Chov zajíce polního a králíka divokého Obsah Chov zajíce polního a králíka divokého ...................................................................... 1 Obsah ..................................................................................................................... 1 Zajíc polní (Lupus europaeus Pallas) ......................................................................... 2 Historie.................................................................................................................... 2 Rozšíření................................................................................................................. 3 Legislativa ............................................................................................................... 3 Zoologie .................................................................................................................. 3 Biologie ................................................................................................................... 4 Přikrmování zvěře ................................................................................................... 5 Předkládaná krmiva............................................................................................. 5 Určení věku zajíce ............................................................................................... 6 Choroby zaječí zvěře .............................................................................................. 7 1. Bakteriální choroby.......................................................................................... 8 2. Virová onemocnění........................................................................................ 10 3. Parazitární onemocnění ................................................................................ 10 Vnitřní parazité .................................................................................................. 10 Vnější parazité................................................................................................... 11 4. Orgánoví parazité .......................................................................................... 11 Faktory biotické, především potom predační tlak................................................. 12 Králík divoký (Oryctolagus cunicolus)....................................................................... 13 Historie a rozšířšní ................................................................................................ 13 Legislativa ............................................................................................................. 13 Zoologie ................................................................................................................ 13 Ekologie ................................................................................................................ 14
Fylogenetické vyčlenění této skupiny je možno hledat na začátku vývoje sudokopytníků a v obou skupinách se proto zachovaly stejné či podobné znaky. Obě skupiny patří mezi býložravce a rozkládání rostlinné hmoty při zažívání umožňují střevní mikroorganismy. Rostlinná potrava přijatá zajícem nebo králíkem po natrávení relativně rychle projde zažívacím traktem a je vypuzována ve formě měkké stolice. Tyto měkké bobky zajíc i králík ihned sežerou (cerkofagie) a teprve tato potrava směřuje do obrovského slepého střeva, kde je bakteriální cestou rozložena a potřebné živiny a energie jsou vstřebány do těla. Tento systém příjmu zelené potravy je jakási obdoba náhrady přežvykování a složeného žaludku u přežvýkavých sudokopytníků. ¨ Protože obě skupiny patří mezi býložravce, je přirozené, že v zimních měsících musí energii z nedostatku zelené potravy nahradit z jiných zdrojů. U obou skupin se od konce léta začne ukládat uvnitř břišní dutiny a mezi svalovými provazci tuhý bílý tuk, tzv. běl či bílí. Při dostatku potravy v době tvorby tukových depot jsou u obou skupin tyto zásoby tak vysoké, že jejich postupným vstřebáváním je
organismus schopen plně krýt energetické potřeby během celého zimního období. Proto také obě skupiny nepotřebují v zimě přikrmování jadrným krmivem, ale pouze senem, letninou, kaštany, žaludy, krmnou řepou a ohryzem. Toto přikrmování je potřebné zvláště v době, kdy je pro obě skupiny problematické dostat se pro nadbytek sněhu k zelené trávě, osení, stařině nebo maliní. Přední pětiprsté běhy jsou kratší (u králíka dosti silné) a jsou zakončeny ostrými škrabáky. Zadní běhy jsou zvláště u zajíce nepoměrně delší a mají jen čtyři prsty. Zajícovití mají převážně noční aktivitu a velkou reprodukční schopnost.
Zajíc polní (Lupus europaeus Pallas)
Historie Zajíc je pradávným obyvatelem naší vlasti. Odedávna patřil k nejvýznamnějším druhům naší lovné zvěře. V Českých zemích se vyskytuje na více jak 80% celkové honební plochy. Zajíc i králík, ačkoliv mají mnoho znaků blízkých hlodavcům, do této skupiny nepatří. V zoologickém systému vytváří samostatný řád zvaný Lagomorpha. Zajíc patří do: třídy – savci (Mammalia) podtřídy – živorodí (Theria) nadřádu – placentálové (Placentalia) řádu – zajíci (Lagomorpha) čeledi – zajícovitých (Leporidae) rodu – zajíc (Lepus) druh – zajíc polní (Lepus europaeus)
Rozšíření Zajíc polní obývá téměř celou Evropu. Na severu se vyskytuje až v jižní Skandinávii a jižním Finsku a má tendenci pronikat na východ. Žije v Arménii, v severním Iránu a v hornaté stepní části Malé Asie. U nás je rozšířen od nížin, kde je populační hustota největší (Polabí, jižní Morava, Haná), až do horských poloh k hranici lesa. Je tudíž zvěří velice přizpůsobivou. V roce 1972 dosáhl odstřel zajíců maximum úlovků. Potom roční úlovky klesaly až do konce 70. let, kdy se lov téměř zastavil. V roce 1989 bylo v ČR uloveno 192 805 zajíců. V roce 1990 jarní kmenové stavy v ČR klesly na 498 800 kusů. Tato situace je velmi nepříznivá a je to důsledek negativního působení člověka v krajině, především způsobu zemědělského hospodaření. Zaječí zvěř trpí nejen pod tlakem mechanizace, ale především neunese dávky cizorodých látek přijímaných v potravě.
Legislativa Doba lovu zajíce polního je stanovena podle zákona 449/2001 Sb., o myslivosti, upraveno vyhláškou 245 ze dne 7. června 2002 o době lovu jednotlivých druhů zvěře a bližším podmínkám provádění lovu. Zajíc polní se loví od 1. listopadu do 31. prosince. Celoročně lze lovit zajíce polního v oplocených vinicích. Oplocením se pro tyto účely podle vyhlášky ze dne 7. června 2002 rozumí takové oplocení, které celoročně zabraňuje uvedeným druhům zvěře volně vnikat na tyto plochy. Doba lovu zajíce polního pro lov loveckým dravcem je od 1. září do 31. prosince. Na stejném honebním pozemku lze lovit zajíce polního pouze jedenkrát v roce. Omezení se nevztahuje na lov zajíce polního loveckými dravci.
Zoologie Pojmenování: Samec – Zajíc Samice – Zaječka Mládě – Zajíček Zajíc patří v rámci naší fauny ke středně velkým druhům savců. Průměrná hmotnost těla dospělých jedinců je 3,84kg u zaječek, u zajíců samců 3,8kg. V průměru byly zaječky těžší než zajíci samci. V rámci jednotlivých zeměpisných ras se může hmotnost zajíců pohybovat od 2,5 až do 6kg. Maximální zjištěná hmotnost zajíce uloveného u nás byla 10kg. Délka těla zajíce i zaječky je 60 až 80cm. Ocas (pírko) je dlouhý 7 až 11cm. Srst (vlna) je hnědá s příměsí barvy světlejší i tmavé. Břicho je bílé, v přechodu na boky je rezavohnědý pruh. Pírko je bílé, na horní straně má černý pruh. Slechy jsou na z vnější strany černě lemovány.
Zajíc je jedním z nejrychlejších savců. Stavba těla umožňuje zajíci rychlý běh. Má svalnaté tělo s nápadně dlouhými zadními běhy. Svalstvo zajíce je tvořeno velkým množstvím dlouhých svalových vláken s vysokým obsahem myoglobinu, který umožňuje svalům vytrvalou práci. Proto se zajíc dokáže pohybovat značnou rychlostí i na velké vzdálenosti. Vzdálenost, kterou je schopen uběhnout, je rozdílná a je závislá mimo jiné na konfiguraci terénu a počasí. Rychlost, kterou při útěku může vyvinout, se pohybuje mezi 70 až 80 km/hod. Přestože zajíc umí plavat, mnoho jich přichází při povodních o život (hynou následkem stresu a prochladnutí). Ve svém okrsku se pohybuje po ochozech a pěšinkách, které si udržuje ušlapáváním a ukusováním vegetace, aby se při pohybu nerousal. V hrožení vřeštivě naříká, při honcování se zajíci ozývají vřeštěním, při pastvě mroukají a mladí zajíčci pískají. Významnými hmatovými orgány jsou u zajíce hmatové chlupy, na nejpřednější části těla – na čele, v okolí horního pysku a očí, kde jsou nejdelší a mají největší význam. Tyto spolu s dokonalým ústrojím rovnováhy umožňují zajíci bezpečný pohyb v terénu i za zhoršené viditelnosti. Zajíc má velmi jemný, dobře vyvinutý čich. Dobře vyvinut je u zajíce také sluch. Pachové lícní žlázy používá k nanášení pachu na tělo, přířitní žláza a žláza pigmentová za nosem slouží pro značkování stanoviště.
Biologie Fylogenetický vývoj zaječí zvěře probíhal v pásmu stepí a lesostepí, proto jsou i potravní nároky v kulturní krajině fixovány na okraje polí a lesů. Důležitým činitelem ovlivňujícím životní podmínky je u zajíce dostatečný množství potravy. V neposlední řadě také její rozmanitost, kvalita a přístupnost. Dále pak na povětrnostních podmínkách, množství slunečního svitu a množství atmosférických srážek. Zaječí zvěř je k teplotním výkyvům velmi dobře přizpůsobena. Tělní pokrývka i schopnost tělesné termoregulace jim umožňuje přežívání v prostředích, v nichž teplota kolísá v širokém rozpětí. Zajíce nalezneme na okrajích pouští, kde se denní teploty pohybují nad 40˚C, žije však i v severských oblastech, kde teplota klesá pod 20˚C. Přežívání v těchto rozdílných teplotních poměrech mu umožňuje hustá srst , která ho chrání před proniknutím chladu na tělo. Veliké ušní boltce (slecha), slouží také jako orgány tepelné regulace. Za vysokých teplot se pro ochlazování těla vysoko vztyčují tak, aby mohla být větříkem dostatečně ochlazována krev, která v nich proudí. V chladnějších prostředích si zajíc přikládá slechy těsně k hřbetu tak, aby zde proudící krev nebyla vzdušným prouděním nadmíru ochlazována. Rozmnožování u zajíců neprobíhá pouze v měsících září až listopadu . Od druhé poloviny prosince již dochází často k honcování. Doba březosti je 42 až 44 dny a mláďata se rodí na vysokém stupni vývoje. Novorození zajíčci jsou již osrstění, mají otevřené oči a odklopené ušní boltce a jsou schopni udržovat tělesnou teplotu (funkční termoregulace). Tato vysoká tělesná vyspělost mláďat zajíce souvisí s prodlouženou dobou gravidity. Obecně podle stupně vývoje zárodků v děloze, vyspělost zárodku zajíce okolo 30. dne gravidity odpovídá stupni vyspělosti novorozených mláďat například u králíka. Znamená to tedy, že přibližně až 14tidenní přenášení zárodků v děloze umožňuje dosáhnout jejich vysokého stupně vývoje. Zajíčci po 10 dnech života přijímají první rostlinnou potravu a po třech týdnech se osamostatňují. Pohlavní dospělosti dosahují v deseti měsících. Počet mláďat ve vrhu zajíce se pohybuje v rozmezí od jednoho do čtyř, nejmenší vrhy jsou jarní a podzimní, nejpočetnější pozdně jarní a letní. Prakticky při každé graviditě se z
vaječníků uvolňuje více vajíček než se narodí mláďat. Stejně jako u pravých hlodavců i u nepravých se vyvinula schopnost resorpce (vstřebávání) nadbytečných nebo poškozených plodů zahnízděných v děložní sliznici. Počet resorbovaných plodů většinou závisí na výživném stavu matky, ale také na hustotě populace daného druhu a dostatku či nedostatku potravních zdrojů. Resorbované nadbytečné plody pomáhají ramlici dodat potřebnou energii k zajištění optimálního vývoje zbývajících plodů během prodloužené gravidity. Zaječka ročně v průměru odchová 6 až 9 zajíčat, které kojí většinou v noci po dobu 2 až 3 týdnů. Po kojení zaječka od zajíců odskakuje a odchází. Snaží se tak snížit možnost sledování své pachové cesty predátory a ochránit tak mláďata. Ta v prvých dnech po narození ještě nemají své pachové žlázy aktivní. Pachové žlázy u zajíce jsou pouze tři. Párové žlázy jsou na obou lících, jejich sekret zajíci otírají na přední běhy při čistění a značkují tak svou stopu, nepárová žláza je na čenichu, její sekret značí hlavně místo příjmu potravy, a další žláza je nad řitním otvorem, její sekret se otírá o bobky. Zajímavá vlastnost při kojení mláďat je skutečnost, že jestliže v areálu kde ramlice porodila svá mláďata a přichází je kojit, se nacházejí i mláďata jiné samice, neodmítne je nakrmit také. Za standardní poměr pohlaví lze považovat 1 : 1. Za přirozený poměr mladých a starých zajíců lze považovat též poměr 1 : 1, i když lze předpokládat značné výkyvy v jednotlivých letech. Zvýšení početnosti zaječek a snížení počtů mladých zajíců je jasným signálem o tom, že vnější tlak na populaci narůstá. Pro geneticky i reprodukčně stabilizovanou populaci je vhodná hustota zazvěření 40ks/100ha. Hustota zaječí zvěře 10/100ha je kritickou hranicí blížící se kolapsu populace.
Přikrmování zvěře Zajíc je vyhraněný selektivní příjemce potravy, to znamená, že při pastvě vybírá pečlivě vhodné druhy trav a plevelů. Pohybuje se hopkováním, přičemž vždy vybere pouze vhodné rostlinky, na které dosáhne. Mladé bylinky a trávy ukusuje vesměs u země, kdežto z vyzrálých rostlin ukusuje vrchní část. Potřebuje tedy energeticky bohatou potravu, kterou je schopen zpracovat a využít. Pastvě se zajíci věnují intenzivně v ranních hodinách odpoledne. Ke svému životu potřebuje zajíc určité území, jehož velikost závisí na potravních zdrojích. Nejedná se ovšem o teritoria v pravém slova smyslu, ale spíše o domovské okrsky, ze kterých se zajíci navzájem vyhánějí. Naopak zajíci žijí společenským životem, přičemž však respektují skupinovou hierarchii, v rámci které je vůdčí vždy nejsilnější samec. Při pastvě se shromažďují u atraktivních zdrojů potravy bez jakýchkoliv známek agresivity. Složení potravy je pro zajíce jedním z limitujících faktorů. Zejména je důležité zastoupení řady tzv. plevelů (mateřídouška podporuje trávení, kyselina acetylsalycilová ve větvičkách vrb působí antiparazitálně atd.). Plevele jsou však v současnosti druhově velmi omezené a neobdělávané pozemky jsou okupovány agresivními ruderálními druhy, které byly v minulosti potlačované. Předkládaná krmiva V jadrném krmivu by neměl obsah bílkovin překročit 15%, neboť jejich vyšší obsah snižuje přirozenou imunitu organismu. Také obsah tuku by neměl překročit
2%, neboť vyšší obsah se nepříznivě projevuje na kondici zajíců a může vést k reprodukčním potížím u zaječek. Zrno ovsa je nejvhodnější krmivo. Vysoký obsah celulózy stimuluje peristaltiku střev. Je vhodné je doplnit částečně otrubami, do kterých lze přidat kokcidiostatika. Ideální není zrno pšenice, neboť obsah proteinů dosahuje až 20% podíl. Podíl Ca : P je 1 : 6-7, přičemž optimální podíl je 1 : 1,5. Vysoký příjem pšenice může končit až úhynem. Kukuřice nesmí tvořit základ krmné dávky, protože má nevhodný podíl Ca : P a vysoký obsah tuků. Zrno ječmene je vhodnou dietetickou hodnotou, podporuje tvorbu mléka a má nízký obsah Ca. Dužnatá krmiva jsou především zdrojem vody a eventuálně vitamínů. Vhodnými dužnatými krmivy jsou – krmná řepa, krmná mrkev, kedlubny, kapusta, topinambury, dubové větve, dobrá letnina a dobře usušené jetelové nebo vojtěškové seno. Nevhodná je cukrová řepa a řepný chrást. Pro zaječí zvěř je typické, že nevyhledává krmelce. Z tohoto důvodu se musejí stavět tam, kde se zajíc nejvíce vyskytuje. Na jeho výskyt nejlépe poukazují jeho ochozy a jiné pobytové znaky. Nutné je zabezpečit zaječí krmelce proti přístupu jiné zvěře, zejména spárkaté. Dobře lze využít krytých bažantích zásypů, které zajíci rádi navštěvují. Dužnatá krmiva (krmná řepa, topinambury, jablka atd.) pohazujeme buď na zem, nebo ji můžeme napichovat na nízké kůly. V okolí krmelců by měli být poházené též větve z ovocných stromů, jívy, osiky, dubu a jiných vhodných dřevin. Nejlepší formou přikrmování zajíců je však zakládání políček, nebo remízků s cíleným složením plodin tak, aby nedocházelo k potravním stresům a následným úhynům zajíců. Vhodné jsou tedy takové kombinace jako je např. jetelotráva, vojtěška, ozim, které zajišťují nepřetržitý zdroj potravy. Existují však i moderně sestavené speciální směsky o desítkách komponent, obsahující všechny pro zajíce potřebné rostliny. Určení věku zajíce Délka života zajíců žijících ve volné přírodě lze pouze odhadovat. V každém případě je výsledek určování věku vždy nepřesný. Věk zajíce se podle fyziologické kapacity jeho organismu odhaduje na 12 až 13 let. Přesto byl učiněn pokus o věkové rozlišení zajíců pomocí přesně evidovaného data sledovaných jedinců s následujícím výsledkem, který je možno nazvat hypotetickým: do 12 měsíců věku – mládě (juvenilní), od 1 do 2 let – dospělý zajíc, od 2 do 3 let – zajíc středního věku, od 3 let jako staří zajíci. Metody k určení věku zajíce: 1. Podle stupně zkostnatění epifýzy loketních kostí - přibližně kolem 8 – 12 měsíce života mizí na dolním konci loketní kosti zajíce chrupavčitý hrbolek spojující diafýzu s distální epifýzou. Lze u mladého zajíce snadno nahmatat při ohnutí předního běhu do pravého úhlu cca 2cm nad ohybem 2. Laboratorní metoda - váha čočky
3. Dle stupně fyzického vývoje - pozor hmotnost není určující, může být projevem nemoci. 4. Ostatní metody – nejsou přesné Pevnost slechu Pevnost čelní kosti Natržení slechu Lámání běhu U zajíců je také velmi málo rozlišný pohlavní dimorfismus. Pohlaví lze rozlišit jen podle pohlavních orgánů, kde je rozdíl mezi tvarem a velikostí pyje zajíce a poštěváčku zaječky.
Choroby zaječí zvěře Během roku, lze u zaječí zvěře pozorovat některá kritická období, která mohou následně ovlivňovat stavy zajíců. V předjarním období po oslabení organismu může dojít k propuknutí některých závažných bakteriálních onemocnění, ze kterých lze uvést například pasteurelózu zajíců, pseudotuberkulózu (Yersiniozu), stafylokokózu nebo na člověka přenosnou tularemii. V tomto období dochází rovněž k aktivaci plicní červivosti, jejímž průvodcem jsou u zaječí zvěře ostrůvkovitě rozšířené plicnivky rodu Protostrongylus. Vysoké počty patologických nálezů v plicích zaječí zvěře mají původ právě v této parazitóze. Z dalších parazitárních onemocnění dochází k první vlně střevní kokcidiózy, která je v našich podmínkách zpravidla vyvolána více druhy kokcidií rodu Eimeria. Vzestup parazitárních invazí je znám v tomto čase i u žaludečně – střevních červů (rod Graphidium, Trichostrongilus, Trichocephalus a další). Postižená zvěř hubne a hyne v důsledku vyčerpávajících dlouhodobých průjmů. Pro úplnost je třeba vzpomenout i střevní tasemnice (rod Mosgovoyia, Ctenotaenia a Andrya), které však v našich podmínkách nemají větší význam. Jejich výskyt je ojedinělý, do 2,3%, obdobně jako u červů rodu Passalurus. Za další rizikové období lze považovat polovinu července až polovinu srpna, kdy dochází k prudkému snížení rozmanitosti potravní nabídky pro zaječí zvěř. Toto onemocnění se souhrnně nazývá monodietní syndrom (steatóza) zaječí zvěře. Střevní mikroflóra zajíce se nedokáže dostatečně rychle přizpůsobit nové situaci a dochází k tzv. kvantitativnímu a především kvalitativnímu hladovění. Prakticky to znamená, že zaječí zvěř sice přijímá dostupnou potravu, ale dokáže ji strávit jen částečně. V tomto období rovněž nastupuje druhá, i když mírnější vlna střevní kokcidiózy, která zpravidla zdecimuje mladou zvěř. Rovněž hnojení N – hnojivy převážně meziplodin se projeví pomístně nárůstem subklinické formy hemoglobinémie. Toto období je pro zaječí zvěř velice těžké. Tomu odpovídají změny v některých krevních parametrech. Jsou zjišťovány změny v koncentracích bílkovin, bilirubinu, některých minerálů a zvýšená aktivita jaterních enzymů. Na zimní období se zajíci dokáží, pokud k tomu mají přirozené podmínky, dobře připravit. Díky tukovým rezervám přečkají zimu, pokud není abnormálně dlouhá a sněhová pokrývka není příliš vysoká.
Zajíci začínají ukládat zásobní tuk již koncem září, i dříve. Nejvíce, zhruba 98,7% je ho nahromaděno v břišní dutině okolo ledvin a menší množství pak mezi lopatkami. Ojediněle najdeme tuk ještě pod osrdečníkem na srdci, zvláště u starších, dobře živených jedinců. Charakteristické pro tento srdeční tuk je, že se nikdy nevstřebává. Stravování tukových zásob v zimě může však zajíce v současnosti ohrožovat. V tuku se totiž hromadí některé organické cizorodé látky, které patří do skupiny polychlorovaných bifenylů a organochlorovaných sloučenin ( izomery HCH, HCB analoga DDT aj. ), ty mohou při rychlém odbourávání a vstřebávání tuku vyvolat autointoxikace organismu. Sledování zdravotního stavu je jednou z důležitých součástí péče o volně žijící zvěř. Především u zajíců, kteří z hlediska výskytu infekčních onemocnění (většinou také přenosných na člověka) představují velmi rizikovou část volně žijící zvěře, je nutné znát aktuální zdravotní stav populace a na základě této znalosti přijímat opatření, důležitá pro myslivecké hospodaření se zaječí zvěří. Onemocnění se dělí do skupin dle původu (bakteriální, virová, parazitární) a doby trvání (aktuální, chronická). Někteří původci ze skupiny bakterií a virů mají schopnost při pomnožení v organismu zvěře získat vyšší či nižší virulenci. V případě překonání onemocnění může u zvěře vzniknout celoživotní či dočasná, krátkodobá imunita. Charakteristickou vlastností přenosných onemocnění je možnost nekontrolovatelného šíření při vzájemném kontaktu mezi postiženými a zdravými zvířaty. Přenos probíhá zpravidla přímým stykem, kapénkovou infekcí nebo infikovanou krví za pomocí přenašečů. Tuto funkci zpravidla plní sající hmyz, klíšťata či jiní ektoparazité. 1. Bakteriální choroby Do této početné skupiny jsou řazena všechna nakažlivá onemocnění způsobovaná patogenními bakteriemi různých tvarů a velikostí. Leptospirosa Leptospiróza je závažnou bakteriální chorobou, přenosnou ze zvířat na člověka (zoonóza). Hlavním rezervoárem této choroby v přírodě jsou volně žijící hlodavci. Choroba se však v mnoha typech vyskytuje také u hospodářských či společenských zvířat. Vstupní branou infekce do organizmu jsou drobná poranění kůže či sliznice. Průběh onemocnění je po počáteční horečkovité fázi ve většině případů chronický, při vzplanutí akutních orgánových onemocnění jsou postižena především játra, ledviny či centrální nervový systém. V populacích zajíců se protilátky proti leptospirám zjišťují převážně u chronických případů, kdy postižený jedinec ohrožuje svoje okolí především jako bacilonosič. Tularemie Tularémie je infekční onemocnění, které postihuje především hlodavce a zajícovité (ale také další savce, ptáky i člověka), probíhá ve většině případů jako akutní onemocnění, které u zajíců často vyvolává pouze tzv. otravu krve (septikémii) a zajíci hynou během několika dnů. Méně častý je chronický průběh, kdy nemocní zajíci ztrácí především ostražitost a pohyblivost a v důsledku onemocnění hynou během několika týdnů. Při chronickém průběhu vznikají viditelné změny na orgánech, především na mízních uzlinách (zvětšení, zánětlivé změny), játrech, slezině a plících (drobné žlutavé uzlíčky). Zjištění vyššího počtu zajíců s pozitivním nálezem protilátek
proti tularémii tedy znamená akutní ohrožení populace a je vždy spojeno s vyšším úhynem zvěře. Bruceloza Onemocnění brucelózou je obecně považováno za chronicky probíhající chorobu, která postupně vyvolává zánětlivé změny na pohlavních orgánech, mízních uzlinách, slezině, játrech a plících. U hospodářských zvířat jsou to právě aborty (potraty), vznikající v důsledku zánětlivých změn na pohlavních orgánech, které jsou ekonomicky nejzávažnějším projevem tohoto onemocnění. Možnost onemocnění člověka při kontaktu s nemocným zajícem je nejzávažnějším zdravotnickým problémem. Při hodnocení nálezu protilátek proti brucelóze v krvi zajíců je nutné tuto skutečnost hodnotit především z dlouhodobého hlediska jako možnost potenciálního zdroje infekce pro hospodářská zvířata, případně člověka. Hromadné úhyny zajíců na akutní onemocnění brucelózou dosud nebyly popsány. Listerioza Je velice vzácné onemocnění zaječí zvěře. Nemoc se přenáší přímým stykem mezi zvěří, infikovaným krmivem a klíšťaty. Z klinických příznaků lze uvést malátnost, sníženou ostražitost, ospalost, ochrnutí, křeče a poruchy centrálního nervového systému. Pasteureloza Tato nemoc může probíhat ve dvou formách. Plicní septické onemocnění je spíše známo pod dříve užívaným názvem hemorrhagická septikémie. U zaječí zvěře se s tímto onemocněním setkáváme zpravidla na jaře či na podzim, kdy je zvěř silně oslabená vnějšími vlivy, poklesem potravní nabídky a vlhkým počasím. K přenosu dochází přímým stykem zvířat, ale i přes dýchací a trávicí cesty. Postižení jedinci jsou malátní, ztrácí plachost, špatně dýchají a z nosních otvorů jim vytéká hlenovitý výměšek. Salmonelozy Se salmonelozou se spíše než v přírodě můžeme setkat ve farmovém chovu zaječí zvěře. Onemocnění probíhá ve dvou formách. Je to forma akutní, která končí jako celková otrava, a forma chronická manifestující se jako zánět žaludku a střev. Stafylokoky Vyskytuje se ve dvou formách (chronická, akutní). Onemocnění se vyskytuje převážně v předjaří po tuhých zimách, kdy je zvěř značně vyčerpaná. Přenos je možný přímým stykem při honcování zaječí zvěře, infikovaným, krev sajícím hmyzem a blechami. Nemoc se projevuje zpravidla překrvením orgánů a sliznic, případně se vyskytují drobné krváceniny. Doprovodným příznakem je kožní ekzém. Spirochetoza (syfilis, příjice) Velice vzácně se vyskytující pohlavní onemocnění zaječí a králičí zvěře. K infekci dochází převážně při honcování přímým stykem mezi jedinci, vyloučit však nelze ani pasivní přenos. U živé zvěře pozorujeme v okolí řitního otvoru, na mléčné žláze i jednotlivých částech hlavy včetně nosu a slechů vylysání srsti a tvorbu drobných vřídků se zatvrdávajícími krustami. Pohlavní orgány jsou silně zvětšené s otoky. Charakteristický je i serozně hnisavý výtok a tvorba vředů.
Pseudotuberkuloza K nákaze dochází příjmem infikované potravy, dýchacími cestami či mechanickým poškozením kůže a sliznic. K propuknutí dochází při stresových stavech, při oslabení organismu zvěře, deficitu vitamínů v přirozené potravě a při vlhkém počasí. Zpravidla se s tímto onemocněním setkáváme v předjarním období, méně pak na podzim. 2. Virová onemocnění Akutní virová hepatitida Onemocnění probíhá velmi často v akutní formě. Při patologickém vyšetření převládají změny na játrech, vzácněji na ledvinách a slezině, doprovázené četnými krváceninami. Mimo uvedené orgány bývá postižen i mozek, plíce a srdeční sval. Myxomatoza U zajíců se tato vyskytuje jen výjimečně. Původce je citlivý na vyšší teploty a je dobře likvidován i 2-5% formolem. Nákazu přenáší bodavý hmyz i členovci, zvláště v letních měsících a na podzim. Inkubační doba trvá 4-10 dní. U postižených jedinců se na hlavě objevují lokální či rozptýlené změny charakterizované jako otoky a vředy. Na sliznicích se tvoří hlenové až hlenohnisavé výtoky, které slepují v bezprostředním okolí srst. 3. Parazitární onemocnění U zaječí zvěře je velmi pestrá parazitofauna. Pro přehlednost ji lze rozdělit na skupinu parazitů vnitřních (endoparazité) a skupinu parazitů vnějších (ektoparazité) Vnitřní parazité Plicní červivost V našich podmínkách se onemocnění vyskytuje ostrůvkovitě, neboť druhy plicnivek, které toto onemocnění vyvolávají, potřebují ke svému vývoji nutně mezihostitele. V tomto případě se jedná o slimáky a plže. Onemocnění se u zaječí zvěře vyskytuje samostatně nebo v kombinaci s některým bakteriálními onemocněními. Při patologickém vyšetření zjišťujeme plicní edem a překrvení plic. Zánět plic a průdušek je doprovázen hlenohnisavým výtokem. Na plicích jsou zjišťována šedavá ložiska. Při masivním přemnožení se v průdušnici či průduškách objevují i samostatní parazité ve formě shluků obalených vazkým hlenem. Žaludeční a střevní červivost V žaludku velmi často parazituje vlasovka zaječí, což je červeně zbarvený oblý červ nitkového tvaru. Při patologickém vyšetření je charakteristická zduřelá žaludeční sliznice, pokrytá sklovitým hlenem. Nejčastěji vyskytující se střevní parazit je vlasovka králičí. Dalším, relativně často se vyskytujícím parazitem je tenkohlavec zaječí. Většinou se vyskytuje ve společné invazi s předchozím druhem, čímž vzniká znásobení patogenity a zvýšení zatížení trávicího traktu zaječí zvěře. Hynutí je pozorováno hlavně u mladé zvěře.
Střevní červivost Mezi skupinu plochých červů, parazitujících v tenkém střevě zaječí zvěře, řadíme tasemnice rodu Andrea, Ctenotaenia, Mosgovoyia. Všechny druhy tasemnic se u nás vyskytují v malé intenzitě invaze a nejsou žádným velkým nebezpečím. Problematický však může být jejich výskyt v umělém odchovu mladých zajíců, kde mohou způsobit ucpání střeva a následný úhyn nebo ochrnutí zadních běhů zajíce v důsledku působení tasemnicemi produkovaných endotoxinů. Střevní kokcidie Tito drobní parazité lokalizovaní v tenkém střevě jsou v průběhu roku základním limitujícím faktorem pro přežívání zaječí zvěře. Zpravidla se vyskytují v invazích a vysokých intenzitách. Běžně je v populacích postiženo kokcidiosou 6096% zaječí zvěře. U postižené zaječí zvěře je typický průjem doprovázený mnohdy nápadnou plynatostí střev a úbytkem váhy. Častým příznakem je skřípání zubů a v poslední fázi i křečové stavy. U zaječí zvěře se kokcidiosa vyskytuje ve dvou vlnách, a to v měsících duben-květen a srpen-září. Ve volných honitbách se léčení běžně neprovádí. Úspěšná léčba je známa sulfonamidovými preparáty v klecovém chovu této zvěře. Toxoplasmoza U zaječí zvěře se v tělních dutinách, ve vnitřních orgánech a sliznicích vyskytují citlivé zárodky rohlíčkovitého tvaru. V mozku, játrech, ledvinách, slezině a plicích se vyskytují drobné útvary nazývané pseudocysty. Ty se u zaječí zvěře vyskytují u 6-13 vyšetřených jedinců. Toxoplasmoza je přenosná i na člověka. Vnější parazité Prašivina Velmi vzácné onemocnění. Prašivina se u zaječí zvěře vyskytuje v průběhu celého roku, i když se s ní častěji setkáváme na podzim. Klinicky postižení mladí jedinci jsou hubení a ztrácí srst. Mnohdy dojde k samovyléčení postiženého jedince. Cizopasní členovci U zajíců parazituje blecha a vši. Obdobně se vyskytují i klíšťata. Tito ektoparazité zneklidňují zaječí zvěř a mohou se za určitých podmínek podílet na šíření některých závažných bakteriálních či virových onemocnění. 4. Orgánoví parazité Motoličnost V určitých lokalitách je zaječí zvěř vzácně hostitelem motolice kopinaté a motolice jaterní. Výskyt motoličnosti u zaječí zvěře je vázán na přírodní lokality se stabilním výskytem těchto parazitů. Dalšími orgánovými parazity zaječí zvěře jsou např. capilariosa a cysticerkozy.
Mezi ostatní onemocnění zaječí zvěře lze jmenovat opar lysavý, monodietní syndrom, methemoglobinemie, aflatoxikoza a nádorové onemocnění.
Faktory biotické, především potom predační tlak Další příčina úbytku stavů zajíců je predační tlak. Predátoři jsou velmi významnou součástí biocenóz, která reguluje stavy populací zajíců. Za nebezpečné lze ve vztahu k zaječí zvěři považovat v našich podmínkách psovité, kočkovité a lasicovité šelmy, zvěř černou, z pernaté zvěře pak především jestřába lesního, výra velkého a některé krkavcovité ptáky. Vzhledem k tomu, že řada druhů predátorů je celoročně hájena, nelze o jejich regulaci uvažovat. Psovití predátoři, především pak liška, je významným faktorem, který omezuje populace zajíců. Dokládá to řada objektivních šetření a statistik. Ty ukazují, že zatímco v roce 1933 bylo v Čechách uloveno 8600 lišek, v posledních letech je u nás loveno 60 000 a více kusů. Kun bylo roku 1933 uloveno asi 1000 kusů, v současnosti je jich loveno minimálně 16 000 kusů. Co se týče vran, těch bylo v roce 1935 uloveno 164 000, zatímco v současnosti se jejich odlov pohybuje na úrovni pod deset tisíc. Stavy lišek se prakticky od poloviny sedmdesátých let minulého století začaly stále výrazněji zvyšovat a to nejen v celé České republice, ale obecně i v Evropě. Na výši stavů se může pouze usuzovat podle výše ročních úlovků. Přestože jsou lišky celoročně velmi intenzivně loveny, je možno předpokládat, že skutečný stav populace lišek v přírodě je 3 až 4 násobně vyšší než je jejich roční lov. Skutečná spotřeba potravy lišky se ročně pohybuje v rozmezí od 240 do 300kg, z toho však nejméně 180kg činí potrava živočišného původu. Podíl drobné zvěře (tj. hlavně zajíců a bažantů) činí až 50kg. Starší zdroje dokonce udávají, že liška ročně spotřebuje až 60 zajíců, poslední redukované údaje stanovují roční konzumaci na 12 zajíců/lišku. Podíl myšovitých hlodavců v potravě je velmi vysoký a předpokládá se, že liška jich ročně uloví až 4000. Černá zvěř je jistě faktorem, který značně působí na regulaci stavu zaječí populace v našich podmínkách a střední Evropě vůbec. Jejich několikanásobný vzrůst stavů populace od minulých desetiletí a jejímu stálému nárůstu lze předpokládat, že predační tlak černé zvěře na drobnou zvěř obecně je jedním z nejvýznamnějších predačních tlaků vůbec. Doposavad nebyly provedeny vědecké a objektivní zjištění jejího predačního tlaku na zajíce a zvěř drobnou. V potravě jezevce se zajíc vyskytuje asi ve 3%, v potravě kuny pak v 5,5% a potravě tchoře tmavého přibližně kolem 3%. Další predátorem zajíce je rys ostrovid. Z dravců je zajíci nebezpečný jestřáb, ale také káně (především pro mladé jedince), přičemž jeho zastoupení v potravě obou druhů pernatých predátorů činí 5 až 6%. Uvedená čísla jsou však jistě závislá na místních podmínkách a ročním období. Dalším, kdo přímo negativně ovlivňuje vývoj populací zajíce, je člověk. A to především svými aktivitami do kterých patří vlivy zemědělské výroby, průmyslu, energetiky, násilných úprav krajiny, dopravy, rekreace a turistiky. Antropické faktory lze považovat za nejdůležitější vzhledem k rozšíření, stavům a složení zaječích populací. Je jisté, že některé faktory, například zemědělství a průmysl, jsou přímo zodpovědné za antropogenní zátěž krajiny chemickými prvky, rizikové z nich nevyjímaje (organochlorovými sloučeninami, prachové úlety a plyny SO2 ,NOx a aj.).
Králík divoký (Oryctolagus cunicolus) Historie a rozšířšní Králík divoký je nepůvodní druh. Původně se vyskytoval v západní části Afriky a později byl vysazen v Americe, Austrálii a Novém Zélandu. Na naše území se postupně dostali divocí králíci z jihozápadního Středomoří, přes Francii a Německo. Již ve 13. století byl jeho chov zaveden v zaplocených zahradách a za zídkami klášterů za účelem poskytnutí dostupné chutné potravy v době půstu. Některým králíkům se však podařilo uniknout do volnosti a tím se vytvořil základ volného chovu v honitbách. U nás byl značně rozšířen v agrární krajině od teplých nížin až do podhůří (do 700m n. m.), kde byla prostupná zemina (spraše, černozemě, jílovitohlínité a písčité půdy) k vytvoření nor pro život v koloniích. Velmi dobré početní stavy snížila v 50. letech myxomatóza, která v nepravidelných intervalech znovu výrazně zřeďuje populaci králíků. Dnešní početní stavy se pohybují na hranici zachování druhu. Králík divoký patří do: třídy – savci (Mammalia) podtřídy – živorodí (Theria) nadřádu – placentálové (Placentalia) řádu – zajíci (Lagomorpha) čeledi – zajícovitých (Leporidae) rodu – králík (Oryctolagus) druh – králík divoký (Oryctolagus cuniculus).
Legislativa Doba lovu králíka divokého je stanovena podle zákona 449/2001 Sb., o myslivosti, upraveno vyhláškou 245 ze dne 7. června 2002 o době lovu jednotlivých druhů zvěře a bližším podmínkám provádění lovu. Králík divoký se loví od 1. listopadu do 31. prosince. Celoročně ho lze lovit v oplocených vinicích. Oplocením se pro tyto účely podle vyhlášky ze dne 7. června 2002 rozumí takové oplocení, které celoročně zabraňuje uvedeným druhům zvěře volně vnikat na tyto plochy.
Zoologie Pojmenování: Samec – Králík
Samice – Králice Mládě – Králíče Divoký králík je menší než zajíc, zavalitější, má zakulacenou hlavu a krátká slecha. Jeho tělo je 45cm dlouhé a 18cm vysoké. Průměrná hmotnost se pohybuje kolem 1,5kg. Srst těchto králíku je kratší šedé až šedohnědé barvy. Může se také křížit s domácími králíky a kříženci se zpětně přebarví již v druhé generaci do uváděného zbarvení divokých králíků. Na pastvě hopkuje, při nebezpečí vyráží, kličkuje a vjíždí do nory. Běhá velice rychle, ale brzy se unaví. V ohrožení vřeští nebo piští, při honcování mrmlá. Velmi dobře slyší, vidí lépe než zajíc a čich má také dobře vyvinut. Je velmi ostražitý a na zjištěné nebezpečí reaguje zadupáním a bubnováním, které je slyšet až na 50m. Podle vnějších znaků nelze rozlišit pohlaví. Rozlišit ho lze pouze podle pyje u králíka.
Ekologie Jeho výskyt je omezován nadmořskou výškou. V oblastech ležících 600m n. m. je vzácný, v místech přesahujících 700m n. m. již nežije. Králík divoký je zvěří nižších poloh (150 až 400m n. m.). Obývá suché teplé lokality porostlé keři nebo mezernatým porostem, kam prostupují sluneční paprsky. Králíci žijí v párech tvořených na jedno období rozmnožování. Vyhrabávají si brlohy, a proto dávají přednost lehčím, písčitým půdám. Brlohy jsou různě veliké a členité a většinou k nim vede několik nor. Králíci se od nich příliš nevzdalují a v nebezpečí v nich hledají bleskurychle záchranu. Králík je převážně noční živočich a začíná se pást (v okolí svých nor) navečer. Dospělí jedinci se někdy zdržují mimo noru i za dne, zvláště za příznivého počasí. Králík je rychlejší a mrštnější než zajíc a při úprku často bleskově mění směr. Reprodukční doba začíná již brzy na jaře, kdy dochází k honcování a po 28 dnech králice vrhnou do připravené nory 4 – 8 slepých a holých králíčků, kteří prohlédnou až po 10 dnech a dospívají po pěti měsících. Do 4. až 5. dne jim naroste jemná podsada a po 6 týdnech normální srst. Králíci mohou mít až pět vrhů za rok. Kojení trvá 4 týdny. Vidoucí mláďata brzy vylézají z brlohu a pouštějí se do nejbližšího okolí. Pohlavně dospívají po pěti až sedmi měsících. Králice vržená na začátku roku se ještě v témže roce páří a mívá na podzim mláďata. Při jejich značném rozšíření, v blízkosti nor, docházelo často ke škodám nejen na okopaninách a pícninách, ale také na obilninách. Daleko větší škody byly způsobeny divokými králíky na ovocných sadech a vinné révě okusem a ohryzem. Předpokladem úspěšného chovu králíků je kvalitní výživa, dobrý zdravotní stav populace a dostatečné klidové a krytové možnosti. Složení potravy je velmi podobné skladby jako u zajíců. Jde jednak o travnaté a bylinné druhy, které bývají často spasené až po kořínky. Druhou hlavní částí potravy jsou vhodné keře a také mladé porosty stromů (včetně ovocných). Spásá byliny a traviny poblíž nor. V Americe se v 50. letech rozšířilo nakažlivé virové onemocnění „myxomatóza“, která naštěstí není přenosná na zajíce. Tato choroba byla zavlečena z Ameriky do Austrálie a využita proti přemnoženým králíkům. V roce 1953 byla zavlečena do Francie a již v roce 1954 se pomocí bodavého hmyzu rozšířila do celé západní Evropy. Při výskytu a krátké inkubační době (5 – 10 dní) dokáže likvidovat všechny domácí a divoké králíky v krajině. Domácí králíky lze preventivně očkovat,
ale divoké králíky nelze žádným způsobem preventivně ošetřit. Divocí králíci byli hlavním potravním zdrojem predátorů i dravců (lišky, kuny, tchoři, jestřábi, káňata, motáci aj.), nevyjímaje černou zvěř.
Citovaná a doporučená literatura: Bukovjan, K., Havránek, F., Král, F., 1998: Zajíc polní. Ministerstvo zemědělství, 24 s. Hanzal, V., 1993: Myslivost v obrazech zoologie. Českomoravská myslivecká jednota, Praha, 102s. Havránek, F., Hučko, B., Mudřík, Z., Chov zvěře a hospodářských zvířat v kulturní krajině, FOOD AND AGRICULTURE ORGANIZATION OF THE UNITED NATIONS Kučera, O., Kučerová, J., 2002: Zajíc v přírodě a chov v zajetí. Matice lesnická, 180 s. Kučera, O., Kučerová, J., Havránek, F., 2006: Zajíc včera dnes a zítra. Silvestris. Uhlířské Janovice, 124 s. IBSN 978-80-901775-9-8 Sýkora, I., Biologie zajíce polního. Myslivost 10/2007, str. 34 Vach, M., 1999: Myslivost, Silvestris. Uhlířské Janovice, 368 s. Vala, Z., Zabloudil, F., Zajíc polní a králík divoký - Jejich životní potřeby v současnosti Myslivost 7/2008, str. 49
