Fordrevue PODZIM 2007 WWW.FORD.CZ
CHODNÍK KE SLÁVĚ Jak se stát mezinárodní filmovou star, když na to máte pouhý jeden týden?
Za oPoNoU Odhalte s námi nový Focus HledaČi PoKladŮ Vzácný jantar přitahuje dobrodruhy stejně jako zlato
FORD ReVue ∙ PODZIM 2007
24
13
07
Změna je život Buďte na sebe nároční. Je čas opustit pohodlí starých návyků a vydat se do neznáma. My jsme to udělali: cestovali jsme do Asie, hledali štěstí na filmovém festivalu a seznámili se s netradiční kapelou. Ford se mění – a s ním i tento magazín.
auta
20 Vize budoucnosti
Ford Focus, jeden z nejoblíbenějších vozů v evropě, dostává vzrušující nový vzhled.
TITuLNÍ STRANA: JOHN HIGGINSON. OBSAH: PHILIP Lee HARVeY, ReuTeRS, GeTTY IMAGeS, JOHN HIGGINSON
31 Smysl pro dobrodružství
V radikálním novém SuV Ford Kuga se kinetický design setkává se svobodou pohybu v divočině.
32 Komu vadí biolíh?
Alternativním palivům se v ČR nedostává podpory obvyklé v jiných zemích evropské unie.
lidé
05 Soudce bez taláru
Anders Frisk býval špičkovým fotbalovým rozhodčím. Nyní pomáhá vychovávat své nástupce.
07 Výtah ke slávě
Začínající herečka se snaží získat první velkou roli – má na to pouhé čtyři dny.
16 Písně ze Sahary
Tinariwen: nomádi, kteří se stali globálními hudebními hvězdami.
35 Sláva vítězům
Petr Svoboda je nejlepším prodejcem Fordu v celé evropě. Oficiálně.
Místa
13 Chuť tvořit
Čína prožívá novou revoluci: pro průmyslovém boomu nalézá svoji vlastní estetiku.
22 Bouřlivé dny
Navštívili jsme místa, kde se dodnes hledají – a nalézají – poklady.
24 Pohlednice z konce světa
Fascinující putování až na dalekou Sibiř – průvodcem nám bylo nové Mondeo.
Rubriky 04 Novinky
Aktuální dění ve světě Modrého oválu.
06 Ford v motoristickém sportu Mistrovství světa v rallye letos poprvé zavítá do Irska.
Feel the difference
22
Závdavek
NOVINKY ZE SVĚTA ZNAČKY FORD, FASCINACE, FAKTA, PŘEKVAPENÍ
Rekordní jaro u Fordu První polovina letošního roku byla pro české zastoupení Fordu mimořádně úspěšná. Od ledna do konce června bylo v ČR zaregistrováno celkem 6557 osobních a lehkých užitkových vozů Ford, což v meziročním srovnání znamená zlepšení o celých 17 %! Modrý ovál měl ještě jeden důvod k radosti. V červnu se podařilo překonat jistý deset let starý rekord – 1291 registrací byl nejlepší výsledek Fordu od roku 1997! V registrační tabulce za první pololetí patří první příčka mezi importovanými auty užitkovému Fordu Transit, druhou pozici pak dlouhodobě drží Focus. Po uzávěrce: Ve skvělých výsledcích pokračoval český Ford i v červenci. 1590 prodaných vozů znamená mj. absolutní rekord mezi všemi importéry za celou dobu vedení statistik!
Nové Mondeo na Sardinii Ještě před zahájením prodeje se skupina významných českých novinářů na Sardinii seznámila se zcela novým Fordem Mondeo. Během dvoudenního testu najeli ženy a muži pera, kamery a mikrofonu v okolí města Porto Cervo asi čtyři stovky kilometrů, během nichž mohli důkladně vyzkoušet modely s motory 2.5T a 2.0 TDCi. Čeští žurnalisté přijali nový Ford Mondeo s nadšením.
… a poprvé na české půdě Tuzemskou premiéru svého nejnovějšího triumfu naplánovala společnost FORD MOTOR COMPANY, s.r.o. na jarní brněnský autosalon. Nové Mondeo chtěl vidět ( a sednout si do něj) snad každý
Dvě prvenství v anketě Best Cars Vydavatelství motoristických titulů Motorpresse Praha pořádá již tradičně anketu Best Cars, v níž nejlepší auta jednotlivých kategorií vybírají sami čtenáři.
_FORD revue
Ford letos patřil k velmi úspěšným. Vítěznou trofej mezi automobily kategorie MPV vybojoval Ford S-MAX (již dříve ověnčený titulem „Auto roku 2007“), mezi vozy nižší střední třídy s finančním limitem pak vévodil Ford Focus. Ceny z rukou ředitele vydavatelství Milana Bohatce převzal za FMC ředitel vnějších vztahů Martin Linhart (vlevo).
návštěvník Brna – a že jich bylo celkem 140 000! Kromě nového Mondea se velkému zájmu těšil třeba Focus CoupéCabriolet, ale i výrazně modernizovaný Ford C-MAX a další modely.
Grönholmovy prázdniny Bezstarostné prázdniny si svým vítězstvím na slavné a přetěžké Rally Acropolis v Řecku zajistil Marcus Grönholm se spolujezdcem Timo Rautiainenem. Grönholm dovedl na vražedně rozbitých řeckých tratích svůj Ford Focus RS WRC k celkem šedesátému vítězství v mistrovství světa. Díky tomu vedl průběžnou klasifikaci jezdců. Ford pak dominoval mezi značkami, a tak si celý tým mohl dopřát zaslouženou letní přestávku.
Fotbalová fantazie V úvodu letošní Ligy mistrů jsme hovořili s bývalým špičkovým rozhodčím Andersem Friskem o pískání zápasů, technologiích – a také o adeptech na zisk titulu. Jak je zajištěno, aby vrcholné soutěže pískali jen ti nejlepší sudí? Hra je dnes mnohem rychlejší, než bývala před nějakými deseti lety. To klade vyšší požadavky na kondici rozhodčích. Od roku 1999 má proto UEFA speciálního trenéra jen pro ně. Každý týden rozesílá tréninkové pro gramy a jezdí na zápasy, aby posoudil výkony sudích osobně. Rozhodčí také sledují různá utkání v rámci přípravy. Lépe se tak naučí, na co dávat pozor a které hráče je potřeba sledovat. Jak se vlastně pozná dobrý rozhodčí? Dnes hodně záleží na duševních předpokladech. Měl byste být rozený vůdce; musíte si získat respekt hráčů; důležité jsou také komunikační dovednosti. Každý rozhodčí by měl mít svůj vlastní styl – nechceme hru odosobnit.
Proč se ve fotbalu nepoužívají kamery, které by pomohly rozhodnout v případech sporných gólů? Nemyslím, že je potřebujeme. Vyřazují lidský faktor. Řekl bych to takhle: chtěli bychom se dostat do situace, kdy budeme mít kameru u brankové čáry, když zároveň nebudeme schopni doložit, jestli hráč, který branku vstřelil, nezpracoval míč rukou? Koho tipujete na vítěze? Barcelonu. Mají řadu vynikajících a zkušených hráčů. Třeba Messiho, Ronaldina a teď Henryho. Real Madrid se bude snažit obhájit titul. Manchester United loni nepodal očekávané výkony – do letošního ročníku budou celí nažhavení. Pro AC Milán hovoří zkušenosti. Klíčovými předpoklady pro zisk titulu jsou zkušenosti a víra. Domnívám se nicméně, že letos budeme svědky vzestupu nových hráčů, zejména Jihoameričanů,
kteří zazářili v sérii Copa America – například Brazilec Alexandre Pato. Jakou změnu byste ve fotbale přivítal? Rád bych viděl tvrdší postoj k pokusům o ovlivnění výsledku nesportovními cestami, nefér praktikám a faulování. Nechci, aby ze hry zmizely emoce a rychlost, to jsou důležité věci, ale po zápase musejí být disciplinární komise tvrdé a provinilé hráče přísně trestat.
Anders Frisk: spíše než na kamery spoléhá na kvalitní přípravu rozhodčích.
Na internetu můžete sledovat, jak Anders diskutuje o nejkontroverznějších okamžicích loňské sezóny s legendárním německým hráčem Rudi Völlerem a francouzským vítězem Světového poháru Patrickem Vieirou.
Navštivte stránky www.feelfootball.com
FORD revue_
Keltský tanec V předposledním kole šampionátu WRC zavítají jeho účastníci poprvé v historii do Irské republiky a Severního Irska. Marcus Grönholm je letos nejžhavějším kandidátem na zisk titulu mistra světa.
_FORD revue
Ostrov proslulý nádhernou přírodou se stane dějištěm jedné ze soutěží Mistrovství světa v automobilových soutěžích. Mezi šestnáctým a osmnáctým listopadem zavítají jezdci, týmy a podpůrný personál do osmi severozápadních okresů Irské Republiky a Severního Irska. Předposlední závod seriálu se pojede na asfaltu. Silný vítr a déšť, se kterými je třeba v podzimním Irsku počítat, prověří jezdce i techniku. Soutěž zahájí speciální rychlostní zkouška ve Stormontu, což je impozantní areál severoirského parlamentu. Poté zamíří na klikaté silničky pohoří Sligo Mountains a jezerní oblasti Fermanagh. Poslední rychlostní zkouškou celého závodního víkendu bude opět divácky vděčná „superspeciálka“, tentokrát v pitoreskní rybářské vesnici Mullaghmore. Organizátoři Irské rallye hodlají v maximální možné míře uplatnit recyklaci odpadu a obnovitelné zdroje energie, aby snížili celkový dopad soutěže na životní prostředí. Ve druhé polovině roku kolotoč WRC zamíří postupně na velmi rychlé silnice severního Španělska (Katalánská rallye, 5. až 7. října) a šotolinové lesní cesty ostrova Hokkaido
(Japonská rallye, 25. až 28. října), následuje Irsko a po něm závěrečná Britská rallye (30. listopadu až 2. prosince).
Další informace o automobilových soutěžích získáte na internetových stránkách www.ford.cz a www.wrc.com
Hledání lístku
do země snů Může začínající herečka získat svou první velkou roli jenom díky tlachání s kdekým na filmovém festivalu Cinema Jove ve Valencii?
Text nina voelker Fotografie john Higginson
D
ivadlo Principal září na konci potemnělé uličky jako vánoční stromeček. Jeho pilíře ve stylu starého Říma se vypínají do výše a nahoře se ztrácejí v temné noční obloze. Davy lidí pomalu přecházejí z chodníku na cestu. Postupně rozpoznávám několik důležitě vypadajících skrčků
FORD revue_
deník herečky
deník herečky
v oblecích, nad kterými se tyčí ženy v nákladných večerních róbách. Jsou tu ale i mladší kluci, většinou s bradkou a v džínech, a všude kolem postávají zástupy fotografů a lidí z filmových štábů. Trochu to připomíná televizní premiéry, jen méně pompézní, ale zato o mnoho emotivnější. Zaparkuji, nasadím svůj nejlepší úsměv a otevírám dveře … Tohle je moje první opravdová zkouška. Věc se má tak; jsem začínající herečka. Nějakou dobu už hraji v divadle, mám za sebou Divadelní školu v New Yorku a v Londýně mám agenta. Jako modelka jsem dělala pár menších
týden se někde pořádá festival s určitým zaměřením. A to je přesně to, co mě zajímá. Vzhledem ke svému španělsko – německému původu jsem chtěla prorazit právě v těchto zemích. Nakonec jsem objevila festival pro mladé režiséry ve Valencii. Vlastně jsem přijela hledat práci nebo se alespoň zúčastnit castingu. Chci si udělat jméno, chci, aby mě evropští režiséři znali. Dělat herectví jen pro zábavu nestačí. Přijela jsem na poslední chvíli, to je dobrý začátek, ale teď se musím vžít do své role a bezchybně ji sehrát – příští čtyři dny jde o všechno.
„Došlo mi, že na jedno místo se tlačí deset jiných holek jako já. Musela jsem se překonávat, abych vůbec našla sílu vylézt z auta.“ focení, taky už jsem dostala několik roliček v televizi – menší úlohy jako recepční, tři řádky textu, nic velkého. Popravdě řečeno, už odmala čekám na svoji velkou šanci. Jenže pak mi došlo, že když se ta velká šance nakonec objeví, deset jiných holek se tlačí, aby ji dostaly právě ony. Musela jsem se překonávat, abych vůbec vylezla z auta. Filmové festivaly se konají po celé Evropě. Cannes je asi nejznámější, ale to nejdůležitější se děje jinde. Každý
_FORD revue
Zády k moři Vlna teplého vzduchu mě skoro odhodí zpátky do auta. Projdu skrz dav a napjatě očekávám příjezd těch, kvůli kterým jsem tady. Nikde nikdo. Teď se všichni tlačí ke vchodu a pomalu se usazují. Zřejmě jsem to dnes nechala až moc na poslední chvíli, teď už můžu jen sedět a koukat. Alespoň pro dnešek jsem svou šanci promrhala. Divadlo je úžasné, samý červený samet a zlaté ozdoby. Sedím v lóži hned
nad sedadly a těsně vedle jeviště. „Přeji Vám dobrý večer; vítejte na dvacátém druhém ročníku Cinema Jove,“ hlasitě nás uvítá krásná hostitelka, nejdřív ve Španělštině, pak anglicky. Všechno co říká, je postupně překládáno do angličtiny. Už je půl jedenácté; tohle bude opravdu dlouhý večer. Jeviště se brzo začne hemžit spoustou lidí, dostávají miniaturní gongy ve tvaru měsíce a pak zas postupně odcházejí doleva a zpátky dolů. Nicholas Winding Refn, proslulý dánský režisér, vstává a přebírá svoji cenu: „Jsem tak překvapen, potěšen, nevím co říct.“ Po dlouhé odmlce začne vyprávět: „Když mi bylo čtrnáct let …“ Nakonec pronese jednu z nejlepších děkovných řečí, co jsem kdy slyšela. Zjevně je připravená dopředu, ale je velmi dojemná a místy i zábavná. Vše je znovu přeloženo a všichni se znovu zasmějeme. Kolem půlnoci už začínám být dost otrávená. Je to tu skvělé, ale poslouchání oslavných řečí mě před kameru nedostane. Nakonec se vzdávám jakékoli šance na nějaký pohovor. Venku se chodník opět hemží fotografy a lidmi, co sami sebe považují za důležité. Najednou jsem obklopena záblesky fotoaparátů: „Kdy budete natáčet další film? Co si myslíte o Valencii?“ Legrační na tom je, že evidentně vůbec nevědí, kdo jsem. Trochu zapózuji pro fotografy a pak se připojím k hejnu lidí uprostřed cesty. Polibky na obě tváře, umělé úsměvy a společenská konverzace.
Ale kde jsou ti opravdu důležití? Vedle mě se najednou objeví Guillermo Escalona Ponce – ještě před chvílí byl na jevišti a my se dívali na jeho nový film, De Espaldas Al Mar neboli Zády k moři, který se odehrává ve Valencii. Byl to silný zážitek a Ponce za něj dostal nějakou cenu. „Ahoj Guillermo. Ten film byl skvělý. Já jsem Nina, herečka, přijela jsem z Velké Británie. Opravdu jsem si to užívala. Jak to šlo?“ „Skvěle, ale jsem rád že už to je za mnou, byl to vážně dlouhý den. Nutně se potřebuji napít. Teď jdeme všichni na afterparty, je to jen pár minut taxíkem. Jdete taky?“ To jsem neplánovala, ale zdálo se to lepší než možnosti, které se naskýtaly tady. „Tak dobře, půjdu s vámi.“ Jsme v boční uličce, kterou vůbec nepoznávám. Nevím ani, ve které jsme čtvrti. Přede dveřmi je dlouhá fronta, ale Guillerma tu znají; brzy stojíme na parketu s místním drinkem jménem agua de Valencia v ruce. Panuje tu uvolněná atmosféra – tady je bezpečno. Kapela hraje rozverný španělský rock. Jedna dáma se ke mně nakloní a snaží se přeřvat hudbu. Je to francouzská režisérka jménem Isabel. Ráda by mi ukázala svůj nový film a chce mi poslat úryvek, tak jí dám svoje CV s e-mailem. Pomalu ztrácím pojem o čase a posléze mi dochází, že jsem skoro den a noc na nohou. Zmocňuje se mě omamující únava, a tak se vracím zpět domů.
Začínající herečka Nina Voelkerová přijíždí před Cinema Jove, kde se koná zahajovací galavečer filmového fesitvalu; a později se seznamuje se španělským režisérem Guillermem Escalonou (zcela vpravo).
FORD revue_
deník herečky
deník herečky
Plážové blues. Zaspím budík a ráno přijdu o snídani. Guillermo včera říkal něco o pláži: festival se prý přesouvá do Las Arenas, hned za městem. Ale když tam dorazím, jako by o tomhle nenadálém přesunu věděla celá Valencie; až k pobřeží je to hlava na hlavě a o parkovací místa jsou sváděny líté souboje plné lstí, já jsem ale naštěstí o něco rychlejší než můj oponent. Usedám v nejbližší restauraci a dávám si to, co všichni okolo – paellu. Přehrabávám se v kabelce a hledám vizitky, které jsem včera večer dostala. Zdá se že zde zatím nikdo známý není a i kdyby, stejně by se ztratil mezi tisícovkami lidí na pláži. Ta je naštěstí hodně široká
a mezi promenádou a davy lidí u moře zbývá ještě pruh čistého písku; je čas na odpočinek. Jsem zpátky ve městě. Usměvavý kameraman usrkává kávu a dívá se, jak si vyčesávám písek z vlasů. Byla jsem upozorněna na to že mám být trpělivá, ale už v téhle zapadlé kavárně čekám půl hodiny na příjezd Kyle Coopera. Jde o skoro božskou postavu ve světě úvodních titulků – na kontě má mimo jiné Sedm a Mission Impossible – a tady na jeho příjezd čeká spousta lidí. Nakonec dorazí, ale nemůžu se protlačit blíž. Slavní američtí režiséři se s ním bojí spolupracovat, protože hrozí nebezpečí že jeho titulky zastíní film samotný. Nakonec
se vytratím a modlím se, aby to zítra dopadlo lépe. Matijasův Záhřeb Brzo ráno jsem už připravená s programem festivalu v jedné a kávou ve druhé ruce. Můžu vyrazit, ale zdá se, že dopoledne se nic neděje. Nakonec se vypravím na Plaza Ayuntamiento, obrovský bulvár, kde stojí radnice a věž Rialto ve stylu art deco. Mimoto zde nejdete úžasnou kašnu a kino Rialto, které je srdcem celého festivalu. Adje, Dan … Prodji – černobílý dokument o dvaceti utiskovaných Chorvatech všech věkových kategorií – účinkuje jako silné espresso. Tenhle film je hořkost sama – to mě navnadí.
„V Las Arenas je to hlava na hlavě; o parkovací místa jsou sváděny líté boje, ale naštěstí jsem rychlejší než můj oponent.“
Ale kvůli tomu tady nejsem. Potřebuju se setkat s režisérem Matijou Klukovičem. Nakonec vejde do kavárny, kde se koná tisková konference. Je trochu nahrbený. Vůbec nevím, proč jsem si představovala, že bude mít majestátní figuru. „Říkejte mi Matijo.“ Jako kdyby mě přenesl rovnou do Chorvatska – všechny ty kamery kolem se rozplývají a mizí v dálce … „Ten film vlastně zachycuje dnešní Záhřeb, město sužované silnou emigrací – trvalo tři roky to natočit.“ Matija je vážně zapálený. „Nemůžu si dovolit vyplácet svým hercům honoráře … a můj další film bude stejně o dvou Chorvatech cestujících Evropou; ale můžeme si
vyměnit e-maily, jestli chcete.“ Sice to uděláme, ale oba víme, že z toho asi nic nebude. Vyklouznu ven zadním vchodem. V Café Mancini, moderní kavárně za Rialtem, narazím na Guillerma s několika přáteli, které si pamatuju ze soboty. Popíjejí Pacharan, trnkový likér původem z Baskicka, a probírají dílo Pedra Almodóvara. Almodóvar je v současné době nejuznávanější španělský režisér, mezi jeho filmy patří například Volver. Přesně tohle potřebuji, abych se zas vžila do své role. Skupina u stolu mě nadšeně přivítá a když se posléze omluvím, abych si sehnala něco k jídlu, venku je už tma.
Festivalová sezóna Na podzim se po Evropě koná celá řada kvalitních filmových festivalů: Sitges International Film Festival of Catalonia, Španělsko 04.10.07–14.10.07 www.cinemasitges.com Panorama of European Cinema, Atény, Řecko 11.10.07–21.10.07 www.panoramafest.com Cork Film Festival, Irsko 14.10.07–21.10.07 www.corkfilmfest.org Festa internazionale di Roma, Řím, Itálie 18.10.07–27.10.07 www.romacinemafest.org VIENNALE - Vienna International Film Festival, Vídeň, Rakousko 19.10.07–31.10.07 www.viennale.at Dubrovnik International Film Festival, Chorvatsko 20.10.07–25.10.07 www.dubrovnikfilmfestival.com Angel Film Festival, Londýn, Velká Británie 01.11.07–21.11.07 www.angelfilmfestival.org
Po směru hod. ručiček: Nina Voelker v akci; za volantem Fiesty ST; schůzka s Matijou Klukovicem; Sergio Candel studuje její životopis; venkovní promítání; radnice.
10_FORD revue
FORD revue_11
deník herečky
„Dvě nahé ženy zápasí uprostřed pouště. Nemám z toho úplně dobrý pocit, ale když skončí, chci ještě.“ Druhá šance Dvě nahé ženy zápasí uprostřed pouště. Zapadající slunce nám neumožní vidět nic víc než dvě tmavnoucí siluety, ale Dos Miradas – Dva pohledy – od Sergia Candela je i tak přímo šokující. Candel je další stoupající hvězda a jeho film je doslova syrový: jen dvě herečky, jediná kamera, dlouhá ticha a žádná hudba. Nemám z toho filmu úplně dobrý pocit, ale když skončí, tak chci ještě. Seběhnu dolů a najdu Candela, jak se svěšenou hlavou spěchá z tiskové konference. „To byla vážně síla: bylo to úžasné,“ vyhrknu možná ne úplně upřímně. „Ale proč ta nahota?“ „Je to důkaz síly. Jedna žena vítězí nad druhou,“ odpoví nevrle a pak se ke mně obrátí zády. Možná jsem ho urazila, nebo je prostě jen příliš zahleděný do sebe. Tak ho nechám být. Po rychlém obědě v Plaza Real si naplánuji další „útok“, tentokrát na odpolední konferenci Nicholase Windinga Refna. Winding Refn je velké jméno, mimo jiné režisér gangsterského seriálu Pusher. Projdu do Café Mancini a přitom si procvičuji otázky, které mu chci položit. „Panu Refnovi není dobře
… a také jsem se zamilovala Nina Voelker o nové Fiestě ST
Je mi líto, že se musíme rozloučit. Fiesta ST byla stálice mezi mými úspěchy a neúspěchy ve Valencii – k ní jsem se vracela, když jsem měla všeho po krk. Ne že by se člověk v takovém autě mohl nějak schovat. Sexy rudé křivky, křiklavě bílé linky a efektní litá kola opravdu vystupují z davu. Když jsme někam přijely, strhly jsme na sebe všechnu pozornost.
Vystoupit z Fiesty nebylo lehké – nene, dveře jsou úžasné, prostě jsem se opravdu nerada loučila s anatomickými sedadly, které perfektně obepnou tělo, a přívětivým interiérem. Tohle auto je jako stvořené pro provoz ve městě jako Valencia, s úzkými uličkami a pulzující dopravou. Je dravá a má pořádný apetyt po zatáčkách. Mimo jiné se s ní skvěle parkuje a ta zrcátka, která se po uzamknutí auta sama schovají jako pes do boudy, když pán odejde, jsou prostě úžasná. Fiesta ST mi chybí a vážně ji chci zpátky.
a dnes se konference bohužel nezúčastní,“ ohlásí atašé. „Velice mě to mrzí, snad mu bude zítra lépe.“ To snad ne! Vypadá to, že se vrátím domů bez nastartované kariéry a se zdeptaným sebevědomím. Pak si ale všimnu Sergia Candela, jak si na baru povídá s nějakou ženou a usrkává Parachan. „Ahoj! Nina, pokud se nepletu? Dej si s námi Parachan!“ Je jako proměněný: vřelý, uvážlivý a překypující novými nápady. Tak proč byl předtím tak chladný? „To byla první projekce. Plátno bylo hrozně nekvalitní a já se bál reakcí kritiků.“ Pak se třikrát za sebou zeptá, jestli se mi ten film líbil. Rozčiluje ho, že ještě není profesionální režisér, ale je vidět, že toho nenechá, dokud nedosáhne svého. Najednou si vybavuji, že mi všichni říkali, že Dos Miradas je jedna z nejžhavějších novinek na festivalu. Jestli to Sergio dokáže, chci být u toho. „Chceš přijet na kamerové zkoušky? Klidně.“ Stálo to za to? Upřímně řečeno, nevím. Dostat roli by bylo skvělé, ale Sergio mě chce vidět ped kamerou, mám několik skvělých kontaktů a taky už víc rozumím filmovému byznysu. A to nejlepší nakonec: Znovu jsem objevila svoje sebevědomí.
Nová čínská revoluce Ekonomický boom a ničím nespoutaná vynalézavost čínských designérů možná nadobro změní naše představy o této zemi. Otočte stranu a přesvědčte se sami … TEXT guy bird
V
centru Šanghaje stojí na ulici muž s bezradným výrazem. Vrátil se po deseti letech práce v cizině a nyní v místech, kde vyrůstal, nepoznává jednu jedinou budovu. Čína se mění. Známý výraz „Made in China“, který lze nalézt na čemkoliv od hraček po auta, dříve odrážel hospodářství založené na kvantitě, nikoliv na kvalitě. Ekonomický boom, jaký nemá v novodobé historii lidstva obdoby, to změnil. V Číně dnes vznikají, prodávají se a kupují pozoruhodné produkty. V zemi žije 1,3 miliardy lidí a stále více z nich se těší ekonomické prosperitě, takže poptávka po lepším zboží rychle roste. Tito lidé se dnes pídí po jiném nápisu: Designed in China. Manifestací nově nalezeného sebevědomí Číny je například radikální stadion a plavecký bazén pro letní Olympijské hry 2008, tunel Bund Tourist, most Nanpu nebo hotel Grand Hyatt v Šanghaji. Údajně nejvyšší hotel světa je situován mezi třiapadesátým a sedmaosmdesátým podlažím páté nejvyšší budovy na planetě. Architekti nikterak neskrývají, že se při návrhu Grand Hyatt nechali inspirovat tradičními čínskými pagodami. Nebyli to však architekti čínští. Většinu „nové“ Šanghaje a Pekingu navrhli cizinci, protože vznikající střední třída vyjadřovala svůj úspěch přijímáním západních vzorů. Byl to přirozený důsledek vývoje, vždyť my sami jsme byli svědky něčeho podobného na začátku devadesátých let. Věci se však
„Architektura zde prodělává obrovský
Reuters/claro cortes, Getty, Alamy, onasia/jean chung, magnum/stuart franklin, reuters/nir elias
navrženo v Číně mění. Čína si už věří natolik, že se zde mohou rozvíjet autentické designové směry. V pobřežní provincii Jiangsu najdete muzeum jako žádné jiné. Muzem Suzhou, jak zní jeho oficiální název, nese podpis architekta I. M. Peie. Tradiční čínské prvky se zde mísí s moderní estetikou. Bílá a šedá barva jsou typické pro Suzhou, zatímco čtvercové a trojúhelníkové tvary představují charakteristický znak Peiových prací. První soukromé architektonické studio v Číně, Atelier FCZJ, založil v roce 1993 Chang Yung Ho. K jeho nejpozoruhodnějším výtvorům patří „Rozpolcený dům“ v Yanqinqu poblíž Velké čínské zdi. Mistrovsky se zde podařilo transplantovat tradiční čínské atrium (siheyuan) z městského kontextu do venkovského. Samotný dům je rozdělený na dvě poloviny. Při jeho stavbě nalezly uplatnění tradiční přírodní materiály jako zemina a dřevo. Pod skleně-
nou podlahou vstupní haly protéká voda z fontánky. Dalším představitelem špičkové čínské architektury je Xu Tiantian, který navrhl mimo jiné umělecké centrum Songzhuang v Pekingu. „Moderní čínská architektura prodělává obrovský rozmach. Z hlediska designu jsme právě uprostřed nejkreativnějšího období v naší historii.“ A netýká se to pouze architektury. Shen Jindong se prostřednictvím svých děl, jako je třeba Hrdina č. 12 na předchozí dvoustraně, vrací do let povinné vojenské služby. Jeho práce jsou moderní a zároveň na první pohled čínské, stejně jako třeba velké neonové instalace od výtvarníka, který si nechává říkat Shen Fan. Jen máloco ilustruje současný design lépe než móda. Návrhářka Ma Ke už vystavovala svoji kolekci Wu Yong i v Paříži. A David Tang Wing-Cheung, zakladatel lifestylové značky Shanghai
Tang, podle svých slov vytváří budoucnost podle minulosti: „Naše produkty jsou explozí pěti tisíc let čínské tradice do jednadvacátého století.“ Čínská estetika může brzy otisknout své stopy i do odvětví, která nemají v zemi tradici – příkladem může být design spotřební elektroniky. Nadšeného přijetí se dostalo třeba klávesnici pro přenosné počítače, jíž lze elegantně složit podobným způsobem, jako se skládá čínský vějíř. Tohoto studentského projektu si už všiml tchajvanský počítačový gigant Lite-On. Vraťme se ale do Šanghaje. Náš muž si už nepřipadá ztracený. Poznává křivky a tvary národa, který stojí na prahu nové éry.
Nová tvář Číny Po směru hod. ručiček: Centum Šanghaje; interiéry od firmy Shanghai Tang; Národní vodní centrum v Pekingu; Grand Hyatt, Peking; móda Shanghai Tang; neony z dílny muže jménem Shen Fan; středisko umění v Songzhuangu; Týden módy v Pekingu.
rozmach – Čína je právě uprostřed nejkreativnějšího období své historie.“ Kinetický design sbližuje Čínu s Evropou Jeden z klíčových autorů Fordova kinetického designu, výkonný ředitel pro design Martin Smith, věří, že čínský a západní vkus se postupně sbližují. Na důkaz uvádí výsledky nedávných průzkumů, které Ford dělal v Evropě i v Číně. Vkus Číňanů podle něj „mimořádně přesně odpovídá tomu evropskému.“ Jeho tezi podporují rovněž prodejní výsledky modelu Focus na čínském trhu. Obrovská poptávka je také po Fordu S-MAX. Smith dodává, že čínský vkus je v některých ohledech vyspělejší než ten náš: „Čínská verze Mondea má modernější středovou konzolu, která podle mě bude brzy populární i v Evropě. Poptávka na čínském trhu tedy ovlivňuje trh evropský. Kruh se uzavřel.“
Od prvních not vylouděných z kusu drátu až po vyprodávání hal po celém světě … přes prožití občanské války až po zpěv písní o duchovi pouště … Tuaregští hudebníci Tinariwen nejsou právě obvyklá kapela. TeXT andreW gill FOTOGRAFIe ThoMas dorn
P
řísloví kočovných Tuaregů ze Sahary říká: „Trpělivost je božská ctnost, spěch je vynález ďáblův.“ Kéž by to někdo řekl našemu řidiči, šlachovitému Tuaregovi, jehož oči divoce svítí škvírou v cheche turbanu na jeho hlavě. Tohle pořekadlo se krásně hodí pro život prožitý na velbloudím hřbetu, je ale méně přiléhavé, pokud se
řítíte kamenitou cestou v poušti rychlostí hodně přes sto kilometrů v hodině. Přijel jsem do téhle úžasné divočiny severovýchodního Mali, abych se setkal s Tinariwen, nejnovější senzací hudebního světa. Cyklické rytmy, hypnotické kytrové linky, které se prolínají jedna skrz druhou, to jsou hlavní rysy jejich alb Amassakoul nebo Amam Iman (Water
Is Life). K nadšeným posluchačům této převratné skupiny pouštních básníků, šamanů a hudebníků se řadí hvězdy jako Robert Plant, Tom Yorke nebo Carlos Santana. Tianairwen je skupina doslova vzešlá ze zloby a utrpení. Vždyť Tuaregové prožili ústrky a příkoří, o jakých se rádoby rebelským The Clash nebo třeba
z očí do očí
z očí do očí Rage Against The Machine ani nezdálo. Nejsou ale v této části světa nováčky. Jejich kořeny sahají až do šedesátých let, kdy bylo v Mali brutálně potlačeno povstání tuaregské menšiny. Mnoho Tuaregů bylo zabito v následujících potyčkách, mezi jinými i rodiče Ibrahima Aga Alhabiby, rozčepýřeného frontmana Tinariwen.
Jako kostra dinosaura Díkybohu je Ibrahim schopný průvodce. Brzy opustíme Kidal a vstoupíme do odloučenosti Sahary, kde strávíme několik kouzelných nocí pod hvězdami, které se zdají být bližší a jasnější než na severu. Pro kočovné Tuaregy jsou hvězdy nezbytné pro orientaci v tomhle nehostinném a jednotvárném terénu.
„Tuaregové dokážou podle hvězd navigovat stovky kilometrů v poušti bez map, dopravních značek a silnic.“ Čtyřletý Ibrahim pěšky uprchl spolu se svou babičkou přes poušť do Alžíru. „Někdy v tu dobu jsem se zamiloval do hudby, když jsem poslouchal staré nahrávky Led Zeppelin a Jimmyho Hendrixe,“ vypráví francouzsky se zvláštním přízvukem. O mnoho let později se jako problémový teenager naučil hrát na „pouštní kytaru“ – podivný instrument z kusu dřeva, plechovky a drátu. V roce 1979 založil kapelu, později přejmenovanou na Tinariwen. Místo zpěvu starých písní kmene Tuaregů začali psát vlastní texty o politické situaci v Severní Africe. Tinariwen se stali kultovními postavami pro tisíce bojovníků a rebelů. „Nejdřív jsem se k rebelům připojil, abych pomstil svého otce,“ vysvětluje Ibrahim, „ale nechtěl jsem se stát vojákem. Jsem hudebník, ne bojovník. Naučil jsem se vytrvalosti a sebeovládání, ale je mi jasné, že hudba a poezie mohou mé snaze prospět více než zbraně a boj. Postupem času jsem zjistil řadu věcí. Zažil jsem válku a naučil se překonat smutek ze smrti. Ale teď se režim vládnoucí Mali změnil a věci se obrací k lepšímu.“ Strastiplný život uprostřed Sahary nicméně pokračuje nezměněn. Celým 660 000 km2 rozlehlým územím Kidal, odkud kapela pochází, nevedou žádné pořádné silnice ani cesty, jen něco, čemu se tady říká „pista“ – písčitá koryta plná děr a křižovaná vyjetými kolejemi. Vyberete si stopu, ve které pojedete, a můžete jen doufat, že nepatřila jednomu z mnoha vraků roztroušených kolem cesty.
18_FORD revue
Zleva po směru hod. ručiček: frontman skupiny Tinariwen Ibrahim Ag Alhabib; autor Andy Gill; saharský velbloudl; ženy Touaregů; tak vypadá pista; členové skupiny sedí okolo táborového ohně.
„V poušti má každé město svou hvězdu, která tě do něj dovede,“ vysvětluje Ibrahim. „Když chce nomád do Tessalitu, prostě jde za tou jednou hvězdou. Každé město to má tak. Chápeme pohyby hvězd, vím,e kde která hvězda bude za tolik a tolik hodin.“ Takto dokážou naši řidiči navigovat stovky kilometrů v poušti bez map, značek a cest. Sedíme kolem ohně, nad hlavami nám září obloha posetá hvězdami a tři kytaristé Tinariwen jammují dlouhé, zadumané a propletené bluesové melodie. Dokonce i kozí pasta se zdá být méně nepoživatelná než obvykle. S rytmy podobnými velbloudímu kodrcání a nekončícími improvizacemi znějí
jako africká obdoba Grateful Dead – rocková kapela proslulá živými improvizacemi. Manažer Andy Morgan říká: „Tinariwen je prostě jam session, která tvá už pětadvacet let.“ Když po hodině nebo dvou přestanou hrát, ticho pouště se rozpíná, až nás nakonec pohltí. Tuaregové jsou také známí jako „lidé samoty.“ Uprostřed pouštní noci člověk pochopí, jak povznášející je být sám, bez ruchu dopravy a otravného vyzvánění. Závidím divokým zvířatům, která tiše přežívají v téhle nehostinné pustině. Naše druhá noc v poušti je všechno, jen ne tichá. Tinariwen hrají pro kočovné příslušníky svého kmene, kteří se najednou vynořují ze zdánlivě liduprázdných roklin a křovisek jako duchové. Před stanem pro zvířata ve tvaru půlměsíce se kapela rozehraje, zatímco přihlížející ženy se souhlasně přidávají znepokojivým kvílením. Řady vysokých, vznešených Tuaregů, někteří oděni do tradičních obleků a jiní v moderních kožených sakách, tančí a jejich ladné pohyby ukazují na neuvěřitelné fyzické předpoklady, bez nichž by v tomto prostředí nepřežili. Písně zpívané v domorodém jazyce Tamashek popisují politickou situaci, opěvují mučedníky a modlí se za mír; někdy vyprávějí o mystických věcech, o odchodu, samotě pouště a džinech, na které Tuaregové věří. Ibrahim se na tohle místo vrací rád: „Když jsem sám v noci v poušti a křovinách, někdy kolem sebe cítím mocnou přítomnost, dokážu dělat věci mnohem lehčeji, obrazy a hudba se mi samy vynořují v hlavě, jako by mě políbila Múza.“ Víra v džiny zapadá do vyznání zva-
ného animismus, rozšířeného po celé Africe. Podle tohoto náboženství duše dlí ve všech věcech, i v kamení a písku. Traduje se, že první Tuareg vznikl právě spojením džina a ženy. Nadpřirozený původ je odlišuje od ostatních afrických kmenů a tvoři základ pro řadu nejrůznějších pověr. Jedna z nich říká, že Tuareg nesmí chválit ženy pro jejich krásu a muže pro jejich sílu, to prý přináší smůlu. Možná jde o jedinou kulturu na světě, kde je nejen přípustné, ale i vhodné říkat věci jako: „No jo, v tomhle máš vážně děsně velkej zadek.“ Po několika dnech zase cestujeme pistou zpátky do Gaa a na letiště. Zde nás Ibrahim opustí. Možná cestuje po celém světě a hraje na největších koncertech a festivalech, ale poušť je stále jeho domovem a zdrojem inspirace. Se stářím přišla zralost a hlubší poznání o podstatě svobody a útlaku, a také potřeba zvrátit feudální hierarchii, která brzdila prosperitu Tuaregů po příliš dlouhou dobu: „Vždycky chci zůstat prostý. Nikdo není tak svobodný jako ti, kdo vedou opravdu prostý život.“
Jak se dělá hudba v Mali Ačkoliv kytarové kapely jsou v řadách Tuaregů vzácné, jih Mali je doslova hudební líhní. Každý kmen zde má vlastní muzikální styl. Většinu populace tvoří kmen Mande. Patří do něj i kasta jménem Jeli, ke které se hlásí mnoho místních hudebníků. Zpravidla hrají na domorodý nástroj Kora, podobný harfě nebo lyře. Nedávno ale zpěvák Oumou Sangaré a jeho nový hudební směr wassoulou zpopularizoval podobný nástroj Kamalengoni. Mezi další známé muzikanty původem z Mali patří například bluesový zpěvák Ali Farka Touré nebo tanečnice Mandé Mory Kanté. Tinariwen si můžete poslechnout naživo sedmého prosince v Olympia Hall v Paříži, dvanáctého prosince v Shepherd’s Bush Empire v Londýně nebo o dva dny později v Berlíně. Více informací naleznete na www.tinariwen.com
FORD revue_19
nový Focus
Zírat je neslušné … ale my vám odpouštíme, protože tohle je úchvatný pohled. Ano, díváte se na nový Ford Focus, který se chystá pořádně zatřást automobilovým trhem. TEXT frank dean
Z
amyslete se na chvíli. Nejprve přišlo dynamické MPV Galaxy a brilantní S-MAX, potom stylový nový C-MAX, před několika měsíci následovalo spektakulární Mondeo. To všechno za osmnáct měsíců. Ve Fordu se dějí velké věci. A nyní přichází na řadu nový Focus. Auto proslulé nedostižnými jízdními vlastnostmi prodělalo osvěžení v duchu kinetického designu. No tak, podívejte se ještě jednou. Je to bezpochyby nádherný automobil, od svůdně tvarované přední části přes vyrýsované boky po elegantní záď. „Chtěli jsme navrhnout mimořádně atraktivní vůz,“ vysvětluje designér Stefan Lamm. „Podle mě vypadá vskutku atleticky; jen se podívejte na dozadu protažené světlomety a na sebevědo20_FORD revue
mou mřížku chladiče. Pustili jsme se do toho pořádně – jediným dílem karoserie, který zůstal nezměněn, je střecha.“ Váš dojem, že v detailech vidíte odkazy na Mondeo a S-MAX, je naprosto správný. Ford totiž vyvinul designovou filozofii, společnou pro všechny své modely. Nazývá ji kinetický design. „Focus byl vždy vynikající volbou,“ říká Lamm, „a zájem o něj teď určitě ještě vzroste.“ Příští rok touhle dobou budou rivalové Focusu hledat nějaký písek, do kterého by mohli schovat hlavu. Více se dozvíte už v následujícím čísle.
Další informace o NOVÉM Fordu Focus brzy najdete na www.ford.cz FORD revue_21
zkamenělé poklady
Čekání na příboj S podzimem přichází na pobřeží Baltu období bouřek … a také hledači jantaru, pro které je tato část Evropy tím, čím býval pro zlatokopy Klondike.
U
ž první náznaky úsvitu odhalí zlověstně černé nebe. Mračna se valí na jih a pláž posetou chaluhami bičuje silné vlnobití. Severní vítr je ostrý jako jehly. Jinými slovy, podmínky jsou perfektní. Pláž křižují stovky tmavých siluet. Choulí se do nepromokavých obleků a prosévají písek – někteří síty, další jen rukama. Ti nejodolnější pak v plavkách kráčejí do ledového příboje, vyzbrojeni jednoduchými rybářskými síťkami. Ne, tohle opravdu není běžný plážový život. Nacházíme se na výběžku Vistula, deset kilometrů od polské pevniny. Když foukají silné severní větry, stane se tento sedmdesátikilometrový cíp písku a stromů první pevnou překážkou, na kterou baltické bouře narazí. Právě na tomto nevlídném místě mořské vlny odevzdávají svůj vzácný náklad: jantar.
Informace • Velký důl v Kaliningradské oblasti (ruská enkláva mezi Polskem a Litvou) produkuje více než devadesát procent baltského jantaru. V tamním muzeu lze spatřit ty nejvzácnější nálezy.
22_FORd REVUE
Jantar je zkamenělá pryskyřice ze třetihorních jehličnanů, které před miliony let v těchto místech rostly. Silné deště ji spláchly do moře, kde zůstala věky uvězněna na písečném dně. Dostat ji zpátky mohou jen silné proudy, které vznikají při některých bouřích. Scény podobné té, jíž jsme dnes svědky, se zde odehrávaly i za úsvitu civilizace – jantar byl opracováván k okrasným účelům již jedenáct tisíc let před Kristem. Traduje se, že kyseliny obsažené v jantaru dokážou ulevit od bolesti revmatikům, jantar rozemletý na prášek se používal jako kadidlo. Při tření vytváří statickou elektřinu, což později vedlo k jednomu z nejdůležitějších objevů v historii lidstva, a jeho řecký název „elektron“ se v jiné souvislosti používá dodnes.
• „Jantarové pobřeží“ sahá od Německa až k Estonsku, ale občas moře vyplaví jantar i na plážích ve Finsku, Švédsku, Dánsku a dokonce i východní Anglii. Dodnes se můžete vydat po „jantarové cestě“, jež kdysi sloužila k dopravě vzácného zboží k Černému moři a dál
do Asie. Začněte v Gdaňsku a pokračujte do Tallinnu. Po cestě doporučujeme shlédnout jantarové sbírky v polském zámku Malbork (www.zamek. malbork.pl) a litevském muzeu Palanga (ww.pgm.lt). • Průměrný valoun o velikosti několika centimetrů stojí asi pět set korun. Pokud však obsahuje například zkamenělý hmyz, cena stoupá až na pětinásobek. • Nejzajímavější novodobý nález se datuje do roku 1997. Při procházce po gdaňských písečných dunách našla polská odbornice na jantar Gabriela Gierlowska sedmigramový valoun s dokonale zachovalou ještěrkou. Vzácný artefakt je nyní uložen ve sbírkách Zeměpisného muzea ve Varšavě.
Eisermann/Laif/Camera Press London, Ellerbrock & Schafft/Bilderberg
TEXT FRANK DEAN
Car meets train: (From left) the Trans-Siberian Express route crosses over the Volga Highway; following the Trans-Ural bus East
Pohlednice z konce světa
Pět tisíc kilometrů dlouhá cesta po stopách transsibiřské magistrály nás zavedla ze srdce Evropy až do asijské části Ruska. Naším průvodcem za hranici kontinentů bylo nové Mondeo. TEXT MATT POTTER FOTOGRAFIE PHILIP LEE HARVEY
24_FORD revue
Moskevský pochod Po směru hod. ručiček: Vlak odjíždí z moskevského nádraží Jaroslavl; nákladní loď na Volze; právě křižujeme dráhu transsibiřské magistrály; ztraceni v Nižném Novgorodu; katedrála Svatého Basileje; ceremoniál na Rudém náměstí.
B
uch. Buch buch buch. Razítko najednou zmrzne uprostřed své periodické dráhy. Imigrační úředník se nakloní dopředu. „Vaše adresa během pobytu v Ruské federaci?“ Vysvětluji, že je to trochu komplikované. Budeme cestovat přes celou zemi. Máme zamluvené hotely, ale není to definitivní; záleží na tom, jak daleko se dostaneme do soumraku, a …“ „Žádný kontakt? Žádná adresa? Jaký je tedy účel vaší cesty?“ Budeme následovat transsibiřský expres napříč Ruskem, přes Volhu, za Ural a dál do Asie. Jen tak, pro zábavu. Fakt. Pauza. Úsměv. Buch! Máme to. Fotograf Phil, spolujezdec Keith, asistent Olivier i já dostáváme razítka s vízem a vstupujeme na území Ruska. Moskva Nebe exploduje bouří. Široké ulice Moskvy se změní v řeky, po nichž se
26_FORD revue
plaví hranaté Volhy ze sedmdesátých let. Bizarnost scény dokresluje žluté světlo pouličních lamp. Zařadíme se mezi ostatní plavidla a konstantní rychlostí čtyř uzlů plujeme s proudem. Jsem rád, že jsem zase tady, a dělá mi dobře, když vidím odraz našeho Mondea ve výlohách drahých butiků Tverskaja. Moskva není levné město a místním policistům by rozhodně neuškodilo, kdyby se víc usmívali, ale dříve jsem tu pracoval a líbí se mi tady. Z domova jsem zvyklý na úzké uličky, zakroucené cesty a prostranství zaplněná lidmi. Na kolosálních náměstích Moskvy, nekonečných bulvárech a přechodech pro chodce dlouhých tak, že sotva dohlédnete na druhou stranu ulice, si připadám nějak menší. Výsledkem je zvláštní pocit odcizení. Jak se přibližujete ke Kremlu, z dálky jasně viditelné detaily najednou mizí – podobně jako zakroucená horská údolí, která na kratičký okamžik zahlédnete
z okna letadla. Zblízka jsou architektonické prvky moskevských staveb příliš velké, než aby byly vidět. Je to stejně znepokojivé jako vzrušující. Ale nemáme čas věnovat se takovým myšlenkám. Musíme dál na východ. Na cestě „Kam máte namířeno?“ vyzvídá portýr, když za růžového rozbřesku nakládá naše kufry do auta. „Tak na Sibiř? Hmm, to jistě.“ Když si uvědomí, že nežertuji, nasadí zasmušilý výraz a zatřepe hlavou. „Dávej si na sebe, bacha, chlape,“ procedí mezi zuby. Formální mluvu nahradil hrdelním moskevským dialektem. „Ty lidi tam jsou blázni. Jedete moc daleko od civilizace, chápeš?“ Transsibiřský expres odjel z moskevského nádraží Jaroslavl před půlhodinou. Rádi bychom ho následovali, ale gravitační síly moskevských obchvatů nás uvěznily v nekonečných předměstích Moskvy. Z nebe, zjizveného dráty
elektrického vedení, na nás padá ozvěna vytí vlků z moskevské zoo. Konečně se dokážeme vysvobodit z oběžné dráhy ruského hlavního města a napojujeme se na gigantickou M7, známou též jako Volžská dálnice. Je součástí silničního řetězce, který spojuje všech sedm časových pásem této obrovské země a vede přes Volhu, Ural a Sibiř až do nitra Asie. Zkrátka ruská verze slavné Route 66. Volžská dálnice Za otevřeným okénkem Mondea se míhají větve a sluneční paprsky, Moskva zůstala za námi. Pořád mi znějí v uších slova prodavačky ve stánku, jíž jsem se ptal, kudy ven z města: „Tam venku začíná opravdové Rusko.“ Silueta Moskvy zmizela za obzorem. Najednou jsme na silnici sami. Pole, louky, borové háje a dřevěné vesnice raší okolo sluncem zalité dálnice jako lišejník. Co kilometr posedávají na
„Pořád mi znějí v uších slova prodavačky ve stánku: ,Tam venku začíná opravdové Rusko.‘ “ dřevěných přepravkách u krajnice ženy okolo šedesátky. Nabízejí jablka, ostružiny a med. „Něco se ti nelíbí?“ Zastavili jsme poblíž klášterního města Suzdal, abychom s jednou z nich prohodili pár slov. Anna si klidně bude povídat, ale jen když si koupíme ostružiny. „Tak je mezi řečí ochutnávej. Mám i angrešt a borůvky. To jsi nikdy předtím neviděl, mám pravdu?“ Beru si košík švestek. „Kolik stojí tohle?“ Usměje se na mě svými zlatými zuby: „Pouhých sto rublů, milostpane.“ Přes Volhu Jedeme už tak dlouho, že jsme „přepnuli na autopilota.“ Za poslední tři
Doteky Asie Nevěsta před klášterem v Suzdalu; řidiči křižující Ural odpočívají místo motorestů v saunách; Leila, prodavačka ze stánku poblíž hranic s Uzbekistánem; Máša s kosou; Demian už má sklizeno.
hodiny neřekl nikdo ani slovo, nepočítám-li moje hlasité překládání dopravního značení a krátké poděkování chlapíkovi u čerpací stanice. Trvalo nám dvacet minut, než jsme si všimli, že jedeme okolo Volhy. Je stovky metrů široká a jezdí po ní velké tankery, nákladní lodě i soukromé jachty. Teče tak pomalu, že člověka napadne, jestli to náhodou není jezero. Najednou se po obou dlážděných březích, na nichž tráva dávno vybojovala vítěznou bitvu nad stavební hmotou, vyloupnou zlaté paláce, hradby a pobřežní chaty Nižného Novgorodu. Atmosféru místních trhů, přístavu, pouličního života a svérázných postav zvěčnil na stránkách svých knih spisovatel Maxim Gorkij. Něco z tehdejší atmosféry zde přežívá dodnes. Stará budova Volžské paroplavební společnosti stále sídlí na Majakovského ulici č. p. 23. Jen kousek dál najdete továrnu automobilky GAZ (Gorkovsky AvtomoFORD revue_27
Směr Sibiř Náš tým sledoval luxusní vlak Zlatý Orel, který jede z Moskvy přes Nižnij Novgorod, Kazan, Ufu a Cheljabinsk.
bilny Zavod), kterou ve dvacátých letech minulého století spoluzakládal Henry Ford. Jeho typická prozíravost mu vnuknula nápad poslat sem z Ameriky inženýry a mechaniky, aby rozběhli výrobu Fordu Model A a přispěli tak k motorizaci Ruska. Večer si připadáme skoro jako u moře. Křik kormoránů se mísí ze sirénami velkých člunů a výstražnými zvony na malých plavidlech. Ve vzduchu visí vůně smažených jeseterů, které sem přivážejí lodě přímo z Kaspického moře. Člověku připadá, jako by se opravdu ocitl v Gorkého časech, kdy ještě neexistovaly žádné průmyslové zóny – a
Přes čáru Zleva: Senoseč poblíž Kazanu; typické panorama měst v této části světa; Galena a její pes Sam; rybáři na Uralu, který odděluje Evropu od Asie; na levém břehu Volhy v Nižném Novgorodu.
Transsibiřský expres
Na hranici Evropy a Asie teprve začíná to pravé dobrodružství. Cílem vlaku je 9 289 km vzdálený Vladivostok na pobřeží Tichého oceánu. Jediná spolehlivá cesta vede po železnici – silnice jsou zničené dlouhodobými mrazy. Jednadvacetivozová souprava Zlatý Orel představuje způsob, jak procestovat sibiřskou step v naprostém luxusu. Lůžková kupé jsou vybavena vyhřívanými podlahami a plochými televizory. Ceny jízdného začínají asi na 160 000 Kč. Více informací poskytne provozovatel vlaku, společnost GW Travel. www.gwtravel.co.uk
28_FORD revue
kdy ve směru našeho dalšího putování nebylo nic jiného než zorané pole. Ráno nás probouzí nádherné, zdánlivě nehybné slunce. Skvělé počasí na cestu. Ještě před polednem dorazíme ke Kazanu. Na mostě, jehož ocelová žebra nesou tíhu železnice i asfaltové vozovky, nás předjíždí bájný vlak na Sibiř. Kazan: na prahu Orientu Na vodní hladině se odráží středověké tatarské město. Než přejedeme most, všechno zčerná. Kazan je magické slovo, které přivolává déšť. Z oblohy mizí i poslední osamocené paprsky světla, někde nahoře se otevřela gigantická stavidla a zatímco na město padá vodní příval, vzadu se zvedá kužel tornáda. Je to zvláštně pomalý proces, jehož tempo nám bůhvíproč připomene stroj na stavění kuželek na konci bowlingové dráhy. Panika. Máme nechat auto autem a utíkat pod střechu stejně jako všichni okolo nás? Nebo bude lepší sedět na místě s vypnutým motorem? Už není čas přemýšlet. Po silnici létají silné větve, karoserie je bičována vodou a větrem. Nikdo nepokračuje v jízdě. Ti, kteří zůstali uvězněni v autech, se vystrašeně choulí do sedadel. Přesně za dvanáct minut je konec. Zprvu naprosté ticho začínají přerušovat ojedinělé hlasy. Pořád trochu prší. V autě nalevo od nás pláče dítě. Někde zezadu kdosi křičí, že chce telefon. Postupně se znovu rozsvěcují světla. Silnice je pod vodou. Hádal bych
hloubku asi třicet centimetrů. Mondeo si pomalu razí cestu tou spouští. Míjíme vyvrácené dopravní značky, povalené stromy … Lidé v drahých oblecích tlačí svoje auta, jiní se pokoušejí rukama vztyčit spadlé ploty. V centru to vypadá jako při povodni. V tomto převážně muslimském univerzitní městě, někdejším domově Gorkého, Lenina a Tolstoje, je už dobře patrný vliv východních civilizací. Volha, kterou Tataři nazývali Itil, starověcí Egypťané Ra a středověcí Arabové Etel či Atil, zde mění směr a stáčí se na jih ke Kaspickému moři. Ráno se město probouzí, jako by se nic nestalo. Z oken voní horká káva a čerstvé pečivo. Postupně se otevírají stánky na ulicích. Lilia, prodavačka miniatur Koránu a tatarských vlajek na Leninově ulici, to bere filozoficky: „Člověk si zvykne,“ směje se. „Aspoň že řeka zůstala v korytě.“ Silnice do Baškortistánu „Pokud jste nikdy necestovali po ruských silnicích,“ napsal Michail Bulgakov v roce 1926, „je zbytečné o tom cokoli vyprávět; stejně byste to nepochopili. A jestli osobní zkušenost máte, raději vám ji nebudu připomínat.“ Silnice s označením M5 je poslední kus volžské magistrály před Uralem. Rozhodně si nezaslouží být nazývána dálnicí. Úzká dvouprodá komunikace, jen místy rozšířená o předjížděcí pruh, se vine hustými lesy červených borovic a bílých bříz, spousty potůčků a říček přeskakuje malými můstky. Těžko uvě-
řit, že právě tudy cestuje zboží z Číny do Evropy a obráceným směrem – jsme na hlavním pevninském tahu z Asie do naší části světa. Pomalu se suneme nížinou za traktory, náklaďáky plnými sena a kravami. Zastavujeme a dáváme si piknik přímo u cesty. Baškortistán byl připojen k Rusku před 450 lety. Má svůj vlastní jazyk, dopravní značení i kulturu. Vesnice se tady bojácně tisknou k úbočím kopců. Odpolední vzduch je cítit trávou a prachem. Pasák s muslimskou čapkou na hlavě vede svoje stádo k malému prameni. Lidé mávají a volají na projíždějící auta, včetně toho našeho. Demian a Máša jsou sběrači. Každý den pročesávají křoví u volžské dálnice a sbírají všechno, co by se dalo prodat na trhu. Houby („Poznám je všechny, ty dobré i ty špatné. Ty hlavně.“), malé lesní jahody, dubové proutí („Vždycky se hodí. Třeba na střechu. Nebo do sauny.“) Když přijde zima, věnují se jiným činnostem. „Pořád máme co dělat,“ konstatuje Demian. Nikdy nebyli v sousedním městě, které se jmenuje Ufa, ale vědí, že tahle silnice nás do něj dovede. Teď má řídit Keith a právě si nastavuje sedadlo, když se na něj Máša usměje neodolatelným zlatým úsměvem. „Řekni mu, ať dává pozor na policii,“ obrací se na mě. „Když máš smůlu, jste v tom až po uši. Číhají tam na lidi.“ Překračujeme Ural V rozpálených, prašných ulicích Ufy je blízkost Východu zase o něco zřetelněj-
„Vesnice se tady bojácně tisknou k úbočím kopců. Odpolední vzduch je cítit trávou a prachem.“
ší. V rodišti samotného Lenina se mezi mešitami, sklenářskými dílnami a kostely s cibulovitými věžičkami schovávají stany kočovníků, kteří nabízejí kožešiny a tradiční kostýmy. Vypadají jako Mongolové. To je ale jen předehra, práh civilizací. Až když město zmizí ve zpětném zrcátku, začne na obzoru vyrůstat severojižní stěna pohoří Ural. Za ním začíná Sibiř – a s ním i Asie. Traktory odbočují ze silnice na louky nedozírné velikosti. Někteří
rolníci vozí úrodu na jízdních kolech. Z obrovských balíků, jejichž velikost často zastiňuje kolo i jezdce, září divoké fialové květy a zlatavá pšenice. Stop lidské činnosti rychle ubývá. Spatříme osamělého chodce, pak dlouho nic. V lesích okolo tušíme jeleny, ale jak silnice stoupá vzhůru, jsou našimi jedinými společníky draví ptáci. Krajina působí, jako by se každou chvíli měla ztratit v nenávratnu. Stoupáme Svahy Uralu nejsou dramaticky strmé. Zato jsou masivní a všudypřítomné. Vesnice nahoře jako by z oka vypadly těm na Divokém Západu: domy jsou stlučené z dřevěných trámů, někdy natřených barvou a někdy také ne. FORD revue_29
transsibiřská magistrála Vzduch začíná být studený, ačkoliv je konec léta. Potřebujeme palivo. V této na ropu bohaté části na ropu bohaté země podél hranice s Kazachstánem mají čerpací stanice odzbrojující rodinnou atmosféru, ale naše příští zastávka je stoprocentně asijská. Ocitli jsme se na prahu dvou kultur. Uzbečtí prodavači opékají ryby a kuřata ve venkovní peci na prašném parkovišti a roznášejí je řidičům náklaďáků, kteří si objednávají jídlo hlasitým křikem. Ve stanech okolo jsou k mání filmy na DVD, sluneční brýle a falešné doklady. Ze špatných reproduktorů duní hlasitý turecký pop. Na prostranství zrovna začala nějaká hra. Všímáme si peněz, které vsadili přihlížející. Jsou to očividně velmi opotřebované a velmi neruské bankovky. Benzín se tankuje ručními pumpami. Jednadvacetiletá Leila přijela do této bezejmenné vesnice z plátna, plastu a nákladních aut z uzbeckého Taškentu. „Doma jsem se nudila, tak jsem vyrazila na cesty. Když jsem tudy projížděla,
Tady to je Trčící monument na uralské náhorní rovině upozorňuje, že překračujete hranici dvou světadílů.
„Kráčíme podél poledníku, s jednou nohou v Evropě a druhou v Asii, dokud nás cvakající čelisti hlídače Sama nezaženou do stánku s občerstvením.“
Highway star
Portrétní foto: Matt Potter
Keith Drummond hovoří o životě v novém Mondeu, které se mu stalo dočasným domovem. Nejsem motoristický novinář a nemám ve zvyku pokoušet štěstí v zatáčkách nebo snažit se co nejrychleji akcelerovat na 100 km/h. Tady stejně nešlo o sprint, ale o maraton. Pro Mondeo i po mě to byla opravdová zkouška charakteru. Když máte urazit pět tisíc kilometrů za týden, je dobré se za volantem střídat. Řízením jsem tedy strávil asi třicet hodin, zbytek připadá na ostatní sedadla. Soukromí samozřejmě nemáte žádné, takže si chcete ohlídat alespoň svoji „komfortní zónu“, a v Mondeu je naštěstí dostatek místa. Co se mi líbilo nejvíc? Tu jistotu, ten pocit, že Mondeo mi řízení usnadňuje. Obdivoval jsem, jak dokáže žehlit to nejhorší ze silnic v Povoloží a na Uralu: obrovské výtluky, popraskaný asfalt, zaplavenou vozovku. A nebyla mi nepříjemná ani pozornost, které se našemu futuristicky vyhlížejícímu autu všude dostávalo, dokonce i v milionářských čtvrtích Moskvy.
30_FORD revue
napadlo mě, že zůstanu. Vydělávám si prodejem ve stánku a mezi projíždějícími se vždycky najde někdo, kdo doručí moje zprávy domů. A taky ráda potkávám ztracené cizince!“ Vysvětluji, že jsme se neztratili. Nevěří mi. Když jí vyprávím celý náš příběh, upozorní mě na možné nástrahy a nabídne řidičáky s fotkami, které podle ní můžeme s úspěchem vydávat za vlastní. Na dokladu, který vybrala pro mě, se z fotografie usmívá Roman Abramovič. „Copak lidé nepoznají, že nejsem on?“ Leila se zasměje. „Hmm, možná jo.“ Vstříc vycházejícímu slunci Nakonec zmizí i stromy. Jedeme napříč náhorní stepí. Místy se otevře pohled do nížiny, na modrá jezera řídce zdobená barevnými tečkami rybářských člunů.
Hranice mezi dvěma nejlidnatějšími kontinenty je pouhých pár centimetrů tenká. Poutníky na její překročení upozorňuje socha z nerezavějící oceli. Kráčíme podél poledníku, s jednou nohou v Evropě a druhou v Asii, dokud nás cvakající čelisti hlídače Sama nezaženou do stánku s občerstvením, provozovaného jeho paničkou. Galena prý žije na hranici už devatenáct let. Chvíli si povídáme a pak si mlčky hrajeme se Samem v podvečerním sibiřském slunci. Zítra pokračujeme tam dolů, do jiného světa. Budeme následovat vlak prériemi ruské Asie po tenké stužce asfaltu, která nás dovede až k Japonskému moři.
připravujeme
Bez hranic Vrchol evoluce: nový Ford Kuga je stejně doma v ulicích velkoměsta jako uprostřed divoké přírody. Co se stane, když uděláte auto podle běžecké boty? Když spojíte lyžařskou kulturu s ježděním v terénu? Brzy to zjistíte. Ford totiž přichází se zatím nejodvážnější interpretací „kinetického designu“, která na sebe vzala podobu radikálního nového SUV. Dámy a pánové, seznamte se: tohle je Ford Kuga. Nejprve jsme dostali ochutnávku v podobě konceptu isois X, nyní je za dveřmi oficiální představení sériového vozu. Kuga je první terénní Ford, navržený v Evropě pro evropské zákazníky. Očekávejte dynamické, sebevědomé linie, které jsou příznač-
né pro kinetický design, na karoserii přizpůsobené i pro ta nejbarvitější dobrodružství. Špičkové jízdní vlastnosti vozů Ford se nyní spojují se schopností pohybu v nezpevněném terénu. Model Kuga si designéři Fordu vysnili v nejodvážnějších snech. Disponuje nejmodernějšími technologiemi. Lidé budou uchváceni nabízenou kombinací vzhledu a všestrannosti. Již v následujícím čísle magazínu Ford Revue se na novou kapitolu v historii Modrého oválu podíváme zblízka. Prozatím si zapamatujte jediné slovo: Kuga.
Chcete-li se dozvědět podrobné informace o Fordu Kuga dříve než ostatní, zaregistrujte se na stránce www.ford.cz pod odkazem „Informujte mě o novinkách“
To nejlepší z obou světů Jídlo – Myšlenka na spojení receptů a ingrediencí z různých kultur se nejprve objevila v Austrálii a na Novém Zélandu. Tamní šéfkuchaři začali ozvláštňovat tradiční pokrmy, založené na evropské kuchyni, přísadami typickými pro oblast jihovýchodního Pacifiku. Kuchyně, které se v mezinárodním žargonu labužníků říká „fusion“, je dnes populární na celém světě. Nejlepší kombinace: smažený klokan s fíky a růžovým kompotem. Hudba – Většina dnes známých hudebních žánrů se vyvinula kombinováním žánrů tehdejších. Například rock and roll vznikl díky spojení blues, gospelu a country; rythm&blues se zrodil z jazzu, blues a gospelu. Nové hudební směry vznikají i dnes. Nejlepší kombinace: kapela Tinariwen a její saharský rock (str. 16).
Móda – V globální společnosti se mísí velmi různorodé styly oblékání ze všech koutů světa. Na evropských přehlídkových molech jsou často k vidění modely, které nesou typické znaky evropského a asijského odívání zároveň. Nejlepší kombinace: indický návrhář Manish Malhotra a jeho ultramoderní kolekce. Auta – Na silnicích nikdy nebylo tak plno jako dnes. Hektický život naší společnosti přináší celou řadu protichůdných požadavků. Ideální auto do města musí skloubit obratnost malých „nákupních tašek“ s prostorem a bezpečím velkého vozu, to vše v dostatečně atraktivním balení. Nejlepší kombinace: Ford Fusion+ spojuje výhled, prostor a výbavu velkých aut se snadnou ovladatelností a nízkou spotřebou.
Více na www.ford.cz
udržitelný rozvoj
udržitelný rozvoj
Palivo E85 se tankuje do stejné nádrže jako benzín, obě látky lze navíc míchat v libovolném poměru. V některých západních zemích je E85 již běžně k dostání u čerpacích stanic.
Ford FFV – řešení pro budoucnost Fosilní paliva pomalu docházejí, zásoby vydrží nejvýše desítky let. Značná část ropy se těží v politicky nestabilních oblastech a její cena dlouhodobě stoupá. Spalováním benzinu i nafty se navíc do atmosféry uvolňuje oxid uhličitý, který přispívá ke globálnímu oteplování … Máme nejvyšší čas poohlédnout se po jiném řešení. Text Martin Hodulík FOTO Zdeněk Sluka a archiv
Vozy Ford Flexifuel se od standardního provedení odlišují jen několika dílčími úpravami. Mají například tvrzená sedla ventilů, přeprogramovanou řídicí jednotku a malou zásuvku na masce chlaidče, která slouží k předehřátí motoru za extrémně nízkých teplot.
T
o všechno naznačuje, že na klasické spalovací motory nebudeme moci spoléhat příliš dlouho. Co je asi nahradí? Zatím se zdá, že ve vzdálenější budoucnosti to budou vozy poháněné tzv. palivovými články, tedy zařízeními, která získávají elektrickou energii pro pohon elektromotoru jen mísením vodíku a kyslíku – z výfuku pak vychází jen voda a vodní pára. Jenže k finančně únosné masové výrobě palivových článků je ještě velice daleko. Lidstvo musí najít nějaké přechodné řešení. Jako ideální varianta se dnes jeví bioetanol,
tedy průmyslový líh vyrobený z rostlin. Ten lze velmi dobře spalovat v upravených zážehových motorech – ne ovšem v čisté formě, ale jako směs s obchodním názvem E85. Číslovka v názvu paliva odkazuje na skutečnost, že je tvořeno z 85 % biolihem a z 15 % bezolovnatým benzinem. Výhodnější ve všech směrech Palivo E85 znamená výhodu na několika frontách najednou. Tou první je oblast ekonomicko-politická. Využití E85 totiž logicky snižuje závislost na zásobách ropy, dovážené často
z problematických regionů. A zatímco cena ropy stoupá, cena E85 bude se zvyšováním objemu jeho výroby klesat. E85 však může přinášet prospěch i ekonomikám jednotlivých států, zejména jejich zemědělství. Stovky tisíc hektarů zemědělské půdy, které zatím kvůli nadprodukci běžných plodin leží ladem, se mohou začít využívat pro pěstování biomasy, z níž se bioetanol bude vyrábět. V současné době se bioetanol vyrábí zejména z kulturních plodin jako cukrovka, obilí, cukrová třtina či kukuřice, připravuje se však i technologie výroby z odpadu při výrobě celulózy, dřevěných pilin a dalších materiálů. Třetí oblastí, v níž využití E85 přináší výhodu, je samozřejmě ekologie. Při spalování E85 pochopitelně vzniká oxid uhličitý. Pokud ovšem odečteme CO2, který biomasa spotřebovala při svém růstu, dojdeme k závěru, že spalováním E85 můžeme emise CO2 snížit až o 80 %! Toho všeho si je Ford velmi dobře vědom. Jako společnost, které ekologie a udržitelný rozvoj leží velmi na srdci, investoval značné prostředky do vývoje vozů s motory schopnými spalovat E85. Ty nesou obchodní název FFV ( Ford Flexifuel) a jsou v Evropě zatím k dostání v modelových řadách Focus a C-MAX. Zanedlouho k nim přibude ještě nové Mondeo, Galaxy a S-MAX. Vyspělá Evropa a my V Evropě je ve využití E85 nejdále Švédsko, tedy země, která se ochraně životního prostředí věnuje velmi intenzivně. Ford tu od roku 2001 prodal už 26 000 vozů Focus a C-MAX FFV. Pomalu se přidávají i další země jako třeba Německo, Francie, Velká Británie, Švýcarsko atd. Již dnes lze E85
natankovat ve dvanácti evropských zemích – a další budou následovat ještě do konce roku. Využití E85 s sebou ovšem nese jeden základní háček. Pokud by se při jeho výrobě i distribuci platila stejná spotřební daň jako například u benzinu, bylo by jeho používání příliš drahé. V takovém případě by koncová cena za litr vycházela pro běžného zákazníka někde nad hranicí 40 Kč. To je jednoduše příliš – a zdaleka nejen kvůli tomu, že vozy upravené na E85 mají o něco vyšší spotřebu než jejich benzínové ekvivalenty. Je tedy potřeba neprodleně uzákonit příslušné daňové úlevy, tak, jak fungují třeba ve Švédsku, Německu, Irsku, Nizozemsku a dalších vyspělých zemích. Pak by nic nestálo v cestě rychlému vzniku distribuční sítě ( vybudování jednoho stojanu na E85 je asi desetkrát levnější než u výdejního stojanu na kapalný plyn) a jízda na E85 by byla výhodnější než spalování klasického benzínu. Dopis ministrovi Společnost Ford Motor Company má již dnes vozy Focus a C-MAX FFV v ceníku a je připravena kdykoliv je začít prodávat. Česká legislativa však v tomto směru za vyspělou Evropou výrazně zaostává. To byl také důvod, proč český Ford zorganizoval tiskovou konferenci informující novináře o situaci kolem E85 v České republice. V rámci konference generální ředitel českého Fordu Vladimír Vošický podepsal otevřený dopis ministru životního prostředí Martinu Bursíkovi. Žádá ho, aby se osobně zasadil o všechny změny, které jsou pro urychlené zavedení E85 na český trh nutné. Dočkáme se?
FORD revue_33
v zákulisí
Nejlepší prodejce Fordu je Čech! Chlapecká tvář tohoto muže klame. Skrývá se za ní po čertech dobrý obchodník – vlastně nejlepší z celé Evropy.
Nahoře: Za ideální vůz Petr Svoboda považuje Ford C‑MAX, o kterém hovořil i na jedné ze soutěžních prezentací; Vpravo: na showroomu autoMOTOL BENI v pražském Motole.
Stovkám inženýrů, techniků a všemožných specialistů vděčíme za to, že vozy Ford jsou takové, jaké jsou – spolehlivé, bezpečné, kvalitní a také zábavné. Ohromný potenciál této armády by ale přišel vniveč, kdyby selhali vojáci v první linii. Ford of Europe pravidelně pořádá znalostní a vědomostní soutěž, v níž mohou zástupci jednotlivých dealerů předvést své dovednosti – a předat přitom něco ze svého know-how i těm ostatním. V letošním ročníku tohoto klání zvítězil Petr Svoboda z pražské firmy Ford autoMOTOL BENI. Nejprve se ale musel do evropské soutěže kvalifikovat. „Na finále do Atén jsem postoupil z českého národního kola, athénského finále se účastnili zástupci dvaceti zemí,“ vysvětluje energický mladík. V Řecku bylo nejdříve zapotřebí uspět před porotou s dvouminutovou prezentací Mondea či C-MAXu. Konkrétní model určil los. Petr je pro úkoly tohoto typu jako stvořený. Působí přátelsky a otevřeně, nemá trému – přestože kontakt s médii pro něj roz-
hodně není běžnou věcí. „Snad máte pravdu, jenže ve druhém kole mi tyhle vlastnosti nebyly nic platné,“ směje se naší domněnce. „Byl to test zaměřený na znalost produktu. Autoři prvních třiceti otázek rozdělených do dvou kol šli hodně do hloubky, museli jsme znát i ty nejnemožnější rozměry a technická data. Bez detailní přípravy by nikdo neměl šanci na úspěch, ale pomohlo mi, že jsem se už dříve svědomitě připravoval na národní soutěž.“ Z těchto dvou disciplín nakonec vzešlo dvanáct nejlepších, kteří se utkali v dalším znalostním boji muže proti muži – a někdy i muži proti ženě. Zatímco poprvé byl Petrovým soupeřem kolega z Maďarska, následně proti němu stanula Turkyně. Petr prokázal lepší znalosti než oba rivalové, což ho vyneslo do trojice vyvolených. V tomto okamžiku již bylo jasné, že přinejhorším se pojede domů s pomyslným bronzem. „O celkovém vítězi rozhodovala opět
prezentace. Na rozdíl od prvního kola jsme ovšem tentokrát hovořili ke kameře a předmětem našeho projevu bylo nové Mondeo, které jsme si poprvé pořádně prohlédli vlastně jen několik hodin předtím.“ Bylo tedy nutné spolehnout se do značné míry na přirozený talent. Petr je očividně komunikativní typ a navíc dokáže podávat informace způsobem, který nenudí. Není těžké představit si, že právě tím na porotu zapůsobil. A co mu vítězství v soutěži dalo? „Svým způsobem to beru jako zúročení své práce. V pozici fleet managera mám na starosti kontakt s firemní klientelou, která je velmi náročná. Účast v takové soutěži vás donutí intenzivně na sobě pracovat. Vědomí, že jsem vyhrál nad kolegy z celé Evropy, pochopitelně není nepříjemné. Za mnohem důležitější však považuji skutečnost, že to, co jsem se v rámci přípravy naučil, mohu uplatnit – a také uplatňuji – v běžném kontaktu s klienty.“
Vydavatel: Ford of Europe GmbH, Marketing Sales and Services | Vedoucí projektu: Emmanuel Lubrani, William May | Spolupráce: The Forward Group, 84–86 Regent Street, London W1R5DD | Finanční oddělení: Kirsti Vincent,
[email protected], Jet Wingham, jet.wingham@ theforwardgroup.com. | Výtvarné zpracování : Keith Drummond,
[email protected] | Produkce: Zetweka Print & Production Management, Kolín nad Rýnem | Repro: purpur, Kolín nad Rýnem | Tisk: Neef & Stumme, Wittingen | Vytištěno v Německu, papír TCF | Reklama: FORD MOTOR COMPANY, s.r.o. | Foto: Ford, všechna práva vyhrazena. Pro bližší informace volejte Infolinku Ford 800-555-109, pište na
[email protected] nebo kontaktujte svého Ford dealera. 34_FORD revue
