BĚLEHRAD Evropské zlato za všechny miliony

BĚLEHRAD 1976 Evropské zlato za všechny miliony

Josef Káninský

Stanislav Hrabě

BĚLEHRAD 1976 Evropské zlato za všechny miliony

Josef Káninský

Stanislav Hrabě

Autoři a nakladatel děkují všem osobnostem, které svým svědectvím přispěly k textu této knihy, a panu Petru Studénkovi, marketingovému řediteli FK Dukla Praha. Autoři dále děkují panu Peteru Šurinovi, pracovníku mediálního oddělení Slovenského fotbalového svazu, panu Milanu Carvanovi, vedoucímu klubovny na stadionu na Julisce, a panu Ladislavu Valáškovi, bývalému řediteli Bohemians 1905. Nakladatel rovněž děkuje panu Stanislavu Terebovi, autorovi fotografií z ME 1976.

Copyright © Josef Káninský, Stanislav Hrabě, 2015 Preface © Ladislav Vízek, 2015 Editor © Josef Pepson Snětivý, 2015 Photographs © Stanislav Tereba; ČTK/DPA; ČTK/DPA/Karl Schnurrer, 2015

Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2015 © Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2015 ISBN 978-80-7475-124-0

PŘEDMLUVA aneb Na tenhle tým musíme být věčně hrdí Bylo to legendární mužstvo. Produkt sestavený ze samých vynikajících fotbalistů. Když si to teď říkám, jde mi mráz po zádech, co to bylo za kluky. Napovídám toho dost, ale když jsem tenkrát přišel mezi ně, byl jsem zticha. Dobrovolně. V roce 1976 už jsem hrál rok ligu v Dukle Praha, a mrzí mě, že mi tenkrát nároďák utekl, ale byl jsem mlaďoučký, vzal jsem to sportovně. Věděl jsem, že ještě nemám šanci dostat se mezi legendy. Snad jsem mohl jet jako náhradník, jenže jsem moc vylítl s formou a trenéři si možná mysleli, že jsem „hráč-náhoda“, že to byla klika. Hned po Euru jsem do toho mužstva naskočil, takže jsem viděl, co tam bylo za morálku, za partu. To bylo neuvěřitelné, všichni byli úžasní! Anton Ondruš, to byl pro mě pojem. Seděl jsem s ním u stolu, on byl úžasný. Ivo Viktor v brance – obrovská osobnost. Jsem rád, že jsem je chvilinku zažil přímo fyzicky. Na oba zápasy jsem tehdy koukal v televizi. Holanďani, to je můj manšaft, i teď. Mám je strašně rád, protože oni hrají ofenzivu. Nevyjmenuju zdaleka tolik německých fotbalistů jako holandských. Tehdy tam byl Cruijff, našim jsem proti nim nevěřil. Jenže oni zahráli! A pak penalty proti Němcům a doma velká sláva. Pamatuju si na návrat, přijeli jako z Hollywoodu. Ale byli to hlavně parťáci a spoluhráči. Naskočili jsme společně do tréninku a frčelo to. Byli mistry Evropy, hodně slavní, v Dukle je potom trenér Vejvoda nenechal moc vyskakovat. Říkal jim: „Kluci, výborný, ale je to za námi a jdeme zase na to.“ Pak jsme udělali dva tituly, v roce 1977 jsme ho vzali Slovanu Bratislava, což byl základ mužstva šampionů. 5

► BĚLEHRAD 1976 Že jsem začínal s mistry Evropy, to byl pro mě start jako hrom. Obhajoval jsem za ně po čtyřech letech zlato v Itálii, veliká čest. Věděl jsem, že ho asi neobhájíme, ale zhostili jsme se toho úkolu dobře. Udělali jsme třetí místo. Ještě tam s námi byli nějací mohykáni z Bělehradu, hrál jsem s nimi i karty. Vzpomínám si, jak za mnou na zájezdu v Austrálii v roce 1980 trenér Vengloš přišel a řekl mi, abych se jich pomaličku pustil. Že už to pro mě není dobrá parta, že jsou v mužstvu na dožití, zatímco já už jsem někde jinde. Tak jsem ho poslechl, ale byl jsem strašně rád za to, že jsem s nimi začínal, protože oni nás naučili, co bylo potřeba. Tohle zlato je jedním z mezníků našeho fotbalu. V takové konkurenci náš tým vyhrál Evropu, protože všichni uměli tak skvěle kopat. Musíme na něj být věčně hrdí. Ladislav Vízek

6

ÚSPĚCH ZA VŠECHNY MILIONY V lednu toho roku vzletěl poprvé slavný Concorde na pravidelnou linku. Koncept letadla s typicky zahnutou špicí byl později překonán a roku 2003 dosloužil. V červnu 1976 byla veřejnosti zpřístupněna nejvyšší volně stojící budova, CN Tower v Torontu, měřící 553,33 metru (dnes je třetí nejvyšší stavbou světa). A fotbalový fanoušek, čtrnáctiletý bubeník Larry Mullen Jr., onoho jara v Dublinu spřádá plány na vytvoření kapely, která dobude svět. O půl roku později vzniknou U2, nejslavnější poprocková formace dneška, která se nikdy nerozpadla. Zato se mezitím rozpadlo Československo. Bratislavskou televizní věž Kamzík, zprovozněnou dva roky před velkou fotbalovou slávou, zavřeli a zase otevřeli. Liberecký vysílač a hotel Ještěd, který vznikl ještě o dvanáct měsíců dřív, byl v roce třicetiletého jubilea triumfu fotbalistů prohlášen národní kulturní památkou. Letiště v pražské Ruzyni se jmenuje Václava Havla. Pozdější prezident a jeden z nejznámějších Čechů všech dob vystupuje v roce 1976 jako prostředník mezi pronásledovanými členy skupiny The Plastic People of the Universe a zahraničním tiskem, pořádá protesty proti jejich zatčení. Pozdvižení v disentu povede k vytvoření Charty 77 a jejímu zveřejnění 1. ledna následujícího roku. Na začátku léta ještě nikdo netuší, že při letecké havárii stroje IL–18 na pravidelné lince z Prahy do Bratislavy zahyne zřícením do jezera Zlaté piesky jaksi symbolicky 76 cestujících. Ona vodní plocha a rekreační oblast v Ružinově leží vzdušnou čarou nějakých pět kilometrů od Tehelného pole, jednoho z nejslavnějších stadionů bývalé federace. Státu Čechů a Slováků, jehož existence mezi lety 1918 a 1992 vynesla zdejšímu fotbalu několik výrazných úspěchů. Jak východní, tak západní část si může přičítat podíl na stříbrných medailích ze světových šampionátů v le7

► BĚLEHRAD 1976 tech 1934 (finálová prohra 1:2 s domácí Itálií) a 1962 (1:3 ve finále s Brazílií v Santiagu de Chile). Je tu bůhvíproč podceňované olympijské zlato z Moskvy 1980 a také dva bronzy. Jeden nesmyslně zapomenutý z premiéry evropského šampionátu v roce 1960 (tehdy Pohár evropských národů), kdy Československo zdolalo v boji o třetí místo v Marseille domácí Francii. A pak poslední federální medaile z mistrovství Evropy 1980 v Itálii. O bronz opět s domácími a neapolský úspěch v penaltovém rozstřelu. V tom týmu byla ještě spousta zlatých hochů z Bělehradu. Vlastně z Bělehradu a Záhřebu, protože obě města tehdy byla svědkem největšího výsledku československé kopané. Toho Velkého Zlata. Spousta jiných věcí zanikla, nebo se změnila, ani tehdejší Jugoslávie už neexistuje, Bělehrad je metropolí Srbska a Záhřeb hlavním městem Chorvatska. Co ale přetrvá vše, je legenda o tom, jak hoši Václava Ježka (a Jozefa Vengloše) dobyli evropský trůn.

O prachy nešlo Jak cenné to vítězství je, svědčí fakt, že se už skoro zapomnělo na cestu Československa až k velkému vrcholu. Závěrečný turnaj tehdejšího Eura se hrál za účasti pouhých čtyř týmů, a to naposledy; o čtyři roky později už jich bylo osm. Evropská fotbalová asociace měla tenkrát mnohem méně členů oproti padesáti čtyřem, což je stav v době vzniku této knihy. Do kvalifikace bylo přijato dvaatřicet mužstev a rozděleno po čtyřech do osmi skupin. Vítězové postupovali do čtvrtfinále. Tímto sítem musel naposledy projít i celek pořadatelské země. Sami aktéři tehdejších událostí si už hůř vzpomínají na etapu vedoucí ke dvěma jugoslávským duelům. Od listopadu 1974 8

Evropské zlato za všechny miliony

◄

do listopadu 1976 sehrálo později úspěšné mužstvo dvacet utkání bez porážky, se dvěma kvalifikačními duely na olympijský turnaj se šňůra protahuje na dvaadvacet. Ano, byla tam spousta remíz a veřejnost svým fotbalistům nevěřila, tak jako mnohdy jindy v dějinách domácího fotbalu. O to větší pak byla euforie z návratu zlatých hochů, vždyť i skeptický národ (nebo dva národy, chceteli) dokáže sportovní úspěch odměnit. Sluší se hned v první kapitole rozvést, jak slabě byli jeho nositelé odměněni po finanční či společenské stránce. Těžko se žilo za železnou oponou, přestože špičkoví sportovci měli řadu privilegií a výhod, o nichž se běžnému občanovi ani nesnilo. Tak byla tehdejší socialistická, prý rovnostářská republika nastavena – jedni si byli rovnější než jiní. Systém nepsaných i psaných výhod měl mnoho podob, ať už se jednalo o kariérní postup, dostupnost lékařské péče nebo různé úlevy. Například od vojenské prezenční služby. Této úlevy si fotbalisté užívali nejradši, i když za cenu poněkud absurdní praxe. Místo aby nastoupili jako běžní vojíni do zbraně, byli převeleni do armádních klubů a hráli dál fotbal. Těch pár příležitostí, kdy museli navléci uniformu, si odbyli co nejrychleji. Nikdo to nijak zvlášť neprožíval, doba s sebou nesla různé formality i „normality“, nad nimiž lze s odstupem zakroutit hlavou. Ale fakt, že se na dva roky direktivně změní dres, je zcela proti smyslu kolektivního soutěžení. Socialistický sport neznal profesionály. A tak i fotbalisté, pokud nestudovali nebo nekroutili vojnu, byli oficiálně vedeni většinou jako zaměstnanci průmyslových podniků. Dostávali podle toho oficiální tabulkové platy, ale veřejným tajemstvím bylo, že mají mnohem víc. Byl tu systém prémií, vytvářely se i černé fondy, centrálním vedením země i sportu mlčky trpěné. I když: pokud si někdo příliš vyskakoval, zahrával si s režimem, který neváhal využít ad hoc vytvořených zákonů a na obezličku rozkrádání ma9

► BĚLEHRAD 1976 jetku v socialistickém vlastnictví se toho dalo naroubovat dost. Proto tu a tam vypukla aféra se zpronevěrou oddílových peněz a podobně. Ano, fotbalisté si žili dobře. Ale tento nadstandard trval jen krátce; oproti tomu, jak si mohli život zařídit jejich výkonnostně srovnatelní protihráči v západní části Evropy, nebo ve srovnání s materiálním zázemím moderního profisportu po pádu železné opony, to byl chudý život. A tak když slavný Antonín Panenka, autor nezapomenutelné penalty, té, co završila velké zlaté tažení, řekne, že o prachy nešlo, je to postoj daný okolnostmi, jemuž je třeba věřit. „Finančně nás nic nemotivovalo, šlo nám o sportovní úspěch,“ tvrdí dnes jeden ze strůjců šampionského titulu.

Musíš na to mít nervy Následující kapitoly nám pomohou připomenout si onen triumf ze sedmdesátého šestého, a to v době, kdy reprezentační smlouvy zaručují hráčům pokrytí nákladů na cestu a pobyt při akcích nároďáku a navíc prémie za každý bod získaný v mezistátních zápasech, a to i s outsidery. V případě postupu na velký turnaj a následného úspěchu se přerozdělují stamiliony. A reprezentanti v kvalifikaci o Euro 2016, konané v roce čtyřicetiletého jubilea Bělehradu, dokonce pobírají prémie předem. Evropská fotbalová unie garantuje každé národní asociaci, jejíž tým postoupí na závěrečný turnaj ve Francii, zhruba osm milionů eur, prémie pak skáčou podle získaných bodů a vítěz si přijde na částku kolem pětadvaceti milionů eur. Dle české tradice bývá mezi hráče a realizační tým podle specifického klíče rozdělena polovina. Pak jsou tu ještě motivační částky sponzorů, osobní sponzoři, a podobně. 10


◄

O něčem takovém se před čtyřmi desítkami let nikomu ani nesnilo. „Byl bych rád, aby dnešní hráči věděli, za co jsme hráli. Já si to pamatuju přesně: za čtvrté místo jsme měli dostat čtyři tisíce, za třetí šest, za druhé osm a za titul deset. Dopředu to tak bylo stanoveno. Němci měli domluvených třicet tisíc marek,“ neváhá vysypat z paměti Karol Dobiaš, Slovák usídlený v Praze. Byl jedním z těch, kdo disproporci mezi Východem a Západem vnímali citlivěji. „Jakmile jsme postoupili přes Holanďany, říkali jsme si s Víťou (Ivo Viktor): ,To ne!‘ Šli jsme za vedením výpravy, a oni to zvýšili na šestnáct. Už nevím, kdo tam byl, asi předseda svazu Tománek. Když jsme se vrátili, byla velká sláva, a tak nám prezident Husák a předseda vlády Štrougal pak dali ještě dvacet. Náhradníci měli asi míň. A říkali, že v důchodu můžu brát pět set korun měsíčně. No, v důchodu už jsem, nikdo mi nedal ani korunu, takže za mistra Evropy jsem dostal třicet šest tisíc korun,“ shrnuje Dobiaš vzpomínky fotbalistů. V této knize nás přímí účastníci závěrečných bojů, samí slavní hráči, provedou dobou, jež se leckomu mladšímu dnes může jevit jako zvláštní a těžko pochopitelná. Co ale všichni chápeme společně, je fotbal, jeho zákonitosti, vývoj a jakási zvláštní neměnnost. Vždyť s modernizací tréninkových metod, úpravami pravidel i zkvalitňováním veškerého zázemí stále zůstává to podstatné – lepší vyhrává. A když se hraje fair play, platí to vždycky. Nositelé zlatých medailí věří, že by se uplatnili i dnes. „Zvládli by to všichni,“ myslí si Panenka, ačkoli nejkritičtější je vůči sobě: „Fotbal člověk nezapomene hrát, jenže rychlost mi nikdy moc nevyhovovala. Fotbalově bych to zvládl, jinak bych moc platný nebyl. Ale je to otázka dnešního a dřívějšího tréninku. My jsme trénovali dvakrát denně po dvou nebo dvou a půl hodinách, žádný volný den nebyl, soustředění bylo před zápasem a někdy i po zápase. To byla řehole. Jediná výhoda byla, že člověk nechodil do práce.“ 11

► BĚLEHRAD 1976 Jak je jeden opatrný, tak je druhý rázný. Dobiaš má na současnou garnituru fotbalistů v české nejvyšší soutěži jasný náhled. „Někteří hráči, kteří dnes běhají po hřištích, by nám v mé éře nenosili ani tašky. Ne že by s námi hráli, ale nenosili by nám ani tašky! A to jsou velmi dobře placení,“ přisazuje si. Nehoda díky své manažerské roli ví o tom, jak těžké je prosadit se v cizině, které vlastnosti je pro to třeba mít. „V těch důležitých zápasech se člověk musí prosadit. A když na to nemáš nervy, nebude z tebe nikdy velký hráč,“ míní. Jeho slova nás přivádějí zpět do onoho roku, nebo spíš let. Na následujících stránkách se dozvíme mnohé o tom, jaká byla bělehradská parta. Kdo měl zásluhu na tom, že vznikla. Kdo v ní hrál jakou roli a jak to bylo s Panenkovou penaltou. Podíváme se za kulisy toho, co bylo vidět v televizi a co dnes sledujeme nostalgicky z černobílých záznamů a sestřihů. A taky se zmíníme o tom, jaký význam a dosah měl titul mistrů Evropy, jak byl doceněn a vůbec jaké detaily s ním byly spojeny. Vraťme se tedy v tomto textu i v čase až do listopadu 1974, kdy mužstvo Československé socialistické republiky remizovalo v přátelském zápase s Polskem 2:2. Na pražském stadionu Letná začala ona dvaadvacetizápasová série.

Jedna stopa vedle druhé To bylo měsíc poté, co Československo vstoupilo do kvalifikace prohrou 0:3 s Anglií. „Říkalo se, že nemáme šanci,“ potvrzuje dobové veřejné mínění Nehoda. To se postupně začalo obracet. Po čtyřgólové výhře nad Kyprem si na Letnou přijelo pro debakl 0:5 Portugalsko. Následovaly další tři nerozhodné výsledky v přípravě a odveta s Anglií. „To bylo strašně silné mužstvo. Proti tomu potřebuješ štěstí, náhodu, gól, na který už se nedá reagovat,“ do12


◄

plňuje Nehoda. Byl to on, kdo přesnou hlavičkou vyrovnal vedení soupeře. Ta byla důležitá. Kdyby jí nebylo, asi bychom se tak daleko nedostali. Krátce po změně stran zvrátil Dušan Galis skóre na 2:1, a tak to i skončilo. Remíza v Portugalsku a povinná výhra na Kypru znamenaly, že Československo vyhrálo skupinu o bod před Anglií, která dvakrát remizovala s Portugalskem (za vítězství se udělovaly dva body). Zbýval ale ještě jeden krok. „Dostali jsme ty nejhorší soupeře, Rusy,“ zvážní i po letech Panenka. Přesněji řečeno to byl Sovětský svaz, mistr Evropy z roku 1960 a poražený finalista z let 1964 a 1972, který do té doby na závěrečném turnaji nechyběl. „Mezi lidmi se říkalo, že jim to budeme muset pustit,“ dává muž s vytříbenou kopací technikou nahlédnout do atmosféry, jaká panovala v takzvaném sovětském bloku. „Ale já nikdy nezažil ani náznak, že by to mělo dopadnout takhle nebo takhle.“ Nehoda se připojuje: „Žádné politické tlaky nebyly. A ukázalo se to na hřišti. Sověti neměli proti nám doma šanci. Nevím, jestli to bylo respektem, nebo čím. Nedovedu si to vysvětlit.“ Panenka vzpomíná na to, že zápasy s tímto protivníkem byly zvlášť pro něj nepříjemné, protože na jeho vkus byli hráči sborné vždycky hodně běhaví. Přesto to byl on, kdo po první trefě Jozefa Módera přidal po změně stran v úvodním čtvrtfinále na Tehelném poli druhou branku. „V odvetě jsem seděl na lavičce, měl jsem bolavé koleno,“ dodává. Při odvetě se na Centrálním stadionu v Kyjevě (dnes Ukrajina) tísnilo sto tisíc diváků. Ale Čechoslováci se nelekli ani jich, ani věhlasných jmen v domácí sestavě, včetně aktuálního držitele Zlatého míče Olega Blochina z místního Dynama. Přitom světové mínění stále jako by nechtělo připustit, že by Sovětský svaz vypadl. Na druhé straně Západ hostům před odvetou tak trochu fandil. Objevila se spousta článků, které odkazovaly na aktivitu Václava Havla 13

► BĚLEHRAD 1976 jako symbolu celého disentu. A někteří znalci historie z Německa vzpomínají, jak byli bláhoví, že fandili budoucím pokořitelům, aby Blochin a spol. skončili před branami závěrečného turnaje... A skončili! Móder, jenž nikdy předtím ani potom v reprezentaci neskóroval, přidal k bratislavskému gólu další dva a domácí před zklamaným publikem pouze dvakrát vyrovnali. Jeden každý z těch, kdo zasáhli do hry v kvalifikaci i potom v Jugoslávii, nechal na cestě ke zlatu svou výraznou stopu. Nehoda dokáže přehlédnout celou etapu: „Trenér Ježek po příchodu z Holandska začal zkoušet. Opravdu zkoušet. Během roku 1973 vyzkoušel snad padesát, šedesát hráčů včetně mě. On to třídil a tříbil. Kvalifikace na mistrovství světa se prohrála, ale začalo se budovat velké mužstvo.“ Ano, to, které už Blochinova trefa na konečných 2:2 několik minut před koncem nemohla v Kyjevě zastavit. Z toho, jak dopadla zbývající čtvrtfinále, bylo jasné, že čtyři zápasy o medaile budou vrcholem sezony. Větším než finále Poháru mistrů evropských zemí (přímý předchůdce Ligy mistrů), v němž Bayern Mnichov v glasgowském Hampden Parku proti AS St. Etienne po výsledku 1:0 získal potřetí za sebou velkou klubovou trofej. Nizozemci dvakrát zdolali sousední Belgičany a Němci i Jugoslávci prošli dál přes Španěly a Velšany podobně jako Čechoslováci hlavně díky výhrám 2:0 v domácím prostředí.

Hrdiny bychom měli ctít O tom, jak vypadalo těch několik dní na půdě tehdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie, pojedná tato kniha v dalším textu. Proto ve chvíli, kdy máme v povědomí, jak ohromný kus práce museli hráči odvést na hřišti, aby vůbec byli jedním ze čtyř účastníků mistrovství Evropy, přeskočme zase do současnos14


◄

ti. Vždyť přítomnost by měla své hrdiny vést navěky jako hrdiny. Zdaleka tomu tak ale není a už vůbec není pravda, že velká sláva šla ruku v ruce s vysokým ohodnocením. „Jakmile jsme se dostali do finále, byli jsme v očích fanoušků a fotbalové veřejnosti hrdinové,“ říká Panenka. Také návrat zlatých medailistů stál za to. „Z letiště se jelo autobusem, cesta byl perfektní, přijetí neuvěřitelné,“ zasní se František Štambachr, jehož pobyt na turnaji jakožto dodatečně povolaného hráče byl velmi krátký. „Neměli jsme uříznutý autobus, jako když se vrátili stříbrní z Chile, ale ty špalíry lidí kolem cesty… Ještě jednou – neuvěřitelné!“ On sám si dobře vzpomíná na to, jak to bylo s odměňováním. „Já si vlastně domů nic nepřivezl, ani tu medaili, tu jsme dostali nějak potom. Bylo jich jenom třináct, takže ji přímo na hřišti nedostali všichni. A prémie jsme taky neměli žádné, protože jsme nenastoupili, až těch dvacet tisíc od Husáka.“ Dvacet a šestnáct tvrdě vysoutěžených, co to tehdy bylo vlastně za obnos? „Celkem to bylo na půl škodovky,“ odhaduje Viktor podle ceny dobového osobního automobilu domácí provenience. „To je z dnešního pohledu nepředstavitelné. Něco jsme si za to pořídili, já jsem asi začal stavět barák, ale jinak o tom nerad mluvím. Když se vás dneska zeptá někdo mladý na tréninku, proč jste to vlastně hráli, co říct?“ Také podle Nehody to nebyla suma, jaká by mohla změnit komukoli život. „My jsme všechno měli – auto, byt, nějaké peníze. Tenkrát se to tak ekonomicky nebralo. Alespoň já jsem o tom nepřemýšlel,“ dává nepřímo odpověď na otázku, jakou Viktor tu a tam mezi mladými fotbalisty dneška slýchá. A Panenka debatu korunuje: „Nynějším klukům můžeš dát milion za každý zápas, a stejně takový výsledek neudělají. Peníze jsou příjemné navýšení, ale nejvíc jde o sportovní čest a úspěch.“ Je z dnešního pohledu čest mít doma vyznamenání od autoritativního režimu? Vždyť tentýž režim znemožnil hráčům legálně 15

► BĚLEHRAD 1976 opustit republiku a hrát v cizině. „Jsem asi blbej, ale mám ho doma vystavený,“ říká Nehoda o Řádu práce. Držiteli poměrně vysokého státního vyznamenání, tehdy (alespoň oficiálně) velmi populárního, se stali ještě Dobiaš, Viktor, kapitán Anton Ondruš, Ján Pivarník, Jaroslav Pollák a oba trenéři. „Nevím, jak to rozdělovali, v komunistické straně jsem tehdy nebyl. Ostatní dostali nějaká nižší vyznamenání a jako mužstvo jsme obdrželi nějaký další řád,“ vypočítává Nehoda. Pro Dobiaše to dnes představuje důvod ke srandičkám. „Tondo Panenka dostal Vyznamenání za zásluhy o výstavbu. Já mu říkám: ,Tondo, vždyť jsi nic nepostavil.‘ “ Terč vděčných vtípků na to však nedbá a k režimní plaketě se staví pozitivně: „Mám to schované. Mám i tituly Mistra sportu a Zasloužilého mistra sportu.“ Přestože medailím té doby dominují pěticípé hvězdy coby symboly komunismu, jsou řády alespoň čímsi hmatatelným, co může připomínat velké okamžiky a vyvolávat silné vzpomínky a dojmy. Panenka ostatně vyjadřuje jakousi nostalgii, když tvrdí: „My jsme měli hezčí fotbalový život, než mají dneska, nebo potom ty další generace. A že jsme si ho užili! Já jsem se svým životem spokojený.“ O to větší příležitost pro mladší současníky, aby projevili velkým postavám nejslavnějších etap československého fotbalu úctu a docenili je. „Myslím, že ti mladí kluci si vzpomenou,“ nachází smířlivý postoj Panenka, i když si pamatuje, jak rychle vlna euforie odezněla. „Nepropagovalo se to, to se tenkrát nedělalo,“ dává do kontrastu někdejší zvyklosti se současnými, kdy je sportovní úspěch skoro vždy předmětem marketingu a staví se na něm různé kampaně. Vždyť ani tři jubilea po dekádách od bělehradského vítězného finále nebyla nijak zvlášť propagována. A jak dopadne to čtvrté? „Půjdu za panem Peltou,“ tvrdí odhodlaně Dobiaš při zmínce o předsedovi Fotbalové asociace ČR, „aby nám zaplatil pobyt 16


◄

na mistrovství Evropy ve Francii.“ Panenka věří, že jak český, tak slovenský svaz něco k výročí vymyslí, ale hned přidá legrácku: „Ono je těžké něco udělat, na hřiště už z nás skoro nikdo nevleze.“ Takže by se za odměnu nejraději podíval na oba balkánské stadiony. „Od té doby jsem tam nikdy nebyl. S Rapidem jsme hráli v Bělehradě, ale proti Partizanu. Dobří holubi se vracejí. Ale kdo to zaplatí? Klub internacionálů na to nemá.“ Dobiaš jako znalec poměrů v obou částech bývalé federace celou problematiku zobecňuje: „V Česku je Nadace fotbalových internacionálů, k životnímu jubileu ti zaplatí oběd, dostaneš hodinky nebo prsten. Mně teď poslali k Vánocům dvanáct tisíc korun a těm, kterým je osmdesát let, posílají peníze na přilepšenou. Na Slovensku to není, tam se o starší hráče, co něco dokázali, nikdo nestará,“ dokáže se rozzlobit rodák z Handlové. Rozhovory s hráči do této publikace vznikly v předstihu a události náš text jistě opraví, možná dokonce předběhnou. Jisté však je, že si hrdinové z roku 1976 zaslouží alespoň občas pocítit úctu. /jk/

17

FOTBAL TOTÁLNÍ I FATÁLNÍ Období, v němž se zrodil jeden z velkých novodobých úspěchů českého fotbalu, postup do finále Eura 1996 v Anglii, znamenalo zároveň soumrak jedné velké fotbalové éry. Tou byla hra na posledního před brankářem, kterému se ve fotbalové hantýrce říkalo zametač, a dva předstopery. Vyspělé týmy začaly postupně přecházet na čtyřčlennou defenzivní linii, a přestože se tato novinka ve zdejších luzích a hájích domestikovala s typickým zpožděním a doprovázela ji velká skepse, nevyhnutelnost hrát moderně nakonec přesvědčila i největší odpůrce a tradicionalisty. Jenže co je ve fotbale tradicionalismus? Do jaké míry je herní systém odpovědný za výsledek, za výkony jednotlivců, za to, že jeden tým je v určité dějinné fázi lepší než druhý? Které faktory jsou nakonec rozhodující, jestliže strojově hrající favorit podlehne třeba i na pohled hůře vyhlížejícímu outsiderovi, který dá do hry něco víc než jen naučené stereotypy? Z fotbalu takové otázky nikdy nevymizí – a aktuální jsou i teď, čtyřicet let po největším úspěchu tuzemského fotbalu. Vlastně tím spíš právě teď, protože jestli existuje český tradicionalismus, pak zcela jistě vychází z provinčního myšlení a pere se ve velkém souboji s globálními trendy, jejichž přejímání je doprovázeno stejnou skepsí jako před dvaceti lety, přestože nové milénium pokročilo notně dál a svět je spojen informačními dálnicemi a sítěmi. Je to dobře, nebo špatně? Češi (a Čechoslováci, dá-li se to tak ještě říct) byli vždy sví. Mívali přednosti, jejichž uplatněním ukazovali světu možnosti malého národa. I ve fotbalu. Česká ulička byla ve své době natolik moderní, že se z ní stal dějetvorný prvek. Říká se mu kolmice, finální přihrávka, průniková přihrávka, možná i jinak, vypadá to však stále stejně. Nahrávající hráč, kdysi playmaker nebo špílma18


◄

chr, prostě záložník s citem pro hru a vytváření šancí, najde místo v soupeřově obraně a pošle míč mezerou, kterou v tu chvíli třeba nikdo ani nevidí, na zakončovatele. Jenže tento (většinou) útočník musí o umění a chytrosti spoluhráče vědět. Musí si umět naběhnout, kolmici převzít. Musí o existenci uliček, českých nebo jiných, něco tušit, a taky důvěřovat, vždyť často nabíhá naslepo. Spolupráce dvou mužů na hřišti, to už je systém. Nebo lépe řečeno základ systému. Trénuje se to. Piluje. Dokonce dře, protože trenéři jsou neoblomní, mají své představy a chtějí po svěřencích, aby uměli, co je v teorii popsáno a praxí ověřeno. Má se za to, že k českým přednostem patří improvizace, a traduje se, že bývaly doby, kdy zdejší sportovci dokázali soupeře přechytračit fištrónem a – ano, říká se tomu tak – vyčůraností. A taky, k údivu celého světa, národ největších kverulantů na planetě občas dokáže předčit ostatní národy na sportovním kolbišti kolektivním, soudržným výkonem. Do Wembley v roce 1996 dokráčeli svěřenci Dušana Uhrina staršího díky systému, který tento trenér pro mužstvo zcela pragmaticky vybral. Výtečně zvládnutou obranou. To je ale jen půl pravdy. Vždyť v zahajovacím utkání skupiny tuto obranu s liberem neboli zametačem dokázali Němci dokonale rozebrat a eliminovat. A v rozhodujícím duelu o postup s Ruskem to na skálopevnou hráz taky nevypadalo, vždyť tam byly tři inkasované góly. Navzdory tomu to však tohle mužstvo dozadu umělo a ani ve čtvrtfinále, ani v semifinále neinkasovalo. Přesto se nedá tvrdit, že by stříbro z Wembley bylo dílem nějakého ostrého zanďoura, tak jak ho praktikovali Řekové v Portugalsku o osm let později, kdy měli Češi Karla Brücknera vyloženě ofenzivní soubor, šlapající jako hodinky, jenže pozdějším šampionům z poloostrova Hellas stejně podlehli v semifinále. 19

► BĚLEHRAD 1976 Fenomén dobré obrany ale nepodcenil ani „Klekí Petra“ Brückner. Nit skvělých defenzorů a perfektně zvládnutých obranných systémů se táhne historií československé kopané a vytváří v ní stopu červenější, než jak se praví v onom rčení. Pak ale existují momenty, kdy se hráči ze zdejších luhů a hájů i zpod kopců a hor bývalé východní části federace této tradici jaksi vymkli. Byl to třeba Pepi Bican, česko-rakouský střelecký fenomén, jenž ve své době zastínil vše. Nebo nedávno zesnulý Josef Masopust, autor nezapomenutelného slalomu, který by si zasloužil ochrannou známku. Zde není prostor pro reprezentativní výčet, vážený čtenář jako dobrý znalec fotbalu si doplní své favority, ať už ví něco o herním systému slavných „Chilanů“, stříbrných medailistů z mistrovství světa 1962, anebo si pamatuje, jak rozbíjela obranné valy soupeře skvělá brücknerovská středová řada s perfektně se doplňujícími hroty Milanem Barošem a Janem Kollerem. Pak je tu ale ještě jedna záležitost, která se vymyká. Nazývá se bělehradská parta. Co to bylo za fotbal, jímž se prosadila? Jaké prvky rozhodly o tom, že překonala tolik výtečných protivníků – v kvalifikaci Anglii, v „barážovém“ čtvrtfinále Sovětský svaz a na samotném turnaji Nizozemsko a nakonec i Německo, byť „jen“ ve slavném penaltovém rozstřelu? Měla systém, nebo reagovala účelově, improvizačně? Šla se světovými trendy?

První se rozbili Angličané Především budiž řečeno, že do hry vstoupil stratég jménem Václav Ježek. A že dostal prostor, protože v prvních letech trenérského působení u národního mužstva nebyl výsledkově úspěšný. Dokázal však v pravý čas rozpoznat, co od jakého hráče může chtít a jak 20


◄

jeho předností využít. U Ježka nehovoříme přímo o systému jako takovém, nýbrž o systému opatření, jimiž vypiplal tým šampionů. „Mužstvo tvořili hráči, kteří všichni do jednoho uměli kopat,“ vystihuje velmi důležitou věc Antonín Panenka, muž s nejjemnější technikou vedení a vůbec ovládání míče. „Navíc tam byli bojovníci, dobří hlavičkáři, hecíři, organizátoři, zakončovatelé. Měli jsme dva vynikající stratégy, Ježka s Venglošem.“ Panenka si vzpomíná, že hráči v té i o něco pozdější době věděli, do jaké míry se mají věnovat hře dopředu a dozadu. „Štambachr to měl sedmdesát procent pro obranu, třicet pro útok. Kozák jako druhý záložník to měl padesát na padesát. Já jsem hrál sedmdesát pro útočení, třicet pro bránění. Ty pozice nám byly šité na míru.“ Kvalifikace začala už v říjnu 1974, a to třígólovým přídělem od Anglie. Dlouho to vypadalo nadějně, ale v závěrečné čtvrthodině domácí třikrát udeřili a hostům se všechno sesypalo. Důvěra veřejnosti klesala, přestože v přípravě se pak už neprohrávalo, ale bylo tam hodně remíz. „Myslím, že zlom nastal zápasem s Portugalskem na Spartě,“ míní Zdeněk Nehoda. „Na jaře jsme měli dobrou formu. Laco Petráš hrál vynikající fotbal, později z toho bohužel vypadl. I mně se v té době začalo dařit. Na té Spartě to byl fantastický výkon,“ dodává autor dvou gólů z památné výhry 5:0 nad nadupaným soupeřem, jenž předtím dokázal s Anglií uhrát nerozhodný výsledek. Od dubna 1975 se všechno začalo obracet správným směrem. A 30. října, přesně rok po debaklu v Albionu, Československo oplatilo Anglii porážku, ač i doma prohrávalo. Na 2:1 otočil perfektně šlapající tým góly lemujícími poločasovou přestávku. Vlastně počkat, tak jednoduché to nebylo. „Když se začalo hrát o den dřív, byla mlha. Prohrávali jsme, ale nebylo možné to dohrát. Na druhý den opakovaný zápas, zase jsme prohrávali,“ vrací se Nehoda, autor vyrovnávacího gólu, k dění 21

► BĚLEHRAD 1976 na bratislavském Tehelném poli, v jehož ochozech se tísnilo dnes nemyslitelných čtyřicet tisíc diváků. Ano, tenkrát ještě publikum při fotbale stálo, a dodejme, že většina tribun legendárního slovenského stadionu, který mezitím dosloužil, nebyla zastřešená… Jakmile se mužstvo dostalo do vedení, umělo přepnout na perfektní obranu. „Hráli jsme trochu zeď,“ přiznává Nehoda. A Angličané se o ni rozbili. Pevným základem této stěny byl Ivo Viktor. Brankář, jenž si libuje, že za tak vyladěným týmem sotva kdy hrál. „Dlouho se nedařilo, tři čtyři roky se to dávalo dohromady. Ale potvrdilo se, že jednou za iks let se to musí sejít,“ uvažuje jeden z hrdinů. Československé vítězství z roku 1976 lze bez debat přiřadit na stranu outsiderských triumfů. Na evropské půdě cosi podobného předvedli snad jen zmínění Řekové v roce 2004 (to už byl šestnáctičlenný závěrečný turnaj) a před nimi Dánové v roce 1992 (osm týmů na Euru ve Švédsku). Celosvětově se nic takového dosud nezrodilo, i když je tu uruguayské Maracanazo (MS 1950) i německý Zázrak z Bernu (MS 1954). Jenže turnaje z různých epoch a také s různým počtem účastníků nesnesou opravdové srovnání. Navíc se v čase měnila postupová pravidla. (O zlatém i stříbrném gólu by česká historie mohla vyprávět, ale to už by zde bylo příliš mnoho odboček.) Pro Jugoslávii před čtyřiceti lety platí, že kdo se chtěl stát vítězem, musel dva soky porazit. Tedy žádné rozehrávání se v základní skupině s možností prohry či remízy – tohle bylo opravdové K.O. A kdo stál na druhé straně? Nejvyspělejší týmy světa. Ty, které určovaly trendy, podle jejichž hry se fotbal vyučoval. Tenkrát ještě neexistovaly multinárodnostní klubové celky, každý fotbalový národ držel svou identitu a reprezentace z ní vycházely. Bývaly obrazem ligových soutěží. Nizozemsko a Německo, tito finalisté světového šampionátu z roku 1974, představovaly i dva roky po svém 22


◄

velkém duelu (domácí zvítězili v Mnichově 2:1) naprostou kontinentální i globální špičku. Zákonitostí tehdejšího fotbalu bylo, že hráči si drželi prostory. „Ano, tenkrát se vracelo do pozice,“ přitakává Panenka. Tak to praktikovali Němci, ale i Češi, pokud neměli individuální úkoly zejména při osobním bránění. Ale polovina sedmdesátých let byla érou, kdy se toto dlouholeté fotbalové dogma začalo rozkládat. Revoluce přišla z Holandska.

Vítězství z bláta Mužstvo, s nímž se Čechoslováci měli v Záhřebu poměřit nejprve, si osvojilo to, co získalo přízvisko „totální fotbal“. Průkopnickými kluby byly Feyenoord Rotterdam a Ajax Amsterdam a otcem myšlenky, že každý muž na place musí být připraven zastoupit spoluhráče a převzít jeho roli, Rinus Michels. S Ajaxem pracoval šest let, pak strávil čtyři roky v Barceloně – a byl to on, pod kým Nizozemsko udivilo svět na MS 1974. Podle mnohých tam mělo vyhrát... Jenže osud má zvláštní zákruty a proti Čechoslovákům nevedl v roce 1976 semifinálového favorita Michels, nýbrž George Knobel. Když v roce 2012 coby devadesátiletý zemřel, obešlo se to bez fanfár. Ajax a zejména Maastricht ho vedou mezi čestnými osobami klubových análů, nezapomenou na něj v Hongkongu. Ale bronz z Jugoslávie a pouhých patnáct mezistátních zápasů není nic, čím by se výrazně zapsal do dějin národního mužstva Oranjes. Ano, historie je k poraženým velmi nevděčná. Přitom soubor dirigovaný Hendrikem Johannem Cruijffem (psáno též Cruyff), držitelem Zlatého míče z let 1971, 1973 a 1974, hrál skvěle pod kýmkoli. Variabilní, amébovitý herní systém dokázal vzdorovat všem dosavadním taktickým a strategickým 23

► BĚLEHRAD 1976 plánům. Odborníky byl vyzdvihován nad německou preciznost a předčil i individuální tvořivost Brazilců. Jedna z nejslavnějších porážek totálního fotbalu se však dostavila 16. června roku 1976. Na stadionu Maksimir v Záhřebu tehdy pršelo. „Ježek v Holandsku trénoval, měl je tedy přečtené,“ spatřuje Nehoda výrazný podíl na výhře v trenérovi. „Já měl na starosti Cruijffa,“ připomíná Panenka. „Měl jsem se kolem něj motat, když byl na vlastní polovině. Na naší půlce ho měl přebírat Dobiaš. A Van Hanegem, to byl takový jejich mozek, toho měl hlídat Pollák. A přesně tak to bylo.“ Dobiaš tuto taktickou variantu potvrzuje. „Trenéři vytvořili sestavu, kde byla celá obrana ze Slovanu, ale mě tam chtěli, tak mi dali místo defenzivního záložníka. Měl jsem za úkol eliminovat Cruijffa, což se podařilo zásluhou mou i jiných,“ chválí soudržnost. Populární muž s přezdívkou Patino si z velkých jmen hlavu nikdy nedělal. „Já jsem se nebál, mně bylo jedno, proti komu hraju. Hrál jsem pětadevadesát zápasů za rok. Když jdeš hrát fotbal, chceš vyhrát. Mně bylo jedno, že je tam Cruijff.“ A byl to Ježek, kdo do hry Československa vpašoval i trochu totálního fotbalu. „Pokyny byly – musíte se zajišťovat,“ tvrdí Dobiaš. „Po ztrátě míče jsme se měli vrátit na naši půlku. Když Ondruš vyrazil dopředu, Čapkovič musel zůstat. Fotbal se moc nemění.“ A ještě si svou česko-slovenštinou vzpomene na „těžkej slejvák“. „Počasí nám nahrálo,“ neskrývá ani Nehoda. „Na těžkém terénu se jejich technická hra utápěla v blátě. A my to měli postavené na zdvojování klíčových hráčů soupeře. Hráli jsme na dvě špice, s Bélou Masným jsme byli vpředu docela volní. Měli jsme hrát do prostoru, podržet balon, spoléhat na rychlé protiútoky.“ Když přijde řeč na semifinále s Panenkou, zacukají mu konečky kníru. „Oni nás podcenili,“ je si jistý jeden z nejpopulárnějších hráčů té doby. „Mysleli si, že nás přejedou, ale najednou začalo 24


◄

pršet, my dali gól. Oni potom chtěli, chtěli... Ale každý z praxe ví, že potom už je to těžké a to chtění se většinou vymstí.“ Vždyť soupeř ani nedal gól, ten jeden na jeho kontě byl Ondrušův vlastní. „Chtěl to dát hlavou, ale sklouzl, to se stane,“ mává Viktor rukou nad nešťastnou situací. Byl to Ondruš, kdo přivedl Československo do vedení v prvním poločase, jenže po jeho zásahu v 73. minutě bylo vyrovnáno a muselo se jít do prodloužení. Nehoda a střídající František Veselý dali po Dobiašem vybojovaných míčích a přesných pasech góly a Nizozemsko se v tu chvíli loučilo s myšlenkou na odvetu proti Německu.

Pokořený Císař Ano, proti světovým šampionům stanuli v Bělehradu Čechoslováci. „Podcenění ze strany Holanďanů sehrálo roli,“ souhlasí Viktor se spoluhráči. „Ve finále s Německem, tam byl zase kousek štěstí.“ Jeho názor směřuje zejména k penaltovému rozstřelu, před nímž na své „pětinové štěstí“ věřil. Ale než nadešel rozhodující moment, hrálo se sto dvacet minut fotbalu. S pouhou teorií štěstí si nevystačíme. Vládci tehdejší světové fotbalové scény, to bylo něco jiného než modernističtí „korunní princové“ z království Oranžsko-Nassavského. Spolková republika Německo, jak zněl oficiální název západní části rozděleného germánského státu, vycházela z propracovaného systému 4 – 3 – 3, přičemž rozestavení útočného bloku bylo variabilní, zatímco defenzivní čtveřice, chránící pokutové území, něco jako dogma. Však také Nehoda ještě dnes dokáže s úsměvem vystihnout slabá místa v sestavě obávaného rivala: „Vogts neuměl hrát fotbal, ten jenom běhal, to byl pes. A Schwarzenbeck? Ten taky neuměl hrát 25

► BĚLEHRAD 1976 fotbal. To bylo jenom hrc prc. Beckenbauer to pak za nimi čistil a taky víc útočil, protože ten hrát uměl.“ Trochu překvapivá skepse vůči levému krajnímu obránci a předstoperovi. Jenže vychází z reálného poznání. Němci, a také Angličané, měli ještě dlouho poté na postech reprezentačních defenzorů typy hráčů, jejichž přednosti se neodečítaly z fotbalového umění. A Češi v určitých érách zrovna tak. Zejména o předním hráči ze stoperské dvojice, která se v základním rozestavení pohybovala skutečně za sebou, nikoli vedle sebe, se často tvrdívalo, že je tam jen na odkopávání a odhlavičkovávání. Někdy býval takovou osobou i zadní stoper, zametač. S tím se museli vypořádat útoční hráči. Buď přijali tvrdost beků na druhé straně hřiště, nebo nad nimi dokázali vyzrát jinak. Tak jako Veselý rychlostí, nebo jako nejlepší hráči své doby technikou a finesami. Jak to řešili tehdejší borci v dresech se lvíčkem na prsou? „Dostával jsem se s nimi do kontaktu, i s Beckenbauerem, šel jsem do toho,“ vypráví Nehoda. „Béla Masný ne, to byl slušňák, nikoho nekopal.“ Z útočníkova vyprávění vyplývá, že Československo, které mělo vzadu rovněž zažitý systém s obrannou čtveřicí, hrálo dopředu spíš v základu 4 – 4 – 2. To však nebylo to hlavní, co se před utkáním přetřásalo. Panenka shrnuje rozdílné výchozí situace: „Měli to těžší, vítězství se od nich očekávalo. My bychom byli za hrdiny, i kdybychom od nich dostali pět gólů. Šli jsme do toho s tím, že už máme splněno.“ Tak jako tak, favorit stavěl na osobnostech. Ať už to byl brankář Sepp Maier, obávaný bombarďák v druhé linii Rainer Bonhof, jedno z nejlepších křídel Bernd Hölzenbein, případně zakončovatel Dieter Müller, jenž v druhém semifinále hattrickem mezi 82. a 119. minutou skolil domácí Jugoslávii (4:2). Ale hlavně Kaiser Franz. 26

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

BĚLEHRAD Evropské zlato za všechny miliony

Recommend Documents