CO CELEBRUJÍ CELEBRITY?

CO CELEBRUJÍ CELEBRITY? Nápadné osoby, stojící v centru pozornosti té které společnosti více než jiné, patří k lidským societám odevždy. V minulosti je představovali panovníci a členové jejich domů, světci, v Tibetu třeba lámové převtělenci, ve starém Římě i gladiátoři, v Byzanci též vozatajové závodící v cirku (tamní týmy suplovaly ve společnosti politické strany a označovaly se barvami). Bulvární svět „celebrit“ naší doby jen v nafouknuté a karikované formě představuje cosi, co je alespoň v zárodku přítomno ve všech kulturách. To, že mudrc mlčí a žije skryt, že moudrost je tichá, nenápadná a neproduktivní a že „kráva, která nejvíc řvává, často málo mléka dává“ či že „zlé kolo najviece skřípá“ (staročeská Alexandreis), je pravdou jaksi univerzální. Stále více se zde uplatňuje tzv. Greshamův zákon ve své široké podobě: jsou-li věci ponechány drsnému samovolnému vývoji, vytlačuje nejen špatná mince dobrou, jak věděl už lord Gresham v 16. století, ale i painformace informaci relevantní, bulvár seriózní médium, kultura „nízká“ kulturu „vysokou“, nabídka špatného vzdělání vzdělání kvalitní, potraviny nekvalitní a levné ty lepší, a tudíž dražší, plevel polní kulturu, kterou jsme chtěli pěstovat atd. (blíže ve sloupku Greshamův zákon). Podobně jako je ideální komerční potravinou polosyntetický párek, nekazící se ani po roce uskladnění při pokojové teplotě, je ideální celebritou osoba pokud možno zcela prázdná, na niž si může každý jako na bílé plátno projikovat své vlastní očekávání a přání. Jejím sledováním můžeme sytit své voyerské registry, nechávající dříve třeba klepařit vídeňské domovnice, služebné a fiakristy o pikanteriích ze života arcivévodů – rozdíl je jen v tom, že noviny o podobných věcech tehdy psát nesměly. Snazší, než žít vlastní, nezřídka zašmodrchané a zpackané životy, je parazitovat na osudech slavných či mocných a ohřívat se odleskem záře z nich vycházející – vlastní život pak v podstatě žít ani nemusíme. Celebrity většině lidí celebrují jakési náhražkové náboženství, odehrávají se také na jakémsi náhradním „nebi“, na kterém hvězdy a hvězdičky zaplanou a zase zmizí, někdy s rychlostí hvězd padajících. Lid potřebuje i myslitele ve stylu seriálů „celebrity filosofují a vaří“, kteří mu sdělují výroky typu: „Když se tak zamýšlím nad světem, zdá se mi, že to všechno není jen tak samo CO CELEBRUJÍ CELEBRITY?

komarkova abeceda - 2014.indd 33

33

18.6.2015 21:01:16

od sebe, že za tím vším něco musí být...“ Nenechme se ale mýlit, i řada světců měla některé rysy hrdinů popkultury – kolem sloupu sv. Simeona Stylity, jenž na něm strávil dohromady 36 let, vznikl v syrské poušti celý rozsáhlý komplex ubytoven pro poutníky, chrámů a dalších pomocných zařízení pro hojně přicházející „fanoušky“, v 5. století ovšem chyběly noviny, televize a internet. S kultem celebrit je třeba, pokud vůbec, bojovat tím, že je nebereme na vědomí a nemluvíme o nich, děláme, že prostě nejsou. V mediální komunikaci – a žádnou jinou už skoro nemáme – je negativní reklama stejně účinná jako pozitivní. Tedy nikoli „další nestoudný Vaňousův skandál“, ale ticho po pěšině. Největším nepřítelem celebrit je ticho – protože vlastně samy o sobě ani příliš nejsou, žijí jen zájmem a pozorností jiných, a pokud ta zmizí, ztratí se i ony jako pára nad hrncem. Představa, že zemi a její média bude ovládat skutečná elita (co to vlastně je? kdo k ní patří? každý si je jist, že právě on ano...), je bohužel zcela nereálná: elita vždy bude nanejvýš trpěna někde na okraji – pokud nebude žalářována, popravována a posílána do vyhnanství, lze mluvit stále o úspěchu. Ve vztahu k médiím si myslím, že je nejlepší se jim ani aktivně nepodbízet, ani se jim jako „nečistým“ panicky nevyhýbat – jaké médium, takové tváře a povahy si samo hledá. Ať mrtví sami pohřbívají své mrtvé... 2014, Prostor č. 101

CO ČEKAT OD ROKU 2014? Těsně před Dušičkami 1989 jsem byl na každoročním exilovém soustředění v bavorském Franken, tehdy jako emigrantské mládě s vousem ještě neprošedivělým, lapající moudra starých bijců typu Pavla Tigrida. Ten tam předložil před velkým plénem otázku, co přinese příští rok, tj. 1990, v Československu – všichni o překot volali, že nic zásadně nového, i Tigrid sám se vyjádřil v tomto smyslu. Přitom byl listopad doslova za dveřmi a na sjezd dorazila i delegace znormalizovaného Svazu spisovatelů, což už bylo znamení velikosti vzrostlého tura. Tuto pavučinami opředenou historku zde nevyprávím snad proto, že bych se domníval, že v příštím roce dojde v Evropě k nějakému vážnému politickému

34


KOMÁRKOVA ABECEDA

18.6.2015 21:01:16

otřesu, spíše proto, že od té doby vím, že ani vzdělání, ani velká životní zkušenost, ani citlivost v jiných věcech někdy nebrání přehlédnout jasná znamení kardinální změny, která už je těsně za obzorem. V roce 2011 jsem se skutečně domníval, že celá Evropa i Blízký východ stojí na prahu velkého otřesu, v lepším případě revoluce, v horším chronické občanské války – poslední varianta se „naštěstí“ omezila jen na Sýrii a této krásné a mnohotvárné země s prastarou historií je mi skutečně upřímně líto. Jinak se nezměnilo skoro nic. Byla to bouře ve sklenici vody či fenomén podobný bouřlivému roku 1905, který o devět let předcházel začátek celoevropské katastrofy? Příchod války většího rozsahu se nic nezdá naznačovat, počítejme tedy s tím, že rok 2014 bude další kuličkou na poměrně monotónní šňůře let, z jistého pohledu šedivých a frustrantních, z jiného nejidyličtějších, co kdy byly. Je dobře vědět, že značnou část frustrací si přivozujeme sami kombinací přepjatých přání a mediální zpětné vazby, která neustále zvyšuje „nasranost“ obyvatelstva. Sedláci z období třicetileté války by nepochybně ocenili, že k vesnici se pravděpodobně nepřiblíží plundrující a pálící soldateska, pamětníci té druhé světové skutečnost, že se v noci nebombarduje a problémem je obezita, ne hlad. Stále máme starost o to, jak společnost zcela optimálně vyladit, aby už konečně byla naprosto dokonalá, úplně transparentní a jediná koruna či euro nikde neuklouzly. Ponechme teď stranou, že se nutně jedná o proces bez konce, asi jako pletí zahrádky v době před herbicidy. Poněkud nám v té snaze uchází, pro koho že vlastně tenhle dokonalý státostroj budujeme – „topíme“ v něm vlastně dětmi, které se nenarodily. Energii, kterou bychom do jejich výchovy a péče o ně investovali, jsme „přelili“ do informační revoluce a tisícerého obstarávání postindustriální společnosti. Oproti běžné obnově společnosti se od revoluce u nás nenarodil asi milion lidí a zatím to nikoho netrápí. Vlastní vymírání sledujeme s naprostým klidem, zatímco o každého žluťáska či sasanku projevujeme dojemnou péči. Nedáváme tím vlastně najevo, že život, který vedeme, si žádného pokračování nežádá, že je vlastně pro kočku a dobře tak? Vždy znovu mne šokuje, že téměř nikdo tento alarmující trend nevidí, a pokud, mluví eufemisticky o „stárnutí populace“ – proč se otevřeně nepřiznat k Buddhovu dědictví, že nebytí je lepší než bytí a vyvanout a zmizet vlastně CO ČEKAT OD ROKU 2014?


35

18.6.2015 21:01:16

chceme? Zdá se, že s blahobytem a pořádkem chuť k reprodukci klesá k nule a není náhodou, že nejmenší na světě je v Singapuru, kde je obého zcela excesivní nadbytek. I „žlutá“ Asie, možná už o něco víc než Evropa, topí pod civilizačním parostrojem vlastními dětmi – to, že tamní strom zastíní vbrzku ten euroamerický, neznamená, že o generaci dvě dál nezačne prosýchat. Jsme v situaci sedláka, kterému o Vánocích dochází dříví pod kůlnou a začíná spalovat pšenici – že nebude na jaře co sít a co jíst, ho nezajímá: jen ať je pěkně teploučko. Má se o všecko starat stát, který už tak na sebe strhl skoro všechny funkce, a mateřství a otcovství u občanů „objednávat“, propagovat a financovat? Za daných okolností, kdy vzestup v rámci úřadu či firmy je vším a reprodukce, od kariéry i konzumu odvádějící, je v podstatě ostudou a příznakem lúzrovství, ničím, je samozřejmě lépe děti nemít. Taky jsem se v tomto směru příliš nevyznamenal, ale v tradiční společnosti bych jistě skončil v klášterní cele či poustevnické sluji. Podobný trend se ovšem těžko může v populaci rozšířit celoplošně – v Německu, které je z evropských států s Rakouskem a Českem na špičce vymírání, je bezdětných už skoro padesát procent všech párů. Všichni čekají, až budou podmínky „zcela optimální“ – to nebudou ovšem nikdy. V Egyptě či Čadu se takto nikdo neptá a tamní lidé pozvolna nahradí ty naše. Jsou opravdu naše hodnoty, které před Velkým Vymřením ještě zorganizovaly převeliký konzumně-individualistický mejdan, opravdu tím, pro co stojí za to umírat? Záměrně to píši takhle, protože trvale žít se pro ně a podle nich nedá. Taková je smutná pravda o povaze bytí, řekl by Osvícený. Pokud si toto důkladně uvědomíme, je vcelku nabíledni, že okolnost, zda příštím rokem HDP o půl procenta vzroste či klesne nebo strana taková či onaká zvítězí, je vlastně úplně bezvýznamná. Do korábu teklo děrou pod čárou ponoru a oni pečlivě lakovali zábradlí... HN, 2013

36


KOMÁRKOVA ABECEDA

18.6.2015 21:01:16

CO NÁS SPOJUJE? Společnost, kde peníze a s nimi nerozlučně spjatý konzum jsou jediným předmětem všech tužeb a měřítkem všech věcí, je nepochybně tristní a řadu lidí skličuje. Je ovšem otázka, zda se nejedná o nutnou daň za sedmdesát let míru poté, co Spojené státy, vlajková loď podobného způsobu uvažování, porazily nejdříve nacistické Německo a za více než čtyřicet let poté i Sovětský svaz. Výboj za účelem větších zisků se stal čímsi antikvovaným – výbojná válka se dnes příliš nerentuje. Všichni tuší, že peníze by měly být prostředkem, nikoli cílem našich životů – pokud se však tak jako dnes tímto cílem celoplanetárně stanou, mají všichni zároveň cíl stejný, byť se na cestě k němu neustále strkají a pošťuchují. Jsou tak ve svých činech vlastně předvídatelní a vypočitatelní. Konzumní disident, který by si dobrovolně vystačil s chlebem, jogurtem a obnošeným šatstvem, by se stal zdrojem znepokojení a sebevražedný atentátník, který nelpí ani na hlavním ze současných statků, na vlastním životě, se mění v naprostý přízrak. Peníze jsou jedny, a pokud je na ně všechno převedeno, jsou všichni, ač se jim to třeba protiví, „jedné víry“. Ideje, k nimž lidé od své přirozenosti vlastně nejvíc lnou (a tím se od jiných bytostí propastně liší – makak se nechá zabít při obraně svého harému či teritoria, kvůli svému názoru na přítomnost Páně v proměněné hostii rozhodně ne), jsou různé a značnější ulpění na nich může způsobit občanskou či náboženskou válku. Německá třetí říše rozhodně na penězích nelpěla, byť s nimi také uměla dovedně zacházet – pro myšlenku celoplanetárního vítězství svých cílů byla ochotna vydat nejen poslední marku, ale i všechny životy vlastních lidí. Peníze jako univerzální náboženství vlastně „znehodnocují“ ta ostatní a odsunují je na vedlejší kolej. Oba kulturní okruhy, které dnes ten západní zneklidňují, v tomto smyslu stojí za komentář. Čína toto „náboženství peněz“ přijala s velkým nadšením a je v jeho kultických konáních úspěšnější nežli západní svět – měla k němu i předtím blízko. Islámský svět se naopak odmítá přiznat k tezi, že by snad dolar stál nad Alláhem, což Západ zneklidňuje, a rovněž mu Všemohoucí většinou nadělil pod písek pouště automatický zdroj financí v podobě ropy. CO NÁS SPOJUJE?


37

18.6.2015 21:01:16

Jak se liší „nový svět“ od starého, jsem měl možnost vidět o letošních Velikonocích v Rumunsku. Na Velikonoční neděli jsme projížděli jakousi odlehlou maďarskou vesnicí v kopcích Transylvánie, auto chvílemi zapadalo do bláta a osa hrozila zlomením ve výmolech bídné cesty. Z kostela právě vycházeli vesničané v tradičních krojích, vše bylo jako před staletími. Krásné, rázovité a zároveň příchozímu třeba z Thajska zcela nesrozumitelné. Stačilo popojet třicet kilometrů do nedaleké Kluže a zajít do tamního hypermarketu, chrámu nového kultu, a zírat na tamní obřady: Nová rumunská mládež vybavená všemi civilizačními vymoženostmi typu antikoncepce, deodorantů, makeupů a elektroniky provádí konzumní liturgii ve své sakrální prostoře. Jen typ obličejů a občasný rumunský nápis nechají uhádnout, v které části světa se nacházíme a že řekněme Bangkok je daleko. Jsou peníze a konzum to jediné, co nás celoplanetárně spojuje? Někdy se obávám, že ano. Božstva jsou tradičně žárlivá a ta konkurenční buď vyvracejí z kořene, nebo nechávají milostivě vegetovat na malý plamínek někde v koutku. Také je otázka, co se stane, pokud světový finanční systém nějak zkolabuje a dojde na příchylnost k idejím, jako to bylo po tisíciletí předtím zvykem. Může se ostatně rozšířit i bez kolapsu jako náhlá módní vlna, nedbající dosavadních trendů... HN, 2013

CO SE TO VLASTNĚ DĚJE? Podíváme-li se do médií, zejména na jejich titulky, sotva zjistíme, co že se to vlastně kolem nás děje. Ponechme teď stranou silnou bulvarizaci většiny z nich a skutečnost, že horké letní měsíce tvoří samy sebou na severní polokouli jakousi „okurkovou sezónu“. Smutné je i to, že chci-li vědět, co se píše o světě, podívám se raději na anglické stránky Al-Džazíry nežli na většinu domácích serverů. I tam se ovšem přetřásá, byť v trochu lépe opečované podobě, „pěna dní“, události, které dnes vzbuzují bublání emocí a zítra po nich neštěkne ani příslovečný český či katarský pes. Skutečně zajímavé procesy ve společnosti totiž probíhají příliš pomalu, než aby si jich někdo povšiml – trochu jako vrásnění Himálaje, který se také každoročně o nějaký ten centimetr zvýší.

38


KOMÁRKOVA ABECEDA

18.6.2015 21:01:16

I společenské posuny tohoto druhu jsou jaksi „málo sexy“ – je to příliš nedynamické. Takovýmto dlouhodobějším souhrnům se v nejlepším případě věnuje sem tam nějaký ten komentátor – zpráv by tak vznikla tak setina z toho, kolik se očekává. Paradoxně se z jistého hlediska neděje „skoro nic“, z jiného se svět mění nejrychleji co kdy v historii. Je to trochu jako zpravodajství z lesa: letos narostlo opět o čtyři procenta listí víc než loni… produkce žaludů ovšem stagnuje… datel nekoncesovaně tesal dutiny… rvačka veverek vzbudila všeobecný rozruch… kdo je odpovědný za vysokou červivost hříbků? atd. Jednou za mnoho let ovšem dorazí vichřice či dřevorubecká parta a stromy, pro které už pomalu nebylo vidět les, z větší části za ohlušujícího praskotu popadají. Nebo přijde kůrovcová či mnišková kalamita (ta poslední u nás byla v roce 1929, podobně jako začátek velké krize) a dobrá rada je drahá. Že to, co je na vývoji skutečně podstatné, v médiích téměř není, nemusí nikoho překvapovat – ke všem podstatným věcem v životě se musíme nějak propracovat sami. V případě informací je ovšem otázka jak. Nejhorší rána mé důvěře v elektronický svět byla dána před lety v Íránu, kde údajně proběhlo obrovské zemětřesení s epicentrem v okolí Mešhedu. Vzhledem k tomu, že tam jsme právě pobývali, bombardovali naši příbuzní, kteří už se cítili pozůstalými, po zhlédnutí televizních záběrů českou ambasádu v Teheránu zoufalými dotazy. Mohu při svém vousu odpřisáhnout, že v Mešhedu a širším okolí tou dobou nespadl ani kozí chlívek a sebemenší záchvěv nebyl patrný. Jak podobný mediální fenomén vzniká, mohu podnes jenom hádat a záhadu jsem nikdy nerozřešil. Nakonec vlastně nezbývá, nežli se alespoň výběrově a občas na místa a události podívat vlastníma očima. Člověk se pak většinou nestačí divit a může si mnohou zprávu jakžtakž zkorigovat. My starší v tom máme z minulého režimu jistou praxi. Jak to, vždyť tehdy bývala totalita a dnes přece můžeme referovat svobodně?! To jistě ano, ale každá doba si vytváří předpřipravené obrazy o tom i o onom. Co je, či lépe řečeno má být, v Tibetu nebo v Libyi, dávno víme, potřebujeme si to jen v nové permutaci zase zpřítomnit, podobně jako kdysi bylo zvykem rituálně připomínat, že „vrazi z Pentagonu“ zase připravují další válku, jak už ostatně po desítky let odpovídá jejich zvrhlé přirozenosti. I leták o Turku-pohanovi musel v 17. století vypadat v hlavních rysech CO SE TO VLASTNĚ DĚJE?


39

18.6.2015 21:01:16

vždycky stejně, včetně ilustrace, jak na nás s tasenou šavlí cválá. Médii, ať už starodávnými nebo nejmodernějšími, ostatně stejně listujeme vždycky s nepřiznaným cílem tam najít, co už dávno víme: „Mámo, podívej, vždycky jsem to říkal ... čti ... je to tady ... za vším jsou Baskové (templáři, zahrádkáři atd.). “ HN, 2012

ČTVRTÁ ŘÍŠE Vůdčí postavení Německa v rámci Evropské unie a tím i Evropy je dnes obecně zřejmé a byl bych dalek „sveřepými Němci“ strašit, jak je dnes často zvykem v pokleslé politice a žurnalismu. Svá mladá léta jsem strávil pod vlivem německého kulturního prostředí, němčina byla po léta mým hlavním komunikačním jazykem, můj syn je Němec a já sám, nejen podle papírů, ale trochu i srdcem, Rakušan. Přesto, anebo právě proto, bych se chtěl zamyslet bez emocí nad dávným německým snem hrát prim v „nové Evropě“ a řídit ji. Německo, či spíše celý německý kulturní okruh, je velezajímavým materiálem k zamyšlení, do jaké míry existuje něco jako „národní duch“ a jak moc se může vlivem vnějších okolností měnit. Němci urazili na cestě k jednotnému novodobému národu po Francouzích asi nejdelší štreku a neblahé události poslední světové války způsobily v jejich kolektivní psychologie největší zlom v dějinách, spojený se sebezpytem dlouhým mnoho dekád a stále ještě pokračujícím. Člověk je bytost plastická a ze stejného genetického základu mohou vyrůstat nejen Vikingové a budovatelé státního socialismu, ale i řekněme pruští oficíři a zelení činovníci. Některé německé představy však nepodléhají ni ohni ni meči: třeba ta, že v Německu se dělá všechno nejlépe, od sociální politiky až po ochranu mlžů. Jedna moje německá přítelkyně se před lety třásla na to, až bude Mosambičany učit, jak pěstovat maniok – víra, že to na Göttingenské univerzitě umějí mnohem lépe než v Africe, ji neopouštěla ani na moment. A umí-li někdo všechno nejlíp, není jeho právem, ba povinností se s jinými o to podělit, vést je a usměrňovat? Bismarck, kombinující metody cukroví a biče, i činovníci třetí říše, aplikující jen bič, by se jistě podivili, jak se po dobrém podařilo Evropu v jistém smyslu

40


KOMÁRKOVA ABECEDA

18.6.2015 21:01:16

ovládnout. Vyžádalo si to ovšem velké odpisy a námahu: po desítky let aplikovanou „německou“ kázeň a přísnost na sebe samé, neúnavnou pracovitost a do značné míry ztrátu vlastní identity: kdo se dnes učí německy? Ač se hospodářsky naše republika chová jako jedna ze spolkových zemí, naši průmyslníci se s tamními baví anglicky – Franz Kafka by se divil. I v Německu samém touto řečí vlastně mluví jen střední, poněkud špízbýrgrovská vrstva: spodní vrstvy hovoří spíše turecky, horní anglicky. Podíváme-li se do dějin Číny, přesně totéž se stalo se dvěma tam vládnoucími národy: Mongoly a Mandžuy – první se zachránili jako malé a bezvýznamné etnikum, druzí se počínštili zcela. Cena impérií je značná, i finančně. Ponechme teď stranou, že přechod na euro do značné míry vyřadil industriální konkurenci Německa v zemích s „italským hospodářstvím“ a jeho exportu prospěl. I tak je celost veleříše velmi ztrátová a je nutno neustále pumpovat peníze do jejích skomírajících částí – oproti investicím do tanků rozbitých na frontě se to ale osvědčilo. Nenechme se mýlit, i Sovětský svaz pumpoval skryté subvence do svých satelitů či Pobaltí a rozšířená představa, že my Rusy živíme, byla mylná. Ač se nevede žádná válka, Němců ubývá: namísto aby padli, nikdy se nenarodí. Budovatelé říší se jaksi sami spotřebují. Nejen to, Německo má i odedávna zvláštní schopnost či sklon jednat „ideologicky čistě“, ať to stojí, co to stojí: Osa Berlín–Tokio bizarně funguje i po desetiletích – poškodí-li se v Japonsku jaderná elektrárna, v Německu, kde zemětřesení ani cunami nikdo nepamatuje, všechny nařídí zavřít. Podobně přísně a přesně se to bere s kvótami pro ženy na univerzitách a nově i v představenstvech firem – pro německého docenta je již po léta nejkratší cestou k profesuře změna pohlaví. HN, 2012

ČTYŘI ODDĚLENÍ Název dnešního sloupku zní poněkud v čínském stylu, jednat však bude o věcech zcela evropských. V posledních padesáti či šedesáti letech došlo na našem kontinentě k oddělení čtyř v životě lidí zcela klíčových věcí od jejich kořenů, se kterými byly po tisíciletí spjaty. V časovém pořadí, jak k tomu došlo, zhruba následovně: ČTYŘI ODDĚLENÍ


41

18.6.2015 21:01:16

Oddělení rozmnožování od sexu antikoncepcí, zajištění ve stáří od odchovu potomstva penzijním systémem, obživy od práce sociálním systémem a mezilidských vztahů od přímého setkávání internetem. Lidstvo, a nejen evropské, je tu konfrontováno se situací, která zde historicky nikdy nebyla a s níž také nejsou sebemenší zkušenosti. Se všemi z nich se vyrovnává jaksi na pochodu, metodou pokus-omyl, podobně jako před dvaceti lety nebyl žádný dějinný precedent převracení socialismu zpět na kapitalismus. Každé z řečených čtyř „oddělení“ má nepochybně svou pozitivní a „blahou“ stránku, kvůli níž také kdysi za obrovského technologického a administrativně-byrokratického úsilí vzniklo. Antikoncepcí se zajisté mnoha lidem ulevilo od dusivě restriktivních pravidel tradiční společnosti, kde musely panenky sedávat v koutě už z ryze preventivních důvodů, neměla-li se hemžit hejny nechtěných dětí. Zároveň však dává potenciálně do rukou obyvatelstva nástroj, jímž lze reprodukci stlačit prakticky k nule, pokud se to z nějakých jiných důvodů ukáže možným, ne-li výhodným. Zde přicházíme k bodu druhému: ve všech tradičních společnostech živily staré rodiče jejich dorostlé děti, které představovaly vlastně živou formu sociálního pojištění, podobně jako třeba dobytek představoval živou formu kapitálové investice. Nepředstavujme si to jako selanku: realistická literatura 19. věku přináší dostatek kazuistik o starých žebrácích i výměnkářích mořených hlady. Ve snaze toto odstranit vznikl všeobecný penzijní systém, který ovšem počet a zejména „společenskou použitelnost“ odchovaných dětí nijak nezohledňuje. Situace pak značně připomíná svět, kde plat dostávají všichni, ale pracuje jen ten, koho to z nějakého důvodu těší. Občas se ozývá hořekování nad „stárnutím populace“, ale upozornit na jeho kořen je jaksi nesalonní. Ve společnosti, kde mají rodiče vůči dětem tisíc a jednu povinnost a děti vůči nim žádnou, je radou rozumu si domů hebkého parazita nenasazovat – pár let je roztomilý a dalších třicet nás komanduje a vysává... Naštěstí je příslušné pilulky spolehlivě odpuzují. Zcela analogicky je tomu s oddělením práce a živobytí sociálním systémem, původně nezbytnou kompenzací tragédií dělníků vyhozených z práce v tradičním industriálním světě. Postupně však práce reálně ubývá a celé široké vrstvy společnosti – pomysleme na dnešní Španělsko – léta, ne-li celý život žijí z veřejných peněz, aniž by se od

42


KOMÁRKOVA ABECEDA

18.6.2015 21:01:16

nich požadovala jakákoli protihodnota, nebo dokonce jen smysluplná činnost. Pokud se v rámci rodiny tato souvislost přetrhne, stane se tak pravděpodobně navždy. Posledním „oddělením“ je oddělení vztahů od přímého setkání internetem: je otázkou, zda mluvit o sociálních sítích, či spíše asociálních sítích. V Japonsku a sporadicky už i v Evropě začínají být běžné milostné vztahy po internetu – stačí mít dobrou webkameru a virus můžeme chytit leda počítačový. Představme si idylu budoucnosti: on z Ostravy, ona z Karlových Varů, oba nezaměstnaní-nezaměstnatelní, po celý život se raději ani nesejdou, a pokud, zažijí velké trauma. Další generace už nepřijde ani náhodou. Hrubý domácí produkt vzniká zejména činností asijských přistěhovalců, v zásadě rabováním zdrojů jinde…. HN, 2012

DESET MINUT NENÁVISTI V Orwellově románu 1984 je jako literární fikce popsána pravidelná nikoli ještě deseti-, ale jen dvouminutovka, kdy se na všudypřítomných obrazovkách Oceánie objeví arcizrádce Goldstein či jiné postavy vzbuzující povinnou nenávist, obyvatelstvo se rozzuří k nepříčetnosti, propláchne se příslušnými hormony a opět se uklidní, aby mohlo zase oddaně a do úpadu pracovat, třeba na Ministerstvu pravdy či lásky. Jen pár let poté, co na smrt nemocný Orwell knihu dokončil, vynalezli za let nejtužšího maoismu čínští dozorci něco podobného, zřejmě bez inspirace britským literátem. Jako prevenci možného vzbouření vězňů používali následující praktiku: jeden z nich byl předveden před ostatní, připoután a ostatní jej měli „kritizovat“. V praxi to údajně vypadalo tak, že mu jeden přes druhého spílali, nadávali a plivali na něj, o překot mu vyčítali nejrůznější poklesky, skutečné i vymyšlené, často zástupně i své vlastní. Stráže dbaly jen o to, aby nedošlo k fyzickému poškození předvedeného, které bylo většinou na spadnutí. Po určité době emoce, původně namířené proti věznitelům, vybublaly, vězeňský dav se uklidnil a zdeptaný a strachy polomrtvý objekt zášti byl odveden. Postupně se během času na tomto místě vystřídali všichni. Je pozoruhodné, jak jsou DESET MINUT NENÁVISTI


43

18.6.2015 21:01:16

lidské emoce snadno přenositelné na jiné objekty – nemiluje-li nás manželka, snadno svou milostnou přízeň přeneseme na sousedku či kolegyni v práci, netroufáme-li si vyspílat šéfovi, jistě si to troufneme vůči vlastním dětem. Živě si vzpomínám, jak západní politikové, kteří se většinou báli veřejně kritizovat příliš nebezpečný Sovětský svaz za porušování lidských práv, vždy nakonec skončili kritikou mnohem méně mocné Jižní Afriky – oba režimy byly ostatně v mnoha rysech podobné, v tom druhém ovšem nahrazovala partajní knížku bílá kůže. Nevole chce ven a je jí kupodivu celkem jedno, na koho se snese. Fenomén lze pozorovat i v mimolidské přírodě. Denní ptáci slepě nenávidí sovy a záštiplně se na ně ve dne vrhají, vcelku bez ohledu na to, zda je dotyčný druh může reálně ohrožovat. Vypadá to skoro jako archetypální nenávist mezi dnem a nocí – činí tak dokonce i netopýrům, pokud je ve dne zastihnou letět. V dřívějších dobách bývalo zvykem toho využívat a lovit vrány a denní dravce na upoutaného výra – byly nenávistí tak bez sebe, že zcela přehlédly ukrytého myslivce, který je bez problémů sestřeloval: jen nesměl trefit objekt nenávistné „desetiminutovky“. Přítomná doba ve svém pokročilém inženýrství lidských duší vyhmátla, zčásti slepou metodou pokus-omyl, způsoby, jak bloudící nenávisti kanalizovat. Pomineme-li fotbalová utkání, jsou prvními na „forhontě“ politici, kteří se přesunuli z někdejší role tatíčků do role fackovacích panáků, ne-li přímo kašparů. Jsou jejich značné příjmy kompenzací za to, že dělají projekční plátna těmto difúzním naštvanostem? Jinou a mnohem vydatnější cestou je internet. Pokud už se někdo bojí vyvěsit nějakou nenávistnost na své stránky ve strachu, že bude identifikován, bohatě stačí účastnit se anonymně na diskusních fórech či pod blogy desetiminutovek tamních – to už je zcela bez rizika. Je pozoruhodné, jak se kolem každého blogera časem shromáždí hejno těch, kdo mu spílají. Zdálo by se, že je to převládající nálada na síti: najdeme-li si však jiného, s názory zcela protichůdnými, zjistíme kupodivu totéž. Budiž řečeno, že blogeři sami to většinou nečtou. Jsem zvědav, jak dlouho se takto podaří v dnešních časech bouřících záští lid uklidňovat a jak dlouho budou dnešní výři stačit. HN, 2012

44


KOMÁRKOVA ABECEDA

18.6.2015 21:01:16

CO CELEBRUJÍ CELEBRITY?

Recommend Documents