Co to znamená být liberálem

Co to znamená být liberálem iLIST, 23.04.2003 rozhovor vedl Pavel Chalupníček Josef Šíma, PhD. (30) vystudoval hlavní specializaci finance na Fakultě financí a účetnictví VŠE v Praze. V současnosti přednáší na třech pražských vysokých školách – na VŠE na katedře hospodářské politiky, na University of New York/Prague a na Mezinárodní vysoké škole práva a podnikání. Je výzkumným pracovníkem Liberálního institutu v Praze a The Ludwig von Mises Institute v americkém Auburnu. Spoluzaložil a spoluvydává „časopis hlásící se k tradici laissez faire“ Terra Libera. Je členem redakční rady čtvrtletníku The Journal of Libertarian Studies, který vychází v USA. Napsal několik vlastních knih, další přeložil z angličtiny. Mluví také německy, francouzsky a rusky. Jak jste se jako absolvent Fakulty financí a účetnictví dostal k liberální ekonomii? Člověk má většinou i jiné zájmy než to, co studuje ve škole. Škola je velmi často překážkou ve vzdělávání v tom oboru, který člověk studuje, proto rád utíká k něčemu, co mu přijde zajímavější. To byla má cesta k liberalismu. Jak byste liberalismus charakterizoval? Ekonomii si nelze představit bez vlastnictví, a tedy bez vztahu k vědě, která definuje, co jsou vlastnická práva a tedy říká, jaké jsou podmínky mírového soužití mezi lidmi. Pouze mír dává společnosti její společenský rozměr a až v takové společnosti je možné rozvíjet ekonomické vztahy a budovat prosperitu. Podle mého názoru tedy neexistuje nic jako liberální ekonomie. Liberálové jsou lidé, kteří nejvíce tuto vazbu ekonomie na vlastnická práva zdůrazňují. Vlastnictví je také základem liberalismu jako politické filosofie. Ludwig von Mises ve své knize Liberalismus napsal, že pokud má být celý obsah liberalismu shrnut do jediného slova, pak je to „vlastnictví“. Ekonomie musí na vlastnictví stavět, a proto si těžko představit „neliberálního ekonoma“. Jste jedním z hlavních představitelů tzv. rakouské školy u nás. Ta je však jen jedním ze směrů, které vycházejí z liberalismu, tak jak jste ho definoval. Čím je v jeho rámci specifická? Rakouská ekonomie od svého vzniku až do současnosti staví na zdravých základech, na kterých musí stavět každá ekonomie. Vznikla z marginalistické revoluce a jako jediná si zachovala pohled na společnost skrze člověka. Ostatní směry, zvláště s rozvojem makroekonomie, na člověka zapomněly a začaly se utápět v prázdných a bezvýznamných holistických konceptech, jako je agregátní poptávka nebo cenová hladina. Rakouská ekonomie tohle nikdy nedělala a v tom spočívá její kouzlo. Všechny ostatní směry, které se dnes označují za „liberální“ se tak podle vás zpronevěřily původnímu duchu liberalismu? Duchu liberalismu ale především základům ekonomické vědy. Když se podíváte i na ty nejvýznamnější takzvané „liberální“ představitele, jakými jsou třeba nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman nebo James Buchanan, najdete u nich věci, které jsou v příkrém

rozporu s principy, na kterých ekonomie (a mnohdy sami tito autoři) staví. Milton Friedman, který dobře chápal význam svobodné tvorby cen ve všech oblastech, najednou, přijde-li řeč na základní školství, říká, že z důvodů tzv. veřejného zájmu musí existovat státem poskytované vzdělání. Nevím, jak je to slučitelné s respektem k vlastnictví a se základním pohledem na užitek v ekonomii. Obdobně James Buchanan, který je rovněž považován za velikána ekonomické teorie, najednou píše, že v rámci zachováni efektivnosti může být nutné zdanit, resp. zkonfiskovat, dědictví. To je opět velmi zvláštní postoj. Stejně jako vyvlastnění kvůli údajné prospěšnosti státního vzdělávání, tak ani vyvlastnění kvůli efektivnosti dle mého názoru nelze ospravedlnit. Jak může být vyvlastnění v souladu s respektem k vlastnictví, mi není skutečně jasné. Mé odmítnutí některých ostatních myšlenkových škol je pouhým výsledkem logického sledu úvah a rozvíjení základních ekonomických principů. Jestliže někdo objeví rozpor mezi tím, na čem daná škola staví, a tím, co říká, musí ji odmítnout.

Proti proudu Část ekonomů vás kvůli vašim vyhraněným názorům nemá příliš v lásce. Například člen bankovní rady Jan Frait vás nazval „šílencem“. Co si o tom myslíte? Tito lidé ostrou kritiku mých názorů neprezentují jako ekonomové, ale jako zástupci významných státních institucí. To je příklad i členů centrální banky, kteří cítí kritiku centrálního bankovnictví jako útok na instituci, která jim dává obživu, a proto je jejich reakce pochopitelná, i když těžko obhajitelná. Je to stejný typ reakce, který předváděli členové Státní plánovací komise před dvaceti lety – se svými oponenty se nebavili a označovali je v lepším případě za snílky, kteří nevědí, že bez centrálního plánování by se ekonomika zhroutila. Zjevně se tak nestalo a mělo by být jasné, že by se tak nestalo ani po odstranění centrálního plánování a státní plánovací komise, tedy bankovní rady, v oblasti peněz. Centrální banka škodí a neměla by tedy ve společnosti existovat. Její zrušení by bylo dokončením procesu desocializace. Neusnadnily by vám konformnější názory akademickou nebo i jinou kariéru? To, co dělám, není budování kariéry. Nikdo dnes nejde učit na vysokou školu proto, aby se měl hmotně lépe. I proto, že jsem absolvoval VŠE, mám pocit, že pro představení ekonomie jako vědy, která je zajímavá a může lidi přitahovat, je nutné něco udělat. Mým příspěvkem je, že představuji studentům svůj pohled, snažím se jim ukázat, že ekonomie není jen memorování pouček a „šoupání“ křivek v grafech agregátní poptávky a nabídky, ale že jde o logickou vědu, která může z poměrně jednoduchých stavebních kamenů dojít k odpovědím na velmi složité společenské otázky. V jednom rozhovoru jste řekl, že budete za liberalismus bojovat do posledního dechu. Nepřipadáte si, například ve svém boji proti centrální bance, že bojujete s větrnými mlýny? Lidé, kteří žijí z peněz státu – ať už se jedná o státní úředníky, kteří utrácejí peníze sebrané jiným, nebo lidi, kteří si peníze sami tisknou, jako centrální bankéři – mohou velmi snadno šířit propagandu ohledně důležitosti vlastních úřadů – jsou vidět v médiích, mají prostředky a díky státním institucím, ve kterých působí, i jakýsi punc serióznosti. Soukromá instituce má těžkou úlohu v „konkurenci“ s takovouto státní mašinérií. Nicméně postavení, které má Liberální institut, není ve světě výjimečné. Po celém světě existují nestátní instituty podobného typu, které také vedou tento „marný“ boj se státní propagandou. Publikují knihy, píší články a snaží se před veřejnosti logikou svého přístupu a silou svých argumentů

překonat vliv peněz v rukou státních úředníků a šiřitelů propagandy. Snaží se objasnit nebezpečí plynoucí ze státního vlivu, tedy monopolizace, v nejrůznějších oblastech lidského života. Jakkoliv to může vypadat, že v ČR nás, kteří se „staví proti proudu“, není příliš mnoho, ve světě rozhodně nejsme osamoceni a náš přístup není nijak výjimečný.

Centrálně plánované školství V listopadovém čísle časopisu Terra libera je váš článek o školství, ve kterém docházíte k závěru, že současný „vzdělávací socialismus“ nevyřeší školné, ale pouze plné odstátnění vzdělávání. Kromě veřejné VŠE učíte i na dvou soukromých vysokých školách. Lze na tomto příkladě demonstrovat, v čem je soukromý sektor ve školství lepší? V prvé řadě je potřeba zdůraznit, že u nás neexistuje soukromé školství, protože není možné založit školu a nalákat studenty na kvalitu vašeho programu. U nás existuje benevolentnější centrální plánování ve školství – státní úředníci ve spolupráci s některými profesory v akreditačních komisích mohou zlikvidovat jakoukoliv nově vznikající iniciativu neudělením licence, nedáním razítka. Přestože mnohé školy jsou nominálně soukromé, ve své podstatě soukromé nejsou. Žádáte-li o založení vysoké školy, musíte mít například vyjádření úřadu práce, zda je poptávka po absolventech, které vyprodukujete, což je naprostá nehoráznost, která ukazuje, jak soukromé je české „soukromé“ školství. Soukromé školství nebude existovat do té doby, dokud nebude odstraněno ministerstvo školství a dotování škol a školství se nedostane na ryze tržní dobrovolný základ, kdy budou rodiče, případně samotné děti nakupovat vzdělání nejrůznějšího typu, školy si budou budovat svoji pověst a jejich absolventi se budou ucházet na trhu práce o co nejlepší místo. Každý ekonom by měl chápat nutnost tržní koordinace takto složitého systému. Mluvíte o „nakupování vzdělání“. Hlavním argumentem odpůrců soukromého školství je, že podstatná část populace by si takové vzdělání nemohla dovolit. V uvedeném článku ho vyvracíte slovy „každý vždy na něco nemá“. Podle mě je ale rozdíl mezi tím, když si nekoupím vysavač, protože na něj nemám, nebo zůstanu po celý život přítěží celé společnosti, protože si nemohu dovolit vzdělání. Můj argument, který zdůrazňuje existenci vzácnosti, spočívá v tom, že jestli by opravdu někteří lidé neměli na vzdělání, neplyne z toho nutnost znárodnit celý sektor. Podobně jako když má dnes několik málo lidí potíže sehnat byt nebo si zajistit obživu, není kvůli tomu znárodněný sektor výstavby bytů nebo zásobování jídlem. Jestli by toto byl zásadní problém, což se nedomnívám, lze jej řešit sociálními dávkami, které umožní nákup vzdělávání. Ale to je naprosto něco jiného než zestátnění celého vzdělávacího systému. Někteří ekonomové hlavního proudu namítají, že vzdělání přináší pozitivní externality celé společnosti, protože podporuje efektivní získávání a přenášení znalostí. Proto je jeho poskytování co největšímu počtu lidí v zájmu celé společnosti. Tento argument je zcela mylný z jednoho jediného důvodu – předpokládá, že státní monopolní systém bude dodávat skutečné vzdělání. To ale nemůžeme předpokládat – dodávání kvalitního výrobku je na každém trhu produktem konkurence. V systému, kde bychom měli jen jednu pekárnu, nemůžeme jednoduše předpokládat, že bude produkovat kvalitní rohlíky a její produkce bude mít vliv na třetí strany, protože celá populace bude spokojená v důsledku dobré stravy. Rohlík, vyprodukovaný státní monopolní pekárnou bude s největší pravděpodobností mnohem dražší a mnohem horší než rohlík, vyprodukovaný

v konkurenčním systému. Stejný závěr platí pro vzdělání. Studenti VŠE se sami mohou zamyslet nad tím, co z toho, co jim škola takzvaně zadarmo dává, by si byli ochotni koupit na trhu. Myslím, že toto zamyšlení ušetří spoustu času a hledání dalších analogií.

Ostrůvek svobody v moři centralismu V uvedeném článku se zmiňujete i o šíření státní propagandy prostřednictvím vzdělávacího systému a tvrdíte, že to je jeden z důvodů, proč se stát nechce vzdát kontroly nad vzděláváním. Tento problém dokládáte na příkladu EU, která financuje pomůcky, vysokoškolský výzkum i celé studijní obory. V jiném svém textu píšete, že „štěstí Evropy bylo v tom, že se ji ve středověku nepodařilo sjednotit pod jednu politickou autoritu, což byl osud, který zabrzdil rozvoj některých ostatních zemí a civilizací.“ Proč by měla evropská integrace zpomalit rozvoj celého kontinentu? Jednotný přístup k celé Evropě může dospět k tomu, že jedna evropská politika, ať už bude v jakémkoliv sektoru, bude sice jedna, ale bude špatná – bude to jeden velký neosolený a napůl ztvrdlý evropský rohlík. Politická fragmentace Evropy ve středověku, jak uvádějí historici a teoretici práva, vedla právě k tomu, že lidé měli možnost zbavit se špatných politik a mohli se rozhodnout imitovat dobré vzory. Proto existoval konkurenční tlak na přijímání kvalitních přístupů a odmítání přístupů chybných. V situaci, kdy máte jen jednu politiku to není možné, protože není co imitovat. Hezkým příkladem, který rád používám, je opět problematika centrálního bankovnictví na celoevropské úrovni. V situaci, kdy existovalo několik evropských měn, každý viděl, že německá marka představuje relativně dobré peníze oproti například italské liře. V situaci, kdy máte jen jednu měnu, euro, nemůžete říci, zda se tato měna více blíží dobré kvalitní marce nebo méně kvalitní liře, protože srovnání s dalšími měnami, například americkým dolarem, je již pro mnohé příliš komplikované. Politici začínají mluvit o evropských specificích, o drahé ropě a podobně a řada lidí jim to uvěří. Nikdy pak neodhalí, že za inflační euro může stát a jeho inflační politiky. To je příklad nebezpečné politické centralizace. A co platí v měnové oblasti, platí pro všechny ostatní, včetně oblasti tak složité jako je právo. Ale právě konkurence mezi státy je hlavním argumentem zastánců evropské integrace, podle kterých může v globální konkurenci s USA a Japonskem uspět jen silný nadnárodní celek. To je přesně ukázka agregátního odosobněného přístupu. Tím, kdo je na světovém trhu úspěšný, není Evropa, Německo nebo Česká republika, ale jednotlivé firmy. Ty budou úspěšné a budou růst a možná přerostou v multinacionální korporace jen tehdy, když budou produkovat kvalitní výrobky a dodávat kvalitní služby. K tomu je potřeba mít rozsáhlý trh, odstraňovat bariéry obchodu a například kurzová rizika. Tento volný pohyb lidí, zboží a kapitálu v Evropě existoval dávno před tím, než evropské politické centralizátory napadla myšlenka politicky jednotné Evropy. Není výhoda EU právě v tom, že se snaží tyto bariéry odstraňovat? EU se snaží bariéry odstraňovat až poté, co svými regulacemi odstraní důvody pohybu kapitálu, peněz a pracovní síly. Podívejme se na snahu české legislativy harmonizovat pracovní podmínky v ČR s těmi v Německu. V okamžiku, kdy bude pracovní síla v ČR a v Německu stejně nákladná, v okamžiku kdy bude obtěžkána stejnými regulacemi, nebude existovat důvod tohoto pohybu. Podobně to platí pro harmonizované výrobky na území EU.

Má podle vás Česká republika za současných podmínek do EU vstupovat? Je mi velmi nesympatický postoj řady lidí, kteří chápou rizika politické centralizace, zhoubné důsledky regulací a dopady na země, které se teprve mají stát bohatými, jako je třeba Česká republika, a přesto vstup do EU podporují. Tito lidé chápou, že západní Evropa není bohatá kvůli regulacím, které má v současnosti, ale kvůli neexistenci regulací před desítkami let. Problém nastává v okamžiku, kdy řeknou, že do EU stejně musíme, protože jinak bychom byli ostrůvkem liberalismu v moři evropského centralismu. To odpovídá argumentaci odpůrců politicky sjednocené Evropy na přelomu 30. a 40. let 20. století – Evropy, která byla sjednocena pod hrůznou nacistickou nadvládou a situaci lidí, kteří chápali, jaké zlo takto sjednocená Evropa představuje a argumentovali by stejně. Říkali by: No ale vždyť nám nezbývá žádná jiná alternativa než vstoupit, protože jinak bychom byli ostrůvkem svobody v Evropě. Myslím, že mnohem principiálnější je postoj založený na logické argumentaci, který povede k silnému ne. Ostrůvek svobody a prosperity v Evropě, pokud by ČR do EU nevstoupila a provedla odstátnění ekonomiky, by byl k velkému prospěchu všech českých obyvatel a firem. My sami, jako ČR, máme možnost odstranit cla, snížit daně a zlehčit podnikání. To, že EU nebude sledovat totéž, je smutné, ale důsledky toho dopadnou především na její obyvatelstvo. Nakolik je podle vašeho názoru vize, že ČR do EU nevstoupí, reálná? Není příliš reálná v situaci, kdy se vláda rozhoduje utrácet stamiliony korun na propagandu ve prospěch EU, ve které hodlá obyvatelstvo ke vstupu „přesvědčit“. Myslím, že nikdo není schopen uspět proti této propagandě a proti síle celého byrokratického sektoru, který se spojí proti zbytku společnosti. Byrokraté totiž dobře vědí, že když budou mít vazby na výše postavené eurobyrokraty, bude jejich vlastní pozice pevnější a odpadne možnost omezení moci nějakého českého úřadu v případě existence jeho evropského protějšku. To by hrozilo v případě malé ČR, kde by rozhodování bylo pouze v rukách místních lidí, kteří by byli schopni posuzovat užitečnost některého úřadu. Proto po vstupu úředníci přežijí věci, které by bez EU nepřežili. Ze vstupu snad nebude profitovat jen byrokracie. Ze vstupu budou profitovat všichni, kdo budou v důsledku regulací chráněni před konkurencí, která by jinak existovala. Ovšem v dlouhém období dopadnou důsledky státní regulace na všechny bez ohledu na to, zda v krátkém období profitovali nebo ne. Pokud náš rozhovor někoho zaujal, jaké další zdroje informací, případně jaké kurzy na VŠE byste mu doporučil? Na VŠE existuje několik kurzů, které vycházejí z rakouské tradice. Jsou to buď kurzy aplikované, jako je můj kurz Ekonomie státních zásahů nebo kurz kolegy Dana Šťastného Mezinárodní obchod: Teorie a politika, nebo kurzy teoretické, například kurz kolegyně Kindlové Moderní rakouská liberální ekonomie či kurz Tomáše Ježka Ekonomické učení F. A. Hayeka. Dalším zdrojem informací jsou stránky Liberálního institutu a desítky knih, které jsme vydali. Neustále se zlepšuje dostupnost zahraničních publikací. Nedostatek informací tedy rozhodně nehrozí.