Copyright 2003 by Susan Lisa Jackson Translation 2014 by Marie Čermáková-Frydrychová Cover design 2014 by DOMINO

Copyright © 2003 by Susan Lisa Jackson Translation © 2014 by Marie Čermáková-Frydrychová Cover design © 2014 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE NIGHT BEFORE, vydaného nakladatelstvím Zebra Books, New York 2003, přeložila Marie Čermáková-Frydrychová Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Zuzana Řeháková Korektura: Milena Nečadová Sazba písmem Palm Springs: Dušan Žárský Obálka: Radek Urbiš Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v únoru 2014

ISBN 978-80-7303-967-7

PODĚKOVÁNÍ

Ráda bych využila této příležitosti a poděkovala Bucky Burnsedovi, tiskovému mluvčímu policie v Savannah, který mi pomohl najít správný směr. Byl neocenitelným rádcem, zodpověděl mi řadu otázek a upozornil mě na některé chyby. Bohužel jsem si pro účely této knihy musela poněkud upravit policejní předpisy, prostředí i standardní postupy, aby měl příběh odpovídající spád. Jako vždy mi při psaní samotném pomáhala spousta lidí. Někteří dělali rešerše, jiní četli, další vypomohli s kancelářskou prací a někteří i s psychickou podporou. Můj dík si zasluhují Nancy Berlandová, Kelly Bushová, Nancy Bushová, Matthew Crose, Michael Crose, Alexis Harringtonová, Ian Kavanaugh, Arla Melumová, Ken Melum, Ari Okano, Betty a Jack Pedersonovi, Sally Petersová, Robin Rue, John Scognamiglio a Larry Sparks. Pokud jsem na někoho zapomněla, upřímně se omlouvám. Všichni jste skvělí!

Pomozte mi! Měl těžkou hlavu, mysl zakalenou. Oči mu slzely. Nemohl se hýbat. Uvažoval zmateně, útržkovitě. Nesouvisle. Něco je špatně… strašlivě špatně. Škoda, že nedokáže přemýšlet. Kdyby se tak mohl soustředit na něco jiného než na bolest, která se mu zařezávala do mozku jako stovky žiletek. Umírám! Pomozte mi někdo! Ze všech sil se snažil zavolat o pomoc, ale jazyk ho neposlouchal, takže ze sebe nedokázal vymáčknout víc než příšerný mečivý zvuk. Ležel ochablý na svém psacím stole… přinejmenším si myslel, že je to jeho stůl. S obtížemi pomrkával, snažil se zaostřit, jenže zde nebylo dost světla a tmavé obrysy viděl rozmazaně, jako by se na svět díval zamlženým širokoúhlým objektivem. Jak se sem dostal? Nemohl si vzpomenout. Vycítil však, že se právě probral… Ne… tak to není… přišel sem vyřídit nějaké papíry… ano… ale pak… pak co? Caitlyn. Šlo o Caitlyn a rozvod! Jenže proč nemůže hýbat rukama? Nebo nohama? Vlastně… jakoukoli částí těla, krucinál! Zmocnila se ho panika. Snažil se víc. Nepohnul jediným svalem. Ježíšikriste, co se to děje? Hrála hudba. Tiše. Vážná hudba. Barokní. Skrytými reproduktory rozmístěnými v pracovně se linula skladba, kterou nepoznával. Co to má sakra znamenat? Soustřeď se. Uklidni se. Hlavně žádnou paniku. Jsi v  pracovně ve svém domě v Savannah… u stolu… a na rohu pracovní desky je telefon, na místě, kde býval vždycky… 7

Proč se teda nemůžu ani pohnout, do hajzlu? Mysl mu pročísla obava, a  přesto cítil obrovskou letargii, jako by se směl odevzdat temnotě, objevující se na okrajích jeho zorného pole. Čelo se mu orosilo potem, nicméně nedokázal zvednout ruku, aby si krůpěje otřel. Za sebou uslyšel kroky… nebo si to myslel. Výborně. Je tady člověk, který mu pomůže. Nebo… také ne. Hrůzou se mu zježily vlasy. V krvi mu divoce koloval adrenalin. Ať se snažil sebevíc, nedokázal otočit hlavou. Proč? Onemocněl? Je omámený? Zdá se mu to? Žaludek mu sevřela nevolnost. Jak si to způsobil? Co provedl? Kdo je to sakra za ním? Nikdo. Není tam nikdo. Žádné zosobněné zlo, pro Kristovy rány! Hrabe ti! Dej se do kupy! Telefon! Kdyby dokázal natáhnout ruku po  telefonu a  vytočit číslo policie… Jenže ruka se nepohnula. Ztěžkla… nereagovala. „Joshi?“ Sevřelo se mu srdce, ale tělo se nepohnulo. Hlas byl tlumený. Pozměněný? Nebo se mu to zdá? Znovu se napjatě soustředil, aby pohnul hlavou. A znovu se mu to nepodařilo. „Joshi? Slyšíš mě?“ Hebký hlas. Svůdný. A smrtící. Někdo ho volá. Možná mu přišel na  pomoc, zachrání ho. Jeho naděje však vzápětí pohasly. Pokud by mu někdo chtěl pomoct, asi by spěchal. Celá situace je až moc divná, krucifix! Jestli je opravdu někdo s ním a není výplodem jeho fantazie, pak je to nepřítel, který ho našel. Bůh mi pomoz. Zápěstí mu sevřely chladné prsty. V duchu nadskočil leknutím. Tělo se mu ani nepohnulo. Kdo se ho sakra dotýká na  vnitřní straně paže? Kontroluje mu tep? Vypadá snad Josh jako mrtvý? Nemohl otočit hlavou, nedokázal ji zvednout ze stolu, aby zjistil, kdo ho ošetřuje kdesi těsně mimo zorné pole jeho periferního vidění. Nějaký doktor? Ach, prosím, panebože. Najednou ho přímo do očí bodlo ostré světlo, jako by ho někdo prohlížel a kontroloval reakci zorniček. Josh se zoufale sna8

žil něco rozeznat a nahlédnout za hranice ostrého jasu, který se mu propaloval rovnou do  mozku, v  naději, že zahlédne toho, kdo drží v  ruce miniaturní baterku. Jenže nikoho neviděl, jen matný obrys prstů v latexových rukavicích a nepatrný proužek cigaretového kouře. Pro boha živého, přestaň mě děsit a odvez mě do nemocnice! Maličká oslňující baterka zhasla. Obklopila ho temnota a viděl hůř než předtím. V mysli mu stále zářily jasně svítící prstence. Ještě více ochabl a převrhl prázdnou skleničku, která se převrátila a kutálela po stole, až s tlumeným bouchnutím dopadla na koberec. Chladné prsty mu masírovaly zápěstí a nezastavovaly se, ale on je téměř necítil, jen taktak zůstával při vědomí. Jsem naživu, ty idiote, nevidíš? Odvez mě do nemocnice! Jenže slova mu uvízla hluboko v krku, nedokázal je ze sebe vymáč­ knout, nemohl přinutit jazyk k pohybu. Jediné zvuky vydávaly hodiny tikající v  hale, vítr venku, jehož šepot k  němu doléhal francouzským oknem, které nechal dokořán, a také bušící srdce. Jenže namísto divokého a  zběsilého rytmu mu srdce bilo líně a  stejně pomalu mu fungoval i  mozek. Srdce vůbec netlouklo jako zvon, což by v  případě takového strachu očekával. Možná je to přece jen sen. Všechno působilo tak nadpřirozeně. Jako ve zpomaleném filmu. Všiml si, jak mu někdo vyhrnuje rukáv košile a prsty v rukavicích odhalují zápěstí. Košile se soukala ještě výš, až měl paži obnaženou téměř po celé délce. Co to má sakra znamenat? Obracel oči v naději, že rozezná toho, kdo tu je s ním, ale viděl jen stíny a pohyb, tmavou postavu a… jakýsi záblesk. Záblesk oceli. Panebože. Ostří tenké jako žiletky. Dvě ostří. Nůžky. Chirurgické nůžky? Ale… přece… Strach se mu v krevním řečišti šířil nadzvukovou rychlostí. Zoufale se snažil pohnout rukou. Nohou. Jakoukoli částí těla, zatraceně, ale nedokázal se odsunout, byl nucen ležet s hlavou na stole a očekávat ránu osudu. A osud udeřil v podobě postavy s nůžkami. To je šílenost. Kdo je ten člověk? Co to dělá s nůžkami? Nic dobrého. 9

Zaslechl cvaknutí a viděl, jak mu z manžety ulétl knoflík. Málem si nadělal do kalhot. Neznámá ruka mu vyhrnula rukáv košile stále výš a obnažila paži, až ji měl téměř celou holou. Viděl svou bílou pleť, zachytil záblesk ostří. Cvak! Skoro se mu zastavilo srdce. Nůžky mu úhledně ustřihly chloupek z předloktí. Vyskočil. Ovšem pouze v  duchu. Nervy mu přímo jiskřily, ale zřejmě se správně nepropojovaly. Nedokázal rukou ucuknout, mohl jen sledovat, jak se nůžky přibližují k  žilám, které se mu větvily těsně pod kůží. Jedné části jeho osobnosti to bylo jedno. Druhá němě řvala hrůzou. „Ty víš, kdo jsem, že?“ Hlas zněl tak povědomě. Byl obscénně provokativní. Nemohl mluvit. „Můžeš mě považovat za Atropos.“ Atropos? Co je to za blbost? „Aha. Jistě. Patrně neznáš tři bohyně osudu, což? Podle řecké mytologie existovaly tři ženy, které určovaly délku lidského života. Dcery Dia řečené Moiry. Tři sestry, které vládly lidskému osudu.“ Mytologie? Do prdele… Nůžky se leskly ve světle stolní lampy. Uvnitř se celý roztřásl. „Nejmladší Klótó spřádá nit života, zatímco prostřední ze sester Lachesis ji odměřuje. Vybírá člověku osud a  určuje, jak dlouho bude žít.“ Nůžky se přibližovaly, ostří se dotýkala kůže pod jeho okem. Snažil se ucuknout, ale zůstával na stole jako přibitý. „A pak Atropos. Nejsilnější. Právě ona život ukončuje tím, že drahocennou nit přestřihne.“ Zacvakala nůžkami. „A to jméno jsem si vybrala.“ Cože? Ne! Cvak! Nůžky se mu zakously do tváře a dotkly se i řas. Nic necítil. Žádnou bolest. Zvedla jeho obnažené zápěstí. 10

Cvak! Na kůži se objevily první kapičky rudé krve a rychle se zvětšovaly. Panebože, ne! Zoufale se snažil ucuknout. Podařilo se mu jen cosi zabručet. Ani se nemohl přikrčit, když se hrozivý nástroj znovu ohavně zakousl do jeho těla a obě čepele potřísnila krev. Zmocnil se ho obrovský strach, protože si uvědomil, že osoba, kterou nevidí, je odhodlaná ho zabít. Pomalu a systematicky. To snad opravdu není možné! Určitě se mu to zdá. Má noční můru. Jaký zvrhlík by prováděl něco takového? Panebože… krev z něj volně vytékala, kanula mu po zápěstí do dlaně a dál z  prstů na  stůl, kde vytvářela loužičku. Dost! Pro boha živého, dost! Možná ho to má jen vyděsit, třeba nakonec nezemře. Někdo mu chce dát krutě za vyučenou. Bůh ví, že v tomto městě je dost lidí, kteří by ho nejradši viděli mrtvého. Jenže k tomu by stejně dobře posloužila i jedna dobře mířená kulka do hlavy. Nebo jed v pití. Nebo nůž zabodnutý do srdce, kruci! Pokud si to ovšem jeho budoucí vrah s chutí neužívá… nejspíš mu záleží víc na umírání než na smrti. Ta zvrácená svině zřejmě ví, že je bezmocný a nemůže dělat nic, než sledovat pramínek vlastní životodárné krve, která mu crčí z  těla. Zalapal po dechu a uvědomil si, že patrně pomalu vykrvácí. Zalétl pohledem ke skleněnému humidoru na konci stolu. V jeho hladkém zaobleném povrchu spatřil svůj bledý odraz a jen nejasný obrys postavy, groteskně pokroucené ve vypouklém skle, jak se nad ním naklání. Na jedinou vteřinu pohlédl své mučitelce do očí. Spatřil její tvář. Náznak zvednutí koutků, rty vražedkyně zvlněné spokojeným úsměvem. Veškerá naděje ho opustila. Josh totiž ten pokřivený odraz obličeje poznal a se zdrcující pronikavostí si uvědomil, že je odsouzen k tomu sledovat, jak pomalu vykrvácí.

11

V hlavě jí tepala bolest. Jako by se jí mozkem prohnalo na tisíc koní. Měla těžký jazyk, v  ústech cítila nepříjemnou pachuť a ještě něco… cosi špatného, pocit tísně, který ji přitlačil k posteli. Srdce jí divoce bušilo, byla celá zpocená, v duchu viděla matné obrazy ze snu… o Joshovi… jak kráčí po cihlové cestičce k jeho domu. Pod nohama jí šustilo suché listí. Vítr rozhýbal větve dubů, až se na nich pohupovaly dlouhé cáry španělského mechu. Kdesi nedaleko zaštěkal pes a  ve  vzduchu se vznášel pach kouře z doutníků. Neměla bys tady vůbec být. Běž, utíkej! Po schodech do cihlového domu, který býval i jejím domovem. Dveře byly pootevřené. Na vstupní verandu dopadal úzký paprsek světla, jako by ji zval dovnitř. Nedělej to. Nechoď tam! Panebože, co jsem včera v noci prováděla? Caitlyn otevřela jedno zarudlé oko, jen na malou štěrbinku. Měla strašnou žízeň… a  bolelo ji celé tělo. Vypila příliš mnoho alkoholu… Opravdu moc. Byla ve  své ložnici. Nad hlavou jí hučel stropní větrák a mezi závěsy začalo pronikat světlo časného jitra. Obrazy z  minulé noci měla v hlavě zamlžené a přeházené. Šla na schůzku se svou sestrou… ano, to je ono, protože… musela jít ven, trochu se rozptýlit. Včera měla Jamie narozeniny. Z  dálky slyšela strašidelný zpěv, jako by tucet dětí falešně notovalo: Hodně štěstí, zdraví, Hodně štěstí, zdraví, Hodně štěstí, milá Ja-mie… Caitlyn se sevřelo srdce. Dceři by bylo pět. Kdyby žila. Znovu zavřela oči, protože jí útroby drásala palčivá bolest. Jamie. Drahá, milovaná holčička. Vyrvaná životu v necelých třech 12

letech, krásné andělské batolátko. Ach bože, Caitlyn se po dceři strašně stýskalo. Někdy měla dojem, že steskem chřadne, nemůže dál, nedokáže žít. Nyní, když ležela na posteli a zavírala oči před pravdou, pocítila známou bolest z dávné ztráty, zarývající se jí do duše. „Byla to tvá chyba, Caitlyn. Kdybys byla jen trochu matkou, nikdy by se to nestalo!“ Do  mozku se jí vypálilo Joshovo obviňování, probouzelo v ní pocit provinilosti, neutichající výčitku, že mohla udělat víc, a  kdyby se trochu snažila, nějak by se jí podařilo život svého dítěte zachránit. Vůbec na to nemysli. Neposlouchej ho a pro všechno na světě nevěř jeho jedovatým poznámkám! Víš dobře, žes udělala všechno, co bylo v tvých silách, abys ji zachránila. Pomalu vydechovala a  znovu se zhluboka nadechovala. Vzpomněla si, co říkala doktorka Wadeová o vypouštění negativní energie, o  hledání sebe sama, nového smyslu života. Zármutek pomalu ustupoval nenápadné temné bolesti spočívající kdesi v pozadí její migrény. Panebože, to je netvor! Opravdu ho musí držet na uzdě. Hlavou jí proběhl další zřetelný obraz. Josh je ve své pracovně, ale nehýbe se. Ne. Je zhroucený na stole, paže vedle těla, hlavu obrácenou čelem ke dveřím. Z rukou mu kape krev, tvoří loužičky na koberci. Má otevřená ústa, je hrozně bledý, zírá na ni vytřeštěnýma očima, které nemrkají. Prudce se posadila. Panebože, co je to za  představy? Srdce jí hlasitě tlouklo. Hlavou jí prolétly útržky strašidelného snu a ihned zmizely. „Ach bože, kristepane, bože můj!“ Zpomal, Caitlyn. Zhluboka dýchej. Byl to jen sen. Nemusíš se hned hroutit. Zoufale lapala po dechu. Vzpomínala si na všechny techniky, které se učila na psychoterapii, snažila se ovládnout zběsilé emoce. „Už nikdy,“ zapřísáhla se. Ať včera večer pila cokoli, nikdy už si nedá ani jediný doušek… jenže co to bylo? Zamrkala. Snažila se vzpomenout. Nic se jí nevybavovalo, jen ostré střípky strašlivého snu. 13

„Ježíši,“ zašeptala. Zase ztrácela pojem o čase, nepamatovala si na  celé hodiny předchozího dne. Dokonce si ani nevzpomínala, jak se dostala domů. Náhle jí hlavou problesklo vědomí, že je na tom všem něco opravdu špatně. Nedokázala to přesně popsat, ale z pocitu, který se jí zmocnil, jí naskočila husí kůže. Mělas jen zlý sen. Nic víc. Vzpamatuj se. Znovu se dlouze nadechla. Leží ve své posteli. Doma. V bezpečí. S pořádnou migrénou. V hlavě jí tepe. Bolí ji v krku a z vlasů cítí kouř. Příliš dlouho vysedávala v  baru. Panebože, včera to fakticky přehnala. Zamrkala v  prvních paprscích nového jitra, protože za otevřeným oknem už svítalo. Ucítila vánek provoněný jasmínem a zaslechla bublání vody z okapů po nedávné přeháňce. Francouzské okno měla pootevřené a  krajkové záclony se vzdouvaly a vlály, místy zašedlé, ztmavlé a čímsi potřísněné. Proč má otevřené okno? Chtěla si včera v noci vyvětrat, než ulehla do postele, protože jí bylo horko? Do vědomí se jí zabodávaly útržky noční můry, mísily se s rozmazanými vzpomínkami na večer. Dala si pár skleniček v baru … někde na pobřeží. Nebo i to je jen součástí nesouvislého snu? Pamatovala si na hlučnou kapelu a stále ještě cítila cigaretový kouř, který se vznášel nad davem lidí. Trochu víc toho vypila – vlastně hodně, ale podařilo se jí dostat se domů. Nějak. Jenže to si vůbec nepamatovala. Za očima cítila sílící migrénu, kterou nezažene ani sebevětší dávka excedrinu, a připadala si omámená, vykolejená. Pohlédla na hodiny. Červené digitální číslice zářily. Dvanáct. Půlnoc? Poledne? Ani omylem. Právě začínali cvrlikat ptáci. Musí být brzo. Pět nebo šest. Nekřesťanská hodina na to, aby už vstávala. Zřejmě došlo k výpadku elektrického proudu. Probudil ji přece sen, nesouvisející útržky obrazů, které ji strašily v mysli. Cítila pachuť v ústech. Měla v nich sucho jako na poušti. Připadalo jí, že má prázdný žaludek, jako by někdy v průběhu noci zvracela. Přejela si rukou přes zpocené čelo, shrnula si dozadu slepený pramen zvlhlých vlasů a ucítila cosi zaschlého. Má snad špinavé prsty? Nebo… nebo…? Co to je k čertu za pach? Hlavou jí blesklo, že se možná skutečně pozvracela, ale zápach byl spíš kovový než nakyslý a… a… Panebože! Podržela si ruku 14

před obličejem a spatřila skvrny, které měla po celé délce paže. Tmavočervené, hutné, zaschlé jako strupy, prosakující z  řezů na zápěstích. Cože? Prudce zamrkala, posadila se a opřela o polštáře. Zmocnila se jí panika. Neobratně tápala po  vypínači. Cvak. V  oslepující záplavě světla spatřila krev. Kaluže na prostěradlech. Šmouhy na pelesti. Skvrny na záclonách. Cákance na stěnách. Všude. „Ne… ach bože, ne!“ Caitlyn vyskočila z postele, nohy se jí zamotaly do noční košile, takže málem upadla obličejem přímo na meruňkově zbarvený koberec, nyní potřísněný krví. „Ježíši!“ Bože na nebesích, co je zase tohle? Jako krab lezla po špinavém koberci. Vypadalo to, že v tomto pokoji pět krát čtyři metry někoho nebo něco rozřezali. A tys to prospala! Srdce se jí málem zastavilo, když spatřila otisk ruky na zárubni dveří a další šmouhu na obložení stěn. Musela překonávat nevolnost, svíralo se jí hrdlo. K  smrti vyděšená se plazila do koupelny. Čí je to krev? Tvoje! Podívej se na sebe! Pohlédla do zrcadla nad umyvadlem. Rudé skvrny jí hyzdily obličej v místech, kde se rukama dotkla kůže, a nosní dírky měla ucpané zaschlou krví. Rozcuchané vlasy bez lesku. Spustila se jí snad krev z nosu, jako se jí to stávalo v dětství, a prostě to zaspala? Ne… to by nevysvětlovalo řezné rány na zápěstích. Ani krev všude po pokoji. Vzpomněla si na  otevřené francouzské okno… Že by jí to udělal někdo cizí? Žaludek se jí sevřel strachy. Panebože… ale proč? Kdo? Neměla daleko ke zhroucení, ale přiměla se ke klidu. Všechna ta krev není její. To není možné. Ona přece žije. Při tak velké ztrátě krve by člověk určitě zemřel. Podobný masakr nemůže nikdo přežít. 15

Opřela se o umyvadlo a snažila se přemýšlet. Opravdu si připadala jako omámená. Točila se jí hlava, migréna jí drtila lebku. Panebože, co když je osoba, která tohle spáchala, pořád ještě v domě? Ne, to nedává smysl. Pokud se ji někdo pokoušel zabít, určitě by svůj čin dokonal. Krev ve vlasech, na stěnách i ve sprše zaschla. Uplynula tudíž nějaká doba. Pachatele buď něco vyrušilo, nebo zkrátka odešel. Nebo jsi to udělala sama a nechalas otevřené okno. Ne… Jenže si nedokázala vzpomenout. Nevěděla. Pokud ta krev není tvoje, čí tedy? „Nevím,“ zašeptala. Možná je oběť stále ještě v domě. Pohlédla na  sprchu; matné sklo bylo prasklé, s  viditelným krvavým otiskem ruky. Bůh mi pomáhej. Dodala si odvahy a položila na otisk svou dlaň. Napůl očekávala, že najde ve sprchovém koutu mrtvolu s očima obrácenýma ke stropu, vyplazeným jazykem a krev stékající do odpadu. Nervózně dvířka otevřela. Nikdo na ni nevyskočil. Žádné polomrtvé tělo ve sprchovém koutu neleželo. Kachličky byly pocákané zasychající krví vytvářející klikaté pramínky. Cítila, jak se jí zvedá žaludek. Co se tady stalo? Co asi? Třásla se od hlavy až k patě, zvedla ruku a zjistila, že velikostí přesně odpovídá otisku na prasklých dveřích. „Panenko Maria,“ zašeptala. Mysli, Caitlyn, mysli. Neztrácej hlavu. Znovu zahlédla v zrcadle svůj odraz. Jak se to mohlo stát? Kde byla? Čí krev je tady všude rozmazaná? Podlomila se jí kolena. Opřela se o okraj umyvadla a předklonila se, aby si opláchla obličej studenou vodou a neomdlela. Možná nejsi sama. Možná je tady dokonce i  teď, někdo je dole. Vyčkává. Rychle pohlédla na svou tvář v zrcadle. Bledá pleť, rozcuchané vlasy, panika v  hnědých očích. Dveře na  verandu jsou dokořán, a  ty si nepamatuješ, žes je otevírala? Uhnula pohledem 16

a v zrcadle spatřila otevřené dveře a vlající zkrvavené záclony. Znovu se jí zvedl žaludek. Je možné, že dovnitř vstoupil vrah a ona v té chvíli zrovna dostala jednu ze svých migrén, po  nichž mívala výpadky paměti, a neslyšela ho, jak vnikl k ní domů? Jenže… Nikde neviděla mrtvolu. Nikde nic, jen její vlastní pořezaná zápěstí a krev v  nose… nikdo by k  ní přece nevlezl, aby někoho zabil a  pak mrtvolu odtáhl… ne. V hlavě jí tepalo, napadaly ji ty nejdivočejší myšlenky. Pokud se do domu dostal vetřelec, proč se nespustil alarm? Dveře na verandu nejsou zavřené, ty pitomče. Tudíž alarm nemůže fungovat. Opřela se bokem o  umyvadlo a  zavřela oči. Tohle nedává smysl. Vůbec žádný. A děsí ji to do morku kostí. Možná sis někoho pozvala. Jenže koho? A  proč? A  pokud to byl někdo cizí… jak to, že neštěkal Oscar a nevzbudil všechny sousedy? Oscar! Kde je? K smrti vyděšená se znovu s hrůzou podívala na skvrny na koberci. Ne, pes ne! Ať to není Oscar! Potlačila strach, otřela si obličej rukávem umazané noční košile a  rozběhla se ke  schodům. Dlouze pískla. Nic. Sevřelo se jí hrdlo. Radši si vezmi nějakou zbraň. Jistota je jistota. Neměla doma pistoli, na  podobné věci nebyla. Kousla se do rtu, popadla malou činku, s níž obvykle posilovala u televize, a vplížila se do chodby. Napínala uši, slyšela však hlavně divoký tlukot svého srdce, ale přesto se snažila pozorně naslouchat. Dům byl klidný. Tichý. Jako by všechno bylo v pořádku. Dej se dohromady. Udělej to, Caitlyn. Nedovol, ať tě ochromí strach! Křečovitě sevřela činku a nakoukla do koupelny na chodbě. Byla prázdná. Potila se strachy a  pomaličku otevírala dveře do  dalšího pokoje. Srdce se jí sevřelo, jako ostatně vždy, když nahlédla 17

do místnosti, která kdysi patřila její dceři. Na  velké posteli ležel Jamiin oblíbený plyšák, králík s velkýma svěšenýma ušima, hověl si na  polštářích a  na  přehozu sešitém z  látkových odstřižků v měkkých pastelových barvách. Hvězdy a  obláčky, která sama namalovala Jamii na strop světélkující barvou, byly stále na svém místě. Jenže pokoj čišel prázdnotou a – pomyslela si smutně – začínal mít zatuchlý pach prachu, jenž jí připomínal, že její dítě už tady dávno není. „Hodně štěstí, milá Ja-mie…“ Nemelodický dětský zpěv jí hřměl v uších. Nemysli na to. Teď ne. Sevřela činku ve  zpocených dlaních. Nervózně přešla do své pracovny s  kreslicím stolkem a  počítačem. Všechno bylo na svém místě. Stůl, počítač, všechno stálo, kde mělo, na pracovní desce panoval mírný nepořádek. Nikdo se neukrýval v temných koutech ani za dveřmi skříně. Otočila se a v šeru spatřila postavu. Ne! Zalapala po  dechu a  vzápětí si uvědomila, že je to jen její odraz, který na  ni upírá pohled z  vysokého zrcadla na dveřích. Málem omdlela. Proboha, Caitlyn. Vzchop se! Tiše se kradla po schodech, prsty levé ruky přejížděla po zábradlí, v  pravé pevně svírala činku. Ale když sešla dolů, z  jídelního koutu na ni nevyskočila žádná temná postava mávající nožem nebo pistolí. Domem se nerozezněl výstřel. Ne… Zaslechla rychlé hlasité škrábání. Kožená podrážka na parketách? Strnula. Přes zběsilé bušení svého srdce slyšela tichý hukot ledničky a tikání hodin na chodbě. Chtěla zavolat na psa, ale rozhodla se počkat. Přiměla se k pomalému pohybu vpřed, pohledem zkoumala místnosti. Obývací pokoj byl přesně v tom stavu, v jakém ho zanechala, stále voněl po růžích, které nařezala a naaranžovala do vázy na konferenčním stolku. Ani stopa po krvi. Začala se uklidňovat. Zdálo se, že dům je prázdný. Zkon­ trolovala prádelnu a kuchyni, kterou už zaplavovalo ranní svět18

lo, a  jídelní kout s  výhledem na  zadní dvorek. Všechno bylo na svém místě. Působilo to téměř strašidelně. Až na to, že tvá ložnice vypadá, jako by v ní uspořádal mejdan Charles Manson, zatímco jsi spala. Zaslechla ostré štěknutí. Oscar! Zahlédla ho arkýřovým oknem, špinavý voříšek škrábal na zadní dveře. Málem omdlela úlevou. „Jak ses tam dostal?“ plísnila ho Caitlyn laskavě, když se nepovedený kříženec bůhvíčeho s teriérem postavil na zadní a zběsile tloukl packou do skla. To byl ten zvuk, který slyšela. Odemkla dveře a  pes jí skočil do náruče. Drbala ho po hrubé strakaté srsti a přemýšlela, jestli ho nenechala venku omylem. Možná přišla domů, pustila psa ven a  pak, protože vypila o  jeden dva cosmopolitany víc, než měla, vyšla nahoru do patra a zapomněla na něj? Proč bys to dělala? Jenom aby sis mohla pořezat zápěstí a krvácet z nosu tak, jako nikdy za posledních pět let? Víš, Caitlyn, Kelly má možná pravdu. Třeba máš fakt výpadky. Skvělé. „Co se v  noci stalo?“ zeptala se psa, když ho postavila na  zem, otevřela plechovku s  jeho žrádlem a  vyškrábala ji do misky. Oscar mezitím kroužil kolem. „Nemůžeš mít ani z  poloviny takovou radost, že mě vidíš, jako mám já!“ ujistila ho a postavila misku na podlahu. Zběsile vrtěl ocasem, strčil čenich do misky a už si vůbec nevšímal, jak ho hladí po hlavě. Patříval Jamii, pojmenovala ho podle své oblíbené postavičky z pořadu Sezame, otevři se, podle ježaté srsti. „Hele… jsme v pohodě,“ promluvila, ale sama tomu nevěřila. Z pachu psí konzervy se jí sevřel žaludek. Zhoupla se na patách. Co sakra včera v noci prováděla? Odkud se vzala všechna ta krev? Její ložnice vypadala, jako by v  ní někoho nebo něco rozsekala na kusy. Jenže ona si nepamatovala nic od chvíle, co přišla do baru… jak se jmenoval? Bažina. Jasně. Bažina. Dlouho seděla v boxu a čekala, až se objeví její dvojče, sestra Kelly. Všimla si, jak na ni barman čas od času pohlédne. Možná mu připadalo divné, co si objednala – dva různé drinky. Cosmo19

politan pro sebe a  suché martini pro Kelly. Pokud si správně pamatuje, vypila ho nakonec sama, když Kelly předvedla jeden ze svých obvyklých kousků a nedostavila se. Jenže kromě toho, že Caitlyn vyprázdnila obě sklenky a vysála papričku ze všech tří oliv, než je snědla, si vybavovala velice málo. Až příliš málo. V baru byl hluk… hlasitý hip hop soupeřil o pozornost s hovorem, smíchem a… Najednou jí hlavou bleskla vzpomínka, jako když se nůž zařízne do masa. Nacházela se ve vstupní hale domu, který kdysi zařizovala – stěny zdobily obrazy plnokrevníků, u  paty schodiště stály jako stráž staré pendlovky. Šla k otevřeným dveřím pracovny a podpatky jí klapaly na mramorové podlaze. Zevnitř zněly tóny vážné hudby, jako by ji zvaly, aby otevřela a našla svého bývalého manžela, jak na  ni zírá nevidoucíma očima a pod židlí se mu rozlévá kaluž krve. Caitlyn zalapala po dechu. Proč teď myslí na Joshe? Vidina jeho bílého neživého obličeje se jí znovu zjevila před očima. Proč si ho představuje mrtvého? Protože včera by měla tvá dcera narozeniny. Protože se ten hajzl s tebou rozvedl. A protože tě chtěl žalovat za usmrcení z nedbalosti. Vašeho dítěte. Tvé holčičky. „Přestaň!“ Měla prostě zlý sen. Nic víc. Nikomu se nic nestalo. Popadla z lednice láhev vody, odšroubovala víčko a  polovinu jí vypila, ale vzápětí cítila, jak jí stoupá zpátky do krku. Rychle. Předklonila se nad dřez. Zvracela. Znovu a znovu. Nakonec už jen dávila naprázdno, celá zpocená. Měla bys zavolat cvokařku! Přestáváš to zvládat. Jenže nemohla. Doktorka Wadeová se nedávno odstěhovala, takže Caitlyn přišla o pomoc své psycholožky. Skvělé.  S hledáním nové terapeutky se nenamáhala. Žádnou nechtěla. Až do této chvíle. Tak policii. Zavolej na policii. Proč? Protože krvácela z nosu? Protože se možná pokusila… v opilosti… podřezat si žíly? 20

Zase. Co když jsi to udělala znovu? připomínal jí neodbytný hlásek v podvědomí. Když zavolám policii, seberou mě. Zavřou mě do blázince. Možná tam patříš. „Ne!“ Sklopila pohled ke svým rukám a zamračila se. K té nehodě došlo před mnoha lety. Ta „nehoda“ tě málem stála život. Nechtěla na to myslet. Teď ne. Hezky jedno po druhém. Musí se dát dohromady. Uklidnit se. Vypořádat se s tím. Musí se ujistit, že je doma zamčená, pak se umýt a zlikvidovat ten nepořádek nahoře. Ale nejdřív zavolá Kelly. Zjistí, co se stalo. Možná je ta krev nahoře její. Caitlyn sevřel nový příval strachu a zběsile vyťukávala číslo telefonu do Kellyina srubu u řeky, jejího „útočiště“, jak dům nazývala. Telefon vyzváněl. Jednou. Dvakrát. „No tak, honem. Zvedni to!“ Telefon zazvonil potřetí. Caitlyn se opřela o kuchyňskou linku a moc si přála, aby sestra zvedla sluchátko. Po čtvrtém zvonění následovalo zřetelné cvaknutí. „Ahoj, dovolali jste se mi, ale nejsem tady. Nechte mi číslo!“ Vzápětí uslyšela pípnutí. Zapnul se záznamník. „Kelly? Kelly? Jsi tam? Jestli jo, zvedni to. Hele… tady Caitlyn… musím s tebou mluvit. Prostě… fakticky s tebou potřebuju mluvit… o včerejším večeru. Prosím tě, co nejdřív mi zavolej!“ Pomalu zavěsila a snažila se zachovat klid. Třesoucí se rukou si odhrnula vlasy z očí. Odjela snad Kelly zase pryč z města? Plánovala si nějakou služební cestu, ale na kdy? Caitlynino srdce bilo jako o závod. Stále rychleji. Přemýšlej, Caitlyn, přemýšlej! Kellyin mobil! Vytočila číslo a čekala, v duchu počítala zvonění a modlila se, aby sestra telefon slyšela. Jednou, dvakrát, třikrát. Ach ne! „Prosím, zvedni to.“ Ozvala se hlasová schránka. „Dovolali jste se Kelly. Zanechte mi zprávu.“ Skvělé. Hlavně se uklidni. V  mobilu se ozvalo pípnutí. „Kelly, tady Caitlyn. Zavolej mi. Je to důležité.“ Zavěsila a  napadlo ji, že 21

k  ses­tře zajede. Jenže k  čemu by to bylo? K  čemu? Pokud je Kelly někde poblíž, ozve se jí. Nebo ne? Caitlyn si tím občas nebyla jistá.

22

„Kdo je ksakru Josh Bandeaux?“ ptal se Pierce Reed. Jeho partnerka Sylvie Morrisetteová se řítila po  East Bay Street jako v nějaké zatracené rallye. „Myslíš kromě toho, že je to hajzl na druhou?“ Oči měla zakryté slunečními brýlemi, ale blýskla po něm pohledem. „Jo, kromě toho.“ Povzdechla si. „Někdy zapomínám, jaký jsi vlastně zelenáč. Chytrý, ale prostě mladý.“ Sylvie měla nagelované ostny z blond vlasů, vysportovanou postavu a jazyk ostrý jako břitva. Navíc byla tvrdá jako její kovbojské boty z hadí kůže a pichlavá jako kaktus saguaro. Reed se od okamžiku, kdy k ní byl přidělen, setkával se soucitnými pohledy ostatních kolegů na oddělení. „Prožils život ve vzduchoprázdnu, krucinál!“ dodala s línou texaskou výslovností. Do  Savannah přišla z  El Pasa a  sloužila tady už patnáct let. Naproti tomu on tu byl pouhých šest měsíců. Krom krátkého záskoku v Savannah před dvanácti lety strávil Reed většinu svého dospělého života na západním pobřeží, naposledy v San Francisku. Ze San Franciska neodjížděl zrovna v dobrém, ale v Savannah se mu podařilo najít místo detektiva. Pokud Sylvie jeho postavením opovrhovala, měla dost rozumu, aby to nedávala najevo. Světla se kolem nich míhala, pneumatiky kvílely, Sylvie ve  velké rychlosti odbočila a  málem dostala smyk do  proti­ směru. „Hej, zkus se postarat, abychom tu jízdu přežili!“ „Přežijem.“ Podařilo se jí udržet policejní auto na  správné straně silnice, řidič v protijedoucím novém pickupu jim ukázal zvednutý prostředníček, ale ihned si uvědomil, že jde o policii, a tak předstíral, že jim jen hrozil. „Tak povídej.“ 23

„Je to prostě jeden z  nejbohatších mizerů ve  městě, možná v  celém státě. Narodil se v  nóbl rodině, takzvaně se stříbrnou lžičkou v dokonalé georgijské puse, a oženil se do ještě bohatší rodiny. Velký hráč. Vyhrával i prohrával celé jmění, ale z každého průšvihu vyvázl bez následků.“ „Až do včerejška,“ připomněl jí Reed. „Jo. Včera svou dávku štěstí už asi vyčerpal.“ S  troubením projela na červenou. „Mrtvej ve dvaačtyřiceti. Patrně sebevražda.“ Nedokázala v hlase zastřít sarkasmus. „Jenže ty jim to nežereš.“ „Ani omylem. Měla jsem tu smůlu, že jsem na  toho haj­zla narazila dokonce několikrát. Věnoval policii slušnou sumičku. Ať jsme organizovali jakoukoli dobročinnou akci, bylo jasné, že se tam ukáže v obleku od Armaniho a s tučným šekem v ruce.“ Semkla rty. „Pak si dal pár drinků a najednou jsi ho viděl, jak štípe do  zadku nějakou kočičku. Fakticky okouzlující, ten náš Josh.“ Nevesele se usmála a další křižovatkou projela na oranžovou. „Manželství pro něj byl jen detail. Nijak mu nebránilo, aby se neotočil za každou sukní.“ „Mrtvolu našla jeho manželka?“ „Ne, žijí odděleně. Do  prdele!“ Prudce zabrzdila a  vzápětí objela zásobovací náklaďák zaparkovaný ve  druhé řadě. „Blbec!“ „Takže Bandeaux nebyl rozvedený?“ „Ještě ne. A už taky nebude.“ Prudce zatočila volantem a policejní vůz proletěl uličkou, těsně se vyhnul kontejneru, až se do vzduchu vznesly papíry, které ležely nahoře. Poskočili a  další boční ulicí se řítili přímo do středu nejstarší městské čtvrti. „Pomysli na ty prachy, které Caitlyn Bandeauxová ušetří za právníky! Ne že by si s tím musela lámat hlavu.“ „Podle tebe je přece bohatá.“ „Slabé slovo. Je Montgomeryová, podobně jako banka a trust, bavlnářský podnik, pozemky, cokoli si sakra vzpomeneš. Myslím, že ten Montgomery byl vzdálený potomek hrdiny z občanské války. To alespoň před svou smrtí tvrdil její praděd, starý Benedict Montgomery.“ „Do hajzlu.“ Dokonce i on slyšel o těchto Montgomeryových. 24

„Tak nějak.“ Reed si v duchu udělal u jména poznámku a auto se dál hnalo ulicemi. Manželky žijící odděleně jsou vždycky podezřelé. Zvláště bohaté. „Ona bydlí někde poblíž?“ „Docela jo.“ Praktické. „Mají nějaké děti?“ „Jedno, dceru. Umřela před pár lety. Myslím, že jí byly tři nebo čtyři roky. Tragédie.“ Sylvie se zamračila. V autě zapraskala policejní vysílačka. „Podle toho, co se mi doneslo, Cait­lyn – což je Bandeauxova manželka – se málem zbláznila, když ta malá umřela. Josh ji ze smrti dcery obviňoval a ona sama sebe nejspíš taky. Slyšela jsem, že se pak pokusila spáchat sebevraždu. No nic, v téhle rodině je až moc tajemství a jejich skrývání stálo velké peníze. To ti garantuju.“ Posměšně si odfrkla. „Zdá se, že toho víš o těch Montgomeryových nějak moc.“ „To si piš.“ Ušklíbla se a pohlédla do zpětného zrcátka. „Nový koníček?“ „Ani ne. Ale je fakt, že jsem si o  nich něco zjišťovala. Bandeaux vždycky uměl obcházet zákony. Pořádně jsem si proklepla jeho pracovní i  osobní život, protože se šířily zvěsti o  jeho napojení na gangy.“ „A potvrdilo se to?“ „Žádné jasné pojítko jsem nenašla, ale zjistila jsem si toho o něm dost.“ Čekal. Vytáhla zapalovač a  na  palubní desce nahmatala zmačkanou krabičku lehkých marlborek. „Tohle si klidně můžeš dát raz dva dohromady sám, Reede. Savannah možná vypadá jako velké město, ale je stejně malé jako jeho duše.“ Nereagoval. Už zjistil, že na  Morrisetteovou nejlíp platí mlčení. Vycítil, že v tomhle příběhu jde o víc. Nemýlil se. „No tak jo, kruci, stejně bys na to brzo přišel.“ Nevesele se usmála a pokračovala: „Můj exmanžel Bart pro Bandeauxe chvíli pracoval.“ Reed se už s Bartem Yelkisem potkal. Byl to vysoký zachmuřený muž s trochou indiánské krve. 25

Morrisetteová vytřásla cigaretu z krabičky a zároveň přitom stihla plynule předjet dodávku. „Zajímá tě, proč jsme se rozvedli?“ Sylvie na chviličku zaváhala, když škrtla zapalovačem. Pootevřela okno, s jednou rukou na volantu si zapálila a ani nemusela zpomalit. „No, důvodů byly hromady. Kupy. Ale jeden, kterému všichni věří, je to, že jsem údajně měla s Joshem Bandeauxem románek.“ Prudce vyfoukla kouř. „Čistě pro pořádek – není to pravda. Možná mám na chlapy mizerný vkus, ale až tak mizerný teda ne.“ Reed to nekomentoval. Nevěděl, čemu věřit. Nebyl žádný odborník na  čtení ženských myšlenek – sakra, kdo taky byl? Jeho nejhlubší instinkt mu však napovídal, že kolegyně Sylvie, byť je tvrdá jako kámen, si pravdu trochu upravila. Nebyl si ale jistý, jak moc. Nicméně ho to znepokojilo. Hodně znepokojilo. „Do  prdele.“ Jakmile si Kelly vyslechla Caitlynin vyděšený vzkaz, vypnula záznamník. Co to s Caitlyn je? Vždycky se dostává do  potíží. Do  obrovských potíží. A  vždycky od  Kelly čeká, že ji z toho vytáhne. Panebože, ona je fakticky cvok jak vyšitej! Kelly vztekle zmáčkla tlačítko, aby si vzkaz přehrála ještě jednou. Pohodlně se opřela na židli u stolu a poslouchala Caitlynin vyděšený hlas. Kelly? Kelly? Jsi tam? Jestli jo, zvedni to. Hele… tady Caitlyn… Krucinál fagot. Kelly s povzdechem stiskla tlačítko a zprávu vymazala. Musím s tebou mluvit o včerejším večeru. „To se vsadím,“ zamumlala si Kelly pro sebe. Nepřekvapilo ji to. Nepotřebovala bůhvíjak vysoké IQ, aby odhadla, že když Caitlyn zůstane odkázaná sama na sebe, dostane se do dalšího průšvihu. Pořád dokola. Najednou jí byla strašná zima, ačkoli se teplota pohybovala kolem pětatřiceti stupňů. Kelly se dívala z okna svého malého srubu a třela si paže. Dříve nebo později Caitlyn beztak skončí ve cvokárně. Bohužel tentokrát to bude navždy. Kelly ji nemůže pořád zachraňovat. Problém spočíval v tom, že je Caitlyn na zhroucení. Už zase. Stejně jako tolik zatracených Montgome26

ryových. Ať se to Kelly líbilo, nebo ne, uvědomovala si, že hodně jejích příbuzných to nemělo v hlavě v pořádku… ani trochu. Prokletí Montgomeryových. Shrnula si vlasy z očí a bosa přešla obývací pokoj k francouzskému oknu vedoucímu na malou verandu s výhledem na řeku. Venku bylo vedro k  zalknutí. Tenhle horký vzduch však měla ráda. Pozorovala, jak na líně tekoucí řeku poblíž přístaviště usedá volavka a vystavila obličej téměř polednímu slunci. Opírala se o zábradlí a myslela na sestru. Její první instinkt jí velel skočit do auta a ujíždět pekelnou rychlostí ke Caitlyn, uklidnit ji, jako to dělávala vždycky, když došlo k  podobným situacím. Jenže to by problém nevyřešilo. Ba naopak. Jak tomu dneska ti cvokaři říkají? Přebírání odpovědnosti? To je ono. Může se pokusit zmírnit Caitlynin strach, pomoci jí… jenže popravdě… už toho má plné zuby. Protože Caitlyn pošahaná vždycky byla a vždycky bude. Ne že by se jí Kelly divila. Zamyslela se a nasadila si na oči sluneční brýle, aby mohla sledovat rybářský člun, jak pomalu pluje proti proudu. Caitlyn toho má spoustu za  sebou. Dokonce už když byly malé… Ach, ta tajemství, která Kelly o svém dvojčeti znala! Kelly věděla, odkud se berou ti démoni, a možná lépe než sama Caitlyn. Cožpak ji Kelly nevarovala, aby si Joshe nebrala? Jistě. Asi jen miliónkrát. Ale poslechla ji Caitlyn? Kdepak. Byla zamilovaná. Tak moc zamilovaná. Jenomže milovala mizeru. Navíc byla Caitlyn těhotná. Nějakou dobu bylo všechno v  pořádku. A  pak se narodilo dítě. Kelly pocítila známé lítostivé bodnutí u  srdce, když si představila Jamiin boubelatý obličejík. Bylo to tak smutné. Opírala se o zábradlí, sledovala, jak volavka vzlétá, mocně máchá sněhobílými křídly. Panebože, Caitlyn svou dceru tolik milovala! Kdo se jí může divit? Jamii musel mít každý rád. Krásná po matce a okouzlující po  otci. Kelly se zamračila na  temnou, líně tekoucí vodu, která tiše šplouchala u pilířů přístaviště. Nerada to přiznávala, ale Josh dokázal být ďábelsky přitažlivý. A Caitlynino unáhlené manželství chvíli klapalo – když už ne dokonale, přinejmenším snesitelně. Dokonce i ve chvíli, kdy žili odděleně. Dokud Jamie 27

neonemocněla… Chudinka malá. Kelly s námahou polkla, začaly ji pálit oči a přemáhala slzy. Kruci, tak moc tu holčičku milovala! Skoro stejně jako Caitlyn. Skoro jako by byla její vlastní. Možná proto, že věděla, že děti mít nikdy nebude. Prostě to neměla psáno ve hvězdách. Popotáhla, vrátila se dovnitř a prohledala kabelku, jestli nemá cigaretu. Smůla. Krabička byla prázdná. Vyhodila ji do koše u stolu a podívala se na fotografii své neteře. Široký úsměv, zářivé modré oči, boubelaté ručky sepnuté v klíně. Tehdy dvouapůlletá Jamie seděla ve stínu magnólie. Kelly zvedla stříbrný rámeček vedle telefonu a  oči se jí zalily slzami. Caitlyn nikdy Jamiinu smrt nepřekonala, dokonce ani s pomocí své psycholožky Rebeccy… jak se jmenovala? Wadeová, to je ono. Doktorka Rebecca Wadeová. No, nebyla jediná. Kelly se zachmuřila a  postavila fotografii zpět na  místo. Myšlenka na  doktorku Wadeovou jí připomněla, že se Caitlyn brzy po Jamiině smrti málem předávkovala prášky na spaní. Schválně? V případě Caitlyn to nebylo jisté. A teď se Caitlyn rozváděla. S tím mizerou Joshem Bandeauxem. S mužem, který nenechal na pokoji žádnou sukni. Měl dokonce tu drzost, že vyjel i po ní, dvojčeti své vlastní manželky, po své švagrové, pro boha živého! Co to mělo všechno znamenat? S Caitlyn si byly k nerozeznání podobné, jaké v tom tedy hledal vzrušení? Pravda, podobné si byly jen navenek. Povahově byla každá úplně jiná. Jako den a  noc. Caitlyn byla chytrá, ale nesmělá, a  Kelly zase divoká královna večírků. Jenže Josh Bandeaux dostal do postele každou. Kelly pohlédla na  telefon. Caitlyn zněla zoufale. Ať Kelly chce, nebo ne, bude muset vyrazit k  sestře a  nějak ji uklidnit. Plácla sebou na  pohovku se semišovým potahem a  hleděla na  otevřené dveře. Jenže ona toho teď není schopná. Věděla, o  čem si chce Caitlyn povídat. Nechá ji chvilku vychladnout. Co se dá ke včerejšku dodat? Caitlyn prostě vypila příliš mnoho cosmopolitanů – mnohem víc, než snesla. Tečka. 28

Tedy, ne tak docela. Ale to nikdo nemusí vědět. Morrisetteová típla cigaretu a dupla na brzdu. Auto se smykem zastavilo pár centimetrů od  policejních zátarasů kolem Bandeauxova domu. Několik služebních aut a dodávka techniků už stály halabala zaparkované na hlavní i boční ulici. Kolem vysokého cihlového domu s velkými okny, zelenými okenicemi a širokou vstupní verandou stál tepaný plot a rostlo husté křoví. Několik uniformovaných policistů hlídkovalo venku, oblast byla obehnaná žlutou policejní páskou a  zvědaví sousedé pokukovali zpoza zatažených záclon, někteří bezostyšně přímo ze svých předzahrádek. Reed vyskočil z  auta dřív, než Sylvie vypnula houkačku. Venkovní teplota i vlhkost stále stoupaly. Už když otevíral bránu a blýskl odznakem, cítil, jak se potí. Morrisetteová ho doběhla, jakmile dorazil přenosový vůz jedné z  místních televizních stanic. „Hyeny se slézají,“ varovala ho. „Drž je od  nás dál,“ zavrčel Reed na  jednoho z  policistů a  kývl bradou na  reportéra a  kameramana, kteří se vyhrnuli z bílé dodávky s logem WKOK. „Jasně.“ Mladý policista zkřížil ruce na  hrudi a  tmavé oči upřel přísně na novináře. Reed vešel odemčenými hlavními dveřmi a  rozhlížel se po zrenovovaném starém sídle. Pohyboval se opatrně, aby neporušil případné stopy, a přešel po mramorové podlaze vstupní haly, kde jeho kroky tlumily drahé koberce a zdi zdobily staré obrazy plnokrevníků. Rozlehlé schodiště, které se v patře rozdvojovalo, přímo zvalo návštěvníky nahoru. Otevřenými dveřmi nakoukl do pracovny, z níž uslyšel hlasy. Při pohledu na místo činu se Reedovi sevřel žaludek. Oběť, zjevně Bandeaux, seděla zhroucená u stolu, s rukama svěšenýma podél těla. Na  huňatém bílém koberci se vytvořila obrovská tmavá kaluž krve. Policista v rukavicích opatrně zvedl cosi, co vypadalo jako kapesní nůž a leželo to přímo pod pravou rukou oběti. Čepel byla zčernalá zaschlou krví. 29

„Kristeježíši, do háje…,“ vydechla Morrisetteová. Kriminalisté už pracovnu zběžně prohlédli a psali si poznámky, zatímco fotografové pořizovali záběry i videozáznam a malíř rychle skicoval prostor, aby ho zachytil v původním stavu pro pozdější prozkoumání a, pokud se Bandeauxova smrt prokáže jako násilná, pro využití u soudu. Za předpokladu, že pachatele dopadnou. Nyní se připravoval tým techniků se svým nádobíčkem a  veškerým náčiním na  podrobnější prohlídku a sběr důkazů. „Podřezal si žíly?“ zeptal se Reed. Propiskou opatrně nadzvedl Bandeauxovi rukáv a odhalil ošklivé rány na vnitřní straně zápěstí. Morrisetteová nápadně zbledla. „Mně to tak připadá, ale nejsem koroner,“ odpověděl fotograf. Reed se rozhlédl po místnosti a všiml si, že dveře na terasu jsou otevřené, rolety zatažené a na koberci jsou jasné stopy po nedávném luxování. „Pořád nechceš přijmout sebevraždu?“ ptal se Reed Morrisetteové, která pomalu zavrtěla hlavou. Našpulila rty a mlaskla. „Prostě si myslím, že to není Bandeauxův styl,“ prohlásila po koronerově příchodu. Gerard St. Claire byl malý proplešatělý muž s úsečným chováním. Táhlo mu na sedmdesát, ale byl stále ve formě. Zbytek šedivých vlasů měl zastřižený asi centimetr od  hlavy, takže vypadal jako „módní zubní kartáček“, jak s oblibou říkala Sylvie. Slabě páchl po cigaretách a formaldehydu a choval se zcela věcně a  profesionálně. „Nikdo na  nic nesahal?“ ptal se jako vždycky. „Ne. Čekali jsme na vás,“ odvětila automaticky Diane Mosesová. Stejná konverzace se mezi nimi odehrávala na  každém místě činu. Byli nuceni pracovat společně, zachovávali tedy profesionální odstup, ale pokud šlo o jejich povahy, byli jako oheň a voda. „Právě jsme provedli předběžnou prohlídku, abychom nasáli atmosféru místa činu. Jakmile dokončíte svou práci, rozebereme to tady na kousky.“ Mluvila sarkastickým tónem, jako ostatně vždy. Byla hlavní vyšetřovatelkou, měla to tu na povel a byla si toho náležitě vědoma. Panovačná černoška, ďábelsky 30

chytrá, která nikdy s nikým nejednala v rukavičkách. Dokonce ani se St. Clairem. Díval se na ni přes brýle bez obrouček, a ona mu pohled upřeně opětovala. „Na první pohled to vypadá jako sebevražda.“ „Ani náhodou.“ Sylvie se nenechala přesvědčit, i  když důkazy ukazovaly opak. Zvedla si sluneční brýle nad čelo, takže natužené bodliny jejích vlasů byly ještě výraznější. „Možná měl problémy s penězi,“ nadhodil Reed. „Už víme, že se rozváděl.“ „Bandeaux se měl moc rád na to, aby se rozkrájel na kousíčky,“ trvala na svém Sylvie a vrhla na zesnulého poslední pohled. „Já jsem si tohohle chlápka důkladně proklepla, na to nezapomínej. Byl to ale hezký mizera, co?“ S povzdechem si prohlížela pevnou bradu Joshe Bandeauxe, vysoké čelo a nevidoucí hnědé oči. „Škoda ho.“ „Takže podle tebe ho zavraždili?“ zeptal se Reed. Morrisetteová přikývla a  pevně stiskla rty. „Vsadila bych si na to. Tak za prvé, ve městě se nenajde moc lidí, co by nad tímhle hochem truchlili.“ Pokrčila štíhlými rameny. „Každý ví, že Josh si nadělal spoustu nepřátel.“ „Máme tady dopis na rozloučenou,“ promluvil jeden z policistů, kterého přivolali do Bandeauxova domu. „Pořád je v tiskárně počítače, tady.“ Kývl směrem k nízké skříňce na šanony za stolem. Reed pročítal vzkaz, aniž se ho dotkl. Nikdo nepomůže. „Ale prosím tebe, taková blbost,“ mumlala tiše Sylvie. „Jako by už prostě nemohl dál. Do prkýnka… ani omylem! Bandeaux neměl sklon věci příliš dramatizovat.“ „Možná trpěl depresemi.“ Sylvie teatrálně obrátila oči v sloup. „No jasně, protože jeho život byl fakt nesnesitelný. Ten chlap měl jenom jednoho bavoráka. Ale krom toho i range rover a corvettu, několik dostihových koní, patřil mu tenhle dům a pak ještě jeden v St. Thomas na  třech parcelách se soukromou zátokou. Jasně, jednoznačně učebnicový případ sebevraha.“ Diane potlačila úsměv a  koroner zkoumal ostatky starého dobrého Joshe. Morrisetteová jen vrtěla hlavou při představě, 31

že by Josh Bandeaux spáchal sebevraždu, a  bedlivě prohlížela pokoj zařízený nábytkem z  třešňového dřeva a  kůže, drahým počítačem, nákladnou hifi věží a skleněným humidorem plným doutníků, které by stály patrně víc, než si obyčejný policajt vydělá za celý týden. „Na chudáka si nikdy nehrál.“ Reed zvedl obočí. „Jak dobře jsi ho vlastně znala?“ „Já jsem ho neznala, jasný? Jenom o něm něco vím. A je toho dost, abych dokázala odhadnout, že by si nechtěl ušpinit značkovou košili od Brooks Brothers pitomou krví.“ Vrhla opovržlivý pohled na zkrvavenou zbraň. Reed si to v hlavě srovnal. Měla pravdu. Ze všech úhlů pohledu působil život Joshe Bandeauxe dokonale; což však nutně neznamenalo, že se ten chlap nezabil. Reed zatím nechával všechny možnosti otevřené. „Co tedy víme?“ zeptal se jednoho z  policistů, kteří byli na místo činu přivoláni jako první. „Nic moc. Vypadá to, že Bandeaux zrovna pracoval.“ Ukázal na právní listiny vyčuhující z tuhých desek a s pomocí tužky desky pomalu otevřel. „Co je to?“ „Žaloba pro zanedbání povinné péče a  usmrcení z  nedbalosti,“ prohlásila Mosesová, a když listiny prohlížela, zamračila se. „Zdá se, že Bandeaux chtěl zažalovat svou ženu kvůli smrti jejich dítěte.“ „Roztomilé.“ Morrisetteová obrátila oči ke  stropu. „Tohle je celý Bandeaux.“ „Jak to dítě zemřelo?“ zeptal se Reed. Diane pokrčila rameny. „To je záhada.“ Reed pohlédl na Sylvii. „Nevím,“ přiznala a  nakrčila čelo, jak se snažila vybavit si onu tragédii. „Raději si to zjistíme. Ještě něco?“ zeptal se policisty Reed. „Žádné násilné vniknutí – pokud uvažujeme o vraždě. Přední i zadní dveře jsou zamčené, okna zavřená, až na nějaká nahoře, ale boční dveře tady,“ ukázal na otevřená francouzská okna v kanceláři, „vedou na terasu.“ „Sejměte z nich otisky,“ prohlásil automaticky Reed. 32

„To uděláme, detektive.“ Diane Mosesová byla stále napružená. „A krom toho i všechno ostatní. Já vím, co mám dělat.“ „Ouha,“ vydechla Sylvie, když Diane obešla stůl. „Citlivka. Zřejmě jsi jí šlápl na kuří oko, odbornici.“ „Já jsem to slyšela, Morrisetteová,“ zabručela Mosesová, ale měla už co dělat s fotografem, tak se nepouštěla do sporů. „Co dalšího víte?“ zeptal se Reed policisty. „Jenom že hrálo rádio, naladěné na  nějakou stanici s  vážnou hudbou. Mluvili jsme s  uklízečkou, Estelle Pontiacovou – jo, jmenuje se přesně jako to auto. Dnes ráno zavolala policii, když přišla do  domu a  našla Joshe mrtvého. Byla fakt hrozně vyděšená. Když dorazila záchranka, bylo tělo studené, takže zemřel někdy pozdě večer. Kolega Spencer mluvil s jedním sousedem…“ Nahlédl do poznámek. „Stanley Hubert, bydlí přímo vedle na severní straně. Hubert tvrdí, že viděl, jak sem někdy kolem jedenácté přijel větší bílý auťák a pak asi po půl hodině zase odjel. Hubert si nezapamatoval značku, ale měl dojem, že už tady to auto viděl. Tvrdí, že vypadá jako jedno z těch, kterými jezdí paní Bandeauxová.“ „Odloučená manželka?“ ujasňoval si to Reed. „Podle jeho výpovědi. Obšancovali jsme to tady a zkontrolovali jsme vozy oběti i různých známých.“ „Včetně manželčina?“ „Ta je první na seznamu.“ Reed se podruhé podíval Bandeauxovi na ruce, zrovna když mu koroner opatrně vyhrnoval rukávy. Jeden knoflíček na manžetě košile chyběl, což působilo podivně, protože mrtvý vypadal jako ze škatulky: upravený účes, nažehlené oblečení a vyleštěné boty. Proč mu tedy chybí knoflíček? Reed si prohlížel Bandeauxovy ruce. Rány na zápěstích byly v divných úhlech… Krucinál, možná má Morrisetteová pravdu. Možná se kdosi trochu neobratně snažil, aby se zdálo, že Josh spáchal sebevraždu. Pokud tomu tak bylo a vrah byl tak neopatrný, aby zanechal stopy, mohli by mít štěstí. „Taky jsme našli v myčce dvě sklenice od vína. Služebná ale včera večer ještě před odchodem myčku vyprázdnila, takže buď 33

měl Josh společnost, nebo ušpinil obě dvě sám. Už jsme kontrolovali otisky. Zdá se, že na jedné je rozmazaná rtěnka. Odebereme vzorek, třeba se v laboratoři podaří určit výrobce a typ.“ Reed vyšel ven ve  chvíli, kdy koroner skončil a  vpustil na místo činu techniky, kteří se pustili do vysávání, všechno posypali práškem na otisky, měřili množství rozlité krve a ve snaze objevit důkazy důkladně prohledali celou místnost i zbytek domu. „Má něco na záznamníku?“ „Měl hlasovou schránku. Podíváme se na to.“ „A co e-maily?“ „Jakmile sejmou z počítače otisky, mrkneme se do jeho složek a dokumentů.“ „Kde vlastně pracuje?“ „Dělá sám na sebe,“ ozvala se Morrisetteová. „Investice. Poradenství. Něco jako finančnický všeuměl. Dostal se už do problémů s vládní komisí pro cenné papíry. Myslím, že má kancelář na ulici Abercorn, kousek od Reynolds Square.“ „Bylas tam?“ „Co bych tam dělala?“ podivila se. „Během svého takzvaného vyšetřování.“ „Neoficiálního vyšetřování,“ opravila ho a přimhouřila oči, jako by se chtěla bránit. Policista se ozval: „Mám tady adresu. Našel jsem ji na hlavičce nějakého dopisu. Jo, Abercorn.“ „Prověř to tam,“ obrátil se Reed na  Morrisetteovou. „Promluv si se zaměstnanci. Zjisti, jestli není něco jinak. Jestli Josh neměl deprese. Potřebujeme telefonní záznamy a finanční dokumenty, výpovědi sousedů, rodiny a přátel.“ „Pokud nějaké měl,“ ucedila Morrisetteová. „A ty mě nemusíš školit. Pracovní postup znám. Už v  tom nějakou chvíli dělám, nezapomínej.“ Dost dlouho na to, abys věděla o Joshi Bandeauxovi své. „Znovu si ověřím výpověď souseda. Jak se jmenoval? Hubert? Možná nám dokáže popsat řidiče toho bílého auta.“ „Doufejme,“ prohodila Morrisetteová, aniž by tomu do­ opravdy věřila, a Reed znovu pohlédl na oběť. 34

Třeba se mu podaří osvěžit tomu staroušovi paměť. Třeba budou mít štěstí. Ale nesázel na to.

35

Caitlyn bylo zle, tak zle, že si musela zdřímnout, a teď spěchala, aby dohnala ztracený čas… ano, ztracený čas, to je její neustálý problém, pomyslela si, když ždímala houbu do kbelíku a všimla si, jak strašlivě rudá je voda s mydlinkami, kolik krve se jí podařilo setřít ze zdí, zrcadel, pelesti a  koberce v  ložnici. Umyla i vanu a sprchu, vytřela je a vydrhla, až si olámala nehty a ruce měla celé zarudlé a pálily ji od dezinfekce a čisticích prostředků. Sundala záclony a strčila je do pračky, kde se zrovna máchaly. Dokonce musela vynadat Oscarovi a zamknout ho v garáži, když začal krev na koberci očichávat a olizovat. Nedokázala ten nepořádek vystát. Byl jako memento. Jako by úklidem zakrývala důkazy, napadlo ji. Jenže k žádnému zločinu nedošlo. Jen silně krvácela z nosu, a přestože neměla pocit, že by všechna ta krev byla její, nemohla zavolat policii. Čeho se tak bojíš? Otázku ignorovala, vylila špinavou vodu z kbelíku do odtoku ve sprše a ještě jednou naposledy omyla kachličky. Jako syčivá jiskra jí hlavou probleskla vzpomínka. Caitlyn strnula. Papíry. Právní dokumenty – od soudu – odsunuté na roh Joshova stolu. A krev… hustá rudá krev, která z něj vytékala, když na ni zíral nevidoucíma odsuzujícíma očima. „Ježíši!“ zašeptala a otřásla se. To byl přece jen sen! Hrozný sen z minulé noci. Seběhla dolů, strčila mop a kbelík do komory vedle garáže, pak si v koupelně vedle pracovny snad podvacáté umyla ruce a prohlédla si řezné rány, které už ošetřila dezinfekcí a slepila motýlky z náplasti, aby se dobře zahojily. Řezy nebyly hluboké, ostří zjevně po  kůži přejelo jen rychle a  nezarylo se. Panebože, proč si nedokáže vzpomenout ani na to, že si ublížila? 36

V tom to přece vězí, ne? Těžká psychóza. Možná si ji navozuješ sama, abys zmírnila pocit provinilosti kvůli Jamii. Copak přesně tohle neříkávala doktorka Wadeová? Škoda, že s  doktorkou nemůže mluvit. Povědět jí o  včerej­ šku. Ona by to pochopila. Snažila by se jí nějak pomoci. Ona by… Jenže je pryč. Opustila tě. Udělala si studijní volno a nechala tě na holičkách. Teď už ti nikdo nepomůže bojovat s duchy a démony. Musíš sama. „Ne!“ vykřikla a bouchla pěstí do zdi. Oscar zavřený v garáži ostře vyděšeně štěkl. Nedělej to. Buď silná. Pro boha živého, teď se hlavně nesmíš sesypat, jinak zase určitě skončíš na psychiatrii. Několikrát se zhluboka nadechla, pak si pomalu namazala ruce krémem, překonávala nervozitu a dívala se na svůj odraz v zrcadle nad umyvadlem. Byla bledá. Na tváři jí zřetelně vystupovaly pihy. Kaštanové vlasy měla zvlněné, jak se při práci zpotila. Cítila narůstající tlak v hlavě, připomínku migrény tepající za očima, a bojovala se záchvaty paniky, k níž nemívala nikdy daleko. Nesmí dovolit těm hrozným obavám, které číhaly těsně pod hladinou jejího duševního klidu, proniknout ven, nesmí si připustit strach z toho, že ztrácí zdravý rozum. Cožpak doktorku Wadeovou neujistila, že je schopná čelit všem nástrahám sama? „Jste si jistá?“ ptala se jí psycholožka na  posledním sezení. Doktorka Wadeová, drobná žena s hustými zrzavými vlasy sestříhanými nakrátko, nedokázala skrýt pochyby. „Mohla bych někomu zavolat. Mám několik kolegů, kteří by vám rádi pomohli. Dám vám na ně telefon.“ „Budu v  pořádku. Opravdu si myslím, že je nejvyšší čas, abych se o sebe postarala sama,“ odpověděla Caitlyn a ačkoli se doktorka Wadeová pokusila skrýt pochybovačný výraz, nepodařilo se jí to. „Všichni čas od  času potřebujeme pomoc,“ ujistila Caitlyn. „Dokonce i cvokaři jako já.“ „Možná bych se měla vrhnout na  psychologii a  pověsit na hřebík grafický design a návrhy webových stránek,“ opáčila 37

Caitlyn, když jí doktorka podala krátký seznam jmen, který Caitlyn následně ztratila. A  teď by se jí jeden z  těch pitomých cvokařů hodil. Zatraceně hodil. V duchu se znovu vrátila k minulé noci. Jak mohla včera ztratit pojem o čase? Proč má naprosté okno? Co prováděla? Kde sakra zůstala Kelly? I kdyby odjela z města, určitě by si poslechla vzkazy na telefonech, ne? Proč jí nezavolala? Protože s tebou nechce mluvit. Už si to přiznej. Tvá sestra se ti vyhýbá. A divíš se jí? Pokaždé, když zavoláš, jde o nějaký problém, vždycky máš krizi, jsi v jednom kuse v průšvihu. Hlas v  hlavě na ni ječel snad ze všech koutů. Copak to nechápeš? Už ji k smrti unavuje, jak pořád poslouchá o všem, co je ve tvém životě špatně, leze jí na  nervy, jak ti musí pořád pomáhat, má tě prostě plné zuby! Ne, to není pravda! Kelly je její dvojče. Jednovaječné dvojče. Jsou si bližší než kdokoli jiný na světě. Kelly má jen moc práce, o to jde… Caitlyn se potila, nevšímala si šíleného rytmu svého srdce a opláchla si obličej studenou vodou. „Vzpamatuj se,“ řekla svému odrazu, když si ručníkem otírala čelo a tváře. „Dej se do kupy. Hned. Takový luxus, jakým je nervové zhroucení, si nemůžeš dovolit.“ Oscar vyl a škrábal na vrata garáže. „Už jdu!“ zavolala, odhodila ručník a  cestou ke  dveřím se několikrát zhluboka nadechla. Musí si najít někoho, kdo jí pomůže. Prostě musí. Než jí úplně přeskočí. Otevřela garáž, Oscar se prohnal do domu a začal ji obíhat pořád dokola. „Tak pojď, vezmu tě na  procházku, jo?“ promluvila na  vířícího derviše, v něhož se proměnil její pes, který radostně kňučel a choval se jako blázen. „Na chviličku se uklidni.“ Pohladila psa po hřbetě. „Ještě se musím postarat o pár věcí. Můžeš mi pomoct.“ S Oscarem v patách vyběhla po schodech do pracovny, vypnula počítač, našla telefonní číslo na  doktorku Rebeccu Wadeovou a rychle ho vytočila. Ze zoufalství. Doufala, že se terapeutka třeba vrátila. Nebo nechala jiné číslo. Případně nahrála pacientům zprávu s kontaktem na některého ze svých kolegů. 38

Caitlyn se začaly potit dlaně. Telefon vyzváněl. Buď tam, modlila se v  duchu, ale vzápětí ji strojový hlas informoval, že toto telefonní číslo bylo odpojeno, a  jiné místo něj neexistuje. „Skvělé.“ Odložila bezdrátový telefon do nabíječky a kousala si nehet. Jak dlouho říkala doktorka Wadeová, že bude pryč? Tři měsíce? Půl roku? Nebo to nevěděla? Kam vlastně jela? Někam na západ od L. A.? Nebo to bylo San Francisko? Proč si to Caitlyn nepamatuje? Pohlédla do kalendáře a zamračila se. Kdy měla vlastně po­slední sezení? V  červnu žádné nebylo. Zalistovala zpátky na květen… ne… Že by si ho zapomněla zapsat? Uchopila hlavu do dlaní a snažila se přemýšlet. Jak se jmenovali další psychologové, které jí doktorka Wadeová doporučila? A co ostatní doktoři v tom starém domě přestavěném na soukromé ordinace, kde měla praxi i Rebecca Wadeová? Nebyl tam nějaký doktor Nash nebo Nichols nebo Newell? Nějaké takové jméno? Zkrátka psycholog, kterému by mohla zavolat? Jenže když zírala na telefon, věděla, že si prostě nemůže vycucat z prstu jméno nebo si najít terapeuta ve Zlatých stránkách. Pokud se má nějakému psychologovi nebo psychiatrovi svěřit, musí se s  ním setkat, podívat se mu do očí. Musí mu naprosto důvěřovat, než mu odvypráví svůj příběh. Svůj prapodivný příběh. Oscar tiše zakňučel a ona vyhlédla z okna. Přes listí na větvích sassafrasového stromu v  zahradě zahlédla, jak do  uličky vedle domu odbočuje policejní auto. Srdce se jí sevřelo. Co teď? Spěchala chodbou do  ložnice s  nepovlečenou postelí, vlhkým kobercem a  sundanými záclonami. Oscar přiběhl za  ní a  naklonil hlavu, když nakoukla francouzským oknem na  terasu a  odtamtud sledovala policejní vůz, jak zastavuje u  popelnic za domem. To nevypadá dobře… ani trochu. Znovu se rozhlédla po ložnici. Nebudou ji chtít vidět? Nezničila důkazy? Čeho? Těžce polkla. Z auta vystoupili dva policisté. Z místa spolujezdce vysoký dobře stavěný muž s tmavými vlasy a ještě temnějším výrazem. Pak se otevřely druhé dveře a do stínu u parkovacího místa vystoupila řidička. Útlá žena se sportovními slunečními brýlemi a  platinovými vlasy upravenými do natu39

žených bodlin. Caitlyn měla na chviličku dojem, že ji zná. Jenže to byla pitomost. Když si policistka prohlížela dům, Caitlyn couvla dovnitř. Nechtěla, aby ji přistihli, jak je špehuje. Přesně jako zločinec ze  starého napínavého filmu. Chová se jako paranoik. Jako by skutečně měla co skrývat. Překonej to! Jenže nedokázala zastavit bušení srdce a  všimla si, že nestačila otřít krvavou šmouhu na  zárubni dveří skříně. Skvělé. Prostě… skvělé. Oscar vrčel, a  když se Caitlyn sklonila, aby ho zvedla, všimla si obvazů na svých zápěstích s nenápadnou načervenalou linkou prosakující přes gázu. Zděsila se a  stáhla dlouhé rukávy trička tak, aby rány zakryla; instinktivně se bránila zvědavým policejním pohledům. Nechtěla, aby si všimli červených stop po krvi ani obvazů na zápěstí. Ne že by měla co skrývat. Až na to, žes měla celou ložnici umazanou od podlahy až ke stropu od krve. No a co? Tak trochu krvácela. Možná hodně. Z nosu. Dokonce se pokusila podřezat si žíly. Co na tom? Není to zločin a tohle je její dům, její soukromí, jediné na světě. Jasně. Proč teda trpíš takovým stihomamem? Kvůli té krvi… tolik krve… jak mohla provést takovou věc, a nevědět o tom? Vypila moc alkoholu? Měla další ze svých výpadků, kdy jí utíkal čas příliš rychle? Panebože ne! Jen to ne! Ať se stalo cokoli, připadalo jí to děsivé. Nahánělo jí to hrůzu. A z představy sebepoškozování jí naskočila husí kůže. Policisté obešli dům, a jakmile se Caitlyn přesunula do pracovny, viděla, že už jsou u  branky na  předzahrádku. Pohřbila tedy naději, že by snad šli na návštěvu k sousedům. Je to jasné, že? Jsou tady kvůli tomu nepořádku v ložnici. Přišli kvůli něčemu, čeho ses dopustila. Nějak poznali, co se stalo. A ty to nevíš. Zaťala zuby a odmítala naslouchat svým pochybám. Nazula si žabky a seběhla ze schodů. Ozval se domovní zvonek. Oscar se divoce rozštěkal a hnal se do předsíně. „Hodný,“ uklidňovala ho Caitlyn, zhluboka se nadechla a prudce otevřela. 40

Ano, na  prahu stáli policisté. Vysoký muž s  drsnou vizáží a  snědým obličejem před sebe zvedl průkaz s  odznakem. Po jeho boku stála jeho partnerka, drobná štíhlá žena s  téměř bílými vlasy a tmavými brýlemi. Tvářila se vážně a také se legitimovala. To vypadá špatně. Opravdu špatně. „Paní Bandeauxová?“ zeptal se muž. „Ano.“ Přikývla, srdce se jí sevřelo, polámané nehty zarývala do hrany dveří, které držela stále otevřené. „Jsem Caitlyn Bandeauxová.“ Usmál se, ale jen zvedl koutky. Oči se mu nesmály. „Já jsem detektiv Reed a  toto je má partnerka, detektiv Morrisetteová. Nevadilo by vám, kdybychom šli na chvilku dál?“ Odznaky vypadaly pravé, fotografie v průkazech byly nelichotivé, ale shodné s lidmi na jejím prahu. Zaváhala. Pomyslela na nepořádek nahoře. Na zapomenutou šmouhu krve na skříni. Silou vůle se poněkud uklidnila a otevřela dveře dokořán. Měla pocit, že ji policistka hodnotí už pohledem. „Co se děje?“ zeptala se Caitlyn, ale cítila až do morku kostí, že jí nesou špatné zprávy. Ustoupila, pustila je dál, a přestože za nimi dovnitř pronikl závan příšerného parna zvenčí, byla jí taková zima, až se téměř viditelně třásla. „Bohužel pro vás máme špatné zprávy, paní Bandeauxová,“ promluvil muž a ukázal na židli, protože Caitlyn se podlomily nohy a zachytila se opěradla. „Jaké?“ „Jde o vašeho manžela.“ „O  Joshe?“ zašeptala a  měla dojem, jako by ji kolem krku svíraly ledové prsty a škrtily ji. V hlavě se jí rozezněl ohlušující hřmot jako dunění moře v uzavřené jeskyni. Na okamžik před sebou viděla bledého Joshe, nehybně ležícího na  stole. „Co je s ním?“ Polkla a v ústech měla sucho jako na poušti. Věděla, co přijde. „Je bohužel mrtvý,“ promluvil detektiv Reed. Hřmot v Caitlynině hlavě ještě zesílil a nohy už jí téměř vypovídaly službu. „Ale jak…?“ 41

„Zatím ještě nevíme, co se stalo. Prověřujeme všechny možnosti a čekáme na zprávu soudního lékaře.“ „Ne!“ Energicky kroutila hlavou. „Tomu nevěřím.“ Ale věřila. Věděla o všem. Nějak o tom věděla. „Upřímnou soustrast,“ řekl Reed a jeho kolegyně se přidala, ale Caitlyn je nevnímala. Křečovitě svírala čalouněné opěradlo židle, nohy se jí nekontrolovatelně roztřásly. „Já vím, že je to těžké,“ promluvila žena a  znělo to jako z velké dálky. Caitlyn ji téměř neslyšela. Před očima se jí míhaly rychle se střídající vzpomínky. Josh jako mladík u  kormidla své soukromé plachetnice. V Neapoli, kde ji požádal o ruku. Po Jamiině narození, kdy se snažil skrýt zklamání, že dítě není chlapec. Když se plížil domů pozdě v noci a tvrdil, že pracoval. Jak byl naštvaný, že mu nevyšla nějaká investice, nebo bílý jako stěna a otřesený na dceřině pohřbu. „Měl váš manžel nějaké nepřátele?“ zeptala se policistka – jak se vlastně jmenuje? A Caitlyn se vrátila do přítomnosti. „Nevím… ano, asi ano.“ Jenže nedokázala přemýšlet. „Budu potřebovat jejich jména.“ „Jistě, ale… on… byl podnikatel, ve městě. Některé obchody mu nevyšly.“ Caitlyn bolestivě dunělo v hlavě, jako by se jí najednou zvětšil mozek. „Měl deprese?“ „Josh? Deprese? Já nevím. My… žili jsme odděleně… ach, jistě, to přece víte, když jste tady. Nebydlíme spolu už tři roky.“ Caitlyn si připadala prokřehlá skrz naskrz a ze všech sil se snažila normálně uvažovat. Což bylo nemožné. Najednou pocítila slabost… vnímala, jak pomalu ztrácí vědomí. „Sedněte si. Paní Bandeauxová?“ promluvila z  velké dálky žena a Caitlyn ucítila, jak ji objímají a podpírají nějaké ruce, vedou ji do obývacího pokoje. Nohy měla jako z vosku. „Manžel… podal žádost o rozvod.“ Musí to vydržet, než jí policie dá pokoj, aby měla čas si všechno promyslet. Vnímala, jak jí někdo pomáhá usednout na pohovku. „A vy?“ ozval se muž. „Co já?“ „Souhlasila jste s rozvodem?“ 42

„Myslím, že teď není schopna vypovídat,“ řekla policistka tiše. Jenže Caitlyn chtěla. Chtěla mít výslech za sebou. Hned. „Já… myslela jsem, že bychom se mohli dát zase dohromady, ale…“ Ucítila, jak jí z očí stéká první slza. Josh? Mrtvý? Zdravý, energický Josh, který si dokázal tak užívat života? Ne… nedokázala tomu uvěřit. Josh nemůže být mrtvý. Najednou se jí slzy vyřinuly z očí a ramena se jí chvěla vzlyky. Někdo, asi ta žena, jí podal papírový kapesník, a Caitlyn se povedlo vzlyky potlačit, ale slzy nikoli, kanuly jí po tvářích dál. „Měl finanční problémy?“ „O žádných jsem nevěděla. Nic konkrétního.“ Ale měl vždycky hluboko do  kapsy. Vždycky se potýkal s  „dočasnými finančními problémy“, vždycky si od tebe půjčoval. „Měl vztah s někým jiným?“ Věděla, že to přijde, a připomínka manželovy nevěry ji záhadně posílila a vyčistila jí hlavu. „Ano,“ přiznala a stále ji to bolelo. Jedna věc byla, že Josh chtěl rozvod, a druhá, že se naprosto netajil vztahem s jinou ženou. „Jmenuje se Naomi Crismanová.“ „Jak ji poznal?“ „Nejsem si jistá, ale asi se potkali na nějaké dobročinné akci.“ Postupně se vzpamatovávala, hrozivý černý závoj ustupoval. „Josh je… tedy byl zapojený do spousty charitativních projektů.“ Zachytila pohled, jenž si detektivové vyměnili, a najednou jí došlo, že zde nejsou pouze proto, aby jí sdělili špatné zprávy, ale že také shánějí informace. „Znáte ji?“ „Chodila s mým mužem, detektive,“ odpověděla a polykala slzy za manžela, který ji nemiloval. „V takových případech se člověk s dotyčnou moc nekamarádí.“ Otřela si oči a uvědomila si, že pod rukávy ukrývá obvazy, a tak dodala: „Děkuji, že jste mě přišli o  manželovi informovat… Chci ho vidět, jestli je to možné… ale kladete mi hodně otázek a tvrdili jste, že to mohla být vražda, ne?“ „Ještě si nejsme jistí.“ 43

„Jsem podezřelá?“ Ta představa byla nemyslitelná, ale když hleděla na nehybný výraz obličeje obou přítomných, věděla, že ji pokládají za  možnou pachatelku. Což je směšné. Absurdní. „Jak můj manžel zemřel?“ Nastalo mírné zaváhání. „Pořád to byl můj manžel,“ podotkla. Už se zlobila a chtěla svůj hněv proti někomu obrátit. Jedno proti komu. Tito lidé, kteří jí vnikli do bytu a sdělili strašlivé zprávy, byli stejně dobrými obětními beránky jako kdokoli jiný. „Myslím, že mám právo to vědět.“ Detektiv Morrisetteová přikývla. „Je možné, že si váš manžel sáhl na život sám, ale jak jsem říkala, stále máme spoustu nezodpovězených otázek ohledně toho, co se mu přihodilo. Našli jsme ho v pracovně. Měl podřezané žíly.“ Přikrčila se. Před očima jí náhle vyvstal obraz Joshe zhrouceného na psacím stole. Jak to mohla vědět? „Sebevražda?“ zašeptala Caitlyn nevěřícně a pak pomyslela na rány na vnitřní straně svých rukou. „Ani omylem. To by neudělal.“ Kroutila hlavou a snažila se zaplašit představu manžela, který vykrvácel. „On… Spíš by si vzal pistoli nebo nastartoval auto a nechal běžet motor v garáži nebo…“ Hlas jí utichl, když si uvědomila, že ji zaujatě poslouchají. „Nebo co?“ zeptal se Reed. „Já nevím.“ Nenaléhal, ale výraz v jeho střízlivém pohledu jako by říkal: „Jistěže víš. Tys s tím chlapem žila. Vědělas, co na něj zabírá. A úplně klidně jsi ho mohla zabít sama. Rozváděl se s tebou. Šel po tvých penězích. Měl jinou ženu. Vyhrožoval, že tě zažaluje za  smrt vaší dcery. A pak všechna ta krev ve tvém pokoji.“ Jenže detektivové o tom nevědí. Alespoň prozatím. „Poslyšte, pokud jste skončili, myslím… myslím, že bych si ráda lehla.“ „Pokud to s  námi ještě chvilku vydržíte, máme na  vás už jen pár posledních otázek,“ naléhala Morrisetteová s náznakem laskavého úsměvu. Caitlyn si byla jistá, že si ho pravidelně nacvičuje před zrcadlem. „Pak nás budete mít z krku.“ A svému 44

slovu dostála. Položili jí několik všeobecných otázek ohledně Joshe, jeho rodiny a pracovních záležitostí, o nichž Caitlyn věděla pramálo, a pak vstali, jako by se konečně chystali k odchodu. „Ještě jedna věc,“ ozval se náhle Reed. „Kde jste byla včera večer?“ Caitlyn cítila, jak jí ztuhly všechny svaly v  těle. „Byla jsem venku.“ Poznamenal si to. „Celou noc?“ Panebože. „Vyrazila jsem asi v půl deváté nebo v devět a vrátila se někdy po půlnoci. Přesně to tedy nevím,“ připustila a cítila Reedův přímý pohled. Neuhýbal, hluboko se do ní zabodával ve snaze odhalit lež. „Navštívila jste včera večer svého manžela?“ Málem sklopila hlavu. „Ne. Jak jsem řekla, žili jsme odděleně,“ odpověděla a připomínala si, že to, co viděla, byl jen sen, nic víc. Proč to tedy působilo tak skutečně? Kde jsi vzala vzpomínku na Joshe u psacího stolu se zakrvácenýma rukama? „Potřebuju právníka, detektive?“ zeptala se přímo, náhle se cítila silnější. „Jen se snažím zjistit, co se včera v noci dělo.“ Já taky! „Až to zjistíte, dáte mi vědět?“ otázala se a cítila, jak jí po zádech stoupá horkost. „Jistěže,“ vložila se do debaty policistka Morrisetteová. Vrhla po  svém partnerovi varovný pohled. „Teď bych byla raději, kdyby tu mohl zůstat někdo s vámi,“ prohlásila, jemně jí sevřela ruku a nechtěně zatlačila na rány. Caitlyn zaťala zuby bolestí. Poslední, s čím by si chtěla dělat starosti, byla další osoba. Až na Kelly. „Můžu zavolat některou ze svých sester nebo bratra.“ „Slibujete?“ „Ano. Budu v pořádku.“ Lhářko! Ty nikdy v pořádku nebudeš! Reed se tvářil skepticky, ale policistka se naježila a mlčky mu varovně naznačila pohledem, ať drží jazyk za zuby bez ohledu na to, jak moc by chtěl protestovat. Reed se zamračil a  prudce zaklapl zápisník. „Někoho bychom vám mohli zavolat. Některého ze sourozenců, o nichž jste se zmiňovala.“ Poškrábal se na bradě a zdálo se, že je pohroužen 45

do myšlenek. Vyhlédl z okna na místo, kde se pomalu otáčelo ptačí krmítko pověšené na větvi magnólie. Na malém bidýlku balancovala pěnkava a hladově zobala maličká semínka. „Měla byste mít někoho u  sebe. Když jsme odjížděli z  domu vašeho manžela, už se tam objevovali novináři.“ Málem se jí zastavilo srdce. „Novináři?“ „Nebude trvat dlouho, než si dají dvě a  dvě dohromady a ukážou se i tady,“ konstatoval věcně. „Nádhera.“ Rozhovor s policií už byl na ni moc a nedokázala si představit, jak by vzdorovala novinářům. Teď ne. „Být na vašem místě, nemluvím s nimi.“ Bez starosti. Detektiv Morrisetteová souhlasně kývla a  posunula si sluneční brýle. „Dokážou být hnusní. Prosím, dovolte nám někoho zavolat. Kamarádku nebo příbuzného. Neměla byste být v tuto chvíli sama.“ „Ne… budu v pořádku…“ Podivné tvrzení. Nikdy v pořádku nebude. Možná ani nikdy nebyla. Když je teď Josh po smrti a v její ložnici bylo tak strašně moc krve a ten sen… byl to vůbec sen? Kdyby se dokázala dovolat Kelly a zjistit, co se k čertu včera večer stalo. Přinutila se k chladnému neveselému úsměvu. „Zavolám svého bratra Troye. Pracuje v  bance v  centru.“ Oba policisté se tvářili dost skepticky, ale ona už je vedla k zadním dveřím. Reed podotkl: „Je sobota. Nejsou banky zavřené?“ „Bankovní trust rodiny Montgomeryových nikoli,“ prohlásila a pohlédla na hodiny. Banka byla otevřená na pár hodin přes poledne, což byla inovace, kterou před lety zavedl její dědeček. „Nepotřebuju, aby volal mému bratrovi někdo jiný. Zvládnu to,“ trvala na svém a přitom věděla, že lže. „Jen mi dejte trochu času o samotě, abych se vzpamatovala.“ Reed se tvářil, jako by chtěl ještě něco říct, ale zachytil rychlé gesto své partnerky, která nepatrně zavrtěla hlavou, a tak mlčel. Caitlyn sledovala, jak procházejí zahrádkou. Stará branka zavrzala, vyšli na chodník a Oscar, který přistihl sousedovic kočku, jak číhá ve větvích sassafrasu, se rozštěkal jako šílený. 46

Než stihl vyrazit ven, Caitlyn zavřela dveře, a když zasunula západku, opřela se o ně. Příjemně chladily. Musí najít způsob, jak zjistit, co se včera stalo. Josh je mrtvý. Mrtvý. Možná ho někdo zabil. Nebyla si jistá tím, že ho nezabila ona sama.

47

Ráno byli duchové stále neklidní. Rozlícení. Syčeli, když se vrhali ze stínů. Posmívali se. Stejně jako celou noc. Jejich rejdy nedaly Lucille spát, pronásledovaly ji, neustále jí pronikaly do myšlenek, když se odvážila byť jen na chviličku usnout. Začali kolem půlnoci – vzdychali ve  větvích dubů, až se rozhýbaly cáry španělského mechu. Šeptali u starého mlýna, jehož kolo se skřípavě otáčelo v proudu potoka za ovocným sadem, a přízraky se skrývaly i v podkroví na půdě starého chátrajícího rodinného sídla, kde se Lucille stále marně pokoušela spát. Doufala, že všechny zlé síly zmizí do stínů s prvním ranním rozbřeskem. Mýlila se však. Soužily ji ve chvíli, kdy zametala širokou vstupní terasu rodinného domu Montgomeryových u plantáže, i když projela koštětem vatovitý chuchvalec pavoučího hnízda v koutě. „Už vypadněte! Všichni! Jděte pryč, nechte mě na  pokoji,“ bručela si a pak rychle zmlkla, protože zahlédla zahradníkova chlapce, jak stříhá odkvetlé růže. Ani nevzhlédl zpod kšiltu, ale věděla, že ji slyšel. Musí si dávat pozor. Ačkoli si o Lucille někteří lidé mysleli, že je trošku na hlavu, že se nakazila dědičným šílenstvím rodu Montgomeryových, byla naprosto normální. Možná normálnější než všichni ostatní. Trpěla jediným prokletím. Dokázala totiž slyšet ty, kteří už měli dosáhnout věčného klidu, a byla si naprosto jistá, že v dvoupatrovém domě s vitrážovými okny, křišťálovými lustry a elegantním zastřešeným vchodem se dvěma sloupy straší. Věděla, jak se někteří duchové jmenují, čas od  času si jejich jména znovu četla na chátrajících náhrobcích. Některé ty rozhněvané bytosti bez těla bývaly před více než sto lety otroky, jiné dětmi, jejichž 48

ubohé dušičky nedostaly možnost dospět, ale všechny měly jedno společné – každá z těch neklidných duší se narodila alespoň s kapkou montgomeryovské krve v žilách. Lucille si jen přála, aby byly zticha. Aby se uchýlily do hrobů, kam patří. Ale to se nemělo stát, protože předchozí noci došlo k něčemu ohavnému a temnému, ačkoli Lucille pořád nevěděla k čemu. Zatím. Zastavila se, aby si cípem zástěry otřela čelo, pohlédla na dlouhou příjezdovou cestu, jako by čekala, že se objeví posel špatných zpráv nebo dokonce samotný ďábel. Jenže pozdní dopoledne bylo nezvykle tiché. Příliš tiché. Přes šepot duchů slyšela jen zurčení vody v  potoce a  bzukot sršně hledajícího hnízdo. Zametla zem kolem kameninových květináčů plných rozkvetlých petúnií a  afrikánů, bdělým okem hledala případné šváby a poslouchala ochraptělé hlasy. Lucille je slyšela a měla podezření, že ostatní je slyší také, jen se příliš bojí přiznat existenci nemrtvých bytostí. Caitlyn… to ubohé dítě také trpělo kletbou. Stejně jako její babička Evelyn… další zmučená duše. Lucille se rychle pokřižovala, aniž narušila rytmus zametání. Vsadila by měsíční plat, že i  Caitlyn slyší hlasy, že mrtví šeptají do  uší i  jí. Stejně jako Evelyn. Znovu se zastavila, aby se zaposlouchala. U stájí vrčela sekačka, zahradník tam upravoval trávník. Z  jednoho dubu se ozývalo prskání veverky a z dálnice, která vedla daleko za domem, sem také doléhaly zvuky. Krom toho všeho Lucille slyšela šepot duchů – tiché rozzlobené hlasy. Cítila, jak se neviditelné bytosti pohybují, brumlají a  zvedají horký vítr, který ji hladil po tvářích. Zdálo se, že zlo je blízko, ačkoli ho Lucille nedokázala přesně určit, neznala jeho zdroj. Začalo to včera večer. V jedenáct si šla jako obvykle lehnout, když dala milostpaní poslední dávku léků a trochu teplého mléka s medem. Jakmile Berneda usnula a začala chrápat, Lucille jí zatáhla závěsy kolem postele a nechala ji samotnou. Vyšla po zadním schodišti do nejvyššího patra, na  každém schodu cítila, jak její kolena stižená 49

artritidou protestují, a stále namáhavěji dýchala. Na tak těžkou práci, kterou zde dělala, byla už stará, ztloustla, a ačkoli ji dobře platili a rodinu Montgomeryovu milovala jako svou vlastní, věděla, že bude muset brzy odejít do důchodu, možná se přestěhuje na Floridu k sestře Mabel. Nemůže však odejít dřív, než Berneda Montgomeryová vydechne naposledy. Lucille slíbila jejímu manželovi, že se o  ni postará až do konce jejích dnů. S božím požehnáním, značnými dávkami nejsilnějšího excedrinu, sklenkou brandy před spaním a kardiostimulátorem, který udržel v pravidelném tepu Bernedino srdce, měla Lucille v úmyslu splnit svůj slib daný Cameronovi Montgomerymu, přestože to byl zavrženíhodný ničema. A to tedy byl. Bůh ví, že ani jedno z Bernediných dětí nedokázalo pečovat o nemocnou matku. Všichni si mysleli, že Bernediny problémy se srdcem vyřeší kardiostimulátor a nitroglycerinové pilulky. Lucille však věděla své. Po Bernedě Montgomeryové už natahovala spáry smrt, a jakmile se začala domáhat svých práv, nebylo cesty, jak ji zastavit. Odfrkla si, zvedla lopatku a hleděla na horké slunce postupující po jasné obloze. Tolik dětí, a žádné za nic nestojí. Jenže copak ona má právo kritizovat? Vždyť její vlastní dcera není o nic lepší. Ne. Marta – bůh žehnej jejímu lehkomyslnému srdci – byla dalším příslušníkem této generace, která si dělala, co se jí zachtělo. Ke všemu přistupovala „po svém“ a zůstávala po ní potopa, nikdy se neohlížela do minulosti. Dokonce ani teď. Měla Lucille navštívit, ale nikdy nepřijela, údajně chodila v  New Orleans s  nějakým úžasným policajtem jménem Montoya, ale to se zřejmě taky zvrtlo, protože nedávno Lucille volal a hledal Martu. V tom právě byla s Martou potíž. Měla trochu hlavu v oblacích. Jenže tomu se nikdo nemohl divit. Lucille si už třicet let kladla otázku, zda její rozhodnutí nebylo špatné. Rozhodnutí, které učinila ještě před tím, než Martu vůbec počala. Dokonce i teď trápily Lucille výčitky, pokud šlo o její jediné dítě. Svou dceru milovala celým svým provinilým srdcem a od dívčiných pěti let se o ni starala sama. Přesto měla někdy pocit, že zlo převážilo nad vším dobrým. 50

Člověk by si pomyslel, že se mezi všemi těmi dětmi, které Cameron a Berneda Montgomeryovi zplodili a přivedli na tento svět, najde alespoň jedno, ze kterého vyroste trochu slušný člověk. Lucille hodila smetí z  lopatky přes zábradlí vstupní terasy na zvětšující se hromádku pod hustou pokroucenou vistárií, která se pnula po  domě až k  okraji střechy. Jenže jakou šanci by mohl mít kterýkoli z Montgomeryových potomků, když mu v žilách koluje ta zlá krev? Žádnou, tak je to. Zkontrolovala skleněný džbán na římse, v němž připravovala „sluneční čaj“ pouze s využitím venkovního světla a vysoké teploty, jak je to na jihu zvykem. Slunce vytvářelo na skleněném džbánu oslepující odlesky. Sáčky s čajem se vznášely a tančily v jantarové tekutině jako těla plující v teplém moři. V domě zazvonil telefon. Lucille se málem zastavilo srdce. Nikdo jí nemusel říkat, že to budou špatné zprávy. „Rád bych si to vyjasnil,“ prohlásil Troy, když si přehodil sako přes opěradlo židle v Caitlynině kuchyni. „Josh je mrtvý. Mohlo jít o sebevraždu nebo klidně vraždu. Policie se stále snaží zjistit, k čemu došlo. Chápu situaci správně?“ „Ano.“ Caitlyn nalila Oscarovi do  misky čerstvou vodu a doufala, že nevypadá tak hrozně, jako se cítila. Jakmile detektiv Reed s  Morrisetteovou odjeli, ihned zatelefonovala bratrovi do rodinné banky. Když se k němu za dvě hodiny její vzkaz dostal, zatelefonoval jí a  vzápětí dorazil osobně. Už si musel prorážet cestu houfem novinářů, kteří se shlukli u jejích dveří. Do  domu vstoupil spíš  naštvaný než smutný nad smrtí svého švagra. Přesně jak detektiv Reed předpovídal, těsně po jejich odchodu dorazily k domu televizní přenosové vozy a novináři z místního tisku klepali na dveře, a když odmítala otevřít, utábořili se na chodníku přímo před domem. Zahlédla i štíhlou ženu v elegantních červenofialových šatech s černou šálou, kterou zabíral kameraman přímo před vstupem do domu. Caitlyn se sevřel žaludek. Ne! Už zase! Nechci kamery. Novináře. Otázky na tělo. 51

„Nedokážou poznat, jestli ho někdo oddělal, nebo jestli se zabil sám?“ divil se Troy a vrátil Caitlyn zpátky do reality. Panebože, musí se vzpamatovat a nikomu – ani Troyovi – nevyprávět o svých nejhlubších obavách. „No… jistě. Teda… určitě to budou schopní poznat. Jen to nějakou dobu potrvá.“ Troy znechuceně zavrčel a  zacinkal klíči v  kapse kalhot. „Nejlepší muži policie Savannah. Doufám, žes jim nic neřekla. Nebo ano?“ Tvrdýma modrýma očima se díval do jejích, hledal náznak nepravdy či přímo lež. „Jak bych mohla? Nic nevím.“ Až na to, žes měla nahoře krev po celém pokoji. Zatraceně moc krve. Jenže to nebyla Joshova krev. Nemohla to být jeho krev! Klesla na  židli, vyčerpaná a  k  smrti vyděšená. „Jenže ty jsi určitě jeden z jejich hlavních podezřelých,“ zamračil se Troy. Vlasy měl stejně tmavé jako ona, jen s náznakem stříbrných nitek na  spáncích. Stál rovně jako pravítko, široká ramena a štíhlé boky, třiatřicátník ve vynikající formě. „Není tajemstvím, že měl přítelkyni a chtěl se s tebou rozvést.“ „Hezky, Troyi,“ zamumlala. „Netřeba věci přikrašlovat.“ „Přesně tak. Dostala ses do pěkné šlamastyky.“ „Já?“ podivila se a spatřila, jak mu zbělely rty. „Co to povídáš? Že jsem zabila Joshe já?“ „Jistěže ne.“ Přesto se jí tím dotkl. „Hele, teď by se mi hodilo trochu podpory. Mám za sebou příšerný den a ještě není konec.“ Oči se jí zalily slzami, ale neotřela si je. Nevzdá se. Oscar vycítil napětí, a tak se uchýlil na své oblíbené místo pod stolem. Troy zacinkal klíči a díval se ven do ztemnělé zahrady. „Promiň. Já… nejsem zrovna nejlepší, pokud jde o psychickou podporu.“ „O tom není pochyb.“ „Musíš ale připustit, že jsi rozhodně podezřelá.“ Zabořil si prsty obou rukou do vlasů a nesmírně unaveně povzdechl. Břímě toho, že je jediným přeživším mužským potomkem rodu Montgomeryových, na  něj asi bylo občas příliš těžké. „Možná by ses mohla na chvíli přestěhovat domů.“ 52

„Tohle je můj domov.“ „Já vím, já vím, ale třeba by bylo lepší, kdybys vypadla z města na venkov a bydlela u mámy na Oak Hillu.“ „Mám se podle tebe zdekovat?“ „Neříkám přece…“ „Hele, Troyi, já nejsem vrah,“ přesvědčovala ho a přinutila se vstát a energicky odsunout všechny pochyby ve své mysli. „Jsi jen oběť.“ Stiskl rty, jak potlačoval vztek. „Vždycky oběť. Ježíši…“ „Věděla jsem, že jsem ti neměla volat,“ vyštěkla. „Proč jsi to tedy udělala?“ Sáhla do  lednice pro láhev s  vodou a  odšroubovala víčko. „Policie mi radila, abych nezůstávala sama.“ „Takže jsi zavolala bratrovi?“ „Byls nejblíž.“ Troy jí někdy lezl příšerně na nervy, ale cožpak to tak není se všemi sourozenci? Věděla, že dělá chybu v  okamžiku, kdy vytočila číslo jeho kanceláře. Dlouze se napila. „Vyjasněme si to, jo? Nevolala jsem ti proto, že jsi chlap, jasný?“ „Poslyš, Caitlyn…“ Volná ruka jí vylétla nahoru a roztáhla prsty, jako by chtěla odrazit útok. „No nic, vypálím to na tebe rovnou. Chtěla jsem zavolat Kelly…“ „Kelly? Proboha, Caitlyn! Do toho se nebudeme pouštět!“ „Ale…“ Věděla, že udělala chybu. Neměla vyslovit jméno své sestry. „To by bylo naprosté šílenství a  ty to víš!“ Zamračil se, až se mu spojilo obočí. „Aha, už to mám! Začalas pracovat na své obhajobě na základě nepříčetnosti. Kelly.“ Mlaskl. „Přestaň! Ničím jsem se neprovinila. Nejsem šílená. A… a… Josh je mrtvý,“ dodala a  zlomil se jí hlas. „Jasně, byl to hajzl, vím, ale… kdysi jsem ho milovala.“ Cítila, jak jí po tom přiznání hoří tváře. „Byl to můj manžel. Jamiin otec.“ „Který nechtěl nic jiného než tvé dědictví.“ Jeho slova na ni dopadala jako ledová sprcha. Nepříjemná, ale pravdivá. Oscar ze své skrýše tiše zakňučel. „Prosím, Troyi, 53

už pro zachování mého klidu mi dovol, ať si ponechám pár iluzí, ano?“ K jejímu překvapení přešel místnost a položil jí ruku na rameno. Jeho dotyk byl však nesmělý, jako by se bál, že Caitlyn provede něco bláhového – například se k němu otočí a zaboří mu obličej do hrudi. V očích měl váhavý výraz, ostražitost, díky níž si sestru – a mimochodem ani nikoho jiného – nepouštěl příliš blízko k tělu. Troy byl o dva roky mladší než Caitlyn a Kelly, zůstal jediným přeživším synem svých rodičů a na svalnatých ramenou musel nést obrovský balvan odpovědnosti. „Není to tak jednoduché, Caitlyn. Tvé iluze tě zjevně dostávají do potíží. Dnes to není poprvé. Ale takhle vážné to ještě nebylo.“ „Máš pravdu,“ přiznala a k jejímu hněvu se přidala ještě lítost. „Víš, Troyi, prostě dík, žes dneska přišel. Potřebovala jsem s někým mluvit a myslela jsem, že se na tebe dá spolehnout. Asi jsem měla raději zavolat Amandu. Má kancelář taky blízko, jenže… ona je prostě workoholik a někdy pracuje i doma o víkendech. Navíc je pořád strašně zaneprázdněná.“ „A já ne?“ Caitlyn se podařilo vykouzlit úsměv. Poslední zbytky jejího rozčilení se rozpouštěly. „Ty jsi šéf banky.“ „Což je další důvod, proč bych tam měl být. Dokonce i v sobotu.“ Ale prsty, které stále spočívaly na jejím rameni, ji lehce stiskly a připomněly jí, že mezi ní a bratrem přece jen existuje jakési pouto. „Víš, že jsem tady kvůli tobě… Jenom moc neumím poskytovat citovou podporu.“ „Blbost. To je prostě tvoje chlapácká póza, kterou máš už někdy od svých dvanácti,“ podotkla. „Jsi jako dikobraz. Zvenčí samá bodlina, ale uvnitř křehký.“ „A Amanda je skrznaskrz z oceli?“ zeptal se, pohlédl na hodinky a zamračil se. „Poslyš, fakt se už musím vrátit do práce. Za chvilku mi přijde klient.“ „Chápu. Budu v pohodě.“ Nepřesvědčila ho. „Proč nezajedeš na pár dní k mámě? Jen do té doby, než policie zjistí, co se přesně stalo, a ty hyeny venku…“ Ukázal palcem k předním oknům za schodištěm do patra. „Hyeny si najdou nějakou jinou kořist.“ 54

„Hezký příměr,“ zamručela, ale i tak se podívala, kam chtěl. Přes záclony spatřila televizní hlasatelku v červených šatech, jak odchází k přenosovému vozu. Kameraman si balil nádobíčko. „Nenech se zmást. Jakmile tihle odjedou, objeví se další.“ „Budu v pořádku.“ „Opravdu?“ zeptal se a jeho otázka se rozezněla domem jako ozvěna. Neřekl, co si skutečně myslel, na čem se shodovala celá rodina, že totiž Caitlyn nebude nikdy doopravdy zdravá, že ji minulost vždycky dožene a navždy ji budou pronásledovat tragédie. Vídala, jak si sourozenci vyměňují významné pohledy a dívají se na ni, jen aby oči zase rychle odvrátili, když vycítili, že poznala, jak ji sledují. „Caitlyn?“ „Co je?“ „Určitě to tady zvládneš?“ „Mám Oscara. Je skvělý společník a  bezpečnostní systém v jednom a můžu mu platit psíma granulema,“ prohodila zvesela, ale všimla si, jak bratrovo hladké čelo zbrázdily vrásky. Povzdechla si a zvážněla. „Fakt, Troyi, nedělej si starosti.“ „Tak jo.“ „Myslím to vážně.“ Vystrčila bradu. Snažila se vypadat statečně. Troy zvedl skepticky obočí a vzal si sako. „Je nemožné nedělat si o tebe starosti.“ „Tak to zkus, jo?“ Podařilo se mu vykouzlit pousmání. „Víš, že mi můžeš kdykoli zavolat.“ „A ty mě pak zařadíš do svého nabitého programu?“ ucedila. „Ouha.“ „Pravda bolí.“ „Dnes jsem přijel, ne?“ „Jo, přijel,“ kývla s  nepatrným úsměvem na  rtech. „A  já si toho vážím. Fakticky.“ „Jen mi slib jednu věc.“ Přimhouřil oči a  oblékal si sako. Upravil si ho na ramenou. „Copak?“ 55

„Jestli se tady zase objeví policie, nemluv s nima. Bez právníka ani slovo.“ Její dobrá nálada byla tatam. Pocit klaustrofobie, který se jí podařilo zahnat, ji náhle znovu zaplavil a ona si připadala, jako když ji někdo dusí. Nikdy neměla Troyovi věřit. To je stará známá věc. „Myslíš, že jsem ho zabila, že?“ zašeptala nevěřícně. „Myslíš si, že jsem zabila vlastního manžela.“ V duchu se přikrčila. A co si myslíš ty, Caitlyn? „Nezáleží na tom, co si myslím já, sestřičko, ale čistě pro pořádek – ne. Nemyslím, že jsi schopná vraždy. Máš své problémy – kruci, k  čertu, máme je všichni –, ale nepovažuju tě za chladnokrevného vraha.“ „Dík za důvěru,“ opáčila dotčeně. „Jen tě varuju, nic víc.“ Upravil si kravatu. „Pro boha živého, neurážej se hned.“ „To by mě ani nenapadlo.“ Založila si ruce na  hrudi a  šla s  ním ke  dveřím, před nimiž zrovna naštěstí žádní novináři netábořili. Jenže věděla, že prázdná předzahrádka s  kolibříky vznášejícími se kolem krmítka a vážkou prolétávající mezi popínavkami nebude klidná dlouho. Nastalo pouze ticho před bouří. Pohlédla na oblohu. Jasno a modro. Zdání klame. Když Troy nastupoval do svého range roveru, zamávala mu a pocítila, jak ji pálí kůže na zápěstí a napíná se, rány se hojily… Jak se tam, pro všechno na světě, dostaly? Nezbývalo jí nic než strašidelné útržky vzpomínek, které jí projely mozkem jako blesk. Zmatené útržky snu? Mimosmyslové vnímání? Svědomí? Nebo děsivé vzpomínky, příliš hrůzné na to, aby si je pamatovala jasně?

56

Adam Hunt zručně vypáčil zámek. Kdyby ho kdokoli sledoval, myslel by si, že má k těm masivním dřevěným dveřím klíč, protože západka povolila téměř hned. Byl však opatrný. A sám. V  chodbě domu starého sto padesát let, přestavěného na  soukromé ordinace, nikdo nebyl. Nikdo ho neviděl, jak tiše vstoupil a dveře se za ním zabouchly. Uvnitř místnosti bylo vedro. Dusivé vedro. Všechno zde pokrýval prach, palma v květináči u okna úplně uschla. Rozhlédl se po ordinaci, otevřel okno a do malého prostoru s ošlapanými parketami a  halabala rozmístěnými koberečky pronikla vůně starého Savannah. Stál zde kožený ušák, pohovka a  houpací křeslo. Našikmo od sedací soupravy byla vysoká skříň se zabudovaným videem. Pod oknem viděl malou prosklenou knihovničku a v ní svazky na téma psychických poruch, sexuality, morálky, hypnózy a snad každé známé psychické choroby a úchylky. Některé z knih mu patřívaly. Stejně tak houpací křeslo. Nicméně teď už ne. Se zaťatými zuby přešel ke  kancelářskému stolu zakrytému roletou. Měla ho zamčený. Samozřejmě. Ne že by to byl problém. Židle pod ním zaskřípala, a  když usedal, všiml si, kde kolečka vytvořila na koberci proužky ve tvaru oblouku, jak se Rebecca střídavě obracela k počítači nebo poznámkám a pak zpátky ke klientům. Měl stále zaťaté zuby, rychle odemkl paklíčem zámek rolety a otevřel ji. Odhalil tak pracovní desku a za ní přihrádky a zásuvky s razítky, svorkami, obálkami a dalšími kancelářskými potřebami. Všechno ve vzorném pořádku. Přesně jako žena, která ještě před pár týdny sedávala na této odřené židli. 57

Kde k čertu jsi, Rebecco? Nepřítomně si třel koleno. Znovu ho začínalo zlobit; následek zranění po nedávné motocyklové nehodě. Zapnul počítač, nervózně bubnoval prsty o  područku pracovní židle a upíral zrak na zaprášenou obrazovku. Zapraskalo v ní, začala tiše bzučet, monitor se rozzářil. Našel složky pacien­ tů a  soustředěně si je prohlížel. Přitom semkl rty. Zdá se mu to, nebo skutečně ucítil v zatuchlém ovzduší Rebečiny kanceláře nepatrný závan jejího parfému? Nic jiného než zbožné přání. Prsty se mu zručně míhaly po klávesnici, probíral záznamy o pacientech, které nikdy neviděl; rychle pročítal, jaké měli problémy, strasti a psychické potíže. Nic ho nezaujalo, nic mu nepřipadalo jako případ, o němž si byla tak jistá, že změní celou její kariéru. Pohlédl na  hodinky. Byl zde téměř pětačtyřicet minut. Zaslechl nějaké zvuky z  další ordinace na  stejné chodbě. Šoupání nohou, vrzání židlí. Zkontroloval, že za sebou zamkl, takže k němu omylem nevpadne někdo, kdo hledá nějakou ordinaci nebo toalety. Přešel k  oknu. Ze  třetího patra pod sebou viděl uličku a sousední dům. Starší dáma ve slamáku a v županu právě zalévala pelargonie. Uhnul dřív, než stihla zvednout hlavu. Nechtělo se mu nikomu nic vysvětlovat. Alespoň prozatím ne. Dokud sám nenajde pár odpovědí. Patrně kvůli tomu bude muset lhát. Tak ať. Adam věřil, že lži přicházejí v  odlišných tónech, odstínech a strukturách. Existovaly černé lži a bílé lži a mezi nimi dlouhá řada odstínů šedé. Některé hutné a lepkavé, jiné tenoučké a průsvitné, ale pokud si pamatoval, neexistovala dobrá lež. A přesto když zasouval paklíč do zamčené skříňky a s citem – k němuž by se nikdy nepřiznal – jím otáčel, aby jednoduchou západku otevřel, usoudil, že lež je někdy nutná. Zásuvka s cvaknutím povolila. Pokud je zapotřebí lži, aby se člověk dobral pravdy… je to tak špatné? 58

Nic jako „bílá lež“ neexistuje, spílala mu často jeho babička. „Lež je lež, a když nedokážeš mluvit pravdu, pak s tebou vážně něco není v pořádku.“ Pohlédla na něj jestřábím zrakem bez jediného mrknutí, hledala v  jeho očích záblesk klamu a  on se na ni díval zpříma, odmítl uhnout pohledem, přestože oba věděli, že lže, jako když tiskne. Norma Huntová byla spravedlivá žena. Když nemohla dokázat, že jí neříká pravdu, byla nucena předstírat, že mu věří. Vrtalo mu hlavou, co by si babička asi pomyslela o svém jediném vnukovi nyní, když otvíral horní zásuvku psacího stolu, listoval kartotékou, vdechoval suchý prašný pach nepoužívaných papírů. Přejížděl prsty přes jména, ale pak zásuvku zavřel a otevřel spodní… a tam snad polovinu veškerého místa zabírala obrovská složka, která mu v  jeho hledání mohla pomoci. Několikery tlusté desky. Plné poznámek a záznamů: BANDEAUXOVÁ Caitlyn, roz. Montgomeryová Jak mu to mohlo v počítači uniknout? Rychle se obrátil k mihotavé obrazovce a znovu probíral uložené soubory, ale Caitlyn jednoznačně chyběla. Bleskově zkusil zadat její jméno do vyhledávače, ale našel všechny ostatní pacienty, a  ani jediný zápis o  Caitlyn Bandeauxové. Vyhledávač neobjevil vůbec nic. Dokonce otevřel i počítačový „odpadkový koš“, ale žádné soubory o Caitlyn nebyly v poslední době vymazány. Vypadalo to skoro, jako by nikdy Rebečinou pacientkou nebyla. Jenže tlustá složka na jeho klíně svědčila o opaku. Navíc jméno Montgomeryová Rebecca zmínila v  jednom z  jejich rozho­ vorů. Opřel se v  Rebečině pracovní židli. Proč nebyly převedeny papírové záznamy do počítače? Listoval stránkami a našel fotografii, momentku krásné, asi pětatřicetileté ženy. Dlouhé nazrzlé hnědé vlasy jí padaly do očí, na jednom boku jí sedělo dítě. Rozesmátá holčička se zakloněnou hlavou a růžovými stužkami v kudrnatých vláscích. Žena, patrně Caitlyn Bandeauxová, vypadala naprosto bezstarostně. Měla na sobě stejné bílé letní šaty jako ta malá dívenka, sukně jí ve větru vlála kolem nohou, stála na rozlehlém trávníku u velkolepého cihlového, bílé hrázdě59

ného starobylého domu z období ještě před občanskou válkou. Obloha na  fotografii byla zlověstně zatažená, ale matka a  dítě jako by nepociťovaly hrozbu nadcházející bouře. Adam se na snímek dlouho díval. Caitlyn je další záhadou, kterou musí rozluštit. Vsunul si fotografii do kapsy. „Pověz mi teda všechno, co víš o Joshi Bandeauxovi,“ promluvil Reed, když na stanici hodil na stůl Sylvie Morrisetteové tenké desky. Se žvýkačkou v ústech se ohlédla přes rameno a nevšímala si mihotavé počítačové obrazovky s fotografiemi Joshe Bandeauxe, zhrouceného na stole, očividně mrtvého. „A můžeš vynechat informace o tom, že to byl kretén. To už vím.“ „Chtěla jsem jen zmínit, že uměl vést úlisné řečičky a byl to gauner. Zkrátka další příklad zkažených jižanských vyšších vrstev.“ Vzala si od něj hnědé papírové desky a otevřela je. „Co to máš?“ „Předběžnou pitevní zprávu. Velmi předběžnou. Není v  ní nic, co bychom už nevěděli. Odhadovaný čas smrti je půlnoc. Z  vnějšího pohledu to vypadá, jako by umřel na  vykrvácení, možná si ho způsobil sám. Víc informací získáme až po pitvě.“ Posadil se na  otlučenou židli u  jejího stolu a  všiml si – nikoli poprvé –, jak má dokonale uklizenou pracovní desku. Všechno na svém místě. Rodinné fotografie, v jednom rohu květináč s kapradinou, pera a tužky ve starém hrnku s vybledlým nápisem: „Když nemáš rád poldy, tak až budeš příště v průseru, zavolej hipíka.“ Na věšáku na chodbě visela džínová bunda ozdobená lesklými kamínky, nad ní baseballová čepice týmu Braves. „Já toho o  Bandeauxovi ve  skutečnosti moc nevím, fakt.“ Všimla si jeho skeptického výrazu a dodala: „Fakt. Já jsem s ním nic neměla. Jen jsem ho trochu znala, chápeš? Vím jen to, že byl několikrát ženatý.“ Reed nastražil uši. „Caitlyn Montgomeryová nebyla jeho první žena?“ „Ne.“ Morrisetteová se opřela na židli a pohrávala si s tužkou mezi prsty. „První se jmenovala Maude. Maude Haven­ 60

brooková. Později si začal s Caitlyn a ta se stala manželkou číslo dvě. Dle mého odhadu se s ní hodlal rozvést.“ „Kvůli potenciální manželce číslo tři?“ Pokrčila rameny. „Povídá se to. Někdo u něj bydlel.“ „A jak to všechno víš?“ „Zjišťovala jsem si o něm pár informací. Pamatuješ? Pro kámošku, kterou to zajímalo.“ „A ta se jmenuje jak?“ Morrisetteová zaváhala. „Jde o  vyšetřování možné vraždy,“ připomenul jí Reed a všiml si, jak stáhla koutky. „Millie. Millicent Tormeová. A je vdaná, jasný? Tak zkus být diskrétní.“ „Diskrétnost je moje parketa.“ „Jasně.“ „Znáš Maude Havenbrookovou?“ „Nikdy jsem se s ní osobně nesetkala.“ „Ale pořád bydlí někde tady v okolí?“ zeptal se jakoby nic a  napadlo ho, že Morrisetteová projevila o  Joshe Bandeauxe a  jeho soukromí velký zájem. Možná mluví pravdu o  tom, že zesnulého vlastně neznala. Jenže by se vůbec nedivil, kdyby si pravdu maličko upravila, aby si tím zachovala nedotčenou pověst. „Pokud vím, patří jí penzion u Forsythova parku. Jmenuje se Mockingbird Manor nebo tak nějak. Elegantní barák plný starožitností pro bohaté turisty. Proslýchá se, že tam pečou fantastické croissanty. Polévají je směsí medu a  domácí malinové marmelády.“ Reed usoudil, že si s paní Bandeauxovou číslo jedna určitě popovídá. „Měla se svým bývalým přátelské vztahy?“ „Maude? Kámoška s Bandeauxem? Nemám tušení. Ale znovu se provdala. Za chlápka jménem Springer, myslím.“ Reed si zapsal to jméno do paměti. „Měla s Joshem děti?“ „Vlastně nevím…“ zamyslela se Morrisetteová a pak luskla prsty a napřímila se. „Ne, počkat. Podle mého spolu děti neměli, ale Maude byla trochu starší a měla dítě z prvního manželství.“ 61

„Trochu komplikované.“ „Jako v každé rodině. Josh ho možná adoptoval, nevím. Nestarala jsem se o to.“ Tváře jí zalil nepatrný ruměnec. „A tohle na mě nezkoušej, jo? Prověřovala jsem ho jen kvůli Millie, která se v té době rozcházela s manželem.“ „Takže Millie si s ním začala?“ „Vlastně si s  ním v  pravém smyslu nezačala, anebo pokud jo, byl to jen úlet. Chvíli žili s manželem odděleně a Bandeaux se rozváděl. Pochybuju, že by Millie měla opravdický zájem – pokud vůbec k něčemu došlo. Bandeaux měl rád ženské bohaté, krásné a ochotné s ním jít, kdykoli se mu zachce.“ Reed si odkašlal. „Jak to můžeš vědět…?“ „Jasně, nevím. Ale byl to hráč. Ve  velkém stylu. Chodíval do striptýzových klubů. Rozhazoval peníze. Tohle teda vím. Pár­krát jsem ho tam viděla, když jsem dělala na mravnostním a prováděli jsme šťáry v klubech jako Silk Tassel nebo Pussies In Booties a tak. No nic, Josh se pak stejně dal dohromady s Caitlyn Montgomeryovou a  za  pouhých pár měsíců se dokonce vzali, prokrista! Millie se vrátila k manželovi a víc se o tom nemluvilo. Podle mého se s ní Bandeaux rozešel a jí bylo trapně, ne snad že by se do něj zamilovala nebo tak něco. Pokud vím, šarm starého Joshe bleskurychle vyprchal, jakmile ho trochu poznala. Pořídil si s novou paničkou mimino a zbytek, jak se říká, je minulost.“ Reed si opřel kotník jedné nohy o koleno druhé a prohodil: „Já jsem si paničku trochu prověřil. Nikoho před ním neměla.“ „Takže teď si myslíš ty, že byl Bandeaux zavražděn?“ „Nevím. Pro mě je to pořád otevřené.“ Morrisetteová začala žvýkat poněkud hlasitěji. „Cože? To určitě…“ „Uvidíme, co nám po pitvě řekne koroner. Čekám na zprávu od techniků o  důkazech z  místa činu. Zatím vím jen to, že se s tělem patrně nehýbalo. Umřel přímo na židli u stolu. Poslední ho prokazatelně viděla naživu jeho služebná, paní Pontiacová, když večer odcházela, ale on si pak mohl klidně uspořádat…“ „Podle počtu skleniček v  myčce bych to odhadovala spíš na soukromý večírek. Jen dvě. Ne čtyřicet,“ přemýšlela nahlas Morrisetteová. 62

„Takže víme, že měl společnost. Paní Pontiacová trvá na tom, že všechno uklidila a před svým odchodem dokonce vyprázdnila i myčku.“ „Nějaké otisky na sklenici?“ zeptal se Reed. „Nic. Dokonale utřená, až na šmouhu od rtěnky.“ „Proč by někdo otíral otisky a zapomněl na rtěnku?“ „Buď byla neopatrná, anebo spoléhala, že ji podle té šmouhy nenajdeme. Krom toho bylo na  koberci v pracovně pár kapek, které vypadají jako od vína. Bude záležet na tom, jak jsou skvrny staré, ale je možné, že někdo víno vylil a odnesl sklenky do myčky.“ „Pečlivý vrah.“ „Nebo návštěva. Není jisté, že byl zavražděn,“ připomněla mu. „Jasně. Vím.“ Reed si sebral smítko z tmavé ponožky. „Ale zkusme se chvilku držet teorie, že to byla vražda. Máš tušení, kdo ho mohl chtít zabít?“ „Minimálně půlka Savannah. Především ženské běžně odhazoval jako použitý toaleťák. Což většina z nás nemá ráda. Pak jeho obchodní partner Al Fitzgerald. Myslím, že Josh ho vzal na  hůl a  odstřihl ho od  podílu na  firmě. Což není jeho první konflikt se zákonem. Už předtím se zapletl do čachrů s cennými papíry, ale namastil v Atlantě dost kapes, takže vyvázl z opravdového průšvihu a  nikdy se nedostal před soud.“ Přimhouřil oči a  ona žvýkala soustředěněji. „Jsem si jistá, že seznam lidí, kteří měli Joshe Bandeauxe připsaného mezi těmi, koho nejvíc nenávidí, je dlouhý a pestrý.“ „Rád bych ho viděl. Třeba si na pár jmen vzpomeneš.“ „Bude mi potěšením.“ Naklonila se nad stůl, loktem těsně minula hrnek s kávou a pronesla: „Chceš slyšet, co jsem se dozvěděla o Caitlyn Bandeauxové?“ Reed naklonil hlavu a uvažoval, zda je zájem Morrisetteové o Joshovu ještě ne tak úplně bývalou manželku víc než povrchní. „Ven s tím.“ „Tak především je zatraceně labilní. Za svůj život pobývala nesčetněkrát na psychiatrii; už od dětství. Znovu a znovu. Nevím, jakou má diagnózu, jestli vůbec nějakou má. Mohlo by to 63

být cokoli, počínaje lehkou depresí až po maniodepresivní psychózu, teda teď se tomu říká jinak. Bipolární porucha. Možná si jako malá prožila nějaké trauma nebo byla na drogách a skončila jako paranoik. Zatracená věc. Navíc se mi doneslo, že se duševní choroby v té rodině dědí. Na dně genového rybníčku Montgomeryových číhá jako žralok neuróza.“ „Takže jak se naše vdova chovala? Někdy i násilnicky?“ Morrisetteová pokrčila štíhlými rameny a vyplivla žvýkačku do koše pod stolem. „Zjevně ne natolik, aby ji někdy zabásli.“ „Kde jsi přišla k téhle informaci?“ „Od kámoše kámoše.“ „Drby,“ odtušil trochu zklamaně. „Jo. Přesně za takové drby dennodenně platíme našim práskačům.“ „Jenže je to z doslechu, což u soudu neobstojí.“ „Vždyť ještě ani nemáme jistotu, že šlo o vraždu! Jen ti předávám informace, které jsem nashromáždila. Prověřím to a zjistím, co je s paničkou v nepořádku.“ Usmála se už téměř nenalíčenými rty, tmavšími jen u okrajů. „Pro případ, že bychom šli k soudu.“ Pohlédl na bodliny jejích vlasů a pár prosvítajících tmavých konečků. „Nedoslechla ses to v  místním kadeřnickém salonu, že ne?“ „Ne, do prdele.“ Zvedla koutek. „Já do žádných salonů nechodím. Bože, jak ten výraz nenávidím! Kadeřnictví není o nic lepší. Tohle,“ ukázala na své natužené světlé vlasy, „není profesionální práce, byť tě to patrně překvapí. Jasně, zřejmě si mys­ líš, že jsem zaplatila čtyřicet, šedesát nebo dokonce sto dolarů nějaké kadeřnici, co se jmenuje třeba Claude nebo Antoine, ale ne, sakra! Tenhleten účes mám díky staré dobré barvě Clairol a  nůžkám, které jsem zdědila po  babičce. Zhruba po  každých šesti týdnech věnuju sama sobě pár hodin a – voilà – vznikne mi z toho mistrovské dílo!“ „Ó, maestro, musíš ten majstrštyk vyslovit s  pořádným přízvukem!“ usmál se. „No jasně, já vím.“ Vstala a ukázala si na hlavu. „Je to laciné, rychlé a naprosto originální!“ 64

„Když to říkáš.“ „Jo,“ kývla, zalovila v  kabelce a  vyndala lehké marlborky. „Nejvyšší čas dát si pauzičku. Chceš jít se mnou?“ zeptala se a vytáhla cigaretu. „Nechám si to na později. Asi bych měl radši  během pauzy proklepnout přátele a příbuzné Joshe Bandeauxe, když si myslíš, že ho všichni tak nesnášeli.“ Zazubila se a ukázala na fotografii Joshe Bandeauxe na obrazovce počítače. „Někteří mu dokonce říkali Josh ‚Bandita‘ Bandeaux.“ „Krása.“ „Sedí to. Vždycky po  někom něco chtěl. Myslím, že mu tu přezdívku dal jeden z jeho bývalých obchodních partnerů a novinářům se zalíbila.“ „To si umím představit.“ „Ty novináře zrovna nemiluješ, co?“ „Ne,“ zavrčel. Zeptala se ho: „Co myslíš, podaří se mi prodat tuhle fotku?“ Na záběru byl Josh Bandeaux, jak ho našli, zhroucený na svém luxusním psacím stole, krev mu stékala po prstech a na koberci tvořila loužičku. „Když mi někdo dobře zaplatí, klidně si může dát tenhle krásný obrázek jako tapetu na plochu… třeba i jako spořič nebo tak, chápeš?“ „Vtipné,“ ušklíbl se. „Já věděla, že to oceníš.“ I  jí však ze rtů zmizely poslední známky úsměvu, které tam snad ještě přetrvaly. Reed měl dojem, že Morrisetteová měla k tomu „hajzlovi“ blíž, než by komukoli přiznala. Což představovalo pomyslný par pro toto golfové hřiště. Podle Reedova odhadu Sylvie Morrisetteová nepřekonala ani jeden svůj rozvod nebo rozchod. Snažila se vypadat drsně, ale nebyla zdaleka tak tvrdá, jak předstírala. Jen měla špatný vkus na muže. Podle toho, co se mu doneslo, vyrůstala bez otce. Proslýchalo se, že její otec matku opustil s  nějakou mladší ženou v  den, kdy Morrisetteovou přivezli z  porodnice. Jenže to byly jen řeči. Spekulace místních buranů, kteří nemohli strávit Sylviin drsňácký přístup. 65

Reed pravdu neznal a bylo mu to jedno. Nebo přinejmenším až do této chvíle. „Neudělala bys nic, čím bys zmařila případ, že ne?“ zeptal se. „Cože?“ podivila se zdánlivě nevinně, ale on jí to nevěřil. „Nebudu to opakovat.“ „Vyser si voko, Reede. Víš přece, jak přistupuju k práci.“ „To je právě problém,“ opáčil a vstal. Zle si ho změřila, ale on pokračoval: „Přizpůsobuješ si pravidla víc než já.“ Pohlédla na  hodinky a  zamračila se. „Musím vypadnout. Je sobota. Už tak jsem zmeškala dceřin fotbalový zápas. Zase.“ „Policajti nemají víkendy.“ „Jo. Jenom skvělý plat, skvostné příplatky a  víc slávy než rockové hvězdy,“ ucedila ironicky. „Zrovna mi volala Madonna a  chtěla si to se mnou vyměnit. Ještě si to rozmyslím. Slíbila jsem, že jí cinknu.“ Reed se rozesmál ve  chvíli, kdy jí zazvonil telefon. Odešel do své kanceláře. Raději si ani nepředstavoval, co by mu o jeho parťačce řekl cvokař. Anebo o Caitlyn Bandeauxové. Snažil se zaplašit pocit, že je hlavní podezřelou v  případu smrti jejího manžela. Nemohl se však zbavit dojmu, že je do toho zapletená. Od Bandeauxovy služky věděl, že Caitlyn – ať už žila odděleně nebo ne – patřila k pravidelným návštěvníkům jeho domu a  patrně měla stále ještě klíč, protože Bandeaux se nenamáhal vyměnit zámky. Dá-li se věřit sklenici v myčce, osudné noci byla s Bandeauxem žena; rtěnka byla růžová, podobná té, kterou se dnes nalíčila Caitlyn. Dokud však nebudou mít výsledky testů, nemůže to pokládat za víc než za náhodu. Existují stovky odstínů růžové rtěnky, možná tisíce. Caitlyn však neměla alibi, přinejmenším ne takové, které by obstálo u soudu. Dnes dopoledne mu při výslechu připadalo, že je v šoku a smutek nepředstírá, ale také mu něco tajila, to je jasné. Za roky své práce vyšetřovatele v  San Francisku narazil na  dost lhářů, aby poznal dalšího. Jenže to může být i sebevražda, nezapomínej. Vyloučit se to nedá. Rozsvítil lampičku na stole. Vsadil by měsíční plat, že by Cait66

lyn Montgomery Bandeauxová neprošla detektorem lži, kdyby ji teď nechal prověřit. Pokud šlo o minulou noc, určitě lhala. Reed si tím byl jistý. Jen musí přijít na to proč.

67

Zvonil telefon. Caitlyn si myslela, že třeba volá sestra, a hnala se do kuchyně. Málem zakopla o Oscara, popadla sluchátko a všimla si, že na displeji není číslo volajícího. Ani žádné jméno. „Haló?“ „Je to Caitlyn Bandeauxová?“ zeptal se neznámý ženský hlas. Caitlyn nasadila opatrný tón. Napjal se jí každý sval v těle. „Ano.“ „Jsem ráda, že jsem vás zastihla.“ Hlas zněl přátelsky. Měl v sobě takříkajíc úsměv. Což vedlo Caitlyn k ještě větší opatrnosti. Dnes není den vhodný k  úsměvu ani k  tomu, aby se jí snažily vemlouvat do přízně hlasy bez těla. „Jmenuji se Nikki Gilletteová a  píšu pro Maják. Vím, že si procházíte těžkým obdobím a  ráda bych vám vyjádřila soustrast, pokud jde o úmrtí manžela.“ Aha, jasně. „Nechte mě hádat,“ promluvila Caitlyn a ve snaze se ovládnout se opřela o kuchyňskou linku. „Chcete rozhovor. Možná dokonce exkluzivní.“ „Myslela jsem, že byste mi třeba ráda pověděla, jak vidíte svou část příběhu.“ Teď už Nikki mluvila ostřeji. „Neměla jsem tušení, že existují nějaké části, a dokonce si ani nemyslím, že jde o příběh.“ „Jistěže jde. Vás manžel byl nesmírně vlivný a policie se domnívá, že se stal buď obětí vraždy, nebo spáchal sebevraždu. Myslela jsem, že byste to třeba ráda uvedla na pravou míru.“ „Žili jsme s manželem odděleně,“ prohlásila a ihned litovala, že nedržela jazyk za zuby. Do jejího soukromého života nikomu nic není. „Byli jste však stále manželé.“ Caitlyn neodpovídala. 68

„Každé manželství má své vzestupy i pády,“ snažila se jí stále vlichotit Nikki Gilletteová a nyní použila tón obvykle vyhrazený pro holčičí svěřování. Jenže finta nezabrala. Caitlyn už byla v pozoru. „Přesně tak a  je to soukromá věc, tak mi dovolte držet se prohlášení ‚bez komentáře‘.“ „Ale…“ Bylo načase s tím skoncovat. „Poslyšte, paní Gilletteová. Nemám k tomu co dodat. Prosím, už mi nevolejte.“ Caitlyn práskla sluchátkem, než se novinářka stačila pustit do  přesvědčování. Telefon okamžitě zazvonil znovu. „Do  háje!“ Zvedla sluchátko, zavěsila a pak zapnula záznamník, ať přebírá vzkazy. Třeba i  od  Kelly. Pokud by sestra zavolala, určitě nechá vzkaz nebo Caitlyn pozná její číslo na  displeji telefonu, případně, kdyby všechno selhalo, zajede Caitlyn k sestře do srubu u řeky a pokusí se ji zastihnout přímo tam. Jenže už si začínala zoufat. Pro boha živého, Kelly, zavolej mi. Nalila si sklenku ledového čaje, upila a pak znaveně usedla ke kuchyňskému stolu a položila si hlavu do  dlaní. Co se včera v  noci přihodilo? Jak je možné, že se jí zdálo o Joshově vraždě? Jak se do jejího pokoje dostala všechna ta krev? V hlavě jí hučelo, ve sklenici, které se téměř nedotkla, jí tály ledové kostky. Vzpomínala si, že jela do centra a zaparkovala kousek od Emmetova parku na River Street. Ano… tím si byla jistá. Zavřela oči a urputně se snažila vybavit si předešlou noc. Cítila tepavou bolest migrény. V  duchu se jí před očima rychle míhaly útržkovité obrazy nočního města. Neony. Lodě na řece. Davy na ulici. Matně lovila v paměti útržky a zlomky vzpomínek, jak přecházela na červenou a nějaký taxík se vyřítil zpoza rohu a troubil jako šílený. Zahnula kolem budovy burzy a  pokračovala po chodníku dlážděném kameny až k řece. Proplétala se mezi lidmi v davu, kolem obchodů, vnímala všudypřítomný pach pomalu tekoucí řeky, zašla do baru… Jmenoval se Bažina a nikdy dřív tam nebyla. Proč ji Kelly požádala, aby se tam sešly, a pak se neukázala? Nebo ano? Proč si to nepamatuje? 69

Skončila nakonec v Joshově domě? Panebože, kde vlastně byla? Roztřásl se jí spodní ret a pak postupně i celé tělo. Hrozilo, že se rozpláče, a tak se zarputile snažila potlačit slzy. Co to říkal Troy? Že vždycky hrála oběť? Tak tedy ode dneška už ne. Nikdy víc. Při pomyšlení na svého mrtvého manžela zaťala zuby. „Zatraceně, Joshi,“ zašeptala. „Co se kruci stalo?“ Všimla si vizitky, kterou detektiv Reed nechal na konferenčním stolku. Možná by mu měla zavolat. A povíš mu, že se ti zdálo o Joshovi, jak jsi v jeho domě? Nebo že si nepamatuješ, jestli jsi tam fakticky byla? Že máš děravou paměť – a  vybavuješ si jen střípky a  útržky, které nedávají žádný smysl? Nebo bys mu třeba mohla vysvětlit, že jsi magor, přesně jako babička Evelyn… pamatuješ se na ni, že? Pamatuješ, co se stalo ve srubu? Caitlyn se zachvěla a hlavou jí zněla několikanásobná ozvěna otázek, kterými by ji určitě zasypala Kelly, kdyby nějak přišla na to, že Caitlyn uvažuje o telefonátu na policii. Chceš zase skončit ve  cvokhausu? To se totiž stane. A  jak kruci vysvětlíš tu krev? Ježíši, Caitynko, tak či onak tě tentokrát zavřou nadobro. Do vězení nebo do blázince. Vyber si. „Ale já jsem nic neprovedla!“ Bouchla pěstí do stolu. Přerývavě dýchala, téměř lapala po  dechu, cítila, jak se pomaličku hroutí. Ale zatím ještě nepřišla o zdravý rozum. Ne… Cožpak to netvrdila i doktorka Wadeová? Silou vůle se snažila ovládnout tělo, aby se přestalo třást, odmítala se litovat. Až si promluví s Kelly, odhalí pravdu. Ať je jakákoli. Fakticky, jo? Jasně, paranoia se v téhle rodině dědí… Prudce vyskočila, převrhla čaj, led se rozsypal po  stole a hned ucítila bolest v poraněných zápěstích. Takhle nesmí uvažovat… nesmí dovolit, aby se jí zmocnily pochybnosti. Rychle popadla z  dřezu houbičku a  začala utírat vylitý čaj a  sbírat rozházené kostky ledu do  dřezu. Zase ji to bere. Ona se snad vážně zhroutí. Hodila utěrku za houbičkou do dřezu. Musí vypadnout z domu, vzít Oscara na procházku nebo si jít zaběhat do Forsythova parku, aby se zpotila a rozdýchala, zvýšila tepovou frekvenci a konečně si pročistila hlavu. Ano, to je ono. Musí 70

vypadnout. Jít někam pryč. Přesně jak to dělávala už od  dětství. Život byl tehdy o tolik snazší. Nebo nebyl? Vyhlédla z okna do oplocené zahrady a vzpomínala na dětství strávené v domě na staré plantáži, jak běhala s Kelly a kamarádem Griffinem po  lesích, prolézali staré polorozpadlé chatrče pro otroky, honili se zchátralými místnostmi po  tvrdě udusané hliněné podlaze, kde se drolila omítka ze zdí a všechno bylo prostoupeno zatuchlým pachem starého potu a nesplněných snů. V podkroví tam bzučely vosy a z pavučin přilepených k parapetům padaly na podlahu vyschlé vysáté mrtvolky hmyzu. Caitlyn a Kelly tenkrát ještě nebylo ani deset, spíš jen osm, možná devět let. Kelly si ze všeho nejradši hrála v propojených místnostech na schovávanou a ukrývala se do stínů. „Nenajdeš mě…“ provokovala Kelly sestru a  Griffin se vždycky rozběhl za zvukem jejího hlasu, aniž by si uvědomil, že se odráží a rozléhá mezi prohnilými dřevěnými příčkami s rozbitými dveřmi. Některé střechy se propadly a na omšelých stěnách byly patrné stopy po ptačím trusu. Kelly se schovávala na  těch nejstrašidelnějších místech, ve starých výklencích a temných koutech, až z toho Caitlyn naskakovala husí kůže. Přesně tam se mohly ukrývat krysy a švábi, případně i hadi. Čišelo z nich temné zlo. „Jé, ty jsi ale strašpytel,“ posmívala se Kelly a pobízela Caitlyn a  Griffina, ať jdou do  kouta plného haraburdí, kde byla na stěně patrná tmavá skvrna. „Koukejte… právě tady stará otrokyně Maryland – pamatujete? Ta, o které nám povídala prababička. Prý ji pojmenovali podle státu, kde se narodila. Tak tady si stará Maryland dřepla a  porodila to dítě, co umřelo. Přesně tady.“ Kelly ukázala na podlahu pod skvrnou a Caitlyn se zachvěla. Kelly nashromáždila nejrůznější informace o otrocích a přísahala, že ve  vyhrazené místnosti nebo přístěnku, který našla v dlouhé řadě domů, praktikovali voodoo, zabíjeli kuřata a bůhvíco ještě. Caitlyn měla dojem, že její historky nejsou nikdy 71

stejné, proměňovaly se podle období nebo podle Kellyiných rozmarů, ale ona přesto trvala na svém, že každá ukrutnost, o níž mluvila, se doopravdy stala. „Jestli mi nevěříš, zeptej se Lucille, ta ti to potvrdí.“ Kelly se šibalsky zablýsklo v očích a mezi listy pokrouceného dubu se roztančilo sluneční světlo a poselo zem tečkami a  strašidelnými pohyblivými stíny. Bylo dusné vedro. Vlhko. Přes pětatřicet stupňů. Caitlyn však pocítila závan mrazivý jako smrt. „Maryland v  domě pořád ještě straší,“ pokračovala Kelly. „Viděla jsem ji. Hledá své mrtvé dítě.“ „Nesmysl.“ Caitlyn energicky vrtěla hlavou. Vždycky nesnášela, když se Kelly pustila do vyprávění svých duchařských historek. „Viděla jsem ji. Přísahám Bohu.“ „Nevěřím ti,“ lhala Caitlyn, ale Griffin se vždycky nechal nachytat, rozklepal se a zašeptal: „Myslím, že je to pravda. Jednou v noci jsem je slyšel vzdychat a křičet.“ „Proč bych lhala?“ zeptala se Kelly s proradným úsměvem. Dobře věděla, jak je oba dostat. Protože lžeš ráda, pomyslela si Caitlyn, ale neřekla to nahlas. Nikdy. Nechtěla riskovat pomstu sestřina nabroušeného jazyka nebo, co hůř, její mlčení, které dokázalo přetrvat celé dny a jehož zrušení stálo Caitlyn spoustu omluv. „Je to pravda,“ prohlásila Kelly víckrát, než Caitlyn dokázala spočítat. „Přísahám bohu, a jestli lžu, tak ať mi jazyk upadne.“ Caitlyn stačila pouhá představa něčeho takového, aby se celá schoulila, ale Kelly se jen chichotala a vyrazila pryč. Její smích se rozléhal za ní a postupně utichal jako hudba na konci filmové scény. Caitlyn se obrátila na  Griffina: „Tys ty otroky nikdy neslyšel.“ „Ale jo, slyšel,“ trval na svém Griffin a kýval hlavou, hnědé vlasy mu padaly přes oči, byl celý bledý, přestože bylo léto. „Kdy?“ „Strašně mockrát. Je to… strašidelné.“ Caitlyn téma dál nerozebírala. Griffin byl chlapec ze sousedství, kterému se Caitlyn a Kelly podle pokynů rodičů měly vyhýbat, neměl dovoleno chodit na pozemek Montgomeryových, 72

ale vždycky se tam proplížil. Jezdíval po staré stezce vyšlapané zvěří v lese a kolo si schovával v houští u potoka až do chvíle, kdy musel domů. Griffin byl o  dva roky mladší než dvojčata a  byl přespříliš důvěřivý, takže považoval za  pravdu všechno, co Kelly řekla. Caitlyn si v  koutku duše myslela, že ho její sestra očarovala, a tak se bojí s ní nesouhlasit. Pravdou však bylo, že Griffin nebyl moc chytrý a stejně tak nebyl v Oak Hillu vítaný. Caitlyn se snažila o něm doma nezmiňovat, protože kdykoli vyslovila jeho jméno, matka nasadila ten sveřepý výraz, jako by si dělala starosti nebo se přímo zlobila. Cožpak Griffin udělal něco, co matka neschvalovala? Asi ano. Jejich starší sestra Amanda vždycky nápadně obrátila oči v sloup, kdykoli to Caitlyn uklouzlo a rozpovídala se o něm. Lucille neustále kroužila kolem Bernedy, a když jako obvykle cídila už dost nablýskaný kus nábytku, tak si za Bernedinými zády přitiskla ke rtům tlustý prst a mlčky tak Caitlyn varovala, ať churavou matku povídáním o chlapci nerozčiluje. Caitlyn nikdy nechápala, proč její matka Griffina nesnáší, ale usoudila, že to je kvůli „zlé krvi“, která byla vždycky důvodem, proč Berneda Pomeroy Montgomeryová někým opovrhovala. Jenže to bylo před lety. Caitlyn neměla ponětí, proč na  něj teď začala myslet. Griffina od  dětství neviděla, netušila, co se s  ním přihodilo. Teď se musí soustředit na  svůj současný problém. Vyslala zachmuřený pohled k telefonu, celá zoufalá, že se sestra neozvala. Rozhlížela se i po mobilu, ale ten od včerejška postrádala. V kabelce nebyl. Ani v autě. Ani v ložnici – ani nikde jinde. Možná ho u sebe má Kelly… nebo ho zapomněla u ní doma… „Proč si teda myslíš, že by ti teď Kelly pomohla?“ zeptala se sama sebe, když jí připadalo, že na ni všechno padá. „Protože musí. Ona ví, co se stalo,“ odpověděla tak hlasitě, že Oscar vyštěkl. Panebože, přichází snad o rozum? Normálně blázní! Přesně jako babička Evelyn. V duchu viděla starou ženu s pletí bílou jako stěna a vytřeštěnýma skelnýma očima, jak leží na posteli; vybavovala si, jak měla studené ruce. 73

Caitlyn se zachvěla. Ten obraz ji pronásledoval téměř třicet let, sice ustoupil do pozadí, ale ne úplně. Vždycky byl někde nablízku, připravený se objevit, posmívat se. Popichovat. „Jednou pochopíš,“ prohlašovala babička. Caitlyn najednou potřebovala vypadnout ven, odpoutat se, být co nejdál od zkrvavených stěn. „Tak šup, jde se na  procházku,“ vybídla psa a  brala schody po dvou. Oscar se hnal za ní. Nevšímala si hromady práce na svém stole v pracovně a pokusila se nevnímat hrozivý pocit, který ji přepadal v  ložnici. Jakmile tam vstoupila, záměrně se nedívala na místa na stěnách, která předtím drhla tak silně, že málem setřela i barvu s omítkou. Také příliš neuvažovala o chybějících záclonách. Byly stále ještě v pračce. Skvrnu na koberci se sice pokusila odstranit mýdlem, vodou a všemi čisticími prostředky, které našla ve skříni, avšak bezvýsledně. Stopa po krvi byla stále patrná. No a co? Je to tvoje krev, Caitlyn. Tvoje! Nikoho jiného. Rozhodně ne Joshova. Musí tomu věřit. Musí. Skvrny byly velký optický klam, nic víc. Jenom to vypadalo, že v místnosti bylo mnohem víc krve, než aby mohla být její. Proč tedy byla voda ve kbelíku, do kterého jsi ždímala hadry, tak zářivě sytě červená? Prostě jsem docela dost krvácela. Protože sis podřízla žíly na zápěstí, a nepamatuješ si na to? Na tom nezáleží. Záleží na jediném – že ta krev není Joshova. Jak to můžeš vědět? Vím to, jasný? Takže přestaň! Prostě… přestaň! V hlavě jí hučelo, rozléhala se jí v  ní tichá obvinění, která ji sžírala uvnitř, přiměla ji pochybovat o všem, co považovala za skutečné. „Vydrž,“ nabádala se. Stačí se jen dostat ven. Odejít co nejdál, aby si vyčistila hlavu. Vypadnout z domu a zpotit se. Nic víc. Pak bude v  pořádku. Pak dokáže znovu jasně uvažovat. Ach, panebože, prosím… Když si svazovala vlasy do uzlu, šíleně se jí třásly ruce. Marně se snažila zapudit otázky, svlékla se, natáhla sportovní podprsenku, tričko s  dlouhým rukávem, kraťasy 74

a  sportovní boty. Pak z  náhlého popudu přešla do  pracovny, nebrala v potaz hromadu práce a podívala se na e-maily. Možná jí Kelly něco napsala… Překvapilo ji, že na to nepomyslela dřív. Klikla na ikonu s poštou, ale nenašla nic víc než obvyklé nabídky nízkých úroků na hypotéky, diskrétní objednávku na Viagru nebo nakouknutí zdarma na některou z pornostránek. Od Kelly ani řádka. „Kruci.“ Vypnula počítač, s Oscarem v patách spěchala dolů a přes žaluzie vykoukla ven. Novináři nebyli nikde v dohledu. I tak musí být opatrná. Nasadila si sluneční brýle a k tomu kšiltovku jako nějaká celebrita, proboha, a  Oscarovi připnula vodítko. Proklouzla brankou na zadní dvorek a rychlým tempem vyšla na ulici. Rodinou se bude zabývat později. Novináři se bude zabývat později. Policií se bude zabývat později. Později se bude zabývat i tím, co se kruci včera v noci stalo. Adam pohlédl na  hodinky a  zamračil se. Původně měl v úmyslu se zde zdržet nanejvýš hodinu, a teď už uplynuly téměř tři. Netroufal si zůstávat déle. Zanedlouho policie zjistí, že Rebecca byla psycholožkou Caitlyn Montgomery Bandeauxové. Pak ji začnou hledat, což by je pochopitelně mohlo přivést k němu. Nemá moc času. Opatrně si vzal šanony, které potřeboval, a strčil je do batůžku, který našel ve skříni. Ten batůžek poznal. Visíval na háčku u zadních dveří, když ještě chodil na vysokou. Myslel si, že ho Rebecca možná vyhodila, ale visel tady, celý zaprášený, bylo na něm pár pavučin a byl prázdný až na starý parkovací lístek, nákupní seznam a téměř vypotřebovanou rtěnku. Najednou měl Rebeccu před očima, jak dopíjí poslední doušek kávy s očima upřenýma na hodiny v kuchyni v jejich přeplněném bytě. „Panebože, jdu pozdě! Doktor Connally mě zabije!“ Vlepila mu na tvář pusu s kávovou příchutí, popadla batůžek z háčku a vyběhla ze dveří. „Nezapomeň nakrmit Rufuse!“ křikla přes rameno, když se za ní zabouchla ochranná síťka ve dveřích. 75

Rufus byl jejich nové kotě – sněhobílý kocourek a pořádný nezbeda. Adam držel svůj hrnek v dlani, přešel bos ke dveřím, díval se ven potrhanou síťkou proti hmyzu a sledoval, jak Rebecca mrštně přehazuje nohu přes sedlo horského kola a vzápětí odjíždí po silnici. Bez helmy, s rudými vlasy vlajícími za sebou, mířila nahoru ke škole, a jejich kotě mu mezitím útočilo na kotníky a nohy. Nyní seděl v  její opuštěné ordinaci, a  když si vybavil, jaká byla téměř před patnácti lety, stáhlo se mu hrdlo. Uplynulo hodně času. Jejich životy nabraly odlišný směr. Bezstarostná dvaadvacetiletá studentka vyrostla a dospěla v ženu, kterou miloval i nenáviděl, obdivoval i zatracoval. Legrační, jak čas dokáže zbavit lesku i  tu nejzářivější budoucnost. Tak kde sakra ta Rebecca je? Naposledy se rozhlédl po místnosti. Ne že by se nechtěl vrátit. V horní zásuvce našel svazek klíčů a strčil si ho do kapsy. Předpokládal, že by to Rebecce nevadilo.

76

Procházka jí prospěla. Caitlyn měla jasnější hlavu než při probuzení, ale paměť se jí nevrátila; na noc měla stále jen útržkovité a matné vzpomínky, jako střípky zamlženého skla, viděla obrazy v  nejasných barvách a  zpomaleném pohybu. V  kuchyni si na  záznamníku všimla šestnácti nových zpráv, ale nemínila si přehrát ani jednu. Velmi pravděpodobně jsou jen od  novinářů. Prohlédla si ale­ spoň čísla na displeji. Některá byla anonymní, jiná neznámá, ani jedno z Kellyina srubu u řeky. Nahoře se oblékla do bavlněných šatů na ramínka, přes které si však přehodila lehký svetřík s dlouhým rukávem, a pak přešla naproti do pracovny. Sebrala z psacího stolu klíče a usoudila, že vlasy jí uschnou cestou do Oak Hillu. Zarazila se však, když si všimla čísel na digitálních kancelářských hodinách. Šly správně. Neubraly jí jedinou minutu času. Nevykazovaly známky přerušení dodávky proudu. Na rozdíl od radiobudíku v ložnici. Zkontrolovala ostatní hodiny v domě. Všechny šly naprosto přesně. Ani stopy po výpadku elektřiny. Vyděsila se. Pokud nevypadl proud, pak muselo dojít k nějakému chvilkovému přerušení zapojení do  elektřiny, jako by budík někdo vytáhl ze zásuvky. Jenže když toho dne ráno uklízela, zástrčka vězela pevně v zásuvce, do níž byla zapojená i lampa. A zásuvka byla určitě v pořádku, protože lampa svítila normálně. Někdo vytáhl budík ze zásuvky buď schválně, nebo náhodou, a když pak ve spěchu odcházel, zapomněl ho znovu nastavit. Kdo? Proč? A co to má proboha společného s krví po celé její ložnici? 77

V duchu jasně viděla letmý záblesk obrazu. Bar. Hlasitá hudba. Lidé se smějí, povídají si, je takový nával, že se nemůžeš pohnout. Caitlyn sedí v  boxu, před sebou dvě sklenky, čeká, dívá se na hodinky, všímá si, že na ni barman civí přes hlavy davu, jak popíjí z jedné skleničky… pak z druhé… No tak, Kelly. Co je? Kde sakra jsi? Představa zmizela stejně rychle, jako se objevila a Caitlyn nakonec nevěděla, co se stalo, o nic lépe než předtím. Teď se tím nesmí zabývat. Rodina v Oak Hillu ji čeká. Ujistila se, že opravdu zamkla, a pak vyrazila z domu, autem na silnici a na výpadovku na východ z města, dívala se do zpětného zrcátka, aby zkontrolovala, že ji nesleduje žádný novinář ani nikdo od policie. „Trpíš stihomamem,“ bručela si pro sebe, a  když zastavila na červenou, zahlédla svůj odraz ve zpětném zrcátku. Za sebou neviděla žádné podezřelé auto, tmavou dodávku nebo SUV se zakouřenými skly postávající několik aut za ní. Několikrát cvičně odbočila do  temných úzkých uliček, jen aby se ujistila, že není sledovaná. Vzápětí si za to vynadala. Jakmile najela na dálnici a ven z města, dupla na plyn; chtěla být co nejdřív pryč, daleko od policie, od novinářů, od černé díry, do níž se jí propadla včerejší noc. Překračovala rychlost, myšlenky se jí rozlétly stejně rychle, jako ujížděla po dálnici její Toyota Lexus. Hlavou jí vrtalo, proč Kelly nezavolala. Sklopila si stínítko. Možná volala. Když jsi venčila Oscara. Nebo když jsi byla ve sprše. Sama jsi přece vypnula zvonění. Je docela dobře možné, že Kellyin hovor byl jedním z těch šestnácti. Caitlyn si kousala spodní ret a  uvědomila si svou chybu. Měla si zprávy na záznamníku pořádně zkontrolovat a znovu se pokusit dovolat sestře, než předstoupí před matku. Takto bude muset několik hodin čekat, protože v Oak Hillu si nedovolí vyslovit Kellyino jméno. Pevně sevřela volant, a  když kolem dálnice zmizela předměstí a objevily se louky a močály, začaly se jí potit dlaně. Pustila si Springsteena a  snažila se ztratit v  tónech hudby kapely E Street Band, ale zjistila, že je to nemožné. Nedokázala zapome78

nout na to, že Joshe zabili, že ji policie zřejmě považuje za spolupachatelku a  dokonce ani ona sama nedokáže vysvětlit, kde byla a co dělala v době jeho smrti. Všechna ta krev ve tvém pokoji… jak se tam dostala? Byla tvoje? Prosím tě… Kdybys ztratila tolik krve, byla bys teď patrně v nemocnici a dostávala transfúzi. S námahou polkla, málem minula odbočku, kola auta sklouzla na štěrku krajnice. Srdce se jí rozbušilo, sundala nohu z plynu. Čí krev to tedy byla? Joshova? Ale on byl přece několik bloků od ní u sebe doma. Možná jsi přesunula tělo. Možná jsi ho převezla v tomhle autě. Stáhl se jí žaludek. Na  čele jí vyskočil pot a  pokradmu pohlédla na  zadní sedadlo. Žádné tmavé skvrny. Ani na straně spolujezdce. Jistěže nezabila Joshe a neodvezla si ho domů. Co to je za nápad? Šílenost. Přeskočilo jí. Přesně jako babičce Evelyn. Roztřásla se. Nejprve cítila chvění v břiše, pak se jí rozklepala lýtka. Nedělej to… takhle nesmíš uvažovat. Soustředila se na silnici. Vypadala jako asfaltová stuha – přerušovaná středová čára, zvlněná nahoru dolů, nízké pahorky a mělké prolákliny. Dýchala krátce a  přerývaně. V  představách jí vířily strašidelné obrazy. Na okamžik viděla Joshe u psacího stolu, všechnu tu krev. Na rohu stolu leží ta zatracená žaloba, v níž se tvrdí, že zanedbala své rodičovské povinnosti a způsobila smrt jejich dcery. Zanedbání péče! Jako by pro ni Jamie nebyla vším, středobodem života. „Hajzl!“ ucedila, a jakmile si vzpomněla na hodiny strávené u dceřina lůžka, ucítila v očích slzy. Vybavovala si šílený spěch do nemocnice, otupující hrůzu, když se lékaři a sestry na jednotce intenzivní péče bezvýsledně snažili přivést její milovanou dcerušku k životu a potom… potom… ta strašná slova obalená soucitnými pohledy, laskavými gesty, jemným pohlazením po ramenou, když jí sdělili, že Jamie „zesnula“. „Je mi to moc líto, paní Bandeauxová,“ promluvil tiše doktor Vogette v nemocniční čekárně s rádoby uklidňujícími modrými a zelenými křesílky, velkými květináči s palmami a hud79

bou linoucí se z reproduktorů. Měl vážný výraz, oči za brýlemi s drátěnými obroučkami se na ni dívaly starostlivě. „Stává se to. Způsobuje to virus. Udělali jsme vše, co bylo v našich silách…“ „Ne,“ vrtěla nyní energicky hlavou a  málem sjela ze silnice. „Ne, neudělali, ty mizero! Nikdo z vás neudělal všechno, co mohl!“ Protijedoucí kamion na ni troubil, řidič vystrčil z okna ruku s nataženými prsty, jako by jí chtěl připomenout, jak je neskutečně pitomá, což jí došlo, když se kolem ní prohnal a ona si všimla, že veze obrovskou nádrž s naftou. „Jo, jo, já vím,“ bručela si pro sebe a snažila se znovu získat kontrolu nejen nad svým vozem, ale i  nad svou myslí. Pohlédla do  zpětného zrcátka a  spatřila, jak velký kamion mizí za zatáčkou. Straší ti ve  věži, Caitynko. Totálně magoříš. Téměř slyšela Kellyin hlas plný opovržení. „Dej se dohromady.“ Zpomalila před mostem a hned zahlédla na druhé straně řeky jejich plantáž. Oak Hill. Symbol bohatství Montgomeryových. Připomínka dávno minulých dní a zašlé slávy. Náznak staré Georgie a vznešených jižanských způsobů. A  přetvářky. Zatraceného předstírání. Za  masivními dubovými dveřmi, vitrážovými okny a  bílým hrázděním číhala tajemství, lži a tragédie. Tolik bolesti. Teď se tím nezabývej. To nesmíš. Dělej to, co máš. Byla odhodlaná se nezhroutit. Zaťala zuby a  odbočila na dlouhou rovnou příjezdovou cestu lemovanou starobylými duby. Rostlo zde třicet devět stromů. Jeden se zlomil za bouřky a nikdy nebyl nahrazen novým. Pamatovala si, jak je s Griffinem čas od času počítali. „Počkám na tebe u sedmnáctky,“ šeptával jí často. Sedmnáctka byla jeho oblíbená. Když se blížila k domu, zpomalila. Tři podlaží, dvě opatřená terasami a zábradlím, třetí podkrovní vykukovalo ze šikmé střechy v podobě vikýřů. Kdysi velkolepé sídlo se nyní nacházelo v žalostném stavu. Bílá barva prken zašedla, začínala se odlupovat a tvořit puchýřky. 80

Vysoké černé okenice, kdysi lesklé, v  nemilosrdném georgijském slunci vybledly, mezi nimi byla krásná vitrážová okna. Křoviny a okrasnou zeleň už nikdo nezastřihával, všechno bylo přerostlé a neupravené, bez ohledu na snahu celoročně zaměstnaného zahradníka. V  místech, kde se konaly večírky a  rozléhal veselý hovor a smích, nyní panovalo ticho a stíny, duchové a přízraky, tragédie a lži. Trvale zde bydlela pouze Caitlynina matka Berneda a mladší sestra Hannah. Pochopitelně měly k dispozici hrstku služebnictva a naštěstí zůstala i Lucille Vasquezová. Caitlyn chápala, proč zde její matka zůstala; byl to jediný domov, který za dobu více než čtyřiceti let měla – ale nedokázala pochopit, proč se rozhodla uvíznout na plantáži i její mladší sestra, jako pohřbená zaživa. Hannah   bylo šestadvacet, měla se stýkat s  lidmi svého věku, bydlet sama, a  ne se zahrabat v  obrovském polorozpadlém památníku starého jihu. Jenže Hannah bývala odjakživa maličko jiná, mimo obvyklý proud a podobně i mimo dosah. Jako ty? Caitlyn se rozhodla nevšímat si neodbytného hlásku ve svém nitru a  pokračovala po  příjezdové cestě k  domu. Sevřelo se jí srdce. Troyův černý range rover už stál v dloužících se stínech vedle matčina cadillacu. Takže mě předběhl. Skvělé. Troy se zřejmě bleskurychle vydal na cestu v okamžiku, kdy mu skončilo jeho důležité jednání. Už se jí zjevně nepodaří říct jim tu novinku jako první. Vystoupila z auta. Mírný větřík k  ní zavál zvuk tlumeného hovoru a  ucítila i nenápadnou vůni cigaret. „… vždycky potíže… od té nehody… už nebyla jako dřív…“ Matčin tichý melodický hlas k ní zazníval vzduchem provoněným zimolezem a v Caitlyn se všechno napjalo. Takže se zjevně mluví o ní. Zase. Dnes, usoudila, to má jistou logiku. Jindy o tom pochybovala. „Potřebuje pomoc,“ prohlásil Troy a přehlušil cinkání ledových kostek. „Opravdovou pomoc.“ 81

„Myslela jsem, že s  někým chodí… po  tom, co odešla Jamie… Panebože, ty problémy nikdy neskončí, co… dvojčata byla vždycky…“ Caitlyn ztuhla. Matčin hlas zněl tlumeněji, jako by odvrátila hlavu. „…prostě jsem nevěděla, co dělat… tak slaboučká, nebyla tak silná jako vy ostatní… někdy je těžké být matkou.“ Bože, dej mi sílu. Caitlyn už unavovalo, jak s ní všichni jednají jako v rukavičkách. Ano, odjakživa byla slabá a nevyrovnaná po tom neštěstí s jachtou a pak znovu, když jí umřelo dítě, ale kdo by nebyl? Prošla loubím porostlým plaménkem a vyběhla po dvou cihlových schodech k zadní verandě. Rozhovor utichl. Matka se ohlédla. Seděla zády ke schodům u stolku se skleněnou deskou. Popíjela ledový čaj a druhou rukou se ovívala. Byla oblečená společensky jako na odpolední čajový dýchánek – v dlouhé sukni z fáčoviny a květované halence, na nohou vyleštěné lodičky, kolem krku šňůru perel. Troy stál a kouřil, bokem se opíral o zábradlí, měl zachmuřený výraz a  sledoval kolibříka, jak poletuje kolem voňavých květů zimolezu. Caitlyn zahlédla pootevřeným oknem Lucille, matčinu dlouholetou služebnou. Ta právě skládala ubrousky, aby měla záminku kroužit dostatečně blízko přítomných a poslouchat jejich rozhovor. Nebylo divu, že Lucille o rodině všechno ví. Vychovala zde na plantáži svou dceru Martu. Před dávnými lety si někdy Marta, Kelly a Caitlyn spolu hrály. „Caitlyn!“ Troy ji přivítal se zjevnou snahou rychle změnit téma a varovat matku, že přijela její problémová dcera. „Myslela jsem, že máš důležitou schůzku,“ podotkla Caitlyn. „Měl jsem. Důležitou, ale krátkou.“ „Jasně.“ Bernediny bledé líce poněkud zrůžověly. „Ach, Caitlyn… S Joshem je mi to moc líto,“ vyhrkla a polkla, protože se jí v očích náhle zaleskly slzy. „Vím, žes ho milovala.“ „Kdysi,“ připustila Caitlyn, odhodlaná se nezhroutit. 82

„Je to těžké.“ Matka poplácala Caitlyn po ruce a ta ji zase lehce políbila na propadlé bledé tváře. Berneda bojovala se srdeční chorobou a pomalu svou bitvu prohrávala. „Budu v pořádku.“ „Lucille,“ zavolala do otevřeného okna Berneda a předvedla svůj ostře řezaný profil. V mládí bývala krásná, s výraznýma zelenýma očima, zrzavými vlasy a přímo královským držením těla, které naznačovalo snobský přístup a  dodávalo jí elegantního lesku. Kdysi dělávala modelku, což svým dětem v období jejich dospívání často připomínala, a kdyby se neprovdala za jejich otce a neporodila mu sedm potomků, což napáchalo velké škody na  jejím kdysi vosím pase, mohla pózovat na  obálkách evropských i amerických časopisů. Vždycky dávala jasně najevo, jak šla do sebe a rozhodla se mít děti, ale kdykoli se některému z nich něco nepovedlo, vyrukovala s modelingem. „Jen pomyslete, co jsem kvůli vám obětovala! Celé jmění, které bych si vydělala, a všechnu tu slávu! Mohla jsem se prosadit i ve filmu. Jednou jsem dostala nabídku…“ Nyní však hrála roli vzorné matky. „Lucille, postarej se, aby Caitlyn dostala trochu ledového čaje.“ „Nemám žízeň, mami,“ ujistila ji Caitlyn. „Nesmysl. Prožilas strašný šok.“ Berneda se přinutila ke znavenému úsměvu. „Ach, Caitlyn, je mi to tak líto.“ Natáhla před sebe ruce a s dlaněmi obrácenými vzhůru rychle zahýbala prsty, aby dceru vybídla k  objetí. Když ji Caitlyn objala, vdechovala vůni matčina parfému, který Berneda používala, co Caitlyn pamatovala. Chvilku se k  sobě tiskly a  vzápětí Caitlyn zaslechla bouchnutí síťky ve dveřích a ven vyšla Lucille s tácem. „Myslím, že bychom uvítali i něco silnějšího.“ Troy se díval na skleněný džbán a sklenice kolem talíře s cukrářskými piškoty, bobulemi hroznového vína a pekanovými koláčky. Lucillin výraz se nezměnil, ale Caitlyn si všimla, jak jí nepatrně ztuhla šíje a oči jí náhle potemněly v jiný odstín hnědé. Pokládala sklenice na stůl a začala nalévat, dolila i Bernedě a nabídla Caitlyn sklenici s mátovou snítkou. „Je mi líto, co se stalo tvému manželovi,“ vyjádřila jí soustrast. 83

„Děkuju.“ Caitlyn se sevřelo hrdlo, přestože z  osobní zkušenosti moc dobře věděla, že Joshua Bandeaux byl lhář a podvodník. Tehdy dávno tomu nevěřila, ale nyní si uvědomovala, že si ji vzal pro její slavné jméno a peníze a ze stejného důvodu jí udělal i dítě. Bolelo ji pomyšlení, že Jamie byla součástí Joshova dlouhodobého plánu, jak se dostat ke  Caitlyniným penězům. A  pak, když pomyslela, že na ni skutečně podal žalobu za zanedbání povinné péče… jako by někdy své dcerušce nějak ublížila nebo ji zranila. „Caitlyn?“ Své jméno zaslechla jako z velké dálky. „Caitlyn?“ Zamrkala. „Jsi opravdu v  pořádku?“ zeptala se Lucille a  vytrhla ji ze zamyšlení. Caitlyn se přistihla, jak sleduje krůpěje stékající po  sklenici ledového čaje, ale nepamatovala si, že by sklenici uchopila. „Naprosto. Jsem zdravá jako řípa,“ podotkla sarkasticky. Nemohla si pomoct, aby si nevšimla rychlého pohledu mezi Troyem a  Bernedou svědčícího o  jejich společném názoru, že Caitlyn nemá tak docela všech pět pohromadě a  že je trochu „mimo“, případně „mírně vyšinutá“. „Omlouvám se,“ dodala nakonec Caitlyn a přinutila se k neupřímnému úsměvu. „Na chviličku jsem vypnula.“ „Byl to těžký den,“ konstatovala Berneda. „Nemusíš mě omlouvat, mami. Prostě jsem chtěla přijet a povědět vám o Joshovi sama.“ Matka s  povzdechem přikývla. „Troy říkal, že bys tu měla pár dní zůstat.“ Caitlyn vrhla po bratrovi pohled, který by zaručeně mohl zabíjet. „To si nemyslím.“ „Zmínil se, že by tě mohla obtěžovat policie.“ „Budou se jen ptát.“ „Určitě si… nemyslí si, že máš něco společného s Joshovou smrtí?“ Málem mokrou skleničku upustila. Takže se už objevují spekulace. Skvělé… Znovu na  bratra pohlédla, jako by ho chtěla uškrtit. „Nevím, co si policie myslí, mami.“ 84

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.