G LEDEN 2012
Leden 2012 • 99 Kč
w w w.geo -magazin.cz
G O B J E V O V A T
A
C H Á P A T
S V Ě T
17 LET ERUPCÍ Perla Pacifiku Matupit zčernala a zchudla
EVROPSKÁ DIVOČINA · Mistři hodináři · Sirotci v Čně · Matupit / Papua - Nová Guinea · Klementinum · Kriket
EVROPA NÁM DIVOČí Kam a proč se vracejí velké šelmy
www.geo-magazin.cz GEO01_OBALKA1.indd 1
Kriket o život Pákistán má spasit exkoloniáln sport
Kouzlo chronometrů
Postižen a zatracen Boj se zubem času
Nejsložitějš hodinky světa
Tristn osud čnských sirotků
Restaurátoři z Klementina 2.12.11 13:26
Obři našeho světadílu Zubři (Bison bonasus) jsou největšími evropskými savci. Přežívali v zoo a postupně byli vysazováni do volné přírody. V současné době pobíhá po území Polska, Litvy, Běloruska, Ruska, Ukrajiny a Slovenska asi 2700 kusů
Velcí a divocí se vracejí Evropanům se je takřka podařilo vyhubit. Nyní se velká divoce žijící zvířata vracejí na svá bývalá stanoviště. Zubři, bobři, hnědí medvědi, rysi ostrovidi a vlci se zpočátku uchytili na výspách civilizace, ale v současné době postupně pronikají zpět do nitra kontinentu. A zároveň otevírají diskusi o vyšších stupních ochrany přírody: Jenže kolik divočiny kolem sebe budou moderní lidé tolerovat? 18 g 01/12
Orel mořský (Haliaeetus albicilla) s děsivými drápy se snáší k mořské hladině, aby ulovil rybu. Fotograf Staffan Widstrand musel v Norsku den co den po dva týdny čekat na zachycení tohoto okamžiku
20 g 01/12
01/12 g 21
Obří paroží
22 g 01/12
Los evropský (Alces alces), největší z evropských příbuzných jelenů, doputoval ze severu přes Polsko a Českou republiku až do Německa a Rakouska. Jeho paroží vyrůstá pod kůží, která se potrhá, je svlečena a často sežrána
Mílovými kroky se ve Španělsku zvyšují stavy kozorožce iberského (Capra pyrenaica). Na vzestupu je také jeho alpský bratranec Capra ibex
TEXT Anke Sparmannová
P
rvní etapa mého putování po stopách evropské divočiny vedla do Tiché doliny ve Vysokých Tatrách na severu Slovenska. Ještě v roce 1948 se těmito místy potulovali dva hnědí medvědi. Dnes jich tu žije plných čtyřicet. Místní průvodce Erik Baláž mi prostě hned na úvod vyrazil dech. Baláž při ranním setkání překvapil i kvalitním dalekohledem, v ostrém kontrastu k jeho kamaším a vybledlému vytahanému svetru. Tento teprve třiatřicetiletý biolog platí za znalce místních medvědů. Vždyť strávil v Tiché dolině polovinu svého života. O místní přírodě sepsal knihu, v níž se dozvíte řadu zajímavostí nejen o hnědých medvědech, ale vlastně i Eriku Balážovi. Hned v úvodu považoval za potřebné se medvědům omluvit „pro případ, že bych je někdy přece jen musel zabít“. Možná že si jej nikdy ani nevšimli. Baláž si totiž vykračuje velmi svižně, ač na zádech vláčí těžký batoh. Ne snad, že by utíkal, ale postupuje tak svižně a přitom lehce vpřed, jako by se ani neprodíral hustým podrostem a nezdolával strmá stoupání. Takovými detaily se nezdržuje – jiná cesta prostě k cíli nevede.
24 g 01/12
Původně mi sliboval „malou procházku“, mluvil něco o kávě a sušenkách. Ani slůvkem nenaznačil, že má namířeno na kopec vypínající se nad údolím do výšky 1576 metrů. Bylo chladno, začalo sněžit. Sníh připomínal pohyblivý písek, a čím výše jsme vystoupali, tím hlouběji jsem do něj zapadala: rozmáčené rukavice, nohy jako led, dalekohled zavěšený na krku tížil jak mlýnské kolo. „K čertu s těmi hloupými medvědy, Baláži,“ chtělo se mi křičet. Začíná snad takhle nějak safari? Všechno to začalo kusými informacemi. Vrátili se vlci. Medvědi. Rysi. Bobři. Slabé paprsky naděje v éře masového vymírání druhů a soumraku biodiverzity. Dobrých zpráv přibývalo. Zubři, vydry, losi, kozorožci, supi, orli – tam někde venku se Evropa potácí na hraně finanční krize a skloňuje slova jako „bankrot“ – a přitom je den ze dne bohatší. Zajímalo mě, odkud se to všechno bere. Jak znovuzrozená divočina ve skutečnosti vypadá. A jaké pocity se ve mně probudí, až jí stanu tváří v tvář. Baláž na mě počkal za poslední serpentinou. Pod námi se rozkládala Tichá dolina. Zelené pastviny proložené mohutnými skalisky, zasněžené pláně.
Tichý lovec Puštík vousatý (Strix nebulosa) býval považován za posla zla. Dnes se ve Finsku a Švédsku můžete zúčastnit vycházek s průvodcem a obdivovat tyto denní sovy
01/12 g 25
Borové háje. Baláž si prý jednou dal práci se spočítáním letokruhů na starém zlomeném kmeni. „Pět set padesát. Věřila bys tomu?“ Některé ze starých borovic se pod náporem vichru naklonily do údolí, sklonily koruny skoro až k zemi. Hnědí medvědi rádi zalézají do doupat pod jejich kořeny, aby v úkrytu přečkali zimu. Zvláště samice vyhledávají v zimních měsících klidné údolí. Přivedou na svět mladé, v polovině zimního spánku. Teď, na konci jara, už musí být v doupatech mezi kořeny borovic těsno. Zanedlouho se medvíďata vydají do zasněžené krajiny, aby očičky zamžourala do slunka a prožila první léto svého života. Všichni medvědi milují borůvky rostoucí v pozdním létě v Tiché dolině. Nikde jinde na slovenském území, ujišťuje Baláž, se medvědi nedožívají tak vysokého věku jako právě zde. Máme tedy pod sebou skoro 6000 hektarů medvědího ráje a Baláž konstatuje, že jeho cíl je stejně přehledný jako tato vyhlídka: chránit klid v údolí. Před chvílí se ale ve svých úvahách vydal za hranice revíru. „Proč máme divočinu jen chránit?“ ptá se sám sebe. „Proč nepřipustit její podstatné rozšíření? Po celé Evropě!“ Divočina? Všude? V Evropě? Divočina a Evropa – tyto dva pojmy se v mé hlavě vždy odpuzovaly jako póly magnetu. Když jsem se na tuto výpravu napříč kontinentem vydávala, nedokázala jsem si to prostě spojit dohromady. Když se řekne „divočina“, vytanou mi na mysli pakoně v SeNa jaře rengeti, nekonečné prostory deštných pralesů AmaHnědá medvědice zonie. Evropa svoji přírodu zkrotila, náš světadíl si vyvádí svá krajinu přetvořil do podoby jak stvořené k reprodukněkolikaměsíční mláďata ci na tetrapaky s mlékem. Putování jsem začínala se zvědavostí a bez jasné ve slovenských představy, co mě vlastně čeká. Teprve později, když Vysokých Tatrách – v Tiché dolině. jsem se nad Balážovými slovy zamyslela, mi došlo,
26 g 01/12
že popustit myšlenky tímto směrem znamená otevřít třináctou komnatu. Proč hledat divočinu jen tam, kde se může na dlouhé měsíce skrýt v temných doupatech? Myšlenka se zároveň zdála tak troufalá, až jsem se zdráhala věřit, že by biolog jako Baláž mohl o něčem podobném vůbec uvažovat. Poté jsem narazila na další sudičky. Měli jsme sraz na madridském letišti.
Druhá etapa, Portugalsko: Cesta do vesnic duchů, za supy a divokými koňmi Terminál 5, automat na kávu. Tady jsme se měli jednoho slunečného nedělního poledne setkat: Magnus Sylvén přicestoval ranním letem z Curychu, Staffan Widstrand dorazil ze Stockholmu, Frans Schepers odlétal z Amsterodamu. Tři muži středního věku. Sylvén, Widstrand a Schepers se představili s tím, že oni tři dohromady mají více než 75 let zkušeností s ochranou přírody, ale přesto se ještě nikdy nedali do služeb „srovnatelně vzrušujícího nápadu“. Celý ten projekt byl nejen vzrušující, ale zároveň ještě voněl novotou symbolizovanou igelitovými sáčky, které museli roztrhnout, aby se dostali ke svým čerstvě vytištěným vizitkám. Rewildering Europe, stálo na nich. Logo bylo přehlídkou rysů, zubrů, kozorožců, medvědů a vlků. Naše původní zvířata žijící v divočině – není to s podivem, jak málo toho o nich vlastně víme? Na prstech jedné ruky bych spočítala druhy, jež jsem viděla na vlastní oči. Jeleni, lišky, divočáci – a většinou šlo jen o letmá setkání. Pánové pronajali auto, vydali jsme se západním směrem a u Ciudad Rodriga nedaleko španělské Salamanky jsme opustili dálnici. Schepers odbočil na okresku, kde jsme nepotkávali automobily, ale vozy tažené osly. V tuctu projížděných vesnic jsme uviděli všehovšudy tři obyvatele. Všichni chodili o holi. S každým výmolem na rozpadající se silnici se nálada mých průvodců zlepšovala. Evropa představuje jediný světadíl, jehož obyvatelstvo se nezvětšuje, ale naopak vymírá. Do roku 2050 by mělo ve Starém světě žít přibližně o deset miliónů lidí méně než dnes. Světová populace přitom v té době poskočí o dvě na celkových devět miliard duší. Lidé Evropu vyklízejí a zvířata se mohou vrátit do svých původních stanovišť. Každým rokem přibývá v Evropě více než půl miliónu
hektarů půdy ležící ladem. Spousta prostoru, aby se mohl zdárně odvíjet příběh návratu divočiny, jehož počátky teď společně sledujeme. Těšíme se na „celkový obrázek“ o situaci, který Schepers tolik postrádá. Pětkrát sto tisíc hektarů – pro začátek. Tříčlenný tým Rewildering Europe identifikoval v různých evropských zemích pět oblastí, jakýchsi prvních zón, z nichž by v budoucnu měla divoká fauna expandovat. Všude našli ochotné a zdatné spolupracovníky, většinou muže ve vytahaných svetrech, ale s dalekohledy o to cennějšími. Znalce přírody, jako Erika Baláže. Nebo Antónia Monteira. Před jedenácti lety Monteiro v Portugalsku zakládal první místní soukromou přírodní rezervaci. Faia Brava leží nedaleko hranic se Španělskem. Nebe bylo bez mráčku, když jsme do ní následujícího jitra vstupovali. Do krajiny, již by tvůrci filmů o Divokém západu považovali za dokonalou lokaci. Kamenité svahy oddělené hlubokými kaňony, řídce porostlé olivovníky. Kroužící supi. Sup bělohlavý, sup mrchožravý, mezi nimi plachtí orel skalní. V období 1970 až 2007 došlo podle zprávy WWF „Living Planet“ k poklesu počtu divoce žijících zvířat v Evropě o 43 procent. Poslední dobou se vracejí převážně velcí savci a ptáci. Při pátrání po příčinách je-
jich návratu obvykle postačí zamyslet se nad důvody a mechanismem jejich předchozího hubení. Leckdy stačí pouze obrátit znaménka. Až do poloviny minulého století se na hnědé medvědy nejen v Tiché dolině pořádaly hony, dnes je celá oblast přísně chráněna. Klidu lidé dlouho nedopřáli ani dravcům kroužícím nad Faia Brava. Právě ptáci bývají díky své pohyblivosti prvními tvory, kteří znovu osídlí nuceně opuštěná stanoviště. Létání jim umožňuje překonat hranice rezervací. Některé druhy se však již nikdy nevrátí. Vzduchem ani po zemi. Poslední mohykán evropských divokých koní, tarpan, uhynul již v roce 1887 v moskevské zoo. O praturu (Bos primigenius) se traduje, že ještě v roce 1602 žily čtyři jeho exempláře v lesích nedaleko Varšavy. Zbyla z nich jediná kráva a pratur vymřel po meči i po přeslici (1627). Do dnešních dnů obě zvířata přežívají jen ve svém genetickém vlivu na vývoj domestifikovaných potomků: koní a hovězího dobytka. António Monteiro se na Faia Brava již šestým rokem věnuje chovu malého stáda garranos, tradičního portugalského plemene koní. Tato zvířata platí za mimořádně odolná a houževnatá. „Trvalo však
Roztrhána vlky Smečka šelem se vrhla na srnu v roklině Vysokých Tater
01/12 g 27
vzácnějších šelem a dravců – pokud se tedy v dané lokalitě vyskytují ve větším počtu. „Množství“ – to je klíčové slovo, jež nás doprovázelo i na cestě do sousedního Španělska.
Třetí etapa, Španělsko:
Mršiny na vidličku V takzvaném Muladoresu krmí španělští ochránci přírody supy bělohlavé (Gyps fulvus) mršinami
28 g 01/12
měsíce, než se odvážila sejít až dolů k řece a napít se,“ vyprávěl Monteiro. „Ale kde jsou?“ Pochodujeme tak ostře, že bych to označila spíše za běh – a slunce pálí. Včera večer byla řeč o „krátké procházce“, a tak jsem – poučena Tatrami – přibalila spoustu vody a opalovacího krému. Zvláště úzkostlivý Švéd Widstrand se neustále ohlíží, kde jsem se zase zdržela. Teprve v pozdním odpoledni se nám v údolí podařilo zahlédnout část stáda koní. Jen z velké dálky. Šest dospělců, vyhublých a s hlavami unaveně skloněnými. Pohled to nebyl právě povzbudivý. Nicméně Frans Schepers s úsměvem sňal z očí dalekohled a vykřikl: Rewildering Europe! It can be done! Když má Schepers definovat ochranu přírody, pak zdůrazní potřebu nechat ji vlastnímu osudu a jejím osvědčeným mechanismům. Chránit ji před lidskou činností a necitlivými zásahy. Nehasit požáry, nebránit se povodním výstavbou přehrad, nebojovat s kůrovcovou kalamitou, nekultivovat krajinu, nepokoušet se o ni „pečovat“ nebo neuváženě lovit. Pokud se ze skalnatého svahu ve Faia Brava kůň zřítí do kaňonu,
pak v přirozeném jevu Schepers tuší logické následné kroky přírody – rozklad přinášející jiným užitek. A pak je třeba připomenout zásadní bod. V duchu volné soutěže pustit do hry velká divoká zvířata. Proces regenerace přírody tím nabude na dynamice i pestrosti. Platí totiž železné pravidlo: Čím větší je to které zvíře, tím výraznější otisk zanechá na svém životním prostředí. Slon dokáže vyvrátit stromy, koně svými kopyty kypří zeminu. Jako nejpřínosnější se ukazují stáda kopytníků spásající a zároveň hnojící trávu. Nizozemští odborníci si ve Faia Brava všimli, že v místech, kde se zdržují koně, roste různorodější vegetace než na velkým zvířatům nepřístupných lokalitách. V mnoha venkovských oblastech se navíc kosením vyšších rostlin podporuje růst světlomilných rostlin. Do této prachobyčejné formy ochrany životního prostředí plynou z evropských rozpočtů milióny eur ročně. Ve Faia Brava jsou to pasoucí se divocí koně, kdo má na starost, aby si vegetace zachovala svěžest, pestrost a louky nezarostly keři. Býložravci nejen že plní funkci živé sekačky a dodávají hnojivo, ale zároveň hrají významnou roli v potravním řetězci
Kdo přiláká zpět iberského rysa? Divocí králíci a vizionář Faia Brava a španělskou rezervaci Campanarios de Azaba dělí asi 60 kilometrů. Podle plánů Rewildering Europe by se obě tyto oblasti měly v dohledné době spojit v pásmo divočiny. Carlos Sánchez, zakladatel španělské chráněné krajinné oblasti, nám na úvod ukázal bezútěšný les, vzdálený půl hodiny autem. Svahy Sierra de Gaty se ježily borovicemi. Ty rostly v dokonalých řadách, prostě plantáž jak z rýsovacího prkna. Poryv větru zlomil větévku a ta přistála na čelním skle automobilu. Z ekologického hlediska by byl ideálním řešením pro tuto lokalitu – požár. Ještě v roce 1996 tu žilo 30 exemplářů rysa iberského. To ještě kopce pokrýval světlý smíšený les. Teprve po masívním polomu během silné bouře došlo na výsadbu pinií. Vymizení velkých koček souvisí se zalesňováním – i když nepřímo. Obvykle se má za to, že dravci regulují množství své potenciální kořisti. Kauzalita ovšem platí i obráceně: Na počtu lovné zvěře závisí, kolik dravců dokáže na určitém stanovišti přežít. Jenže králíci, hlavní složka potravy rysa iberského, se do Sierra de Gaty už nevrátí. Pod piniemi totiž nenajdou potravu. A bez králíků nejsou ani rysi. Lynx pardinus neboli rys iberský patří k nejvzácnějším a nejvážněji ohroženým kočkovitým šelmám na světě. Ocitl se na pokraji vyhubení. Ve Španělsku v současnosti žije snad jen 200 těchto zvířat ve volné přírodě, přestože nad nimi od roku 1966 drží ochrannou ruku zákon. O 38 let později se rozeběhl program umělého odchovu, jenže tyto šelmy se v zajetí rozmnožují jen obtížně. Přesto se podařilo vypiplat „dorost“ a Carlos Sánchez doufá, že někteří z mladých jedinců jednoho dne v Campanarios de Azabě opět zdivočí. Čerstvý čtyřicátník Sánchez působí dojmem klidného přemýšlivého člověka. Ovšem kdykoliv přišla řeč na rysy, skoro za každou větou jsme vycítili vykřičník. Návrat rysa iberského musí být úzce spojen s hejny králíků – a to je právě úkol pro lidi, jako je Carlos Sánchez. I proto naše pochodové cvičení
skončilo kolem poledního u bílé zdi. Za ní se rozkládal velký dvůr vysypaný pískem a slámou, zbrázděný pahorky a provrtaný norami. Pod povrchem jen tušíme spletitý labyrint chodeb, podle našeho průvodce vytvořených z plastů: prostě králičí farma. Sánchezův tým začínal se 400 zvířaty, ale jejich hejno záhy prořídlo. Draví ptáci a lišky mají na králíky podobný zálusk jako rysi – prostě univerzální kořist. Sánchez musel přikoupit další. Přitom za jednoho platí 220 až 360 korun. Uvážíme-li, čím jsou tato zvířata pověstná, to není právě lidová cena. Nebo naopak: lukrativní byznys. Z hromady slámy na nás mrkne jeden z ucháčů a připadá nám veselý, netuší, jakou roli má sehrát v plánu místních agilních a odhodlaných ochranářů. „Vize,“ napsal Magnus Sylvén následujícího rána na tabuli rangerské stanice v chráněné oblasti. Schepers se toho slova hned chytí: „Představte si cestu časem. Co uvidíte, když do těchto míst přijedete za deset let?“ „Rys bude zpátky!“ Sánchez má jasno. „Ale nejdříve králíci!“ To se ozval někdo ze zadní řady. Smích. „Deset let je příliš krátká doba na dosažení výrazného pokroku,“ namítá António Monteiro. Schepers: „Hlavní jsou vize. Chce to být ambicióznější.“ „Ale musíme to domýšlet. Představte si člověka, který potká prvního vlka ve svém životě!“ Windstrand na to. Co na to řeknou rolníci? „Musíš místní zapojit do projektu, António,“ radí Schepers. „Vysvětli jim, že šelmy znamenají budoucnost. Začnou sem proudit turisté ochotní dobře zaplatit za příležitost pozorovat život ve volné přírodě,“ navrhuje Widstrand.
Poslední zastavení Portugalská Costa Vicentina je útočištěm a místem odpočinku statisícům tažných ptáků při jejich letu do Afriky
01/12 g 29
Vzácná divočina Skutečná divočina ve smyslu plně nedotčené přírody bez lidských zásahů v Evropě prakticky neexistuje. Daný pojem můžeme chápat relativně: Divočinou označujeme území řídce nebo vůbec neosídlené, minimálně narušené cestami a pokryté přirozenou vegetací (sytě zelená barva). Na opačném pólu spektra se nacházejí hustě osídlené oblasti (sytě červená barva). V těch zabírá „divočina“ zhruba jen 0,4 procenta rozlohy (Německo). Spolková vláda v zemi našeho největšího souseda ovšem vyhlásila cíl dosáhnout do roku 2020 rozšíření lidskou činností nedotčené krajiny na dvě procenta rozlohy státu.
NIZOZEMSKO NĚMECKO SLOVENSKO
ŠPANĚLSKO
30 g 01/12
MEDVĚD HNĚDÝ
RYS OSTROVID
VLK. Patříval k nejrozší-
Ursus arctos je doma na přibližně 800 000 km2 Evropy (bez Ruska). Kromě početnější populace na severu a východě kontinentu se s menšími skupinkami setkáte i v Itálii a Španělsku
Zatímco Lynx lynx patří ve Skandinávii a v Pobaltí k běžným zástupcům říše zvířat, ve střední Evropě jsou jedinci velmi rozptýleni a většinou se jedná o tvory uměle vypouštěné do přírody
řenějším savcům na světě. Ve střední Evropě byl takřka vyhuben, ale Canis lupus se v současné době postupně vrací do přírody a nachází útočiště především na venkově nebo v bývalých armádních prostorech
Zdroje: ORNL LandScan 2008 TM/UT-Battelle, LLC; EEA Kodaň 2007; DLR 2010; ESRI 2010. Mapování a analýza: Steve Carver, Wildlife Research Institute (WRi), University of Leeds. Mapy rozšíření zvěře: European Commission Environment.
PORTUGALSKO
V podvečer, po vášnivé debatě, je tabule popsána jmény zvířat, jež by se rozhodně měla do rezervace vrátit, a konkrétními úkoly, jak cíle dosáhnout. Unaveni vycházíme na čerstvý vzduch. Zvláště při západu slunce působí krajina okouzlujícím dojmem a Schepers prohodí: „Takové překrásné místo si zaslouží, aby tu vyrostla první evropská stanice Wildlife Lodge.“ Svět vizí se v tu chvíli zdá na dosah ruky. Podvědomě přivíráme oči a na pláních se alespoň pomyslně objevují stáda divokých koní, jejichž siluety rámují červánky. Krásný kýč! Bude k tomu patřit i cinkání sklenek se šampaňským a vzrušený šepot nadšených turistů? Přijeli na safari a rozhodně se mají čím kochat. Ale zpátky do reality: mé vlastní safari napříč Evropou už dospělo do poloviny a seznam pozorovaných divokých zvířat obnášel ubohých šest koní a jednoho králíka (v plastové noře). Ta bilance mě dost znervóznila. Ale na druhou stranu se kolem nás možná pohybují volně žijící zvířata, vyhledávající ústraní a vyskytující se zatím ve skromném počtu. Už se připozdívalo, když jsme se vydali do údolí Côa na prohlídku petroglyfů. V denním světle totiž rytiny sotva rozeznáte. Ale teď, v šikmých paprscích světlometu, se náhle vynořily obrysy koní, zubrů, kozorožců, jelenů. Skalní rytiny se dočkaly objevení až na sklonku 80. let minulého století. Archeologové je datují do období mezi 25 000 a 10 000 lety př. n. l. Možná jsou v nich zaklíčována poselství, jaká dnes ani nejsme schopni rozluštit a pochopit. Možná tu dávný lovec nechal vzkaz svému nástupci: tady jsem složil koně. Několika prostými liniemi se přes propast desetitisíců let předává svědectví, životní zkušenost – jen jí porozumět. Z pečlivého provedení se zdá, že rytci měli ke kořisti velmi těsný vztah. „Všimla jste si toho?“ zašeptá Frans Schepers do noci. „Evropa možná kdysi bývala kontinentem nejbohatším na zvěř.“ Je to pravda? Těžko říct. Hledání odpovědi mě dovedlo do Nizozemska. K Fransi Verovi.
Čtvrtá etapa, Nizozemsko: O koních, skotu a jelenech, jejich životě a umírání za hrází Náš pohled na přírodu se mění z generace na generaci. Nad krajinou mého dětství poletovaly čejky, vzpomínám si na louky plné blatouchů. Nejmladší
generace vyrůstá mezi řepkou a kukuřicí. Biologové varují před „shifting baseline“. Těžko přeložitelný terminus technicus popisuje posun těžiště. Krajina se výrazně mění. Pokud bychom však chtěli obnovit pravěkou podobu evropské přírody, musíme zodpovědět základní otázku: Jak vlastně vypadala? Již na počátku 19. století se vědci pokoušeli o rekonstrukci původních forem přírody evropského kontinentu. Pozorovali, co se stane, když člověk přestane obdělávat pole nebo hospodářsky využívat luk. V různých podobách nastalo totéž: V průběhu několika fází, tedy sukcesí, se ustálila rovnováha. Měla podobu lesa. Hustého lesa. A tak vědci usoudili, že nedotčená příroda evropského kontinentu musela vypadat právě takto. Následující dvě století se pokoušeli převést teorii do praxe. A každý národní park, v němž „příroda zůstává přírodou“, více či méně naplňuje teorii o „rodném pralese“. Jenže se dost možná jedná o fatální omyl a podvod. „Vždycky jsem přemýšlel, jak by mohla v tak hustém lese přežít velká zvířata. – Dáte si kávu?“ šedovlasý Frans Vera s brýlemi bez obrouček plní pohárky. Vera je přesvědčen, že příznivci teorie hustého pralesa bloudí v kruhu: Pokud by se na většině území rozkládaly podobné lesy, pak by přece nemohla žít velká zvířata – nebo jen v minimálním počtu. A kde taková zvířata nežila, tam se rozrostl les. Ve své teorii velkých býložravců staví Frans Vera do popředí koně. Původní životní prostředí v jeho představách ve velkém počtu obývala divoká zvířata a stromy se vyskytovaly pouze spoře. Zvířata zpomalovala rozšiřování vegetace tím, že spásala mladé svěží výhonky. Stromy se „dožívaly“ vysokého věku, i několika staletí. Jenže mladé se prosadily pouze tam, kde je před býložravci chránily trnité keře.
Poslední šance? Rysa iberského by mohl zachránit umělý odchov – a vysazení do prostředí bohatého na divoké králíky. Jak mizela z přírody tato kořist, vytrácely se z řady lokalit v Portugalsku a Španělsku také kočkovité šelmy
01/12 g 31
Nová divočina Polští konici (psáno krátce!), potomci již vyhynulého tarpana, jsou tažní koně ne o mnoho větší než poníci
32 g 01/12
Ve Verově teorii nenajdete přímočarý trend směřující ke všeobjímajícímu hustému (pra)lesu. Žádný stabilní a rovnovážný stav. Popisuje proces vzniku a zániku, neustálé proměny krajiny, nekopírující pouze střídání ročních období. Perioda cyklu proměn daleko přesahuje délku lidského života. Má to ovšem jeden háček: Pokud kdekoliv v Evropě „přeoráte“ půdu, narazíte v prastarých vrstvách na bezpočet semen stromů, zato jen zřídkakdy na kosterní pozůstatky velkých zvířat. „Ale co, semena,“ opáčí Vera, „ta se rozšíří kamkoliv. V trávicím traktu zvířat, díky větru. Zato kosti se nehýbou.“ Ukáže kamsi z okna: „Tam venku najdete důkazy pro moji teorii.“ Má na mysli Oostvaardersplassen. Polder o ploše 60 km 2 , vyrvaný v roce 1968 moři. Oostvaardersplassen je experiment způsobem využití podobný pokusům vědců z doby před 200 lety. Neobydlená oblast, ponechaná svému osudu. Ovšem na počátku 80. let minulého století tam Vera nechal zdivočet pokusná zvířata. Koně starého polského dostihového plemene a hrbatý skot vyšlechtěný do podoby blízké zubrům a bizonům. V roce 1992 k nim přibyli jeleni. Žádné krmení na zimu. Žádný zvěrolékař. Žádní turisté. Vera svým kombíkem projíždí polními cestami stepi končící na horizontu. Ze všeho nejdříve se setkáme s koni, silnými zvířaty šedými jako myši. Je jich tři sta? Čtyři sta? Klidně se tu pasou klisny s hříbaty, hřebci spolu vášnivě soupeří. Přiblížili jsme se k nim až na „dostřel“ typického zápachu. Jen o pár kilometrů dál nám cestu přehradí stádo vysoké. Musí jich být k šesti stům. Obklopí Verův automobil s trpělivostí ovcí. „Toto typické lesní zvíře, obvykle žijící
v malých skupinkách, je známé svou plachostí,“ ironicky utrousí Vera. Po chvíli narazíme na lišku bez výčitek hodující na zkrvavené mršině. Copak nám ve škole neříkali, že za denního světla uvidíme nanejvýš lišky nakažené vzteklinou? Zkrátka jsme se ocitli v divočině blízké Africe, ovšem v rolích zvířat vystupovaly jiné druhy. Velmi zvláštní a odtažité, ale zároveň známé. Jako známé bytosti, které se nám ve snu zjeví v neobvyklých souvislostech. Napadlo mě zavolat do redakce. Breaking news! Všechno, co jsme si dosud mysleli o našich známých divokých zvířatech, je úplně mylné! Jedna věc mi nedala spát. Podle Verovy teorie by se měly na Oostvaardersplassenu začít objevovat také stromy. Ale vegetace tu byla velmi sporá. Převislé koruny stromů nebo neproniknutelné houští, v němž by divoká zvířata nalezla bezpečné útočiště, úkryt jsem tu nikde nenašla. Vera to vysvětluje specifickou půdou polderů, pro niž je typická tenká vrstva ornice, a pod ní se obvykle nachází písečné dno bývalého moře. I proto se v Nizozemsku pěstuje tolik květin: jejich cibulkám tenká vrstva ornice stačí, ovšem velké stromy se na polderech uchytí spíše sporadicky. Ale za zmínku stojí i další námitka, již lze proti Oostvaardersplassenu vznést. Každým rokem uhyne mezi 20 a 30 procenty z více než 3000 kusů divoce žijící zvěře. Pojdou hlady, většinou těsně před příchodem jara. V zimě 2010/2011 to bylo 793 koní, skotu a jelenů. Vera považuje tuto mortalitu za přirozenou. Odpovídá statistickým údajům obvyklým v národních parcích Afriky. Čísla dokazují, že daná oblast dosáhla svých limitů. Období chudá na pastvu představují přirozený způsob regulování populace divoké zvěře. V Evropě se jedná o zimu, v Africe plní stejnou funkci období sucha. Středoevropská zima. Smrt je neodmyslitelnou a důležitou součástí života. Mršinami se živí především ptáci a lišky. Proces rozkladu obohacuje půdu o živiny. Všude v okolí narazíte na lebky uhynulých zvířat. Obsahují cenné minerály podobně jako sůl k lízání. A smrt umetá cestu možná nejdůležitějšímu procesu v přírodě. Evoluci. V Oostvaardersplassenu přežijí jen ti nejsilnější. Ale jedinci zesláblí hladem nehynou okamžitě. Kůň klesá k zemi, chvěje se, jeho svalstvo sebou cuká, znovu a znovu se marně pokouší vstát. Takové depresívní,
a přitom v přírodě zcela přirozené obrázky odvysílala i nizozemská televize. Oblasti Oostvaardersplassenu se říká „Serengeti za hrází“. Jsou hrdi na skutečnost, že v jedné z nejhustěji osídlených evropských zemí mají skutečnou divočinu. Jenže po zhlédnutí nervy drásajících záběrů hynoucího zvířete se zvedla vlna odporu. V květnu 2011 si detailní informace vyžádal i nizozemský parlament. Do budoucna mají být vždy ke konci roku utracena zvířata, u nichž se předpokládá, že by zimu nemusela přežít. Vera toto administrativní rozhodnutí raději nekomentuje. Když se přímo zeptám, zda ho mohu dodatečně požádat o autorizaci textu a obrátit se na něj se žádostí o doplnění údajů, najednou pro mě nemá vizitku. Poslední otázka: nemohli by se o zabíjení postarat dravci – místo odstřelu? Zní to dost hypoteticky, tady, třicet kilometrů od Amsterodamu. Vera soudí, že zvířata jako vlci by nedokázala regulovat tak početnou populaci. Připouští, že bez velkých šelem chybí v přírodě Oostvaardersplassenu důležitá hybná síla přírody. Strach.
Pátá etapa, Polsko: Na stopě zubra, vlka a hnědého medvěda Pokud by existovala stupnice divočiny, žádné z dosud navštívených míst by si nezasloužilo plný počet bodů. Tichá dolina je příliš malá. Faia Brava a Campanarios de Azaba zase moc prázdné. A v Oostvaardersplassenu chybějí šelmy. Pokud se ptáte po evropské lokalitě, jež je divočejší než všechny ostatní, obvykle uslyšíte shodné jméno. Bieszczady v Polsku, kde mě dalšího rána pozval Maciej Januszczak na vyjížďku. Flekatá košile, těžké boty. Jeho robustní postava budí náležitý respekt. Slunce rozzářilo barvy na spadaném listí. Nálezy prvních pěti minut: vlčí trus. Otisky tlap mladého medvěda. Vůně prozrazující blízkost jelena. Otisk zubřího drápu. Přiložila jsem k němu dlaň a nad představou velikého zvířete se mi až zatajil dech. Januszczak platí za znalce zubrů. Ti ve volné přírodě vyhynuli již roku 1927. Dvanáct jedinců zachráněných v zoo se stalo základem chovu a dnešní populace. První zvířata byla v Polsku do volné přírody navrácena již v roce 1952. Dnes jich tam žije k 1000
Mystická řeka V srbském národním parku Đerdap protíná Dunaj ve stokilometrové délce toku jihozápadní Karpaty a mezi horskými štíty vyhloubil malebné kaňony
01/12 g 33
dy jsem a v mžiku tě dostihnu? Co usuzovat z faktu, že zubr cestou přenocoval? Copak já vím? Když se do dané lokality začnou stahovat velké šelmy, jako vlci, spustí celou řadu změn. Biologové hovoří o „ekologii strachu“. Střední šelmy, jako lišky nebo rysi, mají důvod obávat se o svoji kořist – a hrozí, že je větší konkurence pokouše a vyžene z revíru. V neposlední řadě se přítomnost šelem odrazí také na chování lovené zvěře. Každá pastvina v otevřeném prostoru, kde je býložravec zdálky patrný, představuje smrtelné riziko. Vysoká zvěř vybíhající z úkrytu v honbě za potravou doslova hazarduje. Uprostřed louky jsme našli tělo vyvrženého jelena. Na takových mršinách profitují i „dojížděči“ jako orli či supi. Plně zaujata čtením stop jsem ztratila orientaci. Najednou jsme se ocitli před takřka kolmým svahem, stěnou končící někde v nebi. Stromy rostly pod absurdním úhlem, aby se dostaly za světlem. Jejich listovím se táhla uválená stopa, jako by někdo vlekl metrák brambor do kopce. Januszczak se zasmál. Pro zubra byl svah příliš strmý. Při prvním pokusu sklouzl dolů a asi tvrdě dopadl na pozadí. Januszczak se připravil k výstupu. Nahoru jsem se dopachtila dobrou půlhodinu po něm, v očích slzy vzteku a vyčerpání. Propásla jsem vhodný okamžik k pozorování zubra. „Reportérka? Z Německa? Sorry.“ Jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
Návrat v číslech Mnohá zvířata považovaná za vyhubená se navracejí i do průmyslových států Evropy Evropa:
Evropa:
2700 2000
45 000 ZUBR byl ve volné přírodě vyhuben roku 1927. V zoo přežila hrstka jedinců. Od roku 1952 jsou jejich potomci reintrodukováni do polského národního parku Białowież
1950
0 1900
ALPSKÝ KOZOROŽEC Na počátku 20. století pouhé zbytky, poté umělý odchov v oborách a reintrodukce v Alpách
100
Německo:
Evropa bez Ruska:
650*
20 000
2000
MOŘSKÝ OREL. Stavy VLK se zvyšují od zákazu
<150 * insekticidu DDT a zřízení
1950
chráněných území. Uváděné počty se vztahují k chovným párům na území SRN
1900
V polovině 20. století v západní Evropě takřka vyhynul. Od 70. let se mu v řadě zemí dostalo ochrany zákonem
?
Evropa bez Ruska:
Evropa:
8000 2000
1950
?
1900
51 000 RYS OSTROVID ze
MEDVĚD HNĚDÝ
západní Evropy prakticky vymizel kolem roku 1950. Od té doby probíhá jeho cílené znovuvysazování v Alpách, pohoří Harc, v Juře a Vogézách
Nejpočetnější populace o odhadem 36 000 kusech se pohybuje evropskou částí Ruska. Ve zbytku Evropy žije asi 15 000 jedinců
6500
Evropa:
Poslední etapa, Německo:
Milovníci ledu Přestože je polární liška (Alopex lagopus) ve Skandinávii již desítky let chráněna, hrozí jí vyhynutí. Místo lovců patří k nejvážnějším hrozbám klimatické změny
kusů – a v celé východní Evropě kolem dvou tisíc sedmi set. Průvodce mě upozornil na zválenou trávu u cesty. Tady strávil zubr noc. Ukázal mi srst jemnou jako pavučiny visící z kůry stromů. Zubr se o ně třel, aby se poškrábal. „Musel to být velký samec,“ soudí Januszczak, stáří stop odhaduje na dvě hodiny. Hostitel mluví lámanou angličtinou, zato dokonale ovládá řeč vzdálenou mi více než čínština. Řeč stop. Co prozrazuje výskyt vlka uprostřed cesty? Ta-
Vlci se vracejí. A s nimi se do malebné krajiny vkrádá strach. A otázka: Kolik divočiny si vlastně můžeme dovolit? Na jmenovce průvodčí, která mi štípla lístek, příznačně stálo „Frau Wolf“ – paní Vlková. Mé safari vstoupilo do závěrečné etapy. Také Německo už „divočí“. Poté, co se v roce 1998 vlci dočkali v Polsku ochrany zákonem, se šíří přes hranice. V roce 2000 vyvedl párek vlčích emigrantů mláďata v německém Sasku – poprvé po 150 letech. Od té doby žije v Německu deset smeček. Ve vlaku jsem vyplnila čas pročítáním článků věnovaných návratům divočiny do německé přírody. Měly jedno společné: strach. „Lužický vlk roztrhal
BOBR
2000
Kolem roku 1900 zbylo snad jen osm malých populací. Zákaz lovu a opětovný návrat s lidskou pomocí stojí za vzestupem počtu těchto volně žijících zvířat
1950
1900
SUP BĚLOHLAVÝ Uvedené počty se vztahují k chovným párům. Po vyhlášení ochrany tohoto živočišného druhu se jeho kolonie významně rozrostly. Největší najdete ve Španělsku
3200 *
1200 Německo:
Německo:
>500 * 2000
<25* 1950
1900
* Chovné páry 34 g 01/12
Španělsko:
25 000 *
638 000
beránka.“ Titulek bulvárního listu „Bild“. A seriózní deník cituje starostu Bayrischzellu: „Jsme kulturní krajina, ne divoké zoo!“ Během rešerší jsem měla na paměti často slýchaný argument: Musíme si vybrat, jakou přírodu vlastně chceme chránit. Idylku z obalu pasterizovaného mléka, nebo divočinu? Yvette Krummheuerová řídí své SUV písčitým vřesovištěm, provázena psem Jeschem a obavou, že by z bývalého výcvikového prostoru Leiberose mohli opět zmizet vlci. Oblast o rozloze 25 500 hektarů se rozkládá 90 kilometrů jihovýchodně od Berlína. Před dvěma lety se sem zatoulali dva vlci. Pravděpodobně ze Saska či Polska. Poslední čtyři měsíce však po nich není ani stopy. Vlci dokáží klusem za noc překonat až 50 kilometrů. Rádi sledují cesty a nechávají tam své „značky“. První trus, na nějž jsme narazili, měl průměr tři a délku 18 centimetrů. Šedavá „klobása“ promísená s chlupy, zemitého, až kořeněného zápachu. Divočina. Dva dny starý výměšek, odhaduje Krummheuerová. Toho dne pršelo. Co chvíli zastavovala, aby se natáhla ze dveří auta a přeměřila druhou, třetí, čtvrtou a pátou stopu. Krummheuerová sleduje vlky z Lieberose téměř dva roky. Ale za tu dobu zvíře ještě ani jednou neuviděla na vlastní oči. Na břehu malého jezírka instalovala fotoaparát se samočinnou spouští. Vyňala paměťovou kartu a netrpělivě jsme snímky stáhly do laptopu. V uplynulých týdnech vznikla 301 fotka. Jezdec na čtyřkolce. Liška, jelen. Znovu a znovu rozmazané stéblo trávy míhající se před fotobuňkou spojenou se spouští. A najednou tam byli – vlk s vlčicí. Na prchavý okamžik se dostali do záběru. Dívali se naším směrem. Ten obrázek nemá technickou kvalitu dostatečnou pro otištění v časopise. Ale pro mě stejně jako pro moji průvodkyni má neobyčejný význam. Zachycuje skutečnou divočinu v srdci Evropy, kde by ji čekal málokdo. To tajemno neviditelných, a přece přítomných divokých zvířat jsem poprvé zažila v Tiché dolině, u skalních rytin údolí Côa i za hrází na polderu Oostvaardersplassen nebo každou minutou v Bieszczadech. Pocit, že jsem svědkem velkého návratu domů, ke kořenům.
1000 * ČÁP ČERNÝ
VÝR VELKÝ
V roce 1970 žilo v celém Německu méně než 25 chovných párů! Ochrana tradičních lokalit, kde se čápi rozmnožují – starých smíšených lesů –, přispěla k renesanci druhu
Početní stavy dosáhly dna v polovině 20. století. Od té doby se výra velkého daří vracet do volné přírody prakticky po celém území Německa
50 *
Fotografie doprovázející tuto reportáž tvoří součást projektu „Wild Wonders of Europe“. Spojilo v něm síly 69 známých fotografů ze 48 zemí převážně z našeho kontinentu. Takřka 200 000 záběry zdokumentovali divoce žijící zvířata Evropy, v terénu museli strávit úhrnem 1100 dní. Kromě dokonalých znalostí místní fauny by se neobešli bez nezměrné trpělivosti.
01/12 g 35
Divočina podle paragrafů Evropská unie přispívá svou politikou ochrany přírody k tomu, že se divoká zvířata mohou vrátit do některých svých původních lokalit a počítat s ochranou TEXT Torsten Schäfer
D
ivočina se vrací do Evropy, ale ne sama od sebe. Bývalý hubitel – člověk – vydatně pomáhá. Evropská divočina má jasné politické a právní mantinely: zákazy lovu, chráněná území a reintrodukci, kterou se podařilo díky podpoře na úrovni států uvést ve skutek – úspěchy v jednotlivých zemích inspirovaly i Evropskou unii. Na počátku ekonomické integrace stálo Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie) z roku 1951: v našem případě podobnou roli sehrála směrnice o ochraně ptactva, reakce na lov ptáků v jižní Evropě. Když roku 1979 vstoupila v platnost, dostaly se všechny místní druhy ptáků až na nepočetné výjimky pod ochranný deštník zákazu lovu. Pro 160 zvláště ohrožených druhů musela Evropská společenství vytyčit chráněná území – nutnou základnu toho, aby se mohly podstatně zvětšit populace orla mořského (Haliaeetus albicilla), motáka pochopa (Circus aeruginosus) nebo čápa černého (Ciconia nigra) – tuto kauzalitu zdůrazňuje například studie Birdlife International. „Směrnice představovala významný krok vpřed. A plody přináší dodnes, protože poskytuje ochranu také ptactvu v nově přistoupivších členských státech EU,“ vysvětluje Lasse Laine, finský ornitolog přinejmenším evropského formátu. Díky evropské legislativě se v 70. a 80. letech podařilo podstatně snížit úroveň znečistění ovzduší, zregenerovat vodní toky a jezera, snížit rozsah aplikace chemikálií v zemědělství a průmyslu. Výrazně přibylo ryb a draví ptáci vyvádějí více mladých.
36 g 01/12
Největší legislativní průlom se zdařil v roce 1992: směrnice FFH (Flora-Fauna-Habitat) zavázala členské státy k vymezení ochranných pásem zahrnujících důležitá stanoviště a umožňující přežití ohrožených druhů, mezi jinými bobra (Castor fiber), vydry říční (Lutra lutra), rysa (Lynx lynx) nebo vlka (Canis lupus). Kromě uvedení již existujících ochranných pásem, splňujících požadovaná kritéria, měla být zřízena další chráněná území, v nichž by ohrožené druhy nalezly podmínky potřebné pro rozmnožování. Směrnice FFH vyjmenovala 224 ohrožených druhů rostlin a zvířat, mezi nimi všechny velké šelmy stejně jako zubra (Bison bonasus), alpského kozorožce horského (Capra ibex) a bobra, pod ochranná křídla zákona platného na celém území EU. Směrnice představuje také úhelný kámen pohledu na územní plánování zvláště ve vztahu k průmyslovým zónám nebo dálnicím, jako například v Polsku, kde v roce 2008 museli přeložit původně uvažované trasování dálnice napříč chráněným údolím Rospuda. Řada zemí musela vyhlásit na podkladě FFH zákaz lovu. Nové členské státy EU tak musely přes noc přijmout velmi přísná opatření k ochraně přírody – včetně vynutitelnosti dodržování soudní mocí. Každý čtvrtý případ, pro nějž Evropská komise žene některý z členských států k Evropskému soudnímu dvoru, se týká porušení směrnic na ochranu přírody. Řadě zemí se ovšem nedostává potřebného zázemí a kapacit, jinde chybí dobrá vůle. Teprve po hrozbě Evropské komise, že požene Německo k soudu, by-
la v roce 2008 – s desetiletým zpožděním – vyhlášena chráněná území, požadovaná směrnicí. Mezitím prakticky všechny členské země aplikovaly opatření vyplývající ze směrnice na ochranu ptactva a normy FFH. Vzniklo 26 000 útočišť zapojených do sítě „Natura 2000“ a úhrnem zabírajících 18 procent rozlohy EU. Jedná se o největší sdružení biotopů na světě. Lokality začleněné do sítě „Natura 2000“ se neobejdou bez propracovaných manažerských plánů, opírajících se mimo jiné o kvalifikované určení žádoucího rovnovážného počtu zvířat toho kterého druhu. Sice nejsou k dispozici detailní statistiky, nicméně podle organizace Birdlife International má teprve pětina lokalit zpracován kvalitní ochranářský koncept. Její odborník Claus Mayr varuje: „To se musí rychle změnit.“ Francie, Velká Británie a Nizozemsko dosahují v oblasti plánování dobrých výsledků, jenže řada dalších zemí, včetně Německa, výrazně zaostává. Členské státy EU přitom v roce 2011 přijaly strategii biodiverzity. Zavázaly se v ní k „plné realizaci“ svých záměrů v oblasti ochrany životního prostředí do roku 2020. Na zpracování a realizaci takových plánů bude potřeba přibližně ekvivalent 150 miliard korun ročně, spočítala k tomu ustavená pracovní skupina EU. Velmi jemně „Disponibilní prostředky za tím ovšem značně zaNěmečtí ochránci ostávají,“ namítá Claus Mayr. Evropský fond životnípřírody značkují kočku divokou ho prostředí „Life+“ má ročně k dispozici přibližně (Felis silvestris). ekvivalent osmi a čtvrt miliardy korun. Národní sdružení a úřady by mohly jít příkladem Zapojení dobrovolníků, ale významnými příspěvky: Ve Francii a Itálii ochránci také vyhlašování přírody vysvětlili a obhájili návrat vlka a hnědého nových chráněných medvěda (Ursus arctos) do přírody a podařilo se jim území v Evropské obrousit hrany odporu zvláště ze strany zemědělců unii a jejich lepší a obyvatel venkova. A na Slovensku se podařilo iniorganizace pomáhají řadě ciativě pro ochranu dravých ptáků prosadit izolaci živočišných druhů – na vedení vysokého napětí, takže například orli krána to by se nemělo lovští (Aquila heliaca) jsou mnohem lépe chráněni zapomínat před rizikem smrtelného úrazu elektrickým prou-
dem. Čáp černý v Estonsku, losos obecný (Salmo salar) ve Skotsku nebo kareta obecná (Caretta caretta) v řeckém moři – evropské peníze prospívají nejrůznorodějším druhům zvířat. A přírodním stanovištím, jako dunám a bažinám ve Finsku, stepím a slaniskům (tedy mokřadům s vysokou salinitou) v Maďarsku nebo deltě Dunaje v Rumunsku. Finanční fondy podporují také studie a diskuse rozptylující nedůvěru společnosti k návratu velkých šelem do kulturní krajiny. Ať už to byl medvěd hnědý, jenž se v italských Abruzzách postaral o palcové titulky místního tisku, nebo vlci: evropský komisař pro ochranu životního prostředí Janez Potočnik pohrozil v lednu 2011 Švédsku soudem za zrušení zákazu lovu vlků. Ve Finsku se stavy zvěře opět snižují, zřejmě vinou pytláctví, jak dokazuje studie vypracovaná tamním Institutem ochrany přírody a rybářství. Navrátilci se opět dostávají do ohrožení. A navzdory úspěšným projektům a návratu takřka vyhubených druhů se evropské fauně v celkové bilanci nevede lépe: Cíl zastavit všeobecné vymírání druhů do roku 2010 se nepodařilo naplnit. Teď si uložila nový termín: 2020. Do původního stavu by se mělo navrátit 15 procent poškozených ekosystémů – obnovování „divočiny“ se stalo novým politickým faktorem. Iniciativy jako „Wild Europe“ upozorňují na možnosti, jak by bylo možné efektivněji provázat již existující a nově vznikající chráněné oblasti. „V současné době představují mnohé lokality osamocené ostrovy odříznuté od okolního světa. To je hlavní překážka právě pro migrující druhy zvířat, u nichž se pak nedaří docilovat žádoucí výměny genetických informací,“ vysvětluje Claus Mayr. Evropská komise zavázala členské státy, aby maximálně usilovaly o toto „zasíťování“. Proto je třeba revitalizovat řeky a budovat mosty pro přechod zvěře. Ochrana přírody by měla dostat více prostředků v letech 2014 až 2020, aspoň to tak vypadá. Jenže jde o něco víc: Do konce roku 2012 budou v běhu debaty o reformách společných politik v oblasti zemědělské a rybolovu, v obou případech s důrazem na ekologii. Dodrží Evropská unie své přísliby a zruší zemědělské dotace na činnosti škodící životnímu prostředí, takže by se lépe vedlo i tvorům jako koroptvi polní (Perdix perdix) nebo zajíci polnímu (Lepus europaeus)? Přistoupí politici konečně na to, aby rybolovné kvóty odpovídaly doporučením odborníků? Claus Mayr je opatrně optimistický: „Komise má chvályhodné úmysly. Záleží však na tom, kolik členských států EU takovou strategii podpoří. Ukáže se, kolik přírody a divočiny si vlastně samy přejí.“ 01/12 g 37
