Církev československá na jiţní a jihovýchodní Moravě v letech (magisterská diplomová práce) Dagmar Kulaviaková

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Církev československá na jiţní a jihovýchodní Moravě v letech 1939-1945 (magisterská diplomová práce)

Dagmar Kulaviaková

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D.

Brno 2010

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny.

30. dubna 2010

………………………………….

Poděkování Ráda bych na začátku mé práce poděkovala Mgr. Martině Kotlíkové, Mgr. Ivě Pospíšilové, PhDr. Jitce Balatkové a vedoucímu mojí práce prof. PhDr. Jiřímu Hanušovi, Ph.D. za vţdy ochotnou pomoc a uţitečné rady. Děkuji rovněţ všem pracovníkům v archivech, duchovním, mojí rodině a pamětníkům, kteří se mi se svými leckdy nelehkými vzpomínkami svěřili. Velký dík také patří mému dědečkovi Ing. arch. Františku Zachovalovi, jenţ mě k lásce k historii přivedl.

OBSAH 1 ÚVOD ........................................................................................................................... 6 2 CÍRKEV ČESKOSLOVENSKÁ NA ÚZEMÍ CELÉ REPUBLIKY ................... 10 2.1 Vývoj do konce září 1938 ....................................................................................... 10 2.2 Vývoj od konce září 1938 do května 1945 ............................................................ 11 3 CÍRKEV ČESKOSLOVENSKÁ NA JIŢNÍ A JIHOVÝCHODNÍ MORAVĚ ... 20 3.1 Vývoj do konce září 1938 ....................................................................................... 20 3.1.1 Náboţenská obec Bzenec .................................................................................. 20 3.1.2 Náboţenská obec Hodonín ................................................................................ 21 3.1.3 Náboţenská obec Hovorany .............................................................................. 22 3.1.4 Náboţenská obec Kyjov .................................................................................... 23 3.1.5 Náboţenská obec Uherský Brod ....................................................................... 25 3.1.6 Náboţenská obec Zlín ....................................................................................... 26 3.1.7 Náboţenská obec Znojmo ................................................................................. 28 3.2 Vývoj od konce září 1938 do května 1945 ............................................................ 31 3.2.1 Náboţenská obec Bzenec .................................................................................. 31 3.2.2 Náboţenská obec Hodonín ................................................................................ 34 3.2.3 Náboţenská obec Hovorany .............................................................................. 36 3.2.4 Náboţenská obec Kyjov .................................................................................... 38 3.2.5 Náboţenská obec Uherský Brod ....................................................................... 41 3.2.6 Náboţenská obec Zlín ....................................................................................... 45 3.2.7 Náboţenská obec Znojmo ................................................................................. 49 4 ODBOJ PŘÍSLUŠNÍKŮ CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ A JEJÍ OBĚTI ZA VÁLKY .......................................................................................................................... 54 4.1 Zahraniční odboj .................................................................................................... 54 4.2 Na území Protektorátu Čechy a Morava.............................................................. 54 4.3 Na jiţní a jihovýchodní Moravě ............................................................................ 59 4.3.1 Náboţenská obec Bzenec .................................................................................. 59 4.3.2 Náboţenská obec Hodonín ................................................................................ 67 4.3.3 Náboţenská obec Hovorany .............................................................................. 69 4.3.4 Náboţenská obec Kyjov .................................................................................... 69 4.3.5 Náboţenská obec Uherský Brod ....................................................................... 75 4.3.6 Náboţenská obec Zlín ....................................................................................... 84 4.3.7 Náboţenská obec Znojmo ................................................................................. 88 5 ZÁVĚR ....................................................................................................................... 89 6 SUMMARY ................................................................................................................ 94

7 SEZNAM POUŢITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY ...................................... 95 7.1 Prameny – archivy .................................................................................................. 95 7.2 Soudobé prameny a periodika ............................................................................... 96 7.3 Prameny – osobní svědectví ................................................................................... 97 7.4 Prameny - elektronické zdroje (stav k dubnu 2010) ........................................... 97 7.5 Literatura ................................................................................................................ 97 8 SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................. 100 9 TEXTOVÁ PŘÍLOHA ............................................................................................ 101 10 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ...................................................................................... 104

1 ÚVOD Je aţ symbolické, ţe dobou zrodu této diplomové práce, nazvané Církev československá na jiţní a jihovýchodní Moravě v letech 1939-1945, je rok 2010. Rok, kdy si v lednu Církev československá husitská 1 připomněla devadesáté výročí svého vzniku. Rok, kdy od konce druhé světové války a od hrůz, které za války proţívali i věřící Církve československé (CČS), uplynulo šedesát pět let. Předkládaná práce právě i na základě těchto dvou výročí chce osvětlit, jak se tehdejší mladá národní církev vypořádala se šestiletým německým útlakem. A to nejenom v rovině fungování jednotlivých farností, ale především z hlediska ţivota několika desítek věřících i farářů, kteří represáliím od Němců byli vystavováni na kaţdém kroku. Kromě faktu dvou významných výročí mě k napsání této práce motivovala skutečnost, ţe přestoţe, jak uţ jsem zmínila, Církev československá husitská v letošním roce slaví jiţ devadesáté výročí svého trvání, smutné období let 1939-1945 je v její historii zastřeno značným tajemstvím. Kromě několika málo stránek v publikacích, které se věnují obecně historii CČS, a hodně úzce geograficky zaměřeným knihám,2 jsem k tomuto tématu našla jen magisterskou oborovou práci Martiny Kotlíkové. Ta mapuje CČS v letech 1938-1945 na Ostravsku a sleduje její proměny poté, co některé farnosti přešly pod polský, jiné pod německý zábor a část náboţenských obcí zůstala v Protektorátu Čechy a Morava. Pod dojmem této práce a se zájmem, který ve mně vţdy druhá světová válka vzbuzovala, jsem se také rozhodla zaměřit svou pozornost na válečné roky 1939-1945, ale nesnaţila jsem se pouze popsat, jak církev na vytipovaném území za války fungovala, ale důraz jsem kladla na její roli v odboji. Právě činnosti škodit Němcům co nejvíce se totiţ věnovala za války řada příslušníků CČS, ale jejich jména i osudy byly zapomenuty, a co hůř vlastně nikdy nevešly na světlo. Církev československá sice chtěla v sedmdesátých letech vydat publikaci, která by se věnovala církevnímu odboji a

1

Přívlastek husitská získala československá církev na VI. řádném sněmu církve v říjnu 1971. Viz: SALAJKA, Milan: Portrét Církve československé husitské. Praha 2007, s. 32. 2 Jedná se například o tyto regionální publikace: HOREK, Oldřich: Historie Církve československé v Rakovníku. Rakovník 2000. SLADKOWSKI, Marcel: Církev československá husitská ve Zlíně 19352005. Zlín 2005. PLHÁK, Jiří: 80 let náboţenské obce Církve československé husitské ve Vysokém Mýtě 1921-2001. Vysoké Mýto 2001.

6

perzekuovaným kněţím,3 ale k jejímu napsání nikdy nedošlo. Dodnes tak vlastně CČS má ve své devadesátileté historii k tomuto tématu dluh, který se předkládaná práce snaţí trochu splatit. Protoţe CČS měla náboţenské obce po celém Československu (a jednu také ve Vídni), nebylo moţné se vzhledem k rozsahu diplomové práce věnovat celému tomuto území konkrétněji, a proto jsem se rozhodla zaměřit svou pozornost pouze na jednu z diecézí CČS. A protoţe jsem z Moravy, vybrala jsem si moravskou diecézi. I zde jsem ale narazila na problém příliš širokého záběru, neboť pod moravskou diecézi spadalo před válkou padesát šest náboţenských obcí, 4 takţe jsem se rozhodla geografické vymezení práce ještě zúţit. Pro oblast jiţní a jihovýchodní Moravy, pod kterou jsem konkrétně zahrnula sedm náboţenských obcí, jsem se rozhodla především pod dojmem z knihy od Františka Vaška a Zdeňka Štěpánka Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945), která zmiňuje faráře z CČS, kteří právě na jiţní a jihovýchodní Moravě působili a kteří byli zapojeni v odboji. Jak uţ jsem se zmínila, pod oblast jiţní a jihovýchodní Moravy jsem zahrnula sedm náboţenských obcí – Bzenec, Hodonín, Hovorany, Kyjov, Uherský Brod, Zlín, Znojmo – kterým jsem se v práci detailněji věnovala. Při vybírání jednotlivých náboţenských obcí jsem se řídila nejenom jejich geografickou polohou, tedy aby všechny leţely v oblasti jiţní a jihovýchodní Moravy, ale i jejich společnou administrativní příslušností. Všech sedm náboţenských obcí tak za války spadalo pod moravskou diecézi a dnes všechny zase spojuje příslušnost k brněnské diecézi, která vznikla v roce 1950.5 Práci jsem rozdělila do tří hlavních kapitol. První z nich se zaměřuje na počátky CČS a její fungování v letech 1939-1945 na území celé Československé republiky. Druhá kapitola se věnuje prostoru jiţní a jihovýchodní Moravy, tedy sedmi výše popsaným náboţenským obcím, přičemţ popisuje nejen jejich počátky, ale především jejich vývoj za druhé světové války. Třetí kapitola obrací pozornost k odboji příslušníků CČS a jejich obětem za války. Ve stručnosti vykresluje zahraniční odboj a odboj čechoslováků na území Protektorátu Čechy a Morava. Důkladněji je pak popisována

3

Viz: Ústřední archiv a muzeum Církve československé husitské v Praze, fond II. světová válka a odboj CČS, oddělení 2. (dále jen ÚAM, II. světová válka..) 4 Viz: BALATKOVÁ, Jitka: Organizační vývoj československé církve (husitské) na Moravě a ve Slezsku. In: XXVII. Mikulovské sympozium 2002. Brno 2003, s. 232. 5 Tamtéţ, s. 230.

7

odbojová činnost v sedmi sledovaných náboţenských obcích na jiţní a jihovýchodní Moravě. Jak uţ z předešlého vyplývá, tématu Církve československé za války a její roli v odboji, se nikdo blíţe nevěnoval, takţe při zpracovávání této práce jsem vycházela především z archivních materiálů. Pro kapitoly o církvi za války jsem nejvíce informací načerpala z fondu Diecézní rada Církve československé (husitské) Olomouc, který je uloţen v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Fond zpracovala paní PhDr. Jitka Balatková a právě díky její pomoci jsem se dostala k mnoha zajímavým poznatkům. Velmi cenné pro mě byly rovněţ materiály z farních archivů jednotlivých náboţenských obcí. Díky vstřícnosti místních duchovních a pracovníků – Mgr. Ivy Pospíšilové, Mgr. Juraje Jordána Dovala, Mgr. Dany Konečné, Marie Novákové, Mgr. Marcela Sladkowského – jsem si mohla v šesti náboţenských obcích projít kroniky a různé další materiály, kde jsem nalezla mnoho zajímavých informací. Jen v náboţenské obci Znojmo bylo moje pátrání bezvýsledné, protoţe se v místním archivu nedochovaly z válečné doby ţádné dokumenty ani kronika. Nezanedbatelným pramenem byly rovněţ tiskoviny, které CČS vydávala. Konkrétně jsem vyuţila celocírkevní list Český zápas a týdeník Palcát, který byl vydáván pro ostravskou a moravskou diecézi. Z literatury jsem ke kapitolám o církvi vyuţila především v letošním roce vydaný sborník 90 let Církve československé husitské a magisterskou oborovou práci Martiny Kotlíkové Československá církev na Ostravsku v letech 1938-1945, která vznikla na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v roce 2005. Dále pak článek Miloslava Kaňáka Církev československá husitská v boji proti nacismu, vydaný v roce 1975 v Theologické revue Církve

československé

husitské,

článek

Jitky

Balatkové

Organizační

vývoj

československé církve (husitské) na Moravě a ve Slezsku, uveřejněný v publikaci XXVII. Mikulovského sympozia v roce 2002 věnovaný vývoji církevní správy na Moravě, a Schematismus československé církve z roku 1933 vydaný Františkem Pokorným. Pro kapitolu o církevním odboji jsem rovněţ vyuţila fondu Diecézní rada Církve československé (husitské) Olomouc. V něm jsem ve sloţkách u některých náboţenských obcí nalezla odpovědi na oběţník, který po válce obcím zaslala Ústřední národní správa CČS a ve kterém ţádala, aby farnosti napsaly, kdo z duchovních a věřících byl zapojen do odbojové činnosti a kdo také za své odhodlání během okupace zaplatil ţivotem. Na základě těchto informací, kdy jsem odpovědi na oběţník nalezla u náboţenských obcí v Bzenci, Kyjově, Uherském Brodě a Zlíně, jsem se pak snaţila o jednotlivých jménech

8

dohledat více informací. Bohuţel ne všechny farnosti na oběţník reagovaly, coţ také dokládá stíţnost Ústřední národní správy,6 takţe u náboţenských obcích v Hodoníně, Hovoranech a Znojmě jsem se z církevních materiálů ţádná jména nedozvěděla. Druhým významným zdrojem informací pro část o odboji byl fond II. světová válka a odboj CČS, který je uloţen v Ústředním archivu a muzeu Církve československé husitské v Praze a do kterého jsem mohla nahlédnout díky vstřícnosti Mgr. Vladimíra Červeného. Fond však není inventarizovaný a také jeho rozsah, nato ţe se jedná o materiály, které se vztahují k šesti rokům v celé CČS, je značně malý, takţe se dá předpokládat, ţe mnohé materiály jsou uloţeny ještě na jiných místech a objevily by se spíše náhodou při studiu jiných témat. Dalším důleţitým pramenem pro mě byly fondy Odbor politického zpravodajství, Německé soudy v Protektorátu, Objektový svazek Brno, Zemský odbor bezpečnosti Praha a Ústředna Státní bezpečnosti, které jsou uloţeny v Archivu bezpečnostních sloţek v Praze a na které jsem se mohla podívat díky Mgr. Martině Kotlíkové a Mgr. Martinu Jindrovi. Na doplnění jsem vyuţila i fond Československý svaz bojovníků za svobodu uloţený v Národním archivu v Praze a fondy Svaz národní revoluce – zemská odbočka Brno a Fond historického oddělení Moravského zemského muzea nacházející se v Moravském zemském muzeu v Brně. V mnohém mi také pomohly vzpomínky a materiály pamětníků – Marie Novosadové z Hodonína, Jaroslavy Michalcové z Uherského Brodu, Jiřiny Knorové z Uherského Brodu, Pavly Bludské-Netoličkové z Uherského Brodu, prof. RNDr. Ivana Pelanta, DrSc z Prahy a MUDr. Jiřího Dunděry z Kyjova – za coţ jmenovaným patří můj velký dík. Z literatury jsem k této kapitole vyuţila knihy věnující se protiněmeckému odboji, přičemţ k některým jsem musela přistupovat se značným odstupem, protoţe v nich byl hodně patrný ideologický podtext doby, ve které vznikaly. Nejvíce jsem čerpala z diplomové práce Lubora Nedbala Národní odboj na území politického okresu Kyjov v letech 1939-1945, kterou obhájil na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v roce 1990, a z disertační práce Miroslavy Polákové Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939-1945, kterou na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obhájila v dubnu letošního roku. Třetím velkým zdrojem pak byl rukopis Alexeje Novosada Bzenec v odboji 1939-1945, který byl napsaný v roce 1982 a je uloţen v knihovně v Bzenci.

6

V červnu 1947 si Ústřední národní správa CČS stěţovala, ţe některé náboţenské obec i přes opakované urgence na oběţník nereagovaly. Viz: ÚAM, II. světová válka.., oddělení 1.

9

2 CÍRKEV ČESKOSLOVENSKÁ NA ÚZEMÍ CELÉ REPUBLIKY

2.1 Vývoj do konce září 1938 Řečeno obrazně spatřila světlo světa Církev československá 8. ledna 1920, kdy se v Národním domě v Praze na Smíchově sešel Klub reformních kněţí v čele s ThDr. Karlem Farským a vznik nové církve odhlasoval. Veřejně pak byla CČS vyhlášena 11. ledna 1920 v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí. Přihlásila se k odkazu české reformace – Mistra Jana Husa, husitů a českých bratří. V jejím programu došlo k určitému souznění s názory T.G. Masaryka o vyzdviţení humanitních hodnot české reformace a významu náboţenství pro moderního člověka. Státem byla Církev československá uznána 15. září 1920.7 Novou církev lidé podporovali a začali do ní vstupovat. Při sčítání v roce 1921 se do ní hlásilo jiţ přes 525 tisíc lidí a počet se postupně zvyšoval.8 Podle sčítání lidu z roku 1930 to bylo jiţ skoro 800 tisíc věřících.9 Církev se zvětšovala postupně i svou strukturou. Roku 1920 měla církev 40 kněţí, po dvaceti letech své existence jiţ 306 farářů a 364 učitelů náboţenství. V roce svého vzniku také měla jen jediný chrám, zatímco po dvaceti letech jich jiţ měla 160.10 V roce 1923 vznikly v Čechách východočeská a západočeská diecéze. Moravu a Slezsko zpočátku řídila moravská diecéze v Olomouci, ustavená v roce 1922. O rok později ale oblast Ostravska připadla pod nově vytvořenou diecézi slezsko – ostravskou. V roce 1922 se začala CČS šířit i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Tato území byla řízena z praţského centra přes olomouckého biskupa. 11 V následujících letech se ustanovila náboţenská obec také ve Vídni.12

7

Viz: SALAJKA, M: Portrét Církve..., s. 3. Počátkům československé církve se věnuje větší mnoţství publikací. Nejnověji sborník 90 let Církve československé husitské. Praha 2010. 8 Viz: KAŇÁK, Bohdan-ČERVENÝ, Vladimír: Zápas o ideovou orientaci (1920-1924). In: 90 let Církve československé husitské. Praha 2010, s. 31. 9 Viz KAŇÁK, Bohdan: Budování církve (1924-1939). In: 90 let Církve československé husitské. Praha 2010, s. 56. 10 Viz: BABULA, Rudolf: 20 roků náboţenské obce, obnovení chrámu, jednoty mládeţe Církve českomoravské v Uherském Brodě. Uherský Brod 1940, s. 26. 11 Viz: KAŇÁK, B.: Budování... In: 90 let Církve.., s. 56. V roce 1931 bylo schváleno církevním sněmem ustanovení samostatné diecéze pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. K jejímu zřízení, samozřejmě uţ jen pro Slovensko, však došlo aţ v roce 1994. Viz: BALATKOVÁ, J.: Organizační vývoj... In: XXVII. Mikulovské sympozium.., s. 229. 12 Přesný rok není uveden. Viz: SALAJKA, Milan.: Proces ustavování a duchovní správy náboţenských obcí Církve československé husitské 1920 aţ 2000. Komentovaný přehledný manuál. Praha 2003, s. 83.

10

Za prvního patriarchu nové církve byl zvolen Karel Farský, který byl zároveň biskupem západočeské diecéze. Po jeho smrti byl v roce 1928 do úřadu patriarchy uveden biskup Gustav Adolf Procházka, který s církví proţil i první válečné roky.13 Poté, co CČS v roce 1924 překonala pravoslavnou krizi, postupně vzkvétala. V roce 1930 bylo jiţ 233 náboţenských obcí, přes 200 duchovních14 a bylo postaveno přes 60 nových sborů, 6 bylo adaptováno a přes 40 rozestavěno. Církev se věnovala charitativní práci, v náboţenských obcích vznikaly sociální odbory, a nezapomínalo se ani na činnost s dětmi a mládeţí představovanou jednotami mládeţe. Na druhou stranu vývoj do roku 1938 měl i svou stinnou stránku. Třicátá léta 20. století byla obdobím velké hospodářské krize, a náboţenské obce se tak kvůli stavbám svých sborů často značně zadluţovaly. A finanční tíseň pociťovali také faráři a i samotní věřící.15 Těţkou zkoušku pak církev zaţila jiţ v září 1938, ještě před mnichovským diktátem, kdy část duchovních byla povolána na vojenská cvičení a následnou mobilizaci. Jen z Moravy takto nastoupilo 20 duchovních.16

2.2 Vývoj od konce září 1938 do května 1945 Na sklonku první republiky měla CČS 260 státem schválených náboţenských obcí. V důsledku mnichovského diktátu se ale na začátku října 1938 ocitlo mimo okleštěné území republiky 31 náboţenských obcí. Na území obsazeném Německem to bylo devatenáct náboţenských obcí, dalších šest obcí na území obsazeném Polskem.17 Zbývající počet pak byl na jiţním Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Tato území byla anektována Maďarskem a pro náboţenské obce znamenala tato změna jejich zánik.18 Konkrétně v moravské diecézi, do které spadaly náboţenské obce, kterým je věnována hlavní pozornost, pocítily tíţi změněných poměrů náboţenské obce Dubicko, Hostice, Troubelice, Zábřeh a Znojmo. Všechny popsané obce se na počátku října 1938 ocitly v území zabraném Německem. Do záboru patřily nejprve také náboţenské obce 13

Viz: BALATKOVÁ, J.: Organizační vývoj... In: XXVII. Mikulovské sympozium.., s. 227 - 229. Viz: Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, fond Diecézní rada Církve československé (husitské) Olomouc (dále jen ZAO PO, Diecézní rada..), karton č. 90, inv. č. 533, věstník československé církve ve Znojmě, roč. 3, č. 1 a 2, vyšlo 15.1.1930. 15 Viz: KAŇÁK, B.: Budování... In: 90 let Církve.., s. 52-53. 16 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 31, inv. č. 172. 17 Viz: KAŇÁK, Miloslav: Církev československá husitská v boji proti nacismu. In: Theologická revue Církve československé husitské. Praha 1975, č. 2, s. 30. 18 Viz: HRADIL, Jan: Církev československá husitská na Slovensku. In: 90 let Církve československé husitské. Praha 2010, s. 70. 14

11

Chudobín a Bílá Lhota, záhy se však z něho dostaly.19 Ze Znojma, protoţe se z města odstěhovalo

mnoţství

věřících,

bylo

sídlo

náboţenské

obce

přeneseno

do

Jevišovic. V Zábřehu farní úřad zůstal a o své místo nepřišel ani zdejší farář. Jiná situace však byla v náboţenských obcích Dubicko, Hostice a Troubelice. V nich byla činnost úředně zastavena a obnoveny byly náboţenské obce aţ po válce. Fakticky zde však věřící měli bohosluţby i nadále, dojíţděl sem farář ze Zábřehu.20 Ve slezsko-ostravské diecézi ztratila církev německým záborem náboţenské obce v Opavě, Polance, Příboru a Svinově. 21 Tyto obce sice za německé okupace nezanikly, faráři mohli slouţit bohosluţby, CČS však zde nebyla německým státem uznána, takţe její fungování bylo značně problematické. 22 V polském záboru se pak ocitly náboţenské obce Nový Bohumín, Doubrava, Lazy, Petřvald, Rychvald a Prostřední Suchá.23 Jejich činnost hned po záboru území na Těšínsku ukončily polské úřady a polská armáda. Poláci zabrali čechoslovákům sbory a s věřícími zacházeli značně špatně, například farář Jaroslav Kula z Doubravy byl zbit polským vojákem. CČS byla na Těšínsku obnovena aţ po osvobození republiky v květnu 1945.24 Smutnou tečkou za Mnichovem pak byl 15., respektive 16. březen 1939. Němci byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a na Slovensku uţ 14. března 1939 vznikl Slovenský štát. Právě jeho vznik znamenal konec CČS na slovenském území. Hned v dubnu 1939 byla zrušena ústava CČS, coţ znamenalo zánik zbývajících devíti náboţenských obcí.25 K obnovení CČS na Slovensku pak nedošlo ani po roce 1945.26 Po Mnichovu a březnových dnech vyšla CČS tedy oslabena. Přišla v nemovitém majetku o nejméně dva a půl milionu předválečných československých korun a o asi jednu desetinu svých příslušníků.27 Konkrétně v číslech měla po událostech v roce 1938 19

Viz: BALATKOVÁ, J.: Organizační vývoj... In: XXVII. Mikulovské sympozium..., s. 230. Viz: ZAO PO, Diecézní rada..., karton č. 124, inv. č. 1168. Faráře Stanislava Smékala ze Zábřehu Němci tolerovali, protoţe jeho rodiště bylo v Sudetech. Viz: ZAO PO, Diecézní rada…, karton č. 140, inv. č. 1278. 21 Viz: BALATKOVÁ, J.: Organizační vývoj…. In: XXVII. Mikulovské sympozium..., s. 230. Podrobněji se o zabraných náboţenských obcích v Opavě, Polance, Příboru a Svinově zmiňuje: KOTLÍKOVÁ, Martina: Československá církev na Ostravsku v letech 1938-1945. Magisterská oborová práce na FF MU Brno. Brno 2005. 22 Více o těţkostech v těchto obcích viz: KOTLÍKOVÁ, M.: Československá církev na Ostravsku…, s. 17 – 43. 23 Viz: BALATKOVÁ, J.: Organizační vývoj…. In: XXVII. Mikulovské sympozium…, s. 230. 24 Více o těţkostech náboţenských obcí v polském záboru viz: KOTLÍKOVÁ, M.: Československá církev na Ostravsku.., s. 20-41. 25 Viz: KAŇÁK, M.: Církev.... In: Theologická revue…, s. 30. 26 Viz: BALATKOVÁ, J.: Organizační vývoj… In: XXVII. Mikulovské sympozium.., s. 230. K obnovení československé církve na Slovensku došlo aţ v roce 1989. Více viz: HRADIL, J.: Církev československá husitská na Slovensku. In: 90 let Církve.., s. 72. 27 Viz: KAŇÁK, M.: Církev... In: Theologická revue.., s. 30. 20

12

přes 730 tisíc příslušníků. Po březnu 1939, kdy odpadly náboţenské obce na Slovensku, pak v Protektorátu Čechy a Morava měla 725 tisíc stoupenců, coţ představovalo přes deset procent veškerého obyvatelstva.28 Politická změna v březnu 1939 postavila CČS také před aktuální problém s pojmenováním

církve.

Československo

bylo

rozbito,

ale

přeţije

Církev

československá? Takovou otázku si mnozí pokládali. První náznaky a doporučení ke změně jména církev dostala uţ v roce 1938, kdyţ celocírkevní list Český zápas přinesl zprávy o tom, ţe slovenská vláda vyzvala československou církev k přejmenování na Českou církev, protoţe prý jejími členy nejsou ţádní Slováci. 29 Coţ ve skutečnosti nebyla pravda, protoţe na Slovensku existovalo v roce 1938 ještě několik náboţenských obcí. Nicméně diskuze na stránkách Českého zápasu pokračovala v květnu 1939 poté, co slovenské ministerstvo školství a národní osvěty v dubnu 1939 zrušilo platnost ústavy CČS na Slovensku. Název Církev československá tak podle článku v Českém zápasu nemůţe trvat, protoţe by vyjadřoval státní a národnostní příslušnost a ne náboţenské vyznání. Bylo doporučeno, aby nově zvolený název měl pojmenování jen z kategorie pojmů čistě náboţenských, jiný název by mohl církvi spíše uškodit. Podle církevní ústavy však můţe být změna názvu církve moţná jen usnesením církevního sněmu. Ten byl ale plánován aţ na rok 1940, dříve kvůli nedostatku peněz svolán být nemohl. Na stránkách Českého zápasu se tedy odhadovalo, ţe protektorátní vláda zakročí v této otázce dřív a název změní svým nařízením. 30 Oficiálně naproti tomu patriarcha tvrdil, ţe ke změně názvu nedojde, protoţe to vůbec není potřeba. Dle patriarchova vyjádření měl být stávající název pro Němce zcela bezproblémový, protoţe přijali jeho vysvětlení, ţe název československá vůbec není odkazem ke státnímu útvaru, jehoţ existenci Němci násilně ukončili, ale jen prosté vyjádření faktu, ţe členy této církve jsou výhradně Češi a Slováci, nemá tedy vůbec ţádný politický nádech. Patriarcha, stejně jako biskupové, se obával změny názvu před plánovaným sčítáním lidu v roce 1940. Náhlá a nedostatečně propagovaná a vysvětlená změna názvu by totiţ mohla mít za důsledek to, ţe lidé nebudou vědět, k jaké církvi přináleţí a mají se přihlásit. 31 Přesto od jara 1939 začala na Ústřední radě v Praze různá jednání o pojmenování. Hlavními teoretiky, kteří se snaţili přijít na nějaké vhodné a výstiţné pojmenování, byli Alois Spisar a František Kovář. Ti se dívali na hledání názvu čistě 28

Viz: Český zápas, roč. XXIII., č. 14, 4.4.1940, s. 394 . Viz: Český zápas, roč. XXI., č. 49, 8.12.1938, s. 382. 30 Viz: Český zápas, roč. XXII., č. 18, 4.5.1939, s. 139-140. 31 Viz: KOTLÍKOVÁ, M.: Československá církev na Ostravsku..,, s. 44. 29

13

teologicky a trochu přitom pozapomněli, ţe zvolený název by měl být jasný a srozumitelný i pro širokou veřejnost. K jejich návrhům patřilo například pojmenování typu Církev reformně – křesťanská. 32 Po zřejmě ostré výzvě ministerstva školství a národní osvěty z 27. září 1939 však uţ nebyl prostor pro další vymýšlení a kličkování a ústřední rada musela zaujmout konečné stanovisko. 7. října 1939 se pak členové ústřední rady dohodli na jménu Církev českokřesťanská (CČK). I přesto se ale pořád snaţili ukázat, jak je obtíţné název změnit.33 Situace v Protektorátu však houstla. 28. října 1939, v den výročí vzniku samostatného československého státu, proběhly v Praze protinacistické demonstrace a nepokoje. Nacisté demonstrace potlačili a byl váţně zraněn student medicíny a také příslušník československé církve Jan Opletal. Ten za několik dní umřel a jeho pohřeb se stal další protinacistickou demonstrací, přičemţ to nakonec vyústilo v zavření všech vysokých škol, tedy i Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké, 34 poprava devíti studentů a poslání dvanácti set studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen. Pod dojmem těchto událostí byl tedy patriarcha Gustav Adolf Procházka 16. listopadu 1939 předvolán do úřadu říšského protektora, kde jednal se státním sekretářem K. H. Frankem. Bylo mu přikázáno, aby církev provedla v co nejkratší době změnu názvu. Frank nepřipustil ţádné námitky a protiargumenty. Naznačil, jaké mají Němci představy o novém, vhodnějším názvu. Církev československá se měla přejmenovat na Českou národní církev. Patriarcha pochopil, ţe Němcům nelze vzdorovat. Protoţe jemu samotnému ale církevní řád neumoţňoval změnu provést, poţádal Franka, aby byl název změněn z rozhodnutí říšského protektora, protektorátního ministerstva školství nebo protektorátní vlády. I tuto ţádost Frank zamítl s poukazem na to, ţe název církve je její vnitřní záleţitostí a je tedy jen v její pravomoci jeho změna. Ostatní navrhované orgány byly označeny za nekompetentní. Patriarcha se dostal do neřešitelné situace, kdy bylo třeba okamţitě vyhovět německému poţadavku, ale podle církevních zákonů to na druhou stranu bylo s poţadovanou rychlostí nemoţné. Obeslal alespoň všechny biskupy s dotazem, jak se staví k případnému přejmenování na Českou národní církev.35 20. listopadu 1939 tedy patriarcha doručil říšskému protektorovi přípis se změnou, jak to na něm bylo před 32

Viz: KOTLÍKOVÁ, M.: Československá církev na Ostravsku.., s. 45. Viz: ČERVENÝ, Vladimír: Kterak církev k novému jménu přišla. Rukopis, uloţen v osobním archivu Vladimíra Červeného, který je archivářem Ústředního archivu a muzea Církve československé husitské v Praze. 34 Československá církev tedy organizovala náhradní výchovu svých bohoslovců a ustanovovala je na katechetská místa. Viz: HOBZA, Radek: Církev československá (husitská) v odboji do roku 1942. In: Rok 1942 v českém odboji. Sborník příspěvků z vědecké konference. Praha 1999, s. 108. 35 Viz: KOTLÍKOVÁ, M.: Československá církev na Ostravsku.., s. 45. 33

14

několika dny vynuceno. Situace se však náhle změnila. Hned druhého dne 21. listopadu 1939 byl patriarcha volán na vládu do Černínského paláce a po této audienci změnil jméno na nikým neočekávaný název Církev českomoravská. Členům ústřední rady to dal najevo pouze dopisem, zcela mimo všechny řády a zákony. 36 Nové pojmenování však nezačalo ihned platit. Ještě několik měsíců ţila církev pod názvem československá.37 21. února 1940 pak oznámil český rozhlas, ţe na příkaz vlády bude nadále ve svém vysílání hovořit jen o Církvi českomoravské. V tisku se mělo hovořit o Církvi české. Ve vnitřních a úředních záleţitostech zůstávalo označení Církev československá. Toto trojí označování církve jí nebylo ku prospěchu, vyvolávalo všude obrovský zmatek a mnohým náboţenským obcím působila nejasnost s pojmenováním také problémy u německých úřadů.38 Ústřední rada se proto rozhodla přitlačit na ministerstvo školství a přinutit ho vydat konečně nějaké rozhodnutí. V březnu 1940 přijal označení Církev českomoravská i tisk, nový název se tak začal šířit do povědomí lidí, ale ihned se proti němu vyskytly protesty. Protestovaly především náboţenské obce z Moravy, které namítaly, ţe jejich členové jsou přece také Češi a ţádaly zavést uţ částečně také rozšířený název Církev česká. Ústřední rada musela vydat oběţník a vysvětlit v něm, ţe volba nového názvu nezávisí vůbec na přání církve, ale na rozhodnutí příslušného úřadu. 39 Nakonec ministerstvo školství a národní osvěty provedlo změnu názvu církve svým výnosem č.j.51.310/40-V/2 22. dubna 1940. 40 Církev se tak musela úřednímu nařízení rychle přizpůsobit a pod hrozbou přísných trestů odstranit všechny nápisy připomínající starý 36

Podle archiváře Červeného je moţné předpokládat, ţe některý ze sympatizujících úředníků úřadu předsednictva vlády či ministr sám prolomil sluţební mlčenlivost a informoval patriarchu o jiţ připraveném tajném nařízení, které však bylo národu publikováno teprve 3.1.1940, kdy se veškeré názvy československý měnily automaticky na českomoravský a pouţití samotného pojmu československý se stalo trestným. Viz: ČERVENÝ, V.: Kterak církev k novému jménu přišla. 37 Český zápas ale bojoval s označením církve uţ od července 1939, v označování názvu církve vystřídal více způsobů. Několik týdnů pouţíval zkratku čs., několik týdnů se pojmenování vyhýbal úplně a konečně na počátku roku 1940 přešel k názvu církev česká, kterou uţíval aţ do dubna 1940, od té doby uţ bylo zase pouţíváno oficiální označení českomoravská. Viz: Český zápas, ročníky XXII. a XXIII., 1939 a 1940. 38 Těţkou hlavu z toho měl například zlínský farář Ferdinand Valík, který na začátku března 1940 napsal diecézní radě do Olomouce toto: „Policejní úřad obdrţel od Oberlandratu stíţnost, udání, ţe máme na naší budově tabulku s nápisem Farní úřad církve československé. Oberlandrat vyzývá policejní úřad, aby ihned věc vyšetřil a tabulku odstranil nebo nechal přepsat nadpis československé. Policejní komisař mě tedy vyzval, abych tak učinil, nechci-li se vystavit nepříjemným následkům. Tabulku jsem neodstranil, ani nadpis nepřepsal, protoţe ústřední rada sdělila, ţe úřední název je nadále československá. Co tedy dělat?“ Odpověď přišla z Olomouce za pár dní: „Vyhovte místním úřadům a nahraďte na tabulkách slovo československý slovem český. Ústřední rada to sděluje 8. března všem farním úřadům i kdyţ nadále trvá, ţe název církve dosud změněn nebyl.“ Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 528. 39 Viz: KOTLÍKOVÁ, M.: Československá církev na Ostravsku.., s. 46. 40 Viz: Český zápas, roč. XXIII., č. 18, 2.5.1940, s. 145.

15

název. Vše bylo zkomplikováno ještě ve stejném roce jazykovými nařízeními o dvojjazyčnosti, takţe někde museli měnit označení i úřední pomůcky (razítka, vývěsní schránky) v brzké době dvakrát za sebou. 41 V srpnu 1940 také náboţenským obcím došel oběţník, ţe musí být z místností pouţívaných církví odstraněny všechny obrazy, pamětní desky a ostatní předměty připomínající T. G. Masaryka.42 Zakázána byla také jakákoliv připomínka prvního československého prezidenta. 43 Rovněţ bylo církvi přesně nařízeno, jak se má správně psát pojmenování o Adolfu Hitlerovi.44 Ještě v roce 1941 dobíhaly poslední změny názvu církve, kdyţ patriarcha pod tlakem úřadů nařídil změnit i název církve v běţných knihovních zápisech. Do konce války uţ ţádná další změna nenastala, z Církve českomoravské se Církev československá stala opět aţ po osvobození v roce 1945.45 Kromě těţkostí s pojmenováním působili Němci problémy církvi i v její činnosti ve správě. V době německé okupace, v březnu 1939, byly řádně obsazeny všechny diecéze. V čele olomoucké diecéze stál od roku 1925 Rostislav Stejskal, ostravskou diecézi vedl od roku 1923 Ferdinand Stibor, východočeským biskupem byl od roku 1928 Stanislav Kordule a západočeským biskupem a zároveň patriarchou celé církve od roku 1928 Gustav Adolf Procházka.46 Problém však nastal, kdyţ v prosinci 1940 zemřel východočeský biskup Stanislav Kordule. 47 Na jeho místo sice byl ve východočeské diecézi zvolen Jan Ámos Tabach, jenţe nacisté mu nepovolili ujmout se úřadu.48 41

Diecézní rada v Olomouci například píše do Hodonína: „Tabulky k označení našich farních úřadů a rad starších, vývěsky, tabule k vyvěšování církevních zpráv, vylepování církevního tisku a jiná veřejná označení církve musí být zcela obnoveny a nikoliv snad jen nálepkami na nich změněn název církve.“ Československá církev se ale šikovnou kličkou nařízení o tom, ţe vyhlášky pro veškeré obyvatelstvo musí být psány německy, vyhnula. Diecézní rada v Olomouci napsala do Hodonína: „Dle výnosu ministerstva školství a národní osvěty musí být všechny nápisy a oznámení na veřejnosti, které podle své povahy jsou určeny pro veškeré obyvatelstvo, vyhotoveny v německém nebo v německém a českém jazyce. Vyhlášky jsou však jen pro naše věřící. Nejsou tedy určeny pro veškeré obyvatelstvo. Aby však toto vymezení bylo jasné, nechť vyhlášku začínají nadpisem Věřícím církve českomoravské. Z takového označení bude jasné, ţe tu nejde o oznámení pro veškeré obyvatelstvo a vyhláška můţe být pouze v českém jazyce.“ Viz: Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Hodoníně, nezpracovaný fond. 42 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 528. Také viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 79, inv. č. 470. 43 Viz: Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Hodoníně, nezpracovaný fond. (dále jen FA NO Hodonín) 44 Výnos z ministerstva vnitra z 22.7.1941 „Aby se zamezilo zneuţíváno pojmu Vůdce, který se v českém jazyce vţil pro Adolfa Hitlera, Vůdce Velkoněmecké říše, a aby byla zároveň zdůrazněna výhradnost tohoto pojmu, ukládá se napříště uţívání slova Vůdce v českém jazyce jen k označení Vůdce Velkoněmecké říše a aby bylo psáno s velkým začátečním písmenem.“ Tamtéţ. 45 Viz: KOTLÍKOVÁ, M.: Československá církev na Ostravsku.., s. 46. 46 Předtím, neţ se stal patriarchou, byl G.A. Procházka v letech 1923-1927 východočeským biskupem. Viz: SALAJKA, M..: Proces ustavování.., 192 s. 47 Biskup Kordule se pravděpodobně svou „včasnou“ smrtí vyhnul zatčení gestapem. Viz: KADEŘÁVEK, Václav: Jak CČSH pomáhala v zápase o osvobození naší vlasti. Zpráva 1. komise pro 2. zasedání VI.

16

Ještě větší problémy církvi nastaly, kdyţ 9. února 1942 zemřel ve svých sedmdesáti letech i patriarcha Gustav Adolf Procházka. Prvotním cílem se tak stalo zvolit nového patriarchu a zprvu nic nenasvědčovalo tomu, ţe by s volbou mohly být jakékoliv problémy. Delegáti byli vyzváni, aby volby proběhly slušně, nepobuřujícím způsobem, bez zbytečných hádek a osočování, zakázány byly všechny osobní agitace. Důleţité bylo odlišit se od světských volebních kampaní a co nejvíce zachovat váţnost a důstojnost úřadu patriarchy. 49 Na úřad patriarchy byli navrţeni olomoucký biskup Rostislav Stejskal, významný československý teolog František Kovář, diecézní tajemník Jan Lomoz a ostravský biskup Ferdinand Stibor. Ze synod duchovenstva jednotlivých diecézí vyšel jako první kandidát na místo patriarchy František Kovář. Jeho volba se však z politických důvodů neuskutečnila. Podle sdělení ministerstva školství a národní osvěty ţádný z navrţených kandidátů nepřicházel v úvahu pro schválení německými úřady v Protektorátu. Provádění volby bylo odloţeno na příhodnější dobu. 50 Do čela církve se tedy jako její správce dostal člen ústřední rady a ostravský biskup Ferdinand Stibor. Vzhledem ke svým povinnostem ve Slezsku nemohl ale zároveň zastávat s úřadem patriarchy spojenou funkci západočeského neboli praţského biskupa, a tak na místo správce praţské diecéze byl jmenován dosavadní diecézní tajemník Jan Lomoz. Ten spravoval diecézi do prosince 1944, kdy byl gestapem zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Terezíně, kde v roce 1945 zemřel. Jeho nástupcem a novým správcem západočeské diecéze byl jmenován bývalý rychvaldský kněz Karel Vodička. I jeho gestapo 9. února 1945 zatklo a odvezlo do Terezína, odkud se dostal aţ 10. května 1945.51 Podle některých zpráv z Ostravska měl být zatčen i biskup Ferdinand Stibor. Nejspíše jej ale zachránila jeho velká obliba u dělníků, jejichţ pracovní sílu nacisté pro svou válečnou ekonomiku potřebovali, a nechtěli proto dělníky nějakým způsobem zbytečně provokovat.52 Jistě bylo záměrem nacistů, ţe nepovolili obsazovat uprázdněné biskupské stolce. Uvědomili si fakt, ţe kdyţ církev nemá kdo vést a ustavovat nové kněze, církevní struktura se pozvolna rozpadá.

sněmu CČSH v roce 1981. Zpráva uloţena v osobním archivu Jitky Balatkové, archivářky v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. 48 Tabach se stal biskupem po osvobození. Viz: KAŇÁK, M.: Církev.. In: Theologická revue.., s. 32. 49 Viz: KOTLÍKOVÁ, M.: Československá církev na Ostravsku.., s. 47. 50 Kovář se stal patriarchou aţ v roce 1946. HRDLIČKA, Jaroslav: CČSH v období Protektorátu. In: 90 let Církve československé husitské. Praha 2010, s. 83. 51 Viz: KAŇÁK, M.: Církev... In: Theologická revue.., s. 32. Také viz: KADEŘÁVEK, V.: Jak CČSH pomáhala v zápase o osvobození naší vlasti. 52 Viz: KAŇÁK, M.: Církev... In: Theologická revue.., s. 32.

17

Němci také chtěli mít dohled nad vlivem církve. Jiţ v únoru 1940 došlo k zastavení vysílání bohosluţeb v rozhlasu.53 V ústředí církve, jednotlivých diecézních radách a mezi věřícími to vzbudilo negativní odezvu. Uherskobrodský farář Babula například v jednom dopisu z března 1940 napsal diecézní radě do Olomouce: „Řada příslušníků oznámila, ţe odhlašuje svou koncesi do té doby, neţ budou bohosluţby opět vysílány, protoţe mnozí si opatřili přijímače hlavně proto, aby mohli poslouchati československé bohosluţby.“

54

Protestní akci formou zasílání dopisů institucím

Protektorátu organizovaly jednotlivé diecézní rady. V dubnu 1940 jich bylo posláno asi dvacet tisíc. Ústřední rada proti zákazu protestovala na ministerstvu školství a národní osvěty, u předsedy vlády Aloise Eliáše, ústředního výboru Národního souručenství, v Kulturní radě Národního souručenství a v Národní radě české. Národní rada česká vzápětí oznámila, ţe otázka zastavení vysílání bohosluţeb církve je projednávána protektorátní vládou. Protestní akce i jednání ústřední rady s vládou přinesly nakonec kladný výsledek. Na sklonku roku 1940 došlo k úpravě vysílacích časů a v roce 1941 mělo být českým rozhlasem vysíláno Církvi českomoravské deset bohosluţeb a čtyřiadvacet desetiminutových promluv.55 Zasaţen byl v době německé okupace i tisk církve. Od 1. srpna 1942 vycházel celocírkevní list Český zápas ne jako týdeník, ale jako čtrnáctideník.56 V této podobě zůstal aţ do osvobození. Pod německým vlivem byl také obsah tohoto listu. V týdeníku ze srpna 1941 je například velký titulek ve znění: Ve znamení úspěšného boje Říše proti všem nepřátelům svobodné Evropy.57 Celou první stranu Českého zápasu také zabíralo oznámení o úmrtí Reinharda Heydricha, na kterého byl 27. května spáchán atentát.58 Český zápas se po celou válku snaţil nezavdat příčinu k nějakému problému. Většina textů byla náboţenských, zbývající část pak byla zcela loajální k politice Říše. Články vztahující se k Masarykovi, které se hojně vyskytovaly v době první republiky, zmizely.

53

Viz: Český zápas, roč. XXIII., č. 6, 6.2.1940, s. 56. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 79, inv. č. 470. 55 Viz: HRDLIČKA, Jaroslav: Ţivot a dílo prof. Františka Kováře. Brno 2007, s. 248-249. 56 Viz: Český zápas, roč. XXV., č. 32, 6.8.1942, s. 249. Navíc od 15. března 1943 tiskový odbor ministerstva národní osvěty sníţil rozsah časopisu Český zápas z dosavadních osmi stran na čtyři. Viz: Farní archiv náboţenské obce církve československé husitské v Hodoníně, nezpracovaný fond. 57 Viz: Český zápas, roč. XXIV., č. 35, 28.8.1941, s. 275. 58 Viz: Český zápas, roč. XXV., č. 24, 11.6.1942, s. 185. 54

18

Zdrţelivější postoj měl rovněţ týdeník Palcát, (předtím od roku 1924 do roku 1938 týdeník Čechoslovák), který byl vydáván pro ostravskou a moravskou diecézi.59 I přesto byl ale list kvůli cenzuře v květnu 1940 zastaven a uţ nevyšel.60 Další omezování od Němců přišlo i v podobě zakazování některých knih či písní. V červnu 1941 byly tři učebnice přímo zakázány a ze zpěvníku se nesmělo zpívat na dvacet písní. V červnu a červenci 1940 bylo také nařízeno zvonit na oslavu vítězství nacistických armád ve Francii, o rok později uţ byly zvony sebrány na válečný materiál. 61 Od roku 1940 byl také zrušen svátek připomínající umučení Mistra Jana Husa, 6. červenec se stal pracovním dnem.62 Velké těţkosti pro CČS také znamenal výnos protektorátního ministerstva školství z 28. června 1943. Ten zakazoval bohosluţby ve školách, čímţ církvi, která školní místnosti k tomuto účelu často vyuţívala, velice zkomplikoval situaci. Někde tak byly bohosluţby v konkrétní obci zrušeny, jinde přestěhovány do jiné místnosti a někde faráři slouţili bohosluţby ilegálně.63 Podtrţeno a sečteno, Němci národní Církev československou, přestoţe jí dovolili její fungování, příliš v lásce neměli. Potvrzují to i slova vedoucího církevního oddělení úřadu říšského protektora von Giesse, který poté, co představitelé CČS odmítli s nacisty vyjednávat, pronesl: „Československá církev je husitskou bandou, které nemůţe Říše věřit.“ 64

59

Nejprve měl podtitul Týdeník národní církve československé diecése ostravské. Několik čísel pak vyšlo bez podtitulu, od 3. 8. 1939 (31. čísla) s podtitulem list CČS diecése moravské a ostravské a od dubna 1940 pak jako list církve českomoravské diecése moravské a ostravské. Viz: Palcát, roč. XVIII., č. 31, 3.8.1939 a roč. XIX., č. 16, 18.4.1940. 60 Olomouckému biskupovi došel 11.5.1940 tento list: „Policejní ředitelství v Olomouci na základě zákona o mimořádných opatřeních čís 300/1920 Sb. z. a n. ve znění zákona čís.125/1933 Sb. z. a n. zastavuje s okamţitou účinností vydávání periodického tiskopisu Palcát vydávaného v Olomouci a tištěného v Hanácké knihtiskárně spol.s.r.o. v Olomouci. Důvody: Vydavatelství periodického tiskopisu Palcát nedbalo v poslední době pokynů a napomenutí tiskových dozorčích orgánů a dopustilo se v tisku několika přehmatů, jimiţ byl váţně ohroţen veřejný zájem. V čísle 18 ze dne 2. května 1940 byl pak uveřejněn článek (Zrádce na str. 2), obsahující nebezpečné hrozby, který nebyl předloţen k povinné tiskové prohlídce.“ Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 133, inv. č. 1247. 61 Viz: HOBZA, R.: Církev... In: Rok 1942 v českém odboji, s. 106. 62 RUCKÁ, Galina: Kaţdodenní ţivot ve stínu války. In: Hodonín ve válce a okupaci v letech 1939-1945. Hodonín 2005, s. 82. 63 Viz: Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Hovoranech, neuspořádaný fond a kronika náboţenské obce Hovorany, s. 163. (dále jen FA NO Hovorany). Také viz: Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Kyjově, Vývoj náboţenské obce církve československé v Kyjově v letech 1921-1945, s. 8. (dále jen FA NO Kyjov) 64 Viz: KAŇÁK, M.: Církev... In: Theologická revue.., s. 30.

19

3 CÍRKEV ČESKOSLOVENSKÁ NA JIŢNÍ A JIHOVÝCHODNÍ MORAVĚ

3.1 Vývoj do konce září 1938

3.1.1 Náboţenská obec Bzenec První československé bohosluţby byly v Bzenci konány 21. července 1921 na Masarykově náměstí. 19. října 1921 bylo školními úřady povoleno konat bohosluţby v tělocvičně měšťanské školy a od roku 1924 byly bohosluţby většinou v sokolovně, někdy také v místnosti spiritistů zvané Světlo. V Uherském Hradišti duchovní kázal ve sboru Českobratrské evangelické církve, v Kunovicích a ve Veselí nad Moravou ve škole, v Uherském Ostrohu v sokolovně. 65 Oblast Bzenecka v prvních letech spadala pod náboţenskou obec v Uherském Brodě. Kromě faráře Malého kázal místním lidem ve Veselí nad Moravou, Uherském Ostrohu a Kunovicích pomocný duchovní z Uherského Brodu Vilibald Růţička.66 Samostatnost získala náboţenská obec v Bzenci 26. října 1927, kdy byla schválena ministerstvem školství a národní osvěty. I přesto ale byla aţ do konce srpna 1928 administrována z Uherského Brodu.67 Od září 1928 se ujal duchovní správy v Bzenci Evţen Wachek, který však pro neshody s radou starších a příslušníky církve na konci července 1935 z Bzence odešel. Nahradil jej Pavel Zbořil,68 který v roce 1936 zaloţil jednotu mládeţe a také společně se svými farníky v Bzenci „přivítal“ německou okupaci.69 V Bzenci bylo hned po osamostatnění náboţenské obce uvaţováno o postavení sboru. V roce 1930 byl tedy ustaven stavební odbor a se stavbou se začalo 31. července 1938. V tomtéţ roce si přilepšili také čechoslováci v Uherském Ostrohu, kde náboţenská obec zřídila na vlastní náklady v tamním zámku kapli.70

65

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé v Bzenci v letech 1920-1945, s. 4. 66 Viz: BABULA, R.: 20 roků náboţenské obce.., s. 12. Také viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé v Bzenci v letech 1920-1945, s. 5. 67 Viz: POKORNÝ, František: Schematismus československé církve. Ročník I. Praha 1933, s. 329. 68 Pavel Zbořil se narodil 13.1.1908 v Moravanech u Kyjova. Vysvěcen na kněze československé církve byl v roce 1931. Působil v Přerově, Pacově a v roce 1935 odešel do Bzence. Byl ţenatý a měl tři děti. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 105, inv. č. 821. 69 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé v Bzenci v letech 1920-1945, s. 7. 70 Stavební místo dostali darem od obce. Tamtéţ, s. 4.

20

Počet členů v počátcích bzenecké farnosti se v kronice nedochoval. V roce 1933 však Schematismus vypracovaný československou církví uvádí 1433 příslušníků.71 Obvod náboţenské obce se v roce 1937 skládal ze soudních okresů Uherské Hradiště a Uherský Ostroh a tvořilo jej padesát osm obcí.72

3.1.2 Náboţenská obec Hodonín Počátky CČS na Hodonínsku jsou uţ v roce 1921, kdy sem dojíţděl farář z Uherského Brodu Oskar Malý. V dalších letech pak pro hodonínské čechoslováky kázal odborný učitel Vojtěch Ondrouch z Uherské Skalice a farář Jindřich Hořejší.73 Věřících však postupně přibývalo, a tak členové hodonínské farní rady chtěli po diecézní radě v Olomouci vlastního duchovního jen pro Hodonín. Toho ale hodonínští získali aţ poté, co byla 5. listopadu 1925 schválena ministerstvem školství a národní osvěty náboţenská obec Hodonín, přičemţ její obvod tvořilo několik obcí, které se vyčlenily z náboţenské obce Hovorany. Do nově vzniklé náboţenské obce byl ustanoven František Drápal, který byl duchovním i v Hovoranech. Drápal pak po necelém roce odešel a nahradil ho Ignác Kadlčák. I ten ale ve farnosti zůstal jen necelý rok, a tak v dubnu 1927 nastoupil Vladimír Nermut. S ním však byla rada starších v Hodoníně velmi nespokojená, takţe Nermut v srpnu 1928 odešel do Hovoran a do Hodonína byl ustanoven František Stárek. Ten zde slouţil šest let, aţ ho v květnu 1934 vystřídal Vlastimil Drtina, který v náboţenské obci Hodonín zůstal aţ do roku 1990.74 Bohosluţby bývaly v Hodoníně v kostele Českobratrské církve evangelické, v Břeclavi nejprve ve škole, pak ve sboru Českobratrské církve evangelické a ve Stráţnici a Mikulčicích ve školách.75 Jak uţ bylo zmíněno, věřících postupně přibývalo,

71

Viz: POKORNÝ, F.: Schematismus.., s. 329. Byly to tyto obce, které všechny spadaly pod politický okres Uherské Hradiště -venkov: Soudní okres Uherské Hradiště: Babice, Bílovice, Boršice, Břestek, Buchlovice, Derfle, Hustěnovice, Staré Hutě, Jalubí, Janovice, Jarošov, Javorovec, Kněţpole, Kostelany nad Moravou, Kunovice, Mařatice, Staré Město, Míkovice, Mistřice, Modrá, Nedachlebice, Nedakonice, Ořechov, Podolí, Polešovice, Popovice, Salaš, Stříbrnice, Sušice, Traplice, Tučapy, Tupesy, Váţany, Včelary, Velehrad, Vésky, Zlámanec, Zlechov. Soudní okres Uherský Ostroh: Blatnice, Blatnička,Bzenec. Domanín,Hluk, Chylice, Kvačice, Ostroţská Lhota, Louka, Milokošť, Dolní Němčí, Horní Němčí, Uherský Ostroh, Moravský Písek, Ostroţské Předměstí, Slavkov, Těmice, Ostroţská Nová Ves, Veselí nad Moravou, Zarazice.Viz: Obvody náboţenských obcí Církve československé dle stavu 30. června 1937. Praha 1937, s. 52. 73 Viz: FA NO Hodonín, Kronika náboţenské obce Církve československé v Hodoníně, nestránkováno. 74 Tamtéţ. Také viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 27, inv. č. 154. 75 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 27, inv. č. 154. 72

21

v roce 1922 jich bylo kolem 900,76 v roce 1933 uţ 1226,77 takţe rada starších uvaţovala o vlastním sboru. Tyto myšlenky se v zápisech rady starších objevují od roku 1935 a přesto, ţe náboţenská obec ţádala od různých institucí dotaci, nedošlo kvůli nedostatku peněz ani k zakoupení stavebního pozemku.78 Po celou předválečnou dobu byla náboţenská obec v Hodoníně v úzkém kontaktu s hovoranskou farností a v letech 1933 a 1936 došlo k malým změnám v obvodech obou náboţenských obcí. V roce 1937 se náboţenská obec v Hodoníně skládala z části soudních okresů Hodonín, Břeclav, Stráţnice a Mikulov a spadalo pod ni čtyřicet jedna obcí.79

3.1.3 Náboţenská obec Hovorany Počátky vzniku CČS v Hovoranech je moţné poloţit do let 1920-1921. Za novou církev se stavěli i tehdejší dva římskokatoličtí duchovní Josef Maltuš a kaplan Emil Peřina. I kdyţ uţ na konci roku 1920 se k CČS hlásilo na Hovoransku 957 lidí,80 v roce 1933 to pak bylo 1019 příslušníků,81 počátky nové církve v Hovoranech nebyly jednoduché. Proti se tvrdě postavila římskokatolická církev i její věřící, takţe duchovní Maltuš ani Peřina pod tlakem do CČS nepřestoupili. I bez stálého duchovního ale úsilí příznivců CČS neustávalo. Do Hovoran zajíţděli uherskobrodský farář Oskar Malý, kyjovský farář Tomáš Šuber, farář Hofer z Nového Hrozenkova a vypomáhal i odborný učitel Vojtěch Ondrouch z Uherské Skalice. První československá bohosluţba byla 26. června 1921 u lípy pod širým nebem a byl při ní oddán i první manţelský pár. 82

76

Tamtéţ. Viz: POKORNÝ, F.: Schematismus.., s. 334. 78 Viz: ZAO PO, Diecézní rada..., karton č. 28, inv. č. 155. 79 Z politického okresu Hodonín to byly obce: Soudní okres Hodonín: Bojanovice, Dolní Hodonín, Josefov, Luţice, Mikulčice, Prušánky, Ratíškovice, Těšice. Soudní okres Břeclav: Břeclav, Hlohovec, Hrušky, Kostice, Lanštorf, Lanţhod, Podivín, Poštorná, Tvrdonice, Charvátská Nová Ves, Moravská Nová Ves, Moravský Ţiţkov. Soudní okres Stráţnice: Javorník, Kněţdub, Kozojídky, Kuţelov, Hroznová Lhota, Nová Lhota, Tvaroţná Lhota, Lidéřovice, Lipov, Petrov, Radějov, Rohatec, Stráţnice, Sudoměřice, Tasov, Velká, Vnorovy, Hrubá Vrbka, Malá Vrbka, Ţeraviny. Politický a soudní okres Mikulov: Valtice. Viz: Obvody náboţenských obcí.., s. 52-53. 80 FA NO Hovorany, Kronika náboţenské obce Církve československé v Hovoranech v letech 1920-1949, s. 14. 81 Viz: POKORNÝ, F.: Schematismus.., s. 338. Kronika náboţenské obce však uvádí k roku 1933 908 příslušníků. Viz: FA NO Hovorany, Kronika náboţenské obce Církve československé v Hovoranech v letech 1920-1949, s. 99. 82 FA NO Hovorany, Kronika náboţenské obce Církve československé v Hovoranech v letech 1920-1949, s. 14-17. 77

22

Ministerstvem školství a národní osvěty byla náboţenská obec Hovorany schválena aţ 9. ledna 1925,83 ale uţ předtím tam byly pravidelné bohosluţby. Od dubna 1922 kázal Jindřich Hořejš, od června do září 1923 kyjovský farář Tomáš Šuber a od 1. září 1923 František Drápal. Ten pak v srpnu 1926 odešel a obec byla administrována z Hodonína, nejprve Ignácem Kadlčákem, pak Vladimírem Nermutem, který v Hovoranech od 1. srpna 1928 do konce srpna 1929 působil i jako samostatný duchovní. Po jeho odchodu byla náboţenská obec téměř čtyři roky administrována duchovním Františkem Stárkem z Hodonína.84 V červenci 1933 pak byl do Hovoran ustanoven novokněz František Šeda, za něho byla v roce 1934 zaloţena jednota mládeţe, kterého v listopadu 1937 vystřídal Oldřich Ptáček. 85 Ten působil v Hovoranech po celou válku.86 Bohosluţby bývaly v Hovoranech nejprve venku a od roku 1923 v sále místní sokolovny, kterou pomáhalo stavět i mnoho věřících československého vyznání. Kdyţ sokolovna v roce 1932 vyhořela, scházeli se věřící rok, neţ se sokolovna opravila, v měšťanské škole. Přestoţe sál byl v sokolovně veliký, touţili čechoslováci po vlastním sboru a první diskuze o stavbě proběhla uţ v roce 1927. Kvůli finančním problémům však ke stavbě sboru a také fary do války nedošlo.87 Obvod hovoranské farnosti se během let postupně měnil. V roce 1937 se obvod skládal z části soudních okresů Hodonín, Kyjov, Ţdánice a Břeclav a tvořilo jej dvanáct obcí.88

3.1.4 Náboţenská obec Kyjov První bohosluţby byly v Kyjově 27. února 1921 a konal je Josef Kostka, duchovní z Olomouce. Kromě něj ze začátku na Kyjovsku kázali také duchovní z Uherského Brodu, Uherské Skalice a Brna. Od 1. srpna 1921 pak kyjovská farnost

83

Viz: POKORNÝ, F.: Schematismus.., s. 337. Viz: FA NO Hovorany, Kronika náboţenské obce Církve československé v Hovoranech v letech 19201949, s. 41, 68, 80, 87. 85 Tamtéţ, s 101, 127. 86 Oldřich Ptáček se narodil 4.8.1913. Vystudoval československou evangelickou fakultu bohosloveckou v Praze. Vysvěcen byl v roce 1937, poté nastoupil do Hovoran. ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 113, inv. č. 946. 87 Viz: FA NO Hovorany, Kronika sboru v letech 1952-1957, s. 3-4. 88 Z politického a soudního okresu Hodonín: Čejč, Čejkovice, Dubňany, Hovorany, Mutěnice, Nový Poddvorov, Starý Poddvorov, Terezín, Týnec. Z politického a soudního okresu Kyjov: Šardice. Z politického okresu Kyjov a soudního okresu Ţdánice: Karlín. Z politického okresu Hodonín a soudního okresu Břeclav: Velké Bílovice. Viz: Obvody náboţenských obcí.., s. 53. 84

23

získala vlastního duchovního Tomáše Šuberu.89 Za jeho farářování byla také 8. května 1922 náboţenská obec v Kyjově schválena ministerstvem školství a národní osvěty.90 První farář Šubera nepobyl v Kyjově příliš dlouho. Po neshodách s místními příslušníky církve odešel 1. září 1923 do Brna a v Kyjově ho nahradil Vladimír Nermut. Za něho byl 19. října 1926 poloţen základní kámen ke stavbě Husova sboru, který byl však kvůli nedostatku peněz dlouho stavěn a slavnostně byl otevřen aţ 10. července 1932. 91 Druhý kyjovský farář Nermut se však otevření nedočkal. I on se nepohodl s místními, takţe 1. dubna 1927 nastoupil v Kyjově Jaroslav Hradil. Ten měl především zásluhu na stavbě Husova sboru a za jeho farářování také vznikla, nejspíše v roce 1930, jednota mládeţe.92 Hradil byl potom 1. září 1932 odvolán do Prahy a na jeho místo nastoupil Rudolf Konečný, který v Kyjově zůstal aţ do konce roku 1946.93 Zpočátku byl obvod farnosti značně rozsáhlý. Patřil do něj politický okres kyjovský, hodonínský i s Břeclaví a z politického vyškovského okresu soudní okres Bučovice. Postupně se však, kdyţ vznikla náboţenská obec Hodonín, vymanil z obvodu hodonínský politický okres s Břeclaví a v roce 1925 obce Šardice a Karlín, které byly připojeny k nově utvořené náboţenské obci v Hovoranech. V roce 1929 se pak odtrhl také soudní okres Bučovice, který tak spadal pod nově se utvořenou náboţenskou obec ve Slavkově. 94 V roce 1937 tedy náboţenskou obec Kyjov tvořil jen politický okres Kyjov sloţený ze soudních okresů Kyjov a Ţdánice. Celkově to bylo jednapadesát obcí.95 Přestoţe se obvod kyjovské farnosti zmenšoval, věřících přibývalo. V nově se tvořící obci bylo v roce 1921 1113 příslušníků,96 v roce 1933 jiţ 2685.97 89

Viz: FA NO Kyjov, Vývoj náboţenské obce Církve československé v Kyjově v letech 1921 - 1945, s. 5. Viz: POKORNÝ, F.: Schematismus.., s. 353. 91 Uţ na podzim v roce 1927 ale byla dokončena stavba farní budovy, která se stavěla společně se sborem. Ve farní budově tedy byla utvořena prozatímní bohosluţebná místnost, kde byla 28.10.1927 poprvé pod vlastní střechou konána bohosluţba. Viz: FA NO Kyjov, Vývoj náboţenské obce Církve československé v Kyjově v letech 1921-1945, s. 35. 92 Přesné datum ustanovení jednoty mládeţe není zaznamenáno nezaznamenává. Tamtéţ, s. 18. 93 Rudolf Konečný se narodil 16.4.1891. V roce 1915 byl vysvěcen na římskokatolického kněze, v roce 1922 přestoupil do československé církve. Působil v Rakovníku, Zborovicích a od roku 1932 v Kyjově. Byl ţenatý a měl tři děti. ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 110, inv. č. 901. 94 Viz: FA NO Kyjov, Vývoj náboţenské obce církve československé v Kyjově v letech 1921-1945, s. 2. 95 Ze soudního okresu Kyjov: Blišice, Bohuslavice, Boršov, Bukovany, Čeloţnice, Hostějov, Hýsly, Jestřábice, Jeţov, Kelčany, Koryčany, Kostelec, Kyjov, Labuty, Lískovec, Medlovice, Milovice, Mistřín, Moravany, Nětčice, Osvětimany, Skalka, Skoronice, Sobůlky, Stavěšice, Stráţovice, Stupava, Svatabořice, Syrovín, Újezdec, Vacenovice, Vlkoš, Vracov, Vřesovice, Ţidovice, Ţeravice. Ze soudního okresu Ţdánice: Archlebov, Dambořice, Draţůvky, Lovčice,Násedlovice, Nechvalín, Nenkovice, Ostrovánky, Uhřice, Věteřov, Ţarošice, Silničná, Zdravá Voda, Ţdánice, Ţeletice. Viz: Obvody náboţenských obcí.., s. 51. 96 Viz: FA NO Kyjov, Vývoj náboţenské obce církve československé v Kyjově v letech 1921-1945, s. 35. 97 Viz: POKORNÝ, F.: Schematismus.., s. 354. 90

24

3.1.5 Náboţenská obec Uherský Brod Úředně byla náboţenská obec v Uherském Brodě schválena ministerstvem školství a národní osvěty 8. května 1922.98 Fakticky však fungovala dříve. Uţ 16. ledna 1920, tedy jen týden po utvoření Církve československé, uspořádal Oskar Malý, tehdy katecheta v místní měšťanské škole a pozdější první československý duchovní v Uherském Brodě, přednášku o nově vzniklé církvi. 99 9. února 1920 se potom v Uherském Brodě ustavil výbor pro církevní záleţitosti, který se později změnil ve výbor CČS a nakonec v radu starších. 12. března 1920 byl Malý od ústředního výboru CČS ustanoven farářem a 28. května 1920, kdy byla Květná neděle a zároveň památka Jana Amose Komenského, slouţil Malý před školou první veřejnou bohosluţbu. Pravidelně pak byly bohosluţby slouţeny ve školní tělocvičně a později v kreslírně.100 I přesto, ţe se do nové církve začalo přihlašovat poměrně hodně lidí, 101 počátky uherskobrodských čechoslováků byly značně těţké. Jistě v tom hrála roli skutečnost, ţe na Slovácku byl vliv klerikalismu značně silný. Duchovní Malý se musel vzdát katechetství, dostával výhruţné dopisy, útočily proti němu klerikální noviny a jednou v noci mu někdo pokálel dům.102 Těţkosti zaţívali i lidé, kteří k nové církvi přestoupili, a tak se z 1600 vystouplých lidí ve městě postupně vrátilo do římskokatolické církve 400. Po roce se pak počet příslušníků ustálil na 1200 ve městě a 600 členů mimo Uherský Brod. 103 V roce 1933 bylo v náboţenské obci 1988 příslušníků.104 Velký počet byl zvláště mladých členů. Vţdyť také 31. srpna 1920 bylo v Brodu zaloţeno v CČS vůbec první sdruţení mládeţe, později označované jako jednota mládeţe.105 Věřící se nejprve scházeli ve škole v tělocvičně a pak v kreslírně. Protoţe byl ale tento prostor pro bohosluţby nedostatečný, rozhodla rada starších 16. srpna 1920 získat kostel sv. Jana Křtitele. 106 19. prosince 1920 byl cíl splněn a opravený kostel byl 98

Tamtéţ, s. 325. Oskar Malý tehdy prohlásil svůj rozchod s římskokatolickou církví. „Raděj budu na silnici kameni tlouci, neţ abych ve svobodném státě otročil cizí a národu vţdy nepřátelské církvi.“ Viz: MALÝ, Oskar: Můj ţivotopis. Uherský Brod 1947, s. 37. 100 Tamtéţ, s. 42. 101 Lidí, kteří vystupovali z římské církve a podepisovali se nové církvi na archy, bylo i s dětmi kolem 2000. Tamtéţ, s. 40. 102 Malý ve svých vzpomínkách uvádí: „Také se mi stalo, ţe někdo na potkání z chodníku sestoupil a obcházel mne, poněvadţ se řeklo z kazatelny, ţe se mi mají vyhýbat na deset kroků. Jedna ţena vykřikla za mnou, ţe čerti se budou v pekle rvát o mou duši.“ Tamtéţ, s. 44. 103 Tamtéţ, s. 45. 104 Viz: POKORNÝ, F.: Schematismus.., s. 326. 105 Sdruţení mělo při zaloţení 110 členů. Viz: MALÝ, O.: Můj ţivotopis, s. 50. 106 Viz: Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Uherském Brodě, Kronika náboţenské obce církve československé v Uherském Brodě, nestránkováno. (dále jen FA NO Uherský Brod). 99

25

slavnostně za přítomnosti prvního patriarchy CČS Karla Farského vysvěcen a dostal pojmenování chrám M. J. Husa. V Uherském Brodě tak byli první, kromě Prahy, náboţenskou obcí, která měla svůj vlastní chrám.107 1. listopadu 1934 pak čechoslováci v Brodě ještě otevřeli chrámové kolumbárium.108 12. prosince 1937 také zakoupili dům č. 290, který 13. června 1938 začali opravovat. 109 Nejprve farář Malý vykonával duchovní správu v pěti soudních okresech a přilehlé části Slovenska, 110 postupně však vznikaly i jiné náboţenské obce, a tak se obvod uherskobrodské farnosti zmenšoval. V roce 1937 zabírala soudní okresy Uherský Brod, Bojkovice a Valašské Klobouky a spadalo po ni devadesát obcí.111 V roce 1938 přišla faráři Malému do Uherského Brodu výpomoc. Od 1. února zde nastoupil jako pomocný duchovní Rudolf Babula. Od 1. srpna 1938 pak farář Malý odešel na zdravotní dovolenou, takţe Babula 1. září začal učit a také vést farní úřad.112

3.1.6 Náboţenská obec Zlín Území zlínské náboţenské obce bylo od počátku ovlivňováno děním na sousedním Kroměříţsku, kde dosáhla nová CČS v samotném městě i širokém okolí vřelý ohlas. Na Zlínsku však všichni kněţí setrvali v římskokatolické církvi, a tak se první odváţlivci z řad věřících začali k nové církvi hlásit aţ během léta a podzimu 1920. Na Zlínsku nalezla nová církev největší ohlas ve Fryštáku. Právě tam také 16. května 1921 vykonal farář Pavlík z Kroměříţe zřejmě první veřejnou československou 107

Viz: MALÝ, O.: Můj ţivotopis, s. 37. Viz. Tamtéţ, s. 59. 109 Dům, jehoţ později nazvali Husův dům, byl zakoupen v soudní draţbě a stál 70 tisíc korun. Tamtéţ, s. 60. Také viz: FA NO Uherský Brod, Kronika náboţenské obce církve československé v Uherském Brodě. 110 Viz: MALÝ, O.: Můj ţivotopis, s. 53. 111 Byly to tyto obce, které všechny spadaly pod politický okres Uherský Brod: Soudní okres Uherský Brod: Bánov, Biskupice, Březová, Uherský Brod, Bystřice pod Lopeníkem, Částkov, Dobrkovice, Doubravy, Drslavice, Havřice, Hradčovice, Kaňovice, Kelníky, Korytná, Lhotka, Lopeník, Suchá Loz, Ludkovice, Luhačovice, Maršov, Nezdenice, Nivnice, Olšovec, Velký Ořechov, Paštice, Podhradí, Polichno, Pozlovice, Prakšice, Řetechov, Strání, Šumice, Těšov, Hřivínův Újezd, Újezdec, Veletiny, Vlčnov. Soudní okres Bojkovice: Bojkovice, Bzová, Divnice,Hostětín, Hrádek na Vlárské dráze, Starý Hrozenkov, Kladná-Ţilín, Komňa, Krhov, Nevšová, Petrůvka, Pitín,Přečkovice, Rokytnice, Rudice, Rudimov, Slavičín-Mladotice, Šanov, Vápenice, Vyškovec, Záhorovice, Ţitková, Soudní okres Valašské Klobouky: Bohuslavice, Broumov, Bylnice, Drnovice, Haluzice, Jestřabí, Valašské Klobouky, Křekov, Lačnov, Francova Lhota, Nedašova Lhota, Vlachova Lhota, Horní Lideč, Lidečko, Lipina, Lipová, Mirošov, Návojná, Nedašov, Vysoké Pole, Popov, Poteč, Valašské Příkazy, Pulčín, Valašská Senice, Smolina, Střelná, Štítná nad Vláří, Študlov, Tichov, Vlachovice, Vrbětice. Viz: Obvody náboţenských obcí.., s. 51. 112 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 79, inv. č. 470. S Babulou si Malý dobře rozuměl. „Byl mým oddaným ţákem od obecné školy aţ do absolvování zdejší školy. Byl pokrokového smýšlení a měl ke všemu, co se dělo v církvi, svůj kritický postoj. V tom jsme se shodli.“ Viz: MALÝ, O.: Můj ţivotopis, s. 60. 108

26

bohosluţbu na Zlínsku. V samotném městě Zlín byla československá bohosluţba zanedlouho potom, v předvečer svátku Mistra Jana Husa, 5. července 1921. V tomto roce se k CČS hlásilo na Zlínsku 349 lidí. 113 V červenci 1935 uţ farnost evidovala 1501 věřících.114 Podobně jako v Uherském Brodě neměla CČS na Zlínsku úplně na růţích ustláno. Římskokatolická církev proti ní tvrdě vystupovala, a to zejména na venkově. I přesto ale CČS postupně sílila, takţe uţ v roce 1925 se začalo uvaţovat o vytvoření samostatné náboţenské obce. 115 Z důvodu nedostatku duchovních však k tomuto kroku došlo aţ o deset let později. Náboţenská obec Zlín tak získala svou samostatnost nejpozději ze sledovaných náboţenských obcí na jiţní a jihovýchodní Moravě. Ministerstvem školství a národní osvěty byla schválena aţ 16. února 1935. Vznikla odloučením z náboţenských obcí Kvasice a Kroměříţ.

116

V roce 1937 zlínskou

náboţenskou obec tvořily soudní okresy Zlín, Napajedla, Holešov a Vizovice, coţ představovalo sedmdesát čtyři obcí.117 Od počátku náboţenské obce byl ve farním úřadě Ferdinand Valík, který se ve Zlíně také dočkal těţkostí, které přinesla německá okupace.118 Valík byl ve Zlíně velmi oblíben. V roce 1935 zde zaloţil jednotu mládeţe, která se o rok později proměnila na dramaticko-pěvecký krouţek Havlíček, který byl nejagilnější součástí náboţenské obce.119 Bohosluţby byly ve Zlíně ještě před osamostatněním konány v zámku, v dubnu 1935 si pak církev upravila k bohosluţebným účelům školní kreslírnu, kde tak vznikla

113

Viz: SLADKOWSKI, Marcel: Církev československá husitská ve Zlíně 1935-2005. Zlín 2005, s. 4 -5. Viz: Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské ve Zlíně, fond Archiv Náboţenské obce CČSH Zlín, inv. č. 1, Pamětní kniha, s. 4. (dále je FA NO Zlín) 115 V samotném Zlíně se k československé církvi přihlásilo jen 40 lidí, v roce 1930 uţ 917. Viz: SLADKOWSKI, M.: Církev.., s. 9. 116 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé ve Zlíně v letech 1920-1947, s. 1. 117 Byly to tyto obce: Politický a soudní okres Zlín: Bohuslavice, Březnice, Březůvky, Hvozdná, Jaroslavice, Kostelec u Štípy, Kudlov, Lhotka, Louky nad Dřevnicí, Lůţkovice, Malenovice, Mladcová, Příluky, Provodov, Prštné, Sazovice, Štípa, Tečovice, Zlín, Ţelechovice. Z politického okresu Uherské Hradiště soudní okres Napajedla: Březolupy, Karlovice, Komárov, Lhota, Oldřichovice, Pohořelice, Svárov, Šarovy. Politický a soudní okres Holešov: Drţková, Franckovice, Fryšták, Hostišová, Kašava, Horní Lopač, Lechotice, Lukov, Lukoveček, Machová, Mysločovice, Racková, Dolní Ves, Horní Ves, Vítová, Vlčková. Z politického okresu Holešov soudní okres Vizovice: Bratřejov, Březová, Dešná, Hrobice, Chrastěšov, Jasenná, Klečůvka, Dolní Lhota, Horní Lhota, Podkopná Lhota, Lhotsko, Lípa, Loučka, Lutonina, Neubuz, Ostrata, Pozděchov, Prlov, Raková, Sehradice, Slopné, Slušovice, Trnava, Ublo, Újezd, Velíková, Veselá, Vizovice, Všemina, Zádveřice. Viz: Obvody náboţenských obcí.., s. 62-63. 118 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé ve Zlíně v letech 1920-1947, s. 4. 119 Viz: SLADKOWSKI, M.: Církev.., s. 14. 114

27

Husova síň. 120 I přesto ale čechoslováci touţili po vlastním sboru. Ten měl být vybudován společně s Církví českobratrskou evangelickou, ale k dohodě nakonec nedošlo a Českobratrská církev evangelická si sbor vybudovala sama. Zlínská farnost však i nadále po sboru touţila a shromaţďovala postupně ve stavebním fondu peníze. Na rok 1938 byla naplánovaná velká sbírka. K té jiţ vlivem politických událostí ale nedošlo.121

3.1.7 Náboţenská obec Znojmo Počátek náboţenské obce ve Znojmě lze klást k roku 1925, kdy za prvními čechoslováky dojíţděli faráři z Třebíče a Brna a vznikly i základy pozdější jednoty mládeţe. Postupně se počet věřících zvyšoval, jen v samotném Znojmě uţ měla církev po roce trvání přes 500 příslušníků, takţe farní rada ţádala, aby byli co nejdříve schváleni samostatnou náboţenskou obcí. To se znojemským věřícím po dlouhém vyjednávání splnilo ministerským výnosem aţ 15. května 1928, přičemţ nová náboţenská obec Znojmo se skládala z některých obcí, které předtím přináleţely k farnostem v Třebíči a v Brně. Stejně jako u předešlých náboţenských obcí se obvod znojemské farnosti v průběhu let měnil, přičemţ největší změnou bylo vyčlenění obcí ze soudního okresu Pohořelice a jejich přičlenění k nové náboţenské obci v Dolních Kounicích.122 V roce 1937 se pak obvod znojemské farnosti skládal ze soudních okresů Znojmo, Jaroslavice, Vranov, Znojmo-venkov, Moravské Budějovice, Jemnice, Mikulov a spadalo pod něj dvě stě devět obcí.123 120

Tamtéţ, s. 12. V přifařených obcích byly bohosluţby ve školách a za pěkného počasí pod širým nebem. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé ve Zlíně v letech 1920-1947, s. 4. 121 Viz: SLADKOWSKI, M.: Církev.., s. 15. 122 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 90, inv. č. 533. 123 Byly tyto obce: Politický okres Znojmo-město a soudní okres Znojmo: Znojmo. Politický okres Znojmo-venkov a soudní okres Jaroslavice: Boţice, Čule, Dyjákovice, Fryšava, Hevlín, Hrabětice, Hrádek, Hrušovany nad Jevišovkou, Jaroslavice, České Křídlovice, Křídlůvky, Mackovice, Micmanice, Oleksovičky, Pravice, Šanov, Valtrovice. Politický okres Znojmo-venkov a soudní okres Vranov: Bítov, Horní Břečkov, Číţov, Frejštejn, Chvaletice, Jazovice, Lančov, Liliendorf, Lukov, Milíčovice, Onšov, Oslnovice, Nový Petřín, Starý Petřín, Podmyče, Stálky, Šafov, Šreflová, Šťítary, Šumvald, Vracovice, Vranov, Vysočany, Zblovice. Politický a soudní okres Znojmo-venkov: Bantice, Bezkov, Bohumilice, Bohunice, Bojanovice, Borotice, Citonice,Čajkovice, Černín, Derflice, Dobšice, Domčice, Horní Dunajovice, Dyjákovičky, Havraníky, Heřmanov, Hnanice, Hodonice, Chvalovice, Ječmeniště, Jevišovice, Německá Konice, Kravsko, Krhovice, Kuchařovice, Kyjovice, Lechovice, Mašovice, Hluboké Mašůvky, Mikulovice, Milfron, Mramotice, Načeratice, Němčičky, Nesachleby, Oblekovice, Olbramkostel, Oleksovice, Pavlice, Plaveč, Plenkovice, Podmolí, Popice, Práče, Přímětice, Prosiměřice, Rudlice, Sedlešovice, Stošíkovice na Louce, Strachotice, Střelice, Suchohrdly, Nový Šaldorf, Starý Šaldorf, Šatov, Tasovice, Tešetice, Tvořihráz, Únanov, Vranovská Ves, Vevčice, Vítonice, Vrbovec, Výrovice, Ţeletice, Ţerotice, Ţerůtky. Politický a soudní okres Moravské Budějovice: Babice, Blanné,

28

Přestoţe se obvod zmenšoval, počet věřících byl i nadále vysoký. V roce 1928, tedy při ustanovení nové náboţenské obce, měla farnost 2027 příslušníků, v roce 1933 přes 2800 členů.124 Potíţe v podobě dlouhého vyjednávání zaţívala náboţenská obec nejen se svým osamostatňováním, ale i s duchovními. Nejprve, přestoţe jiţ tedy byla samostatná, nemohla ţádného sehnat. Měl nastoupit farář Josef Kosta, který však nenastoupil a duchovního se věřící dočkali aţ v listopadu 1928. Byl jím Oldřich Hradil a ve Znojmě působil do konce roku 1930. 1. ledna 1931 pak nastoupil Vojtěch Bednařík, kterého v červenci 1934 vystřídal Miloš Říha. K němu však měla rada starších i věřící hned od počátku výhrady, které se postupně stupňovaly. Rada starších ve Znojmě si stěţovala na faráře Říhu diecézní radě do Olomouce v několika dopisech: „Místní výbory v Jaroměřicích i Jevišovicích nám vzkazují, abychom tam Říhu neposílali, ţe raději bohosluţby nechtějí. Dejte bratra Říhy od nás pryč. Smlouvy jsme s ním neuzavřeli a neuzavřeme. Říha nejenom ţe neplní své povinnosti, má i neurovnané rodinné poměry.“ V dopise z března 1935 označeného důvěrné pak rada starších napsala: „Věc Říhova se déle drţeti nedá. O rozháraných poměrech v jeho rodině se jiţ mluví na veřejnosti, rovněţ o tom, ţe je všude dluţen. U jednoho kupce přes 1000 Kč, v jednom konzumě na 800 Kč a obchodníci se ptají bratra pokladníka, mohou-li mu dáti dále na dluh, zda se za něho zaručíme.“ 125 Diecézní rada v Olomouci tedy duchovního Říhu k 30. dubnu 1935 zprostila místa ve Znojmě a na jeho místo nakrátko nastoupil Ladislav Bohuslav. Toho od 1. září 1935 vystřídal Rudolf Babula, přičemţ Bohuslav zůstal ve

Blíţkovice, Bolíkovice, Boskovštejn, Moravské Budějovice, Cidlina, Ctidruţice, Časthostice, Dědice, Malý Dešov, Velký Dešov, Domamil, Horky, Hornice, Hostim, Jackov, Jakubov, Jiřice, Kojatice, Komárovice, Krnčice, Láz, Dolní Laţany, Laţínky, Lesonice, Lítohoř, Lukov, Martínkov, Meziříčko, Grešlové Mýto, Nimšov, Prokopov, Rozkoš, Nové Sýrovice, Štěpkov, Vestce, Vícenice, Vranín, Zvěrkovice. Politický okres Moravské Budějovice a soudní okres Jemnice: Bačkovice, Báňovice, Bělčovice, Budkov, Dančovice, Dešná, Flandorf, Hluboká, Chvalkovice, Jemnice, Jiratice, Kdousov, Korolupy, Kostníky, Lhotice, Lomy, Louka, Lovčovice, Lubnice, Menhartice, Mešovice, Mladoňovice, Oponešice, Ostojkovice, Pálovice, Plačovice, Police, Rácovice, Radotice, Rancířov, Slavíkovice, Třebelovice, Třebětice, Uherčice, Vratěnín, Ţupanovice. Politický a soudní okres Mikulov: Bavory, Drnholec, Dolní Dunajovice, Frélichov, Klentnice, Kolenfurt, Lednice, Litobratřice, Mikulov, Milovice, Mušov, Nejdek, Novosedly, Pavlov, Perná, Dobré Pole, Prátisbrun, Nový Přerov, Pulgary, Sedlec, Úvaly, Dolní Věstonice, Horní Věstonice. Viz: Obvody náboţenských obcí.., s. 63. 124 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 90, inv. č. 533. Schematismu z roku 1933 uvádí u náboţenské obce Znojmo počet příslušníků 3023, ale nesprávně do obvodu této náboţenské obce uvádí i obce ze soudního okresu Pohořelice, takţe počet bude nejspíše nadsazený. Viz: POKORNÝ, F.: Schematismus.., s. 385. 125 Později se zjistilo, ţe farář Říha si přivlastnil i peníze za vyučování náboţenství, které patřily učiteli Nechvátalovi. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 90, inv. č. 532.

29

Znojmě jako pomocný duchovní.126 S Babulou byli ve Znojmě spokojení, ale jeho to táhlo do Uherského Brodu. Tam nakonec v únoru 1938 opravdu odešel a do Znojma byl dosazen Jan Just, který s náboţenskou obcí zaţil těţkosti, které jí přinesla německá okupace.127 Bohosluţby bývaly ve Znojmě v kapli sv. Václava, kterou jim propůjčila stejně jako Českobratrské církvi evangelické městská rada. Přesto uţ v roce 1927, tedy ještě před svým schválením, uvaţovali věřící o stavbě vlastního sboru a sháněli stavební pozemek. Jenţe náboţenská obec neměla peníze, ba naopak ještě dluţila na náboţenské dani, takţe o stavbě zatím nemohla být řeč. Finanční situace se však během let měnila, věřící ve sbírkách na stavbu přispívali a hlavně ve Znojmě fungoval spolek Husův sbor, který v roce 1937 dal náboţenské obci na stavbu 30 tisíc korun. V září 1938 tak v pokladně na sbor bylo skoro 43 tisíc korun a uţ se přemýšlelo nad stavbou. Jenţe přišla mnichovská dohoda, po níţ se Znojmo dostalo do německého záboru, takţe náboţenská obec neřešila stavbu sboru, ale snaţila se vůbec zachovat svou existenci.128

126

Uţ před Ladislavem Bohuslavem působil ve Znojmě pomocný duchovní Václav Vyšohlíd. V letech 1925 aţ 1941 byl ve Znojmě jáhnem také František Janků, který byl v roce 1942 umučen v Osvětimi. SALAJKA, M.: Proces ustavování.., s. 84 a 117. 127 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 90, inv. č. 532. 128 Tamtéţ.

30

3.2 Vývoj od konce září 1938 do května 1945

3.2.1 Náboţenská obec Bzenec Události ze září 1938 ani z pozdějšího března 1939 nepostihly náboţenskou obec Bzenec váţnějším způsobem. Její obvod zůstal stejný jako před válkou129 a ani počet členů se výrazněji nesníţil. Naopak válečné roky úzkosti a strachu přivedly na československé bohosluţby více lidí. K 1. lednu 1940 měla bzenecká farnost 1413 členů130, v roce 1941 pak 1542, o rok později 1567, potom 1603 a v roce 1944 dosáhla nejvyššího čísla s počtem 1663 příslušníků. V roce 1945 vlivem odstěhování se mnoha lidí do pohraničí pak počet klesl na 1520 členů.131 Ani z hlediska správy Němci místní náboţenské obce nepůsobili problémy a nenalezla jsem ţádný dokument, který by naznačoval, ţe by Němci do vedení farního úřadu, bohosluţeb132 či výuky náboţenství133 nějak zasahovali. Změny, které se tu děly, nijak nevybočovaly ze situace předválečné. Kvůli neshodám s radou starších od 1. října 1941 odešel z Bzence Pavel Zbořil134 a na jeho místo nastoupil Leo Marceluch,135 který v Bzenci zůstal aţ do 31. července 1947.136 Dva měsíce před mnichovským jednáním, přesně 31. července 1938, byl v Bzenci poloţen základní kámen ke stavbě československého sboru. A přestoţe se nad Československem stahovala válečná mračna, ve stavbě se nepřestalo a 6. července 1939, symbolicky na den připomínající upálení Mistra Jana Husa, byla v bzeneckém sboru Jana Amose Komenského slouţena první bohosluţba.137 Kvůli tehdejším událostem ale otevření neprobíhalo nijak slavnostně a sbor také nebyl zcela dokončen. Nebyla 129

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 96. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 97. 131 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé v Bzenci v letech 1920-1945. 132 Pravidelně bohosluţby byly v Bzenci (sbor J.A. Komenského), Uherském Ostrohu (zámek), Uherském Hradišti (českobratrský evangelický sbor), Kunovicích (škola) a ve Veselí nad Moravou (škola). Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 99. 133 V roce 1941 se vyučovalo v Blatnici, Buchlovicích, Bzenci, Kunovicích, Starém Městě, Moravském Písku, Uherském Hradišti, Uherském Ostrohu a Veselí nad Moravou. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 98. 134 Rada starších mu například vyčítala, ţe hraje kaţdý den hodinu tenis. Zbořil však argumentoval, ţe to dělá ze zdravotních důvodů. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 96. 135 Leo Marceluch se narodil 9.3.1915 v Porubě u Orlové. Vystudoval československou evangelickou fakultu bohosloveckou v Praze a vysvěcen byl v roce 1938. Působil v Jihlavě, Kuřimi, Králově Poli v Brně a od roku 1941 v Bzenci. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 104, inv. č. 754. 136 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé v Bzenci v letech 1920-1945. 137 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 96. 130

31

zasklena okna a na první bohosluţby si věřící museli přinést svoje ţidle.138 Vystavěna po celou dobu války nebyla také věţ sboru. Podle bzeneckého faráře Zbořila to nebylo z nedostatku peněz, ale rada starších dostavbu odmítla z důvodu, ţe by věţ na sbor potaţmo na církev za okupace příliš upozorňovala.139 Výstavba sboru přišla na 145 tisíc korun a přestoţe se sbor stavěl v nepříliš lehké době, byl postaven bez dluhu. Ústřední rada CČS v Praze poskytla subvenci 20 tisíc korun, zbytek peněz byl vybrán od obyčejných věřících a sami lidé také chodili na sbor zadarmo pracovat.140 Vysněné dílo si tedy čechoslováci uhájili a ani Němci jim v tom nezabránili. I během německé okupace v bzenecké farnosti fungoval kulturní ţivot. Dramatický krouţek Komenský odehrál za rok vţdy několik představení, ve kterých se snaţil vyzdvihnout češství,141 a v krouţku se zejména v době okupace po rozpuštění Sokola soustřeďovali všichni milovníci divadla. V těţké době byl zásluhou dramatického odboru v Bzenci také pořádán koncert Pěveckého sdruţení moravských učitelů.142 Nechyběl v Bzenci rovněţ odbor sociální práce. Právě ten byl za války hojně vyuţit. V roce 1938 podpořil uprchlíky z jiţního Slovenska143 a o šest let později po náletu z 20. listopadu 1944 pomohl členům církve v Hodoníně. Bzenečtí uspořádali sbírku šatstva a potravin a na penězích vybrali přes 23 tisíc korun.144 Váţnějším problémem, který členové bzenecké farnosti pocítili, bylo, kdyţ jim Němci v roce 1941 zakázali výstavu Česká kniha. Výstavka, kterou pořádal dramatický krouţek, byla sice na Oberlandratě řádně ohlášena a telefonicky povolena, na poslední chvíli na udání Vlajky však byla zavřena. Důvodem nebyla závadnost knih, ale tvar slováckého šátku umístěný nad knihami, který tvarem připomínal mapu bývalé

138

Sedadla byla pak zakoupena v roce 1940 od firmy Baťa. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé v Bzenci v letech 1920-1945. 139 List Zbořila je uloţen v kronice náboţenské obce Bzenec. Viz: Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Bzenci, Kronika náboţenské obce církve československé v Bzenci, nestránkováno. (dále je FA NO Bzenec) 140 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé v Bzenci v letech 1920-1945. 141 Hráli divadelní hry například od Kvapila a Tůmy. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 97. 142 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé v Bzenci v letech 1920-1945. 143 Tamtéţ. 144 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 97.

32

Československé republiky.145 Po zákazu výstavy se členové divadelního krouţku také rozhodli svou činnost přechodně přerušit.146 Těţkosti zaţili ještě ke konci války, kdy po únoru 1945 byly všechny školy zdejší farnosti zabrány pro vojenské účely. V Bzenci se tak učilo v místnosti pronajaté továrnou na nábytek a dojíţděly sem i děti z Moravského Písku. V Uherském Hradišti společně s dětmi z Kunovic bylo náboţenství v sále evangelické modlitebny, v Uherském Ostrohu se vyučovalo po bohosluţbách, ale ve Veselí, protoţe nebyla k dispozici ţádná místnost, se nevyučovalo.147 Rovněţ věřící z Kunovic a Veselí, kteří mívali bohosluţby ve školách, museli na bohosluţby dojíţdět jinam. Poslední týdny války neznamenaly jen těšení se na novou budoucnost, ale dubnové dny si také vyţádaly z řad bzeneckých čechoslováků sedm ţivotů. Jako první zahynul při bombardování Starého Města 16. dubna 1945 Eduard Kruták, správce pily ve Starém Městě. O tři dny později byli zabiti granátem při osvobozovacích bojích manţelé Jan a Klotilda Plzákovi z Bzence. 18. nebo 20. dubna byl zastřelen dvěma ranami z pistole parašutisty na poli v Popovicích Rostislav Jeslík, chemik z Kunovic. 20. dubna ztratil ţivot stejným způsobem jako manţelé Plzákovi strojní zámečník v Moravském Písku Jan Dvořák. 28. dubna byl při pomoci Rumunům proti Němcům v Kunovicích zabit minou kunovický zedník František Jordán. Poslední dubnový den pak vzal ţivot Vlastimilu Křivinkovi, studentovi ve Starém Městě, který byl nejprve ustupujícími Němci zajat jako rukojmí a poté ve Starém Městě zastřelen. O další dva členy pak přišla farnost i po osvobození. 5. května 1945 byl při čištění Němci zaminovaných vinohradů zabit bzenecký řezník Jakub Chytil. Stejný důvod stál 18. června za smrtí také strojního zámečník Jindřich Somera z Bzence.148 Osvobození nedalo lidem jen moţnost se opět po šesti letech svobodně nadechnout, ale bzenecká farnost získala i novou budovu. Dům č. p. 958, stojící hned vedle sboru J. A. Komenského, byl církvi pronajat Místním národním výborem v Bzenci jako zabavený německý majetek a od 15. srpna 1945 byl do domu přemístěn farní úřad a byt faráře. Dům měla církev nejdříve v pronájmu a v roce 1950 ho získala do svého vlastnictví.149 Krátce po válce se také měl zmenšit obvod bzenecké farnosti. Místní výbor v Uherském Hradišti totiţ ţádal radu starších v Bzenci o Uherské Hradiště, 145

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 96. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 265, inv. č. 2005, sloţka Vývoj náboţenské obce Církve československé v Bzenci v letech 1920-1945. 147 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 98. 148 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 96. 149 Tamtéţ a také viz: FA NO Bzenec, výkaz o náboţenské obci Bzenec. 146

33

Kunovice a Uherský Ostroh s tím, ţe by byla vytvořena nová náboţenská obec v Uherském Hradišti. Rada starších souhlasila, ale pouze s podmínkou, ţe bude k Bzenci přičleněn Vracov, který patřil pod Kyjov. Jenţe s odstoupením Vracova Kyjov nesouhlasil, takţe nová náboţenská obec v Uherském Hradišti nevznikla a obvod náboţenské obce v Bzenci zůstal stejný.150

3.2.2 Náboţenská obec Hodonín Díky své poloze při hranicích náboţenská obec v Hodoníně pocítila důsledek Mnichova značně. Německem byly okupovány obce Břeclav, Poštorná, Valtice, Charvátská Nová Ves a Hlohovec. Podle zprávy z prosince 1938 se tak v německém záboru ocitlo celkem 273 členů farnosti – v Břeclavi 194, v Poštorné 48, v Charvátské Nové vsi 5, v Hlohovci 5 a ve Valticích 21. Hodonínská farnost tak v tomto období bez uvedených obcí leţících v německém záboru měla 948 příslušníků.

151

Navíc

v zabrané Břeclavi, kde byl místní výbor, zůstalo harmonium, originál obrazu M. J. Husa a obětní stůl. O majetek na okupovaném území také přišli členové církve.152 Přestoţe tedy podzimní události v roce 1938 hodonínskou náboţenskou obec oslabily, určitě se nedá mluvit o jejím zániku. Dokazuje to i fakt, ţe někteří členové církve se stěhovali z německého záboru zpět do Protektorátu, a postupně se tak počet členů v obvodu náboţenské obce zvyšoval. Ke konci roku 1939 měla obec 1034 členů, v roce 1942 jiţ 1113, v roce 1943 pak 1132 a následující rok 1128 členů.153 Do programu bohosluţeb154 a výuky náboţenství155 Němci nezasahovali. Stejně tak nechávali volnost krouţku Tyl, který při církvi v Hodoníně fungoval a který pořádal zábavy a divadla.156 Po celou dobu války byl farářem Vlastimil Drtina, jehoţ ovlivnily nové poměry jen na počátku, kdy se v září 1938 musel vydat na vojenské cvičení, které předcházelo následné mobilizaci. Zastupoval jej duchovní z Hovoran Oldřich Ptáček, 150

Viz: FA NO Bzenec, Zápisy ze schůzí rady starších 11.1.1943-26.7. 1971, zápis z 3. 9. 1945. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 27, inv. č. 154, dopis z 10.11. 1938. 152 Jedním z nich byl například Jan Dusík, stolař z Břeclavi. Ten byl pro svou příslušnost k Sokolu a k československé církvi, o níţ se při výslechu jeden z ordnerů vyjádřil, ţe při svých bohosluţbách se modlí za smrt a zkázu všech Němců, zavřen tři týdny v Hodoníně. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 27, inv. č. 154. 153 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 28, inv. č. 155. 154 V listopad 1939 byly bohosluţby v Hodoníně (českobratrský evangelický kostel), Podivíně (obecná škola), Stráţnici (aula reálného gymnázia) a Mikulčicích (obecná škola). Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 28, inv. č. 157. 155 V roce 1942 se vyučovalo v Hodoníně, Stráţnici, Lanţhotě, Moravské Nové vsi, Podivíně, Mikulčicích a Petrově. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 28, inv. č. 156. 156 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 27, inv. č. 154. 151

34

pro kterého to však kvůli vzdálenosti z Hovoran do Hodonína představovalo problémy.157 Tvrdou ránu ale věřící zaţili 20. listopadu 1944, kdy byl Hodonín letecky bombardován. Dům, v němţ se nacházel farní úřad a i evangelický kostel, kde bývaly bohosluţby, nebyl poškozen, ale při útoku přišlo o ţivot 17 příslušníků hodonínské farnosti. Mnoţství věřících také ztratilo svůj majetek a zbylo jim jen to, co měli právě při útoku na sobě. Pár dní po tragédii tedy farář Drtina uspořádal sbírku, která vynesla 10 tisíc korun, a lidé solidárně přinášeli i jídlo a šatstvo. Farář také rodinám, které se ocitly bez přístřeší, opatřoval byty. 158 Pomocnou ruku podali i věřící z okolních náboţenských obcí. Z darů z Bzence, Hovoran a Kyjova se podařilo sesbírat mnoţství jídla, šatstva a více jak 41 tisíc korun.159 Přestoţe náboţenská obec v Hodoníně vznikla uţ v roce 1925, svůj sbor se do jí války

postavit

nepodařilo.

Bohosluţby

v Hodoníně

bývaly

v českobratrském

evangelickém kostele, a přestoţe náboţenská obec neměla s pronájmem ţádné větší problémy, o vlastním sboru i v době války uvaţovala. V roce 1942 se čechoslováci pokusili ve městě koupit vojenskou kapli. Jejich snaţení ale bylo neúspěšné, protoţe kapli pouţívala k bohosluţbám armáda. V roce 1944, kdy uţ začínalo být jistější, ţe válka se dostává do své závěrečné fáze, se rada starších v Hodoníně rozhodla, ţe začne ke stavbě podnikat přípravné kroky, abychom, jak rada uvádí, „byli připraveni ke stavbě ihned, jakmile to poměry dovolí.“ Rada tedy poţádala diecézní radu v Olomouci, aby do Hodonína vyslala architekta, specialistu pro stavbu československých sborů, který si měl prohlédnout pozemek a navrhnout projekt na výstavbu sboru. Peníze na sbor čechoslováci měli. V roce 1944 bylo ve stavebním fondu skoro 45 tisíc korun, o rok později jiţ 74 tisíc, takţe se opravdu čekalo jen na příhodnější podmínky. Těch se věřící dočkali po květnu 1945, ale na sbor si ještě několik let museli počkat. Změnil se totiţ pozemek pro stavbu, náboţenská obec získala od fondu národní obnovy konfiskovaný pozemek na ulici Dvořákova, a s první etapou výstavby sboru T.G. Masaryka se tak začalo aţ 18. listopadu 1947. První bohosluţbu pak v novém hodonínském sboru proţili věřící 7. dubna 1949.160 157

Farář Ptáček napsal diecézní radě do Olomouce: „Nejsem schopen se zaručit absolutně správným vedením duchovní správy v Hodoníně po dobu vojenského cvičení faráře Drtiny. Mám k dispozici jen jízdní kolo, protoţe auto jsem odvedl vojenské správě, a vlakové spojení není dobré.“ Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 31, inv. č. 172. 158 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 27, inv. č. 154. 159 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 28, inv. č. 155. 160 Tamtéţ.

35

Po osvobození se obce, které byly za války v německém záboru, opět dostaly pod náboţenskou obec Hodonín. Věřící v Břeclavi se navíc dočkali nového kostela, který byl církvi dán do správy 23. června 1945 od místního národního výboru po Německé evangelické církvi. 161 Později kostel církev v Břeclavi získala do svého vlastnictví a to byl také důleţitý impuls pro to, aby pak v roce 1950 byla v Břeclavi utvořena samostatná náboţenská obec.162 Náboţenská obec Hodonín se tedy po válce znovu dostávala do zajetých kolejí. Navíc, jako jediná ze sledovaných obcí, hostila krátce po skončení války významnou celocírkevní akci. Od 14. do 16. září 1945 totiţ Církev československá uspořádala v Hodoníně, rodišti T. G. Masaryka, jednoho ze symbolů této církve, národní pouť. Do Hodonína byly vypraveny zvláštní vlaky a pouti se zúčastnili i Slováci. Na programu byla tryzna za T. G. Masaryka, znovuodhalení pomníku prvního prezidenta, velká národopisná slavnost a z Hodonína také běţela štafeta s pochodní, jejímţ cílem byl hrob prezidenta v Lánech.163

3.2.3 Náboţenská obec Hovorany Mnichovské události pocítili na vlastní kůţi někteří příslušníci hovoranské farnosti. Jak uvedl farář Oldřich Ptáček ve zprávě pro diecézní radu v Olomouci, ztráty některých příslušníků v zabraném území byly kolem jednoho milionu korun, přičemţ s některými bylo i surově zacházeno. „Velmi zle bylo zacházeno s Petrem Kopečkem a jeho synem, kteří byli biti a týráni a nakonec ze svého majetku vyhnáni. Dále syn a dcera Antonína Holešínského František a Štěpánka byli naloţeni do otevřeného auta, voţeni po okolí, biti, pliváno po nich. Při podobném týrání zabit i náš příslušník Jirkovský z Hrušovan.“164 Těţkosti

přinesla

okupace

věřícím

hlavně

ve

stavbách

modliteben.

V Hovoranech nebyla stavba sboru s farou započata před válkou a nezačalo se s ní ani za války, neboť jak uvádí náboţenská kronika, doba nebyla příznivá. I přesto ale k prvnímu kroku ke stavbě došlo, protoţe v květnu 1944 náboţenská obec koupila za

161

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.. karton č. 27, inv. č. 154. Náboţenská obec v Břeclavi zahrnovala pod sebou obce: Břeclav, Poštorná, Boţice,Březí, Podivín, Hrušky, Dolní Dunajovice, Dolní Vestonice, Valtice,Drnholec, Kostice, Lanţhot, Lednice, Mikulov, Rakvice, Tvrdonice, Velké Pavlovice a Zaječí. Viz: Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Břeclavi, nezpracovaný fond. 163 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 27, inv. č. 154. 164 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 31, inv. č. 172. 162

36

10 tisíc korun pozemek. 165 Za války se tedy věřící v Hovoranech scházeli v sále sokolovny. I o tuto místnost ale mohli při okupaci přijít. V dubnu 1941 byla totiţ činnost tělocvičné jednoty Sokol zastavena a sokolský majetek byl zabaven. Faráři Ptáčkovi se však po velkém vyjednávání podařilo u tehdejšího německého správce zabaveného sokolského majetku získat povolení k bohosluţebným účelům, takţe čechoslováci o místnost v Hovoranech a také v Čejkovicích nepřišli.166 Stavět chtěli věřící také modlitebnu v Karlíně, kde bohosluţby bývaly buď ve škole nebo ve Švehlově domě. V roce 1938 tedy čechoslováci v Karlíně koupili pozemek, vzali si půjčku a začali naváţet materiál. Jenţe přišel březen 1939, který pozastavil nejen rozmach zdejších příslušníků, ale hlavně i přes četné urgence nebyla stavba v následujících letech povolena. V roce 1941 se tedy věřící domluvili, ţe od stavby upustí a stavební materiál, který vlivem počasí trpěl a také ho někteří kradli, prodají a splatí půjčku. Modlitebny se za války tedy karlínští nedočkali a ke stavbě nedošlo ani po válce, protoţe se část věřících odstěhovala do pohraničí.167 Jinak ale ţivot náboţenské obce v Hovoranech v souvislosti s německou okupací nebyl poznamenán zásadnějším způsobem. Obvod farnosti zůstal úředně stejný, i kdyţ v roce 1940 k náboţenské obci přibyly obce Moravský Ţiţkov a Týnec. 168 Ani příslušníků neubylo, ale naopak postupně se jejich počet zvyšoval. V roce 1938 měla 1041 členů, o rok později 1060, v roce 1940 1078, v roce 1941 1084, v roce 1942 1109, v roce 1943 1116 a následující rok 1133 členů. Na konci roku 1945, vlivem odstěhováním se mnoha rodin do pohraničních oblastí, pak obec evidovala 912 věřících. 169 Také do vedení farního úřadu Němci nezasahovali. Po celou válku byl farářem v Hovoranech Oldřich Ptáček, i kdyţ někteří věřící proti němu měli výhrady. V roce 1939 jeden z hovoranských věřících dokonce napsal patriarchovi: „On (Oldřich Ptáček) aj jeho ţena jsou lidem enom pro smích. Jak to přece vypadá, kdyţ naň jeho ţena křičí po dědině Oldo počkaj aţ přijdeš dom, dostaneš na paničku. Bohosluţby jsou všelijaké. Ludi radší poslouchají bohosluţby v rádiu.“170

165

Viz: FA NO Hovorany, Kronika náboţenské obce Církve československé v Hovoranech v letech 1920-1949, s. 169. 166 FA NO Hovorany, Kronika sboru v letech 1952-1957, s. 4. Také viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 31, inv. č. 172. 167 Viz: FA NO Hovorany, Kronika náboţenské obce Církve československé v Hovoranech v letech 1920-1949, s. 207-210. 168 Tamtéţ, s. 143. 169 Tamtéţ, s. 131-174. 170 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 31, inv. č. 172.

37

Po celou dobu války se také scházela jednota mládeţe, která pořádala zájezdy a hrála divadelní hry. 171 Rovněţ bylo pravidelné vyučování náboţenství a konaly se bohosluţby.172 Komplikaci však způsobil obci výnos ministerstva školství, který zakazoval pouţívaní školních místností pro bohosluţebné účely. V hovoranské farnosti byly bohosluţby ve školách slouţeny v Čejči, Mutěnicích a Šardicích a podle kroniky náboţenské obce bývaly bohosluţby ve školách i nadále, vlastně ilegálně, jen se souhlasem místních ředitelů škol.173 Podobně jako v jiných náboţenských obcích fungoval od roku 1935 v Hovoranech odbor sociální péče, v roce 1942 přejmenovaný na odbor sociální práce. Tomu za války přibylo práce. Pořádal tajné sbírky pro rodiny zatčených, obstarával potravinové lístky a potraviny a jídlo dodával i pro internované v koncentračním táboře ve Svatobořicích.174 Při osvobození přišli o ţivot z hovoranských věřících dva lidé - manţelé Ludvík a Jarmila Zedníčkovi z Mutěnic, kteří zahynuli při leteckém útoku na Hodonín.175 Ve farním úřadě i nadále působil Oldřich Ptáček. Ten však v polovině listopadu 1945 odešel a náboţenskou obec administroval farář z Hodonína Vlastimil Drtina. 176 Vytouţeného sboru se nakonec hovoranští po sérii problémů a vyjednávaní dočkali aţ v roce 1957.177

3.2.4 Náboţenská obec Kyjov Německá okupace nepůsobila náboţenské obci Kyjov výraznější potíţe. Stejně jako v předešlých popisovaných náboţenských obcích nezasahovali okupanti do vedení správy farního úřadu, i nadále byl v čele farář Rudolf Konečný, nezakazovali

171

Viz: FA NO Hovorany, Kronika náboţenské obce Církve československé v Hovoranech v letech 1920-1949, s. 225-231. 172 Ve školním roce 1942/43 bylo vyučování na školách v Čejči, Čejkovicích, Hovoranech, Dubňanech, Karlíně, Mutěnicích, Novém Poddvorově, Šardicích, Terezíně, Velkých Bílovicích a Moravském Krumlově. V roce 1942 byly bohosluţby v Čejči (škola), Čejkovicích (sokolovna), Hovoranech (sokolovna), Karlíně (Švehlův dům), Mutěnicích (škola) a Šardicích (škola). Tamtéţ, s. 157. 173 Viz: FA NO Hovorany, Kronika náboţenské obce církve československé v Hovoranech v letech 19201949, s. 163. 174 Tamtéţ, s. 150, 168. 175 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 31, inv. č. 172. 176 Viz: FA NO Hovorany, Kronika náboţenské obce církve československé v Hovoranech v letech 19201949, s. 176. 177 Viz: FA NO Hovorany, Kronika sboru v letech 1952-1957, s. 126.

38

bohosluţby 178 a námitek neměli ani proti akci nazvané duchovní obnova, kdy faráři z Kyjova, Hodonína, Bzence, Hovoran a Uherského Brodu od března do června 1943 dělali přednášky, kterými se snaţili lidem v tak těţké době dodat sílu.179 Více působili, i kdyţ i zde nechávali určitou volnost, Němci na náboţenské a kulturní akce. V dubnu 1943 byl zastaven místní časopis církve Náš ţivot a v polovině roku 1944 Němci rozpustili divadelní a pěvecký spolek Osvěta, který byl v Kyjově zaloţen 13. února 1941 a jenţ patřil za války k jedněm z nejvýznamnějších spolků ve městě. 180 Kromě spolku velkou roli sehrály i jednoty mládeţe v Kyjově, Vracově a Ţeravicích, ale pouze kyjovská zůstala aţ do konce války. Vracovská i ţeravická kvůli špatným podmínkám v průběhu války zanikly.181 Za války vyvíjel značnou činnost také sociální odbor. Ten byl v Kyjově zaloţen uţ v roce 1934, ale za války se teprve ukázala jeho potřebnost. V prvé řadě se staral o uprchlíky ze zabraného území, zvláště o ty, kteří byli umístěni ve sběrném táboře v Svatobořicích. Sociální odbor pro ně pořádal sbírky oblečení a loţních přikrývek, rozdával jim cigarety a jídlo a uprchlíci také třeba mohli chodit do divadla. Pomocnou ruku podával odbor rovněţ rodinám, jejichţ členy odvedlo gestapo. Na podzim 1944 se kyjovští věřící také zapojili do pomoci postiţeným v Hodoníně.182 Obvod náboţenské obce v Kyjově se za okupace nezměnil, i kdyţ určité tendence, nikoliv však ze strany Němců, k tomu byly. Před vypuknutím druhé světové války totiţ vyšel z náboţenské obce Zborovice popud, aby se z Koryčan, okolních obcí a z několika částí zborovické náboţenské obce vytvořila samostatná náboţenská obec. Ta se také utvořila, ale bez Koryčan. Rovněţ Vracov ve stejné době usiloval o připojení k náboţenské obci Bzenec a jiţ se k vyvázání Vracova z Kyjova schylovalo. Přišla však mnichovská pohroma a k přesunu Vracova z Kyjova do Bzence uţ nedošlo.183 Co se týče počtu členů, vykazovala kyjovská náboţenská obec stabilní data, které válka v podstatě neovlivnila. V roce 1939 měla náboţenská obec 2147 příslušníků,

178

Bohosluţby byly v roce 1941 v Kyjově (Husův sbor), Vracově (bývalá sokolovna), Koryčanech (chlapecká škola), Lovčicích (soukromý dům), Nechvalně (škola) a Ţeravicích (bývalá sokolovna). Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 51, inv. č. 261. 179 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 49, inv. č. 258. 180 Tamtéţ. 181 Důvody rozpuštění nejsou v archivních materiálech zaznamenány. 182 Viz: FA NO Kyjov, Vývoj náboţenské obce církve československé v Kyjově v letech 1921-1945, s. 22. 183 Tamtéţ, s. 2.

39

v roce 1941 uţ 2185, o dva roky později 2087 a v roce 1944 pak 2169.184 Po odchodu mnoha příslušníků do pohraničí se pak počet k 1. lednu 1946 sníţil na 1869 členů.185 Větší problémy způsobili Němci kyjovské náboţenské obci, kdyţ si pro sebe zabrali místní školy. V Kyjově se tak náboţenství vyučovalo ve farní budově a dokonce faru po nějaký čas vyuţívaly kyjovské školy pro výuku všech předmětů. Po osvobození se pak školy vrátily do svých budov, ale protoţe bylo málo místností, tak se náboţenství všech škol vyučovalo aţ do konce roku 1945 nadále na kyjovské faře.186 Odejmutí školních místností a také výnos z roku 1943 o zákazu bohosluţeb ve školách zkomplikovalo situaci pro věřící v Koryčanech a Nechvalíně, kde byly bohosluţby slouţeny ve školách. V Nechvalíně se tedy bohosluţby nekonaly, věřící mohli chodit do Lovčic, kde bylo kázáno v soukromém bytě, a v Koryčanech byly bohosluţby v divadelním sále.187 Právě starosti s bohosluţebnými místnostmi dělaly radě starších kyjovské náboţenské obci za války největší hlavu. Ve Vracově se věřící scházeli v bývalé sokolovně, ale toto místo jim nevyhovovalo, takţe se rozhodli postavit si kapli. V roce 1939 církev koupila pozemek, ale se stavbou se stejně jako v Hodoníně čekalo aţ na příhodnější podmínky.188 V Kyjově byl sbor postaven sice uţ v roce 1932, ale přesto nebyl ani do počátku okupace dokončen, scházela mu vrchní omítka. Proto se rada starších v roce 1942 rozhodla sbor dokončit. Podařilo se jí získat dotaci 30 tisíc korun od ústřední rady a i povolení pro práci, ale s podmínkou, ţe se s dokončením začne nejpozději do poloviny prosince 1942. Vinou stavitele, který přípravy ke stavbě odkládal, byla ale lhůta promeškána, povolení uţ nebylo obnoveno, a sbor tak zůstal i nadále bez fasády. Myšlenky opravení sboru se rada starších nevzdávala i v následujících letech, ale protoţe to bylo příliš nákladné a náboţenská obec se potýkala s velkými dluhy, bylo od oprav upuštěno. 189 Za války se tak udělaly jen drobnější opravy a zakoupil se nový obětní stůl.190

184

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 50, inv. č. 259. Viz: Viz: FA NO Kyjov, Vývoj náboţenské obce církve československé v Kyjově v letech 1921-1945, s. 37. 186 Tamtéţ, s. 14. 187 Tamtéţ, s. 8. 188 Viz: ZAO PO, Diecézní rada..., karton č. 50, inv. č. 259. Husův sbor byl nakonec ve Vracově otevřen v roce 1967. 189 Viz: FA NO Kyjov, Vývoj náboţenské obce církve československé v Kyjově v letech 1921-1945, s. 7. 190 Viz: ZAO PO, Diecézní rada..., karton č. 50, inv. č. 259. 185

40

Těţkosti pak ještě přinesly poslední týdny německé okupace. Nejprve při osvobozování Kyjova, kdyţ bylo město 19. dubna 1945 bombardováno, byly ve sboru i farní budově rozbita okna. 30. dubna 1945 pak zabrala rumunská armáda, jeţ do Kyjova přišla o dva dny dříve, ve farní budově dvě místnosti. Rumuni v nich zřídili pomocný lazaret a telefonní centrálu, které tam zůstaly do 8. května, kdy se vojáci z farní budovy odstěhovali. 191 Ke konci války také umírali věřící československého vyznání, přesný počet ale není znám. V pramenech je doloţena smrt Václava Kleina z Kyjova, narozeného 11. října 1906, který byl synem tehdejšího tajemníka rady starších, jenţ byl 17. dubna 1945 náhodně zastřelen při zběsilém střílení opilého gestapáka. 192 Ţivot v boji o Kyjov ztratil také Alois Trtík Boršč, jenţ byl zastřelen. Zastřelení gestapem je uvedeno jako důvod úmrtí v seznamu obětí v zápise z roku 1946 i u jmen Marie Petrţelové z Vracova a Kateřiny Šváblíkové z Kyjova.193 Je otázkou, zda se tyto ţeny nějak podílely na odboji, takţe by měly být zařazeny aţ do nadcházející kapitoly o odboji. Prameny se o nich v souvislosti s ilegální činností však nezmiňují, takţe proto jsou uváděny zde. Po šestileté hrůze se čechoslováci v Kyjově opět mohli svobodně nadechnout. Znovu byl slaven svátek M. J. Husa a 28. říjen, věřící z Kyjovska také vyjeli na národní pouť do Hodonína. Faráři Rudolfu Konečnému také po válce přibylo více práce. Po odchodu faráře Oldřicha Ptáčka z Hovoran do pohraničí a kvůli nedostatku kněţí po válce totiţ Konečný dostal na starost administraci hovoranské farnosti.194

3.2.5 Náboţenská obec Uherský Brod Za nacistické okupace náboţenská obec v Uherském Brodě trpěla především ztrátami na ţivotech, včetně smrti svého faráře. Po stránce správní a vlivu, respektive jejího obvodu, ale výraznější překáţky nepocítila. Spadalo pod ni stejné území jako před válkou, i kdyţ o změně se uvaţovalo. V květnu 1939 totiţ diecézní rada v Olomouci ustanovila pro politický okres Vsetín zvláštního duchovního Františka Hlaváčka, který ve Vsetíně měl připravit půdu pro zřízení samostatné náboţenské obce. Uţ 29. srpna 1939 ale radě starších v Brodě olomoucká diecézní rada sdělila, ţe

191

Viz: FA NO Kyjov, Vývoj náboţenské obce církve československé v Kyjově v letech 1921-1945, s. 39. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 49, inv. č. 258. 193 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 50, inv. č. 259. 194 Viz: FA NO Kyjov, Vývoj náboţenské obce Církve československé v Kyjově v letech 1921-1945, s. 40. 192

41

k osamostatnění nové náboţenské obce ve Vsetíně nedošlo, takţe byl František Hlaváček ze Vsetína odvolán a ustanoven v Jevišovicích, a okres Valašské Klobouky tak zůstal i nadále v obvodu náboţenské obce v Uherském Brodě.195 Rovněţ úbytek věřících za války nebyl, ba právě naopak, těţké časy věřící spojily a počet členů se postupně zvyšoval.196 V roce 1939 měla obec 1805 členů, o rok později 1834, v roce 1941 1882, v roce 1942 2030, v roce 1943 jiţ 2072 a následující rok se počet vyšplhal aţ na 2089 příslušníků. Vlivem odchodů lidí po válce do pohraničí se pak počet opět sníţil. V 1. polovině roku 1945 obec registrovala 2104 členů a v 2. pololetí jiţ jen 1723.197 Němci také nezasahovali do bohosluţeb198 a vyučování náboţenství.199 Starosti ale nastaly v roce 1943, kdy školy na Uherskobrodsku zabrali vojáci. Vyučování náboţenství tedy bylo značně nepravidelné a v Luhačovicích, Hradčovicích, Bojkovicích a Slavičíně, kde bývaly bohosluţby ve školách, se musely najít nové prostory. V Luhačovicích našli věřící nové útočiště v Paláci, ve Slavičíně v bývalé sokolovně

a

v Bojkovicích

v dětském

domově.

Jenom

v Hradčovicích

se

čechoslovákům nepodařilo najít ţádnou místnost, takţe od roku 1943 zde bohosluţby nebývaly.200 Zvyšující se počet věřících si rada starších uvědomovala, a snaţila se zlepšit podmínky pro bohosluţby. V únoru 1940 tak věřící v Luhačovicích uvaţovali o stavbě chrámu. Stavební místo náboţenská obec v Luhačovicích měla, ale scházely jí peníze. Rada starších tedy ţádala o dotaci. Ústřední rada však o měsíc později odpověděla: „Ústřední rada nemá takové finanční prostředky, aby mohla sama stavbu sboru 195

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 79, inv. č. 470. Uvědomoval si to i farář Babula, který na shromáţdění v únoru 1941 pronesl: „Na naši církev byly v minulém roce soustředěny prudké útoky, rozšiřovány zprávy, ţe církev jako národní bude rozpuštěna apod. Právě tato těţká doba a tyto útoky církev utuţily a posílily. Dnes stojí pevněji neţ kdy jindy.“ Viz: ZAO PO, Diecézní rada..,karton č. 80, inv. č. 471. 197 Viz: FA NO Uherský Brod, Kronika náboţenské obce Církve československé v Uherském Brodě, nestránkováno. Protoţe obec měla více jak 2000 členů, byla rozšířena rada starších a do Brodu nastoupil pomocný duchovný - nejprve Vítězslav Majtner, pak Jaroslav Lešenar. Viz: MALÝ, O.: Můj ţivotopis, s. 63. 198 V říjnu 1939 byly bohosluţby v Uherském Brodě (Husův sbor), Komni (sokolovna), Luhačovicích (škola), Hradčovicích (škola), Bzové (sokolovna), Bojkovicích (škola) a v následujících letech přibyly bohosluţby i v Krhově (sokolovna) a Slavičíně (škola). Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 473. 199 V lednu 1940 bylo v uherskobrodské farnosti celkem 248 ţáků. Vyučovalo se v Uherském Brodě, Bojkovicích, Luhačovicích, Valašských Kloboukách, Broumově, Vlčnově, Bzové, Komi, Pozlovicích, Divnicích, Starém Hrozenkově, Strání, Rokytnici, Záhorovicích, Havřicích, Suchá Lozi, Květné, Šumicích, Újezdci, Bohuslavicích, Bylnicích, Horním Lideči, Valašských Příkazech, Vrbětici, Svaté Sidonii. Faráři Babulovi pomáhali i učitelé a pomocný duchovní. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 472. 200 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. 196

42

financovat. Nepokládá také nynější dobu za vhodnou k podnikání takových staveb, jiţ s ohledem na nedostatek stavebního materiálu a jeho stále stoupající ceny.“201 Nápad vybudovat luhačovický sbor byl tedy smeten ze stolu, ale o zlepšení podmínek pro bohosluţby v samotném Uherském Brodě se rada starších v čele s farářem po celou dobu války snaţila. V červnu 1938 se ve městě začal opravovat dům č. 290, který byl v říjnu 1938 dokončen. Je jistě zásluţné, ţe se i v těţké pomnichovské době čechoslovákům podařilo Husův dům, ve kterém byly dva byty a kancelář, dokončit a ţe se našlo mnoho lidí, kteří na stavbu přispěli. I přesto se ale kvůli mobilizaci církvi nepodařilo uspořádat sbírku v takovém měřítku, jak byla plánovaná, protoţe byla vyhlášena sbírka na obranu státu, takţe si náboţenská obec do následujících let odnesla docela velký dluh. 202 Tehdejší politická situace ovlivnila i otevření Husova domu. Rada starších napsala diecézní radě do Olomouce: „Vzhledem k váţnosti doby nebudeme pořádat slavnost ve větším měřítku. V sobotu dne 8. října o půl osmé hodině večer bylo by otevření domu. Bratr biskup či jeho zástupce měl by jen kratší proslov, načeţ by byl přátelský večer pouze pro naše příslušníky (pouze hudba). V neděli 9. října by pak byly slavnostní bohosluţby, které by vykonal bratr biskup. V poledne by potom byl společný oběd u Zdráhalů.“ 203 Otevření nakonec bylo ještě méně slavnostní, protoţe nedojel biskup ani jeho zástupce.204 Za války se podařilo také vylepšit sbor M. J. Husa, který církev uţívala uţ od roku 1920. V roce 1940 byla opravena u chrámu kaplička, o rok později se začalo s vnější i vnitřní opravou sboru205 a v listopadu byla otevřena druhá část kolumbária. V listopadu 1942 se také začalo s úpravou oltáře 206 a v dubnu 1944 bylo při slavnostních bohosluţbách, na které přijel i olomoucký biskup, odhaleno nové mozaikové okno, kazatelna, bohosluţebná souprava a nově objevené gotické okno.207 Obdobně jako v předešlých náboţenských obcích nezasahovali okupanti v uherskobrodské farnosti výrazněji do běţného ţivota církve a do náboţenských a 201

Tamtéţ. Sbor nebyl v Luhačovicích postaven ani po válce a není zde dodnes. Oprava Husova sboru stála 70 tisíc korun, veřejná sbírka vynesla přes 36 tisíc korun, takţe vedení náboţenské obce nabádalo své věřící, aby více přispívali, aby byl dluh co nejdříve splacen. Tamtéţ. 203 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 79, inv. č. 470. 204 Biskup musel nutně ve dnech 8. a 9. října odcestovat a tajemník, který jej zastupoval, měl těţkosti s cestováním: „Vlakové spojení bylo v těchto dnech tak skvělé, ţe na kaţdé přestupní stanici bylo aţ několikahodinové zpoţdění. V důsledku toho nebylo moţné dojet aţ do Brodu a musel jsem se z polovice cesty vrátit, nechtěje nocovat někde v koutu nádraţí.“ Tamtéţ. 205 Oprava stála 100 tisíc korun, ale obec dostala od ústřední rady subvenci 84 tisíc. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. 206 Viz: MALÝ, O.: Můj ţivotopis, s. 63. 207 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 79, inv. č. 470. 202

43

kulturních akcí, i kdyţ například oslava připomínky upálení M. J. Husa byla zakázána. Hlavně jednota mládeţe byla hodně činná, i kdyţ mládeţe, která do jednoty docházela, postupně ubývalo, protoţe mladí byli nasazeni v Říši nebo v místní zbrojovce. 208 I přesto se ale jednota pravidelně scházela a také hrála divadlo, kdy ve hrách připomínala velké české události, např. staroměstskou popravu, upálení M. J. Husa či den narození a smrti T. G. Masaryka. Však to také farář Babula v jedné své promluvě komentoval: „…ţijeme dnes v době velkých převratů, kdy je zapotřebí zachovat svoji řeč a kulturu – dědictví našich otců a našich matek, přilnout k národu vlasteneckým citem a udrţet národní bytí a neodcizit se národu.“209 Zvláště rok 1940 byl pro místní obec důleţitý. V březnu byla při příleţitosti 348. výročí narození J. A. Komenského vysílána z československého sboru slavnostní bohosluţba.

210

V prosinci si věřící v Brodě

připomenuli dvacetileté výročí zaloţení sboru M. J. Husa a na slavnostní bohosluţbu dojel z Olomouce i biskup a generální vikář.211 Po celou válku byl v brodském sboru kaţdoročně pořádán také velký chrámový koncert.212 Věřící z Uherskobrodska pomáhali také stejně jako v okolních náboţenských obcích uprchlíkům, kteří například chodili do rodin na jídlo.213 Největší ránu zaţila náboţenská obec v Uherském Brodě aţ vlastně ke konci války. Byla totiţ jedinou ze sledovaných obcí, jejíţ farář za války protiněmecký odpor zaplatil cenou nejvyšší – ţivotem. Rudolf Babula, který do Uherského Brodu nastoupil v únoru 1938, byl 13. února 1945 zatčen gestapem a převezen do Kounicových kolejí v Brně. Diecézní rada v Olomouci tedy hned od 13. února Babulu z úřadu faráře suspendovala214 a nastala otázka, kdo faráře zastoupí? Naštěstí ale náboţenská obec, protoţe měla přes 2000 příslušníků, měla pomocného duchovního. Od 1. září 1944 tak nastoupil do Brodu Jaroslav Lešenar, který po Babulově zatčení přebral většinu jeho povinností. Vypomáhal také, přestoţe jiţ byl v penzi, i první duchovní uherskobrodské náboţenské obce Oskar Malý. 5. července 1945 se pak Lešenar s uherskobrodskými věřícími rozloučil a na jeho místo nastoupil Bruno Stříbrný,215 který zde zůstal aţ do roku 1955.216 208

Tamtéţ. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. 210 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 79, inv. č. 470. 211 Viz: BABULA, R.: 20 roků náboţenské obce.., s. 14. 212 Viz: MALÝ, O.: Můj ţivotopis, s. 62. 213 Viz:ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 79, inv. č. 470. 214 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 106, inv. č. 829. 215 Bruno Stříbrný se narodil 16.11.1914 v Hněvošicích, okres Opava. Do československé církve vstoupil v roce 1944, předtím byl římskokatolickým knězem. V československé církvi působil nejprve v Praze, 209

44

Krušné chvilky ještě zaţili věřící také v dubnu 1945, kdy bylo Uherskobrodsko bombardováno. Ve městě byl sbor zčásti poškozen, ale hlavně si osvobozovací boje vyţádaly z řad čechoslováků šest ţivotů. První obětí byla Jarmila Navrátilová z Komně, která zahynula 12. dubna při bombardování Bojkovic.217 Dalším mrtvým byl sbormistr a uherskobrodský učitel Jan Bludský, který byl 24. dubna zabit střepinou granátu. 218 Následující den pak byl posledním pro dělníka z Uherského Brodu Jana Zemka a jeho syna Ladislava, kteří byli zabiti u kostelní věţe. 26. dubna vyhasl ţivot také uherskobrodskému obuvníkovi Janu Kočicovi a ve stejný den byl zastřelen německým četníkem Nivničan Bártek, který na silnici německým autům kladl hřebíky.219

3.2.6 Náboţenská obec Zlín Neustále bez přístřeší. Tak lze ve zkratce nazvat situaci, ve které se náboţenská obec ve Zlíně po německé okupaci ocitla. Pohroma na farnost dolehla 14. srpna 1939, kdy ze zlínské radnice přišla zpráva, ţe do druhého dne musí čechoslováci vyklidit Husovu síň, protoţe tato místnost bude pouţita pro potřeby hospodářského úřadu. Druhého dne byla síň opravdu vystěhována, při čemţ došlo k poškození a také ztrátě většiny věcí.220 Šokovaná rada starších se rozhodla postavit malou modlitebnu, a tak začala jednat s radnicí o prodeji vyhlédnutého pozemku v místě bývalé cihelny na Hradské ulici. To však město odmítlo a dočasně církvi přidělilo místnost v Komenského škole, takzvanou hlaholnu. Uţ v polovině listopadu 1939 se ale do místnosti nastěhovala knihovna, a věřící opět byli bez bohosluţebné místnosti. 221 Farář Valík proto poţádal evangelického faráře Moravce o propůjčení jejich kostela. Farář Moravec propůjčení přislíbil, ale staršovstvo evangelického sboru se 27. listopadu 1939 usneslo proti této myšlence. Důvodem byla obava, ţe by tak zlínská farnost ztratila zájem o

pak odešel do Uherského Brodu. Byl ţenatý a měl dvě děti. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 105, inv. č. 789. 216 SALAJKA, M..: Proces ustavování.., 192 s. 217 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. 218 Jan Bludský byl sbormistrem československé církve. Ovládal hru na housle, violoncello, klavír a varhany a také dirigoval. Podle svědectví své manţelky Pavly Bludské byl napojen na faráře Babulu a také působil v odbojové skupině. Potvrzující materiály mi ale ţádné neukázala. Viz: Osobní svědectví Pavly Bludské-Netoličkové, bytem Uherský Brod, Větrná 1381, z listopadu 2009. 219 FA NO Uherský Brod, Kronika náboţenské obce Církve československé v Uherském Brodě. 220 Ztratily se například ţárovky, závěsy a nářadí. Byl zničen oltářní stupeň v ceně tří tisíc korun a poškozeny byly i nové lavice. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 529. 221 Viz: SLADKOWSKI, M.: Církev.., s. 15.

45

stavbu vlastního sboru a dočasné hostování by se změnilo v trvalou přítomnost. 222 Navíc také předseda staršovstva Církve evangelické Čermák se vyslovil, ţe Církev československá bude stejně rozpuštěna jako na Slovensku, a proto, aby se s ní nic nevyjednávalo. Výsledek jednání mezi lidmi vyvolal velké rozčarování. Farář Valík napsal ústřední radě v Praze: „Lidé říkají, ţe nedovedou-li se dvě národní církve reformační dnes v době tak váţné a zodpovědné, sejít, kdo pak má jít národu příkladem a skutkem vstříc?“ 223 Pro náboţenskou obec nastalá situace znamenala velké problémy, několik bohosluţeb odpadlo, ale na Vánoce se nakonec podařilo věřícím najít azyl v jedné z místností v Masarykově měšťanské škole. Ve zjevné naráţce na postoj evangelíků toto jednatel zlínské náboţenské obce Oldřich Klinkovský komentoval slovy, ţe se tak stalo „na přímluvu pana Jaroňka, ředitele osobního oddělení firmy Baťa, který je katolík, a ochotou pana Vrány, ředitele zlínských škol, který je bez vyznání.“224 Načas tedy měla náboţenská obec klid, ale i přesto si rada starších společně s farářem uvědomovala, ţe je nutné problém s bohosluţebnou místností vyřešit natrvalo. Z neustálého stěhování totiţ byli věřící značně znechucení a návštěvnost bohosluţeb klesala. Rovněţ desítky snoubeneckých párů odjíţděly k sňatku do jiných měst, protoţe se jim školní místnost ke svatbě nezamlouvala. Také děti se křtily v nemocnici nebo soukromých bytech a i pohřby nemohly být ze školy vypravovány.225 Protoţe se neměli kde scházet ani mladí věřící, v lednu 1940 zanikl i dramaticko-pěvecký krouţek Havlíček. 226 Všechny tyto důvody tak dovedly radu starších k rozhodnutí, ţe v únoru 1940 na valném shromáţdění odsouhlasila záměr postavit modlitebnu a ve stavebním fondu na to vyčlenila částku 50 tisíc korun.227 Jednání o modlitebně rozjela náboţenská obec na několika frontách. Město, vědomo si škod, které církev utrpěla překotným vystěhováním Husovy síně, začalo uvaţovat o přístavbě ke Komenského škole, která by slouţila výhradně jako modlitebna zlínské farnosti.228 Jenţe i přes osobní příslib, který farář Valík získal od generálního 222

Předseda staršovstva Čermák uvedl: „Kdybychom vám jej půjčili, uţ byste nepomýšleli na stavbu a my bychom vás odtud ztěţí dostali.“ Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 528. 223 Tamtéţ. 224 Viz: SLADKOWSKI, M.: Církev.., s. 15. 225 Tamtéţ, s. 15. 226 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 529. 227 30 tisíc korun dostala náboţenská obec od firmy Baťa, kde bylo hodně jejich příslušníků zaměstnáno. Aby ale peníze neztrácely na hodnotě, neţ se pouţijí ke stavbě modlitebny, koupila za ně obec nové harmonium a stavební parcelu, ne však ke stavbě modlitebny, protoţe ta by byla daleko draţší. Tamtéţ 228 Jednatel obce Jindřich Klinkovský si dokonce na shromáţdění v únoru 1940 pochvaloval, ţe nově vybudovaná modlitebna bude mít samostatný vchod. Tamtéţ.

46

ředitele firmy Baťa Josefa Hlavičky a starosty města a ministra veřejných prací Dominika Čipery, stavba nezačala - snad pro negativní stanovisko zlínského Oberlandratu. Při jednáních s firmou Baťa se probírala moţnost výstavby prosté halové modlitebny v lese nad Ovčírnou, kterou by církev firmě splácela, případně platila nájem. Pro případ stavby ve vlastní reţii se také pomýšlelo na koupi pozemku v Prštném. Všechna jednání ale nakonec dopadla vniveč a obec se postupem roku 1940 smiřovala s faktem, ţe v době válečného hospodářství nelze na stavbu pomýšlet a připravovala se na sloţitý ţivot v provizoriu. V květnu 1940 se dokonce po pečlivém zváţení rozhodla zrušit stavební fond, čímţ dala jasně najevo, ţe od myšlenky vybudovat svou modlitebnu upustila. Na druhou stranu je však tento krok nutné chápat jako snahu zabránit znehodnocení značné finanční částky stoupající válečnou inflací. Tři čtvrtiny nastřádaného jmění, 30 tisíc korun, věnovala obec městu Zlín jako výraz vděku za jeho dosavadní starost o potřeby obce a pochopitelně také v naději, ţe tomu tak bude i nadále.229 A opravdu v roce 1941 město přislíbilo vybudovat při hudební škole Dvořák modlitebnu. Dokonce v této věci jednal starosta Zlína Dominik Čipera s patriarchou CČS Gustavem A. Procházkou. Všeobecný zákaz staveb však zhatil i tuto naději.230 Zlínští věřící se tedy i nadále scházeli v Masarykově měšťanské škole. Rok 1943 jim však přinesl další těţkosti. Výnosem protektorátního ministerstva školství totiţ byly od 1. srpna 1943 zakázány bohosluţby ve školách. Krizi se podařilo rychle zaţehnat ve Fryštáku, kde městská rada svolila k zapůjčení zasedací síně radnice. Ve Zlíně však věřící opět zůstali bez místnosti. Stejně jako před čtyřmi roky nechtělo evangelické staršovstvo zapůjčit svůj chrám a to ani sborovou místnost v bočním křídle a svolné bylo k zapůjčení pouze při výjimečných příleţitostech. 231 Pomocnou ruku nakonec podala opět městská radnice. Církvi nakrátko poskytla místnost v hasičském domě a potom ve společenském domě na Dílech, kde bylo krásné prostředí.232 Jenţe 20. listopadu 1944 byl Zlín bombardován, a tak náboţenská obec musela místnost vyklidit pro úřední potřebu.233 Navíc při náletu byli zabiti tři příslušníci církve - paní Formánková, manţelka bývalého předsedy rady starších, Karel Dostál a Jan Hájek. 234 Měsíc po bombardování tak kvůli chybějící místnosti bohosluţby nebyly a potom se přece jen Českobratrská církev evangelická slitovala a svůj kostel 229

Viz: SLADKOWSKI, M.: Církev.., s. 16. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 529. 231 Viz: SLADKOWSKI, M.: Církev.., s. 18. 232 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 529. 233 Viz: SLADKOWSKI, M.: Církev.., s. 18. 234 FA NO Zlín, Archiv Náboţenské obce CČSH Zlín, inv. č. 1, Pamětní kniha, s. 13. 230

47

čechoslovákům na dobu neurčitou, aţ si najdou vhodnou místnost, pronajala. 235 Poslední válečné měsíce tedy zůstali věřící tam, ale uţ pár dní po osvobození opět začala rada starších jednat o stavbě svého sboru. K té ale nakonec z mnoha důvodů nedošlo, věřící se opět několikrát stěhovali do různých místností, aţ se nakonec čechoslováci přeci jen s evangelíky dohodli a od ledna 1947 byly bohosluţby v malém sále evangelického kostela a jsou zde doposud.236 Přestoţe se církev během války několikrát stěhovala, své věřící, alespoň po formální stránce, neztratila. Stejně jako v Uherském Brodě naopak jejich počet stoupal. V roce 1938 obec evidovala 1370 členů, o rok později 1473, v roce 1940 1583, v roce 1941 1613, v roce 1942 1635, v roce 1943 1773 a ke konci roku 1944 dokonce uţ 1832 příslušníků.237 Kromě problémů s bohosluţebnou místností zaţívala náboţenská obec ve Zlíně za války ještě těţkosti s chybějícím farářem. Nejprve duchovní Ferdinand Valík v září 1938 na několik dní opustil úřad kvůli vyhlášené mobilizaci. Daleko podstatnější ale byl 18. březen 1943, kdy byl Valík kvůli své ilegální činnosti zatčen gestapem. Náboţenská obec se tak ocitla v těţké situaci. Diecézní rada v Olomouci byla nucena Valíka ihned od 18. března zbavit úřadu a do Zlína poslala od 1. dubna 1943 kroměříţského pomocného duchovního Evţena Wachka.238 Toho potom, protoţe byl nemocný, nahradil od 20. ledna 1945 farář Josef Bezděčka. 239 Ani ten však ve Zlíně dlouho nepobyl, protoţe od 1. června 1945 byl Ústřední národní správou CČS v Praze ustanoven farářem ve Zlíně opět Ferdinand Valík.240 Při pohledu na ostatní stránky náboţenské obce okupace uţ tak výrazným způsobem nezasáhla. Obvod zlínské farnosti zůstal stejný jako před válkou, bohosluţby241 byly relativně pravidelné a také náboţenství242 bylo nadále vyučováno. Přestoţe byl rozpuštěn krouţek Havlíček, mládeţ se i nadále scházela a fungoval také

235

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 529. Viz: SLADKOWSKI, M.: Církev.., s. 19. 237 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 529. 238 Evţen Wachek (psán ale i jako Vachek) se narodil 16.8.1906 v Bohumíně. Vystudoval československou evangelickou fakultu bohosloveckou v Praze. Vysvěcen vyl v roce 1928. Působil v Českém Bohdíkově, Bzenci, Třebíči, Lošticích, Slavkově, Přerově a Kroměříţi. V roce 1943 odešel do Zlína. Byl ţenatý a měl dvě dcery. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 105, inv. č. 806. 239 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 529. 240 Tamtéţ. 241 Bohosluţby byly ve Zlíně, Fryštáku, Vizovicích a Březnici. Tamtéţ. 242 Ve školním roce 1939/40 se vyučovalo ve Zlíně, Malenovicích, Fryštáku a Loukách. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 90, inv. č. 530. 236

48

pěvecký sbor. 243 Přestoţe německé úřady CČS většinou tolerovali, československé vyznání neuznávali. Farář Valík si v roce 1939 ústřední radě v Praze stěţoval na dva případy: „Jedna naše sestra jela nedávno do Polska, tedy zabraného území. Potřebovala propustku od Oberlandratu. Na propustce je uvedeno vyznání. V této rubrice, ač řekla, ţe je vyznání československého, jí poznamenali husitisch-evangelisch. Druhý případ – sestra se provdala za Němce koncem listopadu. Jako říšský Němec musí mít doklad o čisté rase. Jeho manţelka tam má v rubrice náboţenství napsáno neutschechischer Glaube. Obě ţeny se hájily, ţe jsou vyznání československého, ale nepořídily.“244 Stejně jako v Uherském Brodě i ve Zlíně ještě umírali lidé v posledních dnech války. Z řad čechoslováků tak byli 2. května 1945 při osvobozování Zlína zastřeleni Karel Radvanovský, vedoucí firmy Baťa, a školák Zdeněk Sika.245

3.2.7 Náboţenská obec Znojmo Náboţenskou obec ve Znojmě postihl říjen 1938 nejvíce ze všech sledovaných obcí. Z jejího obvodu se na území Německé Říše ocitlo 135 obcí z bývalých soudních okresů Jemnice, Mikulov, Pohořelice246 Jaroslavice, Vranov a Znojmo.247 Příslušníků 243

Viz: SLADKOWSKI, M.: Církev.., s. 16. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 528, dopis z 9.12.1939 Ústřední radě. 245 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 528. 246 Podle publikace Obvody náboţenských obcí církve československé dle stavu 30.června 1937 obce ze soudního okresu Pohořelice nepatřily k náboţenské obci ve Znojmě, ale k náboţenské obci v Dolních Kounicích. Po říjnu 1938 ale více materiálů uvádí, ţe náboţenská obec Znojmo ztratila i obce z bývalého soudního okresu Pohořelice. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 140, inv. č. 1278, obvody náboţenských obcí z roku 1942. Také viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 38, inv. č. 220. O přičlenění obcí z Pohořelicka k náboţenské obci ve Znojmě jsem ale záznam nenašla. 247 Na území Říše se od října 1939 ocitly z náboţenské obce Znojmo tyto obce: Bývalý politický okres Moravské Budějovice a bývalý soudní okres Jemnice: Bělčovice, Dančovice, Dešná, Flandorf, Hluboká, Chvalkovice, Korolupy, Lovčovice, Lubnice, Mešovice, Plačovice, Rancířov, Uherčice, Vratěnín, Ţupanovice. Bývalý politický a soudní okres Mikulov: Bavory, Drnholec, Dolní Dunajovice, Frélichov, Klentnice, Kolenfurt, Lednice, Litobratřice, Mikulov, Milovice, Mušov, Nejdek, Novosedly, Pavlov, Perná, Dobré Pole, Prátisbrun, Nový Přerov, Pulgary, Sedlec, Úvaly, Dolní Věstonice, Horní Věstonice. Bývalý politický okres Mikulov a bývalý soudní okres Pohořelice: Branišovice, Cvrčovice, Kupařovice, Loděnice, Malešovice, Medlov, Němčičky, Odrovice, Pasohlávky, Pohořelice, Trnové Pole, Pouzdřany, Pravlov, Smolín, Šumice, Troskotovice, Nová Ves, Vlasatice. Bývalý politický okres Znojmo a bývalý soudní okres Jaroslavice: Boţice, Čule, Dyjákovice, Fryšava, Hevlín, Hrabětice, Hrádek, Hrušovany nad Jevišovkou, Jaroslavice, České Křídlovice, Křídlůvky, Mackovice, Micmanice, Oleksovičky, Pravice, Šanov, Valtrovice. Bývalý politický okres Znojmo a bývalý soudní okres Vranov: Horní Břečkov, Číţov, Frejštejn, Chvaletice, Jazovice, Lančov, Liliendorf, Lukov, Milíčovice, Onšov, , Nový Petřín, Starý Petřín, Podmyče, Stálky, Šafov, Šreflová, Šťítary, Šumvald, Vracovice, Vranov. Bývalý politický a soudní okres Znojmo: Bantice,Bohumilice, Bohunice, Borotice, Citonice,Čajkovice, Derflice, Dobšice, Dyjákovičky, Havraníky, Heřmanov, Hnanice, Hodonice, Chvalovice, Ječmeniště, Německá Konice, , Krhovice, Kyjovice, Lechovice, Mašovice, Milfron, Načeratice, Nesachleby, Oblekovice, Oleksovice, Podmolí, Popice, Práče, Prosiměřice, Sedlešovice, Stošíkovice na Louce, Strachotice, Suchohrdly, Nový Šaldorf, Starý Šaldorf, Šatov, Tasovice, Těšetice, Vranovská Ves, Vítonice, Vrbovec, Znojmo, Ţeletice. Viz: ZAO PO Diecézní rada.., karton č. 140, inv. č. 1278, obvody náboţenských obcí z roku 1942. 244

49

přináleţejících ke znojemské farnosti zbyla méně neţ třetina. Na začátku roku 1938 měla obec 2623 členů, v únoru 1939 uţ jen 775.248 Postupně se ale počet zvyšoval, protoţe se lidé ze zabraného území stěhovali do Protektorátu. Přesné počty věřících v jednotlivých letech ale prameny neuvádějí. K 31. prosinci 1945, tedy uţ po osvobození, pak církev evidovala 2215 příslušníků.249 Mnichovské události kromě ztráty mnoha členů přinesly především těţkosti s vlastním vedením náboţenské obce. Farní úřad totiţ sídlil ve Znojmě, které však od října 1938 jiţ bylo německé. Znojemský farář Jan Just si uvědomoval váţnost situace ještě před Mnichovem, a tak jiţ 27. září 1938 napsal diecézní radě do Olomouce: „Matriky, úřední spisy a další nejcennější předměty odvezu autem do Hrotovic, kde bych v případě evakuace také zatím úřadoval. Pro Hrotovice jsem se rozhodl proto, ţe podle sdělení úřadů je to místo jedno z nejbezpečnějších. Zatím ale zůstávám aţ do nařízení evakuace ve Znojmě.“ O deset dní později, 7. října, jiţ farář poslal do Olomouce telegram, ţe Znojmo je německé a ptal se, zda má ve městě zůstat nebo se vystěhovat. Následující den, 8. října, olomoucká diecézní rada odpověděla, ţe z příkazu Ústřední rady nemají duchovní na obsazeném území svou farnost opouštět. Just však hned 9. října oznámil, ţe se řídil podle svého nejlepšího uváţení a ţe přesídlil s farním úřadem ze Znojma do přifařené obce Rudlice u Mikulovic. Just vysvětloval: „Zde jsem se ubytoval ve škole u našeho bratra řídícího učitele Vlčka, který poskytl útulek mé rodině a současně mi dovolil v jeho bytě vést agendu farního úřadu aţ do dalšího vyjádření diecézní rady. Farní úřad jsem přemístil z těchto důvodů: Ze Znojma se před okupací německým vojskem odstěhovaly všechny české úřady, vojenské, civilní i školské. Naši věřící se jistě z devadesáti procent trvale vystěhovali. Také všichni členové rady starších se trvale ze Znojma odstěhovali. Farnímu úřadu zbývá pouze činnost vyučovat náboţenství v obcích, které k říši nepřipadly a v nich konati bohosluţby a náboţenské funkce. Poněvadţ němečtí úředníci, kteří jiţ v sobotu 8. října přejali správu města Znojma, nemohli zaručit farnímu úřadu přechod přes hranice do náboţenských obcí a farnímu úřadu hrozilo úplné a dlouho trvající odříznutí od zbylých náboţenských obcí a znemoţnění veškeré činnosti, přemístil jsem farní úřad na území Československé republiky.“ O pár dní později, 12. října, Just také sdělil, ţe bohosluţby kvůli mimořádným událostem nekoná („Muţi jsou ve vojenské sluţbě a ţeny mají plno 248 249

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 90, inv. č. 533. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 38, inv. č. 220.

50

starostí a práce své i s uprchlíky“) a ţe vyučuje jen náboţenství. Dále v dopise navrhoval zřídit náboţenskou obec v Jevišovicích. Just vysvětloval: „Zde máme moţnost konat bohosluţby v prostorném sále Komenia, místnost pro farní kancelář mi nabízí bratr řídící učitel Dohnal. Tam také v těchto dnech agendu farního úřadu přestěhuji. Našim příslušníkem je starosta obce bratr ředitel měšťanské školy Štursa, máme několik členů i mezi tamním učitelstvem. Jevišovice by byly středem našich náboţenských obcí Rudlic, Plavče, Kravska, Ţerůtek, Tvořihráze, Moravských Budějovic, Jemnice, Pavlic, Mašůvek a Mikulovic. V Jevišovicích také budou asi umístěny některé úřady, takţe obec svým významem vzroste. Náboţenský obvod Církve československé v Jevišovicích by čítal asi 600 příslušníků, ovšem aţ se poměry ustálí, dospělo by se jistě k počtu většímu, neboť mnozí naši příslušníci ze Znojma se usadí v Jevišovicích a v jeho okolí.“ Diecézní rada v Olomouci neměla proti Justovu návrhu námitek a rovněţ ministerstvo školství a národní osvěty schválilo výnosem z 15. prosince 1938, aby bylo sídlo duchovní správy přeneseno ze Znojma do Jevišovic.250 Říjnové události přinesly také těţkosti mnoha příslušníkům ze znojemské farnosti, samotnému faráři Janu Justovi251 a rovněţ farnost musela řešit co s majetkem, který ve Znojmě vlastnila. Jak uvedl v jednom v dopise farář Just, jeho manţelce se podařilo odvézt všechno zařízení z kaple i z farní kanceláře252 a i peníze, skoro 43 tisíc korun, které byly určeny na Husův sbor, byly včas zajištěny.253 Farář Just tedy mohl v náboţenské obci v Jevišovicích pokračovat v započatém díle. Vyučoval náboţenství, 254 slouţil bohosluţby, 255 ale někdy mu Němci takzvaně „házeli klacky pod nohy.“ Just si stěţoval diecézní radě do Olomouce: „Německé úřady mi nedovolily vykonat pohřeb sestry Buriánové ve Znojmě. Pozůstalí mi osobně sdělili, ţe o to ţádali u německých úřadů a ţe jim to nebylo povoleno s odůvodněním, ţe československá církev je církev Husova a Hus byl největší český komunista, proto 250

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 90, inv. č. 532. Jan Just napsal v říjnu 1938 do Olomouce: „Moje ţivotní podmínky jsou značně kritické. Plat od náboţenské obce nedostanu, neboť se obec rozešla, mnozí naši příslušníci jsou finančně vyčerpaní, takţe příspěvky určitou dobu platit nemohou. Já sám jsem úspory vyčerpal v posledním čtvrtletí nemocí mé ţeny a stěhováním.“ Tamtéţ. 252 Tamtéţ 253 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 90, inv. č. 533. 254 Ve školním roce 1938/39 bylo vyučováno v Moravských Budějovicích, Jemnici, Jevišovicích, Kravsku, Rudlicích, Plavči, Mikulčicích, Pavlicích, Ţerůtkách a Hlubokých Mašůvkách. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 91, inv. č. 534. 255 V roce 1939 bývaly bohosluţby v Jevišovicích (Komenium), Plavči (sokolovna), Tvořihrázi (škola), Ţerůtkách (soukromý byt), Moravských Budějovicích (škola), Jemnici (sokolovna), Rudlicích (škola), Kravsku (soukromý byt) a občas v Příměticích pro příslušníky ze Znojma. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 91, inv. č. 335. 251

51

husitský kněz do Znojma nesmí. Pohřeb tedy obstaral německý evangelický farní úřad.“256 V únoru 1939 Jan Just ze Znojma odešel (diecézní radu mu napsala, ţe v tak malé náboţenské obci postačí docela jiný duchovní) a na jeho místo krátce nastoupil Oldřich Vajsar,257 kterého 1. září 1939 vystřídal František Hlaváček, který zde zůstal skoro padesát let. 258 V Jevišovicích zůstal farní úřad jen do konce srpna 1939. Současně s příchodem nového faráře Františka Hlaváčka byl farní úřad přenesen do Moravských Budějovic, kde zůstal aţ do osvobození. Od té doby tedy na hlavičkách bylo uvedeno: Farní úřad Církve českomoravské v Jevišovicích se sídlem v Moravských Budějovicích. Důvodem k přesunu bylo nejenom to, ţe zde farář bydlel, ale i kvůli vyššímu počtu příslušníků – v Moravských Budějovicích bylo 400 věřících, v Jevišovicích jen 86. Moravské Budějovice také byly více ve středu náboţenské obce, měly ţelezniční a autobusové spojení a byly sídlem všech potřebných státních úřadů.259 O všedním ţivotě v náboţenské obci se prameny téměř nezmiňují. Uvádějí jen to, ţe v roce 1941 byla zaloţena jednota mládeţe a ţe faráři Hlaváčkovi německá okupace mnohdy činila potíţe. V roce 1941 farář řešil, jak by bylo moţné oddat snoubence, oba vyznání československého a příslušné do Protektorátu, ale bydlící v Říši. Diecézní rada mu vzápětí odpověděla: „Kdyţ mají snoubenci trvalé bydliště v Říši, musí mít řádné prohlášky v Říši a to civilní, protoţe v Říši jsou zavedeny jen civilní sňatky. To však půjde těţko, šlo-li by to vůbec. Naše církev není totiţ v Říši uznána, a proto pro ni tamní civilní matriční úřady nemohou nic v této věci učinit. Doporučuje se tedy civilní sňatek a po něm církevní.“ Přestoţe Znojmo bylo německé, farář Hlaváček se i nadále snaţil starat o čechoslováky, kteří ve městě zůstali. Bohosluţby ve městě slouţit nemohl, ale mohl konat pohřby a křtiny. Proto v říjnu 1941 ţádal diecézní radu v Olomouci o adresu farního úřadu ve Vídni, kterou by sdělil jednomu důvěrníkovi ve Znojmě, aby věděl na koho se obrátit v případě úmrtí některého příslušníka ve Znojmě. Hlaváček vysvětlil: „Měl jsem totiţ aţ do konce září letošního roku propustku a obstarával jsem pohřby a 256

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 90, inv. č. 532. Tamtéţ. 258 František Hlaváček se narodil 15.11.1912. Vystudoval československou evangelickou fakultu bohosloveckou v Praze. Vysvěcen byl v roce 1937. Působil nejprve na Slovensku v Trnavě a Prešově, pak v Konicích, Valašském Meziříčí a Vsetíně. V září 1939 odešel do Jevišovic. Po osvobození v obnovené náboţenské obci ve Znojmě zůstal. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 103, inv. č. 694. 259 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 90, inv. č. 533. 257

52

křtiny ve Znojmě sám. Nyní mi bylo vydání propustky odepřeno a proto bych napsal do Vídně, zda-li by v případě pohřbu mohl farář do Znojma jet. Budu stran propustky ještě psát přímo na Oberlandrat do Jihlavy, ale neţ mi přijde vyřízení, nerad bych, aby zůstali v případě pohřbu bez kněze.“ 260 Jak obec proţívala konec války a osvobození není v pramenech zaznamenáno. Stejně tak nejsou evidovány nějaké oběti. Krátce po osvobození se náboţenská obec vrátila do „vyjetých kolejí.“ Do jejího obvodu se vrátily dřívější obce a uţ od 15. června 1945 byl farní úřad opět ve Znojmě.261 Ministerstvem školství a národní osvěty byla náboţenská obec ve Znojmě znovu schválena 29. června 1946.262

260

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 38, inv. č. 220. Viz: ZA Opava, pobočka Olomouc, Diecézní rada Církve československé (husitské) Olomouc, Jevišovice (Znojmo) – duchovní správa, karton č. 38, inv. č. 220. 262 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 38, inv. č. 221. 261

53

4 ODBOJ PŘÍSLUŠNÍKŮ CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ A JEJÍ OBĚTI ZA VÁLKY

4.1 Zahraniční odboj Po Mnichovu v roce 1938 utekla většina členů Církve československé ze zabraného pohraničí a Slovenska na území budoucího Protektorátu. Tady jim další příslušníci církve zajistili dočasné bydlení, třeba i ve farních budovách, a obstarali to nejpotřebnější. Někteří, především svobodní muţi, ale utíkali dál, do ciziny. Byli rozhodnutí bojovat podle legionářské tradice za svobodu se zbraní v ruce. Z kněţí se takto vydal Evţen Rein,263 František M. Hník264 a Karel Vít.265 V Anglii padlo kolem stovky letců hlásící se k CČS. Kromě Velké Británie příslušníci bojovali proti Říši i ve Francii, na Blízkém a Středním východě a samozřejmě v Sovětském svazu. Zde byli zpočátku ve vězení, ale od roku 1942 se dostávali do vznikajícího československého pluku generála Svobody. Za vlast zde padlo asi pět set padesát členů.266

4.2 Na území Protektorátu Čechy a Morava Jednou z prvních obětí z řad CČS byl medik Jan Opletal. Mladý student z náboţenské obce Náklo, jemuţ se stala osudná demonstrace 28. října 1939 a který 11. listopadu zemřel. Při jeho pohřebním loučení v nemocniční kapli v Praze mluvil československý farář Jaroslav Krejcárek.267 Samozřejmě, ţe se Církev československá jako celek nemohla postavit Němcům se zbraní v ruce, a tak musela vůči Říši zvolit jiné formy záškodnické činnosti. Musela být ale ve svém konání nanejvýš opatrná, neboť Němci jí značně hlídali. Například situační zpráva z praţského gestapa z července 1940 uváděla: „Českomoravská církev 263

Evţen Rein, krycím jménem Rokos, byl duchovním v Chebu, který působil jako prostý voják na Středním východě. Válku přeţil a v Českém zápasu pak vzpomínal na ţivot v Egyptě. Viz: Český zápas, roč. XXIX., č. 31,1.8.1946, s. 173. 264 František M. Hník od července 1940 do března 1945 řídil pod československou vládou v Londýně oddělení pro kulturní styky. Z Hníkova podnětu byla 6. července 1940 v Londýně zaloţena Angločeskoslovenská křesťanská společnost. Jejím předním účelem bylo získávat britskou veřejnost pro duchovní a politické osvobození Československa. Viz: Český zápas, roč. XXX., č. 39, 25.9.1947, s. 217. 265 Karel Vít se stal vojenským duchovním u československých letců v Anglii. Viz: HOBZA, R.: Církev... In: Rok 1942 v českém odboji, s. 106. 266 Byl mezi nimi například kapitán Otakar Jaroš, který padl 8.3.1943 v bitvě u Sokolova. Viz: KAŇÁK, M.: Církev... In: Theologická revue.., s. 34. 267 Viz: HOBZA, R.: Církev... In: Rok 1942 v českém odboji, s. 108.

54

se v nepřátelství vůči Německu nezměnila. Do penze jsou dávání faráři, kteří jsou přátelsky nakloněni Němcům.“ 268 Nechtěla-li tedy církev ohrozit ţivoty svých lidí, musela být navenek k Říši plně loajální a na české lidi působit co nejskrytěji. Forma odporu církve proti nacistickému reţimu tak měla hlavní těţiště v kázání,269 povzbuzování lidí a pak ve velice významné práci sociálních odborů, které se staraly o perzekuované rodiny, obstarávaly jim jídlo a oblečení a další důleţité věci. V případě nutnosti pořádaly také tajné sbírky. To později přerostlo v zásobování skrytých osob či partyzánů a mnohdy potraviny převáţeli duchovní, kteří jezdili po vsích učit náboţenství a byli méně nápadní. 270 Kdyţ uţ se duchovní rozhodli se do odbojové činnosti zapojit, právě moţnost cestovat jim značně usnadňovala jejich počínání. Z 239 duchovních církve se jich během války k různým formám odbojové činnosti rozhodlo okolo stovky. Působili společně s ostatními příslušníky církve v odbojových organizacích - Ústředním výboru odboje domácího, vojenské Obraně národa, Petičním výboru: Věrni zůstaneme, Obce sokolské v odboji a také v odboji komunistické strany. 271 Nejčastěji vykonávali zpravodajské a spojovací sluţby. 272 Pomáhali také lidem přecházet přes hranice a obstarat falešné dokumenty. 273 Někteří 268 Viz. VAŠEK, František – ŠTĚPÁNEK, Zdeněk: Trnitá cesta moravského duchovenstva. (1939 – 1945). Brno 2003, s. 19. 269 Například farář Vladimír Černý z Blanska vkládal podle svědectví svých věřící do kázání zprávy ze zahraničního rozhlasu. Duchovní Jaromír Mazánek z Ostravy zase pořádal v modlitebně na Sokolské třídě č. 82 tryzny za umučené v koncentračních táborech. O činnosti se ale dozvědělo gestapo a zahájilo vyšetřování. Faráře donutilo, aby od konání tryzen upustil. Místo toho však farář zařazoval vzpomínky za umučené do svých bohosluţeb. Na Dubicku zase farář Mazánek věnoval zvláštní pozornost jednotě mládeţe. Pod záminkou církevní výchovy učil dějinám a posiloval národní sebevědomí. Členy jednoty vychovával v duchu odporu. Ve schůzkách pokračoval i v době heydrichiády. Na jednu z nich se však znenadání dostavilo gestapo a účastníky rozehnalo. Faráře zachránilo tvrzení, ţe šlo o zkoušku zpěvu. Řada členů jednoty vstoupila do ilegálních odbojových skupin a farářův pohřební zpěvák Rudolf Janek se stal partyzánem. Viz: VAŠEK, František-ŠTĚPÁNEK, Zdeněk: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945). Brno 2003, s. 54, 63 270 Viz: HOBZA, R.: Církev... In: Rok 1942 v českém odboji, s. 107-108. 271 Viz HRDLIČKA, J.: CČSH v období protektorátu. In: 90 let.., s. 79. 272 Farář v Třebíči dr. Jan Mazaný spolupracoval v rámci Obrany národa s Josefem Roupcem, poštovním zřízencem. Organizaci se dařilo zabavovat na poštovním úřadě dopisy adresované gestapu. Dopisy byly buď ničeny, nebo šlo-li o udání, zakopány, aby mohly být předány po osvobození československým úřadům. Ostravský duchovní Jaromír Mazánek dal zase slezskému odboji k dispozici svůj psací stroj, na kterém tak byly rozepisovány letáky se zprávami z ciziny. Viz: VAŠEK, F. - ŠTĚPÁNEK, Z.: Trnitá cesta.., s. 49, 53. 273 Maxmilián Gross, duchovní v Radvanicích, byl jmenován por. Janem Zapletalem velitelem praporu Obrany národa. V roce 1939 se tak podílel na přenášení zpráv pro československý generální konzulát v Krakově a na ilegálních přechodech osob do Polska. Jaromír Mazánek z Ostravy v několika případech umoţnil nezákonné sňatky Češkám z Těšínska s příslušníkem Protektorátu, aby získaly protektorátní státní příslušnost, a zachránily se tak před nucenou prací v Říši. Rovněţ duchovní Jan Mazaný z Třebíče vyhotovil řadu falešných dokumentů pro členy Obrany národa, aby jim umoţnil ilegální činnost. Také blanenský duchovní František Nygrýn vyhotovil nepravé křestní listy, a v lednu 1945 tak umoţnil pobyt pěti ruským parašutistům. Viz. VAŠEK, F. - ŠTĚPÁNEK, Z.: Trnitá cesta.., s. 52, 66, 79.

55

z duchovních se pak přímo zapojili do odbojových skupin. Gestapo však jejich činnost nenechalo bez reakce. Vyšetřováno a vězněno bylo nejméně

15% všech

československých duchovních. Odsouzeno k odpykání většinou dlouhodobých trestů ve věznicích a koncentračních táborech pak bylo asi 32 farářů.274 Sedm duchovních potom řádění nacistů nepřeţilo. 275 Uherskobrodský farář Rudolf Babula skončil 10. dubna 1945 v plynové komoře v Mauthausenu. Jaroslav Bendl, duchovní v Praze-Vršovicích, zahynul 10. října 1943 v Osvětimi. 276 Linhartu Hodíkovi, faráři z Kdyně u Domaţlic, se ţivotní příběh uzavřel den před Štědrým dnem, 23. prosince 1944 v koncentračním táboře Buchenwald. 277 Jan Parkán, duchovní z Humpolce, byl zastřelen 13. dubna 1945 v Lipsku.278 Duchovní z Holic Václav Falta zemřel jako oběť tyfové epidemie v první polovině května 1945 v koncentračním táboře Terezín.279 Plzeňský duchovní Alois Tuháček zesnul 16. února ve vězeňské nemocnici

274

Viz: HOBZA, R.: Církev... In: Rok 1942 v českém odboji, s. 108. Přesný počet vězněných ale není znám. Seznam vězněných osob, který je v Ústředním archivu a muzeu Církve československé husitské v Praze uvádí počet 33. Těţko říci, kde je stanoveno, ţe uţ je to dlouhý trest. Vězněni či vazebně stíhání za války podle seznamu byli: Rudolf Babula z Uherského Brodu, František Benda z Vlašimi, Jaroslav Bendl z Prahy Vršovice, Pavel Bouda z České Třebové, Karel Čepek z Ostravy Zábřeh, Jan Čičorek z Police nad Metují, Václav Falta z Holic, Leopold Fischer z Jilemnice, Linhart Hodík z Kdyně, František Janků z Jihlavy, Ladislav Král z Berouna, Vladimír Lenc, Miloš Lochmann z Plzně-západ, Jan Lomoz z praţské diecézní rady, Josef Mojţíš z Vamberka, Miloš Našinec z Tábora, Jan Parkán z Kolína, Jaroslav Reitmeier, František Sedláček z Drahotuše, Pavel Sochr z Německého Brodu, Jaroslav Surý z Humpolce, Josef Šperer z Panošího Újezdu, Ferdinand Tichý z Kutné Hory, Alois Tuháček z Plzně, František Valeš z Plzně, Karel Valeš z Prahy Libně, Ferdinand Valík ze Zlína, Josef Vízek z Čáslavi, Karel Vodička z Prahy Nového Města, Jaroslav Vrhel z Tábora, Václav Vyšohlíd z Klatov, Miroslav Zázvorka z Říčan, Josef Zdobinský z Kolína. Mimo tyto jména jsem v pramenech našla ještě tyto duchovní, kteří byli za okupace věznění: Přemysl Dostál, Josef Kaman, Jiří Kocan, Josef Kracík, František Procházka, Josef Vápeník. Viz: ÚAM, II. světová válka.., oddělení 1. 275 Sloţky o těchto duchovních jsou uloţeny v Ústředním archivu a muzeu Církve československé husitské v Praze, fond II. světová válka o odboj CČS. 276 Jaroslav Bendl se narodil 11.3.1913 ve Vídni. Kněţské svěcení přijal v roce 1943. Působil v Brezně nad Hronom, Sázavě a Praze-Vršovicích. Zde byl 14. ledna 1943 zatčen. Důvodem k zatčení byla odbojová činnosti, byl napojen na skupinu v Praze, a jeho protifašistické kázání, které hlásal v kázáních. Po krátkém vyšetřování byl Bendl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde 10.10.1943 zahynul. Viz: Český zápas, roč. LX., č. 32, 17.8.1980, s. 67. 277 Viz: Český zápas, roč. XXVIII., č. 7, 26.7.1945, s. 25. 278 Jan Parkán byl vysvěcen na kněze československé církve v roce 1929. Působil v Humpolci a Kolíně. Zde byl 15.4.1943 zatčen a po výsleších odvezen do Kutné Hory, Prahy-Pankrác, Terezína-malé pevnosti aţ skončil ve vězení v Gollnově. Zde byl v samovazbě a pracoval na opravách německých uniforem. Ve dnech 7.-9. listopadu byl souzen v Litoměřicích. Jak uvádí rozsudek, za rozšiřování nepřátelské propagandy vůči Německé Říši, pro účast na hnutí odporu a pro účast na velezrádné činnosti a pro přípravu násilného převratu, byl Parkán odsouzen k smrti. Po několika přesunech byl nakonec 13.4.1945 ve věznici spolu s dalšími asi 50-70 vězni zastřelen. Viz: Český zápas, roč. LX., č. 14, 13.4.1980, s. 251 279 Václav Falta se uţ v roce 1919 rozešel s římskokatolickou církví a vstoupil do československé církve. Působil v Náchodě, Jičíně, Chlumci nad Cidlinou, Nové Pace a Holicích, kde byl kvůli „špatnému“ kázání 21.2.1945 předvolán na gestapo v Pardubicích. Byl převezen do koncentračního tábora v Terezíně, kdy uţ po osvobození zemřel na tyfus. Viz: Český zápas, roč. LX., č. 21, 1.6.1980, s. 27.

56

v Hamburku.280 Pouhých pár dní před osvobozením, 5. května 1945, byl v Havlíčkově Brodě před Husovým sborem zastřelen místní duchovní Vojtěch Schück. 281 Ţivot za války ztratil i František Janků, jáhen a učitel náboţenství v Jihlavě, který zemřel 17. května 1942 v Osvětimi.282 Všem výše osmi jmenovaných nechala církev v roce 1981 zbudovat pamětní desku v budově farního úřadu Církve československé husitské v Praze-Dejvicích. Trochu jiným směrem, neţ jakým byl boj proti Němcům, se vydal duchovní Rudolf Ceh. Ten se snaţil přiblíţit CČS silně nacizovanému hnutí Německých křesťanů, a církvi tak působil značné problémy.283 Aktivního odporu proti nacistům se účastnilo i mnoho věřících laiků. Například Mašínovi a Zelenka-Hájský z Prahy Ţiţkova, členové sokolské organizace Jindra a také věřící československého vyznání, pomáhali spolu s lidmi z pravoslavné církve parašutistům, kteří připravovali atentát na Reinharda Heydricha.284 Právě smutný rok 1942, období takzvané heydrichiády285, přinesl mnoţství obětí. V Lidicích, které nacisté 10. června 1942 vypálili, zemřelo devět členů CČS. 286

280

Alois Tuháček se narodil 22.5.1883 v Březových horách u Příbrami. Vysvěcen na kněze československé církve byl v roce 1921, byl vikářem pro Plzeň. 28. dubna 1944 byl zatčen plzeňským gestapem a odvezen do Prahy na Pankrác. Tam byl odsouzen k patnácti letům vězení v Gollnově. Zemřel při transportu smrti 16.2.1945 v Hamburku. Viz: Český zápas, roč. LX., č.6, 17.2.1980, s. 223. 281 Vojtěch Schück přišel do Německého (Havlíčkova) Brodu v roce 1943 a u svých věřících byl hodně oblíbený. Zastřelen byl ve věku 28 let 5.5.1945 kousek od svého domu Němci, kteří měli za úkol sevřít revoltující střed města. Viz: Český zápas, roč. LX., č. 17, 4.5.1980, s. 13. 282 Viz: František Janků se narodil 16.3.1904 v Janoušově v okresu Šumperk. V letech 1924-1927 vystudoval Husovu evangelickou fakultu bohosloveckou v Praze. Působil jako učitel na několika školách, po okupaci se musel přestěhovat do Jihlavy. Zde učil do 7.10.1941, kdy byl spolu s několika dalšími zatčen. Důvodem k zatčení byla jeho činnost v Sokole a československé církvi. Byl vězněn v Jihlavě a pak byl převezen do koncentračního tábora v Osvětimi, kde 17.5.1942 zemřel. Viz: ÚAM, II. světová válka, oddělení 1. 283 Viz HRDLIČKA, J.: CČSH v období protektorátu. In: 90 let Církve.., s. 79-80. Více o Rudolfu Cehovi viz: KOTLÍKOVÁ, Martina: Rudolf Ceh - Němec a oddaný kněz Církve československé ve sloţitém období let 1934-1950. In: MAREK, Pavel – HANUŠ, Jiří: Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století. Brno 2006, s. 477-486 284 Viz: http://veritas.evangnet.cz/download/bulletin11-2002.pdf 285 Po atentátu na Heydricha bylo vyhlášeno stanné právo. Československá církve měla zakázáno pořádat veřejná shromáţdění. 6. červenec, připomínka upálení M. J. Husa byl pracovním dnem. Na počest úmrtí Heydricha musely být vyvěšeny protektorátní a říšské vlajky. Viz: FA NO Hodonín, nezpracovaný fond. 286 Viz: : KAŇÁK, M.: Církev.. In: Theologická revue.., s. 33. Týdeník Český zápas v srpnu 1946 na lidické oběti vzpomínal: „Dne 10. června vzpomínal celý náš národ mučedníků z Lidic. Československého vyznání byli: Josef Doleţal, hutník, bytem v Lidicích čp. 93, nar. 7.8.1901v Bělokách, ţenatý. Ladislav Liška, mlynář, bytem v Lidicích čp. 66, nar. 31.1.1903 v Řičce, ţenatý. František Moravec, elektromontér, bytem v Lidicích čp. 38, nar. 11.5 1906 v Motole, ţenatý. Václav Nejedlý, sedlák, bytem v Lidicích čp. 22, nar. 13.6.1887 v Lidicích, ţenatý. Zdeněk Petřík, učitel, bytem v Lidicích čp. 97, nar. 18.12.1913 v Kladně, ţenatý. Josef Straka, dělník, bytem v Lidicích čp. 35, nar. 15.10.1916 v Útěchovičkách, ţenatý. Jan Štorek, sedlák, bytem v Lidicích čp. 22, nar. 7.5.1900 v Chýnově, ţenatý. Uvedení bratři byli popraveni 10. června 1942 na zahradě Horákova statku. Dodatečně pak byli chyceni a podle stanného práva v Praze zastřeleni: Josef Doleţal, zednický učeň, bytem v Lidicích čp. 93, svobodný, sotva patnáctiletý, nar.

57

V souvislosti s atentátem přišel o ţivot i Matěj Gorazd Pavlík. Muţ, který stál u počátků budování CČS, v letech 1921-1924 byl prvním moravským biskupem, a posléze se stal vedoucí osobností pravoslavné církve, totiţ parašutisty, kteří provedli atentát na Heydricha, kryl. Kdyţ pak byli parašutisté zradou Karla Čurdy v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje vypátráni, znamenalo to konec i pro Gorazda. Zatčen byl tento pravoslavný biskup 25. června 1942. 3. září pak stanul před stanným soudem a následujícího den byl popraven. 287 Vypátrání parašutistů znamenalo konečnou i pro celou pravoslavnou církev. Němci zakázali její činnost a snaţili se zabránit i tomu, aby příslušníci pravoslavné církve přecházeli do Církve československé, která jim byla svým zaměřením nejbliţší.288 Přesný počet čechoslováků, kteří se účastnili odboje, není znám. Historik Církve československé Miloslav Kaňák však odhadl, ţe se do odboje zapojilo kolem 10 tisíc členů, přičemţ asi polovinu nacisté věznili a jedna čtvrtina z nich byla popravena nebo umřela v koncentračních táborech či vězeních. 289 Nejznámějším z umučených členů církve je Josef Pešek, člen diecézní rady západočeské diecéze, který byl spoluvězněm legendárního Julia Fučíka. Pešek byl nacisty zatčen 30. ledna 1942 a byl odsouzen k smrti. Protoţe uţ měl ale šedesát let, trest mu byl změněn na doţivotní vězení. Pešek se nakonec z vězení dostal, ale byl v tak zuboţeném stavu, ţe po několika dnech, přesně 29. května 1945, na následky proţitých útrap zemřel.290 Také jednoty mládeţe, výrazné sloţky, které fungovaly při CČS, se nacistům vzepřely a snaţily se jim co nejvíce škodit. Podle hlášení po válce se protiněmeckých bojů účastnily desítky a ke konci války pak stovky mladých čechoslováků.291

6.4.1927 v Lidicích. Karel Hroník, hutník, bytem v Lidících čp. 75, nar. 24.10.1900 v Buštěhradě.“ Viz: Český zápas, roč. XXIX., č. 31, 1.8.1946, s. 173. 287 František Kovář, přítel Gorazda a muţ, který se stal po válce patriarchou československé církve, vzpomínal: „Po zatčení pravoslavného biskupa Gorazda začalo nové vyšetřování naší církve. Sám jsem byl celé dopoledne vyslýchán v bytě zemským inspektorem Wernerem, na nějţ před domem čekali dva gestapáci, zda-li jsem byl ve styku s Gorazdem.“ Viz: HRDLIČKA, J.: Ţivot a dílo prof. Františka Kováře, s. 283. 288 Německá tajná policie v září 1942 sdělila vikáři Vitoslavskému z diecézní rady v Olomouci, ţe zakazují hromadné přijímaní členů pravoslavné církve do československé církve. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 13, inv. č. 60. 289 Viz: KAŇÁK, M.: Církev... In: Theologická revue.., s. 33. 290 Viz: KADEŘÁVEK, V.: Jak CČSH pomáhala v zápase o osvobození naší vlasti. 291 Článek v Českém zápasu ze září 1945 s nadpisem Jak jsme se účastnili národní revoluce: „Na dotaz Ústředí mládeţe zaslalo dosud 79 jednot odpovědi, podle nichţ 2 členové na počátku války odjeli do Anglie, aby tam bojovali v československém vojsku, 29 členů bylo vězněno pro protinacistickou činnost v koncentračních táborech, 3 z nich týrání nepřeţili a několik je jich doposud nezvěstných. Partyzánských bojů před revolucí se zúčastnilo na různých místech republiky 38 členů, jeden byl dopaden a ihned popraven. Při revolučních bojích šlo v řadách ostatních občanů 486 hochů a 71 děvčat – příslušníků jednot mládeţe, aby buď se zbraní v ruce, v samaritánských sluţbách nebo při jiných pomocných pracích

58

Osvobození se čechoslováci aktivně účastnili. Poté co byla poškozena budova českého rozhlasu, bylo vysílání přeneseno do Husova sboru v Praze na Vinohradech. Od 6. do 10. května 1945 tak bylo Praţské povstání řízeno právě z budovy patřící CČS.292 Boje na barikádách v Praze si potom vyţádaly přes dvě stě osmdesát ţivotů čechoslováků a na českém venkově dalších devět stovek.293 Po skončení války v Československu se ţivot církve začal pomalu vracet do normálních kolejí. V červnu 1945 opět zahájila činnost Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, o rok později, v červnu 1946, byl zvolen patriarchou František Kovář294 a od 1. září 1948 obnovila svou činnost vojenská duchovní správa československé církve v Brně. V roce 1949 však vznikl Státní úřad pro věci církevní, takţe se všechny církve dostaly pod přímý tlak komunistické státní moci, který skončil aţ v listopadu 1989.295 Kromě toho, ţe se náboţenské obce dávaly po válce opět dohromady a budovaly svoje sbory, na mnoha místech postupně vznikaly nové náboţenské obce. V prostoru jiţní a jihovýchodní Moravy, kterému je věnována v této práci větší pozornost, v roce 1951 vznikla nová náboţenská obec v Břeclavi.

4.3 Na jiţní a jihovýchodní Moravě

4.3.1 Náboţenská obec Bzenec Podle výkazu z roku 1946, který náboţenská obec Bzenec zaslala Ústřední národní správě CČS, se do odboje z řad jejich věřících zapojilo jednadvacet lidí. Jedinou ţenou mezi nimi byla Marie Krzáková, choť berního úředníka v Uherském Ostrohu, která byla kvůli rozšiřování londýnských zpráv zatčena v roce 1941. Vězněna byla v Ravensbrücku a domů se dostala aţ po osvobození.296 Nejvíce příslušníků z náboţenské obce Bzenec, kteří byli členy různých odbojových skupin, bylo z Uherskohradišťska. Byl to major československé armády

hájili československou svobodu. 36 jich poloţilo ţivoty na oltář vlasti, 7 bylo těţce zraněno.“ Viz: Český zápas, roč. XXVIII., č. 16, 27.9.1945, s. 62. 292 Viz: ÚAM, II. světová válka.., oddělení 1, list z 1.7.1947. 293 Viz: KAŇÁK, M.: Církev... In: Theologická revue.., s. 34-35. 294 Viz HRDLIČKA, Jaroslav: Období po II. světové válce (1945-1948). In: 90 let Církve československé husitské. Praha 2010, s. 85. 295 BALATKOVÁ, J.: Organizační vývoj... In: XXVII. Mikulovské sympozium..., s 230. 296 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 96.

59

v Uherském Hradišti Jaroslav Fuksa, tajemník v Uherském Hradišti Josef Bubeník, knihkupec v Uherském Hradišti Beňo (Benno) Kopecký, student v Uherském Hradišti Josef Holub, ředitel pojišťovny v Uherském Hradišti Vladimír Janoušek, továrník v Uherském Hradišti Josef Linhart, továrník v Uherském Hradišti Bohuslav Blaţek, vrchní četnický stráţmistr ve Starém Městě František Jarka, četnický stráţmistr ve Starém Městě Josef Bryl, soudní úředník ve Starém Městě Ivan Omasta, učitel v Podolí Bedřich Hofman, zahradník v Kunovicích František Šlerka a štábní rotmistr ve Starém Městě Josef Smrčka. 297 Z těchto třinácti muţů za svoji odvahu vzepřít se Němcům zaplatilo ţivotem osm z nich. Josef Bubeník, narozený 8. února 1900, zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg 9. února 1942. Josef Bryl, narozený 19. března 1891. byl pro činnost v Obraně národa popraven 26. ledna 1943 v Berlíně. Bedřich Hofman, narozený 11. srpna 1896, byl popraven 5. března 1943 ve Vratislavi. František Jarka, narozený 18. dubna 1897, byl pro činnost v Obraně národa popraven 11. listopadu 1941 v Osvětimi. Vladimír Janoušek, narozený 2. prosince 1895, byl pro působení v Obraně národa, popraven 11. února 1944 v Briegu u Vratislavi. Josef Smrčka, narozený 16. září 1897, byl za ukrývání zbraní umučen 25. července v Briegu u Vratislavi. Benno Kopecký, narozený 10. prosince 1889, byl pro činnost v Obraně národa popraven 26. dubna 1942 v Osvětimi.298 Ţivot za války ztratil i František Šlerka, narozený 24. března 1896. Šlerka byl velitelem skupiny v Kunovicích, jeţ spadala pod Obranu národa a jejíţ hlavní náplní bylo rozmnoţování ilegálních letáků, obstarávání zbraní a také vyráběla a zkoušela benzínové bomby. V letech 1940 a 1941 ale byla mnoho odbojářů zatčeno a mezi nimi i František Šlerka, který byl 5. března 1943 popraven ve Vratislavi.299 Také na Bzenecku se do odboje zapojilo sedm příslušníků. Dva z nich - odborný učitel v Bzenci Antonín Staněk a bzenecký zedník Antonín Somr – působili v odbojové organizace Vela (Vojska lidové armády), jejímţ velitelem byl generál dr. Josef Koutňák a která na Bzenecku fungovala od roku 1943. 300 Uţ předtím ale byl Antonín Somr členem v bzenecké ilegální buňce Komunistické strany Československa, jiţ velel

297

Tamtéţ. BURIÁN, Ludvík: Uherskohradišťsko proti fašismu. Uherské Hradiště 1984, s. 157-179. Také viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 96. V seznamu od náboţenské obce jsou ale dvě malé odchylky od seznamu od Ludvíka Buriána. Seznam z církve uvádí, ţe Bedřich Hofman byl popraven v Oranienburgu a ţe František Jarka byl popraven 7.11.1941. 299 BURIÁN, L.: Uherskohradišťsko.., s. 109, 182. Seznam od náboţenské obce uvádí datum úmrtí Šlerky 15.3.1943. Viz: ZAO PO Opava, Diecézní rada…, karton č. 22, inv. č. 96. 300 Viz: ZAO PO Opava, Diecézní rada…, karton č. 22, inv. č. 96. 298

60

František Souček301 a Antonín Staněk působil od května 1939 do dubna 1940 v Obraně národa. 302 Oba válku přeţili, přičemţ Antonín Staněk se po válce stal velitelem stráţního oddílu vyslaného 15. května 1945 do bývalého internačního tábora ve Svatobořicích, v němţ byli v té době internováni Němci a kolaboranti.303 Zbývajících pět muţů z Bzence - Oldřich Kučera, Antonín Straka, Josef Šebesta, Otakar Osyčka a Karel Rosa - působilo v takzvaném nekomunistickém odboji a aţ na Antonína Straku všichni válku přeţili. Učitel Oldřich Kučera, narozený 18. listopadu 1911, 304 vstoupil od odbojové činnosti uţ v květnu 1939, kdy byl vedoucím odbojové sokolské skupiny v Bzenci. Ta později splynula s vojenskou odbojovou skupinou Obrana národa, která se rozdělila na západní a východní část. Kučera velel východní části bzenecké skupiny, jejímţ úkolem byla příprava na ozbrojený odpor proti okupantům.305 V průběhu roku 1940 se kvůli zásahům gestapa ale skupina Obrana národa postupně rozpadala, takţe Kučera na přelomu let 1940/41 vytvořil menší odbojovou skupinu, jeţ je v literatuře označována jako Kučerova skupina Obrany národa. Ta se podílela na různých odbojových akcích především zpravodajského rázu a ve spolupráci s komunistickým odbojem rozšiřovala ilegální tisk. Kučera se také dostával do kontaktu s jinými odbojáři. Asi v polovině února 1943 poslal Oldřich Kučera svého bývalého ţáka Alexeje Novosada, také čechoslováka, do Ţeravic u Bzence, aby tamnímu odbojovému pracovníkovi Františku Janouškovi, rovněţ čechoslovákovi, předal vzkaz pro Cyrila Ţiţlavského, s nímţ se pak Novosad setkal osobně při své druhé návštěvě u Janoušků. Cyril vzkázal Kučerovi, ţe ujednání stále platí. Šlo o varování před jakoukoliv odbojovou činností bzenecké skupiny, protoţe v těch dnech se díky konfidentovi Viktorovi Ryšánkovi gestapo dozvědělo o mnoha odbojářích, které později společně s těmi, kteří jim pomáhali, opravdu gestapáci zatkli.306 Po těchto událostech byla činnost skupiny Oldřicha Kučery na čas zastavena, ale plně do práce se opět dala v roce 1944, kdy začala spolupracovat s 301

NOVOSAD, A.: Bzenec v odboji 1939-1945. Bzenec 1982, s. 46. Rukopis, uloţen v knihovně v Bzenci. 302 Tamtéţ, příloha 3. 303 Tamtéţ, s. 85. 304 Tamtéţ, příloha 4. 305 Konkrétní úkoly skupiny: Na rozkaz vedoucího okresu z Uherského Hradiště nebo podle potřeby zřídit na hlavních silnicích protitankové překáţky, klást brány špicemi vzhůru a různé druhy hřebíků na cesty k ničení plášťů a duší automobilových vozidel, ničení mostů, být připraveni pro potřebu pomoci při přistání paraskupin zahraničních vojáků a pro upevnění a rozšíření území základny, v případě státního převratu zabránit drancování a loupení majetku státního i soukromého, udrţovat bezpečnost a pořádkovou sluţbu. Tamtéţ, s. 24. 306 Tamtéţ, s. 20-40.

61

odbojovou skupinou majora Františka Bogotaje, 307 parašutisty z Londýna, který byl spolu s dalšími třemi parašutisty vysazen 13. dubna 1944 v Československu v rámci operace Carbon. 308 Koncem srpna 1944 podle rozkazu majora Bogotaje Kučera ustanovil místní skupinu Carbon Bzenec, ve které se posléze stal velitelem. Skupina se hlavně připravovala na shoz materiálu z Anglie, ke kterému nakonec došlo 23. března na ploše Srnec,309 a skupina Carbon Bzenec pak zbraně v závěru války pouţila k 44 úspěšným přepadům.310 Antonín Straka, narozený 10. dubna 1906, který učil v Ostroţském Předměstí,311 začal s odbojovou činností společně s Kučerou ve skupině spadající pod organizaci Obrana národa. Skupinka měla provádět menší sabotáţe zejména na transportech, které projíţděly po severní dráze, tedy přes Břeclav a Přerov.312 Aktivně se také podílel na sbírce peněz, která pomáhala rodinám po zatčených a vězněných.313 7. dubna 1941 byl ale Straka zatčen a z vězení byl propuštěn o dva měsíce později, 6. června 1941.314 Ve své odbojové činnosti ale pokračoval a působil v Kučerově skupině. Aniţ by to tušil, však svou horlivou odbojovou činností pomáhal gestapu. Skupina se totiţ snaţila vyrábět zápalné směsi, kterými chtěli zapalovat hořlavé látky v německých transportech. V roce 1940 se tak Straka seznámil s Viktorem Ryšánkem, který se vydával za bývalého vojenského pyrotechnika. 315 Později navázal Straka spojení i s Karlem Paprskářem. Ryšánek i Paprskář se vydávali za odbojové pracovníky, ve skutečnosti však byli konfidenty brněnského gestapa. Straka jim však bezvýhradně důvěřoval, protoţe slíbili odbojové skupině zbraně, peníze a falešné doklady, a tak jim Straka v domnění, ţe jsou členy brněnské skupiny Obrany národa, poskytl informace o Oldřichu Pechalovi. Ten byl velitelem paravýsadku Zinc vyslaného z Anglie v březnu 1942.316 Přestoţe hned od počátku provázelo výsadek Zinc mnoţství problémů a po Pechalovi šlo tvrdě gestapo, 307

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 96. ŠOLC, Jiří: Bylo málo muţů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé světové války. Praha 1990, s. 145-147. 309 MAREK, Jindřich: Poznámky ke vzniku a vývoji odbojového seskupení Carbon na jihovýchodní Moravě v letech 1944-1945. In: Morava v boji proti fašismu. II. sborník statí, vzpomínek a dokumentů. Brno 1990. s. 110-111. 310 ŠOLC, J.: Bylo málo muţů.., s. 150. 311 BURIÁN, L.: Uherskohradišťsko.., s. 180. 312 Viz: Archiv bezpečnostních sloţek Praha, Studijní ústav ministerstva vnitra, fond 305 Ústředna Státní bezpečnosti, karton č. 794, svazek č. 6. (dále jen ABS Praha, SÚMV) 313 NOVOSAD, A.: Bzenec v odboji.., s. 28. 314 POLÁKOVÁ, Miroslava: Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939-1945. Dizertační práce na FF MU Brno. Brno 2009, s. 143. 315 ABS Praha, SÚMV, 305 Ústředna Státní bezpečnosti, karton č. 794, svazek č. 6. 316 Viz: ABS Praha, SÚMV, fond 300 Zemský odbor bezpečnosti Praha, karton č. 9, svazek č. 2, s. 59. Také viz: NOVOSAD, A.: Bzenec v odboji.., s. 31. 308

62

nakonec se díky pomoci mnoha lidí podařilo Pechalovi gestapu uniknout a Pechal chtěl navázat spolupráci s domácí odbojovou skupinou.317 Pechal tedy poţádal o dojednání kontaktu Matěje Urbana, který právě kontaktoval Straku a ten následně Ryšánka s Paprskářem. Straka pak také domlouval několik schůzek Pechala s brněnskými „odbojáři.“ Nakonec pod vidinou, ţe Pechalovi „odbojáři“ obstarají úkryt, se s nimi Pechal setkal a ti ho 2. června 1942 zatkli a odvezli do Kounicových kolejí v Brně. Tam ho tvrdě vyslýchali, aţ prozradil několik jmen a nakonec byl 22. září 1942 v Osvětimi popraven. 318 Po výslechu Pechala proběhlo pak velké zatýkání lidí, kteří Pechalovi pomáhali. Cyril Ţiţlavský, největší z Pechalových pomocníků, však gestapu unikl a uchýlil se do Ţeravic k manţelům Janouškovým. Nakonec byl ale 5. března 1943 Ţiţlavský gestapem dopaden (Ţiţlavský se raději zastřelil) a s ním i manţelé Janouškovi a ještě několik lidí, kteří mu pomáhali.319 Odbojová činnost na jiţní Moravě tak dostala velkou ránu, ale i přesto Straka pořád netušil, ţe Ryšánek s Paprskářem jsou konfidenti. Obhajoval je před Kučerem, který uţ začal být podezřívavý, tím, ţe by je, myšleno Kučeru i Straku, gestapo nenechalo na svobodě.320 Jenţe v tom byla právě jeho velká mýlka, protoţe gestapo si velice dobře uvědomovalo, jak je pro ně Straka jako nevědomý informátor důleţitý. Ve své nevědomosti tak Straka s brněnskými „odbojáři“ i nadále spolupracoval a na jaře 1944 jim poskytl spojení s Františkem Bogotajem, velitelem skupiny Carbon. Ten poté, co se jeho skupina po seskoku rozpadla a on přišel o vysílačku, našel u Straky jako svého předválečného přítele podporu. Straka Bogotajovi pomohl najít druhého člena výsadku Jaroslava Šperla (dva zbývající členové František Kobzík a Josef Vanc se při obklíčení gestapa zastřelili) a také mu dodal několik kontaktů. Bogotaj po válce vzpomínal: „Straka mě řekl, ţe má spojení s odbojovou organizací v Brně prostřednictvím Ryšánka a také s Radou tří prostřednictvím Radomíra Matouška, člena skupiny Alfa, který měl i napojení na paraskupinu Clay pod velením Antonína Bartoše. Prosil jsem Radu tří i Bartoše, aby odeslali do Londýna zprávu s prosbou o novou vysílačku. Ani já, ani Antonín Straka a celá brněnská odbojová organizace jsme neměli tušení, ţe rotmistr Ryšánek, s nímţ mne Straka seznámil, se uţ dávno stal nejnebezpečnějším konfidentem gestapa v Brně a ţe 317

Více o Pechalovi viz: NEDBAL, Lubor: Voják, vlastenec a národní hrdina štábní kapitán pěchoty Oldřich Pechal. K ţivotním osudům velitele výsadkové skupiny Zinc. Vřesovice 2007. 318 Viz: NEDBAL, Lubor: Národní odboj na území politického okresu Kyjov v letech 1939-1945. Diplomová práce na FF MU Brno. Brno 1990, s. 70-84. Blíţe popisuje zánik skupiny Zinc kniha: ANDREJS, Jaroslav: Tři cesty k smrti. Praha 1992. 319 Viz: NEDBAL, L.: Národní odboj.., s. 85-88. 320 NOVOSAD, A.: Bzenec v odboji.., s. 31.

63

jeho konfidenti uţ také pronikli do různých odbojových organizací.“

Odbojovým

skupinám tedy hrozilo velké nebezpečí. Jeden z blízkých Ryšánkových spolupracovníků, Karel Paprskář však uţ začal hledat cestu k vlastní záchraně, a tak vyzradil svou skutečnou identitu a odhalil i ostatní konfidenty. Bogotaj opět vzpomínal: „Domluvil jsem se ihned se Strakou, ţe za účelem zmatení gestapa a odvrácení dalšího pátrání Strakovi napíši osobní dopis, ve kterém mu oznámím, ţe po ztrátě dvou členů mojí skupiny, parašutistů Kobzíka a Vance, a po ztrátě vysílačky, uţ nemohu splnit svůj úkol a ţe odcházím na Slovensko. Ţe se však vrátím v příhodném okamţiku. Straka předal dopis Ryšánkovi a gestapo dopisu uvěřilo.“ Bogotaj a jeho pomocníci tak mohli pokračovat v práci, ale Straka se osvobození nedoţil. Jak vzpomíná Bogotaj: „Můj nejzaslouţilejší spolupracovník, hlavní organizátor, přechovávač a spojka, učitel Antonín Straka, byl chycen gestapem, kdyţ nesl můj rozkaz skupině ve Stráţnici. Byl okamţitě vezen k výslechu. Aby zachránil celou organizaci Carbon, otrávil se jedem, který jsem mu hned na začátku naší spolupráce dal.“ 321 Poslední stránka Strakova ţivota tak byla dopsána ve věznici gestapa v Uherském Hradišti 29. března 1945.322 Po osvobození byl Straka za svou činnost v odboji vyznamenán Československým válečným kříţem in memoriam.323 Jméno rolníka Josefa Šebesty, narozeného 1. září 1907, se v knize Alexeje Novosady Bzenec v odboji 1939-1945 objevuje nejdříve u Kučerovy skupiny. Pak Šebesta přešel v roce 1944 pod skupinu Carbon Bzenec, kde zastával funkci velitele druhé čety a také podporoval osoby hledané gestapem. Elektrotechnik Otakar Osyčka, narozený 23. března 1909, byl nejprve členem odbojové skupiny Obrana národa, pak přešel pod Kučerovu skupinu a od dubna 1944 přešel ke skupině Carbon Bzenec. Zde se věnoval opravování vysílaček a dodával zprávy ze zahraničního Československého rozhlasu. Autodopravce Karel Rosa, narozený 19. října 1903, se do odboje zapojil hned v roce 1939, kdy byl členem Obrany národa. Pak přešel pod Kučerovu skupinu a na jaře 1944 ke skupině Carbon Bzenec. Zde zastával funkci autospojky, takţe převáţel ilegální

321

BOGOTAJ, František: Historie paraskupiny Carbon. In: DUBEN, V. N.: Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce. Praha 1992. s. 167-170. 322 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 96. Také viz: FA NO Bzenec, Kronika náboţenské obce církve československé v Bzenci. 323 ABS Praha, SÚMV, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV, karton č. 474, svazek č. 12320, s. 54.

64

materiál a odbojáře. 324 Například na podzim 1944, kdy byl v blízkosti Kameňáku v chřibských lesích budován bunkr, sem Rosa převezl pokrývky a potraviny.325 Odbojářem z Bzenecka byl také Alexej Novosad, narozený 28. července 1924. Ten sice není uveden v seznamu odbojových pracovníků, který náboţenská obec Bzenec po válce posílala do Prahy, ale příslušníkem CČS byl. Dokládají to jednak archivní prameny, 326 také svědectví jeho manţelky Marie Novosadové 327 a především fakt, ţe se po válce stal československým farářem. 328 Alexej Novosad byl členem skupiny Komunistické strany Československa, jiţ velel František Souček, ale měl spojení i na jiné odbojové skupiny. Byl spojkou při přenosu ilegálních letáčků, které také pomáhal vyrábět. V dubnu 1941 letáky zesměšňovaly Hitlera a obsahovaly výzvu, aby lidé ignorovali oslavu jeho narozenin. V létě 1942 zase předával z jedné skupiny do druhé ampulky naplněné chemikáliemi k sabotáţím.329 Byl také tiskovým zpravodajem ilegálního stranického tisku Naše pravda. 330 6. července 1942 byl však gestapem v Hodoníně zatčen.331 Po třídenním vyšetřování byl převezen do věznice v Uherském Hradišti a odtud pak po devítitýdenní samovazbě do Kounicových kolejí v Brně. Kdyţ mu nebyla prokázána spolupráce při vydávání a kolportáţi ilegálních tiskovin, byl 15. října 1942 po několika výsleších s výstrahou propuštěn. Po návratu z vězení určitý čas v odboji nepracoval, aby se prověřil. Kdyţ k zatýkání nedošlo, vrátil se v únoru 1943 ke zpracovávání bzeneckých ilegálních tiskovin. 332 Kromě toho Novosad také navázal spojení s kyjovskou odbojovou skupinou, se skupinou Vela a spolupracoval i se skupinou Orlov. Na začátku roku 1945 se ale do odbojové sítě dostali konfidenti a v únoru došlo k velkému zatýkání.333 2. února byl zatčen dr. Koutňák ze skupiny Vela334

324

NOVOSAD, A.: Bzenec v odboji, příloha 3 a 4. Tamtéţ, s. 69. 326 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 191, inv. č. 1623. Novosad byl také členem bzenecké mládeţe. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 22, inv. č. 96. 327 Osobní svědectví Marie Novosadové, bytem Hodonín, Erbenova 3055/11, z listopadu 2009. 328 Nejprve byl od roku 1949 kazatelem československé církve v Bzenci, v roce 1955 byl vysvěcen na faráře. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 191, inv. č. 1623. Po vysvěcení byl do roku 1973 farářem v Hovoranech. Od roku 1990 do roku 1999 pak kázal v Hodoníně. Viz: SALAJKA, M..: Proces ustavování, s. 147. 329 Viz: NOVOSAD, A.: Bzenec v odboji.., s. 50. 330 Viz: BLAŢEK, Josef: Jak jsme bojovali proti fašismu. Hodonín 2001, s. 28. 331 Osobní archiv Marie Novosadové, bytem v Hodoníně, Erbenova 3055/11, osvědčení o odbojové činnosti. 332 NOVOSAD, A.: Bzenec v odboji.., s. 52-53. V roce 1943 byl v Bzenci vydán Výbor pro VKS/b, který pomáhal Novosad tisknout. Tiskárna měla dva psací stroje, jeden ruční válečkový rozmnoţovač a starší cyklostyl. Vzhledem k nedostatku papíru bylo pouţíváno i papírů linkovaných, čtverečkovaných, účetnických a jiných. Letáky byly posílány i některým německým osobnostem, gestapu a rozhazovány na ulici. Viz: BLAŢEK, J.: Jak jsme bojovali.., s. 28. 333 Viz: NOVOSAD, A.: Bzenec v odboji.., s. 61. 325

65

a 27. února 1945 i Novosad, který se sice při obklíčení svého domu gestapem pokusil o útěk, ale při vzájemné přestřelce byl raněn do nohy a poté zatčen a v poutech odveden do bzenecké měšťanské školy, kde byl oddíl Schutzpolizei.335 Z Bzence se dostal do brněnských Kounicových kolejí, ze kterých byl ale v dubnu, protoţe se jiţ blíţila osvobozovací armáda, převezen do koncentračního tábora v Mirošově u Rokycan. Novosad později vzpomínal: „Transport vypravený z Brna se skládal z několika uzavřených nákladních vagónů, za něţ byly připojeny osobní vagóny, v nichţ jeli příslušníci ozbrojeného doprovodu a rodiny gestapáků. Cesta trvala dva dny a vězňům nebyla podána ţádná strava ani voda. Protoţe transport neměl na trati „zelenou“, často stál. V prvním vagónu za lokomotivou jel také ředitel školy v Letovicích Boušek, kterému se cestou podařilo na jednom nádraţí vyhodit lístek, na němţ byla prosba o pomoc: „Jedeme do koncentráku, máme hlad.“ Ţelezničáři pochopili. Nejenţe transport nepouštěli dál, ale zorganizovali pomocnou akci mezi obyvateli stanic, jimiţ měl vlak projíţdět. Lidé pak házeli do stojící soupravy balíčky s jídlem. Cestou na Plzeň transport napadli hloubkoví letci. Někteří vězni vyrvali holýma rukama ostnaté dráty, jimiţ byla zadrátovaná okénka vagónů. Jeden z vězňů tak vyskočil ven a otevřel dveře vagónů, z nichţ pak vězni utekli mimo dosah kulometné střelby. Po delší zastávce byli všichni nahnáni zpět do vagónů a vlak pokračoval ve své cestě. Kdyţ znovu vlak zastavil, otevřely se dveře a za křiku byli všichni vyhnáni ven. Teprve v táboře jsme se dozvěděli jméno našeho nového pobytu: Mirošov. Po nezbytných přijímacích formalitách trvajících několik hodin jsem se konečně dostal na barák. Byl přeplněný dřívějšími vězni, a tak naším lůţkem byla podlaha. Ráno nás vzbudilo hulákání los, los. Během dne byli někteří vězni přestěhováni do jiných bloků, coţ bylo pro nás vítaným přínosem, protoţe jsme měli kaţdý svůj kavalec. Po celý den jsme byli zavření na baráku. Ven se mohlo jít jen při organizovaném latrinomarši, který vyuţívali všichni. V poledne oběd, pak se čekalo na večeři a na apel, po němţ všichni chodící pochodovali před zraky velitelů tábora. A kdyţ bylo dovoleno při pochodu zpívat, tak se vybíraly písně především sokolské a národní. To byl podnět ke vzniku písně Mirošovské. A tak si den se dnem podával ruku, aţ nadešel 4. květen 1945. V odpoledních hodinách mně řekl můj druh v utrpení generál dr. Josef Koutňák, s nímţ jsem bydlel na jednom baráku, ţe se Němci pakují. Po večerním nástupu přišel na náš blok jeden esesman a přátelsky si povídal 334

Viz: PŘIKRYL, Josef - SLEZÁK, Lubomír: Jihovýchodní Morava v boj proti okupantům. Brno 1965, s. 191. 335 NOVOSAD, A.: Bzenec v odboji.., s. 77.

66

s generálem. Nakonec, k překvapení všech, řekl: „Snaţil jsem se váš osud zmírnit. Třeba na to nezapomenete,“ a odešel. V ranních hodinách 5. května někdo zavolal: „Němci jsou pryč. Jsme svobodní.“ Nechtěli jsme uvěřit a báli se vyjít z bloku. Najednou kdosi zavolal: „Podívejte se nad pilu! Je tam naše vlajka!“ To byl povel pro všechny. Jeden blok za druhým zaplňoval apelpac, objímali jsme se, smáli a přitom plakali.“ V roce 1951 získal Novosad od ministerstva vnitra Pamětní odznak druhého národního odboje.336 Československého vyznání byli podle svědectví Marie Novosadové také Alexejův otec Karel Novosad a Alexejův starší bratr Oldřich Novosad. Ti se stejně jako Alexej zapojili do odboje a také válku přeţili. Karel Novosad působil v Obraně národa a zároveň v bzenecké ilegální skupině Komunistické strany Československa, které velel František Souček. 337 Odbojová činnost Karla Novosady spočívala v sabotáţích na dole Littner v Bzenci a v obstarávání střeliva. Karel Novosad po válce uvedl: „Já sám jsem při nočních směnách sypal písek do loţisek, takţe docházelo často k poruchám a narušování těţby. Přímo v šachtě jsem poškozoval čerpací pumpy, coţ mělo za následek několikeré zatopení některých štol. Také jsem ze skladiště střeliva, které bylo v šachtě, postupně odcizoval dynamon.“ 338 V lednu 1945 také na několik týdnů u Novosadů bydleli dvě Rusky, které uprchly ze zajateckého tábora.339 Oldřich Novosad stejně jako jeho bratr a otec byl členem odbojové skupiny Komunistické strany Československa pod vedením Františka Součka. 340 Po zatýkání několika bzeneckých odbojářů, mezi nimiţ byl i Alexej Novosad, v únoru 1945 se Oldřich Novosad připojil ke kyjovské skupině v bunkru u Kameňáku.341

4.3.2 Náboţenská obec Hodonín Zjistit, kdo byl z hodonínské farnosti za války aktivní v odbojové činnosti, bylo značně problematické. Náboţenská obec Hodonín totiţ po válce na oběţník, který zaslala Ústřední národní správa CČS v Praze, nejspíše neodpověděla. Seznam obětí či

336

Viz: Osobní archiv Marie Novosadové. NOVOSAD, A.: Bzenec v odboji.., s. příloha 3. 338 Viz: Osobní archiv Marie Novosadové, dopis Karla Novosada Podrobné vylíčení odbojové činnosti a také několik potvrzení odbojářů o odbojové činnosti K. Novosada. 339 Tamtéţ, potvrzení Anny Mazničenkové o odbojové činnosti K. Novosada. 340 Viz. NOVOSAD, A.: Bzenec v odboji.., s. příloha 3. 341 Tamtéţ, s. 78. 337

67

odbojových pracovníků jsem nenašla v diecézním archivu v Olomouci, v ústředním archivu v Praze ani ve farním archivu v Hodoníně. Přesto se mi díky publikaci Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945)342 podařilo na jedno jméno přijít. Je jím sám hodonínský farář Vlastimil Drtina. Ten se narodil 19. února 1913 ve Velkém Poříčí v okresu Náchod. V letech 1932-1934 studoval na Vysoké škole bohovědné Církve československé a vysvěcen na kněze byl 22. dubna 1934. Po vysvěcení odešel do Hodonína, kde zůstal po celý ţivot, aţ do roku 1990. Byl ţenatý a bezdětný.343 Podle svého svědectví po válce se Drtina zapojil do odbojové činnosti krátce po okupaci v březnu 1939. Byl členem skupiny V boj, kterou vedl plukovník Vladimír Helfert z Uherského Hradiště a která spadala pod organizaci Obrana národa, 344 jejímţ okresním velitelem na Hodonínsku byl odborný učitel Josef Přivřel z Hodonína. 345 Drtina byl jedním z členů okresního vedení a pouţíval krycího jména Svoboda. Před vypuknutím války se skupina zabývala vydáváním letáků vlasteneckého obsahu určeného pro Čechy, po vypuknutí války pak vydávala i letáky s německým obsahem určené především pro vojsko. Letáky byly rozšiřovány i v Rakousku. Hlavní činnost skupiny ale spočívala v organizování přechodu lidí přes hranice na Slovensko a dále do ciziny. 346 Po zatčení plukovníka Helferta a později i učitele Přivřela činnost skupiny značně ochabla. Drtina tak navázal spojení se skupinou vedenou JUDr. Karlem Hlaváčkem z Hodonína, která pak získala spojení s parašutistou Antonínem Bartošem ze skupiny Clay. Do spárů gestapa se hodonínský farář dostal jednou. Na začátku září 1943 byl vyslýchán ve věznici krajského soudu v Uherském Hradišti. Gestapu se ho ale nepodařilo usvědčit, a byl proto propuštěn. Jiný druh vlastenectví Drtina za války ukázal také v pomoci ţidovskému rabínovi Jindřichu Schulsingerovi z Hodonína. Jakmile bylo rozhodnuto o 342

Viz: VAŠEK, F. - ŠTĚPÁNEK, Z.: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945). Brno 2003. Kniha vyuţila prameny z bývalého fondu Zemského velitelství SNB v Brně v archivu Ministerstva vnitra v Praze. Tyto prameny představují autentické úřední spisy, které vznikly v roce 1945, takţe jsou osvobozeny od skreslujících informacích objevující se v pozdějších pramenech. Ministerstvo vnitra v roce 1945 pověřilo stanice Sboru národní bezpečnosti, aby na základě podkladů jednotlivých kněţí a názorů občanů vypracovaly poměrně podrobné zprávy o podílu kněţí na odboji proti nacismu. Dnes jsou spisy vztahující se konkrétně k moravskoslezskému kraji a ke knězům, kteří byli jiného vyznání neţ římskokatolického, uloţeny v Archivu bezpečnostních sloţek v Praze ve Studijním ústavu ministerstva vnitra ve fondu 2M Odbor politického zpravodajství, karton č. 658, svazek č. 13471. 343 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 102, inv. č. 673, osobní výkaz. V osobním výkazu však v kolonce persekuce za okupace či vezení nemá nic uvedeno 344 Viz: ABS Praha, SÚMV, 2M Odbor politického zpravodajství, karton č. 658, svazek č. 13471, s. 227. Také viz: ŠIMSOVÁ, Milena: Prošli jsme v jeho síle. Evangelíci v čase druhé světové války. Praha 2003, s. 214. 345 BURIÁN, L.: Uherskohradišťsko.., s. 106. 346 Více o ilegálních převodech viz: HYNEK, Miloš: Z činnosti odbojové organizace Obrana národa na Hodonínsku. In: Hodonín ve válce okupaci v letech 1939-1945. Hodonín 2005, s. 25-34.

68

zařazení rabína do transportu, farář po vzájemné domluvě převzal do osobní úschovy všechny filozofické a teologické knihy včetně Talmudu, které tak, protoţe rabín byl umučen v Osvětimi, válku přečkaly. 347

4.3.3 Náboţenská obec Hovorany Náboţenská obec Hovorany po válce na oběţník, který zaslala Ústřední národní správa CČS v Praze, také nejspíše nereagovala. Seznam obětí či odbojových pracovníků jsem nenašla v diecézním archivu v Olomouci, v ústředním archivu v Praze ani ve farním archivu v Hovoranech. Bádání navíc zkomplikoval fakt, ţe se za války v Hovoranech nevedla obecní kronika. V publikacích Okolo Hovoran a Paměti Hovoran 348 je tedy uvedeno jen několik lidí, kteří se podíleli na odbojové činnosti, přičemţ u ţádného z nich se mi v porovnání se jmény v kronice náboţenské obce Hovorany nepodařilo jistě určit, ţe by byl příslušníkem CČS. Proto v této podkapitole neuvádím ţádná konkrétní jména.

4.3.4 Náboţenská obec Kyjov První odpor proti Němcům vyjádřil jeden z věřících kyjovské farnosti jiţ 7. března 1939. Tehdy kostelník Antonín Vasický vyvěsil sám od sebe na sbor československý prapor, aby tak uctil narozeniny T. G. Masaryka. Tento prapor vlál v Kyjově jako jediný.349 Jak uţ jsem zmínila dříve, nemohla církev, potaţmo náboţenská obec, vystupovat v odboji jako samostatný celek. Část jejich věřících se však snaţila Němcům škodit, jak jen to šlo. Náboţenská obec Kyjov po válce napsala Ústřední národní správě do Prahy:

„Účast na národní revoluci v naší náboţenské obci se projevovala

rozšiřováním letáků, rozšiřováním zahraničních zpráv, hospodářskou sabotáţí, sabotováním sbírek na německý červený kříţ, sběru starých hmot, podrýváním činnosti kuratoria pro vedení mládeţe, ignorováním schůzí a projevů ve prospěch nacismu, uváděním na pravou míru zpráv usměrněného tisku a rozhlasu, připravováním ozbrojeného odboje, ukrýváním osob pronásledovaných gestapem, ukrýváním osob 347

Viz: ABS Praha, SÚMV, 2M Odbor politického zpravodajství, karton č. 658, svazek č. 13471, s. 227. Viz: Okolo Hovoran. Hovorany v minulosti a dnes. Hovorany 1993. NOVOSAD, Alexej: Paměti Hovoran. Hovorany 1968, s. 69. 349 Viz: FA NO Kyjov, Vývoj náboţenské obce církve československé v Kyjově v letech 1921-1945, s. 37. Jestli z toho měl kostelník nebo i celá náboţenská obec nějaký postih, kronika neuvádí. 348

69

opustivších práci v Německu, podporováním těchto osob jakoţ i internovaných v táboře ve Svatobořicích, podporováním rodin, jejichţ příslušníci byli internováni nebo popraveni.“350 Celkově náboţenská obec v zápisech z let 1945 aţ 1946 uvádí třicet jedna lidí, kteří se zapojili do odboje. Šestnácti z nich vzalo odhodlání vzepřít se Hitlerovi ţivot.351 První obětí byl kyjovský soudce JUDr. Jaroslav Zemek, který působil v kyjovské skupině Obrany národa a byl vedoucím oddělení propagandy. Jiţ 13. prosince 1939 byl však Zemek zatčen (o jeho činnosti v Obraně národa se gestapo dozvědělo ze zápisníku nalezeného v bytě jednoho zatčeného) a odvezen do Uherského Hradiště. Gestapo se snaţilo ze Zemka dostat jména dalších odbojářů, ale Zemek mlčel nebo se pokoušel vyšetřovatele dovést na jinou stopu. V únoru 1940 pak byl převezen do brněnských Kounicových kolejí, kde byl opět tvrdě vyslýchán, coţ se brzy projevilo na jeho zdravotním stavu. Zemek měl od týrání při výsleších přetrhané svalové vazivo a tuberkulózu ţláz. Jeho stav byl natolik váţný, ţe musel být převezen do zemské nemocnice v Brně, kde se podrobil operaci. V nemocnici pak zůstal pod kontrolou gestapa do konce července 1941. Nakonec byl Zemek jako nevyléčitelně nemocný propuštěn 26. července 1941 do domácího léčení. Gestapo však o něj mělo i nadále zájem, a proto musel střídat místa pobytu. Ze Šardic odjel do Kyjova a odtud pak do Koryčan. Lékařskou péči mu v té době poskytoval zejména MUDr. Vladimír Dunděra. Zemkův stav se ale stále zhoršoval, bolesti byly pořád větší, a tak si Zemek 5. června 1942 vzal ţivot.352 Společně se Zemkem působil v Obraně národa František Hlaváč, narozený 26. listopadu 1898. Hlaváč byl odborným učitelem v Kyjově a v kyjovské farnosti zastával funkci předsedy rady starších a významným způsobem se podílel na postavení místního sboru. 353 V roce 1939 vytvořil na Kyjovsku pohotovostní pluk (o síle tří praporů a jednoho záloţního) a byl jeho velitelem. Dvě vlny zatýkání gestapa, na konci roku 1939 a v červnu 1942, se Hlaváčovi vyhnuly, ale konec září 1943 pro něj znamenal konečnou. Nejprve byl deportován do Uherského Hradiště k výslechům a nakonec skončil 22. ledna 1944 na popravišti v Kounicových kolejích.354

350

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 49, inv. č. 258. Tamtéţ. Také viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 50, inv. č. 259. 352 NEDBAL, L.: Národní odboj.., s. 22-24. 353 Viz: Osobní archiv Jiřího Dunděry (syna Vladimíra Dunděry), bytem v Kyjově, Karla Čapka 2314. Také viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 49, inv. č. 258. 354 NEDBAL, L.: Národní odboj.., s. 14-24. 351

70

Tragicky především skončila pomoc Cyrilu Ţiţlavskému a Oldřichu Pechalovi, veliteli paraskupiny Zinc, kvůli níţ přišlo o ţivot šest věřících z kyjovské farnosti – Vladimír Dunděra, Antonie Urbanová, František Janoušek, Marie Janoušková, Františka Janoušková a Karel Janoušek.355 MUDr. Vladimír Dunděra, narozený 24. února 1903,356 byl lékařem v Kyjově a do odboje se zapojil krátce po okupaci. Byl členem skupiny organizace Obrana národa, kterou v Kyjově vedl štábní kapitán konceptní sluţby ve výsluţbě Jaroslav Chrastina. Skupina shromaţďovala zbraně, munici a trhaviny pro případ povstání. V roce 1942 se organizace Obrana národa vlivem zásahů gestapa rozpadla, ale Dunděra se i nadále podílel na odbojové činnosti. V dubnu 1942 ošetřil Cyrila Ţiţlavského, pomocníka Oldřicha Pechala, po nichţ obou šlo tvrdě gestapo. O zraněnou ruku Ţiţlavského se starala i Dunděrova manţelka Gabriela (ta byla římskokatolického vyznání) a manţelé Dunděrovi Ţiţlavského navštěvovali i v následujících měsících. 357

Poté, co byl

v červnu 1942 ale Pechal zatčen, padli manţelé Dunděrovi 22. června 1942 do rukou gestapa. Stanným soudem v Brně byli odsouzeni k trestu smrti a 1. července byli v Kounicových kolejích zastřeleni.358 Oba byli po válce vyznamenáni Československým válečným kříţem in memoriam.359 1. červenec 1942 byl posledním dnem také pro Antonii Urbanovou, narozenou 11. května 1892. 360 Ta společně se svým manţelem kyjovským starostou Matějem Urbanem, který byl bez vyznání, pomáhala při ukrývání Oldřicha Pechala.361 O rok později „přišla řada“ i na manţele Janouškovi ze Ţeravic - Františka, narozeného 1. dubna 1907, a Marii, narozenou 12. července 1910.362 Ti přes půl roku ukrývali Cyrila Ţiţlavského, který po Pechalově zatčení gestapu unikl. 5. března 1943 však úkryt Ţiţlavského gestapo obklíčilo a zoufalý muţ se raději zastřelil. 30. března 1943 pak zahájilo gestapo zatýkání. Do vazby byli vzati kromě jiných pomahačů manţelé Janouškovi a zatčeni byli rovněţ rodiče Františka Janouška, manţelé Karel a Františka Janouškovi se synem Karlem Janouškem mladším (všichni příslušníci CČS). František a Marie Janouškovi byli 14. října 1943 zastřeleni v Kounicových kolejích 355

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 49, inv. č. 258. Také viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 50, inv. č. 259. 356 Viz: Osobní archiv Jiřího Dunděry. 357 Viz: NEDBAL, L.: Národní odboj.., s. 24, 63, 72. 358 Tamtéţ, s. 85. 359 Osobní archiv Jiřího Dunděry. 360 Tamtéţ. 361 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 49, inv. č. 258. 362 Tamtéţ.

71

v Brně. 363 Františka Janoušková, narozená 2. prosince 1882, byla odsouzena pro vědomé přechovávání osob říši nepřátelských (svojí snachy Marie Janouškové) na 18 měsíců a nakonec 8. března 1945 zemřela cestou z věznice do koncentračního tábora Ravensbrück. Její manţel Karel Janoušek, narozený 17. července 1877, byl kvůli stejnému přečinu odsouzen na jeden rok a z vězení se mu podařilo vrátit. 14. října 1944 však následkem útrap proţitých ve vězeních v Brně, Gross Sterllitzu a v Brandemburku u Berlína zemřel. 364 Karel Janoušek mladší, narozený 23. prosince 1910, byl pro napomáhání k útěku osob říši nepřátelských a jejich přechovávání odsouzen na jeden rok.365 Krutou daň zaplatili i Karel Domanský, narozený 20. července 1915, Jiří Pirdek, narozený 19. května 1919, Narcis Ištok, narozený 28. října 1896, Rafael Havlíček, narozený 26. října 1911, a Květoslav Kafka, narozený 28. září 1919. 366 První tři jmenovaní, kyjovský učitel Karel Domanský, technický úředník v Kyjově Jiří Pirdek a Narcis Ištok, se do odbojové skupiny pod vedením Vladimíra Ištoka zapojili uţ v roce 1942. Skupina vzniklá většinou z lidí, kteří uprchli z nucených prací v Říši, vybudovala v lesích několik bunkrů (na Ocásku, Čertových skalách, Osvětimanských Pasekách, ve Včelíně a Na Vápence) a o Vánocích v roce 1944 navázala spojení s organizací Vela, kterou vedl dr. Josef Koutňák. Účelem schůzky, na kterou Vladimíra Ištoka doprovázel Karel Domanský, krycím jménem Petr, bylo zajistit v Chřibech zimní přechodová bydliště pro pochodující skupiny a zmapování prostoru pro shoz zbraní. Bunkry tedy byly předány pod Velu a i skupina Vladimíra Ištoka (později podle jednoho bunkru nazvaná a v dnešní literatuře označovaná jako skupina Kameňák) se podřídila Koutňákovu velení. Partyzánů v bunkrech postupně přibývalo, ale o Velikonocích byly kvůli konfidentům gestapa bunkry prozrazeny, a skupina se tak rozpadla na několik oddílů. Ištokova skupina se usadila na chatě Kameňák a také jí přibylo několik členů, mezi nimiţ byli i dva čechoslováci - Rafael Havlíček a stavební asistent z Kyjova Květoslav Kafka,367 narozený 28. září 1919, který uţ byl od poloviny roku 1944 členem odbojové skupiny Carbon Kyjov.368 Skupina Kameňák se zaměřovala na přerušování telefonního spojení a sabotáţe na ţelezničních tratích.369 14. dubna 1945 ale spadl do 363

Viz: NEDBAL, L.: Národní odboj.., s. 85-88. ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 50, inv. č. 259. Také viz: NEDBAL, L.: Národní odboj.., s. 88. 365 ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 50, inv. č. 259. 366 Tamtéţ. Data narození Havlíčka a Ištoka viz: www.mestokyjov.cz/++var++/mestokyjov/kronika/. 367 Viz: MÍŠEK, Jiří: Partyzáni Vela. Praha 1946, s. 65-66. 368 Viz: Osobní archiv Jiřího Dunděry. 369 Viz: MÍŠEK, J.: Partyzáni Vela, s. 67 364

72

spárů gestapa jeden z členů skupiny Vladimír Grufík a zanedlouho byli zatčeni i další, mezi nimi také Karel Domanský. Mezitím v ten stejný den, 14. dubna 1945, vtrhlo gestapo společně s Rusi pod vedením Egona Lüdemanna do chaty na Kameňáku. Blanka Pokorná v článku II. světová válka na Kyjovsku napsala: „Jako první dorazil k chatě Rus Alex, který hned začal z automatu střílet oknem dovnitř, přestoţe nikdo nekladl ţádný odpor a mezi přítomnými byli také členové rodin Ištokových a Havlíčkových s dětmi, kteří se sem schovali před postupující frontou. Střelbou nebyl nikdo zraněn. Ţeny s dětmi a Pavel Svoboda, který se vydával za uprchlého anglického zajatce, byli vyvedeni z chaty. Muţi byli zastřeleni a posléze byla chata dvěma pancéřovými pěstmi zapálena.“ Z příslušníků CČS smrt v chatě nalezl Rafael Havlíček, Narcis Ištok a Jiří Pirdek. Zatčený Karel Domanský byl převezen do Kyjova do Gästehausu, který nejprve patřil ţidovským manţelům Plačkovým, ale na konci roku 1943 se tam usadilo gestapo. V Gästehausu byl Domanský spolu s ostatními tvrdě vyslýchán (gestapo spustilo motory několika aut, aby lidé neslyšeli nářek týraných) a podle výpovědi Pavla Svobody, který byl jako údajný anglický zajatec u výslechů přítomen, také Domanský něco prozradil, načeţ došlo k zatýkání některých spolupracovníků na Bzenecku. Nakonec byl Domanský spolu s ostatními odveden na dvůr, kde byl zastřelen a vhozen do připravené jámy. Den úmrtí Domanského není přesně znám, ale stalo se tak nejspíše 17. dubna. Hrůzný čin pak gestapo dokonalo zapálením Gästehausu, kdy spolu s budovou shořelo i třináct domů.370 Květoslav Kafka zatýkání gestapa unikl a v noci na 26. dubna se mu podařilo přejít frontu a navázat spojení s rumunským generálním štábem, který o dva dny později osvobodil Kyjov a přilehlé obce. V den osvobození Kyjova, 28. dubna, ale byl Kafka při vztyčování československé vlajky na lípě u Čeloţnic zabit kulometem.371 Ţivot za války ztratil i Antonín Krmenec, narozený 8. června 1905. Tento úředník sklárny v Kyjově, bývalý jednatel rady starších v kyjovské farnosti (od 26.9.1932 do 18.2.1934) a člen ilegální Komunistické strany Československa, 372 zahynul při transportu vězňů 25. února 1945 v Chebu.373 Osvobození se nedočkal ani kyjovský sklář Josef Urbánek, narozený 10. dubna 1889 a činný v kyjovském ilegálním

370

POKORNÁ, Blanka: II. světová válka na Kyjovsku. In: Muzejní občasník Masarykova muzea v Hodoníně. Hodonín 2000, s. 61-62. 371 MÍŠEK, Jiří: Partyzáni Vela, s. 67-68. Také viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 49, inv. č. 258. 372 POUCHLÁ, Vladimíra-ZLÁMAL, Svatopluk: Kyjov - 850. výročí prvního písemného dokladu. Kyjov 1976. s. 23. 373 Viz: Osobní archiv Jiřího Dunděry. Také viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 49, inv. č. 258.

73

výboru Komunistické strany Československa,374 který byl 18. ledna 1945 popraven ve Vratislavi, a také Ladislav Pajtl ze Zástřizlí, který před dopadením gestapem spáchal sebevraţdu. 375 Čechoslovákem, který za odbojovou činnost zaplatil svým ţivotem, byl i Karel Weizenbauer. Jeho jméno sice náboţenská obec v Kyjově na seznamu obětí neuvádí, zato se ale v červnu 1945 objevuje v seznamu obětí v časopise Ţivot církve československé na Brněnsku. 376 Kyjovský sklář Karel Weizenbauer, narozený v roce 1894, pomáhal při ukrývání Oldřicha Pechala a byl stejně jako Vladimír Dunděra či Antonie Urbanová zastřelen 1. července 1942 v Kounicových kolejích v Brně.377 Kromě lidí, kteří zaplatili za svou odbojovou činnost tu nejvyšší daň, uvádí náboţenská obec v zápise z roku 1946 ještě patnáct lidí, kteří pracovali v ilegalitě. Pro ilegální činnost byli vězněni Vladimír Vasický, studnař v Netěšících u Kyjova František Konečný a kyjovští skláři František Ţampach, Jan Dolan, Richard Majerhöfer mladší a Dr. František Novák. U partyzánů na Kyjovsku působili Antonie Bravená, František Kříţka a Ludmila Kříţková. Penzionovaný ředitel Okresní nemocenské pojišťovny v Kyjově Štěpán Lunda a rolník v Ostrovankách Antonín Šťastný zase skrývali partyzány a dopomáhali k útěku do zahraničí. V souvislosti s ukrýváním Cyrila Ţiţlavského byli kromě Karla Janouška mladšího, který byl odsouzen na rok, zatčeni i manţelé Čechovi ze Ţeravic. Vlasta Čechová, narozená 28. ledna 1913, i její manţel Florián Čech, narozený 29. listopadu 1903, byli pro vědomé přechovávání a napomáhání k útěku osob říši nepřátelských (Cyrila Ţiţlavského a Marie Janouškové) odsouzeni na čtyři roky. Oba se po válce vrátili domů. 378 Významným odbojovým pracovníkem byl Ladislav Král, narozený 8. prosince 1905, který byl učitelem, členem rady starších a sbormistrem a varhaníkem v kyjovské náboţenské obci. 379 Od roku 1944 spolupracoval s velitelem paraskupiny Carbon Františkem Bogotajem a pomáhal zakládat místní skupiny Carbon Kyjov, Carbon Ţeravice a Carbon Bohuslavice. Král měl na Kyjovsku rozhodující slovo ve výběru ploch pro shoz zbraní a s Bogotajem pomocí vysílačky spolupůsobil při vytýčení těchto

374

NEDBAL, L.: Národní odboj.., s. 30. ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 50, inv. č. 259, zápis ze shromáţdění z roku 1946. 376 Viz: Ţivot Církve československé na Brněnsku, vydaný 5. června 1945 v Praze, seznam popravených příslušníků československé církve v Kounicových kolejích dle matrik československého farního úřadu v Ţabovřeskách. 377 Viz: Osobní archiv Jiřího Dunděry. Také viz: NEDBAL, L.: Národní odboj.., s. 85. 378 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 50, inv. č. 259. 379 Viz: Osobní archiv Jiřího Dunděry. Viz také: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 50, inv. č. 259. 375

74

ploch s Londýnem. Na jaře 1945 se podařil shoz zbraní, munice a trhavin severně od Ţeravic a pak mezi Bohuslavicemi a Haluzicemi.380

4.3.5 Náboţenská obec Uherský Brod Jak uţ bylo zmíněno na minulých stránkách, do odboje se v náboţenské obci Uherský Brod zapojil farář Rudolf Babula. Kromě něj se však k odboji rozhodlo i dalších třicet jedna lidí, přičemţ šestnáct z nich za svůj odpor k Němcům zaplatilo ţivotem.381 Uherskobrodský farář Rudolf Babula se narodil 4. února 1906 v Pitíně v okrese Uherský Brod. V letech 1927-1929 studoval na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké v Praze. Vysvěcen na kněze byl 29. června 1929. Po vysvěcení působil v náboţenských obcích ve Zvolenu, v Brně-Tuřanech, v Bratislavě, ve Znojmě a od února 1938 v Uherském Brodě. Byl ţenatý a měl syna Václava.382 Podle vzpomínek po válce a vyprávění pamětníků byl farář Babula mezi lidmi velmi oblíbený 383 a jedna z pamětnic také uvedla, ţe jí farář Babula za války pomohl. 384 Rovněţ za jeho farářování vzkvétala náboţenská obec i po stránce stavební.385 380

Viz: Osobní archiv Jiřího Dunděry. Také viz: NEDBAL, L.: Národní odboj.., s. 107-130. Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. Také viz: Viz: FA NO Uherský Brod, Kronika náboţenské obce Církve československé v Uherském Brodě, oběti koncentráků z Uherského Brodu (kříţkem jsou naznačeni příslušníci československé církve). 382 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 102, inv. č. 644. 383 „Měli jsme faráře Babulu velice rádi a za jeho farářování byl kostel vţdy úplně naplněn. Vţdycky kdyţ za ním někdo přišel, tak pomohl, poradil. Za války vţdycky říkal, ţe jsme Češi a ţe se musíme mít rádi a nikdy ať se s nikým nehádáme, ani s Němci.“ Viz: Osobní svědectví Jaroslavy Michalcové, bytem Uherský Brod, Havřice 323, z ledna 2010. Miloslav Kaňák v článku o Babulovi v Českém zápasu zmiňuje vzpomínku Oskara Malého: „Lepšího zástupce jsem si nemohl přát. Rudek byl pilný a neúnavný, vţdy úsluţný a milý ke všem a ke školním dětem obzvláště, takţe děti ho zboţňovaly. Jezdil vlastním autem a měl takto mnohem větší moţnosti neţ-li já. Náboţenská obec rostla a vzkvétala. Uměl hrát na varhany a byl znalcem hudby. Jeho zásluhou bylo uspořádáno chrámových koncertů v uherskobrodském Husově sboru s odváţným uměleckým programem. Tak například v roce 1943 u příleţitosti odevzdání nového oltáře, pultu a kazatelny na Květnou neděli byl u nás velký chrámový koncert s programem Kristus na hoře Olivetské od Ludvíka van Beethovena.“ Viz: Český zápas, roč. LX., č. 25, 29.6.1980, s. 45. 384 „Chodili jsme vţdy ve středu na biblické hodiny, coţ muselo být nahlášené na obci. Bylo tehdy stanné právo, lidé se nesměli nikde scházet, byly zakázány taneční, ale pan farář sehnal do Husova domu gramofon a tam nás učil tancovat. Také nám tam donášel zakázané knihy. Vzpomínám si, ţe také tenkrát za stanného práva v Brodu jezdily vozy s municí, a v jednom byl schovaný utečenec. Ten ve městě z vozu vyskočil a snaţil se utéct. Proplétal se mezi ulicemi a Němci ho samozřejmě honili. Já zrovna vycházela z Husova domu a proti mně běţeli ti vojáci. Viděla jsem, ţe se něco děje, bála jsem se, a tak jsem začala utíkat, coţ samozřejmé bylo špatně. Němci na mě křičeli halt a běţeli za mnou. Přišel ale pan farář Babula a začal jim německy, on uměl velice dobře, vysvětlovat, ţe jen jsem si u něj byla jen vypůjčit kníţky a ţe jdu domů, a tak mě pak pustili.“ Viz: Osobní svědectví Jiřiny Knorové, bytem Uherský Brod, U Plovárny 1501, z ledna 2010. 385 Byl zrestaurován chrám uvnitř i vně. A jak bylo uveřejněno v Českém zápase: „Zvláště nová vnitřní úprava našeho chrámu podle uměleckých směrnic našich církevních architektů zůstane navţdy památníkem jeho farářování.“ Viz: Český zápas, roč. XXVIII, č. 18, 11.10.1945, s. 71. 381

75

Farář Babula sice po atentátu na Heydricha prohlásil: „Církev českomoravská zatím dále klidně náboţensky pracuje, protoţe nikdy se nemíchala do otázek politických, ale řídí se slovy Krista dávejte co je císařovo císaři a co je Boţího Bohu,“ ale ve svých kázáních byl hodně vlastenecký a hlavně se uţ krátce po okupaci v roce 1939 zapojil do činnosti Obrany národa. Věřící o jeho odbojové činnosti samozřejmě nevěděli, i kdyţ někteří určité tušení měli. Pamětnice Jaroslava Michalcová zavzpomínala: „Často jezdíval se svým synkem Vašíkem ve vozíku do lesů, kde asi byli ukrytí partyzáni, kterým vozíval pravděpodobně jídlo, ale on nikdy nikomu nic neřekl.“

386

Uherskobrodská

farářka Iva Pospíšilová vzpomněla také na historku, kterou jí řekla Babulova manţelka Věra Babulová: „Vyjíţděla jsem se svým synkem Vašíkem za město a zprávy byly schované v hračce, kterou měl syn v rukách. A hračka pak vypadla na určeném místě.“

387

Toto spojení s partyzány pak potvrzuje i vyjádření Jana Němečky,

čechoslováka a odbojáře, který po válce napsal do Pamětní knihy města Uherského Brodu: „Babula byl ve spojení s místními partyzány i s partyzány z okolních obcí. Měl s nimi časté schůzky, zprostředkoval jim léčení poraněných u místních lékařů, dodávku zbraní, peněz i obvazového materiálu.“ 388 Babula působil v uherskobrodské skupině Obrany národa a byl členem městského propagačního oddělení. Jak uvedla po válce Babulova manţelka, její manţel „uţ od počátku okupace konal výzvědnou sluţbu ve zbrojovkách v Uherském Brodě, Bojkovicích, Bohuslavicích a v Avii v Kunovicích. Opatřoval také pro partyzány peníze a potraviny.“ 389 Na skupinu se ale záhy dostalo gestapo a někteří byli zatčeni. Babula se zatýkání vyhnul, i kdyţ kvůli svému kázání byl zlínským gestapem dvakrát vyslýchán, ale po několika dnech byl propuštěn na svobodu. 390 Poté, co se někteří z vězení vrátili zpět, byla v létě 1944 utvořena Františkem Měšťanem, ředitelem pivovaru, a právě farářem Rudolfem Babulou nová ilegální organizace. Měšťan měl na starost vedení sloţky vojenské, Babula sloţky civilní. V polovině srpna 1944 skupina společně s Babulou navázala spojení se skupinou Clay, vedenou parašutistou Antonínem Bartošem, 391 a v prosinci 1944 i se skupinou Carbon, které velel František

386

Viz: Osobní svědectví Jaroslavy Michalcové. Viz: Osobní svědectví Ivy Pospíšilové, bytem Uherský Brod, ul. Bratří Luţů 290, z ledna 2010, z ledna 2010. 388 Viz: Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj.., s. 144. 389 Viz: ÚAM, II. světová válka.. oddělení 1, dopis ze září 1947. 390 Viz: Zvláštní příloha Uherskobrodského zpravodaje. č. 34, Uherský Brod 22.11.1945. 391 Viz: KUNC, Radomír: Clay-Eva volá Londýn. Praha 1992, s. 226. 387

76

Bogotaj.392 Uherskobrodská skupina se připravovala na shoz zbraní z Anglie, přičemţ Babula měl na starost spíše dojednávání kontaktů, předávání zpráv a také komunikaci s československou vládou v Londýně. Svou nebezpečnou činnost si jistě uvědomoval, protoţe jak vzpomíná pamětnice Jaroslava Michalcová, poslední týdny před svým zatčením se uţ farář schovával a bohosluţby neslouţil.393 Na přelomu roků 1944 a 1945 gestapo opravdu pomocí konfidentů do odbojové činnosti zasáhlo. 9. února 1945 byl zatčen Jan Filip, spojka skupiny Clay, který měl v Uherském Brodě předat plány na spolupráci mezi skupinami Clay a Carbon. Filip při výslechu prozradil Františka Měšťana, takţe hned následující den, 10. února 1945 byl František Měšťan a také Josef Pelant zatčeni.394 Jestli něco prozradili, není nikde zaznamenáno,395 ale 13. února 1945 byl zatčen farář Rudolf Babula a spolu s ním i Jan Němeček.396 Farář byl odvezen do Kounicových kolejí v Brně. Protoţe si gestapo uvědomilo, ţe Babula zná hodně jmen a byl takzvanou špičkou ledovce, byl ve vězení krutě vyslýchán a mučen. Přesto však farář nic neprozradil a při mučení volal: „Vy mne nebudete soudit, tam ten (ukazoval prstem nahoru) bude mne soudit!“ 397 Po válce jeden ze spoluvězňů Miloslav Horák na Babulu vzpomínal: „Byl jsem s farářem Babulou v Kounicových kolejích na cele číslo 71, celkem nás tam bylo 6. Pan farář byl po celou dobu vazby aţ do svého prvního výslechu svázán rukama vzadu, ve dne v noci. Jenom při jídle mu byla pouta sňata. Přikrýval jsem jej houní, pomáhal posadit se a vůbec jsem se naţil ulehčiti jemu těţké chvíle vazby. Mnoho se mnou rozmlouval a pro případ, ţe by se domů jiţ nevrátil, prosil mne, abych jeho paní Věru i syna, nebudu-li sám popraven, navštívil. Pan farář vzal všechno, z čeho jej obviňovali, na sebe, neprozradil, a tím zachránil desítkám lidí z Uherského Brodu ţivoty. Gestapo jemu navrhovalo, ţe jej propustí, aby se stal jejich konfidentem. Odmítl, přetrpěl muka a tím zpečetil svůj osud. Před odjezdem k náhlému soudu do Prahy, odevzdal mě snubní prsten pro svou manţelku. Skrýval jsem jej dlouho, aţ nakonec mi jej gestapáci odcizili 392

„Můj manţel Rudolf Babula, farář církve československé v Uherském Brodě a vedoucí činitel místního odbojového hnutí, spolupracoval s paraskupinou Carbon. Parašutista Jaroslav Šperl, člen skupiny Carbon, přicházel za mým manţelem k dohovoření různých odbojových záleţitostí. Při jedné takové návštěvě za mé přítomnosti předal mému manţelovi zprávu, která měla být předána k šifrování kapitánovi Josefu Pelantovi.“ Viz: Osobní archiv Ivana Pelanta, bytem Praha 2, Moravská 11. Místopříseţné prohlášení Věry Babulové. 393 Viz: Osobní svědectví Jaroslavy Michalcové. 394 KUNC, R.: Clay-Eva volá Londýn, s 162, 227. 395 I kdyţ Babulova manţelka po válce uvedla, ţe jejího manţela udal Měšťan (Měšťan si 15. února 1945 podřezal ţíly). Viz: ÚAM, II. světová válka.., oddělení 1, dopis ze září 1947. 396 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. 397 Viz: Zvláštní příloha Uherskobrodského zpravodaje, č. 34.

77

v koncentračním táboře v Mirošově, kam jsem byl před frontou z Brna odvezen. Jestliţe by se farář nevrátil, pověřil mne také některými vzkazy pro svou paní Věru a svého chlapečka a rovněţ pro národní výbor a občanstvo města Uherského Brodu.“398 Strašná muka, která farář zaţíval, potvrdil i Alexej Novosad, který byl v Kounicových kolejích v té době také zavřený: „Bratr duchovní byl celé dny a noci svázán v cele a stále byl ve stavu těţkých duševních depresí. Mluvil něco o tom a za chvíli o jiné věci, takţe se zdálo, ţe byl pomaten. Celé dny a noci plakal.“

399

Na druhou stranu spoluvězeň Horák

vzpomínal, ţe Babula byl pro ostatní vězně velkou vzpruhou. „Pan farář, jak jsem jej poznal, byl muţem vzácného charakteru, neostýchám se říci přímo nadpozemská bytost. Měl se mnou důvěrné rozhovory, a aby jim ostatní nerozuměli, mluvili jsme spolu francouzsky. Byl k nám všem velmi milý a dobrosrdečný. Jeho povaha byla vzácnost. Pamatuji si velmi dobře a rád na to vzpomínám, jak o Velikonocích s námi všemi o těchto svátcích mluvil a měl učené přednášky. Vliv do nás sílu a důvěru v lepší budoucnost. Pan farář doufal, ţe se mu snad podaří se dostat na svobodu. Vyprávěl, ţe vrátíme-li se všichni šťastně domů, musíme ho přijít navštívit a ţe se kaţdoročně jednou sejdeme u jednoho z nás. Vzpomínkou na domov vţdy se mu rozjasnila jeho tvář, oči zazářily a my všichni jsme s ním zapomněli na své bolesti. Velmi často vzpomínal na církev a příslušníky církve. Věděl, ţe je všemi milován a taky on je má všechny, své sestry a bratry, nadevšecko rád.“ Dny ubíhaly, k Brnu se blíţila fronta a Němci potřebovali vyklidit Kounicovy koleje. V noci ze 6. na 7. dubna 1945 farář Babula odešel na svou poslední cestu. Horák vzpomínal: „K půlnoci otevřely se dveře a gestapák zavolal: „Babula, alles mitnehmen, aber rasch!“ Pan farář vstal a povídal mi: „Já to věděl, teď uţ mě nic nezachrání .“ Pomohl jsem mu sebrati věci a za chvilku přišel gestapák a odváděl pana faráře. Ten se ještě ve dveřích zastavil a zavolal na mě: „Milošku, prosím tě, nezapomeň všechno vyřídit, co jsem ti řekl!“ To byla poslední slova, co jsem od pana faráře slyšel.“

400

Po odchodu z cely byl Babula spolu s

ostatními odveden do velkého sálu Kounicových kolejí. Tam jim byly odebrány přikrývky, prádlo i jídelní misky. Vše bylo naházeno na společnou hromadu. Celou noc strávili vsedě. Ráno připojili k vězňům ještě 30 ţen z Cejlu. Na nádraţí byli vězni rozděleni do dvou krytých dobytčích vagonů. Ve třetím, osobním, jeli Němci. Ve voze, ve kterém byl Babula, bylo 30 ţen a asi 70 muţů. Ráno, kolem desáté hodiny, vyjel 398

Viz: FA NO Uherský Brod, dopis z 26.6.1945. Horák také psal, ţe faráři Stříbrnému poví, kdo zavinil Babulovo zatčení. Tuto informaci jsem ale potom nikde nenašla. 399 Viz: FA NO Uherský Brod, dopis z 13.7.1945. 400 Viz: Zvláštní příloha Uherskobrodského zpravodaje, č. 34.

78

zvláštní vlak směrem na Jihlavu, kde přibylo dalších 8 vězňů, a vlak byl připojen k vojenskému transportu do Českých Budějovic.

401

Do koncentračního tábora

Mauthausen dorazil transport 9. dubna 1945 dopoledne. Na nádraţí byli sestaveni vězni do pětistupů a po hodinové cestě pěšky, přerušenou leteckým poplachem, došli do tábora. Velitel tábora nechtěl vězně přijmout. Nakonec transport převzal, ale vězni mezitím celý den stáli bez jídla a vody a vystaveni uráţkám před politickým oddělením. Pozdě večer byli vězni odvedeni do koupelny, kde přenocovali a 10. dubna 1945 byli nazí nahnáni do komor, kde byli zplynováni.402 V transportu, označeného jako KL 3, který přeţil jen Němec Arnold, vyhasl 10. dubna 1945 ţivot nejen faráři Babulovi, ale i dalším 216 lidem, přičemţ 35 z nich bylo ţen. Do tábora byli přivezeni zcela bez dokladů a stali se prvními oběťmi nového krematoria, které bylo teprve téhoţ dne uvedeno do provozu. Popel zesnulých byl zčásti uloţen v Památníku osvobození v Praze - Ţiţkově. 403 V Uherském Brodě byla 1. listopadu 1945 za faráře, po němţ zůstala manţelka Věra se sedmiletým synem, slouţena v chrámu pietní vzpomínka, a 10. dubna 1946, přesně za rok po smrti faráře, smuteční slavnost.404 Mnoho společného měli s farářem Babulou další dva členové uherskobrodské farnosti, které jsem jiţ zmínila, Josef Pelant a Jan Němeček. Josef Pelant, narozený 25. května 1906 v Loukově v okrese Mnichovo Hradiště, byl kapitánem československé armády. Po likvidaci československé armády mu bylo přiděleno místo v muzeu Jana Ámose Komenského v Uherském Brodě.405 Tam Pelant zpracoval archeologický a numismatický katalog a zajistil záchranu starobylých zvonů.406 Kromě toho, ţe byl tajemníkem muzea, byl také dopisovatelem Památkového úřadu v Brně, coţ vyţadovalo mnoho cestování po okrese, a dá se tak předpokládat, ţe

401

Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939-1945. Disertační práce na FF MU Brno, Brno 2008, neobhájena, s. 145. 402 Viz: NEDBÁLEK, František: Transport „KL 3“ Brno-KT Mauthausen. In: Morava v boji proti fašismu. II. sborník statí, vzpomínek a dokumentů. Brno 1990, s. 204. 403 Viz: KUNC, Oldřich: Osud transportu KL 3. In: Sluţba repatriantům, 23.10.1945. 404 Viz: FA NO Uherský Brod, Kronika náboţenské obce Církve československé v Uherském Brodě. 405 Podle vyprávění Pelantova syna Ivana Pelanta byl Josef Pelant do Uherského Brodu vyslán nejspíše záměrně. „Je dost pravděpodobně, ţe Josef Balabán, významný člen pozdější Obrany národa, obsadil mého otce do Brodu proto, ţe tak chtěl, aby v kaţdém okrese po celé republice byl nějaký významnější vojenský velitel. V plánu Obrany národa bylo vyvolat brzké ozbrojené povstání, takţe se snaţili mít na kaţdém okrese někoho z bývalé československé armády.“ Viz: Osobní svědectví Ivana Pelanta (syna Josefa Pelanta), bytem Praha 2, Moravská 11, z ledna 2010. 406 ČVANČARA, Jaroslav: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistický okupační moc 1943-1945. Praha 2008, s. 284.

79

některé z těchto cest vyuţíval i k odbojové činnosti.407 Hned na začátku války byl Pelant zařazen do vedení oblastního štábu Obrany národa v Uherském Hradišti. Byl zařazen jako velitel oblastního dělostřelectva oblasti jihovýchodní Morava. V první ani ve druhé vlně zatýkání, letech 1939 a 1940, na něho Němci nepřišli.408 Stejně jako Rudolf Babula navázal Pelant spojení se skupinami Clay a Carbon.409 Zatčen byl společně s Měšťanem 10. února 1945. Po prvním výslechu v Uherském Brodě byl převezen do Kounicových kolejí v Brně.410 Poslední zpráva, kterou od něho manţelka Emilie dostala, byla z 28. března 1945: „Já, podepsaný Josef Pelant, sekretář soudního úředníka památkové péče v Uh. Brodě, zplnomocňuji tímto svou manţelku Emilii Pelantovou k převzetí mého sluţebního platu v době mé nepřítomnosti. Tento plat má být poukázán na adresu: Emilie Pelantová, Uherský Brod, Viktoriina ulice č. p. 253. Brno 28. 3. 1945.“ 411 Pak uţ se Pelantovy poslední dny shodovaly se dny faráře Rudolfa Babuly. Po několikadenní cestě v transportu KL 3 byl 10. dubna 1945 v Mauthausenu zplynován.412 Zůstala po něm manţelka Emilie se dvěma malými syny. Jan Němeček, ředitel měšťanské školy v Uherském Brodě, se hned po okupaci zapojil do skupiny spadající pod Obranu národa a posléze byl činný i v Měšťanově skupině spolupracující se skupinami Clay a Carbon.413 Zatčen byl Němeček ve stejný den jako farář Babula, 13. února 1945. Na rozdíl od faráře se ale Němeček nové svobody doţil. Domů se vrátil v červnu 1945.414 Do uherskobrodské skupiny Obrany národa se z řad čechoslováků v roce 1939 zapojili také Petr Anderle, Josef Kolísek, František Ondrášek, Václav Šmíd, Oldřich Bartas a Josef Luţa. 415 Na skupinu se však záhy dostalo gestapo a začalo zatýkání. Nemocenský úředník Josef Kolísek, narozený 1. června 1902, byl spolu s několika dalšími zatčen 15. září 1941 a přesně o měsíc později byl v brněnských Kounicových 407

Potvrzuje to i vzpomínka Pelantova syna Ivana Pelanty: „Maminka mi vykládala, ţe netušila, ţe otec je zapojený do odbojové činnosti. I kdyţ určité podezření nabyla, kdyţ se otec, kdyţ se večer vracel ze svých cest, ptal, jestli se po něm někdo neptal.“ Viz: Osobní svědectví Ivana Pelanta. 408 Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj.., s. 143. 409 Viz: Osobní archiv Ivana Pelanta, Místopříseţné prohlášení Věry Babulové. 410 KUNC, R.: Clay-Eva volá Londýn, s. 227. 411 Dopis byl doplněn vlastnoručním podpisem Josefa Pelanta a opatřen razítkem Velitelství Sicherheitspolizei v Brně, Kounicovy koleje. Viz: Osobní archiv Ivana Pelanta, dopis z března 1945, přeloţeno z němčiny. 412 Viz. Viz: KUNC, O.: Osud transportu KL 3. In: Sluţba repatriantům. 413 Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj.., s. 33. 414 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. Kronika náboţenské obec v Uherském Brodě ale uvádí, ţe se Němeček vrátil z vězení uţ 15. května 1945. Viz: FA NO Uherský Brod, Kronika náboţenské obce Církve československé v Uherském Brodě. 415 Viz: FA NO Uherský Brod, Kronika náboţenské obce Církve československé v Uherském Brodě. Kronika udává data narození všech šesti popisovaných.

80

kolejích zastřelen. Noviny o odsouzených a jejich organizaci přinesly zprávu: Úkolem této teroristické skupiny, jejímţ velitelem byl odsouzený Kolísek, bylo připravovati a prováděti sabotáţní činy a zejména plánovitě rušit dopravu a hospodářství.“ Spolu s Kolískem byl ve stejný den zastřelen i skladník pivovaru Václav Šmíd, narozený 23. září 1905, který byl v uherskobrodské Obraně národa velitelem sabotáţního oddělení. Šmíd měl jako zaměstnanec pivovaru přístup na nádraţí, takţe mohl sypat do nádrţek u os vagonů na prach roztlučené sklo. Osy se pak při delší jízdě zavařily.416 Zastřelen byl v roce 1941 v Kounicových kolejích v Brně také Oldřich Bartas, v té době bez zaměstnání, narozený 10. července 1904.417 Jedním ze zakladatelů skupiny v Uherském Brodě byl úředník Petr Anderle, narozený 25. března 1911, který zastával v Obraně národa funkci druhého zástupce okresního velitele.418 12. listopadu 1941 byl ale zatčen a o necelý rok později, 10. října 1942, umučen v Mauthausenu.419 V Mauthausenu vyhasl ţivot i Františkovi Ondráškovi, řediteli záloţny, narozenému 9. února 1882. V Obraně národa byl členem propagačního oddělení,420 29. září 1941 byl však zatčen a 12. února 1942 zahynul v Mauthausenu.421 Rovněţ pro Josefa Luţu, úředníka nemocnice narozeného 13. března 1896, který byl velitelem zpravodajského oddělení v Obraně národa v Uherském Brodu,422 ţivot skončil v roce 1942 v Mauthausenu.423 Oběťmi z řad příslušníků CČS byli také okresní soudce dr. Milan Čejka, narozený 17. září 1909, který zemřel v roce 1943 v Osvětimi, elektrotechnik Zdeněk Procházka, narozený 12. prosince 1901, jenţ byl popraven v roce 1943 ve Vratislavi, a krejčí Rudolf Škrášek, narozený 24. října 1891, člen ilegální skupiny Komunistické strany Československa v Uherském Brodě, který byl v roce 1943 popraven ve Vratislavi. 424 Jako oběť války uvádí náboţenská obec i Josefa Jánského, přednosty stanice v Luhačovicích, který, kdyţ se dozvěděl, ţe pro něho jde gestapo, v roce 1944 utekl a cestou ho ranila srdeční mrtvice.425

416

Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj.., s. 92, 42. Viz: NO Uherský Brod, Kronika náboţenské obce Církve československé v Uherském Brodě. 418 Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj.., s. 33. 419 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. 420 Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj..,, s. 33. 421 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. 422 Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj.., s. 33. 423 Viz: FA NO Uherský Brod, Kronika náboţenské obce Církve československé v Uherském Brodě. 424 Tamtéţ. 425 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. 417

81

Za odbojovou činnost zaplatili ţivotem i čechoslováci Josef Papeţ a Jaroslav Šprýsl, narozený 10. května 1915. Seřizovač České zbrojovky v Uherském Brodě Jaroslav Šprýsl byl hospodář okresního vedení ilegální Komunistické strany Československa v Uherském Brodě a spolu s dalšími prováděl sabotáţe v české zbrojovce. Na frézách a vrtačkách se zmetkovaly součástky, čímţ vázla kompletace v montáţních dílnách. V roce 1942 si ale na zaměstnance došláplo gestapo. 5. března 1942 byl Šprýsl zatčen a 18. března 1943 dostal za protistátní činnost trest smrti.426 Popraven byl nakonec 17. srpna 1943 v Berlíně.

427

Soukeník ve Valašských

Kloboukách Josef Papeţ byl uţ od roku 1939 členem místní skupiny Obrany národa, kterou vedl Stanislav Janeček a která organizovala přechody moravsko-slovenských hranic na Slovensko. Uvádí se, ţe přes Janečkovu skupinu bylo převedeno přes osm set lidí.428 Papeţ měl ve skupině na starost organizování odboje ve Valašských Kloboukách a získávání nových spolupracovníků.429 Papeţ byl ale 5. října 1941 zatčen a 29. října 1941 v Brně popraven.430 Podle kroniky náboţenské obce byl československého vyznání a zároveň obětí německé okupace i armádní generál Vojtěch Boris Luţa. Ten se narodil 26. března 1891 a byl významným představitelem protifašistického odboje. Byl jedním z velitelů Přípravného revolučního výboru a pozdější Rady tří. Uţ od roku 1941 přešel do ilegality a ukrýval se. Při cestě, kdy opět utíkal před gestapem, se zastavil v obci Hřiště u Přibyslavi, kde byl 2. října 1944 při přestřelce s místními četníky zabit.431 Ţivot za vlast poloţil i mladší bratr Vojtěcha Luţi, Bohuslav Luţa. Ten se narodil 16. srpna 1892 a od roku 1932 byl starostem Uherského Brodu (byl členem Československé strany národně socialistické). Od roku 1938 zastával také funkci poslance Národního shromáţdění a byl i úředník městské spořitelny. 432 Hned po okupaci se zapojil do odbojové činnosti, byl členem finančního oddělení městské skupiny Obrany národa. Veškeré peníze, které ušetřil ze starostenského platu (1 000,426

Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj.., s. 100. V datu zatčení Šprýsla se prameny rozcházejí. Náboţenská obec uvádí datum zatčení aţ 3.3.1943, Poláková 5.3.1942. Protoţe v České zbrojovce bylo zatčeno více lidí v roce 1942, zdá se pravděpodobnější datum zatčení březen 1942. 427 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. 428 Viz: PŘIKRYL, J. - SLEZÁK, L.: Jihovýchodní Morava.., s. 44. 429 Viz: Naše Valašsko. Sborník prací o jeho ţivotě a potřebách. Brno 1946, roč. 9, s. 54. 430 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. Sborník Naše Valašsko sice přímo neuvádí datum zatčení Papeţe, ale zmiňuje, ţe více členů této skupiny bylo zatčeno 15.10.1941, přičemţ s datem 29.10.1941 se jiţ ztotoţňují. Viz: Naše Valašsko, s. 56. 431 Více o Vojtěchu Luţovi viz: ČERNÝ, Vladimír - KOPEČNÝ, Petr - VAŠEK, František: Legenda bez legend. Ţivotní osudy armádního generála Vojtěcha Borise Luţi (1891-1944). Brno 2004. 432 TOMEČEK, Radek: Po kom se jmenují některé ulice v Uh. Brodě - Bohuslav Luţa. In: Brodský zpravodaj, č. 12, květen 2001, s. 7.

82

Kč měsíčně) daroval na podzemní hnutí, členům strany a dětem do kláštera. Škodit Němcům však Bohuslav Luţa nemohl dlouho. Uţ 1. září 1939 byl v rámci akce Albrecht der Erste, která měla odstranit předpokládané odpůrce nacismu, zatčen. Měsíc byl spolu s dalšími z Uherského Brodu, mezi nimiţ byli i příslušníci CČS Jan Hulák a Vilém Staněk, vězněn v Uherském Hradišti. Pak byl převezen na Špilberk a poté do Dachau. Zde Luţovi ochrnula ruka, takţe veškerou korespondenci za něho vyřizoval jeho přítel Staněk.433 V roce 1941 byl Luţa přemístěn z Dachau do Buchenwaldu, kde se dočkal osvobození tábora spojeneckými vojsky, avšak krátce nato 7. května 1945 zemřel na srdeční slabost.434Podle vzpomínek těch, kteří buchenwaldské vězení přeţili, si spoluvězni Luţi nesmírně váţili a i nadále ho oslovovali starosto. Po návratu z tábora na Bohuslava Luţu vzpomněl Oldřich Bardonek: „Krajíc chleba měl cenu lidského ţivota. Dával tu skývu chleba obětavě mně i jiným. Přicházeli k němu o radu i o pomoc. Češi, Holanďané, Ţidé i cikáni. Měl takovou váţnost v táboře, ţe jediný byl povolán k tomu, aby tišil rozčilené skupiny v táboře… Znal i ty, kteří jej zradili a kteří jej nenáviděli. Dne 4. 5. 1945 dopoledne si stěţoval na bolení hlavy. Měl slabou horečku. Dopravili jsme ho do nemocnice. Stěţoval si na nechuť k jídlu a bolení hlavy. Kdyţ jsme jej navštívili na druhý den odpoledne, bylo mu uţ lépe. Stěţoval se jen na píchání u srdce a mluvil pološeptem. Večer klidně usnul a ráno se uţ neprobudil. Zemřel v ranních hodinách 7. května 1945.“ 435 Společně s Bohuslavem Luţou byli 1. září 1939 zatčeni také kominický mistr a městský radní Vilém Staněk, narozený 23. října 1892, a městský důchodní Jan Hulák, narozený 24. června 1900.436 Oba byli členy Obrany národa a po zatčení byli nejprve vězněni v Uherském Hradišti, pak na Špilberku, v Dachau a Buchenwaldu. Vilém Staněk válku přeţil, vrátil se z Buchenwaldu 4. června 1945. Ţivot Jana Huláka skončil 14. srpna 1942 v Osvětimi.437 V rámci akce Albrecht der Erste byl v Uherském Brodě zatčen 1. září 1939 také Josef Hanuš,

438

vrchní okresní cestmistr a také bývalý předseda rady starších

433

Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj.., s. 64. TOMEČEK, R.: Po kom se jmenují.., s. 7. 435 BARDONEK, Oldřich.: Buchenwaldská tragédie. In: Uherskobrodský zpravodaj, č. 6, květen 1945, s. 3. 436 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. 437 Tamtéţ. Poláková uvádí Hulákovo úmrtí o měsíc později, 14.9.1942. Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj.., s. 64. 438 Viz: POLÁKOVÁ, M.: Protifašistický odboj.., s. 64. 434

83

v uherskobrodské farnosti. Stejně jako ostatní byl vězněn v Uherském Hradišti, na Špilberku v Brně a pak v Buchenwaldu, ze kterého se 18. července 1940 vrátil domů.439 Do odbojové činnosti se na Uherskobrodsku nadále zapojili či byli zatčeni z řad čechoslováků zedník Cyril Černík, JUDr. Vladimír Melčák, narozený 2. srpna 1906, který byl členem odbojové organizace Carbon v Uherském Hradišti a velitelem pro Uherský Brod, 440 vdova Matylda Calábková, ředitel okresní nemocenské pojišťovny Ladislav Formánek, obuvník Jan Kočica, zatčený 5. března 1942, který se po čase vrátil, ale nakonec byl 26. dubna 1945 při bombardování Uherského Brodu zabit, úředník Martin Šivel, zatčený 9. srpna 1944, který se vrátil 14. května 1945, úředník okresního úřadu Jan Niger, zatčený 13. února 1945, který byl propuštěn 28. března 1945, ţena v domácnosti Aranka Dittrichová, zatčena 19. února 1945, která se vrátila aţ po osvobození, ředitel měšťanské školy ve Valašských Kloboukách Jaroslav Zlámal, který byl vězněn v několika koncentračních táborech a v roce 1944 se nemocen vrátil domů, ţena v domácnosti Ludmila Škrášková, zatčena 27. května 1945, která se vrátila aţ po osvobození, krejčí Josef Zábojník z Prakšic, který byl členem drslavického oddílu spadajícího pod partyzánskou skupinu Jan Ţiţka-Kuriněnko, a Ladislav Kadlčík z Hradčovic, zatčený 21. února 1942, jenţ byl vězněn v Kounicových kolejích a Straubingu, který se po pochodu smrti vrátil domů 20. května 1945.441

4.3.6 Náboţenská obec Zlín Na oběţník pátrající po obětech a odbojářích ze zlínské farnosti a zaslaný po válce z Ústřední národní správy v Praze farář Ferdinand Valík v září 1945 a v dubnu 1946 reagoval takto: „Utraceno bylo celkem devět lidí. Vězněno a zpět do vlasti se navrátilo 27 osob. Ilegální skupiny za doby okupace byly však tajné. Těţko tedy říci, kde a kteří z našich příslušníků pracovali. V tomto ohledu mohu podat zprávu pouze o své činnosti. Tuto svoji ilegální činnost však vypisuji pouze na Vaši ţádost a nepřál bych si, aby se snad o tom, kde mluvilo. Co jsme dělali, dělali jsme samozřejmě a rádi pro vlast a národ a ne snad proto, abychom se s tím chlubili.“ 442

439

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. Viz: Archiv bezpečnostních sloţek Praha, Svazková agenda vedená u krajské správy MV Brno, fond Objektové svazky Brno, a. č. 86, s. 67. 441 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 80, inv. č. 471. 442 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 528. 440

84

Ferdinand Valík se narodil 30. května 1903 v Nemojanech v okrese Vyškov na Moravě. V letech 1922-1925 studoval na Husově teologické fakultě v Praze. Kněţské svěcení přijal 15. ledna 1925. Působil v Českém Brodě, Dubicku, Olomouci, Třebíči a od 1. srpna 1935 farářoval ve Zlíně. Byl ţenatý a měl dvě děti.443 Podle svého svědectví po válce se Valík zapojil do odbojové činnosti uţ v roce 1939, kdy utvořil s dalšími lidmi československého vyznání v továrně firmy Baťa odbojovou buňku, která měla sledovat činnost Němců a také provádět sabotáţe. 444 Tato buňka byla napojena na zlínskou skupinu Vela třináctku vedenou Dr. Pavlem Bílkem. 445 Valík také po válce uváděl, ţe spolu s ním byla do odboje zapojena aţ na jednoho člena celá rada starších zlínské farnosti. „Nikdo z nich neřekl ne. Kaţdý se ihned zapojil a vytvořil si opět svoji vlastní skupinu pod mým velením.“ 446 Od ledna 1942 pak Valík navázal kontakt na odbojovou skupinu kolem březnického učitele Vladimíra Bartoše.447 Skupina vydávala a rozšiřovala ilegální tisk, podporovala uprchlé lidi hledané gestapem a také rodiny po zatčených. Na Vánoce 1942 ale byla skupina prozrazena a Valík byl 18. března 1943 gestapem ve Zlíně zatčen. 448 Valík o svém zatčení po válce vypověděl: „Podle slov vyšetřujícího gestapáka Kreigra ze Zlína jsem byl označen za komunistu a největšího němcoţrouta ze zlínské ţupy.“ 449 Ve Zlíně byl vězněn asi dva týdny, o něco delší dobu pak v Uherském Hradišti. Právě na těchto dvou místech byl také nejvíce vyslýchán a bit. Z Uherského Hradiště byl pak převezen do vězení ve Vratislavi, kde se podle svých slov snaţil vězňům pomoci modlitbou: „Práce pastorační ve vězení – míním v Breslau – byla více jak vděčná! Snad jiţ nikdy nebudu míti tak vděčné posluchače jako tam. Zájem o otázky náboţenské, duchovní, speciálně o existenci Boţí a ţivotě posmrtném byl přímo ţivelný. Samotku jsem opustil asi po třech měsících a stal jsem se tzv. Wergehilfem u Werkmeistra. Zde jsem se musel naučit kaţdé práci, která se v celách dělala. Tuto práci jsem pak učil nově přicházející v celách nebo v dílně. Při této příleţitosti jsem také pastoroval. V případech přímo katastrofálních jsem prosil Werkmeistra, aby mě zavřel do té a té cely, ţe ten vězeň neovládá práci, a tak jsem nešťastníka pozvedal, aţ jsem ho

443

Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 105, inv. č. 808. Viz: ÚAM, II. světová válka.., oddělení 1, sloţka Ferdinand Valík. 445 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 528, dopis z října 1946. Také viz: MÍŠEK, Jiří: Partyzáni Vela, s. 113. 446 ÚAM, II. světová válka.., oddělení 1, sloţka Ferdinand Valík. 447 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 528. Také viz: PROKEŠ, Antonín: Ilegální organizace KSČ v oblasti Březnice v boji proti okupantům 1939-1945. Zlín (Gottwaldov) 1984, s. 54. 448 Viz: ÚAM, II. světová válka.., oddělení 1, sloţka Ferdinand Valík. 449 Viz: Moravské zemské muzeum Brno, Fond historického oddělení Moravského zemského muzea, inv. č. S8897. (dále jen MZM Brno). 444

85

zachránil. Byla to práce vpravdě vděčná a radostná.“ 450 Po zhruba osmiměsíčním vězení se pak Valík dostal do vězení v Brně na Cejlu, kde byl 11. února 1944 souzen zvláštním soudem při německém zemském soudu. Jak se píše v jeho rozsudku, za to, ţe neohlásil ilegální komunistický leták, který mu dal Bartoš, byl mu soudem vyměřen trest 10 měsíců ve vězení.451 Protoţe ve skutečnosti strávil ve vazbě 11 měsíců, byl ihned po vynesení rozsudku 11. února 1944 propuštěn.452 Po návratu z vězení se Valík, který byl z farářského místa suspendován, a pracoval tak u Okresní péče o mládeţ ve Vizovicích, podle svého svědectví ihned zapojil do další odbojové činnosti. „Tentokráte jsem měl jiţ zkušenosti, a tak to šlo lépe. Z členů rady starších nebyl nikdo zatčen. Započal jsem tedy práci s nimi a ještě mnoha jinými znova. Tentokráte jiţ to nebylo podzemní hnutí, které by mělo za úkol pouze stránku zpravodajskou, ale otevřeně sabotáţní.“

453

V jiném svědectví ještě konkrétněji popisuje: „V listopadu 1944 jsem

navázal styky s ředitelem Hrádkem ze Zlína, zda bych s ním mohl počítat a hlavně s jeho profesory a ţáky průmyslové školy v otevřeném odboji proti Němcům. Slíbil, ţe ano a zajistil nejméně 70 zaručených hochů i s vedoucími. V téţe době jsem také navázal kontakt s řídícím učitelem Sokola z Kudlova u Zlína, který mně rovněţ zaručil pomoc. V únoru 1945 přišel za mnou továrník František Novák ze Zlína a napojil celou moji skupinu na 1. československou partyzánskou brigádu Jana Ţiţky. Později mně předal i své velitele se svými skupinami, jelikoţ odešel přímo do stanu majora Murzina. Zprávy o pohybech německého a maďarského vojska, o jeho zásobování, přechovávání munice, skladištích munice a o důleţitých válečných stavbách podával jsem buď přímo Murzinovu štábu či po spojkách.

454

K otevřenému boji celé mojí skupiny bohuţel

nedošlo, jelikoţ jsme byli ve Zlíně předčasně osvobozeni Rudou armádou.“ 455 V této skupině měl Valík podle svých vzpomínek zapojeno 11 členů československého vyznání.456

450

Viz: ÚAM, II. světová válka.., oddělení 1, sloţka Ferdinand Valík. Viz: Archiv bezpečnostních sloţek Praha, Studijní ústav ministerstva vnitra, fond 134 Německé soudy v Protektorátu, karton č. 54, svazek č. 18. V rozsudku (přeloţeno z němčiny) bylo dále uvedeno: „Polehčující okolností ale je, ţe obţalovaný byl v těţké situaci, kdyţ by svého sluţebně nadřízeného Bartoše, měl udat policii.“ 452 Viz: Národní archiv Praha, Oddělení fondů nestátní provenience a archivních sbírek (6. oddělení), fond Československý svaz bojovníků za svobodu, členská přihláška Valíka, nezpracovaný fond 453 Viz: ÚAM, II. světová válka.., oddělení 1, sloţka Ferdinand Valík. 454 Valíkovo napojení na Murzina potvrdil Pavel Bílek ze skupiny Vela třináctka, kdyţ vzpomínal, ţe se snaţil prostřednictvím Valíka získat od Murzina zbraně. MÍŠEK, J.: Partyzáni Vela, s. 114. 455 Viz: MZM Brno, Fond historického oddělení Moravského zemského muzea, inv. č. S8897. Také viz: ÚAM, II. světová válka.., oddělení 1. sloţka Ferdinand Valík. 456 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 528. 451

86

Kromě svého působení v odbojových skupinách se Valík snaţil vyjádřit svůj odpor proti Němcům také v kázáních. Po válce vzpomínal: „Na kázáních, jmenovitě v biblických večerech, nejen ţe jsem udrţoval víru ve vítězství spojenců a stále oţivoval vlasteneckého duchu, ale zjevně jsem i nabádal k sabotáţi a odbojové činnosti. V kostele mě ale sledovalo gestapo, a tak jsem měl v bohosluţebné síni rozestavěny pozorovatele, členy rady starších, kteří u vchodu kontrolovali, kdo do modlitebny přichází. Přišel-li někdo podezřelý, pak jsem dostal znamení, a proto jsem mluvil opatrně.“ 457 Farář Ferdinand Valík tedy válku přeţil a od 1. června 1945 opět nastoupil na místo faráře ve Zlíně. 458 Šest příslušníků ze zlínské náboţenské obce v souvislosti s odbojem či odporem proti okupantům však zaplatilo za své odhodlání ţivotem. Uţ 13. prosince 1942 byl ve Zlíně gestapem utýrán chemik firmy Baťa Antonín Koutecký. Ten se spolu s dalšími zaměstnanci firmy Baťa zapojil do ilegální komunistické skupiny vedené Josefem Gajdou, která spolupracovala se skupinou v Březnici. Gajdova skupina nejprve v roce 1939 pracovala na vydávání ilegálních časopisů Tribuna a Jiskra. Od roku 1940 se zaměřila na zhotovování výbušnin a zápalných látek pouţívaných k provádění sabotáţí.459 Další obětí byl skladník firmy Baťa Ferdinand Zdráhal, který byl starostem sokolské Hanácké ţupy a který byl gestapem zatčen v rámci takzvané sokolské akce, která byla 8. října 1941.460 Zdráhal nakonec zahynul v Osvětimi, kde vyhasl ţivot také dalšímu věřícímu československého vyznání, soukromému úředníku Františku Líčkovi. Osvobození se nedoţil ani soudní tajemník a bývalý jednatel rady starších Josef Šťastník, narozený 1891, který zemřel 27. dubna 1945 v Ravensbrücku, a ve stejný den, 27. dubna 1945, byl ve Zlíně v bytě zastřelen gestapem také úředník pojišťovny Albín Kubina.461 Se zbraní v ruce jako partyzáni při osvobozování Zlína zemřeli také členové zlínské skupiny Lang Skalský vrátný u firmy Baťa Josef Procházka a 4. května 1945 hudebník Jan Borna-Ramasan.462

457

Viz: ÚAM, II. světová válka.., oddělení 1. sloţka Ferdinand Valík.. Viz: ABS Praha, SÚMV, 2M Odbor politického zpravodajství, karton č. 658, svazek č. 13471, s. 236. 459 Viz. PROKEŠ, A.: Ilegální organizace KSČ..,s. 31-32. 460 MACHÁŇ, Antonín: Stručné vylíčení historie protifašistického odboje na Gottwaldovsku. Zlín (Gottwaldov) 1985, s. 18. 461 Viz: ZAO PO, Diecézní rada.., karton č. 89, inv. č. 528. 462 Moravský zemský archiv Brno, fond G 432 Svaz národní revoluce – zemská odbočka Brno, karton č. 2, inv. č. 25. 458

87

4.3.7 Náboţenská obec Znojmo Stejně jako hovoranská farnost také náboţenská obec Znojmo po válce na oběţník, který zaslala Ústřední národní správa CČS v Praze, nejspíše neodpověděla. Seznam obětí či odbojových pracovníků jsem nenašla v diecézním archivu v Olomouci ani v ústředním archivu v Praze. Více neprozradila ani kronika náboţenské obce či dokumenty ve farním archivu, protoţe se do dnešní doby nezachovaly. Proto v této podkapitole neuvádím ţádná konkrétní jména. Dá se však předpokládat, ţe jmen by nebylo mnoho, protoţe na Znojemsku byly podmínky k odboji ztíţené.

88

5 ZÁVĚR Přestoţe od hrůz druhé světové války uplynulo uţ pětašedesát let, některá témata jsou dodnes zastřena tajemstvím. Jedním z nich je i fungování církví za války. Takzvaná bílá místa nejsou jen v historii Církve československé husitské, ale i v jiných církvích, i kdyţ je potřeba říci, ţe církve se jiţ snaţí s tímto dluhem nějakým způsobem vypořádat.463 Právě určitým vypořádáním je i tato diplomová práce. Ta se snaţí metodou důkladného popisu na regionální úrovni, v prostoru jiţní a jihovýchodní Moravy, přiblíţit, jak Církev československá za války fungovala a s čím se její věřící v těţkých šesti letech museli potýkat. Ze sedmi sledovaných náboţenských obcí - v Bzenci, Hodoníně, Hovoranech, Kyjově, Uherském Brodě, Zlíně a Znojmě - přinesla největší těţkosti německá okupace náboţenské obci ve Znojmě. Z jejího obvodu se na německém záboru ocitlo 135 obcí, a farnost tak přišla o dvě třetiny svých věřících. Náboţenská obec se také musela přestěhovat, protoţe její dosavadní sídlo, Znojmo, připadlo k Říši. Díky vytrvalosti místních duchovních a věřících se ale podařilo najít postupně nová útočiště, a farnost tak válku přečkala a po osvobození se opět vrátila do Znojma. Do německého záboru za války přešlo i pět obcí, které spadaly pod hodonínskou farnost. Ta tak přišla téměř o tři stovky svých věřících a stejně jako znojemské náboţenské obci se její obvod vrátil do předválečných hranic aţ po osvobození. Hodně byla za okupace postiţena rovněţ náboţenská obec ve Zlíně. Ta se pár měsíců po vzniku Protektorátu Čechy a Morava musela vystěhovat ze svého tehdejšího přístřeší, z Husovy síně, a musela hledat nové útočiště. To bylo díky sloţitosti doby, například v roce 1941 byl vyhlášen všeobecný zákaz staveb, a také kvůli neochotě ze strany evangelické církve, značně problematické. Během války se tak náboţenská obec stěhovala do několika bohosluţebných místností, coţ jejímu fungování samozřejmě příliš neprospívalo. Například mladí věřící se neměli kde scházet, a proto v roce 1940 zanikl ve Zlíně dramaticko-pěvecký krouţek Havlíček. Kromě starostí s bohosluţebnou místností se za války dvě náboţenské obce musely potýkat s problémem, ţe jim chyběl farář. Ve farnosti ve Zlíně i v Uherském Brodě byli kvůli své odbojové činnosti zatčeni místní faráři, a náboţenské obce tak byly 463

Jedná se například o tyto publikace: ŠIMSOVÁ, Milena: Prošli jsme v jeho síle. Evangelíci v čase druhé světové války. Praha 2003. MALÝ, Radomír: Katolíci ve stínu hákového kříţe. Frýdek-Místek 2006. LARISCH, Jan: Pronásledování katolické církve v době nacistické okupace na území ostravskoopavské diecéze. Ostrava 2005. KRÁČMAR, Čestmír: Panychida za statečné. Praha 1989.

89

ze dne na den postaveny před otázku, jak tuto situaci vyřešit. Naštěstí díky pohotovosti místních rad starších a vstřícnosti diecézní rady v Olomouci byla jejich místa v podstatě ihned zastoupena. Jako další „podkopávání“ ze strany Němců lze uvést i zákaz výstavy Česká kniha v Bzenci, nepovolení stavby v Karlíně, který patřil pod hovoranskou farnost, či rozpuštění spolku Osvěta a zastavení časopisu Náš ţivot v Kyjově. Velký problém, který však neřešily jen mnou popisované náboţenské obce, ale farnosti v celém Protektorátu, znamenal pro CČS protektorátní výnos ministerstva školství z června 1943, který zakazoval bohosluţby ve školách. Někde tak byly bohosluţby zrušeny, například v kyjovké farnosti v Nechvalíně, někde přestěhovány ze školy do jiné místnosti, například ve Zlíně, a některé farnosti se rozhodly konat bohosluţby ve školách tajně. To byl příklad hovoranské farnosti v obcích Čejč, Mutěnice a Šardice. Při zkoumání, jak německá okupace zasáhla do běţného ţivota a fungování jednotlivých náboţenských obcí, jsem zjistila, ţe Němci, přestoţe CČS neměli příliš v oblibě, do její činnosti často nezasahovali. Ve všech sedmi mnou sledovaných náboţenských obcích bývaly dost pravidelně bohosluţby i vyučování náboţenství. Rovněţ ve všech farnostech za války fungovaly sociální odbory, jednoty mládeţe nebo dramatické krouţky či alespoň pěvecké sbory. Právě dramatické krouţky byly za války velmi výrazným činitelem, který v lidech udrţoval pocity češství a vlastenectví. Kdyţ jsem na začátku této práce mluvila o splácení dluhu v dějinách CČS, měla jsem především na mysli neznalost církve o její roli v odboji a počtu obětí z řad jejich příslušníků. Při sepisování této práce jsem se totiţ několikrát setkala s tím, ţe knihy, které se v několika větách či někdy stranách věnují odboji CČS za druhé světové války, se v informacích často aţ doslovně opakují, neboť téměř všechny přejímají poznatky z článku Církev československá husitská v boji proti nacismu od Miloslava Kaňáka. V části o zahraničním a domácím odboji na území Protektorátu jsem z jeho článku rovněţ čerpala, ale v podkapitole, která je věnovaná oblasti jiţní a jihovýchodní Moravě, jsem vyuţila archivní prameny. Šlo především o odpovědi na oběţník, který po válce zaslala jednotlivým náboţenským obcím Ústřední národní správa CČS v Praze a který zjišťoval odbojovou činnost duchovních a věřících a počty obětí za války. Ze sedmi mnou sledovaných farností jsem odpovědi na oběţník nenašla u náboţenských obcí v Hovoranech a ve Znojmě. Protoţe jsem nenašla ţádné informace ani v místních farních archivech, v těchto dvou farnostech tajemství, kdo (pokud ano) byl zapojen do odboje, přetrvává. Ţádné výsledky nepřinesla ani lustrace v Archivu

90

bezpečnostních sloţek v Praze obou farářů Oldřicha Ptáčka z Hovoran a Františka Hlaváčka ze Znojma. K jejich jménům nebyl dohledán ţádný archivní materiál. Odpověď na oběţník jsem nenalezla rovněţ ve farnosti v Hodoníně. Při dalším pátrání jsem ale v jednom fondu Archivu bezpečnostních sloţek objevila alespoň kusé informace o odbojové činnosti samotného hodonínského faráře Vlastimila Drtiny. Ve čtyřech zbývajících náboţenských obcích – v Bzenci, Kyjově, Uherském Brodě a Zlíně – dopisy odpovídající na oběţník a také uherskobrodská kronika konkrétně ve jménech uvádějí devadesát jedna osob, které se zapojily do odbojové činnosti či byly zatčeny. V náboţenské obci v Bzenci je uvedeno 21 jmen, v Kyjově 31, v Uherském Brodě 32 a ve Zlíně 7. Kromě toho však v této práci uvádím u kyjovské farnosti jedno jméno a u bzenecké další tři jména lidí, kteří podle jiných materiálů působili v odbojových skupinách a podle osobních svědectví byli československého vyznání. Z uvedených čísel vyplývá, ţe nejvíce odbojářů z řad příslušníků CČS bylo v náboţenských obcích v Kyjově a Uherském Brodě, shodně mají po dvaatřiceti jménech. Shodný je rovněţ počet jejich obětí. Kyjovská obec přišla o sedmnáct svých věřících a stejně smutné číslo eviduje i farnost uherskobrodská. Při bliţším zkoumání jsem také zjistila, ţe se do odboje zapojili nejenom řadoví příslušníci církve, ale i členové rad starších, farář Valík dokonce uvedl, ţe ve Zlíně byla aţ na jednoho člena do odboje zapojena celá rada starších. Při svém pátrání jsem také narazila na smutnou postavu Antonína Straky z bzenecké farnosti, který byl nejenom oddaným odbojovým pracovníkem, ale zároveň, aniţ by to tušil, byl informátorem gestapa, protoţe byl napojený na brněnské konfidenty Viktora Ryšánka a Karla Paprskáře. Zajímavý je rovněţ fakt, ţe ze sedmi náboţenských obcí, byli do odbojové činnosti zapojeni tři faráři - Vlastimil Drtina, Ferdinand Valík a Rudolf Babula. Myslím, ţe s poukazem na to, ţe faráři měli ke svým věřícím značnou zodpovědnost a také s rizikem, ţe mohli svou činností svým věřícím přivodit veliké problémy, je to vysoké číslo. Je potřeba také zdůraznit fakt, ţe jeden z nich, uherskobrodský farář Rudolf Babula, měl ve městě v hierarchii odbojové skupiny značně vysoké postavení. Byl napojen na skupiny Clay a Carbon, které byly vyslané v roce 1944 z Anglie. I kdyţ byl pak zatčen a velmi brutálně mučen, ţádné jméno neprozradil a své tajemství si s sebou vzal do hrobu. V mnou prostudovaných materiálech jsem také nenarazila na ţádného příslušníka CČS, který by byl za války kolaborantem.

91

Ve fungování za války jsem při porovnávání CČS s další velkou protestantskou církví Českobratrskou církví evangelickou nalezla u obou církví značnou shodu. Na jednu stranu byly obě loajální k Říši, například Českobratrská církev evangelická byla nucena odsoudit atentát na Heydricha, na stranu druhou se stejně jako v CČS část farářů i věřících z Českobratrské církve evangelické zapojila do odbojové činnosti, přičemţ někteří byli vězněni či za války zemřeli.464 I kdyţ jsem se snaţila nalézt co nejvíce materiálů, má tato práce jistě své limity. Jedním z nich je, ţe jsem se příliš nezabývala hospodářskou situací uvedených farností. Bylo to způsobeno jednak zaměřeností této práce na odboj a také jsem v pramenech nezjistila, ţe by se náboţenské obce za okupace potýkaly s většími finančními problémy. Dalším limitem, se kterým jsem se v průběhu zpracování předkládané práce musela potýkat, byla dostupnost pramenů. Především v Ústředním archivu a muzeu Církve československé husitské v Praze se dá očekávat, ţe se při studiu třeba i jiných témat k problematice církevního odboje ještě mnohé najde. Obávám se však, ţe pro některé náboţenské obce můţe být tajemství účasti jejich příslušníků v odboji zastřeno i v budoucnu. Pokud totiţ farnosti na oběţník pátrající po odbojářích z řad církve skutečně nijak nereagovaly, bude velmi sloţité se dopátrat pravdy. Mnoţství pamětníků uţ zemřelo a v odbojových skupinách jsou známy spíše jen jména velitelů či významných pracovníků. Jména těch „obyčejných,“ kteří odbojářům pomáhali, jsou dodnes skryta, a tak je vlastně i téměř nemoţné zjistit, jestli někteří z nich byli příslušníky CČS. S tím souvisí i skutečnost, ţe jsem mnohdy v této práci vycházela jen z jednoho pramene, protoţe další důkaz na potvrzení dané informace jsem nenalezla. Většinu uvedených jmen pocházejících z oběţníků, na něţ farnosti po válce odpovídaly, je tedy potřeba brát s určitou rezervou. Na druhou stranu se ale domnívám, ţe pravdivost oběţníků je značně vysoká. Kdyţ jsem totiţ při zpracování této práce narazila na materiály z úplně jiných institucí, informace z oběţníků se s nimi téměř shodovaly. Jistým limitem je i skutečnost, ţe kvůli absenci dalších pramenů někdy o své odbojové činnosti vypovídali sami aktéři. Také počty lidí, kteří působili v odboji a které v práci uvádím, nelze určitě brát jako konečné. Například zlínská farnost konkrétně uvedla jen několik jmen, ale zároveň farář Valík napsal, ţe vězněno bylo dvacet sedm

464

Viz: ŠIMSOVÁ, Milena: Prošli jsme v jeho síle. Evangelíci v čase druhé světové války. Praha 2003, s. 215-220.

92

lidí. Je také moţné, ţe se někteří o své účasti v odboji nikdy nezmínili a jiní třeba promluvili aţ po více letech, kdy uţ odpovědi na oběţníky byly dávno poslané. I tak ale věřím, ţe předkládaná práce značně poodhalí tajemství ţivota Církve československé na jiţní a jihovýchodní Moravě za války a především její roli v odboji. Myslím, ţe uherskobrodský farář Rudolf Babula a dalších více jak devadesát jeho spolubojovníků si naši vzpomínku a úctu zaslouţí.

93

6 SUMMARY This thesis, entitled ´´The Czechoslovakian Church in South and Southeastern Moravia in the years 1939-1945,´´ was an attempt to show how the Czechoslovakian Church functioned during WWII, and what its role in the Resistance was. Of the seven bishoprics studied – Bzenec, Hodonín, Hovorany, Kyjov, Uherský Brod, Zlín and Znojmo – the one most affected by the German occupation was Znojmo. 135 parishes from its district found themselves in German-annexed territory, so that the district lost two-thirds of its churchgoers. The district’s seat also had to be moved, since its home up to that point, Znojmo, fell within the Reich. Five parishes lying within the Hodonín district were also annexed by the Germans during the war. Zlín was another bishopric greatly affected, with some religious services forced to find new homes. During the war, two parishes also had to contend with missing priests. In parishes in Zlín and Uherský Brod, local priests were arrested due to their resistance-related activities. During my investigation of how the German occupation affected the ordinary life and workings of these individual bishoprics, I ascertained that in spite of their dislike for the Czechoslovakian Church, the Germans did not much interfere with its activities. In each of the seven districts I studied, regular services and catechism continued. In the course of my work on this thesis I also learned how the Czechoslovakian Church was involved in the Resistance in South and Southeastern Moravia. In two bishoprics – in Hovorany and Znojmo – I found no concrete names in the sources. In the remaining districts, 95 members of the Czechoslovakian Church were involved in or arrested for Resistance-related activities, the greatest number of them coming from Kyjov and Uherský Brod. From the aforementioned seven districts, three priests were involved in the resistance - – Vlastimil Drtina, Ferdinand Valík a Rudolf Babula. The given number 95 people – but can not be taken as a definite certainly, because others may never have mentioned their participation in the resistance, or they may not have recounted their stories until years later, thereby escaping notice in the sources I have used. Even so, I believe that this thesis goes a long way towards uncovering the secrets of the Czechoslovakian Church during the war, and above all its role in the resistance. I think that the priest Rudolf Babula from Uherský Brod, and his 90-odd companions in the resistance, all deserve our remembrance and respect.

94

7 SEZNAM POUŢITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY

7.1 Prameny – archivy Archiv bezpečnostních sloţek Praha, Studijní ústav ministerstva vnitra, fond 134 Německé soudy v Protektorátu. Archiv bezpečnostních sloţek Praha, Studijní ústav ministerstva vnitra, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV. Archiv bezpečnostních sloţek Praha, Studijní ústav ministerstva vnitra, fond 305 Ústředna Státní bezpečnosti. Archiv bezpečnostních sloţek Praha, Studijní ústav ministerstva vnitra, fond 300 Zemský odbor bezpečnosti Praha. Archiv bezpečnostních sloţek Praha, Svazková agenda vedená u krajské správy MV Brno, fond Objektové svazky Brno. Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Břeclavi, nezpracovaný fond. Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Bzenci, nezpracovaný fond. Farní

archiv

náboţenské

obce

Církve

československé

husitské

v Hodoníně,

nezpracovaný fond. Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Hovoranech, nezpracovaný fond. Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Kyjově, nezpracovaný fond. Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Uherském Brodě, nezpracovaný fond. Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské ve Zlíně, fond Archiv Náboţenské obce CČSH Zlín. Moravský zemský archiv Brno, fond G 432 Svaz národní revoluce – zemská odbočka Brno. Moravské zemské muzeum Brno, Fond historického oddělení Moravského zemského muzea. Národní archiv Praha, Oddělení fondů nestátní provenience a archivních sbírek (6. oddělení), fond Československý svaz bojovníků za svobodu.

95

Osobní archiv Jiřího Dunděry, bytem v Kyjově, Karla Čapka 2314. Osobní archiv Marie Novosadové, bytem v Hodoníně, Erbenova 3055/11. Osobní archiv Ivana Pelanta, bytem v Praze 2, Moravská 11. Ústřední archiv a muzeum Církve československé husitské v Praze, fond II. světová válka a odboj CČS, nezpracovaný fond (pouze na 1. a 2. oddělení). Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, fond Diecézní rada Církve československé (husitské) Olomouc.

7.2 Soudobé prameny a periodika BABULA, Rudolf: 20 roků náboţenské obce, obnovení chrámu jednoty mládeţe Církve českomoravské v Uherském Brodě. Uherský Brod 1940. BARDONEK, Oldřich: Buchenwaldská tragédie. In: Uherskobrodský zpravodaj. Uherský Brod květen 1945, č. 6, s. 3. Brodský zpravodaj. Uherský Brod květen 2008, číslo 5. Český zápas, ročníky XXI. – XXX., 1938-1947, ročník LX., 1980. Gottwaldovsko od minulosti k současnosti. Sborník okresního archivu v Gottwaldově. Zlín (Gottwaldov) 1984, 6. svazek. KAŇÁK, Miloslav: Církev československá husitská v boji proti nacismu. In: Theologická revue Církve československé husitské. Praha 1975, č. 2, s. 29-35. KUNC, Oldřich: Osud transportu KL 3. In: Sluţba repatriantům, 23.10.1945. MALÝ, Oskar: Můj ţivotopis. Uherský Brod 1947. MÍŠEK, Jiří: Partyzáni Vela. Praha 1946. Naše Valašsko. Sborník prací o jeho ţivotě a potřebách. Brno 1946, roč. 9. Obvody náboţenských obcí Církve československé dle stavu 30. června 1937. Praha 1937. Palcát, ročníky XVIII. – XIX., 1939-1940. POKORNÝ, František: Schematismus československé církve. Ročník 1. Praha 1933. TOMEČEK, Radek: Po kom se jmenují některé ulice v Uh. Brodě – Bohuslav Luţa. In: Brodský zpravodaj. Uherský Brod květen 2001, č. 12. Zvláštní příloha Uherskobrodského zpravodaje, č. 34, 22.11.1945. Ţivot Církve československé na Brněnsku, 5.6.1945.

96

7.3 Prameny - osobní svědectví Pavla Bludská-Netoličková, bytem v Uherském Brodě, Větrná 1381, v lednu 2010. Jiřina Knorová, bytem v Uherském Brodě, U Plovárny 1501, v lednu 2010. Jaroslava Michalcová, bytem v Uherském Brodě, Havřice 323, v lednu 2010. Marie Novosadová, bytem v Hodoníně, Erbenova 3055/11, v listopadu 2009. Ivan Pelant, bytem v Praze 2, Moravská 11, v lednu 2010. Iva Pospíšilová, bytem v Uherském Brodě, ul. Bratří Luţů 290, v lednu 2010.

7.4 Prameny - elektronické zdroje (stav k dubnu 2010) www.mestokyjov.cz/++var++/mestokyjov/kronika http://veritas.evangnet.cz/download/bulletin11-2002.pdf http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8b/Vojt%C4%9Bch_Lu%C5%BEa. gif

7.5 Literatura BALATKOVÁ, Jitka: Organizační vývoj československé církve (husitské) na Moravě a ve Slezsku. In: XXVII. Mikulovské sympozium 2002. Brno 2003, s. 227-232. BLAŢEK, Josef: Jak jsme bojovali proti fašismu. Hodonín 2001. BOGOTAJ, František: Historie paraskupiny Carbon . In: DUBEN, V. N.: Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce. Praha 1992, s. 160-167. BURIÁN, Ludvík: Uherskohradišťsko proti fašismu. Uherské Hradiště 1984. ČERNÝ, Vladimír - KOPEČNÝ, Petr - VAŠEK, František: Legenda bez legend. Ţivotní osudy armádního generála Vojtěcha Borise Luţi (1891-1944). Brno 2004. ČERVENÝ, Vladimír: Kterak církev k novému jménu přišla. Rukopis uloţen v osobním archivu Vladimíra Červeného, archiváře Ústředního archivu a muzeu Církve československé husitské v Praze. ČVANČARA, Jaroslav: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1943-1945. Praha 2008. HOBZA, Radek: Církev československá (husitská) v odboji do roku 1942. In: Rok 1942 v českém odboji. Sborník příspěvků z vědecké konference. Praha 1999, s. 106-109. HRADIL, Jan: Církev československá husitská na Slovensku. In: 90 let Církve československé husitské. Praha 2010, s. 57-75.

97

HRDLIČKA, Jaroslav: CČSH v období Protektorátu. In: 90 let Církve československé husitské. Praha 2010, s. 77-83. HRDLIČKA, Jaroslav: Období po II. světové válce (1945-1948). In: 90 let Církve československé husitské. Praha 2010, s. 85-90. HRDLIČKA, Jaroslav: Ţivot a dílo prof. Františka Kováře. Brno 2007. HYNEK, Miloš: Z činnosti odbojové organizace Obrana národa na Hodonínsku. In: Hodonín ve válce a okupaci v letech 1939-1945. Hodonín 2005, s. 25-34. KADEŘÁVEK, Václav: Jak CČSH pomáhala v zápase o osvobození naší vlasti. Zpráva 1. komise pro 2. zasedání VI. sněmu CČSH v roce 1981. Zpráva uloţena v osobním archivu Jitky Balatkové, archivářky v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. KAŇÁK, Bohdan: Budování církve (1924-1939). In: 90 let Církve československé husitské. Praha 2010, s. 43-56. KAŇÁK, Bohdan - ČERVENÝ, Vladimír: Zápas o ideovou orientaci (1920-1924). In: 90 let Církve československé husitské. Praha 2010, s. 31-42. KOTLÍKOVÁ, Martina: Československá církev na Ostravsku v letech 1938-1945. Magisterská oborová práce na FF MU Brno. Brno 2005. KOTLÍKOVÁ, Martina: Rudof Ceh – Němec a oddaný kněz Církve československé ve sloţitém období let 1934-1950. In: MAREK, Pavel – HANUŠ, Jiří: Osobnost v církvi a politice. Čeští křesťané ve 20. století. Brno 2006, s. 477-486. KUNC, Radomír: Clay-Eva volá Londýn. Praha 1992. MACHÁŇ,

Antonín:

Stručné

vylíčení

historie

protifašistického

odboje

na

Gottwaldovsku. Zlín (Gottwaldov) 1985. MAREK, Jindřich: Poznámky ke vzniku a vývoji odbojového seskupení Carbon na jihovýchodní Moravě v letech 1944-1945. In: Morava v boji proti fašismu. II. sborník statí, vzpomínek a dokumentů. Brno 1990, s. 101-119. NEDBAL, Lubor: Národní odboj na území politického okresu Kyjov v letech 1939-1945. Diplomová práce na FF MU Brno. Brno 1990. NEDBAL, Lubor: Voják, vlastenec a národní hrdina štábní kapitán pěchoty Oldřich Pechal. K ţivotnímu osudům velitele výsadkové skupiny Zinc. Vřesovice 2007. NEDBÁLEK, František: Transport „KL 3“ Brno – KT Mauthausen. In: Morava v boji proti fašismu. II. sborník statí, vzpomínek a dokumentů. Brno 1990, s. 203-218. NOVOSAD, Alexej: Bzenec v odboji 1939-1945. Bzenec 1982. Rukopis uloţen v knihovně v Bzenci. NOVOSAD, Alexej: Paměti Hovoran. Hovorany 1968.

98

Okolo Hovoran. Hovorany v minulosti a dnes. Hovorany 1993. POKORNÁ, Blanka: II. světová válka na Kyjovsku. In: Muzejní občasník Masarykova muzea v Hodoníně. Hodonín 2000, s. 60-65. POLÁKOVÁ, Miroslava: Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939-1945. Dizertační práce na FF MU Brno. Brno 2009. POUCHLÁ, Vladimíra – ZLÁMAL, Svatopluk: Kyjov - 850. výročí prvního písemného dokladu. Kyjov 1976. PROKEŠ, Antonín: Ilegální organizace KSČ v oblasti Březnice v boji proti okupantům 1939-1945. Zlín (Gottwaldov) 1984. PŘIKRYL, Josef - SLEZÁK, Lubomír: Jihovýchodní Morava v boji proti okupantům. Brno 1965. RUCKÁ, Galina: Kaţdodenní ţivot ve stínu války. In: Hodonín ve válce a okupaci v letech 1939-1945. Hodonín 2005, s. 77-93. SALAJKA, Milan: Portrét Církve československé husitské. Praha 2007. SALAJKA, Milan: Proces ustavování a duchovní správy náboţenských obcí Církve československé husitské 1920 aţ 2000. Komentovaný přehledný manuál. Praha 2003. SLADKOWSKI, Marcel: Církev československá husitská ve Zlíně 1935-2005. Zlín 2005. ŠIMSOVÁ, Milena: Prošli jsme v jeho síle. Evangelíci v čase druhé světové války. Praha 2003. ŠOLC, Jiří: Bylo málo muţů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé světové války. Praha 1990. VAŠEK, František - ŠTĚPÁNEK, Zdeněk: Trnitá cesta moravského duchovenstva. (1939-1945). Brno 2003.

99

8 SEZNAM ZKRATEK ABS Praha - Archiv bezpečnostních sloţek Praha CČS – Církev československá FA NO Bzenec - Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Bzenci FA NO Hodonín - Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Hodoníně FA NO Hovorany - Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Hovoranech FA NO Kyjov - Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Kyjově FA NO Uherský Brod - Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Uherském Brodě FA NO Zlín - Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské ve Zlíně MZM Brno - Moravské zemské muzeum Brno SÚMV - Studijní ústav ministerstva vnitra ÚAM - Ústřední archiv a muzeum Církve československé husitské v Praze ZAO PO - Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc

100

9 TEXTOVÁ PŘÍLOHA Báseň Mučedníku

- věnovaná faráři Rudolfu Babulovi od Jiřího Jelenského (viz:

Zvláštní příloha Uherskobrodského zpravodaje, č. 34, 22.11.1945.)

Báseň Zůstaneme věrni

- věnovaná faráři Rudolfu Babulovi od uherskobrodské

jednoty mládeţe (viz: Zvláštní příloha Uherskobrodského zpravodaje, č. 34, 22.11.1945.) Báseň Zbývaly jen tři měsíce – věnovaná faráři Rudolfu Babulovi od jeho syna Václava Babuly (viz: Brodský zpravodaj. Uherský Brod květen 2008, číslo 5.) Mirošovská píseň – píseň vězňů koncentračního tábora v Mirošově, kde byl vězněn Alexej Novosad (viz: Osobní archiv Marie Novosadové.)

Mučedníku Kdyţ voje přátelské jiţ v brány pekla bily a moci vítězné jiţ v jedinou se slily, kdyţ záře svobody jiţ na obzoru byla, tak aby na cestu nám stmělou posvítila, tys odešel. Byls jat a vrţen tam, kde supí spáry dravé i krev rudou zdrásaly tak mnohé tváře smavé, kde Teuton v bezmezné své zkrvácené pýše jen botou ukrutnou v tvář lidství tvrdě píše svou kulturu. Tys, bratře, věřil však, ţe Všemohoucí, Silný v svých rozhodnutích byl a všude neomylný, ţe pravda zvítězí, ţe zlo se v niveč zhroutí, ţe jásot bude zas, kdo dnes se ještě rmoutí, tys věřil v to. Tak vidím čelo tvé, v němţ stopa víry vryta, tvé oko planoucí, kde důvěra je skryta, tvou radost velikou, ţe konec bude bědy, a tenkrát viděl jsem tě, bratře, naposledy, a tak i dnes. Buď jist tím, proroku, ţe kteří jsme tě znali, jsme svoje myšlenky dnes na tě upoutali, ţe silným byls, ţes moh’ i jiným sílu dávat, ţes víru neztratil – ţe netřeba se vzdávat svých nadějí. Tu víru nezlomnou, ţe tyran sraţen bude,

101

jsi ve svém srdci nes’ a šířil jsi ji všude jak slovy moudrými, tak letmým hlavy kynem, ţe dobro zvítězí a běs bude jen stínem, ţe nezhynem. Neţ chvil těch nezaţils, a tak ses na ně těšil, a nemoh’s posoudit, kdo čist byl a kdo zhřešil, jen cestu ukázals, po které nutno jíti, by lepší světa běh a snazší naše bytí bylo skutkem. Nám byl jsi příkladem a zůstáváš jím dále, vţdyť duch tvůj s námi je, k nám mluví neustále, my, tvoji přátelé, jimţ bolest srdce láme, ti, bratře faráři, svou lásku zachováme a vděčnou paměť.

Zůstaneme věrni Teď jsme bez okovů, volni a svobodni, dík Vaší činnosti v podzemním odboji. Nezhyne odkaz Váš, náš bratře faráři, budeme pracovat s úsměvem na tváři. Tak jak Vy pro národ český jste pracoval a pro jeho blaho statečně bojoval. Věrni Vám zůstanem, náš bratře faráři, pro drahý národ náš budeme ţít tak, jak Hus, Masaryk a další velicí, tak i my za pravdou chcem vţdycky jít.

Zbývaly jen tři měsíce Uţ zbývaly jen tři měsíce únorový večer naposled zazněly z rádia čtyři známé tóny Beethovena. Vidím to jako dnes řinčící zvonek, máma u dveří a v několika vteřinách jsou tu. Tři klobouky se štětkou, v rukách blýskavé ţelezo, dvě lebky s umrlčími hnáty, tátovy ruce zvednuté beze slov a v palbě cizích výkřiků zbývá uţ jen pohled na rozloučenou. Od té chvíle dlouhý březen, Londýn marně čeká jeden signál,

102

Prsty co vyťukávaly morseovku Naposled sevřené do pěsti. Mauthausen jen pár chvil pod rozkvetlými šeříky. Od té doby vím, jak končí války, i revoluce. A proto říkám pozor na lišky, Chycené do ţelez ale i na ty ostatní.

Mirošovská píseň V Mirošově na kopečku koncentrační tábor stál, v něm na tisíc českých kluků dívalo se v modrou dál. Kaţdému z nich srdce bije pro vlast, pro čest národa, kaţdý čeká na tu chvíli kdy nadejde svoboda. Velké bylo utrpení cestou v místa neznámá, krásné ale byly sliby velitelů tábora. Zlaté jitro budilo nás hladové a smutné zas, tvrdá prkna opouštíme s modlitbou za lepší čas. Uplynuly tiché noci, slib, ten zůstal slibem dál, Kamarádi buďme silní, svoboděnka kyne nám. Nitro bylo rozbouřené, odhodlání v mysli všech, Bojovali jsme uţ dlouho, dobojujem také dnes. Zase šuměl slabý větřík, v Mirošově, v okolí, snahy dárců převýšily, co poměry dovolí. Mnoha jídla přinášely, dobré české maminky, by zmírnily smutek v očích, vzňaly v srdcích plamínky. Slzy v očích vyroní se, tichý dík je odměnou, to je vše co můţeš dáti, přes ohradu drátěnou. Nebuďte však smutní proto, ţe náš osud je tak zlý, jiţ nebude dlouho trvat, bude tu den svobody. Širé lesy Mirošova zpívají svou píseň dál, ony vědí, kolik slzí koncentrační tábor stál. Vděčni jsme vám, sestry, bratři, s námi celý národ náš, ţe jste s námi bojovali pro milenou českou vlast.

103

10 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Antonín Straka z Bzence (viz: MZM Brno, Fond historické oddělení Moravského zemského muzea, inv. č. Tb (negativ) 858)

Alexej Novosad z Bzence (viz: Osobní archiv Marie Novosadové)

104

Vlastimil Drtina z Hodonína (viz: Farní archiv náboţenské obce Církve československé husitské v Hodoníně.)

Vladimír Dunděra z Kyjova (viz: Osobní archiv Jiřího Dunděry)

105

Jaroslav Zemek z Kyjova (viz: NEDBAL, Lubor: Národní odboj na území politického okresu Kyjov v letech 1939-1945. Brno 1990.)

František Hlaváč z Kyjova (viz: Osobní archiv Jiřího Dunděry)

106

Antonie Urbanová z Kyjova (viz: NEDBAL, Lubor: Voják, vlastenec a národní hrdina štábní kapitán pěchoty Oldřich Pechal. Vřesovice 2007.

Josef Papeţ z Valašských Klobouků (viz: Gottwaldovsko od minulosti k současnosti. Sborník okresního archivu v Gottwaldově. Gottwaldov 1984, 6. svazek.)

107

Rudolf Babula z Uherského Brodu (viz: Farní archiv náboţenské obce Církve československé v Uherském Brodě, kronika)

Josef Pelant z Uherského Brodu (viz: Osobní archiv Ivana Pelanta)

108

Vojtěch Boris Luţa z Uherského Brodu (viz: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8b/Vojt%C4%9Bch_Lu%C5%BEa.gif)

Bohuslav Luţa z Uherského Brodu (viz: Brodský zpravodaj. Uherský Brod květen 2001, č. 12.)

109

Antonín Koutecký ze Zlína (viz: Gottwaldovsko od minulosti k současnosti. Sborník okresního archivu v Gottwaldově. Gottwaldov 1984, 6. svazek)

Ferdinand Valík ze Zlína (viz: Farní archiv náboţenské obce Církve československé ve Zlíně, Archiv Náboţenské obce CČSH Zlín, inv. č. 9)

110