to věděli. Cammie i ona odjely z New Orleans po střední škole a měla dojem, že O’Toole jakbysmet. Vypadalo nepravděpodobně, že by chodil do nedalekého semináře a skončil u svaté Markéty. Kněží obvykle svá působiště střídají. Jenže bylo docela dobře možné, že mu jeho otec zařídil místo nedaleko domova – vykoupil ho štědrým darem. O  církvích bylo známo, že pro štědré dárce udělají leccos. 91

Pokud šlo o  Reubena Montoyu, od  katolické střední školy na něj nenarazila, ale překvapilo ji, když se dozvěděla, že skončil jako detektiv u neworleanské policie. Nikdy by ho na policistu netipovala; když už, tak by předpokládala, že se dostane na druhou stranu zákona. A čeho by se člověk nenadál, je z něj detektiv! Možná strávil v New Orleans celý život. Slade zaparkoval nedaleko malého parkoviště vyhrazeného penzionu Briarstone. Tentokrát měl dost slušnosti, aby jí nezablokoval auto. „Všechno je to zatraceně divné,“ přemýšlel nahlas. „Hodně.“ Na nějaké shody okolností by moc nesázela. Pracovala jako policistka příliš dlouhou dobu, než aby byla tak naivní. Naučila se vidět za hranici toho, co je zjevné, pod vrstvu toho, co vypadá jako pravda. A jedna z věcí, které jí nyní dělaly starosti, byl fakt, že se tak zničehonic objevil Slade, nedlouho předtím, než se dozvěděla o vraždě své sestry. Další náhoda. Když vypínal motor, kradmo se na něj podívala. „Jaká je teda tvoje historka, kovboji?“ zeptala se a sáhla na kliku dveří. „Proč jsi tady?“ Jeden koutek se mu zkřivil do nesouměrného úsměvu, který jí kdysi připadal tak úchvatný. „Myslel jsem, že jsem to už vysvětloval,“ prohlásil s popuzující sebejistotou. „Jsem tady, abych ti vymluvil ten rozvod.“ „A nevysvětlovala jsem ti zase já, aby sis dal odchod? Je po všem.“ Už už otvíral ústa k odpovědi, ale zvedla ruku a zarazila ho. „Poslyš, navíc… Jasně, teď prožívám strašný šok, ale nemíním ti dovolit, abys zneužil Camillinu smrt jako omluvu k tomu, že zůstaneš. Já tohle zvládnu, Slade.“ Když chtěl protestovat, připomněla mu: „Byla jsem policajtka.“ „Tohle je jiné a ty to dobře víš.“ „Prostě odjeď.“ Otevřela dveře auta. „Ale Bo zůstane. Dík, žes ho přivezl.“ Seskočila z kabiny pick-upu a slyšela, že udělal totéž. Když otvírala bránu, stál vedle ní a potom šel přesně v rytmu jejích kroků ke dveřím penzionu. 92

„Opakuju ti: Bo zůstane se mnou.“ Rázoval vedle ní ve vysokých botách jako v tandemu. „Tys to asi nepochopil.“ Jakmile došli ke  dveřím, obrátila se a  poprvé si všimla jeho tašky. „Co si kruci myslíš? Co jako děláš?“ „Zapisuju se jako host.“ Otevřel dveře a pustil ji první. „Mám tady rezervaci.“ „Ani omylem,“ bránila se. „Ale ano. Mluvil jsem s dámou jménem Freya, nemýlím-li se. Rezervovala mi pokoj na celý týden.“ „Vždyť jsi tvrdil, žes přespal v autě, protože nemáš žádnou rezervaci!“ „Neměl jsem na včerejšek. Domnívám se však, že na dnešek mám zamluveno apartmá s vyhlídkou do zahrady.“ „Zapomeň. Na druhé straně města je motel.“ „Vodpusť mi, drahá,“ nasadil texaskou výslovnost. „Nerad bych přišel vo zálohu.“ „Vrátím ti všechno do pětníku.“ Panebože, nemůže tady přece Sladea nechat! „Pozdě.“ Už shazoval tašku z ramene. „Nikdy.“ Val se nemínila nechat odradit, ale najednou si s hrůzou uvědomila, že se jí Freya o něčem zmiňovala. Cožpak jí nechtěla za  každou cenu sdělit něco důležitého? O  Sladeovi? „Poslyš, tohle nepůjde. Mně je fuk, co se stalo, ale tady zůstat nemůžeš,“ chrlila ze sebe a  v  té chvíli zahlédla přenosový vůz místní televizní stanice, který odbočoval do ulice. „Jen to ne…“ Novináři nějak vyčenichali, že je sestra oběti vraždy. Byli rychlí. „Skvělé,“ zamumlala polohlasem a vešla dovnitř. V recepci postávalo pár hostů. Jeden muž – asi osmdesátník – se širokým úsměvem a blýskajícími se zuby na ni zamával. „Dobré jitro,“ zahlaholila Val, přestože jitro bylo všechno, jen ne dobré. „Hezké ráno!“ ozvala se jeho drobná žena, připomínající ptáč­ka. V dokonale upravených šedivých vlasech měla kšilt, zubila se a  právě si nasadila na  nos růžové brýle. „Vyrážíme do Francouzské čtvrti!“ 93

„Užijte si to!“ Val se přinutila k úsměvu, byť jí do smíchu vůbec nebylo. Dvojice vyšla ven a dovnitř se přihnala Freya. Stačil jediný pohled a už se tvářila zkroušeně. „Panebože, Val, hrozně mě to mrzí.“ Měla smutný výraz a objala Valerii kolem krku. „Díky.“ Val bojovala s přívalem slz a s mdlobami. Zazvonil zvonek. „Ach ne,“ zaúpěla. Předpokládala, že na  druhé straně dveří je nějaký zvědavý novinář. „Neboj, zvládnu to.“ Slade hodil tašku ke stojanu na deštníky, přešel ke dveřím, otevřel a postavil se na práh. Jeho postava úplně zaplnila dveřní otvor. „Brenda Convoyová, WKAM. Hledám Valerii Renardovou.“ Val slyšela příjemně modulovaný ženský hlas a úzkou štěrbinou vedle Sladea zahlédla štíhlou dvacátnici s krátkými černými vlasy a velkýma laníma očima. „Nemá čas,“ prohlásil a neustupoval. „A vy jste kdo?“ „Její manžel.“ Rozzářila se. „Pokud by vám to nevadilo, ráda bych vám položila několik otázek týkajících se naší reportáže. Včera v  noci zavraždili jednu jeptišku v klášteře svaté Markéty…“ Val přešla dvoranu a postavila se vedle Sladea. „Jsem Valerie Renardová,“ představila se. „A zrovna prožívám dost nepříjemné věci. Nebudu nic komentovat. Děkuji.“ S tím dveře zavřela, zamkla a  přemýšlela, kolik z  tohoto nepovedeného rozhovoru zachytil kameraman, stojící na vstupní verandě. Ne že by na tom záleželo. Zvonek se znovu rozezvučel, ale ona si ho nevšímala. Všichni hosté měli klíče od pokojů, jimiž se daly odemknout zadní dveře. Projednou byla ráda, že nemají tolik platících zákazníků; aspoň má trošku soukromí. Pokud jde o soukromí… Obrátila se na  Freyu. „Pochopila jsem, že si Slade pronajal pokoj s vyhlídkou do zahrady, a to byl důvod, proč jsi se mnou chtěla včera v noci mluvit.“ Freya, která stála u  okna, přikyvovala. „Jo.“ Povzdychla si a nepřestávala se dívat ven. „Teď zabírají dům z dálky. Skvělé. 94

Myslím, že to můžeme využít jako reklamu zdarma.“ Obrátila se k Val. „Můžu pro tebe něco udělat?“ „Ne,“ zavrtěla Val hlavou. S  pohledem upřeným na  Sladea dodala: „Ale až ti příště zavolá některý z mých exmanželů a bude chtít pokoj, zavěs.“ „Ještě nejsem tvůj exmanžel,“ bránil se Slade. „Ale brzo budeš, kovboji.“ „Uvidíme.“ Velkou rukou popadl starou odřenou sportovní tašku. „Neukázala bys mi můj pokoj?“ „S  radostí,“ ušklíbla se. Freya už jí podávala klíč. „Skvělé.“ Vyškubla jí klíč z ruky a zamířila ke schodům. Slade šel v zaprášených vysokých botách krok za ní. V přízemí se otevřely dveře a Val zaslechla pronikavý štěkot a pak škrábání psích tlapek na mramorové podlaze na chodbě. Vzápětí vyběhl Bo do schodů. „To je mi tedy ubohost, Slade. I na tebe,“ odfrkla a stoupala po  vybledlém koberci na  schodišti do  druhého patra a  potom zamířila ještě výš. „Volat Freye za mými zády…“ „Ty by ses se mnou jinak setkala?“ „Odpověď znáš.“ „V tom případě myslím, že jsem neměl zrovna na vybranou.“ „Člověk má vždycky na  vybranou,“ ozvala se z  patra nad ním. Došli na  odpočívadlo, kde už na  ně čekal Bo, vrtěl ocasem a jazyk mu visel na jednu stranu. Ohrnoval černé pysky, takže to vypadalo, jako by se smál. Sklonila se k němu a pohladila ho po hlavě. „Chyběls mi, ty potvoro,“ usmála se a pes krátce zavyl, jako by rozuměl. „Ať si dá dotyčný hodně dobrý pozor, aby se o tebe staral dobře.“ „Je rozmazlený až běda.“ „Tak by to přesně mělo být.“ Val se napřímila, šla kousek chodbou, zastavila se u  dveří s  cedulkou „Vyhlídka“ a  stiskla kliku. Otevřela Sladeovi dveře do  útulného pokoje s  načervenalou podlahou z  dubových prken, šikmým stropem a  krbem z  malovaných dlaždic. Dvojité dveře se otevíraly na  soukromý balkón, který měl skutečně výhled do bylinkové i květinové zahrady a také na střechu přilehlého domku, v němž bydlela Valerie. Bylo to až příliš blízko, aby jí to bylo milé. 95

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.