Chlupatiny střípky aneb o mých chlupatých přátelích výběr z textů a fotografií r. 2001 – 2009
Jitka Krásová www.krasova.com
Děkuji za všechno milí chlupáči. S láskou, Jitka
2
OBSAH MIKEŠ
strana 3
JÁ SE CHCI BAVIT
strana 4
KTERAK ČERNÝ BALÍK Z VENKOVA UVIDĚL VELKOMĚSTO
strana 5
MOUROVANÉ TRDLO
strana 6
KNOKAUTOVANÝ VÁNOČNÍ STROMEČEK
strana 7
BACHA SKÁČE NA LIDI A TRHÁ JE NA KUSY!!!
strana 8
VYKOPÁVKA PRO ORSU
strana 9
KOČKA KASKADÉR
strana 10
KOČKA OUT
strana 11
JAK JSME NAŠLI PEJSKA
strana 12
TA JE KRÁSNÁ!
strana 13
3 Mikeš (r. 2001) Nadšený a na sebe náležitě pyšný kocourek Mikeš přinesl domů v tlamě živou myš. Stalo se to ráno, kdy byl doma jen můj manžel. Po výkřiku "okamžitě s ní mazej zase ven!!" kocour utekl i s myší do ložnice a schoval se pod postel. Rozzuřená hlava rodiny se rozhodla lovce vyhnat z pod postele a vzpomněla si, že Mikeš se příšerně bojí vysavače. I dotáhla stroj do ložnice a spustila ho – starý vysavač zaskučel, začoudilo se z něj a navždy zmlkl. Vyděšený kocour prchl pryč a myš nechal pod postelí. Následná hloubková kontrola vysavače prokázala, že naše dítě se někdy před časem pokoušelo vyluxovat rozlitou koka kolu, a to mělo za následek totální betonové spečení obsahu vnitřního pytlíku se sajrajtem, motor nezvládl tah vzduchu a shořel. No a myška? Mého muže tato situace notně vykolejila, protože on nepatří mezi lidi kteří touží s volně žijící myší doma bydlet a tak se myška nastěhovala i do jeho snů a hbitě se změnila v malou noční můru. Naštěstí to netrvalo dlouho: o dva dny později večer Mikeš zalehl v kuchyni u sporáku v typické poloze kočičího lovce a proměnil se v černou chlupatou sochu jen občas pohybující uchem. Usoudili jsme, že nejlepší bude nechat ho celou noc zavřeného v kuchyni a ať si tu myšku vyšťourá. Inu vyšťoural. Můj muž, který vstával dřív než já, měl ranní vstup do kuchyně vylepšený o zbytky myších nožiček, vnitřností a tkání. Mikeš se brzy na to ztratil při toulání a nikdy se nevrátil. Vysavač jsme zakoupili nový a je zatím funkční... zatím.
4 JÁ SE CHCI BAVIT (r. 2001) To byla ale horká červencová sobota, vařili se všichni, kdo v sobotu navštívili výstavu psů v Brně a vařili jsme se i my, likvidujíce příděl narostlé trávy na plochách našeho kynologického cvičiště. Pejskové se tentokrát museli trochu uskrovnit, neužili si tolik výcviku a zábavy jako obvykle, koneckonců v tom vedru jim bylo ve stínu lépe (na rozdíl od nás). Sedmiměsíční fenka Orsa byla venku odpoledne jen hodinu a kromě hraní a výcviku si užívala také obecného zájmu o svou chlupatou psí osobnost a bavila se s každým, kdo byl momentálně po ruce. Hodně po osmé večer bylo po všem a tak byla vypuštěna z odkládacího kotce. Proběhla se, potahala o míček a pak byla volána k nástupu do auta. Utekla na louku, stála opodál a v očích jí svítilo: „nikam nejedu, já se chci bavit!“ Volám na ní: "Pojď Orso, pojedeme, ještě budeš lítat doma po zahradě, stejně musím zalévat, a je moc pozdě, doma to schytáme, kde jsme tak dlouho... a máš tam dobrou večeři..." Marně. Jindy poslušné štěně si zkrátka postavilo hlavu: „nejedu a basta fidli“. Napadlo mě: no počkej uličnice, uvidíš, já tě vytrestám, nasednu do auta bez tebe a pojedu kus po cestě, abys viděla, že ti taky mohu zmizet. A až mě uvidíš jak ti odjíždím, budeš mít strach že tě opouštím a příště, až si tě zavolám, podobné lumpárničky už dělat nebudeš. Kdepak! Simulované drama o hnusném majiteli, který opouští svého milujícího psa se změnilo ve frašku: Orsa s nadšením přijala novou skvělou hru, kterou jí panička vymyslela, a tryskem pádila za autem. Po 40 metrech jsem zastavila, otevřela zadní dveře a zavolala obvyklý povel. Zastavila se asi 5 metrů ode mne, po zavolání si sedla, růžový jazyk vyplazený a nad ním svítil pár veselých hnědých očí s výmluvným pohledem. Ucítila jsem nevoli: „dobrá tedy, jak chceš“. Běžela za autem dalších 100 metrů až k výjezdu na silnici, kde jsem musela zastavit. Zde legrace končila, kolem projíždějící auta už znamenala nebezpečí. Vystoupila jsem z auta a nevěřícně pozorovala fenku, jak sedí opodál a civí na mě a vyčkává, jak se ta bezvadná hra bude vyvíjet dál. Byla všechno, jen ne vystrašená a opuštěná. „Určitě mě zbyly nějaké piškoty a to saranče má pořád hlad“, blesklo mi hlavou. Piškoty zafungovaly: přiběhla zlákána lahodným šustěním pytlíku a po připnutí na vodítko bez odporu naskočila do auta. Při zavírání dveří jsem na okamžik zachytila její významný pohled: „Hele to se ti vážně povedlo, příště si to určitě zopakujeme, protože JÁ SE CHCI BAVIT!“
5
KTERAK ČERNÝ BALÍK Z VENKOVA UVIDĚL VELKOMĚSTO (r. 2002) Nesmějte se mi prosím, že jsem vyvalená. Jsem jen venkovský balík a z hluku velkoměsta a kupy lidí jsem pěkně paf... Vlastně za to všechno může můj psí člověk: tam kde bydlím, jsou jen domečky a zahrádky a nedaleko obora Hvězda a na druhou stranu u letiště jen pole, tady jsem vyrostla a chodím všude na denní vycházky - pravda, jezdí tu místy spousta aut, a to mi nevadí, navíc odmalinka jezdím autem na kynologické cvičiště a tam jsem jako doma. Ostatně můj psí člověk zná mou potřebu lítat a běhat a když dojdeme na místo, kde to jde, taky pilně lítám a běhám. Doteď jsem si ovšem myslela, že plemeno „lidé" se vyskytuje v omezeném množství několika desítek a více kousků a že není nikterak přemnožené, ale ukázalo se, že se setsakra pletu! Můj psí člověk vzal jako vždy vodítko, k tomu kupodivu přidal košík a šlo se ven. Po obvyklém vylítání se v oboře jsme spolu dorazily na místo, kde řinčí a cinkají takové veliké divné věci, má to většinou červenobílou barvu, nahoře nad tím něco čouhá a to co čouhá končí v takových divných drátech. Tyto veliké věci mají otvory, do kterých ostatní lidé lezou. Obvykle projdeme kolem, ale dnes to bylo jinak - na mém čeníšku přistál košík a vlezly jsme tam taky. Byla jsem vykulená: překvapil mě ten počet lidí na tak malém prostoru, a když to zastavilo, pořád jen nastupovali a vystupovali a později jich kolem nás bylo tolik, že jsem měla sotva kde sedět, mačkali se na mě a bylo tam pěkné vedro. Ještě že na mě můj člověk laskavě mluvil (ale i peskoval mě ať si sednu a nestrkám čumák kam nemám) a že u nás seděla hodná stará paní a ta mě párkrát pohladila po hlavě, zkrátka poznala jsem, že lidé i když slisovaní zde jsou stejní jako lidé, které jsem doposud potkala. Další překvapení mě čekalo, když se otevřely dveře a seběhly jsme po schodech. Všude dlažba, ani chlup trávy, kupa lidí, obvyklý smrad z aut, obrovské budovy (můj psí člověk ševelil cosi o tom, že vystupujeme u Národního divadla), a jak se ukázalo, všude jsme potkávaly psy (všichni byli na vodítku) - to potkávání bylo pro mne radostné, každý pes je přece automaticky kámoš a parťák na hraní, že ano? Po proputování přes několik ulic se můj psí člověk zastavil a povídal si tu s několika lidmi, kteří se o mě zajímali, ale já jsem je neznala a tak jsem na rozdíl od mého psího člověka nejevila pražádné nadšení - naštěstí se ukázalo, že můj psí člověk myslel i na to, že se mohu nudit a vzal sebou můj míček na špagátu... tím se celá ta akce se prostě dala vydržet a zpáteční cesta k nám do Balíkova byla ve znamení vcelku prázdné tramvaje... zážitek to byl veliký a určitě se mi o tom bude zdát. Ve snech uvidím věci které jsem nikdy neviděla, hlavně velké řinčící červenobílé věci s otvory, slisované lidi a také pachy, které jsem nikdy předtím necítila.
6 MOUROVANÉ TRDLO (r. 2003)
Mourované trdlo je kočička Čita, malý nalezenec ze září roku 2002. Máme jí zavřenou stále v bytě (oba psi jsou na zahradě) a ona velmi často sedí za některým z oken a dívá se ven, zvědavost sama a plná touhy po kočičím dobrodružství. Ale popořadě: naši psi nemají rádi kočky, resp. starý pes je nemá rád, Orsa se kámoší se vším živým, jenže svým typickým projevem chování připomínající temperamentní buldozer každou kočku k smrti vyděsí. Právě i z toho důvodu byla Čita - úmyslně říkám byla - zavřená s námi doma a nesměla ven. S jarem přišlo očkování a následně kastrace. Kočičí pako si samo demontovalo štichy z břicha a začalo provádět ty samé lumpárny co dřív: lezení po výškách skříní, trhání prostěradla v ložnici, útoky na kytky, tahání hlíny z květináčů. Obzvláště hlína má pro našeho miláčka neobyčejnou přitažlivost: vykutá si z květníku hrudku velikosti asi tak třešně, vezme ji do tlamy a poponáší ji (stejným způsobem si přemísťuje hračky, nejčastěji papírové kuličky a koule), rozmisťuje hlínu po sedačce, a kutálí kuličku po koberci když jí fackuje hedvábnými ťapinkami. Včera prostě přišel ten den D, kdy jsme se rozhodli otevřít všechna okna a dveře dokořán a ukončit stávající kočičí vězení (psi byli zavření, aby se kočině nemohlo nic stát). Reakce Čity na novou situaci předčila všechna naše očekávání. Prvních několik hodin tu a tam opatrně vykukovala ze vchodových dveří, aby viděla ten velký svět z nového pohledu, ale při sebemenším pohybu někoho z nás nebo pohybu a zvuku tam venku zděšeně prchala do útrob bytu a schovávala se v nejtemnějších koutech. V jejím výrazu jsme četli stopy děsu z toho, že by nás a svůj bezpečný domov měla opustit. Postupně se trochu uklidnila, dokonce se i vydala kousek přes práh, ale stačilo málo a utíkala zase domů. Pokud jde o mě, moje výčitky svědomí skončily. Mourovanému trdlu byla nabídnuta volnost a jak s ní naloží je teď jen na něm. Zatím je z té čerstvě nabyté svobody popletená a neví co s ní, bojí se neznámého světa venku. Mě nezbývá než doufat že to nebude trvat dlouho, chci si konečně koupit nová prostěradla a sundat kytky ze skříní, a vážně se těším na to, až si kotě svou nadbytečnou hrací energii vyškrtá někde na zahradě. Ale tu nedávno rozbitou obří číši s datem svatby, kterou ručně foukali a leptali ve sklárnách v Poděbradech v roce 1984, Čitě hned tak neodpustím.
7 KNOKAUTOVANÝ VÁNOČNÍ STROMEČEK (vánoce 2003) Čita je naše hravá 1,5roční kočička, zřejmě kříženec plemene Mainská mývalí kočka. KO symbolu vánoc se odehrálo v neděli brzy ráno a to v době, kdy nebývám zcela při vědomí, takže pohromu zažil manžel a později i popsal. Čita je náramný lump a hodně si hraje. Pod stromeček dostala plyšovou samovrtící se myšku a pro radost jsme ji na koberec naházeli vánoční papíry z dárků a dárkové příslušenství v podobě mašliček a různých ozdob. Uličnice proto vydržela spokojeně řádit a po koberci nám občas jezdil vánoční papír, z pod kterého tu a tam koukal huňatý ocas a z druhé strany občas nějaké to rozdováděné oko, ucho nebo dlouhá kočičí fousiska. Jenže jak to tak bývá, každá opakující se hra trochu omrzí. Nastalo postupné zkoumání vánočního stromku hedvábnými pacičkami, fackování ozdob a zavěšených čokolád. V neděli ráno manžel vstal, obdařil sebe a kočku snídaní a jsouce uprostřed vánočky uslyšel divný zvuk podobající se pádu. Vběhl do obývacího pokoje a uviděl na zemi potupně shozený symbol vánoc, kolem rozbité skleněné ozdoby. Notně vyděšená kočka zmizela a pak se hodinu schovávala. Je večer a Čita se opět začíná o tu vánoční atrakci zajímat a její oči zvídavě svítí. Stojánek stromku jsme pevně přišněrovali k nábytku nevábným špagátem. Vypadá to odporně, ale snad už vydrží stát a nepadat.
8 BACHA SKÁČE NA LIDI A TRHÁ JE NA KUSY!!! (r. 2003) "No konečně", blesklo mi hlavou, když jsem pozdě odpoledne otevřela okno, abych se ujistila, že už konečně přestalo cedit, "tak můžeme jít na velkou vycházku". Za chvilku jsme už capkaly, Orsa připnutá na vodítku a "hurá" směrem do polí pod letiště. U vjezdu do ruzyňského statku stáli u auta dva mě zcela neznámí muži a jak jsme se knim přibližovaly, dívali se na nás. Jeden byl starší s již šedivějícími vlasy. Zařadila jsem "stav bdělosti" a vzhledem k dřívějších zkušenostem jsem vyčkávala, zda proběhne jen neutrální pozorování, nebo přijdou i nevlídné poznámky, nevraživé pohledy.... když jsme se přiblížily na dosah několika metrů, oba muži se zatvářili příjemně a ten starší poznamenal: "To je ale pěknej pes!" "No ale" .... zatvářila jsem se úplně vážně a na okamžik jsem zaváhala.. "bacha, on na potkání skáče na lidi a trhá je na kusy!" Muži se zatvářili rozpačitě a tak jsem dodala: "Vy se snad nedíváte na televizi?" Muži vyprskli smíchy. "Paní!!!" vykřikl ten muž se šedivějícími vlasy "já vám něco řeknu: mě za celej můj život nekousnul jedinej pes!"
9 VYKOPÁVKA PRO ORSU (r. 2004) Před několika málo dny jsem se pustila do pitvání mnohaletého záhonu s trvalými kytkami a vykopala jsem - odhaduji asi tak desetiletou - kost. Nález kosti mě pobavil a vybavily se mi úsměvné vzpomínky na naší první fenku Airu která už 4 roky zahrabává kosti daleko od nás, v psím nebi. Aira byla fenka německého ovčáka (jak jinak), matka našeho psa Dina, zlaté a veselé to stvoření se sluníčkovou povahou. Mezi její nejoblíbenější lumpárny patřilo zahrabávání čehokoliv, o čem usoudila, že by se to mohlo později hodit. Proto v záhonech, kde jsem pěstovala nějakou tu zeleninu, jsem nacházela uschovanou potravu v podobě kusů rohlíků, kostí, ale i dalších zajímavých předmětů a to zejména tenisáky, a jednou jsem našla i dětskou pletenou čepici. Odpověď na otázku, proč si schovala i dětskou čepici na horší časy dodnes neznám - čepice nebyla našeho chlapečka, byla cizí a k nám na zahradu se dostala neznámo jak. Fakt. "Pěkná, telecí ...." proběhlo mi hlavou a kostičku jsem odložila vedle ohniště na pečení masa s tím že vzácný nález později ukážu manželovi. Jenže jsem na ní za chvíli zapomněla a tiše se jí zmocnila naše černá fenka ORSA. Tohle bylo odpoledne a manžel se večer otázal: "Co Orsa na té zahradě dělá, ona ohlodává nějakou kost"? Došlo mi co se stalo a vyběhla jsem ven. Opravdu to tak bylo: čubina nadšeně drtila v zubech tu starou kost a mě to najednou bylo jasné, pro koho Aira uschovávala všechny ty věci: PŘECE PRO ORSU! A já hloupá to nevěděla, všechno jsem to likvidovala, jen tahle jediná vykopávka tu zůstala. No jo, ale co ta pletená dětská čepice? K čemu by vlastně ORSE byla? Netuším.
10 KOČKA KASKADÉR (r. 2004) Čita, naše roční kočička, nás překvapuje čím dál tím víc. Tuto neděli večer propadla exhibicionismu a začala se předvádět kaskadérskými kousky. Manžel se švagrem seděli na zahradě a kouzlo letního večera si vylepšovali panáčkem dobrého moku a já seděla u počítadla a zírala na monitor. Najednou se ozvalo volání: "Jitko pojď ven, pojď se na něco podívat, to jsi ještě neviděla!" Šla jsem a musím potvrdit že neviděla. Kočka spokojeně lítala po střeše, šplhala po taškách až na hřeben, sama sebe zastrkávala do komína, exhibici vylepšovala elegantní chůzí přímo po hřebenu střechy a chvílemi se spokojeně rozhlížela po podvečerní ruzyňské krajině. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na film Postřižiny, kdy pan správce s hrůzou sleduje svojí nezbednou ženu a švagra na vysokém požárním komínu a na konci se mu neudělá dobře a zvrací. Mě se od žaludku udělalo nevolno jen zlehka - čím jsem starší, tím víc se život snažím brát tak jak přichází. Ještě chvíli jsem ty její kejkle pozorovala, a pak s konstatováním "doufám že si moc nenabiješ potvoro jedna" jsem se vrátila domů. Později jsem se dozvěděla, že po šťastném návratu na zem zakončila vystoupení rychlostním výstupem na pět metrů vysokou višni u boxů našich ovčáků Orsy a Dina a to za účelem polapit nějaké přidrzlé černé kosáky, kteří bez jejího souhlasu večeřeli na přezrálých a nesklizených višních. Můj muž později večer to zhodnotil slovy: "My jsme tam seděli a ona se před námi docela normálně předváděla!!!" "Není divu " napadlo mě v duchu " vždyť byla středem pozornosti!"
11 KOČKA OUT (r. 2005) Pohyb v naší zvířecí rodince okolo osmé večer je ve znamení výměny psů a kočky: ORSA a DINO jsou s večeří zavřeni do boxů, ČITA je vypuštěna k večernímu poletování. Od vstupních dveří se každý večer ozývá zvukový signál: „Kočka OUT“! Jestli sledujete osudy našeho kočičího nalezence ČITY od začátku, pak víte, že s naší kočičkou je legrace - byla, jest a bude, kočce budou v létě již tři roky a z "kočičákovin" zřejmě už nikdy nevyroste. V praxi vypadá její nekončící puberta následovně: u nás doma ráno vstanete a pokud něco v prvních minutách vidíte a vnímáte, pak zjistíte, že se Vám pod nohama motá huňatá mourovatá koule - no motá není až ten správný výraz - ona si sama pomňoukává (dá-li se tomu zvuku co vyluzuje tak říkat) a lítá po bytě sem a tam jako šílená. Jestli jste někdy viděli motorku na kolmé stěně v kouli, tak tohle ona dělá podobně: navzdory fyzikálním zákonům běhá (o devadesát stupňů otočená, to jest ve vodorovné poloze) po naší pohovce patřící k sedací soupravě, vzácně dokonce i po zdi v předsíni. "Pomňoukávání" je občas nahrazeno povrkáváním. Pokud ráno zamíříte do koupelny a začnete se mýt, přiletí odněkud mouratá koule a jediným obrovským skokem se vrhne do litinové vany bez vody a hlučně cirkulujíce si začne honit svůj ocas. Za příčkou naštěstí bydlí náš švagr, protože být tam bytem nějaký cizí člověk, určitě si bude stěžovat, proč že se od nás brzy po ránu ozývají ty strašné dunivé rány a zda bychom nemohli být poněkud ohleduplnější. V nejbujnější fantazii si totiž nedokážu představit, jak bych cizímu člověkovi dokázala původ hluku vysvětlit. Každopádně, ty chlupy co z ocasu lítají, ty zůstávají na naší straně příčky a v naší vaně. Uprostřed noci, kdy se kočičímu broučkovi občas nechce spinkat, přicházejí na řadu hračky. V poslední době jsou nejmilovanějšími objekty korkové špunty od vína a nástřel dveří a nábytku korkovým špuntem je zvukově natolik iritující, že můj muž dlouho nevydrží, načuřeně vyskočí z postele a munici nekompromisně zabaví. Večer pak následuje návrat asi po hodině domů kdy ČITA si nás přijde zkontrolovat, zda sme všichni doma, jestli mistička s krmením je na svém místě, případně se před druhou částí večerního programu posílí, aby nepadla vyčerpáním z hladu. Ona totiž neustále něco jí, asi tak jednou za půl hodiny až hodinu. Musím podotknout že není obézní, při svém temperamentu stihne všechnu energii hravě spotřebovat. Někdy padne jedenáctá večer a kočička je "OUT" natolik že se nevrací domů. Náš předcházející nalezenec černý kocourek Mikeš se ztratil a já proto pravidelně propadám vzrůstajícímu strachu: "Kde ta kočka je?" Nakonec se vždy vrátí a po svém vrkavě nebo pomňoukávajíce sděluje, jaký že to byl báječný vzrušující výlet zakončený brilantním seskokem ze střechy našeho domu (to vím i bez ní, tu ránu opravdu nešlo přeslechnout). Nakonec pak hladím blaženě hrbící se hřbet vrnící kočky a jsem šťastná, že pro dnešek je všemu kočičímu toulání konec, a jdeme spát.
12 JAK JSME NAŠLI PEJSKA (vánoce 2009) Tento vánoční příběh se opravdu stal a skončil šťastně. Ale od začátku…. S našimi dětmi (synem a skorosnachou) jsme si já a můj manžel domluvili odpolední vánoční vycházku s pejsky. Vzhledem k větru a blátu, které se udělalo při dnešním oteplení, zvolili jsme relativně nejsušší a před větrem chráněnou trasu. Došli jsme až na otočku, kde u plotu do objektu výzkumného ústavu začali psi dorážet na cosi za plotem. K našemu překvapení ležel za plotem malý pejsek připomínající jezevčíka, stočený do klubíčka, třásl se zimou jako osika a nereagoval. Službu konající městský policajt se s námi po telefonu nechtěl o ničem bavit a hbitě nás přepojil na odchytovou službu. Odchytový muž když uslyšel, že zvíře se nachází za plotem na soukromém pozemku, oznámil že na soukromý pozemek vkročit nesmí a že lituje, že psa odchytávat nebude. No to je „výborné“, co teď? Bylo jasné, že když tam toho psího zoufalce necháme a nepomůžeme mu tak že zemře. Já a skorosnacha jsme uvolnily chatrné zadrátování plotu a vlezly dovnitř. Sedla jsem si na zem na dosah ruky, začala jsem na pejska tiše mluvit a sundala svojí fleecovou vestu. Drkotající pejsek mě sledoval kalným pohledem a tvářil se dost nepříjemně, chvílemi na mě tiše vrčel. Po několika minutách, kdy jsem na něj mluvila se nechal přikrýt teplou vestou a hned chvilku na to se sám zvednul a přitisknul se ke mě. Sundala jsem si i bundu a toho malého zmrzlíka do ní zabalila. Nechal se už hladit po hlavě a byl vděčný, že už mu není ta strašná zima. Ostatní členové záchranné mise mezitím drželi naše hafany a můj muž sehnal vrátného objektu. Na pokus zvednutí do mojí náruče pejsek reagoval kousáním, přece jen měl strach a bránil se. Nakonec jsme bezradně nadzvedli plot a chlupáč ochotně prolezl za námi ven. Neměl obojek, takže provizorně upoután na jedno z našich vodítek tu půlhodinku s námi capal ochotně až domů. Zvláštní bylo pozorovat, jak s obnoveným krevním oběhem ožil a začal vypadat normálně. Doma se pak zamiloval do skorosnachy a kdyby mohl, držel by se jí pacinkami okolo krku jako malé dítě. Nešťastníka jsme naložili do auta a poprvé v životě začali hledat pražský trojský útulek. Šofér se s pomocí satelitní navigace popral s dosud neznámými uličkami našeho hlavního města a dovezl náš záchranný tým až k útulku. V cíli se naštěstí ukázalo, že pejsek je nejen očipován, ale že ho od štědrovečerní noci nešťastní majitelé hledají. Pak to šlo ráz naráz. Telefonát, domluva kam máme dojet (nebylo to daleko od našeho domova) a za půl hodiny jsme zastavili před bydlištěm ztracence asi 4 kilometry vzdušnou čarou od místa kde jsme prcka našli. Těžko říct, kdo měl větší radost – jestli majitelka, která se velmi trápila a starostmi o pejska celou noc nespala, nebo ten malý chlupatý tulák. Jisté je to, že ta jejich radost byla tou nejhezčí odměnou a všichni jsme byli moc rádi, že vánoční příběh o nalezeném pejskovi měl šťastný konec. Mějte vždy hezké vánoce a pejsci, netoulejte se.
13
TA JE KRÁSNÁ! Podívala jsem se po té drobné paní, která řekla tato slova dívajíce se na Orsu - stála před vchodem do domu a usmívala se na nás. Ne příliš často si s neznámými lidmi povídám o své fence, ale v tom úsměvu bylo cosi, co mě přimělo zastavit se a nejít dál. "Mohu si ji pohladit?" pokračovala paní a za okamžik se už konalo obvyklé šmajchlování se a vrtění se ocasem... "víte, přesně takovou jsme měli, jmenovala se Lucinka a byla s námi 13 let" vyprávěla paní dál, a povídala o Lucince, jaká byla a že to byl nejlepší pes na světě, co dělala a co prováděla za lumpárny. Oči té drobné paní svítily a obličej jí zářil, když držela mojí Orsu láskyplně v objetí kolem krku. Přiznám se, že jsem chvílemi moc neposlouchala a věnovala jsem se více pozorování té paní, která nadšeně a láskyplně muckala tu mou treperendu a v obličeji jí kvetly šťastné vzpomínky na její fenku - nepřestávala vyprávět a ocitla se někde v minulosti, protože její mrtvá fenka opět ožila a jí se na malý okamžik vrátil kus života, ve kterém byla šťastná. "Už vás opravdu nechci zdržovat, běžte už" pravila posléze a vyslala ke mě další zářící úsměv. Rozloučila jsem se. Nemohla jsem jí říct, že mám za sebou nepříliš povedený den a že jsem při setkání s ní prožila něco zvláštního: potkala jsem někoho, kdo v mojí fence uviděl svou obživlou milovanou Lucinku a byl po malou chvilku velmi šťastný. Nemohla jsem jí prozradit, jak často zapomínám, že moje skutečné psí štěstí je nadosah a že jsem hloupá, když si to tak málo uvědomuji.
A taky dost možná, že jsem v ten moment uviděla sama sebe o dvacet třicet let později: budu láskyplně objímat nějakého černého ovčouna kolem krku a budu vzpomínat na mojí Orsu. Budu s láskou vzpomínat na současnost.
14
A na konec:
ORSA zestárla a bojuje s neduhy stáří, je jí 10 let a sedm měsíců. ČITĚ bude za měsíc 9 let, a pořád si hraje.
V Praze 21.července 2011 Jitka Krásová
