Civilní protiletecká ochrana a Luftschutz v Pardubicích v letech

Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Historický ústav

Civilní protiletecká ochrana a Luftschutz v Pardubicích v letech 1935 - 1945 Diplomová práce

Autor:

Jakub Ošlejšek

Studijní program:

N7503 / Učitelství pro základní školy (2. stupeň)

Studijní obor:

7503T066 / Učitelství pro 2. stupeň ZŠ dějepis 7503T074 / Učitelství pro 2. stupeň ZŠ občanská nauka

Vedoucí práce:

Hradec Králové

Mgr. Jiří Hutečka, Ph.D.

2015

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval pod vedením vedoucího diplomové práce samostatně a uvedl jsem všechny použité prameny a literaturu. Rád bych tímto způsobem poděkoval za vedení, cenné rady, ochotu a pomoc svému vedoucímu práce panu Mgr. Jiřímu Hutečkovi, Ph.D., zaměstnancům SOkA Pardubice za poskytnutí klíčových materiálů a Kristýně Kořínkové, rodičům a sestře za první čtení a pomoc s překlady.

V Hradci Králové dne

Anotace OŠLEJŠEK, Jakub. Civilní protiletecká ochrana a Luftschutz v letech 1935 1945. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2015, 176 s. Diplomová práce.

Tato diplomová práce se zabývá vývojem a fungováním systému československé Civilní protiletecké ochrany (CPO) a protektorátního Luftschutzu. V první kapitole je popsána podoba města v období 30. let a pozdějšího období protektorátu. Zmíněny jsou tu také všechny tři nálety, ke kterým během války došlo. Obojí je potřebné pro pochopení celého systému. Text poté pokračuje samostatnými kapitolami o Civilní protiletecké ochraně a Luftschutzu. U každé je nejprve popsána její obecná podoba a posléze i skutečná podoba v Pardubicích. V závěru jsou potom oba systémy porovnány a zhodnoceny. Práce čerpá z odborné literatury a archivních pramenů Východočeského muzea v Pardubicích a SOkA Pardubice.

Klíčová slova: Civilní protiletecká ochrana, CPO, Luftschutz, Pardubice, nálet

Annotation OŠLEJŠEK, Jakub. Civilní protiletecká ochrana and Luftschutz in years 1935 - 1945. Hradec Králové: Faculty of Education, University of Hradec Králové, 2015, 176 pp. Diploma dissertation.

This Diploma dissertation is about development and function of system Czechoslovakia Civilní protiletecká ochrana (CPO) and protectorate Luftschutz. In the first chapture I desctibe how city looks in 30’ and in the war period. I mention also 3 bombing which were in the 2. world war. Both things we need to know for understanding whole system. Then the text continues seperal chapters about Civilní letecká ochrana and Luftschutz. At the firt I discribe general form and then real form in Pardubice. In the end I compare and valorize both system. The Diploma dissertation draws information from the professional literature and from the archival sources from the East Bohemian Museum of Pardubice and SOkA Pardubice.

Keywords: Civilní protiletecká ochrana, CPO, Luftschutz, Pardubice, bombing

Obsah 1.

Úvod ................................................................................................................................. 9

2.

Pardubice a nálety .......................................................................................................... 13

3.

Civilní protiletecká ochrana v Československu ............................................................. 20 3.1.

Státní hlásná služba ................................................................................................ 23

3.2.

Pořádková služba ................................................................................................... 24

3.3.

Poplachová služba .................................................................................................. 25

3.4.

Požární služba ........................................................................................................ 26

3.5.

Asanační služba...................................................................................................... 27

3.6.

Samaritánská služba ............................................................................................... 29

3.7.

Zpravodajská a spojovací služba ............................................................................ 30

3.8.

Odborná služba ...................................................................................................... 31

3.9.

Svépomocná služba obyvatelstva ........................................................................... 31

3.9.1.

Zatemnění ....................................................................................................... 32

3.9.2.

Sestavení domovních služeb .......................................................................... 33

3.9.3.

Požární domovní služba ................................................................................. 33

3.9.4.

Asanační domovní služba .............................................................................. 34

3.9.5.

Samaritánská domovní služba ........................................................................ 35

3.9.6.

Domovní kryt ................................................................................................. 35

3.9.7.

Nasazení domovního družstva ....................................................................... 38

3.10. 4.

5.

Kolektivní protiletecká ochrana ......................................................................... 41

Civilní protiletecká ochrana v Pardubicích .................................................................... 46 4.1.

Rok 1934 ................................................................................................................ 46

4.2.

Rok 1935 ................................................................................................................ 47

4.3.

Rok 1936 ................................................................................................................ 49

4.4.

Rok 1937 ................................................................................................................ 50

4.5.

Rok 1938 ................................................................................................................ 51

4.6.

Rok 1939 ................................................................................................................ 62

4.7.

Rok 1940 ................................................................................................................ 67

4.8.

Rok 1941 ................................................................................................................ 68

Organizace Luftschutzu ................................................................................................. 69 5.1.

Protiletecká varovná služba.................................................................................... 74

6

5.2.

Bezpečnostní a pomocná služba/Protiletecká ochranná policie ............................. 80

5.2.1. Požární a asanační služba protiletecké ochrany (LS-Feuerlöschund Engiftungsdienst, F u. E-Dienst) ............................................................................. 82 5.2.2. Dienst)

Obnovovací služba protiletecké ochrany (LS-Instandsetzungsdienst, S-I. 83

5.2.3.

Zdravotní služba protiletecké ochrany (LS-Sanitätsdienst, LS-San. Dienst) . 84

5.2.4.

Veterinární služba protiletecké ochrany (LS-Veterinärdienst, LS-Vet. Dienst) 85

5.2.5.

Přístavní protiletecká ochrana (Hafenluftschutz) ........................................... 85

5.2.6.

Odborné oddíly protiletecké ochrany (LS-Fachtrupps).................................. 85

5.3.

Říšský svaz protiletecké ochrany ........................................................................... 86

5.4.

Svépomocná ochrana ............................................................................................. 88

5.4.1.

Vedoucí domovního družstva ........................................................................ 88

5.4.2.

Domovní požární hlídka ................................................................................. 90

5.4.3.

Ošetřovatelky ................................................................................................. 96

5.4.4.

Spojky ............................................................................................................ 96

5.4.5.

Domovní kryt ................................................................................................. 96

5.4.6.

Zatemnění ....................................................................................................... 99

5.4.7.

Další vývoj ................................................................................................... 100

5.5. 6.

Veřejná opatření protiletecké ochrany ................................................................. 103

Luftschutz v Pardubicích.............................................................................................. 109 6.1.

Rok 1941 .............................................................................................................. 109

6.2.

Rok 1942 .............................................................................................................. 109

6.3.

Rok 1943 .............................................................................................................. 116

6.4.

Rok 1944 .............................................................................................................. 124

6.4.1.

Nálety ........................................................................................................... 128

6.4.2.

První nálet .................................................................................................... 130

6.4.3.

Druhý nálet ................................................................................................... 133

6.4.4.

3. nálet .......................................................................................................... 139

6.5.

Rok 1945 .............................................................................................................. 141

7.

Závěr ............................................................................................................................ 146

8.

Použité prameny a literatura......................................................................................... 152 8.1. Prameny .................................................................................................................... 152 8.1.1. Archivní prameny............................................................................................... 152 7

8.2. Literatura a periodika ................................................................................................ 152 8.3. Elektronické zdroje ................................................................................................... 154 9. 10.

Seznam použitých zkratek a odborných pojmů............................................................ 156 Seznam příloh .......................................................................................................... 165

8

1. Úvod Problematika protiletecké ochrany představuje tradičně opomíjenou oblast letecké války i dějin moderních válek. Slovo tradičně zde má svůj význam. Poprvé byla tato problematika podceněna už za 1. světové války, kdy se letectví teprve rozvíjelo a proto nebyly následky až tak tragické. Podstatně horší situace nastala za 2. světové války. Nezájem úřadů a malé pochopení ze strany obyvatelstva tak leckde zavinily zbytečnou smrt mnoha lidí. A ani v současné době není v České republice zmiňované téma prakticky nijak řešeno.1 Obdobná situace panuje i v české, respektive československé historiografii. Svým způsobem je to pochopitelné. Letecké operace jsou mnohem atraktivnější. Přinášejí množství dramatických příběhů a jejich aktéři jsou často považováni za hrdiny. Naproti tomu, protiletecká ochrana na první pohled nic takového nabídnout nemůže. Vždy jí tvořila více méně anonymní masa lidí, kteří jen reagovali na vzniklou situaci a byli jakousi kulisou pro operace, které utvářely dějiny. Při podrobnějším pohledu se ale začne ukazovat, že to až tak úplně pravda není. I zde se totiž vyskytlo množství dramatických situací a osobních příběhů. Navíc, jsou to příběhy, které vlastně prožívala plošně jedna celá generace lidí. Je vysoce pravděpodobné, že každý, kdo čte tento text, má či měl předka, který se protileteckou ochranou setkal a podílel se na ní. Proto je poznání tohoto aspektu dějin důležité i z hlediska poznání své vlastní rodinné minulosti. Jak již bylo zmíněno, v českém prostoru se tomuto tématu dosud věnovalo jen málo pozornosti. Světlou výjimku představuje osobnost Martina Veselého, který se dlouhodobě věnuje problematice protiletecké ochrany v Sudetech.2 Okrajově na toto téma narazili ale i jiní autoři. Jsou jimi např. Michal Plavec,3 Jiří Rajlich,4 1

Ochrana obyvatelstva v České republice. In: Základy medicíny katastrof [online]. 2015 [cit. 2015-0318]. Dostupné z: http://zsf.sirdik.org/images/stories/skripta/kap3/koncepce_ochrany_obyvatelstva_do_roku_2013.pdf. 2 Např. práce: VESELÝ, Martin. Do krytu!: protiletecká ochrana v severozápadní části sudetské župy (1939-1945). Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2008. 323 s. ISBN 978-80-7414-000-6. ; VESELÝ, Martin. Sudetská župa jako protiletecký kryt říše? (1939-1945). Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2011. 864 s. ISBN 978-80-7414-383-0. 3 Např.: PLAVEC, Michal. Smrtonosná oblaka. Cheb: Svět křídel, 2012. 496 s. ISBN 978-80-8756717-3.

9

anebo Jan Mahr.5 Specifickou postavu potom představuje osobnost Zdeňka Bičíka. Právě jemu můžeme vděčit za množství osobních postřehů a zachovaných výpovědí pardubických pamětníků. Bohužel, Zdeněk Bičík zemřel dříve, než mohl všechny své bohaté poznatky vydat knižně. I tak se lze v časopise Zprávy klubu přátel Pardubicka setkat s množstvím jeho článků ze 70. a 80. let, jež jsou i dnes cenným zdrojem poznání.6 Velmi důležitým zdrojem informací je pak také kniha Karly Jaré „Všední život na Pardubicku v období nacistické okupace a druhé světové války“.7 Tato publikace vznikla na základě rozsáhlého dotazníkového šetření mezi dosud žijícími pamětníky, kteří se v ní mohli anonymně vyjádřit k různým tématům z období okupace. Pro mnohé z těchto lidí je nepříjemné vracet se ve vzpomínkách do válečných let a tak je kniha jedinečnou možností jak nahlédnout do jejich osobních prožitků. Pro vznik této práce byly nepostradatelné i prameny archivní povahy. Jejich větší část je uchována ve Státním okresním archivu Pardubice (mj. se zde nachází i deník pardubického Luftschutzu).8 Další se pak nacházejí ve Východočeském muzeu na pardubickém zámku. Jsou zde umístěny především plakáty a vyhlášky vydávané městskou správou v celém sledovaném období.9 Hlavním cílem této práce je analyzovat jednotlivé dostupné prameny a na jejich základě vytvořit ucelený pohled na vývoj protiletecké ochrany v Pardubicích v rozmezí let 1934 (respektive 1935) až 1945. Zvolené časové rozmezí není

4

Např.: RAJLICH, Jiří. Mustangy nad protektorátem. Praha: MBI, 1997. 175 s. ISBN 80-902238-1-8. Např.: MAHR, Jan. Vzpomínky na neznámé letce. Kovářská: Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím 11. 9. 1944, 2011. 470 s. ISBN 978-80-903030-6-5. 6 Např.: BIČÍK, Zdeněk. Letecké nálety na Pardubice v roce 1944. In: VOREL, Petr. Východočeský sborník historický 1. Pardubice: Východočeské muzeum, 1991, s. 187-196. ; BIČÍK, Zdeněk. Protiletecká ochrana v Pardubicích 1939 - 1945. Zprávy klubu přátel Pardubicka, 1979, roč. 1979, č. 11, s. 247-251. 7 JARÁ, Karla. Všední život na Pardubicku v období nacistické okupace a druhé světové války. Pardubice: Krajská knihovna v Pardubicích, 2012. 199 s. 8 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330. ; SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715. ; SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128. ; SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1476. 9 Východočeské muzeum Pardubice, Fotoarchiv, Nálety. ; Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – drobné tisky. ; Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Malé. ; Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Střední. ; Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Velké. ; Východočeské muzeum Pardubice, Slavín, Pozůstalost Zdeňka Bičíka, f. Letecká válka, SG II. SL/30. 5

10

stanoveno náhodně. Na jedné straně ho vymezuje rok 1935, jakožto období, kdy vznikla jak CPO, tak i Luftschutz a na druhé straně je ohraničeno koncem 2. světové války v Evropě. Pro pochopení kontinuity vývoje je pak stručně nastíněn také rok 1934. Práce staví na základě již dříve zjištěných obecných poznatků, které jsou porovnávány se skutečným děním ve městě. Díky tomu je možné rekonstruovat podobu celého systému během jedenácti let vývoje a ukázat tak jednotlivé techniky a strategie, které používalo (nebo spíše mělo používat) zdejší obyvatelstvo pro zajištění své bezpečnosti. Zároveň je možné porovnat ideální představu toho, jak by měla protiletecká ochrana fungovat s tím, jak ve skutečnosti fungovala. Vzhledem k tomu, že protiletecká ochrana se vztahovala na veškeré obyvatelstvo, není možné komplexně popsat celou problematiku v jedné práci relativně malého rozsahu. Zaměřil jsem se proto pouze na tzv. veřejné jednotky protiletecké ochrany a na svépomocnou ochranu obyvatelstva. Vypuštěny byly naopak jednotky závodní protiletecké ochrany, rozšířené svépomocné ochrany a protiletecké ochrany zvláštní správy (např. železnice, armáda atd.). Tyto jednotky se totiž organizovaly na jiném základě a jejich přidáním by se celé práce neúměrně rozrostla. Z hlediska vnitřní struktury je práce rozdělena na pět částí. V první je popsána podoba města v období 30. let a protektorátu. Současně jsou tu zmíněny i všechny tři nálety, které na Pardubice proběhly. Text této kapitoly vlastně tvoří jakési pozadí pro popisované události a umožňuje je zasadit do širšího dobového kontextu. Druhá část popisuje teoretickou podobu meziválečné Civilní protiletecké ochrany. Jsou zmíněny její klíčové složky, jejich vybavení a koncepce nasazení. Na samotném závěru se pak nachází hypotetická rekonstrukce jejího nasazení. Třetí část úzce navazuje na předchozí. Je v ní ukázán postupný vývoj protiletecké ochrany v Pardubicích v letech 1934 až 1941. Protiletecká ochrana zde začínala jako de facto soukromý spolek (Místní výbor obrany obyvatelstva Pardubice) spolupracující s armádou. Po jejím uzákonění v roce 1935 se pak transformovala do podoby státní Civilní protiletecké ochrany, aby se pak od okupace pozvolna proměňovala do podoby německého Luftschutzu.

11

Čtvrtá část se koncepčně podobá druhé. Pouze s tím rozdílem, že je v ní popisován německý Luftschutz. I zde je kladen důraz hlavně na „veřejné“ složky a pak také na činnost domovních družstev svépomocné ochrany. Závěrečná

pátá

část

pak

rekonstruuje

skutečnou

činnost

Luftschutzu

v Pardubicích. Vyjma jeho všedních aktivit je zdůrazněno nasazení po všech třech jednotlivých náletech. Snahou bylo také poukázat na průběžné snahy vylepšit funkčnost celého systému, které probíhaly takřka až do posledních dní války. Celý text doplňují autentické fotografie ze sbírek Východočeského muzea v Pardubicích, popřípadě upravené fotografie z dobových publikací.

12

2. Pardubice a nálety Současné

Pardubice

jsou

zhruba

devadesátitisícové

průmyslové

město

ve východních Čechách. Nebylo tomu ale tak vždy. Rozvoj Pardubic souvisí zejména se Severní státní dráhou, která připojila město v roce 1845 k hlavní železniční trati spojující Vídeň s Prahou. Od té doby se z nevýznamného regionálního městečka začalo stávat průmyslové centrum, které svým významem postupně zastínilo i tradiční centra oblasti – tedy Hradec Králové a Chrudim. Hezky to dokumentuje nárůst počtu obyvatel. Zatímco při prvním sčítání obyvatel v roce 1850 byl zjištěn počet 5 225 obyvatel, v roce 1921 to už bylo 25 17110 a v předvečer druhé světové války se jejich počet blížil ke třiceti tisícům (jen ve vlastním městě, bez přidružených obcí). Ve městě působilo v období 1. republiky a Protektorátu množství firem a drobných živnostníků. Nebylo by účelné vyjmenovávat všechny, ale za zmínku stojí alespoň několik z nejvýznamnějších podniků, které ve většině případů ve městě působí dodnes. Jsou to např. továrny na mlýnské stroje. V Pardubicích postupně vznikly tři, ale největšího věhlasu dosáhla Prokopova továrna mlýnských strojů, lidově nazývaná jako „Prokopka“. Chemické podniky Explosia a Synthesia v Semtíně vyrábějící výbušniny (později se proslavily výrobou plastické trhaviny Semtex), Telegrafia (pozdější TESLA Pardubice) zaměřující se na vývoj a výrobu komunikačních prostředků, pobočka gumárenské firmy Kudrnáč Náchod (vyráběly se zde mj. i plynové masky) a samozřejmě i Rafinérie minerálních olejů David Fanto (dnes známé jako PARAMO). Prudký rozvoj průmyslu sice přinášel do Pardubic množství kapitálu, ale v letech druhé světové války byl také tím důvodem, proč se město stalo cílem tří strategických náletů západních Spojenců. Kromě průmyslu se ve městě nacházela i poměrně silná vojenská posádka. Tvořil ji 8. dragounský pluk s kasárnami na Palackého třídě (k dispozici měl i jezdecké učiliště na Zámečku), 1. železniční pluk a 154. (protiletadlový) dělostřelecký pluk.

10

PALEČEK, Jiří. Sčítání lidu. In: Parpedie - Pardubická encyklopedie Klubu přátel Pardubicka [online]. 2014 [cit. 2015-03-18]. Dostupné z: http://www.parpedie.cz/ctizaznam.php?id=Scitani_lidu&rozc=v%9Ae.

13

Oba posledně jmenované útvary byly ubytované v Masarykových kasárnách na Zborovském náměstí, respektive na Hůrkách.11 Mimo to byla v nedalekých Popkovicích

ubytována

vojenská

posádka

zdejšího

letiště.

Určitě

není

bez zajímavosti, že již v předválečných letech tu probíhal smíšený provoz. Spolu s vojenským letectvem zde vykonával svou činnost i Východočeský aeroklub. Na první pohled se může zdát poněkud nelogické koncentrovat takto početné vojsko do jednoho, byť průmyslového, města. Je ale potřeba si uvědomit, že v roce 1937 se odhadovala doba letu nepřátelského bombardovacího svazu od severních hranic republiky do Pardubic na pouhých 20-25 minut (Příloha A.1.).12 Po 15. březnu 1939 vystřídaly československé posádky Němci. Ti zde postupně ovládli veškerou městskou správu a k 21. 9. 1943 vytvořili tzv. Velké Pardubice. V praxi to znamenalo, že k vlastnímu městu byly přičleněny okolní obce Rybitví, Blatníkovská Lhota (zcela zničená zaniklá obec, dnes v prostoru firmy Synthesia Semtín), Doubravice, Rosice nad Labem, Ohrazenice, Trnová, Staré Hradiště, Svítkov, Popkovice Staré a Nové Jesenčany (dříve se používalo názvu Jesničany), Pardubičky, Nemošice, Studánka a Spojil. Velké Pardubice zaujímaly plochu okolo 6 000 ha, na kterých žilo cca 50 000 obyvatel v přibližně 5 800 domech. Na vlastní Pardubice pak připadala plocha 1 900 ha, 3 300 domů a 35 000 obyvatel.13 V roce 1942 Němci rozpustili městské zastupitelstvo a radu, což současně znamenalo i odvolání dosavadního pardubického starosty JUDr. Karla Vítka a jeho nahrazení německým komisařem Juliem Stumpfem. Stumpf vládnul nejprve z titulu „Burgmeister“ a počínaje rokem 1943 jako vládní komisař (Regierungskommisar) města Pardubice. Své funkce se vzdal až 8. 5. 1945, kdy předal moc Revolučnímu národnímu výboru.14 V období druhé světové války jsou pro Pardubice typické dva fenomény. Tím prvním je heydrichiáda, která doslova zdecimovala odbojové hnutí v kraji. A druhým jsou poněkud pozapomenuté nálety. Jejich hlavním cílem byla již zmíněná 11

BIČÍK, Z. Letecké nálety…, s. 188. PAUL, Karel. CPO - I. díl. Praha: Sfinx, 1937. s. 55. 13 PALEČEK, Jiří. Velké Pardubice. In: Parpedie - Pardubická encyklopedie Klubu přátel Pardubicka [online]. 2014 [cit. 2015-03-18]. Dostupné z: http://www.parpedie.cz/ctizaznam.php?id=Velke_Pardubice&rozc=v%9Ae. 14 KOTYK, Jiří. Kdo byl Julius Stumpf?. Klub přátel Pardubicka [online]. 2015 [cit. 2015-03-18]. Dostupné z: http://www.kppardubicka.cz/cs/menu/zprava/842-kdo-byl-julius-stumpf/. 12

14

Fantova rafinérie (za okupace dostala název Fantowerke). Ve své době se jednalo o úctyhodný podnik. Založena byla v roce 1889 a ovládal jí švýcarský a nizozemský kapitál zastoupený na správní radě v Praze. V průběhu třicátých a čtyřicátých let prošla rafinerie několika modernizacemi, např. v roce 1932, kdy k ní přibyla filiálka v Novém Bohumíně. O další rozvoj se už postarali Němci. Na přelomu let 1943 a 1944 nechali přistavět odstředivou rozpouštěcí a odpařovací kolonu. V plánu byla taktéž linka pro selektivní rafinaci olejů, nicméně Spojenecké nálety jakoukoliv další výstavbu rázně přerušily.15 Fantova rafinérie, v tu dobu největší podnik svého druhu v Protektorátu (větší bylo pouze STW v Záluží u Mostu, které se ale nacházelo v odtrženém pohraničí), se totiž podílela na programu Hydrierwerke. Pod tímto názvem se ukrýval projekt výroby syntetického benzínu. Němci na něm byli závislí od počátku války, ale od léta roku 1944 se pro ně stal obzvláště důležitým. Rudá armáda v tu dobu už citelně ohrožovala ropná pole v Rumunsku a syntetický benzín se tak stal vlastně jedinou alternativou. Udává se, že Fantova rafinérie byla schopná vyprodukovat 32 000 – 40 000 t syntetického benzínu ročně při výtěžnosti asi 28% z nasazené ropy.16 Této slabiny v německé válečné mašinérii si byli Spojenci velice dobře vědomi. Bohužel pro ně se závody produkující syntetický benzín nacházely ve značné vzdálenosti od jejich základen v Británii. Z tohoto důvodu neutrpěl petrochemický průmysl v Říši až do léta roku 1944 téměř žádné výraznější škody. Situaci změnilo až obsazení jižní Itálie, odkud mohli Britové a Američané bez obtíží vést bombardovací ofenzívu i do jižních a východních oblastí Říše. Současně s tím se zvětšil dolet amerických bombardérů a stíhačů, čímž jejich operační rádius skokově narostl až na území Protektorátu. Nápad zaměřit síly bombardovacího letectva na okupované a německé rafinérie je připisován gen. Spaatzovi, toho času veliteli Strategických vzdušných sil USA v Evropě. Tato myšlenka vycházela z prosté kalkulace. Od samého začátku války prováděli Spojenci čím dál tím intenzivnější nálety na německý válečný průmysl, a i přesto jeho produkce dosáhla právě roku 1944 svého maxima. Proto se zdálo jako 15

Více viz: OŠLEJŠEK, Jakub. Nálet na Pardubice z 22. července 1944. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2013 s. 12. Bakalářská práce. 16 RAJLICH, J. Mustangy…, s. 28.

15

vhodné pozměnit strategii. I když gen. Spaatz přišel se svým nápadem již počátkem roku 1944, jeho realizace byla odložena až do léta - tedy do období po invazi do Normandie. Předpokládalo se, že Luftwaffe disponuje zásobami paliva na 6-8 měsíců a proto by se jejich úbytek projevil až po plánované invazi. I přesto si gen. Spaatz prosadil několik pokusných náletů na rafinérie, aby se zjistila reakce Němců. Úspěch se dostavil takřka okamžitě, a proto byla k 8. 6. 1944 schválena direktiva, která ve svém důsledku vedla k zahájení bitvy o palivo.17 Spojenecké letectvo však zavítalo nad Pardubice již dříve. V noci z 24. na 25. října 1942 se nad městem objevil Halifax Mk. II/srs 1a od 138. speciální perutě RAF (NF-Y, W1002) pilotovaný F/O Leo Anderlem. Jeho snahou bylo zamaskovat seskok zpravodajské skupiny ANTIMONY u Rožďálovic na Nymbursku a proto provedl jeden krátký útok na pardubické letiště.18 Napáchané škody byly jen minimální, ale i přesto si Anderleho Halifax odnesl pět zásahů (do prázdné pumovnice, do prostoru pozorovatele, do magneta pravého vnějšího motoru a do ocasu poblíž bočních kulometů). Zajímavá je v této souvislosti reakce posádky zdejšího letiště. Ta měla zřejmě za to, že se k nim přibližuje vlastní letoun při nočním výcviku (zdejší letiště sloužilo jako cvičná základna) a proto plně osvítila celé letiště.19 Prvního skutečného náletu se Pardubice „dočkaly“ až v noci z 21. na 22 července roku 1944. Úkolem zasáhnout Fantovu rafinerii byla pověřena britská 205. BG (205. bombardovací skupina) se základnami v okolí Bari. Díky nevhodným povětrnostním podmínkám a nepříliš zdařené koordinaci náletu se plánovaný cíl vůbec nepodařilo zasáhnout. Z původně plánovaných 101 letounů se nad Pardubice dostalo pouze 71 a ty navíc zasáhly jenom obytné čtvrti na východní části města. Padákové fléry a osvětlovací pumy se sice podařilo shodit přesně, ale silný vítr je odvál na opačný konec města, kde pak zbytek svazu dokonal dílo zkázy. Výsledkem byla smrt 44 českých civilistů a ztráta šesti bombardérů (jeden Liberator a pět Wellingtonů) i s 32 letci.

17

MAHR, J. Vzpomínky na…, s. 13. OŠLEJŠEK, J. Nálet na Pardubice…, s. 14. 19 Nálet na pardubické letiště 24.-25.10.1942. In: Letiště Pardubice: web o historii pardubického letiště [online]. 2013 [cit. 2015-03-20]. Dostupné z: http://www.pavpec.info/nal1.html. 18

16

Po debaklu britského bombardovacího letectva byla úkolem zničit rafinerii pověřena 15. USAAF (15. americká letecká armáda). Američané vypracovali rozsáhlý plán, podle něhož se mělo náletu zúčastnit 399 těžkých bombardérů s doprovodem 313 stíhaček (200 Mustangů a 113 Lightningů od 306. FW, tedy 306. stíhacího křídla). Jejich prvořadým cílem byla již zmíněná Fantova rafinerie v Pardubicích (mířilo na ní 117 Libratorů od 55. BW – 55. bombardovacího křídla). Mimo ní měla být zasažena i menší rafinerie Vacuum Oil Company v Kolíně (118 Libaratorů od 304. BW) a pardubické letiště (164 Flying Fortressů od 5. BW), kde se tou dobou nacházelo asi 50 německých stíhaček Fw 190, na které se u zdejší III./SG 151 přeškolovala bitevní eskadra I./SG 3. Paralelně měl proběhnout „krycí“ nálet 189 Libratorů od 47. a 48. BW proti italské Ferraře, maďarskému Segedínu a jugoslávským Vinkovcům. Datum náletu bylo stanoveno na 24. 8. 1944 a nutno podotknout, že z této operace se stal největší střet mezi 15. USAAF a 8. Jagddivision (8. divize stíhacího letectva) nad Protektorátem. Američanům se podařilo odlákat německou obranu zcela mimo prostor náletu, a tak když němečtí a maďarští piloti doplňovali na letištích palivo, nad jejich hlavami nerušeně prolétaly hlavní bombardovací svazy. Tomu odpovídaly i způsobené škody. Kolínská „Vacuumka“ musela na čas zcela zastavit svůj provoz. Těžce zasaženo zde bylo i seřaďovací a nákladní nádraží, železniční dílny, podnik Kaliwerke (mj. se tu vyráběl Cyklon-B), Akciová továrna na vozy, továrna na kávové náhražky a samozřejmě i obytná zástavba. Zcela zničeno bylo 32 domů a různý stupeň poškození byl zaznamenán u 568 dalších. Mimo to zahynulo jen v Kolíně 27 lidí a dalších 59 bylo zraněno. O škodách v Pardubicích se zmíním později, ale jen pro úplnost se sluší uvést, že i zdejší rafinerie byla na čas vyřazena z provozu. Poněkud „nad plán“ bylo vybombardováno pardubické nádraží a zcela zničen byl i cukrovar. Rozsáhlé škody utrpěla též obytná zástavba v Pardubicích a třinácti obcích v okolí, kde bylo celkově zničeno 83 domů a 693 poškozeno. Rovněž tak vysoké byly oběti na životech. Zemřelo 219 lidí a 286 jich bylo zraněno. Zkáze neušlo ani pardubické letiště. Kompletně zničena byla ranvej, dva hangáry, dvě nádrže pro 10 000 l paliva a 9 stíhaček Fw 190, jakož i 4 kurýrní a spojovací letouny Bf 108 Tajfun. Vážně poškozena byla budova štábu, provozní objekty s dílnami a deset ubikací. Nebýt toho, že většina německých stíhačů z letiště zavčas odletěla,

17

byly by jejich ztráty ještě větší. Nad Pardubicemi došlo jen k několika ojedinělým soubojům s instruktory z III./SG 151, které skončily dosti jednoznačně ve prospěch Američanů. K organizovanému protiútoku se Luftwaffe dostala až při návratu svazu a tato událost vešla ve známost jako letecká bitva u Jindřichova Hradce. S ohledem na téma této práce se zde omezím pouze na fakt, že 45 nově dorazivších německých stíhačů (Fw 190A-8 a Bf 109G-6) dokázalo sestřelit 4 americké bombardéry při vlastní ztrátě asi 15 strojů. Celkové ztráty byly samozřejmě ještě vyšší. Na konci dne mohli Spojenci odepsat 11 bombardérů se 106 členy posádek (57 zahynulo, 49 zajato).20 Pro Němce byla bilance ještě hrozivější. Celá akce je totiž stála plných 23 stíhaček ztracených ve vzdušném boji. Poněkud ve stínu předchozích dvou akcí proběhl třetí a poslední nálet na pardubickou rafinerii. Spojenci dlouhodobě sledovali postup jejích oprav po srpnovém náletu a na 28. 12. 1944 naplánovali další úder. Cílem měla být opět i kolínská rafinerie. Nasazené síly byly tentokrát podstatně menší. Nad oba cíle bylo vysláno „jen“ 56 Liberatorů od 304. BW s doprovodem 110 Mustangů a 49 Lightningů. Paradoxně bylo při nasazení menšího počtu bombardérů dosaženo ještě větších škod (na plánovaných cílech) než v srpnu. Kolínská „Vacuumka“ sice do konce války ještě stihla obnovit provoz, ale Fantova rafinerie v Pardubicích byla až do konce války zcela paralyzována. Mimo to byla v Kolíně opět zasažena Akciová továrna na vozy a tentokrát i nedaleké Sendražice. V obou lokalitách bylo zničeno 10 a poškozeno 41 domů při ztrátě sedmi životů a zranění 26 lidí. V Pardubicích byly důsledky pro civilní obyvatelstvo podobné. Osm obytných domů bylo zcela zničeno a 128 poškozeno. O život přišlo 6 lidí a 16 jich bylo zraněno. Luftwaffe byla tentokrát zcela zaneprázdněna boji v Ardenách, takže stíhací doprovod neměl moc co na práci a věnoval se „kotlaření“ (tj. útokům na železniční a silniční dopravu). Bohužel, Američané příliš nerozlišovali, na jaké vlaky střílí, a proto po nich zůstala na Pardubicku, Havlíčkobrodsku, Jičínsku a Jihlavsku značná zkáza. Protektorátní tisk uvádí, že zde zemřelo dalších 38 lidí a 105 jich bylo zraněno. 21 Naštěstí po zbytek války zůstaly Pardubice podobných rozsáhlých leteckých operací ušetřeny. Nechybělo však mnoho mohlo a vše mohlo být úplně jinak. Na 15. 5. 1945 plánovalo 20 21

RAJLICH, J. Mustangy…, s. 44-47. Tamtéž, s. 87-88.

18

RAF dosud největší nálet. Jeho cílem měly být mosty, nádraží, železnice a obecně dopravní infrastruktura ve městě.22 Válka ale skončila dříve.

22

JARÁ, K. Všední život…, s. 105.

19

3. Civilní protiletecká ochrana v Československu Vývoj civilní ochrany v Československu si je v mnohém podobný s vývojem podobných institucí v zemích západní a střední Evropy. Po celá dvacátá léta se nenašlo mnoho lidí, kteří by se podobnou myšlenkou zaobírali, ale po zhoršení mezinárodních vztahů v první polovině třicátých let se situace obrátila. Svou roli v tom hrál i vývoj v letectví. Zatímco letadla ve dvacátých letech byla povětšinou dřevěnými dvouplošníky potažené plátnem, které jen zřídka kdy létaly rychlostí přes 350 km/h, třicátá léta přinesla kvalitativní posun. Konstrukce z lehkých kovů, uzavřené kokpity a několikanásobně výkonnější motory umožnily leteckým konstruktérům zvětšit rychlost, dostup, dolet a hlavně nosnost projektovaných letadel. Tento vývoj samozřejmě neušel vojenským teoretikům. Nejvýznamnějším z nich byl italský generál Giulio Douhet, který krátce před svou smrtí v roce 1930 publikoval futuristický příběh „Válka v r. 19--“. V tomto díle předestřel novou koncepci nasazení letectva, pro niž se později vžilo označení „bombardéry vždy proletí“. Základní myšlenka byla asi následující: strategické bombardování srovná se zemí nejvýznamnější města nepřítele, čímž ho morálně zlomí a donutí požádat o mír. Řečeno Douhetovými slovy: „Pod dojmem strašlivého účinku bombardování a při pohledu na nepřátelská letadla, která volně a bez odporu létala po jejich vlastní obloze, sice proklínali barbarské metody nepřítele, ale nemohli nezahořknout vůči svým vlastním aeronautickým úřadům, které nepřijaly žádná opatření, jež by takovéto eventualitě zabránily.“23 Těmto myšlenkám (které však za druhé světové války ukázaly svou zcestnost z hlediska morálního a nefunkčnost z hlediska vojenského) ve své době uvěřilo mnoho lidí v Evropě a USA. Jedním z nich byl i Hermann Göring. Zmiňované úvahy vedly ke dvěma skutečnostem. V první řadě začala většina západních zemí investovat množství prostředků do vývoje bombardovacího letectva. Druhotně si mnoho lidí začalo uvědomovat, že je nutno zajistit i nějakou formu 23

DEIGHTON, Len. Stíhač. Praha: Vydavatelství a nakladatelství Práce, 1993. s. 46. ISBN 80-2080218-5.

20

obrany. A protože „bombardéry vždy proletí“, nelze se plně spolehnout na vojenskou protileteckou obranu. Je nutné zavést i civilní protileteckou ochranu. Z podobných úvah vycházela i československá vláda, když 11. 4. 1935 schválila zákon č. 82/35 a vládní nařízení č. 199/35.24 Podle těchto dokumentů přešla civilní ochrana, dosud organizovaná na principu dobrovolných spolků žijících z nahodilých darů a příspěvků, plně pod pravomoc ministerstva vnitra.25 Zrodila se Civilní protiletecká ochrana (dále jen CPO). Z organizačního hlediska tvořily CPO následující složky: 1. Státní hlásná služba 2. Výkonné služby CPO a. Pohotovostní služba veřejná I.

Pořádková služba

II.

Poplachová služba

III.

Požární služba (někdy k ní byla přiřazována i odklizovací služba)

IV.

Asanační služba

V.

Samaritánská služba

VI.

Zpravodajská a spojovací služba

VII.

Odborná služba

b. Svépomocná služba obyvatelstva 3. Výkonné služby závodní protiletecké ochrany (ZPO) 4. Výkonné služby podniků vojenských, státních a zemědělských a. Vojenská protiletecká ochrana (VPO) b. Železniční protiletecká ochrana (ŽPO) c. Poštovní protiletecká ochrana (PPO) d. Školní protiletecká ochrana (ŠPO)26 Hlavním úkolem všech těchto organizací bylo vycvičit záchranné složky a proškolit obyvatelstvo, aby byly minimalizovány škody při případné válce. Zajímavou je v tomto ohledu učebnice pro CPO vydaná Karlem Paulem v roce 1937. I když 24

KOKOŠKA, S - NĚMEČEK, J - VÁCLAVŮ, L. Letecká válka nad Čechami 1944-1945, Pardubice: Východočeské muzeum, 1995. s. 4. 25 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 30. 26 Tamtéž, s. 30-32.

21

v ní není nikde označen žádný konkrétní nepřítel, je z ní patrné, že se očekává vypuknutí konfliktu. Často je zde zdůrazňováno vybudování a vyzbrojení všech složek, dokud je ještě mír a podniky mají volné výrobní kapacity. Výkonné služby CPO byly organizovány do tzv. místních organizací CPO. Jejich vedení obvykle náleželo starostovi, který byl osobně zodpovědný za provádění protileteckých opatření v obci. K dispozici mu byl místní poradní výbor CPO, jenž se členil podle potřeby na různé odbory a pododbory. Bývalo běžné, že starosta byl zároveň předsedou místního poradního výboru CPO. Ve větších městech, kde hrozilo, že by starosta nebyl schopen zvládat veškeré své úkoly, mohl být jmenován velitel CPO. Ten byl jmenován starostou a následně schválen nadřízeným úřadem. Navzdory svému označení byl velitel CPO pouze zástupcem starosty v problematice protiletecké ochrany. Ačkoliv dbal na provádění opatření protiletecké ochrany, odpovědnost za ně náležela stále starostovi.27 Na obdobném principu byla organizována i ZPO, pouze s tím rozdílem, že úlohu starosty převzal provozovatel závodu.

27

PAUL, K. CPO…, s. 64.

22

3.1. Státní hlásná služba

Státní hlásná služba byla jedinou složkou CPO, jenž nebyla čistě civilní. Tvořila jí síť hlásek a stanic hlásné služby (vojenské útvary) doplněných o (civilní) poplachové ústředny. Hlásky (Příloha A.2.) byly rozmístěny po krajině tak, aby byly schopné zaznamenat průlet jakéhokoliv nepřátelského letadla. Pomocí zaměřovacích pomůcek a dalekohledů měly zjistit počet, směr a rychlost nepřátelských letadel. Zjištěné informace se předávaly na stanice hlásné služby, kde je vyhodnocovali a posílali dál do poplachových ústředen, které byly napojeny na konkrétní místní organizace CPO.28 Vybavení jednotlivých hlásek bylo dosti spartánské. Šestice vojáků, která držela nepřetržitou službu, měla k dispozici pouze několik malých stanů, zaměřovací pomůcky, svítilny a protiplynovou výzbroj. Pro spojení se užívaly vysílačky a na vyšších úrovních i telefony. Zajímavé je, že Státní hlásná služba měla své vlastní dopravní prostředky. Jednalo se převážně o osobní automobily, motocykly a jízdní kola. Vyhlášení poplachu v ohroženém místě příslušelo starostovi, jakožto veliteli CPO. Používaly se pouze dva signály a to „Poplach“ (vlnitý kolísavý tón, nebo krátké přerušované tóny u jiných prostředků) a „Konec poplachu“ (dlouhý nepřerušovaný tón).29

28 29

Tamtéž, s. 67. Tamtéž, s. 81.

23

3.2. Pořádková služba Pořádková služba reprezentovala v systému CPO policejní složky. Byla složena z příslušníků sboru stráže bezpečnosti (z dnešního pohledu státní policie) a v případě potřeby mohla být doplněna vhodnými jednotlivci. Na úrovni místních organizací byla organizována do čet. Její činnost se do značné míry překrývala s kompetencemi policie. Měla zajistit bezpečnost a pořádek při leteckých útocích, zatemňování a odklízecích pracích. Dále měla hlídat vybombardovaná místa, nevybuchlé pumy a v případě potřeby asistovat ostatním složkám CPO.30 Výše zmíněnému odpovídalo i její vybavení. Z větší části bylo tvořeno standardní služební výzbrojí, doplněnou o plynovou masku s univerzálním filtrem31, speciální rukavice a houkačku pro dávání signálů v nasazené masce (Příloha A.3.).32 Samozřejmostí byla i tzv. protiplynová lékárnička. Ta obsahovala dva balíčky obvazů, kelímek alkalické oční masti se skleněnou tyčinkou pro nanášení do očí a práškové chlorové vápno v plechové krabičce (má chránit pokožku před leptavými látkami, jako je např. yperit). Tato lékárnička byla chápána jako standardizovaná a běžně s ní byla vybavena většina profesionalizovaných jednotek CPO.

30

Tamtéž, s. 71. Plynové masky používané v CPO byly v zásadě dvojího druhu. První z nich využívaly tzv. univerzální filtr, který fungoval na bázi aktivního uhlí a diatomitu. Díky němu dokázaly chránit proti všem známým bojovým látkám. Bohužel ale nechránily proti oxidu uhelnatému. Tuto „mezeru“ zaplňovaly tzv. samaritánské masky. Ty sice dokázaly ochránit i před účinky oxidu uhelnatého, ale byly také znatelně větší a těžší, což zase na druhou stranu kompenzovala jejich podstatně delší životnost. Oba dva typy ale limitovalo množství kyslíku ve vzduchu, které nesmělo klesnout pod kritických 16%. 32 PAUL, K. CPO…, s. 82. 31

24

3.3. Poplachová služba

Specifický druh jednotek protiletecké ochrany představovala poplachová služba. Byla zamýšlena jako určitý doplněk k automatickému poplašnému systému, tedy v případě, že by nedostačoval, nebo byl z nějakého důvodu nefunkční. Jeho mužstvo, organizované do čet, se rekrutovalo primárně z členů motoristických a cyklistických organizací, kteří vlastnili nějaký dopravní prostředek (Příloha A.4.). Její členové se měli v případě potřeby pohybovat v ulicích na kolech, motocyklech či lehkých nákladních vozech, z nichž měli šířit poplachové návěští. K tomuto účelu měli k dispozici elektrické a ruční sirény, trubky, tyfony (ruční poplašné zařízení na stlačený vzduch) a případně i zařízení montovaná přímo na vozidlech. V případě potřeby mohlo být využito i rozhlasu. Výzbroj poplachové služby tvořily, krom vlastních dopravních prostředků a záznamových bloků, zejména protiplynové prostředky. Jednalo se o plynovou masku s univerzálním filtrem a protiplynovou lékárničku. Zajímavé je, že příslušníci poplachové služby měli vykonávat svou činnost v normálním civilním oblečení.33 To s sebou neslo určité riziko. Pokud by občané neznali konkrétní osoby zařazené do této služby, asi by ji jen obtížně identifikovali.

33

Tamtéž, s. 71-72.

25

3.4. Požární služba

Požární služba byla určitou alternativou ke stálým hasičským sborům, které však nebyly ve všech městech. Pokud se ale vyskytovaly, byla jim požární služba podřízena. Od stálých hasičských sborů se také odlišovala absencí stejnokrojů. Jejím hlavním úkolem byly včasné zásahy proti požárům a protipožární zabezpečení budov. Mimo to měla za úkol provádět kontroly plynových masek a realizovat výcvik v nich. Navíc, pokud neměla místní CPO odklizovací čety, spadaly na její bedra i ponáletové odklízecí práce a podpírání či strhávání poškozených budov.34 Tomu odpovídalo i její dosti velkorysé vybavení. Požární služba měla mít k dispozici pojízdnou stříkačku s kompletním vybavením (Příloha A.5.), ruční stříkačky, hasicí přístroje, vědra na vodu či písek, hákové a nasazovací žebříky, orientační

svítilny,

reflektory, základní nářadí,

zásobu

chlorového

vápna

a v mimořádně ohrožených oblastech i motorové stříkačky (Příloha A.6.). Osobní výzbroj tvořil drilichový oblek (navlékal se přes civilní), hasičská, nebo upravená vojenská

helma,

vysoké

namaštěné

kožené

boty

(alternativně

dřeváky

s ovinovačkami z voskového plátna), speciální rukavice, hasičský opasek se sekerou či tesákem, píšťalka, baterka, signální houkačka, maska s univerzálním filtrem, případně samaritánská maska s kouřovým filtrem a protiplynová lékárnička doplněná o nejnutnější prostředky první pomoci. Mimo toho měla být požární služba vybavena asanačními obleky pro práci v zamořeném prostřední a ohnivzdornými obleky pro případ styku se zápalnými pumami. Již několikrát byla zmíněna odklizovací služba (Příloha A.7). Ta byla z ne příliš pochopitelných důvodů sloučena s požární službou a jen v některých oblastech tvořila samostatné čety. To sice představovalo úsporu času při budování jednotek CPO, ale mohlo vést k tragickým následkům, pokud by nepřítel udeřil v jiných, než vytypovaných ohrožených oblastech. Stejně jako v případě požární služby ji tvořili převážně dobrovolní hasiči a tělesně zdatní jedinci. V případě nouze sem mohli být povoláváni i nekvalifikovaní dělníci.

34

Tamtéž.

26

Z důvodu včasného zásahu se i zde předpokládala alespoň částečná motorizace. Z toho důvodu měl být k dispozici vůz se stavebním materiálem a přívěs, popřípadě další vůz se základním a tesařským nářadím doplněným o zvedák, kladkostroj, autogen, pneumatická dláta, těsnící materiály a kyslíkové přístroje.35

3.5. Asanační služba

Asanační služba byla přímým důsledkem traumatu z první světové války. Ačkoliv se plynové útoky v praxi příliš neosvědčily a jejich účinnost byla dosti omezená, zanechaly na psychice většině evropských národů silný otisk. Československá CPO byla tímto tématem takřka posedlá. U všech jejich složek bylo pamatováno na to, aby se dokázaly ubránit chemickým bojovým látkám. Nehledě na to, že se oficiální materiály snažily vysvětlit, že hrozba plošného plynového útoku je velice malá, výstroj a výzbroj CPO svědčí o opaku. Oficiálně se však počítalo pouze s bodovým leteckým útokem, který zamoří jen velmi malé území, např. jednu konkrétní ulici. Z toho vycházely i představy o kombinovaných leteckých útocích konvenčních i plynových pum do celkové tonáže cca 1 000 t denně. V duchu této doktríny byla sestavována asanační služba. Mezi její členy byli vybíráni pouze ti nejlepší a nejschopnější lidé, které bylo možné zajistit. Tak to bylo ostatně i prezentováno před veřejností.36 Koncepce nasazení této složky byla následující. Okamžitě po náletech dorazí do zasažené oblasti týmy tzv. plynových pátračů. Ti byli speciálně vyškoleni a vybaveni na to, aby dokázali identifikovat jednotlivé druhy chemických a dokonce i bakteriologických zbraní. Svá zjištění podávali v nejkratším možném čase na velitelství, odkud pak vyráželi již přesně vybavené čety do zasažených oblastí označených žlutými tabulemi s černým nápisem „Zamořeno“. Byly rozpracovány velice podrobné metodiky, které měly zajistit rychlé a účinné asanovaní otevřeného terénu, ulic, domů a dokonce i jednotlivých bytů.

35

Tamtéž, s. 72-84. SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Přihláška do kurzu pro výcvik instruktorů složek civilní protiletecké ochrany z 25. 2. 1937. 36

27

V případě, že by se v zamořené oblasti vyskytovaly jakékoliv osoby, měli jim příslušníci asanační čety poskytovat první pomoc. Každý příslušník asanačních čet měl mít speciální oblek a rukavice, který se navlékal přes civilní oděv, masku s univerzálním filtrem, popřípadě samaritánskou masku, signální houkačku a protiplynovou lékárničku (Příloha A.8). Pokud by nebylo možné zajistit toto vybavení, šlo nouzově použít i vysokých gumových bot nebo dřeváků, gumových rukavic a dlouhého zapínacího pláště z voskovaného či olejového plátna (je omyvatelné). Současně bylo určeno, že každý člen musí mít na stanovišti čety jeden náhradní oblek (Příloha A.9.) a prádlo. Technické vybavení se podobalo požární službě. Asanační čety měly mít kropicí vůz nebo jiné vozidlo se zařízením pro rozprašování chlorového vápna (jednalo se o základní asanační látku v CPO) a jeden ruční vozík s rozprašovacím zařízením pro asanaci chodníků (Příloha A.10.). Nebyl-li k dispozici, doporučovalo se vyrobit ruční vozík s dírkovaným bubnem. Dále se počítalo s vybavením upravenými hasicími přístroji pro postřiky do výšky, přenosnými rozprašovači ke zneškodnění bojových látek ve vzduchu (samozřejmě s dostatečnou zásobou konkrétních náplní), ručními kárami, nosítky, hadicemi a základním nářadím. Pamatováno bylo i na dostatečnou zásobu masek pro evakuované obyvatelstvo. U vyšších velitelských jednotek CPO měly být navíc v rezervě motorová vozidla, stříkačky, voznice, rozprašovače, motorové ventilátory s kovovými hadicemi pro asanaci budov a samozřejmě zásoby chlorového vápna a chloraminu.37 Takto rozsáhle vybavení nebylo samozřejmě možné zajistit pro všechny místní organizace CPO okamžitě. Proto se přistupovalo k systému, kdy bylo přednostně dodáváno nejnutnější vybavení do nejohroženějších oblastí.

37

PAUL, K. CPO…, s. 72-86.

28

3.6. Samaritánská služba

Samaritánské službě byl svěřen úkol poskytovat první pomoc ve všech postižených místech bez ohledu na to, zda se jedná o klasická zranění nebo o poranění způsobená bojovými látkami. Proto byl udržován úzký kontakt mezi asanační a samaritánskou službou, jejichž kompetence se v určité rovině vlastně překrývaly. Samaritáni měli navíc za úkol zajistit přepravu raněných do stanic první pomoci a ošetřoven (lišily se pouze tím, že stanice první pomoci byly vybaveny jen na ošetřování „běžných“ zranění, zatímco ošetřovny mohly navíc poskytovat první pomoc i osobám zasaženým bojovými látkami). K tomuto účelu disponovaly samaritánské čety improvizovanými sanitkami pro převoz 2-4 raněných (Příloha A.11.). S ohledem na nutné odborné znalosti, které zajišťovaly zdárné plnění svěřených úkolů, byli k samaritánské službě povoláváni především příslušníci různých samaritánských organizací (např. Československý červený kříž) a až dodatečně vhodní civilisté. Ani příslušníci této složky CPO neměli speciální stejnokroje (pokud se nejednalo o členy jiných samaritánských organizací, které takové obleky měly). Obvykle měli civilní oblečení, které bylo v lepším případě doplněno drilichovým oděvem na vnější vrstvě. Mimo to nosili čepice nebo přilby, samaritánské masky a v případě nutnosti i protiplynový oblek. Nezbytnou nutností byla samozřejmě brašna s prostředky pro první pomoc a s prostředky pro ošetření osob zasažených „plynem“. Ve skladištích se měly dále nalézat různé druhy nosítek, kyslíkové přístroje, vlněné přikrývky, zásoba lidových plynových masek pro ošetřované, chlorové vápno a soda.38

38

Tamtéž.

29

3.7. Zpravodajská a spojovací služba

Velice specifickou složku CPO představovala zpravodajská a spojovací služba. Jejím posláním bylo sledovat účinky náletů a předávat aktuální informace na velitelství. Ze strukturního hlediska ji tvořily dvě složky. První z nich byla tzv. pevná (telefonní). Bývala umístěna na velitelství CPO, kde skrze polní a klasické telefony přijímala pozorování zvenčí. Primárně do ní byly zařazovány ženy, které dokázaly dobře zvládat stresové situace. Kromě vlastních telefonních přístrojů a jejich příslušenství (např. telefonní seznamy, útržkové bloky s předtištěnými formuláři pro hlášení atd.) byly vybaveny plynovou maskou s univerzálním filtrem a protiplynovou lékárničkou. Druhá složka byla tzv. pohyblivá (spojovací) (Příloha A.12.). Za úkol dostala pohybovat se v průběhu náletu a po něm v ulicích města a předávat aktuální informace. Nejvíce se v ní osvědčili skauti, nebo majitelé vlastních vozidel (častěji se ale jednalo jen o jízdní kola a v lepším případě o motocykly). Velkou část jejich vybavení tvořily opět prostředky pro ochranu před bojovými látkami. Jednalo se hlavně o plynové obleky a masky, protiplynovou lékárničku. Navíc používali i helmy, signalizační prostředky, útržkové bloky a zejména prostředky k připojení na telefonní síť.39 Nehledě na to, jak užitečné informace by dokázala zpravodajská a spojovací služba podávat, lze pochybovat o tom, zda by vůbec dokázala v praxi obstát. Pohybovat s v době náletu mimo kryt a ještě navíc v městských ulicích by takřka jistě znamenalo sebevraždu. Je jen otázkou, zda dříve, nebo později. Každopádně se lze domnívat, že její ztráty by byly velice vysoké.

39

Tamtéž, s. 73.

30

3.8. Odborná služba

Poslední z pohotovostních veřejných složek CPO byla odborná služba. Její název je však poněkud matoucí. Pod tímto názvem se totiž ukrývalo větší množství různých čet, které měly na starost udržení městských instalací v chodu.40 Toho důvodu se její příslušníci rekrutovali ze zaměstnanců příslušných podniků nebo lidí s podobným povoláním (elektrotechnici, instalatéři, zámečníci atd.). Jejich výbava se příliš nelišila od „mírové“. Tvořila jí montážní vozidla s různým potřebným nářadím doplněná o plynové masky, protiplynovou lékárničku a izolovanou helmu (Příloha A.13.).41

3.9. Svépomocná služba obyvatelstva

Nehledě na de facto profesionalizované složky veřejné CPO nařizoval zákon č. 82/35 i vytvoření tzv. svépomocné služby obyvatelstva. Podle představ svých tvůrců mělo být veškeré obyvatelstvo náležitě proškoleno a mělo vytvořit jakousi zmenšeninu veřejných složek CPO na úrovni jednotlivých domů a bloků. Tu představovalo zřízení domovních hlídek, respektive domovních družstev. Osobní výbava domovních hlídek (Příloha A.14.) byla relativně chabá. Tvořil civilní oděv (pro ženy kalhoty), pevný kožený opasek, čepice (pro ženy šátek), lidová plynová maska, protiplynová lékárnička a baterka. Velitel domovní hlídky měl navíc ještě signální píšťalku a útržkový blok. Výbava domovních družstev (Příloha A.15.) se prakticky nelišila. Jediným, zato podstatným, rozdílem bylo zřízení skladiště, kde se nacházel hydrantový vůz, popřípadě ruční kára, nástavce, proudnice, hadice, hydrantové klíče, hadicové spojky, provazy a dýchací přístroje. Rovněž tak tu měly být ve větším počtu sekery, pily, lopaty, krumpáče, žebříky, nádoby na vodu či písek,

40 41

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 30. PAUL, K. CPO…, s. 89.

31

chlorové vápno, mazlavé mýdlo, soda a samozřejmě i prostředky první pomoci. Dohled nad tímto vybavením byl svěřen skladníkovi.42 Hlavní úkoly domovních hlídek a družstev byly následující. V první řadě se mělo provést zatemnění, které by v krátkém sledu následovalo sestavení domovních služeb a konečně zřízení improvizovaných úkrytů. 3.9.1. Zatemnění Problematika zatemnění byla poměrně častým tématem různých plakátu a vyhlášek, které měly informovat obyvatelstvo, jak se chovat za „krizových“ situací.43 Je zajímavé sledovat nárůst jejich četnosti s blížícím se okamžikem vypuknutí války. Na rozdíl od Německa, kde bylo zatemnění všech obytných budov řešeno plošně, v československé CPO se přihlíželo na způsob využití konkrétních místností a podle toho bylo voleno jejich zatemnění. První kategorií byly místnosti, kde za války není nezbytně nutné svítit, kupř. záchody, spíže a komory. Zde postačilo vyšroubovat žárovky a okna podle potřeby zakrýt záclonami. Pokud sem už někdo musel vstupovat, tak jedině se ztlumenou a modře zastřenou baterkou.44 Do druhé kategorie spadaly místnosti, kde stačí tlumené světlo, jako jsou různé chodby a schodiště. Zde se doporučovalo snížení počtu světel na minimum, přičemž na zbylých měla být realizována opatření pro snížení intenzity světla. Metod, jak toho dosáhnout, bylo větší množství. Mezi preferované patřilo použití slabších žárovek, žárovek s tmavě modrým sklem a svítilen se svíčkou nebo petrolejových či olejových lamp zastřených tmavě modrým papírem (alternativně se dalo využít i celofánu a skla). K tomu se přidávalo použití dalšího neprůsvitného stínidla z tuhého papíru nebo plechu, které by zabránilo úniku světla oknem. Pokud by nepomáhalo ani toto, mělo se přistoupit k zastření oken.

42

Tamtéž, s. 91-92. Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Malé, INVC 02906: Pokyny pro obyvatelstvo, jak se má chovati za leteckých útoků (1938). 44 V tu dobu ještě nebyl dostatečně znám tzv. Purkyněho efekt, podle kterého vnímá lidské oko ve tmě podstatně lépe modrou, než žlutou barvu. Používání modře tlumeného osvětlení byl tedy naprostý omyl. 43

32

Třetí kategorií byly běžné obytné místnosti, kde bylo nutné normálně svítit. V tomto případě bylo využito již zmíněných stínítek na lampách doplněných zatemněním oken a dveří. Doporučovanými prostředky byly tmavá hustá látka, pokrývky, neprůsvitný papír nebo lepenka, která se měla napnout na okenní rám. Určitou alternativou bylo použití žaluzií a těsných okenic. 45 Doba zatemnění byla stanovena poměrně vágně - od soumraku do svítání.46 3.9.2. Sestavení domovních služeb Zákon č.82/35 předepisoval vytvoření celkem tří druhů domácích služeb – požární, asanační a zdravotnické, které musely být realizovány v každém jednotlivém domě. Pro tyto složky bylo typické, že byly ve většině případů zamýšleny spíše jako preventivní, než zásahové. Tím se opět odlišovaly od pozdějších německých, kde se naopak kladl velký důraz na schopnost samostatného včasného zásahu. 3.9.3. Požární domovní služba Výše zmiňovaná koncepce je názorně vidět na příkladu požární služby. Ta se měla v první řadě postarat o vyklizení půd a výměnu hořlavých konstrukcí za nehořlavé či zvýšení jejich odolnosti proti ohni. K tomu účelu se používalo speciálních impregnačních roztoků, popřípadě obkladu azbestem, plechem anebo prostou omítkou. Neméně důležitým úkolem bylo shromáždění dostatečné zásoby vody, písku, hasicích přístrojů,47 nádob na vodu, pil, sekyr, lopat a elektrických svítilen poblíž půd. Ty ale tvořily jen část domovního vybavení. Na jiném bezpečném místě se měla nalézat ještě ruční stříkačka, kádě, další zásoba písku, žebřík, háky, sekery, lopaty, provazy, ochranné brýle, hadice a ruční hasicí přístroj. Osobní výstroj členů domovní požární služby ve zjednodušené podobě kopírovala výstroj veřejné požární služby CPO. Tvořil jí pracovní oblek, čepice či šátek, lidová plynová maska s náhradním filtrem, plechovka s práškovým chlorovým vápnem (200 g), dva balíčky obvazů, baterka, vojenská, nebo hasičská přilba, chlebník se závěsem, signální píšťalka, polní láhev, gumové rukavice, 45

PAUL, K. CPO…, s. 126-127. Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Střední, INVC 6142: Vyhláška o zatemňování z 25. 9. 1938. 47 Hasicí přístroje představují další odlišnost oproti Luftschutzu. Zatímco v materiálech CPO jsou tyto prostředky zmiňovány poměrně často, v pozdějších Německých materiálech fakticky vzato chybí. 46

33

hasičský pás se sekerou, záchranná šňůra a signální houkačka.48 S touto výbavou měla být domovní požární služba schopna zlikvidovat v zárodku případný požár. Za největšího protivníka byly (prozíravě) v tomto ohledu považovány zápalné pumy. Jejich zneškodnění však předpokládalo včasný zásah a dostatečné množství písku. Použití vody při jejich hašení bylo zcela vyloučeno. 3.9.4. Asanační domovní služba Ještě zářnějším příkladem preventivní složky byla asanační domovní služba. Ta sice měla základní vzdělání pro boj s bojovými látkami, ale nedisponovala k tomu de facto žádným vybavením. Svým způsobem je to pochopitelné, protože výcvik asanačních složek byl dosti zdlouhavý, náročný a hlavně také finančně nákladný. Přihlédneme-li navíc k nedostatečnému počtu asanačních prostředků, respektive přístrojů v CPO, jednalo se vlastně o jediné možné řešení. Na asanační domovní službu tedy zbylo zajištění prevence osob a potravin před bojovými látkami. Uvažovalo se i o prevenci a asanaci hospodářských zvířat, nicméně s ohledem na celkovou náročnost a neefektivnost takového procesu byl nakonec vypuštěn. Dokonce se ani nepředpokládalo, že by tyto složky aktivně zasáhly proti případným bojovým látkám (vyjma obzvláště lehkých případů). Jejich úkolem bylo počkat na bezpečných místech a být případně k ruce veřejným asanačním složkám. Asanační domovní služba měla pro své potřeby plynové masky, ochranné oděvy a rukavice (zřejmě nebyly považovány za příliš spolehlivé, protože i oficiální materiály dávají přednost vyhnutí se zamořeným oblastem) a konečně i dřeváky. Obecně vzato, boty s dřevěnou podrážkou se pro tyto účely osvědčily podstatně lépe než tradiční obuv. Pro jejich impregnaci je totiž stačilo pouze natřít vazelínou a posypat chlorovým vápnem. To bylo obecně používáno jako základní asanační prostředek. Pro případ, že by došlo k zasažení lidí, měly se kapičky bojové látky odsát vatou a zasažená místa posypat chlorovým vápnem (a samozřejmě zajistit okamžitý převoz k lékaři). Chlorového vápna se také dalo použít při asanaci zasažených předmětů. Pokud tedy nebyly z kovu. V takovém případě se podstatně více osvědčil petrolej.

48

PAUL, K. CPO…, s. 102.

34

Dosti kuriózně se přistupovalo k prevenci u potravin a vody. Učebnice CPO na to doporučuje uzavřené láhve, konzervy, zavařeniny ale i celofánové obaly a dřevěné krabice přehozené látkou navlhčenou roztokem chlorového vápna, jedlé sody, nebo hypermanganu. Pokud by ani jedno nebylo k dispozici, dalo by se nouzově použít silné vrstvy nepromokavé plachty či dehtového papíru.49 Zřejmě i vedení CPO bylo jasné, že použití dehtu, hypermanganu a chlorového vápna v souvislosti s potravinami asi není tou nejlepší kombinací a proto doporučovalo potraviny, u kterých bylo riziko, že by mohly být zasaženy, raději vyhodit. 3.9.5. Samaritánská domovní služba Poslední ze složek domovní protiletecké ochrany představovala samaritánská služba. Byla zamýšlena k tomu, aby mohla v případě potřeby poskytnout nejzbytnější první pomoc a bylo-li třeba, zajistit bezpečný převoz raněných do nejbližší stanice první pomoci. Určitou zajímavost představoval fakt, že zatímco veřejná samaritánská služba neměla žádné specifické označení, členové domovní služby měli nosit světlý, nebo bílý plášť. Kromě toho byli vybaveni lidovou maskou s náhradním filtrem, samaritánskou brašnou, baterkou a jakoukoliv lahví na vodu pro raněné. Samaritáni měli také za úkol zajistit v dostatečném množství vlněné pokrývky, nosítka a rovněž tak i vybavit domovní lékárničku. Její obsah byl určován tak, aby na každých deset obyvatel připadalo: 10 balíčků obvazů, 100 g vaty, 500 g jedlé sody na roztoky (5% pro spáleniny od fosforu, 2,5% na kloktání, 1% na výplach očí), 2 kg práškového chlorového vápna, 20 g alkalické oční masti, 50 g sterilní neutrální vazelíny, 10 skleněných tyčinek na vtírání masti do očí, 1 kg mazlavého mýdla a 1 kg sody. 50 3.9.6. Domovní kryt Závěrečným a podle některých názorů i nejdůležitějším úkolem domácí svépomoci bylo zbudování domovního krytu. Pro tyto potřeby byly vypracovány dosti podrobné specifikace, jak by měl vlastní kryt vypadat. V ideálním případě se mělo jednat o upravený sklep (Příloha A.16.) ve střední části domu. Nouzově

49 50

Tamtéž, s. 107. Tamtéž, s. 104-107.

35

se dalo využít předsíně nebo chodby v nejnižším patře (pokud nebyla žádná ze stěn venkovní). Kryty měly mít maximální kapacitu 20 osob a zajistit každé z nich 1 m2 podlahy a 3 m3 vzduchu. Pokud by byl sklep větší, doporučovalo se ho rozdělit pevnými příčkami na menší oddíly. Hlavní vstup do krytu se měl nacházet poblíž schodiště a nouzový východ měl být od něho naopak co nejdále na opačné straně (např. vhodně orientované okno). S polohou případného nouzového východu bylo potřeba počítat při zajištění oken proti střepinám a tlaku. Zatímco normální okna do bytů měla být přelepena páskou do tvaru „X“ pro okna do krytu se počítalo s důslednějším zajištěním. Kolem nich měla být zbudována ochranná zídka či násep s následujícími rozměry, odvislými od použitého materiálu: 150 cm štěrku, 500 cm písku, nebo hlíny, 300 cm cihel, 200 cm dřeva, 400 cm šotoliny, 15 mm železný plech a 10 mm ocelový plech. Současně, v duchu „protiplynové doktríny“, musela být okna (ale i dveře) zajištěna proti bojovým látkám. K tomu mělo být použito plstě, dehtové lepenky anebo olejovaného papíru naneseného na vnitřní stranu okenic a na dosedací plochy. V případě nejvyšší nouze bylo možno použít i napnutou navlhčenou látku zavřenou do oken. Kupodivu nikdo nepočítal s tím, že při náletu se nejspíš okenní tabulky zničí a veškerá výše popsaná protiplynová opatření budou k nepotřebě. Jediným použitelným opatřením tak bylo zazdění všech nepotřebných otvorů. To ale zase naráželo na potřebu mít únikový východ. Součástí protiplynových opatření bylo i zřízení tzv. plynové propusti. Jednalo se o speciální místnost o rozměrech cca 1,5 x 2,5 m umístěnou před krytem, která měla zabránit zavlečení bojových látek dovnitř a zároveň sloužila jako stanoviště úkrytové hlídce (zajištovala pořádek v krytu a udržovala spojení se zbytkem svépomoci v domě). Tato místnost musela mít samostatné odvětrání a byla utěsněna speciálními dveřmi odolnými proti bojovým látkám. S ohledem na asanaci tu byla uskladněna zásoba chlorového vápna a dřevěné či kovové nádoby na odkládání zamořeného šatstva. Protože bylo požadováno, aby krytem neprocházely žádné z domovních instalací, bylo nutné vyřešit osvětlení. Použití otevřeného ohně bylo zcela zavrhnuto a tak nakonec zbyly pouze baterky, nebo jiné elektrické osvětlení.

36

Další komplikaci představovalo zřícení vlastní budovy nad krytem. V případě jednopatrových budov se nepředpokládaly komplikace, ale většina městských budov byla vyšších a navíc v těsném sousedství. Nebezpečí proboření stropu krytu a následné zasypání lidí v něm bylo potřeba brát jako reálnou hrozbu. Řešení bylo v zásadě dvojího druhu. První představovalo zesílení stěn sklepu na 45 cm a následné nanesení cementové omítky s těsnící přísadou či olejovými nátěry (kvůli ohnivzdornosti). Druhým bylo vytvoření příčných dřevěných průvlaku o rozměrech 16x20 cm přes stropní nosiče. Ty dále zajišťovaly podpěry (16x16 cm) postavené na dřevěný podstavec a zajištěné klíny a skobami. Nezbytnou součást krytu představovalo také vnitřní vybavení. Tvořil ho sochor nebo páčidlo, sekyra, lopata, ruční pila (nejlépe ocaska), těžké kladivo, těžké dláto, umyvadlo, baterka, zásobní těsnící materiál (plsť, olejový tmel, juta), 10 l pitné vody v uzavřených lahvích a jedna koupací vana.51 Z výše uvedeného seznamu je patrné, že se jednalo o jakousi „poslední zálohu“ pro případ, že by došlo k zasypání vstupu do krytu. Pro jiné využití bylo nářadí buď příliš vzdálené, nebo v nedostatečném počtu. Nebylo to ale jediné vnitřní vybavení. V krytu se dále nacházela lékárnička první pomoci, kompletní masky se zásobními filtry a užitková voda v uzavíratelných kádích s víkem. Pamatováno bylo i na sedadla pro všechny osoby, jakož i na určitý počet lehátek. Poněkud úsměvně pak může působit požadavek na vyvěšení předpisů pro užívání krytu. Důsledná protiplynová opatření s sebou přinášela mj. problém s dostatkem vzduchu v krytu. Přeci jenom, dvacet lidí ve stresu by dokázalo vydýchat veškerý vzduch v omezeném prostoru během velice krátké doby, a tak muselo být zajištěno jeho čištění. První a nejjednodušší metodu představovalo rozprašování sody.52 To ale skýtalo určitá zdravotní rizika. Proto byla vyvinuta druhá metoda. Spočívala v umístění otevřené nádoby s hydroxidem sodným (nebo hydroxidem draselným), který pohlcoval kysličník uhličitý. Kyslík se doplňoval z oxylithu při reakci vody v acetylenovém přístroji. Přitom se vylučoval louh, neboli hydroxid sodný či draselný, který se pak zpětně využíval k zachycování kysličníku uhličitého.53 51

Tamtéž, s. 122-124. Tamtéž, s. 124. 53 Tamtéž. 52

37

Nehledě na funkčnost a klady zmiňovaného systému se nelze ubránit pocitu přílišné komplikovanosti tohoto „chemického perpetuum mobile“ pro využití v krytech. Nehledě na to, že při otřesech způsobených detonacemi by hrozilo vylití louhu a v horším případě by mohlo i dojít ke vzplanutí acetylenu. Třetí metoda je zdánlivě bezpečnější. Její podstatou bylo použití elektrického, popř. ručního ventilátoru, který by hnal vzduch přes regenerační patronu. Bohužel to nestačilo, a proto se další kyslík musel dodávat z tlakových lahví.54 Asi není potřeba příliš rozebírat rizika spojená s ukrýváním se před nálety v blízkosti tlakových lahví. Nejmenší nebezpečí skýtala poslední metoda. Do krytu byl větracím systémem přiváděn čerstvý vzduchu zvenčí. Tím se uvnitř vytvořil přetlak a bránil tak případnému vniknutí bojových látek skrze okna do krytu. Posledním problémem, který vznikal při dlouhodobém pobytu v krytu, byly toalety. Bylo doporučováno umístit je v odděleném větraném prostoru a na jejich neutralizaci se využilo důvěrně známé chlorové vápno. To se ředilo do kbelíku v poměru 1 lžíce na litr vody.55 3.9.7. Nasazení domovního družstva Jak by tedy vypadalo praktické nasazení domovního družstva? Představme si následující hypotetickou situaci. V září roku 1938 byla pro CPO vyhlášena pohotovost. Pro velitele a domovní hlídky to znamenalo, že je potřeba překontrolovat veškerou výzbroj a výstroj družstva, respektive domu. Veškeré obyvatelstvo domu bylo neprodleně informováno o hrozícím nebezpečí a dostalo pokyny jak se chovat v případě ohrožení. Protože lze kdykoliv očekávat letecký útok, přistoupilo se k realizaci již dříve nacvičeného zatemnění a zabezpečení oken pomocí pásek ve tvaru písmene „X“. Velitel domovního družstva sestavil rozpis členů v pohotovosti, aby se zajistilo jejich střídání a dostatek času pro odpočinek. Členové domovní požární služby poté dostali za úkol naplnit nádoby na půdách, schodištích a ve sklepě vodou. K podobným opatřením přistoupil i ostatní obyvatelé domu ve svých bytech. Všechny dostupné hrnce, džbány ba dokonce i vany byly naplněny vodou. Z hygienických důvodů bylo nařízeno jí denně vyměňovat. Zároveň s tím si lidé připravili batoh s nejnutnějšími potravinami, pitnou vodou, lékárničkou, 54 55

Tamtéž. Tamtéž.

38

šatstvem, prádlem a pokrývkami. Plynové masky se rázem staly běžným „doplňkem“, který nosili všichni neustále při sobě. Nehledě na to, kam šli a kde se nacházeli. Již první den po odmítnutí mnichovského diktátu se v brzkých ranních hodinách vypravily německé bombardéry nad vybraná města v Československu. Jejich průlet byl zachycen hláskami státní hlásné služby, které aktivizovaly obranu proti letadlům a civilní protileteckou ochranu. Nehledě na zásah československého letectva, části bombardovacích svazů se podařilo proletět a proto se ve městech rozezvučely na příkaz starosty, jakožto místního velitele CPO, sirény. Bylo zřejmé, že nálet lze očekávat do deseti minut. Velitel „našeho“ domovního družstva okamžitě vyhlásil smluveným signálem poplach v domě. Obyvatelé začali kvapně uzavírat přívody plynu a vody, zhášeli všechny otevřené ohně a s již připraveným batohem a maskami utíkali do krytů. Zůstávali za nimi pouze prázdné, zatemněné a zavřené (nikoliv však zamčené) byty. Ti šťastnější se mohli ukrýt v domovním krytu, ti méně šťastní v nouzových protileteckých zákopech před domy. Nejhůře na tom byli v domech, kde i přes veškerá nařízení a prosby nebyla dosud realizována všechna protiletecká opatření. Ti se potom, schovávali ve středu domu za nábytkem u vnitřních zdí a doufali, že budou mít štěstí. Stejně tak se vyprázdnily ulice. Lidé, kteří na nich ještě před chvílí byli, zmizeli do nejbližších veřejných krytů. Hlavní bylo nezůstat venku na ulici nebo někde v průjezdu. Mezitím pomáhala část domovní hlídky starým lidem, nemocným a dětem dostat se včas do bezpečí. Její druhá část zajistila uzavření hlavního uzávěru plynu. Krátce poté, když už byli všichni v krytu, zaujala své postavení i samaritánská, asanační a požární domovní služba. Příslušníci všech služeb se shromáždili u vstupu do krytu, odkud by mohli provést případný zásah. Pak se sirény odmlčely a nastalo na krátký okamžik úplné ticho. Klid před bouří nevydržel dlouho. Poznenáhle bylo slyšet hukot leteckých motorů. Nedalo se odhadnout, o kolik letadel se jednalo, ale bylo poznat, že se blíží. Okenní tabulky a veškeré vybavení krytu se postupně rozvibrovalo v rytmu otáček motorů. Poté se ozval vysoký pištivý zvuk padajících pum, po něm následovaly první exploze a celý kryt se začal otřásat. Osvětlení problikávalo, ze stropu se sypala drobná suť, ze zakrytých sklepních oken se do krytu valil prach zvenčí. Po chvíli

39

bylo všude cítit zápach spálené celulózy a v nepatrné míře snad i oxid uhelnatý. To byl okamžik pro požární službu. Nehledě na probíhající nálet vyrazila dvojčlenná hlídka zkontrolovat dům, zda nikde nevznikl požár. Pokud by k němu došlo, bylo povinností celé domovní požární služby zasáhnout (Příloha A.17.). Kdyby snad na svůj úkol nestačila, měla v první řadě požádat o pomoc sousední jednotky domovní požární služby a až teprve poté (bylo-li by stále potřeba) se měla obrátit na veřejnou požární službu. Když letadla odletěla, ozvaly se opět sirény, aby odhoukaly konec poplachu. Jako první kryt opustila asanační služba, aby zjistila, zda byly použity chemické bojové látky. V případě, že by tomu tak bylo, musela by asanační služba zhodnotit, zda je bezpečnější zůstat v krytu, anebo ho opustit. Konečné rozhodnutí by však náleželo veliteli domovní hlídky, respektive družstva, který by pak byl povinen informovat velitele obvodu CPO. Až na jeho pokyn by vyrazila veřejná asanační služba. Zajímavé

je,

že

domovní

asanační

služba

neměla

vůbec

zasahovat.

A to ani v případě, že by se mimo kryt nacházeli zranění. Nebezpečí bylo i pro ně bráno jako příliš vysoké. Poslední službou, která opustila kryt, byli samaritánská domovní služba. Jejím úkolem bylo prohlédnout dům a okolí a poskytnout případnou první pomoc všem zraněným, jakož i zajistit jejich bezpečný převoz na předem určená stanoviště první pomoci. Až teď mohl nařídit velitel domovní hlídky opuštění krytu. Pokud nebyl poškozen vlastní dům, měli se všichni obyvatelé zapojit do pomoci složkám CPO ve svém blízkém okolí. Nebezpečí představovaly domy s narušeným vnějším zdivem. Velitelé domovních hlídek v nich nejprve museli zajistit vypnutí elektrického proudu, než se mohlo přikročit k záchranným pracím. Symbolickou tečku za náletem pak představovalo doplnění veškerého spotřebovaného materiálu do krytu a zbytku domu.56

56

Tamtéž, s. 128-130. ; Východočeské muzeum Pardubice, INVC 02906: Pokyny pro…

40

3.10. Kolektivní protiletecká ochrana

Prozatím byly zmíněny jenom výkonné složky systému CPO a de facto „soukromá“ ochrana obyvatel jednotlivých domů. Abychom získali kompletní pohled na systém CPO a život v něm, je potřeba zmínit ještě jednu část. Tou bude tzv. kolektivní protiletecká ochrana, která byla vlastně tou nejviditelnější částí celého systému. Jednalo se o sled většího počtu opatření, jež mělo obyvatelstvo dodržovat a státní úřady realizovat pro zajištění celkové bezpečnosti. Klíčovou součástí celého systému bylo vyhlášení poplachu ve městě. Již bylo zmíněno, že stanice hlásné služby měly za povinnost informovat útvary obrany proti letadlům a zároveň i poplachové ústředny napojené na místní velitelství CPO v obcích či městech a na velitelství ZPO. Toto spojení bylo realizováno skrze telefonní linky. Protože však bylo možné předpokládat jejich zničení při náletech, existovala ještě paralelní síť tvořená polními telefony. Ty ale sloužily pouze jako záloha. K vlastnímu vyhlášení poplachu sloužily elektrické centrálně ovládané sirény. Z podobných důvodů jako bylo zdvojeno telefonní vedení, byly zdvojeny i zdroje elektřiny pro tyto prostředky. Byly tedy schopné pracovat na střídavý i stejnosměrný proud. Kromě sirén měla města (u vesnic to již bylo složitější) i další prostředky jak varovat své obyvatelstvo. Patřily k nim např. píšťaly na pouličním parovodu, uliční tlampače, rozhlas anebo centrálně rozezvučené bytové telefony. Pokud by ani to nedostačovalo, byla tu stále možnost využít veřejnou poplachovou službu. Stejně jako na podniky a obytné budovy, tak i na ulice se vztahovaly předpisy nařizující zatemnění. Jejich realizace v tomto případě nebyla příliš náročná. Veřejné osvětlení bylo prostě centrálně vypnuto. To s sebou ale přinášelo značné úskalí. Zejména v oblasti dopravy. Opět nejjednodušším řešením bylo vést jí mimo město. Nicméně to nešlo ve všech případech. Proto se přistoupilo k vyznačení kritických míst, jako jsou křižovatky, chodníky a některé zatáčky. K tomu posloužily petrolejové, nebo olejové orientační lampy s barevnými skly na okrajích chodníků. Tyto lampy svítily jen ve dvou směrech. Jednak ve směru přijíždějících vozidel skrze

41

úzkou zelenou štěrbinu a pak i na opačném konci, skrze malý kulatý červený otvor, jenž měl zajistit orientaci pro chodce. Z bezpečnostních důvodů stály lampy na nízkých stojanech. Existovaly i další druhy lamp. Například orientační lampy s úzkými červenými výřezy na všech stranách měly upozorňovat na neprůchodná místa, popřípadě speciální zastíněné lampy, které označovaly úkryty, stanice první pomoci, ošetřovny, nemocnice, lékárny, velitelství CPO, ale i drogerie. Použití lamp doplňovaly bílé nátěry vyznačující přechody, přejezdy, křižovatky a zúžená místa. Nejčastějším a nejlevnějším prostředkem k tomuto bylo vápno. Bohužel jeho trvanlivost nebyl příliš velká. Proto bývalo nahrazováno trvanlivějšími minerálními či hliníkovými barvami nanášenými na svislé straně obrubníku podle vzorce 1 m barvy – 1 m vynechaný. Výjimku představovaly křižovatky, na něž upozorňoval nepřerušovaný bílý nátěr již ve vzdálenosti 15 m od rohu chodníku. Obdobě se natíraly i patníky, stromy, zábradlí a ploty do výše jednoho metru.57 Je pozoruhodné, že na některých místech vydržely tyto nátěry doposud. Zatemnění „postihlo“ i dopravní prostředky a nutno předeslat, že jejich využití v nočních hodinách se tím značně zkomplikovalo. Nejdůležitější bylo zatemnění hlavních světel. To se provádělo zakrytím světlometu neprůsvitnou látkou, lepenkou, plechem anebo gumou, v jejímž středu byl ponechán 5 cm široký otvor zakrytý tmavě modrým celuloidem. U zadních světel stačilo zakrytí hustou červenou látkou či celofánem doplněným o stříšku nad vlastním světlem. Klíčové bylo, aby světla nebyla vidět na více jak 30 m. S tím také souvisel zákaz použití světelných blinkrů a dálkových světel. Povolena byla pouze potkávací a to pouze s ohledem na to, aby fungovala jako orientace pro protijedoucí řidiče – nikoliv však pro vlastní posádku vozidla. Z bezpečnostních důvodů musela být tímto způsobem osvětlena i zaparkovaná vozidla. Obdobná pravidla byla zavedena i pro tramvaje, povozy a dokonce i cyklisty. V době od soumraku do úsvitu nesměl nikdo na ulici škrtat sirkami nebo používat zapalovače. Zakázáno bylo i použití jiných než modře zatemněných baterek. Jedinou výjimku představovala nádraží, která se řídila vlastními směrnicemi ŽPO.

57

PAUL, K. CPO…, s. 134-142.

42

Snaha o zatemnění šla dokonce až tak daleko, že bylo nařízeno zhasnutí všech světel na hrobech a hřbitovech.58 Toto rozhodnutí bývá často „posouváno“ až do období okupace a označováno jako cynické a dehonestující. Na druhou stranu, rozsvícené hřbitovy v jinak temné krajině by fungovaly jako spolehlivé majáky pro navigátory nočních bombardérů. A navíc „naplňovat hřbitovy“ oběťmi náletů jen proto, že neexistovala vůle zhasnout na nich světla, působí ještě cyničtěji. I v rámci kolektivní protiletecké ochrany byla řešena otázka krytů, respektive veřejných krytů. Nebylo totiž možné předpokládat, že se v době náletu budou všichni vyskytovat doma v blízkosti domovního krytu, ba dokonce ne všude budou domovní kryty k dispozici. Jejich budování bylo poměrně nákladnou záležitostí, a tak bylo nejprve nutno zvážit, zda je v daném místě letecké ohrožení až tak velké, že by bylo nutné stavět kryty. Pokud už byly stavěny, sledovala se u nich dvě hlediska – odolnost proti plynu a odolnost proti konvenčním pumám. V tomto případě se vycházelo z předpokladu, že města budou bombardována pumami maximálně do 100 kg váhy (v případě Německa se jednalo zejména o pumy SC 50 a SC 70), protože použití větší tonáže by bylo z dlouhodobého hlediska neefektivním plýtváním materiálu. Na základě této domněnky byla koncipována odolnost krytů. Samozřejmě existovaly i kryty které splňovaly jen jedno ze sledovaných hledisek. Povětšinou se jednalo o kryty odolné pouze proti trhacím a zápalným pumám. Protiplynová ochrana se v nich řešila preventivním nasazením plynové masky již při poplachu. Učebnice CPO od Karla Paula uváděla šestici následujících druhů úkrytů: Přirozené úkryty Ve většině případů se jednalo o jeskyně, lomy, odlehlé lesy apod. Tyto úkryty byly považovány jen za provizorní (nehledě na to, že na mnoha místech byly využívány až do roku 1945). Jednak neposkytovaly žádnou ochranu proti bojovým látkám a pak také tu byl problém s jejich odlehlostí. Ta sice na jedné straně zaručovala jejich bezpečnost, ale na druhé zase znemožňovala jejich včasné použití. Řešením bylo hledat úkryty v maximální vzdálenosti 5 minut od obytné budovy, tedy

58

Tamtéž, s. 143-144.

43

asi do 500 m. Pokud by se nacházely dále, hrozilo by, že lidé by do nich dobíhali udýchaní a rychle by si tak spotřebovali vzduch. Zákopové úkryty Ohledně tohoto druhu krytů se vedly značné spory. Jejich příznivci poukazovali na rychlou výstavbu bez nutnosti nějakých speciální znalostí, nehořlavost, malé riziko zasypání a obtížnou „zasažitelnost“ horizontálním bombardováním.59 Jejich odpůrci oproti tomu zdůrazňovali nulovou ochranu před bojovými plyny, problémy se spodní vodou, náročnou údržbu a velké riziko paniky, protože lidé v nich ukrytí by byli přímými „pozorovateli“ náletů. Tento spor nakonec vyřešil kompromis. V době míru měla domovní družstva či hlídky pouze vybrat vhodné místo (rovnoběžně s budovou pro co nejrychlejší obsazení), naplánovat stavební projekt a zajistit dostatek materiálu a pracovních sil. Výstavba by pak proběhla až po vyhlášení války. Zákopy měly mít lomenou trasu s pravoúhlými ohyby po 3 – 4 m při šířce minimálně 100 cm a výšce 180 – 200 cm. Na podlahách se měly nacházet odvodňovací kanálky a odpadní jámy překryté rošty a částečně zahloubenými bočními lavicemi pro sezení. Na 1 m zákopu se měli nacházet maximálně 4 lidé. Jejich údržba byla svěřena zákopové hlídce. S ohledem na vývoj situace v třicátých letech tedy CPO tyto zákopy prakticky nestavěla. Štolové úkryty Štolové úkryty představovaly velice specifický druh krytu. Jednalo se o pozvolna stoupající šachtu vybudovanou v pevném podloží. Mírný sklon jí měl zaručit ochranu proti plynům, které by zamořily pouze její nejníže položenou část a umožnily obyvatelstvu stáhnout se do výše položených oblastí. S tím souvisela potřeba většího počtu únikových východů. Štola měla být zpevněna dřevem (což bylo nejčastější), nebo v lepším případě železem či železobetonem a měla zachovávat rozměry 120 cm na šířku a 180 cm na výšku. Podle některých představ mohla štola umístěná pod silnicí uprostřed ulice nahradit okolní domovní kryty. V praxi těchto štol CPO zřídila jen málo, neboť jejich ražba byla dosti zdlouhavou a nákladnou záležitostí. 59

Bohužel, Luftwaffe, jakožto nejočekávanější nepřítel, disponovala množstvím střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 Stuka, pro které nepředstavovalo zasažení zákopu téměř žádný problém.

44

Sklepní úkryty Byly již popsány a výše a proto odkazuji na kapitolu 2.9. Střešní úkryty Střešní úkryty lze považovat za pravý opak přirozených úkrytů. Sice poskytovaly velice dobrou ochranu před bojovými plyny (byly těžší než vzduch a držely se u země), ale naprosto selhávaly jakožto ochrana proti konvenčním i zápalným pumám. Jejich použití se vysloveně nedoporučovalo. I přesto s nimi zřejmě probíhaly experimenty, neboť bylo zjištěno, že nejbezpečnějším tvarem je gotický oblouk a lomená střecha. Samostatné úkryty Jednalo se o speciální kryty, které by byly schopny odolat i přímému zásahu pumou o hmotnosti 300 kg. Určeny byly primárně pro stálé hlídky ZPO a veřejné služby. Existovaly dva druhy těchto krytů. Prvním byl jednopatrový rozlehlý kryt zbudovaný pod zemí a druhým pak preferovaný válcovitý či zvonovitý částečně zahloubený kryt.60

60

Tamtéž, s. 207-216.

45

4. Civilní protiletecká ochrana v Pardubicích

4.1. Rok 1934 Nejstarší informace o protiletecké ochraně v Pardubicích pocházejí z roku 1934. V tomto období se jí zabýval Místní výbor obrany obyvatelstva Pardubice (dále jen MVOO), fungující jakožto místní část Ústředního výboru obrany obyvatelstva. Je zajímavé, že ačkoliv se jednalo o nestátní dobrovolnou organizaci, byl tento spolek v kontaktu s armádou. O tom svědčí jeho zahrnutí do tzv. týdne brannosti. V rámci něj byl na neděli 13. 5. 1934 naplánován cvičný noční nálet na Pardubice a právě MVOO Pardubice měl plnit roli jakéhosi prostředníka mezi armádou a zdejším okresním úřadem.61 Jeho kompetence byly nejspíše ještě širší, protože dostal za úkol v Pardubicích, Nových Jesenčanech, Nemošicích, Popkovicích, Svítkově, Rosicích nad Labem, Ohrazenicích, Hrádku, Pohránově, Trnové, Doubravicích, Starém Hradišti, Studánce a v Pardubičkách realizovat protiletecká opatření.62 Zatímco vojenské letectvo si v tomto cvičení zjišťovalo svou schopnost najít a „zasáhnout“ město, MVOO měl ozkoušet zatemnění. Plán cvičení byl následující. V 21 hodin bude trojhlasnou sirénou ohlášen poplach. Doba houkání byla stanovena na 2 minuty a očekávalo se, že sirény zalarmují obyvatelstvo v okruhu 6 km.63 Počátek cvičení měl být rovněž ohlášen houkáním továrních sirén a lokomotivních píšťal.64 Ve 21:02 mělo být elektrárnou centrálně vypnuto pouliční osvětlení. Přibližně pět minut poté měl proběhnout vlastní „nálet“, který provedla jednotlivá letadla v pětiminutových rozestupech. Po přeletu posledního z nich, nejpozději však v 21:25,

mělo

být

elektrické

osvětlení

znovu

zapnuto.

Vypnutí

proudu

se ale netýkalo všech budov ve městě. Z pochopitelných důvodů byla udělena výjimka nemocnici a zemské donucovací pracovně. Informování obyvatelstva měl

61

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Dopis MVOO Pardubice okresnímu úřadu v Pardubicích (7. 5. 1934). 62 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, 29505 –XI 15/16 (1934). 63 SOkA Pardubice, Dopis MVOO Pardubice… 64 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Č.j. 15.532 ai 1934 (10. 3. 1934).

46

na starost MVOO a realizoval ho skrze výlep plakátů.65 Další informace o cvičení bohužel chybějí.

4.2. Rok 1935 Následující rok 1935 byl pro vývoj protiletecké ochrany v Československu přelomový. Ke dni 11. 4. vstoupil v platnost již výše zmiňovaný zákon č. 82/35, který ukončil činnost všech dosavadních organizací zabývajících se problematikou protiletecké ochrany.66 Místo nich vznikly ve všech obcích nad 5 000 obyvatel, v obcích s vojenskou posádkou či sídlem okresního úřadu, popřípadě v místech důležitých železničních uzlů a podniků důležitých pro obranu státu, tzv. místní poradní výbory pro CPO. V těchto výborech měli zasedat zástupci samosprávy, hasičů, tělovýchovných a jiných spolků, významní jednotlivci a jeden zástupce (přednosta) místních drážních služeben. Jeho úkol zde byl prozaický. V dohledné době se plánovalo založení ŽPO, a proto měli tito přednostové „okoukat“ jak by taková organizace měla fungovat. Mimo toho bylo potřeba vypracovat podmínky pro případná další noční cvičení tak, aby nebyl ohrožen provoz Československých státních drah (dále jen ČSD). Po jednáních se nakonec podařilo dosáhnout kompromisu, podle kterého měla cvičení probíhat v „mezerách“ mezi příjezdy jednotlivých vlaků. Ostatní bylo řešeno v rámci směrnic ŽPO.67 Formování místního poradního výboru CPO se zřejmě poněkud protahovalo, protože při dalším cvičném nočním náletu se armáda obrátila znovu na MVOO Pardubice. Cvičení bylo tentokrát pojato ve větším měřítku. V noci z 23. 7. na 24. 7. 1935 mělo proběhnout postupně šest „náletů“ (konkrétně v časech 17:20, 18:45, 22:20, 22:40, 23:45 a 00:05)68 třímotorových nočních bombardérů. V době „náletu“ byla požadována zvýšená bezpečnostní činnost četnictva a místní policie v Pardubicích a přilehlých obcích (konkrétně v Nemošicích, Rosicích nad Labem, Popkovicích, Svítkově, Pardubičkách, Studánce, Starých Jesenčanech, Trnové, 65

SOkA Pardubice, Dopis MVOO Pardubice… Nově spadala protiletecká ochrana pod kompetence ministerstva vnitra. 67 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Ochrana proti leteckým útokům. Místní výbory. Vzorná pravidla (27. 6. 1935). 68 Je ironií osudu, že první velký nálet, který Pardubice zažily, proběhl v noci, bez dvou dní, přesně o devět let později. Zajímavé je, že to bylo dokonce i v tomtéž čase – okolo 00:05. 66

47

Cihelně, Svatém Josefu, Ohrazenicích, Doubravicích, Hrádku, Pohránově, Rábech, Brozanech, Ostřešanech, Mikulovicích a Dražkovicích). MVOO měl zajistit, že v době náletu ustane veškerý pohyb ve městě. Tím byla v prvé řadě myšlena jízda vozidel s rozsvícenými světly.69 Určité komplikace představovalo cvičení pro noční provoz ČSD. Po jednáních s MVOO bylo dosaženo kompromisu, podle něhož mohl být na rosickém nádraží vypnut elektrický proud úplně a na pardubickém pouze v čase mezi 23:45 – 00:05. Další opatření byla ve sféře činnosti ŽPO.70 Celkový postoj veřejnosti k CPO a jejím cvičením zřejmě nebyl příliš příznivý. Článek v oficiálním časopise CPO „Obrana obyvatelstva“ to shrnoval následovně: „…přijímáno se shovívavou lhostejností jako výmysl lidí, kteří straší něčím neexistujícím.“71 Lze předpokládat, že Pardubice nebyly výjimkou.

69

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Cvičení protiletadlové – zvýšená bezpečnostní služba (17. 6. 1935). 70 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Dopis MVOO okresnímu úřadu v Pardubicích (20. 6. 1935). 71 Rok práce v CPO. Obrana obyvatelstva. 1935, roč. 1935-1936, č. 4, s. 365.

48

4.3. Rok 1936 V roce 1936 byla pravděpodobně ukončena činnost MVOO Pardubice. Doložit to přímými důkazy nelze, nicméně absence jakýchkoliv dalších informací o tomto spolku po roce 1935 a zároveň zrušení MVOO Chrudim (právě v roce 1936), skýtají

oprávnění

k tomuto

předpokladu.

Poradní

výbor

CPO,

jakožto

jeho nástupnická organizace, ale nezahálel a plně nahradil svého předchůdce. I v tomto roce proběhl cvičný noční nálet na město. Bližší informace chybějí, ale zřejmě se odehrál nedlouho před 25. červnem v čase mezi 23:00 a 00:00. Bohužel chování obyvatelstva nebylo zrovna příkladné. Po silnici Pardubice – Lázně Bohdaneč se v daném čase pohybovalo několik automobilů s plnými světly, čímž usnadnily orientaci posádkám bombardérů.72 Zároveň ve městě začala výstavba jednotek pohotovostní veřejné služby. Bližší informace jsou ale pouze k veřejné asanační službě. Jejím velitelem byl ustanoven ředitel reálného gymnázia František Paulus.73 V závěru roku (konkrétně 12. – 13. 12. 1936) pak proběhlo ve Škole protiletecké ochrany, respektive výcvikovém středisku firmy Chema – Lutín, školení pro velitele asanačních čet. Vzhledem k tomu, že si firma ve zvacím dopise pochvaluje dosavadní spolupráci, nejednalo se nejspíše o první podobnou akci. Zajímavé na ní je, že byl použit yperit v bojové koncentraci. Počet účastníků byl omezen na 50 a každý z nich musel podepsat vyrozumění, že se účastní školení na vlastní nebezpečí. Nezbytnou nutností bylo vzít si s sebou pracovní oblek a zejména kompletní asanační oblek (schválený VTLÚ nebo Školou protiletecké ochrany) s odolností minimálně 120 minut a plynovou služební masku s bojovým filtrem. V případě potřeby si účastníci taktéž mohli potřebnou výstroj dokoupit v podnikové prodejně. Program kurzu se sestával ze tří částí. V první byly zopakovány a prohloubeny teoretické poznatky o bojových chemických látkách (u účastníků kurzu se předpokládala mírně pokročilá úroveň, tedy absolvování základních asanačních školení). Ve druhé probíhaly pokus i v laboratoři a terénu. Zkoušena byla mj. asanace terénu s kalužemi yperitu o koncentraci 250 - 1 000 g/m2

72

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Dopis podniku Explosia okresnímu úřadu v Pardubicích (25. 6. 1936). 73 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Dopis městského úřadu Pardubice okresnímu úřadu v Pardubicích (12. 9. 1936).

49

a asanace zamořených obleků a předmětů. Důraz se kladl zejména na použití chlorového vápna a ohně. Zajímavé byly zřejmě i ukázky působení yperitu na potraviny a lidskou a zvířecí kůži. Na závěr potom proběhla debata s hasiči na téma možností spolupráce.74

4.4. Rok 1937 Rok 1937 byl ve znamení dalších asanačních kurzů. Tentokrát se už netýkaly pouze velitelů čet, ale i ostatních příslušníků složek CPO, z nichž se měli rekrutovat noví instruktoři. Na jejich pořádání spolupracoval okresní úřad v Pardubicích společně s olomouckým podnikem Chema – Lutín. Obce byly vyzívány, aby vyslaly co největší počet členů CPO (minimálně velitele CPO a velitele služeb). V rámci kurzů dostávali účastníci soupravu Chema-S, kterou tvořila plynová maska, bojový filtr, cvičný filtr, ploché pouzdro na masku a filtr, mýdlo na zorníky a samozřejmě i návod na použití. Celková cena soupravy byla 176 Kč. Zatímco účastníci dostávali soupravy zdarma, obce (jež svým zástupcům kurzy platily) si měly pořídit minimálně 3 masky pro cvičné účely. Zároveň jim tu Chema – Lutín nabízela desetikusové balíčky slzotvorných doutnáků pro výcvik v maskách.75 Celkově proběhly dva kurzy. První 4. 4. v biografu Sport v Pardubicích (pro složky CPO Pardubice a obce soudních okresů Pardubice a Nové Holice) a druhý 11. 4. v Přelouči (pro složky CPO Přelouč a všech obcí zdejšího soudního okresu). Oba dva měly stejný průběh. Po úvodním promítání instruktážních filmů následoval výcvik v maskách v zaplynovaném prostřední. Na něj navázal výcvik asanační služby a oddílů plynových pátračů, který byl zakončen ukázkami účinků a hašení termitových a elektronových pum v otevřeném prostoru.76 Pravděpodobně v druhé polovině léta, v návaznosti na budování jednotek CPO, došlo k rozdělení města na jednotlivé obvody z hlediska protiletecké ochrany. Jednání o jejich počtu a hranicích sice začala už v září předchozího roku, ale nejspíše 74

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Dopis Chemy – Lutín referentovi CPO okresního úřadu v Pardubicích (28. 11. 1936). 75 Cena jednoho balení byla 12 Kč. 76 SOkA Pardubice, Přihláška do „Kurzu… ; SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Instruktorské kurzy pro výcvik složek CPO a obyvatelstva (25. 2. 1937).

50

se dosti protahovala. Až v červnu 1937 byl jejich počet snížen a na společné schůzi, svolané vrchním technickým radou Ing. Venclem, se definitivně rozhodlo o jejich počtu a umístění obvodních velitelství.77 Jejich rozmístění a pravděpodobnou polohu velitelství ukazuje následující Tabulka 1.78 Obvod

Velitelství

I. Staré město

Radnice

II. Nové město

Jezdecké učiliště

III. Čtvrť za Chrudimkou

?

IV. Skřivánek

škola na Skřivánku

V. Karantena79

jeden z baráků

VI. Familie80

?

VII. Jesničánky

?

Tabulka 1: Obvody CPO Pardubice.

4.5. Rok 1938 Největší aktivitu vykazovala CPO v roce 1938. Souviselo to s prudce se zhoršující mezinárodní situací a zároveň i s tím, jak se postupně rozbíhal proces školení a výcviku obyvatelstva. Zákon č. 82/35 byl nově doplněn podstatně konkrétnějším zákonem č. 75 z 8. dubna roku 1938, který reagoval na ohrožení republiky Německem a zároveň i zákonem č. 184/37 o branné výchově. V praxi se to projevilo úzkým propojením CPO s brannou výchovou. Idea byla takováto. V rámci plošných školení branné bude obyvatelstvo seznámeno i s problematikou protiletecké ochrany, čímž se vlastně vyřeší dva problémy současně. Je tedy jasně patrno, že se počítalo nejen s ohrožením ze strany nepřátelského letectva, ale i se vstupem pozemní armády na území ČSR.

77

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Výstřižek z časopisu „Orlický obzor“ (4. 6. 1937). 78 Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Střední, INVC 03534: Vyhláška městského úřadu v Pardubicích ze 7. 9. 1939. 79 Zbytky vojenské nemocnice z dob 1. světové války v jižní části města. V období 1. republiky zde vznikla dělnická kolonie. 80 Dnešní Slovany.

51

Ke koordinaci tohoto rozsáhlého projektu byli pro určené oblasti jmenováni tzv. okrskoví důstojníci branné výchovy. V Pardubicích jím byl major jezdectva v záloze Alois Těšitel,81 jenž neprodleně navázal kontakt se zdejším okresním hejtmanem Dr. Kuchařem. Jejich prvním a zároveň nejdůležitějším společným úkolem bylo vytvořit tzv. střediska branné výchovy. Mělo se jednat o instituce, které budou poskytovat brannou výchovu (pokud v tomto období hovořím o branné výchově, je tím zároveň myšlena i CPO) těm, kterým ji neposkytují tělovýchovné spolky, armáda anebo škola. Z toho důvodu byli obesláni všichni starostové z okresu a byli pověřeni následujícími úkoly. V první řadě měli vypracovat seznam všech mužů ve věku 17-21 let, kteří nenavštěvují žádnou školu a poté i seznam všech mužů ve věku 22-30 let, kteří nenavštěvují žádnou školu, nebyli odvedeni a ani nejsou v záloze. Tito lidé se měli stát „základem“ plánovaných středisek branné výchovy (dále jen SBV). Současně byli starostové pověřeni úkolem vybrat podle místních podmínek vhodné místo pro zbudování SBV. Takovéto středisko se mělo nacházet v obci, která je přirozeným centrem oblasti a zároveň je do 4 km od bydliště potencionálních frekventantů. Kromě toho bylo požadováno, aby se v obci nacházel kostel, pošta, četnictvo a volný prostor vlastní středisko. To tvořila učebna, cvičiště, tělocvična, tábořiště, koupaliště a zimní plovárna. Šlo tedy spojit více obcí do jednoho střediska, ale zároveň i mít více středisek v jedné obci. V čele SBV měl stát velitel, jemuž by byli k dispozici cvičitelé (obojí měl navrhovat starosta ze zdejších důstojníků a poddůstojníků v záloze) a osoby z osvětové komise, u nichž se předpokládala realizace mravní a naukové části branné výchovy. S celou záležitostí se dosti spěchalo, a tak měli starostové podat odpověď do 8 dní.82 Neudělali tak ale všichni, např. obce Mikulovice a Sezemice odpověděly až v polovině následujícího měsíce.83 Ze zachovaných dokumentů také vyplývá, že obyvatelstvo příliš nerozumělo současnému dění ohledně SBV. Mjr. Těšitel tedy ze své funkce apeloval na to, 81

Jeho kancelář se nacházela v 2. patře Občanské záložny v Pardubicích. SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Příprava provádění branné výchovy (17. 3. 1938). 83 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis obecního úřadu Mikulovice okresnímu úřadu Pardubice (9. 4. 1938). ; SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis obecního úřadu Sezemice okresnímu úřadu Pardubice (13. 4. 1938). 82

52

aby osvětové komise pořádaly přednášky, na nichž by vyložily novou situaci.84 Podobná doporučení vydával i okresní hejtman. Už v březnu pověřil starosty podporováním

branné

výchovy

promítáním

vhodných

tematických

filmů

v biografech. Jednalo se o celovečerní filmy: Jízdní hlídka, Třetí rota a M. R. Štefánik. Doporučovány byly rovněž dodatky: Dejte nám křídla, Pojďte s námi a Přístav vzdušného moře.85 Na základě předchozí komunikace začal vznikat plán na zřízení vlastních středisek. Podle něho měly vzniknout v Kladrubech, Zdechovicích, Přelouči, Bělé, Starých Ždánicích, Bohdanči, Dříteči, Cholticích, Čívicích, Býšti, Sezemicích, Dašicích, Albrechticích, Holicích, Ostřetíně, Rovni, Opatovicích a samozřejmě i v Pardubicích. S ohledem na velikost města bylo rozhodnuto zřídit zde celkem tři střediska. Jejich spádové oblasti ukazuje Tabulka 2.86 Středisko branné výchovy

Spádová oblast

Pardubice I

Pazderna,87 Nové Jesenčany, Jesničánky, Dražkovice, Trnová, Ohrazenice Studánka, Vystrkov, Hůrka, Počaply, Staré a Nové Hradiště, Brozany, Psinek,88 Kunětice, Ráby Pardubičky, Nemošice, Mnětice, Drozdice, Černá za Bory, Ostřešany

Pardubice II

Pardubice III

Tabulka 2: Spádové oblasti středisek branné výchovy v Pardubicích.

Z hlediska vnitřní organizace se předpokládalo, že v jednom středisku bude soustředěno 150-250 mužů, kteří budou tvořit jednu rotu. V rámci roty budou samozřejmě existovat i menší jednotky, jako jsou družstva (15-20 mužů) a čety (30-100 mužů). Hlavní důraz bude kladen na výcvik mužů ve věkové kategorii 17-20 let v nejdůležitějších obcích okresu.89 Okresní hejtman si přál výrazněji zapojit

84

SOkA Pardubice, Příprava provádění branné… SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis okresního úřadu v Pardubicích starostům obcí (23. 3. 1938). 86 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Návrh středisek branné výchovy pro politický okres Pardubice (1. 3. 1938). 87 Původně samostatná osada, dnes součást Rosic nad Labem. 88 Dnes součást Starého Hradiště. 89 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis okresnímu hejtmanu v Pardubicích od okrskového důstojníka branné výchovy (23. 3. 1938). 85

53

i chlapce ve věku 14-17 let,90 ale bohužel mu nebylo vyhověno. Přesnější by však bylo napsat, že mu nemohlo býti vyhověno. Celý program SVB měl totiž neskutečné zpoždění. Předpokládalo se, že v okrese nebude v blízké době založeno více než

12-15 středisek, protože prostě nebude více vyškolených velitelů a instruktorů.

A co hůře, tato střediska budou jenom základem rozsáhlejší sítě, která bude dobudována v rozmezí 3-5 let!91 V dubnu se rozběhl další projekt. Jeho cílem bylo vytvoření prázdninových výcvikových táborů branné výchovy pro vysokoškoláky. MNO mělo na tato zařízení poměrně náročné požadavky. Měl zde být zalesněný prostor pro ukrytí tábora proti vzdušnému průzkumu, dostatek pitné vody, bezprostřední blízkost řeky nebo rybníku pro zřízení koupaliště, souvislý prostor pro výcvik 400-500 lidí, blízkost dobré komunikace a rovný prostor pro ubytování, kde nehrozí polomy ani sesuvy půdy. Úkolem najít vhodné místo bylo pověřeno četnictvo, které mělo zaslat svá hlášení do 12. 5.92 Je nutno podotknout, že téměř všechny četnické stanice splnily svůj úkol ještě do konce dubna. I přes náročnost zadání se podařilo objevit několik příhodných míst. Jedno se nalézalo v obvodu četnické stanice Holice asi 10 minut od státní silnice z Hradce Králové na Holice.93 Další se nacházelo poblíž obce Štěpánovsko nedaleko Albrechtic nad Orlicí94 a třetí u osady Zbraňovse v blízkosti Řečan nad Labem.95 Zda se na některé z těchto lokalit tábory uskutečnily, není jasné. V květnu se pak přikročilo k rozesílání dlouho očekávaných pozvánek na instrukční kurzy. Ty měly proběhnout na přelomu července a srpna jakožto

90

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis okrskovému důstojníku branné výchovy (22. 3. 1938). 91 SOkA Pardubice, Dopis okrskovému důstojníku branné výchovy (22. 3. 1938)… 92 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Výcvikové tábory br. vých. (19. 4. 1938). 93 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis četnické stanice Holice v Čechách okresnímu úřadu v Pardubicích (19. 4. 1938). 94 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis četnické stanice Albrechtice nad Orlicí okresnímu úřadu v Pardubicích (4. 5. 1938). 95 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis četnické stanice Řečany nad Labem okresnímu úřadu v Pardubicích (21. 4. 1938).

54

dvoutýdenní cvičení ve zvláštních táborech.96 Současně se rozběhly další kurzy pro příslušníky II. zálohy (ročníky 1888-1897) a mladší vojáky v záloze. Jejich cílem bylo seznámit se s moderními československými zbraněmi, a proto byly určeny zatím jen pro osoby s československou národností. Tyto kurzy byly dobrovolné, ale očekávala se na nich hojná účast (minimálně 20 osob v místech předpokládaných SBV). Zajímavě bylo řešeno přihlášení se. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dosti citlivou záležitost, kontaktoval starosta, případně představitelé tělovýchovných, kulturních a státotvorných organizací, konkrétní osoby. Jejich přihlášky pak posílal starosta na nejbližší posádkové velitelství.97 Výcvik instruktorů a velitelských kádrů nebyl tím jediným, co v rámci CPO a SBV vázlo. Ještě k 17. květnu 1938 bylo v pardubickém okrese mnoho obcí, z nichž stále nepřišel žádný definitivní návrh na podobu zdejšího střediska. Kromě samotných Pardubic to byly i Kladruby, Zdechovice, Přelouč, Rohovládová Bělá, Ždánice, Lázně Bohdaneč, Opatovice, Dříteč, Choltice, Čívice, Býšť, Sezemice, Albrechtice, Holice, Ostřetín a Roveň.98 V červenci již bylo zcela zřejmé, že zpoždění je tak velké, že SBV pravděpodobně nebudou schopny začíst svou činnost k 1. září, jak bylo původně plánováno. Bylo proto rozhodnuto svolat tzv. okresní výbory brannosti, jež by koordinovaly a uspíšily vznik středisek.99 Okruh lidí, kteří měli v okresních výborech brannosti zasednout, byl dosti široký. Měli v nich být: 

zástupci okresního úřadu



zástupci vojenské správy



zástupci školské správy



zástupci zemědělského školství



zástupci spolků oprávněných k poskytování branné výchovy (Sokol, DTJ, Orel)

96

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Velitelé středisek (17. 5. 1938). 97 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Instrukční kurzy zřízení (13. 5. 1938). 98 SOkA Pardubice, Velitelé středisek… 99 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis okrskového důstojníka branné výchovy okresnímu hejtmanu v Pardubicích (29. 7. 1938).

55



zástupci okresních a městských osvětových sborů



zástupci organizací spolupůsobících při poskytování branné výchovy (sbor dobrovolných hasičů, Československý červený kříž, Národní gardy, Národní střelecká jednota, sportovní kluby, Odbočka svazu čs. důstojníků, Okresní Selská jízda)



zástupci obcí



zástupci zaměstnavatelských skupin



zástupci odborových organizací.100

V takto rozsáhlém plénu by bylo samozřejmě velice obtížné dosáhnout nějaké shody, a proto mjr. Těšitel požadoval, aby nebyly vedeny žádné diskuze. Okresní výbory brannosti měly pouze schválit nejnutnější dokumenty a urychlit tak celý byrokratický proces.101 To se však zřejmě nesplnilo. Vzhledem k velkému množství spolků, které v Československu byly, došlo ke zmatkům ohledně toho, kdo z nich by měl v okresních výborech brannosti zasednout. Konečně slovo mělo mít ministerstvo vnitra. To se nakonec usneslo, že do doby, než bude rozhodnuto, se výbory vůbec nebudou scházet a řízení SBV budou mít prozatímně na starost sborové orgány branné výchovy.102 Organizaci SBV na Pardubicku tak de facto převzal mjr. Těšitel osobně a je potřeba přiznat, že se veškeré dění značně urychlilo. Již 20. 8. rozeslal velitelům středisek instrukce, v nichž opět potvrdil termín 1. 9. jakožto datum začátku činnosti SBV. Jádrem střediska měli být, jak již bylo řečeno, muži ve věku 17-22 let a nově i ženy ve věku 18-21 let. Ti budou tvořit čety či družstva, organizovaná podle ročníků a zároveň i roty rozdělené podle věkových skupin (12-20, 20-22, 22-30 let). S ohledem na to, že střediska dosud neměla téměř žádné vybavení, bylo podle toho potřeba upravit i vzdělávací program. Nehledě na to, že k tomu vlastní střediska oficiálně neměla kompetence, bylo požadováno, aby se tohoto úkolu chopila a napomohla tak tolik potřebnému zrychlení. Přednost tak dostal základní branný 100

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Okresní výbor brannosti - ustavení (20. 7. 1938). 101 SOkA Pardubice, Dopis okrskového důstojníka branné výchovy okresnímu hejtmanu v Pardubicích (29. 7. 1938)… 102 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Branná výchova. Okresní výbory brannosti (16. 8. 1938).

56

výcvik a výcvik v ochranných a pomocných službách (tedy i v rámci CPO). Pro zpestření se doporučovalo zařadit tělesnou výchovu. Nauková činnost se měla nechat až na zimu, kdy nebude možno být venku. Pohotově byl řešen nedostatek instruktorů. Velitelé středisek se měli obrátit na vysloužilé vojáky ve věku 30-32 let a z nich udělat pomocné instruktory. Co se týče vnitřního vybavení středisek, mělo se zatím omezit jen na knihovnu, kancelářské potřeby, kompasy, píšťalky a signální praporky. Vzduchovky a střelivo, o které byl největší zájem, se měly objednat až později a najednou.103 Další zhoršování politické situace v září roku 1938 se samozřejmě promítlo i do struktury CPO a SBV. Zatímco ještě 10. 9. psal mjr. Těšitel o tom, že je potřeba upřednostnit kvalitu nad kvantitou a stěžoval si na některé spolky, které kladou přílišný důraz na střelbu na úkor mravní, naukové a tělesné přípravy,104 o dvanáct dní poté se jeho tón změnil. Instruoval velitele středisek, že lze očekávat celoevropský konflikt, a proto požadoval zintenzivnění výcviku i mimo dobu vlastního cvičení.105 Ke dni 1. 9. konečně začala činnost SBV. Největší slabinou byl ale stále nedostatek instruktorů a cvičitelů.106 Kurzy pro ně měly totiž začít až v roce 1939. Jako další z rychlých nouzových řešení začalo okrskové velení branné výchovy na Pardubicku distribuovat mezi budoucí cvičitele směrnice, z nichž by si mohli sami co nejrychleji osvojit probíranou tématiku CPO a hotovostních oddílů. Tato dvě témata dostala prioritu. Zároveň se požadovalo, aby byl kladen důraz na vysokou morálku a loajalitu. Stejně tak se pokud možno nemělo zbytečně mluvit o křivdách a utrpení.

103

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Pokyny pro velitele středisek branné výchovy (20. 8. 1938). 104 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Doplněk č. 1 k pokynům pro velitele středisek branné výchovy (10. 9. 1938). 105 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Doplněk č. 2 k pokynům pro velitele středisek branné výchovy (22. 9. 1938). 106 Lišili se pouze tím, že cvičitelé byli součástí SBV a byly vybíráni ze záložních vojáků, zatímco instruktoři byli vlastně externisté přizvaní ze spolků na výuku konkrétní problematiky.

57

Mimo jiné byly také poprvé vyčísleny náklady na činnost SBV na jeden kalendářní rok. Pro obce bylo nutno počítat s částkou 2 000 – 3 000 Kč z obecního rozpočtu. Okresní města potom potřebovala okolo 10 000 Kč.107 Určité potíže zřejmě představovalo vytvoření vlastních harmonogramů v jednotlivých SBV. Tím spíše, že až teprve v polovině září dorazily rámcové směrnice pro výcvik žen. Podle nich měly ženy cvičit pokud možno ženy. Těch byl ale v celé organizaci kritický nedostatek a proto se měla SBV obrátit na lékařky, učitelky a vedoucí tělocvičných organizací, které by pomohly tuto mezeru zacelit.108 Až v druhé polovině měsíce byly definitivně určeny jednotlivé skupiny, ve kterých bude výcvik prováděn. Mělo se jednat o: chlapce 14-17 let, muže 17-22 let, muže 22-30 let, muže 30-60 let, dívky 14-18 let, ženy 18-21 let, ženy 21-30 let a ženy 30-60 let. Probíraná témata se v jednotlivých skupinách příliš nelišila. Pouze u mužů byl kladen větší důraz na spolupráci s pozemní armádou a u žen na schopnosti zabránit kontaminaci potravin a vody případnými bojovými látkami. Pro obě pohlaví pak byla společná občansko-nauková a mravní část, pozorování, signalizace, střelba, zdravověda a samozřejmě CPO. Cvičitelé měli nejprve vyložit roli letectva v současné válce a pak se zaměřit na místní organizaci protiletecké ochrany. Neméně důležitou součástí bylo i sestavení domovních hlídek a ochrana proti bojovým chemickým látkám. Rovněž tak mělo dojít i na výcvik v plynové masce v zakouřeném prostoru.109 S ohledem na to je zajímavé, že v žádném z navrhovaných harmonogramů není ani zmínky o boji proti zápalným pumám. Tváří v tvář hrozícímu ohrožení se rozběhl další projekt v rámci CPO. Jeho cílem bylo vytvořit seznam všech lékařů a jejich materiálního vybavení, které se potom může stát „zdrojem“ pro stanice první pomoci a ošetřovny. 110 Díky tomuto šetření víme, že se v předvečer mnichovské krize v Pardubicích nacházelo 68 soukromých lékařů a 5 nemocničních zařízení, která mohla spolupracovat se složkami CPO při záchraně lidských životů. Konkrétně se jednalo o Okresní 107

SOkA Pardubice, Doplněk č. 1… SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Informace o postupu branné výchovy (12. 9. 1938). 109 SOkA Pardubice, Doplněk č. 2… 110 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Ochrana proti leteckým útokům. Zvětšení počtu nemocnic, opatření nemocnič. zařízení, léčiv a lékařů (24. 7. 1938). 108

58

nemocnici Pardubice, Okresní nemocenskou pojišťovnu Pardubice (byly zde totiž i ordinace), Léčebný ústav Dr. Vojáčka v Pardubicích, Nemocenskou pojišťovnu ČSD v Pardubicích (i zde byly ordinace) a na závěr i Ordinační síň s ošetřovnou ČSD v Pardubicích (na nádraží).111 V případě potřeby by byla s pomocí výše jmenovaných institucí a osob zřízena síť ošetřoven, jež měly pokrývat celé území města a zajistit tak rychlou pomoc v případě náletu na kteroukoliv z jeho částí. Jejich rozmístění ukazuje Tabulka 3 (bohužel nelze rozlišit, v jakém případě se jedná o ošetřovny a v jakém o stanice první pomoci).112 Obvod

Místo

Velitel

I. Staré město

Radnice

Krpata a Podmela

II. Nové město

Jezdecké učiliště

Beran

III. Čtvrť za

Okresní ústav sociální péče

Mikeš

IV. Skřivánek

škola na Skřivánku

Pospíšil

V. Karentena

Vyhražená místnost v baráku č.

Těšík

Chrudimkou

20 VI. Familie

hasičská zbrojnice

Picka a Karel

VII. Jesničánky

hasičská zbrojnice

Krejsta

Tabulka 3: Ošetřovny CPO v Pardubicích.

Velkou ranou pro vznik SBV byl pád 1. československé republiky po přijetí mnichovského diktátu. Jednalo se o problém spíše psychický než fyzický. Ačkoliv mnoho lidí zůstalo věrných předmnichovským ideálům, našli se i tací, kteří začali pochybovat. Mimo jiného se to projevovali i tím, že problematika CPO a SBV byla odsouvána na pozdější dobu, jakožto „neaktuální“. Z dochované korespondence mezi mjr. Těšitelem z okrskového velení branné výchovy a okresním hejtmanem v Pardubicích je vidět, že oficiální místa měla snahu tomuto rozkladnému vývoji čelit. Ačkoliv přiznávají, že SBV jsou teprve v začátcích, je v plánu jejich urychlená dostavba a využití celého programu při obnově národního ducha. Proto se také stavějí výrazně proti jakémukoliv odsouvání branné výchovy „na druhou kolej“.

111 112

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715, Lékaři CPO. Východočeské muzeum Pardubice, INVC 03534: Vyhláška městského úřadu…

59

V tomto ohledu je zajímavá i poznámka mjr. Těšitele: „…protože za rok, to zřejmě bude ještě horší.“113 Pocit zklamání a marnosti se ale i přesto šířil dál. Neomezoval se pouze na jednotlivé občany, ale nebezpečně nahlodával i státní správu. Z celého východočeského kraje to byl pouze pardubický okres, který bylo možné označit za odpovídající požadavkům. Ostatní okresní úřady se buď vymlouvaly na to, že nemají nová nařízení anebo přímo kladly překážky orgánům branné výchovy (proti tomu hodlalo zakročit ministerstvo vnitra plánovanou vyhláškou). Existovaly dokonce i obavy, že z branné výchovy vznikne obdoba nechvalně proslulých Hlinkových gard.114 Určité potíže se vyskytly i ve vlastních Pardubicích. Díky zkomolení informace o rozpouštění některých vojenských útvarů vznikla fáma, že CPO a SBV se budou rušit. Tato fáma se dostala až tak daleko, že v některých obcích v okolí města byla vyhlášena jakožto oficiální informace. Likvidaci obou složek pak zabránil jen včasných zásah Dr. Kuchaře a mjr. Těšitele, kteří nechali ve všech obcích v regionu vyhlásit opačnou informaci. Ve vlastních SBV potom probíhala výuka podle improvizovaného zimního harmonogramu. Cvičitelé měli dodávat obyvatelstvu morální oporu a vedli zejména tělovýchovnou a osvětovou činnost. Času bylo prozatím dostatek, válka se očekávala až v horizontu 3-4 let.115 Tento nesprávný odhad vedl ve své důsledku k dalším ne příliš šťastným rozhodnutím. Místo toho, aby odpovědné orgány řešily podstatné záležitosti týkající se

ochrany obyvatelstva,

byly doslova

zavaleny požadavky jednotlivých

živnostenských organizací a zaměstnavatelských svazů, kterým termíny školení v SVB „kazily živnost“, nebo „snižovaly zisky“. Proto byla na 5. 12. 1938 svolána 113

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis okrskového důstojníka branné výchovy Mjr. Těšitele okresnímu hejtmanovi v Pardubicích (24. 10. 1938). 114 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis okrskového důstojníka branné výchovy Mjr. Těšitele okresnímu hejtmanovi v Pardubicích (25. 11. 1938). 115 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Zahájení branné výchovy (15. 11. 1938). ; SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis okrskového důstojníka branné výchovy Mjr. Těšitele okresnímu hejtmanovi v Pardubicích (12. 11. 1938).

60

do hotelu Grand velká konference, na níž měl být stanoven nejvhodnější termín pro školení. Nakonec zde bylo dosaženo shody na sobotních odpoledních, kdy už většina podniků nevyráběla.116 I tak ale nebyli všichni spokojeni, např. Společenstvo řezníků, uzenářů a obchodníků s dobytkem a masem, jež se snažilo, s podporou městského úřadu v Pardubicích, prosadit pondělky.117 Tím, kdo na tyto žabomyší války doplácel nejvíce, bylo samotné obyvatelstvo. Další přeorganizování výuky v SBV totiž znamenalo další ztrátu času. Je otázkou, proč všechny tyto organizace vystoupily se svými požadavky až v prosinci. Výuka v SBV přeci začala už k 1. září. Možné jsou zde dvě interpretace. Zaprvé, obyvatelstvo a zejména zaměstnavatelé opravdu uvěřili tomu, že Chamberlain skutečně „zachránil mír“ a proto, když už je ohrožení pryč, je možno řešit takovéto otázky. To se mi ale nezdá příliš pravděpodobné už s ohledem na to, jak velká část původního Československa byla ztracena. Věřit, že všem problémům bude najednou konec, by bylo dosti naivní. Druhou interpretaci, kterou vidím jako pravděpodobnější, lze založit na archivních materiálech. V září totiž nebyla spuštěna zdaleka všechna SBV. A i ta co byla, se zaměřovala primárně na skupinu chlapců 14-21 let (měli nahradit mobilizované),118 u nichž nebylo často potřeba řešit problémy s překrýváním školení ve střediscích a zaměstnáním. Tomu by navíc odpovídalo i množství harmonogramů jednotlivých středisek, která přicházela plošně v druhé polovině prosince na okrskové velitelství branné výchovy.119 Krom výše zmiňovaných písemností dorazil v polovině prosince na okresní úřad v Pardubicích ještě jeden zajímavý dopis. Pocházel od farního úřadu v Jezbořicích a je zajímavým dokladem odlišného postoje katolické církve v Čechách a na Slovensku. Zatímco katolická církev na Slovensku svým nacionalismem výrazně přispěla k rozdělení Československa, její představitelé v Čechách zaujímali zcela odlišné stanovisko. Jezbořický farní úřad se ve svém dopisu přimlouvá 116

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis Místní skupiny ústředního svazu československých průmyslníků v Pardubicích okresnímu úřadu v Pardubicích (2. 12. 1938). 117 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis Společenstva řezníků, uzenářů a obchodníků s dobytkem a masem okresnímu úřadu v Pardubicích (7. 12. 1938). 118 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Doplněk č. 4 k pokynům pro velitele středisek branné výchovy (10. 12. 1938). 119 Např.: SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Návrh přednášek pro zimní období 1938/39 SBV Sezemice.

61

za rozšíření činnosti SBV a dokonce navrhuje i konkrétní postupy. Chlapci a muži by se měli zaměřit více na vojenské činnosti a dívky a ženy by měly být schopny poskytovat okamžitě po náletech první pomoc.120 Podobná myšlenka byla „znovuobjevena“ a vcelku úspěšně použita až v letech okupace.

4.6. Rok 1939 V lednu 1939 byla konečně spuštěna i poslední zbývající střediska. Je pozoruhodné, že mezi posledními opozdilci byly i Pardubice. Na základě původního plánu tu vznikly tři střediska, která působila zároveň jako spádová pro některé z okolních obcí. Konkrétní podobu těchto středisek ukazuje Tabulka 4. Středisko

Velitel

Umístění

Přidělená část města

štkpt. pěch. v zál.

sál lidového

od Smetanova náměstí a

Rudolf Ledecký

domu,

Karlovy ulice na západ

branné výchovy Pardubice I

Hronovická ulice k železniční trati, včetně obcí Ohrazenice, Trnová, Rosice nad Labem, Svítkov, Nové Jesenčany, Staré Jesenčany, Dražkovice, Třebosice Pardubice II

npor. pěch. v zál.

sál Sokolovny

východně od Karlovy

Jaromír Pícl

v Pardubicích I

ulice a Smetanova náměstí, včetně Švehlova náměstí, Kostelní ulice, zámku a současně i obce: Spojil, Studánka, Počaply, Staré Hradiště, Brozany, Kunětice, Ráby

120

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis farního úřadu v Jezbořicích okresnímu úřadu v Pardubicích (12. 12. 1938).

62

Pardubice III

kpt. pěch. v zál.

škola na

jižně od železniční trati a

Vilém Weiss

Skřivánku

zároveň i obce: Drozdice, Staročensko, Černá za Bory, Mnětice, Pardubičky, Nemošice, Ostřešany, Mikulovice

Tabulka 4: Definitivní podoba SBV v Pardubicích.

Při bližším pohledu na výše uváděnou tabulku si nelze nevšimnout určitých odlišností proti původnímu plánu. Mnohé ze zmiňovaných obcí totiž původně hlásily, že budou schopny vybudovat vlastní střediska. V březnu a dubnu 1938, kdy se původní rozvržení připravovalo, nebylo zaznamenáno žádných námitek, a nyní byly tyto obce prostě přeřazeny. Školení byla povinná pro všechny osoby nad 17 let, včetně všech důstojníků a poddůstojníku v záloze ve věku do třiceti let. Jedinou výjimku představovali studenti středních, vysokých a odborných škol, jimž byla branná výchova poskytována v rámci těchto institucí.121 Tedy alespoň měla být. V pardubickém archivu se totiž zachoval fragment korespondence mezi okresním úřadem v Pardubicích a Čs. obchodní akademií, jejíž žáci si stěžovali, že branná výchova na škole není vůbec probírána.122 Nejednalo se o jediné komplikace. Tak např. ve Ždánicích si stěžovalo vedení zdejší školy, kde probíhala školení v rámci branné výchovy, na skupinu posluchačů ve věku 14-22 let. Během přednášek demolovali vybavení školy a nebylo v silách jednoho cvičitele dohlédnout na 160 lidí (ještě navíc v místnosti s pouhými 24 lavicemi). Jediným řešením potom bylo přesunutí přednášek do podstatně většího sálu zdejšího hostince.123 Vyskytly se ale i závažnější potíže. Někteří zaměstnavatelé nechtěli pouštět své zaměstnance na školení branné výchovy. Situaci musel nakonec řešit až okresní hejtman Dr. Kuchař skrze nařízení, podle něhož hrozila osobám 121

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Vyhláška o zahájení povinné branné výchovy. ; SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Příprava branné výchovy - instruktoři (11. 1. 1939). 122 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis Čs. obchodní akademie okresnímu úřadu v Pardubicích (17. 1. 1939). 123 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Poškozování školních zařízení při branné výchově (23. 1. 1939).

63

sabotujícím brannou výchovu 10 000 K pokuta nebo až měsíc vězení.124 Vzhledem k tomu, že nejsou k dispozici žádné další stížnosti, lze předpokládat, že tato pohrůžka zafungovala. Na druhou stranu, nevyskytovaly se jenom problémy. Někteří jednotlivci s dostatečným vzděláním v protiletecké ochraně se dobrovolně nabízeli k dispozici odpovědným orgánům. Takovým příkladem může být např. velitel ZPO Telegrafia Pardubice Hubert Šíbrle.125 V únoru 1939 se situace Česko-Slovenska začala opět prudce zhoršovat. „Nechtěná“ 2. republika tak spěla ke svému ještě nechtěnějšímu konci. A s ní i množství z jejích projektů a institucí. Nejinak tomu bylo i se středisky branné výchovy. Ke dni 9. 2. 1939 byla prozatímně přerušena činnost těchto středisek. Oficiálně proto, že se začalo pracovat na novelizaci zákona o branné výchově. Ta měla být nově řešena sloučením tělovýchovných organizací a zvýšením počtu vlastních SBV. To zároveň poskytlo prostor pro zhodnocení dosavadní činnosti. Oficiální materiály zde konstatují, že se SBV ve většině případů osvědčila. Pouze místy byly zaznamenány nedostatky ve spolupráci s osvětovými organizacemi, které nedodaly dostatečný počet instruktorů.126 O chaotické přípravě a zpožděních zde kupodivu není ani zmínky. Na nově nastalou situaci samozřejmě zareagovali i v Pardubicích. Mjr. Těšitel byl nejspíše značně skeptický k „prozatímnímu přerušení činnosti“ a v tomto duchu vydal směrnice pro velitele SBV ve svých okrscích. Na jedné straně je sice vybízí k přerušení činnosti do doby, než dorazí nové instrukce, ale zároveň požadoval udržování stávajícího aparátu v chodu a stejně tak i udržování morálky cvičenců. Činovníci SBV sice nemají veřejně vystupovat, ale přechodně by se měli angažovat

124

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis okresního hejtmana obecnímu úřadu Křičeň. 125 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis Huberta Šíbrleho Dr. Ludvíku Novotnému-Záleskému (18. 1. 1939). 126 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Branná výchova. Organizování středisek branné výchovy (14. 2. 1939).

64

v jiných organizacích. Jejich úkolem zde bude monitorovat nálady a nenápadně „školit“ proti propagandě.127 Pro zbytek roku 1939 je z Pardubicka již velice málo pramenů, které by osvětlily další činnost v rámci CPO. Jak je známo, 15. 3 1939 obsadila německá armáda bez výraznějšího odporu českou část Česko-Slovenska a zřídila Protektorát Čechy a Morava. Fakticky tak ukončila platnost všech původních československých zákonů vztahujících se k protiletecké ochraně (z právního hlediska ovšem přestaly platit až přijetím Zákona č. 40/1961 Sb. o obraně ČSSR128). Realita byla ale poněkud odlišná. Až teprve k 31. 3. 1939 byla ukončena činnost původních struktur CPO v odtržených Sudetech129 a ve vlastním Protektorátu tomu mělo být ještě mnohem později. Před mezinárodní veřejností bylo (alespoň do začátku války) potřeba udržet zdání normálnosti a proto přicházely německé zásahy jen velmi pomalu a nenápadně. První věc, kterou se Němci snažili zajistit, byly dopravní prostředky (samozřejmě s výjimkou zbraní, jenž musely být odevzdány takřka okamžitě). Už v dubnu 1939 byly všechny orgány branné výchovy požádány, aby automobily, které dosud nezabavil Wehrmacht, vrátily na ministerstvo vnitra. S tím souvisí i nadlouho poslední zmínka o mjr. Těšitelovi (během války se stal členem odbojové organizace „Hnutí za svobodu“ a v květnu 1945 se dokonce účastnil jednání s německou posádkou a úřady o předání moci Národnímu výboru).130 V červnu 1939 byl již poněkolikáté vyzván, aby vrátil osobní automobil, který měl na kontrolu SBV ve svém okrsku.131 Nedlouho po začátku 2. světové války Němci začali s konečnou likvidací SBV. Vlastní likvidace byl svěřena obcím, přičemž starosta a velitel SBV měli

127

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Doplněk č. 7 k pokynům pro velitele středisek branné výchovy (9. 2. 1939). 128 Institut ochrany obyvatelstva od roku 1991. In: Institut ochrany obyvatelstva Lázně Bohdaneč [online]. 2015 [cit. 2015-03-29]. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/clanek/historie-od-roku-1991.aspx. 129 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 32. 130 KLICPERA, Jiří. Pravda o osvobození Pardubic. In: Klub přátel Pardubicka [online]. 2013 [cit. 2015-03-29]. Dostupné z: http://www.kppardubicka.cz/cs/menu/zprava/774-pravda-o-osvobozenipardubic/. 131 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis okresního úřadu v Pardubicích veliteli branné výchovy v Pardubicích (10. 6. 1939).

65

nejpozději do 10. 10. 1939 vyřešit všechny majetkové a věcné otázky. 132 Materiály po pardubických SBV byly uloženy v bednách ve škole na Skřivánku, odkud se nejspíše na přelomu let 1939 a 1940 přesunuly do archivu městského úřadu v Pardubicích.133 Díky tomu máme možnost zrekonstruovat vybavenost těchto středisek ve městě. Po pravdě řečeno, bylo dosti chudé. Tvořil ho pouze nábytek, kancelářské potřeby, knihovna a 30 kompasů. Některé vybavení z „pozůstalosti“ po SBV si rozebraly jednotlivé obce v rámci odškodnění za náklady spojené s budováním a provozem SBV. S tímto návrhem přišel městský úřad v Pardubicích a pravděpodobně byl přinejmenším v určité míře realizován. Náklady na SBV v Pardubicích byly nakonec vyčísleny na 1 961 876 K.134 CPO ale nebyla realizována jenom v rámci branné výchovy. Už od roku 1938 bylo vydáváno množství vyhlášek s pokyny pro obyvatelstvo, které se obvykle vylepovaly na úředních deskách. Příkladem může být třeba vyhláška o plošném zatemňování, které v Československu začalo platit od 25. 9. 1938.135 Konkrétní pokyny se ani po vzniku Protektorátu de facto nelišily. Pouze byly vydávány pod odlišnou hlavičkou. Obyvatelé Pardubic se tak i v září 1939 mohly dočíst o povinnosti majitele domu sestavit domovní hlídky, vybavit domovní lékárničku, popřípadě o pravidlech pro zatemňování atd.136 Podle četnosti, s jakou byly vydávány stále nové a nové série vyhlášek o protiletecké ochraně lze předpokládat, že požadované pokyny nejspíše nebyly nijak svědomitě dodržovány. Stejné zůstalo i složení velitelství pardubické CPO. Jejím velitelem byl v tomto období Václav Tomáš, který se svým štábem sídlil na radnici v prvním poschodí č. 8.

132

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Branná výchova likvidace (7. 9. 1939). 133 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis městského úřadu v Pardubicích okresnímu úřadu v Pardubicích (21. 8. 1940). 134 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128, Dopis městského úřadu v Pardubicích okresnímu úřadu v Pardubicích (22. 10. 1939). 135 Východočeské muzeum Pardubice, INVC 6142: Vyhláška o zatemňování… 136 Východočeské muzeum Pardubice, INVC 03534: Vyhláška městského úřadu…

66

Dobové plakáty umožňují udělat si určitou představu o celkové připravenosti města na případné útoky. S ohledem na již zmíněné neustálé opakování vyhlášek nejspíše nebyla vysoká. Tomu by odpovídalo i prohlášení: „…veřejné kryty budou označeny.“137 Z toho tedy vyplývá, že nejspíše stále ještě nebyly dokončeny. Jako určitá zajímavost pak může působit nařízení z října téhož roku, kterým se zakazoval provoz větroňů, ale zároveň i vypouštění balonů a dokonce i dětských draků. Za porušení byly stanoveny přísné tresty. Úřady mohly uložit pokutu v rozmezí 10 K až 3 000 K nebo vězení v rozsahu 12 hodin až 14 dní.138

4.7. Rok 1940 Pro následující dva roky prameny téměř chybí. Přitom se jednalo o dosti významné období. Během roku 1940 postupně přešlo veškeré řízení CPO pod protektorátní policii, která rovněž zajišťovala součinnost ostatní potřebných složek,

zejména

Červeného

kříže

a

požárních

jednotek.

Současně

s tím se na plakátech postupně objevuje problematika boje se zápalnými pumami a jim podobnými prostředky. Předválečná CPO se tímto aspektem letecké války kupodivu zabývala jen okrajově a tak musely patřičné úřady zajistit nejprve proškolení obyvatelstva. Příkladem mohou být vyhlášky o shozu celuloidových destiček, resp. pokyny, jak s nimi zacházet. S tímto souvisí poměrně zajímavá zmínka o pátracích skupinách, které měly po průletech nepřátelských letadel pátrat po destičkách. Obyvatelé jim byli povinni umožnit vstup na své pozemky. V případě, že by tyto destičky nalezli sami obyvatelé, měli je zneškodnit a nález ohlásit na nejbližší policejní stanici.139

137

Tamtéž. SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Zákaz vypouštění draků a balonů (9. 10. 1939). 139 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Nařízení: Shazování celuloidových destiček (4. 10. 1940). 138

67

4.8. Rok 1941 Válečným podmínkám odpovídá i rétorika použitá na oficiálních tiskovinách. Jejich neuposlechnutí se „nově“ považovalo za sabotáž a tomu odpovídaly i případné postihy. Důraz byl přitom kladen zejména na domy, kde doposud nebyly jmenovány žádné hlídky.140 To už byla ale pouze labutí píseň CPO. Od července 1941 byly veškeré součásti protektorátní CPO podřízeny říšským složkám a začleněny do struktury Luftschutzu.

140

Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Velké, INVC 00712: Vyhláška městského úřadu v Pardubicích: „Zatemnění“ ze 7. 9. 1940.

68

5. Organizace Luftschutzu Stejně jako v Československu, tak i v nacistickém Německu, probíhal v třicátých letech prudký rozvoj protiletecké ochrany. Důvody k tomu byly v mnoha ohledech velice podobné, nicméně Němci měli jednu výhodu. Zatímco Československo budovalo svou CPO pro případ, že „by k něčemu došlo“ a později jako reakci na ohrožení Německem, představitelé tohoto státu byli v jiné pozici. Ačkoliv v polovině třicátých let stále ještě dávali přednost mírovým řešením, představa války pro ně nebyla až tak nereálná. Tuto myšlenku sice nemohli veřejně vyslovit, ale nic nebránilo tomu se „potichu“ připravovat. Bylo by tedy logické očekávat, že německý systém protiletecké ochrany, označovaný jako Luftschutz, bude patřit už od počátku k těm nejdokonalejším. Realita se ale dosti lišila. Německo vsadilo vše na „jednu kartu“ – tedy na bleskovou válku. Očekávalo se, že Wehrmacht s přímou podporou Luftwaffe rozdrtí během několika málo týdnů jakéhokoliv protivníka a ten tudíž nebude mít příliš prostoru na bombardování říšského území. O jak nešťastný předpoklad se jednalo, měl ukázat teprve průběh války. Z legislativního hlediska stál Luftschutz na zákonu č. 825 z 26. 6. 1935 a desíti k němu připojených pozměňovacích návrzích, jakožto i dvou prováděcích nařízení.141 Je celkem zajímavé, že ve své původní podobě se od československé CPO příliš nelišil. Proto také mohla protektorátní CPO bez větších změn fungovat až do poloviny roku 1941. Nicméně i přesto by se našlo několik aspektů, kterými se už na základní linii oba systémy odlišovaly. Tím prvním bylo financování. Zatímco „podhodnocený“ Luftschutz spolknul jen v letech 1934-1935 plných 50 milionů RM, CPO si o takové částce mohla nechat jenom zdát. Druhým aspektem byla míra dobrovolnosti. I když bylo v Československu mnohé z problematiky protiletecké ochrany uzákoněno, stále se počítalo s určitou mírou dobrovolnosti a angažovanosti občanů (která s rostoucím ohrožením republiky skutečně stoupala). Luftschutz byl řešen zcela opačně. Říšští občané totiž měli celkem tři povinnosti: brannou, pracovní a povinnost sloužit v protiletecké ochraně. 141

BIČÍK, Z. Protiletecká ochrana…, s. 247.

69

Ta se týkala dokonce i zahraničních dělníků, válečných zajatců a Židů. Osvobozeni byli podle § 3 pouze osoby na 65 let ve špatném zdravotním stavu a ti, kterým to veřejná služba neumožňuje.142 Třetím velkým rozdílem byla organizace. Jak již bylo řečeno CPO spadala kompetenčně zcela jednoznačně pod ministerstvo vnitra, které bylo na nejvyšší úrovni v kontaktu s ostatními resorty, které s její činností souvisely. V Německu byla situace zcela odlišná. Od samého počátku se o vliv v protiletecké ochraně přetahovaly jednotlivé mocenské skupiny v rámci nacistického aparátu, přičemž míra jejich aktuálního vlivu úzce souvisela s jejich osobními vztahy s Adolfem Hitlerem. Na vedení Luftschutzu se tedy v různé míře podílely následující organizace: Říšské ministerstvo letectví (dále jen RLM), Říšské ministerstvo vnitra, Říšské ministerstvo hospodářství skrze říšskou skupinu Průmysl a konečně i NSDAP. Tuto situaci velmi výstižně komentoval zástupce župního vedoucího v Sudetech Hermann Neuburg: „Celá organizace protiletecké ochrany byla všechno jiné než nekomplikovaná.“143 Pro řízení Luftschutzu vznikla v rámci RLM tzv. Luftwaffeninspektion 13 (L IN 13). Jejím úkolem bylo zajistit organizaci, financování, správu a vydávání směrnic pro protileteckou ochranu. RLM tím pádem kontrolovalo celou výsostnou protileteckou ochranu (bude vysvětleno později). Skrze Říšský svaz protiletecké ochrany (RLB) navíc kontrolovalo a spoluvytvářelo rozšířenou svépomocnou a vlastní svépomocnou protileteckou ochranu. Pro splnění zmiňovaných úkolů mělo RLM k dispozici i Říšský ústav protiletecké ochrany (Reichsanstalt für Luftschutz), který sloužil jako výzkumné a školící centrum. Koncem října roku 1944 ale Hitler celou L IN 13 zrušil a většinu jejich pravomocí si rozdělilo ministerstvo vnitra a NSDAP. Proč došlo ke zrušení této organizace není příliš jasné. Většinou se ale uvažuje o nátlaku Josepha Goebbelse a Hitlerově osobní antipatii vůči Kurtu Knipferovi, který L IN 13 řídil. Druhým silným hráčem bylo Říšské ministerstvo vnitra, z jehož ústředí byl řízen velice rozsáhlý policejní aparát. Vliv v rámci Luftschutzu získalo tak, že starostové, jakožto místní vedoucí protiletecké ochrany, byli zároveň veliteli 142 143

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 28. Tamtéž, s. 33.

70

místní policie a určité pravomoci měli i nad četnictvem (Gendarmerie) a ochrannou policií (Schutzpolizei). Jeho vliv dále vzrostl poté, co pod něj v roce 1942 přešly od RLM jednotky SHD (výkonné složky Luftschutzu). Úloha NSDAP v rámci Luftschutzu byla zpočátku zcela marginální. Mladí chlapci, kteří sloužili jako spojky družstvech protiletecké ochrany, byli totiž povětšinou členy Hitlerjugend. To bylo vše. Nicméně už roku 1941 se v rámci Hitlerjugend vytvářela tzv. Schnellkommanda, která měla po náletech pomáhat policii. Nedlouho poté se začali straníci podílet na akcích na vyklizení půd, cvičeních a na různých jiných kontrolních akcích v rámci protiletecké ochrany. Později se dokonce NSDAP stala nezávislou na místním vedoucím protiletecké ochrany. Její vliv v průběhu války dále rostl. A to až do té míry, že v prosinci 1943, po několika selháních Luftschutzu, nechal Hitler vytvořit Říšskou inspekci pro civilní protileteckou ochranu (Reichsinspektion für den zivilen Luftschutz) v čele s Goebbelsem, jež mohla neomezeně kontrolovat veškerá opatření v rámci protiletecké ochrany.144 S ohledem na omezené lidské a materiální zdroje, jakož i na různou úroveň ohrožení jednotlivých míst, bylo celé území Říše rozděleno tři druhy okrsků (LS-Orte). Ty se navzájem lišily podle míry případného ohrožení a podle toho i odpovídající úrovní protiletecké ochrany. Ve větších městech se pak někdy okrsky dělily ještě na revíry protiletecké ochrany (LS-Reviere). Pečlivě se přitom dbalo na to, aby se okrsky, respektive revíry protiletecké ochrany, kryly s policejními okrsky. Tím mohlo být plně využito policejních struktur. 

Okrsky I. řádu se nacházely zejména ve velkých a významných městech. Pro tyto okrsky byla typická přítomnost stálých uniformovaných jednotek SHD a zároveň byly lépe financovány a měly přednost při zásadních opatřeních. Jejich vedoucí (starosta) zodpovídal za jednotky SHD, svépomocné protiletecké ochrany, rozšířené svépomocní protiletecké ochrany a částečně i za jednotky Werkluftschutzu (závodní protiletecké ochrany). Jeho úkolem bylo zajistit jejich součinnost, výcvik, průběžná školení a v případě náletu měl koordinovat jejich nasazení. Z těchto důvodů byl

144

Tamtéž, s. 34-48.

71

místní vedoucí protiletecké ochrany napojen přímo na velitele pořádkové policie nebo vedení letecké župy (územní jednotka z hlediska protiletecké ochrany a obrany). Samozřejmě nelze předpokládat, že by toto všechno byl schopen obsáhnout jediný člověk. Proto měl místní vedoucí svůj štáb, v němž, mimo něj, zasedali: vedoucí složek SHD, zástupci městské či obecní administrativy a případně i důstojník Flaku – bylo-li v okolí rozmístěno protiletadlové dělostřelectvo. Za svou činnost se pak místní vedoucí zodpovídali pouze inspektorům pořádkové policie (bylo jich pouze 26 na celé území Říše).145 V protektorátu byl tento typ okrsků zastoupen velmi řídce. Jednalo o Prahu, Plzeň, Brno, Olomouc a Moravskou Ostravu.146 

Okrsky II. řádu byly mnohem častější, neboť se jednalo o všechna ostatní méně významná a ohrožená města. Jednotky SHD zde nebyly stále a jejich vytvoření si musel zařídit místní vedoucí protiletecké ochrany sám. Obvykle je tvořil z příslušníků Červeného kříže, Technische Nothilfe (dále jen TeNo; jednotky technické nouzové pomoci), dobrovolných hasičů a samozřejmě z místních obyvatel.147 Jejich napojení na pořádkovou policii či leteckou župu jim zajišťovali landráti, jakožto tzv. vedoucí pro okamžitá opatření (Leiter der Sofortmassnahmen). Do jejich kompetence pak mj. náleželo vydávání průkazek pro vybombardované nebo zřizování záchranných míst.148



Okrsky III. řádu představovaly nejpočetnější kategorii. Spadala do nich totiž všechna ostatní města a vesnice. Protože se zde neočekávalo výraznější ohrožení činností nepřátelského letectva, byla státní podpora těchto míst jen velmi omezená. Fakticky to znamenalo, že si zdejší starostové museli vše potřebné zřizovat i platit z vlastních prostředků.

V roce 1942 pak proběhla reorganizace Luftschutzu. V souvislosti s ní došlo i k přeznačení okrsků. Z někdejších okrsků I. řádu se staly okrsky protiletecké ochrany s protileteckou ochrannou policií (LS-Orte mit Luftschutzpolizei) a ze všech ostatních pak okrsky protiletecké ochrany bez protiletecké ochranné policie (LS-Orte ohne Luftschutzpolizei). I přes zdánlivou 145

Tamtéž, s. 44. RAJLICH, J. Mustangy…, s. 16. 147 VESELÝ, M. Do krytu…, s. 39. 148 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 44. 146

72

jednoznačnost panoval v celé terminologii značný zmatek a tak není výjimkou, že jednotlivé orgány uváděly nesprávné či zkomolené názvy svého okrsku.149 Z čistě organizačního hlediska vypadala struktura Luftschutzu následovně: 1. Výsostná protiletecká ochrana (hoheitlicher Luftschutz) a. Protiletecká varovná služba (Luftschutzwarndienst, LS-Warndienst) b. Bezpečnostní

a

pomocná

služba

(SHD,

neboli

Sicherheits

und Hilfsdienst) I., II., a III. řádu Od roku 1942: a. Protiletecká ochranná policie (Luftschutzpolizei, LS-Polizei) b. Stráž protiletecké ochrany (Luftschutzwacht, LS-Wacht) 2. Svépomocná protiletecká ochrana (Selbstschutz) a. Závodní protiletecká ochrana (Werkluftschutz, WLS) b. Rozšířená svépomocná protiletecká ochrana (erweitere Selbstschutz) c. Svépomocná ochrana (Selbstschutz) 3. Protiletecká ochrana zvláštní správy (Wehrmacht, Waffen SS, SA, říšské dráhy, říšská pošta atd.)150

149 150

Tamtéž, s. 57. Tamtéž, s. 27.

73

5.1. Protiletecká varovná služba

Protiletecká varovná služba byla organizací zodpovídající za pozorování nepřátelské letecké aktivity a případné vyhlašování poplachu. V roce 1937 se původně jednotná organizace rozdělila na tzv. leteckou hlásnou službu (Flugmeldedienst) spadající pod Luftwaffe a civilní protileteckou varovnou službu (LS-Warndienst). Jejich spolupráce měla teoreticky vypadat tak, že budou vytvořeny dvě nezávislé sítě pozorovatelen, které se budou navzájem doplňovat. V praxi tomu tak příliš nebylo. Letecká hlásná služba byla podstatně lépe vybavená (v pozdějších letech

měla

i

radary)

a

přistupovala

k protiletecké

varovné

službě

jako ke své podřízené složce. To samozřejmě vyvolávalo konflikty a vzájemné antipatie, které jejich společnému úkolu příliš nesvědčily. S ohledem na téma práce se zde budu věnovat jen protiletecké varovné službě, která byla přímou součástí Luftschutzu. Její vnitřní struktura byla značně komplikovaná. Na základní úrovni se rozdělovala na Všeobecnou protileteckou výstražnou službu (allgemeine LS-Warndienst) a Místní protileteckou výstražnou službu (örtliche LS-Warndienst).151 Místní protiletecká varovná služba provozovala síť výstražných hlásek (Warnungsnetz).152 Jak již bylo řečeno, vybavení těchto hlásek (Warnstelle) bylo o poznání horší, a proto celý systém do značné míry závisel na spolupráci s Luftwaffe, resp. její leteckou hlásnou službou. Vyšší

stupeň

představovaly

ústřední

varovny

protiletecké

ochrany

(LS-Warnzentralle), které už náležely do sféry Všeobecné protiletecké varovné služby. V souvislosti s restrukturalizací z roku 1942 byl název změněn na velitelství protiletecké hlásné služby (LS-Warnkommando = LS-Wako). Ty se nacházely obvykle ve větších městech, kde na ně bylo napojeno 50-300 jednotlivých hlásek, které se nacházely v okruhu do 40 km.153 Na území Protektorátu se těchto velitelství nacházelo relativně málo. Spolehlivě je můžeme doložit pouze v Praze, Plzni, Brně

151

Tamtéž, s. 65. RAJLICH, J. Mustangy…, s. 16. 153 Tamtéž, s. 27. 152

74

a Českých Budějovicích.154 Za jejich zřízení byl zodpověděný místní vedoucí protiletecké

ochrany,

popřípadě

vedoucí

podniku.

Z technických

důvodů

se nacházely nejčastěji ve sklepích pošt. Proto se také jejich personál rekrutoval ve velké míře z poštovních zaměstnanců. Ti potom doplňovali řadové příslušníky protiletecké varovné služby (často zde byly i ženy). S ohledem na udržení 24 hodinové pohotovosti zde probíhal třísměnný provoz. Od roku 1942 dostal personál uniformy Luftwaffe s označením „LSW“ na klopách.155 Nejvyšší složku celé organizace potom představovala velká (Hauptfluko) a malá (Kleinfluko) velitelství, která pak byla napojena na konkrétní jednotky Luftwaffe. Hlavní odlišnost přitom představovalo určení jednotlivých velitelství. Malá sloužila jako vyhodnocovací centra a velká potom jako hlavní velitelství letecké a hlásné služby.156 Hlavními (a zároveň i nejúčinnějšími a nejdražšími) prostředky pro vyhlašování poplachu byly velkosirény.157 Na náklady RLM s nimi byly vybaveny všechny okrsky I. řádu a se svolením i okrsky II. řádu. Všichni ostatní si je museli pořizovat z vlastních nákladů, což nebylo zrovna lacinou záležitostí (cena za jednu byla 6 000 RM). Jejich ovládání bylo řešeno centrálně, ale byla možnost spouštět je i po jednotlivých úsecích. Mimo to bylo požadováno zřízení jednoho nouzového spínacího stanoviště.158 V období krátce po okupaci se uvažovalo o případném využití původních československých sirén. Tento plán nakonec ztroskotal na jejich nekompatibilnosti s německým systémem. Využití velkosirén mělo jen jednu nevýhodu. A tou byl jejich naprostý nedostatek. Poptávka totiž značně převyšovala veškeré výrobní kapacity. Řešením potom bylo využití různých pomocných poplachových zařízení, jako byly např. ruční sirény, zvony, vlajky nebo jiné předem oznámené signály. Mezi ně patřila i palba Flaku. Nicméně ukázalo se, že výstřely protiletadlových děl obyvatelstvo spíše děsily.

154

Tamtéž, s. 16. VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 66. 156 RAJLICH, J. Mustangy…, s. 34. 157 Sirény o výkonu 5 kW. 158 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 67. 155

75

Klíčovou

složkou

každého

varovného

systému

jsou

varovné

signály

pro obyvatelstvo. Požaduje se od nich, aby byly zcela jasné a srozumitelné a představovaly kompromis mezi válečnou výrobou a bezpečností obyvatelstva. Snahám o nalezení této rovnováhy věnovali Němci značné úsilí. Základem bylo označování

leteckého

nebezpečí

pomocí tzv.

L-kódů.

„L“

byla

zkratka

pro „Luftgefahr“, tedy letecké nebezpečí a číselný kód udával čas v minutách, který dělil nepřátelský svaz od příletu do určitého místa. Na počátku války používali Němci následující signály: 1. Letecké nebezpečí (Luftgefahr, L) Tento signál byl vydáván jako předběžné varování v čase L30 pro ústřední varovnu. Při obdržení tohoto signálu měly být všechny složky protiletecké ochrany uvedeny v pohotovost. 2. Letecký poplach (Fliegeralarm, A) Při obdržení signálu L10 byly spuštěny velkosirény a veškeré obyvatelstvo se muselo odebrat do krytu 3. Konec leteckého nebezpečí – ohlášení konce leteckého poplachu (Luftgefahr vorbei – Entwarnung, Lz) Tento signál, opět vyhlášený sirénami, znamenal, že nepřátelská letadla opustila poplachovou zónu. Došlo-li k bombardování, býval vyhlášen až po zjištění škod. Po jeho odeznění mohli všichni opustit kryt. Tento systém měl ovšem určité nedostatky. Jakýkoliv náhodný průlet znamenal naprosté ochromení života v určité oblasti a s tím spojené hospodářské ztráty. Zároveň docházelo ke stresování obyvatelstva, ačkoliv se ve většině případů vlastně nic nestalo. Na druhou stranu, pokud by místní vedoucí protiletecké ochrany spustil sirény pozdě, hrozil by mu vojenský soud. Na podzim 1940 proběhla první z mnoha reforem varovného systému. Nově byl zaveden signál „Konec leteckého nebezpečí, ovšem napjatá letecká situace“ (Luftgefahr vorbei, aber gespannte Luftlage). Jeho vyhlášení znamenalo, že nepřítel už přeletěl danou oblast, nicméně v dohledné době poletí zpět. Další nové signály

76

se týkaly těžkého průmyslu a říšských drah. Jednalo se o „Ulehčení v zatemnění povolit“ (Verdunklungserleicherungen zugelassen, VE) a „Ulehčení v zatemnění zrušit“ (Verdunklungserleicherungen aufgehoben, Vez). Smyslem těchto signálu bylo umožnit nepřerušený provoz nehledě na průlet letounu, který se zřejmě nechystá k útoku. Tyto signály ovšem mohlo vydat jenom velitelství letecké župy159 (v případě Pardubic se jednalo Luftgau XVII ve Vídni).160 V souvislosti s tím bylo těžkému průmyslu a nemocničním zařízením umožněno vyhlásit letecký poplach už dříve než při L10, protože během 10 min se tato zařízení nestíhala evakuovat. Speciální nařízení bylo vydáno i pro zbrojovky a venkov. Zatímco na venkově a v malých městech se poplach nevyhlašoval vůbec, zbrojovky tvořily opačný extrém. Výroba v nich měla běžet až do té doby, než bude evidentní, že cílem náletu je právě ten konkrétní podnik. Konečné rozhodnutí náleželo veliteli závodní protiletecké ochrany. Další změny se varovný systém dočkal v polovině roku 1942, kdy RAF nasadilo rychlé stíhací bombardéry Mosquito. Reakcí bylo zavedení tzv. „Veřejné letecké výstrahy“ (Öffentliche Luftwarnung, ÖLW), lidově nazývané jakožto „Předběžný letecký poplach“ (Voralarm). Jeho vyhlášení znamenalo reálnou hrozbu náletu, nicméně podniky a doprava pokračovaly nerušeně ve svém provozu. Pouze děti se měly preventivně ukrýt v průchodech domů. Na podzim 1944 se název změnil na „Malý poplach“ (Kleinalarm). Bombardovací ofenzíva z roku 1944 ukázala v plné míře nedostatky celého systému. NSDAP proto prosadila informování obyvatelstva pomocí rozhlasu.161 V souvislosti s tím se masově rozšířily tzv. mapy náletové situace. Jednalo se o mapu určitého území, kde bylo do středu umístěno nějaké vztažné místo, ke kterému se vztahovaly vyhlašované informace. Kolem tohoto města se nacházely soustředné kružnice, označené pomocí L-kódů, nejčastěji s rozestupy okolo 10 min. Rozhlas potom vysílal konkrétní L-kódy a obyvatelstvo se mohlo následně samo orientovat.

159

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 67-69. OŠLEJŠEK, J. Nálet na Pardubice…, s. 25. 161 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 69-71. 160

77

V roce 1945, po všech změnách a reformách, vypadal systém výstražných signálů následovně: 1. Malý poplach (ÖLW) Tento

signál,

vyhlašovaný

jako

trojitý

stejnozvučný

tón

po 15 vteřinách,162 znamenal přílet stíhačů a maximálně 12 bitevníků či stíhacích bombardérů do varovné oblasti. Ideálně byl spouštěn v čase L30163 a pro obyvatelstvo, dopravu ani průmysl neznamenal prakticky žádná omezení. Zastaveny byly pouze elektrické dráhy.164 2. Letecký poplach (Fliegeralarm) Letecký poplach znamenal výskyt 30-50 stíhačů či bombardovacího svazu ve varovné oblasti. Vyhlašován byl jednu minutu dlouhým stoupavým a klesavým tónem165 při obdržení signálu L10 ve dne či L15 v noci (svaz byl v takovém případě vzdálen 80-100 km, respektive 120-150km). Obyvatelstvo se zatím nemusí ukrýt, nicméně je nutno počítat s případným rychlým útěkem do krytů.166 3. Akutní letecké nebezpečí (Akute Luftgefahr) Vyhlášení akutního leteckého nebezpečí představovalo již velmi reálnou hrozbu náletu (bombardéry jsou vzdáleny méně než 50 km). Byl vyhlašován dvakrát stoupavým a klesavým tónem a znamenal, že se všichni musí neprodleně odebrat do krytu.167 Osoby, které neuposlechly tohoto signálu a zůstaly i dále na ulici neměly nárok žádat o odškodnění.168 Ve frontových oblastech tento signál znamenal také blížící se nepřátelské pozemní jednotky. 4. Předběžné ukončení poplachu (Vorentwarnung) 162

Letecké útoky ve dne a v noci. Praha: Oskar Khun & Co., 1944. s. 30. VESELÝ, M. Do krytu…, s. 29. 164 Letecké útoky…, s. 30. 165 Tamtéž. 166 Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – drobné tisky, INVC 0454: Orientační mapa pro náletové zprávy. 167 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 72. 168 BOGS, Rudolf. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně. Praha: Orbis, 1941. s. 45. 163

78

Tento signál (stejný jako v případě malého poplachu)169 znamenal, že nepřátelské letouny odlétají a je možné opustit kryt. Zároveň s ním bylo zrušeno „Akutní letecké nebezpečí“. 5. Konec poplachu (Entwarnung) Svaz s konečnou platností opustil varovnou oblast.170 Sirény tuto situaci hlásily jako jednu minutu dlouhý stálý tón.171 6. Nebezpečí kobercového náletu (Teppichalarm) Tento specifický signál se objevil poprvé na jaře 1944 a souvisel s nebezpečím kobercových náletů, které prováděli západní Spojenci. Vyhlašován byl jako zdvojený letecký poplach s rozestupem 3 min. Hodnocení celého německého varovného systému je značně rozporuplné. Na jedné straně vydržel fungovat až do posledních hodin 2. světové války, ale na druhé trpěl mnoha nedostatky. Prvním byla již zmíněná spolupráce civilní a vojenské složky této služby. Druhým byla nedostatečná síť hlásek a třetí představovalo poddimenzování celé organizace. V době, kdy celý systém vznikal, ještě nikdo nepočítal s tak rozsáhlými nálety, jaké se snesly na Říši v posledních dvou letech války. Válečná situace pak už neumožňovala nějakou strukturální změnu. Jediné, co bylo možno dělat, byly experimenty s různými druhy varovných signálů. Ve svém důsledku se ale ukázaly jako kontraproduktivní, protože díky jejich častému střídání si je málokdo pamatoval a konečně ani jednotky Luftschutzu je nepoužívaly podle striktních pravidel.172

169

Letecké útoky…, s. 30. Východočeské muzeum Pardubice, INVC 0454: Orientační mapa… 171 Letecké útoky…, s. 30. 172 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 73. 170

79

5.2. Bezpečnostní a pomocná služba/Protiletecká ochranná policie

Bezpečnostní a pomocná služba (dále jen SHD) představovala jednu z nejdůležitějších složek Luftschutzu. Právě zde se totiž soustředily veškeré výkonné složky celého systému protiletecké ochrany. Podle původního záměru měly jednotky SHD poskytovat podporu domovním družstvům svépomocné ochrany – pokud by sama nestačila na zdolání situace. Na této koncepci se dosti viditelně podepsala doba jejího vzniku. V roce 1937 totiž ještě málokdo předvídal, jakým způsobem se v následujících letech vyvine letecká válka. Leccos sice mohly napovědět zkušenosti ze španělské občanské války, kde si Němci sami zkoušeli různé techniky bombardování, nicméně nestalo se tak. Je vlastně paradoxní, že i když byly pečlivě sbírány zkušenosti letců z prováděných náletů, nikdo se příliš nezajímal o pohled „z druhé strany“. Tedy, jak se s nálety vypořádat. Proto byly jednotky SHD tvořeny povolanci a nikoliv profesionály. Domácí propaganda se snažila ukazovat jednotky SHD jako „vzorné bojovníky na domácí frontě“. Nicméně názor obyvatelů říše se dosti lišil. Zkratka SHD bývala posměšně vykládána jako „Sie haben Dich“, což lze přeložit jako „Mají tě“. Nepopularitě mezi obyvatelstvem se nelze divit. Prakticky všechny jednotky SHD totiž od samého počátku války trpěly výrazným nedostatkem veškeré techniky a početním podstavem. Ten byl nahrazován povoláváním starších ročníků (mladší rukovali do armády), což ale příliš nepomohlo. Tito lidé pak na svou práci nestačili nejen počtem, ale i věkem. Uvádí se, že už na počátky války měly jednotky SHD asi jen 80% stavy.173 Na rozdíl od podobných složek v rámci CPO, příslušníci SHD měli vlastní uniformy. Byly na nich ale dobře poznat kompetenční zmatky, které panují na nejvyšším velení. Základem byly uniformy Luftwaffe doplněné o vlastní systém hodností

a

označení

(podobně

jako

u

protiletecké

varovné

služby).

K tomu se přidávala páska na levém rukávu s nápisem „Sicherheits und Hilfsdienst“ 173

VESELÝ, M. Do krytu…, s. 38.

80

doplněná o oválnou nášivku, která označovala příslušnost ke konkrétní složce (např. hasičská služba měla bíle vyšité „F“ na červeném podkladu, asanační služba černě vyšité „G“ na žlutém podkladu atd.) Výrazné změny přinesl do celé organizace rok 1942. Jednotky SHD byly převedeny z podřízenosti RLM pod Himmlerovo ministerstvo vnitra, respektive pod pořádkovou policii (Ordnungspolizei). Současně s tím se změnilo i jejich jméno. Nově se pro zvýšení prestiže označovaly jako Luftschutzpolizei (protiletecká ochranná policie). To se týkalo ale pouze původních stálých jednotek SHD. Pro ostatní se používalo názvu stráže protiletecké ochrany (Luftschutzwacht, LS-Wacht). Na změnu samozřejmě zareagoval i vnější vzhled. Byl zaveden nový systém hodností a s ním nové označení uniforem. Po roce provozu se pak celý systém znovu změnil (viz Tabulka 5).174 SHD

Luftschutzpolizei 1942

Luftschutzpolizei 1943

SHD-Mann

LS-Mann

Anwärter d. LS-Pol Unterwachtmeister d. LS-Pol

SHD-Truppführer

LS-Truppführer

Rottwachtmeister d. LS-Pol

SHD-Gruppenführer

LS-Gruppenführer

Wachtmeister d. LS-Pol Oberwachtmeister d. LS-Pol

SHD-

LS-Hauptgruppenführer

Zugwachtmeister d. LS-Pol

LS-Stabsgruppenführer

Hauptwachtmeister d. LS-Pol

Hauptgruppenführer SHDStabsgruppenführer Meister d. LS-Pol SHD-Zugführer

LS-Zugführer

Zugführer d. LS-Pol

SHD-Oberzugführer

LS-Oberzugführer

Oberzugführer d. LS-Pol

SHD-Bereitschaftsführer

LS-Bereitschaftsführer

Bereitschaftsführer d. LS-Pol

LS-Abteilungsleiter

Oberabteilungsführer d. LS-

SHD-Abteilungsführer SHD-Abteilungsleiter

Pol Tabulka 5: Hodnosti v SHD/Luftschutzpolizei. 174

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 106-107.

81

V rámci SHD a později Luftschutzpolizei fungovaly poměrně nezávisle na sobě následující jednotky: 5.2.1. Požární a asanační služba protiletecké ochrany (LS-Feuerlöschund Engiftungsdienst, F u. E-Dienst) Na počátku války se jednalo o dvě samostatné jednotky. První z nich byla asanační služba protiletecké ochrany (LS-Engiftungsdienst). Její úkoly byl prakticky totožné s těmi, jaké plnila veřejná asanační služba CPO. Jednalo se tedy o odmořování budov a ulic a zároveň i poskytování první pomoci zasaženým lidem a zvířatům. Ze strukturního hlediska se členila na dvě části – mobilní a stálou. Mobilní část tvořily detekční oddíly (Gasspürertrupps) a asanační oddíly (Entgiftungstrupps).

Stálou

(Kampfstoffuntersuchungstellen),

potom

výzkumné

asanační

vozové

ústavy parky

bojových

látek

(Entgiftungsparks)

a odmořovací zařízení (Sachentgiftungsanstellen). Velitelem asanační služby v okrsku byl vedoucí chemik protiletecké ochrany a jeho úkolem bylo zajistit výcvik a připravenost asanačních jednotek. Ty byly tvořeny na nejnižší úrovni asanačním oddílem, který čítal 16 mužů a velitele. Mužstvo tvořící asanační oddíly se nejčastěji vybíralo ze zaměstnanců chemických podniků, u nichž se již předpokládaly určité odborné znalosti. Jejich výbavu tvořily protiplynové obleky, speciální vybavení a průzkumná vozidla, jichž byl ale nedostatek. Díky tomu, že se chemické zbraně během 2. světové války prakticky nepoužívaly (až na několik výjimek), neměla asanační služba příliš práce. Proto jí bylo využíváno jakožto zálohy pro požární jednotky, anebo jako speciální oddíly pro zásahy v rafineriích a chemických továrnách. Druhou složku představovala požární služba protiletecké ochrany (LS-Feuerlöschdienst). Byla složena převážně z dobrovolných hasičů, kteří byli speciálně vyškoleni pro boj s velkými požáry. Její nasazení se pak koordinovalo s činností požární ochranné policie (Feuerschutzpolizei), v níž se soustředili profesionální hasiči. V okrscích I. řádu potom vznikaly ještě hasičské a vyprošťovací oddíly (Feuerwehr- und Bergstrupps), jež mělo tvořit 9 mužů, velitel a hasičský vůz se stříkačkou.175

175

Tamtéž, s. 107-108.

82

V roce 1940 proběhlo v okrscích I. řádu sloučení obou jednotek do požární a asanační služby protiletecké ochrany. V rámci této služby vznikaly tzv. hasičské a požární pohotovosti (F u. E-Bereitschafts). Ty se skládaly ze tří hasičských čet (každá měla dvě skupiny tvořené velitelem a osmi muži) a jedné asanační čety (opět tvořena dvěma skupinami, ovšem tentokrát po deseti mužích). K výše zmíněným četám náležel ještě štáb a transportní skupina. Dohromady tak mělo jednu pohotovost tvořit 95 mužů, 11 nákladních automobilů (včetně hasicích vozů s motorovou stříkačkou, vozu s hadicemi a automobilového žebříku), jeden osobní automobil a 5 jízdních kol. Ve skutečnosti se však podařilo naplnit tento stav jen málokdy.176 5.2.2. Obnovovací služba protiletecké ochrany (LS-Instandsetzungsdienst, S-I. Dienst) Tato služba byla zodpovědná za vyprošťování zasypaných osob, zprůjezdnění komunikací, odstraňování škod a dokonce i za zneškodňování nevybuchlé munice. V průběhu války se ale ukázalo, že je bezpečnější přenechat tento úkol pyrotechnikům Wehrmachtu nebo Luftwaffe.177 Činnost obnovovací služby byla značně ovlivněna tím, kdo ji tvořil. V počátečních letech války sem byli zařazováni zejména lidé, u nichž bylo možné předpokládat určitou odbornost, např. lidé ze stavebnictví nebo horníci. Ti však museli v průběhu války narukovat do armády a na jejich místa nastupovali lidé v průměrném věku 58-60 let. K tomu se navíc přidával katastrofální nedostatek techniky. Nejenže chyběla těžká technika, ale místy dokonce nebyly ani lopaty a obyvatelstvo bylo nabádáno, aby je opravovalo za všech okolností.178 Obnovovací služba se organizovala, podobně jako předchozí požární a asanační služba, do pohotovostí. Obnovovací pohotovost (I-Bereitschaft) se skládala ze tří čet, přičemž každá z nich měla dvě skupiny tvořené velitelem a čtrnácti muži. K nim se připojoval ještě devítičlenný pohotovostní oddíl. Tabulkově tak mělo obnovovací pohotovost tvořit 84 mužů, 15 nákladních vozů, osobní automobil, dvě jízdní kola a dva motocykly.

176

VESELÝ, M. Do krytu…, s. 40. KOKOŠKA, Stanislav - NĚMEČEK, Jan - VÁCLAVŮ, Lubor. Letecká válka nad Čechami 19441945. Pardubice: Východočeské muzeum, 1995. s. 5. 178 VESELÝ, M. Do krytu…, s. 42-43. 177

83

Problém s nedostatkem pracovních sil v obnovovací službě byl tak křiklavý, že se v některých okrscích pokoušeli o vlastní nesystémové řešení. Vznikaly tak různé rychlé oddíly (Schnellkommandos) a rezervní pohotovosti (Reserve-EinsatzBereitschaften). Komplexnější řešení pak přišlo v roce 1943. Z lidí uvolněných ze stavebního

průmyslu

byla

sestavena

doplňovací

a

obnovovací

služba

(Ergänzungs-I-Dienst). Dobrá myšlenka se ale nakonec zvrhla. I když se doplňovací a obnovovací služba v praxi osvědčila, její představitelé se pokoušeli působit nezávisle a k výše zmíněným problémům tak přidali ještě kompetenční spory.179 Jako užitečnější se pak ukázalo doplňování příslušníky TeNo a Todtovy organizace. 5.2.3. Zdravotní služba protiletecké ochrany (LS-Sanitätsdienst, LS-San. Dienst) Zdravotní služba měla poskytovat nejnutnější první pomoc přímo na místě náletu. Základně ošetření a stabilizovaní lidé pak měli být následně převáženi do dalších zdravotních zařízení, kde jim byla poskytnuta komplexnější péče. Zdravotní službu tvořily opět dvě složky – mobilní a stálá. V rámci mobilní složky se vytvářely tzv. zdravotní pohotovosti protiletecké ochrany (LS-San. Bereitschaft). Ty se skládaly ze tří čet, přičemž každá čítala tři skupiny tvořené velitelem (lékařem) a devíti pomocníky. Zdravotní pohotovosti pak měly k dispozici nemocniční transportní oddíl protiletecké ochrany (LS-Krankentransportstaffel) složený z devíti sanitek a osmnácti mužů. „Papírově“ pak každá pohotovost čítala 119 mužů a žen (ve velké většině členů Červeného kříže) s 23 vozidly. I zde byl znát kritický nedostatek techniky. Místo sanitek se potom používaly jakékoliv dopravní prostředky, které byly momentálně k dispozici.180 Stálou složku zdravotní služby reprezentovaly zejména síť tzv. záchranných míst protiletecké ochrany (LS-Rettungstellen), které se nacházely v každém revíru protiletecké ochrany. Na těchto místech byl vždy jeden lékař protiletecké ochrany, 2-4 mužští pomocníci, 8-10 ženských pomocnic a dvě spojky. Jejich úkolem bylo navázat na první pomoc poskytnutou zraněným hned na místě náletu a určit, kam mají být dále odesláni. Záchranná místa se obvykle zřizovala ve sklepích

179 180

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 109. VESELÝ, M. Do krytu…, s. 45.

84

velkých veřejných budov anebo na otevřených prostranstvích mimo stín trosek z okolních budov. Do sféry stále zdravotní služby pak patřily i následující organizace: nemocnice protiletecké ochrany (LS-Krankenanstellen), pomocné nemocnice, (Hilfskrankenhäusern), sklady zdravotnického materiálu (Sanitätsmittelniederlagen) a konečně i oznamovací a vyhodnocovací centrála (Zentrallen Bettennachweis), kde se shromažďovaly informace z nemocnic z několika určených okrsků. Pro oběti náletu musel být rovněž udržován určitý počet volných lůžek v okresních a městských nemocnicích či sanatoriích. Pokud by ani tak počet míst nestačil, mohl se místní vedoucí protiletecké ochrany obrátit i na vojenské lazarety a požádat je pomoc.181 5.2.4. Veterinární služba protiletecké ochrany (LS-Veterinärdienst, LS-Vet. Dienst) V rámci všech jednotek SHD/Luftschutzpolizei byla veterinární služba dosti výjimečná. Nejednalo se přitom ani tak o její výkony jako spíše o to, že jako jediná netrpěla podstavem a nedostatkem techniky. To bylo dáno zejména tím, že její celkový význam byl dosti nízký. Měla zavádět a dohlížet na provádění protileteckých opatření na statcích, v ZOO a ve velkoprodejích. Její personál tvořili soukromí i státní veterináři doplnění o pomocný personál. 5.2.5. Přístavní protiletecká ochrana (Hafenluftschutz) Přístavní protiletecká ochrana představovala speciální složku Luftschutzu, která byla zodpovědná za protiletecká a záchranná opatření v přístavech. Nejednalo se přitom jen o mořské, ale i o říční přístavy. S ohledem na geografické podmínky Protektorátu ale nehrála příliš významnou roli. 5.2.6. Odborné oddíly protiletecké ochrany (LS-Fachtrupps) V rámci této složky Luftschutzu působily celkem čtyři nezávislé oddíly (plynařský, instalatérský, elektroinstalační a kanalizační), jejichž úkolem bylo zajistit funkčnost městských instalací. Od 1. 9. 1939 byly částečně podřízeny místnímu

181

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 111.

85

vedoucímu protiletecké ochrany a částečně velení Werkluftschutzu. Jednotlivé oddíly čítaly 7-9 mužů a byl pro ně charakteristický nedostatek jakéhokoliv vybavení.182

5.3. Říšský svaz protiletecké ochrany

I když Říšský svaz protiletecké ochrany (RLB) nebyl ve vlastním slova smyslu součástí struktury Luftschutzu do značné míry s ním souvisel. Proto by bylo vhodné zmínit se o něm alespoň okrajově. Počátky této organizace by bylo možné vystopovat až do roku 1920, kdy generál protiletadlového dělostřelectva Hugo Grimme (pozdější prezident RLB) založil vojenský spolek Flakverein. V průběhu 20. a 30. let potom vzniklo vícero podobných organizací, které potom Hermann Göring 29. 4. 1933 sloučil v jedinou nazvanou Říšský svaz protiletecké ochrany. Organizačně náležel RLB pod říšské ministerstvo letectví, jež mu vytyčilo následující úkoly: 1) Propagovat myšlenku protiletecké ochrany mezi civilním obyvatelstvem 2) Připravit a zavést systém svépomocné protiletecké ochrany 3) Doplnit činnost úřadů zabývajících se protileteckou ochranou Vzhledem k již zmíněné povinnosti služby v protiletecké ochraně představovalo vycvičení obyvatelstva dosti náročný úkol. Prvním krokem bylo vybudování soustavy

škol.

Nejníže

byly

postaveny

tzv.

školy

protiletecké

ochrany

(Luftschutzschule). Jejich úkolem bylo školit členy svépomocné ochrany, a proto připadala jedna škola na každých 10 000-30 000 lidí. Škola to však byla spíše v symbolickém slova smyslu. Města a obce měla povinnost pronajmout těmto školám nějakou místnost (což se dělo jen neochotně) v níž potom probíhala několikrát do týdne výuka. Protože že se jednalo o opravdu velké množství lidí, probíhala školení postupně od vedoucích družstev přes jejich zástupce až po řadové obyvatele.

182

Tamtéž, s. 112.

86

Nad nimi se nacházely hlavní školy protiletecké ochrany (Luftschutzhauptschule) pro funkcionáře RLB. Na ně navazovaly zemské školy protiletecké ochrany (Landesgruppen-Luftschutzschulen) pro výše postavené funkcionáře RLB a vedoucí škol protiletecké ochrany. A nejvýše se v hierarchii nacházela Říšská škola protiletecké ochrany v Berlíně-Wannsee pro nejvyšší funkcionáře RLB a státní úředníky, která zároveň sloužila jako výzkumný ústav. Povolávání do škol RLB probíhalo zajímavým způsobem. Po založení školy protiletecké ochrany vytipovaly obecní či revírní skupiny RLB okruh osob, které by měly být povolány. Tyto osoby byly zařazeny do seznamu, který byl předán policii, jež pak rozesílala Povolání k výcviku v protiletecké ochraně.183 Školení bývala povinná a příslušné orgány bedlivě dohlížely na účast. Pokud by se našly osoby, které se předepsaným školením vyhýbaly, vystavovaly se tím pokutě pohybující se v řádech až několika stovek korun.184 S tím, jak v průběhu války postupně narůstaly neúspěchy Luftwaffe, klesala moc a vliv RLM. V oblasti protiletecké ochrany tak říšské ministerstvo letectví postupně nahrazovala NSDAP. A to až do té míry, že v červenci 1944 celou organizaci RLB převzala. Po této restrukturalizaci se úkoly RLB omezily pouze na výcvik příslušníků protiletecké ochrany. Pro nacistickou stranu to představovalo výrazné posílení vlivu, protože RLB byla stabilně od roku 1936 největší organizací v nacistickém Německu. Už v roce 1936 čítala 6 700 000 členů, v roce 1938 už měla 13 000 000 členů a v průběhu války se jejich počet vyšplhal až na 15 000 000 jen ve vlastním Německu.185

183

Tamtéž, s. 139-160. SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1476, Trestní nález Č.j. IAXI-15-1026. 185 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 141. 184

87

5.4. Svépomocná ochrana Z organizačního hlediska nejníže postavenou složkou Luftschutzu byla právě svépomocná ochrana. Svým pojetím a úkoly do značné míry připomínala československou svépomocnou službu obyvatelstva. Stejně jako ona byla do roku 1935 dobrovolnou a po přijetí zákona o protiletecké ochraně zestátněna. Německý pohled na svépomocnou ochranu dobře ilustrují slova prezidenta RLB Huga Grimmeho: „Každý člověk má právo na sebezáchovu. Toto právo se však stejně jako u vojáků stává povinností.“186A jakožto povinnost byla kontrolována a trestána. Neuposlechnutí vydávaných příkazů, odmítání služby anebo neúčast na školeních se posuzovala jako sabotáž.187 Na druhou stranu, díky tomu se Němcům podařilo na začátku války vytvořit jeden z nejlepších systémů na ochranu obyvatelstva (a to i přes chyby, které zde byly a projevily se povětšinou až později). Základem svépomocné ochrany byla tzv. rodinná ochrana (Familienschutz). Na ní navazovala

domovní

protiletecká

ochrana

(Hausluftschutz),

která se zaměřovala na obyvatele konkrétních domů. Tyto domy byly následně spojovány do bloků, z nichž se vytvářela družstva protiletecké ochrany (Luftschutzgemeinschaft).188 Velkou roli hrál v celém systému RLB. Na návrh jeho funkcionářů byla policejně povolána a následně i vycvičena osoba, vybraná na pozici vedoucího domovního družstva. Určitě není bez zajímavosti, že vedoucími se mohl stát jakýkoliv muž nebo žena. A dokonce, nehledě na Norimberské zákony, to mohli být i Židé. Pouze u bývalých důstojníků československé armády se funkcionáři RLB zdráhali.189 5.4.1. Vedoucí domovního družstva Vedoucí domovního družstva (Luftschutzwart) si měl potom vytvořit a případně i vycvičit (pokud by to nebyl schopen provést místní RLB) vlastní domovní družstvo. Jeho velikost byla omezená na minimálně 8 a maximálně 40 osob. Pokud by byl dům příliš malý, mohlo se do jednoho družstva spojit více domů a naopak, pokud by byl 186

Tamtéž, s. 163. Východočeské muzeum Pardubice, INVC 00712: Vyhláška… 188 VESELÝ, M. Do krytu…, s. 59. 189 Tamtéž. 187

88

dům příliš velký, mohl vytvořit i více družstev. Podstatné bylo, aby se v každém družstvu nacházel: velitel domovního družstva, jeho zástupce, domovní požární hlídka (ideálně dvoučlenná), tři hasiči, sestra či laická pomocnice a spojka.190 Jak je patrno, klíčová úloha v systému svépomocné ochrany připadala na vedoucí domovních družstev. Zodpovídali za úplné zatemnění domů, vyklizení půd, každodenní rozdělování služeb, výcvik a připravenost členů domovního družstva, zřízení a udržování domovního krytu a dostatek hasícího materiálu. 191 Kromě toho si musel vedoucí obstarat i svou osobní výstroj. Tvořil ji: pracovní oblek s rukavicemi, modrá rukávová páska s bílou hvězdou, plynová maska, píšťalka, baterka, útržkový blok s tužkou, balíček obvazů a prostředky proti bojovým látkám reagujícím s pokožkou. Ve chvíli, kdy byl vyhlášen poplach, měl vedoucí za úkol vyhlásit poplach v domě a zajistit tak, že o něm budou vědět všichni obyvatelé. Současně s tím začal přesun obyvatelstva s úkrytovými zavazadly192 do krytu. Velení v krytu zatím přebral zástupce vedoucího a dohlížel tu na bezpečnost a klidný průběh. Současně s tím prováděl vedoucí domovního družstva v doprovodu člena požární hlídky kontrolu domu. Jejich úkolem bylo přesvědčit se, že je ve všech bytech uhašen otevřený oheň a zároveň, že jsou zavřené (ale nezamčené) dveře do bytů. 193 Naopak vchodové dveře musely zůstat otevřené, aby se do domovního krytu mohl ukrýt případný kolemjdoucí. Po této pochůzce se vedoucí domovního družstva vrátil do krytu, kde se opět ujal velení. V případě, že by byl zasažen dům, bylo jeho úkolem velet všem záchranným pracím. Mnohem častěji se však nic nestalo a proto mohl po ohlášení konce poplachu povolit opuštění krytu.194 Zajímavé je, že signály sirén nebyly v tomto ohledu pro vedoucí závazné. Pouze oni rozhodovali (a byli

190

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 165. Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Malé, INVC 9233: Domovní záznam protiletecké ochrany. 192 Měla obsahovat: doklady, peníze, přídělové lístky, potraviny, přikrývky, hračky pro děti a teplé nápoje v termoskách. 193 Dveře potom sloužily jako provizorní protipožární přepážka. 194 BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 19-20. 191

89

zodpovědní) za opuštění krytu. Po náletu měl vedoucí domovního družstva zajistit vyvětrání a vyčištění krytu a případné doplnění spotřebovaných látek.195 Činnost vedoucích domovních družstev podléhala dosti rozsáhlé kontrole. Obvykle se jednalo o kontrolní pochůzky funkcionářů RLB v doprovodu příslušníků ochranné policie (Schutzpolizei, Schupo) či četnictva. V závěrečných fázích války se těchto kontrol čím dál více účastnili i straníci z NSDAP. Zajištěné závady a nedostatky se okamžitě konzultovaly s velitelem domovního družstva a bylo požadováno jejich okamžité napravení. Navzdory tomu, že kontroly mohly udělovat poměrně přísné tresty, v praxi jich příliš nepoužívaly a snažily se téměř vše řešit spíše domluvou.196 5.4.2. Domovní požární hlídka Nejdůležitější složku domovních družstev představovala tzv. domovní požární hlídka. Měla být tvořena minimálně třemi muži (ženy se do ní s ohledem na fyzickou náročnost pokud možno nezařazovaly).197 Horní hranice pro počet jejich členů se z pochopitelných důvodů neurčovala. Jejím hlavním úkolem byl boj se zápalnými prostředky shazovanými nepřítelem. Aby byla schopna tento náročný úkol zvládnout, absolvovali její členové množství školení. Jejich hlavním námětem bylo seznámení se s nepřátelskými pumami, teorie šíření požárů a samozřejmě i boj s velkými požáry.198 Leccos o těchto školeních napoví i motto, které se v souvislosti s požárními hlídkami často uvádělo: „Musí to jít, neboť na každém záleží.“199 Boj se zápalnými pumami byl chápán jako velice významný. Dalo by se říci, že to, co bylo pro CPO ohrožení chemickými zbraněmi, byly pro Luftschutz zápalné pumy. V jedné z příruček pro požární hlídky se píše: „Zneškodňování ohně se stalo dnes věcí celého národa. Je proto nezbytně nutné, aby se každý bojovník na domácí frontě více než kdy jindy seznámil s podstatou ohně a pravidly pro jeho

195

Tamtéž. VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 177. 197 BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 21. 198 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 167. 199 Nepřítel vrhá zápalné pumy. Praha: Oskar Khun & Co., 1944. s. 7. 196

90

zneškodňování.“200 Tomu samozřejmě odpovídaly i tresty za případné nedodržení směrnic nebo dokonce útěk před ohněm. Obojí bylo trestáno jako sabotáž.201 Boji se „zápalnými prostředky nepřítele“ byla podřízena celá koncepce domovního družstva. Požadovalo se, aby u každého schodiště a na každém patře byla: ruční stříkačka, 1-2 tlumnice (hole s vějířovitě sešitou látkou na konci), trhací hák, šňůra na dřevěném navijáku, žebřík, 1-2 bedny s pískem, lopata či rýč, sekyra a opět 1-2 nádoby na vodu.202 Další zásoba potom měla být v krytu. V případě, že by došlo k požáru, vytvořili by obyvatelé řetěz, kterým by postupně zásobovali vlastní požární hlídku. Krom toho měl mít každý člen domovní požární hlídky svou osobní výstroj tvořenou: lidovou plynovou masku, ochranu hlavy, hrubý oblek s botami, opasek, či pevný popruh, balíček obvazů, prostředek proti kožním jedům a baterku.203 Z počátku války vypadala činnost požární hlídky následovně. Po vyhlášení poplachu se všichni obyvatelé, včetně hlídky, stáhli do krytu, kde vyčkávali na případný zásah. Pokud vedoucí domovního družstva usoudil, že byla budova zasažena, bylo úkolem požární hlídky zjistit stav věcí a případně zasáhnout. Tato koncepce se ale příliš neosvědčila, protože požární hlídky mohly uspět pouze při včasném zásahu. Takto se stávalo, že vyrážely do akce až pozdě a nebyly pak schopny splnit svůj úkol. Záhy se proto objevila dvě řešení. Sice velmi riskantní, zato však účinná. První představovalo umístění pozorovatele u východu z krytu. Jeho úkolem bylo pozorovat okolní ulice a v případě, že by došlo v okolí ke shozu zápalných prostředků, měl zalarmovat požární hlídku.204 Problémem byla nižší míra ochrany takového pozorovatele. Druhou metodu představovalo provádění pochůzek s hasičským vybavením. To v praxi znamenalo, že v krátkých časových rozestupech (8-10 min) měli jeden či dva členové požární hlídky vykonat pochůzku po domě a nahlédnout do všech prostor, zdali sem nebyla shozena zápalná puma.205 Riziko pro tyto „pochůzkáře“ bylo značné. V kterékoliv místnosti jim hrozilo zasypání 200

Letecké útoky…, s. 4. Východočeské muzeum Pardubice, INVC 00712: Vyhláška… 202 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 166. 203 BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 21. 204 Letecké útoky…, s. 8. 205 Tamtéž. 201

91

z otřesů způsobených blízkými explozemi. I přesto byly obě metody doporučovány. Zápalné pumy byly totiž hodnoceny jako mnohem nebezpečnější než klasické pumy. Zatímco klasická puma prostě explodovala a bylo po všem, se zápalnou se muselo aktivně bojovat.206 Alespoň podle německých zdrojů to ale nebyl marný boj. Ze všech shozených zápalných pum spadlo na budovy jenom cca 20%. Z těchto 20% dokázaly požární hlídky včasnými zásahy zneškodnit až 94,5% zápalných pum. Dalších 4,8% způsobilo malé požáry, které dokázaly zvládnout svépomocné hasičské jednotky na úrovni bloku. Na zbylých 0,7% pak připadaly požáry, k nimž musely být povolány profesionální hasičské jednotky. Jedním hlasem je však dodáváno, že těchto 0,7% představovaly opravdu velké požáry.207 Tyto informace je však potřeba brát s rezervou. Už s ohledem na jejich původ a dobu vzniku. Velký důraz při výcviku požárních hlídek byl kladen na jejich schopnost rozlišit konkrétní shazované prostředky. Ve velké většině případů se jednalo vlastně jen o několik druhů letecké (zápalné) munice. Byly to tyčkové zápalné pumy o hmotnosti 1,7 kg, fosforové zápalné pumy o hmotnosti 14 kg, celuloidové zápalné destičky a osvětlovací či značkovací pumy. Samozřejmě existovaly i další zápalné prostředky, ale jejich výskyt byl spíše výjimečný, např. zápalné láhve shazované z volných balonů208 nebo „nouzové“ zápalné pumy shazované v roce 1940. Jednalo se vlastně jen o plechovky naplněné benzínem, benzolem, petrolejem, zbytky těžkých olejů a starými hadry, které měly zajistit delší dobu hoření.209 Důvod, proč je měly být požární hlídky schopny rozeznat, byl prostý. Každý z těchto zápalných prostředků měl jinou charakteristiku hoření a daly se tudíž očekávat různé škody. Relativně nejmenší nebezpečí představovaly celuloidové destičky. Sice byly malé a lehké, takže neměly sílu prorazit střechy domů, ale díky tomu jejich dopad prakticky nebylo možné slyšet. Navíc dokázaly hořet až 10 minut, což je dosti dlouho. Nad městy se ale téměř nevyskytovaly. Byly primárně určeny pro zapalování polí a lesů.210 Jejich shoz navíc nebylo možné příliš zaměřovat. Běžně se používaly tak, že ve vybraných místech je jeden z členů posádky bombardéru 206

Nepřítel vrhá…, s. 12. Tamtéž, s. 7. 208 Tamtéž, s. 50. 209 Tamtéž, s. 25. 210 Tamtéž, s. 43. 207

92

prostě vyhazoval skrze trubku z letadla (takto je používali i příslušníci 311. československé bombardovací perutě RAF). Proces jejich likvidace nebyl nijak náročný. Nalezené destičky byly na lopatách odnášeny na bezpečné místo a následně uhašeny v kýblech s vodou. Případné nálezy musely být neprodleně hlášeny na nejbližší četnickou stanici.211 To byl ostatně běžný postup používaný při použití zápalných prostředků. Podstatně záludnější byly v tomto ohledu tyčkové zápalné pumy plněné termitem.212 Díky své malé hmotnosti, okolo 1,7 kg (Příloha A.18.), sice dokázaly prorazit maximálně střešní tašky na půdu, ale byly shazovány ve velkém množství. Britové k jejich přepravě používali devadesátikusové kontejnery SBC 250 LB,213 kterých mohlo být naloženo dosti velké množství (záleželo však na typu letadla). Způsob jejich likvidace také nebyl příliš náročný. Doporučovaly se celkem tři metody: 1) Zasypat je pískem a po chvíli shrábnout do kýble s vodou. 2) Než se rozhoří, lze je nabrat na lopatu a hodit do kýble s vodou (riskantní). 3) Hasit přímo vodou. Původně se doporučoval široký postřik, ale ukázalo se, že má pouze malý dosah. Proto byl nahrazen nejprve hašením prudkým proudem z větší vzdálenosti a poté slabým postřikem z blízkosti. Při prudkém hašení totiž docházelo k rozstřikování roztaveného žhavého elektronového kovu, který původně tvořil tubus pumy. Z počátku války se doporučoval i plechový nebo dřevěný štít, nicméně zkušenosti brzy ukázaly, že jako ochrana vůbec nestačí. Britové si byli vědomi snadné „zneškodnitelnosti“ této pumy, a proto ji průběžně vylepšovali. Malá část z nich byla proto opatřena třaskavou náloží střelného prachu o hmotnosti 12 g.214 Úkolem této nálože nebylo zabít případné hasiče (na to byla příliš slabá), ale pouze je vystrašit a zahnat, aby dál nepokračovali 211

Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Malé, INVC 00720: Vyhláška MěÚ Pardubice o shozu celuloidových destiček. 212 Směs práškového hliníku a oxidu železitého. 213 Nepřítel vrhá…, s. 15. 214 Jen pro porovnání. Puškový náboj obsahuje cca 3 g.

93

v hašení. S ohledem na tuto eventualitu byly vypracovány nové směrnice, které doporučovaly počkat s hašením 3-5 min, během kterých by k případnému výbuchu došlo.215 Největším „strašákem“ byly fosforové zápalné pumy (Příloha A.19.). Díky své vyšší váze (okolo 14 kg) dokázaly prorazit nejenom střechu, ale i několik dalších pater. Nezřídka se dokonce stávalo, že dopadly až do přízemí. Už od prvního kontaktu ale uvolňovaly zápalnou směs a zapálily tak všechny místnosti ve všech patrech, skrze které proletěly.216 Jejich hoření navíc přestavovalo dosti efektní „podívanou“. Při výbuchu se rozpálený fosfor rozstřikoval do vzdálenosti 30-50 m ve

všech

směrech,

čímž

spolehlivě

zapálil

celou

místnost.

Současně

s tím se při hoření uvolňovaly jedovaté látky (bylo tedy nutné hasit v plynových maskách).217 Požární hlídky pak často hodnotily situaci jako nezvladatelnou a prostě utekly.218 Po 3-5 min ale většina zápalné směsi vyhořela a situace již byla zvladatelná. Základní technika boje s fosforovými pumami byla podobná jako v případě tyčkových zápalných pum. Bylo je možné buď zasypat pískem anebo uhasit vodou (Příloha A.20.). Problém představovalo pouze to, že i po uhašení se fosfor někdy znovu vzňal a tak bylo nutné je hlídat. V boji s fosforovými pumami hrály velkou roli i další činnosti přímo nesouvisející s hašením. Byl-li zjištěn dopad této pumy, bylo nutné počkat 3-5 minut než bude možné začít s hašením. Tento čas měl být využit na odnošení všech hořlavých věcí v okolních místnostech od stěn a jejich případné polévání vodou pro větší odolnost. Poté bylo možné přikročit k vlastnímu hašení. V ideálním případě ve všech zasažených patrech současně. Podařilo-li se pumu uhasit, bylo nutno počkat, až zbytky fosforu vychladnou, aby mohly být oškrabány a zneškodněny ve vodě.219 Zcela specifické pak byly osvětlovací pumy. I když samy o sobě nebyly určeny k destrukci pozemních cílů, za určitých okolností toho byly schopny. Jednalo 215

Nepřítel vrhá…, s. 3-20. Tamtéž, s. 6-7. 217 Tamtéž, s. 31. 218 Letecké útoky…, s. 5. 219 Nepřítel vrhá…, s. 34-40. 216

94

se zejména o případy, kdy puma dopadla a ještě v ní zbyl tzv. prášek bleskového světla.

Pokud

by se

vzňal,

došlo

by k explozi

na

úrovni

konvenční

padesátikilogramové pumy. Jediný způsob, jak tuto hrozbu zneškodnit představovalo zavezení pískem či zeminou a následné ohlášení policii.220 Je zajímavé, že ještě v roce 1944 Němci nejspíše plně nechápali využití tohoto druhu pum. Příručka „Nepřítel vrhá zápalné pumy“, vydávaná pro domovní družstva Luftschutzu, v této souvislosti uvádí, že skrze tyto pumy: „…dává vedoucí letadlo povely, jako na př.: „Shromáždit se!“ nebo „K útoku!“, nebo směrnice pro směr letu nezkušeným mladým posádkám.“221 Ve skutečnosti se však používaly pro osvětlení cíle bezprostředně před vlastním nočním náletem. Požárním hlídkám bylo vštěpováno, že za žádných okolností nesmí opustit požářiště. Ostatně na tom stála celá taktika Luftschutzu pro boj s ohněm. Předpokládalo se, že každý požár lze na počátku uhasit. Proto měly s ohněm v první řadě bojovat právě domovní požární hlídky a až teprve, když by nedokázaly situaci zvládnout ani s pomocí sousedních družstev měly povolat profesionální hasičské útvary. Tím ale nasazení požární hlídky nekončilo. Měla spolupracovat s profesionálními hasičskými útvary (např. protiletecké požární policie) a po jejich odjezdu dále hlídat spáleniště. Pro boj s ohněm bylo vždy klíčové udržet schodiště, které představovalo jedinou cestu k ohni a zároveň i zpět. Zatímco tedy požární hlídka hasila, ostatní členové domovního družstva měli pomáhat se stěhováním věcí od stěn (nikoliv vynášení majetku z domu), otevírání oken a samozřejmě s dopravou vody či písku „hasičům“. Ta byla tím naléhavější, že při většině náletů došlo k poškození vodovodního potrubí. Se zásobami vody se tedy muselo nakládat nanejvýš obezřetně. V případě, že by bylo nebylo možné dům udržet, se mělo celé domovní družstvo přesunout k sousednímu družstvu. Společně by pak na tomto „novém“ domě obsadili všechna místa ohrožená horkem nebo přelétáváním jisker.222

220

Tamtéž, s. 53. Tamtéž, s. 51. 222 Letecké útoky…, s. 19-28. 221

95

5.4.3. Ošetřovatelky Důležitá úloha připadla v domácích družstvech i ošetřovatelkám (některé prameny je uvádějí také pod názvem laické pomocnice). Ve většině případů se jednalo o ženy, které měly vzdělání od Červeného kříže (ideálně byly i jeho členkami) a byly tak schopny poskytovat první pomoc raněným, popáleným a nemocným. Rovněž tak měly na starost i jejich přepravu do krytu (nejednalo-li se o osoby s infekční chorobou) nebo do stanovišť první pomoci. Poněkud překvapivě jim byl též svěřen úkol starat se o uvolnění atmosféry v krytu.223 Neméně důležitý úkol ošetřovatelek představovalo vedení domácí lékárny protiletecké ochrany. Tu tvořilo: 6 balíčků obvazů, 4 obvazy na spáleniny, 100 g chloraminového prášku pro poranění látkami tzv. „žlutého kříže“ (leptavé bojové látky), jedlou sodu, náplast, dřevěné a papírové dlahy, kovové tyče pro zajištění zlomenin, nosítka a široké gumové obinadlo na podvázání tepen. Pamatovalo se i na osobní výzbroje ošetřovatelek, která se sestávala z čistého bílého pláště s čepcem, brašny s obvazy, trojcípého šátku, šátku pro obvázání ramene, plynové masky a svítilny.224 5.4.4. Spojky Poslední „službou“ v rámci domovních družstev Luftschutzu představovaly tzv. spojky. Těmi byli zdatní chlapci ve věku okolo 14-15 let s dobrou znalostí okolí. Jejich úkolem bylo zajišťovat spojení vedoucího domovního družstva s jeho sousedy, nadřízenými atd.225 S ohledem na svěřené úkoly měly spojky i svou vlastní osobní výbavu. Tvořila ji: plynová maska, modrá identifikační páska s bílou hvězdou přes rukáv, pevná pokrývka hlavy, baterka, blok s tužkou a kolo.226 5.4.5. Domovní kryt Životně důležitý úkol každého domovního družstva představovalo zřízení krytu. Nejčastějším a nejvíce doporučovaným druhem byly, podobně jako v CPO, tzv. sklepní kryty. Protože byl takový kryt společný pro celé družstvo, měli se také všichni obyvatelé podílet na jeho výstavbě.227 Financování celého projektu pak 223

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 167. BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 24. 225 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 167. 226 BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 28. 227 Tamtéž, s. 24. 224

96

náleželo vlastníkovi nemovitosti. Samozřejmě bylo možné získat finanční podporu od RLM a říšského ministerstva financí. Podstatně větší problém však představovalo získání stavebního materiálu, který byl přednostně směřován do vojenské a průmyslové sféry.228 U všech krytů byl kladen důraz zejména na dvě hlavní oblasti a to vnější bezpečnost a vnitřní vybavení. Z hlediska vnější bezpečnosti musel být kryt odolný proti bojovým plynům a současně i proti střepinám konvenčních pum. Díky tomu, že Němci dosti záhy pochopili, že Spojenci nehodlají používat chemické zbraně, nároky na kryty se poněkud snížily. I tak se preventivně doporučovalo utěsnění všech otvorů. Ochranu proti střepinám mělo zajistit obestavení dveří a oken (do sklepa) ochrannou zdí. Jako nejvhodnější materiály se doporučovala hlína (1 m), bedny s pískem (75 cm), kámen (50 cm), cihly (38 cm), beton (20 cm) a samozřejmě železobeton (15 cm). Vysloveně se nedoporučovalo pouze použití dřeva a pytlů s pískem, protože rychle podléhaly povětrnostním podmínkám.229 Nároky na vnitřní vybavení byly překvapivě vysoké. Každý kryt se měl sestávat z protiplynové předsíně, hlavní místnosti krytu a několika nouzových východů.230 Současně tu bylo nutno zajistit sucho a teplo. Nejjednodušší metodu, jak toho dosáhnout, představovalo sundání izolace ústředního topení.231 Alternativně se mohlo použít i normálních kamen, nicméně v takovém případě bylo třeba zajistit bezpečný odvod zplodin. Protože bylo nutno počítat s delším pobytem obyvatelstva, dbalo se i na vnitřní vybavení. Kryt měl být čistě vybílený, osvětlený, vybavený židlemi a stoly, postelemi, pitnou vodou, základním nářadím, rozhlasem (od roku 1940) a jedním odděleným záchodem na každých 20 osob (toaletu zde tvořil kbelík s víkem a písek pro „splachování“). Zároveň zde měl být oddělený prostor pro nemocné (netýká se infekčně nemocných) a i oddělený prostor pro matky s dětmi. Celková kapacita krytu měla odpovídat velikosti družstva. Z technických důvodů však byla omezena maximálně na 50 osob (40 jakožto maximální velikost 228

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 241. BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 33. 230 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 240. 231 BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 30. 229

97

družstva a 10 jako rezerva pro případné kolemjdoucí). Na každou osobu v krytu mělo připadat pokud možno alespoň 3 m3 vzduchu.232 Při navrhování krytu se muselo pamatovat i na uskladnění zásob vody a písku, jakožto rezervy pro požární hlídku. Její využití zde bylo ale širší. Pokud by došlo k požáru přímo nad stropem krytu, měli jeho obyvatelé vodou chladit strop a bráni tak jeho prohoření. A pokud by došlo na nejhorší, měli si lidé ve vodě namočit oblečení a opustit kryt. K tomu jim měly sloužit únikové východy ven anebo spojovací otvory proražené do sousedních sklepů. Tyto otvory měly být asi 1 m vysoké a cca 0,75 m široké. V normálním stavu měly být zakryté nehořlavou zástěnou (preventivní opatření proti rozšíření případného požáru ze sousedního krytu), kterou by však v případě nouze bylo snadné odstranit.233 Poměrně riskantně bylo řešeno osvětlení. Primární zdroj měl být elektrický, nicméně jako záloha tu měly být petrolejky, karbidky či dokonce svíčky. Jen pro porovnání, v CPO bylo svícení otevřeným ohněm v krytu zcela zakázáno.234 Podobně jako v krytech československé civilní ochrany, tak i v krytech Luftschutzu se řešila otázka zesílení stropů. Technologie byla podobná. Opět měla být vytvořena alternativní podpěrná konstrukce z dřevěných trámů, která by snížila tlak na strop. Zřízení výdřevy tu ale nebylo povinné. Mělo být konzultováno s odborníkem, který by rozhodl o jeho konkrétní podobě.235 Výstavba a vybavenost krytu nebyla ponechána na vůli vedoucího domovního družstva, ale podléhala kontrole. Ostatně jako množství jiných aktivit Luftschutzu. V tomto případě prováděli kontrolu příslušníci RLB či ochranné policie (Schupo) v doprovodu členů stavební policie a lékaře, který měl dohlédnout na dodržování hygienických předpisů. V pozdějších letech se pak přidávali i straníci z NSDAP. Smyslem kontrol nebylo jenom přesvědčit se o plnění předpisů, ale i uklidnit obyvatelstvo. Při pohledu na několikametrové krátery po pumách, které bývaly pravidelně k vidění po náletech, se totiž části obyvatelstva zmocňoval strach, že ani sklepní úkryty jim mnoho bezpeční neposkytnou (což bylo vlastně oprávněné, 232

Tamtéž, s. 30-34. VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 240. 234 Tamtéž. 235 BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 34. 233

98

protože domovní kryty nebyly koncipovány jako odolné proti přímému zásahu). Jako bezpečnější jim připadaly veřejné kryty, které se tím neúměrně přeplňovaly a nemohly plnit svůj původní úkol. Řešením této situace pak byly nejenom častější kontroly domovních krytů, ale i nařízení o přednostním využívání vlastních krytů. 236 5.4.6. Zatemnění Druhý důležitý úkol domovních družstev představovalo zatemnění. Jeho realizaci hradil (a zároveň za ní i zodpovídal) vlastník objektu. Počínaje dnem 1. 9. 1939 bylo ve všech oblastech Říše nařízeno trvalé zatemnění od soumraku do svítání.237 Tuto poněkud vágní formulaci pak doplňovaly konkrétně určené časy pro každou leteckou župu na dva měsíce dopředu. Jejich stanovením bylo pověřeno velení letecké župy. Existovala ale i druhá možnost. Podle ní určovali přesné časy zatemnění inspektoři pořádkové policie,238 jak tomu bylo např. v Pardubicích. Obyvatelstvo bylo o konkrétních časech informováno z novin, rozhlasu a úředních vývěsek.239 Prostředků pro zatemnění domů se nabízelo větší množství. Jejich výběr ale závisel pouze na majiteli. Nejjednodušší představovaly lepenkové tabule o tloušťce 1-1,5 mm (silnější se neosvědčily, protože se kroutily a nedoléhaly k oknu). Jejich okraje se olemovaly 50 mm kalikovým páskem (proti roztržení) a celek se pomocí hřebíků a pérových svorek připevnil k oknu. Druhou možnost představoval silný zatemňovací papír v dřevěných rámech. Postup jeho přidělání k oknu a ochrany okrajů proti roztržení se nijak nelišily od předchozí možnosti. Třetí možnost potom představovaly desky z umělých hmot. V případě, že se v objektu nacházela dvojitá okna, měly se zatemňovací prostředky připevnit na vnější stranu vnitřního křídla. Pokud měla okna navíc i horní křídla, měla zůstat zatemněná trvale. Tímto způsobem mělo být docíleno i ochrany okenní tabulek proti tlakové vlně. Dalšími možnými prostředky pro zatemněné byly např. rolety, okenice, rohože, ale i poněkud nešťastné „modré světlo“. Nejprostší způsob, jak ho docílit, 236

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 242-246. Tamtéž, s. 275. 238 Tamtéž, s. 278. 239 Tamtéž. 237

99

představovalo obarvení žárovek speciálním lakem na modro. S ohledem na dodržení správného odstínu a přijatelné trvanlivosti byl tento úkol svěřen elektrotechnikům. Navíc takto upraveny nemohly být všechny žárovky. V úvahu přicházely pouze ty s výkonem do 25 W.240 Podobě jako výstavba krytů, tak i zatemnění podléhalo kontrole. Tímto úkolem byli pověřeni funkcionáři RLB a četnictvo. V případě, že nalezli pochybení, měli celkem tři prostředky. Pokud se jednalo o výjimečnou událost, řešil se celý problém pouze napomenutím a doporučením na nejoptimálnější řešení. Při opakování se k napomenutí přidávala i pokuta. Z počátku války činila pouze 1-10 RM, ale s postupem času se tresty přitvrzovaly. Počínaje zářím 1941 dostávali provinilci pokutu 10 RM za nedostatečné zatemnění a plných 25 RM za přímé světlo. V případě, že by kontrola narazila na mimořádně vážné porušení, mohla podat trestní oznámení, které pak řešil soud. Zde se pokuta mohla vyšplhat až na 50 RM, nebo několik dní vězení. To už rozhodně nebyla zanedbatelná částka. Pro obyvatele Protektorátu byla tím horší, že kurz koruny vůči říšské marce byl nastaven na značně nevýhodných 1:10. Není proto divu, že se lidé často odvolávali. V případě, že se jednalo o etnické Němce nebo osoby s říšským občanstvím, nezřídka se jim dostalo na přímluvu NSDAP prominutí trestu.241 5.4.7. Další vývoj Popsaná koncepce samozřejmě nevydržela ve stejné podobě po celou válku. Vliv na ní měly jednak „zákulisní“ spory o moc mezi jednotlivými organizacemi a institucemi a pak také vývoj letecké války. Obecně lze tvrdit, že zhruba do roku 1942 byl Luftschutz poměrně úspěšný. Do značné míry to souviselo i s tím, že bombardovací velitelství (Bomber Command) RAF, používalo ne příliš vhodné druhy bombardérů a ještě navíc v nepříliš efektivní taktice náletů. Domovní družstva pak byla schopna poměrně snadno hasit jednotlivé drobné požáry a až na určité výjimky se dařilo předcházet větším škodám. Rok 1942 ale znamenal přelom. Jednak britské bombardovací letectvo zařadilo ve velkém počtu zcela nové typy těžkých bombardérů (zejména 240

BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 40-42. ; Východočeské muzeum Pardubice, INVC 03534: Vyhláška… 241 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 281.

100

typy Halifax a Lancaster), ale také pozměnilo taktiku. V první vlně letěly bombardéry s těžkými trhavými pumami, které poškodily městské budovy. Krátce po nich se objevila druhá vlna, jež nesla zápalné pumy (zejména nové fosforové). Ty potom zapadly do trosek poškozených budov a jen obtížně se hledaly. Tím vznikaly plošné požáry, proti kterým neměla domovní družstva prostě šanci.242 Díky tomu, že ještě v letech 1942 a 1943 představovala Luftwaffe velice silného protivníka a způsobovala bombardovacím svazům nemalé komplikace, neprojevily se výše zmíněné problémy hned v plné síle. Až teprve následující rok v plné míře ukázal na podcenění problémů a jejich obtížnou řešitelnost v současné situaci. Byla proto snaha povzbudit obyvatelstvo alespoň morálně. Jedna z příruček Luftschutzu k tomu uvádí: „Nepřátelský teror naše spoluobčany nezlomil. Všichni stojí tím pevněji semknuti ve společné protiletecké frontě, která jeví nejvyšší ráznost a rozhodnost.“243 Nicméně o pár řádků dále už lze narazit na velice opatrné přiznání si celého problému: „Hromadné shazování zápalných pum se proto při posledních velikých náletech stupňovalo do té míry, že potírání a zneškodňování jednotlivých zápalných pum nestačilo, aby se všude zabránilo rozšíření ohně.“244 První pokusy řešit nastalou situaci spadají už do počátku roku 1943. Tehdy si první jednotlivci začali všímat, že systém protiletecké ochrany příliš nefunguje. Bohužel, celkové naladění doby příliš nepřálo snahám o nějakou komplexnější reformu. Přistoupilo se pouze ke slučování družstev protiletecké ochrany. Nově vzniklé celky, pracující na principu sousedské výpomoci (Nachbarschafthilfe), dostaly jednotné velení, o něhož se očekávalo zvýšení akceschopnosti. Když se tato myšlenka v zásadě osvědčila, při velkých náletech to stále nedostačovalo. Záhy se proto přistoupilo k budování tzv. oddílů svépomocné ochrany (Selbstschutzrupps). Měly vznikat ve všech okrscích nad 5 000 obyvatel, kde nejsou zřízena venkovská družstva protiletecké ochrany (Landluftschutzgemeinschaften). Kompetenčně měla podléhat místnímu vedoucímu protiletecké ochrany, který je

242

Tamtéž, s. 169. Letecké útoky…, s. 3. 244 Tamtéž, s. 4. 243

101

mohl využít jako okamžitou zálohu v případě nouze.245 K vyřešení problémů svépomocné ochrany to ale zdaleka nestačilo. Tyto oddíly totiž neměly vůbec žádnou techniku. Jejich jedinou výbavu tvořilo základní nářadí, jaké měla i domovní družstva. Navíc bylo otázkou, koho do oddílů zařadit? Jediný „zdroj“ představovala rozšířená svépomocná ochrana, protiletecká ochrana zvláštní správy a už tak vytížená závodní protiletecká ochrana. Ve svém důsledku to vedlo k násobení povinností vybraných jednotlivců a je proto otázka, zdali tím byla protiletecká ochrana jakožto celek posílena či oslabena?246 K výraznějším změnám došlo až po 25. 7. 1944, kdy Hitler vyhověl Martinu Bormannovi a převedl výstavbu a velení svépomoci pod křídla NSDAP. V prvním okamžiku to vyvolalo spoustu zmatků a výrazné znepřehlednění struktury. Protiletecká ochrana se přeorganizovala tak, aby odpovídala struktuře NSDAP. Novou podobu svépomocné protiletecké ochrany ukazuje Tabulka 6.247 NSDAP

Jednotky svépomocné

Velení

ochrany místní buňka

pohotovost svépomocné

místní skupinový vedoucí

ochrany buňka

četa svépomocné ochrany

vedoucí místní buňky

blok

oddíl svépomocné ochrany

blokový vedoucí

družstvo svépomocné

vedoucí družstva svépomocné

ochrany

ochrany

Tabulka 6: Podoba svépomocné ochrany po převzetí od NSDAP.

Současně s tím začali straníci pronikat do vedení všech jednotek Luftschutzu od oddílu výše.248 S odstupem času se ale začaly projevovat i některá pozitiva. Například síla svépomocných jednotek už nebyla omezena předpisem, ale jen tím, kolik se v daném obvodu zajistit lidí. Mimo to vznikly i tzv. zásahové pohotovosti. Jednalo se o poměrně rozsáhlé jednotky tvořené z členů NSDAP a příslušníků SA, kteří v nich často měli velitelské funkce. Vnitřně se tyto pohotovosti členily podobně 245

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 170. Tamtéž, s. 185. 247 Tamtéž, s. 192. 248 Tamtéž, s. 171. 246

102

jako jednotky Luftschutzu. I když jejich vznikem neměly být nijak narušeny kompetence místních vedoucích protiletecké ochrany, v praxi tomu tak úplně nebylo. Zásahové pohotovosti totiž mohly jednat i nezávisle na jeho vůli. A co víc, NSDAP totéž umožnila také jednotkám svépomocné ochrany. Je pozoruhodné, že nakonec se tato decentralizace zřejmě neukázala jako vyloženě špatný krok. V jednom z hlášení veliteli pořádkové policie v Praze z března 1945 se totiž uvádí: „Vcelku se nové uspořádání osvědčilo…“249

5.5. Veřejná opatření protiletecké ochrany

Aby byl pohled na život ve městech podléhajících opatřením Luftschutzu úplný, je potřeba zmínit ještě opatření, která lze označit jako veřejná. Nejedná se o dobový název. Tento pojem jsem vytvořil pro účely své práce, abych jím odlišil opatření, která se netýkala svépomocné ochrany, ani závodní protiletecké ochrany. Nejdůležitějším „veřejným opatřením“ bylo zatemnění. Tento základní požadavek na zajištění bezpečnosti při letecké válce prostupoval skrze všechny složky protiletecké ochrany. Týkal se svépomoci, závodní protiletecké ochrany, rozšířené svépomocné ochrany coby prostředníka mezi oběma dříve jmenovanými, ale týkal se i armády (v nejširším slova smyslu) a státního aparátu. Zatemňovací prostředky lze rozdělit do několika základních kategorií: 1) Prostředky pro snížení světelného účinku (snížení napětí transformátorem či odporem) 2) Tlumící filtry (závěsy, tabule, tmavé desky) 3) Nátěry („modré světlo“)250 Každý z těchto prostředků měl své specifické využití. Zřejmě nejširší mělo snižování napětí v síti. Jednalo se sice o poměrně snadnou metodu, nicméně její účinnost byla dosti omezená. Naproti tomu velkého rozšíření se dočkaly různé zatemňovací tabule. 249 250

Tamtéž, s. 190-195. Tamtéž, s. 275.

103

Využívaly se především na okenních tabulích nebo různých světlících. Modré nátěry se preferovaly zejména v místech, kde bylo nutno svítit v otevřeném venkovním prostoru nebo tam, kde nešlo zajistit, že nebude světlo pronikat ven z objektu. Pokud už muselo být modré světlo použito, důsledně se dbalo, aby nebylo viditelné za jasné noci na více než 500 m.251 Proto bylo nanášení modrých nátěrů na žárovky svěřeno pouze odborníkům. Jenom oni totiž měli potřebné informace o tom, jak nátěr provést. Velké komplikace přineslo zatemnění dopravě.252 Mimo vlastních dopravních prostředků, jejichž zatemnění se v zásadě nelišilo od původního československého, bylo nově vyřešeno dopravní značení. Jednou z prvních „obětí“ zatemňování se staly semafory. Jejich žárovky byly natřeny načerno a pouze na přední straně zůstal 15 mm široký pruh dané barvy. Samozřejmostí byla i stříška nad vlastním světlem.253 Nově označeny byly i křižovatky, přechody, ostrůvky a zastávky u silnic. Jejich obrubníky se s 50 cm dlouhými rozestupy natíraly na bílo. Do výše jednoho metru pak byly natřeny i stromy, svítilny, stožáry, pilíře, mostní zábradlí a hrany domů, zasahujících do silnice či chodníku. Další bílé značky, tentokrát v podobě klikatých čar, se objevily na schodištích. A konečně bílé šipky na zdech domů ukazoval cestu k nejbližšímu krytu. Od roku 1940 je nahradily lépe viditelné (a podstatně dražší) fosforeskující barvy.254 Celkově vzato, přijímalo obyvatelstvo zatemnění jen s nevolí. Zejména tam, kde se dosud nesetkalo s leteckými útoky. V příručce „Co musí každý věděti o protiletecké ochraně“ z roku 1941 se psalo: „Skutečnost, že nepřítel volí za cíl svých pum jakýkoliv záblesk světla, může být váhajícímu důrazným varováním, aby zatemněním se necítil obtěžován, nýbrž chápal je jako nejlepší vlastní ochranu.“255 Svůj podíl na tom mělo i omezení pohybu v nočních hodinách ve městě a s tím spojená atmosféra, kterou pak ulice působily. Mnoho lidí, zejména pak ženy, se v noci obávalo o svou bezpečnost. Tím se poté zpětně posiloval odpor proti dalším

251

Tamtéž. V Protektorátu tím větší, že vlastně „přes noc“ byl zaveden pravosměrný provoz. 253 Tamtéž, s. 286. 254 Tamtéž, s. 276-278. 255 BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 40. 252

104

zatemňovacím opatřením. Navíc mnoho lidí si prostě nepřipouštělo hrozící nebezpečí. V této situaci ani časté kontroly a přísné tresty nevedly ke zlepšení.256 Neméně důležitý úkol představovala výstavba veřejných krytů. Bohužel, s ohledem na koncepci bleskové války (Blitzkriegu), se zde Němci dopustili trestuhodného podcenění. V roce 1939, tedy v době, která byla pro případnou stavbu krytů snad nejvýhodnější, se mohlo v okrscích I. řádu ukrýt pouhých 7% obyvatelstva.257 Na podzim 1940, kdy RAF spustil svou bombardovací ofenzívu, se tak mnoho obyvatel německých měst dočkalo nemilého překvapení. Okamžité řešení představovala evakuace matek s dětmi z obzvláště ohrožených oblastí.258 To ale situaci příliš neřešilo. Vojensky i politicky nebezpečnou situaci se rozhodl řešit Adolf Hitler osobně. Ke dni 10. 10. 1940 vyhlásil

Vůdcův

okamžitý

program

protiletecké

ochrany

(Luftschutz-

Führersofortprogramm). Jednalo se o megalomanský a dosti nákladný projekt výstavby tzv. velkobunkrů (Grossbunken) ve vybraných městech. Výsledky programu byly ale poněkud rozpačité. I když se podařilo ve zhruba stovce vybraných měst (pouze ve vlastním Německu) zlepšit úroveň ochrany části obyvatelstva, doplatily na to všechna ostatní města a obce v celé Říši. Tento projekt totiž spolykal množství finančních a materiální prostředků a rovněž tak i pracovních sil. Paradoxně tak jakoukoliv další výstavbu krytů v jiných oblastech zbrzdil.259 V listopadu 1942 byla situace stále dosti tristní. Sice se plných 73,5% všech obyvatel Říše mohlo ukrýt v krytech, nicméně jenom na 4% z nich připadaly bunkry. Pro rok 1943 byl tedy připraven Vůdcův rozšířený okamžitý program protiletecké ochrany (LS-Führersofortprogramm (Ausweitung)). Tentokrát se mělo dostat i na méně významná města a proto byly vybrány i některé lokality v Sudetech. Bohužel, opakoval se ten samý scénář jako v roce 1940. Jen pro představu: výstavba jednoho velkobunkru trvala 9 měsíců a stála asi 700 000 RM. Do konce války

256

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 286. VESELÝ, M. Do krytu…, s. 61. 258 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 235. 259 Tamtéž, s. 73. 257

105

se podařilo postavit necelé tři tisíce takovýchto objektů, čímž se získalo okolo 700 000 „bezpečných“ míst v nich.260 Celková situace ve stavebnictví byla dosti kritická. V roce 1943 se ve stavebnictví nacházelo cca 840 000 lidí. Aby ale mohly vůdcovy programy fungovat podle plánu, bylo by potřeba zajistit nejméně dalších 225 000 pracovníků a to bylo naprosto nereálné.261 Současně panoval všeobecný nedostatek pracovního materiálu, a tak si mohla velké většina obyvatel o velkobunkrech nechat pouze zdát. Místo toho byly v hojné míře budovány následující druhy krytů: Domovní kryty I když byly domovní kryty v Hitlerově mysli pouze dočasnou náhradou za pevné bunkry, jednalo se o nejčastější a také nejbezpečnější z „provizorních“ možností jak se ukrýt. Obvykle byly budovány z upravených sklepních prostor, které se navíc zpevňovaly výdřevou a propojovaly mezi sebou. Více viz kapitola 4.4. Protiletecké zákopy Myšlenka na výstavbu nouzových protileteckých zákopů sice byla už v Československu, nicméně až Němci jí uvedli do praxe. V zásadě existovaly dva druhy. První představoval protistřepinový ochranný zákop (LS-Splitterschutzgrab). Jednalo se pouze o úzký nekrytý okop chránící jen proti tlaku a střepinám. Za relevantní kryt ho ale nepovažovali ani na začátku války. Druhou

možnost

představoval

protiletecký

ochranný

zákop

(LS-Deckungsgrab). Jednalo se o uzavřený okop s lomenou linií a minimálně dvěma vchody. Délka jednotlivých zákopových úseků byla stanovena na 2-15 m, přičemž v jednom se nemělo ukrývat více než 50 lidí. S ohledem na malou kapacitu mělo vznikat vícero zákopových úseků (jednotlivých lomených zákopů) nedaleko od sebe. Minimální rozestup byl spočítán na 30 m a vzdálenost od budov neměla přesáhnout 100 m. Zákop měl být 1,40 m široký, 1,95 m vysoký a překrývat ho mělo 0,5 m hlíny. Sesunutí stěn bránily sešikmené bočnice zpevněné drny, pytli s pískem, prkny 260

Uvozovky jsou na místě, protože Britové poměrně brzy vyvinuli pumu, která dokázala prorazit i velkobunkry. 261 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 237.

106

zasunutými za kolíky či vyzděním.262 Od roku 1943 se potom používaly železobetonové prefabrikáty.263 Největší nepřítelem při budování protileteckých zákopů byla vlhkost a podzemní voda. Proto musely mít všechny zákopy odvětrání pomocí krytých trubek ústících nad celou konstrukci a zároveň i kanalizaci. Ta se řešila buď přímým napojením na kanalizaci anebo vykopáním vsakovacích jam o rozměrech 50 x 50 x 50 cm po každých deseti metrech zákopu. Základem vnitřního vybavení byla podlaha z desek či prken, na které se nacházely lavice pro sezení. Měly se tu také nacházet suché záchody a pro všechny případy i hasicí přístroje.264 Rovněž tak se doporučovalo zřídit v zákopech i osvětlení, ale to se nestávalo příliš často. Velkou výhodu zákopů představovalo to, že si je pod odborným vedením mohlo stavět i samo obyvatelstvo. Bohužel to byla asi jediná výhoda, kterou zákopy poskytovaly. Obyvatelstvo se těmto vlhkým a neosvětleným krytům prostě vyhýbalo. Nezřídka se z nich potom stávaly hřiště pro místní děti, popřípadě toalety pro kolemjdoucí. V létě roku 1944 se navíc ukázalo, že i blízké exploze způsobují zasypání ukrytých lidí, a proto se s jejich výstavbou postupně ustalo.265 Protiletecké štoly Protiletecké štoly představovaly určitou alternativu k nedostatkovým bunkrům. Byly sice poměrně bezpečné, ale ani zdaleka je nebylo možné stavět všude. Klíčem k jejich úspěchu byl kopcovitý terén a pevné podloží. K jejich stavbě se přikročilo v polovině roku 1943, ale díky velkým finančním nákladům na jejich výstavbu a potřebě zkušených dělníků jich nevzniklo mnoho. V závěru války se podmínky pro jejich stavbu uvolnily a bylo povoleno i svépomoci stavět si své vlastní štoly. Nezřídka se pak stávalo, že takto neodborně postavené štoly nevydržely tlak způsobený výbuchem a zasypaly ukryté obyvatelstvo.266 Protiletecké ochranné zákopy pro jednu osobu

262

BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 36. VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 284. 264 BOGS, R. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně…, s. 37. 265 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 259. 266 Tamtéž, s. 261-274. 263

107

Protiletecké ochranné zákopy pro jednu osobu (LS-Deckungslöcher) představovaly speciální typ protileteckého zákopu, který se objevil v samotném závěru války. Mělo se jednat o díru v zemi o rozměrech 0,8 x 1,2 m na šířku a přibližně 1,5-1,8 m na hloubku, která by byla vybudována v blízkosti potencionálních cílů „hloubkařů“.267 Tedy především u důležitých křižovatek, železnic či silnic.268

267

Tzv. „hloubkaři“ byli obvykle piloti amerických stíhaček, kteří se v závěru války vydávali na lety hluboko do nepřátelského území, kde prováděly útoky na náhodné cíle. 268 Tamtéž, s. 324.

108

6. Luftschutz v Pardubicích

6.1. Rok 1941 Jak již bylo několikrát řečeno, v červenci 1941 ukončila svou činnost protektorátní CPO. Systém protiletecké ochrany poté prošel celkovou reorganizací, aby se sjednotil s ostatními oblastmi Říše. Bohužel se jedná o rok, ke kterému je v Pardubicích snad nejméně pramenů vztahujících se k danému tématu. O tom, jak vlastní reorganizace probíhala, tak můžeme pouze spekulovat. S ohledem na celkovou podobnost obou koncepcí lze předpokládat, že se nejspíše žádné výraznější problémy nevyskytly. Tím spíše, že v roce 1941 už drželi prakticky všechny velitelské posty v CPO Němci. Při přestavbě tak mohli navázat na již existující složky a pouze je pozměnit či doplnit. Hezky je to vidět na příkladu plynových masek. Množství domácností v Pardubicích jimi bylo vybaveno už při mobilizaci v roce 1938 a používalo je pak po zbytek války.269 Podobným způsobem se Němcům podařilo „získat“ velkou většinu vybavení pro zdejší svépomocnou ochranu.

6.2. Rok 1942 Podrobnější informace jsou k dispozici až k tomuto roku a to díky založení Válečného deníku Luftschutzu (Luftschutzkriegstagebuch).270 V tomto dokumentu se konstatuje, že Pardubice jsou okrsek II. řádu a vedení deníku v nich tedy přísluší místnímu vedoucímu protiletecké ochrany (LS-Leiter). Ten samozřejmě nemusel vést deník osobně, ale mohl tímto úkolem pověřit svého zástupce (což se také brzy stalo). Zápis z každého dne potom musel být ověřen a podepsán starostou, jakožto místním vedoucím protiletecké ochrany. Deník byl pak z pochopitelných důvodů psán v němčině.

269 270

JARÁ, K. Všední život…, s. 103. Dále jen deník Luftschutzu.

109

Deník měl být veden podle směrnice Tgb.Nr. 7/42 od 1. 1. 1942,271 nicméně první zápis pochází až z 5. 2. 1942. Z toho lze usuzovat dvě věci. Zaprvé, s přechodem od CPO k Luftschutzu se příliš nepospíchalo. Čistě logiky vzato, deník mohl být veden až po ukončení celého procesu reorganizace a pakliže je veden až 6 měsíců po oficiálním termínu, na moc velké nasazení to nevypadá. Tím spíše, že si oba systémy byly velmi podobné. Druhý zajímavý fakt přestavuje, že chybí prvních 10 stránek tohoto dokumentu. Pravděpodobně se zde nacházely konkrétní údaje o struktuře místní organizace a jednotlivých zapojených osobách. Nejstarší dochovaná podoba pardubického Luftschutzu je následující: 

Velitel: starosta Julius Stumpf



Zástupce velitele a velitel městské uniformované policie: št.kap. Plavec



Velitel požární služby: Antonín Novák



Velitel zdravotní služby: MUDr. J. Šerf



Velitel veterinární služby: MVDr. A. Čapka



Velitel obnovovací služby: Ing. A. Krušek



Velitel asanační služby: Prof. Ing. A. Novotný

Při vyhlášení poplachu se měli tito lidé neprodleně sejít ve štábu Luftschutzu, který se nacházel v upraveném sklepě domu čp. 58 na Pernštýnském náměstí272 (naproti radnici). Aktuální informace o dění ve městě pak získávali prostřednictvím spojek od velitelů bloků a z pozorovatelen. Ty byly celkem dvě. Pozorovatelna č. 1 se nacházela na Zelené bráně a pozorovatelna č. 2 na zámku.273

271

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Führung eines Luftschutzkriegstagebuches (22. 1. 1942). 272 BIČÍK, Z. Protiletecká ochrana…, s. 250. 273 OŠLEJŠEK, J. Nálet na Pardubice…, s. 44-45.

110

Současně se vznikem Luftschutzu vzniknul také první krizový plán pro případ náletu. S nejvyšší pravděpodobností ho lze datovat právě do roku 1942.274 Jeho základem byl Úřad pro poškozené leteckými útoky. Sídlil v 1. patře radnice ve dveřích 69 a 70. Tomuto centru pak podléhala detašovaná pracoviště v dívčí škole Vesna, hotelu Viktoria275 a ve škole U Kostelíčka. Za vedení úřadu zodpovídal Obst.276 H. Ott z Luftschutzu.277 Vlastní Úřad pro poškozené leteckými útoky se skládal z celkem 4 oddělení – Osobního oddělení, Oddělení pro péči o osoby bez domova, Oddělení pro poškozené leteckými útoky a Oddělení zdravotní služby. Osobní oddělení vedl přímo Obst. H. Ott ze své kanceláře ve dveřích 69. Jeho úkolem bylo poskytovat poradenskou činnost a informace všem postiženým osobám (K. Kotten, W. Plíšková), zajistit dopravní prostředky (Kramer, Hess) a postarat se o stravování a ubytování místním a sousedským záchranným skupinám (Ing. Jandík). S tím souviselo zajištění provozu dopravní pohotovostní skupiny, jež byla pověřena úkolem dopravovat potřebný materiál do zasažených oblastí, odvážet

zachráněný

majetek

a

zároveň

odvážet

vybombardované

osoby

do nouzových ubytoven. Spravovaly se odtud též skladiště se zachráněným majetkem vybombardovaných. Pro zdárné fungování celého oddělení byl nutný neustálý přísun čerstvých informací z postižených oblastí. Tímto úkolem byl pověřen již dříve zmíněný A. Těšitel. Oddělení pro péči o osoby bez domova měli na starost V. Drda a Ing. Jandík, taktéž ve dveřích číslo 69. Už z názvu je jasně patrné, co bylo jejich úkolem. Pokud by došlo k náletu, měli výše jmenovaní zajistit sběrná místa pro přeživší a poškozené osoby. Zde by byla těmto lidem poskytnuta bezplatně strava, zdravotní péče (je za ní zodpovědný MUDr. J. Šerf) a po jejich identifikaci by byli převezeni do nouzových ubytovacích míst. Ta se nacházela jak ve vlastním městě, tak i v okolních obcích. Na zajištění náhradního ubytování se mimo Oddělení pro péči o osoby bez domova podílel i Městský ubytovací úřad (F. Rakouš) a Městský 274

V pravém horním rohu se totiž nachází poznámka „H. Burgmeister“, která zřejmě označovala vlastníka tohoto konkrétního dokumentu. Vhledem k tomu, že titul Burgmeister užíval Němci dosazený starosta Stumpf pouze v roce 1942, lze přepokládat, že dokument spadá do tohoto období. 275 Někdejší hotel Grand. 276 Oberst, plukovník. 277 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Organisationsplan der Sofortmassnahmen der Stadt Pardubitz. ; JARÁ, K. Všední život…, s. 107.

111

stavební úřad. Oddělení mělo na starost také záchranu movitého majetku a opatrování zvířat. Pro majetek byly vyhrazeny skladovací prostory a pro péči o zvířata měl být využit stadion, kde by byla k dispozici i veterinární péče a zásoba krmiva. Za obojí zodpovídal J. Šáral. Oddělení pro poškozené leteckými útoky mělo za úkol vydat postiženým obyvatelům potřebné dokumenty. Pokud se zde člověk prokázal jako poškozený, byl mu vystaven tzv. „zelený průkaz“ (oficiálně: Průkaz a doklad o zaopatření osob postižených leteckými útoky). Na jeho základě pak mohl žádat na okresním úřadě o odškodnění za zničené či poškozené budovy a pozemky. Kromě vlastního odškodnění měli postižení nárok na volné jízdenky, poukazy na spotřební zboží, peněžní podporu, náhradu za ztracené potravinové lístky atd. Platnost těchto dokumentů se však nevztahovala pouze na zasaženou oblast, ale na celé území Říše. Vydávání průkazů měly na starost postižené obce a to dokonce i pro ty osoby, které v nich neměly trvalé bydliště. Vyplácení konkrétních dávek už pak příslušelo pouze domovským obcím.278 Oddělení pro poškozené leteckými útoky zajišťovalo také vydávání tzv. Tiskopisu žádosti o odškodnění a LS/OK dobropisů na stravování zdarma. V případě Tiskopisů se nejednalo o nic jiného než o velice podrobný dotazník, do něhož se zaškrtávaly ztracené věci a jejich počet. Po vyplnění se odevzdával na Zjišťovací

komisi

okresního

úřadu,

kde

se

poté

porovnával

se seznamy nalezených a zachráněných věcí. V druhém případě šlo o stravenky umožňující svým držitelům bezplatné kompletní stravování na první tři dny po náletu. Po uplynutí těchto tří dní se poškození stravovali na vlastní náklady, respektive za vydané potravinové lístky. Pokud se podařilo v zasažených místech zachránit nějaký movitý majetek, měli postižení nárok na odvoz svých věcí do zabezpečených skladišť.279 Pro oblast Pardubic byla tato skladiště tři. V policejním revíru I jim byl dům čp. 77 na Pernštýnském náměstí. Pro policejní revír II potom čp. 239 ve Štrossově ulici.

278

SOkA Pardubice, Organisationsplan der… ; Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Malé, INVC 01241: Upozornění pro poškozené leteckým útokem. 279 Východočeské muzeum Pardubice, INVC 01241: Upozornění…

112

Pokud by z jakéhokoliv důvodu tyto objekty nestačily, mohlo být využito i záložního skladiště v Doubravicích.280 Každé skladiště mělo svého správce, který zapisoval do seznamu veškeré dovezené věci. Poškození sem pak mohli kdykoliv přijít a na základě „zeleného průkazu“ žádat o vydání svých věcí.281 V tomto oddělení také probíhala evidence veškerých škod a utrpěných ztrát. Válečné škody zde evidoval inspektor Konrad s paní Günterovou. Vytváření seznamů obětí pak náleželo panu Kratochvílovi. Poslední sekci Úřadu pro poškozené leteckými útoky představovalo Oddělení zdravotní služby. Za jeho vedení zodpovídal MUDr. Šerf, který sídlil ve Sladkovského ulici čp. 1826. V případě náletu měl zajistit dostatečné množství dopravních prostředků pro odvoz raněných, zajistit jejich evidenci a vydání potřebných dokumentů osobám, které se samy nemohou dostat na určené úřady. V kompetenci Oddělení zdravotní služby se nacházelo i zajištění poslední péče o oběti náletu. Ve spolupráci s městským pohřebním ústavem, hřbitovní správou, pohřebním ústavem Pikl a Truhlářským družstvem Kosina a Bleicha mělo být do tří dnů zajištěno vyrobení dostatečného počtu rakví. Součástí krizového plánu byla i tzv. mimořádná stavební opatření pro odstraňování škod způsobených bombardování a požáry. Jejich prováděním byl pověřen Městský stavební úřad, respektive Dipl. Ing. J. Junák se sídlem na radnici ve druhém patře. K jeho hlavním úkolům náleželo koordinovat nasazení řemeslníků pod vedením architekta Bělouška a zajistit jim přísun potřebného materiálu, nářadí a rovněž i ubytování. Druhou složku, kterou měl Ing. Junák na starost, představovala tzv. prováděcí skupina. Jejím přímým velitelem se stal Dipl. Ing. J. Kovařík a měl zajistit odklízecí práce ve městě, čištění řeky, mostů a dokonce i údržbu městských instalací.282 Nabízí se potom otázka, v jakém vztahu byla prováděcí skupina k odborným oddílům protiletecké ochrany? Svou činností se totiž přímo dotýkala jejich „sféry vlivu“. Rovněž tak nelze úplně vyloučit možnost, že se vlastně jedná o jednu a tutéž složku, ovšem pod jiným názvem. Nedodržování oficiálního 280

SOkA Pardubice, Organisationsplan der… Východočeské muzeum Pardubice, INVC 01241: Upozornění… 282 SOkA Pardubice, Organisationsplan der… 281

113

názvosloví totiž představovalo v rámci Luftschutzu poměrně běžný jev. To už je ale pouze nepodložená spekulace. V rámci preventivních opatření byl okresní úřad, na žádost Oberladrata, pověřen občasnými zkouškami poplachových sirén. Aby se předešlo zbytečnému znervózňování obyvatelstva, měly se do zkoušky připojit i všechny podniky a okolní obce. Pro tyto zkoušky byl vybrán signál „Konec poplachu“ (Entwarnung) představovaný stálým vysokým tónem. Použití jakéhokoliv jiného bylo přísně zakázáno.283 Zatímco představitelé Luftschutzu rozpracovávali plány, co dělat v případě velkého náletu, nad městem panoval klid. Výmluvně to dokumentuje Graf 1. 30

počty poplachů

25 20 15 10 5 0 měsíce Graf 1: Počty poplachů v Pardubicích v roce 1942.

284

První poplach285 byl ve městě vyhlášen až 26. 3. 1942. V 1:30 obdrželo zdejší velitelství protiletecké hlásné služby (LS-Wako) signál L30. V 1:58 potom spustily sirény, ale naštěstí se nic nestalo. Proto bylo ve 2:24 letecké nebezpečí odvoláno. V podobném duchu se pak nesla služba v pardubickém Luftschutzu až do konce 283

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Vyzkoušení poplachových sirén (13. 2. 1942). 284 Do grafu jsou započteny jenom dny v měsíci, kdy byl ve městě vyhlášen poplach, a rozhoukaly se sirény. Případy, kdy došlo k vyhlášení vícero poplachů v jednom dni, nejsou nijak zohledněny. 285 Rozumněji, první poplach od zavedení Válečného deníku protiletecké ochrany.

114

roku. Záznamy jsou dosti jednotvárné. Objevují se v nich zejména zprávy o počasí a průlety jednotlivých letadel v okolí hranic bývalého Československa. Stereotyp střídal stereotyp. Tedy s jednou jedinou výjimkou – noci z 24. na 25. 10. 1942. Tehdy se nad Pardubicemi objevil Anderleho Halifax, aby provedl zastírací útok na letiště a umožnil tak Luftschutzu poprvé v praxi předvést svou funkčnost. V 23:51 bylo odvoláno letecké nebezpečí vyvolané vzdálenými průlety spojeneckých letadel. O čtyři minuty později, ve 23:55, obdrželo velitelství protiletecké hlásné služby ale nový signál – L25. Ten se takřka okamžitě proměnil na letecký poplach. Poté se dlouhých 20 min nic nedělo. Až v 00:20 se: „…od jihu objevil čtyřmotorový bombardér. Udělal nad městem několik okruhů a pak přeletěl směrem k nádraží. Pak vyklesal do 100-150 m a shodil na místní letiště tříštivé pumy, jižně od hangárů. Tam bylo poškozeno jedno stojící letadlo. Další materiální ani jiné škody nebyly zjištěny. Pak udělalo letadlo podruhé okruh nad letištěm. Poté byly znovu svrženy 3 tříštivé bomby do zoraného pole mezi Popkovicemi a Svítkovem. Jedna puma dopadla asi 12 m severně od domu čp. 1 v Popkovicích, kde lehce poškodila střešní tašky okolních domů. Při druhém přeletu postřelovalo nepřátelské hangáry z kulometu. Ani při tomto náletu nevznikly žádné materiální škody, ani škody na životech. V 00:25 odletělo nepřátelské letadlo severovýchodním směrem.“286 Tím i celý poplach skončil. Jak je patrno, velitelství protiletecké hlásné služby v Pardubicích předvedlo značnou míru předvídavosti, když s téměř půlhodinovým odstupem dokázalo odhadnout cíl náletu. Poněkud zmatenější je potom výše zmiňované hlášení sestavené podle informací pozorovatelů z pozorovatelen. Zejména ta část, pojednávající o postřelování letiště palubními zbraněmi Halifaxu. Tento typ bombardéru totiž žádné pevně instalované zbraně, jaké jsou k takovému druhu útoku potřeba, neměl. Samozřejmě, mělo se jednat o krycí útok, takže nelze vyloučit, že si střelci ve věžích nevystřelili na lákavé pozemní cíle, ale není to ani příliš pravděpodobné. Pozice palubních střelců se nacházely v otočných zasklených věžích, které měly poskytovat co nejlepší výhled. Zároveň díky svému bohatému prosklení 286

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Luftschutzkriegstagebuch s. 19-51.

115

neskýtaly prakticky žádnou ochranu, a proto by už pouhé setrvání ve věžích v prostoru ohroženém přímou palbou ze zbraní malé ráže (a zároveň velké kadence) představovalo dosti velké nebezpečí. Naopak víme, že to byl právě Anderleho Halifax, který si domů přivezl několik zásahů od Flaku.287 Lze se tedy domnívat, že si pozorovatelé spletli palbu ze země s palbou, kterou měla vést posádka letadla.

6.3. Rok 1943 Rok 1943 je považován za období obratu ve válce. Podobně to lze chápat i v protiletecké ochraně. Zatímco přechozí léta znamenala pro CPO, respektive Luftschutz, období relativního klidu, nyní se situace začíná postupně měnit. Od listopadu se v záznamech z deníku Luftschutzu nově objevují zmínky o leteckých svazích. Současně s tím se i zápisy stávají značně podrobnějšími. Nově z nich lze zjistit, odkud varování do Pardubic přišla a dokonce i odhady toho, kam mají asi sledovaná letadla namířeno. Ve většině případů se ale zatím jednalo jen o průlety ve vzdálenosti asi 20 min letu od města.288 Leccos napovídá i Graf 2, který ukazuje nárůst poplachů v průběhu roku 1943. 30

počty poplachů

25 20

1942 1943

15 10 5 0

měsíce Graf 2: Počty poplachů v Pardubicích v letech 1942 a 1943. 287

Nálet na pardubické letiště 24.-25.10.1942. In: Letiště Pardubice: web o historii pardubického letiště [online]. 2013 [cit. 2015-03-20]. Dostupné z: http://www.pavpec.info/nal1.html. 288 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 102-108…

116

První velkou změnou pro pardubický Luftschutz představovalo zařazení Protektorátu Čechy a Morava pod Velitelství letecké župy XVII ve Vídni. Vzhledem k tomu, že z jednoho centra měla být spravována oblast přibližně o rozloze bývalého Rakousko-Uherska, bylo území rozděleno ještě na menší oblasti. Pro „potřeby“ Protektorátu tedy vznikla tzv. venkovská služebna v Praze.289 To byl ale pouze začátek změn, které se chystaly. Podstatně viditelnější změnu představovalo dokončení podoby zdejšího Luftschutzu, který musel nově pokrývat celé Velké Pardubice. Jeho základem bylo velitelství v malé zasedací síni na radnici na Pernštýnském náměstí.290 Při vyhlášení poplachu se potom celý štáb přesouval do upraveného sklepa v protějším domě čp. 58 (taktéž na Pernštýnském náměstí).291 Podoba štábu byla nyní následující: 

Velitel stráže protiletecké ochrany (LS-Wacht): starosta Julius Stumpf



Velitel městské uniformované policie a zástupce velitele stráže protiletecké ochrany: Pol.Skpt. Chlapec



Pověřený důstojník Luftschutzu (LS-Offizier): Pol.Ltn.d.v. D. Hron



Zástupci magistrátu: vedoucí kanceláře E. Klein



Velitel požární a asanační služby protiletecké ochrany: A. Novák



Velitel zdravotní služby protiletecké ochrany: MUDr. Šerf



Velitel obnovovací služby protiletecké ochrany: Ing. V. Krušek



Vedoucí chemik protiletecké ochrany: Prof. Ing. A. Novotný



3 telefonisté



3 zapisovatelé



8 spojek

Pardubickou stráž protiletecké ochrany potom tvořily následující jednotky: Požární

a

asanační

služba

protiletecké

ochrany

(Feuerlösch-u.-

Entgiftungsdienst) 289

VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 37. SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Beratung des SHD (21. 4. 1943) 291 BIČÍK, Z. Protiletecká ochrana…, s. 250. 290

117



Velitel: A. Novák



Stav: 162 mužů



Složení: 1) 1. Požární a asanační pohotovost (velitel Zahradník) a) I. Požární četa (Starý) b) II. Požární četa (Svatoň) c) III. Požární četa (Plachý) Každá četa je složena ze dvou požárních skupin (F-Gruppen) po osmi mužích každá. Na každou z požárních skupin pak připadá jedna motorová stříkačka. Shromaždiště: A) I. a II. Požární četa u divadla B) 1. Skupina III. Požární čety v Jesenčanech C) 2. Skupina III. Požární čety v Pardubičkách d) IV. Asanační četa (Forman) Četa je složena za dvou asanačních skupin (A-Gruppen) po osmi mužích každá. Na každou skupinu připadá jeden nákladní automobil, s nímž se mají v případě potřeby shromáždit u divadla. Četu doplňovali tři odborníci na detekci plynů. 2) 2. Požární a asanační pohotovost (velitel Skala) a) I. Požární četa (Rys) b) II. Požární četa (Sokol) c) III. Požární četa (Havránek)292 Shromaždiště: A) 1. Skupina I. Požární čety v Rosicích B) 2. Skupina I. Požární čety v Trnové C) 1. Skupina II. Požární čety na Slovanech D) 2. Skupina II. Požární čety ve Studánce E) 1. Skupina III. Požární čety v Popkovicích F) 2. Skupina III. Požární čety ve Svítkově

292

Složení jednotlivých čet je stejné jako v případě 1. Požární a asanační pohotovosti a proto ho znovu neopakuji.

118

d) IV. Asanační četa (Syrový) Složení a vybavení asanační čety je opět totožné jako v případě 1. Požární a asanační pohotovosti. Liší se pouze shromaždištěm, které se nacházelo v Černého ulici čp. 867 (dnes Gorkého ulice). Zdravotní služba protiletecké ochrany (LS-Sanitätsdienst) 

Velitel: MUDr. Šerf



Stav: 85 osob



Složení: 1) Zdravotní četa (MUDr. Hertík) Četu tvořily tři zdravotní skupiny (San.-Gruppen) po osmi mužích. Na každou sanitní skupinu připadala jeden nákladní automobil. V případě pohotovosti má četa stanoviště na Pernštýnském náměstí. 2) 1. Záchranné stanoviště (MUDr. Faldyna) Stanoviště se nacházelo na zámku, kde ho tvořili 3 muži a 8 žen, jímž byl k dispozici jeden nákladní automobil. 3) 2. Záchranné stanoviště (MUDr. Halda) Stanoviště se nacházelo v Pernerově ulici. Jeho složení bylo stejné jako v předchozím případě. 4) 1. Transportní zdravotní skupina Skupina se skládala z šesti mužů a tří nákladních automobilů, které měly stanoviště na zámku.

Obnovovací služba protiletecké ochrany (Instandesetzungsdienst) 

Velitel: Ing. V. Krušek



Stav: 79 mužů



Složení: 1) 1. Pohotovost obnovovací služby (Menc) a) Vozový park obnovovací služby (I-Park) Tvořen třemi nákladními automobily s osmi muži. b) I. Četa obnovovací služby c) II. Četa obnovovací služby

119

d) III. Četa obnovovací služby Každá četa byla tvořena osmi muži se třemi nákladními automobily s nezbytným vybavením. Shromaždiště: A) I. a II. Obnovovací četa v Dašické ulici čp. 192 B) I. Obnovovací četa v Chrudimské ulici čp. 888 Veterinární služba protiletecké ochrany (LS-Vet.-Dienst) 

Velitel: MVDr. A. Čapka



Stav: 8 mužů a jeden nákladní automobil

Mimo zmiňovaných „služeb“ protiletecké ochrany patřila do celého systému i městská uniformovaná policie. Celkově čítala 49 mužů rozdělených do dvou policejních revírů a na skupinovém velitelství.293 I když se to může zdát neobvykle i samotná městská uniformovaná policie se podílela na průběžném zlepšování systému protiletecké ochrany. Například dosti problematické noční osvícení dopravních prostředků bylo v prostoru města doplněno o použití bílých či žlutých lamp na přední i zadní části. Toto nařízení se týkalo všech dopravních prostředků širších než 1 m.294 Další úpravu, na níž se městští policisté podíleli, představovalo omezení telefonních hovorů v době během náletu a krátce po něm. I jednotky Luftschutzu měly použití telefonních linek omezit jen na nejkratší nutnou dobu a to ještě navíc jen tehdy, pokud není jiná možnost. Veškeré soukromé hovory byly v tuto dobu zakázány. Nařízení se mělo realizovat tím, že se telefonní centrála hned na začátku zeptá, zda se jedná o soukromý či služební hovor a podle toho rozhodne o dalším postupu.295 Objevily se ale i takové nápady, nad nimiž zůstává rozum stát. Ve snaze řešit laxní přístup obyvatelstva k vyhlašovaným poplachům, přišel kdosi z okruhu zdejší policie s dosti kuriózním návrhem. Odpovědné úřady se měly podle něj spojit 293

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Organisationsplan der LS-Wacht in LS-Ort Pardubitz. 294 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, UGVP Tagesbefehl Nr. 32 (16. 10. 1943). 295 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, UGVP Tagesbefehl Nr. 26 (28. 8. 1943).

120

s Luftwaffe a provést fingovaný nálet na město. Během něj by byly shozeny dýmovnice, které by znemožnily pobyt na ulicích a tím by neukázněné obyvatelstvo konečně „dostalo lekci“.296 Celá myšlenka zůstala naštěstí jen v podobě návrhu. Řešila se také otázka nevybuchlých pum. Zkušenosti ukazovaly, že cca 8-13% veškerých shozených pum nakonec nevybuchlo. Proto bylo potřeba vybrat z členů zdejšího Luftschutzu konkrétní osoby, které by prošly výcvikem u speciálních pyrotechnických oddílů (Sprengkommanda). Nalezené pumy měly být ve vodorovné poloze (bez dotknutí se zapalovače) odvezeny ručně do volného prostoru, kde budou zasypány pískem. Jejich zneškodnění pak měli na starost pyrotechnici Wehrmachtu nebo Luftwaffe.297 V roce 1943 se dále zintenzivnila „mediální kampaň“ cílící na zodpovědné chování obyvatelstva ve svépomocné ochraně. Příkladem může být Příloha k výnosu velitele pořádkové policie L/4 b-z. 12. 12. 1943. Tento dokument obsahoval velice podrobné pokyny jak pro jednotlivé složky domovního družstva, tak i pro běžné obyvatele. Majitel domu byl povinen seznámit s textem všechny obyvatele domu, kteří to měli potvrdit svým podpisem.298 Od května navíc probíhalo plošné školení všech obyvatel města ve věku 14-65 let. Jednotlivá školení probíhala na úrovni bloků a lidé si mohli vybrat, zda ho absolvují ve všední den večer anebo v neděli odpoledne. Délka byla stanovena na dvě vyučovací hodiny.299 Současně s tím byli vedoucí domovních družstev pověřeni úkolem vysadit vnitřní tabulky ve dvojitých oknech a uložit je v místech, kde odolají tlakové vlně.300 Zbylá okna měla zůstávat při náletu otevřená.301

296

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, UGVP LuftalarmProbe (16. 11. 1943). 297 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Fragment spisu podepsaný pardubickým starostou Juliem Stumpfem z 27. 12. 1943. 298 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Příloha k výnosu vel. poř. pol. – L/4 b-z. 12. 12. 1943 (28. 12. 1943). 299 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Výnosu velitele pořádkové policie – L/4b (10. 5. 1943). 300 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Oběžník č. 1 (8. 8. 1943). 301 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Zkušenosti z oboru protiletecké obrany (9. 8. 1943).

121

Novinku představovalo nařízení o pravidelných cvičeních domovních družstev. Jejich cílem bylo dosažení naprosté připravenosti do 10 min. Cvičení měla vždy stejný průběh. Vedoucí domovního družstva vyhlásil v domě poplach, načež se veškeré obyvatelstvo přesunulo do krytu. Odtud po chvíli jeden za hasičů vyrazil na kontrolu domu a objevil požár. Poté zalarmoval požární hlídku, která oheň nakonec zdárně uhasila. Tím cvičení končilo. Během celého cvičení musel být udržován pořádek a disciplína. Zajímavější však je, že veškeré zesměšňování a poznámky byly trestné.302 Lze se domnívat, že se jednalo o odpověď na ne příliš pozitivní reakce veřejnosti na podobná cvičení. Další viditelné protiletecké opatření představovalo uskladnění zásob písku ve všech částech města. Tento písek měl posloužit za zdroj domovním družstvům a jakékoliv jiné využití bylo tvrdě postihováno. Posuzovalo se podle nařízení o škůdcích národa, podle něhož mohla být udělena káznice a v horších případech i smrt.303 Zintenzivnění činností domovních družstev následovalo i zintenzivnění kontrol. Kontrolovalo se téměř všechno – zatemnění, vyklizené půdy, kryty atd. Bohužel výsledky přinesly spíše zklamání. Nejčastější prohřešek představovalo nedůsledné zatemnění. Zejména pak zadních částí domů.304 V těsném sledu ho následovalo nevysazení vnitřních oken, nepřipravený písek, voda či nářadí, neupravené kryty a chybějící bednění proti střepinám u oken.305 Situace ohledně krytů byla zřejmě dosti zoufalá, protože v létě 1943 byli všichni majitelé domů ve zdejším okrsku povinni odevzdat do kanceláře protiletecké ochrany plánovací podklady pro výstavbu úkrytů a průlomy požárních zdí. Do dvou týdnů od vydání této vyhlášky měla být dodána veškerá stavební dokumentace včetně rozpočtu, potřebného materiálu a počtu potřebných pracovních sil. Zhotovení stavební dokumentace prováděli stavební odborníci (na každý blok byl určen jeden),

302

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Oběžník č. 2 (8. 8. 1943). 303 SOkA Pardubice, Oběžník č. 1… 304 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Upozornění pro velitele hlídek (7. 8. 1943). 305 SOkA Pardubice, Oběžník č. 2…

122

ale veškeré náklady si hradili majitelé domů.306 Mimo těchto stavebních podkladů měly být v kanceláři protiletecké ochrany (a v kopiích i vedoucím sousedních domovních družstev) odevzdány i situační plány budov včetně krytů v nich umístěných. Smyslem tohoto nařízení bylo zajistit rychlé vyproštění zasypaných osob v krytu po případném zhroucení budovy.307 Všechna tato opatření vyvolávala v obyvatelstvu obavy. I přes mnohdy nezodpovědný přístup k opatřením protiletecké ochrany začínal být znát strach. Obyvatelstvo mělo informace o náletech na Německo, stejně tak se vědělo o evakuaci Němců z Říše a určité zkušenosti poskytly i nálety na Plzeň. Mnoho klidu nepřidalo ani šířící se nařízení, které zakazovalo mluvení v přeplněných věřených krytech (řešil se tím nedostatek kyslíku).308 V krizových situacích vždy funguje šeptanda a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Šířila se informace, že se chystá nálet 20 000-40 000 bombardérů, který bude trvat 100 hodin a zničí Říši. Dokonce se tvrdilo, že byly shozeny letáky označující konkrétní cíle a data. Šířily se ale i veselejší zvěsti. Tak např. v Kolíně nad Rýnem, nebo ve Vídni prý po náletu vyhodila jakási žena z okna v pátém patře obraz Adolfa Hitlera s výkřikem: „Pozor, Vůdce přichází.“309

306

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Všem majitelům domů v Pardubicích (2. 8. 1943). 307 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Situační plány budov pomůckou při záchranných racích po náletu (17. 7. 1943). 308 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 790-795. 309 Tamtéž, s. 782-783.

123

6.4. Rok 1944 Rok

1944

představuje

období,

v němž

vykazoval

Luftschutz

(nejen)

v Pardubicích nejvyšší aktivitu od začátku války. Důvodů k tomu bylo hned několik. Na východní frontě zahájili Sověti mohutnou ofenzívu, která pro Německo znamenala ve svém důsledku ještě větší ztráty než bitva u Stalingradu. V létě potom západní spojenci otevřeli druhou frontu a téměř současně s tím zahájili bitvu o palivo, která přinesla leteckou válku i do dosud zcela klidných oblastí. Úměrně tomu, jak klesala síla Luftwaffe, musela zákonitě narůstat činnost pozemní protiletecké obrany a zároveň také ochrany. Razantní nárůst letecké aktivity v okolí Pardubic potom demonstruje Graf 3. 30

počty poplachů

25 20 1942

15

1943 10

1944

5 0 měsíce Graf 3: Počty poplachů v Pardubicích v letech 1942, 1943 a 1944.

Zhoršené letecké situaci odpovídala i struktura zápisů v deníku Luftschutzu. Poprvé se tu objevují informace o velikosti a přibližném složení svazů. Rovněž tak se začalo odlišovat, zda se jedná jen o průzkumný letoun (a obyvatelstvo tedy může být více méně v klidu), anebo o bombardovací svaz. Současně se letecká aktivita Spojenců začala postupně přibližovat k Pardubicím. Už v lednu 1944 tak zápisy v deníku zmiňují kódy L10 a s postupujícím časem se čísla začínají zmenšovat.310

310

SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 112-135…

124

Zatímco v předešlém roce se vynaložilo velké úsilí na zlepšení činnosti svépomocné ochrany, tento rok byl ve znamení zdokonalování „veřejných“ složek Luftschutzu. Zřejmě nejdůležitější změnu představovalo zřízení profesionálního požárního sboru. První kroky v tomto směru byly podniknuty už na podzim předchozího roku. Po vytvoření Velkých Pardubic se totiž město dostalo do dosti kuriózní situace. Na přibližně 50 000 obyvatel a cca 5 600 domů připadalo jen 17 dobrovolných hasičů. Město tedy požádalo odpovědné úřady o vyslání instruktorů, ovšem odpovědi se nedočkalo.311 Úspěšný byl až druhý pokus. Generalkommandant protektorátní uniformované policie ve svém dopisu z 27. 11. 1943 celý plán posvětil a navrhl následující uspořádání. Profesionální požární sbor budou tvořit dvě skupiny (Gruppen) po osmi mužích a jednom veliteli každá. Tyto skupiny měly mít ještě rezervu o síle 50% stavu, která bude schopná nasazení do 24 hodin. S ohledem na to, že Feuerschutzpolizei-Abteilung Böhmen und Mähren měl nedostatek instruktorů, mělo město vybrat jednu osobu, která u této jednotky projde výcvikem a následně bude schopna vytvořit vlastní požární sbor v Pardubicích.312 Volba padla na Antonína Nováka, toho času velitele dobrovolných hasičů v Jesničánkách.313 Vlastní výcvik Antonína Nováka a jeho následná činnost v Pardubicích nejspíše probíhala dosti hladce. Už v lednu 1944 se tak můžeme setkat s informací, že sbor je již kompletní.314 V tu samou dobu dorazila požárnímu sboru i výzbroj. Prozíravě objednaná už ve 4. čtvrtletí roku 1943. Tehdy ovšem ještě pro dobrovolné hasiče.315 Tvořil ji hasičský vůz LF 8/LLG vzor 1940/41 (Mercedes-Benz LA 710) poznávací značky PS 2802 a motorová stříkačka Mars 36 od firmy R. A. Smékal. Oba dva stroje byly nejspíše již dříve používané.316

311

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Dopis Oberstleutnantu d.F.-Sch.-P. Garskimu (6. 10. 1943). 312 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Ausstelung einer Berufsfeuerwehr in Pardubitz (6. 12. 1943). 313 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Dopis Antonínu Novákovi (4. 12. 1943). 314 JARÁ, K. Všední život…, s. 105. 315 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Hlášení potřeby hasičských vozidel, přívěsů a přenosných motorových stříkaček pro 4. čtvrtletí 1943. 316 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Feuerlöschgeräte (17. 11. 1943). ; SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Feuerlöschgerät – Rechnung (15. 1. 1944).

125

Z dochovaných rozpisů služeb je možné částečně rekonstruovat denní náplň zdejších hasičů. Vyjma poměrně častých zásahů u menších požárů ve městě se věnovali postupnému zabydlování své zbrojnice na dvoře obecního domu za divadlem, dalšímu vzdělávání a pak také přednáškové činnosti v místních biografech.317 Mimořádně zajímavý zdroj informací představuje zpráva z inspekce Oberstlt.318 d.FschP. Haase vykonaná 1. 12. 1944 – tedy necelý měsíc před posledním náletem. Požární sbor je tu hodnocen jako: „…výkonný a hodný zvláštní podpory.“319 Chvály se dostalo i jeho veliteli, Antonínu Novákovi. Zpráva ho hodnotí jako energického a cílevědomého člověka, který si vytvořil kvalitní a disciplinovaný sbor. Pouze jeho počet je označován jako malý. Po dohodě se starostou Stumpfem bylo dohodnuto jeho rozšíření z 28 mužů na 39. Chybějící muži mají být převedeni ze sborů dobrovolných hasičů nebo osob uvolněných úřadem práce, k čemuž už byly vydány patřičné pokyny. Hůře je hodnocena hasičská zbrojnice. Vedl z ní totiž jenom jeden výjezd, který se navíc nacházel v těsné blízkosti čtyřpatrové budovy. Při jejím zásahu by došlo k zasypání výjezdu ven a celý sbor by zůstal uvězněn uvnitř. Nejednalo se ale o jediný nedostatek. Pardubickým hasičům chyběly části uniforem, kožené boty a co bylo nejhorší i těžká technika. Jeden požární vůz LF 8 prostě nepostačoval. Pořízení většího těžšího vozu LF 15 (Mercedes-Benz L3500 Metz LF 15) pak bylo hodnoceno jako: „bezpodmínečně nutné!“320 Zmiňovaná zpráva se věnovala také Požární a asanační službě protiletecké ochrany. Je zajímavé, že se zmiňuje i o 3. Požární a asanační pohotovosti. Vzhledem k tomu, že ještě v předchozím roce čítala celá požární a asanační služba jenom dvě, musí se jednat o nově vzniklou jednotku. Tomu bohužel odpovídalo i její vybavení. Zatímco 1. a 2. Pohotovost byla motorizovaná, 3. Pohotovost měla jenom koňské povozy. Ještě hůře na tom byli dobrovolní hasiči. Ti měli pouze jeden jediný 317

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Berufsfeuerwehr der Stadt Pardubitz, Dienstausweis von 1. bis 31. August 1944. ; SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Berufsfeuerwehr der Stadt Pardubitz, Dienstausweis von 1. bis 31. Dezember 1944. 318 Podplukovník. 319 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Bericht über Besichtigung der Berufsfeuerwehr und des F-u.E-Dienst in Pardubitz am 1. Dezember 1944 durch Oberstlt. d.FschP. Haase. 320 Tamtéž.

126

nákladní automobil s přívěsem a potom už jenom soukromé dopravní prostředky mužstva. Zpráva potom hodnotí situaci následovně: „Vybavenost celého Okrsku protiletecké ochrany Pardubice požárními vozidly je nedostatečná.“321 Lepší situace panovala v oblasti vybavenosti zdroji vody. Všechny požární jednotky v Pardubicích měly k dispozici celkem 5 rybníků (2x600 m3, 2x500 m3 a 1x250 m3), řeky Labe a Chrudimku a nouzově se dalo využít i kanalizace. V létě 1944 se navíc plánovala výstavba další nádrže na vodu, ale z neznámých důvodů byl celý projekt odložen až na rok následující.322 Profesionální požární sbor ale nebyl jedinou jednotkou, která vznikla v tomto roce v Pardubicích. Takřka ve stejné době zde byla zřízena i Technische Nothilfe. Jednalo se o speciální pracovní jednotky organizované na vojenském principu a podřízené pořádkové policii (Ordnungspolizei). Jejich hlavní úkol představovalo poskytovat pracovní pomoc na veřejných stavbách (např. na stavbách veřejných krytů) anebo pomáhat v krizových situacích. Pardubická TeNo vznikla někdy na přelomu let 1943/1944 a skládala se ze studentů zdejší Obchodní akademie. Naplnění stavu vyřešily protektorátní úřady dosti svérázně. Jednoho dne prostě vstoupily německé policejní jednotky do budovy Obchodní akademie a odvedly všechny chlapce ze všech tří tříd z maturitního ročníku. Odtud byli odvezeni na prohlídku na Oberlandrat a pak už přímo do kasáren v pardubické reálce a v Pasáži. Rodiče byli informováni až dodatečně. Příslušníci

TeNo byli

snadno

rozpoznatelní

podle

bílých

uniforem

a nedostatku jakéhokoliv pracovního náčiní. „Motorizace“ celého útvaru byla řešena skrze pomoc sedláků z okolí, kteří takový úkol dostali rozkazem. Pracovní dobu vymezoval čas od 7:00 do 15:00 šest dní v týdnu. S ohledem na míru „dobrovolnosti“, která provázela vznik TeNo, museli být její příslušníci po celou pracovní dobu hlídáni četnictvem.323

321

Tamtéž. Tamtéž. 323 JARÁ, K. Všední život…, s. 161. 322

127

Poslední změnou, která v Luftschutzu proběhla ještě před začátkem náletů, bylo zavedení policejních uzávěr při vyhlášení poplachu. Při obdržení signálu L15 (od německého četnictva) dostala městská uniformovaná policie a české četnictvo v Pardubicích pokyn k obsazení příjezdových silnic do města. Na celkem sedmi stanovištích se rozmístily jednočlenné hlídky, které měly varovat všechny řidiče, vozky a chodce před aktuální leteckou situací. Pokud by došlo ke zhoršení a byl vyhlášen poplach, měly hlídky silnice uzavřít.324 Realizace takového nařízení ale mohla narazit na určité komplikace. Městská uniformovaná policie totiž vlastnila pouze jeden automobil Škoda Rapid a dva motocykly (ČZ Tourist 250 a ČZ 175 Special).325 Ke dni 10. 11. 1944 se pak pardubický Luftschutz dočkal ještě změny ve vedení. Starosta Stumpf předal své pravomoci v této oblasti nadstrážmistru Ladislavu Hronovi. Potřebné instrukce k vykonávání své činnosti měl dostávat buď osobně od starosty anebo oficiální cestou přes velitele městské uniformované policie Pol.Skpt. Chlapce. Tím se poněkud pozměnila celá velitelská struktura. Nově se v ní objevili tzv. referenti. Konkrétně se jednalo o referenta pro svépomocnou ochranu, strážmistra Emila Kokše, referenta pro rozšířenou svépomocnou ochranu Františka Říhu a referenta pro Stráž protiletecké ochrany (LS-Wacht) Ullricha Wagnera.326 6.4.1. Nálety Léto roku 1944 mělo představovat dosud největší zkoušku, jaké byl nejen zdejší Luftschutz, ale i veškeré obyvatelstvo Velkých Pardubic vystaveno. Ačkoliv varovných signálů bylo mnoho, pro velké množství lidí představovaly nálety šok. Dosud žili v naivní víře, že právě zde se nemůže nic stát. Šeptanda, která od předchozího roku šířila fámy, nabírala na obrátkách. Díky tomu byly Spojencům připisovány události, které s jejich činností vlastně vůbec nesouvisely. Kupříkladu, když v lednu 1944 došlo k výbuchu v semtínské Explosii, 324

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Absperrung der Stadt Pardubitz bei „Fliegeralarm“ und „Luftangriff“ – Zusammenarbeit mit der Gendarmerie (14. 7. 1944). 325 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Kraftfahrzeuge – Führung der Bücher. 326 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Dopis starosty Pardubic nadstrážmistru Ladislavu Hronovi (10. 11. 1944).

128

okamžitě se vyrojilo množství spekulací o nenadálém leteckém útoku. Zpráva SD327 k tomu uvádí, že: „…od té doby byl znát stoupající strach z náletů.“328 Když se potom v lednu a únoru začaly objevovat přelétající americké svazy, vyvolalo to dvě odlišné reakce. První z nich bylo nadšení z blížícího se konce války a slabosti Německa. Druhou pak pocit ohrožení, jenž posléze převládal. Mnoho lidí uvěřilo tomu, že: „…americké letouny svrhly nad protektorátem letáky, podle nichž začne v příštích dnech systematické bombardování, pokud Češi nezačnou s aktivním odporem, což vyvolalo zejména mezi ženami úzkostlivou psychózu.“329 K tomu se navíc přidávaly zvěsti o preventivním kopání masových hrobů. V Pardubicích se za ně považovaly nouzové zákopy kopané okolo letiště.330 Obavy z přímého ohrožení nálety a takřka žádná možnost úniku pak některé lidi dovedly až k otevřenému odporu vůči Spojencům. „Zklamání nad možností takového vývoje letecké války, při kterém by nezůstali ušetřeni ani Češi, vede často k rozhořčení a výčitkám vůči Spojencům. Tak např. povídal jeden český horník v Moravské Ostravě: ˏTady je zase vidět, jak se válka vede. Na jedné straně jsou Češi bráni jako přátelé, se kterými jsou dělány různé smlouvy a plány. Na druhé je ale chtějí zničit.´…V Brně…bylo slyšet následující vyjádření: ˏNa co nám jsou naše lopotně vydřené úspory, když nám vše zničí naši vlastní přátelé. Na co nám je konečné vítězství, když předtím musíme chcípnout.´“331 Většina obyvatel ale chápala případné nálety jako nutné zlo, které musejí přetrpět. Paradoxně všechny tyto fámy měly i jeden pozitivní účinek. Konečně probraly obyvatelstvo z letargie. Čím dál tím více lidí věřilo, že k náletům nejspíše opravdu dojde. Byla jen otázka, kdy to bude? Podle jedné z velmi rozšířených fám (mimochodem tato konkrétně pochází z Hradce Králové): „…Angličané dali obyvatelům Protektorátu ultimátum, podle něhož mají do 18. července povstat, jinak bude bombardováno 18 měst.“332 Když pak ani po 18. červenci neproběhl žádný nálet, došlo k částečnému uvolnění. Naneštěstí příliš brzy. 327

Sicherheitsdienst (SD, Bezpečnostní služba) byla zpravodajská služba NSDAP a SS. VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 796. 329 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 796. 330 JARÁ, K. Všední život…, s. 107. 331 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 797-798. 332 Tamtéž, s. 801. 328

129

6.4.2. První nálet Dne 21. 7. 1944 měl Luftschutz napilno už od ranních hodin. Od 8:51 byl monitorován pohyb průzkumných letadel v prostorech Mnichov – Pasov – Řezno a Prachatice – Hof – Praha. Ve 12:18 byl ve městě dokonce vyhlášen poplach, ale jako obvykle se nic nestalo. Zbytek dne potom proběhl v klidu. Až v noci okolo 23:35 bylo zaktivováno velitelství varovné služby v Pardubicích. Přibližně od prostoru St. Pöltenu byl ve směru do Protektorátu zaznamenán pohyb dalších průzkumných letadel.333 Pravděpodobně se jednalo o samostatně letící letouny značkařů a osvětlovačů,334 které byly chybně vyhodnoceny jako průzkumné. Svůj omyl si varovná služba uvědomila až v 00:08, kdy bombardéry míjely nedaleké Svitavy. V 00:12 byl vyhlášen signál L15 a téměř okamžitě po té se změnil na poplach. V 00:23 zaslechli pozorovatelé na věži zámku hluk motorů a o necelé 3 minuty později nálet začal.335 Pro velkou část obyvatelstva byl nálet naprostým překvapením. Jak později sdělila paní Lautnerová: „Nálety a jim předcházející alarmy jsme brali téměř jako denní chleba…Opravdový nálet nás ale zaskočil.“336 Podobně na nálet vzpomínal i pan Kout: „Bydlel jsem tehdy ve vilové čtvrti, v Holubově ulici, v pokoji v I. poschodí s oknem na západ. Té noci mě probudily před půl jednou v noci sirény leteckého poplachu (spal jsem u otevřeného okna). Poněvadž v té době byl v Pardubicích častěji vyhlašován letecký poplach při přeletech bombardovacích svazů z Itálie buď do Německa, nebo i na Most a nikdy nedošlo k bombardování Pardubic, zůstal jsem i tentokráte spát. V tom se však místnost osvětlila prudkým jasem. Vyskočil jsem k oknu a viděl jsem na západní straně Pardubic, tedy zřejmě nad „petrolkou“ snášet se zvolna tzv. stromeček světelných raket, které ostře osvětlovaly celé Pardubice. Slyšet v tu chvíli nebylo nic, stromeček se pozvolna snášel k zemi, až zhasl a nastala opět noční tma. V té chvíli jsem zaslechl vzdálené hučení motorů, které se stále přibližovalo z východní strany. Když se přiblížilo, bylo 333

Je zajímavé, že kontakt mezi Luftwaffe a protileteckou varovnou službou nejspíše zcela selhal. Zatímco tedy Luftwaffe vyslala několik desítek stíhačů, aby pátrali v bouřkové oblačnosti po skupině nočních bombardérů, Luftschutz stále měl za to, že jde jen o průzkumné letouny. 334 Pro úspěšné provedení nočního náletu museli nejprve přiletět osvětlovači a osvětlit cílovou lokalitu. Po nich přiletěli značkaři, kteří v osvětleném prostoru vyznačili cíl a až na závěr vlastní bombardéry, které cíl zasáhly. 335 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 175-177… 336 JARÁ, K. Všední život…, s. 108.

130

zřejmé, že jde o větší svaz letadel. V té chvíli se krajnice i místnost znovu prudce osvětlily, ale zdroj světla jsem neviděl. Teprve když jsem se vyklonil z okna, viděl jsem, že se shůry snáší druhý světelný „stromeček“, tentokrát však přímo nad hlavou, tedy na vilovou čtvrť. A vzápětí na to zazněly do noci první dunící výbuchy, domek se otřásal, ze zdí se sypala omítka, lustr se rozhoupal. To už jsem utíkal do sklepa, pod nohami mi skřípala omítka a cihlové úlomky a vzduch byl naplněn prachem ostře čpějícím zápachem po výbušninách.337 Podobně reagovalo i množství dalších lidí. V Nových Jesenčanech lidé dokonce ani nešli do krytu, protože nálet byl na opačném konci města…338 Až ráno ukázalo skutečný rozsah náletu. Nejvíce zasažena byla tzv. vilová čtvrť (severovýchodně od Matičního jezera po dnešní Husovu ulici), okolí Zemské donucovací pracovny (věznice), Familie (dnes Slovany), Studánka, Pardubičky, Cihelna, Drážka, Spořilov, Kostelíček a rovněž tak i okolí turistické plovárny. Ojedinělé dopady pak byly hlášeny na rohu Karlovy a Jindřišské ulice, v oblasti mezi rafinerií a Rosicemi nad Labem, v prostoru Starého Hradiště, na Vinici, v Semtíně a na loukách podél Labe. Pumy však nepadaly jen ve vlastních Pardubicích. Řídce zasáhly i pás území mezi obcí Bílek, nedaleko Chotěboře, Černou za Bory a Novými Dvory na Čáslavsku.339 Celkově bylo zničeno 23 domů, 19 těžce poškozeno, 37 středně a 58 lehce. Kromě toho bylo poškozeno i množství střešních tašek a okenních tabulek v okolí všech dopadů340 (po náletu tak panoval nedostatek skel).341 Zásahy utrpěla také pracovna (4 zničené objekty včetně tamější nemocnice)342 nábytkářská firma Dopita (zcela zničené skladiště plné překližky), barvírna a čistírna Červinka a rovněž i tiskárna Pavlů und Freund. Zničeno bylo taktéž povrchové telefonní vedení v Sezemické ulici a na šedesát podzemních přípojek v okolí. Zásahům neušlo ani vodovodní potrubí. Sice bylo poškozeno, avšak jeho opravy nezabraly odborným oddílům Luftschutzu příliš času. V okolí města rozryly exploze pum na 1 686 175 m2 337

Východočeské muzeum Pardubice, Slavín, Pozůstalost Zdeňka Bičíka, f. Letecká válka, SG II. SL/30, Dopis Dr. Františka Kouta. 338 JARÁ, K. Všední život…, s. 119. 339 OŠLEJŠEK, J. Nálet na Pardubice…, s. 88. 340 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 176… 341 JARÁ, K. Všední život…, s. 119. 342 NAVRÁTIL, Josef. Nezapomínejme obětí náletu. Pardubice: F. Hummelhans a spol., 1945. s. 2.

131

orné půdy a 44 795 m2 luk. Neúspěšný nálet zaplatilo životem 44 lidí, včetně sedmi dětí. Dalších 20 lidí bylo těžce zraněno, 12 lehce a 6 lidí zasypaly trosky. Na 167 obyvatel ztratilo střechu nad hlavou. Smutným faktem zůstává, že z početné německé posádky ve městě nebyl nikdo ani zraněn.343 Vlastní nasazení Luftschutzu proběhlo takřka ukázkově. V 00:50 odletěly poslední bombardéry a už o 5 min později zasahovala na Vrtálně u požáru skladiště firmy Dopita 2. Skupina III. Požární čety 1. Požární a asanační pohotovosti. Díky tomu, že Britové nepoužili žádné zápalné pumy, neměli hasiči příliš práce a mohli se tak brzy připojit ke všem třem nasazeným četám Obnovovací služby. Takřka okamžitě zareagovala i Zdravotní služba. Zatímco její tři skupiny zasahovaly na postižených místech, byla zaktivována obě záchranná stanoviště, kde se obětem poskytovala první pomoc. Ještě v nočních hodinách se na místě náletu objevila Veterinární služba protiletecké ochrany. Protože ale při náletu zemřeli jen 3 koně a jeden vepř, neměla až tolik co na práci.344 Pomineme-li odklízení mrtvých ptáků, kterými prý byly doslova posety ulice ve vilové čtvrti. Tlakové vlny při explozích jim totiž roztrhly plíce.345 Za rozednění se pak k zasahujícím jednotkám připojila nově dorazivší devětatřicetičlenná motorizovaná četa hradeckého četnictva (pardubické policejní složky držely uzávěry do města a pomáhaly při záchranných a odklízecích parcích) rovněž i TeNo, která se účastnila odklízecích prací na Židově.346 Díky velkému nasazení všech zúčastněných jednotek se tak podařilo do 29. 7. ukončit většinu odklízecích prací na rozvalinách.347 Problém představovaly pouze nevybuchlé pumy. Odhadovalo se, že bylo svrženo asi 258 pum, z nichž 28 bylo nalezeno nevybuchlých (4 z nich byly ovšem časované). Na jejich likvidaci se podíleli pyrotechnici ze Sprengkommanda a dobrovolnická jednotka z Pracovny. Ta byla ale poměrně záhy stažena a přesunuta k odklízecím pracím ve městě (působila tu mužská a ženská skupina, po deseti

343

SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 176… Tamtéž, s. 176. 345 JARÁ, K. Všední život…, s. 108. 346 Tamtéž, s. 161. 347 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 176… 344

132

členech každá).348 S činností pyrotechniků souvisí jedna zajímavá událost. Ve Smetanově ulici (dnes Husova ulice) bylo nalezeno v suti plnicí pero. Protože ho však pyrotechnici považovali za rozbušku, bylo na místě preventivně zničeno. 6.4.3. Druhý nálet Po odeznění prvotního šoků se rozpoutala „ne-veřejná“ diskuse o náletu. Část obyvatelstva se ztotožňovala s německým tvrzením o teroristickém náletu proti civilnímu obyvatelstvu. Proti nim stála druhá část, která tvrdila, že: „…vina za bombardování leží pouze na Němcích, protože kdyby nepálil Flak, tak by … letci bomby nesvrhli.“349 Mnoho lidí v tu dobu totiž věřilo, že v letadlech se nacházejí uprchlí českoslovenští letci. I přesto, že veřejnost tuto myšlenku nakonec přijala za svou, byl znát citelný pokles nálady.350 Obratem se začalo šířit množství fám a vtípků na německou obranu. V Pardubicích se například říkalo, že: „…německým letcům chybí odvaha bojovat proti silným svazům nepřítele.“351 Ještě dále zašli v Prostějově, kde prý kdosi po náletu prohlásil: „No, teď mají Němci zase nadvládu ve vzduchu.“352 I přes veškeré vtipkování bylo všem zřejmé, že úroveň svépomocné ochrany je nedostačující. I když v roce 1943 měli obyvatelé vypracovat podklady pro stavbu krytů, ke skutečné výstavbě nejspíše mnohdy nedošlo. Snad pro nedostatek stavebního materiálu. Nyní byla ale situace jiná. Mnoho lidí se pokoušelo podle zveřejňovaných podkladů vytvořit alespoň nějaké provizorní kryty. Mnoho z nich představovalo kryty spíše na symbolické úrovni. Jednalo se o různé jámy na zahradách zakryté prkny, dřevěné budky a v nejlepším případě nevyztužené sklepy. K vyztužování se plošně přistoupilo až po druhém náletu. Před ním se takové kryty nacházely jen u některých domů v Nových Jesenčanech.353 Ani veřejných krytů nebylo ve městě mnoho. Potvrdit lze pouze následující: 

ochranné zákopy a kryt na nádraží

348

Východočeské muzeum Pardubice, Slavín, Pozůstalost Zdeňka Bičíka, f. Letecká válka, SG II. SL/30, StA Zámrsk – ZDP Pardubitz. 349 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 803. 350 Tamtéž. 351 Tamtéž, s. 801. 352 Tamtéž, s. 800. 353 JARÁ, K. Všední život…, s. 119.

133



dům Charlotty Masarykové u Kostelíčka



sklady Lochmanova knihkupectví pod Zelenou bránou



kryt v budově soudu



kryt v prodejně Baťa (jen pro zaměstnance a zákazníky)



kryt pod kostelem Zvěstování Panny Marie (údajně byl velmi špatně vybavený a nacházely se v něm jen holé zdi)



kryt v budově Městské spořitelny u Zelené brány (ačkoliv se prý jednalo o ukázkový kryt, byl určen pouze pro zaměstnance a klienty)354

Už tak špatnou náladu ve městě ještě zhoršil únik informace z velitelství Luftschutzu. Obst. Ott z Úřadu pro poškozené leteckými útoky požadoval po zdejších truhlářích vyrobení 600 rakví do zásoby. Celý kontrakt se nakonec nerealizoval, protože část truhlářů byla nuceně nasazena v Říši a i těm zbylým se prostě nedostávalo materiálu.355 Zatímco obyvatelstvo pracovalo na lepšení úrovně své ochrany, Spojenci připravili další nálet. Varovná služba se při něm opět příliš nepředvedla. Po celý 24. srpen byly sledovány průlety různých skupin letadel nad Německem. V množství zmatených záznamů je dokonce možné objevit přesně vysledovanou skupinu bombardérů i se stíhacím doprovodem mířících na Kolín – ale celý svaz, mířící do Pardubic, poněkud unikl pozornosti. Až v 11:50 byl najednou spuštěn poplach. Právě včas, aby se stihlo obyvatelstvo ukrýt. Ve 12:18 hlásili pozorovatelé: „Více neznámých letadel ve velké výšce jižně od města.“356 O dvě minuty později již dopadaly pumy první z celkem pěti vln bombardérů, které sem mířily. Rozsah náletu byl obrovský. Podle odhadů Luftschutzu bylo svrženo na 1 500 kusů 500 lb pum a k tomu ještě 500 kusů 20 lb tříštivých pum.357 Tomu odpovídal i rozsah škod. Poprvé se zde ukázalo, že jednotky Luftschutzu jsou příliš slabé na to, aby dokázaly úspěšně čelit několika velkým ohniskům současně. To ale nijak nezabránilo jejich okamžitému nasazení.

354

Tamtéž, s. 104. Tamtéž, s. 107. 356 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 189… 357 Tamtéž, s. 190. 355

134

První velké ohnisko představovala Fantova rafinerie. Zasaženy byly takřka všechny její provozy. Zejména potom zásobní nádrže, stará kotlová destilace, odstředivková petrolejová rafinace, selektivní rafinace, lisová parafínka atd. Takřka okamžitě po prvních explozích se objevil mohutný kouř, který vystoupal až do 4,5 km výšky. Je až s podivem, že při celém bombardování zemřeli v rafinerii „jen“ dělníci. Počet raněných není znám. Je ironií osudu, že jen dva dny před náletem se právě zde konalo rozsáhlé požární cvičení. 358 Ačkoliv „Fantovka“ (lidový název pro Fantovu rafinerii) nespadala pod pravomoc pardubického Luftschutzu, bylo samozřejmé, že se hasících a záchranných prací účastnily i jeho jednotky. Obrelandrat, jakožto fakticky nejvyšší vedoucí

zásahu,

nechal

v krátké

době

na

pomoc

povolat

i

pražskou

Feuerschutzpolizei. Celkově se tak na hašení podílelo 685 hasičů ze zmiňovaných jednotek a 30 dobrovolných hasičů z okolí.359 Boj s ohněm byl mimořádně náročný (Příloha A.21). Deník Luftschutzu doslova uvádí: „Problémem bylo už jen to, jak se dostat k ohniskům požárů.“360 Zajímavý pohled na požár pak představuje svědectví pana Mirka Šuhájka, který se osobně účastnil hašení: „Oheň-kouř-oheňkouř, mimo zohýbané kusy plechu a cihly zčernalé dýmem. To byl můj první dojem, když jsem, přišel k Fantovým závodům, kde již z dálky bylo vidět slabounké proudy vody, které hasiči neúnavně vrhali do moře plamenů. Druhý dojem byl ještě horší. Řvoucí velitel Schutzpolicie, který s revolverem v ruce a špinavým obličejem pokřikoval něco o velezradě… Začal jsem se pomalu potit, protože plameny hořícího parafínu sálaly pekelné vedro a vysušovaly stále znovu vodními proudy skrápěnou zem. Když jsem konečně s potížemi obešel úplně rozbitou budovu, ocitl jsem se bezprostředně proti výhni roztopených rezervoárů nafty. Asi 200 m mě dělilo od skupiny tak zvané Feuerschutzpolicie, jejíž členové uprostřed plamenů postřikovali jednu z velkých nádrží, která hrozila každou chvílí vzplanout. Za nimi se začala již také ohřívat jedna z rezervních nádrží parafínu a její nátěr se v dlouhých pruzích odloupával, takže plechový povrch vypadal jako by byl chlupatý. 358

Nálet na pardubické letiště a na rafinerii Fanto Werke A.G. 24.8.1944. In: Letiště Pardubice: web o historii pardubického letiště [online]. 2013 [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://www.pavpec.info/nal3.html. 359 Tamtéž. 360 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 190…

135

„Ta půjde nahoru“, ozvalo se chmurně za mnou. Jeden z „fantováků“ (Fantova rafinerie měla vlastní hasičský sbor, pozn. autora), v obličeji nemožně pomalovaný tmavým olejem, se chmurně díval ke skupině mužů, kteří se tam vepředu hmoždili s těžkou hadicí, která neustále chrlila proudy vody. A zase ten neurčitý pocit, že je něco

ve

vzduchu.

Kvapně

se

odsunuji

za

ostatními

zpět

a

obdivuji

se Feuerschutzmannům, kteří vytrvali na místě a hasí… Bylo jich šest, jeden někam odběhl. Bum! Přišlo to příliš rychle. Všech šest zmizelo v moři plamenů a až k nám se rozstříkl hořící parafín.“361 Díky špatnému rozhodnutí velitele pražské Feuerschutzpolizei tak zahynulo 7 hasičů. Požár se podařilo definitivně uhasit až dva dny po náletu v 10:00. I přes to, že se podařilo vynosit množství cenného materiálu, nenávratně shořelo 12-14 000 t ropných produktů.362 Druhé velké ohnisko představoval cukrovar. Jeho areál utrpěl tři přímé zásahy, přičemž jeden byl do prostoru krytu. Tři lidé v něm našli smrt a dalších 13 bylo zraněno. Jeho hašení představovalo problém. Jednotky Požární služby by ho nejspíše dokázaly zvládnout, ale ve velké většině byly přesunuty do „Fantovky“. Hašení cukrovaru tak zůstalo na dobrovolné hasiče z Heřmanova Městce. Ti měli sice ve výzbroji vysoce účinnou stříkačku poháněnou leteckým motorem,363 ale jejich počet byl nedostatečný. A to i přesto, že se jim Požární služba Luftschutzu a profesionální požární sbor pokoušely poskytnout alespoň nějakou podporu. Ani tak se ale nedařilo požár zvládnout a co hůře, začal se šířit i na sousední lihovar. Jen včasným zásahem se podařilo uhasit jeho střechu. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude pouze bráněno dalšímu šíření ohně a cukrovar tak zcela shořel.364 Další velký požár vypukl na letišti, kde bylo zničeno množství budov, letecké i pozemní techniky a co hůře, zapáleno 10 000 l vysokooktanového leteckého paliva. Rovněž tak tu bylo v troskách asi stovky pobořených budov zasypáno na 151 lidí. Jen 33 z nich se ale podařilo vyprostit živých.365

361

JARÁ, K. Všední život…, s. 117. SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 190… 363 Nálet na pardubické letiště a na rafinerii Fanto Werke A.G. 24.8.1944. In: Letiště Pardubice: web o historii pardubického letiště [online]. 2013 [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://www.pavpec.info/nal3.html. 364 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 190… 365 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 190… 362

136

Rozsáhlé škody utrpělo také vlastní město a okolní obce (Příloha A.22.). Celkově bylo zasaženo 766 obytných budov (83 zcela zničeno, 110 těžce poškozeno, 169 středně poškozeno a 404 lehce poškozeno) v západní a střední části města (Příloha A.23 – A.24.). Zcela zničeny byly i dva obilné sklady zemědělského družstva, kasárny Wehrmachtu na Mozartově ulici, vojenské proviantní skladiště na Pražské ulici, budova velení, čerpací stanice a vodárna. Poškozeny byly také tři školy a podniky Imperial, továrna na výrobu krabic Ditzel, již zmiňované cukrovar a lihovar, dále perníkárna Kapo, slévárna Bareš a Vocásek, autodoprava Procházka a podniky drobných živnostníků F. Kutila, V. Vajsara, Poláčka a Ing. Kunce. Značné škody utrpělo nádraží, kde byla zničena hlavní hala, dílny a řada vagonů a lokomotiv. Díky náletu byly porušeny i telefonní linky v celé západní části města včetně dálkové linky do Prahy. Značné byly i oběti na životech. Na 213 lidí zemřelo (včetně 19 německých vojáků a 11 německých civilistů). Dalších 286 bylo zraněno (z toho 110 vojáků), 3 osoby zůstaly nezvěstné a přibližně 431 lidí přišlo o střechu nad hlavou.366 Na záchranných pracích se podílely všechny složky pardubického Luftschutzu, 44 pardubických četníků, 68 příslušníků městské uniformované policie, 34 četníků z Hradce Králové, 29 četníků z Jičína, 17 z Chrudimi a blíže neurčený počet trestanců z pardubické Pracovny. Nasazeno bylo rovněž vládní vojsko a 168 příslušníků TeNo. Právě oni byli pověřeni nezáviděníhodným úkolem, provádět záchranné práce v areálu podniku Kapo. Jeho kryt totiž dostal přímý zásah, což si vyžádalo okamžitou smrt všech 25 lidí v něm (Příloha A.24.).367 Většina těl byla v takovém stavu, že vizuální identifikace nepřicházela vůbec v úvahu. Pozůstalí prý poznávali oběti jen podlé cárů oblečení. Studenti z TeNo dokonce museli fasovat alkohol, aby zde vůbec dokázali pracovat.368 Vyskytly se tu také dosti neobvyklé potíže. Perníkové těsto, které přečkalo explozi a rozteklo se po sutinách, se téměř

366

Tamtéž, s. 190-191. Podobně byl zasažen také kryt v domě obchodníka Linharta, kde zemřelo 27 lidí a na nádraží, kde zemřelo 8 osob. 368 JARÁ, K. Všední život…, s. 116. 367

137

nedalo odstranit. Jeden z účastníků to popsal slovy: „…krumpáč se od hmoty odrážel, jako kdyby byla z gumy, při zaboření vší silou potom nešel vytáhnout.“369 Běžným jevem po náletech bývalo zneškodňování nevybuchlých pum. Stejně jak při předchozím se ho účastnilo 18 trestanců z Pracovny a zejména pak profesionální pyrotechnici Sprengkommanda. V tomto případě je známá i konkrétní jednotka, ze které Sprengkommando pocházelo. Byla to Luftmuna Sobinau (někdy se používá i označení Luftwaffen-Munitionsanstalt 2/XVII), respektive muniční sklad Luftwaffe v Sobíňově. Celkově bylo nalezeno 49 nevybuchlých pum o hmotnosti 500 lb a 45 kusů menších 20 lb pum.370 Shromažďovány byly u zahradní restaurace Na Zavadilce. Velký rozruch pak vyvolalo, když sem kdosi přivezl jednu nevybuchlou pumu prostě naloženou na trakaři.371 Odklízecí práce po náletu trvaly podstatně déle než při předchozím náletu. Ještě k 31. 8. 1944 vykonali pardubičtí profesionální hasiči v rozbombardované Mozartově ulici celkem 63 hodin práce.372 Lze předpokládat, že ale pokračovaly i později. S ohledem na vysoký počet osob bez střechy nad hlavou se vzápětí rozběhl projekt výstavby nouzový domků. Jednalo se v podstatě o jednoduché dřevěné stavebnicové konstrukce. Domky měly mít 2 místnosti, sklípek na potraviny a suché WC uvnitř. Jejich stavba probíhala ve třech oblastech: 

na dnes zastavěném poli u Svítkova



od současného podchodu na Slovanech po Zámeček



okolo fotbalového hřiště poblíž Zámečku

Jejich výstavbou byli pověřeni příslušníci TeNo,373 ale mohla ji provádět i jakákoliv obec, nebo obecně prospěšná organizace. Na stavbu každého domku se poskytovala podpora až 17 000 K. Největší problém, spojený s jejich výstavbou ale představovalo 369

Tamtéž, s. 161. SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 190… 371 JARÁ, K. Všední život…, s. 120. 372 SOkA Pardubice, Berufsfeuerwehr der Stadt Pardubitz, Dienstausweis von 1. bis 31. August 1944. 373 JARÁ, K. Všední život…, s. 162. 370

138

zajištění pozemku. Ten měla pokud možno zajistit obec „ze svých zdrojů“. Pokud by to ale nebylo možné, měla pravomoc přinutit vlastníky pozemků k pronájmu.374 6.4.4. 3. nálet Po druhém náletu byla nálada v Pardubicích opět na bodu mrazu. Deník Luftschutzu k tomu uvádí: „Po náletu bylo znát mezi obyvatelstvem úzkost a stalo se citlivým na fámy a drby.“ To ale nijak nezabránilo jejich dalšímu šíření. Objevila se nová vlna fám o dalších konkrétních datech náletů. „Když 25. srpna zakřičel v Pardubicích český cyklista na kolemjdoucí v němčině, že je vyhlášen letecký poplach, a že by se všichni měli odebrat do krytů, vystoupala nervozita obyvatel natolik, že všichni začali utíkat a snažili se dostat do bezpečí. Od úst k ústům běžela zpráva, že přilétají nepřátelské jednotky. Všechny obchody svévolně zavřely, což mělo za následek to, že ženy nemohly v poledne nakoupit. Také úředníci ve službě na městském úřadě zavřeli své kartotéky s odůvodněním, že je letecký poplach. Ve Fantově závodě v Pardubicích způsobil výkřik jednoho Čecha, že je letecký poplach, takový šok záchranným a vyprošťovacím jednotkám a zvláště dobrovolným hasičům, že všichni uprchli a z míst zasažených minulým náletem a stálo velké úsilí přimět je opět k práci.“375 Situace se stávala natolik kritickou, že nakonec musela zakročit až státní správa. „Poté, co bylo obyvatelstvo zpraveno o tom, že se neodpovědné elementy pokoušely vnést neklid šířením zpráv o blížícím náletu, zaujalo proti tomu tvrdý postoj. Se zadostiučiněním přijali např. obyvatelé Pardubic hlášení místního rozhlasu, že panikáři budou zastřeleni.“376 I když se jednalo o dosti drastický prostředek, zřejmě zafungoval, protože situace ve městě se postupně uklidňovala. Druhý nálet měl i jedno malé pozitivum. Osobní zkušenosti konečně vyvrátily oblíbenou fámu o tom, že jsou kostely bezpečným místem pro ukrytí. Není jisté, odkud tato myšlenka přišla, ale ví se přesně, že i na Pardubicku našla své „příznivce“. Ještě při druhém náletu se v Jezbořicích pokoušeli někteří z místních

374

Východočeské muzeum Pardubice, Slavín, Pozůstalost Zdeňka Bičíka, f. Letecká válka, SG II. SL/30, Podpora staveb nouzových obydlí. 375 VESELÝ, M. Sudetská župa…, s. 804-805. 376 Tamtéž, s. 804.

139

ukrýt v kostele. Už v průběhu ale tuto myšlenku naštěstí zavrhli.377 Není známo, že by se někdo o něco podobného pokoušel i později. Vlastní třetí nálet je poněkud obestřen tajemstvím. Jednak se k němu nachází nejméně pramenů a pak také pamětníkům dosti splývá se dvěma předchozími. Díky faktickému nedostatku informací tak vlastně nelze rekonstruovat činnost protiletecké ochrany. Deník Luftschutzu tak uvádí jen následující strohé informace. Na pozorovatelnách Luftschutzu zaslechli letecké motory v 12:06. Nedlouho poté nad západní částí města přeletělo dohromady asi 80 strojů ve třech vlnách po cca 28 strojích. Jen pomalu rekonstruovaná Fantova rafinérie tak utrpěla dalších 60-80 zásahů od 500 lb pum. Jejich výsledkem bylo zničení kancelářských budov a požár nádrží s parafínem a benzínem, jehož větší část opět shořela. Zasažena byla také železniční trať na Rosice a Přelouč, přilehlé ulice a skladiště Rolnického družstva. Poškozena byla rovněž i pobočka gumárenského podniku Kudrnáč Náchod v ulici K Vápence. Jeho výroba ale přerušena nebyla. Díky vysoké přesnosti amerických letců byly tentokrát ztráty relativně malé. Zcela zničeno bylo 8 obytných domů a v různém stupni poškození se pak nacházelo 128 další.378 Množství z nich ale nepoškodily pumy, nýbrž odletující kusy zmrzlé půdy, protože v době náletu panovala teplota -9°C. Na rosickém nádraží byl dále poškozen ještě strážní domek a zničena jedna lokomotiva.379 Následkem náletu zemřelo 6 lidí (z toho dva vojáci Wehrmachtu) a 16 bylo zraněno.380 Taková byla tedy bilance pardubického Luftschutzu pro rok 1944.

377

HOCHMANNOVÁ, Marie. Vzpomínka na nálet na Pardubice 24. 8. 1944 (70. výročí). Zprávy klubu přátel Pardubicka, 2014, roč. 2014, č. 9-10, s. 254. 378 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 272-273… 379 JARÁ, K. Všední život…, s. 121. 380 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 272-273…

140

6.5. Rok 1945 I když v roce 1945 už leckdo cítil, že je konec války za dveřmi, letecká aktivita nikterak nepolevovala. Tedy alespoň v případě Spojenců (viz Graf 4). 30

počty poplachů

25 20 1942 15

1943 1944

10

1945

5 0 měsíce Graf 4: Počty poplachů v Pardubicích v letech 1942, 1943, 1944 a 1945.

Její prudký pokles v květnu 1945 je způsoben pouze tím, že zápisy v deníku Luftschutzu končí datem 4. 5. 1945. V každém z těchto dní ale ve městě zněly sirény. Ve zcela opačné situaci byla Luftwaffe. Pro Spojence na obou frontách ani zdaleka nebyla tím soupeřem jako v předchozích letech. Velitelské štáby musely nyní velice pečlivě rozhodovat, kdy má vůbec smysl poslat vlastní stroje do akce. Chyběli hlavně zkušení piloti a palivo. V ještě méně záviděníhodné situaci se nacházel Luftschutz. V posledním roce války v něm panoval naprostý nedostatek téměř všeho myslitelného. Jedinou malou výhodu představovalo to, že většina obyvatelstva už konečně pochopila závažnost situace a míru vlastního ohrožení. Bezprostřední reakcí pardubického Luftschutzu na nálety se stalo zřizování nouzových shromaždišť pro osoby bez přístřeší. Jak je patrno, původní systém nejspíše přestával dostačovat. Těchto shromaždišť se mělo ve městě už v polovině roku 1944 nacházet 10, leč doložit lze jen několik: 

hotel Imperial

141



hotel U Zelené žáby v Hronovické ulici



hospoda U Vojáčků v Pardubičkách



Husův sbor

Vybombardované osoby se zde měly shromažďovat a po vyřízení nezbytností měly být odesílány do nouzových útulků v celkem 35 obcích.381 V lednu 1945 bylo vytipováno několik dalších lokalit, jež by mohly sloužit jako náhrada za výše uvedené. Jednalo se o: 

Dělnický dům v Jindřišské ulici



hotel Veselka



hotel Kopeček



hostinec U Procházků u Kostelíčka



hostinec U Kohoutků ve Smetanově ulici (dnes Husově ulici)



hostinec Kocman u zastávky



hostinec Capoušek v Pardubičkách



mateřská škola Skřivánek v Češkově ulici



hostinec U Zeleného stromu382

Nemálo času se věnovalo také zlepšení varovného systému. Během náletů sice nikdy vyloženě nezklamal, ale bylo zřejmé, že v jeho funkčnosti jsou určité rezervy. Jejich napravování ale probíhalo na centrální úrovni a ne jako „soukromá“ činnost zdejšího okrsku protiletecké ochrany. Prvotně se řešily výpadky ve výrobě způsobené častými nálety. Němci zkoušeli celý problém řešit nejprve tím, že nutili zaměstnance nahrazovat čas strávený v krytu. To ale jednak naráželo na odpor a pak také problém příliš neřešilo. Místo toho bylo rozhodnuto vynechat signál L15 jakožto automatickou podmínku pro vyhlášení poplachu. Místo toho se mělo zlepšit napojení Werkluftschutzu

381

JARÁ, K. Všední život…, s. 105. SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Zřízení nouzových stanovišť pro osoby bez přístřeší (NOS) (10. 1. 1945). 382

142

na varovnou a konečné rozhodnutí přenechat této složce a podnikovému vedoucímu.383 Druhý problém varovného systému představoval komplikovaný systém hlášení. Ten měl sice podle původních záměrů umožnit co nejefektivnější využití Luftschutzu, ale v praxi se ukázal jako poněkud překombinovaný. Dne 13. 3. 1945 tak signál „ÖLW“ změnil svůj název na „Malý poplach“ (Klein-Alarm, Kl.Al.).384 Zhruba o měsíc později, konkrétně 27. 4. proběhla ještě poslední změna. Signál „Konec leteckého nebezpečí“ (Luftgefahr vorbei, Lz.) byl přejmenován na „Konec varování“ (Entwarnung, Az.). A současně byl zrušen signál „Konec leteckého nebezpečí, ovšem napjatá letecká situace“ (Luftgefahr vorbei, aber gespannte Luftlage, Lz., aber g Lz.). Místo toho měli místní vedoucí protiletecké ochrany vybrat z varovné služby konkrétní osobu, která bude nepřetržitě v kontaktu s ohroženými oblastmi.385 Zda vůbec přineslo přejmenovávání nějaké výhody je sporné. Stejně jako otázka, proč k němu vlastně došlo? Komplikovanost systému se tím rozhodně nijak nezmenšila. Nálety taktéž urychlily poněkud váznoucí zvětšování profesionální požárního sboru. Při zásazích ve Fantově rafinerii a cukrovaru se sice ukázaly kvality sboru, zmiňované už v Haaseho inspekční zprávě, ale rovněž tak i jeho nedostatky. Díky nedostatečným počtům všech požárních jednotek v Pardubicích tak vlastně vyhořel cukrovar. Proto se v únoru 1945 přistoupilo podle vyhlášky BdO.Az: 1250/P z 18. 10. 1941 k navýšení poštu profesionálních hasičů z 28 na 39. Problém ale představovalo, kde potřebné muže vzít? Starosta Stumpf k tomu měl jeden nástroj, který dosud nevyužil. Měl možnost vyhlásit tzv. Pflichtfeuerwehr, což je vlastně hasičská povinnost pro vybrané osoby. Volba pak zákonitě padla na dobrovolné hasiče.386 Zajímavé je, že současně nebyl zvyšován počet jednotek Požární služby protiletecké ochrany. Zřejmě to bylo celkovým nedostatkem lidí. To by vlastně svým způsobem potvrzovalo i zaražení dobrovolných hasičů

383

SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 207… Tamtéž, s. 357. 385 Tamtéž, s. 475. 386 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Kräfteanforderung für die LS-Wacht (FuE-Dienst) (13. 2. 1945). 384

143

k „profesionálům“. Celkový počet mužů v požárních jednotkách se tím totiž nezměnil. Nové bylo pouze jejich rozložení. Po zkušenostech s poškozenými a zasypanými kryty (zejména po 2. náletu) se ukázal další z nedostatků svépomocné ochrany. Je to nepochopitelné, ale někteří lidé ve městě se rozhodli využít sklepní kryty opět k jejich původnímu účelu – tedy jako skladiště. Požadované únikové východy, skrze proražené protipožární zdi, byly také spíše přeludem z říše snů než realitou. Proto ještě počátkem března 1945 dostala městská uniformovaná policie za úkol provést rozsáhlé kontroly. Zde se už ale začal projevovat blížící konec války. Provádění kontrol probíhalo velmi pomalu. Nehledě na urgování starosty Stumpfa.387 Jejich výsledky bohužel nejsou známy. Veškerá následující činnost, kterou pardubický Luftschutz vykonával, už byla přímo ovlivněna blížícím se koncem války. V první řadě bylo potřeba vypořádat se s hloubkovými útoky amerických stíhačů a zároveň ohrožením sovětským frontovým letectvem. Tyto útoky bývala velice nenadálé a krom husté palby Flaku proti nim takřka nebylo obrany. Aby se zajistila alespoň nějaká úroveň ochrany obyvatelstva, měly se od 14. 4. 1945 nechávat ve všech domech v čase od 6:00 do 23:00 otevřené dveře do domů i do krytů. Cílem tohoto nařízení bylo zajistit ochranu náhodným kolemjdoucím při nenadálém útoku. Stejně jako všechna jiná nařízení Luftschutzu, i toto bylo kontrolováno a v případě nedodržování trestáno podle § 9 zákona o protiletecké ochraně.388 Poslední známá organizovaná činnost pardubického Luftschutzu paradoxně vůbec nesouvisí s leteckou válkou. S tím, jak se postupně blížila fronta, se Němci snažili zajistit alespoň nějaké provizorní obranné linie. Proto bylo vedení Luftschutzu požádáno o poskytnutí sil na tzv. přespolní zákopové práce. Jednalo se o kopání zákopů mimo oblast vlastního bydliště. Bohužel není známo, kde konkrétně to bylo. Toto nařízení se ale nevztahovalo na všechny příslušníky Luftschutzu, protože stále bylo nutné udržet funkční protileteckou ochranu. Vyjmuti nakonec byli: příslušníci

387

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, LSMauerdurchbrüche-Kontrolle (2. 3. 1945). 388 SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Zamykání domovních dveří (14. 4. 1945).

144

LS-Polizei, příslušníci LS-Wacht v okrscích I. řádu, vedoucí složek protiletecké ochrany v okrscích II. a III. řádu.389 Až teprve v květnu 1945 se začal Luftschutz rozkládat. Svou nemalou roli v tom sehrála určitě i zpráva odvysílaná 1. května rozhlasem. Její znění je zaznamenáno v deníku Luftschutzu a mj. v ní stojí, že: „…Adolf Hitler padnul v boji s bolševismem.“390 V následujícím období fungoval deník Luftschutzu spíše jako neoficiální kronika. Jsou v něm zaznamenány jednotlivé pumové útoky odbojových skupin ve městě a dokonce i přepad poštovního ředitelství, odkud byla odnesena jedna pancéřová pěst, 90-100 pistolí a asi 1 000 nábojů.391 Některé ze složek Luftschutzu ale stále zachovávaly funkčnost. Příkladem může být varovná služba. Její poslední dochovaný rozkaz pochází z 3. 5. 1945 a nabádá posádky jednotlivých hlásek, aby v případě náhlého objevení nepřítele zničily veškeré vybavení.392 Ani obdivuhodná vytrvalost varovné služby už na procesu rozkladu Luftschutzu nemohla nic změnit. Poslední zápis, který se v jeho deníku nachází, pochází z 5. května. Jako jediný je psaný česky a jeho text mluví ze vše: „Tímto dnem začíná národní odboj. O desáté hodině dopolední zmizí německé nápisy s firem zkrátka vše německé se odstraňuje a vlají z několika domů na Zelném a Pernštýnském náměstí již čsl. vlajky. O 12 hodině zakročuje německá branná moc trhá vlajky z domů a nařizuje stanné právo, takže po 9 hod. nesmí žádný na ulici. Pan starosta města Julius Stumpf nařizuje aby do 20 hodin byly firmy opět dány do původního stavu, čehož si žádný nepovšiml a firmy ponechal v českém znění. Tímto zakončuje mě svěřené vedení válečného deníku, neb další události budou již vedeny v kronikách o osvobození Pardubic od německých okupantů.“393 Luftschutz v Pardubicích tak přestal existovat. Na skutečné osvobození města si ale všichni museli počkat až do 10. května. 389

SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330, Poskytnutí protileteckých sil pro přespolní zákopové práce (2. 3. 1945). 390 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 477… 391 Tamtéž, s. 479-480. 392 Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – drobné tisky, INVC 1258: Instrukce německé varovné služby z 3. 5. 1945. 393 SOkA Pardubice, Luftschutzkriegstagebuch s. 481…

145

7. Závěr Po popsání obou ochranných systémů a rekonstrukci jejich činnosti se nabízí možnost zhodnotit je a porovnat navzájem. V případě Luftschutzu to představuje relativně snadný úkol. Zachovalo se množství dokumentů popisujících jeho nasazení. V případě CPO ale můžeme narazit na problém. Nikdy se totiž nedočkala „ostrého“ nasazení. Nicméně koncepce Luftschutzu a CPO si byly dosti podobné. Díky tomu lze alespoň na hypotetické úrovni uvažovat, jak by CPO fungovala. Zaměřme se nejprve na Civilní protileteckou ochranu. Jak už bylo řečeno, celý systém byl budován pod dojmem silných zážitků z plynových útoků v první světové válce. Bylo tedy logické předpokládat, že podobné zbraně budou použity i v dalším konfliktu. Bohužel, CPO se tak připravovala na válku, která nikdy nenastala. Mezi silné stránky CPO patřilo zejména jasné a jednotné velení a pak také poměrně vysoká míra motorizace. Tedy alespoň na teoretické úrovni. Stejně tak podoba domovních krytů a jejich vybavenost byla na dosti slušné úrovni. Nedostatek naopak představovalo přílišné zaměření se na boj s chemickými látkami. Díky tomu, že nakonec vlastně nebyly využity, tak veškeré vynaložené prostředky přišly vniveč. Jediným, kdo na celém velkorysém projektu asanačních služeb profitoval, tak byli paradoxně Němci. Po zřízení Protektorátu získali kompletně vycvičené asanační jednotky, jež se po prvních náletech na petrochemický průmysl staly mimořádně důležitými. Výraznější nedostatek potom představovalo spojení veřejné odklizovací služby s veřejnou požární službou protiletecké ochrany. Při prvním větším náletu by byla tato kombinovaná jednotka dosti přetížena a pravděpodobně by nedokázala zvládat smysluplně oba úkoly. Obzvláště tam, kde nebyly zřízeny samostatné odklizovací čety. Lze si jen těžko představit hasiče, kteří by dohasili požár Fantovy rafinerie a obratem se pustili do odklízení trosek. Poněkud naivně pak působí i tzv. pohyblivá složka zpravodajské a spojovací služby. Pohybovat se v době náletu uprostřed městské zástavy představovalo jednoznačně chybný krok.

146

Pokud bychom hodnotili reálnou úroveň CPO, byl by verdikt ještě o něco horší. I když celá koncepce byla v zásadě dobrá, její realizace začala příliš pozdě. A jako by to nestačilo, celý projekt nabíral postupně větší a větší zpoždění. Příkladem budiž navázaní CPO na Střediska branné výchovy. Základní myšlenka je opět správná. Jedním projektem by se vyřešily dva problémy současně. Obyvatelstvo by bylo připravené na leteckou válku a zároveň by dokázalo v okolí svého bydliště efektivně spolupracovat s armádou. Horší byla opět realizace, která dosti pokulhávala za tempem své doby. Když by Československo v roce 1938 odmítlo mnichovský diktát, byla by naprostá většina obyvatelstva prakticky nepřipravena. A mnoho by na tom nezměnila ani vysoká osobní angažovanost okrskového důstojníka branné výchovy pro Pardubicko, mjr. Těšitele, ani zdejšího okresního hejtmana Dr. Kuchaře. Ani po mnichovské krizi se situace příliš nezlepšila. Místo urychleného dobudování sítě středisek branné výchovy se tak řešily v širokém plénu takřka banální problémy. Zřejmě vrchol představuje jednání v hotelu Grand z 5. 12. 1938 a následné spory o to, který den v týdnu bude probíhat výuka ve střediscích. Místo podstatných záležitostí se tak na pořad dne dostaly připomínky jednotlivých hokynářů a řezníků, kteří se obávali, že by tratili na zisku. Soudím, že v takové situaci měly nadřízené úřady postupovat důrazněji a zabránit tak zbytečnému plýtvání časem. Na druhou stranu, je potřeba ocenit vůli jednotlivých funkcionářů CPO (ale i řadových občanů), že i po ztrátě pohraničí dokázali „chytit druhý dech“. Po krátkodobém zaváhání se celá CPO a s ní spojená Branná výchova dosti rychle vzpamatovala. Příkladem této vysoké morálky budiž právě Pardubice a jejich okolí. Až na jeden výjimečný případ byla docházka do středisek výtečná. Rovněž tak činnost velitelských struktur. Ty prokázaly, že i při absenci konkrétních směrnic jsou schopné fungovat samostatně. Lze se tedy domnívat, že když by měla nešťastná 2. republika více času, rozrostla by se CPO v organizaci, která plně snese srovnání s Luftschutzem. Luftschutz působí na první pohled jako poněkud vylepšená a efektivnější verze československé CPO. Ve skutečnosti tomu tak samozřejmě není, protože oba dva

147

systémy byly budovány takřka současně. Je tedy pozoruhodné, že výsledná podoba obou koncepcí si je navzájem tolik podobná. Stejně jako v případě CPO, tak i v případě Luftschutzu byla základní koncepce vymyšlena velice dobře. Němci sice také počítali s možností útoku chemickými zbraněmi, ale mimo nich se podstatně více zaměřili na boj se zápalnými prostředky. Udělali však chybu když celý Luftschutz nevědomky podřídili koncepci bleskové války. Pokud dokázal Wehrmacht rychle postupovat do hloubi nepřátelského území, slavil Luftschutz úspěchy. Letectvo napadeného státu se tak muselo zaměřit spíše na vlastní ústup než na bombardování měst v Říši. A pokud už se nějaké takové nálety uskutečnily, byly obvykle slabé a dobře vycvičená domovní družstva svépomocné ochrana dokázala situaci snadno zvládat. Problém nastal až ve chvíli, kdy celá koncepce bleskové války selhala. Němečtí představitelé pak už nedokázali přizpůsobit Luftschutz novým podmínkám. Částečně i proto, že by to vlastně znamenalo přiznat si vlastní neúspěchy. Kromě toho Luftschutz negativně ovlivňovalo i nejednoznačné vedení. Jednotlivé mocenské skupiny ho používaly jakožto nástroje pro dosahování svých vedlejších cílů a v praxi tak docházelo k situacím, kdy různé úrovně velení vydávaly protichůdné příkazy. Viz například zásahové pohotovosti NSDAP, které mohly jednat fakticky nezávisle na místním vedoucím protiletecké ochrany. Další velký nedostatek představovala vybavenost jednotlivých zásahových složek. Těm obvykle chyběla nejen těžká technika, ale v pozdějších fázích války i základní nářadí. Nemluvě o tom, že většina složek trpěla trvalým podstavem. V tomto ohledu byla situace v Protektorátu lepší než v Německu. Německý Luftschutz byl zpočátku z počátku války tvořen lidmi, kteří měli pro vykonávání své práce potřebné znalosti. Později ale tito lidé museli narukovat do armády a jejich místa zaujímali obvykle staří lidé bez potřebných vědomostí. V Protektorátu byla ale situace jiná. Díky tomu, že Češi nebyli nuceni vstoupit do armády, mohly jednotky Luftschutzu vydržet s o poznání kvalitnější členskou základnou takřka po celou dobu války.

148

A jak si tedy vedl pardubický Luftschutz? S ohledem na to, že se jednalo o okrsek II. řádu s více méně „odpovídajícím“ vybavením překvapivě dobře. Vzniklé zásahové jednotky, včetně profesionálního požárního sboru, se při řešení krizových situací po náletech osvědčily. I přes nedostatečné počty a vybavení dokázaly operativně rozdělovat své síly a efektivně tak zasahovat na vícero místech současně. Názorným příkladem jsou požární složky Luftschutzu a profesionální požární sbor. Když by tyto jednotky měly vyšší početní stavy, dokázaly by účinněji zasahovat na všech potřebných místech. Ostatně tak se to ukázalo zcela jasně po 2. náletu. Reálného navýšení stavu se ale dočkaly až v roce 1945. Dosti zajímavě si vedla během celého období okupace protiletecká varovná služba. I když na mnoha místech po prvních náletech klesala důvěra v její schopnosti, v Pardubicích svůj úkol vždy splnila. Soudě ale z deníku Luftschutzu – někdy spíše jen se štěstím. Je otázkou, jakou roli v tom sehrála míra komunikace se složkami Luftwaffe. Při prvním náletu byla prokazatelně špatná. V pozdějších obdobích se postupně zlepšovala. Při druhém náletu sice spustila poplach takřka na poslední chvíli, ale při závěrečném třetím náletu již fungovala bezchybně. Nakonec

také

zůstala

jednou

z posledních

funkčních

složek

Luftschutzu

až do posledních dní války. Nemělo by se zapomínat ani na úroveň pasivní ochrany obyvatelstva – tedy na vybavenost kryty. Kolik veřejných krytů se ve městě celkem nacházelo, není zcela jasné. Z některých náznaků se ale lze domnívat, že jejich výstavba probíhala dosti pomalu. V roce 1940 tak byly nejspíše stále ještě ve výstavbě. V roce 1944 pak lze doložit existenci pouhých 8 krytů, které lze označit jako veřejné. Fakticky ale část z nich náležela do sféry rozšířené svépomocné ochrany. Je tedy možné, že se takových krytů nacházelo ve městě více. Některé prameny navíc hovoří o výstavbě pomocných protileteckých zákopů okolo nádraží a letiště. Budování krytů svépomocné ochrany potom dosti záviselo na morálce obyvatelstva. V souvislosti s tím si nelze nevšimnout určitého paradoxu. Zatímco v CPO byli Čechoslováci aktivní a potíže představovalo spíše německé obyvatelstvo, za protektorátu se role vlastně otočily. Částečně to lze chápat jako projev odporu, ale rovněž tak i jako nepochopení závažnosti situace. Až do léta 1944 žila většina

149

obyvatel města v představě, že právě zde se nemůže nic stát. Dosavadní vývoj je v tom zdánlivě utvrzoval. Od září 1939 nad městem přeletěl jen jeden utržený balón a Anderleho Halifax. O jak hrozný omyl se jednalo, ukázal teprve první nálet. Až po něm začali místní obyvatelé stavět ve velkém kryty. V mnoha případech ale zcela nepoužitelné. Město a představitelé Luftschutzu se sice už roku 1943 pokoušeli přimět obyvatelstvo k výstavbě odpovídajících úkrytů, ale celý projekt nakonec vyzněl do ztracena. Celkem oprávněně lze předpokládat, že jedním z hlavních důvodů byl nedostatek stavebních materiálů. Po prvním a druhém náletu se přeci jen začaly objevovat kryty, které by odpovídaly představám Luftschutzu. Od roku 1945 se ale na některých místech vraceli obyvatelé k původnímu využití sklepů a míra jejich ochrany tak znovu poklesla. Závěrem bych ještě rád shrnul výsledky své vlastní práce. Podařilo se mi v ní spojit množství rozdílných a nezřídka kdy i protichůdných pramenů do jedné práce. Pravděpodobně je to tak poprvé, co je v jednom textu popsán celý vývoj „veřejné“ a svépomocné ochrany Pardubic v letech 1934 až 1945. Mnoho z předkládaných informací je tak nových a dříve nebylo zveřejněno. Díky jejich kombinaci a komparaci s již známými poznatky tak mohla být rekonstruována nejenom teoretická podoba CPO, respektive Luftschutzu ve městě, ale i jeho praktické nasazení. Samozřejmě, ne vše, co bylo zamýšleno, se nakonec zdařilo. Příkladem může být poněkud „záhadný“ MVOO Pardubice. Z dosud zjištěných informací o něm lze s určitostí říci jen velmi málo. Neznámá zůstala i konkrétní podoba veřejných jednotek CPO v Pardubicích. Díky tomu, že se mi o nich podařilo najít jen velice málo informací, tak není možné určit jejich složení a přesnou podobu. Podobná situace panuje v širším měřítku i pro roky 1940 a 1941. Vývoj protektorátní CPO a Luftschutzu je tak naznačen pouze schematicky. Poslední věcí, která se nezdařila podle představ je rekonstrukce nasazení Luftschutzu po třetím náletu. V pramenech, které jsem měl k dispozici je až zoufale málo podrobností. S ohledem na výše zmiňovaná „bílá místa“ nelze považovat téma ani zdaleka za uzavřené. V budoucnu by bylo vhodné provést další a širší badatelskou činnost ve Státním okresním archivu Pardubice a Státním oblastním archivu v Zámrsku.

150

Přínosné by rovněž bylo větší zapojení zpráv SD dochovaných ve fondu Úřadu říšského protektora v Národním archivu v Praze. Zajímavé informace by přinesly i další rozhovory s pamětníky, ale s tím je spojen určitý problém. Jak jsem již zmínil, pro mnoho lidí se jedná o nepříjemné vzpomínky a nechtějí se k nim už vracet. Často se lze také setkat s tvrzením, že své vzpomínky už jednou někomu říkali a, stejně jako v předchozím případě, už je nechtějí opakovat. Doplnění informací z výše nastíněných zdrojů tak snad v budoucnu přinese lepší poznání, než máme v současnosti.

151

8. Použité prameny a literatura

8.1. Prameny 8.1.1. Archivní prameny



SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Archiv města Pardubice, k. 330.



SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 715.



SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1128.



SOkA Pardubice – pracoviště Pardubice, f. Okresní úřad Pardubice, k. 1476.



Východočeské muzeum Pardubice, Fotoarchiv, Nálety.



Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – drobné tisky.



Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Malé.



Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Střední.



Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka tiskovin – plakátů, Velké.



Východočeské muzeum Pardubice, Slavín, Pozůstalost Zdeňka Bičíka, f. Letecká válka, SG II. SL/30.

8.2. Literatura a periodika 

BIČÍK, Zdeněk. Letecké nálety na Pardubice v roce 1944. In: VOREL, Petr. Východočeský sborník historický 1. Pardubice: Východočeské muzeum, 1991, s. 187-196.



BIČÍK, Zdeněk. Protiletecká ochrana v Pardubicích 1939 - 1945. Zprávy klubu přátel Pardubicka, 1979, roč. 1979, č. 11, s. 247-251. 152



BOGS, Rudolf. Co musí každý věděti o protiletecké ochraně. Praha: Orbis, 1941. 48 s.



DEIGHTON, Len. Stíhač. Praha: Vydavatelství a nakladatelství Práce, 1993. 360 s. ISBN 80-208-0218-5.



HOCHMANNOVÁ, Marie. Vzpomínka na nálet na Pardubice 24. 8. 1944 (70. výročí). Zprávy klubu přátel Pardubicka, 2014, roč. 2014, č. 9-10, s. 253-255.



JARÁ, Karla. Všední život na Pardubicku v období nacistické okupace a druhé světové války. Pardubice: Krajská knihovna v Pardubicích, 2012. 199 s.



KOKOŠKA, Stanislav - NĚMEČEK, Jan - VÁCLAVŮ, Lubor. Letecká válka nad Čechami 1944-1945. Pardubice: Východočeské muzeum, 1995. 24 s.



Letecké útoky ve dne a v noci. Praha: Oskar Khun & Co., 1944. 31 s.



MAHR, Jan. Vzpomínky na neznámé letce. Kovářská: Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím 11. 9. 1944, 2011. 470 s. ISBN 978-80-903030-6-5.



NAVRÁTIL, Josef. Nezapomínejme obětí náletu. Pardubice: F. Hummelhans a spol., 1945. 4 s.



Nepřítel vrhá zápalné pumy. Praha: Oskar Khun & Co., 1944. 57 s.



OŠLEJŠEK, Jakub. Nálet na Pardubice z 22. července 1944. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2013, 161 s. Bakalářská práce.



PAUL, Karel. CPO - I. díl. Praha: Sfinx, 1937. 268 s.



RAJLICH, Jiří. Mustangy nad protektorátem. Praha: MBI, 1997. 175 s. ISBN 80-902238-1-8.



Rok práce v CPO. Obrana obyvatelstva. 1935, roč. 1935-1936, č. 4, s. 365.

153



VESELÝ, Martin. Do krytu!: protiletecká ochrana v severozápadní části sudetské župy (1939-1945). Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2008. 323 s. ISBN 978-80-7414-000-6.



VESELÝ, Martin. Sudetská župa jako protiletecký kryt říše? (1939-1945). Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2011. 864 s. ISBN 978-80-7414383-0.

8.3. Elektronické zdroje



Institut ochrany obyvatelstva od roku 1991. In: Institut ochrany obyvatelstva Lázně Bohdaneč [online]. 2015 [cit. 2015-03-29]. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/clanek/historie-od-roku-1991.aspx.



KLICPERA, Jiří. Pravda o osvobození Pardubic. In: Klub přátel Pardubicka [online]. 2013 [cit. 2015-03-29]. Dostupné z: http://www.kppardubicka.cz/cs/menu/zprava/774-pravda-o-osvobozenipardubic/.



KOTYK, Jiří. Kdo byl Julius Stumpf?. In: Klub přátel Pardubicka [online]. 2015 [cit. 2015-03-18]. Dostupné z: http://www.kppardubicka.cz/cs/menu/zprava/842-kdo-byl-julius-stumpf/.



Nálet na pardubické letiště 24.-25.10.1942. In: Letiště Pardubice: web o historii pardubického letiště [online]. 2013 [cit. 2015-03-20]. Dostupné z: http://www.pavpec.info/nal1.html.



Nálet na pardubické letiště a na rafinerii Fanto Werke A.G. 24.8.1944. In: Letiště Pardubice: web o historii pardubického letiště [online]. 2013 [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://www.pavpec.info/nal3.html.

154



Ochrana obyvatelstva v České republice. In: Základy medicíny katastrof [online]. 2015 [cit. 2015-03-18]. Dostupné z: http://zsf.sirdik.org/images/stories/skripta/kap3/koncepce_ochrany_obyvatels tva_do_roku_2013.pdf.



PALEČEK, Jiří. Sčítání lidu. In: Parpedie - Pardubická encyklopedie Klubu přátel Pardubicka [online]. 2014 [cit. 2015-03-18]. Dostupné z: http://www.parpedie.cz/cti-zaznam.php?id=Scitani_lidu&rozc=v%9Ae.



PALEČEK, Jiří. Velké Pardubice. In: Parpedie - Pardubická encyklopedie Klubu přátel Pardubicka [online]. 2014 [cit. 2015-03-18]. Dostupné z: http://www.parpedie.cz/cti-zaznam.php?id=Velke_Pardubice&rozc=v%9Ae.

155

9. Seznam použitých zkratek a odborných pojmů

allgemeine LS-Warndienst

Všeobecná protiletecká výstražná služba

ANTIMONY

tříčlenná zpravodajská skupina vysazená v noci z 24. na 25. října 1942 u Rožďálovic na Nymbursku s cílem obnovit spojení mezi Londýnem a heydrichiádou zdecimovaným odbojem

Asanační služba

veřejná složka CPO zodpovědná za boj s chemickými a bojovými látkami

Bf 108 Tajfun

německý kurýrní a spojovací letoun Messerschmitt Bf 108 Tajfun

Bf 109

německý stíhací letoun Messerschmitt Bf 109

BG

Bomber Group = Bombardovací skupina; označení používané v RAF pro vyšší jednotku bombardovacího letectva

BW

Bomber Wing = bombardovací křídlo; v americkém armádním letectvu se jednalo o označení jednotky podřízené letecké armádě (USAAF)

celuloidové destičky

zápalný prostředek shazovaný z letadel za účelem zapálení lesů a polí

Civilní protiletecká ochrana CPO = označení pro československý, respektive protektorátní, systém ochrany obyvatelstva ČSD

Československé státní dráhy

ČSSR

Československá socialistická republika

drilichový oblek

oblek šitý z těžké husté látky

Burgmeister

titul užívaný starostou J. Stumpfem v roce 1942

156

Entwarnung

signál pro označení konce leteckého nebezpečí; dříve označován i jako Luftgefahr vorbei

erweitere Selbstschutz

rozšířená svépomocná protiletecká ochrana

Fantovka

lidový název pro Fantovu rafinerii

Fantowerke

německý název pro Fantovu rafinerii v Pardubicích

Flak

Flugzeugabwehrkanone = německý výraz pro protiletadlové dělostřelectvo

Fliegeralarm

signál používaný pro letecký poplach

Flugmeldedienst

letecká hlásná služba Luftwaffe

F/O

Flying Officer; britská vojenská hodnost, jejímž ekvivalentem je hodnost poručíka

fosforová puma

speciální druh zápalné pumy plněné fosforem a benzolem

Familienschutz

rodinná ochrana v rámci Luftschutzu

Feuerschutzpolizei

požární ochranná policie; jednotka tvořená profesionálními hasiči

FW

Fighter Wing = stíhací křídlo; v americkém armádním letectvu se jednalo o označení jednotky podřízené letecké armádě (USAAF)

Fw 190

německý stíhací a bitevní letoun Focke-Wulf Fw 190

Gendarmerie

četnictvo

Hafenschutz

přístavní protiletecká ochrana

Halifax Mk. II/srs 1a

Handley Page Halifax Mk.II/srs 1a; britský těžký bombardér, používaný i na různé speciální mise

Hauptfluko

hlavní velitelství letecké a hlásné služby 157

Hausluftschutz

domovní protiletecká ochrana Luftschutzu

heydrichiáda

období po smrti zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy byl drasticky likvidován odboj

Hitlerjugend

polovojenská mládežnická organizace NSDAP

Hlinkovy gardy

polovojenské jednotky Hlinkovy slovenské ľudové strany

Hnutí za svobodu

protektorátní odbojová organizace

hoheitlicher Luftschutz

souhrnné označení pro „veřejné“ složky Luftschutzu

Hydrierwerke

německé závody na výrobu syntetických paliv

chlorové vápno

základní asanační prostředek CPO

Jagddivision

stíhací divize Luftwaffe

K

zkratka pro protektorátní a druhorepublikovou korunu

Kč

zde zkratka pro korunu československou používanou do konce 1. Republiky

Kleinfluko

malá velitelství varovné služby napojená na konkrétní jednotky Luftwaffe

kotláři

obvykle piloti amerických či britských stíhacích letounů, kteří se v závěru války vydávali na hloubkové útoky proti náhodným cílům v nepřátelském vnitrozemí

L

Luftgefahr; letecké nebezpečí; součást kódu označujícího vzdálenost nepřátelských letadel od konkrétního centra

Lancaster

britský těžký bombardér Avro Lancaster

158

Liberator

původně americký těžký bombardér Consolidated B-24 Liberator; během války a po ní byl využíván i v mnoha dalších letectvech

L IN 13

Luftwaffeninspektion 13; orgán RLM, který měl zajistit financování, správu a vydávání směrnic pro protileteckou ochranu

Lightning

americký těžký stíhací letoun Lockheed P-38 Lightning

LS-Fachtrupps

Odborné skupiny protiletecké ochrany Požární a asanační služba Luftschutzu

LS-Feuerlösch-und Engiftungdienst LS-I. Dienst

LS-Instandsatzungdienst; Obnovovací služba Luftschutzu

LS-Ort

okrsek protiletecké ochrany; územní jednotka, na které je vykonávána protiletecká ochrana v rámci Luftschutzu

LS-Orte mit Luftschutzpolizei

okrsky protiletecké ochrany s protileteckou ochrannou policí

LS-Orte ohne Luftschutzpolizei

okrsky protiletecké ochrany bez protiletecké ochranné policie

LS-Polizei

Luftschutzpolizei; protiletecká ochranná policie; označení používané pro jednotky Luftschutzu v okrscích I. třídy po roce 1942

LS-Revier

revír protiletecké ochrany; nižší organizační stupeň okrsku protiletecké ochrany (LS-Ort)

LS-San. Dienst

LS-Sanitätdienst; Zdravotní služba Luftschutzu

LS-Vet. Dienst

LS-Veterinärdienst; Veterinární služba Luftschutzu

159

LS-Wacht

Luftschutzwacht; stráž protiletecké ochrany; označení požívané pro jednotky Luftschutzu v okrscích II. a III. třídy po roce 1942

LS-Wako

LS-Warnkommando; název používaný od roku 1942 pro dřívější ústřední varovny protiletecké ochrany (LS-Warnzentralle)

LS-Warndienst

varovná služba protiletecké ochrany; někdy označována i jako Lufschutzwarndienst

LS-Warnzentralle

ústřední varovny protiletecké ochrany; od roku 1942 označovány jako LS-Warnkommando (LS-Wako)

Luftgau

letecká župa

Luftschutz

německý systém protiletecké ochrany

Luftschutzgemeinschaft

družstvo protiletecké ochrany

Luftschutzwart

vedoucí domovního družstva

Luftwaffe

německé letectvo

magneto

generátor elektřiny poskytující energii žhavícím svíčkám motoru

místní poradní výbor pro CPO

výbor pomáhající koordinovat činnost CPO v určité oblasti

Mustang

americký stíhací letoun North American P-51 Mustang

MVOO

Místní výbor obrany obyvatelstva Pardubice = spolek předcházející pardubické CPO

NSDAP

Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei = nacistická strana

Odborná služba

veřejná složka CPO mající za úkol udržovat městské instalace 160

Odklizovací služba

veřejná složka CPO zodpovědná za odstraňování škod po náletech a záchranu zasypaných osob; někdy spojována s Požární službou

Ordnungspolizei

pořádková policie, označovaná i jako Orpo

osvětlovací puma

speciální druh pumy určení k osvícení cíle v noci

ÖLW

Öffentliche Luftwarnung; varovný signál vydávaný před spouštěním leteckého poplachu

örtliche LS-Warndienst

Místní protiletecká výstražná služba

padákové fléry

speciální druh pumy bržděný padákem, který je určen k vyznačení cílové oblasti

Pohotovostní služba veřejná souhrnný název pro veřejné složky CPO Poplachová služba

veřejná složka CPO, která měla za úkol pomáhat vyhlašovat poplach v ohrožených místech

Pořádková služba

veřejná

složka

CPO

odpovědná

za

udržování

bezpečnosti a pořádku Požární služba

veřejná složka CPO zodpovědná za boj s požáry; na některých místech spojována s Odklizovací službou

PPO

Poštovní protiletecká ochrana v Československu a později i v období Protektorátu

Prokopka

lidové označení pro dnes již neexistující Prokopovu továrnu mlýnských strojů

Protektorát

celým názvem Protektorát Čechy a Morava

pumovnice

část letadla, kde jsou během letu uloženy pumy; obvykle bývá pouze u bombardérů

RAF

Royal Air Force = britské královské letectvo

161

Regierungskommisar

vládní komisař; osoba pověřená v období od roku 1943 vedením města (obvykle byli vybíráni z osob německé národnosti)

Reichsinspektion für den zivilen Luftschutz

Říšská inspekce pro civilní protileteckou ochranu = organizace pověřená od roku 1943 kontrolou Luftschutzu

Revoluční národní výbor

dočasný správně-politický orgán vzniklý v období osvobození Československa v roce 1945 pověřený vedením obce či města

RLB

Reichsluftschutzbund; Říšský svaz protiletecké ochrany

RLM

Reichsluftfahrtministerium = Říšské ministerstvo letectví

RM

Reichs Mark = říšská marka

Říše

Třetí říše; onačení pro území ovládané Německem v období nacistického režimu

SA

Sturmabteilung; polovojenské jednotky NSDAP

Samaritánská služba

veřejná složka CPO mající za úkol poskytovat první pomoc obětem náletů

SBC 250 LB

univerzální 250 lb kontejner používaný britskými bombardéry

SBV

středisko branné výchovy; instituce, která měla v Československu poskytovat obyvatelstvu vzdělání v CPO a branné výchově

SC 50

německá trhavá puma o hmotnosti 50 kg

SC 70

německá trhavá puma o hmotnosti 70 kg

162

Selbstschutz

svépomocná protiletecká ochrana

SG

Schlachtgeschwader = bitevní eskadra Luftwaffe

SHD

Sicherheits und Hilfsdienst; bezpečnostní a pomocná služba Luftschutzu; soustředí se v ní výkonné jednotky

Schnellkommando

rychlý zásahový oddíl Hitlerjugend

Schutzpolizei

německá ochranná policie, někdy označovaná i jako Schupo

Sprengkommando

pyrotechnická jednotka

Státní hlásná služba

složka CPO zodpovědná za varování ohrožených míst

STW

Sudetenlandischen Treibstoffwerke = protektorátní název pro dnešní Chemopetrol Litvínov

Svépomocná služba obyvatelstva

složka CPO, ve které se soustřeďovalo veškeré civilní obyvatelstvo

ŠPO

Školní protiletecká ochrana v Československu a později i v období Protektorátu

Technische Nothilfe

polovojenské jednotky technické nouzové pomoci organizované na území Říše

tyčková zápalná puma

lehká britská zápalná puma o hmotnosti 1,7 kg

tyfon

ruční poplašné zařízení na stlačený vzduch

USAAF

United States Army Air Force; americká letecká armáda (v rámci armádního letectva)

Vacuumka

lidové označení pro kolínskou rafinerii

Vacuum Oil Company

starší název pro kolínskou rafinerii

Velké Pardubice

správní jednotka vzniklá 21. 9. 1943 spojením vlastních Pardubic a okolních obcí 163

velkosirény

sirény o výkonu alespoň 5 kW

výdřeva

zpevnění prostoru pomocnou dřevěnou konstrukcí

Východočeský aeroklub

civilní organizace zabývající se sportovním létáním (dnes Východočeský aeroklub Podhořany)

Waffen SS

jednotky SS; elitní německé ozbrojené jednotky podléhající přímo Heinrichu Himmlerovi, resp. Adolfu Hitlerovi

Warnstelle

hláska varovné služby

Warnungsnetz

síť varovných hlásek Místní protiletecké výstražné služby

Wehrmacht

německá armáda

Wellington

britský střední bombardér Vickers Wellington

Werkluftschutzu

závodní protiletecká ochrana v rámci Luftschutzu; někdy označována zkratkou WLS

yperit

bojová látka vyvinutá v období 1. světové války

ZPO

Závodní protiletecká ochrana v Československu a později i v období Protektorátu

Zpravodajská a spojovací služba

veřejná složka CPO mající za úkol podávat informace o průběhu náletu

ŽPO

Železniční protiletecká ochrana v Československu a později i v období Protektorátu

164

10. Příloha A.

Seznam příloh

Fotografie .......................................................................................................... I

Příloha A.1.

Odhadovaná doba letu letadel od hranic republiky v roce 1937. ................. I

Příloha A.2.

Hláska státní hlásné služby CPO. ................................................................ II

Příloha A.3.

Pořádková služba CPO. ............................................................................... II

Příloha A.4.

Poplachová služba CPO. ............................................................................. II

Příloha A.5.

Požární služba CPO při cvičení................................................................... II

Příloha A.6.

Motorizovaná jednotka požární služby CPO. ............................................. II

Příloha A.7.

Odklizovací služba CPO. ............................................................................ II

Příloha A.8.

Asanační služba CPO. ................................................................................. II

Příloha A.9.

Kompletní asanační oblek. .......................................................................... II

Příloha A.10.

Cvičná asanace ulice. .............................................................................. II

Příloha A.11.

Samaritánská služba CPO. ...................................................................... II

Příloha A.12.

Pohyblivá složka zpravodajské a spojovací služby CPO. ....................... II

Příloha A.13.

Příslušníci odborné služby CPO. ............................................................. II

Příloha A.14.

Domovní hlídka CPO. ............................................................................. II

Příloha A.15.

Domovní družstvo CPO. ......................................................................... II

Příloha A.16.

Ideální podoba domovního krytu CPO. ................................................... II

Příloha A.17.

Hašení zápalné pumy. ............................................................................. II

Příloha A.18.

Britská tyčová zápalná puma o hmotnosti 1,7 kg. ................................... II

Příloha A.19.

Fosforová zápalná puma.......................................................................... II

Příloha A.21.

Hořící Fantova rafinerie. ......................................................................... II

Příloha A.20.

Ukázka hašení zápalných pum. ............................................................... II

Příloha A.22.

Odklizení trosek v okolních vesnicích. ................................................... II

Příloha A.22.

Poničené domy v centru Pardubic. .......................................................... II

Příloha A.23.

Zasypané ulice v Pardubicích. ................................................................. II

Příloha A.24.

Proražený kryt. ........................................................................................ II

165

Příloha A.

Příloha A.1.

Fotografie

Odhadovaná doba letu letadel od hranic republiky v roce 1937. (PAUL, K. CPO…, s. 46.)

I

Příloha A.2.

Hláska státní hlásné služby CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 47.)

Příloha A.3. Pořádková služba CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 47.)

II

Příloha A.4. Poplachová služba CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 81.)

Příloha A.5.

Požární služba CPO při cvičení. (PAUL, K. CPO…, s. 75.) III

Příloha A.6.

Motorizovaná jednotka požární služby CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 82.)

Příloha A.7. Odklizovací služba CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 84.)

IV

Příloha A.8. Asanační služba CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 85.)

Příloha A.9. Kompletní asanační oblek. (PAUL, K. CPO…, s. 99.)

V

Příloha A.10. Cvičná asanace ulice. (PAUL, K. CPO…, s. 156.)

Příloha A.11. Samaritánská služba CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 87.) VI

Příloha A.12.

Pohyblivá složka zpravodajské a spojovací služby CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 87.)

Příloha A.13.

Příslušníci odborné služby CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 89.)

VII

Příloha A.14. Domovní hlídka CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 90.)

Příloha A.15. Domovní družstvo CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 91.)

VIII

Příloha A.16.

Ideální podoba domovního krytu CPO. (PAUL, K. CPO…, s. 104.)

Příloha A.17. Hašení zápalné pumy. (PAUL, K. CPO…, s. 231.)

IX

Příloha A.18.

Britská tyčová zápalná puma o hmotnosti 1,7 kg. (Nepřítel vrhá…, s. 17.)

Příloha A.19. Fosforová zápalná puma (Nepřítel vrhá…, s.2.)

X

Příloha A.20.

Ukázka hašení zápalných pum. (Nepřítel vrhá…, s.67-68.)

Příloha A.21. Hořící Fantova rafinerie. (Východočeské muzeum Pardubice, Fotoarchiv, Nálety, FA-P 02109a.)

XI

Příloha A.22. Odklizení trosek v okolních vesnicích. (Východočeské muzeum Pardubice, Fotoarchiv, Nálety, FA-P 01993d.)

Příloha A.22. Poničené domy v centru Pardubic. (Východočeské muzeum Pardubice, Fotoarchiv, Nálety, FA-P 02102a.) XII

Příloha A.23. Zasypané ulice v Pardubicích. (Východočeské muzeum Pardubice, Fotoarchiv, Nálety, FA-P 02103c.)

Příloha A.24. Proražený kryt. (Východočeské muzeum Pardubice, Fotoarchiv, Nálety, FA-P 01992b.)

XIII