Historie © ESO
Charles Messier Katalog mlhovin a hvězdokup Pavel Najser „K nápadu sestavit katalog mě přivedla mlhovina, kterou jsem objevil nad jižním rohem Býka 12. září 1758 při pozorování komety z tohoto roku. Tato mlhovina se tak podobala kometě svým tvarem a jasností, že jsem vyvinul úsilí objevit další, aby si astronomové nepletli ty samé mlhoviny s právě se objevujícími kometami…“ Charles Messier v Connaissance des Temps pro rok 1801 později označený v Dreyerově katalogu jako NGC 205, nebo, jak posléze uvidíme, v posledních letech také jako M110. Tento objekt, velmi dobře pozorovatelný již poměrně malými přístroji, objevil Messier až v roce 1773, ale z nepochopitelných důvodů jej ke svému katalogu nepřipojil. Druhý průvodce M31 se tak stal posledním z doplňujících objektů, které nebyly součástí původní konečné verze katalogu, ale byly k němu dodatečně připojeny až ve dvacátém století. Jak je již z úvodní citace zřejmé, nápad na sestavení katalogu dostal Messier ještě téhož roku, když nalezl v souhvězdí Býka další mlhavý objekt, který byl vzhledem velmi podobný kometě. Tato mlhovina, kte-
© Tony a Daphne Hallas
První Messierův záznam o pozorování objektu, který později zaujal své místo v jeho slavném katalogu, pochází z roku 1758. V době, kdy se intenzivně zabýval hledáním Halleyovy komety, pozoroval velkou, i prostým okem viditelnou mlhovinu v Andromedě. Při podrobnějším pohledu si všiml, že mlhovina má ještě jedno vedlejší centrum světelného zahuštění, v němž byl o mnoho let později odhalen souputník Velké galaxie. Zatímco vlastní galaxie dostala v budoucím katalogu číslo 31, souputník pak získal číslo následující. Již na samém počátku se tak setkáváme s jednou ze záhad kolem katalogu, protože M32 je mnohem hůře pozorovatelná než druhý souputník galaxie v Andromedě,
Galaxie M31 v Andromedě s oběma svými průvodci. Zatímco obtížně pozorovatelnou M32 objevil Messier již v roce 1758, druhou, i v malých dalekohledech dobře viditelnou NGC 205, zaregistroval až o 15 roků později. Ke katalogu ji ale dodatečně připojil až ve 20. stol. K. G. Jones. Messierova kresba z pozdějšího období ukazuje, že o obou objektech dobře věděl.
6
1/2005
Krabí mlhovina v Býku se stala pro Messiera inspirací k vytvoření katalogu. Messier ji poprvé pozoroval 28. srpna 1758, nebyl však první, již před ním ji objevil v roce 1731 John Bevis. Dnes je nejznámějším zbytkem po výbuchu supernovy, k němuž došlo v roce 1054. K jejímu nalezení můžete využít mapku uprostřed čísla.
rou poprvé spatřil 28. srpna 1758, dostala později podle svého vzhledu na fotografiích název „Krabí“ a zaujala v katalogu první místo. Messier nebyl první, kdo Krabí mlhovinu pozoroval, ale byl zjevně první, kdo přesně změřil její polohu. Stalo se tak 12. září 1758. O dva roky později, 11. září 1760, objevil Messier kulovou hvězdokupu ve Vodnáři, která později zaujala v katalogu druhou pozici. Ani zde nebyl ale původním objevitelem, hvězdokupu pozoroval již v roce 1746 Giovanni Domenico Maraldi. Teprve další objev mlhoviny byl Messierovým původním. Byla to opět kulová hvězdokupa, tentokrát v Honicích psech, a Messier ji nalezl 3. května 1764. Dnes ji známe pod označením M3. Vše nasvědčuje tomu, že právě v této době se Messier rozhodl provést systematický průzkum těchto objektů, které tak často mýlily hledače komet. Kromě vlastního pátrání, které vedlo jen v tom roce k 19 původním objevům, použil i starší práce svých předchůdců. Byl to katalog Edmonda Halleye, z nějž získal celkem 6 objektů, katalog Williama Derhama, který hlavně kopíroval Heveliovo Prodromus Astronomiae (a byl dostupný ve francouzském překladu), dále Lacailleův Katalog mlhovin jižního nebe z roku 1755 a seznamy Maraldiho, de Chéseauxe a Le Gentila. V roce 1764 Mgr. Pavel Najser (*1946) vystudoval sociologii kultury na FSV UK. Od roku 1970 působí jako odborný pracovník Štefánikovy hvězdárny v Praze. Zabývá se dějinami vědy, především historií astronomie.
Historie
Snímek z DSS © AURA
M40, slabou dvojhvězdu ve Velké Medvědici, považoval Johann Hevelius za mlhovinu. Hvězdy asi 10 velikosti jsou od sebe zhruba 1′. K jejich nalezení poslouží hvězda 70 UMa ležící asi 1° na SV od δ UMa. Dvě blízké galaxie 12. a 13. magnitudy byly mimo dosah Messierových přístrojů.
Snímek z DSS © AURA, NGC 7009 © STScI/NASA/ESA
tak Messier zkatalogizoval objekty do M40 a pátral po několika dalších neexistujících mlhovinách ze starších katalogů, pochopitelně bez úspěchu. To vysvětluje, proč se do katalogu dostala i M40, která je ve skutečnosti slabou těsnou dvojhvězdou považovanou Heveliem za mlhovinu. Messier ji sice jako dvojhvězdu identifikoval, ale v katalogu ji ponechal. M40 se tak stala jedním ze tří objektů katalogu, které poněkud vybočují z řady, tj. nejsou mlhovinou, hvězdokupou nebo galaxií. Druhým takovým případem je pseudohvězdokupa M24 ve Střelci, která je pouhým náhodným seskupením hvězd v Mléčné dráze, které mezi sebou nejsou gravitačně vázány. Můžeme předběhnout několik let a předeslat, že tím třetím objektem se stala M73 ve Vodnáři. V tomto případě jde o těsné seskupení čtyř slabých hvězd 10. až 12. magnitudy, které ovšem někdy bývá považováno již za málopočetnou otevřenou hvězdokupu. Ke čtyřiceti objektům přidal Messier počátkem roku 1765 ještě další, otevřenou hvězdokupu v blízkosti Síria ve Velkém psu, ale teprve o čtyři roky později se rozhodl svůj katalog publikovat. První verze byla ještě počátkem roku 1769 doplněna o další čtyři obecně dobře známé objekty (Velká mlhovina v Orionu, která zaujala dvě pozice, dále otevřené hvězdokupy Praesepe v Raku a Plejády v Býku) a dána do tisku. Publikována byla v „Mémoires de l‘Academie“ pro rok 1771 a v roce 1774 byla otištěna i v Lalandových „Efemeridách“ pro roky 1775–84.
Zcela nenápadné seskupení čtyř slabých hvězd ve Vodnáři bylo zařazeno jako M73 a patří k jednomu ze tří nestandardních objektů katalogu. Další záhadou ale zůstává, proč v katalogu chybí poměrně jasná, a tedy i nápadná mlhovina NGC 7009 známá též pod názvem Saturn. Nachází se jen 1.5° od M73.
Tři noci po předání první verze katalogu do tisku Messier pozoroval a proměřil další čtyři objekty, M46–M49. Dvěma z nich (M47 a M48) však nevěnoval obvyklou péči a udělal chyby v redukci pozičních dat, takže se ztratily až do identifikace ve dvacátém století. (Bude o nich referováno v části o ztracených objektech.) M49 byla první objevená galaxie z kupy v Panně. Ještě v tomtéž roce, 7. června 1771, objevil Messier i krásnou kulovou hvězdokupu v Hadonoši s poměrně nízkou deklinací (δ = -30°), nezměřil ale její pozici, a tak se do katalogu dostala až při svém znovuobjevení v červnu roku 1779 pod číslem M62. Jak se zdá, v následujících letech Messier svůj „lov“ mlhovin značně zredukoval. V roce 1772 přidal pouze jednu hvězdokupu (M50 v Jednorožci) a o rok později objevil i druhého průvodce galaxie v Andromedě, kterého, jak jsme již uvedli, z neznámých důvodů do katalogu nezahrnul. Další dva objekty pak následovaly v roce 1774, první z nich je dnes známá vírová galaxie v Honicích psech M51. Do roku 1777 pak žádnou další mlhovinu neobjevil, ale v únoru tohoto roku zařadil do seznamu kulovou hvězdokupu M53, kterou nalezl dva roky před tím Johann Elert Bode. Tentýž pozorovatel objevil 31. prosince 1774 i známou dvojici galaxií ve Velké Medvědici, které dostaly později označení M81 a M82 a jsou dnes někdy nazývány Bodeho galaxie. Rovněž o silvestrovské noci, ale roku 1777, našel Bode ještě kulovou hvězdokupu v Herkulu, známou dnes pod číslem M92. Objekty M54 a M55 (kulové hvězdokupy v Střelci) objevil v padesátých letech 18. století Nicolas Luis de Lacaille, Messier po nich pátral již v roce 1764, ale našel je až 24. června 1778.
Zásadní zvrat v počtu objevů mlhovin nastal počátkem roku 1779. Jasná kometa 1779 Bode procházela totiž nejprve souhvězdími letní oblohy a posléze se její dráha přiblížila ke kupě galaxií ve Vlasech Bereniky, aby později téměř prošla kupou v Panně. Při pozorování komety bylo nalezeno 9 nových objektů, v roce 1779 M56–M63, M64 pak v roce následujícím. Kometu pozorovala celá řada dalších astronomů z celé Evropy, a tak se počet objevů měnil téměř ze dne na den. Tak např. Johann Gottfried Koehler z Drážďan objevil 11. dubna 1779 M59 a M60, ale přehlédl M58. Tu ale našel zase Messier 15. dubna, pochopitelně i s oběma předchozími. Barnabáš Oriani z Milána byl zase první, kdo identifikoval M61. Nalezl ji 5. května, ten samý den ji pozoroval ovšem i Messier, ale dva dny ji považoval za kometu a teprve 11. května zjistil, že nemění svou polohu. O měsíc později znovu nalezl kulovou hvězdokupu M62, o které věděl již od roku 1771, tentokrát již proměřil důkladně její pozici, takže o její identifikaci již nemohly být žádné pochybnosti. Konečně objevem M63 14. června 1779 vstoupil mezi lovce mlhovin razantně i Pierre Méchain. Galaxie M64 z kupy ve Vlasech Bereniky, známá dnes též pod názvem „Černé oko“, byla objevena dodatečně 1. března 1780 a Messier ji zakreslil do mapy dráhy komety 1779 Bode. Další mlhoviny patřily již do jiné oblasti oblohy, na tyto objekty ale neméně bohaté. Šlo o skupinu galaxií ve Lvu. M65 a M66 objevil podle Owena Gingeriche Messier rovněž březnu 1780, dle jiných pramenů (Keneth Glyn Jones) byly obě objeveny již dříve Méchainem. Obě galaxie tvoří spolu s NGC 3628 trojici gravitačně svázaných útvarů. Zajímavá je skutečnost, že v roce
1/2005
7
© ESO
Historie
Současná fotografie Velké mlhoviny v Orionu M42 ve srovnání s Messierovou kresbou stejného objektu
1773 procházela kometa přesně mezi galaxiemi M65 a M66, ale Messier je tehdy nezaregistroval. Důvod je poměrně zřejmý, kometa slabé galaxie přezářila. Poměrně zajímavou informaci nám poskytne i fakt, že Messier neviděl třetí složku této skupiny, NGC 3628, která s oběma předchozími tvoří nápadný trojúhelník. Její magnituda je asi 9,5, ale má přeci jen poněkud menší plošnou jasnost než M65 a M66. To svědčí o poměrně skromné výkonnosti Messierových přístrojů. V dubnu 1780 připojil Messier další dva nové objevy, hvězdokupy v Raku a Hydře a svá pozorování zkompletoval do druhé verze katalogu, obsahující tedy objekty do M68. Tuto verzi pak publikoval v roce 1780 ve známém francouzském almanachu Connaissance des Temps pro rok 1783. Oznámení o objevu kulových hvězdokup ve Střelci M69 a M70 bylo pak připojeno ve zvláštním dodatku na konci téhož vydání. Messier napsal úvod ke katalogu a na konci pak následoval ještě seznam objektů, o nichž referovali dřívější pozorovatelé, které ale nebyly Messierem verifikovány. Připojen byl rovněž i již citovaný Lacailleův „Katalog mlhovin jižního nebe“. Ještě v druhé polovině roku 1780 dramaticky akcelerovaly Messierovy a Méchainovy snahy o zkatalogizování dalších objektů. Do konce roku již měl jejich seznam 79 položek, v dubnu 1781 se dostali na rovnou stovku. Jejich horečné úsilí jakoby v sobě skrývalo předtuchu, že na tomto poli
8
1/2005
observační astronomie dojde v krátké době k revolučním změnám. Ty se skutečně dostavily reprezentované osobností Williama Herschela a jeho přístrojovým vybavením, které svými rozměry a kvalitou patřilo již do nové generace pozorovací techniky. Objev Urana se tak svým způsobem stal i symbolem počátku nové éry v průzkumu objektů vzdáleného vesmíru. Messier, veden snahou o co nejrychlejší vydání třetí verze katalogu, se rozhodl ji publikovat v Connaissance des Temps pro rok 1784, což znamenalo předat katalog do tisku již na jaře 1781. Tak se stalo, že ke stovce objektů byly narychlo přidány další tři, objevené Méchainem, které však
Messier nestačil osobně prověřit. V samém závěru se tak do katalogu dostaly i jisté zmatky a nejasnosti, které se nepodařilo dodnes úplně rozluštit. Útvar M101 byl poměrně bezpečně ztotožněn s galaxií ve Velké Medvědici. Záhadou však zůstává M102, jediný dodnes neidentifikovaný objekt katalogu. (I o něm budeme referovat v části o ztracených objektech.) Konečně Méchainova M103 byla ztotožněna s otevřenou hvězdokupou v Kasiopeji. V květnu 1781, krátce po publikování konečné verze katalogu, doplnil Messier ručně do své osobní kopie polohu M104, galaxie v Panně, známé též pod názvem „Sombrero“. Galaxii M105, ležící v těsné blízkosti M95 a M96 objevených již dříve Messierem, nalezl Méchain 24. března 1781. Do konečné verze katalogu se ale z neznámých důvodů také nedostala, což znovu ukazuje na nervozitu a spěch, v jakých poslední verze vznikala. V červnu 1781 objevil Méchain ještě M106, galaxii v Honicích psech a v dubnu roku následujícího M107, kulovou hvězdokupu v Hadonoši, která se stala i posledním doplňujícím objevem celého katalogu. Popisy těchto dodatkových objektů M104–M107 jsou podrobně uvedeny v dopise Pierra Méchaina Johannu Bernoullimu ze 6. května 1783, v němž Méchain mj. i dementuje svůj objev M102. Vše nasvědčuje tomu, že Messier již krátce po publikování konečné verze katalogu uvažoval o jeho další revizi. Když k ní nedošlo, obrátil se Méchain právě na Bernoulliho s nadějí, že novou verzi otiskne v Berlínské ročence Astronomisches
Galaxie M65 (vpravo nahoře) a M66 (pod ní) ve Lvu jsou doprovázeny větší, ale plošně slabší NGC 3628
Jahrbuch, jejíž byl vydavatelem. Byť k tomu nedošlo, dopis nám poskytuje aspoň přesné informace o posledních objevech Méchaina a jasně naznačuje záměr rozšířit katalog za původní 103 záznamy. Důvod, proč Messier a Méchain již nepokračovali ve svých objevech na tomto poli, není tak složité najít. Již koncem roku 1781 získal Messierův katalog William Herschel a inspirován tímto dílem oznámil 12. září 1782 začátek rozsáhlého deep-sky průzkumu severního hvězdného nebe. Pomocí svých neskonale výkonnějších přístrojů zkatalogizoval do roku 1786 1000 objektů, do roku 1802 jich měl již přes 2500 a jeho převahu na tomto poli nezmenšuje ani skutečnost, že mnohé z jeho objektů ve skutečnosti neexistují. Messier o Herschelových aktivitách dobře věděl a muselo mu být tedy jasné, že mu se svými pozorovacími prostředky nemůže konkurovat. V následujících letech se tedy soustřeďoval na hledání komet a nečinil pokusy o nalezení dalších mlhovinných objektů a tedy i rozšíření katalogu. Později se Messier pokusil i o jisté vymezení svého katalogu oproti Herschelovu seznamu. O tom nás informuje jeho komentář, v němž vysvětluje své původní záměry a další úmysly v souvislosti s katalogem, uveřejněný v Connaissance des Temps pro rok 1801. „Po mně publikoval slavný Herschel katalog 2000 objektů, které pozoroval on. Tato odhalení nebes docílená přístroji velkých rozměrů ale nepomohla při prohlížení oblohy za účelem hledání slabých a nezřetelných komet. A tak se mé objekty od jeho liší, protože já potřebuji pouze ty, které jsou viditelné v dalekohledech o ohniskové délce kolem dvou stop. Od doby zveřejnění mého katalogu jsem objevil již další a budu je publikovat v budoucnosti v pořadí podle rektascenze, aby se daly snadno rozpoznat a hledání komet se stalo méně nejistým.“ Není třeba dodávat, že k tomu již ale nikdy nedošlo. Další historie katalogu je již do značné míry záležitostí moderní doby. Galaxie „Sombrero“ M104 byla ke katalogu připojena z iniciativy Camilla Flammariona v roce 1921. Všeobecnou diskusi o dalších objektech zahájili Helen Sawyer Hoggová v článku v RASC Journal 1947 a Owen Gingerich v článku otištěném v září 1953 ve Sky&Telescope, v němž pojednává o šesti „Méchainových objektech“ (M104–M109).
Snímek z DSS © AURA
Historie
Planetární mlhovinu M97 objevil v březnu 1781 Méchain. K jejímu popisu připojil ještě zprávu o objevu dalších dvou objektů ve Velké Medvědici, u nichž ještě nestačil určit polohu. Z jeho popisu byly později bezpečně identifikovány a dodatečně přiřazeny Owenem Gingerichem jako M108 a M109. M108 leží necelý stupeň od M97.
Na tomto místě je nutno ještě objasnit historii objektů M108 a M109. Obě tyto mlhoviny jsou zmíněny v Messierových poznámkách k mlhovině M97, kterou objevil Méchain 16. února 1781 a dnes ji známe jako Soví (planetární) mlhovinu. Messier zde cituje Méchaina: „…v blízkosti této mlhoviny uviděl ještě další, jejíž pozice nebyla dosud určena, a pak ještě třetí v blízkosti hvězdy gama z Velké Medvědice…“. Pořadí M108 a M109 přiřadil těmto objektům až Owen Gingerich. S ohledem na úsilí Mesiera a Méchaina v letech 1781–1783 lze toto období považovat za počátek pokusů o rozšíření katalogu, roky 1921–1953 pak za začátek všeobecného uznání rozšířené verze. Ta byla poprvé publikována v „Olcot‘s Field Book of the Skies“. Kniha vyšla v roce 1954 a uvádí 109 Messierových objektů, i když M104–M109 jsou označeny jako „ne z Messierova katalogu“, ale doplněné H. S. Hoggovou (M104–M107) a O. Gingerichem (M108–M109). Konečně poslední doplňující objekt M110 přidal ke katalogu Kenneth Glyn Jones, jeden z největších znalců Messierova života a díla. V průběhu 15 roků byl dodatek obecně akceptován, obvykle i s posledním doplňkem M110. David Levi ve svém „The Sky“
pojednává o katalogu 110 objektů, které mezi roky 1962 a 1967 pozoroval všechny. „Amateur Astronomy“ Patricka Moora zase udává „původních“ 104 objektů, M105–M109 pak zařazuje jako dodatek. Ke konci sedmdesátých roků 20. století se moderní Messierův katalog se 109 nebo 110 objekty stal všeobecně uznávaným standardem a je v této verzi uváděn na naprosté většině hvězdných map a atlasů, stejně jako ve všech renomovaných příručkách a průvodcích. Messierův katalog je důležitým mezníkem v dějinách výzkumu vzdáleného vesmíru. Jeho 110 členů bylo objeveno ještě před Herschelovou komplexní prohlídkou oblohy velkými dalekohledy a reprezentuje naprostou většinu těchto objektů viditelných malými přístroji na severní polokouli. Zůstávají jistě i nezodpovězené otázky, zmínili jsme se o nezařazení M110 do katalogu, stejnou záhadou je např. i absence dvojité hvězdokupy Chí a h v Perseu. Třebaže některé objekty objevili již pozorovatelé před Messierem a další pak i jeho současníci, Messierova zásluha tkví hlavně v přesném určení polohy zkoumaných objektů, jejich podrobném popisu a konečně i v publikování seznamu. Charles Messier byl velký pozorovatel a má své trvalé místo v dějinách astronomie.
Souřadnice M91 odečetl Messier omylem místo od M89 (předchozí objev) od M58. Galaxie NGC 4571 to být nemohla, byla mimo dosah jeho přístrojů.
1/2005
9
Historie © NOAO/AURA/NSF
© Michal Pálka
V původním záznamu o pozorování M102 uvádí Méchain, že jde o mlhovinu mezi ο Boo a ι Dra. Jde o evidentní omyl, protože ο Boo je od ι Dra více než 40° daleko. Méchain zjevně zaměnil ο Boo s θ Boo. V tom případě popis polohy (a i vzhledu) přesně odpovídá NGC 5866, která je dnes zpravidla považována za M102. Méchain objekt později nemohl najít a objev dementoval. Messier galaxii nalezl, ale při určování polohy se zřejmě přehlédl v souřadnicové síti mapy a rektascenzi zaznamenal přesně o 5° západně. O duplicitě objektů nesvědčí ani jejich zcela odlišný vzhled (vlevo M101, vpravo NGC 5866).
Messierovy ztracené objekty Na rozdíl od svých předchůdců i současných kolegů byl Messier tak pečlivý pozorovatel, že všechny položky jeho katalogu (snad s výjimkou M102) skutečně existují a mohou být ztotožněny s konkrétními objekty na obloze. Nebyl ovšem vždy zcela bezchybný, v záznamech a redukcích dat udělal několik málo chyb, což vedlo k tomu, že čtyři objekty se na téměř dvě století ztratily. Byly to M47, M48, M91 a M102. M47 se ztratila, protože Messier udělal chybu ve znaménku při redukci pozičních dat. Pozici hvězdokupy počítal z rozdílu souřadnic od hvězdy 2 Puppis, ale udělal chybu ve znaménkách rektascenze. Tento fakt objevil až v roce 1959 Kanaďan T. F. Morris poté, co objekt správně identifikoval jako NGC 2422 Oswald Thomas ve své knize „Astronomie“ z roku 1934. Ještě před tím uvedl John Herschel chybnou pozici a číslo ve svém Generálním katalogu a stejně tak jej následoval J. L. E. Dreyer, když v jeho NGC dostal objekt číslo 2478. Na jejich souřadnicích ovšem vůbec žádný objekt není. M48 už není tak zřejmá záležitost, ale jak upozornil opět T. F. Morris v roce 1959, jediný objekt v této části oblohy, který odpovídá Messierovu popisu, je NGC 2548. Ten je dnes všeobecně uznán za M48. Leží na stejné rektascenzi, ale v deklinaci je téměř přesně 5° jižně od
10
1/2005
Messierovy pozice. Příčina této chyby zůstane neznámá, dokud se snad jednou neobjeví Messierovy ztracené pozorovací deníky z té doby. M91 bylo mnohem obtížnější rekonstruovat. Pozici této galaxie měřil Messier od M89, která byla jeho předchozím objevem. Jak ale zjistil americký astronom amatér W. C. Williams, Messier použil zřejmě omylem pozici M58, která leží v těsné blízkosti M89. Williams tak identifikoval M91 s NGC 4548, což je dnes obecně uznáno za jisté. Předtím se předpokládalo, že M91 může být NGC 4571, galaxie asi 12. magnitudy, která je Messierově pozici nejbližší. Bylo to sice málo pravděpodobné, ale ne zcela nemožné. Některé prameny přinášely myšlenku, že to byla kometa, co Messiera zmýlilo. To je však ještě nepravděpodobnější, vzhledem k tomu, že on sám byl na komety specialista. Hypotézu, že šlo
o duplicitní pozorování M58, vyvrátil O. Gingerich. M102 nelze s konečnou platností objasnit do dneška, nakonec zůstávají stále otevřené dvě možnosti. Může jít o duplicitní pozorování M101, tak jak tomu věřil Méchain, když to uváděl dva roky po objevu v dopise Bernoullimu ze 6. května 1783. Na straně druhé, popis v Messierově katalogu, který je ovšem popisem Méchainovým, se velmi dobře hodí na NGC 5866 v Draku. Navíc je možné, že Messier pozoroval tento objekt, a když měřil pozici a zapisoval ji ručně do své osobní kopie katalogu, udělal opět chybu při redukci dat a zanesl ji v rektascenzi přesně o 5° západně od správné pozice. Nyní tedy záleží, které z obou možností je kdo ochoten uvěřit. Čtyři postrádané Messierovy objekty se ztratily kvůli jeho chybám při redukci dat. Konkrétně, v jednom případě chybou
Optické přístroje používané Messierem v letech 1765–1769 Typ přístroje
Jednoduchý refraktor Achromatický refraktor Achromatický refraktor (Dollond) Jednoduchý refraktor Jednoduchý refraktor Refraktor (věnovaný Maraldim) Reflektor krátký (typ Gregory) Reflektor (typ Gregory) Reflektor (typ Newton) Refraktor (majetek J. B. G. de Saron) Refraktor pařížské hvězdárny
Ohnisková vzdálenost
Zvětšení
Průměr objektivu
762 cm 320 cm 100 cm 701 cm 915 cm — 183 cm 915 cm 137 cm 30,5 cm 580 cm
138× 120× 120× 102× 117× 64× 110× 104× 60× 44× 76×
— — — — — — — 15,25 cm — 7,6 cm —
Historie ve znaménku (M47), jednou chybou ve srovnávacím objektu (M91) a jednou (nebo možná dvakrát) chybou určení v souřadnicové síti. Šířka souřadnicové sítě Messierových map byla totiž po 5° a je velmi nápadné, že chyby u M48 a M102 byly právě 5°.
Messierovy přístroje Ve svém dlouhém a pozorovatelsky nesmírně bohatém životě používal Messier celou řadu přístrojů. Jejich seznam se nám zachoval díky tomu, že je Messier sám publikoval v Connaissance des Temps na rok 1807, uvedeny jsou rovněž v knize K. G. Jonese. V tabulce je seznam přístrojů používaných v letech 1765–1769. Uváděné fixní zvětšení uka-
zuje na to, že v Messierově době ještě nebyl běžně používán systém výměnných okulárů. Ačkoliv některé pozdější zrcadlové dalekohledy měly průměry až 8 palců (přes 20 cm), jejich výkonnost byla velmi malá, protože měly kovová zrcadla (ze zrcadloviny). Skleněná zrcadla se začala používat až v polovině 19. století. Prof. Gingerich se domnívá, že nejoblíbenějším Messierovým přístrojem, který ale není uveden v tabulce, byl Gregoryho reflektor o průměru 19 cm, ohniskové délce téměř 10 metrů (32 stop) se zvětšením 104×. Bailly spočítal, že efektivní výkon tohoto přístroje odpovídal zhruba refraktoru o průměru 8 cm. Ještě horší byla situace u newtonského reflektoru z majetku Delislea, pravděpodobně původního
přístroje na observatoři Hotelu Cluny. Měl mít průměr asi 21 cm, ale efektivitu jen o málo lepší než šesticentimetrový refraktor. Z tohoto důvodu byl též málo používán. Později požíval Messier několik achromatických refraktorů asi o průměru 9 cm s ohniskovou délkou kolem 1 metru a zvětšením 120×. Tyto dalekohledy volil, protože byly pro něj nejdostupnější. Zbývá už jen poznamenat, že všechny Messierovy přístroje nemohly soutěžit s moderním 10cm refraktorem, případně 15cm Newtonovým reflektorem. I průměrně vybavený amatér tak dokáže během několika dnů snadno „ulovit“ všechny objekty, které Messier pozoroval a katalogizoval.
1/2005
11
