K ra j i n a j e n e j z á k l a d n ě j š í m o b j e k t e m l i d s k é h o v n í m á n í , t v o ř í p o v r c h země, ze kterého jsme vyšli. Je pro umělce předmětem, kterého se mohou c h o p i t a t é ž s e o n ě j o p ř í t . To v š a k n e z n a m e n á , ž e s e m u s í v o b r a z e p ř í m o , t e d y k o n k r é t n ě , p r o j e v i t . Kr a j i n a t o j e Ze m ě , j e v n í c í t i t z á k l a d , t a k u m o ž n í vnést do díla něco sice neuchopitelného, zato však velmi důležitého, až podstatného. Zvláštní a velmi příhodné zachycování krajiny mezi různými výtvarnými technikami je právě využití fotografie. Pouze v jejím případě lze předpokládat nejtěsnější doteky mezi předlohou a výsledným obrazem. Dochází k nim prostřednictvím viditelných i neviditelných paprsků, kreslících obraz do (foto)citlivé vrstvy filmu. Je vzrušující si představit možnost, že se světlem se přenáší i cosi navíc, duch snímaného objektu. Nenechme se zmást představou, že je třeba, aby se pro přenos genia loci snímaného místa, zobrazené jevilo realisticky. Fotografie může popisovat a může být abstrakcí. Právě u abstraktnějších obrazů je to zachycené tajemné p o d s t a t n o , č a s t o s n a d n ě j i v n í m a t e l n é . Ne r u š í t o l i k v ž i t ý p o h l e d n a v ě c i n á s obklopující. Země, po jejímž povrchu se člověk pohybuje jej nutí, aby se nějakým z p ů s o b e m s e v š e m i p r v k y a j e v y v y r o v n á v a l . Ta t o v š u d y p ř í t o m n o s t z e m s k é hmoty, konkrétně nějakého místa se nutně projevuje v nejširší škále lidského myšlení a konání. Svět je lidmi viděn jako mozaika, ze které se jejich prostor skládá. Každý krajinný prvek obsahuje množství symbolů. Celé k u l t u r y b y l y f o r m o v á n y p r o s t ř e d í m v n ě m ž s e v y v í j e l y . Ka ž d é m u k r a j i n n é m u prvku bychom mohli přiřadit nějaký vžitý význam. Význam místa je pro člověka tak závažný, že některá cítí jako posvátná. Posvátné místo není to, c o č l o v ě k v y t v o ř í , a l e j e n t o c o o d h a l í . To ž e č l o v ě k a n ě j a k é m í s t o p ř i t a h u j e natolik, že je vycítí a označí jako posvátné, podporuje myšlenku, že by mohlo okolní prostředí podobným způsobem ovlivňovat lidskou činnost obecně a tedy i zasahovat do umělecké tvorby. Krajina vždy patřila a jistě bude i nadále patřit k velké zásobárně uměleckých inspirací. Každý umělec, který si právě krajinu ke svým záměrům vybere, zpřístupňuje to, co by sice i bez uměleckého zobrazení existovalo, ale zůstalo by utajeno pro většinu lidí.
1
V České fotografii má krajinářský námět mimořádně významnou složku z celkové produkce. Jmenujme si alespoň některé autory, kteří se nesmazatelně zapsali do historie a kteří se stali inspirátory pro mnohé současné tvůrce. Z á s a d n í v ý z n a m p r o č e s k o u f o t o g r a f i i v ů b e c m ě l p ř í c h o d Dr a h o m í r a J o s e f a R ů ž i č k y v r o c e 1 9 2 1 . P ř i š e l z Am e r i k y a u n á s o v l i v n i l ř a d u f o t o g r a f ů a inspiroval je k odklonu od ušlechtilých tisků k přímé fotografii. Používal o s t ř e k r e s l í c í o b j e k t i v y a b r o m o s t ř í b r n é p a p í r y . Ko n e c 2 0 t ý c h a z a č á t e k 30tých let bývá často nazýván jako zrod novodobé krajinářské fotografie. Hlavními aktéry tohoto zrodu byli pánové Jaromír Funke, Jiří Jeníček, Josef Sudek, a Eugen Wiškovský. Fotografové se obracejí k hmotným určujícím t v a r o v ý m p r v k ů m . O b j e v u j e s e s n a h a z a c h y t i t s t o p y l i d s k é p r á c e . J o s e f Eh m j e p e d a g o g a p r o f e s o r S P Š G, j e h o k r a j i n y j s o u s p í š s t y l i z o v a n é r e p o r t á ž e . Miroslavu Hákovi, který je členem skupiny 42, se stala hlavním tématem městská krajina. Vilém Reichmann se pouští do vědomé deformace, či jen k p o u h é m u v y u ž i t í t e c h n i k y . Ne o p o m e n u t e l n ý m k l a s i k e m r e a l i s t i c k é fotografie je Karel Plicka. Jeho fotografickým dílem prostupuje hudební věda, film a folklór. V 60tých letech stoupl zájem o krajinu ve formě dokumentu určitého kraje. Forma ustupuje do pozadí, hlavní důraz je kladen n a n á m ě t . M e z i a u t o r y , k t e ř í t a k t o t v o ř í p a t ř í La d i s l a v S i t e n s k ý , Vi l é m Heckel a Sláva Štochl. Fotografové, kteří se začali mezi prvními zabývat d e v a s t a c í k r a j i n y , j s o u F e d o r Ga b č a n a j e š t ě d r s n ě j š í P e t r S i k u l a . Současní krajináři mají k tvorbě různé přístupy. Jsou mezi nimi klasici, konceptualisté, intermedialisté, také dokumentaristé, atd. Pár jmen současných krajinářských fotografů pro ilustraci vyjmenuji. Jsou to pánové J a n P o h r i b n ý , V l a d i m í r K o z l í k , P a v e l B a ň k a , J a n S á g l , … Za z m í n k u j i s t ě stojí i Josef Koudelka a jeho „Černý trojúhelník“ Zcela určitě jsem nejmenoval zdaleka všechny, kteří by si to zasloužili, ale to není v tuto chvíli až tak důležité. Některá jména jsem vynechal úmyslně, to proto, že se s nimi chci z a b ý v a t p o n ě k u d p o d r o b n ě j i . P a t ř í m e z i n á s l e d o v n í k y S u d k o v y . Ti t o p a n o v é se sdružují ve skupině Český dřevák.
Č esk ý d ř ev á k v z n i k l v r o c e 2 0 0 0 . J e h o z a k l á d a j í c í č l e n o v é , s o u č a s n í fotografové se spojili, aby společně poukázali svým dílem na přesvědčení, že
2
velkoformátová fotografie je stále hodna jednoho z čestných a trvalých míst ve fotografii. Spojili se nejen proto, aby ukázali na stálou platnost tradice řemeslného umu ve fotografii, ale také, aby ukázali, jakých výsledků je tato technika schopna. To jak v oblasti technické kvality snímku, tak i výrazného vztahu k realitě. Od věrnosti statickému záběru až k odvážnému stylu práce s k a m e r o u v r u c e u v e č e r n í c h a n o č n í c h s n í m k ů . Od k r a j n í o s t r o s t i a ž k e krajní neostrosti. Tak širokou škálu možností přiznávají členové Českého d ř e v á k u . A k d o ž e j s o u t i t o č l e n o v é . Za k l á d a j í c í m i č l e n y j s o u p á n o v é Ka r e l Kuklík, Jan Reich, Jaroslav Beneš a Bohumír Prokůpek. Později v roce 2002 s e k t é t o č t v e ř i c i p ř i p o j i l j e š t ě To m á š R a s l a o r o k p o z d ě j i P e t r He l b i c h .
Zleva Tomáš Rasl, Petr Helbich, Jan Reich, Jaroslav Beneš, Karel Kuklík a Bohumír Prokůpek
J a n Rei ch o v zn i k u Č esk éh o d ř evák u „ K a m a r á d i l i a k a m a r á d í m e s e s p o l u s Ku k l í k e m , P r o k ů p k e m a B e n e š e m . V roce 2000 jsme chtěli udělat společnou výstavu velkoformátové fotografie,
3
k t e r o u v š i c h n i d ě l á m e a c h t ě l i j s m e s e n ě j a k j m e n o v a t . Ná z e v Č e s k ý d ř e v á k jsem vymyslel s Prokůpkem. Třeba název „Česká velkoformátová fotografie“ to se nám zdálo takové bez humoru. Dřevák má několik významů. Fotoaparát je dřevěný. Taky to znamená dubovou palici – tvrdohlavost, že si stále stojíme na pozicích velkého formátu a nenecháme se zviklat. Pak by to ještě mohlo mít jeden význam, takový ten hanlivý.“
J a n Rei ch s e n a r o d i l v P r a z e r o k u 1942. Jeho filmové a fotografické začátky se vztahují k sudetskému pohraničí, konkrétně obci Doubici. Tam jeho otec odešel v roce 1948 po vyvlastnění stavební firmy. Po absolvování vojenské služby nastoupil do z a k á z k o v é h o d r u ž s t v a f o t o g r a f i a . Ta m s e poprvé setkává s velkoformátovou kamerou. Byl to formát 18x24 cm. Fotografoval převážně svatby a taneční. Zde si Reich osvojil důležité profesní a technické dovednosti od zkušených starých praktiků. Na jaře roku 1964 se naplnila jeho touha toulat se po republice. Potkal cirkus a s ním, jako dělník, se vydal napříč Slovenskem. Cestou v z n i k l d o k u m e n t á r n í s o u b o r „ S l o v e n s k o “ . Da l š í s e z ó n u , k t e r o u s t r á v i l v cirkuse vznikl soubor „Cirkus“. Jsou to portréty jeho spolupracovníků, které během dlouhých měsíců putování důvěrně poznal. Na vysněnou FAMU se dostal v roce 1965. Po škole života v cirkusu b y l z p o č á t k u n a s t u d i í c h z k l a m á n . Na š t ě s t í i z d e n a š e l l i d i , k t e r é o b d i v o v a l a vážil si jich. Právě tato setkání považuje za to nejdůležitější, co mu FAMU mohla nabídnout. Během studií vznikly dva soubory motivované vzpomínkami z mládí v sudetském pohraničí. Byl to soubor „Znaky kraje“ a „Doubice“. V nešťastném roce 1968 Reich emigroval. Shodou různých okolností se dostal do Paříže. Po téměř roční zkušenosti se vrací domů. Rodná zem a
4
rodná Praha ho k sobě přitahovala natolik, že nemohl jinak. V Paříži vznikly dva soubory. „Portrét“, který je o vztahu mezi autorem a jeho dívkou během j e j i c h s p o l e č n é h o p o b y t u . Dr u h ý m j e s o u b o r „ P a ř í ž “ , z d e s e s o u s t ř e d i l n a všední, tudíž skutečnou atmosféru města. Po návratu začal systematicky fotografovat Prahu. V cyklu „Mizející Praha“ ožívá svět jeho dětství. V dalším cyklu „Periférie“ zobrazuje tajemství a magično okrajových míst, jež jsou odsouzeny k zániku. Celé několikaleté snažení uzavírá cyklem „Město“. Všechny tři cykly jsou shrnuty do knihy „Mizející Praha“. Během práce na „Městu“ Jan Reich postupně přešel na střední formát 6x9 cm a poté na velký 13x18 cm. Proto je tento soubor trochu odlišný. Doplňuje dílo o záběry celků, které nebylo možné pořídit na kinofilm pro jeho nízkou rozlišovací schopnost. Práce s velkým formátem a následným kontaktem je náročnější, ale výsledek určitě stojí za to. V polovině 70tých let si Reich koupil chalupu na Sedlčansku a jeho p o z o r n o s t s e o b r á t i l a k v e n k o v u . Za j í m a l a h o p ů v o d n í v e n k o v s k á architektura, prosté jednoduché věci a lidé, kteří se neobklopují z b y t e č n o s t m i a ž i j í v s o u l a d u s p ř í r o d o u . Ne z a j í m á h o k r á s a p ř í r o d n í c h s c e n é r i í , a l e h l e d á v k r a j i n ě j e j í m i n u l o s t p s a n o u p o s t a l e t í č l o v ě k e m . Ta k vznikl soubor „Venkov“. Původní křemenický cyklus se během let rozrostl a byl postupně rozšířen na celou oblast Sedlčanska. Manželka Jana nasbírala z různých pramenů, kronik, spisů a vyprávění pamětníků informace a dějinné souvislosti. V takto ucelené podobě toto dílo čeká na knižní vydání pod názvem „Prameny“ s podtitulem „Příběhy a pověsti Sedlčanska“ Ve chvílích klidu, kdy fotograf nechtěl nebo nemohl fotografovat v e n k u v z n i k l y d r o b n ě j š í s o u b o r y „ Ve n k o v s k á z á t i š í “ a „ P r a ž s k á z á t i š í “
Jedním z nejcitlivějších a také nejkrásnějších je určitě soubor „Rodina“. Reich fotografuje to, co je jeho srdci blízké a v tomto případě jde bezesporu o to srdci nejbližší. Roku 1980 se vrátila do středu pozornosti opět Praha. Pohled byl však z c e l a j i n ý n ě ž n a c y k l u „ M i z e j í c í P r a h a “ . Na P r a h u s e d í v a l j a k o j e d n o z n e j k r á s n ě j š í c h , n e j t a j ů p l n ě j š í c h a n e j m a g i č t ě j š í c h m í s t n a Ze m i . B ě h e m práce si vybavil ty, kteří Praze vtiskli její podobu. S prací nespěchal. Se
5
Sudkovou kamerou takto fotografoval celých třináct let. Sudkovo přání, aby jeho kamery neskončily v muzeu a aby se s nimi fotografovalo, se splnilo. V roce 1993 vyšla kniha s názvem „Praha“, která obsahuje souhrn všech fotografií tohoto cyklu. „ Dů m v k r a j i n ě “ s e j m e n u j e s o u b o r v z n i k l ý v 8 0 t ý c h l e t e c h , t e n t a k é čeká na knižní vydání. V 70tých letech pracoval Reich pro agenturu Pressfoto, kde fotografoval architekturu a krajinu. Fotografoval mimo jiné i Čechy na pohlednice a do publikací. Musel to dělat barevně s modrou oblohou a mráčky, samozřejmě bez církevních staveb. Již tenkrát si slíbil, že Čechy j e d n o u n a f o t o g r a f u j e p o s v é m . Za c h y t i t m í s t a , k t e r á m a j í s v o j í h i s t o r i i a g e n i u s l o c i . T o s e m u p o d a ř i l o v y p l n i t . Od r o k u 1 9 9 4 d o r o k u 2 0 0 4 s e t o m u t o t é m a t u s y s t e m a t i c k y v ě n o v a l . Vy f o t o g r a f o v a l a s i 1 0 0 0 z á b ě r ů , z e k t e r ý c h v y b r a l 1 5 0 s n í m k ů k p u b l i k o v á n í . Te n t o s o u b o r j e p r á v ě v t i s k u ( z á ř í 2 0 0 5 ) . Kniha se bude jmenovat „Čechy“. V současné době se Jan Reich věnuje fotografování zátiší. Soubor v z n i k á v K ř e m e n i c i n a S e d l č a n s k u a z a t í m h o d r ž í v t a j n o s t i . Až n a s t a n e správný čas a autor své snímky odtajní a zveřejní, máme se jistě na co těšit. Hlavním rysem tvorby Jana Reicha je hledání a nalézání hlubších vztahů a souvislostí. V přístupu k jeho tvorbě bychom mohli nalézt dva způsoby. Jeden přístup je tak trochu užitým uměním. A to z toho důvodu, že se podřizuje tématu. Na krajině ho zajímá především lidský zásah. Fotografuje-li nějakou krajinu, zkoumá, například proč tohle postavili zrovna tady a kudy vede stromořadí. Snaží se vžít do doby, kdy to všechno v z n i k a l o a j a k é t o m á d ě j i n n é č i l i d s k é s o u v i s l o s t i . Zk o u m á , j a k t o t e h d y dělali a vnímali. Snaží se zažít harmonii, která vznikala před staletími. Když cestuje krajinou, cestuje zároveň i časem. Podle jeho vlastních slov má rád všechna historická období kterými cestuje k d y ž f o t o g r a f u j e . Č í m v z d á l e n ě j š í h i s t o r i e , t í m v í c e s e m u t o l í b í . Au t o r s e ř í d í i n t u i c í a p ř e s n ě v í , k d y a o d k u d t o m á f o t o g r a f o v a t . To n e l z e p o j m o u t r o z u m o v ě , t o j e j e h o a u t o r s k ý p ř í n o s . Ta k t o f o t o g r a f o v a l n a p ř í k l a d c y k l u s „ Č e c h y “ . D r u h ý p ř í s t u p k t v o r b ě j e č i s t ě a u t o r s k ý a p o c i t o v ý . Za c h y c u j e atmosféru místa, které oslovilo jeho srdce.
6
N a n ě k t e r á m í s t a c h o d í J a n R e i c h m o c k r á t . Kd y ž n ě j a k é m í s t o p o z n á , kde je nějaká, řekněme, boží harmonie, tak se tam vrací, dokud se mu to nepovede vyfotografovat. A pak se tam stejně vrací dál, protože to místo potřebuje. Je to pro něj zážitek tam být. Vždy fotografuje krajinu, která má nějaký lidský zásah. Ten musí být v harmonii s okolní krajinou. Jsou tam cesty, jsou tam stromy, které člověk vysadil, jsou různé pohledy na města a vesnice. Reich říká, že Bůh je v krajině přítomen v tom, že ho člověk uctíval a m ě l k n ě m u v ž d y p o k o r u . To s e p r o j e v u j e n a p ř í k l a d v t o m , ž e k o s t e l j e symbol boha, který směřuje k nebesům a ostatní přilehlé stavby jsou chápány jako rodina. Věž jakoby je chráněna. Věž má navíc okýnka, která jsou oči. V i d í t a m p o d o b u č l o v ě k a . To j e v i z u á l n í v ě c . A z v o n y , k t e r é j s o u d a l e k o s l y š e t , t o j e p o s e l s t v í b o ž í h o h l a s u . Za j í m á h o n a t o m p r á v ě t a h a r m o n i e s b o h e m a t o , j a k s n í l i d é d o k á z a l i p ř i r o z e n ě ž í t . Ta h l e d o b a t o v ů b e c nerespektuje. Dálnice a města, v tom je člověk ztracený. Člověk je po g e n e r a c e s t e j n ý a n e m ů ž e d u š e v n ě ž í t n a j e d n o u j i n a k . To j e o m y l , ž e j e moderní. Proto je tady to umění. Člověk hledá ztracenou harmonii, aby ji zažil a opět získal. Když Jan Reich fotografoval cyklus Město postupně přešel z malého f o r m á t u n a s t ř e d n í a p a k n a v e l k ý . Te h d y p o c h o p i l , ž e k o n t a k t j e p r o n ě j t o nejlepší co je a ostatní je ošizené. „Je ostudné, když člověk fotografuje krajinu na malý formát“ tvrdí Reich. „Má se to dělat na velký negativ a udělat kontakt. Pak je tam všechno, trávy, kameny, mraky, atmosféra. Čím je menší formát, tím je tam méně informací a pak už tam není ten zážitek z krajiny. Kinofilm je dobrý na
f o t o g r a f o v á n í l i d í , n a r e p o r t á ž a p o r t r é t y “ . To J a n R e i c h f o t o g r a f u j e n a Leicu. P o d l e n ě j j e d i g i t á l ú p l n ě n e j h o r š í . Al e j e e k o n o m i c k ý a e k o l o g i c k ý a t a k é r y c h l ý . „ P r o u m ě l e c k o u f o t o g r a f i i s e n e h o d í . Ve l k ý f o r m á t j e p r a v d i v ý dokument skutečnosti. Digitál je pravý opak a je prolhaný v tom smyslu, že j e s v o u p o v a h o u p ř e d u r č e n k d o t v á ř e n í a p ř e t v á ř e n í v p o č í t a č i . To n e n í s a m o o sobě špatné, ale je to naprosto odlišný způsob vnímání“.
7
Velkoformátová technika Kamery: 2x kamera na formát 13x18cm, 2x kamera na formát 18x24cm a 2x kamera na formát 24x30cm. Všechny kamery jsou bezejmenné. Objektivy: Rodenstock 150 mm, Sironar 210 mm, Rodenstock 300 mm, Nikkor 300 mm
K a rel K u k l í k s e n a r o d i l 7. března 1937 v Praze. Ve čtrnácti letech, dostal svůj první fotoaparát. Je na formát 6x6 cm. O rok později si koupil deskový aparát s dvojitým výtahem. V roce 1954 se vyučil automechanikem a opravováním automobilů s e ž i v i l a ž d o r o k u 1 9 6 0 v Do p r a vním úřadě spojů. V roce 1959
8
v s t o u p i l d o f o t o k l u b u Č K D S t a l i n g r a d ( Ne k á z a n k a ) a t a m m ě l j e š t ě t é h o ž r o k u s v o j i p r v n í v ý s t a v u . Od r o k u 1 9 6 0 d o r o k u 1 9 6 4 p r a c o v a l v e fotografickém oddělení Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. K o p í r o v a l t a m n e g a t i v y p ř e d n í c h Č e s k ý c h f o t o g r a f ů . Ta k z í s k a l m i m o ř á d n o u t e c h n i c k o u z r u č n o s t a z k u š e n o s t . Ka r e l Ku k l í k c h t ě l s t u d o v a t f o t o g r a f i i n a grafické škole, ale administrativní důvody mu v tom zabránily. V roce 1962 dokončil večerní jedenáctiletou školu, kde si doplnil středoškolské vzdělání a byl přijat jako kandidát do Svazu československých výtvarných umělců. Konečně v roce 1964 získal výuční list fotografa a začal pracovat jako samostatný fotograf. Ale to už profesionálně fotografoval pro výtvarné časopisy a nikdo nepochyboval o jeho talentu a slibné budoucnosti. Výtvarné umění podstatně ovlivnilo i jeho vidění, tedy i jeho fotografickou tvorbu. Mezi jeho přátele patřilo mnoho výtvarných umělců, celé řadě z nich fotografoval obrazy a sochy. Jeho dobrý kamarád a spolužák ze základní školy byl historik a teoretik moderního umění František Šmejkal. V Kuklíkově tvorbě můžeme vysledovat vliv surrealismu a také symboliky města. Tu sledovala především skupina 42. Jediným fotografujícím členem t é t o s k u p i n y b y l M i r o s l a v Há k a p r á v ě o n o v l i v n i l , m i m o j i n é , i Ka r l a Kuklíka. Existencionální pochyby, vykořeněnost, úzkost, tak takhle by se dal charakterizovat cyklus „Mrtvé město“, vzniklý v letech 1959 - 1961. Navazující cyklus „Město“ (1961 – 1962) zobrazuje detaily městské scény v pocitově podobném duchu. V cyklu „Čas města“ z roku 1964 se objevují struktury, které naplno rozvinul v předchozím cyklu, jehož název je také „Struktury“ (1959 – 1964). V České strukturální abstrakci, k níž Kuklík bezesporu patří, lze jen těžko od sebe v reprodukcích rozlišit díla fotografů a výtvarníků. Symbolické objekty, struktury a dobové pocity Karel Kuklík nachází nejen ve městě, ale také v přírodě, v krajině. Důkazem t o h o j s o u c y k l y „ Z a m o ř e n á k r a j i n a I “ ( 1 9 5 9 – 1 9 6 0 ) , „ Za m o ř e n á k r a j i n a I I “ ( 1 9 6 3 – 1 9 6 4 ) , „ K r a j i n a n a d ě j e “ ( 1 9 6 0 – 1 9 6 3 ) , „ Kr a j i n a p o z n á n í “ z r o k u 1964 a „Ztroskotání“ z roku 1964. Smutné, opuštěné, oprýskané a přece stále lidské jsou „Věci I“ z let 1962 až 1965, „Věci II“ z roku 1967, „Stroj I“ z roku 1965 a „Stroj II“ z roku 1967. Jsou to věci, které již neplní svou funkci.
9
Po zániku výtvarných časopisů Výtvarná práce a Výtvarné umění se začal Karel Kuklík živit fotografováním pohlednic, prospektů, kalendářů a obrazových publikací. Pro komerční účely fotografuje Šumavu, hrady a zámky jižních Čech, hrady a zámky západních Čech, Sportovní rybolov atd.. Ú s p ě š n á b y l a a u t o r s k á o b r a z o v á p u b l i k a c e „ Š u m a v a “ z r o k u 1 9 8 4 . Do t é t o doby autor striktně odděloval volnou tvorbu od komerčního fotografování, ale v „Šumavě“ se mu tyto dvě složky začaly prolínat. K vydání měl také připravenou publikaci „Jihočeská blata“, jako protějšek k „Šumavě“ – hory proti rovině. Vydání se však nedočkala z důvodů ekonomické politiky vydavatelství. K o n c e m š e d e s á t ý c h l e t s e Ka r e l Ku k l í k o d p o u t á v a l o d p r o s t ř e d í v ý t v a r n í k ů a v ě n o v a l s e p ř e d e v š í m k r a j i n á ř s k é f o t o g r a f i i . Ne z m ě n i l s e v š a k p o u z e n á m ě t , a l e i p o j e t í j e h o s n í m k ů . Ob j e v i l y s e v ě t š í c e l k y v e k t e r ý c h z o b r a z o v a l p r o s t o r s j e h o a t m o s f é r o u . Za č a l s e p ř i k l á n ě t k f o t o g r a f i c k é tradici. Jeho výtvarné vidění je však i nadále v jeho díle patrné. Karel Kuklík pracoval s kamerami různých formátů. Pro sportovní rybolov fotografoval kinofilmovým fotoaparátem, nejčastěji však pracoval s formáty 6x7 až 9x12. V sedmdesátých letech začal pracovat s kamerami na velký formát negativu a to 13x18 a 18x24. K práci na velkoformátový p ř í s t r o j h o p ř i v e d l E d w a r d We s t o n . V r o c e 1 9 7 3 n a v š t í v i l j e h o v ý s t a v u a výstavu skupiny F64. Byl okouzlen dokonalou technickou kvalitou jeho f o t o g r a f i í a o b r a z o v ý m ú č i n e m d o s a ž e n ý m p r á v ě v e l k ý m f o r m á t e m . Od r o k u 1974 Karel Kuklík fotografuje na již
zmiňované formáty 13x18 cm a 18x24 cm, později na 8“x10“, zhotovuje z nich kontaktní kopie. „ K r a j i n y n á v r a t ů I “ ( 1 9 7 0 – 1 9 7 7 ) a „ Kr a j i n y n á v r a t ů I I “ ( 1 9 7 3 – 1 9 9 4 ) j s o u c y k l y , k t e r é v z n i k a l y d l o u h o u ř a d u l e t . Ku k l í k z ů s t a l v ě r n ý s v ý m k r a j i n á m , s t á l e s e v r a c í n a s t e j n á m í s t a , p r o t o Kr a j i n y n á v r a t ů , a f o t o g r a f u j e to co důvěrně zná. Jde o hlubokou niterní výpověď. Prolínají se zde krajiny vnější a krajiny vnitřní. Z r o k u 1 9 7 4 j e s o u b o r „ Gr é b o v k a “ . J e t o p r v n í s o u b o r v e l k o f o r m á t o v ý c h k o n t a k t ů 1 3 x 1 8 . Ha v l í č k o v y s a d y n e b o l i Gr é b o v k a j e v blízkém sousedství Kuklíkova bydliště.
10
C y k l u s „ D v ů r “ j e z l e t 1 9 7 6 a ž 1 9 7 9 . Te n v z n i k l v s o u s e d s t v í K u k l í k o v y c h a l u p y n a B e n e š o v s k u . Zd e s e o p ě t o b j e v u j e p o e z i e v š e d n í h o dne. Je to i dokument mizející hmotné kultury. Z r o k u 1 9 8 1 j e s o u b o r „ Ta m a z p á t k y “ . S o u b o r „ S t o p y a p r o j e k c e “ j e z let 1985 až 1992. Oba tyto soubory vznikaly na téměř každodenních cestách z Kuklíkova bytu do jeho ateliéru vzdáleného jen pár minut chůze. Z á b ě r y j s o u f o t o g r a f o v a n é z r u k y n a s t ř e d n í f o r m á t . Zd e s e v r a c í k e strukturám a grafickému projevu. V r o c e 1 9 9 7 d o s t a l Ka r e l Ku k l í k g r a n d p r i m á t o r a P r a h y v s o u t ě ž i Czech Press Photo. Zde autor sledoval prorůstání krajiny a velkoměsta. Výstavou v roce 1998 práce na tomto tématu neskončila. Cyklus „Praha“ je stále otevřený. „ K r a j i n y n á v r a t ů “ s e j m e n u j e z a t í m p o s l e d n í k n i h a Ka r l a Ku k l í k a , k t e r á vyšla v roce 2004. Z fotografií nasbíraných za léta, vybral ze svých souborů snímky ilustrující jeho osobní pohled na krajinu. Jsou zde fotografie z cyklu „ Z a m o ř e n á k r a j i n a I “ , s a m o z ř e j m ě c y k l y „ Kr a j i n a n á v r a t ů I a I I “ , a l e i novější cykly jako jsou „Skály“ a „Pole“ a další. N a f o t o g r a f i í c h K a r l a Ku k l í k a z a u j m e z v l á š ť d o k o n a l é v y j á d ř e n í k v a l i t objektů, jejich tvar a struktury. Precizně a zároveň nádherně pojatý detail je p r o j e h o p r á c i r o v n ě ž t y p i c k ý . Ne o p o m e n u t e l n á j e j e h o o s o b i t á s y m b o l i k a . Od Paula Stranda si osvojil názor, že objektivnost je esencí fotografie a že perfektní kamera a perfektní laboratorní zpracování mají silný vliv na estetický účin. Cit pro struktury a surrealistické vidění si získal již v počátcích své tvorby a nikdy ho neopustil. Můžeme ho pozorovat tu více, tu méně v celé jeho plodné tvorbě. O d š e d e s á t ý c h l e t a ž p o s o u č a s n o s t Ka r e l Ku k l í k p r a c o v a l n a mnoha tématicky rozlišných cyklech a všechny nesou pečeť nezaměnitelného autorského rukopisu. Všechny jeho volné fotografie vznikly z vnitřního p o c i t u v y j á d ř i t s e k n ě č e m u . Kr o m ě t o h o t o u m ě l e c k é h o v ý z n a m u , m o h o u j e h o fotografie také sloužit jako dokument dané oblasti. S v é v o l n é k r a j i n y f o t o g r a f u j e Ku k l í k o d 7 0 l e t a v ž d y n a m í s t e c h , k t e r á důvěrně zná. Potřebuje se pohybovat v nějakém svém prostoru, na nějakém místě, které k němu promlouvá. Vše má svůj čas poznávání a pak ho to o s l o v í . Ř e k n e s i o t o , a b y j e v y f o t o g r a f o v a l . Ka ž d á v ě c , k r a j i n a , č l o v ě k , . .
11
mají své milostné chvíle. V tu chvíli to mezi ním a krajinou nebo čímkoliv s e p n e a t o j e t a p r a v á , s p r á v n á c h v í l e . To j e t o n e j d ů l e ž i t ě j š í c o j e . M ů ž e t o být i právě to určité souznění s prostorem ve kterém se člověk pohybuje. Tento pocit se podle Kuklíka s časem a věkem mění. Práce na velký formát je pro něho, mimo jiné i určitým způsobem tvorby. Je to zpomalení práce zapříčiněné velikostí a váhou kamery, stativu a potřebného vybavení, dále soustředění na snímek a rozmýšlení před exponováním. O estetickém účinu dokonalých kontaktních kopií jsme již mluvili. Pro Kuklíka je dokonalé řemeslo dalším důležitým stavebním kamenem jeho práce. Kontakty nadržuje, aby byly dokonale vyvážené. K o n t a k t j e s v ý m z p ů s o b e m m i n i a t u r a . Ob s a h u j e v e l k é m n o ž s t v í i n f o r m a c í . B ě h e m s v é h o ž i v o t a f o t o g r a f o v a l n a k a m e r y r ů z n é h o f o r m á t u . Ka ž d á m á s v o j e s p e c i f i k a , s v o j e v ý h o d y i n e v ý h o d y . Ne d á v n o s i p o ř í d i l p o č í t a č a u č í s e p r a c o v a t s d i g i t a l i z o v a n ý m o b r a z e m . Di g i t á l n í f o t o a p a r á t z a t í m n e m á , ale nebrání se mu. Nekopíroval by technologii klasické fotografie, ale spíš by se přiblížil ke grafice. Výsledek by tiskl na specifický papír. Velkoformátová technika Kamera: formát 8“x10“ - vyrobil Miloš Šimlík podle Prokůpkova nákresu O b j e k t i v y : S y m m a r 2 1 0 m m a Ap o - R o n a r 4 2 0 m m .
J a ro sl a v Ben eš s e n a r o d i l 2 7 . 2 . 1946 v Plzni. Po základní škole se nep ř i h l á s i l n a ž á d n é d a l š í s t u d i u m . Na poslední chvíli pak s rodiči vybral z velmi omezeného výběru Střední zemědělskou technickou školu v Plasech. Výběr byl ovlivněn jeho vztahem k biologii a přírodě. Na škole se setkal s výborným vychovatelem. Byl jím bývalý maskér z Barrandova, který byl komunistickým režimem vyhnán do pohraničí. Měl velký smysl pro kulturu a tak Beneš dělal na střední škole víc kulturu než zemědělství. V roce 1965 odmaturoval a
12
z a č a l p r a c o v a t j a k o z o o t e c h n i k . Kd y ž z j i s t i l , ž e z e m ě d ě l c i p ř í r o d ě s p í š š k o d í než pomáhají, velice rychle ze zemědělství utekl. O d r o k u 1 9 6 8 p r a c o v a l j a k o k u l i s á k v P l z e ň s k é m d i v a d l e Al f a . Z a j í m a l o h o v ý t v a r n é u m ě n í , p o e z i e , d i v a d l o a m u z i k a . Hr á l n a r ů z n é s t r u n n é n á s t r o j e . V k a p e l e k d e ú č i n k o v a l , p o ř á d n ě k d o c h y b ě l n a z k o u š c e . To h o r o z č i l o v a l o . M ě l t o u h u d ě l a t n ě c o , o č e m b y s i r o z h o d o v a l s á m . Ta k é v t é d o b ě v i d ě l f o t o g r a f i e , k t e r é h o o s l o v i l y . To v š e v e d l o k t o m u , ž e s e fotografie stala důležitou součástí jeho života. V roce 1969 si koupil fotoaparát. Když se v divadle uvolnilo místo fotografa, automaticky ho p ř e v z a l , p r o t o ž e s e o n ě m v ě d ě l o , ž e f o t o g r a f u j e . Li d i f o t o g r a f u j e n e r a d , a l e protože se v divadle všichni znali a byli kamarádi, práce ho bavila. Začal fotografovat s tím vědomím, že fotografie je výborný vyjadřovací prostředek. Také fotografoval jazzové a rockové koncerty. Brzy s tím však přestal, protože se mu při fotografování špatně poslouchala muzika. V roce 1977 se přestěhoval do Prahy, kde začal pracovat jako noční h l í d a č v U m ě l e c k o p r ů m y s l o v é m m u z e u . Ve v ě ž i t a m b y l f o t o a t e l i é r a t a m s e opět setkal s fotografiemi, které ho před časem oslovily. Byly to fotografie Jana Svobody, který v Umprum pracoval
jako fotograf. Seznámili se a často spolu povídali nad svými fotografiemi. P r a c o v a l t a m a s i 1 4 m ě s í c ů . Od r o k u 1 9 7 8 a ž d o s o u č a s n o s t i p r a c u j e v P r a ž s k ý c h v o d á r n á c h j a k o f o t o g r a f a a r c h i v á ř . Ve v o d á r n á c h m á k l i d a d ě l á t o c o h o b a v í . J e s p o l u a u t o r e m p u b l i k a c í s v o d á r e n s k o u t e m a t i k o u . Ta k é příležitostně provází po tamním muzeu na jehož vzniku se podílel. V roce 1 9 8 9 b y l j e d n í m z e z a k l a d a t e l ů Ak t i v u v o l n é f o t o g r a f i e v P r a z e a o r o k později Pražského domu fotografie. Ve staré skříni ve vodárně objevil Magnolu, velkoformátový aparát na 1 3 x 1 8 c m . B y l z v ě d a v ý a z k o u š e l s n í f o t o g r a f o v a t . To b y l o v r o c e 1 9 8 1 . Od té doby používá pro svoji práci výlučně velkoformátových kamer. Magnolu a j e š t ě k a m e r u n a f o r m á t 1 8 X2 4 c m . J a r o s l a v B e n e š m ě l p r o b l é m s v ý s l e d n ý m formátem negativu. Svoboda mu jednou řekl, že každá fotografie má svůj vlastní formát a ne, že jí bude každý fotograf vymýšlet svůj. Práce s
13
v e l k o f o r m á t o v o u k a m e r o u m u t o t o v y ř e š i l a . Ko n e č n ý f o r m á t f o t o g r a f i e u ž vidí na matnici kamery, protože výsledkem je kontakt z negativu. A je to ten n e j l e p š í f o r m á t c o m ů ž e b ý t . Ne m u s í p ř e m ý š l e t o z v ě t š o v á n í č i z m e n š o v á n í . Přímý dotyk (kontakt) dvou citlivých vrstev přirovnává k přímému spojení myšlenky s citlivou vrstvou filmu při fotografování. Pomalá a důkladná práce charakteristická pro velký formát mu vyhovuje, klid a soustředění – celý ten komplikovaný rituál ho nutí k usebrání. Při fotografování vyndá kameru z brašny, postaví ji na stativ, připevní objektiv a někdy se podívá, jestli fotka už tam není. Tak jednou ze sta případů už tam je. Fotografování s n a d s á z k o u p ř i r o v n á v á k h o u b a ř e n í . To v t o m s m y s l u , ž e k d y ž j d e fotografovat na nějaké místo, je to jako když jde na houby. V obou případech s i v y b í r á m í s t o , k d e b y n ě c o m o h l o „ r ů s t “ . Ta m c h o d í , h l e d á a n a c h á z í . Ta k é se může stát, že nic neroste, nebo nic nenajde. Jaroslav Beneš z hlediska námětu fotografuje všední detaily současné architektury. Svým velkým formátem navštěvuje technicky náročné stavby z betonu, ocele a skla s mramorovými obklady a chromovými zábradlími, s lehce zakrytými provozními náležitostmi. P ř i t a h u j e h o s k r y t á , o d r u c h u o d v r á c e n á , t v á ř v e ř e j n ý c h b u d o v . Na t ě c h t o chladných odcizených formách nalézá svůj básnivý svět světla a stínu. Je to světelná hra plná nejjemnějších i překvapujících kontrastů, dává zprávu o světle v nás i mimo nás. V e s v ý c h f o t o g r a f i í c h s e z a b ý v á c i v i l i z a č n í m i o t á z k a m i . Za j í m a j í h o problémy jednotlivce, uzavřeného v městské aglomeraci. Jeho téma je soužití s a r c h i t e k t u r o u s t v o ř e n o u l i d m i p r o l i d i . Ar c h i t e k t i v y t v á ř e j í u z a v ř e n é městské celky. Beneš jimi bloudí dlouhé hodiny, dny, měsíce, roky a nechává na sebe působit genia loci a výsledkem jsou fotografie. Jsou produktem, výsledkem a dá se říct odpadem činnosti, která mu umožňuje přežít a působí na životní rovnováhu. Zobrazuje skutečnost subjektivně, pocitově bez jakékoliv vnější kalkulace. Beneš své snímky zásadně nepojmenovává. Ideální by pro něj bylo je p o u z e o č í s l o v a t , a l e t o u ž d ě l á P e t r Zh o ř a n e c h c e t o d ě l a t j a k o d r u h ý . Kd y ž m ě l p r v n í v ý s t a v u v P r a z e v r o c e 1 9 8 0 v d i v a d l e v „ Ne r u d o v c e “ m u s e l s i
14
nějaké názvy vymyslet, protože ředitelka divadla je musela předložit ke s c h v á l e n í n ě j a k é m u k o m u n i s t i c k é m u o r g á n u . Vz n i k l y t a k n á z v y j a k o j e „Světlo a stín“, „Noha a stín“, atd. Bylo to pouze účelové, aby byla výstava bezproblémově schválena. B e n e š m á p o j m e n o v a n é p o u z e d v a c y k l y a t o „ S e r i e W“ a „ La D e f a n s e “ . P r v n í z n i c h „ S e r i e W“ v z n i k l v r o c e 1 9 9 3 . J e t o z p r o j e k t u , k t e r ý v y m y s l e l i P o l á c i . B y l o t o n a h r á d k u Vo j n o v i c e u Wr o c l a wi , s e š l o s e t a m d e s e t f o t o g r a f ů a d e s e t s o c h a ř ů . Ka ž d ý f o t o g r a f s i n a š e l j e d n o h o s o c h a ř e nebo naopak. Fotograf pak fotil sochařovo dílo po svém. Beneš byl již dopředu domluvený s profesorem Bardišákem, učitelem na vysoké škole v P o z n a n i . P r o f e s o r B a r d i š á k p r a c u j e s p l o c h ý m s k l e m . Dí l o , k t e r é p ř e d s t a v i l ve Vojnovicích byly dvě ploché skla zasazené do pařezu. Skleněné dílo připomínalo tvar W. Minimalisticky pojatý skleněný objekt vyhovoval f o t o g r a f o v u m i n i m a l i s m u . P r o j e k t t r v a l j e d e n t ý d e n . Dr u h ý p o j m e n o v a n ý soubor se jmenuje „La Defense“ vznikal v roce 1994 a 1995. V těchto letech dostal stipendium od francouzského institutu ministerstva zahraničí na fotografování Paříže. La Defanse je pařížskou čtvrtí. Strávil zde několik m ě s í c ů p i l n o u p r a c í , a l e i t i c h ý m p ř e m ý š l e n í m . Vě t š í č á s t o b r o v s k ý c h s t a v e b , které se v této části Paříže nacházejí, slouží jako úřady a správní budovy. Když tam zavítáte v noci, procházíte pustou krajinou a potkáváte jen strážce se psy a maximálně na vás občas mrkne očko h l í d a c í k a m e r y . T y t o n o č n í m ů r y j s o u z a c h y c e n y n a f o t o g r a f i í c h z La Defance a nejen na nich. Pro Jaroslava Beneše je důležité, aby byl při fotografování sám. V ž á d n é m p ř í p a d ě n e m ů ž e f o t o g r a f o v a t s n ě k ý m z e z n á m ý c h . Kd y ž p ř i fotografování náhodou někoho známého potká a dá se s ním do řeči, sbalí v ě c i a j d e d o m ů . I d e á l n í j e p r o n ě j p o c i t j e m n é h o o d c i z e n í . Te n d o d á v á takovou dobrou energii. O svém fotografování současné architektury a města ř í k á , ž e v l a s t n ě f o t o g r a f u j e t a m , k d e t o n e m á r á d . Vz n i k á t a k u r č i t é n a p ě t í , které ho provokuje a pak si v těchto prostorách v určitým rozpoložení hledá svůj svět. Beneš má i digitální fotoaparát s kterým občas fotografuje. Je to úplně jiná práce, než s velkým formátem a vznikají tudíž i úplně odlišné snímky. J s o u t o p ř e d e v š í m k r a j i n y a j e j í d e t a i l y č i p o l o c e l k y . Tí m j e o v l i v n ě n k o l e g y
15
krajináři z Českého dřeváku (Beneš je vlastně jediným vyloženým nekrajinářem Dřeváku). Významnou roli v jeho digitálních snímcích hraje barva. Tyto fotografie má vytištěné na obyčejné tiskárně a zatím je nikde neukazuje. Velkoformátová technika Kamery: Magnola 13x18 cm, bezejmenná kamera japonské výroby 13x18 a kamera na formát 18x24 rovněž bezejmenná O b j e k t i v y : A p o - t e s s a r 3 0 0 m m , Te s s a r 2 1 0 m m , An g u l o n 1 2 0 m m
Bo h u m í r P ro k ů p ek s e n a r o d i l 13. října 1957 v Humpolci na Českomoravské vrchovině. V předškolním věku se v domě, kde s rodiči bydlel seznámil s fotografickou pozůstalostí p o v z d á l e n é m p ř í b u z n é m . Ta o b s a hovala fotoaparáty různých formátů, stativy, chemikálie, papíry a nějakou literaturu. Okouzlila ho matnice velkoformátových kamer a to že si celý proces mohl dělat a tedy i ovlivňovat sám. V té době fotografoval dvouokým, středoformátovým Ljubitelem zahradu, domov, panáčky které vyrobil. Nyní se k těmto fotografiím vrací,zvětšuje je a skenuje. V letech 1970 – 1974 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně obor fotografie. Na školu velmi rád vzpomíná, byla tam uvolněná a benevolentní atmosféra. Časté Prokůpkovy absence, když vyrážel na toulky na Vysočinu, na Pálavu a na Slovensko, mu tolerovali. Po absolvování pracoval krátce jako výtvarník v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích.
16
V l e t e c h 1 9 7 5 a 1 9 7 6 p r a c o v a l j a k o l a b o r a n t Č TK n a b a r e v n é m p r o c e s u v Praze. O d r o k u 1 9 7 8 j a k o o b r a z o v ý r e d a k t o r P r e s s f o t a v P r a z e . Ta m p o z n a l spoustu zajímavých lidí a přátel, s kterými se stýká dodnes. Mnoho z nich se schází na Úvoze „U zavěšeného kafe“. Říkají si spolek Pohodlí. Členem je mimo jiné Jan Reich a jiní fotografové, grafici, scénografové, malíři, herci, muzikanti a další. V roce 1985 byl z Pressfota propuštěn, kvůli incidentu se státní bezpečností. Kamarádi z bývalé práce mu pomáhali, pracoval a vydával publikace takzvaně na mrtvé duše. Po roce 1990 se Pressfoto rozpadlo. S kamarády, kteří tam měli rozpracované a nedokončené projekty, z a l o ž i l v y d a v a t e l s t v í t ř í l i d í , AS C O. To f u n g u j e d o d n e s . Za z m í n k u j i s t ě stojí jejich počin „Encyklopedie českých a slovenských fotografů“. V roce 1 9 8 2 z a č a l s t u d o v a t n a F A M U a v r o c e 1 9 8 6 a b s o l v o v a l . Od r o k u 2 0 0 2 v e d e a t e l i é r p l e n é r u n a k a t e d ř e f o t o g r a f i e n a F AM U. S e t k á v á n í s k o l e g y i s ž á k y j e p r o n ě j v e l m i p ř í n o s n é . Na o p a k e v r o p s k á p r a v i d l a v ý u k y , k t e r é m u s í dodržovat ho svazují. V současné době pracuje mimo jiné na návrhu interiéru pro památník v Lidicích Bohumír Prokůpek má již od dětství nutkavou potřebu toulat se s fotoaparátem. Bez přírody se neobejde a nějaký fotoaparát s sebou nosí stále, aby měl možnost zachytit zážitky kdykoliv chce. Prokůpkův způsob není s n a d n é p o p s a t a n i p o c h o p i t . Kd y ž s e v y p r a v í n a t o u l k u t ř e b a d o B í l ý c h Karpat nebo na Šumavu či někam docela jinam, nese s sebou až 8 kilogramů f o t o g r a f i c k é t e c h n i k y . K d y ž p ř i j d e o n a p o s v á t n á c h v í l e , e x p o n u j e . Ve d l e tradičních krajinářských snímků, tvořených převážně na zakázku, vznikají p ř e k v a p i v ě o d l i š n é a u t o r s k é v ý p o v ě d i . Na r o z d í l o d v ě t š i n y f o t o g r a f ů exponuje i tehdy, překročí-li tradiční meze tolerance neostrosti a viditelnosti. Exponuje i když fouká vítr, prší i když je skoro tma. Je to r i z i k o , a l e z a p o k u s , z a c h y t i t d ů l e ž i t o u c h v i l k u , t o s t o j í . No r m á l n ě s e t a k o v á fotografie dělá pomalu. Zhruba hodinová práce se záběrem mu mnohdy p r o d l o u ž í v i z u á l n í z á ž i t e k , u k t e r é h o b y j i n a k n e v y d r ž e l t a k d l o u h o . Kl i d n ě fotografuje i z ruky večerní a noční snímky. Fotografie jsou pak rozhýbané. Tím potlačuje ostrost a přibližuje se vjemu určité nejasnosti, zvýrazňuje jen to podstatné na motivu. Expozice trvá třeba i půl hodiny a někdy musí skončit, protože déle už neudrží fotoaparát. Důležitější je záznam
17
autorových prožitků z nočního bloudění lesem, z chůze polní cestou, nebo loukou. Právě to co se děje v krajině večer a v noci ho zajímá nejvíce. T y p i c k ý m z n a k e m P r o k ů p k o v ý c h f o t o g r a f i í j e m a g i č n o a t a j e m s t v í . Hl e d á v přírodě či krajině spojení s minulostí a to jak nedávnou, tak a to především p r a d á v n o u . H l e d á h e j k a l y , b l u d i č k y a v o d n í k y . Za j í m á s e o p o v ě s t i a h i s t o r i i místa, které fotografuje. Studuje jména rostlin rostoucích v daném prostoru. Názvy rostlin jsou příběhy a další pojítko k minulosti. Seznamuje se výtvarnými a literárními díly souvisejícími s prostorem v kterém fotografuje. V e s v é s o u č a s n é t v o r b ě p r a c u j e s r ů z n ý m i f o r m á t y . Od d i g i t á l n í h o fotoaparátu přes kinofilm až po velký formát 8“x10“. Poprvé se setkal s v e l k ý m f o r m á t e m v d ě t s t v í , f o t o g r a f o v a l n a n ě j n a s t ř e d n í š k o l e , n a F AM U, ale systematicky na velký formát začíná fotografovat až koncem 80tých let. Výsledek prezentuje jako kontaktní kopie. V současné d o b ě d ě l á p ř e v á ž n ě n a f o r m á t 8 “ x 1 0 “ . Ve r i s t i c k é f o t o g r a f i e j i ž t é m ě ř o p u s t i l . Těší ho příjemná práce s krásným dřevěným aparátem, kde je řemeslo d ů l e ž i t é a s n a ž í s e h o n e o d b ý v a t . Ta k é h o t o v e d e k ú p l n ě j i n é m u z p ů s o b u fotografování. Není to jenom pro velký formát obvyklá pomalost a důslednost při komponování snímku a to, že vše vzniká s větší rozvahou kvůli ceně materiálu a váze vybavení, které musí někam dopravit. Je to jiné h l a v n ě v e n e r g e t i c k é m s l o v a s m y s l u . Kd y ž s e c h c e P r o k ů p e k s e z n á m i t s nějakým územím nebo krajinou, když si to chce zažít, bere si na to kameru n a 6 x 9 c m . Z j i s t i l v e l k ý r o z d í l , k d y ž s i d á n e b o n e d á d o k a m e r y f i l m . Kd y ž tam film nedá, neuvolní ze sebe potřebnou energii a soustředění na snímaný motiv. Když tam film má tak i s vědomím, že ho potom nevyvolá, je to úplně odlišné. Je to vlastně přechod k virtuálnímu obrazu, který je pro Prokůpka důležitý, neboť si tak zjišťuje vztah k fotografované věci a svoje pocity. Stroj (fotoaparát) na propojení fotografovaného motivu s autorem nestačí. Film je v okamžiku otevření závěrky součástí fotografa a nikoli jen z á z n a m o v ý m m a t e r i á l e m . Do c h á z í k e z m ě n á m v e f o t o c i t l i v é v r s t v ě f i l m u a hlavně uvnitř fotografa. Fotografování je proces, kdy se fotograf snaží obtisknout realitu, nebo zastavit čas, někdo si tím přivlastňuje věci a další chce ze sebe něco vytěsnit. Je to složitý proces, který daleko nejlépe funguje u v e l k é h o f o r m á t u . S n í m n y n í P r o k ů p e k f o t o g r a f u j e h l a v n ě n a Vy s o č i n ě a v Podyjí.
18
To, co už fyzicky nejde dělat na velký formát, na to si Prokůpek bere digitální fotoaparát. Je to převážně ve tmě, kde světelnost velkých kamer je slabší a citlivost materiálu nestačí. Fotografuje jím například dráhy letu s v a t o j á n s k ý c h m u š e k , n e b o n o č n í c h p t á k ů . Di g i t á l j e , o b e c n ě v z a t o , p r o t i v á h o u v e l k é h o f o r m á t u . Vz n i k á v e l k é m n o ž s t v í s n í m k ů , a u t o r s e nesoustřeďuje na jeden záběr, ale podvědomě ho to vede k vytváření mnoha v a r i a n t . V z n i k á t a k i n f l a c e o b r a z u . Di g i t á l m á v s o b ě p ř e d e m z a k ó d o v a n ý zánik. CD a DVD nosiče digitálních dat, vydrží pár let a pak přestanou fungovat. Pozitivní je digitální fotoaparát v tom, že umožňuje větší experimenty. Pro Prokůpka je uvolněním, ale
s dovětkem inflace. Stane se, že autor na digitál něco nafotografuje, zdá se mu to dobré, ale už se k tomu nikdy nevrátí. Někdy se ho snaží trochu přelstít tím, že si dá místo objektivu jen dírku. Na Vysočině fotografuje také tváře na hřbitovních náhrobcích. Fotografuje to systematicky, jeden hřbitov po druhém. Některé děje či objekty, nejdou v noční krajině fotografovat vůbec, kvůli slabému nebo žádnému světlu. Můžete si na ně sáhnout, můžete je cítit, ale fotografovat ne. To řeší Prokůpek obtiskováním objektů přímo na citlivou vrstvu filmu nebo papíru. Někdy není rozpoznatelné jestli fotografie vznikla tímto způsobem nebo je to klasický černobílý kontakt. Prokůpek má místa, která má mimořádně rád. Jsou to místa, která nemají žádný lidský zásah. Těch je u nás v republice velice málo. Jsou to m í s t a , k t e r á s h o d o u o k o l n o s t í p ř e d č a s e m p r o c h á z e l i Vá c h a l . V a u t o r o v i n a v o z u j í p o c i t , ž e p ř i š e l n ě k o m u d o b y t u . Ta k s i l n ě j s o u o d d ě l e n é o d okolního světa, že zvířata se tam chovají jako doma. Jelen se prochází kolem P r o k ů p k a , k o u k á n a n ě j a n e u t e č e . To m í s t o j e v u r č i t é m , ř e k n ě m e m e n t á l n í m smyslu neporušené. Existují tam ještě vztahy a souvislosti, které byly jinde zpřetrhány a vytěsněny. Velkoformátová technika
19
K a m e r a : R u č n ě v y r á b ě n á k a m e r a 8 “ x 1 0 “ – v y r o b i l M i l o š Š i m l í k p o d l e n á v r h u
B o h u m í r a P r o k ů p k a .
O b j e k t i v y : N i k k o r 3 0 0 m m
P et r H el b i ch s e n a r o d i l 5 . l i s t o padu 1929 v Praze. Pochází z lékařské rodiny. Celých 55 let žil střídavě v Praze a ve Frenštátě pod Radhoštěm, až do doby, kdy byl dům ve Frenštátě, kde bydlela sestra jeho matky, zbourán. V letech 1935 až 1939 docházel do obecné školy při francouzském gymnáziu. Období války nepříjemně poznamenalo školní výuku a citově zasáhlo mladého Helbicha. Naštěstí v tomto období nebyl z jeho rodiny nikdo perzekuován. V roce 1 9 4 2 v e v ě k u t ř i n á c t i l e t s e He l b i c h poprvé setkal s knihou Rudolfa Jandy „Prales v Beskydách“. Kniha na něj velmi silně zapůsobila. Vyprávěla o tom a zobrazovala to, co v sobě nesl. Bylo to pro něj silným popudem, aby se do pralesa Mionši vypravil sám. Přibližně v t é d o b ě d o s t a l s v ů j p r v n í f o t o a p a r á t , m ě c h o v ý k i n o f i l m o v ý p ř í s t r o j Ko d a k Retina s průhledovým hledáčkem. Použití stativu bral od samého začátku j a k o n a p r o s t o u s a m o z ř e j m o s t . Vy h l e d á v a l s p í š e s t a t i c k é m o t i v y . V r o c e 1 9 4 8 z a č a l s t u d o v a t m e d i c í n u v P r a z e n a l é k a ř s k é f a k u l t ě Un i v e r s i t y Ka r l o v y . R o k u 1 9 5 4 p r o m o v a l a z í s k a l t i t u l M UDr . P ř i t a h o v a l a h o i n t e r n a , a l e v t é
20
d o b ě b y l a p l n ě o b s a z e n a , t a k s i z v o l i l p l i c n í l é k a ř s t v í . At e s t a c i z p l i c n í h o oboru úspěšně složil roku 1957. Během vysokoškolských studií se ve Frenštátě seznámil s fotografy J o s e f e m S u d k e m a R u d o l f e m J a n d o u . Ob a d o p r o v á z e l n a j e j i c h fotografických cestách. Janda mu byl blízký svým zájmem o téma lesa a pralesa, Sudek svým životním postojem a názorem na fotografickou tvorbu. Jandu doprovázel převážně na Slovensku. Sudka v Mionši a navštěvoval ho v Praze a chodili spolu na koncerty. Sudek a Janda byli velmi rozdílné osobnosti. Pro Jandu je den příliš krátký, stále je co zmeškat, kam se včas nedostavit. Les je pro něj dramatem života, smrti, zmaru, ročních dob. Sudek půl dne prospal, dával času uzrát a les byl pro něj plný soch, jakoby zavěšených na tenoučké nitce. J e d i n é c o j e s p o j u j e j e d a r v i d ě n í . Ta k é p r a l e s M i o n š i j e o b a s p o j i l t í m , ž e j e j o b a f o t o g r a f o v a l i . T o t o s p o j e n í z p r o s t ř e d k o v a l P e t r He l b i c h . M i o n š i poznal od Rudolfa Jandy prostřednictvím jeho knihy „Prales V Beskydách“. Z a m i l o v a l s i h o a p o z d ě j i d o n ě j p ř i v e d l J o s e f a S u d k a . Ob a S u d e k a J a n d a s e v Mionši potkali jen jedenkrát. V r o c e 1 9 5 0 s e d o s t a l He l b i c h n a t a k z v a n o u u m í s t ě n k u d o p l i c n í h o sanatoria v Jablůnkově. Volné chvíle trávil procházkami v nedalekém pralese Mionši. Tenkrát již vybavený fotoaparátem na formát 9x12 cm, dárkem od Sudka. Větší formát lépe vyhovoval jeho záměrům. Pak nastoupil na povinnou vojenskou službu a po jejím skončení nastoupil v Praze Motole. Později začal pracovat ve Výzkumném ústavu tuberkulózy na Bulovce. Celý život se věnuje plicním chorobám a to jak na úrovni přímé léčby pacientů, tak i na úrovni vědecké. V roce 1968 obhájil kandidátskou práci a získal titul CSc. V současné době se věnuje plicní cytologii. Dalo by se předpokládat, že po skončení vojenské služby začne znovu i n t e n z i v n ě f o t o g r a f o v a t , a l e n e b y l o t o m u t a k . Dv o u l e t é o d l o u č e n í , č a s o v ě náročná práce lékaře a to, že veškerý volný čas trávil s Jandou nebo se S u d k e m , t o m u m ů ž o u b ý t p ř í č i n o u . Ta k é t o , ž e s e s t y d ě l v e d l e t a k o v ý c h m i s t r ů s v é h o o b o r u . C í t i l s e n e v y z r á l ý p r o s v o u v l a s t n í t v o r b u . To t o o b d o b í trvalo celých deset let. Impuls k obnovení tvorby mu dala jeho kolegyně, k d y ž c h t ě l a v y f o t o g r a f o v a t p s a . Od t é d o b y , t e d y o d r o k u 1 9 6 8 , s e o p ě t z a č a l i n t e n z i v n ě v ě n o v a t f o t o g r a f o v á n í . Dl o u h o f o t o g r a f o v a l n a f o r m á t 9 x 1 2 a dělal z něj kontakty. Po Sudkově smrti přestal doprovázet i Rudolfa Jandu
21
na jeho výpravách. Na doporučení fotografa Broka s kterým se spřátelil po S u d k o v ě s m r t i , s i k o u p i l k a m e r u Li n h o f n a f o r m á t 1 3 x 1 8 c m . B y l o t o v r o c e 1984. H e l b i c h b y d l e l d l o u h ý c h 6 5 l e t u Ná r o d n í h o d i v a d l a s v ý h l e d e m n a P r a ž s k ý h r a d . S o u k r o m ý m a j i t e l d o m u n a š e l He l b i c h o v i b y t n a Č e r n é m m o s t ě a o n s e t a m r á d p ř e s t ě h o v a l . To p r o t o , ž e t a m m á b l í z k o d o p ř í r o d y . F o t o g r a f i c k é d í l o P e t r a He l b i c h a n e n í z d a l e k a u z a v ř e n é . P ů s o b í v e l i c e kompaktním dojmem a jeho kategorizace může působit až
nepřirozeně. Jedná se spíše o tematické okruhy, které jsou téměř všechny stále otevřené a stále se k nim vrací. Jedině „Bulovka“ je ucelený a uzavřený soubor. Je to jeho nejznámější soubor z let 1970 až 1972. J s o u t o f o t o g r a f i e n e m o c n i č n í b u d o v y v n o c i , j e j í i n t e r i é r y a z á t i š í . Da l š í m s o u b o r e m č i s p í š e o k r u h e m j s o u „ De m o l i c e “ . Op u š t ě n é d o m y , p ů d y , z á k o u t í č e k a j í c í n a s v ů j z á n i k . P e t r He l b i c h f o t o g r a f u j e z á t i š í j e d n a k d o m a , d ř í v e v M y s l í k o v ě u l i c i a n y n í n a Č e r n é m M o s t ě a t a k é v e m ě s t ě . Do m a n a Č e r n é m mostě už 10 let fotografuje cyklus „Můj byt“ - zátiší a fotografie interiéru. Fotografuje hřbitovy, lesy a lesoparky, pralesy a přírodní rezervace. Samozřejmě, že fotografoval i Prahu. Při svých častých návštěvách C h o t ě b o ř e v z n i k l c y k l u s n a z v a n ý „ Vý k l a d n í s k ř í n ě C h o t ě b o ř e “ , v e v ý k l a d n í c h s k ř í n í c h – o b r a z e c h d o b y s e z r c a d l í m ě s t o . Do C h o t ě b o ř e j e z d í , je-li to možné každou sobotu na návštěvy za přítelem. V odpoledních hodinách pak fotografuje ve městě a jeho okolí. Interiéry a zátiší na hotelech jsou jeho dalším tématem. V roce 1997 mu vyšlo autorské portfolio – osm o r i g i n á l n í c h f o t o g r a f i í k r a j i n y . Od m l á d í p í š e k r á t k é ú v a h y a p o v í d k y . N a p ř í k l a d d o č a s o p i s u K a v á r n a AF F A. V r o c e 2 0 0 0 m u v y š l a k n i h a „ C h v á l y “ – úvahy a fotografie. U padesáti výtisků byly originální fotografie. V roce 2003 vyšla „Teskná místa“ – osm fotografií s úvodem. Těžištěm Helbichovy tvorby je krajina a především les. V posledních l e t e c h s i o b l í b i l p o u ž í v á n í o b j e k t i v u s d e l š í o h n i s k o v o u v z d á l e n o s t í . To t o jemu oblíbené téma, ale začíná pomalu opouštět, neboť se mu v terénu špatně pohybuje. V současné době fotografuje především město a jeho periferie, opuštěná místa a interiéry a zátiší jak doma, tak i v hotelích a chatách. Petr Helbich fotografuje nejraději na místech, která dobře zná. Říká o sobě, že je
22
č l o v ě k t r a d i c e . N i c m é n ě s e n e b r á n í n a c h á z e t a p o z n á v a t n o v á m í s t a . Kd y ž najde nějaké nové místo, které mu učaruje, tak je to k nevydržení, stále se tam musí vracet. Blízko svého bydliště nedávno dvě takové lokality objevil. L z e j i m ř í k a t p r a l e s . J d e o n e p r o s t u p n ý t e r é n k o l e m č á s t i t o k u Ku n r a t i c k é h o p o t o k a a č á s t V i n a ř s k é h o p a r k u . Na o b ě m í s t a s e t ě š í . Helbich se nerad probírá fotografickým archivem a znovu dělá kontakty. Raději to jde nafotografovat znovu a trochu jinak. Většinu f o t o g r a f i í a n e g a t i v ů v ě n o v a l p a n u J a s k m a n i c k é m u , n e b o m u z e í m . Do m u z e í dává většinou pozitiv a k tomu i negativ. P e t r H e l b i c h m á k r o m ě Li n h o f k y n a 1 3 x 1 8 c m j e š t ě k a m e r u o d S u d k a . Je na netradiční formát 6x10 cm. S tímto fotoaparátem, který má jen drátěný hledáček fotografuje „Poznámky“ - fotografie Chotěboře, Černého mostu, hotelu v Borku. Fotografuje všude, kde zrovna je. Z negativu 6x10 cm i 13x18 cm dělá kontakty. Jednak proto, že v současné době nemá zvětšovák a hlavně mu vyhovuje, že formát negativu je totožný z formátem fotografie. V z t a h k v ě t š í m f o r m á t ů m a k o n t a k t ů m m á o d S u d k a . Te n ř í k á v a l , ž e k o n t a k t ničím nenahradíš a že to není jen v ostrosti a v podání polotónů, ale hlavně v hloubce fotografického sdělení. M o t i v p r o n ě j s y m b o l i z u j e v í c n e ž j e n t o , c o s t o j í z a z á z n a m . Ob j e v i t motiv znamená víc než fotografovat, stejně jako milovat znamená víc, než o tom jen psát. Motiv lze najít všude, ale k tomu abychom ho objevili, potřebujeme, aby k nám promluvil a oslovil nás. Pro fotografa zpravidla promlouvá světlem a osvětlením. Snímek s „motivem“ se stává hotovým obrazem. Helbich fotografuje nejraději sám, protože fotografování je pro něj velmi intimní věc. Má více méně intuitivní přístup, k hledání motivu pro f o c e n í . V l i s t o p a d u 2 0 0 5 b u d e He l b i c h o v i 7 6 l e t . Vj e m k r á t í c í h o s e č a s u m u dává úplně jiné vnímání světa a dá se říct, že i intenzivnější. Fotografování je jedna z jeho „posledních“ potřeb, kterou si hýčká. Dřív hrával na klavír, na něj již nehraje a na koncerty klasické hudby již také tolik nechodí. Potřeba vyjadřovat se psaním ho také opustila. Je členem Českého dřeváku od roku 2003. Je to pro něj především č e s t . S k r o m n ě ř í k á , ž e j e j e n o m a m a t é r a p á n o v é R e i c h , Ku k l í k , B e n e š , Prokůpek a Rasl jsou profesionálové na vysoké úrovni, jejichž svět je mu
23
trochu cizí. Helbich je spojnicí se Sudkem, jehož zásady, především ty technické, vyznává jak on tak celý Dřevák. Velkoformátová technika Kamera: Linhof 13x18 cm Objektivy: 120 mm, 180 mm, 210mm, 290 mm, 360 mm
To m áš Ra sl j e n e j m l a d š í m členem skupiny Český dřevák. Narodil se 2. května 1975 v Praze. Otec je historik – muzejník v oboru metalurgie železa - Národní technické muzeum. Matka je Akademická malířka – restaurátorka obrazů a plastik. Děda, Ferdinand Bučina, byl fotograf. U něj čerpal první z k u š e n o s t i s f o t o g r a f o v á n í m . Od malička Tomáš doprovázel dědu na jeho fotografických výpravách. Je mu vděčný za to, že ho učil pozorovat nejen přírodu, ale i svět vzhůru nohama na matnici fotografického a p a r á t u . F e r d i n a n d B u č i n a s e p o d o b n ě j a k o Ka r e l P l i c k a z a j í m a l o f o l k l ó r a etnografii. Také fotografoval prosté venkovany. Jeho fotografie jsou oslavou tradic a původních hodnot prostých lidí. Jeho hlavními tématy byla Podkarpatská Rus, pak dlouhotrvající cyklus o lidech a kraji Moravského Slovácka a konečně Praha, kterou fotografoval nejdéle. Ferdinand Bučina vydal několik publikací, jiné ilustroval a přispíval do obrazových časopisů. Byl nejenom fotograf, ale i režisér a kameraman filmů. Je víc než pravděpodobné, že Ferdinand Bučina ovlivnil svého vnuka fotografií, aby se s t a l t a k é f o t o g r a f e m . J e d n í m z p r v n í c h f o t o a p a r á t ů s k t e r ý m To m á š R a s l f o t o g r a f o v a l b y l a s t ř e d o f o r m á t o v á d v o u o k á z r c a d l o v k a Ya s h i c a 6 x 6 c m . . V historicky zlomovém roce 1989 nastoupil na Střední průmyslovou školu strojnickou na Proseku. Už v průběhu studií věděl, že je to obor, k t e r ý m s e n e c h c e d á l z a b ý v a t . Ve t ř e t í m r o č n í k u c h t ě l s k o n č i t a p ř i h l á s i t s e n a S t ř e d n í p r ů m y s l o v o u š k o l u g r a f i c k o u . Al e t o s f o t o g r a f o v á n í m t e p r v e začínal. Nechal se proto přemluvit a strojnickou školu dokončil v roce 1994 m a t u r i t o u . P o t o m n a s t o u p i l n a d v o u l e t é p o m a t u r i t n í d e n n í s t u d i u m Vl á š k o v y
24
P r a ž s k é f o t o g r a f i c k é š k o l y , k d e a b s o l v o v a l o b o r u ž i t á f o t o g r a f i e . Ta m s e dostalo mladému amatérovi trochu zkušeností na nekonečných cvičeních jako „ b í l é v e j c e n a b í l é m p o z a d í “ n e b o „ c i h l y v z á t i š í “ . To m u s e l p r o j í t , n a druhou stranu to nebylo vůbec náročné, ve škole se platilo školné a zkoušky byly mírné. Velkoformátovou kameru 13x18 cm si koupil v roce 1995. Bylo to po výletě na Macochu. Tam uviděl člověka, který komponoval záběr pod „jeptiškou“. To ho velice zaujalo, oslovil toho fotografa a mimo jiné zjistil, ž e f o t o g r a f u j e n a k a m e r u 1 3 x 1 8 c m , n a M a g n o l u . Tu s i t a k é R a s l p o z d ě j i koupil. Pohled na matnici většího formátu mu vždy připadal něčím výjimečnějším a zajímavějším. V průběhu studií na Pražské fotografické se hlásil na FAMU, ale na první pokus nebyl přijat. V té době měl ateliér na Bulovce, který měl tři místnosti. V jedné byl ateliér, v další klavír a v poslední pingpongový stůl. V roce 1996 byl na druhý pokus přijat na F A M U . R a s l v y s t ř í d a l n ě k o l i k a t e l i é r ů . Z B u l o v k y s e s t ě h o v a l n a Há j e , p a k d o S n ě m o v n í u l i c e , d á l e n a B o j i š t ě a n a k o n e c z a k o t v i l Na V ý t o n i . Ne j s t a r š í Raslův soubor je tímto stěhováním přímo ovlivněn, jmenuje se „Z ateliéru do ateliéru“. Jde o nalezená a inscenovaná zátišími ve svých ateliérech a jejich okolí. Stěhování ateliérů doprovázelo i stěhování z motivu na motiv. Nejstálejší a nejsoustředěnější bylo v té době fotografování zátiší a také krajina. Na FAMU mu bylo zatěžko dělat technická cvičení semináře Vladimíra Kozlíka, kde šlo především o dodržení zadání, vlastní přístup se spíše trestal než chválil. Naopak výborné bylo, že tam poznal spoustu skvělých a zajímavých lidí. Studentů, kteří používali a někteří dodnes p o u ž í v a j í v e l k ý f o r m á t , t a m b y l o v í c . Na p ů d ě a k a d e m i e j e b r á n v e l k ý f o r m á t jako exkluzivní formát. Exkluzivita tkví spíše ve způsobu práce, než v t e c h n i c k ý c h p a r a m e t r e c h . B a k a l á ř s k o u p r á c i d ě l a l u Do c . J a r o s l a v a R a j z í k a , šlo původně o fiktivní reklamní kampaň proti kouření při realizaci semináře p r o f e s o r a V o j t ě c h o v s k é h o . P ř i t o m s e R a s l d o s t a l d o An a t o m i c k é h o ú s t a v u Karlovi university. Tam objevil spoustu zajímavých objektů a další dva roky tam chodil fotografovat preparáty a především modely a kostry. Fotografoval svým vlastním pohledem na hony vzdáleným od toho odborného. Jde o nalezená, částečně inscenovaná zátiší, kde se projevují vlivy surrealismu. Jsou to jakási náhodná, nenáhodná setkání modelů častí těla a interiéru
25
muzea. Cyklus se jmenuje „O fyzické duši člověka a zvířete aneb cyklus ústav“ „ Ž e l e z n i č n í o p r a v n a v a g ó n ů “ j e d a l š í s o u b o r z e s t u d i í n a F AM U. Za něj dostal 3. místo v soutěži Czech Press Photo 1997. P r a k t i c k o u m a g i s t e r s k o u p r a c í n a F AM U b y l k r a j i n á ř s k ý c y k l u s „ M í s t a h r d á a p u s t á “ ( o t o m p o z d ě j i ) . Ve s v é t e o r e t i c k é p r á c i p s a l o s v é m d ě d o v i – fotografovi Ferdinandu Bučinovi. Jemu by chtěl vydat monografii a uspořádat retrospektivní výstavu. O d u č i t e l e z F A M U P a v l a Di a s e s e R a s l d o z v ě d ě l n a k o n c i r o k u 1 9 9 8 že Karel Kuklík prodává velkoformátovou kameru 18x24 cm. S ostychem mu z a v o l a l a z a n e d l o u h o k a m e r u k o u p i l . Ka r e l Ku k l í k b y l r á d , ž e s e k a m e r a d o s t a l a d o d o b r ý c h r u k o u . To z n a m e n á , d o r u k o u k r a j i n á ř e . Ta k z a č a l o p ř á t e l s t v í K u k l í k a s R a s l e m . Na v š t ě v o v a l i s e , p o v í d a l i s i o u m ě n í , o s v ý c h v o l n ý c h f o t o g r a f i í c h . K u k l í k z a č a s p o z v a l To m á š e R a s l a n a s e t k á n í Č e s k é h o dřeváku a to už byl jen krůček k tomu, aby se v roce 2002 stal jeho členem. V r o c e 2 0 0 4 s i R a s l k o u p i l k a m e r u n a f o r m á t 3 0 x 4 0 c m . Ta u n ě j s t á l e j e š t ě čeká na své téma. Stativ, kazety a kamera s objektivy váží necelých 30 kilogramů, to je dost pádný důvod rozmyslet si co fotografovat, ještě před tím než vyrazíte takto obtěžkán fotografovat krajinu. Možným tématem je návrat k zátiším, které dělal Rasl na začátku tvorby, konkrétně by to mohla být zátiší v jeho ateliéru. O d u k o n č e n í s t u d i í n a F AM U v r o c e 2 0 0 1 s e f o t o g r a f o v á n í m ž i v í . Rozpětí toho, co musí fotograf zvládnout, aby se uživil je veliké. Z komerčních zakázek má nejraději fotografování architektury. Fotografování ryze reklamních zakázek ho tolik neinspiruje, ale také je to práce a řemeslo. Při práci používá velmi často digitální fotoaparát, který si dokáže představit i pro volnou fotografii, ale zatím ho pro ni nepoužívá. Na jaře roku 2005 se Rasl umístil na druhém místě v soutěži krajinářské fotografie v Olomouci. Byla to soutěž na motivy obsahu knihy „ K r a j i n y v n i t ř n í a v n ě j š í “ a u t o r a Vá c l a v a C í l k a . Ne s m í r n ě s i t o h o v á ž í , bohužel nemohl přijet převzít cenu, protože se mu zrovna rodila druhá dcerka.
26
Volná tvorba Tomáše Rasla je především krajina na velký formát. Výsledný pozitiv je kontaktní fotografie, stejně jako u ostatních „Dřeváků“. Jeho tvorba má dvě základní polohy. Jedna je veristická s dokonalou ostrostí c e l é h o o b r a z u a d r u h á j e l y r i c k á . Ta m p o u ž í v á v e l k é p l o c h y n e o s t r o s t i k e zvýraznění hlavního zaostřeného motivu. Jedná se hlavně o rostlinné detaily trav, rákosu, trnky atd.. Důležité je pro něj být v krajině, cítit ji na vlastní k ů ž i a t r a n s f o r m o v a t k r a j i n u i z á ž i t e k d o o b r a z u . Tv o r b a v p ř í r o d ě j e p r o n ě j meditací. S určitou nadsázkou lze říct, že i motlitba, když právě klečí za kamerou a komponuje záběr. Přitahují ho místa v krajině, která na něj působí prastarostí. Při fotografování nekrajinářských souborů dopředu věděl, že t é m a j e d n o u v y č e r p á a s o u b o r b u d e u z a v ř e n . Al e k r a j i n a j e t é m a t e m nevyčerpatelným. Třeba jedno jediné konkrétní místo v krajině prochází během roku a během let takovými změnami, že je tam stále co nového objevovat. M e z i j e h o v e l k o f o r m á t o v é v o l n é s o u b o r y p a t ř í „ Vo d y “ . Dá l e c y k l u s „ N e v y j a s n ě n á ú m r t í “ . T e n , a l e n e n í t y p i c k ý m k r a j i n á ř s k ý m c y k l e m . Ob j e v u j í se zde tělesné pozůstatky zvířat či jejich části. Rasl tak parafrázuje název stejnojmenného televizního dokumentárního cyklu o předčasně zemřelých umělcích. Fotografie navozují napětí a otázku: Co se to stalo? Co předcházelo tomu, co vidíme na fotografii? Jednoduchá a vyvážená kompozice obraz naopak trochu zklidňuje a svádí někdy až k meditativnosti. Vše se odehrává samozřejmě v přírodě. Posledním cyklem jsou „Místa hrdá a p u s t á “ . M o t i v e m j s o u l e h c e p ř e h l é d n u t e l n é k r a j i n y . Na p ř í k l a d r e m í z e k švestek v poli ve vlně země. Jsou to téměř prázdné krajiny, které vyvolávají neurčité chvění. Jsou to místa důstojná svým zvláštním kouzlem, geniem loci a minimalismem. Velkoformátová technika K a m e r y : M a g n o l a 1 3 x 1 8 c m , d ř e v ě n á k a m e r a o d f i r m y No v u s 1 8 x 2 4 c m , B Goldwein Prague 30x40 cm Objektivy: Eurynar Doppel anastigmat 240 mm, Symmar 240 mm, Symmar 1 8 0 m m , L a r g o r 1 3 5 m m , R o d e n s t o c k Ap o R o n a r 6 0 0 m m
27
Č esk ý d ř ev á k j e p ř e d e v š í m v e l k o f o r m á t o v á f o t o g r a f i e – p r á c e s klasickou dřevěnou kamerou a negativem o rozměru 9 x 12 centimetrů a v ě t š í m a p ř e v á ž n ě t e c h n i k o u k o n t a k t n í k o p i e . To j e v o b e c n é m p o v ě d o m í spojováno s historickou tradicí fotografie. Představa fotografa s těžkou kamerou na stativu, jak se skrývá pod „jeptiškou“, aby se na matnici svého přístroje nerušeně věnoval komponování záběru, to se zdá být ve světě v y ž a d u j í c í m r y c h l o s t a p o h o t o v o s t z á b ě r u č í m s i a r c h a i c k ý m . Ve v o l n é fotografii se velkoformátová fotografie čas od času připomene některými zcela nezastupitelnými kvalitami, jako je především možnost dosáhnout mimořádné čitelnosti každého detailu a struktury zobrazeného předmětu a rozvinout přitom fascinující škálu světelných, případně i barevných odstínů. Mnozí autoři velkoformátovou kameru ve volné tvorbě používají především pro svůj charakteristický způsob práce. Je jím pomalost a důslednost při komponování snímku, klid a soustředění, je to komplikovaný rituál. Vše vzniká s větší rozvahou kvůli ceně materiálu a váze vybavení, které musí fotograf někam dopravit. Používání této techniky aktualizovala především americká fotografie, která ve stylovém kontextu „nové věcnosti“ sdělovala své okouzlení realitou od dvacátých až do čtyřicátých let s tím, že ani potom se k velkému formátu neobrátila zády. A z Čech právě velkoformátovou fotografií a kontaktními kopiemi do světa pronikl Josef Sudek, když ji zároveň obohatil o snad příznačně české tóny melancholicky meditativní poetiky. Velkoformátová fotografie má u nás v českých zemích kontinuální tradici. Avšak v současné době se jí nevěnuje tolik pozornosti, jakou by si j i s t ě z a s l o u ž i l a . J e o t á z k o u , p r o č j e t o m u t a k . Za s o c i a l i s m u n e b y l a a n a k o n e c a n i n y n í , n e n í d o s t u p n o s t m a t e r i á l ů n a v e l k ý f o r m á t p ř í l i š v e l k á . To může být jeden z důvodů, proč není tolik používaný a nakonec i kritikou přijímaný. V zahraničí, hlavně v zámoří a v Japonsku se velkému formátu věnují intenzivně. V posledních desetiletích se přidali i naší sousedé z N ě m e c k a , z P o l s k a a d a l š í . As i t a m l é p e c h á p o u z á v a ž n o s t , k t e r á v e l k é m u formátu přísluší. Používání velkoformátové techniky, je těsně spjato s řemeslným u m e m . V e l k ý f o r m á t – v e l k é n á r o k y n a ř e m e s l o . Ta t o t e c h n i k a v y u ž í v á často možnosti, které vyplývají ze specifičnosti formátu a které menší formáty málokdy umožňují. Je to možnost posouvání a naklápění přední
28
o b j e k t i v o v é a z a d n í o b r a z o v é s t a n d a r d y . Tí m d o s á h n e m e s r o v n á n í vertikálních i horizontálních linií, můžeme zlepšit hloubku ostrosti pole a měnit perspektivu. Do řemeslné výbavy každého fotografa patří výběr vhodného snímacího materiálu a materiálu pro kontaktní fotografii. Například druhů fotografických papírů je nepřeberné množství, každý má své vlastnosti (gradaci, povrch, podklad, barevný tón, obsah stříbra atd.) a každý se hodí na jiný typ fotografie, na jiný motiv. Pochopitelně velkou důležitost v celém procesu fotografie má práce v temné komoře. V negativním i pozitivním procesu se dá ovlivnit zásadním způsobem konečná podoba fotografie. Nezanedbatelná není ani poslední fáze procesu vzniku fotografie. Vypínání barytového papíru, retuš a vhodná adjustace. Řemeslný um byl vždy výbavou každého fotografa. V současné době, kdy je trendem digitální fotografie, jeho potřeba jakoby ubývá. Je to však potřebný základ, který je důležitý jednak pro klasickou fotografii, ale umožňuje s větší lehkostí pouštět se i do experimentů. Fotograf se nenechá tak lehce oslnit a zaslepit lacinými efekty, které nabízí například digitální úprava fotografií. Podle mého názoru můžeme fotografování na velký formát směle přirovnat k alchymii. Alchymista se ve své dílně snaží vyrobit kámen mudrců. Musí k tomu být řemeslně velice zručný, musí znát technické, c h e m i c k é a f y z i k á l n í a j i n é z á k o n i t o s t i . Ta k é j e h o d u c h o v n ě - d u š e v n í zdatnost a schopnosti musí být značné. Stejně tak fotograf. Samotná e x p o z i c e j e v ý s l e d k e m d u š e v n í h o p r o c e s u . Ov l á d á n í f y z i k á l n ě - c h e m i c k é h o procesu je nutnou podmínkou. V temné komoře (alchymické dílně) provede kouzlo vzniku obrazu, který před tím zachytil do bedýnky zvané kamera. U alchymisty a také u fotografa není vždy nejdůležitější výsledek jejich konání (to jest kámen mudrců či fotografie), ale proměna těchto osob během pracovního procesu. Členové Českého dřeváku nepatří mezi fotografy, jejichž hlavním či j e d i n ý m d ů v o d e m k t v o r b ě j e t o u h a p o ú s p ě c h u . Uz n á n í t a k o v ý c h f o t o g r a f ů , má často jepičí život. Sledovat současné trendy a nálady vlivných kritiků a podbízet se jejich vkusu není dnes ničím výjimečným, a l e „ D ř e v á k ů m “ j e t o n a p r o s t o c i z í . To , c o b y m o h l o c h a r a k t e r i z o v a t j e j i c h přístup ke světu a rovněž ke své volné tvorbě je poctivost a opravdovost. N e m á c e n u f o t o g r a f o v a t b e z v n i t ř n í p o t ř e b y a z a u j e t í . Zá ž i t e k j e t o , c o
29
spojuje jejich pocity při fotografování převážně krajiny, ale i městských a architektonických motivů a zátiší. Pojetí fotografie v Českém dřeváku má velkou šíři záběru, od klasického pojetí, přes subjektivní až po lyricky laděnou. Věková šíře je také velká. Mezi nejmladším a nejstarším „Dřevákem“ je celých čtyřicet šest let. Nejmladší je Tomáš Rasl, kterému je třicet let a nejstarší je sedmdesátišestiletý Petr Helbich. Všichni jsou zabydleni v povědomí České fotografie. Tomáš Rasl se tam kvůli svému mládí teprve zabydluje.
Č esk ý d ř ev á k o so b ě „ P r o č j s m e s e s e š l i ? Te d y n e j p r v e m y č t y ř i , p a k n á s p ě t a n a k o n e c n á s šest? Tíhnutí, v okamžiku kdy na sebe bere tělo příběhu, je jaksi bezradné a n e u k o t v e n é , j e š t ě s e z k r á t k a n e v í , c o z t o h o b u d e . Ta k t o m u b y l o i s n á m i . Scházeli jsme se kvůli řečem, filmům, fotopapírům, krajině, výstavám, muzice, politice, děvčatům a příhodám života vůbec a kvůli dobrému vínu, při kterém se tak krásně existuje. Někdy je to povídání takové technické, jak říká Honza Reich – sto let českého pokusnictví, jindy je to samá inspirace literatura, básně, muzika. Jarda Beneš nás tak pozve skrze své oblíbené básníky do Číny, Tomáše Rasl do sibiřské tajgy, odkud se zrovna vrátil, Honza Reich podává zprávu o českých městech i posledním telefonickém rozhovoru s Milanem Kunderou. Někdy je to krásné povídání o krajině, s t r a š i d l e c h a s t a r ý c h p ř í b ě z í c h v ů b e c , j i n d y Ka r e l Ku k l í k v z p o m í n á n a Medka, Piesena, na Sudkovy osmdesátiny, bylo nebylo. A když jsme u toho S u d k a , n á š s k v ě l ý v y p r a v ě č , S u d k ů v „ a s á k “ d r . He l b i c h , z a b l o u d í v č a s e n a jejich společné výpravy na Mionší, na to co Mistr o ženách, umění, životě i o smutných věcech nakonec.
Chodíme spolu občas tu na výstavu, tu do restaurace, jedeme někam v e n , n a c h a l u p u , d o k r a j i n y . To c o n á s s b l i ž u j e j e r a d o s t z ř e m e s l a , nechvátání, krásná definitivnost kontaktní kopie, proto ten dřevák. A ž e j e n á s š e s t ? V í c s e n á s z k r á t k a d o De j v i c k é h o a t e l i e r u , k d e s e scházíme nevejde. Dohodli jsme se spolu, že tohle je konečné číslo. Až
30
n ě k d o o d e j d e , m ů ž e p ř i j í t d a l š í . Na š e a m b i c e j s o u a l e š i r š í , s p ř á t e l i z P o l s k a zakládáme Visegrádský dřevák, z Moravy se nám hlásí moravská sekce Českého dřeváku a tak lze jen doufat, že nacionální vášně nezničí toto velké dílo. Na Moravě je i náš dvorní výrobce fotopřístrojů, Milošek Šimlík z Lipova se svými Bělokarpatskými optickomechanickými závody. Máme i své dřevěné legitimace, opravňující majitele ke vstupu do atelieru, ke konzumaci a vůbec všem požitkům spolkovým. Je tu ovšem jedna bolest. Semkli jsme se kolem názvu Český dřevák a toho co představuje. Ukazuje se však, že podobný, významově bohatý pojem v jiných jazycích není. Jde o ten krásný soulad mezi doslovností našeho dřevěného foťáku, jeho jednoduchostí a tou českou drnovitostí, tím dřeváctvím, řečí kořenů, paměti, tradic, venkova. ale i toho, že, jak sám název říká, je tu nadsázka a prostá lidská legrace.“
" Č esk ý d ř ev á k " - v ý st avy 2000- 2005 ( sr pen ) 2000 - „Střední formát“ Dům fotografie Josefa Sudka ( K u k l í k , P r o k ů p e k , Re i c h ) - " P r a h a b e z v ě ž í " - M a l á g a l e r i e Č e s k é s p o ř i t e l n y v Kl a d n ě (Kuklík, Reich , Beneš ) 2 0 0 1 - " Č e s k ý d ř e v á k " - G a l e r i e G4 , C h e b ( K u k l í k , R e i c h , B e n e š , Pr o k ů p e k ) -"Krajina -intimní prostor"- Pražský dům fotografie, Praha (Kuklík, Prokůpek) 2 0 0 2 - " Č e s k ý d ř e v á k " - M a l á g a l e r i e , Li b e r e c ( K u k l í k , R e i c h , B e n e š , Pr o k ů p e k , Ra s l ) 2 0 0 3 - " Č e s k ý d ř e v á k " - D ů m u m ě n í - Zn o j m o ( K u k l í k , R e i c h , P r o k ů p e k , Ra s l , He l b i c h ) 2 0 0 4 - " Č e s k ý d ř e v á k " - M a l á g a l e r i e Č e s k é s p o ř i t e l n y v Kl a d n ě ( K u k l í k , R e i c h , B e n e š , Pr o k ů p e k , Ra s l , He l b i c h , j . h . Vo k o u n o v á ) 2 0 0 5 - " Č e s k ý d ř e v á k a j e h o h o s ť ' - Ga l e r i e J í d e l n a - Č e s k á Lí p a ( K u k l í k , R e i c h , B e n e š , Pr o k ů p e k , Ra s l , He l b i c h , j . h . Ho mo l a )
31
Název výstavy „Střední formát“ v roce 2000 vznikl omylem. Správně se výstava měla jmenovat „Velký formát“ Pánové Kuklík, Prokůpek a Reich byli degradováni o jeden stupeň velikosti formátu.
32
