Ch.A.S.A. Fusion music, neboli v Československu známý termín jazz rock v jihomoravské metropoli kupodivu nenašel tak úrodnou půdu jako v Praze. Samozřejmě i zde byly tendence vytvořit vlastní variantu této fúzující, většinou instrumentální hudby. Například z renomovaného Orchestru Gustava Broma se občas oddělovalo menší sdružení vedené kytaristou Igorem Vavrdou a prezentovalo svou formu fusion music, z pohledu úhlu rockerů jazz rock nějaký čas prezentovala skupina Nucleus, ale za skutečné reprezentanty daného žánru lze považovat skupinu Ch.A.S.A. Její předobraz bychom mohli částečně vystopovat ve skupině bizarního názvu: Šuchra-Luf Band, kterou tvořili Antonín Stříž (tehdy ještě elektrická kytara), Ivo Albrecht: baskytara (studující fakulty elektrotechniky) a Miroslav „Kyseláč“ Veselý: bicí nástroje. Skupina kladla důraz na expresivní pojetí vlastních skladeb a působila v letech 1970 až 1971. Vystupovala v Medlánkách, na Lesné (klub Horizont), v Panton Clubu (Rooseveltova) a na známé Šelepce. Po odchodu „Kyseláče“ se Stříž dva roky „přeškoloval“ na bicí nástroje a na obzoru se zvolna rodilo nové hudební společenství. Skupina vznikla na počátku r. 1973, kdy byly v Československu velmi ztížené podmínky pro zakládání nových rockových skupin, natož skupin experimentujících s různými hudebními formami. Jejich zkušebnou byl jazzový klub pod Domem umění na Malinovského náměstí. Poté se kapela přemístila na severní brněnskou periférii do Řečkovic na zahradu rodinného domku bubeníka, do bývalé prádelny. Název skupiny (Ch.A.S.A.) v jednotlivých písmenech představoval příjmení členů kapely, která začala hrát v obsazení: Pavel Chmelař (barytonsaxofon, sopránsaxofon, příčná flétna, pikola), Ivo Albrecht (baskytara), Antonín Stříž (bicí nástroje) a Jiří Adam (elektrická kytara). Ke skupině se poté připojil ještě Ivan Havlíček (percussion). Díky své manuální zručnosti a vynalézavosti si brzy vyrobil baterii percussion – šokoval zejména velkým bubnem. Byl to skutečný odpadkový koš, který osobně zcizil u vchodu do Fakultní nemocnice u svaté Anny na Pekařské. Tenhle koš (obložený mahagonem, nazdobený chromem) přitáhl i do pražské Lucerny. Nachomýtl se k tomu známý jazzový bubeník Josef Vejvoda. Havlíček tehdy tvrdil, že ten koš se jmenuje „trongo longo“. Všichni, včetně hráče na percussion od Karla Gotta, jímž byl Jiří Tomek (působící v různých obdobích v Jazz Q, Bohemia, Pražský výběr…) tomu uvěřili, jediný opilý Vejvoda se probral z mrákot a poznal to. Členové kapely byli většinou studenti vysokých škol a jejich intelektuální cítění tíhlo k jazzu – zejména k té variantě, kterou kolem r. 1970 prezentoval legendární jazzman Miles Davis či McCoy Tyner. V klubu na Šelepce kapela objevila zpěvačku s kytarou Mirku Křivánkovou (dříve členku skupiny Premier), která zajímavě používala náročný jazzový scat a navíc v nevídaném rozsahu čtyř oktáv. Její hlas se stal nedílnou součástí jejich osobitého soundu. Jazzových zpěvaček u nás nebylo mnoho a tím víc na sebe Ch.A.S.A. poutala pozornost. Křivánková důsledně ctila jazzovou formu a improvizaci a v jejím projevu, částečně inspirovaném polskou zpěvačkou Urszula Dudziak a brazilskou zpěvačkou usazenou v Kalifornii – Florou
Purim, znamenala výrazné odlišení od standardního pěveckého projevu, kdy hlas jako vokální nástroj mnohdy přebíral i úlohu „hudebního“ nástroje. Tím, že Křivánková nezpívala textované písně, se skupina vyhnula zkoumání textového pojetí samozvanými kulturtrégry při hudebních přehrávkách, kteří hledali dvojsmyslná skrytá sdělení a rozhodovali o vhodnosti či nevhodnosti zpívaného textu. Od počátku panoval v řadách skupiny velký entuziasmus a kapela vykazovala při zkouškách velkou preciznost, což také přineslo svoje ovoce. Hodně jim pomáhal známý brněnský houslista, jazzový propagátor a organizátor Jan Beránek, který se stal přítelem a rádcem skupiny. Jako poděkování Janu Beránkovi vznikla skladba Beránka viděti. Celkem pochopitelně Ch.A.S.A. přebírala zahraniční jazzový materiál, ale velmi brzy se v jejich členské základně začaly profilovat skladatelské talenty. Zejména baskytarista Ivo Albrecht a kytarista Jiří Adam. Aranžmá skladeb ale bylo věcí kolektivu. První koncert odehrála skupina jako živá hudební vložka na diskotéce v Semilassu 14. září 1974. Pikantní na něm bylo to, že jim těsně před vystoupením, kdy hudebníci odešli na večeři, někdo z uzamčeného sálu ukradl kytarový zesilovač Regent. Nejprve koncertovali v Brně a blízkém okolí, ale posléze se 8. listopadu 1974 objevují v Českém Těšíně na II. jazzovém festivalu. 10. ledna 1975 na známých Slánských jazzových dnech. Pavel Chmelař tehdy omylem zahrál sólo na flétnu místo do mikrofonu pro místní ozvučení do mikrofonu rozhlasákům, kteří vše nahrávali. Proto celou nahrávku tehdy vyhodili. Na pozdním jam session Ivan Havlíček zde hrál čtyřručně na vibrafon s MUDr. Janem Hammerem st., manželem jazzové zpěvačky Vlasty Průchové a otcem slavného hráče na synthesizery Jana Hammera, který po emigraci udělal v USA velkou kariéru. Jejich věhlas mezi náročnějším publikem začal stoupat, ale vzbuzovali pozornost i v muzikantském prostředí. Pravděpodobně největšího úspěchu dosáhli na Pražských jazzových dnech, 30. března 1975 v pražské Lucerně. Zvláštní pozornost vzbudila skladba Chasablanca, která se nakonec dostala na album Jazzrocková dílna 1, vydané Pantonem. Tuto skladbu Ch.A.S.A. nahrála naživo i do televizního vysílání pořadu Písničky pod rentgenem. Po úspěchu kapely v Lucerně se pražský rozhlas obrátil na brněnské rozhlasové studio a vyžádal si na nich nějaké nahrávky CH.A.S.Y. Došlo k trapnému přiznání, že skupina dosud v brněnském rozhlasu na Beethovenově ulici nic nenahrála. Na pražský nátlak tedy rozhlasový režisér urychleně přijel do klubu Horizont na Lesné a 27. května 1975 zde režisér Oldřich Blaha a zvukař Ing. Jindřich Michalík natočili záznam z živého hraní, který byl odvysílán 23. srpna 1975 na stanici Vltava. Dramaturg Max Wittmann navzdory úspěšnosti Chasy na festivalech a i v Praze se stavěl k jejich hudbě značně skepticky a nijak se nesnažil mladé progresivní jazzmany podpořit, což skupině mediálně neprospělo… Ostatně podobně hovoří o Wittmannovi i jiní členové tehdejších skupin, které mají stejné zkušenosti. 21. června 1975 jela kapela hrát koncert do Valu u Dobrušky ve východních Čechách. Měli namále. Staré skříňové dodávce během jízdy upadlo zadní kolo. Naštěstí se to stalo na rovině.
Smůla se jich ale držela v ten den dál – večer na festivalovém pódiu jim vyhořel basový zesilovač Tesla, tzv. „placka čtyřicítka“. Nepříjemnou skutečností byl na podzim r. 1975 odchod dvou členů skupiny na vojnu, což Chasu zdecimovalo, ale protože mezi nimi vládla nejen muzikantská, ale i kamarádská soudržnost, domluvili se, že se po nedobrovolné přestávce po vojenské službě opět sejdou a budou pokračovat tam, kde skončili. Bohužel byl ale vývoj věcí jiný. Poté, co Pavel Chmelař opustil z osobních důvodů Brno, tak kytarista Jiří Adam naznal, že nemá cenu dál pokračovat a oznámil, že nadále bude hrát jazz s kytaristou Milanem Kašubou. Po roční odmlce se však Ch.A.S.A. dala znovu dohromady a vrátila se ke koncertování s pozměněnou sestavou. O tom, že členové kapely byli recesisté a měli smysl pro poněkud bizarní humor, svědčí koncert ze 17. června 1977 ve Vysokoškolském klubu. Na začátku koncertu vylezl před oponu náš kamarád Oldřich Sigmund zvaný Sigi (zvukař z divadla bratří Mrštíků) oděný v černém trochu těsném obleku ještě z tanečních a s ruksakem na zádech a v záři jednoho bodového reflektoru si na přichystaném rozpáleném vařiči usmažil vajíčka. Nejprve z ruksaku vytáhl pánvičku, dal na ni vařečkou trochu sádla ze sklenice, a když začal omastek prskat a lehce dýmit, tak si nasadil plynovou masku s houpajícím filtrem na gumovém chobotu. Je neuvěřitelné, že ve ztichlém, tmavém sále nikdo nemluvil a nijak nerušil Sigiho vaření. V naprostém tichu bylo slyšet jen prskající omastek. Všichni napjatě sledovali jeho počínaní, které trvalo několik minut, a čekali, jak se to vyvine. S velkým zájmem se přišel podívat až k podiu dokonce i klubový požárník. Asi se mu zdálo, že se něco připaluje a byl připraven zasáhnout. Pak Sigi na pánvičku rozbil dvě vajíčka, párkrát je zamíchal a přesnídávka byla hotova. Současně se už začínali ozývat zvuky nástrojů zpoza opony, která se pomalu roztahovala, a posluchači v přeplněném sále mohli v šeru rozeznávat siluety muzikantů ležících na podiu. Muzikanti se postupně probouzeli, vytahovali si svačiny, různé chleby v ubrousku apod., klidně pojídali, ale zároveň začínali hrát, zpočátku jen zvukomalebně, aby navodili atmosféru Lesního ticha. Tak se totiž jmenovala skladba, kterou upravili jen pro tuto příležitost. Během lesní atmosféry Sigi vedle hrajících muzikantů v klidu svačil svá míchaná vajíčka s chlebem. A postupně začínalo vystoupení kapely gradovat. V jiné skladbě si Sigi přinesl s sebou notový stojan i s velkou slohou plnou not. V jedné ruce držel triangl a ve druhé kovovou paličku a čekal, až přijde jeho chvíle. Vedle něho postával další z fanoušků kapely Jaroslav Kravka (tehdy kmenový spolupracovník hudebního časopisu Melodie), který mu během celé skladby soustředěně obracel noty. Oba dva v černých oblecích. Sigi pozorně sledoval noty, ale stále nic nehrál. Až asi sedmiminutová skladba skončila, tak po závěrečné koruně jednou cinknul na triangl. V potlesku se jako jediný mnohokráte klaněl. Na začátku i na konci Valendinovy skladby „Bryndzové halušky“ zase zahrál baskytarista Ivo Albrecht na fujaru společně s Pavlem Chmelařem, který cifroval na flétnu. Další neotřelou recesí bylo představení tzv. bublifukové sekce. Asi 5 kamarádů zasedlo na pódiu vedle sebe a během hraní vyfukovali z bublifuků spousty bublin. V jedné skladbě s arabskými motivy
vystoupil kamarád skupiny Jindřich Kopecký oděn jen v kusu látky kolem beder. Na hlavě měl turban s falešným diamantem a papouščím pérem a předváděl fakírské kousky. Při produkci se nakonec tak odvázal, že si dal nohy za hlavu a kymáceje se po rukou chodil a poskakoval po kraji pódia. Najednou ztratil rovnováhu a spadnul z pódia před diváky do hlediště. Po přestávce zase Antonín Stříž přišel hrát své sólo na bicí nástroje oděn v bílém lékařském plášti, ale s holýma nohama. Začal zlehka poklepávat na různé bubny své bicí soupravy, přičemž na blány přikládal stetoskop jako typický doktor. Kapela ten večer zahrála dost dobře, atmosféra celé akce byla vynikající. Škoda, že z koncertu neexistuje ani fotka. Hodně fanoušků tenkrát kapele děkovalo za nevšední zážitek, ale našli se i takoví, kteří jim upřímně sdělili, že „jsou úplně blbí“. Z toho však nakonec usoudili, že to byla opravdu velmi zdařilá akce. Některé nápady ovšem zůstaly nezrealizovány… Kupříkladu Tonda Stříž navíc ještě plánoval, že své bubenické sólo zakončí přeříznutím několika polínek na cirkulárce. Škoda, že jeho otec mu zakázal převézt cirkulárku do sálu Vysokoškolského klubu, jelikož se bál, že by mu mohla uříznout prsty. Při nahrávce ve Vinárně u Jakuba 12. července 1977 za přítomnosti spřízněných duší v ní působili Mirka Křivánková (zpěv), Ivo Albrecht (baskytara), Zdeněk Blažek (druhá baskytara), Stanislav Valendin (varhany) a Antonín Stříž (bicí nástroje). Za památné lze označit vystoupení Chasy v televizním Studiu M v Brně U netopýra (nynější Fléda) 21. února 1978. Kapela opět prošla personálním třeskem a v jejich řadách se vedle Albrechta a Křivánkové objevili staronoví členové Pavel Chmelař (sopránsaxofon, barytonsaxofon a flétna) a Ivan Havlíček (percussion). Nově Miroslav Veselý (elektrické piano, klavír), všestranný a univerzální Miloš Kupka (elektrická kytara) a konečně universálně působící hráč na percussion Richard Lašek, známý z mnoha působností ve folku a rocku na brněnské hudební scéně. Pohostinsky si s nimi zahrál i výtečný jazzman Bromova big-bandu Josef Audes na barytonsaxofon. Zazněly zde skladby s originálními názvy Bryndzové halušky, Linecké řezy nebo Tunel, ale i známá skladba Herbie Hancocka Maiden Voyage. Za důležitý bylo možno označit i koncert v jazzovém klubu U tří kohoutů 16. května 1978, v němž se prolínal starší i aktuálnější repertoár kapely. Skupina Ch.A.S.A. v Brně představovala osamělou loď jazz rocku jihomoravské metropole. Kdyby přesídlila do Prahy, pravděpodobně by jejich životnost byla výrazně delší a snad by dosáhli i na natočení regulérního alba. Zůstali ale věrní Brnu. Nahrávat se měl rovněž singl pro Panton, ale z důvodu úmrtí dramaturga Ing. Jana Milloniga (otce zajímavého kytaristy, působícím v R. I. Eagles a Speakers/Junior, spolupracovníka kytaristy Otakara Olšaníka), k tomu už bohužel nedošlo. Ch.A.S.A. reprezentovala hudební styl, kterým nebylo možné se profesionálně uživit a proto po nějakém čase na konci roku 1978 zanikla. Mirka Křivánková odešla do Prahy, kde spolupracovala mj. s renomovaným jazzmanem Jiřím Stivínem, ale také s Jazz Q Martina Kratochvíla, ostatní hudebníci zvolili občanská povolání, ale někteří z nich se hudbě nadále věnovali v různých hudebních žánrech… Jejich hudba nebyla určena pro široké masy, ale spíše pro vnímavější intelektuální publikum a cenili si jí především hudebníci…
sepsal Pavel Gratias a Ivo Albrecht, 2013
