Charles Wesley. zpěvák metodismu. Martin E. Brose

Charles Wesley zpěvák metodismu Martin E. Brose

Praha 2002

Vydala Evangelická církev metodistická © pro vnitřní potřebu Praha 2002 ISBN 80-85013-51-7

Úvod

Podnes je vidět, že Charles Wesley žil ve stínu svého o čtyři a půl roku staršího bratra. V německé jazykové oblasti se sotva najde literatura o Charlesi Wesleyovi. Dosud byla přeložena jen malá část jeho význačného díla. Najdeme nanejvýš poznámku pod čarou s chybnou informací, že napsal 6 000 církevních písní. (Správné je, že napsal přes 9 000 básní převážně s duchovní tematikou, z nichž se více než 500 stalo duchovními písněmi, které se podnes zpívají.) Počátky metodismu však nepochopíme správně bez Charlese Wesleye, protože on a jeho bratr John od počátku tvořili pevný tým, který i přes značné útoky vydržel až do konce jejich života. Charles to byl, kdo podle své vlastní výpovědi dostal nadávku metodista. Prožil – dříve než jeho bratr John – o svatodušní neděli 1738 obrácení a začal mocně zvěstovat radostné poselství v malých skupinách a před velkými zástupy. Jako neúnavný cestující kazatel a citlivý pastýř pomohl tisícům lidí, aby nalezli cestu k Bohu. Na rozdíl od Johna byl šťastně ženatý. Charles to byl, kdo se po celý život ústně a písemně bránil oddělení od anglikánské církve. A byly to básně Charlese Wesleye, které se jako „zpívaná teologie“ staly charakteristickým znakem metodistického hnutí a provázely tisíce lidí od obrácení až na smrtelné lože. Charles Wesley je i dnes ještě po více než dvou stech letech fascinující postavou; jeho mimořádný život uvědomělého křesťana nám má mnoho co říci. Jistě, ne všechno to vzorné v jeho životě lze přenést do naší doby, avšak — — — —

jeho poctivé a usilovné hledání Boha jeho obětavá týmová práce s bratrem jeho neúnavné zvěstování Boží lásky jeho vroucí láska ke všem lidem (od zločince odsouzeného na smrt až po členy anglické high society)

nás mohou i po staletích inspirovat. Tento životopis chce přispět k tomu, aby bylo vneseno světlo do temnot a aby lépe vynikla mimořádná osobnost Charlese Wesleye, který jako kazatel, pastýř, otec rodiny a básník má svým životem a svým dílem poselství i pro naši moderní dobu. Martin E.Brose, Berlín



Životopisná

data 18. prosince 1707 narozen jako 18. dítě Samuela a Susanny Wesleyových v Epworthu 9. února 1709 zachráněn z hořící fary v Epworthu od dubna 1716 žákem Westminsterské školy v Londýně 13. června 1726 začíná studovat na univerzitě v Oxfordu (Christ Church) 12. října 1726 narozena Sarah Gwynneová 1729 první záznamy v deníku (Diary) založil »Svatý klub« 1730 získá akademickou hodnost »bakalář umění« a stane se učitelem (tutor) 12. března 1733 získá akademickou hodnost »magistr umění« 25. dubna 1735 otec Rev. Samuel Wesley umírá v Epworthu 21. září oxfordský biskup dr.John Potter ho ordinuje na diakona 24. září je jmenován tajemníkem pro záležitosti Indiánů v kolonii Georgia 29. září londýnský biskup dr. Edmund Gibson ho ordinuje na faráře anglikánské církve 14. října se svým bratrem Johnem, B.Inghamem a Ch.Delamottem nastupuje cestu do Georgie; cestou na něho udělají dojem modlitby a zpěvy Ochranovských 5. února 1736 přistání v Savannah březen pokračování do Frederiky, kde se ujme práce 9. březen první záznam ve veřejném deníku (Journal) 26. července nastoupení cesty zpět přes Charleston a Boston, na palubě těžce onemocní 3. prosince dorazí do Dealu v Anglii 1737 setkání s hrabětem Zinzendorfem v Londýně 1738 seznámí se s Petrem Böhlerem a dává mu od 20.února hodiny angličtiny 3. dubna vzdává se místa tajemníka v Georgii 21. května prožije o letniční neděli své »obrácení« 24. května jeho bratr John dochází živé víry 20. října první kázání spatra 1739 spolu s Johnem uveřejní sbírku „Hymns and Sacred Poems“ první shromažďovací místnost metodistů v Bristolu (New Room) 

29. května první kázání pod širým nebem 6. listopadu umírá jeho bratr Rev.Samuel Wesley jr. 1742 cestuje s Johnem prvně do severní Anglie a káže tam založen první sirotčinec a první nedělní škola 23. července umírá jeho matka Susanna 1743 první metodistická konference ve Slévárně 9. září 1747 až 20. března 1748 druhá cesta do Irska 13. srpna až 8. října druhá cesta do Irska 1749 uveřejní sbírku „Hymns and Sacred Poems“ 8. dubna ožení se se Sarah Gwynneovou 1. září stěhuje se do Bristolu (Charles Street) srpen 1752 narozen syn John Wesley 1755 na Výroční konferenci se bouřlivě hovoří o oddělení od anglikánské církve; Charles chce za každou cenu udržet jednotu 1756 končí činnost jako cestující kazatel 11. prosince 1757 narodí se syn Charles jr. (Charles a Sarah měli osm dětí, z nichž jen tři žily) 1. dubna 1759 narodí se dcera Sarah 1762 uveřejní sbírku „Short Hymns on Select Passages of the Holy Scriptures“ 24. února 1766 narodí se syn Samuel květen 1771 stěhuje se s rodinou do Londýna (Marylebone, Chesterfield Street) 1778 otevření kaple v City Road v Londýně 29. března 1778 Charles Wesley umírá 5. dubna je pohřben na hřbitově v Marylebone 22. prosince 1822 jeho žena Sarah umírá



Mapa Anglie, FSara kotska v  plamenech a Irska



v

18.

století

Fara rodiny Wesleyů v Epworthu

„Středa 9. února 1709: Farář Samuel Wesley pracoval až do půl jedenácté v noci ve své studovně. Teď vstává od psacího stolu, projde domem a zamkne dveře vedoucí ven a dveře skladištních prostor, v nichž je vymlácená pšenice a jiné obilí. Protože jeho žena Susanna je krátce před slehnutím a kromě toho nemocná, uloží se ke spánku ve vedlejší místnosti, v „čer­veném pokoji“. Samuel je tak unavený, že o něco později vůbec nezpozoruje oheň na střeše místnosti s obilím. Jeho dcera Hetty, která spí v přilehlé malé místnosti, se s úlekem probudí, když jí padají hořící kusy střechy na nohy. Utíká za otcem a vzbudí ho. „Krátce po 23. hodině jsem zaslechl, jak někdo na ulici volal »Hoří!«. Kdybych byl jako obvykle spal ve svém pokoji, byli bychom všichni zahynuli. Vyskočil jsem z postele, oblékl si košili a vestu a vyhlédl z okna. Viděl jsem odlesk plamenů, nevěděl jsem však, kde hoří. S kalhotami v ruce a jednou ponožkou na noze jsem běžel do pokoje své ženy. Chtěl jsem otevřít dveře, protože však byly na závoru, nepodařilo se mi to. Mé dvě nejstarší děti [Emilia a Sukey] byly u ní… Tu jsem si najednou uvědomil, že můj dům je v plamenech.“ 1 Otec běží k dětskému pokoji, vyrazí dveře a volá na služebnou, aby vyvedla děti. Ty nejmenší, Marta a Charles, leží u ní v  posteli, tři starší, John, Anne a Hetty, v  druhé posteli. Služebná vezme Charlese a přikáže ostatním, aby šly za ní, což ty tři starší také učiní. Samuel běží zpět ke své ženě a volá na ni, že musí utéci, neboť jde o život. Ta však nevidí vážnost situace a chce zachránit tu trošku stříbra a zlata, které mají. „Vystrčil jsem ji ze dveří a dovedl ji a obě nejstarší děti dolů. Tam jsem se zeptal obou služek, kde jsou klíče. Nevěděly, kde jsou. Běžel jsem nahoru, našel jsem je, seběhl dolů a odemkl domovní dveře do ulice. Došková střecha byla v plamenech a zřítila se. Severovýchodní vítr mi hnal oheň do tváře… Dvakrát jsem stál na schodech, vždy jsem 

se musel skrčit. Letěl jsem ke dveřím do zahrady a otevřel je. Tam byl oheň o něco slabší. Rozkázal jsem všem, aby šli za mnou, ale se mnou byly jen dvě děti a služka s jedním dítětem [Charlesem], které ještě neumělo běhat, v náručí. Všechny byly nahé. Běžel jsem s nimi ke našemu záchodu na zahradě, kde jsme byli mimo dosah plamenů… Protože žena za mnou nešla, utíkal jsem zpět do domu, abych ji hledal, nemohl jsem ji však nalézt. Služky a dvě děti [Martha a Hetty] se dostaly ven oknem, čeledín Harry rozbil okna obývacího pokoje a pomohl jim ven. V kuchyni jsem nalezl nejstarší dceru [Emilii] nahou a zeptal jsem se na matku. Nedovedla mi říci, kde je. Vyzvedl jsem ji a odnesl k ostatním do zahrady. Když jsem běžel nahoru, vyšlehly plameny ze stěny na schodišti. Měl jsem za to, že všechny mé děti jsou v bezpečí a doufal jsem, že se moje žena nějakým způsobem dostala z domu.“2 Susanna Wesleyová, která byla v  pokročilém těhotenství, však byla tak slabá, že nedokázala vyšplhat k oknu, ani dojít ke dveřím do zahrady. Třikrát se pokusí dostat vstupními dveřmi ven, pokaždé ji však plameny zaženou zpět. „Pomyslela si, že tam musí zemřít, a modlila se ke Kristu o pomoc. Dostala novou sílu, sama se zvedla a s námahou se prodrala dvou- až třímetrovou stěnou plamenů. Oheň byl tak vysoký, že jí sahal až po kolena. Kromě bot a přehozu neměla na sobě nic; přes ruku měla přehozenou spodničku. Tu si omotala kolem prsou a dostala se bezpečně do zahrady, nikdo tu však nebyl, aby jí pomohl… Když jsem zaslechl, že moje žena je zachráněna, padl jsem na zem a chválil Boha… Její rty byly černé, nemohl jsem ji poznat… Žila a mohla mluvit. Ona a všichni ostatní si mysleli, že jsem mrtvý, protože v poslední čtvrthodině neviděli ani mne, ani některé z osmi dětí. V tu chvíli se všechny pokoje a vše ostatní staly kořistí plamenů a shořely na popel, neboť oheň byl silnější než tavicí pec. John byl jediný, na koho služky ve zmatku zapomněly. Běžel k oknu vedoucímu do zahrady, postavil se na stoličku a volal o pomoc. V  zahradě se shromáždilo několik málo lidí, mezi nimi jeden, který mě měl rád. Pomohl jinému, aby se dostal k oknu. Když dítě vidělo muže v okně, bálo se a chtělo utéci do matčina pokoje. Nemohlo však otevřít dveře a běželo zase zpět. Mezitím ten muž spadl z okna na zem… Pomohli muži podruhé nahoru, ubohý Jacky [John] mu skočil do náruče a byl zachráněn. Nemohl jsem tomu věřit, dokud jsem ho dvakrát nebo třikrát nepolíbil. Potom se mne zeptala moje žena: »Jsou tvé knihy v bezpečí?« Řekl jsem jí, že pro mne mají malou cenu, když ona a všichni ostatní jsou zachráněni. Neztratili jsme nikoho, ač jsem sám jenom o vlásek unikl smrti. V přízemí bylo zachráněno trochu harampádí, kdežto nahoře nezůstal ani hadřík nebo list papíru.“ 3 Tuto zprávu poslal otec Samuel Wesley asi týden po ničivém požáru svému příteli vévodovi z Buckinghamu. Dopis začal pozoruhodnou větou: „Pán je spravedlivý a všechny jeho tresty jsou oprávněné.“ Dále mu pak sděluje, že musel své děti rozdělit mezi sousedy, 

příbuzné a přátele. Sukey a Hetty se dostaly do Londýna ke strýci Matthew Wesley­ovi, majetnému lékaři. Jiné k  panu Smithovi v  Gainsborough a k  sousedům v  Epworthu. Charles, kterému bylo třináct měsíců, samozřejmě zůstal u rodičů, kteří našli přístřeší u farníků v Epworthu. Během měsíce se tam pak narodila Kezia, poslední z devatenácti dětí, které rodina po nějaký čas říkala „dítě ohně“. Na konci dopisu stojí: „Ještě ani nevím, jak to mám sdělit svému ubohému synovi (Samuelu juniorovi); musím to však udělat, aby si nemyslel, že jsme všichni zahynuli… Doufám, že se má žena opět zotaví, že nepotratí a že mi Bůh daruje mé devatenácté dítě. Má popálené nohy, ale ty se hojí… Některé děti mají menší popáleniny, avšak žádné rány nebo zohyzdění, sám mám jenom malý puchýř na ruce.“ 4 Pro Charlesovu těhotnou matku znamenaly hrozné události té noci traumatickou zkušenost. Po pěti dnech napsala svému nejstaršímu synu Samuelovi vysloveně věcnou zprávu, skoro bez emocí, a potom celých osm měsíců nenašla sílu, aby svému „Sammymu“, kterého podle vlastních slov „milovala jako svou vlastní duši“, napsala byť jen jediný řádek. V dopise z 11. října 1709 mu píše: „I když mne nic na světě nemůže přimět, abych na Tebe zapomněla nebo nedbala na Tvé štěstí a nezajímala se o Tvou nesmrtelnou duši, byla jsem nedávným neštěstím stále ještě tak šokována, že jsem se nedokázala vzchopit, abych Ti napsala, i když nemohu říci, že jsem nikdy neměla čas… Toto velice zvláštní a podivné neštěstí, provázené tolika katastrofálními okolnostmi, vyvolalo v mé duši silný sklon k hlubokému smutku, který jsem teprve přednedávnem překonala; byla jsem nepřístupná a neschopna se radovat z jakékoli útěchy, kterou mi Bůh ve své milosti stále ještě dává.“ 5 Při veškeré vnitřní a vnější bídě po požáru bylo u rodičů chválení Boha za milostivou záchranu celé rodiny a tří služebných na prvním místě. „Všechno shořelo. Bůh buď pochválen,“ píše otec Samuel jednomu svému příteli. Toto je sedm Charlesových sourozenců, kteří roku 1709 přežili požár v Epworthu: 1. Emilia (1692 – 1771), „Emily“, které bylo při požáru sedmnáct, byla „pravou rukou matky“. V letech 1728 – 1730 byla učitelkou na základní škole v Lincolnu, od roku 1731 vedoucí vlastního malého internátu v Gainsborough. Roku 1735 se ve třiačtyřiceti letech provdala za chudého lékárníka Roberta Harpera z Epworthu a  měla nešťastné manželství. Vybrala si o jedenáct let mladšího bratra Johna za „doživotního přítele“, kterému se se vším svěřovala. Emilia byla velice vzdělaná a obzvláště milovala hudbu a poezii. Zemřela v sedmdesáti devíti letech v Londýně. 2. Susanna (1695 – 1764), „Sukey“, které při požáru bylo čtrnáct, se roku 1721 provdala za Richarda Ellisona z Epworthu. Měli spolu čtyři děti. Protože byl „vulgární a nemravný“, opustila ho a odešla do Londýna. 

3. Mary (1696 – 1734), zvaná „Molly“ nebo „Moll“, byla po úrazu v  kojeneckém věku 7tělesně postižena; při požáru jí bylo třináct. Byla drobné postavy a chatrného zdraví. Roku 1733 se šťastně provdala za otcova pomocníka Johna Whitelamba a zemřela po porodu svého prvního dítěte ve věku třiceti osmi let. 4. Mehetabel (1697 – 1750), zvaná „Hetty“ nebo „Kitty“, byla velice nadaná. Už jako osmiletá četla řecký Nový zákon. Při požáru jí bylo dvanáct. Po nešťastné lásce přísahala, že si vezme prvního, kdo se jí naskytne. Byl to William Wright (1725). Všechny děti jí zemřely při porodu nebo krátce po něm. Hetty bydlela v Londýně, stala se metodistkou a psala básně, které zveřejnila. 5. Anne (1702 – 1742?), „Nancy“, při požáru sedmiletá, byla šťastně vdaná za zeměměřiče Johna Lamberta, který byl inteligentní a sečtělý. Přestěhovala se do Londýna, potom do Hatfieldu. 6. John (1703 – 1791), zvaný „Jacky“ nebo „Jack“, byl při požáru šestiletý. Studoval v Oxfordu, roku 1725 byl ordinován na faráře anglikánské církve a získal roku 1727 akademickou hodnost Master of Arts, mistr svobodných umění. Dne 24. května 1738 prožil obrácení a spolu s bratrem Charlesem se stal zakladatelem metodismu. 7. Martha (1706 – 1791), zvaná „Matty“, „Patty“ nebo „Pat“, byla při požáru asi tříletá. V letech 1720 – 23 bydlela u svého strýce Matthewa Wesleye v Londýně a provdala se roku 1735 za mladého pomocného faráře Westleye Halla. Roku 1740 prožila obrácení a stala se metodistkou. Porodila deset dětí, které všechny zemřely v dětství. Martha byla Johnovou nejmilejší sestrou. Charles byl příliš malý, aby si později dokázal vzpomenout na tuto noc hrůzy. Přesto najdeme v jeho slavné písni, napsané krátce po obrácení, Where shall my wond´ring soul begin? [Kde moje žasnoucí duše má začít?], v první sloce citát z proroka Zacharjáše 3,2, který se k ní vztahuje: „Oharek vyrvaný z ohně“. Naproti tomu John si dokázal vzpomenout na požár a popsat své zkušenosti do podrobností. Na konci své zprávy říká: „Když mě přivedli k  otci, zvolal: »Pojďte, sousedé, poklekněme a poděkujme Bohu! Vrátil mi všech mých osm dětí. Nestrejte se o dům, jsem dosti bohatý.« Když byl druhého dne v zahradě, aby si prohlédl trosky svého domu, zvedl zbytek jedné stránky ze své polyglotní Bible, na kterém stála slova: »Vade, vende omnia quo habes; et attolle crucem, et sequere me« [Jdi, prodej všecko, co máš, vezmi kříž a následuj mne].” 6 Do Epworthu přišli rodiče roku 1697 ze South Ormsby. Malé městečko v  hrabství Lincolnshire mělo tehdy asi dva tisíce obyvatel. Říkalo se mu „hlavní brána k ostrovu Axholme“, tvořenému řekami Trent, Don a Idle. V této bažinaté a slatinné krajině se obyvatelé živili zemědělstvím, rybolovem a lovem bahenních ptáků. Záplavy řek činily půdu úrodnou, ohrožovaly však jejich domy, takže někdy museli prchnout na blízké kopce. 10

Roku 1626 udělil král Karel I. Corneliovi Vermuydenovi právo neomezeně vysoušet zemi, která pak patřila z jedné třetiny koruně, z jedné třetiny podnikateli a z jedné třetiny obyvatelům. Protože se nikdo nezeptal na jejich souhlas, obyvatelé Epworthu od té doby vzdorovali vrchnosti, jak jen mohli. Tak například zbili výběrčího daní a zapálili mu dům. Nový farář v kostele St. Andrew (pocházejícím ze 13. století) Samuel Wesley měl od samého počátku z  několika důvodů těžkou pozici v  Epworthu: Každý cizinec byl předem nevítaný; on tím spíše, že dostal farářský úřad na základě královy přízně. Svými pravidelnými návštěvami po domech7 si u farníků vynutil jistou úctu, zároveň se však svou přísností stal neoblíbeným. Jeho nepřátelé s ním nezacházeli právě v rukavičkách. V dopise z 12. září 1705 píše Samuel arcibiskupovi z Yorku, že tři jeho krávy pobodali, takže proto už nedojí žádné mléko. Kromě toho jeho psu téměř usekli jednu nohu.8 V noci, kdy vypukl požár, uvítali služebnou a jeho děti zaklením a jeho osočili: „Což nikdy neskončíte se svými triky? Už jednou jste svůj dům zničil ohněm. Nedostal jste tehdy dost, že jste to udělal znovu?“ Odpověděl jen: „Kéž vám to Bůh odpustí!“ Rodokmen Samuela Wesleye (1662 – 1735) se dá sledovat až ke Guyovi z Welswe, šlechtici z 10. století. Jeho otec John Wesley (1636 – 1678) byl farářem ve WinterbornWhitchurch v Dorsetu; jeho matka byla dcerou faráře dr. Johna Whitea, který mnoho let sloužil v Trinity Church ve stejném místě. Samuel Wesley se narodil 17. prosince 1662 v Dorsetu. Jako jeho jmenovec ve Starém zákoně byl od svých rodičů zasvěcen Bohu pro službu duchovního. Roku 1683 šel Samuel studovat teologii do Oxfordu. Dne 24. února 1689 ho ordinoval londýnský biskup dr. Compton na faráře anglikánské církve. Na jaře 1689 se oženil se Susannou (1669 – 1742), nejmladší dcerou učeného dr. Samuela Annesleye, který byl tehdy farářem v St. Helen Church v Londýně. Susanna byla dvacátým pátým dítětem v rodině Annesleyů, krásná a moudrá žena. Během čtyřiceti šesti let manželství porodila devatenáct dětí, z nichž jen deset přežilo svůj raný věk; těchto sedm dcer a tři hoši byli mimořádně nadaní. Ač bývala často nemocná a neustále se potýkala s nedostatkem peněz, protože její muž rozuměl obchodu a úspornému vedení domácnosti velice málo9, přece se nejen dokázala postarat o velkou domácnost, ale vedle toho se i intenzivně starala o výuku svých dětí. Zastávala názor – a v tom velmi předběhla svou dobu – že jejím dcerám se má v rámci rodiny dostat stejného vzdělání jako jejím synům. Proto tvrdila, že děvčata se nemají učit praktickým věcem, dokud nedovedou dobře číst. Aby s dětmi mohla mluvit zcela osobně, stanovila hodiny rozhovorů, které se konaly každý týden: v pondělí s Mary (Molly), v úterý s Mehetabel (Hetty), ve středu s Anne 11

(Nancy), ve čtvrtek s Johnem (Jackym), v pátek s Marthou (Patty), v sobotu s Charlesem, v neděli s Emilií (Emily) a Susannou (Sukey). Kromě toho se zabývala teologickými otázkami. Tak např. napsala komentář k Apoš­ tolskému vyznání víry a výklad Desatera. Samuel Wesley, který kouřil dýmku, byl malé postavy, měřil jenom 164 cm, a měl vyzáblou, ale svalnatou postavu. Jeho syn John a vnuk Samuel, syn Charlesův, mu byli zevnějškem velice podobní. Pokud se však jednalo o charakterové vlastnosti, byl mu Charles asi nejblíže. Byl impulsivní a tvůrčí, měl bojovnou povahu a značnou odvahu; také však projevoval své city a při úrazech a nemocích prokázal velkou fyzickou zdatnost. Navíc byl velmi učený. Otec Samuel byl sečtělý člověk, který ovládal několik jazyků, psal básně a knihy. Samuel měl značné hudební nadání a dar zprostředkovat své vědomosti o tomto umění jiným. Chápal hudbu jako pomocnici teologie. „Je jisté, že hudbu nelze uplatnit lépe než ve službách a k chvále Toho, který stvořil jazyk a ucho,“ napsal 15. srpna 1706 svému nejstaršímu synu Samuelovi. Velice se staral o církevní hudbu v Epworthu, i když jeho farníci byli všechno, jen ne muzikální. „Nedokážou provozovat katedrální nebo [čtyřhlasou] sborovou hudbu, ale musí se spokojit se současným stavem svého církevního zpěvu… Dříve uměli lidé v Epworthu dobře zpívat… Je těžké je něčemu naučit,“ soudil o nich. Na jeho popud byl roku 1702 založen pěvecký sbor při kostele St. Andrew. „Církevní hudba je pro naši zbožnost velkou pomocí, protože usměrňuje naše nitro a táhne je k nebi,“ píše v dopise synu Samuelovi. Větší než jeho hudební talent však bylo jeho básnické nadání. Už ve dvaceti dvou letech zveřejnil roku 1685 první sbírku básní Maggots (Rozmary). Roku 1693 vyšlo jeho hlavní básnické dílo The Life of our Blessed Lord and Saviour Jesus Christ (Život našeho požehnaného Pána a Spasitele Ježíše Krista). Tato „heroická báseň“ je rozdělena na deset oddílů a obsahuje asi devět tisíc veršovaných řádků. Věnoval ji královně Mary, která byla tímto dílem nadšena a na základě toho ho jmenovala na farářské místo v Epworthu. – Ze všech básnických pokusů žádný nepřežil svou dobu, s jedinou výjimkou: šestisloká pašijní píseň Behold the Saviour of Mankind (Hle, Spasitel lidstva). Ožehlý list s textem, který byl odvát z hořící fary do zahrady, patří k těm několika málo věcem, které se tehdy podařilo zachránit. Jeho syn John uveřejnil text ve svém prvním zpěvníku, který vydal, Collection of Psalms and Hymns (1737), přičemž vynechal druhou a šestou sloku. Zbývající čtyři sloky lze nalézt v americkém metodistickém zpěvníku z roku 1989 pod číslem 293. 18. prosinec 170710 byl pro rodinu Wesleyů zcela zvláštním dnem. Matka Susanna porodila své osmnácté dítě. Byl to syn, který byl pokřtěn jménem Charles. Protože se narodil předčasně, byl tak malý a slabý, že měli obavy, aby přežil. 12

„[Charles Wesley] se narodil předčasně o několik týdnů. Nezakřičel a také neotevřel oči. Zabalili ho do měkké vlny až do doby, kdy podle běhu přírody měl přijít na svět; teprve potom otevřel oči a křičel.“11 Tolik zpráva dr. Johna Whiteheada, který o něho jako domácí lékař pečoval v jeho poslední nemoci až do hodiny smrti. Charlesovo dětství spadá do nejtěžší doby pro faru v Epworthu. Požáru v červenci roku 1702 padly za oběť dvě třetiny domu a při požáru v únoru 1707 shořel zbytek budovy. Nic se nezachránilo: církevní matrika, knihovna, inventář, prádlo a všechen osobní majetek shořely před očima rodiny, která stěží unikla smrti. Otec Samuel ihned započal se stavbou nové fary z cihel.12 Část nákladů převzala církev, 400 liber však musel sám přidat. To bylo pro velkou rodinu, kde neustále vládl nedostatek peněz, nesmírně mnoho. Za méně než rok byla stavba fary dokončena. I když dělníci ještě nebyli úplně hotovi se stavbou, rodina se už nastěhovala. Několik kusů nábytku, které měli, jim darovali sousedé. Další nezbytně nutné kusy si museli přikoupit, což dlužnou částku ještě zvýšilo. Všichni nosili použité šatstvo, které jim soucitní lidé v Epworthu darovali. Když roku 1722, tedy o třináct let později, strýc Samuel Annesley psal v dopise Susanně Wesleyové: „Doufám, že už jste nahradili ztrátu způsobenou požárem,“ odpověděla: „Ne, a je mimo jakoukoli pochybnost, že to někdy zvládneme. Pan Wesley znovu postavil svůj dům za méně než jeden rok; od požáru však uplynulo téměř třináct let, a stále ještě není ani z poloviny opatřen nábytkem, jeho žena a děti nejsou podnes dostatečně dobře oblečeny. Je pravda, že s pomocí darů od přátel, včetně toho, co sám měl, zaplatil to nejnutnější; vše ostatní stále ještě není zaplaceno, což je přibližně totéž; peníze, které bylo třeba vypůjčit na ošacení a nábytek, ještě nejsou vráceny… Co potřebujeme nebo nepotřebujeme, to ví jedině Bůh; v současné době sotva existuje větší shoda nepříznivých okolností v jedné rodině, než v té naší.“ 13 Charles vyrůstal v rodině s mnoha dětmi. Jeho nejstarší bratr Samuel (1690 – 1739) při jeho narození už opustil dům rodičů a bydlel v Londýně. Charles trávil své dětství v Epworthu s rodiči, sedmi sestrami a se svým bratrem Johnem, který byl o čtyři a půl roku starší. Jakmile byl Charles trochu větší a silnější, měli on a jeho sourozenci tři jídla denně. Ráno byla vždy polévka. V  poledne přistavili malý stolek a dětské židličky ke stolu dospělých, kteří tak snáze dohlédli na děti. Ty směly jíst a pít tolik, kolik chtěly. Mezi hlavními jídly nedostávaly ovšem nic, jenom když některé z  dětí bylo nemocné, což ovšem bylo zřídkakdy. Brzy si musely zvyknout jíst a pít vše, co přišlo na stůl. Proto i když musely dostat velice hořký lék, nebyly žádné nářky. Jakmile uměly zacházet s nožem a vidličkou, směly sedět u stolu rodičů. V šest večer, jakmile bylo po rodinné pobožnosti, byla večeře. Kolem sedmé začala služebná malé děti mýt a svlékat. Kolem osmé byly všechny děti v posteli. 13

Děti byly vedeny k samostatnosti podle svého věku. Učily se oblékat a svlékat, měnit si ložní prádlo atd. Jakmile Charles uměl mluvit, naučil se Otčenáš, který se modlili pravidelně při vstávání a uléhání. Později – podle jejich vnímavosti – byla připojena krátká modlitba za rodiče a krátké oddíly z Modlitební knihy 14 a z Bible. Charlesova matka velice dbala na to, aby on i jeho sourozenci světili neděli, aby se nezapřísahali a nekleli a nepoužívali sprosté výrazy nebo nadávky. Když něco chtěli, museli vždy říkat „prosím“ – i služebným. Kromě toho se vždy měli oslovovat „bratře“ a „sestro“ a neříkat jenom křestní jméno. Jak děti dorůstaly, měly pro své hry k dispozici dětské pokoje, zahradu a „sousední malou selskou usedlost“. Podle dnešních hledisek byla Susanna nadmíru přísná, pokud se jednalo o volný čas dětí, nebyla však nepřítelkyní dětských radostí. Kritizovala Tomáše Kempenského, protože zatracoval veselí a zábavu jako hříšné nebo neužitečné. Je známo, že se svými dětmi hrála karty. Den po svých pátých narozeninách přišel Charles do matčiny školy, kterou měla pravidelně pro své děti ve zvláštní místnosti na faře. Jak vypadal jeho první školní den? Ještě před snídaní se rodina sešla k ranní pobožnosti. Nejstarší dítě si sedlo s nejmladším, druhé s druhým nejmladším atd. a přečetlo mu denní žalm a kapitolu ze Starého zákona. Potom byla doba pro osobní modlitbu. Charles si vyhledal tiché místo a mluvil, jak ho to matka naučila, prostými slovy k nebeskému Otci. Myšlenky mu však brzy unikaly. Musel neustále myslet na první vyučování u matky. Sourozenci mu už prozradili, co všechno ho čeká. Zdalipak to zvládne? Po snídani se všechny děti sešly v učebně a zazpívaly žalm. Potom – kromě Charlese – opustily místnost, neboť první školní den s ním chtěla být matka po šest vyučovacích hodin (od devíti do dvanácti a od dvou do pěti) sama. Stejně jako starší sourozenci se dnes měl naučit abecedu, všechna malá a velká písmena. Když to po několika hodinách dokázal, otevřela Bibli a výuka čtení začala u První knihy Mojžíšovy. Nejdřív musel hláskovat a pak číst první řádku, znovu a znovu, až to uměl bez chyb a aniž by se zarazil. Pak přišel na řadu další verš. Kolem páté hodiny se v učebně shromáždily všechny děti, které mezitím měly různé úkoly. Charles jim mohl pln pýchy odříkat abecedu a přečíst pár veršů z Bible. Společně zazpívaly žalm. Potom vytvořily dvojice jako ráno. Tentokrát starší přečetly mladším sourozencům žalm a kapitolu z Nového zákona. Když Charles ležel kolem osmé v posteli, dlouho nemohl usnout. Stále znovu musel myslet na první školní den. Učení mu dělalo radost. Už se těšil na další den. Později dostával Charles od otce – stejně jako jeho bratři Samuel a John – hodiny latiny, řečtiny a klasické literatury.

 14

Studium v Londýně a Oxfordu

Charles Wesley získal ve škole svých rodičů v  Epworthu tak dobré základní všeobecné vědomosti, zejména v  klasických oborech, že mohl být přijat roku 1716 jako ještě ne devítiletý do věhlasné Westminsterské školy v Londýně. Pod vedením přísného dr.Bus­byho škola vzkvétala a rozrostla se. Když roku 1695 zemřel ve věku 88 let, byla Westminsterská škola jednou z nejvýznamnějších škol pro chlapce v Anglii. O jedenadvacet let později vstoupil Charles do této školy.15 V té době ji řídil dr.Robert Freind a škola měla čtyři sta žáků.

Westminsterská škola v Londýně

Jeho starší bratr Samuel také prošel od roku 1704 touto školou a po studiu v Oxfordu na koleji Christ Church a po ordinaci na faráře se vrátil na Westminsterskou školu jako podučitel a dozorce v  internátě. Toto postavení zastával po dvacet let. Když nedošlo k očekávanému jmenování konrektorem, přijal roku 1732 povolání na místo ředitele na škole Tiverton Free Grammar School. Byl schopen finančně pomáhat rodině v Epworthu a otci sdělil, že Charlesovi uhradí výdaje za školu; otec převezme jenom výdaje za ošacení. Samuel po celý život vzorným způsobem pokračoval ve finančním podporování sourozenců, aniž to bylo známo navenek. Jeho rodiče to stále znovu vděčně připomínali. Dne 28.2.1733 mu otec napsal: „Byl jsi ke svým bratrům a sestrám jako otec, zejména k prvním, na jejichž vzdělání jsi v době před univerzitním studiem a také po něm vydal velké částky.“ 16 15

Kromě toho pomáhal rodičům a své letité babičce. Roku 1715, přibližně rok předtím, než Charles přišel do Londýna, se Samuel mladší oženil ve Westminsteru s Barbarou („Nutty“) Berryovou, dcerou faráře Johna Berryho. Měli velice šťastné manželství. Z mno­ ha dětí přežili raný dětský věk jenom jeden chlapec a jedno děvče. Bydleli v Dean’s Yard a Charlesovi, který v letech 1716 až 1721 u nich bydlel, byli jako vlastní rodiče. Pro své dobré studijní výsledky se stal Charles roku 1721 ve věku třinácti let „stipendistou krále“, což pro něho znamenalo bezplatné bydlení a studium. Toto stipendium bylo velice žádané, protože to většinou byl první krok k dosažení univerzitního stipendia. Přes silnou konkurenci se Charlesovi podařilo získat jedno z devíti stipendií, která se každoročně udělovala. Musel nyní opustit důvěrné prostředí u svého bratra Samuela a přestěhovat se do obytné budovy královských stipendistů, bývalého špejcharu kláštera. Život ve škole byl spartánský a přísně uspořádaný. V 5,15 hodin zazvonil zvonek na vstávání a mytí. Pak byly latinské modlitby a řecká gramatika. V 8 hodin byla snídaně. Po celý den se smělo mluvit jenom latinsky, takže se Charles stal stejně jako jeho bratři výborným znalcem tohoto jazyka. Ve 20 hodin se žáci odebrali do postele. Tím školní den končil. Charlesovi tento životní styl zřejmě nedělal žádné potíže, protože na něj byl zvyklý z domova. Také úzké spolužití z mnoha chlapci a učiteli zpravidla probíhalo bez problémů, což ovšem tu a tam nevylučovalo doslova fyzickou výměnu názorů. Přitom byl statečným bojovníkem, který dovedl být impulzivní a horkokrevný jako jeho otec. V jednom případě bránil nového žáka jménem James Murray, který přišel ze základní školy v Perthu do Westminsterské školy dva roky po něm. Protože měl skotský přízvuk a jeho otec byl jakobita17, spolužáci si ho dobírali a posmívali se mu. Charles se postavil na obranu před něj a stal se jeho přítelem. Na pozdějšího vrchního soudce lorda Mansfielda se pak vždy mohl obracet o radu. Ve stáří obnovili své dřívější důvěrné přátelství. Lord Mansfield bydlel v Bloomsbury Square a chodil často na procházku do Chesterfield Street, Marylebone, aby navštívil svého přítele, básníka a faráře Charlese Wesleye. Seznam jeho spolužáků, kteří později zastávali nejvyšší úřady ve státě a v církvi, je dlouhý. Zde jen několik příkladů: Andrew Stone, správce královniny pokladny, biskup Newton z Bristolu a biskup Johnson z Worcesteru. Později, když projížděl zemí a kázal, se stále znovu setkával se starými přáteli ze školy. V červenci 1748 se ve svém deníku zmiňuje o setkání se sirem Williamem Bunburym v Bristolu, kterého potkal v jednom dostavníku spolu s paní Knightovou, slečnou Cheyneovou a panem Edwinem. Sir Bunbury se zřejmě také účastnil shromáždění, neboť Charles zdůrazňuje, že „se nestyděl hlasitě s námi zpívat naše písně“. Příštího dne, ve středu, ti čtyři vyslechli Charlesovo kázání o dobrém Samařanu. Ve čtvrtek nechala paní Knightová, kterou navštívil ve Wellsu,

16

zavolat svého bratra, „mého starého přítele [Richarda] Robinsona,“ se kterým později také studoval v Oxfordu. Robinson se stal irským primasem. Charlesova píle, jeho neohroženost, činorodost, čtveráctví a srdečnost jsou pro něho příznačné. Označovali ho za „čtveráka a smolaře“, to znamená, že dovedl být rozpustilý a přístupný pro pošetilosti, že se však také dostával do potíží. „Škola vlastní výtisk knihy Book of Common Prayer patřil Charlesovi. V pravém horním rohu každé stránky je písmeno. Když se písmena sestaví, vznikne věta: »Ex libris Caroli Wesley Hujusie Ecclesiae sancti Petri Collegiati Domini One thousand seven hundred and twenty one. Charles Wesley his book who is of Saint Peter’s College, Westmonster (!) Amen.« Směs latiny a angličtiny, šikovné zakódování a hra se slovíčky při úmyslné slovní chybě jsou typickým projevem žáka.“18 Roku 1725 se mu dostalo velké cti, stal se školním předsedou, captain. To bylo těžké a odpovědné postavení, byl prostředníkem mezi učiteli a žáky a měl dbát na pořádek mezi žáky. Zároveň to bylo velice čestné postavení. Captain např. měl tu výsadu, že při divadelních představeních doprovázel ženu ředitele školy na její místo a říkal prolog. „Kdo byl captain Westminsterské školy,“ píše Forshall ve své knize Westminster School 19, „ten bude po celý život pociťovat hrdost jako snad žádný jiný hoch na kterékoli jiné škole.“ V této době, kdy Charles byl na Westminsterské škole, dostal jeho otec v Epworthu nečekaně dopis od Garreta Wesleye, velice bohatého, bezdětného příbuzného v Irsku. Ten chtěl vědět, zda má syna jménem Charles. Nabídl mu, že bude financovat jeho vzdělání, že ho adoptuje a později stanoví za svého dědice. Pro silně zadluženého otce mohla být taková lákavá nabídka jen vítaná. O jeho nesobeckém charakteru však svědčí to, že toto důležité rozhodnutí ponechal na Charlesovi. Ten to ve Westminsteru dotáhl daleko. Měl ve výhledu stipendium v Oxfordu a o adopci neměl zájem. Přesto, že ho Garret Wesley osobně navštívil v Londýně, nabídku odmítl. Charles svého rozhodnutí zřejmě nikdy nelitoval. Těch devět let na Westminsterské škole dalo Charlesovi možnost, aby značně rozšířil své vědomosti a získal spolehlivé základy pro svou pozdější básnickou tvorbu. Tento proces probíhal pod dozorem a pečlivým vedením staršího bratra Samuela, který byl svým všestranným vzděláním, velkým básnickým nadáním a svou křesťanskou vírou pro tento odpovědný úkol přímo předurčen. Charlesovi ještě nebylo devatenáct, když roku 1726 dostal stipendium na věhlasné Oxfordské univerzitě. Na seznamu pěti nejlepších žáků Westminsterské školy byl na prvním místě. To ukazuje, jaké pozoruhodné pokroky udělal. Stipendium pro Christ Church obnášelo asi sto liber ročně. Mezi kolejemi v Oxfordu byla kolej Christ Church jednoznačně na prvním místě pro svou vynikající architekturu a znamenitou pověst, 17

pokud jde o učenost. Oxford byl něco jako „rodinná univerzita“ Wesleyů, neboť zde studovaly čtyři generace: praděd, děd, otec, Charles a jeho dva bratři Samuel a John. Když Charles začal svá studia v Oxfordu, byl dr. William Bradshaw děkanem a zároveň biskupem v Bristolu. Thomas Salmon, současník Wesleyův, popisuje tehdejší Oxford takto: „Celé město včetně předměstí měří od východu k západu jednu míli [1,6 km] a skoro stejně tolik od severu k jihu… Městské brány na východě a na severu ještě stojí, ač opevnění, která v době občanské války vybudovali roajalisté, a městská zeď jsou téměř celé v troskách. Také hrad na západním konci města už nezasluhuje toto jméno, neboť zřícenina slouží jako věznice pro celé hrabství, podobně jako se používá severní městská brána, zvaná Bocardo, jako městská věznice… Hlavní třída… se táhne od východu k západu, skoro po celé šíři města, avšak pod různými jmény: Východní část se nazývá High-Street, střední část Old Butcher-Row [nyní: Queen Street] a západní část Castle-Street. Východní část ulice je široká, dobře dlážděná a v zimě osvětlená [olejovými] lampami. Ozdobou ulice jsou přední strany tří elegantních kolejí, totiž University, Queen´s a All-Souls, univerzitní kostel St. Mary a nový kostel All-Saints. Soukromé domy však jsou ubohé a ubírají mnoho z krásy ulice. Vzpomínám si jen na šest domů v této krásné ulici, které byly postaveny z kamenů nebo cihel… Jiným zlořádem jsou odpadky, které lidé každý den ráno vynášejí ze svých domů a hromadí uprostřed ulice.“ 20 Kromě jedné nebo dvou širokých ulic byly všechny ostatní úzké a dlážděné hrubými kočičími hlavami, uprostřed byl páchnoucí odpadní žlábek. Oxfordská univerzita se svou strukturou a způsobem práce značně liší od našich moderních univerzit, které zpravidla tvoří centrální blok univerzitních budov a oddělené budovy pro jednotlivé fakulty. Oxfordská univerzita se skládá z určitého počtu kolejí, z nichž každá vytváří úplnou učitelskou a studentskou jednotku s  vlastním kostelem, studentskou ubytovnou a knihovnou. Jen několik málo budov používají všechny koleje společně: divadlo Sheldonian, Bodleyovu knihovnu a univerzitní kostel St. Mary the Virgin. Zpočátku to Charles nebral se studiem a se zbožností příliš vážně. Po spartánském životě v Epworthu a vyčerpávajících letech na Westminsterské škole užíval novou svobodu plnými doušky. Teď už nebyl pod dozorem svého bratra Samuela. Druhý bratr John byl dne 17. března 1726 zvolen jedním z dvanácti fellows (stipen­ distů) na Lincoln College. To bylo celoživotní čestné postavení, které mu nejen umožnilo, aby sám byl finančně nezávislý, ale také aby po celý život mohl podporovat svou rodinu. Dne 7. listopadu téhož roku se stal učitelem, tutor, na Lincoln College a měl za úkol vyučovat řečtinu. Píše: „Když jsem s ním [s Charlesem] mluvil o víře, odpovídal popudlivě: »Co, ty chceš, abych byl naráz svatý?«“ Několik měsíců poté, co Charles 18

přišel do Oxfordu, opustil John město, aby pomáhal stárnoucímu otci při obsluze farnosti ve Wrootu a Epworthu. Od doby, kdy Charles opustil Epworth, byl s rodiči v písemném styku. Jeho matka filozofovala v dlouhých pasážích o Bohu a o světě. Obsah některých jejích dopisů však byl jasně nad chápání mladého Charlese. Otec ho povzbuzoval, aby pilně studoval a vždy znovu se snažil ho vést duchovně dál. Charles si brzy našel nové přátele, miloval veselou společnost a ohnivé diskuse. Společenský život v  Oxfordu mu velice vyhovoval. Účastnil se studentských zábav. Co všechno se dalo v Oxfordu a v okolí dělat a prožít: navštěvovat divadelní představení a hudební programy v  divadle, jezdit na koni, plavat, veslovat, hrát tenis a chodit na dlouhé vycházky. „Během prvního roku v koleji jsem se oddával různému rozptýlení,“ vyznal Charles později. Avšak po roce bylo znát, že se začíná věnovat studiu a že se mění jeho životní způsoby. „Píle mne vedla k  vážnému uvažování. Účastnil jsem se týdně svaté večeře Páně a přemluvil jsem dva nebo tři mladé studenty, aby se ke mně přidali a zachovávali studijní metody, předepsané v univerzitních stanovách. To mi vyneslo posměšné označení »metodista«.“21 Teď byl také otevřen pro Johnovu pomoc, kterou předtím odmítal. V do­pise ze dne 22. ledna 1729 žádá Johna o radu, jak si má vést deník (diary)22. Ptal se, zda má zaznamenávat jenom myšlenky a slova, nebo také činy, zda vedle pokroku ve studiu má také zapisovat pokroky v životě víry, který těsnopis nebo jaké kódování může od něho převzít. „Rád bych si psal deník o svých činnostech, nevím však, jak to mám dělat… O užitečnosti vést si deník jsem plně přesvědčen. Čekám tedy, až mi dáš vědět.“23 Charles a John dosud měli málo kontaktů, teď se rodilo přátelství, jaké je mezi bratry velmi vzácné. V Oxfordu, Georgii a v Londýně se velice sblížili. Vzniklo celoživotní přátelství, které odolalo i nejsilnějším náporům a zahrnovalo vzájemnou kritiku a pastorační službu. „Bohu se zalíbilo,“ napsal Charles Johnovi, „odejmout mi v této době tvou společnost a pomoc, možná proto, abych postupoval obezřetněji. Důvěřuji jeho síle, kterou mi dal, že zůstanu pevný do doby, kdy se zase sejdeme. Doufám, že ani předtím, ani potom neupadnu zase do dřívějšího stavu otupělosti. Jsem přesvědčen, že Bůh přes tebe utvrdí to, co při mně začal. Nikdo mi není jako nástroj pro mé dobro vítanější, než právě ty. Že tak smýšlím, za to vděčím do velké míry něčím modlitbám (nejspíše asi své matky), neboť sám nedokážu říci, kdy a jak jsem se ze své lhostejnosti probudil. Vím jenom tolik, že to bylo nedlouho po tvém odjezdu.“24 Když se John 22. listopadu 1729 vrátil do Oxfordu, nalezl kroužek tří studentů z různých kolejí, kteří se scházeli zprvu jako nahodilá studijní skupina, brzy pak pravidelně. Byli to jeho bratr Charles, Robert Kirkham z Merton College a William Morgan. 19

S farářskou rodinou Kirkhamovou měli Charles a John úzké kontakty. Často jeli na koni těch třicet šest mil do Stantonu a prožívali tam bezstarostné chvíle. John si s Ro­ bertovou sestrou Betty čile dopisoval o náboženských tématech. Přes ni se oba bratři Wesleyové seznámili s knihami Jeremy Taylora (1613 – 1667) o správném umění žít a umírat a s  knihou Následování Krista od Tomáše Kempenského, které na ně měly silný vliv. Charles se spřátelil s jejími sestrami Sally a Anne. Během plavby do Ameriky jim napsal dlouhý a melancholický dopis, ve kterém čteme: „Kromě vás dvou nemám v Anglii nikoho známého, žádné přátele, kterým bych mohl psát nebo na které bych chtěl myslet. Modlím se za vás stále.“ Ir William Morgan, pocházející z Dublinu, byl Charlesovým spolužákem. On to byl, kdo v létě 1730 při návštěvě oxfordského vězení poznal hrůzy výkonu trestu. Nepřestal o tom mluvit, až Charles a John šli 24. srpna s ním. John, který pro tuto činnost hledal a nalezl souhlas jejich otce a oxfordského biskupa, píše 24. května 1738 v  deníku: „Roku 1730 jsem začal navštěvovat věznice, pomáhat chudým a nemocným v  městě a prokazovat lidem co nejvíce dobra.“ Otec odpověděl Johnovi dopisem 21. září 1730: „Co mohu vzhledem k vašemu úmyslu a počínání říci jiného, než valde probo [velice souhlasím]. Mám všechny důvody děkovat Bohu, že mi daroval dva syny v Oxfordu, kterým dal milost a odvahu vést boj proti světu a ďáblu… Pokračujte ve jménu Božím v cestě, na kterou vás uvedl váš Spasitel, a ve šlépějích, ve kterých šel váš otec před vámi. Když jsem byl studentem v Oxfordu, také jsem navštěvoval vězně a ještě dnes na to vzpomínám s radostí.“25 K návštěvám vězňů brzy přibyly – rovněž na Morganův popud – návštěvy nemocných a podpora několika chudých rodin. Dalším krokem bylo založení malé školy. William Morgan zemřel 26. srpna 1732 po delší nemoci doma v Dublinu. To zasáhlo Charlese a jeho přátele dvojím způsobem. Nejen, že ztratili blízkého přítele, který obrátil jejich zřetel k sociálním úkolům, ale jako „metodisté“ byli obviňováni z jeho smrti, ke které prý došlo přehnaným půstem. Skutečnost však byla taková, že s půstem začali teprve půl roku předtím, kdy William už byl na smrt nemocný, a on se rok a půl už nepostil. Koncem února 1733 se objevil leták s titulem „Oxfordští metodisté“. Tam anonymní autor zdůrazňuje tři znaky: 1) Jejich životním zákonem je evangelium. 2) Jejich pravidla pocházejí z Písma svatého. 3) Jejich řády jsou řády (anglikánské-starokřesťanské) církve. Proto s velkou láskou dodržují modlitbu, půst, přijímání svaté večeře a křesťanské zvyklosti. Peníze, které půstem ušetří, darují podle starocírkevního zvyku chudým, nemocným a vězněným. Časným vstáváním a uspořádáním dne mají věnovat Boží slávě co nejvíce času. Lepší obhajobu si Charles a jeho přátelé ani nemohli přát. Johnova usměrňující síla v  kruhu studentů byla tak výrazná, že se brzy stal jejich vůdcem. To bylo Charlesovi docela vhod, protože mu to nejen přineslo úlevu, ale byla 20

to i výhoda pro postavení skupiny v rámci univerzity. Nevíra a nekázeň se na univerzitě rozšířily tak silně, že rektor vyzval všechny studijní vedoucí, aby vysvětlovali články víry a vedli studenty k častějšímu a pečlivějšímu studiu Bible a jiných knih, které by posílily jejich víru. Přesně to byl záměr „metodistů“. Charles vysvětloval tuto nadávku tak, „že byla dána jemu a jeho přátelům, protože se přísně drželi studijních metod, jak jsou předepsány ve stanovách univerzity.“ Jméno „metodisté“ nebylo nové. Už v Cromwellově době bylo použito jako označení sekty a dokonce už v prvním století bylo vztaženo na skupinu řeckých lékařů, kteří používali zvláštní léčebnou metodu. Ale jako často v dějinách církve se z nadávky stal čestný titul. Jiné nadávky byly „sakramentáři“, „reformní klub“, „blouznivci“, „bibličtí moli“ a „svatý klub“. Dne 1. prosince 1730 napsal Charlesův otec jeho bratru Johnovi: „Dozvídám se, že mému synu připadla čest, že je nazýván otcem »Svatého klubu«; je-li to pravda, pak já musím být dědečkem. A nemusím zdůrazňovat, že mi je milejší, že některý z mých synů je takto poctěn a označen, než kdyby měl titul »Jeho svatost«.“26 Roku 1730 se kruh metodistů rozšířil o Johna Gambolda (1711 – 1771). Ten byl později farářem v  Stanton--Harcourtu. Když přes bratry Wesleye navázal kontakty s  Ochranovskými a zejména když se dostal pod vliv Moltherův, rozešel se roku 1741 s Wesleyi. Charles tím byl zarmoucen a prohlásil, že „mu ukradli srdce“. Roku 1754 byl Gambold vysvěcen na biskupa Jednoty bratrské.

Christ Church College v Oxfordu

21

Ale zpět k  Oxfordu. Gambold byl čtyři roky studentem v  Christ Church, aniž se s Char­lesem seznámil blíže. Když se jeden známý pustil do metodistů a zmínil zejména „podivného Mr. [Charlese] Wesleye, jeho malichernou přesnost a zbožné výstřednosti“, byl to pro Johna Gambolda podnět, aby s Charlesem navázal spojení. Přišel totiž „z venkova [do Oxfordu] s úmyslem najít věřící přátele a připojit se k nim“. První rozhovor proběhl pro obě strany tak dobře, že v následující době sotva uplynul den, kdy by nebyli spolu. Charakteristika Johna Gambolda nám ukazuje, jak byl tehdy Charles oblíbený a přitažlivý: „Byl to muž stvořený pro přátelství. Svou radostností a živostí občerstvoval srdce svého přítele; s pozornou účastí bral jeho záležitosti za své a dával je do pořádku. Pokud mohl, udělal pro něho vše, ať šlo o malé nebo velké věci. A svou otevřeností a přirozeností nedával prostor pro nedorozumění.“27 Roku 1729 získal Charles akademickou hodnost bakaláře umění (Bachelor of Art, B.A.) a v lednu 1730 dostal místo učitele, tutora. Rodiče se z toho velice radovali. Otec Samuel napsal 29. ledna z Epworthu: „Dobře jsi začal, Charlesi. Drž hlavu vzhůru a plav jako muž. Potýkáš-li se s vlnou, řekni jí slovy jiného hrdiny: Carolum vehis, et Caroli fortunam (neseš Charlese a Charlesův úděl). Upři svůj zrak vždy k polárce. Bůh Ti tak dej dobrou cestu neklidným mořem života! – To je srdečná modlitba Tvého milujícího otce.“28 Dalšími členy „Svatého klubu“ se stali James Hervey, Benjamin Ingham, Charles Morgan, John Clayton, John Whitelamb, Westley Hall, pozdější Charlesův švagr, a roku 1735 George Whitefield (1714 – 1770). Když Whitefield přišel do Pembroke College v Oxfordu, byl tak chudý, že obsluhoval majetné studenty, aby si vydělal na životní minimum. Rád by se byl připojil k metodistům, ale chudoba a komplex méněcennosti mu v tom bránily. V deníku píše: „V Oxfordu se tehdy hodně mluvilo o těch mladých lidech (pohrdaných metodistech). Slyšel jsem o nich a zamlouvali se mi ještě než jsem přišel na univerzitu. Když jsem zaslechl, jak je studenti pomlouvali, horlivě jsem je hájil, takže si mysleli, že k nim brzy také budu patřit. Více než dvanáct měsíců má duše toužila po tom, abych se s jedním z nich seznámil. Když jsem je viděl, jak chodí zástupem posměvačů do kostela St. Mary k přijímání svaté Večeře, měl jsem silnou touhu jít s nimi. Konečně se Bohu zalíbilo otevřít mi dveře. V jednom z chudobinců se jedna žena pokusila podříznout si krk, ale naštěstí jí v tom zabránili. Když jsem se to doslechl, poslal jsem chudou obchodnici s ovocem z naší koleje s touto zprávou k panu Charlesi Wesleyovi, neboť jsem věděl, že oba Wesleyové jsou hotovi ke každému dobrému skutku. Řekl jsem jí, aby neřekla, kdo ji posílá. Šla, avšak proti mému příkazu jméno prozradila.“29 Charles už při shromážděních se svatou večeří Páně a na procházkách přemýšlel o tomto osamoceném studentovi. Pozval ho tedy příštího dne ke snídani. „Vděčně jsem využil této příležitosti a – Bohu buď dík! – byla to jedna z nejvýznamnějších návštěv, 22

které jsem kdy v  životě učinil,“ napsal Whitefield. Charles s  ním uzavřel přátelství, obstaral mu knihy a stal se Božím nástrojem při Georgeově obrácení v  květnu 1735. Whitefield napsal: „Čas od času jsem směl navštívit pana [Charlese] Wesleye a on mne vyučoval, pokud jsem to dokázal pochopit. Postupně mne představil svým ostatním bratrům. Pomáhali mi denně, abych rostl v poznání a v Boží bázni… Začal jsem také žít podle určitých pravidel a využívat každou chvíli, abych neztratil ani okamžik… Jejich srdce planula Boží láskou.“30 Připojit se k  metodistům tehdy vyžadovalo odvahu. „Sotva jsem jednoho všedního dne přijal v kostele St. Mary veřejně svatou večeři Páně, už jsem se stal terčem »způsobných« studentů… Pan Charles Wesley, kterého musím jmenovat vždy s  nejvyšší uctivostí a úctou, mne provázel od kostela až ke koleji, aby mne posiloval.“31 Whitefield po celý svůj život Charlesovu laskavost nezapomněl. Jejich cesty se na základě názorové odlišnosti sice rozešly, avšak jeho vděčnost a náklonnost k Charlesovi zůstaly nezměněny. Později pak přiměl bratry Wesleye, aby kázali pod širým nebem, a přivedl jim první zástupy posluchačů. Na druhé straně Charles velice přispěl k tomu, že se Whitefield stal nejvýznačnějším křesťanským řečníkem své doby. Jako skupina byli metodisté nápadní tím, že – – – – – – –

pravidelně a často chodili ke stolu Páně, týdně se postili, denně usilovně četli Písmo svaté, zachovávali pravidelné hodiny pro modlitbu, vstávali brzy a s velkou sebekázní využívali svůj čas účelně podle plánu denně sebekriticky zkoumali svůj život před Bohem (deník a rozhovory) velice se sociálně angažovali (návštěvy vězňů a nemocných, péče o vzdělání dětí, sbírky).

Písmo svaté pro ně bylo rozhodující autoritou, především Ježíš Kristus a jeho učedníci. Jeho chtěli poslouchat, jeho chtěli následovat. „Oxfordská skupina studentů měla být v  podstatě novou původní církví, církví pronásledovanou a stále horlivější pro svého Pána, ryzejší a čistší.“ 32 Pro Charlese to znamenalo vedle výše zmíněných kritérií, že celý svůj život postavil pod zorný úhel pastýřské péče. V  podstatě každý dopis, každý rozhovor, ale i každé rozhodnutí a každý čin byly zaměřeny pastýřsky. Oxfordští metodisté se od světa neoddělovali, nepočítáme-li čas, který si vyhradili pro studium a náboženské povinnosti. Jejich nadšení nalezlo smysluplný projev v evangelizačních a sociálních akcích. Byli všechno jiné než neurotičtí peciválové. Stále znovu docházelo k rozpustilým intermezzům: Návštěvy u Kirkhamů ve Stanton-Harcourtu, u Griffithů na broadwayské faře a u Granvillů 23

v  Bucklandu. Při srdečné pohostinnosti a v dobré společnosti vznikla nová přátelství a nevinné známosti. Vedle vážných rozhovorů tu byly i tance a výlety. Tato veselá společnost byla navíc romantická. Říkali si klasickými přezdívkami: Charles se jmenoval Araspes, John byl Cyrus, Betty Kirkhamová Varanese, Mary Pendarvesová Aspasia, její sestra Anne Granvillová byla Selina a John Griffith byl Robin. Dne 25. dubna 1735 zemřel Charlesův otec. V posledních dvou letech ho síly pomalu opouštěly. Až do posledních chvil se snažil dokončit své hlavní literární dílo: studii ke knize Jób. Sotva však už zvládal službu na kazatelně. John a Charles, který napsal svému bratru Samuelovi do Tivertonu obšírnou zprávu o otcově odchodu, byli u něho až do konce. Zcela překonal strach ze smrti. „Máš důvod nám závidět, že jsme směli být u něho až do posledního stadia jeho nemoci… Často mi položil ruku na hlavu a řekl: »Buď vytrvalý! Křesťanská víra v tomto království zase získá novou sílu. Já se toho už nedočkám, ale vy to uzříte!« Když se ho Charles zeptal, zda se jeho stav nezhoršil, odpověděl: »Ó, můj Charlesi, cítím se mnohem hůř! Bůh mne kázní silnými bolestmi, avšak já ho za to chválím, děkuji mu za to, miluji ho za to.«“33 Po jeho smrti musela být domácnost rozpuštěna, aby mohli zaplatit dluhy ve výši více než sto liber šterlinků. Susanna Wesleyová napsala následující text pro náhrobek svého muže: Zde leží smrtelné pozůstatky Samuela Wesleye, A.M. Byl 39 let farářem v Epworthu a zemřel 25.dubna 1738 ve věku 72 let. Zemřel tak, jak žil: V pravé víře ve svatou Trojici a v to, že Ježíš Kristus je vtěleným Bohem a jediným Spasitelem lidstva. Sk 4,12. „Od této chvíle jsou blahoslavení mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi“ Zj 14,13.

Charlesova matka se na čas odstěhovala k jeho sestře Emily v Gainsborough. Vdova po jejím bratru zanechala Susanně Wesleyové úroky z  kapitálové investice, takže tu nebyla úplně bez prostředků. Charles a John se vrátili do Oxfordu.



24

Jako

sekretář generála Oglethorpa v Americe Ačkoli byl teprve třicátníkem, byl generál James Edward Oglethorpe (1696 – 1785) v  národě proslavený. Vážili si ho jako zkušeného důstojníka, vášnivého humanisty a úspěšného člena parlamentu. Jako mladý voják bojoval ve Flandrech, v Německu a v Uhrách. Roku 1714 začal studium v  Oxfordu na koleji Corpus Christi. Když zdědil statek svého otce, cele se věnoval sociálním úkolům své doby. V  šestadvaceti letech se stal členem parlamentu a zasadil se s velkým úspěchem o reformu věznic. Na základě jeho návrhu schválil král Jiří II. dne 30. dubna 1732 založení nové kolonie v Severní Americe, která na jeho počest dostala jméno Georgie. Ještě téhož roku vedl Oglethorpe první výpravu do Severní Ameriky a založil město Savannah. Roku 1734 se vrátil do Londýna. O rok později jel s Charlesem, Johnem a s vystěhovalci do Georgie znovu. Už před jejich odjezdem existovaly dobré vztahy mezi Oglethorpem a rodinou Wesleyů. Oglethorpe si v Epworthu předplatil jednu ze Samuelových knih. Ten potom začal nadšenou korespondenci s Oglethorpem, ve které probíral misijní úkoly v nové kolonii a navrhl mu vhodné osoby, aniž by tušil, že jednoho dne budou mezi těmito kandidáty jeho vlastní synové. „Před deseti lety,“ napsal Oglethorpovi, „bych byl s radostí věnoval své síly a zbytek svého života tomuto místu.“ Jeho nejstarší syn Samuel velebil v jedné své básni založení Georgie: „Jak mateřský ostrov hledí na tvůj malý stát! Jak jej senát podpírá! Jak jej národ miluje! Jak jej [král] Jiří chrání a [královna] Karolina schvaluje!“ 34

Tím ve správnou chvíli vystihl správný tón, neboť většina anglického obyvatelstva jevila živý zájem o budování Georgie, protože bylo vedle mocenských úvah motivováno především humanitárně. Samuel mladší obstaral kalich a paténu pro první kostel v Savannah, aniž tušil, že tím připravil svátostné náčiní pro svého bratra. Kolonie neustále rostla. V  červenci 1733 stálo prvních čtyřicet dřevěných domů, v únoru 1734 jich už bylo přes sto, některé byly tříposchoďové. Roku 1734 mělo Savannah 259 obyvatel, 1737 jich bylo 386 a pocházeli z mnoha zemí. Vznikla řada sídlišť, z  nichž se dalo pět označit jako města. Vedle Savannah to bylo Augusta, Ebenezer, Darien a Frederica, původně malá pevnost. Evropané a Indiáni žili přátelsky vedle sebe, ovšem v od­dělených územích. Generál Oglethorpe uzavřel s náčelníkem Creeků, starým Tomo-Chichim, dne 10. července 1733 smlouvu o hranicích a obchodu. Roku 1734 přivedl náčelníka s jeho ženou a několika hodnostáři do Anglie. Návštěva vzbudila velký rozruch v celé Anglii. 25

Krátce poté, co se Charles a John vrátili z otcova pohřbu do Oxfordu, zeptal se dr. John Burton, učitel na koleji Corpus Christi, který byl jedním z důvěrníků pro kolonii a dobrým známým generála Oglethorpa, zda by John nešel jako farář do nově založené kolonie v Severní Americe. Ten se zeptal svého bratra Samuela, svého přítele Claytona a konečně i své matky o radu. Matka odpověděla: „Kdybych měla dvacet synů, radovala bych se, kdyby všichni měli takové poslání, i kdybych je už neměla nikdy spatřit.“ 35 John očekával od ovdovělé matky kladnou odpověď a doufal, že v Americe nebude moci jenom konat dobro, nýbrž více dobra než v Anglii, a proto překvapivě ihned přislíbil. Dr. Burton si od společné akce v Georgii mnoho sliboval, a proto od počátku nemyslel jenom na Johna, nýbrž také na jiné členy bratrstva metodistů. Dva z nich, Benjamin Ingham (1712 – 1772) z Queen’s College, který byl nedávno ordinován, a Charles Delamotte (asi 1714 – 1796), syn bohatého obchodníka v Blendonu, se rozhodli, že půjdou s Johnem. Poté Oglethorpe pozval Charlese, aby jel s sebou jako „sekretář pro záležitosti Indiánů“ a jako jeho osobní tajemník. Pro toto místo se sotva hodil a v té době ještě neuvažoval, že by se dal ordinovat. Ač jeho bratr Samuel proti tomuto plánu ostře protestoval, seběhlo se vše jinak, když dr. John Burton a John dlouho přemlouvali Charlese. „Získal jsem hodnost magistra a doufal jsem, že po celý život zůstanu v Oxfordu,“ napsal Charles dr. Chandlerovi. „Avšak můj bratr, který měl vždy navrch, mě přemluvil, abych jej a pana Oglethorpa doprovodil do Georgie. Měl jsem velkou obavu vstoupit do duchovenského stavu, ale i zde měl navrch a já jsem byl ordinován dr. Potterem, biskupem v Oxfordu, [dne 21. září 1735] na diakona a následující neděli dr. Gibsonem, biskupem v Londýně, na faráře.“36 Charles a John Wesley, Benjamin Ingham a Charles Delamotte odjeli dne 14. října 1735 na člunu z Westminsteru v Londýně. Po sedmihodinové plavbě dorazili kolem šestnácté hodiny do Gravesendu a šli ihned na palubu lodi „Simmonds“, která však teprve 21. října vyplula na moře. Nepříznivý vítr ji až do 10. prosince zdržel v Cowesu. Charles a John Wesleyovi odjíždějí se svými dvěma přáteli do Georgie 26

Na přání jednoho spřáteleného faráře kázal Charles několikrát ve vždy plném kostele. Kromě toho četl v domě jedné staré paní několika lidem ranní a večerní modlitby a rozdával jim náboženské letáky. V pondělí 3. listopadu 1735 si čtyři přátelé vyšli na procházku po ostrově Wight, kde podepsali společné prohlášení: „Ve jménu Božím, amen. My podepsaní, plně přesvědčeni o tom, že je nemožné konat Boží dílo mezi pohany, aniž bychom sami byli naprosto jednomyslní, a že taková jednota může vzniknout jenom, když každý podřídí vlastní názor názoru většiny, jsme s Boží pomocí přijali jednomyslné rozhodnutí: 1. že nikdo z nás nepodnikne nic důležitého, aniž by to předložil třem ostatním, 2. že když se naše názory budou lišit, každý se vzdá vlastního názoru nebo sklonu ve prospěch druhých, 3. že vždy, pokud dva budou mít stejný názor, rozhodneme po prosbě o Boží vedení losem. John Wesley, Charles Wesley, Benjamin Ingham, Charles Delamotte.“ 37 Lodě „Simmonds“ a „London Merchant“ byly najaty důvěrníky, kteří pro vybudování kolonie dostali velké pravomoci (v soudnictví a správě, včetně dosazování a odvolávání vedoucích osobností a zřízení domobrany). Na druhé lodi bylo dvě stě protestantských vyhnanců ze Solnohrad, na lodi „Simmonds“ bylo osmdesát Angličanů a skupina dvaceti šesti Ochranovských pod vedením šedesátiletého biskupa Davida Nitschmanna. Doprovodný konvoj tvořilo šest větších lodí. Generál Oglethorpe a čtyři metodisté byli ubytováni na lodi „Simmonds“. Protože generál chtěl, aby byli co nejméně rušeni, nechal jim dát dvě kabiny na přední palubě. Ingham a Delamotte sdíleli jednu, oba Wesleyové druhou. Původně s nimi měl být v této kabině ještě třetí, Westley Hall, ten se však krátce předtím oženil s  Marthou, jednou z Wesleyových sester, a z toho důvodu odřekl. Jejich kabina byla „dosti veliká“, napsal Ingham, „takže jsme se zde [všichni čtyři] mohli scházet ke čtení [ranních a večerních modliteb] a k modlitbám.“ Pořad dne byl během šestnáctitýdenní plavby – jako v  Oxfordu – přesně stanoven. Od čtyř do pěti měl každý tichou chvíli k modlitbám za sebe a za nepřítomné přátele. Od pěti do šesti se sešli ke společné četbě Bible. Od šesti až do snídaně v sedm četli knihy o raném křesťanství. V osm četli každý den v týdnu ranní modlitbu, které se účastnilo třicet až čtyřicet anglických cestujících. Potom Charles Wesley vyučoval děti. Od devíti do dvanácti psal kázání, zatímco John se učil němčinu a Delamotte řečtinu nebo navigaci. Ve dvanáct se sešli k obecenství a sebekritice. Kolem třinácté hodiny Charles obědval společně s  Oglethorpem. Od Vánoc se k  nim přidal John – jistě na základě zvláštního pozvání. Už několik dnů poté, co nastoupili na loď, se Charles a John vzdali 27

masa a vína, aby dotáhli sebezapření až do krajnosti. Spokojili se s rýží, jedli však také zeleninu a suchary. Po obědě v době od třinácti do šestnácti hodin rozmlouvali s jednotlivými cestujícími nebo s nimi četli vzdělavatelné knihy. Benjamin Ingham nebo také John Wesley odpoledne vyučovali děti. V šestnáct hodin byly čteny veřejné modlitby, tzv. „večerní modlitba“. A jako při ranní modlitbě bylo kázání na některý oddíl Písma. Od sedmnácti do osmnácti byla opět tichá hodina, potom byla večeře. Poté vždy dva ze čtyř přátel četli ve svých kabinách s cestujícími oddíly ze vzdělavatelných knih. Ve dvacet hodin se sešli čtyři metodisté, aby zhodnotili průběh dne ve světle Písma svatého. Mezi jednadvacátou a dvaadvacátou hodinou šli spát. Tohoto přesně naplánovaného denního programu se pokaždé nezúčastnili všichni čtyři, neboť John byl jediný, kdo nedostal mořskou nemoc. Delamotte jí trpěl nejvíc. Charles trpěl prudkými bolestmi hlavy a i Inghamovi bylo dosti nevolno. Ochranovští svou skromností, hlubokou zbožností a svými písněmi víry učinili nezapomenutelný dojem na Charlese a na Johna. John byl tak zaujat jejich písněmi, že chodil na jejich hodiny zpěvu a rozhodl se, že některé přeloží do angličtiny.38 Všechny tyto kladné dojmy pak předčilo to, co ke konci plavby prožili v těžké bouři. Když se 25.ledna 1736 vlny neustále přelévaly přes palubu a hlavní plachta se roztrhla na kusy, vypukla mezi Angličany panika, zatímco Ochranovští zůstali naprosto klidní. Muži, ženy ani děti nejevili nejmenší strach ze smrti. A jak plavbu prožíval Charles? Pravděpodobně to bylo jedno jediné utrpení pro tělo a pro duši. Daleko horší než mořská nemoc a bolesti hlavy bylo jeho duševní rozpoložení. Dopis jeho přítelkyním v Anglii jasně svědčí o stesku po domově a o duševní depresi. Krátce před příjezdem napsal 5. února 1736 na lodi: „Bůh přivedl nešťastného, nevděčného chlapa přes tisíce nástrah až sem… Využívám svého příjezdu, abych vás o tom informoval, neboť vím, že budete jemu za to děkovat, i když já nemohu. Nemohu, protože stále ještě hledím na sebe. Marně jsem před sebou utekl do Ameriky; stále úpím pod tíhou své vnitřní bídy. Jestliže jsem nikdy nelitoval svého kroku, pak jedině proto, že jsem nikde – ani v Anglii nebo v ráji – nemohl očekávat nic lepšího. Ať jdu kamkoli, všude vláčím peklo s sebou. Nic mne neuspokojuje, jedině když myslím na S. [Selinu, tj. Anne Granvillovou] a na vás [Sally Kirkhamovou].“ 39 V čem spočívalo peklo, které vláčel s sebou? Proč ho nic nedokázalo uspokojit? Vysílila ho natolik čtyřměsíční plavba s prudkými bouřemi, povídáním a skandály na palubě? Nebo to bylo poznání, že se vydal špatným směrem? Nevíme to přesně, neboť teprve po příjezdu do města Frederica si začal psát obsáhlý deník, který vedle zpráv o tom, co prožil, dává také nahlédnout do jeho duševního rozpoložení. Přesto však je jeho upřímné hledání nosné víry vyjádřené v dopise velice dojemné. Počátkem února 1736 konečně zahlédli zemi. Napřed zamířili k neobydlenému ostrovu 28

Tybee. Když generál Oglethorpe, biskup Nitschmann a čtyři metodisté 17. února vstoupili na americkou půdu, poklekli, aby Bohu poděkovali za ochranu na dlouhé plavbě. Potom jel Oglethorpe na člunu po řece Savannah až k městu Savannah. Při návratu přivezl Augusta Gottlieba Spangenberga, představeného ochranovské osady. Byl to blízký spolupracovník a pozdější nástupce Zinzendorfův v Ochranově. Protože se člun, který měl Spangenberga dovézt zpátky, o jeden den opozdil, zbyl čas na tři delší rozhovory. Došlo ještě k jednomu důležitému setkání: přijel na návštěvu náčelník Indiánů kmene Creek Tomo-Chichi, který byl dva roky předtím s Oglethorpem v Anglii. Očekával čtyři metodisty v chatrči a pronesl pak krátkou řeč, kterou přeložila paní Musgroveová. Zdůraznil v ní jednak otevřenost slyšet „velké slovo“, na druhé straně je varoval, aby neevangelizovali po španělském způsobu. Chtěl, aby jeho lid byl napřed vyučován a potom pokřtěn. O pět dní později vykonali Charles, John a Charles Delamotte jednodenní výlet do města Savannah, kde navštívili Tomo-Chichiho indiánskou vesnici a osadu Ochranovských.

K r

í n ina ž ji ol

a ah

nn

va

Sa e

he

ec

Og

G Cou

va Sa

i a

nn

g

ah

r

ee

uch

o

ano

e

ostrov Tybee ostrov Wassa

Maha

ostrov Ossabaw ostrov St. Katherine ostrov Sapella malý ostrov St. Simon velký ostrov St. Simon ostrov Jekyl

Kolonie Georgie 29

Tak uplynul téměř měsíc, než Charles dorazil dne 9. března 1736 do cíle své cesty, do města Frederica na ostrově St. Simon, dlouhém asi třicet dva kilometry a širokém asi osm kilometrů. Měl za sebou stošedesátikilometrovou cestu na jih. Zde měl generál Oglethorpe svůj hlavní stan, a proto bylo toto místo vybráno jako Charlesovo působiště. Frederica byl na tehdejší mapě jenom malý bod, hraniční místo nové kolonie Georgia, a k tomu ještě nedostatečně organizované. Město tvořila pevnost, stany a palmové chýše; právě se parcelovala půda a stavěly dřevěné domy. Bohoslužby, na které se sbor svolával bubnováním, se konaly pod širým nebem nebo ve stodole. Sbor, o který se Charles měl starat, poskytoval pestrý obraz. Církevně jej tvořili anglikáni, presbyteriáni, nonkonformisté a katolíci. Sociologicky k  němu patřily skupiny a jednotlivci velice rozdílného ražení. Byli zde propuštění vězni, kteří byli zavřeni pro dluhy, velice chudí, ale vcelku pořádní lidé. To však nevylučovalo, že mezi nimi byli také lehkomyslní marnotratníci a podvodníci. Vedle nich tu byli vyslovení dobrodruzi, lidé vyhýbající se práci a ztrosko­ tanci, kteří se zde pokoušeli znovu začít. Byl to svět plný protikladů a skrytých napětí, která mohla kdykoli vybuchnout. Sbor byl malý, avšak vysloveně problematický. Byl v  každém ohledu ve stadiu budování, a to za tvrdých podmínek. Sousedství Indiánů a Španělů, divoký život, kdy se stále muselo počítat s válkou, na druhé straně pak velká míra svobody poskytovaly možnosti pro ohrožení zevnitř i zvenčí. S touto situací se musel Charles nějak vyrovnat. Neměl žádné zkušenosti, nemohl se zeptat žádného biskupa na radu. Byl to průkopnický život, který se velice lišil od poklidného života v Oxfordu. Poslyšme, co si Charles zapsal do deníku o první době v městě Frederica: „Asi v 15 hodin jsem prvně vstoupil na ostrov St. Simon a hned jsem ožil. Ve chvíli, kdy jsem nastoupil svůj duchovní úřad, Bůh mi dal, jako Saulovi, jiné srdce… Lidé přijeli s panem Oglethorpem už den předtím. První, kdo mne po příjezdu uvítal, byl ctěný pan Ingham, a to jako vždy velice srdečně. Ještě nikdy jsem neměl větší radost, když jsem ho spatřil … Lidé se zdáli být přešťastní, když mne spatřili, zejména pan Ogle­thorpe mne přijal velice laskavě.“40 Charles se ihned vrhl do svého nového úkolu kazatele. Přijel odpoledne, potom navštěvoval členy svého sboru a v sedm měl venku večerní modlitbu. Druhý den ráno mezi pátou a šestou, kdy silně pršelo, četl z Knihy modliteb (Book of Common Prayers) několik krátkých modliteb pro hrstku lidí, kteří se shromáždili kolem ohně před Oglethorpovým stanem. Charles si plně uvědomoval velkou odpovědnost, jakou teď jako duchovní měl. V deníku píše o členech sboru: „S jakým chvěním bych je měl nazývat »svými«!“41 V  prvním kázání jim řekl: „Bůh vašich otců vám nedávno dal milostivé svědectví, když vás a vaše děti nenechal na holičkách. Provedl vás velkým mořem a zjevil vám své mocné rámě, když přikázal bouři a ta ustala a vlny se utišily. On vám na vaší cestě prostřel stůl, i tam vám opatřil chléb a víno. Některé z vás uzdravil z nemoci, jiné před 30

nemocí ochránil a všechny, kteří pro to byli otevřeni, požehnal… Jak chcete Pánu odplatit všechnu jeho pomoc vám prokázanou? Milujte ho z celého srdce, služte mu ze všech sil… neusilujte o nic jiného. Milovat Boha a být od něho milováni, to je dostatečné!“ 42 Už po dvou dnech došlo ke střetu s Oglethorpem. „Večer mi pan Oglethorpe prvně řekl nelaskavé slovo, když jsem ho o něco požádal pro jednu chudou ženu. Druhého dne jsem byl překvapen, když jsem v jiné záležitosti, která by byla zasloužila větší povzbuzení, dostal ještě nevlídnější odpověď. Nevím, jak si mám tento rostoucí chlad vysvětlit.“ 43 Mělo to však být ještě horší. Naneštěstí se Oglethorpe zajímal o vše, co se ve Frederice povídalo. Zprvu to byla jen bezvýznamná pohoršení, potom však vlna lží a intrik. Při jednom křtu se lidé zlobili, že Charles trval na tom, že dítě ponoří třikrát. Ostrá kritika jejich způsobu života a jeho církevní formalismus (např. veřejná modlitební shromáždění

Generál James Oglethorpe

a pobožnosti čtyřikrát denně) byly neustálým bodem sváru. Jednoho dne za ním přišla služebná paní Hawkinsové. Odmítla se vrátit, protože ji bili. Když se Charlesovi podařilo ji uklidnit a přimět k návratu, paní Hawkinsová mu spílala a nadávala. Zřejmě už v té době Charlese tak nenáviděla – možná proto, že záhy prokoukl její pokrytectví, zatímco John na ně naletěl – že u ní nastala tato nepochopitelná reakce. K dalšímu incidentu došlo jednou v neděli. Oglethorpe nařídil, že se v neděli nesmí střílet. Dr. Hawkinse přistihli při lovu v lese a vzali ho do policejní vazby. Jeho paní 31

tím byla tak rozzlobená, že řádila jako pomatená. Když o tom řekla Oglethorpovi, ihned uvěřil neodůvodněným stížnostem a vytýkal Charlesovi, že je nevěrník. Celá věc se dále přiostřila, když paní Welchová, přítelkyně paní Hawkinsové, řekla Charlesovi, že obě byly svedeny generálem Oglethorpem. Zhrozil se, ve své nevinnosti však této historce uvěřil. Přitom naprosto netušil, že ho u Oglethorpa obvinily ze stejného přečinu. A opět byl Charles Oglethorpem hluboce zklamán. Ten se vůbec nesnažil vyšetřit hrůzná obvinění, ale vytýkal mu, že nedokáže uchovat pokoj. Charles se vždy znovu uchyloval k modlitbě a studiu Bible a dále kázal malé skupině věrných. V  té době se mu stala obzvláště důležitou jeho „Myrtová cesta“, kterou si už záhy založil. Zde nacházel klid a samotu k modlitbě a ztišení. Zde se ukrýval před nemravným farářem z Independent Company, se kterým se nechtěl setkávat. Zde vzal Oglethorpa a jednoho obviněného na procházku, aby v osobním rozhovoru s nimi věci vyjasnil. Sem se uchyloval se svým bratrem Johnem a rozmlouval s ním latinsky a řecky, aby si byl jist před nežádoucími posluchači. A zde byl na vrcholu své nepopularity téměř zasažen střelou. Charles teď byl na veřejnosti vyřízen, protože ztratil Oglethorpovu přízeň. „Někteří si zašli, aby se mi vyhnuli. Jiní mě prosili, abych jim to neměl za zlé, pokud mě zdánlivě nebudou znát, když se potkáme. Sluha, který mi prával prádlo, mi je vrátil nevyprané.“44 To však nebyla jediná nepříjemnost, kterou musel snášet. „Protože jsem věděl, že mám žít u Oglethorpa, nevzal jsem si z Anglie nic kromě šatstva a knih. Když jsem dnes ráno jednu služebnou o něco požádal (tuším, že jsem chtěl čajovou konvici), bylo mi řečeno, že pan Oglethorpe zakázal, aby někdo používal něco z jeho věcí. Odpověděl jsem, že se domnívám, že se tento zákaz nevztahuje na mne. »Ano, pane,« odpověděla, »vy jste byl výslovně jmenován!« Díky Bohu, že se ještě nedělá věda z  toho, dát mi kousek chleba… Dosud jsem spal na zemi v koutě chatrče pana Reeda. Když jsem zaslechl, že lze dostat několik prken, snažil jsem se jich pár získat, abych měl na čem ležet, avšak marně; byla dána jiným.“45 Charles onemocněl tak silnou úplavicí, že musel ulehnout. Na štěstí se o něho staraly dvě soucitné ženy. Vždy se znovu namáhavě zvedl z  postele, aby potěšil umírajícího nebo vykonal jiné pastorační povinnosti. „Pondělí 5. dubna 1736. V  jednu hodinu v  noci mě pakomáři donutili, abych vstal a vyhnal je z chaty kouřem. Všichni ve městě udělali totéž. Moje večerní posluchačstvo tvořili dva presbyteriáni a jeden katolík. Došel jsem domů s velkými bolestmi, neboť malá služba, kterou jsem mohl vykonat, mou nemoc velice zhoršila.“46 Další den zaznamenal do deníku: „Pan Oglethorpe dal odnést mou postel pode mnou a nedovolil, aby tesař spravil jinou.“47

32

Strádání byl jenom jeden z jeho problémů. Velice záhy zjistil, že se na místo Oglethorpova tajemníka prostě nehodí. Charles se cítil otravnými písemnými pracemi velice omezován v pastorační práci, která pro něho byla na prvním místě. Už týden po svém přistání napsal: „Celou dobu jsem byl zaměstnán psaním dopisů pro pana Oglethorpa. Za celou Georgii bych nechtěl strávit dalších šest dnů takovým způsobem.“48 Jeho hlavním problémem však bylo Oglethorpovo chování vůči němu. Byl od něho zvyklý na laskavost, srdečnost a vzorné chování. Na cestě po moři Oglethorpe popustil svou postel ženě s mořskou nemocí a sám spal ve visutém lůžku. A teď taková změna v jeho chování! Nečekaná Oglethorpova hořkost ho velice tísnila. Přesto Charles napsal do svého deníku: „Mohl jsem se upřímně modlit za své nepřátele, zejména za pana Oglethorpa, kterého teď pokládám za největšího z nich.“49 Když Charles v této zapeklité situaci už nevěděl jak dál, poslal svého přítele Inghama k bratru Johnovi do Savannah. Ten se hned vydal na cestu a dorazil po šesti dnech do města Frederica. Rychle pochopil situaci, vyptal se rušitelů a dosáhl toho, že Charles měl dlouhý rozhovor s Oglethorpem, po kterém následovalo smíření. „Když jsem skončil své vyprávění, zdál se naprosto změněný, plný staré náklonnosti a důvěry ke mně. Po několika přátelských slovech jsem se ho zeptal: »Jste uspokojen?« On odpověděl: »Ano, naprosto.« »Sire, nic jiného si na zemi nepřeji.«“ 50 Nato ho Oglethorpe objal a velmi srdečně políbil. Když Oglethorpe nastoupil s několika loděmi nebezpečnou expediční cestu – generál se domníval, že se z ní už nevrátí živý – nastal o velikonoční neděli poplach. Na obou stranách osady se střílelo a každým okamžikem očekávali zprávu o Oglethorpově smrti. Ten však se svými lidmi zahnal sedm nepřátelských lodí Španělů na útěk a už následující čtvrtek se bez úhony vrátil. Oglethorpe byl svou záchranou tak pohnut, že nevěděl, co by pro Charlese udělal, a svého dřívějšího chování vůči němu litoval. „Dal mi přinést všechno, o čem se domníval, že to potřebuji, a slíbil mi, že hned nechá postavit dům; choval se ke mně zase jako dříve.“ 51 Charlesovy perspektivy teď byly lepší: Byl opět zdráv, dostal, co potřeboval k dennímu životu, a Oglethorpe k němu zase našel normální vztah. Přesto byl pevně rozhodnut vrátit se do Anglie. Dne 16. března 1736, byla to neděle, se k  údivu svého bratra objevil v  Savannah. Následující středu John odcestoval do Frederiky, aby pokračoval v  Charlesově práci. Charles naopak převzal sborovou práci v Savannah. Konal návštěvy po domácnostech a pečlivě se připravoval na ranní a večerní modlitby, při kterých zpravidla také měl kázání asi pro sto posluchačů. Dobu volna trávil se svými přáteli Inghamem a Delamottem. Když přijel Oglethorpe, přibylo Charlesovi mnoho – neoblíbených! – písemných prací. Bylo třeba napsat dlužní úpisy, místopřísežná prohlášení, smlouvy a licence. Při soudních jednáních za Oglethorpova předsednictví bylo třeba psát protokoly; večer a v noci 33

vyřizoval korespondenci. Sotva kdy byl hotov před půlnocí. Ve čtyři zase vstával. „Dnes ráno mezi čtvrtou a pátou šel Mr. Delamotte a já k řece Savannah. Vybrali jsme tuto hodinu pro naši koupel kvůli rannímu chladu a protože aligátoři v tuto dobu ještě nejsou tak čilí. Všude kolem sebe jsme je slyšeli chrápat; jeden dokonce plaval jen několik metrů od nás.“52 Dne 25. července 1736 poslal Oglethorpovi svou žádost o propuštění. Ten ho pak pověřil doručením důležitých depeší správcům kolonie v  Londýně a umožnil mu tak čestný návrat do Anglie. V těch dvaceti týdnech od příchodu do Frederiky dne 9. března až po odjezd dne 26. července ze Savannah musel Charles strpět tělesná strádání, pohrdání, dokonce i pronásledování, upadl před očima všech v nemilost, musel vyřizovat nepříjemné úkoly, prožil řadu neúspěchů, sotva nalezl zájem o Boží slovo, modlitbu a večeři Páně u členů svého sboru a musel snášet samotu a těžké nemoci. Avšak všechny tyto záporné zkušenosti ho nedokázaly odvrátit od víry. Naopak, ztroskotání jeho plánů a útoky způsobily, že jasněji prožíval Boží blízkost. Upřímná modlitba a studium Bible mu byly posilou a útěchou. John doprovázel svého bratra Charlese do Charlestownu, kde spolu prožili pět dní. Pak se John vrátil, zatímco Charles čekal na svou loď. Hrůzné zprávy, které se tam dozvěděl o praktikách otroctví, se ho hluboce dotkly. Ďábelské krutosti otrokářů byly na denním pořádku. V Georgii tehdy bylo třicet tisíc otroků. Dne 11. srpna vstoupil s panem Appee, mladým Holanďanem, na palubu. Ten se v Savannah společně stravoval s Wesleyi a předstíral, že je vážným hledačem pravé víry. Charles mu dokonce nabídl, aby se stal jeho nástupcem u generála Oglethorpa. Během jednoho týdne pak odhodil svou masku. Ukázalo se, že to je padouch, lhář a pokrytec, kterému Wesleyové příliš lehkomyslně vyšli vstříc. Později se proslechlo, že prohrál své jmění. Po příjezdu do Londýna byl ihned zatčen, protože ošidil kapitána o náklady na cestu. „Kapitán,“ napsal Charles 11. srpna do deníku, „byl nejbrutálnějším člověkem, jakého jsem kdy potkal; nezřízený, opilý, hádavý hlupák, který se modlí, a přesto neustále kleje. Když jsem ho spatřil poprvé, ležel ve své kabině na zemi nahý a byl opilý namol.“53 Tento neschopný člověk několikrát přivedl všechny lidi na palubě do největšího ohrožení života. Když 24. září dorazili do Bostonu, všichni si vydechli; loď totiž byla v tak špatném stavu, že dva námořníci museli neustále obsluhovat čerpadla. Charles byl Bostonem a jeho okolím nadšen. Když se loď blížila k městu, napsal: „Byl to naprosto nový pohled a krásnější než vše, co jsem dosud viděl.“54 Po vyjížďce do vnitrozemí několik dnů po příjezdu píše: „Příjemný vzduch, průzračné potoky a nádherné kopce a údolí, které jsou všude, jsou pravým opakem Georgie.“ 55 Charles byl skoro celý měsíc hostem komisaře Priela. Kázal šestkrát v různých kostelech v Bostonu a třikrát pomáhal při vysluhování svaté Večeře. Navštívil guvernéra a dostal četná pozvání kolegů nebo významných měšťa34

nů. Dělal výlety, mimo jiné také do Cambridge, a prožil šťastné a naplněné dny. Nabídli mu dokonce dobré místo v  Bostonu, které však odmítl. Potom utrpěl prudký návrat své nemoci. Píše s humorem: „Všichni moji přátelé mi radí, abych konzultoval lékaře, avšak tak nákladný pohřeb si nemohu dovolit.“ Přitom dr. Graves nelitoval dlouhé cesty z Charlestownu, aby ho léčil zdarma. Také bostonští lékaři mu pomáhali. „Zvracel jsem, bral projímadla, pouštěli mi žilou, potil jsem se a bral laudanum 56, což mě zcela zbavilo toho mála sil, které mi ještě zbyly.“57 Jeho bostonští přátelé se ho snažili přemluvit, aby svůj odjezd oddálil – bylo to však marné. „Jsem rozhodnut, že mne zítra dopraví na loď a vše ostatní přenechávám Bohu.“ Dne 25. října 1736 nastoupil zpáteční cestu do Anglie. Za dva dny začal ve větší kabině číst ranní a večerní modlitby, což však bylo téměř nad jeho síly, protože měl koliky. Třetího dne přišla prudká bouře, která téměř smetla s paluby všechny ovce, vepře a všechnu drůbež. Ze všech stran se hrnulo tolik vody, že ji museli čtyři námořníci neustále odčerpávat. Když pak jedno čerpadlo vypadlo, domnívali se mnozí, že nastal jejich konec. Charles byl neustále na nohou, aby utěšoval zoufalé pasažéry. Na vrcholku hučící bouře mu dal Bůh ujištění o své moci. „V tomto hrozném okamžiku jsem díky Bohu nalezl potěšení naděje a radost z toho, že jsem tuto naději získal.“58 Tím ve svém duchovním vývoji učinil další krok kupředu. Za tři dny se znovu dostali do bouře. Vlny vnikly do hlavní kabiny. Konečně, po čtyřiceti čtyřech dnech, vstoupil Charles po Boží milostivé ochraně v pátek, dne 3. prosince 1736, v Doveru na pevninu. „Poklekl jsem a chválil Ruku, která mne provedla takovými zmatky a kdyby to byl Bůh chtěl, opět bych se vzdal své vlasti pro něho.“59 Po přenocování v Sittingbourne dorazil Charles v  sobotu v  šest večer do Londýna. Ihned se odebral k  Charlesu Rivingtonovi (1688 – 1742). „Můj jmenovec byl velice potěšen, když mne spatřil, a jeho zpráva o našich oxfordských přátelích velmi potěšila mne.“ 60



35

Hledání

a pokoj s Bohem Druhý den ráno, bylo to v neděli 5. prosince 1736, se Charles zúčastnil bohoslužeb v katedrále St. Paul’s a přijal svatou večeři Páně. Potom navštívil přátele a šel pozdravit Sira Johna Phillipse. Byl to věrný příznivec oxfordských metodistů a mluvil o nich jenom dobré. Když Charles odevzdával dopisy panu Vernonovi, vyhledal ho tam jeho přítel James Hutton a přivedl ho ke svým rodičům do College Street ve Westminsteru. Huttonův dům se stal na nejbližší dobu jeho domovem. Charlesův návrat všude vyvolal velký zájem, protože ze své mimořádné cesty přivezl žhavé novinky. Kromě toho kdysi vznikla fáma, že utonul v moři. Především podal kuratoriu pro kolonii Georgia obšírnou zprávu. Správcům přinesl depeše od Oglethorpa, nemohl však pronést žádnou řeč, protože zcela ochraptěl. Vlivní mecenáši kolonie ho stále znovu zvali. Potom však onemocněl a musel ulehnout. Proti příkazu lékaře už po dvou dnech zase opustil dům. Navštívil biskupy v Londýně a v Ox­ fordu a byl pozván svým strýcem Matthewem na oběd. V den svých narozenin 18. prosince 1736 napsal do deníku: „Začal jsem svůj dvacátý sedmý rok života61 reptáním a nespokojeností; stále znovu jsem si četl třetí kapitolu Jóba.“ 62 Počátkem ledna 1737 do Londýna dorazil Oglethorpe. „Oglethorpe mi vyprávěl, že četl můj deník, napsaný s velkou odvahou. Řekl jsem, že vše, co k tomu mohu říci, je, že byl napsán zcela podle pravdy.“63 Charles mu sdělil, že zamýšlí znovu jet do Georgie, nikoli však jako jeho tajemník, nýbrž jako farář a misionář. Dne 19. ledna 1737 přijel z Německa do Londýna hrabě Zinzendorf. Slyšel o velkém zájmu Wesleyů o Ochranovské v Georgii, a pozval proto Charlese k sobě. Došlo k sr­ dečnému setkání. Charles byl od té doby častým hostem u hraběte a jeho ženy, které si začal velice vážit. Charles by byl velice rád přijal Zinzendorfovo pozvání doprovodit ho do Německa, avšak okolnosti to nedovolily. Potom Charles opustil Londýn. Dne 8. února 1737 dorazil do Oxfordu a bydlel u svého přítele Sarneye. Večer se sešel s  oxfordskými metodisty, které povzbudil zprávou o Ochranovských. V dalších dnech se účastnil voleb na univerzitě, navštívil své studijní kolegy a šel pozdravit děkana dr. Conybeara. Přestože měl mnoho termínů, nezapomněl navštívit vězně v  žaláři. Na cestě do Tivertonu trávil týden u svého švagra Westleye Halla, který byl pomocným farářem ve Wootonu v hrabství Gloucestershire. Tam došlo k ra­dostnému shledání se sestrami Patty (manželka Hallova) a Kezií. Následující týden trávil u svého bratra Samuela, švagrové a matky v Tivertonu. Potom odjel na koni do Mickletonu a Stauntonu, aby navštívil rodiny Granvillů a Kirkhamů, s nimiž ho pojily úzké svazky. 36

V srpnu dostal Charles čestný úkol, mít v Hampton Courtu jménem Oxfordské univerzity pozdravný projev před králem. Doprovázel ho arcibiskup Potter, který ho pro tuto službu navrhl. „Oba jsme Jeho Veličenstvu políbili ruce a byli jsme pozváni na oběd. Příštího dne nás Jeho královská Výsost [princ Waleský] pozvala do zámku St. James na jídlo.“64 Charlese silně ovlivnily dvě knihy Williama Lawa – Pojednání o křesťanské dokonalosti (1726) a Vážná výzva k zbožnému a svatému životu (1728). Od té doby byly vedle Bible jeho nejdůležitějšími duchovními rádci. V pastoračních rozhovorech je doporučoval jiným jako důležitou četbu nebo z nich předčítal při návštěvách v rodinách. V Putney měl dva dlouhé rozhovory s Lawem o Boží moci a o podstatě obrácení. Základní Lawovou radou pro Charlese bylo: „Zapři sám sebe a nebuď netrpělivý.“ Přesto, že měl tak silný vliv na oba Wesleye, museli se s ním později rozejít pro jeho extrémní mysticismus. Charles ho však ještě ve vysokém stáří nazýval „náš Jan Křtitel“. Od února 1738 Charles ve svém deníku šestkrát zmiňuje jméno pětadvacetiletého Němce Petra Böhlera (1712 – 1775). Tento ochranovský misionář byl na cestě do Georgie. Byl teprve krátce v Anglii a Charles mu dával lekce angličtiny. Charles měl z této známosti velký užitek, protože Böhler byl schopen pomoci mu dostat se duchovně dál. Jeho deníkové záznamy jasně ukazují, že týdny a měsíce před jeho obrácením byly poznamenány stálým střídáním zdraví a nemocí, citových depresí a euforií a zoufalým hledáním vnitřního pokoje a radosti v Bohu. „Pátek 24. února 1738. V jedenáct hodin večer jsem se vzbudil s tak prudkými bolestmi, že jsem myslel, že umřu. Krátce nato přistoupil k mé posteli Petr Böhler. Prosil jsem ho, aby se za mne pomodlil. Zprvu zřejmě nechtěl, potom se modlil, zpočátku velice tiše a postupně stále hlasitěji, se zvláštní důvěrou v mé uzdravení. Potom mne vzal za ruku

Petr Bőhler 37

a řekl klidně: »Ty teď nezemřeš.« Pomyslel jsem si, že ty bolesti do rána nevydržím. Když ustanou dříve, pak uvěřím, že možná budu uzdraven. Zeptal se mne: »Doufáš, že budeš spasen?« »Ano.« »Proč tak doufáš?« »Protože jsem sloužil Bohu ze všech svých sil.« Potřásl hlavou a už nic neřekl. Pokládal jsem ho za velice nelaskavého a řekl jsem si: Což moje úsilí není dostatečným základem mé naděje? Proč neuznává mé úsilí? Nemám nic jiného, v co bych mohl doufat.“ 65 Charles onemocněl tak vážně, že bylo třeba zavolat dva lékaře; jeho bratr John přerušil cestu do Tivertonu a zůstal přes týden s ním a jeho sestra Kezzy přišla a pečovala o něj. Když se mu dařilo lépe, poslal Johnovi následující zprávu: „Milý bratře, musím požádat někoho jiného, aby napsal tento dopis, sám toho nejsem schopen.Vzpomínáš si na úsloví dr. Southe (byl jsem v  jícnu smrti, nebylo mu však dovoleno, aby mne zhltnul). To bych nikdy neměl zapomenout. Dr. Manaton řekl, že se domníval, že mne při své druhé návštěvě najde mrtvého. Došlo k mnohým pozoruhodným událostem a ty tomu zabránily. Než jsem dostal zánět pohrudnice, zůstal jsem týden doma a dvakrát jsem si vzal léky. O půlnoci jsem měl tak prudké bolesti, že jsem myslel, že se nedožiju rána. Odpoledne předtím jsem si vzal lék dr. Cockburna a za hodinu jsem dostal tak silné bolesti zubů, že jsem byl nucen sáhnout k  odpornému léku kouření dýmky. To způsobilo, že jsem hned dostal průjem, a to mi možná zachránilo život; lék působící zácpu je u horečky při zánětu pohrudnice jedem. Pokládal jsem svou nemoc za úplavici, a proto jsem nepomýšlel na to, že bych poslal pro lékaře. T.Bentham ho přivedl proti mé vůli a tak mi možná po druhé zachránil život. Dr. M [anaton] přivolal na pomoc dr. Fruina. Třikrát mi pustili žilou a dávali mi běžně léky, oleje a bylinné nápoje. Čtyři dny to bylo na vážkách. Potom, jak říká Spencer, »jsem přemohl svého silného nepřítele.« Od té doby se mi pozvolna vracejí síly a včera jsem udělal první výlet do pokoje své sestry [Kezzy], která k  mé velké radosti byla od počátku u mne. Jeden důsledek mé nemoci nebudeš litovat – brání mi v brzkém návratu do Georgie; doktor totiž říká, že by taková cesta znamenala mou smrt.“ 66 „Pondělí 3. dubna 1738. Na radu svého bratra jsem se rozhodl, že se vzdám svého tajemnického místa; dnes jsem napsal žádost o propuštění.“ 67 „Pátek, 28. dubna 1738. Sotva jsem odnesl své věci k Jamesi Huttonovi, vrátily se bolesti v boku a horečka. Když jsem Boha při jeho posledním navštívení zklamal, znovu mne uvrhl na nemocniční lůžko. Kolem půlnoci mi pustili žilou a bylo mi trochu lépe. Ráno mne navštívil dr. Cockburn a ještě lepší lékař, Petr Böhler, kterého Bůh k mému dobru zdržel v Anglii. Stál vedle mé postele a modlil se za mne, abych alespoň teď poznal Boží záměr v této a v nedávné nemoci. Najednou jsem si pomyslel, že bych si měl ještě jednou promyslet Böhlerovo učení a zkoumat sám sebe, zda mám víru, a pakli nemám, abych ji nepřestal hledat a toužit po ní, až ji dosáhnu.“68 38

„Pondělí 1. května 1738. Při následné a několika dalších večeřích Páně jsem byl sotva zúčastněn. Bůh mě už nepotěšoval a já jsem se klonil k tomu, že to ihned obrátím proti němu. V následujících dnech jsem cítil slabou touhu po víře a nedokázal jsem se modlit za nic jiného. Na základě dopisu od pana Edmundse dostala nový podnět má touha hledat Krista za každou cenu.“ 69 „Čtvrtek 11. května 1738. Právě jsem měl v  úmyslu odstěhovat se k  starému panu Huttonovi, když mi Bůh poslal pana Braye 70, chudého, nevzdělaného řemeslníka, který nezná nic než Krista; avšak tím, že zná jeho, zná a poznává vše. Když jsem se přednedávnem [3. května] rozloučil s Petrem Böhlerem, vyznal jsem svou nevíru a touhu po odpuštění a také jsem prohlásil, že chci přijmout smírčí oběť dříve než zemřu. Odpověděl: »Podle tvé víry se ti staň.« Pan Bray teď zaujal Böhlerovo místo. Modlili jsme se společně o víru. Byl jsem cele přemožen, tonul jsem v slzách a nabyl přesvědčení, že to je Boží vůle, abych se nastěhoval do jeho domu a ne k Huttonům. On to viděl také tak. Proto mne odnesli na křesle k němu.“ 71 „Pátek 12. května 1738… Když návštěva odešla, modlil jsem se s  panem Brayem a četl Bibli. Byl jsem tak dotčen, že jsem téměř měl za to, že Kristus přijde každým okamžikem. Zakončil jsem večer horlivou modlitbou v soukromí.“72 „Sobota 13. května 1738… Večer přišel můj bratr [John], byl velmi skleslý. Donutil jsem ho – jako on často nutil mne – zazpívat chvalozpěv Kristu a skoro jsem měl za to, že přijde během zpěvu: že přijde brzy. V noci se mi dostalo mnoho světla a útěchy z Bible.“73 „Středa 17. května 1738… Dnes jsem prvně četl Lutherův komentář k Listu Galatským, na který náhodou narazil pan Holland 74. Začali jsme číst a zjistili jsme, že je plný velkolepé víry. Můj přítel byl tak pohnut tím, co slyšel, že se projevoval nepopsatelnými vzdechy a sténáním. Zhrozil jsem se, že jsme se tak brzy a tak velice od Boha, který nás povolal ke Kristově milosti, vzdálili k jinému evangeliu. Kdo by řekl, že naše církev byla založena na tomto důležitém článku spravedlnosti toliko z víry? Jsem překvapen, že bych to byl měl pokládat za nové učení, zejména protože naše Články víry a Homilie75 nejsou odvolány a klíč známosti ještě nebyl odejmut… Toho večera jsem se zabýval několik hodin jenom spisem Martina Luthera, kterým jsem byl velice požehnán, zejména závěrem druhé kapitoly. Usiloval jsem, čekal a modlil se, abych okusil toho, »který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.«76 Když mne můj stav – byl jsem téměř vyčerpán – donutil ulehnout, otevřel jsem Bibli a četl, že »Hospodin splní své slovo na zemi rychle a úplně« [Ř 9,28 ]. Po tomto povzbudivém zaslíbení, že přijde a nebude meškati, jsem v klidu usnul.“ 77 „Sobota 20. května 1738. Vzbudil jsem se velice zklamaný. Velká sklíčenost trvala po 39

celý den a svatá Večeře ji nijak neumenšila. Nicméně Bůh nedopustil, abych pochyboval o pravdivosti jeho zaslíbení. Také pan Bray zřejmě byl zneklidněn, že ještě nemohu uvěřit, stěžoval si na vnitřní neklid a nedostatek trpělivosti. »To je tak,« řekl, »že když mne má víra začíná opouštět, Bůh mi dá nějaké znamení, aby ji podepřel.« Pak otevřel Nový zákon a přečetl první slova, na která mu padl zrak – Matouš 9,1nn: »Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy. Ale někteří ze zákoníků si řekli: Ten člověk se rouhá! Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: Proč o tom smýšlíte tak zle? Je snadnější říci odpouštějí se ti hříchy, nebo říci vstaň a choď? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy – tu řekne ochrnutému: Vstaň, vezmi své lože a jdi domů! On vstal a odešel domů. Když to uviděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha, že dal takovou moc lidem.« Pro slzy radosti trvalo dlouho, než to přečetl. Viděl jsem v tom – a věřil jsem tomu pevně –, že jeho víra zde bude pro mé uzdravení.“78 Svatodušní neděle 21. května 1738. Vzbudil jsem se v naději a očekávání Jeho příchodu. V devět přišel můj bratr [John] a několik přátel a zazpívali svatodušní píseň. Tím vzrostla moje útěcha a moje naděje. Asi po půl hodině odešli. Uchýlil jsem se k modlitbě tohoto obsahu: »Pane Ježíši, tys řekl: Opět přijdu, tys řekl: Pošlu vám Utěšitele, tys řekl: Otec a já přijdeme k vám a učiníme si u vás příbytek. Ty jsi Bůh a nemůžeš klamat. Cele se spoléhám na tvůj svatý slib, splň jej, kdy a jak chceš ty.« Když jsem se tak pomodlil, chystal jsem se v klidu a pokoji ke spaní. Tu jsem zaslechl, že někdo – podle hlasu jsem myslel na paní Musgraveovou – vešel a řekl: »Ve jménu Ježíše z Nazareta vstaň a věř a budeš uzdraven ze své nemoci.« Divil jsem se, jak jí mohlo přijít na mysl, aby tak mluvila. Tato slova zasáhla mé srdce. Povzdechl jsem si a řekl: »Kéž by Kristus tak ke mně promluvil!« Vleže jsem přemýšlel a třásl se a pak jsem si pomyslel: »Ale co když to byl On? Pošlu někoho, aby to zjistil.« Zazvonil jsem a když přišla paní Turnerová, poprosil jsem ji, aby poslala paní Musgraveovou nahoru. Sešla dolů a když se vrátila, řekla: »Paní Musgraveová tam nebyla.« Při této odpovědi jsem se zalekl a měl jsem za to, že to byl skutečně Kristus. Přesto jsem ji ještě jednou poslal dolů, aby to ověřila, a mezitím jsem cítil zvláštní bušení srdce. Řekl jsem – a přitom jsem se stále ještě bál to vyslovit – »Věřím! Věřím!« Pak přišla nahoru a řekla: »Já, ubohé, hříšné stvoření, jsem to řekla. Ale byla to Kristova slova, on mi přikázal, abych je vyslovila, a on mne tak nutil, že jsem nemohla jinak.« Poslal jsem pro pana Braye a zeptal se ho, zda nyní mám víru. Odpověděl mi, že o tom nemám pochybovat: Byl to Kristus, kdo ke mně promluvil. Ví to a chce se se  mnou pomodlit. »Napřed však,« řekl, »bych chtěl přečíst, co jsem náhodně otevřel: Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin 40

nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.«79 Stále jsem ještě cítil silný odpor a nechuť věřit. Stále ještě bojoval Boží Duch s  mým vlastním a se zlým duchem, až poznenáhlu zahnal temnotu mé nevíry. Nyní jsem měl jistotu, nevěděl jsem však, jak a kdy jsem ji dostal. Ihned jsem se začal modlit. Potom mi pan Bray vyprávěl, že Kristus pověřil jeho sestru, aby sem přišla a řekla mi tato slova. Ona to potvrdila a obšírně vyprávěla, jak ona došla k víře. V noci – téměř přesně ve chvíli, kdy jsem onemocněl – slyšela ve snu klepání na dveře; šla dolů a otevřela. Spatřila postavu celou v bílém, dotkla se jí a zeptala se, kdo je. Odpověď zněla: »Jsem Ježíš Kristus.« Ve velkém vzrušení zvolala: »Vejdi, vejdi!« Polekaná se vzbudila. Ihned jí vstoupilo na mysl: »Nedej na to, je to jenom sen, iluze.« Až do večerních modliteb v pátek se chvěla a byla neklidná. Sotva modlitební shromáždění začalo, byla tak plná síly víry, že se sotva udržela a skoro měla pochybnosti, zda je střízlivá. Zároveň její srdce překypovalo láskou a modlila se za celé lidstvo. Kristus jí přikázal, aby šla ke mně a ujistila mne, že budu uzdraven na těle a na duši. Vrátila se domů a stále opakovala s velkou radostí a vítězoslavně: »Věřím, věřím.« Neměla však sílu a odvahu, aby mi to ten večer řekla. V neděli ráno vzala pana Braye stranou a v slzách ho informovala o celé věci; namítla, že je ubohým, slabým, hříšným stvořením a měla by jít za farářem? Nemůže to udělat, nemá však pokoj, dokud to neudělá. Zeptal se jí, zda už někdy něco podobného prožila. »Ne, nikdy.« »Tak tedy jdi,« řekl. »Vzpomeň si na Jonáše. Zvěstuješ zaslíbení, ne pohrůžky. Jdi ve jménu Páně. Neboj se vlastní slabosti. Ty mluv, Kristus bude jednat. Ústy nemluvňat a kojenců vybudoval mocný val.« Modlili se spolu. Potom šla nahoru, netroufla si však dovnitř, dokud se ještě jednou nepomodlila. Asi šest minut poté, co od něho odešla – zatímco vyřizovala ta slova – pocítil pan Bray, že Kristus byl s námi. Ještě jsem neslyšel, aby někdo vyslovil slova s tak slavnostní vážností. Zvuk jejího hlasu se proměnil v hlas paní Musgraveové. (Mámli ještě všechny smysly pohromadě.) Vstal jsem a podíval se do Písma svatého. Slovo, na které padl můj zrak, znělo: »A tak jakou mám naději, Panovníku? Moje očekávání se upíná jen k  tobě« [Ž 39,8]. Potom mé oči spočinuly kousek níže na slovech: »Do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v Hospodina« [Ž 40,4]. Poté jsem otevřel Izajáše 40,1n: »Potěšte, potěšte můj lid, praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.« Měl jsem nyní pokoj s Bohem 80 a radoval jsem se v naději, že miluji Krista. Moje nálada byla po zbytek dne poznamenána nedůvěrou v mou vlastní, dosud nepoznanou velkou slabost. Poznal jsem, že stojím vírou, že jsem neustále podpírán vírou, která mne 41

chrání před pádem, i když sám od sebe klesám do hříchu. Šel jsem spát, stále ještě si vědom své vlastní slabosti (pokorně jsem doufal, že si ji budu uvědomovat stále víc), spoléhal jsem však na Kristovu ochranu.“ 81 V písni „K výročí obrácení“, napsané pravděpodobně roku 1739, to Charles ve třetí sloce formuloval takto: „Tu jsem začal žít svůj druhý, skutečný, pravý život.“ Píseň má původně osmnáct slok, sloky sedm až dvanáct zní takto: 1. Ó, kéž mám tisíc jazyků, bych jimi chválu pěl a Pána ctil, jenž od věků k nám hříšným lásku měl. 2. Ach, pomoz mi, ó Jezu můj, Tvou lásku zvěstovat, má ústa k chvále nastrojuj, rač slova sám mi dát! 3. Tvé jméno, Ježíš, zahání strach, hrůzu všelikou; jak nebes hudba sladce zní vždy v uších hříšníků. 4. Moc hříchu drtíš záhubnou a jaté propouštíš, a smýváš vlastní krví svou hřích, který odpouštíš. 5. Když mrtví uslyší Tvůj hlas, aj, opět oživnou; a trudní prozpěvují zas, i chudí šťastni jsou. 6. Nuž, slyšte hluší Páně hlas a němí zpívejte! Ó, spatřte slepí jeho jas a chromí skákejte! 82



Little Britain v Londýně, kde je dům pana Brewa, v němž došlo o obrácení Charlese Wesleye.

42

Kazatel

Podle svědectví mnohých současníků byl Charles Wesley mimořádně působivým kazatelem. Jedním z nich byl Joseph Williams z Kidderminsteru, který ho poznal v Bristolu a jako kalvinista zpočátku měl značný odstup. Později ho osobní setkání s Charlesem tak nadchlo, že napsal článek pro časopis Gentleman’s Magazine. Poslal jej Charlesovi k  posouzení, ten však zabránil jeho zveřejnění – možná ze skromnosti. Proto se tato zpráva dostala na veřejnost až po Williamsově smrti. Čteme v ní: „Když jsem se dozvěděl, že pan Charles Wesley bude kázat odpoledne nedaleko za městem, obstaral jsem si průvodce a šel jsem tam, abych si ho poslechl. Stál vzpřímený na stole a modlil se tak, že měl ruce vztažené a oči obrácené k nebi. Byl obklopen asi tisícem lidí… Potom kázal přibližně hodinu na text 2.Korintským 5,17–21… snad jsem ještě neslyšel faráře, který by se pokusil s tak vášnivou touhou a vážnou snahou přesvědčit své posluchače o tom, že od přirozenosti jsou nepřátelští Bohu… a potřebují smíření s Bohem, že Bůh je hotov smířit se se všemi, dokonce i s nejhoršími hříšníky, a že proto všechny naše hříchy vložil na Krista…, že to je jedině víra, která nás – bez ohledu na naše skutky – obrací ke Kristově spravedlnosti a ospravedlňuje nás před Bohem… Všechny tyto důrazy podložil mnohými místy z Písma, která vysvětlil a vyložil. Potom stále znovu zval všechny, i toho nejhoršího hříšníka, a používal přitom mnoho velice působivých argumentů a důrazů, aby je přesvědčil, nalákal, povzbudil a pokud možno všechny přiměl, aby přišli ke Kristu a uvěřili v jeho odpuštění a záchranu.“ 83 Avšak k  tomuto kázání bez poznámek vedla dlouhá cesta. Na počátku své služby jako duchovní si Charles Wesley všechna svá kázání pečlivě psal. Při plavbě do Georgie tomu věnoval každé dopoledne. Týden po obrácení napsal 28. května 1738 do deníku: „Začal jsem psát své první kázání ve jménu Krista, svého Proroka.“ Potom měl v různých náboženských společenstvích a ve spřátelených rodinách pobožnosti a vykládal Písmo, takže pozvolna získal sebedůvěru mluvit bez poznámek. Na kazatelně však stále ještě používal koncepty. V pátek 20. října 1738 napsal: „Když jsem viděl v kostele St. Antholin tak málo lidí, pomyslel jsem si, že bych mohl kázat spatra, bál jsem se však. V důvěře v zaslíbení »Já jsem s vámi po všecky dny« jsem se odvážil a mluvil jsem tři čtvrtě hodiny bez váhání o ospravedlnění podle Římanům 3. Sláva buď Bohu, který plní své sliby navěky.“ Další záznam v deníku na toto téma ukazuje, že se 11. února 1739 odvážil v kostele v Islingtonu mluvit zcela bez poznámek o slepém Bartimaiovi. Potom se to stalo pravidlem. Charles Wesley měl ve zvyku otevřít Bibli náhodně a potom přečíst první větu, na kterou padl jeho zrak. Zpravidla chápal biblické místo jako Boží poselství pro sebe nebo pro sbor. „V jeho případě,“ napsal F.Baker, „nebyl tento způsob přípravy kázání tak

43

nebezpečný, jak by byl pro kohokoli jiného, protože znal Písmo svaté jako málokdo. Ať otevřel kteroukoli stránku, byl si téměř vždy jist, že se nachází na známé půdě.“ 84 Dlouho ovšem v různých kostelech nekázal, protože mu postupně zakazovali vstoupit na kazatelnu. Nechtěli slyšet „nesnesitelné nové učení o ospravedlnění vírou“. Kromě toho si pravidelní návštěvníci bohoslužeb stěžovali na tísnivě přeplněné kostely, když kázal Charles nebo jeho bratr John. Někteří duchovní byli rozzlobeni, že vlivem Charlesova kázání stále více lidí přicházelo ke stolu Páně, a veřejně vyhrožovali, že je odmítnou.

Charles Wesley

Charles Wesley se proto musel stále více potýkat s otázkou kázání pod širým nebem. Dne 23. června 1739 si zapsal: „Můj vnitřní konflikt pokračoval. Zjistil jsem, že to je strach z lidí a že bych zbořil všechny mosty a jednal zoufale, kdybych měl na Whitefieldovo naléhání kázat v  neděli pod širým nebem. Stáhl jsem se do ústraní a modlil se o zvláštní vedení. Byl jsem ochoten obětovat své přátele, svou svobodu a svůj život pro Ježíše a pro evangelium. Mé břemeno bylo o něco lehčí, avšak nebyl jsem svoboden, dokud jsem se nevzdal všeho.“85 V neděli ráno po modlitbě našel téměř deset tisíc lidí, 44

kteří v Moorfields čekali na zvěst. Charles kázal na slovo „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Mt 11,28). „Podle svého zaslíbení byl Pán se mnou, dokonce se mnou, svým nejubožejším poslem.“ Potom, po svaté večeři v chrámu St. Paul, se cítil posilněn: „Mé břemeno, všechny mé pochybnosti a strachy byly pryč. Boží světlo mi svítilo na cestu a já jsem poznal, že to byla jeho cesta pro mne.“ I když Charlesi Wesleyovi dovolili kázat v  kostele, musel často vyjít ven, protože kostely byly příliš malé pro zástupy lidí, jak ukazuje následující příklad z července 1746: „Šel jsem městem [Redruth] jednu míli ke kostelu… Vyvedl jsem shromážděné na širé pole, podle odhadu jich bylo přes osm tisíc.“86 Charles Wesley popisuje ve svých dopisech a na několika místech v deníku, že při kázání a zpěvu před ohromnými zástupy mohl s  Boží pomocí použít svůj hlas „jako polnici“, aby i ty, kdo stáli úplně vzadu, oslovil radostným poselstvím. Zde dva příklady z roku 1739: „Bůh mě uschopnil, že jsem mohl pozvednout svůj hlas jako polnici, takže mě všichni jasně slyšeli. Zakončil jsem [shromáždění] zpívaným pozváním hříšníků.“ „Pozvedl jsem svůj hlas jako polnici a vyhnal jej [satana] za několik minut z pole.“ Charles býval nesmělý a raději se stáhl zpět, než by se postavil před velké zástupy, aby jim zvěstoval evangelium. I po velkolepých úspěších neměl v tomto bodě vnitřní pokoj. „Neustále jsem pokoušen už nekázat a schovat se,“ napsal svému příteli George Whitefieldovi. „Nespoléhej se na mne, bratře, v díle, které teď Bůh koná; nemohu očekávat, že bude moci natrvalo používat někoho, kdo reptá a  touží po tom, aby byl propuštěn.“ Na druhé straně s překvapením zjistil, že při kázání pod širým nebem jeho síly rostou a jeho zdraví se lepší. Děkoval Bohu za tento zvláštní dar a vykládal si jej jako znamení potvrzující správnost jeho rozhodnutí. Dne 4. dubna 1742 kázal Charles Wesley v Oxfordu před univerzitním sborem na text z Efezským 5,14: „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“ Krátkými, názornými větami formuloval své naléhavé volání k obrácení. Aby vyburcoval „spáče“, spokojené se sebou samými, odvolával se neustále na Písmo svaté. V jeho rukopise lze najít asi dvě stě třicet biblických citátů nebo náznaků! Pro jeho bratra Johna byla tato kazatelská služba v Oxfordu tak důležitá, že se v Londýně modlil obzvláště za Charle­sovo zvěstování: „Asi ve dvě odpoledne, když můj bratr kázal v Oxfordu před univerzitním sborem, požádal jsem několik lidí, aby přišli ke mně a abychom se společně modlili. Pokračovali jsme v tom mnohem déle, než jsme měli původně v úmyslu, a věřili jsme, že nás Bůh vyslyšel.“ 87 Během kázání Charles nemohl tušit, jak velice jim Bůh požehná. Sice už ho nikdy nepozvali, aby tam kázal, avšak kázání, vytištěné ve stejném roce, našlo tak velkou odezvu, že bylo v  té době nejčastěji tištěným kázáním. Až do roku 1790 vyšlo dvacet devět vydání!88 45

Henry Moore (1751 – 1844) byl metodistickým kazatelem v Londýně, proto slyšel Charlese Wesleye častěji kázat a z jeho služby přijal bohaté požehnání. Píše, že Charles měl na rozdíl od přehnaného rétorického stylu své doby pozoruhodný talent předkládat nejvýznamnější pravdy prostě, působivě a krátce. Kromě toho Moore potvrzuje, co ukazuje deník Charlese Wesleye na mnohých místech: „Kde měl před sebou jenom Boha a hříšníky, kteří věděli o svém postavení, nic zřejmě nemohlo odolat moudrosti a moci, se kterou mluvil. Abychom použili výroku jednoho zbožného muže: »Bylo to jako hromy a blesky!«“89 Zvláštními charakterovými rysy Charlese Wesleye byly otevřenost a pravdivost, naprostá spolehlivost a důvěryhodnost, jakož i záliba v prostotě. Kromě toho byl velice pohotový a dovedl být vtipný a humorný – vše to jsou vlastnosti, které mu velice pomáhaly, když posměšné výkřiky narušovaly jeho kázání nebo když bylo třeba utišit neklidný zástup. Jeden z  nejpodivuhodnějších zážitků při kázání měl 8. března 1750. Vedl ranní shromáždění v  pět hodin ve Slévárně 90 v  Londýně. Právě přečetl biblický text, když zcela neočekávaně začalo zemětřesení, doprovázené „dunivým zvukem jako od vzdáleného hromu“. Toto zemětřesení bylo daleko silnější než 8. února ve stejném roce. Vypukla panika a mnozí křičeli strachy. Charles svým silným hlasem přehlušil vřavu a zavolal do vyděšeného shromáždění: „Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný“ (Ž 46,3.8). Jeho nebojácnost a slova žalmu udělaly na posluchače silný dojem. Pozvolna se uklidnili a shromáždění mohlo pokračovat. „Pán naplnil mé srdce

Slévárna 46

svým ujištěním a má ústa slovy, a zatřásl jejich dušemi jako zatřásl jejich tělem,“ napsal svému bratru Johnovi.91 Charles Wesley kázal s  oblibou v  různých vězeních, neboť podle jeho přesvědčení evangelium nikoho nevylučuje, ani zločince, odsouzeného na smrt. Nezůstával však u slov útěchy: nabídl odsouzencům pastýřský doprovod až k šibenici. Dne 18. července se nechal se svým přítelem Brayem přes noc zavřít v cele v londýnském vězení Newgate, aby v dlouhých rozhovorech a na modlitbách zápasil o duše těžkých zločinců. A Bůh daroval milost k  obrácení odsouzenců. „To byly nejslavnější hodiny, které jsem kdy zažil,“ radostně napsal do svého deníku. Na rozdíl od svého bratra Johna nedbal Charles ve svých kázáních na přísné členění myšlenek a dokonalou homiletickou formu. Jeho kázání prýštila ze srdce plného lásky ke Spasiteli a srdečného smilování nad ztracenými lidmi. S přitažlivou výmluvností používal krátké, všem srozumitelné věty. Když byl puzen Duchem svatým, dovedl kázat až dvě hodiny, ač metodistické pravidlo znělo, že shromáždění nemá trvat déle než jednu hodinu. Nedovedl se prostě rozhodnout ukončit shromáždění, dokud všichni provinilí hříšníci si nebyli jisti Boží milostí. „Kázal jsem »hlasem polnice« po dvě hodiny a srdce všech, kdo přijali jeho slovo, se sklonila před Pánem,“ napsal 18. září 1747 své ženě Sally. Vedle mnohých úkolů jako pastýř, kazatel, básník a otec rodiny přibyla Charlesovi roku 1751 na řadu let nová povinnost. Na přání svého bratra podnikal vizitační cesty ke kazatelům. Zkoumal je po stránce „ochotnosti, nadání a úspěchu“, podle jejich kázání, života a zda si mohou vydělat na živobytí. Některé poslal zpět do jejich dřívějšího zaměstnání, protože se pro tento důležitý úkol nehodili. Jiným poskytl pomoc, aby je podpořil jako kazatele a pastýře. Jeho modlitby a dopisy je provázely stále. Jeho kázání měla tak silnou přesvědčivost, že nespočet lidí skrze něho nalezlo živou víru. Kázal pravidelně s výjimkou několika měsíců před smrtí. Během své londýnské doby stál i ve vysokém stáří každou neděli ráno a večer na kazatelně kaple v City Road. Charles Wesley měl jako kazatel nedocenitelný význam pro raný metodismus. Jako neúnavný a neohrožený cestující kazatel si v ničem nezadal se svým bratrem Johnem. Nešetřil se a chopil se každé příležitosti, aby kázal evangelium každému, koho potkal, ať to bylo ve velkém kostele, při domácí pobožnosti, v malé skupince nebo při masovém shromáždění pod nebem. „Žil duchem modlitby a víry, konal denně bohoslužby, někdy i tři [11. a 26.7.1741 dokonce pět] a od dob apoštolů ho po léta nikdo nepředčil v roz­ manitosti a rozsahu působení a v moci a účinnosti křesťanského kazatele. Všude moc slova zasahovala lidi jako kosa žence zasahuje trávu.“ 92

 47

Charles Wesley

učí zpívat Charles zažil v bohoslužbách anglikánské církve jenom liturgický zpěv žalmů ve zpracování Sternholda a Hopkinse. Jeho bratr John označil tyto texty za „ubohé, skandální rýmovačky“ a předzpěvování žalmů verš po verši za „odporné omílání“. V Epworthu v kostele St. Andrews slyšel Charles pravidelně pěvecký sbor, který byl založen roku 1702 na popud jeho otce. Ve většině kostelů se účastníci shromáždění tehdy neúčastnili zpěvu, nýbrž tiše naslouchali litanii předzpěváka a pěveckého sboru. Doma na faře v Epworthu se však zpívalo hodně a pravidelně. Matka Susanna nechala vždy na počátku a na konci domácího vyučování zazpívat žalm nebo píseň. Kromě toho se děti účastnily domácích pobožností, při nichž se také zpívalo. Susanna Wesleyová píše o modlitebních shromážděních v neděli večer ve své kuchyni, které měla v letech 1711 a 1712 pro své děti, služebnictvo a sousedy: „Vybírala jsem ta nejlepší a nejživější kázání. Nikomu nebylo dovoleno připojit nějaké poznámky o našem čtení a zpívání.“ 93 „Tímto zpěvem v domě rodičů se děti nejen seznámily s žalmovými nápěvy, kterým se učily z žaltářů od Daye a Ravenscrofta, nýbrž i s písněmi, které se vyskytovaly ve vzdělavatelných, církví sice neuznávaných, avšak hojně rozšířených knihách jako Book of Devotions od Hickeho, The Temple, or Sacred Poems and Private Ejaculations od George Herbertse, Psalms and Hymns od Isaaca Wattse… Na faře v Epworthu zřejmě nebyly neznámé ani písně od Johna Austina, Henryho Moora a biskupa Kena Masona. V té době totiž už také existovalo několik sbírek písní s melodiemi.“94 Kdysi na Westminsterské škole zpíval Charles Wesley společně s  ostatními chlapci pravidelně v sousední Westminster Abbey, jak to žáci podnes ještě mají ve zvyku.95 Tam se prostřednictvím Williama Crofta (1678 – 1727) seznámil s tradiční katedrální hudbou a naučil se vážit si jí. Vedle varhanní a jiné instrumentální hudby to asi byla především vokální hudba, která na něho učinila dojem. Ve svém deníku dvakrát zdůrazňuje, že sborové písně při bohoslužbách pro něho měly obzvláštní význam: „Sobota 8. dubna 1738. Šel jsem na večerní shromáždění v Christ Church [Oxford]; byl jsem občerstven čtením biblických oddílů a sborovým zpěvem.“96 „Sobota 2. října 1756. Strávil jsem celý den zpěvem, rozhovory a na modlitbách. [Večer] jsem se účastnil shromáždění pěveckého sboru. Lidé tam byli neuvěřitelně vstřícní a po­těšili mě písní, kterou jsem si přál, Abakuk 3, »slavnost pro krále,« jak ji nazvala královna Anna.“ 97 Charles a John Wesleyovi kladli ve Svatém klubu v  Oxfordu velký důraz na zpěv. Přes odmítavý postoj a výsměch akademického okolí zpívali žalmy a duchovní písně, aby tak dosvědčili svou víru před Bohem a před lidmi. Vedoucí literární časopis „Fogg’s Weekly Journal“ napsal v prosinci 1732 posměšně o oxfordských metodistech: 48

„Metodisté tráví denně dvě hodiny zpěvem žalmů a písní a pokládají to za nezbytnou součást křesťanského života.“98 Avšak toto zpívání v kruhu studentů mělo spíše charakter zbožného cvičení, stejně jako četba vzdělavatelných knih. Teprve při setkání s ochranovskou Jednotou99 získali Charles a John hlubší porozumění pro zpěv duchovních písní jako výraz osobní zkušenosti víry, jako svědectví o důvěře v Boha v dobrých a zlých dnech, dokonce i tváří v tvář smrti. Když se koncem ledna 1736 dostala loď „Simmonds“ do mohutné bouře a každý čekal, že se potopí, prokázala se v této mezní situaci před všemi spolucestujícími síla a strhující vliv ochranovského zpěvu. Charlesův deník z této doby se, žel, ztratil, tuto událost však sdostatek zachytil jeho bratr John: „Neděle 25. ledna 1736. Uprostřed žalmu, kterým začali své bohoslužby, se přes loď převalila mohutná vlna, roztrhla velkou plachtu, pokryla loď a rozlila se do mezipalubí. Jako by nás hlubiny pohltily. Angličané začali hrozně křičet, Němci však klidně pokračovali ve svém zpěvu. Později jsem se jednoho z  nich zeptal: »Ty ses nebál?« Odpověděl: »Díky Bohu, ne.« Ptal jsem se dále: »Ale vaše ženy a děti se bály?« Odvětil klidně: »Ne, naše ženy a děti se nebojí smrti.« Šel jsem k  jejich plačícím, třesoucím se sousedům a mohl jsem jim poukázat na rozdíl v hodině zkoušky mezi tím, kdo má Boží bázeň, a tím, kdo ji nemá. Kolem půlnoci se vítr utišil. Byl to nejslavnější den, který jsem dosud prožil.“100 Na cestě do Georgie měli Charles a John samozřejmě ve svých zavazadlech také zpěvníky: Tate a Brady, New Version of the Psalms and Supplement with Tunes (1708) a Isaac Watts, Hymns and Spiritual Songs (1707, 1709). „Kromě toho měl rukopisnou sbírku písní méně známých autorů, jako byl Norris, Bremerton, jakož i písně svého otce a staršího bratra Samuela.“101 Zejména Johna pak zajímaly dva zpěvníky, které Ochranovští používali při svých hodinách zpěvu a při bohoslužbách během plavby a které se mu staly učebnicemi při hodinách němčiny, ve kterých pokračoval i po příjezdu. Jednalo se o Gesang-Buch der Gemeine in Herrn-Hut (jenom texty) a Neues Geist-reiches Gesangbuch od Johanna Anastasia Freylinghausena, Halle 1714 (1581 písní, textů i nápěvů). Charles velice trpěl mořskou nemocí. Kromě toho mu hrozné zimní bouře během plavby, trvající čtyři a půl měsíce, často naháněly panický strach. Zdá se, že plavbu prožíval jako těžký sen a že byl fyzicky a psychicky na dně. I když možná proto neměl tak úzký kontakt s Ochranovskými jako jeho bratr, dá se přesto předpokládat, že jejich víra a jejich zpěv na něho udělaly stejně hluboký dojem. Po celou dobu amerického pobytu se vyskytuje v deníku jeden jediný zápis, který se vztahuje ke zpěvu: „Čtvrtek 25. března 1736. Strávil jsem jednu hodinu v táboře zpěvem žalmů, které se hodily do situace.“102 49

Teprve po návratu do Anglie a po jeho obrácení o svatodušní neděli roku 1738 hraje slovo „zpívat“ v jeho deníku významnou úlohu. Téměř vždy je spojeno s modlitbou 103, někdy také s čtením Bible nebo touhou po naplnění zaslíbení. I když vynecháme výrazy „prayer and praise“ (modlitba a chvála) a „rejoiced“ (radoval jsem se), které se s největší pravděpodobností vztahují na „zpívání“, najdeme v  sedmi měsících od jeho obrácení až ke konci roku 1738 čtyřicet pět záznamů v  deníku. Z četnosti záznamů a z velice rozdílných životních situací, v nichž zpíval, můžeme usoudit, jak se pro něho zpívání stalo důležitým. Už to není zbožný cvik, nýbrž spolu s modlitbou a zvěstováním slova důležitý výraz jeho živé víry. Když k němu 24. května 1738 přišel John s radostným zvoláním „Věřím!“, píše Charles: „S velkou radostí jsme zapzpívali píseň.“ V této souvislosti je nedůležité, jakou píseň asi zpívali 104. Důležité je, že radost z Boha se mu stala trvalou inspirací zpěvu a psaní básní. Tak spolu s bratrem Johnem od počátku udělal z evangelizačního hnutí zpívající hnutí. Zpěv, řeč srdce, se stal výrazným znakem všech „lidí zvaných metodisté“. Zpíval s přáteli i s cizími lidmi, v kostele i doma, se spolupracovníky i služebnými, zpíval na cestách, se zločinci ve vězení a pod šibenicí, zpíval spolu s jinými na ploché olověné střeše (a protože jim to udělalo takovou radost, příštího dne to opakovali), zpíval v domě podkováře, zpěvem přijal sílu pro své „první kázání“ a zpěvem byl „hluboce dotčen“. Nakonec se mu zpěv duchovních písní stal tak drahým, že se neostýchal při evangelizacích pod širým nebem zpívat před velkými zástupy a spolu s nimi. Dokonce i při největších projevech nepřátelství – jako na vrcholu pronásledování v  Sheffieldu – píše dne 25. května 1743 o důležitosti zpěvu. „Jakmile jsem stál s Davidem Taylorem na kazatelně, začal příliv hlasů sílit. Jeden důstojník, podle hodnosti podporučík, začal odporovat a rouhat se. Nevšímal jsem si ho a zpíval jsem dál. Tu začaly létat kameny, které zasáhly kazatelnu a posluchače.“ Dokonce i při naprosto neoprávněném zatčení v  neděli 16. března 1740 se nedal zastrašit, nýbrž zpíval na veřejnosti. „Na cestě k místu, kde jsem měl kázat, ke mně přišel úředník a sdělil mi, že mám přijít k starostovi. Řekl jsem, že napřed se musím setkat se svým Pánem a potom půjdu za starostou, kterého jsem povinen ctít pro jeho úřad. Šel jsem dál. Pan Henry mne zahrnul výhrůžkami a nadávkami. Začal jsem zpívat: Měl bych ze strachu z člověka slabého tlumit při sobě moc Ducha svatého?

Běhal kolem jako ztřeštěný a rychle sehnal pár mužů jako posilu. Zatkli mne. Zeptal jsem se: Z  čího pověření,  jakým právem? Dal jsem jim najevo, že není třeba použít násilí. Řekli, že to ani nemají v úmyslu, že však zde nemám kázat. Za vřískání lidí mě táhli pryč. Jejich jazyky byly skutečně zažehnuty peklem. Henry řval: »Odvlečte ho,

50

utopte ho!« Spolu s T.Maxfieldem jsme začali zpívat píseň a nechal jsem se jimi vést, kam chtěli. Na mostě na ulici mne pustili. Stál jsem tam a zanotoval píseň Anděli Páně, ať cokoli se stane, já poslechnu tvých příkazů!

Několik set lidí nemohlo neslyšet mé kázání na slova »Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?« Ještě nikdy jsem tak neprožíval to, co jsem říkal. Slovo se nevrátilo prázdné, jak dosvědčovaly slzy na všech stranách.“ 105 V počátečních dobách mnoho metodistů nemělo žádnou knihu kromě Bible a zpěvníku. Avšak tyto dvě knihy četli pravidelně a pilně, až se jim rozpadaly. Častým používáním zpěvníku doma a ve shromážděních znali mnoho písní nazpaměť. Tak jako uměli zpaměti citovat místa z Bible, tak s oblibou citovali a zpívali sloky písní od Charlese Wesleye – dokonce i na smrtelné posteli. Zpěv má ústřední místo i v Charlesově zprávě o pastorační službě umírající mladé ženě v Bristolu: „Krátké vyprávění o blažené smrti paní Hanny Richardsonové, takzvané metodistky.“ Charles Wesley píše, že Hannah po dlouhých letech hledání, nemoci, obav a pokušení dospěla k  živé víře a z  nesmírné radosti zpívala na smrtelném loži jedenáct hodin chvalozpěvy. „Až do dvou hodin v noci zpívala nepřetržitě podle harfy harfeníků; dávali jí léky na posilnění srdce a ona stále zpívala. Její naděje byla plná nesmrtelnosti, její pohledy plné nebe, až s radostným jásáním odevzdala svého ducha do rukou Vykupitele.“ V neděli 31. května 1741 si Charles Wesley zapsal do svého deníku: „Přečetl jsem ve společenství svou zprávu o úmrtí H.Richardsonové. I když je mrtvá, přece mocně promluvila k našim srdcím.“ Jeho zpráva z roku 1741 udělala na současníky velice silný dojem. Už roku 1753 vyšel ve Frankfurtu/Lipsku německý překlad této zprávy. Ve svých písňových textech neustále popisuje radostné očekávání přebývání v nebi, až spolu se všemi věřícími, anděly a archanděly oslaví Ježíše písněmi: Jaký to bude koncert chval, až nebeské sbory budou opěvovat tvou milost, Pane, kterou jsi nám dal.106

Neboť: Od Boha přicházím, jsem stvořen k jeho cti, a k němu se se zpěvem navrátím.107

 51

Charles Wesley

jako básník Charles Wesley byl básník tělem i duší, to znamená, že všechny vnější a vnitřní dojmy zpracovával veršem. Básnil nejen při citovém vzrušení, nýbrž vždy a všude. Farář Henry Moore (1751 – 1844) vylíčil ve svém životopise (1825) neustále básnícího Charlese Wesleye takto: „V raném mládí, když John byl na univerzitě (tak mi to řekl), byl vždy zneklidněn, když Charles vstoupil do jeho pracovny. Aut insanit homo, aut versus fit (člověk buď blázní, nebo píše verše). Políben múzou, a jak byl krátkozraký, často se rozběhl proti bratrovu stolu a někdy jej převrhl. Když »básnické bláznovství« nebylo tak silné, přeházel knihy a vědecké práce, položil několik otázek, aniž by čekal na odpověď, recitoval básně, které mu právě proběhly hlavou, a přenechal pak konečně Johna jeho pořádnosti… Když mu bylo už téměř osmdesát, stále ještě měl něco z této výstřednosti. Každý den (i v létě v zimním oblečení) jezdil na malém koni, který stářím zešedivěl. Když ho při nasedání na koně napadlo téma, v myšlenkách je rozvedl a uvedl do uspořádané podoby. Takto hotovou píseň napsal tužkou těsnopisně na lístek (jaké k tomuto účelu nosil při sobě). Často přišel k našemu domu v City Road, nechal malého koně v předzahrádce a zvolal při vstupu do domu: »Pero a inkoust! Pero a inkoust!« Jakmile je dostal, napsal píseň zbásněnou při jízdě na koni. Když skončil, podíval se kolem, pozdravil přítomné s velkou srdečností, zeptal se na jejich zdraví, přečetl krátkou duchovní píseň a tak obrátil myšlenky všech k věčnosti.“ 108 Sotva kdy uplynul den, kdy by byl nebásnil, ať už seděl ve své pracovně, nebo na koni. Když od roku 1771 bydlel v Londýně, denně jezdil na svém bílém poníku asi tři míle ke Slévárně, přičemž povoloval koni opratě a četl knihu nebo psal básně. Ve svém deníku se zmínil o úrazu při jízdě jenom proto, že kvůli zraněním toho dne nemohl psát básně. „Poblíž Ripley mě kůň shodil a padl na mne. Můj průvodce si myslel, že jsem si zlomil vaz, měl jsem však jenom poraněnou nohu, vymknutou ruku a omráčenou hlavu. To mi do následujícího dne znemožnilo psát básně a přemýšlet.“109 Básně, které vznikly spontánně na hřbetu koně, doma pak často přepracovával a někdy i rozšiřoval. Tak napsal roku 1755 své těhotné ženě Sally: „Přijmi neúplnou báseň, tak jak mě právě napadla.“ „Když věděl, že buď nedokončil myšlenkový pochod, který právě sledoval, nebo báseň ještě nebyla formálně bezvadná a potřebovala »vybrousit«, často k  básni připsal slovo »nedokonalé«.“110 Ve věku třinácti let zahájil Charles ve Westminsterské škole své klasické vzdělávání, v němž pak v Oxfordu po devět let pokračoval. Už během svého mládí přeložil stovky básní řeckých a latinských klasiků do dobrých rýmů ve stylu Drydena nebo Popea.111 Během let tak dozrál v básníka. „Už když byl v Oxfordu, pocítil sílu vrozeného básnic52

kého nadání. Roku 1731 napsala »Selina« (Anne Granvilleová) »Cyrovi« (John Wesley) v dopise: »Není Araspova [Charles Wesley] báseň rozkošná?«“112

Charles Wesley při skládání básní

Avšak teprve jeho obrácení o svatodušní neděli v květnu 1738 vyvolalo záplavu duchovních básní. Tři významné silně autobiografické písně napsané po jeho obrácení jsou: – Kde začít, srdce, v údivu (Where shall my wond’ring soul begin) – Může být, že bych dosáhl? (And can it be that I should gain) – Přijď, poutníku ty neznámý (Come, o thou traveler unknown). Všechny tři texty jsou napsány v Charlesově oblíbeném metru: šest osmislabičných řádků. Shodně obsahují ústřední  věroučné výpovědi metodistického probuzeneckého hnutí: – –

jistotu spasení přijatou rozumem a srdcem (»bych věděl, cítil, hřích můj smyt«) zvěstování radostného poselství všem, kdo pro ně jsou otevřeni. Neudiví, že i při Charlesově svatbě se Sally Gwynnovou dne 8. dubna 1749 hrála

53

jedna z  jeho duchovních písní významnou roli. Dík dopisu jeho příteli Ebenezerovi Black­wellovi se nám zachovala: 113 „Můj milý příteli,

Garth, 8. dubna 1749

modli se za mne. Raději bych měl Tvé modlitby než Tvá přání všeho dobrého. Pevně věřím, že mi Bůh dal tohoto dne velkou milost a že musím být vděčný a využít každé požehnání a každý okamžik k jeho oslavení. Následující píseň jsme zpívali u oltáře. Můžeš si ji teď zazpívat s námi: Přijď, ty milovaný, věčný Bože, tebe srdce naše vroucně ctí, přijď, ty hosti přišlý z nebe, zvem’ tě na svatební veselí. Laskavě přijď do našeho středu mezi svůj lid vyvolený; prokaž nám svou zvláštní milost, ukaž všem svou láskyplnou tvář… Uveď uspěchané duše v pokoj, proměň mysl jejich nehodnou, přirozenost změň v svůj půvab, lásku pozemskou změň v nebeskou. Táhni naše srdce vzhůru k naší nebes nevěstě. Nebesa jsou nadějí všech nás a náš nejvyšší cíl…“

Padesát let (1738 – 1788) plynul neomezený tok jeho poetické tvorby. Člověk by se domníval, že se jednoho dne „vypíše“, avšak nebylo tomu tak 114, básnická inspirace pokračovala až do vysokého stáří. Neudiví, že při zprávě o smrti Charlese Wesleye jedna žena zvolala: „A kdo nám teď bude psát duchovní písně?“ 115 Básnické umění „byl jeho největší Bohem daný talent. Když měl inspiraci, musel Boží slovo, které mu bylo dáno, napsat do veršů a přenechat Bohu případné výsledky tohoto psaní.“ 116 Pro něho bylo psaní básní tím nejpřirozenějším na světě. Jak jinak měl vyjádřit myšlenky a pocity? Tak např. napsal vzhledem k  nastávající svatbě: „Vyjádřil jsem různé zkoumání svého srdce mnohými básněmi o této důležité události.“ 117 Jiní metodističtí kazatelé takový básnický dar neměli, přesto však psali texty písní, které zaváděli ve společenstvích a ve skupinkách. Protože obsah a forma byly ve většině případů velice chabé, Charles Wesley proti nim zakročil. Dne 16. září 1751 napsal z Ewoo­du svému „milému bratru Shentovi“ a sdělil mu, že W[illiam] D[arney] může kázat dál za určitých podmínek. Čtvrtá, poslední podmínka zněla: „že v žádném našem společenství nebude zavádět své kostrbaté písňové texty. Skutečně nemohu souhlasit s tím, že plní 54

jejich ústa nesmysly… Naznačil jsem mu, že pokud své rýmovačky uplatní v některém společenství, nebude tam už smět kázat.“118 Tento problém byl velice rozšířen, jak se ukázalo na konferenci roku 1747. Tam bylo kazatelům ještě jednou zdůrazněno, aby „nenechávali zpívat žádný vlastní text písní“.119 Mnozí přišli prostřednictvím jeho písní k obrácení. První z nich byl Jack Delamotte, syn bohatého obchodníka z Blendonu. Dne 16. června 1738 napsal Charles Wesley do deníku: „Po jídle za mnou přišel Jack Delamotte. Jeli jsme kočárem a cestou mi vyprávěl toto: Když jsme posledně byli spolu v Blendonu a zpívali píseň »Ty, který jsi za mne, za mne mřel«, se ho tato slova dotkla. Byl tak plný blaha a radosti, že by byl zpíval dál až na věčnost. Od té doby se ve všem cítil pod vedením a ničeho se už nebál, leč rozhněvat Boha. Život byl modlitbou a – jedním slovem – on věděl, že skutečně věří v Pána Ježíše.“120 Zmíněný řádek tvoří konec první sloky písně Hymn to the Son, Píseň k Synu: Ó, Boží Synu, slyš zoufalé mé volání! Pohleď na trápení mé duše, Spasiteli, a měj slitování; přijmi mne, vezmi mne cele, Ty, který jsi za mne, za mne mřel! 121

Další příklad lze najít v jeho deníku pod datem 18. května 1741: „Jeden ubohý voják mi vyznal, že mu Bůh otevřel oči pro svou lásku obepínající celý svět. Opakoval jsem sloku: Povstaň, Bože, povstaň a ujmi se své slavné pře; ukaž všem mrtvým hříšníkům svou oběť na kříži.122

Pokud jsem mohl poznat, přijal v tom okamžiku Kristovu smírčí oběť.“ 123 Charles byl jako John „mužem jedné knihy“. Protože se od svého dětství pravidelně a intenzivně zabýval Písmem svatým 124, znal je jako málokdo. To se také projevilo na jeho duchovních básních, které jsou naplněny biblickými citáty a ohlasy slov Písma svatého. Celkem 2 349 jeho básní jsou výklady biblických oddílů, skutečný biblický komentář. Nazval je „Krátké duchovní básně na vyvolené oddíly Bible“.125 O posledních dnech Charlese Wesleye víme od domácího lékaře dr. Johna Whiteheada 126: Několik dnů před svou smrtí napsal báseň, kterou nadiktoval své manželce; zavolal ji po chvíli mlčení k sobě a poprosil ji, aby napsala následující: Poznamenán stářím, slabostí, kdo mě, hříšného červa, vykoupí? 55

Ježíši, Tys naděje má jediná! Dej sílu mi, tělu i srdci. Ó, kéž bych uzřel lásku tvou a mohl vejít do věčnosti!

Osm měsíců po Charlesově smrti strávil John od 10. prosince 1788 skoro dva týdny tím, že pořádal literární pozůstalost svého bratra. Přečetl stovky stran – hlavně básně na texty žalmů, evangelií a Skutků apoštolů –, aby zjistil, co se hodí k zveřejnění. Po ukončení této práce napsal do deníku o kvalitě básní svého bratra: „Některé jsou špatné, některé průměrné, některé jsou vynikající: Podávají pravý smysl Písma svatého, jsou napsány v dobré angličtině a zpravidla dobrým veršem. Mnohé z nich se vyrovnají většině, ne-li všem, které kdy napsal.“ 127 Podobnou chválu vysoké kvality najdeme v časopise Arminian Magazine, ve kterém John od května 1789 pod nadpisem „Short Hymns“ (Krátké písně) zveřejňoval každý měsíc básně z pozůstalosti svého bratra. John si cenil duchovních básní svého zesnulého bratra Charlese natolik, že učinil opatření, aby zajistil, že se po jeho smrti bude v uve­ řejňování této řady pokračovat. Na základě svého studia a svých zkušeností jako překladatele a básníka byl John pro svého bratra Charlese kompetentním kritikem jeho básnického umění. Když se však Charles přesto vždy neřídil pokyny svého bratra, měl pro to své důvody: Psal pro všechny metodisty a ti zdaleka nebyli všichni nevzdělaní; byl přesvědčen, že obrácení také vede k rozšíření všeobecného obzoru. Jeho pojetí, které popsal v předmluvě k „Hymns for Children“ (Písně pro děti), lze zevšeobecnit: „Existují dva způsoby, jak psát pro děti nebo jak s nimi mluvit: buď sestoupíme dolů na jejich úroveň, nebo je potáhneme k sobě nahoru. Dr. Watts psal podle prvního způsobu obdivuhodně úspěšně, když mluvil k dětem jako dítě a ponechal je na úrovni, kde se s  nimi setkal. Následující písně byly psány podle druhého způsobu: Obsahují silnou a mužnou rozumnost, která však je vyjádřena tak prostým a jednoduchým jazykem, že mu mohou rozumět i děti. Ale když děti písním skutečně porozumějí, pak už nebudou dětmi, nehledě na jejich věk a tělesnou výšku.“128 Konferenční výbor chválil v předmluvě ke sbírce písní z roku 1876 na textech Charlese Wesleye „sílu a velkolepost myšlenek, hloubku a něžnost pocitů a ducha vroucí zbožnosti, který v nich je patrný“. Thomas Jackson napsal roku 1831 ve své předmluvě k třetímu vydání děl Johna Wesleye o pozůstalosti Charlese Wesleye: „Vedle svazků s duchovními básněmi, z nichž mnohé dlouho nebyly na trhu, zanechal Charles Wesley jako rukopis pět svazků kvartového formátu s  básněmi na čtyři evangelia a Skutky apoštolské. On a jeho bratr [John] je s největší pečlivostí prohlédli pro zveřejnění. Vedle toho existovaly jiné svazky s různými básněmi. Všechny se vyznačovaly charakteristickou elegancí a hloubkou, zejména duchem 56

vroucí zbožnosti. Tyto práce byly nedávno odkoupeny od dědice a staly se majetkem Metodistické konference. Spolu s už zveřejněnými básněmi představují takový soubor duchovních básní, jaký křesťanská církev předtím neznala.“129 Básnění chápal Charles Wesley převážně jako projev evangelizace a pokoušel se tímto médiem zasáhnout lidi radostným poselstvím. „Mám touhu správně rozdělovat slovo pravdy, avšak kdo se pro ně hodí?… Čtenáři, jestliže Bůh při četbě některé z  těchto písní dá tvé duši milost, vzdej jemu chválu a pomodli se za slabý nástroj, abych já, až skončím běh svého života, mohl zemřít v  pokoji jako člověk, který dík Kristu Ježíši prožil podivuhodnou záchranu,“ napsal Charles v  předmluvě ke sbírce Short Hymns on Select Passa­ges of Scripture (Krátké písně na vybrané oddíly Písma) z roku 1762. Metodistický kazatel a spisovatel Richard Watson měl na počátku 19. století tuto odpověď na jeho otázku: „Největší část jeho básní byla zaměřena na podporu Božího působení v lidském srdci. Různé stupně Božího díla, od prvního procitnutí duše ze spánku hříchu až k  do­konalému posvěcení, se všemi zápasy a duchovním usilováním, nebyly nikdy pochopeny a vyjádřeny správněji a bibličtěji. A mezi neinspirovanými náboženskými knihami snad neexistuje žádná, ze které by se daly poznat hlubiny Boží [1K 2,10] nebo jejich tajemství tak, jako ze zpěvníku Charlese Wesleye, který používají metodistická společenství.“130 I když je počet jeho písňových textů, které se zabývají sociálně-diakonickým posláním křesťanů, poměrně malý, ukazuje sbírka A Song for the Poor [Zpěv pro chudé], kterou pořídil St.Kimbrough, že Charles tento aspekt naprosto neignoroval, nýbrž k  němu zaujal jednoznačné stanovisko. „[Charles] Wesley chápe požadavek evangelia nejen jako pozvání chudých a ubohých ke spáse jejich duše, nýbrž také tak, že je máme učinit svými »nejlepšími přáteli« – tedy evangelizace i socializace.“131 Protože John chápal písňové texty svého bratra Charlese jako teologické komentáře, citoval je ve svých Standardních kázáních 132 a zveřejnil mnohé z nich jako přílohu ke svým spisům133. Také Charles citoval ze svých vlastních duchovních básní, např. aby svému korespondenčnímu partnerovi objasnil své teologické pozice134. Při teologických střetech Charles Wesley cíleně používal své písňové texty. Tak např. proti kvietismu135 Ochranovských (Hymns and Poems, 1739), proti predestinačnímu učení přívrženců Geor­ge Whitefielda (Hymns on God´s Everlasting Love, 1741) a při diskusi o správné chápání křesťanské dokonalosti. Když Whitefield napsal 1. února 1741 Johnu a Charlesovi Wesleyovým následující řádky, pak to je třeba chápat jako reakci na zveřejnění Johnova kázání „Svobodná milost“, doplněného písní Charlese Wesleye o šestnácti slokách. Kromě toho se odvolává na první zpěvník, který oba bratři vydali společně, A Collection of Psalms and Hymns. „Moji milí, milí bratři, proč jste začali spor o názory? Proč jsi nechal tisknout

57

toto kázání proti predestinačnímu učení? Proč jsi právě ty, můj milý bratře Charlesi, nechal připojit svou píseň a účastnil se vydání vašeho posledního zpěvníku?“ 136 Dne 25. dubna 1741 si stěžoval jednomu příteli v Londýně: „Vážený pane, milý bratr Charles [Wesley] je stále nerozvážnější. Nedávno dal vytisknout několik velice zlých textů církevních písní…“137 Při kontroverzi s kalvinisty nechal John otisknout jako odpověď na zveřejnění knihy dr. Gilla o Konečném zachování (Final Perseverance) duchovní báseň svého bratra Charlese a přidal nadpis: „Přesná a úplná odpověď na vše, co dr. Gill kdy napsal o zachování věřících v milosti.“138 V mnohých případech byly Charlesovy básně velkou pomocí pro jeho bratra Johna a ten rád citoval příslušné sloky. Někdy však také byly předmětem sporu, když oba bratři zastávali při výměně názorů odlišná stanoviska. John potom šel tak daleko, že Charleso­vy básně cenzuroval. John se stavěl zejména proti přílišnému důrazu na subjektivitu a na citovost, což bylo příznačné pro pietistické písně. Nahrazoval přehnané nebo nasládlé formulace jasnými, věcnými pojmy. Charles Wesley napsal asi devět tisíc básní139, z nichž bylo asi 4 600 zveřejněno za jeho života a asi 4 400 po jeho smrti140. Vrchol jeho produktivity nastal v letech 1762 až 1766, kdy napsal neméně než 6 248 básní a tím dosáhl roční průměr 1 250 básní! Pestrá paleta témat obsahuje celý život člověka141 a sahá od epických a hrdinských básní až k prostým dětským veršům, které napsal pro své vlastní děti. Až na několik set básní měly všechny básně náboženský obsah.142 Počet duchovních básní je podstatně vyšší než často uváděných šest tisíc. „Při této nesmírné produktivitě je naprosto přirozené položit otázku po kvalitě. Charles Wesley se často opakoval, někdy byly texty chabé, avšak ve srovnání se všemi ostatními vykazují jeho básně daleko vyšší kvalitativní průměr, nepočítáme-li vrcholné výkony největších básníků. Některé jeho texty církevních písní jsou skvosty, které získaly oblibu v celém světě. Stovky jsou stejně dobré a po stránce básnické daleko převyšují většinu církevních písní jiných básníků, které se bez ohledu na to všeobecně zpívají… Většina jeho nejlepších básní vykazuje klasickou stručnost, umné spředení pečlivě vybraných slov a dramatické a liturgické rozvedení tématu, což ho charakterizuje jako mistra rétoriky… V jeho textech nalezneme osobní teplo, hluboký náboženský zážitek odpovídající vroucí lásce, horlivého zvěstovatelského ducha a příležitostně imaginaci a netrpělivost, které jsou pro umělecký zápal charakteristické.“143 Avšak důležitější než statistické údaje je otázka významu jeho duchovních písní pro metodistické probuzenecké hnutí a mimo ně. Zde jsou čtyři komentáře, které se vztahují speciálně na význam v deníku písní Charlese Wesleye v raném metodismu: 58

„Básnické umění Charlese Wesleye mělo velký podíl na neobyčejném úspěchu probuzeneckého hnutí. Kamkoli bratři [Wesleyové] nebo jejich kazatelé na svých služebních cestách přišli, zpívala ohromná shromáždění tyto inspirující písně. V  nich se ozývalo každé rozpoložení mysli, každá oblast náboženského života. V nich bylo vyjádřeno pokání i chvála. Když cestující kazatel pokračoval v cestě, zanechal písně. Jejich prostřednictvím pokračoval vliv jeho návštěvy i na místech, kam přicházel jen málo. Tím byla dána do ruky každému členu metodistické skupinky biblická teologie ve zhuštěné formě, kterou si prostí lidé oblíbili. Tovární dělníci, horníci, tkalci a všichni ostatní dělníci ve městě a na venkově byli tak obeznámeni se všemi významnými pravdami víry a vystrojeni proti všem možným bludům. Probuzenecké hnutí tohoto století je velice zavázáno Charlesi Wesleyovi, líbeznému pěvci metodismu.“144 „Neexistují snad žádné jiné básně, které se lidé tak horlivě učili nazpaměť a tak často citovali na smrtelné posteli jako tyto… [Metodisté] zpívají duchem a také s  po­rozu­ měním… žalmy a písně, které mají význam a jsou i básnicky na výši; ty by spíše přiměly kritika, aby se stal křesťanem, než by přiměly křesťana, aby se stal kritikem.“145 „Jeho zveřejněná díla [duchovní písně] byla zbraní jeho evangelia, jednak tím, že vytvářela atmosféru, jednak tím, že podepírala poselství metodistických kazatelů. V určitém ohledu už dávno nebylo povzbuzování z kazatelny tak účinnou zbraní jako píseň v kostelní lavici.“ „Bylo tomu nesporně tak: Protože básník metodismu měl jak hlubokou osobní víru, tak úžasně citlivého ducha pro duchovní bídu druhých, mohl nejen dát výraz duchovnímu úsilí své doby, podnítit a utvářet je, nýbrž také poskytnout jedinečný přínos do hymnologie všesvětové církve.“146 „Je historicky doloženo, že pro metodistické hnutí byl naprosto nepostradatelný. Jeho přínos způsobil, že jeho jméno v žádném případě není mezi anglicky mluvícími křesťany méně proslulé než jméno Johnovo.“147



59

Evangelizační

cesty a pronásledování Charlesova cestovatelská aktivita se stále více rozšiřovala. Zpočátku vedly jeho cesty z Londýna do Bristolu a okolí, potom dále do Walesu, Northumberlandu, střední Anglie, do Devonu a Cornwallu a konečně také do Irska. A to při každém počasí – v prudkém dešti, žhavém vedru nebo hustém sněžení. Byl neúnavně na cestách – pěšky, na koni nebo v dostavníku. Úchvatným způsobem kázal na náměstích, na širém poli, na křižovatkách silnic, v soukromých domech, na kopcích a v kostelech. Docházelo však také k ostrým pronásledováním a výpadům proti metodistům, protože statkáři a faráři anglikánské církve neschvalovali kázání pod širým nebem a překračování hranic farností. Kromě toho je bezdůvodně podezřívali, že jsou papeženci a jakobité. Řadili je mezi zrádce církve a krále a to jim dávalo záminku k pronásledování. Tak se stalo, že chátra, poštvaná faráři a velkostatkáři, při četných příležitostech metodisty týrala. Charles a John Wesleyové v těchto kritických situacích nejevili známky strachu, nýbrž vždy směle vykročili vůdcům chátry vstříc. Útoky proti metodistům však neprobíhaly jenom pěstmi, nýbrž také perem. Wesleyové museli ústně i písemně odpovídat na záplavu zlomyslných nařčení a kritik, aby na veřejnosti napravili znetvořený obraz. Vcelku však útoky napomohly metodistům k velké publicitě a dalekosáhlým sympatiím veřejnosti.

Pronásledování metodistů 60

Co Charles Wesley prožil na svých evangelizačních cestách, kolik výsměchu, pronásledování a násilností, to zde nelze všechno vypsat; omezme se na několik výrazných příkladů. V  listopadu 1740 přišli v  Cardiffu ve Walesu ozbrojení herci k  domu, kde Charles bydlel. „Synové Satanovi,“ jak je Charles nazýval, hrozili, že dům zapálí, protože v dů­sledku jeho kázání přišli o práci. „Modlili jsme se a zpívali s velkým vnitřním klidem až do jedné hodiny v noci,“ napsal Charles do deníku. „Potom jsem si do tří zdříml. Sotva jsem pak přišel do pokoje, našli ve vedlejší místnosti jednoho herce, který se nepozorovaně vplížil. Chopili se ho a F.Farley mu vyrazil kord… Když přinesli kord dovnitř, byla vzhledem k nebezpečí znovu povzbuzena byla tím dána do ruky každému členu metodistické skupink.“ 148 O shromáždění dne 25. května 1743 v Sheffieldu už byla řeč. Zápis pak pokračuje: „Jakmile jsem stál s  Davidem Taylorem na kazatelně, začal příliv hlasů sílit. Jeden důstojník, podle hodnosti podporučík, začal odporovat a rouhat se. Nevšímal jsem si ho a zpíval jsem dál. Tu začaly létat kameny, které zasáhly kazatelnu a posluchače. Abych ochránil je a dům, přeložil jsem shromáždění ven a pohlédl nepříteli v tvář… Pak jsem se modlil, zejména za Jeho Veličenstvo krále Jiřího, a kázal evangelium s  mnohými argumenty. Přitom mne kameny často zasáhly do tváře.“ Po závěrečné modlitbě si jeden kapitán razil cestu mezi posluchači, vytáhl svůj kord a nasadil ho Charlesovi na hruď. „Moje hruď byla v tu chvíli zocelena. Odhalil jsem ji, pohlédl jsem mu do tváře, usmál se a řekl klidně: »Bojím se Boha a ctím krále!« Výraz jeho tváře se ihned změnil, zasunul kord a klidně opustil místo.“149 Nejhorší odpor, organizovaný duchovenstvem, prožil Charles Wesley v Devizes. Sotva dne 24. února 1747 odpoledne dorazil, už to začalo. Obyvatelé opět rozezvučeli zvony, „běhali ulicemi nahoru a dolů jako lvi řvoucí po kořisti,“ vnikli násilím do domu paní Phillipsové a vyplenili jej, když tam Charlese nenašli. Během shromáždění v domě bratra Rogerse, kam přišli, neustále volali: „Vyveďte ho, vyveďte ho!“ Chtěli Charlese hodit do rybníka, kde koupali koně. Strhli okenice, rozbíjeli tabulky a pokoušeli se vyrazit dveře. Po celou tu dobu stál „horlivý kaplan Innys u nich na ulici a poskakoval radostí“. Starosta a dva konstáblové přispěchali, ničeho však nedosáhli. Potom běžel poštvaný zástup k hostinci, kde byli koně Charlese a jeho průvodců; vylomili vrata od stáje a koně vyhnali. Našli se až po hodinách, jak stáli po krk v rybníku. „V té době jsme nevěděli, co máme dělat, když Bůh jednomu baptistovi, který bydlil vedle, položil na srdce, aby nás průchodem pustil do svého domu. Nabídl nám svou postel a chtěl se postarat o naši bezpečnost. Přijali jsme jeho laskavou nabídku a usnuli v pokoji.“150 Druhý den opět vypukly násilnosti. Charles kázal ráno tři čtvrti hodiny v domě paní Phillipsové, když hoši rozezvučeli zvony „jako ďáblova pěchota“ a přistavili hasičskou stříkačku, kterou uvedli do provozu. Když konstábl učinil konec této nepleše, přitáhl 61

hlučící dav ještě větší stříkačku. Okenní tabulky praskly, spodní místnosti byly zatopeny a veškeré zařízení bylo zničeno. Charles se mezitím se shromážděnými stáhl do menší místnosti, vedoucí na dvůr. „Utekli jsme se k modlitbě, ve víře, že nás Pán vysvobodí. Nevěděli jsme, jak nebo kdy se tak stane a neviděli jsme žádnou možnost úniku.“151 Charlesi Wesleyovi poradili, aby se převlékl za ženu, schoval pod postel nebo uprchl přes zahradu, on však odmítl a neustále poukazoval na to, že jiní se za ně modlili a že všichni jsou pod Boží ochranou, že Bůh má moc je zachránit. „On může změnit lvy v beránky.“ Když pak se čepovalo pivo zdarma, situace se stupňovala. Muži přísahali, že se ho zmocní, i kdyby je to mělo stát život. Pustili se do odkrývání střechy. „V tom okamžiku Ježíš přikázal větrům a moři a nastalo velké utišení. Neslyšeli jsme venku ani hlesnutí a divili jsme se, co se s nimi stalo. Tři čtvrti hodiny bylo ticho, aniž by se k nám někdo přiblížil. Modlili jsme se dál a vzájemně se povzbuzovali a čekali na své vysvobození. Jestliže jsme kdy pocítili víru, pak to bylo nyní. Naše duše visely na Tom, který rozdělil moře.“152 Krátce po třetí hodině přišel konstábl a řekl Charlesovi: „Pane, slíbíte-li, že zde už nebudete nikdy kázat, postaráme se o to, abyste se dostal bez úrazu z města.“ Charles nic takového neslíbil, přesto však mohl se svými průvodci opustit město bez potíží. „Ještě nikdy jsem neviděl takovou zlost a ďábelskou zlobu v  lidských tvářích. Běželi k našim koním, jako by nás chtěli pozřít. Nikdo však nevěděl, kdo z nás byl Wesley. Cítili jsme velký pokoj a poddali jsme se čestnému doprovodu, který nám poskytli, když celé město přihlíželo našemu odchodu z města.“153 Společně chválili svého Zachránce a zpívali Charlesův chvalozpěv: Čest, dík, chvála a moc buď našemu Ježíši! Ježíš sám pomohl nám, když se svět a peklo spikly. Slavme jeho jméno! Všemocná je jeho vláda! Pravme znovu: Bůh je věrný a bude vždy vládnout dál. Tvá ruka razila cestu, kterou jsme sami nezřeli! Když kolem nás zuřil ďas, postavil jsi val kolem nás, zničil nepřátelskou moc. Byl jsi nám ochráncem a záštitou.

62

Přes hlubiny moře jsme přešli dobře a kráčeli se zpěvem dál. Zákeřnost satana a světa jsi ty, Ježíši, zmátl! Svou mocí jsi způsobil duším našim záchranu, před nepřítelem nás vytrhl. Zpíváme ti písně vítězné, znovu se ti vydáváme a zasvěcujem tobě, tebe chceme chválit navěky.154

V dnešních zpěvnících ovšem chybí druhá a třetí sloka originálu. Ty se vztahují k Žalmu 83 a podtrhují nadpis: Mořské vlny pozvedly svůj hlas, rozrušené, protože jsme plni radosti z Ježíše. Příboje vod zuří mocně, avšak Ježíš je zde; když ho vzýváme, je nám vždy nablízku.

Později napsal báseň o šesti slokách „Pro bratry v Devizes“. Začátek zní: Ježíši Nazaretský, pohleď dolů na ty, které nazýváš svým vlastním tělem, na své údy soužené zde. Povstaň, povstaň nám ku pomoci, a nyní, před očima všech pohanů přijď a zastaň se svého lidu.155

Dne 9. září 1747 přijel Charles Wesley do Dublinu a zůstal až do konce března 1748 v Irsku. Nalezl těžce zkoušený Boží lid. Po odjezdu jeho bratra vypukla prudká bouře pronásledování. Chátra pronikla do jejich shromažďovací místnosti v Marlborough Street a všechno zničila. „Bili palicemi a několik jich zranili; vytáhli kazatelnu, lavice, skříně atd. před bránu a pak všechno venku spálili. Přitom přísahali, že nás všechny zabijí.“ Charles se ve zpustošené místnosti setkal s  lidmi, „kteří se nebáli ani lidí, ani ďábla. Bůh mě povolal k tomu, abych trpěl s jeho lidem. Papeženecká chátra, povzbuzovaná a podporovaná protestanty, je tak drzá a hrubá, že pobouřila všechny ulice, kterými procházíme.“ 156 Začal svou práci mezi pronásledovanými kázáním na text: „Potěšte, potěšte můj lid“ (Izajáš 40,1). „Neděle, 11. října 1747. Začal jsem kázat v  Marybonelane s  velkým váháním, když na nás byl vylit Boží Duch jako příval. Všichni přítomní slzeli, buď lítostí nebo radostí. Zpívali jsme a modlili se více než hodinu. Od doby, kdy jsem opustil 63

Anglii, jsem nezažil tak povzbudivé chvíle.“157 To však bylo jen malé vydechnutí ve vlně pronásledování, které nemělo konce. Majitelka nechala shromažďovací místnost uzavřít hřebíky, na Charlese Wesleye a jeho průvodce v ulicích házeli kameny. Když jel Charles Wesley dne 10. února 1748 s  šesti průvodci do Athlone, přivítali je už na malém kopci před městem přívalem kamenů, který jim zabránil vstoupit do města. Jeden jeho průvodce, Jonathan Healey, byl zasažen tak těžce, že spadl s  koně a zůstal ležet v bezvědomí. Jeden muž se vrhl na zraněného na zemi a byl by ho jistě zabil, kdyby byl Charles včas nezakročil. Jako reakce na to byl Charles zezadu zasažen velkým kamenem, takže mu vyrazil dech. Konečně z města přijel oddíl dragounů a všichni, kdo házeli kameny, utekli. „Nalezli jsme J.Healeye zakrváceného v chatrči, kam ho jedna žena s manželem donesli. Když zaslechl můj hlas, přišel k sobě. Dopravili jsme ho do Athlone a nechali ho ošetřit. Lékař za svou práci nic nevzal.“158 Skoro všichni obyvatelé byli na nohou, když Charles a jeho přátelé vjeli na koních do města. Mnozí byli rozhořčeni tím, jak s  nimi zacházeli. Charles šel na náměstí. Postavil se k  oknu polozbořeného domu, odkud mohl více než dva tisíce posluchačů dobře přehlédnout. Charles kázal za pří­tomnosti faráře na slovo z Izajáše 55,1 a pozval každého, aby svůj život odevzdal Ježíši Kristu. Pronásledování nedokázala odradit Charlese Wesleye, ani zabrzdit vitalitu a růst metodistického probuzeneckého hnutí. V navázání na Šalomounovu Píseň písní 8,7 napsal dne 23. července 1746 do svého deníku: „Ani velké vody neuhasí tuto malou jiskru, kterou zažehl Pán, ani řeky pronásledování ji nezaplaví.“ Roku 1744 vyšel u Strahana v Londýně malý zpěvník s názvem Hymns for Times of Trouble and Persecution (Písně pro doby soužení a pronásledování). Obsahuje třicet tři texty písní od Charlese Wesleye. Na základě osobních zkušeností v dobách soužení vždy znovu sáhl po peru a napsal třináct „písní pro doby soužení“, šestnáct „písní pro doby pronásledování“ a čtyři „písně ke zpěvu při pobouření“. Sem patří např. píseň „Služebníci Boží, svého Pána vyznávejte“. Přes probíhající konflikty jsou věřící vybízeni, aby tady a teď zapěli mocný chvalozpěv, jak je popsán ve Zjevení 7,9–12.



64

Svatba

a rodina Charlesova svatba a manželství se Sarah Gwynneovou, které všichni říkali Sally, patří k nejšťastnějším letům jeho života. Svou nevěstu poznal při pobytu v horách ve Walesu. Gwynneovi byli bohatou a váženou rodinou. Sallyin otec Marmaduke Gwynne se po studiu na Jesus College v Oxfordu stal prvním úředníkem v  hrabství Radnoshire. Oženil se se Sarah Evansovou, jednou ze šesti sester, z nichž každá dostala 30 000 liber šterlinků jako věno. Měli devět dětí a bydleli v  Garthu u Builth Wells, vzdáleného asi dvacet šest kilometrů od Breconu v  jižním Walesu. Dům v  Garthu s  nádherným pohledem na řeku stojí podnes. Tehdy zde vedli velkou domácnost, k níž kromě devíti dětí patřilo dvacet zaměstnanců a často deset až patnáct hostů. Soukromě zaměstnávaný duchovní konal každý den ráno a večer pobožnost v do­mácí kapli. Obrácení Sallyina otce bylo pro všechny překvapením. Byl totiž přesvědčen, že aktivity laického kazatele Howella Harrise jsou namířeny také proti státu a církvi, a chtěl ho proto nechat zatknout. Než opustil dům se zatykačem v kapse, řekl své ženě: „Sám si napřed toho muže poslechnu, než ho dám zatknout.“ Očekával vzbouřence a nalezl apoštola. Kázání se ho tak silně dotklo, že se Harrisovi omluvil a vzal ho jako hosta domů. Paní Gwynneová byla šokována. Harrise nepřivítala a s pláčem opustila pokoj. Když pak viděla, že její muž a Sally využívají každou příležitost, aby slyšeli Harrisova kázání, byla ještě smutnější. Spis Johna Wesleye „Vážná výzva rozumným a nábožným lidem“ způsobil, že se její názor na metodisty změnil. Nakonec také chodila na Harrisova shromáždění a otevřela svůj dům pro metodistické zvěstování. První kontakt s rodinou Gwynneů navázal Charles v červenci 1745. Pan Gwynne se setkal s  bratry Wesleyi, když navštívili společenství v  Bristolu. Potom se jako jeden z deseti lidí účastnil druhé výroční konference. Ke konci měsíce si Charles tak poranil nohu, že se musel při kázání ve Fonmon Castle opírat o berle. Pan Gwynne poslal sluhu, aby ho dopravil do Garthu, avšak Charles nebyl schopen transportu. O týden později přišel Gwynne v  doprovodu faráře Phillipse osobně do Fonmonu, prožil tři nádherné dny křesťanského obecenství, avšak Charlesova nemoc stále ještě nedovolovala, aby ho při návratu vzal s sebou. Teprve o dva roky později, v srpnu 1747, mohl Charles vykonat první návštěvu u rodiny Gwynneů v Garthu. Byl na cestě do Irska a zastavil se u faráře Phillipse v Maes­mynisu, aby se tam setkal se svým bratrem, který se vracel z Irska. Dne 28. srpna ho navštívil pan Gwynne, její dvacetiletá dcera Sally a s největší pravděpodobností také jejich starší sestra Becky. Přes velký věkový rozdíl devatenácti let to byla u Charlese láska na první pohled. Příštího dne kázal Charles v Llandrindodu a jel pak na pět dní do Garthu. Tam 65

ho přivítali velice srdečně. Kázal téměř každý den své krátké návštěvy v Garthu a celá rodina si ho oblíbila jako Božího posla. Byl to krátký, avšak velice šťastný pobyt. Když se vydal na cestu do Irska, provázeli ho pan Gwynne a farář Phillips až do Dolgelly. Jeho první kazatelský pobyt v Irsku trval téměř sedm měsíců. V té době koupil v Dub­ linu pozemek a postavil na něm kapli, protože shromažďovací dům metodistů katolická chátra zbořila. Po celou tu dobu prožíval krutá pronásledování. Charles však své srdce nechal v Garthu. Už 17. září 1747 napsal v Dublinu svůj první dopis „slečně Sally Gwynneové“: „Uvidím Tě možná dříve, než jsem očekával, v G[ar­ thu].“ Po popisu násilností vyznává Sally: „Mé srdce Ti je hluboce zavázáno.“ Na jaře 1748 se vrátil do pohostinného domu Gwynneů. Už týden trpěl prudkými bolestmi zubů, které se čtyřdenní jízdou na koni přes kopce v neustálém dešti a protivětru ještě zhoršily. „Jel jsem [z Holyheadu] tak dlouho, že už jsem nemohl; poslední hodinu jsem urazil pěšky; [dne 25. března] kolem páté odpoledne jsem dorazil do Garthu. Všichni se seběhli, aby mi byli nápomocni. Když jsem dostal malé občerstvení, podnikl jsem v sedm hodin slabý pokus o kázání. Rychle mě uložili do postele. Měl jsem hroznou noc, horší než kdy předtím.“ 159 V  dalších dnech o něho s  láskou pečovali. Když se mu vrátily síly, vyjela si paní Gwynneová s ním. Při odjezdu do Londýna ho provázela Sally a její otec asi hodinu cesty. Charles jim slíbil, že se vrátí, zhorší-li se jeho zdravotní stav, s velkými potížemi však dokázal dorazit do Londýna. „Nemohu si odpustit,“ napsal Sally, „abych své nejdražší přítelkyni nenapsal pár řádků, přestože jsem unavený z včerejší více než devadesátimílové cesty na koni. Dá-li Bůh, rád se s Tebou setkám při svém návratu do B[ristolu].“160 Uzavřeli spolu modlitební dohodu. „Mysli na to, aby ses vždy v pondělí v poledne a každý večer v pět hodin setkala se mnou [před Božím trůnem].“161 Brzy po svém příjezdu jel na koni do Shorehamu. Tam se dne 19. dubna 1748 setkal s vikářem Vincentem Perronetem, aby mu vylil své srdce. Charles sice v Irsku krátce mluvil se svým bratrem Johnem o „svých úmyslech, které byly v  počátečním stadiu“, ten však ani nic nenamítal, ani ho nepovzbuzoval. Během posledního roku stále znovu myslel na ženění. Nyní dospěl k bodu „teď nebo nikdy!“ Perronet mu poradil, aby se modlil a čekal na Boží vedení v této záležitosti. Jeho korespondence se Sally zrcadlí jeho hlubokou víru. Pro něho je lidská a Boží láska od sebe neoddělitelná, na svatbu mohl myslet jenom v souvislosti s  nebeským Ženichem. Pro Sally napsal tyto řádky: e dvou je život lepší, než je-li kdo sám, V ať při přípravě, ať při boji! Samotný člověk postrádá tepla plam, ani není připraven pro službu Boží. 162 66

Sally se zajímala podobně jako Charles o otázky víry, v  jejích dopisech však také zaznívají praktické otázky: Zda má čisté prádlo? Zda dostatečně spí? Charles odpověděl, že své šaty každý večer svléká a že spí „nadmíru hodně“ až do šesti ráno. „Doufám, že přijmeš radu, jako sama rady udílíš. Dodržuj určitou dobu pro spánek a pro vstávání. Nebudeš se toho moci držet tak důsledně jako já, avšak snaž se o to co nejvíce.“ V doušce jí připomněl slíbená cvičení: „Nezapomeň na těsnopis.“ 163 V červnu navštívila Sally a její otec Charlese v Bristolu, který je tam seznámil se svými přáteli. Po deseti dnech cestovali společně do Londýna. Bydleli ve Slévárně a učili se poznávat metodistickou práci v hlavním městě. Charles řídil mnohá shromáždění a bo­ ho­služby, přesto však našel čas představit Sally svým přátelům. Dva a půl týdne uběhlo jako voda, když se dne 12. července ve čtyři hodiny ráno vydali na cestu do Oxfordu. Ve Windsoru se stala nehoda: Charles byl shozen s koně a Sally, která s ním seděla na koni, padla na něho. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Charles jim ukázal zámek Windsor, kázal v Readingu a provedl je kolejemi v Oxfordu, kde zůstali tři dny. Příští neděli Charles vzbudil Sally a jejího otce ve čtyři ráno, aby je vzal na shromáždění se svatou večeří Páně v Kingswoodu a na naplněný program se čtyřmi kázáními. Po šest týdnů byli Charles a Sally den co den spolu. Sblížili se a Sally si tehdy mohla udělat dobrý obrázek o tom, co ji čeká. Po dalším společném týdnu v Garthu vyrazil Charles do Irska. Jakmile zase byl v Bristolu, oznámil paní Vigorové a svému bratru, že se definitivně rozhodl pro Sally. „Můj bratr a já jsme si slíbili (nedlouho po jeho návratu z Georgie), že se nikdo z nás neožení nebo nepodnikne nějaké kroky v tomto směru bez vědomí a souhlasu druhého. Dnes jsem mu poctivě a důkladně oznámil všechny myšlenky svého srdce. Navrhl mi tři osoby: S.P., M.W. a S.[ally] G.[wynneovou] a plně souhlasil s mou volbou té poslední. Prohovořili jsme všechny podrobnosti a byli jsme ve všem jednoho srdce a jedné duše.“164 Šest týdnů poté byl opět v Garthu a šel si říci o Sallyinu ruku. Paní Gwynneová odpověděla bez váhání, že by „dala své dítě raději panu Wesleyovi než kterémukoli jinému muži v Anglii“. „Mluvila se mnou velice laskavě, povznesena nad jakékoli podezření, že bych jednal skrytě (nejvíce jsem se obával, že by se něco takového mohlo vyskytnout). Řekla, že nemá žádné námitky, kromě »nedostatku majetku«.“ Když Charles nabídl roční příjem sto liber, byla spokojena. O několik dní později „jsem s ní tuto záležitost velice důkladně prohovořil a ponechal rozhodnutí na ní poté, co pan Gwynne celou věc vložil do jejích rukou… [Řekla,] že jsem ve všem jednal jako gentleman.“165 Zprvu měli za to, že najdou deset až dvanáct přátel, kteří ročně tuto sumu zajistí. Charles už získal pro sebe bankéře Blackwella, když John přišel na jinou myšlenku. 67

Navrhl, že budou garantovat těch sto liber z jejich knihkupectví Methodist Book Room, neboť Johnovy knihy a traktáty, jakož i Charlesovy básně, které ještě nevyšly v některém sborníku, lidé rádi kupovali. Charles pokládal tento návrh za dobrý a napsal paní Gwynneové: „Dosud jsem nevěděl, jakou cenu mají moje publikace a publikace mého bratra, a ani jsem se o to nezajímal. Nyní jsem však pověřil svého tiskaře v B[ristolu], aby pořídil přesný přehled. Uvedl sumu 2 500 liber. V tom není započtena kniha, kterou teď vydávám a která přinese přes 200 liber zisku. K tomu pak je třeba připočíst nový převod žalmů, který má stejnou hodnotu, ne-li větší, jakož i mé deníkové záznamy a má kázání, po jejichž zveřejnění se denně volá… Dovolte mi, abych zmínil ještě jednu záležitost… Prosím, aby slečna Sally zajistila svůj majetek tak, aby v případě jejího úmrtí připadl zpět rodině. Toužím po ní, nikoli po jejím majetku. Jestliže Pán dá a vezme si mne, nebudu toužit po ničem jiném na zemi.“ 166 V prosinci 1748 Charles sháněl objednávky dvoudílného vydání svých textů s titulem Hymns and Sacred Poems (Písně a duchovní básně). Sally byla první, která si jeho dílo objednala, což Charlese samozřejmě potěšilo. „Dne 18. prosince 1748. Potvrzuji příjem dvou šilinků a šesti pencí od slečny Sally Gwynneové jako zálohu na dva svazky textů církevních písní, které dodám po další platbě dvou šilinků a šesti pencí. C.Wesley.“ K tomu připojil: „Tento doklad Ti prozrazuje prvního předplatitele. Píšu ho jako dobré znamení do čela seznamu. Mnozí následovali Tvého příkladu. Jsou rychleji ochotni své peníze vydat, než já je přijmout.“ 167 V lednu 1749 přišla odpověď paní Gwynneové. Měla značné výhrady, protože podle jejího názoru je příjem, který nepochází z  vlastnictví půdy, sporným aktivem. „Moje námitka spočívá v tom, že nic nelze sjednat, pokud zde nejsou peníze v hotovosti, zajištěné patřičnými příjmy z vlastnictví půdy. Pokud to bez nějakých přílišných okolků můžete zajistit Vy, Váš bratr a také já, pak to podle mého názoru uspokojí všechny v této rodině, kteří o celé záležitosti vědí a ze srdečné úcty k Vám se ke mně připojují. Zůstávám, ctihodný pane, Vaše oddaná S.Gwynneová.“168 Tento zvrat přišel pro Charlese naprosto nečekaně, nedal se však znepokojit. Na jeho přání napsal jeho přítel Perronet pečlivě sestavený dopis, ve kterém se za Charlese přimlouval. Jeho hlavní argument zněl: „Dovolte mi říci, madame, že pokud Vy a ctěný pan Gwynne jste přesvědčeni, že dohoda, o kterou se důstojný pan Charles Wesley ucházel, je od Boha, pak ji nenecháte zmařit žádnou pozemskou námitkou.“169 Tento otevřený, a přece taktní dopis způsobil obrat. Paní Gwynneová se uspokojila a svatba byla v dohlednu. „Boží prozřetelnost (nemohu to připsat ničemu jinému) mi nádherným způsobem dala nejlepší dar, jaký mohla nebesa poskytnout člověku v ráji,“ napsal Charles Sally.170 Obou se zmocnila hluboká vzájemná láska. A měli si tolik co říci. Třikrát týdně putovaly jejich dopisy sem a tam. „Je pozdě,“ napsal Charles 16. 68

ledna 1749, „nemohu však přestat. Mé srdce překypuje láskou k Tobě. Co mám ještě říci? Všechna moje slova a mé myšlenky jsou – po Bohu – zasvěceny Tobě. Žehnám Ti, modlím se, aby Ti žehnal nad všechny prosby a všechno chápání. Do jeho věčných rukou Tě svěřuji v této noci.“171 Charles se obával, že by ji mohl zklamat. „Pro Boha a pro sebe, neočekávej přespříliš. Jsem člověk se zcela obyčejnými sklony, plný chyb, slabý ve víře, potřebný v každém ohledu.“172 V únoru 1749 přijel se svým bratrem Johnem a s Edwardem Perronetem do Garthu, aby odstranil poslední překážky. Sallyin nejstarší bratr Howell se vyslovil proti svatbě, dal se však naladit smířlivě. Při závěrečném rozhovoru, kterého se účastnili Charles, John a paní Gwynneová, prohovořili poslední podrobnosti a pan Gwynne a Vincent Perronet byli ustanoveni jako ručitelé dohody. Ještě zajímavější byl rozhovor, který měli bratři Wesleyové se Sally. Slíbila, že mu nebude bránit v  jeho vegetářské stravě, ani v ces­ tovatelské službě. John a Perronet odcestovali do Londýna, zatímco Charles zůstal ještě týden v Garthu a dvakrát denně kázal. Před svatbou se pak překvapivě ještě jednou vyskytly potíže. Charles se v  Bristolu dohodl s Johnem, že společně pojedou do Garthu. Z neznámých důvodů teď měl jeho bratr mnoho rozpaků, odmítl podepsat dohodu, kterou navrhl, dokonce odmítl jet do Garthu. Navíc si John na cestě do Garthu naplánoval na celý týden shromáždění s ká­

Sally a Charles Wesley měli svatbu v kostele v Llanleonfel ve Walesu 69

záními. Charles byl rozzloben a chystal se jet dál bez Johna. Nakonec našli nám neznámé řešení této složité situace. „Sobota 8. dubna 1749. Sladký den! Tak chladný, tak klidný, tak jasný, svatební oslava země a nebes. Od rána do večera se neukázal jediný mráček. Vstal jsem ve čtyři hodiny a strávil jsem tři a půl hodiny na modlitbách a zpěvem spolu se svým bratrem, se Sally a [její sestrou] Becky. V osm hodin jsem odvedl svou Sally do kostela. Přítomni byli jenom otec, sestry, Lady Ruddová [Sallyina švagrová], Grace Bowenová, Betty Williamsová a myslím, že Billy Tucker a pan James… Můj bratr nás oddal.“ Po společné písni se John pomodlil za snoubence. „Šli jsme pěšky do domu a opět jsme se společně modlili. Modlitba a děkování vyplnily zbytek dne… Můj bratr se zdál být nejšťastnějším z nás všech.“ 173 Charlesovi bylo čtyřicet jedna, Sally bylo dvacet dva. Je zvláštní, že v kostele v Llanlleonfelu není pamětní deska s připomínkou této svatby. Kostel zchátral a byl roku 1873 znovu vybudován. Stojí na svahu za řekou, naproti domu v Garthu. Během pobytu v Garthu prý Charles napsal píseň »Jezu, milovníče můj« 174. Legenda vypráví, že podnětem k tomu byla příhoda, kdy ptáček vletěl před blížící se bouří otevřeným oknem do jeho pokoje a hledal tam bezpečí. Jezu, milovníče můj, v srdce Tvé se utíkám. V bouři žití se mnou pluj, kormidlo řiď lodi sám. Skrej mne, Spasiteli, skrej, dokud bouře trvá čas! V přístav jistý vejít dej, přijmi pak mne v nebes jas. Útočiště jsi mé sám, k ruce Tvé se přivíjím. Veď a těš mě, k Tobě lkám, u Tebe jen pomoc vím. Křídly svými zakrej mne, v své mne dlani uschovej! Tys má všechna naděje, pomoz tedy, milost dej! Vše, čehož mi potřebí, ba i více v Tobě mám. Těš slabého, nad ním bdi, uzdrav, veď slepého sám! Ty jsi svatý, já pak jsem bída samá, samý hřích. Vzhlédni, Pane, na mne sem, vytrhni mne z hříchů mých! Milosti i lásky dost máš, bys milostiv mně byl, shladil hřích můj, moji zlost, a mé srdce očistil. Ó života prameni, žízeň moji ukojiž! Vodu živou dávej mi, zůstaň věčně se mnou již!

Už deset dní po svatbě nastoupil Charles svou další cestu. Jeho žena Sally, tchán a švagrová Betsy ho doprovodili až do Abergavenny, kde se příštího dne s nimi rozloučil. „Více horlivosti, více života, více síly jsem už po mnoho let nepocítil (doufám, že tyto poznámky nebudou mít za následek nějaké omezení!); tak se tedy můj sňatek nestal překážkou.“ 175 70

Po zastávkách v Bristolu a v Londýně se po téměř dvou měsících opět setkal se svou milovanou ženou v Ludlowu, kam se Sallyina rodina mezitím odstěhovala. Potom si šli hledat byt v Bristolu. „Zde, v sousedství paní Vigorové, lze najmout malý vhodný dům za jedenáct liber ročně.“176 Dům byl ve Stokes Croft, Charles Street. „Hodí se pro poutníka a cizince na zemi,“ popsal jej příhodně. Dne 27. května jej najal a v pátek 1. září 1749 se se Sally nastěhoval. Zasvětili jej děkovnou modlitbou a společně pak strávili hodinu na modlitbách v modlitebně. V následující hodině byla paní Vigorová a její sestry prvními hosty v jejich novém domově. Pak měli večerní pobožnost. O první noci v novém domě napsal: „Spal jsem pohodlně ve svém vlastním, a přece ne vlastním domě.“ Charles měl radost, že se k nim nastěhovaly dvě švagrové z Ludlowu, aby sdílely jejich radost. Byla to Elisabeth (Betsy), která byla o čtyři roky mladší než Sally za dva roky se provdala za Jamese Wallera, obchodníka krajkami z Londýna, a Rebecca (Becky), která byla o dva roky starší než Sally, zůstala neprovdána a po mnoho let bydlela s nimi. Pro Charlese a Sally se dům v Bristolu stal po příštích dvaadvacet let domovem, až se pak roku 1771 odstěhovali do Londýna. Bristol tehdy byl předním provinčním městem v  království: Byl zde nejdůležitější

Dům, ve kterém bylela v Bristolu rodina Charlese Wesleye 71

přístav pro obchod s Amerikou a jako vzkvétající hospodářské středisko v jihovýchodní Anglii měl téměř 50 000 obyvatel. V okolí Bristolu byly uhelné doly. Po samovolném potratu v lednu 1750 se v srpnu 1752 narodil jejich první syn. Štěstí mladého páru bylo dokonalé! Charles ho nazval z úcty k staršímu bratru John. Avšak tento malý „Jackie“ měl přežít jen své první narozeniny. Zima 1753/54 přinesla rodině Charlese Wesleye dvojí žal. Roku 1753 se Charles právě vrátil z několikaměsíční cesty, když mu Lady Huntingdonová a paní Galatinová přinesly zprávu, že jeho bratr John vážně onemocněl. Narychlo odcestoval do Londýna, kde našel Johna u pana Blackwella v Lewishamu smrtelně nemocného. „Rychlé souchotiny“ tak pokročily, že John sestavil vlastní náhrobní nápis a svolal mimořádné setkání kazatelů. Naštěstí se opět uzdravil. Charles nalezl ve Slévárně dva dopisy od Lady Huntingdonové, v nichž mu sdělila, že Sally onemocněla na neštovice a je v nebezpečí života. Druhý den opustil Londýn v pět ráno a dorazil do Bristolu ve čtyři odpoledne. „Nalezl jsem ji naživu, ale jak se změnila!“ Přátelé se o ni starali s láskou. Domácí lékař dr. Middleton se k ní choval jako otec. Lady Huntingdonová odsunula plánovanou návštěvu u syna a přes hrozící nákazu za ní dvakrát denně docházela, paní Vigorová a jiní o ni pečovali ve dne v  noci. Tři týdny se zmítala mezi životem a smrtí, potom se uzdravila. Ztratila však svou krásu; její tvář byla tak znetvořená, že ji skoro nepoznali. Charles často prohlašoval, že ji miluje víc než kdy předtím. Přišly však ještě horší věci. Sotva byla Sally opět zdráva, dostal Charles zprávu, že jejich syn John má také neštovice. „Mé srdce po něm tolik touží,“ napsala Sally, „že bych si přála onemocnět místo něho ještě jednou.“ Zemřel o osm dní později a byl pohřben dříve, než Charles dorazil do Bristolu. Sally si uschovala jednu jeho kadeř a napsala na přiložený lístek: „Vlasy mého milého Jacky Wesleye, který zemřel na neštovice v pondělí 7. ledna 1754 ve věku jednoho roku, čtyř měsíců a sedmnácti dnů. Já půjdu k němu, ale on se ke mně už nevrátí.“177 V dlouhé básni vyjádřil Charles svůj smutek. Zde jsou tři sloky: Je mrtvé! Dítě, jež jsem tak miloval, bylo odneseno do nebe! Nemusím už skrývat svoje srdce. Nikdy jsem nezhýčkal svého miláčka, ale neměl bych dát volný průchod svému smutku a zjednat si slzami úlevu? Mé pozemské štěstí mě opustilo, radost jeho matky, naděje jeho otce. (Ó, bych zemřel na Izákově místě!) 72

On, opora mého stáří, měl zůstat naživu, on měl zatlačit oči svém otci a následovat za ním do ráje. Naše dítě žije teď už jako anděl ve světě světla a blaženosti. Jeho radost je lékařstvím pro naši bolest; jeho pohledy usušily naše sobecké slzy; jeho pohledy tam, kde září nebeský jas, nás volají k Božímu nadhledu.178

Charles a Sally měli celkem osm dětí, z nichž jenom tři zůstaly naživu: Charles (1757 – 1834), Sally (1759 – 1828) a Samuel (1766 – 1837).179 Charlesovi bylo čtyřicet devět let, když k lítosti svého bratra přestal vést deník. Poslední zápis je ze 4. listopadu 1756. Pro následující roky tu jsou dopisy, které tvoří hlavní zdroj informací o něm, o jeho rodině a jeho práci. Ještě stále cestoval, i když s ohledem na rodinu se už méně vydával na daleké cesty. Čtyři hlavní společenství v Londýně a práce v Bristolu vyžadovaly velkou část jeho času. Když John byl na dalekých cestách, které trvaly týdny a měsíce, nesl Charles plnou tíhu odpovědnosti za práci. Ve svých četných dopisech sděloval Sally všechny novinky, vyptával se na rodinu a dával příkazy a rady. „Když jsme odloučeni, je jeden dopis za týden příliš málo… Na každé poště zjišťuji, zda objevím dobrou zprávu od své Sally.“ Většina dopisů je žel bez data, takže v mnohých případech není možné je uspořádat přesně chronologicky. Dopisy jsou svědectvím o jeho vroucí lásce k Sally. „Nosím tě každou denní hodinu ve svém srdci. Nemohu pochybovat o tom, že naše příští shledání bude tím nejšťastnějším… Nepočítáš také někdy dny, kdy se zase uvidíme?… Požehnaný den, kdy se má nejmilejší Sally narodila… Mé srdce je u Tebe. Každý den a každou hodinu toužím po Tobě. Chtěl bych Tě mít vždycky po svém boku, nebo vůbec nežít. Nikdo Tě nemůže nahradit.“ 180 Sally byla oslavovanou zpěvačkou a výbornou cembalistkou, a proto hudba hrála v  jeho dopisech velkou roli. Na jedné cestě se jí zeptal: „Kolik melodií od Lampeho umíš zahrát? Nabízejí mi mimořádně dobré cembalo za 16 guinejí. Co myslíš, mám je pro tebe koupit ?“181 Neznámý účastník jedné večerní společnosti si jednou, dlouho po Charlesově smrti, zapsal do deníku: „Paní Wesleyová, které je přes osmdesát, zazpívala k  našemu velkému překvapení dvě z  nejkrásnějších árií od Händela: Er weidet seine Herde (On pase své stádo) a Ist Gott für uns (Je-li Bůh s námi).“182 „Nezanedbávej svůj těsnopis a hudbu,“ stojí v jednom dopise. A v dalším: „Nenapsala jsi ani slovo o své hudbě! To je špatné znamení, jak se obávám, znamení lenosti. Mám-li se poohlédnout po cembalu, dej mi vědět.“ 73

Charles Wesley a jeho žena Sally vyučovali své děti sami. Jenom příležitostně si pozvali domácího učitele. Byl-li Charles na cestách, ptal se neustále na jejich pokroky a dával přesné instrukce, co, kdy a jak často je třeba udělat. Svému sedmiletému synu Charlesovi jun. napsal roku 1773: „Měl bys teď začít žít rozumně a vědomě ve víře. Také při hře a trávení svého času bys měl být rozumný. Proto jsem Ti opatřil zeměpisné mapy, knihy [mezi nimi byly také dětské knihy jako Ezopovy Bajky, Robinson Crusoe, Gulliverovy cesty a Don Quijote] a cembalo. Nauč se každý den něco nazpaměť: cokoli Ti Tvá matka navrhne. Čti každý den jednu nebo více kapitol v Bibli.“183 I tehdy platilo „napřed práce, potom hra“, proto napomínal Samuela: „Tvým prvořadým úkolem je gramatika, druhým úkolem je ukončit lekce. Pouštět draka nemá přednost před studiem.“184 Charles ve svých dopisech neustále zmiňoval děti. „Charlese nemusíš trestat příliš přísně, když se skutečně dá vést tak snadno. Mám však o svém synu určité pochybnosti. Postupně zjistíš, že má svou vlastní vůli. Přesvědč ho a nikdy ho nebudeš muset nutit… Jeden za druhým mi dává dary pro Charlese, avšak nikdo nemyslí na ubohou Sally [dceru]. I její kmotra ji zřejmě zanedbává… Povzbuzuj Charlese k psaní, jízdě na koni a pěstování hudby. K tomu poslednímu není třeba mu dávat ostruhy, potřebuje však pozornost.“185 Dal však také nemoudrý pokyn, aby Charlesi jun. nedovolili přátelit se s jinými hochy, aby se nezkazil. Zvláštní rada, pomyslíme-li na jeho vlastní dětství! V dopisech také najdeme zmínky o finančních potížích. „Musíme nějakým poctivým způsobem sehnat peníze, nebo mi budou dluhy hledět do tváře… Stačí peníze? Pokud jde o mne, neutrácím nic, a ani nemám, co bych utrácel.“186 Kromě čistých nákladů a malých honorářů si Charles a John jako cestující kazatelé nebrali žádné peníze za svou službu. Sally, která pocházela z velice dobře situované rodiny, musela tedy hospodařit nadmíru šetrně. Sdělovali si však také mnoho jiných věcí: Charles vypráví o svých kázáních, shromážděních, pastoračních rozhovorech a samozřejmě o svých nejnovějších básních. Líčí své nemoci, rady lékařů, přepadení na silnicích, roku 1750 zemětřesení v Londýně a roku 1759, za sedmileté války, strach před invazí Francouzů. A stále znovu otázky, jak se daří doma. Především však, zda dodržují rodinné pobožnosti a dobu osobních modliteb. Charles byl milujícím otcem, který se podle svědectví své dcery nikdy neosopil na služebnictvo a nikdy ve zlosti neuhodil některé ze svých dětí. „Bůh požehnej mou nejdražší Sally!“ napsal domů, „nechť ji Dobrý pastýř laskavě vede a nosí ji a její živé ovečky na svém srdci.“187

 74

Rodinné

koncerty v Londýně Dům v Bristolu se stal pro rodinu Wesleyů příliš malým. Rostoucí práce v Londýně kromě toho vyžadovala stále více času. Charles byl stále častěji a na delší dobu odloučen od rodiny. Proto už roku 1760 vyslovil v  Londýně myšlenku, že „se sem přistěhují“. Postupně se z nahodilé myšlenky stalo rozhodnutí. Dne 25. srpna 1766 napsal své manželce: „Snažím se zde sehnat pro Tebe dům.“ Když se vdova po plukovníkovi Gumleyovi z  Bathu, která vlivem Charlesových kázání uvěřila, dozvěděla o jeho hledání, ihned mu nabídla svůj dům v Chesterfieldově ulici (dnes Wheatley Street) č.1 v Marylebone. Marylebone tehdy bylo ještě předměstím Londýna, byla to vesnice se silnicemi a polními cestami. V okolí byly zahrady, kde se podával čaj, a kuželníky. Charles miloval dobrý venkovský vzduch a prostorný čtyřpatrový dům, se velice hodil pro jeho potřeby. Byl bohatě vybaven nábytkem a měl všechno, co rodina potřebovala. Charles se musel starat jen o údržbu a platit základní nájem. Dne 16. května 1771 napsal do Bristolu: „Radujeme se z  naděje, že vás všechny příští týden uvidíme. Který den přijedete?… [Stěhovák] Morse se dobře postará o cembalo, ale kdo se postará o kocoura? Nenajdeš-li nikoho, kdo by se ho ujal, musí ho sem dopravit Prudence v kleci. Až dokončím svou cestu, budu ho snad moci nechat u slečny Darbyové.“ 188 Svému kocouru Grimalkinovi postavil Charles Wesley následující básní poetický pomník: Bitva koček Opěvuji smělého a statečného kocoura Grimalkina, který nevítané hosty zahání. Ti, když spatří jeho drápy, vousy, vřískají a urychleně prchají. Nejlítější kočky před ním utíkají, pádí s větrem o závod, uhánějí přes ploty a stavení, nakonec však tu svou kůži nechají. Budu jejich kůži opatrovat jako trofej vítěznou. Mamku bude vkusně šatit, zahřívat, nebo vydá na rukávník pro Sophy. Od sestry [Sally] dostane úsměv, od Hetty Farleyové hubičku a závist Charlese juniora vyústí v melodický nápěv 189.

75

Sally a stěhovcí vůz nakonec dobře dorazily. Tento dům se stal po zbytek Charlesova života jejich domovem. Jeho nejstaršímu synovi Charlesovi teď bylo třináct, zatímco nejmladšímu synu Samuelovi bylo pět. Oba byli hudebně mimořádně nadaní. Charles junior měl dva roky a devět měsíců, když rodiče objevili jeho hudební nadání. K jejich údivu dokázal na cembalu zahrát melodii s lehkostí a ve správném tempu. Brzy poté zahrál všechny melodie, které uslyšel. Jeho matka ho od malička tišila a uklidňovala svou vynikající hrou na cembalo. Když hrála jen jednou rukou, bral jí druhou a kladl ji na klávesy. Když pak sám uměl hrát, byl ještě tak malý, že ho matka musela přivazovat k opěradlu. K rostoucímu údivu všech, kdo ho slyšeli, uměl zahrát správný bas ke svým melodiím, aniž se tomu kdy učil. Jeden varhaník v Bristolu zjistil, že chlapec má nadání stát se velkým hudebníkem. Když mu byly čtyři roky, vzal ho otec do Londýna a představil ho tenoristovi Beardovi. Tento věhlasný sólista potvrdil jeho talent a daroval mu noty od Scarlattiho a Purcella. Když my bylo přibližně deset, směl hrát před Josephem Kelwayem (asi 1702 – 1782). Tento oslavovaný improvizátor na varhany a cembalo a varhaník v  St. Martin in the Fields byl jeho hrou tak nadšen, že ho dva roky zdarma vyučoval. Prohlásil o něm: „Tvrdím, že v Londýně neexistuje mistr, který umí zahrát tuto sonátu tak jako on. Stačí ho slyšet zahrát čtyři takty a člověk ví, že je to génius. Je to dar nebes. Je největším hudebním géniem, jakého jsem kdy potkal.“ 190 Jeho strýc John mu daroval třísvazkové vydání Katedrální hudby od dr. Boyceho. Jeho kmotra paní Gumleyová mu dala značnou sumu na nákup nového cembala.

Charles Wesley jun. šel v otcových šlépějích a stal se významným hudebníkem a varhaníkem v Lon76

V únoru, čtvrt roku před jejich přestěhováním, napsal pyšný otec z Londýna o svém třináctiletém synu Charlesovi: „Nejmilejší Sally, jak si možná vzpomínáš, byli jsme v sobotu u našich přátel v Islingtonu na večeři. Pan Battishill a jeho laskavá žena tam byli také. Na začátku zahrál a zazpíval Charles několik písní, převážně z Mesiáše. Ohledně staré a nové hudby plně souhlasil s panem Kelwayem a je rád, že Charles je vyučován jenom v té starší; nedomníval se však, že by už dokázal zahrát Scarlattiho. Když Charles zahrál K[elwayovu] poslední sonátu a Scarlattiho sonátu, byl pan Battishill nadmíru udiven a řekl: »Předčí všechny mistry!«; tuto sonátu by chtěl slyšet už jenom od Charlese a od jeho mistra; je tak těžká a tak výborná, že by ani K[elway], ani Scarlatti osobně nedokázali zahrát Scarlattiho díla lépe. Domnívá se, že by Charles měl hned studovat generálbas a skladbu…“191 Jeho mladšímu bratru Samuelovi byly dva roky a jedenáct měsíců, když zahrál svou první melodii na cembalu. V Londýně byl vždy přítomen, když jeho bratr Charles měl hodinu u pana Kelwaye. Když pak bratr chtěl začít hrát Scarlattiho, aniž ho zavolal, zařval, jako by ho někdo bil. Ve věku mezi čtyřmi a pěti roky se usilovně zabýval Händelovým oratoriem Samson a sám se tak naučil číst a psát. Bylo mu teprve něco přes pět let, když znal všechny árie, recitativy a sbory z obou oratorií Samson a Mesiáš nazpaměť. Varhaník Královské kaple a význačný hudební skladatel dr. William Boyce (1710 – 1779) soudil o skladbách osmiletého: „Tyto melodie patří k nejkrásnějším, které jsem kdy viděl. Tento hoch píše přirozeným způsobem správný bas, jak já to dokážu jen na základě znalostí pravidel a studiem. Není nikoho v Anglii, kdo by měl dva takové syny.“192 „Vždy, když nás navštívil dr. [Boyce],“ napsal Charles ve své knize o svém synu, „přiběhl Samuel se svou písní, sonátou nebo sborem k němu a doktor zkoumal skladbu s ob­divuhodnou trpělivostí a s potěšením. Jakmile Samuel dokončil své oratorium [Rút], poslal mu je jako dárek. Doktor mu následujícím dopisem, který napsal obratem, prokázal velkou čest: »Panu Samuelu Wesleyovi. Dr. Boyce děkuje svému věrnému kolegovi a  skladateli a vyslovuje mu kompliment. Je velice potěšen tím, že obdržel oratorium Rút, a cítí se zavázán díkem. S největší pečlivostí je uloží jako nejcennější kus do své hudební knihovny.«“193 Pro hudební výuku a pravidelné domácí koncerty obou svých synů v letech 1779 až 1786 opatřil Charles různé hudební nástroje. Ve velké místnosti, kam se vešlo padesát posluchačů, stály dvoje varhany a cembalo. Někdy bratři při svých koncertech hráli na obojích varhanách dueta, jako např. 29. ledna 1784, kdy stálo v programu: „Varhanní duo. Sbor z [oratoria] Ester.“ Samuel však hrál zpravidla na housle. Hráli díla od Händela, Purcella, Corelliho, Geminianiho a skladby a improvizace obou bratří Wesleyů. Vstupenka stála tři guineje, ale z koncertů nebyly žádné velké zisky, protože také měli výdaje na občerstvení a malé gáže. Na koncertech se účastnilo až deset instrumentalistů 77

a pět zpěváků a zpěvaček. Z roku 1786 se zachoval ručně psaný seznam hostů od Charlese Wesleye – většinou přicházelo na třicet až padesát lidí – a seznam výdajů: „Jablka (4/6), varhany (3/-), víno (4/2), čaj (3/-), cukr (3/-), smetana (1/-), citróny (1/-).“194 Sedm koncertů jedné sezóny se konalo vždy s odstupem čtrnácti dnů. Londýnský biskup, lord Dartmouth, lord Barrington, lord a lady De Spencerovi, básník William Cowper, dánský a saský vyslanec a mnoho dalších známých osobností byli pravidelnými návštěvníky koncertů. Dne 25. února 1781 přišel generál Oglethorpe, kterému bylo přes osmdesát, aby slyšel syny svého bývalého tajemníka. Setkal se tam s Johnem Wesleyem a na znamení své úcty mu políbil ruce. Ze všech přátel, které hoši svou hudbou získali, měl s nimi nejužší kontakt Earl of Mornington, talentovaný houslista. Po mnoho let býval jednou v týdnu zván na snídani a potom s nimi hrál na různé nástroje. V jednom dopise Charlesovi píše vzhledem k jeho synům: „Ač jste byl ze svého odloučeného života povolán zpět do světa, od něhož jste si přál býti čistý, prožíváte zadostiučinění, když zjišťujete, že svět se nyní cítí nucen přicházet k Vám a nikoli Vy k  němu. Doufám, že Vás přesvědčím o tom, jak velice se zajímám o úspěch Vašich synů a jak jsem vpravdě šťasten, že mohu svým mladým přátelům prokazovat služby, jež si právem zasluhují.“195 Koncertní řady narazily v metodistických kruzích na určitou kritiku. Už roku 1771 varoval Charlese jeden z vedoucích metodistů, Charles Fletcher: „Máš nepřátele stejně jako Tvůj bratr [John] a ti si stěžují na Tvou lásku k hudbě, ke společnosti, vznešeným lidem, známým osobám a na chybějící první horlivost a prostotu. Nemusím Ti připomínat, abys odložil každý hříšný náznak.“196 John Wesley se zprvu zdržoval kritiky a sledoval hudební vývoj svých synovců se smíšenými pocity. Po prvním koncertě mu Charles napsal 23. dubna jako ospravedlnění: „Vidím naprosto jasně, že koncert mých synů odpovídá vůli a příkazu Prozřetelnosti. Vydali se na jistou a počestnou dráhu hudebníků. Londýnský biskup mi poté napsal, že nikdy neslyšel hudbu, která by byla tak dobrá, a slíbil Charlesovi na příští zimu pět žáků… Oni udělají své štěstí, nechtěl bych však, aby zbohatli. V tom i ty budeš se mnou zajedno. Náš dobrý starý otec se vyhnul každé příležitosti, aby naše duše zaprodal ďáblu.“ John tento text vytiskl po Charlesově smrti ve svém The Arminian Magazine s  komentářem, že koncerty sotva odpovídaly vůli Prozřetelnosti a že v tom je jiného názoru. Roku 1779 napsal Charles svému bratru Johnovi: „Mé důvody, proč nechávám své syny spolupůsobit při domácích koncertech, jsou: 1. Uchránit je před újmou; míním tím před špatnou hudbou a před špatnými hudebníky, kteří by mohli volným stykem s nimi zkazit jejich vkus i jejich morálku. 2. Obstarat svým synům jistou a počestnou příležitost, aby využili své hudební schopnosti, jejichž školení mne stálo několik set liber šterlinků. 78

3. Aby se mohli radovat ze svého plného práva na osobní názor a také na nezávislost; obojího by se museli vzdát, kdyby plavali s proudem a následovali masu. 4. Aby vylepšili svou hru a dovednost v komponování, protože musí na každém koncertu přispět větší částí hudby, i když své hudební vystoupení nenazývají koncertem. To je příliš velké slovo…“ 197 Roku 1788 byl Charles jun. vyzván, aby se ucházel o místo varhaníka v Chapel Royal. Jeho otec, který nerad viděl vliv dvora na svého syna, ho však odradil. Jelikož jeho otec („mám dobrý důvod, abych ho respektoval a miloval“) byl na smrtelném loži, Charles jun. žádost nepodal. Později toho litoval, protože když se pak ucházel o další důležitá varhanická místa, neměl žádné štěstí. Všude mu jméno Wesley stálo v cestě. Když se zajímal o místo v katedrále St. Paul, řekli mu otevřeně: „Zde Wesleyové nejsou žádoucí!“ Když se o tom doslechl král, pozval ho do Windsoru. S lítostí řekl: „Nevadí. Jméno Wesley je mi vždy milé.“ Později mu poslal pro útěchu sto liber. Pan Shepard jako první uvedl Charlese jun. u krále Jiřího III., který velice miloval Händelovu hudbu. Jiří IV. ho učinil, ještě když byl waleským princem, svým soukromým varhaníkem. Také poté, co nastoupil na trůn, ho často zval do Windsoru. Později Charles vyučoval jeho dceru princeznu Charlottu. Osleplý král se jednoho dne zeptal Charlese jun.: „Je kromě vás a mne ještě někdo v pokoji?“ „Ne, Výsosti.“ „Pane Wesley, je mým přesvědčením, že váš strýc, váš otec, George Whitefield a Lady Huntingdonová učinili pro šíření pravé zbožnosti v naší zemi víc než celé důstojné duchovenstvo dohromady, které tak lehkovážně pohrdá prací těchto lidí.“ 198 Královské projevy přízně dělaly jeho otci starosti. Napsal své ženě Sally: „Nejsem optimistou a nečekám od Windsoru nic dobrého. Jestliže Charles nepřijal nic špatného z této strany, je to skoro zázrak a chci být spokojen.“ Charles jun. se stal varhaníkem v Lock Hospital a později v St. Marylebone Parish Church. Toto místo zastával až do své smrti roku 1843. Nemohl jako hudebník dostát vysokým nárokům. V pozdějších letech byl jeho mladší bratr Samuel jednoznačně lepším varhaníkem. Také Charlesovy skladby nezanechaly žádný trvalý dojem. Větší část jeho děl vznikla v rané době jeho života. Uveřejněno bylo pět smyčcových kvartetů (asi 1778), šest koncertů pro varhany a cembalo (asi 1780), osm písní (1784) a Concerto grosso (1784). Kromě toho komponoval hudbu pro Masonův „Caractacus“ (1791) a ora­torium „Eliáš“, různé sborové písně, varhanní skladby a několik duchovních písní. Mladší bratr Samuel se velice zajímal o katolickou církevní hudbu, se kterou se seznámil na portugalském vyslanectví v South Street. Když zhudebnil texty římskokatolické liturgie a věnoval skladbu „Missa de Spiritu Sancto“ papeži Piovi VI., vznikla fáma, že 79

konvertoval. Charles Wesley se to roku 1784 doslechl a byl tím hluboce dotčen. Svému žalu dal volný průchod v mnohých básních.199 Podle jeho názoru Samuelovi lichotili. V pozdějších letech Samuel popřel, že by byl do katolické církve přestoupil. Ač neměl pevné místo jako církevní hudebník, byl vysoce váženým varhaníkem. Zveřejněním varhanních děl J.S.Bacha a jeho „Dobře temperovaného klavíru“ měl silný vliv na hudební scénu své doby. Sám složil četná díla: symfonie, oratoria, varhanní koncerty, moteta a duchovní písně. Roku 1826 objevil v muzeu Fitzwilliam v Cambridgi tři církevní písně, které Georg Friedrich Händel komponoval na texty jeho otce.200 Roku 1793 se oženil s Charlottou Louisou Martinovou. Manželství se brzy rozpadlo, nikdy se však nenechali rozvést. Posledních dvacet osm let svého života strávil Samuel se Sarah Suterovou. Jejich nejstarší syn byl Samuel Sebastian Wesley (1810 – 1876), který se jako varhaník a komponista církevní hudby stal proslulejším než jeho otec a strýc. Samuel zemřel 1837 a byl pohřben na hřbitově v St. Marylebone. Charlesova jediná dcera Sarah (Sally) měla velké nadání v jiné oblasti – v básnickém umění. Byla malé postavy jako rodiče a bratři, moudrá a vzdělaná. Otec si přečetl její rané básně a byl jí velice nápomocen. Hannah Moreová, slečna Aikinová, slečna Porterová, paní Barbouldová, dr. Gregory a mnoho jiných význačných osobností londýnské literární scény se stali jejími přáteli. Roku 1777 napsal Charles své dceři do Guildfordu: „Myslím, že by sis měla přisvojit mé nepatrné [!] vědomosti o knihách a básnickém umění. Ještě nejsem příliš starý, abych Ti nemohl trochu pomoci při čtení a možná i trochu vylepšil Tvůj vkus při básnění; nemusíš se bát mé přísnosti.“ 201 Že k tomu měl důvod, ukazuje

Sarah Wesleyová, Charlesova dcera, byla talentovanou básnířkou a významnou literární postavou. 80

tato zpráva: Sarah, stejně jako její bratr Samuel, dostávala od otce hodiny latiny. Charles bral vyučování velmi vážně, a když byl na cestách, dotazoval se, zda doma vše probíhá v pořádku. „Ujisti mne,“ napsal své ženě, „že Sam denně jezdí na koni, že Charles vstává v šest, Sally v sedm a jejich matka před osmou a že moji žáci dělají pokroky v latině, nebo alespoň nezahálejí.“ 202 Jednoho dne se Sarah neučila dostatečně a neuměla správně opakovat poslední vyučovací lekci. „Sarah,“ řekl jí netrpělivý otec, „jsi hloupá jako osel.“ Když spatřil její udivený pohled a její slzy, rychle dodal: „A tak trpělivá.“ Její starší bratr Charles jun. napsal roku 1822 dr. Clarkovi o své sestře: „Nesmírně ráda četla knihy; už když jí bylo šest, hltala knihy a sama si vymyslela zvláštní druh tiskacího písma. Moje sestra nenáviděla společnost a vyhýbala se jí, jak jen mohla. Když jsme byli někam pozváni na oběd, úpěnlivě prosila, aby směla zůstat doma. Souhlasila, když jsme šli k dobrým metodistům a kvakerům – lidem, kteří tu tichou malou dívenku velice milovali a k nimž si mohla vzít svou knihu. Dr. Johnson ji jako dítě velice chválil. Na rozdíl od mnohých jiných se ho nebála. Doktor byl skutečně vůči dětem vždy přátelský. Teta Hallová s ním o ní jistě mluvila laskavě. Zpravidla mu Sally ukazovala své verše a on ji hladil po hlavě a řekl mé tetě: »Madame, ona půjde svou cestou.« Sally zpívala mimořádně dobře a kdyby byla chodila na hodiny hudby, byla by se z ní jistě stala vynikající hudebnice; měla totiž dobrý umělecký vkus.“203 Charles Wesley si dobíral svou devatenáctiletou dceru pro její hlad po četbě. Když Sally navštívila roku 1778 věhlasného malíře Johna Russela v Guildfordu, napsal: „Dej si pozor, abys nezhltla celou knihovnu pana Russela; uděláš-li to, nikdy ji nestrávíš.“204 Sarah měla silný vliv na svého o rok a čtyři měsíce staršího bratra Charlese jun., který se také neoženil, a žila až do své smrti roku 1828 u něho. Charlesovi však ležel na srdci především duchovní vývoj jeho dětí. Aby u nich nevyvolal odpor ke všemu náboženství, nenutil je, aby se účastnily shromáždění metodistů. Sarah a Charlesovi zdůrazňoval stále znovu výhodu křesťanského společenství a připomínal jim, že jim metodismus ukázal, co je živá víra. Charles jun. byl milý, poslušný syn, avšak Charles u něho postrádal hlubší vážnost vzhledem k víře. Proto mu pár let před svou smrtí napsal: „Tvoje matka mi píše, že Sam projevuje velice vážné sklony. Ty a Tvá sestra musíte vzhledem k němu ještě přidat, abych mohl být spokojen. Slyšel jsem, jak můj otec prohlásil: »Bůh mi ukázal, že v  nebi budu mít všech svých devatenáct dětí u sebe.« Mám stejně šťastnou naději pro sebe a pro svých osm dětí.“205

 81

Charles

a John Bratři Charles a John se jedinečným způsobem svými dary doplňovali. Co jednomu chybělo, tím druhý přispěl. Jejich působení bylo neoddělitelně spojeno. „John organizoval, Charles dal podnět; John byl hlavou, Charles srdcem.“ 206 Jestliže Charles nikdy nestál v centru probuzení tak jako John, pak jenom proto, že se tomu vědomě vyhýbal. Nikdy nechtěl hrát první housle, nýbrž snil o životě na venkově nebo o rozjímavé akademické dráze. Když ho však Bůh povolal k určitému úkolu, pak Charles toto volání vždy uposlechl – i když někdy váhavě – a zanechal své sny a lákavé nabídky. Na vzniku metodismu měl stejný podíl jako jeho bratr John. Charles Wesley se nikdy nepokládal za konkurenta nebo následovníka svého bratra. Když John v listopadu 1753 tak těžce onemocněl, že si sestavil nápis na svůj náhrobek, začalo se uvažovat o tom, kdo by se v případě smrti stal jeho nástupcem. Aby zabránil falešnému očekávání, prohlásil Charles v prosinci před londýnským společenstvím: „Nikdy bych nemohl zaujmout nebo bych nezaujal místo svého bratra (kdyby ho Bůh povolal k sobě), protože pro to nemám ani tělo, ani ducha, ani nadání, ani Boží milost.“207 Charles a John tvořili zapřisáhlý tým, který držel pospolu v dobách dobrých i v dobách zlých. Už během společného pobytu v Oxfordu se oba velice sblížili. Od té doby zůstali spolu: v Georgii, při teologických rozmluvách s Petrem Böhlerem, po svém rozdílném průběhu obrácení, ve vztahu k Ochranovským a kalvinistům, při budování a obsluhování skupin (bands), skupinek (classes) a společenství (societies), při vydávání překvapivě velkého počtu zpěvníků atd. V jednom dopise Jamesi Huttonovi napsal Charles roku 1771: „Rozhodl jsem se…, že za všech okolností zůstanu s metodisty a se svým bratrem.“208 To dodržoval po celý život, i když došlo k  prudkým kontroverzím s  jeho bratrem Johnem: Roku 1749 v otázce Johnovy svatby s Grace Murrayovou, kolem roku 1760 při teologické diskusi o biblickém pojetí „křesťanské dokonalosti“ a roku 1784 v otázce ordinace, která vyvolala nejvážnější krizi v jejich vzájemném vztahu. Jednaosmdesátiletý John u vědomí své odpovědnosti za metodisty v Americe, avšak aniž by se dohodl s Charlesem, ordinoval Whatcoata a Vaseye na starší a dr. Cokea na superintendenta. Jak hluboce se to dotklo jeho bratra, lze vyčíst ze štiplavého sarkasmu, který se v Charlesových duchovních básních jinak nevyskytuje. Napsal následující čtyřverší: O jednom římském císaři se říká, že oblíbeného koně jmenoval konzulem; Coke však je důkazem něčeho daleko většího – že se osel stane biskupem.209

Avšak ani tato zatěžkávací zkouška nevedla k rozchodu. O půl roku později napsal svému bratru: „Byli jsme více než sedmdesát let dobrými přáteli a více než padesát let spolupracovníky, co by nás mělo, s výjimkou smrti, ještě rozdělit?“ 210 82

„Oba bratři jsou jako Romulus a Remus, kteří společně položili základy »metodistického Říma«. Jinými slovy, abychom změnili obraz,“ napsal Wiseman roku 1933, „oběžnou dráhou metodismu není kružnice, nýbrž elipsa s dvěma ohnisky John a Charles Wesley. Kdo to pustí se zřetele, ten nedokáže správně posoudit ani ducha, ani nastoupený směr metodismu.“ 211 Následující popis jejich rozdílných povah pochází z  Charlesova nejbližšího okolí. Napsala jej buď jeho žena nebo dcera Sally a nachází se v  předmluvě k  malé sbírce jeho kázání: „Povaha obou bratrů byla jednoznačně rozdílná. Podle svého založení nedokázal John nikomu učinit bezpráví, být nevděčný nebo se dát unavit odporem. Kupodivu ho toto založení uschopnilo k  vedoucí funkci… Pro jeho laskavost a trpělivost ho lidé, kterým sloužil, tak milovali, že v něm viděli »svého nejvyššího pastýře a své nejvyšší bohatství«! Říká se, že veřejně činní lidé často nejsou ve svém soukromém životě žádným světlem. Ač John pokládal celý svět za svou farnost a každého člověka za svého bratra, byl ve svém rodinném prostředí milý a laskavý k příbuzným, zejména k těm, kteří na něho byli odkázáni, nebo o kterých se domníval, že se s nimi zachází špatně a že je šikanují. Charles byl plný senzitivity a ohně, jeho trpělivost a pokora… byly božského původu. John dobrotivě plnil své rodinné závazky, avšak Charles se zdál být od přírody určen k tomu, aby v rodinu složil svou důvěru. Byl něžný, shovívavý, laskavý jako bratr, manžel, otec a pán [domu]; vůči přátelům srdečný a věrně oddaný… bystře rozpoznal charakter lidí. Nedokázal se přetvařovat, byl nadmíru vděčný. Johnovou zvláštní ctností bylo odpouštět nepřátelům. Často zahrnul svou důvěrou ty, kdo ho oklamali a podlým způsobem urazili… Kromě toho bylo velice těžké ho přesvědčit o tom, že ho někdo vědomě podvedl. Když to fakta dokazovala, připustil jenom, že tomu tak bylo v tomto jediném případě. Stejně šlechetný a laskavý byl jeho bratr, který respektoval nepřátele a byl schopen neomezeného smíření. Když ho však někdo lstivě podvedl, pak mu už nedokázal důvěřovat. V tom se jejich postoj lišil, stejně jako v tom, že Charles až do konce setrvával na anglikánských církevních zásadách, což je jasně vidět na tom, že si přál být pochován v posvěcené půdě. Jeho převládajícím rysem byla pokora… Nejenže uznával a vyzdvihoval přednosti druhého, on se z nich dokonce radoval. A pokud kdy žil člověk, který si protivil moc, odmítal nadržování a utíkal před chválou, pak to byl Charles Wesley.“212 V jednom kázání na Žalm 126, které měl v Americe, řekl Charles Wesley o pokoře: „V každém druhu pokory je nevyslovitelná sladkost… Pokora nejen odstraňuje rostoucí

83

bolest, jejíž prostřednictvím pýcha vyhání ducha života, nejen potěšuje, kdekoli se objeví a upokojí vyčerpanou duši, nýbrž také přináší stále větší radost.“



Pamětní deska Wesleyů ve westminsterském opatství 84

Stáří

a smrt

Charles Wesley byl až do vysokého stáří velice aktivní: Seděl ještě dobře v sedle na své malé klisně, navštěvoval vězně ve vězení Newgate a kázal až na několik málo týdnů před svou smrtí. Roku 1786 se naposledy účastnil výroční konference. Konala se v Bristolu a Charles kázal na jeden ze svých oblíbených textů: „Třetinu provedu ohněm a přetavím“ (Zachariáš 13,9). Ještě pravidelně kázal v londýnských společenstvích; v kapli v City Road stál každou neděli ráno a odpoledne na kazatelně. Stále více se však projevovaly příznaky stáří. Mluvil pomaleji, jeho ruce tápaly kolem, někdy se musel těžce opřít, bohatý tok myšlenek už začal váznout, takže uprostřed kázání odrecitoval jednu nebo více slok některé písně nebo poprosil shromáždění, aby zazpívali odpovídající píseň. Když se mu vrátil tok myšlenek, projevilo se strhující nadšení, které posluchače stále znovu uvádělo v úžas. Při jedné z těchto bohoslužeb stál Charles na kazatelně a kázal, zatímco dole seděl dr. Coke, který četl modlitby. Náhle mu padl Charlesův zpěvník na hlavu. Charles jej shodil rukávem taláru. Dr. Coke vstal a hleděl nahoru, protože si všiml, že to Charles při svém ohnivém kázání ani nepostřehl. Naštěstí – neboť zakrátko následovala Charlesova Bible, kterou dr. Coke zachytil. Ani toho si prý Charles nevšiml! Pět měsíců před svou smrtí byl Charles v září 1787 se svým bratrem Johnem v Bristolu. Zestárlí bratři si rozdělili břímě poslední společné služby v  tomto městě, které pro Charlese tolik znamenalo: Před téměř padesáti lety zde začal na pozvání George Whitefielda kázat horníkům; před téměř čtyřiceti lety se se Sally nastěhoval do prvního společného bytu a na hřbitově St. James byly pohřbeny tři z jeho dětí. V únoru 1788 Charlesovy síly rychle ubývaly. Dům opouštěl už jenom příležitostně. John si o něho dělal velké starosti a napsal mu 18. února: „Milý bratře, musíš každý den jít ven, nebo zemřeš. Nemusíš umírat, abys ušetřil náklady. Pokud budu živ, nebudeš mít nedostatek.“ Dne 28. února opustil šestaosmdesátiletý John Londýn, aby odcestoval do Bristolu a potom dále na sever. V krátkých intervalech psal dopisy s povzbuzujícími slovy a radami: jízda na koni, kapky vitriolu 213, cibulové obklady a jako potrava hovězí maso. V dopise neteři Sarah najdeme obšírný popis: „Kdykoli ztratím chuť k jídlu a v poledne mohu jíst jen smaženou řepu, jsem za několik dní zase zdráv, když si denně vyjedu poté, co jsem vypil deset kapek vitriolu ve sklenici vody. Dá se předpokládat, že tyto prostředky mohou mít u mého bratra stejný účinek.“ 214 Potom radil naléhavě, aby zavolali dr. Whiteheada215, který je podle něho nejlepším lékařem v Anglii. Dr. Whitehead nalezl Charlese velice zesláblého. Nechal si za svou službu zaplatit od společenství v City Road jednou guineu; za žádnou jinou návštěvu si z přátelství nepočítal nic. Napsal o svém 85

pacientovi: „Byl v rozpoložení, ze kterého se u druhých vždy radoval: přirozená pokora a svatá odevzdanost do Boží vůle. Nebyl v nějakém radostném opojení, spíše mu jeho pevná naděje a neochvějná důvěra v Krista dávaly plný vnitřní pokoj.“216 Poslední dopis „milému bratru“ Charlesovi napsal John 17. března 1788 v Bristolu. Konec zněl: „Nespoléhám na lékaře, nýbrž na Toho, který křísí mrtvé. Nechť se Tvá celá rodina vzájemně povzbuzuje ke stálé modlitbě, pak stačí, když řeknu: »Budeš-li věřit, uzříš slávu Boží!« »Svou sílu hledej u Pána, v jeho velké moci.« Sbohem. John Wesley.“217 Jeden z londýnských kazatelů, Samuel Bradburn, často Charlese Wesleye navštěvoval a předposlední noc u něho bděl. Napsal: „Nebyl nemocný, byl jen sešlý věkem. Měl velice málo bolestí. Jeho duch byl tak plný pokoje jako o letním večeru. Často říkal: »Jsem jenom hříšník, kterého zachránila milost Boží, mého Spasitele.«“ 218 Jeho dcera Sarah vyprávěla, že se její otec už po měsíce stranil všech světských záležitostí. Mluvil málo a jenom chtěl, aby mu předčítali z Písma svatého. Modlil se za „trpělivost a lehkou smrt“. Týden před odchodem řekl své ženě, že mu žádný ďábel nemůže uškodit, protože má „pevnou důvěru“. Když se ho zeptali, zda si něco přeje, odpověděl: „Nic kromě Krista.“ Jeden návštěvník řekl, jak je těžké projít údolím smrti. Jeho odpověď zněla: „Ne s Kristem.“ Mluvení mu zřejmě dělalo potíže. Rozloučil se s  přáteli a s  rodinou. Když jeho syn Samuel, o němž se domníval, že odešel do katolické církve, vstoupil deset dní před jeho smrtí do pokoje, vzal ho za ruku a řekl: „Budu Boha chválit po celou věčnost, že jsi se narodil, ano, to učiním.“ 219 Jeho dcera Sarah mu přečetla, co jeho bratr John napsal jeho synu Charlesovi: „Kdykoli se Bohu zalíbí povolat vašeho otce k sobě, pak Sammy a ty, pokud budu živ, budete mít otce a přítele ve vašem vás milujícím strýci.“ Charles poznamenal: „Až už nebudu, bude k vám laskavý. Jsem si jist, že váš strýc bude k vám ke všem dobrý.“ Několik dnů před smrtí byl příliš slabý, aby si mohl zapsat svůj poslední poetický nápad. Nadiktoval své ženě následujících šest řádků, které si zapsala do zpěvníku: Až stáří, slabost budou tvým údělem, kdo tě, ty hříšný červe, zachrání? Ježíši, tys jedinou mou nadějí, chřadnoucího života a srdce pokojem. Dej mi jen zřít tvou laskavost a zapadnout pak na věčnost.220

V sobotu ráno nemohl mluvit. Jeho žena ho poprosila, aby jí stiskl ruku, poznává-li ji. To mohl učinit jen velice slabě. Celá rodina byla přítomna. Pět minut před smrtí jeho ruka spočinula v ruce jeho dcery. Poslední slova, která zaslechla, byla: „Pán – mé srdce 86

– můj Bůh.“ „Potom se jeho dech zkrátil a nakonec byl tak tichý,“ oznámila Sally svému strýci Johnovi, „že jsme nevěděli přesně, kdy ho jeho šťastný duch opustil.“ 221 Charles Wesley zemřel v sobotu 29. března 1788 ve svém londýnském bytě v Chesterfield Street č.1. Bylo mu osmdesát let a tři měsíce. Kazatel Samuel Bradburn ihned napsal Johnu Wesleyovi, dopis však šel na špatné místo a Wesley ho dostal až po měsíci v Macclesfieldu. Proto se John nemohl účastnit pohřbu. Obratem však napsal své švagrové: „Milá sestro, před půl hodinou mě dostihl dopis od pana Bradburna. Jedenáct nebo dvanáct dní jsem už neměl žádné zprávy. Poslední dopis byl od Charlese jun., kterému jsem neodpověděl, protože jsem počítal denně s dalšími zprávami. Musíme se teď naučit nést tuto těžkou ztrátu: »Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.« Kdyby bylo bývalo nutné přijít jemu nebo Tobě na pomoc, rád bych byl podstoupil námahu přijít do Londýna. Pomoci Tobě nebo Tvé milé rodině jakýmkoli způsobem, pokud mohu, bude, milá sestro, vždy radostí pro Tobě oddaného přítele a bratra Johna Wesleye.“222 Později se zjistilo, že John zpíval v hodinu Charlesovy smrti se sborem v Shropshire jednu z pohřebních písní: P ojďte se připojit k nebeským přátelům, kteří přijali cenu vítězství, a vystoupit na orlích lásky perutích do věčných radostí nebeských.

John nebyl člověkem, který by své nejhlubší city projevoval na veřejnosti. Dva týdny po Charlesově smrti četl společenství v Boltonu známou píseň svého bratra „Zápasící Jákob“ 223. Když přišel k řádkům í dávní druhové mě předešli, M já zůstávám tu s Tebou sám,

propukl v slzy, zakryl si rukama tvář a posadil se. Shromáždění přestalo zpívat a mlčky sdílelo jeho bolest. Charles Wesley byl pohřben v sobotu 5. dubna 1788 na starém hřbitově kostela v Ma­ rylebone. Na smrtelném loži k sobě povolal duchovního této farnosti a řekl mu: „Můj pane, ať si svět o mně myslí cokoli, žil jsem a umírám ve společenství anglikánské církve a chtěl bych být pohřben na hřbitově svého farního kostela.“ 224 John to vůbec nepokládal za dobré a poznamenal před Peardem Dickinsonem: „Je politováníhodné, že smrtelné pozůstatky mého bratra nebudou pohřbeny spolu s mými. Tato půda [u kaple v City Road] je jistě stejně svatá jako kterákoli v Anglii.“ Osm duchovních neslo jeho rakev, za kterou šla podle jeho výslovného přání jenom milovaná Sally s dětmi. Původní náhrobek byl po padesáti letech tak zvětralý, že byl 87

nahrazen obeliskem, který stojí podnes. Nápis tvoří báseň o dvou slokách, kterou napsal pro svého ochranovského přítele Benjamina LaTrobeho: Požehnán, ty svatý, duchem pokory, odpočívej v Ježíšově pokoji; z milosti vykoupen, od hříchu zachráněn, ze světa vytržen, bys vládl navěky. Tys nelitoval lásky obětí, nyní jsou v světle tam na věčnosti; milost Pána je tvou korunou, nezaslouženou, nádhernou odplatou.225

Pastor Bradburny, jehož výmluvnost mu vynesla titul „Demosthenes metodismu“, měl v neděli (6.4.1788) dvě vzpomínková shromáždění. Kaple ve West Street a v City Road, vyzdobené černým suknem, nemohly pojmout zástup truchlících. Bradbury kázal na text: „Nevíte, že dnešního dne padl v Izraeli velitel, a to veliký?“ (2.Samuelova 3,38). Po smrti svého muže žila Sarah Wesleyová ještě více než deset let v domě v Ches­ terfieldově ulici. Když nájemní smlouva skončila, přestěhovala se do Nottingham Street 14, Marylebone, kde dne 22. prosince 1822 zemřela ve věku devadesáti šesti let. V protokole výroční konference z roku 1788 najdeme jen překvapivě krátkou vzpomínku: „Charles Wesley odešel po osmdesáti letech života plného utrpení a strádání pokojně do lůna Abrahamova. Netrpěl žádnou nemocí, ale po pozvolném několikaměsíčním úbytku sil »unavená kola života se nakonec zastavila«. Jeho básnické nadání mu slouží nejméně ke cti, ač dr. Watts prohlásil, že »jenom báseň Zápasící Jákob má cenu veršů, které sám napsal«.“ Na první pohled se to zdá být velice strohé hodnocení tak mimořádného básnického nadání. Nesmíme však zapomenout, že jeho současníci ho zažili především jako neúnavného a neohroženého kazatele a pastýře. Jako důvěrný znalec duchovních básní svého bratra Charlese věděl John velice dobře, jak vysoce je třeba ocenit jeho nadání. „On [herec Garrick] znal dobře mého bratra a věděl, že daleko předčí pana Thompsona a všechny jeho scenáristy dohromady, a to nejen vědomostmi, nýbrž také básnickým uměním. Nikdo se mu nevyrovná; ani přesvědčivými a silnými myšlenkami, ani čistotou a elegancí jazyka.“ 226 Obsáhlé hodnocení Charlese Wesleye najdeme na pamětní desce Wesleyovy kaple v Londýně: „Bůh pohřbívá své dělníky, pokračuje však ve své práci.“ (Charles Wesley) Věnováno památce REV. CHARLESE WESLEYE, M.A., žáka Westminsterské školy a studenta v Christ Church, Oxford. 88

Jako kazatel se vyznačoval nadáním, horlivostí a schopnostmi, byl vzdělaný, aniž by byl domýšlivý. Upřímnému a skromnému křesťanu byl synem utěšení, avšak domýšlivému vychloubači, pokrytci a bezbožníkovi byl synem hromu. Byl první, kdo dostal jméno metodista; a spolu se svým bratrem Rev. Johnem Wesleyem jako cestující kazatel prožíval námahu, pronásledování a posměch jako dobrý voják Ježíše Krista; svým dobrým působením podstatně přispěl ke vzniku metodistických společenství v těchto královstvích. Jako křesťanský básník je výjimečný; pokud bude existovat anglický jazyk jeho písně poskytnou tomu, kdo věří v Ježíše Krista, poučení a útěchu. Narodil se 18. prosince 1707 a zemřel 29. března 1788 jako ten, kdo věrně a pevně věřil zvěsti evangelia a jako upřímný přítel anglikánské církve.





89

Výběr 1.

literatury

Díla Charlese Wesleye

Baker Frank (vyd.), Charles Wesley as Revealed by His Letters, London, Epworth Press 1948 Baker Frank (vyd.), Representative Verse of Charles Wesley, London, Epworth Press 1962 Brose Martin (vyd.), Charles Wesley: Tagebuch 1738, Christliches Verlagshaus Stuttgart 1992 Hildebrandt Franz/Beckerlegge Oliver A. (vyd.), A Collection of Hymns for the Use of the People Called Methodists (sv. 7 v The Works of John Wesley), Abingdon Press Nashville 1983 Jackson Thomas (vyd.), The Journal of the Rev. Charles Wesley, M.A., 2 svazky, London 1849 (reprint Grand Rapids 1980) Kimbrough jr. ST/Beckerlegge Oliver A. (vyd.), The Unpublished Poetry of Charles Wesley, 3 svazky 1988, 1990, 1992, Abingdon Press Nashville/Tenn. Milburn G.E. (vyd.), The Newcastle Journal, Ch.Wesley in the Rude Populous North 23.9. –3.10.1742, Proceedings of the Wesley Historical Society, květen 1990 Osborne George (vyd.), The Poetical Works of John and Charles Wesley, 13 svazků, London 1868–72, Wesleyan Methodist Conference Office Telford John (vyd.), The Journal of the Rev. Charles Wesley, The Easy Journal 1736–39, London 1910, The Finsbury Library Wainwright Arthur (vyd.), Wesley/Langshaw-Correspondence, Scholars Press Atlanta 1993

2.

Díla o Charlesi Wesleyovi

Brose Martin E., Zum Lob befreit, Charles Wesley und das Kirchenlied, Christliches Verlagshaus Stuttgart 1997 Brose Martin E., Charles Wesley und die Kurzschrift, v: Mitteilungen der Studienge­ meinschaft für Geschichte der EmK 1994/2 Berger Teresa, Theologie in Hymnen? Zum Verhältnis von Theologie und Doxologie am Beispiel der »Collection of Hymns for the Use of the People Called Methodists« 1780, Telos Verlag 1989 Burkhardt Friedemann, Charles Wesley – ein Dichter der Liebe, v: Mitteilungen der Studiengemeinschaft für Geschichte der EmK, 1994/2 Dallimore A., A Heart Set Free, The Life of Charles Wesley, Westchester Ill. 1988 Edwards Maldwyn, Family Circle – A Study of the Epworth Household in Relation to John and Charles Wesley, The Epworth Press, London 1949 90

Eissele Karl G., Karl Wesley: Der Sänger des Methodismus, Anker-Verlag Bremen 1932 Flint Charles Wesley, Charles Wesley and His Colleagues, Public Affairs Press, Washington D.C. 1957 Gill Frederick C., Charles Wesley – der erste Methodist, Gotthelf-Verlag, Zürich/Stuttgart 1968 Hildebrandt Franz, Christianity According to the Wesleys, London 1956 Kimbrough jr. ST, Lost in Wonder – Charles Wesley, The Meaning of His Hymns, Nashville/Tenn. 1987 Kimbrough jr.ST (vyd.), Charles Wesley – Poet and Theologian, Abingdon Press Nashville 1992 Lofthouse W.F., Charles Wesley v: A History of the Methodist Church in Great Britain, sv.1, The Epworth Press London 1965 Manning Bernhard, The Hymns of Wesley and Watts, The Epworth Press London 1942 Mayer Erika, Charles Wesley Hymnen, Eine Untersuchung und literarische Würdigung, disertace Tübingen 1957 (nezveřejněno) Pellowe Susan (vyd.), A Wesley Family Book of Days, Renard Productions Aurora, Ill., 1994 Rattenbury J.Ernest, The Evangelical Doctrines of Charles Wesley´s Hymns, The Epworth Press London 1941 Rattenbury J.Ernest, The Eucharistic Hymns of John and Charles Wesley, The Epworth Press London 1948 Routley Erik, The Musical Wesleys, Herbert Jenkins London 1968 Stevenson George J., Memorials of the Wesley Family, London 1876 Telford John, The Life of the Rev. Charles Wesley M.A., London 1886 Tyson John R., Charles Wesley and Sanctification, Francis Asbury Press Grand Rapids 1986 Vickers John A., Charles Wesley, Foundery Press Peterborough England 1990 Whitehead John, The Life of the Rev. Charles Wesley M.A., Dublin 1793 Wilder F., The Methodist Riots – The Testing of Charles Wesley, New York 1981 Wiseman Frederick, Charles Wesley – Evangelist and Poet, The Epworth Press London 1933 Young Carlton R., Music of the Heart – John and Charles Wesley on Music and Musicians, Hope Publishing Company 1995

 91

Poznámky Dopis Samuela Wesleye sen. jeho příteli vévodovi z  Buckinghamu (nedatovaný, napsaný v  prvním týdnu po požáru dne 9.2.1709), v: Stevenson, Memorials of the Wesley Family 1876 (dále: Memorials), str. 107n 2 Tamtéž, str. 108 3 Tamtéž, str. 109 4 Tamtéž, str. 109 5 Pellowe, A Wesley Family Book of Days, 11. říjen 6 Stevenson, Memorials, str. 110 7 „Otec navštěvoval všechny členy své farnosti, ať byli nemocní nebo zdraví. Chodil od domu k domu, mluvil s nimi o otázkách víry a pečoval obzvláště o stav jejich duše. Svá pozorování psal jako jakýsi protokol do knihy, kterou k  tomu založil. Takovým způsobem navštívil třikrát všechny své farníky, kteří bydleli v okruhu téměř pěti kilometrů.“ John Wesley dne 16.11.1742, v: Stevenson, Memorials, str. 154. 8 Stevenson, Memorials, str. 92 9 „Musím připustit,“ řekla Susanna Wesleyová o svém muži, „že jsem se mýlila, když jsem si myslela, že se hodí pro obchodování. Na základě vlastní zkušenosti jsem přesvědčena, že patří k těm, o nichž náš Spasitel praví, že nejsou tak moudří jako děti tohoto světa.“ 10 Protože v Anglii byl roku 1752 zaveden gregoriánský kalendář, lze v dřívějších životopisech Charlese Wesleye najít odlišná data narození. Dnes se všeobecně uznává, že se Charles narodil podle starého kalendáře 18. prosince a podle nového kalendáře 29. prosince 1707. 11 Stevenson, Memorials, str. 385 12 Tato budova stále ještě stojí. Roku 1954 ji koupila Světová metodistická rada a po pečlivé restauraci byla fara roku 1957 otevřena jako muzeum. 13 Stevenson, Memorials, str. 198 14 The Book of Common Prayer, Londýn 1662, oficiální liturgická a modlitební kniha anglikánské církve. 15 Jiní známí žáci Westminsterské školy byli např. básníci George Herbert (1593 – 1633) a John Dryden (1631 – 1700) nebo Sir Christopher Wren (1632 – 1723), stavitel katedrály St. Paul´s. 16 Dove, Biographical History of the Wesley Family, str. 189 17 Biskupové a muži ve vedoucím postavení v  anglikánské církvi, kteří podporovali anglického krále Jakuba II., uprchlého roku 1688 do Francie, byli nazváni jakobité. 18 „Z knih Charlese Wesleye, který je v koleji sv. Petra, roku 1721“; Gill, Charles Wesley, str. 33 19 Citováno v: Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, str. 24 20 Salmon, The Foreigners Companion 1748, v: Baker, The Methodist Pilgrim in England, str. 19 21 Citováno v: Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, str. 30 22 V diary se pečlivě zapisovala denní činnost (např. četba, modlitba, návštěvy, psaní, rozhovory). Tyto záznamy sloužily jako podklad pro stálou sebekontrolu, která hodnotila život ve svatosti. Záznamy byly formulovány velice stručně, často těsnopisně nebo při hodnocení v číslech. Diary nebyl určen pro veřejnost. Na rozdíl od toho rozesílali Charles a John Wesleyovi ručně psané výtahy ze svých journals společenstvím a skupinkám, aby vysvětlili a obhájili své aktivity v Georgii. Od května nebo června 1740 nechal John své journals tisknout. Doplnil je citáty z dopisů a jinými poznámkami. Do roku 1755 vyšlo sedmnáct dílů. Charles byl proti zveřejnění svých journals. Ty byly vytištěny až po jeho smrti. 23 Baker, Charles Wesley as Revealed by His Letters, str. 13 24 Tamtéž, str. 10n 25 Tyerman, Samuel Wesley, str. 406 26 Stevenson, Memorials, str. 132 1

92

Telford, Charles Wesley, str. 34n Stevenson, Memorials, str. 130 29 George Whitefield, Journals, str. 46 30 Tamtéž, str. 47 31 Tamtéž, str. 50 32 Schmidt, John Wesley I, str. 107 33 Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, str. 36 34 Pudney, John Wesley and His World, str. 234 35 Moore, The Life of John Wesley, str. 234 36 Brose, Charles Wesleys Brief vom 28.4.1785 an Dr.Chandler, v: Mitteilungen, říjen 1996, str. 13 37 Gill, Charles Wesley, str. 55 38 John Wesley přeložil celkem 33 církevních písní, které zní v angličtině stejně mohutně a poeticky jako německé originály. 39 Baker, Charles Wesley as Revealed by His Letters, str. 22 40 Jackson (vyd.), The Journal of the Rev. Charles Wesley (dále CWJ) I, str. 1 41 Tamtéž 42 Telford, Sayings and Portraits of Charles Wesley, str. 109 43 CWJ I, str. 3 44 CWJ I, str. 15 45 CWJ I, str. 14 46 CWJ I, str. 16 47 CWJ I, str. 17 48 CWJ I, str. 4 49 CWJ I, str. 6 50 CWJ I, str. 20 51 CWJ I, str. 22 52 CWJ I, str. 34 53 CWJ I, str. 37 54 CWJ I, str. 44 55 CWJ I, str. 46 56 Laudanum je opiový přípravek pro uklidnění. 57 CWJ I, str. 47 58 CWJ I, str. 49 59 CWJ I, str. 55 60 CWJ I, str. 56 61 Viz poznámku 10 62 CWJ I, str. 58 63 CWJ I, str. 65 64 CWJ I, str. 74 65 CWJ I, str. 82 66 CWJ I, str. 83n 67 CWJ I, str. 84 68 CWJ I, str. 85 27 28

93

Tamtéž John Bray byl povoláním kotlář a bydlel v Londýně, Little Britain č.12. 71 CWJ I, str. 86 72 CWJ I, str. 87. Petr Böhler napsal 12.5.1738 do svého deníku: „Mladší Wesley teď také věří, že je ubohým hříšníkem a že nemá Spasitele a hledá milost v krvavých ranách Vykupitelových.“ 73 Tamtéž 74 William Holland (zemř. 1761) uvěřil přes Petra Böhlera. Patřil k zakladatelům společenství ve Fetter Lane a jako nástupce Vignyho byl odpovědný za sídliště Jednoty bratrské ve Fulnecku, Yorkshire. Roku 1747 se od Ochranovských oddělil. 75 Homilie jsou vzorová kázání pocházející z doby reformace, která teoreticky měla v anglikánské církvi závazný naukový ráz. 76 Lutherův výklad Listu Galatským, kap.2,20: „Tato slova je třeba obzvláště zvážit… Slova »Syn Boží«, »zamiloval si mne«, »vydal sebe samého za mne« jsou hromem a ohněm s nebe proti spravedlnosti ze Zákona a učení o skutcích… Čti proto tato slova »mne«, »za mne« s velkým důrazem a zvykni si, že toto »mne« můžeš s jistou vírou uchopit a vztáhnout na sebe.“ 77 CWJ I, str. 88 78 CWJ I, str. 89n 79 Ž 32,1–2. Charles Wesley citoval oba verše ve znění Book of Common Prayer, jak to u žalmů činil často. Protože texty citoval z hlavy, nejsou citace někdy přesné. Zde vynechal dvě slova. 80 John napsal o obrácení svého bratra: „Mému bratru se podruhé vrátil zápal pohrudnice. Strávil jsem sobotní noc s několika přáteli na modlitbách. Příští den byla svatodušní neděle. Když jsme vyslechli skutečně křesťanské kázání od dr. Heylyna a pomohli při vysluhování večeře Páně, dostal jsem překvapivou zprávu, že můj bratr nalezl pokoj v srdci. Od té chvíle se mu vrátila tělesná síla. »Kdo jest tak veliký jako náš Bůh?« (Deník Johna Wesleye, str. 21). Jeho matka se v dopise z 19. října 1738 zmiňuje o jeho obrácení: „Pochválen buď Bůh, který Ti dal poznat, že potřebuješ Spasitele, vysvobozujícího Tě z moci hříchu a satana (neboť Kristus nebude Spasitelem těch, kdo to nepoznali), a který Tě vírou přivedl k uchopení té úžasné milosti, nabízené nám ve spasitelné lásce.“ 81 CWJ I, str. 90nn 82 Překlad J.Rundus; Zpěvník Evangelické církve metodistické, Praha 1956, č.5 83 J ackson, The Life of the Rev. Charles Wesley, I., str. 195n 84 Baker, Charles Wesley as Revealed by His Letters, str. 38n 85 CWJ I, str. 155 86 CWJ I, str. 421 87 The Journal of John Wesley (ed. N.Curnock 1960) II, str. 535 88 Kázání vyšlo ve sbírce standardních kázání Johna Wesleye pod číslem 3 (česky v Cesta k Bohu, Praha 1991, str. 24–34). 89 Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, str. 215 90 S pomocí přátel koupil John Wesley starou slévárnu (Foundery) v Moorgates Fields v Londýně a používal ji od 11. listopadu 1739 pro metodistické hnutí. Část rozpadlé budovy byla zařízena jako modlitebna s 1 500 sedadly a sloužila k pravidelným shromážděním. Kromě toho zde byly místnosti pro skupinky, malá škola, soukromé místnosti pro Wesleye, místnosti pro hosty a stáj. 91 The Journal of John Wesley (ed. N.Curnock 1960) III, str. 457 92 Stevenson, Memorials, str. 393 93 Nuelsen, John Wesley und das deutsche Kirchenlied, str. 29 94 Tamtéž, str. 29n 95 Dudley- Smith, Charles Wesley – A Hymnwriter for Today, v: The Hymn, říjen 1988, str. 8 96 CWJ I, str. 84 69 70

94

CWJ II, str. 119 Citováno v: Tyerman, Life of John Wesley, I, str. 85 99 Jednota bratrská v  Čechách vydala už roku 1501 sbírku „Písničky“, roku 1531 vyšel první zpěvník v němčině. 100 Deník Johna Wesleye, str. 14 101 Nuelsen, John Wesley und das deutsche Kirchenlied, str. 44 102 CWJ I, str. 10–11 103 Např. 20. dubna 1741: „Střídavě jsme se dvě hodiny modlili a zpívali a Pán, v něhož jsme složili svou důvěru, povzbudil a posílil naše srdce.“ 104 Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Mohla to být píseň „And can it be that I should gain?“, stejně jako píseň „Where shall my wondering soul begin?“. 105 CWJ I, str. 196 106 Tři poslední řádky 4. sloky písně Come, let us ascend, my companion and friend, Collection 1780, č.486 107 Collection 1780, č.221, 1.sloka 108 Moore, The Life of the Rev. John Wesley, II, str. 368n 109 CWJ I, str. 313 110 Baker, Charles Wesley as Revealed by His Letters, str. 148 111 Zachovalo se jenom několik zlomků. Nejstarší zachovaný veršovaný řádek je z roku 1727/28. 112 Wiseman, Charles Wesley, str. 200 113 Baker, Charles Wesley as Revealed by His Letters, str. 67 114 Během svých posledních pěti let napsal Charles přibližně stejně básní jako za prvních pět let (1738 – 1743), totiž přes tři sta. 115 Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, str. 160 116 Baker, Charles Wesley’s Productivity as a Religious Poet, str. 11 117 Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, str. 165 118 Baker, Charles Wesley as Revealed by His Letters, str. 86n 119 Lightwood, Methodist Music of the Eighteenth Century, str. 26 120 CWJ I, str. 107 121 Collection 1780, str. 313–315 122 Z písně The horrible degree, v: Hymns on God’s Everlasting Love, 1741, č.17 123 CWJ I, 275n 124 O Charlesově dědovi z matčiny strany, Samuelu Annesleyovi, se praví, že „ve věku pěti let začal denně číst dvacet kapitol z Bible. V této praxi pokračoval až do konce života.“ Dallimore, Susanna Wesley, str. 12. 125 Short Hymns on Select Passages of Scripture, 1762 126 Whitehead, Life of the Rev. Charles Wesley, I, str. 370 127 The Journal of John Wesley (ed. N.Curnock 1960) VII, str. 456n 128 Citát F.L.Wisemana, v: Charles Wesley, str. 205 129 The Works of John Wesley (1872), XIII–XIV 130 J edná se o sbírku z roku 1780; Watson, Das Leben Johann Wesley´s, str. 409 131 Kimbrough, A Song for the Poor, str. 16 132 Např. v kázání č.21 (Kázání našeho Pána na hoře) jsou z bratrových písní Waiting for Christ the prophet a Groaning for redemption; české vydání Praha 1988, str. 40n 97 98

95

Např. ve spisech Christian Perfection a Earnest Appeal to Men of Reason and Religion Např. Wainwright, Wesley/Langshaw Correspondence, str. 35 a 58 135 Učení, že člověk se má ztišit a nečinně čekat, až mu Bůh udělí svou milost. Toto učení, které se šířilo mezi Ochranovskými v Londýně, Wesleyové jednoznačně odmítli (pozn. překl.). 136 George Whitefield’s Letters 1734 – 42, I, str. 509 137 Tamtéž, str. 510 138 Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, str. 167 139 Počet asi 9 000 básní bude vždy jen přibližný, protože mnoho básní zůstalo nedokončených, jiné zase existují v několika verzích. V přepočtu to je 27 000 slok nebo asi 180 000 řádků. Je to neuvěřitelný výkon básníka, který byl zároveň velice vytížený jako evangelista, vedoucí sboru, otec rodiny a navíc byl téměř stále na cestách. 140 Kimbrough/Beckerlegge, The Unpublished Poetry of Charles Wesley, 3 svazky 141 Např. komentář k aktuální zprávě v novinách (Lunardiho let balonem v roce 1784); chvalozpěv na šlechetnost polského krále; modlitba pro vrahy, které doprovázel na popravu; píseň pro prostitutku atd. 142 Kromě už zmíněných duchovních básní je mnoho jiných, které pojednávají o nejrůznějších tématech, jako např. – o svaté večeři: Hymns on the Lord’s Supper, 1745 – církevní rok: Hymns for the Nativity of Our Lord, 1744 (Písně k narození našeho Pána) Hymns for Our Lord’s Resurrection, 1746 (Písně ke vzkříšení našeho Pána) Hymns for Whitsunday, 1746 (Písně k Svatodušní neděli) Hymns for Ascension-Day, 1746 (Písně ke dnu nanebevstoupení) – Přímluva: Hymns of Intercession, 1758 (Přímluvné písně ) – Děti: Hymns for Children, 1763 (Písně pro děti) – Trojice: Hymns on the Trinity, 1767 (Písně o Trojici) Mnohé z nich se staly církevními písněmi. Z 523 písní v nejvýznamnějším zpěvníku raného metodismu „A Collection of Hymns for the People Called Methodists“ (Sbírka písní pro lidi zvané metodisté) jich pochází téměř 500 od Charlese Wesleye. Pro wesleyánské metodisty byl tento zpěvník po téměř jedno celé století standardním zpěvníkem. 143 Baker, Wesley´s Poetical Works 144 Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, str. 5 145 Southey, The Life of Wesley, II, str. 221n 146 Baker, Charles Wesley as Revealed by His Letters, str. 150 147 Routley, The Musical Wesleys, str. 28 148 CWJ I, str. 261 149 CWJ I, str. 309 150 CWJ I, str. 442n 151 CWJ I, str. 444 152 CWJ I, str. 447 153 CWJ I, str. 448 154 Podle Eissele, Karl Wesley, str. 65 155 CWJ II, str. 459n 156 CWJ I, str. 457 157 CWJ I, str. 462 158 CWJ II, str. 4 159 CWJ II, str. 11 133 134

96

Baker, Ch.Wesley as Revealed by His Letters, str. 56 Tamtéž, str. 57 162 Tamtéž, str. 58 163 Tamtéž 164 CWJ II, str. 44 165 CWJ II, str. 45 166 Baker, Ch.Wesley as Revealed by His Letters, str. 63 167 Tamtéž, str. 64 168 Gill, Charles Wesley, str. 171 169 Tamtéž, str. 172 170 Baker, Ch.Wesley as Revealed by His Letters, str. 65 171 Tamtéž 172 Tamtéž, str. 66 173 CWJ II, str. 55n 174 Jesus, lover of my soul, v: Hymns and Sacred Poems, 1740. V češtině je překlad čtyř slok od A.Adlofa v řadě zpěvníků, např. Křesťanský kancionál, 1980, č. 298, nebo Zpěvník Evangelické církve metodistické, 1956, č. 126; v tomto zpěvníku je navíc pod č. 322 „Jezu, spáso žití mého“ převod tří slok od G.J.Maláče, pořízený z německého překladu (pozn. překl.). 175 Baker, Ch.Wesley as Revealed by His Letters, str. 68 176 Gill, Charles Wesley, str. 181 177 Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, M.A., str. 147 178 Flint, Charles Wesley and His Colleagues, str. 172n 179 Charles byl nazván po otci, Sally po matce a Samuel po dědovi a strýci. 180 Citováno v Gill, Charles Wesley, str. 244 181 CWJ II, str. 184 182 Gill, Charles Wesley, str. 244 183 Baker, Ch.Wesley as Revealed by His Letters, str. 111 184 Pellowe, A Wesley Family Book of Days, 15.září 185 Baker, Ch.Wesley as Revealed by His Letters, str. 109; cit. v: Gill, Ch.Wesley, str. 209 186 Tamtéž, str. 221–223 187 Flint, Charles Wesley and His Colleaugues, str. 175 188 Baker, Ch.Wesley as Revealed by His Letters, str. 107 189 Kimbrough/Beckerlegge, The Unpublished Poetry of Ch.Wesley I, str. 280n 190 Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, M.A., str. 189 191 Baker, Ch.Wesley as Revealed by His Letters, str. 112 192 CWJ II, str. 154n 193 CWJ II, str. 155 194 Gill, Charles Wesley, str. 241 195 Gill, Charles Wesley, str. 233 196 Citováno v: Wainwright, Wesley/Langshaw Correspondence, str. 3 197 Baker, Ch.Wesley as Revealed by His Letters, str. 113 198 Gill, Charles Wesley, str. 239 199 Srov. Kimbrough/Beckerlegge, The Unpublished Poetry of Ch.Wesley I, 303–316 160 161

97

Srov. Brose, Zum Lob befreit, str. 210 –214 Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, str. 193 202 Gill, Charles Wesley, str. 231 203 Telford, Sayings and Portraits of Charles Wesley, str. 177 204 Tamtéž, str. 182 205 Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, str. 195 206 Gill, Charles Wesley, str. 287 207 Heitzenrater, Wesley and the People Called Methodists, str. 188 208 Baker, Ch.Wesley as Revealed by His Letters, str. 130 209 Kimbrough/Beckerlegge, The Unpublished Poetry of Ch.Wesley III, str. 81 210 Tamtéž, str. 137 211 Wiseman, Ch.Wesley, str. 9n 212 Sermons by the Late Rev. Charles Wesley, M.A., London 1816 213 Zastaralý název pro soli kyseliny sírové, např. síran železitý 214 Telford, The Life of the Rev.Charles Wesley, str. 205 215 Dr. John Whitehead (zemř.1806) byl přítel a domácí lékař Johna Wesleye. Byl laickým kazatelem v City Road Chapel v Londýně. 216 Telford, The Life of the Rev. Charles Wesley, str. 207 217 Tamtéž, str. 206 218 Tamtéž, str. 207 219 Tamtéž, str. 208 220 Arminian Magazine, prosinec 1790, str. 672 221 Gill, Charles Wesley, str. 279. 222 Tamtéž, str. 278 223 Wrestling Jacob, Hymns and Sacred Poems 1742 224 Gill, Charles Wesley, str. 279 225 Whitehead, Life of the Rev. Charles Wesley, 1793, I, str. 370 226 The Journal of John Wesley (ed. N.Curnock 1960) VIII, str. 34n Ediční poznámka: Kulaté závorky ( ) odpovídají závorkám původně uvedeným v citovaných textech. Hranaté závorky [ ] připojil autor v citacích na vysvětlenou, aby uvedl osoby nebo místa v uvedených citátech. 200 201

98

Obsah

Úvod .............................................................................................................................3 Životopisná data...............................................................................................................4 Mapa Anglie, Skotska a Irska v 18. století.....................................................................6 Fara v plamenech.............................................................................................................6 Studium v Londýně a Oxfordu......................................................................................15 Jako sekretář generála Oglethorpa v Americe..............................................................25 Hledání a pokoj s Bohem..............................................................................................36 Kazatel...........................................................................................................................43 Charles Wesley učí zpívat..............................................................................................48 Charles Wesley jako básník...........................................................................................52 Evangelizační cesty a pronásledování...........................................................................60 Svatba a rodina..............................................................................................................65 Rodinné koncerty v Londýně........................................................................................75 Charles a John................................................................................................................82 Výběr literatury..............................................................................................................90 Poznámky.......................................................................................................................92

99

Charles Wesley, zpěvák metodismu Napsal Martin E.Brose (Charles Wesley, der methodistische Liederdichter, vyd. Christliches Verlagshaus Stuttgart, 1999) S přihlédnutím k původním textům přeložil Vilém D.Schneeberger Vydala Evangelická církev metodistická s laskavým svolením Christliches Verlagshaus Stuttgart Obrázky v textu jsou převzaty z publikace Elmer T.Clark, An Album of Methodist History Abingdon, Nashville, 1952