Charakteristika vybraných lezeckých oblastí

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sportovních studií Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě

Charakteristika vybraných lezeckých oblastí Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

PaedDr. Jan ONDRÁČEK, Ph.D.

Lenka BOHÁČOVÁ 3. ročník TVS

Brno 2010

PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, pouze s použitím literárních pramenů uvedených v seznamu literatury.

Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Fakulty sportovních studií a byla zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 25. 11. 2010

…………………………………………….

PODĚKOVÁNÍ: Ráda bych poděkovala vedoucímu práce PaedDr. Janu Ondráčkovi, Ph.D. za čas, který mi věnoval a jeho cenné připomínky. Dále kamarádům, kteří se mnou po lezeckých oblastech jezdili a mi pomohli mi tak s prací v terénu. V neposlední řadě patří velký dík mé rodině, která mě podporovala po celé studium.

Obsah: 1. Úvod 2. Charakteristika a rozdělení lezeckých disciplín 2.1. Rozdělení dle Hellera 2.1.1. Horská turistika 2.1.2. Horolezectví 2.1.3. Sportovní lezení 2.2. Členění disciplín dle Lienertha 2.2.1. Sportovní formy horolezectví 2.2.2. Sportovní lezení na umělých stěnách 2.2.3. Sportovní lezení na skalách 2.2.3.1. Bouldering 2.2.3.2 Nepískovcové skalní lezení 2.2.3.3. Pískovcové skalní lezení 2.3. Tradiční formy horolezectví 2.3.1. Tradiční skalní lezení 2.3.2. Tradiční ledové a mixové lezení 2.3.3. Horské lezení 2.4. Užité formy horolezectví 3. Historie horolezectví 3.1. Počátky Alpinismu 3.2. Otevření britských hor 3.3. Vývoj a válka 3.4. Sociální změny 3.5. Komercializace 3.6. Dnešní pojetí lezení 4. Horolezectví z kinantropologického hlediska 4.1. Metabolismus a energetický výdej při horolezeckém výkonu 4.2. Kineziologický rozbor dané disciplíny 4.2.1. Horská turistika 4.2.2. Horolezectví 4.2.3. Sportovní lezení 4.3. Nejčastější úrazy

4.4. Fyziologie horolezeckého výkonu v extrémních nadmořských výškách 4.5. Morfofunkční charakteristika sportovců 5. Výběr a charakteristika jednotlivých lezeckých oblastí 5. 1. Charakteristika horolezeckých oblastí České republiky 5.1.1. Moravský kras 5.1.2. Pálava 5.1.3. Žďárské vrchy 5.1.4. Moravské pískovce 5.1.5. České pískovce 5.1.6. Vltavská žula 5. 2. Charakteristika horolezeckých oblastí Evropy 5.2.1. Slovensko a) Slovenské vápence – Súlov b) Vysoké Tatry 5.2.2. Rakousko a) Sportovní lezení – Semmering b) Horské lezení – Hochswab, Wilder Kaiser 5.2.3. Švýcarsko a) Sportovní lezení – Lehn (Interlaken) b) Horské lezení – Wendenstöcke, Eldorado 5.2.4. Španělsko a) Sever Španělska – Rodellar b) Jih Španělska – El Chorro 5.2.5. Itálie a) Sportovní lezení – Arco b) Horské lezení – Dolomiti Závěr Resumé Seznam použité literatury Přílohy Příloha 1 – Horolezečtí průvodci Příloha 2 – Umístění jednotlivých oblastí

1. ÚVOD

Ve své bakalářské práci jsem si vybrala lezecké oblasti, které jsem charakterizovala po stránce lezecké, ochrany přírody a umístění oblastí. Většinou se jedná o místa, které jsem navštívila a kde jsem lezla. Popsat všechny lezecké terény, byť jen v České republice, by bylo velice obsáhlé, proto jsem se snažila vybrat jen ty lezecky dost známé a mně nejmilejší.

Cílem práce bylo vytvořit přehled vybraných lezeckých oblastí, doplnit jej o fotografie a zakreslit do mapy. Tento přehled pak může sloužit jako inspirace začínajícím i pokročilým lezcům, kteří si budou vybírat, kterou oblast navštíví.

Horolezectví, skalní lezení i bouldering zažívá v posledních letech velký rozmach. Mnoho lidí si chce tento sport, který se řadí mezi rizikové, vyzkoušet, jak na umělých stěnách, tak přímo v přírodě. Tato práce muže být vodítkem, pro lezce, kteří si vybírají, kterou oblast by navštívili. Upozorňuji ale, že některá hodnocení mohou být subjektivní a mnou „opěvovaná“ oblast nemusí být lezecky přitažlivá pro každého. Práce je pouze doporučení, vlastní názor si musí udělat každý sám po návštěvě zmíněných lezeckých terénů.

Ve své práci jsem se zabývala rovněž horolezectvím z pohledu fyziologie, metabolismu a morfofunkční charakteristiky sportovců, kteří tuto fyzickou činnost provádějí. To může posloužit pro srovnání sportovců horolezců s ostatními sporty nebo nesportující populací.

6

2. CHARAKTERISTIKA A ROZDĚLENÍ HOROLEZECKÝCH DISCIPLÍN

2.1. Rozdělení dle Hellera Dnešní spektrum horských, horolezeckých sportů je nesmírně široké. Zahrnuje turistiku v horách, dálkové pochody v horách, výstupy po zajištěných cestách a uměle budovaných horských cestách, skalní lezení v horách, sportovní lezení dle určitých pravidel, soutěžní sportovní lezení, bouldering (nejištěné extrémně obtížné lezení na velkých skalních blocích), ledovcové túry, lezení v ledu, výstupy nad 2600 m, skialpinismus, trekink (lehké túry v mimoevropských horách do 6000 m), výstupy nad 6000 m expedičním stylem i tzv. lehké výstupy alpským stylem bez postupových táborů na nejvyšší hory světa.

2.1.1. Horská turistika (dlouhodobá vytrvalostní zátěž v aerobní oblasti) Jde o pohyb po horských stezkách bez nároků na speciální dovednosti resp. činnost s dlouhotrvající vytrvalostní zátěží mírné až střední intenzity. Z čistě výkonnostního hlediska nejsou pro turistiku v horách zapotřebí mimořádné vytrvalostní schopnosti. Vztahuje se to i na turistiku ve vysokých horách (trekink), kde výkon limituje hypoxie.

2.1.2. Horolezectví (intenzivní dlouhodobá vytrvalostní zátěž střední až submaximální intenzity s různě vysokým podílem síly) Od turistiky se horolezectví liší hlavně tím, že vyžaduje určité specifické dovednosti (technika chůze, lezecká technika, lyžařská technika) a nutnou výzbroj. Dále je potřeba dobrá vytrvalostní síla dolních končetin (dlouhé pochody a výstupy, nošení břemen), i horních končetin (dlouhé výstupy).

2.1.3. Sportovní lezení (vytrvalostní a maximální síla při vysokém podílu komplexní zátěže) Na rozdíl od převážně kontinuální zátěže stejné intenzity při turistice v horách a horolezeckých výstupech, se sportovní a soutěžní lezení se zdoláváním extrémně obtížných cest vyznačuje intervalovým charakterem zátěže. Na dolních končetinách má největší význam vytrvalostní síla, na horních končetinách a horní polovině těla maximální síla. Navíc je zapotřebí velké flexibility a koordinačních schopností. Obecná vytrvalost je také významná, a přestože její podíl na celkovém výkonu je daleko menší než u horolezectví, byla zjištěna u sportovních lezců vysoká úroveň obecného sportovně motorického profilu. 7

2.2. Členění disciplín dle Lienertha Horolezectví se v dnešním přetechnizovaném a uspěchaném světě stalo ze sportu určeného pouze několika málo jedincům, sportem pro širokou veřejnost. Je to dáno především oblibou všech tzv. "outdoorových" sportů, tedy sportů, které nás tahají pryč ze šedi měst a od blikajících monitorů počítačů. Pojmenovat a určit současné formy horolezectví je poměrně značně složité. Na vrcholové úrovni špičkových lezců, se dá hovořit o úzké specializaci na stěny a závody, lezení v horách, expedice, nebo v poslední době populární lezení ledů a mixů (drytooling). U většiny lezecké populace, která se horolezectví věnuje rekreačně, dochází k značnému prolínání těchto forem. Nejstručněji lze vyjádřit mnohostrannost horolezeckého sportu pomocí schématu znázorněného v tabulce 1. Tab. 1. Rozdělení horolezectví (Lienerth)

8

2.2.1. Sportovní formy horolezectví Někdy hovoříme o pojetí horolezectví. Jedná se o oblast, která je zaměřena zejména na maximální hodnotu vlastního sportovního výkonu, přesněji zejména jeho fyzickou stránku, s důrazem na co největší bezpečnost. Základně dělíme sportovní lezení na dvě oblasti. Lezení na umělých stěnách, především v tréninkovém a závodním pojetí. Druhou oblastí je lezení na skalách, kde se však již někdy přesné hranice sportovního a tradičního lezení

dají

vymezit

velmi

těžko

a

dochází

k

jejich

prolínání.

2.2.2. Sportovní lezení na umělých stěnách Asi nejsportovnějším lezením jsou jeho závodní podoby a právě z jejich potřeb byla vymyšlena umělá lezecká stěna v té podobě, jakou dnes známe. Jedná se jak o tréninkový prostředek ke zvýšení výkonnosti ve skalách, prostor pro rekreační pohyb, tak i prostor realizace vzájemného porovnávání lezecké výkonnosti při závodech. Soutěžní lezecké disciplíny jsou obtížnost, rychlost a bouldering. U obtížnosti je porovnávacím kritériem lezců schopnost vylézt cestu maximální obtížnosti stylem On Sight, případně vylézt výše než soupeři. U rychlosti je kritérium výkonu zcela jasné, jedná se o přelezení vytyčené trasy v co nejkratším čase. Závodní bouldering je velmi podobný závodům na obtížnost, vzhledem k délce cest se však soutěží na více krátkých cestách "boulderech" a pořadí je určeno součtem výsledků z jednotlivých cest. Nejmladší závodní disciplínou je lezení mixů a ledů, kdy se využívá kombinace umělé stěny a ledových pasáží. Leze se se dvěma cepíny a v mačkách. Stejně jako u lezení na umělých stěnách se soutěží v obtížnosti, rychlosti a boulderingu. 2.2.3. Sportovní lezení na skalách Jak už bylo naznačeno výše, u skalního sportovního lezení lze vymezit hranici s tradičním lezením velmi obtížně. Pokusíme se o to i s charakteristikou vlastních lezeckých disciplín - bouldering, nepískovcové skalní lezení a pískovcové skalní lezení.

9

2.2.3.1. Bouldering „Bouldering“ je charakterizován jako lezení zaměřené na překonání krátké pohybové sekvence v maximální možné obtížnosti, zpravidla nízko nad zemí. Leze se bez lana, s využitím odskakovacích žíněnek "bouldermatek".

2.2.3.2 Nepískovcové skalní lezení Nepískovcové skalní lezení se provozuje na všech druzích skály mimo pískovec. Cesty jsou osazeny fixními jistícími body tak aby v případě pádu nedošlo při správném jištění ke zraněním, nebo smrtelným úrazům. Jištění není nezbytné doplňovat, nebo posilovat. Délka cest je ponejvíce do jedné lanové délky (cca 50m), ale také může dosáhnout i několika set metrů, v tom případě již hovoříme o více délkovém sportovním lezení ("multipitch climbing") a řadíme ho do lezení v nižších nebo středních velehorách. 2.2.3.3. Pískovcové skalní lezení Pískovcové skalní lezení je specifikem České republiky a Německého pohraničí. Původně se jednalo očistě tradiční formu horolezectví s velmi specifickou etikou lezeckého pohybu i zajištění cest. S nárůstem obtížnosti nových cest se však objevili i v těchto oblastech cesty, které jsou kvalitně a bezpečně zajištěny a právem je můžeme zařadit do kategorie sportovního

lezení.

2.3. Tradiční formy horolezectví U tradičně pojatého horolezectví rozlišujeme základně na skalní a ledové horolezectví. Tradiční lezení se provozuje jak v pískovcových, tak nepískovcových skalních oblastech, zejména je však dominující v horách, kde často opět splývá ledové a skalní lezení v lezení ve smíšeném terénu.

10

2.3.1. Tradiční skalní lezení Tradičním lezením, rozumíme horolezectví v takových terénech, které vyžadují zakládání vlastního postupového jištění, a problematika výstupů není založena jen na úrovni fyzické kondice, ale je často náročná i na psychiku v případech kdy hrozí dlouhé pády do ne příliš kvalitního jištění. Typickým příkladem jsou například tradiční terény Britských ostrovů, nebo klasické pískovcové výstupy. V tradičních terénech Velké Británie se nepoužívají žádné fixní jistící prostředky a veškeré jištění (vklíněnce, frendy)se zakládá. Na pískovci se jako fixní jištění vyskytují kruhy, ty jsou však ve značných vzdálenostech a ani jejich přítomnost často nevylučuje možný pád až na zem. K dojištění se používají smyčky, které se zakládají do skalních útvarů. 2.3.2. Tradiční ledové a mixové lezení Zejména v poslední době velmi populární horolezecká disciplína, zejména u těžších cest na rozhraní se sportovním lezením. K vlastnímu kontaktu s ledem se využívá zasekávání cepínů a maček, v případě postupu po skále "drytooling" jejich zavěšování za skalní výstupky. Podle oblastí a náročnosti výstupu cesty využívají buď přirozené možnosti pro vlastní jištění, nebo kombinují zajištění skalních pasáží nýty a ledových pomocí ledovcových šroubů. 2.3.3.Horské lezení Asi nejpůvodnější forma horolezectví, tedy pohyb směřující za dosažením horského vrcholu. Ani tato idea již dnes však není zcela vždy pravdivá a cílem lezců je průstup stěnou, nebo pouze vylezení vlastní cesty vedoucí částí stěny. Rozlišujeme horolezectví v nižších velehorách (většinou sportovní, nebo tradiční skalní výstupy), ve středních velehorách (letní a zimní horolezectví) a nejvyšších (zpravidla expediční). Samostatnou kapitolou jsou pak takzvané "bigwalls", které můžeme nalézt ve všech oblastech a to jak v letní tak i zimní podobě. Jedná se lezení ve stěnách, jejichž výška přesahuje 350 m a vyžadují užití jak volného tak i technického lezení (pomocí umělých pomůcek). Výstupy trvají zpravidla od jednoho celého dne až po několik týdnů.

11

2.4. Užité formy horolezectví Jedná se prostředí, v němž horolezecké prostředky a technika slouží k provedení konkrétních prací, nebo zajištění bezpečnosti osob. Nejvýraznějším příkladem je například provádění výškových prací pomocí horolezecké lanové techniky, nebo některé lanové techniky sloužící záchranářským, či policejním a armádním složkám.

12

3. HISTORIE HOROLEZECTVÍ V dřívějších dobách vystupovali vědci a geografové na přístupnější vrcholy odlehlých hor světa, aby prohloubili své znalosti nebo zaplnili bílá místa na mapě. V průběhu osmnáctého a devatenáctého století objevili tito průkopníci mnohá velká světová pohoří, průsmyky a ledovce. Ale ani lovci, ani vědci nepodnikali výpravy do hor kvůli lezení samotnému (Creasey, 1999).

3.1. Počátky Alpinismu Ke změně postoje k lezení dala podnět britská střední a vyšší třída, jejíž letní prázdniny ve švýcarských, rakouských, francouzských a italských Alpách vedly k rozvoji alpinismu – slézání vysokých hor. Jedinci se zájmem a fyzickou vytrvalostí podnikali výstupy na hory s místními muži, kteří jim dělali průvodce. Význačnou událostí, která se často označuje za počátek „zlaté éry“ alpinismu, byl výstup na Wetterhorn v roce 1854 Sira Alfreda Willse a jeho průvodců. V následujících letech byly postupně slezeny všechny vysoké vrcholy Alp. Nejznámějším výstupem je pravděpodobně zdolání Matterhornu Edwardem Whymperem a jeho druhy v roce 1865. Při sestupu zahynuli čtyři účastníci, což tento výstup poznamenalo v očích veřejnosti (Creasey, 1999).

3.2. Otevření britských hor V Británii začali lidé prozkoumávat hory Walesu, Lake Distriktu a Skotska. Zpočátku byly výstupy v těchto horách považovány za trénink na vážnější podniky v letní sezóně. V roce 1857 byl v Londýně založen Alpský klub, který se staral o rozvoj tohoto sportu a jeho příznivce. Mnoho členů tohoto klubu se podílelo na prozkoumávání britských hor (Creasey, 1999).

3.3. Vývoj a válka Na přelomu století se aktivní a energičtí lezci odvažovali stále ke smělejším výstupům, obzvláště ve vápencových oblastech Rakouska a severní Itálie. Byly vyvíjeny nové metody jištění, které umožňovaly další pokrok. Vývoj se výrazně zpomalil během první světové války a po ní. Mnoho lezců s dobrodružnou povahou padlo ve válce, nicméně na konci dvacátých a počátku třicátých let došlo k opětovnému rozmachu. Italové Eduardo Comici a Ricardo Cassin uskutečnili řadu velkolepých výstupů zejména ve východních 13

Alpách. Británie za tímto vývojem pokulhávala, ale i tam docházelo k rozvoji, především zásluhou Colina Kirkuse a Johna Menlovea, již v Anglii a Walesu zanechali odkaz jemného skalního lezení. Oba pocházeli z poměrně skromných poměrů, stejně jako mnoho lezců nové generace v celé Evropě (Creasey, 1999).

3.4. Sociální změny Sociální změny urychlily vývoj směřující ke druhé světové válce. Evropa zavedla čtyřicetihodinový týden místo čtyřiačtyřicetihodinového, což dopomohlo k nástupu zlaté éry skalního lezení. Kratší pracovní týden poskytl mužům a ženám z průmyslových čtvrtí více času, který mohli trávit v přírodě. Pokroky ve výrobě materiálů dosažené před válkou a během ní význačně ovlivnily i lezení. Lehké tenisky nebo „vibramy“ (boty s profilovanou podrážkou) nahradily při výstupech okované boty a přinesly značné zlepšení. Nylonová lana, smyčky a karabiny podstatně zvýšily bezpečnost. Větší dostupnost znamená větší ochranu a zvýšení standardu (Creasey, 1999).

3.5. Komercializace Zatímco duch zábavy a fair play, které do skalního lezení vnesli první průkopníci, jsou dnes stále aktuální, rychlý proud změn mění tvář sportu. S nárůstem běžné úrovně a stupně komercializace v lezení je běžné brát trénink a přípravu vrcholných lezců stejně vážně jako například u olympijských atletů (Creasey, 1999).

3.6. Dnešní pojetí lezení V současné době prožívají outdoorové aktivity velký boom. I lezením se zabývá stále více mladých, ale i starších lidí. Každý, kdo nemá fobii z výšek si chce vyzkoušet lezení. Lidé tak často navštěvují nejprve umělé stěny a později přechází na skály či hory do volného terénu. Existuje spoustu klubů a organizací, které zajišťují základní výcvik, který je pro laika velice důležitý, protože se jedná o sport se značným rizikem. Proto jsou vědomosti o zacházení s lezeckým materiálem a chování se v lezeckém terénu nezbytné. Mnoho mladých lidí toto podcení a chodí na skály či do hor nepřipravení a bez základních vědomostí, což může mít za následek úraz nebo dokonce smrt. Proto je dobré, aby každý začínající lezec měl k sobě někoho zkušenějšího, kdo ho potřebným pravidlům naučí. 14

4. HOROLEZECTVÍ Z KINANTROPOLGICKÉHO HLEDISKA Horolezectví je každá sportovní činnost spojená s výstupy v horách nebo horolezeckém terénu. O vlastním lezení se hovoří, jakmile je k výstupu potřeba použít i horní končetiny. Pohyb v horách je jednou z nejvšestrannějších forem tělesné činnosti s primárně preventivním významem v předcházení tzv. civilizačním chorobám. Projektivní účinek je dosažen při námaze minimálně 65 % max výkonu v trvání 30 – 40 min nejméně 3 x týdně a spotřeba kyslíku při námaze dosahuje minimálně 65 % VO2max (maximálního aerobního výkonu)(Heller, 1996). Kromě psychických požadavků, které jsou zde ovšem zásadní, klade horolezectví vysoké nároky na všechny kondiční pohybové schopnosti: a)

vytrvalost a její maximální využití

b)

sílu, na maximální i vytrvalostní sílu všech velkých svalových skupin, neboť vystupování je neustále zvedání vlastní hmotnosti

c)

obratnost, zejména smysl pro rovnováhu a prostorovou orientaci, které spolu s optimální pohyblivostí umožňují uplatňovat správnou techniku lezení

d)

flexibilitu, zvláště velkého rozsahu pohybů v kyčelních kloubech, páteře, ramenních kloubech a v kloubech prstů (Heller, 1996) Při lezeckém výcviku nelze příliš počítat s tím, že se opakováním a odstraňováním

chyb vytvoří potřebné pohybové návyky. Opakovaným cvičením se sice získávají technické dovednosti (manipulace s lanem, slaňování aj.) a do jisté míry je možné v základní podobě vypěstovat určité pohybové návyky při lezení určitých skalních útvarů (spáry, komíny), avšak lezení neznámým různě členitým terénem a zajišťování nelze natrénovat předem (Heller, 1996. Psychologické poznatky o lezení a horolezcích zdůrazňují komplexnost zrakových, pohybových, hmatových a polohových podnětů, jejich vliv na napětí svalů a vytváření představ, tvořivou koordinaci, vědomou kontrolu a koncentraci pozornosti, volní vlastnosti a motivaci. Představa postupu od jednoho chytu k druhému na větším úseku, tzv. „lezení očima“ je podstata horolezeckých ideomotorických schopností za zvýšeného a specifického využití zrakového smyslu (Heller, 1996). Samo lezení, jako fyziologický pohyb, vykonávaný ještě dříve než člověk začne chodit, má prospěšný vliv na rozvoj motorických schopností a celkový vývoj (Heller, 1996).

15

4.1. Metabolismus a energetický výdej při horolezeckém výkonu

Odezva kardiovaskulárního systému a metabolismu na horolezecký výkon je do značné míry ovlivněna obtížností a podmínkami výstupu, trénovaností a schopnostmi horolezce, i psychickou zátěží. Chůze po nerovném terénu rychlostí 5-6 km.h-1 vyžaduje 3040 % VO2max. při sklonu terénu vyšším než 20 % je výdej energie zcela závislý na převažující vertikální složce pohybu lezce s nákladem. Výstup rychlostí 450-600 výškových metrů v hodině odpovídá průměrně 50 %, sestup rychlostí 1000 výškových metrů v hodině 30-40 % VO2max (Heller, 1996). Také těžký oděv, obuv a náklad 20-25 kg zvýší zátěž, a to asi o 1/3. Spotřebu energie při chůzi lze vypočítat ze známé vzdálenosti a na každých 60 m převýšení na kg hmotnosti člověka a jím nesené zátěže (Heller, 1996). Z hlediska energetické náročnosti a reakce krevního oběhu nemusí být samotný lezecký výkon nejnamáhavější fyzickou zátěží. Například při jištěném lezení po neznámé 40 m skalní stěně bez udání obtížnosti je potřeba 23,1 kJ.min-1, nebo při technickém lezení v převisu pomocí skob, smyček a tahů lana, kdy zdolání třech metrů trvalo 15 minut, byl výdej energie pouze 11,9 kJ.min-1(Heller, 1996). Menší výdej energie při obtížnějším a technickém lezení lze vysvětlit pomalejším výstupem. V přepočtu na 1 kg a 1 h se udává výdej energie pro chůzi do mírného kopce asi 15,5, pro lehké skalní lezení 14,2 – 41,8, pro lezení po strmé skále 25,1 – 64,8 a pro extrémní skalní lezení 25,1 – 58,5 kJ (Heller, 1996). Podle různých autorů není výdej energie ve výškách nad 4000 m příliš intenzivní (790-930 % nál. BM), ale trvá však většinou mnoho hodin, takže celkový denní výdej může dosáhnout až 41,8 MJ. Středně těžké a středně dlouhé výstupy představují 16,7 MJ, dlouhé a těžké výstupy odpovídají výdeji přes 25 MJ za den (Heller, 1996). Různí autoři zjišťovali telemetricky srdeční frekvenci (SF), spotřebu kyslíku (VO2) a další funkční parametry. V nejtěžších úsecích nalezli SF přes 200 tepů.min-1, přičemž nezjistili souvislost s dosaženým časem výstupu. Při výstupech obtížnosti III až VI. Stupně s převýšením 40 – 65 m, trvajících v průměru 8 – 11 min, průměrná SF dosahovala 89 – 92 % a dechová frekvence (DF) 68 – 73 % maximálních hodnot naměřených při zátěžovém vyšetření v laboratoři. Při výstupu obtížnosti III. stupně (65 m přelezeno za 11,2 ± 2,3 min) činila průměrná SF 160 ± 13 tepů za minutu (Heller, 1996). Při lezení III. - IV. stupně obtížnosti, který pro většinu nehorolezců znamená hranici 16

jejich schopností, přesahuje hladina kyseliny mléčné (LA) 4 mmol.l-1. U dvou horolezců byla naměřena SF při výstupu trvajícím 4 h strmou 1930 m vysokou stěnou Watzmanu v německých Alpách. Byly zjištěny hodnoty od 136 do 182 tepů za minutu. Na 1000 m chůze z kopce připadá energetický výdej 263 kJ (63 kcal) na 1 kg tělesné hmotnosti (Heller, 1996).

4.2. Kineziologický rozbor dané disciplíny

4.2.1. Horská turistika (dlouhodobá vytrvalostní zátěž v aerobní oblasti) Jde o pohyb po horských stezkách bez nároků na speciální dovednosti resp. činnost s dlouhotrvající vytrvalostní zátěží mírné až střední intenzity. Tělesný výkon je podáván téměř zcela aerobně, energetický výdej je hrazen přednostně tuky, SF dosahuje hodnot 130140 tepů za minutu (Heller, 1996). Anaerobní práh je dosažen nebo překročen jen při zdolávání strmých a obtížnějších úseků. Účast tuků je tím vyšší, čím je túra delší. Vyžaduje přiměřenou zdatnost odpovídající spotřebě kyslíku u mužů hodnotám 45-48, u žen 37-40 ml.min-1.kg-1. Z čistě výkonnostního hlediska nejsou pro turistiku v horách zapotřebí mimořádné vytrvalostní schopnosti. Vztahuje se to i na turistiku ve vysokých horách (trekink), kde výkon limituje hypoxie (Heller, 1996).

4.2.2. Horolezectví (intenzivní dlouhodobá vytrvalostní zátěž střední až submaximální intenzity s různě vysokým podílem síly) Od turistiky se horolezectví liší hlavně tím, že vyžaduje určité specifické dovednosti (technika chůze, lezecká technika, lyžařská technika) a nutnou výzbroj. Předpokládá se maximální spotřeba kyslíku u mužů alespoň 55, u žen asi 45 ml.min-1.kg-1., pro výšky nad 5000 m (trekink a expediční horolezectví) u mužů kolem 60, u žen 52 ml.min-1.kg-1., dále dobrá vytrvalostní síla dolních končetin (dlouhé pochody a výstupy, nošení břemen), i horních končetin (dlouhé výstupy) (Heller, 1996). SF se pohybuje kolem 150 – 160 tepů za minutu. Ve vysokých horách, kde se hodnota VO2max s výškou snižuje v důsledku hypoxie, však o výkonu rozhoduje především aklimatizace. Důležitost hradit výdej energie co nejvíce aerobní glykolýzou je zdůrazněna zejména v podmínkách hypoxie, při které se projevuje nevhodný energetický ekvivalent tuků s vyššími nároky na spotřebu kyslíku. Pro horolezce je dále důležitá vytrvalostní submaximální síla dolních a horních končetin a přiměřená kloubní pohyblivost (Heller, 1996). 17

4.2.3. Sportovní lezení (vytrvalostní a maximální síla při vysokém podílu komplexní zátěže) Na rozdíl od převážně kontinuální zátěže stejné intenzity při turistice v horách a horolezeckých výstupech, se sportovní a soutěžní lezení se zdoláváním extrémně obtížných cest vyznačuje intervalovým charakterem zátěže. Na dolních končetinách má největší význam vytrvalostní síla, na horních končetinách a horní polovině těla maximální síla. Navíc je zapotřebí velké flexibility a koordinačních schopností (Heller, 1996). Obecná vytrvalost je také významná, a přestože její podíl na celkovém výkonu je daleko menší než u horolezectví, byla zjištěna u sportovních lezců vysoká úroveň obecného sportovně motorického profilu (Heller, 1996). Sportovní lezení klade vysoké nároky na maximální izometrickou sílu prstů. Podle výsledků mnoha autorů charakterizuje speciální sportovně motorický profil lezců rychlostní síla a lokální dynamická vytrvalost flexorů paže a předloktí, lokální statická vytrvalostní síla flexorů prstů, statická flexibilita kyčelních kloubů a bederní páteře a statická rovnováha ve stoji na jedné noze a na pohyblivé podložce. Kratší prsty jsou z biomechanického hlediska výhodnější, neboť rameno síly, kterou se lezec drží za chyty, je kratší. Při delších prstech se lezec musí malých chytů častěji držet a prsty v extenzi v distálních mezičlánkových kloubech a síly působící v malých kloubech prstů,

mohou již při tělesné hmotnosti 72 kg přesáhnout 700 N. U našich lezců byla

pozorována lineární závislost výskytu deformací kloubů prstů na tělesné výšce (Heller, 1996).

4.3. Nejčastější úrazy Pro horolezectví je charakteristické vysoké riziko těžkých a často smrtelných úrazů: mnohočetných zlomenin, úrazů hlavy, poranění vnitřních orgánů, podchlazení a úrazu bleskem. Časté jsou omrzliny. Specifickými poraněními je šok ve visu na laně, úrazy páteře po pádu do lana, zasypání lavinou a pády do ledovcových trhlin (Heller, 1996). Přetížení a chronické škody pohybového aparátu postihují u sportovních lezců především šlachy flexorů a drobné klouby prstů rukou. Specifická jsou přetržení poutek šlach flexorů prstů, časté jsou epikondylitidy a útlakové nervové syndromy postihující n. medikus a n. ulnaris. Nelze pominout ani velké zatížení páteře, které může dosahovat až 2000-3000 N. také bolesti v kolenních kloubech (chondropathia patellae)(Heller, 1996).

18

4.4. Fyziologie horolezeckého výkonu v extrémních nadmořských výškách Nejdůležitějším faktorem velehorského prostředí, který rozhoduje o výkonu při výstupu na vrcholy nejvyšších hor, je parciální tlak kyslíku (pO2), klesající se stoupající výškou. V 5500 m činí polovinu a na vrcholu Mount Everestu v 8848 m je třetina hodnoty (49,5 torrů) naměřené při hladině moře (159,2 torrů)(Heller, 1996). Na pokles pO2 v celé „kyslíkové kaskádě“ reaguje organismus aklimatizačními procesy. V první fázi po příchodu do výšky se zvyšuje ventilace a minutový srdeční objem, mění se afinita hemoglobinu (Hb) ke kyslíku, později se zvyšuje počet erytrocytů a dochází ke změnám ve složení a metabolismu periferních tkání (zvýšení obsahu myoglobinu a enzymové aktivity). Ke změně dochází ve fázích závislých na trvání pobytu ve výšce (Heller, 1996). Posun disociační křivky doprava se snížením afinity Hb ke kyslíku, ke kterému dochází již ve středních výškách, zlepší odevzdání kyslíku v periferních tkáních. Od 5000 m výše a zejména v extrémních výškách – při malém tlakovém spádu v kyslíkové kaskádě – je sycení Hb při průchodu plicním řečištěm zpomaleno a limitujícím faktorem přenosu kyslíku se stává difúze přes alveolokapilární membránu. Proto je výhodnější zvýšená afinita Hb, umožněná hypokapnií a nekompenzovanou respirační alkalózou v důsledku hypoventilace. Na úrovni tkání limituje metabolismus omezená difúze kyslíku z periferních kapilár do mitochondrií (Heller, 1996). Při delším pobytu ve výškách nad 5000 m se však zmenšuje tloušťka svalových vláken, objem svalové hmoty klesá o 10 %, klesá objem mitochondrií o 25 % a oxidativní kapacita svalů se snižuje o 20 %. Kapilární síť nebývá redukována, takže přísun kyslíku mitochondriím se spíše zlepšuje. Aktivita enzymů glykolýzy se zvyšuje, naopak aktivita enzymů Krebsova cyklu, oxidace tuků a utilizace ketolátek klesá. Snižuje se absolutní maximální svalová síla, avšak v přepočtu na zmenšený průřez vláken se nemění (Heller, 1996). Prahovou výškou, od které se již každý člověk musí hypoxii přizpůsobovat, a ve které vznikají výškou způsobené poruchy, je 3000 – 3500 m. Aklimatizace probíhá vždy stupňovitě, po etapách. Doba potřebná pro aklimatizaci je individuálně odlišná a navíc závisí na rychlosti výstupu, dosažené absolutní výšce, překonaném relativním výškovém rozdílu a zdravotním stavu jednotlivce, nikoli však na jeho zdatnosti (Heller, 1996). Orientačně platí, že na výšku 3000 m je třeba aklimatizovat 2 – 3 dny, na 4000m 3 – 6 dní, na 5000 m 2 – 3 týdny a výškám nad 5300 – 5500 m se již přizpůsobit nelze. Nad touto hranicí dochází i při maximálním fyzickém šetření k nezadržitelnému a progresivnímu 19

zhoršování zdravotního stavu a ke snižování výkonnosti, k tzv. výškové deterioraci, a to tím rychleji, čím výše se člověk zdržuje. Úplné tělesné zotavení je možné jen pod touto hranicí (Heller, 1996). Vzestup koncentrace Hb a počtu erytrocytů je v první fázi ve skutečnosti způsoben poklesem objemu plazmy a hemokoncentrací v důsledku dehydratace, teprve později dochází ke zvyšování počtu krvinek při stimulaci krvetvorby. Do výšky kolem 5000 m se tak kompenzuje pokles saturace tepenné krve kyslíkem při nízkém pO2, jakmile však hematokrit stoupne nad 0,55, začíná následkem zvýšené viskozity krve klesat minutový srdeční objem. V poslední době je však prospěšnost zvýšeného počtu erytrocytů vůbec zpochybňována (Heller, 1996). Výkon horolezce v extrémní výšce (ani rychlost aklimatizace resp. náchylnost ke vzniku akutní horské nemoci) není limitována hodnotou VO2max, nýbrž aklimatizací. VO2max je přímo úměrná výšce, kterou je horolezec zpravidla na expedici schopen dosáhnout, avšak až po aklimatizaci. Pokles hodnot VO2max s výškou je exponenciální. Ve výšce 2500 m je VO2max snížená asi o 6 – 8 %, ve 4200 m již o 25 %, a to i u aklimatizovaných. Od 5400 – 6000 m není horolezec schopen udržet svou běžnou navyklou rychlost výstupu, při které se jeho energetický výdej výstupu pohybuje v rozmezí 50 – 75 % VO2max. Přechází k přerušovanému způsobu výstupu s přestávkami, během kterých se částečně splácí kyslíkový dluh (Heller, 1996). Účast anaerobního metabolismu je při fyzické zátěži nad 5300 m minimální. Maximální hladina laktátu (LA) se stoupající výškou klesá a při vyčerpávající zátěži nad 7500 m se paradoxně LA již vůbec nezvyšuje. Méně LA se tvoří, protože je vodík z NADH transportován člunky do mitochondrií. Další příčinou je rychlý pokles pH při fyzické zátěži za současně snížené hladiny bikarbonátu v plazmě (v důsledku pomalu postupující renální kompenzace respirační alkalózy vylučováním bikarbonátu), který inhibicí fosfofruktokinázy zastavuje glykolýzu, dále nedostatek glykogenu a větší využívání tuků, pomalé vyplavování laktátu a pokles perfúze svalů. Také snížení aktivace kontraktilních svalových bílkovin chrání organismus před katastrofickými následky metabolické acidózy při svalové práci v podmínkách hypoxie (Heller, 1996). Dalším limitujícím faktorem výkonu ve velehorském prostředí je dehydratace způsobená hypoventilací suchého a chladného vzduchu a nedostatečným přísunem tekutin. Při střední zátěži dochází ve výšce 5500 m nad mořem ke ztrátě vody 200 ml za hodinu (Heller, 1996).

20

4.5. Morfofunkční charakteristika sportovců Mezinárodní fyziologická studie vyšetřila špičkové horolezce v odstupu několika měsíců po himálajských výstupech do výše 8500 m n. m. Jejich statické i dynamické plicní objemy i echokardiografické nálezy se nelišily od nesportovců. Bioptické vyšetření prokázalo v kosterním svalu převahu zastoupení pomalých vláken. Průměrná plocha svalových vláken však byla o 15 % menší než u netrénovaných osob a o 51 % menší než u běžců – vytrvalců, ale počet kapilár na jednotku plochy byl o 40 % vyšší než u kontrol (Heller, 1996). Mikroskopická struktura kosterního svalu byla charakterizována zvýšenou akumulací subsakrolemiálních mitochondrií, ale celkový obsah mitochondrií odpovídal hodnotám nesportovců. Úroveň maximální aerobní kapacity, mechanické účinnosti práce i anaerobního výkonu se rovněž nelišila od kontrol, ale detailní vyšetření plicních funkcí včetně saturace arteriální krve kyslíkem prokázalo, že špičkoví horolezci se vyznačují vyšší difuzní kapacitou plic pro kyslík (Heller, 1996). Ve většině morfofunčních parametrů odpovídali horolezci aktivním nesportovcům. Nejzkušenější a nejúspěšnější horolezec vyšetřené skupiny, který v minulosti jako první překonal bariéru 8500 m n. m. bez použití kyslíku a celkem absolvoval stejným způsobem 10 výstupů do výšek 8000 – 8500 m i 4 výstupy nad 8500 m n. m., se kupodivu vyznačoval nejnižšími hodnotami VO2max (48,8 ml.min-1.kg-1)(Heller, 1996). Od horolezectví ve vysokých nadmořských výškách se se svými požadavky výrazně odlišuje technická disciplína sportovního lezení, což se odráží i v monofunkční charakteristice lezce. Sportovní lezci, muži i ženy, se vyznačují menší či střední postavou, velmi nízkým procentem nepotního tuku, střední úrovní stisku ruky a vysokým poměrem síly stisku ruky k tělesné hmotnosti (Heller, 1996).

21

5. VÝBĚR A CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH LEZECKÝCH OBLASTÍ 5. 1. Charakteristika horolezeckých oblastí České republiky

5.1.1. Moravský kras

Obr. 1. Sloup – Indie a Evropa

Charakteristika oblasti Moravský kras nejednou z nejvýznamnějších lezeckých oblastí České republiky, kde se spoluvytvářela historie jak klasického, tak i moderního sportovního lezení u nás. Krajinově jde o velmi specifickou oblast náhorní planiny severovýchodně od Brna, do které jsou zařezána hluboká údolí se vzácnými krasovými jevy (obr. 34). V celé oblasti je velké množství jeskyní, vytvářejících mohutné jeskynní komplexy. Skalní stěny se nacházejí ve svazích údolí a jsou tvořeny staršími devonskými vápenci (Skýpala, Wolf, 2010). V některých lokalitách dosahují výšky stěn až 100 metrů, průměrná výška se pohybuje mezi dvaceti až čtyřiceti metry. Kvalita horniny se však v jednotlivých oblastech výrazně liší. Od velmi kompaktní skály, jakou najdeme například ve Sloupu, Rudicích či na Holštejně po velmi rozlámané lokality jako například ve Žlebech (Skýpala, Wolf, 2010). Stav jistících prostředků je odvislý od popularity jednotlivých lokalit. Většina skal ve 22

vyhledávaných oblastech je dobře odjištěna nýty a borháky, na méně navštěvované skály je vhodné brát si s sebou vyjímatelné jistící prostředky a je třeba počítat i s jištěním ve starých skobách, jež zanechali prvovýstupci (Skýpala, Wolf, 2010).

Ochrana přírody Jelikož se jedná o chráněnou krajinnou oblast, je horolezecká činnost v Moravském krasu povolena pouze ve vyjmenovaných lokalitách a časových obdobích. V ostatních terénech a neuvedených časových obdobích horolezecká činnost povolena není (Skýpala, Wolf, 2010).

Oblasti Moravského krasu

Žleby Rozsáhlá zalesněná údolí táhnoucí se od Skalního mlýna ke Sloupu (Pustý žleb) resp. K Ostrovu u Macochy (Suchý žleb). V této části Moravského krasu se nachází přibližně kolem padesáti skalních útvarů. Vzhledem k tomu, že tato oblast je národní přírodní rezervací NPR Vývěry Punkvy, podléhá horolezecká činnost významným omezením a je povolena pouze na deseti skalních celcích. Bližší specifikace podmínek je uvedena u jednotlivých skal. (Skýpala, Wolf, 2010). Nejoblíbenější skály, na kterých se leze, jsou v Suchém žlebu Henryho stěna, která je téměř 25 metrů vysoká, orientována na severozápad a cesty jsou zde osazeny nýty. Dále Saxifraga, která je také 25 metrů vysoká a orientovaná na východ. Cesty zde byly v roce 1995 přejištěny nýty. V Suchém žlebu se dále nachází Býčí roh, Kateřinský prst a další. Celé údolí má vlastní mikroklima, terén je zde vhodný pro lezení v teplých letních dnech a skála je zde trochu lámavá (Skýpala, Wolf, 2010). V Pustém žlebu se nachází nejznámější propast v České republice Macocha hluboká 139 metrů s velkým množstvím obtížných cest horského charakteru. K výstupu je zde nutné písemné povolení. Další sektory, které jsou lezci vyhledávané, jsou Stěny u Punkevní jeskyně, častěji nazývané Beran a Rorejsi. Jsou největším skalním masivem Moravského krasu, který se nachází naproti dolní stanice kabinové lanovky, nad vstupem do Punkevní jeskyně a dosahuje výšky téměř sto metrů (Skýpala, Wolf, 2010).

23

Sloup Sloup je nejvyhledávanější oblastí Moravského krasu, zejména díky snadné dopravní dostupnosti a velkému množství cest všech stupňů obtížnosti, koncentrovaných na plošně velmi malém území. Stěny jsou orientovány převážně na západ, v létě zde bývá v odpoledních hodinách poměrně teplo. Většina stěn je tvořena velmi kompaktními vápenci, cesty jsou přejištěny nýty a borháky. Vzhledem k velké popularitě oblasti jsou v některých častěji lezených cestách značně ohlazené stupy a chyty (Skýpala, Wolf, 2010). V oblasti nenachází jeskyně s nejbohatší výzdobou v celém Moravském krasu. V sezóně je možnost kempování na konci vesnice u koupaliště. Možnost placeného parkování je přímo u budovy správy jeskyní. Vesnice je poutním místem. I ve všední dny je zde možnost stravování v restauracích různých cenových kategorií (Skýpala, Wolf, 2010). Nejoblíbenější sektory jsou zde Indie, Evropa, Nad poustevnou, Hřebenáč, Staré skály a další.

Holštejn Skály v okolí obce Holštejn v severní části Moravského krasu jsou nejvýznamnějším skalním celkem oblasti. Krajinově jde o jedinečnou lokalitu krasového údolí potoka Bílé vody se stěnami dosahujícími místy ke třiceti metrům výšky. Ve zdejším kompaktním vápenci byly v devadesátých letech vytvářeny nejtěžší cesty v České republice. Ať již šlo o cesty technického charakteru v kolmých stěnách Vaňousových děr (Čarodějův učeň 10+) nebo převislé vytrvalostní cesty v Lidomorně, jako Hradní spára (10-), Kašpárkův hrobeček (10) nebo Kudlanka (10+) či Glutaman (10+). V roce 2007 vylezl Adam Ondra na Lidomorně první cestu obtížnosti 11 (9a) v České republice s názvem Perla východu. Většina cest je výborně odjištěna borháky a nýty, jde o moderní lezeckou oblast. Stěny jsou orientovány na východ a na sever. Ve spojení s mikroklimatem jeskyní zde bývá poměrně příjemně i v horkých letních dnech. Ve stěnách Lidomorny a Vaňousových děr je vylezena spousta velmi hodnotných boulderů s poměrně dobrými dopady na zem. Jedná se o oblast s nejvyšší koncentrací nejobtížnějších cest na plošně malém území v celé České republice. Mezi další oblasti Moravského krasu patří: Josefovské údolí, Rudice a Skály v údolí Říčky.

Průvodce Horolezecká oblast Moravský kras je zahrnut v horolezeckém průvodci Moravské skály od Skýpaly a Wolfa z roku 2010 (obr. 22). 24

5.1.2. Pálava

Obr. 2. Pavlovské vrchy

Charakteristika oblasti Vápencové oblasti Pavlovských vrchů tvoří jedinečnou krajinnou lokalitu jižní Moravy, rozkládající se mezi Horními a Dolními Věstonicemi, Pavlovem a Mikulovem, přibližně 45 kilometrů od Brna (obr. 35). Osu Pavlovských vrchů tvoří výrazný hřeben se třemi dominantními vrcholy: Dívčími hrady, Děvínem a Oborou. Složení horniny je podobné jako v ostatních oblastech vnější části karpatského oblouku a je utvářeno především jurskými vápenci (Skýpala, Wolf, 2010). Z hlediska historie se jedná o jeden z nejstarších lezeckých terénů v České republice. Začalo se zde lézt již na začátku 20. století. Oblast si zachovala svůj specifický ráz a oblíbenost mezi lezeckou veřejností až do poloviny osmdesátých let dvacátého století, kdy byla horolezecká činnost v celé oblasti orgány státní ochrany přírody zcela zakázána (Skýpala, Wolf, 2010).

Nejnavštěvovanější sektory jsou: Martinka a Obří kámen, Trůn, Vzývající a Maturita.

25

Ochrana přírody Pro svojí geologickou ojedinělost, výskyt teplomilné vegetace a vzácných živočišných druhů byly Pavlovské vrchy vyhlášeny biologickou rezervací UNESCO (Skýpala, Wolf, 2010). V současné době je horolezecká činnost povolena na základě „Vyhrazení místa pro provozování horolezectví v NPR Děvín-Kotel-soutěska“ jen ve stěnách Martinky a obřího kamene a na základě výjimky pro oblast Trůnu. Horolezecká činnost na Martince a Obřím kameni je povolena pouze v období od 1. 9. do 31. 12. kalendářního roku a to v době od 9.00 do 18.00 hodin. V celé oblasti je zakázáno pořádat hromadné akce (Skýpala, Wolf, 2010). Pro oblast Trůnu je horolezecká činnost povolená v období od 1. 9. do 31. 10. kalendářního roku, a to pouze o sobotách a nedělích a v době od 9.00 do 18.00 hodin (Skýpala, Wolf, 2010).

Průvodce: Horolezecká oblast Pálava je také zahrnuta v horolezeckém průvodci Moravské skály od Skýpaly a Wolfa z roku 2010.

26

5.1.3. Žďárské vrchy

Obr. 3. Žďárské vrchy, Drátník

Foto: Jindřiška Hnátková

Charakteristika oblasti Českomoravská vrchovina je lesnaté pomezní pohoří mezi Moravou a Čechami (obr. 36). Na severu vrcholí Žďárskými vrchy, jimž dominují rozlehlé hřebeny převyšující 800 m n. m., na těchto hřebenech jsou skalní rulové útvary vyhledávané horolezci (Doležal, 2006). Pohoří vzniklo před 300 mil. let. Působením pevninského ledovce v období plejstocenu ve čtvrtohorách zde vzniklo kamenné moře. Jeho stopy jsou na rozlehlých, dnes už zvětralých a porostlých suťových polích kolem Devíti skal, Malínské skály, Tisůvky. Mezi skalisky Zkamenělého zámku stávalo v 6. - 7. století slovanské hradiště, z něhož se dochovaly zbytky valů. Stařechovský hrad s celistvými rulovými bloky Štarkova posloužil ve 14. století loupeživým rytířům (Doležal, 2006). Členité skalní skupiny v této oblasti – Drátník, Čtyři palice, Pasecké skály a ostatní – jsou přitažlivé pro horolezce po celý rok. Pro svou malebnou přírodu jsou Žďárské vrchy vyhlášeny od r. 1970 chráněnou krajinnou oblastí a všechny skály jsou chráněným přírodním útvarem. V zimě je celá oblast Žďárských vrchů ideálním terénem pro lyžaře na běžkách. V létě umožňuje množství rybníků osvěžující koupání. Žďárské vrchy jsou prameništěm řek – střechou Evropy (Doležal, 2006). 27

Přístup do oblasti Do oblasti je velmi dobrý přístup vlakem do Žďáru nad Sázavou. Dobré je spojení dálkovými autobusy z Brna, Prahy i Hradce Králové. Místní autobusové spoje ze Žďáru a Nového města do Sněžného a Svratky jezdí několikrát denně. Vhodnými autobusovými zastávkami pro nejbližší přístup ke skalám jsou Sněžné, Blatiny, Milovy, Křižánky a Svratka (Doležal, 2006).

Historie horolezectví na Vysočině Objevení skalních útvarů pro horolezecký sport zde započalo až v 50.letech našeho století. Některé cesty byly vylezeny již dříve. Velkým propagátorem a aktivním horolezcem zde byl Aleš Zavadil, učitel z Nového města na Moravě. Dovedl k sobě vždy soustředit jednotlivce nebo skupiny horolezců, kterým přirostla Vysočina k srdci. Hlavní možnosti prvovýstupů byly ukončeny v r. 1979, množství nových cest zde prostoupili Aleš Zavadil, Petr Bořil, Miroslav Schwarz a další. Hodnotnou klasifikací cest, odpovídající stupnici UIAA upravil v r. 1977 Jaromír Brych. V současné době existuje na Vysočině několik horolezeckých oddílů (Doležal, 2006).

Ochrana přírody Jelikož se stejně jako u Moravského krasu i v této oblasti jedná o zvláště chráněné území, je možné provozovat horolezeckou činnost jen v určeném časovém období a na určených místech. Celoročně je povoleno horolezectví na Vranovské skále, Rozštípené skále, Štěnici a Tisůvce. Na Drátníku, Čtyřech palicích, Devíti skalách, Malínské skále, Pasecké skále a Milovských perníčkách je povolení celoročně pouze na některých útvarech. Na některých skalních útvarech je potřeba písemné povolení od správy CHKO (Doležal, 2006).

Nejnavštěvovanější sektory Vysočiny

Drátník Název Drátník nebo též Dráteničky pochází z doby, kdy ještě na Mílovech a v okolí byly hamry na výrobu kovového zboží (Doležal, 2006). Hřebenovitý útvar asi 200 m dlouhý, běžící ve směru jih-sever je na vrcholu zalesněného kopce mezi obcemi Blatiny a Samotín 775m n. m. Leží v centru CHKO Žďárské vrchy a pro svou polohu a pro blízkost horolezeckých chalup je nejnavštěvovanějším terénem 28

Vysočiny (Doležal, 2006). Drátník tvoří několik věží v jižní části se stěnami 30-35 metrů vysokými, v severní části stěny dosahují 6-12 metrů. Na všech věžích jsou lezecké cesty převážně ve strmých až svislých západních stěnách. Východní stěny jsou většinou méně strmé (Doležal, 2006). Čtyři palice Skupina tří velkých útvarů (Děvín, Paličatá, Tvrz) a jednoho nízkého hřebene (Opomenutá) ve výšce 730 m n. m. se zvedají na JV okraji lesnatého hřbetu západně od Křižánek. Složeny jsou z pevné dvojslídné ortoruly (Doležal, 2006).

Průvodce Horolezecká oblast Žďárské vrchy je zpracována v knize Průvodce po horolezeckých terénech Vysočiny od Ing. Ferdinanda Doležala a Ing. Františka Trefulky z roku 2006 (obr. 23).

29

5.1.4. Moravské pískovce

Obr. 4. Chřiby, Kozel

Foto: Roman Hubáček

Charakteristika oblasti Moravské pískovce jsou soustředěny ve východní části Moravy, v Hostýnských a Vizovických vrších, na západním okraji Vsetínských vrchů a ve Chřibech (obr. 37). Skalní útvary jsou převážně tvořeny nazelenalým godulským pískovcem, často se vyskytuje velmi pevný slepenec, mnohdy kombinace hornin různých přechodů. Jednotlivé skály jsou roztroušeny po údolích a hřebenech či vytvářejí malebné skupinky věží a okrajovek. I když se nemohou počtem ani délkou cest měřit se skalními městy v Čechách, najdou tu své cesty sportovní lezci i popolézající rodiny s dětmi (Skýpala, 1997).

Ochrana přírody Pro všechny oblasti všeobecně platí zákaz lezení na mokré skále a v zimních podmínkách. Výstroj a výzbroj lezce musí být takové povahy a musí být používána takovým

30

způsobem, aby nedošlo k poškození skály ani přírodního prostředí. Z tohoto důvodu se smí k jištění používat jen lano a lanové či ploché smyčky. Horolezecká činnost na skalních útvarech může být dále omezena orgány státní ochrany přírody. Vzhledem k možnému vývoji těchto omezení je nutno se na ně informovat na odborech životního prostředí příslušných okresních úřadů (Skýpala, 1997).

Pravidla Historie lezení na moravských pískovcích se oproti pískovcovým oblastem Čech ubírala jinou cestou, srovnatelnou snad jen s lezením na Suchých skalách. Vedle volně lezených cest zde až do začátku 80. let vznikaly i cesty s použitím technického lezení. To mělo a má vliv i na pohled na způsob osazování fixního jištění při prvovýstupech. Bylo a je akceptováno osazení fixního jištění shora. Používání magnezia je lezeckou veřejnostív těžkých cestách tolerováno (Skýpala, 1997).

Nejnavštěvovanější sektory moravských pískovců

Lukov Skály v okolí hradu Lukov severně od Zlína mají tři lokality. Jsou to Králky tvořené okrajovými skalami s délkou cest do deseti metrů, Skály pod hradem, které tvoří Velká věž, Zmrzlá věž a Malá věž se stěnami až 30 metrů vysokými a asi 50 metrů jižně od nich se tyčí nevysoké Paulusovy skalky (Skýpala, 1997).

Medůvka Skalní bloky ukryté v lese jižně od Valašského Meziříčí s velkým počtem kdysi technických cest. Malá Medůvka je okrajovka, Velká Medůvka je věž s údolní stěnouvýšky asi 12 metrů. Z hlediska ochrany přírody není lezení nijak omezeno (Skýpala, 1997).

Lačnovské skály Okrajové skály na hřebeni Vizovických vrchů v blízkosti vrchu Vrátnice severně od obce Lačnov se dělí na tři útvary. Horní skála je vysoká 10 metrů a svou členitostí připomíná pískovce Prachovských skal. Prostřední skála má podobný charakter, je však užší. Dolní skála je nejvyšší, pravá část její stěny není ale příliš pevná. Z hlediska ochrany přírody není lezení nijak omezeno (Skýpala, 1997).

31

Čertovy skály Čertovy skály se nachází u obce Lidečko jižně od Vsetína a tvoří je asi 150 m dlouhá, z okolního terénu vypreparovaná pískovcovo-slepencová lavice se stěnami až 25 metrů vysokými. Z hřebene vystupují jednotlivé vrcholky: Hladká, Čertova stěna, Plochá a Kolébka. Čertovy skály jsou chráněným přírodním výtvorem a horolezecká činnost je povolena členům organizací sdružených v UIAA, kteří mají možnost tábořit na louce u říčky Senice přímo pod skalami. Z důvodů eroze svahů je zakázáno vstupovat do erodovaných ploch a doporučeno sestupovat slaněním (Skýpala, 1997).

Kozel Dvacetimetrová bizardní skalní věž na hlavním hřebenu Chřibů 1 km jižně od zříceniny hradu Cimburk. V roce 1997 byla celá oblast přejištěna (Skýpala, 1997).

Osvětimanské skály Malebná skupina skal ležící v bukovém lese na nevýrazné ploše hlavního hřebene Chřibů 2 km východně od vrchu Ocásek. Skupině skal dominuje Jehla s impozantní severní stěnou. Dalšími skalami jsou Tank, Druhá věž a Hlava (Skýpala, 1997).

Průvodce Moravské pískovce jsou podobně zmapovány v horolezeckém průvodci Moravské pískovce od Vladimíra Skýpaly, Pavla Šumšaly a Tomáše Žerta z roku 1997.

32

5.1.5. České pískovce

Charakteristika oblastí České pískovce jsou podstatně vyšší a rozlehlejší než ty moravské, proto sem denně lákají mnoho turistů i lezců. Jedná se především o skalní města Adršpach a Teplice, dále Broumovské stěny a Ostaš (obr. 38). Nedaleko Jičína se nachází Prachovské skály (obr. 39) a v neposlední řadě na severu Čech u Děčína Labské pískovce (obr. 40). Horolezectví na pískovcích v Čechách je specifické a mnohdy se dodržuje tradice, jako například v Adršpachu. Naopak v Labském údolí se od tohoto upouští a vzniká tak moderní sportovní oblast světové úrovně.

Adršpach

Obr. 5. Adršpach, Starosta a Starostová

Ochrana přírody Adršpašsko-teplické skály byly v roce 1933 vyhlášeny rezervací. Od roku 1991 jsou součástí CHKO Broumovsko. Plocha rezervace je 1 771, 84 ha a platí zde přísná pravidla nejen pro pohyb turistů, ale i pro horolezeckou činnost. Mimo značené turistické cesty mohou tedy v Adršpachu vstoupit pouze organizovaní horolezci. Lezení je dále v některých 33

oblastech omezeno roční dobou. Všechny zakázané oblasti jsou označeny přímo v terénu. Většina omezení má rozumný důvod (např. hnízdiště chráněných ptáků), proto je potřeba tato omezení respektovat (Lukavský, 2000).

Historie Prvními horolezci, kteří v Adršpašských skalách podnikli výstupy, bili členové saského klubu K.V.Lössnitz 1912. do Adršpachu přijeli na Svatodušní svátky roku 1923 a strávili zde několik dní. Za svůj cíl si nejprve vybrali Krále. Komínem Staré cesty na něj 20. května vystoupila skupina devíti lezců vedená Willy Adamem. V červnu 1923 trojice lezců Otto Rülke, Otto Dietrich a Wilhelm Fiehl poprvé vystupují na Milence a následující den podnikají odvážný prvovýstup na Starostovou. Byla to velká událost, o které se psalo v místním tisku (Lukavský, 2000). Do začátku druhé světové války byla v Adršpachu vylezena řada dominantních věží. Všechny výstupy byly záležitostí saských a sudetských lezců. Před válkou začínají ve skalách lézt také místní lezci z Teplic a Dolního Adršpachu. Téměř všichni místní sudetští Němci byli po skončení války vyhnáni a písemné dokumenty o jejich lezecké činnosti skoro neexistují (Lukavský, 2000). 20. srpna 1944 přicházejí do Adršpachu na zvláštní propustku poprvé členové náchodského horolezeckého oddílu. Mají za sebou řadu prvovýstupů na Ostaši, jediné skalní oblasti, která nebyla zabraná Německem. Válka skončila a Adršpašsko-teplické skály jsou opět součástí Československa. K výpravám do skal už tedy není potřeba zvláštní povolení. Přesto lezení poněkud stagnuje. Přelom 50. a 60. let přivádí do Adršpachu novou generaci lezců. Své výstupy už nezaměřují pouze na dobývání neslezených věží. Pouštějí se do obtížnějších spár a vytyčují nové stěnové výstupy (Lukavský, 2000). V roce 1960 mohou do skal opět saští lezci. Mezi jinými přijíždí i Herbert Richter a začíná řadu svých prvovýstupů. Naši lezci se ovšem nedají zahanbit a pouštějí se také do těžkých výstupů. Musíme vzpomenout hlavně na Karla Hauschkeho (Kokšu), Jana Záleského, Jaroslava Krecbacha a Václava Hornycha (Lukavský, 2000). Dodnes, když vyslovíte slovo Adršpach, si většina lezců vybaví hladké stěny, rozťaté spárami a komíny. I když zde najdete řadu stěnových výstupů, tyto skály vždy byly považovány za domov spárařů. Dále musíme zmínit dodnes aktivně lezoucí horolezce, kteří v Adršpachu udělali nespočetně cest. Jsou to Petr Mocek a Stanislav Lukavský (Cikán) (Lukavský, 2000).

34

Průvodce Na Adršpašské skály je zpracován dvoudílný průvodce z roku 2000 od Stanislava Lukavského (obr. 24). První díl má 231 stran a sektory: Rokle nad Černým jezírkem, Rokle nad Spáleným mlýnem, Za pískovnou, Vstupní obvod, Panoptikum, Jezerka, Janovická vlčí rokle a Ztracená rokle. Druhý díl má 287 stran a obsahuje: Mileneckou horu, Ostrov, Město, Řeřichové stráně, Hůrku, Himálaj, Království a Podhradí (Lukavský, 2000).

Teplické skály

Obr. 6. Teplice, Chrámové náměstí

Teplické skály sousedí se skalami Adršpašskými. I zde najdeme nespočet cest všeho druhu. Zaleze si zde jak milovník spár, tak milovník stěnového lezení. Obzvláště na Chrámovém náměstí je spousta krásných „stěnovek“, které sem lákají mnoho lezců. Dále jsou zde obvody jako Teplické údolí, Bariéra, Bašta, Kaňon, Záboř a spousta dalších (Lysák, 2007).

35

Průvodce Průvodce na Teplické skály zpracoval v roce 2007 Pavel Lisák a je také rozdělen na dva díly (obr. 25). První zahrnuje všechny obvody v blízkosti turistického okruhu, druhý díl mapuje okrajové části Teplických skal (Lysák, 2007).

Prachovské skály

Obr. 7. Prachovské skály

Jedná se o další skalní město nedaleko Jičína. Není sice tak velké jako Adršpach, ale krajinově a lezecky opravdu překrásné. Písek je zde trochu měkčí a cesty podobně klasicky jištěné. Blízko skal v Jinolicích je kemp, kde se dá pohodlně přespat a do skal už je to jen kousek.

Historie horolezectví na Prachově Prvotní generace průkopníků horolezectví vzešlá ze studentů jičínského reálného gymnázia a dalších místních škol poznala Prachovské skály pod vedením tehdejšího ředitele jičínského gymnázia (v letech 1871 – 1891) a nadšeného turisty Františka Lapaře. Za jeho 36

vedení a podpory majitele skal hraběte Ervína Františka Schlika začali jeho studenti obětavě budovat stezky, schodiště i vyhlídky především v prachovském skalním městě (Petráň, 2007). Jména, která se pojí s Prachovskými skalami, jsou hlavně Jaroslav Havlík, Zdeněk Koťátko, Milan Ent, Ilja Špitálský, Vláďa Charousek, Petr Mocek, Zdeněk Petráň a další (Petráň, 2007).

Ochrana přírody Horolezectví je v CHKO Český ráj dle vládního nařízení č. 508/2002 Sb. povoleno pouze se souhlasem Správy CHKO Český ráj. Pro členy ČHS a potažmo UIAA tento souhlas vyřizuje ČHS (Petráň, 2007). Lezení je povoleno od 1. 4. do 31. 10. a prvovýstupy se smí dělat pouze s povolením Správy CHKO. Lezení na vlhkém a mokrém pískovci je zakázáno, lezení je povoleno pouze v botách s hladkou podrážkou, nesmí se rušit hnízdící ptáky a musí se respektovat dočasné omezení lezení. Cesty neprostupují vždy zdola a je nepřípustné jištění zdola, tzv. rybaření. V celé oblasti platí zákaz používání magnezia a jiných chemických prostředků (Petráň, 2007). Při zjištění porušení podmínek souhlasu, i např. neschopnosti se prokázat platným průkazem ČHS (UIAA), zaměstnancem Správy CHKO nebo Stráží přírody (dle zákona č. 238/1999 Sb. veřejný činitel), hrozí přestupci pokuta od 1000 do 2 000 000 korun (Petráň, 2007).

Průvodce Na Prachovské skaly byl v roce 2007 zpracován průvodce Zdeňkem Petráňem a Zdeňkem Koťátkem. Průvodce je jednodílný s dobrými popisy a nákresy cest i s rozsáhlým textem o historii lezení v Prachovských skalách (obr. 26).

37

Labské údolí

Obr. 8. Labské pískovce

Skalní věže a masívy v Labském údolí vznikly zhruba před 100 milióny let v křídovém období druhohor, kdy toto území bylo dnem mělkého a teplého moře. Z okolní pevniny sem byly trvale splavovány nánosy jílů a písků, které se zde ukládaly v mocných vrstvách a poté se věkem a tlakem zpevňovaly. Na konci křídy se mořské dno, díky pohybům desek a bohaté sopečné činnosti zvedlo, voda ustoupila a obnažila zde rozsáhlou mohutnou pískovcovou desku. Ta postupně rozpukala na menší části a díky vytrvalé erozivní práci i vody a větrem unášených zrnek písku byla během následujících miliónů let vymodelována do dnešního půvabného kaňonu lemovaného po obou březích bezpočtem masivu a věží. I dnes na toto území působí průměrné roční srážky v úhrnné výši600 – 900mm a nikterak vysoká průměrná roční teplota 6 – 8°C (Černý, 2010).

Historie horolezectví Začala se psát na podzim roku 1904. Toho dne zdolali sasští lezci Edmund Klar, Max Martin Franke a Karl Wagner výraznou věž na pravém břehu Labe „Starou cestou“ klasifikace III. Věž byla na počest prvovýstupce pojmenována Klarturm, dnes se jmenuje 38

Klárka. Na levém břehu Labe vystoupili 22. července 1906 Willy Baudech, Hans Baumgart a Sascha Zieger na skalní jehlu, kterou pojmenovali Jeptiška. První objevitelská etapa lezeckého dobývání Labského údolí byla odstartována. Skončila kolem roku 1925, kdy byly na obou březích dosaženy všechny vrcholy. Mezi prvovýstupci se objevovala jména jako Eduard Dittrich, Wilhelm Hentzschel, Willy Baum, Kurt Rost a další (Černý, 2010). Po určitém útlumu (druhá světová válka, odsun sasských Němců) byl v roce 1949 v Děčíně založen horolezecký oddíl a to znamenalo jediné – nové lezce a nový zájem i o doposud opomíjené a méně významné věže. Kromě objevování posledních nezlezených věží lezci provedli i řadu těžkých prvovýstupů na již známé věže. Toto období vyvrcholilo koncem šedesátých let minulého století. Nejčastější jméno, které se v této době skloňuje v oblasti horolezectví je Rudolf Zabilka (Černý, 2010). Další etapa lezení v „Labáku“ začala pozvolna od sedmdesátých let. Do této doby tvořily strop klasifikace cesty s obtížností VIIc. Ty už však lezcům jako je Jindřich Hudeček, Jiří Slavík, Petr Slanina, Stanislav Lukavský a další nestačily a Labské údolí se dostávalo do centra lezeckého dění (Černý, 2010). Současná scéna je poznamenána rozdělením lezeckého sportu – vedle posledních klasických dlouhých nejištěných cest, dnes střední obtížnosti, nerušeně vznikají nové moderní obtížné cesty a rovněž velký prostor zůstáváno zájemce o bouldering. Co je pro kvalitní vývoj lezení na obou březích Labe důležité, je fakt, že každá generace lezců zde tvořila cesty v duchu a možnostech svojí doby, ale vždy si zakládala na čistotě jejich provedení. Tento trend hraje důležitou roli i nyní (Černý, 2010).

Ochrana přírody Údolí Labe je jednou z nejkrásnějších scenérií u nás. Dříve téměř nedotčená krajina dnes musí čelit zvýšenému zájmu turistů i lezců. Proto je potřeba chovat se tak, abychom v Labském údolí nemuseli za čas vzpomínat tak, jako na lezení v některých oblastech, které jsou dnes již pro lezce uzavřené. Celá oblast se nachází v CHKO Labské pískovce a proto je nutno dodržovat pravidla pobytu v CHKO (Černý, 2010).

Levý břeh Levý břeh se stal v současnosti centrem lezení v Labském údolí. Největší koncentrace sportovních cest je na masivech mezi Malým ďáblem a Jeptiškou tyto stěny dosahují většinou výšky kolem 30m při převislosti 8m. To napovídá, že se jedná zejména o cesty vyšší obtížnosti. I zde se však nachází dostatek cest do stupně VIIIa. Takové najdeme např. na 39

stěnách jako Blueberry Hill, Malý ďábel nebo Gilotina. Nachází se zde také jedna z nejpřevislejších cest na písku – „Šílený tanec“ RP XIa. Na 15m výšky je tato cesta 10m převislá (Černý, 2010).

Pravý břeh Pravý břeh je rozsáhlejší ze dvou částí Labského údolí. Srdcem pravého břehu je část mezi Duhovou věží a Vojtěchem, kde se nachází především pěkné klasické výstupy. Výška stěn nedosahuje až 80m. největší množství těžších se nachází na masivech a věžích naproti Dolnímu Žlebu (např. Majdaléna, Růžová věž, Trůn, Zrcadlo). I zde se nacházejí výstupy v VII. a VIII. Stupni, které jsou v poslední době velmi oblíbené, zejména pro svoji délku kolem 60m. Mezi nejoblíbenější patří masivy: Malá a Velká bašta, Hektor a Ledová stěna (Černý, 2010).

Průvodce Na oba břehy Labského údolí a nedalekou oblast Bělá byl v roce 2010 zpracován nový přehledný horolezecký průvodce od Pavla Černého (obr. 27).

40

5.1.6. Vltavská žula

Obr. 9. Roviště

Obr. 10. Roviště

Charakteristika oblasti Oblast Roviště se nachází mezi přehradami Kamýk nad Vltavou a Slapskou nádrží nedaleko Prahy (obr. 41). Trasy na pevných, žulových stěnách jsou osazeny novými borháky a dostatkem slaňovacích kruhů. Cesty jsou zde všech obtížností, takže si zaleze jak začátečník, tak pokročilý. Jedná se o lezení většinou po lištách v kolmém terénu. Oblast je orientovaná na jih, takže sem svítí slunce skoro celý den, proto je oblast dobrá na jaře a na podzim, kdy je ještě chladno. Naopak v létě je zde až moc teplo, takže lezení zde není ideální. A tím, že je oblast blízko u Prahy, sjíždí se sem pražští lezci, takže zde bývá docela plno. Mezi oblíbené sektory patří převislé Hafty, strmá Hřbitovní stěna i Krutý Řím, kde se nacházejí i lehčí pěkné cesty.

Průvodce Průvodce na Roviště a další oblasti v okolí Vltavy zpracoval F. A. Mezera v horolezeckém průvodci Vltavská žula (obr. 28), nebo se dá najít na internetové stránce Lezec. 41

5. 2. Charakteristika horolezeckých oblastí Evropy

5.2.1. Slovensko

a) Slovenské vápence, Súlov

Obr. 11. Slovenská republika, Súlov

Charakteristika oblasti Skalní oblast leží poblíž Žiliny v blízkosti obce Súlov (obr. 42). Skály jsou ze slepence. Cesty vedou většinou po malých ostrých chytech a stupech. Občas je zde i zajímavé lezení po dírkách nebo ve spáře. Jedná se o zvláště chráněné území, proto je zde krásná nenarušená příroda. Súľovské skaly jsou rozděleny na čtyři oblasti: Javor, Hrad, Brada a Tiesňava.

Ochrana přírody Súlovské skály se nachází na území národní přírodní rezervace, proto je zde zvláštní ochrana přírody a je nutné dodržovat určitá pravidla. Celoročně je povoleno lézt na Tabuli, Školské věži a Věži nad ohniskem. Ostatní věže jsou povolené pouze v určitém období v roce. 42

b) Vysoké Tatry

Obr. 12. Vysoké Tatry, Malý Kežmarský štít

Charakteristika oblasti Vysoké Tatry se nachází na severu Slovenska u hranic s Polskem v blízkosti města Poprad (obr. 43). V roce 1949 byly vyhlášeny národním parkem TANAP (Tatranský národní park) a roku 1993 byly spolu s polskou stranou vyhlášeny organizací UNESCO za Biosférickou rezervaci. Vysoké Tatry vznikly ve třetihorách zdvihem žulového masívu, ale svou dnešní podobu získaly ve čtvrtohorách činností ledovců. Tatry mají rozlohu asi 341 km2 (260 km2 na Slovensku a 81 km2 v Polsku). Délka tohoto největšího slovenského pohoří je asi 26 km, šířka asi 17 km. Nejvyšším vrcholem je Gerlachovský štít, který dosahuje výšky 2 655 m. Horolezecké terény jsou převážně klasického charakteru, musí se tedy dojisťovat vlastním jištěním. Nejvyhledávanější lezecké oblasti jsou hory v okolí Chaty při Zeleném plese (Brčálova chata), kde se nachází pěkné cesty například na Malý Kežmarský štít, Jastrabí vežu, Černý a Pyšný štít a další. Dále stojí za zmínku Lomnický štít, kde je známá cesta Hokejka (VI. stupeň klasifikace UIAA) a vedou sem i vážné zimní cesty. Horolezecky významné stěny, kde se psala historie tatranského lezení, jsou dále stěny Javorového štítu, Ošarpance, Ostrý štít, Galerie Ganku a mnohé další. 43

5.2.2. Rakousko

a) Sportovní lezení, Semmering

Obr. 13. Rakousko, Semmering Charakteristika oblasti Jedná se o sportovní oblast vzdálenou asi 80 km jihozápadně od Vídně (obr. 45). Cesty jsou zde dobře odjištěny borháky a nýty a jsou většinou klem třiceti metrů dlouhé. Najdeme zde však i cesty delší na dvě až tři délky. Skály tvoří velmi pevný vápenec a některé sektory jsou převislé, například sektor Monster, který je situován přímo u cesty. Semmering patří do skupiny Raxalpen, kde je mnoho dobře odjištěných jedno i vícedélkových cest pro začátečníky i pokročilé. Kvůli dobré dostupnosti z Brna zde bývá obzvláště v jarních měsících dost živo. Přebývat se dá v patnáct kilometrů vzdáleném Kaiserbrunu, kde je udělaný kemp vybavený toaletami s umyvadly a je bezplatný. Kemp je často přeplněný lidmi, ale spát mimo toto místo se nevyplácí, protože z řeky, která zde protéká, se bere pitná voda pro Vídeň a často sem jezdí policie na kontrolu a za kempování mimo Kaiserbrun dává nemalé pokuty.

Průvodce Průvodce Hollental – Rax und Schneeberg obsahuje okolo 800 cest v obtížnosti od 2 až po 10- stupnice UIAA a je možné ho zakoupit na chatě Weichtal Haus, nedaleko Kaiserbrunu. 44

b) Horské lezení – Hochswab

Obr. 14. Rakousko, Hochswab

Charakteristika oblasti Pohoří Hochswab s nejvyšší stejnojmennou horou Hochswab ( 2277 m n.m.) se nachází ve východnější části Rakouska asi 15 km od města Kapfenberg (obr. 44). Jedná se o velikou oblast se spoustou sektorů a s cestami nejrůznějších délek a obtížností. Hachswab není moc frekventovaná oblast, takže se může stát, že za víkend ve stěnách nikoho nepotkáte. Na jižní stěnu nejvyšší hory vedou krásné, mnohdy dobře odjištěné cesty v pevném vápenci. Jako příklad lze uvést cesta Lufthammer (6/6+ UIAA), která je 300 metrů dlouhá a rozumně odjištěná. Cesta pod nástup trvá okolo dvou a půl hodin od výchozího místa Bodenbauer. Není problém vynést si věci a spát potom v blízkosti stěn.

Průvodce Hochswab je podrobně zpracován v horolezeckém průvodci Sportklettern Österreich Ost od Thomase Behma (obr. 29).

45

Wilder Kaiser

Obr. 14. Rakousko, Wilder Kaiser

Charakteristika oblasti Další horská lezecká oblast se nachází nedaleko Kufsteinu u rakousko-německých hranic. Jedná se o vápencové alpské pohoří, které spolu s Zahmer Kaiser tvoří Kaisergebirge. Wilder Kaiser je tvořen jedním hlavním hřebenem, který je rozdělen průrvou Steinerne rinne. Lezecky je zajímavá právě tato část Kaisergebirge. Je zde mnoho klasických i sportovnějších cest. Lezecky je oblíbená stěna Fleischbank a také Totenkirchl.

Průvodce Wilder Kaiser je zpracován Jiřím Novákem v horolezeckém průvodci Severní vápencové Alpy 2 díl, ale je nutno dodat, že tyto průvodce je potřeba brát se značnou rezervou. Obrázky a nákresy jsou docela dobré, ale někdy nesedí počty hodin, které na cestu člověk potřebuje. Je tedy dobré zjistit si potřebný čas z jiných zdrojů.

46

5.2.3. Švýcarsko

a) Sportovní lezení – Lehn (Interlaken)

Charakteristika oblasti Oblast Lehn se nachází spolu s oblastmi Neuhaus a Bockstore v těsné blízkosti města Interlaken, které je situováno mezi dvě jezera v centrální části Švýcarska (obr. 46). Přímo z oblasti jde vidět známá horská trojice Eiger, Mnich a Jungfrau. Lezení je zde všeho druhu od 5c do 8b (francouzské klasifikace). Skála je z vápence, ale v některých cestách materiál připomíná spíše pískovec. Cesty jsou dobře odjištěny. Ke skalám se jde pouhých 10 minut od parkoviště, kde je však zakázáno spát a jelikož je zde vysoká frekvence turistů, lidí na koních, běžců i cyklistů, opravdu se nevyplatí tady spát.

Obr. 15. Švýcarsko, Gehrenen

47

a) Horské lezení

Švýcarské Alpy Na celkově velmi hornatém povrchu Švýcarska se Alpy podílejí ze 60 % plochy. Zbytek připadá Švýcarské plošině (Schweizer Mittelland) a pohoří Jura při severní hranici s Francií. Alpy jsou plochou 220 000 km2 a délkou 1200 km nejrozsáhlejším pohořím Evropy. Vzhledem k malé rozloze Švýcarska (41 293 km2) patří zemi jen 13 % z celkové rozlohy Alp. Nutno však podotknout, že třináct procent toho nejpěknějšího a nejatraktivnějšího z krás, které největší pohoří Evropy nabízí (Petr, 2002). Oficiální dělení Alp rozlišuje dva hlavní horopisné celky – Východní a Západní Alpy. Vytýčená hranice mezi oběma celky vede od Bodamského jezera údolím Rýna k průsmyku Spleen a pokračuje k jezeru Lago di Como v Itálii. Na území Švýcarska tak najdeme především pohoří spadající pod Západní Alpy (celkem 40 % rozlohy Alp). Pouze malá část na východě a jihu území patří Východním Alpám (Petr, 2002). Názvy jednotlivých horských pásem Alp na území země souvisí většinou s názvy kantonů, na jejichž území se nalézají. Od východu začíná Rätikon, který je tvořen většinou vápencovými, mnohdy vysoko vyzdviženými krami. Dále k východu se táhne podél hranice s Rakouskem působivá hradba Silvretty s jednou z nejhezčích evropských hor Piz Linardem (3411m). Jižní část Innu zcela náleží Rhaetským Alpám s nejvyšším masívem Východních Alp – 4049 m vysokou Berninou a kouzelnými žulovými monolity masívu Bergell (Petr, 2002). Největší plochu na území Švýcarska zaujímají Západní Alpy. Táhnou se v délce více jak 250 km od Bodamského jezera na západ k jezeru Ženevskému. Jsou to od východu Appenzelské Alpy a dále Glarnské Alpy (Petr, 2002). Centrální Švýcarsko prezentuje další vysoká horská skupina Alp – Schwyzerské Alpy, dále Anenské Alpy pojmenované podle kantonu Uri. Nejvíce zaledněné horské skupiny Evropy jsou Bernské Alpy, kde najdeme známý horský trojlístek Mönch, Jungfrau a Eiger. Také zde najdeme nejdelší alpský ledovec Aletschgletscher, který je skoro 25 km dlouhý (Petr, 2002). Na jih od údolí řeky Rhôny leží jeden z nejvelkolepějších horských celků Alp – Walliské Alpy s nejvyššími vrcholy Švýcarska. Mimo rozložitého masívu Monte Rosa s nejvyšším vrcholem Švýcarska Dufourspitze (4634 m) zde v dokonalé harmonii stojí vedle sebe takové pojmy, jakými jsou Matterhorn, Weisshorn, Dent Blanche a mnoho dalších velikánů. Na Walliské Alpy navazuje, byť v malé míře, nejvyšší patro evropských hor 48

masívem Mont Blancu. Na severním okraji Alp leží málo známá oblast Freiburských Alp a poslední alpskou oblastí jsou Alpy Ementálské (Petr, 2002).

Ochrana přírody ve Švýcarsku Ve Švýcarsku velmi dobře funguje státní ochrana přírody. Na území státu najdeme sice jen jediné území se statutem národního parku, zato více jak 500 poměrně plošně málo rozlehlých oblastí chráněných jako přírodní rezervace (celkem 2 % z celkové rozlohy státu). Na této skutečnosti se podepsala především velká hustota osídlení – cca 153 obyvatel na km2. V období hlavních turistických sezón, tedy v zimě a v létě, dosahují hodnoty až 2000 lidí na km2 (Petr, 2002). Dalším důležitým faktorem malé plošnosti chráněných území je dopravní infrastruktura a s ní nesoucí dopady na přírodní prostředí (hluk, znečištění, odpady apod.). Takřka do každého údolí vedou silnice, vzrůstá stavba hotelů, horských drah, lanovek a vleků. Díky tomu bylo již vymýceno 11 % lesů. Přesto najdeme na území Švýcarska několik nádherných oblastí, které si díky masivní ochraně zachovaly částečně původní ráz (Petr, 2002).

49

Wendenstöcke

Obr. 16. Švýcarsko, Wendenstöcke

Charakteristika oblasti Tato impozantní horská oblast se nachází ve středu Švýcarska, jižně od města Luzern (obr. 47). Autem se vyjede na parkoviště, od kterého je to ještě minimálně dvě hodiny svižné chůze skoro kolmými travami pod stěny. Wenden je těmito nástupy vyhlášený, obzvlášť když zaprší a trávy jsou mokré. Dále je zde problém, tak jako u jiných horských oblastí s počasím. I za krásného dne se může stát, že se lezecké cesty promění během chvilky v koryto, kterým za deště padají kromě kapek i kameny, které voda bere s sebou z horní části stěn. Lezení zde je přes všechno výše napsané ovšem neobyčejně krásné a určitě stojí za návštěvu. Krajina zde vytváří nádhernou scenérii a tím, že už nástup je dosti strmý, je lezecká expozice opravdu úžasná. Cesty jsou ve Wendenu spíše těžší. Stupeň obtížnosti se pohybuje okolo 7a francouzské stupnice. Nejlehčí cestou oblasti je Exculibur za 6b francouzské klasifikace, která je odjištěná nýty a na štandech borháky. Cesty jsou dlouhé od 250 do 500 metrů a sestup je většinou slaněním.

50

Průvodce Horolezecký průvodce na Wendenstöcke je opět výborně zpracován v průvodci Filidor, Schweiz extrem Band1.

Eldorado

Obr. 17. Švýcarsko, Eldorado

Charakteristika oblasti Bernské Alpy patří spolu s Walliskými Alpami k největším a nejvýznamnějším a alpským celkům. Východní ohraničení tvoří údolí Aary po sedlo Grimselpass, v jehož blízkosti se nachází horolezecká oblast Eldorado. Tato oblast patří k vnějším krystalickým Alpám, hlavními horninami jsou zde žuly (Petr, 2002). Horolezecké terény jsou zde vyhledávány pro zajímavý a neobvyklý charakter cest. Hory vypadají, jako z obrovského množství karamelu, ve kterém jsou kromě holých ploten žlábky, spáry a sokolíci. Délky cest jsou kolem sedmi set metrů, sestupové trasy jsou většinou vyznačeny mužíky. V této oblasti je nádherná krajina. Zajímavé je spojení čisté přírody s uměle vytvořenými vodními nádržemi, které zde slouží jako vodní elektrárny. Nevýhodou tohoto je, 51

že se zde kumulují mraky, které pak hory nepustí pryč, a proto zde často prší.

Průvodce Průvodce na Eldorado je opět od nakladatelství Filidor- Jürg von Känel; Schweiz plaisir West.

Bergell

Charakteristika oblasti Žulový Bergell je jedinečný labyrint úžasně formovaných štítů, věží a stěn. Kus krajiny, který nemá nikde jinde v Alpách obdoby. Slavný italský horolezec Walter Bonati ve své knize „Moje hory“ píše o tomto místě: „Jižně od Engadinu se rozprostírá nejkrásnější horský kraj jaký znám – Bergell. Toto švýcarské horské údolí očaruje srdce každého milovníka velehorské přírody“. A je tomu tak. Dolina Bondasca, nad kterou se tyčí monumenty Piz Badile, Piz Cengalo a hroty Sciora je neskutečnou pastvou pro oči. Turista se může pouze dívat z doliny, všechny štíty jsou dostupné horolezecky.

Češi jsou zde

opravdovým pojmem, mnoho těžkých cest je dílem našich předních lezců.

Průvodce Nichts als granit je 370 stran obsáhlý průvodce (obr. 30), ve kterém je zpracováno více údolí, například Val di Mello, Val Torione, Albigna a další. Průvodce napsal Mario Sertori, jsou v něm přehledně zapsány a zakresleny všechny cesty a je doplněn o spoustu fotografií.

52

5.2.4. Španělsko

a) Sever Španělska

Obr. 18. Španělsko, Rodellar

Foto: Martin Stránik

Charakteristika oblasti

Rodellar Jedna z nejoblíbenějších a nejvšestrannějších lezeckých oblastí - Rodellar se nachází ve Španělské provincii Aragón, v národním parku kaňonu Sierra de Guara (obr. 48). Oblast se nachází v jednom z kaňonu. Vzhledem k tomu, že jednotlivé sektory se nachází po obou stranách kaňonu a jsou orientované na všechny světové strany, dá se prakticky celý den lézt ve stínu (1). Lezení v kaňonu je všeho druhu – položené, kolmé i převislé cesty s délkou do 45 metrů. Oblast nabízí více jak 400 cest všech obtížností. Lezení je převážně vytrvalostní, najdou se však i boulderové a silové cesty. Z chytů jsou zde jak lišty, tak madla (1). Skála je tvořena z vápence, který se barví do šeda a oranžova. Rodellar prožívá v posledních deseti letech lezecký boom, který se odrazil i na kvalitě cest. 53

V nejpopulárnějších sektorech a cestách obtížnosti okolo 7a podlehla kvalita skály intenzitě lezení. Přes to všechno si však člověk výborně zaleze. Všechny cesty jsou kvalitně odjištěny borháky a nýty. Nejideálnější podmínky na lezení jsou na jaře a na podzim. V létě se dá lézt pouze ve stínu, kvůli vysokým teplotám. V zimě hrozí chladno, ale v záloze je nedaleká oblast Alquézar. Kromě nadšených lezců pobývá v Rodellaru i množství kaňonistů a turistů (1). Z České republiky je Rodellar vzdálený skoro 2000 km. Přímo ve vesničce se nachází kemp, ve kterém přebývá většina lezců. Kaňon, ve kterém se lezecké sektory nachází, je chráněným územím, takže spát na volno ve skalách, je zakázáno (1).

b) Jih Španělska

Obr. 19. Španělsko, El Chorro

Charakteristika oblasti Lezecká oblast El Chorro leží asi 60 kilometrů severně od jihošpanělského města Malaga (obr. 49). Lezení je zde většinou vytrvalostního charakteru. Cesty jsou často delší než 40 metrů a převislé. Materiál, ze kterého jsou skály je opět vápenec. Nejvyhledávanějšími sektory jsou Makinodromo, Desplomilandia, Frontales, Escalera Arabe a další.

54

Ve vesničce je kemp, kde se dá relativně levně bydlet, ale většinou spávají lezci všude v okolí a v kempu skoro nikdo není. Je zde také obchod s potravinami a základní hygienou a lezecký obchůdek, kde se dají sehnat bomby do vařičů, lezecký materiál i průvodce. V El Chorru se dá díky jeho poloze lézt i v zimě, nejlepší lezecké období je zde od listopadu do dubna. V těchto měsících je zde mnoho Čechů a Slováků, kteří zde tráví i několik měsíců a užívají příznivého počasí na lezení.

Průvodce Verzí průvodců na El Chorro je několik. Nejnovější je z roku 2008. Tento moderní průvodce je velice přehledný, je vybaven barevnými fotografiemi a praktickými značkami o jednotlivých sektorech. Je v něm pře 2000 cest.

5.2.5. Itálie

a) Sportovní lezení – Arco

Obr. 20. Itálie, Arco

55

Charakteristika oblasti Oblast Arco leží asi 25 kilometrů od města Trento v severní Itálii. V blízkosti se nachází známé jezero Lago di Garda (obr. 50). Na poměrně malém území je přes 30 skalních oblastí vápencového charakteru. Cesty jsou buď jednodélkové kolem třiceti metrů nebo i vícedélkové, které mohou dosahovat až tisíce metrů. Skal je zde opravdu mnoho, takže v Arcu najdeme lezení všeho druhu, jak převislé cesty, tak plotny, jak lišty, tak madla. Všechny cesty jsou výborně odjištěny, některé sektory jsou pro svou oblíbenost a tedy časté návštěvy lezců olezené a dost kloužou. Přebývat se dá buď na volno na vytypovaných místech nebo v kempu v Arcu. Celá oblast je sportovní ráj. Sporty jako lezení, cyklistika, turistika, windsurf a basejump zde mají své místo a tradici. Přímo ve městečku Arco jsou různé obchůdky se sportovním oblečením a vybavením.

Průvodce Horolezečtí průvodci na oblast Arco jsou dva, a sice jeden na sportovní lezení z roku 2010 od Mario Manica (obr. 33) a druhý na delší cesty s názvem Hohe Wände im Sarcatal od Diego Filippi (obr. 33).

b) Horské lezení – Dolmity

Obr. 21. Marmolada

Foto: Peter Ondrejovič 56

Charakteristika oblasti Dolomitský reliéf je ve světě jedinečný. Tato kamenná zahrada se zrodila před 200 miliony let na dně moří. Název „Dolomity“ je odvozený ze jména francouzského vědce, geologa Dolomieu, který na konci 18. století studoval tuto vápencovou horninu složenou kromě obvyklého uhličitanu vápenatého i z hořčíku (Sombardier, 1999). Píše se, že Dolomity jsou nebezpečné hory, vzniklo tam akrobatické lezení a pochází odtud mnoho horolezeckých jmen – Dibona, Cassin, Comici, Meissner a další. Nadmořská výška se může zdát mírná (nejvyšší vrchol Marmolady se nachází ve 3343 metrech), ale strmost srázů, výška stěn (nejvyšší je severní strana Agoru měřící 1600 metrů) a klimatické podmínky dodávají Dolomitům vysokohorský charakter (Sombardier, 1999). Lezecky nejvyhledávanější hory v Dolomitech jsou: Marmolada (obr. 21), která je současně nejvyšší horou Itálie, dále Tre Cime di Lavaredo, které jsou tvořeny třemi vrcholy (Cima Grande, Ovest a Piccola) a Tofana, která je tvořena také třemi vrcholy nad 3000 metrů a nachází se u města Cortina d'Ampezzo (obr. 51).

Průvodce Horolezeckých průvodců na Dolomity je několik. Například od Ivo Rabansera Vie e vicende in Dolomiti (obr. 31) nebo Dolomiten Vertical (obr.31). Sama Marmolada má vlastní knihu na její jižní stěnu s názvem Marmolada South face (obr. 32).

57

ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce bylo vybrat lezecké oblasti v České republice a zbývající Evropě, tyto místa blíže charakterizovat a zakreslit do mapy. Lezecké terény byly popsány z hlediska umístění, charakteru materiálu, ze kterého jsou hory nebo skály vytvořeny a také z hlediska ochrany přírody, protože se často nacházejí na území se zvláštní ochranou. U jednotlivých oblastí byly na ukázku přiloženy fotografie, které až na pár výjimek, byly nafoceny autorkou práce a aktuální horolezečtí průvodci, kteří se zde používají. Dále rozdělit a popsat horolezectví jako sport z pohledu fyziologie a historie. Horolezectví je silově-vytrvalostní sport, který se dělí na řadu disciplín. Patří do něj lezení na umělých stěnách bez lana, zvané bouldering, stejně tak, jako horolezectví ve vysokých nadmořských výškách, nad hranicí osmi tisíc metrů nad mořem. V dnešní době můžeme pozorovat velký rozvoj tohoto sportu. Umělé cvičné stěny se staví na mnoha místech nejen v naší republice a jsou často přeplněné lidmi. Stejně tak potkáváme i ve skalách a na horách stále více nadšenců, kteří si chtějí lezení vyzkoušet, nebo mu již propadli docela. V naší republice máme štěstí, že je zde mnoho zajímavých oblastí, které stojí za návštěvu. Kdo by si přeci jen nevybral a má možnost vycestovat do ciziny, může navštívit kvalitní lezecké oblasti v nedalekém Rakousku, Slovensku, Itálii, anebo někde dál jako například ve Španělsku. Je ovšem nutné si uvědomit, že místa, kde se lezecké cesty nachází, jsou z převážné většiny chráněná a je potřeba dodržovat zde určitá pravidla. Každý by měl zvážit své chování a myslet na to, že lezců je opravdu hodně a kdyby se každý choval, jak by chtěl a nerespektoval zákony přírody, mohlo by se stát, že za nějakou dobu už nebudeme moci lézt a užívat volný čas v tak krásném prostředí, jaké kolem sebe máme. Tato práce může sloužit jako pomůcka při rozhodování, které oblasti, ať už pro sportovní nebo pro horské lezení navštívit. Je nutno dodat, že je to pouze nepatrný zlomek toho, co pro nás příroda připravila, a že v naší republice, zbývající Evropě a na celém světě je mnoho dalších nádherných oblastí s nejrůznějšími lezeckými terény, které jistě nabízejí zajímavé a překrásné lezecké zážitky.

58

SHRNUTÍ

V minulosti objevovali vědci nové oblasti, aby prohloubili své geografické znalosti, ne však kvůli samotnému horolezectví. Za začátek horolezeckého sportu lze považovat rok 1854, kdy sir Alfréd Wals z Anglie vylezl na Wetterhorn a odstartoval tak takzvanou Zlatou éru Alpinismu. Během světových válek rozvoj horolezectví trochu upadl, dnes však můžeme vidět velký boom tohoto sportu. Rozdělení horolezectví není lehké, tento sport má mnoho disciplín. Nejzákladnější rozdělení je na lezení horské, skalní a bouldering. Dále na zimní a letní lezení. Jedná se o silově-vytrvalostní sport, kde se klade velký důraz na sílu v pažích a rukou. Řadíme ho také k rizikovým sportům, poněvadž se pohybujeme ve výškách a pouze jedna drobná chyba nebo nepozornost může změnit náš život. Je tedy nutné, dávat při horolezectví neustále pozor. V horách je více objektivního nebezpečí, jako například zima, padající kameny a bouřky. Proto je zde nutné také dobré vybavení. Nejen na území naší republiky se nachází mnoho krásných lezeckých terénů, které jsou většinou na zvláště chráněných územích a je zde potřeba dodržovat určitá pravidla. Jako příklad můžeme uvést lezení na pískovci, kde je určitý limit, kdy se zde může lézt po dešti, protože je pískovec křehký a láme se. Dále je například provozování horolezectví na některých místech omezeno na určitá roční období, to bývá často kvůli hnízdění ptáků. Opodstatněná pravidla, jako tyto je nezbytné dodržovat, aby nám lezeckých oblastí kvůli naší sobeckosti neubývalo. Horolezectví je sport většinou provozovaný v přírodě, který je dobrý pro rozvoj psychických a fyzických schopností, pro psychiku a dobrou náladu, protože je člověk v přírodě se svými kamarády.

59

RESUMÉ

In the past, scientists discovered new places to deepen their geographical knowledge, but not because of climbing itself. As the beginning of climbing we can consider the year 1854, when Sir Alfred Wills from England climbed Wetterhorn and started „Gold era of Alpinism“. Progress was slown down during word wars, but after then many people started to climb again. Now we can see big boom of climbing, many people want to try this sport. Division of climbing is not easy, because this sport has many disciplines. The basic division is mountain climbing, rock climbing and bouldering. Then winterclimbing and sommerclimbing. Climbing is power endurance sport. Power in hands and arms is important. Climbing is high-risk sport. You are in height and one mistake can change your life. So it is nessesery to be carefull all time . In the mountains there is objective danger like cold, falling stones and storms, so it is necessary to have a good equipment. In the Czech republic and in all of the world there are many climbing places, witch are in some protected natural areas, so there are special rules to climb there. E.g.it is prohibited to climb on the sandstone, when it is wett, because sand is crips and fragile or in many areas is allowed to climb there only on special year seasons, e.g. because of birds. Climbing is good, because you are in the nature. Is good for development of your psychological and physical skill and it is good, because you are with your friends in pure nature and I think it is good for your psyche and good mood.

60

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

CREASEY, M., 1999. Horolezectví, ANNES PUBLISHING Limited, ISBN 80-7234-148-0, 256 str. ČERNÝ P., 2010. Horolezecký průvodce Labské údolí a Bělá, 2. vydání, 291 str.

DOLEŽAL F., TREFULKA F., 2006. Žďárské vrchy, průvodce po horolezeckých terénech, vydala TJ Vysočina, 172 str. HELLER, J., 1996. Fyziologie tělesné zátěže II., Speciální část – 3. díl, Karolinum Praha, ISBN 80-7184-225-7, 222 str.

KORVAS P., CSc. a kol., 2007. Aktivní formy cestovního ruchu, vydala MU, 1. vydání, ISBN 978-80-210-4361-9, 149 str.

LISÁK P., 2007. Teplice, horolezecký průvodce/1, nakladatelství JUKO, ISBN 978-8086213-39-2, 183 str.

LUKAVSKÝ S., 2000. Horolezecký průvodce Adršpašské skály I. díl, nakladatelství JUKO, ISBN 80-86213-09-9, 231 str.

LUKAVSKÝ S., 2000. Horolezecký průvodce Adršpašské skály II díl, nakladatelství JUKO, ISBN 80-86213-10-2, 287 str.

PETR I., 2002. Švýcarské Alpy, 1. vydání, vydavatelství Mirago, 216 str.

PETRÁŇ Z., KOŤÁTKO Z., 2007. Prachovské skály, horolezecký průvodce, vydal Lezecký kroužek Prachov, 335 str.

SKÝPALA V., ŠUMŠALA P., ŽERT T., 1997, Horolezecký průvodce Moravské pískovce, vydal Pavel Šumšala, 2. rozšířené vydání, 69 str.

SKÝPALA V., WOLF V., 2010. Moravské skály, horolezecký průvodce, vydal Vladimír 61

Skýpala Valašské Meziříčí, ISBN 978-80-254-8777-8, 519 str.

SOMBARDIER, P., 1999. Dolomity, nejkrásnější ferraty, Nakladatelství JUNIOR, s.r.o., 2004, ISBN 80-7267-157-X, 143 str.

(1) STRÁNIK, Martin, Climb, [Online], c2008, citováno dne 2011-04-22, dostupné z .

(2) LIENERTH, Radek, ClimbOn, [Online], c2007, citováno dne 2011-04-07, dostupné z

62

PŘÍLOHY

PŘÍLOHA 1 – Horolezečtí průvodci

Obr. 22. Moravské skály

Obr. 23. Žďárské vrchy

63

Obr. 24. České pískovce – Adršpach

Obr. 25. České pískovce – Teplice

64

Obr. 26. České pískovce – Prachovské skály

Obr. 27. České pískovce – Labské údolí

65

Obr. 28. Vltavská žula

Obr. 29. Rakousko – východní část

66

Obr. 30. Švýcarsko – Bergell

Obr. 31. Itálie – Dolomiti

67

Obr. 32. Itálie – Marmolada

Obr. 33. Itálie – Arco

68

PŘÍLOHA 2 – Umístění jednotlivých oblastí

Obr. 34. Moravský kras

Obr. 35. Pavlovské vrchy

69

Obr. 36. Žďárské vrchy

Obr. 37. Chřiby

70

Obr. 38. Adršpašské a Teplické skály

Obr. 39. Prachovské skály

71

Obr. 40. Labské pískovce

Obr. 41. Vltavská žula

72

Obr. 42. Súlov

Obr. 43. Vysoké Tatry

73

Obr. 44. Rakousko – Hochswab

Obr. 45. Rakousko – Semmering

74

Obr. 46. Švýcarsko – Lehn

Obr. 47. Švýcarsko – Wendenstöcke

75

Obr. 48. Rodellar

Obr. 49. El Chorro

76

Obr. 50. Itálie – Arco

Obr. 51. Itálie – Dolomity

77