UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav lingvistiky a ugrofinistiky Diplomová práce
Charles Darwin a darwinismus ve finské literatuře Charles Darwin and darwinism in Finnish Literature Reflexe v tisku, na veřejnosti a v beletrii v letech 1860-1920 Reflections in periodicals, public and fiction during 1860-1920
Mgr. Jitka Hanušová
Praha, 2012
Vedoucí práce: Mgr. Jan Dlask, Ph.D.
Abstrakt: Jméno: Jitka Hanušová Instituce: Ústav lingvistiky a ugrofinistiky, Filozofická fakulta UK Obor: Finština Název: Charles Darwin a darwinismus ve finské literatuře Vedoucí: Mgr. Jan Dlask, Ph.D. Počet stran: 68 Počet znaků: 118 580 Rok obhajoby: 2012 Klíčová slova: Charles Darwin, darwinismus, sociální darwinismus, finská literatura, rasa, rasismus, dědičnost, společenská třída Tato diplomová práce přibližuje příchod Darwinových teorií do Finska a způsob jejich šíření v období od 60. let 19. století do začátku 20. let 20. století. Začátek zkoumaného období je vymezen průnikem Darwinova učení do Finska a prvními ohlasy jeho názorů v tisku a literatuře. Za konec zkoumaného období jsem zvolila rok 1920 jakožto společenskohistorický mezník následující po vyhlášení samostatnosti (1917) a ukončení občanské války (1918). Úvod práce a jednotlivých kapitol je věnován exkurzu do vědeckého a kulturněhistorického kontextu daného období. Ten zahrnuje především vlivy evolučních teorií, sociálního darwinismu, rasismu, výzkumu dědičnosti, společenského (třídního) rozdělení a marginálně i další dobové rysy jako je dopad průmyslové revoluce na společnost
nebo
emancipace
žen.
V
jednotlivých
tematických
kapitolách si pak všímám si toho, jak se jednotlivé aspekty tohoto kontextu odrážely v soudobém tisku, odborných kruzích a zejména v krásné literatuře.
Abstract: Name: Jitka Hanušová School: Faculty of Arts, Charles University in Prague, Department: Institute of Linguistics and Finno-Ugric Studies Title: Charles Darwin and darwinism in Finnish Literature Supervisor: Mgr. Jan Dlask, Ph.D. Number of pagess: 68 Nubmber of characters: 118 580 Keywords: Charles Darwin, darwinism, social darwinism, Finnish Literature, race, heredity, social class
This diploma deals with evolutionary theories of Charles Darwin and examines its arrival to Finland, its spreading there and mentions the first references in the Finnish periodicals, public and especially in literature during 1860-1920. The topic is viewed through a cultural-historical context which consists of influences of evolutionary theories, social darwinism, racial theories, heredity research, or distinctions between social classes. The special emphasis is placed on reflections of the main aspects of this context in the Finnish literature, mainly in the works of Minna Canth, T. Pakkala, L. Onerva, Toivo Tarvas and Maila Talvio.
Tiivistelmä Tutkielman tarkoituksena on esitellä darwinismin tulo Suomeen ja siihen liittyviä ensimmäisiä reaktioita suomalaisessa lehdistössä, julkisuudessa ja etenkin vaikutuksia suomen kaunokirjallisuuteen. Tutkimus
rajautuu
1860-1920-lukuihin.
Ensimmäiset
artikkelit
Darwinin opista ilmestyivät suomalaisissa sanomalehdissä 1860luvulla. Pian sen jälkeen julkaistiin ensimmäisiä kirjoja, joissa käsitteltiin tätä aihetta. Darwinista keskusteltiin 1880-luvulla Minna Canthin
salongissa ja
Canth
on
tärkeimpiä
kirjailijoita,
jotka
osallistuivat Darwinin teorian leviämiseen Suomessa. Alkuperäinen tutkimuskysymys on, kuinka darwinismi vaikutti suomalaiseen
kaunokirjallisuuteen.
Tutkielmassa
tarkastellaan
kysymystä kahdelta näkökannalta: kulttuurihistorialliselta taustalta ja kirjallisuuden suuntauksien näkökulmasta. Lähtökohtana kulttuurihistoriallisella taustalla ovat aikanaan uudet tieteelliset näkökulmat kuten evoluutioteoria, sosiaalinen darwinismi,
perinnöllisyystiede,
mutta
myös
ennakkoluuloisia
suuntauksia kuten rasismi tai rotuhygienia, jotka kaikki vähitellen syntyivät ja joita sovelletiin 1800-luvun lopulla ja 1900-luvun alussa. Erillisissä kappaleissa selvitetään niiden teoreettista viitekehystä sekä esitetään esimerkkejä niiden vaikutuksista kaunokirjallisuudessa. Kulttuurihistoriallisen taustan lisäksi mainitaan taiteen, kirjallisuuden sekä filosofian suuntauksia, joiden vaikutus kaunokirjallisuudessa on yhä selkeämpi. Niiden joukossa on mm. realismi, naturalismi, dekadenssi, symbolismi sekä Tainen determinismi tai Nietzschen filosofia. Yksityiskohtaisesti
tarkastellaan
Minna
Canthin,
Teuvo
Pakkalan, L. Onervan, Toivo Tarvaksen, Maila Talvion ja Aino Kallaksen teoksia. Huomio keskitetään siihen, kuinka he teoksissaan käsittelevät
uudesta
kehitysopillisesta
maailmankatsomuksesta
johtuvia aiheita, esim. rotua, perinnöllisyyttä tai yhteiskuntaluokkaa.
Prohlášení: „Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.“ Jitka Hanušová
.....................................
Poděkování: Děkuji vedoucímu práce Mgr. Janu Dlaskovi, PhD. za cenné připomínky, metodické vedení a konzultace, děkuji doc. PhDr. Viole Parente-Čapkové za její podnětné komentáře a doporučení přínosné odborné literatury.
Obsah
1. Úvod ............................................................................................................. 9 2. Metodické poznámky ............................................................................... 11 3. Teoretické vymezení darwinismu …...................................................... 12 3.1
K vývoji evolučních teorií obecně ............................................. 13
3.2
Variace darwinismu .................................................................... 14
3.3
Sociální darwinismus ................................................................. 14
4. Příchod darwinismu do Finska a jeho recepce v tisku a u odborné veřejnosti ….......................................................................... 18 5. Literární směry a tendence ve Finsku v letech 1870-1920 a jejich vztah k darwinismu ....................................................................... 25 5.1
Darwinismus ve vztahu k realismu ......................................... 25
5.2
Darwinismus ve vztahu k naturalismu ................................... 27
5.3
Období fin de siècle .................................................................... 29
6. Determinismus ......................................................................................... 31 6.1
Tainův determinismus ............................................................... 32 6.1.1 Taine a Canth ................................................................. 32 6.1.2 Taine a Onerva ............................................................... 33
6.2
Rasový determinismus ............................................................... 35 6.2.1 K vývoji rasismu ............................................................ 35 6.2.2 Motivy rasového determinismu ve finské literatuře 36 6.2.2.1 Romské etnikum …............................................ 38
6.3
Rodový a dědičný determinismus ........................................... 43 6.3.1 Eugenika a rasová hygiena............................................ 44 6.3.2 Rasová hygiena ve Finsku ............................................ 46 6.3.3 Rodový a dědičný determinismus v literatuře .......... 47
7
6.4
Třídní (společenský) determinismus ....................................... 53 6.4.1 Třídní determinismus v realismu a naturalismu …..... 53 6.4.2 Venkov a město ................................................................. 54 6.4.3 Třída a jazyk ...................................................................... 55 6.4.4 Typ povýšence ................................................................... 57
7.
Závěr .......................................................................................................... 61
8.
Použitá literatura ..................................................................................... 64
8
1. Úvod Tato diplomová práce si klade za cíl přiblížit příchod a rozšíření Darwinových teorií ve Finsku v časovém období od 60. let 19. století až do začátku 20. let 20. století v tisku, u odborné veřejnosti a v krásné literatuře. Začátek zkoumaného období je vymezen průnikem Darwinova učení do Finska a prvními ohlasy jeho evolučních teorií v tisku a na veřejnosti. Za konec zkoumaného období jsem zvolila rok 1920. Jedním z podnětů ke stanovení tohoto letopočtu byl fakt, že právě ke konci prvního desetiletí ve Finsku vrcholí popularita darwinismu: po počátečních rozpacích a rozporech veřejnosti je darwinismus v tomto období již obecně přijímán jakožto legitimní vědecká teorie. Navíc dochází k rozvoji některých variací darwinismu, o nichž podrobněji pojednávám v příslušných kapitolách. Dalším podnětem byla tehdejší politická situace: v atmosféře boje o suverenitu finského státu
a
následného mocenského boje uvnitř Finska – bílé a rudé gardy za občanské války – se dostaly ke slovu myšlenky sociálního darwinismu. Tedy například princip „boje o přežití“ či „přirozeného výběru“ aplikovaný na lidskou společnost, na národ, v případě Finska i jazyk. A konečně posledním, ale neméně důležitým podnětem byla praktická potřeba zkoumanou látku ohraničit takovým způsobem, aby bylo možné ji v rozsahu diplomové práce podrobně zpracovat. Z literárněvědných podnětů, které mne vedly k tomu, abych se zaměřila nikoliv pouze na období konce 19. století nebo naopak pouze na začátek 20. století, nýbrž zkoumala celé toto období, byla skutečnost, že je do jisté ohraničeno podobnými tendencemi: v 70. letech 19. století do Finska pronikl realismus a v prvním a druhém desetiletí 20. století se realistické postupy v určitém navrací v poněkud pozměněné podobě – jako tzv. novorealismus.
9
V průběhu zkoumaného období byly postupně se rozšiřující evoluční principy uplatněny a v některých případech doslova zneužity novými více či méně vědeckými obor. V této souvislosti zmiňuji sociální darwinismus, kterému věnuji samostatnou kapitolu, dále teoretický rasismus či eugeniku. Prizmatem těchto přístupů nahlížím příklady z beletrie uváděné v praktické části práce. Do teoretického úvodu zahrnuji vedle darwinismu a sociálního darwinismu, které v jistém smyslu reprezentují kulturněhistorický, případně vědecký kontext, také teorii tří determinant Hippolyta Taina, která zase reprezentuje literárněvědný, případně umělecký kontext. V obou se přitom objevují podobné motivy: rasa, dědičnost, původ a společenské vrstvy. Příchod a šíření darwinismu ve finsku představuji na základě odborných pramenů, zejména publikací Anta Leikoly a Pekky Lappalainena.1 Významným zdrojem dobových článků z tisku mi sloužila Digitální knihovna Národní knihovny. Za primární prameny, na nichž ilustruji vliv Darwinových myšlenek či teorií z nich vycházejících, jsem zvolila díla Maily Talvio, Toiva Tarvase, L. Onervy a Aino Kallas. Pojednávaná díla spadají do období od počátku 20. století do roku 1920 a stojí v ohnisku mého zkoumání. Ke kontextu, v němž tato díla posuzuji, patří ovšem i období, kdy se ve Finsku uplatňovaly rysy realismu a naturalismu, proto v relevantních případech zmiňuji i díla autorů z tohoto období, konkrétně Minny Canth a Teuva Pakkaly.
1
Viz seznam literatury na konci práce.
10
2. Metodické poznámky Pro
tuto
práci
jsem
zvolila
metodu
srovnávání
kulturněhistorického kontextu a jeho reflexí v dobovém tisku, u odborné veřejnosti a v krásné literatuře. Tento kontext zahrnuje jak vědecké teorie, tak zpopularizovaná a ne vždy vědecká hnutí, ale také literární a filozofické směry a tendence. V rámci této srovnávací metody
nejprve
provádím
podrobný
odborný
exkurz
do
kulturněhistorického kontextu daného období a poté na konkrétních příkladech ukazuji, jak se jednotlivé aspekty tohoto kontextu odrážely v soudobém tisku, dobových debatách v odborných kruzích či v krásné literatuře. U příkladů z beletrie se žánrově zaměřuji pouze na prózu a drama, poezie stojí zcela mimo záběr mého zkoumání. Studii koncipuji tematicky, nikoliv chronologicky či podle jednotlivých autorů. Hlavními tématy přitom jsou vedle darwinismu také determinismus, který dále člením na rasový, dědičný a společenský (třídní). K ukázkám z finských odborných publikací a krásné literatury jsem pořídila vlastní překlad do češtiny, protože žádné z citovaných děl není k dispozici v češtině. Za účelem přirozenějšího průběhu četby uvádím v samotném textu práce vždy pouze český překlad a přímou finskojazyčnou citaci s odkazem na příslušné dílo umisťuji do poznámky pod čarou. U názvů článků a literárních děl uvádím nejprve jeho originální znění a v závorkách odpovídající překlad spolu s letopočtem prvního vydání ve Finsku. V práci užívám pouze dvou zkratek: EZ stojí pro elektronický zdroj; FS pro Filozofický slovník. Zkratka EZ se objevuje u některých citací z beletrie, protože některá díla jsem měla k dispozici pouze v elektronické podobě dostupné z mezinárodního portálu Project Gutenberg2. U takovýchto příkladů není možné uvádět čísla citovaných stránek, protože ve zdrojovém textu není využito žádného číslování. 2
Dostupné z:
11
3. Teoretické vymezení darwinismu V polovině 19. století začal do povědomí velké části Evropy pronikat „fenomén“ Charles Darwin (1809–1882). Roku 1859 vydal tento anglický biolog knihu s názvem The Origin of Species (O původu druhů)3, v níž sepsal své teorie, doložil je příklady z cest po jižní polokouli a etabloval tak zásady evolučního přístupu k živým organismům. Za základní principy v přírodě považoval „přirozený výběr“ (natural selection) a „boj o přežití“ (struggle for life). Zásady evoluce se vyvíjely postupně již před Darwinem, on byl nicméně tím, který je dlouhodobě zkoumal, usouvztažnil a zejména jako první systematicky zpracoval. V druhé své vlivné knize The Descent of Man (O původu člověka)4 se Darwin věnuje, jak sám název napovídá, více člověku. Kromě toho, že popřel druhový rozdíl mezi člověkem a zvířetem, všímal si také kvalit, které činí z člověka vyspělejší organismus – a k těm řadil především svědomí a morálku.5 Tato dvě díla v podstatě reprezentují dvě průlomové myšlenky, které Darwin veřejně formuloval a které zásadně ovlivnily pozdější vědu i kulturu. V případě první knihy jde o princip přirozeného a zároveň pohlavního výběru, u druhé pak o vysvětlení původu člověka.
3
4
5
Celý název originálu zní: On the origin of species by means of natural selection, or the preservation of favoured races in the struggle for life. Poprvé publikováno v Londýně u Johna Murraye roku 1859. Celý název originálu: The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex. Poprvé vydáno v roce 1871. Podrobněji viz Darwin 2006: 295-305.
12
3.1 K vývoji evolučních teorií Myšlenkou evoluce čili postupného vývoje se do jisté míry lidé zabývali již od antiky, ovšem teprve na konci 18. století a především pak v průběhu 19. století začala dostávat konkrétnější a především vědečtější podobu. K prvním myslitelům, kteří evoluční zkoumání svým způsobem odstartovali, patřili biologové G. L. L. Buffon6 (1707– 1788), Jean-Babtiste Lamarck (1744–1829) a také Erasmus Darwin (1731–1802), dědeček Charlese Darwina. První a poslední jmenovaný shodně a přitom nezávisle navrhli hypotézu, podle které se živočišné a rostlinné druhy mohou v průběhu času měnit. Erasmus Darwin je autorem knihy Zoonomia (1794–1796), která velmi ovlivnila jeho vnuka Charlese. Lamarck předložil svou koncepci evoluce v roce 18097 v pojednání Philosophie zoologique (Zoologická filozofie). Rozdíl mezi lamarckismem a později vzniklým darwinismem již zastoupeným Darwinem tkví například v tom, že Lamarck považoval vývoj v přírodě za vždy pozitivně progresivní a příroda pro něj představovala „harmonický systém vzájemně prospěšné adaptace“8,
zatímco
Darwin
nabídl
obraz
dynamického
a
neuspořádaného přírodního procesu, který je naplněn všeobecným bojem o přežití.9 Darwin také odmítl Lamarckovo tvrzení, podle kterého znaky nabyté jedincem dědí jeho potomci. V otázkách dědičnosti měla Lamarckova, ale i Darwinova teorie velké mezery. Dědičnost podrobně objasnil a její zákony formuloval brněnský vědec Johann Gregor Mendel (1822–1884). Syntéza Darwinova a Mendelova učení dala vzniknout tzv. neodarwinismu. 6
7 8 9
Celým jménem Comte Georges-Louis Leclerc de Buffon, francouzský přírodovědec, matematik, jehož poznatky ovlivnily budoucí generace přírodovědců, mimo jiné i Lamarcka. V tomtéž roce se narodil i Charles Darwin. Budil 2003: 109 Více viz Budil 2003: 109 nebo kapitoly II.– IV. v Darwinově knize O původu druhů (Darwin 2007: 67–102).
13
3.2 Variace darwinismu Vzhledem k obecné platnosti evolučních principů v podobě, v jaké je Darwin definoval, jsou tyto aplikovatelné bez velkých obtíží takřka na cokoliv. Tato určitá vágnost poskytuje prostor pro široké spektrum výkladů, což si pravděpodobně mnozí z Darwinových současníků, potomků i následovníků uvědomovali a tyto obecné principy využili ke zdůvodnění vlastních konstruktů či řešení konkrétních problémů, například k eliminaci plození fyziologicky postižených dětí. Mnoho desetiletí po formulování evoluční teorie Darwinem se objevovaly nejrůznější teorie či dokonce ideologie, které jeho názory překroutily a aplikovaly podle svého. Jmenovitě se tak dělo například v eugenice, ekonomii, sociologii nebo dokonce při ospravedlňování rasismu. Pozornosti by nemělo ujít, že již v samotném názvu Darwinovy nejvýznamnější knihy lze nalézt prostor k mylné interpretaci a případně překroucení jeho teorií – kompletní název totiž zní: On the origin of species by means of natural selection, or the preservation of favoured races in the struggle for life, tedy O původu druhů přirozeným výběrem, neboli zachováním privilegovaných ras v boji o život.
3.3 Sociální darwinismus Z podobně vágní interpretace Darwinových teorií se rozvinul i tzv. sociální darwinismus. Předně je nutno zmínit, že tento termín samotný byl zaveden dodatečně, až několik desetiletí po otištění Darwinových knih. Sociální darwinismus, jak sám název napovídá, sice čerpá z učení Charlese Darwina, ovšem samotný Darwin se k sociálním darwinistům obvykle neřadí. Zjednodušeně lze říci, že
14
sociální darwinismus aplikoval známé Darwinovy principy – jako je „boj o přežití“ a myšlenka, že přežijí jen nejsilnější – na lidskou společnost. Jinými slovy z přírodních zákonů vytvořil „zákony kulturní“.10 Chápeme-li sociální darwinismus čistě jakožto aplikování principu
„přirozeného
výběru“
(natural
selection)
v
rovině
populačního a společenského vývoje, můžeme s ním Charlese Darwina spojovat. Pokud se ale tímto principem ospravedlňují rasové, politické, ekonomické a podobné strategie, mezi jejichž důsledky patří mimo jiné nejrůznější druhy vykořisťování, v tom případě to s Charlesem Darwinem nemá co do činění11. A to platí i přesto, že v Darwinových knihách lze nalézt mnoho citátů, které se dají vyložit jakožto xenofobní či z dnešního pohledu takzvaně politicky nekorektní. Například jeho popisy „divochů“ čili původních obyvatel Tierra del Fuego či Galapág a podobně.12 V této souvislosti je nutné uvést, že Darwin sám svými teoriemi primárně nezamýšlel položit základy xenofobním, potažmo rasistickým názorům: odvážná vyjádření týkající se odlišných ras či domorodých obyvatel v tehdejší době nebyla vnímána ještě tak citlivě jako v současném kulturním kontextu. Za
jednoho
z
nejvýznamnějších
průkopníků
sociálního
darwinismu13 bývá uváděn britský filozof a evolucionista Herbert Spencer
(1820–1903). V některých,
i finských14, pramenech je
charakterizován jakožto sociální evolucionista, potažmo sociolog a zástupce liberalismu, některé15 dokonce tvrdí, že Spencera lze považovat za prvního představitele vývojové psychologie. Toto nejasné zařazení pramení zřejmě z toho, že Spencer působil v době, kdy se 10 11 12 13
14 15
FS 2002: 77 K tomuto tématu viz např. Mc Connaughey (1950: 412) Viz např. Darwin 2007; 1871: 34-5. Velmi podrobně se problematikou sociálního darwinismu zabývá Richard Hoftstadter ve své knize z roku 1955 Social Darwinism in American Thought (Sociální darwinismus v americkém myšlení). Jak sám název napovídá, Hoftstadter se věnuje zejména situaci v Americe, ale v úvodních kapitolách pojednává i o vývoji evolučního myšlení. Např. Karhu 1979; Laitinen 1991; Rojola 1999 Např. Ylikoski-Kokkonen 2009
15
například sociologie či psychologie jakožto samostatné vědní obory teprve začínaly formovat. Hlavní tezí, kterou Spencer prosazoval, byla analogie (nikoliv identita) mezi organismem a společností, mezi biologickým vývojem a vývojem lidské společnosti či kultury. Rytmus vzniku, vývoje, rozkvětu a následného regresu uplatňoval zejména na sociokulturní pohyb a na objasnění konfliktu mezi jednicem a společností. 16 Spencer působil ve stejné době jako Darwin a některé své myšlenky formuloval před Darwinem či současně s ním a oba dva se vzájemně ovlivňovali. Samotný Darwin na Spencera často odkazuje mimo jiné ve svém díle O původu druhů. „Přežijí jen ti nejsilnější“ aneb “survival of the fittest“ je původně Spencerův termín, který od něj Darwin převzal a v pozdějších edicích knihy O původu druhů jím nahradil svůj pojem „boj o přežití“, tedy „struggle for life“. Navíc oběma jako inspirace vlastním teoriím posloužil pesimisticky laděný esej kněze a ekonoma Thomase Roberta Malthuse An Essay on the Principle of Population (Esej o principu populace)17 z roku 1798, v němž byly formulovány jakési zárodky teorie přírodního výběru jakožto hlavního motoru evoluce.18 Je ovšem nutno podotknout, že jak Malthus, tak Spencer i Darwin měli na evoluci po mnoha stránkách odlišné pohledy. Popularita sociálního darwinismu významně vzrostla na konci 19. a začátku 20. století: byla to totiž doba, kdy v Evropě pozvolna vrcholila jednak průmyslová revoluce, jednak národně osvobozenecká hnutí. Jinými slovy rozvíjelo se tržní hospodářství a na základě nacionálních premis se začaly konstituovat suverénní evropské státy. Mluvíme-li o severní Evropě, šlo o Norsko, které se v roce 1905 vymanilo z područí švédského impéria, a Finsko, kterému byla přiznána nezávislost roku 1917.19 16 17 18 19
Srov. FS 2002: 378 Podrobněji viz Ruse 1980: 24. Více viz např. Degler 1991, Ruse 1980, Mc Connaughey 1950 aj. Podrobněji ke vzniku samostatných států viz Hroch 2005, Jutikkala-Pirinen 2001.
16
Ruku v ruce s rozvojem průmyslu a obchodu rostly i rozdíly mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva. Došlo ke zformování dělnické třídy, která začala bojovat za svá práva a reagovala na prohlubující se problémy moderní společnosti související například s úrovní bydlení, s náročností práce, nedostatkem potravin a podobně. Sociální darwinismus se svou tezí „přežijí jen ti nejsilnější“ pak přirozeně oslovoval především střední a vyšší vrstvy, tedy osoby majetnější a vzdělanější. Mnozí z jeho stoupenců byli z řad bohatých měšťanů, politiků, úředníků ale i spisovatelů. Zejména politikům a dalším vlivným osobnostem se tato koncepce hodila do společenského a
politického
programu,
protože
ospravedlňovala
postavení
mocnějších, vyspělejších, ekonomicky silnějších, a co je důležité: poskytla jim k tomuto přístupu legitimní vědeckou platformu.20 Na základě dále zneužitých tezí sociálního darwinismu se v první polovině 20. století rozvinula eugenika, vědecký rasismus ve Spojených státech či národní socialismus v Německu.
20
Viz např. Forrest 1998: 51n.
17
4.
Příchod darwinismu do Finska a jeho recepce v tisku a u odborné veřejnosti
Hlavními zdroji této kapitoly byly knihy či jejich konkrétní kapitoly, které se přímo a podrobně zabývají příchodem Darwinova učení do Finska, zejména jde o publikace Anta Leikoly21 a Pekky Lappalainena22. Jedna z prvních zmínek o Darwinovi se ve Finsku objevila shodou okolností v tomtéž roce, kdy v Anglii vyšla Darwinova cestopisná kniha z plavby na lodi Beagle: Voyage of the Beagle, 1839, a jeho první kniha vůbec. Zpráva byla otištěna ve švédskojazyčném periodiku Helsingfors Morgonblad a přinášela krátkou zprávu o jednom z raných objevů týkající se fosilií v Jižní Americe, který anglický přírodovědec učinil na svých cestách.23 V březnu roku 1861, tedy jen rok a půl po vydání knihy O původu druhů, otiskly švédskojazyčné noviny Wasabladet článek, který se věnoval Darwinovi a velmi pozitivně a nezaujatě vysvětloval jeho teorie. Informace o Darwinovi tedy do Finska dorazily poměrně rychle a rozšířily se zpočátku zejména v akademických či jiných intelektuálních kruzích. Zmíněný článek ovšem nevyvolal žádné významné reakce a následující tři roky se Darwinovo jméno ve Finsku příliš neskloňovalo. První veřejné a detailnější debaty o jeho učení se odehrály v letech 1864-5. Hlavním propagátorem a obhájcem Darwinova učení byl významný finský mineralog a cestovatel Nils Gustaf Nordenskiöld (1792–1866), ale také jeho syn, geolog a cestovatel Adolf Erik Nordenskiöld (1832–1901) či zoolog Alexander von Nordmann (1803– 1866). Zajímavostí je, že kromě přírodovědců šířili Darwinovy teorie také někteří teologové, z nichž většina ovšem patřila spíše k jeho odpůrcům než-li přívržencům. 21 22 23
Leikola 1982: 161-182, Leikola 2008: 11n Lappalainen 1967: 3-36 Helsingfors Morgonblad, č. 11, 7.2.1839, s. 4. [cit. 2010-7-1] Dostupné z www: digi.kansalliskirjasto.fi/index.html
18
Roku 1864 si druhý24 profesor přírodovědy na Helsinské univerzitě Fredrik Wilhelm Mäklin (1821–1883) za téma své prezentace na výročním zasedání Suomen Tiedeseura (Finská vědecká společnost) vybral právě teorie Charlese Darwina. Jeho vystoupení spustilo mezi přírodovědci diskuze nad Darwinovými teoriemi, podobné těm, které se v té době odehrávaly i ve zbytku Evropy. Tyto polemiky se točily kolem jednoho ústředního tématu, které z Darwinových teorií přímo vyplývalo: zpochybnění Písma svatého, a tím i Boha jakožto stvořitele. Vzápětí vyšlo najevo, že Mäklin se s pomocí náboženství snažil Darwinovy teorie demagogizovat. Brzy proti němu v tisku vystoupil zoolog Anders Johan Malmgren (1834-1897) a později se přidal i Nils Nordenskiöld. Za touto polemikou stály dokonce i osobní zájmy. V té době se již zmíněný Alexander von Nordmann, který zastával funkci prvního profesora přírodovědy na Helsinské univerzitě, chystal do důchodu a bylo všeobecně známo, že se o jeho post budou ucházet Mäklin a Malmgren. Malmgren měl podporu mimo jiné Adolfa Erika Nordenskiölda, který jej doporučil do okruhu příznivců Finské vědecké společnosti, a dokonce možná samotného von Nordmann. Nicméně, když na jaře roku 1866 Nordmann odešel z funkce a krátce nato i zemřel, stal se novým profesorem přírodovědy Mäklin.25 Nic to ovšem nezměnilo na tom, že Malmgren měl s darwinismem daleko větší podporu,
dokonce
i
mezi
profesory
teologie,
než
Mäklin
s
prosazováním antidarwinismu. Téhož roku 1864, kdy Mäklin uveřejnil svou kousavou kritiku darwinismu, se ve finském městě Vaasa objevil naopak velmi pozitivní příspěvek k šíření Darwinových teorií: švédskojazyčná publikace Betydelsen af Darwins theori för det naturliga vextsystemet (Význam Darwinových teorií pro přirozený rostlinný systém). Jejím autorem byl 24
25
V ústavu působil vždy první (hlavní) a druhý (náhradní) profesor přírodovědy. Srov. Leikola 1982: 163, 168-9. Přesné názvy funkcí s příslušnými jmény a letopočty lze nalézt na: http://www.helsinki.fi/keskusarkisto/virkamiehet_2/hallintovv_matemluonnonttdk.htm [cit. 2011-4-4]
19
mladý učitel matematiky a přírodovědy z Vaasy, Otto Alcenius, který se pro Darwinovy teorie doslova nadchl a lze ho považovat za pionýra darwinismu ve Finsku. Jeho kniha byla velmi oblíbená a rozšířená ve školách a vyšla dokonce v několika dotiscích, nevzbudila ovšem žádné větší veřejné či odborné diskuze. Finskojazyčný tisk si v první polovině 60. let 19. století všímal Darwina velmi sporadicky. Výjimkou byl na podzim roku 1864 v turkuském týdeníku Tähti otištěný článek Ihmisen luomisesta (O stvoření člověka). Autorem byl pastor Gustaf Dahlberg a Darwinovy teorie velmi kritizoval. Jde pravděpodobně o první finskojazyčný článek, který se zmiňuje o tehdy nelichotivě zvané „apinaoppi“ – tedy „opičí teorii“ – a zároveň odráží způsob, jakým se o nových vědeckých poznatcích zpravovaly širší vrstvy obyvatelstva. Autor v úvodu zmínil biblický příběh o stvoření člověka a na něj navázal vlastním, z dnešního pohledu přímočaře kritickým, zdůvodněním vzniku evolučních teorií. Tvrdil, že ti, kteří se s biblickým příběhem nespokojili, bibli zavrhli a začali vlastním způsobem zkoumat, kde je původ člověka, a to je odvedlo od zdravého rozumu k bláznovství: „To jsou tací, kteří tvrdí, že člověk má svůj počátek v kočkodanech. Tihle ocasovití a ochlupení zakrslíci zplodili tvory bezocasé a s hladkou kůží. Z těch se zase zrodily bytosti vybavené řečí atd., až nakonec vznikl člověk. Byl zatím zaostalý, tak jako dnešní Papuánci a Hotentoti a černoši. Z nich se zase vyvinuli bílí lidé a nakonec dnešní zdatní Angličani atd. Toto je hanebné bláznovství.“26 Až v sedmdesátých letech 19. století se darwinismu dostalo důstojnějších reakcí. Jedním z důvodů, proč ve Finsku v 60. letech 19. století diskuze o darwinismu na nějaký čas utichly, mohl být i nedostatek literatury. K dispozici sice byla švédskojazyčná Alceniova publikace, ta ale bohužel 26
”Niitä on sellaisia, jotka sanovat ihmisten saaneen alkunsa marakatista. Nämä hännälliset ja karvaiset itikat ovat synnyttäneet hännättömiä ja sileänahkaisia olennoita. Niistä on taas syntynyt puheen lahjalla varustettuja olentoja, y.m., kunnes viimein tuli ihminen valmiiksi. Se oli vielä alhainen, niin kuin nykyään papuas kansa ja hottentotit ja neekerit. Niistä on taas tullut valkoisia ihmisiä ja viimein nykyisiä taitavia englantilaisia y.m. Tämä on nyt törkeää hullutusta.” (Leikola 1982: 165)
20
nepronikla ze školních lavic k široké veřejnosti. V této souvislosti sehrál důležitou roli překlad knihy O původu druhů do švédštiny roku 1870, který byl brzy představen a recenzován ve finském tisku (Helsingfors Dagbladet). Tím se Darwinovy teorie zpřístupnily i finskému čtenářstvu, z nějž tehdy švédsky četlo podstatně více lidí než anglicky nebo německy. Roku 1872 následoval švédský překlad knihy O původu člověka.27 V té době jazykové poměry ve Finsku procházely proměnou: finština se začala etablovat v pozici jazyka vzdělanosti. Byl založen první ryze finskojazyčný kulturní časopis Kirjallinen kuukausilehti, který, přestože biologie nebyla ani zdaleka jeho ústředním tématem, čas od času informoval o nových poznatcích ve vědě. K jeho zakladatelům patřil Kaarlo Bergbom (1843–1906), který se osobně znal s významnou kulturní osobností té doby spisovatelkou a novinářkou Minnou Canth (viz dále kap. 6.1). Canth byla propagátorkou Darwinových teorií, takže lze hledat spojitost mezi jejich vztahem a faktem, že Darwinovi byl v tomto periodiku věnován prostor. Poprvé jej v Kuukausilehti zmínili roku 1869 v krátkém článku přejatém ze švédského časopisu. Od poloviny 70. let 19. století byly díky švédskojazyčným knihám, švédským překladům a tisku Darwinovy teorie ve Finsku poměrně rozšířeny. Tou dobou jim začaly věnovat prostor i další finskojazyčné tiskoviny jako například Uusi Suometar, Valvoja, vyborské noviny Ilmarinen, ouluské noviny Kaiku, na počátku 90. let i Päivälehti a v neposlední řadě i Vapaita aatteita a Keski-Suomi, do kterých čile dopisovala například Minna Canth.28 Prvním opravdovým finskojazyčným šiřitelem darwinismu byl Aukusti Juhana Mela (1846–1904) z Kuopia, patřící ke generaci přírodovědců, kterou nové vědecké poznatky zastihly už v průběhu univerzitních studií. Darwinovo učení už bylo finskojazyčné veřejnosti 27 28
Dostupné z: http://darwin-online.org.uk/List_of_works_needed.html [cit. 2010-8-11]. Konkrétní články lze nalézt v databázi digitalizovaných tiskovin na www.digi.kansalliskirjasto.fi/index.html.
21
trochu známé prostřednictvím švédštiny i prvních finskojazyčných článků, přinejmenším na univerzitní půdě, ale Mela byl první, který je poprvé obsáhleji představil ve finském jazyce. Na výroční schůzi SavoKarjalainen Seura (Společnost Savo a Karélie) roku 1872 vystoupil s prezentací nazvanou Ihmisen synty (Zrod člověka). Úvod jeho vystoupení se nese v humorném tónu: „takže jsme příbuzní opice, my nebozí, s tím já nic nezmůžu, to věru ne!“29 Darwinovy teorie nicméně představil velmi věcně a objektivně. Tato přednáška byla publikována ve sborníku výše zmíněné společnosti a dostalo se jí i uznání v tisku. Například závěr jeho prezentace byl díky svému optimistickému vyznění ještě dlouho poté s oblibou citován: „To, že člověk z tak nízkého původu vystoupal na tak vysokou úroveň, jakou má dnes, lépe než cokoliv jiného zaručuje společnosti ještě skvělejší žití v nadcházejících časech.“30 Biskup z Porvoo Frans Ludvig Schauman (1810–1878), který se o darwinismus zajímal, publikoval články na jeho téma a bedlivě sledoval celou situaci v evropském měřítku, napsal roku 1873 dva nové články. Jeden z nich se věnoval vlivu darwinismu na morálku a druhý prezentoval názory různých přírodovědců na Darwinovu teorii o původu člověka. Když
se zamýšlel nad morálním dopadem
Darwinových teorií, zmínil Schauman jeden argument, který se v té době i dlouho poté jinde v Evropě v souvislosti s Darwinem často uváděl, a to, že darwinismus jako by člověku poskytoval právo na zničení jiného člověka. Ke konci 70. let 19. století už byl Darwin a jeho evoluční názory známy i širokému finskému publiku. Alespoň tak to v roce 1877 kvitoval spisovatel, novinář a bankéř Wilho Soini (1854–1934), přezdívaný Pii, komentoval Darwinovu tehdejší pozici v periodiku Suomen Kuvalehti: „Darwinovo jméno je již natolik rozšířené a známé, 29
30
„apinan heimolaisihan me raukat olemme, en minä voi sitä auttaa, en totisesti!” (Leikola 1982: 178-9) „Se että ihminen näin halvasta alusta on kohonnut nykyiselle korkealle kannalleen, voipi paremmin kuin mikään muu ihmiskunnalle vakuuttaa yhä loistavampaa elämää tulevissa ajoissa.” (Leikola 1982: 179)
22
zmiňuje se v tak různých souvislostech a záležitostech, že jej zná i málo sečtělé čtenářstvo, přinejmenším jako muže, který se odvažuje tvrdit, že našimi předky byly chlupaté opice.“31 Na začátku 80. let 19. století po smrti Mäklina roku 1883 nastoupil na post profesora přírodovědy na Helsinské univerzitě Johan Axel Palmén (1845–1919), patřící k mladší generaci biologů, která byla složena převážně ze stoupenců Darwinových teorií. Důsledkem bylo mimo jiné zařazení evoluční teorie do oficiální výuky na Helsinské univerzitě. Palmén byl také jedním ze dvou autorů podrobného článku o Darwinovi a jeho celoživotním díle, napsaného u příležitosti Darwinova úmrtí roku 1882. Kromě novin a časopisů byly dlouhou dobu významnými zdroji informací o evoluční teorii Charlese Darwina literární salony a jinak orientované odborné kruhy, zejména úzce specializované přírodovědné kruhy, jako byly například ornitologické či paleontologické spolky a podobně. Na přelomu 19. a 20. století ale začala pronikat i do povědomí širších vrstev společnosti a na začátku století nového se již objevily první finskojazyčné knihy věnující se tomuto tématu. Jednou z prvních byla v roce 1900 biografická kniha Wilhelma Bölschena Charles Darwin přeložená z němčiny. Na překlad stěžejního Darwinova díla O původu druhů do finštiny museli ovšem Finové čekat ještě déle. O překladu se sice diskutovalo už před koncem století a roku 1899 bylo dokonce oznámeno, že je z třetiny již hotový. Bohužel se jej ale z mnoha různých důvodů nepodařilo dokončit a vydat dříve než v rozmezí let 1913–1917, kdy vycházel sešitově v překladu A. R. Koskimiese v nakladatelství Karisto a za finanční podpory Suomalaisen kirjallisuuden edistämisvarat (Fond na podporu rozvoje finské literatury). V roce 1928 pak vyšel jednosvazkově.32
31
32
„Darwinin nimi on niin levinnyt ja tunnettu, sitä käytetään niin moninaisissa suhteissa ja asioissa, että vähemminkin lukenut yleisö tuntee sen, jollei muuna niin miehenä, joka rohkenee väittää, että esi-isämme ovat olleet karvaisia apinoita.” (Leikola 1982: 184) Více viz Leikola 1985: 65 a 1982: 183.
23
Jak je z předešlých řádků patrné, první zmínky o Darwinovi a jeho teoriích se do Finska dostaly s nevelkým zpožděním již v 60. letech 19. století. Přesto přijetí tohoto nového přístupu bylo jako i jinde ve světě provázeno rozpaky a pochybami, a tak se mnozí výše jmenovaní museli několik desítek let zasloužit o to, aby se nakonec evoluční teorie ve Finsku etablovala jakožto uznávaná vědecká disciplína.
24
5. Literární směry a tendence ve Finsku v letech 1870-1920 a jejich vztah k darwinismu
5.1. Darwinismus ve vztahu k realismu Nové poznatky a objevy v přírodních vědách v jakékoliv historické éře nikdy neprošly bez povšimnutí humanitních oborů a umění. Nejinak tomu bylo u realismu, uplatňujícího se v Evropě v druhé polovině 19. století. Z myšlenkových proudů, které měly vliv na vznik a rozvoj tohoto směru obecně v Evropě, se obvykle v první řadě zmiňuje pozitivismus Augusta Comta, dále determinismus Hippolyta Taina a evoluční teorie Charlese Darwina. K dalším patří liberalismus, který do jisté míry souvisel i s Darwinem, ale především byl spojen se sociologicko-evolucionistickými
názory
již
zmíněného
Herberta
Spencera. Ve Finsku pak navíc sehrály důležitou roli kritické názory Georga
Brandese,
který
fungoval
jako
velmi
významný
zprostředkovatel nejnovějších evropských myšlenkových tendencí. Brandes Finsko několikrát navštívil za účelem teoretických přednášek a byl také v korespondenčním styku s Minnou Canth, která se sama velmi angažovala v šíření novátorských idejí. U spisovatelů realismu jsme v souvislosti s darwinismem svědky v zásadě dvou různých přístupů: buď jej propagandisticky zneužili – a v tom případě se jednalo spíše o sociálním darwinismus; anebo jeho poznatků využili ke kritickému zobrazení soudobé společnosti s účelem vyvolat u čtenářů reakci a případnou nápravu33. Druhý zmíněný postoj lze považovat za jeden ze stěžejních principů finského realismu.
33
Mezi severské autory, kteří byli obeznámeni s Darwinovým učením nebo dokonce byli jeho přímými stoupenci, patří H. Ibsen, B. Bjørnson, A. Strindberg a zejména J. P. Jakobson a J. V. Jensen. Více viz Pavlásková 1973: 42n.
25
Tehdejší finská společnost se proměňovala, s pozvolnou industrializací
a
urbanizací
přibývalo
chudiny,
rozdíly
mezi
jednotlivými vrstvami společnosti se prohlubovaly a objevily se nové společenské problémy jako například špatné bytové podmínky, dlouhé pracovní směny a podobně. Literatura byla jedním ze způsobů, jakými bylo možné na aktuální situaci reagovat. V duchu realismu byl spisovatel chápán jako osoba stojící mimo dění, jehož úkolem je popisovat realitu s co nejvyšší možnou objektivitou a vyhýbat se vyjadřování subjektivních názorů. Veřejně známým pojmem se realismus ve Finsku stal až v 70. letech 19. století34 a od té doby se začal také programově uplatňovat v dílech Minny Canth, Juhaniho Aha, Kauppis-Heikkiho, Arvida Järnefelta, Teuva Pakkaly a dalších. Ve své nejintenzivnější formě trval zhruba dvě desetiletí – před koncem 19. století se již začaly rozvíjet nové směry jako například národní novoromantismus a po něm následující symbolismus. Starší generace literárních vědců tvrdila, že naturalismus se ve Finsku nikdy příliš neprojevil. Laitinen35 uvádí, že finský realismus byl někdy poměrně ostrý, ale do naturalismu se většinou nevyostřil. Tento názor v současnosti revidují například Päivi Lappalainen, Riikka Rossi či Minna Maijala. Než realismus dorazil do Finska, stačil se velmi proměnit, a proto v současné finské literární vědě mluví tyto badatelky spíše o naturalismu než realismu, a to i u takových děl, která byla ve starších literárněvědných publikacích jednoznačně klasifikována jako realistická. Jako hlavní argument jim slouží tzv. naturalistický determinismus, který je například podle Päivi Lappalainen36 evidentní v pozadí mnoha děl finských realistů. Podle něj prostředí a dědičné dispozice determinují lidský život a jedinec není schopen příliš ovlivnit
34
35 36
Ve Francii se o realismu mluvilo již ve 30. letech 19. století, ale všeobecně rozšířeným se stal v polovině téhož století. Srov. např. Parente-Čapková 2006: 377-8. Viz Laitinen 1981: 218 Srov. Lappalainen 2000: 33
26
již vymezený směr, jakým se jeho život ubírá. Lappalainen tvrdí, že určitá pasivita v charakterových vlastnostech postav, vývojový negativismus a emoční pesimismus, které jsou pro finské realisty typické, mají své východisko právě v naturalismu. Tvrdí ale také, že takovýto determinismus v literatuře nemůže být absolutní, protože jej zase determinují prostředky výstavby literárního díla jako například narativní postupy.
5.2. Darwinismus ve vztahu k naturalismu Rossi37 ve své publikaci věnované naturalismu rozlišuje jeho tři druhy: dynamický, tragický a statický. Dynamický typ souvisí přímo s darwinismem: řeší otázky příčiny a následků lidského konání, otázky instinktů a pudů, které v souvislosti s dědičnými dispozicemi vedou ke zkáze. Tragický typ zobrazuje člověka v jeho pasivitě, s níž proplouvá svým obvykle tragicky zakončeným životem. Statický typ podle Rossi ztvárňuje degeneraci mysli, vnitřního světa člověka zklamaného a frustrovaného každodenní existencí. V dynamickém naturalismu je důležitý především proces, který vede k záhubě, a s ním související vnější činitelé jako prostředí nebo původ, které danou postavu determinují; vnitřní svět postav není tak zásadní. Za příklady tohoto typu lze chápat díla Minny Canth Köyhää kansaa (Chudý lid, 1886) a Kovan onnen lapsia (Děti smůly, 1888). Možnými determinanty tedy mohou být rasa, rodinný původ či společenská příslušnost.
37
Viz Rossi 2009: 95-6
27
Typickým rysem tragického naturalismu je podle Rossi38 to, že od přírody dobrý člověk se dostane do neštěstí a jeho utrpení vyvolává ve čtenáři soucit a sympatii, protože příčinu buď vůbec nezná nebo ji nelze pochopit. Výstižným příkladem z finské literatury je Pakkalova volná románová série Vaaralla (Ve Vaaře, 1891) a Elsa (1894). Podobně jako u dynamického naturalismu těží i tragický naturalismus z darwinismu a biologického determinismu, ovšem liší se v aktivním zapojení postav. V dynamickém naturalismu se hrdina dostane do záhuby vlastní vinou, vlastními skutky, svou aktivní činností, zatímco v tragickém naturalismu je člověk doslova vhozen do peripetií, které vedou k jeho tragickému konci. V rozdílu těchto dvou typů se zračí zásadní otázka naturalismu: do jaké míry je člověk strůjcem svého osudu, do jaké míry jej může ovlivnit vlastní vůlí? Statický naturalismus se zaměřuje na vnitřní svět postavy, na její pocity deprese a nespokojenosti, úvahy o tom, kdo je, kam směřuje a podobně. Vnější okolnosti a situace jsou druhotné. Příkladem tohoto druhu naturalismu ve finské literatuře jsou Ahovy romány Papin tytär (Pastorova dcera, 1885) a Papin rouva (Pastorova žena, 1893) nebo román Minny Canth Hanna (1886). Podle Rossi39 právě vědecký obraz člověka položil základ naturalistickému pesimismu. Deterministická idea o člověku jakožto produktu rasy, historie a společnosti popírá svobodnou lidskou vůli a schopnost ovlivnit svůj vlastní život. Darwinova teorie o člověku vyvinutém ze zvířete, člověku slepě ovládaném pudy a instinkty tento pesimismus podpořila.
38 39
Tamtéž Rossi 2009: 229
28
5.3. Období fin de siècle Ke konci století ve Finsku podobně jako v ostatních evropských literaturách začal měnit náhled na svět. Pozitivismus vystřídala iracionalita, mysticismus, okultismus, autoři se odklonili od objektivity a začali subjektivizovat, to jest klást důraz na individuum spíše než na společnost. Nezaujatý popis nahradil prožitek jedince. K významným myslitelům období fin de siècle patřil Friedrich Nietzsche a jeho teorie o nadčlověku, Arthur Schopenhauer se svými názory na génia a lidskou vůli, ale také například Ernst Haeckel s monismem přímo vycházejícím z Darwinových teorií.40 K literárním směrům a tendencím, které se v tomto odbobí rozvíjí patří například symbolismus a dekadence. Symbolismus bývá charakterizován jako protireakce na naturalismus, naopak dekadence na naturalismus přímo navazuje. Do Finska symbolismus pronikl prostřednictvím výtvarného umění v 90. letech 19. století a krátce poté se začal projevovat i v literárních dílech. Dekadence ve Finsku nebyla založena na žádném programu, finští dekadenti se nesdružovali do žádného spolku, proto není lehké ji vymezit. Dekadentní motivy smrti, úpadku a nejrůznější sexuální a morbidní motivy se ve finské literatuře ve větší míře začaly objevovat na začátku 20. století.41 Finská dekadence a symbolismus měly ledacos společného. Přinejmenším oběma jako východisko posloužil tehdejší svět v podobě, v jaké ji ztvárňoval naturalismus. Naturalistická díla vyzdvihovala motivy hnusu, destrukce, degenerace, nemoci a smrti, oblíbenými stavy mysli byly neurózy a hysterie. Jak uvádí Lyytikäinen42 byly příroda a lidská společnost zobrazovány v procesu úpadku a rozkladu. 40
41
42
Podrobněji viz kapitola o situaci na přelomu století a o symbolismu a dekadenci (Lyytikäinen 1999: 136n). Jejich předzvěst však můžeme vidět už v 90. letech 19. století například v dílech Minny Canth (Agnes, 1892) nebo Juhaniho Aha (Papin rouva, 1893). Srov. Lyytikäinen 1999: 137. Lyytikäinen 1999: 137
29
Všechny vyjmenované motivy jsou blízké jak symbolismu, tak především dekadenci. Shodně jako naturalismus, mnohdy možná dokonce s větším důrazem, líčila dekadence modernizující se svět a společnost, jak se žene do záhuby, na rozdíl od něj ovšem pro dekadenci představoval úpadek často cosi
obdivuhodného a až
romantizovaného. Symbolismus se zase snažil kritiku vyjádřit tím, že proti všední realitě a banálnosti stavěl vznešené ideje a umění. Oba tyto směry ve Finsku, podobně jako v literaturách jiných zemí na přelomu století, provázely, ovlivňovaly a paralelně se vyvíjely jiné
tendence,
jako
byla
národní
myšlenka,
karelianismus,
novorealismus či později impresionismus. Na základě opakujících se symbolistních
a
dekadentních
motivů
v
jejich
tvorbě
lze
k
představitelům finského symbolismu a dekadence zařadit Eina Leina, Otto Manninena, L. Onervu, Joela Lehtonena, Voltera Kilpiho a další.
30
6. Determinimus 6.1. Tainův determinismus V roce 1865 vyšla kniha s názvem Philosophie de l`art (Filozofie umění) francouzského myslitele Hippolyta Taina (1828–1893). Taine byl stoupencem pozitivismu, takže interpretaci literárních děl podřizoval vědeckým metodám a lze říci, že k nim přistupoval takřka jako k matematickým rovnicím.43 Hledal v nich kauzalitu vyplývající z přírodních zákonů. Tainovy teorie finským literárním kruhům přiblížil již v 80. letech 19. století jednak Georg Brandes svými články a přednáškami nebo také Minna Canth.44 Do finštiny bylo jeho stěžejní dílo přeloženo až v roce 1915, na základě čehož se lze domnívat, že měly jeho teorie jistý dopad na literaturu začátku 20. století. Tuto domněnku podpořím na příkladech ze zkoumaných děl. Zajímavostí je, že autorkou překladu je L. Onerva, což implikuje vliv Tainových teorií na její tvorbu, viz dále kapitola Taine a Onerva. Taine viděl jasné propojení mezi historií a uměním. Podle něj umělecké dílo dokáže nejlépe zachytit charakter doby, neboli historie doby je znázorněna uměleckým dílem. To se shoduje s programem realismu a naturalismu. Byl přesvědčen také o tom, že člověk je produktem dědičnosti, pudů a prostředí, od jejichž vlivů se nedovede osvobodit a jimiž je omezován či definován. Formuloval svou známou teorii tří determinant, která položila základ tzv. Tainovu determinismu a současně se stala významným zdrojem nastupujícího naturalismu: 1. la race (rasa, původ, plemeno), 2. le milieu (prostředí, přírodní i
43 44
Taine byl ovšem i historik a tentýž přístup aplikoval i na interpretaci dějin. K Tainovi ve finské odborné literatuře více viz Lappalainen 2000: 22; 29, 1999: 9-10; Rossi 2009: 22; 37 a další.
31
společenské) a 3. le moment (dějinná chvíle, doba).45 Tyto tři faktory považoval za jakési obecné síly, které determinují lidský život.
6.1.1 Taine a Canth Zanícenou propagátorkou Tainových teorií ve Finsku byla dramatička a významná osobnost finského kulturního života Minna Canth (1844–1897). Byla velmi otevřená novým filozofickým směrům a vědeckým poznatkům pronikajícím do Finska. S nadšením četla nejnovější články a knihy představující poslední filozofické a literárněvědné myšlenky Evropy. Jak sama píše ve svém stručném životopisném medailonu: „četla jsem „Hlavní proudy„ od George Brandese, také práce Tainovy, Herberta Spencera, Stuarta Milla a Buckleho. A konečně jsem se cítila osvobozená od těch dogmat a předsudků, které držely mou mysl v okovech a zatěžovaly mé smysly všelijakými ďábelskými intrikami.“46 Své nově nabyté poznatky prezentovala širšímu finskému publiku prostřednictvím své beletristické a novinářské tvorby, ale také v rámci svého literárního salonu. Její román Hanna (1886) je považovaný za jeden z prvních bildungsrománů finské literatury, ne-li úplně první. Canth se zde věnuje svému oblíbenému tématu – ženské otázce. V tomto románu řeší především upírání práva žen na vzdělání. Otec dospívající Hanně brání ve studiu, a tím pádem i v intelektuálním vývoji její osobnosti. Jde zároveň o první beletristické dílo finské literatury, v němž je přímo zmíněno jméno Charlese Darwina, a to ústy studenta lycea Lavonia: „Darwin říká,“ pokračoval Lavonius, „že mozek mravenců je ta nejzvláštnější věc na světě, celá konstrukce je jen malá mikroskopická nervová 45
46
Viz Lappalainen 2000: 22; 29, 1999: 9-10; Parente-Čapková 2006: 378; Rossi 2009: 22; 37 a další. ”luin Georg Brandesin ”Päävirtauksia“ sekä Tainen, Herbert Spencerin, Stuart Millin ja Bucklen teoksia. Ja tunsin vihdoin vapautuneeni niistä dogmeista ja ennakkoluuloista, jotka olivat pitäneet sieluni kahleissa ja raskauttaneet omaa tuntoani kaikenlaisilla pirun juonilla.” (Canth In: Tuovinen 1994: 25-6)
32
buňka, a přesto jsou tak chytří.“ - „Darwin? Kdo je Darwin?“ Zeptala se Hanna tiše Edly...“47 Canth prostřednictvím této postavy zjednodušeně představila několik poznatků z Darwinova učení: Darwinova evoluční teorie je tak velké vítězství pro lidstvo, že jemu srovnatelného ještě nebylo. Najednou roztrhala závoj, který jsme měli před očima, a otevřela nepředstavitelné obzory všemi směry. Odtud tedy půjdeme dál, jistým krokem a rozradostnělí z vítězství. Přírodovědci jdou napřed a ukazují cestu; ostatní jdou za nimi.“48 Z textu je patrné nadšení Minny Canth pro jakýkoliv vývoj kupředu. Minna Canth byla na svou dobu velmi progresivní osobnost, pokud šlo o nové myšlenky a přístupy. Kladný vztah k pokroku byl pro ni typický.
6.1.2 Taine a Onerva Básnířka a prozaička L. Onerva (1882–1972) byla propagátorkou Taineho teorií o generaci mladší než Minna Canth. S jeho teoriemi se seznámila již za univerzitních studií v Helsinkách, kde ji jeden z pedagogů
poskytl
impuls
k
překladu
Taineho
stěžejního
uměleckoteoretického díla Philosophie de l´art, jak bylo zmíněno výše. Podle Kunnas49 je Taineho vliv v díle L. Onervy patrný již od počátku, jak v její tvorbě beletristické, tak v jejích článcích a kritikách. Překlad jeho knihy jej pravděpodobně ještě posílil.
47
48
49
”Darwin sanoo“, jatkoi nyt Lavonius, ”että muurahaisten aivot ovat kummallisinta ainetta maailmassa, koko rakennus on vaan pieni mikroskoopillinen hermosolmu, ja kuitenkin ne ovat niin viisaita.“ - ”Darwin? Kuka on Darwin?” kysyi Hanna hiljaa Edlalta...“ (Canth 1886, EZ) „Darwinin kehitysoppi on niin suuri voitto ihmiskunnalle, ettei vielä sen vertaista ole ollut. Se kerrassa repäisi halki verhon silmien edestä ja avasi äärettömät näköalat joka haaralle. Tästäpäin sitä mennään eteenpäin, varmoilla askeleilla ja voitonriemulla. Luonnontutkijat käyvät edellä ja näyttävät tietä; muut tulevat jäljessä.“ (Canth 1886, EZ) Srov. Kunnas 1980: 95
33
Mnohé principy Onerva od Taineho přebírá: například vliv výchovy
na
jedince.
Taineho
absolutní
dědičný
či
rodový
determinismus však nepřijala zcela. Podle Kunnas 50 v díle L. Onervy dědičnost tvoří pouze jednoho z činitelů okolního prostředí. Každý jedinec získává při narození jisté základní charakterové kvality, které mohou být ovlivňovány okolním prostředím, a to jak pozitivně, tak negativně. Deterministické pojetí formování lidského já je tedy u Onervy poněkud optimističtější, až idealističtější. Podobně jako Taine, Darwin nebo zmíněná Canth také Onerva vnímala vývoj, respektive pokrok, velmi silně jako jakýsi dialektický proces a to jak v přírodě, v umění, tak v duchovním světě jedince. Příkladem je postava Mirdja ze stejnojmenného románu z roku 1908: přestože ji pronásleduje stín předešlých rodových pokolení, ona nad nimi vítězí, byť mnohdy morální vzpourou. Jde o postavu duchovně vysoce vyvinutou skoro ve smyslu Nietzschova nadčlověka. V povídkovém souboru Nousukkaita (Povýšenci, 1911) zase zdůrazňuje vedle výchovy právě vliv původu a okolního prostředí na intelektuální rozvoj jedince. *** Částečně determinismu
na
bázi
rozděluji
Tainova do
determinismu
podkapitol
podle
kapitolu
toho,
z
o
čeho
determinismus vychází, tj. z rasové příslušnosti, z dědičných dispozic či z rodového a společenského původu. Jedná se zároveň o témata podobná těm, kterých si všímá sociální darwinismus a jeho varianty. Vytvořila jsem si tímto vědecko-teoretický rámec pro své zkoumání beletrie. Ke každému z výše zmíněných témat přináším nejprve krátký teoretický a historický úvod a poté se zaměřuji na odrazy těchto témat v konkrétních dílech zkoumaného období. 50
Viz Kunnas 1980: 89
34
6.2. Rasový determinismus 6.2.1 K vývoji rasismu Počátky rasismu není jednoduché vymezit. Formování rasismu jakožto nástroje klasifikace a měřítka lidské odlišnosti byl dlouhodobý proces. Podklady k němu přinesly například některé středověké stereotypy, ale až v průběhu 18. století se začal prosazovat jakožto vědecká disciplína.51 Kaikkonen52 tvrdí, že kořeny novodobého rasismu je třeba hledat jednak v rozpadu feudální společnosti, jednak v expanzích evropských národů do exotických krajin. První zmíněný faktor vedl ke vzniku nových společenských tříd, zejména tzv. buržoazie; druhý faktor umožnil kontakty evropské společnosti s exotickými, tehdy ještě nepříliš civilizovanými zeměmi a národy. Od poloviny 19. století začalo obecně přibývat odborné, ale také diletantské literatury, která se zabývala rozdělováním lidí podle ras a která rozebírala vliv rasy na jedince, lidskou společnost a vývoj obou. Pravděpodobně nejznámějším dílem rasové teorie devatenáctého století je Essai sur l’inégalité des races humaines (Esej o nerovnosti lidských ras)53 z roku 1853 od Josepha Arthura de Gobineaua (1816–1882), který ve své době doznal velké obliby zejména v německy mluvících zemích, 51 52 53
Více viz Budil 2003: 119n. Viz Kaikkonen 1985: 20 Gobineau k rozdělení lidstva podle rasy: „Lidstvo se skládá ze tří ras: bílé, černé a žluté. Nejníže stojí černá rasa, která má omezený intelekt a silně vyvinuté smysly; emocionálně je nestálá, snadno excitovaná, a není proto schopna dosáhnout mravní dokonalosti; vyniká pouze fyzickou silou; žlutá rasa snadno podléhá apatii, je málo fyzicky zdatná, vyznačuje se silným vztahem k materiálnímu pohodlí a rozkoši a s přehnanou úctou respektuje řád; trpí nedostatkem fantazie a schopnosti teoretického uvažování; Arthur de Gobineau ji obrazně označil za „rasu maloměšťáků“, která snadno vytváří solidní a pevnou sociální strukturu bez výjimečných civilizačních vzepětí; v hierarchii stojí nejvýše bílá rasa, která vyniká energičností a inteligencí, je praktická a vytrvalá, fyzicky zdatná, má pozitivní vztah k řádu, který ale nekončí jako u žluté rasy u statických státních útvarů, ale je vyrovnáván láskou ke svobodě, jež umožňuje vytvářet dynamické společenské instituce.“ (Gobineau In: Budil 2003: 125)
35
ovšem později byl shledán nevědeckým a v mnohém chybným.54 Ať už chtěl či ne, nezanedbatelný přínos pro rasismus znamenal i Charles Darwin a jeho dílo. K rozvoji vědeckého rasismu pak významně přispěli Darwinovi stoupenci, které dnes řadíme k sociálním darwinistům, mezi jinými Ernst Haeckel (1834–1919). Koncepce rasy se v 19. století ovšem nestala o mnoho vědečtější než dříve. Soustředila se hlavně na pigmentaci kůže a tvar lebky, aniž by zdůvodnila, proč právě tyto znaky, a ne třeba tvar uší, mají tvořit základ rasového třídění.
6.2.2 Motivy rasistického determinismu ve finské literatuře Od poloviny 19. století se i ve Finsku vyvíjelo několik rasových mýtů (fin. rotumyytti), které se zdůvodňovaly rádoby vědeckými poznatky. Ve smyslu Gobineauovy teorie se nerovnost mezi rasami (fin. rotu) považovala za vrozenou a vyplývající z odlišných biologických dispozic, které se odrážejí v psychickém ustrojení a mentálních schopnostech.55 Hlasy vyznavačů Gobineauových teorií se ve Finsku ozývaly například z úst Augusta Sohlmana (1824–1874), Carla Säveho (1812–1876) či Axela Olofa Freudenthala56 (1836–1911). Poslední jmenovaný založil a v letech 1870-74 vydával časopis Viking, který byl, stejně jako mnohé názory a další Freudenthalovy aktivity, namířen proti finskému jazyku, hanobily finský původ a z dnešního pohledu je lze hodnotit jako rasistické.57
54 55 56
57
Srov. Budil 2003: 125; Kaikkonen 1985: 54. Srov. Budil 2003: 125; Kaikkonen 1985: 54. Mimo jiné stál u založení dodnes působící politické strany RKP (Suomen ruotsalainen kansanpuolue, tj. v překladu Finskošvédská strana) a ta jej dodnes považuje za svého duchovního otce. Srov. Molarius 1998: 97. Srov. Molarius 1998: 97.
36
Molarius58 uvádí, že v tehdejším obecném povědomí se pojetí rasové odlišnosti neomezovalo pouze na charakteristické fyzické znaky, ale i na rozdíly v povaze, inteligenci nebo na sklony k jistému chování. Ve Finsku rasové stereotypy sehrály zvláštní roli v souvislosti s jazykovým bojem mezi finštinou a švédštinou, který se právě ke konci 19. století vyostřoval. Počet švédsky mluvících obyvatel ve Finsku klesal59 a švédštinu coby jazyk vzdělanosti postupně začala částečně nahrazovat finština. K rasovým mýtům v literatuře se tudíž uchylovali zejména autoři
švédskojazyčné
komunity.
Tím,
že
se
distancovali
od
„mongolské“ rasy Finů a zdůraznili svou příslušnost k rase germánské, se snažili upevnit své tehdy již nalomené postavení ve finské společnosti. Níže na ukázkách ze zkoumaného materiálu ilustruji, že ani finské literatuře se tyto stereotypy nevyhnuly. Příslušníkům finského národa nebyly rysy patrné z ukázek – to jest malý vzrůst, nažloutlá či bledá pleť, kulatý tvar lebky a obličeje a podobně – v literatuře připisovány náhodou. Finové byli totiž až do poloviny 20. století ve vědeckých kruzích považováni za příslušníky „žluté“ rasy, jejíž charakteristice zmíněné rysy odpovídají. Antropologové působící na konci 19. století a počátku 20. století věřili, že mezi rozměry lebky a mentálními schopnostmi existuje přímý vztah, proto se v té době velmi zpopularizovala tzv. kraniologie60. „Žlutá“ rasa podle tehdejších výzkumů disponovala na rozdíl od bílé krátkou, nebo lépe řečeno kulatou lebeční strukturou. 61 Výše zmíněné tvrzení P. Molarius, že fyziologické rysy náležící k jisté rase často splývaly s jistým společenským či rodovým zařazením, se objevuje hned v několika zkoumaných dílech. Těmto stereotypům 58 59
60 61
Molarius 1998: 95 Pří sčítání lidu v roce 1880 bylo švédsky mluvících obyvatel ve Finsku zastoupeno 14,3 procenty celkového počtu obyvatel, v roce 1900 už jen 12,9 procenty a v roce 1920 už pouze 11 procenty. Tento trend pokračoval po celé 20. století. Viz Lönnqvist 1981: 29. Antropologická disciplína zabývající se popisem lebky. Viz Isaksson 2001: 118 Srov. Isaksson 2001: 118-121.
37
podléhaly nejčastěji postavy venkovských Finů, kteří byli popisováni jako „méně vyvinutí“, nevychovaní, neohrabaní a podobně. V románu Maily Talvio Tähtien alla (Pod hvězdami, 1910) se explicitně s venkovským původem spojují jisté předsudky a obavy: V obličeji byl jasně znát selský původ. Nebyl ani pravidelný, ani hezký, dokonce ani pevný, i když rysy byly hrubé. Bylo v něm cosi bázlivého a podezřelého, ale vyzařoval z něj hezký úsměv a dobrý, oddaný pohled.62 Jedna z hlavních postav zmíněného románu student Matti Mataristo je popisován jako „vysoký a robustní mladý muž. Měl ohromný zátylek, že ani nebylo znát, kde začíná hlava, a ruce měl jako kopáč.“63 Podobně jsou vnímány i jeho návštěvy: „Mataristovy návštěvy byli studenti, neohrabaní a nezdvořilí venkovani jako on sám.“64; nebo také služka Maali: „Byla to venkovanka, prkenná a kostnatá, tvrdý, hranatý obličej, vlasy jako lněné koudele. Bylo pro ni nemožné nasadit si na hlavu klobouk nebo čepici, i když v zimě pravidelně trpěla bolestmi hlavy.“65
6.2.2.1 Romské etnikum Také zápas mezi národy a rasami byl na přelomu 19. a začátku 20. století nahlížen prizmatem darwinismu. Sám Darwin (viz výše kap. 3.2, 3.3) ve svých knihách tvrdil, že různé rasy jsou na různém stupni vývoje, a sociální darwinisté jeho myšlenky rozpracovali dále, takže vzniklo „vědecké“ opodstatnění pro kategorizaci lidí do vyšších a nižších ras, národů i společenských tříd. 62
63
64
65
”Kasvoissa tuntui selvästi talonpoikainen alkuperä. Ne eivät olleet säännölliset eivätkä kauniit, eivät edes voimakkaat, vaikka piirteet olivat karkeat. Niissä on jotakin arkaa ja epäluuloisaa, mutta niitä valaisi kaunis hymy ja hyvä, uskollinen katse.” (Talvio 1953: 227) ”suuri ja tukeva nuori mies. Hänellä oli mahtava niska, johon pää yhtyi tuskin huomattavasti leveten, ja kädet kuin ojankaivajalla.” (Talvio 1953: 227) ”Matariston vieraita olivat pääasiallisesti ylioppilaat kömpelöt, epäkohteliaat ja talonpoikaiset kuten hän itsekin.“ (Talvio 1953: 228) ”Hän oli maalainen, puinen ja luiseva, kovat, kulmikkaat kasvot, tukka kuin pellavan päistäreet. Häntä oli mahdotonta saada panemaan päähänsä hattua tai lakkia, vaikka hän talvella säännöllisesti kärsi päänkipua.” (Talvio 1953: 228)
38
Ve finskojazyčné beletrii se motivy rasových předsudků objevovaly například ve spojení s romským etnikem. Příkladem může sloužit už realistické drama Minny Canth Työmiehen vaimo (Dělníkova žena, 1885), v němž hraje dokonce jednu z hlavních rolí míšenka finského a romského etnika Homsantuu. Poněkud romantizovanou66 Homsantuu prakticky všechny ostatní postavy pohrdají, mají ji zaškatulkovánu do nižší kasty, divošské a nehodné jejich společnosti, a proto je terčem jejich posměšků: „Pamatuješ si ještě jazyk svého rodu, ty černé dítě nešťastné? … [pozn.: následuje několik vět ve fiktivní cikánské řeči]”67 Když Homstantuu ostatní lidé označují za divošku a trhanku, jediná Johanna ji brání: „Šaty přece nedělají z nikoho horšího člověka“ nebo „Z Homsantuu se ještě stane člověk...“68 Homsantuu samotnou ostatní lidé kolem nezajímají a vůbec celou tehdejší společností – vyjma romského etnika – pohrdá. Okolnosti ji nakonec vedou na dráhu zločinu, který sice v závěru neprovede, ale přesto je zatčena za pokus o jeho spáchání. Postavu Homsantuu lze interpretovat z pozice sociálního darwinismu ve vztahu k problematice ras, kdy romské etnikum je pohledem tehdejší společnosti popisováno jako nižší a méně vyvinuté. Homsantuu charakterizují klišé spojená s méně civilizovanou rasou: co se týče povahových vlastností, jde o výbušné jednání, pudové chování, z vnějších rysů pak o nedostatečnou hygienu či ošacení. To, že Canth v jistém směru postavy „cikánů“ romantizuje, si lze vyložit jako jednu z prvních snah o kritiku rasismu, který se během 19. století začal prosazovat jako vědecká kategorie69. Kromě sociálního 66
67
68
69
Rojola uvádí, že někteří soudobí recenzenti Canth kritizovali za nedostatek realismu a jedním z argumentů byla právě postava Homsantuu, kterou považovali za typ rozervané a ze společnosti odepsané romantické hrdinky. Viz Rojola 1999: 20. ”Muistatko vielä sukusi kieltä, sinä mustasilmä murheenlapsi? Ala bingelibii, ala dackeli dii, Saridoo! Ala hingeli bii, ala danckeli dii, Saridoo! Ala baskusi, nellusi, vatsusi, Sulamala, sulamala sumperin sutsatsii. Ofilia mansulalii, Simsilä, kimsilä, rattentaal.“ (Canth 1885, EZ) “Eihän vaatteet ihmistä pahenna“ ; „Homsantuusta tulee vielä ihminen...“ (Canth 1885, EZ) Viz výše úvod kapitoly 6.2 „K vývoji rasismu“, případně podrobněji viz např. Budil 2003: 119.
39
darwinismu – v motivu „méně vyvinuté rasy“ – je v tomto díle patrný vliv Hippolyta Taina a determinismu pramenícího z rasy, původu a daného prostředí. Homsantuu je vzhledem ke svým romským kořenům předem vymezeno, že se nikdy nezačlení do „lepší“ společnosti, že se nevymaní ze svého rámce: vždy nakonec podlehne svým přirozeným pudům a instinktům, které jsou obecně vnímány jako projevy nekultivovaného, až primitivnějšího etnika. Na počátku 20. století, kdy se otázka rasy a původu dostává do literatury o poznání intenzivněji70, v se také v románu Maily Talvio Tähtien alla (1910) objevuje letmá zmínka o romských genech v rodině hlavního hrdiny Mattiho Matarista: ”Matti vzpomínal na matku, (…) Byla vysoká, měla dlouhé černé vlasy, které si narovnávala u sporáku házejíce vyčesané kadeře do ohně. Jednou jsme v hráškové polévce našli vlas. Nějaký člověk jménem Kusta, který u nich pracoval a na všechno si stále stěžoval, ten vlas zvedl a přitom se škaredě chechtal. Matka řekla, že nemá ponětí, odkud se tam vzal. Tehdy Kusta (…) řekl, že dobře ví, z jakého čerta takovéhle černé chlupy pochází.71 Kromě negativních předsudků týkajících se civilizovanosti či inteligence romského etnika, podléhalo toto etnikum mnoha mýtům, které měly spíše fantastický charakter. V románu Aino Kallas Katinka Rabe je skupinka kočovných Romů viděna perspektivou dětské hrdinky, která snadno takovýmto mýtům uvěří, což podpoří jejich tradování. „Cikáni projížděli v průběhu léta okolo Hovi, buď přicházeli z města anebo do něj odcházeli, pěšky nebo v karavanech, ve velkých průvodech asi o dvaceti lidech (…) Do jejich pytlů se vešlo všech sedm smrtelných hříchů. (…) Mlékaře obírali o peníze. Kradli děti, obarvili jim vlasy, obličej 70
71
Okolnosti byly již zmíněny dříve: k těm literárním patří překlad Tainova díla, k mimoliterárním mj. rozvoj vědeckého rasismu a genetiky. ”Matti muisti äidistään, (...) Hän oli pitkä ihminen, hänellä oli suuret mustat hiukset, joita hän suori lieden ääressä, pistäen lähteneet suortuvat tuleen. Kerran löydettiin hernerokasta hiuskarva. Muuan Kustaa niminen mies, joka oli heillä työssä ja joka oli paha moittimaan kaikkea, otti sen esiin pahasti naurahtaen. Äiti sanoi, ettei hän ymmärrä mistä se on tullut. Silloin Kustaa (...) sanoi, että kyllä sen tietää, kenestä pirusta tällaisia mustia hiuksia lähtee.” (Talvio 1953: 328).
40
umyli kávovou sedlinou, strčili je do pytle a napodobovali prasečí kvičení. Člověk nikdy nevěděl, jestli je v pytli dítě anebo prase.“72 Na základě výše uvedených příkladů není vyloučené, že motivací k využití rasových motivů mohla být některým finským spisovatelům kritika rasových stereotypů. Podle Gobineauovy teorie je rasa silnější než jedinec: v zásadě se tedy jedná o rasový determinismus tak, jak jej zmiňuje Taine. V literatuře počátku století se často objevuje zápletka, kdy se zástupce takzvaně nižší třídy snažil dostat do vrstvy vyšší. Ve finštině pro takovýto
typ
člověka
existuje
pojmenování
„nousukas“
neboli
povýšenec. Ten je determinován svým původem a rasou, která není dostatečně silná, a proto je často předem odsouzen k neúspěchu, ne-li zániku. Do jisté míry tu jde o princip boje o přežití toho silnějšího tak, jak ho definuje darwinismus. Zároveň je ale tento princip pokřiven soudobými, z dnešního pohledu v mnohém mylnými představami o rase. Problematikou „povýšenců“ se budu detailněji zabývat v oddílu o třídním (společenském) determinismu, viz kapitola 6.4.4. Za příčinu neúspěchu ve společnosti se u výše zmíněných typů postav obvykle považoval původ („to je vina krve, vina krve!“73) Tento motiv se velmi silně projevuje v románu Toiva Tarvase Eri tasoilla (Na jiných úrovních, 1916) u postavy studenta Urha Koskuly a dívky Martty Hagen. Oba svou pozici reflektují a uvědomují si vlastní „pokrevní“ nevýhodu. Martta byla sice vychována v bohaté rodině, ale protože je nemanželským dítětem služky, její původ jí vtahuje do nejrůznějších problematických situací a nakonec ji přivede až k morální zkáze. V 72
73
”Mustalaisia (…) kulki pitkin kesää Hovin ohitse, kaupungista päin tullen tai mennen, jalkaisin tai vankureilla, suurina, parikymmenen hengen saattueina. (…) Kaikki seitsemän kuolemansyntiä mahtui heidän säkkeihinsä. (…) He olivat kiristäneet Herttualan maitokuskilta rahat. He varastivat lapsia, värjäsivät niitten hiukset, pesivät naaman kahvinporolla, pistivät pussiin ja inttivät porsaan kirkuvan. Ei koskaan voinut tietää, oliko säkissä lapsi vaiko porsas.” (Kallas 2008: 69) ”se on veren vika, veren vika!” (Tarvas 1916: 185)
41
jednom svém monologu se Martta přirovnává k „černé“ rase: „Ve její zahořklosti jí došlo, že patří k jiné rase než ostatní v jejím nejbližším okolí. Nepatří k nim, protože se jí všichni straní, tak jako se bílá rasa straní černé. Uznávají sice černé za lidi, ale považují je za podřadné a pohrdají jimi a všude je utlačují. Svým srdcem a duší byla i ona černá. Temná jako černý diamant, který se zrodil v úžině světa pod tím největším tlakem, a bolest se do ní vsákla a pokřivila ji.“74 Ukázku lze chápat jako doklad tehdejšího všeobecného náhledu na „černou“ rasu. Hlavní hrdina románu, Urho Koskula, mladík přicházející z venkova do města za studiem, které ovšem končí fiaskem, je v závěru nucen si přiznat, že neuspěl. Vinu za svůj neúspěch přitom svádí na svůj původ: „Utvrdil se v tom, že má svou vlastní náturu a že se stal obětí velkoměsta. Příčina nicméně nebyla jenom v něm nebo ve městě, nýbrž pramenila z osudu, který jej nechal narodit se jako potomka špatné rasy.“75 I v replikách ostatních postav se odráží soudobé rasové předsudky. Když jeden z Urhových známých komentuje Marttinu povahu: „Však ty víš, z jakého těsta Martta byla. Ji nešlo napravit, protože patří ke špatné rase.“ Urho pouze souhlasně přitakává: „Špatné rase, opakoval Urho unaveně.“76 Rasa tedy byla vnímána jako jakási absolutní determinanta, kterou nelze překonat.
74
75
76
”Hän oli katkeruudeksensa huomannut olevansa toista rotua kuin muut hänen lähimmässä ympäristössään. Hän ei kuulunut heihin, koskapa he kaikki häntä vieroivat, niin kuin valkoinen rotu vieroo mustaa. He myöntävät mustat kyllä ihmisiksi, mutta pitävät niitä alaarvoisina ja halveksivat ja sortavat niitä kaikkialla. Musta oli hänkin sydämeltään ja sielultaan. Tumma kuin musta timantti, joka on syntynyt maan uumenissa suurimman paineen alla, ja tuska oli hionut hänet särmikkääksi...” (Tarvas 1916: 163) ”Hän myönsi olevansa oman luonteensa ja suuren kaupungin uhri. Eikä syy kuitenkaan ollut yksinomaan hänessä tai kaupungissa, vaan se aiheutui kohtalosta, joka oli antanut hänenkin syntyä huonon rodun jälkeläisenä.” (Tarvas 1916: 206) ”– Kyllä sinä tiedät mitä maata Martta oli. Hänen on mahdoton parantua, sillä hän on huonoa rotua. – Huonoa rotua, – toisti Urho väsyneesti.” (Tarvas 1916: 198)
42
6.3. Rodový a dědičný determinismus Na konci 19. století převažoval názor, že lidské vlastnosti se dědí, a to i ty špatné včetně alkoholismu, sklonu ke kriminální činnosti či prostituci a duševním nemocem. Faktorů, které toto přesvědčení podporovaly, bylo jistě několik, ale dva z nich jsou podle mého názoru více než evidentní. V první řadě je to fakt, že šířící se Darwinovy teorie vzhledem k úrovni tehdejší vědy neřešily problém dědičnosti na dostatečně odborné bázi. Do obecného povědomí se pravděpodobně dostala jen zjednodušená myšlenka, že určité vlastnosti se dědí. Podrobné a z dnešního hlediska opodstatněnější principy, na jakých dědičnost funguje, však formuloval teprve Mendel v roce 1866 svými zákony dědičnosti, které vyplnily mezery v Darwinově teorii. V obecnou znalost Mendelovy zákony ovšem vešly až na počátku 20. století po jeho smrti. Otázka dědičnosti v literatuře má ve skutečnosti velice dlouhou historii, protože se řešila již v antické literatuře či v bibli. Podle Rossi77 připomíná myšlenku dědičné degenerace motiv rodového prokletí, který se objevuje v antických tragédiích. V biblickém příběhu po vyhnání z ráje je trestáno celé lidstvo a toto „dědictví“ se přenáší z pokolení na pokolení. Na konci 19. století byly tyto starodávné mýty odůvodňovány vědecky pomocí evoluční teorie a zákonů dědičnosti. Druhým faktorem byla podle mého názoru proměna tehdejší společnosti, jak bylo zmíněno již v kapitole o realismu (5; 5.1). Spolu s industrializací přibývalo problémů s alkoholismem a kriminalitou a to především ve městech. Šlo tedy o aktuální téma: i laická veřejnost běžně diskutovala o dědičných dispozicích a dávala si je do souvislosti s některými zmíněnými nešvary moderní společnosti. V souladu s programem tehdejších literárních směrů se tyto úvahy a diskuze odrazily i v literatuře.
77
Srov. Rossi 2009: 105
43
6.3.1 Eugenika a rasová hygiena Biologický pohled na člověka a možnosti jeho vývoje se na přelomu 19. a 20. století spolu s novými vědeckými obory, rozvíjející se genetikou a antropologickými nálezy proměnil. V souvislosti se šířícím se darwinismem se začalo spekulovat o tom, do jaké míry jsou lidé rozdílně vyvinutí a zda je možné jejich vývoj regulovat. Do poloviny 19. století byla jakákoliv regulace „kvality“ potomků spíše fantastickou představou, ovšem po vydání děl Charlese Darwina se situace postupně proměnila. Darwinova koncepce přirozeného vývoje, ale také poznatky o šlechtění rostlin a živočichů přispěly ke vzniku a rozvoji vědecky podložených teorií zabývajících se sledováním a regulací kvality lidské populace, které se obvykle sdružují pod názvy eugenika či rasová hygiena. Pojem eugenika zavedl roku 1883 bratranec Charlese Darwina, Francis Galton (1822-1911). Eugenika vyzdvihovala důležitost celé populace na úkor jedince. Mattila78 uvádí, že pro Galtona byla snaha o zlepšování genetického fondu doslova etickou povinností každé generace. Na německou eugeniku Galtonovy teorie neměly velký vliv: Němci čerpali především z díla samotného Charlese Darwina. Snad i proto se terminologie do jisté míry lišila: v německy mluvících zemích, ve Skandinávii a Finsku se mluvilo o rasové hygieně (něm. Rassenhygiene, fin. rotuhygienia), zatímco v ostatních zemích se užívalo pojmu eugenika (ang. eugenics). Toto rozlišení v dnešní době v mnoha pramenech splývá a obvykle se uvádí jako první pojem eugenika a poté rasová hygiena. Protože však finské publikace věnované tomuto tématu79 zachovávají výše uvedené dělení a mluví vskutku o rasové hygieně (rotuhygienia), budu jej dodržovat také v této práci.80 78 79 80
Viz Mattila 1999: 13 Hietala 1985; Kaikkonen 1985; Mattila 1999. Budu-li mluvit o poměrech ve Finsku, použiju termínu rasová hygiena, u všeobecných poměrů se ovšem může objevit i termín eugenika. Oba termíny lze chápat jako synonyma.
44
Rozdíl mezi eugenikou a rasismem není jednoznačný. Dnes je v očích mnohých eugenika viděna jako rasistická, což je důsledek jejího zneužití v nacistickém Německu. Hietala81 vidí tento rozdíl v tom, že na ideové základně eugeniky nestojí rasové třídění lidí, segregace a eliminace, nýbrž – zjednodušeně řečeno – snaha o lepší budoucnost lidstva. Slovo eugenika je odvozeno z řečtiny, kde eu- znamená dobrý, správný; a genos rod. Jak uvádí Mattila82, v ohnisku pozornosti eugeniků stojí zkoumání dědičnosti a na tomto základě formulace vhodných doporučení a rozhodnutí, především co se týče reprodukce. Celkový záběr eugeniky je ale širší, protože slučuje metody sociologie a demografie a současně poznatky z biologie, lékařství, genetiky či antropologie.83 Mattila84 tvrdí, že eugenika vznikla jako reakce na nové sociální problémy modernizující se společnosti konce 19. století a začátku 20. století. Industrializace a urbanizace daly vzniknout nezaměstnanosti, nárůstu počtu chudých a s tím spojených nešvarů jako je prostituce, sklon k násilí, krádežím, výtržnostem, alkoholismu a podobně. V obecném povědomí tehdy převládala domněnka, že sklony k těmto nešvarům jsou dané geneticky, a postupně proto rostl strach z degenerace obyvatelstva. Lékem na tuto degeneraci měla být právě eugenika, respektive rasová hygiena. V Evropě se eugenika rozšířila na počátku 20. století a posílila zde zejména v rozmezí let 1910-1920. První eugenická společnost s názvem Gesellschaft für Rassenhygiene byla založena v Německu roku 1905, ve Velké Británii roku 1907 pak Eugenics Education Society, v jejímž čele stál syn Charlese Darwina, Leonard Darwin (1850-1943). Ve Finsku
81 82 83
84
Srov. Hietala 1985: 106-8. Mattila 1999: 15 V praxi se rozlišuje eugenika pozitivní a negativní. První forma se zaměřuje na zlepšování genetické výbavy rodu, zabývá se mimojiné péčí o matky s dětmi, legislativou zajišťující pomoc rodině a podobně; druhá a zároveň radikálnější forma eugeniky se zabývá sterilizací, kastrací a regulací legislativy v souvilosti s uzavíráním manželských svazků. Viz např. Hietala 1985: 106n. Mattila 1999
45
se sice o zřízení eugenické společnosti diskutovalo, ale nikdy k jejímu založení nedošlo.85
6.3.2 Rasová hygiena ve Finsku Hlavním motorem rasové hygieny ve Finsku byla šířící se hrozba degenerace a současně pokles porodnosti. Problém snižující se porodnosti se přitom týkal především finskošvédské komunity. Věřilo se dokonce, že postupně by mohla zdegenerovat celá společnost86. Jak už bylo řečeno, vzhledem k tehdy ještě nejasným představám laické i odborné veřejnosti o přesných principech dědičnosti, přetrvával názor, že se například sklon ke kriminální činnosti nebo alkoholismu dědí. Tento názor se i ve vědeckých kruzích držel až do doby, kdy se rozšířily Mendelovy zákony, a podle Mattily87 byl plně překonán až ve 20. letech 20. století. Ve Finsku měla rasová hygiena také lingvistický podtext: největší úbytek populace se projevoval mezi finskými Švédy. Roku 1911 byla založena tzv. Florinin komitea, soukromá společnost sestávající se především ze švédskojazyčných lékařů. Jejím úkolem bylo sledovat, zda finskošvédská komunita roste či ubývá a podnikat potřebné kroky ke zvýšení porodnosti.88 V tehdejší době a zejména v jazyce vyšší a střední třídy znamenal úbytek finskošvédského obyvatelstva totéž co degenerace národa. Existovaly statistiky, které potvrzovaly, že mezi finským obyvatelstvem se vyskytuje mnohem více neurotických onemocnění než mezi finskošvédským. Tehdy se začalo diskutovat o
85 86
87 88
Podrobněji viz Mattila 1999: 16n. Souviselo to s rasovými předsudky: Finové byli považování za méně vyvinutou rasu, a proto s úbytkem švédsky mluvících a s růstem finské populace měla růst i degenerace. Viz oddíl 6.2 v této práci o rasovém determinismu. Mattila 1999: 16 Existoval systém odměn pro švédsky mluvící, zdravé matky. Podrobně viz Hietala 1985: 146-160.
46
důsledcích řídkého osídlení Finska na duševní zdraví obyvatel.89 Jedno z vysvětlení, které současně vyhovovalo programu finských Švédů, tkvělo v rasovém rozdílu mezi Finy a finskými Švédy, které jsem zmiňovala v oddílu 6.2 o rasovém determinismu. Příklady takovýchto názorů lze nalézt i v beletrii, mimo jiné v dílech Maily Talvio Tähtien alla (1910), Toivo Tarvase Eri tasolla (1916) a Aino Kallas Katinka Rabe (1920), na kterých je budu ilustrovat níže. U finsky mluvícího obyvatelstva
se
takovýto
propagandistický
program
jako
u
finskošvédského neobjevil.
6.3.3 Rodový a dědičný determinismus v literatuře K přelomu 19. a 20. století a k začátku 20. století neodmyslitelně patří představy o mravním úpadku, dekadenci a degeneraci, které zasáhly takřka všechny oblasti lidského působení od vědy – včetně věd společenských, přes politiku až k umění. „Vývoj špatným směrem“ čili opak pokroku a takzvaně přirozené evoluce souvisí, jak již bylo zmíněno dříve, například s modernizací a urbanizací společnosti. Do obecného povědomí se tato témata dostala prostřednictvím poznatků z biologie (darwinismus), lékařství (rozvoj zkoumání mentálních nemocí a psychóz již od poloviny 19. století90), psychologie (Freud) či filozofie (Nietzsche, Schopenhauer). Tato charakteristická, dá se říci dekadentní nálada se odrazila i v literatuře, a proto je literatura sama o sobě důležitým zdrojem reflexí dobové situace. Ve finské literatuře se tématům rasy, původu a dědičných dispozic spisovatelé věnovali již od té doby, kdy se rozšířily Darwinovy a Taineho teorie. Jak už bylo několikrát v této práci 89
90
S přednáškou pojednávající o dědičnosti neurotických onemocnění a o jejich šíření ve Finsku vystoupil roku 1908 Robert Ehrström. Šlo o veřejnou diskuzi, v níž se objevily náznaky myšlenek rasové hygieny. Viz Hietala 1985: 147. Viz Mattila 1999: 27n.
47
uvedeno: na počátku 20. století jejich zájem znatelně vzrostl. Rasa, biologická dědičnost a vliv rodové historie a výchovy na formování jedince byly obvykle prezentovány jako cosi silnějšího než je lidská vůle, jako něco, co měl člověk velmi malou možnost ovlivnit.91 Svůj podíl na tom nesly podobně „temně“ koncipované dobové filozofické směry, reprezentované již zmíněným Nietzschem či Schopenhauerem, které implikovaly existenci jakési „temné stránky“ člověka. Tyto představy pak kulminovaly v momentě, kdy Freud zveřejnil své teorie o podvědomí. Kromě vědy a filozofie ovlivnila literaturu i literatura samotná, konkrétně ve Finsku například hry Henrika Ibsena. Jak uvádí například Rojola92, Ibsenova hra Strašidla (Gengangere, 1881), ve které se mimo jiné řeší i otázka dědičnosti či vlivu prostředí, byla na přelomu století v Helsinkách inscenována hned několikrát. Silné motivy determinismu různého druhu lze nalézt v románu Mirdja (1908) spisovatelky L. Onervy. Dílo je velmi mnohovrstevnaté a na svou dobu v mnohém velmi pokrokové. Jeho hrdinkou je žena velmi svérázných mravů a názorů, silné individuum ve smyslu Nietzschova nadčlověka. Okolí se k Mirdje staví většinou odmítavě či s obavami. Ihned na začátku románu je ostatními odsuzována za to, jaký život vedl její otec: „Pochází ze špatné krve. Její otec byl hodně zvláštní, dobrodruh, který nikdy neměl žádné pořádné povolání. Nakonec ještě utekl do ciziny, nechal tu po sobě trčet ženu a dluhy (…) a už se nikdy ve vlasti neobjevil.“93 Posuzují ji i na základě toho, že se narodila za
91
92 93
Podrobně se tomuto tématu věnuje Molarius 1998: 94-115; nebo také kapitola s názvem „Veren ääni“ (Rojola 1999: 165-183). Rojola 1999: 165-183 ”Hän on jo huonoja verta. Hänen isänsä oli hyvin omituinen, seikkailija, jolla ei koskaan ollut mitään kunniallista ammattia. Lopuksi karkasi hän vielä ulkomaille jättäen täällä kiikkiin vaimonsa ja velkojansa (…) ei hän enää näyttäytynyt kotimaassaan.” (Onerva 1956: 20)
48
nestandardních okolností, tajně a nelegálně,94 a její strýc ji nechal vyrůstat jako nějakou divošku.95 Také v rovině, v níž Mirdja přemítá o své nátuře, o své minulosti a svém údělu, lze nalézt mnoho dokladů výše zmíněného rodového, dědičného i třídního determinismu. Hlasy v Mirdjině mysli tvrdí: „(...) když už se jednou někým narodíš, jsi k něčemu stvořena, už nejsi volná, ani nejsi tvůrce sebe sama. Tehdy, již od kolébky jsi dopředu vybrána za společný výplod určitých zárodků, sil a vlivů. Jsi si jistá, že diletantismus a bláznovství, které zlomilo tvůj rod, nepatří teď k tvému dědictví?“96 Přestože po některých stránkách je Mirdja velmi silným jedincem, její slabinou je její původ, kterým se neustále trápí, a nemůže se zbavit pocitu, že jí její rod připravil dědictví, které ji nemine: „Proroctví dávných pokolení mne pronásleduje, duše dávných pokolení ve mně žijí, všichni umřelí pohanští nebožtíci v mém mase povstali.“97 Rodový determinismus zde působí až nadpřirozeně a nabývá fatálního, neodvratitelného charakteru, tak jak ho definoval Taine: jedinec nemá možnost svůj osud odvrátit. Podobně i v románu Maily Talvio Tähtien alla jsou jednotlivé postavy doslova pronásledovány stínem svého původu. Příkladem může sloužit epizodní příběh nájemnice, která údajně pocházela ze zdegenerovaného rodu, a už jen to stačilo k závěru, že u ní nevyhnutelně propukne duševní choroba: „Doktor nás ujistil, že by se v každém případě zbláznila. Starý, degenerovaný rod... otec pil a žil špatný život. Doktor se domníval, že ta bitka opilců [kterou v noci zaslechla z
94 95 96
97
Srov. ”kaikkein lain ja kunnian ulkopuolella,” (Onerva 1956: 20) Srov. ”antanut hänen kasvaa kuin minkä villin ikään,” (Onerva, 1956: 20) ”(...) jos kerran olet joksikin syntynyt, joksikin luotu, et enää ole vapaa etkä oma luojasi. Määrättyjen itujen, voimien, vaikutusten yhteistulokseksi olet silloin ennakolta valittu, kehdosta alkaen. Oletko varma siitä, ettei diletantismi ja hulluus, joka sukusi on murtanut, ole mennyt perinnöksi itsellesi?” (Onerva 1956: 139) ”Menneitten polvien ennustus minua seuraa, menneitten polvien sielut minussa elävät, kaikki pakanoina kuolleet vainajat ovat minun lihassani nousseet ylös.” (Onerva 1956: 126)
49
ulice] v ní probudila nějaké vzpomínky. Neurastenie často propukne takovýmto způsobem.“98 V románu Toiva Tarvase Eri tasoilla je postava Martty Hagen svými rodovými dispozicemi ovlivňována natolik, že není schopna adaptovat se na jiné než své přirozené prostředí. V úvahách mladého studenta Urha Koskuly, kterého čeká ne zcela nepodobný osud, je reflektována Marttina situace: „(...) věřil v dědičnost a v tom jej ještě utvrdilo Jukkovo vyprávění o Marttině dětství (…) Už jako malá Martta vždycky směřovala ke služkám a nejlíp jí bylo v jejich společnosti, protože ji tam táhla její krev. Vyhýbala se společnosti panských dětí a hrála si raději na dvorku anebo se správcovými dětmi.“99 Obě postavy, Martta i Urho jsou venkovského původu. Martta je v podstatě do světa vyšší třídy jaksi vhozena, Urho si naopak tuto cestu zvolil sám – je typem povýšence. Oba dva nakonec rezignují, Urho poněkud méně ze své vlastní vůle. Na příkladu Martty je ilustrováno, jak – podle tehdejších vědomostí – genetické dispozice dokázaly ovlivňovat život jedince: „Bylo vskutku obdivuhodné, jak výchova nakonec znamenala tak málo, když byly přirozené sklony a pudy pořádně silné. Ebba100 a Martta vyrůstaly ve stejném domě a dostalo se jim stejné výchovy, a přesto, jak rozdílnými se staly ve svých způsobech i povaze. Zatímco Ebba působila vzdělaně a kultivovaně, Martta vždy svými řečmi, vystupováním, názory a občas i skutky přitahovala pozornost.“101 98
99
100
101
”Lääkäri vakuutti, että hän joka tapauksessa olisi tullut hulluksi. Vanhaa, degeneroitua sukua... isä oli juonut ja elänyt huonosti. Lääkäri arveli, että juopuneiden tappelu oli herättänyt hänessä joitakin muistoja. Neurastenia kuuluu usein puhkeavan sillä tavalla.” (Talvio 1953: 275) ”(...) uskoi perinnöllisyyteen, ja siitä oli tukenut Jukan kertomus Martan lapsuudesta (…) Jo pienenä tyttönä oli Martta aina pyrkinyt palvelijoiden puolelle ja viihtyi paraiten heidän seurassansa, sillä hänen verensä veti häntä sinne. Hän karttoi herrasväen lasten seuraa ja leikki mieluummin pihalla tai talonmiehen lasten kanssa.” (Tarvas 1916: 64) Ebba byla skutečným potomkem onoho váženého rodu, do kterého byla Martta v podstatě adoptována. ”Oli todellakin ihmeellistä, kuinka kasvatus sittenkin lopullisesti merkitsi vähän, jos luontaiset taipumukset ja vaistot olivat hyvin voimakkaat. Ebba ja Martta olivat samasta kodista, ja samanlaisen kasvatuksen olivat he molemmat saaneet, ja kuitenkin, kuinka erilaisiksi he olivatkaan tulleet sekä tavoiltaan että olemukseltaan. Kun Ebba vaikutti sivistyneeltä ja hienostuneelta, oli Martta aina huomiotaherättävä puheissaan,
50
6.4. Třídní (společenský) determinismus Jedním z důsledků průmyslové revoluce v polovině 19. století byla proměna společenského žebříčku. To se nevyhnulo ani Finsku. Důsledkem postupné ovšem extenzivní migrace z venkova do města se rozdíly
mezi
příslušníky
jednotlivých
sociálních
vrstev
staly
patrnějšími. Je přirozené, že člověk na takové rozdíly nějakým způsobem reagoval. Vzhledem k principům realismu, spočívajících zejména v mimesi reality, a vzhledem ke zmiňované popularitě Tainových teorií tří determinant, se v literatuře celého zkoumaného období odrážely dobové pocity z měnícího se společenského rozvrstvení finského obyvatelstva.
6.4.1 Třídní determinismus v realismu a naturalismu V realismu a naturalismu bylo vyobrazení společenských nerovností jedním ze stěžejních témat. Minna Canth se v novele Köyhää kansaa (Chudý lid, 1886) zabývá problematikou chudých lidí, kteří žijí v bídě a nedostatku poté, co živitel rodiny Holpainen ztratil práci. Prostřednictvím Mari, matky rodiny, je prezentován názor, že příčinou jejich neutěšené situace je to, že jsou chudí. Tím jako by byli odsouzeni k lhostejnějšímu zacházení, například když uvažuje o zavolání doktora k nemocnému dítěti: „A bude je vůbec tak chudé dítě zajímat,“102. I když nakonec doktor přivolán je, dítěti už není pomoci. Na druhou stranu k neutěšenému osudu rodiny přispívá Holpainen sám. Není sice typ muže, který by vydělané peníze utápěl v 102
käytöksessään, ajatustavassaan ja toisinaan teoissaankin.” (Tarvas 1916: 66) „Ja välittävätkö ne sen verran köyhän lapsesta,“ (Canth 1886, EZ)
51
kořalce, nicméně: „byl flegmatický a obvykle přišel pozdě, když někde nabízeli práci. Ostatní to stihli vždycky dřív než on,“103. Jeho pasivita tedy tragickou situaci prohlubuje.104 Celým dílem se také nese silný fatalismus: „Takovéhle je to v domě chudých. Nikomu není veselo; od dětství jen bolest a hlad. (…) Když jednu nemoc přežiješ, druhá tě dostane.“105 Mnohé matčiny repliky jsou plné tísně a bezmoci, protože není v jejích silách zlepšit nuzné poměry rodiny,
jako by
si
uvědomovala
ten
hrozný
úděl,
který
je
neodvratitelný a který je předurčen právě jim, chudým lidem. Vymanit se z třídního rámce je vnímáno jako cosi nepřekonatelného až nemožného. Také ve hře Kovan onnen lapsia (Děti smůly, 1888) lze nalézt podobný motiv. Zatímco u Holpaina jde o jeho charakterovou vlastnost nebo snad ledabylost, hrdina této hry Topra-Heikki je aktivnější a je doslova iniciátorem svého odsouzení, když se rozhodne vzít „spravedlnost“ do svých rukou, podpálit a vykrást dům jednoho bohatšího souseda. Motivace tohoto činu je ospravedlňována tím, že ukradené peníze pomohou uzdravit nemocné děti. I když jako podnět k tomuto zločinu sloužila osobní pomsta sousedovi, funguje tento motiv symbolicky a univerzálněji jako projev revolty a nespokojenosti s aktuálním společenským rozdělením: „Takový zákon a takový pořádek! (…) Bohaté zákon chrání, ale nás perzekvuje.“106 V obou dvou zmíněných dílech se projevuje tzv. dynamický naturalismus, tak jak jej definuje Rossi107. V obou případech jsou původci tragického údělu hrdinů vnější činitelé jako je třídní rozdělení
103
104
105
106
107
”hän oli hidasluontoinen ja myöhästyi tavallisesti, kun joku työpaikka oli tarjolla. Toiset ehtivät aina ennen häntä,“ (Canth 1886, EZ) Viz kapitola 5.1 a tvrzení Lappalainen o pasivitě postav v realistických potažmo naturalistických dílech finské literatury. ”Tämmöistähän se on köyhän kodissa. Ei ole iloa kellään; kipua ja nälkää saa vaan kärsiä lapsesta saakka. (…) Yksi tauti kuin jätti, niin toinen otti.“ (Canth 1886, EZ) ”Semmoinen laki ja semmoinen järjestys! (…) Rikkaita laki suojelee, mutta meitä se vainoo.“ (Canth 1888, EZ) Viz kapitola 5.2
52
a společenské stereotypy a současně však nesou jistou zodpovědnost i postavy samy. Jiný typ naturalismu, tzv. tragický lze najít v Pakkalových románech Vaaralla (Ve Vaaře, 1891) a Elsa (1894), které se odehrávají v chudinské čtvrti Vaara na okraji města. Pakkala zde sleduje osudy několika postav v kulisách nuzného předměstí se všemi jeho nešvary jako je alkoholismus nebo prostituce. Na román Vaaralla volně navazuje román Elsa, který sleduje vývoj a osud stejnojmenné hrdinky. Elsa navzdory své snaze být spořádaným a zbožným člověkem, končí tragicky. Zpočátku ji i okolí vnímá jako slušnou dívku („Elsa byla považována za jasný příklad toho, když se dítě vychovává s respektem vůči Bohu,“108), nešťastnými shodami okolností se ale vše obrátí proti ní. Její dobré úmysly ji vedou zcela opačným směrem a doslova proti její vůli. Tragické na Elsině postavě je její nevědomost a naivita, která pramení z nedostatečné a vyloženě demagogické výchovy. Matka Elsu vůbec nepřipravila na společenský život a až s úzkostlivou snahou ji bránila poznat pravdu o tom, jak fungují mezilidské vztahy, především vztah muže a ženy. Elsa se tak stává obětí svůdníka, otěhotní a nakonec umře a její dítě je dáno do dražby. Na rozdíl od dynamického naturalismu, který vyžaduje od postav aktivní zapojení, v tragickém typu naturalismu je postava doslova vhozena do nešťastného kolotoče události bez možnosti jej ovlivnit. Nejvýznamnějšími determinanty v případě Elsy bylo prostředí, původ, ale také výchova.
108
“Elsa pidettiin selvänä esimerkkinä siitä, kun lasta kasvatetaan Jumalan pelossa,“ (Pakkala 1891, EZ)
53
6.4.2 Venkov versus město Jedním z nejvýraznějších postupů, které se v tehdejší literatuře uplatňovaly, bylo zobrazení rozdílů mezi venkovským a městským obyvatelstvem, jinými slovy mezi typem venkovského prosťáčka, obvykle neomaleného a asociálního jedince a typem vzdělaného, kulturního člověka z města. Několik příkladů tohoto postupu bylo uvedeno již v kapitole 6.2.2. Ve
zkoumaných
dílech
jsou
proti
sobě
stavěny
vnější
charakteristiky postav jako jsou rysy v obličeji, tělesná stavba, způsob oblékání a také chování zástupců obou společenských vrstev. Fyziognomické rysy byly v té době stále dávány do souvislosti s určitou společenskou a intelektuální úrovní. Například hrubé, venkovské rysy indikovaly nevzdělaného člověka. Také fyzické postižení se vnímalo podobně. Mnohdy byli takoví jedinci dokonce a priori vnímáni jako lidé s potenciálními kriminálními sklony.109 Příkladem takové postavy může být Martta Hagen z románu Eri tasoilla, kterou právě její venkovský původ a „hlas krve“110 přivádí na pokraj ztráty zdravého rozumu, ke spáchání zločinu a následně na okraj společnosti. Také styl oblékání a chování byl měřítkem společenské prestiže: „Magistr Hagen byl středně vysoký, štíhlý, s tmavýma očima, sympaticky vyhlížející muž. Jeho oblek byl nápadně upravený, poslední móda, která však nevzbuzovala žádnou zvláštní okázalost, a v jeho vystupování byla jako by světácká, přirozená, příjemná galantnost.“111 Analogicky ke zmíněnému vztahu fyzického vzhledu a původu byly někdy postavy z venkova přirovnávány ke zvířatům. Jedna z vedlejších postav v románu Tähtien alla, která pochází z venkovské 109 110 111
Více viz Molarius 1998: 95, 107-108, Rojola 1999: 165-183. Tzv. ”veren ääni“ Srov. Rojola 1999: 165-183. ”Maisteri Hagen oli keskikokoinen, kalpea, tummasilmäinen, miellyttävän näköinen mies. Hänen pukunsa oli huomattavan huoliteltu, viimeisintä kuosia, herättämättä kuitenkaan mitään erikoista huomiota, ja hänen käytöksessään oli maailmanmieheen vivahtavaa luonnollista, miellyttävää kohteliaisuutta.” (Tarvas 1916: 17-18)
54
rodiny je například připodobňována ke veverce: „Její obličej má v sobě vesnickou neotesanost, vlasy prostě kadeřavé (…) Je jako čiperná veverka, která skáče z větve na větev.“112 Vesnický původ je přitom explicitně uváděn ve spojitost s charakteristickými rysy uvedených zvířat. „On je přece vesnický kluk a navíc takové medvídě... Kdo ho uvidí, ví, že ten nemá vůbec nervy.“113
6.4.3 Třída a jazyk Pro ztvárnění finské společnosti byl ve finské literatuře kromě motivu polarity venkova a města charakteristický motiv polarity finskojazyčného a švédskojazyčného obyvatelstva. Jazykové rozdíly šly přitom ruku v ruce s postavením ve společnosti. Švédština byla vzhledem k několik století trvající nadvládě Švédska nad Finskem etablována jakožto jazyk šlechty a měšťanstva, zatímco finština byla jazykem nižších vrstev.114 Když pak za národního obrození finský lid vydobyl pro finštinu novou pozici jakožto oficiálního a kulturního jazyka Finska, nesla to švédskojazyčná menšina s hořkostí: švédština tím totiž ztratila své prioritní postavení. Tento proces vyvrcholil vyhlášením samostatnosti v roce 1917, kdy sice nově vzniklý stát přijal za oficiální jazyky jak finštinu, tak švédštinu, avšak vzhledem k poměru mluvčích115 bylo více než evidentní, který jazyk je většinový a který menšinový. Zajímavé jistě je, že ve zkoumaných dílech se tento spor neřešil zcela otevřeně, ale spíše v náznacích, mezi řádky. Asi nejvýraznější příklady lze nalézt v díle Maily Talvio Tähtien alla: když autorka představuje skupinku dívek z tanečního kroužku a popisuje detailně 112
113
114 115
“Hänen kasvonsa ovat talonpoikaisen kulmikkaat, tukka koruttomana sykkyränä (...) Hän on kuin vilkas orava, joka hyppii oksalta oksalle.“ (Talvio 1953: 262) ”Hänhän on maalaispoika ja lisäksi sellainen karhunpoika... Joka hänet näkee, tietää, ettei hänellä ole hermoja ensinkään.“ (Talvio 1953: 275) Viz Parente-Čapková 2006: 199 Viz kapitola 6.2.2
55
jejich vzhled, styl oblékání, chování a u většiny i původ. Někdy lze už na základě uvedených jmen odhadnout finský či švédský původ, který se čtenáři potvrdí následnou černobílou charakteristikou dané postavy: „Britta, štíhlé postavy, rudých vlasů, dehtově zbarvených pih, nejmladší [dcera] paní Forsbergové, má [zděděný] krásný nos svého rodu a oči daleko od sebe. Na jaře se z ní stane vysokoškolačka, ve škole ji považují za velmi nadanou,“.116 Po ní následující postava je však charakterizována podstatně odlišně: „Anni Koskinen, dcera Aarneho Koskinena, o třídu nižší než Britta, je tmavá, zářivé pleti, kudrnatých vlasů a rudých rtů, (…) je líná na četbu a očividně prakticky založená. Je jí úplně jasné, že nebude pokračovat ve studiu,“117 Jiná dívka jménem Kaino Antero, jejíž rodina se teprve nedávno přestěhovala do Helsinek z venkova, je trochu posměšně popisována, že „se často směje, sama nikdy neví proč,“118 a kromě módního oblečení „je na ní jinak všechno nevyvinuté. Sice se zapsala na právnickou fakultu a byla na pár přednáškách, ale hlavně vysedává po kavárnách a prochází se po ulicích.“119 Determinismus související s původem, s poměry, ze kterých dívka pochází, je skutečně černobíle přímočarý. Postavy jsou vymezeny v určitém rámci a z něj není možné se vymanit, a hermeneuticky právě a pouze tím, co je uvnitř tohoto rámce, jsou definovány. Téma třídního rozvrstvení je v celém zkoumaném období provázeno právě determinismem – v realistických a naturalistických dílech lze najít shody s dělením Rossi120, v dílech z přelomu století a prvním desetiletí 20. století je navíc výrazné již zmiňované téma 116
117
118 119
120
”Britta, hoikkavartaloinen, punertavatukkainen, teerenpisamainen rouva Forsbergin nuorin, jolla on sukunsa komea nenä ja silmät kaukana toisistaan. Keväällä hänen on määrä tulla ylioppilaaksi, häntä pidetään koulussa varsin etevänä,“ (Talvio 1953: 261) “Anni Koskinen, Aarne Koskisen sisar, luokkaa alempana kuin Britta, on tumma, helakkaihoinen, kiharatukkainen ja punahuulinen, (…) laiskalukuinen ja silminnähtävästi käytännöllinen. Hänelle on ihan selvänä, ettei hän jatka lukujaan,“ (Talvio 1953: 262) ”Hän nauraa usein, itsekään aina tietämättä miksi,“ (Talvio 1953: 262) ”Muuten hänessä kaikki muukin on kehittymätöntä. Hän on kyllä kirjoittautunut juriidiseen tiedekuntaan ja kuunnellut pari luentoa, mutta enimmäkseen hän istuu kahvilassa ja kävelee kadulla.“ (Talvio 1953: 262) Viz kapitola 5.2
56
dědičnosti. Vlivy dědičnosti a společenského postavení často vyplývají jeden z druhého, takže odlišit je není zcela jednoznačné. Ve většině zkoumaných děl se také silně projevuje fatalismus v podobě motivu nezvratitelného, předem nalinkovaného osudu.
6.4.4 Typ povýšence Výrazným jevem ve Finsku zkoumaného období byl tzv. povýšenec (nousukas), v evropském kontextu se používá francouzského výrazu parvenu. Toto pojmenování poprvé uvedla L. Onerva ve stejnojmenné sbírce povídek z roku 1911 a záhy se ujalo i v literární vědě. Typ povýšence je příkladem postavy, na níž lze ilustrovat motivy třídního determinismu: jedná se o člověka, který se především pomocí vzdělání vyšplhal po společenském žebříčku.121 Tento typ byl ve finské literatuře velmi oblíben zejména na počátku 20. století, ale jeho obdoby se objevovaly po celé 20. století.122 V románu Maily Talvio Tähtien alla vystupuje hlavní hrdinka Hilja, dcera pastora pocházející z dobrého rodiny, pravděpodobně první generace povýšenců. Je zasnoubená s mnohem významněji postaveným Armasem Bredem, jehož rodina patří k nejstarším a nejváženějším finským rodům. I když je Hilja slušně vychovaná, vzdělaná a zaopatřená, pochází přeci jen z venkova a nikoliv z tak urozených poměrů jako její snoubenec. Když je pak s tímto faktem konfrontována přímo v rodinném sídle Bredových, znervózní a zapochybuje o trvanlivosti jejich vztahu: „Ve vzduchu skromně panovala vznešená dávná vzdělanost. (…) Chvěl se povýšenec v ní před starým vzdělaným rodem? Na mysl jí přišla myšlenka, jak ji může Armas milovat, a daleká, zneklidňující předtucha.“123 121 122
Viz Parente-Čapková 2006: 393 Z nedávné doby zde za všechny jmenujme román Arta Paasilinny Kultainen nousukas (Zlatý povýšenec, 1982) či divadelní hru Laury Ruohonen Nousukas (Povýšenec, 1990).
57
Komplikace se skutečně dostaví, když se Hilja za Armasova studia v zahraničí sblíží s podnájemníkem, který bydlí ve stejném bytě jako ona. Student Matti Mataristo je líčen jako typický zástupce venkovského Fina.124 Všichni z jejich okolí tento zvláštní vztah kvitují velmi kriticky, včetně služky Maali, která měla sice „Matarista moc ráda, ale nebyl přeci vůbec na Hiljině úrovni. Hilja by měla vědět, s kým se patří chodit.“125 Zvenčí působí vztah pobuřujícím až nemorálním dojmem a že to tak ve skutečnosti není, nikoho nezajímá: „ta hezká, mladá dívka, (…) – je dcerou pastora, ze vzdělané rodiny a navíc ještě zasnoubená s elegantním, mladým mužem – tahle dívka se usadila s nějakým studentem, který byl podnájemníkem její matky. Jak žijí? Toť otázka! Tak, že se na to ani matka nemohla dívat. (…) Dívka tráví dne noci v pokoji toho mladého muže, i starou služebnou vyhnali, aby nebyli vyrušováni.“126 Takoví jazykové nemohou dívčino jednání pochopit: „Jejímu vkusu se musí člověk opravdu podivovat: odhodí Armase Breda, jednoho z nejslibnějších a nejelegantnějších mužů v celém finském světě a všímá si neznámého studenta, který prý ani nevypadá nic moc.“127 Motiv vztahu dvou lidí ze společenské nerovných poměrů v literatuře často končí buď tragicky nebo naopak šťastně například manželským svazkem dvojice. V případě Tähtien alla sice k šťastnému shledání dochází, ovšem nikoliv Hiljy a Mattiho, nýbrž Hiljy a Armase: „Patřili k sobě a cítili, jak stojí pod dvěma hvězdami.“128 Hvězda může 123
124 125
126
127
128
”Vanha sivistys hallitsi vaatimattoman ylhäisenä ilmassa. (…) Nousukasko hänessä vapisee vanhan sivistyksen edessä? Hänelle tuli ajatus, että miten Armas voi häntä rakastaa, ja kaukainen, peloittava aavistus.“ (Talvio 1953: 237) Viz kapitola 6.2.2 ”paljon piti Mataristosta, ei hän toki ollut mikään Hiljan rinnalla. Hiljan olisi pitänyt tietää kenen kanssa lähtee kävelemään.” (Talvio 1953: 359) „se kaunis nuori tyttö, jota niin paljon on nähty kuvaelmissa ja joka tanssii niin sievästi — hän on papin tytär, sivistyneestä kodista ja vielä lisäksi kihloissa hienon nuoren miehen kanssa —, tämä tyttö on asettunut asumaan yhdessä jonkun ylioppilaan kanssa, joka on ollut hänen äitinsä vuokralaisena. Kuinka he elävät? Sepä kysymys! Niin, ettei äiti jaksanut sitä katsoa. (…) Tyttö vietti yöt päivät nuoren miehen huoneessa, vanhan palvelijankin hän oli ajanut pois saadakseen olla häiritsemättä.“ (Talvio 1953: 422) ”Hänen makuaan täytyy todella ihmetellä: heittää Armas Brede, lupaavimpia, hienoimpia miehiä koko suomalaisessa maailmassa ja valita tuntematon ylioppilas, joka ei kuulu olevan edes minkään näköinen.“ (Talvio 1953: 422) „He kuuluivat toisilleen ja tunsivat olevansa kahden tähtien alla.“ (Talvio 1953: 468)
58
symbolizovat
jakési
pouto
čisté
lásky,
ale
zároveň
jakýmsi
nadzemským způsobem posvěcené, dokonce až privilegované lásky: to oni dva k sobě patří a jinak to být nemá. I v tom lze spatřovat společenskotřídní determinismus. O snaze prorazit do vyšší třídy pojednává také již zmíněná kniha Toivo Tarvase Eri tasoilla. Mladý Urho Koskula odešel z venkova studovat do velkého města. Spíše než studiu knih se však věnuje studiu života, a tak je nakonec nucen vrátit se s nedokončeným vzděláním do rodné vsi a smířit se svým údělem a zařazením. Název románu v překladu znamená „Na jiných úrovních“, což napovídá, že hlavní postavy se nachází na „jiných úrovní“ společnosti: pochází z jiných rodových poměrů, jsou na odlišné úrovni vzdělanosti, patří do odlišných společenských tříd, disponují různými finančními zdroji. Podle Rojoly129 se jedná o velmi aktuální téma v prvním desetiletí 20. století, a proto dílo nese podtitul ”současný román”. Tragika Urhovy postavy spočívá v jeho bezmezném úsilí stát se takzvaně kulturním člověkem. Konflit přitom tkví v jeho charakteru: je příliš povrchní. Velmi často se oddává úvahám o vzdělání a kultuře, které jsou mnohdy ale také jen povrchní: „Je nutno chodit řádně oblečený, budí to důvěru a je to první známka kulturního člověka.“130 Navíc má vždy od úvah k činům daleko. Ani do studia se mu nedaří proniknout, takže jej nakonec pro nedostatek finančních prostředků musí zanechat. Do
některých Urhových
úvah
jako
by
autorka
vložila
kontemplace nad tématy, které nabízí souvislost s evolučními teoriemi a dalšími okruhy, kterých si v této práci všímám. Zamyšlení nad budoucností první vzdělané generace prokazuje nápadnou podobnost s principem přežití nejsilnějších aplikovaném na společnost: „Měl chuť mluvit o tragice prvního [vzdělaného] pokolení, která pramenila z toho, že příslušníci prvního pokolení v krátkém čase, možná během několika let, prožijí všechny ty zkušenosti, které jiní dostali darem a dědictvím od svých 129 130
Viz Rojola 1999: 171 ”Täytyy kulkea hyvin puettuna, se kohottaa luottoa ja on kulttuuri-ihmisen ensimmäisiä merkkejä,” (Tarvas 1916: 67)
59
vzdělaných předků. Chtělo se mu poznamenat, jak pouze nátury silnější než obyčejné vydrží a nezahynou v tomto nepřekonatelném boji,“131 V diskuzích Urha a Alberta o kultuře lze spatřovat odraz aktuálnosti dvou dobových témat, kterých si v této práci všímám: jednak tématu dědičnosti a jednak tématu společenského zařazení. Každý z nich přitom reprezentuje jeden z možných úhlů pohledu. Urho v souladu s typem své postavy, tedy jakožto představitel urputného povýšence nahlíží kulturu jako něco, co si osvojujeme, a co je tudíž dosažitelné v podstatě pro kohokoliv: „Podle mě je povinností každého člověka na vyšší úrovni pozvedávat méně vyvinuté složky v okruhu svých známých na svou úroveň, ale neměli by poklesnout na jejich, protože jinak by kulturní úroveň klesla.“132 Naproti tomu Albert Hagen, potomek vznešeného rodu s dlouholetou historií vidí věc zcela z opačné pozice, nepřipouští přílišný relativismus a přiklání se k vědečtějšímu zdůvodnění: „Kultura a vzdělání jsou dvě různé věci. Příčinou poklesu kulturní úrovně je ve většině případů vlastní zděděné, opotřebované bytí a zkaženost jeho rodových zástupců. I když to bude panstvo deprimovat, musím říct, že kultura se ani při nejlepší vůli neučí, ta se dědí.“133
131
132
133
”Hänellä olisi ollut halu puhua ensipolven traagillisuudesta, joka johtui siitä, että ensipolven ihmiset lyhyessä ajassa, ehkä muutamissa vuosissa, saivat elää kaikki ne kokemukset, jotka toisille olivat tulleet lahjana ja perintönä sivistyneiltä esivanhemmiltaan. Hän olisi tahtonut huomauttaa, kuinka ainoastaan tavallista vahvemmat luonteet saattoivat sortumatta kestää tässä ylivoimaisessa taistelussa,” (Tarvas 1916: 90) ”Minun mielestäni on jokaisen korkeammalla tasolla olevan ihmisen velvollisuus kohottaa seurustelupiirinsä mahdolliset vähemmän kehittyneet ainekset ylös omalle tasollensa eikä suinkaan laskeuduttava heidän kannallensa, sillä muutenhan kulttuuritaso alenisi.” (Tarvas 1916: 28) ”Kulttuuri ja sivistys ovat kaksi eri asiaa. Kulttuuritason alenemiseen on useimmissa tapauksissa syynä sen oma peritty, loppuun kulunut olemus ja sen edustajien suvustaanhuonontuminen. Vaikka herroja masentaisikin, niin täytyy minun sanoa, että kulttuuria ei parhaimmallakaan tahdolla opita, se peritään.” (Tarvas 1916: 28-29)
60
7. Závěr Charles Darwin byl a je celosvětově významnou postavou a to nejen v přírodovědné oblasti. Jeho učení neovlivnilo pouze vývoj biologie a jí příbuzných věd, nýbrž proniklo snad do všech oblastí lidské kultury a aktivit. Teorie Charlese Darwina dodnes celosvětově provokují a často iniciují vznik mnoha uměleckých děl, které s nimi sympatizují či polemizují. Ve Finsku je Darwin a darwinismus již zhruba od 70. let 19. století až do současnosti důležitou studnou inspirace jak pro vědce, tak umělce. Svědčí o tom bohaté množství odborných i uměleckých publikací vydávaných od konce 19. století, v průběhu celého 20. století až do současnosti. Tato diplomová práce si kladla dva základní cíle: jednak přiblížit průnik Darwinových teorií do Finska a sledovat jejich šíření a recepci v tisku a na veřejnosti v časovém období od 60. let 19. století až do začátku 20. let 20. století. Všímala jsem si jak ohlasů v dobovém tisku, tak u konkrétních vědců či spisovatelů. Zjistila jsem, že Darwinovy teorie do Finska dorazily jen s minimálním zpožděním, což u Finska nebylo vždy samozřejmostí: vzhledem ke své geografické poloze se do něj mnohé filozofické, umělecké a podobné tendence dostávaly mnohdy podstatně později a některé vůbec. Je vidět, že darwinismus byl natolik silným myšlenkovým proudem, že již ve svém zárodku pronikl do všech civilizovaných koutů světa. Velký podíl v případě Finska nesly informační zdroje ze Švédska, Dánska či Německa. Skutečnost, že některé osobnosti vědeckého či kulturního života ve Finsku na darwinismus reagovali odmítavě, jiné zpočátku rozpačitě, nebyla nijak neobvyklou ani jinde v Evropě. Svědčí to o tom, že finská odborná veřejnost s jistou opatrností sledovala situaci panující v Evropě, kde se na konci 19. století a přelomu 19. a 20. století o darwinismu také vedly diskuze, které – když budu generalizovat – v podstatě neskončily dodnes. 61
Zajímavým zjištěním bylo, že se ve Finsku brzy po uvedení darwinismu rozvinuly i jeho méně vědecké varianty, jako byl například sociální darwinismus nebo rasová hygiena. Tyto principy a s nimi související stereotypy v tehdejší společnosti ukotvily natolik, že jejich vlivy na soudobou literaturu jsou mnohdy velmi evidentní. Za všechny uveďme povídku L. Onervy Veren ääni (Hlas krve, 1911), u které je téma dědičnosti implikováno již jejím samotným názvem. Tímto se dostávám k druhému cíli své práce: prozkoumání vybraných beletristických děl určeného období a doložení ukázek, které odrážejí témata souvisejí s darwinismem a jeho variacemi. K těmto tématům patří především rasové předsudky, mylné představy o dědičných dispozicích, vlivy výchovy a vzdělání na kulturní úroveň jedince a v neposlední řadě zařazení jedince do určité společenské třídy. Ve finské literatuře daného období se těšily oblibě teorie prostředí literárního kritika a historika Hippolyta Taina. Jejich reflexe lze najít už v dílech a článcích Minny Canth, a na začátku 20. století pak v dílech L. Onervy, T. Tarvase nebo M. Talvio a dalších. Taineho deterministická koncepce řeší v mnohém shodná témata jako darwinismus, potažmo sociální darwinismus. Taineho rozdělení jsem částečně přejala, a tak vznikla osnova literární části této práce. Zároveň jsem
tak
dosáhla
propojení
dobových
vědeckých
či
populárněvědeckých teorií s literárněvědným respektive uměleckým přístupem. Příkladů
na
téma
rasového,
dědičného
či
rodového
a
společenského determinismu jsem ve zkoumaných dílech nalezla skutečně mnoho, takže jsem vybrala pouze ty nejtypičtější pro jednotlivá témata. Domnívám se, že zkoumaná literatura ve shodě se svou mimetickou povahou kriticky reflektovala reálné poměry ve finské společnosti, především proměnu společenského rozvrstvení, s níž se zároveň prohlubovaly rozdíly mezi jejími jednotlivými vrstvami.
62
Pokusila jsem se dokázat, že dobové směry a postupy ve vědě – a to vědách přírodovědných i společenských – měly natolik silný vliv na literaturu, že je doboví autoři reflektovali ve svých dílech. Také jsem ukázala, jak byly ve zkoumaném období ve Finsku usouvztažněny evoluční teorie s názory na rasu, dědičnost, rodovou a společenskou příslušnost, a to jednak vlivem znalosti sociálního darwinismu, jednak Tainova principu tří determinant. Tato práce přináší pojednání o vlivu darwinismu na finskou literaturu určitého období a navíc jej ilustruje pouze na vybraném množství materiálu. Nejedná se tudíž o studii, která by toto téma zcela vyčerpávala. I v dalších dílech uvedených autorů by se našly další zajímavé výskyty zkoumané látky. A ve zkoumaném období by bylo možné najít ještě další autory, u nichž se objevují výše zmíněná témata, mezi jinými Eino Leino, Kasimir Leino nebo Joel Lehtonen. Před začátkem 20. let 20. století také začíná tvořit Frans Eemil Sillanpää, který je znám svým biologickým přístupem k látce literárního díla. Dokonce
i
v
nedávné
současnosti
vyšlo
ve
Finsku
několik
beletristických děl, které Darwina explicitně jmenují – Kristina Carlson: Zahradník pana Darwina, Anja Snellman: Safari club. Je tedy zjevné, že téma by uneslo i mnohem rozsáhlejší a podrobnější práci než je diplomová.
63
8. Použitá literatura Primární literatura: Canth, Minna: Työmiehen vaimo. 1885 [online; cit. 2011-4-4]. Dostupné z: www.gutenberg.org Canth, Minna: Köyhää kansaa. 1886 [online; cit. 2011-4-4]. Dostupné z: www.gutenberg.org Canth, Minna: Kovan onnen lapsia. 1888 [online; cit. 2011-4-4]. Dostupné z: www.gutenberg.org Canth, Minna: Hanna. 1886 [online; cit. 2011-4-4]. Dostupné z: www.gutenberg.org Kallas, Aino: Valitut teokset. Otava, Helsinki 2008. Onerva. L.: Valitut teokset. Otava, Helsinki 1956. Onerva, L.: Nousukkaita. Helsinki 1911. Pakkala, Teuvo: Vaaralla. 1891 [online; cit. 2011-4-4]. Dostupné z: www.gutenberg.org Pakkala, Teuvo: Elsa. 1894 [online; cit. 2011-4-4]. Dostupné z: www.gutenberg.org Talvio, Maila: Kootut teokset III. WSOY, Porvoo 1953. Tarvas, Toivo: Eri tasoilla. Otava, Helsinki 1916.
Odborná literatura: Budil, Ivo T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Triton, Praha 2003. Darwin, Charles: O původu člověka. Academia, Praha 2007. Degler, Carl. N.: In Search of Human Nature. Oxford University Press, New York 1991. Evoluutio NYT! Ed. Portin, P. - Vuorisalo, T. Kirja-Aurora, Keuruu 2008.
64
Filozofický slovník. Kolektiv autorů. Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2002. Forrest, Scott M.: DO FENCES MAKE GOOD NEIGHBOURS? The Influence of territoriality in state-Sámi relations. Disertační práce, University of Northern British Columbia, 1998. Hietala, Marjatta: Rotuhygienia. In: Mongoleja vai germaaneja? Vammalan Kirjapaino Oy, Vammala 1985. 105-162. Härmänmaa, M. – Mattila, M. (Ed.): Uusi uljas ihminen, eli, Modernin pimeä puoli. Atena, Jyväskylä 1998. Hroch, M. et al.: Dějiny Norska. NLN, Praha 2005. Humpál, Martin et al.: Moderní skandinávské literatury 1870 – 2000. Karolinum, Praha 2006. Isaksson, Pekka: Kumma kuvajainen. Gummerus, Jyväskylä 2001. Juttikkala, Eino – Pirinen, Kauko: Dějiny Finska. NLN, Praha 2001. Kaikkonen, ajatuksen
Marja:
vapautta!“
„Vapautta
Minna
naiselle!
Canthin
Toiminnan
käsityksiä
vapautta,
kristinuskosta
naiskysymyksen näkökulmasta. Diplomová práce, Univerzita Tampere 2002. Kaikkonen,
Olli:
Eriarvoisuusajattelu,
rotukäsiteet
ja
sosiaalidarwinismi. In: Mongoleja vai germaaneja? Vammalan Kirjapaino Oy, Vammala 1985. s. 19-36. Karhu, Eino: Suomen kirjallisuus runonlaulujista 1800-luvun loppuun. Helsinki 1979. Kemiläinen, Aira (Ed.): Mongoleja vai germaaneja? Vammalan Kirjapaino Oy, Vammala 1985. Kunnas, Maria-Liisa: Tainen teoriat L. Onervan tuotannossa. In: Kirjallisuudentutkijain Seuran vuosikirja 33. Helsinki 1980. Kuopiosta Suomeen. Kirjallisuutemme aatesisältöä 1880-luvulla. Snellman-instituutin julkaisuja 2. Snellman-instituutti, 1985. Laitinen, Kai: Suomen kirjallisuuden historia. Otava, Helsinki 1991.
65
Lappalainen,
Pekka:
Darwinin
teorioiden
ja
darwinistisen
maailmanselityksen tulo Suomeen. Jyväskylä 1967. Lappalainen, Päivi: Koti, kansa ja maailman tahraava lika. SKS, Helsinki 2000. Lappalainen, Päivi: Lähikuvassa nainen. SKS, Helsinki 2001. Lappalainen,
Päivi:
Epäkohdat
esiin!
-
Realistit
maailmaa
parantamassa. In: Suomen kirjallisuushistoria 2. Järkiuskosta vaistojen kapinaan. Helsinki, SKS 1999. s. 8-16. Lassila, Pertti: Runoilija ja rumpali. SKS, Helsinki 2000. Leikola, Anto: Aika biologiassa. WSOY, Porvoo 1984. Leikola, Anto: Charles Darwinin elämä ja työ. In: Evoluutio NYT! Ed. Portin, P. - Vuorisalo, T. Kirja-Aurora, Keuruu 2008. s. 11–22. Leikola, Anto: Darwinismi 1880-luvun Suomessa. In: Kuopiosta Suomeen, 1985, s. 65n. Leikola, Anto: Naurun biologia ja muita esseitä. WSOY, Porvoo 1982. Lönnqvist, Bo: Suomenruotsalaiset. Gummerus, Jyväskylä 1981. Lyytikäinen, Pirjo: Dekadenssi vuosisadanvaihteen taiteessa ja kirjallisuudessa. SKS, Helsinki 1998. Lyytikäinen,
Pirjo:
Symbolismi
ja
dekadenssi.
In:
Suomen
kirjallisuushistoria 2. Järkiuskosta vaistojen kapinaan. Helsinki, SKS 1999. s. 136-146. Maijala, Minna: Passion vallassa. Hermostunut aika Minna Canthin teoksissa. SKS, Helsinki 2008. Mattila, Markku: Kansamme parhaaksi. Rotuhygienia Suomessa vuoden 1935 sterilisointilakiin asti. SHS, Helsinki 1999. Niiniluoto, Ilkka et. al.: Kaikki evoluutiosta. Gaudeamus, Helsinki 2009. Nørretranders, Tor: Homo generosus. Přel. Tarmo Haarala. Art House, Helsinki 2004. Parente-Čapková, Viola: Finská literatura. In: Moderní skandinávské literatury 1870 – 2000. Karolinum, Praha 2006, s. 367-452. 66
Pavlásková, Irena: Ohlas učení Ch. Darwina ve skandinávské literatuře. Diplomová práce, FF UK, Praha 1973. Peltola, J. – Markkola, P.: Kuokkavieraiden pidot : historian marginaalista marginaalihistoriaan. Vastapaino, Tampere 1996. Rojola, Lea et al.: Suomen kirjallisuushistoria 2. Järkiuskosta vaistojen kapinaan. Helsinki, SKS 1999. Rojola, Lea: Veren ääni. In: Suomen kirjallisuushistoria 2. Järkiuskosta vaistojen kapinaan. Helsinki, SKS 1999. s. 165-183. Rossi, Riikka: Särkyvä arki. Naturalismin juuret suomalaisessa kirjallisuudessa. Helsinki University Press, Helsinki 2009. Tuovinen, Eila: Taisteleva Minna. SKS, Helsinki 1994. Tuohimaa, Sinikka: Nainen, kieli ja kirjallisuus. Gaudeamus, Helsinki 1988. Ylikoski, Petri – Kokkonen, Tomi: Evoluutio ja ihmisluonto. Gaudeamus Helsinki University Press, Helsinki 2009.
Internetové zdroje: Darwin-online
[online;
cit.
2010-11-8].
Dostupné
z:
http://darwin-online.org.uk/List_of_works_needed.html Darwin, Charles: The Descent of Man and Selection in Relation to Sex [online]. John Murray, Londýn 1871. [cit. 2011-10-9] Dostupné z: http://darwin-online.org.uk Helsingin yliopiston opettaja- ja virkamiesmatrikkeli 1640-1917 Venäjänvallan aika 1809-1917 [online; cit. 2011-4-4]. Dostupné z: http://www.helsinki.fi/keskusarkisto/virkamiehet_2/hallintovv_mat emluonnonttdk.htm Helsingfors Morgonblad, č. 11, 7.2.1839, s. 4. [cit. 2010-7-1] Dostupné z www: digi.kansalliskirjasto.fi/index.html Kansalliskirjasto,
Digitoidut
aineistot.
[online;
Dostupné z: http://digi.kansalliskirjasto.fi/index.html 67
cit.
2011-4-4].
Původní texty M. Canth, T. Pakkaly. [online; cit. 2011-4-4]. Dostupné z: www.gutenberg.org Klassikkogaleria
[online;
cit.
2011-4-4].
Dostupné
z:
Dostupné
z:
www.helsinki.fi/kristiinainstituutti/klassikkogalleria/canth/index.htm Minna
Canth.
[online;
cit.
2011-4-4].
www.minnacanth.kuopio.fi Mc Connaughey, Gloria: Darwin and Social Darwinism [online]. In: Osiris, Vol. 9 (1950), s. 397-41 [cit. 2009-10-23 09:40]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/301854/ Ruse, Michael: Social Darwinism: The Two Sources. In: Albion: A Quarterly Journal Concerned with British Studies [online]. Vol. 12, č. 1 (1980),
s.
23-36.
[cit.
2009-10-23
www.jstor.org/stable/301854/
Zkratky: EZ – Elektronický zdroj FS – Filozofický slovník
68
09:40].
Dostupné
z:
