CHVĚNÍ SLOV UHERSKÉ HRADIŠTĚ 2014

CHVĚNÍ SLOV UHERSKÉ HRADIŠTĚ 2014 Soutěžní přehlídka

LITERÁRNĚ-DRAMATICKÉHO OBORU ZÁKLADNÍCH UMĚLECKÝCH ŠKOL Sólový projev přednesový dramatický loutkářský

Slovesný projev verše próza dramatický text

Vyhlašuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ústřední kolo pořádá Základní umělecká škola Uherské Hradiště

U he rsk é Hradi ště 29.5. - 1.6 . 2 014

ÚSTŘEDNÍ KOLO SOUTĚŽNÍ PŘEHLÍDKY LITERÁRNĚ–DRAMATICKÉHO OBORU ZÁKLADNÍCH UMĚLECKÝCH ŠKOL ČR V SÓLOVÉM PROJEVU PŘEDNESOVÉM, DRAMATICKÉM A LOUTKÁŘSKÉM, VYHLÁŠENÉ MINISTERSTVEM ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY ČR VE ŠKOLNÍM ROCE 2013/14

CHVĚNÍ SLOV Uherské Hradiště 29.5. - 1.6. 2014

ORGANIZÁTOR ÚSTŘEDNÍHO KOLA PŘEHLÍDKY

Základní umělecká škola v Uherském Hradišti byla založena už v roce 1939. Je to škola čtyřoborová, s pobočkami v Kunovicích, Starém Městě, Buchlovicích a Polešovicích. V současné době má 1699 žáků, které vyučuje více než 60 učitelů.

© 2014 ZUŠ UHERSKÉ HRADIŠTĚ redakční příprava: Stanislav a Hana Nemravovi, grafická úprava a sazba: Martin Šimčík, ilustrace: žáci výtvarného oboru ZUŠ UH tisk: Agentura NP v.o.s. Staré Město

akce se koná s finanční podporou Zlínského kraje

Slova

Do celostátního kola postoupilo v sólovém projevu přednesovém, dramatickém a loutkářském celkem 139 žáků.

Taková těžká těžší vzletu vrány taková mračná někdy jsou počinek hořký darovaný kterousi sudbou nedobrou

hodnotit jejich výkony budou dvě poroty:

Lehká ba lehčí slzy na krajíčku

I. - IV. KATEGORIE - PŘEDNES

ale i z těch si vybrat smím

Eliška Vobrubová

takový verš však na pentličku

Petra Výtvarová Krausová

přiráží dvířka tajemstvím

Hana Šprynarová Eva Josefíková

Plná plná plnější jsou ticha

a

křehčejší v tůni okřehku

Libor Vacek

ale ať báseň sama si je smíchá poslední první i ta z prostředku

V. KATEGORIE - PŘEDNES I. - V. KATEGORIE - DRAMATICKÉ VÝSTUPY

Jednou i nechtě musíš jíti

Dana Jandová

a vydat počet z útrap svých

Eva Willigová

pak za slavného čepobití

Zuzana Varhaníková

rázem se zbavíš nepravých

Iva Šulajová a

(František Halas)

Radovan Lipus

POROTA pro sólovou část přehlídky

ELIŠKA VOBRUBOVÁ

Učitelka LDO ZUŠ Frýdlant v Čechách a na SPgŠ v Liberci. Na Katedře dramatické výchovy DAMU v Praze absolvovala závěrečnou prací Hra v  roli na základě literární předlohy. Je autorkou sborníků pro dětský přednes. Její žáci se úspěšně zúčastňují literárních, recitačních i divadelních soutěží a přehlídek na celostátní úrovni. Působí jako lektorka a členka porot na všech stupních Dětské scény a soutěžních přehlídek LDO ZUŠ.

PETRA VÝTVAROVÁ KRAUSOVÁ

Herečka, pedagog dramatické výchovy, lektorka, moderátorka… Narodila v roce 1975 v Prostějově. Vystudovala herectví na divadelní fakultě JAMU v Brně. Šest let pak hrála v Klicperově divadle v Hradci Králové. V roce 2001 získala Cenu Thálie pro mladého umělce do 33 let. Od roku 2012 pracuje jako učitelka dramatického oboru na ZUŠ v Náchodě. Připravuje také uchazeče na studium střední či vysoké školy v oboru činoherního herectví. Pro dospělé pořádá zážitkové semináře, workshopy a poskytuje soukromé hodiny hlasové výchovy a rétoriky. Je také moderátorkou dětských dnů, karnevalů a různých společenských událostí. S manželem se věnuje skládání a nahrávání muziky. Jejich společným projektem je kapela CestouTAM. Dále vytvářejí znělky, reklamní upoutávky nebo zvukové podkresy k webovým aplikacím .

HANA ŠPRYNAROVÁ

Pedagog dramatické výchovy. Narodila se v  Prostějově.   Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 1992 vyučuje literárně-dramatický obor na  Základní umělecké škole Vl. Ambrose v Prostějově , v současnosti působí jako zástupkyně ředitelky. S  amatérskými divadelníky, i  se svými žáky, se zúčastnila řady soutěží a přehlídek. Od Rakovnické Popelky přes Vysoké nad Jizerou, Mladou scénu v Náchodě, podél Dětské scény v Trutnově a Svitavách skrz Jiráskův Hronov do Scénické žatvy v Martine až po Rostov na Donu a zpět na Wolkrův Prostějov. Pořádá divadelní festival MEDart. Každý divadelní žánr je výzva. Ještě je třeba vyzkoušet divadelní seriál nebo zdramatizovat návod na pěstování bylinek. Život je hra. Hrajeme si životem. Hraný život. Život na hraně…..

EVA JOSEFÍKOVÁ

Divadelní a filmová herečka. Divadlu se začala věnovat v roce 1999 jako žákyně literárně-dramatického oboru Základní umělecké školy v Uherském Hradišti. DAMU absolvovala pod pedagogickým vedením doc. PhDr. Darii Ullrichové, MgA. Evy Salzmannové a Jana Nebeského. Při svých studiích několikrát hostovala v Národním divadle, role Barunky v inscenaci Babička a ve hře Konec masopustu, obojí v režii J. A. Pitínského, a ve Stavovském divadle v roli Niny Zarečné v inscenaci Čechovova Racka a ve hře Enron britské autorky Lucy Prebble . Ztvárnila role v několika českých celovečerních filmech ( Vejška, Fair play, Donšajni, Signál, Probudím se včera, Čertova nevěsta, Piko), má zkušenosti i se zahraniční produkcí (dánský historický seriál 1864).

LIBOR VACEK

Dramaturg, redaktor, lektor uměleckého přednesu, … Absolvoval VŠE v Praze. Čtrnáct let pracoval v Československém a  následně v  Českém rozhlase. Později působil jako dramaturg v České televizi, redaktor Hospodářských novin, mluvčí několika ministerstev a  státních úřadů. V současné době je slovesným dramaturgem Českého rozhlasu Dvojka. Uměleckému přednesu se věnuje od dětství. Několikrát zvítězil na  Wolkrově Prostějově a  na  Moravském festivalu poezie. Svým přednesem přispěl do  řady rozhlasových pořadů (za jeden z nich dostal v roce 1993 Prix Bohemia), účinkoval v  několika rozhlasových hrách a  v  roce 1995 uvedl v  život projekt výchovy mladých redaktorů, které dodnes učí mluvenému projevu. Na Moravském festivalu poezie působí od roku 1994 jako stálý člen poroty, v letech 2009 a 2011 byl předsedou mezinárodní poroty na  Prix Bohemia Radio, pravidelně pracuje také v porotách Wolkrova Prostějova a Dětské scény. Je členem odborné rady Artama pro umělecký přednes a již od konce 80. let působí v tomto oboru jako lektor, např. na Šrámkově Sobotce.

DANA JANDOVÁ

Vážená paní, dovolte mi, abych Vám u příležitosti Vašeho významného životního jubilea poděkoval za  mimořádný podíl na  rozvoji českého amatérského loutkového divadla. Vážím si vynikajících výsledků, kterých jste dosáhla zejména jako režisérka, výtvarnice, herečka, organizátorka a  vedoucí mnoha souborů, především souboru Střípek Plzeň. Vaše dílo přivedlo řadu mladých lidí k divadelní tvorbě a umož-

nilo jim se rozvíjet v živých tématech. Vytvořila jste dlouhou řadu pozoruhodných inscenací, které získaly množství mimořádných ocenění a uznání. Velice oceňuji Vaši dlouholetou a  obětavou práci lektorky a  porotkyně četných soutěží a přehlídek, kde se snažíte předávat své zkušenosti a znalosti dalším generacím mladých divadelníků. Mgr. Daniel Herman, ministr kultury. V Praze dne 10. května 2014.

EVA WILLIGOVÁ

Absolventka FF UK Praha a katedry dramatické výchovy DAMU, účastník Mezinárodní divadelní dílny Scheersberg, recitátor, režisér a scénárista Českého rozhlasu, člen Sdružení pro rozhlasovou tvorbu a Sdružení Slovo a hlas. Pracovala jako metodička pro umělecký přednes ÚKVČ (nyní Artama), v průběhu let 1975 - 2005 porotce národní přehlídky Wolkrův Prostějov, editor Zpravodaje přehlídky divadla jednoho herce v Chebu, lektor různých stupňů recitačních a  divadelních přehlídek: např. Pedagogická poema, soutěž Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramů, Národní přehlídka monologů a  dialogů Velká Bystřice. Píše a  publikuje básně pro děti, interpretačně se podílí na křtech děl spisovatelů Západočeského regionu.

ZUZANA VARHANÍKOVÁ

Učiteľka Literárno -dramatického odboru ZUŠ D.Kardoša Bánovce nad Bebravou, členka predmetovej komisie ZUŠ za  LDO pri Štátnom pedagogickom ústave v  Bratislave, -gestorka Štátneho vzdelávacieho plánu pre Literárno-dramatický odbor na Slovensku, metodik tvorivej dramatiky, pracuje v odborných porotách pre umelecký prednes na Slovensku. Moji žiaci sú niekoľkonásobní víťazi súťaže v  umeleckom prednese Hviezdoslavov Kubín, držitelia zlatých,strieborných i  bronzových pásiem na  celoslovenskej súťaži s  medzinárodnou účasťou z  Poľska,Ukrajiny i Čiech „Prednášam, teda som!“ v Kremnici v umeleckom prednese, monológu i  experimentálnom prednese. Predstavenie „ KUFOR“ získalo celoslovenské i medzinárodné ocenenia a mali sme tú česť hrať ho i na profesionálnych doskách divadla ASTORKA v  Bratislave, predstavenie „ ZUZA ŠANTAVÁ“ získalo v  roku 2013 cenu GRAND PRIX na medzinárodnej divadelnej súťaži „ WIGRASZEK „ v Poľskom meste Suwalki, v tvorivom písaní sme získali viacero ocenení a vydali sme knihu žiakovi LDO Matúšovi Slamkovi - To sa občas stáva.

IVA ŠULAJOVÁ

Dramaturgyně Slováckého divadla. Absolvovala Filozofickou fakulty Masarykovy univerzity: český jazyk a literatura (2001) - divadelní věda (2003). V roce 2004 obdržela Cenu Václava Königsmarka za  práci Dramatizace české literární klasiky v devadesátých letech 20. století. Publikovala v časopisech Divadelní revue, Svět a divadlo, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, působí jako externí divadelní recenzentka pro Deník Rovnost, Brněnský Večerník, Svobodné slovo, Divadelní noviny. Jako dramaturgyně spolupracuje se Slováckým divadlem od roku 2001, má za sebou již přes padesát divadelních her. V současné době jsou na  repertoáru Slováckého divadla tyto: T.  illiams - Kočka na rozpálené plechové střeše, A. Jirásek - Lucerna, M. Cooney, H. Ibsen - Nora ( její hlavní představitelka byla navržena na Thalii), M. Macourek a A. Bauerová - Jak neuvařit hlavu naměkko.

RADOVAN LIPUS

V letech 1984 - 86 studoval na FF UP v Olomouci obor teorie kultury. Poté vystudoval na pražské DAMU režii. V roce 1991 krátce působil jako asistent režie a lektor dramaturgie v pražském Činoherním klubu. V letech 1992−2008 byl v angažmá činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (více než 30 inscenací, např. Věc Makropulos, Cyrano, Romace pro křídlovku atd.), v letech 2008−2010 kmenovým režisérem Švandova divadla na  Smíchově. Nyní režisér ve svobodném povolání. Hostoval v mnoha divadlech, včetně Národního. Autor a režisér úspěšného televizního projektu Šumná města a návazného cyklu Šumné stopy. Na Filozofické fakultě Ostravské univerzity je členem Vědecké rady, a dále členem oborové rady předmětu Scénologie na DAMU. Publikuje prózu, fejetony, eseje, je autorem úspěšného projektu Ostravské příchody. V roce 2013 vydal v  pražském nakladatelství Meander dětskou knihu O smutné továrně.

INFORMACE PRO ÚČASTNÍKY

PROGRAM

Prezence v Redutě, Masarykovo náměstí (vedle kostela)

čtvrtek 29.5. 2014

Telefonní čísla - organizace a štáb

14:00 - 22:00 15:30 - 16:00 16:00 - 18:00 17:30 - 18:00

prezence porada poroty slovesné části přehlídky diskuse s porotou slovesné části přehlídky porada všech vystupujících na slavnostním večeru

18:00 - 19:30

večeře

19:30 - 22:00

SLAVNOSTNÍ VEČER SLOVESNÉ SOUTĚŽE

REDUTA - VELKÝ SÁL

prezence porada vystupujících na slavnostním zahájení SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ

REDUTA - ŠATNA REDUTA - MĚSTSKÝ SALONEK REDUTA - VELKÝ SÁL

Čtvrtek 29. 5. 2014 Pátek 30. 5. 2014 Sobota 31. 5. 2014 Ředitel školy: Organizace: Kancelář: Prezence:

14:00 - 22:00 hod. 8:00 - 22:00 hod. 8:00 - 12:00 hod.

Mgr. Stanislav Nemrava 603 573 495 Mgr. Hana Nemravová 736 473 996 Irena Hartlová 736 473 998 Lucie Janečková 733 502 627

Studentské koleje - dvě budovy budova UH 4 - Studentské náměstí 1533, Uherské Hradiště nepřetržitý provoz, tel.: 572 503 738 budova UH 5 - Studentské náměstí 1535, Uherské Hradiště nepřetržitý provoz, tel.: 571 891 286 Domov mládeže Střední odborné školy a Gymnázia Staré Město, Revoluční ul. 747, Uherské Hradiště (vchod ze zahrady) nepřetržitý provoz, tel.: 731 196 014 Penzion Pod kopcem, 1. máje 236, Uherské Hradiště - Mislerovi - tel.: 777 146 600

Stravování

ve studentské menze, která je součástí budovy kolejí UH 5 - Studentské nám. 1535 (přízemí) v jídelně Domova mládeže - Revoluční ul. 747 studentská menza

jídelna Domova mládeže

čtvrtek 29. 5. 2014 čtvrtek 29. 5. 2014 večeře 18:00 - 19:30 večeře 18:30 pátek 30. 5. 2014 pátek 30. 5. 2014 snídaně 7:30 - 8:30 snídaně 7:30 oběd 12:00 - 14:00 oběd 12:00 večeře 18:00 - 19:30 večeře 18:00 sobota 31. 5. 2014 sobota 31. 5. 2014 snídaně 7:30 - 8:30 snídaně 7:30 oběd 12:00 - 14:00 oběd 12:15 večeře 18:00 - 19:30 večeře 18:00 neděle 1. 6. 2014 neděle 1. 6. 2014 snídaně 7:30 - 8:30 snídaně 7:30

REDUTA - PŘÍSÁLÍ

pátek 30.5. 2014

Ubytování

vydávání objednané stravy:

REDUTA - ŠATNA REDUTA - ŠATNA VELKÉHO SÁLU REDUTA - VELKÝ SÁL

- 19:30 - 8:30 - 13:30 - 19:30 - 8:30 - 13:30 - 19:30 - 8:30

8:00 - 22:00 9:00 - 10:00 10:00

DRAMATICKÉ VÝSTUPY 8:00 - 9:30 11:00 - 12:20

možnost seznámení s prostorem I. - IV. kategorie

MALÁ SCÉNA SD MALÁ SCÉNA SD

12:20 - 14:00

oběd možnost seznámení s prostorem porada poroty

MALÁ SCÉNA SD MALÁ SCÉNA SD - ŠATNA

14:00 - 16:15 16:15 - 16:45 16:45 - 18:30

IV. kategorie porada poroty V. kategorie

MALÁ SCÉNA SD MALÁ SCÉNA SD - ŠATNA MALÁ SCÉNA SD

18:30 - 20:00

večeře porada poroty

REDUTA - MĚSTSKÝ SALONEK

20:00 - 20:45 21:00 - 22:00

komorní dram. výstupy pro diváky z I. - V. kategorie/dramatické výstupy porada poroty

REDUTA - PŮDA REDUTA - MĚSTSKÝ SALONEK

PŘEDNES - IV. KATEGORIE 10:45 - 12:00

IV. kategorie - 1. blok

12:00 - 13:30

oběd

13:30 - 16:40 16:40 - 18:00

IV. kategorie - 2. blok porada poroty

18:00 - 19:00

večeře

REDUTA - VELKÝ SÁL REDUTA - VELKÝ SÁL REDUTA - ŠATNA VELKÉHO SÁLU

19:00 - 19:45

komorní dram. výstupy dobrovolná účast také pro diváky z I. - III. kategorie/přednes

19:00 - 21:00 21:00 - 22:00

IV. kategorie - diskuse s porotou komorní dram. výstupy dobrovolná účast také pro diváky pro diváky z IV. a V. kategorie/přednes

ABECEDNÍ SEZNAM ŽÁKŮ, KTEŘÍ POSTOUPILI DO CELOSTÁTNÍHO KOLA REDUTA - PŮDA REDUTA - VELKÝ SÁL

REDUTA - ŠATNA REDUTA - ŠATNA VELKÉHO SÁLU REDUTA - VELKÝ SÁL REDUTA - KOMORNÍ SÁL   

DRAMATICKÉ VÝSTUPY 9:00 - 9:45 10:00 - 10:45

I.- III. kategorie- diskuse s porotou IV. - V. kategorie - diskuse s porotou

PŘEDNES

REDUTA - PŮDA

sobota 31.5. 2014 8:00 - 12:00 prezence 19:00 - 20:00 porada vystupujících na závěrečném večeru 20:00 - 24:00 ZÁVĚREČNÝ VEČER

Pořadí vystupujících je určeno s přihlédnutím k zaslaným požadavkům, případné problémy budou řešit tajemníci příslušné poroty. Toto pořadí je zveřejněno na nástěnkách u prezence a u vstupu do sálů.

REDUTA - MĚSTSKÝ SALONEK REDUTA - MĚSTSKÝ SALONEK

PŘEDNES I. - III. A V. KATEGORIE 9:00 - 9:30     9:30 - 10:00    10:00 - 12:15

I. kategorie porada poroty II. kategorie  

REDUTA - KOMORNÍ SÁL   REDUTA - ŠATNA KOMORNÍHO SÁLU REDUTA - KOMORNÍ SÁL  

12:15 - 13:30  

oběd porada poroty

REDUTA - ŠATNA KOMORNÍHO SÁLU

13:30 - 16:00 16:00 - 16:30 16:30 - 18:00 16:30 - 18:00 18:00 - 18:30

III. kategorie porada poroty I. - II. kategorie - diskuse s porotou III. kategorie - diskuse s porotou závěrečná porada obou porot

18:00 - 20:00

večeře

11:00 - 12:30

V. kategorie - 1.blok

12:30 - 14:00

oběd

14:00 - 16:30 16:30 - 17:00 17:00 - 18:00 18:00 - 18:30

V. kategorie - 2.blok porada poroty diskuse s porotou v. kategorie závěrečná porada obou porot

18:00 - 20:00

večeře

REDUTA - KOMORNÍ SÁL   REDUTA - KOMORNÍ SÁL   REDUTA - PŮDA   REDUTA - MĚSTSKÝ SALONEK

REDUTA - VELKÝ SÁL

REDUTA - VELKÝ SÁL REDUTA - ŠATNA VELKÉHO SÁLU REDUTA - VELKÝ SÁL REDUTA - MĚSTSKÝ SALONEK

I. KATEGORIE p.č. jméno 1 Kryštof Bednář 2 Ester Kocábová 3 Jan Kunz 4 Eliška Nedvědová 5 Anežka Polehlová 6 Darina Strnadová Kopecká 7 Denisa Vodičková

text Miloš Kratochvíl: Nevěsty Daisy Mrázková: Ještěrka Pavel Šrut : Sám doma Miloš Macourek: Rosnička Jan Vodňanský: Kakao se rozlilo M. Drijverová : Sísa Kyselá a ušmudlaný rytíř Alan Alexander Milne: Schovávaná

vyučující Martina Longinová Olga Strašáková Jana Loosová Lada Blažejová Jiřina Krtičková Markéta Lukášová Kateřina Petrlíková

ZUŠ Fr. Kmocha, Kolín Uherské Hradiště Litvínov Mladá Boleslav Třebechovice pod Orebem Josefa Kličky, Klatovy Jana Štursy, Nové Město na Moravě

II. KATEGORIE p.č. jméno 8 Bartoloměj Bláha 9 Jan Bytel 10 Tereza Engelová 11 Jan Hencl 12 Michal Hodek 13 Kryštof Kanive 14 Anna Kodešová 15 Barbora Kohoutová 16 Pavel Krýda 17 Jakub Látal 18 Vojtěch Polehla 19 Štěpánka Pospíšilová 20 Tereza Rabalová 21 Věra Svitáková 22 Tereza Šedivá 23 Kryštof Švehlík 24 Amálie Tesařová 25 František Tichý 26 Jan Trojak 27 Lucie Valterová 28 Tereza Vrátná 29 Petr Zelinka

text lja Hurník : O spravedlivém panu soudci Martina Drijverová: Sísa Kyselá Lenka Balaštíková: Psí trápení Hana Doskočilová: O černočerné tmě Daniel Hevier: Kralovna Alžběta a královna Viktorie František Nepil: Já, Baryk a má vlaštovka Alan Alexander Milne: Schovávaná Jiří Žáček: O medvědovi, který znal nejlepší odpověď Naďa Klevisová: Fousek z veverčí rodiny Daniel Hevier: Pirát ve výslužbě Miloš Kratochvíl: Kuklení Pavel Šrut: Stěhovavá myš Daisy Mrázková: Nádherné úterý Josef Hanzlík: Konec modrého ptáčka Věnceslava Hrdličková: Popleta Miloš Macourek: O Krištůfkovi, který se schoval v mixéru Jiří Žáček: Levá nebo pravá? Karel Čapek: Dášeňka čili život štěněte Daisy Mrázková: Auto z pralesa Alena Vostrá: Jak se princezna vdala Jan Vladislav: O učenlivé děvečce Josef Kolář: Z deníku kocoura Modroočka

vyučující Dana Bláhová Markéta Lukášová Helena Kostečková Martin Šíp Ivana Zajáčková

ZUŠ Praha 3 Josefa Kličky, Klatovy Praha 8 A. Dvořáka, Karlovy Vary Most

Alena Pavlíková Jiřina Krtičková Lena Slámová

Děčín 4 Rakovník Litvínov

Milena Klinecká Zuzana Nováková Jiřina Krtičková Jiřina Krtičková Jana Turčanová Vítězslava Trávníčková Andrea Pavlíčková Roman Švehlík

Adolfa Voborského, Praha Žerotín, Olomouc Třebechovice pod Orebem Třebechovice pod Orebem V. Ambrose, Prostějov Veselí nad Moravou Horšovský Týn Uherský Brod

Kateřina Urbánková Lenka Pařízková Kateřina Michlová Alena Pavlíková Renata Hradecká Renata Klečková

F. A. Šporka, Lysá nad Labem Litoměřice B. Smetany, Karviná Děčín 4 Liberec Chrudim

III. KATEGORIE p.č. jméno 30 Michal Busta 31 Michael Dolejší 32 Antonín Doležal 33 Viola Durdová 34 Štěpán Halama 35 Markéta Macáková 36 Šimon Mareček 37 Mariana Matějíčková 38 Patrik Možíš 39 Klára Nozarová 40 Vojtěch Ondra 41 Robin Plitz 42 Šárka Rubášová 43 Kateřina Sokhan 44 Johanna Szpyrcová 45 Antonio Šoposki 46 Mariana Telekesová 47 Kateřina Tomšů 48 Štěpán Válek 49 Petr Vaňáček 50 Matěj Velička 51 Jana Vítová IV. KATEGORIE p.č. jméno 52 Jan Blažek 53 Petr Matyáš Cibulka 54 Sára Erlebachová 55 Jiří Fencl 56 Eliška Floriánová 57 Saša Floriánová 58 Alžběta Fojtová 59 Dominik Fuksa 60 Markéta Gajdošová 61 Eliška Hluštíková 62 Hugo Hron 63 Vojtěch Hýbl 64 Lucie Chodilová 65 Veronika Jásková 66 Lenka Jechová 67 Alžběta Johánková

text Jiří Holub: Jak jsme jeli na exkurzi Luděk Nekuda: Pojednaní o Šemíkovi Ephraim Kishon: Střet generací O. D. West: Pavouk a moucha René Goscinny: Návrat po prázdninách Tomáš Pěkný: Havrane z kamene Gianni Rodari: Popletená pohádka Daisy Mrázková: Světlo a stín Lubomír Feldek: 0 motýlu Otýlii František Nepil: Ruce Viktor Hugo: Dítě Robert Fulghum: Pavouci Hester Mundis: Odměněná trpělivost Jacques Prévert: Nespokojený dromedár Jiří Dědeček: Jak prasisko vzalo do sobě vlastních Alena Ježková: Dračí polévka Lauren Myracleová: Neobyčejný deník obyčejné holky Ilja Hurník: Jak se chtěl šnek proslavit Peter Bichsel: Zachar nechává pozdravovat Viliam Klimáček: Zločin v šatníku Astrid Lindgrenová: Bratři Lví srdce Robert Fulghum: Prase a Popelka text Miloš Macourek: Sedmá hlava Alexander Uvěděnskij: Jistý počet rozhovorů Sheila Ochová : Blbá ovce a sůl země aneb můj šílený život s dědečkem Andrev Barto: Mula Bill a bicykl Jiří Holub: Jak se zbavit Mstivý Soni Jan Skácel: Uspávanka se starými domy Jiří Holub: Markéta byla rychlejší Robert Fulghum: Když je nádobí umyté... Michaela Fišarová: Nikolina cesta Ludvík Aškenazy: Milenci z bedny Alexander Kumlosi: Uvádí svého nejlepšího kamaráda Rudolf Křesťan: Jak jsem mutoval Wisława Szymborská: Pokus Ivan Vyskočil: Zrádce Pavel Tomeš: Zápisky malého tyranosaura Josef Škvorecký: Rebeka

vyučující Renata Klečková Jiří Polehňa Jana Doleželová - Franková Zoja Oubramová Josef Bičiště Jiřina Krtičková Kateřina Petrlíková Renata Klečková Zdeněk Štokman Andrea Pavlíčková Jaroslav Vojáček Ivana Sobková Jana Marková Svatava Bezpalcová Marcela Kovaříková

ZUŠ Chrudim Střezina, Hradec Králové Praha 4 - Spořilov Praha 9 L. Janáčka, Havířov Rakovník Jana Štursy, Nové Město na Moravě Chrudim Hulín Horšovský Týn Fr. Jílka, Brno Praha 3 Františkovy Lázně Semily Třinec

Ivana Měkotová Lukáš Horáček

Světlá nad Sázavou Liberec

Irena Hůlková Jan Chytil Olga Marková Lucie Veličková Eva Suková

České Budějovice Rožnov pod Radhoštěm Ořechov Ostrov Rakovník

vyučující Zuzana Jirsová Josef Kopecký Klára Kvasničková

ZUŠ V.Nováka, Jindřichův Hradec Střezina, Hradec Králové Třinec

Zuzana Jirsová Veronika Kourová Berit Hönigová Hana Nemravová Gustav Řezníček Libuše Vrtišková Hájková Petr Pidrman Jana Jurkasová

V. Nováka, Jindřichův Hradec Žatec Tišnov Uherské Hradiště Otrokovice Liberec Louny Uničov

Lucie Kráčmerová Kateřina Šteidlová Jana Hodinová Jaroslava Holasová Dana Žáková

J. A. Bendy, Benátky nad Jizerou Jana Štursy, Nové Město na Moravě Praha 4 - Kunratice F. A. Šporka, Jaroměř J. Jindřicha, Domažlice

p.č. jméno 68 Klára Machová 69 Veronika Matušů 70 Anna Mikezová 71 Klára Ondrová 72 Jan Peškar 73 David Petrželka 74 Jan Poul 75 Jan Procházka 76 Klára Rončková 77 Anna Řehůnková 78 Dušan Sárička 79 Lenka Strádalová 80 Viktorie Štochlová 81 Matěj Šumbera 82 Damián Tejkl 83 Emma Ulovcová 84 Tomáš Vojtíšek

text Arnošt Goldflam: Tatínek a divadlo Martina Drijverová : Evžen Ivan Wernisch: Dobrá rada Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška Marian Palla: Jak jsem ohrozil firmu Sony Michal Černík: Vzpomínka na pravěké doby aneb zlatý věk René Goscinny: Konečně ji taky máme! Jiří Suchý: Brahmaputra aneb vražda kapra Alexandra Berková: Když se táta s mámou.... Jenny Dowhamová: Ještě než umřu Ivan Vyskočil: Masák Petr Šabach: Voda se šťávou Jan Skácel: Uspávanka s kožíšky a peřinou Raymond Queneau: Stylistická cvičení Daniel Charms: Jak jsem se narodil Alice B. Coatsová: Horác Jan Werich: Všude byl, všechno zná, všechno ví

vyučující Dana Žáková Michaela Vymazalová Libuše Vrtišková Hájková Helena Malehová Martina Kolářová Michaela Vymazalová

ZUŠ J. Jindřicha, Domažlice Boskovice Liberec Fr. Kmocha, Kolín Mohelnice Velké Opatovice

Kateřina Petrlíková Jana Loosová Lucie Semančíková Eva Kubelková Lena Slámová Milena Hercíková Markéta Světlíková Pavla Masaříková Petr Hofmann Ivana Sobková Aleš Povolný

Jana Štursy, Nové Město na Moravě Litvínov B. Smetany, Karviná Pardubice - Polabiny Litvínov Liberec Dolní Újezd B. Martinů, Havířov Rychnov nad Kněžnou Praha 3 Praha 10 - Strašnice

V. KATEGORIE p.č. jméno 85 Markéta Aranyossyová 86 Lenka Benešová 87 Judita Brodská 88 Natálie Dunglová 89 Eva Hadravová 90 Tomáš Havlík 91 Šárka Jedličková 92 Ludmila Ješutová 93 Václav Kallus 94 Kryštof Krhovják 95 Veronika Kvapilová 96 Adam Langer 97 Anna Laštovičková 98 Vít Malota 99 Barbora Mechůrová 100 Silvie Młynarczyková 101 Jan Mrázek 102 Klára Němečková 103 Zuzana Novotná 104 Eva Osohová 105 Karel Pešek 106 Kateřina Prášilová 107 Martin Řehák 108 Barbora Úlehlová

text Dino Buzzati: Proč padají děvčata Dorota Maslowská: Královnina šavle Dagmar, Tomáš Kudrna, Josef Jan Kopecký: To všechno z lásky Karel Poláček: Život ve filmu - Láska mateřská Ivan Blatný: Dějiny Ludvík Aškenazy: Vajíčko Jurij Vynnyčuk: Vždy připraven Christian Morgenstern: Hříčka přírody John Lennon: Randolfův večírek Helmut Heisenbüttel: Svatební společnost lidová píseň + Jaromír Švejdík: Láska v písních Cormac McCarthy: Cesta Patti Smith: Čistička sraček Vladimír Procházka: Nádraží Ludvík Aškenazy: Romeo čínská poezie: Stesk po milém Karel Čapek: Kaifáš Milan Kundera: Falešný autostop Karel Šiktanc: Modlitba k bohyni paměti Eleanor Farjeonová : Krejčí James Thurber: Všechno je divočina Ronald David Lang: Uzly Edgar Allan Poe: Umění stát se lvem salónů Jan Werich: Chlap, děd, vnuk, pes a hrob

vyučující Irena Konývková Magda Ada Veselá Josef Kopecký

ZUŠ Ostrov Iši Krejčího, Olomouc Střezina, Hradec Králové

Olga Strnadová Věra Slunéčková Vladimír Jopek Roman Švehlík Jan Brůček Stanislav Nemrava Radka Veselá Alena Palarčíková Ivana Němečková Kateřina Šteidlová Jiřina Lhotská Radka Veselá Kateřina Michlová Jiřina Lhotská Alena Palarčíková Jana Portyková Olga Strašáková Josef Kopecký Jaroslava Holasová Helena Malehová Lenka Urbanová

Petra Ebena, Žamberk Praha 4 - Nusle Harmonie, Praha Uherský Brod Václava Pichla, Bechyně Uherské Hradiště B. Smetany, Karviná Žerotín, Olomouc Žerotín, Olomouc Jana Štursy, Nové Město na Moravě Strakonice B. Smetany, Karviná B. Smetany, Karviná Strakonice Žerotín, Olomouc Střezina, Hradec Králové Uherské Hradiště Střezina, Hradec Králové F. A. Šporka, Jaroměř Fr. Kmocha, Kolín Hulín

DRAMATICKÉ VÝSTUPY

p.č. jméno 14 Marek Hanousek

text Karel Čapek a Josef Čapek: Adam stvořitel, monolog Adama

vyučující Jan Bouchner

ZUŠ Kralupy nad Vltavou

15 Šárka Hlaváčková Mikuláš Suchodol Tereza Junková

autorský výstup s loutkou: Etudy šatní

Olga Strnadová

Petra Ebena, Žamberk

16 lva Heribanová

Richard Nash: Děvčata z Broock Valley

Henrietta Ctiborová

Jaroslava Kvapila, Brno

17 Kateřin Pešková

Irena Dousková: Hrdý Budžes

Matěj Mužík

Hodonín

18 Tomáš Sourada

autorský výstup s loutkou: Vítejte v Tomášovu nad Souradou

Olga Strnadová

Petra Ebena, Žamberk

19 Johana Starková Anežka Hrubá

Astrid Lindgrenová: Pipi se nudí

Anna Císařovská

Kladno

20 Lucie Šlezingrová Viktor Valíček

Neil Simon : Hodný pan doktor (část Konkurz) Jaroslav Vojáček

Fr. Jílka, Brno

I.KATEGORIE p.č. jméno 1 Anna Marie Hrušková Anna Kravčuková

text Anonym: Písně Tašerit

vyučující Hana Trázníková

ZUŠ Praha 1

2

Daisy Mrázková: To se čte Trofi

Bohumila Plesníková

Bystřice pod Hostýnem

text Irena Konývková: Piha, monolog Lenky

vyučující Irena Konývková

ZUŠ Ostrov

21 Viktor Valíček TomášLysoněk

Neil Simon : Hodný pan doktor (část Chirurgie) Jaroslav Vojáček

Fr. Jílka, Brno

Vladimír Leština: Jak si medvěd pochutnal

Darina Heráková

Břeclav

22 Jiří Vízner Eliška Floriánová

Mark Twain: Dopisy z planety země

Alžběta Urbancová

Žatec

text Mark Twain: Tomovo zasnoubení

vyučující Jitka Pluháčková

ZUŠ Staňkov

text Jaroslav Štrunc: Halušky

vyučující Dana Žáková

ZUŠ J. Jindřicha, Domažlice

24 Michele Fulierová Tereza Junková

na motivy čínského příběhu převyprávěného Janem Cimickým: Náš drahý oslík

Olga Strnadová

Petra Ebena, Žamberk

25 Martina Jalůvková

A. P. Čechov: Racek, monolog Niny

Jana Doležalová - Franková

Praha 4 - Spořilov

26 Šárka Janíková

Irena Dousková: Hrdý Budžes

Henrietta Ctiborová

Jaroslava Kvapila, Brno

Tomáš Omelka

II.KATEGORIE p.č. jméno 3 Karolina Joo 4

Tomáš Sigmund Marek Štefka

III.KATEGORIE p.č. jméno 5 Adéla Dudová Lukáš Fejtek

V. KATEGORIE p.č. jméno 23 Tereza Bozděchová Ondřej Kočka Zuzana Štětinová

6

Teodor Dlugoš Mark Twain: Tomovo zasnoubení Magdaléna Šnajdarová Dimitra Papadopoulu

Henrietta Ctiborová

Jaroslava Kvapila, Brno

7

Eliška Kudláčková

Michaela Vymazalová

Boskovice

8

Jan Roháč Mark Twain : Tom a Becky Heda Navrátilová

Irena Konývková

Ostrov

9

Sam Starý

Zdeně Svěrák: Po strništi bos

Milena Nečesaná

Louny

Irena Konývková

Ostrov

IV.KATEGORIE p.č. jméno 10 Josef Bánovec

27 Nazareno Klug Ernst Jandl: Humanisti Vojtěch Palm Markéta Aranyossyová

text autorská loutková pantomima JOGÍN

vyučující Věra Dřevíkovská

ZUŠ Praha 10 - Hostivař

28 Tereza Macošková

Jane Martinová: Graceland

Kateřina Michlová

B. Smetany, Karviná

11 Matěj Bereckei

Tomáš Dianiška: Přísně tajné: Hrubá nemravnost, variace monologu Alana - Kolo

Libuše Vrtišková Hájková

Liberec

29 Soňa Mucinová Markéta Masárová

Magdalena Frydrychová: Sedm životů

Marcela Kovaříková

Třinec

Michaela Homolová

Liberec

12 Daniel Bleha Valerie Bílková

Jiří Šotola: Róza Rio

Lucie Veličková

Ostrov

30 Michaela Palaščáková Federico García Lorca: Neprovdaná paní Rosita neboli Mluva květů

Josefa Kličky, Klatovy

Daniela Fischerová: Princezna T

Michaela Vymazalová

Blansko

31 Kateřina Zapletalová Michae Goldschmid

Markéta Lukášová

13 Pavlína Filoušová

Martina Drijverová: Koho má člověk rád

Leonard Gershe: Motýli

Nedopsa(tel)né chvění ALMANACH OCENĚNÝCH AUTORSKÝCH PRACÍ žáků základních uměleckých škol

ALMANACH OCENĚNÝCH AUTORSKÝCH PRACÍ žáků základních uměleckých škol v ústředním kole soutěžní přehlídky literárně-dramatického oboru VE SLOVESNÉM PROJEVU

v ústředním kole soutěžní přehlídky literárně-dramatického oboru

Uherské Hradiště 2014

VE SLOVESNÉM PROJEVU

Ve slovesné části soutěžní přehlídky se sešly literární práce nejrůznějších žánrů ze všech čtrnácti krajů České republiky Porota ve složení Eliška Vobrubová, Lenka Chytilová, Zuzana Jirsová, Jaroslav Kovanda, Radovan Lipus, Radek Malý a Jiří Pelán vybrala bez ohledu na kategorie a žánry 30 vítězných prací.

U he rsk é Hradi ště 2014

Ty, které jsou pro svůj rozsah krácené, budou ve své původní verzi umístěné na webu Základní umělecké školy Uherské Hradiště www.zusuh.cz

POROTA slovesné části přehlídky

ELIŠKA VOBRUBOVÁ elektrizující síla dvou ryb láká v tu i onu stranu individualita každé z nich šokuje každou chvíli avizovaným rozporem

velectěná obrovitá boule příběhová rybím zrakům neztajená utichá ve šplouchání vln břehy omývajících odpoledne uvadá ve večer proměňuje se áčko mollové písně poslední

LENKA CHYTILOVÁ

Básnířka, redaktorka a středoškolská učitelka literatury. Je členkou Obce spisovatelů a českého centra PEN-klubu. Vydala básnická díla: Dopisy, Třetí planeta, Proč racek přemýšlí, Průsvitný Sisyfos. V letech 1975 - 1989 nesměla publikovat. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (obory čeština a němčina). Od roku 1975 do roku 1989 působila jako redaktorka v nakladatelství Kruh v Hradci Králové. Po podpisu petice Několik vět byla zbavena redaktorského místa. Krátce pracovala v Ústavu sociální péče v Bystrém u Poličky. V roce 1990 se ale opět vrátila do nakladatelství Kruh, kde pracovala do roku 1992. Od roku 1992 je redaktorkou v nakladatelství Ivo Železný v Praze a do roku 2011 učila na Gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové. V poslední době publikuje převážně v Literárních novinách.

ZUZANA JIRSOVÁ

Pedagog dramatické výchovy, přednesu a divadla. Narodila se v Praze, ale vyrostla v malinkém jihočeském městečku jménem Kamenice nad Lipou. Vystudovala SPgŠ

v Prachaticích a pak poměrně dlouho učila v mateřské škole. Nějakou dobu se s nepříliš velkým nadšením věnovala úřednické práci. Později vystudovala výchovnou dramatiku na DAMU a začala působit na ZUŠ v Jindřichově Hradci a na čas i na Gymnáziu Třeboň. Její žáci a soubory se pravidelně a úspěšně zúčastňují celostátních přehlídek. Ona sama často působí jako lektorka a porotkyně na celostátních akcích v oblasti dramatické výchovy. Miluje lesy a stráně.

JAROSLAV KOVANDA

Básník a publicista. Žije ve Zlíně. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Živil se jako učitel, korektor, kulisák, topič, jevištní mistr a scénograf. Několik let učil literárně-dramatický obor na základní umělecké škole, působil také jako její ředitel. V letech 19972006 vydával a byl šéfredaktorem časopisu pro současnou poezii Psí víno. Kromě literatury se věnuje malířství, sochařství a typografické práci. Poezie Jaroslava Kovandy představuje od pozdního oficiálního debutu Za oknem Erben svébytný jazykový experiment, v němž se prolínají archaické výrazy s dialektem, autorskými neologismy, ale i s vizuálně atraktivními kreacemi, které navazují na tradici tuzemské konkrétní poezie. Další sbírky básní: Legenda o Svedrupovi, Odpolední klid, Nebe nad kantýnou, Chlapec hrající si s krabem, Žádný žebř, Výlet na Kost,. Jeho román Gumový betlém byl v roce 2011 nominován na literární Cenu Josefa Škvoreckého.

RADEK MALÝ

Vysokoškolský učitel, básník, autor knížek pro děti, a překladatel z němčiny. Na Univerzitě Palackého vystudoval bohemistiku a germanistiku. Publikoval pět básnických sbírek, přeložil poezii Georga Trakla, Ericha Kästnera, Rainera Marii Rilka, Paula Celana aj. a připravil antologii německé expresionistické poezie Držíce v drzých držkách cigarety. Dětem jsou určeny knížky František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, Kam až smí smích, Listonoš vítr, Poetický slovníček dětem v příkladech a Kamarádi z abecedy. Radek Malý vyučuje na Literární akademii v Praze a na Katedře bohemistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Dvakrát získal cenu Magnesia litera: v roce 2006 za poezii a v roce 2012 za knihu pro děti a mládež.

RADOVAN LIPUS

V letech 1984 - 86 studoval na FF UP v Olomouci obor teorie kultury. Poté vystudoval na pražské DAMU režii. V roce 1991 krátce působil jako asistent režie a lektor dramaturgie v pražském Činoherním klubu. V letech 1992−2008 byl v angažmá činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (více než 30 inscenací, např. Věc Makropulos, Cyrano, Romace pro křídlovku atd.), v letech 2008−2010 kmenovým režisérem Švandova divadla na  Smíchově. Nyní režisér ve svobodném povolání. Hostoval v mnoha divadlech, včetně Národního. Autor a režisér úspěšného televizního projektu Šumná města a návazného cyklu Šumné stopy. Na Filozofické fakultě Ostravské univerzity je členem Vědecké rady, a dále členem oborové rady předmětu Scénologie na DAMU. Publikuje prózu, fejetony, eseje, je autorem úspěšného projektu Ostravské příchody. V roce 2013 vydal v  pražském nakladatelství Meander dětskou knihu O smutné továrně.

JIŘÍ PELÁN

Doktor filozofie, studoval sociologii, pedagogiku, jazykovědu a literaturu. Pracoval jako vedoucí katedry filozofie a OV na PedF MU a vedoucí ateliéru dramatické výchovy Divadelní fakulty JAMU. Dlouhodobě se zajímá o umělecký přednes a divadlo poezie. Publikuje v oblasti filozofie pro děti - filozofování dětí, v oblasti reference o dětském divadle a zajímá se o literární tvorbu dětí, působí v  porotách sólového přednesu. Má mezinárodní zkušenosti ze studijních a pracovních pobytů v Anglii /University College of Ripon and York/,z práce v holandsko-českém projektu o výchově a vzdělávání učitelů, v projektech Slovensko-českých/Bratislava,Prešov/, a Rakousko-českých /Wien-Graz-Brno/. Získal ocenění za práci v holansko-českém projektu s tématem výchovy a vzdělávání učitelů.

VÝSLEDKOVÁ LISTINA - SLOVESNÝ PROJEV V.KATEGORIE POEZIE

I. KATEGORIE POEZIE Aneta HRABALOVÁ

DÁMA V BÍLÉM KOŽÍŠKU

Jiřina Krtičková

ZUŠ Rakovník

Jan HOFEREK Markéta MASÁROVÁ

OČAROVANÉ KYTIČKY a OČAROVANÉ KYTIČKY 2

Lucie Semančíková

ZUŠ Bedřicha Smetany, Karviná

PRÓZA

HUDEBNÍ MORČE a FÍKUS SKLÁDAČKA KOUZELNÝ DÉŠŤ

Václav Budinský Irena Konývková Hana Sokolová

ZUŠ Kladno ZUŠ Ostrov ZUŠ Tachov

SBORNÍKY

PŘEKRÁSNÝ ZÁŽITEK

Radmila Mrázová

ZUŠ Uherské Hradiště

VI. KATEGORIE

PRÓZA Jiří SEMANČÍK

Karolína ONDROVÁ Eliška BÍLKOVÁ Petr ZVĚŘINA

II. KATEGORIE POEZIE Nela FIALOVÁ Karolína JOO Eva MILANOVSKÁ

PRÓZA Nikola BENEDÍKOVÁ

III. KATEGORIE POEZIE Dana Žáková Markéta Jurošková Bezručová

ZUŠ J. Jindřicha, Domažlice ZUŠ Krnov

Jiřina Krtičková Berit Hönigová Dana Žáková

ZUŠ Třebechovice pod Orebem ZUŠ Tišnov ZUŠ J. Jindřicha, Domažlice

Kateřina Petrlíková Kateřina Šteidlová

ZUŠ Jana Štursy, Nové Město na Moravě

Ivana Němečková Kateřina Šteidlová Aleš Povolný Hana Sokolová Zuzana Nováková Jaroslav Pokorný Zuzana Nováková

ZUŠ Žerotín, Olomouc ZUŠ Jana Štursy, Nové Město na Moravě ZUŠ Praha 10 ZUŠ Tachov ZUŠ Žerotín, Olomouc ZUŠ Střezina, Hradec Králové ZUŠ Žerotín, Olomouc

POUZE PRO DVĚ OSOBY

Silvie Vojíková

ZUŠ České Budějovice

STRACH MÁ VELKÉ OČI

Jana Jurkasová

ZUŠ Uničov

PRÓZA LEBKA CESTA BANÁNŮ ALBERTA A AUGUSTA NEDĚLNÍ KOLÁČ

IV. KATEGORIE POEZIE Mikuláš KUPKA VSTUPUJI DO DŽUNGLE

PRÓZA Adam LANGER SKLEP Jaromír CHROUSTOVSKÝ DUCH Tomáš VOJTÍŠEK O BALÓNU Lucie KOSTUROVÁ OTEC A DÍTĚ Jan ŘEHÁČEK SÍDLO V LESE Vojta ZÁHORA TO BYL ALE ŠTĚDRÝ VEČER Martin ZATLOUKAL ELFSKÁ PRINCEZNA

DRAMATICKÝ TEXT Anna GAŽIOVÁ

KOMIKS Alžběta ZDRAŽILOVÁ

Hana Nemravová Tereza Strmisková

ZUŠ Uherské Hradiště ZUŠ Třinec

VEČERNÍ PROCHÁZKA TAŽNÍ PTÁCI KLIŠÉ

Helena Malehová Pavla Masaříková Josef Bičiště

ZUŠ Fr. Kmocha, Kolín ZUŠ Bohuslava Martinů, Havířov ZUŠ Pavla Kalety, Český Těšín

Vítězslava Trávníčková Lukáš Horáček

ZUŠ Veselí nad Moravou ZUŠ Liberec

Magda Ada Veselá

ZUŠ Iši Krejčího, Olomouc

PŘÍBĚHY INFINITIVNÍ O KOČKÁCH A MYŠÍCH

Petra MELICHAROVÁ MYŠÁK PLYŠÁK Adéla ŠPIČKOVÁ BALADA O KRÁSNÉ PANÍ Barbora HAVELKOVÁ František FLORIÁN Karolína HOLÁ

KRUH a ČÍSLO 7 LENKA

VII. KATEGORIE

NĚCO KRÁSNÉHO

Aneta Hrabalová DÁMA V BÍLÉM KOŽÍŠKU Dáma v bílém kožíšku se drbe packou na bříšku. Líže mléko, smetanu a tak dál, chystá se dnes na kočičí bál. Už je sedm! Honem, honem! Večeři... a řekne: „Sbohem.“ Jede kočárem a říká: „Kočí, ještě dál!“ Určitě se moc těší na kočičí bál. Na bále pak tančí krásně. To je konec téhle básně. I. kategorie, ZUŠ Rakovník, vyučující Jiřina Krtičková

Jiří Semančík OČAROVANÉ KYTIČKY

22

Byl jeden krásný zámek. A v  něm bydlela hodná královna a hodný král a ti měli čtyři syny. Před zámkem měli krásnou zahradu plnou nádherných kytiček. Hezky se o ně starali. A jednou přišel zlý čaroděj a jeho zlý sluha černý mrak. A ten čaroděj říkal: „Dneska ty kytičky krásně uvadnou...“ Ale kytičky, protože jsou jen kytičky, nic neslyšely a netušily, co je čeká... A  čaroděj strašlivým hlasem přikázal svému sluhovi:

„Mraku, naprš do té nádoby zlý lektvar!“ A mrak odpověděl: „Hned to bude, pane můj.“ Pak čaroděj těm kytičkám přičaroval, že najednou slyšely a viděly. A čaroděj jim říkal: „Tady máte jednu čistou vodičku, můžete se ode dneška starat o sebe a podlévat se samy.“ A jak se poprvé podlily, tak začaly vadnout, a pak ten zlý čaroděj rychle všechny utrhnul a odnesl si je na svůj tajemný ostrov uprostřed oceánu a tam je přečaroval na zlé příšery. U  fialky se každý lísteček proměnil v jednu krvelačnou hlavu. Zvonek měl místo štíhlého zeleného stonku obrovskou kládu jako nohu, po které skákal, a zvonky se proměnily na dvě dračí hlavy. Trny růže se zvětšily na obří bodliny ostré jako meče. A z pampelišky se stala příšera plivající lepkavý med, který lidi lepil k zemi, a tím je zabíjel. A čaroděj jim řekl: „Ty půjdeš na jednu světovou stranu. Ty na druhou. Ty na třetí a ty na  čtvrtou. A musíte zničit vše, co cestou uvidíte, musíte zabít všechny lidi, které potkáte. A pak věznit každý jednu princeznu. A jestli někdo skončí tuto svou práci dříve, tak půjde na pomoc jinému. Cha, cha, cháááá....“ A příšery ho poslechly. A všude na zemi bylo jen zlo a hrůza. Až se o té hrůze doslechli i král a královna ze zámku, a tak poslali své syny do čtyř světových stran. Každý princ bojoval a zabil jednu příšeru. Z každé příšery vypadlo jedno semínko, bylo to semínko dobra. A princové z těch semínek vypěstovali nové a hodné kytičky. Čaroděj přišel znovu k zámku i se svým sluhou černým mrakem, ve kterém se ukrývalo jeho srdíčko. Jakmile mrak ucítil vůni kytiček, tak stoupal na obloze výš a výš, až byl tak blíz-

ko slunce, že se ten mrak vypařil. A pak si každý princ vzal jednu vysvobozenou princeznu. I. kategorie, ZUŠ Bedřicha Smetany, Karviná, vyučující Lucie Semančíková

Fíkus cválá mezi klasy, ve větru mi vlají vlasy. Jedu v sedle. Svět je můj! Pak ve stáji kydám hnůj. II. kategorie, ZUŠ Kladno, vyučující Václav Budinský

Nela Fialová FÍKUS Je to pravda, moc se necul, můj mazlík je koník hucul. Volám na něj: „Fíkusi!“ Vyvádíme psí kusy. Jeho oči mám moc ráda, jsou to oči kamaráda. Když se na mě podívá, tuším, že se usmívá.

Karolina Joo SKLÁDAČKA Velká skládačka klapky a kolíčky zatáhneš, zadýchá vyskočí nožičky (tahací harmonika)

Někdy se i pěkně řehtá, asi, že ho moucha lechtá. Hřívu nosí do čela, má styl koně rebela.

… Ze všech nejvýš sedí na vše svrchu hledí slunce ho vždy pohladí

V sadu se má jako v ráji, jablka tam právě zrají. Večer, když se zešeří, dám mu seno k večeři.

déšť mu nikdy nevadí (klobouk) II. kategorie, ZUŠ Ostrov, vyučující Irena Konývková

23

daly by se skládat básně! A když déšť ustane, vše dobré zůstane. II. kategorie, ZUŠ Tachov, vyučující Hana Sokolová

Nikola Benedíková, 9 let PŘEKRÁSNÝ ZÁŽITEK

Eva Milanovská KOUZELNÝ DÉŠŤ Začalo pršet. Nejdříve byly slyšet jen kapky kap, kap, kap. Pak bylo slyšet jen tóny houslí, pian a harf, až si člověk myslí, že přišel orchestr, ale on je to kapající mrak, co dělá kapy kap. Je to kouzelný déšť, spláchne například úsměv, radost, starosti, a dokonce i nemoci. Ptáci cvrlikají, co se to děje? Ach, jak je to krásné,

Jednou jsme si hráli u nás za vsí. Běhali jsme, honili se a nakonec skákali. Skákali jsme vysoko a daleko jako na závodech. Když došlo na mě, hezky jsem se rozběhl a hup! Skočil jsem dobře, ale tak prudce, že jsem se zabořil celý do měkké půdy. Kluci ovšem hned přiskočili, aby mě vytáhli, ale já už byl zatím celý v zemi a stále jsem se propadal. Jel jsem dolů jako po skluzavce a bylo to docela hezké, ale nic jsem neviděl, protože dole byla tma jako v pytli. Najednou jsem se ocitl v takovém světle, jako by tam pálili červený bengál. Koukal jsem a leknutím jsem se kousl do jazyka. Já byl v pekle! Opravdu v pekle, které tonulo celé v červeném světle. Všude jsem viděl řady malých i velkých kotlů, a pod každým plápolal oheň. Podle nápisů na kotlích jsem viděl, že v některých jsou lháři a v jiných darebáci. Na některých kotlích byly také nápisy: „líní a nepořádní kluci“. U každého kotle byl rohatý topič a několik pomocníků. Kníže pekel Satanáš seděl na vysoké stolici a tloukl špačky. Čerti kuchaři zatím připravovali jídlo pro celé peklo. Máčeli pilně stará

košťata v černé kolomazi a potom je opékali na pánvích jako šišky. Ze starých pneumatik dělali gumový guláš nebo je krájeli na nudličky a sypali místo perníku pilinami. Jídlo zapíjeli černou kávou ze šňupavého tabáku a tuze si libovali. Místo salátu chroupali bodlák s kopřivami a uhlí cucali místo čokolády. Zatím čerti muzikanti naduli tváře a zahráli skočnou na hřebeny a na starou almaru, kterou měli místo basy. Celé peklo se zvedlo a rejdilo kolem Satanáše. Bylo to tam zvláštní. Moc se mi tam nelíbilo, dokud jsem koutkem oka nezahlédl jednu čertici. Hned jsem se do ní zamiloval. Úplně jsem zapomněl na svou milou Belu, kterou jsem tak miloval. Dostal jsem nápad. Čerti v pekle určitě mají provaz. Hned jsem jeden zahlédl, vzal jsem ho, vyhodil nahoru a vylezl ven. Běžel jsem domů pro čertí oblek. Doma nikdo nebyl, tak jsem se do něj nasoukal a utíkal zpátky. V tom jsem zahlédl Belu, jak jde na koupaliště. Vzpomněl jsem si, že ji mám pořád rád. Tak jsem zahrabal ten čertí oblek, doma jsem si dal plavky a šel za Belou. Na koupališti jsem jí všechno vyprávěl a pak ji objal a řekl, že ji mám rád....nadevše. II. kategorie, ZUŠ Uherské Hradiště, vyučující Radmila Mrázová

Najednou však ten můj plyšák z mé poličky seskočil, vzal do tlamy kousek sýra, ocásek si namočil a za chvíli už nám mizí ve své díře pod skříní. A ve spíži? Skoro prázdno... - nebyl asi jediný. III. kategorie, ZUŠ J. Jindřicha, Domažlice, vyučující Dana Žáková

Adéla Špičková BALADA O KRÁSNÉ PANÍ Krásná panna modlí se, svého manžela postrádá. Bílé šaty má, ruce spjaté u hrdla, lucernu rozžíná, s modlitbou začíná: „Je tomu již rok, co můj muž na vojnu odešel.

Petra Melicharová MYŠÁK - PLYŠÁK „Hele, koukni - tam je myšák.“ „Ha, ha, vždyť to je jen plyšák!“

Dej, ať se mi vrátí.“ Dlouho panna čekala, klekla tedy znovu pod obraz, kde modlívá se.

25

Bílé šaty má, ruce spjaté u hrdla, lucernu rozžíná, s modlitbou začíná: „Jsou tomu již tři roky, co můj muž na vojnu odešel. Dej, ať se mi vrátí.“ Z krásné panny je již dáma stará. Bílé šaty má, ruce spjaté u hrdla, lucernu rozžíná, s modlitbou začíná: „Je tomu velice dávno, dávno, dávno, co můj muž na vojnu odešel. Dej, ať se mi vrátí.“ Dlouho však panna čekala na svého manžela. Tu se však zázrak stal, její muž mířil domů z vojny. Tam ho však čekalo smutné překvapení. Jeho žena mrtvá byla, lucerna již nesvítila. III. kategorie, ZUŠ Krnov, vyučující Markéta Jurošková Bezručová

Barbora Havelková LEBKA /ukázka/

Ani to není tak dávno, ale když to takhle vyprávím, připadá mi, že uplynula staletí od doby, kdy se to všechno událo. Příběh se odehrál na vesnici. A na vesnici to bývá tak, že když je tam pár dětí ve stejném věku, automaticky založí partu. Tady to bylo stejné. Taky tu byla parta. A skvělá. Kamarádili se už od pěti let a jejich kamarádství vydrželo až dodnes - do třinácti. Někdy to bylo těžké, zejména kvůli Lídě, která byla naprosto nezvladatelná, tvrdohlavá a ráda se prala. Pravý opak Ilony. Ilona měla slabost pro nákupy a byla maličko přecitlivělá. V té době chodila s Arniem (to je jen přezdívka, poameričtění jména Arnošt, které jeho nositel nesnáší). Jestli tenhle kluk někdy chodil s nějakou holkou víc než měsíc, muselo by to být zapsané v kronice. Pak tu byl ještě Karel, průměrný kluk, věčně zahrabaný v knihách. Asi tak před rokem do města přijela pouť. Parta se tam seznámila s jednou dívkou, dcerou jednoho z majitelů pouťových atrakcí (konkrétně horské dráhy, ale to není tak důležité). Jmenovala se Kristýna. Všichni si ji oblíbili. Arnie s ní ten týden, co se pouť zdržela, chodil, ale potom spolu už nekomunikovali. Neměl totiž její telefonní číslo. Nikdo z nich si ho nevzal. Také to bylo úžasné překvapení, když zjistili, že pouť přijede znova! Zase se uvidí s Kristýnou! Tentokrát už si vezmou její telefonní číslo a musí zůstat v kontaktu… bude to paráda! Konečně nadešel ten den, kdy se pouť měla konat. Všude byly plakáty, vracely partě hezké vzpomínky. Také se tam hned ráno všichni sešli.

„Pouť. Jsme tady. Konečně. Ale jak tady najdeme Kristýnu?“ položila poněkud hloupý dotaz Ilona. „Ty asi moc nepřemýšlíš, co? Její táta vlastní horskou dráhu. Bude někde poblíž.“ Horská dráha byla nejméně dvakrát větší, než všechny ostatní atrakce, nebylo možné ji přehlédnout. Všichni si ještě dnes živě vybavovali, jak na ní jeli poprvé. Byly to šťastné chvíle. Ale teď všechno vypadalo jinak. Barvy byly vybledlé, atmosféra zkažená. Taky tam byla místy cítit plíseň. Na oprýskané lavičce před dráhou seděl pán a vybíral vstupné. Nevypadal příliš šťastně. Parta v něm poznala Kristýnina otce. Ilona přistoupila blíž: „Dobrý den, vzpomínáte si na nás? Jsme kamarádi vaší dcery, Kristýny. Mohli bychom s ní mluvit...?“ „Ne, to byste teda opravdu nemohli!“ skočil jí do řeči. „Proč...? Něco se stalo...?“ zarazila se Ilona. „Třetího března ji nějakej šílenec shodil z horské dráhy. Už jsem se o to postaral. Je hezky za mřížema.“ Všichni byli jako opaření. Prohodili jen pár slov s upřímnou soustrastí a šli domů. Nikdo už neměl náladu na hlučné atrakce.Najednou se Arnie zastavil. „Arnie, jdeš?“ otočila se za ním Lída. „Jo... Jděte napřed. Já... já si jdu... něco koupit,“ odpověděl nejistě. Lída nad ním jen protočila oči. „Jak může mít v takovou chvíli pomyšlení na nákupy?!“ pomyslela si a šla s ostatními. Arnie si ale nic koupit nešel. Zastavil se a zíral do jednoho bodu. Když byli všichni z dohledu, vydal se tím směrem. Na zemi u jednoho krámku s cukrovou vatou jenom tak ležela lebka. Všichni lidé kolem

ní procházeli, jakoby ji ani neviděli, a tak se k ní sehnul, aby ji sebral. Jakmile se jí však dotkl, lidé se za ním začali otáčet a zírali na něj. „Neztratil jste tu někdo lebku...?“ řekl spíš pro sebe, protože věděl, že je to pěkná kravina. Nehledě na to, že by otázkou mohl někoho urazit. Najednou se všechny zvuky začaly míchat v nesrozumitelný šum. Arniemu se před očima dělaly mžitky. Začal se třást po celém těle a úplně ztratil pojem o čase. Zavřel oči a čekal, až se to uklidní. A pak uslyšel hlas. Nepřicházel k němu, byl slyšet odevšad, dokonce i z něho samého. Nebylo rozumět, co říká. Po neurčité době Arnieho z „transu“ vytrhla prodavačka, která s ním zatřásla a zeptala se ho, jestli je v pořádku. On se na ní podíval, rozhlédl se a pak odpověděl: „Ne. Nic mi není. Nashle.“ A odešel. Hodně lidí se za ním dívalo. Běžel domů a obvolal ostatní, aby s nimi sjednal schůzku u Ilony ve sklepě. Byli tam dřív než on, protože, na rozdíl od něj, už byli dávno doma. „Kdes pro všechny svatý byl?! Sedíme tady už půl hodiny!“ řekla Lída. „Zmlkni už. Potřebuju vám něco říct!” okřikl ji Arnie a otevřel batoh. „Podívejte se, co jsem našel.“ „Lebka? Kdes to, k sakru, ukradnul?“ prohlížela si ho podezřívavě Lída. Arnie začal vypravovat všechno, co se mu stalo, vyjma divného pocitu a hlasu v jeho hlavě. Asi by simysleli, že mu přeskočilo. „Hele, vy, víte, co je na tom vůbec nejdivnější? Ten nápis, co má lebka na temeni. Všiml jsem si ho teprve před chvílí. 3.3. 2013. Co to asi znamená?“ Všichni na to místo upřeli zrak, potom se nechápavě podívali na sebe navzájem. „Arnie,“ začal nejistě Karel. „Tam...

žádný nápis není.“ „Cože..?“ Arnie se podíval na lebku, nápis tam byl. „Ale...ale...“ začal koktat. Díval se střídavě na lebku a na své přátele. Z nějakého důvodu ten nápis neviděli a on ano. Všichni na něj zírali jak na blázna. „To je jedno. Stejně už musím... domů.“ Hořké zklamání v hlase. A odešel. Po cestě o tom všem přemýšlel. Dělali si z něj legraci? Nebo se fakticky zbláznil? Hrozná představa. Co si asi teďka o něm kamarádi myslí... Je to divné a tak trochu magické... Blbost!!! Nic jako magie, duchové, kletby a příšery neexistuje! Prostě ne! Teď se toho jednou provždy zbavím! A hodil lebku do příkopu. Šel domů s vylepšenou náladou. Cestou zavolal Iloně, aby ji někam pozval. Jak se s ní tak bavil, cesta utekla, a on došel domů, do pokoje a jeho pohled se upřel na podlahu, kde ležela LEBKA. Arniemu vypadl mobil z ruky. Displej se roztříštil a baterka vyletěla. Obrazovka zhasla. Z Arnieho byste slovo nedostali. III. kategorie, ZUŠ Třebechovice pod Orebem, vyučující Jiřina Krtičková

František Florián CESTA BANÁNŮ ALBERTA A AUGUSTA /ukázka/

Kdysi dávno žili dva banánové. Albert a August. Rostli na banánovníku v Africe. Narodili se dvanáctého března v roce dva tisíce tři. Narodili se velmi, velmi zelení. Po pár dnech co trochu vyrostli, je přišli utrhnout dva černí lidé a hodili jejich trs do velké krabice, kde se bratři octli mezi úplně

neznámými banány. Byli ještě stále velmi zelení. Cítili, jak je lidé nesou a jak se celá krabice třepala. Najednou se třepat přestala. To bylo tím, že je lidé dali na loď. Za chviličku se začala loď houpat. Plula přes celý Atlantický oceán až k Německu. Za celou dobu krabici otevřeli jen dvakrát. Poprvé při kontrole, že jsou v tom opravdu jen trsy banánů a podruhé proto, že šel všechny krabice zkontrolovat sám ředitel celé lodi. Cesta byla velmi dlouhá. August a Albert byli ještě stále zelení, ale dva banány v jejich krabici už úplně zhnědly. August ani Albert neměli naštěstí mořskou nemoc, takže si cestu trochu užívali. Věděli, co se s nimi stane. Dají je do velkých obchodů, kde si je budou kupovat lidé na jídlo. Jejich maminka jim říkala, že když banán někdo sní, je to pro banán velká čest. Tím totiž splní svůj životní úkol. Jejich tatínek odjel, když byli ještě úplně malí. Oba slyšeli, jak mu maminka říkala, že jen doufá, že splní svůj úkol. Jejich maminka svůj úkol nesplnila. Po pár dnech, co jejich tatínek odjel, celá zhnědla a odpadla od banánovníku na zem, kde úplně shnila. To ale nebylo nijak neobvyklé. Banány padaly a hnily v jednom kuse. Třeba Albertův a Augustův bratr Adam. Ten byl nejstarší a shnil jako úplně malý banánek. To ještě nebyl August ani Albert na světě. Mezi banány se mluvilo Banánštinou, což je velmi tichá řeč, takže ji slyší jen banány a nikdo jiný. Existoval pán, Matěj Tománek, který tvrdil, že slyšel banány mluvit. Dodnes se neví, jestli měl pravdu, ale každopádně ho zavřeli do blázince. Na jednom trsu bylo většinou tak pět nebo šest banánů. Na trsu Alberta a Augusta bylo banánů pět. August, Albert, Adam, maminka a tatínek. Z těchto banánů se do obchodu dostal jen tatínek. Zatím,

protože Albert i August jsou již na cestě. Byli už za polovinou cesty, když cítili obrovský náraz. Ani jeden z nich nevěděl, co se stalo. Aha, pomyslel si August. To budou mořští celníci. Mořských celníků se banánové na cestě báli nejvíce. Životní úkol mořských celníků je prostý. „Prohledej a vyhoď.“ To znamenalo, že prohledávali krabice a vyhazovali nahnilé banány. Né takové ty úplně shnilé. Nahnilé znamená nezelené. Tím zničí banánu jeho životní úkol. Mořští celníci čekali ve svých lodích na to, až přijede nějaká loď a tu pak prohledali. August řekl Albertovi, co se děje a Albert si oddychl, neboť si myslel, že loď ztroskotala. Za pár minut celníci otevřeli krabici a začali banány vyndávat a prohlížet. August ani Albert se neměli čeho bát, ale viděli asi pět banánů, které celníci dali do jiné krabice. Do krabice pro „nahnilé“. Žádný banán neví, co se s „nahnilými“ děje dál. Poté banány vrátili do krabice a šli prohledávat dál. Když loď znovu cukla, což znamenalo, že už je hotovo, August i Albert spali. Probudili se velmi časně, protože cítili, jak se krabice začíná zase třepat. „Teď nás nesou do aut, aby nás mohli rozvést do měst a možná i do dalších států“ pomyslel si Albert. August a Albert cítili náraz a motor auta. Slyšeli, jak někdo křičí „Du kanast fahren“ a auto se rozjelo. Auto chvíli drncalo, ale pak najelo na asfaltku a jelo plynule. Albert řekl Augustovi, ať se vyspí, protože mají-li splnit svůj úkol, musí být odpočatí. August si také všiml, že už trošku žlutovatí, a hned zašeptal bratrovi, že se už nemůže dočkat, až splní svůj úkol. Probrali se kvůli ostrému světlu ze Slunce, které na ně dopadalo. Krabice byla otevřená a stála někde venku. Albert a August slyšeli, jak si lidé poví-

dali. Došlo jim, že si povídají češtinou. „Jsme v Česku,“ jásal August. III. kategorie, ZUŠ Tišnov, vyučující Berit Hönigová

Karolína Holá NEDĚLNÍ KOLÁČ Jen tak si čtu a najednou... Něco mi zavane přes nos. Co to je? Hmmm … Možná borůvky nebo … jahody … a taky je tam perníkové těsto. Ha! Už vím co to je! Sladký borůvko - jahodový koláč. Naší babičky. Už se těším, až nám ho po obědě dá ( jako každou neděli). Celý týden jsem se na něj těšila. Ale až po obědě! A to je až za půl hodiny. No, ale určitě by neuškodilo, kdybych ochutnala. No, pro jistotu! Vždyť - co kdyby byl ten koláč přemaštěný a nebo dokonce jedovatý. To přeci musím pro dobro rodiny udělat. A  udělám to jako špionka! Hlavně potichu! Seběhla jsem ze schodů a  pomaloučku otevřela dveře jídelny. Na stole stál talíř přikrytý ubrouskem. Odkryla jsem ho … a … a nic! Nic - jen drobečky. No teda. To byl určitě brácha. Jen počkej, až tě chytnu! „Brácho, pojď sem!“ Zařvala jsem. Pak jsem něco zaslechla z  obývacího pokoje. To se musí prověřit! Otevřela jsem a málem mě trefil šlak. Babička s dědou seděli na gauči a jedli - MŮJ KOLÁČ! „Tak, jak tak na  to koukám, vidím, že do  mé tajné špionážní organizace přibyli další dva členové! Viď babi a  dědo?“ Babi s dědou se na sebe usmáli a podali mi druhý plech. III. kategorie, ZUŠ J. Jindřicha, Domažlice, vyučující Dana Žáková

29

Adam Langer SKLEP Stalo se to toho dne, kdy maminka přikázala Alexijovi, aby zašel do sklepa pro brambory. Osmiletý školák otráveně zavrčel. Byl čtvrtek. Nemusel do školy, úkoly odložil na víkend a v rádiu zrovna běžela rozhlasová hra o letadlech a pilotech se samopaly a kulomety a Němci dostávali na frak. A navíc se do sklepa bál.

„Nezapomeň to. Zvládneš to, že ano?“ Prý jestli to zvládne. Už to přece dokázal několikrát. A tmy se rozhodně nebojí. Vždyť se dá dole rozsvítit. A jinak tam vlastně nehrozí žádné nebezpečí. Přece už dávno není prcek. Je špičkovým pilotem polských legionářů a na palubní desce v kokpitu má dvacet zářezů. „Jasně že to zvládnu. Vždyť tam chodím skoro pořád,“ pronesl hrdě, ačkoli tam šel za tento školní rok teprve dvakrát.

„A fakt musím?“ zavolal protáhle směrem ke kuchyni.

„Dobře, pilote,“ řekla maminka. „Jen dej pozor, abys nespadl na schodech.“

„Jestli chceš obědvat, musíš.“

Chvíli hleděl do maminčiných zelených očí. Odrážela se v nich celá jejich voňavá kuchyně. Byly tak zelené, až by si je člověk spletl s kočičíma.

Alexij pomalu vstal. S trpitelským výrazem se odvrátil od rádia a neochotně se šoural

objal a promluvil na něj tlumeným hlasem, tak, jak mluvil, když si povídali jako chlapi. „Podívej, kamaráde. Ta kočka možná přenáší nebezpečné nemoci a už ji stejně nikdo nevyléčí. Nemůžeme si ji vzít domů. Kdybychom to udělali, jen bychom jí i sobě přitížili. Víš?“ Alexij si otřel slzy loktem, popotáhl a kývl. Pořád odmítal kočku nechat samotnou na ulici, ale odporovat tátovi taky nechtěl. Tatínek se odmlčel a pokračoval: „Tahle doba je těžká pro nás pro všechny, Aleki. Jak pro lidi, tak pro kočky. Až budeš větší, tak to pochopíš.“ Alexij znovu přikývl. Až bude větší. --Teď už se ale nestřílelo a Alexij byl už velký.

z pokoje. Rozpažil ruce jako křídla, nastartoval motor, zapnul vrtuli a letěl do kuchyně. Cestou sestřelil několik Němců. V předsíni musel udělat výkrut, protože se mu dostal messerschmitt za ocas. Nasypal do něj kulometnou dávku a nepřátelský letec se zřítil k zemi. Cesta do kuchyně byla volná. Přistál na zemi. „Posádko, opusťte stroj! Zajistit prostor! Vrrnnrnnnrrrrnnnrnnnnvrrn.“ Když motor utichl, maminka ho pohladila po rezavých vlasech, řekla, ať nezlobí a nasadila mu kolem krku šňůrku s klíči. „Tím si odemkneš. Tenhle je od bytu,“ ukázala na klíč s fialovým označením, „a tenhle od sklepa.“ (ten velký černý klíč, co v ruce studí)

času trávil u okna svého špinavého bytu, kouřil cigarety, koukal ven na ulici a v jednom kuse nadával. Alexij za ním občas chodil trochu mu poklidit a uvařit mu čaj (to ho naučila maminka, protože Alexij už dávno není nějaký malý špunt). Rád poslouchal vyprávění pana Rydze, protože zažil obě dvě světové války a povídal, jaké to bylo. Také malého Alexije rád škádlil a děsil ho, že se ke konci války ve sklepě oběsil jeden německý voják a ten tam dodnes straší. „Tehdy už skopčáci věděli, že mají válku prohranou,“ chraptěl opovržlivě pan Rydz. „Jeden se ukryl v tomhle činžáku při bombardování,“ pokračoval pomalu. „A když Rusáci vtrhli do baráku, oběsil se. Na potrubí v prádelně. Přímo v tomhle sklepě, věřil bys tomu, hochu? Ale teď si potřebuju zapálit. Podal bys mi tu krabičku, Aleki? Však ty víš, kterou.“

--Alexij si na jednu kočku vzpomněl. Tehdy mu byly čtyři roky. Našel ji na ulici v létě, kdy po ulicích jezdily tanky a kdy si Alexij nesměl jít hrát ven. Po pár dnech, když už venku začal být zase klid, mu to ale táta dovolil a tehdy Alexij nedaleko popelnic narazil na kočku s přeraženou packou. Byla krásně mourovaná a měla jasně zelené oči. Táhle mňoukala a třásla se. Přeraženou packu držela strnule před sebou. Alexij si ji chtěl vzít domů a postarat se o ni, ale táta to nedovolil. Prý mají svých vlastních starostí víc než dost a zablešená kočka, která trousí klíšťata všude po bytě, by jim akorát tak scházela. Alexij brečel. Bylo mu zraněné kočky líto a zoufale jí chtěl pomoct. Maminka tehdy cosi pošeptala tatínkovi a ten Alexije po chvíli

„Neboj. Dám pozor,“ ujistil maminku a šel si obout boty. „Tak ahoj,“ řekl, když už je měl nazuté. Tkaničky už mu nedělají problém. „Ahoj,“ rozloučila se s ním maminka, dala mu mlaskavou pusu na čelo jako obyčejně a zavřela za ním dveře. Alexij zaslechl, jak cvakla klika, maminka se šourá do kuchyně a pak bylo ticho. A Alexije čekalo poslání. Musí zaletět do sklepa a převézt odtamtud přeživší do bezpečí. Žádný problém, vojáku. Vždyť jsme zvládli už i těžší věci. Ale dole je tma. A pan Rydz říkal, že tam straší. Pan Rydz bydlel v bytě nad nimi. Většinu

Alexij ten příběh pověděl doma a maminka panu Rydzovi řekla, prosím vás, co to dítě tak strašíte, ještě mi nebude chodit do sklepa pro brambory. Pan Rydz se tomu smál. Měl malého Alexije rád a vždycky ho u sebe v bytě rád viděl. Říkal, že ten kluk je to poslední, co v tomhle všivém světě ještě funguje, jak má. Alexij k němu chodil, když neměl co na práci nebo když potřeboval pomoct s úkoly. Nevzpomínal si, že by pan Rydz někdy vyšel z bytu ven. Podle všeho neměl žádné příbuzné ani přátele. Pár lidí za ním sice občas zajde, ale to je jen paní Mrhadzowá (ta milá tlustá paní, co sem někdy přijde zametat a Alexijovi dala bonbón, že je tak šikovný a stará se o pana Rydze) a slečna Dabrowská

31

(ta drobná paní s vykulenýma očima, která panu Rydzovi občas přinese noviny a pan Rydz je stejně nikdy nečte).

do tmy.

Alexij seběhl pár schodů a zastavil se na odpočívadle v třetím patře. Chytil se oběma rukama zábradlí a opatrně se přes něj naklonil. Byla to pořádná výška. Zesílil stisk, až mu zbělely prsty.

Nastalo období, kdy už se pan Rydz nesmál, nenadával, sousedi k němu přestali chodit a on sám jen zase seděl u okna a špačky cigaret házel do vyschlých květináčů. Nechtěl Alexijovi pomáhat s úkoly a ani mu povídat o válce.

Pustil se a odstoupil od zábradlí. Otočil se a přimhouřenýma očima se podíval ven na sídliště. Viděl šedou příjezdovou cestu, šedé parkoviště, šedé činžáky. I nebe bylo šedé. Alexijovi ty barvy přišly smutné. Raději by měl svět barevný, jako pomalovaného klauna. Táta říkal, že jestli budeš hodný, Aleki, vezmu tě do cirkusu. Budou tam klauni a sloni a lvi, říkal. Německý pilot využil jeho chvilkové nepozornosti a vypustil na něj dávku, která jeho letoun málem zasáhla. „Beng beng beng!“ odvětil Alexij. Nepříteli na dvou hodinách se začalo kouřit z motoru a německé letadlo se roztříštilo o schodiště. Bummmmm. Od země se do oblak line černý sloup kouře. Alexij je opět absolutní vítěz. Cestu do sklepa si proklestil, teď už stačí splnit podmínky, které mu zadalo velení.

32

---

Alexije to zmátlo. Ano, pan Rydz vždy býval takový trochu bručoun, ale děti měl rád a na Alexije byl vždycky hodný. Proč by se to teď mělo změnit? Možná to bude vědět maminka. Ta ví spoustu věcí. Nejrozumnější bude, když se jí na to po mši zeptá. Maminka tehdy seděla na posteli a četla si knížku s červenou obálkou. Tatínek seděl ve svátečním křesle, četl si noviny a kouřil u toho jako každou neděli. Alexij se převlékl do šedé košile a domácích kalhot, umyl si ruce a zeptal se maminky: „Mami, proč už se mnou pan Rydz nechce mluvit? On už mě nemá rád?“ Neřekl to nijak smutně, byl prostě zvědavý. On sám pana Rydze měl rád a když bude vědět, co ho trápí, třeba mu dokáže pomoct. Vždyť už je dost velký na to, aby to zvládl sám.

Alexij zaváhal.

Maminka s tatínkem se po sobě tehdy podívali a dlouho nic neříkali. Pak tatínek odložil noviny a maminka řekla:

Dolů ke dveřím to bylo dvanáct schodů. Přesně dvanáct. Dvanáct schodů vedoucích

„Víš, Aleki, pan Rydz tě má pořád rád, jenže…“ odmlčela se.

„Víš, má prostě těžké období,“ přikývl tatínek. „Není už nejmladší a čím je člověk starší, tím víc to na něj… tak nějak… no, dolehne, víš?“ „Takže není smutný kvůli mně?“ zeptal se Alexij.

paní Wierzebowská. Pan Wierzebowski pohladil svou manželku po bronzových vlasech. „Co myslíš, tuší Aleki něco?“ Paní Wierzebowská otevřela oči.

„To víš, že ne, chlape. Určitě ho to za chvíli přejde,“ usmál se tatínek. Maminka se taky usmála. Takže bylo vše při starém. Hned zítra za panem Rydzem Alexij zajde a řekne mu, ať už se netrápí. V noci Alexij dlouho nemohl usnout. Převaloval se ze strany na stranu a poslouchal zvuky domu. Až na podivná, kovová ťukání nad nimi bylo úplné ticho. Ten zvuk už Alexij někde slyšel. Nemohl si ale vybavit kde. Alexij přemýšlel, odkud se ty zvuky berou. Na strašidla věří jen prťata a Alexij už dávno není mimino, ale stejně mu to nějak nedávalo spát. Aby to tak byl ten mrtvý Němec, o kterém mu vyprávěl pan Rydz.

„Chápeš, myslím o tom, co se děje u Rydze.“ Paní Wierzebowská zívla a řekla: „Myslím, že ne. Ale mohl by, kdyby do toho začal šťourat.“ „Mám o kluka starost.“ „To já taky, miláčku.“ „Nechci, aby se do něčeho zapletl.“ „Měl by si víc hrát s kamarády.“ „Nemyslím, že to na něj má dobrý vliv. Možná bychom mu ty návštěvy měli zakázat.“ „Možná ano.“

Alexij se posadil na posteli a poslouchal ještě pozorněji. --Vedle v ložnici u rodičů se ještě svítilo. Pan Wierzebowski se překulil na levý bok a chvíli pozoroval obrys těla své choti pod bílou přikrývkou. „Spíš?“ optal se. „Hmmm,“ přisvědčila ospale

„Řekni mi, proč to dělá? Chci říct - komu ty věci rozdává, když k němu ani nikdo nechodí?“ „Nevím,“ řekla paní Wierzebowská. Oba přestali mluvit a naslouchali onomu podivnému ťukání v patře nad nimi. „On si to neodpustí ani v noci,“ promluvil opět pan Wierzebowski.

Paní Wierzebowské stekla po tváři slza. „Vždyť takhle dostane do problémů celý dům.“ „Rydz si měl dávat pozor. Takhle tu už není v bezpečí nikdo. Mám toho dost,“ zamručel pan Wierzebowski pochmurně. Paní Wierzebowská se k němu přitiskla a pohladila ho vnější stranou dlaně po vousech. „Alexij u něj není v bezpečí. Každou chvíli Rydze seberou.“ „Ano, já vím,“ vzal ji pan Wierzebowski za ruku. Paní Wierzebowské skápla po tváři další slza. „Ještě pár dní uvidíme, pak mu to asi zakážeme. Já jen chci, aby to malej ve zdraví přežil. To všechno okolo.“

vždycky, třikrát, a pan Rydz ho přijme a bude rád, že ho zase vidí… Bum.

„Sjuda ty ne možeš. Tuda nělzja,“ hláskoval pěšák pomalu.

Narazil do něčeho měkkého a velkého. Zapotácel se. Když už myslel, že na schodišti upadne, čísi ruka ho popadla za rukáv. Byla to zelená, vroubkovaná ruka. Držela ho pevně. Alexij pomalu zvedl oči a ruka ho pustila.

Ani tomu ale Alexij nerozuměl. Bál se. Co když ho vojáci odvedou do kasáren a budou ho vyslýchat, nebo ho rovnou zastřelí? Záda mu polil ledový pot. Kdyby tu aspoň byl tatínek, ten by si s nimi věděl rady.

Na schodech stál muž v zelené uniformě s červeným límečkem. Odspoda až ke krku Alexij napočítal šest zlatých knoflíků. Na nohou měl vysoké kožené holínky, z kterých mu vykukovaly nohavice kalhot, také v barvě uniformy. Ramena toho muže zdobily červené nárameníky, pod nimiž byl provlečen řemen, na kterém mu na zádech visela puška.

Panebože, co má dělat?

Velká puška. A určitě nabitá, pomyslel si Alexij.

Oba zvedli hlavu ke stropu. Cvak cvak. Cvak cvak cvak cvak. Cvak. Pan Wierzebowski zhasl světlo. --Den nato běžel Alexij po schodech do bytu pana Rydze. Určitě ho zase rád uvidí, vždyť byl na Alexije vždycky moc hodný. Halina dnes sice nemůže, to je pravda, ale i tak se spolu jistě dobře pobaví. Nadšením si na schodech poskočil a málem zakopl. Jejda, řekl si Alexij, musím být opatrnější. Ale už zase se neubránil trysku a vydupal po schodech nahoru. Teď zaklepe, jako

a na znak na jeho čepici.

Na hlavě měl muž vojenskou zelenou čapku, na které byla našita zlatá pěticípá hvězda. Alexij na vojáka několik vteřin beze slova civěl. Spíš na tu hvězdu. Věděl, že když ten znak někde vidí, je to špatně a je lepší utéct. A hvězda stála metr od něho a měla pušku. Kdyby se obrátil na útěk, určitě by ho Rus zastřelil. Vojín se pousmál a pohnul rty. Jakoby z dálky Alexij slyšel téměř konejšivý hlas. „Zdrastvuj, malčik, čto tibje nado? Alexij vojákovi nerozuměl. Rusky uměl jen děkuji a nashledanou, ale víc nic. A tak tam zůstal stát a střídavě hleděl vojákovi do očí

Nedokázal už zabránit slzám, aby se mu začaly kutálet po skráních. Popotáhl a sklopil zrak. Teď ho určitě zavřou, protože chtěl jít za panem Rydzem. Co mu asi chudákovi provedli. Voják se naklonil dopředu a tiše řekl: „Nu, ty něbuděš plákat.“ Alexij se rozbrečel ještě víc. Co tomu řekne maminka, když ho rudoarmějci zavřou? A co teprve pan Rydz? Kdo se o něj postará? Kdo mu uvaří čaj? Kdo, když ne Alexij? Voják zaváhal. Chvíli asi nad něčím přemýšlel, pak zvedl ruku a pohladil Alexije po liščích vlasech. Sehnul se a utřel plačícímu chlapci slzy z tváří. Alexij zvedl zrak a zahleděl se svýma očima do těch Rusových. Táhla z něho zvláštní, syrová vůně, která se u nich linula bytem, když tatínek na Velikonoce otevřel láhev toho slavnostního nápoje, který Alexij nesměl ochutnat. Rusovy oči byly modrošedé, vodové. Alexij v nich uviděl svůj utrápený obličej. Pláč mu zacukal rameny, ale už se tišil. Rus se stále usmíval. Možná přece jen nebude tak zlý.

„Nu, ty naš smělyj polskyj malyš,“ pravil voják měkce. Už z něj nešlo tolik strachu. Alexij si rukávem rozmazal slzy po obličeji a naposledy popotáhl. Zahleděl se na Rusovu uniformu a šeptem si pro sebe přečetl nápis: „C-C-C-P.“ Mladý voják se zazubil. Řekl ještě něco, ale Alexij ho už neposlouchal. Chtěl jít domů. Rus to asi poznal. „Nu chadi, tiger,“ usmál se Rus a vstal. Alexij se otočil a beze slova odtamtud zmizel. Zezadu napůl očekával kulku, ale žádná nepřišla. Díky Bohu. Seběhl po schodech dolů a zběsile bušil na dveře od bytu. Ježíšku na křížku, jen ať je už od nich pryč! Maminka mu udiveně otevřela, Alexij ji křečovitě objal kolem pasu a všechno jí i tátovi pověděl. To všechno se stalo před třemi dny a od té doby už Alexij k panu Rydzovi nesměl. --Alexij Wierzebowski byl dole. Zdolal dvanáct schodů a před sebou měl kovovou mříž, která na dlani studila. Klíč od ní taky studil. A strašidelně cvakl do ozvěny, když ho Alexij zastrčil do zámku. --Navzdory zákazu uviděl Alexij před dvěma dny pana Rydze ještě jednou. Ne v jeho bytě,

35

ale venku. Pan Rydz seděl nehybně na schodech v druhém patře, strnule hleděl kamsi do šedého činžákového prázdna a slabě se třásl. Na sobě měl jen světle modrý, potrhaný župan. Alexij na něj narazil cestou do školy.

jsou stateční piloti? Že to překonáš? Slib mi to, Aleki. Musíš to zvládnout… musíš být silný.“

„Pane Rydzi,“ oslovil ho udiveně chlapec, „Co tady děláte?“

„Slibuju,“ zašeptal Alexij bázlivě.

Alexij ještě nikdy neviděl, že by pan Rydz vyšel z bytu. O to víc ho překvapilo, že sedí na schodech před cizím bytem, místo aby si například zašel do trafiky pro cigarety, které měl rád. Panu Rydzovi se zatřásla brada a tiše promluvil.

Pan Rydz se mu celou dobu díval do očí a mluvil naléhavě.

Rydz po chvíli ruku hocha pustil a už se na něj nepodíval. Pomalu vstal, zakašlal a odebral se zpátky nahoru, do svého zakouřeného bytu. To se stalo před dvěma dny, v úterý. Od té doby už pana Rydze Alexej nespatřil a to strašidelné cvakání nahoře ustalo. ---

„Aleki,“ řekl. A když to říkal, neusmíval se jako kdysi. Alexij stál na schodech a bylo mu znovu do pláče. Pan Rydz vypadal stejně zuboženě jako tehdy ta mourovatá kočka na ulici. Bylo mu ho líto, ale nevěděl, co má dělat. „Aleki,“ zopakoval pan Rydz a mohutně si odkašlal. „Odpusť mi to, prosím tě,“ zachraptěl. „A co?“ pípl Alexij.

36

Světlo nefungovalo.

Kap. Kap. Kap. V prádelně protéká voda, pomyslel si Alexij. Mělo by se to říct paní Mrhadzové. Právě Aleki by to měl říct paní Mrhadzové. Najednou se cítil velmi zodpovědný a důležitý. Půjde za paní Mrhadzovou a upozorní ji na problém. Tak, jak to dělá šikovný Alexij, který je na svůj věk velice vyspělý, paní Wierzebowská, já vám toho kluka zlatého závidím. Kdyby aspoň šlo rozsvítit, kruci, tady je hrozná tma.

Odvaha polského hrdiny a špičkového pilota (už pětadvacet zářezů na kokpitu) byla rázem tatam. Spínač zmáčkl několikrát, ale ve sklepě se nechtělo rozsvítit.

Srdce se mu rozbušilo. Blížil se ke dveřím prádelny.

Alexij tiše polkl. Uchopil klíč od bytu, který mu visel na krku, jakoby se chtěl ujistit, že tam pořád je.

Možná by měl jít nahoru a říct to paní Mrhadzové hned. Ale to by si táta s mámou mysleli, že je zbabělec. Úkol nesplněn, vojíne Wierzebowski. Styďte se. Ne, to by nebyl Alexij. To by nebyl chlapec, na kterého můžete být pyšný, pane Wierzebowski, je na svůj věk velmi vyspělý a bystrý.

Stařec uchopil chlapce za ruku a jemně s ní zatřásl. „Od čeho jsou polští legionáři, viď? Od čeho

Ale pan Rydz to říkal.

„Ty se z toho dostaneš, viď, Aleki? Ty to zvládneš.“

Pomalu postupoval kupředu. Zvuky jeho pomalých kroků se odrážely od stěn.

Cvak.

Stejně jako na zdech sklepa stále panovalo stísněné, nepohodlné šero. Chlad se rozlézal do všech koutů. Alexij udělal pár nejistých, šouravých krůčků kupředu. Za každým rohem se mohl skrývat mrtvý Němec, který tu straší. Tedy, samozřejmě že nestraší. Na to Alexij už dávno nevěří.

Pan Rydz dlouho mlčel. Pak zasípal:

Až za notnou chvíli chlapec sebral odvahu se podívat za roh. Nikdo tam nebyl. Ani mrtvý Němec, ani rudoarmějec, ani žádné jiné strašidlo. Jen dlouhá, úzká chodba, vedoucí do prádelny.

Na prádelní šňůře, přivázané k šedým trubkám na stropě prádelny, se houpal mrtvý Němec. Neměl ale uniformu ani vojenské holínky, ani pušku. Byl oblečen do černého obleku, na nohách měl ošoupané polobotky a na krku červenou vázanku. A modrou prádelní šňůru, která se mu zařezávala do modrého krku. Alexij tu věc tiše pozoroval, jak tam visí. Nebál se, ani trochu. Vlastně cítil i cosi jako pocit vítězství. Měl pravdu. Německý oběšenec existuje, maminku to jistě překvapí. Zvláštní ale bylo, že v obličeji oběšence (vyplazený jazyk, nos plný žluté, lepkavé hmoty, můj Bože a ty oči ty nafouklé oči Bože ty oči) nemohl Aleki rozeznat německého vojáka. Zadíval se pozorněji a pak mu to došlo. Ve tváři oběšence rozpoznal starého pana Rydze.

Kap. Kap. Kap.

První, co Alexij v prádelně spatřil, byly nohy. Vznášely se v šedivém vzduchu asi půl metru nad zemí. Chvíli trvalo, než Alexijovi došlo, co vidí.

Alexij věděl, že když se člověk oběsí, tak umře. Proč by ale na sebe německý voják bral podobu pana Rydze? Nebo si to udělal sám pan Rydz? Proč? Pan Rydz se oběsil ve sklepě na prádelní šňůře. Což znamená, že už se nevrátí. To je všechno, co se z toho dá vyvodit. Už nebude ani kouřit, ani nadávat, ani vyprávět dětem o válce. Alexij pozoroval nehybné tělo nebožtíka, který býval jeho sousedem, jak se houpe nad modrými kachličkami, kterými byla prádelna

37

vydlážděna. V místě, kde byla šňůra na potrubí upevněna, protékalo prasklinkou pár kapek vody. Kap. Kap. Kap. Teď to paní Mrhadzové říct musí. Pan Rydz se oběsil ve sklepě na prádelní šňůře. Je do toho zapletený ten německý voják a maminka čeká na brambory. Jistě už bude mít o Alexije starost. Alexij si musí pospíšit.

Možná bude lepší si to nechat pro sebe. A donést ty brambory nahoru, ať maminka konečně může uvařit oběd. Co je vlastně dnes k jídlu? Asi vepřové koleno, když to tak hezky vonělo. S tou dobrou omáčkou, tou krémovou, tu má Alexij moc rád. Zamknul za sebou kovovou mříž a vyběhl po schodech nahoru. V druhém poschodí vyhlédl z okna. Do činžákové všudypřítomné šedi se vrátilo slunce a prozářilo bloky budov zlatavým třpytem podzimních dnů. ---

Obešel mrtvolu, odemkl malá dvířka a odtamtud do pytlíku nabral deset brambor. To musí stačit. Zavřel za sebou dvířka od sklípku a začal přemýšlet, co udělá s panem Rydzem, který se točil dokola na prádelní šňůře jako nějaký cirkusový atlet na hrazdě. Nemohl to neoznámit. O tom se někdo musel dozvědět.

Dřepla si, takže se jí Alexij mohl zpříma podívat do tváře.

Nebo ne?

„Řekni, že to tam nebylo tak hrozné?“

Alexij se zamračil. Neklame ho jeho vlastní mysl? Jako tehdy, když se mu zdálo, že seshora slyší mrtvého Němce? Není to jen pohádka, nějaký výmysl, který má strašit malé děti? On už přece žádné malé dítě dávno není!

Ty neuvěřitelné zelené oči.

Ale všechno to působí tak opravdově, když se teď na pana Rydze dívá. Ale co když se mu doma budou smát? Co když mu řeknou, že ty jsi na takové věci už velký, Aleki, tak nezlob a běž si hrát?

„No vidíš, ty jsi můj šikula,“ pochválila ho maminka. „Deset jsi nemusel brát, stačilo by tak sedm, ale to nevadí. Hlavně že jsi to zvládnul.“

„Ne,“ odvětil Alexij a usmál se. „Nebylo.“ Maminka mu na čele udělala křížek a šla vařit. Aleki se uvelebil k rádiu v pokoji a pokračoval v poslechu rozhlasové hry. Do toho, spojenci, vítězství je blízko, a další nepřítel dole! Kulomety odjistit! Cvak!

Alexij chvíli nevěděl, jak dál. Ale to nejde.

38

Dospělý, šikovný, zodpovědný Alexij si přece nenechá nabulíkovat nic o Němci ve sklepě.

IV. kategorie, ZUŠ Žerotín, Olomouc, vyučující Ivana Němečková

Jaromír Chroustovský DUCH /ukázka/

Arthur McSterlling se nonšalantně prohrabával v urovnané kupce dopisů, faktur, žádostí a  proseb. Najednou se ozval zvonek. McSterlling uhasil červenající se konec doutníku značky Curtis and Clarkson a  malým douškem upil ze sklenice brandy. „Slečno Thompsonová!“ „Běžím, pane.“ Slečna Thompsonová uvítala v  hale mladou dámu, oblečenou v úzkých šatech dle poslední módy, a nabídla jí místo. Slečna Thompsonová jí sdělila, že má počkat na přijetí. Detektiv si stoupnul, upravil košili, sako, kapesní hodinky zasunul do vesty. Vydal se ke dveřím, které dveřmi vlastně nebyly, neboť to byl průchod, a pozval slečnu do  oválné pracovny obestavěné ze všech stran robustními knihovnami, jejichž moderní vzhled vyvažovalo sofa ve starém stylu empíru, na které ji posadil. „Dobrý den, slečno, tak, řekněte mi, proč jste za mnou přišla,“ řekl se svým znamenitým skotským přízvukem. „Dobrý den, pane, jmenuji se Kingstonová, Mary Kingstonová.“ „Tedy... paní?“ „Slečna, pane,“ odpověděla. „Dáte si něco k pití, slečno Kingstonová?“ zeptal se zdvořile. „Mohu vám nabídnout čaj, nebo si dáte kávu, brandy, či vás mohu pozvat na brunch?“ „Děkuji, pane,“ odmítla jeho návrh zdvořile. „Tak tedy přejděme rovnou k věci. Nebude vám vadit, když si zapálím?“ „Absolutně ne, můj tatínek dost kouřil, jsem na to zvyklá.“

Zapálil si tedy doutník a  zkontroloval čas na svých hodinkách, které vytáhl zpod saka zakrývajícího trochu korpulentnější břicho. „Můj otec je přesně to, kvůli čemu jsem se na vás, na  tak vyhlášeného detektiva, obrátila.“ „Děkuji za kompliment, ale jsem nucen vás upozornit, že mám svoji cenu a policie by to jistě udělala za mne.“ „Ne, pane, je to delikátní, nic pro natvrdlou policii.“ „To je asi fakt,“ přitakal pobaveně detektiv. „Je to komplikované...“ „...komplikované, nic není tak komplikované, jak se zdá, a  to, co se zdá být jednoduché, je mnohem komplikovanější, než si myslíme,“ řekl opět trochu pobaveně, popotáhl z doutníku a usrkl ze sklenky prvotřídní brandy. „Můj otec zemřel před dvěma lety, tedy alespoň jsem si to myslela.“ Arthur McSterlling pokýval zasvěceně hlavou. Potom si uvědomil, že slečna Kingstonová řekla něco divného. „Madam, myslela jste si to?“ odmlčel se. „Tím myslíte, že je znovu naživu?“ „Přinejmenším to tak vypadá,“ podotkla vystrašeně. „Vy jste ho viděla?“ přimhouřil oči a  znovu usrkl a  popotáhl z  doutníku. „Jenom abychom si to připomněli, madam, jakou smrtí zemřel váš otec a kolik mu bylo let?“ „Byla to přirozená smrt, bylo mu 72 a  zanechal po  sobě značné jmění, to víte, jako náměstek ministra a majitel nábytkářské firmy se neměl nejhůř.“ „A on se zdá být opět naživu?“ „Ne, ne tak docela, nikdo ho neviděl, nikdo v  domě s  ním nemluvil, ale 26. 9.,

39

to jest přesně dva roky od  jeho smrti, se na  jeho stole objevila zapálená cigareta, což je přinejmenším zvláštní, protože nikdo v domě nekouří.“ „To ještě ale nic neznamená, slečno, třeba někdo začal.“ „Nemyslím si. A  to není zdaleka vše. Jeho skříň je plná oblečení, které nikdo nekoupil, v  jeho koupelně je mýdlo, které někdo zrovna používal, v  prádelně služka pere jeho věci zamazané od  čokolády, v jeho pracovně se kupí nové dopisy, v jeho dílně na  lodní modely je opět cítit lepidlo a jeho hlas si pobrukuje u jazzových desek. A pak je tu asi ta nejděsivější věc... Je slyšet jeho smích... v  celém domě je slyšet jeho smích, a on má být mrtvý.“ „V celém domě?“ „Rozléhá se to, ale vychází to z  jeho pracovny, tam se všechny tyhle věci dějí, chtěla bych vás tedy požádat, jestli budete tak laskav a pokusíte se vyřešit, kdo za tím stojí.“ „Nebojte, to bude jistě v mých silách.“ Pak nastalo ticho a  McSterlling přemýšlel, napil se ze sklenky, zkontroloval čas a po dlouhé pomlce promluvil. „Mohu se jenom zeptat, bydlí kromě vás jako vlastníka v domě ještě někdo?“ „Ano pane, bydlí tam služebnictvo, komorná Claris Hastingsová, moje společnice Helen, služka Dorothy a  potom kuchařka Angela a  kuchtička Kathrine, to je služebnictvo a  ještě zahradník, zahradník Peter Murdoch. Potom také rodina, tedy jestli to tak mohu říci.“ „Pardon?“ řekl tázavě detektiv. „Moji nevlastní bratři a macecha. Můj otec byl ženat ještě jednou po tom, co moje matka zemřela, jmenovala se Elisabeth Petersonová, dej jí Bůh věčný klid, ale moji bratři John a Jeff jsou milí lidé. Moje mace-

cha Helga je také celkem snesitelná, i když má svoje nálady, znáte to, stará dáma bez koníčků a výhledů do budoucnosti.“ „Dobrá tedy, když byl váš otec ženat dvakrát, kdo zdědil jeho majetek?“ „Já zdědila dům a nějaké peníze. John dostal akcie v otcově společnosti a nádherný byt nedaleko odsud, Jeff dostal peníze na nejkvalitnější vzdělání a dnes je právník, který radí ministerstvu vnitra, takže je zaopatřený.“ „To je přece jenom ale trochu neúměrné k tomu, co jste zdědila vy, není-liž pravda?“ „Otec v ně ale věřil a říkal, že dům patřil vždy nejstaršímu Kingstonovi, a ty peníze, co oni dostali, nejsou malé, rozumíte...“ „Přece jenom by ale nádherný dům mohl být jistým lákadlem, nebo ne?“ „To opravdu ne, pane, to není možné.“ „A co obdržela vaše macecha?“ „Ta žije z peněz, které jí otec zanechal, také nemalé peníze.“ „Dobrá tedy, podívám se na  tu záležitost, ale budu nucen u vás strávit nějaký čas, abych se seznámil se všemi podezřelými.“ „Zajisté, Canterbury, Saint John Street 25, Kent. Můžete přijet kdykoliv, budu vás čekat.“ Detektiv dopil sklenku brandy, uhasil doutník v popelníku a slečnu Kingstonovou doprovodil ke dveřím. „Můžete se na mě spolehnout a pamatujte, že to, co se zdá být komplikovaným, je tak lehké, a to, co se zdá být lehkým, je vždy komplikovanější, slečno Kingstonová. Já na tu záhadu už nějak přijdu, očekávejte mě do dvou dnů, jen co dořeším jisté věci.“ „Děkuji, budete vítán.“ IV. kategorie, ZUŠ Jana Štursy, Nové Město na Moravě, vyučující Kateřina Šteidlová

Tomáš Vojtíšek O BALÓNU I) Kryštof Adler seděl na zahradě svých rodičů a nudil se. Bylo pěkné odpoledne 25. června a  Kryštof měl narozeniny. A  právě proto se nudil. Za chvíli měla začít jeho narozeninová oslava a kvůli ní nesměl jít dnes ven s kamarády - jeho matka se bála, že by se mu něco stalo. Ale proč? Vždyť je mu už 14, není malé dítě! Nebo se rodiče bojí, že kdyby nepřišel včas, zklamal by všechno své příbuzenstvo?! Kryštof se zvednul, šel k již dvě hodiny prostřenému stolu a sebral z něho vidličku. Připadal si, jako kdyby měl osud celého světa ve svých rukách. Ve skutečnosti v  nich měl jen tu vidličku. Ale to přece nevadí. Došel k nejbližšímu z balónků, které zdobily vchod na zahradu, a probodl ho. To mu udělalo radost, a  tak pro jistotu probodl ještě další dva. Pak ho napadlo něco lepšího. Došel si do domu, kde byl příjemný chládek, a vzal si papír a propisku. Tu fialovou, tu má obzvlášť rád. Pak sešel do kuchyně a vzal petflašku, ve které měl včera pití. Sedl si ke stolu na zahradě a začal psát: Děčín, 5.6. 2013 Ahoj Jmenuji se Kryštof Adler, právě dneska je mi čtrnáct let a dost se nudím. Proto Ti píšu. Je to asi trochu blbý nápad, ale proč ne nudím se fakt hodně. Trochu se Ti představím: Jak už jsem říkal, jmenuji se Kryštof Adler, je mi 14 let a bydlím se svojí rodinou v Děčíně, to je úplně u německých hranic. Tatínek je Němec, maminka je Češka. Doufám, že bude foukat západní vítr, jinak tuhle mojí zprávu dostane nějaký Němec a ten jí nebude rozumět ani slovo. A  německy teď opravdu psát nehodlám. Němčina je

děsnej jazyk. Nenávidím němčinu. No, a to je asi všechno. Nedávno jsme ve škole museli číst Robinsona Crusoe, já to nečetl, ale učitel říkal, že trosečníci posílají zprávy ve  flaškách. Teď si opravdu připadám jako trosečník. Nudím se, nemůžu jít ven za  kamarády a  za  chvíli přijde celá moje rodina a já asi tak milionkrát uslyším větu o tom, jak jsem vyrostl. Nesnáším to. Jasně, že jsem vyrostl, je mi 14, chcete snad, abych zůstal tak velkej, jak si mě pamatují od posledního setkání?! To bylo mimochodem asi před rokem, tuhle debilní oslavu mých narozenin máme každý rok, každé mé narozeniny. Budu končit, bolí mě ruka. Jen… Jen jsem se musel někomu svěřit… Díky Kryštof Adler Stočil svou prosbu o  pomoc do  ruličky a  tu pak strčil do  flašky, zavíčkoval a  šel do kuchyně pro provázek. Pak se zase vrátil na  zahradu, odvázal dva vznášející se balónky od  své oslavenecké židle, navázal je na  provázek a  druhý konec provázku připevnil na  flašku. Pak zkušeně olízl prst, nastavil ho do  větru a  zjistil, že fouká vítr a že stejně neví, kde jsou jaké světové strany. A  pak už jen pustil provázek s  flaškou a ta se začala vznášet. Zamával jí a pak mu došlo, že už mu je čtrnáct, a rychle dal ruku do  kapsy, protože žádný čtrnáctiletý kluk by přece nemával pitomé flašce, kterou už asi nikdy neuvidí… No co… Je to trochu dojemné, ale co… Je to jen flaška… II) Dominik Trčka seděl v  pokoji, koukal z  okna a  proklínal vše okolo sebe. Hlavně rodiče. Proč, proč sakra musí bydlet v Černošicích? Jo, je to tu pěkný, ale výhled z okna se okouká, nestane se tu nic zajíma-

41

vého. Největší terno je McDonald’s u  kruhového objezdu. A musí sem jezdit asi tak půl hodiny vlakem, vstávat dvě hodiny před začátkem školy a  nemůže jít nikam ven s  kamarády, protože mu vlak jezdí jen každou hodinu a rodiče chtějí, aby byl doma do tří. Navíc… moc kamarádů nemá, v září šel na novou školu a nemá čas se tam s nikým pořádně seznámit, protože musí být do tří doma! Na  počítač nemůže, protože odmítá dělat úkoly. Tak kouká z  okna. A… támhle něco letí… A vsadím se, že to není z vojenského letiště, které je v Mokropsech. Dominik otevřel vikýř - měl pokoj v podkroví - a počkal, až k němu „balón“ doletí. Ani ho moc nepřekvapilo, že má u sebe na provázku připevněnou flašku se zprávou. Nechal, ať se balónky pozdraví se stropem jeho pokoje a dokonce jim i dovolil, aby tam spolu zůstaly. Otevřel láhev a  přečetl si dopis. Napadlo ho, že odpoví. Stejně nemá nic lepšího na práci. Sedl si a napsal: 10. října 2013

42

Milý Kryštofe, ani nevíš, jak s Tebou soucítím. Taky se nudím, fakt děsně. Ty máš aspoň štěstí v tom, že máš narozky, dostaneš nějaké dárky a  tak… To já se tady asi unudím k  smrti. Opravdu. Mám naprosto nemožnou rodinu, která dělá vše proto, abychom se „měli lépe“, a  proto bydlíme úplně mimo civilizaci, a proto mám tak málo kamarádů. Je mi 15 a chodím do kvinty na jedno víceleté gymnázium v Praze. Ten nápad s lahví se mi líbí. My musíme teď číst jen samé divadelní hry, což je naprosto největší pruda, protože to není souvislý text a  čte se to asi jako složení hořčice. A  dost pochybuju o tom, že by třeba Romeo posílal dopis

v lahvi Julii, protože ten jen celou dobu řeší, jak jí miluj, a pak umře, což jsem mu stejně celou dobu přál. Byl nesympatickej, mluvil ve verších. Stejně jako Julie, ale to je holka. Bylo jí 14a asi byla úplně blbá. No nic, užij si narozky a zase někdy napiš! Dominik Vzal flašku a  připevnil ji na  balónky, které se stále ještě vznášely u stropu, a vypadalo to, že je to baví. Pak znovu otevřel vikýř a poslal balón do vzduchu. Vzápětí mu došlo, „jakej je vlastně idiot“, protože balón letěl na druhou stranu, než odkud přiletěl. Ale vždyť je to jedno. Je to jen flaška. III) Josef Poláňka stál před domem, kouřil cigaretu a přemýšlel, že když dostane rakovinu, umře. Ale co. Dokouřil a zahodil cigaretu do  záhonu s  petúniemi, aby nemusel vážit těch deset metrů k  nebližšímu koši, který se nacházel v kuchyni. Do kuchyně ale stejně zašel, vzal si chleba, pořádně si ho posolil a šel zase ven. Přemýšlel o tom, že když mu kvůli soli odejdou ledviny, umře. Ale co. Snědl chleba a  zadíval se do  dáli. Pak si vyčistil brýle a zadíval se znova. Nebylo mýlky. Byl to balón. A  přibližoval se. Dokonce i klesal. Profesora Poláňku přeletěl a  zmizel za  jeho domem. Profesor přírodních věd přemýšlel, že když ten balón klesal, moc daleko nedoletí. Ale co. Zvědavost mu ale přeci jen nedala a pan Josef Poláňka se vydal na pole za svým domem. Cestou rozšlápl slimáka. Ale co. Věděl, že jich je moc a že by je nějaký predátor stejně sežral. Takový to byl chytrý profesor. Po  chvíli našel na  sousedově poli balón a  k  němu uvázanou pet lahev. Profesor jí zvedl. Protože se v tuhle roční dobu rychle sešeřívá, vzal flašku a šel s ní do domu. Ote-

vřel lahev a přečetl si oba dva svitky papíru. Pak jen rychle napsal: 13. 11. 2013 Pánové, musím jít koupit hélium, váš balón ztroskotal. Nebýt mě, váš zajímavý projekt by přišel zcela vniveč. Mějte se krásně, prof. Josef Poláňka Vzal flašku i s balónky a běžel na nedalekou pouť. Byl to pěkný pohled na pana profesora, který peláší jen v přezuvkách a po zemi vláčí vypuštěné balónky, které už trochu ztratily barvu. To však díky tmě stejně nejde poznat. Doběhl na pouť a chtěl po kolotočářovi, aby mu napustil hélium. Ten ho zpražil pohledem, a tak pan profesor běžel za  pánem, co prodává balónky. Cestou si říkal, proč ho to nenapadlo dřív, co by měl sakra kolotočář dělat s héliem. Druhý pán byl velice ochotný, do jednoho balónku dokonce napustil tolik hélia, až praskl. Tento incident řešil výměnou balónku a  přidal ještě další dva, aby se jako neřeklo. A  tak pan profesor s pánem, co prodává balónky, naráz pustili balón se třemi zprávami a sledovali, jak pomalu mizí v  podzimní tmě. A bylo jim tak nějak krásně. I když to byla jen flaška. IV) Alfons Grëb se konečně ulil z domova důchodců a šel se projít na zahradu. Začínalo jaro, tráva se zelenala a pan Grëb by udělal kotrmelec, kdyby při tom neriskoval, že přijde o život. Ten byl jaksepatří dlouhý a  pan Grëb si ho stále ještě užíval. Byl to Rakušan, ale na stará kolena jel za vnukem do  Česka a  zalíbilo se mu tady. Domluvili se, že tu zůstane v domově důchodců, kde

se naučil plynně česky, na  což byl náležitě hrdý. Domov důchodců byl vlastně přestavěný zámek. A tak se teď Alfons Grëb procházel po zámecké zahradě a cítil se příjemně. A  najednou uviděl, že kousek nad ním prolétává balón. Nečekal ani minutu. Hbitě vylezl na lavičku a skočil na záda soše Afrodity, která zvedala nad hlavu amforu. Ta se hodila, protože pan Grëb mohl vylézt i na ní a  stáhnout ze vzduchu balón. Zapomněl, kolik mu je, seskočil ze sochy, přišlápl nohou provázek od  balónu a  odvázal flašku. Přečetl si konverzaci a  jal se hledat tužku. Nenašel ji, a  tak strčil flašku do  kapsy, balónky vzal do ruky a šel za jedním ze svých přátel. Slušně požádal o tužku, a když se ho jeho přítel zeptal, jestli mu přijela pravnoučata, že tu má tolik balónků, raději přikývl, protože už se těšil, až pošle balón dál. Vypůjčil si rovnou i papír a začal psát: 7. 3. 14 Dobrý den! Mé jméno je Alfons Grëb a jsem Rakušan! Líbí se mi ten nápad posílat balón s tím, že ho může kdykoli a  kdokoli chytit. Já kvůli němu třeba lezl na  sochu a  na  amforu. Ale věřte, že to byl zážitek! Musíte si užívat života, co to jen jde, nesmíte si jen pořád na  něco stěžovat! (To platí pro ty mladé, pan profesor už na  to určitě přišel taky.) Hledejte na všem to pozitivní! Život je tak krásný, užívejte si ho dřív, než na  to bude pozdě. Na druhou stranu - nikdy není pozdě! Třeba před chvílí jsem jak kamzík lezl po  Afroditě. Krásný zážitek, nevěřil bych, že v  pětaosmdesáti letech něco takového dokážu! Pánové, nevím, ke  kolika lidem se tento balón ještě dostane do rukou, ale jestli si toto přečte jen jeden člověk a změní mu to alespoň trošku život k lepšímu, budu moci spokojeně umřít.

Děkuji, Alfons Grëb V) Kryštof Adler seděl na zahradě svých rodičů a nudil se. Bylo pěkné odpoledne 25. června a  Kryštof měl narozeniny. A  právě proto se nudil, za chvíli měla začít jeho narozeninová oslava a on nesměl jít ven. A najednou! Balón! Kryštof vyskočil, a běžel pro svou vzduchovku, kterou dostal od  svého strýce Bena před rokem. Tři rány mu stačily na to, aby flaška spadla na zem a on jí mohl po  roce otevřít a  přečíst si zprávy, co v  ní byly. Byl šťastný. A byl šťastný po celý den. Byly to jeho nejlepší narozeniny, co kdy slavil. A ještě ten den poslal nový balón s nadějí, že k němu zase někdy doputuje. S nadějí, že mu do pet lahve na provázku zase různí lidé napíší něco zajímavého. S nadějí, že se zase příští narozeniny nebude nudit. A tak balón plul oblohou a Kryštof Adler se na něho díval. Pak mu i zamával. Bylo mu úplně jedno, že mu je už patnáct. IV. kategorie, ZUŠ Praha 10, vyučující Aleš Povolný

Lucie Kosturová OTEC A DÍTĚ

44

Smrákalo se. Sporý sluneční svit zakryly mraky kouřové barvy a  uvrhly tak okolní svět do  temnoty. V  parku, kde jsem se nacházel, ale stejně bylo stromů tak moc, že tento stín tu panoval i za prosluněného dne. Byl jsem pohodlně opřený o kmen jednoho obzvlášť mohutného stromu a užíval jsem si téměř pohádkového klidu. Přede mnou byla lavička. Již delší dobu na  ní seděl mladý muž a  v  náruči kolébal drobného zlatovlasého chlapce, který byl jistojistě jeho syn. O kou-

sek dál měl zaparkovaný sytě červený kočárek. Muži nemohlo být více než dvacet let a  já upřímně žasl, že je schopen starat se o  malé dítě s  takovou samozřejmostí a láskou, jakou prokazoval. A když jsem se pořádně zaposlouchal, mohl jsem slyšet, jak mu tlumeně zpívá ukolébavku. Pár minut tak zůstal, kolébal dítě a hlasem plným něhy mu zpíval. Když píseň skončila, muž asi usoudil, že je čas jít domů, vstal a došel ke  kočárku. Jakmile se ke  mně otočil obličejem, zjistil jsem, že se doširoka usmívá. Na mě nepohlédl; oči měl plné toho světlovlasého zázraku v náručí. Opatrně ho položil do  kočárku a  se šťastným povzdechem zamířil velkou, těžkou kovovou bránou pryč z parku. Ani přesně nevím proč, ale jako by na mě v tu chvíli zakřičelo moje podvědomí, ať je sleduji. A lhal bych, kdybych řekl, že jsem tehdy nechtěl být v přítomnosti té dokonalé ukázky štěstí a  pohody o  něco déle. Vydal jsem se za nimi. Muže s  křiklavým kočárkem jsem dohonil v  pouhém okamžiku a  dál jsem pokračoval v chůzi těsně za jeho zády. Dorazili jsme k dlouhému mostu, pod nímž burácely hektolitry vody a dodávaly tak krajině přízračný šum. A  u  okraje postávalo pár lidí, porůznu stáli opření o  zábradlí a  shlíželi dolů na vodu. Jedno dítě odběhlo od matky a  natahovalo ke  mně ruku, jako že mě pohladí. „Ahoj, pejsku. Jak se máš?“ zeptalo se. Jeho matka se otočila a hned jak uviděla, že její dítě natahuje ruku po  toulavém psovi, nadskočila asi půl metru vysoko. „Jedeš od něj! Ještě něco chytíš!“ zakřičela, chňapla dítě za  ruku a  spěšným krokem ho ode mě i přes jeho nářek odtáhla. Smutně jsem se za nimi díval. To dítě vypadalo mile… A jak dlouho už mě nikdo nepo-

hladil? Kdokoliv? Když nad tím tak přemýšlím, rodinu jsem nikdy neměl. A  nikdo se mě za celý můj život nezeptal, jak se mám… Obrátil jsem se k otci s dítětem. Aspoň že ten chlapec si může užívat lásky a  náklonnosti, jak jen bude chtít. Asi jsem sem neměl chodit… A  pak se to všechno odehrálo jakoby ve  stejném okamžiku. Jeden postarší muž ve  špinavých šatech, kolem kterého rodinka právě projížděla, se prudce odklonil od  zábradlí. Mladý muž na  tu nenadálou změnu zareagoval, jenže příliš pozdě. Starší muž popadl dítě z kočárku. Lidé se rozječeli. Otec se s překvapeným vyjeknutím natáhl po kabátu onoho muže, ale jeho prsty minuly látku jen o pár centimetrů a on následkem ztráty rovnováhy upadl. Vyskočil na  nohy a  klopýtavě se ho snažil dohonit, ale muž s  dítětem měl příliš velký náskok. Běžel mým směrem. Vystrašeně jsem štěkl a  o  krok couvl. Připravoval jsem se k tomu, že zbaběle uteču, prostě zmizím z toho místa strašlivého činu, ale něco mě zastavilo. Dřív jsem si toho nevšiml, jelikož mnoho lidí ječelo, teď už ale mnozí přestali a šlo zaslechnout, že dítě v mužově náručí naříkavě brečí, ačkoli ještě nemůže chápat, co se s ním děje. Ten pláč zněl příšerně. Nemohl jsem ho tam jen tak nechat, chlapce, kterému bylo souzeno žít si šťastný život plný radosti se svou rodinou, na rozdíl ode mě. A tak jsem ho tam nenechal. Následující okamžik byl snad ještě kratší než předchozí; muž doběhl na  mou úroveň. Skok. Mé zuby se hluboce zatnuly v jeho lýtku. Bolestivý výkřik. Muž padal, ale já jsem jeho nohu zkroutil tak, aby spadl zády na zem, a tak ochránil před zraněním chlapce. Otec k  nám doběhl, vytrhnul mu svého syna z rukou a pevně ho objal. Ostat-

ní lidé po něm skočili a zneškodnili ho. A  pak jsem se mohl dívat na  to, jak chlapeček opakovaně mizí v záhybech bundy svého otce a ten ho se slzami v očích líbá a  objímá. Trvalo dlouho, než muž přestal tisknout svého malého chlapce k hrudi, ale když se tak stalo, začal jsem cítit, že bych tu už skutečně neměl překážet. Ti dva už se asi jistě chtějí dostat domů a tam se pořádně vzpamatovat z  šoku. Pomalým krokem jsem vykročil. „Hej, počkej!“ vykřikl za mnou někdo. Otočil jsem se. Byl to otec dítěte a  rychle ke mně šel. Klekl si ke mně na zem a bylo vidět, že dítě doposud křečovitě svírá. „Ty jsi ho zachránil. Ty jsi - ty jsi mi zachránil mého chlapečka! Panebože - děkuji ti. Děkuju, děkuju, děkuju…“ muž mě objal tak nečekaně, že jsem neměl ani čas si uvědomit, co se děje. To objetí mě uvnitř zahřálo tak jasně, jako by se slunce vytratilo z oblohy a objevilo se v mé hrudi. Krásnější pocit jsem v  životě nezažil. Zavřel jsem oči, abych si tu chvíli mohl lépe vtisknout do  paměti, a  samým štěstím jsem se div nerozvyl na  celé kolo. Ale bohužel, jako všechno hezké i tohle skončilo. Otec se ode mě odtáhl, ale jeho synek po mně dál natahoval své malinkaté ručky, jako by mě ještě chtěl obejmout. „Líbíš se mu,“ konstatoval muž. „Koneckonců, jen tobě vděčí za záchranu. Kde máš rodinu?“ Ta otázka mě poměrně zasáhla. Svou zvířecí rodinu jsem nepoznal. Vždycky jsem tu byl jen já sám a  nikdo další. Muži to zřejmě došlo. S  nevyzpytatelným výrazem na mě hleděl. Čekal jsem. Minutu. Dvě.

A pak to přišlo. „Teď už rodinu máš!“ Neudržel jsem se a samým překvapením jsem vyštěkl. Vrhl jsem se muži opět do  náručí, přitom jsem radostně vyl a  kolem krku mě svíraly jak velké paže otce, tak malinkaté ručičky syna. Poté jsme se vydali domů. Zpod černého příkrovu mraků vykouklo slunce a  krajinou se rozprostřelo jeho hřejivé teplo a já si byl v ten okamžik jistý, že každý na zemi teď cítí stejné vnitřní teplo jako já. IV. kategorie, ZUŠ Tachov, vyučující Hana Sokolová

Jan Řeháček SÍDLO V LESE /ukázka/

Rodinný výlet Amanda Crow, 16 let, studentka gymnázia, závislá kuřačka. I  takto se dám charakterizovat. Můj dosavadní život jde shrnout velice snadno: škola - odpoledne s kámošema - denní hádka s matkou - postel. Upřímně - mám nejraději tu poslední část dne.

46

Dnešek je ale něčím výjimečný, a  ne jenom tím, že nastal víkend, začíná totiž každoroční populární akce - velký rodinný výlet. Minulý rok bylo stanování, tentokrát mě bude čekat třídenní pobyt na horské chatě. Odjezd. Vrážím sluchátka do  uší a  poddávám se pravidelnému natřásání auta. A usnu, fakt normálně jsem zatuhla! Rychle vyhlédnu z  okna: naskytne se mi idylická scenérie modrých a  zelených zalesněných hor. Dohraje poslední skladba mého tříhodinového playlistu a auto se zastavuje. Vystoupím do  mýtiny v  hlubokém

lese, k  níž vedla příjezdová cesta. V  jejím prostředku se rozvaluje nechutná chata německého provedení. Na  povel diktátorky (pardon, matky) si vybalím. V mozku se mi honí různé nadávky, urážky a poznámky na  moji matku, zatímco vyskládávám věci do dřevěných polic. Mezi negativními úvahami však jediná vyvstává nade všechny. Říká mi: Už dlouho sis nezapálila, ta saň tě štve, že? Tak se na  vybalování vybodni a dej si jednu za chatou. Když si pospíšíš, tak nikdo ani nepojme podezření…. A jistěže jsem podlehla. Vyjdu, zahnu nenápadně za  roh. Vytáhnu si krabičku - poslední cigareta. Fakt, dnešek už nemohl být lepší! Zapálím si a v tu chvíli, kdy vyfouknu první obláček kouře, se z ničeho nic přede mnou zjeví ONA! Matka! Vytrhne mi cigaretu z úst a zároveň se jí podaří vykloubit mi zápěstí. A  do  prdele! Jsem v  hajzlu… Začne monolog, obvykle se mnou nic neudělá, ale dnes je opravdu nesnesitelný: „Co... Co to...tady ksakru děláš?!“ matka střídavě bledla a rudla. „Co to má znamenat?! Ty... ty KOUŘÍŠ?! To myslíš VÁŽNĚ?! Tak tohle jsi přehnala, děvenko! To‘s už opravdu PŘEHNALA! Nehledě na  to, že máš snad vybalovat, ne? A  ne hulit! Kdyby ses alespoň neškodně flákala, ale ty si tu vykuřuješ jako nějaký baron. Když už jsem u  toho, víš jak je to nezdravé pro tvoje lehce astmatické plíce a vůbec pro tvůj organismus a  okolí?!“ Pak přišla věta, při které by se neudržel ani psychicky zdravý člověk, natož já. „Ty mě chceš určitě zabít, proto kouříš, ano, máš potřebu mi uškodit!“ Nastala moje chvíle, abych proměnila lamentovací monolog v  dialog - přesněji v  hádku: „Víš co? Staráš se jen o  sebe, všechny komanduješ, nejenom mne, ale i tátu! Mám plné zuby rozkazů, příkazů a zákazů. Stačí mi to ve škole! Nemusím je poslouchat i doma!“

Při posledních slovech do mých očí vyhrkly slzy čirého vzteku, vzdoru a zlosti. Otočka, čelém vzad! A  pádila jsem se zavřenýma uslzenýma očima co nejdál od NÍ, od chaty a od dohořívající cigarety, do lesa. Podivuhodné sídlo… Běžím, neohlížím se, neotvírám oči plné slz. Když už mi nohy a plíce vypoví službu, rozhlédnu se. Fajn, počkám pár minut, než se sopka vysoptí a vrátím se. Počkat… Kudy se jde domů?! Moje stopy! Určitě jsem musela svým ne příliš elegantním během zanechat v  půdě pořádné díry. Nic. Ani rozhrnuté listí. Sedám na  blízký rozložitý pařez a  hodnotím situaci a  okolí. Takže: jsem sama v pustém rozlehlém lese plném jehličí a listí, bez tušení, kam a kudy jít. Ještěže ten les není hustý - je tu trochu světla. ! Kolik je hodin?! Musím pohnout, nebo jsem v keľu. Vzpomeň si! Jakým směrem jsme jeli k chatě? Na  západ! Slunce nám svítilo do  očí. To znamená… Zpátky na východ! Pokud si správně pamatuju, tak východ je tam, kde roste lišejník na  stromech. Nebo že by to byl sever? Ne, určitě východ… Tudy! Po  chvilce začíná les houstnout. Trochu znervózním, ale přece to architektonické monstrum bylo na mýtince uprostřed hustého lesa, takže nemusím jít špatně. ! Světlo! Les se otevírá v  mýtinu a  na  ní … budova. Avšak ne ta, kterou tak zoufale hledám. Objevilo se přede mnou obrovské sídlo, jaké bych zasadila spíš do viktoriánské Anglie - rozložitá křídla stavby, obrovská okna a vstupními dveřmi by prošli i dva na sobě stojící sloni. Jednoduše velkolepé. Slunce již zapadá. Je mi to proti srsti, ale vypadá to, že budu muset strávit noc zde, pokud tady vůbec někdo bydlí. V hlavě mi proběhne myšlenka na  zuřící a  vystrašenou matku. Nedá se nic dělat, dnes

už se domů nedostanu. Sesbírám odvahu a vydávám se ke dveřím. Z dálky jsem ani nepostřehla, jak jsou zdobené. Kroutící se vyřezávaní hadi je lemují po  okrajích, zatímco klepadla tvoří železní pavouci. Celé dveře působí shnilým, ztrouchnivělým dojmem, člověk by se jich bál dotknout, aby se mu nerozpadly pod rukama. Avšak na  rozdíl od  kohokoliv jiného JÁ NEMÁM na výběr, JÁ MUSÍM ZAKLEPAT, jinak budu spát v zimě mezi medvědy. Uchopím opatrně klepadlo a ještě opatrněji s ním zaťukám na dveře. … a ještě podivuhodnější obyvatelé V okamžiku, kdy pavoučí zadek dopadl na dřevo, se dveře rozletěly dokořán. Odskočila jsem a  trochu vyděšeně vypískla. Opatrněji než předtím se znovu přiblížím a nahlédnu do sídla. Naskytne se mi pohled na dvojité schodiště pokryté červeným kobercem a na chodby rozbíhající se po obou patrech do křídel domu. Nikde ani živáčka. Už chci vejít, když si uvědomím přítomnost světla. Venku už je celkem šero, takže - svícny! Po  celé vstupní místnosti se mihotaly stíny vrhané sinalými svícemi. Odvážím se zavolat: „Ehm, je někdo doma?“ Čekám jednu vteřinu, dvě, tři. Nic. „Ale mladá paní, mohu vám nějak pomoci?“ Skoro jsem dostala infarkt. Otočím se. Ke dveřím se blíží muž v černém fraku. Čučím na něj jako na mimozemšťana - díky jeho vzhledu. Je velice pohledný, dlouhé černé vlasy s fialovým odleskem má stažené do dlouhého ohonu. Nikdy jsem nebyla na  podobné typy mužů, ale tento mě doslova přitahoval. Podvědomě sváděl. Odpovím: „O-omlouvám se. Ztratila jsem se v lese, můžu tu prosím přečkat noc?“

47

48

„Jistě, neměl by to být problém, informuji mylorda a  mylady. Mé jméno je Lucas, komorník.“ Stejnými tichými kroky se vzdálil do  pravé přízemní chodby. Jsou tu tři křesla, při pohledu na  ně si uvědomím bolest namáhaných nohou. Nikde nikdo. Na  chvilku si sednu, přece jenom jsem se už pozvala. Najednou zazní ženský hlas. „Tiffany, Roberte, stůjte! Vraťte se! Je čas spát!“ Volání doprovází děsivý smích, ze kterého by málokomu neběhal mráz po  zádech. Ohlédnu se směrem k  volání. K mým nohám přibíhají dvě odhadem desetileté, blonďaté děti, chlapec a dívka. Podobní si jako vejce vejci. Působily jako z jiné doby - dívka měla tmavě šedé šaty s volánky, chlapec zase vestičku a kalhoty. Vše dokresloval u obou malý okrasný klobouček. „Vítej v na -„ „- šem krásném domově!“ Dvojčata se doplňovala s  pozoruhodnou přesností, ale co bylo nejpodivnější, jejich hlasy zněly…dospěle. „Jak se jme -„ „- nuješ? Jsi k -„ „- rásná, určitě se ti zde b -„ „- ude líbit! Hih i-“ „- hi! Hahaha!“ To už přiběhla majitelka volajícího hlasu. Služka!? Ale byla překrásná. Kratší světle hnědé vlasy s nádechem zelené jí v delších pramenech splývaly kolem krku až na hruď. Zbytek se zastavil na úrovni brady. Laskavé oči měla nyní zaplavené zlobou. „Tak a dost! Děsíte hosta a ani jste se pořádně nepředstavili! No!“ Dvojčata se na  sebe podívala a  poraženecky se postavila přede mne. „Omlo -„ „- uváme se za vš -„ „- echno to strašení. Je n -„ „- ám to líto. Jmenuji se Tiffany a t -“

„- ohle jsem já, Robert. Rádi t -“ „- ě poznáváme!“ „Děkuji, já jsem Amanda. Nemám kde zůstat na noc a tak jsem skončila zde.“ „Á, to znamená, že jste potkala našeho sluhu - Lucase, nemám pravdu? Pracuji zde jako chůva a služka. Mesmer, těší mě.“ „Mne také.“ „Oh! Určitě vám musí být zima. Pojďte se mnou do jídelny, dáte si čaj.“ Chtěla jsem počkat na  Lucase, avšak neznámá síla jakoby pohybovala mýma nohama a sama jsem následovala Mesmer do jídelny. IV. kategorie, ZUŠ Žerotín, Olomouc, vyučující, Zuzana Nováková

Vojta Záhora TO BYL ALE ŠTĚDRÝ VEČER!! „Vlasy, super! Motýlek, cool! Límeček, srovnaný! Vousy, oholený! Vůně?“ Sahám po  nejbližším Playboy do  skříňky a  před zrcadlo předstupuji úplně neodolatelný. Jestli tohle nezabere, tak už nic, pomyslím si. Musím trochu zrychlit. Každou chvíli tu bude a  já si ještě nevyčistil zuby. Pastu kydnu na  kartáček, rychle podstrčím pod proud vody a vrážím do pusy se spoustou kapiček dopadajících na  mou čistou košili. Kartáčkem trhám chaoticky sem a  tam a druhou rukou se pokouším nějak vysušit mokré fleky. Zvoní zvonek u dveří. *** Zvonek dozvonil podruhé. „Brácha dělej!“ Pro větší efekt ještě kopu do dveří. „Už jsou tady, nestihneš jí vzít kabát.“ Říkám to záměrně s loudivým hlasem. Dveře se rozletí a vidím jen metr osmdesát vysokou šmouhu, co letí ke  dveřím. Stihne na mě ještě zakřičet: „Máš tam volno!“

V mlze, co se valí z koupelny, nevidím ani na krok. Nadechuji se a pomalu, abych neuklouzla, vstupuji dovnitř. Hledat po hmatu svůj růžový lesk na rty je stejně těžké, jako po  ránu dostat otce ze záchodu. „Á, tady je!“ Čapnu ho hned do  ruky a  stavím se před zrcadlo. Nic nevidím, ale nepotřebuji. Ve svých jedenácti letech se už dokážu namalovat i po tmě. *** „Ten salát je hodně slaný. A  ten kapr vypadá trochu jako leklá ryba, nemyslíš?“ Jestli ještě jednou řekne něco ohledně mých kuchařských dovednost, tak uvidí. Tchýně se stále šťourá v  salátu, tak mám ještě chvilku si vydechnout. Pokud tenhle večer bude katastrofa, nikdo v ulici už nám nepůjčí ani lopatu na vlastní hrob. „Cukroví se ti tam na tom topení trochu roztéká, pokud sis toho nevšimla.“ Ten šťouravý hlas nemůžu ani vystát. „Víte co, maminko?! Co kdybyste odnesla to cukroví do  obýváku a šla uvítat návštěvu? Děkuji!“ *** Á, jo! Už tu vůni cítí, to je ono. „Podržíš mi tašku?“ špitne a málem si toho nevšimnu. „Jo, jo, jasně! Jé, ono tam sněží.“ vykoktám ze sebe. Pohled, kterým mě zpraží, je něco, co by nikdo zamilovaný nechtěl zažít. Ono tam sněží? Ono tam sněží? No bezva, teď vypadám jako infantilní hezoun. Ale pořád hezoun! *** No skvěle. Nejlepší rodina z  ulice u  nás na  Štědrovečerní večeří a  můj kapr vypadá opravdu jako leklá ryba. Do kuchyně přichází návštěva, pochopitelně oblečená dráž než stál náš dům, a všichni brebentí, jak se strašně těší na  tu skvělou večeři. Soused přichází k hrnci s polévkou a v momentě, kdy nadzvedá pokličku, polévka vyletí nahoru. Všichni, i  já, mlčí údivem. Jen

on vyřvává něco o  svém drahém obleku. No, první průšvih večera. *** Nuda, nuda a  zase nuda. Babička očišťuje kapesníkem sousedovo sako, s pohledem přilepeným na jeho hrudník, i když už není co čistit. Sousedka sleduje pohádky v televizi s opovržlivým pohledem a lepí se na  sedačku. Bratr se zase pro změnu lepí na  jejich dceru a  táta, jako obvykle, přilepen k záchodu. Radši se půjdu lepit na mobil. *** „Takže, ty jezdíš na  prkně nebo na  lyžích?“ Pohledem podobným její matce vstane a  přesune se na  protější postel. S  kuráží přeskočím hned vedle ní. „Sleduješ nějakej seriál?“ odfrkne si, znovu vstane a přesedá si na sedací pytel na druhé straně pokoje. Odhodlán svého cíle, napodobuji. „Chceš vidět můj longboard?“ A tehdy poprvé promluví: „Ty máš longboard? Ukážeš mi ho?“ Její hlas je jako med. Když jí slíbím, že po večeři ji ukážu vše, co bude chtít, konečně mám nějakou šanci. *** Polévka naštěstí neutekla všechna. To, co ano, se daleko nedostalo. Nejdál na  sousedovo oblečení. Stůl jsem rozkládala sama, protože někdo tu není schopný vstát a  natáhnout si kalhoty. Ani kvůli té návštěvě. Kromě malých lžiček na  kompot máme všeho dost. Věděla jsem, že jich mám koupit víc. Teď tu budeme mít další trapas. Do  kuchyně přichází tchýně. Došťourala sousedy, teď jde šťourat do  mě. Už jsem připravena na nejhorší. „Hele, ten soused je docela fešák. A myslím, že bych ho mohla i klofnout.“ Bože, ne. Na tohle už sílu nemám. „Když jsem mu chtěla sundat tu kravatu od  polívky, bylo cítit, že zatíná hrudník. A pak si dokonce rozepnul i něko-

49

50

lik knoflíčků na  košili. No co? Pořád jsem štramanda. I  já mám své potřeby a  taky touhy. Jo, jen se směj. Pořád si vyberu líp než ty!“ *** „Večeře!“ A  to jsem si konečně mohla dát rekord ve  hře. „Ségra, neslyšíš? Máma volá k  večeři.“ Okolo hopsá bratr, těsně v  závěsu jeho nového objevu, samozřejmě snažící se ji nenápadně chytit za ruku. Velmi nenápadně! U stolu sedíme následovně: já mezi mamkou a  sousedkou, vedle sousedky v  čele stolu její manžel, na druhé straně vedle něj babička, pak sousedova dcera, bratr a druhé čelo stolu je neobsazené. Kdepak asi bude taťulda? Sousedka se z  čekání na  něj vrtí jak veš. „Zlatíčko,“ oslovuje mě „máš tady na puse nějakou věc.“ Pronese to s ledovým klidem, ale nezapomene na  ten nadřazený tón. Když se kouknu do odrazu naleštěné lžíce, ta věc je černá a  po  celé puse. No, asi to nebyl lesk na rty! Tak tomu se ten blbeček tak dutě smál. Trapas! *** Proboha proč jsem musela zapomenout na ty lžičky. To se určitě roznese. Ta drbna to řekne ostatním. O, sbohem můj přátelský knižní klube. Sbohem sobotním sousedským vínovým večerům. „Ta polévka je vynikající, a vůbec nechutná jako můj obličej.“ Sousedův pokus o vtip vyvolal jen vlnu smíchu ze strany tchýně. Pokud tenhle večer měl někdy šanci na  úspěch, ona to určitě zkazí. *** Nikdy jsem se nenudila víc. Celý hod vypadal asi následovně: idiotík si tam něco pořád šuškal s  tou holkou, kterou od  teď shledávám idiotíkovou královnou. Mamka se celá třásla a její podráždění bylo jasné v moment, kdy se nepřímo začala na-

vážet do “madam Dokonalé“. Babička jedla jen jednou rukou a další měla pod stolem. Asi křeče. Jejím vrcholem bylo vystoupení s  jazykem oblizujícím sklenku. Nechápu, proč to dělala. Sousedíček se pořád nemohl uvelebit a šil sebou. V jeden moment dokonce nadskočil a nadhodil celý stůl. Asi ho ale bolely nohy, protože si to v  půlce rozmyslel a  nevstal. Tehdy babička předvedla to svoje něco se sklenkou. Po  jídle, když vstala od stolu a odešla, soused běžel za ní. Pak odběhli ti dva hlupáci a já tu teď sedím sama, uprostřed hádky titánů. Kde jsem jen nechala ten mobil? *** Skládám noviny. Zapínám poklopec a  mačkám splachovadlo. Těchto momentů si člověk musí užít. Ruce myji pořádně a  pečlivě, dosucha utírám a  vycházím ven. Prasknutí hlavními dveřmi mě vítá v předsíni s ostatními členy rodiny. Syn v  slzách. Na  sedmnáct let dost nezvyklý pohled. Manželka s rudým obličejem, jako bohyně pomsty. Obvyklý pohled. Dcera na  mobilu. No, zvyknete si. Ptám se: „Už dorazili?“ IV. kategorie, ZUŠ Střezina, Hradec Králové, vyučující Jaroslav Pokorný

Martin Zatloukal ELFSKÁ PRINCEZNA Šel jsem do lesa. Naštvaný na celý svět. On mě totiž zradil. Vždyť dvojka není až tak zlá známka! No... Otci asi víc vadily ty dvě pětky. Ale že by mi musel zakazovat počítač? A já chtěl zrovna zabít toho bosse. Tři hodiny se k němu probojovávat... Pak přijde máma a vezme mi ze stolu žákovskou. A proč i ona chodila do školy a umí číst číslice?

Ze samého vzteku jsem kopl do  stromu. Blbá škola! Blbý známky! Blbej les! A blbej táta! „To tě ten strom tak naštval, že mu ubližuješ?“ ozvalo se zpoza mě. Nějaká holka se zcela klidným hlasem plným zájmu. Nasupeně jsem se na  ni otočil. Věnovala mi úsměv svých veverčích zubů. Hlavu měla lehce nahnutou na stranu a na ní spoustu nepříliš rovných, zrzavých vlasů. Pohled přímo upřený. Na mne. Čekala odpověď na svou otázku a já se konečně probral z překvapení. Nepodařilo se mi vykoktat nic rozumnějšího, než: „Emm... Co... Cože?“ „Ptám se, jestli tě ten dub tak naštval, že do něho kopeš.“ „Aha,“ řekl jsem znovu překvapen, tentokrát otázkou. Už dost chování jako absolutní idiot. Měl bych radši přemýšlet. „No. To ne,“ zněla má promyšlená odpověď. „Ale něco tě asi rozzuřilo, co? To vidím,“ nedala se. Co jí po mně vlastně je? „Jo, to jo. Mám zakázanej počítač. Chtěl jsem zabít jednoho blbýho elfa a nemůžu.“ „Ty zabíjíš elfy?!“ zděsila se. „Jo...?“ Nemělo to znít jako otázka, jenže mě zase zaskočila. Hrozně se lekla. „Tak to tě budu muset zajmout,“ řekla ledabyle. „Zajmout, protože já jsem princezna Elfského království. Pojď, zajatče. Než zapadne slunce. Budu muset domů na večeři.“ A tehdy mi to konečně došlo - ta holka je cvok. A musí se s ní tak jednat: „Promiň, ale já asi půjdu.“ „Ty už jdeš?“ zeptala se zklamaně. „Ale musíš čelit spravedlnosti!“ „Promiň, nesu důležitou zprávu.“ Lež

zabrala, spolkla to. Ale probudila v  ní zájem. „Aha. A komu?“ Teď musím rychle improvizovat: „Emm. Trpaslíkům.“ „Jo ták. S těma máme alianci. To radši běž.“ Nahnula se ke mně a zašeptala: „Kolem číhaj skřeti.“ Nezmohl jsem se na  víc, než nejisté kývnutí a  odchod. A  bez ohlédnutí! Jen ať si něco neusmyslí a  nekřikne na  mě něco na  způsob: ,Ale oni žijí na  druhé straně!‘ Naštěstí se nic nestalo. Další den. Sobota. Rodiče se udobřili a  zrušili mi trest. Nyní jen obřadně usednout k počítači, protáhnout prsty a uchopit myš, stroj už nabíhá. Teď spustit hru. A poslední položka mého seznamu - zabiji elfa. Avšak když přede mnou stanul můj nepřítel, objevila se mi v  hlavě ta holka. Její úsměv. Rádoby elfská princezna. „Kam jdeš?“ ptala se mě udiveně máma. „Do lesa.“ Její překvapení se stupňovalo: „Do lesa? Nechtěl‘s hrát ty svoje hry?“ „Nemám náladu.“ Přešel jsem její nedůvěřivý pohled bez povšimnutí a vydal se na cestu. Asi tak k poledni se přede mnou objevil onen dub. Tak jo. Nikde nikdo, napadlo mě tedy na něj vylézt. Sedím si na větvi a  čekám. Na  elfskou princeznu. Ještě včera bych se té myšlence smál. Nejspíš taky blázním. A přišla. Úplně stejná. Stejné šaty, stejný úsměv. Stejně nemožné vlasy. Ale něco se přece změnilo. Už jsem neviděl cvoka. Sedla si kousek od stromu, zády ke mně. Spustit se neslyšně ze stromu nakonec

51

nebylo tak těžké. Ne tak, jako se k ní potichu přiblížit. I to mi ale vyšlo. Nadechl jsem se. „Mohu své prohřešky proti říši nějak odčinit?“ Otočila se. Když mě poznala, zeširoka se usmála: „Ale jistěže.“ IV. kategorie, ZUŠ Žerotín, Olomouc, vyučující Zuzana Nováková

Anna Gažiová POUZE PRO DVĚ OSOBY Herečka 1 Herec 2

52

(H1) (H2)

(jeviště je ponořeno do tmy) H1: Co se to děje? H2: To se ptáte mě? H1: On tu někdo je? H2: Uklidněte se, to jsem jenom já. H1: Kdo já??? Co má nějakej já co dělat v zaseknutym, rozbitym výtahu. H2: Žádnou paniku, nikdo jiný tu není. H1: Ještě to tak! H2: Nikdo jiný totiž nemohl přistoupit, když výtah vůbec nezastavil... H1: Nezastavil... H2: Bingo! H1: Ale vy jste tady... H2: Klaním se vašemu bystrému úsudku. H1: Jak to? H2: Nu, přistoupil jsem. H1: Aha. (dlouhé ticho) H1: Jak to? H2: Ale to už jste říkal. H1: Popravdě řečeno jsem to říkala. H2: Pardon.

H1: Jak... se stalo, že jste přistoupil? H2: A co jsem měl dělat, když přijel vý tah? H1: (rezignovaně) Přistoupit... Poslyšte, vy byste oblbnul i vola. H2: Což o to, vůl se dá oblbnout celkem snadno, horší je to s vámi. H1: Děkuji za poklonu, právě se vám to podařilo. H2: Což takhle rozsvítit? H1: Nemožné. (rozsvítí se) H1: Ach jo. H2: Vidíte. H1: Ano, vidím vás. H2: Vy jste řekla vtip? H1: Překvapuje vás to? H2: No, na to, v jaké jste situaci. (H1 tázavě zdvihne obočí) H2: Uvízla jste s  naprosto cizím člověkem ve výtahu a navíc ani nevíte, jak se sem ten člověk dostal. Opravdu bych nepředpo- kládal, že budete vtipkovat. H1: Znáte vy mě? H2: Ne. H1: Víte, proč jsem právě teď v tomhle výtahu? H2: Ne. H1: Tak vidíte, jsme na tom úplně stejně. H2: Nejsme. Já totiž na rozdíl od vás vím, jak jste se do téhle kabiny dostala. H1: Jenže vy nevíte, proč tu jsem, kdežto já vím, proč jste tu vy. H2: Proč? H1: Abyste mě prudil. H2: Ne zcela správně. H1: (pokývne hlavou) Dobrá, jedna nula pro vás. (dlouhé ticho)

H2: Můžete hádat dál. H1: Co? H2: Proč tu jsem. H1: Už ne, jeden neúspěch stačil a pak - bez závoje tajemství by vaše osoba ztratila kouzlo. H2: (se usměje) Zajímavá úvaha. H1: A taky správná. H2: Nebuďte zas tak přehnaně sebejis- tá. H1: Já? Přehnaně sebejistá? To bych spíš věděla o někom jiném. H2: Tak a teď jste mě smrtelně urazila! H1: Vážně? Tak proč zase neprojdete zdí a nezmizíte? H2: Zas tak vážná urážka to není. H1: Hmm... (dlouhé ticho) H2: Nějak nám ten hovor vázne. H1: Ani bych neřekla. H2: Poslechněte, nemám tady čokoládu? H1: Ne. H2: Ale to se na mě musíte podívat. (H1 se na něj podívá a zavrtí hlavou) H2: To je dobře. H1: Proč byste ji tam měl mít? H2: Třeba kdybych se umazal. H1: Ach tak, to mi nedošlo. H2: (se usměje) Ještě že jsem vám to řekl. H1: Snad nemám pusu od čokolády já. H2: Ne, jedla jste ji snad? H1: Popravdě řečeno, nesnáším ji. H2: Aha, pak se to vysvětluje. H1: Ale nevěděl jste to. H2: Ne, nevěděl. (dlouhé ticho) H2: Já ji taky nejedl. H1 Tak proč jste se mě ptal, jestli od ní nemáte pusu?

H2: Hádejte. H1: Chtěl jste si mě dobírat? H2: Špatně, máte ještě dva pokusy. H1: Já nevím... aby řeč nestála? H2: Bingo! Ten jeden pokus máte k dobru. H1: Děkuji. H2: Není zač, můžete si přát, co chcete. H1: (pro sebe) Já si přeji jenom jediné, abych se dostala z tohohle výtahu. H2: Tak to musíme nejdříve zhasnout. (zhasne se) H2: Podejte mi ruku... Konec IV. kategorie, ZUŠ České Budějovice, vyučující Silvie Vojíková

Mikuláš Kupka

Vstupuji do džungle Osvěcuje mě velké lustrové slunce Vcházím do velké mýtiny kde je hodně zvířat Velký medvěd co stojí vpředu a mlátí tlapou do Baobabu se ke mně sklání a ptá se: „Kde seš tak dlouho?“ Neodpovídám protože mě strhnul proud zvířat která pádí k napajedlu dávám si zde oběd a opět se vracím na mýtinu medvěd tu už není je tu slon kouká na mě zlobným pohledem Dává mi do rukou cihlu a říká: „Napiš kolik je pět a pět.“ Já nevím upadám do transu a přemítám co se mi teď stane naštěstí se z lesa ozve křik opic a já konečně vybíhám ven ze školy IV. kategorie, ZUŠ Jana Štursy, Nové Město na Moravě, vyučující Kateřina Petrlíková, Kateřina Šteidlová

53

Jan Hoferek KRUH

Jakožto arbitr vkusu jsem udělal z války módní přežitek Jakožto arbitr elegance jsem kontrasignoval jednostranné pakty a příměří Jakožto arbitr umění jsem začal hledat nové cíle Jakožto arbitr-vědec jsem zavrhl vše staré (tedy až na to, co ne) Jakožto arbitr ekonomiky jsem začal objevovat nové trhy Jakožto arbitr-politik jsem ospravedlnil zbrojní průmysl Jakožto arbitr vkusu jsem prohlásil válku novou módní vlnou V. kategorie, ZUŠ Uherské Hradiště, vyučující Hana Nemravová

Markéta Masárová LENKA Oknem lezu do tvé duše. Je tam teplo a suše, líp než venku.

Stydím se, vím, že lézt bez pozvání je neslušné. Lezu po žebříku opatrně a nehlučně. V předsíni je tma, skrz závěsy tu světlo prosvítá a zahlédnu Lenku. Jak se tu prochází, uklízí a dává věci do pořádku, na svá místa. Je krásná a uvnitř čistá. Už chápu a tiše pokračuju dál, v koutě pokoje vidím hračky, se kterými sis kdysi hrál. Támhle kupu knih a támhle kupu kreseb, kterými ukážeš, jak vnímáš svět. Deštník a kupa květináčů a brýle ti parádí parapet. Vezmu brýle a kouknu přes ně. Všechno okolo je náhle jiné. Barvy pokoje jsou černobílé, stěny živé. Vidím tě smát se, brečet, vidím tě zpívat si, ječet. Slyším kroky a myšlenek toky. Cítím dotyky a různé pocity, které se v tobě mísí. Vidím tebe a ji a pak je signál přerušen. Mé poslední kroky míří do koupelky. V koupelně je řasenka a rťěnka, už bych asi měla jít… Tomuhle srdci vládne Lenka. V. kategorie, ZUŠ Třinec, vyučující Tereza Strmisková

Karolína Ondrová VEČERNÍ PROCHÁZKA

Eliška Bílková TAŽNÍ PTÁCI

Zvečera kráčí kreveta lesem. V krvavé záře zapadajícího slunce vrhají stromy nekonečně dlouhé stíny. Jde rychle. Nedočkavá jako malé dítě očekávající první školní den. Vítr v korunách stromů hraje jí na cestu božské melodie. Konečně mu řekla, co k němu cítí a on ji pochopil. Sojka zpívá poslední etudy tohoto dne. Na  krevetu čeká u splavu její krásný krokodýl, sleduje supa snášejícího se k zemi. Zvečera kráčí kreveta lučinou. Zavírající se květy kynou jí hlavami na pozdrav Kreveta myslí ne maminku. Co by jí asi řekl, nebloudila - li by nyní asfodelovými pláněmi? Podmanivá hudba cvrčků zastírá celý svět. Ano, zanedbává své povinnosti, ale musí přece užít svého mládí. Škoda by byla rozkvetlé třešně. Stín padl na louku, bažantice na vejcích ukládá se již k spánku. Rychle! Ať nemusí čekat krásný krokodýl, sleduje supa vraždícího malou myšku. Zvečera kráčí kreveta řekou. Sladké šumění jezu k ní zdálky doléhá. Už je to jen kousek. Hned za tímto meandrem a tímto vydřím doupětem a tímto trsem zelenavých řas a touto veselou vlnkou průzračné vody. Je tu. Šťastně se zamilovaná k  němu vrhne. Však náhle: krokodýl zakroutil krevetě krkem. Ó kreveto, již křičíš v  křupanově chřtánu! Dočkal se krásný krokodýl, sleduje supa po večeři odlétajícího. Zvečera kráčí kreveta krokodýlem…

Bylo časné ráno, konec února. Starý muž se vydal do samoobsluhy. Potřeboval mýdlo, novou propisku a  jeho žaludek si žádal rohlíky. Koupil hned čtyři. Když se dostával k  pokladně, byl mírně zklamán. Nenašel mýdlo své oblíbené vůně a musel si koupit s esencí medu a vanilky. To nesnášel. Mýdlo už ale nutně potřeboval. Vrátil se domů, nasnídal se a umyl. Vyluštil oblíbené sudoku tak, jak to dělal každé ráno. Pak se rozhodl ustlat si postel. Narovnal peřinu a  načechral polštáře. Začal skládat své pruhované pyžamo, když v tom si všimnul střapaté díry. „Ach ne!“ hlesl a  sedl si na okraj postele. Znovu se mu vybavil ten den. Byly Vánoce. Venku se třpytil čerstvě napadaný sníh a  mráz kreslil na  okna domu jemné pavučiny. Ze střechy visely rampouchy ostré jako hroty nožů a venku se rozléhal dětský smích. Doma to vonělo cukrovím a  purpurou. Přítmí v  obývacím pokoji rozhánělo jen slabé světlo vycházející ze svíček na ozdobeném stromečku. Dárky čekaly, až budou rozbaleny, ale ani starý muž, ani jeho žena nespěchali. Pyžamo zdobené pruhy, střídavě modrými a bílými, leželo v balíčku úplně dole. Pamatoval si, že tu noc se ve svém novém pyžamu náramně vyspal. Když ho tehdy rozbalil, netušil, jak drahocenná věc se z něj brzy stane. Další jitro začalo jako každé jiné. Muž vstal brzy, aby manželce nachystal snídani. Ukrojil dva plátky vánočky, namazal je máslem a  pak pořádnou vrstvou hruškové marmelády. Položil je na tác a dal vařit vodu na  čaj. Nebyl si jistý, jestli má uvařit

V. kategorie, ZUŠ Fr. Kmocha, Kolín, vyučující Helena Malehová

55

brusinkový, nebo raději jahodový, a  proto se šel podívat, zda už jeho žena není vzhůru, aby se jí zeptal. Když otevřel dveře obývacího pokoje, spatřil ji, jak sedí na posteli a křečovitě si svírá levou stranu hrudi. Tvář měla bledou a staženou bolestí. Zřejmě se mu snažila něco říct, on ale nerozeznal nic jiného než prapodivné zvuky vycházející z jejich úst. Okamžitě pochopil, co se děje.

56

Od té doby na ni den co den vzpomínal. Poslední věc, kterou od ní dostal, bylo pyžamo. Pro starce tak tento kus oděvu nabyl nesmírné hodnoty. Už to nebyl jen pohodlný noční úbor, ale nenahraditelná památka na ženu svého života. Silnou, vyrovnanou a upřímnou. Nyní muž seděl na své posteli a prohlížel si děravý rukáv. Jako kdyby i  tato věc měla předurčený konec. Vždycky si myslel, že pyžamo tady bude navždy, jako věčná vzpomínka, která nemůže zemřít. Dostal nápad. Vstal, převlékl se, do kapsy kalhot si strčil peněženku a vydal se do obchodu s oblečením. Doufal, že sežene stejné pyžamo. Po  příchodu do  prodejny se mu naskytlo příjemné překvapení. Dole pod regály našel v zaprášené krabici hned několik pyžam s  modrými pruhy. S úlevou si jedno vybral a vydal se k pokladně. Zaplatil a  vrátil se domů. Zbytek dne strávil u  svého dobrého přítele. Přátelsky klábosili o všedních věcech. Mezi řečí se kamarád zmínil, že si koupil lístek do divadla, na  představení hry „Tažní ptáci.“ Rád by ji zhlédl, byl ale pozván na  oslavu, kterou nemůže odmítnout. Proto by mu lístek rád věnoval. Stařec vděčně poděkoval, rozloučil se a odešel. Doma si oblékl své nové pyžamo a ulehl do postele. Přestože byl unavený, nedokázal usnout. Neustále se převaloval. Asi

po  dvou hodinách se mu to konečně podařilo, nespal však dobře. Probudil se brzy ráno, neodpočatý a  se špatnou náladou. Nevybavoval si žádný sen. Vstal, natáhl se pro své druhé, stále ještě roztržené pyžamo, obstaral si jehlu, nit a začal zašívat díru v lokti. Za necelou půlhodinku měl hotovo. Výsledek nebyl sice žádná sláva, na tom ale v  tuto chvíli nezáleželo. Dokončil své dílo, uložil zašité pyžamo zpět do police a ustlal postel. Pyžamo, které si včera koupil, vyhodil do odpadkového koše. Měl výčitky. Jako kdyby chtěl vyměnit skutečnou vzpomínku za falešnou. Během dne se však jeho nálada zlepšila. Těšil se na divadelní představení. Doufal, že ho hra přivede na jiné myšlenky. Večer si tedy oblékl své slavnostní kalhoty, nejlepší košili, uvázal si kravatu a  obul pečlivě vyleštěné boty. Do  kapsy uložil vstupenku a vyrazil. Opona se rozhrnula a na scénu vstoupil herec. Hlavní hrdina celého příběhu, který se ocitl v  nesnázích. Psal se začátek sedmdesátých let a on měl vstoupit do strany. Pokud to udělá, získá teplé místečko. Na  stanici to tak udělali skoro všichni. Zbývalo jich už jen několik. Také věděl, že pokud nepodepíše, čekají ho problémy. Na stanici přírodovědců, která pozorovala tažné ptáky v přírodě, kroužkovala je a zaznamenávala jejich výskyt, se mu líbilo. Ti, kteří podepsali, tvrdili, že jde jen o podpis, na kterém ve skutečnosti nezáleží. On si to však nemyslel. Před několika lety dával najevo svou nespokojenost. Na  demonstracích se jich scházelo hodně. Věřil, že lidé mají táhnout za  jeden provaz, ale každý z vlastní vůle, ne proto, že jim to někdo nařídil. Jenže prohráli. V jeho víře v lepší svět se objevila obrovská trhlina a on měl nyní

předstírat, že ji nevidí. Starý muž si ve  tmě povzdechl. Jako kdyby se to odehrálo včera, tak živě si to pamatoval. S ženou kdysi řešili stejný problém. Měli děti, potřebovali peníze. Její nejlepší kamarádka skončila v  kanceláři, kde obě pracovaly, a  nastoupla jako uvaděčka v kině. Manžel této kamarádky dopadl ještě hůř, degradovali ho na kotelníka v jedné zchátralé budově. Zato vedoucí kanceláře byla zlá a  vypočítavá. Nehezké vlastnosti se jí ovšem vyplatily. Možná i to jeho ženu přimělo, že se k některým věcem nikdy nesnížila. Smířila se však s tím, že bude dělat obyčejnou uklízečku. Byla tma. Představení dávno skončilo. Starý muž seděl v liduprázdném sále a mezi prsty zarmouceně žmoulal kus červeného molitanu. Pozoroval vlnící se rudou oponu před sebou a  šedá smítka prachu, jak usedají na  poškrábané jeviště. Přemýšlel. Byl zklamán a  zdráhal se uvěřit vlastním myšlenkám. Přemýšlel o lidech. Tažní ptáci, kteří se ženou střemhlav za  sluncem, pomyslel si. Ale oč lepší je to dnes? Doba se změnila, ale změnili se i lidé? Z jeho úvah ho po chvíli vyrušil hrubý hlas. Když stařec zvedl hlavu, uviděl vysokého muže, který se mu snažil něco naznačit až příliš výraznými gesty. Pochopil. Beze slova se zvedl ze svého sedadla, omluvně sklonil hlavu a opatrně prokličkoval mezi ostatními sedačkami k východu. Ve  foyer si přisedl na  lavičku vedle usměvavého mladíka. Ve svých rukou stále mačkal molitan. Mladík, zjevně nemile překvapen jeho přítomností, se na něj zadíval. Chvíli váhal a  pak prudce vstal a  odešel pryč. Stařec byl příliš unaven, než aby nad tím dokázal přemýšlet. Pomalu se zvedl, vyšel z divadla a vydal se domů.

Doma se převlékl do  svého pyžama a  lehl si do  postele. Zavřel oči, a  brzy se oddal nekonečným snům. Snům, které by vydaly za celé divadelní představení a ještě kousek navíc. Ve snu byl šťasten. Pohrával si s bezbřehými představami o lidech. Snil o  lidech, kteří myslí sami za  sebe, kteří se nenechají táhnout davem jako hloupé ovce na  porážku a  dokážou prosazovat svůj vlastní názor. O  lidech přesně takových, jaká byla jeho manželka, která mu dala toto pyžamo. Pro všechny naprosto obyčejný kus oděvu, který je k nerozeznání od ostatních. Ne však pro starce, který pochopil, že obyčejné i  kouzelné předměty vypadají stejně. V. kategorie, ZUŠ Bohuslava Martinů, Havířov, vyučující Pavla Masaříková

Petr Zvěřina KLIŠÉ

Všechna práva vyhrazena, bla bla bla. Kdysi dávno, před dávnými časy, v dávné říši, v  dávných dobách před dávnou dobou, bylo, nebylo, žil byl starý stařec. A ten stařec byl mocný čaroděj, či co, jenž zachránil tento svět před strašlivým zlem z  pradávných časů, které se v  příhodnou dobu na příhodném místě zjevilo. Dvakrát. A bylo to po mnoha letech, kdy se k tomuto starci dobral mladý muž. Z nějakého důležitého důvodu tento stařec bydlel na  tom nejvyšším vrcholku té Nejvyšší Hory široko daleko. Bůh ví, co tam ten dědek jedl. Nicméně, ten mladý muž dodrápal se na  ten nejvyšší vrchol Nejvyšší Hory. Ten vrchol dotýkal se klenby nebeské, takže tam byla pěkná kosa a  málo kyslíku. Ale protože hlavní hrdina nemůže umřít, tak nezemřel ani tento mlaďoch, natož ten stařec. Dalším

57

důvodem, proč tento poutník nemohl umřít, bylo, že měl strašně tragickou minulost, ve  které mu umřeli jeho rodiče tragickou smrtí, jenž je součástí děje a je později rozuzlena v  šokujícím rozuzlení, které nikdo nepředvídal. I  přistoupil ten mlaďoch k  chýši starého hrdiny. Zaklepav, počkavší si na znamení, že můživše vstoupiti. Předchozí věta není gramaticky správně, ale nezájem, poněvadž jsem autor a můžu si psát, co chci. Stařec se rychlostí jeden metr za  hodinu dostal ke  dveřím, které třesoucí se rukou otevřel. Jeho ruka se tak třásla, že dveře vyletěly z pantu a roztříštily se na kousky. Jakmile uviděl mladý muž starce před dveřmi… nebo spíše před tím, co z  nich zbylo, poklekl. „Povstaň a  vstup, vyvolený!“ přikázal stařec mocným hlasem nehodící se k jeho vychrtlému, nehorázně starému tělu. „Jistě, pane!“ odvětil mladý muž. Protože se mi už nechce furt dokola psát ‚mladý muž‘, tak ho pojmenujeme tím nejlepším jménem ze všech. Týpek s velkým „T“. Týpek s  velkým „T“ se postavil a vstoupil. A tak započal jeho výcvik, aby se stal dalším hrdinou, dalším vyvoleným. „Byl jsi povolán, protože dle Proroctví musíš naplnit svůj osud a stát se králem nebo tak něco. Stejně je to pěkná ptákovina,“ zaburácel starý muž a  podal Týpkovi svitek. Svitek byl protkán magií, jakou nikdo nikdy předtím neviděl. Bylo to to Proroctví. Rozložil svitek před sebe a uzřel svým smrtelným zrakem na onen posvátný text. Svitek četl: „Jedinečná příležitost! Sleva až 20% na veškerý sortiment zboží! Jedině v Kauflandu!“ „Počkej! Podal jsem ti špatný svitek. Tady máš ten správný,“ stařec mu rychle podal ten správný svitek. A  ten svitek četl: „Aurkefkovkanesmy-

slnýtextafsfeaoblablajj.“ Týpek se na  tento svitek díval zamyšleně. Hledal v těchto… „slovech“ nějaké tajemné poslání. Otočil svitek vzhůru nohama, ale pořád tam byl jen nějaký nesmyslný text. „Co to je za blbost?“ otázal se. „To, můj drahý chlapče, je Proroctví.“ Týpek zachmuřil obočí: „Vždyť je tam jen kopa písmenek vedle sebe,“ „To protože neznáš pradávný zapomenutý jazyk, který jsem si právě vycucal z prstu. Každopádně, na tom svitku je napsané proroctví, jak se zlý Temný Král Zatracení vrátí a  zničí veškerou existenci. A  protože jsem jen starý dědula, tak ho nemůžu zastavit. Ne tentokrát. Každopádně, píše se tam, že musíš jít na nejvyšší vrchol Nejvyšší Druhé Hory široko daleko, která leží za sedmero horami, sedmero lesy, sedmero loukami, sedmero řekami, sedmero potoky, sedmero -“ Povzdech jeho učedníka ho přerušil: „No jo, chápu, prostě je to zatraceně daleko.“ Stařec však jen směle pokračoval dál. „Sedmero palmovými stromy, sedmero -“ „Je tohle vážně nutné?“ vložil se do toho opět Týpek. „Fajn, dobře. Pak se tam píše, že se musíš z nějakého důvodu na tuto cestu vydat sám. Dále musíš najít na té hoře pradávný legendární meč jménem Kokoška Pastuší Tobolka. Musíš konfrontovat strážce tohoto meče, Batmana, a  zabít ho. Jenom pak můžeš jít na vrchol Třetí Nejvyšší Hory, která je za sedmero horami, sedmero řekami, sedmero lesy, sedmero loukami, sedmero potoky, sedmero -“ Týpek umlčel starce dřív, než mohl pokračovat, a to tak, že mu strčil ruku do úst, což by mělo být fyzikálně i  biologicky ne-

možné. Stařec jeho ruku vypliv a  děl: „A  nyní tě naučím, jak porazit Temného Krále Zapomnění v  10 jednoduchých krocích, zasvětím tě do jeho minulosti, která je vitální pro úspěch tvé mise, a spoustu dalších věcí. A nyní tě do těchto tajemných tajemství zasvětím -“ Místností se ozvala rána, jak zeď vedle nich dramaticky implodovala. A tak tam, kde stála zeď, nyní stál portál černý jak černá díra. Z toho portálu se ozval hlas tak temný, hluboký a sexy, že by se z toho každá dívka na míle daleko pominula. „Já jsem Temný Král Zapomnění. Ave já! A nyní tě, ty seschlý dědulo, zničím! A jelikož jsem klišé záporák, tak tě zničím právě teď, když se chystáš předat tajemství mé minulosti tomuto týpkovi!“ „Hej! Jak to, že znáš mé jméno?“ obořil se Týpek na hlas z temného portálu. „Ty se jmenuješ ‚týpek‘?“ dotázal se hlas z temného portálu, „tví rodiče museli být ale strašní idioti.“ „Hej, nemluv tak o mých rodičích!“ V  tom se z  portálu začal ozývat zvuk, jako kdyby někdo spustil vysavač. Stařec byl do portálu ihned vcucnut, avšak Týpkovi se nic nestalo. Hlas z  temného portálu zaburácel: „Hej! Jak to, že to na  tebe nefungovalo? Ksakru s tímhle Ultramoderním Sacím Zařízením 3000: Moderní Edice! Grr!“ Bylo slyšet praskání, jako když někdo kope do  ultramoderního sacího zařízení. Týpek se odhodlal a tajně utekl dřív, než se mohl Temný Král Zapomnění vzpamatovat ze svého neduhu. Předtím, než však utekl dost daleko, otočil se a  v  dramatickém monologu prohlásil k nebesům se slzami v očích: „Já se vrátím, Temný Králi Zapomnění!

Pak tě zničím a pomstím toho starého chlapa, co tu žil a též tak pomstím i své rodiče, s  jejichž smrtí si nějakým způsobem měl něco společného. Tak přísahám na  svoji čest!“ Uplynulo mnoho let, a jak bylo psáno, tak Týpek učinil. Vyšplhal se na  nejvyšší vrchol té Nejvyšší Druhé Hory. Na  tomto vrcholku pak byl hrad plný netopýrů. Poté, co tyto netopýry vyhnal pomocí svých úžasných magických schopností, které objevil v  momentu svého největšího ohrožení při cestě na tuto horu, vyšplhal do té nejvyšší zpropadené komnaty té nejvyšší zpropadené. A  v  té komnatě stál na  podstavci meč Kokoška Pastuší Tobolka™, světlo z neexistující díry ve stropě dopadající na jeho naleštěnou čepel. „Konečně!“ zašeptal Týpek a  jal se chopit meče, když tu se ze stínu, jako ten největší borec, vynořil Batman, přičemž místností proletělo hejno netopýrů, kteří zmizeli stejně tak rychle, jak se objevili. „Kámo, to je můj meč, i  když ho nemůžu z  dějových důvodů používat,“ jal se mluviti Batman. Týpek se zlekl náhlého představení nové vedlejší postavy. Avšak ve  své nekonečné inteligenci vymyslel neskutečně složitý plán. Ukázal na  něco za  Batmanem a prohlásil: „Koukej! Za tebou je příhodně umístěná věc, která tě má rozptýlit!“ Batman pozvedl obočí (ne, neptejte se mě, jak mohl Týpek vědět, že Batman pozvedl obočí, když měl na  sobě masku) a otočil se. Týpek meč vzal a utekl pryč. Uplynul mnoho let, blablabla, Týpek konfrontoval Temného Krále Zapomnění. „Temný Králi Zapomnění, vrátil jsem se, abych s tebou bojoval! A hle, v mé pravé ruce, Kokoška Pastuší Tobolka. A hle, v mé levé ruce… nic. Tak pojď a  bojuj se mnou

59

60

jako muž!“ „Ale já jsem žena,“ ozvalo se za  ním. Otočil se. Temný hlas, který znal z portálu, vlastně pocházel z úst ženy. Velice pohledné ženy. „Nebudu pokořen tvým vábným vzhledem, Temný Králi Zapomnění! Vím, že toto je jen iluze, přestože velice pěkná iluze, tak stejně jen iluze. I když vlastně nevím, jak to, že to je iluze.“ „Fajn, když radši preferuješ boj s chlapem,“ vtom se ta kráska proměnila v toho nejvíce klišé záporáka, jaký kdy kráčel na tomto světě. Vysoký dva metry, zabalený v brnění temném jako noc, všude samé ostny, rudé oči žhnoucí zpod ostnaté helmy a nakonec zatraceně velký meč, který kompenzoval velikost jiné části jeho těla. „A  nyní tě rozdrtím, lidský červe!“ zaburácel a vytasil svůj velký meč. „Do  toho!“ odvětil svým vlastním zaburácením Týpek. Oba dva se vrhli do bitvy tak úžasných proporcí, že překročila hranici smrtelnosti a zapsala se do dějin písmem velikosti třicet v  Times New Roman. Ano, tak úžasný ten souboj byl! Když byl všemu konec, stál nad poraženým Týpkem Temný Král Zapomnění, meč připravený k finálnímu úderu. „Nějaká poslední přání?“ zeptal se nakonec Temný Král Zapomnění. „Prozraď mi své plány,“ dožadoval se Týpek. Moc dobře totiž věděl, že takový klišé záporák prostě nedokáže odolat dramatickému monologu. Temný Král Zapomnění sklopil meč a  jal se monologovat: „Můj plán je velice lehký. Nejdříve tě zabiju, pak pomocí temných sil ovládnu celý svět a z lidí sejmu jejich břímě svobody. Neboli si z nich udělám otroky. Pak si dám nějaké hranolky s tatarkou a cheeseburger s dvojitým množstvím sýru. Nakonec -“ jeho monolog se z rázu stal tragickým. Meč Koko-

ška Pastuší Tobolka mu projel zády a nyní trčela její čepel z jeho hrudi. Ksakru, pomyslel si Temný Král Zapomnění. Tak úžasný a tragický ten monolog měl být! Padnul na kolena, zář jeho očí ztrácející se pod helmou. „Jediné, co jsem chtěl, bylo, aby mi někdo udělal hranolky s tatarkou a dvojitý cheeseburger!“ S  těmi slovy zavřel své oči, již naposled, a skácel se k zemi. „Tragická smrt pro tragického záporáka,“ pravil Týpek a odešel. A nikdo ho nikdy již nespatřil, protože je jenom logické a reálné, aby někoho tak slavného a známého nikdy nikdo nespatřil. Konec? Konec. V. kategorie, ZUŠ Pavla Kalety, Český Těšín, vyučující Josef Bičiště

PŘÍBĚHY INFINITIVNÍ část sborníku kolektivu autorů ZUŠ Veselí nad Moravou Infinitiv je neurčitý slovesný tvar a přesto se řazením infinitivů dá vyjádřit mnohé… živý sen /noční můry/

Marie Chocholáčová

zubní ordinace

Patrik Břečka

Tereza Janečková

JÍT

NEČISTIT!

PŘÁT SI

ZASLECHNOUT

VYMLOUVAT SE

PŘÁT SI

OTOČIT SE

LAJDAT

TĚŠIT SE

UVIDĚT

BOLET

NARODIT SE

PRONÁSLEDOVAT

JET

RADOVAT SE!

UTÍKAT

SEDĚT

RADOVAT SE

SPĚCHAT

ČEKAT

HRÁT SI

malý bráška

BĚŽĚT

BOLET

VOZIT

BĚŽET

NUDIT SE

KOUPAT

ZADÝCHAT SE

BÁT SE

HRKAT

ZAKOPNOUT

VSTOUPIT

HLADIT

UPADNOUT

OTEVŘÍT

CHOVAT

ZLOMIT

BÁT SE

UČIT SE

BOLET

VYTRHNOUT

BAVIT

LEŽET

VYPLÁCHNOUT

PŘEBALOVAT

BÁT SE

BOLET

UMÝVAT

BOLET

BREČET

NESPAT

BREČET

UKLIDNIT SE

USPÁVAT

KŘIČET

ODEJÍT

KONEJŠIT

KŘIČET

ČISTIT!

KRMIT

PROBUDIT SE

VI. kategorie, vyučující Vítězslava Trávníčková

ČISTIT UKLÍZET UKLÍZET! ZLOBIT SE!!! MÍT MÍT RÁD

61

O KOČKÁCH A MYŠÍCH

NĚCO KRÁSNÉHO

část sborníku kolektivu autorů ZUŠ Liberec

část sborníku textů žáku ZUŠ Iši Krejčího v  Olomouci

Kristýna Haringová MYŠI V KAŠI

Ester Vele POSLEPU

Kristýna Doubravová ŠTĚSTÍ

Kristýna Balšánková

Někdy se kočka rozhodne, že si uloví myš. Jednou se kočce zdá sen o  myších. Jak chytla sedm myší a  stáhla je z  kůže. Hodí je do  mixéru a  rozmixuje. Hodí je na  pekáč a  udělá myší kaši. Jenže než to stačí ochutnat, vzbudí se, a  tak jde do  komory nachytat sedm myší. A  přesně jak v  tom snu - stáhne je z  kůže a  než se naděje, má udělanou myší kaši. Dala si to za  okno vychladnout. Pak tam přijde kocour a udělá lup! A myší kaše už není! Když se kočka vrátí, myší kaše tam není. Kočka si řekne, že to nevadí, v komoře je myší dost, ale pak si vzpomene, že to byl poslední pár a  že je nikde jinde nenajde. Tak si ubohá kočka může nechat o myší kaši jen snít. A ten kocour, co snědl tu myší kaši, si jen liboval, jaká to byla dobrota.

Jde kočka po zahradě, vidí myš, jak sedí na lavičce. Kočka říká: Chytím si myš i poslepu. Myš se podívá, co to ta kočka dělá? Tak si říká, že to taky bude chodit poslepu. Tak chodí spolu po zahradě a plot je vždycky odrazí.

je kečup na špagetách

Prsty mužské

jsou cukry v amoletách

Paže Hladí ženu

od maminky

Něžně Vůně lásky vzduchem Zní Tanec v bytě

VI. kategorie, vyučující Lukáš Horáček

Nebo v hlavě

Lucie Stroupková TAJEMSTVÍ

Sním

Viděl jsem, jak se Alenka naklonila až úplně k Petříkovi a něco mu zašeptala do ouška. Slůvko vyletělo z jejích úst, Petříkovi v oušku udělalo několik otoček a kotrmelců a pak mu honem skočilo do kapsy, tak rychle, že ho ani maminka nestihla zachytit. V kapse se pak slůvko zabydlelo docela rychle. Udupalo si pod sebou pohodlný pelíšek, do kterého se schoulilo a spinkalo tak pohodlně, že to vypadalo, jako by tam lehávalo odjakživa. Zatímco spalo, začala zpod slůvka vyrůstat zelená tráva. Nejdříve jen pár stébélek, ta se ale postupně měnila v trsy a rozrůstala se po kapse dál a dál, až v ní vytvořila obrovskou zelenou peřinu. Pak začala mezi trávou vykukovat poupata. Soukala se vzhůru, sice trochu rozespale, ale jakmile některé z nich vyrostlo tak, že mohlo přehlédnout přes celou pláň, rozevřelo se v barevný květ, z nějž vyletěl cizokrajný motýl nebo bzučící včela. Pak na té louce začaly růst stromy. A na nich sladké ovoce a ptáci. Dva největší ptáci vynesli nad krajinu slunce, ti drobnější přifoukali mraky. A na tom místě žila spousta dobrých lidí. A zvířat. A všichni se tam znali. A měli se tam krásně. A kolem údolí postavili zeď, aby jim ta krása neutekla. A do zdi zasadili jedinou bránu. A já jsem čert. A já tu bránu hlídám. A víc vám nepovím! VII. kategorie, vyučující Magda Ada Veselá

63

IV. kategorie, ZUŠ Uničov, vyučující Jana Jurkasová

Alžběta ZDRAŽILOVÁ STRACH MÁ VELKÉ OČI

1 místo prezence a místo konání přehlídky Reduta, Masarykovo náměstí 2 místo konání přehlídky Malá scéna slováckého divadla

2 9

3 ubytování a stravování koleje, Studentské náměstí

3 4 5 8 10

6

1

7

4 ubytování Penzion pod kopcem 5 ubytování a stravování Domov mládeže SOŠ a GYM Staré Město 6 ubytování Obchodní akademie a Vyšší odborná škola 7 ubytování Penzion s wellness Uherské Hradiště (Zimní stadion), Na Rybníku 1057 8 místo setkávání a odpočinku dům knihy a kavárna Portál Masarykovo náměstí 9 organizace ZUŠ Uherské Hradiště, Mariánské náměstí 10 MIC - městské informační centrum Masarykovo náměstí, otevřeno denně včetně soboty a neděle od 8:00 do 18:00

Základní umělecká škola Uherské Hradiště děkuje těmto sponzorům: František Hrňa, Restaurant NET Uherské Hradiště,

a spolupracujícím: Klub kultury Uherské Hradiště Slovácké divadlo Uherské Hradiště