Co si přečtete v tomto čísle:

Co si přečtete v tomto čísle: Víkend ministrantů v Orličkách Výlet dětí s Magdálenou Ohlédnutí za předprázdninovou hrou

Tábor Bohousová Rozhovor s Alžbětou Novotnou Výzva vědců proti strachu a lhostejnosti

Září

4/2015

A je po prázdninách! Michelangelo Buonarroti se považuje za jednoho z největších umělců 16. století. Známe ho jako geniálního sochaře, který vytvořil sochy biblických postav. Pieta v Chrámu sv. Petra ve Vatikánu vytvořená z carrarského mramoru, Mojžíš na náhrobním kameni papeže Júlia II. patří mezi skvosty renesance. Michelangelovo mramorové sousoší Madona s dítětem je jediné z umělcových děl, jež opustilo Itálii už za jeho života. Nejznámější je však David, který se připravuje vrhnout kámen na Goliáše. Michelangelo dokázal vytesat z kamene jeho smělý pohled a jeho jistotu, že zvítězí, i proti obrovi. Když ho papež Július II. požádal, aby vymaloval Sixtinskou kapli, Michelangelo nejprve odmítl. Možná se cítil urážený. Jeho, mistra, velkého sochaře požádal o malování? Papež si stál za svým požadavkem a Michelangelo po dlouhém váhaní nabídku papeže přijal. Sixtinskou kapli maloval do vysokého věku a skrze jeho fresky si mnozí lidé snadněji vytvoří představu o Bohu. Toto dílo ho nakonec nejvíce proslavilo. Někdy musíme dělat věci, o kterých si myslíme, že nejsou pro nás. Mnozí musí přijmout práci, na kterou se necítí, žít se sousedem, od kterého by se nejraději odstěhovali, studenti by chtěli být na jakékoliv jiné škole, jen ne na té, na které právě jsou a žáci by nejraději měli ještě prázdniny a nedělali nic. Ale to nejde!

Skončil čas dovolených a oddychu a začal nový školní rok. A my se musíme věnovat povinnostem, nejen příjemnostem. Možná ne každý je spokojený s tím, kde je a co musí dělat, ale Bůh dobře ví, co je v nás a staví nás do pozice, ve které nás chce mít. Ví o tom, co musíme udělat právě my. Hledejme Ho ve dnech všedních i svátečních a volejme k Němu, ať je nám stále nablízku. Ze srdce žehná a přeje všem požehnané podzimní dny P. Pavol Sandánus

Liturgické okénko Pokračování komentáře ke mši svaté z minulého čísla Zvonů.

Závěrečné obřady Setkali jsme se s Kristem i s ostatními bratřími a sestrami. A nyní nastal čas, abychom se vrátili ke své práci, do svých domovů, mezi své blízké. Závěrečné obřady jsou jenom krátké. Nejprve je čas na zprávy ze života farnosti a jiná oznámení. Mají být co nejkratší. Je možné říci také shrnující slovo k liturgii, kterou jsme slavili. Potom následuje pozdrav a závěrečné požehnání, při kterém kněz dělá nad věřícími znamení kříže. Obvyklé požehnání slovy: „Požehnej vás všemohoucí Bůh“ může být obohaceno o formuli slavnostního požehnání nebo o žehnací modlitby. Texty jsou uvedené v misálu. Na závěr jsme propuštěni slovy: „Jděte ve jménu Páně.“ Je to upravený překlad latinských slovy „Ite, missa est“ – „jděte, jste poslaní“. To, co jsme zakusili a přijali, máme nyní nést do světa, ve kterém žijeme. Kněží a jáhni uctí oltář políbení jako na začátku mše. Po pokleknutí před svatostánkem a úkloně odchází kněz spolu s asistencí v průvodu do sakristie. Během průvodu zpíváme závěrečnou píseň. Z kostela odcházíme teprve po jejím skončení. Snažme se na konci mše svaté poděkovat Pánu za všechna dobrodiní a následně odcházíme z kostela v tichosti, abychom v modlitbě nerušili ostatní. Naše mše svatá není nějaká vzpomínková slavnost, je to setkání s živým Pánem. Každou účastí na mši svaté stavíme most mezi sebou a Bohem. Uzavíráme s Bohem smlouvu. Kdo byl na mši, nebude už osamělý, nepůjde domů sám. Může počítat s tím, že Bůh je s ním. Ovšem, musí sám tu smlouvu respektovat a zachovávat. Účast na mši svaté sjednocuje naši vůli s vůlí Boží. Otevírá nám oči – činí nás vidoucími. Otevírá naše ruce, činí nás milujícími. Stojí za to vynaložit kus úsilí, abychom na mši svaté nebyli pasivními statisty, ale živými účastníky. Dokážeme to? P. Pavol Sandánus 2

Výlet s Magdalénou do Lanšperka V sobotu 20. 6. odpoledne jsme se sešli na nádraží v Letohradě. Sešlo se nás tam 14, včetně Madly a Pepy. Jeli jsme vlakem do Lanšperka, kde jsme vystoupili a šli se podívat na zříceninu. Když jsme si ji prohlídli, Madla nám řekla její historii. Pak, i když pršelo, jsme se vydali k Horákově kapli. U Horákovy kaple nám Madla dala menší test, který se týkal zříceniny a kaple. Protože byl velký déšť, tak jsme tam chvíli počkali, pak se vyfotili a šli jsme dál. Pokračovali jsme do Dolní Dobrouče na nádraží, ale tím zcela výlet nekončil. Jelikož jsme měli málo času, tak jsme běželi na vlak. Naštěstí jsme ho stihli. Z Letohradu nás Pepa odvezl k Hubálkům, kde jsme se občerstvili. Po nabytí sil jsme šli stavět stany. K večeři jsme si opekli buřty, housky a chleba. Když jsme byli plní, šli jsme se umýt a hurá do stanů. Ráno jsme vstávali brzy, jelikož jsme šli na mši svatou. Po mši jsme hráli na schovávanou. K obědu nám uvařila paní Hubálková výbornou květákovou polévku a vepřový plátek s rýží. Po obědě si pro nás přijeli rodiče. Výlet se podle mě velice vydařil a nechyběla ani troška adrenalinu a humoru. Moc děkuji Madle a Pepovi za jeho uspořádání. Marie Karešová

Víkendovka v Orličkách V pátek se sešli ministranti na dětské mši svaté. Měli jsme naplánováno, že pojedeme na víkend do Orliček. Na konec se sešlo 9 ministrantů - 1 holka, 8 kluků pan farář a moji rodiče. Vyrazili jsme ve třech autech. Cestou v autech jsme zaznamenali bouřku, která trvala až do večera. K večeři byly výborné buchty od maminek. Hned ráno po snídani jsme se vydali na Bukovou horu. Cestou bylo veliké teplo. Jak jsme došli na vrchol, všichni jsme začali jíst a pít. Po přestávce jsme hráli hry trojnožku, schovávanou a nakonec běh a slalom na koloběžce. Následovala cesta zpátky dolů. Když jsme dojeli zpět do Orliček, tak byl oběd-boloňské špagety. Po obědě se hráli stolní hry a navečer byla přednáška o Etiopii od pana faráře Pavla Pokorného. Po konci přednášky jsme šli opékat párky a naložené maso, ke konci začalo pršet, tak jsme se šli schovat do fary. Do pozdního večera se hrála hra monopoly. V neděli dopoledne jsme šli hrát míčové hry na hřiště, pak jsme se všichni přichystali na mši svatou, která byla v orličkovském kostele. Po ní byl výborný oběd 3

a pak jsme všichni společnými silami uklidili faru. Bohužel jsme poté museli zas zpět do našich domovů. Matěj Tauchman

Výlet po elfí stezce  26. 6. v pátek jsme se sešli u kříže v poli. Setkali jsme se v uspokojivém počtu 8 dětí. Celou akci připravila Pavla Zamazalová. Nejprve jsme si připili šampusem (dětským )a děkovali za uplynulý školní rok. Poté jsme byli rozděleni do dvou skupin. Následovala pouť po Elfí stezce, kde jsme hledali pergameny se spoustou zpráv a s úkoly, které jsme postupně plnili a získávali elfí pečetě. První z nich byla soutěž o nejdelšího papírového hada. Pak jsme vyrazili do útrap Elfí stezky, kde jsme se dozvěděli, že jsme v ohrožení! Kvůli dobré kondici jsme si zahráli Robina Hooda. Poté jsme si vyzkoušeli svůj střelecký um., Když jsme vystříleli všechnu svou munici, přišla na řadu hudební vložka. Také jsme si vyzkoušeli svoji paměť a rychlopsaní maštibrčkou. Po stezce jsme trénovali své obranné schopnosti, a proto jsme si zahráli bombu, nálet, povodeň. Hned jak jsme dorazili na farskou zahradu (a to bylo v rekordním čase ), čekal nás nejtěžší úkol, vyluštit rébus a podle něj najít poklad. Poklad byl odhalen a spravedlivě rozdělen. Za super hru a s námi strávený čas moc děkujeme Pavle Zamazalové. Už se těšíme na další krásnou hru.   Doubravka Mikysková a Maruška Karešová

Tábor Bohousová - mladší Tento tábor probíhal ve velmi horkém týdnu od 18. 7. – 26. 7. na louce mezi Žamberkem a Bohousovou. Na táboře bylo asi tak 50 dětí a 10 vedoucích, kteří byli rozmístěny do 9 tee-pee. Každé teepee si vymyslelo jméno a pokřik. Naše jména zněla: Bublinky, Dupáci, Mamuťáci, Lovci, Lovkyně, Pradleny, Šavlozubé tygřice, Kozlomuti a Kočičí jazýčky. Tématem tábora byl pravěk. Hned první den jsme si šli označkovat své území. A hned první noc nás vedoucí zavedli do lesa. V lese hořel oheň, který zapálili vedoucí. Byla tam posvátná skála, u které stál šaman a ten nás přijímal do kmene. Druhý den jsme objevili znamení cizího kmene!! 4

Následovaly dny, ve kterých jsme se koupali, hráli hry a povídali si o pravěku. Čtvrtý den se šlo na výzvědnou výpravu (výlet). Pátrali jsme po cizím kmeni. Nic jsme nenašli, ale všechny nás potěšilo, že jsme se cestou zpátky mohli brodit řekou. Až odpoledne jsme našli další znamení cizího kmene a vydali jsme se po nich. Našli jsme sídlo jejich hlídky. Jak napínavé! Vzali jsme všechno, co tam leželo. To jsme ale neměli dělat, jelikož jsme později dostali dopis, že nám za to vyhlašují válku!!! Začali jsme se připravovat a nachystali si 8 soutěží např. hod kládou, držení lahve s vodou, házení šípem na mamuta. Také jsme začali vymýšlet taktiku boje. Vymysleli jsme, že se jako evakuujeme pryč z tábora a až nepřátelský kmen vejde do tábora, tak ho fikaně přepadneme. Taktika se ale neosvědčila. V sobotu, kdy jsme se evakuovali kousek za tábor, cizí kmen dorazil dříve, než jsme čekali, viděl nás a museli jsme se vzdát. Bylo těžké s cizím kmenem vyjednávat, protože, až na jednoho, neuměli mluvit naší řečí. Nakonec jsme se domluvili, že uspořádáme soutěže, abychom bojovali o výhodné území, kterým měli běžet brzy mamuti. Náš kmen pro ně kopal jámu. Byla celkem hluboká. Cizí kmen si vybral 3 soutěže a my taky 3 z těch osmi, na které jsme předtím trénovali. Soutěže ale skončily nerozhodně 3:3. Domluvili jsme se, že uspořádáme poslední soutěž, při které se rozhodne. Bylo to přetahování se o provaz. Chtěli jsme tu lepší půlku, protože vedla mírně z kopce. Jenže oni naši fintu prokoukli a museli jsme zůstat na rovince. Smůla, co? Ale stejně jsme vyhráli 4:3!!! Cizí kmen naštvaně odešel a po cestě nám rozlili barel s vodou. Pak vypukla velká oslava, protože jsme vyhráli to území s jámou na mamuty. Večer jsme opékali a do noci zpívali. A každé teepee dostalo brambůrky. Mňam! V noci táborem proběhli mamuti a do naší pasti se chytilo malé mládě. Ráno jsme mamuta vyndali, vedoucí mu vykuchali břicho (fůůj…chudáček). Místo orgánů měl uvnitř zelená trička s obrázkem mamuta. A pak jsme všichni na rozloučenou s táborem dostali dárky – dinosauří vejce a skládačku pravěkých zvířat. Začali jsme uklízet teepee a začali přijíždět první rodiče. Na táboře se nám moc líbilo! Náš pokřik: Bublinky se mají dobře, protože jsou na táboře. Do boje už zase jdou A vždycky boj vyhrajou!!!

 Jósa Suchomelová, Aný a Šimon Krskovi 5

Rozhovor s Alžbětou Novotnou (1967) Novotní na mě působí dost plaše, vídáme se v kostele, občas promluvíme, když jdeme kolem, ale na pořádné popovídání jaksi nikdy nedošlo. I proto jsem moc ráda, že Alžběta souhlasila s rozhovorem. Setkání to bylo velice otevřené, milé. Odkud pocházíš a jak vzpomínáš na své dětství? Pocházím z Rovně, což je vesnice asi 4km od Rychnova nad Kněžnou. Moji rodiče však jsou původem odtud. Taťka je z Lukavice a maminka z Mistrovic. Do Rovně šli za bytem, taťka pracoval ve vamberských železárnách, tak aby to měl blíž. Stáli o samostatné bydlení, protože do té doby bydleli společně s mým dědou. Rodiče byli oba věřící a tahle oblast je dost ateistická. V Rovni ani okolních vesnicích nejsou žádné kostely. Chodili jsme léta jako jediní ze vsi ty 4km pěšky do Rychnova nad Kněžnou do kostela. Auto jsme neměli. Mamince jsem se narodila v jejích šestatřiceti a po mně už další děti mít nemohla. Pamatuji se, že bývala hodně po nemocnicích. I proto jsem dost brzy musela zastat celou domácnost. Bydleli jsme sice v bytovce, ale tatínek na vedení domácnosti moc nebyl. Tím vším jsem se dost vymykala, měla jsem starší rodiče, neměli jsme televizi, plno věcí jsem neznala, chodili jsme do kostela, byla jsem jedináček…i proto jsem byla dost posmívaná. Jistě i díky té době, kdy věřící nebyli v kurzu. Uzavřela jsem se hodně do sebe. Měla jsem kamarádky ze školy, občas jsme se navštívily, kamarádila jsem i s jedním klukem ze sousedství. Co tě v té době drželo? Určitě to, že když bylo mamce lépe, jezdili jsme na výlety v neděli a taky sem do Mistrovic za maminčiným tatínkem, mým dědou. Měla jsem tu i plno tet a strýců a tím i bratranců a sestřenic. Trávila jsem tu prázdniny, strejdové mě brali na výlety. Hodně vzpomínám na svou kmotru, ta mi rozuměla, byla mladší než maminka, vedla takovou modernější domácnost a měla sama dcery v mém věku. Chápala mě a uměla mě povzbudit, podpořit, pochválit. Jak se odvíjela tvá studia a profesní dráha? Jsem vyučená tkadlena; na místě Perly, kde jsem v Rychnově pracovala, dnes stojí Kaufland. Teď bych práci v oboru ani neměla, textilky hromadně zrušily, ale upřímně, ani bych se tam vracet nechtěla. Byla to jednotvárná práce v prašném prostředí, v létě i ve 40 stupňových parnech, v hluku, pracovalo se na směny. Na poště, kde teď pracuji, ač musím uhlídat plno věcí a mám dost velkou zodpovědnost, jsem moc spokojená. Kde jste se potkali s Jirkou? A čím tě zaujal? Po vyučení jsem pracovala v Rychnově a tam se seznámila s jednou kamarádkou, která mě přivedla do dívčího společenství věřících, které vedla jedna schönstadtská 6

sestra. Krom duchovní náplně jsme jezdily na výlety, chodily po horách, trávily spolu i dovolené. Pak jsem měla asi rok a půl pauzu. Už jsem se potřebovala dostat od našich. Začala jsem pracovat v Praze ve zdravotnictví, bydlela na privátě. Tím jsem se osamostatnila a odpočinula si od rodičů. Byla to potřebná pauza, abych se mohla vrátit, když se mamčin zdravotní stav zase zhoršil, a ke všemu přistupovala už s větším porozuměním, odstupem. S Jirkou jsme se znali od vidění, když jsem do jeho farnosti jezdila za jednou kamarádkou. Blíž jsme se potkali až při setkání mládeže v Králíkách, kde byl ještě otec Otčenášek. Jirka mě odtamtud vezl domů a pak se za mnou začal zastavovat. Zjistili jsme, že máme hodně společného, rozuměli jsme si a po půl roce byla svatba. Domluvili jsme se, že budeme bydlet u mých rodičů, neb mamka potřebovala péči a taťka by to nezvládl. S Jirkou to bylo i pro mě snazší, byli jsme na to dva. První těhotenství nedopadlo dobře, ale za dva roky po svatbě jsme měli Terezku. I tak to bylo náročné. S našimi jsme bydleli společně sedm let. A co vás přivedlo do Nekoře? Já jsem v Rovni neměla žádné vazby, spíš jsem vždy chtěla pryč. Jirka pocházel z hospodářství, kde se nejen tvrdě pracovalo, ale také stále něco budovalo, Rozhodně nechtěl stavět a život v bytovce pro něj byl vítanou změnou. Po sedmi letech ale i on viděl některé nevýhody bytovky, spory se sousedy apod. Říkali jsme si, že pokud stěhování, tak než půjde Terka do školy, pak už by to bylo těžší. Začali jsme se tedy poohlížet tady v okolí. Když zemřela mamka, bylo jasné, že tatínek půjde s námi, abychom mohli prodat byt a za peníze něco koupit. Taťka to chtěl mít blízko na chalupu do Lukavice, odkud pocházel. Ta je neobyvatelná, cenu tam má zahrada a velký pozemek. Tenhle dům v Nekoři byl k mání, a když klesla jeho cena, koupili jsme ho. Dříve tu byl obchod. Trochu jsme to stavebně upravili a děda tu měl soukromí a byl spokojený, že to má blízko do Lukavice. Nastěhovali jsme se v r. 1998 a dědovi jsme tu dosloužili. Zemřel v r. 2003. Čeho si v Nekoři ceníš? A co postrádáš, nebo bys ráda uvítala? Hodně oceňuju zdejší lidi. Jejich srdečnost, vstřícnost s jakou nás tu uvítali. Neobvyklou pomoc sousedů. Když jsem musela být dva měsíce s dvojčaty v nemocnici, narodila se rok po nastěhování, tak sousedka paní Luxová Jirkovi i buchty nosila. Všichni nějak pomáhali. Petr Stejskal, tehdejší farář, nás přišel osobně uvítat a i on nám pomáhal. V současnosti hodně oceňuju práci starosty. Mohu srovnávat, jak jezdím s poštou, s okolními obcemi a Nekoř opravdu vzkvétá, je za tím vidět jeho osobní nasazení a starost o lidi a obec jako celek. Co mi tu vždycky scházelo, bylo nějaké vedené společenství pro děti, mládež. Ještě za Petra Stejskala tu bylo, ten mladé hodně podporoval, ale když byly v pubertě naše starší děti, už tu nic nebylo a není. Nějaký stmelovač, iniciátor je potřeba. Rodiče mají jinou roli. Fungují tu spolky, ale do těch se naše děti nezapojily. Terka a Honza tu ještě měli vrstevníky z věřících rodin, ale naše současná šestnáctiletá dvojčata krom Aničky 7

Karešové tu moc nikoho nemají. I proto rády jezdí na Vesmír, který je přitahuje některými akcemi, a za to jsem ráda. Ale z pohledu matky bych uvítala nějakou pomoc. Máte šest dětí, můžeš je nějak představit? Terka je nejstarší (22), studuje třetím rokem zubní lékařství, od května je vdaná, její manžel Pepa také studuje, učitelství prvního stupně. Oba hráli ve skupině Veka. Terka na klávesy a Pepa na kytaru, ale už to se studiem a ostatními povinnostmi nestíhají, tak to letos pustili. Bydlí v chaloupce po Pepově babičce ve Věkoších, což je součást Hradce Králové. Honza (21)je vyučený nástrojař, pracuje ve FORMPLASTU v Bystřeci a dálkově si dodělává maturitu. Hraje na bicí. Veronika (19) je vyučená kadeřnice, dělá si nástavbu na kosmetičku, za rok bude maturovat. Moc ji to baví, našla se v tom. Několikrát se umístila i na druhém místě v soutěžích ve vlasové tvorbě a v bodyartu (malování na tělo). Ráda tancuje. Její přítel je tanečník, dokonce vicemistr republiky, občas spolu jezdí po soutěžích. Dvojčata Marta a Anička (16) studují na gymnáziu v Žamberku. Marta hraje na klavír, Anička na flétnu. Každá je jiná. Anička se vidí v Honzovi, přejímá jeho styl v hudbě, oblékání, mluvení. Pro Martu je spíš vzorem Terka. Liduška (7) teď skončila první třídu. Jiné známky než jedničky nezná. I ona hraje na klavír a je velmi společenská. Jaké je to pro tebe jako jedináčka zvládat takový jiný model početné rodiny, jak organizačně, tak výchovně? Myslím, že jsem docela organizátorka. Tím, že jsem brzy musela zvládnout celou domácnost, byla jsem zvyklá od mládí si práci rozvrhnout a zorganizovat. S miminky mi hodně pomáhal Jirka. Je to ten typ muže, kterému miminka nedělají problém. Těžší je pro něj prosadit se výchovně s těmi staršími. Nerad něco vyžaduje a řeší konflikty. Je zřejmé, že na ty starší jsem byla přísnější, kde chyběly zkušenosti, snažila jsem se to mít víc pod kontrolou. Později se zkušenostmi, jsem už věděla, co mohu pustit. Bylo to dané i tím, že jsme měli pět dětí dost brzy za sebou a bylo třeba vše nějak ukočírovat. Bylo potřeba nastavit pravidla, režim a důslednost. Liduška je od dvojčat po devíti letech. Ty starší děti nás už zastupují v takovém tom bezprostředním blbnutí, na které nám chybí energie. Liduška je hodně společenská, nedělalo jí problém zvládnout ve třech letech školku, asi i proto, že jí chyběli vrstevníci. Ve školce byla naprosto spokojená. Ty starší, když vyrůstali spolu, si stále na něco hráli. Strejda, když u něj byli na prázdninách, říkal: „Oni si nehrají s něčím, ale stále na něco.“ Jak trávíte jako rodina společný volný čas? Každý rok jsme se snažili s dětmi vyjet na dovolenou. Ukázalo se brzy, že děti nejvíc milují skály, tím se jim nejvíce zavděčíme. Máme prochozené Broumovské stěny, Český ráj, Českosaské Švýcarsko…sehnali jsme většinou nějaké levné ubytování na chalupě, u známých, na faře, pro osm lidí už to není snadné. Ale je milé, že děti stále o rodinné dovolené stojí. Vím od známých, že v určitém věku už s nimi děti jezdit odmítají, že to není běžné. Mě těší, že si to děti užívají. Stejně jako společné oslavy, většina má narozeniny v létě, tak jsme to stmelili do jednoho dne. Jsou rádi spolu, užijí si legraci a 8

jeden druhého jinak než doma. To nás s Jirkou těší. Letos tedy asi poprvé nepojedeme, jednak proto, že jsme se vydali z peněz tou svatbou Terezky, i proto, že Jirka má ještě zdravotní potíže a tak spíš budeme podnikat výlety. Zrovna teď o víkendu jsme byli v Broumovských stěnách na Hvězdě, což je kaple s půdorysem hvězdy a s vyhlídkou u ní. Jirka už zvládl 14km, to byla radost. A čím udržujete živý vztah v manželství? Pro nás s Jirkou je vzpruha, když můžeme strávit víkend jen spolu někde bez dětí. Teď nám oběma rodičům koupili mladí za organizaci svatby víkendový pobyt v Českosaském Švýcarsku Tak na to se těšíme. Příjemné je taky to, když se nám podaří si jen tak večer posedět třeba u nějakého filmu a pak si o tom popovídat. Jaké to pro tebe bylo vyvdat první dítě? Pustit ho? Musela jsem si na ten fakt, že se mladí chtějí vzít ještě na studiích dost dlouho zvykat. Oznámili nám to rok předem, po zásnubách. Brala jsem v potaz jejich argumenty a oceňovala jsem, že k tomu vztahu přistupují tak opravdově, ale dlouho jsem se s tím smiřovala. Přece jen to pro mě je těžké, jako když ti odejde kus života a to mám ještě dalších pět dětí doma Co je na tom ale zpětně povzbuzující, že se Terka dost často domů vrací. Že vidím, že to nebyl nějaký útěk, nějaké setřesení rodiny, ale že se vrací ráda. Jaké místo má ve tvém životě víra? Mění se to nějak? Víra je pro mě celý život důležitá. Samozřejmě se to během života různě měnilo. Co pro mě bylo v dětství takové tradiční, v tom jsem musela konvertovat. Zvlášť když jsem pro víru zakoušela posměch. V určitém období pro mě byla nosná schönstadtská spiritualita, blízkost Panny Marie, asi i proto, že moje vlastní maminka pro nemoc nefungovala, jak by třeba ráda. S příchodem období, kdy mi docházely síly, zakoušela jsem potíže při výchově dětí, nejistotu spojenou s nemocí Jirky, měl zhoubný nádor na střevě, je po operaci a člověku se honí hlavou nejistota, co bude dál, v takových obdobích se člověk stále znovu učí vše odevzdávat Pánu Bohu, spoléhat se na to, že je ve všem se mnou. Pro mě je důležité, že vím, že Bůh je. Tahle jistota je mou celoživotní kotvou. Byly doby, kdy jsem zakoušela i emočně jeho blízkost, teď to už nějak dlouhodobě není, ale přesto vím a drží mě jistota, že o tom to není, že Pán Bůh prostě je a denně mi pomáhá a stojí při nás. Co se vám osvědčilo ve výchově dětí ve víře? Nechat jim prostor! U nás je to s úspěšností sdílení víry tak půl napůl. Honza se asi nejvíc staví k víře kriticky, ale je to spíš o současné prezentaci církve a bohužel jim v mnohém musím dát za pravdu. Je pro mě samozřejmě těžký, že něco tak pro mě cenného a osvědčeného se mi nedaří předat. Že se mi to nepodařilo a svádí mě to vinit se ze selhání. Současně mě to učí respektovat každého z nich a vnímat na nich, co je v nich dobré, oceňovat, v čem si vedou dobře. Teď třeba mě moc těší, jak Honza zastane mužskou práci, když Jirka nemůže. Samozřejmě pomáhá. A to i další děti. Dvojčata se ještě snažím směrovat. Jsem ráda, že některé akce na Vesmíru si je přitáhnou. 9

V Rokoli vybudovali Cestu manželů, je to 15 zastavení pro určité období v manželství, moc hezká zobrazení na hliněných deskách. Jedno je se stopami nožek, kdy děti opouští rodinu a vydávají se různým směrem. Jedno jde tak, jak ty považuješ za správné, jiné se vydává úplně na opačnou stranu, jako když se ti ztrácí. Hodně mě to zasáhlo. Důležité je v tomhle období udržet si otevřenou náruč, která jim to dovolí a současně umožňuje mít se kam vracet. Z čeho máš v současnosti radost? Na co se těšíš? Určitě mám radost z dětí, těší mě jako každou mámu, když se jim daří. Radost mi dělají i mé koníčky, ráda zahradničím, tvořím suché vazby…Teď se těším na ten víkend s Jirkou v srpnu, na naše oslavy narozenin dětí, že budeme zase všichni spolu. Alžběto, moc ti děkuji za sdílení a přeji celé vaší rodině, aby vám spolu bylo stále dobře a měli jste k sobě blízko. Lenka Konopková

Pozvání do kina  Stále spolu (2014) Ráda bych vám doporučila tento 75min dokument o rodině vysokoškoláků, kteří jsou spolu 25let, sami sebe řadí mezi katolíky, vychovávají svých devět dětí v maringotkách na šumavské samotě, tak jak považují za správné. Hlavní osobou je tam Petr, jak sám sebe označuje „profesionální otec“, jehož přesvědčení víceméně nesvobodně sdílí i jeho manželka Simona. Žít bez větších výdobytků civilizace, televize, internetu, tekoucí vody, bez kontaktu s ohrožujícími vrstevníky, v souznění s okolní přírodou. Tak si představuje autoritářský otec jejich ochranu před škodlivými vlivy konzumní společnosti. Do školy děti chodí jen na přezkoušení, rodiče je učí doma, kladou důraz na hudbu a jazyky a zimní období tráví rodina v zahraničí, na jihu. Jaká je cena za život mimo společnost a jak se to projevuje na dětech a protagonistech samotných…to je na posouzení diváka. Film rozhodně klade víc otázek, než nabízí odpovědí. Což je samo o sobě víc než doporučující. Myslím, že právem byl oceněn v zahraničí a zazářil i na karlovarském festivalu. Domácí péče (2015) Obětavá zdravotní sestra Vlasta (Alena Mihulová) při své práci na jihomoravském venkově ošetřuje spoustu rázovitých místních pacientů. Když se však dozví, že sama potřebuje pomoc, musí ji začít hledat mimo prostředí, které zná. Díky dceři jednoho z pacientů (Tatiana Vilhelmová) a její esoterické mentorce (Zuzana Krónerová) začíná objevovat svět alternativního léčení a díky němu snad i sebe samu. To vše k velké nelibosti manžela Ladi (Bolek Polívka), který na tyhle "hňupoviny" nevěří. Vlasta tak musí bojovat nejen se svojí nemocí, ale i s Laďovým zdravým moravským "rozumem". Komedie a drama se proplétají, když si Vlasta poprvé v životě začíná uvědomovat, že taky ona potřebuje péči. 10

Tolik recenze z internetu. Mé vlastní doporučení se opírá o směsici lidskosti, humoru a současně schopnosti nést tíhu, která provází nejeden život. Pro diváky jistě inspirativní v hledání sebe sama, v tom, jak mnohdy přílišná péče o své blízké může mít zhoubný vliv (na dceru obětavé Vlasty i na netečnost k jejím potřebám u Ladi, i na své vlastní vyčerpání, zdraví). Film, který stojí za to vidět! Také on zazářil na karlovarském festivalu a herecký výkon Aleny Mihulové byl právem oceněn. Lenka Konopková

Výzva vědců proti strachu a lhostejnosti My, zde podepsaní vědci a vědkyně, pracovníci akademických a výzkumných institucí, jsme velmi znepokojeni prudkým nárůstem xenofobie ve společnosti. Mnozí politici i média užívají rétoriku strachu z cizinců a lhostejnosti k jejich utrpení, dříve považovanou za extrémní a nepřijatelnou. O imigrantech, lidských bytostech, se píše, jako by šlo o škodnou zvěř či parazity valící se do naší vlasti, aby vysávali sociální systém nebo rovnou vraždili a znásilňovali. Cizinci žijící v Evropě jsou vykreslováni jako pátá kolona, podvodníci a zločinci. Muslimové jsou házeni do jednoho pytle s teroristy, bez ohledu na jejich skutečné názory či nepřebernou rozmanitost náboženských směrů, které vyznávají. Dennodenně se z našeho údajně holubičího národa ozývají hlasy přející té či oné skupině cizinců smrt. Nic z toho neodpovídá realitě a neodráží ani tak skutečnou migrační krizi, jako nemoc naší vlastní společnosti, která ztrácí lidskost a zdravý rozum. Apelujeme na média, aby si uvědomila svou nesmírnou moc nad názory společnosti. Informujte pravdivě a s chladnou hlavou, nešiřte vykonstruované senzace a paniku. Svoboda slova patří k tomu nejcennějšímu, co máme. Užívejte ji zodpovědně a citlivě. Historie učí, že strach plodí nesvobodu. Svoboda slova, zneužitá ke lži a očerňování nevinných, zabíjí sebe samu. Především ale prosíme veřejnost, každého jednoho z vás, tedy nás, o opatrnost v soudech a kritický pohled na svět! Své názory musíme stále znovu konfrontovat s fakty, s vlastním svědomím i obyčejným selským rozumem. Jen tak nepodlehneme primitivním pudům a zůstaneme důstojnými bytostmi obdařenými svobodnou vůlí. Nenechme se manipulovat podvodníky, kteří do nás zasévají falešné důvody ke strachu a sklízejí jeho plody jen k vlastnímu užitku, ať jsou jím hlasy ve volbách či sledovanost médií. Nevěřme každé senzaci. Pamatujme, že čím více je zpráva šokující či děsivá, tím dále bývá od pravdy. Ověřujme si informace, které utvářejí naše názory – mnohdy stačí několik kliknutí na internetu, abychom odhalili lži, tvářící se jako spolehlivé zpravodajství. Neodvracejme se od cizího neštěstí! Je naivní a nebezpečné myslet si, že se můžeme uzavřít před světem a ignorovat jeho problémy. Naopak, čím aktivněji pomůžeme s jejich řešením, tím méně na nás v budoucnu dopadnou. Zajímejme se o dění ve světě, snažme se porozumět skutečným příčinám zla a hledejme způsoby, jak mu společně čelit. 11

Výzvu podepsali například: Mons. Tomáš Halík, rektor Akademické farnosti Praha Naše společná vlast Evropa stojí před nesnadným úkolem vyrovnat se s nebývalým přílivem uprchlíků a rozlišit, kteří skutečně prchají před genocidou či smrtí hladem (a těm, nakolik Evropě zůstal duch křesťanství, je třeba pomoci, ať jsou jakékoliv rasy, náboženství či národnosti), a kteří jen podlehli obchodu s lidmi a lidskou nadějí, že se v bohatých zemích Západu budou mít lépe, a odhalit mezi nimi i možné emisary extremismu. Tento úkol je možné v Evropě řešit jen společně, solidárně, v klidné, věcné, rozumné debatě. Byl jsem minulý týden v Británii, kde po desetiletí žijí miliony muslimů (a žádné právo šaría tam nezavedli) a kam směřuje opravdu velký počet migrantů. Vůbec jsem se tam nesetkal s takovou mírou paniky a vystrašenosti jako u nás, kde většina lidí žádného muslima neviděla a kde žádné nezvladatelné tsunami uprchlíků nehrozí. Naší zemí však lomcuje vlna paniky, iracionálního strachu, předsudků a nenávisti, čerpaná z největší části z nesolidních mediálních zdrojů a nacházející živné pole v bažinách neznalosti. Tato vlna je skutečně mnohem nebezpečnější než relativně malý počet uprchlíků, který k nám nakonec má přijít. Velmi záleží na tom, jak budou přijati – pokud s onou nenávistí, která se u nás ozývá, můžeme z nich opravdu vychovat nepřátele a nahánět je agitátorům Islámského státu. Na strachu, nenávisti a neznalosti se už teď přiživují nejen bulvární média a populističtí politici, ale vysloveně fašistické a neonacistické skupiny v naší zemi. A je to také povinnost církví. Velmi pozitivně mne překvapilo odvážné prohlášení Slovenské biskupské konference, ještě jednoznačněji než stanovisko ČBK podporující výzvy papeže Františka k pomoci uprchlíkům. A je to rovněž povinnost akademické obce, jež má vždy hájit rozum a kritické myšlení proti hysterii. Proto jsem výzvu bez váhání podepsal. kardinál Miloslav Vlk, emeritní arcibiskup pražský Když jsem četl Výzvu vědců proti strachu a lhostejnosti a viděl, že je opravdu vyváženě koncipovaná, fundovaná a velmi racionální, neváhal jsem ani na okamžik připojit pod ni svůj podpis. Vědci zde nechtějí řešit podstatu migrace. Ale zaujalo mě, že v daném kontextu poukazují na to, jak se u nás při řešení závažných problémů často postupuje: i politici na nejvyšších úrovních nebo pracovníci médií se mnohdy nechávají unášet emocemi, nesnášenlivostí a „šíří překrucované a zcela lživé zprávy, které posilují paniku“. Motivací jsou tu často vlastní stranické nebo jiné úzké osobní zájmy. V minulosti jsem se často zabýval tím, jak lidé v různých veřejných oblastech nebo v médiích hledají pravdu. A viděl jsem přesně to, co přivedlo vědce k jejich výzvě. Způsoby myšlení a hledání pravdy a šíření pravdivých zpráv jsou krutě zanedbány a žádná instituce se nikterak nezabývá formováním širokých vrstev a jejich uvažováním, přestože je pro společnost velmi nebezpečné tento vývoj nechávat běžet. Vybráno z Katolického týdeníku, http://www.vyzvavedcu.cz/, www stránek T. Halíka vybrala Jana Krsková 12

Definice Eucharistie V tomto roce, kdy se připravujeme na Národní Eucharistický kongres, si máme něco říct o Eucharistii. Co to vlastně je ta Eucharistie? K čemu nám je dobré o ní mluvit? Jak jsem nad tímto zamyšlením přemýšlel, připravoval jsem se zároveň i na Vikariátní adoraci a připravoval monstranci, kterou jsem dostal od Pavla Vance, když jsem byl ještě na Vesmíru. Místo pro Eucharistii je v otvoru ve tvaru slzy, nebo kapičky krve – z ní vyrážejí paprsky, ve kterých je sedm jantarových kamenů. Jantar je zkamenělá pryskyřice, která, když se hodí v původním stavu na rozžhavené uhlíky, vytváří kouř, kterému říkáme kadidlo, a připomíná naše modlitby. Tímto autor chtěl říci, že máme Ježíše oslavovat naplno v modlitbě (číslo 7 je biblický symbol plnosti, kadidlo je modlitba) za Jeho lásku k nám, která se projevila Jeho smrtí na kříži (kapka krve, či slza z Getsemanské zahrady). Toto vyjadřuje i název „Eucharistie“ = díkuvzdání. Vlastně Eucharistií děkuji Bohu za Jeho lásku k nám, která se projevila na kříži. Takže toto je etymologický význam slova. OK, řekneme si, děkovat můžeme různými způsoby a jedním z nich je slavení Eucharistie… Ale je to vůbec důležité? Co je na tom důležité? Tady se nám totiž pletou dva pojmy, které vyjadřujeme stejně. My „máme“ Eucharistii a my „slavíme“ Eucharistii. Ono se to v podstatě „točí“ kolem stejného, ale je to rozdíl. Nejdůležitější je odpovědět si na otázku: „Co je to Eucharistie?“, resp. tuto otázku pozměnit: „Kdo je to Eucharistie?“ Eucharistie je Tělo Kristovo a Krev Kristova. Je to sám Pán Ježíš, který chce s námi být, touží po tom, aby nám byl blízko v našem životě. Dokonce chce do našeho života vstoupit tak, že se nám dává za pokrm. A my se máme z toho radovat. Jak by ne, vždyť to je skvělé, že můj Přítel chce být pořád on - line! A nepotřebuje Facebook, ani mobil. Skupina Elán zpívá písničku: "Dnes sa aj tak nikam nedovoláš, Boh si ráno zapol odkazovač!" (Snad to nemusím překládat) To je blbost! Pokud bude alespoň v jednom kostele svítit věčné světlo a bude tam Pán Ježíš v Eucharistii, žádný odkazovač! Toto je pramen naší životní praxe s Pánem Ježíšem: Pane Ježíši, Ty jsi tady v kostele zvlášť přítomný! Děkuji Ti za to, pomoz mi dnes ve škole! – Toto mohu říct, když jedu autobusem kolem kostela, anebo mohu do toho kostela na vteřinu vtrhnout! ; - ) a říct Mu to napřímo… Tady čerpáme sílu do křesťanského života. A proto je důležité o Eucharistii mluvit a zakořenit skutečnost toho, že je tady Pán Ježíš s námi, do svého každodenního života. No jo, ale jak se to stane? Eucharistie je ale také vrcholem života křesťana (tak to učí II. vatikánský koncil „Eucharistie je vrchol a pramen“) A to je ono slavení Eucharistie – tady otázku položíme: Co je to Eucharistie? - Je to slavení mše svaté. O tom si popovídáme jindy. 13

Pro dnešek je pro nás důležité to, že ve mši svaté do hostie a vína přijde Pán Ježíš a pak je tam už navždycky. Jak se to stane? Je to poměrně složité, ale je potřeba se nad tím zamyslet. Sv. Tomáš Akvinský, veliký učitel o Eucharistii, sám píše v jedné oslavné písni o Eucharistii toto: „Zrakem, hmatem, chutí, Tebe nevnímám, a jen sluchem svým tě jistě poznávám.“ (Je to píseň z Kancionálu č. 712) Pro srovnání ve slovenské verzi se zpívá tohle: „Zrak môj i chuť chceli, by ma oklamať, ale sluch ma učí pevnú vieru mať.“ O čem to ten svatý Tomáš zpívá? Jednoduše o tomhle: Vidím oplatek, chutná to jako oplatek, je to oplatek. A není to oplatek! Teologové tomu říkají tak krásně: Přepodstatnění, nebo Transsubstanciace. To je termín, kterým jsme si nepomohli, že? Alespoň na první pohled… O co vlastně jde? Jde o to, že se změní podstata (substance), aniž by se změnili vnější znaky (akcidenty). Filozofie zná dva druhy změny: malou změnu – to je, když je zelená kytka, která časem rozkvete – podstata je stejná (je to kytka), ale změní se akcident (má květy, před tím měla pouze listy). Velká změna – to je, když mám dřevo, které oheň promění v popel (kromě vnějších znaků – akcidentů – se změnila i podstata – už to není dřevo, je to popel). No a u Transsubstanciace je to o tom, že se změní základ, ale vnější znaky zůstávají. („oplatkovost“ se změní v „tělo a krev Pána Ježíše“ a přitom tam zůstává mouka a voda) Nejlépe si to představíme tak, že si představíme studenta medicíny, který se promocí změní na doktora – ale navenek vypadá úplně stejně… jen, když nám rozřízne břicho, máme naději, že to přežijeme. A tak v síle víry koukáme na ten oplatek, do kterého přišel Pán Ježíš, aniž bychom to nějak konkrétně viděli. Ale my tomu věříme, anebo já ani nevěřím – já to vím! A tak s tímto vědomím, s touto vírou vám přeji pěkné, pokojné dny, ve kterých budeme čerpat ze zdroje naší radosti, kterým je Pán Ježíš v Eucharistii. Článek vyšel v časopisu Hromosvod pro mládež Královéhradecké diecéze vybral Pavol Sandánus

Informace z misijního klubka Milí rodiče a děti, moc vás všechny zdravím po prázdninách. Doufám, že jste si je hezky užili a něco hezkého jste prožili a hlavně si odpočinuli od školy. Začíná nový školní rok a s ním i Misijní klubko. Poprvé se setkáme v pátek 11. 9. v 16.30h. na faře. Pokud jste se dozvěděli o někom, kdo by rád přišel mezi nás, tak ho vezměte. Vím, že kroužků a různých zájmů máte hodně a proto bych byla ráda, pokud někdo z vás ví, že už na klubko nebude chodit, aby mi to řekl, nebo napsal. Díky. Klubka by měla být každý druhý pátek v měsíci. Pokud by byla změna, dám vám vědět. 14

Dostala jsem od Broni Halbrštátové opět pozvání na misijní sobotu do Chocně. Bohužel tu nebudu a tak s dětmi nepojedu. Pokud by měl kdokoli zájem, i ten, kdo do klubka nechodí, prožít sobotu v Chocni, tak jeďte a vezměte rodiče s sebou. Ještě bych včas připomněla Misijní neděli v Nekoři a vlastně na celém světě. Bude se konat 18.10. V rámci této neděle bychom požádali farníky o upečení koláčů a udělal by se Misijní koláč. Udělali bychom opět obětní průvod a prosila bych maminky, aby dětem pomohly připravit nějaké věci do průvodu podle lístečků, které jim dám. Přeji vám krásnou neděli a krásný podzim. Děkuji za spolupráci a pomoc. Zdravím Vás všechny, Štěpánka

Milí přátelé misií! Srdečně Vás zveme na tradiční MISIJNÍ DEN 2015, který pořádají Papežská misijní díla ve spolupráci s Římskokatolickou farností Choceň v sobotu 3. 10. 2015. Program pro děti i dospělé bude probíhat v kostele sv. Františka Serafínského v Chocni, v budově fary a na farní zahradě. Budeme rádi, když se nám ozvete s Vaší účastí nejlépe do 15. září 2015. Těšíme se na Vás. S pozdravem Bronislava Halbrštátová, diecézní ředitelka PMD.



Recept na vepřové maso s cuketami Potřebujeme: 400 g libového vepřového masa 4 rajčata 1 cuketu 2–3 lžíce oleje 2 cibule 3 stroužky česneku

sladkou papriku rajský protlak cukr oregano lžíci citronové šťávy

Maso nakrájíme na kostky, osmahneme na oleji, přidáme nakrájenou cibuli, na plátky nakrájený česnek a dále opékáme. Odstavíme, přidáme lžičku papriky, promícháme, podlijeme troškou vývaru nebo vody. Přidáme lžíci rajského protlaku, osolíme, opepříme a dusíme doměkka. Nakonec přidáme oloupaná a na dílky nakrájená rajčata, nakrájenou cuketu, lžíci citronové šťávy, lžičku cukru, lžíci nasekaného oregana. Krátce podusíme a podáváme s pečivem, brambory nebo rýží. Aneta Sršňová 15

Srdečně jste zváni: společenství s náboženstvím, 9. třída a střední škola: první setkání 18.9. posvěcení kostela ve Studeném: 20. 9.: 11.00 hod. Orlicko-kladský varhanní festival: hraje na varhany: Václav Uhlíř: 27. 9. v 14.00 hod. Farní odpoledne s grilováním: 27. 9. od 15.00 hod. na faře setkání seniorů: 30.9.; 21.10.; 18. 11.: 15.00 hod. výuka náboženství: od 1. 10. jak ve škole, tak na faře. setkání misijního klubka: 9. 10., 13.11, 11. 12.: 16.30 hod. mše svatá pro rodiče s dětmi: 9. 10., 13.11, 11. 12.: 18.00 hod. ministrantská schůzka: 3. a 17. 10., 7. a 21. 11.: 10.00 hod posvěcení kostela v Bořitově: 11. 10.: 9.45 hod. posvěcení kostela ve Vlčkovicích: 11. 10.: 11.00 hod. Národní eucharistický kongres v Brně na nám. Svobody: 16. -. 17. 10. 10.30 hod. – mše svatá – celebruje papežský legát kardinál Paul Cordes, emeritní předseda Papežské rady Cor Unum; hudební doprovod Schola brněnské mládeže. misijní neděle: 18.10. posvěcení kostela v Sobkovicích: 25. 10.: 11.00 hod. Vzpomínka na všechny naše drahé zemřelé: pobožnost na hřbitově: 2. 11.: 18.00 hod. Slavnost Ježíše Krista Krále: žehnání křížů a obnovení víry

Misijní neděle Opět se otočil rok a 18. října se bude konat Misijní neděle. Rádi bychom ji zpestřili Misijním koláčem. Proto prosím babičky a maminky o nějakou upečenou dobrotu, která přispěje na pomoc pro chudé děti. Všem velké díky za vaše štědré srdce. Za misijní klubko Štěpánka Karešová ZVONY OD SVATÉHO MIKULÁŠE Vydává farní společenství ŘK farnosti NEKOŘ. Pouze pro vnitřní potřebu farnosti. Příspěvky vhazujte do krabičky Zvony, odevzdejte Janě Krskové, či zašlete na email: [email protected]. Korektura textu Lenka Konopková Náklady na vytištění 10,- Kč, prosíme, vhoďte do krabičky Zvony.

16