Copyright 2014 by Lisa Jackson LLC Translation 2015 by Marie Čermáková-Frydrychová Cover design 2015 by DOMINO

2015

Copyright © 2014 by Lisa Jackson LLC Translation © 2015 by Marie Čermáková-Frydrychová Cover design © 2015 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu CLOSE TO HOME, vydaného nakladatelstvím Kensington Books, New York 2014, přeložila Marie Čermáková-Frydrychová Jazyková redaktorka: Světlana Pavlíková Korektura: Hana Pušová Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška Obálka: Radek Urbiš Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v červnu 2015

ISBN 978-80-7498-078-7

PROLOG

31. října 1924, sídlo Modrý páv Pomoc! Otče náš, jenž jsi na nebesích, prosím! Angelice bušilo srdce, v  žilách jí tepala krev zároveň se strachem; hnala se bosá po širokém schodišti. Musí najít způsob, jak zachránit sebe a své děti. Pro lásku Boží, musí je zachránit. Jednou rukou překotně nadzvedla otrhaný lem svých širokých sukní, ucouraných a zelených od trávy, mokré nohy měla celé od bláta. A od spermatu. Důkaz, že ji ten netvor znásilnil. Při tom pomyšlení se jí zvedl žaludek, ale běžela vzhůru, stále vzhůru. Dole vedle salonu starodávné babiččiny hodiny odtikávaly vteřiny Angeličina života. Sevřela rukou naleštěné zábradlí a vzepřela se, aby byla rychlejší, proběhla prvním patrem stále ještě zalitým světlem lampy, po dlouhém koberci nataženém přes celou chodbu i po schodišti do vyšších pater tohoto zrůdného sídla. Domova, na nějž kdysi byla tak pyšná. Blázne! 5

Utíkej! Utíkej! Utíkej! Nedopusť, aby tě znovu chytil! Odlákej ho pryč od dětí. Chvíli prudce oddechovala, pálilo ji na plicích, měla pocit, že jí celé tělo těžkne, šněrovačka korzetu se jí napínala. Doběhla na podestu. Měla dojem, že dole slyší těžké kroky. Některé z dětí? Nebo on? Bože! Po zádech se jí řinul pot. Šplhala do druhého patra, lapala po dechu a náhle se otočila do ztemnělé chodby. Hlavou se jí míhaly představy dětí – neviňátek. Pomoz jim! Mon Dieu, prosím…POMOZ MI! Má-li zemřít, dobře, ale ne její maličcí! Oči se jí zalily slzami, když pomyslela na rozkošnou Monique a boubelatého malého Jacquese a na ostatní, starší, a přesto také trpící. Silná Ruth, miloučká Helen a Louis se smutnýma očima… Sevřelo se jí hrdlo. Toto všechno je její vina a trpět budou nevinní, kteří kvůli ní zhynou příšernou smrtí. Kvůli ní. Ženě, která přísahala, že je ochrání. Pohlédla dolů na bláznivé zákruty schodiště, do stínů pod sebou. Odpočívadlo v každém patře mihotavě ozařovala strašidelným svitem petrolejová lampa a z temnoty na schodech mezi nimi jí tuhla krev v žilách. Teď však nesmí podlehnout strachu. Ještě ne. Tak pojď, ty zrůdo! Poběž za mnou. Nech ty malé být! Už když jí ta myšlenka bleskla hlavou, bylo jí jasné, že určitě nenechá. To věděla zcela přesně. To není jeho způsob. Cožpak sama neměla jizvy, které dokazovaly, jak krutý umí být? Muž, kterého kdysi milovala… 6

Slyšela, jak zaskřípěly vchodové dveře, a vzápětí se s ohlušujícím prásknutím zabouchly. Až se jí zastavilo srdce. Málem zakopla o sukně. Zaplavil ji strach. Zůstaň v klidu. Dokážeš ho obelstít. Musíš. Ach… Bože… Těžké boty hlasitě dusaly po dřevěné podlaze v chodbě a brzy zaduněly na prvním schodu. Naskočila jí husí kůže a bolestivě se kousla do rtu. Už jde. Le monstre hideux. Přesně tak, jak čekala. Sevřela v dlani stříbrný křížek, který nosila na řetízku kolem krku, a odvážila se pohlédnout přes zábradlí. Jeho hrozivý stín, obrovský, prodloužený až do stropu, se jako přízrak pohyboval nezadržitelně vpřed. Cosi držel v  ruce. Vzápětí v tom tvaru rozeznala sekeru. Stačilo pomyšlení, jak se rozmáchne těžkým ostřím, a sevřely se jí útroby. Jeho záměr zabít ji byl až příliš zjevný. Jakou má šanci proti jeho kruté převaze? Příliš pozdě si uvědomila, že měla běžet do stáje. Ten nápad předtím zavrhla, protože jí nezbývalo dost času, aby na své kobylce odjela do pět mil vzdáleného města, v mlze a dešti po blátivé cestě, přes louky či lesem. Nemohla se nijak dostat do osvětlených ulic Stewart’s Crossing lemovaných plynovými lampami. A i kdyby do městečka dojela, jak by asi přesvědčila šerifa, že dočista nezešílela, a ještě se pak stačila vrátit, aby je všechny zachránila? Nemožné. Bez rozmýšlení tudíž proběhla domem a teď litovala, že se neuchýlila do stáje. Nebyli tam jen koně, ale v přilehlé kůlně bylo uloženo i rozličné nářadí. Kosy, kladiva a také sekery. Vyčkávala. Její jedinou nadějí bylo, že kdyby ji pronásledoval až na 7

střechu, poskytlo by jí to určitou šanci… Jistě, hodně mizivou, ale měla by přinejmenším určitou příležitost připravit na něj past. Tak, aby se karty obrátily. Pokud nemůže spasit sebe, aspoň toho zloducha vezme s sebou. A co to dítě? Můžeš obětovat i nový, nenarozený život? V očích ji pálily slzy. Znovu pohlédla přes zábradlí točitého schodiště a všimla si stínu; nepohyboval se v prvním patře, už stoupal do druhého. TEĎ! Naklonila se dolů a zakřičela z plných plic: „Utíkejte!“ „Cože? K čertu!“ zavrčel a zlostně na ni pohlédl. Oči nad hustým vousem se mu zablýskly zlověstnou modří. „Ruth! Helen!“ volala zoufale v naději, že se jí podaří děti varovat. „Popadněte maličké a utíkejte co nejrychleji pryč!“ „Nikdy neutečou,“ promluvil varovně a rty mu zkřivil škodolibý škleb. Ano, ty rty, které kdysi s takovou vášní líbala. Jak mohla být tak hloupá? Znovu se rozesmál a jí do nosu pronikl nakyslý pach alkoholu. Už je tak blízko! Prudce se otočila a jako blesk se rozběhla ke schůdkům na konci chodby, vedoucím na půdu. Dveře byly jako vždy zavřené. „Poběhlice!“ křikl za ní. „Zatracená děvko! Vrať se sem!“ Nikdy! Vyslala tichou modlitbu za milované, nevinné dušičky svých dětí. Otče náš, jenž jsi na nebesích… Hodiny dole na chodbě začaly odbíjet a údery, které se rozléhaly celým domem, odpočítávaly čas. Posvěť se jméno tvé… 8

Jeho kroky zrychlily a ona sáhla do kapsy širokých suknic pro klíč. Potmě se neobratně potýkala s obrovským kovovým kruhem s klíči, slyšitelně se rozklinkal a ona se zoufale snažila najít ten správný ke dveřím na půdu. Rychle! Tepalo jí v hlavě, prsty měla zvlhlé potem, klíče cinkaly. Svazek jí vypadl z rukou, ale ona ho bleskurychle zvedla. Přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Hodiny dál odbíjely a krom jejich známého zvuku k  ní doléhal i ten těžký odhodlaný krok, ohlašující jeho brzký příchod. Sevřelo se jí srdce. Na zlomek vteřiny zatajila dech. Zkusila další klíč. Nic! „Myslíš, že mi utečeš?“ zařval a slova se rozléhala ozvěnou pod stropními trámy a pronikala jí do duše jako mrazivý chlad. „Skutečně si myslíš, že se odsud dostaneš pryč?“ Jeho smích měl obscénní tón. Strach jí sevřel hrdlo. Roztřesenou rukou vrazila do zámku další klíč a v zoufalém spěchu jím otočila. Ohlédla se a její obavy se naplnily. Už byl zde a nyní se usmíval, kráčel pomalu, nespěchal, vychutnával si ty poslední minuty před tím, než jí naposled ublíží. Cvak! Zámek povolil! Rychle se opřela ramenem do dveří na půdu a rozrazila je. Jen ať si přijde! Ona je přece chytrá žena – a rozhodně není ještě mrtvá. 9

Prozatím. Se špetkou štěstí se jí nějakým způsobem podaří zachránit alespoň děti, když už ne sebe. Vzduch byl vlhký a zatuchlý, do nosu jí stoupal prach. Zabouchla za sebou dveře, otočila klíčem a škrábala se po úzkých schůdcích ve vše pohlcující temnotě. Zaslechla jednoznačné pištění netopýra a pak závan vyplašených křídel, ale při běhu přes půdu ho téměř ani nevnímala. Mysli, Angelique, mysli. Nedovol mu, aby tě zastrašil! Ho­ rečně uvažovala, přebíhala bosýma nohama po studené podlaze. Tohle je její poslední šance k vyrovnání sil, vzít si nějakou zbraň na obranu. Mnoho času nezbývá. Z posledního úzkého točitého schodiště do malé skleněné kupole přímo letěla. Déšť bičoval okna prosklené místnůstky, a ona se třesoucími se prsty horečně snažila odsunout zástrčku na dveřích. Prosím, prosím, prosím! Zástrčka bez větší námahy povolila, jenže dvířka na úzkou střešní terasu se vzpříčila, dřevěný rám zřejmě vlhkostí nabobtnal a bránil otevření. Zaťala zuby a zkusila to znovu, vrazila do dveří ramenem, ale cítila, že je vlhké dřevo nepoddajné. Teprve po chvíli se jí podařilo dveře konečně uvolnit. Už byl zase o něco blíž. Slyšela ho, jak cloumá klikou dole pod schůdky na půdu. Ne! Zoufale se vrhla celou svou vahou proti dveřím, ty se konečně rozlétly a do ní se vzápětí opřel vyjící vítr, se sykotem zadul dovnitř a přehlušoval dunění divokých proudů řeky hluboko dole. Z nebe se lil mrazivě ledový déšť, měsíc zakrývaly mraky, 10

ale ona se nezastavila, aby se podívala, jen se rychle vrátila na půdu. Kdyby ho nějak mohla vylákat na střechu a zamknout za ním, byl by v pasti. Až na to, že má sekeru. Bez problémů dveře rozštípe a dostane se zpátky. Zatraceně! Prásk! Buch! Třísky jen lítaly, dveře z druhého patra povolily a nakonec hlasitě zaduněly, jak dopadly na zeď. Musela se kousnout do rtu, aby nezaječela. Nehlučně ustoupila hlouběji do temnoty severního křídla. Po celou dobu tápala chladným prostorem jako slepec. Schůdky na půdu pod jeho vahou zasténaly. Dával si na čas. Buď proto, že se bál útoku, nebo proto, že si vychutnával každičký okamžik svého lovu. Spěšně se pokřižovala a silou vůle stiskla rty, aby neslyšel její vyděšený dech. Uklidni se. Dokážeš ho přechytračit. Je to hlupák. Hlavně neztratit rozvahu. Pomaličku couvala, prsty tápala po dřevěných stěnách a holých trámech, pod nehty se jí zarývaly třísky, bolestivě si kousala ret, aby nevydala ani hlásku, přestože se občas škrábla o hřebíky vyčnívající ze střešních tašek. Hlavně, ať tě neslyší. Přikrčila se, udělala krok zpět, šlápla do ledové louže pod místem, kudy zatékalo, ruce natažené před sebe. Hledala něco – cokoli –, čím by se mohla bránit, ale nenahmatala vůbec nic. Už ho cítila, do nosu jí pronikl pach alkoholu. Klekla si a bleskurychle osahávala podlahu a bedny, které na ní stály. Nahmatala starý rám obrazu, kufr, zapomenutý košíček na 11

šití a plesnivé krabice, avšak nic tvrdého ani ostrého, dokonce ani pitomý kámen! Poslepu tápala kolem sebe a modlila se, ať najde nějakou zbraň, anebo štít. Něco tady být musí! Třeba střípek skla. Hřebík. Ramínko. Stará žehlička. Cokoli! Buch! Krovy se otřásly. „Do hajzlu!“ zavrčel, jako by se uhodil do hlavy o nízký trám. Zůstala stát jako socha, nehnula jediným svalem. S  námahou polkla. Pořád se choulila kousek ode dveří a v širokém kruhu kolem svých sukní přejížděla dlaněmi po zemi. Najednou letmo zavadila o studený kov, nějakou tyč. Srdce jí zaplesalo. Možná zapomenutý pohrabáč z krbu nebo… ne! Svícen! Téměř vykřikla překvapením – a úlevou. „Kde jsi?“ promluvil tiše. Vemlouvavě. „Vylez, vylez ven, ať jsi kdekoli.“ Obemkla studený kov prsty. Sice to nebyla bůhvíjak dobrá zbraň, ve srovnání se sekerou, ale byla tvrdá a těžká. Držela svícen na zúženém konci, aby se s ním mohla rozmáchnout a uhodit ho podstavcem dost tvrdým na to, aby mu rozrazil lebku. Slyšela ho, jak se pohybuje směrem ke schůdkům do kupole. Prosím, pomyslela si. Jistěže ho dokáže zamknout na střeše! A potom seběhne dolů, popadne děti a nechá ho tam, zatímco odjedou vozem do města. Spíše ho vycítila, než uviděla. Vykročil na poslední krátký úsek schůdků přes kupoli na úzkou střešní terasu. Téměř se neodvažovala nadechnout. Jenže on zaváhal. Jako by vycítil její úskok. Ne! Ne! Ne! Jdi ven. Jen ještě kousek. Prosím. Stačí tři-čtyři kroky ven na střechu. 12

Jenomže on se otočil. Slyšela, jak se dveře na střechu zabouchly, ucítila, jak se zachvěla prkna podlahy, když znovu vykročil do tmy podkroví. „Angelique?“ zvolal vábivým hlasem, který přehlušil vítr svištící kolem skleněné kupole. „Já vím, že jsi tady. Vylez přece! Nemůžeš uniknout.“ Svíralo se jí srdce. Věděla, že existuje jediný jistý způsob, jak ho na střechu vylákat. Musí použít sama sebe jako návnadu. Napínala uši a slyšela jeho kroky, jak se díkybohu vzdalují. Šel na opačný konec půdy. Vytáhla svícen z místa, kde byl zasunutý, vyskočila, a znovu vyběhla příkré točité schůdky pod kupolí. Tentokrát se dveře otevřely snadno. Vypotácela se ven, zakopla o sukně a málem upustila svou zbraň, protože po hladké ploché terase uklouzla. Vyjící vítr jí rval vlasy, déšť ji bičoval do obličeje. Ale tady měla alespoň šanci. Hluboko dole vířila řeka Columbia, rychlým proudem plynula na západ, jako divoká tmavá stuha protínala široký kaňon, nad nímž byl vystavěn tento velkolepý dům. Kdysi její pýcha a radost. Nyní vězení. Ve své naivitě pojmenovala impozantní stavbu Modrý páv podle ptáků, které tolik milovala, avšak nyní sídlo představovalo pouze smrtelnou past, tyčící se vysoko nad zpěněnými vodami. Její milovaní ptáci již zhynuli jeho rukou. Zrovna dnes odpoledne narazila na mrtvé tělo jednoho z nich, kterému kdysi dala jméno Royal; jeho lesklá, jakoby safírová pírka byla zbrocena krví, z hrudi mu vyčníval šíp. Jenže teď nesmí uvažovat o té nesmyslné oběti… ne, když jsou v sázce životy jejích dětí. 13

Zvedla se a číhala u dveří. Měla v plánu ho tady nahoře zamknout a s dětmi utéct. To nestačí. Musíš ten dům zapálit. Uvěznit ho na střeše a dům pod ním nechat shořet na uhel. K čemu je ti vůbec tohle ohavné vězení? „Otče, odpusť mi!“ zašeptala a zvedla vysoko nad hlavu svícen, právě když se v nízkých dveřích objevilo jeho temeno. Nerozmýšlela se. Vložila do úderu veškerou sílu a praštila ho. Praaask! Roztříštila mu lícní kost. Maličko zavrávoral a zavyl jako raněný vlk. Znovu se rozpřáhla, ale on uhnul a svícen mu sjel po rameni. Popadl svícen, vytrhl ho z jejích mokrých dlaní a vpadl na střechu. Když se napřáhl, couvla. V jedné ruce měl sekeru, ve druhé ten zatracený svícen. „Děvko!“ překřičel vítr a přistupoval k ní s nekonečnou trpělivostí vraha, který ví, že svou kořist dostal do pasti. „Myslelas, že mi něco uděláš? Že mě zabiješ?“ zavrčel a přimhouřil oči, jako by nedokázal uvěřit, že v sobě nalezla odvahu postavit se mu. „Maman?“ ozval se přes sykot blesku vyděšený hlásek a Angelique zalétla pohledem ke dveřím, kde se chvěla její desetiletá Helen a schovávala se před deštěm pod stříškou nade dveřmi. „Co je…?“ Ubohá maličká Helen obrátila pohled k tomu netvorovi. „Ne, počkej!“ „Vrať se dolů, Helen!“ přikázala Angelique. „Ale Maman…“ „Honem, běž!“ Angelique se na zlomek vteřiny podívala přímo do vyděšených očí své holčičky. „A zamkni dveře.“ 14

„Ne!“ Teď se k Helen otočil on. „Nic nezamykej!“ Angelique byla zoufalá. „Uteč! Hned!“ Vrhla se vpřed, narazila do něj a švihla rukou, poškrábala mu obličej a sápala se po sekeře. „Děvko!“ Helen kdesi za ní zaječela. Blesklo se ostří sekery. Na mokrých dlaždicích mu však uklouzly nohy. „Utíkej!“ vřískla Angelique na Helen, když začal padat. Vší silou prudce vykopla a trefila se mu kolenem přímo do rozkroku, až zavyl, zavrávoral a sekera upadla do temnoty. Hrozivě zařval, sevřel jí mozolnatou rukou krk, ale ona znovu prudce kopla. Oba se pomalu nakláněli, váhali, hleděli jeden druhému do očí. Pak se převážili a padali do hlubin černé noci.

15

1. kapitola

15. října 2014, sídlo Modrý páv „Panebože, mami, ty si snad děláš srandu!“ zaúpěla ze sedadla spolujezdce Jade, zatímco Sarah projížděla svým fordem po kdysi vyštěrkované příjezdové cestě. „Nedělám,“ opáčila Sarah. „Což dobře víš.“ Silnička se klikatila mezi vysokým porostem borovic, jedlí a cedrů, ve vyjetých kolejích s rozbujelým plevelem zely díry, jež se po nedávném dešti navíc proměnily v hluboké louže. „Snad si skutečně nemyslíš, že tu můžeme bydlet!“ Sedmnáctiletá Jade neskrývala svoje zděšení, protože už mezi stromy občas zahlédla ten obrovský dům. Jako obvykle se neobávala dát průchod svým názorům. „Máma to myslí vážně,“ ozvala se zezadu Gracie, vmáčknutá mezi hromady přikrývek, peřin, spacích pytlů a ložního prádla, které stěhovaly z Vancouveru. „Vždyť nám to říkala.“ Jade se ohlédla na sestru. „Já vím. Jenže je to horší, než jsem si myslela.“ „To snad ani není možné,“ ucedila Gracie. „Nikdo se tě na nic neptal!“ 17

Sarah jen pevněji stiskla volant. Už si vyslechla spoustu řečí na téma, jak ničí dcerám život, když se rozhodla sbalit všem kufry a vrátit se do svého rodiště, malého městečka, kde strávila dětství. Podle vyjádření svých dcer je nejhorší matka pod sluncem. Mnohokrát tu padlo slovo „nenávist“ – v souvislosti s ní, se stěhováním a vůbec s jejich hrozným životem. Být rozvedená matka není nic pro slabochy, to usoudila už dávno. No a co? Její dcery se na ni pořád ještě zlobí. Smůla. Sarah ale potřebuje nový začátek. A ačkoli to Jade a Gracie zatím nevěděly, potřebovaly ho také. „Připadá mi to tady, jako bychom se nacházely v jiné sluneční soustavě,“ ušklíbla se Jade, když vyjely z hustého lesíka na široké prostranství bez stromů, vysoko nad řekou Columbia. Gracie se k sestře přidala: „Za devatero horami, devatero řekami…“ „No tak, přestaňte. Není to zase tak špatné,“ okřikla je Sarah. Její dcery strávily většinu svého života ve washingtonském Vancouveru, a naproti přes řeku měly Portland a stát Oregon. Městský život jim byl vlastní. Tady ve Stewart’s Crossing bude všechno jiné a ještě víc se bude od jejich městského bydlení lišit jejich nový domov – sídlo Modrý páv, kde Sarah prožila dětství. Obrovská masivní dvoupatrová stavba z  kamene a cedrového dřeva byla posazena na vysokém srázu nad širokým korytem řeky Columbia. Typický viktoriánský dům z přelomu devatenáctého a dvacátého století se špičatými věžičkami a komíny vypínajícími se k  pochmurné šedé obloze měl 18

i skleněnou kupoli, z  níž se vycházelo na úzkou střešní terasu, kterou nyní Sarah ze svého místa už jasně viděla. Na okamžik ji zamrazilo v zádech a pocítila panický strach, ale podařilo se jí ho potlačit. „Pane… Bože…“ Jade jen otevřela pusu. Zírala na dům. „Vypadá jako vystřižený z Addamsovy rodiny.“ „Ukaž!“ Gracie si na zadním sedadle odepnula bezpečnostní pás a naklonila se, aby lépe viděla. „Má pravdu,“ souhlasila pro tentokrát Gracie se svou starší sestrou. „Ale no tak,“ uklidňovala je Sarah, ale Jade se nemínila uklidnit ani náhodou. Kdysi velkolepý dům se širokou střechou nad vchodem podepřenou sloupy a s drolícími se komíny místní tehdy označovali přízviskem „Klenot řeky Columbia“, ovšem nyní byl v  ještě žalostnějším stavu, než si Sarah pamatovala. „Jsi slepá? Tahleta barabizna je prostě průser!“ Jade zírala před sebe a pomalu kroutila hlavou, jako by nedokázala uvěřit hrůznému zvratu, k němuž právě v jejím životě došlo. Když přijely ke garáži, minuly další stavení, doslova zříceninu. „Mami, vážně! Tady bydlet nemůžem.“ Obrátila na Sarah vytřeštěné oči se silně namalovanými řasami, jako by matka totálně přišla o rozum. „Můžem, a taky budeme. Nakonec ano.“ Sarah prudce otočila volantem, aby auto obrátila do protisměru a zaparkovala u chodníčku vedoucího k hlavnímu vchodu. Ozdobná zrezivělá branka visela nakřivo, loubí se dávno zřítilo, růže lemující dlážděný chodníček měly dlouhé šlahouny a jejich květy se proměnily v  plody. „Nejdřív se provizorně utáboříme tady v domě, než se dokončí rekonstrukce domku pro hosty, což bude patrně příští týden. V  něm budeme bydlet 19

do ukončení oprav, ale to potrvá… spíš měsíce, možná celý rok.“ „…pro hosty… Panebože, myslíš tohle?“ Jade ukázala prstem s černě nalakovaným nehtem na menší domek na druhé straně dlážděného dvora, přímo naproti obrovskému sídlu. Domek pro hosty byl v podstatě ve stejném stavu jako sídlo samotné a všechny okolní hospodářské budovy. Na střeše chyběly tašky, okapy prorezly a většina spojů upadla nebo k sobě nedoléhala. Navíc byla spousta oken zatlučená prkny a těch pár, která zůstala, bylo popraskaných a zažloutlých. „Kouzelné!“ vydechla znechuceně Jade. „Nemůžu se dočkat.“ „Myslela jsem si, že vám to bude připadat takhle,“ konstatovala Sarah s chabým úsměvem. „Vtipné,“ rýpla si Jade. „No tak. Vzmužte se. Hlavu vzhůru! Bude to jen na chvilku. Nakonec se definitivně přestěhujeme do domu, pokud ho neprodáme.“ Gracie si přisadila: „Měla bys ho prodat hned!“ „Není přece můj, zapomnělas? Patří ještě mým bratrům a sestře. Všichni společně se potom musíme dohodnout, co s ním bude.“ „Nemá někdo zapalovač?“ prohodila téměř zvesela Jade. „Mohla bys ho zapálit a shrábnout pojistku.“ „Jak víš o…?“ Nicméně otázku nedopověděla, protože vypnula motor. Jade v sobě nedávno objevila náklonnost k morbidnostem a navíc už dávno sledovala snad každou detektivku nebo krimi reality show, které se vysílaly v  televizi. V poslední době si zamilovala i rekonstrukce skutečných zločinů, v nichž druhořadí herci zosobňovali strašidelné vra20

hy a jim podobné. Zájmy Jade, které se zjevně shodovaly se zájmy jejího momentálního přítele, Sarah zneklidňovaly, ale snažila se kvůli nim dceru nekárat. V tomto případě méně znamenalo více. „Měla bys prodat aspoň svůj podíl. Nech ho tetičce Dee Linn a strýčkům Joeovi a Jakeovi, ať si barák renovují sami,“ navrhla Jade. „Vypadni, dokud můžeš. Panebože, mami, to je naprosto šílené, že jsme tady. Nejenže ta barabizna vypadá, jako když vypadla z béčkového hororu, ale navíc je na totálně odlehlém místě.“ V  tom se příliš nemýlila. Dům i okolní pozemky, které k němu patřily, byly vzdáleny sedm kilometrů od nejbližšího města, což byl zapadákov zvaný Stewart’s Crossing, a výhled na sousední farmy zakrývaly porosty jedlí a cedrů. Sarah vypnula motor a pohlédla k říčce Willow, přirozené hranici mezi pozemky. Ten sousední už přes sto let patřil rodině Walshových. Na chviličku jí hlavou bleskla vzpomínka na Clinta, posledního z linie tohoto rodu, který podle Dee Linn a tety Marge stále na farmě bydlel. Přísně se však napomenula, že on není důvodem, proč vyvíjela na dcery takový nátlak, aby se odstěhovaly do jejího rodného domu u Stewart’s Crossing. „Co kdybys mě prostě odvezla zpátky a já si vyzvedla svý auto?“ navrhla Jade, když Sarah udělala další otočku, aby zaparkovala u garáže. „Tvoje honda bude ještě pár dní v servisu – slyšelas Hala.“ Jadeino auto totiž nechali v městečku opravit – mělo dostat nové pneumatiky a dočkat se tolik potřebného seřízení brzd. Hal měl také v úmyslu zjistit, proč z auta uniká jakási kapalina. 21

„No jasně, Hal, mistr automechaniků!“ ohrnula Jade nos. „Nejlepší ve městě,“ upozornila ji Sarah a hodila si klíčky do kabelky. „Jezdil k němu můj táta.“ „Jediný autoopravář ve městě. A dědeček je už dávno mrtvý, takže tady Hal působí snad sto let!“ Sarah se neubránila úsměvu. „Fajn. V tomhle jsi mě dostala. Ale od mé poslední návštěvy si to tam dost zmodernizoval. Má spoustu elektronického vybavení a taky pár nových automechaniků.“ K jejímu údivu Jade také zvedla koutky a Sarah vytanula na mysli Jade v mladším věku, když byla ještě nevinná holčička. Připadalo jí to jako včera. „A má hodně zákazníků.“ „Zřejmě je teď na auta nějaká špatná karma,“ přikývla Sarah. U Hala potkaly starší ženu s  pejskem a dva muže. Všichni měli se svými vozidly potíže. Jejich skupinka dokonale zaplnila malou recepci autoservisu. „Existuje vůbec něco jako dobrá karma pro auta?“ zeptala se Jade, ale vypadalo to, že na svůj osud rezignovala a smířila se s tím, že nějakou dobu zůstane bez svého miláčka na čtyřech kolech. Výborně. Jade byla donedávna vynikající studentka. Měla vysoké IQ a o školu projevovala nadšený zájem. Ve spoustě předmětů byla napřed a málem by vystudovala za polovinu času. Jenže asi před rokem ji začali pro změnu zajímat kluci a známky se jí postupně horšily. Teď Jade vyznávala styl gotiček bez ohledu na to, že už byl možná trošku passé, a byla bláznivě zamilovaná do svého přítele, staršího než ona, který jen taktak dokončil střední školu, a zdálo se, že ho nezajímá vůbec nic krom hudby, marihuany a velmi pravděpodobně sexu. Byl to takový pseudointelektuál, odešel z vysoké školy a s rozkoší diskutoval o politice. 22

Jenže Jade se domnívala, že s  Codym Russellem slunce vychází i zapadá. Sarah si byla dost jistá, že tomu tak není. „Tak sebou hněte, jdeme!“ vybídla dcery. Jade se nemínila vzdát. Vytáhla z  kabelky mobil. „Musím?“ „Jo.“ „Ta je teda hrozná,“ zašeptala Gracie. Ve dvanácti ještě o chlapce zájem neprojevovala a dávala pořád přednost spíše zvířatům, knihám a roztodivným paranormálním jevům. Opačné pohlaví ji tolik nepřitahovalo. Prozatím. Měla dar bujné fantazie a také byla pronikavě inteligentní. I ona byla vždycky krok před svými vrstevníky. „Slyšela jsem to,“ ozvala se Jade a cosi kutila s mobilem. „Fakt je to tady ale trochu strašidelné,“ připustila Gracie, a když na čelní sklo auta dopadly první kapky deště, naklonila se. „To je slabé slovo!“ Jade se nemínila příliš ovládat. „A… kristepane, neříkej mi, že tady nemáme signál!“ Ve tváři se jí zračilo naprosté zděšení. „Občas kolísá,“ přiznala Sarah. „Ježíši, mami, co má tohle znamenat? Doba temna? Tady to je… strašlivé. Sídlo Modrý páv, to mě poser…“ „No tak!“ okřikla ji přísně Sarah. „Žádná sprostá slova. Pamatuješ na dohodu? Žádná.“ „Ale prokrista, mami…“ „Zase smlouváš?“ vyštěkla Sarah. „Právě jsem řekla ne.“ „Prima.“ Jade se prudce opřela a dodala o poznání klidněji: „No tak, mami! Přiznej si to. Modrý páv je pitomé jméno. Dokonce to zní trochu dvojsmyslně.“ 23

„Kdes to vzala?“ ptala se přísně Sarah. „Nikde, jen to říkám.“ Jade hodila telefon do kabelky. „A Becky mi říkala, že v tom baráku straší.“ „Takže teď posloucháš Becky?“ Sarah ještě zatáhla ruční brzdu a chystala se otevřít dveře. Den se vyvíjel čím dál tím hůř. „Pokud si dobře pamatuju, nikdy ti nešla pod nos.“ „Jasně,“ vzdychla si teatrálně Jade. „Jen ti ale reprodukuju její slova.“ Becky byla sestřenice Jade a Gracie, dcera Dee Linn, starší sestry Sarah. „Jenže se nedá říct, že bych tady měla miliardy kámošek, ne?“ „Jasně. Chápu.“ Podle názoru Sarah se Becky nedalo věřit. Patřila k těm puberťačkám, které milují drby, vždycky dokážou trochu rozvířit situaci a se škodolibou radostí způsobí nějaký menší problém – hlavně někomu jinému. Becky uměla nadělat pěknou paseku nejednomu člověku ze svého okolí. Přesně jako její matka. Není divu, že se Becky dozvěděla od Dee Linn povídačky o tom, jak sídlo Modrý páv obývají nějací divní duchové. Tenhle typ nenápadných klepů točících se kolem domova, co se jen zlehka dotýkají jejího života, ale neničí ho, byl přesně podle modelu Dee Linn. Gracie se ozvala: „Myslím, že dům vypadá celkem suprově. Strašidelně, ale suprově.“ Jade odfrkla. „Jak ty můžeš vědět, co je suprový?“ „Hele…“ vystartovala Sarah varovně po své starší ratolesti. Gracie byla na jedovaté komentáře své sestry zvyklá, a tak vyrukovala se svou pasivně-agresivní kartou a chovala se, jako by vůbec nevnímala zlověstně ironický podtón sestřiny otázky. Změnila směr hovoru a stočila ho ke svému oblíbenému tématu. „Nemůžeme tady mít psa, mami?“ Než Sarah 24

stačila zareagovat, rychle dodala: „Říkalas, že bychom mohly. Vzpomínáš? Že až se sem nastěhujeme, poohlídneme se po psovi.“ „Podle mého jsem spíš říkala, že o tom popřemýšlím.“ „Jade má auto,“ namítla Gracie. Jade se ozvala ještě pořád z předního sedadla: „To je něco jiného.“ „Ne, není.“ Gracie pak matce pomyslně otloukla o hlavu její vlastní slova: „Slib je slib. To přece vždycky říkáš.“ Gracie si matku klidně měřila a pomalu vystupovala ze zadních dveří. „Já vím.“ Jak mohla vůbec Sarah zapomenout na debatu, která se neustále opakovala od chvíle, kdy bylo její mladší dceři pět? Gracie byla blázen do všech zvířat a neustále žadonila, aby měli nějakého mazlíčka. Jakmile se Gracie vzdálila z doslechu, obrátila se Sarah na Jade: „Nezabilo by tě, kdybys na sestru byla milejší.“ Jade na matku jen nevěřícně pohlédla a prohlásila: „Tohle bude teda vopruz!“ „To bude záležet na tobě.“ Sarah už unavovaly neustálé hádky, které začaly v okamžiku, kdy před dvěma týdny dcerám oznámila svůj záměr ohledně stěhování. Musela čekat, dokud se nedořeší právnické záležitosti mezi realitní kanceláří a jejími sourozenci, a pak si najala stavební firmu, aby práce začaly dřív, než tu novinu sdělí dcerám. „Je to příležitost k novému začátku pro nás všechny.“ „Mně je to fuk. Jaký nový začátek? To je přece na tobě. Je tvůj. A možná její,“ dodala a kývla bradou k přednímu sklu auta. Sarah se tím směrem podívala a viděla, jak Gracie prochází po chodníčku z popraskaných dlaždic, mezi nimiž už 25

prorůstají pampelišky a mech. Změť přerostlých růží s dlouhými šlahouny a neostříhanými květy svědčila o tom, jak dlouho byl dům neudržovaný. Arlene, matka Sarah, před lety o zahradu i sad pečovala téměř umanutě – ale to už je dávno. Sarah sledovala osamělou vránu, jak přelétla k třešni nedaleko domu pro hosty, mávla křídly, usedla na větev nataženou jako hnát kostlivce a v dešti jen rychle zatáhla hlavu. „Ale no tak, Jade. Přestaň s tím už,“ povzdechla. „Ty taky,“ obrátila Jade oči v sloup, odepnula si bezpečnostní pás, vytáhla mobil a začala psát textovou zprávu. „Z těch chytrých telefonů se poseru… teda podělám.“ „Opakuju: pozor na pusu.“ Sarah si strčila do kapsy klíče a snažila se opanovat, aby na dceru nevyjela. „Posbírej si své věci, Jade. Ať se ti to líbí, nebo ne, jsme doma.“ „Já nemůžu uvěřit, že tohle je můj život.“ „Prostě tomu věř.“ Sarah otevřela dveře a obešla auto, aby si zezadu vytáhla počítač a kufr. Jistě, i ona měla o stěhování své pochybnosti. Měla v plánu pustit se do velkolepého projektu – zrekonstruovat dům do podoby jeho dávné elegance a krásy a pak ho prodat. Jenže její plán byl dost smělý, možná nerealizovatelný. Obrovitá stavba už v době, kdy zde Sarah se všemi svými sourozenci bydlela, postupně neopravitelně chátrala. Od otcovy smrti to začalo jít s domem doopravdy z kopce. Oprýskávala omítka a mnohá prkna fasády byla prohnilá. Široká vstupní veranda se nakláněla, chyběly jí příčky v zábradlí a ve střeše nad ní zely díry po chybějících taškách. „Vypadá dost zlověstně,“ prohodila přes rameno Jade, než vytáhla z kufru svou tašku na kolečkách a váhavě se vydala za sestrou. „Vždycky jsem to tady nesnášela.“ 26

Sarah se podařilo ovládnout a spolkla pichlavou poznámku. Když sem naposled s dcerami zajela, strašně se pohádala s matkou; prudká výměna názorů předcházela i jejich poslední bolestné rozepři. Gracie byla tehdy asi ještě malá a nepamatovala si to, ovšem Jade to v hlavě uvízlo. Gracie už byla téměř u schodů na vstupní verandu, když vtom se náhle zarazila a vzhlédla k domu. „Co to sakra…?“ „Dělej!“ pobídla sestru Jade, ale Gracie se ani nehnula, dokonce ani když k dívkám došla Sarah a na jeden prorezlý okap dosedla velká černá vrána. „Něco se děje?“ zeptala se Sarah. Jade spěšně odpověděla: „Ale ne, mami, všechno je naprosto dokonalé. Ty se pohádáš s tím úchylem z práce a usoudíš, že se všichni musíme přestěhovat.“ Luskla prsty. „A bác! Je to! Takhle rychle. Pronajmeš náš vancouverský byt a sdělíš nám, že se máme přesunout sem, na polorozpadlou starou farmu s groteskním barákem, který vypadá, jako by vyskočil z nejdivočejších snů Stephena Kinga. Takže jo, všechno je totálně v pohodě.“ Jade znovu sáhla po mobilu. „A pokud tady nebude mobilní signál, odcházím, mami. Fakt. Bez signálu to je… rozumíš… archaické a… a… nelidské!“ „To přežiješ.“ Gracie zašeptala: „Někdo tam je.“ „Cože?“ podivila se Sarah. „Ten barák je prázdný už celé roky.“ Gracie zamrkala. „Ale… ale… já jsem ji viděla.“ „Kohos viděla?“ zeptala se Sarah a snažila se přehlížet nepatrný plamínek strachu, který jí spaloval žaludek. Gracie pořád svírala rukojeť své tašky na kolečkách a jen pokrčila rameny. „Nějakou holku.“ 27

Sarah zachytila pohled Jade, kterým jí naznačovala, že jí to přece říkala. „Holku? Kde?“ zeptala se Jade zostra. „Stála támhle.“ Gracie ukázala nahoru do druhého patra, do pokoje v severozápadním rohu domu, těsně pod kupolí. „V tom okně.“ Theresin pokoj. Místnost, do které měla Sarah jako malá zakázaný vstup. Plamen strachu jí málem sežehl nitro. Jade se znovu zadívala matce do očí a beze slov ji vybízela, aby Gracii postavila na pevnou zem. „Možná je to duch,“ provokovala Jade. „Slyšela jsem, že je jich tady spousta.“ Naklonila se k sestře. „A nejen od Becky. Sama jsi mi říkala, žes dělala jakýsi takzvaný výzkum a zjistilas, že první žena, která tady bydlela, byla zavražděna, a její tělo se nikdy nenašlo, takže její duch bloudí chodbami sídla Modrý páv a bude tudy bloudit až do skonání světa.“ Gracie blýskla okem po matce. „No… jasně…“ „Ach ne, prosím,“ odfrkla Jade. „V první vteřině, kdy sem vkročíš, vidíš ducha.“ „Zemřela tady žena jménem Angelique Le Duc!“ rozohnila se Gracie. „Myslíš Angeliku Stewartovou,“ opravila ji Jade. „Provdala se za našeho šíleného vrahounského prapraprapradědečka, nebo co to bylo za zrůdu. Tos přece taky tvrdila.“ „Četla jsem to na internetu,“ opáčila Gracie a naštvaně sevřela rty, že si ji sestra dovolila opravit. „Pak to tedy musí být pravda,“ ušklíbla se Jade. Obrátila pozornost k matce. „Hned, když jsi nám oznámila, že se stěhujeme, začala má milovaná sestřička šílet po duchařských historkách. Pročítala knížky z knihovny, projížděla internet, zapojovala se do diskusí s lidma, kteří si myslí, že viděli du28

chy. A nezjistila si údaje jenom o té záhadné Angelique Le Duc – ne, ne! Nebyla totiž jediná. Tadyhle všude…“ mávla rukou k  domu a okolním pozemkům, „je to přímo poseté strašidly lidí, kteří v sídle Modrý páv špatně skončili!“ Jade rozfoukal vítr vlasy a déšť zhoustl. „Nechápeš, jak je tohle všechno směšné? Ona teď začne věřit všem těm paranormálním kravinám a myslet si, že budem bydlet s tlupou nemrtvých duchů, do pr… do háje!“ „Jade…“ začala Sarah. „Mlč!“ varovala ji Gracie. „Mluvíš jako totální magor,“ pokračovala Jade a pěkně naštvaně se obrátila na Sarah. „Musíš jí to zatrhnout, mami. Pro její vlastní dobro. Jestli začne blábolit o strašidlech, démonech, zjeveních a tak…“ „O jakých démonech?“ obořila se na ni znechuceně Gracie. „Kdo říkal něco…“ „Všechno jsou to pěkné kraviny,“ prohlásila Jade. „Ve škole se jí budou smát!“ „Tak dost!“ okřikla je Sarah, ačkoli se zdálo, že Jade má pro jednou o sestru starost. Jenže Sarah měla už plné zuby jejich neustálých rozbrojů. Přinutila se ke klidu, který vůbec nepociťovala, a oznámila: „Půjdeme konečně dovnitř.“ „Vy mi nevěříte,“ ozvala se ublíženě Gracie a znovu vzhlédla k oknu. Sarah už také pohlédla na okno místnosti, v níž – jak moc dobře věděla – se odehrály temné skutky. Jenže za špinavým prasklým sklem se žádná silueta neobjevila. Žádný přízrak se za oknem nevznášel. Neviděla postavu z jiného světa. Za špínou okna se neukrývala žádná „holka“, jen potrhané záclony, které se v kalném odpoledni zřejmě pohnuly. 29

„Viděla jsem ji,“ trvala na svém Gracie. Nakrčila ustaraně čelo, až se jí mezi obočím objevila kolmá vráska. „Mohl to být nějaký odlesk nebo stín,“ snažila se věc vysvětlit Sarah a v  tu chvíli hlasitě zakrákala vrána. Sarah v hloubi duše věděla, že lže. Gracie se obrátila na Jade: „To ty jsi ji vyplašila!“ „No jasně. Samozřejmě je to moje chyba. Dej mi pokoj, krucinál.“ „Ona tě ale potrestá, je ti to jasné?“ Gracie přimhouřila oči. „Ta žena v okně se pomstí.“ „Gracie!“ Sarah jen poklesla čelist. „Jen počkej, uvidíš!“ prohlásila Gracie, obrátila se ke vchodu a celý hovor tak vítězně zakončila. „Tady je nejnovější,“ oznámila Rhea, když prošla dveřmi do Clintovy přeplněné kanceláře v malých prostorách městské radnice Stewart’s Crossing. Pracoval zde jako inspektor stavebního odboru. Sledoval tu všechny aktuálně povolené stavby a rekonstrukce na území města i v jeho okolí, a najímal si ho i okres pro stavby v oblastech mimo území města. „Možná ti to bude připadat obzvlášť zajímavé.“ Zvedla tenké čárky obočí tak vysoko, až se jí objevily nad obroučkami brýlí. „Máš to v sousedství.“ „Nepovídej. Dům Stewartových?“ „Klenot Columbie,“ ušklíbla se a zavrtěla hlavou, aniž se jí hnul jediný vlas krátkého zrzavého účesu. Maličko se mu sevřel žaludek. „Třeba by si zrovna tohleto chtěl vzít Doug.“ „Myslela jsem, že Douga nenávidíš.“ „To je silné slovo,“ bránil se Clint. „Prostě by jen nebyl 30

prvním, koho bych navrhl jako svého nástupce.“ Neměl tušení, proč přesně Dougu Knowlesovi nevěří, nicméně mladík, kterého zaučoval, aby později jeho práci převzal, mu připadal až moc nezkušený, dychtivý a přespříliš hladový po úspěchu, než aby věnoval každé své zakázce odpovídající pozornost. Navíc v sobě měl cosi tajnůstkářského, a Clint ho podezíral, že přistupuje ke své práci s nedbalou lehkostí, a možná nechá lecjakou drobnost nenápadně spadnout pod stůl. „Tak jo, rozmyslel jsem si to. O rekonstrukci Stewartovic domu se postarám já.“ „Říkala jsem si, že to tak bude,“ našpulila maličko červené rtíky. „Jo, a počkat!“ Vyběhla z kanceláře a vzápětí se vrátila s miskou bonbonů, kterou mu postavila na roh stolu. „Halloweenské sladkosti pro tvé klienty, kteří mají mlsnej jazejček… teda jazýček.“ „To není nutné.“ „Ale jistěže je. Teď se bude slavit, tak nebuď takový bručoun jako Santa.“ „Počkej, Santa je propojený s Vánocema.“ „Ale to je jedno. Jsi bručoun tak jako tak. Teď kupříkladu kvůli Halloweenu.“ Rozbalila si čokoládičku s obrázkem Tří mušketýrů a položila si ji na jazyk. „Tak jo, jsem bručoun. S tím nic nenaděláš.“ Rozesmála se a mrkla na něj. Pak se otočila a prošla dveřmi do recepce budovy, v níž byly kanceláře městské radnice. Stavba pocházela z  poloviny minulého století, byla celá ze skla a úzkých světlých cihel, měla plochou střechu a půl tuctu kanceláří, z  nichž se vycházelo do společné recepce. Stropy zde byly nízké, z  takzvaných „zvukotěsných“ desek, na stropech zářivky, podlahy pokryté linoleem oblíbeným 31

v šedesátých letech. Teď na něm byla vidět celá desetiletí lidských kroků. „Jen se podívej!“ zahlaholila přes rameno Rhea na vysokých podpatcích, a vtom zazvonil telefon. Naklonila se přes pult recepce a rychle zvedla sluchátko, než stačil zazvonit podruhé. Měl podezření, že to dělá schválně, protože věděla, že ji stále pozoruje. Poskytla mu výhled na sukni, která se jí napínala přes zadeček. „Radnice Stewart’s Crossing,“ zašveholila. „Tady Rhea Hernandezová.“ Zadeček měla hezký, to se muselo uznat, ale neměl zájem. Rhea byla přitažlivá a chytrá, potřetí rozvedená a teď ve zralém věku dvaačtyřiceti let hledala manžela číslo čtyři. Clint to být neměl – sám se ovšem domníval, že to Rhea dobře ví. Flirtovala s ním spíše ze zvyku, než z jistoty, že ho uloví. „…omlouvám se, ale starostka není v  kanceláři. Mohu něco vyřídit? Nebo pokud byste chtěl, můžete jí přímo poslat e-mail,“ mluvila Rhea a držela sluchátko na šňůře natažené nad pultem, který se jí nicméně podařilo obejít, a posadila se, takže mu zmizela z výhledu. Slyšel, jak začíná odrecitovávat e-mailovou adresu starostky Leslie Imholtové. Clint zvedl hromádku papírů, které mu položila na stůl. První žádostí byly plány na úplnou rekonstrukci starobylého rodinného sídla Modrý páv, postaveného na pozemku, který sousedil s pastvinami jeho ranče. Nedivil se tomu, protože se mu doneslo, že se Sarah vrací do městečka, aby se pustila do přestavby rodného domu. Předběžné výkresy už předložila vedoucímu stavebního odboru města ke schválení, takže toto musí být rekonstrukce původních plánů. Neskutečná práce, to mu bylo jasné, a když pomyslel, že Sarah do toho jde sama 32

a vrací se na místo, které kdysi tak zoufale chtěla opustit… Nahlédl do podrobnějších plánů činnosti a poznamenal si, že se musí podívat, kolik práce se už udělalo na menší obytné budově na pozemcích – takzvaném „domku pro hosty“, jak se mu v rodině Stewartových říkalo. Dokud tu starostka nezaměstnala Douga Knowlese, byl Clint jediným stavebním inspektorem v  této části okresu a všechnu práci kontroloval sám. Teď by mohl předat některé dozory Dougovi, kdyby chtěl. Clint se však už rozhodl, že je to v podstatě špatný nápad. V tomto případě rozhodně ano, pomyslel si. Jenže když přijme dozor nad úpravami sídla Modrý páv on, nepochybně znovu Sarah uvidí. Zamračil se, sáhl po jednom tom zatraceném čokoládovém bonbonu a rozbalil si zmenšeninu tyčinky Kit-Kat. Strčil si ji do pusy a pohodlně se opřel. Se Sarah se neviděli už léta, a měl-li být k sobě upřímný, věděl, že jejich rozchod neproběhl zrovna v nejlepším. Zmuchlal papírek od čokolády a vyhodil ho do koše. Středoškolská láska, napadlo ho. Tak silná, ale v  širším kontextu vlastně tak bezvýznamná. Proč jsou tedy veškeré jeho vzpomínky na ni stejně živé jako před těmi dávnými lety? Zazvonil mu telefon a on se ochotně natáhl po sluchátku a úvahy o Sarah Stewartové a jejich nešťastném románku odsunul do nejvzdálenějšího kouta své mysli.

33

2. kapitola

„A je to. Pádím domů,“ prohlásila Rosalie Jamisonová, strhla ze sebe zástěru a hodila ji do koše k dalším špinavým ručníkům, zástěrám, plášťům a hadrům, které se musí přes noc vyprat, aby byly připravené na ranní směnu v jejím tříhvězdičkovém motorestu. Postavila pracovní boty na poličku a zavázala si tenisky, nové, zářivé, oblíbené značky Nike. V těch se jí půjde dobře domů. „Nashle!“ Restaurace byla jen pár bloků od řeky a odnepaměti se jmenovala Motorest Columbia. Jméno vymyslel nějaký blbeček bez představivosti. Budova stála na konci dlouhého parkoviště pro kamiony asi půl kilometru od Stewart’s Crossing. Rosalie tady strávila posledních šest měsíců, obsluhovala štamgasty u stolů i hosty, kteří jen projížděli. Nesnášela svou divnou pracovní dobu a pach přepáleného tuku a koření, který ze sebe cítila neustále. Nemohla se ho zbavit, pokud nestrávila minimálně dvacet minut pod sprchou. Jenže to byla práce; jedna z mála v tomhle nesmyslném městě utopeném v lesích. 34

Pro tuto chvíli jí to musí stačit, dokud si neušetří dost na to, aby mohla ze Stewart’s Crossing odjet navždy. Už aby to bylo. „Počkej!“ zavolala na ni Gloria, padesátnice neustále čpící cigaretovým kouřem. Doběhla k ní dřív, než Rosalie došla ke dveřím, a tam jí strčila do ruky pár dolarů a nějaké drobné. „Nikdy nezapomínej na spropitné,“ zamrkala a pokračovala: „Já si díky němu můžu užívat svých kožešin a diamantů.“ „Jasně, přesně tak.“ Rosalie se neubránila úsměvu. Gloria byla v pohodě, přestože bez ustání mluvila o tom, jak dlouho ještě bude trvat, než dosáhne na nějaké své zdravotní a sociální pojištění a všechny ty nudné záležitosti. Byla to poněkud zoufalá kadeřnice, snad každý měsíc si měnila barvu, střih i úpravu účesu a vzala Rosalii pod ochranu, když do motorestu přišlo pár kluků, jejích spolužáků ze střední, a začali ji obtěžovat obscénními poznámkami a gesty. Gloria je odmítla obsloužit a vyhodila je ze dveří tak rázně, že odešli jak zpráskaní psi. Díky té scéně se situace ve škole ještě zhoršila, ale Rosalie ji vyřešila tím, že na některé hodiny nechodila, případně šla občas úplně za školu. „Když půl hodinky počkáš, odvezu tě domů,“ nabídla se Gloria a vyklepala si z  balíčku cigaretu. Zároveň vyhlížela ven do tmy. „Musím jen trochu poklidit.“ Rosalie zaváhala. Cesta pěšky po nouzové silničce vedle dálnice jí potrvá přinejmenším dvacet minut, jenže když Gloria něco označila jako „půl hodinky“, obvykle se to protáhlo na hodinu anebo dvě, a Rosalie už prostě chtěla být doma, vyběhnout po schodech do svého pokoje, padnout na postel a zkusit stihnout ještě nějaký díl Velkého bratra nebo jiného seriálu anebo čehokoli, co dokáže na své staré otluče35

né televizce chytit. Krom toho si Gloria vždycky zapálila, jen co se posadila za volant, a teď už bylo moc zima, aby se dalo stáhnout okénko. „Radši půjdu hned. Díky.“ Gloria se zamračila. „Nelíbí se mi, že jdeš domů sama v týhle tmě.“ „Už to nebude trvat moc dlouho,“ připomněla jí Rosalie a chvíli podržela spropitné v dlani, než si peníze nacpala do kapsy bundy, kterou vzala z háčku u otevřených zadních dveří. „Koupím od strýčka toyotu. Má ji pro mě nachystanou. Potřebuju už jenom tři stovky.“ „Začíná pršet.“ „Mně to neva. Fakt.“ „Dávej si ale bacha!“ Gloria se zamračila, až se jí pod slámově žlutou ofinou zkrabatilo čelo. „Víš, že to nemám ráda.“ „V pohodě, vážně.“ Rosalie si zapnula bundu a vyšla ven do noci, než se s ní Gloria začne dál dohadovat. Jakmile za ní zapadly dveře, už Glorii slyšela, jak říká kuchaři Barrymu: „Já teda nevím, co si její matka myslí, když tu holku nechá chodit samotnou takhle pozdě v noci.“ Sharon nemyslela. V  tom tkvěl její problém. Rosaliina máma o své dceři vůbec nepřemýšlela, protože měla myšlenky jen pro toho pitomce Mela, svého současného manžela, tlustého rozmrzelého chlapa, o kterém Rosalie uvažovala jen jako o „číslu čtyři“. Byl to stejný tragéd jako všichni ostatní v  řadě matčiných manželů. Jenže Sharon jako obvykle prohlásila Mela za „toho pravého“ a označovala ho jako svou „spřízněnou duši“, což byly neskutečné žvásty. Nikdo se špetkou rozumu by nemohl považovat obtloustlého Mela Updika, který pořád jen chlemtal pivo a seděl u televize, za nějakou spřízněnou duši – snad jen člověk, který má v hlavě 36

úplně vymeteno. Mel vlastnil poměrně frajerskou motorku (jenže Rosalie se na ní nikdy nesměla svézt), a to na něm bylo jediné v pohodě. Navíc po Rosalii pokukoval se slizkým výrazem a jiskrou v oku, což situaci také nijak neusnadňovalo. Za svůj život zplodil už pět dětí s několika manželkami a přítelkyněmi, rozesetými od L.A. po Seattle. Rosalie měla tu pochybnou čest všechny poznat, a všechny hned od prvního pohledu upřímně nesnášela. Melovy dětičky se holt potatily, stejní zoufalci jako jejich tlustý fotřík s chlupatým břichem. Panebože, copak ten chlap v životě neslyšel o depilaci? Případně o holení nadměrného ochlupení? Anebo aspoň o tom, že se neříhá u stolu? Spřízněná duše? Pěkná pitomost, sakra! Sharon se musela prostě zbláznit. Rosalie si zarazila ruce hluboko do kapes a nahmatala další drobné, které jí zapadly do podšívky bundy s  kapucí, což byl dárek od jejího opravdického táty. Nikdy ji neztratila z dohledu a už si do ní zašila pěkně hluboko pod podšívku skoro devět set dolarů. Musí být ale opatrná, aby jí peníze nešlohl buď Mel, nebo jedno z jeho nenechavých dítek, jinak jí na auto nezbude. Pokud totiž nesloží peníze na toyotu na dřevo ještě i s poplatkem za řidičák a pojištění na půl roku, má ji zakázanou. Všechno ji to pěkně štvalo. Štval ji celý její zatracený život. Rozpršelo se, cítila kapky deště na tvářích, cákaly do louží a pokropily štěrk, který jí skřípal pod nohama. Začínala litovat, že nepočkala na Glorii. Rozhodně by se raději vyrovnala s trochou cigaretového dýmu, než se takhle vláčet ledovým deštěm. 37

Nemohla se dočkat, až z téhleté díry ztracené v lesích vypadne. Zavlekla ji sem matka, která pronásledovala stále unikajícího Mela. Rosalie vztekle kopala do kamínků na okraji silnice a záviděla lidem, kteří si to svištěli v dešti auty po dálnici; světla reflektorů protínala temnou noc, pneumatiky na vlhkém asfaltu jen šustily, a jejich život ujížděl na plný plyn. Zatímco ona tady uvízla na volnoběh. Jenže až bude mít auto, pozor na ni! Jen co jí bude osmnáct, odejde od Sharon a chlupatého Mela rovnou do Denveru, kde čeká její táta a přítel, se kterým se seznámila na internetu. Ještě tři sta dolarů a pět měsíců. Ani víc, ani míň. Znovu se do ní opřel poryv větru. Zimomřivě se zachvěla. Možná by měla udělat čelem vzad a svézt se s Glorií. Ohlédla se, ale neony motorestu jí už zmizely z dohledu. Byla téměř na půli cesty domů. Dala se do běhu. V tu chvíli najelo na silničku osamělé auto a dohánělo ji. Dálková světla pronikavě zářila. Ustoupila ještě víc na stranu, sportovní boty se jí trochu smekaly. I přes šumění deště slyšela hřmot silného motoru a uvědomila si, že za sebou nemá osobní auto, ale náklaďák. Což nebylo nic zvláštního. V okolí Stewart’s Crossing se jich pohybovaly stovky. Čekala, že kolem ní projede a pokropí ji sprškou blátivé vody, ale obrovský vůz vedle ní zpomalil. Jeď dál, pomyslela si. Přešla do chůze, ale nezastavovala se, dokud se před ní nerozzářila červená brzdová světla. Co teď? Šla stále dál, měla v  úmyslu tmavé auto obejít a pořád 38

držela tempo v  naději, že je pouze čirá náhoda, když ten chlap zastavil tady. Jenže takové štěstí neměla. Okénko na straně spolujezdce sjelo dolů. „Rosie?“ ozval se z tmavé kabiny hlas, který jí zněl trochu povědomě. „Jsi to ty?“ Jdi pořád dál. Nevzhlédla. „Hej, to jsem já!“ V  kabině se rozsvítilo a ona poznala řidiče – vysokého muže, pravidelného hosta motorestu. Naklonil se přes sedadlo na pravé straně a mluvil z okénka. „Potřebuješ svézt?“ „Ne, už to mám jen kousek.“ „Jsi promočená až na kůži,“ podotkl ustaraně. „To nevadí.“ „Prosím tebe… Naskoč si. Odvezu tě.“ Nečekal na odpověď a otevřel dveře. „Já ne…“ „Jak chceš, ale jedu přímo kolem vašeho domu.“ „Vy víte, kde bydlím?“ To bylo divné. „Vím jen, žes říkala, že někde na Umpqua.“ Opravdu se o tom zmínila? Možná. „Já nevím.“ Zavrtěla hlavou a cítila, jak jí studený déšť skrápí zátylek. Hleděla na otevřené dveře náklaďáku. Čistý. Teplý. Suchý. Uvnitř hrály tklivé tóny country. „Za tři minuty budeš doma.“ Nedělej to! Znovu se do ní opřel vítr a ona zaplašila obavy. Vždyť toho chlapa zná, obsluhuje ho od chvíle, co do motorestu nastoupila. Patřil k těm lépe vyhlížejícím štamgastům. Vždycky pro ni měl kompliment a úsměv a nechával slušné spropitné. 39

„Tak jo.“ „No vidíš.“ Vylezla do kabiny náklaďáku a ucítila na kůži teplý závan z topení a poznala, že z reproduktorů hraje Randy Travis. Zabouchla dveře, ale zámek nějak nezaklapl. „Ukaž, zavřu to sám,“ prohodil. „Zatracené dveře.“ Naklonil se přes ni a něco s dveřmi kutil. „Zatáhni za to, jo?“ „Fajn.“ Jakmile k  sobě přitáhla držadlo dveří, ucítila, jak se jí kolem zápěstí zacvaklo něco studeného a kovového. „Hej! Co si sakra myslíte? Co děláte?“ obořila se na něj a ihned ji zaplavil strach. Cukala rukou a uvědomila si, že ji k madlu na dveřích připoutal. „Jen se uklidni.“ „To určitě! Co to má znamenat?“ Byla vzteklá a vyděšená a snažila se dveře otevřít, ale byly zamčené. „Pusťte mě ven, k čertu!“ V tu chvíli jí dal facku. Rychlou a silnou, ostrý úder hřbetem ruky přes ústa. Vyjekla. „Žádné klení,“ varoval ji. „Cože? Žádné co?“ Rozmáchla se po něm volnou rukou, v kabině měla prostor, ale on ji popadl za zápěstí. „Pomalu, pomalu, kočičko. Musíš se hodně učit.“ Neustále ji přidržoval a šlápl na plyn, motor zaburácel a auto se rozjelo k nájezdu na dálnici. „Pusťte mě ven!“ vřískala, kopala do palubní desky, zmítala sebou a křičela z plných plic. Podařilo se jí kopnout do rádia, které se přeladilo, a autem se rozezněla reklama. Panebože, co to má znamenat? Co jí chce udělat? Ve zmatku se snažila vymyslet, jak se z toho dostat. Jak40

koli. „Já… mám peníze,“ pípla a vzpomněla si na hotovost v kapse. Po celou dobu se s ním prala a bezvýsledně se mu snažila vykroutit. Měl prostě zatraceně pevný stisk. „Tvý peníze nechci,“ pronesl tichým, sebevědomým tónem, z něhož jí naskakovala husí kůže. Nasadil úsměv chladný jako vítr vyjící hlubokým údolím řeky Columbia. „Chci tebe.“ „Mami!“ Graciin hlas se rozléhal po domě. „Mami!“ Sarah prudce otevřela oči. Srdce jí tlouklo. „Gracie?“ zavolala a rychle se na podlaze posadila, celá zabalená ve spacím pytli. V pokoji byla tma, skomírající uhlíky ohně v krbu vrhaly na stěny krvavě rudou záři. „Gracie?“ vykřikla a dlaní poplácala prázdný spací pytel vedle sebe. Druhou rukou hned tápala po baterce. „Kde jsi?“ Spacák byl prázdný. Po zádech jí přeběhl mráz. „Gracie?“ zavolala na dceru znovu. Rozsvítila baterku a zároveň vyskočila. „Gracie?“ opakovala s bušícím srdcem. „Tady!“ ozval se vyděšený výkřik a Sarah běžela směrem k němu, paprskem baterky přelétala po podlaze a pak chodbou před sebou, srdce jí hrůzou bušilo až v krku. „Už jdu!“ „Mami, honem!“ křičela Gracie. „Tady nahoru!“ Sarah doběhla ke schodišti, rozsvítila a brala schody po dvou. Slabé světlo elektrických svícnů vydávalo měkkou zlatavou záři. „Gracie! Kde jsi?“ „Na schodech,“ odpověděla dcera a její hlas zněl už méně vyděšeně, poněkud vyrovnaněji. Sarah přeběhla přes odpočívadlo v patře a našla dceru le41

žet na schodech do druhého patra. Gracie byla bledá, třásla se, oči vytřeštěné, tiskla se ke zdi, na které stále ještě byly vybledlé odlupující se tapety. Pravou rukou křečovitě svírala zábradlí nad svou hlavou, jako by potřebovala oporu, aby nesklouzla po ošlapaných dřevěných stupních dolů. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Sarah a popadla dceru do náruče. Pevně ji k sobě přitiskla. „Co se stalo?“ „Viděla jsem ji.“ „Koho?“ „Viděla jsem ducha.“ „Ducha?“ opakovala Sarah. „Ano!“ kývala přesvědčivě Gracie a celé její tělíčko se chvělo Sarah v náručí. „Musela jsem na záchod a něco jsem tady nahoře zahlídla. Tak… jsem šla prostě za tím.“ „A byl to duch?“ „Jo! Už jsem to říkala.“ Graciin hlas najednou zněl o oktávu výš a bylo v  něm zoufalství, které Sarah nepoznávala. „Žena. Oblečená v  bílém. Dlouhé šaty. Spěchala po schodech, jako by se vznášela. Já… šla jsem za ní a ona zmizela a…“ Ochable se opřela o matku. „Bylo to strašidelné.“ „Všechno je v pořádku,“ chlácholila ji Sarah a zalétla pohledem nahoru na schodiště do druhého patra, kterému se téměř po celý život vyhýbala. Chápala dceřino zděšení i strach a jistotu, že viděla ducha. „Ty mi nevěříš.“ „Jistěže věřím, miláčku. Vím, žes něco viděla, ale netuším, co to bylo. Míváš noční můry,“ připomněla Gracii jemně. „A někdy jsi náměsíčná.“ „Tohle bylo jiné.“ 42

„To říkáš vždycky. Pojď, sejdeme dolů.“ Sarah pomohla dceři vstát a Gracie se odvážila pohlédnout matce přes rameno do vyššího patra. „Je skutečná, mami,“ prohlásila a její hlas už zněl celkem normálně. Gracie se obvykle za denního světla nebála téměř ničeho. Měla klučičí povahu, s divokým nadšením sportovala a tvrdě hájila svůj názor, dokonce i před některými učiteli. „Trochu samotářská“, „rozhodně osobnost“ a „ví přesně, co chce“ byly některé charakteristiky jejích pedagogů, společně s „tvrdohlavá“ a dokonce „odmítá poslouchat“. Kdyby Gracie nebyla tak dobrá žákyně, která hltá knihy, podobný posudek by jí ve škole přinesl značné potíže. Jenže v noci Gracii někdy trápily nepříjemné stavy, které by odpovídaly dítěti mladšímu než ona. Její noční můry plné obav a nejistoty se zřejmě ještě zhoršily po rozvodu Sarah s Noelem a po jeho odstěhování na opačnou stranu Spojených států, do Savannah. Paprskem baterky si svítily na cestu a scházely do obývacího pokoje, kde se předchozího dne „utábořily“. Když Gracie zalezla do svého spacáku, Sarah přiložila na oheň pořádné dubové špalky, které našla i s dřívím na podpal v kůlně hned za zadním východem. Dřevo do krbu tam vysychalo celá léta, možná od doby, kdy jí zemřel táta. Dubové a jedlové špalky vyschlé na troud byly celé zaprášené a pokryté pavučinami, ale vzplály velmi snadno. „Co se děje?“ zeptala se Jade a zvedla rozcuchanou hlavu. Zamžourala do ohně, který praskal a syčel, hladové plameny mihotavě ozařovaly místnost. „Nic!“ opáčila Gracie. „Slyšela jsem tě ječet.“ Jade se zvedla a posadila se. 43

„Neječela jsem. Jen jsem chtěla mámu.“ „Zase noční můra?“ tipla si Jade a zívla. „Ne.“ Gracie vystrčila vzdorovitě bradu. „Panebože, kolik je?“ Jade se podívala na telefon a obrátila oči v sloup. „Půl druhé? Teprve? Nevěřím tomu, že jsem dokázala usnout. Tak co se stalo?“ „Gracie se ztratila cestou na záchod,“ odpověděla Sarah. „Ztratila? Jak mohla…“ Jade se zamračila. „Panebože… dobrá… tak mi to neříkejte. Budu hádat. Myslíš si, žes zase viděla ducha, že?“ Gracie otevřela pusu, ale rychle ji zase zavřela. Jade pokračovala: „Pro lásku Boží! Tenhle barák je pořádně divnej, Gracie, ale duchové v něm nejsou. Jasně, možná tady někdo umřel a možná se k tomuhle místu pojí pár tajemných pověstí, ale duchové sakra neexistujou!“ „Dneska už nic nerozebírejme, ano?“ vybídla je Sarah. „Prostě to zametem pod koberec,“ zavrčela Jade. „Budem předstírat, že problém neexistuje. Skvělý nápad, mami.“ Jade naposledy loupla po sestře okem. „Hlavně o tom nemluv, až se budeš snažit s někým skamarádit ve škole, jinak si o tobě budou myslet, že seš na hlavu.“ „Jade, to by stačilo!“ zasáhla Sarah. „Pojďme spát.“ „Je to pravda,“ zabručela Jade. Obrátila se k matce zády a zalezla si hlouběji do spacího pytle. „No tak. Je pozdě a musíme brzo vstávat,“ řekla Sarah. „Proč?“ zeptala se podezíravě Gracie. „Máme moc práce.“ „Ale škola není,“ ujistila se. „Zítra ne,“ odsouhlasila jí to Sarah. „Jenže jestli si chceš promluvit s  tátou, než půjde do práce, musíme mu zavolat brzo.“ 44

„V Savannah je o tři hodiny víc,“ zahalekala významně Gracie, než to Sarah mohla říct sama. Sarah přikývla. „Přesně tak.“ „Fajn.“ Gracie si načechrala polštář, uvelebila se a zavřela oči. Sarah si svůj spací pytel přesunula blíž ke starému gauči a opřela se o něj, aby se mohla pohodlně dívat do ohně. Připadalo jí, že dům se kolem ní svírá a vyvolává v ní vzpomínky – dobré i zlé. Cítila, jak jí na pažích naskakuje husí kůže a stíny v koutech místnosti, tam, kam nedosahovalo světlo z ohně v krbu, jí připomínaly její vlastní dětské strachy. Tehdy totiž došlo k tomu „incidentu“ na střešní terase. Stále ho měla ještě zamčený na tisíc západů v  nejskrytějším koutku své mysli, do něhož rozhodně nechtěla nakukovat, přinejmenším dnes v noci ne. Posunula se tak, aby viděla na obě spící dcery, a v duchu si vyčítala, že ke Gracii nebyla upřímná. Měla jí přiznat, že i ona viděla to, co se dalo popsat pouze jako duch, a přesně na tomtéž schodišti. Celá léta si myslela, že se asi zbláznila, zbytek rodiny si z ní tropil posměšky a všechno zlehčoval, prý má „zlé sny“ nebo „hloupě fantazíruje“. Nejhorší poznámku prohodila nápadným šepotem její vlastní matka. Arlene se Dee Linn svěřila, že podle ní si Sarah všechno jen vymýšlí, aby na sebe upoutala pozornost. „Právě to dělá, víš. A smutné je, že to dokonale zabírá na tvého otce,“ šeptala dostatečně hlasitě, aby to Sarah slyšela. To obvinění ji bohužel zasáhlo na nejcitlivějším místě a Sarah od té doby už nikdy nemluvila o tom, co viděla. Přesně, jak to Arlene zamýšlela. Sarah se jen modlila, aby nedělala stejné chyby i se svými dětmi. Občas se jí stalo, že uslyšela Arlenina slova plynout z vlastních rtů – a to se pak úplně otřásla odporem. 45

Nejsi jako ona. Víš to. A jednou najdeš způsob, jak si s dcerami všechno vyjasnit. Řekneš  pravdu. Ale až když nastane vhodná doba… Zkřivila obličej. Podobá se Arlene víc, než by si chtěla přiznat.

46

3. kapitola

Gracie naštěstí zbytek noci prospala, a dokonce i Sarah nakonec kolem druhé usnula. Probudila se zvukem svého mobilu, který vibroval a posouval se po podlaze. Když si všimla, že volá Evan Tolliver, nezvedala to. Evan byl jedním z důvodů, proč odjela z Vancouveru. A dost pádný důvod. Byl to její šéf a pořád ji naléhavě zval na večeři. Přijala. A litovala toho. Téměř od samého začátku chtěl, jak říkal, „posunout jejich vztah na vyšší stupeň“. Sarah stále namítala, že žádný vztah nemají a že o stupních nemůže být ani řeči, ale on to nikdy nepochopil, a od té chvíle se Sarah v práci ve stavební firmě rodiny Tolliverovy cítila nepříjemně – a to je slabé slovo. Evan byl jediný syn, tedy korunní princ a dědic firmy. Domníval se, že je pro ni neodolatelný. Jenže se mýlil. Nicméně ona také. Chybou bylo v prvé řadě to, že se vůbec někam nechala pozvat. A pak svou chybu hloupě zopakovala, když jeho další pozvání na večeři opět přijala. Na třetí schůzce vyrukoval s  tématem manželství a vý47

znamně na ni zamrkal s tím, že si ji chce „uvázat“. V očích mu blýskalo cosi jen napůl vážného a ona mu hned na místě řekla, že takhle by to nešlo. Na rovinu mu sdělila, že už se s ním nechce vídat, což přijal jako výzvu a snažil se ji uchlácholit; nedokázal uvěřit, že by ho mohla odmítnout. Tak tedy po měsíci úvah a zvažování možností vymyslela plán, dospěla k dohodě se svými sourozenci a odstěhovala se do města, které kdysi tolik nenáviděla a nechtěla se tam nikdy vrátit. „Nikdy neříkej nikdy!“ opakovala si teď, když si natahovala džíny a mikinu. Vzápětí zamířila do kuchyně a obcházela krabice, starý nábytek a příliš mnoho vzpomínek. Kuchyň byla v  katastrofálním stavu podobně jako zbytek domu, ale Sarah dokázala najít v krabicích kávovar, který si přivezla ze svého vancouverského bytu. Několik minut nechala odtékat vodu do rezivějícího dřezu a mezitím našla sáček s kávou a filtry, které předvídavě zakoupila. Jakmile měla všechno, co potřebovala, zapojila přístroj do zásuvky. Díkybohu stále fungovaly elektrické rozvody a tekla zde voda. Prastarý kotel určený k vytápění domu však takříkajíc vypustil duši, takže byly závislé na krbu, dokud se v následujícím týdnu nepřestěhují do domku pro hosty. Zatímco káva překapávala, vyčistila si zuby, opláchla si obličej studenou vodou, rychle stáhla vlasy do culíku a zachytila svůj odraz v zrcadle nad popraskaným umyvadlem stojícím na mohutné noze. Žádná krása, pomyslela si; všimla si kruhů pod očima a nesmírně bledého odstínu obličeje po tak krátkém spánku. V ranním světle se hodně podobala své matce, což – jak usoudila – není zase tak špatné. Arlene Bennettová byla v mládí překrásná žena a Bennettovic geny byly dostatečně silné na to, aby se všechny její děti od obou manželů podo48

baly matce. Sarah si často pletli s její starší sestrou Dee Linn a slýchávala, že „jako by z oka vypadla“ Therese, jejich starší nevlastní sestře. Sarah měla výraznou bradu, vysoké lícní kosti a obličej jí rámovaly divoké vlnité prameny hnědých vlasů, které si pravidelně stahovala do uzlu. Říkalo se o ní, že má „vyděšené“ oči, ale nad tím mávala rukou. Ano, měla je velké a šedé, přičemž oči většiny jejích sourozenců byly poněkud víc do modra, ale proč vyděšené? To bylo směšné. Vzduchem už pronikala vůně kávy, a když si Sarah nalévala nápoj do hrníčku, napadlo ji, že je dům v mnohem horším stavu, než si zprvu myslela. Bohužel poznámka Jade, že sídlo Modrý páv jako by bylo vystřižené z příšerných hol­ lywoodských hororů o domech, v nichž straší, nebyla daleko od pravdy. Sice se jí podařilo najít hlavní uzávěr vody a docílila toho, že voda tekla z kohoutku, v trubkách to však bouchalo a sténalo a teplá voda byla nanejvýš vlažná. Ano, do domu byla zavedena elektřina a staré čerpadlo na vodu zjevně fungovalo, ale skutečně se zde nevyskytovalo nic ani vzdáleně podobného elektronickému připojení, z čehož obě její dcery doslova šílely. Mohly sice používat iPhony a iPad díky kolísajícímu Wi-Fi signálu, ten však fungoval jen v  některých částech domu. Dokud místní kabelová společnost nezapojí internet, pevnou telefonní linku a nesmírně postrádanou televizi, jsou samozřejmě „v pekle“ – jak Jade se svou příslovečnou výmluvností charakterizovala současný vývoj svého života. „Žádné bezdrátové připojení? A ani kabelové? Děláš si srandu?“ vyhrkla Jade, když si uvědomila, že do starého domu přes dráty proudí pouze elektřina a nic víc. „Očekáváš snad, že budu žít v tomhle mauzoleu a chodit do pito49

mé církevní školy, a to všechno bez internetu? Vzpamatuj se, mami!“ Hleděla na matku velkýma, oříškově hnědýma očima plnýma výčitek. „To je šílenství. Jako… fakticky opravdické šílenství.“ „Musíme tady vydržet v polních podmínkách jenom pár dní,“ vysvětlovala Sarah a pro jistotu si pověrčivě překřížila prsty, kdyby se pak náhodou ukázalo, že lhala. „A rozhodně zajistím, aby fungovaly všechny služby. Jsem si jistá, že mobily tady fungují,“ dodala, ale jednou rukou mávala nahoru a dolů, aby naznačila, že signál není bůhvíjak skvělý. „A pokud jde o církevní školu, to už jsme probraly.“ „Chceš jako říct, žes vydala výnos – a je to,“ upřesnila Jade. „No ovšem, ale státní škola ti tak úplně nevoněla, nemám pravdu?“ Jade se chtěla hádat, ale jen otevřela a zase zavřela pusu. Zhluboka se nadechla a odpověděla: „Prima. To je jedno. Mysli si, co chceš.“ Vzápětí už se hnala do jediného obyvatelného pokoje v přízemí. Nicméně o něco později už dřepěla spolu s matkou a sestrou v obýváku, kde krb vydával aspoň trochu tepla. To bylo včera. „Dnešek je nová šance,“ říkala si Sarah, když popíjela z hrníčku černou kávu a litovala, že neměla dost předvídavosti, aby koupila i smetanu. Zároveň se rozhlížela po kuchyni. Okny v jídelním koutu už dovnitř pronikal šedavý úsvit. Rozhodla se, že pak kuchyň pořádně vysmýčí. Pro tuto chvíli měla v úmyslu rychle si dům prohlédnout, jen aby si ujasnila, v jakém stavu jsou jednotlivé místnosti. Jakmile bude mít celkový přehled o míře poškození a zvolí si priority a pořadí jednotlivých oprav, projde každé patro podrobněji a udělá 50

si detailní poznámky o všem, co bude třeba vyčistit, opravit, vylepšit nebo předělat, aby všechno mohla oznámit svým sourozencům, kteří nebyli až tak tichými společníky celého projektu. Především dvojčata Jacob a Joseph, dokonale stejní muži co do vzhledu, ale pokud šlo o povahu, odlišní jako den a noc. Právě oni této přestavbě pomyslně předsedali. Naopak Dee Linn nebyla příliš žhavá investovat do oživení starého domu. „Walter bude mít infarkt, jestli ti na to dám třeba jen jediný cent,“ prohlašovala vehementně, když jí Sarah koncem léta volala. Walter byl už téměř dvacet let manželem Dee Linn a jednoznačně držel kasu. „Já… prostě nemůžu.“ „Tak tvůj podíl zaplatím, ale budeš mi to dlužit,“ řekla jí Sarah. „Já nechápu, co dobrého mi oprava té odporné barabizny přinese.“ „Je to investice, jasný? Tak či onak vlastníš její čtvrtinu.“ Což byla pravda. Franklin Stewart se vyjádřil dostatečně jasně, že dům a pozemky se po jeho smrti mají rozdělit mezi jeho děti, a Arlene byla sice z toho nápadu konsternovaná, ale neměla zákonné možnosti, jak protestovat. Po manželově smrti přesto v domě bydlela. Žádné z jejích dětí ji nechtělo vystěhovat násilím, jenže jakmile ji začalo zrazovat zdraví do té míry, že se o sebe nemohla sama postarat, nebylo zbytí. Bohužel se nedokázala – nebo nechtěla – vzdát rozhodování o domě. „Já vím, já vím,“ říkala tehdy do telefonu Dee Linn. „Nechci vypadat jako hlupák, ale myslím to vážně. Jestli ti dám nějaké peníze, Walter mě zabije.“ „Dobrá. Připravím ti k podpisu čestné prohlášení. Pokud jde o tvou čtvrtinu.“ 51

Zaváhala, na telefonní lince na chvíli zavládlo až nepříjemné ticho, ale Dee Linn nakonec svolila. „Tak jo, Sarah, ale je to jen mezi náma, ano? Neříkej to klukům ani nikomu jinému. Jestli to Walter zjistí…“ „Chápu,“ přerušila ji Sarah, které už lezlo na nervy, jak se sestra pořád odvolává na svého panovačného manžela a jaký z  něj má zjevně strach, přestože ho údajně milovala „jako svůj život“ – podobné žvásty alespoň vždycky vykřikovala. Zubní lékař Walter Bigelow byl doma stejný tyran jako ve své zubařské praxi. Všechno muselo být buď po jeho, anebo vůbec, a Sarah si často přála, aby se Dee Linn odvážila ke stejnému vzdoru; jednou by něco udělala po svém a znovu by se jí vrátila sebedůvěra a úsměv na tváři. Vždyť byla přece diplomovaná zdravotní sestra, probůh, žádná onuce! Jenže – má Sarah vůbec právo někoho odsuzovat? Její vztahy s muži měly k dokonalosti také daleko. Dee Linn si dlouze oddechla, jako by se jí neuvěřitelně ulevilo. „Tak domluveno. Jakmile se teda s  holkama nastěhuješ, určitě chci, abys k nám přišla na malý uvítací večírek.“ „Ale… myslím, že nebudeme mít dost času…“ „Jistěže budete,“ přerušila ji Dee Linn a začala řídit rozhovor, když už přešel na známá a pro ni příjemná témata. „Bude tam jen rodina a možná pár přátel.“ „Celá rodina?“ „Jistěže.“ „A co Roger?“ „Tak ten ne. Myslím, že ani jeho kurátor neví, kde se náš milovaný bratříček nachází, ale přijdou samozřejmě dvojčata s manželkami a máma, pokud to zvládne.“ „Vida.“ 52

„Neboj, nemusíš se ničeho děsit,“ uklidňovala ji Dee Linn. „Když ale zvu tetičku Marge s rodinou, musím pozvat i mámu.“ „Já vím. Jenže takhle zničehonic to na nás může být trochu moc,“ bránila se chabě. Tenhleten „večírek“ se najednou až příliš podezřele podobal společenské akci, poněkud výstřední, jak bylo u Dee Linn zvykem, což Sarah i její dcery svorně nenáviděly. „Nevím, nevím, Dee,“ varovala sestru. Jenže ta už byla dávno na koni. „Večírek jsem naplánovala na sobotu před Halloweenem. Tím pádem budete mít zhruba deset dní na to, abyste si vybalily a trochu se usadily.“ „Tím si nejsem tak jistá. Podle toho, co vím od Jacoba, je dům v hrozném stavu. Neobyvatelný. Tak jsem usoudila, že se nejdřív nastěhujeme do domku pro hosty, ale chvíli mi bude trvat, než ho uvedu do plně funkčního stavu.“ Sarah už sestřiny večírky znala, obvykle byly hodně hogo fogo a poněkud přehnané ve všech směrech. A chodila na ně rozhodně dost velká „hrstka“ přátel. „Bude sranda! Holky budou nadšené!“ předpovídala Dee Linn. „Becky se už moc těší.“ „Cože? Počkat. Ona se na to už těší? Tudíž je to takříkajíc v běhu?“ „Jémináčku, Sarah, promiň. Mám druhý telefon. Musím ho vzít. Tak brzy nashle! A nezapomeň – Walterovi ani nikomu jinému o penězích ani slovo!“ Než se Sarah zmohla na protest, Dee Linn přerušila spojení. Sarah odkládala telefon se zvláštním pocitem, že s ní starší sestra poněkud manipuluje. A ten pocit se jí znovu zmocnil právě teď, když se rozhlížela kolem sebe, viděla špinavá okna v jídelně a zalétla očima ven až k břehům říčky Willow 53

lemované stromy, která se vinula až za hranici plotu oddělujícího pozemky rodiny Stewartovy od parcely náležící Walshovým. Srkala kávu a nevšímala si známého svíravého pocitu v srdeční krajině, který zažívala pokaždé, když pomyslela na Clinta. Věděla, že na sousedním ranči stále bydlí. „To je dávno pryč. Jako voda pod mostem,“ připomínala si. „A navíc pod velice starým mostem.“ Samozřejmě se s  ním jednou nevyhnutelně setká tváří v tvář. Je to zpečetěné už proto, že Clint je místní stavební inspektor. Po pravdě řečeno měli s Clintem jistou nedořešenou záležitost, a právě toho se bála nejvíc. Nejraději by se s ním vůbec nesetkala. Jejich vášnivá středoškolská láska dávno skončila, zchladily ji rozum, čas i vzdálenost. Od té doby se jí díkybohu zacelilo i zlomené srdce. Tehdy by přísahala, že jeho pohledný obličej nechce už nikdy vidět a… prostě to cítila stejně až dosud. „Dost!“ okřikla se nahlas a polkla poslední doušek kávy. Hrníček dala do otlučeného dřezu, tak obrovského, že by se v něm klidně vykoupalo i čtyřleté dítě. V kuchyni stál neméně obrovský sporák ze čtyřicátých let dvacátého století, ostrůvek s řeznickým pultem a na podlaze leželo popraskané linoleum. I tak působila místnost stále ještě prostorně. Nezůstala zde lednice ani myčka, místa mezi starými skříňkami kuchyňské linky naznačovala, že zde kdysi oba spotřebiče byly. Vyzkoušela několik vypínačů a uvědomila si, že svítí jen pár žárovek. Tady se toho moc zachránit nedá, stejně jako v koupelně se zažloutlou záchodovou mísou, popraskaným umyvadlem a uvolněnými otlučenými dlaždičkami. 54

Ostatní místnosti v  přízemí byly ovšem v  lepším stavu, takže jí trochu zaplesalo srdce. Přejela prsty po sloupcích tvořících klenutý průchod z bývalého salonu, nyní obývacího pokoje, do chodby. Obě dcery stále ještě tvrdě spaly na podlaze před téměř vyhaslým krbem, a tak Sarah pokračovala v průzkumu rozlehlé jídelny a ložnice pro hosty. Ze vstupní haly vedlo točité široké schodiště lemované zábradlím do dvou dalších podlaží. V přízemí pod schodištěm hned vedle spižírny a převlékárny u zadního vchodu byly zamčené dveře do sklepa, který nebyl nikdy dokončen, a nyní se zřejmě stal domovem a rejdištěm nejrůznějších tvorečků. Sarah se sklepu vyhýbala už jako malá a pouhá představa, že sejde po rozvrzaných schodech do starého sklípku na brambory a bývalé prádelny, jí naháněla husí kůži. „Ty jsi trdlo!“ řekla ve chvíli, kdy jí zazvonil telefon. Na displeji spatřila nějaké místní číslo. „Haló?“ „Sarah?“ zeptal se smutný hlas. „Tady je Hal. Z autoservisu.“ „Ahoj, Hale. Co se děje?“ „Bohužel mám špatné zprávy,“ omlouval se Hal. „Vypadá to, že tvá dcera potřebuje do auta novou převodovku.“ Sarah cítila, jak jí poklesla ramena. „A kolik to bude stát?“ Rychle zadrmolil odhadovanou cenu, která se ovšem může změnit, až auto rozeberou a zjistí, co je ještě potřeba. I to stačilo, aby Sarah zírala s otevřenou pusou. Teď zrovna neměla žádný pravidelný příjem a každý desetník chtěla investovat do oprav domu. Na větší díry do rozpočtu nebyla připravená. „Dám ti hned vědět, jakmile se na to podívám podrob55

něji,“ sliboval Hal a Sarah zavěsila. Doufala, že se auto její starší dcery nestane další bezednou jámou na peníze. Dům jí úplně stačil. „Rosalie včera nepřišla domů.“ Sharon Updikeová si dělala trochu starosti, ale spíš byla dost naštvaná. Vyšla nahoru, nakoukla do Rosaliina svinčíku v  pokoji a neviděla po své dceři ani stopy. Nedostala od ní žádnou zprávu, že by u někoho zůstala. Zatracená holka! Proč prostě nedokáže poslouchat? Sharon se honily hlavou vzteklé myšlenky. Stála na prahu ložnice, v ruce hrnek kávy. „Slyšíš?“ křikla už trochu hlasitěji na hroudu masa spočívající na posteli. Její manžel se stále ještě pokoušel spát, přestože slunce už bylo dobrých pár hodin na nebi. „Co-o?“ zabručel a odkašlal si. „Říkám, že se Rosalie včera večer vůbec neukázala.“ „Hm. No a?“ Zamrkal zarudlýma očima, posmrkl a přejel si rukou pod nosem. Trochu se na posteli nadzvedl, nahmatal na nočním stolku brýle a podařilo se mu přitom shodit na zem polštář. „Nezavolala. Neposlala zprávu. Nic.“ Podíval se na ni, jako by se nejraději převalil zpátky na bok a znovu usnul, ale když si všiml, jak se jeho žena tváří, rozmyslel si to a shodil ze sebe peřinu. „Třeba je jenom u kamarádky.“ „Možná.“ „Máš strach?“ „Jo… trochu.“ Jenže to bylo víc než trochu. Zatím se však snažila své obavy ovládat. „Zavolalas té Dixonovic holce? Jak se jmenuje…?“ 56

„Debbie. Jo. Nechala jsem jí pár vzkazů. I její matce.“ Mirandě Dixonové na Rosalii nezáleželo, ani co by se za nehet vešlo. Sharon vycítila, že Miranda Rosalii nepovažuje za dostatečně dobrou kamarádku pro její malou „nevinnou“ princezničku. Jak snobské! Jen proto, že se Miranda provdala jednou na celý život a měla hezký dům? Ať s tím jde k šípku! Sharon se dozvěděla, že se Miranda vdávala už zbouchnutá. Sharon to bylo v podstatě jedno. Nemá právo nikoho soudit. Jenže svatouškovské chování té ženské ji fakt hodně žralo. Teď se však v podobných úvahách nechtěla utápět – potřebovala jen vědět, že je Rosalie v pořádku. „Co ten kluk, se kterým chodila? Však víš, jak jsi ho nesnášela?“ „Bobby Morris?“ Sharon protáhla obličej a upila kávy. Nesnášet bylo slabé slovo. Ona tím chuligánem opovrhovala, byl jí odporný. Vždycky akorát dostal Rosalii do průšvihu. „To přece skončilo. Před měsícem nebo dvouma.“ „Fakt?“ „Ty myslíš, že ne?“ „Nevím.“ „Měli jsme jí dovolit to auto,“ povzdychla si a opět usrkla. Snažila se jasně uvažovat. Kam by Rosalie zamířila? S kým by odešla? Nebo se jí něco stalo? Ne, je v pořádku. Určitě je v pořádku. „Věř mi. Toyota ze sedmdesátých let, která má najeto tři sta tisíc, by stejně byla k ničemu. Jedině by možná zmizela už dřív.“ Mel na ni významně pohlédl. „Ty myslíš, že prostě zdrhla z  domu?“ zeptala se Sharon pochybovačně. Rosalie by to nikdy neudělala, nikdy by neodešla bez rozloučení, neutekla by navždy, jak naznačoval Mel. 57

„Cože? Podle tebe ji někdo jako… unesl?“ „Panebože! Doufám, že ne,“ zašeptala. Jenže manžel její nejhlubší obavy dokonale vystihl. „Prosím tebe, Sharon. Zřejmě se dobře baví u některé kamarádky a zadrhla se tam.“ Sharon se jen modlila, aby se nemýlil. „Jenže mi nebere telefon.“ „Třeba prostě vyspává.“ Blýskla po něm očima. „Ty mi to moc neulehčuješ.“ „Heleď se, zlato, bylas přece taky v pubertě a dostala ses do pár průšvihů. Aspoň teda podle tvýho bráchy.“ „No jo, ale tohle je jiný. Cítím to.“ „Chceš, abych něco udělal? Tak je to?“ „Jo!“ „A co?“ „Nevím!“ Slyšela ve svém hlase zděšení a byla sama na sebe naštvaná. „Do prdele!“ Mel si přejel rukou po neoholené bradě, natáhl se pro džíny ze včerejška a oblékl si je, teprve pak vstal a upravil si těsné zapínání pod převislým břichem. Sharon si nemohla pomoct, aby ji nenapadlo, že zase přibral, ale kdo by se divil? Tenhle chlap dokázal na posezení spořádat dva cheeseburgery se slaninou, pořádnou porci hranolků a nepočítaně piv. Jeho nadváhu ovšem nikdy nekomentovala, protože on byl dostatečně rychlý, aby si loni o Vánocích všiml, že přibrala tři mizerný kila. „Co teda chceš, abych udělal?“ Postaral se, pomyslela si v duchu, ale nahlas řekla: „Já nevím. Asi abys ji začal hledat.“ „Ona se ukáže.“ 58

„Jak si můžeš být tak jistý?“ „Protože si pamatuju, jak mi v jejím věku bylo, i když ty si to zjevně nepamatuješ nebo si nechceš vzpomenout.“ Přetáhl si přes hlavu tričko a uhladil si ho na břiše. „Dej mi chvilku, abych se vychcal a vypil kafe; pak udělám, co budeš chtít.“ Povzdechl si, když viděl, jak je vykolejená, a zašeptal: „Proboha, neblázni, Sharon.“ Obešel postel a dostal se až k prahu, kde stála, a tam ji objal. Snažila se nevnímat jeho páchnoucí dech. „Najdeme ji.“ Málem se zhroutila. Cítila, jak se jí podlamují kolena. „No tak. Bude to v pořádku.“ Kéž by mu mohla věřit! „Hele, nastartuju harleye a pojedeme ji spolu hledat. Ale až tu mrňavou holku najdeme, garantuju ti, že bude mít zatracenej problém. Jasný?“ „Jasný,“ špitla. Byla vděčná, že je na její straně, a ze všech sil doufala, že má manžel pravdu, a ona sama že bezdůvodně vyšiluje. Jenže ať se snažila sebevíc, poté co ji nakonec pustil a rozverně plácl po zadečku, aby vyrazila ke kuchyni, nedokázala ze sebe setřást pocit, že je něco špatně. Hrozně, příšerně špatně.

59

4. kapitola

Sarah pohlédla na hodinky. Bylo krátce po desáté ráno a dcery pořád ještě spaly. Zvažovala, že je probudí, ale pak si to rozmyslela. Včerejší stěhování bylo dost náročné a navíc jim ještě noční spánek přerušil Graciin zlý sen či zjevení. Když vycházela po schodech nahoru, zastavila se na místě, kde našla Gracii přimknutou k zábradlí. Za denního světla vypadalo schodiště naprosto normálně, bez sebemenších stop nějakých paranormálních jevů. „Protože tady nic takového nebylo,“ řekla si nahlas. Poznamenala si, že jeden nebo dva schody v první části schodiště asi budou potřebovat opravu, ale staré zábradlí, po kterém se denně vozili dolů její bratři, bylo pořád ještě pevné. Celou svou vahou se ho pokusila vytrhnout ze zdi, ale ani se nehnulo. Výborně. Jejím záměrem bylo udržet co nejvíce původní podoby a kouzla domu. V prvním patře byly pokoje samozřejmě špinavé a asi potřebovaly lepší zateplení, ale klidně mohly zůstat v součas60

ném stavu – stačilo jen všechno očistit, přemalovat a osvěžit staré parkety. Dee Linn a ona měly každá svůj pokoj, Roger měl také svůj, když tady ještě bydlel, a dvojčata měla společný největší pokoj na patře. I jediná koupelna v tomto poschodí bude potřebovat generální opravu, ale s  tím koneckonců počítala. Ve druhém patře to bylo jiné. Nacházelo se zde přímo apartmá – tedy ložnice – rodičů, s mramorovou vanou a sprchou, obojí ve slušném stavu. Byl odsud úchvatný výhled na řeku a ložnice zabírala polovinu poschodí. Koupelna na chodbě byla také provozuschopná, kohoutky sice zarezlé, ale funkční, skvrny ve vaně a v umyvadlech minimální. „Díky Bohu za ty dary,“ vydechla. Jenže zde zbýval ještě jeden pokoj, rohový. Gracie se zapřísahala, že právě v něm viděla ducha. Theresin pokoj. Po celých třicet let od sestřina zmizení ho nikdo neobýval a Sarah dokonce i nyní, když kráčela po běhounu se starobylým vzorem, cítila na chodbě ve vzduchu jakýsi chlad, mírnou změnu celkové atmosféry. To všechno je jen v tvé hlavě. Sáhla po kouli na dveřích místo kliky, a když jí otočila, ucítila mrazení, jako by jí po paži lehce přejel kus ledu. A s tímto pocitem se dostavil studený příval vzpomínek. „Nechoď sem dovnitř! Sarah Jane, slyšíš mě? Vyhýbej se pokoji své sestry!“ Připadalo jí, jako by se pustou chodbou rozléhal Arlenin hlas, jeho přísný naléhavý tón zněl Sarah ozvěnou v hlavě, ačkoli si toto konkrétní varování vyslechla už dávno – v době, kdy jí mohlo být tak šest nebo sedm. Theresa byla tehdy už dlouhá léta pryč, takže Sarah na 61

starší sestru neměla žádné vzpomínky a znala ji pouze z momentek a fotografií pořízených v době před jejím narozením. To ovšem skončilo v době, kdy bylo Therese šestnáct a navždy zmizela. Arlenino varování jako by stále viselo ve vzduchu. Představa jejího bolestí pokřiveného obličeje se vpálila Sarah do mozku. „Dobře si rozmysli chodit do tohoto pokoje… ať tě to ani nenapadne!“ Sarah tehdy ucukla, jako by skleněná koule místo kliky na dveřích byla rozžhavená. Hněv její matky byl přímo hmatatelný, ačkoli v malé Sarah se tehdy probudila prostě jen zvědavost, a chtěla nakouknout do soukromí své zmizelé sestry, aby lépe pochopila dívku, která v matčiných očích zůstávala svatá. „Jen počkej, ona se vrátí – a pak uvidíš!“ vyhrožovala tu a tam Arlene. Stala se andělem pomsty, který tuto svatyni střežil, a za klid tohoto památníku své nejstarší dcery by dala život. A navíc používala rákosku. Arlene to sice s tresty rákoskou nepřeháněla, zato když už se k nim pak odhodlala, byly účinné. Často dávala na zadek Jacobovi a Josephovi nebo švihla Sarah přes ruku, když považovala tvrdší trest za spravedlivý. Matčině hněvu unikla pouze Dee Linn. A možná Theresa, ale to se Sarah vlastně nikdy nedozvěděla. Theresa pro ni byla záhadou, duchem v tom smyslu, že existovala pouze v jejích nejstarších vzpomínkách, a ani těmi si Sarah nebyla jistá. Mohly být skutečné, anebo si s  ní mohlo zahrávat její podvědomí. Roger byl rozhodně mnohem skutečnější – doma se ovšem vyskytoval jen tu a tam, podobně jako ve vězení. 62

„Samé trápení,“ říkávala Arlene. „Má takové trápení.“ Sarah často napadlo, zda matčino vysvětlení problémů jejího nejstaršího syna není náhodou výmluvou pro cosi temnějšího. Pro něco, co nelze odsunout stranou pouhým ospravedlňováním. Sarah nyní stála na chodbě a v duchu slyšela vysoký tón matčina pronikavého hlasu, kterým ji kárala. Přede dveřmi se proto na chviličku zarazila, zavřela oči a snažila se udělat si jasno v hlavě. Vzchop se. Arlene v  tomto domě není. A už dlouhá léta nebyla. A Theresa se přece nikdy nevrátila, ne? Z tohoto vězení vydávaného za domov unikla. Pokud jde o duchy, tak neexistují; jsou jen uvnitř tvé chabé mysli. Dobře to víš a víš, kdy to začalo, že? „Incidentem“ nahoře na střeše v dešti. Pamatuješ? „Ne,“ zašeptala a uvědomila si, že má zaťaté pěsti, a svaly na šíji stažené tak, až ji bolely. Máma tě teď nevidí, Sarah, a jen kvůli tomu, že si Gracie myslí, že v této místnosti něco zahlédla, nemusíš tu historku s duchem brát vážně. „Dost!“ okřikla sama sebe. Nedá průchod všem strachům a nejistotám, které se jí jako malé vkrádaly do podvědomí. Zaťala zuby a strčila do dveří Theresina pokoje. Nepovolily. „Ale no tak.“ Zkusila to znovu, ale zřejmě se nějak zasekly nebo zkřížily. Cloumala koulí, která tu byla místo kliky, a opírala se do dveří ramenem. Posléze se dveře zničehonic s příšerným vrzáním otevřely a ona málem ztratila rovnováhu a dovnitř téměř spadla. Studená místnost. 63

Bylo v ní nejméně o pět stupňů chladněji než na chodbě. Nejchladnější prostor v domě. Nechoď tam. Podívala se na okno na severní stěně u krbu a všimla si, že není dovřené. Přirozeně bylo tedy v pokoji chladněji. Možná bylo také otevřené odvětrávání v komíně. Nebo prorezlo. Ačkoli bylo mramorové obložení krbového ohniště nedotčené, dřevěné komponenty a krbová římsa byly popraskané, bílá barva z nich oprýskala a na úzké poličce ležela vrstva prachu. Sarah si klekla, sáhla do zčernalého topeniště, nahmatala rukojeť pro otevírání odvětrávání a zatáhla. Klapka v komíně se skřípavě zavřela. Místnost vypadala ještě víc bez života než zbytek domu, ale Sarah se snažila ten pocit setřást a přistoupila k  oknu s výhledem na prostor před hlavním vchodem a upírala zrak přes skleněné tabulky k místu, odkud Gracie údajně někoho viděla. Gracie si byla jistá – ale Sarah nespatřila žádný důkaz o tom, že by na tomto místě někdo nedávno stál. Ušmudlané průsvitné záclony byly samá pavučina, také na nich uvázla mrtvá tělíčka chyceného hmyzu a zdálo se, že snad čtvrt století nevlály. Okenní parapet byl zaprášený, i podlaha byla od prachu a Sarah na umouněném skle neviděla vůbec žádné stopy či otisky prstů. Snažila se zavřít okno, ale rám zřejmě nabobtnal, a tak s ním ani nehnula. „Žádné velké tajemství,“ uklidňovala se a zkoumavě si prohlížela pokoj své starší sestry už z pohledu dospělé ženy. Byl docela obyčejně starý, a stáří na něm bylo vidět. Vybledlý kobereček s květinovým vzorem na tmavých parketách byl potrhaný a plesnivý. Přes sloupkovou postel s nebesy i přes 64

noční stolek byly přehozeny bílé ochranné plachty. Ve výklenku stála nezakrytá toaletka, z níž ochranné prostěradlo sklouzlo na podlahu vedle malé skříňky a odhalilo zrcadlo poseté mušinci. Theresino útočiště. Arlenin památník. „Mami!“ ozýval se celým domem Graciin hlas. „Mami! Zvoní ti telefon!“ Spolu s dceřiným hlasem Sarah zaslechla i slabý zvuk vyzvánění svého mobilu. „Už běžím!“ křikla a rychle vyběhla z  pokoje. Dolů po schodišti téměř letěla a v  přízemí našla mladší dceru s mobilem v natažené ruce. „Evan.“ „Ach.“ „Nezvedala jsem to.“ „Dobrý nápad.“ Sarah hovor nepřijala a telefon si strčila do kapsy džínů. „Máš hlad?“ zeptala se a postrkovala Gracii ke kuchyni. Gracie pokrčila rameny. „Vyspaná?“ „Jo.“ „Už žádné noční můry?“ zeptala se Sarah. „To nebyla noční…“ Gracie si povzdechla. „Ne.“ „Výborně.“ „Co jsi tam nahoře dělala?“ ukázala Gracie palcem ke stropu. „Inventuru. Asi tak by se to dalo nazvat. Nebo spíš průzkum.“ Sarah prohledávala několik tašek, které sem včera přinesla. „Napadlo mě, že si dům jen rychle obhlédnu, abych zjisti65

la, co se musí akutně udělat, než se pustíme do rekonstrukce. Jade je vzhůru?“ Gracie pohlédla na Sarah, jako by byla úplně pitomá. „Ani náhodou.“ Sarah přikývla. Výborně. Aspoň máme šanci, že se pár hodin nestrhne žádná hádka. Pro jednou byla spokojená a nevadilo jí nechat dceru vyspávat celé dopoledne. To všechno se samozřejmě s pondělkem změní, až holkám začne škola. Sarah si ani nedokázala představit, jaká to bude bitva. Nicméně pro tuto chvíli měla pocit klidu a míru. „Nebudeme tedy budit spícího draka, jo? Půjde nám to pak jako po másle. Jdeme na to, zlato.“ „Mami…“ ušklíbla se trochu pobaveně Gracie, ale zároveň se cítila kvůli tomu hloupému vtipu z máminých úst trochu trapně. Sarah se zazubila. Možná nakonec bude všechno v pohodě.

66

5. kapitola

„Takže hádám, že se ti doneslo, že se Sarah vrátila do města,“ říkala Holly Collinsová, když Clint vytahoval platební kartu ze čtečky. Stál u pultu Collinsova smíšeného zboží, obchodu umístěného ve starém skladu, který přežil dvě světové války, tři generace majitelů z řad Collinsovy rodiny a pořád se nacházel na ideálním místě nedaleko hlavní ulice. „Doneslo,“ odpověděl Clint a zasunul kartu do peněženky. „No jistě, protože plánuje rekonstrukci té jejich staré barabizny.“ Holly čekala, než se vytiskne stvrzenka. „Víš, že je teď sama?“ „Fakt?“ „No tak, Clinte, nehraj si na nechápavého. Vsadím se, že pro ni máš pořád slabost! Tehdy jste spolu chodili a bylo to dost vášnivý a vážný.“ Utrhla stvrzenku a podala mu ji. „Jenže to už je strašně dávno.“ Jakmile stvrzenku podepsal, strčil si peněženku do zadní kapsy džínů. „Jen si nedovedu představit, jak chce oživit ten strašidelný barák. Jmenoval se Modrý holub nebo tak nějak?“ 67

„Páv.“ „Jasně. Klenot Columbie. Tak mu říkal můj otec. Před dávnými lety. Nikdo si tady na něj už nepamatuje, jen starousedlíci. A nikomu na něm nezáleží. Jen Sarah. Zdá se, že budete zase sousedi.“ „Jo. Zdá se.“ „Jestli chceš něco vědět, rekonstrukce takové staré barabizny bude stát majlant. Většinu lidí s trochou rozumu v hlavě by jako ideální řešení napadlo celé to zbourat a toho shnilého baráku se zbavit a s ním i všech zlých vzpomínek; nehledě na těch pár duchů, co tam straší.“ Najednou se doširoka usmála, celá nadšená svým nápadem. „Tam na tom vršku s výhledem na řeku by se nový dům opravdu vyjímal. A kolem třeba golfové hřiště a wellness? Umíš si to představit? To by byl zlatý důl!“ Namířila na Clinta prstem. „Opravdický klenot, chápeš? Hrozná škoda, že se mě nikdo nezeptal na názor.“ „To jo.“ „A taky… Sarah.“ Zadívala se mu do očí, jako by spolu měli nějaké tajemství. „Vždycky šla proti proudu, pokud rozumíš, co myslím.“ Rozuměl, ale vůbec se mu nezamlouvalo, kam se debata ubírá. „Samozřejmě podle sebe,“ dodala Holly a on pocítil směšnou potřebu Sarah bránit. „No jistě.“ Nedokázal zastřít v hlase sarkasmus; Holly si ovšem ničeho nevšimla. „Jen si myslím, že je trochu podivné stěhovat se sem zrovna teď, když má děti ještě ve škole a vůbec. Vykořenit je necelé dva měsíce po začátku nového školního roku. Kdo by to udělal?“ 68

„Zjevně Sarah.“ „Jak jsem řekla. Proti proudu. Možná skončí na jiné planetě. No nic.“ Poctila ho bezmocným úsměvem, jako by chtěla říct: Co se dá dělat? „Myslím, že bych se neměla moc šířit o tom, jací podivíni ti Stewartovi jsou, protože Cam je s  nimi nějak spřízněný,“ přiznala tajemství svého manžela. Důvěrně se ke Clintovi naklonila přes pult. „Ale myslím, že všechno začalo už od Maxima, který ten zatracený barák postavil. Podle vyprávění manželova dědečka byl Maxim fakt povedené kvítko. Mlátil obě své manželky a všechny děti. Nechutné. Camův dědeček byl ovšem tehdy ještě malý.“ „Jak mohl Maxima znát? Maxim zmizel asi před sto lety,“ namítl Clint. „Protože tomu starýmu mizerovi bylo už skoro šedesát nebo tak nějak, když se narodil Camův táta. A měl mnohem mladší manželku.“ Clint už slyšel dost. Podíval se na hodinky. „Musím běžet,“ prohodil v naději, že utne další drby o klanu Stewartových. „Mám jenom přestávku na oběd.“ Přikývla. „Jasně.“ Clint poctil Holly úsměvem a viděl, jak taje. Byl si vědom toho, že ho celé dlouhé roky tajně miluje a pořád ji to ještě nepustilo, i když je už přes patnáct let vdaná za Camerona, majitele obchodu, a má čtyři syny jako schůdky. Stiskla tlačítko starobylé vysílačky. „Clint Walsh je na cestě dolů a vyzvedne si objednávku. Máte ji připravenou?“ Do mluvítka téměř křičela a pak tlačítko určené k mluvení uvolnila. Ozývalo se jen praskání a šum. Nakonec rozeznala jen stručné „jo“, které potvrdilo, že jí na druhé straně rozuměli a Clint může jít nakládat. Holly ještě prohodila: „Cam ti 69

připraví zboží vzadu na spodním parkovišti. Jako vždy.“ Zamrkala na něj a hned mu připomněla tu dívenku ze střední. Bývala chytrá a hezká, nešetřila úsměvy a dělala kapitánku skupiny roztleskávaček. „Díky.“ Clint už byl skoro u dveří, jeho kroky ve vysokých botách hlasitě duněly na dřevěné podlaze, za dlouhá léta pěkně prošlapané od farmářů, dřevorubců, rančerů a stavbařů. V obchodě měli všechno – „krmiva a mnoho dalšího“ – a člověk tady sehnal cokoli počínaje palivovým dřívím a konče nejmenšími hřebíčky, krmením pro dobytek, záhradním nářadím a podobně. Na jaře měli ve speciální voliéře malá kuřátka s krmítkem, vodou a zahřívacími lampami. Několik týdnů tam pípala tak hlasitě, že téměř přehlušila i country hudbu vyhrávající z maličkých reproduktorů připevněných u obnažených střešních nosníků. Venku si pořádně zapnul bundu, protože přicházela na toto období nezvyklá studená fronta, a nastoupil do svého náklaďáku, kde ho hned přivítal Tex, jeho středně velký kříženec neznámé rasy. Měl černé a bílé ježaté chlupy a dlouhý čenich a bylo to trošku hyperaktivní štěně, které se u něj jednoho dne objevilo a prostě s ním zůstalo. Clintovi nevadil. „Taky se mi stýskalo. Teď sedni,“ přikázal a pes uposlechl a šťastně vystrkoval hlavu z otevřeného okna u spolujezdce. Pick-up jménem Bestie nastartoval na třetí pokus, motor konečně chytnul, i když předtím vydatně kašlal. Clint sjížděl z prudkého kopce a snažil se zaplašit jakékoli přetrvávající myšlenky na Sarah Stewartovou – nebo jak se nyní jmenovala – ze své mysli. Čím méně o ní bude uvažovat, tím lépe pro všechny, a pro Sarah jakbysmet. Před lety chodila do místní katolické školy a on na státní střední školu, 70

ale jak říkala Holly, byli sousedé a znali se od dětství. Když dospívali a Sarah se proměnila z klučičí zamlklé dívky v nádhernou ženu, která uměla stejně tak dávat jako přijímat, díval se na ni náhle jinýma očima. Přímo jiskřivě se navzájem přitahovali, ale to byla zároveň i chyba. Zajel s autem na parkoviště pokryté štěrkem a zacouval k nákladové rampě obchodu s krmivy, aby mohl nákup pohodlně naložit. Cam a jeho nejstarší syn Eric už čekali s jeho objednávkou: deset pytlů krmení, nová lopata a pět sloupků k plotu, namísto těch shnilých u stodoly se zemědělskými stroji. „Zůstaň!“ přikázal Clint Texovi. Pes otevřeným okénkem sledoval, jak páníček vystupuje. Vzápětí Clint společně s  Camem a Ericem všechno naložili na korbu jeho pick-upu, což netrvalo dlouho. Clint seskočil z rampy a zamával na muže, který byl tak odvážný, že se oženil s Holly Spanglerovou, proslulou jako největší koketa v okrese Wasco. Z  parkoviště vyjížděl do prudkých svahů městečka Stewart’s Crossing, pojmenovaného po předcích Sarah, které získalo vtipnou přezdívku „Seattle chudého muže“ právě kvůli svému kopcovitému terénu. Motor pick-upu doslova vyl a Clint odbočil na úzkou silničku stoupající k jeho ranči – sto osmdesát akrů půdy včetně lesů, které zdědil po otci. Ranč se rozkládal na úpatí Kaskádových hor, ze tří stran sousedil se státními pozemky a byl vzdálen pouze necelý kilometr po silnici od sídla Modrý páv, kterému stejně jako většina místních říkal „U Stewartových“. Sevřel trochu pevněji volant a sám sebe přesvědčoval, že je to dávno za ním – vždyť mezitím prožil další polovinu své71

ho života –, přesto nemohl Sarah vyhnat z hlavy. Jak asi vypadá? Jaké má přátele? Je opravdu sama…? „Problém. Ona znamená hlavně samé problémy,“ svěřil se psovi, když si vzpomněl na její záhadný úsměv, jiskru v očích a už nepříliš nevinný smích, trochu hlubší, sexy a kypící svobodou. Přesvědčoval se, že tehdy byl prostě nadržený kluk a ona pro něj znamenala jen vybouření. Jenže se mu vpálila nějak hluboko pod kůži. Od dvaceti ji tam měl a bál se, že ji tam má dosud. „Do prdele,“ zaklel pod vousy. Přestože jejich románek skončil před dlouhými lety, stejně si na ni tu a tam vzpomněl. Možná – kdyby k sobě měl být naprosto upřímný – si na ni vzpomínal poměrně často, ale už opravdu dávno přestal snít o tom, že by se snad mohli dát zase dohromady. „Už je to passé,“ řekl nahlas a odbočil z okresní silničky; pokračoval po dlouhé klikaté příjezdové cestě na farmu, kde prožil celý život. Míjel borové a jedlové hájky, přejel mostek přes říčku, pick-up nadskakoval ve vyjetých kolejích plných kamenů a Clinta napadlo, že by to chtělo fůru štěrku – nebo raději dvě. Silnička se stáčela a lesní porost ustoupil a najednou měl kolem sebe louky, kde se pásli koně a dobytek. Kousek před sebou už viděl obytný dům a ranč s hospodářskými budovami, mezi nimiž byl obrovský dvůr vhodný na parkování, s dalším minimálně tuctem děr volajících po zasypání. Ano, než přijde opravdová zima, musí objednat fůru štěrku, připomínal si. Zaparkoval u stodoly. „Jdeme!“ hvízdl na psa. Tex dychtivě vyskočil z auta a běžel k nejbližšímu sloupku, chvíli ho očichával a pak zvedl nožičku. „No jo, hodný pejsek.“ Hodil pytle s krmením na rampu v nižším patře stodoly pod seník, 72

kde je obvykle uskladňoval u starých otevřených zásobníků na obilí. V tuto denní dobu nebyli uvnitř koně ani dobytek, ale ve stodole hned ucítil jejich pach, nakyslý odér hnoje a moči smísený s vůní suchého prašného sena a naolejované kůže. Vůně jeho dětství. Vzhlédl nahoru k  seníku a vzpomínal na nejednu letní noc, kdy se spolu se Sarah vyšplhali po vrzajícím kovovém žebříku a na staré dece se celé hodiny milovali. Nicméně k tomu nedocházelo jen na seně, další dlouhé hodiny strávili na břehu rybníka na pozemcích jejích rodičů a vysoko na srázu nad řekou. Celkem bez důvodu nyní vyšplhal na seník a postavil se na dřevěnou podlahu před balíky sena vyskládané vysoko do stropu. Bylo to tam hodně podobné jako před lety; ve štítu střechy viděl kulaté okénko, stále trošku pootevřené. Vzpomínal si, jak zhluboka oddechoval, objímal a tiskl k sobě její nahé tělo, vnímal prašnou vůni sena, potu a sexu, které se mísily jedna do druhé, zatímco se jí probíral ve vlasech. Teď hleděl tímtéž kulatým okénkem ven a viděl stovky hvězd, jimiž byla poseta noční obloha. Zavrtěl hlavou a v duchu si spílal za svou sentimentalitu. Rychle tedy slezl po žebříku dolů. Teď skutečně není vhodný čas na nostalgii, ať už nějaká Sarah existuje, nebo ne. To rozhodně není. „Hej, Šípková Růženko, chystej se na  bál!“ promluvila matka. Jade otevřela jedno oko a zjistila, že Sarah stojí nad ní. „Je odpoledne a dnes jsem tě nechala spát,“ pokračovala matka, „ale teď už je čas vyskočit a pustit se do práce. Čeká nás toho víc než dost.“ 73

Jade zaúpěla, převalila se ve spacím pytli na druhý bok a ještě si spacák přetáhla přes hlavu. „Můžeš klidně začít  těmi pytli s odpadky, které jsme s Gracií naplnily.“ Jade slyšela matčin hlas tlumeně, ale rozhodně byl pevný. „Mluvím vážně, Jade, do práce!“ „Skvělý,“ zabručela Jade a věděla, že už se s mámou nemůže hádat, protože ta nasadila svůj vůdcovský tón. Jade se s přehnaným úsilím vyprostila ze spacáku a všimla si, že Sarah mezitím odešla a podle hluku vycházejícího z kuchyně už je zase v pilné práci. Jade povzdechla, vstala a našla u krbu žabky. Došourala se do ohavné koupelny, vyčurala se, postříkala si obličej vodou a snažila se vzpamatovat. Poté co Gracie spustila celý ten povyk kvůli nějakému pitomému duchovi, se Jade probrala a už byla příliš čilá a nemohla usnout, i když se pokoušela. Opravdu. Nakonec to vzdala a zjistila, že jak matka, tak sestra tvrdě spí, a začala psát textové zprávy Codymu, v nichž žadonila, aby přijel a zachránil ji, protože ona je stále ještě bez auta. Po většinu noci zůstala vzhůru, usnula až někdy kolem páté ráno, takže momentálně naprosto nejevila zájem o jakékoli úkoly, které si vymyslela matka. Od chvíle, co Sarah přišla s tím šíleným nápadem odstěhovat se do tohohle zapadákova, se život Jade dostal na sestupnou spirálu, která pod­ le jejího názoru vedla jistojistě přímo do pekla. A vláčet se s odpadky je jen další úkol, který potvrzoval její podezření, že ji trestá nějaká vyšší síla, díky níž má teď doslova příšerný život. „Tak sebou hoď!“ křikla znovu Sarah. „Potřebujeme to tady co nejlíp vyklidit.“ 74

„My?“ ucedila Jade a přikrčila se, protože matka ji z vedlejší místnosti určitě slyšela. „Ano, my. Ať se ti to líbí, nebo ne, jedeme v tom všechny společně.“ „Ne. Jako že se mi to nelíbí.“ „Ach jo, je mi to jasné. Ale dneska se tvůj hlas nepočítá.“ „To není fér!“ vykřikla, ale věděla, že svádí prohranou bit­ vu. „Možná.“ Jade si něco zabručela a v jednom z Codyho triček a pyžamových kalhotách došla do kuchyně, kde už Gracie s mámou hbitě pobíhaly ve snaze nějak tu špinavou místnost uklidit. Stará kuchyňská linka byla plná sklenic, krabic, náčiní a nejrůznějšího harampádí. Jade klesla na rozvrzanou židli u stolu. Matka už zametala nerovné popraskané linoleum či co, které tady kdysi tvořilo podlahu. „Začneme tady a vyházíme všechno, co nechceme nebo nepotřebujeme, a to, co se nedá opravit.“ Gracie, ta potvora, už strkala krámy, které matka vytřídila z obrovitých kuchyňských skříněk, do pytlů na odpadky. Starobylý kuchyňský nábytek sahal vysoko ke stropu a skříňky i poličky byly poměrně úzké. Zdálo se, že kdysi byly natřené světlezelenou barvou, ale teď byla dvířka skříněk i všechny krabice špinavé a zašlé, všechny panty zrezivělé, skleněné výplně příborníku téměř neprůhledné, jak se na nich postupem času usadila mastná špína. Jade byla pořád unavená a vůbec se jí do toho nechtělo, ale když otevřela pusu, aby navrhla, že by stačilo škrtnout sirkou, zachytila varovný pohled matčiných očí a věděla, že se musí přestat hádat. 75

„A hele, podívejme!“ Gracie nakrčila nos, protože si přečetla datum spotřeby na krabičce prášku do pečiva. „Devatenáct set devadesát osm.“ „Babička nikdy nic nevyhazovala. Jejím heslem bylo: Kdo šetří, má za tři,“ ucedila ironicky Sarah. „Taky je to dobrý způsob, jak chytit salmonelu nebo se otrávit zkaženým jídlem,“ podotkla Jade. „Beze srandy.“ Gracie rychle vyhodila krabičku do pytle, který právě plnila. „A kde vůbec je?“ zeptala se Jade, když popadla přeplněný pytel a sundávala ho ze starého stolu, aby ho převázala provázkem. Viděla, jak Sarah poněkud ztuhla. „Babička? Přece v domově. Nepamatuješ se?“ „V tom domově důchodců zvaném Borový háj? Božínku, je možné vymyslet nějaké jméno, které by víc připomínalo pohřební službu?“ lamentovala Jade. „Uvidíme ji ještě?“ zeptala se Gracie a spiklenecký pohled si tentokrát vyměnily Jade s matkou. Jade si vzpomínala, že poslední návštěva babičky nepatřila zrovna k příjemným zážitkům, které by člověk toužil uchovat v paměti. Jade ještě nikdy neviděla matku tak rozčilenou a vyvedenou z konceptu, jako tehdy při hovoru s babičkou Arlene. „Jasně, můžem tam zajet,“ prohodila Sarah, ale v  očích neměla příliš přesvědčivý výraz. Gracie se zvědavě zeptala: „Ty nechceš?“ Ta koza to pořád nepochopila. Je načase jí to objasnit. „Máma a babička se nenávidí.“ Konec příběhu. Sarah přestala zametat. „To není pravda. Nenávidět je moc silné slovo.“ Vrhla po své starší ratolesti varovný pohled. „Nemáme stejné názory a nikdy jsme je neměly, takže 76

jsme si nikdy nebyly bůhvíjak blízké, ale o nenávisti nemůže být ani řeči.“ Gracie popadla další sklenici z kuchyňské skříňky a podezíravě si ji prohlížela. „To je smutné.“ „Asi jo.“ Sarah popadla koště a nametla hromádku prachu na lopatku s trochu větší silou, než bylo nutné. „Tak to prostě je.“ Jade zívla. „Babička umí být pěkná potvora.“ Sarah se k dceři otočila: „Nech toho, Jade.“ „Jen proto, že je v  nějakém starobinci, ještě není milá,“ opáčila Jade. „Je v domě s  pečovatelskou službou,“ prohlásila Sarah úsečně. „Má tam veškerou péči.“ „Přesto je pořád stejná jako vždycky.“ Jade se rozhlédla kolem sebe. „Proč vlastně tohleto děláme? Myslela jsem, že budeme bydlet v domku pro hosty. Není takovýhle úklid plýtvání časem?“ „Hezky se vrať k práci.“ Sarah ukázala na plné pytle opřené o spodní skříňky. Jade neochotně vstala a hodila si první těžký pytel s odpadky přes rameno. „Kam to chceš hodit?“ „Na zadní verandu. Zítra nám přivezou kontejner, tak ho začneme plnit.“ „Skvělé,“ pronesla Jade bez špetky nadšení. Měla pocit, jako by byla ve vězení. „Bude to legrace.“ No jistě. Začala vláčet pytle s  vyhozenými věcmi k  zadnímu východu, když vtom zaslechla vrčení motoru a vyhlédla z okna. Spatřila, jak u domku pro hosty zastavuje nějaké stříbrné 77

auto. Ještě než motor utichl, otevřely se dveře u spolujezdce a z auta vystoupil strýček Jake a zamířil k domu. Vzápětí se zjevil i strýček Joe, strčil si do kapsy klíčky a rozběhl se za svým dvojčetem. „Máme společnost!“ křikla a toužebně si přála, aby to byl Cody ve svém starém džípu, a ne strýčkové. Už byli u dveří. Kéž by dorazil Cody a odvezl ji odsud, ještě než Jade nastoupí do školy Panny Marie Orodující nad řekou. Dělalo se jí úplně zle z  představy, že ve škole bude „ta nová“ a všichni studenti té pitomé církevní školy si ji budou prohlížet jako exota. Ta myšlenka byla strašlivá. Málem ochromující. Hrozilo, že jí vyhrknou slzy, ale ovládla se. Nikdo nesmí vědět, jak se doopravdy cítí, ani jak je vyděšená. Dokonce ani Cody. „Co je?“ zeptal se šerif J. D. Cooke, když vzhlédl od hromádky papírů, jimiž byl posetý jeho stůl. Lucy Bellisariová, nejnovější přírůstek mezi detektivy, zrovna procházela dveřmi kanceláře ve stoleté budově, v níž sídlilo jeho oddělení. Její přítomnost byla obvykle předzvěstí průšvihu. Měla postavu tanečnice, povahu odpovídající jejím divoce rudým vlasům a byla také jednou z nejchytřejších žen, které kdy potkal – a navíc to věděla. Lucy už zvedala ruku, aby zaťukala na matné sklo jeho dveří, i když byly dokořán. „Nic mi neříkejte,“ přivítal ji dřív, než jí splynulo ze rtů jediné slovo, a opřel se pohodlně v křesle. „Další špatné zprávy.“ „Takže teď je z vás senzibil?“ zeptala se a dotkla se otevřených dveří. 78

„Člověk nemusí mít mimořádné schopnosti, aby ve vaší tváři viděl neklamné známky potíží.“ „Krom osekání rozpočtu a spousty nemocných policistů, série krádeží dobytka a skupinky protivládních týpků, kteří se sem nastěhovali a nasírají veřejnost, předpovídají meteo­ rologové parádní bouři. Už se na nás řítí přímo z  Kanady. Jenže to není všechno…“ J. D. jen zavrčel. Energicky překročila práh a neovládla se, aby jí nezacukal koutek. „Taky vám přeju dobré jitro. Jémine, podívejme se, kdopak to dnes vstal z postele špatnou nohou?“ Jen zamrkal. Od chvíle, co ho před dvěma měsíci opustila Sammi-Jo, z něj byl v práci medvěd bručoun. Uvědomoval si to, ale jako by se své deprese nedokázal zbavit. Opřel se lokty o stůl, který zdědil i s touto navýsost nepříjemnou prací, a promluvil: „Tak do toho. Co se děje?“ „Pohřešovaná osoba,“ oznámila a usadila se na nepohodlnou židli naproti němu. „Rosalie Jamisonová. Sedmnáct. Je spolužačkou mé mladší sestry a tak trochu znám i její mámu Sharon.“ Zakývala rukou nahoru-dolů, aby naznačila, že je to jen zběžná známost. „Setkaly jsme se občas ve škole. No nic, ale Sharon mi dnes ráno volala, celá vedle. Rosalie nepřišla domů. Neví o ní už přes dvanáct hodin. Já vím, já vím. Ne čtyřiadvacet, ale vyslechněte mě. Rosalie pracuje v Motorestu Columbia.“ Věděl, kde to je, sám tam příležitostně rád zavítal. „Takže odešla z práce kolem půlnoci, oficiálně se odepsala na docházkovém listu v jedenáct padesát tři, ale domů nedorazila.“ „Utekla?“ zeptal se. 79

„Je to možné.“ Lucy nakrčila čelo, jak to dělávala vždycky, když byla konfrontovaná s problémem, kterému nedokázala přijít na kloub. „Měla nějaké průšvihy ve škole, ale Sharon obvolala všechny spolužáky, a spolupracovníci navíc dívku viděli odcházet. Pěšky. Jedna číšnice, Gloria Netterlingová, se nabídla, že ji vezme autem, ale dívka odmítla. Rozhodla se jít pěšky.“ „Včera večer,“ zopakoval a zaťukal prsty o stůl. „Špatné počasí.“ „Jo,“ kývala Bellisariová a ve vlasech se jí ohnivě odráželo světlo stropních zářivek. „Pěšky to má domů tak dvacet, pěta­ dvacet minut, tudíž se dalo očekávat, že dorazí nejpozději v půl jedné. Její máma a nevlastní otec Mel Updike byli doma a dívali se v posteli na televizi. Mysleli si, že zkrátka dorazila, a až ráno zjistili, že u sebe není. Sharon hned nepanikařila, protože k podobným případům už došlo, ale odpoledne začala mít starost a pustila se do obvolávání Rosaliiných oblíbených barů a klubů. Dojela i k motorestu, se všema tam mluvila a telefonovala Rosaliiným kamarádům. Od chvíle, kdy Rosalie motorest opustila, ji nikdo neviděl.“ „Přítel?“ „Momentálně žádného nemá, ale Sharon říkala, že se Rosalie zmiňovala o nějakém klukovi, se kterým se seznámila na internetu. Sharon ani neví, jak se jmenuje, jen prý tvrdí, že je z Denveru, kde teď žije její bývalý, Rosaliin táta.“ „Po internetu? Jak to sakra může fungovat, když je člověk teenager?“ „Nevím, ale asi podobně, jak to funguje dospělým.“ „A co auto?“ zeptal se. „Žádné neměla. Když nějaké potřebovala, půjčovala si mámin chevrolet nebo chodila pěšky, někdy stopovala.“ 80

Cooke na Bellisariovou významně pohlédl. To stopování může být jádro pudla. „Doma mají další dopravní prostředky. Updike má náklaďák a motorku, obojí použitelné.“ „Sourozenci?“ „Nikdo ve společné domácnosti. A jinak jen nevlastní, hezká řádka. Bydlí s otcem. A Updike jich má taky dost. Žádný ale nebydlí ve státě Washington.“ „A co její otec?“ Zvedl ruku a upřesnil: „Myslím biologický otec. Ten z Denveru. Volala mu Sharon?“ „Mick Jamison. Jo, volala. Prý ho vzbudila. Žije s druhou manželkou, která se Sharon nezamlouvá a jíž nevěří.“ „Může někdy vůbec první manželka důvěřovat té druhé?“ položil řečnickou otázku a začal horečně uvažovat. „Otec a přítel na internetu, oba v Coloradu. Jaká je pravděpodobnost?“ „Třeba se znají.“ „Proklepněte je. Oba.“ „Už se stalo.“ Cooke bubnoval prsty o stůl. Vůbec se mu to nelíbilo. „Máte fotky?“ „Sharon mi jich pár dala, nejnovější nechala na oddělení pohřešovaných osob a máme také fotku a údaje z jejího řidičského průkazu. Už jsme po ní taky vyhlásili oficiální pátrání a vzhledem k jejímu věku jsme ji zařadili do databáze pohřešovaných dětí a mladistvých.“ „Pak že se má dodržovat čtyřiadvacet hodin.“ „Je to dítě, šerife. A v tomhle případě se řídím čichem.“ „Oukej.“ Ani on z  toho neměl dobrý pocit. „Začněte si všechno ověřovat u jejích známých, spolupracujte s odděle81

ním pohřešovaných osob, mrkněte na jejího nevlastního otce a bývalé kluky, se kterýma chodila, včetně toho, který má být z Denveru. Pokud se s ním seznámila po internetu, může bydlet kdekoli. Třeba přímo naproti. Může to být někdo, kdo ví, že je její táta v Coloradu, a využívá to jako návnadu, aby se k ní dostal blíž. Rozumíte, jako na prolomení ledů. Krom toho ten člověk z internetu vůbec nemusí být teenager. Může to být dospělý, co se vydává za mladého.“ Dlouze vydechl a pomyslel na své pubertální děti, které bydlely se svou matkou v Portlandu. Moc dobře věděl, jaké to je, když dítě nepřijde ve stanovený čas domů, ačkoli se svými dětmi měl štěstí. Hallie a Ben byli vždycky v pohodě. „Tak jenom doufejme, že se v ní vzedmula nějaká zlost a rozhodla se všem vzepřít, zdrhnout a změnit miláčka. To by se pak vrátila domů sama.“ Lucy Bellisariová se šedýma očima zadívala do těch jeho. „To by bylo nejlepší,“ přikývla, ale vůbec nevypadala, jako by do tohoto scénáře vkládala bůhvíjakou naději. On koneckonců také ne.

82

6. kapitola

Duch se s ní pokoušel komunikovat – Gracie si tím byla jistá; stála u stěny sousedící s jídelnou a odposlouchávala rozhovor mezi matkou a strýčky. V  noci na schodech byla v šoku, nikdy by nečekala, že se s duchem setká tak zblízka – ale žena v  bílém se jí pokoušela něco sdělit. A Gracie byla příliš vyděšená, než aby si to uvědomila. Až dosud. Nebyl to sen. Určitě se to neodehrálo v jejích představách. Jenže za denního světla o tom měla čas přemýšlet a uvědomila si, že se k ní duch Angelique Le Duc obrací o pomoc. V noci to zvrtala a teď to musí nějak napravit. O historii domu Modrý páv si přečetla dost, aby věděla, že Angelique nemusí být jediný duch, který v něm straší. Žilo a zemřelo zde hodně lidí a mnoho jich bylo pohřbeno na rodinném hřbitůvku přímo na pozemcích tohoto sídla. Gracie se už snažila vypátrat všechny lidi, kteří kdy v domě a jeho okolí žili. Jenže veškeré své aktivity v tomto směru si musela nechá83

vat pro sebe. Pokud má komunikovat s duchem, a možná nakonec i pomoct zoufalé Angeličině duši přejít na druhý břeh – což zřejmě vždycky chtějí všichni duchové, pak bude muset držet jazyk za zuby. Jinak ji matka zase nažene k psychologovi, přesně jako to udělala po rozvodu. Děkuji, nechci. Gracie si byla jistá tím, že není cvok. Jen zkrátka dokáže vnímat víc věcí než většina lidí, což její matku děsilo, ale Gracie si díky tomu připadala tak nějak úplná. Teď jen musí přijít na to, jak svůj dar využít. „Jen abychom mluvili o tomtéž,“ říkal Jacob, který vždycky vyjasňoval situaci. Byl z dvojčat ten nervóznější a podle toho je také hodně lidí dokázalo rozeznat. Jejich rysy byly jinak téměř identické, vlasy měly totožný temně plavý odstín, oči byly krásně modré, sportovní postavy i široká ramena stejná. Jenže Joseph obvykle dokázal pohotově nasadit příjemný úsměv, zatímco Jacobovi už čelo zbrázdily vrásky, jak se pořád celá léta mračil. Dnes se lišili víc, protože Jacob měl kvalitní krátký sestřih, a Joseph naopak delší a neupravené vlasy i celkový vzhled – obnošené džíny, trochu zmačkaná košile, vykasané rukávy. Jacob oproti němu působil jako ze škatulky – v  tričku s  límečkem a dokonale vyžehlených zelených kalhotách mohl klidně vstoupit na první odpaliště golfového klubu. „Jakmile se s přestavbou skončí, tak to tady prodáme.“ „Nebo mi to pronajmete, dokud nebudu mít dost peněz, abych vás mohla vyplatit.“ Sarah pohlédla zpříma na oba bratry. „To byla dohoda, vzpomínáte? Že dům neprodáme, dokud je máma naživu.“ Jacobův pohled potemněl. „To třeba potrvá věky!“ 84

„Můžeme jen doufat,“ poznamenal Joseph. „Jémináčku, co to povídáš, Jacobe?“ „Ne že bych si přál, aby umřela. No tak, tohle oba víme. I když, a to si řekněme na rovinu, máma byla vždycky protivná jak osina v zadnici.“ Přelétl pohledem z bratra na sestru. „Ale, copak? Vy si to nemyslíte?“ Sarah obrátila oči v  sloup. „Prima.“ Zachytila Josephův pobavený pohled. „Myslím to vážně, Sarah,“ pokračoval Jacob. „Já přece s mámou problém neměl...“ Joseph zvedl obě ruce. „My všichni jsme měli s  mámou problém.“ „Dost! Snad jste sem nepřišli pomlouvat matku? Vraťme se radši zpátky k tématu. K opravám,“ vybídla je Sarah. „Tohle tedy máme.“ Rozvinula na stole plány a zatížila je v rozích zaprášenými knihami, které našla v knihovně v salonu. Odřené vydání Exorcisty od Williama Petera Blattyho drželo jeden roh, a ohmataná knížka Malé ženy od Louise May Alcottové druhý. „Tady jsou původní plány,“ oznámila. „Vážně?“ „Podívej se na to datum. Devatenáct set dvacet jedna.“ Křehký papír byl zažloutlý, ušpiněný a posetý poznámkami psanými tužkou. Byly na něm rozmazané otisky prstů a skvrny neznámého původu, které překrývaly náčrty. Sarah velmi opatrně uhladila prastaré, místy nečitelné listy papíru. „Původní dům byl fakticky úchvatný, hlavně na svou dobu. Měl tekoucí vodu a elektřinu, což bylo tehdy něco! Ve velkém městě jako San Francisco nebo třeba Portland by to bůhvíjak úžasné nebylo, ale tady mimo civilizaci šlo o skutečně hrdin85

ský čin. Uvědomte si, že dálnice – myslím stará historická silnice – ještě nebyla úplně dokončená někdy do roku devatenáct set dvacet dva.“ Vybledlé architektonické plány zachycovaly dům ve stavu, jak ho postavil Maxim Stewart, prapradědeček Sarah. „Maxim byl po všech stránkách autokrat a vždycky docílil, aby bylo po jeho.“ Jacob zaslechl zmínku o jejich předkovi. „Maxim? Není to ten starý kocour, co zabil svou druhou ženu? Angelinu nebo tak nějak?“ „Jmenovala se Angelique,“ upřesnila Sarah. „A říká se to.“ „Už jsi viděla jejího ducha? Prý se tady potlouká. Je to přece ta, která v baráku straší, ne?“ Sarah cítila mrazení, které začínalo kdesi dole u páteře a stoupalo vzhůru, ale usoudila, že si nechá Graciin zážitek s duchem pro sebe. „Povídačky,“ pokrčila rameny. „Lidé v malých městech milují klepy, především o sousedech, ale hlavně přehánějí a vymýšlejí si.“ Jacob namítl: „Jo, jenže i tys přece tvrdila, žes ji viděla.“ „Byla jsem malá!“ utrhla se na něj Sarah až příliš pohotově. Měla v sobě čerstvé vzpomínky na včerejší strach své dcery. „Pojďte k věci, máme moc práce.“ Jacob pokrčil rameny a nad duchem mávl rukou, ale Joseph na ní chvíli utkvěl zamyšleným pohledem. Sarah si reakcí bratrů nevšímala a předvedla jim druhé, novější plány z  roku 1950 a ukázala na dostavbu koupelny a rozšíření kuchyně. Jako poslední roztáhla architektonický nákres z roku 1978, kdy se kuchyně znovu rekonstruovala, inovovala elektřina a přistavělo se patio u zadní verandy. Zvětšila se i hlavní ložnice, která se prodloužila do stávající komory na ložní prádlo. Joseph si všechny plány prohlížel. „Máme přesně tolik reinkarnací jako generací.“ 86

„To není přesné,“ namítla Sarah. „A teď to musíme dělat celé znovu.“ Protáhl obličej a letmo se rozhlédl. „Nejde jen o kosmetické úpravy?“ „To bych si přála. Prohlídla jsem jen přízemí a první podlaží, pořád mi zbývá druhé patro, půda, střešní terasa a sklep. Ty jsem zatím nekontrolovala.“ Joseph zvedl obočí. „Ty chceš jít fakt dolů? Pokud se pamatuju, k smrti ses tam bála.“ „Možná proto, že jste mě tam zamkli, vy pitomci.“ Jacob se ušklíbl. „Promiň.“ „Pokud si dobře vzpomínám, draze jsme za to zaplatili,“ doplnil Joseph a Sarah ještě teď přeběhl mráz po zádech, když si vzpomněla, kolik ran rákoskou kluci od matky schytali, když objevila zamčenou šestiletou Sarah, vzlykající na nejvyšším stupni dlouhého schodiště do sklepa. „Jo, půjdu to tam obhlídnout a zkontrolovat,“ řekla Sarah. „I střešní terasu?“ podivil se Jacob. „Kdo jsi a cos provedla s mou sestrou?“ Teď se doopravdy usmála. „Už nejsem holčička, kterou jste si dobírali a otravovali ji.“ „Vypadá to tak.“ I Jacob se usmál. Samozřejmě chlapci také vyrostli a dospěli a Sarah neviděla důvod, proč zacházet do podrobností o traumatech, která jí způsobovali, ačkoli incident na střeše neměl co dělat ani s jedním z nich – to alespoň opakovaně odpřisáhli. Místo toho, aby ty věci teď vytahovala, řekla: „I kdyby mělo být všechno jen na bázi kosmetických úprav, Jacobe, podívej, jak je dům velký. Kosmetické úpravy ano, jenže bohužel zahrnují i trochu hlubší zásahy než nepatrný facelift.“ Jacobovi zmizel úsměv ze rtů. 87

„Myslím, že už v  jeho hlavě slyším hřmění buldozeru,“ roztáhl koutky Joseph. Naklonil se a dodal: „Pokud jde o něho, jsem trošku jasnozřivý. Však víš. Dvojče.“ „Mlč už!“ Jacob hleděl z  okna. Nekonečné pastviny se táhly na jedné straně až k lesu; na druhé tvořila hranici divoká řeka Columbia. „Ale, víš, největší hodnotou tohohle dědictví otců je půda. Barák je v hrozném stavu, doslova ruina. Možná má Joe pravdu.“ Joseph bezmocně rozhodil rukama a o krok ustoupil. „Já nenavrhuju ten dům strhnout. Jen jsem se zmínil, že mi došlo, jakým směrem by ses vydal ty.“ „Je to nejpraktičtější,“ podporoval svůj pohled Jacob. „Tohle je historie, Jakeu,“ vložila se do toho Sarah a píchla prstem do původních plánů, než bratři začnou hrát svou oblíbenou „hru blíženců“, tedy komedii, kterou předváděli už od narození. „Navíc je to náš domov, překrásný domov, kde jsme vyrostli. Potřebuje jenom trochu milující péče.“ Jacob zvedl obočí. „Tak jo, hodně milující péče. Jenže já mám čas, schopnosti i kontakty v oboru.“ Vzhlédla. „To přece víš, Jakeu, jinak bys k tomu nedal souhlas.“ Nezacházela do podrobností, že po vysoké škole nejdřív pracovala jako asistentka u architekta nebo že posledních pět let života strávila jako projektová manažerka stavební firmy Tolliver ve Vancouveru. Rekonstrukce jsou její obor. „A krom toho, kdo by pak řekl mámě, že jsme srovnali dům se zemí?“ Ani jeden bratr se nepřihlásil. „Myslela jsem si to. A tak si znovu zběžně prohlídnu všechny patra a přijdu s  trochu skvělejšími nápady. Plány a nějaké náměty jsem už poslala architektovi a on přišel se statikem na základní prohlídku a předběžná měření. Už mě88

síce si s ním mailuju. Díkybohu jsem si najala místního člověka, aby mi dělal stavební dozor u rekonstrukce domku pro hosty, který je skoro hotový a připravený k nastěhování. Jakmile tam začneme bydlet, můžeme se doopravdy pustit do velkého domu.“ Jacob vyslovil, co bylo zjevné: „Zdá se, že to bude drahé.“ „Jistěže bude, vždyť o rozpočtu jsme už mluvili,“ zdůraznila jim oběma, „a upsali jsme se v bance ďáblu.“ „To mi ani nepřipomínej,“ vydechl Jacob tónem naznačujícím, že by to nejraději vzal všechno zpátky. „Hej, musíme všichni být na stejné lodi. Vy dva a já. Tohle,“ poťukala dvěma prsty na otevřené plány, „je velký projekt, zásadní přestavba – ale bude stát za to.“ „Tak jo,“ pokrčil rameny Joseph. Nikdy nebyl skutečně proti jako Jacob. „Pusť se do toho.“ „Pustím. Už jsem se přestěhovala s  celou rodinou a věř mi, že z Vancouveru vedou až sem stopy vyryté patami Jade, která se tvrdě vzpouzela a o stěhování nechtěla ani slyšet. Jenže teď už není cesty zpět.“ Obrátila pozornost ke svému druhému bratrovi. „Mám pravdu, Jacobe?“ Jacob zaváhal, pak zachytil bratrův pohled a přikývl: „Fajn.“ Udělal odevzdané gesto. „Jasně.“ „Výborně.“ Sarah se zjevně ulevilo. „Radši půjdeme,“ vybídl Joseph bratra právě ve chvíli, kdy mu zazvonil mobil. „Tohle musím vzít.“ Zamířil ke dveřím a ještě zavolal: „Nezapomeň na večírek u Dee Linn!“ Sarah se sevřel žaludek. „Pořád ho má v plánu?“ „Ona ti nevolala?“ „Už hrozně dávno. Nemluvila jsem s ní… co já vím? Možná tři týdny. Měla jsem spoustu práce se stěhováním, a teď, 89

když jsem už tady, je mobilní signál dost mizerný. Zdá se, že si Jade myslí, že jsem ji sem zatáhla schválně, daleko od kamarádek, v rámci mého dlouhodobého proradného plánu udělat jí ze života peklo.“ Joseph se zazubil: „A není to snad pravda?“ „Ty teda umíš člověku pomoct,“ zaútočila na něj Sarah, ale přátelský úsměv mu oplatila. „Takže večírek u Dee Linn se koná?“ „Myslíš si snad, že by změnila plány?“ podivil se Joseph a zvedl obočí, čímž jí naznačil, že mu dotyčnou otázku ani nemusela klást. „Jejím heslem je ‚Nenech si nikdy ujít příležitost, abys předvedla, co máš‘,“ připomněl jí Jacob. „Sezvala celou pitomou rodinku.“ „I mámu?“ zeptala se Sarah a sama na sebe se naštvala za to, jak se jí napjaly všechny svaly při pomyšlení, že uvidí Arlene. „Jsem si jistý, že jestli bude moct, přijde,“ řekl Jacob. „Hádám, žes ji nějakou dobu neviděla, jinak bys to věděla.“ „Cože?“ Sarah ucítila lehké bodnutí provinilosti, znovu ji hryzalo svědomí. Matku navštívila dvakrát. V obou případech Arlene spala a neprobudila se, takže návštěvy byly zbytečné. Sarah pokaždé zůstala v domově několik hodin a přemítala, jestli její protivná vzdorovitá matka třeba spánek jen nepředstírá, a pak si cestou domů připadala hrozně jen kvůli tomu, jak ji vůbec mohlo napadnout, že by Arlene byla tak proradná. „Ona ale stejně není na podobnou akci dost fit – nebo možná na jakoukoli akci. Koneckonců tyhle věci nebyly nikdy její parketa,“ ozval se Jacob. „Ale všichni ostatní mají 90

přijít. Tetička Marge určitě i se svými dětmi.“ Marge, Arlenina mladší sestra, měla dceru Caroline, což byla sestřenice Sarah. „Přinejmenším si myslím, že tak to Danica říkala,“ dodal a zmínil jméno své manželky, „ale radši mě necituj.“ „Dnes večer Dee zavolám,“ slíbila Sarah, když bratři odcházeli, a pak na ni zase začala doléhat prázdnota domu. „Haló, holky!“ zahlaholila, když vešla do kuchyně a zjistila, že je prázdná. Dcery našla v obývacích prostorách. „Připravte se, pojedem navštívit babičku.“ „To si snad děláš srandu, ne?“ vzhlédla Jade od mobilu, z  něhož buď posílala textovou zprávu, nebo hrála nějakou hru. Na chvilku upřela zděšený pohled matčiným směrem. „Už to tak bude. Máme poslední šanci, než budete obě příští týden ve škole a já budu vězet až po uši v rekonstrukci, takže sebou hoďte a připravte se. Hurá do auta.“ „Ještě jsem se ani neoblíkla!“ protestovala Jade. „To není můj problém. Je odpoledne a v pět vyrážíme, tak se dej do kupy.“ Když Sarah projížděla otevřenou branou domova s pečovatelskou službou pro seniory zvaného Borový háj, Jade si budovu prohlížela nenávistným pohledem. Ještě nestrávila ve Stewart’s Crossing ani čtyřiadvacet hodin a každá minuta jí připadala jako hotová muka. Počínaje neuvěřitelnou absencí internetového připojení a televizního signálu a konče Graciiným tvrzením, že viděla ducha… celý barák byl zkrátka příšerný. A teď ke všemu jedou na návštěvu za babičkou Arlene do tohohle hrozného domova! Moderní stavba s obrovským zastřešeným vchodem se tyčila nad půlkruhovou příjezdovou silnicí. Kolem hlavní dvoupatrové budovy s řa91

dami oken zakončenými ventilační jednotkou klimatizace se prostíral trávník posetý listy a rostlo tu pár keřů. Jade se už při prvním pohledu zvedal žaludek – ale momentálně jí bylo špatně vlastně ze všeho, co se v jejím životě dělo, a návštěva u babičky Arlene jí náladu rozhodně nezlepší. Cesta sem probíhala v napjaté atmosféře. Sarah řídila mlčky a nerozpovídala se, ani když zajela na volné parkovací místo před budovou. Zatímco ze zadních dveří vystupovala Gracie, z předních vystrčila hlavu Jade a hned ucítila mrazivý chlad dešťových kapek. Skvělé. Lepší to být nemůže. Pevně se zachumlala do dlouhého kabátu a ruce vrazila hluboko do kapes. Šla za matkou a sestrou ke vchodu. Gracie z nějakého neznámého důvodu jako by vůbec nezaregistrovala, jak je celá ta návštěva trapná. Jade za takové myšlenky pocítila bodnutí výčitky svědomí, ale pak ten pocit rychle zaplašila jako naprosto neopodstatněný, protože si opravdu upřímně přála mít svou babičku ráda, ale nešlo to. Mezi jejími kamarády byla řada těch, kteří své prarodiče považovali za naprosto skvělé. Codyho dědeček byl velký frajer, Cody ho miloval a vážil si ho. Jeho babička Violet byla zase roztomilá osůbka, která pekla sušenky, uměla plést a brala si domů skoro každou zatoulanou kočku. Violet měla sbírku starých gramofonů na vinylové desky a moc ráda je Codymu přehrávala, zatímco dědeček mu předváděl svůj arzenál zbraní zamčených ve zvláštním pokoji spolu s  trofejemi a vydělanými kožešinami zvířat, která takříkajíc „sám dostal“ – bylo tam všechno od vycpaného aligátora vedle kamenného krbu až po pumu přikrčenou ke 92

skoku na trámu pod nezakrytým krovem. No nejsou skvělí? pomyslela si, když procházela skleněnými dveřmi do budovy a ucítila závan horka jako z pekelné pece. Sice se jí úplně nezamlouvalo, že Codyho dědeček je tak strašně hrdý na to, že zabíjí zvířata, ale jeho arzenál starých střelných zbraní a nožů byl fakticky super. Cody to u dědy zbožňoval a mezi jeho nejoblíbenější kusy patřil německý luger z druhé světové války a kulomet i s  pásem s  náboji, který dědeček vystavoval ve svém „válečném kabinetě“ ve sklepě. Bez ohledu na zálibu starého pána ve válce a lovu byli on i jeho „nevěsta“, s níž žil již přes padesát let, veselý pár, svou rodinu milovali a důkazem jejich vřelé povahy byly vrásky smíchu kolem úst. Pokud šlo o prarodiče, Jade takové štěstí neměla. Otcovy rodiče nikdy nepoznala, ovšem není divu, protože svého bio­ logického otce v  životě neviděla, byl to pro ni jakýsi bájný tvor, který přivedl její matku v mladém věku do jiného stavu a zjevně neměl jméno. Pokud šlo o jejího adoptivního otce Noela McAdamse, jeho rodiče žili v Savannah, kam se nyní po rozvodu odstěhoval i on. Viděla je pouze při několika příležitostech, takže se mezi opravdické prarodiče vlastně nemohli počítat. Otec Sarah, dědeček Frank, byl dávno mrtvý, takže Jade zůstala jenom Arlene, vrtošivá zlá stařena, která zjevně kladla vinu za svůj osud na bedra celého světa. A dnešek, usoudila Jade, nebude výjimkou. Jakmile se zapsaly do knihy hostů a dostaly u recepce propustky, ujala se jich paní Adele Maloneová, tučná žena s  veselým obličejem, která bez ustání mluvila. Provázela je chodbou až za společenskou místnost plnou pohovek a křesel s květinovým vzorem, kde si někteří klienti četli noviny 93

nebo se dívali na televizi, a pak pokračovaly dál kolem jídelny; tam s úsměvem zamávala na několik žen, které před sebou tlačily chodítko. „Tudy,“ oznámila u výtahu, jehož vchod lemovaly umělé květiny, které podezřele připomínaly marihuanu. Asi to byly kopie jiných pokojových rostlin, ale Jade se zamlouvala představa, že nějaký šílený dekoratér neodolal a zařadil je mezi ozdoby interiéru. Jaká ironie! Ve druhém patře vystoupily, zatímco paní Maloneová nepřestávala vyprávět o skvělých věcech, které se v  Borovém háji dějí, a přitom je vedla k babiččinu pokoji, kde tiše zaklepala na dveře. Jade už z prostředí domova důchodců naskakovala husí kůže. Ach ano, bylo to tam vlastně docela hezké, většina obyvatel je na chodbách zdravila, někteří měli chodítka nebo seděli v kolečkových křeslech, jiní se pomalu pohybovali, ale byli poměrně veselí. Vlastně byli všichni tak zvláštně rozjaření, až se Jade neubránila skryté myšlence, jestli náhodou všichni nesjíždějí nějaká kvalitní antidepresiva. Všechno se změnilo, když klouby prstů paní Maloneové dopadly na zavřené dveře. Ještě zahlaholila: „Paní Stewartová! Máte hosty.“ Zevnitř se nic neozývalo. Paní Maloneová znovu zaklepala, tiše otevřela dveře a strčila dovnitř hlavu. „Arlene, přišla za vámi dcera a vnučky.“ Zase nic. Pečovatelka se nedala zastrašit, otevřela dveře dokořán a vešla do malého apartmá. „Pojďte klidně dál,“ mávla za sebe rychle rukou, aby skupinku návštěvnic uvedla. Sarah překročila práh; Gracie a Jade se držely vzadu těsně vedle sebe u otevřených dveří. 94

„Paní Stewartová?“ promluvila paní Maloneová znovu a hlasitěji. „Máte společnost.“ „Běžte pryč!“ ozvala se ostrá reakce. „Je to vaše dcera a vnučky,“ opakovala pečovatelka a přistoupila ke zjevně velmi měkkému gauči, na němž seděla křehká žena podložená polštáři a plyšovým králíkem. Rovné vlasy jí ještě úplně nezbělaly, ale řídly jí. Na nose měla velké kulaté brýle zajištěné řetízkem kolem krku, kdyby náhodou spadly. „Počkejte chviličku tady,“ otočila se matka na Jade a přistoupila ke gauči. „Ahoj, mami! Jak se máš?“ Naklonila se, aby vzala matku za ruku a lehce ji políbila na tvář, ale babička Arlene viditelně ucukla. Kostnatý obličej se jí zkřivil odporem. „Ty?“ vyjela na Sarah tichým ochraptělým hlasem. „Co ty tady děláš?“ Sarah se neohroženě napřímila. „Nastěhovala jsem se s děvčaty do domu, však víš, abych ho rekonstruovala. Ale rozhodly jsme se tě taky navštívit.“ „S jakými děvčaty?“ zeptala se přísně Arlene a hněvivé oči se jí v důlcích koulely sem a tam, jak napínala pohled ke dveřím, kde stály napůl uvnitř, napůl venku Gracie a Jade. „Proč jsou tady?“ Arlene měla bezkrevné rty, líce hluboce zbrázděné vráskami a oči tak světle modré, že vypadaly jako oči ducha. „Chtěly jsme tě navštívit.“ Arlene se zachvěly rty. „Myslela jsem, že jsi mrtvá.“ Paní Maloneová prudce zvedla ruku k hrudi. „Cože? Mami, to ne.“ Sarah vrtěla hlavou a její křečovitý úsměv se pomalu rozplýval. „Já vím, že je to už dávno, co jsme se viděly naposled. Byla jsem za tebou, ale tys spala.“ 95

„A proč jsi, pro všechno na světě, připustila, abych si myslela, že jsi mrtvá?“ Stará žena vybuchla vzteky a kostnatými prsty jako pařáty sevřela opěradlo vybledlého gauče. „Co jsi to za dceru? Jak můžeš matce udělat něco takového?“ Zvyšovala hlas, ruce se jí viditelně třásly. „Měla jsem dát na jeptišky! Říkaly mi, žes sešla z cesty. Varovaly mě. Cožpak nevíš, že Madona je klíčem ke tvé spáse? Matka Boží? Ona je klíčem! Jsi snad pohan?“ Paní Maloneová se do toho vložila. „Arlene, Sarah jen přivedla na návštěvu své dcery.“ „Sarah?“ pronesla stařena a prudce vydechla. „Ano, vaše dcera.“ Arlene rychle pomrkávala a bezhlesně pohybovala rty. „Moje dcera je Theresa!“ Oheň, který tak prudce vzplanul, jako by náhle pohasl a jí se roztřásly rty, jako by se měla už už zhroutit. „Ty nejsi…?“ Na okamžik sklopila pohled a snažila se upamatovat a Jade jí v tu chvíli bylo skutečně líto, jak je zjevně zmatená. Arlene si nervózně třela hřbet jedné ruky plné stařeckých skvrn o druhou. „Já… nerozumím. Kde je Theresa? Kde je moje děťátko?“ Sarah si dřepla vedle křesla. „Nevíme, mami. Pořád to nevíme.“ „Myslím, že je s Janem,“ promluvila náhle Arlene. „S Janem? Se kterým Janem?“ zeptala se Sarah. „Nebo to byl Matouš?“ „Mami, kdo je Matouš?“ Sarah nechápala. „Možná to byli přátelé vaší sestry,“ snažila se jí přispěchat tiše na pomoc paní Maloneová. „Nebo příbuzní.“ „S nimi bude v bezpečí,“ pokračovala Arlene. „Spoléhám na ně.“ Rozhněvaná žena byla pryč a nechala tady po sobě 96

zmatenou zlomenou starou dámu, která si začala cosi nesrozumitelně mumlat a pomrkávala za čočkami velkých brýlí. „Možná není úplně vhodná doba,“ omlouvala se paní Maloneová a ustaraně nakrčila čelo. No, hezký! Podle názoru Jade se zřejmě trefily do nejhorší chvíle na světě. Chudák babička. Pečovatelka dodala: „Snad byste se mohly stavit jindy…“ „Mami?“ zeptala se Sarah ještě, ale Jade věděla, že je po všem. Ať tahle roztřesená skořápka někdejšího těla patřila chviličku předtím, než se scvrkla do sebe, komukoli nebo čemukoli, byl teď dobře schovaný. Jade jenom doufala, že to tak zůstane napořád. Vyšly do chodby a paní Maloneová se znovu rozpovídala. „Někdy začne vzpomínat. Promiňte na chviličku…“ Vytáhla z  kapsy jakousi vysílačku a zavolala o pomoc. „Jestli chcete, můžete jít. Zavolám vám později,“ prohodila, když se na chodbě objevila vysoká žena s hustými prošedivělými vlasy svázanými do uzlu v týle a s výrazem, z něhož přímo čišelo, jak je soustředěná na práci. Hnala se k nim. Měla na sobě modrou uniformu zdravotní sestry se jmenovkou potvrzující, že je skutečně diplomovaná zdravotnice. Odtáhla paní Maloneovou stranou k rychlému tlumenému rozhovoru, a potom vešla do pokoje babičky Arlene. „Je u ní tohle normální?“ zeptala se Sarah. „Mívá dobré i špatné dny.“ Paní Maloneová pohlédla k pootevřeným dveřím, za nimiž už se sestra pokoušela Arlene rozmluvit. „Tento den zjevně nepatří k jejím nejlepším.“ Ta ženská se vyjadřuje schválně nejasně. Panebože, jak si dokázala udržet svou práci? „Pojedeme domů,“ oznámila Sarah a Jade se ulevilo. Čím dřív odsud vypadnou, tím líp. 97

Venku měla konečně pocit, že se může svobodně nadechnout, a bylo jí úplně jedno, že ji smáčí prudký déšť valící se z temné oblohy. „To je příšerná instituce,“ ulevila si, když matka dálkovým ovládáním otevřela auto. Pak Jade přeběhla parkoviště a skočila dovnitř. Její sestra a matka za ní rychle došly, a když si Gracie zapínala bezpečnostní pás, Jade se na matku přísně podívala. „Jen pro pořádek, mami: Pokud jde o mě, sem už nikdy nevkročím.“ „Ale jistěže ano, na návštěvu za babičkou…“ „Proč? Je hrozná. A ani tě nepoznala. Dokonce si myslela, že jsi mrtvá! Není to naprosto šílený?“ Jade zápolila se svým bezpečnostním pásem a rychle si ho zapínala, než jí Sarah uštědří starou známou nudnou přednášku o bezpečnosti. „Prostě si mě spletla s mou starší sestrou Theresou, to je vše,“ prohlásila Sarah. „To je vše?“ Jade se prudce opřela. „Je nemocná, měla mozkovou mrtvici a už se u ní projevuje jistá demence.“ „Je úplně mimo. Prima. Bezva. Chápu. Má alzheimera nebo co,“ konstatovala Jade. „Je mi jí líto. Je to smutný, jasně. Ale ten starobinec, to je na mě prostě fakt moc, mami. Vždyť ji ani neznám a ona zjevně nechce znát mě. Já už tam prostě nejdu.“ „Já taky ne,“ prohlásila Gracie zezadu. „Jade má pravdu.“ Projednou držela s  Jade basu. Tomu by jeden nevěřil. „Je v mnoha směrech šílená a…“ „Tak dost!“ vyjela na ně vztekle matka, když začala couvat ze svého parkovacího místa, ale vzápětí dupla na brzdu, protože auto za nimi také couvalo. „Nechte toho, holky! Je to 98

moje matka. Vaše babička. Mějte laskavě trochu úcty a soucitu k nemocné ženě.“ Jade se zeptala: „Proč? Bylo jasné, že nás tam nechce. Ani jednu. A já prostě nechápu, proč se pořád snažíš, aby to vypadalo líp, než to ve skutečnosti je.“ Sarah na chvilku zavřela oči. Slyšela, jak déšť bubnuje do zamlžujícího se předního skla. „Ach jo,“ zašeptala Gracie a Jade téměř slyšela, jak matka v duchu počítá do deseti, protože volant svírala tak křečovitě, až jí zbělely klouby. Nakonec se už klidněji zhluboka nadechla a zavrtěla hlavou. Pak znovu začala couvat. „Je to moje matka,“ zopakovala Sarah tiše. „Vychovala mě.“ „Tím se mnohé vysvětluje,“ ucedila Jade a zahlédla v matčině tváři záblesk ublíženosti. Jade se v duchu zastyděla, ale zaťala zuby. Sarah svou matku stále bránila: „Vždycky taková nebývala.“ Nakonec vyjely z parkoviště a pokračovaly po dlouhé příjezdové cestě k hlavní silnici. „Mami, babička byla vždycky divná. Dobře to víš. Hele, je mi líto, že je to tvá matka, ale to je tvoje věc. Já… já prostě říkám, že je jako nějaká čarodějnice.“ „Jade…“ zabručela Sarah. Jade nemínila couvnout. „Mami, přiznej si to. Babička je zlá.“ „Pro Boha svatého, je nemocná! To je všechno! Zkus to tak nedramatizovat.“ „Vůbec to není všechno. Pořád si v souvislosti s ní něco nalháváš – a nejen v souvislosti s ní. Když pak všechno najednou nevyjde na jedničku, jsi děsně překvapená.“ Všimla 99

si, jak matka přimhouřila oči, jako by dostala facku, ale už to bylo venku. „Prostě se pokusíme být na babičku hodné, ano?“ Sarah zpomalila, dala přednost obrovskému náklaďáku a posléze odbočila na silnici vedoucí přímo do centra Stewart’s Crossing. „Zkus jí projevit soucit, vcítit se do ní. Když budeme mít dost štěstí, jednou budeme také tak staré jako ona.“ No jasně! Ani za milion let… „Tak jo,“ ozvalo se zabručení ze zadního sedadla. „Samozřejmě,“ souhlasila nakonec Jade. Cítila se trošku provinile za svá tvrdá slova, ale stejně… na babičku Arlene si pamatovala a dobře věděla, jaká byla v mladším věku. „Budu k ní tak milá, jako je ona ke mně.“ „Výborně,“ řekla Sarah a upírala pohled před sebe. Jade se teď zdálo, že s ní matka nakonec i souhlasí.

100

7. kapitola

Byla zima. Tak pitomá zima. A tma, naprostá temnota. „Pusťte mě ven!“ křičela Rosalie a její ochraptělý hlas měl prosebný tón. Ačkoli silně bušila na uzamčené dřevěné dveře, nikdo nereagoval. Připadala si, jako když je úplně sama na světě, a nejraději by se zase rozplakala, jenže psychické zhroucení by jí v dané situaci nijak nepomohlo. Zam­kl ji do jakési stodoly, jejím „pokojíkem“ bylo zřejmě stání pro koně, tak úzké, že kdyby uprostřed rozpažila, málem by se dotkla obou vedlejších stěn. Jediné světlo, které zahlédla, k ní pronikalo okénkem umístěným snad tři metry nad prkennou podlahou. Jenže teď byla zase tma – asi pozdní odpoledne, napadlo ji – a v břiše už jí kručelo hlady. Byla vyděšená jako nikdy v životě. Od první chvilky, kdy ji sem hodil, se snažila najít způsob, jak odsud uniknout. Bránila se mu, kopala a křičela, zároveň vzteklá i vystrašená. Téměř přišla o hlas a cítila, jak má z pláče oteklý obličej. Ruce spoutané těsnými želízky před tělem jí krvácely a od 101

neustálého bušení na dveře je měla rozedřené. Odnesla to i noha – kopala do silných dřevěných výplní dveří tak prudce, až ucítila v pravém nártu ostře bodavou bolest. „K čertu se vším!“ Spoutanýma rukama si nohu třela, ale ta ji stále bolela. Nevěděla, kde je, nicméně odhadovala, že to nebude příliš daleko od Stewart’s Crossing. Celá cesta autem od chvíle, kdy ji řidič unesl a ujížděl s ní lesy do kopců, netrvala ani půl hodiny a určitě nebyli dál než třicet kilometrů od motorestu. Při únosu nespouštěla oči z hodin a počítadla kilometrů. Nakonec zastavili u této osamělé budovy uprostřed lesa. Únosci zmizel z obličeje typický sexy úsměv a kovbojské chování bylo také to tam. Přátelský muž, který jí nechával štědré spropitné a vždycky si s  ní nad svou kávou příjemně popovídal, úplně zmizel a proměnil se v psychopata s kamenným výrazem. Možná ten milý muž vůbec neexistoval, třeba ta maska správného frajera sloužila jen k jejímu oklamání a pak mu z obličeje sklouzla a pod ní se objevil netvor, schopný podle jejího názoru klidně i vraždy. V duchu zalétla do nejtemnějších koutů své mysli a zvažovala, co by jí asi mohl provést, a málem se jí z toho zvedl žaludek. Zatím se jí ani nedotkl, jen ji spoutal, ale všechno klidně mohlo být za chvíli jinak. Z pomyšlení na to, co ji asi čeká, jí tuhla krev v žilách. Musíš zůstat silná, být vychytralá, najít způsob, jak svůj osud změnit. Zachvěla se a snažila se zahnat strach. Uvědomila si, jaký byla blázen. V duchu si vynadala snad už po milionté za to, jak byla pitomá, když mu sama vlezla do auta. Zamyslela se, opřela se zády o dveře a sklouzla dolů, aby se posadila na podlahu. 102

Jakmile si uvědomila, že jde o únos, očekávala, že ji únosce znásilní nebo ji bude mučit, případně ji zabije, ale zatím ji jen odtáhl – byť kopala a křičela – do téhle holé, vymrzlé místnosti. V jednom koutě měla malý kavalec, vedle něj dvě láhve vody a kbelík, do kterého mohla vykonat potřebu. „Veškeré pohodlí domova,“ pronesl krutě, když ji hodil na skládací polní lůžko, na němž ležel vybledlý spací pytel a zatuchlý polštář. Pak ji tam nechal a nesundal jí ani ta zatracená pouta. Celou noc strávila tím, že chodila sem a tam a kopala do dveří. Střídavě i plakala a křičela. Po celou dobu se však snažila vymyslet, jak odsud utéct. V duchu si vyčítala, proč nepřijala Gloriinu nabídku k odvozu, a když už se stalo, proč pak nešla přímo domů. Litovala, že zkrátka neudělala nic jiného, než že se nechala vlákat do téhle příšerné pasti. „Nenávidím tě!“ křičela a její slova se rozléhala a vracela se k ní ozvěnou. Byla si jistá, že je tu sama. Úplně sama. Najde ji máma vůbec někdy? Třeba ji ten pitomec Mel přesvědčí, že Rosalie prostě zopakovala svůj tradiční starý trik a nepřišla na noc domů. Zač­ne matka vůbec svou dceru hledat? Prosím, prosím, prosím, modlila se k Bohu, byť odjakživa přísahala, že v žádného nevěří. Ať mě někdo najde! I Mel určitě pochopí, že je situace opravdu vážná. Panebože, opravdu si přála, aby ji už hledali; snad ji někdo viděl, jak nastupuje do toho mizerného náklaďáku, možná někdo poznal toho úchylného hajzla nebo si zapsal jeho značku… Ach jo, tohle k ničemu není, zamyslela se a pomalu vstala. Cítila, jak se jí z očí zase řinou slzy. Posadila se jako hromádka neštěstí na tu hroznou skládací postel a přehodila si spa103

cák kolem ramen. Už je to opravdu hodně dlouho, co měla tak příšerný hlad a navíc byla k smrti vyděšená. Snad ji tady ten mizera jen tak nenechá. Aby umřela hlady? Nedával by jí dvě láhve s vodou, kdyby chtěl, aby umřela žízní. Hlavou se jí míhaly nejrůznější příšerné scénáře a napadlo ji: co kdyby se něco hnusného stalo jemu? I když doufala, že k tomu třeba dojde, teď by jí to nepomohlo. Vždyť kdo ví, že je tady schovaná? Pak by prostě v tomhle smradlavém zatuchlém spacáku umřela. Ježíšikriste, musí prostě najít způsob, jak odsud utéct! Mu­ sí! Po tvářích se jí koulely slzy, a když si je otírala, pouta se jí zarývala do zápěstí. Máma tě najde. Určitě. Dobře to víš. Problém spočíval v tom, že tohle Rosalie zkrátka nevěděla… Vůbec si tím nebyla jistá. Prozatím rozhodně nedosahuji nejvyššího počtu bodů v soutěži o ideální matku, napadlo Sarah, když stoupala po rozvrzaných schodech do druhého patra. Starší dcera byla dostatečně drzá a lhostejná, aby označila svou babičku za čiré zlo, a mladší dcera byla zase přesvědčená, že v domě viděla ducha. Dvakrát. Tolik k tématu rodinná stabilita. Sarah provinile přemítala, jestli náhodou obojí nevyprovokovala sama. Rozhodně se o vlastní matce nikdy nevyjadřovala bůhvíjak laskavě, a také měla dojem, že v tomto domě viděla ducha. Zcela hloupě se svěřila Gracii, a možná právě tím v ní zjitřila obavy… Zatímco Jade byla vždycky nezávislá a přehnaně přímočará, Gracie byla uzavřenější a hůř navazovala přátelství. Sa104

rah si mohla jen držet palce, aby její poslední krok směrem k pozitivní změně zapůsobil dobře nejen na ni, ale i na její dcery. Na odpočívadle se zarazila. Už si všechny pokoje v tomto patře prošla a znovu usoudila, že koupelna se bude muset předělat doslova od podlahy a manželské apartmá jakbysmet. Celý dům volal po nových elektrických rozvodech, vodovodním potrubí i odpadech. Také potřeboval moderní izolaci a modernizaci systému vytápění. Bude to stát majlant. „Ale taky to bude stát za to,“ připomínala si, když procházela kolem pokoje, který patříval její sestře. Trochu zpomalila. „Později!“ okřikla se hlasitě. Zajde tam, až bude mít víc času. Teď se musí postavit svým zatraceným démonům. A tak zamířila ke dveřím na konci chodby. Vedly do úzké chodbičky, nahoru na půdu a dál. Když vstoupila do stísněného prostoru, náhlou obavou se jí zrychlil tep. Od dětství se těmto místům vyhýbala a na půdu odmítala vstoupit. Teď už tomu nesmí podléhat. Vzpamatuj se! Na půdě není nic strašidelného. Vůbec nic. Stiskla vypínač u paty schodů. Hlasitě cvakl, ale nic se nedělo. Schodiště a prostor zející nad ním zůstávaly v temnotě. „No jistě,“ zabručela a rozsvítila aplikaci baterky v mobilu, aby na schody vůbec viděla. Cítila, jak se jí napínají svaly na šíji a přiměla se vykročit vzhůru; ignorovala bušení srdce a strach, který se jí rozlil v žilách. Když vyšla nahoru na půdu, obklopil ji nesmírný chlad, protože mezerami mezi uvolněnými taškami dovnitř fičel vítr. Samozřejmě tudy i zatékalo. Vzpomněla si, jak se té noci, kdy sem vystoupala, ocit105

la venku na střešní terase. Z  černočerné oblohy ji bičoval ledový déšť. Měla promočenou noční košili, byla jí zima a vše pronikající vítr se jí dostával na kůži. Jenže ten mrazivý strach v jejím nitru způsobilo ještě něco víc než zimní počasí. Bylo v něm navíc cosi zlověstného, hrůzného. Právě to způsobilo, že se jí zablokovala paměť. Jenže někdy se střípky vzpomínek záhadně oživily. Věděla kupříkladu, že s ní byl nahoře Roger. Nebo to bylo později? Skutečně Sarah trpěla nějakým sebeklamem – jak neustále opakovala Arlene? Dokonce i nyní měla dojem, že si dokáže vybavit mozoly na dlaních svého nevlastního bratra, jehož prsty byly ztvrdlé fyzickou prací. Svíral ji v náručí. Jí bylo asi pět let, a on byl v podstatě dospělý muž. Šeptal jí tehdy do ucha: „Všechno bude v pořádku.“ Jenže to byla lež. Vzpomínala si na jeho horký dech na ušním lalůčku a zachvěla se. Mozkem jí náhle tepal čirý strach. Potřebovala si vzpomenout, ale přitom měla vzpomínky odříznuté tou otupující hrůzou, měla je zablokované – tak jí to alespoň vysvětlovala před dávnými lety psycholožka. „Je to vaše podvědomí, Sarah. Způsob, jak vás mozek ochraňuje.“ Doktorka Melbourneová mluvila tichým zpěvavým hlasem. „Snaží se, abyste byla v bezpečí.“ „Jenže já to musím vědět!“ naléhala na ni Sarah, když seděla na okraji pohovky v ordinaci, kterou tvořily dvě místnosti ve starém domě, vybavené tak, aby působily příjemně zabydleně. Jako by v  nich sídlila naděje, že poskytnou pa­ cientům paní doktorky iluzi bezpečného útočiště. Nepřímé osvětlení, pohodlný nábytek, dokonce ručně pletený přehoz a tiše tikající hodiny – to vše vytvářelo iluzi 106

bezpečného domova. Sarah se tam přesto bezpečně necítila a zatínala pěsti v usilovné snaze nevybuchnout. „Musím vědět, co se mi stalo, než se vdám.“ Zoufale se snažila, aby její vnitřní obavy neovlivnily manželství s  Noelem McAdamsem. „Blok ve vašem nitru se bude postupně rozpadat, až budete připravená. Věřte mi,“ přesvědčovala ji doktorka Melbourneová. „Jenže já potřebuju, aby se rozpadl hned!“ trvala na svém Sarah. Paní doktorka jí nedokázala dát ujištění, které Sarah tolik potřebovala, a tak vstoupila do manželství s Noelem a stále si nebyla jistá, před čím se ji snaží její mozek chránit. Později usoudila, že teorie doktorky Melbourneové je prostě velká pitomost… až donedávna, kdy se rozhodla vrátit do starého rodného domu a hlavou se jí začalo prořezávat pár střípků vzpomínek. Teď váhala, jestli je na pravdu už skutečně připravená. „Je to lepší než nevědět.“ Namlouvala si to snad? Nahoře na schodech si dodala odvahy, překonala nutkání zase utéct, uzavřít svou mysl a nevědět o té temné noci vůbec nic. Proč tady tehdy byla? Co tu dělala s Rogerem? Hlavou se jí občas mihly zatemněné vzpomínky jako dia­ pozitivy, které někdo promítá příliš rychle, takže člověk nestihne zjistit, co je to za obrázky. „Sarah,“ šeptal tehdy Roger sevřeným hlasem. „Sarah, neboj se…“ Jenže ona se bála. Byla nejen vyděšená, ale doslova ochromená strachy. Byl tak blízko. Cítila jeho mužský pach, pach jeho potu a kdesi v  pozadí náznak alkoholu. Držel ji těsně 107

u sebe a vousy jí škrábal tvář. Nadhazoval si ji v náručí, s jednou rukou pod jejími koleny, aby ji odnesl… Panenko Maria! Teď se pokoušela něčeho chytit, naprosto čehokoli, co by jí pomohlo vzpomenout si, ale představy, které v ní bobtnaly, se zase rychle propadaly do propasti zapomnění. „Hajzl!“ ulevila si šeptem. Nemínila se tím nechat ochromit. S jistým úsilím se vzpamatovala a potlačila pocit, že se té noci na střeše stalo něco opravdu děsivého. „No tak, Sarah. Překonej to!“ povzbuzovala se a svítila tenkým paprskem z mobilu na harampádí nashromážděné za desítky let a uskladněné pod střešními trámy. Mívala strach, že jsou zde zavěšení netopýři. Tyto temné prostory s obnaženými hrubými trámy a krovy pod střechou, kterou zatékalo, a s  podlahou plnou prachu poskytovaly skvělou skrýš pro všemožné hlodavce. Naskočila jí husí kůže, ale pokračovala v chůzi, paprskem světla přejížděla po starých kufrech, hromadách zapomenutých knih, polámaném nábytku, bednách a skvrnách na podlaze v místech, kde byly ve střeše díry. Opatrně procházela dál až dozadu k  posledním úzkým schůdkům, po nichž vystoupala do prosklené střešní kupole. Dvě boční skleněné výplně byly prasklé, což nebylo divu, ale když zkusila otevřít dveře, zjistila, že jsou vzpříčené, asi jak dřevo nabobtnalo vlhkem. Málem se otočila k odchodu. Staré obavy se vrátily a výmluva, že je trochu bláznivé vyjít ven ve tmě a dešti na střešní terasu, představovala velké pokušení. Jenže když už došla až sem… „Prostě to dotáhni do konce!“ přikázala si. Ruce měla lepkavé potem, nervy napjaté k prasknutí. Chtěla vyjít ven na 108

střešní terasu a chvíli zůstat přesně tam, kde Angelique Le Duc Stewartová před téměř sto lety – jak praví legenda – stanula tváří v tvář svému útočníkovi a oba se pak zřítili dolů a zahynuli. Jejich těla nebyla nikdy nalezena. A přesně na tom místě ji našel Roger – tak to alespoň odpřisáhl. Chodila v bouři a blouznila. Snesl ji dolů do obývacího pokoje, kde u krbu seděl její otec. Sarah v té době bylo pět. Byla tudíž ještě holčička. Tvrdila, že si nepamatuje, jak se nahoru dostala. Její otec byl laskavý, přivinul si ji ve svém obrovském pohodlném křesle k sobě a… vzápětí se ozval rychlý klapot Arleniných podpatků na dřevěné podlaze. Oznamoval její příchod. „Co jsi tam nahoře dělala?“ ptala se matka přísně, když hněvivě vytrhla Sarah z otcova náručí. „Víš, že tam nesmíš!“ Prudce s ní zatřásla a pak se vzpamatovala, přitiskla dceru k sobě a dala se do pláče. „Děsíš mě, Sarah Jane,“ zalykala se Arlene, hlas se jí zlomil a oči zešedly. „Copak to nevíš? Děsíš mě k smrti!“ Sarah ucítila matčin parfém, jehož vůně se mísila s  pachem právě dokouřené cigarety. Matka ztěžka dosedla na pohovku a stále dceru svírala, jako by se bála, že děvčátko zmizí. „Cos tam nahoře dělala?“ „Nevím,“ odpověděla po pravdě Sarah. Arlene jí nevěřila, ale Sarah trvala na svém. Vůbec si nevzpomíná, jak vlastně na střešní terase skončila. Matka to nakonec vzdala. „No tak díky Pánu Bohu, že tě Roger našel!“ řekla do dceřiných vlhkých vlnitých vlasů, když se Sarah zachvěla zimou. „Ani nechci pomyslet, co by se ti stalo, kdyby tě nenašel. Teď honem pojď, napustíme ti vanu, ať se zahřeješ. Pak najdeme nějaké suché pyžamo.“ 109

Viděla té noci ducha? Zřejmě ano. Nebo to bylo něco děsivějšího? Něco niternějšího? Byl to hrůzný traumatický zážitek, nikdy nevyjasněný. A teď, po letech, je Sarah zpátky, zase tady na půdě, a prožívá tytéž záhadné emoce, které ji drásají, přestože si mnohokrát znovu a znovu opakovala, že ať se tady stalo cokoli, je to dávno pohřbeno. Arlene, která odmítala vzít vůbec v  úvahu, že by mohl v domě existovat nějaký duch nebo cokoli nevysvětlitelného, trvala na tom, že ať Sarah vyděsilo cokoli, vzniklo to v  její hlavě – důsledek horečky nebo špatných léků zkombinovaných s její přehnaně bujnou fantazií. Do dnešního dne Sarah nikdy neprošla na horní schodiště, aniž by se jí na rukou objevila husí kůže. Podvědomé, hluboce niterné varování, temné zákruty vědomé paměti jejího dětství však končily někde v nejzazších oblastech mozku. Teď přitiskla čelo na studené sklo kupole, na okamžik zavřela oči a zhluboka se nadechla. Zapomeň na to. Pusť to z hlavy. Už jsi dospělá žena. A matka. Žádná vyděšená holčička. S obnoveným odhodláním se znovu pokusila otevřít dveře na střechu. „No tak, povol!“ bručela si pro sebe a vší silou do nich vrážela, až se nakonec prudce rozlétly a ona propadla ven a jen taktak našla rovnováhu, aby neupadla na kluzkou střešní terasu. Venkovní vzduch byl vlhký a působil tíživě. Pršelo a širokým kaňonem, kterým protékala hluboko pod ní řeka, fičel vítr. Posvítila si paprskem z mobilu a zkoumala dlaždice terasy i zábradlí, ale byla příliš velká tma, než aby dokázala hodnověrně posoudit, kde bylo ono hledané místo. 110

Střecha se kolem terasy příkře svažovala a tu a tam byla přerušená sedlem, střešním oknem, vikýřem či komínem a nad ní se k nebi tyčila prosklená kupole. Sarah se odvážila přistoupit k  zábradlí a hleděla přes příkrou část střechy na útes, na němž stál dům. Ačkoli byla černočerná tma, takže řeku pod sebou neviděla, slyšela, jak ve svém korytu divoce hřmí a rychle plyne k západu. Co se stalo Angelice Le Duc Stewartové té noci před téměř sto lety? Její tělo nebylo nikdy nalezeno a podobně už nikdo nikdy neviděl jejího manžela Maxima. Proslýchalo se cosi o strašlivé manželské rvačce, přičemž se povídalo, že její začátek viděla Maximova dcera Helen, která sledovala příšerný souboj muže a ženy právě na této střeše. Lidé z městečka Stewart’s Crossing vymýšleli nejrůznější verze této tragédie. Maximovy děti však potvrdily, že Angelique žila s Maximem v bouřlivém manželství a že k poslední brutální hádce došlo právě zde na střeše. Vše zřejmě skončilo jejich tragickou smrtí v divokém ledovém proudu řeky. Sarah si na příběh vzpomněla a hned ucítila, jak jí naskakuje husí kůže a tuhne krev v žilách. Chápala, že ve vztahu může být hněvivá vášeň, vztek i strach a, ano, dokonce násilí. To panuje i mezi těmi, kteří se milují nejvíc… Avšak přesto cítila ve své duši cosi temného, a když pohlédla k západu a představila si rychlý říční proud v údolí mezi horami, v duchu nad ním viděla Angeliku a Maxima, jak spolu zápasí na kluzké terase s nízkým zábradlím. Podle legendy každý třímal v ruce svou zbraň. Podle historek předávaných z generace na generaci útočil Maxim na svou ženu sekerou a pronásledoval Angeliku nahoru po schodech, až už neměla kam ustoupit a nezbývalo 111

jí, než přepadnout přes okraj terasy. Skočila snad dolů sama? Snažila se uniknout? Nebo ji přes zábradlí přehodil a ona našla dole smrt? Přes vytí větru teď zaslechla nějaké zaskřípání – krok? – a ohlédla se k  otevřeným dveřím do skleněné kupole. Ani náhodou. Je tady sama. Žádný příčetný člověk by nechtěl být v bouři nahoře – ačkoli ona samozřejmě po těch pár posledních schodech přece vyšla, ne? S nervy napjatými k prasknutí pohlédla přes střechu utápějící se v temnotě a samozřejmě nikoho nespatřila. Ani člověka, ani ducha. Nic. Vzpamatuj se! Klid! Není důvod k panice! Zamrkala do deště, nahlížela přes okraj zábradlí a mhouřila oči, hledala řeku, kterou slyšela a cítila, ale v černočerné noci ji neviděla. Představovala si krásnou ženu klopýtající tmou, bílé šaty kolem ní vlají stejně jako divoce rozcuchané tmavé vlasy a kypící vody pod ní se ji chystají pohltit… Bác! Ozvěnou u střechy se rozezněla hlasitá rána. Sarah vyskočila. Uklouzla jí noha. Potlačila výkřik a jednou rukou se rychle chytla zábradlí. Koutkem oka zahlédla bělavé zamihotání. Přesně ty vlající bílé šaty, které si představovala! Duch! Zase! Přesně jako tehdy… Krev jí šuměla v uších. Otočila se, téměř očekávala, že zahlédne nějaký přízrak, jak mizí jako proužek dýmu v temnotě. „Mami?“ dolehl k  ní Graciin vyděšený hlásek ve chvíli, 112

kdy rozeznala v dešti svou dceru chvějící se zimou. Přesně jako ona před třiceti lety. Kristepane! Sarah se málem zhroutila pod tím nárazem silného pocitu déjà vu. „Gracie?“ zašeptala a hlas jí vynechával. Gracie měla obličej bílý jako duch, vlasy se jí kroutily v divokých vlhkých prstýncích. „Co tady děláš?“ Hlas Sarah zněl náhle trochu ostře, s mírným přídechem paniky. Spěchala k  dceři. „Vraťme se dovnitř.“ „Co tady děláš?“ opakovala Gracie jako ozvěna. Byla v noční košili, bosá – a Sarah její podoba opět připomněla, jak zřejmě vypadala před třiceti lety ona sama. „Kontroluju střechu.“ „V bouřce? V noci?“ „Jasně, nebylo to ode mě úplně nejrozumnější. Pojď, schováme se před tím deštěm.“ Rozhodla se, že nebude vůbec mluvit o tom, jak čelí svému dávnému strachu. Prozatím ne. Jakmile dostrkala Gracii zase dovnitř, zabouchla za sebou dveře do kupole a pak šla za dcerou po točitém schodišti zpátky na půdu. „Jsi promočená na kost,“ konstatovala Sarah, když se rukou dotkla Graciina ramene, jak spolu kráčely za modravým paprskem baterky a proplétaly se labyrintem mezi starými krámy ve studené věži. „Ty taky!“ „Já mám bundu.“ „To tě teda ochrání.“ „Ale aspoň něco.“ Sarah svítila přes Graciino rameno namodralým světlem z telefonu na další stupeň a schodiště pod nimi. „Ty nemáš baterku?“ Její zmatek ustupoval, hladina adrenalinu poklesla. Jakmile se dostaly na schody do druhého patra, konečně znovu nabyla ztracené rovnováhy. 113

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.