Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk až

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected])

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.2003 až 17.06.2003 Účastníci cesty: Jiří Pacholík (Koule)

Michal Lollok (Michalus)

Použité expediční vozidlo:

Seat Terra 1.4 D

Zpracoval :

Michalus

Lukáš Vaněček (Relax)

Nevím kdy přesně, ale myslím že to bylo někdy kolem dubna letošního roku, kdy jsem vyprávěl kolegům o tom jaké je to v Dukelském průsmyku, padlo rozhodnutí, udělat krom standartní podzimní expedice do tohoto prostoru i letní expedici. Datum jsme stanovili zhruba na druhý červencový týden. Krom mé persóny měli dále jet Lukáš, Jirka, Terezka. Terezka však pro značné pracovní vypětí a nějaký firemní důležitý kurz nemohla s námi jet. Tuto akci jsme pojali spíše jako dovolenou. Expedice začínala oficiálně dne 11.06.2003. Dopoledne proběhla klasická výměna oleje včetně olejového a vzduchového filtru na našem vozidle. Rychlé operativní zabalení a návštěva místní pobočky pojišťovny, kde jsem požádal o duplikát zelené karty. Následovalo vyzvednutí digitálního fotoaparátu a poslední rozloučení s blízkými. A tak se mi po několika závažných komplikacích podařilo přeci jen kolem oběda vyjet z domova směr východ. Asi během dvou hodin jsem se přemístil po trase Děčín – Česká Lípa – Mnichovo Hradiště – Jičín – Hořice do Hradce Králového, kde jsem již byl očekáván Jirkou a Lukášem. Osádka vozidla se tedy stala kompletní – sice menší než měla původně vyrazit, ale o to více ortodoxnější. Po rychlém nákupu občerstvení se naše expediční vozidlo Seat Terra 1.4 D rozjelo na východ. Cesta po trase Hradec Králové – Olomouc – Valašské Meziříčí až do Rožnova pod Radhoštěm probíhala docela příjemně a zde jsme učinili první zastávku z důvodu načerpání PHM a někde za Dolní Bečvou jsem byl donucen zastavit u motorestu na večeři. Jirka zde totiž asi před rokem byl na jídle a tak jsme zastavit museli. I přes mé protesty a povídání, že si dáme něco na Slovensku, jsme se nakonec usadili za stolem a asi tak 15 minut čekali na to, než si nás všimne obsluha. Jedinou útěchou byla večeřící slovenská delegace hráček košíkové a tak jsme se zdárně navečeřeli. Po fyzickém překročení hranice v oblasti Makov jsme zastavili na známé křižovatce, kde jsme si prohlédli památník věnovaný působení zdejších partyzánských skupin. Památník tvoří dvě části. Památník samotný po levé části silnice a druhá část s pamětní deskou po pravé straně silnice. Po sjezdu serpentin následovalo bezproblémové hraniční odbavení a cesta podél Váhu na Žilinu.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Cestou na Martin jsme opět museli obdivovat krajinu kolem Strečna a nad cestou stojící stejnojmenný hrad. Dále Ružomberok, za kterým nás zaujal noční pohled na vodní nádrž Liptovská Mara. Stíhací jízda na Liptovský Mikuláš – Poprad. Z cesty jsme odbočili na automobilovou prohlídku historické Levoče, která nás překvapila svou krásou. Vzhledem k pokročilé hodině jsme cestu přerušili na parkovišti pod Spišským hradem (tzv.Čortův hrad). Klid tohoto romantického místa narušoval jen pro Jirku podezřelý svit z oken hradu. Nemohl si připustit, že kastelán bude v této pokročilé hodině večerní vzhůru. Tato domněnka narušila Koulův klid tak dokonale, že po pronesení několika historek o Hagenovi , Blair Witch atp. spal asi jen jednu hodinu a zbytek strávil hlídáním naší pozice s nožem a lopatkou nebezpečně blízko spacáku. 12.06.03 ČT Ranní probuzení nastalo v naprosté mlze a ačkoliv jsem ležel uprostřed, tak jen na jediném - mém - spacáku byly de facto louže vody, což se mi ještě nestalo. Pokusy o další spánek jsem vzdal a po půl sedmé vylezl ze spacáku do mlhy, jež by se dala krájet. Nic takového jsme nezažili – jako bychom byli ve mraku. Mrtvolný klid parkoviště narušil až příjezd českého motocyklisty, jenž nás zastihl právě u snídaně. Vyrazili jsme do podhradí na čerpací stanici - kde jsme nakoupili nějaké dobrůtky a sháněli se po mapě. Tím jsme strávili dobu do otevření hradu a navrátili se zpět na parkoviště. Vyrazili jsme tedy pěšky na hrad, nechajíc auto na již zmíněném parkovišti. Na druhém nádvoří jsme zjistili, že je hrad hlídán neustále 24 hodin civilní bezpečnostní službou. V době našeho působení to byl jeden borec. Informoval, že ještě musíme chvilku počkat, než na hrad dorazí pokladní. A tak jsme se procházeli mezi krámečky se suvenýry, jež se zdály v celku levné, sošky, pohledy, fajfky, píšťalky, kopie dobových mincí i krojů z podhradí. Příchodu slečny pokladní jsme se dočkali po necelé půlhodině a vstup činil 30 Sk. Národní kulturní památka Spišský hrad se nachází na vápencové skále ve výšce 634 m a o neuvěřitelných 200 metrů převyšuje okolní terén. Svojí rozlohou kolem 4 hektarů (přesně 41 426 m2) se považuje za jeden z největších hradních komplexů střední Evropy. Skála, na které se rozprostírá, byla osídlená už v mladší a pozdní době kamenné. Pravěké osídlení však vrcholí na přelomu našeho letopočtu, kdy se tu vytvořilo obrovské a mohutné opevněné hradiště. Když přijdete k hradu po cestě z parkoviště, nejprve si všimnete dnes osamoceně stojících zděných sloupů, jež byly dříve pospojované dřevěnými kládami a tvořili první obranou linii hradu. Za nimi byl hluboký příkop a vysoká zeď tvořící předbránu. Poté se dostaneme k gotické bráně z 15.století, před níž původně bylo propadliště. Brána byla uzavírána nejen padacím mostem, ale i z hora spouštěnou silnou mříží. Uprostřed středního nádvoří stál dům purkrabího, kolem zdí byly kasárna posádky a v zadní části sýpky. Dnes je tu strážnice, dřevěné stánky se suvenýry místních obchodníků. Při cestě ke stánkům je na levé straně brána vedoucí k dolnímu nádvoří. Před vybudováním nádvoří stál před touto bránou barbakan, t. j. věž, přes kterou bylo třeba přejít, aby se člověk dostal k bráně.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Velké nádvoří postavené asi v 15.st. sloužilo nejen k ochraně tábořícího vojska, ale mohlo poskytnout ochranu i velkému množství civilního obyvatelstva. V jeho spodní části jsou nápadné základy kruhového objektu. Byla to obytná věž postavená v první polovině 15. století, chráněná mohutným příkopem a dřevěnou palisádou. Částečně sloužila i jako skladiště zbraní. U vnitřních stran zdí nádvoří byly hospodářské objekty. Prohlídku expozic hradu jsme zvládli za necelou hodinu a půl. Nejvíce nás uchvátil výstup na hradní věž. Nevím, jestli má tři patra, i se střechou tuším, že čtyři, ale výstup mezi jednotlivými patry se děje po strmém schodišti v obvodu věže. Chodbička není širší než něčí ramena a na výšku také ne moc vysoká. Výstup byl odměněn nádherným výhledem nejen na hrad samotný, ale i Spišské podhradie, Levočské vrchy, priesmyk Branisko, samotnou horu Branisko. Doporučujeme všem. Nevím jestli jsem tak trošku divný, ale po každé když tudy projíždíme, tak se zde zastavíme. Asi to bude nejen krásou hradu a okolí, ale i tím, že já osobně jsme viděl kultovní film „Tajemství hradu v Karpatech“ min 15 krát. Po průzkumu hradu a sestoupení k expedičnímu vozidlu už na parkovišti stálo 5 autobusů a dětičky si vesele šlapaly do kopce proti nám. Na parkovišti jsem málem utrpěl psychickou újmu, když ku mé osobě přistoupila dívka snědší pleti a snažila se ze mě dostat parkovné za náš vůz…Odrovnal jsme jí tím, že tu stojíme od sedmé ráno a dokonce jsme zde spali…pak již viděla jen oblak prachu za naším vozidlem. To bylo naše první setkání s „Čortovým hradem“ při této cestě. Výrazně jsme pokračovali v cestě a pozorovali dění na staveništi slovenské dálnice D1. Tedy abych to upřesnil-staví se zde dálniční tunel „Branisko“ jehož výstavbu pozorujeme již několik let. Při představě, že se nám ho snad jednou podaří projet, jsme se dostali na ďábelskou cestu plnou serpentin. Po jejich projetí jsem zastavil na křižovatce turistických cest pod vrcholem, je zde nějaká chata a silnice zde dosahuje nejvyššího bodu. Prohlédli jsme si a nafotili pomník čtyřem sovětským ženistům, jež zde položili životy při postupu spojeneckých vojsk. Pomník je situován u turistického rozcestníku. Kluky zaujal neznámý údaj na rozcestníku – a to cíl cesty a např. 1,5 h. Nějak to nepochopili a tak jsem jim vysvětlil, že se tu neuvádí klasické kilometry, ale jednotka normální chůze – tedy za jak dlouho tam dojdete. Docela je to překvapilo. (s tímto značením se stále nemohu vyrovnat-je to na…. nám zvyknutým na kilometry – o pár dní později jsme na to doplatili na turistické cestě v oblasti Dukelského průsmyku-údaj byl v minutách a my to klasicky přešli dál…).

Sjezd z kopce kolem oblíbeného motorestu až k ústí nového tunelu – uvidíme jestli ho budeme využívat, či budeme jezdit klasickou „starou“ romantickou cestou. Protože výjezd na Branisko má rozhodně něco do sebe. Lukáš kapituloval a celou cestu ležel, usínal v zadní části vozidla. Z této polohy ho málem nedostalo ani slavnostní zastavení u voj.muzea ve Svidníku kolem půl jedenácté dopoledne. Nejprve naše kroky směřovaly do venkovní expozice vojenské techniky – jež je mezi muzeem, paneláky a místním hřbitovem. Oficiálně se tato venkovní expozice nazývá „Park bojovej družby“ a tento park vojenské techniky byl vytvořený k 30.výročí bojů o Duklu. Je zde tank T-34, letadlo C – 47 Dakota které převáželo 2.čs.sam.paradesantní brigádu na povstalecké území, sovětský střední pásový tahač, polní kuchyně, kanónová houfnice atd.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Po prohlídce techniky jsme dorazili k Památníku Sovětské armády ve Svidníku s hřbitovem, kde je ve čtyřech společných hrobech pochováno 9000 vojáků padlých během osvobozování Československa. Památník byl odhalený v roce 1954. Pomník je vysoký 37 m a hvězda asi 3,5 m. Obelisk i sousoší jsou ze spišského travertinu. Před památníkem stojí 4 m vysoká bronzová socha – "Sovětský seržant vzdává poctu nad mohylou padlých". V pozadí památníku jsou symbolické hrobky příslušníků sovětské pěchoty, tankistů, dělostřelců a letců. Celý památník je zdoben různými reliéfy např.: Partizánská hlídka v SNP, útok sovětské armády, lid vítá osvoboditele, dědina vítá sovětské vojáky atd. Při cestě od památníku jsme si všimnuli postav u zadního východu z vojenského muzea ve Svidníku. Byl to mě známý Igor Slepcov a ještě jiní pracovníci muzea. Lukáš pokračoval dále do města a já s Jirkou jsme šli pozdravit pracovníky muzea. Při příjemném posezení jsme se dozvěděli různé novinky, co se zde událi. Například v expozici měla přibít první pamětní cedulka dělaná z nábojnice z hrobu gen.Vedrala Sázavského. Tedy ta první, co byla zhotovena při bojích. Také klasickou výstavu o pyrotechnicích a postupu pyrotechnických prací v poválečných letech na Dukelském průsmyku nahradila výstava o České družině, jež zde bude minimálně do konce letošního roku. Po výměně informací a probrání věcí i jiných jsme se šli podívat vyššího patra muzea. Přivítala nás nám známá paní průvodkyně, jež nás každý rok okouzluje svým rusínským přízvukem a já osobně šel hledat nové věci co jsem ještě neviděl. Co se týče nové výstavy o České družině, nevím jestli je to krok vpřed, skoro samé kopie již dříve vydaných článků, kopie výkladu pojmu „Česká družina“ z Ottova slovníku naučného. Z trojrozměrných exponátů saka uniforem ruských a francouzských legií – dohromady dva kusy. Jelikož mezi naše zájmy patří ruské legie, tak jsme možná měli tvrdší měřítka. Můj názor je takový, že výstava o pyrotechnicích byla hodnotnější, ale toť pouze můj pohled na věc... Objekt muzea včetně expozice byl zpřístupněn široké veřejnosti 5.10.1969 při 25. výročí Karpatsko – dukelské operace. Objekt slouží pro expoziční účely, depozitáře a administrativu muzea a jejich výzkumníků. Dle aktuálních informací je zde zaměstnáno kolem 9 pracovníků. Návštěva muzea dává návštěvníkovi přehled nejen o Karpatsko dukelské operaci, ale rovněž ho seznámí s boji v Karpatech během první světové války. Je zde představeno i partyzánské hnutí na východním Slovensku. Otvírací doba - PO zavřeno, ÚT - PÁ 8.00 - 16.00, SO - NE 10.00 - 14.00, během sezóny od července do srpna SO - NE 8.00 - 16.00 (roky je to stále stejné, nepředpokládám že se to změní) Po prohlídce došlo k rozdělení naší výpravy přičemž jedna část si vařila jídlo u auta a druhá šla s muzejníky do jednoho nejmenovaného podniku. Po té jsme šli vyměnit do banky Kč na místní tvrdou měnu a prošli se po městě. Jelikož došlo ke změně původního plánu, vydali jsme se směrem z města do průsmyku. První naší zastávkou bylo rozcestí cest do „Údolí smrti“ a obce Ladomirová - směr hlavní silnice na hraniční přechod (Svidník-Polsko). Jsou zde na kamenném podstavci umístěné do sebe vklíněné dva tanky. A to sovětský tank T-34 a německý tank Pz IV.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Symbolika je taková, že Téčko drtí pod svými pásy nacistický Panzer. Exponáty připomínají těžké boje jež se zde odehráli v tzv. „Údolí smrti“. Prostor těchto těžkých bojů je mezi obcemi : Kapišová, Kružlová, Svidnička, Nižná Pisaná. Pokračovali jsme dále do údolí a rohlédli si německé postavení na břehu Kapišovky v zatáčce před mostem a po překročení říčky Kapišovky se vydali vpravo směrem na Pisanou. Po pravé straně u silnice je lehký německý transportér a za ním T-34. Naproti Téčku po levé ruce je umístěna informační tabule o bojích během Karpatsko - dukelské operace na území Československa. Na svazích nad cestou - vlastně mezi silnicí do Nižné Pisané a silnicí do Kružlové je znázorněn útok sovětské tankové roty. Velice působivé. V různých knihách se traduje, že tanky jsou na původních pozicích, ale o tom by se dalo polemizovat. S tímto prohlášením bych souhlasil snad u některých tanků v obcích či přímo u cest. Téčka mají zvednuté kanóny hezky k nebi ve vítězném gestu a působí dojmem obrovské síly a jistoty. Snad bych jen dodal, že minulý rok jsme spolu s přáteli z Armfortu z Prahy procházeli zde umístěná Téčka kus po kuse a hodnotili různá provedení, odchylky, verze a to, co se sběratelům podařilo ukořistit. Z této akce existuje video záznam včetně odborné přednášky o tanku T-34. Před mostem ve směru do Nižné Pisané - těsně před T-34 je odbočka vlevo, cesta tak 50 metrů souběžně podél silnice a končí u starého mostu. Na této cestě jsme přistihli snědšího spoluobčana se svým vozem Favorit jak čepuje do PET lahví vodu ze zdejšího pramene. Počet lahví mi připadal jak pro celou dědinu. Ano - je to to co jsme žertovně vydávali na předchozích výpravách za štít s těžkým kulometem, či malé dělo :) Musím konstatovat, že jsme mnoho lidí na podzim nachytali. Z dálky to totiž tak vypadá - štít a trubka zhruba uprostřed. Tento pramen je zde považován za vcelku kvalitní a osobně jsme ochutnali - doporučuji tedy jako zdroj pitné vody pro pěší výpravy a nejen je. Opustili jsme údolí smrti a vydali směr zpět na hraniční přechod. Dalším zastavením byl německý vojenský hřbitov v Hunkovcích, jež je situovaný na levé straně v mírném svahu (opticky naproti čerpací stanici). Původně na tomto hřbitově bylo pohřbeno kolem 500 německých vojáků. Avšak 10.srpna 1995 zde byl vysvěcen zrekonstruovaný nový německý hřbitov a dle údajů by zde mělo být pohřbeno 2648 německých vojáků. Hřbitov je v perfektním ukázkovém stavu a je dobře udržován. Krom německých vojáků jsou na náhrobních křížích uvedeny i vojáci jiné národnosti. Z vojenského hřbitova jsme zamířili směrem na Vyšný Komárnik. Cestou po hlavní silnici jsme v prostoru Nižného Komárnika minuli po levé straně stojící IL – 10 „Šturmovik“ a dojeli až k národníku památníku Československé armády na Dukle. Tento památník byl odhalený 6.10.1949. Pylon památníku s obřadní síní, který uzavírá jižní stranu přírodního vojenského hřbitova, je vysoký 28 m. Památník symbolizuje úder do německé obrany na polsko-československém území i zároveň bránu našeho osvobození.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Nejprve jsme si prohlédli kolonádu vedoucí k Památníku Československé armády. Jsou zde umístěné bronzové tabule, na kterých je vygravírováno 1265 jmen padlých příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR. Nachází se tu urna s pozůstatky plukovníka M.Kudzeja. V kolumbáriu jsou znázorněné nejznámější místa bojů 1. čs. armádního sboru od Buzuluku až do Prahy. Portál kolumbária zdobí reliéfy a výjevy slavné bojové cesty našeho sboru.

Při příležitosti 20. výročí bojů o Dukelský průsmyk byl památník doplněný bronzovým sousoším „Žalujem“ …- žena – matka děkuje sovětskému vojákovi za osvobození, ale zároveň žaluje za Mnichov, Lidice, Ležáky, Ostrý Grúň, Kremničku, Kľak i Tokajík. Na vojenském hřbitově je pohřbeno 563 příslušníku 1. čs.armádního sboru. Je zde pochován i velitel 1. čs. brigády J. Vedral – Sázavský, kapitán František Vrána, poručík M.Bilej, J.Churavý, ale i jiní Dukelští hrdinové. Po dekadentní procházce a prohlídce hřbitova jsem se naložili do expedičního vozidla a vyjeli směr Svidník. Zde následovala občerstvovací zastávka v restauraci u čerpací stanice ve Svidníku. Zde jsme se také dočkali našich místních přátel a průvodců v jedné osobě. Po příjemném posezení v restauraci, jsme se s kolegyněmi ze Slovenského červeného kříže vydali směr rekreační oblast v okolí Veľké Domaši – což je docela slušná vodní nádrž mezi Stropkovem a Vranovem nad Topľou. Pozdní večer se u vody docela vydařil – bohužel musím Jirku a Lukáše prohlásit za suchozemské krysy, protože jen já jsem se odvážil do vody, kterou Koule nazval „Bahňákem“ – nu já a Erika jsme to viděli jinak a tak jsem se nechal vyhecovat k přeplavaní na druhý břeh. A tak bych chtěl poděkovat milé doktorce z chirurgické ambulance, jež mi po prohlídce a sundání sádry z pravé nohy (mimochodem úraz z akce Ořechov 1945 - 2003), doporučila jako jedinou prováděnou sportovní aktivitu plavání. A tak jsem se bez obav vydal ku druhému břehu, aby mi v polovině cesty začala kotníkem probleskávat bolest otupující skoro všechny mé smysly. Rázem jsem pochopil, jak musí být beznohému ve vodě a na mysl se vynořilo - tonoucí se stébla chytá. Vzpomněl jsem si na nějaký televizní dokument o přežití sestřelených pilotů v moři, což mi dodalo nějaké síly, abych na nohu nemyslel a říkal si bude hůř. Po dalších dlouhé chvilce jsme se ocitli na druhém břehu. Erika byla vyčerpána a vydala se radši nazpátek po souši - pěšky, a tak jsem to zpět musel přeplavat sám. Večeře proběhla již za tmy a dali jsme si klasický smažený sýr – bez jehož ochutnání by to nebylo ono. Posádka se příjemně bavila a tak jsme v nočních hodinách vyrazili nazpátek – čekalo nás nějakých 60 kilometrů a po cestě jsme se potkali s řidiči, o niž bych pochyboval, že vůbec vlastní řidičské oprávnění. (to jsme ještě netušil že s těmi největšími experty se máme teprve setkat o pár dní později). S klidem osvoboditelů domácího území jsme se ubytovali ve Vyšné Pisané, aniž bychom tušili, že nás čeká další bájná noc. Koulemu na nočním klidu přidalo pár historek o tom, že vlastně budeme spát na velkém bojišti v Údolí smrti a tak jsme někdy v pozdní noci – spíše nad ránem usnuli.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Páteční v celku milé probuzení nastalo v brzké hodině někdy kolem sedmé. Jest pravdou, že já osobně nespal asi od 6té ráno, kdy lesáci túrovali těžkou techniku asi 7 metrů od našeho po(stavení). Budíček byl kolem půl osmé, vykoupání v krásně čisté vodě místního potoka a pak následovala návštěva místního obchodu. Pro mě byl zdejší obchod vcelku normální, avšak kluky překvapil zdejší značně omezený sortiment. Pár druhů limonád – asi tři, nedoporučuji jejich požívání, nějaký ten chleba, sušenky, v lepším případě čokoláda a jiné věci, zato však veliký výběr pálenky a jiného alkoholu. Celkově jsou tyto obchody ve vískách, kam vede a kde končí cesta, značně chudé, ale jinak to asi nejde.

Člověku zvyklému na tisíce výrobků, 24 hodinový provoz, fast food jako samozřejmost, platební karty a jiné vymoženosti, to až nažene divný pocit. Koupili jsme si něco a sedli si ku lavici u stromu a rozprávali. Nic jiného totiž nezbylo, protože začalo docela drsně pršet. Zdejší život není zrovna lehký. Kdo není myslivec „polovnik“, nepracuje v tvrdé práci v lese, či na hospodářství, nepytlačí, se má dost mizerně, protože zde nejsou moc peníze. Většina našich přátel, co zde máme, nikdy nebyla dál než 100 km odsud a největší obchod v okolí je zřejmě nově otevřená Billa ve Svidníku. Pršelo a pršelo a my jsme se vydali po cestě kolem obecního úřadu (v této budově je i onen obchůdek) směrem na konec asfaltky i zároveň konec Vyšné Pisané. Na konci vesnice totiž u cesty stojí další T-34. Na návsi je pomníček obětem války a jestli si dobře pamatuji, tak poslední údaj je z roku 1984, ale nejsem si tím plně jist. Krutá smrt při nálezu nevybuchlé munice. Z Vyšné Pisané jsme vyrazili směrem do Svidníku. Po cestě jsme minuli původní postavení baterie sovětských kanónových houfnic ráže 152 mm. Oběd jsme si dali ve velmi oblíbené jídelním zařízení hnedka vedle pizzerie na náměstíčku – naproti soše gen.Svobody. Vřele doporučuji, ceny mírné, obsluha rychlá… Po pozdějším obědu se na nás začalo usmívat sluníčko a tak jsme vyrazili i s místními po našem dalším programu. Cílem byla vesnička Bodružal, kde stojí dřevěný kostelík ze 17.století. Na východním Slovensku se totiž nachází soubor 27 dřevěných kostelíků, jež byly prohlášeny za národní kulturní památku a jsou i v seznamech UNESCA. Jedenáct těchto kostelíků se nachází v okresu Svidník-najdeme je v obcích: Bodružal, Hunkovce, Dobroslav, Korejovce, Krajné Cierno, Ladomírová, Mirola, Nižný Komárnik, Potoky, Príkrá a Šemetkovce. V interiérech kostelíků najdeme vzácné nástěnné malby a v některých je možno si prohlédnout i vzácné ikony. Další kostelík je možné si prohlédnout ve skanzenu lidové architektury na úpatí Černé hory-je sem přestěhovaný kostelík z obce Nová Polanka. Krom tohoto je zde možné prohlédnout si typické místní obydlí a je odtud krásný výhled na město Svidník a jeho okolí. Do Bodružalu se člověk dostane po silnici na Vyšný Komárnik s tím, že musí z hlavní cesty odbočit napravo v Krajné Poľaně. Kostelík se nachází za křižovatkou do obce Príkrá. Na mírném kopečku nad křižovatkou člověk při příjezdu uvidí místní hřbitov i dřevěný kostelík. Zaparkovali jsme u nízké zídky. Ze silnice se z této pozice zdá, že je kostelík oddělený od cintorína, což jsme tak vzali a šli opačnou stranou než byl vchod na cintorín.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Plným důsledkem tohoto činu bylo přelézání nízkého dřevěného plotu a asi 2 metrového pásu kopřiv. Relax šel přes hřbitov a udělal moc dobře. Kostelík vypadá moc hezky a po obligátním prohlédnutí nikdo nelitoval cesty sem. Následoval rychlý přesun do obce Príkrá, kde jsme při průjezdu obcí hledali další dřevěný kostelík, tentokrát však z 18.st. Ten je opticky skrytý za chalupou po levé straně cesty, za potokem. Člověk musí přejít lávku a pak vyšlápnout mírný kopeček a po cestičce doprava. Kostelík je pěkný, jediná škoda je, že vypadá jako nový, takže kdo by ho chtěl srovnávat opticky např.s kostelíkem v Nižném Komárniku, tak bude zklamán, na dobové fotografie to není. Při cestě z této milé vesničky jsem odbočil na členům dřívějších expedic známou cestu vedoucí ke kótě Obšár. Zastavili jsme zhruba mezi Obšárem a kótou Bezejmennou.

Trošku jsme upravili svou výstroj a ve složení já, Relax, Koule jsme vyrazili na Obšár. Zbytek posádky se motal kolem vozidla. Cvičně jsme vyšli na kopec a já s nadějí hledal pracující ženisty, jež zde měli dle našich informací již den být. Zatím jediným prokazatelným důkazem bylo potkání nějaké techniky ASR na hlavní silnici směrem do Svidníku. Kluci byli poprvé v lese jež prošel Dukelskými boji a tak je zaujalo mnoho pro nás již běžných věcí. Poznamenané stromy válkou, usekané větve, zářezy v kůře, sem tam nějaká munice-střepiny zaražené a vrostlé do stromů, krátery, okopy, zákopy, zbytky zemljanek. Při pěším výletu jsme zakopávali o zbytky ze Stalinových varhan, miny, různé plechy, zbytky truhlíků od munice atd. Po návratu z lesa jsme si zajeli na dobrou večeři do Svidníku, kde jsme i přenocovali. Během víkendu jsme měli v plánu projít veškeré zbylé části venkovní expozice v průsmyku a ostatní pamětihodná místa a hřebeny kam jsme se nedostali. Sobotní dopoledne bylo věnováno oddychové činnosti. Prošli jsme se po Svidníku, vyměnili naší tvrdou měnu na Sk, dali si v celku výtečný oběd a šli se podívat na novější budovu pravoslavného kostela na místním hřbitově. Při cestě jsme si prohlédli pamětní tabuli věnovanou vojevůdci Kutuzovovi. Tato pamětní deska je umístěná na zdi zdejšího okresního úřadu. Cestou na cintorín jsme v dálce viděli nějaký podezřelý předmět polní kuchyně, či tak něco. Při bližším pohledu jsme zjistili, že to nemá s venkovní expozicí nic společného, jedná se o nádrž pro vodu na zalévaní hřbitova. Po obědě jsme vyrazili na průzkum do terénu. Přesně řečeno na jeden hřeben, kde jsme pokračovali v jeho průzkumu, jež započal již během dřívějších expedic. Jak to již bývá, někdy lesy něco odhalí, či zase naopak pohltí. Nevím co nám, nebo spíše padlému neznámému vojákovi, bylo nakloněno, ale na místech, kde jsme již byli o pár let dříve a nic nám les neodhalil, se z ničeho nic na nás - v celku morbidně - bělely lidské kosti. Není to zde nic neobvyklého a de facto každý rok se s tím setkáváme. Jen při stavbě vysokého vedení zde našli celkem 12 padlých. Bez váhání jsme archeologicky přezkoumali místo nálezu a udělali improvizovaný hrob, včetně kříže, na němž je štítek s informacemi o nálezu. Předpokládám, že se jedná o vojáka ruské národnosti a je pochován mezi svými spolubojovníky, tedy tam, kde padl.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Místo nálezu jsme zdokumentovali a druhý den i vyfotografovali. Prozatím to bylo to jediné, co jsme mohli udělat do našeho návratu na podzim. Něco takového člověku nějaký čas leží v hlavě, to místo, kde je pochován je krásné a klidné. Napadá mě mnoho různých myšlenek, jež bych chtěl napsat, ale o tom tato zpráva není. Čest jeho památce ! Čest všem, jež položili životy, abychom my mohli žít v míru… Večer jsme se vrátili do našeho oblíbeného Svidníku a tak bych pár vět věnoval historii tohoto města. Stopy po osídlení Svidníku a jeho okolí jsou zřetelné už v období pravěku. Svědčí o tom mnohé archeologické nálezy. V mladší době bronzové a ranní době železné vedla údolím Toply významná cesta, jež je doložena hromadnými nálezy bronzových předmětů. Nejstarší písemná zpráva o Svidníku je v jednom registru papežského desátku z roku 1334. První obyvatelé byli pastýři, kteří se zabývali zemědělstvím. Svidník byl po staletí zaostalou chudou obcí, založenou v časech valašské kolonizace.

Osídlování vyvrcholilo v 1.třetině 17.století. První písemná zpráva o Rusínech ve Svidníku je z roku 1434. V jeho blízkosti na území obce Jurkova Vola existovala v 15.století dědina Rusinec. V 15. století bylo okolí Svidníku sužováno vpády polských vojsk. Koncem 15. století tu působila zbojnická družina Fedora Holovatého. Jejich sídlem byla Černá hora, odkud podnikali výpady na okolní hrady (Zborovský, Stropkovský i Šarišský). Stopy po zbojnické družině (zbojnické chodby) se dodnes zachovali na jižní straně Černé hory. Geografická poloha - při slovensko-polských hranicích v blízkosti Dukelského průsmyku (Svidnické sedlo, 502 m.n.m) - přinášela naší zájmové oblasti mnohé pozitivní i negativní dopady. Průsmykem vedla už ve starověku známá jantarová cesta a ve středověku krajská cesta, která se z údolí Ondavy při Stročíně a Svidníku vytáčela na severovýchod a přes Ladomirovů pokračovala k průsmyku do Polska a Haliče. Mezi pozitivní význam patří to, že v Ladomirové už od 15.st. byla mýtní stanice s kostelem. Ve Stročíně existovala mýtnice už ve 14.st, což svědčí o intenzivní frekventovanosti této cesty. V Ladomirové byl nalezen zlatý florén z doby Matěje Korvína, vyražený v Sedmihradsku. Už ve středověku zde byly církevní školy a to v: Bodružalu, Krajnej Bystrej, Krajnej Porúbke, Miroli, Príkrej a Vyšnom Komarníku. Ve Svidníku existovala škola už v roce 1611. Vojensko-strategický význam kraje - se zde odrazil v jeho zpustošení během uherskopolských válek v 15.st. Pravděpodobně během těchto válek zanikla dědina Rusinec a vyhořelo hradiště na „Kaštieliku“. Panovník Josef II. zde dal vybudovat vojenskou, tzv. josefínskou cestu. Na jaře r.1799 po ní přecházeli jednotky ruského vojenského sboru do severní Itálie pod vedením generála G.L.Rebindera. Při zpátečním pochodu v březnu 1800 přecházel přes Svidník a Dukelský průsmyk k ruským hranicím známý kozácký oddíl „Suvorovovhomojska“ pod vedením hejtmana I.Morozinského.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) V roce 1806 procházel přes Svidník druhý sbor ruských vojsk, pod vedením slavného M.I.Kutuzova, vracející se z bitvy u Slavkova. V polovině 19. století prošly přes Svidník vojska rakouského podmaršála F.H.Schlicka, podmaršála Volga a ruského arciknížete Konstantina. Regionu se nevyhnula ani první světová válka. Během ní byl Svidník vypálen a obce zničeny. V blízkém okolí jsou dodnes patrné zbytky zákopových bojů a to nejen v průsmyku, ale i u Svidníku samotného. Během předmnichovské ČSR a první Slovenské republiky (jak je na Slovensku nazýváno období „Slovenského státu“ v letech 1939 – 45) se zaostalost regionu nezmenšila. Významným mezníkem historie tohoto kraje je Karpatsko-dukelská operace. Boje na podzim a v zimě roku 1944 měly pro zdejší kraj zničující charakter. V roce 1944 došlo ke sloučení Nižného a Vyšného Svidníku a v roce 1964 dostal Svidník status města.. Od roku 1968 je Svidník až do této doby stále okresním městem. Svůj erb město přijalo v r. 1987. Ve Svidnickém regionu po staletí svorně žili Rusíni, Slováci a Ukrajinci, ke kterým přibyli Židé z Haliče, Rómové i Poláci. Celý region měl v podstatě rusínský charakter. V současné době se většina obyvatel hlásí ke slovenské národnosti.

Národnostní složení obyvatelstva se odrazilo na jeho náboženském složení. Po unii v roce 1646 většinou řecko-katolického, částečně židovského (dodnes se zachoval židovský hřbitov v Ladomírové) a římskokatolického. Po 1.svět.válce opět i pravoslavného víro-vyznaní (mise v Ladomírové). Největší podíl pravoslavných a řeckokatolických věřících v regionu, je patrný dodnes. Jedním z důležitých cílů naší expedice bylo potvrzení, či vyvrácení toho, co jsme našel ve vzpomínkách Ludvíka Svobody. "Hyrowa hora ! „Právě odsud nás fašisté zasypávali hromobitím granátů a min, když jsme bojovali o kótu 534. Není to ani tak dávno - asi deset dnů. Ale to už je minulost.“ „Průzkum potvrzuje, o čem jsme byli přesvědčeni : fašisté připravili Hyrowu horu k důkladné obraně. Jsou tam i betonové bunkry. Nadcházející boj neslibuje nic dobrého.“ Ludvík Svoboda Z BUZULUKU DO PRAHY, MLADÁ FRONTA, PRAHA 1974 str.335 (kapitola SBOR, 7.vzhůru na Hyrowu horu, 4 odstavec od spodu)

Právě věta - jsou tam i betonové bunkry - mi nedala několik nocí spát. V žádných vzpomínkách ani literatuře jsme na nic o betonu na Hyrowě hoře nenarazil. A tak jsem to chtěl ověřit osobně na této krví prosáklé hoře. Po několika konzultacích u nás v republice – nikdo nic nevěděl – jsem se to rozhodl prozkoumat osobně. Nejdřív jsme se však optali pracovníků muzea – konzultoval jsem to s I.Slepcovem.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Ten o ničem takovém také neslyšel a jestli by o tom někdo měl slyšet, tak oni. A tak jsme osobní průzkum odsunuli na podzim – kdy tam pojede vícero průzkumníků. Ani nevím, jestli bychom to stihnuli v tak již nabytém programu. Druhý den, tedy již nedělní, jsme uskutečnili budíček v brzkých hodinách, abychom se do průsmyku dostali co nejdříve. Cílem bylo dokončit prohlídku venkovních expozic, návštěva vyhlídkové věže (zatím jsme tam byli vždy na podzim), najít známky života slovenských ženistů, oběd atd. První významnou zastávkou byl Nižný Komárnik, kde jsme se byli zblízka podívat na „prostor bojových ukázek“. Z dálky je ještě patrné polní opevnění z posledního boje o Obšár, jež proběhl na podzim minulého roku. Jak pravili naši slovenští přátelé, tak kdysi na prvním ročníku byla německá postavení vykopána na autentických místech. Teprve když člověk stojí u mostku přes potok, jenž vede ke sjezdovce, která byla na Obšáru vybudovaná, tak si dokáže představit nedobytnost této kóty. Na Relaxe a Jirku to docela zapůsobilo – obzvláště když dva dny před tím viděli zbytky opevnění kóty. Zdejší boj a bych ale mohl popisovat na mnoha stránkách. Projeli jsme dědinou na náměstíčko, kde jsme zaparkovali expediční vůz a pěšky se vydali na průzkum dalšího dřevěného kostelíka, jež je dominantou Nižného Komárnika. Bylo vidět, že nám nedělá problémy chodit pěšky – na rozdíl od polských turistů, jež své auto zaparkovali pomalu u vchodu. Nevím proč, ale tenhle kostelík mě uchvátil již před roky. Něco k jeho historii : „Cerkva Ochrany Bohorodicky“ byl postavený v roce 1938 dle projektu významného ukrajinského architekta a badatele lidové architektury V.Sicynského (1894-1962). Největší zajímavostí však je – že přestál těžké boje o Obšár, de facto v zemi nikoho, bez vážnější újmy – narozdíl od okolních domů a vůbec celé vesnice. Bohužel došlo ke ztrátě jednoho listu z mých poznámek z expedice, nevím přesně kdy, ale bylo to v krátkém období po válce, kdy byl celý objekt opraven a částečně rekonstruován. A v této podobě hlídá klid zdejších kopců a údolí dodnes. Po projížďce kolem cikánské osady v Nižném Komárniku jsme se vydali na hlavní silnici, po níž jsme dojeli k odbočce ku další části venkovní expozice techniky. U odbočky stálo nám známé vozidlo slovenských celníku. Celníci se zrovna bavili kontrolou polského kamionu a spolujezdci považovali za krajní šílenství, že zrovna u nich zastavuji. Zastavil jsem a optal se jestli mohu jet dále po odbočce-kamion totiž schovával značku zákaz vjezdu motorových vozidel a milí celníci nás poslali dále. Po zběžné prohlídce dalšího přepravního letadla jsme se zaměřili na obnovená dělostřelecká a minometná postavení u Vyšného Komárniku. Z těchto postavení naši dělostřelci aktivně podporovali boj o výšinu „Obšár“. Exponáty jsou v původních palebných postaveních, které ještě jistí protiletadlový kanón ráže 37 mm. Krom techniky je možno si prohlédnout i rekonstruované zemljanky. Nad dělovým areálem je pozorovatelna Ludvíka Svobody, rekonstruované okopy i postavení 120 mm minometů. Krom toho je ještě možné si prohlédnout 28 úkrytů štábu 3.čs.brigády – jež jsou na severním okraji lesa při protější straně silnice (v části nazývané Mativka v katastru obce Vyšný Komárnik), které ještě v době našeho pobytu byly v dezolátním stavu.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Po žertovné procházce po červené turistické cestě jsme se nalodili do vozidla, jež nás vyvezlo k hraničnímu přechodu, před nímž jsme pravým hákem odbočili na silnici k vyhlídkové věži. Zde na pravé straně silnice na mýtině jsme našli polní tábor již dříve zmiňovaných ženistů z ženijního praporu z Michaloviec. Tento nález mi učinil radost, protože jsme se s nimi setkali poprvé i když měli na místě působit již několikátý den. Tedy přesně řečeno od pátku. Jejich hlavním cílem zdejšího pobytu je oprava, rekonstrukce bunkrů štábu 3.čs.brigády. Jejich pobyt zde je na základě dohody jejich útvaru s Vojenským muzeem ve Svidníku. Celý projekt nabyl takových rozměrů, že 14.ve středu by sem měla dojet ukrajinská ženijní rota, která také přidá ruku k dílu. Z informací, jež mám, by se mělo opravit 10 bunkrů. Uvidíme na podzim, jak to bude. ( Během psaní této zprávy koncem června jsem dostal nějaké články o této akci - takže to upřesním – ženisté ukrajinské armády dorazili opravdu ve středu a tak na stožáru v táboře zavlála také ukrajinská vlajka. Jejich cílem bylo upravení okolí památníku Sovětské armády ve Svidníku. Ve čtvrtek prohlídka města, položení kytic k památníkům. Pátek byl pracovní a v sobotu mělo dojít k přátelskému fotbalovému utkání. Měli se rovněž účastnit společně Rusínsko-Ukrajinských slavností, které jsme bohužel my minuli o týden. Což mě osobně mrzí, protože je to opravdu veliká slavnost a významná kulturní událost. Snad jindy. Ukrajinští ženisté zde měli působit necelý týden do pondělí a slovenští odjeli dva dny po nich..) Naproti polnímu táboru ženistů je umístěn po levé straně silnice - tedy k hraniční čáře - pomník „Volanie“. Tento pomník je nedaleko místa, kde ráno 6.10.1944 průzkumná hlídka z praporu štábního kapitána Knopa vedená četařem Nebiljakem jako první překročila československo-polskou hranici. Tato hlídka se skládala z četaře Nebiljaka, desátníka Tyreka, Počila a vojáků Heydy, Kučeravého, Perehana, Nemricha, Koubely a Mazury – všichni z roty samopalníků podporučíka Bileja. Následující zastávkou byla vyhlídková věž, jež je asi jeden kilometr od pomníku Volanie. Věž je situována na kótě 655 na původním místě, kde stála velitelská pozorovatelna generála Ludvíka Svobody. K 15.výročí bojů o Duklu zde byla postavená 18 m vysoká dřevěná vež, dle projektu ing.J.Revického. Tato věž zde byla 15 let, v roce 1974 byla postavena nová, 52 metrů vysoká vyhlídková věž (dle projektu ing.A.Družbackého a ing.M.Koscelanského). Z vyhlídkové věže je vidět značná část Dukelského bojiště jak na území Polska, tak i tehdejšího Československa. Při vstupu do přízemí muzea je možné shlédnout dvě expozice-jedna je věnována výstavbě věže a jiných památníků. Zde je možno vidět dobové fotografie nejen z doby stavby. Druhá expozice představuje dětskou výtvarnou tvorbu na téma Dukelské operace. Dětské kresby jsou velice působivé. Provedli jsme patřičný zápis do návštěvní knihy a vyhledali naše staré zápisy. Pak jen rychlý výjezd výtahem do proskleného patra věže, kde je umístěna i mapa bojů KDO. Při pohledu na polskou stranu a pohledu směrem ku hraničnímu přechodu jsou pod oknem umístěné skleněné situační desky, na nichž jsou vyznačeny kóty, postavení dělostřelců atd. Slouží pro orientaci návštěvníků. Bylo značné teplo a tak část naší výpravy sešla do nižšího patra věže, kde je jen zábradlí a vítr zde příjemně fouká.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Oficiálně je toto patro pro kameramany a fotografy – což je pocítit i na vstupném pro tyto osoby. Výhled byl naprosto úžasný. Kdysi dávno prý na horním patře byly k dispozici dalekohledy, ale dnes již tomu tak dávno není. Interiér i exteriér věže je doplněn různými uměleckými díly. Sousoší osvoboditelů, kompozice figurín „Společný boj“, mozaika „Radostný život“ včetně lipové ratolesti v exteriéru věže. Dalším bodem, kde jsme zastavili byl památník – plastika symbol ženijního vojska na Dukle. Znázorňuje ruce ženisty, zneškodňujícího talířovou německou minu. Plastika byla odhalená v roce 1967. Tento památník se nachází po levé straně hlavní silnice – těsně před hraničním přechodem. Nad památníkem, u chodníku směrem k přechodu, se nachází originální hraniční sloup. Kousek od památníku ženistů, tentokráte však směrem dolů z kopce-tedy směrem na Svidník, je symbolický památník smrti generála Jaroslava Vedrala-Sázavského. Po prohlédnutí toho památníku jsme se odebrali do expedičního vozu a přemístili se kousek dolů na parkoviště pro kamiony, kde je velice příjemný motorest a „sklep“ v jedné budově. Za docela rozumné ceny se zde člověk výtečně nasytí a zastavujeme se (chodíme) zde vždy během našeho pobytu. Po jídle jsme vyrazili k Nižnému Komárniku, kde si kolegové chtěli prohlédnout další část venkovní expozice a to především IL – 10 Šturmovik, jež je majestátně umístěn na podstavci na svahu tyčícím se nad hlavní silnicí a nejde přehlédnout. Při příjezdu do tohoto místa jsme si všimnuli zaparkovaného automobilu s pražskou poznávací značkou a tak jsme se u techniky dali s krajany do družného hovoru. Krom Šturmoviku, symbolizujícího leteckou podporu frontu, je zde na podstavci ještě umístěn kulomet ráže 12,7 mm, protiletadlový kanón 85 mm, jež byl ve výzbroji našich jednotek na Dukle. Obsluhou tohoto kanónu byly ženy - příslušnice našeho sboru. S krajany z Prahy jsme si prohlédnuli protější kótu Obšár, kde jsou stále patrné německé polní opevnění z poslední historické ukázky – tedy ty jež jsme dobývali :) Jelikož kolegové z Prahy měli hlad, jeli jsme do motorestu u křižovatky u odbočky do Údolí smrti. V tomto motorestu je notoricky dobrá a kvalitní obsluha, rozumné ceny a výtečný personál v kuchyni. Zde jsme naplánovali změnu odpoledního programu a domluvili se společně na průzkumu hřebenu, jež jsme během této expedice navštívili v minulých dnech. Nejdůležitějším bodem tohoto návratu bylo provedení fotodokumentace na místě nálezu neznámého vojáka. A tak jsme se po společném odpočinku vydali opět do terénu. Výstupu a prohlídce jsme věnovali asi 2 a půl hodiny s tím, že nic světoborného jsme neobjevili. Krom různých typů min, části polních kamínek, starých konzerv, zbytků lopatek a střepin různé munice. Po sestupu do údolí a obligátním zastavení na občerstvení jsme se rozjeli do Údolí smrti, kde jsme do auta naložili zbývající část výstroje a dále se věnovali programu, který je pouze interní záležitostí členů expedice a nebudu se jím tedy zabývat.

Cestovní zpráva z expedice na Dukelský průsmyk 11.06.-.17.06.2003 Michal Lollok ([email protected]) Zbytek dne a večera jsme strávili v okolí Humenného a Vranova nad Toplou – tedy přesněji u bojiště v okolí Sniny. Večer po návratu Svidníku jsme se zabývali plánem zpáteční cesty, přičemž bylo tak nějak jasné, že zastávku v Tatrách vynecháme (byla domluvena čistě turistická akce do Tater) a dále jsme se věnovali volné zábavě. Poslední oficiální den trávený v okolí Dukelského průsmyku jsme věnovali dopolední návštěvě města, výměně peněz, částečnému zabalení výstrojního materiálu a prohlídce posledních plánovaných míst expedice a přilehlého nejbližšího okolí města a města samotného. Od naší poslední návštěvy na podzim roku 2002 se mnohé změnilo a například já osobně jsem se snažil vychutnat poslední hodiny před naším odjezdem, jak to jen šlo. Večer byla příprava k odjezdu a brzké ulehnutí k spánku. Za svítání následoval budíček, krátké dobalení posledních věcí, odevzdání klíčů a rozloučení s našimi přáteli. Plni nových zážitků jsme vyrazili za hromů, blesků a drsného deště domů do rodných Čech. Následovalo několik zastávek na dočerpání PHM a uspokojení hladu a po stejné trase, po jaké jsme přijeli do Svidníku, tak jsme se i vydali nazpátek do svých domovů. Jediné zastavení proběhlo v okolí Strečna, kdy jsme si byli vyfotit hrad Strečno. Kontrola na hranicích proběhla bez problémů a po celodenní cestě jsme se všichni zdrávi a živi ocitnuli ve svých domovech. Michal Lollok Děčín Copyright © 2003 Michal Lollok práva vyhrazena