Zdar! týden utekl jako voda. Naposledy jsem vám psal z jedné kavárny na nábřeží v Tauranze, na severovýchodě severního ostrova. Spolu s předposledním (doufám) čtením diplomky mi to zabralo skoro celý den, kotvy jsem zdvihl až v sobotu 1.11. odpoledne. So 1.11. Mířím stopem kousek na sever, na poloostrov Coromandel. Nepatří sice mezi národní parky, ale všichni místní ho doporučovali jako naprostou povinnost. Do večera se dostávám jen nějakých 50 km do městečka Waihi. Chvíle slávy zažilo někdy na přelomu století za doby zlaté horečky. Zbylo po ní několik starých důlních věží a obrovský povrchový důl hned za radnicí. Zdá se, že budu muset zůstat přes noc. Když potřetí projdu obě místní ulice, začíná mi být jasné, že mě čeká krušný nocleh. Zvedá se vítr a začíná pršet. Vybaluju karimatku pod střechou jakéhosi skladu. Před deštěm, hnaným poryvy větru, mě ale neuchrání. To se raději plácnu přes kapsu. V ponču vyrážím na kraj městečka, kde by měl být motel, 85 dolarů za noc. Chlapík v recepci si ale změří můj baťoh a pošle mě do nedaleké hospody, kde „jsou dneska všichni“ a někdo mi určitě poradí. A nejenže poradí, ale rovnou ubytuje. Prostory nad hospodou totiž čerstvě upravili na hostel (ještě ani nestihli vyvěsit štít, že mají i ubytování) a já se vyspím za obvyklých 23 „bucks“. Navíc v bývalém grandhotelu ze 30. let ve stylu art deco. Dole na baru je skutečně plno – národní rugbyové mužstvo „All Blacks“ hraje v Hongkongu. Ne 2.11. Dostávám se na místo určení, kdesi na „State Highway“ 25 mezi městečky Tairua a Whitianga. Pochod na pobřeží mi zabere celé odpoledne, bláto, liány, potoky, ale proti minulým týdnům stále velmi civilizovaná divočina. Přicházím na pobřeží Pacifiku. Značená stezka se stáčí zpátky na jih, já bych se chtěl po plážích a útesech probojovat na sever, cca 20 kilometrů. U ústí potoka objevuju rybářský přístřešek, konstrukci z klacků pokrytou igelitem. Ideální nocleh. Ještě v Tauranze jsem si opatřil háčky a vlasec (284 metrů, menší špulku neměli). Bojuju s vlascem, na kterém se nedá uvázat pořádný uzel. Předpokládám, že mořský rybolov se od sladkovodního příliš neliší, místo olůvek dvě děravé mušle, místo splávku kus dřeva. Jako návnadu zkouším nějaké přílepky či slávky či co, které při odlivu zůstaly nad vodou. Tzn. musím je nejdřív „lousknout“ kamenem, probodnout háčkem a pak odloupnout nožem od skály. Svírá se mi žaludek, ale pořád lepší než dělat uzlík na žížale. První návnadu mi seberou vlny (nebo ryby?). Druhá návnada se i s háčkem zaplete do chaluh. Tak dokonale, že nad ní musím zlomit hůl. Třetí nechám ve vodě bez dozoru přes noc. Ráno je návnada pryč. No, zbyl mi alespoň háček. Večer ovšem nehladovím. Na programu mám kuskus s krabím masem. Tušil jsem, jak to s rybářskými pokusy dopadne, a raději jsem se vydal za jistější kořistí. V jedné z lagun, zanechaných ve skalách odlivem, jsem narazil na dva kraby. S ešusem v jedné ruce a klackem v druhé, na boso s vyhrnutými kalhotami. Větší z obou krabů udělal zásadní
chybu. Místo aby se schoval (nebo zaútočil na mé bosé nohy), pustil se do křížku s ešusem – a během okamžiku skončil pod pokličkou. Musel jsem ale nebožáka nějak humánně odpravit. Vzpomněl jsem si na pana doktora ze Steinbeckovy „Na plechárně“, který mořskou havěť trávil sladkou vodou. Mému krabovi ale šla jedině k duhu. Nakonec jsem provedl tu hroznou věc, která se s raky, kraby a humry dělá v luxusních restauracích a hodil ho do vařící vody. Kuskus byl vynikající. Ale rybář ani lovec ze mě nejspíš nikdy nebude, zůstanu u rajčat a cuket.
Chudák krab
Po 3.11. Vyrážím na sever. Potácím se po oblázkových plážích a šplhám přes útesy. Traverzuji nad vlnami, lezní cca 2-3 UIAA těsně nad vodou (mělkou, byla by mi tak po stehna), ale s dvacetikilovým baťohem na zádech pořádná fuška. Po dvou hodinách jsem postoupil asi o kilometr a půl z dvaceti. Přede mnou se tyčí útesy, na které si netroufám, musím je zkusit obejít. Probíjím se strání, porostlou agáve. Když se přidají pichlavé cypřiše, uznávám prohru.
Jedna z techničtějších pasáží mého coasteringu
Cesta zpátky k rybářské chajdě mě stojí většinu sil. Moře stouplo o půl metru a já musím složitě přelézat skály na místech, kde jsem před tím pohodlně proklouznul po pláži.
V jednom místě čekám asi pět minut, abych pochopil rytmus vln. Asi tak každá desátá je setsakra velká. Vyrážím v před, ale na skále najednou nemůžu najít žádné chyty a stupy. Vlna přichází, ze zadu mě jen lehce oplachuje, proniká pod nohama, naráží na skálu přede mnou a odráží se – a pokropí mě až po prsa. Věci v baťohu naštěstí zůstanou suché. V potoce u rybářské chajdy peru boty, kalhoty a tričko od mořské vody. Smiřuju se s potupou a po značeném „Sailors Grave Trailu“ se vracím na silnici. Čekají mě hlavní místní turistické atrakce – „Cathedral Cove“ a „Hot Water Beach“. Cathedral Cove je vápencový skalní oblouk, tyčící se nad jednou z pláží. I teď, mimo hlavní sezónu, k němu po dřevěných schodech cupitají proudy Japonců a švitořících Němek. Z moře útočí Američané a Australani na mořských kajacích. Jinak celkem pěkné. Na Hot Water Beach vyvěrají horké prameny. Stačí přijít za odlivu, mít tak dvě až tři lopaty, a po půl hodině práce se bazének v písku naplní horkou vodou. Můj pokus s víčkem od ešusu byl zcela marný, stěny mého „lavoru“ se hroutily rychleji, než jsem stačil kopat. Opodál jsem ale našel ideální převis, pod kterým jsem se utábořil. Večer jsem sledoval místní surfaře na dvoumetrových vlnách, asi to zkusím až někdy příště:-)
Hot Water Beach
Út 4.11. Krátký stop. Z vesnice Coroglen na SH25 se vydávám na dvoudenní trek napříč poloostrovem. Prvních deset kilometrů po štěrkové cestě, malebnou zemědělskou krajinou. Jednotlivé plantáže stromů kiwi od sebe oddělují větrolamy z cypřišů, na zahradách volně rostou pomeranče.
Krajina se zvedá, přichází buš. Dlouhé kilometry pochoduju po jílové cestě mezi pahýly stromů, zuhelnatělých při lesním požáru. Přicházejí náhorní rašeliniště, bořím se až po kotníky do bláta. Na konci dne mě čeká luxusní „Pinnacles Hut“, dokonce i s plynovými vařiči, osvětlením napájeným solárními panely a partou zkušených místních horalů. Po večeři vybíhám na skalnaté „Pinnacles“ (759 m), dominantu celého poloostrova.
Pohled z Pinnacles (759 m.n.m.) na Table Mountain
St 5.11. Ráno lije jako z konve, čekám, snažím se jedné erární knížky pochytit jména místních stromů a zvířat. Agatis australis – strom „kauri“. Nejen že je největší, ale navíc první v abecedě. Zbytek jsem do pátku spolehlivě zapomněl. Vyrážím až po desáté. Ze sedmi set metrů scházím zpátky na úroveň moře. Mladý skotský pár mi ušetří závěrečnou patnáctikilometrovou pasáž po štěrkové silnici. Stopuju až do města Rotorua. Čt 6.11. Ráno na lehko obíhám Rotoruu. Město leží na březích obrovského jezera, na horké vulkanické půdě. V parcích vřou miniaturní bahenní sopky, vzduch je prosycen zápachem zkažených vajec, kdesi mimo akční rádius pěšáka prý vybuchují i gejzíry. Centrum mi opět jednou připomíná Františkovy Lázně: lehké dvoupatrové hotely, spousta dřeva, ornamentů, parky s anglickým trávníkem.
Než se dostávám na okraj města, je skoro poledne. První řidič se na de mnou ustrne až po necelé hodině mávání. Je to bývalý zélandský ministr Richard Prebble. Cestou mi vypráví o zélandském uhlí a zemním plynu, singapurské ropné burze, geotermálních elektrárnách. Vyptává se na radar v Brdech. A stěžuje si, jak ho minulý víkend s třetí manželkou nafilmovali v Hongkongu na zápase „All Blacks“. Asi tam byl za státní peníze.
Chlapík, co mě svezl z Rotoruy do Turangi, foto jsem zpětně našel na http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Prebble
Prebble mě vysazuje v Turangi v NP Tongariro, kde jsem trávil víkend někdy v polovině října. Další stop chytám po pěti minutách, až do Wellingtonu, hlavního města Nového Zélandu. Kluk mého věku, po panu ministrovi od něj moc zajímavého nečekám. Ale cesta přes druhou polovinu severního ostrova nakonec uteče jako voda – můj řidič byl před rokem v Praze. Kam takový Zélanďan jede, když se jednou za život podívá do Evropy? Do Benátek, Říma, do Prahy, na Karlštejn a do Amsterodamu. Pá 7.11. Den trávím ve Wellingtonu – v národním muzeu se konečně naučím rozeznat ptáka „tui“, co mě v buši každý den budil. V městském muzeu se poučím o všech katastrofách, které se odehrály v Cookově úžině (zítra se přes ní plavím). A v botanické zahradě především zmoknu. Wellington je první zélandské město, které má skutečně šmrnc. Na uzounkém pobřeží kolem přístavu se tyčí mrakodrapy, okolní kopce jsou poseté domky, uličky mezi nimi jsou neuvěřitelně strmé a místní jimi jezdí pěkně rychle. Během jediného dne jsem zažil bouřku, krupobití, vítr, sluníčko, idylické obláčky...místní jsou asi zvyklí a vědí, jak na takové počasí vyzrát. Na přechodech pro chodce jsou přístřešky, aby člověk nezmok, když čeká na zelenou. Všechny obchody a restaurace jsou chráněné střechou, celé město tak lze projít jakýmsi podloubím.
Tak, a teď musím odevzdat diplomku do ISISu, nového informačního systému VŠE. Mám pocit že Isis byla egyptská bohyně smrti...tak mi držte palce:-) Další plány: zítra Picton, stopem do Nelsonu. Další cca týden v NP Abel Tasman, mimo signál, ale asi tam tentokrát nebudu právě sám. Můj hlavní bojový úkol – vyhnout se rangerům nebo dělat blbého Čecha, který si myslel, že „Backcountry Hut Pass“ platí všude.
