CESTOVNÍ DENÍK
BJESHKËT E NAMUNA ANEB DIVOKOU ALBÁNIÍ 5.9. – 11.9. 2016
CESTOVNÍ DENÍK 1. den PRAHA – ISTANBUL – TIRANA | pondělí 5.9.2016 Odlétáme ranní linkou do Istanbulu, na Atatürkově letišti máme díky změně letového řádu delší čekání, strávíme jej tedy příjemně u věží tureckého piva Efes (bira kulesi) alias tureckých válců. V podvečer pokračujeme dále do Tirany, zdejší letiště se včera díky proběhlému svatořečení Matky Terezy stalo patrně jediným vzdušným přístavem světa, pojmenovaném po nějakém katolickém svatém. Po ubytování v hotelu Eliza poblíž centra se vydáváme na podvečerní posezení na třídě Rruga e Kavajës na točenou Tiraně. Předpověď počasí vypadá hrozivě, místo středomořského klimatu vydatný déšť, venku je zatím tropický večer, v televizi však sledujeme fotbalový zápas Albánie versus Makedonie, který se hraje ve vydatném dešti. Odehrává se ve Shkodře, což je zhruba oblast, kam zítra míříme. Sucho nám tedy nehrozí, takže raději ještě jednu Tiranu v Tiraně na dobrou noc.
2. den TIRANA – KOMAN - VALBONË | úterý 6.9.2016 Předpověď vyšla, v noci začalo hustě pršet. Vyjíždíme časně, zastavujeme u rozpadající se pyramidy, postavené jako muzeum albánského komunistického diktátora Envera Hodžy. Jak s pyramidou naložit není již několik let jasné, hlasy ke stržení i hlasy k rekonstrukci vyznívají naprázdno, a tak objekt poněkud v centru straší. Pokračujeme po bulváru, postaveném za fašistů, čisté linie doplňují borovice jako z centra Říma. Ze všech totalit dvacátého století měli italští fašisté jednoznačně nejvytříbenější vkus. Dojíždíme poté na Skanderbegovo náměstí, kterému dominuje Národní historické muzeum se socialisticko-realistickou mozaikou ve stylu bojovného enverismu, vyjadřující vývoj Albánie od dávných ilyrských kmenů přes boj proti Turkům a fašistům až po stav z osmdesátých let, kdy maličká Albánie stála sama proti celému světu. A v její obraně měly pomáhat hlavně ty ozbrojené ženy z mozaiky. Obcházíme náměstí kolem mešity, za muzeem se tyčí hotel Tirana, za Hodžy jediný hotel pro cizince v celé Albánii, kde byli ubytováváni ti nečetní prověření a na státních hranicích případně i ostříhaní a k vzhledu albánského socialistického člověka přiblížení návštěvníci ultraizolované země. Edhem Beyova mešita a turecká hodinová věž přežily zrušení náboženství pouze jako kulturní památky, a stejně tak se dochovaly i budovy státních úřadů ve fašistickém slohu. Trajekt nebude čekat, a tak odjíždíme směrem na sever, začíná zase pršet. V dešti stavíme v motorestu ve městě Lezhë, tato oblast Albánie bývala dlouho ovládána Benátskou republikou a je zde dnes též pohřben národní hrdina Skanderbeg. V dešti dojíždíme do Komanu, krátce jukneme pod most, kde se schovává bizarní restaurace Natura a po rychlém pivu jedeme na trajekt. Scenérie kolem jsou úchvatné, plavba po Komanském jezeře se ale odehrává v dešti a v zimě. Ještě, že loď Alpin prošla
A L B Á N I E | cestovní deník
Stránka |2
renovací a interiéry jsou relativně útulné a v lodním baru mají pro zahřátí koňáček Skanderbeg. Ve Fierzë přirážíme ke kamenitému břehu, molo se musí trochu folklórně vytvořit za pomocí lopat a přenášení kamenů, jde to však s budovatelským zápalem rychle. Jako kdysi v akci Z za Envera.
Do městečka Bajram Curri přijíždíme zase za deště, chvíli hledáme lokál kde by vařili, což tu není zas tak snadné, do knajpy se tu chodí hlavně pít, však to leckde na naší vesnici není jiné. Nakonec končíme v hospůdce na náměstí přímo proti socialistické soše bojovníka za národní obrození Bajrama Curriho, po němž je bývalé městečko Dragobia dnes pojmenováno. Telecí maso na grilu s rýží bylo výborné a tak pokračujeme do údolí Valbonë, kde se ubytováváme až za soumraku. Noční návrat z hospody temnotou za hustého deště je pak stylovým a vlhkým zakončením deštivého dne.
3. den VALBONË | středa 7.9.2016 Ráno hustě prší, sedíme tedy celé dopoledne u krbu ve společenské místnosti. Posez je to stylový, takto trávili svůj čas muži, na něž se vztahovala krevní msta, zavření v opevněné věží - kulle, kde byli chráněni, mimo jiné též proto, že dobýváním kully by se muži, určenému k likvidaci, poskytla čest být
A L B Á N I E | cestovní deník
Stránka |3
zabit v boji jako hrdina. Ne, odsouzenec musel být hezky přepaden ze zálohy a zabit zezadu, což měla být potupa jako součást trestu. Ta se pak s rodem táhla přes generace, a pochopitelně vyvolávala další kolo krevní msty. Ještěže po nás snad venku nikdo nejde a v kulle jsme zavřeni jen díky nevlídnému počasí. Život tu na odlehlých horách nebyl nikdy zrovna lehký a tak pravidla, zvaná Kanun, která zde ve středověku nechal kodifikovat místní velmož Lekë Dukagjini, byla nesmlouvavá a jasná, uveďme například: „Manžel má právo: a) napravovat a trestat svoji ženu b) bít a svazovat ženu, pokud neuposlechne jeho slova a rozkazy.“ Na druhé straně „Žena má právo se, pokud je bita, otázat za co.“ Tyto pravidla dnes obvykle spojujeme s islámskými oblastmi někde v Afghánistánu, tady se však jednalo o odlehlé horské údolí, kde byli všichni pravověrní římští katolíci. Je vůbec zajímavé, že mezi albánským horským kmenovým zákoníkem a zákoníkem Paštunválí ze zmíněného Afghánistánu je velká řada analogií. Inu, odlehlé hory a jejich specifika! V poledne se déšť zmenšuje, vycházíme tedy dolů údolím směrem k osadě Dragobi a někteří z nás stoupají do svahu na salaš na loukách Livadhet të Gjarpërit. Je to osm kilometrů ostře do kopce, cesta je ochucena vynikajícími ostružinami. Na salaši zaslouženě posedíme s místním ovčím sýrem, domácí rakijou a pivem, na salašníkova dcera nám pak místo láhve kořalky na cestu, jak se někteří mylně domnívali, dává na rozloučenou sešit k zapsání dojmů, zřejmě knihu hostů. A tak se zapisujeme a pochválíme. A večer již opět ochutnáváme vynikající kozí a jehněčí masa z pastvin a pstruhy z nádrže před chatou.
A L B Á N I E | cestovní deník
Stránka |4
4. den VALBONË | čtvrtek 8.9.2016 Je stále deštivo, dnes byl plánován táborák a nocleh pod širákem, nebude z toho nic. V poledne vycházíme nahoru údolím do vesničky Valbonë, u starého kamenného mlýna se zrovna fotí svatebčané, nahoře ve vsi je veselka. Docházíme po novém asfaltu k ruinám bývalého odborářského hotelu, objekt byl vyrabován a zničen za nepokojů po pádu a krachu finančních letadel v druhé půlce devadesátých let, jež byly v Albánie věru divoké. Na palouku za hotelem jsme měli trávit noc pod širákem, z toho ale vzhledem k deštivému počasí nebude nic. Je to škoda, noc vedle dvou typických albánských bunkrů by byla věru stylová, tím spíše, že výstavba těchto individuálních bunkrů byla reakcí hlavně na obsazení Československa Sovětským svazem; Enver Hodža se bál, že bude dalším na řadě. Stánek s pivem pod ruinou, obsluhovaný dvojicí asi tak desetiletých hošíků, nás zcela neuspokojil, dojdeme tedy až k restaurantu Natyra a tam posedíme v dřevěném altánku na obědě. Za tureckým záchodem zaujme improvizovaná venkovní posilovna s činkami, vyrobenými ze surového betonu, je určitě lepší, když si pán domu za domem buduje z betonu činky místo aby stavěl jako kdysi bunkr. V plánu je poté cesta nahoru do vesničky Kukaj, kam se vydáváme bočním údolím, na salaši pana Tahira posedíme na nápoji, je to tu už takové turisticky uspořádané, dojem standartní horské chaty posílí zanedlouho skupina východních Němců, kteří na salaš též docházejí. Sestupujeme terénní cestou a kolem veselky ve vsi se vracíme na večeři do naší restaurace Rilindja. Je potřeba se posílit, zítra nás čeká přechod horského sedla do Thethu.
5. den VALBONË - THETH | pátek 9.9.2016 Vyjíždíme ráno v půl deváté na konec asfaltové silnice. Občerstvení v tamní hospůdce se protahuje na více jak hodinu, než přestane pršet. V deset vycházíme kamenitým údolím Valbony, po 3 kilometrech přicházíme do vesničky Rrogam, u strýce si v dřevěnici dáváme poslední občerstvení, a pak nás již čeká stoupání nahoru do průsmyku Qafa e Valbonës. Dostáváme se do mraků a tak z panoramatických rozhledů nebude dnes nic, alespoň přestalo pršet. Potkáváme v mlze karavany mul, stezka je i přes dnešní nepohodu dost frekventovaná. Dosahujeme sedla, ani se nezastavujeme a sestupujeme dlouhým pochodem do thethského údolí. Jakmile se dostáváme do pásma krásných bučin, rozjasňuje se, mraky se trhají a můžeme konečně vidět scenérii hor. Na prvé salaši zastavujeme na malé občerstvení, tentokráte i s výhledem. Sestupujeme dále do údolí, otepluje se, a dostáváme se do odlehlé vesnice Theth, která byla oblíbeným rekreačním letoviskem prominentů Hodžova režimu. Bylo to tu hraniční pásmo, bydleli tu jen prověření soudruzi a neméně prověření papaláši byli jediní, kteří sem měli ze zbytku Albánie přístup. A aby byly scenérie co nejdokonalejší, uchoval se tu i kostelík, který vesnici dodává pravý alpský charakter, však se to tu také někdy nazývá A L B Á N I E | cestovní deník
Stránka |5
Albánské Alpy. Docházíme do našeho penziónu, chatař Džon už má dačo vypité, což se později ukáže jako jeho standardní stav. Čekáme na automobilový odřad, který sedlo složitě objížděl, dojíždějí až za dlouhou dobu. Scházíme se u večeře v půl deváté, na objednávku se měla péct koza, kozy mají v toto období říji a maso tedy není nejlákavější, upečeno bylo tedy jehně. Pečení na roštu je vždy trochu komplikované, nedopečené kousky se budou hodit na ranní uvařené maso, a to i s jehněčí hlavou.
6. den THETH - KRUJË | sobota 10.9.2016 Ráno opět prší, než ale spořádáme snídani, u níž stolu vévodí ohromný hrnec s dovařeným masem ze včerejška, se počasí zlepšuje. Vydáváme se do blízké kully, která slouží jako muzeální objekt, chvilku posedíme na kobercích v temnici, dobře, že po nás nikdo venku zrovna nejde. Za Envera Hodžy byla krevní msta zakázána, mstít se totiž mohl totiž jenom diktátor a ten se vskutku činil a žádná kulla tehdy nepomohla. Po pádu režimu se prý opět staré sousedské spory rozhořely a udává se, že ročně padne za oběť krevní msty na stovky Albánců. Jak to je přesně, těžko posoudit, každopádně žádné A L B Á N I E | cestovní deník
Stránka |6
nově rozestavěné kully jsme dole v nížině neviděli. Na malou procházku k vodopádu nad samotou Grunas nás jde jen pár a po návratu se ukazuje, že mikrobus na cestu je už tu. Rychle se balíme a vyrážíme kostrbatou cestou. Jasně je vidět, proč se s dobýváním zapadlých horských oblastí málokdo obtěžoval. Doba se ale mění a od průsmyku Qafa e Thorës dále dolů už pokračuje prvotřídní asfaltka.
Zastavujeme na pozdní oběd ve Shkodře u mostu přes řeku Bunë pod věkovitou pevností Rozafa, odkud severní Albánii v době osmanské říše vládli mocní pašové z rodu Bushatiů. Pokračujeme po hlavní silnici na Tiranu, projíždíme vydatnou bouřkou a dojíždíme do Krujë. Nejprve se věnujeme starému bazaru se suvenýry, jejichž nabídka v horách byla zatím výrazně nedostatečná, a pak pokračujeme na výšlap na pevnost Kalaja e Krujës. Na cestu září překvapivě vkusná jasně nasvícená budova Skanderbegova muzea, kterou v osmdesátých letech navrhla sama Hodžova dcera Pranvera. S jejím dílem jsme se setkali již prvý den v Tiraně, kde to byla ona poněkud méně stylová pyramida. Z pevnosti, kterou nedobyl ani pokořitel Konstantinopole sultán Mehmet II. Fátih se nám otevírá pohled na večerní město, ze samotné stavby se toho ale zase tolik nezachovalo. Vracíme se do hotelu a den zakončujeme společnou večeří v rytířském salónu pod erbem místního nejslavnějšího občana Gjerga Kastriotiho alias Skanderbega. A co by to bylo za večeři na památném místě bez posledního dobrého koňáčku slavného vojevůdce a národního hrdiny všech Albánců.
7. den KRUJË – TIRANA – ISTANBUL – PRAHA | neděle 11.9.2016 Brzy ráno odjíždíme zpátky na tiranské letiště a přes zastávku s istanbulskými válci se vracíme do tropicky rozpálené Prahy.
Napsal a vyfotografoval Karel Uhlíř / 14.9.2016
A L B Á N I E | cestovní deník
Stránka |7
