Co vás v tomto čísle čeká? Slavnostní projevy deváťáků Krátká reportáž z Historického víkendu O princezně Fioně trochu jinak A další.. 4

Co vás v tomto čísle čeká? Slavnostní projevy „deváťáků“ Krátká reportáž z Historického víkendu O princezně Fioně trochu jinak A další..

4.číslo

Ahoj! Ano prázdniny jsou na krku a my vám přinášíme nové číslo školního časopisu. Tímto číslem by se i současní „deváťáci“ chtěli rozloučit s naší školou. Ano, v devátých třídách je většina naší redakce. Tedy spíše tři ze čtyř.  Proto vyhlašujeme „konkurz“ (více v čísle). Nějak nám po tom roce došly nápady do úvodníku, proto nám nezbývá nic jiného, než vám trochu „otřepanou“ frází popřát krásné vysvědčení a prázdniny plné sluníčka a zábavy. Těšíme se na vás v příštím školním roce i s částečně pozměněnou redakcí. Naposledy vaše redakce Za tu část našeho týmu, dobrého týmu , která se po prázdninách rozuteče do středních škol a gymnázií bych vám ráda popřála pevné zdraví a mnoho úspěchů. Ač nerada, musím se rozloučit s touto školou, kterou jsem devět let navštěvovala a také s redakcí našeho časopisu. Získala jsem zde mnoho zkušeností a chtěla bych poděkovat celé naší redakci v čele s paní učitelkou Blankou Machovou, která si stále „držela“ pevné nervy v opravování našich článků… Tereza Brožová, 9.B

O tom, jak prožíval David Ulč ze 6.B okresní kolo atletické soutěže, se svěřil při hodině českého jazyka svým spolužákům. B.Machová

Atletické závody 5.května 2011 se konaly okresní závody Pohár rozhlasu na stadionu Sokola Petřín. Soutěž se konala pro žáky 6. a 7. tříd. Já jsem reprezentoval chlapce 6. tříd, závodil jsem v běhu na 1000 m a ve štafetě. Nezávodím v běhu moc často, ale přesto jsem nastoupil ke startu odhodlán vyhrát. Start ! Vyrážíme. Ostatní nasadili vysoké tempo a já jsem se ocitl na předposledním místě. Nejsem ale zvyklý prohrávat, a tak jsem pravidelným rychlým během předbíhal jednoho soupeře za druhým. Ostatním pomalu docházel dech. To byla pro mě výhoda, moc mě to povzbudilo. Mám před sebou už jen jednoho závodníka. Sprintuji, soupeř zpomaluje,cílová rovinka jsem vítěz a mám velkou radost!!! Celkově jsme jako škola sice nebyli tak úspěšní, jak jsme chtěli, ale pro mne to byla zajímavá zkušenost. David Ulč, 6. B

Historický víkend se konal, tak jako každý rok, v červnu. Tento rok již po sedmnácté. Začal v pátek 11.6. přehlídkou tanečních souborů z Čech, Moravy, Slovenska, Makedonie, Egypta, Indie a Venezuely. Všechny soubory předvedly své umění na pódiu U Branky. Na hlavní scéně na náměstí Republiky vystupovaly v té době divadelní spolky a hudební skupiny. Na malé scéně za kostelem byly pořady pro děti. Sraz orientálních tanečnic byl v Centru tance na náměstí. Převlékání do kostýmu, líčení, poslední úpravy a honem do průvodu. Průvod vyšel Dřevěnou ulicí, pokračoval Křižíkovými sady, kolem muzea a „Smetankou“ zpět na náměstí. Skupina orientálních tanečnic se sultánem pozdravila císaře Rudolfa. Sultán nás věnoval císaři. Tančily jsme nejen pro císaře Rudolfa, ale pro všechny návštěvníky Historického víkendu. Odměnili nás potleskem. Bylo pěkné počasí, tak jsme mohly v kostýmech chodit po náměstí a užívat si neobvyklou roli. Večer jsme tak jako mnoho jiných strašidel vyrazily s maminkou čarodějnicí do průvodu strašidel. Sice pršelo, ale nám to nevadilo. Odpoledne jsme byly za exotické krasavice, večer za pohádkové obludy. Jako zombie jsem si užila průvod i závěrečný ohňostroj. V neděli jsem vystupovala s pěveckým sborem Andílci a Šum v kostýmu skřítka. Počasí nám přálo a opět jsme měli úspěch. Celý víkend probíhalo hodně doprovodných akcí pro děti i dospělé. Příští rok na Historickém víkendu na shledanou.

Johana Štěpániková, 6.B

Za čtyřmi atomovými elektrárnami, třemi obchodními centry a jedním letištěm se tyčil mrakodrap nejvyšší na celém světě. V tomto ohromném mrakodrapu žila princezna Fiona a její rodiče. Jejich domov byl vybaven nejmodernější technikou doby. Bylo tam nespočet skleněných výtahů, které jezdily na všechny strany. Na střeše byl pečlivě naleštěný černý vrtulník, se kterým létal tatínek král na důležitá jednání .Jak Fiona dospívala, začala stále více milovat růžovou barvu. Její zalíbení v růžové došlo dokonce tak daleko, že poručila natřít celé jejich královské sídlo na růžovou. Dokonce i tatínkův vrtulník nechala přemalovat. Jednoho dne, když se tatínek s maminkou vrátili z velmi důležitého státního jednání, řekli si, že jejich dcera je už dost stará a měla by se začít učit královským tradicím a ne jen se zhlížet v růžovém zrcadle. Hned druhý den ráno začali proto rodiče Fionu učit to, co je z královského pohledu nejdůležitější, tedy jejich společenským tancům, což byl hip hop a break dance. Fioně málem vypadly oči z důlků, když viděla, jak se její šedesátiletý tatínek točí na hlavě. Tatínek s maminkou se snažili tyto tance Fionu naučit, ale ta byla proti, milovala totiž balet, což bylo pro královskou dceru zcela nepřijatelné. Tak tatínek musel nechat povolat nejstarší a nejzkušenější čarodějnici ze sousední vesnice. Chudá čarodějnice přiletěla se svým,, fungl ''novým létajícím BMW a Fionu začarovala. Od té doby je Fiona nejlepší hip hopovou tanečnicí na celém světě. Minulý týden jsem šla na procházku do lesa a asi mi nebudete věřit, co jsem tam spatřila, přes pěšinku mi přeběhla světle růžová veverka v baletních piškotech, že by se snad staré čarodějnici něco nepovedlo.. Daniela Horčičková, 6.B

Už od mých pěti let rodiče slyšeli: „Já chci psa, budu se o něj pečlivě starat!“ Ale stejně rodiče žádného nedovolili! Můj brácha je na vozíku, a tak maminku napadlo, že mu pořídí asistenčního psa. Byla jsem štěstím bez sebe, bylo mi devět let, dlouhé a předlouhé bylo čekání a vyptávání. Asi po roce nám přivezli krásnou dvouletou fenku Olinku. Olinka byla bílý labrador a milejšího psa jsem ještě neviděla. Když, mi bylo jedenáct, tak jsem konečně dostala vlastního psa, o kterém jsem mohla říct, že je MŮJ. Vybrala jsem si plemeno šeltii. Byla jsem tak uchvácena z filmu Lassie se vrací, že jsem chtěla kolii. Jenomže jsem měla jasně určeno, že malého pejska! Šeltie je vlastně malá kolie. Asi druhý den, hned jak jsem zjistila, že si vyberu šeltii, jsem začala hledat inzeráty. Našla jsem inzerát, kde prodávali čtyři krásná štěňátka, dvě feny a dva psy. Dvě byli blue-merle a dvě tricolorní. Vybrala jsem si fenku blue-merle.Blue-merle je barva šedivočernobílohnědá. Pro fenku jsem si jela, až do Berouna. Když jsme byli uvnitř domu chovatele, byla tam čtyři krásná štěňátka. Hned jsem si všimla krásně rozčepýřené fenečky s nosem jako černý knoflíček. Dala jsem jí jméno Lassie. Hned se s Olinkou skamarádily, teď jsou nejlepší kamarádky, ale liší se skoro ve všem. Olina je zavalitá a hodná, pořád spí a je to žrout.Lassie je štíhlá , někdy je to hyperaktivní pes a skoro nikdy nejí granule, má radši konzervy. Vždycky venku se lidi otáčí a říkají: „Co to je za rasu?! To je ale hezký pejsek? To je voříšek?“ Já jen s úsměvem prohodím, že je to šeltie. Jsem na oba pejsky moc pyšná, nikdy bych je za nic nevyměnila, mám je moc ráda. Všem vřele doporučuji mít psího kamaráda, vždycky potěší a vždy vás vyslechne. Ať je to malý nebo velký pes, je to kámoš.Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepší přítel člověka. Mám moc ráda zvířata a mým snem je stát se veterinářkou. Klára Bělohlavá,6.B

..s bývalou žákyní naší školy V pondělí 13. 6. 2011 k nám do školy zavítala zajímavá návštěva, bývalá žákyně Veronika Franková (nyní Fazen), která nyní bydlí s manželem a dvěma dětmi v Americe. Společně s panem ředitelem jsme návštěvníky provedli školou, potkali některé učitele a na závěr jsme se vydali na školní hřiště, což nejvíc potěšilo nejmladší účastníky, syny paní Veroniky. My jsme využily toho, že kluci mají o zábavu postaráno, a vypůjčily jsme si jejich maminku pro smluvené interview… Redakce: Jaká byla cesta? V. F.: Supr… Redakce: Kde přesně bydlíte? Poblíž pobřeží, nebo ve vnitrozemí? V. F.: V San Antoniu, v Texasu. K moři to máme asi 2, 5 hodiny, takže tam alespoň jednou za léto zajedeme… Redakce: Líbí se Vám víc tady, nebo tam? V. F.: Tam  Redakce: Mohla byste porovnat město, ve kterém žijete s Plzní? V. F.:Bydlíme v menším městečku blízko San Antoniu, to je asi tak velké jako Rokycany. Ale San Antonio, je mnohem větší než Plzeň… Tak trojnásobná Praha. Redakce: Jaké tam máte kulturní vyžití? V. F.: Místo, kde bydlíme ,je blízko Mexika a kultura je tak hodně ovlivněná právě mexickými zvyky. Máme hodně akcí, festivalů, koncertů… Redakce: Čemu se věnujete? V. F: Hodně času mi zabírá rodina a potom ráda chodím cvičit, hraji hry na počítači, vařím a ještě studuji universitu, obor byznysmanagement. Redakce: Jak dlouho už žijete v Americe? V. F.: V Americe šest let, předtím jsme bydleli dva roky v Německu. Redakce: Proč jste vlastně do Ameriky odjela? V. F.: Kvůli manželovi. On je v armádě, seznámili jsme se tady v Plzni. Pak jsme bydleli dva roky v Německu a teď jsme v Americe. Redakce: Když jste se přistěhovala, měla jste nějaké potíže s dorozumíváním?

V. F.: Ne, neměla, protože jsem předtím byla dva roky v Anglii. Právě tam jsem ze začátku měla problémy s porozuměním. Gramatiku jsem uměla, ale když jste přímo v té jazykové oblasti, je to jiné. Trvalo mi chvíli, než jsem se naučila přemýšlet v angličtině a otázky si přestala překládat do češtiny.. V Americe jsem se pak už jen musela naučit ten jiný, americký přízvuk.  Redakce: Měla jste nějaký problém s chováním Američanů, s jejich mentalitou, zvyky…? V. F.: To ne, aklimatizovala jsem se snadno. Redakce: Přemýšlela jste někdy, že se vrátíte do ČR? V. F.: Ne. Redakce: Kolikrát ročně se vidíte s rodinou? V. F.: Rozhodně méně, než bych si přála. Mám tu rodiče a dva bratry, viděli jsme se před dvěmi lety, když za námi přijeli do Ameriky. Já jsem v Čechách byla naposledy před čtyřmi lety. Redakce: Čtete české knížky, díváte se na české filmy, abyste si udržela slovní zásobu? V. F.: Ne. V Americe vlastně česky nemluvím vůbec. Když jsem tady byla naposledy, nějaké knížky jsem si nakoupila, ale nečtu je… Redakce: Učíte své děti česky? V. F: Ne. Staršího Michaela jsem zkoušela pár českých slovíček naučit, ale nechtěl. Teď, když jsme tady, možná by měl o trochu větší zájem. Ale snažím se ho učit, že pocházím z Česka, že je tu jiná kultura a tak podobně. Redakce: Jak si pamatujete naši školu, změnila se? V. F.: Trochu, je veselejší  Redakce: A co učitelé, vzpomínáte si na některé? V. F.: Vzpomínám si na paní učitelku Pelíškovou, to byla naše třídní a měli jsme ji na zeměpis. Potom si pamatuji obličeje, třeba češtinářky a tělocvikářky, ale na jména si asi nevzpomenu… Redakce: Děkujeme za rozhovor!

Tereza Brožová, Aneta Dortová, Lucie Demkovičová, IX. B

V pondělí 6. 6. 2011 k nám do školy přišla paní Marie Tykalová, která si pro nás připravila přednášku o osudech lidí v koncentračních táborech za II. světové války. Sama sice táborem neprošla, ale je členkou Konfederace protifašistických bojovníků a několikrát do roka jezdí na mezinárodní setkání v Terezíně, Lidicích, nebo Flossenbürgu. Vyprávěla nám svůj životní příběh, i když to pro ni muselo být velmi těžké, vracet se v mysli do doby, kdy přišly o život tisíce nevinných lidí. V období války jí bylo devět let a spolu s maminkou pomáhala těm, kteří se byli nuceni skrývat před okolním světem mnohdy i v kanalizaci. Na předem smluvená místa nosily jídlo a nejzákladnější potřeby k přežití. Až do té doby, kdy Němci jednu takovou skrýš objevili. Ženu, kterou zde nalezli, mučili nejrůznějšími způsoby, aby prozradila, kdo jí pomáhal a nosil obživu. Ona však malou Marii ani její maminku neprozradila, a tak všechny tři unikly jen o vlásek koncentračnímu táboru. Po této osobní zkušenosti nám paní Tykalová povídala o koncentračním táboru Flossenbürg, který se nacházel jen několik málo kilometrů za hranicemi. Byl určen převážně pro politické vězně a odpůrce režimu, objevovali se zde ale prý i Židé, kriminálníci a homosexuálové. V tomto koncentračním táboře se nenacházela žádná plynová komora, probíhalo zde tzv. zabíjení prací v blízkých dolech. Lidé, kteří nebyli zvyklí na manuální práci, jako například hudebníci nebo vědci, prý v táboře vydrželi asi tři měsíce. Někteří trestanci, většinou sportovci, nebo členové Sokola byli schopni pracovat déle a několik z nich se dočkalo i osvobození americkou armádou. Také jsme se dozvěděli, že každý vězeň měl své specifické označení. Kromě toho, že člověk již neměl jméno, ale stalo se z něj pouhé mnohamístné pořadové číslo, musel na levé straně u srdce nosit barevný trojúhelník. Političtí vězni měli červený, homosexuálům byl přidělen růžový, kriminální živly nosily černý a Židé měli pochopitelně připnutu

žlutou hvězdu. V trojúhelníku bylo také vepsáno první písmeno názvu státu, odkud dotyčný pocházel. A protože se zde objevili tři Turci (T), Češi poprvé v tomto koncentračním táboře dostali označení C. Poté přišel čas na naše otázky. Nikdo však neměl dost kuráže,a tak jsme byli svědky dalšího příběhu, tentokrát o mladém chlapci, který v hospodě zastřelil opilého německého četníka a utekl. Přespával v Domažlicích, u svých přátel a známých, kteří o tom ovšem nevěděli. Přišel vždy v noci a usnul například ve sklepě, nebo ve stodole. Gestapo však nasadilo cvičené psy, kteří všechna místa, kde přespal, odhalili. A lidem, kteří v těchto staveních bydleli nebylo nic platné, že o dotyčném nevěděli. Byli zastřeleni proto, že poskytli pomoc nepříteli Říše a schvalovali jeho čin. Takto bylo zabilo přes sto nevinných lidí z Domažlic. Ke konci přednášky nám paní Tykalová popřála mnoho štěstí do dalších let a dala nám několik životních rad… I když, jak sama řekla, už jí není 20, ale 4x tolik, po celou dobu setkání vyzařovala energickým, optimistickým dojmem a její chování mi připadalo až neuvěřitelné vzhledem k tomu, co všechno prožila. Vyprávění mě velice upoutalo, odnesla jsem si mnoho nových informací a hlavně jeden velký zážitek…

Tereza Brožová, IX. B

Milí čtenáři, Na následujících stranách časopisu najdete „rozlučkové“ projevy některých našich současných deváťáků. Vážení učitelé a spolužáci, Sešli jsme se zde proto, abychom dnes definitivně ukončili naše působení na této škole. Od doby, kdy jsme jako malí prvňáčci vstoupili poprvé do školní budovy a na otázky téměř jakéhokoliv typu odpovídali po dlouhé odmlce pouze nejisté a stydlivé „ano“, uplynulo už devět let. Já osobně jsem „začínala“ ve třídě 1.A a přes označení A a C jsem se dostala až k nynějšímu legendárnímu „Béčku“. Původní kolektiv byl mnohokrát rozdělen a přejmenován, ať už díky rozdělovacím zkouškám ve druhé třídě, nebo po odchodu některých spolužáků na gymnázia. A v roce 2007 vznikla další nová třída, 6.B. Po vstupu na druhý stupeň jsme platili za nejvzornější třídu na škole, učitelé nás každému dávali příkladem, ale vážení a milí kantoři, přece jste nemohli ani doufat, že to tak zůstane?!  V „sedmičce“ nás opustili další kamarádi. Odešli na šestiletá gymnázia a také se zde objevil jeden zajímavý příběh Patty Šlaufové. Odjela z České Republiky, protože se její rodina přestěhovala do Itálie, kde nastoupila na novou školu. Několikrát do roka se do své rodné zemičky vrací a my ji vždy rádi přivítáme a strávíme pár společných dní… Dnes se tedy oficiálně rozpustí třída, která si prošla mnoha společnými strastmi i radostmi. Přes nejhodnější kolektiv na škole jsme se dostali k té obávané třídě, ve které si žádný učitel dobrovolně nevzal suplovanou hodinu… Téměř nikdy jsme se jako třída na ničem neshodli. Výjimkou bylo focení do ročenek a kolektivní přemlouvání paní bufetářky, aby se s námi vyfotografovala. Mnohokrát děkujeme vám, trpělivým učitelům, rodičům a v neposlední řadě již zmíněné paní bufetářce, paní vrátné a panu školníkovi, u kterých jsme (nyní už to mohu říci) pokaždé našli azyl po

pozdním příchodu například od lékaře.  Doufám, že na nás bude vzpomínat v dobrém a třeba do vaší mysli občas zabloudí i vzpomínka na naše nezapomenutelné hlášky, které nás na té společné cestě s vámi učiteli provázely celé čtyři roky…Děkujeme!

Tereza Brožová, IX.B

Vážení učitelé a spolužáci. Snad se i bojím říci, že vlastně končíme. Po dlouhých letech se rozloučíme a v jeden společný třídní kolektiv se již asi nikdy nespojíme. Zažili jsme toho spolu mnoho, za což všem děkuji. Také je ovšem třeba poděkovat a poblahopřát našim učitelům, že to s námi vydrželi. Nyní se rozutečeme na střední školy, ale já doufám, že naše pouta a přátelství zůstanou.

Štěpán Franc, IX. B

Vážení učitelé, milí spolužáci. Dnes jsem se tu sešli proto, že už nejsme malé děti a vyrostli z nás mladí, snad i chytří lidé.V tento den je čas rozloučit se se základní školou, učiteli a někteří se budou loučit i s kamarády. Když jsme měli nastoupit do první třídy, snad všichni se těšili, ale nikdo nevěděl, do čeho to vlastně jdeme. Zpočátku nás učení bavilo, avšak jak jsme vyrůstali, učivo bylo čím dál tím víc složitější a začaly se nám horšit i známky. Každý si našel dobré kamarády. Občas se objevovaly neshody, ale to přece k životu patří. Každý z nás měl mnoho třídních učitelů, jelikož se třídy vlastně "skládaly do sebe". Tím, jak nás spojovali, vznikl výjimečný kolektiv a jsem za to ráda a doufám, že i ostatním to nedělá žádný problém. Nevím, jak moji spolužáci, ale naši třídu bych za jinou nevyměnila. Už je nám většině patnáct let a máme vybranou střední školu. Léto už je tady a základní škola pro nás tímto končí. Každý půjdeme vlastní cestou a budeme žít, doufám šťastný a dlouhý život. S našimi učiteli jsme toho spoustu zažili a i kdybychom je někdy s prominutím zastřelili, beztak nám pomohli. Učitelé si s námi dělali hlavu a vydrželi to naše věčné povídání si při hodinách, jezení, u některých i spaní. Jsme "puberťáci" a s těmi to není lehké. Takže pro nás toho vytrpěli dost. Přejděme k tomu důležitému. Dnes se rozcházíme, ale určitě se opět shledáme. Učitelé budou mít jiné třídy, myslím si, že to budou mít čím dál tím složitější, a proto by na nás měli vzpomínat, jak jsme byli hodní. Děkujeme Vám, že jste s námi měli trpělivost a nevzdali to. Také děkuji za pozornost. Tereza Godawová, IX. B

Vážení učitelé, spolužáci a pane řediteli. Dnes jsme se tu sešli, abychom společně uzavřeli naši povinnou školní docházku. V roce 2002 jsme nastoupili do první třídy. Ještě si pamatuji na ten první školní den, jak jsme se všichni těšili. Byli jsme rozděleni do 4 tříd. Nejprve jsme se museli naučit základy. Číst, psát a počítat. Později se naše vědomosti rozrůstaly. Po nějaké době většina mých spolužáků začala odcházet na gymnázia a tak jsme se začali slučovat s ostatními třidami. Pak vznikla 6.B, skvělý kolektiv lidí, který vydržel až do deváté třídy. Na prvním stupni jsme se jeden o druhého moc nezajímali ale teď jsme se po těch devíti společných letech, škole v přírodě, školních výletech a třídních akcích docela spřátelili. Tak jsme tady spolu nějak přežili těch 9 let. Myslím si, že ne všechny dny a vyučovací hodiny byly zrovna povedené. Mnohdy si na nás učitelé stěžovali, milionkrát jsme byli napomínáni, a to nejen ústně. Ale myslím si, že určitě nejsme jediná takhle napomínaná třída. V dubnu tohoto roku jsme se zúčastnili přijímacího řízení ke studiu na střední školy a teď už všichni víme, kam půjdeme. A to je asi tak všechno co bych chtěla říct. Dnes jme tady naposledy jako žáci a tak bych chtěla poděkovat všem učitelům, kteří nás toho tolik naučili, že celých těch 9 let to s námi vydrželi, protože to určitě vždy jednoduché neměli. Lucie Paulíková, IX. B

Dne 22.6. naši školu navštívil Petr Kollarčík, bývalý žák a bratr našeho spolužáka Adama Kollarčíka (9.B). Petr, který právě odmaturoval na SSUPŠ Zámeček v oboru grafický design, si pro nás připravil přednášku o tom, jak funguje reklama. Reklamu jistě všichni známe. Každý, kdo se dívá na televizi, poslouchá rádio, čte noviny nebo časopisy, každý kdo chodí ven a vnímá svět kolem sebe, se s ní setkává. Reklamy mají za úkol nabízet nám nebo vnucovat různé produkty. Petrova přednáška pojednávala o reklamách na produkty. Dozvěděli jsme se, že firma, která reklamu vymýšlí, si napřed vybere skupinu lidí, na kterou se zaměří. Nejčastěji se určuje podle pohlaví, stáří a majetnosti. Pokud se mají zaměřit například na ženy, bude reklama obsahovat něco, s čím se žena ztotožní. Velmi důležitá je psychologie barev, fotografové a kvalitní vybavení studia. Spousta reklam je však klamavých. Často je nám nabízen produkt, který na obrázku vypadá úžasně, krásně, ale ve skutečnosti je často úplně jiný, o funkčnosti ani nemluvě. I vzhledem k tomu, jak jsou reklamy lživé, se najdou lidé, kteří se dají snadno ovlivnit a uvěří jim. Abychom si vyzkoušeli, jaké je to být v kůži tvůrce reklam, přesunuli jsme se po přednášce do počítačové učebny. Dostali jsme za úkol ve skupinkách vytvořit vlastní reklamní kampaň. Ještě než jsme začali s tvořením, Petr nám ukázal svoji maturitní práci na téma: Aquila- nebeská chuť. Po ukončení naší vlastní práce jsme ji před třídou odprezentovali. Seminář rychle uběhl a Petr se s námi rozloučil. Pro mě to byla velmi obohacující zkušenost a pro ostatní myslím také. Třeba se teď nenecháme tak snadno napálit.  Aneta Dortová, 9.B

Jak jsem jednomu kocourovi zachránila život Minulé léto k nám na zahradu přišel malý černobílý kocourek.Bylo mi ho líto, a tak jsem zašla do obchodu a koupila mu krmení.Od té doby jsem se o něho začala starat.Nosila jsem mu krmení, mazlila jsem se s ním a koupila jsem mu nějakou hračku.Kocourek dostal jméno Matýsek, ale jako miláček rodiny měl spousty přezdívek jako například Maníček, Jelimán, Jelíček, Mánes a další.Ale nejlepší přezdívku dostal od táty,Manďule Panďule. Matýsek vyrostl a ja to mezi kočkami bývá,začal se prát s ostatními kocoury.Jednoho dne jsem zjistila, že má Matýsek něco strašného s okem.Šla jsem tedy na zahradu dát mu konzervu, ale on se mě lekl a utekl.Uběhl den, dva týdny, měsíc, ale on nikde.Když už jsem přestala doufat, že se vrátí, mi táta oznámil: ,,Manďule je na zahradě!"Rozběhla jsem se ven a nandala mu vrchovatou porci konzervy.On zamňoukal, otřel se mi o nohu a pustil se do knzervy.Od té doby jsem věděla, že i kočka může být nejlepší přítel člověka. Ivana Beránková, 6.B

Baví tě psaní? Baví tě grafika? Zkus to ve školním časopise! Neváhej oslovit našeho budoucího šéfredaktora ať už osobně, nebo na emailu: [email protected]