„Chtěl jsem všem dokázat, že i kluk z dětského domova může vystudovat vysokou školu…“
V dětském domově strávil Radovan Laci více než 16 let a z této životní zkušenosti si vzal jen to nejlepší. Srší z něj energie, podnikavost a jeho optimismus je nakažlivý. Je jedním ze zakladatelů platformy Vteřina poté, která pomáhá mladým lidem z dětských domovů zorientovat se ve světě mimo institucionální péči. S kapelou Mimosféry, kterou založil, pořádá kromě koncertů také hudební dílny v dětských domovech. Pochází z České Lípy a studuje marketingovou komunikaci na soukromé VŠFS. S diskriminací se Radek setkal už na základní škole – paní učitelka se domnívala, že romský spolužák brzdí třídu v rozvoji a navrhovala jeho přesun do zvláštní školy. Možná právě to na něj zapůsobilo jako motivace. Uvědomil si, že vzdělání představuje vstupenku k lepším životním příležitostem. „Nejen, že mám širší obzor v různých oborech. Mám také možnost dělat to, co opravdu chci. Proto mladým lidem vzkazuji: studujte, dokud máte možnost. Pokud se strachujete, že studium nezvládnete a nezkusili jste to, jak můžete vědět, že to nepůjde? Na světě je mnoho věcí, kterých by se člověk měl bát, ale studium mezi ně nepatří.“ Do budoucna by chtěl Radek především dokončit vysokou školu a začít se zdokonalovat v cizích jazycích. S kapelou plánuje koncerty, festivaly a benefiční akce pro děti z dětských domovů. Zároveň se těší na dotočení desky, jejíž pilotní píseň Nebe v nás je určená mladým lidem z dětských domovů. „Schopnost pomáhat chápu jako jistou formu nezávislosti. Nebýt jí, nemohl bych být aktivní směrem k mladým lidem z dětských domovů a dělat to, co mě opravdu naplňuje. Musím se přiznat, že nic z toho by bez stipendia z Fondu vzdělání by má cesta byla daleko obtížnější,“ dodává Radek.
„To, že jsem se dostala mezi slyšící, mohu mezi nimi žít a věnovat se svým koníčkům, je pro mě největším životním úspěchem.“ Ivana Votípková se narodila neslyšící. Její rodina se však rozhodla osudu postavit a pomoci. Dnes, po 18 letech, zvládá sympatická dívka bezproblémově studium na Gymnáziu Františka Křižíka v Plzni a dosahuje nadprůměrných sportovních výsledků v plážovém volejbale. Díky Fondu vzdělání si mohla pořídit dokonalejší sluchadlo, vysílačku a platit školné na soukromém gymnáziu. „Maturovat jako neslyšící studentka se svými spolužáky pro mě strašně moc znamená,“ dodává.
Jedinou základní školu, která před lety neslyšící školačku přijala, našli rodiče v Plzni – Božkově. S texty i vyslovováním pak pomáhaly samy učitelky. Nelehké bylo i hledání střední školy – na Gymnáziu Františka Křižíka se však s individuálním plánem a konzultacemi vyřešil i tento problém. S pomocí speciální vysílačky, která při studiu pomáhala, se tak Ivana stala na gymnáziu první neslyšící studentkou. Podle Ivany je jejím největším problémem to, že nemá rozvinutou slovní zásobu jako její vrstevníci. Někdy se tak stane, že situace či texty pochopí jinak, než ve skutečnosti jsou. Na problémy naráží i při jednáních na úřadech – stává se, že úředníci sice ví, že jednají s neslyšící, ale přesto mluví rychle nebo s hlavou skloněnou do papírů, což jí ztěžuje odezírání. Stejné je to i v bankách nebo obchodech – tam je pomoc rodičů zásadní. V současnosti se připravuje na maturitu a vstup do vysokoškolského života. Ivana má ve svém přístupu ke vzdělání jasno: „Když budu chodit do školy, budu mít znalosti. Když budu mít kvalitní znalosti, mohu mít dobrou práci. S dobrou prací mohu získat nejen hezký plat, ale i bohaté zkušenosti třeba v zahraničí. Vzdělání je pro nás však důležité nejenom z těchto praktických důvodů. Se mnou by se asi nikdo nebavil, kdybych nestudovala a nezajímala se o svět. Vzdělávat se ale musíme i sami – třeba knihami nebo diskuzemi.“
„Studovat není jen o tom ,chtít‘, ale především také o ,moct‘. Tím myslím nejenom finanční prostředky, ale i psychickou podporu rodiny a okolí.“ Eva Vrácovská pochází z Klatov a studuje Fakultu potravinářské a biochemické technologie v Praze na Vysoké škole chemicko-technologické. Stipendium z Fondu vzdělání pobírá ze sociálních důvodů. Od svých čtyř let žije sama s maminkou. Tíživá finanční i zdravotní situace jí neumožňovala studovat v podmínkách natolik příznivých studiu, jaké měli její spolužáci. Studium na vysoké škole je řehole pro téměř každého studenta. Pro některé je kvůli složitým životním podmínkám ještě obtížnější. Vážný zdravotní stav maminky a nedostatek finančních prostředků byly pro Evu velkou bariérou. „Můžu jednoznačně říct, že pokud by nebylo finanční pomoci z Fondu vzdělání, musela bych se studiem skončit. Peníze, které dostávám, používám na základní věci, jako jsou ubytování, jídlo, doprava a školní pomůcky,“ dodává Eva. Vzdělání je pro Evu ze všeho nejdůležitější. Po všech útrapách, kterými si s maminkou prošly, jí studium otevřelo dveře k lepší a jednodušší budoucnosti. Eva k tomu doplňuje: „Většina lidí říká, že studium trvá dlouho, ale pokud vezmeme v úvahu průměrnou délku života, je to jen jeho zlomek. Lidi bez vzdělání však rozhodně neodsuzuji, všichni mít akademický titul nemohou. Kdo by nám potom pekl rohlíky, stavěl domy a řídil autobusy? Každé povolání má přece svá pozitiva. A z vlastní zkušenosti vím, že studovat může jen ten, kdo skutečně chce a není k tomu nucen.“ Půvabná brunetka považuje za svůj největší životní úspěch úspěšné dokončení bakalářského studia na VŠCHT v Praze a zároveň je hrdá na to, jaká je dcera, vnučka, přítelkyně a kamarádka a jaké má životní hodnoty. Za to vděčí podle svých slov především výchově maminky, která jí doslova obětovala celý svůj život.
„Asi to bude znít zvláštně, ale vzdělání podle mě znamená vstupenku do lepšího života. Do života, ve kterém budu šťastná a budu moct dělat to, co mě baví a zajímá.“ Rodiče Evy Ptáčkové se o své děti nedokázali postarat, proto musela i se svými třemi sourozenci do dětského domova. V roce 2012 úspěšně ukončila studium Střední školy technické v Opavě, během kterého pobírala stipendium z Fondu vzdělání. Nyní využívá stipendium ke studiu na Fakultě strojní na ČVUT v bakalářském studijním programu Výroba a ekonomika ve strojírenství. Eva pochází z Bílovce. Úsměv dlouhovlasé brunetky neprozrazuje nic z nelehkého dětství v dětském domově. Skrývá se v něm spíše odhodlání a disciplinovanost, stejně jako upřímné nadšení ze studia. „Za největší úspěch v životě považuji to, že můžu studovat na své vysněné vysoké škole a že mě studium baví,“ říká s úsměvem Eva. Evinou prioritou do budoucna je dokončit bakalářské studium a pak se pokusit o magisterský titul. Po škole si pak chce stejně jako její vrstevníci najít skvělou práci, která ji bude bavit. Úspěšná studentka dodává: „Všem mladým lidem bych vzkázala, ať se nebojí studovat a neberou studium a školu jen jako zbytečnou překážku. Škola je báječné místo, kde se člověk, který chce, naučí čemukoliv.“
„Mým největším úspěchem bylo to, že jsem se dokázal postavit na vlastní nohy.“ Jakub Greschl je původem z Klatov a stipendium z Fondu vzdělání mu bylo uděleno na základě jeho zdravotního handicapu – v dětství prodělal dětskou mozkovou obrnu. Zdravotní obtíže mu však nezabránily jít si za svým. Jeho největším koníčkem vždy bylo cestování, proto se rozhodl studovat cestovní ruch – nejprve na Soukromé střední škole a gymnáziu Bean a později na Vysoké škole obchodní v Praze. Jakub je jedním z těch, kdo se nevzdávají. Kvůli mozkové obrně prodělal v období od dvou do 17 let asi devět ortopedických operací. Bylo to pro něj náročné nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Jakub vzpomíná: „Během těch dlouhých let mi pomáhala především maminka, bez ní bych to nikdy nezvládl. Podporovali mě však i kamarádi a spolužáci. A jestli na mě někdy někdo útočil? Vždycky se našel jeden hlupák z dvaceti, který se mi dokázal za můj handicap vysmát. Takové však ignoruju.“ Jakub si uvědomuje, že bez vzdělání je v dnešní době těžké se uplatnit, a to jej motivuje v dalších snahách o sebezdokonalování. Zkušenosti si doplňuje stážemi v cestovních kancelářích. Nechce se spokojit jen s bakalářským titulem a po bakalářské práci by rád pokračoval ve studiu nebo odjel do zahraničí. „Hlavní roli sehrávají v životě dobré mezilidské vztahy – v pracovním i osobním životě. V to opravdu věřím,“ dodává Jakub.
