Evropské suchozemské želvy jejich chov a odchov
Lubomír Tichý
1
OBSAH OBSAH .............................................................................................................. 2 ÚVOD ................................................................................................................ 3 OBECNĚ O ŽELVÁCH ........................................................................................ 5 PŘEHLED EVROPSKÝCH DRUHŮ A JEJICH ROZLIŠENÍ .................................... 7 ŽELVA ČTYŘPRSTÁ (STEPNÍ)......................................................................... 7 ŽELVA ZELENAVÁ ........................................................................................ 9 ŽELVA ŽLUTOHNĚDÁ .................................................................................. 10 ŽELVA VROUBENÁ ...................................................................................... 12 UBYTOVÁNÍ..................................................................................................... 14 DOMÁCÍ VÝBĚH – TERÁRIUM .............................................................................. 14 Terárium pro mláďata............................................................................... 14 Terárium pro větší želvy ........................................................................... 15 JAK ZAŘÍDIT VENKOVNÍ VÝBĚH ........................................................................... 17 Výběh pro malé želvy ............................................................................... 17 Venkovní výběh pro dospělé jedince.......................................................... 18 POTRAVA........................................................................................................ 21 KOUPÁNÍ......................................................................................................... 24 PŘEZIMOVÁNÍ ................................................................................................. 25 ZIMOVÁNÍ DOSPĚLÝCH ŽELV .............................................................................. 25 ZIMOVÁNÍ MLÁĎAT ........................................................................................... 26 PROBUZENÍ ZE ZIMNÍHO SPÁNKU ........................................................................ 27 SOUŽITÍ S JINÝMI ZVÍŘATY ............................................................................. 28 JAK SE ŽELVY ROZMNOŽUJÍ? ........................................................................ 30 OPLODNĚNÍ SAMICE ........................................................................................ 31 HLOUBENÍ HNÍZDA A KLADENÍ ............................................................................ 32 SNŮŠKA ........................................................................................................ 33 INKUBÁTOR.................................................................................................... 34 DÉLKA INKUBACE VAJEC ................................................................................... 35 PÉČE O ČERSTVĚ VYLÍHNUTÁ MLÁĎATA ............................................................... 37 PŘIVYKÁNÍ MLÁĎAT VENKOVNÍM PODMÍNKÁM ........................................................ 38 NEMOCNÉ ZVÍŘE............................................................................................. 39 REGISTRACE CITES........................................................................................ 41
2
ÚVOD Jestliže čtete tyto řádky, získali jste pravděpodobně suchozemskou želvu. Želva je obecně stále v povědomí mnoha lidí jako nenáročné milé zvířátko vodné i pro alergické děti. Dostala se tak na seznam oblíbených domácích mazlíčků vedle křečků, pískomilů, bílých myšek či morčat. Jenže to je bohužel velký omyl, na který velká spousta mladých želv doplatí životem. Mnoho lidí si vůbec nepřipouští, že tohle malé stvoření se může dožít až 100 roků, vyrůst i 35 cm a dožadovat se dosti nevybíravým způsobem prostorného výběhu. Při dobré péči je želva tedy závazkem víc než pro jednu generaci. Při dodržení několika základních pravidel péče se suchozemské želvy rodu Testudo snadno chovají a výjimkou nejsou ani odchovy mláďat. Ke spokojenému životu potřebují především dostatek slunečního svitu, převážně rostlinnou potravu, prostorný výběh a zimování v dostatečně studeném a vlhkém sklepě. V tomto materiálu se dočtete především o chovu a odchovu evropských suchozemských želv, které v oblastech svého původu prožívají suchá a teplá léta a mírné až chladné zimy. Jejich největší aktivita se proto soustřeďuje do jarních a podzimních měsíců, zatímco v zimě upadají na 2-5 měsíců do zimního spánku a v létě prožívají další období snížené aktivity. Tomuto cyklu jsou podřízeny rady zde uvedené, které nebudou již alespoň z části platné pro druhy pocházející např. ze severní Afriky nebo jiných oblastí světa. Ač se to na první pohled nezdá, může se i želva stát velmi milým společníkem. Brzy ztratí plachost, naučí se jíst z ruky i přijít na zavolání (zvláště, když vždy něco dostane). Přesto není vhodným zvířátkem pro děti mladší než 10-12 roků, protože nesnese tvrdé zacházení neobratných rukou malých dětí. Případná i drobná zranění se želvám, podobně jako i jiným studenokrevným živočichům, hojí neochotně a velmi dlouho. Chov jedné nebo více želv není levnou záležitostí. Mnoho lidí má pocit, že pořízením zvířete veškeré investice končí. Je známo, že zatímco cena čistokrevného psa se pohybuje kolem 5-10.000 Kč, celoživotní náklady na jeho chov jsou rovny ceně průměrného osobního automobilu. Ani u želv není investice na zakoupení zvířete tou jedinou a poslední. Žádná želva se nespokojí s trochou sena a krabicí od bot. Takovéto zacházení nepřežije mládě déle než několik měsíců a dospělá želva několik málo let. Želvy mají nesmírně tuhý život a umírají velmi pomalu. Ty, které byly ponechány delší dobu v takovéto „péči“, bohužel nelze často vůbec zachránit. Přitom se vesměs jedná o vzácná, ve svém původním prostředí velmi ohrožená zvířata, která jsou na seznamu chráněných druhů. Chov v zajetí odchovaných jedinců je sice povolen, ale je přímo tragédií, jestliže jsou tato zvířata plíživě, i když možná neúmyslně zabíjena nevyhovujícími podmínkami chovu. Proto prosím, věnujte následujícím řádkům velkou pozornost a připravte své želvě co nejvhodnější prostředí tak, aby soužití s vaší rodinou
3
přežila co nejdéle. Odměnou vám bude čilé, spokojené a dobře rostlé zvíře, které bude v dospělosti schopné mít další potomstvo. Pokud se chcete o svého svěřence postarat opravdu svědomitě tak, aby se cítil dobře, prosím pečlivě pročtěte následující řádky. Nebude-li vám vše po přečtení tohoto materiálu jasné, zkuste vyhledat pomoc v jiných publikacích nebo v chatových diskuzích na internetu.
4
OBECNĚ O ŽELVÁCH Třída Plazi je systematicky rozdělena do čtyř řádů – Krokodýli, Hatérie, Šupinatí a Želvy. Poprvé se želvy v historii Země objevily v období dinosaurů, tedy asi před 200 miliony let. Do současnosti jich na světě přežilo něco málo přes 300 druhů. I přes jejich malý počet jsou velikostně i tvarově želvy značně proměnlivé. Největší současné vodní želvy dosahují velikosti krunýře až 2 m a hmotnosti asi 900 kg (kožatka velká), u suchozemských je velikost krunýře o něco menší, 1,3 m a váha okolo 300 kg (želva sloní). Naopak nejmenší želvy žijí v Jižní Africe a dosahují velikosti pouhých 8 cm (Homopus singnatus).
Želva Chersina angulata je jedním z endemických druhů Jižní Afriky, kde žije na podobných stanovištích jako jihoevropské druhy želv.
Želvy jsou známé především svou dlouhověkostí. Nejdelší doložený věk želvy je 188 roků. Zajímavý je i životní osud želvy sloní přivezené ze souostroví Galapágy samotným Charlesem Darwinem do Velké Británie. Později putovala do botanické zahrady v australském Brisbane a dožila se úctyhodných 175 roků. Také želvy evrpoského původu mohou prožít požehnaně dlouhý život. Celkem běžné jsou želvy chované v zajetí přes 50 let, ale existují i případy jedinců, jejichž věk je odhadován na 80-90 roků. Úspěšný chov želv je proto závazkem pro více než jednu generaci. Mezi lidmi přežívá pověra, že věk želv lze určit podle pravidelných přírůstků na krunýři. Tyto „letokruhy“ se vytvářejí nepravidelným střídáním období hojnosti a naopak klidu. U většiny jedinců se však počet těchto přírůstků shoduje s věkem jen velmi
5
přibližně. Především mladí jedinci rostou velmi rychle a krátké deštivé a chladné nebo naopak příliš horké a suché období může mít za následek změnu tvaru přirůstajícího proužku. Teprve v dalších letech se růst upraví. Želva sice obvykle roste po celý život, ale přírůstky se po asi 20. roku věku výrazně zmenší. U starých želv dochází často k takovému ohlazení krunýře, že není možné proužky spočítat. Želvy, stejně jako ostatní plazi, jsou poikilotermní živočichové. V překladu do srozumitelného jazyka to znamená, že nejsou samy schopny udržovat tělesnou teplotu na určité hladině, a jejich tělesná teplota a aktivita závisí na okolní teplotě prostředí. To ale neznamená, že nejsou schopny si tělesnou teplotu regulovat. Pobytem na slunci nebo naopak ve stínu jsou schopny udržet teplotu těla odlišnou třeba i o 15 °C proti okolní teplotě. K regulaci teploty přizpůsobují i svůj denní rytmus. Brzy ráno, pokud je teplota okolí alespoň 15 °C a svítí Slunce, se želvy probudí a vylezou ze svého nocoviště. Vyhledají místo, kam se opírají první sluneční paprsky a vystaví jim krunýř tak, aby na něj dopadalo co nejvíce tepla. Když zvýší svoji tělesnou teplotu na více než 30 °C, začnou hledat potravu. Nažerou se, a jejich aktivita ustává tehdy, když se teplota vzduchu neúměrně zvýší. V takovém případě zalezou zpět do stínu nebo se zahrabou do listí (půda je chladí). Na noc zalezou zpět např. do listí ještě v době, kdy je jejich tělesná teplota vysoká, proto jim díky izolační schopnosti listového opadu může vydržet velmi dlouhou dobu po západu slunce. Želvy jsou proto za slunečných a teplých dní nejaktivnější především brzy dopoledne nebo navečer, kdy nehrozí přehřátí, brzy na jaře a na podzim pak v poledních hodinách. Tmavý krunýř slouží ke snadnějšímu ohřátí těla v období chladných nocí.
6
PŘEHLED EVROPSKÝCH DRUHŮ A JEJICH ROZLIŠENÍ Na evropském kontinentu se vyskytují pouze 4 druhy želv – želva zelenavá (Testudo hermanni), želva žlutohnědá (Testudo graeca), želva vroubená (Testudo marginata) a želva čtyřprstá (Testudo horsfieldi). Všechny mají řadu určovacích znaků, podle kterých je můžeme určit, ale začínajícímu chovateli jejich rozlišení může činit jisté problémy. Je obecně dobré vědět, jaký druh chováme, protože každý má trochu jiné nároky a odlišné chování, kterému bychom se měli přizpůsobit.
ŽELVA ČTYŘPRSTÁ (STEPNÍ) Testudo horsfieldi Tento druh má nápadně plochý a téměř kruhovitý krunýř a pouze čtyři prsty na předních nohách. Dorůstá hmotnosti až 2 kg a velikosti krunýře asi 15-25 cm (ale výjimečně i 29 cm). Jeho barva není stálá - můžeme najít jedince od světle béžově hnědé po žlutozelenou až olivovou s tmavými až černými skvrnami. Je pravděpodobně nejhojněji chovanou želvou, protože její legislativní ochrana v přírodě ani v zajetí není tak přísná jako u jiných druhů, a tak je k nám stále hojně pololegálně přivážena z volné přírody. V přírodě žije tato želva na rozsáhlém území Iránu, Afghánistánu, Uzbekistánu, Kirgizstánu, Turkmenistánu a Kazachstánu a na sever zasahuje hluboko na území Ruské federace. Vystupuje do nadmořských výšek 1200-1500 m, kde se vyskytuje na travnatých bezlesých pláních. Ve svém původním prostředí žije tato želva v kontinentálních podmínkách klimatu. Do Evropy zasahuje její výskyt jen velmi malou částí v předpolí jižního Uralu. Prožívá tedy tuhé zimy s poklesy teplot hluboko pod bod mrazu a teplá a suchá léta s teplotami hodně nad 30 °C. Je proto želvou velmi odolnou, ale také zvyklou na aktivní život po dobu pouhých tří měsíců v roce.
rozšíření Testudo horsfieldi
7
Jednou z nepříjemných vlastností těchto želv pro chov v zajetí, kvůli které musíme přizpůsobit a důkladně zabezpečit venkovní výběh, je stavba nor o délce 80200 cm. V těch pak přečkávají nízké zimní a vysoké letní teploty zimním nebo letním spánkem. Mnoho želv se takto ve výběhu na podzim „ztratí“ a objeví se teprve na jaře, kdy se oteplí.
Mladý jedinec Testudo horsfieldi
Páření probíhá na přelomu března a dubna. Samec obíhá kolem samice, pak se zastaví hlavou proti hlavě samice, vytahuje šíji, hledí do jejích očí a občas ji může kousnout. Samice snáší až 5 vajec v jedné snůšce, ale může klást i jedno za druhým do různých míst s intervalem až 2 dny. Někdy samice nechce klást vejce dokud nezaprší. Mláďata se v přírodě vylíhnou obvykle za 80-110 dnů (v inkubátoru při optimální teplotě je to za 60-65 dnů). Ihned po vyklubání se zaryjí co nejhlouběji do půdy a tam přečkají zimu. Dožívají se průměrného věku 35-40 let. Protože jsou přizpůsobeny na suché a teplé klima, může u nich chladný a vlhký vzduch vyvolat různé bakteriální nákazy. Zimovat je možné pouze stoprocentně zdravou želvu. Želva stepní upadá do zimního spánku teprve tehdy, když teplota v noře klesne na 4-5 °C. Udává se, že bez problémů
8
může tento druh přezimovat v podmínkách až do -4,8 °C. Naopak teplé zimování (5-10 °C) želvy značně vyčerpává a podporuje rozvoj nemocí.
ŽELVA ZELENAVÁ Testudo hermanni Zejména díky nelegálnímu dovozu těchto želv z letní dovolené v 80. a 90. letech, ale v poslední době také díky častým odchovům je to druhá nejběžněji chovaná želva u nás. Od želvy žlutohnědé a vroubené se liší rozděleným nadocasním štítkem, přítomností rohovitého trnu na konci ocásku a naopak absencí ostrého šupinatého výrůstku na stehnech zadních končetin. Barva krunýře je značně proměnlivá. Jsou známi tmavě zbarvené jedinci s převládající černou barvou, ale i světlí jedinci, na nichž převládá barva žlutozelená. Mezi populacemi existuje značná variabilita jak ve velikosti, tak ve zbarvení. V přímořských oblastech a směrem na západ se setkáváme s jedinci malými, kteří zřídka překračují velikost 16-20 cm a hmotnosti 1 kg, zatímco ve vnitrozemí a na východě Evropy dorůstají tyto želvy až 30 cm a hmotnosti 3 kg.
Mladý samec Testudo hermanni boetgeri
Rozeznáváme dva poddruhy, z nichž pravá želva zelenavá (Testudo hermanni hermanni), charakteristická tmavým zbarvením krunýře a malým vzdrůstem se vyskytuje v západní Evropě (Španělsko, Francie, Itálie), zatímco poddruh Testudo hermanni boetgeri žije v Bulharsku, Rumunsku, Makedonii, Chorvatsku, Albánii, Turecku a Řecku.
9
Žije obvykle při pobřeží, ale vyskytuje se i v teplých nížinách vnitrozemské Evropy do nadmořských výšek ca. 500 m.
T. hermanni hermanni
T. hermanni boetgeri
Chov v našich podmínkách není náročný a vyžaduje možná o něco méně prostoru než chov ostatních evropských druhů (zvláště pokud chováte menší formy tohoto druhu). I tento druh se má snahu za nepříznivých podmínek zahrabávat, proto dbáme při stavbě venkovního výběhu také na kvalitu základů ohrazení. Páření probíhá krátce po probuzení ze zimního spánku nebo na podzim. Samec pronásleduje samici, kouše ji do zadní nohy, občas ji oběhne a kouše samici i do předních nohou a hlavy – snaží se ji zastavit. Pak vyleze na zadní část jejího krunýře a mohutným ocasem zakončeným rohovitým hrotem se ji snaží nadzvednout. Samice asi měsíc po probuzení snáší několik vajec - dospělé samice malého vzrůstu obvykle 2-3(5), velké samice 4-6 (8). Snůška se pak za měsíc opakuje. Dobře živené a zimované samice snáší až třikrát za sezónu, přičemž druhá snůška bývá obvykle největší. Za dobrých podmínek se dožívají obvykle nejméně 50, ale výjimečně i 80-100 let. K zimování využijeme vlhký sklep vhodný pro uskladnění brambor, kde teplota kolísá v rozmezí 1-5 °C a nikdy v něm nemrzne.
ŽELVA ŽLUTOHNĚDÁ Testudo graeca Taxonomie tohoto druhu želv je dosti složitá. Více či méně příbuzné populace tohoto druhu žijí roztroušeně, mnohdy značně izolovaně, v jihozápadní i jihovýchodní Evropě, severní Africe a západní Asii. V Evropě se vyskytují dva poddruhy někdy dokonce hodnocené jako samostatné druhy – T. graeca graeca a T.graeca ibera. Od ostatních poddruhů se liší nejen svým zbarvením, ale také (což je pro nás mnohem důležitější) způsobem života. Jsou to želvy, které obdobně jako jiné evropské druhy zimují alespoň 2-4 měsíce v roce – pro ostatní poddruhy není zimování přípustné, protože i v zimním období jsou v jejich domovině teploty vysoko nad bodem mrazu.
10
Prožívají jen kratší období útlumu a skutečné zimování je pro ně smrtelné. Proto je velmi důležité znát alespoň přibližně jejich původ nebo alespoň zařazení.
T. graeca graeca
T. graeca ibera
Evropské populace dorůstají do velikosti 25-30 cm a hmotnosti kolem 3, ale vzácně až 5 kg. Na předních končetinách má 5 prstů zakončených drápy, poslední štítek kaparaxu (horní části krunýře) nad ocáskem není rozdělený, ocásek je tupý, nemá ostrý trn, jako je tomu u želvy zelenavé. Na stehnech zadních nohou se nachází nápadný rohovitý výrůstek, který ani jeden z předchozích druhů nemá.
Asi patnáctiletá samice Testudo graeca ibera
Nejen rozšíření těchto želv, ale i biotop, ve kterém žijí, se překrývá s ekologickými nároky želvy zelenavé. Proto je mnohdy nalezneme společně v jedné oblasti. Vzájemně se však tyto dva druhy buď nekříží vůbec nebo jsou jejich kříženci jen velmi vzácní. Ač probíhá páření obou druhů na první pohled podobně, přece jen se
11
v určitých rysech liší, a tak k úspěšnému spojení obou partnerů nedochází. Samec (obvykle po dešti za teplého počasí) aktivně běhá po výběhu a hledá samici. Po vzájemném setkání a očichání začne samec do stamice bušit vidličnatě rozeklanými a zesílenými předními štítky plastronu (spodní část krunýře), zatímco se samice dál klidně pase. Teprve po chvíli si samce „všimne“ a začne mu utíkat. Samec obíhá samici, buší do ní a snaží se ji zastavit kousáním do zadních nohou. Posléze vyleze na samici a začíná se pářit. Pokud se samice nechce páření zúčastnit, snaží se spojení zabránit rychlým úprkem nebo točením kolem vlastní osy. Snůška obsahuje 5-10, ale výjimečně až 15 vajec. Chov těchto želv je relativně snadný, dorůstají však větších rozměrů než předchozí dva druhy, a tak je dostatečně prostorný, nejlépe zahradní, výběh podmínkou.
ŽELVA VROUBENÁ Testudo marginata Tento druh želv dorůstá největší velikosti – až 35 cm a hmotnosti 5 kg. Podobá se vzezřením na želvu žlutohnědou. její krunýř je však podlouhlý a zadní štítky zejména u samců prodloužené a mírně nahoru zahnuté. Spodní část krunýře je často zřetelně vklenutá dovnitř. Vyskytuje se pouze na Balkánském poloostrově, zavlečena byla také na Sardinii a v severní Itálii. Žije v křovinách na pobřeží nebo v nižších polohách, byla však zjištěna i v nadmořských výškách do 2000 m.
rozšíření T. marginata
Vzhledem ke své velikosti je vhodné chovat tuto želvu pouze v prostorném venkovním výběhu a nezbytná je možnost studeného zimování.
12
Námluvy probíhají podobně jako u želvy žlutohnědé. Samci jsou aktivní nejvíce na jaře a na podzim, vyhledávají samice především za nižších teplot a po dešti. Jakmile samici naleznou, nadběhnou ji, očichají a snaží se kousnout do předních končetin. Samici oťukávají a, pokud se snaží uniknout, pronásledují a koušou do zadních končetin. Nakonec vyleze na samici a zasune ocas pod krunýř samice, kde se pokouší najít její kloaku. Při páření se samci ozývají vzdychavými hlubokými zvuky. Samice snáší obvykle 10-15, ale někdy i více vajec v jedné snůšce.
U dospělých jedinců Testudo marginata jsou zadní štítky karapaxu výrazně vystouplé.
13
UBYTOVÁNÍ Želvu nelze ubytovat v papírové krabici v rohu místnosti pod topením. Takové zvíře se poměrně dlouhou dobu trápí až zahyne nepříliš příjemnou smrtí. Ideálním místem chovu želv alespoň přes léto je venkovní výběh, který můžeme dokonce upravit i tak, aby zde želva mohla bydlet od probuzení až po uložení k zimnímu spánku. Ne všichni mají však možnost chovat želvu venku. V takovém případě je však otázka, zda by se měli pouštět do chovu takového zvířete. Pokud ano, je třeba zařídit pro suchozemskou želvu odpovídající výběh i se světelným zdrojem nahrazujícím sluneční paprsky (UV záření) DOMÁCÍ VÝBĚH – TERÁRIUM Různě v literatuře se lze dočíst, že minimální délka terária pro želvu by měla být rovna alespoň pětinásobku a šířka pak čtyřnásobku velikosti jejího krunýře. Z vlastní zkušenosti musím říct, že zejména pro dospívající a dospělé želvy je tato velikost zcela nevyhovující. Velikost a stavba terária se značně liší, máte-li jedno- až tříleté mládě nebo již dospívající želvu. Jako terárium pro mládě postačí akvárium o velikosti ca. 50 litrů nebo větší. Naopak dospívající nebo dokonce dospělá želva chovaná v bytě potřebuje prostor o rozměru alespoň 1-2 m2. V takto velkých výbězích je již možné vytvořit různorodé prostředí, kde si želva může zvolit místo svého pobytu podle vlastních pocitů.
Terárium pro mláďata Jako terárium pro mláďata se uplatní spíše akvárium s krycím sklem. Mláďata jsou velmi malá, v prvním roce života váží jen 15-30 g, a jsou tedy značně citlivá na sucho. Na dně akvária by měla být podestýlka, která neplesniví. Může to být například směs říčního písku a vlhkých pilin, která neplesniví, a přitom je to materiál, do kterého se může želva zcela zahrabat. Většina evropských želv totiž pije jen za silnějšího deště z kaluží nebo chytá kapky vody do tlamy. Přes celé léto, kdy je období nedostatku srážek, kompenzuje nedostatek vody co nejšťavnatější stravou a pokud možno i částečně vlhkým nocovištěm. Mláďata proto potřebují vlhký substrát k tomu, aby udržely v těle vodu.
14
Na druhou stranu musí být v teráriu i část, která je zcela suchá a prohřívaná. Vyhřívání takového terária zajistí lampička s žárovkou o malém výkonu (např. 25 nebo 40 W) umístěná nad povrchem tak, aby teplota povrchu těsně pod lampičkou nebyla vyšší než 35-40 °C. Lampa by měla být tedy umístěná ca. 15-20 cm nad povrchem v jedné části výběhu tak, aby druhá část měla teplotu nižší a želva se mohla sama rozhodnout, zda se bude vyhřívat nebo ne. Naopak, pokud želvu pravidelně alespoň jednou až dvakrát týdně koupeme a poskytneme jí dostatečně šťavnatou stravu (lze ji například před podáním opláchnout vlažnou vodou) a mírně vlhké listí k přenocování, není nutné do výběhu umísťovat misku s vodou. Voda se na světle a v teple velmi rychle kazí a je zdrojem řady choroboplodných zárodků. želvy ji přitom potřebují jen velmi málo. Pokud jsou žíznivé, zjistíme to například při jejich koupání, kdy dlouze a rozvážně pijí. I malé suchozemské želvy potřebují dostatek slunečních paprsků, proto by domácí terárium nemělo být jediným místem jejich pobytu. Za slunného počasí by měly strávit alespoň několik hodin denně venku v malém, ale prostorově hodně členěném výběhu (viz venkovní výběh pro malé želvy). Pobyt na Slunci je pro ně životně důležitý. Ovlivňuje hladinu vitamínu D a hospodaření s vápníkem, což je u rychle rostoucích mláďat často otázka vůbec jejich přežití v zajetí. Většina mladých želv v zajetí uhyne právě na nemoc zvanou rachitis, která se projevuje odvápněním kostí a změknutím krunýře. Naopak želvy chované přes celé léto venku na Slunci jsou vitální a dobře rostlé i tehdy, když jim nejsou podávány žádné vitamínové preparáty. Pokud skutečně nemáme žádnou možnost nabídnout malé želvě dostatek přímého Slunce venku na zahradě, určitě bychom neměli vystavit na sluneční úpal za oknem celé terárium. V malém prostoru dojde snadno k přehřátí až na 50 °C, což může pro malou želvu velmi rychle znamenat konec nadějím na dlouhý život. Sluneční paprsky filtrované přes sklo navíc neobsahují ultrafialové záření velmi důležité pro tvorbu vitamínu D. V takovém případě je třeba do terária umístit kromě žárovky, která slouží jako zdroj tepla, také speciální zářivku s UVA a UVB paprsky. Tu je možné zakoupit například v teraristických prodejnách nebo přes internet. Nemohu se však ubránit pocitu, že toto řešení není dostatečné a takto chované želvy neprosperují.
Terárium pro větší želvy Terárium pro větší želvy není vhodné pořizovat jako akvárium, protože je poměrně drahé. Rozměry dostupných akvárií příliš nesplňují nároky na prostor dospělých nebo dospívajících želv a akvárium je obtížněji přístupné než speciálně vyrobené terárium. Rozměr terária by měl být optimálně 1-2 m2, výška jeho stěn dostačuje i pro želvy s délkou krunýře 20 cm kolem 25-30 cm. U některých druhů, především u želvy stepní, je však třeba počítat s větší mocností podkladu, na kterém
15
želva žije (až 30 cm), protože se potřebuje zahrabávat. Terárium je možné vyrobit například z překližky, která bude na vnitřní straně opatřena průhlednou tenčí fólií, dno pak opatříme například linoleem. Je třeba, aby vnitřní část terária byla omyvatelná. Pěkné terárium lze takto vyrobit za několik set korun. Velmi důležité je umístění terária. To může být situováno na místě, kam po část dne svítí Slunce. V takovém případě je však třeba vytvořit dostatečně členitý prostor tak, aby v teráriu byl vždy dostatek stínu, kam se želva může schovat. Terárium by nemělo být umístěno na zemi nebo u dveří, kde je trvale chladno a průvan. Jako podestýlku lze sice zvolit hlínu, ale ta rychle vyschne a práší. Lepším substrátem je například listová lesní hrabanka smíšená s jemným pískem v poměru asi 1:1. Takový substrát práší jen málo a zadržuje alespoň částečně vlhkost. Zdrojem tepla a světla, a to včetně ultrafialového záření by měla být speciální výbojka. Takovýto zdroj tepla je nezbytný pro želvy, které se po celý rok dostanou na přímé sluneční světlo jen velmi málo nebo vůbec. Želvy, které mají přes léto možnost pobytu pod volnou oblohou, se spokojí například s halogenovou či přinejhorším s normální žárovkou. Každá želva potřebuje úkryt. Některé druhy (například želva čtyřprstá) se pravidelně zahrabávají, některé mají touhu ukrýt se hluboko pod zemí jen malou (třeba želva žlutohnědá) a zahrabávají se pouze při nízkých teplotách. Proto by měl v teráriu být například dřevěný přístřešek o rozměru 2-3 délek želvy, který vyplníme mírně vlhkým dubovým nebo bukovým listím. Želva takovýto přístřešek s povděkem přijme a ukryje se do něj na noc. V noci želvy vyhledávají místo spíše vlhčí a chráněné. Ve výběhu umístěném na zemi a v průvanu, kde tuto možnost nemá, se volně nocující želva může nastydnout a chřadne. Zbylou část výběhu rozčleníme například kameny tak, aby vytvořila členitý prostor. Vyčleníme také jedno místo pro ukládání potravy. Tu bychom měli pravidelně jedenkrát denně z výběhu odstraňovat, protože řada druhů ovoce a zeleniny ve velmi krátké době podléhá zkáze a mohla by želvě zdravotně ublížit. Pokud umístíte do výběhu misku s vodou, je třeba ji pravidelně jednou denně vyměňovat. Za určitých podmínek není voda pro želvy nezbytná. Želvy málo pijí a spíš takovou misku využijí k „zábavě“ a poškádlení chovatele (s chutí se jí projdou) nebo ke koupeli. Některé druhy nemají v přírodě mnoho příležitostí setkat se s kalužemi vody, a tak pijí jen sezónně a zřídka. Mají malou spotřebu vody a zásobní vodu aktivně zadržují v močovém měchýři a zbavují se jí teprve tehdy, jsou-li koupány, dostanou-li šťavnatou potravu. Osvědčilo se mi například podávat veškeré zelené krmení oprané vodou (mokré), případně šťavnatou zeleninu a slupky melounů. Výběh bychom měli jednou týdně pokropit vodou, a navodit tak iluzi deště a provlhčit vyschlý substrát. Pak želvy nemají skoro potřebu pít a některé druhy dokonce v tomto „deštivém“ období zvyšují i svoji pohlavní aktivitu.
16
Nedostatek vody v těle zvířete zjistíme například tak, že má ve spánku želva propadlá víčka nebo při koupeli dlouze setrvává pod vodou a pije. V takovém případě je třeba změnit podmínky chovu.
JAK ZAŘÍDIT VENKOVNÍ VÝBĚH Pro toho, kdo má možnost venkovního chovu, odpadá řada starostí. Želvy pak většinou i lépe prospívají a mohou se dožít i požehnaného věku. Velikost venkovního výběhu je třeba zvolit vzhledem k možnostem a velikosti želvy. Kdysi jsme želvám dopřáli volný pohyb po celé malé zahradě, která byla obehnána betonovými zídkami. Volný pohyb umožnil želvám sice nerušený život a bohatou obživu – často jsme se s nimi na zahradě i týden nepotkali, ale bylo vždy obtížné je najít. Zejména s želvou čtyřprstou Testudo horsfieldii bychom se nemuseli již nikdy více setkat, protože v době letního i zimního klidu setrvává ve vyhrabaných norách dlouhých až 2 metry. Už vůbec není takto možné želvy odchovávat, protože bychom snůšku vajec patrně nikdy nenašli.
Výběh pro malé želvy Pro malé jedno- až dvouleté želvy je vhodnější z praktických důvodů postavit jen malý výběh. Jestliže se takový prcek o velikostí krunýře tři centimetry zavrtá kousek pod povrch půdy, stojí značné úsilí jej najít i v prostoru 60 x 80 cm. Jeho velikost proto volíme tak, abychom do vnitřního prostoru terária nemuseli nikdy vstoupit. Při tak malých rozměrech vhodného prostoru bychom o to větší pozornost měli věnovat tomu, jak celá plocha vypadá. Malé želvy často a rády spí, pomalu se přemísťují a snadno se na Slunci přehřejí. Je proto třeba, aby byl celý prostor mozaikovitě zarostlý širokolistými bylinami, nejlépe pampeliškou a jetelem, které budou sloužit želvám současně jako stín i potrava. Mladé želvy mají rády časté rosení, které jim pomáhá přežít vysoké teploty přes den. Jednu část malého výběhu opatříme stříškou a vlhkým listím, které poslouží jako nocoviště. Malý výběh by měl být krytý proti potenciálním predátorům shora hustým pletivem, boky by neměly umožňovat želvě uniknout. Lze je proto postavit buď z dřevěných desek, které je potřeba zapustit do země, nebo z cihel. Cihly jsou snad o něco vhodnější, protože mají velkou tepelnou setrvačnost – ve dne se nepřehřejí a v noci vydávají sálavé teplo. V případě déletrvajícího špatného počasí je vhodnější mít k dispozici i domácí terárium.
17
Malý výběh s přirozeně rostoucími pampeliškami. Stěny výběhu a pampeliškové listy vytvářejí mozaiku světla a stínu, kterou mladé želvy využívají pro regulaci své tělesné teploty.
Venkovní výběh pro dospělé jedince Venkovní výběh je pro želvy ideálním prostředím. Pokud chceme želvám zajistit co nejlepší podmínky, ubytujeme je na jaře ve skleníku, později ve venkovním výběhu a na podzim je přeneseme zase do skleníku. Tady se připraví na zimování, kde je ve sklepě zimujeme od listopadu do března. Někteří chovatelé však udržují chov po celou dobu ve venkovním prostředí a zazimovávají želvy do sklepa pouze na 2-3 zimní měsíce. Pro jedinou želvu postačí výběh asi 4 m2, ale pokud jí chcete nabídnout příjemnější prostředí s několika typy substrátu a různými zákoutími, je třeba počítat i s 10 m2. Při větším počtu jedinců lze na druhou stranu plochu jen mírně zvětšovat. Větší výběh má i tu výhodu, že želva se může nakrmit nejen tím, co dostane, ale i zelenou potravou, kterou si sama vybere. Oplocení takového výběhu nesmí želva nikdy překonat. Je třeba proto zvolit materiál, který je estetický, odolný vůči povětrnostním vlivům a želva jej není schopna přelézt nebo dokonce podhrabat. Přitom například želva stepní je schopna zcela zmizet pod zemí. Měně nebo za optimálních podmínek téměř vůbec nehrabou želvy žlutohnědé. Je proto vhodné oplocení výběhu zapustit do země podle soudržnosti půdy o 20-40 cm, a to i proto, abychom zabránili navštěvovat želví výběh predátorům.
18
Tato bouda ve výběhu je účelově zbudována z mohutných cihlových bloků. Ty udržují ve vnitřním prostoru relativně stálou teplotu za velmi horkého nebo naopak studeného počasí. Na boudu je přímo napojen malý skleníček orientovaný k východu, kde se želvy zdržují po ránu. Za horkých nebo naopak chladnějších dnů se obvykle zdržují pouze tu a nemají téměř potřebu vycházet do výběhu. Zdánlivě neutěšené okolí nabízí želvám mnoho úkrytů a velká pestrost zde rostoucích druhů také přirozený dolněk stravy.
Tvar bariér je vhodnější volit se zaoblenými rohy, protože pak je třeba jen nižší oplocení. Nejsnáze překoná želva přirozenou barieru v rohu výběhu proto, že se má kde zachytit zadníma nohama. Pro jistotu bychom měli například dřevěnou palisádu zakončit širokým prknem, které bude přečnívat do výběhu. Tak se želva nebude moci zachytit na horním okraji oplocení a bariéru překonat.
Důležité jsou pro želvy různé úkryty před přímými slunečními paprsky.
19
Ve výběhu by měla být dřevěná, izolovaná bouda se zapuštěnými bočnicemi, otevírací střechou a bez dna, která je vyplněná kyprou zeminou a bukovým nebo dubovým listím. Zde se želvy mohou „zakopat“ a přečkat například bez úhony i silnější noční mrazíky. Někteří chovatelé boudy na jaře a na podzim vytápějí, ale tato úprava nemá u evropských druhů želv opodstatnění. Východ této dřevěné boudy můžeme napojit malý skleníček o rozměru např. 1 m2. Zatímco v boudě želva nocuje, brzy ráno vylézá z úkrytu a snaží se na Slunci zahřát – zvýšit svoji tělesnou teplotu. Ve skleníčku půda přes noc tolik neprochladne a ráno je tento prostor brzy vyhřátý. Propojení průchodu boudy a skleníčku (želva musí nejprve projít z boudy skleníčkem, aby se dostala ven) ohřívá ráno vzduch v boudě a zamezuje chladnému průvanu. Želvy jsou pak aktivní dříve a vylézají se ohřát do skleníčku i za špatného počasí. Skleníček jim proto prodlužuje období plné aktivity. Výběh je dobré mít natolik velký, aby v něm mohly růst početné druhy rostlin, včetně potenciální potravy. Na podzim můžeme do výběhu dosít např. jetel nebo pampelišku na úkor trav. Prostor výběhu rozčleníme kameny, pařezy a kmeny, můžeme vytvořit i mělký „koupací“ rybníček. Měli bychom vytvořit mozaiku stinných zákoutí a výslunných svahů tak, aby si želva mohla vybrat v průběhu dne nejpříhodnější místo. Želvy jsou studenokrevní živočichové, a tak si musí řídit svoji tělesnou teplotu pobytem na Slunci nebo naopak ve stínu. I při mírném větru a 15 °C je želva schopna ohřát své tělo na teplotu 35 °C a dosáhnout tak plné aktivity. Potravu želvě umísťujeme do výběhu na jedno místo mimo nocoviště, nejlépe blízko boudy nebo skleníčku. Je zajímavé, že během několika hodin až dnů se želvy svůj výběh naučí rozeznávat dokonale a přemísťují se neomylně tam, kam chtějí.
20
POTRAVA Suchozemské želvy nejsou sice přísně vegetariánské, ale vzhledem k omezeným možnostem ve volné přírodě patří živočišné bílkoviny jen k jejich doplňkové výživě. Ve svém původním prostředí se občas želva potká s mršinou nebo trusem zvířat, vzácně s bezobratlými živočichy a prakticky vůbec s rohlíky v mléce nebo jinými „delikatesami“. Na přemíru bílkovin není proto organismus želvy adaptován, z čehož pak pramení řada chovatelských neúspěchů. Želvy sice nejsou na stravu náročné, ale jsou silně konzervativní. Prostě co želva, to osobnost. Pokud budete mít někdy více želv, zjistíte, že každá si stravu velmi přísně vybírá a ve svých stravovacích návycích se jen špatně přizpůsobuje. Asi nejoblíbenější potravou pro všechny druhy suchozemských želv jsou listy a zejména na jaře úbory smetánky lékařské. Jsou výbornou první jarní potravou plnou vlákniny a hodnotných stopových prvku, které jsou nezbytné zejména zpočátku po probuzení ze zimního spánku. Podobně lze zkrmovat i listy a květy jiných příbuzných druhů, jako je mléč zelinný, locika kompasová, škarda dvouletá, pampeliška podzimní atd. Zejména na jaře sežerou suchozemské želvy téměř jakoukoliv zelenou rostlinu, přičemž platí, že menší druhy si o něco více vybírají než druhy větší. Jako zelené krmení je výhodný například jetel luční nebo jetel plazivý. Naopak třeba tolici vojtěšku žerou želvy jen méně ochotně nebo se jí dokonce vyhýbají. Můžeme zkusit také třeba svlačec rolní nebo jitrocel kopinatý. Na zahrádce či na okraji cesty lze nasbírat penízek rolní, kokošku pastuší tobolku, mladé listy růží nebo i další rostliny z čeledi brukvovitých. Pro plazy nejsou toxické, alespoň v malém množství, i některé rostliny pro člověka vysloveně jedovaté. Často jsem pozoroval, jak někteří jedinci žerou například listy pelyňku černobýlu nebo jiných vysloveně jedovatých druhů, které jim rostly ve výběhu. Zda to dělají pro lepší trávení nebo jej používají například jako antihelminikum pro vypuzení hlístů z trávícího traktu, mi není jasné. Zelené krmení je pro želvy zřejmě stejně významné jako sluneční paprsky a je zcela nepostradatelnou součástí jejich jídelníčku. Sbírání rostlin ve volné přírodě má však i svá úskalí. Měli bychom si být jisti, že posbírané rostliny nejsou postříkané například herbicidy nebo hnojivy z blízkého pole. Želvy jsou vůči těmto látkám velmi citlivé. Ve své domovině jsou intenzifikací zemědělství velmi ohrožené a mnohdy z tohoto důvodu vyhynuly celé bohaté populace želv během několika málo let. Kromě listů je možné nabídnout želvám různou zeleninu, tedy například listy ředkviček, mrkev, kedluben, salát, zelí, okurky, rajčata, papriky, melouny (nebo jen jeho slupky), nebo i ovoce – jablka, hrušky, jahody, meruňky, broskve, třešně, jeřabiny, švestky atd. Samozřejmě nepohrdnou i cizokrajným ovocem, jakým je
21
například mango, kiwi, banán atd. Je třeba však brát na zřetel, že se jedná o stravu kaloricky velmi hodnotnou, proto by měla činit jen menší část celkového množství podávané potravy. Vydatnější stravu želvy vyžadují zejména v pozdním létě a na podzim, kdy se připravují na zimování. Pozor na listovou zeleninu (i ovoce) z obchodů, která bývá rychlená, s velkým množstvím dusičnanů a může být chemicky ošetřená. Bílkovinná složka stravy musí u dospělých želv být pouze výjimečným zpestřením. Někteří jedinci s povděkem přijímají například živou žížalu nebo kus bílku uvařeného vajíčka. Želvy žerou velmi rády například psí výkaly, protože ty obsahují nestrávené bílkoviny a zejména přemíru vápníku z natrávených kostí. Nevýhodou takového žrádla je téměř jisté zanesení trávícího traktu želv parazitickými hlísty. Proto asi nejlepším zdrojem bílkovin a vápníku jsou psí nebo kočičí granule, které však nabídneme želvě jen pro zpestření jídelníčku v malém množství a asi tak jednou za 14 dní. Jsou ale i jedinci, kteří dobře prosperují pouze na rostlinné stravě a jakékoliv bílkoviny nepřijímají. Také u mladých želv bychom se bílkovinné stravy měli téměř úplně vyvarovat. Tradičním nešvarem je podávání rohlíku namočeného v mléce, které neprospívá zejména ledvinám zvířete. Velké množství bílkovinné stravy podávané pravidelně ve velkém množství vede k rozvoji dny u kloubů předních nohou, ztrátě pohyblivosti, zduření ledvin a postupné a pomalé smrti zvířete. Nevhodné jsou také sušené granule prodávané jako „komplexní“ výživa suchozemských želv. Jsou obvykle bohaté na bílkovinnou složku a sacharidy. Ke správnému vývoji potřebují želvy vitamíny. Nejsem příznivcem vitaminových preparátů, protože při nesprávném podávání může snadno dojít k hypervitaminóze zvířete. Želva chovaná pod volnou oblohou, která si alespoň částečně může zvolit svůj jídelníček, bude prospívat i bez komplexních vitaminových preparátů. Vitaminové preparáty používáme snad výjimečně u mladých želv. Snad jediné, co želvy potřebují, je dostatečný přísun vápníku. Jejich závislost na tomto prvku je tak velká, že v přírodním prostředí najdeme želvy především na půdách s jeho vyšším obsahem. Ale i jeho příjem jsou schopny si řídit samy, pokud mají k dispozici dostatek UV záření. Tato složka záření se podílí na tvorbě vitaminu D3, který umožňuje vázat vápník z potravy do kostry zvířete. Ve volném venkovním výběhu třeba jej „potajmu“ přidávat do potravy. Občas je možné želvu zastihnout, jak pečlivě očichává zem a „pochutnává“ si na kamíncích nebo hrudkách hlíny, z nichž doplňuje minerální výživu. Vyplatí se proto do výběhu občas vysypat skořápky od vajíček nebo kus vápenné omítky. Želva si už poradí. Želvy krmíme co možná nejpestřejší potravou. V přírodě urazí obvykle denně značnou vzdálenost a cestou se živí vždy malým množstvím, zato však na mnoha místech velmi rozmanité potravy. Tímto způsobem si zajišťují optimální a vyvážený příjem minerálů a vitaminů, které potřebují pro správný růst a vitalitu. I venkovní výběh je proto vhodné osít a nechat zarůst celou řadou rostlin tak, aby se mohly stát doplňkovým jídelníčkem.
22
V jarním období žerou dvakrát denně ráno a navečer, tedy v době jejich největší aktivity. V letním období stačí krmit jen jedenkrát denně. Dvoukilová želva žlutohnědá dobře probuzená ze zimního spánku žere na jaře asi 50-150 g potravy za den, stejně velká želva zelenavá přijímá obvykle potravy méně. Potravu tráví 2-3 dny, takže v těchto intervalech jí přijímá víc. V průběhu roku mění své stravovací návyky – brzy na jaře žerou ochotně listy a květy, později se specializují spíše na sladké plody nebo zeleninu.
23
KOUPÁNÍ Většina suchozemských želv vodu ve volné přírodě příliš často nepotká a prakticky ji ani nepotřebuje. V podmínkách chovu však často nejsme schopni svému svěřenci dostatečný přísun vody v potravě nabídnout. K dehydrataci zvířete dochází nocováním v suchém prostředí, nedostatečně mokrou stravou nebo v době, kdy želva tuto stravu nepřijímá. Nedostatek vody poznáme například propadenými očními důlky nebo tím, že při koupeli želva dlouze pije. Pro dostatečný přísun vody ve žrádle je dobré krmit želvy vodnatou zeleninou, například slupkami z melounu nebo salátem. Zeleninu i listy bylin před zkrmením namočíme do vody. V suchém období pravidelně zaléváme venkovní výběh – želvy v této době vylezou a jsou aktivní. Pokud mají žízeň, napijí ze vzniklých kaluží. Želvy chované v suchém prostředí bychom měli alespoň jednou týdně vykoupat. Do ploché mísy napustíme vlažnou vodu o teplotě asi 30-35 °C s výškou vodního sloupce tak, aby maximálně sahala želvě pouze po hlavu (horní část krunýře musí zůstat nad vodou, aby se želva neutopila). V této vodě vydrží želva i několik minut s hlavou pod vodou a může i pít. Nakonec vystrčí hlavu nad vodu a později se vyprázdní a začně se snažit z misky dostat ven. Po 10-15 minutách ji proto vytáhneme a vrátíme zpět do výběhu. Koupel je pro želvy velmi prospěšná, pomůže jí vyprázdnit se a dostat se zpět do kondice.
24
PŘEZIMOVÁNÍ Evropské želvy ve svém přirozeném prostředí upadají na dobu 3-5 měsíců do zimního spánku. I v zajetí bychom jim měli dopřát období klidu, které je nezbytné pro udržení vitality zvířete, ale i pro nastartování ročního cyklu reprodukce. I když jsou želvy za optimálních podmínek chovu, které jsem nastínil v předchozích kapitolách (zdroj UV záření, rosení, vhodná ubikace atd.), schopny dobře přežívat i bez zimování, je vždy výhodnější je zimovat. Přes zimu tím například odpadá shánění potravy a chovatel může připravit lepší výběh a těšit se na jaro, kdy želvu zase probudí. Nezimované želvy se méně ochotně rozmnožují a růst jejich krunýře bývá nerovnoměrný. První zimování dříve nezimovaných želv je pak náročnější – želva se při mírně vyšších teplotách může budit, a je proto lée ji zimovat kratší dobu. I stimulace k rozmnožování je u poprvé zimovaných želv obtížnější. Proto pokud alespoň trochu můžete poskytnout vhodné prostředí na zimu, určitě neváhejte.
ZIMOVÁNÍ DOSPĚLÝCH ŽELV Několik týdnů před tímto obdobím, kdy teplota postupně klesá a ani přes den již nevystoupí na více než 10-15 °C, postupně přestávají žrát a pouze se vyprazdňují. Jejich aktivita se soustřeďuje jen na vyhledání dostatečně chráněného místa vhodného pro přezimování, a jen za slunečných poledních hodin malátně vylézají se ještě trochu prohřát. Příprava na zimování v zajetí je mimořádně důležitá. Želva musí doplnit zásoby pojídáním kaloricky vydatnějšího žrádla než tak činila v jarním období (například více ovoce). Těsně před zimováním, tedy zhruba od druhé poloviny září až poloviny října musí dostat čas, aby se zbavila všech zbytků žrádla z trávícího traktu. V období hybernace není schopna trávit ani se vyprazdňovat, a tak by kousky nezpracované potravy v těle kvasily a mohly by se stát zdrojem vážných zdravotních problémů končících smrtí jedince. Ponecháme ji proto asi 14 dní před zimováním v chladnějším prostředí a nekrmíme, pouze ji koupeme, aby měla možnost se dostatečně napít vody. Želvy chované přes léto ve výběhu zde ponecháme až do prvních podzimních mrazíků. Pokud máme k dispozici zateplenou boudu, kde se želvy mohou zahrabat do vrstvy listí a hlíny, samy se na zimu připraví. Teprve tehdy, až už ze svého úkrytu nevylízají, přemístíme je do chladného sklepa, kde přezimují. Vkládáme je do dřevěné nebo plastové bedýnky se směsí písku a neprášivé hlíny a překryjeme je vlhkým, ale neplesnivějícím listím (dub, buk). Bedýnku překryjeme pletivem. Musíme totiž zabránit přístupu myší, protože ty mohou spící zvíře v zimě spolehlivě zabít. Takto zazimovanou
25
želvu umístíme do vlhkého sklepa s teplotou 1-10 °C a vlhkostí okolo 95-98%. Vysokou vlhkost zajistíme například skladováním brambor, které zajistí příjemné mikroklima sklepa a současně neplesniví. Nízký obsah spor plísní ve vlhkém vzduchu je totiž další nutnou podmínkou úspěchu, proto se raději doporučují pro zimování želv sklepy bramborové než sklepy s uskladněným ovocem (například jablky). Nižší vlhkost vzduchu je pro želvy nebezpečná hlavně z důvodu dehydratace. Každý správně zimovaný jedinec ubývá na váze ca. 0.5-1% své hmotnosti za měsíc, a tedy je dobré svého svěřence alespoň jednou za měsíc zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Pokud je želva vzhůhu, má výtok z nosu nebo nepřirozeně a často dýchá, je něco v nepořádku. V takovém případě je vhodnější ji probudit, protože ve fázi hibernace není schopna dostatečně aktivizovat svůj imunitní systém a brzy by zahynula. Naopak pokud je vše v pořádku, může dospělá želva v pohodě přezimovat 5-6 měsíců.
ZIMOVÁNÍ MLÁĎAT Před zazimováním postupujeme stejně jako u dospělých želv. Chovatelé se zimování mláďat obecně dosti obávají. U některých možná převažuje tak trochu sobecká touha mít svého chovance stále při sobě, většinou však jde o strach ze smrti želvy hladem a vyčerpáním při dlouhém zimování. Tento strach je však ve většině případů neopodstatněný – želvy umírají většinou hlavně na dehydrataci. Zdravá mladá želva je schopna přezimovat stejně úspěšně jako její dospělá sestra. Většina případů úhynu želv je způsobena buď jejich špatným zdravotním stavem před zazimováním nebo příliš velkou teplotou a suchem v zimovacím prostoru. U mláďat je faktor vlhkosti vzduchu ještě významnější!!! Protože je ztráta energie a vody při nižších teplotách menší, je nezbytné mláďata zimovat při 1-3°C, a to v mírně vlhkém, ale neplesnivějícím listí. Skvělým prostředím pro zimování mláďat je neizolovaný bramborový sklep. Želvy nesmí být v průběhu zimování vystaveny průvanu – to právě dobře zajistí vrstva listí nebo hader. V tomto prostředí vydrží mláďata zimovat bez problému 4 měsíce. Zimování v teplejším prostředí (5-10 °C) není vhodné, protože želva nespí tak tvrdě a metabolizuje rychleji svoje zásoby. Vůbec nevhodným prostředím je panelákový sklep s nevhodnou teplotou (10-15 °C) a suchým vzduchem. V takovémto prostředí nepřežije ani téměř dospělá žielva, natož pak mládě. Ani náhradní řešení, zimování ve speciálně uzpůsobené chladničce, není ideální, protože nerovnoměrné rozložení teploty stěn vzduch vysušuje a želvy odvodňuje. Obecně je tedy možné zimovat mladé želvy již v prvním roce života téměř stejně dlouho jako želvy dospělé. Jejich přírůstky za rok jsou sice menší, ale zvířata jsou pak odolnější a vitálnější. Pokud nejsme schopni zajistit dostatečně vhodné podmínky zimování, raději zvířata po prvním a druhém roce života zimujeme jen krátce nebo vůbec.
26
PROBUZENÍ ZE ZIMNÍHO SPÁNKU Probuzení želvy ze zimního spánku by mělo probíhat opět postupně, ale vytrvale. Nejprve želvu přemístíme ze sklepa do místnosti o teplotě ca. 15 °C, o den později ji můžeme vykoupat, aby dostala šanci se napít. Přemístíme ji do normálně vytápěné místnosti a poskytneme jí zdroj tepla pro zahřátí. Jednou probuzené želvě bychom měli poskytnout dostatek tepla, ale nenutit ji zahřát se ihned na 35 °C. Znamená to tedy chovat ji v teráriu o teplotě 20 °C s bodovým zdrojem tepla 40°C. Pokud se želva nenapila, můžeme ji v tomto období koupat každý den ve vlažné vodě o teplotě ca. 30 °C po dobu 10-15 minut. Po přemístění želvy do domácího terária jí každý den ráno nabízíme listy jarních druhů bylin, o kterých víme, že je má ráda. V prvních dnech si obvykle jen kousne, ale postupně žere víc a víc. Želva nesmí po probuzení upadnout znovu do hlubokého zimního spánku, protože ji to velmi vyčerpává. U želv zimovaných v sušším prostředí to může znamenat jejich dehydrataci a smrt.
27
SOUŽITÍ S JINÝMI ZVÍŘATY Obvykle si majitel jedné želvy myslí, že se jeho svěřenec bez společnosti dalších zvířat trápí. Opak je však pravdou. Želvy jsou tvorové samotářští, kteří společnost jiných jedinců stejného druhu buď zcela ignorují nebo jsou vůči nim agresivní (zvláště pokud se jedná o opačné pohlaví). Pokud například samici pořídíme samce do malého výběhu, zcela změní své chování. Příliš dorážející samec ji zahání a snaží se s ní často pářit, sama má proto snahu se zahrabávat v rohu terária a žít naprosto skrytým způsobem života. soužití dvou jedinců probíhá nejméně komplikovaně tehdy, pokud se jedná a dvě samice. Dva samci jsou naopak v době páření proti sobě častěji agresivní. Největší riziko může nastat tehdy, pokud k menší samici pořídíme většího samce. Jeho agresivita v době rozmnožování může vést až ke krvavému pokousání samice. Při pořizování druhé želvy je proto dobré si promyslet, jestli máme možnost v případě problémů oba jedince oddělit do samostatných terárií.
Asi patnáctiletý samec želvy zelenavé se zhojeným prokousnutím krunýře způsobeným pravděpodobně toulavými psy v mládí.
Ani soužití s ostatními domácími zvířaty nemusí být bez problémů. Zvláště větší pes může želvám způsobit vážná poranění, a tak je třeba obě zvířata držet odděleně. Ve volné přírodě jsou toulaví psi největším nebezpečím mladých želv. Naopak kočky nejsou
28
dospělým želvám nebezpečné, a mohou ohrozit pouze mláďata. Chovat želvy přes léto venku v otevřeném výběhu lze, pokud nejde o místo, které je běžně navštěvováno ježky, dravci a krkavcovitými ptáky, potkany, krysami nebo kunami. Tato zvířata ohrožují především velmi mladé jedince. Vážným problémem mohou být pro zimující želvy myši. V době hybernace se želva není schopna bránit a myš ji vykousáním měkkých tkání způsobí smrtelná zranění.
29
RŮST A DOSPÍVÁNÍ Želvy dospívají obvykle nikoliv s věkem, ale především s hmotností. Přírůstky v prvních 15-20 letech života jsou obvykle mohutnější (každý rok vyrostou asi o 10-30 % své původní hmotnosti), později se tempo růstu zpomalí a želva přibírá jen velmi málo nebo vůbec. Rychlost růstu závisí na energetické vydatnosti stravy a délce zimování a letní aestivace, proto nelze jednoduše říci, kdy želva dosáhne takové hmotnosti, aby byla schopna se rozmnožovat. Obecně lze říci, že samice evropských želv o hmotnosti větší než jeden kilogram jsou schopné klást vejce. U menších populací želvy zelenavé je to již od velikosti asi 750 g u samic a 500 g u samců. Této velikosti mohou dosáhnout průměrně za 6-8 let, ale i za 3-10 roků. Rychlejší růst však bývá vždy na úkor tvaru krunýře a může být spojen s různými chorobami nebo dokonce neplodností zvířete. Dobu dospívání prodlužuje i délka zimování a obecně chov ve venkovních podmínkách. Na druhou stranu nezimovaná zvířata nemusí být plodná, protože u samic nedochází k nastartování ovulačního cyklu. Pokud chceme mít zdravá a pěkně rostlá zvířata obdobných parametrů, jakých dorůstají v přírodě, jejich růst zbytečně neurychlujeme a pravidelně je zimujeme.
JAK SE ŽELVY ROZMNOŽUJÍ? Želvy se páří po celý rok. Nositeli sexuálního chování jsou především samci, kteří aktivně vyhledávají samice. Největší sexuální aktivitu vykazují na jaře a na podzim. V chovných skupinách jsou v jejich sexuální aktivitě patrné výkyvy. V době silného páření samci často vůbec nepřijímají potravu. Aktivita samců začíná obvykle při nižších teplotách než u samic. V přírodě se proto probouzejí dříve a v době probuzení samic jsou často již v plné kondici. V chovu je také lepší probouzet samce dříve, aby se aklimatizovali a nabrali sílu, a později připouštět jednotlivé samice. Jakmile některou samici v tomto období samec spatří, přiběhne k ní (a to bez nadsázky) a začne kolem ní kroužit, kousat do předních nohou nebo bušit do samice přední částí krunýře. Sexuální chování se u různých druhů suchozemských želv značně liší, proto jen vzácně dochází k mezidruhovému křížení i ve smíšených chovných skupinách. Chování samců bývá na první pohled nevybíravé, ale protože si samci obvykle vybírají stejně velkou nebo raději větší samici, je řada neurvalostí na místě. Jinak by totiž mohlo dojít k tomu, že si jich samice téměř nevšimne.
30
Samice se více či méně vždy snaží samci uniknout. Samec ji však usilovným kousáním zastaví nebo ji zažene k překážce a vyleze ji zezadu na krunýř. Při samotném sexuálním aktu se snaží zastrčit ocas s kloakou pod samici, přičemž vydává pískavé zvuky. Samice se buď brání spojení, snaží se přetáčet a otáčet krunýř hlavou k samci (v tom případě jej někdy překulí i na záda) nebo se nechá oplodnit. Samci mezi sebou svádí souboje obvykle vzájemným otloukáním krunýřů nebo se snaží jeden druhého překulit na záda. Jak je z textu asi patrné, sexuální aktivita želv bývá značně hlučnou záležitostí, která může připomínat stavební činnost. Nelze proto doporučit zakládat chovné skupiny v paneláku nebo na zahradě s nerudnými sousedy.
OPLODNĚNÍ SAMICE Oplodnění u želv automaticky neznamená snášení vajec. Samice dokáží sperma z jediného páření uschovávat po dobu 3-5 let. Znamená to, že mohou být oplodněny i v dobu nevhodnou pro založení vajec ve vaječnících. Startovním impulzem pro uvolnění vajec z vaječníků je dostatečně dlouhé období klidu (u evropských želv je to zimování). Od probuzení trvá oplozeným samicím obvykle jeden měsíc (ale i 3-6 týdnů), než snesou první snůšku. Další 1-2 snůšky následují vždy další měsíc po nakladení předchozí. Želvy přestávají klást obvykle po třetí snůšce, tedy v době letního slunovratu. Samice po dobu snášení veškerou energii vkládají do vajec, takže se značně vyčerpávají. Od této doby se snaží již jen nashromáždit dostatek energie a minerálních látek na další sezónu. S dlouhou dobou uschovávání spermatu souvisí i další obtíž, která komplikuje chov želv v zajetí. V chovných skupinách, kde se střídá více samců pro genetické oživení variability populací, je určení otce narozeného zvířete prakticky nemožné.
31
Páření suchozemských želv je provázeno pisklavými zvuky samce
HLOUBENÍ HNÍZDA A KLADENÍ Samice asi týden až dva před samotnou snůškou znervózní a začně pochodovat po výběhu. Často se škrábe na překážky a snaží se uniknout. Vůči ostatním želvám bývá často až agresivní. Záměrně ostatní přelézá nebo (těsně před snůškou) ostatní samice zahání obvyklým chováním samců, které zdánlivě připomíná homosexuální chování. Tyto projevy se vyskytují proto, aby při následném kladení nebyla samice obtěžována dotěrnými samci. Před samotnou snůškou nejprve dlouho hledá místo, kam by vejce zahrabala. Některé želvy několik dnů před kladením méně ochotně žerou nebo dokonce jen pijí. Zvláště pokud je založená snůška v těle samice bohatá, tlačí vejce na trávící trakt, který není schopen již pojmout větší množství potravy. Želva chodí a očichává zem – zjišťuje tak pravděpodobně její vlhkost a prokysličení. Některé želvy dokonce na zkoušku vyhrabají mělký důlek, který ale později opustí. Takto se želva může chovat i několik dní. Teprve, až vejce dozrají, je připravená je naklást. Vybere si vždy mírně chráněné místo s prohřátou, mírně vlhkou a kypřejší zeminou. Ve venkovním výběhu preferují vždy místa vystavená slunci a dobře prohřátá, tedy jižní svahy pahorků, skleníčky přikryté alespoň zčásti sklem, plexisklem nebo fólií nebo rovnou prostor skleníku. Samice nemají příliš rády písčitou a suchou půdu – hrabání důlku je pro ně velmi vysilující, protože
32
půda se sesypává zpět. Naopak nedostatek vhodných míst pro kladení je pro želvy velmi stresující. Snůšku přenášejí nebo ji vykladou na zem a vejce mohou samy krunýřem rozbít.
Kladení vajec do připravené jamky
Protože samice zřejmě dobře ví, jak velkou snůšku nosí, vyhrabe zatníma nohama podle počtu vajec a svých schopností jamku asi 10-15 cm v průměru a 10 cm hlubokou. Poté postupně ve dvou- tříminutových intervalech vypouští jednotlivá vejce do důlku a zadní nohou pečlivě upravuje jejich polohu. Když snese poslední vejce, postupně důlek zahladí a zašlape hlínu do původního stavu.
SNŮŠKA Na místě, kde je ukrytá snůška vajec, obvykle není nic na první pohled poznat. Čerstvě udusaná hlína dokonce ani při prvním prohrábnutí nemusí naznačit polohu hnízda – tak dobře je zamaskováno. První opatrné hrábnutí, druhé, třetí... a konečně se objeví poslední snesené vajíčko. V tomto okamžiku už není kam spěchat a je lépe, když si vše nejprve pečlivě rozmyslíme. Zprovoznit inkubátor a obstarat nádobku se substrátem, ve kterém budou vejce umístěná, zabere chvíli času a po tu dobu je jistě lepší ponechat vejce v půdě. Prudké výkyvy teploty vajec ponechaných volně na vzduchu nebo dokonce přehřátí od Slunce mohou být pro zárodky nebezpečné.
33
A konečně nastává okamžik, který si zapamatujete určitě nadlouho. Pokud jste propásli samotné kladení, vlastně ani nevíte, kolik je v hnízdě vajec. Opatrným odhrabáváním hlubších vrstev zeminy se dostanete do hnízda, odkud vejce opatrne vyjmete a umístíte do inkubátoru. Zatímco u západního poddruhu želvy zelenavé (Testudo hermanni subsp. hermanni) to bývají v jedné snůšce nejčastěji 2-3 vejce, u želv stejného druhu z východní Evropy (Testudo hermanni subsp. boettgeri) může být vajec i 5. Dospělé samice želvy žlutohnědé (Testudo graeca subsp. ibera,) a především želvy vroubené (Testudo marginata) mohou mít snůšku mnohem bohatší – obvykle okolo 10, ale někdy až 15 vajec. Vše záleží především na velikosti exempláře a jeho kondici.
I když má chovatel pouze jediný pár želv, je dobré si měkkou tužkou každé vejce na horní straně opatřit značkou nebo datem snůšky. Je to výhodné zejména při případné manipulaci (která musí být co nejmenší) proto, že vždy je patrné, která strana vejce je ta horní. S vejci se na rozdíl od ptáků NESMÍ totiž v průběhu inkubace nikdy otáčet. Datum snůšky pak snadno informuje o tom, v jakém stupni vývoje mají vejce být.
INKUBÁTOR Inkubace želvích vajec volně ve výběhu v našich podmínkách není téměř možná. Výkyvy chladných period jsou u nás časté a relativně delší, takže pravděpodobnost prochlazení a úhynu zárodku je velmi vysoká. Proto se vyplatí želvy umístit co nejdříve do inkubátoru. Pro inkubaci želvích vajec je možné pořídit profesionální inkubátor, který však není úplně levnou záležitostí. Lze také v nouzi použít inkubátor pro ptačí vejce nebo si inkubátor postavit sami. Konstrukce inkubátoru vyrobeného svépomocí je relativně snadná. Běžně chované suchozemské želvy vyžadují inkubační teplotu ca. 29-33 °C a vlhkost kolem 80-90 %. Pouze vejce želvy stepní mají raději nižší vlhkost (ca. 60 %). Pokud si chcete takový jednoduchý inkubátor sestavit za pár korun, sežeňte si dvě vyřazená akvária. Jedno větší, ca. 50-100 litrů, jedno menší, ca. 15-25 litrů. Do většího akvária nalijete asi 7-10 cm vody, doprostřed vložíte cihlu a na ni postavíte menší akvárium. Do něj nasypete např. hrubý vermikulit nebo molitan či jinou neplesnivějící podložku. Podložka se může velmi mírně navlhčit, ale pokud budete v inkubátoru udržovat vyšší vlhkost, není to třeba. Vermikulit je inertní, dobře nasákavý anorganický materiál, který má vlastnosti podobné půdě, a přitom nepodporuje rozvoj bakterií a plísní. Vajíčka suchozemských želv přijímají vlhkost ze vzduchu nebo z vlhkého podkladu, a tedy mohou nepatrně povyrůst. Velmi vlhký vermikulit však může být důvodem nadměrného růstu vajíčka v průběhu prvních týdnů, k popraskání skořápky a úhynu zárodku. Používám proto směs suchého a velmi mírně navlhčeného vermikulitu. Někteří chovatelé se vlhčením substrátu vůbec nezabývají a zvyšují raději vzdušnou vlhkost.
34
Vajíčka položená do vytvořených jamek tak, aby se vzájemně nedotýkala, přikryjete suchým mechem (postupně navlhne sám) nebo tenkým molitanem. Překrytí musí zůstat vzdušné, ale současně chránit vejce před přímým okapem vody z horního skla akvária. Skořápka vajíčka musí zůstat vždy suchá! Velké akvárium pak přikryjeme sklem s úzkou provzdušňovací mezerou. Celé akvárium včetně dna a krycího skla nahoře obložíme 20-30 mm širokým polystyrenem. Ten zajistí rovnoměrné rozvrstvení teploty v celém prostoru inkubátoru, dostatečnou tepelnou setrvačnost celého zařízení i v případě výpadku elektrického proudu (i na celý den). Do vody na dně velkého akvária umístěte akvarijní topítko, jehož spínací teplotu uzpůsobíte podle tepelného čidla umístěného do prostoru vajec. Je možné pořídit topítko s výkonem ca. 25-100 W. Vysoká teplota na povrchu vodní lázně je důvodem vysoké vzdušné vlhkosti. Tu je možné snížit např. zmenšením plochy volné hladiny ve velkém akváriu nebo instalací malé žárovky nebo topného kamene (topný kámen je vhodnější, protože se zahřívá jen na teplotu kolem 35-40 °C a je provozně spolehlivější) pod horní okraj velkého akvária. Takovýto inkubátor se dá pořídit na koleně a za pár set korun nebo dokonce zdarma, pokud jsou příslušné věci umístěné jako nepotřebné na půdě. Doporučuji odzkoušet funkčnost a nastavení teplot mnohem dříve než dojde k první snůšce. Mnozí chovatelé doporučují kolísání teploty o několik stupňů, které napodobuje podmínky v přírodě. V hloubce ca. 10 cm pod povrchem kolísá teplota půdy mezi dnem a nocí obvykle ca. o 2-5°C. Současně s poklesem teploty se zvyšuje i relativní vlhkost vzduchu. Toho můžeme docílit například automatickým vypnutím jednoho topítka pomocí spínacích hodin. Dostatečně velká masa vody a skla pak zajistí velmi pozvolný pokles teploty v noci a její pomalý nárůst přes den. Kolísání teploty má pravděpodobně pozitivní vliv na vitalitu mláďat.
DÉLKA INKUBACE VAJEC V inkubátoru stráví vejce obvykle více než 2 měsíce. Délka inkubace záleží na druhu želvy, velikosti vajec a teplotě, při níž jsou vejce inkubovány. Za vhodnou inkubační teplotu se považuje ca. 31-32 °C, ale přípustná je i teplota o něco nižší nebo vyšší (maximální rozsah ca. od 26 do 34 °C). U evropských želv se doba inkubace pohybuje přibližně v rozmezí (55) 58-65 (80) dní. Obecně s vyšší inkubační teplotou je délka inkubace kratší. Po vložení vajec do inkubátoru již není možné s nimi manipulovat. U plazů není žloutek oddělený od bílku membránou, která by bránila jejich smíchání. Zárodek se musí vyvíjet nad žloutkovým vakem a jakékoliv jeho otočení znamená jeho smrt. Do inkubátoru nevědomky vkládáme jak vajíčka oplozená, tak neoplozená nebo tzv. „záprdky“. Oplodněná vejce se snadno poznají již během několika dnů. na horní
35
straně vejce se objeví bílá skvrna, která se během necelého týdne rozšíří na větší část vejce. Na první pohled není tato skvrna viditelná, ale po prosvícení vajíčka z boční strany pomocí úzké baterky je velmi dobře patrná. Současně se mění postupně i barva obsahu vejce. Vejce neoplozená zůstávají po celou dobu zcela netečná. Tzv. „záprdky“ se začínají v teplém prostředí rychle kazit a po několika dnech s obrovským zápachem prasknou. Pokud jejich obsah vyteče na zdravé vejce, tato nepřežijí. Pokud již takové vejce již praskne, odděláme jej např. pomocí lžičky od ostatních. Ve druhém až třetím týdnu se po prosvícení začínají objevovat drobné krvavé žilky, ve čtvrtém týdnu pak zárodek. Ten den ode dne roste a v pátém týdnu se vejce stane jen obtížně prosvítitelným. Želvy se z vajec dostávají dosti obtížně. Nejprve vytvoří malý otvor a vystrčí hlavu. Později prokousají přední část trupu a nakonec zbytek. Ač může trvat líhnutí jednoho jedince i 2 až 3 dny, poslední fáze je velmi rychlá. Mládě se obvykle snaží skořápku opustit a zahrabat se pod zem do vlhkého substrátu. V přirodě zůstávají mladé želvičky ještě delší dobu pod zemí než se začnou vyhrabávat ven. Rychlou absorpcí vody z okolí může dojít k prasknutí skořápky vajíčka s živým a rostoucím zárodkem. Pokud to zjistíte dostatečně brzy, lze prasklinu zacelit pomocí vosku. K tomu použijte např. špendlík zapíchnutý do špejle, jehož havičku namáčíte do roztaveného vosku. Vejce přemístěte na suchý podklad nebo trochu snižte vlhkost. Pokud nejsou praskliny velké, zárodek se normálně vyvine.
Líhnutí probíhá i několik dní. Mladá želva nejprve prorazí skořápku vaječným zubem.
36
PÉČE O ČERSTVĚ VYLÍHNUTÁ MLÁĎATA Mláďata by měla zůstat v prostředí přibližně stejně teplém jako je inkubátor. Teprve později můžeme výkyvy teplot mezi dnem a nocí zvyšovat. Vyklubaná mláďata zpočátku ještě nežerou, protože tráví zbytky žloutkového vaku přirostlého na spodní straně krunýře. Měli bychom jim dopřát dostatečné vlhko, aby mohly absorbovat vlhkost ze substrátu celým tělem. Substrát v nádrži pro čerstvě vylíhlá mláďata by měl být neplesnivějící a dobře nasákavý, ale mokrý. Písek není příliš vhodný proto, že nedokáže nasát do vnitřních struktur vodu a je mokrý na povrchu. Je možné jej použít jako podkladovou vrstvu, zatímco svrchní část substrátu by měl tvořit např. vermikulit nebo obyčejné hrubší piliny dostupné jako podestýlka pro hlodavce. Do substrátu udělejte prohlubeň a zalévejte ji vodou tak dlouho, dokud ji okolní substrát celou postupně nevypije. Někteří chovatelé poskytnou mláďatům pouze tenkou, asi 2 mm hlubokou vrstvu vody bez jakéhokoliv substrátu. To není zcela správné, protože mláďata mají tendenci se zahrabávat a ukrývat před predátory. Navíc teplá voda vystavená světlu může být zdrojem řady patogenů, kteří mohou mláďata hromadně zabít.
Mladé želvy se hbitě do substrátu zahrabají a zůstanou tam po většinu dne. Jako přechodná nádrž pro mladé želvy je také vhodné použít akvárium, ve kterém snadno zajistíme dostatečnou vlhkost a teplotu. Celé by mělo být opět řádně izolované, protože žárovka použitá pro přisvícení nesmí být příliš silná (max. 25 W). Mláďata nejsou zpočátku příliš pohyblivá, snadno se vyčerpají a zůstanou i na nevhodném místě. I když jsou třeba zahrabány do vlhkého substrátu, snadno se přehřejí a zahynou. Nebo mohou uhynout pod přímým světlem a sálavým teplem například dehydratací. Proto je lepší proložit dobu svícení žárovky kratšími pauzami. Sám dostatečnou teplotu (tedy ca. 2729 °C) po celý den v takovéto líhničce zajišťuji topnou rohoží umístěnou na stěně akvária a světelný zdroj používám jako doplněk tak, aby se substrát lokálně prohřál až ke 40 °C. Jako každá mláďata i želvy často a dlouho spí a jejich aktivita se omezuje na minimum. Není proto v tomto věku ani zdaleka pravidlem, že zdravá želva je čiperná a aktivně běhá po výběhu. Je to spíš známka nesprávných podmínek chovu.
Asi po týdnu až dvou začnou želvy přijímat potravu. Tou by měly být mladé listy pampelišek, svlačec, mléč, listy salátu ředkviček atd. Ač se stále ještě traduje, že želvy vyžadují v mládí spíše masitou potravu, není to pravda. V přírodě se mláďata s tímto druhem potravy nesetkají vůbec, starší želvy jen ojediněle. Všechnu potravu je třeba do 24 hodin vždy vyměnit za čerstvou, pokud jsou to rozsekané části zeleniny, tak i
37
mnohem dříve. Ve vlhkém prostředí zbytky potravy rychle plesniví, což může mít špatný vliv na zdravotní kondici mláďat.
PŘIVYKÁNÍ MLÁĎAT VENKOVNÍM PODMÍNKÁM Není pravdou běžně rozšířený nešvar, že mláďata je nutné chovat v teráriu do 23 let jejich věku. Pokud se zachovají určité podmínky, jsou želvy obvykle od mládí velmi odolné. Již po dvou týdnech je lze za slunečného a teplého počasí opatrně zvykat na venkovní podmínky a v prvním roce i zimovat. Většina chovatelů si ale podmínky chovu tímto snaží zjednodušit. Najít totiž a přemístit jinam prcka o velikosti 3 cm ve čtyřmetrovém zarostlém výběhu vyžaduje opravdu pevné nervy. Přesto si myslím, že lze malým želvám vytvořit takový venkovní výběh tak, aby se v něm cítily dobře, rostl v něm dostatek volně přístupné potravy a byla v něm řada možných úkrytů. Takový přechodný výběh lze vystavět z cihel například v neudržovaném pampeliškovém porostu, který značně proředíme a ponecháme malé rostlinky. Výběh musí být tak malý nebo úzký, aby nebylo nutné do něj vstoupit. Pro snadnější hledání lze označit všechny želvy ve výběhu například kouskem bílé leukoplasti. V části takového výběhu je dobré poskytnout želvám hromádku vlhkého dubového nebo bukového listí či pilin, kam se mohou zahrabat a schovat. Cihly vytvářejí vždy z některé ze stran výběhu zastin, ale důležitá je i mozaika světla a stínu, který vrhají listy pampelišek a jiných plevelů. Hustota stonků a listů nesmí být příliš velká, aby se želvy byly schopny touto „džunglí“ dobře prodírat. Do takovéhoto výběhu o rozměrech např. 60 x 80 cm, který jsme před tím orosili, umísťujeme za slunečného dopoledne želvy zpočátku jen na hodinu až dvě. Obvykle zůstanou na místě nebo se posunou do nejbližšího „křoví“. Za tu dobu stačí oschnout a trochu se vyslunit, a přitom se nemohou přehřát. Později můžeme intervaly prodlužovat, až je ponecháme i několik slunných dní venku. Venkovní výběh často a vydatně rosíme. Za špatného počasí je nejlépe přemístit mladé želvičky do skleníku nebo do domácího terária. V domácím teráriu postupně a pomalu den za dnem snižujeme vlhkost, až ponecháme větší část substrátu suchou nebo jen mírně vlhkou. V části terária by však měl být k dispozici koutek s vlkhkým listím nebo pilinami, kam se může želva zahrabat přes noc nebo v době, kdy se potřebuje ochladit nebo ukrýt. Ač jsou všechny evropské suchozemské želvy přivyklé na velmi suché a teplé klima, je třeba mít na paměti, že suchý vzduch vystřídá v noci vzduch vlhký, který želva využívá pro absorbci vodní páry. Proto si želvy zalézají vždy na noc do vlhka, aby vyrovnaly vodní deficit nasbíraný přes den. Pokud vlhké prostředí po určitou část dne želvám nedopřejeme, „odvděčí“ se nám nepravidelným růstem krunýře. To zvláště u mláďat, jejichž krunýř roste velmi rychle, nastává již během několika měsíců a může to může vést až k vážným onemocněním nebo k neplodnosti.
38
NEMOCNÉ ZVÍŘE Ani želvám se některé nemoci nevyhýbají. Nemocné zvíře bývá více či méně apatické, zalezlé v krunýři, může mít hnisavý výtok z nosu nebo očí, v očích nemá jiskrný pohled a straní se co nejvíce zdroje tepla (v teplém prostředí se nemoc rychleji rozvíjí). Ale pozor. Želvy mohou i 20 hodin denně spát a zvláště mláďata jsou aktivní jen brzy ráno či dopoledne. V době horkého a suchého nebo naopak chladného a deštivého počasí mohou být i několik dnů zalezlé v úkrytu, aniž by byly jen náznakem nemocné. Proto je třeba znát návyky svého zvířete a pravidelně je pozorovat. Pravděpodobně nejběžnějším onemocněním suchozemských želv je tzv. „rýma“, tedy trvalý výtok hlenu z horních cest dýchacích, který je doprovázený tvorbou bublinek. Vzniká prochladnutím želvy v průvanu. Nejedná se o klasickou rýmu, ale o bakteriální nebo kvasinkovou infekci, která může přerůst až v zápal plic a uhynutí zvířete. Nemocná želva se nerada vyhřívá, protože vyšší teplota rychleji zhoršuje její zdravotní stav. Málo žere a straní se ostatních. I když nemoc může odeznít sama, častěji se stává, že zdravotní stav zvířete se postupně zhoršuje. Obvykle se proto nevyhneme návštěvy veterináře. Ten s největší pravděpodobností předepíše podávání antibiotik nebo nejprve udělá stěr a rozbor. Jeho cena není zrovna nízká – dosahuje částky až 1000 Kč, ale pokud chceme mít jistotu a neléčit želvu náhodně, vyplatí se jej udělat. Antibiotika podávaná v tabletách želvě pravděpodobně pomohou, ale může se také stát, že nezaberou. V takovém případě zbytečně zatěžujeme nemocnému zvířeti ledviny a dále je oslabujeme. Pokud zvíře přijímá potravu, necháme první dávku podat veterináři injekčně a další podáváme maskované v potravě (obvykle po dobu 4-5 dnů). Může se stát, že želva v průběhu léčby přestane žrát. Pak je nutné otevřít jí tlamu násilím nebo opět navštívit veterináře. Dlouhodobou nemocí související s výživou, která je příznakem špatné péče o svěřené zvíře, je rachitida, neboli měknutí krunýře. Dochází k němu při dlouhodobém chovu želvy bez ultrafialového záření, tedy v domácím teráriu bez speciální výbojky nebo zářivky). Želva obvykle dobře prospívá, dostává výživnou potravu, a tak do určitého okamžiku dobře jí a hodně roste. Tento růst se však děje za současného odvápňování kostí, které řídnou a měknou. V určitém okamžiku je stav želvy náhle zhorší, stane se netečnou, zmalátní a přestává žrát. Nemoc se v tomto okamžiku již projeví na měkkém plastronu (spodní části krunýře), později i kaparaxu (horní části krunýře). Želvu v pokročilém stádiu rachitidy nelze před smrtí již většinou zachránit. Jedinou možností je injekce vitaminu D podaná veterinářem a její důsledné umístění do
39
venkovního výběhu. U zachráněných želv se krunýř asi po roce zpět zpevní, ale jeho nepravidelně rostlý povrch již bude trvale poškozený. Želvy postihuje celá řada dalších tzv. vnitřních nemocí, které se jen velmi špatně odhalují. Může dojít k potížím při kladení vajec (zadržení snůšky), onemocnění jater, ledvin atd. S těmito nemocemi si poradí pouze veterinář, ale i přesto nezřídka končívají smrtí zvířete. Ani parazitální onemocnění nejsou vzácná. Může se objevit např. napadení klíšťaty, která se zachycují nejčastěji v měkkých tkáních na přechodu mezi kůží a krunýřem. Běžný je výskyt hlístů v trávícím traktu, kterých se zbavíme prostým jednorázovým odčervením venku chovaných zvířat např. ve druhé polovině léta nebo brzy na podzim. Může se stát, že se želvy poraní o ostrý předmět nebo pádem na krunýř. I odlomený krunýř dokáže značně krvácet, protože jde o živou tkáň. Želvě ránu omyjeme, vydesinfikujeme a postupujeme obecně stejně jako při vlastním poranění. Pokud je to nutné, držíme ji odděleně a ve sterilnějším prostředí než zdravé želvy. U studenokrevných živočichů se jakékoliv vnější poranění hojí jen dosti obtížně a dlouho.
40
REGISTRACE CITES Cites je zkratka z anglického „the Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora“. Jedná se tedy o mezinárodní úmluvu (Washingtonská úmluva) o obchodování s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, která nabyla platnosti již v červenci 1975. Jejím smyslem je celosvětová kontrola obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Státy, které přistoupily k podepsání této úmluvy (celkem dosud 162 zemí), se zavázaly bojovat proti nelegálnímu obchodu se vzácnými rostlinami a živočichy. Česká republika oficiálně podepsala tuto úmluvu 25. 8. 1992 a ta oficiálně vešla v platnost od 1. 1. 1993. Vzhledem k situaci ve volné přírodě se tato úmluva více či méně vztahuje na všechny druhy suchozemských želv. Aby se zabránilo pašování želv do České republiky z jižní Evropy, severní Afriky, ale i jiných částí světa, uzákonila se u nás od roku 1997 povinnost registrace každého jedince suchozemské želvy chovaného v zajetí. Od roku 2004 přistoupila Česká republika k Evropské Unii, jejíž zákony jsou ještě o něco přísnější než samotný CITES. Co z toho vyplývá? Každá legálně chovaná želva v zajetí musí mít vystavený tzv. průkaz původu – registrační list, kterým majitel dokládá původ exempláře. Na tomto registračním listu je vyznačeno jméno a adresa chovatele, a to včetně všech předchozích majitelů želvy. Součástí registračního listu je i fotografie spodní strany krunýře (plastronu), která slouží podobně jako naše fotografie v pasu.
Na fotografiích je zachycena variabilita zbarvení a tvaru plastronu u čtyř dospělých samců želvy zelenavé (Testudo hermanni) fotografovaných na jediné lokalitě (Bulharsko, Primorsko). Zvláště v pozdějším věku je zbarvení plastronu dosti přesným vodítkem pro identifikaci totožnosti exempláře.
Po zakoupení želvy je třeba neprodleně do 15 dní navštívit odbor životního prostředí příslušného kraje (pro Jihomoravský kraj je jeho adresa Žerotínovo nám. 3, Brno), kde želvu zaregistrujete na svoje jméno. Neregistrací nebo pozdní registrací
41
zvířete se vystavujete možnosti postihu ze strany České inspekce životního prostředí, protože původní majitel je zpětně povinen nahlásit do 15 dnů prodej nebo převod jedince na jiného majitele. Situace je však ještě složitější. Prodej mezinárodně chráněných živočichů je v celé Evropě zakázán, a tak potřebuje k prodeji každá želva nejen registrační list, ale i mezinárodní výjimku ze zákazu obchodu s chráněnými živočichy. Z důvodu složitého prokazování původu předchozích generací želv není jednoduché tuto výjimku dostat často ani na zvířata prokazatelně odchovaná v zajetí. Proto lze většinu želv pouze bezúplatně převést na jiného majitele pouze darem. Je to také důvod, proč se dosud nelze setkat se suchozemskými želvami běžně v obchodech, snad jen s výjimkou želvy čtyřprsté (Testudo horsfieldi ), na niž se tak přísná omezení nevztahují. Ač má zákon prvotně chránit přírodní populace před rabováním, je v jistých ohledech také kontraproduktivní. Nesnadné získání dokladů pro odchované želvy v kontrastu s velkou popularitou jejich chovu, která přetrvává ještě z dob jejich hromadného nelegálního importu ze Středomoří v 70. a 80. letech, značně zvyšuje jejich tržní cenu a dává prostor k dalšímu ilegálnímu obchodu s divokými zvířaty. Přesto pokud pojedete někdy na dovolenou k moři a narazíte na suchozemskou želvu, vyfoťte si ji, ale ponechte ji ve svém původním prostředí. Želvy totiž bohužel patří ke druhům, jejichž záchrana a přežití nezávisí jen na udržení vhodných přírodních podmínek, ale také na tom, zda nebudou v přírodě zcela vysbírány.
42
