Copyright 2002 by Susan Lisa Jackson Translation 2011, 2017 by Jakub Volný Cover design 2017 by DOMINO

2017

Copyright © 2002 by Susan Lisa Jackson Translation © 2011, 2017 by Jakub Volný Cover design © 2017 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu COLD BLOODED, vydaného nakladatelstvím Kensington New York 2002, přeložil Jakub Volný Jazyková redaktorka: Zuzana Pernicová Korektura: Iveta Muchová Sazba písmem Minion Pro: Dušan Žárský Obálka: Rajka Marišinská Vydání druhé Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v únoru 2017

ISBN 978-80-7498-196-8

Prolog

Viděl ji. Napůl běžela, měla skloněnou hlavu, prsty křečovitě sví­ rala kapuci kabátu. Spěchala temnotou ke kostelíku. Vyvolený čekal schovaný za magnolií. Krčil se ve stínu, krev mu zběsile tepala v žilách, svaly měl napjaté, nervy na­ tažené jako struny na klavíru. Tak snadno by ji mohl chytit. Stačily by tři rychlé kroky, aby ji dostihl a  odtáhl pryč. A  to přímo pod nosem jejího otce, který na ni v kostelíku čekal. Tahle myšlenka ho napl­ nila vzrušením. Musel si ale připomenout, že její čas teprve přijde. Nyní byly na řadě jiné. Zastavila se pod malou stříškou nad vchodem. Sunda­ la si kapuci a protřepala si vlasy. Na záda jí spadla kaskáda hustých lesklých rusých loken. Vyvolený polkl a v rozkroku pocítil lehké zaškubání. Toužil po ní. Chtěl ji tak moc, až ho to bolelo. Stačil pouhý pohled na ni, aby se mu zostřily smysly. 5

LISA JACKSON Sly­šel tlukot svého srdce, cítil, jak mu krev proudí cévami. V nose ho šimrala těžká vůně Mississippi, která se ve svém mohutném korytě líně valila městem. Městem nasáklým hříchem jako hnilobou. Když vešla do dveří, Vyvolený se schoval do hustého pod­ rostu a odplížil se ke své tajné pozorovatelně ve vitrážovém okně. Jeden kousek barevného skla kdysi ledabylý opravář vyměnil za čiré, a umožnil mu tak dokonalý výhled do kos­ telní lodi. Přikrčil se a sledoval, jak prošla uličkou, poklekla a pak vklouzla do lavice hned vedle svého otce. Toho podě­ laného fízla! Vyměnili si několik slov, než se k němu přisunula. Jakmile usedla, začala se ošívat. Tvářila se otráveně. Jako by radši byla kdekoliv jinde, jen ne na večerní mši se svým otcem. Pohrávala si s vlasy, otáčela se k ostatním příchozím, okusovala si nehet. Kolem plápolaly tucty svíček. Pak Vyvolený přesunul pohled na toho poldu. Na nepřítele. Byl to vysoký muž, měřil určitě přes metr osmdesát pět. Měl hranatou bradu, hluboko posazené oči a pevný unavený pohled. Bylo mu přes čtyřicet a  vypadal na to. Rick Bentz. Fízl, který dokázal svému pošpiněnému jménu vrátit zašlý jas. Na jeho dřívější prohřešky se už zapomnělo. V černém obleku a naškrobené košili vypadal ještě víc nesvůj než jeho dcera. Rozhodně se v chrámu Páně necítil dobře. Popotáhl si kravatu, naklonil se k dceři a cosi jí pošeptal. Ta si ihned přestala okusovat nehet a narovnala se. Založila si ruce na hrudi a vypnula prsa. Ta se jí ve výstřihu svůdně vzdula a proti tyrkysovému hedvábí šatů vynikla jejich bě­ lost. 6

chladná krev Vyvolený si představoval, co se asi pod oblečením ukrý­ vá. Růžovoučké bradavky, panenská pleť a pak níže… Tmavý trojúhelník klína, který zdobí jemné chloupky stejné barvy, jakou mají její nádherné vlasy spadající jí na záda. Pro něj to byla princezna. Její otec na ni byl oprávněně pyšný. Sportovala, dobře se učila a… A taky občas trochu zlobi­ la. Dokázala se vzbouřit. Četl jí to v očích. Slyšel to v jejím hlubokém svůdném smíchu. Náhle obrátila svoje velké zelené oči přímo k vitrážovému oknu. Vyvolený ve svém úkrytu ztuhl. Lehounce našpulila rty. Jeho penis ihned zareagoval, i když zatím šlo jen o lehké zaškubání. Představoval si, co by ty její nádherné rty dokázaly, kdyby ji postrčil správným směrem… Zavřel oči a odevzdal se chla­ divému dešti, který mu stékal po zádech. Rukou si zamířil k rozkroku. Zanedlouho dosáhl plné erekce. V dlaních cítil svůj tvrdý, pulzující, nedočkavý penis. Brzy, Princezno, pomyslel si. Brzy. Nejdříve se ale musím postarat o ostatní. Pak přijde řada na tebe. Buď trpělivá. Vydrž. Píp! Píp! Píp! Otevřel oči a zadíval se na budík. Rychle pípání vypnul a polohlasem zaklel. Taková neopatrnost! Na něco takového u sebe nebyl zvyklý. Zlobil se na sebe. Naposledy se zadíval do vnitřku kostela a zjistil, že se Princezna pořád dívá jeho směrem. Jako by ho skrz barevné vitrážové okno mohla vi­ dět. 7

LISA JACKSON Kvapně opustil svůj úkryt a rozeběhl se hustým lijákem pryč. Už tak tam zůstal příliš dlouho. Hněval se na sebe, ne­ polevoval v tempu. Dlouhými skoky přeběhl mokrý trávník až na ulici. Pokračoval kolem tří bloků, až zabočil k parko­ višti před opuštěnou, prkny pobitou budovou, která byla kdysi garáží. Když nastupoval do svého auta s tmavými skly, potil se. Ne však z fyzické námahy, ale z nedočkavosti. Sundal si bě­ žecké tepláky i šusťákovou bundu a obojí složil do úhledného komínku, který vložil do kožené brašny. Už brzy přijde ten správný čas. Už brzy Rick Bentz pozná, jaké to je, přijít o člověka, na němž mu nejvíc záleží. Ze všeho nejdříve ale musí vědět, co všechno vlastně ris­ kuje. Musí poznat opravdový strach. Temnou sžíravou hrů­ zu, až zjistí, že cokoliv udělá a kamkoliv se obrátí, všechno bude marné. Žádné místečko, které kdy považoval za posvát­ né, pro něj už nebude bezpečné. Vyvolený vytáhl z tašky ručník a usmál se. Rychle si otřel mokrou tvář a krk, pak se na sebe zadíval do zpětného zrcát­ ka. Koukal se do modrých očí. Do lačných očí. Do těch za­ traceně svůdných očí, jak mu řekla už nejedna ženská, která byla dost bláhová na to, aby si myslela, že ho může svést. Ale… Za svýma očima náhle zahlédl náznak stínu. Něco nebylo, jak by mělo být. Jako by ho kdosi sledoval… Prudce se otočil a zadíval se na zamlžené mokré okno. Byl přesvěd­ čen, že uvidí, jak mu někdo nakukuje do auta. Nikoho však neviděl. Na opuštěném parkovišti byl úplně sám. A přesto cítil ja­ kési spojení. A nebylo to poprvé. Přítomnost cizího člověka 8

chladná krev pocítil už několikrát při různých příležitostech. Ten pocit na­ víc pomalu přecházel v jistotu. Znovu se mu potem orosilo čelo, srdce se mu divoce rozbušilo. Paranoia, nic víc… Uklidni se. Soustřeď se. Nikdo tu není. Nikdo tě nesleduje. Nikdo nemůže přes mokré a zamlžené sklo auta nic vidět. Musí se uklidnit. Musí být trpělivý. Všechno směřuje k jistému cíli. Rick Bentz co nevidět začne prožívat svou nejhorší noční můru. Jenom o tom ještě neví.

9

1. kapitola

„Potřeboval bys ženskou,“ prohodil Reuben Montoya, když vjel policejním autem na parkoviště před domem Ri­ ckyho Bentze. „Fajn, třeba bys mi mohl půjčit nějakou z  těch tvých.“ Bentz sáhl po klice. To poslední, po čem toužil, byly rady od hejska, co má víc v kalhotách než v hlavě, jak alespoň soudil podle náušnic v uchu a pečlivě střižené bradky. Mladý detek­ tiv měl sice za ušima, občas ale myslel spíš rozkrokem než mozkem. Často také nepoznal, kdy by neměl strkat nos do cizích věcí. „Počkej, počkej, už dlouho chodím jenom s  jednou,“ ohradil se Montoya. Bentz se jen nevěřícně ušklíbl. „Jasně…“ „Já to myslím vážně.“ Montoya vyřadil a sáhl si do kapsy pro balíček cigaret. „Když říkáš.“ „Někoho bych ti ovšem sehnat mohl.“ Montoya byl ještě hodně mladý. Táhlo mu teprve na třicet, měl snědou pleť, 10

chladná krev odzbrojující úsměv a dost ambicí na to, aby se pomocí spor­ tovního stipendia prokousal univerzitou a  jednou provždy opustil chudé hispánské prostředí, z něhož pocházel. Přesto­ že by mu k dosažení titulu stačily jeho skvělé výsledky na fot­ balovém hřišti, projevil se jako vynikající student i v dalších předmětech a nakonec školu opustil s červeným diplomem v  kapse. Ze zářivé budoucnosti, která se před ním po pro­ moci rýsovala, si ale trochu překvapivě vybral dráhu policajta. To by hned tak někdo neudělal… Montoya si vsunul cigaretu mezi rty, zapálil si ji a vydechl obláček kouře. „Znám jednu moc milou starší dámu, co cho­ dí za mojí mámou.“ „Strč si ji za klobouk,“ zavrčel Bentz a věnoval mladšímu parťákovi varovný pohled. „Zapomeň na to, jsem v  pohodě.“ Montoya se ale nevzdával. „Ty rozhodně nejsi v pohodě. Žiješ sám, nikam nechodíš a makáš jako ďas pro oddělení, které tě stejně neocení. To je teda život.“ „To si povíme, až mě povýší,“ řekl Bentz a  vystoupil z  auta. Byla svěží noc, ve vzduchu vanoucím od řeky byla cítit blížící se zima. „Podle mě prostě potřebuješ trochu žít. Dítě ti odešlo na školu, jsi sám, měl by sis užít trochu legrace.“ „Té mám až až.“ „To ti tak věřím…“ „Dobrou, Montoyo.“ Bentz bouchl dveřmi a zamířil k do­ mu. Ženská… Ta by tak jeho problémy vyřešila. Ze schránky si vy­zvedl večerník a  poštu, pak vystoupal po schodech ke svému bytu v patře. Co může Montoya vědět? 11

LISA JACKSON Houby s octem! Nic víc. Bentz už dávno zjistil, že ženy jeho problémy jen umoc­ ňují. A zjistil to od té nejpovolanější osoby. Od Jennifer. Krásné, inteligentní, sexy Jennifer. Své bývalé manželky. Jediné ženy, které kdy věnoval svoje srdce. Jediné ženy, které dovolil, aby mu to srdce zlomila. A ona to udělala. Do­ konce hned několikrát. S tím samým chlapem. Odemkl dve­ ře a rozsvítil. Ublížíš mi jednou, hanba tobě. Ublížíš mi dvakrát, hanba mně. Hodil klíče na stůl, rozepnul si bundu a povolil kravatu. Sakra. Potřeboval by pivo a  cigáro. Ženskou rozhodně ne. Jenže on se vzdal všech těch tří věcí. Kouření, alkoholu i žen­ ských. Na záznamníku nenašel žádný vzkaz. Montoya měl pravdu, jeho společenský život prakticky neexistoval. Jedi­ nou zábavou pro něj bylo mlácení do boxovacího pytle, který mu visel v druhé ložnici. Nechodil už dokonce ani na bow­ ling nebo na golf. Plachtění a lovu se také vzdal před mnoha lety, stejně jako kasin a Jima Beama. Vyhrnul si rukávy, přešel k lednici a chvíli do ní zachmu­ řeně civěl. Byla prázdná. Dokonce ani v mrazáku, kde si ob­ vykle schovával nějaké to předvařené jídlo, nenašel vůbec nic. Sáhl tedy alespoň po plechovce nealkoholického piva, otevřel ji a  zapnul televizi. Sportovní redaktor právě odří­ kával výsledky jakýchsi zápasů, které  byly v rychlém sledu prokládány záběry z příslušných utkání. Bentz se usadil pohodlně do křesla a přesvědčoval se, že se Montoya plete. Nepotřebuje osobní život. Má práci a Kris­ 12

chladná krev ti, i když ta už se odstěhovala na školu Všech svatých v Baton Rouge. Zašilhal po telefonu, rád by jí zavolal. Mluvil s ní ale už v neděli a z rozhovoru vycítil, jak je podrážděná. Kristi se nelíbilo, že jí na studentských kolejích narušuje čerstvě získa­ nou svobodu. Chovala se, jako by ji snad špicloval. Opět obrátil pozornost k televizi, kde se reportér v reprí­ ze vrátil k  nočnímu zápasu neworleanských Saints. Koupí si v okénku dva bloky od domu sendvič, pak se podívá do kufříku a  vyřídí papírování. Musí ještě napsat několik hlá­ šení, rád by si také uspořádal poznámky. Zbývá mu ještě pár otevřených případů, na které by se rád podíval. Bude je procházet znovu a znovu a třeba ve spisech uvidí něco, čeho si napoprvé, napodruhé, napotřetí, dokonce ani napočtvrté nevšiml. Má zkrátka o zábavu postaráno. Montoya se plete. Bentz ženskou nepotřebuje. A byl si celkem jistý, že ženskou vlastně nepotřebuje žád­ ný chlap. Olivia toho právníka nikdy neměla ráda. A nikdy ho mít ráda nebude. Nedokázala pochopit, jak babička mohla věřit tak pochybnému individuu. Ramsey John Dodd, který si ne­ chával říkat RJ, byl slizčí než slimáci, co se babičce hemžili na zahradě. „… takže všechno je vyřízeno, příslušné poplat­ ky a daně uhrazené, dědicové vyplaceni. Pokud budete chtít ten dům prodat, můžete se do toho pustit.“ Ramsey John Dodd si opřel ruce o desku svého naddimenzovaného stolu, rozhlédl se po maličké kanceláři a promnul si dlaně. Za ním zabzučela moucha uvězněná v okně. „Já ale pořád nevím, jestli se chci stěhovat.“ 13

LISA JACKSON „Jistě. Jestli, nebo spíš až se rozhodnete, určitě se ozvěte. Dám vám tip na nějakého šikovného realitního makléře.“ Tak o tom nepochybuju. „Třeba takový Wally je opravdu výborný.“ „Určitě vám dám vědět,“ řekla a prudce vstala, aby roz­ hovor ukončila a nemusela mu déle lhát. Tomuhle úlisnému právníkovi se rozhodně už nikdy neozve a nehodlala se sejít ani s žádným z jeho realitních kamarádíčků. Pokrčil rameny, jako by jí chtěl dát najevo, že mu na tom nezáleží. Olivia z něj však vycítila zklamání. Nepochybovala, že mu ten jeho Wally za každou referenci královsky platí. „Děkuju vám za pomoc.“ „Bylo mi potěšením.“ Rychle mu potřásla zpocenou rukou. Pořád to nechápala. Babička většinou vycítila šejdíře a vydřiducha na sto honů. Jak je možné, že neodhalila i to­ hohle hada? Protože byl nejlevnější, odpověděla by jí pravdě­ podobně. Navíc byl vnuk jedné z jejích kamarádek. „Je tu ale ještě problém, který mi dělá starosti,“ řekl RJ a s námahou vstal z křesla. „Copak?“ „Jak je možné, že jste zdědila dům, zatímco vaše máma jenom nějaké peníze z pojistky?“ „Vy jste právník, tohle byste mi měl říct vy.“ „Od Virginie nevím vůbec nic.“ Olivia se na něj slabě usmála. Chtěl z ní vytáhnout infor­ mace a ona nevěděla proč. „Asi mě měla babička radši.“ Sevřel rty a svaly ve tváři mu zapracovaly. „To je možné. Asi… Neznal jsem ji moc dobře. Prý to byla zvláštní žen­ ská. Dokonce se tu tvrdí, že ovládala vúdú. Že dokázala věštit 14

chladná krev budoucnost z  tarotu a  z  čajových lístků. Že byla něco jako čarodějnice, rozumíte…“ „Nesmíte věřit všemu, co slyšíte,“ řekla ve snaze změnit téma rozhovoru. Právník zaváděl řeč na příliš citlivé věci. „Prý jste její schopnosti podědila.“ „Tak tohle byste chtěl vědět, pane Dodde? Jestli jsem jas­ novidka?“ „Říkejte mi RJ,“ připomněl jí. Usmál se a přitom odhalil zlatou korunku. „Nemusíte se hned čertit. Jenom jsem chtěl pokračovat v konverzaci.“ „Proč se na tohle nezeptáte mojí mámy?“ „Bernadette tvrdí, že ona ten dar, nebo jak tomu říkáte, nepodědila. Vy prý ano.“ „Aha… Přeskakuje to generace, co? Tak to jo.“ Olivia mu věnovala úsměv, kterým mu jasně sdělovala, co si o  lidech věřících takovým hloupostem myslí. Neviděla důvod, proč by tyhle řeči měla potvrzovat nebo vyvracet. Jen ona sama věděla, do jaké míry jsou pravdivé. Ramseymu Doddovi do toho vůbec nic nebylo a tak by to mělo i zůstat. „Poslyšte,“ začal a obešel stůl mnohem rychleji, než by se od člověka jeho proporcí nadála. „Dám vám dobrou radu. Zdarma.“ Patrně hodlal odhodit svou obvyklou nabubře­ lost. „Já vím, jak vás měla babička ráda. Vím také, že šlo o… Ehm… Řekněme o podivínku. To kvůli těm jejím viděním. Hodně lidí jí věřilo kaž­dé slovo, například moje teta. Ale jiní ji považovali za čarodějku nebo za blázna, případně za obojí. A teď k jádru věci: jí to život rozhodně neulehčovalo, na va­ šem místě bych tedy o tom daru rozhodně nemluvil.“ „Budu si to pamatovat.“ „To udělejte… Už jen kvůli své babičce.“ 15

LISA JACKSON „Ještě něco?“ zeptala se. „Ne, to je všechno. Opatrujte se.“ „Budu. Ještě jednou vám děkuju za pomoc.“ Obálku, kte­ rou od něj dostala, strčila do batohu. „Bylo mi potěšením s  vámi pracovat. Kdybyste náho­ dou změnila názor a ten dům chtěla prodat, stačí brnknout a Wal­ly už bude vědět…“ Nenechala se jím doprovodit ke dveřím. Co možná nej­ rychleji proplula recepcí obkládanou dřevem, kde za stolem seděla sekretářka. Z  místnosti vedly ještě dvoje dveře, ale Olivia podle dírek po šroubech, kterými k nim bývaly při­ chyceny štítky se jmény, usoudila, že jsou prázdné. Babička by ty otvůrky alespoň zatřela tmelem. Venku Olivia přešla parkoviště poseté výmoly a nasedla do auta. Takže RJ ví o  jejích výletech na policejní stanici? Super. Teď už o tom nejspíš ví celé město. Brzy se to dostane i k jejímu šéfovi ve Třetím oku a možná i na univerzitu, kde si dělala postgraduál. Nádhera. Nastartovala svůj starý Ford Ranger a  opusti­ la parkoviště. Nechtěla myslet na svoje vidiny, záblesky jiné reality, které spíš cítila, než skutečně viděla. Hlavou se jí míhaly nesouvislé kaleidoskopické vize strašlivých zločinů, z nichž jí po celém těle naskakovala husí kůže a které ji trápi­ ly natolik, že se rozhodla navštívit policejní stanici. Tam ji ale pochopitelně považovali za totálního cvoka a vysmáli se jí. Při té vzpomínce zrudla. Zapnula rádio. Nejbližší zatáč­ kou pak projela tak rychle, až pneumatiky na protest hlasitě zakvičely. Občas jí připadalo, že být vnučkou Virginie Duboisové jí přináší víc škody než užitku. 16

chladná krev

• • • „Odpusť, otče, zhřešila jsem,“ zašeptala nahá žena. Nemo­ hla mluvit hlasitěji, nemohla křičet. Krk jí pevně svírala uta­ žená smyčka. Klečela na kolenou, byla přivázána k umyvadlu na stojanu. Podle všeho si ale pořád neuvědomovala závaž­ nost svých hříchů ani důvod, proč ji trestá. Chce ji tím přece zachránit! „Pověz,“ zašeptal Vyvolený, „jakých hříchů ses dopus­ tila?“ „Já… Já…“ Vytřeštila vyděšené oči a několikrát zamrkala. Pořád se však nekála. Jenom se bála. Říká jen to, co by jí po­ dle jejího názoru mohlo dát naději na svobodu. Po tvářích jí stékaly slzy. „Chtěla bych se kát ze všech svých hříchů,“ hlesla zoufale. Snažila se ho svým prohlášením obměkčit. Marně. Její osud byl už dávno zpečetěn. Chvěla se strachy a zimou, to se ale brzy změní. Ventilací už do koupelny začaly pronikat první proužky kouře. Zane­ dlouho je budou následovat vysoké plameny. Nezbývalo moc času. „Prosím,“ zachrčela. „Nechte mě jít, pro lásku Boží.“ „Co ty víš o Boží lásce?“ zeptal se. Musel se ovládat, aby svůj vztek udržel na uzdě. Položil jí dlaň na hlavu, jako by ji chtěl uklidnit. Zvenčí k němu dolehl zvuk auta. Bude to mu­ set rychle dokončit. Ihned. Dřív, než oheň vzbudí pozornost. „Hřešila jsi, Cecílie, a nyní budeš muset za svoje hříchy zaplatit.“ „Počkejte, s někým si mě pletete! Já… Já nejsem ona! Nej­ sem žádná Cecílie. Prosím, pusťte mě. Nikomu nic neřeknu, přísahám! Slibuju, že se o  tom nikdo nikdy nedozví!“ Na­ táhla se k jeho sutaně. Byla zoufalá. Špinavá. Čubka! Stejná 17

LISA JACKSON jako všechny ostatní. Obrátil pozornost k rádiu na parapetu a zapnul ho. Vzápětí se z reproduktorů ozvala známá melo­ die, která se však brzy ztlumila, aby přenechala prostor hlu­ bokému ženskému hlasu. „Ještě jednou dobrý večer, New Orleansi, tady je opět doktorka Sam. Dnes si připomínáme den, kdy byl zavražděn John Fitzgerald Kennedy, jeden z našich nejlepších preziden­ tů. Chtěla bych se s vámi rozloučit s přáním všeho dobrého. Nezapomínejte, že ať už vás dneska trápí jakékoliv problémy, vždycky přijde zítřek. Opatrujte se… Hezké sny…“ Otáčel knoflíkem pro vyhledávání stanic, dokud nenašel, co hledal: varhanní hudbu. Zesílil naplno hlasitost. Náhle si připadal jako v katedrále. Teď teprve může uskutečnit svůj plán. Zatímco ta čubka pod umyvadlem čekala, sáhl za sprcho­ vý závěs pro meč. „Proboha! To ne! Ne!“ Začala sebou zoufale škubat, řetěz přivázaný k umyvadlu se jí utahoval kolem krku stále silněji a silněji. „Je pozdě.“ Mluvil odměřeným klidným hlasem, uvnitř se však třásl. Ne strachy, ale vzrušením. Krevním řečištěm mu proudil adrenalin, jeho nejoblíbenější droga. Koutkem oka zahlédl plameny, jak olizují mřížku ventilace. Nemá času nazbyt. „Ne, prosím… Bože…“ Oběma dlaněmi sevřela řetěz na krku a  marně se pokusila schovat za stojanem umyvadla. Pouta na rukou a nohou se jí stahovala stále těsněji. „Já ne­ jsem ta pravá.“ Srdce mu divoce bušilo, v  hlavě mu hučelo. Na zlomek sekundy ucítil v zátylku závan vzduchu, jako by mu na krk 18

chladná krev dýchl samotný ďábel. Zadíval se do zrcadla, v odrazu si pro­ hlédl celou místnost. I když měl tvář zakrytou černou mas­ kou, měl pocit, jako by ho někdo skrytý hluboko za lesklým povrchem sledoval… Jako by někdo věděl, co dělá. To ale bylo zhola nemožné. Pozdvihl meč co možná nejvýše. Zabolela ho ruka, do očí mu stékal pot. V krku ho škrábal kouř. Pak ji volnou rukou chytil za vlasy. Shlédl na její jemný dokonalý krk, kde se jí stahovala smyčka řetězu. V  rozkroku se úpěnlivě ozývala masivní erekce. Ach, Bože… Představoval si, jaké by to asi bylo, vstoupit do ní, než z ní sejme všechny její hříchy. To ale nebylo součástí jeho poslání. Sám se kál tím, že si tuto rozkoš musel odepřít. „Za tvoje hříchy, Cecílie,“ odříkával hlasitě. Každé slovo ho naplnilo blahem. „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, odesílám tvou duši Bohu.“

19

2. kapitola

„Ne!“ Olivia prudce otevřela oči. Malou ložnicí se ještě nesl její vlastní křik. Následovalo krátké, ale hlasité štěknutí vyděšeného psa. „Ne… Dobrý Bože…“ Srdce jí hlasitě tlouklo, tělo jí po­ krýval pot. V  hlavě jí pořád spočívala vzpomínka na příliš živý sen. Připadalo jí, jako by se stala svědkem vraždy. Zno­ vu. Bože, takže už to zase začíná… To vidění bylo tak strašně skutečné… V nose ji ještě páli­ lo od silného zápachu kouře, v uších jí pořád duněla ta var­ hanní hudba, v ústech měla jako na poušti, v krku ji škrábalo od hlasitého křiku. V temeni se ozvala prudká bolest, která se pomalu začala šířit do zbytku hlavy. Podívala se na budík. Čtvrt na čtyři. Roztřesenou rukou si odhrnula vlasy z čela. Babiččin pes ležící u postele zvedl hlavu a podíval se na ni. Zazíval a pak pro jistotu ještě jednou štěkl. „Pojď ke mně, pojď,“ řekla a poklepala si na polštář. Chlu­ 20

chladná krev patý střapatý pes se strakatou, hnědošedou srstí a dlouhými chlupy nad očima, které dokazovaly jeho vzdálenou spříz­ něnost s knírači, poslušně vyskočil a vzápětí už ležel u ní na polštáři. Podvědomým gestem ho k  sobě přitiskla, protože potřebovala cítit dotyk něčeho živého. Hladila ho po kožíšku a přála si, aby mu tak mohla říct, že všechno bude v pořádku. Jenže o tom sama upřímně pochybovala. Zabořila mu hlavu do chlupů a ze všech sil se pokoušela uklidnit. Třeba se plete, třeba šlo jen o  obyčejný sen… Třeba… Blbost. Moc dobře věděla, co ten výjev znamenal. „Sakra!“ Vyškrábala se zpod přikrývky do sedu. Uklidni se. Pořád se ale třásla, bolest hlavy začínala být nesnesitelná. Chlupáč se osvobodil z jejího objetí. „K  čertu s  tím tvým darem, babičko Gin,“ zašeptala do zvuků noci, které do ložnice pronikaly otevřeným oknem. Lehký větřík ševelil v  hustých korunách starých stromů, z dálky slyšela, jak se po dálnici prohnal kamion. Sklopila hlavu do dlaní a začala si masírovat spánky. Proč já? Proč? Vidění se poprvé objevila už v  dětství, dříve, než si je dokázala opravdu zapamatovat. Bývala tehdy mnohem nejasnější a nemívala je tak často. To bylo v dobách, kdy ještě střídavě žila s mámou v pauzách mezi manžely. Bernadette odmítala uvěřit, že Olivia po babičce podědila dar jasnovidectví. „Náhoda,“ říkávala dceři. Nebo: „To sis vymyslela jen proto, aby sis získala pozornost. Už toho, prosím tě, nech, Olivie. Přestaň babičku poslouchat. Nemá to v hlavě úplně v  pořádku, a  jestli si nebudeš dávat pozor… Posloucháš ty mě vůbec?“ vyjela na ni a zatřásla jí, jako by jí chtěla z hlavy 21

LISA JACKSON vytřepat všechny ty bláznivé myšlenky. „Jestli si nebudeš dá­ vat pozor, rozhází se to v hlavě i tobě! Žádný dar jasnovidec­ tví nemáš, to tě jen pokouší ďábel a ten nikdy nespí! Slyšíš? Nikdy!“ Jednou jí Bernadette rázně namířila dlouhým červeným nehtem na špičku nosu. Nacházely se shodou náhod v babič­ čině domě, kde Olivia nyní žila. Všude to vonělo slaninou, kouřem ze dřeva a laciným parfémem, kterým už za ta léta stačily nasáknout skříně z borového dřeva. Vedle stařičkého toustovače stál větrák a  rozháněl po malé místnosti horký vzduch. Bernadette se zrovna vrátila domů z  práce – pracovala tehdy v  restauraci motelu u  velkého parkoviště kamionů. Stála bosky na popraskaném linoleu, na sobě měla bílou blůzku a obligátní černou zástěru servírky. Zpod límce jí vy­ kukovalo ramínko podprsenky, na krku jí visel zlatý řetízek s křížkem, který se jí ale ztrácel mezi ňadry. „Teď mě dobře poslouchej,“ řekla vážně a tvářila se ještě vážněji. „Nedělám si srandu. Všechny ty kecy o vúdú a jasnovidectví jsou kravi­ ny. Totální kraviny! Tvoje babička si o sobě myslí, že ovládá vúdú a bůhvíco ještě, ale to je pitomost. Nic takového neumí! To, že občas v nějaké kádi míchá kohoutí krev, z ní ještě ne­ dělá Sibylu, rozumíš? Ona nemá žádné nadpřirozené schop­ nosti a ty taky ne. Jasné?“ Pak se Bernadette narovnala a upravila si lem krátké čer­ né sukně. Vzdychla. „Jsou to úplné blbosti,“ dodala. Znělo to ale spíš, jako by chtěla ujistit hlavně sebe samu. „Tak, teď si jdi ven hrát. Projeď se třeba na kole nebo na skateboardu.“ Vzala si z kuchyňské linky krabičku Virginia Slims, vyklepa­ la z ní jednu cigaretu a zapálila si. Vydechla kouř nosem, pak 22

chladná krev se postavila na špičky a natáhla se do nejvrchnější skříňky, kde si schovávala placatku whisky. „Mámu bolí hlava jako střep,“ vysvětlovala, než mezi skleničkami našla whiskovku. Pak si do ní nalámala trochu ledu, který zalila až pod okraj alkoholem. Musí se prý nějak odměnit za tu dřinu v motelu. Na svoji dceru se znovu po­ dívala, až když se pořádně napila a opřela se bokem o linku. „Stejně jsi zvláštní, Olivie,“ řekla a hlasitě vzdychla. „Miluju tě k smrti, to přece víš, ale jsi prostě jiná.“ Pevně cigaretu se­ vřela rty, předklonila se a vzala Oliviinu hlavu do dlaní. Pak ji otočila doprava i  doleva. Zamračila se a  zadívala se skrz clonu kouře na dceřin profil. „Jsi moc hezká,“ uzavřela nakonec. Narovnala se a okle­ pala popel do dřezu. „Jestli budeš trochu používat mozek a jestli přestaneš šířit ty nesmysly o jasnovidectví, najdeš si fajn chlapa. Když budeš mít štěstí, bude i dost zazobaný. Ne­ smíš ho vystrašit těmi svými kecy. Jestli toho nenecháš, ni­ kdo si tě nebude chtít vzít.“ Pootočila sklenicí v dlaních a sle­ dovala, jak o sebe kostky ledu cinkají. „Věř mi, vím, o čem mluvím…“ Na rtech, které si ráno zvýraznila rtěnkou, se jí mihl letmý smutný úsměv. „Jednou se, zlatíčko, odstěhuješ z téhle díry.“ Máchla kolem sebe rukou. „Budeš bydlet v ob­ rovském krásném domě jako Scarlett O’Harová.“ Usmála se a  odhalila dvě řady nepřirozeně bílých zubů. „A  až se tam odstěhuješ, postaráš se i o svoji mámu, viď?“ Když si Olivia tu scénu znovu promítla v paměti, neubrá­ nila se povzdechu. Kdybys tak věděla, mami… Nyní by dala cokoliv, jen aby ty démony vyhnala z hlavy. Ty sny ale po­každé přišly znovu. Ať udělala cokoliv. Hlavně od doby, co se vrátila do Louisiany. 23

LISA JACKSON S těmi viděními musím něco udělat, rozhodla se. A to ješ­ tě dnes. Nějaká žena zemřela, Olivie. Teď už nic nezmůžeš, a když to někomu řekneš, stejně ti neuvěří. Moc dobře to víš. Už jsi přece zkoušela kontaktovat policii. Snažila ses přesvědčit rodinu, přátele, dokonce i  toho svého zatraceného snoubence. Nikdo ti nevěřil tenkrát, nikdo ti nebude věřit ani teď. Navíc to byl jen sen. Nic víc, jen pouhý sen. Pomalu se zvedla z postele, přes záda si hodila babiččin přehoz. Pak odemkla francouzské okno na verandu. Násle­ dována Chlupáčem vyšla do studeného rána. Hladká prkna ji chladila na bosých chodidlech. Mokřiny byly tiché, nad hladinou se vznášela mlha, obrovské cypřiše střežily kalnou vodu dosahující téměř až k domu. Opřela se o zábradlí, které za posledních sto let lidské dlaně ohmataly dohladka. V pod­ rostu zachrastilo suché listí, jak nějaké zvíře mířilo k vodě. Na rukou jí naskočila husí kůže. Zadívala se na klidnou hla­ dinu, pokoušela se vyhnat z hlavy ten strašný sen. Stále se ho nemohla zbavit. Držel se její mysli jako klíště, do mozku jí bolestivě zatínal ostré drápky. Bylo to něco víc než obyčejná noční můra. Olivia to věděla s mrazivou jistotou. Nebylo to poprvé, co „viděla“ čísi smrt. Vidění k ní při­ cházela v průběhu let, ale od té doby, co se přestěhovala do močálů, se s nimi doslova roztrhl pytel. Proto vlastně s ná­ vratem tolik váhala. Přesto se k němu odhodlala a nyní byla zpátky v Louisia­ ně. Znovu se jí začaly zdát strašlivé sny, znovu ji začaly děsit k smrti. „Stejně je to tvoje vina,“ zašeptala, jako by ji snad babička Gin, dej jí pámbů klidný odpočinek, mohla slyšet. 24

chladná krev Pevně sevřela zábradlí. Znovu viděla ten strašlivý zločin, jako by v té maličké koupelně stála s vrahem. Kolem stoupal kouř, pak kněz v masce zvedl meč nad hlavu a prudce sekl. Ne jednou, ale hned třikrát… Zavřela oči, toho vidění se však ne a ne zbavit. Kněz! Slu­ žebník Boží! Musí něco udělat. Hned. Dnes v  noci byla zavražděna žena. A  to dost otřesným způsobem. Olivia se podvědomě pokřižovala. Dlaněmi si otřela paže a těsněji se zabalila do přehozu. Studený listopadový větřík se prodral skrz koruny cypřišů a přinesl s sebou těžkou vůni močálu. Nemohla se chovat, jako by se nic nestalo, i  když moc dobře věděla, že jí nikdo nebude věřit. Otočila se a rychle se vrátila dovnitř, následovaná Chlupá­ čem, jehož drápky klapaly o podlahu z tvrdého dřeva. Usedla ke stolu, rozsvítila si lampičku a začala se prohrabovat hro­ madou nefunkčních propisek a poznámkových lístků v při­ hrádkách, až konečně našla, co hledala. Výstřižek z  novin. Šlo o článek, kde se psalo o nedávné sérii vražd. Podle zprávy vedl vyšetřování Rick Bentz. To on prý objevil spojitost mezi vraždami a odhalil nešťastnou roli doktorky Samanty Leed­ sové, moderátorky rádiové talk-show Půlnoční zpovědi. Stejný pořad slyšela Olivia i ve svém snu. Když se začetla do novinového článku, který si vystřihla už před několika měsíci, zachvěla se. Bentz a jeho partner Reuben Montoya prý zastavili řádě­ ní tak­zvaného „Růžencového vraha“, který coby „otec John“ před několika měsíci děsil obyvatele New Orleansu. Otec 25

LISA JACKSON John. Vrah byl posedlý doktorkou Sam a její rádiovou show, dokonce svým obětem nasazoval zrzavou paruku, aby mu ji připomínaly. Ženy před jejich smrtí nabádal, aby se kály za svoje hříchy… Stejně jako ten kněz v jejím snu, který oběť nutil, aby prosila o odpuštění a spásu. Při té myšlence jí ztuhla krev v žilách. Nejdřív muž, co o sobě mluvil jen jako o otci Johnovi, teď kněz. Musí si promluvit s detektivem Bentzem. Ihned. Nikdo jí na stanici nevěřil, pokaždé se jí vysmáli. Na to už byla zvyk­ lá. Třeba se k ní Rick Bentz bude chovat jinak. Třeba ji vy­ slechne. Bude muset. Shodila z  ramen deku po babičce a  sáhla po džínách a  tričku přehozených přes čelo postele. Z  nočního stolku vyndala lahvičku ibuprofenu. Spolkla nasucho čtyři tablety a doufala, že s jejich pomocí zažene bolest hlavy. Jestli chce všechno vysvětlit, musí mít jasnou mysl… Přes rameno si přehodila popruh kabelky, obula si lehké mokasíny a seběhla ze schodů. Chlupáč ji vesele následoval. Když však chvátala kolem knihovny v  přízemí, kousek od vchodových dveří, zarazila se. Na kůži ucítila lehoučký zá­ van, jako by jí na tvář dýchl sám ďábel. Srdce se jí rozbušilo. Podívala se z okna. Pes zavrčel, chlu­ py v zátylku se mu naježily. Znovu zaslechla zvenčí zašumění listí, jak se korunami stromů prohnal lehký větřík. Zdá se jí to, nebo venku opravdu někdo je…? Skrývá se někdo v tem­ notě? Hrůza ji na chvíli zcela ochromila. Naklonila se ještě blí­ že k oknu a pohledem prohledala temnou mlhu v okolí. Nic 26

chladná krev podezřelého však neviděla. Noc už zase byla dokonale tichá, ustalo i šumění listů. Rychle zavřela okno, zamkla ho a  spustila žaluzie. Na strach teď neměla čas. Když se ale obrátila zpět do místnosti, ucítila to znovu. Nepřeháněj, Olivie! Nech toho! Dýchala zrychleně, jemné chloupky na zadní straně paží se jí postavily. Připadalo jí, jako by v místnosti nebyla sama. Pohlédla do zrcadla vedle knihovny a otřásla se. Měla zvále­ né rozcuchané vlasy, pobledlou pleť, namodralé rty. Vypada­ la vyděšeně a přesně tak se i cítila. Musí ale jít na stanici… Sáhla do kabelky a vyndala sva­ zek klíčů. Ten nejdelší a nejostřejší z nich strčila mezi prsty, zbytek svazku sevřela pevně v pěsti jako zbraň. Pak vykročila ke dveřím. Chlupáč ji následoval, ocas měl stažený mezi zad­ níma nohama. „Ty zůstaneš tady,“ přikázala. Když však otevřela dveře, vystřelil střapatý kříženec ven. Proběhl spadaným listím a za­mířil přímo k jejímu autu. Olivia za sebou zamkla, ještě se ohlédla přes rameno a odklusala k autu, kde už na ni čekal Chlupáč. „No dobře, tak si nastup.“ Otevřela dveře u řidiče a pes nadšeně vyskočil dovnitř. V další sekundě už seděl na svém oblíbeném místě, na sedadle spolujezdce. Packami se opíral o  palubní desku, jazyk měl vyplazený, vzrušeně dý­ chal. „Nejedeme na žádný výlet,“ upozornila ho Olivia, pak nastartovala a  o  chatu se vzápětí opřely dva kužely světla. Neviděla nic, co by ji mělo znepokojovat. Nejspíš ji opět jen potrápila přehnaná představivost. Určitě. Proč jí tedy srdce pořád tak splašeně bije? 27

LISA JACKSON Zařadila rychlost a uvedla svůj starý Ford Ranger do cho­ du. Pick-up prudce vyrazil kupředu, za sebou nechal oblak zvířeného prachu. Dlouho jela po nezpevněné vozovce mezi cypřiši, pak překonala malý můstek a konečně se dostala na hlavní cestu. New Orleans byl od její chaty dobrých dvacet minut jíz­ dy. Šlápla na plyn a brzy dosáhla nejvyšší povolené rychlosti. Nechtěla mluvit s  nikým jiným než s  detektivem Bentzem. Bylo příliš brzy na to, aby ho na stanici zastihla. Nevadí, řekla si. Ráda počká. Jak dlouho bude potřeba. Když se silnice stočila na jih, zahlédla Olivia na obzoru slaboučkou oranžovou záři. Stáhl se jí žaludek. Oheň! Dobrý Bože… S ledovou jistotou věděla, že se v těch plamenech skrývá tělo ženy, kterou viděla ve snu.

28

3. kapitola

„Do háje!“ zaklel polohlasem Montoya, který vešel do místnosti se dvěma papírovými kelímky kávy. Bentz odtrhl oči od hromady dokumentů a podíval se na něj. Montoya mu podal jeden z  kelímků a  opřel se bokem o  jeho psací stůl. Na sobě měl černou značkovou koženou bundu a černé džíny. Otočil hlavu a zadíval se nedovřenými dveřmi do prostoru hlavní kanceláře. „Copak?“ zeptal se Bentz zpoza haldy papírů, kterých jako by nikdy neubývalo. Zločin v New Orleansu zkrátka ni­ kdy nespal. „Problémy.“ „Ty máme pořád.“ „Ne, ty to nechápeš, je tu zase naše obecní bláznivka.“ „Zase?“ zopakoval Bentz a otočil se stejným směrem, ja­ kým se díval Montoya. Mezi stoly k nim kráčela drobná žena se zlatými kudrnatými vlasy, jemnou světlou pletí a štíhlou pevnou postavou. Na sobě měla džíny a mikinu se znakem 29

LISA JACKSON new­ orleanských Saints, která rozhodně pamatovala lepší časy. „Párkrát volala Brinkmanovi. Tvrdí, že má parapsycho­ logické schopnosti a že vídá vraždy ještě předtím, než se sta­ nou,“ vysvětloval Montoya. „A co na to Brinkman?“ „Jako vždycky: ‚Kecy.‘ Ten jí nevěří ani slovo.“ V tu chvíli vstoupila do kanceláře. Tváře jí hořely, bradu měla pozdvihnutou. Patrně v  rozhořčeném odhodlání, do­ mníval se Bentz. Její oči barvy dobře uleželé whisky se za­ bodly přímo do něj. „Detektiv Bentz?“ zeptala se. Montoyi si prakticky nevší­ mala. „Jo, to jsem já.“ „Dobře. Potřebovala bych s vámi mluvit.“ Bentz mezitím vstal a  mávl rukou ke svému parťákovi. „Tohle je detektiv Reuben Montoya.“ „Reuben D. Montoya,“ dodal významně mladší kolega. „D jako Diego.“ Bentz po něm střelil překvapeným pohledem. Diego? A  od­kdy? Aha… Od okamžiku, kdy do kanceláře vstou­ pí hezká ženská. Montoya o ní sice mluví jako o bláznivce, ale líbí se mu – rozhodně se mu líbí. Takhle se jeho parťák choval vždycky, když se někde v okolí objevila nějaká fešná sukně. Duševní stav dotyčné pro něj byl podle všeho až dru­ hořadý. A i když se včera holedbal tím, jak ho momentálně ženy nezajímají, protože má oči jen pro jednu, jeho mužský radar nikdy nespal. Příchozí se ale na Montoyu sotva podívala. Bentz jí podal ruku. „Četla jsem o vás v novinách,“ řekla. 30

chladná krev Super. Další obyvatel New Orleansu, který ho považuje za hrdinu. Musel jí však přičíst plusové body za to, že se mu dí­ vala přímo do očí a Montoyovy pokusy o flirtování dokonale přehlížela. Přijala Bentzovu nabízenou ruku a její pevný stisk ho překvapil. „Nemůžete věřit všemu, co se píše.“ „Nemusíte se bát, rozhodně všemu nevěřím.“ Pokynul jí k židli. „Tak co vás sem přivádí?“ „Vražda.“ Proč chodit kolem horké kaše, že? Zpod hromady lejster vy­táhl svůj zápisník. „A čípak?“ „Ženy.“ Usedla na židli a Bentz si povšiml známek vyčer­ pání na jejím obličeji. Měla tmavé kruhy pod očima, kolem rtů jemné vrásky. Do kanceláře s ní vstoupila příjemná lehká vůně jasmínu. „Neznám ji. Říkal jí Cecílie, ale ona tvrdila, že to není její jméno a… Neřekla mu, jak se doopravdy jme­ nuje.“ „Komu?“ „Vrahovi,“ oznámila a zadívala se na Bentze, jako by byl zabedněný. „Počkejte. Vezmeme to hezky od začátku,“ navrhl. „Říká­ te, že jste viděla, jak někdo zavraždil nějakou ženu, ano? Byla jste u toho?“ zeptal se. Zaváhala. „Ne.“ „Ne?“ „Ale viděla jsem to.“ Paráda. Něco takového po ránu opravdu potřeboval… Cvaknutím otevřel propisku. „Kde se ta vražda stala, sleč­ no…?“ „Benchetová. Olivia Benchetová. Nevím, kde se ta vražda stala… Viděla jsem ale, jak je nějaká žena, asi tak pětadva­ 31

LISA JACKSON cetiletá, zavražděna.“ Zbledla a  s  námahou polkla. „Ona… Měla blond vlasy po ramena, modré oči, pihy a… Takovou hezkou tvářičku… Byla štíhlá, ale ne vyhublá. To spíš vy­ sportovaná… Jako by chodila do fitcentra, nebo… Bože…“ Zavřela oči a zhluboka se rozechvělými rty nadechla. Pak po­ malu vydechla. Když znovu otevřela oči, působila už mno­ hem klidnějším dojmem. Bentze v  nose znovu pohladila jemná jasmínová vůně. „Počkejte, radši si ještě něco ujasněme. Takže vy jste slyšela, jak říká její jméno, a viděla, jak ji zabíjí. Nebyla jste ale přímo u toho?“ Sakra. Přesně tohle přece Montoya říkal. Na tváři se mu také začal objevovat šalamounský úsměv, kterým jasně naznačoval: Já to věděl. „Ano, přesně tak.“ „Viděla jste to na nějakém záznamu?“ „Ne,“ odpověděla a  pak rychle dodala: „Asi bych vám měla něco vysvětlit.“ Jo, to by nebylo špatné. Naklonila se na židli, pak roztáh­ la ruce, jako by chtěla uchopit neviditelný balón. Tak, teď to přijde, pomys­lel si Bentz. Teď se nás bude snažit přesvědčit o pravdivosti té svojí historky. Tahle ženská je skutečně obecní bláznivka, jak Montoya trefně poznamenal. „Víte, dokážu vidět věci těsně předtím, než se stanou, ne­ bo během toho. Mohou se dít i  několik kilometrů daleko. Vidím je ve svojí mysli. Chápu, že to zní divně, nejspíš do­ konce šíleně, ale je to pravda.“ „Jste jasnovidka.“ Nebo případ pro psychiatra. „Nevím, jestli si mám říkat přímo takhle. Mám zkrátka lehké mimosmyslové schopnosti.“ „Lehké?“ nechápal Bentz. 32

chladná krev „Přicházejí nahodile. Třeba dnes v noci, když jsem spa­ la… Víte, bylo to tak skutečné… Prostě jsem to viděla.“ Hm, čím dál tím lépe. Takže se jí to vlastně zdálo. Nádhera! „Takže jste spala?“ „Bylo to mnohem silnější než obyčejný sen.“ „Všechny vaše sny se vyplní?“ „Ne, jistěže ne.“ Máchla rukou podrážděně do vzduchu. „Už jsem vám přece řekla, že vím, jak šílené vám to musí připadat. Zkuste mě ale prosím vyslechnout. Neodsuzujte mě hned. Tyto ‚sny‘, jestli tomu tak chcete říkat, jsou jiné. Nedokážu to vysvětlit… Nejsou reálné, nejsou ani nereálné.“ Jasně… Bentz se poškrábal na zátylku a zadíval se na ni. Tvářila se vážně. Nelhala. Ať už tu blekotá sebevětší nesmy­ sly, věří jim. „Probudila jsem se a cítila kouř a… a horko. Slyšela jsem ji, jak volá o pomoc. Byla jsem tam! Ne fyzicky, ale…“ „V duchu?“ navrhl. „Mentálně, nebo spíš telepaticky?“ přidal se Montoya. „Vysvětlujte si to, jak chcete,“ řekla. V hlase jí zazněl osten podráždění. „Já si to vysvětlit neumím.“ „Chápu. Já taky ne,“ připustila. Protože něco takového vysvětlit ani nejde. „Já vím, že tady jste zvyklí pracovat s fakty. Jednoznačný­ mi důkazy. Opravdu se vám nedivím… Určitě jste se ale už setkali s lidmi, co mají jisté psychické schopnosti. Četla jsem dokonce, že některá oddělení s jasnovidci při těch nejtěžších zločinech spolupracují.“ „Ano. Když jim dojdou všechny hmatatelné stopy,“ vy­ světlil Bentz. „Když se například najde mrtvé tělo, nebo ně­ 33

LISA JACKSON kdo naopak zmizí a žádným konvenčním způsobem ten pří­ pad nelze vyřešit.“ „Na tomhle nic konvenčního není.“ „Amen,“ poznamenal Montoya a Olivia mu přes rameno věnovala přísný pohled. „Moje babička měla ten dar taky, máma ale ne.“ Rty se jí stáhly do sebeironického úšklebku. „To jsem to opravdu vy­ hrála…,“ poznamenala. Na hladkém čele se jí náhle objevily vrásky. Zamračila se a opět se opřela o opěradlo židle, jako by ji ta zpověď zcela vyčerpala. „Je to dědičné?“ „Já nevím, jak to funguje, rozumíte? V naší rodině se to zkrátka děje. Tečka. Občas mě to přepadne během dne, třeba při řízení.“ „To může být nebezpečné.“ „Jo, to máte pravdu. A… Ani si nedokážete představit, jak těžké je o tom vyprávět lidem a snažit se je přesvědčit, aby se to alespoň pokusili pochopit. Nebo tomu dokonce uvěřit.“ „Ano. Pro většinu normálních lidí je to skutečně těžko uvěřitelné,“ souhlasil Bentz. Montoya, který se za ní opíral boky o desku stolu, jen stě­ ží zachovával vážnou tvář. V očích mu poletovaly pobavené jiskřičky. Mlčel, ale Bentz měl pocit, jako by mu na čele svítil obrovský nápis: Já ti to říkal. „Opakuji: Vím, jak šíleně to zní,“ dodala Olivia, jako by i ona vycítila pochybnosti detektivů. Bentzovi najednou při­ padala drobná, zranitelná. Uprostřed ranního mumraje na stanici vypadala nepatřičně. Dveře do jeho kanceláře byly pootevřené, a tak měl krásný výhled do hlavní místnosti, kde se to jen hemžilo policisty i  civilisty, kde zvonily telefony, 34

chladná krev kam eskorta zrovna přiváděla podezřelého a odkud k němu doléhaly útržky rušné konverzace. Olivia Benchetová sem nepatřila. Nebyla ani polda, ani zločinec, a jak se obával, ani důvěryhodný svědek. Schoulila se na židli a dlaněmi si pohladila ramena, jako by se tetelila zimou. V kanceláři však bylo takové horko, že Bentz musel hned po svém příchodu otevřít okno. Dovnitř tak pronikaly zvuky ulice. Rozhovory chodců, hukot pne­ umatik na asfaltu, bručení motorů, vrkání holubů a  plácá­ ní jejich křídel. Poškrábala se v zátylku. „Neměla jsem sem chodit,“ řekla potichu, jako by mluvila k sobě. „Věděla jsem, že mi nebudete věřit… Musela jsem to alespoň zkusit.“ „Detektiv Montoya vám skočí pro kafe, co vy na to?“ „Děkuji, to není potřeba…,“ protestovala zdvořile Olivia. To už byl ale Montoya ze dveří venku. Olivia se naklonila, jako by mohla konečně mluvit upřím­ ně. „Musíte mi věřit, pane detektive. Dnes ráno byla brutálně zavražděna nějaká žena. Viděla jsem to.“ „Ale nebyla jste tam.“ „Ne, viděla jsem to ve svojí mysli.“ „Když jste spala,“ podotkl Bentz. „Ale nebyl to sen!“ vykřikla. Nebyla ani tak rozzlobená, jako spíš zoufalá. „Já přece ten rozdíl poznám.“ V tu chvíli se do kanceláře vrátil Montoya s kávou. „Ten kněz ji mučil a pak…“ „Kněz?“ zopakoval Montoya a podal jí kelímek. Pobavený výraz se mu náhle z obličeje vytratil. „Tu ženu měl zavraždit kněz?“ „Ano. Měl na sobě kněžský hábit. Sutanu.“ Bentz se zamračil. Došlo mu, proč se obrátila právě na něj. 35

LISA JACKSON Odložil tužku na záznamník a  pohodlně se opřel. „Nechte mě hádat. Četla jste v novinách, jaký jsme s Montoyou v létě rozlouskli případ, takže nás považujete za nějaké experty na katolické vraždy. Proto jakmile jste ve snu viděla kněze, ob­ rátila jste se na nás.“ Ze všech sil se snažil, aby mu do hlasu nepronikal sarkasmus. „Vlastně ano,“ připustila. Zatvářila se navíc tak provinile, že Bentz náhle pocítil nutkavou potřebu jí uvěřit. Něco tako­ vého si ale nemohl dovolit. „Aha, chápu,“ řekla a v očích se jí zablýskalo. „Myslíte si, že jsem si přečetla článek o vašem vyšetřování, a protože jsem se zrovna samou nudou kopala do zadku, skočila jsem do auta a přijela sem, abych vám tu vyprávěla bláznivý příběh o  knězi. A  to jen proto, že jsem se chtěla trochu rozptýlit? Nebo abych získala svých patnáct minut slávy?“ Neodpovídal. „Prosím vás, kdo by něco takového dělal?“ „Slečno Benchetová…“ „Nemusíte mě tu blahosklonně utěšovat, ano? A  říkejte mi Olivie, alespoň tohle si ujasněme. Chápu, jak šíleně vám ten můj příběh musí znít. Já ale tu vraždu viděla, jako bych v té maličké koupelně stála taky.“ „V koupelně?“ vstoupil do rozhovoru opět Montoya. „Ano, tam se to stalo. V koupelně. Kněz, člověk, který by měl svůj život zasvětit Bohu, přivázal ženu řetězem k umyva­ dlu a pak ji zabil.“ Montoya se zamračil. „Takže, slečno Benchetová… Oli­ vie… poznala byste vraha?“ „Ne.“ Zakroutila hlavou a  kousla se do spodního rtu. „Měl na sobě masku. Takovou černou kuklu, která mu za­ krývala celou hlavu.“ 36

chladná krev „Takže kněz v masce,“ shrnul Bentz. „Ano!“ V očích se jí naštvaně zablýskalo. „A ta vražda, kterou jste viděla, i když jste u ní nebyla, se stala v koupelně?“ „Už jsem vám přece řekla, že tam byla žena přivázaná k umyvadlu a…“ Pokrčila rameny. „Ventilací se dovnitř draly plameny, jemu to ale zjevně nevadilo. Jako by to čekal. To mu ale nestačilo.“ „Nestačilo?“ zopakoval Bentz. Pomalu se bál, co asi bude následovat. „Ne. Měl meč,“ zašeptala. Celá se třásla. Zavřela oči, jako by se chtěla před tou vzpomínkou ochránit. „Třikrát ji sekl do krku.“ „Prokrista,“ zašeptal Montoya. V očích Olivie Benchetové se objevily slzy. Několikrát za­ mrkala. Buď před nimi seděla herečka, která by si zasloužila nominaci na Oscara, nebo těm svým výmyslům skutečně vě­ řila. „Bylo… Bylo to strašné. Strašlivé.“ Bentz se podíval na Montoyu a podal Olivii balíček papí­ rových kapesníčků. Olivia si dva vytáhla, otřela si oči a styd­ livě se na oba detektivy zadívala. „Omlouvám se.“ „V pořádku, nic se nestalo,“ řekl. Nevěděl, co se to vlastně děje, Olivia Benchetová ale vypadala na zhroucení. Rozhodl se tedy jednat podle protokolu a sepsat s ní standardní hlá­ šení. Co kdyby… Bláznivka nebláznivka, ta ženská byla vy­ děšená k smrti. „Dobře, tak si to povíme hezky od začátku. Nahraju to, jestli vám to nebude vadit.“ „Dobře… Určitě…“ Mávla ledabyle rukou, jako by jí na tom nezáleželo. Pak usrkla trochu kávy. Bentz mezitím na­ chystal rekordér, vložil do něj čistou kazetu a stiskl tlačítko. 37

LISA JACKSON „Dvaadvacátého listopadu, výpověď slečny Olivie Bencheto­ vé. Se svědkyní jsou detektivové Rick Bentz a Reuben Mon­ toya.“ Natočil mikrofon, aby do něj Olivia mohla mluvit co možná nejpohodlněji, a  dodal: „Nyní, slečno Benchetová, vyhláskujte svoje jméno a nadiktujte svoji adresu…“ Kazeta v  přístroji pokojně vrčela, Olivia upíjela kafe a klidným hlasem vyprávěla, co považovala za nutné. Zmínila se, že žije v oblasti močálů mimo město, nadiktovala adresu a telefonní číslo, prozradila i adresu svého pracoviště, obcho­ du Třetí oko na Jacksonově náměstí. Vysvětlila také, že než se před několika měsíci vrátila do Louisiany, aby se postarala o nemocnou babičku, žila v Tucsonu. S Bentzovou pomocí zopakovala všechno, co jim už řekla. Mon­toya jen přihlížel, Bentz poslouchal, tu a tam si něco za­ psal. I když už všechno slyšel, nevynechal jediné slovo. Zno­ vu si tedy poslechl o  tom jejím „vidění“ týkajícím se nahé ženy přivázané k  umyvadlu, kterou jakýsi maskovaný kněz nejdřív nutil prosit o milost a pak ji zabil. Mluvila tichým hlubokým hlasem, jako by byla v  něja­ kém transu. Jako by ani neseděla v Bentzově kanceláři zava­ lené stohy dokumentů, s košem přetékajícím odpadky v rohu a usychající kapradinou na okně. „… když si byl jistý, že v rádiu hraje ta správná skladba, jakýsi náboženský hymnus, vytáhl meč.“ Znovu popsala tři údery čepele. „Cítila jsem, že spěchá. Možná kvůli tomu ohni. Možná ze strachu, aby ho nikdo nedopadl. Když skon­ čil, sáhl do kapsy a něco z ní vytáhl. Bylo to lesklé… Možná řetízek nebo přívěsek. Pověsil ho pak na hlavici sprchy. To rádio pořád hrálo. V místnosti už bylo tolik kouře, že jsem pořádně neviděla. Připadalo mi ale, že se svlékl a šaty tam nechal.“ 38

chladná krev „Takže zůstal nahý?“ zeptal se Montoya. Opíral se o rám dveří, ruce měl založené na prsou. Na kafe, které si přinesl, úplně zapomněl. „Viděla jste nějaká poznávací znamení? Třeba tetování, nebo mateřská znaménka?“ „Nebyl nahý. Měl na sobě takový přiléhavý sportovní úbor. Takový, jaký se nosí na kolo.“ „A pak měl ještě tu kuklu, co mu zakrývala obličej.“ „A co rukavice?“ chtěl vědět Montoya. „Ty taky. A…“ Zamyslela se a  zadívala se z  okna. „Víte, měla jsem takový zvláštní pocit… Připadalo mi, jako by vě­ děl, že se na něj dívám.“

39

4. kapitola

Magor. Totální magor. Mrzelo ho, že o  ní musí takhle smýšlet, protože se mu zdálo, že je o pravdivosti svých slov skutečně přesvědčená. Montoya měl ale pravdu. I když byla moc hezká, měla zřejmě o kolečko víc. Jinak se mu moc líbi­ la, měla krásné bohaté vlasy a plné rty, v hlavě to ale neměla v pořádku. Seděla přímo naproti němu, chvíli vypadala křeh­ ce a zranitelně, pak zase rozčileně a odhodlaně. Ošívala se, zoufale se ho snažila přimět, aby té její historce uvěřil. To ale nešlo. „Jak mohl ten kněz vědět, že se na něj díváte? Viděl vás?“ zeptal se Montoya. „Netuším. Nedokážu to vysvětlit, ale přísahám, že mě vi­ děl.“ Montoya nepřestával naléhat: „Jak vás mohl vidět? Přece jste tam nebyla. Spala jste tou dobou v domě svojí babičky… Zjevil se vám přece ve snu.“ „Bylo tam hodně kouře, ale já skrz něj viděla. Připadalo mi, jako bych se dívala nějakým oknem, možná…“ Bázlivě 40

chladná krev vzdychla a postavila nedopitý kelímek s kafem na stůl. Pak si prstem odhrnula vlasy z čela. „Vím, že mi nechcete věřit. Bylo by pro vás jednodušší, kdybych odešla. To, co vám ří­ kám, se ale stalo.“ Podívala se Bentzovi přímo do očí. „Přísa­ hám na svůj život.“ Bentz se zadíval do zápisníku. Z hlavní kanceláře k němu doléhalo zvonění telefonů, rozhovory kolegů a klapání klá­ vesnic. Byl přesvědčen, že s Olivií jen marní čas, byl ale roz­ hodnut ji vyslechnout. „Dobře. Tak pokračujte. Ten kněz se tedy svlékl, ano? Co se stalo pak? Kam šel?“ „Pryč. Opustil místnost.“ „Nešla jste za ním?“ „To bych asi ani nemohla. Takhle to nefunguje.“ „A jak to funguje?“ „To sama nevím. Většinou jde o takové záblesky. Útržky reality, které si jen stěží lepím dohromady. Tohle bylo mno­ hem komplexnější, ale… Pak… No, vzbudila jsem se.“ Samozřejmě, pomyslel si Bentz, nahlas ale neřekl nic. Ne­ chtěl k ní být zbytečně sarkastický. „Vzpomínáte si ještě na něco? Třeba na nějakou maličkost, která by nám pomohla určit, v jakém domě se to stalo?“ „Ten dům hořel. To by snad mohlo hledání zjednodušit.“ Možná ano, možná ne. „Určitě to bylo v New Orleansu?“ „Hrálo rádio, poznala jsem jednu stanici. Muselo se to tedy stát někde v  blízkém okolí. Alespoň myslím… Nedo­ kážu to vysvětlit, ale cítila jsem, že je někde tady… Dobrý Bože.“ Vzdychla a rezignovaně zakroutila hlavou. „Vy mi po­ řád nevěříte, nemám pravdu?“ „Já se jenom snažím uspořádat si všechno to, co jste nám řekla. Dobrat se k nějakým faktům.“ Ať už záměrně nebo ne, 41

LISA JACKSON dostávala se mu pod kůži. Byla si skálopevně jistá tím, co ří­ kala, a zároveň přiznávala, že jim musí připadat jako blázen. V jednu chvíli měla slzy na krajíčku, v následující sekundě jí z očí létaly blesky. Měl k ní spoustu otázek, nechtěl ji ale vystrašit. A  pro případ, že lhala, postupoval přesně podle osvědčené policejní taktiky: Dej jí dost dlouhý provaz a ona se už na něm uškrtí sama. „Takže,“ začal zase vlídným hlasem. „Vy tedy víte jen to, že nějaký kněz, kterého nemůžete identifikovat, setnul hlavu nějaké ženě v neznámé budově. Myslíte si ale, že k tomu do­ šlo tady v New Orleansu.“ Sklopila pohled a chvilku se dívala na svoje dlaně. „Ano. Já… Akorát vám nemůžu říct, kde přesně. Došlo k tomu ale dnes ráno.“ „Protože se vám to zdálo dneska?“ Začervenala se. „Ne… Myslím si, že ty vidiny probíhají ve stejném čase, kdy se to děje. Nejsem si jistá. Jak už jsem ale řekla dříve, detektive, v  té koupelně hrálo rádio. Doktorka Sam v té svojí show Půlnoční zpovědi mluvila o dnešku jako o významném dni naší historie. Dvaadvacátého byl zastřelen prezident Ken­nedy.“ „Ano, to je pravda,“ potvrdil Montoya. „Může to být důležité?“ „To přece nevím.“ „Podívejte,“ řekla a namířila ukazovák přímo na Bentze. V  očích jí znovu zahořelo. „Už jsem tu byla. Mluvila jsem s  detektivem Brinkmanem, ten mě ale pokaždé poslal do háje. Pak jsem se dočetla o vás dvou a myslela si, že jste třeba trochu jiní. Že byste mi třeba mohli pomoci. Že byste nějak mohli zajistit, aby se to, co se stalo dnes v noci, už neopako­ valo.“ 42

chladná krev „Jestli se něco stalo.“ „Stalo, detektive. Přísahám na hrob svojí babičky.“ Tváře jí opět zčervenaly, odhodláním zaťala zuby. „Až na to, že se vám to možná jenom zdálo.“ „To teda ne, já ten rozdíl poznám!“ „Vzpomínáte si ještě na něco?“ zeptal se a Olivia dlouze vydechla. „Ne. Nic mě nenapadá. Zatím.“ Nejvyšší čas tuhle šaškárnu ukončit. Zdvořile se usmál. „Podívejte, slečno Benchetová… Olivie… Já toho teď bohu­ žel moc udělat nemůžu. Nemůžu začít vyšetřovat vraždu, když nemáme tělo, nebo alespoň zprávu o nějaké pohřešo­ vané ženě, která by odpovídala vašemu popisu. Nemám se od čeho odrazit, vlastně vím jen to, že jste měla ošklivý sen.“ „Ošklivý sen?“ zopakovala. „Ošklivý sen? Já neběhám na policii pokaždé, když mám zlý sen. Není přece nic jednoduš­ šího než si ty informace ode mě ověřit. Můžete začít s požá­ rem.“ Montoya, postávající vedle kartotéky, se poškrábal ve vousech na bradě. „Vlastně jeden požár máme. Jde o  starý dům nedaleko městského parku, kousek od Esplanade Ave­ nue, myslím.“ Bentz se ke svému parťákovi překvapeně otočil. „Jak to můžeš vědět?“ Montoya mu věnoval světácký úsměv. „Ucho u země, nos ve vzduchu, oči na stopkách.“ Ještě že ses u toho nepodělal, pomyslel si Bentz. Montoyo­ vo machrování mu občas lezlo krkem. „Byl někdo uvnitř?“ „To se ještě neví. Když jsem se o tom dozvěděl, ještě ten dům hasili.“ 43

LISA JACKSON Bentz obrátil pozornost opět k Olivii. „Prověříme to.“ „Dobře.“ Pořád se mu dívala přímo do očí, ramena jí ale poklesla, jako by se jí ulevilo. „Podívejte, já vím, že byste mě nejraději odepsali jako bláznivku z močálu, ale nedělejte to. Prosím, nedělejte to.“ Bentz stiskem tlačítka vypnul rekordér a  vstal. Výslech skončil. „Děkujeme, že jste přišla. A jak už jsem řekl, infor­ mace od vás prověříme a  dáme vám vědět, kdybychom na něco narazili.“ „O nic víc ani nežádám.“ Zalovila v kabelce a vyndala z ní peněženku. V další vteřině už detektivovi podávala vizitku.

Olivia Benchetová majitelka

Křišťálový hranol

Sběratelství, New Age, Spiritualita

Telefonní číslo a adresa do Tucsonu v Arizoně byly pře­ škrtány, místo toho na vizitku dopsala místní číslo. Položila navštívenku na desku stolu a posunula ji ke dvěma zarámo­ vaným fotkám, z nichž se usmívala Kristi. „Je moc hezká,“ poznamenala při pohledu na fotky. „Va­ še?“ „Jo,“ odpověděl Bentz a sáhl po vizitce. „Podívejte, slečno Benchetová, to, co jste nám tady navykládala, se mi jeví jako hromada nesmyslů. Jestliže ale zaslechnu, že se ztratila žena, která odpovídá vašemu popisu, nebo jestli se v  tom domě najde nějaké tělo… Ihned vás budu kontaktovat.“ Přikývla a zaváhala. Jako by chtěla ještě něco dodat. Mon­ toya si toho také všiml, protože se naklonil a vlídným hlasem se zeptal: „Chtěla byste nám ještě něco povědět?“ 44

chladná krev Rozpačitě se na něj podívala, pak přesunula pohled k  Ben­tz­ovi. „Určitě jste se na mě informovali u  detektiva Brinkmana. Nedivím se vám, já bych udělala totéž. Chtěla jsem jen dodat, že ten vrah už zabíjel. Ještě nikdy jsem neměla tak jasnou vizi jako dnes v noci, předtím šlo spíše o nahodilé výjevy. Spíše jen střepy než celé okno, jestli mi rozumíte… Cítím ale, že tenhle kněz zabíjí v  rámci nějakého poslání. Nebo msty. Nenechá toho, dokud ho někdo nezastaví. Za­ vraždil už dvě, možná dokonce tři ženy. Nevím bohužel jak, ale rozhodně je zabil. Brutálně.“ Kousla se do spodního rtu. „Po ulicích New Orleansu se prochází ryzí zlo. Ďábel. Včera jsem ho spatřila a  to, co jsem viděla, mě vyděsilo k  smrti. Vrah svoje poslání ještě zdaleka nedokončil. Naopak, je te­ prve na začátku.“ Bingo! Olivia Benchetová je totální magor. Bentz už toho slyšel víc, než chtěl. Už by tu pomatenou ženskou pakoval ze dveří, kdyby se ještě jednou nezadívala na fotky Kristi. Na prvním snímku jí bylo šest. Smála se od ucha k uchu, nahoře jí chyběl přední zub. Druhý snímek pocházel z loňska, kdy jí bylo sedmnáct. Mile se usmívala, v očích jí však jiskřil vzdor a  bradu měla vyzývavě pozdviženou. Bylo zřejmé, že tahle holka nebude žádná domácí puťka. „Jste otec, detektive Bentzi, a v tomhle městě někdo zabíjí ženy. Co kdyby se zaměřil právě na ni?“ Olivia ukázala na dvojici fotografií. „Ta žena, kterou zavraždil dnes v noci, také byla něčí dcera. Možná také matka nebo sestra.“ Zabodla do něj oči. „Doufám, že zavoláte, až zjistíte, že jsem měla prav­ du. Možná bych vám totiž mohla pomoct.“ Obešel stůl a  otevřel Olivii dveře. „Ozveme se, jestli na něco podezřelého narazíme.“ 45

LISA JACKSON „Prosila jsem vás, abyste se ke mně nechoval blahosklon­ ně, nezapomeňte,“ připomněla mu. V koutcích úst jí zacuka­ lo. „Díky Bohu nedokážu číst vaše myšlenky, ale jasně vidím, co vám kouká z očí.“ Proklouzla dveřmi. „Au,“ pronesl Montoya, když Olivia opustila kancelář. Když procházela služebnou, nejeden polda zálibně spočinul pohledem na hezky vytvarovaných hýždích, které zvýraz­ ňoval upnutý střih džínů. Šla vzpřímeně a s hrdě vztyčenou bradou. Bentz z ní nespouštěl oči, ona se však ani neohlédla. Zarazilo ho, že pořád cítí slabý nádech jejího parfému. Pře­ kvapivě příjemného parfému! Montoya dlouze a potichu hvízdl. „To je teda… Něco.“ „Jo.“ Bentz sledoval, jak sestupuje po schodech, a mimo­ děk si pohrával s  její navštívenkou. V  duchu si pak vlepil imaginární pohlavek. Není už přece žádný nadržený puber­ ťák. Jako třeba Montoya. Ano, je to atraktivní žena, no a co? Atraktivních žen denně potkává desítky. A  většina z  nich ani nemá  o  kolečko víc. Poklepával rohem navštívenky o ztvrdlou kůži na dlani. „Hezká, ale trochu mimo,“ poznamenal Montoya. „No nic, asi bychom se zase měli pustit do práce.“ „Souhlas,“ řekl Bentz. „Nějaký čas žila v Tucsonu.“ „Ti by si tam mohli otevřít speciální oddělení pro magory. Nenašlo se tam i UFO?“ „Ne, to bylo v Roswellu v Novém Mexiku.“ „To je odtamtud, co by kamenem dohodil.“ Montoya si zapnul koženou bundu a  zvedl límec, aby si ochránil krk. „Moc tam praží slunce, jestli chceš znát můj názor.“ „Nechci.“ Montoya parťákův rýpanec ignoroval, dopil zbytek kafe 46

chladná krev a  zmačkal v  dlani prázdný kelímek. „Vaří se jim tam moz­ ky v hlavách. Viděl jsi ty vybělené býčí lebky na pohledech? To přesně způsobuje slunce. Spaluje jim maso a šedou kůru mozkovou.“ „I zaživa?“ „No jasně, začíná to pozvolna.“ Montoya se potměšile usmál a bez zaváhání hodil kelímek do koše. „Co ten požár? Kdy byl hlášen?“ zeptal se Bentz. Přál si, aby dokázal Olivii Benchetovou jen tak pustit z hlavy. „Brzy ráno. Ve tři nebo ve čtyři.“ To by té Oliviině historce odpovídalo. Oblíbená show doktorky Sam Půlnoční zpovědi byla nedávno rozšířena. Ně­ které dny v týdnu končila až ve tři ráno. „Kněz,“ zamumlal Montoya. „Tak o tom pochybuju.“ Bentz o  tom pochyboval také, i  když měl proti katolic­ ké církvi, obzvláště pak vůči jednomu konkrétnímu knězi, značné výhrady. Ten dotyčný byl navzdory sutaně pěkný hajzl, žádný kněz by ale nebyl schopen vraždit. O  tom byl Bentz přesvědčený. V tu chvíli zazvonil telefon. Bentz po něm sáhl a přiložil si sluchátko k uchu. „Bentz.“ „Ahoj, Ricku, tady Stan Pagliano.“ Detektivovi se zježily vlasy v zátylku. Hrával se Stanem tak jednou za půl roku karty. I Stan sám vychovával dceru, která byla zhruba v Kristiiných letech. Pracoval u new­orleanského hasič­ského sboru. „Co se děje?“ Obešel stůl a napnul šňůru od telefonu do maximální délky. „Pracoval jsem půlku noci. Měli jsme velký požár ve čtvr­ ti Bayou St. John. Šlo o malý domek. Než jsme stačili dorazit na místo, bylo už pozdě.“ 47

LISA JACKSON „Byl někdo uvnitř?“ „Jo. Našli jsme ohořelé ostatky člověka… Asi ženy. Neví­ me to jistě, moc toho z ní totiž nezbylo. Na místě už je koro­ ner a kluci z laborky, napadlo mě ale, že by ses tam možná rád podíval sám. Tohle totiž nebyla žádná nehoda. Nikdo tam neusnul se zapálenou cigaretou. Tohle byl čin žháře a tu ženu úmyslně nechal uvnitř. Byla chudák přivázaná k umy­ vadlu, představ si to… Někdo ji přivázal za ruce a za nohy a nechal ji tam uhořet. Něco taky měla kolem krku, ale ne­ víme co, tělo je opravdu hodně spálené. A navíc ještě… Ta její hlava…“ Odmlčel se a hlasitě polkl. Bentz věděl, co bude následovat. „Jako by ji někdo usekl! Příšerná podívaná…“ Bentzovi přeběhl mráz po zádech. Zadíval se ke schodišti a náhle si přál, aby mohl Olivii Benchetovou zavolat zpátky. „Pak je tam ještě pár dalších věcí. Laborka na tom už pra­ cuje, ale možná by neškodilo, kdyby ses na to sám podíval, než to tam zabalí.“ „Jasně. Jedu tam,“ vyhrkl Bentz. Když mu Stan nadiktoval přesnou adresu, stáhl se mu úzkostí žaludek. Zavěsil a natá­ hl se pro bundu. Přitom zachytil Montoyův tázavý pohled. „Kousek od Esplanade někdo uhořel v  domě. Patrně žena. Je spálená na uhel, ruce a nohy měla přivázané k umyvadlu, hlavu oddělenou od těla.“ „No to mě pos…,“ vydechl Montoya. Bentz si zasunul pistoli do koženého pouzdra v podpaždí. „Jo. Mě taky.“

48

5. kapitola

Kristi Bentzová se vymrštila na okraj bazénu. Měla za se­ bou tři kilometry. To byla nejdelší vzdálenost, kterou za po­ slední půlrok uplavala. Cítila se skvěle. Vzala si z háčku nad lavičkami ručník a začala se vydýchávat. V nose cítila chlor, uši měla zalehlé, zvuky bazénu a výkřiky plavců slyšela za­ střeně. Paní Carterová, maskulinní trenérka plavání, obchá­ zela v teplákové soupravě a s píšťalkou na krku kolem bazé­ nu. Procházela se v gumových žabkách po betonové podlaze, sbírala plovací prkna, zvedla i brýle, které si na zemi někdo zapomněl. Na oknech se srážela mlha, i tak ale Kristi viděla studenty spěchající na první hodinu. Zkracovali si cestu přes sportov­ ní areál. Podívala se na hodiny. Sakra! Tři čtvrtě na osm. Jestli si nepospíší i ona, tak první hodinu nestihne. Celá mokrá se dala do běhu a přitom peri­ ferním viděním zahlédla v jednom z oken tmavý obrys. Za­ stavila se a za zamlženým sklem rozeznala vysokou postavu, jak nakukuje dovnitř. Proč jednoduše nevejde dveřmi? 49

LISA JACKSON Co je jí vlastně do toho? Jen ať se podívá. Třeba ho rajcuje pohled na dívčí těla v plavkách. Asi je to nějaký ubožák, co se stydí oslovit holku přímo. Chudák. Zabalila se do ručníku, zaběhla do umývárny a  tam si dopřála rychlou horkou sprchu. Voyeura pustila během mi­ nuty z hlavy. Převlékla se do džínů a svetru, vlasy si svázala do ohonu, zběžně se nalíčila, sbalila si batoh a vyrazila přes dvůr kampusu. Většina studentů už zmizela v  příslušných učebnách. Jen poslední hrstka opozdilců ještě chvátala po betonových chodníčcích protínajících trávník. Prošla kolem knihovny a zalétla pohledem směrem k Adamově sálu, kde měla mít později hodinu angličtiny s doktorem Northrupem a pak psychologii s doktorem Sutterem. Oba kantory pova­ žovala za podivné pavouky. Oba byli tak… Posedlí svými předměty. Northrup uctíval  Shakespeara jako Boha, Sutter zase rozdával tuny domácích úkolů. Tuny! Kdyby se zapsa­ la dřív, mohla si vybrat nějaké pohodové vyučující. Jenže ona to jako vždy odkládala na poslední chvíli, až na ni zbyl Northrup, Sutter a doktor Franz, další exot. Na pošuky měla zkrátka vždycky štěstí. Lehkým klusem doběhla až k  učebně, kde začínala její nejoblíbenější hodina, filozofie náboženství. Nezajímalo ji ani tak téma semináře nebo ubručený profesor Zaroster. Chraň Bůh! Byl stejně starý jako knihy, o  nichž přednášel. Přitahoval ji jeho asistent, postgraduální student Brian Tho­ mas. To on byl tím důvodem, proč si ráda přivstala, aby jeho hodinu nikdy nezmeškala. Kdyby měli doktoři Sutter s Fran­ zem takové asistenty jako Zaroster, nejspíš by ani na jejich přednáškách neměla jedinou absenci. 50

chladná krev Při pomyšlení na Briana se musela usmát. Během ně­ kolika diskuzí ve skupinách jí věnoval zvláštní pozornost. Okouzlil ji. Byl vysoký, měl husté vlasy a vypracovanou po­ stavu. Usmíval se na ni mnohem častěji než na její spolužač­ ky. Přistihla ho, že se na ni dívá, i když zrovna nic neříkala, a pak pokaždé rychle odvrátil zrak. Jako by nechtěl, aby to o něm věděla. Jenže jí to neuniklo. Vrazila do velké posluchárny, vyběh­ la po schodech a zaujala místo co možná nejblíže u tabule. Stařičký Zaroster právě otevíral knihu. Počastoval Kristi ká­ ravým pohledem. No to je toho… Tak jsem se o minutku zpozdila. Chtěla při­ jít tak, aby si jí Brian všiml. On ale v místnosti nebyl. Kristi si vyndala sešit a pero, ostatní už zuřivě psali. Několik stu­ dentů si přednášku ťukalo do notebooků. Zaroster se zadíval do starého svazku na stole a posluchárnu zaplnil jeho vysoko posazený hlas. Opatrně se rozhlédla po místnosti a  brzy Briana našla. Stál v horní řadě a rozdával jakési testy. Tohle musela pro­ švihnout svým pozdním příchodem. No co, nějak to zvládne. Jak těžký může být test na téma Buddha? Ohlédla se přes rameno a  přistihla Briana, jak se na ni dívá. Usmála se na něj a on jí úsměv k jejímu ohromnému překvapení oplatil. Bože! Srdce jí poskočilo. Cítila, jak rudne. Rychle se zadí­ vala do lavice a zadržela dech. Brian je přece o tolik let star­ ší… Má blíž ke třiceti než ke dvaceti. No a co? Komu na tom záleží? A co Jay? 51

LISA JACKSON U srdce ji píchl osten viny. S Jayem chodila. Ačkoliv vlast­ ně už asi ne. Od chvíle, kdy opustila New Orleans a začala studovat, šel jejich vztah od desíti k pěti. Svezla pohled k prs­ tenu na ruce. Dostala ho od Jaye jako zásnubní prsten. Nyní jí to připadalo směšné. Vždyť je ještě nezletilá. Během monotónního výkladu doktora Zarostera si ho stáhla z prstu a strčila do kapsy. Pak se znovu opatrně ohlédla přes rameno. Brian stál už jen pouhé dvě řady od ní. Tento­ krát jí pohled neoplatil, ale Kristi si z toho nedělala těžkou hlavu. Dříve či později ji osloví. Tím si byla stoprocentně jistá. Vzduch nepříjemně zapáchal. Bylo cítit kouř a vlhkost, mokrý popel a ohořelé dřevo. Bentz se zamyšleně díval na místo činu, zčernalou kon­ strukci domu ozářenou jasným ranním sluncem. Pozemek lemovala žlutá policejní páska, kolem se to hemžilo hasiči, na černém spáleništi stály zbytky dřevěné ohořelé konstruk­ ce kolem poškozeného komína. Na dvorku zůstalo několik ožehlých stromků, oheň poškodil i fasády a střechy soused­ ních domů. Bentz se nepřítomně poškrábal v zátylku a zadíval se na mokré zapáchající spáleniště. Na místě už operovala laborka, technici pořizovali fotografie a videozáznamy ostatků i okolí. Policisté v  uniformách drželi zvědavce za páskou, ulici za­ hradilo několik policejních vozů. Mezi přihlížejícími se pro­ díral zpravodajský štáb, druhý už balil kameru do dodávky stojící u chodníku a chystal se k odjezdu. Fajn. Novináři lezli Bentzovi vždycky na nervy. Tělo už bylo prozkoumáno, vyfotografováno a  zaba­leno 52

chladná krev do pytle. Bentz do něj jen nahlédl a málem se na místě po­ zvracel. Za svoji skoro dvacetiletou kariéru toho už viděl hodně, ale pohled na seškvařenou mrtvolu téhle ženy patřil mezi nejhorší zážitky jeho života. Na místě ještě pro jistotu zůstal jeden hasičský vůz. Ko­ lem spáleniště pak stála v širokém kruhu policejní auta a do­ dávka. Na ulici se potloukali sousedé, vyptávali se policistů nebo se bavili mezi sebou. Slunce se prodíralo skrz mraky na obloze a vrhalo na město jasné světlo. Bentz si promluvil s několika strážníky i s lidmi z laborky. Pokoušel se přijít na to, jak tohle mohla Olivia Benchetová předpovědět. Trefila se do puntíku přesně. Jako by tu byla. Bentz vytáhl z  kapsy balíček žvýkaček a vyndal z něj tenký plátek. Co je sakra ta ženská zač? Kdyby tu nebyla, jak tvrdí, nemohla by vědět, co přesně se tu seběh­ lo. V tu chvíli k němu přistoupil Stan Pagliano. Tvář mu po­ krývaly šmouhy popela a pot, vrásky na čele se mu rýsovaly hlouběji než jindy. „Tak tohle bylo opravdu zlé,“ poznamenal. „Jenže takové jsou koneckonců všechny požáry s úmrtím.“ „Co se stalo?“ Bentz už všechno slyšel od strážníka, který místo činu hlídal, rád by to ale slyšel i od Stana. „Podle toho, co zatím vím, se jeden ze sousedů vzbudil, šel na záchod, podíval se cestou z okna a viděl plameny. Za­ volal hned hasiče, na záchranu domu už ale bylo příliš poz­ dě. První auto sem dorazilo za tři minuty, požár už byl ale všude. Měli jsme kliku, že se nám podařilo zachránit alespoň sousední budovy.“ Ukázal na jednopodlažní dvojdomky se zdobenými sloupy, sedlovými střechami, dveřmi na každé straně a úzkými okny uprostřed. „Oheň podle všeho vznikl 53

LISA JACKSON v komoře v zadní části domu, kousek od starého krbu. Pak se nějak záhadně ventilací dostal až do koupelny. Jako by ho něco vedlo. Nechápu to…“ Podíval se Bentzovi do očí. „V  koupelně jsme našli oběť. Byla připoutaná k  umyvadlu. Panebože… Připoutaná! Jaká zrůda by něco takového mohla udělat?“ Sáhl si do kapsy a vylovil balíček cigaret. Jednu vy­ klepal a nabídl Bentzovi. I když po ní Bentz v tu chvíli straš­ livě zatoužil, zakroutil hlavou. „No jo, já zapomněl. Přestal jsi kouřit, co?“ Stan si vložil winstonku mezi rty, zapálil si a dlouze potáhl. „Bethie, moje dcera, mě už léta přemlouvá, abych s tím skoncoval. Pořád ty kecy o pasivním kouření, kterými je ve škole krmí… Zrovna letos v létě jí ale upadla kabelka a hádej, co z ní vypadlo. Kra­ bička lehkých marlborek!“ řekl a vydechl oblak kouře. „No co bys jí na to řekl?“ „Znáš to, dospívají a pomalu jim dochází, že jsme jim ce­ lou dobu lhali,“ řekl Bentz. Sledoval Montoyu, jak se vyptává lidí postávajících na ulici. Sousedů. „Ta oběť byla na devadesát procent mladá holka. Podle mého odhadu zhruba ve věku Beth Ann nebo Kristi,“ pokra­ čoval Stan a Bentzovi se náhle vybavila slova Olivie Benche­ tové: Jste otec, detektive Bentzi… Co kdyby se zaměřil právě na ni? Ta žena, kterou zavraždil dnes v noci, byla také něčí dcera. „Hej, Stane, pojď sem. Potřebujeme tu s něčím píchnout,“ zavolal Stanův kolega z hasičského vozu. „Už běžím.“ Pořádně si potáhl z cigarety a zadíval se váž­ ně na Bentze. „Promluvíme si ještě později. A Ricku…“ „No?“ „Dostaň toho šmejda za mříže, jo?“ „To si piš.“ Bentz sledoval, jak Stan běží k vozu. 54

chladná krev Montoya mezitím dokončil výslech sousedů. Pomalu obe­šel místo činu, protáhl se mezi policejními vozy a zamířil přímo k Bentzovi. „Co říkal koroner?“ zeptal se. „Pošle nám zprávu. Zatím to ale vypadá, že ta naše svědkyně, nebo jak jí mám říkat, přesně popsala, co se tu stalo.“ „To vyvolává spoustu otázek, co?“ poznamenal Montoya. „Podle mě bychom ji měli pořádně prověřit. Skrz naskrz.“ Bentz si schoval dlaně do kapes. „Za tou její historkou něco vězí.“ Zamračil se a  vybavil si odhodlaný a  nevinný výraz Olivie Benchetové. Přemýšlel, co na ni kde vyšťourají. Možná věci, které se mu nebudou ani trochu líbit. „Znovu s ní pro­ mluvím a ty si oťukneš její rodinu. Babičku, matku, přítele, případně manžela nebo bývalého manžela, kam chodila do školy… Prostě všechno.“ „Fajn.“ Montoya přikývl. „Co jinak? Zjistil jsi něco? Viděl někdo něco podezře­ lého?“ Montoya se ušklíbl. „Nic moc. Nikdo nic neviděl. A jest­ li ano, pak si to nechává pro sebe. Kromě toho chlapa, co nahlásil požár,“ ukázal k růžovému domku hned vedle spá­ leniště, „se všichni sousedi podívali z okna, až když uslyšeli sirény. Až potom ucítili kouř a zjistili, že jeden z domů v je­ jich těsné blízkosti hoří jako vatra.“ Znechuceně zakroutil hlavou. „Elvin Gerard, soused, co uviděl oheň, vzbudil svou ženu Lois a zavolal hasiče. Nic zvláštního. Tvrdí, že ten spá­ lený dvojdomek jeho majitel pronajímal. Nikdo v  něm ale nebydlel už minimálně měsíc.“ „Dnes v noci v něm ovšem někdo byl.“ „Jo.“ Montoya otevřel poznámkový bloček. „Podle Gerar­ dova tvrzení ten dům vlastnili starší manželé, nějací Jalinští. 55

LISA JACKSON Nejdříve umřel pan Jalinsky, o necelý rok později i jeho žena. Zdědily ho jejich děti, které ho pronajímají prostřednictvím místní realitky Benchmark. Nikdo tam prý poslední dobou nebyl. Ukázalo se tam prý jen pár zájemců o bydlení a úkli­ dová služba, která uklidila po posledních nájemnících.“ Hasiči mezitím začali smotávat hadice, zvědavci se vytrá­ celi, balil už dokonce i poslední zpravodajský štáb. Strážník v uniformě odstraňoval zátarasy, aby auta mohla opět projíž­ dět po ulici. „Spojím se s tou realitkou a vyžádám si od nich seznam zájemců o tenhle dům,“ řekl Bentz. „Ještě něco?“ „Jo, možná. Jeden ze sousedů natočil na kameru požár a příjezd hasičů.“ „Máme ten záznam?“ „Jo. Ten chlap mi ho dal až podezřele ochotně.“ Montoya sáhl do kapsy a vytáhl kazetu. „Asi budeme muset přežít vý­ let Hendersonových do Disney Worldu. Oheň je nahraný až po něm.“ „Třeba budeme mít kliku a  něco tam najdeme,“ řekl Bentz, ačkoliv svým slovům moc nevěřil. Než rozespalý sou­ sed našel kameru a spustil nahrávání, musel být vrah už dáv­ no pryč. Pokud se ovšem nechtěl podívat na spoušť, kterou způsobil, což se čas od času stávalo. Byla by to ale náhoda. V ruce vlastně měli jedinou stopu, svědectví Olivie Benche­ tové. Bentz se zamračil, zadíval se na spáleniště, které kdysi bývalo hezkým řadovým domkem, a v hlavě si přehrál Olivii­ nu bizarní historku. Všechno sedělo. Nahá oběť připoutaná k umyvadlu, kněz, rádio, meč… Den výročí vraždy Johna F. Kennedyho. „Prověřím seznam pohřešovaných osob. Třeba zjistíme, 56

chladná krev kdo je obětí. Pak si zkusíme znovu promluvit s Olivií Ben­ chetovou.“ „Nevěříš snad těm nesmyslům o parapsychologii a vúdú?“ Montoya se potutelně ušklíbl. „Ne. Alespoň zatím.“ Vykročili ke svému Fordu Crown Victoria. „Zkusíme zjistit, co je zač. Promluv si s Brinkma­ nem. Zjisti všechno, co o ní ví. I kdyby mu to připadalo po­ družné. Určitě má nějaké poznámky, složku, co já vím… Zkus také vypátrat, jestli nemluvila ještě s někým ve městě nebo v okolních obcích. Podle ní došlo ještě k dalším vraž­ dám. Kontaktuju FBI, třeba něco vyšťourají ve svých databá­ zích.“ „Asi budou chtít zřídit další vyšetřovací tým, jestli se uká­ že, že tahle vražda souvisí s nějakými předešlými.“ „Proč by ne?“ „Překvapuje mě, že ti nevadí spolupráce s federály.“ Vy­ hnuli se hloučku posledních hasičů, kteří na místě zůstali. „Nevadí, pokud se mi nebudou plést do cesty.“ Došli k autu a Bentz si sedl na sedadlo spolujezdce. Život Olivie Benchetové prozkoumá do posledního detailu, na­ koukne pod každý kámen. O co jí mohlo jít? „Možná bychom si mohli omrknout zdejší kněze,“ navrhl Montoya, když se nasoukal za volant. „Jo, možná. Třeba některý už seděl za žhářství a vraždu,“ zažertoval Bentz. Montoya se pobaveně ušklíbl a nastartoval. „Ta bláznivka nám to všechno řekla do puntíku přesně, co?“ „Buďto má vážně vidění, nebo je v tom nějak zapletená.“ „Myslíš?“ Bentz zakroutil hlavou. Vybavil si zoufalství a  strach 57

LISA JACKSON v Oliviiných očích a vzpomněl si, jak se kousala do spodního rtu. Všechno jim to vyprávěla s upřímnou starostí. „Nevím, co si mám myslet.“ Montoya vycouval a  projel zátarasem policejních aut. „Kdyby v  tom měla prsty, asi by za námi nechodila. To by nedávalo smysl.“ Bentz byl přesvědčen o tomtéž. Stávaly se ale i podivnější věci. Nehodlal nic ponechat náhodě. „Uvidíme.“ „Mrknu se na dopravní rejstřík, na sociálku i na mat­riku.“ „Jakmile na ni něco vyštracháme a  dostaneme zprávu z laborky, znovu se s ní spojím.“ „Ta to ale předpověděla, co? Do detailu. Vsadím boty, že najdeme ohořelé rádio a přívěsek na sprchové hlavici přesně, jak řekla.“ Montoya se Bentzovi na sekundu zadíval přímo do očí. „Na té ženské něco je.“ „Určitě, Diego.“ „Hele, takhle si poslední dobou nechávám říkat,“ odsekl Montoya a odbočil z vedlejší ulice. „Proč?“ „Je to moje dědictví.“ Poklepal si na kapsu, kde měl scho­ vanou kazetu. „Proti gustu…“ Bentz se zadíval z okénka. „Diego…,“ zo­ pakoval s úsměvem. „Zní to dobře, ne?“ „Když myslíš.“ Bentzovi to bylo úplně jedno. V puse pře­ valoval žvýkačku bez chuti a nadále se díval z okénka. Když pak přesunul pohled ke kazetě v Montoyově kapse, přemýš­ lel, co na ní asi uvidí. Možná nic zvláštního. Pokud ovšem amatérský kameraman náhodou nezachytil prchajícího vra­ ha nebo člověka mezi zvědavci, kterého nikdo z  místních 58

chladná krev nebude znát. Nebo je vrahem právě někdo z místních. Tak či tak, Olivia Benchetová byla zatím jedinou stopou, kterou měli.

59

6. kapitola

Když Olivia otevírala dveře, zazvonil telefon. Hodila taš­ ku na stůl v kuchyni a sáhla rychle po sluchátku, zrovna když se do místnosti vřítil Chlupáč. „Haló?“ řekla a vložila si slu­ chátko mezi rameno a ucho. Zároveň otevřela klec. Papoušek Chia zamával křídly a hlasitě zakřičel. „Livvie?“ Sářin pisklavý hlas zněl nezvykle měkce. To znamenalo jediné: Problémy s manželem. Už zas. Leovi Res­ tinovi dělala potíže věrnost. Monogamie nepatřila do jeho slovníku. Jakmile viděl hezkou sukni, nedokázal se udržet. Měl dokonce tu drzost, že před několika měsíci vyjel i  po Olivii, obchodní partnerce své vlastní ženy. Jeho nežádoucí pozornost byla koneckonců jedním z důvodů, proč opustila Tucson. Pohrozila mu, že jestli toho nenechá, poví všechno Sáře. On ale nepřestal. Nepředstavitelný pitomec… „Co se děje?“ zeptala se Olivia a mrkla na Chiu. „Leo…“ Hm, jaké překvapení! „Zase někam zmizel.“ 60

chladná krev To obvykle znamenalo, že je s  nějakou ženou. Olivia si omotala telefonní kabel kolem ruky a zadívala se z okna na mlhu stoupající nad močálem. „Ten toho nikdy nenechá, co?“ Sára mlčela. „Víš, co bys měla dělat, Sáro.“ Kamarádka vzdychla. „Já rozvod neuznávám, Olivie. Vím, že to je šílené, ale já ho pořád miluju.“ „On tě ale jenom zneužívá.“ „Možná musím jenom počkat, než dospěje.“ Jenže to by mohlo trvat navěky. „Je mu pětatřicet,“ zdů­ raznila Olivia. „Jak dlouho chceš ještě čekat?“ „Já nevím… Opravdu ho ale moc miluju,“ řekla Sára. Hlas jí poskočil. „Ano, já vím… Musím ti připadat jako jed­ na z těch husiček, co svému chlapovi odpustí všechno jenom proto, že ho milují. Mně na něm ale opravdu moc záleží a… Ty nevíš, jaký je, když jsme spolu sami. Dokáže být tak milý.“ „Proto se líbí tolika ženským.“ Sára vzlykla. „Promiň, to mi jenom tak ujelo,“ rychle se snažila situ­ aci zachránit Olivia. „Štve mě, jak moc tě trápí. Jestli mu to budeš i nadále tolerovat, nebude mít důvod s tím přestávat.“ „Já vím, já vím… Nikdo v rodině se ale nikdy nerozvedl. Já bych byla první…“ „A to všichni členové tvojí rodiny řeší podobné trápení, jaké máš ty?“ „Asi jo… Nevím… Vyrůstala jsem ve víře, že každá, která se vdá, žije šťastný manželský život. Jasně, všichni se hádali, určitě měli problémy, nakonec se to ale vždycky nějak vyře­ šilo.“ „To jsou jen pohádky.“ 61

LISA JACKSON „Rozvod není žádná legrace.“ „To by také být neměl. Manželství je ale občas těžší.“ Sára se zasmála. „Jo, asi jo… A co ty, jak se máš?“ „Nic moc,“ přiznala Olivia, o  svých viděních ale kama­ rádce vykládat nechtěla. Sára totiž, i  když měla jisté pletky s hnutím New Age, pořád nedokázala zapřít svoje katolické kořeny. Byla zbloudilý věřící, který se jednou spořádaně vrátí do svého stáda. Třeba jsem na tom stejně, pomyslela si Oli­ via. „Prodej tohohle domku asi nepůjde tak snadno, jak jsem si myslela.“ Rozhlédla se po babiččině chatě s lesklými dřevě­ nými stěnami a po­dlahami pokrytými více než stoletou pa­ tinou. Velká okna nabízela nádherný výhled na močál. Cha­ ta neměla prakticky žádnou izolaci, voda a  elektřina do ní byly zavedeny několik desetiletí po postavení a rozvody nyní byly patrně v dezolátním stavu a nebezpečné. „Čeká mě ještě spousta práce, než ho budu moci dát do prodeje. A možná ani nebudu chtít. Odsud přece pochází moje rodina.“ „Takže ses ještě nerozhodla, jestli budeš žít v  New Or­ leansu?“ „Chci se rozhodnout, až si dodělám školu. Pak se uvidí.“ „Pořád pracuješ v tom malém obchůdku na náměstí?“ „Jenom na poloviční úvazek, abych stíhala školu.“ Olivia se opřela bokem o linku a vybavila si různorodé zákaznictvo Třetího oka. Malý krámek na Jacksonově náměstí byl až po strop nacpaný nejrůznějšími předměty. Od preparovaných aligátořích hlav až po náboženské artefakty. Od New Age a vúdú až po křesťanství. „Jak jdou obchody v Tucsonu?“ „Výborně!“ řekla Sára a  znělo to upřímně. „Seznámila jsem se s novou umělkyní, která by mohla vystavovat v zad­ ním traktu. Čekám taky na zásilku křišťálových přívěsků, ty se prodávají jako divé. Ale chybíš mi… Už to není ono.“ 62

chladná krev „Copak ty sis nikoho nenajala?“ „Ale jo, dělá mi tu taková šikovná holka. Ale to není part­ nerka. Má potetované ruce, v uších a v nose nemá náušnice, ale zavírací špendlíky! Umíš si to představit? Vypadá spíš jak jehelníček u krejčího než jako prodavačka v obchůdku New Age.“ Olivia se zasmála. Toho rána asi poprvé. „Pozor, Sáro, tvo­ je katolická výchova pomalu začíná vyplouvat na povrch.“ „Tak to ani náhodou!“ „No, jen počkej… Příště si do práce vezmeš skládanou sukénku, sako a bílé podkolenky.“ „Hm, vtipné.“ „Viď!“ Olivia zašilhala k babiččině ratanovému houpací­ mu křeslu, které stálo vedle květináče se vzrostlou tlusticí. „Sakra, zvoní mi další telefon, budu muset končit.“ „Jasně, popovídáme si zase příště,“ řekla Olivia. Chápala, proč se Sára chce tak rychle dostat k druhému telefonu. Coby nenapravitelný optimista si určitě myslí, že jí volá Leo, který se vzdal nové milenky a pokorně žádá svou milovanou a sva­ tou ženušku o odpuštění. Chlupáč zaštěkal a rozeběhl se za nadšeného poskakování a kroužení k zadním dveřím. „Copak? Chceš ven?“ zeptala se Olivia, otevřela dveře a psa pustila. Na horizontu se ku­ pily mraky, ve vzduchu bylo cítit déšť. Chlupáč běžel kousek podél verandy, pak zamířil přímo mezi cypřiše. Čenichal na zemi ve snaze najít veverku, případně vačici nebo nějakého vodního ptáka, na kterého by mohl zaútočit a  pořádně ho vylekat. Olivii hlasitě zakručelo v břiše. Bylo sice teprve deset do­ poledne, ona ale byla vzhůru už od tří a  fungovala jen na 63

LISA JACKSON kofeinu a  adrenalinu. Otevřela lednici a  zadívala se na ža­ lostně prázdné poličky. Měla pouze dvě vejce, kousek sýra, pár krajíců chleba a lahev kečupu. „To vypadá na omeletku,“ zhodnotila nahlas situaci. V tu chvíli se také vrátil z venčení Chlupáč. „Co si dáš ty?“ Podívala se do spíže, kde se mezi hruškami, paprikami a meruňkami, které zavařila její babič­ ka, schovával pytel psího žrádla. Při vzpomínce na babičku Olivia smutně vzdychla. Ztráta člověka, který ji tak bezvý­ hradně miloval, ji pořád bolela. Nasypala Chlupáčovi do misky granule, pak se přesunula ke kleci a doplnila zrní Chie, přičemž ji pohladila po lesklém zeleném peří. „No není krásná?“ zeptala se Olivie babička, když si papouška přinesla domů. „Já vím, že dělají strašný bordel, já vím… Wanda mi ale dlužila nějaké peníze a místo nich mi nabídla Chiu. No… Zkrátka jsem neodolala.“ Babič­ ce štěstím zajiskřily oči a Chia se stala členem rodiny. „Babička měla naprostou pravdu, jsi krásná,“ pošeptala Olivia papouškovi, který zatřepetal křídly a sezobl si z misky pár semen. Olivia zapnula rádio a  zasunula dva krajíce chleba do toastovače. Zatímco se Chlupáč pustil do granulí, rozpálila plotýnku a rozmíchala si vejce. Z reproduktoru rádia jí zpí­ vala Patsy Clineová o ztracené lásce. Super. Přesně tohle teď potřebuju poslouchat. To mi opravdu zvedne náladu, pomys­ lela si a vylila vajíčka na pánev. Ihned se začala smažit, Olivia tedy rychle sáhla po struhadlu a sýru. Poslední tóny písničky postupně ztichly a do vysílání vstoupil moderátor přezdíva­ ný Toulavej Rob, aby posluchačům sdělil několik zajímavostí o nahrávce, kterou zpěvačka vytvořila jen krátce před svou smrtí. Malou kuchyňku zaplnil jeho melodický baryton. 64

chladná krev Mluvil, jako by každého posluchače znal osobně, a Olivii se takový přístup líbil. Za těch několik měsíců od návratu do Louisiany si už stačila oblíbit několik moderátorů a  dýdžejů. Stále častěji poslouchala stanici WSLJ, kde působila i Samanta Leedsová, alias doktorka Sam, která svým posluchačům poskytovala rady v oblasti psychologie. Její hlas slyšela i ve svém vidění. V tom zatraceném vidění. Zachvěla se hrůzou, jako ostatně pokaždé, když si na ten strašlivý sen vzpomněla. Tak to nedělej. Zapomeň na něj. Ať se ale snažila sebevíc, před očima se jí pořád promítaly ob­ rázky té nebohé dívky, jak klečí na zemi a prosí o slitování. V zamyšlení se strouhla do kloubů prstů. „Jau! Zatraceně…“ Na kůži se ihned objevily kapičky krve. Vložila si rychle prsty do úst a krev odsála. Pak pustila studenou vodu a ruku pod ni strčila. „Podívej, jak jsem blbá,“ řekla Chlupáčovi. „Úplně blbá.“ Ve skutečnosti ji ale hlavně trápilo, že se nemůže zbavit těch strašných vzpomínek. Původně doufala, že jí pomůže rozhovor s policií. Bentzovy pochybnosti ji ale zchladily. Po přečtení toho článku v novinách věřila, že se bude Bentz cho­ vat jinak. Že bude odlišný, vnímavější… Byl ale skoro stejný jako Brinkman. „Pitomec,“ zašeptala. Třeba jsou ty jeho pochybnosti oprávněné. Třeba se ti opravdu zdál jen zlý sen, strašlivý, hrůzný sen. „Jasně, a  třeba mě zítra čeká svatba s  princem Willia­ mem,“ zamručela. Rychle si omotala kolem poraněných prs­ tů ubrousek a nasypala na omeletku nastrouhanou mozza­ rellu. Z přístroje vyskočily toasty. 65

LISA JACKSON Olivia si položila chleba na talíř a zrovna sahala po noži a  margarínu, když se v rádiu ozvala zpráva: „… shořel celý dům. Při požáru zemřela žena, kterou se ještě nepodařilo identifikovat. Neštěstí se stalo kolem třetí hodiny ranní v Ba­ you St. John…“ Olivia se opřela o  linku a  doposlouchala zbytek krát­ ké zprávy. Novináři měli jenom pár základních informací: oheň, mrtvá žena, patrně útok žháře. O  vraždě neměli ani ponětí. Nevěděli o vrahovi, který utekl do noci. Věděl o něm ale Rick Bentz. A ozve se. Nemusela mít jasnovidecké schopnosti na to, aby jí tohle došlo.

66

7. kapitola

Návštěva realitní agentury jim v pátrání moc nepomohla. Bentz se tam zastavil, poté co si na stanici vyzvedl auto. Do­ zvěděl se ale jen, že Oscar Cantrell, majitel firmy Benchmark, momentálně není přítomen. Jeho sekretářka Marlene, spící panna s červeně lemovanými brýlemi, ujišťovala Bentze, že ve spáleném domě nikdo nebydlel už od září. Posledními nájemníky prý byli studenti Tulanské univerzity, agentura s nimi ale rozvázala smlouvu kvůli neplacení nájemného. „Vždycky je to spíš taková sázka do loterie, když prona­ jímáte nemovitost studentům,“ svěřila Marlene Bentzovi. Dodala, že se z  pěti chlapců, kteří si pronajali celý dům, vyklubali pěkní vandalové. Nadělali prý takové škody, že je nechtěla pokrýt ani pojišťovna. Majitelé, bratr a sestra žijící každý v jiném americkém státě, teď zvažují, že dům prodají. Marlene při řeči žvýkala žvýkačku a divoce gestikulova­ la rukama. „Jelikož majitelé žijí v jiných státech, staráme se o nemovitost my. Wes žije v Montgomery, jeho sestra Mandy se provdala a  nyní se jmenuje Sieversonová. Bydlí v  Hou­ 67

LISA JACKSON stonu. Ti dva se nemohou vystát.“ Znovu zažvýkala. „Mandy chtěla nemovitost rekonstruovat, Wes do ní nehodlal inves­ tovat ani dolar.“ Zamračila se a  zatvářila se vážně, jako by spolkla všechnu moudrost světa. „Jeho máma ještě ani v hro­ bě nevychladla, a on už sem volal a informoval se na prodej­ nost toho domu. Připadal mi dost neoblomný, to vám po­ vím, ale Mandy o tom nechtěla ani slyšet. Je vdaná, jak jsem už říkala, a chtěla si dům nechat k rekonstrukci. Však to zná­ te… Ale s Wesem, to bylo jiné pořízení. Když se dozvěděl, že jsme vyhodili ty poslední nájemníky, mohl se zbláznit. Chtěl dokonce po šéfovi vyrovnat rozdíl.“ Obrátila oči v sloup. „To tu ale samozřejmě neděláme.“ „Chtěl bych seznam všech lidí, co o ten dům projevili zá­ jem. Stejně tak bych potřeboval vědět, kdo všechno na domě pra­coval.“ „Jasně, žádný problém,“ ujistila ho Marlene a otočila se k počítači. „Bude to za minutku. Vedeme si dost podrobné záznamy o každé nemovitosti. Takový deníček, víte?“ Zane­ dlouho se spustila stařičká tiskárna na stole a za další minutu mu už sekretářka, nakonec mnohem schopnější, než jak na první pohled vypadala, podávala několik listů papíru. Odpověděla mu ještě na pár otázek, ale nijak zvlášť už mu ne­pomohla. Bentz si poznamenal, že musí ještě prověřit, zda náhodou některý z majitelů nepřijel do města, aby dům za­ pálil a zkasíroval pojistku. Pojistný podvod by ale nevysvětloval tu umučenou ženu přivázanou k  umyvadlu. Vybavil si slova Stana Pagliana. „Někdo ji přivázal za ruce a za nohy a nechal ji tam uhořet. A navíc ještě… Ta její hlava… Jako by ji někdo usekl! Příšer­ ná podívaná…“ 68

chladná krev

lat.

Pak se Stan ptal, jaká zrůda mohla něco takového udě-

Bentz mu nedokázal odpovědět. Někdo by to ale možná dokázal. Olivia Benchetová. Dáma, která ten děsivý nález předpo­ věděla. Do posledního detailu. „Jak ti říkám, ta ženská je pošahaná až na půdu,“ prohlá­ sil Brinkman, když ho Bentz zastihl na chodbě hned vedle jedné z  výslechových místností. „Mluvil jsem s  ní dvakrát a  pokaždé na mě vybalila ty svoje výmysly. Takové kecy… Pořád jenom mlela o nějakých vraždách, které prý viděla. Šlo ale jen o její vidění, nedala mi nic konkrétního. Ani tělo, ani místo činu, zbraň, prostě nic… Ty jsi s ní mluvil?“ Bentz při­ kývl. „Pak ti musí být jasné, že to nemá v hlavě v pořádku. Prostě… Totální mešuge.“ Bentz neměl na Brinkmanovo prázdné tlachání náladu. Když vystupovali po schodech, kde minuli skupinku poli­ cistů, řekl: „Chtěl bych vidět záznamy z těch jejích hlášení. Tentokrát totiž tělo i místo činu máme.“ „Jo, slyšel jsem. Ten zapálený dům u Esplanade, co?“ „Jo.“ „Sakra, ona to předpověděla?“ Brinkman zakroutil hla­ vou. Na temeni se mu pozvolna rozšiřovalo kolečko pleše, le­ mované černými vlasy, které si stahoval do ohonu. Od pleše se mu odráželo světlo lamp. Vystoupali až nahoru, po cestě minuli ještě pár policistů. „Byla to hodně brutální vražda.“ „Proč by podle tebe celou dobu tvrdila totální nesmysly, a najednou by začala říkat pravdu?“ „Nevím, asi měla kliku.“ Brinkman prošel skleněnými 69

LISA JACKSON dveřmi do foyer, odkud vedly dveře do příslušných kanceláří. „Musím ale přiznat, že mě zaujala. Byla totiž o svojí pravdě stoprocentně přesvědčená. Tak jsem si ji pro jistotu trochu proklepl. Ukázalo se, že pochází z bláznivé rodiny. Její babič­ ka byla z osminy černoška a prý ovládala vúdú. Její matka se snad pětkrát provdala, otec zase strávil většinu svého dospě­ lého života ve státní věznici.“ „Počkej ještě. Jak to?“ zeptal se ho Bentz, když dorazili ke dveřím. „Copak ty to nevíš? Starý Reggie Benchet sejmul chlapa,“ oznámil mu Brinkman. Posunul si brýle výše ke kořeni nosu. Když mu došlo, že Bentzovi oznámil naprostou novinku, pyšně se pousmál. „Všechno to najdeš v mojí zprávě. Regi­ nalda Bencheta pustili letos na svobodu.“ „A?“ „Podle všeho zatím seká latinu.“ Brinkman se zazubil. „Hotový vzorový občan. Našel prý Boha, nebo tak něco. Pošlu ti zprávu a  můžeš se sám rozhodnout, co všechno jí věřit. Jestliže přesně věděla, co se té holce stalo, musela být u toho. I když… Nepůsobí zrovna jako vražedkyně, viď? Už to mám,“ zvolal a luskl prsty. „Viděla to! Ve snu.“ „Jo, přesně tohle tvrdí.“ „A ty tomu věříš? To by ses měl nechat vyšetřit…“ „Hele, zapomeň na to, jo? Prostě mi jenom pošli tu zprá­ vu,“ řekl Bentz popuzeně. Ani jemu se ta teorie s  viděním moc nezamlouvala. Pochyboval ale, že by ta žena byla do vraždy nějak zapletena. „Třeba bychom jí mohli dát šanci a alespoň trochu o tom začít uvažovat.“ „Ježkovy voči, poslouchej se, chlape. Mluvíš jako nějaká citlivka.“ Brinkman zakroutil hlavou a ušklíbl se. „Vidíš, a já 70

chladná krev si zrovna začínal myslet, že by z tebe nakonec mohl být do­ cela slušný polda.“ „Prostě mi pošli tu zprávu. Díky,“ odsekl Bentz. „Odpusť, Otče, zhřešil jsem.“ Vyvolený klečel před oltá­ řem a díval se na pokroucený odraz svého vlastního obličeje ve stěně kalichu. Svíčky hořely, jejich plamínky blikaly, do jeho malé soukromé modlitebny pronikal pach řeky. Zatuch­ lý a vlhký. Řeka plyne pomalu, ale jistě za svým cílem. Nic ji nedokáže zastavit. V tom jsou si podobní. Oba také pod povrchem skrývají tajemství, které nikdy nikdo neodhalí. „Chovám se povýšeně, Otče, a…“ Polkl, jako by si byl vě­ dom toho, že musí za svoje strašlivé činy převzít zodpověd­ nost. „Já… Toužil jsem po těch ženách, Otče. Myslel jsem, že cítím tvoji sílu… Moje tělo je slabé. Tak strašně slabé. Mod­ lím se k tobě, abys mi dal sílu a odpuštění…“ Zavřel oči. Zaposlouchal se do ticha. Pak k  němu sla­ bounce dolehl hlas Boží. Zašeptal „amen“ na samé hranici slyšitelnosti a ochablou rukou se pokřižoval. Pak vstal a přešel ke skříni, kam si věšel kněžská roucha. Dnes jedno chybělo. Musel ho nechat spálit. Kvůli té čubce. Místo roucha pověsil do skříně její fotku. Vyndal ji a peč­ livě ji přilepil do kalendáře na stěně. Umístil fotografii k pří­ slušnému dni, dvaadvacátému listopadu, na svatou Cecílii. Ach… Tolik mu důvěřovala… Až do chvíle, kdy už bylo poz­ dě. Na to teď ale nechtěl myslet. Nemohl. Musel se kát. Vrátil se zpátky ke skříni. Odsunul roucha stranou a prsty nahmatal bezpečnostní zámek své nejtajnější skrýše. Právě tady si schovával ty nej­ 71

LISA JACKSON cennější věci. Přidal loknu zlatavých vlasů ke svým pokla­ dům, dalším pramenům vlasů a nehtům. Pak opatrně pohla­ dil všechna vyznamenání a řády, až mu nakonec bříška prstů spočinula na zbrani. Ach… Štíhlý lehoučký bičík s ostrými kamínky na konci každé­ ho řemínku, které sotva pronikly kůží, způsobovaly však do­ statečnou bolest na to, aby si uvědomil, že se i on, stejně jako ostatní lidé, narodil z prvotního hříchu. Vyvolený vyklouzl z  oblečení a  nahý si klekl před oltář. Sklonil pokorně hlavu a odříkal modlitbu za odpuštění. Ne však kvůli těm zabitím. Ta, jak už chápal, byla nevy­ hnutelná. Šlo o Boží vůli. Nepřikázal mu snad Bůh konat ná­ silí? Musí přece následovat příkazy Otce, aby vyčistil zem od mrzkých hříšníků. Cítil ale chtíč. Lačnost, které se nemohl zbavit. Vroucí temnou lačnost. Touhu. Nemůže si dovolit být slabý. Zhluboka se nadechl. Při­ pravil se na první ránu. Zvedl zbraň vysoko před sebe, pak prudce švihl. Prásk. Kožené řemínky se mu zakously do kůže. Sykl. Jeho tělem projela bolest, nádherná bolest. Tep se mu zrychlil. V rozkroku pocítil příjemné horko. Znovu zvedl bičík a opět švihl. Prásk! Drobné kamínky mu pronikly kůží. Záda ho pálila, jako by ho tam štíplo tisíc vos. Zadržel dech. Cítil, jak mu po sva­ lech stéká maličký pramínek krve. Jen tak se může zbavit svých hříchů. 72

chladná krev Znovu se připravil a švihl. Prásk! To už měl masivní erekci. Bolela ho. Naplňovala ho roz­ koší. Myslel na tu ženu. Vybavil si její zlaté lokny, jak jí spada­ ly na krk. Cecílie. Štětka. Dcera ďáblova. Byla tak jemná… Měla dokonalé tělo, ten hladký krk… Sváděl ho! K polibku, nebo k ráně mečem? Představil si, jaké by to bylo, vstoupit do ní, když klečela nahá v koupelně a celá ustrašená škemrala o  slitování. Byla by horká. Vlhká… Hladká. Vybavil si její velká prsa a růžové bradavky, které se skoro dotýkaly země. Jak rád by je mnul v dlaních, jak rád by ji slyšel křičet, až by do ní pronikal stále hlouběji a hlouběji… Hříšníku! Odporný slabochu! To chtíč ti bere sílu! Ze všech sil se bičíkem švihl přes záda. Prásk! Celým tělem mu opět projela pronikavá bolest. Hlasitě sykl a zatnul zuby. Znovu! Kožené řemínky zasvištěly vzduchem. Prásk! Škubl sebou. Ano, ta štětka si zasloužila chcípnout! Zdvihl ruku, nadechl se. Prásk! Z očí mu vytryskly slzy. Cítil, jak ho omývá světlo Boží. Bude i nadále bojovat s chtíčem a svou slabostí, bude dál za­ bíjet, jen aby svět očistil od těch Satanových děvek. Taková je vůle Boží.

73

8. kapitola

Olivia zaslechla zvuk pneumatik na štěrku. Přistoupila k oknu a podívala se na příjezdovou cestu právě ve chvíli, kdy Rick Bentz vystupoval z vozu. Dokonce i ve stínu mohutných větví okolostojících dubů poznala jeho vysokou mohutnou postavu a  hluboko posazené oči s  vševědoucím výrazem. Na sobě měl bundu, která se mu lehce vlnila kolem pasu, na ramenou však pevně přiléhala k tělu, dále pak volné kalho­ ty a bílou košili. Pod bundou Olivia zahlédla kožený pásek pouzdra na pistoli v podpaží. Některým ženským by se možná mohl líbit, pomyslela si. Měl celkem pohledný tvar obličeje, hranatou bradu a husté hnědé vlasy. Dokonce i začínající šediny na spáncích moh­ ly někomu připadat atraktivní. I kdyby u sebe neměl zbraň, prozradil by jeho povolání zarputilý a odhodlaný výraz v ob­ ličeji. Nic pro tebe. Bezděčně si povšimla, že nenosí snubní prsten. Až pak si vzpomněla, jak kdesi četla, že je rozvedený a jeho bývalá žena zemřela. 74

chladná krev Nezajímalo ji to. Po posledním nepříjemném vztahu, kte­ rý málem skončil u oltáře, se mužů zřekla. Bentz navíc roz­ hodně nebyl její typ. Otevřela dveře ještě dřív, než stačil zaklepat. Chlupáč vy­ střelil z kuchyně a štěkal jako blázen. „Tiše!“ okřikla ho Oli­ via a pes k jejímu velkému překvapení skutečně zmlkl. Pak se podívala Bentzovi do očí. „Našli jste ji, že ano?“ „No, někoho jsme skutečně našli.“ Dobrý Bože! Hluboko v  srdci pořád chovala nepatrnou naději, že se třeba zmýlila. Že se jí třeba skutečně jen zdál sice ošklivý, ale obyčejný sen, jak se celou dobu domníval de­ tektiv. I tahle hubená naděje s jeho příchodem ihned zvadla. „To určitě bude ta žena, o které jsem vám povídala. Ta, co ji vrah spálil.“ „Chtěl bych si o ní s vámi promluvit.“ Už bylo načase. „Pojďte dál.“ Otevřela dveře dokořán a pustila psa ven. „Díky.“ Bentz vstoupil do domu s rukama v kapsách. Po­ hledem rychle přejel po knihovně, rostlinách v květináčích, starém gauči a židli. „Chtěl bych s vámi probrat pár informa­ cí, které jste nám dala.“ „Žádný problém. Mám volno prakticky celé odpoledne, až kolem čtvrté musím na konzultaci ke svému profeso­rovi.“ „Takhle pozdě v pátek?“ Nízké stropy a žlutá borovicová prkna obložení Bentze opticky ještě zvětšovaly. Měl na výšku dobře metr devadesát. Hlavou vrazil do staré petrolejky visící ze stropu, kterou babička Gin odmítala vyhodit pro případ, že by náhodou vypnuli elektřinu. Chia v kleci zavřeštěla, pře­ sunula se na bidýlku ke stěně a pozorně vetřelce sledovala. 75

LISA JACKSON „Tiše, Chio!“ napomenula papouška Olivia. „Další sirotek po babičce. Chia nemá ráda, když si jí lidé nevšímají. Vždyc­ ky má co říct.“ „Typická ženská.“ „Co prosím?“ zeptala se Olivia a přimhouřila oči. „Ale ne, to byl jen žert,“ omlouval se Bentz. „Dost hloupý…“ „Ano, máte pravdu. Takže později musíte za svým profe­ sorem?“ „Za doktorem Leedsem z Tulanské univerzity.“ Atmosféra v  místnosti v  tu chvíli vychladla, jako by se rozběhla klimatizace. Olivia cítila, jak Bentz najednou po­ zbyl veškerou chuť na žertování. V ocelových očích se mu zablesklo. „Znáte ho?“ zeptala se. „Jo, jednou jsme se setkali,“ zavrčel Bentz a z kapsy vytáhl diktafon, který u něj viděla už na stanici. „Nemělo by to trvat moc dlouho.“ Postavil přístroj na stůl, hned vedle vánočního kaktusu s  nasazenými pupeny. Do vestavěného mikrofonu pak oznámil, že pokračuje ve výslechu svědkyně, udal datum a čas, vyhláskoval Oliviino jméno a dodal, že se nachází v je­ jím domě. Nesedl si ale k ní ke stolu, opřel se bokem o linku. „Uvedla jste, že jste se zpátky do Louisiany přestěhovala teprve nedávno. Kdy přesně? V létě?“ „Ano. Přijela jsem v druhé polovině července. Tehdy ba­ bička onemocněla.“ Ukázala na zarámovanou fotografii na stěně vedle zadní verandy. „Tady jsme obě. Ale je to už hodně starý snímek.“ Byla na něm zachycena stará žena s šedými vlasy spletenými do dlouhého copu, jak zvedá bosou Olivii ze země. Té mohlo být 76

chladná krev kolem pěti let, na sobě měla roztrhané kraťasy a tričko. Hla­ vu měla zvrácenou dozadu v gestu čiré radosti. Na vysušený trávník dopadaly ostré paprsky slunce. V pozadí růžově kvetl živý plot. Jediným stinným místem na fotografii byla silueta postavy na trávě táhnoucí se od spodního okraje snímku. „Kdo to fotil?“ zeptal se Bentz. Olivia zaváhala, na tváři se jí mihl lehký stín. „Táta. V jed­ né z vzácných chvil, kdy se obtěžoval nás navštívit.“ „On vás nevychovával?“ zeptal se Bentz. Vzdychla. „No, víte, táta nebyl žádný vzorný otec. Vlast­ ně jsem ho ani moc neznala. Většinu času mě vychováva­ la babička Gin.“ O svojí rodině ale mluvit nechtěla. Popsat ji jako dysfunkční by bylo slabé slovo. „Ach… Omlouvám se… Můžu vám nabídnout kafe? Obávám se, že nic jiného nemám.“ „Jenom jestli chcete taky.“ „Ani nevíte jak,“ připustila. „Tohle je tak strašně… Ubí­ jející.“ K jejímu překvapení se Bentz usmál. „Já vím, chápu to… Kafe by bodlo.“ Olivii došlo, že se ji detektiv snaží uklidnit. Nijak jí to ale nevadilo. Uklidnit potřebovala. Stoupla si na špičky ve snaze dosáhnout na horní poličku, kam schovávala sváteční nádobí, které sama nikdy nepoužívala. Naštěstí jí na pomoc přispěchal Bentz a  pomohl jí dva porcelánové hrnky sundat. „Díky.“ Postavila hrnky na linku a přesunula pozornost ke skleněné konvici s  několik hodin starou kávou, která se neustále přihřívala. „No tak dobře… Ptal jste se mě na rodi­ nu, což pro mě…, upřímně…, není zrovna příjemné téma. 77

LISA JACKSON Dědu zabili ve válce, babička se už nikdy znovu neprovdala, většinu svého života se starala o druhé.“ „O jaké druhé?“ „Hlavně o mě. Pak o mámu, když se tu náhodou ukáza­ la, o  sestru Chandru, než zemřela. Byly jí teprve dva roky. Nehoda v bazénu,“ vysvětlovala Olivia. Používala stejné věty jako vždycky, když se jí někdo zeptal na rodinu. Nehoda… Tak jednoduché. Takové to ale nebylo. Smrt není nikdy jed­ noduchá. „Kde je vaše matka teď?“ „Dobrá otázka,“ poznamenala Olivia a nalila kafe. „Nej­ spíš v Houstonu se svým manželem, Jebem Martinem. A to je, jen tak mimochodem, pořádný trotl.“ „Nemáte ho moc ráda.“ Pokrčila rameny a řekla: „Asi není o nic horší než ostat­ ní, ale máte pravdu, nemám ho ráda. A nechápu, jak tohle všechno souvisí s tím, co jsem vám ráno řekla.“ „Možná nijak. Nestává se ale každý den, že mi někdo při­ jde do kanceláře a popíše vraždu tak, jak jste to udělala vy.“ Nehádala se. Byla ráda, že ji aspoň někdo poslouchá. Po­ dala mu hrnek. „Mám mléko, ale cukr ne.“ „Mně hořká káva nevadí.“ „Tenhle dům jsem zdědila a  ještě jsem se nestačila roz­ hodnout, jak dlouho v něm zůstanu.“ Aniž by přerušil nahrávání rozhovoru, přešel Bentz k oknu a zadíval se na močál. Hladinu skrz stromy ozařova­ lo slunce, temná voda sahala skoro až k chatě. „Co tedy váš otec?“ Zavřela oči. Tohle téma by nejradši vynechala. „Neslyšela jsem o něm už roky. Víte, on… Je v kriminále. V Missi­ssippi, 78

chladná krev alespoň myslím. Když jsem ho naposledy viděla, chodila jsem ještě na základní školu.“ Očekávala ještě další otázky směřující na otce, Bentz ale díkybohu přesunul rozhovor ji­ ným směrem. „Co Tucson?“ „Co s ním?“ „Proč jste ho opustila?“ „Mám pocit, že jsem všechno vysvětlila. Babička one­ mocněla a já se přihlásila na vysokou. Přijali mě v Tulanské. Řekla jsem si, že je to osud, a přestěhovala jsem se zpátky. Můj podíl ve firmě odkoupila obchodní partnerka.“ Za dveřmi na verandě zakňučel pes. Olivia sáhla po klice a pustila Chlupáče dovnitř. „Patřil babičce,“ vysvětlila dřív, než se Bentz stačil zeptat. „Zdědila jsem ho s domem. Asi je vám jasné, proč se jmenuje Chlupáč.“ „Žádný hlídač to ale asi není, co?“ „To byste se divil, detektive. Je to zatraceně ostrý pejsek, viď,“ řekla a poškrábala psa za uchem. „Já většinou doporučuju rotvajlera nebo pitbula.“ „Díky za tip, já dávám přednost Chlupáčovi.“ „A papouškovi.“ „Jednoznačně.“ Rozhlédl se po malém domku. „Bydlíte dost odloučeně, a přitom máte tak strašné sny. Nebojíte se někdy? Vypovědě­ la jste, že jste měla pocit, jako by vás vrah zahlédl. Tahle chata je dost vzdálená od nejbližších sousedů. Nemáte strach, že po vás půjde?“ „Podle mého názoru mě nedokáže identifikovat.“ „Zatím.“ Vybavila si strach z rána, kdy měla pocit, že ji kdosi sledu­ 79

LISA JACKSON je skrz okno. „Snažím se nežít svůj život v hrůze. Mám psa, babiččinu pušku a zamykám se. Dávám na sebe pozor,“ řekla. „Vyrostla jsem tady, nezapomeňte. Tohle je můj domov.“ „Alarm by neuškodil.“ „Možná máte pravdu,“ souhlasila. „Budu o něm přemýš­ let.“ „To určitě udělejte.“ Bentz si od stolku odsunul jednu ze židlí. Pojďme si popovídat o předešlé noci,“ navrhl a vytáhl si z kapsy zápisníček. „Mohl by vám někdo dosvědčit, že jste v době vraždy byla tady?“ „Tady? Doma? Ne… Asi ne… Byla jsem sama. Počkejte,“ řekla nevěřícným hlasem. „Co tím chcete naznačit? Potřebu­ ju alibi?“ „Nevím. Potřebujete ho?“ „Jistěže ne. To já jsem k vám přišla, nepamatujete si? Prá­ vě jsem vám navíc řekla, že žiju sama. Jen se psem.“ „Potřeboval bych jen zjistit, co se stalo. Šla jste spát jako obyčejně?“ „A  hned jsem usnula. Pak jsem spala asi tři hodiny.“ Bentz se posadil za stůl a  Olivia se mu zadívala přímo do očí. „Podívejte, já opravdu nevím, jak to vysvětlit. Už jsem tyhle sny a vidění měla dřív… Ale… Mění se, předtím byly takové… Mlhavější.“ Zadívala se k  francouzskému oknu a zamračila se. Kolikrát se už pokoušela lidem vysvětlit, co vlastně viděla? Kolikrát se jí ostatní vysmáli, nebo ji nazvali magorem? Rick Bentz, ať už detektiv nebo ne, je prostě jen stejný jako všichni ostatní. Bentz svoje ocelově šedé oči před jejím pohledem neod­ vrátil. „Přišla jsem na stanici, abych se vám pokusila pomoct. 80

chladná krev Předpokládám, že jste přijel z  toho samého důvodu. Našli jste tu ženu, takže znovu chcete moji pomoc. Já vám ale už nemůžu říct víc, než co jsem vypověděla u vás.“ „A co ten vrah? Nevzpomněla jste si ještě na něco?“ „Přemýšlela jsem o  něm,“ řekla. Všemožně se snažila ovládnout svůj hněv. Ten chlap má ale žaludek, když jí na­ značuje, že potřebuje alibi… Jak si něco takového vůbec může dovolit? Zhluboka se nadechla a rozhodla se, že tohle ponížení jednoduše překoná. „Jak už jsem vám pověděla: byl oblečený jako kněz a chtěl po té dívce, aby se zpovídala ze svých hříchů. Nevím ale jistě, jestli to byl opravdový kněz… Nedokážu s jistotou tvrdit, že skutečně složil kněžský slib.“ „Neviděla jste mu do tváře kvůli té masce, že? Slyšela jste ale jeho hlas.“ „Ano. Skrz tu varhanní hudbu, která hrála v rádiu.“ „A poznala byste ho, kdybyste ho znovu slyšela?“ „Nevím,“ přiznala Olivia. „Šeptal.“ Vrásky na Bentzově čele se prohloubily. „Jak byl vysoký? Jakou měl postavu, když si sundal to kněžské roucho?“ „Byl silný… Myslím vypracovaný. Měl atletickou posta­ vu. Nejspíš přes metr osmdesát, ale to jen tak tipuju. Nebyl tlustý, nebyl ale ani moc hubený. Možná to způsoboval ten jeho dres. Připomínal mi tak trochu desetibojaře nebo plav­ ce, protože měl široká ramena a úzký pas.“ „Vypověděla jste, že se na vás podíval. Prý jste měla tako­ vý pocit.“ „Ano. Vzhlédl a zadíval se přímo na mě.“ „Vy jste tam ale nebyla,“ připomněl jí Bentz. Konečně si přiložil hrnek s kávou ke rtům a napil se. „Nebyla. Spíš mě cítil…“ 81

LISA JACKSON „Takže jak je to? Jste na něj nějak telepaticky napojena?“ Zakroutila hlavou. „To kdybych věděla. Sama tomu moc nerozumím. Vždycky, když se to stane, strašně mě rozbolí hlava. Vyčerpává mě to.“ „Kolikrát se to stalo předtím?“ „Několikrát,“ přiznala. „Ale nikdy takhle jasně. Takhle živě.“ Usrkla kávy, ale vlastně její chuť ani nevnímala. „Jaké měl oči?“ „Barvu jsem neviděla,“ povzdychla si. „Ta místnost byla zakouřená, navíc je mhouřil…“ Bentz se zatvářil otráveně. „Takže i  když jste ho viděla, nevšimla jste si ničeho, co by ho mohlo odlišit od ostatních lidí.“ „Ne.“ Sklopila hlavu a polkla hořkost, která se jí drala na jazyk. I když se detektiv Bentz snažil, pořád jí nevěřil. „Mys­ líte si, že jsem si to vymyslela, že ano?“ Dlouze vydechl. „No, je to všechno trochu přitažené za vlasy.“ „Tak jak bych mohla ty informace znát?“ Naklonil se a  Olivia si poprvé povšimla drobounkých tmavších nitek v jeho šedých očích a vrásek kolem úst. „Přes­ ně na to bych se chtěl zeptat i já. Jak byste ty informace moh­ la vědět?“ „Už jsem vám to přece řekla, detektive. Vy mi ale pořád nevěříte. Podle vás jsem do té strašné vraždy nějak zapletená. A ještě jsem tak pitomá, že jsem hned běžela na policii, abys­ te se mi tam vysmívali a pak mě obvinili.“ „No, i tohle je přitažené za vlasy.“ „Proč jste sem vlastně jezdil?“ „Chtěl bych se dobrat pravdy.“ 82

chladná krev „Věřte mi nebo ne, já taky,“ odsekla rozčileně. Jak mohla být tak hloupá a doufat, že ji bude brát vážně? Nepomohly jí ani jasné důkazy. Bentzovi cukalo ve spánku. „Je ještě něco, co byste mi chtěla říci?“ „Je ještě něco, na co byste se mě chtěl zeptat?“ „Zatím asi ne. Později vám ale pár otázek nejspíš ještě po­ ložím.“ „Samozřejmě,“ řekla sarkasticky, ačkoliv se tomu snažila bránit. Vypnul diktafon a zasunul si ho do kapsy. „Jestli vás ještě něco napadne…“ „Budete první, kdo se o tom dozví. To mi věřte.“ Zaklapl zápisník. „Víte, detektive Bentzi, doufala jsem, že mi uvěříte.“ „Nezáleží na tom, jestli vám věřím nebo ne,“ řekl a při­ sunul židli ke stolu. „Záleží jen na tom, jestli mi dáte nějaké informace, které povedou k  zatčení toho hajzla, než znovu udeří. Možná byste si ta svoje vidění měla lépe načasovat. Mít je předtím, než se něco stane. A ne až potom. To by nám opravdu pomohlo.“

83

9. kapitola

„Tak se na tebe mrkneme, holka,“ řekl Montoya a zasunul kazetu do malé televize kombinované s  videorekordérem, která stála na polici v Bentzově kanceláři. Jako vždy měl na sobě značkovou koženou bundu a byl cítit po cigaretách. „To­ hle je kopie Hendersonova záznamu požáru. Nechal jsem si to konvertovat na videokazetu a na CD, abychom si to mohli přehrávat i v počítači. Originál je mezi důkazy.“ Bentz se zvedl ze židle a  obešel stůl. Montoya mezitím zmáčkl příslušná tlačítka a na obrazovce se ukázaly záběry požáru. V místech, kdy amatérský kameraman přebíhal ulici, byly roztřesené a  chaotické. Přístroj zachytil, jak se k  ohni scházejí sousedé a zvědavci. Vyšetřovatelé slyšeli útržky roz­ hovorů, zvuk přijíždějících aut a nakonec i praskání skla a ex­ plozi jednoho z oken. „Bože!“ vykřikl vylekaně kameraman. Plameny z rozbitého okna vyšlehly vysoko k obloze. „Moni­ ko! Sakra! Odveď děti… Řekl jsem, odveď děti! Hned je vez­ mi domů. Teď! Pak se na to můžou podívat na videu. Dělej!“ Následovaly zklamané dětské hlasy a  pláč. Kameraman ale dál držel přístroj namířený na požár. Následovalo zakvílení 84

chladná krev sirén a  z  okna se vyvalil černý dým. Kamera se přesunula směrem k hasičskému vozu, který se k požáru rychle blížil ulicí. Za ním jela sanitka a několik policejních aut. Vzápětí už záchranáři vyskakovali z  vozů a  běželi k  ohni. „Všichni ustupte!“ volal na přihlížející jeden z policistů. „Zkusíme se dostat dovnitř… Tudy!“ zakřičel pak Stan Pagliano. Vzápětí už požárníci pronikli do domu, aby se podívali, zda někdo není v plamenech uvězněný. Bentz si vzpomněl na tu ženu přivázanou k  umyvadlu a stáhl se mu žaludek. Hasiči pobíhali kolem domu, velitel zásahu po nich křičel rozkazy. Požární vozy, k nimž měli při­ montované hadice, stály v půlkruhu kolem. Za nimi se tísnili přihlížející. Tak si je prohlédněme, pomyslel si Bentz a zadíval se na nejasný obraz. „Fajn. Takže tihle dva…,“ řekl Montoya a ukázal na po­ starší manželský pár, „… jsou Gerardovi. Ohlásili požár, bydlí hned vedle. Tenhle…,“ ukázal prstem na plešatícího třicátníka, „… žije přes ulici.“ Pod jedním ze stromů stála ja­ kási rodina a vyhublá žena se psem. Na kazetě našli ještě pár záběrů okolostojících lidí. Byly ale dost rozmazané, protože se kameraman snažil natočit zejména požár. „Nic moc, co?“ poznamenal Montoya a upil kafe z papí­ rového kelímku, aniž by spustil oči z televize. „Počkej.“ Kamera zrovna zabírala sousedy, skupinku tee­n­agerů a  hloučky zvědavců rozptýlené ve stínech po ulici. „Přetoč to zpátky,“ řekl Bentz a zadíval se do místa, které jen chabě ozařovala pouliční lampa a kam už světlo plamenů ne­ dosáhlo. Montoya zmáčkl tlačítko zpětného přetáčení, pak pásku opět pustil. Na obrazovce se rozeběhly obrázky, které už viděli. „Tady. Zastav to.“ 85

LISA JACKSON Montoya zmrazil obraz. Na nejasném snímku Bentz uká­ zal na postavu v rohu obrazovky. Byla tak rozmazaná, že ani nemohli určit, zda jde o muže, či ženu. „Co tenhle?“ zeptal se Bentz a otočil hlavu ke kolegovi. „Co je s ním?“ „Tenhle jako jediný z přihlížejících stojí sám. Nikdo s ním není. Už rozumíš?“ Montoya přimhouřil oči a  přiblížil hlavu k  obrazovce. „Třeba s ním někdo je, akorát se nevešel do záběru.“ Ukázal do rohu. „Vidíš? Tady vlevo. Tady někdo klidně může stát, akorát ho Henderson nenatočil.“ „Možná. A možná taky ne.“ „Na druhé straně ulice můžou být i další lidé, které Hen­ derson nezachytil.“ „Můžou. My ale nemáme nic než tohohle chlapa. Označ ten záběr. Zkus ho zvětšit a zaostřit.“ Bentz se zamračil a za­ díval se na rozmazaný obrys tajemné postavy. Je to vrah? Mohou mít takové štěstí? Bentz tomu nevěřil. Nevěřil na štěstí, momentálně však nic jiného neměli. „A když už v tom budeš, vytáhni mi každý záběr na přihlížející a taky ho nech zvětšit. Náš vrah by se mohl pokusit vmísit mezi ostatní, aby nebudil moc pozornosti.“ „Jasně. Nechám to vytisknout, udělám kopie v  elektro­ nické podobě.“ Montoya znovu zmáčkl tlačítko přehrávání a na zbytek kazety se dodívali v tichosti. Ničeho zvláštního si už nevšimli. Carl Henderson si při natáčení požáru všímal hlavně plamenů a pak hasičů, kteří se je gejzíry vody snažili dostat pod kon­trolu. Když záznam skončil, vyndal Montoya kazetu z přehrá­ vače a strčil si ji do kapsy. „Dám ti ty fotky co možná nej­ 86

chladná krev rychleji. Nemluvil jsi zase s tou naší slavnou svědkyní? S tou pošahanou?“ „S  Olivií Benchetovou? Jo, mluvil.“ Ačkoliv i  Bentz po­ chyboval o  jejím duševním zdraví, vadilo mu, že Montoya jeho pocity vyslovil nahlas. „A co ses dozvěděl?“ „Vrátila se do Louisiany před několika měsíci, protože jí one­mocněla babička. Přijela sem, aby jí pomohla. Když ba­ bička umřela, Olivia tu zůstala. Dělá si teď školu v Tulane.“ „Aha. A co studuje? Vúdú? Nezajímala se o to ta její ba­ bička?“ „Ne, ale skoro ses trefil. Psychologii.“ Bentz si ji už stačil trochu proklepnout. Spojil se s univerzitou a nechal si poslat kopii Oliviina přijímacího protokolu a rozvrhu. „Psychologii? Další cvokař? Já doufal, že jsme s  nimi skončili, když jsme uzavřeli případ Růžencového vraha.“ „Duševní poruchy vládnou světem…“ „Nechápu, co je špatného na práškách na uklidnění. Začí­ ná ti šplouchat na maják? Tak si dej prášek. Proč pořád cho­ dit za cvokaři?“ Montoya si upravil límec bundy, v uchu se mu zaleskla náušnice s diamantem. Floutek jeden, pomyslel si Bentz. „Podle mě se na tuhle profesi dávají lidi, co to sami nemají v hlavě v pořádku. Zajdou za cvokařem a uvědomí si, že se jim vlastně líbí jen tak sedět na gauči a povídat o sobě. Než se naděješ, je z  nich titulovaný cvokař, který chodí na policii s  nočními můrami nebo vykládá rozumy ve svojí rádiové talk-show. Jenom si to představ. Psycholožka, co si mys­lí, že má…,“ odmlčel se a prsty ve vzduchu načrtl symbol uvozovek, „… vidění. To už je trochu silná káva. A  co hůř, její babička byla kněžka vúdú, neříkala snad něco takového? 87

LISA JACKSON Přesně tohle potřebujeme. Až příště přijedeme k nějaké vraž­ dě, určitě tam najdeme i podřezaného černého kohouta.“ „Hele, už toho nech,“ napomenul ho zjevně podrážděný Bentz. „Jen počkej…“ „Něco mě ale zaujalo. Mezi její profesory patří i Jeremy Leeds.“ „Nekecej,“ hlesl užasle Montoya. „Svět je prostě malý.“ „Občas až příliš.“ „Našel jsi na ni teda něco?“ „Nic moc. Jde spíš o takové drobnosti. Mám pár pozná­ mek a Brinkmanovu zprávu.“ Bentz si opět sedl na židli a po­ hledem prolétl zprávy, které se mu na stole stačily nahroma­ dit. „Ještě bych měl dostat nějaké údaje z informačního sys­ tému univerzity v Tulane. Podle všeho nebyla vdaná, jednou k tomu ale měla blízko. Těsně před svatbou se se svým snou­ bencem rozešla a odjela do Tucsonu. To se stalo asi před šesti lety. Ten chlap se jmenuje Ted Brown. Hodně ho to naštvalo, vzal si z trucu jinou. Manželství mu ale vydrželo sotva rok. Slečna Benchetová doposud neměla žádné problémy se zákonem, tedy až na několik překročení povolené rychlosti a  před několika lety se zúčastnila nějaké blokády za práva zvířat ve Phoe­nixu.“ Podíval se na Montoyu. „Volal jsem už na policejní stanici v Tucsonu, jestli na ni třeba něco nemají. Buďto ta svoje vidění tehdy neměla, nebo s nimi nechodila otravovat policajty.“ „Aha, takže stačí, aby odjela kousek na západ, a  vidění zmizí.“ „Nebo si je nechává pro sebe.“ „To mi na ni moc nesedí,“ poznamenal Montoya a opřel se bokem o desku stolu. „Co dál?“ 88

chladná krev „Aby se udržela na škole, protloukala se po různých za­ městnáních. Pracovala jako číšnice, pak jako asistentka v ně­ jaké pojišťovně. K tomu ještě dělala do umění. Před návratem do New Orleansu prodala svojí obchodní partnerce podíl v  obchůdku s  New Age dárky. Tady si pochopitelně našla práci ve stejně obskurním podniku. Jmenuje se Třetí oko a je na Jacksonově ná­městí.“ „Takže ona tvrdí, že ta svoje vidění nenávidí, a přesto ujíž­ dí na New Age a  ostatních spirituálních kravinách.“ Mon­ toya se zašklebil. „To mi prostě nesedí. Stejně tak mi nějak neštymuje, že nikdy nebyla vdaná. Taková fešná ženská… Že by ji nikdo nechtěl?“ „Nevím.“ „Ty ses jí na to nezeptal?“ „Ne,“ odpověděl Bentz. „Nevěděl jsem o  jejím výletu k oltáři, dokud jsem se nepodíval do Brinkmanových pozná­ mek.“ Montoya pozdvihl obočí. „Já myslel, že to bude první věc, na kterou se zeptáš. Moc dobře jsem viděl, jak ses na ni díval. Nemohl jsi z ní spustit oči! A já se ti ani nedivím, opravdu vypadá výborně. A ta prdelka…“ „Díval jsem se na ni, protože sem přišla a  navykládala kupu nesmyslů. Jenže ty se pak skutečně staly,“ odsekl Bentz. „Když říkáš…,“ poznamenal Montoya. Na rtech se mu objevil široký úsměv, který Bentze vytáčel k šílenství. „Prober se, Diego. Je bláznivá.“ Mladý detektiv měl ale pravdu a Bentz to moc dobře věděl, i když si to nechtěl při­ pustit. Na Olivii Benchetové byla spousta věcí, které mu do sebe nezapadaly. Představovala obrovskou záhadu. Zajíma­ vou hádanku. Opustil její dům, ale nebyl schopen ji z mysli 89

LISA JACKSON vytěsnit. Po celý den, kdy řešil vraždu poblíž Bayou St. John nebo se věnoval jiným případům, pořád musel myslet na zlost a zoufalství v těch jejích zlatavých očích. Když se vrátil na stanici, přečetl si do posledního slova veškeré poznámky, které mu dal k dispozici Brinkman. Provedl i vlastní krátkou rešerši. Všechny instinkty ho upozorňovaly, že to Olivia nemá v hlavě v pořádku. Zarytě ale těm svým lžím nebo viděním, nebo co to vlastně měla, věří. A on jim chtěl překvapivě věřit taky, i když netušil proč. Možná proto, že neměli nic jiného, od čeho by se mohli od­ razit. Pochyboval, že by v té vraždě měla prsty. A v tom pří­ padě zbývala jediná možnost: ta zatracená ženská jim říkala pravdu. Sáhl po balíčku ovocných žvýkaček, vzal si jeden plátek a strčil si ho do úst. Cigaretu sice nemohla žvýkačka nahra­ dit ani vzdáleně, ale musela mu stačit. Alespoň pro teď. „V té Brinkmanově zprávě jsem si povšiml ještě jedné věci. Nevím, nakolik je pro nás relevantní. Oliviin otec si ve vězení odpy­ kal trest za vraždu. Zabil svého obchodního partnera, který ho měl údajně podvádět.“ Montoya hvízdl. „A už je teda venku?“ „Jo, pustili ho letos v  lednu. Odseděl si dvaadvacet let, zbytek mu prominuli za dobré chování.“ „Páni… Takže ideální rodinka. Ptal ses jí na něj?“ „Ještě ne. Chtěl jsem si předtím udělat malý průzkum. Olivia se mi jenom zmiňovala, že svého otce neviděla řadu let.“ „Jasně, protože seděl v  lochu,“ poznamenal Montoya. „A kde je teď?“ 90

chladná krev „V Lafayette. Pracuje v myčce aut a poctivě se hlásí svému kurátorovi.“ „Hm, učiněný beránek.“ „Přesně tak. Stejně bych si ho ale chtěl pořádně proklep­ nout. Rozhodně ho nebudeme spouštět ze zřetele. Zkus zjis­ tit, jestli má alibi.“ Montoya vytáhl z kapsy cigarety, pak si to ale rozmyslel a krabičku vrátil zpátky. „Tenhle případ je čím dál divnější. Ale jo, proč si nepopovídat s jejím taťkou. A teď zpátky k Oli­ vii. Řekla ti o těch viděních ještě něco?“ zeptal se. „Dneska se jí to nestalo poprvé, nemám pravdu? Tohle nám přece řekla ráno. Dozvěděl ses teda ještě něco?“ „Žádné z  těch předchozích vidění prý nebylo tak jasné jako to dnešní. S ní jsem o těch předchozích nemluvil, něco jsem ale našel v Brinkmanově zprávě. Píše tam o nějaké žen­ ské ve sklepě. Na stěnách prý viděla hieroglyfy, nebo co… Podívej.“ Vytáhl z  hromady papírů Brinkmanovu zprávu a podal ji Montoyovi. V tu chvíli zazvonil telefon. Bentz sáhl po sluchátku dřív, než stačil zadrnčet podruhé. „Bentz.“ „Ahoj, tati.“ Vždy, když slyšel Kristin hlas, musel se usmát. „Ahoj, holčičko… Děje se něco?“ Zvedl ukazovák, aby Montoyo­ vi naznačil, že neví, jak dlouho může hovor trvat. Montoya teatrálně mrkl, jako by Bentz mluvil s nějakou sexbombou. Vzkaz ale pochopil. Sebral ze stolu Brinkmanovo hlášení a vyklouzl pootevřenými dveřmi z kanceláře. „Jenom jsem se ti chtěla ozvat,“ vysvětlovala Kristi. „Do příští přednášky mi zbývá víc než hodina, tak jsem si řekla, že ti brnknu. Poslední hodinu před Dnem díkůvzdání mám ve čtvrtek ve čtyři, pak bys mě mohl vyzvednout.“ 91

LISA JACKSON Bentz prolétl kalendář. „Můžu tam být kolem šesté. Mož­ ná i dřív, když si zapnu majáček.“ „Jo, to je skvělý nápad,“ zachichotala se Kristi. „Oprav­ du pro mě nemusíš jezdit, jestli nemáš čas. Seženu si odvoz sama.“ „Ale já chci, to není problém. Baton Rouge odsud není tak daleko. Rád bych se navíc podíval na školu, za kterou pla­ tím.“ „Ale jestli máš hodně práce…“ Odmlčela se. Přelétl pohledem haldu papírování na stole a na nástěnku na zdi, kterou pokrývaly fotografie obětí vražd, které ještě nevyřešili. „Budu tam,“ řekl automaticky. Teprve potom mu došlo, že Kristi možná nechce, aby ji vyzvedl. Naklonil se a podíval se na snímky Kristi na stole. Z jednoho se na něj smála malá holčička, z  druhého už mladá žena. „Chceš ty vůbec, abych pro tebe přijel?“ „Jo, jo, teda… No jasně, že chci. Bude tu ale docela blázi­ nec, každý odjíždí na Den díkůvzdání a tak… Potřebuju ještě zařídit pár věcí na koleji, ty mě možná trochu zdrží. Jen mě napadlo, že se ti možná výlet do Baton Rouge nehodí.“ „Anebo se možná nehodí tobě,“ podotkl, když v  jejím hlase rozeznal nádech zklamání. Naléhal na ni, aby se co nej­ rychleji přihlásila k nějakému dívčímu univerzitnímu spolku a získala bydlení na koleji. Chtěl, aby měla zázemí a nevyru­ kovala na něj, že chce v osmnácti vlastní byt. Přál si, aby do­ spěla a aby se o sebe dokázala postarat sama, její bezpečí pro něj ale bylo maximální prioritou. Koutkem oka na nástěnce zahlédl fotku z posledního místa činu, kde se našla ohořelá žena. Věděl lépe než kdokoliv jiný, jak může být svět nebez­ pečný. To proto jí platil hotový majlant za kurzy taekwonda a střelby. 92

chladná krev „Dobře… Chtěla jsem se prostě jenom ozvat.“ „Uvidíme se teda příští týden.“ Rozhodl se jí podat ruku na usmířenou. „Ale jestli chceš jet domů raději s kamarády, stačí říct.“ „Dobře, dobře, ale…“ Vzdychla a Bentz si představil, jak si u toho odhrnuje z čela neposlušný pramen vlasů. „Vlastně jde o tohle: mám tu kámošku Mindy. Její máma žije sama a je policajtka. Asi už víš, kam tím mířím. Přijede pro Mindy do Baton Rouge a chtěly by si zajít někam na večeři. No, a Min­ dy si myslí, že by bylo suuupeer, kdybyste se vy dva poznali.“ „Ale ty si to nemyslíš.“ „Mindy je strašně otravná. A její máma je detektiv u po­ licie. Bože, dokážeš si to vůbec představit? Dva poldové v ro­ dině?“ Bentz se zasmál. „Nemusíš se bát. Přijedu, ale na veče­ ři s nikým nepůjdu. Řekni Mindy, že se musím hned vrátit, protože budu mít s někým schůzku… Nebo třeba obchodní jednání.“ „Cože? Schůzku? Ty? Se ženou? Jako rande?“ „Jo.“ „Ale… Ty přece nikoho nemáš.“ „Jak to můžeš vědět?“ Kristi se na chvíli odmlčela, pak se rozpačitě zasmála. „No, vlastně nemůžu… Na druhou stranu, ty bys stejně na žádný vztah neměl čas. Tati, vždyť ty ses oženil se svojí pra­ cí.“ Zasmála se smíchem své matky. Hlubokým a trochu ško­ dolibým. Smích Jennifer Nicholsové přitáhl jeho pozornost už v  mládí, sotva dokončil střední školu. Nikdy na něj už ne­ zapomněl. Líbila se mu. Měla dlouhé černé vlasy, vyzývavý 93

LISA JACKSON pohled a prořízlou pusu. Ihned se do sebe zamilovali a jejich láska byla vášnivá. Jennifer byla náladová, Rick ji však do­ kázal udržet na uzdě, a  když jí nabídl svatbu pouhých šest měsíců poté, co spolu začali chodit, souhlasila. Jeho zaměst­ nání se jí ale moc nezamlouvalo a věřila, že ho dokáže pře­ mluvit ke studiu na právech. On zase věřil, že dokáže zkrotit její vzpurnou povahu. Oba se mýlili. Cítil to už při svatbě, pouhých devět měsíců od jejich prvního setkání, když ji sle­ doval, jak důstojně kráčí v bílých šatech s krajkou. Ani závoj nedokázal zakrýt povýšené zpupné držení brady, a i když ji miloval z celého srdce, došlo mu, že se jejich společné kroky budou ubírat po hodně kamenitých cestách. Bylo mu to ale jedno. Příliš ji miloval. V dobrém i zlém… I když ho zradi­ la… „Pověz mi, prosím tě, jaká ženská by si chtěla něco začít s detektivem z oddělení vražd,“ poznamenala Kristi. „Myslíš si snad, že tvůj taťka nemá žádný společenský ži­ vot?“ „Nemyslím. Já to vím.“ „V tom případě bych se asi měl sejít s mámou té tvé ka­ marádky.“ „No jasně,“ prohodila jakoby nic. „To je skvělý nápad, tati. Opravdu vynikající.“ Znovu se zasmála. Pak do sluchátka hlasitě zasyčela: „Ale ne, sakra!“ „Co se stalo?“ „Zapomněla jsem si zápisky. Musím zpátky do učebny a ta je na opačném konci kampusu. No nic, budu muset jít, tati. Měj se.“ Pak přístroj ohluchl, Bentz ale ještě chvilku držel sluchátko v ruce. Znovu se podíval na Kristi, jak se na něj směje z  novější  fotky. Rychle vyrostla. Rychleji, než si 94

chladná krev vůbec dokázal představit. Za svých osmnáct let toho zažila hodně, už v  útlém mládí přišla o  část své nevinnosti. A  to kvůli němu. Kvůli němu a Jennifer. Na každém dítěti by se nějak podepsalo, kdyby muselo zažít to, co Kristi. Pohřbila matku a musela se dívat, jak se její otec utápí v lahvi. Nejhorší ranou ale pro ni byly lži, kterými ji odmalička krmili. Ideální rodinka, vzpomněl si na Montoyův komentář stran rodiny Benchetových. Copak neví, že něco takového jako ideální rodinka neexistuje?

95

10. kapitola

Do kanceláře vstoupila Melinda Jaskielová, Bentzova přímá nadřízená a zároveň jediný člověk, kterému mohl dě­ kovat za práci u  neworleanské policie. Melinda mu vždyc­ ky připomínala spíš vysoce postavenou úřednici než šéfku policie. Nikdy ji neviděl v  jiném oblečení než v  kostýmku. Nosila krátce střižené vlasy, brýle bez obroučky a chovala se za všech okolností prakticky. Byla ve středních letech, roz­ vedená a ve skvělé kondici. Svoje podřízené vedla železnou pěstí schovanou v dámské rukavičce. „Pověz mi něco o té vraždě u Esplanade.“ Založila si ruce na prsou a opřela se ramenem o rám dveří. „Četla jsem před­ běžné hlášení. Slyšela jsem také, že máte ‚očitou‘ svědkyni, která ale u vraždy nebyla.“ „Jo, tak nějak se to dá říct.“ „Takže… Co si myslíš? Má ta ženská opravdu nějaká vidě­ ní? Mimosmyslové vnímání?“ „Podle všeho ví přesně, co se tam odehrálo. Podle mého názoru je za tím víc než jen šťastná trefa.“ 96

chladná krev Melindě se zkřivily rty v náznaku úsměvu. „Ty nikdy ne­ řekneš nic přímo, viď?“ „To je přece moje práce, ne? Musím pomáhat, chránit a filtrovat banality.“ „Jo, a děláš to dobře,“ ujistila ho Jaskielová. „Díky. Na každý pád na tyhle parapsychologické blbosti moc nejsem. Mimosmyslové vnímání jsem vždycky považo­ val za šarlatánství.“ „Třeba bys k tomu mohl přistupovat s otevřenou hlavou. Co ty na to? Existuje celá řada případů, kdy jasnovidci policii opravdu pomohli.“ „Jo, jo, já vím,“ zavrčel. Jeho bývalý parťák z L. A. s jed­ nou jasnovidkou spolupracoval. Ani ona ale nebyla schopná předpovědět, že na Bentze jednou namíří sotva dvanáctiletý kluk plastovou maketou pistole, Bentz ji bude považovat za opravdovou zbraň a zastřelí ho. Ne, ta zatracená jasnovidka neřekla před tou tragédií ani ň. Bentz dostal podmínku a za svého nejlepšího přítele si vybral lahev Jacka Danielse. Ve Městě andělů přišel o práci. Měl obrovské štěstí, že Melinda Jaskielová viděla potenciál, který v sobě zlomený polda nosil, a  zaměstnala ho, i  když nad ním všechna ostatní policejní oddělení v zemi zlomila hůl. „Víš, co se říká, když k něčemu člověk přistupuje s otevřenou hlavou?“ „Že mu z ní vypadne mozek? Jo, to jsem slyšela, Ricku.“ Bentz se usmál. „Chtěl jsem jen říct, že ho pak můžou lidi považovat za přelétavého člověka bez názoru.“ „To rozhodně není tvůj problém.“ Zakroutila hlavou. „A odkdy tě zajímá, co si myslí jiní lidé?“ Bentz se zazubil. „Mě nezajímá, co si myslí ostatní. Tvůj názor pro mě ale důležitý je.“ 97

LISA JACKSON „Tohle vykládej někomu, kdo ti to bude věřit. Tak jak to teda vypadá s tou vraždou?“ Bentz jí všechno důkladně popsal. Od Oliviina vidění přes nahrávku jednoho ze sousedů, informace z realitní agentury až po Brinkmanovu zprávu. „Olivia Benchetová ví víc, než by měla. A já se musím ptát: Jak je to možné?“ Zdvihl ruku. „Pokud ovšem vážně není jasnovidka a  neviděla ty vraždy ve snu.“ Melinda se usmála. „Má ta dáma alibi?“ „Jenom svého psa, ten ale nemluví.“ „Teď vážně.“ „Ne, byla doma a spala. Vzbudilo ji až to vidění.“ Melinda se zamyslela. I v ní patrně tyhle informace vyvo­ laly jisté pochybnosti. „Předpokládám, že si ji prověřuješ.“ „Ano.“ „Super. Můžeš mě o tom případu průběžně informovat? Dej mi vědět, až dostaneš zprávu z patologie a laborky.“ Vy­ kročila ke dveřím, ještě se ale zarazila. „Jo, a Ricku, při řešení tohohle případu musíme postupovat jako podle učebnice.“ „Nic jiného by mě ani nenapadlo.“ „Kecáš…“ „Takové krásné ženské?“ „Pozor na to, co říkáš. Mohla bych to taky chápat jako sexuální harašení.“ „Tobě se to ale líbí a moc dobře to víš,“ řekl s úsměvem Bentz. „Navíc, to ty jsi tady šéf.“ „Tak na to nezapomínej, ano? A teď se na výpověď té Oli­ vie Benchetové zkus podívat z jiného úhlu. Zkus jí alespoň trochu věřit. Chápu, je to zvláštní a já sama jsem vůči para­ psychologii spíše skeptická, ale třeba má doopravdy vidění. 98

chladná krev Zkus to přijmout.“ Jaskielová se opět otočila a opustila kan­ celář. „To se ještě uvidí,“ zamumlal si Bentz pro sebe. Má tedy věřit všemu, co Olivia Benchetová navykládala? Má jí skočit na to, že disponuje nějakými nadpřirozenými schopnostmi? Jak by to bylo možné? Je nějak napojená na vraha? Nebo na oběť? Na ten dům, kde se ta vražda stala? Zpovídala se ně­ kdy tomu knězi? Nebo naopak on jí? Jaká je mezi nimi sakra spojitost? Bentz se na židli natáhl a poškrábal se na bradě. Přistupovat k ní s otevřenou hlavou… Hm. Do háje! Nevě­ děl, jestli je něčeho takového schopen. Jak by mohl uvěřit, že nějaká ženská viděla vraždu, i když byla několik mil daleko? V tom musí být nějaký trik. Tak ti Bentz nevěří, no a co? Vlastně to až tak velké překvapení není. Olivia pevněji sevřela volant a dál pokračovala k univer­ zitě v Zahradní čtvrti. Doufala, že jí detektiv uvěří, že vycítí, jak je zoufalá… Byl ale stejný jako všichni ostatní. Pochopi­ telně. Chlapi, pomyslela si opovržlivě a zastavila, aby necha­ la projet tramvaj, než zabočí do areálu. Ne, tohle nebylo fér. Narazila přece i na pochybovačné ženské. V  první řadě na svou matku. Bylo už pozdě odpoledne, od univerzitních budov se táhly dlouhé stíny. Zaparkovala a vyrazila ke katedře psychologie. Před očima pořád viděla detektiva Bentze, ačkoliv se zařekla, že nyní nebude myslet ani na jeho pohlednou tvář, ani na co­ koliv, co jen trochu souvisí s tou strašlivou vraždou. Alespoň na chvíli. Vyběhla po schodech a zamířila ke kabinetu svého vyučujícího, doktora Jeremyho Leedse, který byl zároveň bý­ 99

LISA JACKSON valým manželem doktorky Sam, psycholožky s vlastní show na rádiu WSLJ. Jaká ironie! Neměla ho moc ráda, podle ní byl příliš zahleděný do sebe. Byl ale jejím konzultantem, takže to s ním bude muset alespoň rok vydržet. U stolu sekretářky nikdo neseděl. Olivia tedy prošla laby­ rintem chodbiček a  zaklepala na dveře Leedsova kabinetu. Nikdo se neozýval. Zkusila to znovu, silněji. Ranka na klou­ bech, kam se předešlého dne strouhla, ji zabolela. „Doktore Leedsi?“ hlesla, vtom už se za ní ale ozvaly kroky. „Ach, Olivie! Promiňte, jdu pozdě.“ Omluvně se usmíval. Doktoru Leedsovi mohlo být kolem čtyřiceti, měl výrazné rysy, dlouhý rovný nos a pečlivě zastřiženou bradku. Nosil dokonale vyleštěné boty a  obleky, které musely stát hotové jmění. Uhlazený, pomyslela si Olivia pokaždé, když ho vidě­ la. Uhlazený a falešný, upřesnila si v duchu. Něco jí na něm zkrátka nesedělo. Nedokázala ale říct co. „Musel jsem si ještě promluvit s kolegou Sutterem, než odejde domů. Pracuje tu jenom na poloviční úvazek a víkend máme za dveřmi. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem ho tu ještě zastihl.“ Leeds si strčil ruce do kapes ve snaze najít klíč. Chvěly se mu prsty, jako by byl nervózní. „S doktorem Sutterem na jaře budeme pořádat seminář, který by vás mohl zajímat. Znáte doktora Suttera? Ach, tady!“ Vytáhl z kapsy svazek klíčů a Olivia za­ kroutila hlavou. Suttera znala jen z doslechu, prý dává hodně domácích úkolů. Leeds zasunul klíč do zámku. „No, zkrátka jsme se trochu zapovídali a  teď před vámi musím vypadat jako roztržitý profesor.“ To si Olivia nemyslela. Jeremy Leeds byl disciplinovaný a přesný jako švýcarské hodinky. Na její vkus byl příliš bla­ zeovaný. Chladný, došlo jí, jak tak stála v jeho těsné blízkosti. 100

chladná krev „Pojďte dál.“ Posadila se na židli vedle malého okénka a vyndala si po­ známky, které si pořídila předchozího dne večer. Předtím, než se jí nadobro změnil život. Doktor Leeds se posadil do křesla na opačné straně stolu. Na rozdíl od detektiva Bentze ho měl dokonale uklizený. Na jedné straně stál kalendář, na druhé humidor s doutníky. Kabinet byl malý a stísněný, na stěnách visely zarámované diplomy a obrazy. „Tak copak to tu máme?“ zeptal se a pokynul hlavou k Oliviiným poznám­ kám. „Nástin vaší práce?“ Ukazovákem si na nose posunul brýle nahoru. „No, spíš náčrt takové myšlenky.“ „Aha.“ Zpozorněl, pozdvihl obočí. „Mám se na to podí­ vat?“ „Vlastně jsem s vámi chtěla probrat pár nápadů. Nemám je ještě na papíře.“ „Samozřejmě.“ Opřel se opět o židli, přiložil k sobě bříška prstů na obou rukou a čekal. „Chtěla bych svou práci věnovat psychologii aberantního chování aplikované na náboženství.“ „Skutečně?“ Jeho nadšení opadlo. „Napadla mě psychologie modlitby a pokání v židokřes­ ťanské teologii.“ „To je pořádné sousto. Nehodilo by se tohle téma spíše do teologie a filozofie?“ „Myslím, že bych tu práci napsat mohla. Navíc mě to opravdu zajímá,“ dodala. Víc však vysvětlovat nechtěla. „Ve­ dete semináře psychopatologie a kriminální psychologie. Ří­ kala jsem si, že bych na ně mohla docházet. Teda kdyby vám to nevadilo.“ 101

LISA JACKSON „Ne, ne, to samozřejmě není žádný problém.“ Pomalu přikývl a chvíli nad jejími slovy přemýšlel. „Víte co? Zkuste to. Přineste mi ale písemný nástin svojí práce, abychom se měli od čeho odrazit. Co vy na to?“ Super! pomyslela si. „Ano, to by šlo. Zavolám vám, aby­ chom si domluvili další konzultaci.“ „Dobře, dobře.“ Vstal – opět po vzoru dokonalého gen­ tlemana – a  Olivia odcházela s  pocitem, že alespoň jedna drobnost v jejím životě se začíná urovnávat. Dlouho se ne­ mohla rozhodnout pro téma své diplomové práce. Když už nic jiného, vražda z minulé noci jí dodala nápad. Seběhla ze schodů a vyšla ven, kde se zatím stíny promě­ nily v tmu. I když ještě nebylo ani pět hodin, pokryla město černá noc. Rozsvícené pouliční lampy dodávaly okolí zvlášt­ ní ponurou atmosféru. Olivii vždycky připadalo, že by pís­ kovcové průčelí Gibson Hall mělo být spíš součástí nějakého středověkého hradu. Nyní, v prvních kapičkách začínajícího deště, vypadalo ještě monumentálněji než kdy jindy. Přešla po hustém trávníku k parkovišti a nasedla do auta. Nebyla sama. Spolu s ní školu opouštěli ještě další studenti. Olivia si však, patrně kvůli událostem dnešního dne, připa­ dala naprosto osamělá. Odříznutá od ostatního světa. Na­ startovala a  opustila parkoviště. S  pocitem, že nejspíš dělá kardinální chybu, zamířila do centra města. Z nějakého po­ divného důvodu, který sama nechápala, cítila potřebu podí­ vat se na místo činu. Stejně jako to dělají pachatelé… Provoz byl celkem hustý. Rozpršelo se, na čelní sklo do­ padaly těžké kapky tak rychle, že je stěrače jen stěží stačily 102

chladná krev odstraňovat. Odrazy červených koncových světel se rozpíjely v kapkách na skle. Olivia přesto pokračovala dál Francouz­ skou čtvrtí, kde se na chodnících pod deštníky hemžili lidé, kteří co chvíli vstoupili do vozovky. Zapnula si rádio. Na WSLJ právě hráli jazz. Olivii ale lezl na nervy. Možná pro­ to, že byla vyčerpaná a nervózní, nedokázala vokální jazzové variace a saxofonové riffy déle snášet. Přeladila tedy rádio na jakousi country stanici a zvýšila hlasitost. Na hudbu ale neměla náladu, a tak rádio zase vypnula. Objela městský park a  zastavila se u  směrovek. Když se zorientovala, zabočila do dlouhé ulice, které se držela, do­ kud nedorazila k ohořelým troskám budovy. Moc toho z ní nezbylo, pomyslela si, když zastavila u chodníku a vystoupila z auta. Požářiště ohraničovala žlutá policejní páska. Brzy jí do bot natekla voda valící se po silnici a  během okamžiku jí zmokly vlasy, protože bunda, kterou si v autě vozila, nemě­ la kapuci. Přesto si ji přehodila přes ramena a vyrazila přes cestu, aby se na spálené trosky podívala. Do tváře ji šlehaly těžké kapky, vlasy už měla úplně mokré. Scénu po scéně si v hlavě vybavovala svůj strašlivý sen. Kdesi na tomhle místě hrůzným způsobem zemřela žena, tady přišla o život rukou kněze. Zachvěla se a zašeptala: „Kdo jsi, ty hajzle?“ Myslela, že když přijde na místo, kde se ta vražda stala, třeba se jí vybaví jeho obličej. Nebo alespoň nějaký detail, který by mohl vy­ šetřovatele dovést k jeho totožnosti. Za zády jí jezdila auta, vydatný déšť ale většinu zvuků přehlušil. Zavřela oči a zaposlouchala se do tlukotu vlastního srdce. Něco cítila. Náhlý chlad… Jako by kolem ní vrah znenadá­ 103

LISA JACKSON ní prošel. „No tak, no tak,“ zašeptala. Aniž by otevřela oči, zvedla hlavu k  obloze a  vystavila obličej prudkému lijáku. Pořád doufala, že něco uvidí, uslyší nebo alespoň ucítí. „Vidíte něco?“ Úlekem se jí málem podlomila kolena. S rukama zaťatý­ ma v pěst se po hlase otočila. Ani ne půl metru za ní stál detektiv Rick Bentz. „Ach, Bože! Vylekal jste mě,“ vykřikla. Srdce se jí divoce rozbušilo, do krve se jí vlil adrenalin. „Ale ne. Nevidím vů­ bec nic… Jen tuhle ruinu.“ Přikývl. Na sobě měl nepromokavou bundu a  kšiltovku s emblémem neworleanského policejního oddělení. „Co tady vlastně děláte?“ Připadala si jako blázen. Cítila, jak jí rudnou tváře. „Jen jsem něco chtěla zkusit. Říkala jsem si, že bych ho možná viděla, kdybych přijela na místo činu.“ „Koho? Vraha?“ „Ano.“ Ohlédla se k jeepu zaparkovanému hned za jejím autem. „Sledoval jste mě?“ „Ne, ne, nebojte. Jel jsem domů a  napadlo mě, že bych se tu mohl zastavit. Třeba bych si něčeho všiml, nebo bych si lépe představil, co se tu asi tak mohlo stát. Takže jsem tu vlastně z podobného důvodu jako vy.“ Přelétl ji pohledem. „Jste celá promočená.“ Usmála se. „Teď už je mi jasné, proč jste se stal detekti­ vem. To kvůli vašemu pozorovacímu talentu, že?“ Vlasy i řasy měla slepené deštěm, z nosu jí odkapávala voda. „Vám prostě nic neujde.“ „To doufám,“ řekl a po rtech mu přelétl lehký pobavený úsměv. Byl upřímný a nejspíš i hodně vzácný, uvědomila si 104

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.