Charakter logické analýzy přirozeného jazyka Jiří Raclavský V nedávném čísle tohoto časopisu vyšla stať Vladimíra Svobody „Logická analýza a přirozený jazyk“, 1 která polemizuje s názory na fundamentální otázky logické analýzy přirozeného jazyka, které prezentoval Pavel Materna,2 přičemž Materna v něčem navazoval na expozici relevantních problémů podanou Pavlem Cmorejem. 3 Ačkoli leccos v názorech Vladimíra Svobody sdílím, přece jen v některých formulacích shledávám, že celkové vyznění jeho úvah se zdá neslučitelné s pozicemi, které zastávají – mezi jinými – např. příznivci Tichého Transparentní intenzionální logiky (TIL). Obhajoba nejen třeba smysluplnosti logické analýzy jazyka, avšak i např. analytičnosti těchto analýz, je cílem této mé diskusní reakce. Domnívám se, že právě takováto osvětlování jsou něčím, k čemu Svoboda ve svém článku vybízel. Výrazy významuplné a významuprázdné Pavel Cmorej vyšel ve své stati z distinkce, která je obecně přijatelná pro mnohé logické koncepce, avšak i zastánci TIL (např. jak Materna, tak i já4) zjistili její přijatelnost v rámci TIL. Cmorej upozorňuje, že slovo „výraz“ se mezi logiky a filosofy jazyka obecně vyskytuje ve dvojím smyslu, přičemž jedním je pojetí výrazu jakožto něčeho, co je obdařeno v daném jazyce významem – výraz v tomto smyslu nazývá Cmorej jazykový výraz, druhým pak je pojetí výrazu jakožto znaku, jemuž v nějakém jazyce žádný význam neodpovídá – takovýto výraz nazývá Cmorej semivýraz. Cmorej dále pracovně vysvětluje jazykový výraz jako dvojici <semivýraz, význam>; já ovšem budu spíše než takovouto dvojici uvažovat zobrazení z výrazu-znaku do významu. Osobně též spíše než „jazykový výraz“ / „semivýraz“ preferuji dvojici „významuplný“ / „významuprázdný“ (výraz); pro toho, kdo by zjistil, že tyto predikáty nejsou – navzdory perfektní srozumitelnosti jejich významu – v jazyce spisovné češtiny, dodávám analogickou dvojici výraz „smysluplný“ / „nesmyslný“ (jak je patrné, druhý predikát má zbytečně nevhodné konotace). Obecně vzato může filosof či vědec při nazývání nějakých jím zjištěných skutečností používat dva postupy: a) explikuje nějaký běžný výraz, čili určí na přesně které věci se tento výraz vztahuje (to je případ termínu „jazykový výraz“), b) zavede (a definuje) neologismus (to je případ termínu „semivýraz“). Domnívám se proto, že kvůli tomuto není třeba namítat to (s. 628), že slovo „semivýraz“ se v jazyku aktuální spisovné češtiny nevyskytuje. On se v něm sice zatím nevyskytuje, nicméně skutečnost jeho zavedení ovšem coby neologismu je přece běžný postup uplatňovaný v mnoha vědních disciplínách, aniž by se tyto neologismy dostaly do slovníku spisovné češtiny (slovníku, který je – ať chceme či nechceme – takto neúplný). Jistě má Svoboda pravdu, že neologismus musí být zaveden řádně (s. 628), tedy správnou definicí; pokud se mu jeví Maternovo vymezení nedostatečné, stačí nahlédnout do Cmorejovy statě, kde je tak učiněno. Svoboda uvažuje, že odborný termín „semivýraz“ není výrazem „běžné“ češtiny1, ale speciální (Maternovy, logikovy) češtiny2 (s. 628). V důsledku těchto svých úvah se obává, že „se pohybujeme v nepřehledném reji různých jazyků (Čeština1, ..., Češtinan), z nichž žádný 1
Svoboda, Vladimír (2005): Logická analýza a přirozený jazyk, Filosofický časopis 53, 4, 625-633. (V textu budu na tuto stať odkazovat jen uvedením čísla stránky.) 2 Materna, Pavel (2005): Je logická analýza jazyka možná?, Filosofický časopis 53, 2, 267–276. 3 Cmorej, Pavel (2005): Semivýrazy a výrazy, In: P. Sousedík (ed.), Jazyk-logika-věda, Praha: Filosofia, 63 - 88. 4 Raclavský, Jiří (2005): Cmorej a Tichý o jazyce a jeho logické analýze, Slovo a slovesnost, (v tisku).
1
není češtinou tak, jak ji běžně chápeme“ (s. 629). Domnívám se, že zde jde o obavu zcela zbytečnou – existence odborných (profesních) sub-jazyků určitého jazyka je naprosto samozřejmou věcí, která se děje jazykům všech (v určitém směru) vyspělejších národů (pomněme např. filosofický subjazyk řečtiny starých Řeků). Jazyk modelovaný jakožto kód „Přátelé konstrukcí“, jak Svoboda nazývá příznivce TIL, pokud vím akceptují Tichého koncepci jazyka jakožto kódu.5 Jazyk coby kód je zobrazením z gödelizovaných výrazů-znaků (ty budu značit g(Vi) 6 ) do konstrukcí (ty budu značit Ki), které jsou v TIL chápány jako významy těchto výrazů (výrazy jsou syntaktickou složkou, významy-konstrukce sémantickou složkou). Naneštěstí se dá zjistit, že kódy přirozených jazyků jsou typicky parciálními zobrazeními neboli že pro některé (gödelizované) výrazy není přiřazen význam): Kódi :
g(V1) g(V2) : g(V10) : g(V13) : g(Vn)
→ → →
K1 K2 : K1 :
→ →
: Kn
výraz V13 je významuprostý v Kódui.7
Na základu pojetí jazyka jakožto kódu lehce vysvětlíme otázku, kterou Svoboda správně považuje za velmi důležitou, totiž „kolik významů je se zmíněnou větou [větou obsahující slovo semivýraz; uvažujme však pro obecnost jakýkoli výraz; J.R.] ... spjato – zda jeden, dva, pět, či třeba 864“ (s. 629). Zcela souhlasím se Svobodou, že „tato otázka musí mít ... jednoznačnou odpověď“ (s. 629), ačkoli Svoboda nevěří, že by „Materna vážně prosazoval nějaké určité číslo“ (s. 629). Odpověď je však opravdu jednoduchá. Kódy, které jsou uvažovány, jsou vždy zobrazeními (jev synonymie pak zapříčiňuje to, že takováto zobrazení jsou mnoho-jednoznačná). Kód je funkční zobrazení, je to funkce; jenže žádné jednomnohoznačné (či mnoho-mnohoznačné) „zobrazení“ vůbec není funkčním zobrazením. 8 Takže a) pokud je určitý výraz významuplný v určitém kódu, pak v něm má právě jeden význam, b) pokud je určitý výraz významuprázdný v určitém kódu, pak v něm nemá žádný význam. Obecně řečeno: výraz má v určitém kódu nanejvýš jeden význam. Svoboda se možná nemusí cítit být takovou odpovědí zcela uspokojen, uvažuje-li různé jazyky (Čeština1, Čeština2, ...). Ovšem i kdyby byly uvažovány jazyky evidentně málo související (např. angličtina a čeština), je jisté, že ono „mětí významu“ je vždy vázáno na to, v kterém z těchto jazyků to má být. Pokud bychom se ptali, kolik má nějaký výraz významů ať už v tom či jiném kódu, čili vlastně ve všech kódech, pak je odpovědí jednoduše „nekonečně mnoho“. Důvodem je to, že kódů coby zobrazení z (gödelizovaných) výrazů do 5
Tichý, Pavel (1986): Indiscernibility of Identicals, Studia Logica 45, 257-273 (všechny Tichého publikované statě jsou přetištěny v V. Svoboda, B. Jespersen, Ch. Collin (eds.) (2004): Pavel Tichý's Collected Papers in Logic and Philosophy. Dunedin: Otago UP, Praha: Filosofia); nebo též Tichý, Pavel (1988): The Foundations of Frege´s Logic. Berlin-New York: Walter de Gruyter. Popř. moji stať „Složení přirozeného jazyka z hlediska Transparentní intenzionální logiky“ (patrně vyjde r. 2006 ve sborníku z letošního symposia Česko-slovenské analytické filosofie). 6 V Cmorejově terminologii jde o zakódované semivýrazy. 7 Výrazy V1 a V10 jsou v Kódui synonymní – vyjadřují-kódují tutéž konstrukci. 8 Proto žádný kód v principu nemůže obsahovat ambivalentní výrazy (k problematice ambivalentních výrazů srov. níže).
2
významů je nekonečně mnoho (pochopitelně v mnoha z nich nemá daný výraz význam žádný; to však nic nemění na tom, že existuje nekonečně mnoho kódů, v nichž význam má). Analytičnost logických analýz vs. syntetičnost lingvistických analýz Cmorej, Materna i další příznivci TIL (počínaje jejím zakladatelem) chápou logickou analýzu jakožto analytickou disciplínu, disciplínu, jejíž tvrzení tvaru „Významem výrazu ‚V‘ je v jazyce (kódu) J konstrukce K.“ jsou ontologicky vzato analytická a epistemologicky vzato apriorní. Svoboda toto přesvědčení problematizuje, ovšem než budu rozebírat jeho argumenty, uvedu rozbor důvodů logických analytiků používajících TIL. Je všeobecně známo, že jazyk může být chápán synchronně (jakožto daný) nebo diachronně (coby v čase proměňovaný jazyk). Logický analytik, který chce zůstat v rámci logiky (disciplíny tradičně řazené mezi disciplíny neempirické), nesmí překročit hranici mezi neempirickým a empirickým, musí zůstat v oblasti neempirické. Toto je naplněno tehdy, když nezkoumá jazyk coby diachronní systém, ale jakožto jazyk, který je v určitém stavu „dán“ (např. právě k dispozici pro logickou analýzu). Temporální (i modální) podmíněnost při tomto pojetí jazyka jakožto synchronního systému není brána v potaz. Věta tvaru („SJ“ je synchronně daný jazyk, kód): Významem výrazu ‚V‘ v jazyce SJ je konstrukce K.
je apriorní, analytická věta logického analytika, hovoří totiž o neempirické relaci mezi gödelizovaným výrazem, kódem a konstrukcí-významem. Svoboda vlastně souhlasí s apriorností takovýchto logických analýz, 9 přesto však pochybuje nad celkovou koncepcí jazyka pojímaného jako kódu: „Nevěřím ale, že by nás úspěchy dosažené v rámci takovýchto bádání měly vést k přijetí představy, že přirozený jazyk reálně funguje jako systém kódování abstraktních logických předmětů“ (s. 633). Proti takovýmto pochybám je třeba poukázat na skutečnost, že ve vědách se nezřídka pracuje s nějakým modelem; jazyk chápaný jakožto kód (legitimně) je takovýmto modelem. Navíc idea, že jakýkoli jazyk lze chápat jakožto kódový systém, pomocí jehož kódových znaků je předávána informace-zpráva-význam, je pro svou přirozenost poměrně rozšířená v kybernetice, lingvistice, ba i ve filosofii jazyka. Pozastavme se též nad Svobodovým „jak přirozený jazyk reálně funguje“. Jen málokterý logický analytik by pochyboval o tom, že jeho práce ve skutečnosti nevysvětluje plně reálné fungování přirozeného jazyka,10 nebo to, že vůbec není v jeho kompetenci reálné používání jazykových výrazů různou měrou kompetentními uživateli tohoto jazyka. Nedílným doplňkem (v idealizovaném modelu dělby práce) k logickému analytikovi (zabývajícím se sémantikou, významy) je lingvista zabývající se aktuálním stavem jazyka. Takto se lingvistika konkrétního přirozeného jazyka zabývá aktuálním stavem „jazykové konvence“, tedy tím, k jakým přesně výrazům se mluvčí určité komunity vztahují, aby vyjádřili určitou konstrukci. 11 Uvědomme si, že v diachronním pojímání jazyka se jazyk
9
„souhlasím s tím, že analýzy struktur v rámci tohoto konstruktu [tj. jazyk je kód; J.R.] lze provádět a priori a že takové analýzy představují jádro logické analýzy přirozeného jazyka“ (s. 633). 10 Pominu-li nadměrně optimistický výklad výroku Richarda Montagueho: „Podle mého názoru není žádný důležitý teoretický rozdíl mezi jazyky přirozenými a umělými jazyky logiků“ (Montague, Richard (1974): Formal Philosophy. New Haven-London: Yale UP; cit. s. 222, stať „Universal Grammar“ z r. 1970) či: „Odmítám spor o to, že existuje důležitý teoretický rozdíl mezi formálními a přirozenými jazyky“ (tamtéž; cit. s. 188, stať „English as a Formal Language“ z r. 1970). 11 Zabývají se takto jazykovou aktivitou, což je vlastně jazyková pragmatika (ovšem je-li pragmatika definována klasicky, tj. jakožto disciplína, jak uživatelé určitého znakového systému tyto znaky užívají). Dlužno
3
vyvíjí, mění. Jazyk coby diachronní systém v určitém čase užívá jistý kód, v němž jsou např. jisté výrazy významuprosté, v jiném čase však používá kód, v němž jsou tytéž výrazy významuplné. 12 Velmi často to probíhá tak, že jazyk je jakoby obohacován přibýváním počtu významuplných výrazů (např. slovo „robot“, které v češtině 19. století bylo nesmyslné, bylo Čapkem přeměněno na významuplné slovo češtiny 20. století). Přesněji: v různých časových intervalech byl aktuálním kódem češtiny jiný, byť jistě velmi příbuzný kód. 13 Jazyk coby diachronní systém je plně určen až tehdy, je-li zjištěno, přesně jaké kódy užívá v tom či kterém čase (a v tom či kterém možném světě). Je to lingvista, kdo zjišťuje, hledá, ten aktuální kód, který určitý jazyk (coby diachronní systém) užívá v určitý čas. Vzhledem k empirické (syntetické) povaze lingvistou zjištěných poznatků, je zjevné, že tyto poznatky jsou aposteriorní. Typické jsou přitom poznatky o jazykové aktivitě, které jsou následujícího tvaru („DJ“ je diachronně daný jazyk): Mluvčí M používá výraz ‚V‘ (aktuálního) jazyka DJ pro konstrukci K.
kde „používat“ je označením empirické relace-vztahu mezi mluvčím, gödelizovaným výrazem, aktuálním kódem a konstrukcí-významem. Tento výrok bezpochyby vypovídá o faktu vypozorovaném nějakým pozorovatelem, proto je aposteriorním syntetickým empirickým tvrzením. Zrovna tak jsou aposteriorní a syntetická tvrzení tvaru: Významem výrazu ‚V‘ v jazyce DJ v 19. století je konstrukce K.
či: Významem výrazu ‚V‘ v aktuálním jazyce DJ je konstrukce K.
v nichž výraz „(být) významem“ sice opět označuje neempirickou relaci mezi gödelizovaným výrazem, kódem a konstrukcí-významem, avšak výraz „aktuální jazyk DJ“ (potažmo „jazyk DJ v 19. století“ 14), označuje „úřad“, jenž může v určitém čase (a možném světě) ten či který kód vyplnit, zastávat (výraz „aktuální jazyk“ je v supozici de re, slouží tedy k referenci ke kódu, který je aktuálně používán jazykem pojatým diachronně).15 Dělba práce mezi logickým analytikem a lingvistou Materna uvažoval právě takovouto ideální dělbu práce, kdy – jak píše Pavel Tichý – „Lingvistovou rolí je zkoumat, jak jsou logické konstrukce zakódovány v různých mateřštinách.“, 16 je totiž na lingvistovi, aby zjistil, jakým způsobem nějaký konkrétní jazyk kóduje určitou konstrukci „[logik] nechává na lingvistovi zkoumat zvláštnosti určitých jazyků.“, 17 „Syntax a sémantika konkrétních jazyků, přirozených či umělých, není předmětem logiky, ale lingvistiky.“.18
poznamenat, že i lingvisté nemají úplné pochopení pro některé aktivity málo kompetentních mluvčích, soustředí se přece jen na ono nejkompetentnější či nejmasovější jádro jazykové komunity. 12 Analogická situace je s gramatikou, kterou lze nahlížet jako soubor operací s výrazy určitého jazyka. 13 Dodávám, že obrat „vazba semivýrazu s významem je kontingentní“, je jen metaforou. Vazba (semi)výrazu s významem v určitém kódu je totiž naprosto pevná, apriorně daná. Poukaz na „kontingentnost“ má znamenat, že např. určitý (semi)výraz má např. v aktuálním kódu češtiny jiný význam než v kódu češtiny 19. století, či v aktuálním kódu angličtiny. 14 Ačkoli se zde zdá, že časová podmíněnost je fixována, přinejmenším modální podmíněnost určitě fixována není – znamenalo by to znát aktuální svět, všechna platná fakta (tedy i to, který kód je určitým jazykem právě užíván), což je nesplnitelné přání. 15 Zatímco výrok logika vyjadřuje konstrukci triviální (konstantně pravdivé, konstantně nepravdivé, či konstantně nedefinované) propozice, výrok lingvisty vyjadřuje konstrukci propozice netriviální (kontingentně pravdivé). 16 Tichý, Pavel (1994a): The Analysis of Natural Language, From the Logical Point of View 3, 2, 42-80; cit. s. 43. 17 Tichý, Pavel (1976): Introduction to Intensional Logic. (nepublikovaný manuskript), cit. z §23. 18 Tichý, Pavel (1986a): Constructions, Philosophy of Science 53, 514-534; cit. s. 517.
4
Myslím, že s tímto příliš nesouvisí Svobodův názor, že „Být lingvistou, na Maternovu nabídku dělby práce bych nepřistoupil. Jako lingvista bych se zajímal především o gramatické struktury“ (s. 631). Jednak lingvistovi žádný logický analytik žádným způsobem nezakazuje zabývat se gramatickými strukturami. Prozkoumání gramatiky, tedy vlastně obecných pravidel, je jistě efektivním způsobem, jak determinovat dvojice výraz-význam zkoumaného jazyka. Pro oblast logické analýzy důležitost vystižení (obecné, univerzální) gramatiky spíše než enumerace vlastně nekonečného seznamu dvojic výraz-význam, zdůrazňoval právě Pavel Tichý v rámci (žel jen započatého) projektu „Meaning-Driven Grammar“.19 Svoboda dále pozoruje: „nezdá se mi, že by v popisu jejich práce [totiž lingvistů; J.R.] bylo „konstatování, že výrazy daného jazyka se chovají v souladu s určitými logickými strukturami“.“ (s. 631).20 Ano, takto v mnohém vypadá minulý i přítomný stav v lingvistice. Právě tato skutečnost, že lingvisté se dvojicemi výraz-význam (program vyhlášený už Chomskym) ve skutečnosti nezabývají a že prakticky vzato se omezili jen na syntax,21 je to, co např. Tichému dosti vadilo.22 Jistěže se někteří současní lingvisté obhajují, že tomu již tak obecně není; to by šlo považovat za obrat v jejich práci (a tím i „popisu jejich práce“). Logik je pro účel zkoumání aktuálního stavu přirozených jazyků ve specifickém (řekl bych dokonce služebném) postavení, poskytuje totiž rámec analýz konkrétních jazyků: „logika obstarává rámec pro analyzování výrazů jakéhokoli libovolného jazyka. Logik se zajímá o to, co je společné všem jazykům“.23 Opravdu není cílem „popsat (objevit), jak se to skutečně má s významy v češtině, angličtině a dalších jazycích“ (s. 633), ale „jak se to s významy skutečně [řekl bych „obecně“; J.R.] má“ (s. 633) a to v tom smyslu, že logický analytik předvádí vztah mezi určitým výrazem a významem, ovšem tak, že vybraný výraz je zástupcem výrazů, které mají analogický charakter a který je ve vztahu k určitému jazyka (ba i k určitému pojmovému systému). Nepochybně využívá pro své analýzy logického systému, pro jehož výhodnost (v porovnání s jinými) též argumentuje. Je pravdou, že individuální logický analytik užívá „hodnotící postupy, které s ohledem na praktické cíle posuzují funkčnost jednotlivých analytických přístupů.“ (s. 633). V statích a knihách logických analytiků se typicky jedná o ukázky neadekvátnosti logické analýzy např. prostředky predikátové logiky a argumentaci např. ve prospěch adekvátnějších analýz učiněných prostředky např. hyperintenzionální logiky. Nevím přesně, v jakém smyslu si mám vyložit Svobodovu poznámku o tom, že „ten, kdo předkládá logickou analýzu, tedy musí stále brát ohled na [to] ... aby struktury, které v jazyku nachází (do nichž jazyk vtěsnává), nebyly příliš složité“ (s. 631). Jistěže každý konkrétní výzkum je vždy v něčem omezen – některé aspekty zkoumaných jevů jsou ignorovány (je užit principu ceteris paribus); např. při zkoumání výrazů pro pojmové postoje byly zanedbány analýzy slovesných časů, těmi se totiž zabýval výzkum jiný; atp. Pokud však má být míněno, že logická analýza má být provedena v nejjednodušším formálním jazyce, tak je dobře známo, že takovéto jazyky jsou málo expresívní na to, aby postihly bohatou povahu našich výrazů. To, že by měl být volen nejjednodušší a přitom dostatečně expresivní formální jazyk, je zdůvodňovanou zásadou.
19
Tichý, Pavel (1994b): Cracking the Natural Language Code, From the Logical Point of View 3, 2, 6-19. Mj. konstatování o shodě chování výrazů s „určitými logickými strukturami“ je explicitně prohlašováno např. kategoriálními gramatiky. 21 Což byl mj. v Chomskyho době progresivní trend. 22 Srov. např. Tichý, Pavel (1992): The Scandal of Linguistics, From the Logical Point of View 1, 3, 70-80, či (Tichý 1994a). 23 (Tichý 1976), cit. z §23. 20
5
Mohou však vyvstat i další otázky – na ty budu podávat následující vysvětlení. Zaměřme se nyní na to, kterým kódem se logický analytik vlastně zabývá. Svoboda bádání logickému analytikovi nepochybně nezabraňuje zabývat se kódem jazyka, který nikdy nikdo neužíval, jazykem jakýmkoli způsobem smyšleným atp. (svoboda je tu obdobná jako u matematiků budující nějakou matematickou teorii, která třeba nikdy nebude nějak prakticky využitelná). Svoboda (tentokrát opět Vladimír) nám připomíná, že v zájmu užitečnosti je třeba zohledňovat praktickou využitelnost logických analýz („logická analýza přirozeného jazyka je prakticky orientovaná disciplína.“, s. 633) – je třeba uvést, že tak logičtí analytikové zcela dobrovolně (a domnívám se, že i rádi) činí.24 Logický analytik volí analýzu toho kódu, který je vysoce příbuzný kódu, který diachronně chápaný jazyk aktuálně využívá. Svobodovo tvrzení „ten, kdo předkládá logickou analýzu, tedy musí stále brát ohled na [to] ... aby se příliš nevzdálil od běžného užívání jazyka (protože jinak by nedělal analýzu přirozeného jazyka)“ (s. 631), v němž „běžné užívání jazyka“ chápu jako „aktuálně využívaného kódu“, je plně slučitelné s koncepcí logické analýzy v rámci TIL. Nemohu ovšem přímo souhlasit se Svobodou, že „Úkolem logické analýzy přirozeného jazyka je zkoumání logických vztahů v rámci přirozeného jazyka, např. češtiny 21. století“ (s. 626). Konstatování, že cosi je významem daného výrazu jistého jazyka v určitém čase (či časovém intervalu, třeba v 19. století) je kontingentní výrok, k jeho ověření musí být uskutečněno empirické zkoumání a to není v kompetenci logika.25 Povšimněme si přece, že analytik vždy pracuje s určitým (apriorně daným) kódem, tedy jazykem chápaným synchronně, proto jsou jeho analýzy analytické a apriorní. Uvědomme si ještě, že konkrétní výzkum logického analytika je vždy omezen na určitý výsek jazyka, tedy na analýzu výrazů vyjadřujících např. pojmové postoje. Pracuje-li s oněmi výrazy, které jsou součástí aktuálního kódu češtiny, tak je kombinatorickou zákonitostí, že existuje mnoho kódů příbuzných aktuálnímu kódu češtiny, které obsahují ony výrazy, které kódují tytéž významy, jako v aktuálním kódu češtiny. Také si uvědomme, že logický analytik postihuje invarianty, nikoli všechny jejich instance, zkrátka hledá obecná pravidla a ta umožňují postihnout nekonečný počet dvojic výraz-význam. Je pravdou, že logický analytik nedostává k logické analýze zcela desambiguovaný jazyk. Při provádění analýz nezřídka usoudí na základě své jazykové schopnosti v daném jazyce, že např. význam určitého výraz není jednoznačně jeden význam, ale že v jistých slovních situacích vyjadřuje tento ambivalentní výraz i význam jiný. Tehdy zastoupí – z hlediska námi uvažovaného modelu – lingvistu a prohlásí, že daný ambivalentní výraz skrývá z logického hlediska dva různé výrazy, které kódují dva odlišné významy. Jedině v tomto smyslu souhlasím se Svobodou, že „K tomu [tj. k logické analýze; J.R.] musí [logický analytik; J.R.] využívat apriorní i empirická zkoumání přirozeného jazyka“ (s. 633).26 (Pro ilustraci ještě příklad: při analýzách pojmových postojů jsme v TIL analyzovali větu „Xenie obdivuje prezidenta USA“; zjistili jsme, že jde o dva druhy obdivování: jedno je vztahem k osobě, která je aktuálním prezidentem USA, druhé je vztahem k „úřadu“ (logiky modelovanému coby intenze) amerického prezidentství (bez ohledu na to, zda jím někdo aktuálně je – onen „úřad“ lze obdivovat např. pro moc, kterou skýtá atp.))
24
Opravdu není tendence produkovat výsledky, které „nemají valné použití“, jak se snad obává Svoboda (s. 632). 25 Přirovnání filosofického logika ke sládkovi (s. 632) se proto jeví nepřípadné. 26 Proto nezřídka platí, že „práce toho, kdo se zabývá logickou analýzou přirozeného jazyka, má v sobě prvek empirické činnosti“ (s. 632).
6
Uváděl jsem výše, že logický analytik pracuje na „rámci“ přirozených jazyků. Ačkoli demonstruje své analýzy pro příklad určitého kódu jednoho aktuálního jazyka (např. současné češtiny, jíž mluví), jeho poznatky jsou přenositelné pro analýzu aktuálního kódu jiného jazyka. (Pro příklad (opět z pojmových postojů): české „nalézt“, které jsme desambiguovali v TIL v základě na dva nejtypičtější případy (celkem jsou však čtyři) pojmových postojů, totiž „nalézání po předchozím hledání“ a „nalézání bez předchozího hledání“, jimž např. v maďarštině odpovídají dva odlišné výrazy, „megtalálni“, „találni“. Takže lingvista, který si pročetl třeba anglicky psanou studii o významech výrazů pro nalézání, může při zkoumání maďarštiny odhalit, že maďarština ony dvě konstrukce-významy kóduje právě uváděnými odlišnými výrazy.) Existuje další jev, před kterým Svoboda varuje – „Rozhodně to není mluvčí, kdo určuje, jaký význam je tomu kterému semivýrazu v Češtině přiřazen. Mluvčí je pouze jeho uživatelem, a i když významy jazykových výrazů zná a priori, nemá privilegium určovat, jaký význam je s českou větou, kterou vyslovil, skutečně spjat. Měli bychom tedy postulovat ‚úřad‘ nějakého ideálního mluvčího, který ví, jak to s významy českých jazykových výrazů doopravdy je?“ (s. 629). Obezřetnost je jistě namístě a my jsme si již uváděli, že logický analytik určitě není tím, kdo je povolán svou profesní kompetencí říci, jaký je význam kdekterého výrazu v aktuální češtině. Logický analytik, který prozkoumává část kódu aktuální češtiny, je kompetentní pouze pro tento výsek a to ještě v té míře, v jaké je kompetentním mluvčím, což vlastně (opět v idealizaci) musí být posouzeno lingvisty. Užitečnost logických analýz přirozeného jazyka K tomu, co jsem rozebíral již v sekci o dělbě práce mezi logickým analytikem a lingvistou, mohu jen přidat, že hovoří-li Svoboda o údajné nejistotě v určení významu, nelze než připomenout, že otázka zde opravdu nestojí tak, že „si nikdy nemůžeme být jisti, zda objektivně, ve skutečnosti není v Češtině s daným (semi)výrazem spjat s jiným významem, který si s ním ... spojujeme“ (s. 630). Jednak tu jsou přece k ruce logické analýzy a explikace prováděné logickým analytikem, jednak jsou tu ku pomoci lingvisté. Další význam logické analýzy stojí v kooperaci logické analýzy, tj. vlastně primárního výzkumu, s lingvisty a informatiky na takových projektech, které se soustřeďují na automatizaci převodu jazyků („automatický překlad“) či aplikace, jakými jsou např. dotazovací jazyky u databázových systémů. Zvláštní je Svobodovo upozornění, že „logická analýza přirozeného jazyka má daleko prostší ambice než objevovat, jaké jsou objektivní vztahy v rámci nějakých fixovaných systémů typu Češtinan“ (s. 630). Moderní logika si totiž za skromnější úkol vybrala zkoumat inference v notně idealizovaném jazyce, přičemž si odřekla zkoumání všech variant užití výrazů běžných jazyků, úkol jistě – dík množství individuální jevů – náročnější. Logická analýza následuje tendenci moderní logiky a omezuje se na objektivní vztahy v rámci nějakého fixovaného-daného systému; takto tedy pracuje s modelem přirozených jazyků (které mj. samy mohou být z hlediska lingvisty chápány jako model toho, co s výrazy určitého přirozeného jazyka jeho různě kompetentní mluvčí ve skutečnosti provozují). Je samozřejmé, že idealizace, model, je určitý konstrukt; je však zbytečné označovat modely, které splňují jisté nároky na ně kladené, za „nepřirozené konstrukty“ (s. 633). Podstatné je vždy jen to, zda je model intuitivně přijatelný a nakolik nám usnadní vysvětlit jevy, které chceme objasnit. Pochopitelně platí, že až se nám podaří vyjasnit ty „jednodušší“ otázky, můžeme bezpečně přejít k vysvětlování otázek „složitějších“. Jistě je tu též filosofie
7
logiky, filosofie jazyka, filosofie logické analýzy (filosofie logické sémantiky), které pomáhají směrovat výzkum na vhodné otázky, mohou také upozorňovat např. na určitou nezobecnitelnost jednoduchých řešení pro řešení složitých jevů; atd. Svoboda připomíná nepochybný étos práce logických analytiků: „Úkol logika ... je především pomáhat k tomu, aby náš jazyk mohl sloužit jako nástroj přesné, jednoznačné a efektivní komunikace“ (s. 633). Připomeňme, že již otcové analytické filosofie využívali logicko-analytických prostředků k tomu, aby zpřesňovali komunikaci, ba dokonce k tomu, aby myšlení zbavili omylů způsobených jazykovými zmateními. Logická analýza takto působí pozitivně jak v běžném jazyce (díky působení ve společnosti ať už prostřednictvím vědy či prostřednictvím vysokoškolské výuky), tak i ve filosofii, kde se stala nástrojem – jakožto subdisciplína logiky, kterou již Aristoteles chápal coby organon – řešení nemála epistemologických, ontologických problémů (ba i problémů v etice). Opravdu se vyplatí nepodcenit účinnost logické analýzy jazyka v „odhalování složitějších logických vztahů mezi jazykovými výrazy“ ((Materna 2005), s. 274), vždyť rozumění některým výrazům složeným z výrazů nám důvěrně známých bývá někdy ne zrovna přímočaře jednoduché.
************************************************** Raclavský, Jiří (2005): Charakter logické analýzy přirozeného jazyka, Filosofický časopis 53, 6, 927-937. preprint URL: http://www.phil.muni.cz/~raclavsk/texty/charakter_logicke_analyzy.pdf
8
